Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta
Proměny textilní firmy Fezko ve Strakonicích v 19. století až 21. století bakalářská práce
Autor: Gabriela Vlčková Vedoucí práce: prof. PhDr. Ivan Jakubec, CSc. Rok: 2009
Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a s použitím uvedené literatury. Gabriela Vlčková V Praze, dne 19. 5. 2009
Abstrakt: V bakalářské práci se zabývám jihočeskou textilní firmou Fezko působící ve Strakonicích, která se od svého vzniku na počátku 19. století různě vyvíjela v čase. Proslavila se především jako výrobce a dodavatel fezů, červených pokrývek hlavy, jež nosili hlavně vyznavači islámu. Fez se vyvážel do vzdálených oblastí, zejména do Turecka. Továrna nevyráběla jen fezy, později začala vyrábět i jiné pokrývky hlavy, například barety, také vyráběla pláště, kostýmy a šály. V současné době se zabývá výrobou textilií pro dopravní prostředky. V práci se budu věnovat problematice výroby fezu jako takového, proč právě Strakonice a jejich okolí. Zaměřím se také na sociální stránku zaměstnanců a dělníků, v jakých žili podmínkách, jaké měli mzdy, pracovní dobu, jak továrna ovlivnila jejich život.
Abstract: The Bachelor’s Thesis deals with the south-Bohemian textile company Fezko situated in the city of Strakonice. After founding in the beginning of the 19th century, the company was in progress and changed differently over the years. It became famous mainly as a manufacturer and a supplier of fezzes, a kind of red headgear worn largely by Islamists. Fez was exported to distant places, especially in Turkey. The company was not only specialised in fez production, but there were also made other headgears, such as berets, and common pieces of clothing, such as coats, suits and scarfs. At present, the company focuses on the manufacturing of textile interiors for the automotive industry. In the thesis, there are also stated the reasons why fezzes were produced in the city of Strakonice and its surroundings. Last but not least, the thesis explores the life conditions of company workers, their wages, working time, in what way the company influenced their lives and, finally, the possible reasons why the workers went on strike.
Klíčová slova: fez, textilní výroba, dělníci, cech JEL klasifikace: N300, N630, N640
Obsah:
Úvod ........................................................................................................................................... 1 1. Počátky historie textilní výroby ............................................................................................. 3 1.1. Punčochářský cech .............................................................................................................. 3 1.2. Od punčoch k výrobě fezů .................................................................................................. 4 1.3. Původ fezu.......................................................................................................................... 5 1.4. Legendy o vzniku výroby fezů............................................................................................ 6 1.5. Židé a počátky fezové výroby ............................................................................................. 7 1.6. Firma Wolfa Fűrtha............................................................................................................. 7 1.7. Firma Mojžíše a Wolfa Weillových .................................................................................... 9 1.8. Firma Ignáce Steina............................................................................................................. 9 1.9. Firma Mathyase Zuckera..................................................................................................... 9 1.10. Vývoj v 19. století ........................................................................................................... 10 2. Život dělnictva...................................................................................................................... 11 2.1. Život dělnictva v továrnách............................................................................................... 13 2.2. Pracovní doba.................................................................................................................... 14 2.3. První dělnické stávky ........................................................................................................ 15 3. Konkurenční firmy ............................................................................................................... 16 3.1. Konkurenční boj a rok 1899.............................................................................................. 17 4. První světová válka 1914 - 1918 .......................................................................................... 19 5. Období mezi válkami 1918 - 1938....................................................................................... 20 5.1. Stávka strakonických textiláků v roce 1933...................................................................... 21 6. Druhá světová válka 1939 – 1945 a vývoj po roce 1945 ..................................................... 23 6.1. Vývoj po roce 1945 ........................................................................................................... 24 7. Výroba papírenských sít....................................................................................................... 30 Závěr......................................................................................................................................... 32
Úvod V bakalářské práci nazvané „Proměny textilní firmy Fezko ve Strakonicích v 19. století až 21. století“ se zabývám vývojem strakonické firmy, která sídlí na jihu Čech. Vybrala jsem si toto téma proto, že firma ovlivnila jak život města, tak i lidí ve městě žijících a pracujících v této firmě. Fezko je součástí průmyslové zóny ve Strakonicích spolu s dalšími firmami, mezi nejznámější patří Česká Zbrojovka, a. s., která vyrábí zbraně a strojírenské výrobky pro automobilový a letecký průmysl. Během své historie se název textilního podniku několikrát změnil (naposledy v roce 2008), ale název vždy obsahoval různě přetvořené slovo fez. Nejvíce se používá označení Fezko. Prvopočátky této firmy sahají od výroby punčoch ve středověkých ceších na začátku 18. století až do současné doby, kdy se firma věnuje výrobě autotextilií pro dopravní prostředky. Snažím se tento přerod zachytit a historicky zdokumentovat. V první části se stručně zmiňuji o historii Strakonic, kde čerpám ze třech vlastivědných sborníků 1 a z knihy od Jana Zdeňka Cvrčka 2 , jež jsem použila i v dalších částech bakalářské práce. Dále se věnuji vzniku punčochářského cechu, který započal textilní výrobu ve Strakonicích za použití části knihy od Ivany Říhové. 3 Na tuto kapitolu navazuje pojednání o výrobě známých pokrývek hlavy – fezů, jež jsou oblíbené především v muslimském světě a představují pro muslimské obyvatelstvo nedílnou součást jejich oblečení. Každý fez určitě zná, jeho typickou barvou je temně rudá barva. Na některých fezech jsou ručně vyšité nášivky s různými znaky, existovaly dokonce i zlatou nití vyšívané fezy. Největším odbytištěm strakonických fezů byla Osmanská říše, dnešní Turecko. V Osmanské říši fez vyjadřoval především státní občanství. Fez měl i praktické využití hlavně u muslimů, protože muslimové se musí několikrát denně při modlitbě vrhnout na kolena a čelem se dotknout země, aniž by při tom obnažili hlavu. Proto jsem se zajímala, jak se výroba fezů dostala právě do Strakonic a kde získala zahraniční odběratele. Poté jsem zkoumala, jak to bylo s výrobou těchto pokrývek hlavy po roce 1925, kdy skončilo nejslavnější období strakonických fezů, jelikož fezárny ztratili největšího odběratele muslimského světa. V tomto 1
KOTLÁROVÁ, S. (2002): Kapitola 700 let působení maltézských rytířů v Strakonicích. in Strakonice, vlastivědný sborník 1, kapitoly z historie, 2002. ISBN 80-238-7889-1, ŘÍHOVÁ, I. (2003): Kapitola Spolková činnost v 19. století. in Strakonice, vlastivědný sborník 2, kapitoly ze společenského života, 2003. ISBN 80-2391640-8, HÁLOVÁ, J. (2005): Kapitola Kroky městem mezi dvěma válkami. In Strakonice, vlastivědný sborník 3, kapitoly ze života města, 2005. ISBN 80-239-4790-7. 2 CVRČEK, J.Z. (1989): Strakonice, lidé, město, osudy, 2.vyd., Strakonice 1989. 3 ŘÍHOVÁ, I. (2002): Historie a současnost podnikání na Strakonicku, 1. vyd., Žehušice 2002. ISBN 80902919-7-X. 1
roce totiž první turecký prezident Atatűrk zakázal pod hrozbou trestu nosit fez jako pokrývku hlavy z důvodu omezenosti tureckého obyvatelstva. V druhé části bakalářské práce se zaměřím na sociální stránku týkající se především života fezárenských dělníků, kteří žili v okolí továren. Budu se snažit zjistit v jakých žili podmínkách, kolik platili nájemné, kolik lidí žilo v jedné místnosti, jak se dělnictvo stravovalo či jak se dodržovala hygiena. Dále se pokouším v této části zmapovat práci dělníků v továrnách. Chci se zmínit o mzdách za vykonanou práci, pracovní době, přesčasech, podmínkách v továrně, výrobě, prvních dělnických stávkách a zda-li v továrnách existovala dětská práce. K této části jsem použila knihu od Václava Kopeckého 4 a bulletin Fezko Strakonice. 5 Ve třetí části se zabývám konkurenčními firmami, protože fezy a ostatní textilní zboží se nevyrábělo pouze ve Strakonicích, ale především v okolních městech byli podniky s podobným zaměřením. Fezy se vyráběly i za hranicemi české země. Nemohu opomenout konkurenční boj mezi samotnými továrníky ve Strakonicích, kteří mezi sebou neustále soupeřily. V další části se dostávám ke světovým válkám a meziválečnému období. Ve válečném období se fezárny nevyhnuly přechodu na válečnou výrobu a byly pod vojenským dozorem. V meziválečném období propukla krachem newyorské burzy na podzim roku 1929 světová hospodářská krize, která ovlivnila i strakonické fezárny. Především se budu zabývat průběhem stávky strakonických textiláků v roce 1933, o které se ve své knize zmiňuje František Bosák. 6 Dále budu sledovat vývoj po druhé světové válce po roce 1945 a nástupu komunistické strany k moci, zda-li ovlivnila výrobu ve strakonických fezárnách. Dále zmapuji vývoj společnosti až do současnosti, kdy klíčovým rokem byl rok 1986, protože se vyrobily první autopotahy pro vůz Favorit. Tato výroba předurčila budoucí specializaci firmy. K tomuto tématu využívám informace z bulletinu pro vnitřní potřebu Fezka. 7 V závěru práce analyzuji současný stav podniku, jakým směrem se ubírá či jak hospodaří. Využívám hlavně internetový zdroj podniku www.fezko.cz. Zmiňuji se také o firmě Sítos, dnes spadající pod firmu AstenJohnson, která vyrábí papírenská síta, jež se dříve vyráběla ve Fezku.
4
KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962. Bulletin Fezko Strakonice (1972) 6 BOSÁK, F. (1961): Stávka strakonických textiláku v roce 1933, 1. vyd., České Budějovice 1961 7 Nové Fezko – cesta k prosperitě (1999), bulletin pro vnitřní potřebu, Strakonice 1999 5
2
1. Počátky historie textilní výroby Jihočeské město Strakonice leží na soutoku řek Otavy a Volyňky. Sídlil zde velmi významný panský rod v Čechách a první rod v Prácheňském kraji – Bavoři. V roce 1243 Bavor I. založil řád svatého Jana Jeruzalémského, kterému daroval farní kostel, osm vesnic v okolí a dokonce i část svého dvora. Při této události se v archivních pramenech objevují první zmínky o řádu maltézských rytířů, který velmi ovlivnili historii města a roku 1402 se maltézští rytíři stávají majiteli celého strakonického panství. Do té doby působily ve Strakonicích dvě vrchnosti: světská (Bavoři) a církevní (Johanité). Nejvýznamnější postavou maltézských rytířů je velmistr Jan ze Švamberka (1468 – 1516). V letech 1482 – 1483 založil ve Strakonicích cech krejčích, postřihovačů, soukeníků, zlatníků, sedlářů a jiných řemesel. Cechy neustále přibývaly a v roce 1716 vznikl i nejvýznamnější z cechů – cech punčochářů. O největší rozvoj cechu punčochářů se zasloužil velkopřevor Václav Čejka z Olbramovic, jež naučil punčocháře lepší dokonalosti v tomto řemeslnickém oboru.
8
Založení cechu
punčochářů vedlo k pozdějšímu rozvoji fezového a textilního průmyslu, kterým se Strakonice proslavily na celém světě. 1.1. Punčochářský cech 9 Jestliže bylo ve městě málo řemeslníků jednoho oboru, tak pracovali každý sám na sebe a neorganizovaně. Teprve při větším počtu založili svůj cech. V Praze cech punčochářů fungoval už od roku 1612, ve Strakonicích vznikl až o 105 let později. Jednotlivé cechy podléhaly speciálním cechovním řádům, tzv. artikulím nebo regulím, které musely dodržovat. Každý cech měl svou korouhvi a cechovní znak. Punčochářům udělil cechovní znak král Matyáš v roce 1615. Znázorňuje ho štít rozdělený na čtyři díly, dva jsou žluté a dva červené. Je zde vyobrazena punčocha, vidlice se soukenickými štětkami, postřihovací nůžky a černá prstová rukavice. Punčochářský strakonický cech patřil mezi velmi vážené cechy. Ve strakonickém muzeu je zachována nejcennější korouhev s vyobrazením malého fezu a letopočtem 1833. Korouhev cech používal při slavnostních okamžicích. Například při slavnostním průvodu šel mistr s cechovní korouhví v čele. K cechu neodmyslitelně patří také dvě černé pohřební 8
KOTLÁROVÁ, S. (2002): Sedm set let působení maltézských rytířů v Strakonicích. In Strakonice, vlastivědný sborník 1, kapitoly z historie, 1. vydání, Strakonice 2002. ISBN 80-230-7889-1. 9 ŘÍHOVÁ, I. (2002): Historie a současnost podnikání na Strakonicku, 1. vydání, Žehušice 2002. ISBN 80902919-7-X, s. 39-40.
