Prechodné období a prijetí nových ús1av v zemíc,! strední a východní Evropy

Prechodné období a nové ústavy

Prechodné období a prijetí nových ús1av v zemíc,! strední a východní Evropy Vera lirásková Rokem 1989 se zacíná datovat nové období ve vývoji státu strední a východní Evropy. Zásadní zmeny, které se zde odehrály a které poznamenaly bez výjimky a doslova všechny oblastí života lídí, vedly ve svých dusledcích k predem netušeným zmenám mocenského a politického delení na tomto kontinente. S prerozdelením existujícího usporádání a dosavadních sfér vlivu tak vzala za své Evropa, jejíž podoba byla založena pred více než ctyriceti lety v souladu s výsledky Druhé svetové války. I když se na první pohled muže zdát, že se jednalo výlucne o regionální záležítost, bližší zkoumání signalizuje mnohem širší souvíslosti. Pripustímeli totiž reálný vliv Sovetského svazu, NDR a dalšich zemí sdružených v bývalé RVHP na tzv. zeme socialistické orientace v Asii, v Afríce nebo na Kubu, musela nutne i v techto neevropských státech ztráta dosavadní ekonomické opory provázená zpochybnením vyznávané ideologíe a zhroucením prenášených evropských vzoru usporádání státu a celé spolecnosti zpusobit otres samotných základu jejich existence. To se pak logicky projevilo v hledání nových orientací, deklarování jíného systému hodnot a predstavo budoucím rozvoji. Rozpad spojenectví garantovaného velmocenskou pozicí Sovetského svazu a promeny základu ekonomiky, polítíky a státu, na kterých byly v poválecném období budovány bývalé evropské socíalistícké státy, tak tvorí Wavní rámec událostí konce osmdesátých let. Jejich zákonitým dusledkem byla náhlá ztráta ztotožnení se s dosud pracne vytvárenou a akceptovanou rovnováhou sil i v celosvetovém merítku. Se zmenou hranic sfér vlivu a s rozkladem vcerejších struktur byl opušten i jim odpovídající zpÚsob hodnocení okolní reality. Pres výše naznacené souvislosti svetového významu, události roku 1989 vedly v první rade k likvidaci existujícího systému "reálného socialismu" v Evrope, založeného na mocenském monopolu komunistických a delnic18

kých stran, na tesném propojení aparátu techto stran se státní byrokracíí a na admínistrativne direktivním modelu rízení spolecnosti. Vedle hledání vecných rešení a cest z krize, do které se tento systém dostal, mely revolucní zmeny i svuj morální, etický a lídský rozmer. Ten predstavovala smes zklamání z nenaplnení drívejších ideálu a vizí, ztráta dosavadních jistot spolu s novými nadejemí,_vírou, iluzemi a príslíby horizontu lepších zítrku. pocátek složítého období prechodu od socialismu k pluralitním demokraciím západoevropského typu, k delbe moci a k obcanské spolecností, k tržnímu hospodárství, k nové zahranícnepolitícké orientací koncentrované do volání hesla "Návrat do Evropy", byl všeobecne prekvapívý a necekaný, vezmeme-li zejména v úvahu hloubku a rozsah uskutecnených zmen. Zákonite proto k jeho pruvodním znakum náležely na jedné strane zmatky, tápání a celková nepripravenost nejen šíroké verejnosti, ale predevším nastupujících polítických a mocenských elit, pokud jde o konkrétní rešení úkolu a situací, které prínášela doba. Soucasne se tento proces vyznacoval vedle radikálnosti obnovy i ohromnou rychlostí a využíváním, až na výjímky, nenásilných prostredku nátlaku a vyjadrování odporu, jako byly predevším masové demonstrace, výstražné í skutecné stávky, pusobení masových sdelovacích prostredku. NepreWédnutelnou skutecností byla i vule vetšiny reálných politických sil po dosažení dohody, po kompromísu. Analýza promen, které se od konce osmdesátých let udály v oblasti ústavního práva v bývalých evropských socialistických zemích, jež bývají obvykle shrnuty pod název "Transformace ústavnich systému zemí strední a východní Evropy", muže být ovšem jen dílcim príspevkem a tím i svého druhu omezeným pohledem v celkovém úsilí pochopit komplex událostí casto oznacovaných jako sametové nebo pokojné revoluce. V novodobých "revolucích", at již se odehrávají v jakýchkolí historických souvislostech, je pod náporem mas zbavována legítimíty dosavadní vládnoucí moc. Soucasne jsou suspendovány obvyklé politícké prostredky, aby za použiti prostredku výjimecných, bylo dosaženo žádoucího cíle anebo se mu hýbatelé revolucních událostí alespon príblíŽili. Žádná revoluce ale nemuže trvat vecne. Po ní príchází ke slovu znovu "normální casy", v nichž nachází své místo i obvyklá ústavní regulace zakotvující dosažený status quo. K nemu patrí í vymezení prostoru pro legální prostredky bežné politiky. Nekteré projevy a zvláštností techto ústavních procesu tak, jak probíhaly na pocátku devadesátých let v zemích strední a východní Evropy, jsou predmetem zájmu í tohoto príspevku.

19

Transformace ústavních systému zemí strední a východní Evropy

Reformy osmdesátých

let

Polovina osmdesátých let byla v oficiálních stranických a státnich dokumentech charakterizována prevážne jako etapa "rozvinuté socialistické spolecnosti" nebo období jejího budování, cemuž v oblasti státu mela odpovídat ume1eyyt\'orená koncepce "všelidového státu". V ústavní rovine tyto instituty vyjádrila v první rade Ústava SSSR z roku 19~ 1) a tak také byly prenášeny i do ostatních socialistických zemí a rozvíjeny v nich. Pres v základních zákonech použitá velká a vz1etná slova, se uvnitr jednotlivých státu ve srovnání s predchozimi roky reálne mnoho nezmenilo a k žádnému podstatnému kvalitativnímu skoku v jejich rozvoji nedocházelo. Ani pokud jde o zpusoby a metody rízení státu a jeho ekonomiky, ani pokud šlo o proklamovaný rozvoj "socialistické demokracie", která ovšem byla nadále podminována dodržováním norem socialistického soužití a zákonnosti. Prípustná pluralita názoru mela své limity v hranicích daných marxisticko-leninským ucením, ke kterému se hlásily komunistícké a delnické strany jako vedoucí síly ve spolecnosti. Bez problému nebylo ani mezinárodní postavení, v nemž se blok techto státu nacházel. Postupná ztráta dechu ve vycerpávajicím zbrojním souperení, stále otevrenejší kritika porušování základních práva svobod ze strany mezinárodních organizací a západních politiku, nedostatek oslnujícich úspechu na poli vedeckém napr. pri dobývání kosmu ci v tak uznávané oblasti jakou je zavádení nových technologií - i to byla osmdesátá léta. Navíc docházelo v zahranicní politice Sovetského svazu, jenž byl hegemonem celého svazku, ke krokum, které mely zhoubný dopad nejen na jeho postavení na mezinárodním poli, ale znamenaly tragédii i uvnitr státu. Za všechny zminme rozhodnuti z roku 1980, ve kterém byla vyslána sovetská vojska do Afghánistánu. (Jejích stažení bylo ofíciá1ne ukonceno až 15. 2. 1989.) Systém se zevne jakoby nemenil, napetí však doutna10 pod jeho povrchem. Na jedné strane jen s obtížemi fungující ekonomika, která pres pomerné bohatství techto zemí a nesporné schopnosti lidi nedržela krok a nemohla obstát v konkurenci s ekonomicky vyspelými západními státy, na druhé strane zkostnatelost, neefektivnost a dogmatismus politíckého života se záporne odrážely v náladách lidi a v celkovém spolecenském ovzduší. To a mnohé dalši byly znaky prohlubující se krize. 1)

Srov. k tomu Preambuli Ústavy SSSR z roku 1977 "V SSSR je vybudována rozvinutá socialistická spolecnost". nebo cI. 1 téže ústavy "SSSR je socialistický vše lidový stá,t vyjadrujicj vuli a zájmy delníku, rolníku, inteligence, pracujicjch všcch národu a národností zeme".


