RICHARD SOBOTKA SEN O AMERICKÉM SNU

RICHARD SOBOTKA

SEN O AMERICKÉM SNU 2015

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být přenášena nebo reprodukována bez předchozího písemného souhlasu držitele práv.

Richard Sobotka

SEN O AMERICKÉM SNU POVÍDKY

Text © Richard Sobotka E-mail: [email protected] Obálka: Jakub Sobotka Sazba: Dušan Žárský Korektura: autor V elektronické podobě první vydání Vydal Dušan Žárský – ŽÁR, www.zar.cz v roce 2015 ISBN: 978-80-86725-66-6

Jiskřivé ráno na Manhattanu Projít se jiskřivým ránem po Manhattanu je náš společný sen, mne a mého lékaře, usednu v jeho ordinaci do bílé měkounké židle, spíš pohovky, v té by se to náramně marodilo, povalovat se v  ní od  rána do  večera a  od  večera do rána, všemi obletován… vezmi si tabletu, už máš čas, co chceš k  večeři, sedí se ti dobře, podložím ti záda polštářem… a  zatím co bych mu vypočítával své skutečné i  domnělé neduhy, on by se přes horní okraj monitoru počítače zahleděl do rána tam venku za oknem, pořád ještě jiskřivého, malounko zroseného, v každé slzičce rosy kousíček nočního spánku a zároveň už kousek jiskřivého slunce, to jsou ty nejkrásnější okamžiky, extrahované esence léčivých i obyčejných bylin ve vlahé povětrnosti, záplavy barev po lukách, brouzdat se stébly trav a plašit skřivany z posledního snového verše a nechat se máčet slzami noci až po kolena a možná až po pás… a on mne neposlouchal, mé neduhy mu byly v té chvíli lhostejné… pořád se ještě brouzdal těmi lukami a  okrajem lesa a  možná si při tom hvízdal, možná zanotoval rozpustilou písničku o nedospaném ránu a  zvednuté sukničce a  bílé nožce… možná se chtěl v té chvíli jiskřivého rána procházet po Manhattanu, je to takový náš společný sen, i  když jsme o  něm nikdy spolu nemluvili, prostě se jednou ráno za  jiskřivého dne projít po Manhattanu… 4

Už jsem probíral potřetí totéž kolo svých nemocí a neduhů a on si pořád ještě kdesi v lukách máčel nohavice ranní rosou nebo se kochal procházkou po Manhattanu, až teprve surový vpád zdravotní sestry do ordinace – dáte si kafíčko, jako obvykle, pane doktore…? pak hned omluvy: promiňte, netušila jsem, že už máte pacienta… jako by nevěděla, že přátelé procházek jiskrným ránem po  Manhattanu nevstupují do ordinace čekárnou, ale po malém zaklepání rovnou zadními dveřmi… kafe by bodlo, řekl lékař sestře a konečně se odpoutal od jiskření za oknem ordinace… kde jsme to skončili, aha, dáme tablety na povzbuzení, vitamínová cukrátka… a už ťukal do klávesnice počítače a mačkal tlačítka a tiskárna vyplázla recept na sladké dražé, kterých už mám doma půl almary… jakpak to, pane doktore, děláte, pacienti vás trápí, každý jinou nemocí, jednoho bolí koleno, dalšího žaludek, játra, ledviny, revma, chřipajzna, nebo někomu přeskočilo a vy musíte všem těm nemocem odolat, žádné se nesmíte poddat, pořád musíte být fit pro každého dalšího pacienta, jak vy to, pane doktore, děláte, že jste den co den po  náporu tolika nemocí pořád zdravý… a  on se pokaždé jen usměje, to už sestřička položí na stůl kafíčko… jak dnes máme nabouchanou ordinaci, zeptá se on… jako obvykle, pane doktore, dostane odpověď… já už se odpovědi nedočkám, poděkuju a už se poroučím, abych nezdržoval, odcházím zadními dveřmi, aby pacienti v  čekárně neremcali, že předbíhám, a myslím na to, že není nadto mít za přítele dobrého doktora… 5

A takto jiskrným ránem čas od času jdu za svým lékařem, když zatoužím po procházce po Manhattanu, kráčím chodníkem tou dlouhou ulicí pod zelenými stromy, procházím světlými a tmavými pruhy jak si slunce po ránu hraje, dýchám zhluboka svěží vzduch, učím se zpaměti všechny neduhy a nemoci, kterými chci svého lékaře překvapit tentokrát, málem si hvízdám, málem poskakuji nejprve na jedné a  pak na  druhé noze, cpu ruce do  kapes, prudkým pohybem hlavy odhazuji kštici kadeří s  čela, za  každou dívkou se ohlédnu, letos jim to náramně sluší v těch krátkých sukénkách a také jak se ladně nosí na těch vysokých šteklících, a ony vědí, že se za nimi ohlížím a dělá jim to zjevně dobře, ale žádná z nich se neohlédne… tak jdu tím ránem, učím se zpaměti nejnovější nemoci pro svého lékaře a málem si při tom zpívám a tančím… Paoli stál na protější straně křižovatky, známe se bůhví kolik už let, má zlaté ručičky, drát jimi dokáže šikovně ohnout a  natvarovat, šroubek zašroubovat, matku přitáhnout, i jinak se činí, otec čtyř dětí, páté je na cestě… co máš s  nohou, obhlížím jeho kulhání, opírá se o  berličku… ále, spadl mi kus železa na  nohu, povídá Paoli a  spouští ságu svých chorob, jak si ho podávají po posudkových i odborných lékařích, chce z toho vyrazit chorobu z povolání, ale ty bestie to ne a ne pochopit, možná to chápou, ale je noha nebolí, oni nechramkají, je nebolí celé tělo, oni nejsou lautr na umření… nebo čekají na všimné… a Paoli si zapálil další cigaretu, třetí za  tu chvíli, kdy jsme spolu stáli na  tom chodníku… už člověče nevím, co mám dělat, svěřuje se… 6

