Sladkovodní a mořské ryby Evropy

Sladkovodní a mořské ryby Evropy Karel Pivnička, Karel Černý Květoslav Hýsek

Obsah

Voda

21

Teplota

21

Kyslík a oxid uhličitý

22

Kyselost vody

22

Světlo

22

Znečištění vod

23

ROZMNOŽOVÁNÍ

24

Pohlavní buňky

24

Tření

24

Vývoj zárodků

25

Péče o potomstvo

26

ÚVOD

5

POTRAVA RYB

27

MORFOLOGIE RYBÍHO TĚLA

5

RŮST RYB

28

POHYB RYB

8

Určování stáří a rychlosti růstu

29

ZBARVENÍ RYB

9

POPULAČNÍ DYNAMIKA

29

KOSTRA

9

Značení ryb

30

SVALSTVO

10

Odhady početnosti

30

DÝCHÁNÍ

11

Úmrtnost ryb

30

PLYNOVÝ MĚCHÝŘ

12

Biomasa

31

KREVNÍ OBĚH

12

VÝZNAM RYB PRO ČLOVĚKA

31

TRÁVENÍ

12

Světový výlov ryb

31

VYLUČOVÁNÍ

13

Nevyužité zdroje

32

OSMOREGULACE

13

ZPŮSOBY LOVU

33

POHLAVNÍ ORGÁNY

15

Mořský rybolov

33

NERVOVÁ SOUSTAVA

15

Lov ryb ve sladkých vodách

34

ŽLÁZY S VNITRNÍ SEKRECÍ

16

Sportovní rybolov

34

SMYSLY

16

OCHRANA RYB

35

EVOLUCE RYB

16

OBRAZOVÁ ČÁST

38

SYSTEMATIKA RYB

17

LITERATURA

297

VZNIK NOVÝCH DRUHŮ

19

REJSTŘÍK ČESKÝCH NÁZVŮ

296

ZOOGEOGRAFIE

19

REJSTŘÍK LATINSKÝCH NÁZVŮ

299

RYBY A PROSTŘEDÍ

21

4

ÚVOD Ryby jsou nejpočetnější skupinou obratlovců, tvoří zhruba polovinu všech jejich druhů. Žijí ve sladkých, brakických i slaných vodách, v hlubinách oceánů, ve vysokohorských jezerech, od polárních oblastí až po pouštní oázy. Souborný název ryby je používán pro dvě morfologicky, anatomicky i vývojově odlišné skupiny, a to chrupavčité paryby a kostnaté ryby. Zcela stranou stojí vývojově nejstarší mihule a sliznatky, které jsou někdy přiřazovány k rybám pouze formálně vzhledem k tvaru těla a způsobu života. Z celkového počtu zhruba 20 000 druhů ryb žije ve sladkých vodách asi 40 %, zbývajících 60 % žije ve slaných vodách. Jen málo druhů je schopno obývat jak sladké, tak slané vody, např. lososi, jeseteři, úhoř aj. Více než tři čtvrtiny mořských druhů žije v příbřežním pásmu moří do hloubky 200 m, pouze asi desetina je vázána na otevřené moře a jedna dvacetina na mořské hlubiny. Ve sladkých vodách se počet druhů zvyšuje směrem k rovníku, závisí to však i na velikosti povodí a jeho geologické minulosti. V Evropě žije nejvíce druhů (63) v Dunaji, který je po Volze největší evropskou řekou, avšak na rozdíl od ní byl málo ovlivněn ledovými dobami. Ve velkých tropických řekách však žije ještě více druhů. Například v Amazonce jich žije asi 1 000, v Kongu přes 500. Podobný trend lze pozorovat v mořích. V severně položeném Bílém moři žije kolem 50 druhů ryb, v Severním moři 170 a v Rudém moři asi 1 000. Ryby člověka tradičně zajímají jako důležitý zdroj potravy. Možnosti zvyšování jejich úlovků z moří i sladkých vod dosud nejsou plně vyčerpány. Na druhé straně však uhynulá těla ryb stále častěji ukazují na místa, kde došlo k otravě vody odpady z průmyslového, zemědělského či jiného závodu. Stále více lidí si tak postupně uvědomuje, že tam, kde nežijí ryby, není prostředí zdravé ani pro člověka. V knize je popsáno a vyobrazeno 256 sladkovodních a mořských druhů ryb Evropy. Pokud vezmeme v úvahu i malé barevné obrázky a perokresby, zvýší se počet zobrazených druhů na téměř 370. Druhy jsme vybírali tak, abychom čtenáři mohli představit všechny hospodářsky důležité a biologicky zajímavé evropské ryby. Zájemci tedy po přečtení knihy získají ucelený přehled o této významné živočišné skupině a základní informace o její druhové pestrosti a bohatství tvarů. V neposlední řadě jim pak shromážděné údaje umožní spolehlivě určit většinu popsaných druhů ryb. MORFOLOGIE RYBÍHO TĚLA Na první pohled lze na těle ryby rozlišit hlavu, trup a ocas U chrupavčitých ryb je hlava ohraničena předním okrajem první žaberní štěrbiny, u kostnatých ryb zadním okrajem žaberního víčka. Trup končí řitním otvorem, za ním začíná ocas. Hlava začíná ústním otvorem, který může směřovat dopředu (koncová neboli terminální ústa), dolů (spodní či inferiorní ústa) nebo nahoru (horní, superiorní ústa). Párové nozdry vedou do slepě končícího čichového orgánu. Pouze u mihulí je nozdra nepárová a je spojena s žaberním aparátem. Spojení párových nozder s ústní dutinou je známé i u současných i vymřelých dvojdyšných ryb a u některých vymřelých lalokoploutvých ryb. Oči ryb nemají víčka a jejich velikost je do určité míry závislá na způsobu života. Na hlavě jsou dále vidět jednotlivá vyústění systému postranní čáry, která pak u většiny ryb pokračuje zhruba středem boků těla až k ocasu. Charakteristickými útvary trupu ryb jsou ploutve. Jsou to párové prsní a břišní ploutve a nepárová hřbetní, řitní a ocasní ploutev. Pokud je hřbetní ploutev dlouhá (např. u mníka, zubatky či úhoře), pokračuje i na ocasním násadci. Podobně je tomu i v případě, kdy má ryba více hřbetních ploutví (např. dvě u okounů a cípalů, tři u tresek). Makrely a tuňáci a některé další druhy mají na hřbetě za druhou hřbetní ploutví ještě řadu drobných ploutviček, které slouží ke snížení odporu vodních vrstev těsně při povrchu těla. Párové prsní a břišní ploutve jsou homologické s končetinami ostatních obratlovců a slouží k manévrování ve vodním sloupci. Prsní ploutve jsou u kostnatých ryb napojeny na lebku, u chrupavčitých ryb jsou zakotveny ve svalovině samostatnými podpůrnými chrupavčitými elementy. Břišní ploutve jsou u většiny ryb volně zakotveny ve svalovině. U některých skupin ryb, např. u sleďovitých a kaprovitých, jsou břišní ploutve na břiše (v abdominální poloze), u okounů jsou břišní ploutve posunuty dopředu pod prsní ploutve a u treskovitých jsou dokonce před prsními. Zcela chybějí břišní ploutve např. úhořovitým. Kromě tukové ploutve jsou všechny ploutve vyztužené chrupavčitými či kostěnými paprsky. Některé ploutve jsou modifikovány na kopulační orgány sloužící k vnitřnímu oplozeni (břišní ploutve na tzv. myxipterygia nebo pterygiopody žraloků), jiné na přísavky (např. břišní ploutve hlaváčů). Ocasní partie těla začíná za řitním otvorem a na konci je zakončena obvykle mohutnou ocasní ploutví. Svalnatá část se nazývá ocasní násadec a významně se podílí spolu s ocasní ploutví na pohybu vpřed, ale i na manévrování. Z tvaru ocasního násadce i ocasní ploutve si můžeme udělat dobrou představu o rychlosti a pohybových schopnostech jednotlivých druhů. Nejlepší plavci mají štíhlý ocasní násadec a dlouhé laloky ocasní ploutve (např. tuňák nebo mečoun), kdežto špatní plavci mají relativně silný a krátký ocasní násadec a

5

malou ocasní ploutev (hlaváči). Kromě ocasní ploutve je na ocase umístěna ještě nepárová řitní ploutev (u živorodek přeměněná v kopulační orgán, tzv. gonopodium), někdy tuková ploutvička či část hřbetní ploutve. U vyšších kostnatých ryb končí páteř před ocasní ploutví, laloky ocasní ploutve jsou víceméně souměrné, tvoří tzv. homocerkní ocasní ploutev. U chrupavčitých ryb, ale i např. jj jeseterů, pokračuje páteř do horního laloku ocasní ploutve, tak vzniká tzv. heterocerkní ocas.

Obr.1. Morfologie rybího těla. 1 - horní a dolní čelist, 2 - nozdra, 3 - oko, 4 - přední část žeberního víčka (preoperculum), 5 - žaberní víčko (operculum), 6,15- tvrdé, nerozvětvené paprsky, 7 - hřbetní ploutev, 8 měkké, rozvětvené paprsky, 9 - tuková ploutev, 10 - vousky, 11 - žaberní blána, 12 - prsní ploutev, 13 - břišní ploutev, 14 - řitní otvor, 15 - tvrdé paprsky řitní ploutve, 16 - řitní ploutev, 17 - ocasní ploutev, 18 - perforované šupiny postranní čáry. Kůže ryb je složena ze dvou základních vrstev - z vrchní pokožky (epidermis) a spodní škáry (corium). Chrání tělo před nepříznivými vlivy okolí, má však též dýchací, vylučovací a osmoregulační funkci. Sekrece početných slizových žláz dodává tělu charakteristický slizový povrch, který mimo jiné snižuje odpor tření vodního prostředí. Tělo většiny ryb je pokryto šupinami, které je účinně chrání před poraněním. Během fylogeneze se vyvinuly různé typy šupin. Tzv. plakoidní šupiny žraloků a jim příbuzných druhů ze skupiny chrupavčitých ryb jsou ve skutečnosti kožní zuby s emailovým povrchem a s dentinovou dření. V ústní dutině ganoinu, který dodává šupině skelný lesk a je téhož původu jako dentin. Šupiny kostnatých ryb mají tvoří zvětšené plakoidní šupiny řady žralocích zubů. Ze současně žijících ryb je má pouze latimérie. Ganoidní šupiny se vyskytují u bichirů, jeseterů a kostlínů. Horní vrstva těchto šupin je kryta vrstvou

6

Obr.2. Typy ocasních ploutví. A - mihule, B - heterocerkní ploutev žraloka, C - difycerkní ploutev bahníka, D - homocerkní ploutev kapra. 1 - struna hřbetní (chorda dorsalis), 2 - horní trnové výběžky obratlů (u mihule tyčkovité chrupavčité útvary), 3 - dolní trnové výběžky obratlů, 4 - těla obratlů, 5 - paprsky ploutevního lemu mihulí, ceratotrichia žraloků a lepidotrichia kostnatých rybí, 6 - urostyl.

Obr.3. Typy šupiny ryb. 1 - plakoidní šupina žraloka. 2 - ganoidní šupina kostlína, 3 - ktenoidní šupina okouna, 4 - cykloidní šupina karase; a - rozhráni hustě vedle sebe položených a oddálených skleritů (tzv. anulus), 5 - schéma překrývání šupin na těle karase. tvar tenkých oválných destiček bez emailové či dentinove vrstvy předcházejících typů šupin. Pokud jsou hladké, nazýváme je cykloidní, pokud jsou drsné, s trnovými výběžky v zadní části, nazýváme je ktenoidní. Cykloidní šupiny mají např. kaprovité druhy, ktenoidní mají okounovité ryby. Ryby žijí trvale v prostředí, které je téměř 800krát hustší než vzduch. Velikému odporu vodního prostředí odpovídá proto tvar jejich těla. Pro pohyb ve vodě je důležitá jeho tzv. relativní délka, to je poměr mezi největším kolmým průměrem těla a délkou těla. Pokud je největší výška rybího těla větší než třetina jeho délky, klade mu voda již příliš velký odpor. Pohyb ve vodě je však ovlivněn i třením povrchu těla o vodní vrstvy. Toto tření je přímo úměrné ploše povrchu těla, který se však zvětšuje s tím, jak se tělo prodlužuje. V optimálně utvářeném rybím tělu se tyto aspekty obrážejí, proto není ani příliš dlouhé a tenké, ani příliš krátké a vysoké. Ideálním tvarem je vřetenovité, tzv. fusiformní tělo, které mají nejrychlejší plavci, pohybující se volně v otevřeném moři (tzv. pelagiální druhy - lososi, makrely, žraloci nebo cípalové). Vytrvalí plavci, kterým chybí rychlost lososů či tuňáků, mají tělo protáhlé (tzv. anquiliformní), podobné jako úhoř či někteří žraloci (např. žralok límcový), mořské jehlice z řádu Beloniformes, mořští mníci a další. Z boků stlačené tělo mají cejni a mořští okouni z čeledi Sparidae; dorzoventrální, tedy z hřbetní a z břišní strany zploštělé tělo mají ryby žijící na dně moří i sladkých vod (tzv. bentické druhy - např. rejnoci, ďasové, ropušnice, vranky). Platýsi mají tělo stlačené z boku, na něm však leží, takže na první pohled napodobují ryby s dorzoventrálně stlačeným tělem. Téměř kulovitý tvar těla mají někteří čtverzubci z řádu Tetraodontiformes, diskovité tělo má měsíčník.

7

C

B Obr.4. Tvar ocasní ploutve. A - dobrý plavec (mečoun), B - středně dobrý plavec (kapr) C - špatný plavec (hlaváč). POHYB RYB Běžný způsob plavání ryb je vlnovité ohýbání celého těla (např. u úhoře) nebo pouze ocasního násadce (u většiny ryb). Některé druhy jsou schopny využívat k pohybu undulačního vlnění nepárových ploutví (rejnoci, čtverzubci, někteří lalůčkožábří, nožovití a další). Zajímavý je pohyb vyvolaný asynchronním nebo synchronním pohybem párových ploutví u ryb z čeledi Labridae, Pomacentridae či u sladkovodního blatňáka. Jihoamerické sladkovodní rybky z čeledi Gasteropelecidae jsou dokonce schopny opustit vodní prostředí. Při letu aktivně mávají prstními ploutvemi. Naproti tomu let mořských létajících ryb z čeledí Exocoetidae či Hemirhamphidae je pouhé pasivní plachtění. Jejich prsní ploutve přebírají úlohu nosných ploch a dosahují až 80 % délky těla. Tyto druhy jsou schopny plachtěním přeletět vzdálenost až 400 m i více podle síly větru. Ryby zmenšují odpor vody nejen vhodným tvarem těla, ale i jeho hladkostí. Při obtékání těla vodou je významný i tvar ocasní ploutve. U nejlepších plavců přesahují její laloky pásmo turbulentních zpětných proudů vznikajících za největším průměrem těla (tzv. hydrodynamickou stopu), a mohou se tak účinně podílet na směrování pohybu. Maximální rychlost, kterou je ryba schopna vyvinout jen po krátkou dobu, dosahuje hodnot od 1 m.sec-1 (hlaváč žabí) přes 3 m.sec-1 u candáta, 12 m.sec-1 u barakudy až po 36 m.sec-1, tj. 130 km.hod-1, u mečouna. Běžná migrační rychlost těchto druhů je však podstatně nižší. Důležitým orgánem kostnatých ryb souvisejícím především s pohybem ryb je plynový měchýř. Vzniká jako vychlípenina zažívací trubice, s níž u některých ryb zůstává v trvalém spojení, u jiných spojení mezi plynovým měchýřem a trávicí trubicí v průběhu vývoje mizí. Plynový měchýř má především hydrostatickou funkci. Specifická hmotnost rybích tkání je totiž větší než specifická hmotnost vody. K tomu, aby ryba splývala ve vodě a nevydávala zbytečně energii, slouží právě plynový měchýř, který její specifickou hmotnost snižuje. Neutrální vznášivosti (splývání) lze však dosáhnout i jinak, např. ukládáním tuku či oleje v těle. U mořských druhů činí objem plynového měchýře asi 4-6 % objemu těla, u sladkovodních asi 7-14 %. Souvisí to s větší specifickou hmotností mořské vody; plynový měchýř mořských druhů může být proto menší. Tvar plynového měchýře je různý. Lososovité ryby mají jednokomorový měchýř, kaprovité dvoukomorový. Některým druhům (vrankám) plynový měchýř zcela chybí. Přední oddíl plynového měchýře kaprovitých ryb je spojen pomocí zvláštních kůstek (tzv. Weberovým aparátem) se sluchovým a rovnovážným ústrojím. Pomocí tohoto zařízení vnímají ryby změny atmosférického i hydrostatického tlaku. Navíc kaprovité ryby vnímají zvuky lépe a v širším vlnovém rozpětí než ostatní druhy ryb, protože plynový měchýř funguje jako zesilovač zvukových vln. U některých druhů ryb může fungovat i jako rezonátor vydávaných zvuků. K dýchání slouží plynový měchýř u kostlínů, kaprounů, tarpona (rod Megalops) a dalších. ZBARVENÍ RYB Kromě zajímavých tvarů poutají ryby pozornost člověka svým zbarvením. Nesmíme si však představovat, že jsou stále tak nápadně zbarveny, jak vidíme na obrázcích či fotografiích v knihách a časopisech. Obecné schéma zbarvení je spíš nenápadné. Ryby pohybující se ve vodním sloupci (tzv. pelagické druhy) mají tmavší hřbet a světlé břicho. Tím unikají pozornosti při sledování shora a zároveň jsou méně nápadné při pozorování zdola. Podobné barevné schéma dodržují i ryby žijící při dně (bentické druhy), rozdíl je pouze v tom, že jejich světlé břicho nemá maskující funkci.

8

Rozmanitost barevných odstínů ryb je způsobena pigmenty (tzv. biochromy) nebo fyzikálním odrazem či lomem světla. Biochromy jsou umístěny ve speciálních buňkách (chromatocytech), které se nacházejí hlavně v povrchové vrstvě pokožky (ale i jinde). Pohyb částeček pigmentu v chromatocytech působí změny v intenzitě i typu zabarvení. V jednotlivých typech chromatocytů jsou obsaženy různé pigmenty - světle červené pigmenty jsou v tzv. erytrocytech, žluté pigmenty jsou v tzv. xantocytech, tmavočervené, hnědé až černé v tzv. melanocytech. První dva typy pigmentů získávají ryby s potravou, melanin je odpadním produktem při trávení bílkovin. Speciální buňky (tzv. iridocyty) obsahují krystaly guaninu, to je opět odpadní produkt trávení bílkovin. Tyto krystaly působí jako zrcadla a odrážejí světlo na ně dopadající zpět do prostředí. Obr.5. Změna zbarvení u ryb. A - černý pigment je soustředěn uprostřed buněk, barevný pigment (tečkované) je rozptýlen - ryba zesvětlí. B - barevný pigment je ve středech buněk a tmavý je rozptýlen - ryba celkově ztmavne. Kombinací základních pigmentů s odrazem a lomem světla vznikají všechna známá zbarvení ryb. Odrazem či lomem světla od iridocytů vzniká stříbřité zbarvení. Pokud jsou však iridocyty uloženy pod chromatocyty, je dosaženo kovového lesku příslušné barvy. Většinu typů zbarvení lze vysvětlit jako kompromis mezi potřebou komunikace s ostatními příslušníky druhu a nutností být nenápadný vůči dravcům. Momentální zbarvení ryby je regulováno hormonálně i nervově, především prostřednictvím zrakových vjemů. Ryby mění své zbarvení tehdy, jsou-li ohroženy, v době rozmnožování, při péči o potomstvo, při migracích, během růstu, v průběhu sezóny, v závislosti na změnách prostředí, náladě i fyziologické kondici. Mladé kusy jsou obyčejně zbarveny odlišně od dospělých, to souvisí především s odlišným typem prostředí, ve kterém se zdržují. K nejnápadnějším změnám ve zbarvení dochází v době rozmnožování. Tehdy je většina samců pestře zbarvena bez ohledu na to, že ztrácejí výhodu nenápadnosti. Je však třeba si uvědomit, že většina sytých barev samců je pozorovatelná pouze z bezprostřední blízkosti (tedy samicí). Některé druhy ryb jsou schopny rychle reagovat na změnu zbarvení podkladu. Tím jsou známi zejména platýsi, ropušnice či sladkovodní vranky. Zrakové vjemy jsou v tomto případě rozhodující. Pokud např. umístíme pokusného platýse nad dva typy podkladů, bude zbarven shodně s pokladem, na němž má hlavu. Ale i ostatní druhy respektují převládající zbarvení okolí. Tak štika nebo okoun zdržující se v zárostech vodních rostlin mají výraznější příčné pruhování, než když jsou na volné vodě. Zajímavé je též tzv. plakátové zbarvení (výrazné zbarvení s ostrými přechody mezi jednotlivými barvami) některých koralových ryb, např. z čeledi Chaetodontidae. Tento typ zbarvení mají především teritoriální druhy, které tak jednoduše svou přítomností oznamují, že daný okrsek má již svého vlastníka, ale i některé jedovaté ryby a druhy, které je napodobují. Navíc výrazné zbarvení korálových ryb souvisí též s jejich prostředím mezi trsy nápadně zbarvených korálů. KOSTRA Kostru ryb dělíme na páteř, lebku a kostru ploutví. Páteř tvoří osu těla. U mihulí a sliznatek je to ještě původní, tzv. struna hřbetní (chorda dorsalis), tyčkovitý, 'pružný útvar bez chrupavčité či kostěné tkáně. Základy obratlů chybějí, pouze nad chordou se objevují malé chrupavčité kolíčkovité útvary. U chrupavčitých ryb jsou již vyvinuta chrupavčitá těla obratlů, která objímají uvnitř ležící chordu. Jednotlivé obratle jsou mezi sebou spojeny výstupky. Na hřbetní straně těl obratlů je vytvořen kanál, kterým probíhá mícha, v tělní dutině se na spodní stranu obratlů připojují žebra. V ocasní části je na spodní straně obratlů vytvořen kanálek, kterým probíhá ocasní tepna a žíla. Podobně uspořádané, avšak kostěné obratle má většina kostnatých ryb, výjimku tvoří např. jeseteři.

9

Obr. 6. Kostra kapra. 1 - lebka, 2 - srostlé první obratle - tzv. Weberova ústrojí, 3 - těla obratlů tvořící páteř, 4 - podpůrné elementy (pterygiophory) hřbetní ploutve, 5 - ozubený třetí tvrdý paprsek hřbetní ploutve, 6,7 horní a dolní trnový výběžek obratlů, 8 - žebra. 9 - kosti břišních ploutví, 10 - kosti prsních ploutví napojené na lebku, 11 - žaberní víčko. Mihule, sliznatky a ryby jsou prvními organismy s vyvinutou lebkou. Lebka se vyvíjela postupně jako ochranná schránka smyslových orgánů. Nejprimitivnější chrupavčitou lebku mají sliznatky a mihule. Skládá se z mozkovny (neurocranium) a smyslových kapsulí chránících čichový, zrakový, sluchový a statický orgán. Mihulím i sliznatkám však chybějí čelisti, ty nahrazuje přísavná ústní nálevka s rohovitými zuby. samostatnou chrupavčitou oporu mají žaberní víčka. Lebka žraloků, rejnoků a chimér je chrupavčitá. U některých druhů je druhotně inkrustována solemi vápníku, takže připomíná kost. Mozkovna chrání mozek i smyslové orgány. Obličejová část lebky je tvořena v přední části horní a dolní čelistí a oporou pro 5 (někdy i více) samostatných žaberních oblouků. Podobně uspořádanou chrupavčitou lebku mají i jeseteři, které však řadíme dík jejich předkům s kostěnou kostrou mezi kostnaté ryby. Pravá kostní tkáň se vyskytuje teprve u kostnatých ryb. Kostra nepárových ploutví je tvořena chrupavčitými nebo kostěnými paprsky. Prsní ploutve kostnatých ryb jsou spojeny s lebkou, u chrupavčitých ryb s kostrou žaberního aparátu. Břišní ploutve jsou u obou skupin samostatně zakotveny ve svalovině, s výjimkami např. u treskovitých, kde jsou břišní ploutve před prsními a jsou spojeny s lebkou. SVALSTVO Svalstvo ryb je jen málo rozlišené. Průběh svalových segmentů je nejlépe vidět na vařené rybě. Jednotlivé svalové segmenty do sebe zapadají jako kornouty papíru. U mihulí a sliznatek mají tvar číslice 3, u ryb pak mají tvar dvojitého W se špičkami obrácenými k ocasu. Mezi svalovinou je množství tenkých, často vidličnatých kůstek, které nejsou spojeny s kostrou. Tyto kůstky jsou pro ryby zcela typické a vznikají osifikací ve vazivových pouzdrech jednotlivých svalových vláken. Nejvíce jsou svaly diferencovány na hlavě. Samostatné svaly mají oči (šest okohybných svalů mají všichni obratlovci včetně člověka), žaberní aparát a čelisti. Speciální svaly mají též jednotlivé ploutve. Svalovina trupu je soustředěna především do hřbetní části těla a je oddělena zvláštní přepážkou (septum horizontále) na dvě části - horní, tzv. epaxonní svalovinu, a dolní, tzv. hypaxonní svalovinu. Svaly jsou podobně jako u ostatních obratlovců rozděleny na příčně pruhované kosterní svaly aktivně ovládané živočichem, dále na hladké útrobní svaly nezávislé na vůli živočicha a na srdeční sval, který je sice příčně pruhovaný, ale nelze jej vůlí ovládat. Při porcování ryby si můžeme povšimnout, že část kosterní svaloviny je tmavěji a část světleji červená. Tmavě červená svalovina je soustředěna těsně pod pokožkou, zhruba ve středu těla podél příčné přepážky a v ocasním násadci (tzv. povrchový sval -musculus superficialis). Je dobře vidět na stažené rybě. Vlákna tohoto svalu mají odlišné biochemické složení a též odlišnou stažitelnost. Zbarvení červených svalů je způsobeno zvýšenou koncentrací hemoglobinu a myoglobinu. Červené svaly jsou schopny dlouhodobě pracovat, aniž se unaví. Z tohoto důvodu druhy, které vykonávají dlouhé cesty (např. tuňák, makrely, mečoun), mají vyšší podíl červených svalů. Světlé svaly jsou hůře zásobeny kyslíkem, rychle se unaví, jsou však schopny v krátké době konat velké množství práce. Dochází však u nich k tzv. kyslíkovému dluhu, kdy se zvyšuje koncentrace kyseliny mléčné

10

ve svalech. Teprve po jejím odbourání jsou bílé svaly schopné další činnosti. U málo pohyblivých ryb zcela převažují světlé svaly a podíl červených svalů je nepatrný. DÝCHÁNÍ K uvolňování chemicky vázané energie obsažené v potravě potřebují ryby kyslík, který získávají z vody (až na některé výjimky) výhradně pomocí žáber. Mihule mají sedm párů žaberních váčků, z nichž každý má dva otvory. Vnějšími jsou váčky spojeny s okolním prostředím, zatímco vnitřní vedou do společného dýchacího kanálku. Pokud mihule volně plave, nasává vodu ústním otvorem, odkud voda postupuje dýchacími kanálky přes žaberní váčky a vnějšími otvory zpět do vody. Pokud je však mihule přisátá na hostiteli, přijímá čerstvou okysličenou vodu vnějšími otvory do jednotlivých žaberních váčků a stejnou cestou ji vrací zpět. Žábry chrupavčitých (příčnoústých) ryb jsou velmi podobné žábrám kostnatých ryb. Jsou umístěny stejně jako u mihulí v přední části trávicí trubice a do vody se otevírají příčnými štěrbinami, kterých je pět (výjimečně i více). Žaberní štěrbiny jsou na bocích přední části těla nebo na jejím spodku (u rejnoků). Jsou vyztuženy chrupavčitými žaberními oblouky. Mezi 1. a 2. žaberním obloukem je u recentních příčnoústých štěrbina, která vede do úst a vně je patrná jako malý otvor za okem. Nazývá se spiraculum a je jím nasávána voda do ústní dutiny a do zaber. Na žaberní oblouky nasedají mezižaberní přepážky - septa, na jejich stranách je vždy jedna půlžábra (hemibranchie). Vlastním dýchacím orgánem jsou žaberní lístky, které jsou bohatě prokrvené. Kromě dýchání slouží též k osmoregulaci. Podobné žábry mají i kostnaté ryby. Mezižaberní septa nasedající na žaberní oblouky jsou však silně zkrácená, takže obě půlžábry nejsou od sebe odděleny. Celý žaberní aparát kostnatých ryb na každé straně těla přikrývá společné žaberní víčko (operculum). Při dýchání je voda nasávána do ústní dutiny, žaberní víčka jsou přitom uzavřena. Voda proudí z ústní dutiny dále kolem žaberních lístků a po uzavření ústní dutiny otevřenými žaberními víčky ven. Někteří plavci (tuňáci, makrely) však dýchají tak, že mají stále otevřenou ústní dutinu, kterou díky rychlému pohybu těla vpřed neustále proudí čerstvá voda. S častým nedostatkem kyslíku ve sladkých vodách se řada druhů ryb vyrovnala vytvořením různých pomocných dýchacích orgánů . Můžeme je zjistit již u embryí ryb, která se mnohdy vyvíjejí v místech, kde dochází ke značnému kolísání množství kyslíku (např. mezi dnem a nocí) nebo kde je po celou dobu vývoje málo kyslíku. Jako pomocné dýchací orgány fungují u embryí cévy žloutkového váčku a v ploutevních lemech. U embryí některých druhů (např. u dvojdyšných ryb a u piskoře) vyrůstají přídavné vnější niťovité výrůstky, které pomáhají při dýchání.

Obr.7. Schéma levé poloviny zaber. A - mihule, B žralok, C - kostnatá ryba. 1 - vnější žaberní otvory, 2 - vnitřní žaberní otvory, 3 - žaberní váčky, 4 příčný řez žaberními oblouky, 5 - žaberní septa, 6 žaberní lístky, 7 - stříkací otvor (spiraculum), 8 příčný řez čelistním obloukem, 9 - jazylkový oblouk.

Některé druhy ryb jsou schopny využívat též vzdušný kyslík. Tak například úhoři slouží k pomocnému dýchání pokožka, a proto je schopen se v noci pohybovat vlhkou travou z jedné nádrže do druhé. Piskoř zase polyká vzduch a kyslík vstřebává ve střevě, které je bohatě zásobeno krevními vlásečnicemi. Bahníci dýchají pomocí plynového měchýře přeměněného v jednoduché plíce. Pomocným nadžaberním orgánem (tzv. labyrintem) dýchají sladkovodní ryby z podřádu Anabantoidei, kam patří řada druhů známých akvaristům, jako rájovec, bojovnice a další. Dutina labyrintu je bohatě zásobena vlásečnicemi, takže zde může docházet k výměně plynů (tj. k příjmu kyslíku a výdeji oxidu uhličitého).

11

PLYNOVÝ MĚCHÝŘ Důležitým orgánem kostnatých ryb je plynový měchýř. Vzniká jako vychlípenina z hřbetní strany zažívací trubice, se kterou zůstává u některých druhů trvale ve spojení (např. u sleďotvarých či u kaprotvarých). U jiných skupin (např. u okounotvarých) spojení mezi plynovým měchýřem a trávicí trubicí v průběhu vývoje mizí. Plynový měchýř má především hydrostatickou funkci. Specifická hmotnost rybích tkání je totiž větší než specifická hmotnost vody. K tomu, aby ryba splývala ve vodě a nevydávala zbytečně energii, slouží právě plynový měchýř, který snižuje specifickou hmotnost rybího těla. Neutrální vznášivost (splývání) lze však dosáhnout i jiným způsobem, např. ukládáním tuku či oleje v těle. U mořských druhů tvoří plynový měchýř kolem 4-6 % objemu těla, u sladkovodních kolem 7-14 %. Souvisí to s větší specifickou hmotností mořské vody - plynový měchýř mořských ryb může být menší. Tvar plynového měchýře je velmi různorodý. Lososovité ryby mají jednokomorový měchýř, kaprovité dvoukomorový, některým druhům plynový měchýř chybí (např. vrankám). Přední část plynového měchýře kaprovitých ryb je spojena pomocí zvláštních kůstek (tzv. Weberovým aparátem) se sluchovým a rovnovážným ústrojím. Pomocí tohoto spojení vnímají tyto ryby změny atmosférického a hydrostatického tlaku. Kaprovité ryby jsou navíc schopny vnímat zvuky lépe a v širším vlnovém rozsahu než ostatní druhy ryb. Plynový měchýř u nich funguje jako zesilovač zvukových vln. U jiných druhů ryb může plynový měchýř sloužit jako resonátor zvuků, které vydávají (např. ryby z čeledi Scienidae). K dýchání slouží plynový měchýř u kostlínů, kaprounů a v menší míře i u některých dalších druhů ryb (např. u blatňáka tmavého). Plíce, které vznikají jako vychlípenina břišní strany zažívací trubice, se vyskytují ze žijících ryb pouze u bahníků a bichirů. KREVNÍ OBĚH S dýcháním úzce souvisí oběh krve v těle. Červené krvinky a barvivo v nich vázané (hemoglobin) roznášejí po těle ryby kyslík. Obrovský povrch červených krvinek umožňuje vázat na jeden litr krve množství kyslíku obsažené až ve 25 1 vody. Samotný hemoglobin je složitá organická látka skládající se z bílkovinné složky a nebílkovinného, nestálého a snadno oxidovatelného železnatého komplexu. Množství kyslíku přenášeného krví je závislé na počtu červených krvinek, s tím souvisí i množství železa v krvi. Nejvíce ho mají rychlí plavci (makrely, tuňáci) a nejméně ty druhy ryb, které se málo pohybují (ďas mořský, někteří sumečci, vranky, Opsanus atd.). Krev se pohybuje v uzavřeném systému cév a přenáší kromě plynů (kyslíku a oxidu uhličitého) též metabolické odpady, živiny a hormony. Do neustálého pohybu uvádí krev srdce, které je u ryb, s výjimkou ryb dvojdyšných, naplněno pouze odkysličenou krví. Skládá se z jedné předsíně a jedné komory. Silnostěnná komora žene krev pravidelnými stahy do břišní aorty, která se rozvětvuje a zásobuje žábry, v nichž se krev okysličuje. Okysličená krev je rozváděna k jednotlivým orgánům. Většina okysličené krve proudí hřbetní aortou od hlavy směrem k ocasu. Na této cestě odstupují z aorty jednotlivé větve, které zásobují prsní ploutve, zažívací orgány a pohlavní ústrojí, ledviny, svalovinu a další orgány. Hlava je zásobena okysličenou krví samostatně tzv. krkavicemi. Okysličená krev projde jednotlivými orgány, kde odevzdá kyslík, a žilným systémem se vrací zpět do srdeční předsíně. Odkysličená krev proudí do srdce párovými předními a zadními kardinálními žilami, které vytvářejí, dříve než se dostanou do srdce, pravou a levou rozšířeninu, nazývanou ductus Cuvieri. Žilnou krev do jater přivádí jaterní žíla, z jater vrátnicová žíla. Nakonec se všechna odkysličená krev dostane do předsíně a dále do komory. Tím je krevní oběh uzavřen. Obr.8. Schéma krevního oběhu okouna. 1 - srdeční předsíň, 2 - srdeční komora, 3 - břišní aorta, 4 - hřbetní aorta, 5,6 přední a zadní kardinální žíla, 7 - ocasní tepna, 8 - ocasní žíla, 9 - ledvinový vrátnicový systém, 10 -jaterní vrátnicový systém.

TRÁVENÍ Zažívací soustava začíná ústním otvorem, který pokračuje do ústní dutiny. Zde jsou pouze slizové žlázy, slinné žlázy rybám chybějí. Jazyk je slabě vyvinutý u kostnatých ryb, dobře vyvinutý je u kruhoústých. Ústní dutina pokračuje hltanem, který je ze

12

stran perforován žaberními oblouky. Pokračováním hltanu je silně roztažitelný jícen. V jícnu jsou roztroušeny buňky, které vylučují hlenovitou hmotu usnadňující postup sousta dále do žaludku. Některé skupiny (např. kaprovité) nemají morfologicky odlišitelný žaludek. Jejich jícen pokračuje přímo do střeva, kde probíhá trávení. U lososovitých nebo treskovitých ryb se setkáváme s množstvím slepých výběžků střeva, které zvětšují jeho trávicí plochu a patrně též přispívají k neutralizaci kyselé reakce zažitiny přicházející do žaludku. Obr.9. Zažívací soustava rostlinožravé ryby s dlouhým střevem (A), masožravé ryby (B). 1 jícen, 2 - žaludek, 3 - střevo, 4 - vývod žlučovodu, 5 - řitní otvor. Reakce v žaludku je totiž značně kyselá, její pH je mezi 2-3. Je to způsobeno vylučováním kyseliny chlorovodíkové. Trávicí enzym žaludku (pepsin) je totiž nejúčinnější právě v kyselém prostředí, kdežto trávicí enzymy ve střevě vyžadují slabě zásadité prostředí. Ve střevě jsou tráveny pomocí enzymu trypsinu bílkoviny. Další fermenty, lipázy a karboxylázy, pomáhají při trávení tuků a cukrů. Vylučuje je slinivka břišní, která je rovněž důležitou žlázou s vnitřní sekrecí produkující inzulín. Ten je nezbytný k udržení optimální hladiny cukrů v krvi. K zažívací soustavě patří i játra. Produkují žluč, která pomáhá při trávení tuků a zvyšuje pH zažitiny. Játra též slouží jako zásobní orgán, kde se ukládá glykogen (krevní cukr), tuk, ale i vitamíny A a D. Střevo je obyčejně kratší u druhů živících se živočišnou potravou (nejkratší střevo mají rybožravé druhy) a delší u rostlinožravých druhů. VYLUČOVÁNÍ Odpadem trávení cukrů a tuků je oxid uhličitý (CO2) a voda, odpadem trávení bílkovin jsou kromě vody a CO2 hlavně dusíkaté sloučeniny. U kostnatých ryb je to amoniak (NH3). Malá velikost molekul amoniaku umožňuje jejich volný průnik z těla povrchem zaber. Kostnaté ryby proto vylučují většinu dusíkatých odpadních látek povrchem zaber (asi 5-1 Okřát více než ledvinami). Paryby vylučují místo amoniaku močovinu. Část močoviny aktivně udržují v těle, tím zvyšují koncentraci solí vlastních tělních tekutin (tzv. osmotický tlak) vůči mořské vodě. Vylučování metabolických odpadů kromě zaber obstarávají prvoledviny (mesonefros), umístěné v horní části tělní dutiny podél páteře. Jsou protáhlé, tmavě červené barvy a setkáváme se s nimi nejspíše při porcování ryby, když z ní vyjmeme všechny vnitřnosti, včetně plynového měchýře. Pouze larvy mihulí mají ještě primitivní předledviny (pronefros). Nálevky předledvin se otevírají přímo do tělní dutiny. Po metamorfóze larev tento typ ledvin mizí a je nahrazen prvoledvinami, kde klubíčko vlásečnice je uloženo uvnitř nálevky - vzniká tzv. Bowmanův váček. Tento typ ledvin je účinnější a mají jej všechny ryby. Odpadní látky odcházejí močovody přímo ven z těla, pouze některé sladko-vodní ryby mají močový měchýř. OSMOREGULACE Regulaci stálosti koncentrace solí vnitřního prostředí těla ryby vůči okolnímu prostředí nazýváme osmoregulací. Vzhledem k různosti osmotického tlaku obou prostředí (závislého především na koncentraci rozpuštěných látek) se u ryb vyvinula řadou fyziologických adaptací. Bez jakékoli osmoregulace přežívají do dnešních dnů sliznatky. Žijí trvale v mořské vodě a osmotický tlak jejich tělních tekutin se shoduje s osmotickým tlakem mořské vody. Paryby (žraloci, rejnoci, chiméry) udržují osmotický tlak uvnitř těla jiným způsobem. Vzhledem k tomu, že koncentrace solí v jejich tělních tekutinách se rovná asi jedné třetině koncentrace solí v mořské vodě, byly by tyto druhy v neustálém nebezpečí odvodnění osmotický aktivnější mořskou vodou. Nedostatek solí v těl-

13

ních tekutinách nahrazují proto tak, že v těle aktivně zadržují močovinu. Díky tomu je osmotický tlak v jejich tkáních nepatrně vyšší než osmotický tlak okolní vody. Mořské kostnaté ryby vyrovnávají nízký osmotický tlak svých tělních tekutin tím, že pijí mořskou vodu a přebytek solí vylučují aktivně žábrami do okolní vody. Vylučování přebytečných solí žábrami však musí být rychlejší než jejich příjem. Sladkovodní ryby mají naopak tělní tekutiny koncentrovanější než okolní voda. Aby se zbavily přebytečné vody, která se do nich dostává z okolí, vylučují velké množství velmi zředěné moči (až jednu třetinu hmotnosti těla denně). POHLAVNÍ ORGÁNY Pohlavními orgány samic jsou vaječníky, samců varlata. Vaječníky jsou většinou párové žlázy uložené v tělní dutině pod ledvinami a plynovým měchýřem (pokud je vyvinutý). V době těsně před třením zaujímají velkou část tělní dutiny, takže jejich hmotnost dosahuje často více než polovinu hmotnosti samice. U kruhoústých se vajíčka dostávají z vaječníků přímo do tělní dutiny a z ní pak břišními póry do okolní vody. U chrupavčitých ryb jsou vyvinuty dva vejcovody (tzv. ovidukty), kterými putují vajíčka do dělohy a kloakou do vody. U některých kostnatých ryb ovidukty chybějí, např. u lososovitých. Jejich vajíčka se dostávají do vody podobně jako u kruhoústých. U většiny druhů jsou však vyvinuty alespoň zkrácené ovidukty. Varlata, podobně jako vaječníky, jsou párové žlázy a v těle jsou umístěna na stejném místě jako vaječníky. Jejich maximální hmotnost však dosahuje nejvýše desetiny hmotnosti samce. Barva varlat je většinou krémově bílá, zatímco jikry ve vaječnících mají různé barvy, - např. růžovou u lososovitých, černou u jeseterů. Zralé samčí pohlavní buňky (spermie, obecně zvané mlíčí) jsou z těla odváděny chámovody (tzv. vasa deferentia), které chybějí opět u lososovitých a kruhoústých. Až na několik málo výjimek jsou ryby odděleného pohlaví. Obojetníci (hermafroditi) mají v těle vaječníky i varlata. Vyskytují se u čeledí Serranidae, Lutjanidae a Sparidae. Někdy dozrávají pohlavní buňky současně, takže u nich dochází i k samooplození, jindy dozrávají oba typy pohlavních buněk postupně, takže je samooplození vyloučeno. U některých živorodek (např. u rodu Xiphophorus) lze pozorovat dokonce přeměnu jednoho pohlaví v druhé. Často se stává, že samice, které již měly mláďata, se přemění na samce. V některých případech jsou tito samci plodní. Mechanismus přeměny není dosud dostatečně prozkoumán. Obr.10. Urogenitální soustava. A - mihule, B - samice žraloka, C - kostnatá ryba. 1 - pohlavní žláza, 2 - nálevka (nefrostom), 3 - předledviny (pronefros), 4 - prvoledviny (mesonefros), 5 - řitní otvor, 6 - urogenitální vývod, 7 - vaječník, 8 - Mőllerova chodba. 9 - Wolfova chodba, 10 - druhotný pohlavní vývod kostnatých ryb, 11 - Bowmanův váček.

NERVOVÁ SOUSTAVA Soustředění smyslových orgánů do přední části těla mělo v průběhu vývoje obratlovců značný vliv na formování mozku, který se postupně stal nadřazeným řídícím ústrojím veškeré činnosti. Zatímco u vyšších obratlovců úlohu řídícího centra postupně přebírají polokoule předního mozku, u ryb jsou jednotlivé části mozku ještě ve zřetelném spojení se smyslovými orgány. Celý mozek je uložen v chrupavčitém nebo kostěném pouzdru (neurocranium). Dalším oddílem mozku je tzv. mezimozek (diencephalon). Je významným centrem pro udržení vnitřní rovnováhy a sídlem chuti. Prostřednictvím hypofýzy je spojen s celou endokrinní soustavou. Z jeho stěn se vychlipují zrakové váčky, ze kterých vzniká sítnice oka. Z mezimozku odstupuje párový 2. hlavový (oční) nerv. Následuje střední mozek. Ten je poměrně velký, s dvěma nápadnými očními laloky. V této části mozku jsou registrovány a koordinovány zrakové vjemy, tj. reakce na kořist a pohyb k ní, změny pohybu před překážkou atd. Ryby, které se orientují zrakem, mají oční laloky značně velké. Z této části mozku odstupují

14

okohybné nervy. Dobře viditelnou částí mozku je i mozeček, je patrný na horní straně mozku hned za očními laloky. Jeho hlavní funkcí je koordinace pohybů a orientace v prostoru. Poslední částí mozku je prodloužená mícha, odkud odstupují zbývající hlavové nervy (tedy pátý až desátý). Dále pokračuje mícha uložená v neurálním oblouku obratlů. Od ní odstupují jednotlivé míšní nervy inervující orgány těla. Obr.11. Pohled na mozek plotice shora. 1 - čichový nerv (I. hlavový nerv), 2 - koncový mozek (telencephalon), 3 - šišinka (epifýza), 4 - střední mozek (mesecephalon), 5 - mozeček (cerebellum), 6 prodloužená mícha (medula oblongata), 7 - hrbetní mícha (medula spinalis), 8 - VII. hlavový lícní nerv (nervus facialis), 9 - X. hlavový bloudivý nerv (nervus vagus). Přední mozek je zcela ve službách čichového orgánu a je značně velký u ryb s dobře vyvinutým čichem (např. u žraloků). Vychází z něho první pár hlavových nervů - tzv. čichové nervy. Kromě čichové funkce přední mozek ovlivňuje a řídí ŽLÁZY S VNITŘNÍ SEKRECÍ Nervová soustava a žlázy s vnitřní sekrecí vytvářejí tzv. neurohumorální systém, který řídí reakce jedince na změny vnějšího i vnitřního prostředí. Žlázy s vnitřní sekrecí nemají vývody a látky, které vylučují (tzv. hormony), jsou roznášeny krví po celém těle. Patří k nim například štítná žláza, která svými produkty kontroluje vývoj jedince, a nadledvinky produkující hormony, jež se uplatňují při regulaci metabolismu, krevního tlaku a při vývinu pohlavních žláz. Pohlavní žlázy vylučují řadu hormonů, které regulují sexuální chování jedinců i chování ryb při tření a při péči o jikry a mláďata, ale i stupeň mateřské péče a nakonec i funkci gonád samotných. Významnou žlázou s vnitřní sekrecí je hypofýza, umístěná na spodině mezimozku, která koordinuje svými hormony činnost ostatních žláz s vnitřní sekrecí. SMYSLY Ryby jsou vyzbrojeny dokonalými smysly, které jsou pro tyto rychlé a v prostoru se pohybující živočichy velmi důležité. Látky rozptýlené ve vodě vnímají ryby čichem. Čichová sliznice je v čichové jamce, která je krátkou čichovou chodbičkou spojena s nozdrami, ústícími navenek na přední části rypce. Výkonnost čichového orgánu ryb je značná, často stačí pouze několik molekul látky v litru vody, aby ji byla ryba schopna registrovat. Oči ryb jsou bez víček, výjimečně je vyvinuta mžurka (např. u žraloků). Zaostřování se děje pohybem čočky v oční komoře a ne změnou jejího tvaru, jako např. u savců. Oční bulva se pohybuje pomocí tří párů okohybných svalů. Většina ryb vidí pouze na krátké vzdálenosti 5-10 m. Kromě věcí ve vodě vidí však ryby i mimo vodu, a to předměty, které jsou uvnitř úhlu ± 50o od kolmice vedené středem těla. V sítnici oka se nalézají tyčinky i čípky, které umožňují rybám vnímat nejen tvar, ale i barvu předmětů. Barevné vidění bylo dokázáno asi u dvou desítek druhů ryb.

Obr.12. Smyslové orgány. A - orgán čichu: 1 - směr proudu vody, 2 - pokožka, 3 - čichový nerv, 4 - poloha umístění smyslových buněk.

15

B - oko: 1 - duhovka, 2 - závěsný vaz čočky, 3 -rohovka, 4 - čočka, 5 - sval pohybující čočku v oční komoře. 6 - vnitřek oka (sklivec), 7 - bělima, 8 cévnatka, 9 - sítnice, 10 - zrakový nerv, 11 - pokožka. C - blanitý labyrint vnitřního ucha: 1, 2, 3 - přední a zadní vertikální a horizontální kanál, 4 - ampule polokružných chodeb, 5 - utriculus, 6 sacculus, 7 -lagena s příslušnými sluchovými kaménky. D - řez pokožkou v oblasti postranní čáry a šupina postranní čáry s otvorem: 1 - otvor v pokožce, 2 -pokožka, 3 - šupiny, 4 - svalovina, 5 - nerv, 6 - smyslové buňky. Chuťové receptory mají ryby v pokožce kolem úst, uvnitř ústní dutiny, na žaberních tyčinkách, některé druhy i na ostatních místech na těle. U mnohých ryb bylo prokázáno, že chuťové podněty vnímají stejně jako savci. Např. kapr rozezná všechny čtyři základní chuťové kvality (sladkou, kyselou, slanou i hořkou). Sluchový orgán je ve spojení s orgánem rovnováhy a je inervován 8. hlavovým nervem, který se proto jmenuje statoacusticus. Celý orgán je uložen v zadní části lebky v chrupavčité či kostěné kapsule a vývojově patří spolu s čichovou a zrakovou kapsulou k jedné ze základních částí lebky. Vnitřní ucho je tvořeno tzv. bludištěm (labyrintem), z něj vybíhají tri na sebe kolmé polokruhovité chodby. Jejich konce jsou rozšířeny v ampuly, kde na smyslových buňkách leží sluchové kamínky z uhličitanu vápenatého (tzv. otolity). Pohyby sluchových kaménků na smyslových buňkách vnímá ryba jako změnu polohy. Sídlem sluchu je jeden z váčků vnitřního ucha, zvaný lagena, který odpovídá hlemýždi suchozemských obratlovců. Pro příjem zvuků má význam i plynový měchýř, který funguje jako zesilovač. Rozsah sluchu u ryb se pohybuje mezi 16-5 600 Hz. Řada druhů ryb je schopna též aktivně vydávat zvuk. Tyto zvuky vznikají třením některých kostí o sebe nebo činností tenkých svalů, jež se rozechvívají a vydávají zvuk zesilovaný ještě blízkým plynovým měchýřem. Zvuky rybích hejn byly za druhé světové války pokládány často za hučení motorů nepřátelských ponorek. Důležitým smyslovým orgánem ryb je proudový orgán čili ústrojí postranní čáry, které je inervováno jednou z větví 10. hlavového nervu (bloudivého nervu). Postranní čára se táhne zhruba středem těla a na hlavě se rozvětvuje ve více či méně složitý systém kanálků. U kostnatých ryb, jejichž tělo je kryto šupinami, mají šupiny postranní čáry otvory, kterými se vlnění vody dostává ke smyslovým buňkám uloženým pod nimi ve speciálním kanálku. Orgán postranní čáry informuje rybu o přítomnosti kořisti, nepřítele, překážky, ale i o člověku kráčejícím po břehu. EVOLUCE RYB Nejstaršími vodními obratlovci jsou tzv. bezčelistnatci (Agnatha). Jejich zbytky byly nalezeny v hornosilurských vrstvách z období asi před 490 milióny let. Tyto vymřelé druhy jsou dnes řazeny do třídy Ostracodermi. V siluru a na počátku devonu, tj. zhruba před 350-290 milióny let, byli druhově nejpočetnější skupinou obratlovců. Žili při dně a podobali se dnešním rybám. Přední část těla některých druhů byla kryta kostěným pancířem. Do současné doby z nich přežily jen mihule s asi 40 druhy a sliznatky s asi 25 druhy. Vznik čelistnatců (Gnathostomata) nemůžeme přesně ohraničit. Je možné, že vznikli ze společných předků nezávisle na bezčelistnatých. První čelistnatci jsou známi ze spodního siluru (z období asi před 340 milióny let). Jsou řazeni do třídy Acanthodii. Byly to malé až středně velké sladkovodní a mořské druhy, které postupně ve spodním permu (tj. asi před 200 milióny let) vymizely. S další početnou skupinou, současně s nimi žijícími pancířnatými rybami (tzv. Placodermi), měli Acanthodi shodně stavěnou kostěnou mozkovnu, s předchůdci dnešních žraloků měli podobnou stavbu párových ploutví. Chrupavčité ryby čili paryby (Chondrichthyes) jsou velmi homogenní skupina, která zahrnuje v současné době asi 650 druhů žraloků a rejnoků a 24 druhů chimér. Jsou charakterizovány dobře vyvinutou chrupavčitou kostrou, zuby a párovými končetinami. Pro současně žijící druhy je význačné vnitřní oplození. První zástupci chrupavčitých ryb jsou známi ze středního devonu, tj. z období asi před 280-300 milióny let. Většina nálezů těchto ryb je z mořských usazenin, na rozdíl od kostnatých ryb, jejichž paleontologicke nálezy pocházejí převážně ze sladkovodních usazenin. Není vyloučeno, že chrupavčité ryby se vyvinuly z pancířnatců skupiny Placodermi. Mezi současně žijícími chrupavčitými rybami rozlišujeme dvě od sebe dobře odlišené vývojové linie - žraloky a rejnoky čili příčnoústé (Elasmobranchii) a chiméry (Holocephali). Nejpočetnější skupinou ryb jsou dnes kostnaté ryby (Osteichthyes), jejichž první paleontologicke nálezy pocházejí ze středního devonu. V této době se objevují téměř současně všechny hlavní podskupiny kostnatých ryb, tj. dvojdyšní (Dipnoi), lalokoploutví (Crossopterygii), násadcoploutví (Brachipterygii) a paprskoploutví (Actinopterygii).

16

Dvojdyšní jsou sladkovodní ryby, které se poprvé objevily ve spodním devonu a byly rozšířeny po celé zeměkouli. V současné době žije pouze 6 druhů této skupiny v tropických a subtropických vodách Austrálie, Afriky a Jižní Ameriky. Známým druhem je především bahník australský (Neoceratodus forsteri). Plynový měchýř, který se poprvé vytvořil u kostnatých ryb, je u dvojdyšných pozměněn ve zvláštní, nicméně však funkční plíce s vlastním zásobováním krví ze srdce, jako je tomu u suchozemských obratlovců. Lalokoploutvé ryby byly významnými dravci devonských sladkých vod. Z jedné ze skupin lalokoploutvých ryb vznikli první suchozemští obratlovci - předchůdci dnešních obojživelníků. Poprvé se objevili ve spodním devonu a vymizeli ve středním karbonu. Jediným současně žijícím druhem lalokoploutvých ryb je známá latimérie podivná (Latimeria chalumnae), objevená v roce 1938 u jihovýchodního pobřeží Afriky. Ulovení jedinci tohoto druhu měřili až 180 cm a jejich hmotnost dosahovala 80 kg i více. Jsou to dravci živící se rybami. Paprskoploutvé ryby se objevily ve středním devonu a v průběhu karbonu se postupně staly nejpočetnější skupinou ryb, nejprve v sladkých vodách, později i v mořích. Patří sem dnes již vymřelí Paleonisci, dále chrupavčití ganoidi (Chondrostei), kostnatí ganoidi (Holostei) a vyšší kostnaté ryby (Teleostei). Mezi paprskoploutvé bývají obyčejně řazeny též násadcoploutvé ryby (Brachiopterygii). Paleonisci se objevili v devonu a vymizeli v křídě. Počínaje triasem byli v jednotlivých vrstvách zástupci paleonisků postupně nahrazováni představiteli kostnatých ganoidů. Současní chrupavčití ganoidi jsou řazeni do řádu jeseterů (Acipenseriformes). Patří se např. jeseteři (rod Acipenser) a lopatonosové (rod Pseudoscaphirhynchus), celkem asi 25 většinou velkých druhů, žijících ve sladkých i slaných vodách Evropy, Asie a Severní Ameriky. Kostnatí ganoidi jsou dnes zastoupeni dvěma řády, kaprouny (Amiiformes) a kostlíny (Lepisosteiformes). Celkem 10 druhů je rozšířeno ve sladkých vodách Severní Ameriky. Největší z nich dosahují délky až 3,5 m, většinou však dorůstají délky 2 m. Z násadcoploutvých ryb přežilo do dnešního dne pouze 10 druhů bichirů (Polypteridae) a jeden druh rodu Calamoichthys. Všichni žijí v Africe.

Obr.13. Vývoj základních skupin bezčelistnatců a ryb v průběhu geologických dob. A - kruhoústi (Cyclostomata), B - chrupavčité ryby (Chondrichthyes), C - chrupavčití ganoidi (Chondrostei), D - kostnatí ganoidi (Holostei), E - vyšší kostnaté ryby (Teleostei), F - dvojdyšní (Dipnoi), G - lalokoploutví (Crossopterygii), H - vývojový směr k obojživelníkům. Poslední a nejvýznamnější skupinou paprskoploutvých ryb jsou vyšší kostnaté ryby (Teleostei), které se patrně vyvinuly z kostnatých ganoidů. Poprvé se objevily ve středním triasu. Důležitým znakem vyšších kostnatých ryb je navenek souměrný, tzv. homocerkní ocas. Šupiny mají cykloidní nebo ktenoidní, obratle jsou zcela osifikované, plynový měchýř slouží především jako hydrostatický orgán. Jsou to většinou malé až středně velké ryby, dlouhé obvykle kolem 30 cm a v tvarech těla velice variabilní. Vývoj základních skupin ryb v průběhu geologických dob je znázorněn na obr. 13, charakterističtí zástupci na obr. 14. Při klasifikaci ryb respektují vědci uvedené základní členění, liší se však v pojetí a řazení vyšších klasifikačních jednotek - tříd, podtříd a nadřádů. V této knize jsme použili zjednodušenou soustavu ryb vycházející z uvedených přehledů. Určitá zjednodušení jsou však i v řazení řádů a čeledí. SYSTEMATIKA RYB Systematika je biologická vědní disciplína,která třídí živé organismy do hierarchicky uspořádaného systému při respektování vývojové příbuznosti jednotlivých systematických skupin. K třídění využívá morfologické, anatomické, fyziologické, etologické a další znaky. Základní systematickou jednotkou (taxonem) je druh tvořený jedinci a jejich soubory (populacemi), které se ve volné přírodě nekříží s jedinci ostatních druhů. Vyššími základními systematickými kategoriemi jsou rod, čeleď, řád, třída a kmen. K detailnějšímu členění organismů se základní kategorie dále dělí např. na podrod, nadrod, nadčeleď atd.

17

Obr.14. Vybraní zástupci vymřelých bezčelistnatců (Ostracodermi - Pteropsis rostrata - 1), čelistnatců (Placodermi - zástupce rodu Remigolepis - 2) starobylí zástupci kostnatých ryb bahník australský Neoceratodus forsteri - 3) latimerie Latimeria chalumnae - 4).

První klasifikaci běžně známých živočichů provedl Aristoteles, avšak první obecně uznávanou vědeckou klasifikaci živočichů a rostlin vypracoval teprve švédský přírodovědec Karel Linné (publikoval pod jménem Carolus Linnaeus) v polovině 18. století. Navázal tím na řadu svých předchůdců, např. systém ryb převzal od svého přítele Petra Artediho. Desáté vydání Linnéova systému v roce 1758, nazvaného Systema naturae, se stalo základem vědecké nomenklatury a je respektováno dodnes. Linné zavedl a důsledně dodržoval tzv. binomický systém, ve kterém každý druh dostal dvě jména. První jméno, psané s velkým počátečním písmenem, je jméno rodové, druhé, psané s malým počátečním písmenem, označuje druhovou příslušnost a je jménem druhovým. Za jménem druhu se ve vědeckých pracích uvádí jméno autora (případně jeho zkratka), který druh popsal, a letopočet, v němž byl popis druhu uveřejněn. U druhů, které byly přeřazeny z původního rodu do jiného, je název autora v závorce [např. původně Cyprinus rutilus Linnaeus, 1758 se změnil na Rutilus rutilus (Linnaeus, 1758)]. Latinské či řecké názvy ryb často označují nějakou morfologickou či anatomickou zvláštnost příslušného druhu. Tak ostroretka (rod Chondrostoma) označuje v řečtině rybu se zrohovatělými okraji ústního otvoru (řecky chondros - chrupavka, stoma - ústa). Název rodu Pleuronectes znamená řecky plavající na boku, rod Solea je z latiny a znamená sandál. V názvech ryb se objevují i zeměpisné názvy nebo jsou přijímána místní pojmenování ryby. Například u dálně východních lososů rodu Oncorhynchus jsou druhová jména ve skutečnosti místní domorodá pojmenování těchto ryb (nerka, čavyča, keta, gorbuša). Často se v rodových i druhových názvech ryb objevují též jména významných ichthyologů (např. Novumbra hubbsi podle amerického ichthyologa C. L. Hubbse či Gobio kessleri podle ruského ichthyologa K. T. Kesslera). Vytváření národního (českého) názvosloví ryb není snadné, především pokud se snažíme přesně dodržovat binomické latinské názvosloví. To lze ukázat hned na skupině žraloků. Pro ně bychom pak nemohli použít stejné rodové jméno (žralok, rejnok) pro různé latinské rodové názvy, např. Hexanchus, Lamna, Cetorhinus, Alopias atd. To by vedlo k vymýšlení nových nezvyklých a nepraktických jmen. Totéž platí pro názvy čeledí a řádů. Při popisu nových druhů využívají vědci morfometrická měření a jejich vzájemné poměry. Hodnotí jednak meristické znaky (např. počet šupin v postranní čáře, počet obratlů, paprsků v ploutvích atd.), jednak proporční (plastické) znaky (např. délka hlavy, délka ocasního násadce, výška těla atd.). Anatomických zvláštností je používáno spíše k oddělování vyšších taxonů (čeledí, řádů, tříd). V současné době se k odlišení jednotlivých taxonů ryb používá i počet chromozómů, jejich umístění a tvar. Další moderní metodou je elektroforéza, při níž jsou pomocí elektrického pole od sebe oddělovány jednotlivé druhově specifické bílkoviny (např. krevního séra), které se pohybují v roztoku rychlostí úměrnou jejich molekulové váze. Problém elektroforézy je v tom, že zatím nejsme schopni rozlišit vnitřní strukturu stejně velkých a těžkých molekul. Při popisu jednotlivých druhů ryb se setkáváme s tzv. ploutevními vzorci, které udávají počet tvrdých (nerozvětvených) paprsků římskými číslicemi a počet měkkých, rozvětvených paprsků arabskými číslicemi. Například ploutevní vzorec plotice obecné vypadá takto: D III/8-9; A 111/10-12; P 1/16-17; V II/8-9. Znamená to, že v hřbetní ploutvi (dorzální - D) jsou 3 tvrdé paprsky a 8-9 měkkých, v řitní (anální - A) 3 tvrdé a 10-12 měkkých. Stejně je udán počet paprsků v prsní (pectorální) a břišní (ventrální) ploutvi. Při určování

18

ryb se kromě počtu paprsků v ploutvích využívá též počet šupin v postranní čáře (linea lateralis - zkratka L.l.) nebo počet tyčinek na prvním žaberním oblouku či počet obratlů. VZNIK NOVÝCH DRUHŮ Každý druh se skládá z jednotlivců a jejich souborů (populací) žijících na určitém území (areálu). V průběhu historického vývoje se postupně mění podmínky, kterým se druh buď přizpůsobí a potom přežívá, anebo se nepřizpůsobí a postupně zanikne. Nicméně i takový druh, který se přizpůsobí, se postupně mění, takže po nějaké době (řádově po statisících až miliónech let) může být odlišný (někdy až nápadně odlišný) od svého předka. Původní druh se tak postupně přemění v jiný, více či méně příbuzný druh. Původní počet druhů se tím však nemění, neboť z jednoho výchozího druhu vznikne opět pouze jeden "nový" druh. Mechanismus, kterým se počet druhů zvyšuje, může být následující. Populace tvořící nějaký rybí druh mohou vytvářet v rámci svého areálu řadu místních forem. Ty mohou být po určitou dobu od sebe odděleny nějakou nepřekonatelnou překážkou (např. geografickou - oddělením povodí). To jim zabraňuje, aby se dále navzájem křížily a předávaly si tak své geny (tj. charakteristické rysy,

15. Schéma měření morfologických znaků. Lt celková délka těla, 1-2 - délka těla, 1-3 - předdorzální rozpětí, 4-5 - největší výška těla, 6-7 nejmenší výška těla, 1-8 - délka hlavy, neznačeny jsou též šupiny postranní čáry a paprsky ploutví.

vlohy).Pokud takováto izolace trvá dostatečně dlouho (tj. řádově 104-106 let), mohou se izolované populace postupně změnit v samostatné druhy. Tyto nové druhy si zachovávají svou samostatnost i poté, co původní překážka, která jim zabraňovala ve vzájemném křížení, zmizí. Příkladem tohoto způsobu rozšíření počtu druhů je okoun říční (Perca fluviatilis), který v současné době žije v Eurasii až po Kolymu a dále ve východní části USA a Kanady. Jeho původně souvislý areál se rozpadl na dva, obývané populacemi, které jsou řazeny ke dvěma odlišným druhů Perca fluviatilis v Eurasii a Perca flavescens v Americe. Kromě geografické izolace známe ještě izolaci ekologickou, kdy dva či více druhů může vzniknout z výchozího druhu v témže prostředí tím, že jednotlivé populace trvale obývají jinou část řeky či jezera, třou se na jiných místech, v jinou dobu atd. Při vzniku nových druhů hraje však roli i etologická izolace, zabraňující vzájemnému křížení mezi potenciálními druhy jejich odlišným chováním při rozmnožování. ZOOGEOGRAFIE Výskyt určitých druhů ryb v určitých oblastech zeměkoule není náhodný. Je ovlivněn současnými podmínkami prostředí a historickým vývojem jednotlivých oblastí Země. Rozšíření sladkovodních druhů ryb je ovlivněno např. nadmořskou výškou, mořských druhů hloubkou. Tato zonálnost však koreluje též se zeměpisnou šířkou. Například ve střední Evropě jsou oblasti nad 600-800 m n. m. osídleny chladnomilnými druhy, vyskytujícími se zároveň v severní Evropě (sivěn, síhové). V mořích porušují uniformitu prostředí mořské proudy. Například pobřeží severozápadní Evropy je ovlivněno teplým Golfským proudem natolik, že se zde vyskytují i teplomilné druhy z čeledí letounovitých, pyskounovitých, cípalovitých, pražmovitých či parmicovitých. Oceány a moře pokrývají kolem 71 % zemského povrchu a je v nich soustředěno až 98 % veškeré vody na zemi. Pevnina obyčejně pozvolna pokračuje za pobřežní linií do moří a vytváří tzv. kontinentální šelf, který je v průměru kolem 75 km široký, ale místy dosahuje šířky až 600 km. Hloubka v oblasti kontinentálního šelfu je kolem 130 m, někdy i 500 m. V blízkosti evropských břehů je známá především Doggerská mělčina v Severním moři. Také Baltské a Barentsovo moře jsou velmi mělká. Kontinentální šelf pokračuje pevninským svahem, tam se rychle zvyšuje hloubka. Následuje hlubokomořská rovina, přerušovaná jednak příkopy (v nich hloubka dosahuje maxima), jednak středooceánskými hřbety, kde se hloubka opět snižuje. Světový oceán je třeba dělit geograficky (horizontálně) a vertikálně, tj. respektovat různé hloubky na téže zeměpisné šířce. Z geografického hlediska členění moří nás nejvíce zajímá boreální oblast s podoblastmi arktickou, atlantsko-boreální, atlantsko-mediteránní a sarmatskou. Druhová odlišnost jednotlivých podoblastí je

19

velmi nápadná především v mělkém příbřežním (tzv. litorálním) pásmu, kde se v jednotlivých podoblastech výrazně mění teplota. Druhově nejchudší je chladná arktická podoblast. Žije tu kolem 130 druhů ryb, většinou bentických (žijících při dně). Nejvíce jsou zastoupeny čeledi vrankovití, treskovití, vlkoušovití, pancířníkovití, platýzovití, koruškovití a lososovití. Hospodářsky nejvýznamnějšími zástupci jsou tresky (Arctogadus borealis a Boreogadus saida. Druhově bohatší je atlantsko-boreální a atlantsko-mediteránní podoblast. V každé z nich žije asi 600 až 700 druhů, většina z nich je společná oběma podoblastem. Do atlantsko--boreální podoblasti patří okrajová moře - Barentsovo, Norské, Severní a Baltské, do atlantsko-mediteránní pak příbřežní části Atlantského oceánu na jih od kanálu La Manche až k pobřeží severní Afriky a Středozemní moře. Rozloha Severního a Baltského moře se s opakovanými poklesy hladiny moří v ledových dobách několikrát změnila. Severní moře bylo v té době pouze zálivem Atlantského oceánu. Baltské moře několikrát změnilo svůj charakter ze sladkovodní nádrže na slanovodní moře, a tím se podstatně měnilo druhové složení jeho fauny. V současné době je slanost Baltského moře v jeho západní části kolem 15 %, to je necelá polovina slanosti oceánů. Zajímavou rybí faunu má Středozemní moře. Vyvíjelo se totiž samostatně od mladších prvohor až do počátku třetihor jako součást rozsáhlého moře Tethys, které se rozprostíralo od jižní Evropy a severní Afriky do Malé Asie a dále až po Indonésii. Zbytky moře Tethys jsou nynější Středozemní, Černé a Kaspické moře. V současné době žije ve Středozemním moři kolem 500 druhů ryb. Část těchto druhů sem pronikla po jeho spojení s Atlantským oceánem, část jsou původní druhy, které pak naopak pronikly do Atlantského oceánu (někteří zástupci z čeledi slizounovitých, hlaváčovitých, pyskounovitých, sardinka evropská, sardel evropská). Vyskytují se zde i boreoatlantské prvky (ostroun obecný, rejnok ostnatý, platýsi malý a obecný, treska tmavá, štítník šedý, makrela obecná). V ledových dobách zde žili i lososi a pstruzi (potoční pstruzi žijí dodnes v potocích severoafrického Atlasu). Ve Středozemním moři jsou i teplomilné pelagiální druhy tuňák obecný, mečoun obecný, cípal hlavatý. Žijí zde též druhy ryb z Černého moře, které se sem dostaly po spojení obou moří koncem pleistocénu asi přes 15 000 lety, (např. jeseter hvězdnatý, vyza). V zcela nedávné době proniklo do Středozemního moře kolem 14 druhů ryb z Rudého moře prokopaným Suezským kanálem (došlo k tzv. lessepsiánské migraci, nazvané podle stavitele Suezského průplavu F. M. Lessepse). Současná fauna Černého moře, patřícího k sarmatské podoblasti, má kolem 140 druhů a je zcela ovlivněna středomořskou faunou. V minulosti bylo území Černého moře, podobně jako Baltské moře, sladkovodním jezerem (tzv. Sarmatské jezero), které se v době své největší rozlohy v miocénu (tj. před 20-25 mil. lety) rozprostíralo od Rakouska až po středoasijské jezero Balchaš. Dnešní Černé moře má slanost 18 %o a část jeho původní sladkovodní fauny byla zatlačena do severních, méně slaných zálivů (do Azovského moře). V Černém moři jsou obyvatelné pouze povrchové vrstvy vody do 130-200 m. Je zde rozšířeno asi 30 endemických (pouze zde se vyskytujících) druhů, většinou z čeledi hlaváčovitých. Ve větších hloubkách je vysoká koncentrace sirovodíku, která znemožňuje život. Zoogeografické členění sladkých vod je propracováno podrobněji než zoogeografické členění moří. V průběhu ledových dob, kdy bylo velké množství vody vázáno v ledovcích, byla hladina světových moří níže než dnes. V podmínkách Evropy to znamenalo, že mnohé říční soustavy byly spojeny, například Rýn s Temží, Dunaj s Dněstrem, Donem a Dněprem. To umožnilo šíření sladkovodních druhů ryb. Sladkovodní ryby jsou proto skupinou organismů, na které lze velmi dobře demonstrovat historii spojení jednotlivých říčních systémů a vytvoření současných sladkovodních faunistických komplexů. V Evropě žije 126 druhů sladkovodních ryb, ve stejně velké Kanadě 177 druhů ryb. Pokud k Evropě přidáme ještě část území Ruska (tj. celou severní Asii), dostaneme se zhruba k počtu 400 druhů sladkovodních ryb. To je velmi málo ve srovnání se stejně velkou Severní Amerikou, kde žije víc než700 druhů sladkovodních ryb. Nízký počet sladkovodních druhů ryb v Evropě souvisí především s ledovými dobami a dále se skutečností, že v Evropě nejsou velké toky. Jen Dunaj a Volha mohou být srovnány se světovými veletoky. Z nich však pouze Dunaj nebyl ovlivněn ledovými dobami a stal se útočištěm původních třetihorních druhů po nástupu ledovců. Dunaj má také v Evropě nejvíce druhů sladkovodních ryb (63). Směrem na východ, západ a sever počet druhů ryb v evropských řekách klesá. Severní Dvina a Pečora mají po 30 druzích, Labe má 40 druhů, Temže 20 druhů, Volha 60 druhů. Evropa spolu se severní Afrikou a severní Asií (severně od Himaláje) je řazena do tzv. palearktické oblasti. Tato oblast má především ve své severní části mnoho společných druhů s oblastí nearktickou, zahrnující Severní Ameriku. (Obě tyto oblasti bývají někdy spojovány do jediné tzv. holarktické oblasti.) Společné druhy ryb obou oblastí patří k čeledím lipanovitých, lososovitých, blatňákovitých, štikovitých, okounovitých a k rodům mihule, vranka a mník. V rámci palearktické oblasti se vyděluje několik podoblastí. Podoblast Severního ledového moře zahrnuje všechny řeky v Evropě i Asii tekoucí na sever. V Evropě a Asii žije v této podoblasti okolo 80 druhů ryb. Pro nás je však zajímavá pouze její evropská část s řekami Norska, severního

20

Finska, poloostrova Koly a dále s řekami Severní Dvinou a Pečorou. Všude zde žijí lososi, v Severní Dvině je rozšířen navíc cejn velký, ouklej a tloušť. Zbytek Evropy lze přiřadit do středomořské podoblasti, která je dále členěna na provincie baltskou, středomořskou a ponto-kaspicko-aralskou. Baltská provincie zahrnuje řeky tekoucí do Baltského a Severního moře, včetně řek tekoucích do Biskajského zálivu a alpských řek, středomořská provincie řeky tekoucí do Středozemního moře, včetně řek Pyrenejského poloostrova tekoucích do Atlantského oceánu, a pontokaspicko-aralská provincie řeky tekoucí do Černého a Kaspického moře a Aralského jezera. V baltské provincii žije 55 druhů ryb. Vyskytuje se zde většina druhů z podoblasti Severního ledového moře, z teplomilných druhů pak parma, cejn siný, cejn perleťový, ostrucha křivočará a sumec obecný. V další provincii (středomořské) je málo lososovitých druhů a ani celkový počet druhů ryb zde není velký, což lze vysvětlit krátkostí a izolací jednotlivých toků. Početný na druhy je rod ostroretka. Pouze zde se vyskytují rody Pachychilon, Aulopyge. Pro ponto-kaspicko-aralskou provincii jsou charakteristické rody Caspiomyzon (mihule), Clupeonella (sleděc), Proterorhinus (hlavačka) a další. Nejvýznamnějšími řekami provincie jsou Dunaj a Volha. V Dunaji chybí mihule říční, je zde však endemická (tj. pouze zde se vyskytující) mihule karpatská, dále hlavatka, ježdík žlutý a oba druhy drsků. Dunaj spolu s Rýnem bývají někdy oddělovány do samostatné zoogeografické provincie. Řeky jižních evropských poloostrovů nejsou příliš bohaté na sladkovodní druhy ryb. Například v řekách Pyrenejského poloostrova žije pouze 16 druhů sladkovodních ryb. RYBY A PROSTŘEDÍ Ekologie je věda, která se zabývá vztahy mezi jednotlivými organismy, populacemi a společenstvy a jejich prostředím a mezi organismy navzájem. To platí i pro ryby, jejichž rozšíření na Zemi i početnost jejich populací je omezována jednak souborem fyzikálních a chemických vlastností vody, jakými jsou slanost, teplota, množství rozpuštěného kyslíku, kyselost, koncentrace základních živin a světlo, jednak vztahy mezi jednotlivými druhy. Každoročně se narodí miliónová hejna potěru, který poté, co dospěje, zanechává nové potomstvo. Mezi jedinci téhož druhu dochází ke složitým vazbám při vzájemné soutěži o potravu, o místo k úkrytu, o místo k rozmnožování či o sexuálního partnera. Neméně složité jsou však vztahy mezi jednotlivými druhy. Výsledkem jsou neustálé změny početnosti jednotlivých populací, které v konečném důsledku vedou buď k rozšíření areálu druhu a k jeho prosperitě, anebo naopak k jeho zmenšení, což může vést až k vymizení druhu. Člověk ovlivňuje populace ryb přímo tím, že je loví, a nepřímo tím, že likviduje trdliště, vysušuje rozsáhlá území, napřimuje toky atd. Zemědělství a průmysl významně zhoršují kvalitu vody. Veškerá tato aktivita člověka působí na druhovou pestrost ryb i na jejich početnost. Ryby, podobně jako ostatní organismy, jsou do určité míry schopny se přizpůsobit měnícím se podmínkám, jejich přizpůsobivost však není neomezená. Mrtvá těla plovoucí na hladině řek i moří se stále častěji stávají přesvědčivým důkazem našeho špatného hospodaření v přírodě.