3
plachty, jimiž se přikrývaly rakve na márách. Dvě se používaly proto, aby ukázaly společenské rozdíly. První z nich byla prostá a obyčejná.
Byla určena
především pro
stávkaře a tovaryše. Druhá pohřební plachta byla bohatě stříbrem vyšívaná a byla určená pro mistry. Společné tyto plachty měli akorát po stranách stříbrně vyšitý znak cechu. Hlavní nadřízený cech sídlil v Praze a bylo nepsaným pravidlem, že město muselo žádat tento hlavní cech o povolení jakéhokoliv svého nového cechu. Jak tyto cechy fungovaly? Cechovní řád omezoval počet učedníků zaměstnaných v cechovní dílně. Učedníci se učili čtyři roky, po uplynutí čtyř let se z učedníka stal tovaryš a zkušenosti získával v různých dílnách, kde se nechal zaměstnat. Pokud se chtěl stát po nasbírání zkušeností mistrem, tak musel složit mistrovskou zkoušku a zhotovit „mistrovský“ výrobek. Strakonický punčochářský cech vyráběl hlavně vlněné pokrývky, rukavice, kamizoly, noční čepice a tzv. birety. Jako základní polotovar pro výrobu pleteného zboží používali přízi a protože byla její spotřeba veliká, vedlo to ke zvýšení domácí výroby na kolovratech. Přízi si domácí výrobci nenechávali, ale prostřednictvím faktorů 10 ji posílali samotným podnikatelům. Od podnikatelů se zase dostávala surová vlna ke spřádání zpět. Cechovní výroba je v rakouské monarchii považována na přelomu 17. a 18. století za výrobu oficiální, ale začali se objevovat podnikatelé, kteří zaměstnávali prostřednictvím faktorů domácí výrobce. Tento předstupeň manufaktury 11 se nazývá faktorský systém. 1.2. Od punčoch k výrobě fezů 12 Maltézský řád choval velké množství ovcí a díky nim se na Strakonicku mohlo plně rozvíjet punčochářské řemeslo. Ze začátku se pletly punčochy ručně na jehlicích, s postupující dobou a hlavně technickým pokrokem se ruční pletení nahradilo ručním stávkem, který ulehčoval práci punčochářům. Ruční pletení vynálezem stávku nezaniklo, ale udržovalo se ještě v 18. i 19. století. Punčochářské řemeslo se postupem doby rozdělilo do dvou oblastí: stávkařské a pletařské. Stávkaři pracovali pouze na kovových stávcích, zatímco pletaři mohli vyrábět své zboží na dřevěném stávku i na jehlicích a nemohli vyrábět polohedvábné a hedvábné látky. Řemeslo se postupně začalo šířit i na venkov, což se nelíbilo městským
10
Z latinského slova factor znamená komisionář, dohazovač, prostředník. Manufaktura znamená rukodílnu, ruční výrobu pomocí nástrojů. Je to zvláštní typ průmyslové výroby, tj. výroby ve velkém, vyznačující se nákupem surovin ve velkém, dělbou práce mezi větší počet dělníků. Byla předchůdcem továren. Dlouho se manufaktury označovaly jako tkalcovny, stávkárny a porcelánky. 12 ŘÍHOVÁ, I. (2002): Historie a současnost podnikání na Strakonicku, 1. vydání, Žehušice 2002. ISBN 80902919-7-X, s. 40-41. 11
4
cechům, protože tím cechovním mistrům vznikla nepříjemná konkurence, jelikož venkovští řemeslníci prodávali levněji a městské cechy je nemohly plně regulovat. V roce 1786 byl cech punčochářů pletařů zrušen. Na počátku 19. stol. se začaly objevovat žádosti o obnovení cechů. Strakoničtí punčocháři žádali dvakrát, ale neúspěšně, protože cechy byly považovány za překážku v dalším vývoji zbožní výroby na trhu kvůli svým přísným cechovním pravidlům. K definitivnímu zrušení cechovní výroby došlo v roce 1859, kdy byly nahrazeny živnostenským podnikáním. Po zrušení cechu pracovala na počátku 19. století ve Strakonicích asi stovka samostatných stávkařských a pletařských mistrů. Toto řemeslo se dědilo z otce na syna a rozšířilo se i do okolních vesnic. Mezi hlavní výrobky patřily především čepice, rukavice a punčochy. Se zbožím se obchodovalo na týdenních a výročních trzích ve Strakonicích a okolí. Neprodané výrobky odkupovali faktoři. V této době začala poptávka po punčochách klesat, ale záhy se přišlo na nový výrobní artikl – turecká čepice nazývaná fez. 1.3. Původ fezu 13 Kolébkou výroby fezů je hlavní město severního Maroka, nazývané Fez, o němž se domníváme, že po něm tato pokrývka hlavy dostala zřejmě své jméno. V druhé polovině 18. století byla tato výroba rozšířena do Tunisu. Avšak Tunis nevyráběl fezy jen pro svůj tuzemský trh, ale byly odtud fezy vyváženy do všech islámských zemí. Rudý fez vyjadřoval osmanské státní občanství a je nerozlučně spjat s náboženstvím islámu, zatímco evropský klobouk je znamením křesťana. Fez měl hlavně praktické využití, protože muslim se musí při denní modlitbě vrhnout na zem a čelem se několikrát dotknout země, aniž při tom obnaží hlavu. Kdo by měl na hlavě evropský klobouk s okrajem místo fezu nebo turbanu, pouze těžko by mohl tento obřad vykonat. Benátská republika na konci 18. století čile obchodovala s africkými přístavy Středozemního moře. Schopní italští obchodníci viděli ve výrobě fezů skrytý potenciál na rozšíření svých finančních zdrojů. Problém byl ale v tom, že muslimské obyvatelstvo může nosit pokrývku hlavy, která byla vyrobena na muslimském území, takže by se fezy nemohly vyrábět v Itálii. Vlivem civilizačních a obchodních procesů se tato překážka poznenáhlu překonala. Poté se již mohla výroba fezů uskutečňovat v Evropě, zejména v Itálii – Benátky, Pisa a Livorno. Výroba se dále dostala do jižní Francie, zejména do Marseille, Toulonu, Avignonu a Orléansu. Francouzský průmysl se za nějaký čas tohoto odvětví zcela zmocnil a 13
KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962, s. 9-10.
5
po určitou dobu měl mezi evropskými státy téměř monopol této výroby. Výroba se neustále rozšiřovala a další země, do které se dostala výroba fezů je například Rakousko. 1.4. Legendy o vzniku výroby fezů Každý si položí otázku, jak je možné, že v malém jihočeském městečku se začne vyrábět takový výrobek jako je fez, když jeho odběratelé jsou tisíce kilometrů vzdáleni od tohoto města. Prameny bohužel neuvádějí jednotnou pravdivou verzi vzniku, ale existuje mnoho dohadů a legend. Nejčastěji uváděná varianta: „V roce 1805 přivezl s sebou při jedné cestě do Strakonic linecký faktor Braun turecký fez. Ubytoval se jako obvykle v zájezdním hostinci U Bílé růže a vyptával se nejprve hostinského Šustra, koho by mu doporučil ke zhotovení fezu. Šustr prý poslal pro svého bratra, punčocháře Jana Šustra, a mistra Jana Petráše. Braun jim načrtl tvar plochy, jak by se měla z vlny nejprve uplést, potom okraje vzniklého úpletu sešil tak, aby celek vytvořil po úpravě valchováním a barvením čepici ve tvaru komolého kužele. Protože prý mistr Petráš udělal na Brauna dobrý dojem, uzavřel s ním smlouvu na dodávku určitého množství surových čepic. Připravené fezy odvážel faktor do Lince odtud je posílal k další úpravě pravděpodobně do Benátek. Zakázky začaly pomalu stoupat, a protože mistr Petráš již nestačil na splnění všech požadavků, postupně se k němu přidávali další strakoničtí punčocháři.“ 14 Druhá varianta: „Wolf Fűrth ve svých pamětech uvádí, že jistý linecký obchodník Rosa dal strakonickým punčochářům ke zpracování vlnu, z níž měli podle jeho údajů zhotovovat ručně surové čepice, které pak od nich přijímal za mzdu.“ 15 Třetí varianta podle anonymního článku z roku 1892: „…jistý důstojník rakouský, který se byl zdržoval delší čas ve Francii, seznámil se s váženým poštmistrem strakonickým Čížkem. Dověděv se, že ve Strakonicích je mnoho punčochářů, pomýšlel s Čížkem na výrobu fezů, jež byl viděl na svých cestách v St. Etiennu. Dovolenou si vyžádav, odebral se Čížek do Francie, aby tam s vyráběním fezů dokonaleji se obeznámil. Vrátil se po půl druhém roce do Strakonic, vyučil několik děvčat pletení fezů. Petráš pak byl první mistr, který začal fezy vyrábět.“ 16
14
ŘÍHOVÁ, I. (2002): Historie a současnost podnikání na Strakonicku, 1. vyd. Žehušice, Městské knihy s. r. o., s.42. 15 Tamtéž, s. 42. 16 Tamtéž, s. 42. 6
Čtvrtá varianta se zmiňuje o stávkařském mistrovi Janu Fialkovi, který výrobu fezů zahájil v roce 1807: „V roce 1807 naučil jistý důstojník napoleonské armády mistra Jana Fialku plstit zboží. Tento důstojník, který pro zranění nemohl pokračovat v pochodu, se ubytoval u Alžběty Kramlové, tchyně mistra Jana Fialky, která o něj pečovala. Když se zotavil, začal se zajímat o výrobu provozovanou jejím zetěm a naučil prý Fialku vhodným způsobem valchovat a barvit. Tím se mohl celý výrobní proces dokončit už ve Strakonicích. Fialka si výrobní tajemství dobře střežil, ostatní mu záviděli a snažili se zjistit složení jeho barviv. Později se tajemství přece jen dostalo mezi lidi a kvůli lineckému faktoru Wildeisovi Fialův monopol padl. Asi okolo roku 1809 ustal styk s rakouskými faktory, kteří přestali mít zájem o surové úplety, měli možnost nakoupit laciněji a blíže. Bylo tedy nutné hledat alespoň nová spojení pro odbyt hotových výrobků. Fialka vstoupil do přímého spojení s řeckými obchodníky, kteří obchodovali s Orientem.“ 17 Domnívám se, že nejpravděpodobnější je první varianta, jelikož linecký obchodník Braun je zmiňován ve více pramenech. I když podstata výroby fezů je ve všech čtyřech zmíněných legendách dost podobná. Bohužel můžeme pouze spekulovat, jak to tehdy opravdu bylo. 1.5. Židé a počátky fezové výroby Výroba fezů je spjata s židovskými obchodníky, kteří žili v Bezděkově ulici, na levém břehu Otavy se usazovat nesměli. První zmínky o Židech na Strakonicku pocházejí ze 16. století. Židé v Bezděkově ulici měli svou synagogu a bydleli zde i lidé nežidovského vyznání. Mezi hlavní židovské obchodníky bratři Mojžíš a Wolf Weillové, Abraham a Wolf Fűrthovi. Židovští obchodníci podle archivních dokumentů, kde jsou zaznamenány stížnosti strakonických obchodníků, často provozovali neoprávněný obchod. Stížnosti však nepomáhaly a proti nelegálním obchodům nikdo nezasáhl. 18 1.6. Firma Wolfa Fűrtha Wolf Fűrth byl třicetiletý obchodník, který začínal podnikat s nevelkým kapitálem 150 zlatých. Dne 12. června 1812 byl Wolfu Fűrthovi vydán živnostenský list potvrzený krajským úřadem v Písku dne 15. června 1812. Tento živnostenský list opravňuje Fűrtha k obchodu se 17
ŘÍHOVÁ, I. (2002): Historie a současnost podnikání na Strakonicku, 1. vyd. Žehušice, Městské knihy s. r. o., s. 42-43 18 KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962, s. 11-12.