trochu změň životní styl, radím poučen stohy magazínů a lékařských brožur ze kterých pokaždé přečtu jen nadpis, co také víc, proč ničit oči luštěním drobných písmen, správně volený nadpis obsáhne vše… prostě přestaň kouřit, povídám… a Paoli na to: těch pár cigaret… alespoň jednou týdně běž na  delší procházku… s  tou bolavou nohou? málem si Paoli klepe na čelo, a chodím po obchodech, když ta moje potřebuje nakoupit mléko a rohlíky… začni cvičit, radím… dyť nemůžu ani pořádně natáhnout ruku… uprav životosprávu… co si v jídle navybírám: bolí mne žaludek, játra, ledviny, srdce mi chvílemi vynechává… nechtěl jsem pokračovat, jistě má krvavou moč, poruchu dýchání, vysoký tlak, diabetes, zahleněné průdušky, kdyby se řízl tak z něj poteče krev černá jako zasviněná uhelným mourem, pajšl na  hadry, možná skrz naskrz prolezlý rakovinou, napůl slepý a možná už ani nedoslýchá… sakra je to pořád ještě docela mladý chlap, ale jet v té chvíli kolem funebráci, požádám je o rakev a položím ho do ní… Tak špatně se mi najednou šlo k mému lékaři, hlava se mi motala, sotva jsem se držel na nohou… slunce má nějakou divnou barvu a namísto ozónu páchnoucí kanály… teď se pro změnu za mnou ohlížejí holčiny, stařec nad hrobem, vidím jim na očích… sotva se posledními silami doškrábu ke svému lékaři a  úplně zapomenu klepnout na  zadní dveře, sedám do přeplněné ordinace, rovnou mezi pacienty… a sestřička, když jde sbírat kartičky zdravotní pojišťovny, jen o mne zavadí pohledem, úplně se zděsí, co se vám, proboha… pojďte rychle… a už mne bere za paži, podpírá… 7

máme tady naléháka, pane doktore, neměla bych rovnou zavolat sanitu… Lékař odsunul šálek kávy, ze které sotva usrkl, utrhl oči od jiskřivého rána tam venku za oknem, trochu zroseného kapičkami rosy, přestal se brouzdat po rozkvetlých lukách a okrajem lesa, viditelně nerad se utrhl od všech těch rozkoší… tak copak vás trápí tentokrát, obrátil se konečně… sedím v  měkounkém pohodlném křesílku, v  tom by se i dobře umíralo, zaboha si nemohu vzpomenout na jedinou z  nemocí, které jsem se cestou do  ordinace bifloval… ani jsem nepotřeboval promluvit, lékař jediným pohledem zhodnotil můj zdravotní stav… dáme něco na povzbuzení, ťukal do computeru recept na vitamínové tablety, kterých mám doma plnou almaru, otevřu dveře, sypou se rovnou na  podlahu, vyhodit do  popelnice je mi jich líto, slepice v  paneláku pěstovat nemohu, že bych jim přilepšil… a možná by to chtělo malounko pozměnit životní styl, radí lékař, třeba si vyrazit, možná někam dál… A oba víme, náš společný sen, třebaže jsme o něm nikdy nehovořili, procházka svěžím ránem po Manhattanu… Jděte raději tuhle dveřmi, ukazuje lékař na zadní východ z ordinace… i sestřička vidí, že sanitky nebude zapotřebí… lékař jediným douškem vysrkne celý šálek kávy… jak jsme dnes na tom, sestři, zeptá se… marodů málem až po střechu, pane doktore… tak pošlete prvního, ať to odsýpá, řekne lékař a ještě koutkem oka se otře o jiskření za oknem… Pro jistotu se k  domovu vracím bočními uličkami, už jsem si zamarodil dost a  potkat ještě nějakého kripla, asi 8

bych to nepřežil… a je mi zase do zpěvu a do skoku… a pak mi napadne, jakpak to ten doktor dělá, denně mu proleze ordinací tolik nemocí a žádná se ho netkne… a vzpomenu si na  Manhattan, projít se tak po  něm… ale jen krátce si na něj vzpomenu…

9

U Tiffanyho se ještě nevečeřelo Den už byl takový… když tahle honorace vyrazí do ulic, houfují se jako havrani na sotva vzrostlém osení a štěbetají při tom jako vrabci: unikátní, originální, mimořádné, velmi vkusné, tohle by nadchlo Rubense, a což Picasso, ten nedokázal namalovat takhle kombinovanou a poskládanou ženu – samé drby… pánové s neskrývaným zájmem obhlížejí mini mini, také maxi maxi, ale rozstříhané hned v ně­ kolika pruzích až po  ona místa, jako by se jimi přehnala větrná smršť nebo se dotyčná musela při spásném útěku (či nadhánění kořisti) prodrat trnitým houštím… rozkošné, vy­křikovali zástupci samčí populace, zatím co dámy neokázale věnovaly pozornost výloze klenotnictví… cožpak prsteny, zlatem měly olepeny všechny prsty na  obou ru­kou, při vhodně prostříhané obuvi prosakoval žlutý kov i u prstů na nohou, teď byly v módě drahé kameny, dámy s vytříbeným vkusem zavěšovaly diamant přesně do středu dekolté, do míst kde začíná řečiště mužských slastí, kdežto dámy s vkusem jemně vytříbeným zavěšovaly diamant do míst intimních položených níže, kde jeho zajiskření bylo možné spatřit při vhodném zafouknutí větru do nadrásaného oděvu, ale především byly v těch místech objevovány za nocí rozkoší chlípnými muži obdivnými výkřiky o  la la, apartní, tohle by nevymyslela ani Mona Lisa, Madam Pompadour byla jen taková cuchta a dáma s kaméliemi jen takový póvl, podlahový hadr střídavé kvality… 10