Krize se projevovala i uvnitr komunistických stran a nejmocnejší z ních, KSSS, na ni po dlouhém váhání reagovala zprvu postupnou výmenou kádru. Z dlouhotrvajíciho mocenského souboje uvnitr této politické síly vyšlo v 80. letech posíleno kridlo relativne mladších politiku, kterí prijali výzvu doby a na krizové jevy se snažili najít lék. Po roc~~1985, kdy se stal generálním tajemníkem KSSS M.S.GorbaCov, to pak byl celým svetem s napetím sledovaný pokus o reformu celého systému zevnitr. Období prestavby a "nového myšlení" tak puvodne zacalo nadejne i váhave v roce 1986, jako hledání v první rade nové volby ekonomické a technokratické, která se mela opírat o modernizaci, konkurenci, poctivou práci a otevrený trh. Hlásaná a mnohdy i skutecne uplatnovaná "verejnost" a "infonnovanost" spolu s chybející jasnou koncepcí budoucnosti však rychle vedly k tomu, že reformní procesy, puvodne vyvolané a rízené shora, se vymkly z pod kontroly a zacaly žít svým vlastním životem. Nadále už nešlo jednoduše zastirat, že ve spolecnosti se projevuje a za nových podmínek v ovzduši vetší otevrenosti se nemohla neprojevovat pluralita názoru na všech úrovních - v celostátním merítku, v regionech i v místech, která prekrocila rázem tesný rámec "socialismu". Postupne se v rámci existujícich politických stran vytvárejí frakce a mimo ne se formují opozicní skupiny, sice s ruznými programy, ale odhodlané vystoupit v prihodném okamžiku proti spolecnému nepríteli. Ve vztahu k ostatním socialistíckým státum ovšem byly namísto Brežnevovy doktríny, založené na trídne ideologickém a mocenském prístupu, ze strany Sovetského svazu oficiálne akcentovány a postupne i realizovány univerzální zásady svobodné volby, nevmešování se do vnitrních záležitostí jiných státu a svrchovanosti všelidských hodnot. Pokud jde o ústavní základy jednotlivých socialistických zemí, ty byly zakotveny v základních zákonech státu, které ovšem byly schváleny v ruzných etapách vývoje. Ve vetšine státu strední a východní Evropy, byly na pocátku 80. let platné nové ústavy, které nahradily první poválecné ústavní normy, napr. v Ceskoslovensku v r.1960 s podstatnou novelizací z roku 1968, v Rumunsku v r. 1965, v Bulharsku v r. 1971, v Jugoslávii v r. 1974 a v SSSR v r. 1977.2) V tech prípadech, kdy zustaly v platnosti starší ústavy, byly podstatným zpusobem novelizovány. Tak tomu bylo v Madarsku v roce 1972 ti Ústavyz roku 1949 nebo pozdeji v Polsku v prípade ústavy z roku 1952. Provedené ústavní novelizace techto základních zákonu mely však do rok'U1989 až na výjimky pouze povahu kosmetických úpray a z hlediska 2)

Podrobneji srov. S.Zdobinský, D.L.Zlatopolskíj: Ústavní systémy socialistických zemí, Panorama, Praha 1988.

20 21


fungování systému neznamenaly zásadní zásah do jeho podstaty. Platí to jak o novelizaci dodatku C. I až VIII k Ústave SFRJ z roku 1981, stejne jako o zásazích do madarské ústavy v roce 1983 a 1985, jež se týkaly napr. zmen ve složení rady minístru, zrušení okresních úradu ci zpusobu obsazováni uvolneného poslaneckého mandátu. Koneckoncu stejná charakteristika platí i pro referendum "o opatreních zvláštního významu, jež se dotýkaji nejvyšších zájmu zeme", které se stalo v roce 1986 v Rumunsku ústavním institutem. Této obecné tendenci se ponekud vymykalo Polsko a Sovetský svaz. Zásahy do polské ústavy v osmdesátých letech tj. v roce 1980, 1982, 1983 a 1986, mely svým významem rozporný charakter. Zcásti reagovaly na spolecenskou krizi, která vyústila v letech 1981-1983 ve vyhlášeni výjimecného stavu, zcásti se snažily zachytit moderní trendy v rozvoji ústavního zákonodárstvi. V ostatních zemích strední a východní Evropy pak byly pozorovány síce jako zajímavý ústavní experiment, který ovšem není treba okamžite zbrkle následovat. Platilo to jak o existenci Nejvyšší kontrolní komory, povolané ke kontrole hospodarení se státními prostredky, jež ovšem byla v r. 1980 ješte ústavne podrízena Sejmu, tak i o pozdeji nove zrízených nejvyšších orgánech státu, jakými byly Ústavní tribunál a Státní tribunál. První z nich byl zvláštní variantou orgánu povereného ústavním dozorem, druhý mel rozhodovat o odpovednosti osob, zaujímajících nejvyšší funkce ve státe, za porušení zákonu. V roce 1987 bylo v Polsku ústavne zakotveno referendum a zvláštním zákonem byl v témže roce zrízen obhájce obcanských práv. Ponekud jiné duvody vedly ke konci tohoto období k zásahum do Ústavy SSSR. První ústavni reforma provedená v Sovetském svazu v prosinci 19883) byla ješte pokusem o vylepšení a zdokonalení socialistického systému a tím i pokusem o jeho záchranu. Odrážela cástecne evoluci názoru na podobu "socialistícké demokracie". Pokusem zejména o formální zajištení vlivu existujícich spolecenských organizací na složení nejvyššího orgánu ve státe mely být otupeny i zaznívající kritické výhrady vuci stávajícímu politickému systému, stejne jako melO být jakoby rozšíreno zázemí pro obnovu...;;>:droju budoucích politických kádru. Na základe provedených ústavních zmen se tak stal nejvyšším orgánem státní moci v zemi Sjezd lidových poslancu SSSR, do jehož kompetence patrilo rozhodování jakékoli otázky svazové pusobnosti. Sjezd volil ze svého stredu Nejvyšší sovet SSSR, který byl stále cinným zákonodárným a kontrolním orgánem a byl odpovedný Sjezdu. 3)

