Prolog Toskánsko jsme si zamilovali a jsou to už tři roky, co jsme zde byli naposledy. Magnety jako Florencie, Siena či Pisa a mnoho dalších se musí zarýt pod kůži snad každému milovníkovi cestování. Nás chytlo za srdce a nepustilo, takže naší letošní hlavní moto dovolenou jsme se rozhodli nasměrovat do jeho jižní části a ještě přihodit něco navíc z blízkého okolí. A jak se nám to všechno milý čtenáři povedlo?? Koukni….
30.červen Ráno jsme museli ještě do práce, po poledni proběhlo balení a ještě nějaké ptákoviny, takže do sedla se dostaneme až v 16. odpoledne. Nějaké ptákoviny je vyzvednutí dárku, který beru se sebou :-) Ve Fulneku bereme plnou, dále Potštát, pak kousek dálnice k Prostějovu, na Černou horu a po 377-ce se doobjížďkujeme do Tišnova. Fuj, letos se opravuje snad každý kus asfaltu!!! Pěkná otrava, ale snad přibude pár pěkných silnic. Konečnou dnes máme v Telči u Kotrbů, což je penzionek přímo na náměstí nad hospodou. Trošku nesvůj parkuji stroje pod okny hned vedle hospodské zahrádky, ale majitel nás uklidňuje. Na nějaké bloumání, těsně před setměním není čas ani nálada, jsme docela utahaní z předchozích hektických dnů, dáme tedy na v hospůdce pod okny dvě pivka (bohužel už nevařili) a hajdy do duchen. Joj spalo se krásně, vždyť máme před sebou krásné dny MOTOPOZNÁNÍ ….
1.červenec Krátce po sedmé vstáváme, snídaně domluvená na osmou, by snad i počkala, ale nemám rád studené kafe a oschlé rohlíky. Toho jsem se trošku obával, v penzionu nás obsluhuje majitel a chlapi to hold nemají až tak v ruce. Ušlo to, konstatuje Jitka a před devátou už směrujeme naše motorky k hranicím vzdáleným slabých 30 km. Těšíme se na hezké silnice, což taky hned poznáme na našem pozadí a tady se zbývajících cca 440 km už bude mnohem líp snášet. I Rakušáci opravují, takže před Zwettlem máme první Umleitung, dále to však už je jen krásné svezení po místních okreskách. Začíná hezky připalovat, ovšem vědět dopředu to, co zažijeme v Toskánsku, je hanba nazývat nynějších osmadvacet horkem. Nám už dobře známá 36-ka nás vede přes Yspertal (vzpomínám si na zdejší Klamm a pstruhy namodro), k Ybbs an der Donau. Tady je to pár otravných minut v hustším provozu, přece jen, údolí veletoku je trošku průmyslovější oblastí, ovšem za Scheibbsem je to už v pohodě a 25-ka nás přivádí přes malý průsmyk pod Reibergem (740m.n.m.) k jezeru Lunzersee a dále až k Mooslandlu. Zde nám začíná tvořit doprovod řeka Enns, v Hieflau točíme doprava na 145-ku. Krásná příroda parku Gesäuse nemá chybu, tuhle cestu si musí vychutnat každý motorkář, jedoucí na Admont a už patří mezi naše oblíbené lahůdky. Mňam a vzpomínáš na tu lahůdku v Restaurantu Ensmann? To bylo menu, jedna báseň :-) Co jsme
na našich cestách po okolí neviděli, je výjezd na kopec, kousek za proslulým benediktinským klášterem. Ten se zove Frauenberg a na něm jest dominantou poutní kostel i duchovní útočiště s nádherným výhledem dolů do údolí. Snažíme se zaparkovat aspoň trochu ve stínu a posledních pár metrů z parkoviště už musíme vystoupat sami, stejně jako poutníci, kteří zde na kopci hledají pokání už více než 600 let. My s Jitkou jsme samosebou bez hříchu :-))) , takže jsme odměněni příjemným chládkem v hlavní lodi. Můžeme tady rozjímat pod těžkými barokními štuky a zároveň příjemně relaxovat. Současnou přestavbou