Ta výloha klenotnictví zářila zejména večer, jiskřila, až oči přecházely, ale zářila také během dne, jako by uvnitř tam kdesi bylo zavěšeno neviditelné slunce a  vzbuzovalo sršení blesků a ty se vpalovaly do srdcí všech dam a nechávaly nesmazatelné stopy na jejich těle a zejména na duši… Také Bea zde měla pravidelnou zastávku, ať procházela ulicí sama, nebo ji doprovázel Didi, němě civěla na tu krásu veškerého světa, která se dokázala vtěsnat do výlohy jediného klenotnictví… Didi nepromluvil, uměl listovat v ženských srdcích a  nepotkal žádné, které by se nechtělo stát pokladnicí vrchovatě zaplněnou drahými kovy a drahými kameny, mít zlatou vanu, osázenou diamanty a koupat se v tekutém stříbře, což byl sen všech žen… a šli mlčky dál, každý trochu jinak obolavělý, notný kus cesty za  sebou táhli smutek jako šedivý závoj, Bea si letmo prohlížela svou postavu v  zrcadlení výloh, a  Didi lapal ty její pohledy… mohlo by to být lepší, mysleli si oba, čím dál nákladnější opakované každoroční zmlazovací kůry zabíraly čím dál méně, jen když se v pozdním večeru konečně zhaslo, přicházelo zdání, jako že je všechno jako dřív, ale to znepokojení, že Didi se nechá okouzlit svěžejší křivkou stehen pod lemem kraťoučké sukně bylo aktuálnější čím dál víc… pravda, i jemu za těch pár let přibylo vrásek, ale zkrásněl jimi, zmužněl, a  byl teď zkušenější, zdálo se jí… nemohla nevidět jak jej sjíždějí nenasycené oči osamělých samiček na lovu, utrhnout pár let života přece stojí zato, ale co pak, však se uvidí… 11

Znovu stáli před výlohou s  cennostmi, která zářila ať bylo zhasnuto nebo rozsvíceno… Bea připomínala ve vynošeném baloňáku ošoupaného havrana, Didi postával tři kroky stranou, jako by k ní patřil i nepatřil a Bea se i v téhle bezvýchodné situaci zoufale snažila vybudovat most přes rozevírající se propast… hrozně se mi líbí, co říkáš, obrátila se na spolunocležníka čím dál kratších a čím dál méně horkých nocí, pořád to mám na očích… a postupovali dál, ale ta touha v ní zůstávala… něco by to prostě chtělo, zase být obhlížena, okukována ze všech stran, nadbíhána, žádoucí, být účastnicí těch letmých nehod, které nechávaly přeskočit zkušební jiskru a která následně zapálí požár… naposledy jí podobnou nehodu způsobil před pěti lety právě Didi, nebo už to je šest let, nevěděla, a teď zase najednou prostě netušila co to je láska, přitom věc tak jednoduchá, ze všech existujících zákonů zákon řazený na prvé místo, holá věta paragrafu bez jakýchkoliv dodatků… tak o chvíli míjeli tržnici s věcmi málo potřebnými nebo vůbec ne, tam se u jednoho stánku shýbla pro puntíkovaný hrníček, po  tomhle toužím, vzdychla jakoby vyprahlá tou žízní na  troud… obyčejný hrníček s  bílým podkladem a  červenými puntíky… Společnost se už blížila k  restaurantu Café de Paris… na  pořadu byla dekadence, abstrakce, moderna, secese a imprese… imprese – úder světla a barev může spasit svět, nebo snad exprese, brutální útok na  samou podstatu… a  rošťák podvečerní vítr nedbal vznešených slov a  drze foukl do stříže jedné z dam a poodhalil to, co bylo prezen12

továno jako oděv, drze ukázal ty úsporné šňůrky do  kterých byla vespod oděna a vpředu jí na exponovaném místě zrádně zajiskřil diamant velký snad jako palec u  nohy… o la la, ozval se obdivný výkřik… pak kdosi surově poznamenal: mám hlad… načež vstoupili do restaurantu a livrejovaný vrátný, celý ve zlatě, jim úslužně otevíral dveře…

13

Noc v New Yorku Sál lehce zašuměl, když předsedající vyslovil básníkovo jméno, všechny oči se k  němu rázem otočily, pomalu se zvedal, jako ve  snu, vlastně všechno to bylo jako sen, i když byl předem upozorněn, že cenu dostane právě on, to pro případ, aby to s  ním třeba při předávání neseklo… přece byl překvapený, tolikrát si s ním život zahrál, že až do poslední chvíle nevěřil, že je to pravda, ale byla to pravda, teď přišla jeho chvíle… pomalu se zvedal a  zároveň s  ním jako by se z  té tvrdé židle zvedala všechna ta léta mladého básníka, opilého životem, léta perzekucí, protože v  jedné básni neuváženě vyslovil jeden verš, který se dal vyložit i jinak a vztáhnout na vysoce postavené, léta exilu, kdy nežil, ale živořil, střádal verš k  verši jako šafrán bez naděje, že jím ještě kdy vůbec bude moct okořenit něčí život, pak konečně návrat… sopečný gejzír dlouho utajovaných veršů rychle plnil jednu sbírkou za druhou, a nevadilo, že zůstávaly ležet, i když odborníky vysoce ceněny, však přijde čas a lůza se probudí a také pochopí… a teď, přece jen poněkud zaskočen, ztrémován, najednou plný nejistoty kráčí na nejistých nohou před zraky celého sálu pro cenu za celoživotní básnické dílo… upřímné blahopřání, tiskne předsedající upocenou dlaň, předává obálku, taková malá pozornost, pak ohromná kytice a  po  odeznění fanfár re­cepce… Byl jste okouzlující, mistře, pozvedla už poněkud od­14