pozornost zejména vyvolával i na Sovetský svaz obrovský pocet poslancu Sjezdu, který me12 250 poslancu, z nichž tretina byla prímo volena v územních volebních obvodech, tretina zastupovala subjekty a autonomní útvary federace a o jedné tretine rozhodovaly nejvyšší orgány KSSS a svazových spolecenských organizací. Vedle reformy volebního zákonodárstvi bylo za významnou zmenu povazováno i ústavní zakotvení Výboru ústavního dozoru SSSR na-základe prihlášení se k idejím právního státu, došlo k prodloužení funkcního období soudcu z peti na deset let a k preneseni jejich volby z nižších zastupitelských sboru na zastupitelské orgány vyššího stupne. Když pozdeji (ústavní novelou z 20. 12. 1989) bylo preneseno do kompetence svazových republik právo rozhodovat o podobe svých zákonodárných orgánu, 4) svazové republiky, jako subjekty federativního státu, zmenenou koncepci nejvyšších orgánu moci neakceptovaly. Poprvé v ústavní historii Sovetského svazu tak vlastne nebyla prevzata základní ustanovení z celosvazové ústavy do ústav republik. Ty si až na ridké výjimky zachovaly dosavadní usporádání. Pouze RSFSR zakotvila ve své ústave Sjezd lidových poslancu RSFSR a Kazachstán a Belorusko v omezené podobe umožnily volbu poslancu ve spolecenských organizacích. V ostatních republikách byl tento model odmítnut s oduvodnením, že jeho uplatnení by vedlo k porušení rovnosti volebního práva. Na základe uvedeného lze dojít k záveru, že i ústavní vývoj tak byl do znacné míry odrazem oficiální politické linie, v duchu které stranícká a státní vedení v 80. letech v zemích strední Evropy sice strídme, ale priznávala, že dílcí problémy a chyby existují, ovšem celý systém je nadále životaschopný a v prípade potreby reformovatelný. Existovala snad jen jedna výjímka z naznacené tendence strnulosti v ústavním vývoji a ta se týkala oblasti nejcitlivejši, za kterou je vždy považováno volebni zákonodárství. Po radu let byla volbám v socialistických zemích sice priznávána funkce legitimovat státni moc, ovšem níkoli na základe konkurence politických názoru, ale cestou vyjádrení souhlasu volicu s kandidáty primo vybranými anebo alespon potvrzenými prislušnými stranickými orgány. Pojeti voleb jako pomerne nákladné mašinérie k vyjadrování souhlasu s existujicím spolecenským usporádáním a zejména s konkrétním stavem a politickým vedením v zemi, se zacalo v nekterých státech od poloviny sedmdesátých let zvolna menit v tom smyslu, že volicum byly, byt v rámci límitustávajícího politického systému, predkládány prece jen jisté alternativy

Vedomosti Sjezda narodnych deputatov SSSR i Verchovnogo Soveta SSSR, 1988,

s.727.

,...

22


4)

Vedomosti Sjezda ...,1989, s. 538.

23

-.....-----------------

~


k rozhodnutí. Takový prulom znamenala zprvu možnost (napr. v NDR od r. 1965, v Rumunsku od r. 1974) a pozdeji dokonce povinnost registrovat ve volebních obvodech (obvykle jednomandátových) vetši pocet kandidátu (v Madarsku pri parlamentních volbách od r. 1983, 5) v Polsku od r. 1984, 6) v Sovetském svazu v roce 1987, ovšem pouze jako experiment v nekterých __ volebních obvodech). 7) Další zmeny se dotýkaly ~avádení povinne tajného hlasování, rozširováni poctu subjektu, jež ze zákona mohly navrhovat kandidáty pro volby (napr. shromáždení volicu v místech ci na pracovištích), ci forma1izování jejich vý_ beru nebo omezováni opakování setrvání ve volené funkci. Novým institutem, který hrál ve skutecností soucasne roli jakési systémové pojístky, byly i celostátní kandidátní listiny, na kterých, tentokrát ovšem už bez protikandidátu, mohly být na volená místa v zastupite1ských sborech prosazovány známé osobnosti, stranictí funkcionári ap. (Polsko a Madarsko). Je treba poznamenat, že tyto dílcí zmeny volebních institutu se do r. 1989, s výjímkou diskusí v letech 1967-1968, v podstate netýkaly Ceskoslovenska. V oboru ústavního práva tak zdánlive nic nenasvedcovalo tomu, že se bliží "velký tresk" a doba je zase jednou tehotná revolucním zvratem svetového významu.

Rok 1989 a jeho odraz v ústavních zmenách. Pocátek prechodného období. Doposud jsme pri charakteristice spolecenských podmínek zemí strední a východní Evropy v 80. letech úcelove vycházeli ze zjednodušeného a tím i nepresného predpokladu, podle kterého všechny uvedené státy, snad s výjímkou Sovetského svazu a jeho vudcí role, byly stejné a platily v nich bez výjimky vždy ve shodné míre všechny uvedené znaky. Jakoby stejným tempem se rozvíjely, podobne se v nich projevovaly náznaky krize a s toutéž íntenzitou se angažovaly v reformních pokusech o jejich nápravu. To ovšem neodpovídá zcela pravde. Pres príslušnost ke "spolecenství socialistických státu", které se hlásilo ke stejné ideologii a dokonce v oblasti

!:

li "I

'il

5)

Volebni systém v Madarsku, Velvyslanectví MLR v Praze, Budapress 1985, s. 6.

6)

B. Zawadsak: O dalsze demokratizacje 1984.

7)