kostel prošel koncem 17. století a barokizace nahradila předchozí stavební styly. Všiml sis těch červených polštářků na zábradlí před oltářem? Bylo jich tam šest a na každém ležel jeden předmět z ukřižování Ježíše Krista. Chtělo by to trošku delší zastávku, za západní stěnou kostela se rozprostírá rozlehlá relaxační zahrada a také nějakých 250 metrů dolů po cestě jest zajímavá křížová cesta zakončená kalvárií. Tohle dnes už nestihneme a tak jen koukáme projíždějíc okolo. Ještě máme před sebou asi 225 km do vesničky Weißbriach. takže pokračujeme po 320-ce k Radstadtu a zde točíme vpravo na Obertauern, známé lyžařské středisko. Pěkná silnice stoupá až do výšky 1740 m.n.m. a s tím i příjemně klesá teplota. Kousek za vesnicí na malém odpočívadle dáme malou přestávku se sváčou a po dalších 100 km už hledáme Ferienhaus Nickl. Trošku s problémy, mají zde ty chalupy nějak divně očíslované :-))) a po zaparkování u soukromého domu…...tak kde je ten penzion :-)... se potřebujeme dostat na druhou stranu potoka. Už jsem z těch čísel a hicu tak zblblý, že jedu, přehlížím nápis na domku a pokračuji dále. Jitka, ta si všimla malé tabulky vedle hlavního nápisu na domku „Haus TENÖS” . Taková roztomilá kulišárna!! Vracím se k domku a jsem moc rád, že už můžeme zaparkovat a
shodit propocené hadry. Hned se sháníme po majitelce. Z vedlejší zahrady se k nám řítí žena středního věku a už na 20 metrů začíná drmolit cosi, nač vůbec nemám náladu. Chce se mi zařvat dle nakoukaných válečných filmů „ruhe!!”, ale nakonec volím mírnější slůvko STOP. Mezi tím už dorazila k plotu a začíná langsam konverzace, kde se dozvídáme, že majitelka šla na kuželky a dorazí za pár minut. Trochu přerovnáme motorky, sundáme kufry a máme tady bytnou. Poslední tortura - vytahat bagáž do patra a pak už je hej!! Sprcha, kraťásky a hospůdka. Weizen, pak druhý a svět je najednou opět krásný.
2.červenec Spali jsme jak zařezaní, únava ze včerejška se na nás dosti podepsala, ale ráno jsme docela svěží a po chvíli už sedíme na snídani. Kolem deváté vyjíždíme s vidinou Italských Dolomitů plných zatáček a taky necelých sedmi hodin jízdy. Tuhle trasu jsem si vysnil už někdy na jaře. Trochu jsem se bál, že bude hnusně a budeme muset Dolomity objet dolem na Udine, ale motobůh nám dnes přeje, takže se pouštíme do kopců a pak zase dolů. Pár tunelů a jsme nahoře na Plöcken passu, táhlejší zatáčky střídají ostré vracečky už na Italské straně až dolů do Paluzzy. První parádu máme za sebou a točíme na SR 465 a dále na SR355, směr Sappada a Pieve di Cadore. Pomalu se dostáváme pod tisíc metrů s čímž i stoupá teplota, úměrně i tomu, jak se překulí den do své druhé poloviny. Je třeba udělat zastávku. Cesta za popojíždějícími obytňáky je únavná. U lesíka, kde stavíme narazíme na dvě auta…..v jednom sedí paní a vypadá, že na někoho čeká. A ano. Stáváme se svědky kontroly houbaře, který právě vyšel z lesíka k autu. Paní vytahuje průkaz a jde po něm…..no závěr nevidíme. Mizíme. Že by kontrola lanýžů? Jak se dovídáme, nemůžou se hledat jen tak. Je třeba povolení :-) Někde u Belluna zahlídnu 36°C, nu není to teď až taková