kvetlá, ale pořád ještě čilá dáma skleničku se šampusem, pak mistra vzala jemně za  loket, ráda bych vás měla na chvíli jen pro sebe, když dovolíte, odvedla básníka na balkón, svěží vzduch, květiny, výhled do francouzského parku, fontána chrlila stříbrné vodní pruty a  nechala je padat v  podobě průzračných perel zpět mezi kulaté listy a  bílé květy leknínu, zelená, žlutá a růžová plocha a nad tím vším modrá obloha… abyste rozuměl, mistře, abyste porozuměl správně a nevyložil si nakonec všechno nějak zle, jako zneužití situace, tedy chápete… a dáma se malounko zapýřila… možná vám bude připadat má prosba absurdní, ale moc ráda bych chtěla mít s vámi dítě… můj lékař tvrdí, že věkem ještě odpovídám daným možnostem, takže by vše bylo bez jakéhokoliv rizika… chápete… všechno jsem prověřila… chci totiž inteligentní dítě, básníka vašeho formátu, případně i básnířku, kdyby se ta věc nějak zvrtla… možná namítnete, že už nějaké děti mám, což je pravda, odrostlé, samostatné, žel jaksi nesplnily očekávání… manžel sice zastává jistou vysokou funkci, ale dopracoval se k ní celý upachtěný a víc dřinou, než inteligencí, ani žádné z dětí nesplňuje – jak bych to řekla, přiměřenou kvalitu, nejchytřejší z nich zakotvil jako středoškolský učitel, tělocvik a  zeměpis, a k tomu, jistě chápete, víc potřebuje svaly než IQ, druhý se stal obchodním zástupcem jakési firmy, potácející se ne­ustále na pokraji krachu, a naše malá, jak říkáme dcerce, jen taková domácí puťka, ví jak zasmažit jíšku, jak uvařit vejce natvrdo, ovládá technologii přípravy jídel ve  všech směrech, ale verš za  celý svůj dosavadní život nenapsala 15

ani jeden… chápete… trochu jsem si prověřila manželovu minulost a  žádný div, že má takové zaostalé potomstvo, když jeho otec byl skladníkem a matka v domácnosti, pak není divu, že plodí děti na hranici imbecilie… chápete, mistře, jistě mou touhu, vše absolutně sekret, diskrétnost zaručena… abyste mi dobře rozuměl, nemám v žádném případě zájem, aby mi nějaký medicinman vpravil do  vagíny pár kapek vašeho sperma, případně pokus opakoval, kdyby to napoprvé nevyšlo, záměna je nasnadě, jak jistě chápete, já chci mít jistotu… ach, nemusíte se obávat, i ve vašem věku lze pořád ještě uronit životaschopnou slzu a  doručit ji osobně přímo na místo určení, diskrétnost zaručena, manžel odjíždí na  týden služebně do  jižní Ameriky, chata na břehu jezera ve stinném zákoutí je nám k dispozici, mám zjištěny své nejpříhodnější dny, vše je absolutně bez rizika, chci říct i zdravotně, a to i ve vašem případě, jak jsem se informovala, mistře… vyzvednu vás tento pátek o  šesté večer před hlavním nádražím a ve středu týdne následujícího vás v pořádku vrátím rodině, které svou nepřítomnost zdůvodníte malou lží, což jistě snadno svedete… myslete na malého génia, mistře, na básníka světového formátu… chci prokázat lidstvu tuto službu, jistě se přidáte… je totiž strašné být neustále obklopena samými blbci… jak jistě chápete… Až po odvedeném výkonu… a nebylo prý to zase až tak špatné, jak si mistr poeta sám pro sebe opakoval, strava velmi chutná, dostatek vína, člunkování na jezeře, po celý čas hovořili jen o poezii, aby se, jak bylo naznačeno, naklo16

novala rovnou do  genů zárodku už od  prvého okamžiku, procházky – jen té televize mohlo být večer na úkor jiných povinností více… až pak, po skončení služby národu, měl mistr čas naložit s odměnou, získanou za celoživotní básnické dílo… proč to zapírat, byl tou sumičkou příjemně překvapený, dva roky bezstarostného života, nebo doživotní slušné přilepšení, mohl si vybrat… a  to i  po  zaplacení daní ve  výši dvaceti procent… vybral si alternativu třetí, uloží celou tu sumičku, okleštěnou pouze o daně, na vysoký úrok do  jistého peněžního ústavu, při dvaceti procentech mu to hodí docela slušnou roční apanáž, aniž bude muset sáhnout na základní kapitál… nikdy se příliš nevyznal v  kouzlení peněz, ale toto mávnutí proutku se mu dokonale povedlo… Hýčkán štěstěnou si připomněl kterýsi dávný večer, kdy s vindrou v kapse a s beznadějí v duši brouzdal celou noc New Yorkem a  tam kdesi na  předměstí jej nad ránem okradli o to poslední, když zadřímal opřený o popelnici, ale to už je historie… teď na sklonku života žil konečně v růžové přítomnosti… pak přišla zvěst, že jistá dáma, žena vysoce postaveného muže, i přes poměrně vysoký věk porodila dítě, byl to chlapec… a  vzápětí další zpráva, že peněžní ústav, kam básník uložil odměnu za  celoživotní básnické dílo, zkrachoval, majitelé zmizeli neznámo kam i s penězi a klienti už nikdy neuviděli ze svých vkladů ani korunu… já blbec, tloukl se básník do čela a rval si poslední vlasy, já idiot… 17

A pak se ještě proslechlo, že to dítě, které se v pozdním věku nečekaně narodilo jedné dámě vysoce postaveného muže, je dementní…