G. Barabašev: lzbiratelnaja kampanija, celi i sredstva, Sovetskoje gosudarstvo i pravo, c.4, 1987.

II

II

lIli r

prawa wzborczego,

Panstwo i prawo, c. 5,


konomických a vojenských vztahu melo své silné institucionální vyjádrení e RVHP a Varšavské smlouve, i pres programovou vizi a dílcí úspechy, vokud jde o vyrovnávání životní úrovne, stírání rozdílu a vzájemné približo~ání se, existujíci odlišnosti byly po celé poválecné období soužití techto zemi více než zrejmé a zákonite do popredí vystupovaly pri každém náznaku PO~~jdeted'jen o rozdíly dané geo~ratic-~u po~ohouci nestejným historickým vývojem ?ebo .dok~~ce mentahtou, a .temperame~tem ~~y~at.e1stv~.Zakalkulovat je treba 1 da1s1faktory, kteryml se tyto staty odhsuJ1,jako Je nestejný stupen ekonomického rozvoje, na nem závislá sociá1ni struktura dané spolecnosti, ale i vliv náboženství, jazykové pribuznosti, národnostniho složení aj. V souvislosti se zkoumaným problémem nelze pominout aní trvalé napetí mezijednotlivými zememi, snad nejvíce patrné ze vztahu Sovetského svazu k Jugoslávii, Albánii, Rumunsku nebo Cíne, ale i problémy s menšinami v Madarsku a Rumunsku aj. Svoji zvláštní roli, jak se zdá, hrála v záverecné fázi tohoto spojenectvi i pružnost a prizpusobivost na jedné strane a vyckáváni, zaslepenost ci dogmatická zkostnatelost politických vedeni v jednotlivých zemích v reakcich na projevy krize na strane druhé. To všechno melo do znacné miry i vliv na prubeh zkoumaných revolucních událostí, jak pokud jde o cas, ve kterém probíhaly, tak i pokud jde o jejich formu. Rok 1989 se nepochybne stal jedním ze symbolu koncicího 20. století. Patrí k nemu jak "delání politiky v ulicich mest" pri pokojných masových demonstracích v Praze, Lipsku nebo Sofii, tak i krvavý masakr pri srážce demonstrantu s policií v Temešváru a hrozivé priblíženi se obcanské válce v Rumunsku. V témže roce (24. srpna) se vuli drtivé vetšiny polských poslancu stává predsedou vlády poprvé po ctyricetí letech nekomunista T. Mazowiecki a zdánlive do sebe se uzavírajíci sovetská federace od poba1tských státu až po Kavkaz s klesající životní úrovní obyvatelstva a propuklými masovými hornickými stávkami na Sibiri byla ale už zapáleným sudem prachu tesne pred výbuchem. Revolucní události mají obvykle své spouštecí mechanismy, které samy o sobe sice k vyvolání revoluce nevedou, ale bývají onou pomyslnou poslední kapkou, kterou pretéká cíše trpelivosti a ochota lidí být nadále jen predmetem manipulace ci slepým nástrojem v rukou mocných. Tak jako jsou známé události a kroky, které dovedly Ceskoslovensko k 17. listopadu, najdeme shodné i zvláštní duvody k projevum nespokojenosti lidí i v ostatních zemích. Demonstrace v NDR zacina1y v zárí s požadavkem svobodne cestovat a masový odchod Nemcu ze zeme pres Madarsko a Ceskoslovensko

ti

24

I

I.

lii li.1·.il, ..

25

-


koncí 9. listopadu otevrením nemeckých hranic. Vlna obcanských protestu v Rumunsku se v prosinci zvedla na protest proti nucené deportaci reformniho faráre L. T6kese. V Bulharsku dochází v kvetnu k težkým nepokojUill s nekolika mrtvými a zranenými v oblastech obývaných tureckou menšinou a následne na 300 tisic bulharských Turku opouští zemi a odcházi do Turecka. Na podzim, pres výmenu osob ve vedeni BKS a po nesmelých úvahách bulharských komunistu o prihlášeni se k pluralismu, volaji úcastníci desetisícových shromáždení po demokracii a-svobodných volbách. Ve·srovnání se všemi temito zememi se zdá být na prvni pohled méne dramatickým prubeh roku 1989 v Polsku a Madarsku. V Polsku je to zrejme proto, že nejostrejši stret státní moci s opozicí predstavovanou Solidaritou už mela zeme v tu dobu za sebou, vcetne nepríliš úspešných pokusu rešit situaci silou i poznání, že jediná možná a dobrá cesta je hledání prijatelného kompromisu. Proto na pocátku roku (v únoru) 8) dochází k od srpna 1988 plánovaným a neustále odkládaným rozhovorum u kulatého stolu, ze kterých po 9 týdnech obtížných jednání vstávají zúcastnené strany s obsáhlou Dohodou o politických a hospodárských reformách. Dohoda byla podepsána 5. dubna 1989 a v nezmenené podobe ji následne potvrdil parlament. Výsledky jednáni v ní obsažené se staly základem zásadni ústavní zmeny, kterou byla napr. zrizena funkce individuálni hlavy státu - prezidenta, ústavne zakotvena druhá komora parlamentu - Senát a z dohod u kulatého stolu vyplynuly i zásady nového volebního systému. Jiná situace byla v Madarsku, které melo za sebou kruté pouceni roku 1956 a je treba ríci, že oproti vedením rady dalších komunístických a delnických stran se práve atmosféra v Madarské socialistické delnické strane od sedmdesátých let vyznacovala relativní otevreností a demonstrovanou ochotou pokusit se rešit nové jevy a situace, podobne jako byla prístupná diskusím o nových myšlenkách. Casto se dokonce hovorilo ,,0 svérázném madarském modelu socialismu", který se predevším opíralo viditelné ekonomické úspechy, kdy v rámci ješte centralizovaného plánovitého hospodárství bylo pripušteno pusobení rady tržních mechanismu i pluralismus forem vlastnictvi. 9) Oslabeni role státu v ekonomické oblasti bylo mnohonásobne vyváženo stimulováním podnikavosti, konkurence a samostatnosti podniku a územních jednotek. Obdobné procesy s jistým zpoždenim probihaly i v politickém živote a mely vést k modernizaci politického systému predevšim oslabením role 8)

Trybuna Ludu 7. 2. 1989.

9)

Srov. napr. O. Rumjancev: Vengcrskaja perestrojka, Mcždunarodnaja s. 39 n.

stranického státu: vzdán,im se. omezeni svobody, ~družování ve prospech ~~edání a nacházelll spolecenskeho konsensu. Pocatkem ledna 1989 schvahlo Státní shromážd~ní z~kon <: s?,ružován,í(zákon.II ~ roku ~9~9).'kterým ~yl~ ázem legalizovano Vlcenez tncet nedavno vZlllklych nezavlslych orgalllzacl ~zného zamerení. Podle zákona mel v podstate každý právo založit politickoUstranu, odbory, masovou organizaci, zájmovou organizaci nebo spolek. Všechna tato.sdružení podléhala pouze registraci soudem a mohla být odmít-_~_ nuta po predložení potrebných dokumentu, jen pokud by sdruženi sledovala protiústavní cíle. Soucasne byl schválen i liberální zákon o právu shromaždovacim (zákon III z roku 1989), který umožníl konáni pokojných shromáždení, pruvodu a demonstrací. Ze závazných pravidel zde uvedených vyplývalo, že pri nich nesmela být dotcena práva jiných osob a nesmel jimi být spáchán trestný cin. Organizovat je ale mohl kterýkoli madarský státni obcan nebo osoba s povolením k pobytu v Madarsku. Pouze shromáždení na verejných prostranstvích podléhala ohlašovací povinnosti. 10) Projevy masové nespokojenosti, kterými byla zmítána v prubehu roku 1989 vetšina zemí strední a východni Evropy, se tak nesly zpocátku všude pod hesly svobody, demokracie, vetšího otevreni se na Západ, tlaku na urycWení slibovaných a ocekávaných reforem ekonomické soustavy i politického systému. Bezradnost stranických vedení, chybná analýza probihajících událostí, které se strídaly v rychlém sledu i neefektivnost doposud ucinených reformních kroku, kterými mel být stávající systém modernizován, to všechno se zásadním zpusobem odráželo na náladách lidí a postupne krystalizovalo v jejich neochote nadále reálne akceptovat vedoucí úlohu stranických byrokracii. Namísto hodnocení a prognóz obsažených, jak bylo obvyklé, predevším v usneseních pravidelne konaných sjezdu a zasedání ústredních výboru komunistických stran, zacaly postupne se formujíci opozicní stranické frakce spolus kritikou existujích pomeru otevrene nabízet doposud nevídané bohatství myšlenek, teorií a alternativních rešení, pod jejichž náporem dosavadní tabu tála jako sníh na slunci. Soucasne se živelne fonnovaly nové opozicní síly, které jako by nebyly zatížené minulostí a již samotnou svojí existencí zbortilysystém národních a lidových front. Politický pluralismus se stal skutecnostía v krátké dobe zacaly vznikat, zpocátku bez jakékoli opory v právnimrádu, desítky politických stran a hnutí hlásících se k ruzným, vážne i nevážne mineným programum. Nové projevy angažovanosti se lidí ve vecech verejných a ohromné oživení zájmu o úcast lidi na politickém živote mely dalekosáhlý dopad.