7
suknem, střižním zbožím, zbožím smíšeným, vlnou i barvami, a tak může legálně obchodovat se strakonickými punčocháři jako dodavatel surovin, barviv i jako odběratel jejich výrobků. Později se bez úředního povolení pouští i do výroby fezů, jelikož z této výroby očekává velké zisky. V této době ještě neexistovala tovární výroba. Fűrth spolupracoval s pracovníky, kteří pracovali doma, později začal vyrábět sám, ale vzhledem k tomu, že Židé směli pobývat pouze v osadě Bezděkov, tak se výroba vyvíjela pouze v malých chalupách, které Fűrth od svých sousedů v Bezděkově postupně kupoval. Fűrth začal hledat nové společníky mezi strakonickými měšťany, protože se chtěl dostat za hranice bezděkovského ghetta. Společníky opravdu našel. Začal spolupracovat s kloboučníkem Hischmannem, který dal k dispozici dům s barevnou, další spolupracovník byl bývalý punčochář Votruba. Řádní výrobci byli velmi proti tomuto počínání a tlačili na město, aby výroba byla Židům zakázána a aby si nemohli najímat domy ve městě. Krajský úřad v Písku byl však jiného názoru a podporoval rozvoj podnikání, a tak v roce 1827 byla vytvořena společnost Hischmann, Votruba, Fűrth, do niž dal Hischmann dům, Votruba byl dílovedoucím a Fűrth podnikatelem. V tomto roce podal Fűrth žádost o legální tovární oprávnění s odůvodněním, že jeho živnost je velice úspěšná a má dobrý obrat, ale jeho žádost však byla prozatím zamítnuta. Po několika měsících 14. 9. 1828 dostal Fűrth jednoduché tovární oprávnění k výrobě fezů, současně s tím získal i povolení pobytu ve Strakonicích. Fűrthova výroba se neustále rozšiřovala. Kupoval další domy a pozemky. V roce 1829 zde vyráběl na 174 stávcích a zaměstnával okolo 900 lidí. Nelze však ještě hovořit o typické tovární výrobě. Mimo Fűrtha ve Strakonicích pracovalo ještě dalších třicet větších či menších výrobců fezů. Roku 1832 bylo Fűrthovi přes všechny stížnosti dovoleno zakoupit ve městě dům a zahradu, na které později postavil tovární budovu. Ve stejném roce dostal zemské povolení k výrobě a od tohoto roku datujeme i firmu W. Fűrtha & comp, která zasáhla do historie Strakonic. 19 Mezi stávkařskými mistry a židovskými podnikateli neustále docházelo k různým bojům, až roku 1835 samotní stávkařští mistři podávají stížnost přímo císaři. 20 Ale i v tomto případě však byly jejich snahy marné a Fűrthova výroba se i nadále rozrůstala. Do vedení firmy zapojil své tři syny a majetek se postupně rozrůstá. V roce 1888 vlastnili už jedenáct domů ve Strakonicích. Rozrůstá se i počet zaměstnanců, v roce 1862 zaměstnává již 650 lidí a v okolních obcích ještě 400 - 500 žen na domácí výrobu. 21
19
ŘÍHOVÁ, I. (2002): Historie a současnost podnikání na Strakonicku, 1. vydání, Žehušice 2002, s. 43-44. KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962, s. 11-12. 21 ŘÍHOVÁ, I. (2002): Historie a současnost podnikání na Strakonicku, s. 44. 20
8
1.7. Firma Mojžíše a Wolfa Weillových Mojžíš a Wolf Weillovi začali podnikat s mnohem větším kapitálem než Wolf Fűrth, jejich základní jmění bylo 1 000 zlatých. Dlouhou dobu podnikali pouze v bezděkovském ghettu, ve městě byla pouze barevna. Stejné obchodní oprávnění jako Wolf Fűrth získali v prosinci 1812, jednoduché tovární oprávnění v roce 1828 a zemské tovární oprávnění 27. 10. 1836. Bratři Weillové chtěli ještě více rozvíjet svou podnikatelskou činnost, ale problémem byl nedostatek místa pro výrobu a nedostatek finančních prostředků na výstavbu nové výrobní haly. Nakonec roku 1857 začali bratři Weillové stavět novou výrobní halu, ale v obchodu se jim nedařilo a výroba postupně upadala. V roce 1883 se zastavila úplně. Firmu koupili noví majitelé Fuchs a Gutfreund. Gutfreund začal s vlastní výrobou už v polovině 19. století. Avšak ani tito noví majitelé nebyli v podnikání úspěšní a roku 1888 firma zkrachovala, provoz výrobní haly se zastavil a skoro 400 zaměstnanců zůstalo bez práce. Výrobní haly koupil jiný podnikatel Ignác Stein senior. Vzniká tak nová firma, která zaměstnávala okolo 350 zaměstnanců. 22 1.8. Firma Ignáce Steina Podnikatel Ignác Stein založil firmu v letech 1831 – 1832 a do konce čtyřicátých let 19. stol. byl stále malovýrobce fezů, ačkoliv byl vyučený řemeslník oproti ostatním strakonickým továrníkům. V letech 1852 – 1853 zaměstnával cca 260 dělníků. Rozšířil výrobu i mimo město, v blízké vesnici Mutěnice nechal postavit pobočný závod. 23 1.9. Firma Mathyase Zuckera Firma Mathyase Zuckera byla založena roku 1847. Mathyas Zucker se do Strakonic dostal jako podomní inspektor. Chodil od domu k domu, ve městě či vesnicích, a prodával šátky, zástěry a plátna. Později si zřídil samostatný obchod. Jelikož se mu dařilo, tak nechal v roce 1873 přistavět továrnu ve Strakonicích a malou továrnu v nedalekých Katovicích. V roce 1878 začal stavět novou velkou výrobní halu na Ostrově ve Strakonicích, kterou vybavil potřebným zařízením. 24 U všech zmíněných firem 25 se jednalo o řemeslnou a manufakturní výrobu, která byla prováděna v domácnostech. Od čtyřicátých let 19. století se rozvíjí tovární výroba. 22
ŘÍHOVÁ, I. (2002): Historie a současnost podnikání na Strakonicku, 1. vydání, Žehušice 2002, s. 44-45. Tamtéž, s. 45. 24 Tamtéž, s. 46. 25 Zmínění podnikatelé byli německé národnosti. 23
9
1.10. Vývoj v 19. století Podle toho, jak se vytvářely vnitřní poměry v Osmanské říši a v Rakousku a vztahy těchto mocností navzájem, byl obchod s fezy do roku 1823 na větším či menším vzestupu. Každá válka či epidemie znamenala přerušení dodávek či úplný zánik, což se hned projevilo na životě strakonických dělníků. Například v letech 1820 až 1826 bylo velmi dobré období, protože díky obchodu s fezy plynuly do Strakonic nemalé prostředky v podobě více než 200 000 zlatých. Zatímco v roce 1823 utrpěli punčocháři ztrátu v podobě 80 000 zlatých, jelikož zkrachoval největší odběratel sídlící ve Vídni Lazar Menahem Cohen. Někteří finančně slabší punčocháři se značně zadlužili díky jeho úpadku. Této situace využili jiní podnikatelé, zejména Wolf Fűrth a bratři Weillové, a zaměstnali ve svých výrobnách zadlužené mistry a snažili se získat do svých výroben dodávkami surovin i ty mistry, kterým se ještě dařilo. V roce 1838 zaměstnává fezárenský průmysl 226 mistrů, 184 tovaryšů, 228 učňů a pomocných dělníků, celkem tedy 638 osob. Řemeslnickou výrobu provozuje už jen 32 cechovních mistrů se 126 tovaryši a 32 učni. 26 Velice zajímavá je výroba fezů v 19. století. Vlna byla dovážena z Uher. Následovalo třídění vlny, tříhodinové praní v horké vodě s příměsí mýdla a lidské moči a vyprání v řece. Takto vyčištěná vlna se sušila a pak předla na strojích. Stávkař dostal přízi a vyrobil z ní na stávku okolek fezu a zvlášť dno. Okolek a dno fezu se potom spletly dohromady. Tuto práci zvládli lidé udělat i podomácku doma. Zabývali se jí jak lidé z vesnice, tak i z města. Pak následovala další fáze, kdy se fezový úplet dal na valchu, aby se srazil a nabyl hrubého tvaru, protože fezový úplet byl velký a řídký. Hrubý fezový úplet se natáhl na formu, jež se nazývala palice a vylepšil se tvar fezu do konečné podoby. Fezy se musely po této proceduře usušit, obarvit, postřihat, žehlit a na některé našít ozdobné vzory. Fezy se rozlišovaly i podle velikostí. Každý fez měl na sobě číslo od 1 do 7 vyšité bavlněnou nití, která při barvení fezu nechytala, a tak číslo zůstalo bílé. Nakonec byl přišit hedvábný střapec. Fezy byly baleny po 6 kusech v balíčcích nebo v krabičkách, na něž se nalepily různé etikety a viněty označující druh, velikosti, jména výrobce a často i jméno orientálního zákazníka. Vyrábělo se už více než 50 druhů fezů a výrobky se dovážejí do Osmanské říše, Řecka, Bosny, Sýrie, Egypta, Arábie, Severní Persie, Indie a na východní a západní pobřeží Afriky. Každá firma měla své oddělení, kde řešili objednávky pouze se zahraničními odběrateli. 27 V roce 1852 se fezovou výrobou ve Strakonicích zabývá již 14 podniků, které vlastní podnikatelé: Wolf Fűrth, bratří Weillové, Izrael Stein, Matyáš Zucker, Josef Kořenský, Josef 26 27
KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962, s. 13. Tamtéž, s. 15. 10
Lohr, Matyáš Pitka, Jan Reiner, Jan a František Loucký, Kateřina Jandová a Josef Vávrovský. 28 Ruční práce je postupně nahrazována prací mechanickou za pomocí strojů a to mělo za následek i úbytek počtu výrobců fezů ze 14 na 9, protože zkrachovalí výrobci neměli dostatek peněz na investici do strojů a nestačili konkurovat ostatním výrobcům. V 19. století počet obyvatel ve Strakonicích neustále stoupá. Například podle sčítání obyvatel v roce 1846 mají Strakonice necelých 3 000 obyvatel a v počtu převažují ženy. Již v roce 1850 se počet obyvatel zvýšil na 3 400 obyvatel. 29 2. Život dělnictva 30 Dělníci žili v jedné, výjimečně ve dvou místnostech. Za toto bydlení platili vysoké nájemné, což některé rodiny donutilo ještě k přibírání dalších podnájemníků, aby jim pomohli pokrýt náklady na bydlení. Místnosti byly vlhké, tmavé, nevětrané, lidé spali na slamnících na podlaze, kde se tísnili dva až tři lidé. Většina domácností měla doma stávek, před domy na ulicích se sušily fezy nebo punčochy na formách. Do této práce se zapojila celá rodina, pracovali muži, ženy i děti. Ženy sešívaly surové fezy, bylo-li hezké počasí, sešívaly fezy s dětmi venku na ulici a čistě vlněnou přízi ručně předly doma na kolovratech. Stávkařské řemeslo nebylo vůbec jednoduché. Bylo zapotřebí velké zručnosti, trpělivosti a dobrých očí. Pokud stávkař pracoval na silných fezech, tak bylo zapotřebí velké síly, kdy stávkař do výroby zapojil celé tělo. Stávkaři pomocí provazů a dvou šlapaček otáčeli dřevěným bubnem, který měl na obvodu spirálovité zuby a ty narážely na páčky, kterým se vtahovala příze mezi jehly, a tak se vytvářela očka. Stávkař tyto očka musel ještě upravovat a vyrovnávat. Také ujímaní dna u fezu nepatřilo k jednoduchým pracím. Další profesí byli přadláci. Ti měli na starost vozíky, které tlačili po kolejnicích, jelikož byly moc těžké, tak většina přadláků ochrnula na nohy. Valchování v té době nepatřilo mezi oblíbenou práci. Užívaly se primitivní dřevěné valchy, ale to by nebyl takový problém jako to, že v té době se nepoužívaly žádné kyseliny či chemikálie. K urychlení procesu se totiž používala lidská moč. Fungovalo to tak, že valcháři měli v hostincích malé sudy, do kterých se shromažďovala lidská moč. Valcháři ji pak sváželi, procezovali přes hadry a přilévali do valchy. Valchovalo se ve dne i v noci a nebyla to příjemná práce, především kvůli zápachu moči. Valcháři často trpěli nemocemi, měli různé vyrážky a vředy na rukou i nohou.
28
KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962, s. 14-15. ŘÍHOVÁ, I. (2002): Historie a současnost podnikání na Strakonicku, 1. vydání, Žehušice 2002, s. 46. 30 KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 14 – 17. 29
11
Vzhledem k tomu, že pracovali od pondělí do neděle ráno nepřetržitě, tak spali, jedli a odpočívali vedle valch. Domov navštívili pouze jednou týdně. V následující tabulce uvádím kolik si průměrný zručný stávkař vydělal a kolik toho vyrobil za týden. 31 Tab. č. 1: Výdělek stávkaře za týden v 19. století Druh výrobku
Počet tuctů
Fezy
Zlatý 15
10
Punčochy
5
6
Ponožky
6
6
Špičáky
28
14
Zdroj: KOPECKÝ, V. (1962), 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 17.
Abychom si udělali představu o tom, co jsme si a za kolik mohli v té době koupit uvádím několik cen potravin: Tab. č. 2: Ceny potravin v 19. století. Druh potraviny
Krejcar
500g telecího (skopového) masa
6
500g hovězího (vepřového) masa
10
párek (vuřt)
4
vejce
1
zámecké pivo
8
měšťanské pivo
10
Zdroj: KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 17.