18

Pan Rothschild se už nevrátí Noc byla vlahá a  obtékala monumentální sloupy bankovní instituce bezstarostně, mohutný lev nad průčelím okázale prezentoval to podstatné, jako by právě on svou potencí garantoval prosperitu klientů, kdežto lepé děvy, které ten masivní kamenný překlad podpíraly křehkýma rukama, až jim lehounký šat sklouzl s  ňader, jen cudně klonily hlavu, jako by vše podstatné už bylo uděláno a teď prostí střádalové sbírali do klínů plody jejich práce… ach, země hojnosti, země zurčících potůčků a  bzučících včel… mléko a strdí za ta tisíciletí už vyhloubila řečiště, slunce jen zapadne, už se spěšně vrací, jen nepropást nic z těch rozkoší, rozšafné chlapy a rozverné dívky… kolik generací předků muselo skrápět potem kamenitou zem, než mohl vyrůst takový bankovní dům se lvem a s lepými děvami, který by i newyorští bankéři záviděli… Tam v tom zákoutí, kam už světlo pouliční lampy nedosáhlo, skryti před zraky občasné policejní hlídky, která se tu a  tam projela volným tempem ulicí, v  tom místě, kde bylo jako v pokojíčku, našla si pro tuto vlahou noc útulek milenecká dvojice… nemůže být lepší místo pro lásku, než v blízkosti milionů, či snad dokonce miliard… je to vzrušující svět, i bezpečnostní čidla zůstala diskrétně mlčet a jen hrdličky, které až dosud vždy pod ochranou ocasatého lva tady svorně a v poklidu žily, hnízdily a plodily další hrdličky, teď poplašeně burcovaly noc, že se tady děje něco 19

nezvyklého, nepřístojného, snad i  mravnostně nepřijatelného… a spěšně zaléhávaly nedospělá mláďata a křídly jim překrývala oči, aby neutrpěly mravní úhonu… taková to byla noc… zvláštní, neklidná, neobvyklá, možná i  nebezpečná… Kolem druhé obvykle jen bezdomovci tudy šátrají, jestli snad někomu z  mohovitějších nevypadla při pěchování peněžní sumy do  kapes na  dlažbu nějaká mince, čuchají kolem odpadkových košů a  kontejnerů a  popelnic jako mlsní a  hladoví psi, byl to časově náročný úkol, probrat kdejaký odpad, než začnou ulicemi šmejdit ti mrchožrouti popeláři a vyvážet všechny ty poklady kamsi za město do rokle, kde nakonec skončí veškerý lidský blahobyt v podobě vyhozených matrací, obnošených kabátů, potrhaných svetrů, sešmajdaných střevíců, popraskaných kamínek na tuhá paliva, nefungujících fritovacích hrnců, nechladících chladniček, ustřižených knoflíků, nevypraného spodního prádla, proděravělých peněženek, paruk, vypotřebovaných šminků, neplatných bankovek, použitých krátkých palných zbraní i nožů od krve, potrhaných spodniček, plastových lahví, opotřebovaných holicích strojků… najít ty po­ klady včas ještě před odvozem byl málem nadlidský výkon, ale i když se zadařilo, beztak zpřetrhané spaní neposloužilo zdraví… v lepším případě kašel, průdušky, ale také žaludeční vředy, oběhové vady cévního systému a už se nejednou stalo, městská márnice je toho svědkem, že našli zcepenělého tuláka s hlavou v kontejneru… o takových věcech se mlčí, jako o  nevěře, jako o  zpronevěře, poškodilo by to 20

dobré jméno, odradilo klientelu, to si žádná solidní instituce nemůže dovolit… jako když najdou mrtvého potkana, šup s ním pryč, hlavně diskrétně… somrák už pročmuchal kdejaké zákoutí, také sloupy bankovního ústavu, paty le­ pých děv, které křehkýma rukama podpíraly kamenný překlad s  dobře vyvinutým lvem, symbolem síly, mohutnosti, prozíravosti, kuráže, nebojácnosti, odvahy, prosperity… co padlo somrákovi do tlap všechno posbíral do hadrového pytle a přihrbený se podél zdí ploužil pryč… v dálce už začínali rachotit s tím svým zasmraděným vozem popeláři… a nějací lidé si přivstali, sotva se začalo rozednívat… Každý den přichází cudně, všimli jste si zajisté, takové mrkáníčko, takový šedý příkrov, který se až o hodinu později promění ve zlatý talíř… před monumentální budovou impozantního bankovního úřadu zastavil u dveří, za které by se nemusel stydět ani sám Rothschild, nejprve jeden člověk, o  chvíli později přibyli dva, po  čtvrthodině už se řádek prodloužil na deset a když slunce ozlatilo prvý městský komín už se řada počítala ke  stovce a  stále rostla a  táhla se po  ulici jako nepokojný had… takhle se kdysi stávalo u biografů na první barevné filmy, ať se hrálo cokoliv, i když děj stál za psí štěk, alespoň ty přírodní scenérie pokaždé diváka ohromily… později se takto stálo na knihy, fronta před knihkupectvím se táhla přes několik bloků, národ tehdy ještě uměl číst a o dobré knihy byl zájem… pak se takto stávalo na banány, pomeranče, někdy i na citróny, mandarinky, toaletní papír, auta, čokoládové kolekce k  zavěšení na  vánoční stromek, cukr, chleba, brambory, 21

benzín, o  kdejakou cetku byla nouze… pak už se nestálo na nic… až zase pak se rovnaly fronty od časného rána před peněžními ústavy, jímž důvěřiví střádalové svěřili své úspory v  naději na jejich zúročení ve  smyslu podnikatelského hesla, že peníze mají dělat peníze a že peníze nemají zahálet, ale také pracovat… teď tady od rozednění stáli pod lvem s neobyčejně dobře vyvinutými genitáliemi naštvaní dědci a  bab­ ky, důchodci, invalidé, šetřílci, kteří tomu potentnímu lvu svěřili celoživotní úspory… pokaždé se jen usmíval, když spěchali s úsporami, nastřádanou korunkou ke korunce… a také teď se smál… Lidský had spíš připomínal roj vydrážděných včel… už dávno mělo být otevřeno, ale pořád se nic nedělo, masivní dveře ani nemrkly… ty nedobytné dveře moc dobře věděly, jaké tajemství střeží, kde nic není ani čert nebere, ale jakpak tato tak důvěrná, ba přísně tajná informace prosákla přes ty dveře z dobrého tvrdého dřeva a navíc betelně oplechované… copak ti lidé neznají bankovní zákony, že všechny úspory všem najednou prostě vyplatit nelze… a někdy, že úspory prostě v důsledku neopatrných machinací nelze vyplatit ani jinak… Snad už mělo být otevřeno hodinu, když milenecká dvojice v přívětivém zákoutí ustala se svými hrátkami a udiveně zírala na tu spoustu lidí před dveřmi úctyhodné bankovní instituce a  marně šmátrala i  po  tak sotva dostačujícím oděvu, který však uchmátl noční somrák a napěchoval do hadrového pytle a časem je vymění za flašku piva, za krabičku cigaret… a v té bezvýchodné situaci už je zpozoro­vali 22