žizn, c. 8, 1988, 10)

26


MK Nr. 5/1989.

27

-1


V první rade se rychle osamostatnily již existujicí politické strany - dosavadní satelity komunistických stran v národnich frontách a zacaly provádet politiku odpovídajici jejich vlastním zájmum. Další opozicní politická seskupení hlásala návrat k idejím a organizacním formám politických stran z období pred Druhou svetovou válkou a tesne po ní, jiní hledali inspiraci v zahranicí, ve snaze priblížit se i touto cestou Evrope. Opozicní skupiny se v nmohém rozcházely a pomerne obtížne hledaly spolecnou rec napríklad pokud šlo o obsazování vedoucích míst ve státním aparátu, ci o rychlost a intenzitu refornmich kroku. Co je ovšem zákonite od pocátku spojovalo, byl spolecný neprítel, kterého videly v komunistické strane, ve státním aparátu a v jeho bezpecnostnich složkách zvlášt. Proto vedle kooptací predstavítelu nových politických sil do parlamentu, vlád a do úradu hlav státu, patrila k prvním opatrením i ta, jež byla zamerena zejména na kontrolu a transformaci armády a policíe a tím i rozbití význanmých opor starého mocenského aparátu státu. Na tomto základe také vznikl po puvodne živelném objevení se nmožství ruzných opozicnich skupin svérázný fenomén politického života té doby a sice obcanská hnutí (fóra, iniciativy), která chtela nove vyplnovat prostor mezi státem a lidem. Tajakoby sjednocovala celý národ, byla po urcitou dobu jeho mluvcím a známou omezenost stranického života slibovala prekonat volnou organizacní strukturou, vcetne napr. odmítnutím institutu clenství. Netradicní byl i postup, jakým docházelo formálne k predání moci z rukou komunistických stran novým politickým elitám. Jednání, která stanovila nová pravidla hry a vedla k dohodám o personálním obsazení nejvyšších státních orgánu a o podobe refornmích kroku, jež se mely promítnout i do zákonodárství, byla vedena u tzv. kulatých stolu, k nimž zasedli predstavitelé opozice s vedeními dosavadních vedoucích sil ve státe a spolecnosti. 11) Oblibu kulatých stolu ovlivnila zrejme celá rada faktoru, at již šlo o zdání rovnosti všech zúcastnených (byt ne všechny politické sily, které se v zemi v daném okamžiku zformovaly, byly k jednáním od pocátku prizvány), svojí roli hrál i pocit obnoveného dialogu vedeného v zájmu uzavreni nové "spolecenské" smlouvy, kulaté stoly ale plnily nepochybne i roli ventilu, který umožnoval projevovat rozdilné skupinové zájmy, predstavy a cíle. Rychlost, s jakou byla jednání vedena a výsledky k jakým zúcastnené strany došly, v nmohém závisely i na intenzite tlaku vyvíjeného na ne. Svoji roli sehrávala také podpora vyjadrovaná opozici na masových mítincích, výstražnými stávkami nebo pusobením sdelovacích prostredku, tisku, který prožíval spolu s televiznim a rozhlasovým zpravodajstvim skutecne "zlatou dobu".

--

postupnými kroky se tak stát reálne odpoutával ze závislosti (personální, vecné, ideové) na jediné politické strane a jejím svetovém názoru. Zásadní otázkou ovšem bylo, co se má stát se samotnými komunistickými stranami. , h I v tech zemlC,

kde s re formaml. samy zaca '1 Yneb'o Je umozm , '1y, opoz d'l1 y

se a v podminkách otevirající se pluralitniJSpolecnosti iniciativa zmen rychle prešlado rukou jiných politických sil. Vedení komunistických stran reagovala ruzne. Obvyklými byly vstricné kroky vuci spolecnosti napr. prihlášení se k pluralite názoru, vzdáni se monopolu politické moci, podrízení se režimu, kterémupodléhaly i ostatní politické subjekty. pruvodním znakem vynucených premenbylo vedle prudkého poklesu clenské základny i štepení uvnítr techto stran. Témer všechny zmenily svuj název, vymenily osoby ve svém vedení a více ci méne zretelne se snažily distancovat se od minulosti a transformovat se do podoby moderních socialistíckých stran západního typu. Typicky tak napr.Xl. sjezd Polské sjednocené delnické strany na svém zasedání dne 27. 11. 1990 ukoncil cinnost strany a promení! se v zakládajicí sjezd nové Sociální demokracie Polské republiky. Po roztržce mezi delegáty sjezdu založila ta jejích cást, která byla naklonena užší spolupráci se Solidaritou, stranu Sociálne demokratické unie. Naproti tomu Rumunská komunistická strana jejimž clenem byl každý pátý obyvatel zeme, se bez dalšiho ze dne na den rozpustila. Princip vedoucí úlohy komunistické strany nebyl však prekonáván jen projevenim dobré vule ze strany samotných techto stran. Ke klícovým okamžikum patrilLLl5rokYlegislativniho charakteru, které sp()ríV;llyVI':7n1Š~)Jí -.Erislušnýchústavnich ustanovení (napr. zrušení cI. 1 odst. 2 a 3 bulharské Ústavyv lednu 1990 nebo po bourlivých diskusích vypuštení 14. brezna 1990 z Preambule a z cI. 6 Ústavy SSSR ustanovení o "vedoucí a usmernující roli KSSS", 12) když v prosínci 1989 již totéž ucinily ve svých republikových Ústaváchzákonodárné sbory Litvy a Lotyšska) a zbavení výsad stranických organízací,at jíž šlo o zákaz pusobení straníckých organizací na pracovištích nebo zabavení jejich majetku (napr. zákon o prevzetí majetku bývalé PSDS v Polsku. 13) Monopol moci jedné politické strany tak byl nahrazen í v ústavní rovíne pluralitním politickým systémem. V nekterých prípadech temto ústavním novelám dokonce predcházely zvláštní zákony o svobodném vzniku politických stran (v Albánii v cervenci 1991)nebo bylo toto právo zahrnuto do zákonu o sdružování obcanu (v Madarsku v lednu 1991). 12)

13) 11)


Vedomosti Sjezda ...,1989, 12, s. 189 - C. A. Avakjan: Konstitucija Rossiji: priroda, evoljucija, sovremennost, Moskva 1997, s. 93. Dz. U. Nr. 16/1991, Pos. 72.

Srov. napr. B. Spasov: Ucenie za konstitucijata, Sofia 1993, s. 116 n.