Když přišly horší časy a nebyl odbyt fezů, tak výdělky dělníků klesaly až o 2 zlaté týdně, což bylo pro dělníka, který měl většinou početnou rodinu, velmi zlé období. Někteří dělníci odtud i s celou rodinou odcházeli a vandrovali s vozíkem či károu za prací. Odcházeli především do Rakouska, Bavorska či až do Francie, avšak málo dělníků se v cizině uplatnilo a často se vraceli zbídačení domů bez peněz. 32 V sobotu byl výplatní den. Stávkaři ani strojiči si ani v klidnějších dobách, kdy měli dobré výdělky, nedokázali vážit peněz, žili ze dne na den a nemysleli na budoucnost. Stejně 31 32
Státní úředníci nebo úředníci z hejtmanství si vydělali nejvýše 25-30 zlatých měsíčně. Bulletin Fezko Strakonice (1972): s. 10.
12
nezodpovědně se chovali jejich pomocníci a tovaryši. Po výplatě zamířili rovnou do hostince, kde hrála muzika. Nechávali si zahrát, zpívali, hráli karty, pili a jedli, zatímco na ně čekali jejich ženy s dětmi. Občas manželce nějaké peníze dali, aby se jí na chvíli zbavili, ale radostně pili dál v hostinci. Někdy se stávkaři tak opili, že nemohli v pondělí nastoupit do práce. Tvrdili, že slaví modrý pondělek, ale často slavili až do středy. Také se často stávalo, že je žena mistra nebo fabrikanta chodila prosit do hostince, aby šli do práce, protože měli nasmlouvané zakázky, které bylo třeba udělat. Většinou však prosila marně. Samozřejmě, že se všichni dělníci takhle nechovali. 2.1. Život dělnictva v továrnách V továrních výrobnách byla velká potíž s osvětlením, hlavně za podzimních a zimních dnů, kdy bylo třeba svítit. Ze začátku stávkaři používali při špatném osvětlení pouze kahan. Později se začalo svítit petrolejem a osvětlení se trochu zlepšilo. O jednu petrolejovou lampu se vždy dělili dva stávkaři, kteří seděli zády k sobě. Na stropě ještě měli zavěšenou na provázku průhlednou skleněnou kouli naplněnou čistou vodou a od této koule se odráželo světlo na jehly stávkařů, kteří pak mnohem lépe viděli na jehly. 33 Místnosti továren byly špinavé, plné prachu, stěny černé, podlaha byla zablácená, přes okna nebylo téměř vidět, protože nebyla za celý čas umyta a ventilace nefungovala. Například u firmy Zucker fungovala na dvoře pouze jediná toaleta pro všechny zaměstnance závodů. Do dílen se přinášela ve vědrech voda na umytí, která se pak vylévala na toaletu. Šatny zaměstnanci neměli, místo toho měli natlučené hřebíky kdekoliv ve zdi v dílně. 34 Do dílen byli pracovníci rozdělovány podle věku. Nejstarší dělníci pracovali na tkalcovských stavech, mladší dělníci na stužkových stavech a nejmladší na stávcích. Pokud jedna skupina dělníků žádalo o zvýšení mezd, tak se musela domluvit i s ostatními skupinami, protože jinak jim zaměstnavatel hrozil předáním práce ostatním dělníkům. Ženy, které měly děti a neměl je kdo doma hlídat, tak si děti braly s sebou do dílen, kde si děti hrály celý den s hadry ve špinavém prostředí, schované povětšinou někde v koutě. Továrníci o schovaných dětech věděli, ale předstírali, že o ničem nevědí. Nejhorší hrozbou byl živnostenský inspektor. Pokud přišel do továrny, tak se děti musely důkladněji schovat a být po celou dobu zticha.
33 34
KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962, s. 15-16. Bulletin Fezko Strakonice (1972): s. 11. 13
Když se blížil konec pracovní doby, čekaly hladové, vyzáblé, bledé a otrhané děti před továrnou na rodiče. 35 Dělníci si většinou nosili na svačinu bandasku s černou kávou z cikorky, slabou polévku, suchý chléb či maso chudých – brambory. Kousek masa si dělník dopřál pouze o velkých svátcích a pokud se nacházel v dobré finanční situaci. 36 2.2. Pracovní doba 37 V tehdejší době nebyla osmihodinová pracovní doba obvyklá a trvalo ještě hodně dlouho než se stala samozřejmostí, protože v továrnách se pracovalo od rána do večera, v neděli i ve svátek. Například ve Steinově firmě se pracovalo 14 až 15 hodin denně po celý rok a ženy si vydělali za týden pouhých 2,5 zlatých. Roku 1885 vyšel pozměněný živnostenský řád, ve kterém byla stanovena pracovní doba maximálně na 11 hodin denně. Dále bylo zakázáno zaměstnávat mládež do 16 let a ženy nesměly pracovat na nočních směnách. Jenže továrník Stein si z pozměněného živnostenského řádu těžkou hlavu nedělal. Vyřešil to po svém, a sice povolil zaměstnancům hodinou polední přestávku, ale srážel za ní 7 krejcarů, takže dělníci na tom byli hůře než předtím. Srážel jim totiž dvojnásobek mzdy, kterou si vydělali za hodinu. Postupně se pracovní doba zkracovala. Do roku 1891 byla pracovní doba stejná pro muže i pro ženy. „V Zuckerově továrně se pracovalo 72 hodin týdně, a to od 6 do 12 a od 13 do 19 hodin, u Gutfreundů až do 20 hodin, tedy 78 hodin týdně. Tak strávili dělníci v továrnách 12 až 13 hodin denně.“ 38 Od roku 1891 se týdně pracovalo 65 hodin a v sobotu se končilo o hodinu dříve, v 18 hodin. V některých továrnách se v neděli nepracovalo, ale to jen zcela výjimečně a záleželo především na místních zvyklostech. Zákon z roku 1885 stanovoval, že dělník se má v neděli věnovat navštívení kostela. Přesto někteří továrníci tento zákon porušují a pracuje se i v neděli. Roku 1906 se upravila pracovní doba na 63 hodiny týdně, a to od 6,30 do 12 a od 13 do 18 hodin, tedy deset a půl hodiny denně. Pokud byly ženy vdané, tak měly o půl hodiny delší polední přestávku (od 11,30 do 13 hodin), aby mohly ohřát oběd pro muže a děti. O snižování pracovní doby ze 78 hodin na 63 hodin týdně museli zaměstnanci bojovat a zaměstnavatelé jim dlouhou dobu nechtěli vyhovět. Největší zvrat nastal v roce 1919, kdy byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba a dokonce i 4 dny placené dovolené v roce.
35
KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 20. Bulletin Fezko Strakonice (1972): s. 11. 37 KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 18; Bulletin Fezko Strakonice (1972): s. 9. 38 KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 18. 36
14
Ve strakonických fezárnách pracovaly i děti. V roce 1842 byl vydán dekret, který vymezoval práci dětí - na denní práce mohou být přijímány děti již od 10 let. Později roku 1859 živnostenský řád práci dětí v továrnách zakázal, ale děti od 10 do 12 let směly pracovat pouze se souhlasem rodičů. Například v letech 1875 – 1880 bylo ve strakonických továrnách zaměstnáno 85 dětí pod čtrnáct let. 39 2.3. První dělnické stávky 40 K střetům mezi dělníky a továrníky docházelo kvůli snižování pracovní doby, špatným podmínkám v továrně a zejména kvůli nízkým mzdám. Proti Wolfu Fűrthovi, Mojžíšovi a Wolfu Weillovi bojovali již punčochářští mistři, dokonce i samotní občané města se jim snaží znemožnit obchod. Posílají několik stížností magistrátu, později i vyšším instancím. K první stávce dochází 28. března 1855, která trvala jeden den. Stávkovalo 34 dělníků kvůli vyšším mzdám a po domluvě starosty se dělníci vrací zpět do práce. Druhá větší stávka se odehrála v srpnu roku 1871, která trvala přibližně měsíc. Stávkovalo 70 – 80 stávkařů u firmy J. Stein et Comp. Příčinou stávky byla velmi náročná práce se suchou přízí, která se jen těžko zpracovávala. Dělníci občas z této práce omdlévali z námahy a špatných podmínek v továrně. Zaměstnanci se touto prací vydělali pouze 4 až 5 zlatých týdně a ženy dokonce jenom 1,4 zlatých týdně. Požadavky na přídavky na tuto těžkou práci nebyly zaměstnavateli vyslyšeny. K další stávce došlo 3. května 1880 u již zmiňované firmy. Stávkovalo 83 stávkařů. Příčinnou této stávky bylo snížení mezd o 20% za každý tucet vyrobených fezů. Dále hrozilo propuštění několika dělníků a předání jejich práce mistrům, což se dělníkům nelíbilo a ostře protestovali proti tomuto zákroku továrníka Steina, jelikož to znamenalo, že Stein zaměstnal v továrně punčochářské mistry, kterým dal k dispozici velký počet stávků a sjednal si s nimi mzdu za tucet vyrobených fezů. Ale mistři nestačili na tolik stávků sami a zaměstnávali dělníky, zejména učedníky, kterým sami platili mzdu. Jenže tato mzda byla velice nízká, protože i mistři chtěli utržit zisk na úkor dělníků či učedníků. Začala se zvyšovat nenávist k mistrům a obava dělníků, že továrníci začnou v honbě za vyššími a vyššími zisky zaměstnávat více mistrů, čímž by mzda dělníků stále více klesala. Dělníci proto usilovali o zrovnoprávnění mezd mezi jimi a mistry. Dne 29. května 1880 došlo ke smíru a tato stávka skončila pro dělníky úspěšně. V roce 1896 se mzdy pohybují od 3,5 až 5 zlatých za týden při 66 hodinové pracovní době. Ženy 80 krejcarů až 2 zlaté. Dělníci žádali o zvýšení mezd, ale místo navýšení mezd 39 40
ŘÍHOVÁ, I. (2002): Historie a současnost podnikání na Strakonicku, 1. vydání, Žehušice 2002, s. 46. Bulletin Fezko Strakonice (1972): s. 7-8. 15
byli propuštěni z práce, avšak bídou byli donuceni vrátit se zpět. Mzda jim byla snížena na 1,5 až 2 zlaté týdně. Roku 1898 proběhla další stávka, která trvala od 5. prosince do 7. prosince u firmy J. Stein a u firmy Matyáš Zucker. Stávky se zúčastnilo 833 zaměstnanců, z toho 570 žen z celkového počtu 856 zaměstnanců a pouze 23 dělníků se stávky nezúčastnilo. Ačkoliv nezúčastnění dělníci stávky chtěli pracovat, tak nemohli, jelikož se úplně zastavil provoz v továrně. Dělníci žádali o minimální 20% zvýšení mezd, protože ceny stále rostly, dále žádali pracovat nejvýše na dvou stávcích a další ústupky. Továrníkům se ustupovat nechtělo, ale nakonec došlo k částečné dohodě a některým lidem byla mzda zvýšena, což dělníci považovali alespoň za malé vítězství vůči svým zaměstnavatelům. 3. Konkurenční firmy 41 Ve Strakonicích se zmocnili veškeré výroby fezů tři největší továrníci, Fűrthové, Zuckerové a Steinové. Ale fezy se nevyráběly jen ve Strakonicích. V nedalekém Písku vyráběli také fezy. Prvními výrobci byli mistři Vlachové, kteří obchodovali s Lazarem Fűrthem, jež je zásoboval vlnou a poskytoval i úvěr. V roce 1895 se stal majitelem této továrny Josef Klein, ale už roku 1899 prodal továrnu Akciové společnosti za 450 000 K. Výroba fezů byla založena i v blízkém Husinci. Ignác Bondy, žijící ve Vídni, na doporučení svého kamaráda Ezechiela Lőwyho zde koupil mlýn a udělal z něj továrnu na fezy v čele s ředitelem Lőwym. Roku 1895 prodala vdova po Bondym továrnu Heřmanu Stránskému z Písku a ten ji roku 1899 prodal Akciové společnosti za 240 000 K. V dnešních Střelských Hošticích byly též krátce vyráběny fezy. V továrně bylo zaměstnaných 8 až 20 dělníků podle nasmlouvaných objednávek. Valcha i barevna byla součástí továrny, takže se zde vyráběly hotové fezy. Pouze strojů měla továrna nedostatek a jako pohon při výrobě využívala vodního kola. Fezy se vyráběly i na Moravě, v Příboru, Hodicích, Batelově a u Třešti. V Příboru roku 1863 byla zřízena průmyslníkem J. Raschkou a jeho společníkem, největším boháčem turecké kolonie ve Vídni Menachem Abram Russo, firma Russo & Raschka. Raschka měl na starost výrobu, protože vynikal jako technický odborník. Russo obstarával vývoz hotových produktů do turecké země a na Balkánský poloostrov. Dále měl na starost dodávku surovin do továrny. Továrna dobře prosperovala, pracovali zde většinou dělníci ze Strakonic a byli i dobře placeni. Jedenkrát továrna vyhořela. Později byla továrna postoupena a továrna přeměněna na výrobu klobouků. V Hodicích byla roku 1860 založena při továrně na sukna 41
KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962, s. 21-23. 16
firmy Adolf Műnch výroba fezů. Při práci používali dělníci stroje na vodní i parní pohon. Roku 1899 firma splynula s podnikem Akciová společnost. V roce 1902 vznikla v Batelově výrobna fezů díky majiteli továrny na sukna Lamberta Novotného. Firma A. Volpini a synové měla továrny ve Vídni a v Gloggnitz a roku 1874 přenesli výrobu i do Mikulovic, kde vyráběli fezy nejlepší jakosti a nejdražších druhů. Dále se fezy vyráběly v Rakouskou okolo Vídně a roku 1899 se většina malých rakouských závodů stala součástí Akciové společnosti. Tyto firmy se zaměřily na výrobu nejjemnějšího zboží, ale kvůli vysokým cenám neměly skoro žádný odbyt. 3.1. Konkurenční boj a rok 1899 Strakoničtí podnikatelé vyrábějící fezy mezi sebou neustále soupeřili. Každý chtěl mít co největší zisk a co nejvíce odběratelů. Dospělo to až do takové fáze, že továrníci podpláceli určité zřízence a zaměstnance dráhy, aby vytahovali z konkurenčních zásilek vzorky, a pak rozborem zjišťovali, co konkurent používá. Zboží bylo dováženo na nádraží v bednách přikryté plachtami, které měly zakrýt nápisy na bednách, aby konkurence nezjistila kam přesně zásilka putuje a za jakým konkrétním odběratelem. Továrníci měli strach, aby neztratili své odběratele, aby je konkurence nepředběhla s lepší nabídkou. Ale žádná ochrana na nádraží nebyla platná, protože podplacení nádražní pracovníci opisovali továrníkům konkurenční nápisy. Nakonec si továrníci uvědomili, že si navzájem škodí a užitek z nízkých cen mají pouze muslimští odběratelé. Po několikaletém jednání došlo dne 11. března 1899 k odkoupení strakonických továren Úvěrovou bankou ve Vídni a 1. července 1899 byl z těchto podniků vytvořen nový podnik pod názvem „Akciová společnost rakouských továren na fezy“ se sídlem ve Vídni. 42 Jednotlivé továrny byly zakoupeny za tyto částky: Tab. č. 3: Jednotlivé částky v korunách za zakoupení továren v roce 1899 Wolf Fűrth & Co.