také ti sršáni před dveřmi banky… podívejte se na ně, ozýval se křik, volejte policii… všechny hromy a blesky rázem padaly na hlavy těch dvou naháčů… zmatek, smích, jekot, výhrůžky, chumel zvědavců se přeléval jako peřej, jako by jaktěživ nikdo z  nich neviděl nahatého chlapa, nahatou ženskou… pak jekot policejního vozu… udělejte místo… pak: legitimujte se, občané… mohli se proukázat jedině holými zadnicemi, nemravové… tak si pojďte nastoupit, hezky to sepíšeme na  policejní stanici… dav spokojeně mručel, popískával, chechtal se, také spílal a ohlížel se, co po těch dvou naháčích nestoudných hodit, ale nic nebylo po ruce, odpadkové koše vymetené, nikde kámen… Ani si nevšimli, kdo by si také všímal, když bylo takové pokoukáníčko, že se vně na  dveřích bankovní instituce objevil papír, ani nikdo nevěděl jak… mohovitý barák už zase nedobytně mlčel jako tajemný hrad v  Karpatech… stálo na  tom listu vytrženém z  kroužkového bloku ručně načmáráno, že se v takovém zmatku bankovní operace provádět nedají, neprovádějí a ani provádět nebudou, otevírat se nebude dnes a ani v dohledné době a komu je do pláče, ať si jde plakat na  jiný hrob… jinými slovy, že se pan Rothschild nechává poroučet a už se nevrátí… Hrdličky poplašeně odletěly a tak jenom ten lev zůstal klidný, ostatně byl z kamene… byl z kamene úplně celý…

23

Pel stříbrného plátna Určitě by měly být v betonu tam kdesi v amerikánském Hollywoodu otištěny také mé ruce a načmárnutý untršrift, aby se na věky věkův vědělo, že také já pomáhal kinohvězdám mezi diváckou veřejnost a staral se o jejich popularitu a  rozséval stříbrný pel jejich slávy, byť i  v  tom zapadlém koutě téhle šišaté zeměkoule plné zázračných vymyšleností, kde jedinými kulturními počiny byl místní farář, dštící z kazatelny na své ovečky za jejich hříšky síru a plameny, pak u  těch mohovitějších kvičící a  pištící dvoulampovka, pro kterou muselo být zřízeno bytelné uzemnění a drátem antény propletena málem celá zahrada, aby ten krám vydal nějaké lidské slovo nebo trochu muziky, a pak to bylo místní kino… Vášeň k filmovým plakátům mne nakonec přivedla až do promítací kabiny… dusalo se do  ní po  strmých železných schůdcích a vcházelo železnými dveřmi, které by snad odolaly i  panzerfaustu… místnůstka tři krát tři metry, akorát pro jednu mašinu, stůl na  přetáčení filmu na  cívkách, pojistkové skříně a skříňky na rezervní uhlíky, jeden věšák přibitý do  zdi a  jednoduchého okna, kterým v  létě táhlo horko a  v  zimě chlad, tady jsem roztáčel zamilované románky i smrtící příběhy, naučné filmy i pohádky, které diváci dole v sále sledovali s otevřenými ústy, jak všechno nakonec dopadne, žasli nad tím, že se někdo může na plátně pohybovat a mluvit, skákat, běhat, líbat někoho a třeba 24

i zabít, i když ve skutečnosti není, neboť sotva oslnivě bílý paprsek uhlíkové lampy pohasl, zůstali civět jen na  bílé plátno… Jak to jde, přicházel mne čas od  času kontrolovat šéf místního kina, občanskou profesí četník, přicházel v zelené uniformě a s pouzdrem revolveru připnutým u řemenu, jak mu to nařizovala služební povinnost a  také aby budil respekt, ale míval to pouzdro vycpané novinami, aby mu tíha zbraně netlačila na žaludek a nezpůsobila újmu na zdraví… normálka, hlásil jsem a  převíjel při tom další cívku filmu… šéf četník se přilípl k rezervnímu okýnku a sledoval film… zesil to kapku, řekl, aby také slyšel zvuk přes rachotící mašinu, a  když představení skončilo oznámil mi, ať příští den přijdu už na  deset, bude promítání pro školy, a  ani ho příliš nezajímalo, jak se mám omluvit ze svých školních povinností… tak dobrou, nasadil si brigadýrku a  ještě chvíli drnčely podpatky jeho holinek o  železné schody… sál se vyprázdnil, zhasl jsem lampu v  mašině a vyměnil uhlíky, ať mám vše na zítra připraveno, a ještě přetočil cívky s filmem… už byla dávno tma když jsem se také dostal na čerstvý vzduch… Všechny filmy jsem znal málem slovo od  slova nazpaměť, viděl jsem je pokaždé třikrát a  možná i  pětkrát, ale nezevšedněly mi, mohl bych je kliďánko vidět i tucetkrát… tohle byl okouzlující svět stříbrného plátna a já do něj také patřil… věděl jsem, kdy herec zvedne ruku, jakým hlasem promluví, co řekne titulek, jak herec nakloní hlavu, kdy vystřelí kanón a kdy tiše zašumí polibek… znal jsem každý 25