Voda Voda se od vzduchu liší především svou vysokou hustotou (je přibližně 8OOkrát hustší než vzduch). Je výborným rozpustidlem minerálních látek nezbytných k životu, ale bohužel i řady škodlivin. Díky své hustotě má voda velkou nadnášecí schopnost. Největší živočichové proto žijí ve vodě. Hmotnost kytovců často přesahuje 100 t, to je ve srovnání s největším suchozemským savcem slonem asi 20krát více. Je pravděpodobné, že i největší druhohorní plazi dinosauři vzhledem ke své obrovské hmotnosti (vážili až 30 t) žili v mělkých vodách. Mořská voda obsahuje v průměru 33-38 %o solí, především chloridu sodného (NaCl). Slanost mořské vody zvyšují výpar a tvorba ledu, přítok sladké říční vody naopak slanost mořské vody snižuje. Mořská voda se salinitou větší než 15 %o zvyšuje s poklesem teplot postupně svou hustotu až k bodu tuhnutí, který je - 1,9 °C. V tom se liší od sladké vody, která má nejvyšší hustotu při 4 °C. Skutečnost, že sladká voda má nejvyšší hustotu při této teplotě, má velký význam pro sladkovodní organismy. Ty přečkávají zimu u dna rybníků, jezer či řek, kde se koncentruje nejtěžší nezamrzající voda, teplá 4 °C. Ve vodě jsou přítomny mnohé důležité prvky nezbytné k životu. K syntéze bílkovin (hlavních stavebních kamenů těl organismů) je nezbytný dusík a fosfor. Dusík je ve vodě obsažen v dusičnanech a dusitanech nebo v amoniaku. Je zde i ve formě organické (v aminokyselinách). Do vody se dostává i se srážkami. Fosfor je významným limitujícím prvkem fotosyntézy rostlin. Ve vodě je ve formě fosfátů nebo jako rozpuštěný organický fosfor. Důležitý je též křemík a řada stopových prvků, přítomných ve velmi nízkých koncentracích. Jsou to například železo, mangan a zinek,

21

všechny jsou důležitými složkami oxidačních enzymů, nebo molybden, zinek, kobalt a měď, významné při regulaci růstu rostlin. Teplota Teplota ovlivňuje všechny životní pochody ryb, ale i počet druhů v jednotlivých typech vod. Průměrná teplota povrchové vrstvy oceánu je kolem 17 oC. Pohybuje se od -1,9 oC, to je bod tuhnutí mořské vody, až po 26 oC v tropických oblastech. Na 50° severní šířky je průměrná roční teplota vody při povrchu asi 5-6 °C. Ve sladkých vodách kolísá teplota vody od 0° C do více než 50 °C v některých horkých pramenech. I zde však ještě žijí ryby (např. Cyprinodon macularius v teplých pramenech v Kalifornii). Naopak štice příbuzná Dallia pectoralis ze Sibiře a Aljašky vydrží i zamrznutí v ledu. Jsou známy případy, kdy psi nakrmení zmrzlými rybami ryby vyvrhli, když se jim po rozmrznutí začaly hýbat v žaludku. Teplota ve sladkých vodách (především mělkých nádržích) je mnohem více závislá na teplotě vzduchu než mořská voda. Všeobecně proto platí, že mořské ryby jsou méně přizpůsobeny ke změnám teploty než sladkovodní druhy. Především hlubokomořské druhy ryb jsou velmi citlivé a reagují často již na změny teploty v rozmezí několika desetin stupně (to jsou stenotermní druhy). Většina druhů ryb se aktivně vyhýbá teplotě vyšší než 30 -35 °C. Při těchto teplotách se totiž rychle zvyšuje spotřeba kyslíku, toho je navíc v teplé vodě rozpuštěno méně. Příznivá teplota však pozitivně ovlivňuje trávení, rychlost plavání množství spotřebované potravy. Kapr v Evropě roste intenzivně pouze v měsících, kdy teplota vody přesahuje 15-20 °C. Při těchto teplotách se též tře. Na teplotě vody je závislá i doba embryonálního vývoje. Např. u okouna trvá při teplotě vody 10 °C 4 týdny, při teplotě 20 °C pouze 6 dnů. Kyslík a oxid uhličitý Důležitým limitujícím faktorem ve vodním prostředí je kyslík. Jeho množství je regulováno výměnou s atmosférou, produkcí kyslíku zelenými rostlinami (především rozsivkami a zelenými řasami), dýcháním živočichů, mikroorganismů i rostlin. Množství rozpuštěného kyslíku ve vodě je nepřímo závislé na teplotě vody a na množství solí, které jsou v ní rozpuštěné. V 1 litru sladké vody je při 0°C rozpuštěno 10,29 ml kyslíku, v 1 litru mořské vody stejné teploty pouze 8 ml kyslíku. Při 30oC klesne množství kyslíku ve sladké vodě na 5,6 ml a v mořské vodě na 4,5 ml (1 ml = 1,4 g). V mořské vodě je díky obrovskému objemu a nepatrné koncentraci živin stále dostatečné množství rozpuštěného kyslíku. Ve sladkých vodách však množství rozpuštěného kyslíku velmi kolísá. Kyslík zde je spotřebováván při dýchání rostlin a živočichů a k rozkladu jejich odumřelých těl. Když si uvědomíme malé rozměry sladkovodních nádrží a řek, a navíc obrovská množství organických látek, která se sem v hustě zalidněných oblastech dostávají, snadno pochopíme význam kyslíku v těchto vodách. Množství organické hmoty je totiž postupně rozkládáno a k tomu je třeba odpovídající množství kyslíku (na rozklad organických odpadů z jednoho člověka je třeba 50-70 g kyslíku). Kyslík se zde tedy stává limitujícím faktorem. Není divu, že právě mezi sladkovodními druhy ryb se vyvinula řada přizpůsobení na nedostatek kyslíku. Také dělení toků na rybí pásma respektuje nároky ryb na množství kyslíku. Nejvíce kyslíku je v horských úsecích řek a potoků se spádem mezi 10-30 % na 1 km toku. V tomto tzv. pstruhovém pásmu žijí např. pstruzi, vranky, mřenky. V následujícím lipanovém pásmu se spádem 5-20 % se vyskytuje lipan spolu s tlouštěm, parmou, ostroretkou, hrouzkem a ouklejkou. V parmovém pásmu se spádem 2-15 % žije parma, ostroretka, podoustev, tloušť, ale i plotice, proudník, hrouzek, mřenka a další druhy. Konečně v tzv. cejnovém pásmu, které je v dolním toku řek s minimálním spádem, žije cejn, kapr, lín, sumec, candát, ouklej, hořavka, ježdík aj. Jednotlivá pásma nejsou však od sebe ostře oddělena, množství rozpuštěného kyslíku postupně klesá, počínaje pstruhovým pásmem, od plného nasycení často až k nule. V některých úsecích řek dochází i na dolních tocích znovu k vytvoření pásem horních toků. Např. pstruhové pásmo pod přehradami, ze kterých vytéká studená voda; taková voda se po nasycení kyslíkem stává vhodným prostředím pro pstruha a další druhy ryb tohoto pásma. Pod Vranskou přehradou nad Prahou, ale i v Praze lze potom tyto druhy lovit. V sladkých stojatých vodách se v průběhu roku voda promíchává činností větru a změnami své teploty a hustoty. Díky tomu se dostane voda bohatá kyslíkem i do spodních vrstev. Podobně i v mořích dochází k promíchávání vody. V polárních oblastech klesá studená a kyslíkem bohatá voda z povrchových vrstev do hloubky a postupně teče směrem k rovníku. Odhaduje se, že voda z hloubek Atlantiku byla při povrchu asi před 500 lety, voda z hloubek Tichého oceánu před 1000 lety. V některých uzavřených mořích (např. Černém moři) se však voda z hloubek k povrchu nedostane, a je proto bez kyslíku. K životu ve vodě je důležitý i oxid uhličitý (CO2). Při fotosyntéze totiž z něho a vody za pomoci sluneční energie vznikají organické sloučeniny, které jsou nezbytné pro život všech organismů. Do vody se oxid uhli-

22

čitý dostává s dešťovou vodou, dále jako odpadní produkt při dýchání živočichů, rostlin i mikroorganismů a v závislosti na pH rozkladem kyselého uhličitanu vápenatého a následně kyseliny uhličité. Kyselost vody Kyselost vody (tzv. pH - zkratka potentia hydrogeni) v mořských a sladkých vodách je ovlivněna reakcemi mezi oxidem uhličitým, uhličitany a kyselými uhličitany. V rybníku s nadbytkem minerálních živin dochází ve dne k intenzivní fotosyntéze. Tím se spotřebuje oxid uhličitý a reakce vody se posouvá do zásaditých hodnot (neutrální hodnota pH je 7, větší hodnoty označují zásaditou reakci, menší reakci kyselou). Současným jezerům však hrozí druhý extrém. Tím je přílišné oky selení vody kyselými srážkami, které vznikají zvýšenou koncentrací oxidu siřičitého ve vzduchu a jeho reakcí se srážkovou vodou. Při tom vznikají kyselina siřičitá a sírová. Tak se dnes zvyšuje kyselost jezer v Severní Americe a v Evropě a všude tam, kde se spaluje uhlí se zvýšeným obsahem síry. Hodnoty pH těchto vod klesají až na pH 3-4, takže jsou pro ryby neobyvatelné. U nás se to týká pouze šumavských jezer, jejich nízké pH však není ovlivňováno pouze kyselými srážkami. V mořích není zatím pH vody limitujícím faktorem pro život ryb a dalších živočichů, neboť vysoký obsah solí a obrovský objem vody účinek kyselých srážek kompenzují. Hodnota pH moří je proto konstantní a pohybuje se mezi 8,1-8,3. Světlo Světelná energie je nezbytná pro všechny organismy. Zelené rostliny ji poutají a při fotosyntéze přeměňují na chemickou energii vázanou v jejich tělech a dále přístupnou živočichům. Ve vodním prostředí intenzita světla s hloubkou velmi rychle klesá, takže fotosyntéza je možná jen v horních vrstvách moří (do 100-200 m). Ryby jsou však schopné žít i v daleko větších hloubkách; zde jsou ovšem potravně závislé na tom, co je vyprodukováno v horních vrstvách vody (v tzv. eufotické vrstvě). Ve sladkých vodách dosahuje eufotická vrstva maximálně do 40 m, ale někdy jen do 20 cm (v silně znečištěných vodách, obyčejně bohatých na živiny). Pro ryby je významné též pravidelné kolísání množství světla v průběhu roku (tzv. fotoperioda). Ta ovlivňuje pohlavní cyklus ryb, má vliv na migrace a na vytváření hejn. Pravidelné střídání dne a noci ovlivňuje aktivitu, přijímání potravy atd. Pozitivní reakce řady druhů ryb na světlo se využívá při mořském i sladkovodním rybolovu. Ryby jsou lákány na světlo a potom loveny. Tak lze lovit např. sledě, šproty, sardinky, makrely. Druhy, které žijí při dně, především ve větších hloubkách, však na světlo téměř nereagují (jeseteři, rejnoci) anebo před světlem prchají (především hlubokomořské druhy). Se zvětšující se hloubkou v mořích stoupá počet ryb aktivně vydávajících světlo (v hloubce 300 m má 45 % druhů ryb světelné orgány). Ryby jsou však schopny rozlišovat stopy světla ještě v hloubce 700 m. Oči ryb z těchto hloubek jsou nápadně velké a zaujímají až 1/3 povrchu hlavy. Ještě hlouběji se však oči opět zmenšují. V hloubkách pod 1 500 m žijí již všechny organismy v absolutní tmě, a pokud mají oči, pak jen proto, aby mohly registrovat světlo vydávané ostatními druhy. ZNEČIŠTĚNÍ VOD Množství odpadních vod, produkovaných denně miliónovým městem, se blíží půl miliónu tun a představuje říčku o průtoku kolem 5 m s2. Stejné množství odpadních vod stačí vyprodukovat i středně velká celulózka či potravinářský podnik. Pro ryby a další organismy jsou škodlivé i toxické odpady průmyslových podniků, obsahující např. soli těžkých kovů (měď, olovo, nikl, kadmium, rtuť a další). Všechny tyto látky jsou pro ryby nebezpečné v koncentracích tisícin miligramu až jednoho miligramu na litr vody (miligram představuje milióntinu kg, tedy 10-6kg). V potravních řetězcích se v tělech řas, korýšů a ryb škodlivé látky kumulují, a mohou se tak dostat až do těla člověka. Tak např. v zálivu Minamata v Japonsku zemřelo v roce 1956 přes 40 lidí, kteří se živili rybami lovenými poblíž výpusti odpadních vod závodu na výrobu acetaldehydu, kde byla používána rtuť jako katalyzátor. Zemědělská velkovýroba obohacuje vodu především sloučeninami dusíku používanými jako umělá hnojiva a v menší míře též sloučeninami fosforu. Tím se zvyšuje úživnost (trofie) sladkých vod a následně pak produkce organické hmoty (sinic a řas). Ve vodě se objevuje tzv. vodní květ, který vzniká shlukováním některých druhů sinic ve vločky, viditelné pouhým okem. Po odumření těchto drobných rostlin je k jejich rozkladu často spotřebován veškerý ve vodě rozpuštěný kyslík a ryby hynou zadušením. Fosfor jako limitující prvek růstu rostlin se v současné době dostává do vody i z mycích prostředků používaných v domácnostech (jejich aktivní složka je obyčejně rozpuštěna ve fosforečných solích).

23

V mořském prostředí jsou ohroženými oblastmi okolí ústí velkých řek, které sem nesou obrovské množství organických a hygienicky závadných látek, těžké kovy, pesticidy a další škodliviny. Velmi nebezpečné jsou havárie velkých tankerů s výtlakem několika set tisíc tun převážejících ropu. Ropné produkty však přinášejí do moře i řeky z vnitrozemí (Rýnem například přitéká denně do Severního moře kolem 12 000 t ropných produktů). V každém následujícím článku potravního řetězce, počínajícího rostlinami, se koncentrace škodliviny zvyšuje zhruba o jeden až dva řády. Například při koncentraci DDT na úrovni 10-9 ve fytoplanktonu je v zooplanktonu koncentrace této látky již 10-8, u šprota 10-7a u makrely 10-6. Dalším typem znečištění sladkých vod, ale i mořských zálivů, je tepelné znečištění v blízkosti tepelných a atomových elektráren. Množství odpadního tepla je tak velké, že může podstatným způsobem změnit tepelný režim vody. Podle velikosti elektrárny se průměrné zvýšení teploty vody pohybuje mezi 5-10° C. Výsledkem je menší množství rozpuštěného kyslíku ve vodě a narušení důležitých biologických cyklů ryb (např. rozmnožování, migrace, přežívání, růst atd.). Z takovýchto lokalit trvale mizí chladnomilné druhy (především lososovité). ROZMNOŽOVÁNÍ Díky opakovanému rozmnožování se jednotlivé druhy ryb udržují na zemi po mnoho miliónů let. Od dob Darwina víme, že především počet životaschopných potomků rozhoduje o evoluční výhodě či nevýhodě jedinců, populací a druhů. U ryb můžeme pozorovat nejrůznější způsoby rozmnožování, z nichž každý má své výhody i nevýhody. Tam, kde je konkurence mezi jednotlivými druhy nízká, vyplatí se přivádět na svět velké množství malých potomků, kteří (pokud to okolí - především klimatické podmínky - dovolí), rychle zaplní celý prostor. Naopak tam, kde probíhá ostrý konkurenční boj, je nezbytné přivádět na svět potomky větší a lépe vybavené pro další přežití. Mezi oběma krajními případy přirozeně existuje řada přechodů. Pohlavní buňky Na počátku rozmnožovacího období se v těle samců formují samčí pohlavní buňky - spermie, při procesu zvaném spermatogeneze, v těle samic se tvoří samicí pohlavní buňky (vajíčka zvaná někdy jikry) při ovogenezi. Oba typy pohlavních buněk mají pouze polovinu chromozómů a teprve po oplození se počet chromozómů dostane na původní hodnotu charakteristickou pro daný druh. Spermie jednotlivých druhů ryb se liší tvarem i velikostí, nejčastější je však vejčitý tvar s dlouhým bičíkem, který umožňuje spermii aktivní pohyb směrem k vajíčku. Každé vajíčko obsahuje jednak zásobní látky pro výživu embrya (žloutek), jednak vlastní zárodečný váček, z něhož po oplození vznikne nový jedinec. Vajíčko je chráněno několika obaly - primárním vaječným obalem, žloutkovou blánou zvanou membrána vitelina, a nejméně ještě jedním ochranným obalem vznikajícím přeměnou vyživovacích buněk (sekundární vaječný obal). U některých druhů vznikají ještě další, tzv. terciární vaječné obaly. Ty se tvoří až po oplození, a to činností různých přídavných žláz ve vývodních cestách pohlavních orgánů samice. Takovými obaly jsou třeba rohovíte vaječné schránky žraloků. Velikost rybích vajíček (jiker) je velmi rozdílná. Největší vajíčka mají vejcorodí žraloci (6-10 cm dlouhá). Relativně velké jikry mají též lososovité ryby (4-7 mm) a jeseteři (14 mm). Nejmenší jikry mají druhy, které jich mají v poměru ke své velikosti nejvíce (např. u sledu jsou velké maximálně 1 mm). V rámci druhu mají největší jikry středně staří jedinci. S velikostí jiker těsně souvisí množství zásobních látek, které jsou k dispozici vyvíjejícímu se zárodku. Čím více je zásobních látek, tím větší, samostatnější a pohyblivější larva se nakonec vylíhne. Často jsou velká vajíčka adaptací na prostředí, v němž se líhnou, které je chudé na potravu. Počet jiker u jednotlivých druhů ryb je závislý na velikosti samice. Nejméně jiker mají nejmenší druhy. Tak samice koljušky je schopna vytřít okolo 100 jiker, střevle 500-5 000 jiker. Kapr podle velikosti vytře 100-250 000 jiker na 1 kg vlastní hmotnosti, takže 5 kg těžká samice může vytřít přes milión jiker. Většina evropských sladkovodních druhů ryb produkuje ročně řádově deset až sto tisíc jiker. Z mořských druhů je nejplodnější měsíčník, produkující až 300 miliónů jiker, mník mořský až 60 miliónů jiker, treska obecná 2-9 miliónů jiker, sleď 100 000-2 milióny jiker. TŘENÍ Vývoj zárodků Při rozmnožování (tření) naprosté většiny ryb samci a samice vypouštějí pohlavní produkty volně do vody. K oplození jiker tedy dochází mimo mateřský organismus (je vnější) a oplozovacím médiem, ve kterém se pohybují spermie, je okolní voda. Při tomto typu oplození dochází přirozeně ke ztrátám, neboť množství jiker zůstane neoplozeno. To platí především pro ryby vytírající se hromadně. Druhy pečující o potomstvo (např. cichlidy, hlaváči) se vytírají v párech, a proto procento oplozených jiker je podstatně vyšší. U žraloků, rejnoků a u sladkovodních rybek z čeledi Poecilidae dochází k vnitřnímu oplození, při němž samec vystřiku-

24

je mlíčí přímo do pohlavního otvoru samice či do jeho těsné blízkosti. Slouží mu k tomu speciální kopulační orgány, kterými jsou u žraloků a rejnoků pozměněné břišní ploutve (pterygopody), u živorodek čeledi Poecilidae pak pozměněná řitní ploutev (gonopodium). Většina evropských druhů se tře pouze jedenkrát do roka, některé se však vytírají opakovaně (tzv. porcionální čili dávkovitý výtěr), jako např. cejn, tloušť, perlín, parmice. Kapr aklimatizovaný na Jávě dospívá v 1,5-2 letech života a tře se zhruba každé dva měsíce. Černomořská parmice Mullus barbatus ponticus vytírá po tři měsíce každodenně několik jiker. Toto porcionální tření lze chápat jako adaptaci na optimální využití potravy, jejíž nabídka se v teplé části roku několikrát obnovuje. V místech, kde dochází k velkým změnám v úrovni hladiny vody, je porcionální tření jednou z možností, jak nahradit předcházející neúspěšný výtěr. Většina evropských druhů ryb se tře na jaře, kdy se postupně zvyšuje teplota vody a dny se prodlužují. Ve sladkých vodách se jako jedny z prvních vytírají hned po rozmrznutí ledu štiky. Štičí potěr tak získá značný náskok před ostatními, později se troucími druhy a s postupujícím jarem se pak živí jejich potěrem. Velmi brzy se tře také okoun, který se spokojí s teplotou vody kolem 8 °C. Pak následují kaprovité druhy ryb a z nich nejpozději teplomilný kapr a lín. Na podzim a v zimě se tře např. pstruh, losos, síhové a mník. Jejich embrya se vyvíjejí na trdlištích (místech tření) až do následujícího jara. Z mořských druhů se na jaře třou sledi, ale známe též rasy sledu, které se třou v létě a na podzim. Brzy na jaře, v únoru až dubnu, se tře treska obecná, v zimě treska krátkovousá. Často se stává, že tentýž druh se tře v různých místech svého rozšíření v různou dobu, především v závislosti na teplotě vody. Tak např. huňáček se tře v západní části Barentsova moře v březnu až květnu, kdežto v jeho východní části v srpnu až září. Střevle se tře na Kavkaze v dubnu, v Pečoře až v červenci. V Austrálii se aklimatizovaný okoun říční tře v říjnu a listopadu. Různé rasy téhož druhu se často začínají třít v různou dobu. Známé jsou jarní a podzimní rasy u sledě, mihule, síhů a u některých lososů. Počátek vývoje nového jedince je zahájen oplozením, tedy splynutím samčí a samicí pohlavní buňky v buňku jedinou, v zygotu. Po proniknutí do vajíčka ztrácí spermie ocásek, její jádro se postupně dostane zhruba do středu vajíčka a splyne s jeho jádrem. Po oplození jikry následuje vývoj zárodku, tzv. embryogeneze, která probíhá většinu času uvnitř vaječných obalů. V průběhu embryonální periody je nově vznikající jedinec zcela závislý na výživě ze zásobních látek, jež jsou uloženy ve žloutku. Embryonální periodu lze rozdělit na tři fáze. První z nich je fáze blastogeneze, při níž dochází k rýhování vajíčka a ke vzniku orgánových základů. V průběhu této fáze zárodek většinou neroste. Následuje fáze organogeneze, ve které se intenzivně zvětšují orgánové základy množením buněk a jejich zvětšováním. Jakmile se embryo uvolní z vaječných obalů, nastupuje fáze volného embrya. Embryo se začne podobat dospělému jedinci. Fáze volného embrya trvá velmi dlouho, např. u lososů, naopak velmi krátká je u kaprovitých ryb. Doba této fáze je přímo úměrná velikosti žloutkového váčku. Jakmile je volné embryo schopno přijímat vnější potravu, přechází do larvální periody - stává se larvou. Larvální perioda končí vytvořením kostry a resorpcí embryonálního ploutevního lemu. Následuje juvenilní perioda, v níž je již nový jedinec (potěr) podobný dospělé rybě a liší se od ní velikostí, nezralostí gonád a často i zbarvením. Například u lososovitých ryb se vyskytují na těle juvenilní tmavé pásy. Juvenilní perioda končí dozráním gonád. Po ní nastupuje stadium dospělosti (tzv. adultní perioda). Období dospělosti může trvat od několika měsíců (některé druhy z čeledi hlaváčovitých) do několika desítek let věku. Velké druhy se však mohou dožít i sta let (např. vyza). Pouze málo jedinců se dožije stáří, tj. senescentní periody, v níž se téměř zastavuje růst, ryby vynechávají tření nebo se již vůbec netřou. Tato perioda proběhne velmi rychle např. u pacifických lososů, kteří uhynou krátce po výtěru. Zajímavý je vývoj jiker bez předchozího oplození (tzv. partenogeneze). Například u sledě se neoplozená jikra může vyvinout až do stadia volně plovoucí larvy. U karase stříbřitého se v evropských populacích vyskytují pouze samice, samci jen velmi zřídka (v jeho původní domovině ve východní Asii jsou však v populacích zastoupena obě pohlaví). U populací bez samců dochází k tzv. gynogenezi, kdy spermie jiného druhu pouze dává impuls k dělení, ale neoplozuje vaječnou buňku. Výsledkem jsou však opět jen samice karase stříbřitého. Péče o potomstvo V průběhu dlouhého vývoje se u ryb vyvinula řada způsobů péče o jikry či mláďata. Nejméně starostí si s jikrami dělají tzv. pelagofilové, kteří vytírají své jikry přímo do volné vody. Patří sem makrely, sardinky, síhové, řada druhů tresek, kambaly, ze sladkovodních ostrucha křivočará a mnohé další. Jejich nelepivé jikry se v průběhu vývoje volně vznášejí ve vodním sloupci. K tomu, aby neklesly ke dnu, jim slouží velká tuková kapka. Vyvíjejí se obyčejně ve vodě, kde je trvale dostatek kyslíku. Embrya ani larvy těchto druhů proto nejsou adaptovány na nedostatek kyslíku. Vzhledem k tomu, že ztráty na jikrách i embryích jsou v průběhu vývoje ve volné vodě značně vysoké, vytírají tyto druhy velký počet jiker.

25

Při dně se vytírají tzv. bentofilové. Patří sem ryby vytírající se na rostliny (tzv. fytofilové), na kameny (tzv. litofilové) nebo na písek (tzv. psamofilové). Fytofilové mají jikry s lepivým obalem, kterým se pevně zachytí na ponořené živé nebo mrtvé vodní rostliny. Někteří jsou vázáni na čerstvě zaplavené suchozemské rostliny (např. štika) a nevytřou se, pokud nemají na trdlišti takovýto podklad. Jikry i zárodky jsou adaptovány na nedostatek kyslíku, k němuž dochází především v noci. K přichycení na rostlinách mají embrya na hlavě zvláštní, tzv. cementové žlázy. Do této skupiny patří kromě kapra a štiky též cejn, plotice, mořské druhy z čeledi pyskounovitých. V horních úsecích řek, ale též na skalnatých pobřežích moří by fytofilové neměli mnoho příležitostí k výtěru. Proto ryby, které zde žijí, nevyžadují jako třecí substrát rostliny, ale kamenité dno (druhy z čeledí lososovitých, jeseterovitých, dále drsci, parmy, většina druhů hlaváčovitých). Jejich embrya se obyčejně bojí světla (jsou fotofobická), a tak zůstávají mezi kameny až do strávení žloutku. Na písčité dno se vytírají psamofilové, jako například hrouzci, mugilové, mřenka. Řada druhů se však vytírá na více typů podkladů (plotice,cejn, perlín). Prvním stupněm péče o potomstvo je aktivní hlídání míst tření (trdlišť), dalším je ostraha jiker a nakonec i vylíhlých mláďat. První stupeň této rodičovské péče lze pozorovat např. u lososů, kteří vyhledávají vhodné trdliště (někde v horním úseku řeky), kde vytlučou prudkými pohyby těla ve dně jednoduché hnízdo, a navíc určitou dobu aktivně hlídají jeho okolí. Zajímavý způsob ochrany potomků je vyvinut u tzv. ostrakofilů, kteří kladou jikry do plášťové dutiny měkkýšů. Dobře známá je hořavka. Některé druhy z čeledi Liparidae ukrývají jikry v žaberní dutině krabů. Nejjednoduššími hnízdy v pravém slova smyslu jsou pouhé prohlubně ve dně, vybudované a hlídané samcem. Taková hnízda budují okounci ze Severní Ameriky, z nich např. slunečnice pestrá byla aklimatizována v Evropě. Jamky v písku vyhlubují i některé pražmy. Jiné druhy budují hnízda z rostlinných zbytků (např. koljuška, sumec, pyskoun zelený). Dalším typem hnízd jsou tzv. pěnová hnízda ryb z čeledi lezounovitých (Anabantidae), jejichž zástupcem je třeba bojovnice pestrá. Rybky z čeledí vrankovitých a hlaváčovitých využívají jako hnízda dutiny pod kameny nebo kořeny. Pozoruhodným způsobem se starají o potomstvo samci mořských koníků a jehel z řádu Syngnathiformes. Samci mají v ocasní části břišní strany těla zvláštní váček vytvořený záhyby kůže. Sem kladou samičky jikry a ty jsou tam inkubovány do vylíhnutí. Okraje váčku srůstají a jsou protkány hustou sítí vlásečnic, jimiž jsou jikry a embrya zásobována kyslíkem. Jeden z nejdokonalejších způsobů péče o potomstvo je živorodost. U pravé živorodosti (viviparie) se zárodky vyvíjejí v těle matky bez vaječných obalů a jsou různými způsoby vyživovány. Například u některých žraloků a rejnoků se vytváří žloutková (nepravá) placenta, která vyživuje vyvíjející se embryo živinami z děložní sliznice. Při žloutkové placentaci se stěna žloutkového váčku těsně přimyká k děložní stěně, případně se s ní ještě těsněji spojuje pomocí prstovitých výběžků (klků). Jindy embryo aktivně pohlcuje sekret děložní sliznice nebo požírá neoplozená vajíčka. U živorodých kostnatých ryb se na výživě embryí podílí stěna vaječníků a dochází i ke kanibalismu mezi embryi uvnitř vaječníků. U většiny druhů živorodých ryb se však embrya vyvíjejí v těle matky bez toho, že by využívala jinou potravu než tu, kterou mají ve žloutku jikry. Mláďata se rodí v okamžiku, kdy jikra opouští tělo matky (to je tzv. vejcoživorodost - ovoviviparie). Ta je dobře známá u žraloků z řádu Squaliformes, dále u latimérie, z kostnatých ryb u okouníka mořského, slimule živorodé a u akvaristům známých živorodek. POTRAVA RYB Potravou získávají ryby energii nezbytnou k růstu, rozmnožování, pohybu a nakonec i k získání další potravy. Jako všichni studenokrevní obratlovci vydrží ryby velmi dlouho bez potravy. Ani několikaměsíční hladovka je nezahubí, neboť v období nedostatku přežívají na úkor dříve vytvořených zásob. Základními skupinami rybí potravy jsou plankton, bentos a ryby. Pouze omezený počet rybích druhů jsou parazité. Plankton je společenstvo trvale ve vodě se vznášejících organismů, které nemají žádnou nebo mají jen omezenou schopnost samostatného pohybu. Termín je odvozen z řeckého slova planktós - bloudící, zmítaný sem a tam. Zooplankton představuje jeho živočišnou složku, fytoplankton složku rostlinnou. Opakem planktonu je nekton, od řeckého slova nektós - plovoucí, tj. společenstvo aktivně se pohybujících živočichů. Mezi nekton patří především ryby, ale i hlavonožci, želvy, kytovci aj. V mořích žije asi 2 000 druhů fytoplanktonu, z nichž asi 1 700 je rozšířeno na severní polokouli. Mezi důležité zástupce fytoplanktonu patří rozsivky, obrněnky, si-nice a řasy. Všechny tyto skupiny jsou rozšířeny i ve sladkých vodách, i když rody a druhy jsou zde jiné. Z asi 2 000 druhů mořských živočichů, které lze řadit mezi zooplankton, je kolem 1 200 druhů korýšů (Crustacea) a asi 400 druhů larev láčkovců a měkkýšů. Žaberní tyčinky fytoplanktonofágních (tj. fytoplanktonem se živících) ryb jsou velmi dlouhé a husté, takže slouží jako účinný filtr k cezení vody. Výkonnost žaberního filtru je vysoká. Tak např. Brevortia tyranus ze západní části Atlantského oceánu přefiltruje za minu-

26

tu až 40 1 vody. Pouze málo druhů ryb je v dospělosti adaptováno na využívání fytoplanktonu. Jedním z nich je z jihovýchodní Asie do Evropy introdukovaný tolstolobik bílý, který se v mládí živí zooplanktonem, v dospělosti fytoplanktonem. Druhy živící se zooplanktonem nazýváme zooplanktonofágy. Potravu filtrují podobně jako fytoplanktonofágové pomocí žaberních tyčinek. Patří sem některé druhy sledu a sardinky. Ze sladkovodních druhů jsou specializováni na zooplankton síhové, ouklej a některé další kaprovité ryby. Zooplanktonem se živí i dva současní největší žraloci - žralok obrovský a žralok veliký. Filtrační aparát zooplanktonofágů je méně hustý než u fytoplanktonofágů, neboť jednotlivé druhy zooplanktonu, kterými se živí, jsou zhruba 1 Okřát větší než běžné druhy fytoplanktonu. Některé ryby se živí vyššími ponořenými nebo plovoucími rostlinami (makrofyty), ale i nárosty řas apod. Je pochopitelné, že konzumují rostlinnou potravu spolu s živočichy, kteří na nich žijí. Tak mořské ryby z čeledi cípalovitých, seškrabávající rasové nárosty, využívají i organický detrit a živočichy, kteří jsou v nich ukryti. Ze sladkovodních druhů podobným způsobem získává potravu ostroretka, někdy plotice a některé cichlidy. Vyššími rostlinami se živí z evropských ryb perlín a z Asie introdukovaný amur bílý. Další skupinou organismů sloužících rybám za potravu jsou živočichové žijící v různých hloubkách na dně moří i sladkých vod. Souborně je nazýváme bentosem (řecky benthos - hlubina). Druhová pestrost bentických živočichů je obrovská. Uvádí se, že ve světových mořích jich žije kolem 180 000 druhů (včetně bentických druhů ryb). Téměř všechny mořské bentické druhy žijí v příbřežní mělké zóně moří. Opět jako v případě planktonu je i bentos složen z rostlinné složky (fytobentos) a živočišné složky (zoobentos). Fytobentos však představuje méně než jedno procento potravy využívané mořskými živočichy. Ve sladkých vodách je podíl fytobentosu ve výživě ryb o něco vyšší. Mezi mořské bentické živočichy patří houby, plži, chroustnatky, někteří korýši, mnohoštětinatci, mlži. Ve sladkých vodách osidlují dna nádrží a řek prvoci, vířníci, hlístice, drobní korýši, larvy hmyzu (např. pakomáři), máloštětinatí červi a měkkýši. Ryby živící se bentosem nazýváme bentofágy. Patří sem především druhy zdržující se trvale na dně (rejnoci, platýsi, ďasové, štítníci a hlaváči v mořích, mřenky, sekavci a vranky ve sladkých vodách). Bentosem se živí i další druhy, které u dna nacházejí potravu (cejni, kapr). Mořskými ježovkami, hadicemi, měkkýši a kraby se živí zubatky. Využívají silné a špičaté zuby k rozdrcení ochranných skořápek kořisti. Naopak plochými zuby, připomínajícími spíše destičky, drtí koraly a skořápky měkkýšů ryby z řádu čtverzubců. Další potravní skupinou jsou rybožravé ryby neboli dravci v užším slova smyslu. Mezi dravce patří žraloci, lososi, tresky, makrely, tuňáci, barakudy a další druhy. Ze sladkovodních evropských druhů patří mezi dravce například pstruzi, hlavatka, štika, bolen, candáti, sumec, okoun.Speciální skupinou jsou parazitické druhy ryb (např. mihule). Druhové složení potravy, kterou se jednotlivé ryby živí, se mění nejen s věkem, ale i s roční dobou. Většina druhů ryb využívá tu potravu, které je nejvíce a která je navíc snadno dostupná. Například treska trnoostná se živí na jaře převážně jikrami sledu a v létě bentosem. Podobně žralok veliký se na jaře a v létě živí planktonem a v zimě spíše bentosem. Mnozí síhové, kteří jsou známí jako zooplanktonofágové, se v některých jezerech živí bentickými měkkýši. Rozmanitosti potravy odpovídá též typ a tvar rybích čelistí sloužících k jejímu uchopení či drcení. U dravců jsou nápadné dlouhé ozubené čelisti (zuby jsou na maxile, mandibule i premaxile). V ústní dutině jsou další speciální zuby na vomeru, palatinu a ektopterygoideu. Důležitým typem zubů kostnatých ryb jsou tzv. požerákové zuby, které mají na posledním žaberním oblouku kaprovité ryby. Slouží k drcení větší kořisti a k odcezení přebytečné vody z potravy. Mihule mají ústní nálevku posetou rohovitými nepravými zuby. Pro mnohé bentofágní druhy jsou charakteristická vysunovatelná (tzv. protraktilní) ústa, s jejichž pomocí vysávají potravu ze dna, např. cejn velký, kapr obecný, jeseteři nebo ryby z čeledi Mormyridae. Planktonofágové mají poměrně velké a široce rozevíratelné čelisti, žaberní tyčinky jim slouží jako síto, přes které cedí nasávanou vodu. Ryby živící se nárosty řas (tzv. perifytonem) mají ústa často v podobě příčné štěrbiny. Dolní, někdy i horní ret je obvykle opatřen ostrým okrajem z rohoviny (např. u ostroretky či u cípalů). Mnohé bentofágní druhy mají kolem úst vousy, na nichž jsou umístěny smyslové orgány sloužící rybě při hledání potravy. Potravu pohlcuje většina druhů vcelku, aniž by ji rozmělňovala. Někteří dravci jsou však schopni vykusovat kusy masa z kořisti, která může být i větší, než jsou oni sami (to je známo u žraloků, bahníka afrického, jihoamerických piraň, ale i u sliznatek), strouhat ji a nasávat (mihule). Většina ryb živících se živočišnou potravou využívá v průměru 80 % přijaté potravy, zatímco zbytek odchází jako exkrementy z těla ven. Druhy živící se převážně rostlinnou potravou využívají však pouze 50-60 % přijaté potravy. Značná část energie ze strávené (asimilované) potravy je využita na fyziologické pochody, další část na přírůstek hmotnosti těla (tj. na produkci nové biomasy) a na tvorbu pohlavních buněk. Poměr mezi hmotností pohlcené potravy a přírůstkem hmotnosti těla ryby je závislý na charakteru potravy, na roční

27

době, velikosti a stáří ryby. U dravců se pohybuje mezi 5-10 : 1, to znamená, že tyto druhy spotřebují v průměru 5-10 kg ryb na přírůstek jednoho kilogramu vlastního těla. U rostlinožravých druhů anebo u druhů živících se živočichy, kde však je velký odpad (např. při konzumaci korýšů), se poměr mezi hmotností potravy a přírůstkem pohybuje mezi 10-100 : 1. U černomořské parmice Mullus barbatus ponticus bylo zjištěno, že za 24 hodin spotřebuje množství potravy odpovídající 20 % hmotnosti jejího těla. Využití potravy je 70 %. Dvě třetiny tohoto množství jsou spotřebovány na fyziologické pochody, necelá jedna třetina na tvorbu pohlavních buněk a jen pouhá jedna setina na růst hmotnosti těla. Denní spotřeba potravy se mění s velikostí ryb (u větších ryb je menší), s teplotou (je vyšší při vyšší teplotě) a též s nabídkou potravy (zvyšuje se, pokud je nadbytek potravy). Pohybuje se v průměru kolem 10-20 % hmotnosti ryby u malých jedinců a okolo 5 % u větších jedinců. Studium množství spotřebované potravy a jejího využití pro růst je významné především v rybničních chovech, kde podle výsledků spotřeby přirozené potravy můžeme rozhodovat o množství dodatkových krmiv. RŮST RYB Růst každého individua je doprovázen zvětšováním délky a hmotnosti těla. U ryb na rozdíl od jiných skupin živočichů (ptáků, savců či hmyzu) pokračuje délkový i hmotnostní růst těla i po dosažení pohlavní zralosti (říkáme, že mají neukončený růst). Stejným způsobem rostou i obojživelníci, plazi, měkkýši nebo stromy. To však neznamená, že ryby rostou donekonečna. Rychlost jejich růstu se po dosažení pohlavní zralosti postupně zpomaluje. Dalším omezením růstu je věk dosahovaný jednotlivými druhy. Řada tropických sladkovodních druhů (např. akvaristům známé characidy) a z mořských druhů např. hlaváči se obyčejně nedožijí víc než jednoho roku života. Velké druhy naopak dosahují věku i přes 100 let. Existují záznamy o 1001501etých jeseterech a vyzách. Tyto údaje však nemusí být vždy zcela přesné. Mnohem přesnější jsou údaje o stáří, kterého dosáhly některé ryby v zajetí. Existují záznamy o jeseteru žijícím v zajetí po 69 let, kapru chovaném 38 let, pstruhu 49 let, úhoři 68 let. V přírodě se však ryby jen zřídka dožijí takovéhoto stáří. Zhruba lze říci, že většina druhů se dožije 1-20 let. Patrně nejmenším druhem je hlaváčovitá rybka Pandaka pygmea z Filipínských ostrovů, která dorůstá pouze 8-12 mm délky. Ne o mnoho větší jsou hlaváči z evropských pobřežních vod (např. zástupci rodu Crystalogobius). Na druhé straně jsou mezi parybami a rybami takoví obři, jako je žralok velrybí, který dosahuje délky více než 15 m, nebo žralok obrovský dosahující délky až 18 m. Z tažných druhů, které žijí v moři, ale ke tření se stěhují do sladkých vod (tzv. anadromní tah na rozdíl od opačného katadromního tahu např. úhoře), je největší vyza velká, která dosahuje až 9 m délky a 1,5-2 tuny hmotnosti. Ani sumec, jako zástupce velkých sladkovodních ryb, není se svými až 3 m délky a 200 kg hmotnosti žádným trpaslíkem. V současné době však ryby nemají příliš času na to, aby dorostly rekordních rozměrů. Mnohem dříve je obvykle vyloví rybáři. Například jeseter ruský dosahoval v úlovcích paleolitických lovců délky až 3 m, dnešní kusy však měří maximálně 2,4 m. Z abiotických faktorů ovlivňujících růst ryb je velmi důležitá teplota. Příliš nízké či vysoké teploty růst zpomalují. Kapr přestává přijímat potravu, jakmile teplota vody klesne pod 13-15 °C. Díky tomu roste v podmínkách větší části Evropy pouze v letních měsících. Na druhé straně se však většina ryb vyhýbá teplotě vyšší než 30-35 CC a také při této teplotě neroste. Vliv početnosti ryb na jejich růst je dávno znám rybníkářům, kteří byli od nepaměti nuceni respektovat závislost mezi početností ryb nasazených do rybníku a jejich individuálními i celkovými přírůstky. Individuální přírůstky jsou nejvyšší tehdy, když počet ryb v rybníku je malý. Pokud zvýšíme počet nasazených ryb, jejich přírůstky se poněkud sníží, ale výnos se zvýší. Dalším zvyšováním početnosti násady klesnou přírůstky natolik, že i výnos absolutně poklesne. Chovatel ryb se musí proto rozhodnout, zda chce získat vysoký výnos při relativně malé kusové hmotnosti jednotlivých ryb, anebo menší výnos s vyšší průměrnou hmotností vylovených ryb. Podobné vztahy platí i pro volné vody. Vliv početnosti je však často maskován dalšími faktory (především potravními vztahy mezi různými druhy ryb). Proto lze často jen obtížně rozhodnout, který z faktorů je nejvíce zodpovědný za snížení rychlosti růstu. V omezeném prostoru je růst ovlivněn i zvýšenou koncentrací metabolitů, a to v některých případech pozitivně, jindy negativně. U teritoriálních druhů (např. u pstruha) nutí zvýšený počet ryb téhož druhu dominantního jedince neustále upevňovat svoje dominantní postavení. To na něj klade zvýšené energetické nároky, nestačí nalovit dost potravy, jeho růst se zpomaluje. Postupně je proto vystřídán jiným jedincem a celá situace se několikrát zopakuje. Konečným výsledkem je zpomalený růst všech členů populace, a to i tehdy, když mají dostatek potravy. K ovlivnění růstu však mnohdy stačí pouze zrakové nebo čichové kontakty jedinců určitého druhu. Experimentálně bylo zjištěno, že některé druhy slizounovitých v případě, že jsou jejich zástupci drženi v akváriích odděleně bez možnosti vzájemných zrakových či čichových kontaktů, rostou po-

28

maleji než v případě, když tyto kontakty existují. Také potěr sumečka amerického přijímá víc potravy a i rychleji roste, pokud je chován ve skupině. Rychlý růst je pro rybu významný mimo jiné i tím, že rychleji unikne tlaku dravců, neboť ti jsou schopni pozřít kořist jen do určité velikosti. Nápadné je to především u vysokotělých druhů, například cejnů. Takovéto druhy jsou od určité délky těla (a jí odpovídající výšce) pro dravce jako potravní objekt prakticky nevyužitelné. S rychlým růstem dochází též k rychlejšímu pohlavnímu dozrávání ryb, a tedy i k časnějšímu rozmnožování. Při rychlém růstu se zvyšuje i množství zásobních látek v jikrách, a tím i pravděpodobnost přežití embryí a larev. Tak se postupně může zvýšit početnost populace, která však následně způsobí snížení rychlosti růstu. Rychlost růstu ve vazbě na potravu zde vystupuje jako regulační mechanismus početnosti populací. Určování stáří a rychlosti růstu Po druhé světové válce se stala středem pozornosti biologů otázka hodnocení absolutního stáří jedinců různých skupin živočichů. K tomu jsou využívány opakující se struktury na mineralizovaných podpůrných či ochranných částech skeletu (skořápky měkkýšů, kosti, zuby, ušní kaménky obratlovců). V ichtyologii jsou již od začátku tohoto století úspěšně používány k určování stáří a rychlosti růstu ryb jejich šupiny, kosti žaberního víčka, obratle nebo ušní kaménky. Základem pro stanovení stáří a rychlosti růstu ryb jsou každoročně se opakující soustředěně uspořádané struktury na šupinách (je na obr. 3) či na některých kostech. Šupina totiž roste tak, že pod základní centrální destičku (sklerit) se postupně s růstem ryby podkládají nové a nové destičky, které mají vždy o něco větší průměr. Při pohledu shora vytvářejí okraje destiček soustředné kruhy. V období pomalého růstu jsou jednotlivé sklerity hustě u sebe, naopak na jaře a v létě, kdy ryba intenzivně roste, jsou od sebe značně oddálené. Hranice mezi hustě k sobě přiloženými a oddálenými sklerity (anulus) označuje vždy jeden prožitý rok. Vzdálenost od středu šupiny k jednotlivým anulům je úměrná délce, o kterou ryba za dobu jednoho roku přirostla. Na šupině lze však registrovat i zpomalení růstu ve vegetační době, kdy ochlazení, nedostatek potravy či nemoc výrazně zpomalí růst. Takovéto nepravé anuly je třeba odlišovat od skutečných ročních anulů, abychom rybě nepřidávali roky života a nehodnotili chybně rychlost jejího růstu. Střídání hustě k sobě přiložených a oddálených skleritů na šupinách ryb je charakteristické pro ryby mírného pásma. Ovšem i v tropických a subtropických oblastech dochází periodicky ke snížení či zastavení růstu v období sucha. Na šupinách, kostech či otolitech lze v těchto oblastech pozorovat podobné koncentricky uspořádané struktury, vzniklé sezónními změnami v ukládání fosforečnanu a uhličitanu vápenatého podobně jako u ryb z mírného pásma. V praxi je často třeba ověřovat zjištěné hodnoty stáří a délek za uplynulé roky života nějakou další metodu nezávislou na studiu šupin. K tomu se dobře hodí značené ryby, u kterých od jejich označení můžeme přesně sledovat jejich růst. Pokud je navíc pravidelně ročně vylovujeme, lze přímo měřit délky, kterých v jednotlivých letech svého života dosáhly, a údaje porovnat se strukturou na šupinách. POPULAČNÍ DYNAMIKA Populací bývá obyčejně označována skupina jedinců téhož druhu žijící v určité oblasti a volně se mezi sebou křížící. Lze ji dobře charakterizovat početností jedinců, mortalitou, natalitou, věkovým složením a rozmístěním jedinců v prostoru. U hospodářsky významných, ale i u ohrožených druhů je znalost uvedených parametrů nezbytná, abychom byli schopni optimalizovat jejich výlov anebo posoudit nezbytná opatření k přežití dané populace. Populace, která není omezena nedostatkem potravy ani prostorem, rychle zvětšuje svou početnost (říkáme, že realizuje svůj biotický potenciál). Avšak situace, kdy zdroj potravy je v nadbytku, netrvá dlouho. Pokud by tomu tak bylo, pokryla by se naše planeta brzy těly rostlin a živočichů, kteří by nakonec neměli ani dostatek potravy, ani místo k životu. Jediným druhem, který zatím trvale zvyšuje svou početnost, je člověk. Všechny ostatní druhy nejsou schopny významně překročit jistou mez početnosti, jež je pro ně a pro danou oblast a čas maximálně možná. Tato maximální početnost je dána tzv. nosnou kapacitou prostředí. Kolem této hodnoty kolísá početnost populací s většími či menšími výkyvy. U ryb, stejně jako u řady dalších druhů živočichů i rostlin, je známo, že některé ročníky jsou mnohonásobně početnější než ostatní. Tak lov sledu v severovýchodním Atlantiku byl vždy závislý na početných ročnících, které po mnoho let tvořily podstatnou část úlovku. Známe krátkodobé fluktuace početnosti opakující se zhruba po 4-9-10 letech. Změny početnosti populací ryb jsou podmíněny klimatickými faktory, jako je teplota v době tření a po něm, vodnatost jednotlivých let, dále množstvím potravy a konkurenčními vztahy. Početnost ryb je dále ovlivněna natalitou (počtem narozených jedinců), která souvisí s průměrným množstvím jiker jednotlivých samic. Na druhé straně stabili-

29

ta početnosti populace do značné míry závisí na věkovém složení třecích hejn. Tření se totiž obvykle zúčastňuje víc věkových skupin ryb. Pouze u některých druhů převládá v třecím hejnu věková skupina, která se tře poprvé v životě (u kaspických sleďů,

Obr.16.Typy značek, Čárkovaně jsou označena místa připevnění značky na tele ryby. 1 - tzv. Leova značka, 2 - plastická značka, 3 - Petersenova značka, 4 - plastická značka "Floy Tag", 5 - plastická přívěsná značka, 6 - plastický knoflík, 7 - čelistní značka, 8 - značka umístěná do tělní dutiny, 9 - podkožní značka. evropských lososů), u většiny ostatních druhů však naopak ve třecím hejnu převládají věkové skupiny, které se již třely (u sledu, kambaly, většiny kaprovitých, okounů atd.). Nejstabilněji jsou třecí populace vyvinuty u dlouhověkých druhů, jakými jsou např. jeseteři. Díky tomu se v minulosti početnost jejich populací jen velmi málo měnila. Jakmile však zasáhl člověk lovem a znečišťováním prostředí, jejich početnost rychle poklesla. Početnost populací souvisí i s nutriční hodnotou jiker jednotlivých druhů ryb, která je závislá na průměrném věku samic zúčastňujících se tření. Nejlepší podmínky pro zdárný vývoj a přežití mají totiž jikry s největší zásobou žloutku. Ta bývá obvykle u jiker od samic v první třetině až polovině věkového rozmezí, v němž se daný druh rozmnožuje. Značení a značkování ryb Základní informace o početnosti, mortalitě, rychlosti růstu, migracích, ale i o osudu vysazených ryb lze získat jejich značením. Tato důležitá technika však není používaná pouze u ryb (vzpomeňme si na kroužkování ptáků nebo netopýrů). Značení ryb má dnes víc než stoletou tradici. Za tuto dobu bylo označeno mnoho miliónů ryb sladkovodních i mořských. Zpětně chycené značené ryby pomohly člověku odhalit mnohá tajemství jejich života. Ryby lze značit dvěma způsoby. První typ značení nerespektuje individualitu značeného jedince (např. značení odstřižením ploutve), druhý umožňuje odlišit jednotlivé ryby. K individuálnímu značení se v současné době využívá řada typů značek přichycených ke skřelím, čelistem nebo zakotvených ve svalovině. Všechny tyto značky mají číslo, podle kterého se dá ryba po dobu, kdy má značku na sobě, individuálně rozpoznat. Základním předpokladem použití všech typů značek je, aby rybě neublížily, nezvyšovaly pravděpodobnost jejího úmrtí, neumožnily její snadnější chycení. Dále je nezbytné, aby manipulace s rybami při značkování byla prováděna co nejšetrněji, a hlavně co nejrychleji.

30

Odhady početnosti U migrujících druhů, např. u lososů, lze přímo spočítat množství ryb, které propluje řekou za určitou dobu. V mořském rybářství se obyčejně spokojujeme pouze s relativními hodnotami početnosti ryb, které lze získat porovnáním velikosti úlovku na jednotku rybářského úsilí. V řadě případů se totiž ukázalo, že výlov ryb je za určitých podmínek úměrný početnosti lovené populace. K odhadům početnosti lze též použít značených ryb. V posledních dvou desetiletích se rychle vyvíjí metoda odhadu početnosti ryb, která využívá ultrasonických hloubkových sond (tzv. echolotů). Tato metoda má řadu výhod. Je nezávislá na výlovních statistikách, je časově nenáročná a variabilita výsledků není velká. Její nevýhoda je v tom, že jí nejsme téměř schopni odlišit jednotlivé druhy, zachytit jedince těsně nad povrchem dna a u hladiny. Navíc pořizovací náklady základního vybavení jsou dosti vysoké. Základem je echosonda vybavená vysílačem, měničem a zpětným přijímačem. Vysílač produkuje elektrické impulsy, které jsou přeměněny v akustický signál. Signál prochází vodou, a pokud narazí na překážku (např. na ryby, dno atd.), odráží se zpět do přístroje, kde je opět přeměněn na elektrický signál. Přístroj je ještě vybaven displejem, na němž se zobrazuje tvar překážky. Čas nutný k tomu, aby zvuková vlna narazila na rybu a vrátila se zpět, je přímo úměrný hloubce, ve které se ryby nacházejí. Zpětné záznamy od jednotlivých ryb mohou být přímo sčítány počítačem, který je součástí přístroje. Úmrtnost ryb Úmrtnost neustále snižuje početnost populací ryb a je vyvažována natalitou. Úmrtnost ryb způsobují dravci, paraziti, nemoci, stáří, nedostatek potravy, ale i teplota vody, pH, znečištění vody škodlivinami atd. Všechny tyto příčiny zahrnujeme pod pojem přirozené úmrtnosti. Člověk tím, že ryby loví, zasahuje do populační dynamiky a způsobuje tzv. výlovní úmrtnost. Nejvyšší přirozená úmrtnost je u jiker a embryí ryb. U embryí k ní dochází především v době, kdy přecházejí na vnější potravu, tj. kdy strávily žloutek jikry a začínají přijímat potravu z vnějšího prostředí. Po tomto období rychlost úmrtnosti poněkud poklesne, ale stále je vysoká. Nejnižší úmrtnost je u dospělých jedinců, s postupujícím stářím se však opět zvyšuje. U většiny druhů, které nepečují o jikry nebo potěr, uhyne v průběhu prvních několika týdnů 95-99 % všech jedinců. Úmrtnost středněvěkých druhů (např. kaprovitých) v období pohlavní dospělosti se pohybuje podle místních podmínek mezi 3040 % ročně. V rybničních chovech, kde je kapr chován jako hlavní ryba, se počítá u dvouleté násady asi s 10% úmrtností. Tuto hodnotu lze zároveň brát jako minimální hodnotu úmrtnosti, neboť všechny příčiny úmrtnosti jsou zde člověkem uměle minimalizovány. V průběhu evoluce se u ryb vyvinula celá řada obranných mechanismů znesnadňujících jejich ulovení dravcem. Nejjednodušší jsou ochranná zbarvení, vytváření hejn, existence obranných trnů na ploutvích, žaberních víčkách, dále ochrana potomstva či využívání úkrytů. Zvláštní skupinou jsou ryby s jedovými žlázami či s jedovatou svalovinou. Frekvence výskytu ochranných adaptací se obyčejně zvyšuje směrem ze severních lokalit k jižním, kde stoupá i počet dravých druhů. V mořích se zvyšuje počet druhů s trny či dalšími obrannými mechanismy jednak směrem k rovníku, jednak v rámci téže zeměpisné šířky směrem k pobřeží. To souvisí s větším počtem druhů (včetně dravých) v těchto místech. Například při pobřeží Afriky na úrovni Dakaru jsou v tralových výlovech zastoupeny "ozbrojené" druhy až v 67 % případů, zatímco dále od břehů klesá jejich zastoupení na 44 %. Podobná situace je i ve sladkých vodách, kde obyčejně v horních tocích je procento "ozbrojených" druhů nižší než ve středních či dolních částech toku. Navíc u severních druhů téže skupiny jsou jejich ochranné trny kratší než u jižních druhů, což lze dobře demonstrovat na ropušnicích a vrankách. Dravci loví v průběhu svého života, ale i v průběhu sezóny různé druhy ryb, většinou takové, které jsou nejpočetnější, nebo ty, které jsou pro ně nejsnáze ulovitelné. V případě, že má dravec nedostatek potravy, využívá i "ozbrojené" druhy (např. štika při nedostatku potravy se živí i koljuškami). V době tření loví dravci s větší intenzitou samce, především takových druhů, které hlídají hnízda, např. samce hlaváčů nebo samce koljušky. Větší úmrtnost samců těchto druhů je kompenzována jejich vyšším zastoupením v potomstvu. Člověk lovící ryby o ně vlastně soutěží s přirozenou úmrtností, tj. s dravci, parazity či nemocemi. Čím více ryb vyloví z vody, tím více potravy uvolní pro zbývající jedince, kteří mohou rychleji dorůstat lovné délky. Biomasa Hmotnost ryb násobena jejich početností tvoří biomasu, to je celkovou hmotnost všech ryb dané populace či více populací v určité době. Člověk, který loví určitou populaci, využívá část její biomasy, jež by se jinak ztratila přirozenou úmrtností. Tu část biomasy, kterou vylovíme, nazýváme výnos. Člověka hospodáře zají-

31

má nejen absolutní velikost výnosu, tj. kolik kilogramů vyloví každoročně z 1 ha vodní plochy, ale také, po kolik sezón bude toto množství lovit. Jistě by nemělo smysl vylovit za rok příliš mnoho ryb a zničit tak rodičovskou populaci. Správný hospodář si tedy každoročně z populace vezme pouze část (asi jednu čtvrtinu až třetinu), aby si tak zajistil výlov i v dalších letech. VÝZNAM RYB PRO ČLOVĚKA Pro člověka byly ryby odjakživa důležitým zdrojem potravy. Už paleolitický lovec využíval migrací ryb k tomu, aby si vytvořil zásoby potravy na období nedostatku. Problémem bylo však jejich uskladňování a uchovávání. Sušení a nasolování byly pravděpodobně první způsoby uchování rybího masa. Studiem šupin a obratlů z odpadních jam v táborech paleolitických lovců je dnes možno zjistit druhy i velikost ryb, které tito lidé lovili. Svalovina ryb obsahuje v sušině 15-30 % bílkovin, to je víc, než obsahuje svalovina ostatních hospodářských zvířat, která člověk chová pro maso. Rybí maso obsahuje všech deset aminokyselin nezbytných pro člověka a je významným zdrojem jódu, fosforu, draslíku, železa, mědi a vitamínů A a D. Vzhledem k nízkému obsahu cukrů je důležitou složkou diet. Mořské ryby jsou až na nepatrné výjimky pouze loveny, aniž by se kdokoli zabýval jejich chovem. To je však hospodaření na úrovni pravěkého sběrače a lovce. Není proto divu, že mnoha místním populacím sledů, sardinek, makrel hrozí nebezpečí anebo již byly přeloveny. Světový výlov ryb Do začátku 19. století nepřesáhl celosvětový mořský rybolov hodnotu 2-3 miliónů tun ryb ročně a na začátku našeho století mohl být na úrovni 5-10 miliónů tun. Stále však neexistovaly celosvětové statistiky, které by shrnovaly výsledky lovu všech zúčastněných států v jednotlivých letech. Až po druhé světové válce a po vzniku OSN začala od roku 1947 vydávat jedna z jejích organizací - FAO (Food and Agricultural Organisation), se sídlem v Římě - tzv. Ročenku rybářské statistiky. Zde jsou zachyceny údaje o lovu ryb ve slaných i sladkých vodách z celého světa. Tam, kde údaje chybí, jsou odhadovány odborníky FAO. První takový odhad byl proveden pro poslední předválečný rok (1938). V tomto roce bylo z moře a sladkých vod uloveno okolo 21 miliónů tun ryb, dalších živočichů a rostlin. V roce 1968 to bylo již 64,3 miliónů tun, tj. třikrát více než v roce 1938. V současné době se ročně z moře loví okolo 70 miliónů tun. Z tohoto množství připadá na měkkýše 34 milióny tun, na korýše asi 2 milióny tun a na mořské rostliny asi 1,5 miliónů tun. Sladké vody přispívají k celkovému ročnímu výlovu dalšími 7-9 milióny tun. Odhady produkce všech ryb oceánu vycházejí z analýzy postupné přeměny energie v potravních řetězcích. Základem je odhad primární produkce fytoplanktonu. Primární produkce je dále spotřebována herbivory čili konzumenty prvního řádu (v moři je to především zooplankton). Zooplankton tvoří potravu konzumentů druhého řádu, po nich nastupují konzumenti dalších řádů. Tak vzniká tzv. potravní řetězec. Dále víme, že při přeměně rostlinné potravy živočichy je vytvořeno jen asi 20 % nové biomasy živočichů (ekologická účinnost). Podobný poměr platí i pro dravce. Na základě hodnot primární produkce, počtu článků v potravních řetězcích a účinností přenosu energie v nich lze odhadnout produkci ryb v oceánech, tj. nově vytvořenou biomasu za rok v jednotkách živé hmotnosti na 241,6.106 tun. Značná část této produkce je však spotřebována rybožravými ptáky a savci, dravými rybami a různými bezobratlými. Navíc je tato hodnota odhadnuta pro všechny druhy ryb. Člověk však využívá jen asi 1 % všech druhů ryb. Proto většina odhadů možného dlouhodobého výnosu ryb z oceánu za předpokladu rovnoměrného využívání většího množství rybích druhů se pohybuje okolo 100 miliónů tun ročně.

Obr.17. Schéma potravního řetězce ve sladkovodním ekosystému. 1 - zelené řasy (fytoplankton), 2 - perloočky (zooplankton), 3 - planktonožravé ryby (ouklej), 4 - dravá ryba (štika).

32

Světový oceán byl FAO rozdělen na 19 hlavních oblastí s velmi rozdílnými výnosy ryb. Největší úlovky ryb jsou v oblastech s největší produkcí fytoplanktonu a zooplanktonu (severozápadní část Tichého oceánu s úlovky kolem 7-9 kg z hektaru plochy, severozápadní a severovýchodní části Atlantiku s úlovky kolem 7 kg z hektaru plochy). V průměru se loví z Atlantiku kolem 2,5 kg.ha-1, z Tichého oceánu 2 kg.ha-1 a nejméně z Indického oceánu, kolem 0,5 kg.ha-1. Ostatně, jak je vidět z mapy, je otevřený oceán vlastně pouští s velmi malou produkcí potravních organismů. Nejvíce potravy pro ryby, a tedy i největší výlov, je soustředěn do mělkých šelfových oblastí moře, eventuálně do míst, kde vzestupné proudy přivádějí k hladině dostatečné množství živin (jako je tomu např. u západního pobřeží Jižní Ameriky). Mořský lov je zaměřen zhruba na 200 druhů ryb. Téměř 80 % celkového výlovu tvoří zástupci pěti řádů: Clupeiformes, Salmoniformes, Gadiformes, Perciformes a Pleuronectiformes. Rekord nejvíce lovené ryby doposud drží sardel peruánská, které bylo v roce 1970 vyloveno přes 13 miliónů tun. V letech 1974-1978 však už její průměrný roční úlovek jen málo přesahoval hodnotu 2 milióny 700 tisíc tun, takže primát nejvíce lovené ryby připadá v současnosti tresce pestré (Theragra chalcogramma), které se ročně uloví až 5 miliónů tun. Nevyužité zdroje Je velmi pravděpodobné, že výlov hlavních druhů ryb v budoucnu již nepřesáhne o mnoho současnou úroveň. Pokud budeme chtít podstatně zvýšit těžbu živočišných bílkovin z moře, bude nezbytné se orientovat na jiné druhy a postupy lovu i chovu. I v dnešní době je ještě možné zvýšit výlov běžných druhů bezobratlých, jako jsou krevety, krabi a ústřice. Podobně lze předpokládat zvýšení výlovu různých hlavonožců. Největší naděje je vkládána do krillu, to jsou vlastně planktoničtí mořští korýši. V severních mořích tvoří hlavní součást krillu skupina druhů rodu Calanus, v Antarktidě druhy rodu Euphasia. Přestože většina těchto korýšů je malá (jen několik milimetrů), vytvářejí veliká seskupení. Úlovky lze ale zvýšit i u některých skupin ryb, které jsou dosud z nejrůznějších důvodů jen málo využívány. Za příklad v tomto směru mohou sloužit létající ryby z řádu Beloniformes, jejichž lov se v poslední době už zvyšuje. Další skupinou ryb, u které se očekává v budoucnosti zvyšování úlovků, jsou ryby z čeledi Myctophidae, příbuzné lososům. Jsou to malé hlubokomořské druhy, které se přes den zdržují v hloubkách pod 500 m a v noci připlouvají do povrchových vrstev. Technologie jejich lovu však není zatím dostatečně propracována. Mořské druhy ryb začínají být v současné době stále častěji i uměle chovány, ovšem způsob jejich chovu je jiný než ve sladkých vodách. Nejznámější chované mořské druhy ryb jsou z čeledi cípalovitých. Jsou to euryhalinní a eurytermní druhy snášející různou koncentraci solí ve vodě i značné kolísání teploty. Výhoda cípalů je opět v tom, že jsou to druhy na nízkých trofických úrovních, tj. živící se rostlinnou potravou, planktonem a detritem. Chovají se ve Středomoří, Indii atp. Dalším euryhalinním druhem je rostlinožravý Chanos chanos, příbuzný sledům. Pochází z pobřežních částí Indického oceánu a Tichého oceánu, chová se v Indonésii, na Filipínách, na Thajwanu atd. Intenzivně se chovají i tichooceánští lososi, kteří se aklimatizovali v dalších oblastech, např. v severoamerických Velkých jezerech, na Novém Zélandu atd.

Obr.18. Typy sítí. A - tral, B - vatka, C - zátahová (pobřežní) síť, D - vrš, E - košelkový nevod, F - tenato.

ZPŮSOBY LOVU Mořský rybolov Nutnost ulovit stále více ryb klade vyšší nároky na lodě a jejich vybavení. Důležité je, aby ryby poté, co jsou uloveny, byly rychle zpracovány, aby nedošlo k jejich znehodnocení. Na dnešních rybářských lodích je možno vyrábět rybí polotovary nebo přímo rybí konzervy. Obrovské mrazicí boxy mohou pojmout několik desítek tun ryb. Díky tomu se lodě nemusejí často vracet do mateřských přístavů a mohou setrvat na moři do té doby, než jsou zaplněny rybami. Jejich veli-

33

kost je vskutku impozantní, např. ruský trawler třídy Majakovský má výtlak 3 700t, je 85 m dlouhý a posádka má okolo 110 mužů. Trawler je schopen za sebou táhnout tral 38 m široký a zmrazit až 30 t ryb denně. Současné největší trawlery jsou však až 100 m dlouhé, s motorem o výkonu 6 000-7 000 koňských sil. Kromě kvalitních a výkonných rybářských lodí jsou k lovu ryb nezbytné i dobré sítě. Původní konopné sítě byly po druhé světové válce nahrazeny sítěmi ze syntetických vláken, které jsou lehčí, trvanlivější a pevnější. Na otevřeném moři je velmi účinný tral. Je to vlastně síťový pytel, který je vlečen za lodí buď po dně, nebo ve vodním sloupci. Tral procezuje vodu a loví ryby, které jsou v jeho dráze. Množství vylovených ryb je závislé na rychlosti chodu tralu vodou a na jeho velikosti. Obě tyto kvality tralu jsou však opět závislé na mohutnosti tažné síly lodě. Když koncem 19. století začaly být využívány parní a dieselové motory, velikost tralů i jejich rychlost se prudce zvýšily. Brzy však vyvstal problém, jak nalézt hejna ryb, aby se lov vyplatil. Tomu pomohly echoloty, které vysílají zvukové vlny a vyhodnocují vlny odražené. Do té doby byli rybáři nuceni využívat nepřímé údaje o výskytu ryb. Lovící mořští ptáci nebo výskyt delfínů naznačovaly, že v blízkosti jsou shromážděné ryby. Současné echoloty najdou rybí hejna podstatně rychleji a spolehlivěji. Jsou schopny vyhodnocovat zpětně přijaté zvukové signály a ty přepočítávat na množství ryb na jednotku plochy. Obr.19. Rybářská loď vybavená echolotem, kterým jsou zjišťována hejna ryb a hned vylovena pomocí tralu. Na otevřeném moři se kromě tralů používá též košelkový nevod. Úspěšnost tohoto typu sítě je opět závislá na rychlosti, s jakou loď může uzavřít hejno ryb. Pro lov tuňáků musí být košelkový nevod až 2 000 m dlouhý a vysoký až 200 m, pro lov sledu a makrel stačí "pouze" 1 500 m dlouhý a 150 m vysoký. Výlov až 200 tun na jeden zátah není pak žádnou vzácností. Značná část ryb se též loví do tenat a různých pastí. Jako doplněk některých tralů je využíván elektrický proud. Používá se pulsů až 400 Hz.s-1 při napětí okolo 600 V. K nočnímu lovu některých druhů ryb se využívá též světelných zdrojů. Ryby jsou jimi přilákány k lodím a potom se loví do speciálních sítí nebo vysávají pumpami. Lov ryb ve sladkých vodách Sladkých vod je pouze 5 miliónů km2, tj. 70krát méně než moří, ale současný průměrný výnos z 1 ha plochy je kolem 15 kg (průměr z oceánu je 1,5 kg). Možnosti aktivního zásahu člověka pro zvýšení výnosu ryb ve sladkých vodách jsou totiž nepoměrně větší. Výnosy lze zvýšit především v malých nádržích o 10 ha (max. o 100-1 000 ha). V takových vodách lze nejlépe zavádět novou technologii chovu a lovu, aktivně chránit ryby, přikrmovat je atd. Za předpokladu, že ryby využívají přirozenou potravu, a jsou navíc ještě přikrmovány, lze zvýšit roční výnos v teplých subtropických oblastech až na 5 000-10 000 kg.ha1 za rok. Chov ryb v rybnících je typická zemědělská aktivita, při níž se maximalizuje výnos. Toho se dociluje více méně monokulturním chováním určitého druhu nebo několika druhů ryb, omezením počtu věkových skupin na jednu, dodáváním další energie ve formě hnojiva, meliorací, pokrmováním ryb, manipulací s vodou při nedostatku kyslíku. V Evropě je v rybnících tradičně chován kapr, jehož výnosy se pohybují mezi 100-1 000 kg.ha-1 .rok'. Jednou z možností, jak ještě zvýšit produkci rybníku, jsou tzv. polykultury, tj. chov několika druhů ryb zároveň, aby maximálně využívaly všechnu přirozenou potravu rybníka. Velký význam pro zvyšování výnosu mají druhy živící se vyššími vodními rostlinami, např. amur bílý. Další cestou zvyšování výnosu je krácení generační doby chovaných kaprů snížením jejich průměrné kusové hmotnosti. V současné době jdou na trh kapři, kteří prožili tři vegetační sezóny a mají hmotnost kolem 1,5 kg, někdy i kapři po dvou vegetačních sezónách , kteří mají hmotnost do 1 kg. Jde vesměs o ryby pohlavně nedospělé, které velkou část energie získané potravou využívají na přírůstek hmotnosti. Pokud jsou však ryby chovány v klecích s průtočnou vodou, kde jsou krmeny (tj. nepočítá se s přirozenou potravou), dosahují roční výnosy při opakovaných výlovech vysokých hodnot. Při klecovém chovu pstruha duhového činí až 2 milióny kg.ha-1 za rok, při klečovém chovu kapra 1-4 milióny kg.ha-1 za rok. Při těchto obrovských výnosech však vzniká řada problémů. Je třeba počítat s omezenou adaptabilitou řady druhů na vysoké hustoty obsádek, na koncentraci metabolitů atd.

34

Kromě kapra se intenzivně chovají i další druhy ryb. Ve Spojených státech amerických se úspěšně chovají sumečci rodů lctalurus a Ictiobus, v oblastech Blízkého východu, v Africe a jihovýchodní Asii jsou jedny z nejdůležitějších druhů cichlidy z rodu Tilapia. Výhoda tilapií je v tom, že jde většinou o rostlinožravé druhy. K výtěru generačních kaprů, línů, ale i sumců slouží výtěrové rybníčky. Po několika týdnech po výtěru se plůdek přelovuje do tzv. plůdkových výtažníků, kde je dostatek přirozené potravy pro rychlý růst plůdku. V hlavních rybnících dorůstá násada do tržní velikosti, tzv. komorové rybníky slouží k přezimování plůdků, násady, ale i generačních ryb. Výtažníky, komory i hlavní rybníky jsou opatřeny výpustí, která je konstruována tak, aby z nich bylo možno odpouštět jak vodu z povrchových vrstev, tak ode dna. Důležitá je odvodová stoka, jíž je možno regulovat přívod vody do rybníka. Poblíž výpuste je na dně rybníka založeno loviště, kde se shromažďují ryby při výlovu. Před zlovením rybníka je třeba spustit hladinu vody na minimum, shromáždit tak ryby do loviště a tam je pomocí nevodů, plotů anebo vatek vylovit. K manipulaci s rybami jsou používány kesery, kádě a koše, ve kterých jsou ryby přenášeny. Při výlovu samozřejmě nechybí váha na ryby, hydraulické nakladače ani dostatečný počet aut k odvozu ryb. Vylovené tržní ryby jsou odváženy do sádek, kde čekají na další transport do obchodů. Vylovená násada, plůdek či generační ryby se převážejí do hlubších komorových rybníků, kde přečkávají zimu. Na jaře následujícího roku se použijí generační ryby k výtěru, násada se rozveze do hlavních rybníků, aby tam dorostla do tržní velikosti, plůdek doroste na násadu. Tím je celý chovný turnus uzavřen. Sportovní rybolov Sportovní rybolov se v tomto století stal významnou rekreační činností 1-10 % obyvatelstva jednotlivých zemí v Evropě a Severní Americe. Kromě rekreačního vyžití získá každý sportovní rybář 10-70 kg ryb za rok, to je v průměru čtvrtina až třetina roční spotřeby masa v těchto zemích. Není proto divu, že sportovní rybáři jsou ve středu zájmu sociologů, ekonomů, ale i rybářských specialistů. V mnoha evropských zemích je organizováno vysazování pstruhů nebo kaprů ve snaze zvýšit průměrný roční výlov rybářů a jejich zájem o rybářské lístky. Počítá se přitom s tím, že vysazené ryby ještě vyrostou a teprve potom budou vyloveny, anebo se vysazují ryby, které je možno okamžitě lovit. V obou případech je nezbytné pečlivě sledovat návratnost celkové hmotnosti biomasy nasazených ryb, která je stále velmi nízká pohybuje se kolem 110-120 %, tj. biomasa vylovených ryb je pouze o 10-20 % větší než biomasa nasazených ryb. Pro srovnání si připomeňme, že návratnost biomasy v kaprovém rybníku je 300-400 %. Z uvedeného je tedy patrné, že při organizaci sportovního rybolovu je třeba ještě mnoho věcí zlepšit. Základním vybavením sportovního rybáře je prut (bambusový, kovový nebo laminátový), obyčejně složený z několika kusů tak, aby jej bylo možno složit. Prut je opatřen vodícími očky, kterými probíhá rybářský vlasec. Jako zásobník pro vlasec složí naviják (muškařský nebo vrhací), který navíc pomáhá při zdolávání ryby. Brzda navijáku postupně unavuje rybu, když se snaží odplavat. Na navijáku je asi 100-200 m vlasce v síle mezi 0,2-0,8 mm. Konečně na konci vlasce nebo na zvláštním návazci je háček, jehož velikost i tvar odpovídá druhu ryby, kterou chceme ulovit. Při lovu na plavanou či na polotěžko používáme splávek, který drží nástrahu v určité výšce ode dna. Je vyroben z lehkého materiálu a upevněn na vlasci. Splávek též upozorňuje rybáře na záběr. Při tzv. vláčení používáme třpytky, které většinou napodobují rybku, s jejich pomocí lovíme dravé druhy ryb (štiky, candáty). Speciálními nástrahami jsou tzv. mušky napodobující hmyz létající kolem vody. Pomocí mušky, při lovu zvaném muškaření, lovíme lipany nebo pstruhy. Většina států má vlastní rybářské zákony, kterými omezuje množství vylovených ryb na jeden rybářský výlet, u řady druhů (dravců, kapra) stanovuje nejmenší lovnou míru, hájí ryby v době tření a omezuje anebo zcela zakazuje některé způsoby lovu (do vrší, sítí, tenat atd.). Sportovní rybáři též nesmějí ulovené ryby prodávat. OCHRANA RYB Člověk byl od nepaměti v těsném kontaktu s vodním živlem a ryby vždy tvořily významnou část jeho potravy. Postupně se však počet lidí na Zemi zvyšoval a životní podmínky vodních organismů se zhoršovaly. Znečištění sladkých i slaných vod, výrazné zvýšení výlovu, stavba velkých vodních děl (kanálů, přehrad), úpravy toků - to vše negativně ovlivňuje rybí společenstva. Mořský rybolov je schopen podstatně snížit početnost lovených druhů (sledi, lososi), sladkovodní kaprové i pstruhové hospodářství snižuje počet původních druhů ryb na minimum. Rybí společenstva se dramaticky mění, na uprázdněná místa početně oslabených druhů nastupují jiné druhy, které jsou schopny rychle se přizpůsobit změněným podmínkám (plotice obecná, cejn velký, ježdík obecný).

35

Vodní prostředí se postupně mění i bez zásahu člověka a jednotlivé druhy se mu postupně přizpůsobují. Vstup člověka však tyto změny radikálně urychlil. Příliš vysoký výlov především mořských ryb nutí rybářské flotily k tomu, aby se postupně orientovaly na jiné druhy. Sleď obecný ze Severního moře, kalifornská sardinka či peruánská sardinka jsou dobrým příkladem toho, jak výrazně může výlov snížit početnost druhu. Podstatně snížený počet těchto druhů ryb však vede i k dalším změnám ve vodních ekosystémech - sníží se početnost dravců, složení zooplanktonu atd. V našich podmínkách lze nejsnáze přelovit ty druhy, které se snadno loví na udici (např. štika, candát). Jejich nepřítomnost v řekách a přehradních nádržích následně vede k růstu početnosti tzv. plevelných druhů, které pak úspěšně soutěží o potravu s nasazovaným kaprem. Štiky i candáty jsme však schopni ještě vždy znovu dosadit. V mořských podmínkách je však záchrana druhů velmi nesnadná. Úpravy toků v kulturní krajině, jako je jejich napřimování, zahlubování či dláždění, snižují množství úkrytů, míst k rozmnožování, omezují množství potravy. Využívání vody pro průmysl, zemědělství či přímou spotřebu člověka snižuje průtoky, rozkolísává je, eroze půdy z polí zanáší velké i malé toky. To vše vede k úbytku počtu ryb i k úbytku druhů citlivých na tyto změny (střevle, vranka, mřenka sekavec a další). Vysazování (introdukce) cizích druhů člověkem na místa, kde se původně nevyskytovaly, je jednou z nejstarších činností. Introdukce se týkají druhů hospodářsky významných nebo jen zajímavých. Často se do nových míst dostanou i druhy, o jejichž vysazení neměl nikdo zájem (s plůdkem či jikrami hospodářsky důležitých druhů). Tak se do Evropy dostal karas stříbřitý, hrouzkovec a další druhy. Velké mořské průplavy (Suezský kanál) umožnily řadě druhů mořských ryb proniknout do Středozemního moře a obráceně do Rudého moře. S vysazovanými druhy přicházejí do nových biotopů i jejich parazité, kteří jsou mnohdy schopni napadat i domácí druhy. K nám bylo od konce minulého století dovezeno několik druhů ryb. Ze Severní Ameriky pstruh duhový, sivěn americký, okounek pstruhový a černý, slunečnice obecná, sumeček americký, ze severní a severovýchodní Evropy síh severní maréna, síh peleď, z dálného východu amur bílý, tolstolobik bílý a pestrý. Úbytek druhů rostlin i živočichů je v poslední době velmi rychlý, vyžaduje proto aktivní pomoc především ohroženým druhům ze strany člověka. Od začátku šedesátých let vznikají tzv. Červené knihy, které soustřeďují informace o celosvětově nejvíce ohrožených druzích. Existují i národní Červené knihy, které shromažďují data o ohrožených druzích pro jednotlivé státy. U nás vznikla Červená kniha koncem osmdesátých let. Jednotlivé druhy jsou řazeny podle úrovně ohrožení do speciálních kategorií - na kriticky ohrožené druhy, ohrožené druhy a zranitelné druhy. Za kriticky ohrožený druh se považuje takový druh, který bude v nejbližší době vystaven nebezpečí vyhynutí. U nás jsou do této kategorie navrženy hlavatka podunajská, ostroretka stěhovavá, hlavačka mramorovaná. Mezi ohrožené druhy jsou řazeny jeseter malý, plotice lesklá, ostrucha křivočará a mihule potoční, mezi zranitelné druhy střevle potoční a ježdík žlutý. K tomu, aby se stav ohrožení rybích druhů dále nezhoršoval nebo aby se zlepšily podmínky pro jejich existenci, je třeba mít k dispozici především současné údaje o jejich rozšíření, početnosti a o změnách početnosti v dlouhodobějších časových úsecích. Dále je nezbytné studovat důvody vymizení druhů v přirozených i člověkem pozměněných biotopech. Jedná se především o vypouštění městských odpadních vod, odpadních vod ze zemědělství, průmyslových odpadních vod, zazemňování toků erozí půdy. Každou introdukci nového druhu je třeba pečlivě vážit a v případě, že je důvodné podezření jejího negativního vlivu na domácí druhy, raději ji neuskutečnit. Na rybí společenstva v tocích, přehradách i rybnících je třeba pohlížet jako na jednotku, kde jakákoliv změna prostředí či druhové skladby může mít za následek další změny v početnosti ryb i jejich druhové skladbě. Hospodaření v rybnících i tocích (především pstruhových) vytváří umělá, na druhy velmi chudá společenstva. Je třeba vytipovat a chránit jednotlivé charakteristické biotopy, kde by hospodářské zásahy byly minimální nebo takové, které povedou ke zvýšení počtu druhů a jejich přežívání do budoucna.