29 28

Ir

~----Transformace

---

ústavních systému zemí strední a východní Evropy

Pozdeji došlo ovšem i k výjimecným prípadum docasných zákazu pusobení komunístíckých stran, srov. napr. výnosy prezidenta RSFSR po srpnových událostech roku 1991 nebo zákaz Komunistické strany Litvy z 22.8. 1991 ci Komunistické strany Ukrajiny z 30. 8. 1991. Pro prechodné období byl charakteristický i znacne emotivní prubeh diskusi ve verejnosti a následne i v zákonodárných sborech o podobu státních symbolu. Ve vypjaté revolucní situaciíO bylo nicení rudých hvezd, srpu a kladiv, vlajek a nejruznejších památníku, prejmenovávání námestí a ulic. Pozdeji se tato tendence odrazila i v legislativních aktech parlamentu. V ústavní rovine napr. ocištením názvu státu od prívlastku "socialistický" ci "lidový", vypuštením z preambulí a z ústavních ustanovení cílu socialistického státu ci z ústavních clánku o vlastnictví zakotvení prednostního režimu socíalistíckého vlastníctví a státního vlastnictví zejména. ústavní instítuty jako je demokracie a zákonnost ztratily své oznacení socialistické. Bežnými zákony pak byly meneny hymny, vlajky a státní znaky, ve kterých se znovu objevily namísto hvezd napr. koruny a dalši symboly pripominající zpravidla predsocialistické období státnosti (srov. napr. polský bílý orel na národní vlajce a korunkou nebo státní znak Ruské federace). Podobne byly meneny i státní svátky napr. 2. 5. 1990 rozhodl madarský parlament, že nadále bude státním svátkem 23. ríjen, den vypuknutí lidového povstání v roce 1956 a pozdeji i den vyhlášeni republiky v roce 1989. K vyrovnání se s minulostí pak mely prispet zejména zákony o rehabilitaci, pripadne rozhodnuti ci prohlášení odsuzující minulost (srov. napr. výnos prezidia Nejvyššího sovetu, kterým byly v lednu 1989 hromadne zrušeny protiprávní rozsudky zvláštních výboru státní bezpecnosti a tzv. trojek z období stalinismu 14) nebo i zákon madarského parlamentu o odškodneni). Ten ovšem prezident odmítl podepsat pro rozpor s ústavou, což zcásti potvrdil i madarský Ústavní soud svým rozhodnutim z 3. 6. 1991. Na základe toho parlament zákon o odškodneni prepracoval a znovu schválil. 15) Klícovou událostí prechodného období se ve všech zemích staly první parlamentní volby. Samotnému volebnímu aktu predcházela ovšem pomerne složitá jednáni o podobe budoucího volebního systému v širokém slova smyslu, který mel reflektovat a napomoci rozvíjet promenu politického systému v systém více politických stran. Ty byly pripraveny stretnout se v parlamentních volbách o svuj budoucí podíl na státni moci. Na základe politických dohod anebo prostrednictvím doplnovacích voleb puvodne

I

14) 15)

30

Vedomosti. .., 1989,3, 19. MK Nr. 59/1991.

PFechodné období a nové ústavy

rekonstruované zákono~árné v~bor~,.~e ~terých.~ylioo?volán~ anebo. P?,? tlakem odstoupili poslanCI, kten ofl~lalne "ztratth duveru .svych vollCu , ta~ krátké dobe (v ríjnu 1989 v Madarsku a v RSFSR a v hstopadu v Jugosla\ na pocátku roku 1990 napr. v NDR, v Rumunsku a v Bulharsku, v roce ~~91nove v Polsku, když nahradil predchozí volebni zákon z roku 1989), schválily nové volební zákony. Pro potreby této práce neni až zas tak rozhodná analýza výsledku voleb. Omezme se proto na strucné konstatování, že s výjimkou nekterých zellÚ, jako je Sovetský svaz, Ukrajina ci Belorusko se parlamentni volby v prvni polovine roku 1990 konaly v nove nastoleném systému fungování více politických stran, potvrdily nové rozložení politických sil a dodaly ústavní legitimitu novým politickým režimum. Ve vetšine stredoevropských státu se kyvadlo politického vývoje vychýlilo daleko doprava a zejména volici v NDR, Mad'arsku a Ceskoslovensku smetli ve své vetšine ve volbách drivejši politické elity. Podpora komunistickým stranám, at již kandidovaly pod puvodnim nebo zmeneným názvem, se pohybovala mezi 11-16 % platných hlasu. 16) Volby také ukázaly, že nové strany a hnutí byly daleko úspešnejši než obnovené tzv. historické strany jako byly napr. v Ceskoslovensku krestanšti nebo sociální demokraté nebo agrárni strany v Madarsku, Bulharsku ci Rumunsku, které zde tesne po druhé svetové válce patrily k nejsilnejším. Výjimku z naznaceného trendu predstavovalo pouze Bulharsko, kde ve volbách zvítezila reformovaná Bulharská socialistická strana (52,75 % platných odevzdaných hlasu) a Rumunsko, kde presvedcive vyhrála volby Fronta národní spásy. Je treba ríci, že ani v jedné z techto zemi nevedly pomerne jednoznacné volební výsledky v povolebním období k žádoucí stabilite politické situace zejména proto, že se s nimi odmítala smírit postupne úcelove se sjednocující pravicová opozice. Neprehlédnutelnou náplní cinnosti zákonodárných sboru v prechodném obdobíbyl duraz, který položily na nové pojetí postavení jednotlivce a jeho vztahy ke státu v duchu filosofie a v souladu s univerzálními i evropskými dokumenty o lidských právech a svobodách. K jednem z prvních reakcí na prekonání minulosti v tomto obdobi patrily pomerne široké amnestie, které byly udeleny v podstate ve vetšine sledovaných státu (srov. zejména Ceskoslovensko, Madarsko, Bulharsko, Albánie). Do první vlny zákonných norem, které se význanme dotkly obcanských práv pak patrily napr. i zákony o pasech (v Bulharsku byly v roce 1989 zavedeny nové cestovní pasy s platností na pet let, aniž by se bulharští obcané museli 16)

The Economist 29.6. 1990.