1 080 000
Ig. Stein
740 000
J. Stein & spol.
800 000
Mathias Zucker & spol.
740 000
J. Klein & syn, Písek
450 000
A. Volpini & synové, Mikulovice Ig. Bondy nástupce H. & E. Stránský Celkem:
1 080 000 240 000 5 130 000
Zdroj: Kopecký, V., 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s.24. 42
KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962, s. 23-24. 17
Nová Akciová společnost rakouských továren na fezy zakoupila i strojní zařízení závodů, které vyráběly fezy jako vedlejší činnost, Například firmy Műnch & syn, Theodor Gűlcher & Sohn v Dolních Rakousích, atd. Dále musely slíbit, že se výrobou fezů již nebudou zabývat a dostanou za tou finanční náhradu ve výši 750 000 K ve zlatě, 150 000 K na stroje a 600 000 K odškodné za ušlý budoucí zisk. V rámci šetření, snahy o co nejnižší výdaje a nejlepší organizaci, se výroba soustředila pouze ve Strakonicích a nedalekému Písku. Měsíční výroba nové společnosti se pohybuje kolem 75 000 tuctů fezů asi ve 125 různých druzích. V následující tabulce jsou zachyceny jednotlivé druhy zboží a množství výrobků. 43 Tab. č. 4: Výroba fezů v jednotlivých závodech v roce 1899 Továrna
Druhy
Měsíčně tuctů
Fűrth (F)
12 nejjemnějších
10 000
Volpini (V)
20 polojemných
12 000
Stein (S)
25 středních
25 000
Klein (K)
10 nejhrubších
13 000
Zucker (Z)
60 nejrůznějších
15 000
Zdroj: Kopecký, V., 1962, 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 24.
Akciová společnost rakouských továren na fezy měla akciový kapitál v hodnotě 6 400 000 K, který byl rozdělen na 16 000 kusů akcií za 400 K. Akcie byly uvedeny na vídeňskou burzu v hodnotě 605 K. Kurz se podle situací na trhu pohyboval nahoru a dolu, „např. v roce 1904 byl nejvyšší kurs K 674, nejnižší K 595, v roce 1905 nejvyšší dokonce K 778, nejnižší K 672. Dividenda v letech 1899 až 1905 se pohybovala od 4 % do 10 %. Z rezervního fondu se hradily výdaje na rozšiřování závodů a doplňovaly dividendy na 4%.“ 44 Sloučením firem na výrobu fezů získala Akciová společnost v podstatě monopol na výrobu fezů a jejich odbyt. Továrníci si určovali ceny a vytvářeli zisky. V této době se fezy vyráběly pouze ve Francii a Itálii a tyto země dodávaly své výrobky zejména do svých kolonií, takže nepředstavovaly pro Akciovou společnost velkého konkurenta. Paradoxně v těchto koloniích byla mnohem větší poptávka po rakouských a českých fezech. 45
43
KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962, s. 24-25. Tamtéž, s. 25. 45 Tamtéž, s. 24-25. 44
18
4. První světová válka 1914 - 1918 První světová válka se nevyhnula ani strakonickému lidu, pro které už to tak znamenalo jen ještě další zhoršení životních podmínek. Muži byli odvedeni do války a veškerá starost o rodinu se přesunula na bedra žen, které do vyčerpání sil pracovaly v továrnách, byly převeleny na práce, které obstarávali v továrně muži, staraly se o děti a snažily se zajistit základní životní potřeby. Provoz v továrnách byl během války značně omezen. Ve třech továrnách byl omezen na čtyři dny v týdny. Pracovní doba byla stanovena na 11 hodin denně. Čtrnáctileté dívky pracovaly v továrnách 11 hodin stejně jako jejich matky. Pracovníci se stravovali „kávou“ z obilního zrní či pražených žaludů, krajícem chleba nebo bramborovými plackami. V továrnách se snížil počet zaměstnanců z 1678 na 1377. Byl zaveden přídělový systém, ale ceny potravin neustále stoupaly a potravin bylo stále méně a méně, protože zemědělská i průmyslová výroba byla zaměřena na zásobování německé a rakouské armády. Akciová společnost též přešla na válečnou výrobu a vyráběla přikrývky, ovinovačky, látky na uniformy, svetry. Fezárny byly pod vojenských dozorem, který vždy potlačil jakýkoliv náznak demonstrace na zlepšení podmínek. Největší demonstrace proběhla 13. května 1918, kdy strakoničtí textiláci zastavili práci v továrně a vydali se směrem k okresnímu hejtmanství, kde začali demolovat vše co jim přišlo do cesty. Hejtman se jich zalekl a za pomoci četnictva dělnictvo rozehnal a několik dělnic bylo zatčeno. Vyšetřující soud je později propustil z vyšetřovací vazby. 46 Dne 28. října 1918 vznikla Československá republika, která je považována za historický mezník v našich dějinách. Ve večerních hodinách v ulicích Strakonic propukla radost. Den poté lidé začali odstraňovat veškeré symboly mrtvého císařství. V továrně se dělníci sešli na nádvoří, zazpívali národní hymnu a prohlásili, že tento den budou oslavovat jako svůj svátek. Věřili, že nový stát jim přinese sociální spravedlnost, zlepšení životních podmínek a zaměstnavatel je bude více respektovat. Opravdu byla zavedena osmihodinová pracovní doba, změnil se volební řád a bylo možné organizovat dělnické demonstrace. Jenže největší problém se zásobováním potravin se nedařilo vyřešit. Situace se zlepšovala velmi pomalu. Rostla nezaměstnanost. K tomu ještě v Evropě probíhala chřipková epidemie, která se nevyhnula ani Strakonicím. Nemoc napadala hlavně staré lidi, podvyživené jedince a děti. To vše způsobilo propuknutí hladových bouří ve městě. Dne 9. ledna 1919 lidé vyrabovali 46
CVRČEK, Z. (1989): Strakonice, město, lidé, osudy, 2. vydání, Městský národní výbor ve Strakonicích, 1989, s.329. 19
obchody a skladiště bohatých obchodníků. Zasáhla proti nim policie a odvezla demonstranty k píseckému soudu. 47 5. Období mezi válkami 1918 - 1938 V rámci nostrifikace bylo sídlo Akciové společnosti v polovině roku 1920 převedeno z Vídně do Strakonic a vytvořila se nová firma pod názvem Akciová společnost továren na fezy. Majitelé akcií řídili nadále podnik, ačkoliv většina majitelů zůstala ve Vídni a do Strakonic často jezdili. Součástí Akciové společnosti továren na fezy byly podniky v Gloggnitz v Rakousku, Giromagny ve Francii, Köszegu v Maďarsku. 48 Po válečné výrobě se obnovila výroba fezů, dále se vyráběly vlněné látky, přikrývky, pletené zboží, především svetry a pulovry, barety a čapky. Po roce 1919 se začali vyrábět papírové plstěnce a papírenská kovová síta. Strakonické závody i písecká továrna prosperovaly se ziskem. Velký zlom nastal v roce 1925 ztracením hlavního odbytiště fezů v Turecku, když první prezident Mulata Kemal Atatűrk 49 fez zakázal nosit. Atatűrk „chtěl změnit nejen způsob myšlení zaostalého národa, ale i jeho zastaralé zvyky, mravy, obyčeje a odívání.“ 50 Samozřejmě se to bez výjimky týkalo i fezu, který musel zmizet z hlav muslimských Turků. Neobešlo se to bez různých protestů, projevů násilí, neposlušnosti a odporu. Byly dokonce zřízeny tribunály, aby kontrolovaly poslušnost lidí a opravdu se podařilo, že za několik měsíců z tureckých ulic zmizel fez z hlav Turků. Strakonické fezárny tak přišli o velkého odběratele. 51 Po vzniku republiky docházelo k neustálým konfliktům mezi dělníky a vedením společnosti. Zisky akcionářů byly obrovské oproti nízkým dělnickým mzdám. Mzda se pohybovala okolo 80 až 120 Kč týdně. Ředitelé, vedoucí úředníci měly mzdy pětatřicetkrát až padesátkrát vyšší než dělníci. Ceny potravin byly vysoké. „Kilogram masa stál 8 až 12 korun, nejkvalitnější druhy za ještě vyšší cenu nepřicházely pro dělníky v úvahu, vajíčka se platila po 50 až 80 haléřích, podle sezóny, kilogram chleba 2 koruny, na měsíční činži z malé vlhké kuchyňky nebo světnice musel dělník počítat nejméně s 10 až 20 procenty svého měsíčního příjmu.“ 52
47
NOVÁK, J. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 29-30. Bulletin Fezko Strakonice (1972): s. 13. 49 Nazývaný Šedý vlk podle staré turecké báje. 50 Bulletin Fezko Strakonice (1972): s. 13. 51 Tamtéž, s. 13. 52 Tamtéž, s. 13. 48
20
V roce 1921 byla založena Komunistická strana Československa a strakonické dělnictvo v této straně vidělo svou naději na zlepšení životních podmínek. Spoustu dělníků vstoupilo do této strany a počet se neustále zvyšoval, protože komunisté u fabrikantů vybojovali několik ústupků ve prospěch dělnictva, ačkoliv to byly ústupky spíše krátkodobého charakteru. 53 5.1. Stávka strakonických textiláků v roce 1933 54 Černým pátkem v říjnu 1929 na newyorské burze propukla světová hospodářská krize, která postihla brzy také Strakonice. Akcionáři se nechtěli vzdát svých vysokých zisků z akcií, a tak si to kompenzovali snižováním mezd dělníkům nebo zvyšováním výkonu za stejné mzdové ohodnocení. V roce 1932 zavedli bodový systém podporující vyšší produkci. Tento systém byl zaveden například v USA nebo v Baťových podnicích ve Zlíně. Dělníci se proti zaváděným změnám bránili. Stávka byla potlačena, jelikož továrníci už tušili, že dělníci se proti novým zavedeným změnám budou bouřit, část výroby raději přesunuli do sousedního města Písku, kde dělníci nebyli tak dobře organizovaní, aby mohli stávkovat. I když továrna měla mnoho objednávek a nízký počet zaměstnanců, továrníci přikázali pracovat přesčas nebo hrozili propuštěním, ke kterému následně došlo. Po propuštění píseckých dělníků následovalo propuštění 300 dělníků z továrny „Z“ (podle jména bývalého majitele Zuckera a nynějšího majitele akcií) z celkového počtu 820 zaměstnanců z důvodu nedostatku objednávek, ale pravým důvodem bylo propuštění nepohodlných lidí pro továrnu. Za nepohodlné se považovali staří a nemocní lidé, jež měli být nahrazeni mladými a poddanějšími lidmi. Za tyto propuštěné dělníky se postavilo celé fezárenské dělnictvo, protože se jim toto zacházení s dělníky nelíbilo. Dne 16. ledna 1933 byla svolána celozávodní schůze v hostinci U bílého vlka, které se zúčastnilo 800 dělníků. Za propuštěných 300 dělníků projevili fezárenští dělníci solidaritu a nabídli, že se sami budou podílet na snižování nákladů, souhlasili s kratším pracovním týdnem, jen aby nedošlo k propouštění, protože už tak dělníci pracují přesčas a kdyby ještě propustili 300 dělníků, tak by v továrně definitivně nechali své zdraví. Schůze se ujednotila na těchto požadavcích, které předložili továrníkům: „1. odvolání výpovědí, 2. zastavení práce přesčas, 3. zkrácení pracovní doby na 40 hodin týdně nebo zavedení střídavého vysazovaní.“ 55 53
NOVÁK, J. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 31-32. BOSÁK, F. (1961): Stávka strakonických textiláků v roce 1933, 1. vydání, České Budějovice 1961. 55 Tamtéž, s.31. 54
21