36

PŘEHLED KLASIFIKACE HLAVNÍCH SKUPIN KRUHOÚSTÝCH, PARYB A RYB PODLE RŮZNÝCH AUTORŮ BERG, 1940 NIKOLSKIJ), 1971 NELSON, 1976 Nadtřída Nadtřída Nadtřída Agnatha (bezčelistnatci)

Agnatha

Agnatha

Třída

Třída

Třída

1. Petromyzones (mihule) 2. Myxini (sliznatky)

Cyclostomata (kruhoústí)

1. Cephalaspidomorphi řád: Petromyzoniformes 2. Pteraspidomorphi řád: Myxiniformes

Podtřída 1. Petromyzones 2. Myxini Nadtřída

Nadtřída Gnathostomata natci) Třída

(čelist-

Nadtřída

Gnathostomata

Gnathostomata

Třída

Třída

1. Elasmobranchii (příčnoústí) Podtřída

Pisces (Ryby)

1. Chondrichthyes

Větev

Podtřída

Selachii (žraloci, rejnoci)

1. Chondrichthyes (Chrupavčité rejnoci, ryby) chiméry žraloci,

a) Elasmobranchii b) Holocephali

Podtřída a) Elasmobranchii b) Holocephali

Třída 2. Osteichthyes (kostnaté

Třída 2. Holocephali Podtřída Chimaerae (chiméry) Třída 3. Dipnoi (dvojdyšní) Třída 4. Teleostomi (ryby kon-

Větev 2. Osteichthyes Podtřída a) Dipnoi b) Teleostomi

Podtřída Skupina 1. Crossopterygii (lalokoaa) Crossopterygii ploutví 2. Actinopterygii (pa- bb) Actinopterygii prskoploutví) Nadřád Řád 1. Brachiopterygii (bichiři) 1. Polypteriformes (bichi- 2. Chondrostei (jeseteři) ři) 3. Holostei (kaprouni, kostlíni) 2. Acipenseriformes (jese- 4. Teleostei (vyšší kostnaté ryby) teři) 3. Lepisosteiformes (kost- Řád líni) Clupeiformes (sledi) a další 4. Amiiformes (kaprouni) řády 5. Clupeiformes (sle-

Podtřída a) Dipneusti b) Brachiopterygii c) Crossopterygii d) Actionopterygii Skupina Id. Chondrostei (chru2d. Holostei (mnohokost3d. Teleostei (kostnaté) jednotlivé nadřády a řády vyšších ryb

37

Obrazová část VYSVĚTLIVKY ♀ - samice ♂ - samec D - dorzální (hřbetní) ploutevní paprsky A - anální (řitní) ploutevní paprsky P - pektorální (prsní) ploutevní paprsky V - ventrální (břišní) ploutevní paprsky I, II a další římské číslice - počet tvrdých ploutevních paprsků 1,2 a další arabské číslice - počet měkkých ploutevních paprsků L. l. - linea lateralis (postranní čára) Plodnost: udané hodnoty vyjadřují počet jiker nakladených jednou samicí za sezónu

38

Mihulovití Petromyzonidae Do řádu MIHULÍ (Petromyzoniformes), patřícího do nadtřídy Agnatha-bezčelistní a třídy Cyclostomatakruhoústí, řadíme obratlovce s kruhovitými savými ústy, nepárovou nozdrou a s chordou zachovanou po celý život. Kostra je chrupavčitá. Žábry podobné váčkům jsou samostatně uloženy v přední části těla, nejsou podepřeny žaberními oblouky jako u ryb. Kůže je holá, párové ploutve nejsou vyvinuty. Zástupci jediné čeledi mihulovitých žijí ve sladkých i slaných vodách mírného pásma obou polokoulí. Patří sem 8 rodů s asi 20 druhy.

Mihule kaspická Caspiomyzon wagneri V horní části čelistní destičky je 1 nevelký a tupý zub (výjimečně bývá rozdvojen), na spodní části je 5 zubů. Barva těla je jednolitě šedá až šedozelená, pouze břišní část je světlejší. Mihule kaspická žije v Kaspickém moři, odkud táhne na tření do Volhy, Uralu, Tereku a dalších řek vlévajících se do Kaspického moře. Vytváří dvě formy lišící se velikostí. Začátkem září při poklesu teploty vody na 10-12oC začíná tah proti proudu řek, který trvá až do prosince. V průběhu tahu urazí mihule denně až 10 km, a tak postupně ztrácí zásoby tuku. Není proto divu, že např. v ústí Volhy obsahují tkáně až 34 % tuku, u Volgogradu jen 20 % tuku na trdlišti pouze 1-2 % tuku. V průběhu tahu dochází též k otupení zubů, ke změnám barvy a ke zvětšení velikosti ploutví. Tření probíhá v březnu až květnu na písčitém nebo kamenitém dně, kde mihule kaspická buduje hnízdo. Po výtěru většina dospělých kusů uhyne. Larvální vývoj trvá nejméně 3 roky. Dospělí jedinci vedou dravý způsob života. Zprvu napadají drobné živočichy, později se přisávají na ryby, pohyby jazyka strouhají svalovinu jejich tělní stěny a spolu s krví ji nasávají. V zažívací trubici byly prokázány i řasy. Mihule kaspická měla v minulosti místní hospodářský význam. V předválečném období se lovilo až 500 tun mihulí ročně. V současné době se snížil počet vhodných trdlišť a úlovky poklesly.

Velikost: 35-55 cm velká forma 20-30 cm malá forma Hmotnost: 0,2-1 kg Plodnost: 20 000-32 000 jiker Synonymum: Petromyzon wagneri

Mapka rozšíření mihule kaspické (modře) a mihule mořské (červeně).

39

Mihulovití Petromyzonidae

Mihule mořská Petromyzon marinus Na rozdíl od mihulí rodu Lampetra má krátkou horní destičku ústní nálevky s dvěma těsně se stýkajícími zuby. Na ústní nálevce má větší množství silných, paprskovitě uspořádaných zubů. Z barvení je proměnlivé, na hřbetě většinou žlutohnědé až zelenohnědé s tmavými i světlejšími skvrnami. Břišní strana těla je obvykle světlá. Žije v moři většinou poblíž pobřeží, výjimečně se dostává do hloubek kolem 500 m i větších. Vyskytuje se i v brakické vodě v ústí řek, do nichž proniká při tření. V proudící vodě zde samice vyhrabávají jámy až 2 m dlouhé a 1 m široké a do nich kladou jikry. Při přípravě těchto jam dokáží samice odvalit balvany až 1 kg těžké. Třou se na jaře několikrát za život. Během tření nepřijímají mihule potravu a zdržují se v menších hejnech o několika kusech. Larvální vývoj probíhá v sladkých vodách a jeho délka není přesně známa. Po proměně migrují mladí jedinci za potravou do moře. Dospělé ryby vedou parazitický způsob života. Napadají ryby a uchycují se na nich pomocí ústní přísavky. Ostrými zoubky rozdírají pokožku a sají z rány krev i rozmělněnou svalovinu. Srážení krve brání sekret žlázek ústní nálevky, který má antikoagulační účinek. Uhyne-li hostitel, vyhledávají mihule mořské aktivně nového hostitele. Přestože chutné tučné maso mihulí je v některých zemích považováno za delikatesu, větší hospodářský význam nemají, neboť jejich početnost i úlovky stále klesají. Je to důsledek zhoršujících se podmínek pro jejich rozmnožování, tah na mnoho tradičních trdlišť byl mihulím znemožněn vodními stavbami.

Velikost: 60-80 cm, maximálně 100 cm, velikost larev až 20 cm Hmotnost: 1,5-2 kg, ojediněle 2,5 kg Rozšíření: severní část Atlantského oceánu u evropských i amerických břehů. V Evropě na severu zasahuje do Bílého moře, na jihu do moře Jaderského Synonymum: Batymyzon bairdii Ústní terč s charakteristickým paprskovitým uspořádáním zubů. Nápadné jsou dva zuby na horní čelisti.

40

Mihulovití Petromyzonidae

Mihule říční Lampetra fluviatilis Mihule říční je blízce příbuzná menší mihuli potoční, od níž se liší především odlišným uspořádáním zoubků v ústní nálevce. Zatímco mihule potoční má zuby uvnitř nálevky slabé a tupé, mihule říční je má ostré. Navíc na horní destičce ústní nálevky má mihule říční 2 ostré zoubky, zatímco mihule potoční má horní destičku hladkou. Mezi dvěma hřbetními ploutvemi má mihule říční mezeru. Hřbet má zbarven zelenohnědě, boky zlatavě, břišní stranu těla má světlou. Rozmnožování probíhá obdobným způsobem jako u mihule mořské do upravených jamek na trdlištích v řekách. Z jiker okolo 1 mm velkých se líhnou larvy; dospělí jedinci po tření hynou. Larvální stadium vývoje trvá 4 i více let a larvy většinou žijí zahrabány do dna. Když dorostou velikosti 8,5-15 cm, přeměňují se v dospělé mihule. Metamorfovaní jedinci odplouvají do moře, kde žijí většinou v příbřežní zóně a intenzivně přijímají potravu. Živí se bezobratlými, mrtvými rybami, ale napadají i zdravé ryby, na které se přisávají pomocí ústní nálevky. Ostrými zoubky rozdírají pokožku ryb, nasávají krev, tkáňové tekutiny a svalovinu. Přijímání potravy jim usnadňují žlázky ústní nálevky, které vylučují sekret zabraňující srážení krve. Vyskytnou-li se na některých lokalitách ve větším počtu, mohou působit škody na rybách. Jakmile pohlavně dozrají, vracejí se mihule z moře ke tření zpět do řek. Jsou známy podzimní a jarní migrace, k vlastnímu výtěru dochází na jaře a počátkem léta. Maso mihulí říčních je tučné a chutné, zejména uzené. Poněvadž jejich sliz a krevní sérum jsou jedovaté, je nutno maso před úpravou řádně omýt a krev pokud možno odstranit. V posledních letech se ročně uloví 2 tuny mihulí říčních.

Velikost: 30-40 cm, maximálně 50 cm, samice dorůstají větších rozměrů, larvy jsou až 13 cm velké Hmotnost: až 0,7 kg Plodnost: 4 000-40 000 jiker Rozšíření: řeky severní, západní a zčásti i jižní Evropy, přilehlá moře, pobřeží Severní Ameriky Synonymum: Petromyzon fluviatilis Mihule přisátá na pstruhu obecném. Ústní terč.

41

Mihulovití Petromyzonidae

Mihule potoční Lampetra planeri Hřbetní ploutve dospělých mihulí potočních se navzájem dotýkají, samci mají v době tření trubičkovitě prodlouženou močopohlavní bradavku. Samice mají řitní ploutevní lem, který samcům chybí. Zbarvení těla je šedomodré až hnědozelené, boky a břicho jsou světlejší.Mihule potoční žije zejména v pstruhovém pásmu potoků a řek, není tažná. Velmi zajímavý je způsob rozmnožování. Po larválním vývoji trvajícím 4 roky dochází od podzimu do jara k proměně (metamorfóze) larev v dospělé mihule. Ty si v dubnu až červnu vyhlubují ocasy v písku a štěrku trdliště, ze kterého větší kameny odvalují ústy. Při tření jsou samice přisáty ke kamenům a samci se kolem nich ovíjejí ocasní částí těla. Někdy se dokonce přisávají samicím do týla. Z jiker se líhnou larvy, které mají trojúhelníkovitá ústa s velkým podkovovitým horním pyskem. Žaberní otvory larev jsou uloženy v podélné společné rýze, oči jsou přerostlé pokožkou, ploutevní lem je slabě vyvinut. Larvy žijí po 4 roky zahrabány v písčitém či bahnitém dně a živí se organickými zbytky a drobnými živočichy dna. Dospělé mihule žijí jen několik měsíců a po tření hynou. Během této doby nepřijímají vůbec potravu, jejich trávicí soustava je zakrnělá. Velikost dospělých jedinců bývá menší než larev před proměnou. Hospodářský význam mihule potoční nemají, někdy bývají při rybolovu používány jako návnada.

Velikost: 12-16 cm, larvy až 18 cm Hmotnost: 15-25 g, maximálně 40 g Plodnost: až 1 500 jiker Rozšíření: umoří Baltského a Severního moře, také Francie, Irsko Synonymum: Petromyzon planeri Ústní terč dospělého jedince s charakteristickým uspořádáním zoubků (2) a ústní terč larvy, kde zoubky nejsou vyvinuty (1).

Larva

42

Mihulovití Petromyzonidae

Mihule karpatská Eudontomyzon danfordi Na ústní nálevce mezi jejím okrajem a třemi páry vnitřních bočních destiček jsou početné drobné zoubky. Na všech třech párech vnitřních bočních destiček je vždy jen po dvou zubech. Na hornočelistní destičce jsou 2 ostré zuby, dolnočelistní destička je silně ohnutá. Zbarvení hřbetní strany těla je šedomodré až šedohnědé, boky jsou šedavě žluté, břicho je žlutavé až bělavé. Mihule karpatská je malá parazitická mihule, která podobně jako ostatní druhy prodělává v průběhu života složitou přeměnu, kdy jsou původní larvální orgány nahrazovány orgány dospělého jedince. Larvy (minohy) mají velká trojúhelníková ústa a oči pokryté pokožkou. Ploutevní lem je vyvinut jen slabě. Doba larválního života je 4-5 let. Po metamorfóze v červnu až červenci metamorfovanému jedinci postupně dozrávají pohlavní žlázy. Dospělé kusy se přisávají na živé i mrtvé ryby a živí se jejich krví a svalovinou. K tomu jim pomáhají ostré zuby, čelistní destičky a jazyk, kterým jako pilníkem rozrušují pokožku a svalovinu v místě přisátí. Na jaře následujícího roku se mihule hromadně třou. Není známo, zda tření opakují i v následujících letech. Spíš se zdá, že většina kusů po prvním výtěru hyne. Embryonální vývoj trvá podle teploty vody 3-6 dnů. Larvy se zdržují v písčitobahnitých nánosech v horních tocích řek a říček, kde se živí detritem spolu s organismy, které se v něm ukrývají. Mihule karpatská nemá hospodářský význam. Občas ji rybáři používají jako návnadu k lovu dravců.

Velikost: 15-25 cm Hmotnost: 40-60 g Plodnost: 2 000-3 000 jiker Rozšíření: horní tok Dunaje a jeho přítoky Synonymum: Lampetra danfordi Ústní terč.

43

Sliznatkovití Myxinidae Bezčelistní vodní obratlovci SLIZNATKY (řád Myxiniformes) mají chrupavčitou kostru, obratle jim chybí. Žijí pouze v mořské, výjimečně v brakické vodě. Nemají párové ploutve a i nepárové ploutve jsou vyvinuty pouze slabě. Oči jsou redukované, překryté kůží, kolem ústního otvoru jsou masité vousky. Řád zahrnuje jedinou čeleď se 4 rody a asi 20 druhy. Ty mají na každé straně těla 5-15 vývodů žaberních váčků. Výjimkou jsou sliznatky rodu Myxine, které mají otvor jen jeden.

Sliznatka cizopasná Myxine glutinosa Sliznatka cizopasná má protáhlé úhořovité tělo s 1 žaberním otvorem na každé straně přední části těla. Oči, čelisti i prsní a břišní ploutve jí chybějí, tělo kryje silná vrstva slizu, který sliznatka vylučuje zejména při podráždění. Udává se, že jedna či dvě sliznatky umístěné do vědra vody ji zakrátko přemění v hustý slizovatý rosol. Zbarvení sliznatky je proměnlivé a kolísá od růžových do červenošedých odstínů. Sliznatka cizopasná se zdržuje v hloubkách 20-600 m u dna, do kterého se s oblibou zarývá tak, že jí vyčnívá jen část hlavy. Zastižena však byla i v hloubce 1 100 m. Při chovu v akváriu rychle hyne, což se přičítá její adaptaci na větší tlak v mořských hlubinách. Živí se bezobratlými žijícími u dna a rybami. Vyhledává však především mrtvé, nemocné či do sítí chycené ryby. Aktivní je zejména v noci. Pomocí ozubeného jazyka se provrtává do tělní dutiny ryb a vyžírá jim svalovinu i vnitřnosti, v jedné rybě bývá současně až několik desítek sliznatek Pohlavně dospívá ve velikosti 25-28 cm, rozmnožuje se po celý rok. Klade elipsovité, asi 2-2,5 cm dlouhé jikry obalené rohovitou kapsulí. V některých oblastech napadáním úlovků v sítích působí značné škody.

Velikost: 30-45 cm, maximálně 60 cm Hmotnost: 0,5-1 kg Plodnost: 20-30 jiker Rozšíření: evropské břehy Atlantiku od Murmanská po Gibraltar, západní část Středozemního moře, severoamerické břehy Atlantiku Vajíčka s charakteristickými chomáčky niťovitých výrůstků na obou koncích rohovíte kapsule. Výrůstky jsou opatřené zoubky, pomocí nichž jsou vajíčka navzájem spojena a připevněna k podkladu.

44

Žraloci mnohožábří Hexanchidae Následující vodní obratlovci patří do nadtřídy čelistnatců Gnathostomata, třídy paryb - Chondrichthyes a podtřídy příčnoústých -Elasmobranchii. Příčnoústí mají chrupavčitou kostru a kůži pokrytou kostěnými plakoidními šupinami a na každé straně těla se navenek otvírá 5-7 žaberních štěrbin. Mají vyvinuté čelisti, většinou s ostrými zuby, žábry jsou podepřeny chrupavčitými žaberními oblouky. Vzduchový měchýř chybí. Samci mají vnitřní okraje břišních ploutví přeměněné v pomocné kopulační orgány, tzv. pterygopody. Celkem je známo asi 600 druhů. Zástupci řádu Hexanchiformes jsou primitivní žraloci, kteří mají 6 nebo 7 párů žaberních otvorů, jednu hřbetní ploutev a dobře zachovanou chordu. Do čeledi Hexanchidae patří asi 6 druhů žijících v teplých mořích.

Žralok šedý Hexanchus griseus Žralok šedý má 6 párů žaberních štěrbin, oči bez mžurky a hřbetní ploutev v zadní polovině těla. Hřbet a boky jsou černohnědé nebo šedočerné, břicho je světlé. Žralok šedý žije v tropických a subtropických vodách oceánů. Velmi častý je i ve Středozemním moři. V letech zesílení činnosti teplého atlantického proudu se dostává až k břehům Islandu. Je živorodý, mláďata jsou v průměru 50 cm dlouhá. Živí se rybami, hlavně různými druhy tresek a kambalami, ale i velkými korýši. V několika případech byli v zažívacích orgánech zjištěni i tuleni. V teplých vodách se zdržuje v hloubce 200-1 000 m, v chladnějších vodách plave při povrchu. Nemá hospodářský význam. V Severním moři bývá většina kusů ulovena v podzimních měsících, tehdy lze maso tohoto druhu koupit na rybích trzích. Maso není tak kvalitní jako např. maso žraloka sledového.

Velikost: až 5 m, většinou do 2 m Hmotnost: 100-250 kg Plodnost: až 100 mláďat v několika vrzích Rozšíření: tropická a subtropická moře Synonymum: Squalus griseus Oblast rozšíření žraloků nebezpečných životu: modře - vody nebezpečné po celý rok, červeně - vody nebezpečné pouze v teplé části roku.

45

Žraloci sledoví Lamnidae Do řádu Lamniformes patří 3 rody a 6 druhů žraloků. Mají dvě hřbetní ploutve, jednu řitní a pět párů žaberních štěrbin. Všechny zuby na čelistech jsou stejně velké. Charakteristika čeledi Lamnidae se shoduje s charakteristickou řádu. Patří sem 1 rod a 6-7 druhů velkých pelagických žraloků.

Žralok sleďový Lamna nasus Je to větší žralok vyznačující se absencí mžurky a téměř symetrickou, půlměsíčitou ocasní ploutví, jejíž horní lalok je vyvinutější než lalok spodní. Zuby má značně velké, žaberní oblouky bez tyčinek. První hřbetní ploutev je mnohem větší než druhá a často žraloku vyčnívá nad hladinu. Zadní okraj obou hřbetních ploutví a ocasní ploutve je světle zbarven stejně jako břicho, zatímco hřbet a boky těla jsou modročerné až šedé. Tělo je uprostřed poměrně vysoké, takže svým tvarem připomíná žralok sleďový tuňáka. Jako rychlý plavec má po straně ocasního násadce kýlovité výrůstky, které slouží k laminarizaci vrstev vody a usnadňují pohyb. Doprovází většinou v blízkosti povrchu vody v 20-30 členných skupinách hejna sledů, sardinek či makrel, které jsou hlavní součástí jeho potravy. Je nesmírně žravý. Pohlcuje i tresky, platýse, lososy, menší druhy žraloků a hlavonožce. Za potravou podniká dlouhé migrace. Je živorodý, po oplození, obvykle v podzimním období, samice vrhne v příštím létě 3-6 mláďat 50-70 cm velkých. Této velikosti dorůstají mimo jiné i díky tomu, že zárodky konzumují neoplozená vejce během vývoje v těle samice. Maso má žralok sleďový poměrně chutné a ceněné, je známé pod obchodním názvem mořské telecí. Roční úlovky však v posledních letech klesají, pohybují se mezi 600-1 100 tun. Vzhledem k tomu, že se živí rybářsky významnými druhy ryb, poškozuje rybářské sítě a občas útočí na lidi, je řazen do kategorie žraloků škodlivých a nebezpečných. Velikost: 3,5-4 m, maximálně 5 m Hmotnost: 100-200 kg Plodnost: 3-6 mláďat Rozšíření: mírné, subtropické a tropické pásmo všech moří světa, chybí pouze v chladných vodách Arktidy, Antarktidy a severní oblasti Tichého a Atlantského oceánu. Mladí jedinci se vyskytují někdy i v ústí řek. V rozevřených čelistech žraloka sledového jsou patrné první řady ostrých zubů vzniklých přeměnou plakoidních šupin.

46

Žraloci velrybí Cetorhinidae Čeleď Cetorhinidae zahrnuje jediný rod s jediným druhem.

Žralok největší Cetorhinus maximus Žralok největší je nápadný kromě své velikosti výraznými a dlouhými žaberními štěrbinami, které zasahují z hřbetu až na hrdlo. Na vnitřní straně žaberních oblouků sedí početné dlouhé žaberní tyčinky. Má velké množství malých a tupých zubů. Hřbet je zelenavě hnědý, někdy téměř černý, s šedými skvrnkami v přední části. Žralok největší je jedním z největších žraloků. U evropských břehů se čas od času loví jedinci až 7,5 m dlouzí. Je s největší pravděpodobností živorodý, gravidita trvá 3 roky. Potravu získává z mořské vody stejným způsobem jako kosticovití kytovci, to znamená, že plave s otevřenou tlamou a filtruje pomocí hustých žaberních tyčinek plankton vznášející se ve vodě. Bylo zjištěno, že žaberní tyčinky se vyměňují každou zimu a znovu narůstají na jaře, to zřejmě souvisí s nízkou produkcí planktonu v zimě. Žralok největší žije především v otevřeném moři, obyčejně samotářsky. Čas od času, v době potravních migrací, lze spatřit hejna žraloků obrovských o 50-250 jedincích. V Norsku byl ještě zhruba před 100-150 lety loven pro olej, který se získával z jater. Játra velkých kusů dosahují hmotnosti 500-700 kg, to je asi jedna třetina celkové hmotnosti žraloka. Větší hospodářský význam však tento druh nemá. Úlovky klesly z 4 600 tun v roce 1982 na pouhých 34 tun v roce 1988. Velikost: maximálně 14 m Hmotnost: 3,5-4 t Rozšíření: kosmopolitní, nevyskytuje se pouze v tropických oblastech Nejčastěji to bývají planktoničti korýši krunýřovky (1) a blešivci (2), ale též malé druhy volně plavajících měkkýšů (3). Dlouhé a husté žaberní tyčinky mají zásadní význam při filtraci vody, ze které žralok získává potravu.

47

Žraloci mlatci Alopiidae Čeleď Alopiidae zahrnuje jediný rod se čtyřmi druhy. Mají nápadně dlouhý horní lalok ocasní ploutve a nápadně velké prsní ploutve. Žijí ve všech mořích tropického, subtropického a mírného pásma.

Žralok liščí Alopias vulpinus Žralok liščí má šedomodrý až černý hřbet, boky poněkud světlejší, někdy mramorované, prsní ploutve šedomodré a břicho šedobílé. Tento žralok žije ve všech světových mořích, poměrně často se objevuje ve Středozemním moři a v mírném i subtropickém pásmu Atlantského oceánu. V letním období se občas vyskytuje i v Severním moři. Žije většinou v povrchové vrstvě vody na otevřeném moři. Tu a tam je však možno ho pozorovat i u pobřeží. Pohlavní zralosti dosahují samci i samice při délce kolem 4 m. Samice jsou živorodé, mláďata rodí obyčejně v letních měsících. Počet mláďat ve vrhu není znám. Žralok liščí se živí především pelagickými druhy ryb, jako jsou sledi a makrely. Říká se, že tento žralok nejdříve shromažďuje ryby do hejna údery dlouhého horního laloku ocasu, a teprve potom si vybere kořist. Maso žraloka liščího je poměrně tuhé a dříve se prodávalo pod názvem bílý tuňák. Jeho hospodářský význam je nepatrný, člověku není nebezpečný.

Velikost: do 6 m Hmotnost: do 300 kg Rozšíření: kosmopolitní

Nejčastější kořistí žraloka liščího jsou pelagické druhy ryb, zejména makrely (1) a sledi (2).

48

Máčkovití Scyliorhinidae Pro příslušníky máčkovitých je charakteristická přítomnost oční mžurky, vejcorodost a postavení první hřbetní ploutve. Ta je posunuta daleko dozadu, až za myšlenou kolmici vztyčenou od předního okraje břišních ploutví. Do čeledi přísluší asi 90 druhů v 17 rodech.

Máčka skvrnitá Scyliorhinus caniculus Máčka skvrnitá je typickým představitelem malých druhů žraloků obývajících příbřežní zónu moří. Zbarvena je žlutohnědě až šedočerveně s množstvím malých tmavých skvrn a několika většími skvrnami na hřbetní straně těla a ploutvích. Břicho je světlé a beze skvrn.Máčka skvrnitá se obyčejně zdržuje nad písčitým či bahnitým dnem v hloubkách do 15-20 m, sestupuje však až asi 100 m hluboko. Živí se především měkkýši, korýši a červy žijícími na dně, v menší míře i malými rybami. Oplození je vnitřní, v odstupu 7-14 dní kladou samice až 20 asi 6 cm dlouhých vajíček uzavřených do tvrdých, rohovitých obalů se čtyřmi dlouhými, niťovými, bohatě spirálovitě stočenými, ale pevnými výrůstky. Pomocí těchto výrůstků se vajíčka přichycují k rostlinám či ke dnu. Po 8-9 měsících vývoje mimo tělo samice se z vajec líhnou mladé máčky s malým žloutkovým váčkem. Pro svou malou velikost a poměrně pestré zbarvení bývá máčka skvrnitá s oblibou chována ve veřejných mořských akváriích, v některých zemích bývá její maso i konzumováno či používáno jako návnada při rybolovu. Větší hospodářský význam však nemá. Velikost: 60-80 cm, maximálně až 100 cm Hmotnost: 5-10 kg Plodnost: 2-20 vajec Rozšíření: Atlantik u břehů Evropy a Afriky od středního Norska až pod rovník, Středozemní a Černé moře Příbuzný druh Galeus melanostomus dorůstá délky až 70 cm. Žije při evropských březích v hloubkách od 200 do 500 m.

Při kopulaci samec obtáčí svým tělem samici.

49

Máčkovití Scyliorhynidae

Máčka hvězdnatá Scyliorhinus stellaris Je blízká příbuzná máčky skvrnité, od které se odlišuje zaobleným tvarem břišních ploutví a rozdílným postavením druhé hřbetní a řitní ploutve. U máčky skvrnité totiž druhá hřbetní ploutev přisedá na kořen ocasu až za zadním okrajem řitní ploutve, zatímco u máčky hvězdnaté zhruba nad středem řitní ploutve. Dalším rozlišovacím znakem je rozdílné uspořádání spodní strany hlavy. U máčky hvězdnaté nedosahuje brázda nosních dírek až k zubům horní čelisti, zatímco u máčky skvrnité ano. Konečně odlišné je i zbarvení obou druhů, neboť tmavé skvrny na hřbetě, bocích a ploutvích máčky hvězdnaté jsou výrazně větší. Areál máčky hvězdnaté je ve srovnání s máčkou skvrnitou menší. U afrických břehů zasahuje jen po Dakar, nevyskytuje se v Černém moři. Způsobem života se oba druhy vzájemně podobají, máčka hvězdnatá však vyhledává spíše tvrdé, kamenité dno a v její potravě jsou víc zastoupeny ryby. Oplození je rovněž vnitřní, po nakladení se vejce vyvíjejí mimo tělo samice 9 měsíců. Biologickou zajímavostí obou druhů máček je skutečnost, že samice může klást oplozená vajíčka ještě v dalším roce po páření. Při kopulaci samec objímá a přidržuje samici pomocí ocasního násadce. V úlovcích rybářů se máčka hvězdnatá vyskytuje málo, maso není příliš kvalitní. Vzhledem k menším rozměrům ve srovnání s jinými druhy žraloků bývá oblíbeným chovancem veřejných mořských akvárií.

Velikost: 60-100 cm, výjimečně až 1,5 m Plodnost: 20 vajec Rozšíření: Atlantik u břehů Evropy a Afriky, Středozemní moře

Hlava máčky skvrnité (1) a máčky hvězdnaté (2) zespodu. Kožní řasy u nosních otvorů dosahují u prvního druhu až k zubům horní čelisti.

50

Žraloci pilozubí Carcharhinidae Čeleď Carcharhinidae je na druhy jedna z nejbohatších; patří sem 80-100 druhů žraloků z tropických, subtropických i mírných oblastí světových moří. Charakteristickým znakem je umístění páté žaberní štěrbiny, která je nad vertikálou předního okraje prsní ploutve (nebo i posunutá nazad), zvětšený horní lalok ocasní ploutve a absence kýlů po stranách ocasního násadce.

Žralok modrý Carcharhinus glaucus Žralok modrý má dlouhé, silné tělo s nápadně dlouhými a ohnutými prsními ploutvemi. Hřbetní strana těla je tmavě modrá, boky jsou poněkud světlejší, ploutve jsou namodralé, břicho bílé. Uhynulí jedinci rychle ztrácejí svoji nádherně sytou modrou barvu. Žralok modrý je kosmopolitním (všude se vyskytujícím) druhem teplých moří. Na sever vystupuje až k pobřeží jižní Skandinávie. Je to středně velký žralok. Žloutkové váčky embryí jsou spojeny tzv. žloutkovou placentou se stěnou dělohy matky a tak vyživovány. V jednom vrhu bývá několik desítek mláďat dlouhých 30-50 cm. Mláďata se rodí v jižních oblastech rozšíření v pozdně jarních a letních měsících. Za potravu slouží žraloku modrému sledi, sardinky, tresky, makrely, ale i jiné druhy žraloků. Většinou se zdržuje při hladině. V létě podniká dlouhé cesty na sever, při kterých bývá často doprovázen rybou lodivodem mořským. Délka těchto migrací je závislá na teplotě vody. V letech zvýšeného slunečního záření se dostává až do Severního moře. Často doprovází rybářské i jiné lodě a živí se odpadky a zbytky ryb vyhazovanými z lodí. Nemá zvláštní hospodářský význam, loví ho však sportovní rybáři na udici jako trofejní rybu. Ve vodách Velké Británie se uloví 3 000-5 000 jedinců ročně. Intenzivně je loven například v Japonsku. Někdy býval označován za lidožrouta, avšak jeho nebezpečnost se značně přeceňuje.

Velikost: do 4 m Hmotnost: do 150 kg Plodnost: kolem 60 mláďat Rozšíření: teplá moře celého světa

Synonyma: Prionace glauca, Carcharias glaucus Příbuzný druh Galeorhinus galeus žije v teplých vodách všech oceánů. Dorůstá délky 1,5 m, je vejcoživorodý, délka březosti samice je kolem 10 měsíců. Sportovní rybáři ho často loví na udici.

51

Žraloci pilozubí Carcharhinidae

Žralok hladký Mustelus mustelus Žralok hladký má obě hřbetní ploutve téměř stejně velké. První je nepatrně větší a začíná za prsními ploutvemi, druhá je umístěna před malou ploutví řitní. Zbarven je šedě, se světlejším břichem, zejména u mladých jedinců se však na hřbetě a bocích vyskytují bělavé skvrny. Rozšířen je v příbřežní zóně Atlantského oceánu. V Evropě dosahuje severní hranice jeho výskytu až k jižnímu pobřeží Norska; zde se pohybuje v letním období. Žije i ve Středozemním moři, hojný je však především v tropických vodách. Je méně pohyblivý než některé jiné druhy žraloků, nemigruje na větší vzdálenosti. Živí se především měkkýši a kraby žijícími na dně, k drcení jejich schránek a inkrustovaných těl mu slouží zploštělé zuby. Ryby netvoří významnou součást jeho potravy. Stejně jako ostatní druhy žraloků nemá plynový měchýř, jeho hlavním hydrostatickým orgánem jsou velká játra, nasycená olejem bohatým na vitamin A. Živorodost tohoto druhu pozoroval již Aristoteles. Samice kladou současně až 20 mláďat, která jsou při narození 15 cm dlouhá. V průběhu vývoje v těle matky se živí pomocí žloutkové placenty, připomínající pravou placentu známou u savců. Maso má žralok hladký málo kvalitní, požívá se v menší míře pouze ve Středozemí. Celkem se všech druhů rodu Mustelus ročně loví 25 000-30 000 tun. Velikost: 1-1,8 m, maximálně 2 m Hmotnost: maximálně 100 kg Plodnost: 20 mláďat Příbuzná máčka psí (Mustelus canis) podél evropských břehů dosahuje do Biskajského zálivu. Dorůstá obvykle délky 100 cm - 1,5 m, výjimečně 3 m, není však člověku nebezpečná. Mapka rozšíření žraloka hladkého.

52

Kladivounovití Sphyrnidae Čeleď kladivounovitých sdružuje asi 6 druhů velkých žraloků, charakteristických především zvláštním, široce rozšířeným tvarem hlavy připomínajícím kladivo.

Kladivoun obecný Sphyrna zygaena Kladivoun má oči umístěné po stranách rozšířené hlavy, ústní otvor je velice široký. Výběžky hlavy slouží podle některých odborníků jako doplňkové stabilizátory při plavání, podle jiných zlepšují možnost zachycení čichových podnětů z určitého směru a zpřesňují lokalizaci kořisti. Nozdry jsou totiž rovněž posunuty do stran. Potravu kladivouna tvoří hlavně ryby, u menších jedinců převládají bezobratlí, zejména korýši.Kladivoun patří mezi živorodé druhy žraloků. Embrya vyvíjející se v těle matky jsou pomocí žloutkového váčku spojena pevně s mateřským organismem. Tento způsob výživy připomíná výživu pravou placentou u savců. K vrhu mláďat dochází většinou v druhé polovině léta a na podzim.Hospodářský význam má kladivoun nepatrný, jeho maso se konzumuje zřídka. K výrobě rybí moučky se kladivoun stejně jako většina ostatních žraloků nevyužívá, protože tvrdá a hrubá žraloci kůže ničí mlecí zařízení. Kladivoun je zahrnován mezi žraloky nebezpečné člověku, protože je registrováno několik případů napadení lidí. Velikost: 3,5-4 m, ojediněle až 5 m Hmotnost: 150-300 kg, výjimečně až 500 kg Plodnost: až 40 mláďat Rozšíření: ve všech oceánech, především ve vodách tropického pásma. U evropských břehů tvoří severní hranici jeho areálu Severní moře, žije i ve Středozemním moři. Synonyma: Squalus zygaena, Zygaena malleus

Příbuzný druh Sphyrna tiburo ze subtropických a tropických vod západního Atlantiku dorůstá délky 80-120 cm. maximálně do 2 m. Na rozdíl od kladivouna obecného má boční kladivoví té výrůstky hlavy výrazně menší.

53

Ostrounovití Squalidae Zástupcům řádu SQUALIFORMES chybí řitní ploutev, obě hřbetní ploutve nesou silné trny. Čeleď ostrounovitých sdružuje asi 9 rodů a 20 druhů žraloků s protáhlým štíhlým tělem. Charakteristickým znakem jsou samostatné ostny před každou z hřbetních ploutví.

Ostroun obecný Squalus acanthias Ostroun má oba ostny velké a spojené s jedovými žlázkami. Rypec má špičatý a protáhlý, oči velké, horní lalok silné ocasní ploutve má výrazně větší než dolní. Hřbet a boky jsou tmavě šedé až nahnědlé, břicho je světlé. Na bocích bývají řídké světlé skvrny. Ostroun obecný je nehojnějším žralokem v severní části Atlantského oceánu, je rozšířen u evropských, afrických i amerických břehů, a to na severu včetně Bílého moře, v okolí Islandu, jižního Grónska a Labradoru. Vyskytuje se i v Středozemním, Černém a Azovském moři. V Tichém oceánu a na jižní polokouli žijí příbuzné poddruhy. Žije v hejnech obvykle u dna, ale i v pelagiále v hloubkách od 10 do 200 m. Známý je však i výskyt z hloubek až 950 m. K hladině se přibližuje v noci. Jarní migrace směřují k pobřeží kvůli rozmnožování, na podzim táhne do hlubších vrstev na volné moře. Hejna, ve kterých se pohybuje, bývají tvořena obvykle jedinci jednoho pohlaví. Živí se hlavně rybami žijícími v hejnech. Je vejcoživorodý, po březosti trvající 18-22 měsíců rodí v létě samice nejčastěji 10 mláďat velkých 2030 cm. V minulosti byl ostroun huben, neboť napadal ryby ulovené do sítí a poškozoval sítě. Později začal být loven pro kvalitní tuk v játrech, která tvoří až 20 % hmotnosti těla. V současnosti se loví ročně 30-50 000 tun ostrounů, zejména pro výrobu rybí moučky, ale i pro trh. Jejich maso je poměrně chutné.

Velikost: 80-100 cm, samice výjimečně přes 1 m Hmotnost: 5-8 kg, maximálně 10 kg Plodnost: 3-25 mláďat Rozšíření: kosmopolitní

Čerstvě narozené mládě se zbytkem žloutkového váčku. Etmopterus spinax je malý severoatlantský žralok dorůstající do délky 45 cm. Zdržuje se v hloubkách 70-700 m.

54

Dalatiidae Na rozdíl od příslušníků čeledi Squalidae nemají žraloci čeledi Dalatiidae samostatné trny před hřbetními ploutvemi. Patří sem celkem 7 rodů s asi 12 druhy žraloků rozšířených v oceánech po celém světě od arktických moří až po antarktická.

Žralok polární Somniosus microcephalus Je to velký žralok s dvěma malými hřbetními ploutvemi, z nichž první přisedá přibližně ve středu těla. Oči a žaberní štěrbiny jsou ve srovnání s délkou těla rovněž malé. Zbarvení celého těla je tmavé, většinou černohnědé, u mrtvých exemplářů se mění do Šeda. Žije spíš u dna, v honbě za kořistí vystupuje však často i k mořské hladině. Bývá proto loven grónskými Eskymáky harpunami či pomocí krátkých udic (18-20 m). Nejčastěji se vyskytuje v hloubkách 150-500 m, byl však pozorován i v hloubce 1 200 m. Přes poměrně široký areál je charakteristickou rybou chladných severních mořských hlubin. Je dlouhověkým, všežravým druhem. V žaludcích zkoumaných jedinců byly nalezeny nejrůznější druhy žraloků, rejnoků, ryb i mořských savců, ale i nejrůznější měkkýši, hvězdice a další bezobratlí. U několika žraloků polárních byly v žaludcích nalezeny i zbytky lidí, nejspíš utonulých rybářů či námořníků. Funguje také jako "popelář" v blízkosti velrybářských flotil a plovoucích rybích kombinátů, neboť hltavě požírá nejrůznější odpadky. Údaje o biologii rozmnožování jsou velmi chudé. Podle některých pramenů klade samice na jaře ve velkých hloubkách na dno 300-500 jiker v rohovitých kapsulách velkých zhruba 8 cm, podle jiných je žralok polární živorodý a ve vrhu mívá asi 10 mláďat dlouhých přibližně 70 cm. V minulosti byl hojně loven pro vysoký obsah tuku v játrech bohatého na vitamin A. Maso se konzumovalo spíš sušené či solené než čerstvé. V současnosti jeho úlovky klesají jen na úroveň několika tun a z ulovených jedinců se hlavně vyrábí rybí moučka. Udává se, že maso má někdy jedovaté účinky. Velikost: 4-6 m, maximálně 8 m Hmotnost: 250-500 kg, ojediněle až 1 400 kg Rozšíření: celý severní Atlantik, některé části Severního ledového oceánu, severní Pacifik. V Atlantském oceánu sestupuje na jih až po ústí Seiny. Detaily zubů z horní a dolní čelisti. Zuby horní čelisti (nalevo) jsou úzké, nožovité, zatímco zuby spodní čelisti jsou široké a značně zkosené.

Pohled na spodní stranu hlavy s charakteristickým velkým půlkruhovitým ústním otvorem.

55

Polorejnokovítí Squatinidae Příslušníci polorejnokovitých jsou řazeni sice k žralokům, ale mají mnohé znaky připomínající pravé rejnoky. Především je to dorzoventrálně zploštělé tělo a široké, plošně rozložené prsní a břišní ploutve. Stejně jako ostatní žraloci však mají žaberní štěrbiny po stranách hlavy a ústní otvor na jejím konci a ne na spodní straně hlavy jako rejnoci. Patří sem jediný rod s asi 10-11 druhy.

Polorej nok křídlatý Squatina squatina Polorejnok křídlatý je jediným zástupcem čeledi u evropských břehů, s výjimkou Středozemního moře, kde je druhové zastoupení bohatší. Hřbetní stranu těla má šedozelenou až šedohnědou, s malými, tmavými skvrnami, břicho světlé. Má 2 hřbetní ploutve, na horní straně hlavy pak oči a velká spiracula (dýchací otvory).Žije u dna v hloubkách 5-90 m, často bývá téměř z poloviny zahrabán do písčitého či jílovitého podkladu. Přes zploštělý tvar těla je polorejnok dobrý plavec, který dokáže překonat značné vzdálenosti. Živí se rybami žijícími u dna, především kambalami, platýsy a rejnoky, dále kraby a měkkýši. V Středozemním moři se tře v únoru až dubnu, u francouzského a anglického pobřeží poněkud později. Je vejcoživorodý, samice za dosud přesně nezjištěnou dobu po páření (obvykle v květnu až červnu) vrhne mláďata, jejichž velikost kolísá mezi 20-25 cm. Hospodářský význam nemá. Pokud se vyskytne v úlovcích, vyrobí se z něj rybí moučka. Jeho maso je sice jedlé, ale nepříliš kvalitní.

Velikost: 1,2-2 m, výjimečně až 2,5 m Hmotnost: 25-50 kg, maximálně 80 kg Plodnost: 10-25 mláďat

Mapka rozšíření polorejnoka křídlatého.

56

Rejnokovití Rajidae Tělo Rejnoků řádu RAJIFORMES je dorzoventrálně zploštělé, prsní ploutve silně vyvinuté. Pět párů žaberních štěrbin se otvírá na břišní straně těla. Celkem sem patří 16 čeledí s více než 300 druhy, většinou mořskými. Ročně se loví 90-130 000 tun rejnoků. Čeleď rejnokovití zahrnuje 8 rodů a přes 100 druhů zploštělých paryb,kterým široké prsní ploutve dávají tvar kosočtverce. Charakteristickým znakem většiny příslušníků čeledi je přítomnost trnů na hřbetní straně těla. Elektrické orgány a řitní ploutve chybějí.

Rejnok ostnatý Raja clavata Rejnok ostnatý má hřbetní stranu těla pokrytou množstvím drobnějších kožních trnů a větších ostnů, které jsou rozloženy podél střední linie těla i na dlouhé, oddělené ocasní části. Tyto ostny mají okrouhlý základ podobný knoflíku a zvlášť velké jsou u pohlavně zralých samců. Zbarvení má rejnok ostnatý značně variabilní, obvykle skořicové až světle šedé na hřbetní a světle krémové na břišní straně. Žije většinou nad jílovitým či písčitým dnem, v hloubkách 10-60 m, výjimečně až kolem 400 m. Na jaře pohlavně dospělé samice připlouvají do mělčiny k pobřeží, kam je následují samci. Oplození je vnitřní, za pomoci pářících orgánů pterygopodů, vzniklých podobně jako u žraloků přeměnou břišních ploutví. Samice kladou vajíčka chráněná rohovitou schránkou 6-10 cm dlouhou, z nich se za 16-20 týdnů líhnou mláďata zcela podobná dospělým rejnokům. Prázdné schránky se často ve velkém počtu nacházejí vyvržené na pobřeží. Mláďata se po strávení zbytku žloutkové-ho váčku živí drobnými korýši, dospělí jedinci pak kromě bezobratlých i rybami, zejména sledi, šproty, kambalami a menšími treskami. Rejnok ostnatý se poměrně často loví zejména do vlečných sítí, někdy ho na udice chytají sportovní rybáři. Maso má střední kvality, větší hospodářský význam nemá. Velikost: 60-80 cm, samice výjimečně přes 1 m, šířka až 75 cm Hmotnost: 10-14 kg, výjimečně až 17 kg Plodnost: 5-20 vajec Rozšíření: pobřežní vody téměř celé Evropy, od Islandu do Černého moře, téměř celé atlantské pobřeží Afriky. Spodní čelist s charakteristickým ozubením.Vejce v rohovité schránce bývá 6-10 cm dlouhé.

57

Rejnokovití Rajidae

Rejnok hvězdnatý Raja radiata Tento rejnok má velké zaoblené lalokovité ploutve a hřbetní stranu posetou množstvím ostnů, v ose těla a ocasu seskupených do jedné linie. Ostny mají hvězdicovitě ozubené základny, jimiž se rejnok hvězdnatý liší od ostatních druhů. Zbarvení má proměnlivé, hřbet je však obvykle světle skořicový, s množstvím krémových či tmavě skořicových skvrn, břicho je bělavé. Zasahuje mnohem severněji než rejnok ostnatý a vyskytuje se i u pobřeží Severní Ameriky. Jižní hranice jeho areálu vede u evropských břehů kanálem La Manche a jen výjimečně bývá zastižen v Biskajském zálivu. Sestupuje i do větších hloubek. Většinou se sice zdržuje nade dnem v hloubce 50-100 m, v severních oblastech však i v hloubkách 200-1000 m. Hlavní součástí jeho potravy jsou různé druhy ryb, zejména tresky, kambaly, sledi a huňáčci, které loví u dna pomocí vynikajícího čichu. Způsobem života i rozmnožováním se jinak podobá ostatním rejnokům. Samice pohlavně dozrávají v délce 40 cm, samci v délce 42 cm. Vajíčka i jejich schránky jsou menší než u rejnoka ostnatého (4-6 cm) a samice je kladou hlavně v období od února do června. Samice s vajíčky však bývají loveny v průběhu celého roku. Povrch schránek bývá pokryt množstvím tenkých, dlouhých, niťovitých výrůstků. Počet kladených vajec není znám. Maso nemá nejlepší chuť a v čerstvém stavu bývá málokdy konzumováno. Někdy se konzervuje, spíše se však úlovků využívá na výrobu rybí moučky.

Velikost: 40-60 cm, maximálně 100 cm Hmotnost: 8-14 kg

Příbuzný druh Raja fullonica je rozšířen podél atlantského pobřeží Evropy. Dorůstá délky 1,2 m. Mapka rozšíření rejnoka hvězdnatého.

58

Rejnokovití Rajidae

Rejnok hladký Raja batis Je největší rejnok evropských vod a jeden z největších žijících druhů rejnoků vůbec. Má ostrý rypec, dvatřikrát delší než mezioční vzdálenost. Kůže mladých exemplářů je hladká s výjimkou páru předočních a zaočních trnů. U vzrostlých jedinců je hřbetní strana těla pokryta drobnými kožními zoubky. Na ocase v střední linii pak mají dospělé ryby 12-20 větších trnů. Zbarvení je značně proměnlivé, od olivového po temně skořicové, obvykle s nepravidelnými světlými i tmavými skvrnami. U mladých ryb bývá na hřbetě pár oválných, oku podobných skvrn s tmavým středem. Rejnok hladký žije v hloubkách od 30 do 600 m, mladé jedince je možno zastihnout i na mělčinách poblíž břehů. Je to aktivní dravec, živí se hlavně treskami a sledi, ale i jinými druhy rejnoků a některými žraloky. Převážně v období od února do srpna kladou samice přesně nezjištěný počet vajíček ukrytých v rohovitých obalech 14-29 cm dlouhých. Mláďata se z nich líhnou po 2-9 měsících a měří v té době 21 cm. Pohlavně dospívají po dosažení velikosti 1,5 m. Rejnok hladký má chutné maso, které se upravuje čerstvé nebo se konzervuje, z jater se získává olej. Loví se hlavně do vlečných sítí (tralů) a roční úlovky se v posledních letech pohybují mezi 2 000-3 000 tun. Velké exempláře se v současnosti podaří ulovit méně často než před 40-50 lety. Velikost: 1,5-2,5 m, maximálně až 2,85 m, šířka až 2 m Hmotnost: 75-100 kg, maximálně 113 kg Rozšíření: Atlantik od Islandu a severního Norska až po západní část Středozemního moře Rohovitá schránka skrývající vajíčko rejnoka hladkého se liší od vaječné schránky rejnoka ostnatého přítomností dlouhých rozvětvených přichycovacích vláken.

Rozevřené Čelisti rejnoka hladkého s jednotlivými plakoidními zuby.

59

Rejnokovití Rajidae

Rejnok nosatý Raja oxyrhynchus Přední část těla vybíhá v nápadně dlouhé rostrum, jehož délka je obsažena v šířce tělního disku 2,5-3krát. Kůže na hřbetní straně je hladká. Na rostru vyrůstá několik ostnů, další jsou až na ocase. V dolní čelisti je 32-42 řad ostrých, víceméně stejně velkých zubů. Zbarvení horní strany tělního disku je značně proměnlivé, od šedé přes hnědou se světle hnědými, někdy mléčně bílými skvrnami, až po téměř černou. Spodní strana těla je šedavá, s četnými malými skvrnkami na okraji. Rejnok nosatý se zdržuje podobně jako většina ostatních rejnoků při dně v hloubkách od 100-1 000 m, nejčastěji bývá uloven v hloubkách mezi 130-270 m na měkkém hlinitém podkladě. Vaječná schránka je dvojvypuklá, dlouhá 12-13 cm a 7-10 cm široká, přední i zadní rohovité výrůstky jsou krátké. Ve Středozemním moři bývají vaječné schránky o něco větší. Doba kladení vajíček je závislá na teplotě vody. Ve Středozemním moři je to od února do dubna, v Severním moři v červnu až červenci. Mladí jedinci se živí korýši a postupně přecházejí na rybožravý způsob života. Pohlavně dospívají při délce těla okolo jednoho metru. Rejnok nosatý je běžný druh, jeho způsob života není však doposud znám. Nemá hospodářský význam. Tu a tam je uloven do tralů při lovu jiných druhů ryb.

Velikost: do 150 cm, šířka tělního disku do 100 cm Synonymum: Raja vomer Barevně zajímavý rejnok čtyřoký (Raja quadrimaculata) z pobřežních vod Atlantiku od Anglie až po jižní Afriku a ze Středozemního moře. Dosahuje délky asi 40 cm, maximálně 65 cm. Zdržuje se v hloubce mezi 50200 m.

Mapka rozšíření rejnoka nosatého.

60

Rejnokovití Rajidae

Rejnok severní Raja hyperborea Tvarem těla se tento rejnok podobá rejnoku hvězdnatému. Liší se od něj delším a ostřejším rostrem, širším čelem a větším počtem trnů (22-30) ve střední části hřbetní strany těla. Hřbetní strana tělního disku je modrošedá, někdy hnědošedá, s malými tmavými a světlými skvrnkami. Břišní strana těla je u mladých kusů špinavě žlutobílá, u dospělých jedinců s tmavými skvrnami, které jsou někdy spojeny v pásy. Tmavé pásy často zaujímají větší plochu spodiny těla než samotný žluto-bílý podklad. Rejnok severní je chladnomilný druh. Vyhledává hlinitý podklad v hloubkách kolem 500-800 m. Výjimečně bývá uloven i v hloubce přes 2 000 m anebo naopak v mělčích vodách mezi 250-300 m. Vaječné schránky jsou tvarem podobné vaječným schránkám rejnoka hvězdnatého, jsou však větší. Jejich délka se pohybuje mezi 8-12 cm, šířka mezi 5-8 cm. Délka právě vylíhlých mláďat kolísá kolem 15-16 cm. Mláďata jsou po strávení žloutku velmi samostatná a schopná lovit kořist úměrnou své délce. Počet vajíček kladených jednou samicí není znám. Za potravu slouží tomuto rejnoku korýši krunýřovky a ryby. O způsobu života není mnoho známo především proto, že se rejnoci zdržují ve značných hloubkách. Rejnok severní bývá uloven jen zřídka a jeho maso není chutné.

Velikost: 65-70 cm, maximálně 100 cm Rozšíření: severní část Atlantského oceánu zhruba od linie jižního Norska a Islandu až ke Špicberkům a Nové Zemi, běžný je i podél pobřeží Grónska Synonymum: Raja borea

Pohled na spodní stranu těla samce, kde je patrné umístění ústního otvoru, žaberních štěrbin a úprava břišních ploutví usnadňující plození.

61

Trnuchovití Dasyatidae Prsní ploutve druhů čeledi trnuchovitých srůstají před hlavou. Na vrchní straně ocasu je několik ostrých jehlovitých výrůstků, dlouhých i přes 30 cm. Slouží k obraně před velkými druhy žraloků. Patří sem 4 rody a kolem 35 druhů žijících především v příbřežních mořských vodách mírných a teplých pásem.

Trnucha obecná Dasyatis pastinaca Tělní disk je okrouhlý a kratší než bičovitý ocas. Tělo je holé, zoubečky na střední linii hřbetní strany těla vyrůstají jen u velkých jedinců. Charakteristickým znakem je 8-35 cm dlouhý pilovitě ozubený trn, který má na spodní straně brázdy vyplněné jedovými žlázami. Švihnutím ocasu dokáže trnucha zabodnout trn do kořisti či do těla útočníka. Zranění bývají velmi bolestivá a životu nebezpečná i pro člověka, neboť jed má neurotoxický a hemotoxický účinek. Někteří jedinci mívají na ocase dva i více trnů. Zbarvení hřbetní strany těla je šedo olivové až nahnědlé, břicho je světlé. Trnucha se většinou zdržuje v hloubkách 5-75 m nad písčitým dnem, do kterého se často zahrabává. S oblibou vyhledává tiché mořské zátoky, nevadí jí ani brakická voda v ústích řek. Její potravou jsou nejčastěji drobné ryby, měkkýši a krabi. Trnucha je vejcoživorodá, nejspíše s vnitřním oplozením. Zárodky se vyvíjejí v rozšířených vejcovodech a v pokročilých stadiích vývoje se živí sekretem vylučovaným jejich stěnou. Mláďata se rodí v letním období, kromě nich však bývá ve vejcovodech samice dalších 12-32 vyvíjejících se vajíček. Maso trnuchy je jedlé, z velkých jater (u samic tvoří až třetinu hmotnosti) se získává olej s vysokým obsahem vitaminu D. V úlovcích se trnuchy vyskytují zejména v letním a podzimním období, větší hospodářský význam však nemají. Jedové ostny se používaly jako šípy či na hroty kopí. Velikost: 1-2 m, samice maximálně 2,5 m Hmotnost: 10-25 kg, ojediněle až 40 kg Plodnost: 4-12 mláďat Synonymum: Trygon pastinaca

Mapka rozšíření trnuchy obecné.

62

Rejnoci orlí Myliobatidae Hlava rejnoků čeledi Myliobatidae vyčnívá z disku vzniklého srůstem prsních ploutví. Konce prsních ploutví jsou zašpičatělé, ocas je velmi dlouhý, v některých případech ozbrojený jehlovitým výrůstkem. Patří sem 5 rodů a asi 25 druhů žijících v příbřežních teplých vodách všech

Rejnok orlí Myliobatis aquila Prsní ploutve tohoto rejnoka neobepínají hlavu, takže její přední část vyčnívá volně z tělního disku. Ocas je podobně jako u trnuchy dlouhý, bičovitý, bez ocasní ploutve. Na rozdíl od ní však nese malou hřbetní ploutvičku, za kterou přisedá jeden, výjimečně dva zoubkované trny opatřené jedovými žlázami. Jejich bodnutí bývá příčinou bolestivých zranění rybářů. Prsní ploutve jsou dlouhé, s ostrými konci, takže při pohledu shora rejnok připomíná letícího dravce. Proto se mu v mnoha světových jazycích, angličtinou počínaje a ruštinou konče, říká rejnok orlí či mořský orel. Hřbetní strana těla rejnoka orlího je šedozelená až šedohnědá, v mládí se světlými skvrnami, břicho je šedobílé. Rejnok orlí žije v pelagiálu, hlavně nad písčitým či jílovitým dnem v hloubkách do 100 m, spíš v teplých mořích. Někdy bývá vidět i u hladiny. Hojný je např. u jihozápadního pobřeží Irska a v kanále La Manche. Živí se hlavně kraby a měkkýši, jejichž tvrdé skořápky drtí plochými, deskovitými zuby, uspořádanými ve třech řadách na každé straně ústní dutiny. Je vejcoživorodý, mláďata v pokročilém stadiu vývoje se živí sekretem vyměšovaným stěnou vejcovodů. Ve srovnání s jinými rejnoky poměrně dobře a rychle plave, a proto ho někdy loví sportovní potápěči harpunami. Velikost: 1,5-2 m, s ocasem dlouhým až 4,5 m Hmotnost: 20-25 kg Plodnost: 5-7 mláďat Rozšíření: Atlantik od pobřeží jižního Norska a severu britských ostrovů k JAR, Středozemní moře Nejčastější synonyma: Raja aquila, Myliobatis noctula

Příbuzný druh Aetobatus narinari žije v teplých vodách všech oceánů, severně až k břehům Maroka. Žije jak v šelfových oblastech, tak i v otevřeném moři. Dosahuje délky 1-2 m, maximálně 2,5 m. Je cenným objektem sportovního rybolovu.

63

Parejnokovití Torpedinidae Pro zástupce řádu TORPEDINIFORMES je charakteristická hladká kůže, dobře vyvinutá ocasní ploutev a zejména přítomnost elektrických orgánů, umístěných symetricky v přední části trupu. Patří sem 3 čeledi. Čeleď parejnokovitých zahrnuje více než 30 druhů v 7 rodech.

Parejnok elektrický Torpédo marmorata Tělo parejnoka elektrického je diskovité, se silným ocasem nesoucím 2 blízko sebe umístěné, přibližně stejně velké hřbetní ploutve. Stříkací otvory (spiracula) leží za očima a mají třepenitý okraj. Třepení tvoří 7 velkých niťovitých výrůstků směřujících dovnitř otvorů. Zbarvení hřbetní strany těla je temně skořicové, se světlým mramorováním, břicho je krémové. Parejnok elektrický žije většinou v těsné blízkosti dna nad písčitým, někdy i jílovitým podkladem, obvykle v hloubkách 10-30 m, výjimečně až 100 m. Od podkladu se vzhledem ke krycímu zbarvení obvykle dá špatně rozeznat, navíc se někdy zahrabává do písčitého dna. Živí se bezobratlými i drobnými rybami žijícími u dna, které někdy omračuje pomocí výbojů svých elektrických orgánů. Ty jsou párové, mají ledvinový tvar a vznikají ze svaloviny. Jednotlivá svalová vlákna jsou přeměněna v elektrické články, jejichž napětí je sice nepatrné, ale po součtu dosahuje až hodnoty 45-200 V při intenzitě proudu 3-7A. Převážně však výboje elektrických orgánů slouží obranným účelům. Parejnok elektrický je vejcoživorodý. V jednom vrhu bývá podle velikosti samic až 35 mláďat. Někdy bývá uloven do vlečných sítí, hospodářský význam však nemá. Maso je jedlé, ale málo kvalitní. Velikost: 60-80 cm, maximálně 1,5 m Hmotnost: 2-5 kg Plodnost: 5-35 mláďat Rozšíření: Středozemní moře, Atlantik, na sever až k pobřeží Dánska, při africkém pobřeží až po Jihoafrickou republiku Příbuzný druh parejnok pětiskvrnný (Torpedo torpedo) má podobný areál jako rejnok elektrický. Dorůstá velikosti kolem 30-40 cm, maximálně 60 cm. Napětí elektrického orgánu dosahuje až 300 V.

64

Parejnokovití Torpedinidae

Parejnok černý Torpedo nobiliana Zbarvení parejnoka černého je ve srovnání s parejnokem elektrickým výrazně tmavší a bývá většinou na hřbetní straně šedohnědé, červené až tmavě skořicové, zatímco břišní strana těla je bělorůžová. Na ocasním násadci jsou 2 hřbetní ploutve, první z nich bývá větší než druhá. Vzdálenost mezi nimi je větší než u parejnoka elektrického. Stříkací otvory (spiracula) mají hladký okraj a kapkovitý tvar. Rozšíření parejnoka černého se v evropských vodách prakticky překrývá s rozšířením parejnoka elektrického, jeho výskyt je však hojnější zejména v kanálu La Manche a u západních břehů britských ostrovů. Parejnok černý žije nad písčitým či bahnitým dnem v hloubkách od 10 do 150 m, zřídka i větších (až do 350 m). Rodí živá mláďata, jejich počet v jednom vrhu není znám. Živí se převážně rybami vyskytujícími se u dna. Bylo pozorováno, že napadenou kořist parejnok černý obemyká prsními ploutvemi, znehybňuje či zabíjí ji elektrickými výboji, a pak teprve ji požírá. Vzhledem k větším rozměrům těla ve srovnání s parejnokem elektrickým je i výkon jeho elektrických orgánů větší. Jednotlivé výboje dosahují napětí až 220 V při intenzitě 8A, a jsou tedy skutečně strašnou zbraní, ať už slouží útokům na kořist či k obraně. V úlovcích rybářů se parejnok černý vyskytuje jen ojediněle. Krevní sérum má jedovaté účinky. Velikost: 1,5-1,8 m Hmotnost: 40-50 kg, maximálně až 70 kg Rozšíření: evropské a africké pobřeží Atlantiku, Středozemní moře

V žaludcích ulovených rejnoků černých byly nalezeny hlavně tresky rodů Gadiculus (1) a Pollachius (2), ale i někteří žraloci.

65

Chimérovití Chimaeridae Chiméry (podtřída Holocephali) jsou blízce příbuzné žralokům a rejnokům. Liší se od nich hlavně srůstem horní čelisti s lebkou, přítomností pouze jednoho zevního žaberního otvoru na každé straně hlavy krytého kožitou skřelí a tím, že nemají kloaku. Patří sem jediný řád CHIMAERIFORMES zahrnující 3 čeledi s asi 25 druhy.

Chiméra hlavatá Chimaera monstrosa Holé tělo chimér je z boků vmáčklé a protáhlé. Směrem k ocasu se silně ztenčuje, vlastní ocas končí niťovým výrůstkem, který nebývá kratší než velká a dlouhá prsní ploutev. Břišní ploutve samců jsou přeměněny v pářící orgány- pterygopody. První hřbetní ploutev je vpředu vyzbrojena dlouhým trnem spojeným s jedovou žlázou. Bodnutí je bolestivé, ale ne životu nebezpečné. Samci mají vpředu na hlavě zvláštní palcovitý výrůstek, který jim údajně slouží k přidržování samice během páření. Hřbet a boky chiméry jsou zbarveny červeno-hnědě až šedohnědě, s tmavšími hnědými skvrnami, břicho je světlé. Po bocích se táhne nápadná postranní čára, jejíž kanály jsou dobře viditelné i na hlavě. Chiméra hlavatá žije v blízkosti dna většinou v hloubkách 300-500 m, ale i v hloubce kolem 100 m. V zimě se drží blíž břehů. Živí se hlavně hvězdicemi, kraby, krevetami a měkkýši. Jednotlivá sousta ukusuje a skořápky drží zubními žvýkacími destičkami. Rozmnožuje se hlavně na jaře a v létě, oplození je vnitřní. Při lovu tralem bývá často v zátahu 100 i více chimér, průmyslově se však tato ryba nevyužívá. Z velkých jater se někdy získává olej. Velikost: 80-100 cm, maximálně až 1,5 m (včetně niťovitého zakončení ocasu) Hmotnost: 100-200 vajec Rozšíření: Atlantik od severního Norska při celém pobřeží Evropy a severní Afriky, okolí Islandu, západní část Středozemního moře Vejce chiméry jsou uzavřena do rohovíte schránky 15-18 cm dlouhé. Ve vaječníku dozrávají současně vždy jen dvě vajíčka. Samice je po krátkou dobu nosí u pohlavního otvoru přilepené dlouhým nitkovitým vláknem.

66

Jeseterovití Acipenseridae Do podtřídy paprskoploutvých ryb (Actinopterygii) patří sladkovodní a mořské ryby s primárně kostěnou kostrou, žábrami skrytými pod společnými žaberními víčky a s plynovým měchýřem. JESETEŘI (řád Acipenseriformes, nadřád chrupavčití - Chondrostei) mají druhotně chrupavčitou kostru s plně zachovanou chordou, nesouměrný (heterocerkní) ocas jako žraloci, tělo je lysé, jen místy kryté řadami kostěných desek. Patří sem 2 čeledi a 4 rody s 20 druhy. Čeleď jeseterovití zahrnuje celkem 4 rody sladkovodních a tažných ryb severní polokoule. Nesou znaky řádu. V letech 1981-1988 klesaly úlovky jeseterovitých ryb z 28 000 na 21 000 tun ročně.

Vyza velká Huso huso Největší druh čeledi, vyza, se od jeseterů odlišuje širokými půlměsíčitými ústy a vzhledem a délkou vousků. Na hřbetě má 11-14 kostěných štítků, na bocích 40-52, na břiše 9-11. Hřbet vyzy je šedočerný, někdy hnědočerný až hnědozelený, břicho je bílé, někdy nažloutlé, kostěné štítky jsou nažloutlé. Vyza roste rychle, délky jednoho metru dosahuje v průměru v 10 letech života, dožívá se však až 100 let. Pohlavně dospívají nejdříve samci, asi v 10 letech, potom samice po 15 letech života. Na tření táhnou proti proudu velkých řek (Dunaje, Donu, Volhy). Třou se v květnu. Plodnost vzhledem k rozměrům je obrovská, samice vyz vytírají až několik miliónů jiker. Inkubace při teplotě 13 oC trvá 8 dní. Potěr se živí bentickými bezobratlými, postupně však přechází na ryby. U největších jedinců byla čas od času v žaludcích zjištěna i mláďata kaspických tuleňů. Kromě doby tření se vyza zdržuje v moři, kde má dostatek potravy. Některé populace vystupují do řek již na podzim (tzv. podzimní rasa), jiné v časném jaře (jarní rasa). Podzimní rasa přezimuje v řece. Vyza má značný hospodářský význam, úlovky se však stále snižují kvůli přelovení rodičovské populace. Na celkovém výlovu jeseterů se vyza podílí méně než jedním procentem. Má velmi tučné a chutné maso, jikry se upravují na známý kaviár. Pohled na spodní stranu hlavy s nápadně velkými Velikost: 5-8 m, většinou do 2,5 m Hmotnost: až 1 500 kg, většinou 150-200 kg poloměsíčitými ústy a čtyřmi poměrně dlouhými, Plodnost: 360 000-7 700 000 jiker hladkými a zploštělými vousky. které dosahují až po horní ret. Řasa žaberních otvorů je srostlá. Rozšíření: povodí Černého, Kaspického, Azovského a Jaderského moře Ploutevní vzorec: D 62-75, A 28-42

67

Jeseterovití Acipenseridae

Jeseter velký Acipenser sturio K jeseterům počítáme celkem 16 druhů žijících v Eurasii a v Severní Americe. Kromě tvaru úst a válcovitých vousků se od vyzy odlišují tím, že okraje žaberních víček nesrůstají na břišní straně hlavy v příčnou řasu. Jeseter velký má protáhlý rypec, vousky jsou blíž k ústům než ke konci rypce. Spodní pysk je rozeklaný. První paprsek prsní ploutve je silný, na hřbetě narůstá 9-13 štítků, na bocích 24-44 a na břiše 9-11. Hřbetní strana je šedozelená až šedohnědá, břicho bělavé, destičky špinavě bílé, ploutve jsou hnědavé. Jeseter velký původně žil po celém evropském pobřeží a podél východního pobřeží Severní Ameriky. V současné době se uloví v západní Evropě jen ojediněle, do Rýna i Labe již vůbec netáhne. Vzácný je i v Černém moři a v jeho přítocích. Patří k největším jeseterům. Roste rychle, desetiletí jedinci dosahují délky okolo 1,5 m. Samci pohlavně dospívají ve stáří 7-9 let, samice ve stáří 8-14 let. Jeseter velký je tažná ryba, ve sladké vodě se zdržuje pouze v době tření. Plodnost je značná a pohybuje se mezi 1 až 2 milióny jiker. Potěr se živí bentickými bezobratlými, větší jedinci přecházejí na rybožravý způsob života. Sbírají však i měkkýše, mnohoštětinaté červy, kraby. V moři se pravděpodobně zdržují nad písčitým nebo hlinitým dnem, na tření nevystupují do řek tak vysoko jako vyza. V současné době je početnost jesetera velkého tak nízká, že hospodářský význam je minimální. Vinu nese nejenom přelovení, ale též likvidace a znečištění trdlišť a stavba přehrad.

Velikost: až 3,5 m Hmotnost: až 300 kg Plodnost: 800 000-2 400 000 jiker Ploutevní vzorec: D 31-47, A 21-34 Příbuzný drah jeseter ruský (Acipenser guldensladtí) žije v Černém a Kaspickém moři. Dorůstá maximálně do 2,5 m a hmotnosti 100 kg. Má nápadně krátké rostrum s hladkými vousky. Úlovky před druhou světovou válkou dosahovaly kolem 9 000 tun ročně, dnes jsou minimální.

Rozšíření jesetera velkého (modře) a jesetera malého (červeně).

68

Jeseterovití Acipenseridae

Jeseter hvězdnatý Acipenser stellatus Rypec tohoto jesetera je nápadně dlouhý a úzký, měří 62-65 % délky hlavy. Dolní ret je rozeklaný na poloviny. Vousky jsou hladké, umístěné podobně jako u jesetera velkého blíž k hornímu rtu než ke konci rypce. Boky těla mezi řadami štítků jsou pokryté drobnými, hvězdicovitými destičkami. Hřbetních štítků je 11-14, bočních 30-36 a břišních 10-11. Nad postranní řadou a na hřbetě je tento jeseter zbarven hnědočerně, břicho má světlé. Jednoho metru délky dorůstá asi v 10 letech. Pohlavní dospělosti dosahuje v 10-15 letech. Podobně jako u vyzy, jarní rasa táhne na tření od března do června, podzimní rasa v říjnu a listopadu, zůstává přes zimu v řece a tře se na jaře příštího roku. Jikry jsou při tření přilepovány na kameny a při teplotě vody 20 °C se líhnou za 5 dní. Jeseter hvězdnatý se živí bezobratlými živočichy a též rybami. Podobně jako předcházející druhy je i jeseter hvězdnatý značně vázán na moře a do sladké vody připlouvá pouze v době tření. Potěr se po 2-3 měsíce drží v řece a pak ještě nějakou dobu v ústí řek. V moři se zdržuje pravděpodobně na podobných místech jako jeseter velký. Úlovky jesetera hvězdnatého stále klesají, přesto je dosud jedním z nejvíce lovených jeseterů. V poválečných letech se přistoupilo k ochraně trdlišť a mladých kusů. Byl též aklimatizován v povodí Aralského jezera.

Velikost: do 2,2 m, v průměru 1-1,5 m Hmotnost: do 70 kg Plodnost: 20 000-360 000 jiker Rozšíření: povodí Černého a Kaspického moře Ploutevní vzorec: D 38-49, A 20-30

Pohled na spodní stranu hlavy jesetera hvězdnatého s nápadně dlouhým rostrem (1) a spodní stranu hlavy jesetera malého s kratším a širším rostrem (2).

69

Jeseterovití Acipenseridae

Jeseter malý Acipenser ruthenus Je nejmenší ze všech jeseterů. Čtyři vousky, které jsou opět blíže k hornímu rtu než ke konci protáhlého rypce, jsou zřetelně obrvené. Kostní štítky jsou malé, na bocích těla je jejich 58-71, na hřbetě 12-14 a na břiše 12-16. Dolní ret je rozeklaný jako u předešlých dvou druhů, celistvý dolní ret má pouze jeseter hladký – (A. nudiventris). Hřbet těla je tmavě zelenošedý, někdy hnědavě narůžovělý, břicho je světlé, lehce nažloutlé. Boční řada kostěných destiček je světlá a u mladých exemplářů dělá dojem bílého pásu procházejícího středem těla. Jeseter malý se zdržuje trvale ve sladké vodě. Délky půl metru dosahuje mezi 8.-10. rokem života. Samci pohlavně dospívají ve stáří 4-5 let, samice ve stáří 5-9 let. Na tření táhnou proti proudu a aktivně vyhledávají vhodná trdliště. Třou se nad kamenitým dnem obyčejně v květnu. Potěr se drží v korytě řeky, živí se larvami hmyzu a sbírá též hmyz spadlý na hladinu. Velké kusy žerou ojediněle i malé rybky. Dospělí se drží v korytě větších řek, pouze v noci připlouvají blíž k břehům, kde je možno je ulovit např. zátahovými sítěmi. Jeseter malý je velmi cenná lovná ryba, jejíž početnost v posledních letech se postupně snižuje. Příčiny poklesu početnosti jsou podobné jako u ostatních druhů: přílišný výlov i mladých jedinců a silné znečištění řek, včetně trdlišť. Podobně jako ostatní druhy jeseterů se jeseter malý kříží s příbuznými druhy. Výhoda kříženců s jeseterem malým je v tom, že se drží trvale ve sladké vodě a lze je použít k zarybnění velkých přehrad a rybníků.

Velikost: do 1,2 m, většinou 50-60 cm Hmotnost: většinou 2-3 kg, maximálně 19 kg Plodnost: 11 000-140 000 jiker Rozšíření: řeky vlévající se do Kaspického a Černého moře, Severní Dvina, Ob a povodí Ladožského a Oněžského jezera Ploutevní vzorec: D 38-49, A 11-18 Hlava jesetera ruského s krátkým rostrem a hladkými vousky. Hlava jesetera malého z boku s jemně třásnitými vousky posunutými k hornímu rtu.

Hlava jesetera ruského s krátkým rostrem a hladkými vousky.

70

Sleďovití Clupeidae Kostnatí (nadřád Teleostei) jsou počtem druhů největší ucelenou skupinou ryb a strunatců vůbec. Ocasní ploutev je souměrná (homocerkní), kostra je tvořena kostní tkání, těla obratlů jsou vyvinuta. Supiny mají podobu tenkých kostěných destiček. Řád SLEDI (Clupeiformes) zahrnuje relativně primitivní a většinou pelagickě ryby, jejichž plynový měchýř je spojen se zažívací trubicí. Patří sem asi 20 čeledí. V čeledi sleďovitých jsou ekonomicky významné mořské a tažné ryby s koncovými ústy a dlouhou řitní ploutví. Žijí v hejnech a živí se planktonem. Patří sem asi 50 rodů a 190 druhů.

Sleď obecný Clupea harengus Sleď má tělo stlačené z boků, břicho zaoblené (na rozdíl od rodu placka - Alosa), šupiny u základu ocasní ploutve chybějí. Spodní čelist vystupuje poněkud dopředu, horní čelist je bez výřezu. Hřbet je tmavý se zelenavým či modravým nádechem, boky jsou světlejší, břicho stříbřitě bílé. Žaberní víčka a boky mají někdy nazlátlý odstín. Na tření připlouvají sledi k pobřeží (hlavní trdliště jsou podél norských břehů). Tření probíhá v březnu až dubnu. Jikry jsou vytírány na písčitý nebo jílovky podklad v hloubce 130-250 m při teplotě 4-7 °C. Vývoj trvá 2-3 týdny. Po tření se dospělí sledi vracejí na volné moře. Jikry i potěr jsou pelagické a mořskými proudy se dostávají daleko od místa nakladení. Koncem prvé sezóny na podzim se 4-6 cm dlouzí sledi vracejí k břehům. Kromě populací troucích se na jaře existují ještě podzimní rasy, které se třou daleko od břehu na mělkých místech. Sleď obecný se dožívá až 25 let. Za potravu mu slouží různí korýši a potěr ryb (např. tresek), ale i vlastní potěr. Sleď je jedním z nejvýznamnějších hospodářských druhů, jeho úlovky dosahovaly v letech 1981-1988 v průměru 1 700 000 tun ročně. Opakovaná přelovení vedou k poklesům úlovků. Velikost: do 45 cm Hmotnost: 0,7 kg Plodnost: 10 000-100 000 jiker Rozšíření: severní část Atlantského oceánu, částečně i přilehlé arktické vody, pobřeží Evropy až po Biskajský záliv, pobřeží jižního Grónska a od Labradoru po 40° severní šířky, severní část Tichého oceánu Ploutevní vzorec: D 16-22, A 13-20 L.I.: 60-70 Sleď vytváří řadu místních forem, jejich příkladem je poddruh Clupea harengus pallasi žijící na východ od Bílého moře a v severovýchodním Pacifiku.