paráda, ale pomalu si zvykáme….Za Feltre zase stoupáme do kopců, projedeme Assiagem a zase dolů na Schio. Posledních 15 km do kopce a přijíždíme do Valli del Passubio. Via Bariola 60, adresa uvedena jako číslo popisné na mapě nenajdete, asi proto, že na domě je číslo 139, ale jsme na to připraveni, inu v Itálii to tak nějak chodí a tak hledání v mapě je taková malá práce pro detektiva. Naštěstí existuje Earth a podobné věcičky, takže cestičku k jednomu z baráčků v téhle prdeli světa mám jakž takž v paměti. Mělo by to klapnout, ale nechávám raději Jitku čekat na křižovatce, tady na téhle cestě se nedá snad ani otočit. Potkávám mladou paní a mám štěstí! Naše bytná!!! Vede mě až dozadu k posledním domům a trochu se děsím, když koukám okolo. Samé barabizny, trochu středověk to tady připomíná, stará stavení však prokládají i novější domky a jsem tedy napjatý co bude následovat. Stavíme u domku č.p. 139. Zvenčí směs starého a nového a ještě staršího, uvnitř paráda, krásně zrestaurované, architekt měl opravdu cit. Naše apartmá je sice v druhém patře, ale je krásné a prostorné. Abych nezapomněl, Jitku jsem v té výhni samosebou čekat nenechal a tak parkujeme společně kousek od domku a pak ještě přeparkujeme do dvorku, do stínu. Domlouváme snídani a máme k dispozici celou jídelnu s kuchyní, čehož bohatě využijeme. Hlavně u ledničky se dveře netrhnou…………….. Vychlazený džus, sprcha a večeře, kterou jsme kdesi po cestě nakoupili jest program na zbytek dne, za soumraku už jenom trochu okouknu zda našim miláčkům na dvorku něco nechybí, přišponuju řetězy a je tma jako v pytli. Inu tady okolo jsou pořádné kopce a jak
slunko zaleze, je hned tma…….
3.červenec „Jak se nám spalo pusinko moje ve Valli, válelo se ti krásně?” ptám se Jitky. „Parádně, jen ta postel se mi zdála trochu krátká” odpovídá odněkud z koupelny a já hned navážu. Jo, jo byli jsme pořádně utahaní a dnes neradno čekat nějaký oddych. Manciano leží až na samém jižním okraji Toskánska a nás od něj dělí nějakých 500 km. Není to zase tak mnoho, ale jet to jen okreskami asi bychom dojeli až večer, takže si dnes kousneme i do dálničního chlebíka. Zatím však koušeme do báječné snídaně domluvené na půl osmou. Znovu zdůrazňuji BÁJEČNÉ neb už s italskými snídaněmi jakousi zkušenost máme a nečekali jsme tedy nic moc. Ovšem tady se vytáhli a lze ji směle srovnávat s nejlepšími penziony v Rakousku. Například teplou palačinku politou krémem, po všech těch domácích sýrech a uzeninách, tak to nám na závěr snídaně spadla brada….. Ani se nám nějak nechce do sedel, ale nelze jinak, pokud chceme někam dojet. Kousek dole v městečku tankujeme. Pumpa s obsluhou je tady vždy vítána, však jistě bude hůř. S tím už taky máme své zkušenosti. Sice Jitce nechce fungovat karta, ale máme ještě tři další a tak si šetříme hotovost. Na dálnici A13 potřebujeme najet po 141 km na nájezdu Ferrara Nord. Takhle to vypadá přijatelně časově i finančně neb za každý km Autostrady se tady tvrdě cáluje. Motorky nerozlišují od aut a násobeno dvěma fuj! Je to však nutné a do Florencie se potřebujeme dostat okolo druhé. Odsud už vede neplacená čtyř-