Dne 17. ledna se opět koná schůze U bílého vlka a člen závodního výboru předčítá jména lidí, kteří budou propuštěni. Neobejde se to bez křiku a nadávek za každým přečteným jménem. V závěru schůze se dohodnou, že stávkovat zatím nebudou, ale nesmí dojít k propuštění dělníků. Den na to 18. ledna omdlévají vyčerpané a podvyživené ženy, na nichž závisí celá rodina, v Zuckerově továrně, kde už není možné pracovat. Fezárenští dělníci se domáhají odvolání výpovědí, ale firma se rozhodně vyloučit všechny dělníky ze Zuckerovy továrny, tedy více než 800 dělníků. Ve večerních hodinách se koná další schůze, které se účastní nejen 2000 fezárenských dělníků, ale
i kovodělníci z České zbrojovky,
maloživnostníci, nezaměstnaní a usnesení schůze zní: „Dojde-li k výluce v továrně „Z“, zahájit jednotný boj ve všech závodech.“ 56 Dne 19. ledna je hlavní brána Zuckerovy továrny uzamčena. Nepracují ani ostatní továrny. Dělníci jsou ve stávce. Firma dělníkům sdělí, že pokud zbývající zaměstnanci nenastoupí do práce, tak je propustí také, ale dělníci od Steinů a Fűrthů se nezaleknou továrníků a více než 2200 dělníků stávkuje. Továrníci dodrží svůj slib a rozvážou s dělníky pracovní poměr, více než 2200 dělníků se tak ocitá na dlažbě bez práce. Okresní hejtman posiluje četnictvo ze strachu z velkých nepokojů. Akciová společnost továren na fezy vylepuje po městě veliké plakáty, kde ospravedlňuje svůj krutý postup proti fezárenskému dělnictvu. Ve městě se po dobu stávky změnil chod života. Městem se neozývaly sirény, které volaly pracující do práce. V továrnách vládlo ticho a klid. Většina dělníků byla zamlklých, promrzlých a schoulených do sebe. Postávali na ulicích s pocitem ukřivděnosti vůči továrníkům. Továrny v této době hlídali četníci, aby nedocházelo k nějakým výtržnostem. Stávka pokračovala, stávkokazi se zatím neobjevili a továrníci i se svými rodinami odjeli ze Strakonic. Lidé každý den četli noviny, aby se ujistili, že se o nich ví a situace se bude řešit. Později ale zpráv o stávce textiláků ubývalo. Obyvatelé Strakonic se snažili pomoc těm, kteří na tom byli nejhůře. Například byla zřízena ve městě vyvařovací akce pro děti nezaměstnaných. Trvala od 30. ledna do 14. dubna, kdy se vyčerpaly všechny finanční zdroje. Obědy se vařily až pro 520 dětí. Svou vlastní vývařovnu pro 450 osob mělo také stávkující dělnictvo. Dále byly uspořádány peněžité i nepeněžité sbírky na podporu nezaměstnaných. Přispívali podniky, obce či jednotlivci. „Od února 1933 se vybíral v obou biografech příplatek 20 haléřů na každé vstupence ve prospěch vyvařovací akce.“ 57
56 57
BOSÁK, F. (1961): Stávka strakonických textiláků v roce 1933, 1. vydání, České Budějovice 1961, s. 77. Tamtéž, s. 40. 22
Okresnímu hejtmanovi se nelíbily pořádané sbírky. Četníci procházeli domy a zatýkali lidi, kteří měli něco společného se sbírkou. Zatčen byl i muž, jež propůjčil svůj podnik pro stávkující. Dále byly zavřeny vývařovny pro stávkující. Ke stávce strakonických textiláků se vyjádřil 7. února 1933 v poslanecké sněmovně Národního shromáždění Antonín Zápotocký: „Dva tisíce dělníků strakonických fezáren bojuje proti vzpurnému diktátu a přímo otrockým poměrům, které zavádí a za pomoci československého vládního a policejního aparátu udržuje ve strakonických závodech zahraniční kapitalistická akciová společnost.“ 58 Tento projev velice posílil stávkující textiláky v jejich boji a veřejnost se více začala zajímat o to, co se ve Strakonicích děje. Stávka už trvalo dlouho a továrníci začínali mít obavu, jak budou plnit obchodní smlouvy. Ačkoliv pracovala písecká továrna, která se ke stávce nepřipojila a která postupně také přestávala vyrábět, jelikož byla ze značné části závislá na strakonických továrnách. Problémy nastaly také s vývozem hotových výrobků. Továrníkům pomohli stávkokazi – mistři a úředníci, kteří naložili vagón látkami a plstí. Na koleje si však lehly stávkující dělnice, četníci je však odvlekli. Stávka začíná gradovat. Na příkaz stávkového výboru z továren odcházejí i dělníci, kteří zajišťovali nutnou údržbu,. Dne 15. února nastal velký zlom, kdy se rozbila jednota dělnictva. Od té doby se pomalu schylovalo ke konci stávky. Důvod rozbití jednoty dělnictva byl velmi jednoduchý, neboť správa fezáren za rozbití stávkujícího hnutí slíbila „rozbíječům“ okamžité přijetí do práce. Továrníci 22. února povolávali dělnictvo do práce. Četnictvo působilo v továrně celý týden, aby se předešlo komplikacím. Platil zákaz mluvení mezi dělníky, aby se nebavili o stávce. Tímto dnem byla ukončena největší stávka strakonických textiláků, která probíhala od 18. ledna 1933, v době, kdy v Československu vrcholila krize. V roce 1934 se mezinárodní situace na trzích uklidnila a výroba ve fezárnách se zvyšuje. Zvyšuje se též zaměstnanost z důvodu zvyšování objednávek zboží určené pro vojenské účely. 6. Druhá světová válka 1939 – 1945 a vývoj po roce 1945 Mnichovský diktát a obsazení Československa Německem se projevilo i ve strakonických fezárnách. Do fezáren nastoupila německá správa, a z továrny se stal říšský podnik. Výroba se plně přeorientovala na německé potřeby. Němečtí vojenští příslušníci byli velmi spokojení v továrnách, protože se nemuseli osobně účastnit vojenského boje. Dokonce 58
BOSÁK, F. (1961): Stávka strakonických textiláků v roce 1933, 1. vydání, České Budějovice 1961, s. 43-44. 23
se plně věnovali obchodu, který jim přinášel určité výhody. Občas si pořizovali ze zahraničí různé luxusní zboží, které nebylo ani v samotném Německu k dostání. 59 Strakonická komunistická strana měla svou ilegální organizaci ve fezárnách. V březnu 1941 však byla gestapem odhalena. Následovalo tvrdé zatýkání, vyslýchání a popravy. Po odpykání trestů byli někteří znovu přijati do práce ve fezárnách, jiní byli vězněni až do osvobození. 60 Když byl 27. května 1942 spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinhardta Heydricha dotklo se to i Strakonic. Ozbrojené německé útvary prováděly rozsáhlé prohlídky bytů, zastrašovaly obyvatele a vyvrcholilo to popravou pěti obětí, jež údajně schvalovali atentát na Heydricha. Válka představuje pro obyvatele velmi nepříznivou situaci, utrpení a bezmoc. Vydávají se potravinové lístky s minimálními příděly, ceny neúprosně stoupají, peněžní odměna za práci je velmi nízká a konají se odvody lidí do německé říše. V průběhu druhé světové války se situace Německa zhoršovala, což se projevilo i ve strakonických fezárnách. Z důvodu nedostatku surovin se přecházelo na jinou výrobu. Vyráběla se slaměná obuv, umělé květiny z peří, papíru, slámy, dokonce i protiplynové masky. „Pod krycím názvem „Strakowerke“ se v dnešním závodě 01 uhnízdila i filiálka leteckých závodů Junkers, což způsobilo značné škody na základních prostředcích a vyžádalo si po osvobození vysokých nákladů na jejich odstranění.“ 61 6.1. Vývoj po roce 1945 Dne 5. května 1945 na strakonickém vrchu Kuřidlo a na veřejných budovách zavlála československá vlajka na znamení konce německé okupace. Lidé vyvěšovali též vlajky spojeneckých armád, ničili německé nápisy, vyzbrojovali se zbraněmi ze strakonické Zbrojovky. Ozbrojení dělníci odzbrojovali německé vojáky a obsadili německé úřední místnosti. Došlo i k několika přestřelkám. Dne 6. května dorazila do města americká armáda. Válka po sobě zanechává rozvrácené hospodářství včetně strakonických fezáren, jež nebyly udržovány, byly vyrabovány a uzpůsobeny na válečnou výrobu. Většina textilních strojů byla poškozena a odstraněna do jiných dílen nebo do šrotu, aby ustoupily válečné výrobě. 62 „Na základě dekretu presidenta republiky ze dne 24. října 1945 č. 100 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků byla znárodněna i Akciová společnost
59
NOVÁK, J. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962, s. 44. Tamtéž, s. 44-45. 61 Tamtéž, s. 44. 62 Bulletin Fezko Strakonice (1972): s. 16-17. 60
24
továren na fezy ve Strakonicích dnem 27. 10. 1945.“ 63 Podnik změnil své jméno na Vlnařské závody a fezárny, národní podnik, Strakonice s platností od 1. ledna 1946. Závod vedla závodní rada zvolená zaměstnanci. Největší prioritou podniku bylo znovuobnovení spotřebního zboží a zboží pro export. Bylo nutné zajistit návaznost výroby, kterou narušila válečná výroba. Přemisťovali se i celé dílny. V roce 1945 činil objem výroby necelou ⅓ z předválečné výroby. Firma se snažila získat zahraniční trhy pro odbyt výrobků. Snažila se obnovit slávu značky Fezko. 64 Fezárny měli za úkol splnit dvouletý hospodářský plán. 65 Podle dobových pramenů již v prvním roce byl plán splněn a dokonce i překročen. „Proti roku 1945 vzrostla v roce 1948 výroba příze na 241 %, hotové tkaniny na 205 %, plsti a technická sukna na 256 %, výroba baretů a fezů na 1525 % a výroba sít na 405 %.“ 66 Vznikaly motivující pracovní brigády, které soutěžily o titul „Brigáda výborné jakosti.“ Fezárny plnili úspěšně i pětiletý plán. V každém roce prvního pětiletého plánu splnili všechny ukazatele, dokonce i před stanovenou lhůtou, o čemž svědčí i dřívější splnění celkového objemu výroby stanovený pro první pětiletý plán o dva měsíce. 67 Problémy v tomto období nastaly pouze ve výrobě plstí, jejíž výroba se musela enormně zvýšit, jelikož byla po plsti velká poptávka ze zahraničí. Během prvního pětiletého plánu došlo v únoru 1948 ke znárodňování a několik malých podniků se stalo součástí národního podniku Fezko. Jednalo se o firmu Klatovský textilní průmysl a.s., závody v Písku, Náchodě, Novém Etynku (nyní Nová Včelnice), Nové Bystřici, Humpolci, Žirovnici, Horní Cerekvi, Ledči nad Sázavou, Dobré nad Sázavou, Zahrádce, Ústí nad Orlicí, Letovicích, Jirkově, Kdyni, Nišovicích, Dřevíkově, Husinci, Přechovicích, a jinde. 68
Výroba se v průběhu první pětiletky začala postupně více
specializovat, protože byla velmi různorodá. Ke konci pětiletky se vyrábí pouze barety, fezy, přikrývky, tkaniny na dámské pláště a tkané plsti. Dobová literatura považuje plán za úspěšně splněný. „Ve srovnání s rokem 1948 vzrostla na konci pětiletky výroba příze na 154 %, výroba hotových tkanin na 189 % a baretů na 149 %. Hrubá výroba se zvýšila na 152 %. Trvalý vzestup a růst vykazuje produktivita práce, která dosáhla v roce 1953 155 % ve srovnání s rokem 1948. Produktivita rostla rychleji než výroba. Průměrný výdělek jednoho pracovníka vzrostl za stejné období o 61 %.“ 69 63