71

Sleďovití Clupeidae

Šprot obecný Sprattus sprattus Šprot je drobná pelagická ryba, velmi blízce příbuzná sledům. Liší se od nich zejména ostrými šupinami a stlačeným břichem. Žije u pobřeží Evropy. Zdržuje se hlavně v příbřežních vodách, dál od břehu žijí většinou větší jedinci. V Černém moři se však šprot vyskytuje i na otevřeném moři. S oblibou vyhledává také brakickou vodu poblíž ústí řek. Hřbetní strana těla šprota je zbarvena kovově modře až nazelenale, na bocích a břiše převládá stříbřité zbarvení, místy se žlutavým nádechem. Jsou to krátkověké ryby, dožívají se maximálně 6 let, obvykle však jen 4 let života. Žijí pospolitě, v jednotlivých hejnech se setkáváme většinou s jedinci obdobného vzrůstu. Pohlavně dozrávají již ve 2. roce života. Období tření je značně dlouhé, např. v Severním moři trvá od ledna do července, v Černém moři vrcholí počátkem léta, a pak v říjnu. Výtěr je dávkovitý, v průběhu několika dnů se ryby třou 8-1 Okřát. Živí se živočišným planktonem, větší ryby i potěrem. Hospodářský význam šprotu je značný, neboť jsou důležitým objektem průmyslového rybolovu. Roční úlovek dosahoval v některých letech až 800 000 tun. V současné době jsou výlovy nižší - v roce 1988 bylo vyloveno 326 tun. Z evropských zemí se na jejich lovu podílí nejvíc Dánsko, Norsko a Rusko. V čerstvém stavu není maso šprotu nejchutnější, jeho chuť se zlepšuje nasolením či marinováním. Pochoutkou jsou však především uzení šproti dodávaní na trh v konzervách. Velikost: 13-16 cm, výjimečně 18 cm Hmotnost: 50 g, výjimečně 60-70 g Plodnost: 6 000-40 000 jiker Synonymum: Clupea sprattus Ploutevní vzorec: D 15-19, A 17-23 L.I.: 45-50 Mapka rozšíření šprota obecného.

72

Sleďovití Clupeidae

Placka pomořanská Alosa alosa Rod Alosa (placka) se odlišuje od ostatních rodů čeledi dvěma výrazně prodlouženými šupinami na bázi ocasní ploutve. Horní čelist má nápadný výřez, tzv. zaječí pysk. Tělo je vysoké; z boků stlačené, na břiše je ostrý kýl. Pro odlišování jednotlivých druhů je důležitý počet žaberních tyčinek. Tyčinky jsou tenké a dlouhé, delší než žaberní lístky, a slouží jako u ostatních sleďovitých k filtraci planktonu. Placka pomořanská má tmavě zelenomodrý hřbet, boky stříbřité, někdy lehce nazlátlé. Nápadná je velká tmavá skvrna na okraji skřelí. Na bocích je ještě několik tmavých skvrn. Nápadné jsou především u mrtvých ryb. Je to tažný druh, který v době tření podniká migrace do sladké vody (je anadromní). Tře se obyčejně v květnu v prou-divých úsecích řek nad písčitým nebo kamenitým dnem. Dospělé ryby se vracejí po tření do moře, potěr zůstává až do podzimu ve sladké vodě. Poté se nechává pasivně nést proudem zpět do moře. V moři se placka živí zooplanktonem, v ústí velkých řek v brakické vodě loví různé druhy korýšů. Velké kusy s největší pravděpodobností loví i malé rybky. Maso placky je velmi chutné. Bývala pravidelně lovena ve francouzských řekách a v Rýnu, její výlov však ještě před druhou světovou válkou poklesl téměř na nulu kvůli přelovení, znečištění řek a likvidaci vhodných trdlišť. Velikost: do 75 cm, většinou 30-40 cm Hmotnost: do 3,5 kg, většinou 1-1,5 kg Plodnost: 250 000-350 000 jiker Synonymum: Clupea alosa Ploutevní vzorec: D IV-V/13-17, A 111/17-22L.I.: 70-87 Žaberní tyčinky: 88-130 Rozšíření placky finty (modře) a placky pomořanské (Červeně). Příbuzný druh Alosa sapidissima žije při atlantském i pacifickém pobřeží Severní Ameriky. Dorůstá většinou do délky 30-50 cm a hmotnosti 3-4 kg. Úlovky v poslední době klesají až na 3000-5000 tun ročně. Maso je chutné, z jiker vyrábí nepravý kaviár.

73

Sleďovití Clupeidae

Placka finta Alosa fallax Podobně jako placka pomořanská má i placka finta vysoké tělo. Na rozdíl od ní má však menší počet žaberních tyčinek, které jsou navíc silné, hrubé a obyčejně stejně dlouhé jako žaberní lístky. Má také menší počet šupin v postranní čáře. Šupiny jsou jako u ostatních sledu snadno opadavé. Zbarvením se placka finta podobá placce pomořanské, tmavé skvrny na bocích těla jsou však jasnější. Finta roste poměrně rychle, v pěti letech dosahuje délky 40 cm. Na tření táhne do sladké vody. Tře se přibližně o měsíc později než placka pomořanská. Pohlavní zralosti dosahují samci ve stáří 2-3 let, samice ve 45 letech. Finta neproniká proti proudu tak daleko jako placka pomořanská, která kdysi táhla Rýnem 500-700 km od ústí. Finta zůstává v dolních úsecích řek do 100-120 km od ústí. V průběhu tahu nepřijímají ryby potravu. Ve vodě teplé 19 °C trvá vývoj zárodků 4-5 dní. Na trdliště táhnou průměrnou rychlostí asi 5 km za den, celkem jim cesta trvá asi 20-40 dní. Potěr je do podzimu splaven proudem do ústí řeky. Zde se zdržuje do následujícího jara a poté odplouvá do moře, kde pohlavně dospívá. Finta se živí zooplanktonem a v dospělosti též malými rybkami. Hospodářský význam tohoto druhu je v současné době nepatrný vzhledem k nízké početnosti jednotlivých populací. Maso finty je ve srovnání s plackou pomořanskou velmi suché, s nízkým obsahem tuku. Příležitostně je lovena na udici.

Velikost: do 55 cm, většinou 25-40 cm Hmotnost: do 1,5 kg Plodnost: 140 000-180 000 jiker Rozšíření: podél Atlantského pobřeží Evropy od jižní Skandinávie až po Pyrenejský poloostrov, Baltské a Středozemní moře Synonyma: Clupea fallax, Clupea finta Ploutevní vzorec: D IV-V/14-16, A 111/17-23 L.I.: 60-70 Žaberní tyčinky: 40-65

Příbuzný druh Alosa festivalis je rozšířen při západním pobřeží Atlantiku od Floridy po Nové Skotsko. Dorůstá většinou délky 25-30 cm, maximálně 35 cm. Na bocích těla má několik řad drobných tmavých skvrn.

74

Sleďovití Clupeidae

Placka černohřbetá Alosa kessleri Z rodu Alosa bývá někdy vyčleněno do rodu Caspialosa 7 druhů sledů z Černého, Azovského a Kaspického moře. Mezi ně patří placka černohřbetá, která vytváří dva poddruhy, z nichž jeden žije v Černém moři (A. kessleri pontica) a další (A. kessleri kessleri) v Kaspickém moři. Navzájem se odlišují počtem žaberních tyčinek a tvarem a velikostí zubů. Tyčinky jsou silné, obyčejně o něco kratší než žaberní lístky. Zuby na obou čelistech jsou dobře vyvinuty. Hlava, hřbet, hřbetní i prsní ploutve placky černohřbeté jsou černé, na jaře temně fialové. Za žaberním víčkem je na každé straně těla obyčejně po jedné tmavé skvrně. Břicho je světlé. Typický poddruh placky černohřbeté je rozšířen v Kaspickém moři, ke tření táhne do jeho přítoků. Ve srovnání s ostatními kaspickými sledi roste rychle, ve čtvrtém roce dosahuje délky 36 cm, v šestém roce kolem 45 cm. Tření trvá od května do srpna, tah do řek však začíná již v březnu a dubnu. Trvá 10-20 dní a ryby se pohybují rychlostí 30-35 km za den. Tření probíhá především v odpoledních hodinách a večer. Vývoj zárodků při teplotě vody 20 °C trvá kolem dvou dnů. Potěr se zdržuje 1-2 měsíce v řece a poté je proudem nesen do moře. Pohlavně dospívá v pátém roce života. Placka černohřbetá má stále ještě hospodářský význam, úlovky jsou však nižší než v minulosti. Loví se především v době tahu na trdliště v deltě Volhy. Tento sleď je kvalitou masa nejlepší ze všech kaspických sledů. Velikost: do 52 cm, většinou 20-40 cm Hmotnost: do 1,8 kg Plodnost: 135 000-218 000 jiker Rozšíření: Černé a Kaspické moře Synonymum: Caspialosa kessleri Ploutevní vzorec: D III-IV/12-16, A 111/16-20 LI: 52-58 Žaberní tyčinky: 59-92 Dospělé placky černohřbeté se živí malými rybkami, např. sleďci (1), mladší kusy loví větší plankton, např. dravé perioočky rodu Leptodora (2).

75

Sleďovití Clupeidae

Placka kaspická Alosa caspia Na rozdíl od placky černohřbeté má placka kaspická žaberní tyčinky tenké a jemné, obyčejně l,5krát delší než žaberní lístky. Tělo má vysoké, stlačené z boků, s krátkým ocasním násadcem a dlouhými prsními ploutvemi. Hřbet je zbarven tmavě, s modrozeleným odstínem, břicho je světlé. Za žaberním víčkem je často tmavá skvrna, skvrny na bocích těla někdy chybějí. Druh vytváří několik poddruhů. Placka kaspická je podstatně menší než placka černohřbetá, délky 20 cm dosahuje ve třetím roce života. Je to anadromní druh. Tření začíná koncem dubna a prodlužuje se do června. V Dunaji táhne někdy až k Železným vratům, většina ryb však zůstává v deltě. V Kaspickém moři začíná tah v druhé polovině dubna při teplotě vody 7-10 oC. Druhá část třecí populace se poněkud opožďuje a začíná s tahem až v květnu při teplotě vody 10-15 °C. Vlastní tření probíhá například ve Volze při teplotě 18-20 oC. Embryonální vývoj při teplotě kolem 20 oC trvá 2-3 dny. Potěr se nějakou dobu drží na trdlišti a poté je splavován proudem do moře, kde dospívá. Pohlavní zralosti dosahuje v druhém roce života. Za potravu slouží placce kaspické především planktoničtí korýši, ale i vodní rostliny a řasy. Sama tvoří významnou složku potravy dravých druhů ryb. Hospodářský význam jednotlivých poddruhů není velký. Nejvíc se loví kaspický poddruh, toho se před druhou světovou válkou ročně vylovilo kolem 40 000 tun, v šedesátých letech ještě 32 000 tun. V současné době výlov poklesl na 10 000-20 000 tun. Velikost: do 23 cm, v průměru kolem 20 cm Hmotnost: do 110 kg Plodnost: 12 000-40 000 jiker Rozšíření: Černé, Azovské a Kaspické moře Synonymum: Caspialosa caspia Ploutevní vzorec: D III-IV/13-15, A 111/16-21 L.I.: 48-56 Žaberní tyčinky: 68-135

Srovnání žaberních oblouků nesoucích žaberní tyčinky, které slouží k filtraci potravy, u dvou příbuzných druhů placek. U placky finty jsou žaberní tyčinky silné a hrubé (1), kdežto u placky kaspické jsou tenké a jemné (2).

76

Sleďoviti Clupeidae

Sleděc jedlý (kilka) Clupeonella delicatula Kilka má protáhlé, z boků stlačené tělo. Břicho je zaostřené, s dobře vyvinutými kýlovitými šupinami. Hlava je protáhlá a široká, oči jsou relativně velké. Hřbet a vrchní strana hlavy jsou zbarveny šedozeleně až modrozeleně, boky a břicho jsou stříbřitě bílé nebo nazlátlé. Kilka je malá rybka, která v prvním roce života dosahuje délky 4-6 cm, ve čtvrtém kolem 11 cm. Tře se v dubnu až červnu, při teplotě vody 5-24 oC. Vrchol tření spadá na květen a koncem července jsou již všichni pohlavně zralí jedinci vytřelí. Pokud se kilka tře v řece, je potěr postupně odnesen proudem zpět do moře. Tření je porcionální, s přerušením jen několika dní. Vývoj zárodků trvá při teplotě 10 oC asi 5 dní, při teplotě 14 oC 3 dny a při teplotě 22 oC pouze 1 den. Dospělé ryby se živí zooplanktonem, potěr dává přednost rostlinnému planktonu. Sleděc jedlý je euryhalinní druh, tzn. že žije a rozmnožuje se ve slané i sladké vodě až do slanosti 13 %o. V některých oblastech zůstává trvale ve sladké vodě. Je nejdůležitějším konzumentem planktonu v Azovském moři a zároveň důležitou potravní složkou dravých druhů ryb. Hospodářský význam, nehledě na malou velikost tohoto druhu, je značný. V Azovském moři je stále jedním z hlavních lovených druhů.

Velikost: do 15 cm, většinou do 10 cm Plodnost: 5 000-20 000 jiker Rozšíření: Azovské a Kaspické moře, proslazené severozápadní části Černého moře včetně dolních toků řek Ploutevní vzorec: D III-IV/11-13, A 111/14-18 Žaberní tyčinky: 49-62

Srovnání řitní ploutve tří druhů různých rodů sledů: sardinka oblá (1), sardinka evropská (2) a sleděc jedlý (3). Rozdíly jsou ve velikosti a tvaru posledních dvou měkkých paprsků.

77

Sleďovití Clupeidae

Sardinka evropská Sardina pilchardus Názvem sardinka jsou v mnoha jazycích označovány ryby blízce příbuzných rodů Sardina, Sardinops a Sardinella, které mají velké šupiny vybíhající až na ocasní ploutev, na níž tvoří z každé strany 2 křidélka. Hřbetní ploutev těchto ryb je uložena v jakési rýze tvořené šupinami. Dalším typickým znakem sardinek jsou silně prodloužené poslední 2 paprsky řitní ploutve a tuková víčka na přední i zadní straně oka. Do rodu Sardina přísluší pouze jediný druh - sardinka evropská. Velké šupiny kryjící její tělo jsou snadno opadavé a zajímavé je, že pod nimi jsou ukryté ještě malé šupinky. Na žaberním víčku má paprskovité rýhy. Zbarvení hřbetní strany těla sardinky je modrozelené, na bocích přechází do zlatová, břišní strana je stříbřitě bílá. Na žaberním víčkuje tmavá skvrna a za ní pak ještě několik dalších skvrn. Sardinka evropská žije ve velkých hejnech v horních vrstvách příbřežních vod teplých 10-20 oC. Živí se zooplanktonem, v mládí i fytoplanktonem, který filtruje pomocí dlouhých a početných žaberních lístků, požírá rovněž pelagické ji kry jiných druhů ryb. Tře se na otevřeném moři při teplotách 10-18 °C, a to v různých oblastech a v různém ročním období. Vylíhlý potěr táhne k pobřeží, kde se zdržuje do zimy, a pak se vrací na otevřené moře. Na jaře se opět vrací k pobřeží kvůli potravě. Pohlavně dospívá ve stáří 2 let, dožívá se věku až 14 let. Celkový úlovek sardinek se v posledních letech pohybuje v rozmezí 800 000-1 300 000 tun ročně, loveny jsou hlavně ryby ve stáří 2,5-4,5 roku. K lovu se používají velké zátahové sítě, zvláště speciální okružní síť lampara. Do sítí se lákají na návnadu tresčích jiker, v Itálii a Chorvatsku pak pomocí světla acetylénových lamp.

Velikost: 20-25 cm, maximálně 30 cm Hmotnost: 0,3-0,5 kg Plodnost: 50 000-80 000 jiker Rozšíření: od jižní části Severního moře až po severozápadní pobřeží Afriky, Středozemní a Černé moře Synonymum: Clupea pilchardus, Clupea sardina Ploutevní vzorec: D III-IV/13-16, A 111/13-17 Žaberní tyčinky: 70-98

Příbuzný druh Sardinops caerulea se vyskytuje na západním pobřeží Severní Ameriky. Před druhou světovou válkou se lovilo až 800 000 tun, po válce došlo ke katastrofálnímu poklesu úlovku na pouhých 20 000 tun. v současné době se loví opět až 500 000 tun ročně.

78

Sleďovití Clupeidae

Sardinka oblá Sardinella aurita Je jediným druhem rodu Sardinella, který svým rozšířením zasahuje až do vod mírného pásma. Ostatní zástupci rodu žijí především v tropických vodách. Sardinka oblá se od nich liší nízkým, na průřezu okrouhlým tělem, větším počtem paprsků v břišních ploutvích a obvykle i přítomností tmavé skvrny v horní části skřelí. Od sardinek rodů Sardina a Sardinops se odlišuje na první pohled tím, že nemá tmavé skvrny za žaberním víčkem. Zbarvení hřbetní strany těla je kovově modrozelené, na bocích přechází do zlatová, břicho je bělavé. Sardinka oblá žije obvykle ve velkých hejnech v hloubkách do 150 m, v teplotním rozmezí 15-30 °C, při salinitě ne menší než 34 %o. Dožívá se obvykle věku 6 let. Ve Středozemním moři se tře v příbřežní zóně od června do září, pohlavně dospívá ve stáří 2 let. Přes den se zdržují její hejna v hloubce, v noci stoupají k hladině. Pohybující se hejna vydávají hluk podobný šumění deště a při náhlém sestupu do hloubky prozradí jejich pohyb množství drobných bublinek vzduchu stoupajících k hladině. Živí se zooplanktonem i fytoplanktonem. Ročně se lovilo 300 000-800 000 tun těchto sardinek, v posledním desetiletí se loví 100 000-250 000 tun. Využívají se k výrobě rybí moučky, na trh přicházejí hlavně konzervované jako olejovky. Nejobvyklejší postup při výrobě klasických olejovek je ten, že se rybám odstraní hlava a vnitřnosti, umyjí se a naloží zhruba na 2 hodiny do silného slaného nálevu. Poté se znovu omyjí, vysuší, ponoří na 2 minuty do vřícího oleje a uloží do konzerv, kde se zalijí čerstvým olejem. Pod uzavřením se konzervy sterilují 2 hodiny při teplotě 115 °C.

Velikost: 25-30 cm, vzácně až 38 cm Hmotnost: až 0,6 kg Plodnost: 10 000-110 000 jiker Rozšíření: západní Pacifik od jižního Japonska po Indonésii, Atlantik u amerických břehů od mysu Cod po Rio de Janeiro, u celého západního pobřeží Afriky, Středozemní a Černé moře. Synonymum: Clupea aurita Ploutevní vzorec: D III-IV/14-16, A 111/13-15 Žaberní tyčinky: 201-228

Sardinka Sardinops sagax je významný druh tichomořského pobřeží Kanady a USA. Před válkou se jí lovilo až 700 000 tun ročně, v současné době úlovky vzrostly až na 5 000 000 tun ročně.

79

Sardelovití Engraulidae Čeleď sardelovití sdružuje drobné rybky s nápadně dlouhými čelistmi a velkými šupinami, sdružující se v hejnech. Asi 15 rodů a víc než 100 druhů žije v tropických a subtropických mořích.

Sardel (ančovička) evropská Engraulis encrasicholus Sardel evropská má protáhlé tělo se zaobleným břichem bez kýlu. Hřbet je zelený, tmavomodrý až černý, na bocích je výrazné stříbřité zbarvení, břicho je stříbřitě bílé. Na žaberních víčkách je lehký nažloutlý nádech. Sardel evropská vytváří množství poddruhů, v jejichž zbarvení existuje značná variabilita. Typická forma (E. encrasicholus encrasicholus) žije v Atlantském oceánu, další poddruhy pak ve Středozemním, Černém a Azovském moři. Ančovička je malá rybka, která pohlavně dozrává již koncem prvního roku života při délce okolo 7-8 cm. Čtyřletí jedinci dosahují kolem 12-14 cm délky. Období tření je dlouhé, probíhá od května do září a je porcionální. Embryonální vývoj trvá při teplotě vody 18 °C 24-48 hodin. V průběhu života se dospělé kusy třou 2-3krát. Jikry a larvy jsou pelagické. Ančovičky se živí drobným fytoplanktonem a zooplanktonem. Nejintenzivněji přijímají potravu v průběhu vegetační sezóny. V době jarních a podzimních migrací, kdy se přibližují a vzdalují od pobřeží, přijímají potravy méně. V zimním období se zdržují v hloubce 80-140 m. Jakmile se voda oteplí nad 7-10 oC, stěhují se do povrchových vrstev do hloubek 6-10 m. V severní části rozšíření nemá ančovička prakticky žádný hospodářský význam, v jižních oblastech včetně Černého moře je významným hospodářským druhem. Část úlovku se nasoluje, část se zpracovává do konzerv s olejem. V současné době se loví 600 000-850 000 tun ančoviček ročně.

Velikost: do 20 cm Hmotnost: do 100 g Plodnost: 9 000-30 000 jiker Rozšíření: atlantské pobřeží od jižního Norska až po severní Afriku, Středozemní, Azovské a Černé moře Ploutevní vzorec: D 111/14-18, A 111/16-20 L.I.: 46-50

Sardel peruánská (Engraulis ringens) žije u jihoamerického pobřeží v Tichém oceánu. Dorůstá velikosti 1018 cm. Úlovky kolísají mezi 100 000 až 5 000 000 tun. V roce 1988 se ulovilo 3 600 000 tun. Absolutního maxima bylo dosaženo v roce 1970, kdy se ulovilo víc než 13 000 000 tun sardelí peruánských.

80

Lososovití Salmonidae Řád LOSOSŮ (Salmoniformes) sdružuje mořské, tažné i trvale sladkovodní druhy s tukovou ploutvičkou a bez vejcovodů. Do čeledi lososovitých patří sladkovodní a tažné ryby severní polokoule, všechny jsou hospodářsky významné. Mají vřetenovité tělo, dlouhá horní čelist dosahuje až za zadní okraj oka. Supiny kryjící tělo jsou velmi drobné.

Losos gorbuša Oncorhynchus gorbuscha Je nejmenší, ale zároveň nejvýznamnější z lososů rodu Oncorhynchus, známých jako pacifičtí lososi. Hřbetní stranu těla má zelenomodře zbarvenou, boky stříbřité a břicho bělavé. Na hřbetě, bocích a zejména na ocasní ploutvi má tmavé skvrny. Samci ve svatebním šatě mají tmavě hnědě zbarvenou hlavu i hřbet, zatímco boky těla jsou světle červené, se zelenohnědými skvrnami. V té době se výrazně mění i tvar jejich těla. Spodní i horní čelist se protahují a hákovitě zahýbají a na hřbetní straně těla před hřbetní ploutví vyrůstá hrb. Podle něho tato ryba získala svůj název v řadě jazyků i vědecké druhové jméno, které je odvozeno od ruského pojmenování. Losos gorbuša byl původně rozšířen v severní části Tichého oceánu a v Severním ledovém oceánu. Před lety byl introdukován do Barentsova moře a odtud pravděpodobně někteří jedinci pronikli i do severního Atlantiku, neboť poměrně velký počet gorbuš byl uloven v norských, islandských i britských vodách. Pohlavně dospívá ve stáří 2-3 let; tehdy vplouvá počátkem léta do řek ke tření. Samice na trdlištích vytloukají prudkými pohyby těla ve dně hnízda, kladou tam jikry a pak je opět zahrabávají. Trdliště bývají v úsecích s nejprudším proudem, kde je ve vodě největší množství kyslíku. Dospělé ryby po tření hynou, larvy se líhnou za 110-130 dnů. Do jara žijí v hnízdech a po jejich opuštění splývají do moře, kde se intenzivně vykrmují a rychle rostou. Celkové úlovky gorbuši dosahují 150 000-300 000 tun ročně. Narůžověle zbarvené maso má výbornou chuť a platí za delikatesu. Velikost: 40-50 cm, maximálně 70 cm Hmotnost: 2-4 kg, ojediněle 5-6,5 kg Plodnost: 1 500-2 000 jiker Rozšíření: Tichý oceán, Severní ledový oceán, severní část Atlantského oceánu, Barentsovo moře Ploutevní vzorec: D III-IV/9-12, A II-IV/12-16 L.I.: 145-212

Samec příbuzného lososa kety (Oncorhynchus keta) v době tření. Keta má podobný areál jako gorbuša. Ze dvou samostatných forem jarní a podzimní je větší a plodnější podzimní, ta dorůstá do délky kolem 100 cm. Úlovky jsou podobné jako u gorbuši.

81

Lososovití Salmonidae

Losos obecný Salmo salar Losos obecný se od pstruha liší slabším kořenem ocasu, mírně vykrojenou ocasní ploutví, kratší horní čelistí, která nepřesahuje zadní konec oka, větším počtem žaberních tyčinek na prvním žaberním oblouku, počtem zubů na horním patře a radliční kosti, délkou paprsků v řitní ploutvi a zbarvením. Zbarvení je značně proměnlivé. V období mimo tření je hřbet těla šedý až šedomodrý, boky stříbřité a břicho světlejší, přičemž na hlavě a hřbetní polovině těla jsou nepříliš hustě rozsety nepravidelné černé skvrny, mající většinou tvar písmene X či malých hvězdiček. Na břišní polovině těla za myšlenou kolmicí spuštěnou od zadního okraje hřbetní ploutve černé skvrny nebývají. V době tření se na hlavě a bocích objevují červené a oranžové skvrny, břicho zrůžoví. Lososi se vyskytují nejen u pobřeží, ale často i na volném moři, neboť podnikají dlouhé migrace za potravou. K rozmnožování potřebují sladkou vodu, a proto po dosažení pohlavní dospělosti (od stáří 4-5 let) vplouvají do řek, ve kterých se narodili, a táhnou proti proudu až do horních úseků toků, výš než pstruh obecný. Cestou dokáží přeskočit překážky až 2 m vysoké. Na trdlištích samice vytloukají prudkými pohyby těla ve dně miskovitá hnízda a do nich kladou pomerančově zbarvené jikry mající asi 5 mm v průměru. Tření probíhá obvykle v říjnu až prosinci, po něm mnoho ryb (zvláště samců) hyne. Někteří jedinci se však tření zúčastňují několikrát. Larvy se z jiker líhnou až na jaře, měsíc i déle stravují ještě zbytky velkého žloutkového váčku a neloví aktivně potravu. Vytvářejí menší hejna a postupně splouvají zpět do moře. Některým rybám trvá cesta do moře až 3 roky. Živí se hlavně korýši a rybami. Lososi se loví nejrůznějšími způsoby v moři i v řekách během tahu na trdliště. Oblíbeni jsou i sportovními rybáři, neboť při chycení na udici s lovcem neúnavně bojují. Jejich maso je velmi chutné a vysoko se cení. Celosvětové úlovky mírně stoupají z 23 000 tun v roce 1982 až na 118 000 tun v roce 1988. Početnost lososů však i v současnosti dále klesá v důsledku přelovování, znečišťování vod a stavění vysokých jezů a přehrad bránících tahu. Velikost: 60-100 cm, maximálně 1,5 m Hmotnost: 15-20 kg, ojediněle až 40 kg Plodnost: 6 000 až 26 000 jiker Rozšíření: evropské pobřeží Severního ledového oceánu a Atlantského oceánu, pobřeží Islandu, jižního Grónska a východního pobřeží Severní Ameriky

Ploutevní vzorec: D III-IV/9-11, A III/7-8 L.I.: 120-130 Samice v době tření. Zbarvení je stříbřitě šedé, hákovitá spodní Čelist není vyvinuta. Podobně vypadají i samci v době mimo tření. Cykloidní šupina lososa s tmavým ohraničením jednotlivých růstových sezón.

82

Lososovití Salmonidae

Pstruh obecný Salmo trutta Pstruh obecný má válcovité tělo s rovně uťatou ocasní ploutví. Zbarvení je variabilní, červené skvrny na těle se vyskytují jen u některých ryb a pouze výjimečně i pod postranní čárou. Je to tažný druh, který pohlavně dospívá ve stáří 34 let. Z moře do řek vplouvá většinou na jaře a táhne proti proudu do horních částí toků, kde se od října do ledna vytírá do miskovitých hnízd, vytlučených ve dně obdobným způsobem, jako to dělá losos. Potěr se vyvíjí ve sladkých vodách a postupně sestupuje po proudu do moře. Dopluje tam koncem druhého až počátkem čtvrtého roku života. V moři se drží 1 -3 roky blízko břehů, intenzivně se krmí a po dosažení pohlavní zralosti táhne opět řekami proti proudu na trdliště. Část populace (zejména samci) po výtěru hyne, zejména v důsledku vysílení, neboť po dobu tahu nepřijímají potravu. Větší část populace se však zúčastňuje tření 2krát až 3krát, někteří jedinci i víckrát. V minulosti pstruh hojně obýval všechny sladké vody v oblasti svého rozšíření. Dnes však jeho tah do řady řek v důsledku jejich znečištění i vybudování neprůchodných překážek (údolních nádrží, vysokých jezů) ustal, takže početnost jeho populace stále klesá. Zamezí-li se migraci pstruhů obecných do moře, mění se během jedné či dvou generací ve formu potoční. Maso má pstruh velmi kvalitní, jakostí je podobné masu lososa. Úlovky kolísají v rozmezí 300-600 tun ročně.

Velikost: 50-80 cm, maximálně přes 1 m Hmotnost: 10-18 kg, ojediněle až 25 kg Plodnost: 2 000-16 000 jiker Rozšíření: severozápadní pobřeží Evropy od Pyrenejského poloostrova až po Čerský záliv v Karském moři Ploutevní vzorec: D III-IV/9-11, A III/7-9, P 1/1213, V 1/8 L.I.: 120-135 Jezerní forma pstruha obecného 5.S.t. morpha lacustris vzniká trvalým pobytem mořské či sladko vodní formy pstruha ve stojaté vodě. Je menší než mořská forma, ale větší než potoční a liší se od nich i zbarvením a tvarem těla.

Významné potravní složky pstruha v době života ve slané vodě tvoří písečníci (1), sledi (2) a garnáti (3).

83

Lososovití Salmonidae

Pstruh potoční Salmo trutta morpha fario Přesněji pstruh obecný potoční má svalnaté tělo, přizpůsobené životu v proudící vodě. Ocasní ploutev je buď zakončena rovně, nebo má mírný výřez. Spodní čelist je u starších samců hákovitě zahnutá, hlava je delší než u samic. Zbarvení je značně proměnlivé. Hřbet bývá zelenohnědý až šedozelený, někdy až žlutočerný, boky a břišní část jsou vždy světlejší. Na hlavě, hřbetě, bocích i na hřbetní a tukové ploutvi bývají černé a červené skvrny, které jsou někdy světle lemovány. Rozhodující pro výskyt pstruha je především chladná a čistá voda a dostatečné množství rozpuštěného kyslíku. Vyhovují mu především členité toky s množstvím úkrytů do výšky kolem 1 500 m. n. m. Trvale obsazuje a brání svůj domovský okrsek, vymezený do značné míry dosahem zraku. Živí se hlavně larvami vodního hmyzu (jepic, pošvatek, chrostíků), suchozemským hmyzem spadlým na hladinu, jikrami, menšími rybkami a žábami. Pohlavně dospívá ve stáří 24 roků, samci obvykle o rok dříve než samice. Na tření, které probíhá od října do ledna, táhnou pstruzi proti proudu do vyšších úseků toků a dokáží při tahu překonávat skokem překážky až l,5m vysoké. Na trdlištích samice vytloukají na dně miskovité prohlubně, do kterých kladou jikry. Jejich vývoj trvá 100-120 dní. Současný dobrý stav zarybnění evropských toků pstruhem je udržován zejména pomocí umělého odchovu. Pstruh patří k hospodářsky nejdůležitějším sladkovodním rybám s vysoce kvalitním masem, které má vynikající dietetickou hodnotu. Loví se na udici buď muškařením, nebo přívlačí, nástrahu tvoří třpytky či mrtvé rybky. Lov této ryby v kouzelném prostředí patří mezi nezapomenutelné zážitky většiny sportovních rybářů. Velikost: 40-60 cm, ojediněle až 100 cm Hmotnost: většinou 0,5-2 kg, výjimečně přes 10 kg Plodnost: na 1 kg hmotnosti samice 2 000-3 000 jiker Rozšíření: ve středních a horních úsecích toků celé Evropy, Kavkazu, Malé Asie, Maroka a Alžíru. Druhotně zdomácněl v Austrálii a v Indii, Severní Americe a střední Africe a na Novém Zélandě. Tvary radličných kostí, které jsou umístěny uprostřed přední části horní čelisti (1) slouží k odlišení jednotlivých druhů lososovitých ryb (hlavatka - 2 pstruh obecný - 3 a pstruh obecný - sladkovodní forma - 4).,

Salmo apache je příbuzný endemický druh pstruha žijící v Skalistých horách USA.

84

Lososovití Salmonidae

Pstruh duhový Salmo gairdnerii Tělo má poměrně vysoké, horní čelist je dlouhá a dosahuje až za zadní okraj oka. Ocasní ploutev je mírně vykrojená. Původní domovinou tohoto druhu je tichooceánské pobřeží Severní Ameriky, v roce 1880 byl dovezen do Evropy a pak postupně do ostatních světadílů. Původně šlo o obohacení fauny, později se přihlíželo zejména k dobrým možnostem jeho intenzivního umělého chovu pro trh. Přes dlouholetou snahu rybářů se však jen na málo místech vytvořily populace schopné existence bez vysazování a doplňování násadou z umělého výtěru. Vzhledem k intenzivnímu šlechtění je známo větší množství barevně odlišných forem. Charakteristickým rysem zbarvení však zůstává růžový až načervenalý duhový podélný pás, probíhající středem těla až ke kořeni ocasu. Základní zbarvení hřbetu je modré až olivově zelené, boky jsou stříbřité, břicho bílé. Hlava, hřbet, boky, hřbetní a ocasní ploutve jsou poměrně hustě černě skvrnité. Výrazem pohlavního dimorfismu je intenzivnější zbarvení samců, kteří mají zvláště ve stáří hákovitě zahnutou spodní čelist. Pstruh duhový je citlivý na znečištění podobně jako pstruh potoční, má však menší nároky na obsah kyslíku a snáší i teplejší vodu. Nevyžaduje ve vodě množství úkrytů a osvědčuje se proto při chovu v rybnících, uzavřených nádržích a speciálních pstruhařských závodech. Živí se larvami vodního hmyzu, zooplanktonem, měkkýši i menšími rybkami. Pohlavně dospívá ve věku 2-3 let, v přírodě se dožívá 5-6, výjimečně 18 a více let. Tření probíhá v Evropě od listopadu do května. Ryby se třou v proudech do miskovitých prohlubní ve dně, vytlučených převážně samicí. V Evropě, ale i jinde ve světě, jsou však rozmnožovány především pomocí umělého výtěru. Pro chutné maso je pstruh duhový intenzivně chován v rybnících i speciálních umělých zařízeních, s oblibou ho loví sportovní rybáři. V posledních letech se rozšiřuje i jeho klečový odchov v údolních nádržích. Roční úlovky stoupají z 84 000 tun v roce 1982 na 190 000 tun v roce 1988. Velikost: 60-90 cm, maximálně 1,2 m Hmotnost: obvykle 1-3 kg, ojediněle 6-10 kg, maximálně však až 23,6 kg Plodnost: na 1 kg hmotnosti samice 2 500-8 500 jiker Synonymum: Oncorhynchus mykiss Ploutevní vzorec: D IV/10-11, A III/10-11, P 1/12, V 1/8 L.I.: 125-160 Původní (červeně) a současné evropské rozšíření Zlatá forma pstruha duhového vyskytující se v (modře) pstruha duhového některých pstruzích farmách.

85

Lososovití Salmonidae

Siven alpský Salvelinus alpinus Siven alpský se značně podobá příbuznému sivěnu americkému (S. fontinalis). Ocasní ploutev však má téměř rovně uťatou, horní čelist u mladých jedinců a u stálé formy dosahuje jen k zadnímu okraji oka, u tažné formy zadní okraj oka mírně přesahuje. Oba druhy se liší i počtem ploutevních paprsků v nepárových ploutvích a některými dalšími znaky. Zbarvení je značně proměnlivé a liší se u obou forem, hřbet u tažné formy bývá ocelově modrý, u stálé formy je spíš zelenohnědý. V době tření nabývá zbarvení na intenzitě a samci jsou v tomto období nejpestřejšími evropskými rybami vůbec. Tažná forma je rozšířena pouze v arktických vodách Atlantského, Tichého a Severního ledového oceánu, u evropských břehů je hranicí jejího areálu Island a norský Oslofjord. Na některých dalších místech Evropy, Asie a Severní Ameriky žije stálá forma. V Evropě je rozšířena např. v alpských horských jezerech jako pozůstatek poslední doby ledové. Tření probíhá většinou v zimním období, na některých lokalitách i na jaře. Tažní sivěni vplouvají ke tření do řek, a to nejdříve ve stáří 34 roky, často však až v 6-8 letech. Samice obou forem kladou jikry do hnízd vyrytých v štěrkopískovém dně, většinou pod ledem. Tažná forma žije ve sladké vodě 24 roky a živí se převážně různými druhy bezobratlých. V moři tvoří její potravu hlavně menší ryby. Siven alpský je většinou loven pouze sportovními rybáři, kteří si jej velmi cení pro krásné zbarvení, chutné maso a pro bojovnost při lovu. Velikost: obvykle 40-60 cm, maximálně 100 cm (tažná forma) Hmotnost: 1-3 kg, ojediněle až 14 kg Plodnost: průměrně 3 500 jiker Rozšíření: cirkumpolární, chladná jezera Evropy, Asie a Severní Ameriky Ploutevní vzorec: D III-IV/9-10, A III/8-10 L.I.: 190-240

Zbarvení samice sivena alpského je méně pestré než zbarvení samce.

86

Lososovití Salmonidae

Siven americký Salvelinus fontinalis Domovinou tohoto barevně atraktivního druhu je Severní Amerika, kde je rozšířen od severní Kanady až po Georgii na jihu. Západní hranici jeho původního rozšíření tvořila oblast Velkých jezer a horní tok Mississippi. Dnes je ovšem rozšířen i v západní části USA, Jižní Americe, Asii a na Novém Zélandě. Do Evropy byl introdukován koncem minulého století. Tělo sivena amerického je vyšší než u pstruha obecného, ústa jsou koncová, silně rozeklaná. Horní čelist je delší než u sivena alpského a přesahuje výrazně za zadní okraj oka. Ústní dutina má černě zbarvenou výstelku. Siven americký patří k nejpestřejším sladkovodním rybám, zbarvení je však u různých populací odlišné a značně proměnlivé je i během roku. Siven americký žije v obdobném prostředí jako pstruh potoční, nároky na potravu mají oba druhy shodné. Navzájem si proto konkurují a pstruh většinou sivěna vytlačuje, a to i na jeho původních lokalitách v USA, kam byl pstruh introdukován. Sivěn však snáší i kyslíkem méně bohatou vodu pramenných oblastí či kyselou vodu s nižší hodnotou pH, pokud je dostatečně studená (do 16 °C). Na některých místech je proto jedinou rybou, která tam dokáže přežít. Na rozdíl od pstruha nevyžaduje členité dno s mnoha úkryty a může žít i v regulovaných tocích. Pohlavně dospívá ve věku 2-3 let, tře se od října do prosince. Podobně jako pstruzi vytlouká ve dně hnízda, do kterých ukládá jikry. Ty jsou při vířivém pohybu rodičovského páru u dna zahrabány do podkladu. Vývoj zárodků trvá zhruba 100 dnů. Protože se sivěn americký tře na obdobných lokalitách jako pstruh, dochází někdy ke vzniku neplodných kříženců se zvláštním mramorovaným zbarvením. Velikost: v evropských vodách 30-50 cm, v USA a Kanadě až 90 cm Hmotnost: v evropských vodách 1-3 kg, v USA a Kanadě až 7 kg Plodnost: zhruba 2 000 jiker na 1 kg hmotnosti samice Rozšíření: po celém světě Ploutevní vzorec: D III/9-10, A III/8-11, P 1/10-13, V II/8-9 L.I.: 160-225

Salvelinus namaycush bývá někdy řazen do samostatného rodu Cristivomer. Patři mezi největší sladkovodní lososy (dosahuje hmotnosti do 45 kg.) Žije v kanadských jezerech a řekách. Je to velmi cenná ryba. ve velkých jezerech byly však jeho stavy sníženy po proniknutí mihule mořské i postupujícím znečištěním. Ročně se uloví kolem 1 600 tun těchto ryb.

87

Lososovití Salmonidae

Hlavatka podunajská Hucho hucho Tělo hlavatky je torpédovité, na příčném průřezu téměř kruhovité. Velká hlava má nápadně ozubené čelisti. Hřbet je červenohnědý, s četnými tmavými skvrnami ve tvaru písmene x nebo půlměsíce. Boky jsou světle šedé, v době tření s měděným leskem a s červenými tečkami, břicho je bělavé. Hlavatka je největší trvale sladkovodní lososovitá ryba. Roste velmi rychle, délky 60 cm dosahuje v průměru již v pátém roce života. Pohlavně dospívá ve stáří 4-6 let. Tře se většinou v dubnu, někdy až v květnu, při teplotě vody 6-9 "C. Před třením koná krátké migrace proti proudu větších toků. Samice vytlouká ve štěrkovitém dně miskovité hnízdo, kam klade jikry, které samci hned oplozují. Vývoj jiker trvá 25-35 dní. současné době je hlavatka uměle rozmnožována. Dospělí jedinci se loví v době těsně před třením anebo se chovají ve speciálních nádržích a uměle se vytírají. Potěr se po dosažení velikosti 4-10 cm vysazuje do vhodných lokalit. Malé hlavatky se podobně jako pstruzi živí larvami vodního hmyzu neb hmyzem spadlým do vody, větší a velké ryby loví ostroretky, hrouzky, parmy a další druhy ryb. hlavatka, vzhledem k velikosti, je nucena se zdržovat ve středních částech toků na přechodu mezi lipanovým a parmovým pásmem. Je náročná na kvalitu vody a na množství kyslíku v ní. Vyžaduje neregulované toky s množstvím úkrytů s velkými kameny, kořeny, padlými stromy atd. Z těchto důvodů, ale i kvůli znečištění toků, hlavatek stále ubývá. Loví se na třpytku či mrtvou rybku. Je to cenná trofejní ryba, její maso má výbornou chuť. Velikost: do 1,5 m, většinou 50-80 cm Hmotnost: do 50 kg Plodnost: 15 000-30 000 jiker Rozšíření: pouze Dunaj a jeho přítoky. Řada aklimatizačních pokusů skončila zatím neúspěšně. Na Sibiři od Jeniseje až po Amur žije příbuzný druh Hucho taimen. Ploutevní vzorec: D III-IV/9-11, A IV-V/7-9 LI: 180-200 Vývoj charakteristických juvenilních skvrn během prvního roku života. 1 - stáří šest týdnů. 2 - šest měsíců, 3 - dvanáct měsíců. Příčné pruhy jsou typické i pro mladé ryby ostatních druhů lososovitých a postupně se vytrácejí. Lenok sibiřský (Brachymystax lenok) žije na Sibiři a v Amuru. Dosahuje hmotnosti 6-8 kg. Má

pro sibiřské vody stejný význam jako pro nás potoční pstruh. Je to cenná sportovní ryba.

88

Síhovití Coregonidae Síhovití jsou příbuzní lososovitým rybám. Vyznačují se poměrně velkými stříbřitými šupinami a malými ústy. Kladou drobné jikry.

Síhovec bělavý Stenodus leucichthys Je to jediný zástupce rodu Stenodus (síhovec). Od rodu Coregonus (síh) se rod Stenodus odlišuje zejména rozdílnou stavbou lebky a většími koncovými ústy. Zbarvení je stříbřité, bez jakýchkoli tmavých či světlých skvrn. Jsou známy 2 poddruhy. Stenodus leucichthys nelma žije v Severním ledovém oceánu. Zdržuje se při pobřeží v brakické vodě blízko ústí řek. Pohlavně dospívá pozdě, obvykle ve stáří 9-12 let, nejdříve ve stáří 7 let (samci). Ke tření vstupuje do řek, jimiž táhne na trdliště v horních částech toků. Tah do řek začíná v červnu, vlastní tření však probíhá až od října do prosince. V některých sibiřských veletocích (např. v Obu) dosahuje vzdálenost trdliště od ústí řek až 3 500 km. Samice kladou jikry na dno, kde mezi kameny probíhá jejich vývoj. Potěr splývá postupně zpět do moře stejně jako část pohlavně dospělé populace. Některé ryby se však v řekách zdržují delší dobu. Zprvu se potěr živí planktonem, od druhého roku života se už živí dravě různými druhy ryb. V Kaspickém moři žije druhý poddruh S. leucichthys leucichthys. Pohlavně dozrává ve věku 5-7 let a v sladkých vodách se nezdržuje příliš dlouho. Ryby obou poddruhů se třou během života maximálně 3krát, s přestávkami trvajícími 2-4 roky. Během tahu na trdliště nepřijímají potravu a spotřebu energie kryjí z tukových zásob nahromaděných během pobytu v moři. V Rusku i na Aljašce má druh značný hospodářský význam a loví se do různých druhů sítí i na udice. Úlovky se však v posledních letech snížily, neboť znečišťování vody a výstavba přehrad zhoršují podmínky pro přirozený výtěr. Proto stále většího významu nabývá umělý výtěr a odchov tohoto druhu. Velikost: 1 m, vzácně až 1,4 m Hmotnost: obvykle 6-15 kg, ojediněle 35-40 kg Plodnost: 100 000-425 000 jiker Synonymum: Salmo leucichthys Ploutevní vzorec: D II-V/10-13, A IH-IV/12-16 L.I.: 88-118 Rozšíření Stenodus leucichthys nelma (červené) a S. leucichthys leucichthys (modře).

89

Síhovití Coregonidae

Síh malý Coregonus albula Síh malý patří k nejmenším síhům, některé populace pohlavně dozrávají již při délce 8 cm. Tělo má štíhlé, spodní čelist je delší než horní a je před ni předsunutá, proto ústa mají horní postavení. Hřbet má nádech do modra, boky a břicho jsou stříbřité. Hřbetní, ocasní a prsní ploutve jsou tmavé, ostatní ploutve jsou téměř bezbarvé. Síh malý žije v jezerech. Pohlavní zralosti dosahuje v stáří 2-3 let. Tření jezerních populací probíhá na melčinách a v přítocích, v listopadu až prosinci při teplotě vody 4-6 oC. Embryonální vývoj je proto velmi dlouhý a trvá 100-130 dní. Počet úspěšně se vyvíjejících jiker ovlivňuje řada nepříznivých ekologických faktorů, jako je nedostatek kyslíku, nízký stav vody a následné vymrzání. Proto je početnost jednotlivých ročníků z roku na rok velmi odlišná. Síh malý byl aklimatizován i v podmínkách evropských rybničních hospodářství. Předpokládalo se, že bude požírat malé druhy planktonu, a tím zvyšovat přirozenou produkci rybníků. Tato očekávání však nesplnil. Je to pelagiální druh živící se především zooplanktonem. V některých současných, postupně eutrofizovaných jezerech, ale i v rybnících se přeorientovává i na bentické živočichy (měkkýše). Loví se tenaty, nevody a vršemi v celkovém množství kolem 7 000-9 000 tun ročně. Velikost: 30-40 cm, většinou 15-25 cm Hmotnost: do 1,2 kg, většinou 0,1-0,4 kg Plodnost: 1 700-4 800 jiker Synonymum: Salmo albula

Rozšíření síha malého (červeně) ve srovnání s rozšířením síha severního (modře). Příslušně barevnými skvrnami jsou vyznačena hlavní místa introdukcí.

90

Síhovití Coregonidae

Síh velký (čir) Coregonus nasuš Tělo síha velkého je vysoké, hřbet v přední části rychle klesá k hlavě a vytváří charakteristický hrb. Ústa jsou spodní, horní čelist přesahuje spodní. Vrchní čelist je navíc vysoká a krátká, její šířka je obyčejně větší než polovina její délky, oči jsou malé. Hřbet je olivově hnědý až tmavohnědý, boky stříbřité, břicho stříbřitě bílé, na šupinách má stříbřitě nažloutlé proužky. Hřbetní, ocasní a prsní ploutve jsou světle šedé, břišní a řitní jsou světlejší až téměř bezbarvé. Síh velký je jeden z největších síhů. Na Sibiři v Kolymě dosahuje hmotnosti až 16 kg, jinak velikostí odpovídá síhu severnímu. Pohlavně dozrává v 7 letech, dožívá se asi 15 let. Tře se v říjnu a v listopadu při teplotě vody kolem 0 "C. Plod-nost je menší než u ostatních druhů, jikry jsou však poměrně velké (až 4 mm v průměru). Embryonální vývoj trvá 4-5 měsíců. Síh velký žije většinou v řekách. Z ústí sibiřských řek vplouvá často i do brakických vod. Pokud je v jezerech, drží se v ústí přitékajících řek. Na podzim ryby odplouvají z menších jezer a přezimují v korytech řek, ve velkých jezerech však často zůstávají i přes zimu. Loví se především nevody. V předválečných letech se úlovky pohybovaly kolem 800 tun ročně. V současné době jsou podstatně nižší. Uvažuje se o aklimatizování tohoto druhu v řekách povodí Bílého moře. Velikost: 1,2-1,3 m Hmotnost: až 16 kg Plodnost: 10 000-140 000 jiker Rozšíření: povodí Severního ledového oceánu od Pečory až po Čukotský poloostrov, Aljaška a Kanada Ploutevní vzorec: D III-IV/9-11, A 111/10-13 L.I.: 85-106 Hlavní složkou potravy potěru i dospělých síhů velkých je zooplankton, např. buchanky (1), perloočky (2), na podzim též potěr různých druhů ryb. Síh nosatý (Coregonus oxyrhynchus) žije v Evropě a na Sibiři. Má horní Čelist nápadně protaženou do podoby rypce.

91

Síhovití Coregonidae

Síh peleď Coregonus peled Tělo peledě je ve srovnání s ostatními síhy vysoké a v přední části je vytvořen hrb. Horní čelist přečnívá přes dolní. Zbarvení peledě je tmavé, s malými černými skvrnkami na hlavě, na bocích a na hřbetní ploutvi. Peleď patří mezi velké síhy. V rybnících Německa, Polska a ČR roste velmi dobře, ve druhém roce dosahuje hmotnosti kolem 1 kg. Pohlavně dospívá v rybnících ve druhém až třetím roce, ve volných vodách až po čtvrtém až pátém roce. Tře se především v korytech řek na kamenitém nebo písčitém podkladu. Některé populace se třou i v jezerech. Jikry jsou menší než u ostatních síhů. Třecí migrace probíhá v říjnu a listopadu proti proudu řek. Peleď je znám ve třech formách. Jedna z nich trvale žije v řekách, další dvě v jezerech (velká a malá jezerní forma). Potravou jsou planktoničtí korýši. Peleď je značně odolný k vyšším teplotám vody a ke sníženému obsahu kyslíku. Snáší teplotní rozpětí od 0 oC do 28 oC, proto byl s úspěchem aklimatizován v řadě severoevropských a středoevropských zemí, v řekách, ale především v rybnících. Zastupuje tam často síha severního. Peleď je hospodářsky významný druh. Velikost: do 60 cm, většinou 30-40 cm Hmotnost: až 5 kg, většinou do 1 kg Plodnost: 5 000-11 000 ji ker Rozšíření: řeky a jezera v povodí Severního ledového oceánu od Mezeně na východ až po Kolymu. V současné době byl opakovaně introdukován i na další místa v severní a střední Evropě Ploutevní vzorec: D III/8-12, A 111/12-16 L.I.: 76-98

Hlavy různých druhů síhů: 1 - Coregonus sardinella s vrchním postavením úst, 2 -síh omul s terminálním postavením úst a 3 - síh severní s polospodním postavením úst.

92

Síhovití Coregonidae

Síh omul Coregonus autumnalis Omul je velký síh s koncovými ústy, s oběma čelistmi přibližně stejně velkými. Hřbet těla je hnědavý, někdy dozelena, boky jsou stříbřité, břicho špinavě bílé. V době tření mají samci výraznější třecí vyrážku. Tažný poddruh omula (C. autumnalis migratorius) tráví většinu života v moři nebo v ústí řek, na tření však táhne do řek. Pohlavně zralý je (podle rychlosti růstu) v 5-10 letech. Třecí migrace zahajuje v Jeniseji v polovině července. Do Obu ani do Jany netáhne, do Leny táhne koncem července. V průběhu třecí migrace nepřijímá potravu, takže rychle hubne. Tření probíhá na podzim, často až 1 000 km od ústí řek. Po výtěru se dospělé ryby vracejí zpět do moře. Embryonální vývoj trvá do jara. Poté se potěr pasivně nechá nést proudem řeky až do ústí, kde začíná intenzivně přijímat potravu. Hlavní pastviště omula jsou v ústí velkých řek, kde se živí korýši, ale i potěrem některých druhů ryb (síhů, korušky atd.). Ze všech druhů síhů snáší největší slanost, takže je možné ho ulovit i daleko od břehů. V Bajkalu trvale žije sladkovodní poddruh C. autumnalis baicalensis, který je větší než tažný poddruh. Vytváří tu tři odlišné populace, které jsou od sebe odděleny místy, kde přijímají potravu, a směrem třecích migrací. Základní potravu tvoří pelagičtí korýši, požírá však i bentické organismy, potěr a jikry ostatních druhů ryb. Velikost: tažná forma do 60 cm, bajkalská až 100 cm Hmotnost: tažná forma 2,5 kg, bajkalská 7 kg Plodnost: tažná forma 8 000-40 000 jiker, bajkalská 15 000- -50 000 jiker Rozšíření: povodí Severního ledového oceánu od řeky Mezen po Čukotku, severní Aljaška a Kanada Ploutevní vzorec: D III-V /8-13, A HI-IV/10-14 L.I.: 80-111

Rozšíření poddruhů síha omula - Coregonus autumnalis baicalensis (Červeně), C. autumnalis migratorius (modře).

93

Síhovití Coregonidae

Síh severní (maréna) Coregonus lavaretus Síh severní má krátký, šikmo uťatý rypec a polospodní ústa. Hřbet má zelenomodrý, boky stříbřité, v přední části spíše do Šeda. Ploutve jsou šedé, se zelenavým nádechem. Kolem postranní čáry a řitního otvoru je patrný růžový nádech. Patří k velkým druhům síhů. Roste velmi rychle, především v rybnících, kam bývá přisazován ke kaprovi jako vedlejší ryba. Koncem prvního roku dosahuje délky 20-25 cm a hmotnosti kolem 100 g, ve druhém roce kolem 30 cm a v pátém roce 55 cm a hmotnosti i přes 3 kg. Říční populace konají pravidelné třecí migrace proti proudu řek, jezerní populace se zčásti třou na místě v poměrně velkých hloubkách, zčásti táhnou proti proudu do přítoků. Tření probíhá od října do prosince. Embryonální vývoj trvá v průměru 100 dní. Tam, kde byl síh severní introdukován, nelze se spoléhat na přirozený výtěr a jeho stavy je nutno každoročně doplňovat z umělých výtěrů. Za potravu mu slouží především zooplankton, větší ryby loví i zvířenu dna, příležitostně potěr a malé rybky. Síh severní má značný hospodářský význam. V rybnících zvyšuje přirozenou produkci, neboť s kaprem si příliš potravně nekonkuruje. Loví se nevody a tenaty. Nevýhodou je, že chycené ryby rychle hynou. Maso má velmi chutné. Úlovky mírně klesají; v roce 1988 bylo uloveno 2 317 tun. Velikost: do 1,3 m, většinou 50-70 cm Hmotnost: do 10 kg, většinou 2-4 kg Plodnost: 10 000-50 000 jiker Rozšíření: povodí Baltského a Severního moře, povodí Severního ledového oceánu až po Kolymu. Vyskytuje se však i v řadě jezer jako glaciální relikt (Polsko, alpská jezera) Ploutevní vzorec: D II-IV/9-11, A III-IV/10-12 LI.: 80-110 Mezi významné znaky, podle kterých lze odlišovat jednotlivé druhy síhů, patří počet obratlů. Při hodnocení počtu obratlů je třeba vědět, že první obratel tečkované (šipka) srůstá s kostmi lebky a do celkového počtu se nezahrnuje (1). Poslední tři obratle jsou ohnuty nahoru a z posledního vystupuje tyčinkovitý urostyl (šipka), který se též do celkového počtu obratlů nezapočítává (2).

94

Lipanovití Thymallidae Do čeledi lipanovitých patří jediný rod s 6 druhy sladkovodních ryb podhorských řek a chladných jezer severní polokoule. Mají vysokou hřbetní ploutev a tukovou ploutvičku.

Lipan podhorní Thymallus thymallus Lipan se tvarem těla a vzhledem podobá síhům či některým kaprovitým rybám. Má štíhlé, protáhlé tělo, poměrně malou hlavu s velkýma očima a malá spodní ústa vyzbrojená drobnými zoubky. Charakteristickým znakem je především u samců široká a vysoká hřbetní ploutev. Mezi hřbetní a hluboce vykrojenou ocasní ploutví je malá tuková ploutvička. Zbarvení mladších jedinců je stříbřitě bílé, s šedozeleným až tmavě modrým hřbetem a duhovým leskem na bocích. Pohlavně dospělí jedinci jsou tmavší, s černými skvrnami po těle i nepárových ploutvích. V období rozmnožování se objevuje zejména u samců intenzivnější a pestřejší zbarvení těla i hřbetní ploutve s fialovočervenými duhovými lesky. Lipan je říční ryba obývající především horní až střední části toků a některá přírodní i umělá jezera s čistou, kyslíkem bohatou vodou. Proto má jeho rozšíření v některých oblastech charakter izolovaných okrsků. Nevyžaduje úkryty, neboť je rybou otevřené vody žijící v hejnech a své stanoviště téměř nemění. V řekách se vyskytuje hlavně v místech, kde se pomalu proudící voda střídá s peřejemi. Tyto úseky jsou nazývány lipanovým pásmem. Živí se převážně larvami vodního hmyzu (jepic, chrostíků, pakomárů aj.), měkkýši a zčásti i suchozemským hmyzem nalétaným na hladinu. Pohlavně dospívá ve stáří 2-3 let, dožívá se 5-6 let, výjimečně až 10 let věku. Tření probíhá od března do května hromadně v párech nad štěrko-písčitým dnem. Samci přes den hájí trdliště před dalšími samci a nepouštějí na ně ani pohlavně nezralé samice. Potěr roste rychle, takže na konci prvního roku života je dlouhý 8-15 cm. Vzhledem ke zhoršování podmínek pro přirozený výtěr se v některých evropských zemích rozmnožuje uměle. Lipan je s oblibou loven na udice sportovními rybáři. Maso je kvalitní a chutné, v čerstvém stavu má specifickou vůni po tymiánu. Velikost: 30-50 cm, výjimečně až 50-60 cm Hmotnost: 0,5-1,5 kg, maximálně 1,7 kg Plodnost: 1 000-20 000 jiker Rozšíření: většina zemí evropského kontinentu zhruba od 45° severní šířky, východní hranici rozšíření tvoří Ural Synonymum: Salmo thymallus Ploutevní vzorec: D V-VII/14-17, A III-V/8-11 L.I.: 75-96

Mládě lipana se zbarvením výrazně odlišuje od dospělých jedinců. Na bocích má, podobně jako lososovité druhy, příčné, tzv. juvenilní pruhy.

95

Koruškovití Osmeridae Od ostatních čeledí řádu Salmoniformes se ryby čeledi koruškovitých liší tím, ze jejich žaludek tvoří slepý vak. Patří sem 11 až 13 druhů mořských, tažných i sladkovodních ryb.

Koruška mořská Osmerus eperlanus Koruška mořská je jedním z 6 druhů rodu Osmerus. Tato drobná, pelagická ryba žije v pobřežních mořských vodách Evropy, ale vytváří i stálé sladkovodní formy žijící v řekách, jezerech a údolních nádržích. U asijských a severoamerických břehů žije poddruh O. eperlanus dentex. Hřbetní stranu těla má tmavě až kovově modře zbarvenou, boky a břicho jsou šedavě stříbřité. Tělo je kryto poměrně velkými, snadno opadavými šupinami. Postranní čáraje neúplná, zřetelně je vyvinutá jen v přední části těla za hlavou. Na konci zimy se korušky mořské začínají shromažďovat v ústích řek, odkud na jaře pronikají ke tření do sladkých vod. V severních oblastech začínají vstupovat do řek často už v době, kdy jsou ještě pokryty ledem. Tření probíhá v dolních tocích řek od března do května, lepkavé jikry jsou kladeny na kameny a další předměty dna. V době tření ryby ztrácejí svoji obvyklou plachost. U obou pohlaví se objevuje na hřbetě a bocích těla třecí vyrážka a zintenzivňuje se zbarvení. Horní strana hlavy a žaberní víčka černají, přitom vybarvení samců je pestřejší. Hlavním zdrojem potravy je zooplankton, bentičtí bezobratlí, ale i larvální stadia jiných druhů ryb. Koruška mořská pohlavně dospívá ve stáří 3-4 let, dožívá se maximálně 9 let života. Stejně jako příbuzná koruška polární patří mezi hospodářsky významné druhy. Její roční úlovek se pohyboval kolem 8 000-10 000 tun, v posledních letech klesl na 5 000-7 000 tun. Velikost: 16-18 cm, maximálně 25 cm Plodnost: 8 000-55 000 jiker Synonymum: Salmo eperlanus Ploutevní vzorec: D III/7-8, A 111/10-13 L.I.: 60-66 Příbuzná koruška olejnatá (Thaleichthys pacificus) žije při pacifickém pobřeží Severní Ameriky. Má olejnaté maso američtí Indiáni do vysušených těl těchto ryb zastrkávali knot a používali je ke svícení. Říkali jim svíčkové ryby. Mapka rozšíření korušky mořské

96

Koruškovití Osmeridae

Koruska (huňáček) polární Mallotus villosus Koruška polární je drobnější, ve velkých hejnech žijící rybka -jediný druh rodu Mallotus. Vytváří 2 poddruhy - západoatlantský a východoatlantsko-tichooceánský. Hřbetní stranu těla má kovově modře až tmavě modře zbarvenou, boky jsou stříbřitě bělavé, s modravým pruhem uprostřed. Naspodu hlavy a spodní straně těla se ve zbarvení objevuje žlutavý a místy i modravý nádech. Samci se od samic odlišují kromě větší velikosti a vyššího těla i mohutněji vyvinutou řitní ploutví a v době tření pak niťovitými výrůstky na šupinách v oblasti postranní čáry, proto má tato koruška druhové jméno villosus - huňatý. Koruška polární se zdržuje ve větší vzdálenosti od břehů na otevřeném moři, někdy při hladině, většinou však ve vrstvách vody blíže dna, kde loví potravu, tvořenou převážně krunýřovkami a různými druhy korýšů. Před třením vystupuje k hladině a připlouvá k břehům, kde se tře v hloubce 30-100 m nad písečnými podmořskými lavicemi. Pohlavně dozrává většinou ve třetím, někdy už ve druhém roce života. V třecích hejnech se vyskytují obvykle 2-6 leté ryby. K vlastnímu tření dochází v závislosti na zeměpisných polohách lokalit od března do září, při teplotě vody 2-4oC. Probíhá-li tření u pobřeží za silného větru, nezřídka se stává, že vlny vynesou ryby až na břeh, takže jsou břehy až v několikakilometrové délce pokryty vrstvou uhynulých ryb. K výtěru táhnou korušky k pobřeží v obrovských hejnech doprovázených početnými nepřáteli, mezi něž patří především tresky, racci a plejtváci. V době tahu jsou korušky polární hojně loveny i rybářskými flotilami. V posledních letech bylo ročně loveno v průměru 2,9 miliónů tun, takže koruška polární je druhým nejvíce loveným druhem. Úlovky však mají klesající tendenci - většina úlovků se však zpracovává na krmnou rybí moučku.

Velikost: 12-18 cm, maximálně 25 cm Plodnost: 6 000-50 000 jiker Rozšíření: severní část Atlantského a Tichého oceánu, zejména však Severní ledový oceán Ploutevní vzorec: D II-III/10-13, A III-V/17-21 L.I.: 148-156

Samice huňáčka se od samce liší kromě menší velikosti a nižšího těla též menší řitní ploutví.

97

Stříbrnicovití Argentinidae Do čeledi stříbrnicovitých patří kolem 20 druhů malých mořských pelagických ryb žijících někdy ve značných hloubkách. Charakteristická jsou pro ně malá ústa a velké oči, zuby na čelistech jim zcela chybějí.

Argentina sphyraena Stříbrnice velkooká Tato rybka s dlouhým protáhlým tělem a nápadně velkýma očima má malé zoubky na jazyku a na radliční a křídlové kosti. Hřbet má olivově zelený, boky jsou světlejší, s jasným stříbřitým pásem, břicho je stříbřitě bílé. Je menší než příbuzný druh A. silus, od kterého se liší též menším počtem šupin v postranní čáře (A. silus má v postranní čáře 64-69 šupin). Tře se v jarních měsících, počínaje březnem a konče červnem. Larvy mají na těle tmavé skvrny v charakteristickém uspořádání. Žijí nejdříve pelagicky, více při povrchu, později sestupují do větších hloubek. Za potravu slouží stříbrníci drobní korýši, ale i měkkýši a největším jedincům i rybky. Zdržuje se v hloubkách od 50 do 200 m, existují však nálezy i z větších hloubek. Je to ryba, která vytváří hejna. Na některých místech je lovena a zpracovávána na rybí moučku. Její maso je velmi chutné. V posledních letech se rybáři snaží zvýšit výlov. Ročně se uloví zhruba 10 000-25 000 tun těchto rybek.

Velikost: do 26 cm Plodnost: 2 000-3 000 jiker Rozšíření: pobřeží západní Evropy od Islandu až do Středozemního moře Ploutevní vzorec: D/8, A/12-13 LI: 50-54

Příbuzná Argentina silus žije v severní Části Atlantského oceánu u evropských a u amerických břehů. Je to pelagicky druh žijící v hloubkách od 50 do 1000 m. Dorůstá délky 50 cm.

98

Světlonošovití Sternoptychidae Světlonošovití mají vyvinuté svíticí orgány a velké či. Jsou to hlubokomořské ryby, vyskytují se v hlubinách do 2 000 m. Na povrchu lze najít jen mrtvé exempláře, které se tam dostaly se vzestupnými proudy. Do čeledi zahrnujeme 3 rody s asi 45 druhy.

Světlonoš sekyrovitý Argyropelecus olfersi Má vysoké, z boků stlačené tělo připomínající malou sekyrku. Podél jeho spodního okraje jsou svíticí orgány (fotofory). Je jich celkem osmnáct a vydávají zelenavé světlo. Směr vydávaného světla je namířen pod rybku. Tuková ploutvička, charakteristická pro lososy, je velmi malá. Na břichu je ostrý kýl. Čelisti pod ostrým úhlem směřují nahoru. Horní část hlavy a hřbet jsou šedomodré až černé, boky a břicho stříbřité. Žije v Atlantském oceánu, byl však zjištěn v Indickém i v Tichém oceánu (zde se však může jednat o příbuzný druh A. lynchus). Ve Středozemním moři chybí. Doba a způsob tření nejsou známy. Je to bathypelagický druh, který se zdržuje v hloubkách do 1 000 m. V noci vyplouvá do menších hloubek kolem 200-300 m. Nejčastěji bývá uloven na okrajích kontinentálního šelfu. Nemá hospodářský význam, tu a tam ho lze objevit v zažívacím traktu některých dravých ryb, jako jsou tresky.

Velikost: až 7 cm, maximálně 12 cm R Rozšíření: Atlantský, Tichý a Indický oceán Synonymum: Sternoptyx olfersi Chauliodus sloani je hlubokomořský druh žijící v mírném až tropickém pásmu oceánů, nejčastěji v hloubce 55-1 000 m. Je to dravec schopný pozřít i značně velká sousta.

99

Štikovití Esocidae Do čeledi štikovitých patří 1 rod s 5 druhy sladkovodních ryb žijících v pomalu tekoucích a stojatých vodách Eurasie a Severní Ameriky. Mají protáhlé, svalnaté tělo, hřbetní a řitní ploutev jsou posunuté až nad ocasní násadec. Hlava je zploštělá, velká tlama je ozubená, poměrně malé šupiny jsou pevně zakotvené v kůži. Často bývají řazeny do samostatného řádu.

Štika obecná Esox lucius Hřbet štiky je šedozelený až výrazně tmavý (někdy lehce načervenalý až nahnědlý). Boky jsou nazelenalé, se žlutými skvrnami, které jsou někdy slité do pásků, břicho je bělavé, s šedými skvrnami. Hřbetní a řitní ploutev jsou posunuty dozadu až nad ocasní násadec. Hlava je shora zploštělá, velká ústa jsou ozubená, šupiny poměrně malé a pevně zakotvené v kůži. Je to velká dravá ryba, která také velmi rychle roste. Na přírůstek 1 kg hmotnosti spotřebuje 5-8 kg ryb. Podle množství potravy doroste v prvním roce 12-50 cm, v pátém roce 50-75 cm, v desátém 80-110 cm. Pohlavně dospívá již ve stáří 1-2 let. Je typicky fytofilním druhem, vytírajícím se na rostliny. Tře se velmi brzy po sejití ledů, kdy je voda u břehů teplá 4-10 "C. Vývoj jiker trvá 10-15 dní. Štika dává přednost stojaté vodě, jako jsou tůně, slepá ramena, údolní nádrže. Je to stanovištní druh, který hájí svůj lovecký okrsek. Zdržuje se především v příbřežní zóně stojatých vod (tůní, slepých ramen, údolních nádrží). Bývá přisazována do rybníků ke kaprovi jako vedlejší ryba, která má lovit plevelné ryby ubírající kaprovi potravu. Štika je hospodářsky ceněný druh. Pro sportovní rybáře je štika jedním z nejoblíbenějších druhů. Vzhledem k postavení v potravním řetězci i snadné ulovitelnosti nejsou však její stavy nikdy vysoké. Ročně se loví 25000 tun. Velikost: do 1,5 m (většinou 50-100 cm) Hmotnost: do 35 kg (většinou 2-10 kg) Plodnost: 40 000-300 000 jiker Rozšíření: celá Evropa kromě jižních poloostrovů, Asie v povodí řek tekoucích do Severního ledového oceánu, Amerika od Aljašky po Chio a Labrador Ploutevní vzorec: D VI-X/12-16, A IV-VIII/10-14 L.I.: 125-145

Potěr štiky se živí nejdříve zooplanktonem, ale již při délce 3-5 cm začíná požírat ryby a žabí pulce. Od délky 20 cm se živí pouze rybami. V potravě jsou nejčastěji zastoupeny plotice, oukleje a okouni.

100

Blatňákovití Umbridae Do čeledi blatňákovitých patří drobné rybky žijící v hustě zarostlých stojatých vodách. Tělo včetně horní a bočních částí hlavy kryjí drobné cykloidní šupiny. Postranní čára je patrná jako světlý pruh podél boků, otvůrky v šupinách však chybějí. Ocasní ploutev je typicky zaokrouhlená. Patří sem 2 druhy žijící v Severní Americe a jediný evropský druh. Zbarvení těla je červenohnědé, s početnými, nepravidelně rozmístěnými tmavými skvrnami.

Blatňák tmavý Umbra krameri Blatňák tmavý patří mezi nejzajímavější evropské sladkovodní ryby. Ve slepých ramenech, odvodňovacích kanálech a v inundačním území Dunaje se v minulosti vyskytoval od Vídně až po ústí. V současnosti se jeho výskyt výrazně snižuje v důsledku regulací, melioračních úprav a znečišťování toků, takže v některých zemích je v zájmu záchrany celoročně chráněn. Přes malou velikost je blatňák dravou a pohyblivou rybou, aktivní prakticky po celý rok. V potravě převládají korýši a larvy vodního hmyzu. Ke kořisti se přibližuje pomalým plaváním pomocí veslovitých pohybů prsních ploutví, často oklikou. Po dostatečném přiblížení útočí prudkým výpadem. Pohlavně dospívá ve stáří 1 roku, dožívá se jen 5 let věku. Tře se v březnu až květnu, jikry klade samice do mělkých hnízd na dně, které hloubí ploutvemi. Někdy trvá příprava hnízda až 2 dny a během té doby nesnese samice ve své blízkosti žádné cizí ryby a odvážně útočí i na několikanásobně větší jedince. Vlastního výtěru se s jednou samicí zúčastňují obvykle dva až tři samci. Po skončení tření se samice opět stává agresivní a aktivně ochraňuje hnízdo s jikrami až po dobu 10 dnů.

Velikost: 8-10 cm, maximálně 13 cm Plodnost: 100-200 jiker Rozšíření: nepříliš hojně v povodí Dunaje a Dněstru, dříve udávaný výskyt z Balatonu a Neziderského jezera není z poslední doby doložen Ploutevní vzorec: III-IV/12-13, A 11/5-6L.I.: 33-36

Blatňák malý - Umbra pygmea žije ve východní části USA. Na rozdíl od evropského blatňáka tmavého má na bocích podélné pruhy. Byl aklimatizován ostrůvkovitě v západní Evropě.

101

Kaprovití Cyprinidae Řád MALOOSTNÍ (Cypriniformes) je velmi početná skupina sladkovodních ryb. Patří sem kolem 6 000 druhů, z toho je kolem 3 500 druhů v podřádu Cyprinoidei a zbytek v podřádu Siluroidei. Příslušníci řádu jsou charakterističtí přítomností tzv. Weberova aparátu a spojením vzduchového měchýře se zažívací trubicí. Tělo je pokryté cykloidními šupinami nebo holé. Čeleď kaprovitých zahrnuje více než 1 500 druhů ryb s vysunovatelnými ústy a velkým plynovým měchýřem složeným ze dvou, někdy ze tří částí. Rozšířeny jsou ve sladkých vodách kontinentů kromě Austrálie a Jižní Ameriky.

Plotice obecná Rutilus rutilus Jedna z nejrozšířenějších ryb v evropských sladkých vodách má protáhlé, ze stran zploštělé tělo se středně vyklenutým hřbetem a pokryté poměrně velkými šupinami. Hřbetní ploutev je umístěna nad základem ploutví břišních. Duhovka oka je zejména v horní polovině červená. Hřbet je tmavý, s modravým až zelenohnědým leskem, boky stříbřité až stříbřitě modré, břicho světlé. Ploutve jsou růžově šedé, břišní a řitní oranžové až červené. Žije v pomalu tekoucích a stojatých vodách, nejčastěji v tůních a zálivech středního a dolního toku řek, v rybnících a údolních nádržích, ale i v proslazených zálivech Baltského, Černého, Aralského a Kaspického moře. Masovým druhem se stává v některých údolních nádržích přibližně po 10-15 letech od jejich napuštění. Pohlavně dospívá ve stáří 2-3 let. Dožívá se až 20 let věku. Tře se od dubna do června na mělčinách, ale i u strmějších břehů. Samci mají v té době na hlavě a po těle krupičkovitou třecí vyrážku. Vytírá se ve velkých hejnech na rostliny, kořeny i kamenité či štěrkovité dno. Protože se na stejných trdlištích třou často i další kaprovité ryby, dochází k vzájemnému křížení. Živí se převážně zooplanktonem, v menší míře i hmyzem, rostlinami a detritem, aktivní je zejména během dne.Tvoří důležitou potravní složku dravých ryb a ptáků. Je oblíbeným objektem sportovního rybolovu. V některých zemích (hlavně v Rusku, na Ukrajině a v Polsku) je lovena i sítěmi. Celkem se loví kolem 2 000 tun. Velikost: většinou do 25 cm, výjimečně až 35 cm, maximálně až 50 cm Hmotnost: 0,3-0,5 kg, ojediněle až 1-2 kg Plodnost: 200 000-400 000 jiker na 1 kg hmotnosti samice Synonymum: Cyprinus rutilus Ploutevní vzorec: D III/9-11, A I1I/9-10 L.I.: 41-48 Plotice lesklá (Rutilus pigus) žije v řekách severní Itálie, ve středním a horním toku Dunaje a jeho přítocích. Od plotice obecné se odlišuje větším počtem šupin v postranní čáře a polospodním postavením úst. Mapka rozšíření plotice obecné.

102

Kaprovití Cyprinidae

Jelec proudník Leuciscus leuciscus Jelec proudník má ve srovnání s příbuzným tlouštěm celkově jemnější stavbu těla. Má značně užší, menší, poněkud zašpičatělou hlavu s výraznýma očima a menšími polospodními ústy. Hřbet má šedomodrý, boky stříbřité, břicho bílé, párové ploutve nažloutlé. Řitní ploutev je špinavě oranžová až načervenalá, zřetelně vykrojená. To je důležitý rozlišovací znak, neboť u tlouště je vypouklá a výrazně červená. Šupiny nejsou v pokožce příliš pevně zakotveny a chybí jim temné obroubení, známé u tlouště. Jelec proudník se vyskytuje převážně v bystře proudících čistých tocích, v úsecích parmového a lipanového pásma. Ojediněle se vyskytuje v některých údolních nádržích a inundačních tůních, do kterých se dostává nejspíše za vysokého stavu vody z řek. Proudník se dožívá běžně 7-10 roků. Roste pomalu a pohlavně dospívá ve třetím roce života a na rozdíl od tlouště se vytírá jednorázově od dubna do května na písčité či kamenité dno, případně i na vodní rostliny. Samice běžných velikostí kladou řádově desetitisíce jiker. U samců se v době tření vyskytují na těle i na párových ploutvích třecí bradavky. Známi jsou i kříženci s tlouštěm. Živí se převážně larvami vodního hmyzu, které sbírá na dně vod. Ve večerních hodinách vyplouvá k hladině, kde sbírá spadlý suchozemský hmyz. V letních vedrech se zdržují proudníci jednotlivě v silných proudech, hejna netvoří. V zimním období se stahují v menších hejnech do hlubších výmolů.