film okénko po okénku… všechny jsem je znal detailně, jen kromě těch několika metrů před koncem každé cívky a kromě těch několika metrů na začátku další civky, když jsem je musel měnit – to byl vždycky fofr, u jediné mašiny v kabině to ani jinak nešlo, vyhodit vyjetou cívku, přesunout prázdnou dolů, nasadit nahoru plnou, protáhnout konec filmového pásu ozubenými kolečky, nezapomenout na vyrovnávací smyčku, ta nesměla být velká ani malá, zakotvit volný konec filmu do spodní cívky, klikou napomoct rozběhu motoru, poštelovat uhlíky, aby světlo jasně svítilo, a konečně otevřít klapku… nikdy jsem ten čas ne­stopoval, ale musel jsem se tou praxí blížit časům při výměně kol v depu závodních strojů F1… pak ještě přetočit film na cívku do výchozí polohy a uložit ji do kovové bedny na správné místo a  připravit ji tak na  další promítání… a  už zase jsem se mohl přilípnout k okénku a dívat se jak traktorista vjíždí s pluhem do líchy, jak na pódiu hopsá folklórní soubor a třeba i uvidět čápa v letu… Nejhorší to bylo s obloukovou lampou, když docházely uhlíky a světlo začínalo žloutnout a ze sálu se ozýval hvízdot a dupání a klapání sedadel židlí… někdy se totiž podařilo délku uhlíků špatně odhadnout a shořely dřív, než do­ běhl filmový díl, pak nezbylo než mašinu stopnout a rychlostí blesku a  za  pomocí kleští bafnout žárem ještě rudé uhlíky a  mrštit je do  kameninového hrnce, kde se jejich zbytky shromažďovaly, pomoci šroubu ručně odsunout oba držáky a  usadit do  nich nové uhlíky, ťuknout špičkami o sebe a takto zapálit výboj, vycentrovat zrcadlerm oslnivý 26

šajn, roztočit klikou mašinu, zapnout motor a  otevřenou klapkou hodit filmový děj na plátno… Ale ještě víc horší bylo, když se film roztrhl v  mašině, sakra, dolní cívka mlátila utrženým koncem jako zdivočelá a horní chrlila filmový pás přes ozubené válečky na betonovou podlahu kabiny až málem nebylo kam šlápnout… zase dupání, hvízdot, mlácení pěstí do  dřevěných židlí, nadávky probíjely zeď jako perník… vyhodit cívky, natočit zpátky vyjetý film, stříhnout, oškrábat žiletkou okraje políček, natřít lepidlem, stisknout v  lepicím strojku, počkat několik vteřin na  zaschnutí, usadit tu mrchu zpátky do mašiny, ruční klikou rozjet a prosvítit… Právě takový jsem měl jednou fofr s filmem, převíjením, lepením a s haprujícíma uhlíkama, když na železných schodech zadusaly kroky a  do  malinké kabiny se napěchovali dva habáni, zkušení promítači ze sousední vesnice, jako že přišli dělat u mne kontrolu, jestli všechno dělám jak mám podle předpisů a  jestli nedělám něco, co se dělat nemá, takový odborný dozor ušáka promítače, jakým jsem tenkrát byl… v kabině tak málo místa, že už málem nebylo co dýchat a  všechno se jako na  potvoru psulo… a  oni, jestli mám správně nasazený film v  mašině, jestli filmový pás správně lepím, jestli ho neškrábu… ty tady máš ale bordel, kopali do železné bedny s cívkami filmu, nahlíželi do skříňky s  rezervními uhlíky, ruce v  kapsách, frňáky nahoru, málem jimi odírali strop… podívej, vole, jak blbě máš seštelované uhlíky, nahlíželi slídovým okénkem do  žářiště, dyť ti to chcípne ještě před dojetím dílu… znervóznělý 27

jejich oficialitami jsem stopl mašinu uprostřed dílu… ze sálu zase kravál… zhasl jsem lampu a vyhodil zbytky uhlíků, které by směle do konce dílu vydržely… mrskl jsem ty dosud žhavé nedopalky tam do kouta, kam patřily… jenže jsem se nestrefil do  správného kameninového hrnce na zbytky uhlíků, ale do hrnce sousedního na odstřižky filmu… a tehdy, dámy a pánové, to byl ještě celuloidový pás, tedy materiál prudce hořlavý a, jak jsem se na vlastní oči během promítačského školení v Klánovicích přesvědčil, v podstatě ničím neuhasitelný, když už se jednou vzňal… tam ten je­den chladnoucí uhlík, mrcha, zapadl mezi odstřižky z fil­ mů a ty okamžitě začaly doutnat… ještě jsem stačil nastartovat mašinu a hodit obraz na plátno, mašině trochu kouře nevadí… to už se z kameninového hrnce valil sloup čpavého a  jedovatého dýmu… tos udělal schválně, grázle, řvali kontrolující promítači, otevírali okno, málem vyrazili plechové dveře, kuckali… tohle si odskáčeš, smrade, pořvávali na mne už dole na  volném placu před kabinou, kreténe, hajzlíku… častovali mne tituly všelijakými… odstřižky filmů dodoutnaly, čoud vyšel dveřmi a  oknem ještě dřív než doběhla cívka, bleskově jsem nasadil další, ať diváci v sále zbytečně nečekají… to bylo naposledy, kdy tihle kontroloři na mne přišli… Pak jsem měl jednou promítat dvojfilm… slušná účast v  sále, diváky silně zajímal jakýsi detektivně historický film na čtyřech cívkách, ke kterému obdrželi zdarma jako prémii dokumentární film o sovětských vědcích, kteří na­hrazovali poškozenou rohovku lidského oka rohovkou 28