40 let budovatelské práce N. P. Fezko Strakonice (1985): účelová publikace, s. 9. BAIER, F. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962, s. 47. 65 Plán obnovy československého národního hospodářství. 66 BAIER, F. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 47. 67 Plán byl splněn 6. 11. 1953. 68 Bulletin Fezko Strakonice (1972): s. 17. 69 BAIER, F. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 48-49. 64
25
Následovala dvouletá pauza mezi pětiletými plány a začátkem roku 1956 začínají dělníci plnit úkoly druhé pětiletky. Ve druhém pětiletém plánu došlo ještě k razantnější specializaci, především ve výrobních programech, což se velice kladně projevilo ve výstupech podniku. Kolekce byly kvalitnější, měli lepší design a dobře se prodávaly. Hlavním výrobním programem podniku koncem roku 1960 ve vlněných tkaninách jsou dámské pláště, pánské svrchníky a pánské zimníky. Díky specializaci se podnik stává největším výrobcem tkanin na dámské pláště v ČSSR. Tento fakt ovlivňuje i to, že firma částečně určuje módu dámských plášťů. Od roku 1956 je kolekce dámských plášťů hodnocena jako nejlepší ze všech vlnařských podniků. Podnik dámské pláště vystavoval i na světové výstavě v Bruselu, jež se konala v roce 1958, a kolekce dámských plášťů zde dosáhla velkého úspěchu v podobě udělení stříbrné medaile. 70 Jak dopadl druhý pětiletý plán dle dobových záznamů? „V roce 1960 proti roku 1955 vzrostla hrubá výroba plsti na 165 %, výroba příze na 135 %, hotové tkaniny na 149 %, plsti na 186 % a barety na 111 %. Další vzestup vykazuje i produktivita práce, která za stejné období vzrostla na 149 % při růstu průměrných výdělků na 113 %. Vlastní náklady byly sníženy o 22 %. Veškeré úkoly druhé pětiletky byly splněny předčasně, přestože došlo ke zkrácení pracovní doby o 2 hod. týdně.“ 71 Podnik získal i několik ocenění. Mezi nejvýznamnější patří: „Státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu – rok 1958, státní vyznamenání Řád práce – rok 1962, stříbrná medaile na světové výstavě EXPO – 1958 v Bruselu, čestné uznání ze světové výstavy Montreal 1967, řada Rudých praporů ministerstva spotřebního průmyslu, Rudý prapor vlády.“ 72 Vlněné tkaniny byly určené i na vývoz. Vzory a kolekce se tvořily na základě požadavků zahraničních zákazníků. Největší oblibě se na zahraničních trzích těšily dámské a pánské svrchníky, vlněné přikrývky či orientální lesklá sukna. Kolekce se neustále rozšiřovaly. V roce 1945 se produkovalo 11 druhů vlněných tkanin v různých barvách a v roce 1961 už to bylo 160 druhů. Po skončení druhé světové války se velice těžko rozvíjela výroba fezů a baretů. V roce 1945 se vyrábělo 5 druhů fezů a baretů, v roce 1946 se výroba rozšiřuje z důvodu zájmu o tyto výrobky v zahraničí. Kolekce v roce 1961 již obsahuje 54 druhů baretů a čapek pro tuzemsko, 52 druhů baretů, čapek a fezů je určeno na vývoz. 73 Nejpoužívanější surovinou ve fezárnách je vlna. Občas se používá buničina, dokonce i velbloudí srst a začíná se více využívat syntetických vláken. Podnik se také snaží o technický 70
BAIER, F. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 49. Tamtéž, s. 50-51. 72 Bulletin Fezko Strakonice (1972): s. 18. 73 BAIER, F. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 49-51. 71
26
rozvoj, především se zaměřuje na plynulost výroby. Pracovníci se také snaží zdokonalit stroje, aby výroba byla co nejvíce plynulá. Vedoucí pracovníci přemýšlejí o dalším rozvoji podniku, který by ještě více zajišťoval plynulost, organizovanost, dodržel hygienické a sociální podmínky. Bylo nutné zřídit nové šatny, umývárny či toalety, na které tehdejší továrníci „pozapomněli“. V letech 1956 – 1958 je vypracována výhledová studie podniku, ve které je zmíněna i investice na rekonstrukci závodu 01, jež by zahrnoval celou výrobu podniku. Roku 1960 byla rekonstrukce schválena a roku 1964 se začalo s rekonstrukcí. V témže roce se také začal budovat nový závod pod Káním vrchem. Základní kámen byl položen v květnu 1967 za přítomnosti veřejných činitelů. V roce 1971 je zde již zprovozněna prádelna a karborizace vlny. Ke slavnostnímu otevření došlo 3. listopadu 1972, kterého se zúčastnil ministr spotřebního průmyslu ing. Svačina. Tento závod byl plně vybaven strojním zařízením soustředící se na výrobu pletených metráží, laminování textilií, výrobu baretů a fezů, praní a karbonizování vlny a vlněných odpadu, barvení vlny a vlnařských surovin. 74 Mezi další zlepšení, které vedení továrny zavedlo, bylo zřízení jeslí, mateřské školky se zahradou, kantýny, svobodárny pro mladé muže a ženy za minimální poplatek za ubytování, lékárenská ošetřovna a zubní ambulance. Výstavba nových závodů a rekonstrukce přinesly nový vzhled strakonického města. Fezárny nezapomínaly ani na minimální vzdělání zaměstnanců. Vychovávali si své učně, pořádali různá školení, například technického minima pro nové zaměstnance, doškolovací hodiny pro získání kvalifikace či výuky administrativních prací. Dokonce byla zřízena večerní průmyslová škola textilní a školy ekonomického směru. „V roce 1961 se školení zúčastnilo více než tři sta zaměstnanců a na jednoho účastníka připadlo průměrně 109 hodin. Počet hodin školení připadajících na každého pracovníka podniku se oproti roku 1960 zvýšil skoro na čtyřnásobek.“ 75 Zvyšoval se počet bytů ve městě pro pracovníky fezáren. Zaměstnanci využívali půjček z podnikového fondu pracujících pro výstavu nových bytů či rodinných domků. Podnik vydával peníze i na lázeňské léčení pracovníků či poukazy na rekreaci. „V roce 1961 poskytnuto 123 pracovníkům, jejich rodinným příslušníkům a důchodcům. Poukazů na rekreaci bylo v roce 1961 vydáno 130 oproti 79 v roce 1960.“ 76 Fezko působí i na poli kulturním. Jsou zakládány různé mládežnické spolky a soubory, jednalo se hlavně o pěvecké, taneční a dramatické soubory spadající pod záštitu Rudého koutku Revolučního odborového hnutí. Tělovýchovou mládeže se zabývá sportovní oddíl TJ Jiskra zahrnující 12 sportovních 74
CHMEL A KOLEKTIV (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 56-58. Tamtéž, s. 58. 76 Tamtéž, s. 60. 75
27
oddílů (kuželky, fotbal, lední hokej, stolní tenis, plavání, volejbal, tenis, box, nohejbal, šerm, judo, šachy). 77 V letech 1982 – 1985 je vybudována přádelna mykaných přízí z důvodu krátkodobé vyšší spotřeby příze ve vlnařském průmyslu. Později do tohoto objektu byly přesunuty přípravny tkalcovny. Zpracovávají se též umělá vlákna, která se používají při výrobě technických textilií a tímto se dostáváme k výrobě autopotahů. V roce 1986 byl vyvinut rašlový plyš pro vůz Škoda Favorit a od tohoto data Fezko spolupracuje s mladoboleslavskou Škodovkou, což byl základ pro budoucí rozvoj firmy v textilií pro dopravní prostředky. 78 Roku 1988 vzniká státní podnik FEZKO, vlnařské závody a fezárny. Dne 1. května 1992 dochází k dalšímu přejmenování na Fezko, vlnařské závody a fezárny, akciová společnost z části státního podniku na základě privatizačního projektu. Rok 1998 je pro Fezko velice zásádní, protože dochází k velkým změnám v celém podniku. Do firmy Fezko se rozhodla investovat holandská zahraniční firma STARK BV, kterou v České republice zastupuje „správcovská a investiční společnost PCTC MANAGEMENT. STARK BV sdružuje jak institucionální investory zvučných jmen, například americkou finanční skupinu Bankers Trust či rakouskou Erste Bank, tak i řadu soukromých investorů, převážně skandinávských zemí.“ 79 Dne 22. dubna 1998 získala společnost STARK pod manažerským vedením PCTC Management rozhodující podíl ve FEZKU, a.s. 80 Zahraniční firma viděla ve Fezku velmi slibný a dosud nevyužitý potenciál pro expanzi na středoevropské, ale i světové trhy. Aby firma využila tento svůj potenciál, tak bylo nutné provést restrukturalizaci, jejímž cílem bude snížit počet akcionářů, nejlépe na jednoho majoritního vlastníka, čímž se zefektivní rozhodovací proces. Dále je potřeba zastavit ty části výrobního programu, které jsou neperspektivní, a investovat do perspektivních typů výroby a technologií, vytvořit kvalitní marketingovou strategii, zvýšit produktivitu práce i při částečném snížení zaměstnanců. Je nutné se silně specializovat, aby firma mohla obstát před asijskou konkurencí. 81 První krok restrukturalizace byl splněn velmi záhy. Fezko mělo totiž přes 16 tisíc akcionářů díky kupónové privatizaci a tento vysoký počet akcionářů znemožňoval rozhodnutí zásadního charakteru. Investor koupil 71 % akcií, získal tak většinový podíl. Poté byla svolána valná hromada, kde se ustanovily nové vedoucí orgány společnosti (tzv. německý 77
CHMEL A KOLEKTIV (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, s. 60- 61. NOVÉ FEZKO – CESTA K PROSPERITĚ (1999): bulletin pro vnitřní potřebu FEZKO, a.s, s. 3 79 Tamtéž, s. 6. 80 Tamtéž, s. 3. 81 Tamtéž, s. 6-7. 78
28
model vrcholového řízení společnosti) 82 a vytvořen strategický plán rozvoje podniku, který provádí český management. Změny se týkaly i výrobního programu. Od 90. let měla společnost Fezko pět výrobních závodů: Přádelnu, Pleteniny, Pokrývky hlavy, Tkaniny a Včes. Po uskutečněných změnách má dvě výrobní jednotky, které sdružují většinu předchozích provozů. Závod Včes byl prodán, ačkoliv byl ziskový, ale byl naprosto odlišný od specializace firmy. Vznikly tedy dvě divize – Autotextilie, která se specializuje na výrobu textilií pro dopravní prostředky, a divize Pokrývky hlavy, jež se zabývá výrobou baretů, čepic a fezů. 83 Částka, kterou podnik Fezko investoval do modernizace výroby v roce 1998 je 33 miliónů korun. Investovalo se hlavně do nového vybavení divize Autotextilie, kde se modernizovala tkalcovna a rozšířila se kapacita. V divizi Pokrývky hlavy se investovalo do vybavení laboratoře a nových pletacích strojů. Restrukturalizace podniku Fezko sebou přinesla i negativa týkající se propouštění zaměstnanců. Na začátku roku 1998 pracovalo v podniku 1400 zaměstnanců a na konci roku 1999 jich bylo již jen cca 800. Dále se to týkalo i hospodářského výsledku firmy, který v roce 1998 činil ztrátu 92,9 miliónů korun. Další přehledy tržeb a zisků/ztrát jsou uvedeny v následující tabulce. 84 Tab. č. 5: Hospodářské výsledky (v mil. Kč) Rok
1994
1995
1996
1997
1998
Tržby
654,5
702,4
802,3
962,4
857
11,7
54,8
5,1
3,8
-92,9
Zisk/ztráty
Zdroj: NOVÉ FEZKO – CESTA K PROSPERITĚ (1999): bulletin pro vnitřní potřebu FEZKO, a.s, s. 10.