Velikost: 25-30 cm, výjimečně až 40 cm Hmotnost: 0,3-0,7 kg, ojediněle až 1 kg Plodnost: 55 000-130 000 jiker na 1 kg hmotnosti Rozšíření: vody celé Evropy s výjimkou Balkánského, Apeninského a Pyrenejského poloostrova Ploutevní vzorec: D III/7-8, A III/7-9 L.I.: 47-55

Rozdíl ve tvaru ústní štěrbiny u jelce proudníka (1) a jelce tlouště (2).

103

Kaprovití Cyprinidae

Jelec tloušť Leuciscus cephalus Jelec tloušť má válcovité robustní tělo s nižší, široce zaoblenou hlavou, ukončenou velkými, koncovými ústy, která při pohledu z profilu směřují mírně šikmo vzhůru. Hřbet je zbarven šedozeleně až černozeleně, boky jsou zlatožluté, břicho světle žluté až stříbřité. Hřbetní a ocasní ploutve jsou tmavé, břišní a řitní oranžové až tmavě červené. Šupiny jsou velké, temně lemované a tvoří na těle jakoby síťovitou strukturu.V řekách se jelec tloušť vyskytuje od dolní části pstruhové ho pásma až po proudivé úseky pásma cejnového, obývá i stojaté vody, zejména v údolních nádržích. Je středněvěkou rybou, dožívající se 8-10, výjimečně 15 i více let. Pohlavně dospívá ve stáří 24 roky. Tře se v menších hejnech, spíše v proudící vodě či u břehů větších nádrží, při teplotě vod 12-18 °C, někdy i vyšší. Na trdlišti se zdržují samci, pohlavně zralé samice vjíždějí mezi ně. Lepkavé jikry kladou na ponořené větve, kusy dřeva nebo kamenité dno. Výtěr bývá ve 2-3 dávkách, s odstupem 10-20 dnů. U samců (řidčeji u samic) se v době tření objevuje tzv. třecí vyrážka. V tekoucích i stojatých vodách vyhledávají tloušti s oblibou místa s členitými břehy a dnem. Jsou to typičtí všežravci, lovící v mládí zooplankton a drobné vodní živočichy, později požírají i zelené vláknité řasy, úlomky vyšších rostlin, odpadky organického původu, ryby, raky, žáby a drobné savce. Aktivitu neztrácejí ani v zimním období, v mírných zimách přijímají potravu bez větších přestávek. Patří mezi nejžravější ryby. Z těchto důvodů jsou ceněnou sportovní rybou, přestože jejich maso není příliš kvalitní. Sportovní rybáři je loví nejrůznějšími způsoby. Zejména větší jedinci jsou však velmi opatrní, a ulovit je není proto snadné.Jsou poměrně odolní proti znečištění, vyskytují se často i u vyústění odpadních kanálů do řek. Velikost: 60 cm, výjimečně až 80 cm, nejčastěji 20-40 cm Hmotnost: 3-5 kg, ojediněle až 8 kg, nejčastěji 0,2-0,6 kg Plodnost: 20 000-200 000 jiker Rozšíření: celá Evropa s výjimkou Irska, Skotska a části severní Příbuzný druh Leuciscus borysthenicus žije na jižní Ukrajině, na Kubáni a v západním Zakavkazí.

Skandinávie, Přední Asie Ploutevní vzorec: D III/7-9, II-IH/7-10 L.I.: 43-47

Důležitým rozlišovacím znakem mezi jelcem proudníkem (1) a jelcem tlouštěm (2) je tvar řitní ploutve.

104

Kaprovití Cyprinidae

Jelec jesen Leuciscus idus Jelec jesen má poměrně vysoké tělo, malou hlavu s nevelkými, koncovými ústy a velkýma očima s mosazně žlutou duhovkou. U jedinců žijících na lokalitách s hojností potravy se hřbet za hlavou obloukovitě klene. Hřbetní strana těla je většinou až k postranní čáře tmavě šedomodrá, boky jsou stříbřité, břicho bělavé. hřbetní i řitní ploutve jsou šedomodré, párové ploutve načervenalé. Ocasní ploutev je tmavší, hluboce vykrojená. Zdržuje se v hejnech v dolních tocích větších řek, v údolních nádržích a jezerech, vysazován byl i do některých rybníků. Hojný je zejména v Dunaji a větších řekách Ukrajiny evropské části Ruska, kde bývá i důležitou průmyslově lovenou rybou. Pohlavně dospívá ve stáří 3-5 let, dožívá se 10-15 let. Dospělí jedinci podnikají zjara v hejnech migrace na místa tření. K vlastnímu výtěru dochází od dubna do června na štěrkovité nebo písčité dno či na vodní rostliny a jemné kořeny stromů. Tření bývá značně bouřlivé, za stálého reje ryb, které ve svatebním šatě upoutávají zlatým leskem. U samce se objevují v této době drobné třecí bradavky na hlavě, těle i prsních ploutvích. Živí se živočišným planktonem, vodním i na hladinu spadlým suchozemským hmyzem, měkkýši, potěrem, řasami a částmi rostlin. Jsou oblíbeným úlovkem a mají poměrně chutné maso. Velikost: 30-40 cm, výjimečně až 60 cm Hmotnost: 1-2,5 kg, ojediněle až 4 kg Plodnost: 70 000-120 000 jiker na 1 kg hmotnosti samice (průměrné 85 tisíc) Rozšíření: od Rýna až po sibiřskou Lenu Ploutevní vzorec: D III/7-9, A M/9-10 L.I.: 55-61

V parkových nádržích i v menších zahradních bazénech je s oblibou chována zlatá aberace jesena. Ryby jsou pomerančově až červeně zbarvené a zdržují se s oblibou těsně pod hladinou.

105

Kaprovití Cyprinidae

Jelec ručejník Leuciscus souffia Je to menší, štíhlá ryba podobná jelci proudníkovi, je s ním často zaměňována, a to i zkušenými rybáři. Odlišné morfologické znaky nejsou totiž většinou na první pohled patrné, takže v minulosti i odborníci této rybě upírali druhovou samostatnost. Oba druhy se odlišují různým počtem ploutevních paprsků v hřbetní ploutvi a prsních ploutvích i počtem šupin v postranní čáře. Hřbetní ploutev je u ručejníků posunuta v porovnání se základem břišních ploutví víc dozadu než u proudníka a mírně se odlišuje i zbarvení obou druhů. Hřbetní stranu těla má šedou až šedomodrou, na bocích se táhne nad postranní čárou od oka až ke konci kořene ocasu široký tmavě modrý až černý pruh, který je zvláště intenzivní u samců v době tření. Po tření pruh bledne, ale nikdy zcela nemizí. Ploutve jsou v době tření u kořene oranžově žluté, po tření je jejich barva bledší. Kanálky postranní čáry jsou oranžově žluté, boky pod ní stříbřité, břicho bílé. Jelec ručejník žije v hejnech v proudivé vodě horního a středního toku řek a v některých jezerech. Vystupuje místy až do nadmořské výšky 2 000 m. V řekách se vyskytuje spíše v místech chráněných před silným proudem, v jezerech se pohybuje v hlubších vrstvách vody. Tře se od dubna do června, na výše položených lokalitách i později. Tření probíhá v proudech, jikry klade na kamenité dno. U obou pohlaví jsou v této době na hlavě a těle třecí bradavky. Živí se hlavně drobnými bezobratlými živočichy a hmyzem spadlým do vody. Vzhledem k menší velikosti praktický hospodářský význam nemá.

Velikost: 12-18 cm, maximálně 25 cm Hmotnost: 50-100 g, maximálně 0,2 kg Plodnost: 5 000-8 000 jiker Rozšíření: povodí Dunaje, Rýna a Rhóny Ploutevní vzorec: D II-III/8-9, A III/8-9 L.I.: 51-58 Potravu jelce ručejníka tvoří zejména drobní bezobratlí, např. larvy chrostíků (1), pošvatek (2), jepic (3), ale i dospělý hmyz spadlý do vody (chrostík - 4).

106

Cyprinidae Kaprovití

Phoxinus phoxinus Střevle potoční Drobná rybka s neúplnou postranní čárou a výrazně zaoblenými okraji ploutví má tělo kryto malými, pouhým okem těžko postřehnutelnými šupinkami. Zbarvení je značně proměnlivé, s tmavými skvrnami až pruhy na hřbetě a bocích těla. V době tření se samci zbarvují velmi pestře a patří mezi nejkrásnější evropské sladkovodní ryby vůbec. Hřbet a boky těla mívají v té době tmavé až černé, což ostře kontrastuje s červeným zbarvením přední části břicha, okrajů rtů a základů párových ploutví a ploutve řitní. Na hlavě, prsních ploutvích a šupinách přední části těla mají výraznou světlou třecí vyrážku. Střevle patří mezi pomalu rostoucí, krátkověké ryby, dožívající se málokdy více jak 5 let. Dává přednost čistým, prou-divým vodám bohatým kyslíkem, živí se většinou larvami vodního hmyzu, korýši a červy. Pohlavně střevle dospívají ve 2.-3. roce života, tření probíhá na štěrkovitých mělčinách v početnějších hejnech od dubna do července. Jikry kladou samice na dno i do porostů rostlin, obvykle ve dvou dávkách. Ve vegetační sezóně se zdržují blízko břehů a u hladiny, v případě nebezpečí se ukrývají pod kořeny a kameny u dna, kam se stahují i v zimním období. Jako obyvatel pstruhových toků je střevle důležitou potravní složkou pstruhů, jinak větší význam nemá. Sportovními rybáři bývá někdy využívána jako nástražní rybka, řídce bývá chována v akváriích a v minulosti byla používána i jako pokusná rybka. Velikost: 6-8 cm, vzácně až 12 cm Plodnost: 800-4 500 jiker Rozšíření: potoky a horní toky řek severní Asie a Evropy s výjimkou jižní Itálie, Španělska a Portugalska, jižní části Balkánského poloostrova, severního Skotska a severní Skandinávie Ploutevní vzorec: D II-III/7, A III/6-7 L.I.: 75-90

Zbarvení samice je méně pestré. Příbuzná střevle bahenní - Phoxinus percnurus je rozšířena od Polska až po Čukotku na Dálném východě. Dorůstá délky 10-12 cm, zdržuje se ve stojaté vodě v malých hejnech.

107

Kaprovití Cyprinidae

Amur bílý Ctenopharyngodon idella Tělo má statné, protáhlé, válcovité, oči od sebe značně vzdálené, takže čelo je nápadně široké (ne však jako u tolstolobika), ústa jsou polospodní. Hřbet je šedozelený, boky nazlátlé, okraje šupin tmavě lemované, hřbetní a ocasní ploutev jsou tmavé, ostatní světle šedé. Amur je statná ryba, v evropských podmínkách však dosahuje menších rozměrů (v 5. roce života délky přes půl metru). Pohlavně dospívá v 6-7 letech. Tře se v korytě řeky, jikry jsou pelagické, v průběhu vývoje jsou pasivně neseny proudem. Při teplotě 27-29 oC vývoj trvá necelé dva dny. V evropských podmínkách se výtěr provádí uměle. Jikry jsou inkubovány při teplotě kolem 25 °C. Potěr se živí zooplanktonem, ale rychle přechází na rostlinnou potravu, především na vyšší rostliny. Kromě rostlin požírají větší kusy i bentos a hmyz naletující na hladinu, takže jsou ve skutečnosti všežravci. Výhoda amura však je v tom, že dovede využít rostlinnou potravu. Vysazuje se též jako biomeliorátor všude tam, kde je třeba se zbavit hustého porostu vodních rostlin. Amur bílý je ryba velkých řek, především jejich dolních toků. Vyhovuje mu volně tekoucí i stojatá voda, která je dostatečně teplá a hustě zarostlá. Je to perspektivní druh, který je přisazován ke kapru a kvůli zvýšení produkce kaprových rybníků (v Číně je spolu s kaprem pěstován již nejméně 2 000 let). V některých oblastech však na něj hledí poněkud s nedůvěrou. V Evropě se přirozeně nerozmnožuje, proto není nebezpečí ekologického znečištění tímto druhem. Velikost: 40-80 cm, maximálně 1,2 m Hmotnost: 2-5 kg, maximálně 30 kg Plodnost: 50 000-150 000 jiker na 1 kg hmotnosti samice Rozšíření: původní od povodí Amuru na jih po Kanton a Thajwan. Byl aklimatizován po celé Číně, v bývalém SSSR, ve východní, střední a západní Evropě a v USA. Ploutevní vzorec: D III/7, A III/7-8 L.I.: 43-46 Významnou potravní složkou amura jsou vodní rostliny, např. stolístek (1) nebo rdesno (2).

108

Kaprovití Cyprinidae

Perlín ostrobřichý Scardinius erythropthalmus Perlín má malá, šikmo vzhůru obrácená ústa, břicho za břišními ploutvemi má zmáčklé v ostrý kýl pokrytý šupinami. Přední okraj hřbetní ploutve je posunut za konec základu břišních ploutví. Duhovka očí je žlutá, nikdy ne červená jako u plotice. Také celkové zbarvení je odlišné. Hřbet je zelený až zelenohnědý, boky žlutozelené, se zlatavým leskem, břicho světlé. Hřbetní a prsní ploutve jsou žlutočervené až šedočervené, ostatní, zvláště v době tření, krvavě červené. Perlín žije především ve stojatých a mírně tekoucích vodách, kde se pohybuje v hejnech blízko hladiny nebo ve vodním sloupci. Živí se zooplanktonem i fytoplanktonem, měkkýši, vodním hmyzem, ale nepohrdne ani larvami a potěrem příbuzných druhů. Významnou složku jeho potravy tvoří rostliny a jejich zbytky. Pohlavně dospívá ve stáří 2-3 let a tře se v menších hejnech od května do července. Vytírá se obvykle v 1-2 dávkách na vodní rostliny, ale i na kameny a jiný substrát. Kříží se s ploticí, cejnkem a ouklejí. Ve srovnání s ploticí je na většině lokalit přítomen v podstatně menším množství. Přesto však je důležitou složkou potravy dravých ryb, kvůli kterým byl v minulosti v menším množství nasazován do chovných rybníků. Maso má chutnější než plotice, ale podobně jako ona s mnoha drobnými kostičkami. Velikost: 25-30 cm, maximálně až 50 cm Hmotnost: 0,5-1 kg, ojediněle až 2 kg Plodnost: 40 000-230 000 jiker Rozšíření: severní Asie, Evropa kromě Pyrenejského a části Apeninského a Balkánského poloostrova, severního Skotska a větší části Skandinávie Ploutevní vzorec: D II-III/8-10, A HI/9-12 L.I.: 37-43 Perlín je často zaměňován s ploticí, od které se liší vyšším a kratším tělem, postavením hřbetní a řitní ploutve, horním postavením úst a zbarvením. Kříženci mezi perlínem a ploticí mají červenější ploutve než plotice a žluté oči jako perlín.

109

Kaprovití Cyprinidae

Bolen dravý Aspius aspius Tato velká dravá kaprovitá ryba má tělo protáhlé, s ostrým kýlem, od konce břišních ploutví po řitní otvor pokrytým šupinami. Na dolní čelisti je vyvýšenina, která zapadá do jamky v horní čelisti. Ústa jsou velká, sahají až pod oko. Hřbet je šedomodrý, boky stříbřité, párové ploutve a řitní ploutev jsou načervenalé, ostatní šedé. Bolen roste poměrně rychle. Délky 50-60 cm dosahuje v 8-10 letech podle úživnosti lokality. Pohlavně dospívá ve 3-4 letech. Tře se již v dubnu při teplotě vody 5-10 oC. Výtěr probíhá ve skupinkách v místech s proudící vodou, jikry se přilepují na písek či oblázky. Vývoj v závislosti na teplotě trvá 15-20 dní. Potěr se živí zprvu zooplanktonem, později larvami vodního hmyzu a potěrem jiných ryb. Dospělí boleni jsou rybožraví, požírají však též hmyz spadlý do vody. Bolen se zdržuje při hladině nebo v povrchových vrstvách vody, adaptoval se však i na údolní nádrže, kde koná dlouhé migrace. V řekách se zdržuje pod jezy či u mostních pilířů. Místně, především ve velkých údolních nádržích, má jistý hospodářský význam. Je oblíben především sportovními rybáři, neboť po zaseknutí vytrvale bojuje. Má středně kvalitní maso. V poslední době se konají pokusy s poloprovozním umělým výtěrem, kdy potěr je chován až do velikosti ročka, tj. 5-10 cm a poté nasazován do volné vody. V údolních nádržích se s ním proto počítá jako s biomeliorátorem, který by měl pomoci regulovat stavy plevelných druhů ryb.

Velikost: 60-80 cm, maximálně do 100 cm Hmotnost: 2-4 kg, maximálně do 10 kg Plodnost: 80 000-100 000 jiker Rozšíření: řeky vlévající se do Severního, Baltského, Černého a Kaspického moře, chybí v Anglii a ve Francii Ploutevní vzorec: D III/8-9, A 111/12-14 L.I.: 64-74

Nejčastější složkou potravy bolena jsou plevelné druhy ryb (plotice - 1, ouklej - 2, slunka - 3).

110

Kaprovití Cyprinidae

Slunka obecná Leucaspius delineatus Slunka je drobná rybka štíhlého, protáhlého těla, které je pokryto lehce opadavými, středně velkými cykloidními šupinami. Zbarvení hřbetní strany těla má hnědozelené, boky stříbřitě lesklé. Někdy se po nich od očí až k ocasu táhne více či méně zřetelný namodralý či nasedly pás, nahoře světle orámovaný. Místa připojení párových ploutví bývají slabě načervenalá, ploutve průhledné. Slunka je krátkověká, jen výjimečně se dožívá více než 3 let života. Obývá stojaté a mírně tekoucí vody, žije i v po-povodňových tůňkách a nebeských rybnících. Je poměrně odolná k nedostatku kyslíku. Na některých lokalitách se vyskytuje ve značném množství, v čile se pohybujících hejnech. Živí se převážně fytoplanktonem a zooplanktonem, který loví blízko hladiny. Pohlaví je možno od sebe odlišit podle tvaru močopohlavního otvoru, který je u samců vpadlý, zatímco u samic je opatřen třemi výčnělky. Tře se v dubnu až červnu při teplotě vody nad 18 oC, a to opakovaně ve 3-5 dávkách. Jikry jsou velmi malé (zhruba velikosti makového zrna), bezbarvé a samice je klade v pruhu na předem očištěnou spodní stranu listů vodních rostlin, úlomky dřeva či kořeny poblíž vodní hladiny. Samec jikry ochraňuje 5-12 dní do rozplavání potěru. Slunka se někdy používá jako nástražní rybka.

Velikost: 7-9 cm Plodnost: 100-2 300 jiker Rozšíření: střední a východní Evropa od povodí Rýna až do povodí Volhy včetně, zčásti i v Dánsku a jižním Švédsku. V Anglii, Francii, Itálii a na Pyrenejském poloostrově chybí. Ploutevní vzorec: D II-III/7-8, A II-II1/10-13

Vzhledem k malé velikosti se slunka živí larvami buchanek (1), dospělými buchankami (2), perloočkami a dalšími složkami planktonu.

111

Kaprovití Cyprinidae

Ouklej obecná Alburnus alburnus Postranní čára oukleje není vroubena dvojitým tmavým pruhem jako u ouklejky. Ouklej má 17-22 žaberních tyčinek, ouklejka jich má méně než 15. Také řitní ploutev je poněkud delší než u ouklejky a má větší počet měkkých paprsků. Poměrně velké šupiny jsou snadno opadavé. Hřbet oukleje je zelenavě šedý, někdy s modrým tónem, boky jsou stříbřité, břicho bílé. Hřbetní a ocasní ploutev je sedává, párové ploutve a řitní ploutev lehce nažloutlé. V Itálii tvoří ouklej poddruh Alburnus alburnus albidus, v Zakavkazí poddruh A. alburnus charusini. Oba tyto poddruhy bývají též považovány za samostatné druhy. Dožívá se 5-6 let, nejrychleji roste v údolních nádržích, kde jí vzhledem k tomu, že se zdržuje v pelagiálu, nevadí konkurence ostatních druhů. Pohlavně dospívá ve třech letech, tře se v květnu až červnu. Samice přilepuje jikry na rostliny, ale i na čistý štěrkovitý podklad. Je to jeden z nejčastějších druhů ryb ve středních a dolních tocích řek a ve většině údolních nádržích, kde se zdržuje v hejnech při hladině. Místům zarostlým vodním rostlinstvem se vyhýbá. Je důležitou potravní složkou dravých druhů ryb. V některých přehradách je lovena sítěmi. Ojediněle ji loví i sportovní rybáři, neboť má chutné, jemné maso. Z jejích šupin se dříve vyráběla umělá perleť. Velikost: 15-20 cm Hmotnost: 30-50 g Plodnost: 1 500-12 000 jiker Rozšíření: téměř celá Evropa kromě jižních poloostrovů, severu Skandinávie, Irska a Skotska Ploutevní vzorec: D II-III/7-9, A 111/16-20 L.I.: 46-55 Ouklej se živí zooplanktonem, hmyzem spadlým do vody a vyskakuje za hmyzem létajícím nízko nad hladinou: pošvatkami (1) a jepicemi (2).

112

Kaprovití Cyprinidae

Ouklejka pruhovaná Alburnoides bipunctatus Je to malá rybka s charakteristickou dvojitou přerušovanou tmavou čárou lemující postranní čáru. Od oukleje obecné se liší hladkými požerákovými zuby (u oukleje jsou požerákové zuby slabě pilovité). Řitní ploutev je kratší než u cejnů. Má obyčejně vyšší tělo než ouklej. Hřbet ouklejky je tmavozelený, boky jsou stříbřité. Ve srovnání s ouklejí převládá tmavší tón. Břišní, řitní i prsní ploutve jsou při kořeni pomerančové. Dožívá se věku 5-6 let, pohlavně dospívá ve třetím roce života. Tře se v květnu a červnu v proudivých úsecích řek a větších potoků na kamenitý nebo štěrkový podklad. Vývoj jiker trvá 4-10 dnů podle teploty vody. Základní složkou potravy ouklejky je zoobentos, zejména larvy chrostíků. Živí se i hmyzem spadlým do vody. Ouklejku pruhovanou najdeme na mělčích místech v proudu středních či horních toků, kde žije společně se střevlí, hrouzkem a dalšími druhy těchto pásem. Lze se s ní však setkat i na některých místech s klidnou vodou dolních úseků řek, v čistých jezerech a v některých údolních nádržích. Nemá přímý hospodářský význam, slouží však za potravu dravým druhům, jako jsou větší pstruzi, mník či úhoř. Používá se též jako nástražní rybka při lovu štiky nebo candáta.

Velikost: 10-15 cm Hmotnost: 20-30 g Plodnost: 3 000-8 000 jiker Ploutevní vzorec: D 1I-III/7-8, A 111/12-17 Ll.: 44-51

Ouklejka pruhovaná (Červené) nedosahuje na sever tak vysoko jako ouklej obecná (modře).

113

Kaprovití Cyprinidae

Cejn velký Abramis brama Rod cejn (Abramis) zahrnuje tři druhy ryb s vysokým tělem a dlouhou řitní ploutví. Nejvýznamnější z nich je cejn velký, který má vysoké, z boků stlačené tělo. Spodní vysunovatelná ústa mu umožňují sběr potravy za dna. Hřbet cejna je tmavě namodralý, někdy modročerný, boky jsou šedavé, někdy se žlutozeleným nádechem, břicho je špinavě bílé, někdy nažloutlé. Ploutve jsou šedočerné, pouze párové ploutve jsou světlejší. Cejn velký patří mezi velké druhy. Jeho růst je podobně jako u ostatních druhů závislý na početnosti populace i na početnosti ostatních, s ním potravně konkurujících si druhů ryb. Při vysokých početnostech a nedostatku potravy vytváří pomalu rostoucí populace, které mají tenké tělo a připomínají list papíru. Pohlavně dospívá ve 4.-5. roce života. Tře se od dubna do července v několika dávkách. Jikry vytírá na kamenitý štěrkový podklad, ale i na vodní rostliny - podle povahy trdliště. Vývoj při teplotě vody 18-20 oC trvá tři dny. Potěr se živí především zooplanktonem, větší ryby přecházejí na bentické druhy potravy (měkkýše, larvy pakomárů, nítěnky). U přemnožených populací převládá v potravě detrit, části rostlin a bahno. Cejn velký se zdržuje v pomalu proudící vodě, ale i v rybnících, v údolních nádržích a větších tůních. Toleruje i brakické vody. Je významným hospodářským i sportovním druhem. Ve volných vodách tvoří podstatnou část biomasy ryb. V některých údolních nádržích se ročně loví na udici až 100 kg cejnů z hektaru. Celkové úlovky ve světě se pohybují v rozmezí 60 000-70 000 tun ročně. Velikost: 35-45 cm, maximálně do 80 cm Hmotnost: 1-2 kg, maximálně 10 kg Plodnost: 50 000-350 000 jiker, na 1 kg hmotnosti samice připadá 60 000-100 000 jiker Rozšíření: celá Evropa kromě severní Skandinávie, Skotska, Pyrenejského a Apeninského poloostrova a západní a jižní části Balkánského poloostrova. Byl aklimatizován v západní Sibiři a v Zabajkalí. Ploutevní vzorec: D II-HI/7-10, A 111/23-29 LI: 48-60 Hlava samce v době tření. Jsou vidět jednotlivé hrbolky třecí vyrážky a vysunovatelná ústa, která cejnovi slouží k nasávání potravy ze dna.

Při srovnání hlavy cejna velkého (1) a cejnka malého (2) je nápadný rozdíl ve velikosti očí.

114

Kaprovití Cyprinidae

Cejn perleťový Abramis sapa Od cejna velkého se liší ještě delší řitní ploutví, ve které je víc než 30 měkkých paprsků, a spodním postavením úst. Na hlavě jsou poměrně velké, světle zbarvené oči. Hřbet cejna perleťového je opět tmavomodrý, někdy s nádechem do zelena, boky jsou stříbřitě šedavé, ploutve šedé, párové ploutve jsou světlejší. Vytváří řadu poddruhů, které se navzájem liší tvarem těla, počtem paprsků v řitní ploutvi a počtem šupin v postranní čáře. Patří mezi menší druhy. Jeho růst je i v dobrých podmínkách ve srovnání s cejnem velkým pomalejší. Pohlavně dospívá ve věku 34 let, plodnost podle velikosti samice se pohybuje řádově na úrovni desetitisíců jiker. Tře se v květnu na štěrkové dno řek. Před třením vykonává třecí migrace, v jejichž průběhu postupuje z delty řeky a z blízkého okolí moře proti proudu. Po tření se dospělé ryby většinou vracejí zpět do moře, kde intenzívně přijímají potravu. Vzhledem k postavení úst není divu, že se živí především bentosem (měkkýši, larvami pakomárů), ale též rostlinami a detritem. Žije většinou v dolních tocích řek, nevytváří však nikdy početné populace. V Černém a v Kaspickém moři má jistý hospodářský význam. Loví se především zátahovými sítěmi a do tenat. Jeho maso je velmi tučné a chutné, zpracuje se solením nebo uzením. Jako úlovek sportovních rybářů je bezvýznamný. Velikost: 15-20 cm, maximálně 30 cm Hmotnost: 0,3-0,6 kg, maximálně 1 kg Plodnost: 10 000-40 000 jiker Rozšíření: povodí Baltského, Černého a Kaspického moře, povodí Aralského jezera Ploutevní vzorec: D II-III/7-8, A 111/33-45 L.I.: 48-54 Cejn perleťový (1) se odlišuje od cejna siného (2) spodním postavením úst, od cejna velkého (4) odlišíme oba tyto druhy podle nápadně dlouhé řitní ploutve, kde je víc než 30 paprsků (3).

115

Kaprovití Cyprinidae

Cejn siný Abramis ballerus Má štíhlé, z boků stlačené tělo. Od cejna velkého se liší opět velmi dlouhou řitní ploutví většinou s více než 30 měkkými paprsky, od cejna perleťového pak horním postavením úst. Má malé šupiny, kterých je v postranní čáře přes 60. Dolní lalok ocasní ploutve je delší než horní lalok. Tělo cejna siného je stříbřitě šedobílé, hřbet je tmavozelený až tmavomodrý, často s kovovým leskem. Nepárové ploutve jsou šedé, párové jsou nažloutlé, někdy i načervenalé, s tmavými okraji.Cejn siný se dožívá až 18 let. Roste pomalu, délky 16 cm dosahuje ve 3.4. roce života, 30 cm až v 8-10 letech. Pohlavně dospívá ve 34 letech, samci obyčejně o rok dříve než samice. Tře se koncem dubna až v květnu na štěrkovité dno, jindy též na ponořené vodní rostliny. Při teplotě vody kolem 15 °C trvá embryonální vývoj 3-5 dnů. Žije v dolních tocích řek a v inundačních (periodických) tůních. Do moře vplouvá pouze ojediněle. V současné době se značně rozmnožil v některých údolních nádržích, především v Rusku a na Ukrajině. Dospělí jedinci se drží na otevřené vodě, potěr na mělčinách. Velikost: 20-30 cm, maximálně až 45 cm Hmotnost: 0,4-0,6 kg, maximálně 1,5 kg Plodnost: 15 000-25 000 jiker Rozšíření: povodí Severního, Baltského a Kaspického moře, od Rýna po Něvu a od Dunaje po Ural. V povodí Bílého moře se v současné době nevyskytuje Ploutevní vzorec: D II-III/8-9, A 111/26-44 LI.: 62-77 Cejn siný je na rozdíl od ostatních cejnů především zooplanktonofágní, živí se hlavně buchankami (1) a perloočkami (2).

116

Kaprovití Cyprinidae

Cejnek malý Blicca bjoerkna Rod Blicca (cejnek) se od rodu pravých cejnů rodu Abramis liší dvojřadými požerákovými zuby (cejni mají pozerákové zuby jednořadé). Na první pohled lze však cejnka odlišit od cejna podle nápadně velkých očí a živého zbarvení párových ploutví. Řitní ploutev je kratší než u cejnů a začíná až za kolmicí vedenou za posledním paprskem hřbetní ploutve. Cejnek má šedočerný hřbet, boky stříbřité, s typickým kovově namodralým či nazelenalým leskem. Nepárové ploutve jsou šedé, báze párových ploutví jsou načervenalé nebo oranžové. Patří mezi středně velké druhy, v některých kaprových rybnících však dosahuje hmotnosti i přes 1 kg. Roste pomaleji než cejn velký, délky 15 cm dosahuje v 5-6 letech, délky 25 cm v 8-10 letech (závisí však také na úživnosti vody). Pohlavně dospívá část cejnků (především samci) již v 2. roce života, jinak ve 3 letech. Tře se dávkovitě od května do konce června často na společných trdlištích s ostatními kaprovitými druhy (především s ploticí, perlínem, cejnem), proto také existuje mezi těmito druhy řada kříženců. V některých vodách vytváří přemnožené, pomalu rostoucí populace. Obývá dolní toky řek, průtočné rybníky, údolní nádrže, tůně v záplavových oblastech velkých řek. Jeho hospodářský význam je malý. Loví se příležitostně spolu s ostatními druhy ryb v době jarních třecích migrací do zátahových sítí. Pro sportovní rybáře nemá význam. Je vážným potravním konkurentem ostatních cenných druhů ryb.

Velikost: 15-25 cm, maximálně 35 cm Hmotnost: 0,2-0,5 kg, maximálně 1 kg Plodnost: 15 000-110 000 jiker Ploutevní vzorec: D III/8-9, A 111/19-24 L.I.: 41-52 Mapka rozšíření cejnka malého.

¦ Mezi hlavní složky potravy cejnka patří měkkýši (plovatka bahenní - 1) a larvy hmyzu (střechatek 2, pakomárů - 3).

117

Cyprinidae Kaprovití

Podoustev nosatá Vimba vimba Bývá někdy zaměňována s cejnem či ostroretkou. Od cejnů se však liší výrazně nižším a protáhlejším tvarem těla, od ostroretky pak mnohem delší řitní ploutví a tvarem úst. Charakteristickým znakem je ostrý, šupinami krytý kýl za hřbetní ploutví, a zejména zakončení hlavy masitým rypcem, podle kterého získala tato ryba v mnoha jazycích svůj název. Pod rypcem jsou spodní ústa lišící se obloukovitým tvarem od rovných úst ostroretky. V přítocích Černého moře od Dunaje po Kubáň se vyskytuje Vimba.vimba natio carinata s masitým rypcem více protaženým dopředu. Zbarvení hřbetní strany těla podoustve nosaté je modrošedé, břicho je stříbřitě bílé. V době tření se hřbet a boky zbarvují tmavě až černě, zatímco spodní část hlavy, přední část těla a prsní i břišní ploutve jsou v té době jasně oranžové až červené. Po skončení tření svatební šat rychle mizí. Podoustev je ryba polotažná, žijící především v dolních, klidnějších tocích řek, ale vystupující i poměrně vysoko do středních úseků. Migruje často až do vzdálenosti několika set kilometrů. Žije i ve stojatých vodách a v mořích u ústí řek, do nichž vstupuje na výtěr. Hlavní část její potravy tvoří zvířena dna, k jejímuž sbírání má uzpůsobena ústa. Na tření táhne v hejnech proti proudu. Vytírá se od konce dubna do července v mírnějších proudech nad kamenitým dnem, obvykle ve 2-3 dávkách. Přes nepříliš hojný výskyt ve většině toků patří mezi oblíbené objekty sportovního rybolovu. Při jejím lovu je nutno používat jemného náčiní. Maso má velmi chutné, zejména v chladnějším období. Velikost: 25-35 cm, výjimečně až 40 cm Hmotnost: 1-2 kg, ojediněle až 3 kg Plodnost: 20 000-50 000 jiker, u velkých samic až 300 000 jiker Rozšíření: umoří Severního a Baltského moře, v řekách od Vesery až po Něvu, v jižním Švédsku a Finsku vystupuje až do 62oseverní šířky Ploutevní vzorec: D III/8-9, A 111/17-22 L.I.: 55-64 V době tření mají ryby velmi kontrastní zbarveni. U samců je výraznější a navíc mají třecí vyrážku na hlavě a na hřbetě.

118

Kaprovití Cyprinidae

Ostrucha křivočará Pelecus cultratus Ostrucha křivočará na první pohled připomíná některé létající druhy mořských ryb. Její protáhlé, ze stran silně zploštělé tělo má totiž hřbetní stranu téměř rovnou, zatímco břišní strana je výrazně obloukovité vyklenutá a vytváří poměrně ostrý kýl. Prsní ploutve jsou velmi dlouhé a ostře zakončené, ústa jsou horní, šikmo vzhůru otevřená. Charakteristickým rysem jsou snadno opadavé šupiny, a zejména zvlněná postranní čára. Hřbetní část těla má ostrucha zbarvenou stříbřitě šedě až modrošedě, boky a břicho jsou stříbřitě bílé. Žije v brakické, proslazené vodě zálivů a lagun Baltského, Černého a Kaspického moře a Aralského jezera. V době tření vstupuje v hejnech do řek. Zejména velkými řekami táhne vysoko proti proudu. Některé populace žijí trvale ve sladkých vodách. Z Baltského moře vstupuje do řek na jihovýchodním pobřeží (od Odry po Něvu), Dunajem se dostává k Bratislavě i výše. Výstavba přehrad i stoupající znečištění jsou však zřejmě hlavním důvodem stálého poklesu jejího výskytu i početnosti. Žije v hejnech blízko hladiny, a to jak v moři, tak ve sladkých vodách. Dospívá většinou ve stáří 3 let, tře se od května do června v proudech řek. Pelagické jikry jsou po tření unášeny dolů proudem stejně jako vylíhlé larvy. Potěr se živí planktonem, od 2. roku života se významnou složkou potravy stávají menší jedinci jiných druhů ryb a hmyz spadlý na hladinu. Maso ostruch je měkké, plné svalových kostiček a v čerstvém stavu nepříliš chutné. Velikost: 25-40 cm, maximálně až 60 cm Hmotnost: 0,5-1 kg, vzácně až 2 kg Plodnost: 30 000-50 000 jiker Ploutevní vzorec: D II-III/6-8, A II-III/25-29 L.I.: 90-115

Rozšířením patří ostrucha křivočará mezi tzv. balto--pontokaspicko-aralské prvky, které žijí jak v řekách tekoucích do těchto čtyř moří, tak v brakické vodě.

119

Kaprovití Cyprinidae

Lín obecný Tinca tinca Lín má poměrně krátké, dosti vysoké tělo, pokryté drobnými šupinami. Supiny jsou hluboce zapuštěny ve vrstvě škáry a jsou potaženy silnou rosolovitou pokožkou. Zcela ojediněle se nacházejí i jedinci s náběhem k lysosti. Ve zbarvení lína převažuje zelená barva. Hřbetní strana těla bývá zbarvena tmavě zeleně, boky jsou zelenohnědé až zelenošedé, se zlatavým leskem, břišní strana těla je výrazně světlejší. Ploutve jsou tmavé. V rybničních chovech se vzácně vyskytují i zlatí nebo červení jedinci. Žije ve středních a dolních tocích řek, v rybnících, tůních, údolních nádržích a dalších vhodných lokalitách. Snáší i slabě slanou vodu východního Baltiku. Zdržuje se při dně, živočišstvo dna tvoří také převážnou část jeho potravy. Tře se dávkovitě od konce května do počátku srpna na vodní rostlinstvo. Dobře snáší nedostatek kyslíku i kyselé rašelinné vody. Zimu přečkává na nejhlubších místech, v hejnech těsně nade dnem nebo zahrabán v bahně a jílu. Do přechodné netečnosti podobné zimnímu klidu upadá i při silném oteplení vody v letním období. Patří mezi nejznámější rybí druhy a má značný hospodářský význam. Pro chutné, tučné, bíle zbarvené maso je chován jako důležitý vedlejší druh v rybničním a přehradním hospodářství řady evropských zemí. Ročně se loví až 2 000 tun. Velikost: 30-45 cm, maximálně až 60 cm Hmotnost: 2-3 kg, výjimečně až 7 kg Plodnost: 80 000-500 000 jiker, ojediněle až 900 000 jiker Rozšíření: téměř celá Evropa. Na severu chybí od 61" severní šířky, na jihu v Dalmácii a na Krymu. Byl introdukován do jiných světadílů Ploutevní vzorec: D III-IV/8-9, A III-IV/6-8 L.I.: 87-116 Pohled na spodní stranu těla samice a samce. Pohlavní dvojtvárnost je patrná na břišních ploutvích, jejichž první paprsky jsou u samců silně ztlustlé. Břišní ploutve samců navíc vždy přesahují přes řitní otvor.

Hlavní potravní složky lína: larvy pošvatky rodu Nemura (1), plovatky bahenní (2), larvy komárů (3).

120

Kaprovití Cyprinidae

Ostroretka stěhovavá Chondrostoma nasus Ostroretka má protáhlé štíhlé tělo, dobře přizpůsobené životu v proudech a charakteristicky utvářená ústa. Zbarvení těla je šedavé až stříbřitě bílé, hřbet má někdy namodralý nádech. Ploutve (s výjimkou hřbetní) jsou načervenalé až červené, vnitřek tělní dutiny je černý. Žije hlavně v proudivých úsecích středních toků řek,dovede se však přizpůsobit i životu ve stojatých vodách některých přehrad. Vytváří početná, až několikasetčlenná hejna, která jsou dobře pozorovatelná z břehů. Při sběru potravy ze dna se totiž ryby často natáčejí na bok a prozrazují svou přítomnost blýskáním stříbřitých těl. S výjimkou mládí se živí téměř výlučně řasami a rozsivkami, potravu přijímá po celý rok. Na lokalitách, kde se tyto ryby "pasou", zůstávají na kamenech po jejich odplavání očištěné světlé pásky. Pohlavně dospívá ve 3.4. roce života. Tře se v peřejnatých úsecích horních toků řek a potoků. U samců se objevuje v té době bílá třecí vyrážka. Tření probíhá od března do května a ryby podnikají kratší či delší tahy na trdliště. Třecí hejna jsou početná a průběh tření bouřlivý. Potěr má zprvu podkovovitá ústa, která teprve během dalšího vývoje dostávají tvar příčné štěrbiny. Dochází u nich totiž k nerovnoměrnému zrohovatění okrajů rtu. Maso ostroretek není příliš chutné a je v něm mnoho drobných kůstek. Přesto je však tato ryba oblíbeným objektem sportovního rybolovu a patří oprávněně mezi druhy hospodářsky významné. Je i důležitou složkou potravy dravých ryb, zejména hlavatek a pstruhů. Velikost: 25-40 cm, maximálně až 50 cm Hmotnost: 0,5-1 kg, výjimečně až 2 kg Plodnost: 8 000-40 000 jiker Rozšíření: evropské řeky od Francie po Rusko. Chybí na jižních evropských poloostrovech, ve Velké Británii, Dánsku, Skandinávii a na severu evropské části Ruska. Donedávna chyběla i v povodí Labe, do dolního toku nyní však proniká kanály a průplavy Ploutevní vzorec: D II-IV/8-10, A II-IV/9-12 L.I.: 56-66 Příbuzný druh Chondrostoma genei je rozšířen v severní Itálii, v okolí Nizzy a v Rhóne. Dorůstá délky 30 cm.

Potravu (nárosty řas a rozsivek z kamenů) seškrabuje ostroretka ostrými rty speciálně upraveného štěrbinovitého ústního otvoru.

121

Kaprovití Cyprinidae

Ostroretka jihoevropská Chondrostoma toxostoma Tvarem těla i celkovým vzhledem se značně podobá ostroretce stěhovavé, dorůstá však menších velikostí a žije ve vyšších pásmech toků. Liší se i některými anatomickými a morfologickými znaky, má například menší počet rozvětvených ploutevních paprsků v řitní ploutvi, většinou menší počet šupin v postranní čáře, a především odlišný, podkovovitý tvar ústního otvoru. Hřbetní strana těla bývá olivově zelená, na stříbřitě bílých bocích je nad postranní čarou obvykle tmavší, šedozlatý podélný pruh. Rozšíření ostroretky jihoevropské je omezeno na řeky jihozápadní Francie a severního Španělska. Populace obývající španělské vody je podle některých odborníků poddruhem Ch. toxostoma arrigonis, odlišujícím se některými znaky od francouzských populací, které v některých tocích žijí společně s ostroretkou stěhovavou. Ostroretka jihoevropská vyhledává spíše menší řeky s mírnějším proudem a čistou vodou. Vytváří v nich hejna, jež jsou zvlášť početná v zimním období, na které se stahuje do hlubších míst. S příchodem jara táhne v hejnech na trdliště, která jsou v proudících úsecích horních toků řek nad kamenitým dnem. Ve srovnání s ostroretkou stěhovavou vystupuje ostroretka jihoevropská na tření do vyšších částí toků. Potravu tvoří shodně u obou druhů nárosty řas, rozsivek a vodního rostlinstva na kamenech dna. V místech výskytu má tato ostroretka význam jako potravní složka pstruhů a příležitostný objekt sportovního rybolovu. Maso má méně chutné, tučnější, s množstvím drobných kostí. Z dalších druhů ostroretek se jí nejvíc podobá Ch. genei. Velikost: 20-25 cm, maximálně 30 cm Hmotnost: 0,3-0,5 kg Plodnost: 500-8 000 jiker Ploutevní vzorec: D III/8, A III/9 LI.: 57-62 V Evropě je popsáno několik druhů ostroretek. z nichž nejrozšířenější je ostroretka stěhovavá (modře). V západní a jihozápadní Evropě na ni navazuje ostroretka jihoevropská (červeně).

122

Kaprovití Cyprinidae

Parma obecná Barbus barbus Tělo má téměř válcovité, s vysokou, ale krátkou hřbetní ploutví, spodní ústa s masitými rty a čtyřmi masitými vousky, požerákové zuby jsou dvouřadé. Hřbet je olivově zelený až hnědozelený, boky nazlátlé, břicho nažloutlé až špinavě bílé, řitní ploutev a párové ploutve jsou načervenalé, hřbetní a ocasní ploutev tmavá. Parma obecná patří k velkým druhům, samice rostou výrazně rychleji než samci. Pohlavně dospívá ve stáří 4-6 let. Tře se v květnu až červenci na proudivých místech se štěrkovým dnem. Ve vaječnících lze zpravidla rozeznat dva až tři typy jiker, znamená to, že výtěr by mohl být porcionální. Počet jiker kolísá mezi 35 00060 000 na 1 kg hmotnosti samice. Vývoj jiker trvá 5-10 dní. Parma se živí především bentickými druhy bezobratlých, jako jsou larvy chrostíků, jepic, pošvatek, ale také řasami a větší parmy i drobnými rybkami. Parma je typickým druhem proudivých míst horních a středních toků řek s kamenitým či štěrkovým dnem. Těmto úsekům říkáme parmové pásmo. Žije v hejnech při dně, kde vyhledává potravu tak, že obrací masitým rypcem kameny. V zimním období snižuje aktivitu a prožívá období klidu. Parmu loví především sportovní rybáři, kteří vysoce oceňují její bojovnost. Nejlépe se loví k večeru nebo ve zkalené vodě po dešti, kdy slídí po potravě.

Velikost: 30-60 cm, maximálně 90 cm Hmotnost: 0,5-2 kg, maximálně 6 kg Plodnost: 20 000-150 000 jiker Rozšíření: západní a střední Evropa včetně povodí Dunaje. Chybí v Irsku, Skandinávii a v jižních evropských poloostrovech Ploutevní vzorec: D III-IV/8-9, A 1I-1II/5 L.I.: 55-66 U parmy obecné je třetí tvrdý paprsek hřbetní ploutve zřetelně ozubený (na obrázku), u parmy hladkoostné je hladký.

123

Kaprovití Cyprinidae

Parma hladkoostná Barbus meridionalis Je menší než parma obecná, hřbetní ploutev je nižší než u parmy obecné, nahoře není vykrojená a třetí tvrdý paprsek je hladký. Řitní ploutev je delší než u parmy obecné, sklopená sahá až k základně ocasní ploutve. Šupiny jsou větší než u parmy obecné. Hřbet je hnědozelený, boky jsou špinavě nažloutlé, břicho špinavě bílé, párové ploutve jsou nažloutlé. Po celém těle jsou tmavohnědé skvrny. Tře se v proudivých úsecích řek. V době rozmnožování postupuje proti proudu z míst, kde se obvykle zdržuje. Potěr se shromažďuje na mělčinách v zátočinách s klidnější vodou. Živí se zvířenou dna stejně jako dospělé ryby. Ty žijí v proudící vodě při dně v menších hejnech, především v lipanovém, méně často v parmovém pásmu. Dospělé kusy se schovávají mezi kameny nebo pod vymletými břehy. V lipanovém pásmu zůstávají i v zimě a nesestupují do hlubší vody parmového pásma. V místech výskytu se vytvářejí často velmi početné populace. Parma hladkoostná se uplatňuje jako potrava dravců, hlavně lososovitých (větších pstruhů a ve východní Evropě hlavatky). V místech, kde žije společně s parmou obecnou, se oba druhy kříží.

Velikost: 25-35 cm, maximálně do 40 cm Hmotnost: 0,2-0,4 kg, maximálně do 0,6 kg Plodnost: 10 000-40 000 jiker Ploutevní vzorec: D II-III/8-9, A II-III/5 L.I.: 49-60

Areál parmy hladkoostné tvoří několik samostatných celků v jihozápadní, jižní a střední Evropě. Jsou to patrně zbytky kdysi souvislého rozšíření.

124

Kaprovití Cyprinidae

Parma krátkohlavá Barbus brachycephalus Hřbet má tmavý, s tmavozeleným nádechem, spodní část boků světlejší, ploutve jsou šedé. Je to tažný druh, který na tření vplouvá do řek. Kaspické populace žijí v jižní a západní části Kaspického moře, odkud táhnou do Kury, Sefid Rud, Tereku, Volhy a Uralu. Aralské populace jsou rozšířeny po celém Aralském moři, odkud vplouvají do Syrdarji a Amu-darji. Například do Syrdarji začíná tah v červnu a začátkem října ustává. V některých letech lze pozorovat ještě krátkodobý jarní tah v březnu. Průměrná hmotnost táhnoucích párem se pohybuje kolem 6 kg. Na tahu ryby obyčejně nepřijímají potravu. V době tahu nemají ryby ještě zralé pohlavní produkty, ty jim dozrávají během cesty. Tření probíhá v horním toku řeky. Potěr se objevuje v deltě Syrdarji v srpnu. Samci často zůstávají v řece až do prvního tření. Pohlavní zralosti dosahují ve 3. - 4. roce života, samice o rok až dva později. Parma krátkohlavá roste rychle, v 5. roce života dosahuje délky přes 0,5 m a v 10. roce délky 80-90 cm. Hlavní potravou parmy krátkohlavé v moři jsou mlži, z nich především rod Adacna. Kaspické parmy, které jsou loveny v Kuře, jsou robustnější než aralské. Na letní tah v srpnu až září nastupují jedinci, kteří nemají zralé pohlavní produkty, přezimují v řece a třou se až v příštím roce. V jarním tahu jsou však zastoupeni jedinci s téměř zralými jikrami a mlíčím, ti se třou ještě v témže roce. Velké samice (kolem 1 m) mají i přes milión jiker. Předválečné úlovky párem v Aralském moři se pohybovaly kolem 1 000 tun, v Kuře kolem 300 tun. V současné době jsou podstatně nižší. Velikost: 50-100 cm, maximálně 1,2 m Hmotnost: 2-6 kg, maximálně 25 kg Plodnost: 150 000-1 500 000 jiker Ploutevní vzorec: D III-IV/7, A II-III/5-6 L.I.: 64-80 Rozšíření parmy krátkohlavé (červeně) a jejího kaspického poddruhu (modře). Příbuzný druh Barbus cyclolepis je rozšířen na Krymu, Kubáni a v Anatólii.

125

Kaprovití Cyprinidae

Hrouzek obecný Gobio gobio Patří mezi nejpočetnější a nejvíce rozšířené druhy rodu Gobio. Je to malá rybka s protáhlým vřetenovitým tělem. Spodní ústa jsou opatřena dvěma vousky. Hřbet hrouzka je hnědý, někdy nazelenalý, boky jsou špinavě šedobílé, někdy s lehkým žlutým nádechem. Hřbetní, ocasní a prsní ploutve jsou šedožluté s několika řadami tmavých, ostře ohraničených skvrnek. Hrouzek vytváří řadu poddruhů. Roste pomalu, délky 10-15 cm dosahuje až v 5-6 letech. Pohlavně dospívá ve 2.-3. roce života. Tře se v dubnu až červnu při teplotě vody 12-18 °C v proudivé, ale i ve stojaté vodě nad písčitým dnem. Samci mají v době tření výraznou třecí vyrážku. Vytírá 3-4 porce jiker, přestávky mezi jednotlivými výtěry jsou asi týdenní. Jikry bývají slepené do malých hrudek. Embryonální vývoj trvá 6-10 dní podle teploty vody. Po vylíhnutí žije potěr při dně, kde si též vyhledává potravu, dospělé ryby se živí larvami chrostíků, pakomárů, v menší míře i rostlinnou potravou. Hrouzek žije v hejnech ve všech pásmech řek, v tůních, rybnících i v údolních nádržích. Toleruje i slabě zasolené vody severního a východního Baltiku. K životu mu stačí i nepatrné tůňky potůčků. Při vyrušení se ukrývá pod vymleté břehy, mezi kameny a kořeny. V kaprových rybnících je schopen vytvořit velmi početné populace, které potravně konkurují mladé kapří násadě. Nemá hospodářský význam. Dříve byl místy loven a prodáván jako tzv. grundle. Slouží jako nástražní rybka a jako potrava dravým druhům. Velikost: 10-12 cm, maximálně do 22 cm Plodnost: 1 000-3 000 jiker Ploutevní vzorec: D II-III/7, A II-HI/6-7 L.I.: 40-46

Mapka rozšíření hrouzka obecného (modře) a hrouzka dlouhovousého (červeně)

Tmavé skvrny na ocasní ploutvi hrouzka běloploutvého jsou uspořádány do dvou řad sledujících zhruba výřez ocasní ploutve, u hrouzka obecného jsou nepravidelně rozesety po ploše ocasní ploutve (2).

126

Kaprovití Cyprinidae

Gobio albipinnatus Hrouzek běloploutvý Tvar těla je vřetenovitý, vousky dosahují ke svislici spuštěné od zadního okraje oka. Hrdlo je podobně jako u předchozího druhu holé a bez šupin. Postranní čára je jako u ouklejky, avšak méně výrazně vroubená temnými skvrnami. Podobně i na bocích, hřbetní a ocasní ploutvi jsou tmavé skvrnky. Hrouzek běloploutvý žije v povodí Dněpru, Donu, Volhy a Dunaje. Vyhledává hlubší, méně proudivé úseky řek. Zdržuje se však i v průtočných ramenech inundačních jezírek. V některých lokalitách žije společně s hrouzkem obecným. Údaje o jeho růstu, rozmnožování a potravě stále ještě chybějí. Nemá hospodářský význam, uplatňuje se jako potrava dravých ryb. Někde bývá používán jako nástražní rybka. Z povodní Dunaje je známý též hrouzek dlouhovousý (G. uranoscopus), který jako jediný z evropských hrouzků má hrdlo pokryté šupinami. Vousky sahají až k zadnímu okraji přední skřelové kosti. Tento druh se zdržuje v horních částech toků, především v lipanovém a parmovém pásmu v proudech a peřejích těsně nad kamenitým dnem. Pro své malé rozměry a skrytý způsob života uniká pozornosti. Jeho početnost se snižuje a lze jej považovat za ohrožený druh. V řadě zemí je celoročně chráněn. Z povodí Dunaje a Dněstru je znám také hrouzek Kesslerův (G. kessleri), který jako jediný má 8 měkkých paprsků ve hřbetní ploutvi (ostatní druhy jich mají 7). Vousky má poněkud kratší než hrouzek dlouhovousý, na rozdíl od něj však má holé hrdlo bez šupin. Velikost: 8-10 cm, maximálně do 13 cm Rozšíření: G. albipinnatus: povodí Dněstru, Volhy, Donu a Dunaje G. uranoscopus: povodí Dunaje G. kessleri: povodí Dunaje a Dněstru Ploutevní vzorec: D II-III/6-7, A H-III/5-6 L.I.: 40-46

Hrouzek dlouhovousý (1) a hrouzek kesslerův (2) jsou příbuzné druhy.

127

Kaprovití Cyprinidae

Hořavka obecná Rhodeus sericeus Tato drobná rybka má poměrně vysoké tělo a polospodní ústa. Šupiny jsou velké, póry neúplné postranní čáry jsou zřetelné jen na prvních 4-7 šupinách za hlavou. Zbarvení hřbetu je po většinu roku šedozelené, boky a břicho jsou stříbřité. Středem boků se táhne opalizující modrozelený pruh, rozšiřující se ke kořeni ocasu. V době tření zbarvení samců zintenzivňuje. Boky mají v té době červenofialové a za skřelemi se objevuje tmavá skvrna. Na hlavě se objevují ve dvou ostrůvcích nad ústy a očima třecí bradavky. Hořavka obecná žije převážně v dolních tocích a starých ramenech řek a v některých jezerech. Vyhledává zátoky s bahnitým dnem, kde se vyskytují škeble a velevrubi. Jejich přítomnost totiž nezbytně potřebuje k úspěšnému rozmnožování, které probíhá od dubna do srpna. V té době vyrůstá samici za řitním otvorem kladélko, které je 5-6 cm dlouhé. Samci, kteří si na jaře vyhlédnou "svoji" škebli, od ní zprvu odhánějí i samice. Když se přiblíží ke škebli samice pohlavně zralá, začnou ji naopak složitým rituálem k lastuře lákat. Samička posléze zasune kladélko do vyvrhovacího otvoru škeble a naklade do jejího žaberního pláště jikry. Samec vypouští mlíčí nad přívodním otvorem škeble, jím je nasáváno spolu s vodou do žaberního prostoru, kde dochází k oplodnění. Oplodněné jikry se vyvíjejí uvnitř škeble a za 3-4 týdny ji opouštějí malé hořavky. Samec si vodí nad škebli postupně více samic. Tutéž škebli však využívají často i další páry, takže uvnitř lze nalézt často více než 100 různých vývojových stadií hořavky. Potravou hořavek je hlavně fytoplankton a zooplankton. Jejich početní stavy klesají v souvislosti se stoupajícím znečišťováním vody vyvolávajícím ubývání škeblí. Místy se používají jako nástražní rybky, někdy bývají chovány v akváriích. Za svůj název v mnoha evropských jazycích (bitterling) vděčí nahořklé chuti svého masa, která však dravým rybám nijak nevadí. Velikost: 6-9 cm Plodnost: 40-100 jiker o průměru až 3 mm Rozšíření: severně od Alp, chybí ve Skandinávii, Dánsku a větší části Velké Británie. Západní hranicí areálu je povodí Rhóny, východní oblast Kaspického moře Ploutevní vzorec: D II-IV/8-11, A II-HI/8-10 Samice hořavky klade jikry do vyvrhovacího otvoru škeble pomocí dlouhého kladélka. Kladélko vyrůstá až v době tření, mimo ni je nezřetelné. Ovlivnění růstu kladélka přítomností pohlavních hormonů bylo v minulosti používáno ke zjištění těhotenství.

128

Kaprovití Cyprinidae

Karas obecný Carassius carassius Tělo karase je vysoké; jeho výskaje obsažena v délce těla 1,8 - 2krát, u zakrnělých forem však 3 - 4krát. Hřbetní ploutev je dlouhá podobně jako u kapra. Požerákové zuby jsou jednořadé, úzké, s hladkými okraji. Základní barva je nazlátlá nebo nazelenalá, hřbet je tmavší. Hřbetní a ocasní ploutev je hnědavá, párové ploutve jsou žlutohnědé, někdy načervenalé. Na ocasním násadci mladých ryb je před začátkem ocasní ploutve tmavá skvrna, kolem úst nejsou vousky. Karas je podstatně menší než kapr. Na rozdíl od něj má tendenci vytvářet početné zakrnělé populace, v nich průměrná délka jedinců je 10-15 cm. Roste pomalu. Pohlavně dospívá ve 2-3 letech, tře se v květnu až červnu. Samice se vytírají ve dvou až třech dávkách na vodní rostliny nebo na ponořené části suchozemských rostlin. Vývoj trvá 4-7 dní. Karas se živí zooplanktonem, měkkýši a zbytky rostlin. Žije v uzavřených vodách, často v extrémních podmínkách. Je schopen přezimovat i za naprostého nedostatku kyslíku a dlouho hladovět. Zakrnělé formy s nízkým tělem se mohou při zlepšení podmínek změnit v normálně rostoucí formy s tělem vysokým. Ve východní Evropě má místy značný hospodářský význam, především ve vodách, kde je jedním z mála žijících druhů. Slouží jako potrava dravců a jako nástražní rybka. Místy jej loví i sportovní rybáři. Celosvětové úlovky přesahují v posledních letech 100 000 tun. Velikost: 20-30 cm, maximálně 50 cm Hmotnost: 0,2-0,5 kg, maximálně 1,5 kg Plodnost: 30 000-300 000 jiker Rozšíření: původně povodí Severního, Baltského a Černého moře, povodí Severního ledového oceánu až po Lenu. Spolu s kaprem byl často neúmyslně introdukován do dalších míst EvropyPloutevní vzorec: D III-IV/14-21, A II-III/6-8 L.I.: 31-36

Důležitým rozlišovacím znakem mezi karasem obecným a karasem stříbřitým je tvar třetího tvrdého paprsku hřbetní ploutve. U karase obecného jsou zoubky zhruba stejně velké, kdežto u karase stříbřitého se směrem ke špičce výrazně zvětšují.

129

Kaprovití Karas stříbřitý

Cyprinidae Carassius auratus Vzhledem se karas stříbřitý podobá karasů obecnému. Na posledním tvrdém paprsku hřbetní ploutve má 1015 zoubků nestejné velikosti (směrem ke konci ploutve se zvětšují), má rovněž větší počet žaberních tyčinek na prvním žaberním oblouku (39-50), karas obecný jich má 23-33. Hřbet karase stříbřitého je černošedý, podobnou barvu má i hřbetní a ocasní ploutev, párové ploutve a řitní ploutev jsou světlejší. Boky jsou stříbrošedé. Karas stříbřitý žije ve střední a východní Evropě všude tam, kde je karas obecný, postupuje však až na Dálný východ. Dekorativní zlatá rybka, vypěstovaná v Číně, je odvozena od jednoho z poddruhů karase stříbřitého. V současné době se karas stříbřitý rozšiřuje po Evropě mimo jiné i s vysazováním rostlinožravých ryb. Tře se od května do července počínaje 2.4 rokem života. U některých východoevropských a asijských populací byly zjištěny jen samice. Tření probíhá ve 2-4 dávkách. Karas stříbřitý se živí bentosem, zooplanktonem, suchozemským hmyzem, zbytky rostlin. Dožívá se 8-12 let. Je vázán na větší vody, lze jej ulovit v korytech větších řek a ve velkých jezerech. Roste lépe než předcházející druh. Díky expanzivnímu pronikání karase stříbřitého na západ roste i jeho hospodářský význam buď negativní (tam, kde není loven sportovními rybáři a je potravním konkurentem kapra), anebo pozitivní (tam, kde se zvyšuje výlov). V mnohých rybnících dosahuje jeho roční produkce až 50-100 kg, ač je tam druhem zcela nechtěným. Na Dálném východě a v evropské části Ruska se pravidelně loví. Celkově se uloví až 20 000 tun. Velikost: 20-25 cm, maximálně 30-45 cm Hmotnost: 0,2-0,3 kg, maximálně 1-2 kg Plodnost: 160 000-360 000 jiker Rozšíření: část Evropy a Asie Ploutevní vzorec: D 1II-IV/14-19, A II-HI/5-7 L.I.: 27-34 Zlatá forma karase stříbřitého - Carassius auratus gibelio je často chována v zahradních rybníčcích.

130

Kaprovití Cyprinidae

Kapr obecný Cyprinus carpio Tělo divokého kapra je silné, válcovité, hřbetní ploutev je dlouhá, řitní krátká. Kolem úst jsou 4 masité vousky. Kříženci mezi kaprem a karasem mají obyčejně pouze dva vousky. Na bocích je kapr zlatově žlutý až hnědý, hřbet je tmavší, břicho žlutobílé. Párové ploutve a ocasní ploutev bývají načervenalé, hřbetní ploutev je šedomodrá Divoký kapr roste podstatně pomaleji než kulturní forma, ovšem rovněž v závislosti na teplotě vody, délce vegetační periody a dostatku potravy. V podmínkách střední Evropy dosahuje ve 4. roce života délky kolem 35 cm a hmotnosti 1 kg, v 15 letech délky 60 cm a hmotnosti 4 kg. Pohlavně dospívá ve 4-5 letech. Tře se v příbřežních partiích vod koncem května a v červnu při teplotě vody minimálně 15 °C, optimální teplota je 18 oC. Ke tření vyžaduje přítomnost vodních rostlin, na ně se nalepují jikry. Plůdek se líhne při teplotě vody kolem 15 oC asi 5 dní, při teplotě 20 °C 3 dny. Larvy jsou asi 5 mm dlouhé a v prvním období, než stráví žloutkový váček, visí přilepené na rostlinách. Potěr se živí drobným planktonem (buchankami a perloočkami a jejich larvami) a velmi brzo přechází na potravu, kterou nachází na dně (larvy pakomárů, měkkýše, červy atd.). Významnou složku potravy kapra tvoří i rostliny a semena. Zdržuje se v hejnech, zimu přečkává v hlubších místech, potravu v této době nepřijímá. Je to hospodářsky cenná ryba, divoká forma se však v současné době téměř neloví vzhledem k nízké početnosti populací. Její zachování je však důležité pro případné křížení s kulturními formami. Velikost: 40-80 cm, maximálně 100 cm Hmotnost: 2-4 kg, maximálně 30 kg Plodnost: 50 000-1 500 000 jiker Rozšíření: původně povodí Středozemního, Černého a Kaspického moře a v povodí Aralského jezera. Dále na východ až v povodí Amuru a Cherlenu, na jih po Barmu Ploutevní vzorec: D III-IV/15-22, A III/5-6 L.I.: 33-40 Pro kaprovité ryby jsou charakteristické tzv. požerákové zuby (1). Jsou na pátém žaberním oblouku a slouží k rozmělňování potravy. U kapra jsou ve třech řadách. Žaberní tyčinky (2 - šipky) kapra jsou krátké a hrubé, to souvisí především s požíráním bentosu.

131

Kaprovití Cyprinidae

Kapr obecný Cyprinus carpio Výborná kvalita kapřího masa byla příčinou toho, že byl v Evropě chován již od římských dob v umělých rybnících (piscinech). Poznatky o chovu kapra převzali mniši, kteří pokračovali s jeho chovem po celé Evropě. Koncem středověku byl kapr vysazován i do rybníků šlechty. Ve stojaté prohřáté vodě a též díky dostatku potravy se tělo kapra postupně zvyšovalo. Tento výhodný tvar těla byl šlechtěním stále více upevňován až do dnešní podoby. Kapr se rozšířil po celém světě a stal se jednou z nejdůležitějších sladkovodních ryb. Současný tržní kapr má hmotnost mezi 1-3 kg a je dvou-čtyřletý. Jeho výtěr probíhá ve speciálních mělkých třecích, tzv. Dubraviových rybníčcích, které jsou napouštěny těsně předtím vodou. V poslední době se stále více uplatňuje umělý výtěr a jikry se líhnou v líhňových přístrojích. V tzv. plůdkových výtažnících je potom chován potěr během prvního roku života. Do konce podzimu dosáhne hmotnosti 20-100 g. Následující podzim získáme dvouletou násadu o hmotnosti 0,4-0,8 kg, která je přelovena do hlavního rybníka, odtud je následujícího podzimu, tj. koncem třetí vegetační periody, lovena jako tržní ryba. Kromě přirozené potravy je kapr v rybnících přikrmován odpadním obilím, lupinou, melasou atd. Rychlost růstu kapra závisí nejen na dostatku potravy, ale i na teplotě vody. K dobrému růstu vyžaduje teplotu vody nad 20 °C, nejrychleji však roste při teplotách mezi 25-29 oC. Kaprem jsou intenzívně zarybňovány i údolní nádrže, kde je loven sportovními rybáři. Celosvětové úlovky v posledních letech neustále stoupají, v roce 1988 dosáhly výše 1,194 milióny tun. V průběhu staletí byli postupně vyšlechtěni kapři šupinatí (1), lysci (2), kapři řádkoví (3), hladcí (4) a pololysci.

132

Kaprovití Cyprinidae

Tolstolobik bílý Hypophthalmichthys molitrix Je to ryba se zavalitým a poměrně vysokým tělem, které je pokryté drobnými šupinami. Oči jsou posazeny nápadně nízko. Hřbetní strana těla je šedozelená, boky a břicho jsou stříbřité, ploutve šedavé, řitní ploutev a párové ploutve někdy se zlatavým nádechem. Původně byl tolstolobik rozšířen od povodí Amuru až po jižní Čínu. Postupně však byl aklimatizován v řadě asijských zemí i v Evropě. Roste rychle, délky 50 cm dosahuje ve 4.-5. roce života. Pohlavně dospívá v jižních částech areálu ve 3 letech, na severu později. Na tření koná ve své původní domovině migrace proti proudu řek, trdliště bývají na písčitých lavicích na místech styku proudů. Tře se v létě, obyčejně při zvýšeném stavu vody. Jikry nějakou dobu plavou, potěr se po strávení žloutkového váčku stahuje do klidné vody, v níž se krátce živí zooplanktonem, ale již při délce kolem 2 cm přechází na rostlinnou potravu, především na jednobuněčné řasy. V tom je také jeho význam, neboť nekonkuruje ostatním druhům ryb. V Evropě se tolstolobik sám nevytírá a jeho stavy musejí být každoročně doplňovány umělým výtěrem. Uplatňuje se jako vedlejší druh v rybnících osazených kaprem. Počítá se i s jeho meliorační schopností při likvidaci nadměrně rozmnoženého fytoplanktonu v některých typech údolních nádrží. V ostatních volných vodách se však patrně neuplatní, neboť se velmi obtížně loví na udici. Má průměrně kvalitní maso, zabité kusy musí být velmi brzy vykuchány, jinak dostává maso hořkou příchuť. Výlovy stoupají (z 500 000 tun v roce 1982 až na 1,5 miliónu tun v roce 1988). Hmotnost: 2-4 kg, maximálně do 10 kg Velikost: 40-60 cm, maximálně 100 cm Plodnost: 60 000-80 000 jiker na 1 kg hmotnosti samice Rozšíření: povodí Amuru až po jižní Čínu, introdukován na mnohá místa Eurasie Ploutevní vzorec: D II-III/6-7, A II-III/11-14 L.I.: 110-129 Z Číny byl do Evropy dovezen též příbuzný tolstolobik pestrý (Aristichthys nobilis), který kromě živočišné potravy využívá i fytoplanktonu (sinice a řasy). Roste velmi rychle a v budoucnosti se s ním počítá jako s vedlejší rybou v kaprových rybnících. Celkově se loví kolem 0,7 miliónu tun.

133

Sekavcovití Cobitidae Do čeledi sekavcovitých patří asi 150 druhů sladkovodních ryb z Evropy a Asie. Jsou to malé rybky s řadou adaptací k bentickému způsobu života. Přední část plynového měchýře je ukryta v kostěné kapsuli.

Sekavec písečný Cobitis taenia Patří mezi nejkrásnější příslušníky čeledi. Základní zbarvení hřbetu je šedohnědé, s množstvím drobných tmavých skvrn, břišní část těla je bledě žlutá až naoranžovělá. Po horní straně hřbetu se táhne řada 12-20 tmavých, černošedých okrouhlých skvrn, další dvě řady tmavých skvrn se táhnou po bocích těla. V horní řadě jsou skvrny protáhlé, drobnější a většinou splývají, v dolní řadě jsou větší a jejich počet se opět pohybuje mezi 12-20. Drobné šedohnědé skvrny jsou ve 2-3 příčných řadách i na hřbetní a ocasní ploutvi. Tělo je protáhlé, z boků zploštělé. Okolo malých spodních úst je 6 vousků. Charakteristickým znakem je silný kostěný trn umístěný pod okem, který je vztyčován zvláštním svalem. Jeho vrchol je rozdvojený a rybka jím může bolestivě píchnout.Na prostředí není sekavec písečný zvlášť vybíravý. Žije v rychleji tekoucích potocích a horních úsecích řek stejně jako v stojatých vodách - tůních, rybnících a údolních nádržích. Obývá především mělčí místa s písečným, řidčeji bahnitým či kamenitým dnem, do něho se s oblibou zarývá tak, že mu vyčnívá jen hlava a ocas. Vzhledem k skrytému, převážně nočnímu způsobu života bývá pro dravé ryby těžko dostupnou kořistí. Zmocňují se ho častěji jen mníci, sumci a úhoři, prohledávající i nánosy dna. Sám se živí převážně drobnou zvířenou dna. Dožívá se 3-5 let, roste pomalu a tře se od dubna do června v blízkosti dna. Výtěr je porcionální. Potěr se líhne za 4-6 dní. Velikost: 8-10 cm, ojediněle až 12 c Hmotnost: 1 000-1 500 jiker Ploutevní vzorec: D II-III/6-7, A II-IH/5-6 Rozšíření: celá Evropa s výjimkou Irska, Skotska, Walesu a severní Skandinávie, Sibiř Mapka rozšíření sekavce obecného.

Příbuzný sekavec kaspický (Cobitis caspia) žije v jižní Části Kaspického more, v dolním toku Kury a dalších řek, tekoucích do jižní části Kaspického moře.

134

Sekavcovití Cobitidae

Sekavec dlouhovousý Cobitis aurata Protáhlým ze stran zploštělým tvarem těla se tento druh silně podobá příbuznému sekavci písečnému. Má však silnější kostěný trn po okem a delší vousky, jejich zadní pár dosahuje až k zadnímu okraji očí, zatímco u sekavce písečného sahá maximálně k přednímu okraji. Oba druhy se odlišují rovněž svým zbarvením. Sekavec dlouhovousý má na horní straně hřbetu pouze 4-12 nepravidelných tmavohnědých skvrn, na bocích pak v podélné řadě 8-15 červenohnědých nebo tmavě fialových skvrn. Základní zbarvení těla je šedavě bílé, na bocích a břiše nažloutlé. U základny ocasní ploutve má pravidelně 2 tmavé skvrnky splývající někdy navzájem v protáhlý proužek, zatímco sekavec písečný má charakteristickou jedinou černou skvrnu spíše u horního okraje ocasu. Také sekavec dlouhovousý žije skrytým, převážně nočním způsobem života a živí se hlavně drobnou zvířenou dna. Obývá však především horní úseky toků se štěrkovým a kamenitým dnem a ukrývá se pod kameny. Do dna se na rozdíl od sekavce písečného nezarývá, proto se nevyskytuje v místech s měkkým dnem. Úkryt mezi kameny opouští jen při vyrušení, okamžitě se však znovu snaží skrýt na nejbližším vhodném místě. Ke tření dochází v dubnu a květnu, samice kladou malý počet jiker na písek či kameny dna. Bližší údaje o způsobu života chybějí. Velikost: 8-11 cm Hmotnost: až 50 g Plodnost: 100-400 jiker Rozšíření: nehojně v povodí Dunaje, Visly, Donu i v některých řekách Balkánského poloostrova, Malé a Přední Asie Nejčastější synonymum: Sabanejewia aurata Ploutevní vzorec: D II-III/6-8, A II-III/5-6

Příbuzný drah Cobitis elongata žije v centrální části Balkánského poloostrova. Dorůstá délky 17 cm a zdržuje se především v proudící vodě. Samci mají na rozdíl od samic nápadně vzduté boky pod základnou hřbetní ploutve.

135

Sekavcovití Cobitidae

Piskoř páskovaný Misgurnus fossilis Je to malá až středně velká ryba s výrazně protáhlým tělem válcovitého průřezu, v zadní části je tělo ze stran zploštěné. Na předním konci malé hlavy má 10 vousků. Dva páry delších vousků jsou na horním okraji horní čelisti, jeden pár v koutcích úst a další dva páry velmi krátkých vousků jsou na dolním pysku. Tělo je kryto drobnými šupinami. Samice mají kratší a zaoblenější prsní ploutve než samci. Zbarvení piskořů z různých lokalit se mírně liší. Hlava bývá nahnědlá až načervenalá, s drobnými skvrnkami. Boky a břicho jsou žluté, vzácněji červenavé, s jedním širším a dvěma slabšími tmavohnědými pásky, táhnoucími se od hlavy až ke kořeni ocasu. Ploutve jsou obvykle žlutohnědé, s tmavými skvrnkami. Ryby žijí v zabahněných rybnících, tůních a starých říčních ramenech, a to převážně u dna, do něhož se někdy i zavrtávají. Aktivní jsou zejména v noci. Na některých lokalitách se špatnými kyslíkovými podmínkami jsou nezřídka jedinými rybami, neboť dokáží pohlcovat vzduch z hladiny. Střevo piskoře je přizpůsobeno k vstřebávání kyslíku. Při polykání vzduchu vydává slyšitelné zvuky, které prozrazují jeho přítomnost v zdánlivě neobydlené vodě. Živí se měkkýši a dalšími bezobratlými živočichy žijícími na dně, tře se od dubna do června. Dokáže citlivě reagovat na změny tlaku vzduchu a stává se např. před bouřkou značně nepokojný. Udává se, že zaryt v bahně dokáže přežít i krátkodobé vyschnutí vody na některých lokalitách. Pro zajímavou biologii bývá někdy chován v akváriích. Velikost: 20-25 cm, maximálně až 35 cm Hmotnost: 100-150 g Plodnost: 5 000-30 000 jiker Rozšíření: větší část Evropy s výjimkou Anglie, Skandinávského poloostrova, severu evropské části Ruska, jihoevropských poloostrovů a Krymu. V Asii Amur a severovýchodní Čína. Ploutevní vzorec: D II-IV/5-7, A III-V/5-6

Larva piskoře s nitkovitými vnějšími žábrami, které jí umožňují přežívat i ve vodách s minimálním obsahem kyslíku nebo v nočním období v místech s hustými porosty rostlin.

136

Sekavcovití Cobitidae

Mřenka mramorovaná Noemacheilus barbatulus Tato malá, protáhlá rybka se zaoblenou hlavou a válcovitým průřezem těla bývá někdy zaměňována s piskořem. Liší se však od něho zbarvením, tvarem ocasní ploutvičky a především jen šesti vousky kolem ústního otvoru. Boky těla má pokryty drobnými, nepřekrývajícími se šupinkami, které na hřbetě a břiše chybějí. Hřbetní stranu těla má zbarvenou šedohnědě nebo zelenavě, boky jsou žlutohnědé, s nepravidelným tmavým mramorováním. Břicho je šedobílé až žlutavé. Mřenka žije u dna v proudící vodě potoků, řek a průtočných rybníků. Dává přednost písčito kamenitému dnu, na němž se během dne ukrývá pod kořeny a většími kameny, často ve skupinách o 3-5 jedincích. Pokud není vyrušována, pohybuje se jen velmi pomalu nebo setrvává nehybně na dně. Aktivní je za soumraku a v noci. Za potravu jí slouží drobná zvířena dna, zejména larvy pakomárů. Vrhá se na ně prudce z úkrytů a polyká je velmi hltavě. Pohlavně dospívá už ve stáří 1 roku, dožívá se věku 5-7 let. U obou pohlaví se v době tření objevuje na těle i ploutvích třecí vyrážka (u samců dokonce na vnitřní straně prsních a břišních ploutví). Výtěr probíhá od dubna do července postupně ve 2-3 dávkách, jikry jsou kladeny na kořínky vodních rostlin či přímo na dno. Mřenka je poměrně odolná proti organickému znečištění vody, její početnost však přesto klesá. Je důležitou potravní složkou pstruhů, rybářům slouží někdy jako nástražní rybka. V minulosti bývala v místech hojného výskytu často připravována pečená na másle, neboť má chutné maso. Velikost: 10-15 cm, maximálně 18 cm Hmotnost: 80-150 g, výjimečně až 200 g Plodnost: 3 000-25 000 jiker Rozšíření: větší část Evropy kromě Pyrenejského poloostrova, jižní Itálie a Řecka, severního Skotska a větší části Skandinávie Ploutevní vzorec: D II-IV/7-8, A II-IV/5-6, P 1/12, V 1/7

Hlava mřenky (1) a piskoře (2) zpředu. Oba druhy se od sebe odlišuje počtem vousků kolem ústního otvoru (mřenka jich má 6, piskoř 10).