31

--...---------------Transformace ústavních systému zemí strední a východní Evropy nadále prokazovat pri vycestováni urcitou sumou deviz, 17) obdobne rumunský dekret - zákon o cestovních pasech a zahranicních cestách z roku 1990 priznal rumunským obcanum neomezené právo vycestovat do zahranicí a právo na cestovní pas. 18) Bezprostrední reakcí na bourlivé události roku 1989 byla i legalizace práva na stávku. (Podle madarského zákona VIIj1989 bylo pracujícím garantováno právo na stávku na obranu svých hospodárských a sociálních zájmu,-pricemž úcast na stávce byla dobrovolná a stávka mohla podle zákona zacít tehdy, pokud v prubehu smírcího jednání nebylo behem sedmi dnu dosaženo dohody. Po dobu stávky zákon negarantoval nárok na mzdu, soucasne ovšem vylucoval možnost jakéhokoli postihu za úcast na stávce.) Nové zákonné úpravy doznalo ve všech zemích právo sdmžovací a právo shromaždovací (i když napr. puvodne široce deklarované právo konat verejná shromáždení, která by podléhala pouze ohlášení 48 hodin predem, bylo v Rumunsku v dusledku obtížne zvládaných nepokoju a násilných stretu v krátké dobe omezeno na jejich konání zpravidla v pracovních dnech a mimo pracovní dobu. V Bukurešti byla prímo urcena zvláštní verejná místa k jejich provádení a v ostatních místech osídlení mely takové prostory vydelit místní úrady. Krome toho v blízkosti nádraží, letišt, vojenských zarízení a podniku s nebezpecnými zarízeními bylo porádání verejných shromáždení zákonem zakázáno. 19) Zvláštní pozornost byla venována i zákonum o svobode odboru (napr. podle cI. 1 polského zákona o odborech ze 7. 4. 1989 "Pracujicí mají právo sdružovat se podle vlastní vule v podnikových, celostátních a jiných odborech", navíc soucasne touto normou padl dosavadní zákaz zakládání více odboru uvnitr jednoho podniku). Velmí rychle doznaly zásadních zmen í existující zákony o státním obcanství. Hlavním smyslem provedených zmen bylo zakotvení práva na státní obcanství (SSSR v roce 1990), zmšení vetšiny duvodu k odnetí státního obcanství (Bulharsko 1989), ci stanovení mechanismu navrácení obcanství tem, kterým bylo v minulosti odnato (Madarsko zákon XXVlIj1990). Naproti tomu zákony o státním obcanství, které byly prijaty pozdeji v poba1tských státech vyvolaly oprávnenou kritiku nejen ze strany Ruské federace, ale i mezinárodního spolecenství pro prílišnou tvrdost, kterou zaujaly zejména vuci ruskému obyvatelstvu techto státu. S ruznou intenzitou byly v zákonodárných sborech dále zpracovány napr. zákony o alternativní službe namísto plnení vojenské povinnosti (Ma17) 18) 19)

32

DV Nr. 38/1989. M. Of. Nr. 6/1990. M. Of. Nr. 1/1990 a 15/1990.

-


d'arsko), o referendu ci zákony o svobode svedomí, tisku ci náboženské

svo-

bO~~enená role církví se promítla zejména ve zvláštních zákonech o jejich stavení, které zduraznovaly zákaz diskriminace z duvodu náboženské víry, P~rantovalY církevní školství, umožnovaly návrat církevního majetku v migulosti zabaveného státem apod .. ---n Jako príklad ovšem svým zpusobem výjimecný nám zde mohou posloužit tri polské zákony z kvetna 1989 o vztahu státu ke katolické církvi, o zárukách svobody svedomí a míneni, jakož i zákon o sociálrúm zabezpecení duchovních. Jejich zvláštní obsah je dán jednak rolí katolické církve v Polsku, tak i aktivitou a tlakem, které vyvíjela na stát na konci osmdesátých let, a které jí v podstate zarucily faktícky znacnou míru svobody a samostatnosti (Dz. U. Nr. 29, Pos. 154-156). Obsah budoucích nových ústav predznamenávaly i postupné zmeny struktury státní moci. V první fázi šlo zejména o prechod od systému sovetu (národních rad) k zpravidla klasické parlamentní forme vlády, pricemž zásadní zmena ve fungování samotných zákonodárných sboru spocívala ve zmene charakteru jejich cinnosti, tj. staly se prevážne trvale pracujícími orgány. V organizaci státní moci se tak prosadil princip delby moci, nove byla vytvorena funkce individuální hlavy státu namísto dosavadních kolektivním orgánu, pricemž tito prezidenti byli vybaveni od pocátku i reálnými ústavními pravomocemi. Masove byl prejímán a rozpracováván institut ústavního soudnictví, rozšírily se i v unitárních státech druhé komory parlamentu, vznikly jako nové orgány úcetrú dvory a zásadne jinak byla definována místní samospráva. Události roku 1989 prinesly v zemích strední a východní Evropy i renesanci myšlenky národního státu a práva národu na sebeurcení. Obnovování a pestování pocitu sounáležitosti s národem, vlastí, volání po její nezávislosti a samostatné a zvláštní ceste kupredu snad nabízelo a nabízí urcitým skupinám lidi pocit jistoty a ukotvenosti v nejistém moderillm svete, pricemž soucasne nemusí zdaleka znamenat vzdání se touhy po zaclenení do spolecenství vyspelých evropských státu v rámci postupující evropské integrace. Nacionalismus a nesnášenlivost vubec, které tyto procesy zpravidla pro~ vázejí, nabyly v prechodném období zretelných kontur a rozšíríly se. Staly se tak hrozbou a rubem tohoto procesu. Jednoznacným zpusobem mela tato tendence poznamenat v krátké dobe osud stávajících federací (Jugoslávie, Sovetského svazu i Ceskoslovenska).

i

33

~ Prechodné období a nové ústavy

r

-..,. •..•..• i.•


Proces prijímání nových ústav Více než dvousetletá historie ústavního vývoje zná nekolik standardních modelu, stejne jako radu nestandardních zpusobu príjímání základních zákonu. Obecnou vývojovou tendencí, kterou lze vysledovat jejich porovnáním, _pak je spolu se sbližováním rozdílných právních systému a prosazováním v celosvetovém merítku idejí spolecných, všelidských hodnot· i' postupná demokratizace formálního procesu prijímání ústav. Na jedné strane se tak tvrdí, že napr. oktrojované ústavy jsou dávno prekonaným institutem, 20) na druhé strane se množí prípady, kdy volici jsou povolávání ke zvolení parlamentu nebo ústavodárného shromáždení, ale dokonce í ke schválení konecné podoby základního zákona. Budeme-li posuzovat ústavní vývoj v zemích strední a východní Evropy zprvu výlucne s prihlédnutím k casu, v jakém transformace jejich základních zákonu probíhala, rýsují se na první pohled v zásade dva prístupy. _ Teoním z nich je cesta postupných zásahu do platných Ústav, ..Tyto revize sice podstatne menily dosavadní obsah "socialistíckých" ústav, z formálního hledíska se tak ovšem delo za dodržení predepsaných ústavních podmínek (parlament schvaloval žádoucí zmenu ústavy kvalifikovanou vetšinou). Te_.!llito zásahy prošly v období konce roku 1989-1990 vše<;:1m.yJe.hdy..platné ústavy, snad s výjímkou Rumunska a Albánie, kde puvodní ústaY-YJ?~~!a.ly ýt rázem fakticky dodržovány a byly nahrazeny jiným druhem práYDJch predpisu .. -.--..-------.--. Temi byly v Rumunsku dekrety a dekrety-zákony Fronty.!lárodní spásy a pozdeji Docasné rady"národní jednoty. Zejména predpisy o volbách parlamentu a prezidenta, schválené v breznu 1990 (zákon c. 92), ve kterých byl nastínen i systém vlády a vztahy mezi nejvyššími státními orgány, po jistou dobu plnily reálne úlohu docasného základního zákon
20)

Srov. ale napr. zvláštní prípady jako je Ústava Bosny a Hercegovíny ze 14. 12. 1995, která byla zemi oktrojována mezi národ ni smlouvou (4. dodatek mírové smlouvy z Daytonu- in: Intemational Legal Materials Nr. 1/1996, s. 118 n., nebo postup prezi· denta Ruské federace v procesu schvalování platné ústavy z r. 1993, ci upevnení moci prezídenta Beloruska proti vuli parlamentu, kdy dosavadní ústava z 15. 3. 1994 byla zásadne poprena rozsáhlou ústavní novelou potvrzenou v referendu 24. 11. 1996.