proudovka do Sieny a to je další úspora času. Zbytek (132km) pak dojedeme zase po okreskách. Ze začátku jde vše jak po másle, není ještě takové vedro a najíždíme tedy na Ferrara Nord po zhruba dvě a čtvrt hodince. Mýtnice a už fičíme směr Bologna. Na jejím obchvatu je to docela fofr, provoz houstne, ale tři pruhy zatím stačí. Bohužel problémy začínají na hranicích Toskánského kraje. Zde dálnice stoupá stále do kopce a provoz se zpomaluje. Není to jen tím, že jde o táhlé kopce přes severní Apeniny, ale také provoz je hustý jako prase. Věčně stojíme a pokud jedeme tak na jedničku do kopce vedle rozpálených motorů kamionu a 40°C ve stínu!! FUJ!! Poprvé na cestách se mi na displeji rozbliká varování HIGH TEMP, větrák nestíhá, Jitka je někde vzadu, potřebuju přidat, ale není kam. Kličkovat mezi kamiony? Není místo!!! Naštěstí se to trošku začne hýbat, jedeme alespoň 50-kou, displej se sklidní a úměrně tomu i já. Fuj tak tohle už nechci zažít znovu!! Před lety jsme tu zažili šílenou cestu kdy celý den lilo. Už nikdy, říkala jsem si. Tento chlebík je pro tebe opravdu moc tvrdý a příště by sis mohla vylámat zuby. Dnes to bylo tak trochu Déja vu!! Jen ten chlebík se nadal ani kousnout. Chvilku jsme se i ztratili navzájem, asi si to Ivo ani nepamatuje, ale pro mě to byl očistec. Popojíždění v koloně, kde jsem se cítila jako na rozpálené pánvičce bylo takové trhané. Italové jsou velmi impulsivní, takže když šprajc trochu povolil zuřivě se rozjeli a před další tlačenicí stejně zuřivě brzdili. Na dálnici jen já a moje motorka. GPS nenastavená, a já nevěděla na kterém sjezdu z tohoto kola ven. Nyní už hladce sjíždíme z hor, je čas na pauzu, zastavujeme na pumpě a hlavně doplňujeme vodu. Do
Florencie máme nějakých pětatřicet km, pak sjedeme na neplacenou čtyřproudovku do Sieny a konečně vyjíždíme na okresky. Máme už toho dnes dost, to horko strašně ubírá síly. Obdivuji Jitku, že to ještě dává, nu musíme ještě dát necelých 130 km takže nějaké dvě hoďky. Je něco po čtvrté a už jedeme typickou Toskánskou krajinou. Kopečky s usedlostmi, ke kterým vedou cypřišové cesty, vinice okolo vesnic, olivové háje, středověké centra vesnic i městeček, staré kostely………..Prostě vše nač jsme se těšili. Přece jen je však něco malinko jinak. Jsme zde poprvé v létě a zeleň už zdaleka není tak svěží, jako když jsme tady přijížděli na počátku května. Ještě jedna zastávka u pumpy, došla nám už voda a UFFF konečně jsme pod kopcem u městečka Manciano. Východně, kousek pod historickým centrem na Via Ugo La Malfa 8 konečně zastavujeme. Posledních 30 km už bylo nekonečných. A horkých. Vždycky odsuzuju nedostatečně oblečené a chráněné motorkáře, ale dnes jsem vešla v jejich řady. Posledních 120 km jedu jen v tílku. Už tu koženou bundu k smrti nenávidím, už ji nemůžu ani vidět, nechceli si ji obléct. Tak tomu říkám cestovatelská tortura. První dojem je nádherný, krásná moderní vilka s římskými prvky architektury, prostorné parkoviště pod terasou, pečlivé záhonky na terasách, dozrávající rajčata, papriky…….
Jdeme najít majitele. ÁÁÁ támhle je nějaká paní a brebentí s dědulou, přeptáme se na klíče. Prvotní oťukávání moc úspěch nemá, ale když se obrátím na Jitku s češtinou, paní najednou začne s ruštinou, přidáme trochu polštiny a už jsme doma! Paní je odněkud z Pobaltí, snad Estonka? No to je fuk, hlavně, že instruuje dědulu a po chvíli už máme klíče v ruce. Jasně, první cesta vede pod sprchu a pak teprve trošku zabydlujeme naše apartmá. Jednu motorku necháváme na cestě a když se překulí sedmá, zajedeme do městečka na nákupy. Všechno je rozpálené a sálá horkem ještě když sluníčko zapadá, my si však už lebedíme na balkoně a spřádáme plány na zítřek….