137

Sumcovití Siluridae

Sumec velký Silurus glanis Čeleď sumcovitých zahrnuje asi 8 druhů velkých sladkovodních ryb Evropy a Asie. Mají protáhlé tělo bez šupin, dlouhé vousky a dlouhou řitní ploutev. Sumce lze oprávněně považovat za královskou rybu evropských řek a jezer. Má dlouhé, silné, charakteristicky utvářené tělo. Široká nízká hlava s velkou, dobře ozubenou tlamou má v koutcích úst 1 pár dlouhých, pohyblivých, chrupavkou vyztužených vousů. Další dva páry krátkých, nepohyblivých vousů jsou na bradě. Tělo je kryto slizkou kůží bez šupin. Zbarvení hřbetu a boků je olivově zelené až modrošedé, na bocích se světlým mramorováním. Břicho je krémové až šedobílé. Známí jsou i bílí, zlatí i načervenalí jedinci. Žije v pomalu proudících či stojatých vodách dolních toků řek, jezer a přehradních nádrží. Chován je i ve velkých rybnících. Zdržuje se s oblibou u dna v hlubší vodě, pod jezy, v jámách na dně či ukryt v spleti kořenů starých stromů. Aktivní je za soumraku a během noci, přes den většinou leží na dně. Na zimu se stahuje na dno do hlubších míst, nepřijímá potravu a upadá do klidového stavu. Pohlavně dospívá ve stáří 3-5 let. Tře se v párech od května do června ve večerních a nočních hodinách. Jikry klade samice do primitivního hnízda vybudovaného na dně s využitím rostlinných zbytků a obnažených kořínků vrb a olší. Tření je bouřlivé, hrudkovité snůšky jiker samec hlídá do vylíhnutí. Samec se dožívá 3040 let, někdy ale i více. Je to hospodářsky důležitý druh, v některých zemích se začíná s jeho umělým odchovem. Je cennou rybou, omezující výskyt přemnožených, méněcenných a plevelných druhů ryb v obhospodařovaných vodách. Oblíben je i mezi sportovními rybáři, kteří při jeho lovu získají nezapomenutelné zážitky a kapitální trofeje. Maso má kvalitní, ale u kusů těžších víc než 5-10 kg dosti tučné. Vynikající pochoutkou je po vyuzení. Ročně se loví 10 000-17 000 tun. Velikost: 1-2 m, ojediněle přes 3 m Hmotnost: 50-100 kg, ojediněle až 200 kg Plodnost: na 1 kg hmotnosti samice 7 000-25 000 jiker Rozšíření: od povodí Rýna na východ až do vod patřících do umoří Kaspického moře. Jižní hranicí jsou Alpy, ve Skandinávii je jen v jižním Švédsku. Vyskytuje se i v zátokách Baltského, Černého a Kaspického moře. Ploutevní vzorec: D 3-5, A 77-92, P 1/14-17, V 11-13 Hlavními složkami potravy sumce jsou především plevelné kaprovité ryby (plotice, cejnek). loví však i mladé vodní ptáky (kachňata), některé savce, žáby a čolky.

138

Sumečkovití Ictaluridae Severoamerická čeleď sumečkovitých zahrnuje několik rodů a druhů. Samečci mají tukovou ploutvičku umístěnou mezi hřbetní a ocasní ploutví.

Sumeček americký Ictalurus nebulosus Na rozdíl od sumce obecného má kolem úst 8 vousků a poměrně krátkou řitní ploutev. Hřbet sumečka je hnědozelený, někdy téměř černý, boky jsou světlejší, mramorované. Břicho je bělavé, v době tření žlutavé až pomerančové. Původně byl rozšířen v jihovýchodní Kanadě a ve východní části Spojených států. Koncem minulého století a v tomto století byl aklimatizován v Evropě, roste zde ovšem pomaleji než ve své domovině. Pohlavně dospívá ve 2.-3. roce života. Tře se koncem dubna a v květnu. Staví si neumělé hnízdo na písčitém dně. Jikry i mláďata hlídá samec. Je to všežravý druh, likviduje jikry i potěr ostatních druhů ryb. Řadě domácích druhů potravně konkuruje. Je velmi odolný vůči nedostatku kyslíku i nedostatku potravy a vydrží i tam, kde ostatní druhy ryb hynou. Potěr se živí drobnými perloočkami a později larvami hmyzu, ale i rostlinnou potravou. Původně byl sumeček americký chován v rybnících, neboť se předpokládalo, že doroste do hmotnosti 1-2 kg a bude vhodnou doplňkovou rybou. Tyto předpoklady se však v podmínkách střední Evropy nesplnily. V současné době je znovu intenzivně chován především v jižních oblastech Ruska a Ukrajiny. Ve volné přírodě se vyskytuje ve stojatých vodách, v tůních záplavových oblastí větších řek. V omezené míře bývá loven i na udici. Má chutné maso bez kostí. Velikost: 15-25 cm, maximálně 35 cm Hmotnost: 0,1-0,3 kg, maximálně 0,6 kg Plodnost: 1 000-15 000 jiker Rozšíření: jihovýchod Kanady, východ USA, aklimatizován v Evropě Synonymum: Amiurus nebulosus Ploutevní vzorec: D 1/6, A 111/17-24 V potravě sumečka jsou zastoupeni jak bezobratlí živočichové (např. larvy pakomárů), tak menší ryby (např. karasi).

139

Úhořovití Anguillidae Ryby z řádu ÚHOŘI (Anguilliformes) mají charakteristický hadovitý tvar těla bez břišních ploutví. Hřbetní, ocasní a řitní ploutve splývají v souvislý lem. Plynový měchýř je spojen se střevem, v několika případech je redukován. V krvi některých druhů jsou obsaženy toxiny, které jsou však nebezpečné pouze tehdy, dostanouli se přímo do krve teplokrevného živočicha. Patří sem 22 čeledí s asi 350 druhy. Čeleď úhořovitých zahrnuje kolem 10 druhů úhořů. Kromě úhoře říčního, který se po určitou dobu vyskytuje ve sladké vodě, jsou všechny mořské.

Úhoř říční Anguilla anguilla Úhoř má charakteristicky protáhlé, hadovité tělo, malé šupiny jsou zanořeny v kůži. Pohlavně nezralí jedinci mají tmavě hnědý hřbet, na bocích a břiše jsou nažloutlí, někdy nazlátlí. Postupně v dospělosti je hřbet skoro černý, břicho stříbřité. Úhoř říční žije do doby pohlavní zralosti v řekách celé Evropy a severní Afriky. Ve sladké vodě, pokud nemůže zpět do moře, roste velmi rychle a v 10. roce dosahuje samice délky 70-90 cm, samci jsou menší. Samice dospívají v 5-10 letech, a pokud se dostanou do moře, plují společně se samci na trdliště; jedno je v Sargassovém moři mezi Bermudami a Bahamami. Larva zvaná leptocefalus má vzhled vrbového listu a vůbec se nepodobá dospělým jedincům. Larvy táhnou po dobu tří let zpět ke břehům Evropy. V průběhu cesty dojde k metamorfóze, larvy dostanou nitkovitý tvar těla (říká se jim monté) a tlačí se proti proudu řek. V řekách zůstávají do dospělosti. Potravou úhoře jsou hlavně ryby. Úhoř vede noční způsob života, ve dne je v úkrytech pod kameny či kořeny. Kožní dýchání mu umožňuje přežít v bahně při naprostém nedostatku kyslíku ve vodě, ale i přemisťovat se do blízkých vodních nádrží po souši. Je vysoce ceněn především pro velmi kvalitní tučné maso bez kostí. Do sladkých vod musí být úhoř v současné době dosazován, příčné stavby v řekách mu nedovolují migraci. Ročně se loví 13 000-17 000 tun. Velikost: do 2 m, většinou 50 cm-1,5 m Hmotnost: do 4-6 kg, většinou 0,6-2 kg Rozšíření: evropské a severoafrické řeky Ploutevní vzorec: D 245-275, A 205-235 Vývoj larvy úhoře od právě vylíhlé z jikry (7 mm) přes stadia dlouhá 25 mm a 75 mm.

V dalším průběhu vývoje dochází k dočasnému zkracování těla (až na 65 mm). uvenilní úhoř V evropských vodách žijí dvě formy úhoře: širokohlavá (1) a úzkohlavá (2).

140

Murénovití Muraenidae Čeleď murénovitých sdružuje asi 100 druhů blízce příbuzných rybám z čeledí Anguillidae a Congridae. Mají úhořovité tělo kryté silnou slizovitou kůži bez šupin. Hřbetní, řitní a ocasní ploutve jsou spojené v souvislý ploutevní lem, břišní a prsní ploutve chybějí.

Muréna evropská Muraena helena Má poměrně vysoké tělo, se zaostřeným rypcem. Ústní otvor je velký, s dlouhými a ostrými zuby uspořádanými v jedné řadě na horní i dolní čelisti. Nízká hřbetní ploutev začíná těsně za hlavou, malý žaberní otvor je uložen zhruba uprostřed zadního okraje hlavy, nozdry jsou rourkovitě protažené. Zbarvení je podobně jako u většiny murén pestré a velmi hezké. Hřbet a boky mají základní barvu tmavě hnědou až hnědopurpurovou, s množstvím různě velkých nepravidelných žlutých skvrn s tmavým mramorováním. Břišní strana těla je světlejší stejně jako hlava, která má jen drobné skvrny. Muréna evropská žije v příbřežních vodách, nejčastěji na bohatě členitém, balvanitém dně s množstvím vhodných úkrytů. Aktivní je zejména v noci, živí se především rybami a měkkýši. Její krevní sérum je jedovaté a četné otravy po kořenění jídel čerstvou krví murén jsou známy už ze zpráv Galenových. Kousnutí těchto útočných ryb je velmi bolestivé a v některých případech i nebezpečné. Postižení bývají nejčastěji sportovní potápěči, kteří s murénami přicházejí nejčastěji do kontaktu. Kuchyňskou úpravou masa murén při teplotě vyšší než 75 °C se jedovatost krevního séra ničí, a proto bývá v některých středomořských státech s oblibou požívána. Její maso bylo velmi ceněno už v antickém Římě, kde byly murény chovány ve zvláštních nádržích.

Velikost: 80 cm-1,2 m, maximálně až 1,5 m Rozšíření: Středozemní moře a východní část Atlantského oceánu u evropských a afrických břehů

Příbuzný druh Gymnothorax moringa z příbřežních subtropických a tropických částí obou pobřeží Atlantského oceánu. Dorůstá 30-50 cm, maximálně 80 cm. Sportovní rybáři ji loví harpunami.

141

Úhoři mořští Congridae Mořští úhoři čeledi Congridae žijí ve všech oceánech kromě Severního ledového oceánu. Patří sem více než 20 rodů s blíže neupřesněným počtem druhů. Začátek hřbetní ploutve je nad začátkem prsních ploutví, břišní ploutve chybějí, nozdry jsou trubkovité.

Úhoř mořský Conger conger Zbarven je šedě až černě, okraje nepárových ploutví a okraj prsních ploutví mají tmavý lem, břišní strana je krémově hnědá. Úhoř mořský je podstatně větší než úhoř říční. Tře se ve východní části Atlantiku mezi 3040o severní šířky v hloubkách 3 000-4 000 metrů. Populace ze Středozemního moře se zde i rozmnožuje, kromě toho se sem dostane množství larev Gibraltarským průlivem. Larvy byly podobně jako u úhoře říčního považovány za samostatný druh, jsou však podstatně větší, před metamorfózou dosahují velikosti až 160 mm. Mořský úhoř se živí rybami, především sledi a treskami. Kromě toho loví velké korýše, jako jsou humři a krabi. Zdržuje se podél skalnatého pobřeží, ale i v otevřeném moři. Není doposud jasné, zda podniká delší migrace (potravní či třecí). Hospodářský význam tohoto druhu je malý. Většina úhořů se loví na jihozápadním pobřeží Evropy, v Severním moři se uloví pouze zřídka. Je též loven sportovními rybáři na udici. Celkový úlovek se pohybuje mezi 12 000-13 500 tun. Velikost: samice až 3 m; samci až 1,5 m Hmotnost: do 65 kg Plodnost: 3 000 000-8 000 000 jiker Ploutevní vzorec: D 270-300, A 205-230

Mapka rozšíření úhoře mořského.

142

Halančíkovití Cyprinodontidae Do řádu HALANCÍKŮ (Cyprinodontiformes) patří asi 8-10 čeledí se 100 rody a 620 druhy drobných rybek vyskytujících se na všech kontinentech mimo Austrálii. Jsou většinou sladkovodní, některé druhy žijí i v brakické a slané vodě. Většinou se drzí při povrchu vod, kde loví potravu. Postranní čára jim chybí anebo je vyvinuta jen slabě. Vzdušný měchýř není spojen se střevem. Čeleď halančíkovitých zahrnuje rybky kladoucí jikry, řitní ploutev samců ještě není přeměněna v kopulační orgány. Patří sem asi 30 druhů.

Halančík iberský Aphanius iberus Tato drobná rybka má tělo lehce stlačené z boků a zaoblenou ocasní ploutev. Samec je modrozelený až výrazně modrý, hřbet má olivový, břicho světlé. Přes boky se táhne asi 15 světle modrých příčných pruhů, které však mohou splývat. Ocasní ploutev je tmavě hnědá, se světlými příčnými proužky, okraj hřbetní ploutve je někdy světle modrý, břišní ploutve jsou nažloutlé až nahnědlé. Samice je olivově hnědá, s hnědými skvrnkami, ploutve má bezbarvé. Halančík iberský žije ve sladké a brakické vodě, v mělkých, často velmi malých nádržích. Doba tření trvá po celé teplé období roku. Samice lepí jikry nájemné lístky rostlin nebo na řasy. Líhnutí trvá při teplotě 24 oC 5-10 dní. Rybky se živí drobnými planktonními korýši, jednobuněčnými řasami a částmi vyšších rostlin.Podobně jako řada dalších druhů řádu je oblíbenou akvarijní rybkou. Velikost: do 5 cm Rozšíření: západní pobřeží Pyrenejského poloostrova a protilehlého afrického břehu Ploutevní vzorec: D III/9-10, A III/9-10 LI.: 26-28 Příbuzný halančík pruhovaný (Aphanius fasciatus) je rozšířen ve sladkých i brakických vodách podél pobřeží celé jižní Evropy a Turecka.

143

Živorodkovití Poecilidae Čeleď živorodkovitých zahrnuje asi 140 druhů živorodých a ovoviviparních ryb, u samců jsou paprsky řitní ploutve přeměněny v kopulační orgán, zvaný gonopodium.

Živorodka komáří Gambusia affinis Živorodka komáří je jediný druh čeledi, který byl úspěšně aklimatizován v Evropě. Je velmi tolerantní vůči teplotě vody a snáší rozpětí teplot od 0 oC do 30 oC. Žije po celé jižní části Evropy a na mnoha místech Evropy střední - zde se zdržuje hlavně v oteplených vodách elektráren. Živorodka komáří je drobná rybka s horním postavením úst a cykloidními šupinami. Hřbet má šedohnědý, boky jsou světlejší, břicho bělavé. Pro poddruh G. affinis holbrooki je charakteristická tmavá skvrna táhnoucí se přes oko. Ploutve jsou bezbarvé, někdy nažloutlé. V hřbetní a ocasní ploutvi jsou tmavé skvrnky uspořádané do řad. Staří samečkové jsou velmi tmaví, někdy až černí. Oplozené samičky mají na bříšku v oblasti řitní ploutve černou skvrnu. Jsou to oči vyvíjejících se embryí, které prosvítají břišní stěnou. Pohlavně zralé jsou rybky již ve stáří 34 měsíců po narození, závisí to na teplotě vody a rychlosti růstu. V Evropě dochází k prvnímu oplození samiček v dubnu a k prvnímu vrhu mláďat za měsíc po oplození. Jedna samice vrhne ročně až 5krát mladé. Vývoj mláďat v těle matky trvá 20-40 dní. Dva až tři vrhy je schopna porodit bez opakovaného oplození. Počet narozených mláďat je závislý na velikosti samice a pohybuje se od několika kusů do několika desítek. Mladé, právě narozené rybky, jsou ihned aktivní a hned začnou lovit plankton. Dospělé rybky účinně likvidují larvy komárů. S cílem likvidovat larvy komárů přenášejících malárii byla živorodka komáří aklimatizována prakticky po celém světě. 32 Velikost: 3,5-7,5 cm U samců živorodky komáři v době pohlavní doPlodnost: 10-30 mláďat Rozšíření: původně sladké vody Severní Ameriky spělosti se přeměňují paprsky řitní ploutve ve speod New Jersey po Floridu, aklimatizována po ceciální kopulační orgán. Jeho pomocí samec samičce vstřikuje pohlavní buňky. a tím je oplozuje. lém světě Ploutevní vzorec: D III/7, A II-III/10-11 L.I.: 30-

144

Jehlicovití Belonidae Do řádu JEHLIC (Beloniforme) patří 4 čeledi s asi 130 druhy. Jsou to ryby protáhlého tvaru těla pokrytého cykloidními šupinami. Hřbetní a řitní ploutev jsou posunuty dozadu a leží nad sebou. Střevo je rovné, přední část je rozšířena a vytváří žaludek. Pylorické přívěsky chybějí. Příslušníci řádu jsou rozšířeni v teplých a mírných pásmech moří v povrchových vrstvách vody, výjimečně ve sladké vodě. Aktivně reagují na světle, což se využívá při jejich lovu. Čeleď jehlicovitých sdružuje kolem 25 druhů.

Jehlice mořská Belone belone Má protáhlé tělo s dlouhými čelistmi, na nichž jsou patrné zoubky. Postranní čáraje umístěna velmi nízko. Hřbet je tmavě zelenavý, boky jsou světlejší, se stříbřitým odstínem a nažloutlými skvrnami. Na bocích těla se táhne z každé strany temnější pás. Jehlice mořská se tře od konce dubna do října, vrchol tření spadá do května až srpna. Většina samic se tře 3krát za sezónu. Tření probíhá v hloubce kolem 12-18 m, jikry se přilepují na řasy a plovoucí předměty dlouhými niťovitými výrůstky. Embryonální vývoj trvá při teplotě vody 2021 oC 14 dní, při teplotě 12-13 °C však 4-5 týdnů. Potěr žije pelagicky, podobně jako dospělé ryby. Živí se nejmenším planktonem, později potěrem ryb a v dospělosti též malými rybkami. Pohlavní zralosti dosahuje ve 2-4. roce života při délce 35-45 cm. Jehlici mořskou loví hlavně sportovní rybáři. V úlovcích převládají 591eté ryby. V Černém moři se ročně uloví asi 200 tun, celkové úlovky se pohybují mezi 3 000 a 4,500 tunami těchto velmi chutných ryb. Nevýhoda je v tom, že kosti ryby po tepelné úpravě zezelenají a to často vede k domněnce, že maso je jedovaté. Velikost: 30-60 cm, maximálně 90 cm Hmotnost: maximálně do 1,3 kg Plodnost: 10 000-45 000 jiker Rozšíření: atlantské pobřeží Evropy od Portugalska do Baltského moře na sever, výjimečně až k jižnímu pobřeží Islandu, u norských břehů až po Trondheim, Středozemní a Černé moře Ploutevní vzorec: D 111/14-17, A 11/17-21 Postupné prodlužování nejdříve spodní a posléze i horní čelisti mladého jedince.

145

Rohoretkovití Scomberesocidae Druhy čeledi rohoretkovitých jsou podobné druhům čeledi jehlicovitých, mají však jemnější čelisti bez velkých zubů a za hřbetní a řitní ploutví řadu malých ploutviček. Většinou se živí planktonem. Patří sem 4 rody se čtyřmi druhy.

Rohoretka (sajra) zobcová Scomberesox saurus Tato pelagická ryba širého oceánu má zelený hřbet, zeleno-stříbřité boky a nažloutlé břicho. Žije často ve velkých hejnech, která v letním období táhnou za potravou na sever. Tvar těla má podobný jako u jehlice, liší se od ní především 5-7 malými ploutvičkami za hřbetní a řitní ploutví. Charakteristickým znakem jsou především dlouze zobcovité čelisti, které se začínají prodlužovat už u larev. Nejprve se začíná vyvíjet spodní, a teprve později horní čelist. Sajra se zdržuje především u hladiny a ve svrchních vrstvách vody. Tření probíhá na volném moři ve větší vzdálenosti od pobřeží, pohlavně sajra dospívá ve stáří 2 let. Jikry jsou pelagické, s krátkými výrůstky. Potravu sajry zobcové tvoří především pelagičtí korýši a malé ryby. Samy jsou důležitým zdrojem potravy pro dravé pelagické druhy, zejména pro tuňáky. Při pronásledování dravci sajry často vyskakují nad hladinu. Dožívají se stáří do 10 let. Mají velmi chutné maso, na trh přicházejí zejména konzervované. Loví se do vlečných sítí, na háčkové šňůry, hlavně však pomocí světla. Nejprve se přivábí silným modrým světlem k bokům lodi a poté se zapnou lampy s červeným světlem, pod ním se shromáždí jejich hejna. Ta se potom loví sítí. Roční úlovky dosahují výše do 1 000 tun. Velikost: 25-45 cm, maximálně až 60 cm Hmotnost: 1-1,6 kg Plodnost: 20 000-30 000 jiker Ploutevní vzorec: D II/9-10, A 11/10 Blízká příbuzná Cololabis saira se vyskytuje v Tichém oceánu. Roční úlovky se v posledních letech pohybují v rozmezí 150 000--320 000 tun. Dorůstá velikosti až 35 cm, v úlovcích jsou však nejčastěji ryby dlouhé 2030 cm.

Mapka rozšíření rohoretky zobcové.

146

Letounovití Exocoetidae Do čeledi letounovitých,nazývané ve většině evropských jazyků létající ryby, patří více než 60 druhů nevelkých druhů ryb otevřeného moře. Nejvíc jich žije v Indickém oceánu a západní části Tichého oceánu. V Atlantském oceánu žije jen 16 druhů, jejich rozšíření je limitováno teplotou 20 oC. Na poměrně štíhlém těle krytém velkými šupinami je nápadný zejména tvar a velikost jednotlivých ploutví. Řitní a hřbetní jsou relativně malé a posunuté ke kořeni ocasního násadce, ocasní ploutev má velký spodní lalok. Prsní ploutve jsou nápadně velké.

Letoun pelagický Cypselurus heterurus Zbarvení hřbetní strany těla letouna je podobně jako u většiny létajících ryb kovově modré, boky a břicho jsou stříbřité. Letoun pelagický žije v povrchových vrstvách vody poblíž hladiny. U pobřeží severní Evropy bývá k vidění velmi vzácně, hojnější je u jihozápadního pobřeží Evropy a ve Středozemním moři. Někdy "vyletuje" z vody na palubu lodí či na břeh. K opuštění vodního prostředí mu pomáhá rychlý pohyb ocasní ploutve, ten dává rybě počáteční rychlost potřebnou k vzlétnutí. Určitou dobu vlastně ryba klouže po hladině a usilovně kmitá ponořenou ocasní ploutví. Vodu opouští nejčastěji jen na 1 až 3 sekundy, za tuto dobu "uletí" vzdálenost 10-25 m ve výšce přibližně 1 m nad hladinou. Za větru se však zdrží ve vzduchu až 10 sekund a uletí vzdálenost kolem 100 m v průměrné výšce zhruba 5 m. Dlouhé a roztažitelné prsní a břišní ploutve fungují při klouzavém pohybu po hladině i při klouzavém letu vzduchem stabilizačně jako křídla kluzáku a ryby jimi aktivně nepohybují. Pasivní let je formou úniku těchto ryb před pronásledovateli, kterým slouží jako potrava (např. tuňáky, mečouny a delfíny). Letoun pelagický se živí většinou planktonem, tře se v jarních měsících, jikry mají obal s početnými niťovitými výrůstky. Přes zajímavou biologii a chutné maso nemají letouni větší význam, i když v tropických mořích dosahují jejich úlovky spolu s příbuznými druhy (Exocoetus volitans, E. rondelleti aj.) kolem 45 000 tun ročně. Velikost: 10-15 cm, maximálně až 35 cm Hmotnost: 0,5-1 kg Rozšíření: Atlantský, Tichý a Indický oceán, Středozemní moře Ploutevní vzorec: D 13-14, A 8-10 Ryby rodu Cypselurus patří mezi nejlepší letce, naopak ryby rodů Oxyphorhamphus (1) a Fodiator (2) mezi špatné letce; jejich prsní ploutve jsou podstatně menší.

147

Treskovití Gadidae Řád TRESEK (Gadiformes) zahrnuje asi 11 čeledí a kolem 700 druhů mořských ryb, jediným sladkovodním druhem je mník. Ploutve mají pouze měkké paprsky, břišní ploutve jsou posunuty před prsní. Čeleď treskovitých spojuje 53 hospodářsky významných druhů žijících většinou na severní polokouli. Tělo treskovitých se k ocasnímu násadci nápadně zužuje, nese 2 až 3 hřbetní a 1 až 2 řitní ploutve. Všechny jsou samostatné a většinou oddělené mezerami. Ocasní ploutev má široký výřez.

Treska severní Boreogadus saida Hřbet je šedohnědý až světle hnědý, boky světlejší, s fialovým nebo žlutým nádechem. Po celém těle jsou rozsety drobné temné skvrnky. Ploutve kromě řitních jsou tmavé. Treska severní žije cirkumpolárně (tj. kolem severního pólu), k Evropě se přibližuje pouze v oblasti severní Skandinávie a v okolí Islandu. Patří mezi malé tresky. Pohlavní zralosti dosahuje ve čtyřech letech. Tře se blízko břehů především v lednu a únoru (pod ledem). Ze všech tresek má největší jikry, zároveň jich však klade nejmenší počet. Potěr velký 5-9 mm lze lovit již v květnu. Na podzim dosahuje délky 2-3 cm, v pěti letech 21-23 cm a hmotnosti 55-65 g. Živí se nejpočetnějšími druhy zooplanktonu i fytoplanktonu, ale i bentickými korýši a jikrami různých druhů ryb. Je hlavním, a pokud vyloučíme příbřežní oblasti, fakticky jediným konzumentem planktonu v arktických mořích. Treska severní slouží jako potrava mnohým druhům mořských savců (tuleňů, kytovců), ptáků (kajek, racků) a v některých oblastech i ryb (jiných tresek, kambal). Úlovky stále klesají z 90 000 tun v roce 1982 až na necelých 5 000 tun v roce 1988. Velikost: 13-27 cm, maximálně 30-40 cm Hmotnost: 30-70 g, maximálně 250 g - 1 kg Plodnost: 9 000-12 000 jiker Rozšíření: Severní ledový oceán Ploutevní vzorec: D, 11-14, D214-17, D318-23, A, 15-17, A218-22 Potravu tresky severní tvoří především korýši (krevety a klanonožci), například krunýřovka svítivá (Euphasia pellucida).

148

Treskovití Gadidae

Treska obecná Gadus morhua Treska obecná má silné tělo, na bradě na první pohled nápadný vous, hřbet a boky má olivové, s početnými nažloutlými nebo nahnědlými skvrnkami. Postranní čára vystupuje jasně jako světlejší pás středem těla. Břicho má špinavě bílé. Horní čelist poněkud přesahuje dolní čelist. Treska obecná patří mezi největší druhy tresek. Roste poměrně rychle, v pátém roce dorůstá délky 40-50 cm, v desátém roce 90-100 cm. Tře se od počátku února do konce června, vrchol tření je v dubnu a květnu, to se tresky masově třou v hloubce od 30400 m. Významná trdliště jsou u Lofotských ostrovů, zde se treska tře při teplotě vody 4-7 oC. Larvy se líhnou v průměru za měsíc a vedou pelagický způsob života. Pohlavní zralosti dosahuje treska obecná až v 6-10 letech. Po tření konají tresky potravní migrace na sever. Hlavní potravní složkou tresek jsou sledi, mladé tresky různých druhů a mnohé ryby z čeledi Cottidae. Významnou složkou potravy menších tresek obecných je také zooplankton, měkkýši, mnohoštětinatci atd. V dospělosti se treska obecná drží ve spodních vrstvách vody nad kontinentálním šelfem, obyčejně v hloubce 250-300 m, maximálně 500 m. Žije i v značně proslazených vodách, dokonce jsou známy tahy tresek do řek. Treska má velký hospodářský význam od doby, kdy začal člověk lovit mořské ryby. V současné době se v průměru loví kolem 2 000 000 tun těchto tresek. Loví se traly, zátahovými sítěmi a na udici. Velikost: 40-80 cm, maximálně 1,5-1,8 m Hmotnost: 2-4 kg, maximálně 40 kg Plodnost: 500 000-9 000 000 jiker Rozšíření: severní část Atlantského oceánu po Biskajský záliv na jihu, Bílé, Barentsovo a Baltské moře, severní část Tichého oceánu Ploutevní vzorec: D, 14-15, D218-22, D317-20, A, 19-23, A216-19 Některá stadia vývoje tresky: embryo ve vaječném obalu (1), larva s ploutevním lemem (2) a mladý jedinec s diferencovanými ploutvemi (3).

149

Treskovití Gadidae

Treska tmavoskvrnná (pikša) Gadus aeglefinus Tato velká ryba má první hřbetní ploutev poměrně krátkou (její základ je kratší než délka hlavy). Oči jsou poměrně velké, vousek na bradě je krátký. Vrchní část těla je tmavošedá, s fialovým odstínem, boky šedo stříbřité, břicho mléčně bílé. Pod první hřbetní ploutví je na bocích těla charakteristická tmavá skvrna, také postranní čára je nápadně tmavá. Areál tresky tmavoskvrnné je omezen na vody s 32-33 %o slanosti. V proslazených mořích, jako je Baltské či Bílé, se nevyskytuje. Tato treska roste pomaleji, délky 50 cm dosahuje v 5.-6. roce života, 70-80 cm dosáhne až ve 14.-15. roce. Pohlavní zralosti dosahuje v severních oblastech svého rozšíření v 6 letech, v jižnějších oblastech ve 4.-5. roce. Tření probíhá od března do června. Larvy se líhnou za 2-3 týdny po nakladení jiker. Trvale se drží v povrchových vrstvách vody a jsou mořskými proudy odneseny daleko od míst tření. Potěr se často drží pod klobouky medúz. Asi po dvou letech života se postupně přeorientovává na život u dna. Treska tmavoskvrnná koná pravidelně migrace. V létě se zdržuje při pobřeží v menších hloubkách, v zimě se stahuje do hloubky asi 300 m. Živí se nejprve zooplanktonem, počínaje druhým rokem života přechází spolu se změnou na bentický způsob života na lov bezobratlých živočichů žijících na mořském dně (měkkýše a mnohoštětinatce). Potravu nejintenzivněji sbírá v hloubce 100-150 m při teplotě vody 1-5 oC. Má značný hospodářský význam, kvalita jejího masa je dokonce lepší než tresky obecné. Ročně se loví kolem 350 000-400 000 tun. Loví se traly, zátahovými sítěmi i na udici.

Velikost: 60-70 cm, maximálně 100 cm Hmotnost: 2-4 kg, maximálně 17 kg Plodnost: 500 000-3 000 000 jiker Rozšíření: Atlantský oceán podél pobřeží Evropy od Biskajského zálivu po Barentsovo moře, okolí Islandu a Nové Země Synonymum: Melanogrammus aeglefinus Ploutevní vzorec: D, 14-17, D219-24, D-, 19-22, A, 21-25, A219-21 Potravou tresky tmavoskvrnné jsou mladé rybky (1), mnohoštětinatci (2), různonožci (3) a měkkýši (4).

150

Treskovití Gadidae

Treska bezvousá (merlang) Gadus merlangus Merlang má tři hřbetní a obě řitní ploutve nasedající těsně na sebe. Ocasní ploutev je téměř bez výřezu. Vous na bradě je krátký, u dospělých kusů chybí. Hřbet merlanga je světle zelenomodrý, boky jsou žlutozelené a břicho sytě bílé, u živých kusů se stříbřitým nádechem. U základu prsních ploutví je černá skvrna. Nejrychleji roste merlang při pobřeží Islandu, nejmenší kusy jsou v Černém moři. Tam žije poddruh G. merlangus euxini, který má delší párové ploutve. Tření probíhá po celý rok, nejintenzivněji od ledna do července, v zimě obyčejně v hloubce 100-150 m, v létě v hloubce kolem 80 m. Tření je dávkovité, ve 4 až 6 porcích. Celková plodnost může být proto odhadnuta pouze přibližně. Larvy zůstávají při břehu v hloubce do 100 m. Po strávení žloutku žije potěr pelagický, v hloubce do 60 m, a to i v centrální části moří nad hlubinami 1 000-2 000 m. Po roce života končí pelagický způsob života. Pohlavní zralosti dosahují ve 2.-4. roce života. Dospělé ryby se živí především rybami (šproty, sardinkami), ale též mnoho-štětinatci, mizidami, blešivci. Nejintenzivněji přijímají potravu mezi 10. a 14. hodinou, v noci je intenzita přijímání potravy nejnižší. Merlang je chladnomilný druh, zdržující se v příbřežní části moří nad písčitým či jílovitým dnem. Vykonává jen krátké migrace, má značný hospodářský význam. Ročně se ho v průměru loví kolem 150 000 tun, v úlovcích převládají samice, především mezi většími kusy. Je i oblíbenou sportovní rybou lovenou na udici. Velikost: 30-40 cm, maximálně 70 cm Hmotnost: do 3 kg Plodnost: 100 000-950 000 jiker Synonymum: Merlangius merlangius Ploutevní vzorec: D, 12-15, D218-25, D319-22, A, 30-35, A221-23

Mapka rozšíření merlanga.

151

Treskovití Gadidae

Treska tmavá Pollachius virens Treska tmavá má 35-40 žaberních tyčinek, tím se odlišuje od příbuzné tresky rezavé, která má pouze 26-27 žaberních tyčinek. Vous na bradě je malý, ale dobře viditelný. Hřbet těla i hlavy je tmavě olivově zelený, někdy tmavohnědý až černý, boky jsou žlutošedé, břicho stříbřitě bílé.Treska tmavá patří mezi velké druhy. Tře se po celém areálu na sever až po Island a Lofotské ostrovy. Tření probíhá od ledna a února do května až června v hloubce 100-200 m nad jílovitým dnem při teplotě vody 6-10 °C a při slanosti 35 %o. Plodnost této tresky je vysoká. Embryonální vývoj trvá 10-15 dní, larvy jsou po vylíhnutí 3-4 mm dlouhé. Mořské proudy je zanášejí daleko od místa výtěru. Koncem podzimu dosahují délky 15-20 mm. V šesti letech dosahuje treska tmavá délky 60-70 cm, v deseti letech 70-80 cm. Pohlavně dospívá v 5-6 letech. Je to hejnová, pelagická ryba, která se zdržuje nad kontinentálním šelfem jak u dna, tak ve sloupci vody. Pravidelně koná dlouhé migrace, v létě na sever, zde se intenzivně krmí, na podzim se vrací zpět na jih. Ročně se loví kolem 500 000 tun této cenné ryby. Kvalitní maso se obvykle konzervuje a prodává i pod názvem mořský losos.

Velikost: 60-90 cm, maximálně 1,3 m Hmotnost: 2-5 kg, maximálně 12-14 kg Plodnost: 5 000 000-8 000 000 jiker Rozšíření: severní část Atlantského oceánu podél břehů Evropy od Biskajského zálivu na sever až po Barentsovo moře, jižní pobřeží Grónska až po 67o severní šířky, západní pobřeží Atlantského oceánu od Hudsonova zálivu až po New York Synonymum: Gadus virens Ploutevní vzorec: D, 13-15, D219-24, D319-24, A, 25-30, A217-24

Potravu tresky tmavé tvoří převážně ryby (sledi - 1, písečníci - 2) a někteří korýši, např. krunýřovky (3).

152

Treskovití Gadidae

Treska rezavá Pollachius pollachius První řitní ploutev této tresky začíná zhruba pod polovinou první hřbetní ploutve, ocasní ploutev je jen mírně vykrojená. Charakteristickým znakem je zejména nepřítomnost vousku na bradě, který je typický pro většinu ostatních treskovitých, a dále prohnutá postranní čára nad prsní ploutev. Spodní čelist je delší než horní, břišní ploutve jsou velmi krátké. Hřbetní stranu těla má zbarvenou tmavě skořicově až olivově, na bocích přechází zbarvení do žlutozelená až šedá, s nepravidelnou sítí rezavých až žlutých skvrn. Břicho je světlé, postranní čára tmavá. Treska rezavá žije v pelagiálu v menších hejnech, a to v příbřežní zóně v hloubkách až 200 m. Větší exempláře se často vyskytují u skal nad tvrdým podkladem, zatímco menší ryby nad písčitým dnem. Tření probíhá od ledna do června při teplotě vody 8-10 oC, většinou v hloubkách do 100 m. Jikry jsou pelagické, larvy i potěr se živí planktonem v blízkosti břehů, dospělí hlavně menšími druhy ryb (sardinkami, šproty, makrelami, sledi). Roční úlovky dosahují v posledních letech 14 000-17 000 tun a podílejí se na nich zejména skandinávské země, Velká Británie a Španělsko. Maso je suché, nepříliš kvalitní, silně zbarvené. Velikost: 40-80 cm, maximálně až 130 cm Hmotnost: 4-8 kg, výjimečně až 11 kg Plodnost: až 280 000 jiker o průměru 1,1-1,2 mm Rozšíření: Atlantský oceán od břehů Islandu a severního Norska až k pobřeží severní Afriky, západní část Baltského a Středozemního moře Nejčastější synonyma: Gadus pollachius, Merlangus pollachius Ploutevní vzorec: D, 11-14, D2 11-21, D, 15-20, A, 24-34, A2 16-21, P 16-20, V6

Charakteristickým znakem mozku ryb řádu Gadiformes jsou čichové ztlustiny (bulbi olfactorii), které se přimykají až těsně k čichovým lalokům (1). U ostatních ryb nasedají bulbi olfactorii těsně k přednímu mozku (2).

153

Treskovití Gadidae

Treska stříbřitá (putasu) Micromesistius poutassou Tato malá treska má 3 hřbetní ploutve značně od sebe oddálené. Ze dvou řitních ploutví je první velmi dlouhá, druhá je podstatně kratší. Vousek na bradě chybí, spodní čelist lehce vystupuje vpřed. Zbarvením připomíná putasu sledě. Hřbet má světle modrošedý až šedý, boky a břicho jsou stříbřitě bílé. Roste středně rychle. Délky 30 cm dosahuje koncem 4. roku života, pohlavně dospívá při délce 20-30 cm. Tře se v prvních jarních měsících v jižní části areálu. Ke tření vyžaduje teplotu vody 8-9 °C a slanost 35 %o. Larvy a potěr se vyskytují nad hloubkami 1 000 m. Putasu je ryba otevřeného moře, zdržuje se za hranicí kontinentálního šelfu, nejčastěji v hloubce 100-300 m nad hlubinou až 1 000 m. Tu a tam je ji však možno ulovit i při pobřeží. Za potravu jí slouží korýši a malé rybky. U pobřeží Patagonie žije větší, příbuzný druh (M. australis). Dosahuje délky kolem 50 cm a hmotnosti 1 kg. Hlavní trdliště tohoto druhu jsou kolem Falklandských ostrovů. Ročně se loví 600 000-800 00 tisíc tun tresky putasu, zpracovávají se na rybí moučku, někdy se prodávají i k přímé spotřebě. V játrech je až 50 % oleje, který je významným zdrojem vitaminů A a D. Sama putasu je důležitou potravní složkou větších ryb, hlavně štikozubců. Velikost: 30-35 cm, maximálně do 45 cm Rozšíření: Atlantský oceán u břehů Evropy od Barentsova moře po Gibraltar, pobřeží Islandu, Grónska, New Foundlandu, západní část Středozemního moře Synonymum: Gadus poutassou Ploutevní vzorec: D, 12-14, D212-15, D3 23-26, A, 33-39, A224-27

Schematický pohled zpředu. Nápadné jsou velké oči a velký ústní otvor.

154

Treskovití Gadidae

Treska pruhovaná Trisopterus luscus Je to blízká příbuzná tresky malé, od ní se liší mimo jiné výrazně vyšším tělem a dlouhými břišními ploutvemi přesahujícími řitní otvor. Také vousek na bradě má delší než treska malá, zatímco průměr oka zůstává shodně roven délce rypce. Začátek první řitní ploutve je posunut více dopředu a začíná zhruba pod středem první hřbetní ploutve. Jednotlivé hřbetní a řitní ploutve se navzájem dotýkají a není mezi nimi žádná mezera, ocasní ploutev má okraj téměř rovně uťatý. Postranní čára je na bocích prohnutá. Zbarvení hřbetní strany těla je skořicově hnědé, se čtyřmi nebo pěti tmavými šikmými pruhy, boky jsou žluté, břicho bílé. U základu prsních ploutví je zřetelná tmavá skvrna.Treska pruhovaná tvoří velká hejna plovoucí v příbřežních vodách v hloubce 3-300 m a přibližující se blíž ke břehům než hejna tresky malé. S oblibou se pohybuje zejména v úsecích s kamenitým dnem, uprostřed rifů a větších kamenů. Tře se na mělčinách v březnu až dubnu, jikry jsou pelagické. Malé rybky jsou během prvního roku života velmi hojné na mělčinách s písčitým dnem. Živí se nejrůznějšími bezobratlými, větší exempláře pak v menší míře i rybami. Loví se většinou do vlečných a zátahových sítí, roční úlovky se v posledních letech pohybují kolem 15 000-20 000 tun. Maso má sice poměrně chutné, podléhá však snadno zkáze. Proto jsou ulovené ryby používány především k výrobě rybí moučky. Ze tří druhů rodu Trisopterus rozšířených v evropských vodách se loví nejvíce Trisopterus esmarki délky maximálně 25 cm. Úlovky v poslední době vzrostly až na 400 tisíc tun. Velikost: 20-30 cm, maximálně až 40 cm Hmotnost: až 2,5 kg Plodnost: až 390 000 jiker Nejčastější synonyma: Gadus luscus, Morhua lusca Ploutevní vzorec: D, 11-14, D2 20-24, D318-20, A, 30- 31, A219-22 Příbuzný druh Trisopterus esmarki, jehož jižní hranice rozšíření se kryjí s jižním pobřežím Anglie. Dorůstá Mapka rozšíření tresky pruhované

155

Treskovití Gadidae

Treska malá Trisopterus minutus Hřbetní ploutve se vzájemně dotýkají, řitní ploutve jsou od sebe odděleny malou mezerou. Začátek první řitní ploutve leží pod začátkem druhé hřbetní ploutve. Břišní ploutve má treska malá podobně jako ostatní treskovité ryby posunuté až na hrdlo, na bradě má vousek, jehož délka činí nejméně 3/4 průměru oka. Průměr oka se rovná délce rypce. Horní čelist je delší než dolní, ocasní ploutev má okraj nepatrně vykrojený. Hřbetní stranu těla má treska malá zbarvenou žlutohnědě, boky jsou světlejší, s měděným odstínem, břicho stříbřitě šedé. Žije v hejnech v pobřežních vodách, v hloubkách 30-300 m, a to jak u dna, tak i ve vodním sloupci. Živí se většinou korýši a měkkýši, větší jedinci i menšími druhy ryb. Často slouží jako zdroj potravy větších ryb či delfínů. Tření probíhá v jižní části areálu v zimě, v severní části areálu počátkem jara. Plodnost samic je poměrně velká, jikry jsou pelagické. Vzhledem k menší početnosti a nevelkým rozměrům nemá větší hospodářský význam (ročně se loví kolem tisíce tun), přestože její maso je poměrně chutné. Pokud se vyskytuje v úlovcích, je zpracovávána převážně na rybí moučku. Velikost: 15-20 cm, ojediněle až 28 cm Hmotnost: 0,5-0,7 kg Plodnost: 50 000-350 000 jiker Nejčastější synonyma: Gadus minutus, Gadus capelanus Ploutevní vzorec: D, 13, D2 23-26, D3 22-24, A, 28-29, A2 23-25

Mapka rozšíření tresky malé.

156

Treskovití Gadidae

Treska krátkovousá (navaga) Eleginus navaga Tvar těla navagy je podobný tresce obecné, hřbetní ploutve jsou však od sebe více oddálené. Obě řitní ploutve jsou zhruba stejně dlouhé, ocasní ploutev je téměř rovně uťatá. Vous na bradě je krátký. Hřbet těla je tmavě hnědý, s odstínem došeda, s tmavými skvrnami. Na bocích je navaga světlejší, břicho má stříbřitě bílé. Tření začíná v prosinci až lednu pod ledem v hloubce kolem 10 m, v místech se silným pohybem vody nad kamenitým nebo písčitým dnem. Tření se zúčastňují 2-51etí jedinci. Samice kladou jikry v několika porcích. Jikry plavou ve spodních vrstvách vody, ke dnu se nelepí. Potěr roste pomalu, ve čtvrtém roce dosahuje v průměru délky kolem 35 cm. Rybami se živí v období nejintenzivnějšího přijímání potravy, to je v září, říjnu a březnu. V době, kdy se navaga připravuje na tření, tj. v listopadu a prosinci a těsně po tření, v únoru, se živí mnohoštětinatými červy a korýši. Zdržuje se blízko břehu v nevelké hloubce. Je adaptována na velmi nízké teploty v zimních měsících, dokonce na teploty nižší než 0 oC. Jakmile teplota vody přesáhne 10 °C, přestává přijímat potravu. Často je možné lovit navagy v oblastech se silně proslazenou vodou, především v období těsně před třením, kdy koná masové třecí migrace. Někdy vplouvá i do ústí velkých řek. V severní části Tichého oceánu žije příbuzný druh E. gracilis, který je robustnějšího vzrůstu. Navaga má pouze místní hospodářský význam, loví se především na podzim a v zimě, kdy má chutnější maso (celkem 3 000-4 000 tun). Velikost: 30-35 cm, maximálně 45 cm Hmotnost: 0,5-1 kg Plodnost: 6 000-90 000 jiker Rozšíření: Bílé moře na východ po ústí Obu Synonymum: Gadus navaga Ploutevní vzorec: D, 12-16, D214-21, D3 20-22, A, 19-23, A219-26

Potrava navagy je velmi pestrá, od korýšů (1) přes mnohoštětinaté červy (2) až po malé ryby, koljušky (3).

157

Treskovití Gadidae

Mník bělolemý Brosme brosme Má silné protáhlé tělo, jednu dlouhou hřbetní ploutev a dlouhou řitní ploutev. Na bradě má dlouhý vousek. Postranní čára se nad úrovní začátku řitní ploutve ohýbá ostře dolů. Hřbet je zbarven šedohnědě, boky jsou v témž odstínu, ale světlejší, břicho je šedobílé. Hřbetní a řitní ploutev jsou na okraji lemovány nejprve tmavým pásem a nad ním bílým. Břišní ploutve jsou směrem k okrajům tmavší.Mník bělolemý se tře po celém areálu v hloubce 100-400 m při teplotě vody 4-9 oC a při vysoké salinitě. V okolí Murmanska se tře od května do srpna, v jižnějších oblastech od dubna do července. Má velké jikry s červenooranžovou tukovou kapkou. Vývoj jiker probíhá u povrchu hladiny. Potěr dosahuje za rok délky 8-10 cm. V pěti letech dosahuje délky 34-37 cm, pohlavní zralosti v 6 letech při délce 40-50 cm, maximálně se dožívá kolem 20 let. Zdržuje se v hloubkách 200-500 m, zcela mimořádně i do 1 000 m. Vytváří malá hejna. Dává přednost kamenitému dnu. Je loven především u břehů Norska, Ruska a u břehů Islandu v množství do 50 000 tun. Většina úlovků se solí a suší, menší část je prodána čerstvá nebo mražená. Velikost: 40-60 cm, maximálně 110 cm Hmotnost: 1-2 kg, maximálně 12 kg Plodnost: 800-3 000 jiker Rozšíření: severní část Atlantského oceánu podél břehů Evropy až po severní Dánsko, Anglii a Irsko, východní pobřeží jižního Grónska a podél Labradoru Ploutevní vzorec: D 85-107, A 62-7

Mníci rodu Brosme se Často živí rybkami (např. štítníky - 1 malými korýši (2), i platýsy - 3).

158

Treskovití Gadidae

Mník mořský Molva molva Tvarem těla i způsobem života je podobný příbuznému sladkovodnímu mníku jednovousému. Na rozdíl od něho, avšak stejně jako další zástupci rodu Molva, nemá na hlavě póry systému postranní čáry a chybí mu i trubkovité výrůstky, připomínající protažení nozder. Na bradě je vousek. První ze dvou hřbetních ploutví je krátká, druhá je dlouhá. Břišní ploutve nikdy nedosahují ke konci prsních ploutví. Oči jsou nepříliš velké, jejich průměr se rovná přibližně polovině délky rypce. Hřbetní stranu těla má hnědozelenou až šedou, se světlejšími skvrnami, břicho světlé. Na zadním okraji obou hřbetních ploutví i řitní ploutve má tmavou skvrnu, jejich okraje jsou světlejší. Mník mořský je málo pohyblivý a zdržuje se většinou v hloubkách 100-500 m nad tvrdým kamenitým dnem. Tře se od března do června při teplotě vody 5-10 oC a vyznačuje se obrovskou plodností. Jikry mají průměr kolem 1 mm a vyvíjejí se v povrchových vrstvách vody, potěr zhruba od velikosti 8 cm žije už u dna. Pohlavně dospívá ve stáří 8-10 let, při velikosti 80-100 cm. Mník mořský se loví převážně na šňůry s háčky a pomocí tralů, sportovními rybáři pak na udice. Roční úlovky se pohybují v rozmezí 50 000-60 000 tun. Maso je chutné. Velikost: 1,2-1,8 m, maximálně až 2 m Hmotnost: 30-40 kg Plodnost: 5 000 000-60 000 000 jiker Rozšíření: evropské pobřeží severního Atlantiku od Barentsova moře a pobřeží Islandu po Biskajský záliv, jižní pobřeží Grónska Nejčastější synonymum: Gadus molva Ploutevní vzorec: D, 13-16, D2 60-70, A 57-66, P 18-21

Potravní složky dospělých:malí štítníci a další druhy ryb Trisopterus esmarki (2). Mladší jedinci loví kraby a ostnokožce.

Příbuzný druh Molva dipterygia má podobný areál. Dorůstá délky 80-120 cm. Vousek na bradě je krátký.

159

Treskovití Gadidae

Mník velkooký Molva macrophthalma Zatímco mník mořský je největším zástupcem rodu, je mník velkooký nejmenším příslušníkem. Tělo má protáhlé, ale znatelně nižší, a krátký vousek na bradě. Naopak má v porovnání s délkou hlavy poměrně velké oči, jejich délka je přibližně shodná s délkou rypce. Od mníka mořského se liší i menším počtem ploutevních paprsků v první hřbetní ploutvi, má jich jen 10-12, delší spodní čelistí, a především dlouhými břišními ploutvemi, přesahujícími daleko za konec ploutví prsních. Zbarvení hřbetní strany těla je zelenohnědé, břicho je stříbřitě bílé, někdy se žlutým nádechem. Hřbetní, řitní i ocasní ploutve jsou šedohnědé. Mník velkooký žije především v hlubších vrstvách vody v blízkosti kamenitého či jílovitého dna, zejména v hloubkách 200-1 200 m. Tře se rovněž v hlubší vodě na okraji kontinentálního šelfu, jikry jsou pelagické. Podrobnější údaje o biologii rozmnožování nejsou známy. Je dravý, loví menší ryby a bezobratlé živočichy. Maso má střední kvality, větší hospodářský význam má jen ve Středomoří, především pak ve Španělsku, u jehož břehů se vyskytuje nejpočetněji. Loví se většinou do vlečných sítí tažených v blízkosti dna. Velikost: 50-70 cm, maximálně 90 cm Hmotnost: 7 kg Nejčastější synonyma: Molva elongata, Gadus elongatus Ploutevní vzorec: D, 10-12, D2 76-83, A 75-79, P 16-18, V 6-7 Příbuzný druh Raniceps raninus dosahuje na sever k hranicím severního Norska, na jih do Biskajského zálivu. Zdržuje se u dna do hloubky asi 100 metrů. Tato ryba měří asi 35 cm.

Mník velkooký (červeně) je rozšířen na jih od pobřeží Anglie, dále ve Středozemním moři a podél pobřeží severní Afriky. S mníkem mořským (modře) se stýká pouze v oblasti Biskajského zálivu a při pobřeží jižní Anglie.

160

Treskovití Gadidae

Mníček obecný Gaidropsarus vulgaris Má dvě hřbetní ploutve. V první je jeden paprsek nápadně dlouhý, zatímco ostatní jsou krátké a volné, nespojené kožním lemem. Druhá hřbetní ploutev a řitní ploutve jsou velmi dlouhé. Ze tří vousků je jeden umístěn na bradě a dva před nosními otvory. V prsní ploutvi je 20-22 paprsků, jimi se tento druh odlišuje od příbuzného mníčka středomořského (ten má v prsní ploutvi 15-17 paprsků). Severněji od rozšíření mníčka obecného žije další druh, G. argentatus; ten má v prsní ploutvi 22-24 paprsků. Celkem patří do rodu Gaidropsarus 14 druhů. Zbarvení těla mníčka obecného je růžovohnědé s tmavohnědými příčnými pásy a skvrnami na hřbetní straně těla. Na většině areálu v Atlantiku a ve Středozemním moři se překrývá s výskytem mníčka středomořského. Je to chladno-milný druh, který se tře v zimě od prosince do února. Larvy i potěr jsou nejprve pelagické. V tuto dobu mají charakteristické pelagické stříbřité zabarvení. Po dosažení délky 56 cm klesají ke dnu, aby nadále vedly bentický způsob života. V dospělosti se mníček obecný zdržuje v příbřežní části (i když ne přímo u břehu) v hloubce od 10 do 50 m. Jako potrava mu slouží krabi, krevety a drobné ryby. Hospodářský význam nemá, příležitostně se loví na udici.

Velikost: 35-40 cm, maximálně 55 cm Hmotnost: 0,5-1 kg, maximálně 3 kg Rozšíření: Severní moře od pobřeží středního Norska až po Gibraltar, západní část Středozemního moře, včetně Jaderského moře Ploutevní vzorec: P 20-22 G.vulgaris (1) má delší žaberní víčko a více paprsků ve hřbetní ploutvi než G. mediterraneus (2)

161

Treskovití Gadidae

Mníček středomořský Gaidropsarus mediterraneus Ryba tvarem těla připomíná sladkovodního mníka jednovousého. První hřbetní ploutev tvoří jeden výrazně delší ploutevní paprsek, za ním následují v podélné brázdičce početně krátké a tenké ploutevní paprsky. Druhá hřbetní ploutev a řitní ploutev jsou dlouhé a tvoří je vyšší, stejnoměrné ploutevní paprsky. U předního okraje každé nozdry je jeden vousek, další lichý vousek je podobně jako u jiných druhů mníků na bradě. Plynový měchýř je zakrnělý, spodní čelist je kratší než horní, postranní čára obloukovitě klesá dolů před začátkem řitní ploutve. Zbarvení je silně proměnlivé. Hřbet a boky jsou většinou více či méně tmavě hnědé, břicho je světlejší. Po celém těle i na ploutvích jsou početné skvrny různé velikosti. Mníček středomořský žije u skalnatých břehů nad kamenitým dnem v hloubkách do 30 m, ojediněle i nad jiným podkladem a ve větších hloubkách. Ke tření odplouvá od pobřeží; vlastní tření probíhá v letním období, v některých lokalitách však na podzim či na jaře. Jikry i larvy jsou pelagické, mladí jedinci se zdržují většinou u hladiny. Při velikosti kolem 4-5 cm se stěhují blíž ke břehu a sestupují ke dnu. Živí se hlavně malými druhy ryb, korýši, červy a kraby. V úlovcích rybářů se mníček středomořský vyskytuje jen zřídka. Vzhledem k tomu, že se v některých ročních obdobích shromažďuje u pobřeží ve značném množství, hraje významnou roli v potravních řetězcích v těchto lokalitách jako konzument či zdroj potravy. Jeho systematické postavení není zcela ujasněné.

Velikost: 30-40 cm, maximálně 50 cm Hmotnost: do 0,5 kg Plodnost: 100 000-450 000 jiker Nejčastější synonyma: Onos mediterraneus, Onos maculatus, Onos tricirratus, Gaidropsarus tricirratus Ploutevní vzorec: D, 17-19, D2 54-60, A 44-49, P 15-17

Mapka rozšíření mníčka středomořského.

162

Treskovití Gadidae

Mníček pětivousý Onos mustela Má protáhlé souměrné tělo a 2 hřbetní ploutve, první z nich je tvořena jedním výrazně delším ploutevním paprskem a početnými tenkými samostatnými ploutevními paprsky. Tělo kryjí drobné tenké šupiny, postranní čára klesá u začátku řitní ploutve dosti ostrým zlomem přibližně do středu těla a probíhá jím až ke kořenu ocasu. Hlava je poměrně krátká, její délka tvoří méně než pětinu délky těla. V blízkosti ústního otvoru vyrůstá 5 masitých vousků, z nich 2 jsou u předního okraje nozder, 2 u horního pysku a 1 nepárový na bradě. Zbarvení hřbetní strany těla je tmavě hnědé, někdy s načervenalým odstínem, břicho je světle šedomodré. Ústní otvor a žaberní dutina jsou uvnitř světle žluté. Mníček pětivousý žije v přílivové, odlivové zóně u břehů, často v porostech rostlinstva. Nejraději však vyhledává tvrdé, kamenité dno v hloubce 5-20 m. Tře se na mělčinách u pobřeží či v ústí řek v době od ledna do dubna. Jikry i larvy jsou pelagické. Potěr do velikosti 34 cm žije u povrchu, a teprve poté přechází k životu u dna. V dospělosti se živí především korýši a menšími druhy ryb. Vzhledem k malým rozměrům nemá hospodářský význam. Potěr, vyskytující se na jaře v povrchových vrstvách vody v početných hejnech, je však důležitou potravní složkou některých druhů mořských ptáků.

Velikost: 20-25 cm, výjimečně až 30 cm Hmotnost: do 0,35 kg Plodnost: 100 000-400 000 jiker Rozšíření: evropské pobřeží Atlantského oceánu od severu Norska až po jižní Portugalsko Nejčastější synonyma: Ciliata mustela, Gadus mustela) Ploutevní vzorec: D, 50-60, D2 45-56, A 40-46, P 14-17, V 6-8

Příbuzný druh Onos cimbrius je rozšířen v severovýchodním Atlantiku od Islandu až k pobřeží Norska a Anglie a při východním pobřeží Kanady a USA. Dorůstá délky 30-50 cm. Na horní čelisti má pouze tři vousky, první paprsek prsní hřbetní ploutve je nápadně prodloužený.

163

Treskovití Gadidae

Mník jednovousy Lota lota Mník jednovousý je jedinou sladkovodní treskovitou rybou. Má válcovité tělo s 2 hřbetními ploutvemi, druhá z nich je stejně jako řitní ploutev velmi dlouhá. Břišní ploutve jsou umístěny před prsními a mají druhý paprsek výrazně prodloužený. Tělo i ploutve jsou šedohnědé až nazelenalé, s nápadným světlým mramorováním.Mník jednovousý žije skrytým způsobem života v horních a středních tocích řek, některých rybnících, výše položených údolních nádržích, někdy i v dolních tocích řek. Dosti hojný je v Dunaji a některých jeho ramenech, kde se podle pozorování potápěčů neukrývá jednotlivě mezi kameny, nýbrž ve skupinách pěti a více jedinců v kořenech stromů či v naplaveném dříví. Tře se v noci a za šera, nejčastěji pod ledem nad písčitým dnem, a to od prosince do března, při teplotě vody 2-6 oC. Oplozené jikry jsou unášeny proudem a v tišinách klesají ke dnu. Zárodky se v závislosti na teplotě vody líhnou po 1-2 měsících. Na rozdíl od většiny jiných ryb přijímá mník nejvíc potravy v podzimních a zimních měsících v chladné vodě. V létě upadá někdy do "letního spánku". Aktivní je zejména v noci. Je velmi dravý a dokáže uchvátit a pohltit rybu jen o málo menší, než je sám. Má velmi chutné maso a játra. Přes tuto skutečnost i schopnost dorůstat značných velikostí není jeho hospodářský význam velký, především proto, že se špatně loví. Ročně se loví 500-1 500 tun. Jeho velká játra byla pro vysoký obsah vitamínu A používána v minulosti v očním lékařství.

Velikost: 60-70 cm, maximálně 120 cm Hmotnost: 2-5 kg, maximálně 24 kg Plodnost: 30 000-3 000 000 jiker Ploutevní vzorec: D, 9-16, D2 67-90, A 65-79 Mapka rozšíření mníka jednovousého. V potravě mníků jsou výrazně zastoupeni jelci (I), vranky (2) a střevle (Í).

164

Štikozubcovití Merluciidae Čeleď štikozubcovitých zahrnuje asi 4 rody s 10 druhy ryb rozšířenými v mírných a subtropických vodách Atlantského a Tichého oceánu. Od tresek se liší tím, že nemají vousek na bradě, mají pouze 2 hřbetní ploutve. Někteří odborníci řadí štikozubce do čeledi treskovitých jako podčeleď.

Štikozubec obecný Merlucius merlucius Je to jediný příslušník čeledi žijící v evropských vodách. Má štíhlé tělo, velkou hlavu a tlamu se silnými, zahnutými zuby. Tvarem těla připomíná štiku, takže už ve středověku byl znám pod názvem maris lucius (mořská štika), ten se stal podkladem pro jeho vědecké pojmenování i pro názvy v mnoha evropských jazycích. První hřbetní ploutev má krátkou, trojúhelníkovitou, dlouhá druhá hřbetní a řitní ploutev mají mírně vydutý tvar. Hřbetní strana těla štikozubce je zbarvena šedomodře, boky a břicho jsou stříbřitě bílé. Žije většinou na okraji kontinentálního šelfu v hloubkách 150 až 550 m, v letním období však i v mělčích vodách. Je velmi dobrým plavcem. Během dne se zdržuje nade dnem, v noci podniká migrace za potravou k hladině. Delší migrace podniká i v průběhu roku. Tře se na jaře, v severní části areálu i v létě, a to v hloubkách 100-800 m blíže břehů. Pohlavní zralosti dosahují samci při velikosti asi 40 cm, zatímco samice až při velikosti kolem 70 cm. Tato ryba má velmi chutné, málo tučné maso, které se na trh dostává v poslední době zejména v podobě mražených filetů. Loví se především pomocí tralů. Roční úlovky se pohybují okolo 120 000 tun, v minulosti však bývaly vyšší. Štikozubci byli totiž přílišným průmyslovým výlovem v posledním čtvrtstoletí značně zredukovány.

Velikost: 1-1,2 m, ojediněle až 1,5 m Hmotnost: 5-8 kg, maximálně 11 kg Rozšíření: Atlantský oceán od severozápadního pobřeží Afriky až po Island a Lofotské ostrovy Nejčastější synonymum: Gadus merlucius, Gadus merlus Ploutevní vzorec: D. 9-11, D, 36-40, A 36-40, P 12-14, V7

Potravu štikozubců tvoří pelagické druhy ryb, především mladé makrely (1), ančovičky (2), sledi (3) a mladé kusy ostnatců (4).

165

Koljuškovití Gasterosteidae Řád KOLJUŠEK (Gasterosteiformes) čítá kolem 200 druhů nevelkých rybek s břišními ploutvemi na hrudi nebo posunutými na začátek břicha. Mnohé mají po těle kostěné štítky. Do čeledi koljuško-vitých patří 5 rodů s asi 12 mořskými a sladkovodními druhy ryb severní polokoule. Mořské a brakické populace mají dobře vyvinuté kostěné štítky na bocích těla.sladkovodní jich mají jen málo nebo žádné. Samečci ochraňují po tření jikry a potěr.

Koljuška tříostná Gasterosteus aculeatus Je to drobná rybka, kterou snadno poznáme podle tří volných trnů na hřbetě před hřbetní ploutví. Hřbet těla je šedomodrý, olivově zelený až šedavý, boky a břicho jsou stříbřité. V době tření se samci zbarvuje přední polovina spodiny těla červeně až pomerančově červeně, hřbet je kovově modrý, skřele zlatavé. Koljuška žije v příbřežní části moří, v přímořských jezerech s proslazenou vodou,ale i ve sladké vodě je to typicky euryhalinní druh. Ve sladkých vodách obývá obyčejně malé tůňky nebo slepá ramena v hloubce do 1 m. V některých malých vnitrozemských vodách vytváří velmi početné populace. Koljuška je známa především svou péčí o potomstvo. V době tření v dubnu až červnu staví samec hnízdo ze zbytků rostlin, do něho typickým tancem postupně láká jednotlivé samičky.Po oplození samec aktivně hájí hnízdo před každým vetřelcem bez ohledu na jeho velikost a odstraňuje též neoplozená vajíčka. Růst potěru je závislý na množství potravy. V mořském pro-středí je obyčejně rychlejší. Jikry zrají porcionálně, obyčejně ve 2A dávkách. Po tření velká část rodičovské generace uhyne. Pohlavní zralosti dosahuje koljuška již koncem prvého roku života. Dožívá se v průměru tří let. Jako potrava jí slouží drobní korýši a jikry různých druhů ryb. Velikost: 6,5-7,5 cm, maximálně 10-11 cm . Plodnost: 60-600 jiker Rozšíření: pobřeží Evropy, východní i západní části Severní Ameriky, východní Asie. Řekami proniká do vnitrozemí. Ploutevní vzorec: D II-V/8-14, A 1/6-11 Samice koljušky má v porovnání se samcem nevýPopulace žijící v brakické vodě mají na bocích těrazné zbarvení. Největší rozdíly ve zbarvení jsou v době tření. la řadu kostěných destiček, které chybějí u čistě sladkovodních forem.

166

Koljuškovití Gasterosteidae

Koljuška devítiostná Pungitius pungitius Na hřbetní straně těla před hřbetní ploutví má nejčastěji 9-11 krátkých, samostatných trnů, jim vděčí za své druhové jméno ve většině světových jazyků. Tyto trny bývají v ploutevních vzorcích zahrnovány do ploutve hřbetní. Druhá část hřbetní ploutve je z měkkých, větvených ploutevních paprsků a je přibližně stejně dlouhá jako ploutev řitní. Tělo je holé, bez šupin. Na poměrně krátkém a u kořene ocasu tenkém ocasním násadci má na bocích kýl, pokrytý malými kostěnými destičkami. Hřbetní strana těla a boky jsou zbarveny olivovozeleně, s přechodem do šedohnědá, břicho je světlejší. V době tření zbarvení obou pohlaví zintenzivňuje. Samec je na hrdle a části břicha černý a břišní ploutve, tvořené jedním trnem a jedním měkkým ploutevním paprskem, jsou bílé až světle modré. Koljuška devítiostná žije v sladké a brakické vodě v ústí řek, v mořských zálivech a lagunách. Typickou lokalitou jsou řeky, tůně a rybníky zarůstající v letním období silně vegetací. Uprostřed hustých zarostu rostlin buduje samec hnízdo, v kterém se vytírá obvykle od května do srpna postupně s jednou až několika samicemi. Po tření ochraňuje jikry a po určitou dobu i potěr. Ten dorůstá během prvního roku života velikosti 3,5 cm. Složení potravy u koljušky devítiostné je podobné jako u ostatních druhů koljušek. Jikry i larvy ryb však požírá méně než koljuška tříostná. Sama slouží jako potrava zejména sivenům. Dožívá se maximálně stáří 3 let. Hospodářský význam nemá, při masovém výskytu v severských oblastech se jí někdy krmí psi či drůbež.

Velikost: 5-7 cm, maximálně 9 cm Plodnost: 350-1 000 jiker Ploutevní vzorec: D IX-XI/9-12, A 1/8-13, P 9-11, V 1/1 Samička koljušky devítiostné je olivově zelená. Podobně jsou zbarveni i samci mimo dobu tření. Mapka rozšířeni koljušky devítiostné.

167

Koljuškovití Gasterosteidae

Koljuška východní Pungitius platygaster Stejně jako předchozí druh má před hřbetní ploutví 8-11, nejčastěji však 9 krátkých, samostatných trnů. Hřbetní a řitní ploutev jsou zhruba stejně dlouhé. Na rozdíl od koljušky devítiostné má však tělo z boků kryté málo zřetelnými kostěnými destičkami a na ocasním násadci jí chybí boční kýly. Kostěných destiček na bocích těla bývá 29-32, někdy však vyrůstají jen v přední části těla a je jich jen 6-15. Ve zbarvení převládá šedozelená až šedohnědá, s nepravidelnými tmavšími skvrnami, hřbetní, ocasní a řitní ploutev jsou rovněž nepravidelně drobně tmavě tečkovány. Zbarvení je však značně proměnlivé, a zejména v době tření se především u samců zintenzivňuje. Od koljušky devítiostné se odlišuje i rozšířením. Rozmnožování probíhá od poloviny května do poloviny srpna. Samec v té době buduje nade dnem z úlomků vodních rostlin hnízdo, do něhož zahání ke tření postupně několik samic. Výtěr je dávkovitý a samec po tření jikry i vylíhlý potěr hlídá. Rybky nedorůstají velkých rozměrů, pohlavně dospívají ve věku jednoho roku. Třou se 2krát až 3krát za život. Živí se hlavně drobnými korýši, larvami hmyzu, jikrami, larvami i plůdkem některých druhů ryb. Samy jsou potravou větších sladkovodních i mořských ryb. Hospodářský význam nemají.

Velikost: 4-6 cm, maximálně až 7 cm Plodnost: 300-900 jiker Ploutevní vzorec: D VIII-XI/7-10, A 1/6-9, P 10-11, V 1/0-1

Mapka rozšíření koljušky devítiostné (modře) a koljušky východní (Červeně).

168

Koljuškovití Gasterosteidae

Koljuška mořská Spinachia spinachia Na rozdíl od koljušek z rodů Pungitius a Gasterosteus je výlučně mořským druhem, který nevstupuje do sladkých vod. Tělo má silně protáhlé, na průřezu pětihranné, s jednou hranou uprostřed hřbetu a dvěma z každé strany těla na bocích a na břiše. Z boků kryje tělo pruh kostěných štítků. Po jedné řadě kostěných štítků je i na horní a spodní straně tenkého, dlouhého ocasního násadce, kde štítky vytvářejí pancíř. Před hřbetní ploutví je 14-17 (nejčastěji 15) krátkých, samostatně stojících trnů. Hlava je protáhlá, s dlouhým zaostřeným rypcem. Hřbet a ocasní násadec jsou hnědě až zelenohnědě zbarveny, břicho je žlutavé. V přední části trojúhelníkovité hřbetní a řitní ploutve jsou skořicově hnědé skvrny. Koljuška mořská žije na mělčinách v pobřežních vodách, nesestupuje do hloubek větších než 10 m. Vyhledává především zárosty mořských stélkatých řas, v nichž obvykle ve vzdálenosti ne větší než 1 m ode dna staví samec v době rozmnožování hnízdo veliké přibližně jako pěst. Hnízdo buduje z řas, částí rostlin i drobných kamínků a spojuje je bělavým sekretem vylučovaným podle některých údajů ledvinami, podle jiných žlázkami u močopohlavního otvoru. Po dokončení stavby hnízda do něho zahání samice. Ke tření dochází v závislosti na teplotě vody od dubna do července, snůšku jiker samec hlídá. Živí se hlavně různými druhy bezobratlých, v menší míře i malými rybkami. Před začátkem zimy se tyto koljušky stahují z pobřežních mělčin do větších hloubek.

Velikost: většinou 10-15 cm, maximálně 18-20 cm Plodnost: 100-300 jiker Rozšíření: Atlantský oceán při severozápadním pobřeží Evropy, Baltské moře Ploutevní vzorec: D XIV-XVII/5-8, A 1/5-8

Rody Gasterosteus, Pungitius a Spinachia lze snadno rozeznat podle počtu volných trnů před hřbetní ploutví. U rybek rodu Gasterosteus jsou tři (1), u rodu Pungitius osm až devět (2) a u rodu Spinachia kolem patnácti (3).

169

Slučkovití Macrorhamphosidae LALŮCKOŽÁBŘÍ (Syngnathiformes) jsou nepříliš početný řád většinou mořských ryb, jejichž čelisti jsou trubkovitě protaženy. Patří sem přes 200 druhů rozdělených do 2 čeledí. Z nich čeleď Macrorhamphosidae sdružuje asi 10 druhů ryb žijících většinou v tropických a subtropických mořích. Jejich charakteristickým znakem je dlouhý tenký rypec, z boků vmáčklé tělo s malými ploutvemi a dlouhý ozubený trn v hřbetní ploutvi.

Slučka mořská Macrorhamphosus scolapax Je to poměrné drobná, vysokotělá ryba s dlouhým rypcem, na jeho konci je malý ústní otvor. Na zadní straně ozubený, ostře končící trn v hřbetní ploutvi dosahuje až k základu ocasní ploutve či jej dokonce mírně přesahuje. Tělo je kryto šupinami kosočtverečného tvaru, nejdelší z ploutví je ploutev anální. Hřbetní strana a boky těla jsou růžovočervené, břicho je světlejší. U mrtvých ryb zbarvení rychle mizí. Dutina těla je uvnitř stříbřitě zbarvena. U severozápadního pobřeží Evropy se vyskytuje řídce jako jediný druh čeledi. Ojediněle bývá jako náhodný zatoulanec zastižen až u jižního pobřeží Norska a Švédska, poněkud hojnější je v západní části Středozemního moře. Žije nejčastěji v hloubkách 100-250 m, výjimečně však bývá zastižen už v hloubce 25-50 m či naopak až v hloubkách kolem 600 m. V těchto hloubkách vytváří ve vodních vrstvách menší hejna, která se živí drobným zooplanktonem, zejména korýši. O jeho rozmnožování a způsobu života je známo velmi málo konkrétních údajů. Úlovky kolísají mezi 4 000-30 000 tun za rok.

Velikost: 8-12 cm, maximálně 15 cm Mapka rozšířeni slučky mořské.

170

Jehlovití Syngnathidae Jehlovití jsou ryby s charakteristickým, značně protáhlým tělem a s rourovitým rypcem. Tělo nemají porostlé šupinami, nýbrž kostěnými kožními destičkami, vytvářejícími prstence. V trupu jsou prstence tvořeny sedmi destičkami, v ocase čtyřmi. Rourovitý rypec je ukončen malým, bezzubým ústním otvorem. Břišní ploutve chybějí, řitní ploutev je bud' zakrnělá, nebo rovněž chybí. Je známo okolo 50 druhů. Žijících ve všech mořích.

Jehla hranatá Syngnathus acus Jehla hranatá má tenké, na průřezu šestihranné tělo s malou ocasní a se zakrnělou řitní ploutví. Trupových prstenců má 19-21, ocasních 43-46. Zbarvení má značně proměnlivé, od šedého přes zelené k světle hnědému až červenému, ojediněle i černému, s hnědavými pruhy. Žije v mělkých příbřežních vodách, většinou v zárostech řas a vodních rostlin. Vyskytuje se však i v otevřených vodách, vyhýbá se proslazeným brakickým vodám. Zajímavý je způsob jejího rozmnožování, dochází k němu od května do srpna. Samice kladou jikry do komůrky pro odchov potěru, která je vytvořena na břišní straně ocasní části těla samce a je chráněna kožními záhyby a kostěnými štítky. Během vývoje v komůrce jsou jikry zásobovány kyslíkem z krve protékající cévami vedoucími po slizovitých stěnách komůrky. Vylíhlé larvy jsou pelagické a jakmile komůrku opustí, již se nazpět nevracejí. Potravou jehly hranaté jsou drobní korýši či potěr různých druhů ryb. Kořist nasává trubičkovitým ústním otvorem jako pipetou. Hospodářský význam nemá, někdy bývá chována v mořských akváriích. Velikost: 30-40 cm, ojediněle až 45 cm Plodnost: 100-250 jiker Rozšíření: evropské pobřeží Atlantiku od středního Norska až do severního Španělska Synonymum: Syngnathus tenuirostris Ploutevní vzorec: D 35-42, P 11-14

Plodová komůrka na bříšku samce.

171

Jehlovití Syngnathidae

Jehla travní Syngnathus typhle Tvarem těla se podobá jehle hranaté. Tělo má rovněž porostlé kostěnými kožními destičkami vytvářejícími prstence. Je však poněkud kratší, takže trupových prstenců má 16-18 a ocasních 33-39. Odlišuje se i tvarem hlavy: výška rypce není nižší než výška hlavy za očima. Zbarvení má rovněž značně variabilní, nejčastěji však zelenošedé, s tmavšími skvrnkami. Ve srovnání s jehlou hranatou má větší rozšíření. S oblibou vyhledává především příbřežní rostlinné zárosty, kde se zdržuje většinou ve vertikální poloze. Způsobem života, potravním spektrem i způsobem rozmnožování se také značně podobá jehle hranaté. Samci pohlavně dospívají již ve stáří 1 roku, při velikosti od 13 cm výše. Komůrka pro odchov plůdku se jim vytváří naspodu ocasní části těla. Při tření, jež probíhá od května do srpna, se ryby k sobě přitisknou břišními částmi těla. Samice při tom naklade samci do odchovné komůrky 100-200 poměrně velkých jiker, z nich se v závislosti na teplotě vody líhnou zhruba za 3-4 týdny larvy. Odchovná komůrka je v průběhu vývoje hermeticky uzavřena, a nemůže do ní vniknout mořská voda. Jehlu travní někdy chovají akvaristé. Dožívá se jen 2-3 let.

Velikost: 20-25 cm, výjimečně až 30 cm Plodnost: 100-200 jiker Rozšíření: evropské pobřežní vody Atlantského oceánu na jih od Norska, Baltské, Středozemní a Černé moře Ploutevní vzorec: D 28-41, P 12-16

Samec s jikrami v plodové komůrce.