z  oka ovčího, ten zázrak sovětské medicíny na  třech cívkách… dodnes si neumím vysvětlit, jak se při mé profesionální pečlivosti mohlo stát, že po druhém dílu detektivně historického filmu mi do  mašiny zrádně naskočila cívka z činnosti sovětských vědců, operujících ovčí oko, aby za­chránili oko lidské… sál nic, ale když mi pak promítačský skřítek nasadil do mašiny poslední díl detektivně historického filmu se závěrečným titulkem KONEC, a  hned pak ovčí lidské oční drama také s titulkem KONEC, pak teprve třetí díl detektivně historického filmu a v závěru předposlední díl filmu operujících sovětských očních chirurgů… biograf, který nejprve zmrtvěl, najednou vybuchl, hvízdot a mlácení židlí, jako by do hlediště vtrhli lvi, zaťaté pěsti, tituly, které bych si na vizitku rozhodně nedal… pak se ten dav vyvalil jako hejno rozdrážděných sršáňů na volné prostranství před kabinu a  pokračoval v  proklamování agresivních hesel, bezprostředně se týkajících mé osoby… co já, co já… všechno zhasnuto, klíčem v pancéřovaných dveřích otočeno na dva západy, okno zavřeno, tiskl jsem se v koutku kabiny jako vyplašená myška… žádná demonstrace ne­trvá donekonečna, noc na  krku, chlad, žízeň, žaludek se ozý­vá… když se konečně odšouraly i  poslední ošoupané boty, počkal jsem ještě dobře půl hodiny… Až se někdy dostanu do  amerikánského Hollywoodu, možná si tam vzpomenou, že také já mám zásluhu na tom, že se stříbrný pel kinohvězd sypal na hlavy filmových fan­ dů a třeba řeknou: heleď se, Dicku, tady v koutě nám vybylo kousek místa, to víš, nemůžeš se cpát vedle Marylin 29

Monroo nebo Gregory Pecka… člověče, ty máš vážně od roztáčení mašiny klikou tlapy jak lopaty a  tuhle na  kůži spáleniny od  žhavých uhlíků, ale srdce, však víme, máš místo vedle místa vrchovatě nabouchané filmy… tedy po­kud ti nebude vadit, že je to až tuhle pod keříkem jasmínu, zbyly jim dvě lopaty betonu, fajnový materiál… támhle vpředu totiž právě otiskla své ručky a podepsala se do svého čtverce star všech star, ta něžně drsná kráska Julia Roberts… bude to pro nás velká čest, když tam do  toho betonu ze dvou lopat, co zbyl, pleskneš ty svoje tlapy a zkusíš se po­ depsat, teda jestli to svedeš… vážně to bude pro nás čest… Tak jsem tam ty ruce do toho betonu položil a zkusil se podepsat, abych jim udělal radost… konečně, proč ne…

30

A long way is to Tipperary Byl to šok, ať nikdo netvrdí, že ne, to by lhal, až by se mu od pusy prášilo, zkrátka byl to šok, to probuzení do kapitalismu… předcházely mu tanečky s pokřikováním jako: už je to tady a  cinkáním klíčů, které tam nahoře doprovázela výměna stráží, jak se to při převratu obvykle děje, slzy, objímání, naděje a  sbírky, sbírky, sbírky a  nikdo nikdy po­řádně nezjistil, kam se ty peníze ze sbírek poděly… až později to byl šok, ne v ty prvé dny, ani v prvé roky, ale až po šesti, sedmi, desíti letech přišel z toho pádu do kapitalismu ten správný šok, až po zjištění, že jsme do něj vykročili všichni se stejně holými zadnicemi a najednou to zase byli oni, pracháči, pracháči, pracháči a  většina ostatních obyčejní nuzáci… Makali jsme po  tom teatrálním převratu hůř než černí otroci na bavlníkových plantážích a makali jsme rádi, protože jsme navzdory tvrzení těch, kteří si pak většinu našeho majetku nacpali do vlastních kapes, měli docela slušnou startovní čáru… a také jsme věděli, že bez poctivé a usilovné práce se toho lepšího, co se blyštělo na západ od železné opony, nikdy nedočkáme… ale dočkali jsme se i bez poctivé práce a ono blyštění se nakonec ukázalo jako laciné pozlátko… Takže jsme makali… my pořád ještě dole jsme makali a ti nahoře zatím kuli pikle s reorganizacemi a transformacemi na  divize a  redislokacemi a  se zániky starých a  se 31

vznikem nových podniků… brzy jsme jako nezaměstnaní padali z fabrik jako přezrálé hrušky, ani nám nikdo za desítky let práce nepoděkoval, ale brali jsme to sportovně, disciplinovaně jsme se řadili do  fronty na  úřadu práce, což byla až do té doby pro nás naprosto neznámá instituce – jenže přivítaly nás tam známé tváře těch, co si od  práce neprošoupali gatě ani v minulosti… padali jsme na dlažbu jen my dole, tříměsíční odstupné byla příliš malá náplast na bolístku, jak se brzy zjistilo, ale brali jsme to sportovně, my dole… ti nahoře to rovněž brali sportovně, také si napsali bílé propouštěcí papíry a  vyplatili si odstupné, jenže ani na  den neopustili bránu fabriky, odstupné těch několik chytráků obratem ruky vložilo jako základní podíl do nově vzniklého podniku, nová moderní zařízení odkoupili za zbytkovou cenu šrotu a aniž by mašinami hnuli byť jen do jiné místnosti, aniž by změnili výrobní program, jeli dál… na  dílnách zaměstnány jejich manželky a  příbuzní a dobří známí… Sladký bonbónek svobody hořkl, ale nebylo možné jej vyplivnout, teď už ne… Tak jsem byl z toho vyjukaný, kroužil jsem jako špatně seštelované torpédo, nikdo už mne v  mém věku nechtěl, a nebyl jsem ani švagr, ani brácha, ani zeťák, ani syn, ani strýc, ani dobrý známý… pořádně vyjukaný jsem z  toho byl, vždyť jsem se prvně v životě ocitl ve vytouženém kapitalismu, stále ještě plný důvěřivosti v poctivost, spravedlnost, čest, pravdomluvnost, charakterní jednání – teď už se 32

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.