í :

. tav Y, kd)'ž bylo zrejmé, us " dl" že .nemá1 nadeji získat A "k' požadovanou f ddvoutretinok . vetšinu návrh pre ozeny par amentu. vsa am v re eren u onanem ~o~~stopadu 1994 nebylo nutné nadpolovicni vetšiny odevzdaných platných . d d osaze "no . 21) hlasu vo l'lCU Druhým z použitých zpusobu transformace stávajicích ústav bylo soustredení se na co nejrychlejší vypracování a schválení nových základních zákonu jak to ucinily chronologicky za sebou razené Chorvatsko (22. 12. 1990), Sl~vinsko (25. 6. 1991), Bulharsko (12.T"1991), Rumunsko (21. 11. 1991) a Makedonie (17.11. 1991). Obe cesty našly své stoupence i odpurce. Zatímco postupné kroky jakoby dávají prostor k privyknutí si na novou situaci, k vyzkoušení dosud neznámých prístupu a rešení a k prodiskutování a peclivejší príprave základních právních dok~mentu, vedou ~a.?ruhéostran~ pouze ~ástecné .zásah! do ústav, jež mají naVlC vzhledem k JeJlch puvodm podobe nesystemovy charakter a predstavují stret nejen rozdílných, ale casto prímo protikladných koncepcí, nutne k vnitrní rozpornosti takových ústava zvyšují tak právní nejistotu jak jednotlivcu, tak i státních orgánu. Pres uvedený rozpor se i další ze zemí strední a východní Evropy pomerne rychle dopracovaly k novým ústavám. Vlna jejich prijímani v následujícím roce pokracovala Svazovou republikou Jugoslávii (27. 4. 1992), Estonskem (28.6.1992), Slovenskem (1. 9.1992), Litvou (25.10.1992) a Ceskou republikou (16. 12. 1992). V jistém casovém odstupu pak po Rusku v roce 1993 následovaly další ze zemí bývalého Sovetského svazu a sice Belorusko (15. 3. 1994) a Moldávie (29. 7. 1994). Prijeti nové ústavy Ukrajiny (28. 6. 1996) bylo umožneno až po prekonáni vážné ústavní krize a po uzavreni ústavní smlouvy mezi prezidentem a parlamentem v roce 1995. Dosavadní proces prijímání nových ústav pak byl završen schválením Ústavy Polské republiky (2. 4. 1997) 22) a Ústavy Albánie (22.11. 1998). Bez z formálního hlediska "nové ústavy" tak nadále zustává Madarsko, kde pres radu let trvající diskuse a v podstate v roce 1998 na pude parlamentu dokoncené práce na novém základním zákonu, doposud jak se zdá, chybí politická vule k uzavrení konsensu ohledne jejího obsahu. Existovaly ovšem i výjimky z výše doložených obecných záveru. Jednou z nich byly napr. pobaltské státy, které jako jeden z prvních kroku prechodného obdobi, ve snaze demonstrovat státní kontinuitu, obnovily platnost 21) 22)

Frankfurter Al1gemeine Zeitung, 26. 11. 1994. Ta nahradila dosavadní tzv. malou ústavu ze 17. 10. 1992, která na prechodnou dobu zakotvila novou organizaci polského státu.

35 34

•

--.------------Transformace ústavních systému zemí strední a východní Evropy

svých predválecných ústav. Lotyšsko ústavy z roku 1922, která byla 10. 12. 1991 doplnena o ústavní zákon o právech a povinnostech lidí a státních obcanu 23) a Estonsko se na prechodnou dobu vrátilo ke své ústave z roku 1938. Ta byla v roce 1992 nahrazena v referendu schvá1enou novou ústavou (28.6. 1992). V zásade pak byla i ústavními normami akceptována právni kontinuita s tím, že mnohé dosavadnLzákony zustaly v platnosti, pokud neodporovaly nove schváleným základním zákonum. V rade státu bylo obvyklé i stanovení urcité doby, v níž mely být dosavadní zákony prizpusobeny nové ústavní situaci. 24)

Po svém schválení zacaly nové ústavy žít svým vlastním životem. Nakolik odpovídá jejich obsah výzve nového tisíciletí, ukáže blízká budoucnost.

Ústavní úprava pravomocí horních komor v nových demokraciích strední a východní Evropy Jindriška Syllová Vetšina západoevropských parlamentu má dve komory. Jejich úcel i pravomoci jsou však rozdílné. Pri vytvárení parlamentu ve státech, které se na pocátku 90. let ve strední a východní Evrope vydaly na demokratickou cestu, byla inspirace státy západní Evropy a USA základním merítkem pro novou institucionální strukturu státu, tedy i pro stavbu zákonodárného sboru. Pri tvorbe nových ústav se krome jiných - zejména historických - zdroju vycházelo ze zkušeností s dvoukomorovým parlamentem zejména v západní Evrope, a to vcetne zkušeností negativních. 1) Uznávaly se základní poznatky o tom, že nejvetší význam má druhá komora v parlamentu (správneji vyjádreno horní komora) pri usporádání státu do federace.

1. Federálni státy vznikly v dejinách ze dvou hlavních duvodu. USA a Nemecko vzníkly ze svazku státu ci území s podobnou kulturní historií a shodným jazykem. Na rozdíl od nich ostatni federálni státy zajištují vlastní kompetence spolecenstvím ci teritoriím, která se ocitla v jednom státe, ale jsou výrazne kulturne, jazykove a casto i ekonomicky odlišná. Snaha techto spolecenstvi po samostatném spravování a zároven potreba udržet vetší územni celek pohromade vyústila v postupnou decentralizaci a nakonec federalizaci státu. Strážcem federace je pro federální jednotky krome dalších institutu zejména horní komora parlamentu.

,

i: I" II II I." "

li [,i,,Ii,

lili Iii

23)

Osteuropa Recht 1993, s. 132 n.

I\~

24)

Srov. napr. § 4 Prechodných ustanovení Ústavy Bulharska, cI. XII Ústavy Bosny a Hercegoviny, cI. I ústavního zákona k provedení Ústavy Slovinska .

I',

..

11

ji,

I) Z posledních komplexnejších srovnávacích prací zpracovávajících pravomocí druhých

komor je nutno uvést studii Meziparlamentní uníe Relation between Chambers in: Bicameral Parliaments, Constitutional and Parliamentary Information, 1993 a publikaci Robert L. Maddex: Constitutions of the World, London 1995.

~'I

36 (I

1" H.""II,I

1,11

37

Prechodné období a prijetí nových ús1av v zemíc,! strední a východní Evropy

Recommend Documents