172

Jehlovití Syngnathidae

Jehla zelená Nerophis ophidion Je to ryba s niťovitě protáhlým hadovitým tělem, ukončeným na rozdíl od jehel z rodu Syngnathus zašpičatělým ocasem bez ocasní ploutve. Ocas je ovíjivý a jehla se jím přidržuje vodních rostlin. Zcela jí chybějí prsní ploutve a charakteristickým znakem je i úzká vypouklina na horní straně rypce před očima. Trupových prstenců má 28-32, ocasních 68-77. Zbarvena je zelenohnědě, s tmavými proužky, u samic se v době tření přední část těla barví modře. Žije v mořské a brakické vodě v hloubkách od jednoho do několika desítek metrů, většinou však v mělčích vodách s hustými zárosty rostlinstva. Tře se koncem jara a počátkem léta dál od břehů. Samice při tření přilepuje jikry samci na břišní stranu přední části těla a ten je tam nosí až do vylíhnutí. Speciální, uzavíratelnou komůrku pro odchov jiker jako jehly rodu Syngnathus tedy nemá. Potravu tvoří převážně zooplankton, dožívá se obvykle stáří 3 let. Jehla zelená slouží jako potrava některých druhů ryb. V evropských vodách žije ještě několik dalších druhů rodu Nerophis, některé z nich mají velmi pěkné zbarvení (např. N. maculatus) a bývají někdy chovány v akváriích. U většiny z nich samice dorůstají větších velikostí než samci. Velikost: 20-25 cm, až 30 cm Plodnost: 50-300 jiker Ploutevní vzorec: D 34-42 Největší z evropských jehel je druh Entelurus aequoreus, u něhož samice dosahuje velikosti až 60 cm. Žije podél Atlantského pobřeží Evropy a ve Středozemním a Černém moři. Samec s jikrami přilepenými na přední části břicha (uprostřed) Mapka rozšíření jehly zelené.

chybí kus Obrázku

173

Jehlovití Syngnathidae

Koníček řasnatý Hippocampus guttulatus Koníček (Hippocampus) je zajímavý rod mořských ryb, kterým chybí ocasní ploutev a ocasní část těla je zatočena na břišní stranu. Hlava je skloněna kolmo k ose těla, takže rybka připomíná šachovou figurku koně. Tělo i ocas jsou uzavřeny v kostěných prstencích. Celkem známe 25 druhů tohoto rodu v tropických a subtropických mořích. V evropských vodách žijí tři druhy. Náš druh se od svého příbuzného koníčka mořského (H. hippocampus) liší větším počtem paprsků v hřbetní a prsní ploutvi, delšími trubičkovitými čelistmi a přítomností kožních niťovitých výrůstků na hlavě a na hřbetní straně těla. Tělo je tmavě hnědé, s nádechem do červena, někdy i šedé či šedohnědé, Břišní strana je světlejší, na bocích těla jsou početné světlé skvrnky, které se někdy slévají v jednotlivé nepravidelné pásy. Na hřbetní ploutvi je patrná dvojice pruhů: první tmavý je lemován světlým páskem. Koníček řasnatý se tře od jara do letních měsíců v nevelké hloubce v zárostech vodních rostlin. Tření je doprovázeno zásnubními hrami, při nichž samice ukládá jikry do plodové komůrky samce ležící na úrovni prvních 7-8 kostěných prstenců na břišní straně těla. Po oplození se zde vyvíjejí jikry i larvy. Jako potrava slouží mořským koníkům plankton. Většinu života se drží v příbřežní části moří mezi zárosty mořských řas, přichycují se na ně pomocí ohnutého konce ocásku. Jen zřídka bývají uloveni v otevřené vodě. Mořští koníci bývají tu a tam chováni v akváriích, jednak pro zajímavý tvar těla, jednak proto, že vydávají velmi hluboké zvuky o amplitudě kolem 5004 000 Hz, připomínající luskání prsty. Tyto zvuky vydávají především v době rozmnožování.

Velikost: do 15 cm, obyčejně 10-12 cm Plodnost: 100-300 jiker Rozšíření: atlantské pobřeží Evropy od Anglie až po Gibraltar, Středozemní a Černé moře

Synonyma: Hippocampus punctulatus, Syngnathus hippocampus Ploutevní vzorec: D 18-21, A 16-18

Příbuzný druh koníček mořský (Hippocampus hippocampus) má trubičkovitá ústa kratší než zbývající část hlavy. Dorůstá do délky 10-16 cm, jeho ekologie je shodná s ekologií koníčka řasnatého.

174

Soltýnovití Sphyraenidae Řád CÍPALŮ (Mugiliformes) sdružuje 3 čeledi pelagických mořských druhů ryb se dvěma hřbetními ploutvemi značně od sebe oddálenými. Patří sem řada hospodářsky významných druhů. Čeleď soltýnovití jsou středně velké až velké dravé druhy ryb s protáhlým tělem, pokrytým malými cykloidními šupinami. Čelisti mají velké, s množstvím zubů. Patří sem asi 20 druhů žijících v subtropických a tropických mořích.

Soltýn středomořský Sphyraena sphyraena Soltýni jsou oprávněně označováni za velmi nebezpečné ryby, protože mají na svědomí řadu obětí na lidských životech (barakudy). Rána, kterou zanechávají, nemá na rozdíl od poranění způsobených žraloky zoubkovaný okraj. Dále se od žraloků liší tím, že na svou oběť podnikají vždy jen jediný útok.Soltýn středomořský stejně jako ostatní soltýni má štikovitý tvar těla; právě jemu tyto ryby vděčí v některých jazycích za společný název mořské štiky. Dokáže rychle zaútočit a citelně zranit svými silnými a ostrými zuby opatřenými čelistmi. Od jiných druhů soltýnů se liší menší velikostí, méně obávaný je i mezi potápěči. Útočí na ně zřídkakdy, většinou jen tehdy, mají-li při sobě harpunované ryby. Rád však během jejich pobytu pod hladinou sleduje z nejtěsnější blízkosti jejich počínání. Rozmnožuje se od dubna do září, samice kladou pelagické jikry v několika dávkách. Od raného mládí se živí rybami. Maso soltýna středomořského je velmi chutné. Celkový úlovek v evropských vodách činí společně s barakudou (5. barracuda) 2 000-3 000 tun. Soltýni se cení i jako objekt sportovního rybolovu.

Velikost: 30-60 cm, maximálně 100 cm Hmotnost: 10-15 kg Plodnost: 50 000-300 000 jiker Rozšíření: Středozemní a Černé moře, atlantské pobřeží Španělska, Portugalska a jižní Francie Nejčastější synonyma: Sphyraena vulgaris, Esox sphyraena Ploutevní vzorec: D, V, D21/8-9, A I-II/8, P 12-13

Příbuzný druh Sphyraena guachancho dorůstá maximálně do délky 100 cm a hmotnosti kolem 5 kg. Má podobný areál rozšíření jako soltýn středomořský, avšak drží se spíše při březích.

175

Cípalovití Mugilidae Čeleď cípalovitých sdružuje kolem 100 druhů ryb s podobnou vnější stavbou těla i biologií. Odlišují se především rozdílným zbarvením a některými anatomickými odchylkami, často na první pohled těžko pozorovatelnými.

Cípal zlatý Mugil auratus Tělo cípala zlatého je podobně jako u jiných cípalů torpedovité, jeho průřez na rozhraní hlavy a trupu má pravidelně vejčitý tvar. Horní pysk je tenký, jeho výška je menší než průměr oka. Na prvním žaberním oblouku je okolo 140 žaberních tyčinek. Supiny kryjí spodní čelist. Prsní ploutve při otočení dopředu dosahují na zadní okraj očí, na kterých jsou velmi úzká tuková víčka. Pro zbarvení je charakteristická přítomnost několika podélných šedohnědých pruhů na bocích těla, a zejména přítomnost velké, zlatě zářící skvrny na žaberním víčku a zlatých odstínů naspodu hlavy a bocích těla. Stejně jako ostatní cípalové žije cípal zlatý hlavně v pobřežních vodách, mořských zálivech, v blízkosti přístavů, vstupuje však i do ústí řek. Živí se převážně detritem, sbírá ho na dně způsobem podrobněji popsaným u cípala pyskatého. Tráví ho v speciálně upraveném trávicím ústrojí, v němž délka střeva dosahuje 45 % délky těla. Rozmnožování probíhá na různých lokalitách v různé roční době, jikry jsou pelagické. Maso má tento cípal chutné, dosti ceněné, upravuje se hlavně čerstvé. Zatímco v Černém moři tvoří až 80 % celkového úlovku cípalů, ve vodách severní Evropy a v okolí britských ostrovů se vyskytuje poměrně řídce.

Velikost: 30-40 cm, maximálně 55 cm Hmotnost: 1-2 kg, ojediněle až 2,3 kg Plodnost: 150 000-2 000 000 jiker Rozšíření: Černé a Středozemní moře, atlantské pobřeží Evropy a Afriky od jižního Norska do

Angoly Nejčastější synonyma: Liza aurata, Mugil breviceps Ploutevní vzorec: D, IV, D21/8-9, A III/9, P 1718, VI/5

Pohled na horní stranu hlavy u dvou druhů cípalů. U cípala pyskatého (1) dosahují šupiny až před nosní otvory, jsou drobné a početné. U cípala zlatého (2) dosahují k zadnímu, někdy i k přednímu otvoru nozder, jsou větší a méně početné.

176

Cípalovití Mugilidae

Cípal úzkopyský Mugil ramada Tělo má průřez za hlavou vejčitý, ale méně pravidelný než cípal zlatý. Tuková víčka jsou velmi slabě vyvinutá po okrajích očí, horní pysk je tenký a bez bradavičnatých papil. Šupiny kryjí větve dolní čelisti, na hlavě svrchu zasahují uprostřed až k předním nozdrám, po stranách je přesahují; v těchto místech jsou velmi droboučké. Prsní ploutve jsou krátké a při otáčení dopředu nedosahují k zadnímu okraji očí. Hřbet je šedozelený až modrozelený, na bocích má podélné šedohnědé pruhy na šedomodrém, kovově stříbřitě opalizujícím základním zbarvení. Břicho je světlé, žaberní víčka bez zlatavé skvrny. Žije v moři, velmi rád vstupuje do ústí řek a proniká poměrně vysoko proti proudu, např. Nilem až do Káhiry. Rovněž v evropských sladkých vodách je nejpočetnějším druhem cípalů. Během roku podniká potravní i třecí migrace a tře se ve srovnání s jinými cípaly i poměrně vysoko na severu (např. u pobřeží Velké Británie). Výtěr probíhá v moři obvykle během noci, podobně jako u jiných cípalů v třecích hejnech převládají samci, kteří jsou menší než samice. Menší velikost samců je dána tím, že pohlavně dozrávají většinou o rok dříve. Poměr pohlaví v hejnech je 1:3 až 1:5. Doba tření je značně proměnlivá, závisí na zeměpisné poloze lokalit, u evropských lokalit je to většinou červen až srpen. Jikry jsou pelagické a bývá jich vytíráno značné množství. Ve Francii a některých dalších jihoevropských zemích se spolu s jikrami dalších cípalů nasolují a používají jako laciná náhražka kaviáru. V některých oblastech se dokonce konzumuje i obsah střev jako zvláštní delikatesa. Maso má chutné, a je proto důležitým objektem průmyslového rybolovu. Velikost: 30-50 cm, maximálně 70 cm Hmotnost: 1-2 kg, maximálně 3 kg

Rozšíření: Atlantský oceán u pobřeží Evropy a Afriky, a to od jižního Norska (velmi vzácně) až k mysu Dobré naděje, Středozemní a Černé moře Nejčastější synonyma: Mugil capito, Liza ramada Ploutevní vzorec: D, IV, D21/7-9, A III/8-9, P 17 Pohled z boku a shora na hlavu s charakteristickými tvary a uspořádáním šupin.

177

Cípalovití Mugilidae

Cípal ostronosý Mugil saliens Tvarem těla se podobná příbuzným druhům cípalů, hlavu však má při pohledu shora více zaostřenou. Šupiny na ní dosahují až k předním otvorům nozder, někdy i před ně k špici rypce. Posledních 8-10 řad šupin je velmi drobných. Horní ret je tenký, větve spodní čelisti kryjí šupiny. Na prvním žaberním oblouku bývá 6570 žaberních tyčinek, tuková víčka na očích jsou rudimentární. Hřbet a boky má šedohnědé, s podélnými pruhy na zlatavém podkladě. Také na žaberním víčku je několik zlatavých skvrn. Tření probíhá většinou v červnu až září obdobným způsobem jako u ostatních cípalů, rovněž složení potravy a způsob jejího sběru je shodný. Cípal ostronosý se pohybuje většinou ve větších hejnech a podniká během roku potravní migrace. Loví se obvykle během těchto migrací nejrůznějšími způsoby, převážně však do různých typů nevodů a vlečných sítí. Dobré výsledky přinášejí především tzv. stavěči nevody, jimiž se zahrazují v moři dlouhé úseky. Při lovu do nich se využívá vlastnosti cípalů nepodplavávat, nýbrž přeskakovat překážky blízko hladiny. Když narazí na síťové zátarasy, snaží se je přeskočit, a tak padají do dalších sítí plovoucích na hladině. Loví je i sportovní rybáři, i když jejich lov na udici je značně obtížný. Spolu s dalšími druhy cípalů je v některých mořských zátokách a lagunách polouměle chován.

Velikost: 20-20 cm, maximálně 40 cm Hmotnost: 1-1,5 kg Rozšíření: Atlantský oceán při celém západním pobřeží Afriky, u evropských břehů až do Biskajského zálivu, Středozemní, Černé a Azovské moře. Vstupuje i do sladkých vod. Zároveň s cípalem zlatým a cípalem hlavatým byl vysazen do Kaspického moře, kde se dobře aklimatizoval a roste dokonce rychleji než na původních lokalitách. Ploutevní vzorec: D, IV, D2178-9, A III/8-9

Mugil labeo má horní pysky nápadně tlusté a hladké a oči nemají tukovou řasu. Tento druh cípala žije ve Středozemním moři a v přilehlé oblasti Atlantského oceánu. Dorůstá do délky 100 cm a hmotnosti 10 kg.

180

178

Cípalovití Mugilidae

Cípal pyskatý Mugil labrosus Jak už název napovídá, charakteristickým znakem tohoto cípala je nápadně ztlustlý horní pysk, jehož výška je větší než polovina průměru oka. Spodní strana pysku je pokryta bradavičnatými papilami. Tuková víčka jsou slabě rozvinuta jen po okrajích očí, ústní otvor je malý a jeho konec zdaleka nedosahuje k přednímu okraji oka. Hlava je při pohledu shora špičatější než u cípala hlavatého a šupinami je kryta až k přednímu otvoru nozder nebo ještě trochu dál. Zhruba od zadního otvoru nozder jsou šupiny velmi drobné. Spodní čelisti šupinami pokryty nejsou. Hřbetní strana těla je tmavě zelená až modrá, boky světleji modré až stříbřité a táhne se po nich 7-8 podélných tmavě šedých proužků. Na jaře migruje cípal pyskatý za potravou k severu, na podzim se opět vrací na jih. Živí se podobně jako ostatní cípalové detritem (kalem obohaceným organickými látkami ze zbytků rostlin, živočichů a mikrobentosem) a nárosty drobných rostlin a živočichů na dně (tzv. perifytonem). Potravu seškrabuje ze dna, nasává ji spolu s vodou do úst a cedí přes hustý filtr žaberních tyčinek. Zbytky vody z takto získané potravy vymačkává požerákovými zuby. Potravu dále zpracovává ve svalnatém silnostěnném žaludku a abnormálně dlouhém střevě. Příjem potravy probíhá u dospělých ryb intenzívně v denní i noční době. Cípalové se při tom pohybují hlavou šikmou ke dnu, zhruba pod úhlem 45°. Potěr se živí hlavně zooplanktonem, a to během dne, neboť se při jeho lovu orientuje zrakem. Ve Středozemním moři i v severoevropských mořích je cípal pyskatý důležitým objektem průmyslového rybolovu.

Velikost: 50-75 cm, maximálně 90 cm Hmotnost: 2-4 kg, maximálně 8 kg Rozšíření: Středozemní moře, Atlantský oceán při pobřeží Evropy a Afriky od norského Trondheimu až po Dakar, okolí Islandu, Madeiry, Azorských a Kanárských ostrovů. Výskyt v Černém moři a ve sladkých vodách nejsou spolehlivě prokázány. Ploutevní vzorec: D, IV, D21/8-9, A III/9-10

Boční pohled na hlavy cípala pyskatého (1) a cípala zlatého (2), kde je vidět odlišný tvar čelistí.

181

179

Cípalovití Mugilidae

Cípal hlavatý Mugil cephalus Tělo má dokonale torpédovitý tvar, ústní otvor je velký a jeho zadní okraj buď dosahuje, nebo téměř dosahuje k přednímu okraji očnice. Horní pysk je tenký, větve dolní čelisti jsou pokryty drobnými šupinami. Oči jsou kryty širokými tukovými víčky až ke zřítelnici. Hřbet je popelavě šedý, na bocích má obvykle 7-9 zelenohnědých podélných pruhů, mezi kterými probleskují zlatavé až světle modré odstíny. Zbarvení víčka jsou stříbřitá či nazlátlá. Cípal hlavatý dokáže žít v mořské, ale i sladké vodě dolních toků některých řek, neboť podobně jako další cípalové snáší značné rozdíly a kolísání slanosti vody (od 0 do 50 %o, výjimečně až 7583 %o salinity v některých mořských zátokách). Přestože je teplomilný, snáší i značné kolísání teploty. V Černém moři byl pozorován i při teplotě 3,5 oC, a dokonce v některých zamrzlých zátokách se loví pod ledem. Samci pohlavně dozrávají ve věku 6-7 let, samice obvykle o rok později. Průběh rozmnožování a způsob přijímání potravy a její složení jsou přibližně stejné jako u jiných cípalů. Narozdíl od některých příbuzných druhů podniká daleké třecí a potravní migrace. Jeho hospodářský význam je značný, neboť jako celosvětově rozšířený druh se podílí asi 25% na celkovém úlovku cípalovitých ryb. Ten se v posledních letech pohybuje kolem 190 000 tun. Méně tučné maso cípala hlavatého je přitom považováno za nejchutnější ze všech cípalovitých ryb.

Velikost: 40-60 cm, maximálně až 75 cm Hmotnost: 5-6 kg, výjimečně až 8 kg Plodnost: 3 000 000-7 000 000 jiker Ploutevní vzorec: D.IV/1, D, 1/8-9, A III/8, P-16-17

Tupě zakončená hlava cípala hlavatého je pokryta šupinami až po přední rypec. Supiny se směrem ke špičce rypce zmenšují a počet jejich řad se zvyšuje.

Mapa rozšíření cípala hlavatého

180

Gavúnovití Atherinidae Druhy patřící do řádu GAVÚNI (Atheriniformes) mají od sebe značně oddálené hřbetní ploutve. Velké jikry mají na vaječném obalu množství nit ovitých výrůstků, pomocí nich jsou přichyceny na vodních rostlinách. Patří sem asi 5 čeledí, kolem 50 rodů a asi 170 druhů ryb. Čeleď gavúnovitých sdružuje asi 140 druhů ryb žijících v mořích, brakických i sladkých vodách. Mají nápadný stříbřitý pás táhnoucí se středem těla.

Gavún velký Atherina presbyter Je nejběžnější zástupce čeledi ve vodách severní Evropy. Má protáhlé, tenké tělo se dvěma hřbetními ploutvemi, pokryté cykloidními šupinami. Hřbet těla je zbarven zeleně, šupiny mají černé orámování. Podél boků se táhne zřetelný stříbřitý pás, břišní strana těla je podobně stříbřitě bílá. Gavún velký se tře od počátku pozdního jara až do konce července, jikry se přichycují zvláštními vlasovitými vlákny k rostlinám. Živí se drobnými korýši, občas též potěrem ryb. Vyskytuje se masově při pobřeží nad písčitým nebo i hlinitým dnem do hloubky kolem 20 m. Lze jej snadno lovit nevody. Hospodářský význam je vzhledem k malé velikosti nepatrný, občas je loven jako krmení pro hospodářská zvířata. Sám slouží jako potrava větších druhů ryb.

Velikost: 12-15 cm, maximálně 22 cm Hmotnost: 50-70 g, maximálně do 110 g Ploutevní vzorec: D, VII-VIII, D213-15, A 1/14-16 L.I.: 54-62

Mapka rozšíření gavúna černomořského (červeně) a gavúna velkého (modře).

181

Gavúnovití Atherinidae

Gavún černomořský Atherina mochon Tvarem těla se podobá předešlému druhu, má však méně šupin v postranní čáře. Hřbet je zelenomodrý až šedý, břicho stříbřité. Stříbřitý podélný pruh táhnoucí se středem těla zaujímá šířku jedné řady šupin a je bez výrazných hnědých skvrn, které se vyskytují u příbuzného druhu A. bonapartei. Roste pomalu. V prvním roce života dosahuje délky kolem 5 cm, ve druhém roce délky 8 cm, ve třetím kolem 11 cm a ve čtvrtém roce 13-15 cm. Pohlavní zralosti dosahují samci i samice v druhém roce života. Doba tření je velmi dlouhá, začíná koncem března a končí až v září. Vzhledem k různým rozměrům jiker ve vaječnících lze předpokládat, že jsou jikry vytírány v několika dávkách. K tření dochází v příbřežní části v místech s hustými zárosty mořských řas, na které se jikry přichycují niťovitými výrůstky. V začátku tření se na trdlištích shromažďují největší samice a postupně připlouvají menší kusy. Potěr se drží v masách při břehu, odkud se pravidelně vzdaluje v noci, aby následujícího dne opět připlul zpět. V příbřežní zóně, i když poněkud hlouběji, se drží dospělé ryby. Potěr se živí nejmenším zooplanktonem, dospělí gavúni požírají kromě většího zooplanktonu též mnohoštětinatce, larvy svijonožců a potěr ryb. Druh nemá velký hospodářský význam. Celkem se všech příslušníků čeledí loví ročně kolem 20 000 tun. Vzhledem k vysoké početnosti bývají gavúni místně loveni jako potrava pro hospodářská zvířata. Slouží jako důležitý článek potravního řetězce dravým druhům ryb.

Velikost: 10-15 cm, maximálně 16 cm Plodnost: 50-2 000 jiker Rozšíření: Středozemní, Černé a Azovské moře a některé brakické a sladké vody při pobřeží Ploutevní vzorec: D, VII-IX, D210-12, A 11/13-15

Příbuzný druh Atherina hepsetus je rozšířen ve Středozemním a Černém moři. Má malé šupiny a stříbřitý pás podél boků těla. který je širší než jedna řada šupin.

182

Kančíci mořští Capridae Málo početný řád ZEIFORMES sdružuje asi 50 druhů ryb v 5 až 6 čeledích. Jsou příbuzné okounům. Mají obyčejně z boků silně stlačené tělo s dlouhými břišními ploutvemi. Všechny obývají mořské prostředí na okrajích kontinentálních šelfů. Do čeledi Caproidae patří asi 4 rody s několika druhy malých mořských ryb s vysokým tělem a s malými šupinami okrouhlého tvaru. Připomínají na první pohled další čeleď řádu – Grammicolepidae, zástupci které mají 45-46 obratů, zástupci čeledi Caproidae mají jen 21-23 obratlů

Kančík mořský Capros aper Tato ryba má vysoké tělo s relativně malou hlavou. Čelisti jsou posunuty vpřed, především spodní, a tvoří nasávací rourku. První hřbetní ploutev má silné tvrdé paprsky, v druhé hřbetní ploutvi jsou pouze měkké paprsky. Oči jsou nápadně velké. Šupiny jsou malé, okrouhlé, zadní kraj každé šupiny je zvednutý a opatřený malými ostrými trny. Další, o něco větší trny jsou ve střední části šupiny. Kůže připomíná na omak smirkový papír. Samci jsou hnědožlutí, s příčnými temnými pásy. Kančík mořský se tře od června do srpna. Jikry jsou pelagické, se žlutavě zbarvenou tukovou kapkou. Larvy jsou pouze 2-2,5 mm dlouhé a živí se drobným zooplanktonem. Tento druh je poměrně početný na okraji kontinentálního šelfu v hloubkách 100-400 m. Není vyloučeno, že se zdržuje mezi korálovými útesy. Poměrně často bývá uloven do tralů. Byl zjištěn i v žaludcích tuňáků.

Velikost: 10-12 cm, maximálně 16 cm Synonymum: Zeus aper Ploutevní vzorec: D, IX, D223, A 111/23 Mapka rozšíření kančíka mořského.

183

Pilobřichovití Zeidae Do čeledi pilobřichovitých patří ryby s poměrně krátkým a vysokým, z boků stlačeným tělem. Před hřbetní i řitní ploutví je 3-5 tvrdých paprsků, někdy oddělených od vlastní ploutve. Patří sem 10 rodů subtropických a tropických ryb, nejznámnější z nich je rod pilobřich (Zeus) z východního Atlantiku.

Pilobřich ostnitý Zeus faber Je to středně velká mořská ryba s vysokým, ze stran zploštělým tělem a vysokými, vystouplými čelistmi. Má 2 hřbetní ploutve, první z nich má 9-10 silných ostnů, a 2 řitní ploutve. Prvá je tvořena 34 silnými ostny spojenými blanou, druhá pouze měkkými paprsky. Mezi břišními a řitními ploutvemi a podél základů druhé hřbetní ploutve a obou řitních ploutví se táhne z každé strany řada velkých šupin opatřených ostny. Ostny jsou vytvořeny rovněž před a za očima a na žaberním víčku. Zbarvení hlavy a hřbetní strany těla je tmavě hnědé až hnědožluté, na bocích jsou žluté pásy a velká červenohnědá skvrna se žlutým okrajem, břicho je stříbřitě šedé. Pilobřich ostnitý žije v pelagiále v příbřežní zóně, obvykle v hloubkách 10-50 m, sestupuje však až do hloubky 200 m. Někdy naopak vyplouvá k povrchu vody. Zdržuje se převážně v malých hejnech nebo vede samotářský způsob života. Plave pomalu, při odpočinku u dna a někdy i při pohybu se pokládá na bok. Živí se hlavně drobnými rybami žijícími v hejnech. Tře se od března do června, jikry má pelagické a výtěr dávkovitý. Maso má kvalitní, připomíná chutí kraby a humry. Roční úlovky kolísají v rozmezí 4 000-6 000 tun, loví se převážně do vlečných sítí. Silná kůže bývá někdy využívána v galanterii.

Velikost: 30-50 cm, samice 65 cm Hmotnost: 3-5 kg, maximálně 8 kg Rozšíření: Atlantik při březích Evropy a Afriky, od jižního Norska až po mys Dobré naděje, Středozemní a řídce i Černé moře Ploutevní vzorec: D, IX-X, D2 22-24, A, III-IV, A2 20-23, P 12-14,V 1/5-7 Nejčastější druhy ryb zastoupené v potravě pilobřicha ostnitého jsou sardinky (1) a ančovičky (2).

184

Perletníkovití Lampridae Do řádu LAMPR1D1FORMES patří mořské druhy zdržující se většinou ve větších hloubkách. Skupina je umělá a její příbuzenské vztahy k ostatním řádům jsou nejasné. Charakteristika čeledi Lampridae je totožná s charakteristickou druhu.

Perletník nádherný Lampris guttatus Tento jediný známý příslušník čeledi Lampridae je unikátní jak tvarem těla, tak především zbarvením. Tělo je vysoké a pevné, hřbetní ploutev má vysoký přední okraj a řitní ploutev je nízká, dlouhé prsní i břišní ploutve jsou srpovitě zahnuté. Ploutve nemají tvrdé, ostnité ploutevní paprsky. Postranní čára se obloukovitě zvedá nad základem prsních ploutví, za nimi pak klesá šikmo dolů a dále probíhá středem těla. Čelisti jsou bez zubů. Zbarvení těchto ryb je velmi krásné a nedovoluje jejich záměnu s jinými druhy. Hřbetní strana těla je tmavě modrá až kovově fialová, na bocích zbarvení přechází do jemnějšího modrozeleného odstínu se zlatým až stříbřitým odleskem. Břicho je rezatě až purpurově stříbřité, všechny ploutve krvavě červené. Po těle jsou nepravidelně rozsety početné mléčně bílé kulaté skvrny. Perletník nádherný žije především v otevřeném moři, v hloubkách 100-400 m. Nejčastěji bývá loven v okolí Madeiry, Kanárských a Azorských ostrovů, úlovky do sítí jsou však spíše náhodné. O jeho biologii není příliš známo. K rozmnožování dochází v zimních měsících. Živí se měkkýši, hlavonožci, a hlavně rybami. Maso má velmi chutné, tučné, vysoce ceněné podobně jako maso lososovitých ryb. V řídkých případech bývá uloven i sportovními rybáři na udici a bývá, zvláště při chycení větších jedinců, trofejí nesmírně cennou, přinášející lovci značnou popularitu. Po mořských bouřích se ojediněle nacházejí i exempláře vyplavené na pobřeží. Velikost: 80-100 cm, maximálně 1,5-1,8 m Hmotnost: 50-100 kg, ojediněle až 270 kg Nejčastější synonyma: Lampris regius, Lampris luna Ploutevní vzorec: D 52-54, A 39-41

Mapka rozšíření perletníka nádherného.

185

Stuhovcovití Regalecidae Do čeledi stuhovcovitých patří pouze dva nepočetné rody mořských ryb, které mají značně protáhlé a úzké tělo. Plavou většinou v poloze téměř vertikální a často se zdržují v hejnech sleďů.

Stuhovec královský Regalecus glesne Je jednou z největších hlubinných mořských ryb. Tělo má značně dlouhé, stuhovitě protáhlé, silné, z boků zmáčklé a podle jeho tvaruje v některých evropských jazycích nazýván řemenovitou rybou. Dlouhá hřbetní ploutev začíná na hlavě nad okem a končí těsně před tenkým, špičatě zakončeným ocasem. Má 250-300 ploutevních paprsků, podle některých pramenů dokonce až 400, přičemž prvních 10-15 je silně protáhlých. Na konci jsou opatřeny plochou blankou a vytvářejí na hlavě korunu připomínající chocholku. Podle té je v dalších jazycích nazýván sledovým králem. Prsní ploutve jsou malé, pod nimi přisedající břišní ploutve jsou tvořeny jediným, niťovitě protáhlým ploutevním paprskem, opatřeným na konci masitým rozšířením. Ocasní a řitní ploutev chybějí, řitní otvor je přibližně pod 80. paprskem hřbetní ploutve. Chybějí rovněž zuby na čelistech. Po bocích těla probíhá 4-6 podélných tmavších proužků, pokrytých početnými drobnými hrbolky. Tělo je jinak zbarveno stříbřitě, s nepravidelnými krátkými příčnými proužky a skvrnami, ploutve jsou tmavě červené. Udává se, že stuhovec královský žije především v hloubkách 300-600 m. Proudy je však vynášen k povrchu a největší množství chycených jedinců bývá pravidelně z povrchových vod. Další část sběrů tohoto druhu pochází z nálezů ryb vyvržených bouřemi na pobřeží. O rozmnožování a způsobu života není mnoho známo, jikry jsou pelagické. Menší jedinci bývají někdy nalézáni v potravě tuňáků. Velikost: obvykle 2-4,5 m, maximálně 7 m Rozšíření: hlubší vrstvy všech světových oceánů, v Atlantiku díky Golfskému proudu vystupuje až k severnímu pobřeží Norska Nejčastější synonyma: Regalecus gladius,

Gymnetrus longiradiatus Trachypterus arcticus žje v severní části Atlantského oceánu v hlubokých vodách od 500 do 1000 metrů. Dorůstá délky 1-2, maximálně 3 metry.

186

Kanicovití Serranidae Nejpočetnější řád kostnatých ryb s více než 6 000 druhy jsou OSTNOPLOUTVÍ (Perciformes). Bývá dělen až na 20 podřádů a víc než 150 čeledí. Tvar těla ostnoploutvých je velmi rozmanitý, šupiny jsou cykloidní i ktenoidní. Čeleď kanicovitých sdružuje kolem 75 rodů s asi 400 druhy ryb rozšířených většinou v mořích tropického a subtropického pásma.

Kanic písmenkový Serranus scriba Tělo má poměrně vysoké, z boků vmáčklé, hlavu velkou, s širokou tlamou. Ze skřelových kostí má přední žaberní kost (praeoperculum) zoubkovitý zadní okraj, zatímco na vlastní skřelové kosti (operculum) jsou 3 výrazné ostny, prostřední je největší. Hřbetní ploutve jsou spojeny v jednu celistvou ploutev, ocasní ploutev má okraj rovně uťatý až mírně zaoblený. Zbarvení kanice písmenkového je poměrně pestré a proměnlivé podle prostředí. Hřbet a boky jsou většinou rezavé až žlutohnědé, s 5 až 8 příčnými tmavými pruhy přecházejícími až do hřbetní ploutve. Po stranách hlavy jsou nepravidelné modré až nazelenalé pruhy, lemované tmavou, obvykle rudo-hnědou kresbou. Modravé zbarvení přechází až na boky těla. Kanic písmenkový žije většinou uprostřed kamenů a skal nad tvrdým dnem někdy porostlým řasami, obvykle v hloubkách 20-30 m, výjimečně až 100 m. Rád se mezi kameny ukrývá a vyráží odtud na kořist, tu tvoří ryby poměrně velké v porovnání s velikostí kaniců. Je hermafrodit, samčí i samicí pohlavní žlázy se rozvíjejí v těle téhož jedince. Mlíčí a jikry dozrávají někdy současně, jindy s určitým časovým odstupem, takže v některých případech může docházet k oplození jiker mlíčím téhož jedince. U evropských břehů se rozmnožuje od května do srpna. Maso kaniců je vcelku chutné, v úlovcích rybářů se však vyskytují zřídka. Velikost: 20-30 cm Hmotnost: až 0,5 kg Plodnost: 18 000-100 000 jiker Rozšíření: Atlantský oceán při pobřeží Evropy a Afriky od Velké Británie po Senegal, Středozemní a Černé moře Nejčastější synonyma: Perca scriba, Paracentropristis scriba

Ploutevní vzorec: D X/14-15, A III/7-8

Příbuzný druh Serranus aeneus je rozšířen v Středozemním moři a v Atlantském oceánu od pobřeží Portugalska až po jižní cíp Afriky. Dorůstá do velikosti 90 cm a hmotnosti maximálně 10 kg.

187

Kanicovití Serranidae

Kanic obecný Serranus cabrilla Je blízkým příbuzným kanice písmenkového, liší se od něho hlavně zbarvením a odlišným tvarem ocasní ploutve. Ta je u kanice písmenkového rovně uťatá či mírně zaoblená, zatímco u kanice obecného je slabě vykrojená. Tělo kanice obecného je poměrně pravidelně příčně pruhované. Pruhy, kterých bývá 7-9, jsou přibližně stejně silné, hnědočerveně zbarvené. Podélně probíhají po bocích těla až k ocasu 3 (někdy jen 2) žlutočervené pruhy. Další 3-4 obdobně zbarvené, ale šikmé pruhy jsou i po stranách hlavy. U samců je pruhování výraznější a zbarvení jasnější. Základní zbarvení u obou pohlaví je světle hnědé až šedé. Kanic obecný žije s oblibou nad podmořskými skalami, u potopených vraků lodí a uprostřed rozvalin zatopených starých staveb. Nejčastěji se vyskytuje v hloubkách 20-60 m, ojediněle sestupuje až do hloubek okolo 100 m. Jeho potravu tvoří převážně menší druhy ryb. V Středozemním moři se rozmnožuje od května do srpna, s maximem v červnu, v severnějších lokalitách se rozmnožování protahuje až do září. Stejně jako kanic písmenkový je hermafrodit. Větší část gonád zabírá vaječník, varlata jsou spíše naspodu zadní části žlázy. Podle různých rozměrů jiker ve vaječnících se soudí, že výtěr probíhá dávkovitě. Může dojít i k samooplození. Maso má kanic obecný chutné a zejména u pobřeží Středozemního moře poměrně ceněné. Loví ho hlavně sportovní rybáři na udice. V síťových úlovcích nebývá příliš početně zastoupen.

Velikost: 25-35 cm, maximálně 45 cm Hmotnost: až 0,7 kg Plodnost: 20 000-100 000 jiker Rozšíření: pobřeží Atlantského oceánu od Velkého Británie po Senegal, Středozemní, Černé a Rudé moře Nejčastější synonyma: Perca cabrilla, Paracentropristis cabrilla, Pseudoserranus cabrilla Ploutevní vzorec: D X/l3-15, A III/7-8, P 14-15, V 1/5

Epinephelus alexandrinus je rozšířen ve Středozemním moři a v přilehlé části Atlantiku. Dorůstá délky 100 cm a hmotnosti 10 kg.

188

Kanicovití Serranidae

Kanic velký Epinephelus guaza Patří do blízkého příbuzenstva kaniců rodu Serranus a v minulosti byl dokonce některými zoology řazen do téhož rodu. Stejně jako oni má totiž jen jednu hřbetní ploutev s přední části tvořenou ostnitými, nerozvětvenými ploutevními paprsky. Rovněž tvar těla je podobný jako u zástupců rodu Serranus. Dalším shodným znakem je zoubkovitý zadní okraj praeopercula a 3 výrazné ostny na konci skřelové kosti (operculum). Liší se přítomností šupin na spodní čelisti, podstatně větší velikostí a zbarvením. Na těle nemá kanic velký žádné podélné ani příčné pruhy. Základní zbarvení hřbetu a boků těla je tmavě skořicově hnědé, zatímco břicho a spodní čelist jsou žlutavé. Po celém těle jsou nepravidelné světlé skvrny různé velikosti, světlé okraje mají i všechny ploutve. Žije obvykle v hloubkách 8-150 m, maximálně 200 m, především nad kamenitým dnem s bohatstvím skalnatých útvarů, členitých úkrytů a jeskyň, do nichž s oblibou zajíždí. Vede většinou samotářský život. Hlavním zdrojem potravy tohoto kanice jsou ryby, v menší míře pak větší korýši a měkkýši. Maso má vcelku chutné, u starších jedinců však dosti vláknité a suché. Loví se zejména do vlečných sítí a na háčkové šňůry, jeho roční úlovky se v posledních letech pohybují kolem 4 000 tun. Sportovní rybáři jej loví i na udice a ve Středomoří je obzvláště oblíben sportovními potápěči jako vhodný objekt pro lov harpunami.

Velikost: 80-120 cm, maximálně 1,5 m Hmotnost: 3-10 kg, ojediněle až 40 kg Rozšíření: Atlantský oceán při pobřeží Evropy a západní Afriky, Středozemní moře, okolí Kanárských ostrovů. Severní hranicí jeho rozšíření je zhruba jižní pobřeží Irska a Velké Británie. Nejčastější synonyma: Serranus guaza, Epinephelus gigas Ploutevní vzorec: D XI/15-16, A III/8-9

Největším druhem čeledi je Promicrops lanceolatus dorůstající délky až 3,6 m a hmotnosti 350 kg. Žije v Indickém a Tichém oceánu.

189

Kanicovití Serranidae

Okoun mořský Dicentrarchus labrax Ryba je známá v některých evropských jazycích pod názvem mořský okoun, to svědčí o její příbuznosti i zevní podobě s jednou z nejznámějších evropských sladkovodních ryb. Od příbuzných druhů z rodu Serranus se liší přítomností 2 hřbetních ploutví, zuby na jazyce a tím, že břišní ploutve přisedají na břiše až za základem prsních ploutví. Tělo má z boků vmáčklé, hřbetní ploutve jsou od sebe odděleny menší mezerou, hlava je svrchu i z boků kryta cykloidními šupinami. Na žaberních víčkách, zejména na spodní hraně, bývá dva i více ostnitých výrůstků. Zbarvení je z větší části stříbřité. Hřbet bývá tmavě šedý až olivový, u mladších exemplářů někdy s černými skvrnami. Tmavá skvrna je i na zadní části žaberních víček. Okoun mořský žije ve vodách kontinentálního šelfu. Zdržuje se převážně v mešních hejnech. Živí se hlavně sardinkami, za jejichž hejny podniká v letním období migrace. Dožívá se až 20 i více let. Tře se od května do srpna, ve Středozemním moři a u afrického pobřeží však už od konce února. Tření probíhá často v brakické vodě v blízkosti ústí řek. V silně pro-slazené vodě klesají jikry ke dnu, zatímco ve slané vodě se vznášejí ve vodních vrstvách. Larvy se z nich líhnou za 4-7 dní a vzhledem k své značné žravosti velmi rychle rostou. Maso má mořský okoun velmi chutné. Loví ho zejména sportovní rybáři, a to na udice či při podmořském lovu pomocí harpun. V síťových úlovcích bývá zastoupen velmi řídce, ročně se loví 4 000-5 000 tun.

Velikost: 80-100 cm Hmotnost: 10-12 kg Plodnost: 500 000-2 000 000 jiker Rozšíření: Atlantský oceán u břehů Evropy a severní Afriky, Středozemní a Černé moře Nejčastější synonyma: Morone labrax, Perca labrax, Labrax lupus, Dicentrarchus lupus

Příbuzný druh Polyprion americanum je rozšířen v mírném až tropickém pásmu při obou březích Atlantiku. Dorůstá velikosti 60-100 cm, maximálně 2 m a dosahuje hmotnosti až 40 kg.

190

Okounovití Percidae Do čeledi okounovitých patří asi 100 druhů žijících ve sladkých a brakických vodách severní polokoule. Hřbetní ploutve jsou dvě (s výjimkou ježdíků), řitní ploutev má 1-2 tvrdé paprsky. Tělo je porostlé ktenoidními šupinami.

Candát obecný Stizostedion lucioperca Candát je největší evropskou sladkovodní okounovitou rybou. Má úzkou klínovitou hlavu a protáhlé, vřetenovité tělo, ideálně stavěné pro rychlý pohyb v různých vrstvách vody. V dobře ozubených koncových ústech má na konci dolní čelisti 2 nápadně velké, ostré, tzv. psí zuby. Horní čelist dosahuje až za zadní okraj oka, postranní čára končí vždy až na základu ocasní ploutve. Hřbet má šedozelený, na bocích je 8-12 černohnědých pruhů přecházejících ve skvrny, které se objevují i v ocasní a obou hřbetních ploutvích. Břicho je bílé, v době tření zejména u samců tmavne. Candát se vyskytuje na hlubších místech tekoucích i stojatých sladkých vod, ale též v mořských zátokách. Většinu dne se zdržuje skrytě nad tvrdým dnem nekrytým bahnem a rostlinami, k hladině vyplouvá ráno a v podvečer, kdy obvykle loví. Rozmnožuje se nejčastěji v dubnu až květnu. Samec v té době hloubí na dně jamkovité hnízdo o průměru zhruba 0,5 m a hloubce kolem 5 cm. Na očištěné kořínky rostlin do něho klade samice jikry, které samec do vylíhnutí pečlivě hlídá a pohybem ploutví odvívá z jiker kal. Potěr se jen krátce živí zooplanktonem. Po dosažení velikosti 3-5 cm už začíná lovit potěr jiných druhů a v dospělosti se živí téměř výlučně rybami. Žije v menších hejnech a na rozdíl od štiky se v lokalitách zdržuje dále od břehů. Dožívá se 10-15 let, ojediněle až 20 let. Patří mezi nejcennější a hospodářsky nejvýznamnější evropské sladkovodní ryby s kvalitním a chutným masem. Protože je značně náročný na množství kyslíku a čistotu vody, z mnoha lokalit v poslední době mizí či se na nich přirozeně nerozmnožuje. Jeho stavy proto musí být doplňovány umělým či poloumělým chovem. Ročně se loví 18 00023 000 tun. Velikost: 80-100 cm, maximálně 1,3 m Hmotnost: 12-15 kg, maximálně 18 kg Plodnost: 200 000-1 000 000 jiker (110 000220 000 na 1 kg samice) Rozšíření: původně od Aralského moře až po povodí Labe, byl introdukován do značné části západní Evropy a do USA Nejčastější synonymum: Lucioperca lucioperca

Ploutevní vzorec: D, XIII-XV, D21-III/19-23, A 11/10-23 LI.: 80-95

Potravou candáta jsou nejprve větší druhy zooplanktonu (1), potěr a později ryby (plotice - 2, okouni - 3, oukleje a další druhy).

191

Okounovití Percidae

Candát východní Stizostedion volgense Stavbou těla je značně podobný příbuznému candátu obecnému, dorůstá však menších rozměrů a tělo má celkově kratší a vyšší. Horní čelist obvykle nezasahuje dále než ke středu oka. Šupiny jsou poněkud větší, takže v postranní čáře jich je jen 70-83, zatímco u candáta obecného 80-95. Oba druhy se navzájem liší i rozdílným počtem ploutevních paprsků v řitní ploutvi. Jejich zbarvení je značně podobné, jen tmavých pruhů na bocích mívá candát východní většinou 5-7, nerozpadají se ve skvrny a jejich barva je sytější. Žije v nevelkých hloubkách nad písčitým či kamenitým dnem v místech s pomalu proudící vodou. Aktivní je v podvečer a během noci, ve dne se zdržuje spíše v úkrytech na dně. Živí se dravě, a to malými rybkami, mezi nimiž převládají plotice, oukleje a okouni. Větší ryby neuchvacuje, protože má stejně jako candát obecný úzký hltan. Potěr se živí zooplanktonem a larvami vodního hmyzu. Pohlavně dospívá ve stáří 3-4- roky, samice obvykle o rok později než samci. Tře se v dubnu a květnu v mělčí vodě klidnějších zátok a zarostlých ramen. Biologie rozmnožování není podrobně prostudována, ale zřejmě se příliš neliší od candáta obecného. Na většině lokalit se candát východní vyskytuje poměrně řídce, sportovní rybáři si ho často pletou s daleko hojnějším candátem obecným. Má chutné a kvalitní maso. Velikost: 35-40 cm, ojediněle až 50 cm Hmotnost: 0,5-1,5 kg, maximálně 2 kg Rozšíření: severní přítoky Kaspického a Černého moře od Uralu po Dunaj. Zdržuje se převážně v sladkých vodách, pouze z ústí Volhy vyplouvá do přilehlých oblastí Kaspického moře. Nejčastější synonymum: Lucioperca volgense Ploutevní vzorec: D, XII-XIV, D21-II/20-22, A II/9-10 LI.: 70-83 Candát obecný má lysou preoperkulárni kost (1) a tzv. vlčí zuby, candát východní má preoperkulárni kost šupinatou (2) a všechny zuby jsou zhruba stejně velké.

192

Okounovití Percidae

Okoun říční Perca fluviatilis Okoun říční je hojný téměř v celé Evropě. Tělo má poměrně vysoké, výška vyklenutí hřbetu však značně kolísá podle podmínek, v kterých žije. Na klínovité hlavě s koncovými, dobře ozubenými ústy jsou velké oči, dvě hřbetní ploutve jsou od sebe zřetelně odděleny. Na první z nich, tvořené pouze ostnitými, nevětvenými ploutevními paprsky, je vzadu charakteristická černá skvrna. Zbarvení těla je šedozelené až žlutozelené, s tmavším hřbetem a 5-9 černými pruhy na bocích. Břicho je světlejší, prsní, břišní, řitní a ocasní ploutve jsou žlutooranžové až červené. Okoun říční se vyskytuje na nejrůznějších lokalitách v tekoucích i stojatých vodách od tůní v horních tocích potoků a řek až po rybníky a přehradní jezera. S oblibou vyhledává místa zarostlá vodní vegetací, s ponořenými stromy a kořeny, neboť stínům ve vodě je dobře přizpůsoben svým pruhovaným zbarvením. Tře se na jaře ve větších hejnech, obvykle v dubnu až květnu. V noci setrvávají dospělí okouni i potěr bez jakékoliv aktivity u dna, do hejn se shlukují opět až s počínajícím úsvitem. Pouze staří, velcí okouni žijí samotářsky. Na mnoha lokalitách jsou populace okounů značně přemnožené a z nedostatku potravy pomalu rostou. Okouni jsou oblíbeným objektem sportovního rybolovu, neboť mají chutné, tuhé a bílé maso. Ročně se uloví 5 000-15 000 tun okounů. Velikost: 30 cm, ojediněle 40 cm, maximálně 50 cm Hmotnost: nejčastěji 0,3-0,5 kg, vzácně 1-2 kg, ojediněle 4-5 kg Plodnost: 80 000-250 000 jiker na 1 kg hmotnosti samice Rozšíření: Evropa (chybí ve Skotsku, Norsku a na jihoevropských poloostrovech), Sibiř až po řeku Kolymu Ploutevní vzorec: D, XIII-XVII, D2I-III, 13-16, A II, 8-9 LI.: 54-77 Samice vytírají jikry na mrtvou i živou vegetaci nebo na kameny v pásech spojených rosolovitou hmotou, ta je chrání před nepřáteli.

Potěr okouna se živí korýši (1,2), od velikosti 20 cm převážně potěrem a malými rybkami (3,4), ale i nymfami vodního hmyzu (5).

193

Okounovití Percidae

Ježdík obecný Gymnocephalus cernua Ježdík obecný má tělo zploštělé ze stran a mírně vyklenutý hřbet s jedinou hřbetní ploutví. Hřbet je šedozelený, s tmavými skvrnkami, boky nahnědlé, skřele lehce namodralé, s kovovým leskem, břicho je žlutobílé. Nepárové ploutve mají četné drobné tmavé skvrnky. Roste velmi pomalu, délky 10 cm dosahuje až v pátém či šestém roce života. Samci pohlavně dospívají již koncem prvého roku života, samice až ve druhém roce. Tře se v dubnu až květnu, samice klade jikry na písčité nebo kamenité dno. Tření probíhá v hejnech po čtyřiceti i několika stech jedincích v hloubce do 2 m. Jikry jsou v průměru asi milimetr velké a rodiče je nechrání. Larvy se líhnou po jednom až dvou týdnech v závislosti na teplotě vody. Po strávení žloutkového váčku přecházejí na výživu nejdrobnějším zooplanktonem. V dospělosti se živí ježdík larvami hmyzu, červy, potěrem ryb a jejich jikrami. Zdržuje se většinou při dně v dolních tocích řek, ale i v rybnicích a přehradních nádržích. V některých kaprových rybnících vytváří velmi početné populace, které potravně konkurují plůdku kapra a dalším druhům. Spokojuje se s málo průhlednou vodou, neboť při lovu potravy není tak závislý na zraku jako např. okoun. Ježdík se vždy schovává před přímým světlem a vyhledává i vodu chladnější, proto v létě se stahuje do větších hloubek. Zimu přečkává v ústích větších řek nebo v jámách jezer či rybníků. Jeho maso je velmi kvalitní. Rybáři používají ježdíky jako nástrahu na mníka či candáta. Velikost: 15-18 cm, maximálně 25 cm Hmotnost: 100-150 g, maximálně 200 g Plodnost: 1 000-6 000 jiker Nejčastější synonymum: Acerina cernua Ploutevní vzorec: D XI-XVI/11-15, A II/5-6 L.I.: 35-40 Rozšíření dvou příbuzných druhů ježdíka obecného (modrá) a ježdíka žlutého (červená).

194

Okounovití Percidae

Ježdík žlutý Gymnocephalus schraetser Ježdík žlutý má nápadně protáhlý rypec, z boků zploštělé a relativně nižší tělo než ježdík obecný. Šupiny jsou menší, proto jich je v postranní čáře o polovinu více než u předcházejícího druhu (55-62). Také přední část hřbetní ploutve je delší a má víc tvrdých paprsků než u ježdíka obecného. Hřbetní strana těla je olivově zelená, boky jsou žluté, se třemi až čtyřmi podélnými černými, někdy přerušovanými pruhy. V přední části hřbetní ploutve jsou oválné tmavé skvrny v pravidelných řadách.Ježdík žlutý obývá hlubší části toků s proudivou vodou a kamenitým či písčitým dnem. Vytváří menší hejna. V některých lokalitách se vyskytuje společně s ježdíkem obecným. Jako potrava mu slouží larvy hmyzu a jikry a potěr různých druhů ryb. Početnost populací ježdíka žlutého však není nikdy natolik vysoká, aby mohl být vážným konkurentem ostatním druhům ryb. V rybnících se nevyskytuje. O rozmnožování nejsou známy doposud žádné podrobnosti, lze však předpokládat, ze charakter tření bude podobný jako u ježdíka obecného, bude však vyhledávat proudivé úseky řek. Ježdík žlutý je jen ojediněle uloven na udici. V řekách tekoucích do Černého moře se vyskytuje ještě jeden druh ježdíka (G. acerina), má podobný tvar těla jako ježdík žlutý, ale bez příčných pruhů. Dává rovněž přednost proudivým úsekům, vytírá se časně na jaře, jikry se po výtěru přilepují ke dnu. Vývoj ježdíka žlutého při 14 oC probíhá 7-8 dní a dalších 9-10 dní larvy tráví žloutkový váček. Je velmi ceněn při přípravě rybí polévky. Velikost: 10-20 cm, maximálně 24 cm Hmotnost: do 150 g Plodnost: 2 000-10 000 jiker Rozšíření: povodí Dunaje od Bavorska až po deltu Ploutevní vzorec: D XVII-XIX/12-13, A II/6-7 L.I.: 55-62 Příbuzný druh ježdík Balonův (Gymnocephalus baloni) žije v hlavním toku Dunaje.

Důležitou potravou ježdíků jsou larvy jepic (1), larvy pakomárů (2) a perloočky (3).

195

Okounovití Percidae

Drsek menší Zingel streber Vřetenovitým tvarem těla se silně podobá příbuznému drsku většímu, je však o poznání nižší a protáhlejší a má štíhlý, tužkovitý kořen ocasu. Na rozdíl od drska většího nemá přední část břicha pokrytou šupinami. Základní zbarvení je žlutohnědé nebo šedohnědé, se 4 až 5 zřetelnými tmavými šikmými pruhy. Drobné černé skvrny na těle chybějí. Kromě zbarvení a tvaru těla se od drska většího liší ještě menším počtem paprsků v řitní ploutvi a hřbetních ploutvích a nižším počtem šupin v postranní čáře.Způsob života a potrava drska menšího jsou obdobné jako u drska většího. Na rozdíl od něho žije často i v hlubších, proudivých úsecích menších podhorských řek, takže lze předpokládat, že je citlivější na znečišťování vody a že má větší nároky na množství kyslíku. Roste pomaleji a dožívá se patrně maximálně veku 5 let. Tře se v březnu a dubnu a v této době se objevují u ryb obou pohlaví na hlavě, těle a prsních ploutvích třecí bradavky, samci jich mají víc než samice. Pro sportovní rybolov není vhodným druhem, navíc jeho početnost trvale klesá. Jako vzácný endemický druh a ojedinělý příklad přizpůsobení evropských okounovitých ryb proudivému prostředí si zasluhuj plnou ochranu.

Velikost: 12-17,5 cm Hmotnost: až 170 g Plodnost: 600-4 200 jiker Rozšíření: povodí Dunaje, Prutu, Dněstru a Vardaru Nejčastější synonymum: Aspro streber Ploutevní vzorec: D, VII-IX, D21-II/l 1-13, A 1/10-11 L.I.: 70-82

Ve Rhóně žije příbuzný druh Zingel asper. Dosahuje délky 25 cm a má kratší ocasní násadec než drsek menší.

196

Okounovití Percidae

Drsek větší Zingel zingel Má protáhlé, vřetenovité, na průřezu téměř kruhovité tělo s poměrně velkou, shora zploštělou hlavou, se spodními ústy a vystupujícím rypcem. Tělo včetně části hlavy a přední části břicha je pokryto na pohmat drsnými, ktenoidními šupinami. Má 2 hřbetní ploutve, které jsou od sebe relativně dosti vzdálené. V přední z nich jsou výlučně tvrdé paprsky. Základní zbarvení je žlutošedé, hřbet má až nahnědlý odstín. Po těle jsou nepravidelně rozptýleny drobné tmavé skvrnky, bývají tam i 4 tmavé příčné pruhy, které jsou však často málo zřetelné. Drsek větší žije výlučně v hlavním korytě řek se silnějším proudem a štěrkovitým až písečným dnem, k břehům se přibližuje jen výjimečně. Pohybuje se při dně krátkými poskoky. Ve dne se ukrývá ve výmolech dna a pod kameny, na lov potravy vyjíždí až za šera. Aktivně přijímá potravu zejména v noci, o tom svědčí převážně noční úlovky sportovních rybářů. Živí se hlavně bezobratlými živočichy dna a drobnějšími rybkami. Při tření, které probíhá v dubnu až květnu, kladou samice velké, lepkavé jikry na štěrkovité dno. Podle některých pramenů zahrabávají jikry do dna, podobně jako lososovité ryby. Početnost drska většího v posledních letech stále klesá, zřejmě vlivem znečištění, proto je řazen mezi druhy ohrožené vyhynutím. Bývá ojedinělým úlovkem sportovních rybářů. Jeho maso je považováno za chutné.

Velikost: 30-40 cm, výjimečně až 45 cm Hmotnost: až 1 kg Plodnost: 500-5 000 jiker Rozšíření: povodí Dněstru a Dunaje Nejčastější synonymum: Aspro zingel Ploutevní vzorec: D, XIII-XV, D21/18-20, A 1/11-14 LI.: 82-95

Romanichthys valsanicola je rozšířen pouze v přítocích Dunaje v Rumunsku. Žije v podobných vodách jako vranka pod kameny v proudu.

197

Okounkovití Centrarchidae Čeleď okounkovitých zahrnuje 32 druhů sladkovodních ryb s jednou hřbetní ploutví, jejíž přední část je nižší než zadní, a s vysokým, z boku stlačeným tělem. Živí se rybami anebo bezobratlými živočichy. Pocházejí ze Severní Ameriky, ale řada druhů byla postupně aklimatizována v Evropě i jinde.

Okounek pstruhový Micropterus salmoides Druh byl dovezen do Evropy koncem minulého století Severní Ameriky, kde žil původně v povodí Mississippi a v oblasti Velkých jezer. Tvarem těla připomíná robustního okouna. Má jedinou hřbetní ploutev, jejíž přední, ostnitá část je výrazně nižší a je od zadní části, tvořené větvenými ploutevními paprsky, zřetelně oddělena hlubokým výřezem. Ústní otvor je velký a jeho koutky dosahují za zadní okraj oka, čelisti jsou dobře ozubené, drsné šupiny zasahují deseti řadami i na skřele. Celkové zbarvení těla je nazelenalé, boky jsou obvykle zlatolesklé až stříbřitě zelené, břicho žlutobílé. U dospělých ryb probíhá od oka ke kořeni ocasu tmavý pás; po celém těle jsou tmavé skvrny, velká černá skvrna je vždy na konci skřele. Zbarvení je však značně proměnlivé a přizpůsobuje se prostředí. Původním cílem aklimatizace okounka pstruhového v Evropě bylo rozšířit zde počet hospodářsky i sportovně zajímavých druhů. Tento záměr se však plně nevydařil, neboť zde dorůstá menší velikosti a požíráním ryb konkuruje původním druhům dravých ryb. Pohlavně dospívá v evropských podmínkách ve třetím až čtvrtém roku života, tře se většinou od května do července. Podobně jako u candátů připravuje samec na dně kruhovité hnízdo o průměru 30-90 cm a láká do něho k výtěru postupně několik samic. Snůšku střeží až do rozplavání larev. V potravě kromě vodního hmyzu a ryb tvoří důležité procento žáby a jejich pulci, kteří se v potravě jiných druhů ryb vyskytují jen vzácně. Velikost: 30-35 cm, ojediněle až 50 cm (v Severní Americe až 80 cm) Hmotnost: 1-2,5 kg (v Severní Americe 8-10 kg) Plodnost: 30 000-60 000 jiker na 1 kg hmotnosti samic Rozšíření: Severní Amerika, v Evropě povodí Dunaje a většina západoevropských zemí, jižní Afrika Ploutevní vzorec: D X-XI/12-13, A III/10-11 L.I.: 57-68

Příbuzný druh okounek černý (Micropterus dolomieu), je rozšířen ve východní části Severní Ameriky, kde dorůstá velikosti 20-38 cm. Jeho introdukce do Evropy koncem minulého století se nezdařila.

198

Okounkovití Centrarchidae

Slunečnice pestrá Lepomis gibbosus Je to zřejmě nejpestřejší evropská sladkovodní ryba, která si na rozdíl od střevle, lipana či sivěna udržuje své pestré zbarvení po celý rok. Tělo má vysoké, okrouhlé, z boků silně stlačené a porostlé velkými šupinami. Hřbetní ploutev je dlouhá. Hřbetní strana těla je obvykle olivově zelená, boky jsou namodralé, s okrouhlými oranžovými až červeno hnědavými skvrnami. Na žaberním víčku jsou zářivě modré až modrozelené zvlněné a podélně probíhající proužky. Na jeho protáhlém a dozadu směřujícím výběžku je tmavě lemovaná červená skvrna. Břicho je narůžovělé až oranžové. Slunečnice pestrá žije všude především v mělkých, zarostlých místech řek i jezer s čistou stojatou či mírně proudící vodou. Živí se planktonem, bezobratlými živočichy dna i plůdkem ryb. Pohlavně dospívá ve třetím až čtvrtém roce života, tře se v květnu a červnu. Samci odstraňují ze dna nečistoty a hloubí si v něm ploché hnízdo o průměru 2040 cm. Hnízda jsou často v menších koloniích, nedaleko od sebe. V době budování a určitou dobu po dohotovení hnízda samec od něj prudkými výpady odhání jiné ryby, včetně vlastních samic. Výpady proti samicím se začínají po čase zmírňovat a nakonec je začne samec zahánět nad hnízdo. Při vlastním třecím aktu leží samice v hnízdě na boku pod samcem a obě ryby za chvění vypouštějí v krátkých intervalech jikry a mlíčí. Tření trvá většinou 15-30 minut a po jeho skončení samec partnerku opět do hnízda odhání a střeží snůšku do vylíhnutí larev. Velikost: 15-20 cm, maximálně 25 cm Hmotnost: 0,2-0,3 kg, maximálně 0,5 kg Plodnost: 500-5 000 jiker Rozšíření: původně východní část Severní Ameriky. Do Evropy byla koncem minulého století dovezena k chovu v parkových a zahradních nádržích i akváriích. Pronikla dotud do volných vod a dnes se ostrůvkovitě vyskytuje v západní, střední i části východní Evropy, včetně britských ostrovů Ploutevní vzorec: D X/10-13, A 111/10-12 LI.: 35-46 Do Evropy byl introdukován též příbuzný drah Amploplites rupestris z východní části Severní Ameriky, kde dosahuje délky až 30 cm a hmotnosti kolem 0.5 kg. V době tření staví samec hnízdo podobně jako ostatní zástupci čeledi.

199

Cejni mořští Bramidae Příslušníci čeledi Bramidae mají vysoké tělo (bývají též nazýváni mořskými cejny) s dlouhou hřbetní i řitní ploutví. Patří sem asi 10 druhů zdržujících se v otevřeném moři.

Cejn mořský Brama brama Tělo má vysoké, stlačené z boků. Hřbetní i břišní ploutve jsou dlouhé, ocasní ploutev je silně vykrojena. Ploutve jsou pokryté šupinami. Hřbet je šedomodrý, někdy šedozelený, boky a břicho mají stříbřitý namodralý lesk. Po smrti stříbřité zabarvení mizí a ryba ztmavne. Prsní ploutve a oči jsou zlatě lemovány, hřbetní a řitní ploutve jsou tmavé. Tření probíhá v hloubce při teplotě kolem 20oC. Potěr byl nalezen v hloubkách až 2 700 m jak ve Středozemním moři, tak ve střední části Atlantiku. Dospělé ryby se živí především drobnými hejnovými rybkami. Cejn mořský žije ve volném moři v hloubkách 100-300 m, v severní části svého areálu areálu ještě hlouběji. U západních pobřeží Evropy se obvykle naleznou mrtvé kusy vyplavené na břeh podzimními proudy. Někdy se však objevuje v tralech při lovu ryb v Severním moři. Ve Středozemním moři je častější. Jeho svalovinu často napadají parazitičtí červi, tím se snižuje jeho hodnota jako lovné ryby. Speciální lov mořského cejna je organizován u západních pobřeží Pyrenejského poloostrova, kde koncem zimy a začátkem jara stovky malých lodí kladou lovné šňůry, jejichž háčky jsou v hloubce 90-110 m. Úlovky bývají někdy velmi dobré, na 100 háčků se uloví až 60-70 cejnů. Celkově se ročně loví 5 000-11 000 tun. Velikost: 65-70 cm, maximálně 80 cm Hmotnost: 2-4 kg, maximálně do 6 kg Rozšíření: Středozemní moře, severovýchodní Atlantik od Skandinávie po Madeiru, okolí Islandu Nejčastější synonymum: Brama raji Ploutevní vzorec: D III-V/30-33, A II-III/27-30 L.I.: 70-85 Hlavní složky potravy cejna mořského tvoří placky (1), sledi (2) a makrely (3).

200

Modrákovití Centracanthidae Čeleď modrákovitých tvoří 2 rody se 7 druhy, rozšířené podél východního pobřeží Atlantského oceánu. Mají protáhlé, z boků mírně stlačené tělo.

Modrák evropský Spicara alcedo Je to menší ryba s protáhlým a nízkým tělem (jeho výška činí obvykle 17-20 % celkové délky). Průměr oka je menší než předoční rozpětí (vzdálenost předního okraje oka od špičky rypce). Hřbetní strana těla je zbarvena šedohnědě až modrošedě, na bocích jsou světlejší široké příčné pruhy, a to zejména u samic v době tření. U samců se v té době naopak zvýrazňují na bocích těla a na hlavě modré až modrozelené skvrny a podélné pruhy se stříbřitým leskem. Modravé zbarvení se u samců objevuje i v hřbetní ploutvi. Nápadným znakem je tmavá skvrna na bocích těla nad špičkami prsních ploutví.Modrák evropský se zdržuje v pobřežních vodách, obvykle v porostech řas a mořských trav nad písčitým nebo bahnitým dnem. Zde se od dubna do července i tře. Samci v té době vytloukají ocasní ploutví na dně talířovitá hnízda. Výtěr probíhá během dne, v noci se přerušuje. Oplozené jikry se přilepují k podkladu dna. Podobně jako ostatní příslušníci tohoto rodu je i modrák evropský typickým příkladem proterogynického hermafrodita. Téměř všechny larvy se vyvíjejí zprvu jako samice a pohlavně dozrávají koncem prvního roku života. Ve stáří 3 let dochází při velikosti 1315 cm k přeměně pohlaví, takže ryby větší než 16 cm jsou prakticky výlučně samci. Ze všech druhů čeledi má modrák evropský nejchutnější maso a ve Středozemním a Černém moři se intenzívně loví. Ročně se uloví 12 000-16 000 tun různých druhů modráků, modrák evropský z nich tvoří převážnou část.

Velikost: 14-16 cm (samice), až 20 cm (samci) Plodnost: 2 500-12 000 jiker Hmotnost: 50-120 g Rozšíření: Středozemní a Černé moře, Atlantský oceán u španělského a portugalského pobřeží Nejčastější synonymum: Maena smaris Ploutevní vzorec: D X-XII/9-12, A III/8-10 L.I.: 80-94 Příbuzný druh Spicara maena má nápadně vysoké tělo a dorůstá délky 25 cm. Samci v době tření stavějí v písčitém dně jamky o průměru asi 50 cm.

201

Modrákovití Centracanthidae

Modrák středomořský Spicara smaris Tvarem těla i způsobem života se značně podobá příbuznému modráku evropskému. Průměr oka je stejný nebo větší než předoční rozpětí. Odlišuje se i zbarvením; hřbet má šedohnědý až tmavě žlutohnědý, boky světlejší, se žlutým odstínem a podélnými modrými pruhy. Nad koncem prsních ploutví je výrazná tmavá skvrna a někdy i několik slabě zřetelných příčných pruhů. Modravé skvrny jsou i v hřbetní a řitní ploutvi. V období tření barvy nabývají na intenzitě. Modrák středomořský žije v pobřežních vodách v obdobných lokalitách jako modrák evropský, vstupuje však i do ústí řek. Biologie rozmnožování je u obou druhů shodná. V průběhu roku podniká třecí a potravní migrace s maximy na jaře a na podzim. Na zimu odplouvá do hlubších vod a při teplotě vody nižší než 10 °C se u pobřeží nevyskytuje. Živí se zooplanktonem a drobnými živočichy dna. Synonymika druhů rodu Spicara je značně složitá, neboť v minulosti byly u těchto ryb rozdíly ve zbarvení obou pohlaví či sezónní změny zbarvení považovány často za rozdíly druhové, a tak tytéž druhy byly popsány různými autory pod různými jmény. Složitou situaci ještě více komplikuje proterogynický hermafroditismus, kdy původní samice po přeměně fungují jako samci.

Velikost: 13-16 cm (samice), 15-20 cm (samci) Hmotnost: 50-100 g Plodnost: 1 000-10 000 jiker (podle jiných pramenů 6 000-63 000 jiker) Rozšíření: Středozemní, Černé a Azovské moře, Atlantský oceán u západního pobřeží Pyrenejského poloostrova Nejčastější synonyma: Spicara flexuosa, Maena chryselis Ploutevní vzorec: D X-XII/10-12, A III/8-10 L.I.: 70-82

Z uvedených druhů rodu Spicara je nejrozšířenější modrák středomořský (modře). Ostatní dva druhy dosahují na východ pouze do západní Části Černého moře (Červeně).

202

Lodivodovití Carangidae Ryby čeledi lodivodovitých mají dvě hřbetní ploutve, první krátkou a druhou dlouhou. Rovněž řitní ploutev je dlouhá. Celkem sem patří asi 200 druhů mořských ryb.

Kranas drsný Trachurus trachurus Štíhlé, z boků silně stlačené tělo, úzký kořen ocasu, protáhlé prsní ploutve, a zejména zakřivená postranní čára lemovaná kostěnými štítky patří mezi typické znaky kranasů. Kostěné štítky podél postranní čáry jsou opatřeny dozadu obracenými ostrými trny, zejména v ocasní části těla. Jedním ze 6 druhů kranasů vyskytujících se při evropském pobřeží je kranas drsný. V jeho zbarvení převládá šedomodrý odstín, na hlavě, v prsních a ocasní ploutvi probleskuje i žlutavý nádech. Kranas drsný je pelagický druh žijící většinou v otevřených vodách nad kontinentálním šelfem. Na většině lokalit se sdružuje do velkých hejn a podniká dlouhé migrace. Počátkem léta se stěhují kranasi za potravou do severních vod, s postupným ochlazováním vody se vracejí zpět na jih. Živí se převážně zooplanktonem, větší jedinci pak menšími rybami, zejména sleďovitými. V mírném pásmu dochází ke tření v letním období, v tropických vodách probíhá rozmnožování po celý rok. Vlastní výtěr je dávkovitý. Kranas drsný má chutné maso, a proto patří mezi důležité průmyslově lovené ryby. Roční úlovek v posledních letech kolísá mezi 200 000-370 000 tun. Velikost: převážně 25-30 cm, výjimečně až 50 cm Hmotnost: až 1,5 kg Plodnost: 3 000-130 000 jiker Rozšíření: východní část Atlantského oceánu od norského Trondheimu až po jižní Afriku, Středozemní a Černé moře, západní část Atlantského oceánu při argentinském a brazilském pobřeží Nejčastější synonyma: Scomber trachurus, Cranax trachurus Ploutevní vzorec: D, VIII, D21/28-34, A, II, A21/23-29, V 1/5, P 20-21 Příbuzný druh Trachurus capensis bývá někdy považován pouze za poddruh T. trachurus. Žije při západním pobřeží Afriky od rovníku až k břehům Mosambiku na východě Afriky. Dosahuje délky maximálně 50 cm, většinou pouze 25-35 cm.

203

Lodivodovití Carangidae

Kranas středomořský Trachurus mediterraneus Zbarvením, tvarem a velikostí se dosti podobá kranasu drsnému. Liší se od něho zejména výrazně menšími kostěnými štítky kryjícími zakřivenou postranní čáru. Jako ostatní kranasi má 2 hřbetní a 2 řitní ploutve. Podobně jako kranas drsný podniká delší migrace za potravou. V mládí se živí zooplanktonem, v dospělosti zejména malými rybami. Například v Černém moři se v jeho potravě objevují nejčastěji mladé ančovičky a hlaváči. Pohlavně dozrává ve stáří 2 let, ve Středozemním a Černém moři se tře od května do srpna. Výtěr je porcionální a dochází k němu obvykle ve večerních hodinách. Larvy a potěr do stáří jednoho roku se často ve velkém množství zdržují pod klobouky medúz (zvláště kořenoústky plicnaté), kde jsou chráněni před nepřáteli. V Černém moři žijí dvě ekologické rasy (malí a velcí kranasi), které žijí v oddělených hejnech a liší se navzájem kromě velikosti i plodností a délkou života. Příslušníci malé ekologické rasy se dožívají obvykle 78 let, velké 13-14 let života. Kranasi stejně jako příslušníci dalších rodů čeledi Carangidae na první pohled trochu připomínají makrely, a proto jsou v některých jazycích (např. v ruštině a angličtině) nazývány koňské nebo pichlavé makrely. Potěr a menší jedinci jsou oblíbenou kořistí rybožravých ptáků, hlavně racků. Roční úlovky se pohybují mezi 70 000-120 000 tun.

Velikost: 30-40 cm, výjimečně až 55 cm Hmotnost: 1-2 kg Plodnost: 100 000-200 000 jiker u malé rasy 100 000-2 000 000 jiker u velké rasy Rozšíření: Středozemní, Černé a Severní moře, Atlantský oceán u západního pobřeží Evropy Ploutevní vzorec: D, VIII, D21/26-34, A, II, A21/21-31

Oba drahý kranasů lze snadno rozeznat podle velikosti štítků v postranní čáře. Kranas drsný (1) má tyto štítky nápadně velké, kranas středomořský (2) naopak malé.

204

Lodivodovití Carangidae

Lodivod mořský Naucrates ductor Tělo torpédovitého tvaru je na průřezu okrouhlé, hlava je z boků pokryta šupinami. Na obou stranách ocasního násadce se táhne středem masitý kýl. Přední část řitní ploutve je tvořena dvěma a hřbetní ploutve 3. až 5. krátkými, blanou navzájem nespojenými tvrdými ostny. Základní zbarvení je šedomodré, ve spodní polovině těla převážně stříbřité. Typické pro lodivoda jsou však široké tmavé příčné pruhy, kterých je 5-7. Okraj ocasní ploutve je světlý, okraj prsních ploutví je tmavý. Lodivod mořský je rozšířen ve všech světových oceánech, v oblastech s vodou teplejší než 18oC. Do chladnějších vod zabloudí jen zřídkakdy. Oceánem podniká daleké migrace. Malá hejna lodivodu vytrvale doprovázejí na značné vzdálenosti velké živočichy, hlavně žraloky, rejnoky a delfíny, ale i námořní lodě. Tato vlastnost se vysvětluje různě. Převládá názor, že se lodivodi živí zbytky potravy doprovázených živočichů a odpadky z lodí. To však nekoresponduje se skutečností, že v žaludcích ulovených lodivodu bývají většinou nalézány menší druhy ryb. Jiné vysvětlení je, že doprovázená velká zvířata a lodě slouží jako nosiči a "ochránci" jiker lodivodu, které se na ně přichycují lepivými výrůstky. To, že se lodivodi často pohybují v blízkosti hlavy žraloků, a přesto nejsou napadáni, zdůvodňují odborníci jednak velkou pohyblivostí lodivodu, jednak tím, že jim obírají z kůže parazity. Larvy i potěr se značně odlišují od dospělých jedinců, proto byly v minulosti několikrát popisovány jako samostatné druhy. Velikost: 30-50 cm, maximálně 70 cm Hmotnost: 0,5-1,5 kg, výjimečně až 2,5 kg Rozšíření: kosmopolitní Synonymum: Gasterosteus ductor Ploutevní vzorec: D III-V + I-II/26-28, A II + 1/16-18, V 5-6

Lodivodi doprovázející žraloka.

205

Okouncovití Pomatomidae Čeleď okouncovití systematicky náleží do blízkého příbuzenství s čeledí Carangidae a Serranidae. Zahrnuje jediný rod s jediným druhem.

Okounec skákavý Pomatomus saltatrix Tato dravá, pelagicky žijící ryba dosahuje v dospělosti délky přes 1 m. Tělo i boky hlavy má pokryté drobnými cykloidními šupinami, čelisti i patro jsou vyzbrojeny silnými a ostrými zuby. První hřbetní ploutev je kratší a nižší než druhá a tvoří ji tvrdé ostny. Hřbet je zelenavý až zelenošedý, břicho a boky těla pod postranní čárou jsou stříbřité. U základu prsních ploutví je tmavá skvrna. Okounec skákavý žije většinou ve větších hejnech na otevřeném moři, kde sleduje hejna různých pelagických ryb, ty jsou také hlavním zdrojem jeho potravy. V některých letech a v určité době se objevuje ve velkém množství i u pobřeží. Podniká poměrně dlouhé potravní migrace, jejich systém však dosud není přesněji prostudován. Zdá se, že v létě migruje na sever, odsud se na podzim vrací do nižších zeměpisných šířek. Tře se na jaře a v létě pravděpodobně na otevřeném moři, jikry má pelagické. Potěr se zdržuje nejprve ve větší hloubce a až po dosažení velikosti kolem 10 cm se přibližuje k pobřeží. Od této velikosti se začíná živit plůdkem jiných druhů ryb, předtím požírá hlavně korýše a larvy měkkýšů. Okounec skákavý je poměrně významným objektem průmyslového rybolovu, zejména u atlantského pobřeží Ameriky, kde je loven vlečnými sítěmi. Celkové roční úlovky se pohybují okolo 30 00040 000 tun. Sportovní rybáři a potápěči ho s oblibou loví na udice i harpuny. Velikost: 60-90 cm, maximálně 1,2 m Hmotnost: 12-15 kg, ojediněle až 25 kg Plodnost: 100 000-200 000 jiker, podle některých pramenů až 1 200 000 jiker Nejčastější synonyma: Perca saltatrix, Temnodon saltator Ploutevní vzorec: D, VII-VIII, D21/24-28, A I1-III/26-28, V 1/5

Mapka rozšíření okounce skákavého.

206

Smuhovití Scienidae Čeleď smuhovitých sdružuje převážně ryby zdržující se v tropickém, méně pak i v mírném pásmu všech oceánů. Tvar těla je podobný okounům, hřbetní ploutev je dlouhá s hlubokým výřezem. Charakteristickým znakem šmuh je jejich schopnost vydávat silné zvuky pomocí zvláštních svalů u plynového měchýře. Jejich chvění je plynovým měchýřem účinně zesilováno. Vydávaný zvuk je tak silný, že je ho slyšet nad hladinou. Patří sem asi 150 druhů mořských ryb, některé z nich však vplouvají i do ústí velkých řek.

Smuha tmavá Sciena umbra Její zbarvení je převážně tmavě šedé, hnědé až žlutozelené, břicho je světlejší. Tmavé břišní ploutve a řitní ploutev mají první paprsky bílé. Smuha tmavá žije na pobřežním šelfu v hejnech, obvykle v hloubkách 2-10 m, výjimečně i hlouběji. S oblibou vyhledává nárosty rostlin nad kamenitým dnem. Její potravu tvoří krabi, měkkýši a menší ryby. Tře se v letních měsících. Větší hospodářský význam nemá, přestože její bílé maso je poměrně chutné. Ve srovnání s masem dalších druhů šmuh je však méně ceněno. Je velmi oblíbeným objektem sportovního rybolovu harpunami. Její ulovení je velkým zážitkem. Velikosti: 30-50 cm, maximálně 70 cm Hmotnost: 1-2 kg, výjimečně až 4 kg Rozšíření: od Biskajského zálivu při západním pobřeží Evropy a Afriky až pod rovník, Středozemní a Černé moře Nejznámější synonymum: Johnius umbra Ploutevní vzorec: D X-XI/22-25, A 11/6-8 L.I.: 60-66

Příbuzný druh Sciena hololepidotus dorůstá délky 70-150 cm a hmotnosti až 50 kg. Žije ve Středozemním moři a v Atlantském oceánu podél pobřeží Afriky až k břehům Angoly.