Firma Fezko navázala na další spolupráci se Škodou Auto Mladá Boleslav. Za kvalitní dodávky Škodě Auto bylo Fezko oceněno prestižní cenou „The Best Supplier of the Year 1998“, tedy „Nejlepší dodavatel roku 1998“, udělovanou firmou Johnson Controls Česká Lípa.“ Mezi další odběratele například patří Karosa Vysoké Mýto, Volkswagen či GM/Opel. Dále má firma zavedený a certifikovaný systém řízení jakosti ISO 9001, nejvyšší možné certifikáty platné pro světový automobilový trh VDA 6.1 a QS 9000 a oprávnění používat pro své vlněné výrobky licenci International Wool Secretariat – Vlněná pečeť. 85
82
Management je ve skutečnosti představenstvo a majitelé jsou zastoupeni v dozorčí radě. Tento model je úspěšně uplatněn například ve společnosti Škoda Auto Mladá Boleslav. 83 NOVÉ FEZKO – CESTA K PROSPERITĚ (1999): bulletin pro vnitřní potřebu FEZKO, a.s, s. 7. 84 Tamtéž, s. 10. 85 Tamtéž, s. 11. 29
V roce 2001 byla restrukturalizace dokončena. Uskutečnil se prodej závodu pokrývek hlavy firmě Tonak, a.s. a firma Fezko se plně specializuje na výrobu textilií pro dopravní prostředky. V roce 2005 je založena firma Fezko Slovakia se sídlem v Žilině, která je dceřinnou společností Fezko, a.s. Roku 2008 dochází k fúzi Fezko a.s. a Michel Thierry Central Europe a.s. Firma se stále zabývá výrobou textilií pro dopravní prostředky, konkrétně pro potahy sedadel, dveřní výplně, hlavové opěrky, loketní opěrky, zadní plata a gumotextilní koberečky. Má vlastní laboratoř umožňující testování dle norem automobilového průmyslu. Firma dodává autotextílie do již zmíněné Škody Auto, Volkswagen, Audi, Mercedes – Benz, Opel, Suzuki, Karosa, Renault, Man, Volvo, ČSA, České dráhy, Johnson Controls, Peguform, Sněžka Náchod, Faurecia, Grammer, atd. 86 Mezi priority firmy patří ochrana životního prostředí, kdy se firma snaží vyrábět výrobky, které neznečišťují životní prostředí. V roce 2006 podnik instaloval čistící zařízení spalin produkovaným laminačním strojem za 3 milióny Kč, který přispívá k ochraně ovzduší. Firma se neustále snaží inovovat, aby se udržela mezi špičkou firem, které se zabývají výrobou autotextilií. V následující tabulce jsou uvedeny tržby, investice a stav zaměstnanců. 87
Tab. č. 6: Tržby, investiční výdaje, průměrný redukovaný stav zaměstnanců Rok Tržby za vlastní výrobky a služby (tis. Kč) Investiční výdaje (mil. Kč) Průměrný redukovaný stav zaměstnanců
2004
2005
2006
2007
9/2008
949 665
999 887
1 328 684
1 422 763
1 119 446
48
28,8
113,7
47,8
21,7
341
354
435
457
453
Zdroj: www.fezko.cz
7. Výroba papírenských sít Výroba papírenských sít se datuje od roku 1919 při Akciové společnosti továren na fezy. Původně se začínalo pouze s 8 tkalcovskými stavy, ale později se výroba rozšiřovala. Po druhé světové válce vybudováním nového podniku se rozvoj papírenských sít začíná velmi zdokonalovat, kdy tkalcovna byla postupně vybavována stavy velkých šířek až 8,5 m. V letech 1965 až 1970 se vyrábělo ročně téměř 300 000 m². Výrobní program zahrnuje jak síta kovová, tak především síta syntetická pro sítovou i sušící část papírenských strojů, na filtraci a zahušťování různých látek. V roce 1991 se firma oddělila a vznikla samostatná firma
86 87
www.fezko.cz Tamtéž. 30
Sítos, a.s. V roce 2006 se firma SÍTOS stala součástí světoznámé americké skupiny výrobců papírenských sít a od 1.1.2008 převzala i její název AstenJohnson. 88
88
www.sitos.cz 31
Závěr Cílem mé práce bylo zachytit rozvoj textilní firmy Fezko od počátku až do současnosti a zjistit proč právě ve Strakonicích se začaly vyrábět turecké čepice nazývané fez. Historie textilního průmyslu se započala již v 18. století, kdy ve Strakonicích působil punčochářský cech, který vyráběl především vlněné pokrývky, rukavice, kamizoly, noční čepice a tzv. birety. Později když cech pomalu zanikal se objevil nový výrobní artikl – fez. O tom, jak se do Strakonic výroba fezů dostala existují čtyři legendy a můžeme jen spekulovat, která je pravdivá. Pravděpodobně nejblíže má k realitě varianta, podle které je linecký faktor Braun iniciátorem fezové výroby. Na počátku 19. století s výrobou fezů začali židovští obyvatelé Strakonic, kteří žili v tzv. Bezděkovském ghettu. Mezi nejvýznamnější představitele patřili: Wolf Fűrth, bratři Mojžíš a Wolf Weillové, Ignác Stein a Mathyas Zucker. Tito židovští obchodníci nejdříve podnikali jen na území židovského ghetta, ale později i za hranicemi tohoto ghetta, což se moc nelíbilo obyvatelům Strakonic. Ale za podpory města postupně dostali povolení k podnikání a jejich firmy se začínají rozrůstat i za hranice ghetta. Fezy jsou především vyváženy do hraničí a jejich odbyt je značně závislý na situaci v muslimských zemí, protože každý nepokoj, válka či epidemie se ihned promítne do života strakonických zaměstnanců pracující v textilních podnicích. Dělníci většinou žili v jedné tmavé, vlhké a nevětrané místnosti, protože nájemné bylo velmi drahé. Většina domácností mělo stávek, na kterém pracovala celá rodina. Situace v továrnách nebyla o nic lepší. Hygienické předpisy se nedodržovaly, pro celý závod fungovala pouze jediná toaleta. Umývárny též neexistovaly. Jako šatny dělníkům sloužili hřebíky zatlučené ve zdi v dílnách. Problémy byly i s osvětlením. Nejdříve se používaly kahany, později petrolejové lampy. Práce byla namáhavá a mzda nízká, ženy obvykle dostávaly ještě mnohem nižší mzdu než muži. Dělníci pracovali až 14 – 15 hodin denně. Roku 1885 se pracovní doba snížila na 11 hodin denně. Velký zvrat nastal až v roce 1919, kdy se pracovní doba snížila podle zákona na 8 hodin denně. Fezová výroba se nerozvíjela pouze ve Strakonicích, ale i v okolních vesnicích a městech. Například v sousedních Mutěnicích, Husinci, Písku či Střelských Hošticích. Výroba se dostala i na Moravu - Příbor, Hodice, Batelov, Třešť. Za hranicemi české země se výroba rozvíjela ve Vídni a v jejím blízkém okolí. V důsledku zostření konkurence došlo v roce 1899 k založení Akciové společnosti rakouských továren na fezy se sídlem ve Vídni, do které se jednotlivé firmy sloučily a vytvořily v podstatě monopol na výrobu fezů na trhu.
32
V období první světové války musela továrna přejít na válečnou výrobu a fezárny byly pod vojenským dozorem. Ženy byly převeleny na práci mužů, protože byl nedostatek pracovní síly v továrnách. Byl zaveden přídělový systém a ceny potravin se neustále zvyšovaly. Situace obyvatelstva byla tíživá. V meziválečném období v letech 1918 – 1938 se výroba fezů obnovila spolu s dalšími výrobky (vlněné látky, přikrývky, pletené zboží, svetry, pulovry, barety a čapky). Velký zlom nastal v roce 1925 ztracením hlavního odbytiště fezů v Turecku za vlády prvního prezidenta Mulata Kemala Atatűrka, který zakázal nosit fez na hlavě, protože chtěl změnit myšlení národa. Odbyt fezů se tak výrazně snížil. V meziválečném období se odehrála velmi významná událost, která ovlivnila celý svět. Roku 1929 se zhroutila newyorská burza a propukla světová hospodářská krize, která ovlivnila i strakonickou textilní výrobu. Továrníci začali propouštět, což odstartovalo v roce 1933 největší stávku strakonických textiláků v historii. Stávka kvůli špatné organizovanosti nedopadla příliš dobře a především nedopadla podle představ stávkujících dělníků. V období druhé světové války v letech 1939 – 1945 přechází továrny opět na vojenskou výrobu, kdy jsou výrobní haly obsazeny německými vojáky. Po roce 1945 byly fezárny znárodněny a přejmenovaly se na Vlnařské závody a fezárny, národní podnik, Strakonice. Největší prioritou podniku bylo převedení výroby zpět na spotřební zboží a vyrábět zboží na vývoz. Po nástupu komunistické strany musely fezárny plnit hospodářské plány, které se jim podle dobových pramenů dařilo plnit. V padesátých letech byla vypracovaná studie na rekonstrukci, inovaci a výstavbu nových závodů. Teprve v šedesátých letech se studie začala realizovat. V roce 1986 byl vyvinut rašlový plyš pro vůz Škoda Favorit a od tohoto data Fezko spolupracuje s mladoboleslavskou Škodovkou, což byl základ pro budoucí rozvoj firmy v textilií pro dopravní prostředky. Dochází k dalšímu přejmenování na státní podnik FEZKO, vlnařské závody a fezárny, roku 1992 opět nový název - Fezko, vlnařské závody a fezárny, akciová společnost. V roce 1998 došlo k přelomu v této firmě, jelikož se do ní se rozhodla investovat nizozemská zahraniční firma STARK BV a získala zde rozhodující podíl. Zahraniční společnost viděla ve Fezku skrytý potenciál. Byla provedena mohutná restrukturalizace podniku, jež byla dokončena v roce 2001, a firma se specializovala pouze na výrobu autotextilií do dopravních prostředků, která přetrvala dodnes. Firma spolupracuje s významnými odběrateli v oblasti automobilů, například Škoda Mladá Boleslav, Volkswagen, Mercedes - Benz, Audi, Renault, Suzuki, Opel, České dráhy, ČSA, atd. V roce 2008 došlo k fúzi Fezko a.s. a Michel Thierry Central Europe a.s. Součástí fezárenské výroby je i výroba papírenských sít, která byla s malými přestávkami součástí textilní firmy až do roku 1991, kdy vznikla samostatná firma Sítos. 33
V roce 2006 se firma SÍTOS stala součástí světoznámé americké skupiny výrobců papírenských sít a od 1.1.2008 převzala i její název AstenJohnson.
34
Seznam použitých pramenů a literatury: Muzeum středního Pootaví Strakonice – expozice výroby fezů. Literatura: BAIER, F. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962. BOSÁK, F. (1961): Stávka strakonických textiláků v roce 1933, 1. vydání, České Budějovice 1961. CVRČEK, J. Z. (1989): Strakonice, lidé, město, osudy, 2. vydání, Strakonice 1989. HÁLOVÁ, J. (2005): Kroky městem mezi dvěma válkami. In Strakonice, vlastivědný sborník 3, kapitoly ze života města, 1. vydání, Strakonice 2005. ISBN 80-239-4790-7. CHMEL A KOLEKTIV (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962. KOPECKÝ, V. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962. KOTLÁROVÁ, S. (2002): Sedm set let působení maltézských rytířů v Strakonicích. In Strakonice, vlastivědný sborník 1, kapitoly z historie, 1. vydání, Strakonice 2002. ISBN 80230-7889-1. NOVÁK, J. (1962): 150 let textilní výroby Fezko Strakonice, Strakonice 1962. ŘÍHOVÁ, I. (2002): Historie a současnost podnikání na Strakonicku, 1. vydání, Žehušice 2002. ISBN 80-902919-7-X. ŘÍHOVÁ, I. (2003): Spolková činnost v 19. století. In Strakonice, vlastivědný sborník 2, kapitoly ze společenského života, 1. vydání, Strakonice 2003. ISBN 80-239-1640-8. Strakonice (2007): 1. vydání, Strakonice 2007, ISBN 978-80-239-9816-0 Časopisy: Bulletin Fezko Strakonice (1972) 40 let budovatelské práce národního podniku Fezko Strakonice (1985) Nové Fezko – cesta k prosperitě (1999): bulletin pro vnitřní potřebu Fezko, a. s., Strakonice 1999
35
Elektronické zdroje: www.fezko.cz www.sitos.cz www.astenjohnson.cz
36
Seznam tabulek Tab. č. 1: Výdělek stávkaře za týden v 19. století.
12
Tab. č. 2: Ceny potravin v 19. století.
12
Tab. č. 3: Jednotlivé částky v korunách za zakoupení továren v roce 1899
17
Tab. č. 4: Výroba fezů v jednotlivých závodech v roce 1899
18
Tab. č. 5: Hospodářské výsledky (v mil. Kč)
29
Tab. č. 6: Tržby, investiční výdaje, průměrný redukovaný stav zaměstnanců
30
37