207

Smuhovití Scienidae

Smuha pruhovaná Sciena cirrhosa Tvarem těla se podobá smuze tmavé, výrazně se od ní odlišuje především charakteristickým zbarvením - na šedomodrém podkladu má šikmé zlatooranžové pruhy směřující shora kupředu. Rovněž všechny ploutve mají zlatooranžový nádech. Ocasní ploutev pak má okraj mírně vykrojený, na rozdíl od slabě vypouklého u smuhy tmavé. Charakteristickým znakem je i krátký, silný vousek na spodní čelisti. Smuha pruhovaná žije v pobřežních vodách nad měkkým, bahnitým či písčitým dnem porostlým vodní vegetací. Vyskytuje se často i v brakické vodě v ústí řek. Její potravu tvoří především měkkýši a drobné ryby. Tření probíhá v letních měsících, protahuje se však někdy až do podzimu. Při ochlazení vody se ryby stahují do hloubky. Maso smuhy pruhované je bílé a chutné, užívá se především v čerstvém stavu. Větší hospodářský význam však tato ryba nemá. Přesto ji rybáři příležitostně loví jak průmyslově, tak sportovně na udici či harpunami. Loví se většinou v hloubce kolem 150 m. Z příbuzných druhuje významná jihoamerická S. canosai, patřící s ročními úlovky ve výši kolem 5 000 tun mezi důležité konzumní ryby Argentiny.

Velikost: 30-70 cm, maximálně přes 1 m Hmotnost: 1-4 kg, maximálně přes 20 kg Nejznámější synonymum: Umbrina cirrhosa Ploutevní vzorec: D, X-XI, D211/21-23 L.I.: 50-56

Smuha tmavá je rozšířena v Černém a Středozemním moři a v Atlantském oceánu při pobřeží Afriky až k rovníku (červeně), smuha pruhovaná dosahuje v Atlantiku pouze k Zelenému mysu, je však v Rudém moři (modře).

208

Pražmovití Sparidae Velmi početná čeleď pražmovitých zahrnuje především tropické a subtropické ryby. Největší počet druhů se vyskytuje ve východním Atlantiku. Tito tzv. mořští karasi obývají výlučně šelfovou zónu. Patří sem ryby od velikosti 15 cm do 1,5 m. U všech druhů se zpočátku vyvíjejí oba typy pohlavních žláz. Některé druhy mají značný hospodářský význam.

Zubatec obecný Dentex dentex Do rodu Dentex patří asi 15 druhů středně velkých až velkých ryb, zubatec obecný je jedna z nich. Má statné tělo s velkou hlavou, linie hřbetu ostře spadá směrem k rypci. Tlama je velká, vpředu se 4-6 velkými zuby, za nimi jsou jen malé zoubky. Hřbetní ploutev je jedna. Šupiny jsou ktenoidní, poměrně malé. Hlava je kromě čela celá pokrytá šupinami. Hřbet je šedomodrý, boky stříbřité, s modrými skvrnami, břicho je světlé. Hřbetní ploutev je světle modrožlutá, prsní ploutve jsou načervenalé. U dospělých jedinců je na skřelové kosti velká žlutá skvrna. Zubatec obecný je velká ryba, o její biologii je však známo jen málo. Drží se v nevelkých hejnech nad skalnatým podložím v hloubce kolem 200 m. Na jaře připlouvá ke břehům do menší hloubky, v zimě se stahuje zpět na volnou vodu. Je to aktivní dravec, který loví ostatní druhy ryb. Má velmi chutné maso, avšak vzhledem k malé početnosti se jen zřídka objevuje na rybím trhu.

Velikost: do 100 cm, maximálně 1,4 m Hmotnost: do 10 kg Rozšíření: Středozemní a Černé moře, Atlantský oceán od Zeleného mysu po Bretaň Synonymum: Dentex vulgaris Ploutevní vzorec: D XI/11, A III/8 LI.: 62-64

Příbuzný druh Dentex macrophthalmus dorůstá délky 25 cm, maximálně až 40 cm, má nápadně velké oči a drobné šupiny. Rozšíření obou druhů se shoduje.

209

Pražmovití Sparidae

Cejnec prstencový Diplodus annularis Má silné, poměrně vysoké tělo, hřbet rychle klesá směrem k rypci. Jediná hřbetní ploutev zaujímá více než polovinu hřbetu, řitní ploutev je podstatně kratší. Na obou čelistech má mořan po osmi širokých zubech. Dále jsou na čelistech velké zaokrouhlené žvýkací zuby. Boky jsou světle žlutohnědé, se stříbřitým odstínem, hřbet je tmavší, se zlatavým odstínem. Na ocasním násadci je na každé straně velká černá skvrna. Cejnec prstencový patří mezi malé druhy. U části populace dochází k proterandrickému hermafroditismu (tj. nejdříve dospívají samčí, potom samicí pohlavní buňky). Většina populace je však pouze jednopohlavní. Tře se od počátku června do září. Tření je pravděpodobně porcionální a probíhá ve večerních hodinách v příbřežní prohřáté vodě. Jikry jsou pelagické, lze je pozorovat při teplotě přes 20oC. Larvy se drží v povrchové vrstvě vody v hloubce 10-12 m. Potěr se zdržuje na písčitém dně nebo mezi odumřelými lasturami měkkýšů. V říjnu dosahuje délky 30-50 mm. Dospělí jedinci se živí řasami, rozsivkami, mořskými houbami, mnohoštětinatými červy, ale též blešivci a krevetkami. Cejnec je příbřežní mořská ryba, která se drží mezi řasovými zárosty. V zimě odplouvá do větších hlubin. Místy se loví na udici.

Velikost: 7-14 cm, maximálně 35 cm Rozšíření všech tří druhů rodu Diplodus je velmi podobné. V Černém moři je nejrozšířenější cejnec prstencový, ostatní dva druhy jsou tam nalézány pouze výjimečně, a to v západní části. Synonyma: Sparus annularis, Sargus annularis Ploutevní vzorec: D X-XI/11-12, A III/10-ll L.I.: 50-55

210

Pražmovití Sparidae

Cejnec rondelettův Diplodus sargus Od předcházejícího druhu jej lze odlišit podle počtu šupin v postranní čáře; má jich více než 60, zatímco cejnec prstencový méně než 55. Tělo je vyšší, na bocích je 7-9 příčných tmavých pásů, v hřbetní a řitní ploutvi je víc paprsků. Zuby však mají podobný tvar jako u cejnce prstencového. Boky těla cejnce rondelettova jsou stříbřitě šedé, někdy zlatavé, ocasní ploutev má tmavý lem, břišní ploutve jsou šedé. Na hřbetní straně ocasního násadce je na každé straně jedna velká tmavá skvrna, na hřbetě jsou spojené. Je to opět proterandrický hermafrodit. Pohlavní žlázy fungují nejdříve jako samčí, později jako samicí. Tře se od dubna do června na skalnatém podkladě, má však rád i rasové nárosty. Živí se řasami, blešivci, měkkýši a rybami. Zdržuje se v hloubce od 2 do 20 m, začátkem léta proniká i do brakických vod. Potěr tvoří malá hejna. Tu a tam se stává kořistí sportovního rybáře anebo se objeví v úlovcích rybářů lovících sítěmi.

Velikost: 20-30 cm, maximálně • Hmotnost: maximálně 2 kg Rozšíření: Atlantský oceán od jižní Francie až po Angolu, Černé a Středozemní moře Synonymum: Sargus rondeletti Ploutevní vzorec: D XI-XII/12-15, A 111/12-14 LI: 65-72

Příbuzný druh Diplodus vulgaris je nápadný dvěma širokými příčnými tmavými pruhy, jedním na úrovni skřelí, druhým na kořeni ocasu. Dorůstá délky až 30 cm. Žije v mělkém příbřežním pásmu, kde se živí bentosem, ale i rostlinnou potravou (řasami).

211

Pražmovití Sparidae

Okáč obecný Boops boops Tělo této ryby je protáhlé, nestlačené z boků. Nápadné jsou velké oči, jejichž průměr je větší než délka horní čelisti. Zuby na obou čelistech mají několik pilovitých zářezů. Příbuzný okáč žlutý (B. salpa) má vyšší, z boků stlačené tělo, menší oči a v hřbetní ploutvi pouze 11 tvrdých paprsků (okáč obecný jich má víc než 13). Hřbet je olivově nažloutlý, někdy nazelenalý, boky světlejší, se žlutým odstínem a stříbřitým leskem, pod postranní čarou jsou 34 nazlátlé pásy. Břicho je stříbřitě bílé. Okáč obecný se vyskytuje v Atlantském oceánu u jižních břehů Evropy až po Anglii a severní Skandinávii, podél pobřeží Afriky až k pobřeží Angoly, ve Středozemním moři, kde se drží v hejnech po 100 i více kusech. Zdržuje se u břehů do hloubky 150 m na písčitém dně. V Severním moři i v Černém moři se vyskytuje zřídka. Živí se rostlinnou potravou, ale i planktonickými korýši. Pohlavně zralí jedinci jsou 12-15 cm dlouzí. Pohlavní žlázy obsahují samčí i samicí oddíly, ale dále se rozvíjí pouze jedna z nich. Tření ve Středozemním moři probíhá v dubnu. V Černém moři lze nalézt jikry ještě v červenci, v srpnu a září. Hospodářský význam má okáč obecný pouze ve Středozemním moři. Ročně se loví 27 000-32 000 tun.

Velikost: 20-30 cm, maximálně 60 cm Rozšíření: Atlantský oceán při březích Evropy a Afriky Synonyma: Box boops, Sparus boops Ploutevní vzorec: D XIII-XIV/14-17, A 111/16-17 L.I.: 74-82

Příbuzný druh okáč žlutý má vyšší tělo s podélnými modrými a žlutými pruhy. Dorůstá 20-30 cm, maximálně až 45 cm. Je to rostlinožravý druh, který však příležitostně využívá i živočišnou potravu.

212

Pražmovití Sparidae

Růžich červený Pagellus erythrinus Má velkou zkosenou hlavu, velké oči, dlouhé a zašpičatělé prsní ploutve, jejichž paprsky dosahují k počátku základu řitní ploutve a někdy jej i mírně přesahují. Šupiny na hlavě dosahují v meziočním prostoru až k přednímu okraji očí. Horní polovina těla je zbarvena sytě červeně, spodní polovina je světlejší, růžovo stříbřitá. Na hřbetě a horní části boků místy probleskují modrozelené skvrnky, ústní dutina je černá. O jeho biologii je prozatím shromážděno málo údajů. V evropských vodách pobývá během zimy obvykle ve větší vzdálenosti od břehů, připlouvá k nim až na jaře. Zdržuje se nad písčitým či jílovitým dnem v hloubkách 10-120 m, byl však pozorován i nad skalnatým podkladem. Je hermafrodit, jeho pohlavní žlázy fungují v prvních letech života jako vaječník a teprve později jako varlata. Ve Středozemním moři se tře od jara do konce léta, s vrcholem v červenci a srpnu. Plůdek se shlukuje v hejnech na mělčinách. Ružich červený se živí hlavně korýši, menšími měkkýši a rybami žijícími v blízkosti dna. Uvádí se, že v době tření jsou jeho vnitřnosti jedovaté. Loví se u pobřeží Afriky a v menší míře i ve Středozemním moři, hlavně do vlečných sítí. Maso je středně kvalitní. Roční úlovky poklesly z 10 000 tun v roce 1983 na 5 000 tun v roce 1988.

Velikost: 20-30 cm, maximálně 55-60 cm Hmotnost: 1-2 kg, ojediněle až 5 kg Rozšíření: Černé a Středozemní moře, atlantské pobřeží Evropy a Afriky Nejčastější synonyma: Sparus erythrinus, Pagellus bellotti Ploutevní vzorec: D XII/9-11, A III/8-10, V 1/5

Příbuzný druh Pagellus mormyrus rozšířený od Biskajského zálivu po Angolu, ve Středozemním a Černém moři. Dorůstá délky 20-40 cm. Nápadný je příčným pruhováním těla. Často je uváděn pod rodovým názvem Lithognathus.

213

Pražmovití Sparidae

Růžích španělský Pagellus bogaraveo V porovnání s výškou těla má poměrně malou hlavu s velkýma očima, jejichž průměr přesahuje délku rypce. Šupiny dosahují na horní straně hlavy až ke středu hlavy mezi oči. Prsní ploutve jsou dlouhé, nedosahují však až k základu řitní ploutve jako u příbuzného ružicha červeného. Uspořádání zubů na čelistech je však u obou druhů podobné. Přední zuby jsou ohnuté, ostré a nepříliš dlouhé, na bocích čelistí jsou 2-3 řady malých okrouhlých žvýkacích zubů. Zbarvení hřbetní strany těla a ploutví ružicha španělského je růžové až červenooranžové, boky jsou světlejší, břicho stříbřité, někdy s modravým nádechem. U základu prsní ploutve a horního okraje žaberního víčka bývá zvláště u starších jedinců malá tmavá skvrna. Základy paprsků značně vykrojené ocasní ploutve jsou tmavé. Mladé ryby jsou zbarveny světleji. Potěr bývá pozorován a loven většinou v příbřežní zóně poblíž kamenitého dna, v hloubkách kolem 30-40 m. Dospělé ryby žijí ve větší vzdálenosti od břehů v hloubkách 100-300 m, buďto v pelagiále, nebo blízko dna. Živí se hlavně různými druhy ryb, mladší jedinci pak korýši. O biologii rozmnožování stejně jako o způsobu života není příliš známo. Na jih od Anglie se tře koncem léta, v jižních částech areálu rozšíření poněkud dříve. V Biskajském zálivu a Středozemním moři bývá někdy početněji zastoupen v úlovcích získaných vlečnými sítěmi, loví se i na udice. Ročně se ho uloví asi 4 000 tun. Maso má bílé, docela chutné.

Velikost: 30-35 cm, maximálně 50 cm Hmotnost: 1-2 kg, ojediněle až 4,5 kg Nejčastější synonymum: Sparus bogaraveo Ploutevní vzorec: D XII-XIII/11-12, A 111/11-12, V 1/5

Mapka rozšíření ružicha Španělského.

214

Pražmovití Sparidae

Ružich černoskvrnný Pagellus centrodontus Biologií i tvarem těla se podobá ostatním příslušníkům rodu Pagellus. Tělo však má zejména ve srovnání s ružichem španělským trochu vyšší a zavalitější. Prsní ploutve má sice dlouhé, ale na rozdíl od ružicha červeného nikdy nedosahují k řitnímu otvoru. Zbarvením se dosti podobá ružichu španělskému, ale liší se od něj nápadně velkou tmavou skvrnou nad bází prsních ploutví u počátku postranní čáry. Ta probíhá v horní třetině trupu a je dobře viditelná, neboť otvory v šupinách probleskuje tmavší zbarvení. Hřbetní strana těla je hnědočervená až cihlově červená, boky a břicho jsou stříbřitě bílé. Všechny ploutve jsou červené až oranžově červené.Žije většinou v hloubkách 100-300 m v příbřežní zóně, mladší jedinci i v menších hloubkách poblíž břehů. Podniká vertikální i horizontální migrace. Dožívá se až věku 15 let. Rozmnožování probíhá podle zeměpisného polohy obývaných lokalit od jara do pozdního podzimu, s vrcholem v červenci a srpnu. Jikry jsou podobně jako u ostatních příslušníků rodu pelagické. Potravu potěru tvoří řasy a drobní bezobratlí, starší jedinci požírají i potěr a menší ryby. Loví se hlavně vlečnými sítěmi u pobřeží Irska, v Biskajském zálivu a u atlantského i středozemního pobřeží Španělska. Celkové roční úlovky se pohybují v poslední době v rozmezí 12 000-15 000 tun, z toho převážná část připadá na španělskou rybářskou flotilu. Má bílé a chutné maso. Velikost: 30-40 cm, maximálně až 60 cm Hmotnost: 1-2 kg, ojediněle až 5 kg Rozšíření: východní pobřeží Atlantiku od jižního Norska po Maroko, Středozemní a Černé moře, hojnější je v jižní části areálu Nejčastější synonyma: Sparus centrodontus, Pagellus cantabricus Ploutevní vzorec: D XII/1013. A 11/12, VI/5-6

Příbuzný druh Pagellus acarne má podobný areál jako ružich černoskvrnný, chybí však v Černém moři. Na začátku postranní čáry chybí tmavá skvrna, ocasní ploutev je tmavší. Dorůstá délky až 30 cm

215

Pražmovití Sparidae

Pražma obecná Pagrus pagrus Pražma obecná má vypouklou horní stranu hlavy. V hřbetní a řitní ploutvi má menší počet měkkých rozvětvených ploutevních paprsků než příbuzná pražma zlatá. Na obou čelistech má vpředu 4-6 silných špičatých zubů, vzadu pak 2 řady plochých žvýkacích zubů, schopných drtit skořápky měkkýšů. Od pražmy zlaté se liší hlavně zbarvením, převládá v něm růžovo červená barva, na bocích se stříbřitým leskem. Na hřbetě je zbarvení tmavší. Pražma obecná žije většinou nad písčitým nebo jílovitým dnem v hloubkách 20-50 m, výjimečně až 150 metrů i víc. Často vyhledává i dno porostlé řasami či zárosty mořských trav. Podobně jako pražma zlatá je hermafroditická, avšak o jejím rozmnožování a způsobu života není mnoho údajů. K rozmnožování dochází koncem léta a na podzim, jikry jsou pelagické. Larvy a plůdek vyrůstají v mělčích vodách, než kde žijí dospělé ryby. Ty se s příchodem zimy stahují do větší hloubky. Živí se hlavně měkkýši a kraby, jejichž skořápky a vyztužená těla snadno drtí svým silným chrupem. Loví i ryby. Pražma obecná není tak hojná jako předchozí druh. Má bílé, velmi chutné maso. Rybáři ji loví převážně do vlečných sítí, a to hlavně u pobřeží Mauretánie a Senegalu, roční úlovky zde dosahují výše 8 000-12 000 tun. V Středozemním moři kolísají v rozmezí 1 000-2 000 tun. Dost často ji sportovní rybáři loví udicemi.

Velikost: 40-50 cm, výjimečně až 75 cm Hmotnost: 1-3 kg, maximálně 7 kg Rozšíření: Atlantský oceán při pobřeží Evropy a Afriky zhruba od Biskajského zálivu k břehům Angoly, Středozemního moře, zvláště

západní část Nejčastější synonyma: Sparus pagrus, Pagrus vulgaris Ploutevní vzorec: D XII/9-11, A III/8-9, V 1/5

Pagrus ehrenbergi žije v Černém a Středozemním moři a v přilehlé části Atlantiku až po Angolu. Dosahuje délky 30-50 cm, maximálně 60 cm, a hmotnosti 1-4 kg. Zdržuje se ve středních hloubkách od 50 do 200 m.

216

Pražmovití Sparidae

Pražma zlatá Pagrus aurata Má vysoké tělo s dlouhou hřbetní ploutví, obloukovitě zakřiveným hřbetem a vysokou hlavou s ostře zkosenou horní stranou. Na každé čelisti má vpředu po šesti silných, u základu širokých a ostrých špičatých zubech. Ty jsou podstatně větší než ploché, ale rovněž silné žvýkací zuby, které sedí za nimi ve třech řadách. Šupiny zasahují po stranách hlavy až pod oči, na temeni hlavy pak k jejich zadnímu okraji. Zbarvení těla a ploutví je šedomodré, se stříbřitým leskem hlavně na břiše a bocích. Nad základem prsních ploutví při horním okraji žaberního víčka jsou dvě tmavé skvrny, vpředu na hlavě napříč mezi očima pak zlatavý pás. U mrtvých ryb obě nápadné skvrny rychle blednou. Pražma zlatá je v evropských vodách rozšířena poměrně řídce, nejběžnější je v západní části Středozemního moře, nepříliš početná je v Černém moři. Zdržuje se v úsecích s písčitým i skalnatým dnem, nejčastěji v hloubce kolem 30 m. Žije většinou v hejnech, v nich na jaře připlouvá k břehům a s příchodem chladného počasí pak táhne opačným směrem. S oblibou vyplouvá i do ústí řek a lagun, kde je salinita vody nižší. Rozmnožuje se od října do prosince na volném moři a ve větší hloubce. Je proterandrický hermafrodit, u kterého se horní přední část pohlavní žlázy vyvíjí jako varlata a zbytek jako vaječníky. Nejdříve dozrává samčí část žlázy. Pražma zlatá se živí rybami, korýši a měkkýši. Opravdovou pohromu dokáží tyto ryby způsobit v chovech ústřic, k drcení jejich skořápek jim totiž výborně slouží silný chrup. Maso má chutné, roční úlovky kolísají v rozmezí 3 000-5 000 tun. Velikost: 25-35 cm, maximálně 70 cm Hmotnost: 1-3 kg, maximálně až 5 kg Rozšíření: Atlantský oceán u pobřeží Evropy a Afriky, Středozemní a Černé moře. Severní hranicí rozšíření jsou jižní břehy britských ostrovů, jižní hranicí Guinejský záliv Nejčastější synonyma: Sparus aurata, Chrysophrys aurata

Ploutevní vzorec: D XI/12-14, A 111/11-12 Hlavní složky potravy pražmy zlaté jsou krabi (například krab Cancer pagurus - 1, plovací krabi rodu Portunus - 2).

217

Pražmovití Sparidae

Pražma modravá Spondyliosoma cantharus Pražma modravá je zbarvena šedomodře, s tmavším tónem na hřbetní straně a se světlejší šedí a zlatavým nádechem na bocích, tam jsou pod postranní čárou 34 podélné nazlátlé pruhy. Čelo bývá tmavě červené až hnědé, hřbetní i řitní ploutev jsou tmavé, se 2-3 řadami ještě tmavších skvrn. Ocasní ploutev má na okraji tmavý lem, párové ploutve jsou šedavé. Zuby jsou poměrně malé, všechny zhruba stejně velké, ostré a lehce zahnuté. Pouze přední zuby jsou o něco větší a slouží k okusování rasových nárostů. V severních oblastech areálu se tato pražma zdržuje pouze v létě. Dává přednost skalnatému pobřeží, vyskytuje se však i na písčitých lavicích mezi zárosty mořských řas. Patří mezi několik málo druhů čeledi, v níž samec staví před třením hnízdo, obyčejně v podobě mělkého důlku v písčitém dně. Po vytření hlídá samec jikry a líhnoucí se mláďata, která se potom ještě několik neděl sama drží v blízkosti hnízda, než se definitivně rozplavou. Tření probíhá v závislosti na teplotě vody od února do května. Mladé ryby se živí zooplanktonem, dospělí jedinci okusují nárosty mořských řas a žerou i živočichy, kteří se na nich nalézají. V některých oblastech se pražma modravá loví na udici, příležitostně i do sítí. Její početnost však není nikdy tak velká, aby mohla mít větší hospodářský význam.

Velikost: 30-40 cm, maximálně 50 cm Nejčastější synonyma: Sparus cantharus, Cantharus vulgaris Ploutevní vzorec: D XI-XII/10-13, A III/9-10L.I.: 68-75

Mapka rozšíření pražmy modravé.

218

Parmicovití Mullidae Čeleď parmicovitých sdružuje asi 60 druhů menších mořských ryb žijících převážně v pobřežních vodách tropických a subtropických moří. Tělo mají z boku smáčknuté, kryté poměrně velkými tenkými šupinami, hlava je z profilu ostře obloukovitě zkosena, na spodní straně má pár dlouhých vousků. Ze dvou hřbetních ploutví je první tvořena tvrdými nevětvenými paprsky, břišní ploutve jsou před prsními, plynový měchýř chybí.

Parmice nachová Mullus barbatus Základní zbarvení této parmice je nachově červené až hnědočervené, se žlutým až stříbřitým nádechem na bocích a světlejším břichem. Ploutve jsou obvykle načervenalé až zlatožluté. Zbarvení je značně proměnlivé v závislosti na hloubce, denní době a prostředí. Parmice nachová žije většinou v nevelkých hejnech poblíž pobřeží, nad písčitým až bahnitým dnem. Zdržuje se obvykle v menších hloubkách okolo 2-20 m, výjimečně sestupuje až do hloubek 100 m. Na zimu odplouvá dál od pobřeží, na jaře se k němu přibližuje. Rozmnožuje se od května do září, vlastní výtěr probíhá během noci a je dávkovitý. Larvy a potěr vedou pelagický způsob života, na život u dna přecházejí ve velikosti 3,5-5 cm. Parmice se živí různými bezobratlými dna, zejména měkkýši, červy a menšími korýši. Potravu vyhledávají pomocí hmatových vousků naspodu hlavy. Vyhrabávají ve dně při tom menší jamky, a tak podle zakalení vody dokáží rybáři odhadnout, kde se krmí větší hejna. Parmice je důležitý objekt průmyslového rybolovu, neboť má velmi chutné maso. Od počátku osmdesátých let se roční úlovky ohybují v rozmezí 3 500-5 000 tun. Spolu s parmicí pruhovanou byla velmi ceněna už starými Řeky a Římany, kteří je na stůl podávali často živé, aby mohli hodující pozorovat postupnou změnu jejich krásného zbarvení

Velikost: 20-30 cm, maximálně 40 cm (samice) Hmotnost: 1-1,5 kg Plodnost: 4 000-90 000 jiker, podle některých pramenů až 1 milion jiker Rozšíření: Středozemní, Černé a Azovské moře

Ploutevní vzorec: D, VII-VIII, D21/7-8, A II/6-7 Oba druhy parmic lze odlišit podle délky vousků. zkosení Čela a podle barvy hřbetní ploutve: parmice nachová (1), parmice pruhovaná (2).

219

Parmicovití Mullidae

Parmice pruhovaná Mullus surmuletus Je blízkou příbuznou parmice nachové, liší se od ní zbarvením a méně ostrým zkosením přední části hlavy, svírajícím s podélnou osou těla úhel v rozmezí 40-52o, zatímco u parmice nachové 44-58°. Oba druhy se dále liší některými anatomickými znaky, např. počtem pylorických přívěsků střeva a počtem drobných šupin pod okem (parmice pruhovaná má dvě, parmice nachová tři). Jinak se oba druhy tvarem těla i způsobem života značně podobají. Tělo parmice pruhované během dne je červenohnědé, s třemi až čtyřmi podélnými žlutými pruhy, probíhajícími po bocích od očí až k ocasní ploutvi. Při setmění se tyto pruhy rozpadají, takže boky těla jsou mramorované. Na první hřbetní ploutvi bývá obvykle u horního okraje podélný tmavě červený a žlutý proužek. Zbarvení je však značně proměnlivé podle typu lokalit, hloubky, ve které ryby žijí, i podle ročních období. Parmice pruhovaná žije v menších hejnech a zdržuje se hlavně na písčitém dně v hloubkách od 3 do 100 m. Pomocí dlouhých hmatových vousků hledá v nánosech dna potravu, a když ji objeví, vyrývá ve dně poměrně velké jamky. Požírá převážně nejrůznější živočichy včetně potěru některých druhů ryb. Tře se v letních měsících v hloubkách 10-60 m, jikry jsou pelagické. Potěr žije u hladiny a mívá modravý hřbet a stříbřité boky. Také parmice pruhovaná má velmi chutné maso, které platilo už v starověku za pochoutku. V té době ji Římané chovali v pobřežních lagunách, neboť dobře snáší pobyt ve vodě s nižší salinitou. Dnes jsou zejména v Středozemním moři a Biskajském zálivu loveny vlečnými sítěmi. S oblibou je loví i sportovní rybáři. Úlovky dosahují výše 2 000-3 000 tun ročně.

Velikost: 25-35 cm, maximálně 50 cm Hmotnost: 0,5-1 kg, vzácně až 1,5 kg Ploutevní vzorec: D, VII-VIH, D2I/7, A II/5-6, P 17-18

Mapka rozšíření parmice pruhované.

220

Tkaničnicovití Cepolidae Do Čeledi tkaničnicovitých patří mořské ryby, které se zdržují ve volné vodě příbřežní části Tichého a Atlantského oceánu. Čeleď zahrnuje 2 rody a asi 5-6 druhů. Tělo cepol je protáhlé, stlačené z boků, lemované spojenou hřbetni a řitní ploutví.

Tkaničnice růžová Cepola rubescens Tkanicnice má dlouhé úhořovité tělo porostlé velmi drobnými šupinami. V hřbetní i řitní ploutvi je přes 60 paprsků. Velké oči zaujímají asi třetinu délky hlavy. Hřbet tkaničnice je červený, boky jsou světlejší, se stříbřitým leskem, břicho je oranžové nebo žluté. Hřbetní ploutev je rovněž žlutá, prsní ploutve jsou růžové, řitní ploutev je načervenalá. Tkaničnice se tře v červnu v příbřežní části oceánu, jikry jsou pelagické a obsahují malou tukovou kapku. Dospělé ryby žijí ve vertikálně směrovaných norách, které si samy budují nebo používají nory po jiných zvířatech. Dává přednost hloubce od 20 do 200 m. Vede většinou noční způsob života. Při vyhledávání potravy ochranné nory opouští. Tkaničnici lze čas od času ulovit na udici. Sama slouží jako potrava jiných druhů ryb. Po silných bouřích je možno nalézt mrtvé tkaničnice vyhozené na břeh. Příbuzné druhy se vyskytují u japonských břehů, kde se prodávají na rybím trhu. Velikost: 30-50 cm, maximálně 70 cm Rozšíření: Středozemní moře a přilehlé pobřežní části Atlantského oceánu od Anglie na severu až k Zelenému mysu na jihu Ploutevní vzorec: D 67-74, A 60-70

Potravu tkaničnice tvoří planktoničtí korýši, především buchanky a jejich larvy (nauplia).

221

Štítovcovití Echeneidae Čeleď štítovcovitých je zajímavá skupina asi 10 druhů mořských ryb, které mají první hřbetní ploutev přeměněnou ve speciální přísavku uloženou na silně zploštělé hlavě a záhlaví.

Štítovec lodivod Echeneis naucrates Je to středně velká ryba štíhlého a protáhlého šedohnědě zbarveného těla. Charakteristická přísavka má oválný tvar a leží na temeni hlavy a přední části trupu. Vzniká přeměnou první hřbetní ploutve; ploutevní paprsky vytvářejí na přísavném disku 21-28 příčných záhybů, které se podobají okenním žaluziím. Když přilnou k podkladu, vznikne mezi nimi a podkladem podtlak, a rybu lze jen velmi obtížně odtrhnout. Přisátí či uvolnění jednotlivých záhybů disku reguluje ryba změnami tlaku v dutinách pod přísavkou, ovlivňovaných nervy postranní čáry. Druhou hřbetní ploutev a řitní ploutev má štítovec pouze z měkkých, větvených ploutevních paprsků. Plynový měchýř mu chybí. Pomocí přísavky se štítovec pevně přichytává na těla žraloků, rejnoků, velkých druhů ryb, želv, kytovců i lodí a nechává se jimi "vozit" oceánem. Někdy obírá svým hostitelům z těla parazity, živí se zbytky jejich potravy. Když se dostane s hostitelem do blízkosti vhodné kořisti (různých bezobratlých a menších ryb), rychle se svého nosiče pouští a kořist napadne. Jikry má pelagické, podrobnosti o rozmnožování nejsou známy. Dosti tučné maso štítovců se v současnosti jen málokdy konzumuje, ve starověku však bylo dosti ceněno. Štítovcům byla připisována schopnost ovlivňovat plavby lodí, například smrt císaře Caliguly byla zdůvodňována zadržením jeho lodi těmito rybami. Domorodci v Karibském moři a okolí Austrálie někdy štítovce využívají k lovu želv. K ocasu mu přiváží provaz a při objevení želvy vypustí štítovce, který se pevně přisaje ke krunýři. Želvu pak pomalu provazem přitáhnou do loďky. Z hlediska biologického jsou štítovci rybami nesmírně zajímavými, větší hospodářský význam však nemají.

Velikost: 30-40 cm, maximálně 70 cm Hmotnost: 1-2 kg Rozšíření: tropická a subtropická moře, Středozemní moře a Atlantský oceán až k jižnímu pobřeží Velká Británie Nejčastější synonyma: Echeneis remora, Naucrates ductor

Příbuzný štítovec lodní (Remora remora) má na přísavném terči pouze 16-20 lamel, zaokrouhlenou prsní ploutev a výřez v ocasní ploutvi. Dorůstá velikosti 20-40 cm. Žije ve stejných oblastech jako štítovec lodivod.

222

Pyskounovití Labridae Pyskounovití jsou početná čeleď, zahrnují kolem 600 druhů mořských ryb. Jsou mezi nimi trpaslíci dlouzí 67 cm i giganti dosahující délky 3 m a hmotnosti přes 100 kg. Mají velké cykloidni šupiny a vysunovací čelisti (podobně jako kaprovití) s masitými pysky. Obyčejně jsou překrásně vybarveni. Obývají především příbřežní zónu moří, kde se zdržují v zárostech mořských řas. Všichni jsou teritoriální, tedy po celý život si hlídají svá stanoviště před ostatními soukmenovci.

Pyskoun pestrý Crenilabrus melops Má poměrně vysoké tělo, zadní a spodní okraj preoperkula jemně otrněný. Zbarvení je velmi proměnlivé, závisí na místě, kde se ryba zdržuje, na jejím stáří, pohlaví a roční době. Základní zbarvení je nazelenalé nebo zelenohnědé, někdy dočervena. Samci mají světle modré pruhy na spodní straně hlavy a břicha. Za očima a na ocasním násadci je tmavá skvrnka. Pyskoun pestrý se tře koncem jara a začátkem léta. Samec podobně jako samci ostatních druhů čeledi staví hnízdo mezi skalami z vodních rostlin a hájí ho až do vylíhnutí mladých. Potěr je zprvu pelagický, na podzim se vrací ke břehu. Pyskoun pestrý se živí především měkkýši a malými korýši. Je to běžný druh, častý i u severoevropských břehů. Zdržuje se mezi skalami v přílivové zóně až do hloubky kolem 30 m. Velikost: 15-20 cm, maximálně 25 cm Hmotnost: do 0,4 kg

synonymum: Symphodus melops Ploutevní vzorec: D XIV-XVII/8-10, A III/9-10 L.I.: 34-36

Mapka rozšíření pyskouna pestrého. Nejčastější

Příbuzný pyskoun zelený (Crenilabrus ocellatus) je rozšířen v Černém a Středozemním moři a v přilehlé části Atlantiku. Na žaberních víčkách má velkou tmavou skvrnu.

223

Pyskounovití Labridae

Pyskoun pruhovaný Crenilabrus quinquemaculatus Tělo má dosti vysoké, jeho výška je obsažena v délce zhruba 3krát. Hřbetní ploutev má jen jednu, dlouhou, její přední část je z tvrdých paprsků, zadní z měkkých, řitní ploutev je také jen jedna. Zadní a spodní okraj preopercula je jemně trnitý. Základní zbarvení je zelenavé u samců a hnědošedé u samic, hnědé skvrny jsou seskupeny do 5 příčných řad. Na začátku druhé části hřbetní ploutve jsou 2 velké černé skvrny a 2 menší a světlejší jsou na řitní ploutvi. Pyskoun pruhovaný se zdržuje u břehů mezi skalami v zárostech zelených řas. Tře se v březnu až květnu, samci stavějí v hloubce od 15 cm do 2 m na písčitém dně nebo mezi kameny hnízdo z vodních rostlin. Kolem hnízda budují poloměsíčitý val, zpevněný kamínky a řasami, vlastní hnízdo je velké asi 10 cm. Potěr se objevuje v červnu. Plodnost samic je závislá na jejich velikosti; u samic 12-17 cm dlouhých se pohybuje mezi 6 600-36 000 jiker. Tření je pravděpodobně dávko-vité, neboť ve vaječnících jsou jikry v různém stadiu zralosti. Embryonální vývoj trvá při teplotě 16-18oC asi 5 dní.

Velikost: do 21 cm Plodnost: 5 000-40 000 jiker Rozšíření: Černé a Středozemní moře, přilehlé části atlantského pobřeží Synonymum: Symphodus roissali Ploutevní vzorec: D XIV-XV/8-10, A III/8-10 L.I.: 32-34

Převážnou část potravy tohoto i příbuzných druhů pyskounů tvoří měkkýši - srdcovky (1), slávky (2), ústřice (3) a další.

224

Pyskounovití Labridae

Pyskoun skvrnitý Crenilabrus tinca Zbarvení pyskouna skvrnitého je opět velmi proměnlivé. Základní barva je zelenavá až sytě zelená, tmavší na hřbetě a světlejší až nasedla na břiše. Na bocích samců jsou červené skvrny seřazené do dvou podélných pásů s několika světle modrými skvrnkami mezi nimi. Samice mají skvrny, které tvoří pásy hnědé. U základu ocasní ploutve pod postranní čárou mají samci červenohnědou skvrnu, samice hnědou. Podél okrajů hřbetní a řitní ploutve je u samců pás z červených a světle modrých skvrnek, červené skvrny mají i na hlavě. Prsní ploutve jsou žluté, u samic světlejší, břišní ploutve mají samci světle modré, s červenými skvrnami, samice je mají světle zelené, s hnědými skvrnami. Pyskoun skvrnitý se živí většinou malými měkkýši žijícími na dně, kteří tvoří více než tři čtvrtiny jeho potravy, v menší míře žere též korýše a mnohoštětinatce. Je to příbřežní druh, žije mezi skalnatými útvary v zárostech. Tam také přezimuje, při větším ochlazení se přesouvá hlouběji. Drží se samostatně, hejna nevytváří. Na rozdíl od řady dalších druhů pyskounů, kteří se schovávají v úkrytech, tento pyskoun často plave ve volné vodě. Tu a tam ho loví turisté nebo rybáři na udici. Tře se v dubnu až červnu. Jikry samice klade do hnízda, které předtím vybudoval samec. Tření probíhá ve 3-4 porcích. Embryonální vývoj trvá 5-9 dní v Černém moři, ve Středozemním pouze 4 dny. Potěr v prvních měsících života žije pelagicky. Velikost: 10-15 cm, maximálně 30 cm Hmotnost: do 0,3 kg Plodnost: 12 000-58 000 jiker Rozšíření: Černé a Středozemní moře, přilehlé oblasti atlantského pobřeží Evropy podél Pyrenejského poloostrova a severní Afriky po Maroko Nejčastější synonymum: Symphodus tinca Ploutevní vzorec: D XIV-XV/10-12, A HI/9-11 L.I.: 34-37 Samice jsou méně pestré a ploutve postrádají modré lemování a červené skvrnky. Jako u většiny pyskounovitých, i u pyskouna skvrnitého jsou značné rozdíly ve zbarveni samců a samic.

225

Pyskounovití Labridae

Pyskoun skalní Ctenolabrus rupestris Tento pyskoun má dvouřadé zuby. Tím se dobře odlišuje od ostatních rodů čeledi, které mají zuby v jedné řadě. Ústa jsou malá, tělo protáhlé. Zadní okraj preopercula má malé trny. Tělo je hnědé až červenooranžové, někdy se zlatavým odstínem, ploutve jsou načervenalé, na začátku hřbetní a ocasní ploutve je černá skvrna. Na bocích je někdy několik kolmých tmavých pásů nebo naopak světlý pás táhnoucí se středem těla od hlavy pod polovinu hřbetní ploutve. V severní Evropě je to jeden z nejběžnějších zástupců čeledi. Vysoké početnosti dosahuje však jen na určitých místech svého rozšíření. Zdržuje se mezi kameny v porostech vodních rostlin v hloubce od 10 do 50 m, u skalnatých břehů často i mělčeji. Předpokládá se, že na zimu odplouvá do hlubiny, nicméně i v zimě byl nalezen v žaludcích racků, takže hloubka, v níž se zdržuje, nemůže být příliš velká. Někdy vytvářejí jedinci tohoto druhu malá hejna. Živí se měkkýši a korýši. Tře se od jara do pozdního léta. Jikry jsou pelagické, samec je nehlídá ani nestaví hnízdo. Jikry lze pozorovat v příbřežní zóně, nikdy na otevřeném moři. V letních měsících se larvy vyvíjejí velmi rychle, za dva až tři dny.

Velikost: 10-12 cm, maximálně 18 cm Ploutevní vzorec: D XVI-XVIII/8-10, A III/7-8 L.I.: 38-40

Mapka rozšíření druhu pyskouna skalního Potravu tvoří hlavně slávky (1) a korýši rodu Pandalina (2)

226

Pyskounovití Labridae

Pyskoun modroskvrnný Labrus bimaculatus Pyskoun modroskvrnný se tvarem těla i způsobem života značně podobá pyskounu velkému. Má však protáhlejší hlavu a větší ústa, jejichž zadní kraj téměř dosahuje k přednímu okraji očí. Liší se i počtem ploutevních paprsků v dlouhé hřbetní ploutvi (16-18 tvrdých, 11-14 měkkých), a především zbarvením, které je navíc nápadně rozdílné u obou pohlaví. Pohlavně dospělí samci mají na žlutě zbarvené hlavě a bocích nepravidelné modré skvrny a podélné pruhy, zatímco samice a pohlavně nedozrálí samci mají žlutomodrou hlavu a červenooranžové až červené tělo s modravou kresbou a s třemi tmavými skvrnami na hřbetě. Pyskoun modroskvrnný žije většinou nad tvrdým dnem poblíž skal a balvanů v hloubce od 10 do 100 m, výjimečně až do 180 m. Menší jedinci a potěr se vyskytují i v zóně přílivu a odlivu. S příchodem zimy se stahuje do větší hloubky v rámci uvedeného rozmezí. V době rozmnožování buduje samec v jamkách na dně hnízdo, do kterého láká samice a odhání od něho jiné samce. Živí se převážně korýši a měkkýši, roste pomalu a v severních oblastech areálu se dožívá věku až 17 let. Maso má sice jedlé, hospodářský význam však nemá. Pro pěkné zbarvení bývá někdy chován v akváriích. Je však značně agresivní, a to ztěžuje jeho chov.

Velikost: 20-35 cm, samci až 40 cm Hmotnost: až 1 kg Rozšíření: pobřežní zóna Středozemního moře, atlantské pobřeží Evropy a Afriky od středního Norska po Dakar, řídce při pobřeží Madeiry, Azorských a Kanárských ostrovů Nejčastější synonyma: Labrus mixtus, Labrus ossifagus, Labrus lineatus Ploutevní vzorec: D XVI-XVIII/11-14, A 111/10-12, P 16JV/5

Samice pyskouna modroskvrnného se zbarvením výrazně liší od pohlavně dospělých samců. Zbarvení je méně výrazné, na zadní části hřbetu má tři tmavé skvrny

227

Pyskounovití Labridae

Pyskoun velký Labrus berggylta Je největší z evropských druhů nepříliš početného rodu Labrus. Stejně jako ostatní pyskouni má vysoké tělo se zaostřeným rypcem. Ústní otvor je malý, jeho konec nedosahuje k přednímu okraji oka. Dlouhá hřbetní ploutev má první část tvořenou tvrdými, nevětvenými ploutevními paprsky, druhou část větvenými měkkými paprsky. Jejich počet je důležitý systematický znak, kterým se jednotlivé druhy rodu Labrus od sebe liší. Hlavním rozlišovacím znakem je však zbarvení, přestože bývá značně proměnlivé v závislosti na prostředí, věku a pohlaví ryb. Základní zbarvení pyskouna velkého je na hřbetě a bocích obvykle zelené až zelenohnědé, na břiše je světlejší, žlutozelené. Tmavé zbarvení vytváří na části boků několik nepravidelných příčných pruhů. Na boční a spodní straně hlavy je nepravidelný vzorek z krátkých červených proužků, červeně jsou lemovány i šupiny na břiše a spodní části boků. Pyskoun velký žije převážně nad skalnatým dnem s porosty řas a rostlin v hloubkách 2-30 m. V době rozmnožování (květnu - srpnu) samec staví na dně z rostlin hnízdo a samice do něj klade jikry. Larvy a plůdek žijí určitý čas pelagicky a zdržují se v hejnech, dospělé ryby tvoří menší hejna nebo žijí samotářsky u dna. Živí se s oblibou měkkýši a malými kraby, jejichž skořápky či inkrustovaná těla drtí silnými zuby. Pyskoun velký má vcelku kvalitní a chutné maso. Loví jej sportovní rybáři na udice.

Velikost: 30-40 cm, maximálně 60 cm (samci) Hmotnost: 1-2 kg, maximálně 3,5 kg Rozšíření: severovýchodní Atlantik od středního Norska po jižní Maroko, větší část Středozemního moře Nejčastější synonymum: Labrus maculatus Ploutevní vzorec: D XIX-XXI/9-11, A III/8-10, P 14-15, VI/5

Příbuzný druh Labrus turdus je rozšířen v Atlantském oceánu jižně od Biskajského zálivu, ve Středozemním moři a jako jediný zástupce rodu Labrus i v Černém moři. Pestré zbarvení je velmi proměnlivé, dorůstá velikosti až 45 cm.

228

Pyskounovití Labridae

Pyskoun plachý Labrus merula Tvarem těla, způsobem života i chováním se pyskoun plachý značně podobá ostatním druhům. Nevelká ústa jsou vyzbrojena silnými zuby a nedosahují zdaleka k přednímu okraji oka. Délka hlavy je zhruba stejná jako výška těla. Od příbuzných druhů, žijících na obdobných lokalitách se dá tento pyskoun dobře rozeznat podle zbarvení. Hřbetní strana těla a boky jsou obvykle světle hnědé až světle olivově zelené, se slabým, nepravidelným mramorováním. Břicho je jako obyčejně světlejší. Řitní, ocasní a hřbetní ploutve mívají okraj světle modře lemovaný. Vyskytuje se v menších hejnech, ale dosti často i samotářsky v pobřežních vodách nad zarostlým písčitým či kamenitým dnem. Tře se koncem jara a během léta. Vlastnímu výtěru předchází budování hnízda. Samec, který dorůstá větší velikosti než samice, je staví v jamkách na dně či ve škvírách mezi kameny z řas a částí rostlin. Po dokončení stavby plave kolem a zahání nad hnízdo pohlavně zralé samice. Larvy a plůdek žijí určitou dobu pelagicky a teprve po dosažení velikosti kolem 4 cm začínají vést život u dna. Pyskoun plachý je aktivní ve dne, v noci spí ukryt mezi kameny nebo v zárostech rostlin. Je velmi plachý a při sebemenším znepokojení se rychle ukrývá i během dne. Přestože se občas vyskytuje v úlovcích rybářů, praktický význam nemá, především pro jeho malý vzrůst.

Velikost: 15-25 cm, maximálně 30 cm Hmotnost: 0,5-0,8 kg Rozšíření: Středozemní moře, atlantské pobřeží Evropy a Afriky od jižních břehů britských ostrovů k pobřeží Mauretánie Ploutevní vzorec: D XVIII-XIX/11-13, A III/9-10, V 1/5

Silných zubů používá pyskoun plachý k drcení skořápek mořských živočichů, kteří tvoři jeho potravu, například svijonožců (1), chroustnatek (2) a korýšů (3).

229

Pyskounovití Labridae

Kněžík duhový Coris julis Do rodu Coris (kněžík) patří 10 druhů ryb z tropických a subtropických moří. Tělo kněžíků je protáhlé, s jedinou dlouhou hřbetní ploutví, v níž je na rozdíl od jiných rodů čeledi méně než 10 tvrdých paprsků. U samců jsou první tři tvrdé paprsky prodloužené. Zuby vnější řady jsou kónické, ostré; dva přední mají podobu malých klů namířených dopředu. Zbarvení kněžíka duhového je velmi proměnlivé v závislosti na pohlaví, věku a hloubce, kde se ryba zdržuje. Dospělí samci mají hřbet většinou purpurový anebo modrozelený, na bocích je široký žlutooranžový pás táhnoucí se od očí po ocasní ploutev. Pod ním je kratší a užší tmavý proužek. Břicho je stříbřitě bílé. Na okraji skřelové kosti je světle modrá skvrnka. V začátku hřbetní ploutve je velká oválná černá anebo šedá skvrna. Samice mají hřbet hnědý, na břiše z každé strany zlatou pásku, skvrna na hřbetní ploutvi chybí. Vzhledem k různému zbarvení byli samci a samice popsáni jako dva odlišné druhy - samci jako C. julis, samice jako C. giofredi. Kněžík duhový je hermafrodit. V průběhu života se nejdříve vyvíjejí samicí pohlavní žlázy (ryba se chová jako samice), později varlata, ryba začne fungovat jako samec. Přitom oba typy pohlavních buněk jsou na témž místě. Samčí pohlavní buňky rychle zaujímají místo po degeneraci vaječníku. Do délky 8 cm jsou nalézány pouze samice, ryby přes 15 cm jsou pouze samci. Ryby s délkou mezi 8 a 15 cm jsou většinou (asi ze dvou třetin) samci. U některých samců přetrvává zbarvení samic. Tření probíhá od začátku do konce dubna, jikry jsou pelagické. Kněžík se živí korýši a měkkýši. Žije v hloubkách od 3 do 120 m mezi skalami v porostech mořské trávy. Aktivní je ve dne.

Velikost: do 25 cm Rozšíření: Středozemní moře a přilehlé části atlantského pobřeží Evropy. Ojediněle se vyskytuje v Černém moři Ploutevní vzorec: D IX/12, A 111/12 L.I.: 73-80

Někteří příslušníci rodu Coris vynikají pestrým zbarvením a často se chovají v mořských akváriích, například 40 cm dlouhý C. galmard z tropických vod Tichého a Indického oceánu.

230

Sapínovití Pomacentridae Do čeledi sapínovitých patří ryby s vysokým tělem, nápadně velkýma očima a malými čelistmi. Spodní pozemkové zuby jsou srostlé do společné destičky, na každé straně hlavy je pouze jeden nosní otvor (namísto dvou). Patří sem asi 10 rodů mořských, příbřežních tzv. karátových ryb převážně tropických a subtropických oblastí.

Sapín pestrý Chromis chromis Sapin pestrý je jediný evropský zástupce sapínovitých. Je to drobná rybka s vysokým, oválným, ze stran stlačeným tělem. Ocasní ploutev má hluboce vidličnatě vykrojenou, podstatnou část dlouhé hřbetní ploutve tvoří tvrdé, nevětvené ploutevní paprsky. Celé tělo, základy ploutví i hlavy, kromě okolí nozder jsou kryty šupinami, které jsou na bocích poměrně velké a mají černě lemovaný zadní okraj. Ústa jsou malá a koncová, postranní čáraje souvislá až k počátku měkké části hřbetní ploutve, na ocasním násadci má podobu samostatných pórů. Zbarvení je černohnědé, na bocích se stříbřito fialovým odleskem. Ocasní a hřbetní ploutev mají světlé kraje. Sapin pestrý žije v mělkých pobřežních vodách, kde vytváří obvykle nevelká hejna v pelagiále nebo nad kamenitým dnem. Rozmnožování probíhá od června do srpna v hloubce od 1 do 6 m Samec obsadí vhodný okrsek a očistí v něm pysky povrch kamene či skalního bloku. Potom láká samici s dozrálými jikrami "tanečními" pohyby nad očištěné místo ke tření. Oválné jikry se niťovitými výrůstky přichytí k podkladu a samec je po oplození střeží. Potěr i dospělé rybky se živí řasami a zooplanktonem. Před nástupem zimního období odplouvají z pobřežních mělčin, neboť při teplotě 5-6 °C hynou. Vzhledem k malým tělesným rozměrům nemají hospodářský význam, přestože se občas vyskytují v úlovcích rybářů. Někdy je chovají mořští akvaristé. Velikost: 8-10 cm, maximálně 16 cm Rozšíření: Středozemní a Černé moře, Atlantský oceán od jihozápadního pobřeží Pyrenejského poloostrova a severozápadního pobřeží Afriky až k Dakaru, okolí Madeiry, Kanárských a Azorských ostrovů. Ploutevní vzorec: D IV/9-11, A II/9-11 Mladí jedinci sapina pestrého mají na rozdíl od starších, pohlavně dospělých ryb převážně stříbřitě šedomodré zbarvení. Jedním z krásně vybarvených zástupců rodu Chromis, který je s oblibou chován v mořských akváriích, je Ch dimidiatus. rozšířený v tropických mořích Indického a Tichého oceánu.

231

Ostnatcovití Trachinidae Čeleď ostnatcovitých zahrnuje pouze 1 rod s několika druhy. Jsou to bentické druhy ryb s horním postavením úst a s očima na horní straně hlavy.

Ostnatec velký Trachinus draco Tělo má protáhlé a štíhlé, z boků zploštěné, pokryté cykloidními šupinami. Druhá hřbetní ploutev a řitní ploutev jsou nápadně dlouhé. Břišní ploutve leží před prsními ploutvemi na hrdle. Charakteristickými znaky jsou dva malé ostny na horní straně hlavy před očima, které u zbývajících tří druhů rodu Trachinus chybějí, a dále větší počet úzkých tmavých šikmých pruhů na bocích těla. U základny prsních ploutví, první hřbetní ploutve a na ostnitých výběžcích žaberních víček jsou jedové žlázy. Jejich sekret působí jako silný nervový a krevní jed a je mnohdy při poranění příčinou značných zdravotních komplikací. Během dne bývá ostnatec velký většinou zahrabán v písečném dně šelfů, jen oči mu vyčnívají. Aktivní je spíš v noci, to vyplouvá k povrchu. V letním období žije v pobřežních mělčinách, na podzim sestupuje do hlubších vrstev vody, takže bývá někdy zastižen až v hloubce kolem 100 m. Tření probíhá od června do srpna, jikry jsou pelagické. Živí se menšími rybami, garnáty a dalšími korýši. Přes svou jedovatost jsou ostnatci loveni, protože mají chutné maso. Maso se udí, nebo upravuje čerstvé. S ulovenými rybami je však zapotřebí manipulovat velmi obezřetně. Ostnatci bývají někdy chování v akváriích.

Velikost: 20-30 cm, maximálně 45 cm Hmotnost: 0,5-0,8 kg Ploutevní vzorec: D, V-VII, D2 29-33, A 11/30-35 L.I.: 76-79

Mapka rozšíření ostnatce velkého.

232

Ostnatcovití Trachinidae

Ostnatec zmijí Trachinus vipera Ostnatec zmijí se od příbuzného ostnatce velkého liší zbarvením, nápadným tvarem prsních ploutví a tím, že nemá před očima ostny. První hřbetní ploutev je u obou druhů shodně téměř černě zbarvená, ale jinak má odlišný tvar a různou délku ploutevních paprsků. Na rozdíl od příbuzných druhů se zdržuje trvale zahrabaný v písčitém dně mělčin, kde bývá nejčastější příčinou nebezpečných poranění. U základů první hřbetní ploutve a dlouhých ostnitých výběžků žaberních víček má jedové žlázy. Jejich sekret má velmi silný účinek, takže ostnatec zmijí patří mezi nejjedovatější evropské ryby. Někteří odborníci ho považují za nejjedovatější rybu vůbec. Při poranění se doporučuje rozříznout ránu, vymačkat krev a rychle vyhledat lékařskou pomoc. Ke tření dochází od května do září, jikry i larvy se vyvíjejí pelagicky. Ostnatec zmijí se živí převážně bezobratlými živočichy žijícími na mořském dně. Občas se nachází v sítích při rybolovu, hospodářský význam však vzhledem k malé početnosti a velikosti nemá.

Velikost: 8-15 cm, maximálně 20 cm Hmotnost: 0,3 kg Rozšíření: šelfy Atlantského oceánu od jižního Švédska až po jih Afriky, Středozemního moře Ploutevní vzorec: D, VI-VII, D2 21-25, A 1/24-26 L.I.: 64-67

Tvrdí se. že nejchutnější maso z ostnatců má Trachinus araneus, ten dorůstá také největší velikosti (až 50 cm). Žije především ve Středozemním moři. Charakteristickým znakem jeho zbarvení je 6-7 tmavých skvrn na bocích těla.

233

Hvězdářovití Uranoscopidae Druhy čeledi hvězdářovitých jsou podobné rybám předcházející čeledi. Některé z nich mají na hlavě elektrický orgán dávající výboje až 50 V. Patří sem asi 35 druhů mořských ryb.

Hvězdář trnitý Uranoscopus scaber Od příbuzných ostnatou se liší zejména výrazně kratší druhou hřbetní a řitní ploutví, masivnější hlavou a tím, že nemá jedové žlázy pod ostnitými paprsky první hřbetní ploutve. Hlavu má zploštělou, s očima umístěnýma navrchu a se svrchními ústy. Charakteristickým znakem je dlouhý masitý výrůstek sliznice dolní čelisti, který je ukryt v ústní dutině. Ryba jej může z úst vychlípit a použít jako návnadu k lovu potravy. Zbarvení má převážně šedohnědé, s nepravidelnými světlými skvrnami. Hvězdář žije v mělkých pobřežních vodách, obvykle zavrtán v písčitém nebo bahnitém dně, z něho mu vyčnívá jen svrchní část hlavy s očima a již zmíněným výrůstkem. Potravou jsou nejčastěji menší rybky, krabi a další bezobratlí žijící na mořském dně. Rozmnožuje se v letních měsících. Jeho jikry jsou pelagické. Zatímco u základů ostnů první hřbetní ploutve chybějí jedové žlázy, u silných trnů na žaberním víčku jsou vyvinuty. Bodnutí těchto trnů působí bolestivá poranění, i když podstatně méně nebezpečná než rány způsobené ostnatci. Hvězdář bývá občas uloven do sítí. Jeho maso je dobré a užívá se zejména k přípravě polévky. Velikost: 15-25 cm, maximálně 30-35 cm Hmotnost: 0,8 kg Plodnost: 18 000-125 000 jiker Rozšíření: Středozemní a Černé moře, Atlantský oceán téměř po celé délce západního pobřeží Afriky Ploutevní vzorec: D, IV, D213-15, A 13-14, P 14-16

Profil přední části těla.

234

Slizounovití Blenniidae Do čeledi slizounovitých patří přes 400 druhů malých ryb žijících v příbřežním pásu moří teplého a mírného pásma. Jejich tělo je holé, bez šupin, chráněné silnou vrstvou slizu. Některé druhy se v době odlivu pohybují po kamenech mezi loužemi vody, kde hledají potravu.

Slizoun bezbrvý Blennius pholis Jediný druh slizounů, který nemá masité výrůstky nad okem. Čelo je plynule zaoblené, masitý hřeben na něm je slabě vyvinut. Hřbetní ploutev je zhruba stejně vysoká po celé délce, kromě výřezu v místě přechodu tvrdých paprsků v měkké. Na čelistech je 15-24 zubů. Zbarvení je velmi proměnlivé, závisí též na podkladu. Hřbet je obyčejně tmavě hnědý až zelený, boky a břicho jsou světlejší. Celé tělo bývá mramorované, se světlejšími a tmavšími skvrnami. Slizoun bezbrvý se tře na jaře a v létě. Jikry přilepuje na spodní stranu kamenů nebo na stropy malých jeskyněk. Samec ochraňuje jikry a přivádí jim čerstvou vodu pohybem velkých prsních ploutví. Potěr se živí především korýši, dospělé ryby pak malými kraby, červy i měkkýši. Tento velmi rozšířený druh žije v příbřežní zóně na kamenitém podkladě u skalnatých břehů, ale i na písčitém podkladu v mělkých zálivech, pokud jsou tam kameny, větve či další materiál, kde se může chovat. Vyskytuje se do hloubky 30 m. Slouží jako potrava dravým druhům ryb.

Velikost: 10-15 cm, maximálně do 18 cm Rozšíření: západní a jihozápadní pobřeží Evropy, nejzápadnější části Středozemního moře a atlantského pobřeží severní Afriky Ploutevní vzorec: D XII/17-19, A 111/19-21

Příbuzný druh slizoun okatý (Blennius pavo) žije ve Středozemním a Černém moři a v přilehlé části Atlantského oceánu. Dorůstá délky 13 cm a bývá Často chován v akváriích Samci mají na hlavě nápadný masitý hřeben.

235

Slizounovití Blenniidae

Slizoun říční Blennius fluviatilis Nadoční výrůstky slizounů říčních jsou velmi malé, na hlavě je navíc podélná masitá řasa v podobě hřebenu. U samců je hřeben na hlavě vyšší než u samic. Hřbetní ploutev je bez výřezu, tvrdé paprsky přecházejí plynule v část, kde jsou měkké paprsky. Hřbet je olivově hnědý, boky jsou zbarveny ve stejném tónu, ale jsou světlejší, břicho je žlutobílé. Po celém těle jsou hnědozelené okrouhlé anebo protáhlé skvrny. V době tření jsou všechna vhodná místa pod kameny, kořeny či pod břehem hájena samci, kteří jsou v té době výrazně hnědočerní. Po vybudování hnízda láká do něho samec samici se zralými jikrami. Vytřené jikry přilepuje samice na horní stěnu hnízda, kde je samec oplodní. Až do konce vylíhnutí hlídá samec aktivně hnízdo, prsními ploutvemi přihání čerstvou, kyslíkem bohatou vodu a odstraňuje neoplozené a poškozené jikry. Při teplotě 20 °C se potěr líhne po 14 dnech, po tuto dobu nepřijímá samec potravu. Samice se o mladé nestará a intenzívně se krmí. Slizoun říční obývá jezírka a kanály s pomalu tekoucí vodou i malé potoky. Vyžaduje čistou vodu s nevelkou hloubkou. Dospělé kusy žijí samotářsky mezi velkými balvany, pod kořeny či na dalších podobných místech. Potěr se drží v hejnech v příbřežní zóně. Nejdřív se živí zooplanktonem, později larvami chrostíků, jepic, pošvatek a dalších živočichů obývajících dno.

Velikost: 10-12 cm, maximálně 15 cm Rozšíření: sladké vody Středomoří od jižního Španělska až po Malou Asii, Maroko a Alžírsko Ploutevní vzorec: D XII/17-18, A 11/16-18

Příbuzný druh slizoun pruhovaný (Blennius gattorugine) je rozšířen ve Středozemním moři, při atlantském pobřeží Španělska, Portugalska a v Biskajském zálivu Je poměrně hojný, dorůstá velikosti až 20 cm. Od slizouna říčního se liší zbarvením, tvarem hřbetní ploutve, a zejména nápadnými, stromečkovitě rozvětvenými výrůstky nad očima-

236

Slizounovití Blenniidae

Slizoun trnoploutvý Blennius ocellaris Tělo má vysoké, na hlavě je nad očima masitý výrůstek s třásněmi na zadním okraji. Na každé straně těla pod začátkem úponu hřbetní ploutve je rovněž krátký třásnitý výrůstek. Hřbetní ploutev má výřez na hranici tvrdých a měkkých paprsků. Její přední část je vysoká, především první paprsek. Prsní ploutve dosahují análního otvoru. Profil hlavy je zaoblený. Na horní čelisti je 33-45 zubů, na spodní 32-41. Hřbet je zelenohnědý, boky jsou poněkud světlejší, břicho je špinavě žluté. Na bocích je 5-7 příčných tmavých pásů. V přední části hřbetní ploutve je tmavá skvrna ohraničená světle modře nebo bíle. Slizoun trnoploutvý se tře ve Středozemním moři již v posledních zimních měsících, v severních oblastech svého areálu až koncem jara a v létě. Jikry ukrývá a opatruje podobně jako ostatní druhy slizounů. Po vylíhnutí se larvy a potěr drží ve volné vodě a až po několika týdnech přecházejí na bentický způsob života. Zprvu se potěr živí larvami a vývojovými stádii korýšů, později dospělými drobnými korýši, červy, též řasami a drobnými rybkami. Je to jediný druh slizounů, který můžeme nalézt v libovolné hloubce od 10 do 100 m. Zdržuje se nade dnem s rozbitými ulitami, v porostech řas, na písčitém dně nachází úkryt mezi ojedinělými kameny nebo v opuštěných ulitách, ale i v odhozených starých konzervách a dalších odpadcích povalujících se v současné době v mořských zátokách.

Velikost: 12-15 cm, maximálně 20 cm Rozšíření: Středozemní a Černé moře, přilehlé části pobřeží Atlantského oceánu až po jižní Anglii Ploutevní vzorec: D XI/14-15, A 11/15-16

Příbuzný druh Blennius sphinx je rozšířen v pobřežních vodách Středozemního a Černého moře. Dorůstá velikosti až 8 cm a od slizouna trnoploutvého se liší kromě zbarvení zejména tvarem hřbetní ploutve a jednoduchými nadočními výrůstky, které vypadají jako růžky.

237

Slizounovití Blenniidae

Slizoun tečkovaný Belnnius sanguinolentus Slizoun tečkovaný má protáhlé a zavalité tělo. Výrůstky za očima jsou krátké, kratší než průměr oka a rozvětvují se od samého základu. U zadního kraje přední nozdry je ještě jeden výrůstek rozvětvený na konci na 2-5 větviček. Hřbetní ploutev nemá zářez na hranici tvrdých a měkkých paprsků a není spojena s ocasní ploutví. Na obou čelistech je po 31-44 zubech. Základní zbarvení těla je nazelenalé nebo šedožluté až olivové. Břicho je nažloutlé, na bocích a hřbetě jsou tmavé skvrny. Hřbetní ploutev je s drobnými červenými tečkami, řitní ploutev je nažloutlá, někdy načervenalá, s malými skvrnkami. Ocasní ploutev je nažloutlá, prsní ploutve jsou nažloutlé, s 4-5 řadami načervenalých skvrnek, břišní ploutve jsou nažloutlé. Slizoun tečkovaný se tře dříve než většina ostatních druhů, a to od dubna do června. Jikry vytírá při pobřeží na kameny či prázdné ulity měkkýšů, na 1 cm2 bývá 46-61 jiker. Na kamenech jsou jikry vždy na spodní straně. Embryonální vývoj trvá 15-20 dní a po celou dobu samec jikry ochraňuje. V té době téměř nepřijímá potravu. Podobně jako u ostatních druhů samice vytírají celkem 3 porce jiker. Potěr je nejdříve pelagický, ještě při velikosti 2-2,5 cm je možno jej lovit ve vzdálenosti 25-30 km od pobřeží. Jako potrava mu slouží především řasy, potrava živočišného původu hraje druhořadou roli, jsou to většinou měkkýši. Tento slizoun žije v pobřežní zóně moří mezi skalami ve větších hloubkách než ostatní druhy.

Velikost: 15-20 cm, maximálně 25 cm Plodnost: 3 000-12 000 jiker Rozšíření: Středozemní a Černé moře a přilehlé části Atlantského oceánu Ploutevní vzorec: D XII-XIII/20-22, A 11/20-21

Příbuzný drah slizoun černohlavý (Blenniu.s nigriceps) dorůstá nanejvýš délky 4 cm. Vyniká nápadným zbarvením, takže bývá právem označován za nejkrásnějšího zástupce rodu. Hlavu (někdy jen její horní polovinu) mívá černě zbarvenou, v době tření se však její zbarvení mění, je skvrnitá, s lícemi často citrónově žlutými.

238

Slizounovití Blenniidae

Slizoun pestrý Coryphoblennius galerita Na zátylku zadního okraje očí je podélný hřeben začínající velkým, obyčejně trojúhelníkovitým výrůstkem. Dále pokračuje směrem ke hřbetní ploutvi 3-9 niťovitých, někdy ještě rozvětvených výrůstků. U zadního konce trubičkovité přední nozdry je krátký, na vrcholu rozvětvený výrůstek. Podobný, ještě kratší výrůstek je u předního okraje nozdry. Hřbetní ploutev má v místě přechodu tvrdých a měkkých paprsků hluboký zářez. Tvrdé paprsky jsou nižší než měkké. Prsní ploutve dosahují až k začátku řitní ploutve, u mladých jedinců dosahují dokonce až po 11.-12. paprsek řitní ploutve. Na horní čelisti je 55-65 zubů, na dolní 35-45. Základní zbarvení je šedožluté až zrzavo hnědé, s dvěma řadami příčných skvrnek podél horní a spodní části těla. Hřeben na hlavě je modrý, po těle jsou též namodralé skvrnky. Slizoun pestrý se tře v dubnu až červenci. Samec láká do hnízda postupně samice, takže v jedné snůšce jsou jikry od několika samic. Samec se při lákání vysunuje z hnízda, pohybuje celým tělem a dotýká se připlouvající samice koncem rypce. Pokud samice nejeví zájem, vyplouvá celý z hnízda a snaží se ji do hnízda přivábit. Samice se v hnízdě obrací na břicho a klade jikry na spodní stranu kamene či jeskyňky. Teprve pak je samec oplodňuje. Jikry ochraňuje až do vylíhnutí mladých. Mláďata jsou pelagická a lze je lovit i ve vzdálenosti 150 km od pobřeží. Jako potrava jim slouží planktonní korýši. Slizoun pestrý žije v litorálu při pobřeží. Lze jej často vidět i mimo vodu na kamenech nebo na přístavních zařízeních.

Velikost: 6-8 cm, maximálně do 9 cm Rozšíření: západní pobřeží Evropy od jižních břehů Anglie, Středozemní a Černé moře Nejčastější synonymum: Blennius galerita Ploutevní vzorec: D XII-XIII/16-18, A H/18-19

Příbuzný druh Coryphoblennius tentacularis má obdobné rozšíření jako slizoun pestrý. Dorůstá délky až 15 cm a kromě zbarvení se liší od slizouna pestrého zejména tvarem hřbetní ploutve, má ji stejnoměrně vysokou, bez jakýchkoli zářezů. Nad očima má dva dlouhé, nepříliš bohatě rozvětvené výrůstky, jejichž délka je u některých jedinců až trojnásobně větší než průměr oka.

239

Úhoříkovití Pholidae Nepříliš početná čeleď úhoříkovitých (počítají se do ní 2 rody a asi 15 druhů) sdružuje malé ryby s protáhlým, z boků silně zmáčklým tělem, které žijí na mělčinách u pobřeží v severní části Atlantského a Tichého oceánu.

Úhořík okatý Pholis gunnellus Úhořík okatý má krátkou hlavu s malými, šikmo vzhůru směřujícími ústy. Téměř po celé hřbetní části protáhlého těla probíhá nízká hřbetní ploutev, tvořená krátkými, tvrdými ploutevními paprsky. Délka řitní ploutve je zhruba poloviční než hřbetní, prsní ploutve jsou malé. Zcela rudimentární jsou břišní ploutvičky. Postranní čára chybí, anatomickou zvláštností je spojení postranních výběžků (parapophys) trupových obratlů v kanál. Zbarvení je žlutohnědé až šedozelené, s nepravidelnými příčnými pruhy, vytvářejícími na bocích těla zvláštní síťovitou strukturu. Podél základu hřbetní ploutve je 9-15 černě zbarvených, oko připomínajících skvrn s bílým lemem, od očí k ústnímu otvoru se táhne černý proužek. Úhořík okatý se vyskytuje poměrně hojně u dna v pobřežních mělčinách, přesně pod hranicí odlivové zóny, v hloubce nepřesahující 80100 m. Dává přednost kamenitým lokalitám s porosty vodního rostlinstva a s množstvím úkrytů, často bývá nalézán po odlivu pod kameny v pobřežních kalužích. Tře se od listopadu od února, samice klade jikry mezi kameny či do prázdných skořápek měkkýšů. Snůšku oba rodiče nebo jen samice 1-2 měsíce hlídají. Larvy jsou pelagické a k životu u dna přecházejí ve velikosti kolem 35 mm. Dospělé ryby se živí různými červy, měkkýši, drobnými korýši a jikrami různých ryb. Úhoříci bývají občas uloveni do tralů.

Velikost: 15-20 cm, maximálně 25 cm Hmotnost: až 0,25 kg Plodnost: 100-200 jiker Ploutevní vzorec: D LXXV-LXXXII, A 11/39-45, P 9-12, V 1/1

Příbuzný druh Pholis laeta žije v pobřežních vodách východního Pacifiku. Dorůstá délky až 25 cm a zdržuje se při dně v hloubkách do 50 m

Mapka rozšíření úhoříka okatého

240

Vlkoušovití Anarhichadidae Čeleď vlkoušovitých je skupina pěti druhů středně velkých mořských ryb, nápadných silnými a početnými zuby. Tři druhy jsou rozšířeny v severní části Atlantského oceánu, zbývající dva pak v severní části Tichého oceánu.

Vlkouš severní Anarhichas lupus Vlkouš severní je v evropských mořských vodách nejrozšířenější. Zdržuje se většinou na písčinách mezi kameny nebo v dutinách skal, někdy až v hloubkách přes 200 m. Tělo má protáhlé, s dlouhou hřbetní ploutví, táhnoucí se od konce hlavy téměř až k ocasní ploutvi, od té je však zřetelně oddělena. Břišní ploutev mu stejně jako ostatním vlkoušům chybějí, šupiny má zakrnělé. Charakteristickým znakem jsou široká ústa se silnými kuželovitými zuby v čelistech. Zbarven je tmavě žlutozeleně, s několika tmavými, kolmo směřujícími pruhy. Břišní část těla je světle žlutá. Tření vlkouše severního probíhá pravděpodobně ve druhé polovině zimy v dosti značných hloubkách. Jikry mají v průměru 5,5-6 mm a klesají na dno, někdy se uchycují na chaluhách. Vylíhlé larvy jsou až 12 mm dlouhé a vyznačují se velkým žloutkovým váčkem, který je plně stráven asi po 3,5 měsících života. Vlkouš severní se pohybuje vlnivými pohyby celého těla podobně jako úhoř. Známé, ale nedostatečně probádané jsou jeho migrace. Udává se, že zjara směřují vlkouši severní na východ, v podzimním období pak zpět na západ. V severním Atlantiku je vlkouš často chytán do tralů při průmyslovém lovu tresek. Ročně se ho loví 25 000-32 000 tun. Má velmi chutné maso. Ve Skandinávii jsou za lahůdku považována jeho játra. Pevná a silná kůže slouží jako surovina k výrobě tašek, kabelek, lehké dámské obuvi a obalů na knihy.

Velikost: 80-100 cm, výjimečně až 120 cm Hmotnost: 4-10 kg, maximálně až 21 kg Rozšíření: od

břehů Grónska až k Nové Zemi, na jih až k břehům Francie Ploutevní vzorec: D 69-79, A 42-48

Hlavním zdrojem potravy vlkouše jsou mořští měkkýši (např. rodu Cyprina - 1, Buccinum - 2) a korýši (např. ráčci poustevníčci z čeledi Paguridae - 3), jejichž skořápky drtí silnými kuželovitými zuby Šupina vlkouše vlkouše s charakteristickými přírůstkovými zónami sblížených a oddálených skleritů, podle kterých se určuje stáří a rychlost růstu ryby

241

Vlkoušovití Anarhichadidae

Vlkouš skvrnitý Anarhichas minor Je rozšířen ve stejných lokalitách jako vlkouš severní, sestupuje však do větších hloubek (až 450 m). Roste rychleji a dorůstá větších velikostí. Jeho zuby jsou o poznání slabší než u vlkouše severního, proto požírá měkkýše s výrazně slabší skořápkou. Hlavní složkou jeho potravy jsou však ostnokožci. Jeho zuby jsou vzhledem ke vzdálené podobě s vlčími tesáky příčinou názvu těchto ryb v řadě světových jazyků. Stejně jako u ostatních vlkoušů se zuby při drcení tvrdé potravy značně opotřebovávají. Každým rokem rybám vypadávají a okamžitě jim začnou vyrůstat nové. Do doby, než jejich základy dostatečně ztvrdnou, však musí vlkouši lovit pouze měkkou potravu nebo držet půst. Dospělé ryby odlišuje od vlkouše severního i jejich zbarvení. Na základní nazelenalé až šedohnědé barvě jsou po celém těle i hřbetní ploutvi nepravidelně hustě rozseté tmavé skvrny, řídce se objevují i na ostatních ploutvích. Plůdek a mladí vlkouši skvrnití jsou však stejně jako vlkouši severní tmavě pruhovaní. Tření vlkouše skvrnitého probíhá koncem zimy na stejných místech jako u vlkouše severního. Rovněž jeho maso je velmi kvalitní a chutné ve všech úpravách. Kůže je využívána podobně jako u vlkouše severního. Kůže příbuzného tichooceánského vlkouše východního (A. orientalis) používají Eskymáci k zakládání do švů nepromokavých oděvů a obuvi, neboť ve styku s vodou bobtná a utáhne švy tak, že nepropouští vodu. Průměrný roční úlovek vlkoušů skvrnitých se v posledních letech pohybuje kolem 1 000 tun.

Velikost: 1,0-1,8 m, výjimečně až 2 m Hmotnost: 3-17 kg, maximálně až 45 kg Plodnost: 15 000-50 000 ji ker Rozšíření: severní část Atlantiku Ploutevní vzorec: D 74-80, A 45-47

Příbuzný druh vlkouš modrý (Anarhichas latifrons) je rozšířen rovněž v severní části Atlantského oceánu. Sestupuje až do hloubek kolem 800 m a dorůstá velikosti 80-120 cm. Má méně kvalitní, velmi vodnaté maso (až 92 % vody), které se využívá jen k přípravě rybí moučky.

242

Slimulovití Zoarcidae Ryby čeledi slimulovitých mají protáhlé tělo, pokryté malými cykloidními šupinami. Některé kladou jikry, jiné jsou živorodé. Patří sem kolem 200 většinou bentických druhá. Jejich místo v systému není zatím zcela vyjasněno. Někdy bývají řazeny do příbuznosti s treskami, jindy s hlaváči.

Slimule živorodá Zoarces viviparus Tato ryba má protáhlé tělo s mírně zploštělou hlavou. Hřbetní, ocasní a řitní ploutev jsou srostlé v souvislý ploutevní lem, v němž je několik ploutevních paprsků na rozhraní hřbetní a ocasní ploutve výrazně zkráceno. Malé břišní ploutve jsou předsunuty před ploutve prsní a jsou umístěny na hrdle. Zbarvení slimule je značně variabilní. Převládá obvykle šedozelený odstín s nepravidelnými skvrnami. V létě se slimule zdržuje poblíž břehů, v zimním období sestupuje do hlubších vod, větší migrace však nepodniká. S oblibou vyhledává stanoviště nad rostlinnými porosty, vyskytuje se často i v brakické vodě poblíž ústí řek. Samci a samice se od sebe liší velikostí močopohlavní bradavky, která je u samců větší a slouží k vnitřnímu oplodnění samic. Ke tření dochází v srpnu až září, po čtyřech měsících larválního vývoje v ovarialních komůrkách samic se líhnou 4-5 mm dlouhé malé rybky, které žijí v prvním období po vylíhnutí u dna. Soudí se, že během vývoje ve vaječnících jsou larvy vyživovány sekretem jejich stěn. Líhnutí mláďat probíhá v několika dávkách, jejich celkový počet závisí na velikosti samice. Pohlavně slimule dozrávají ve stáří 2 let. V potravě převažují bezobratlí živočichové, zejména červi, měkkýši a větší korýši, méně jsou zastoupeny malé druhy ryb. Ročně se uloví kolem 50-80 tun slimulí. Poměrně tučné maso je považováno za chutné zvláště po vyuzení. Kosti však dostávají tepelnou úpravou zelenavé zbarvení, a to mnohé lidi od požívání slimulí odrazuje. V minulosti byly slimule vzhledem k záhadnému způsobu rozmnožování považovány někdy za úhoří matky. Velikost: v průměru 25-30 cm, výjimečně až 50 cm Hmotnost: 1-1,5 kg Plodnost: 20-400 larev Rozšíření: příbřežní zóna severního Atlantiku od Bílého moře po Biskajský záliv Nejčastější synonymum: Blennius viviparus Ploutevní vzorec: D 72-85 + 0 - XVII + 16-24, A 80-95, P 16-22, V3 Pohled do břišní dutiny samice slimule s mláďaty.

Gymnalis viridis žije v Severním ledovém oceánu a v severním Atlantiku. Dorůstá velikosti 10-20 cm, maximálně 30 cm. Břišní ploutve mu zcela chybějí.

243

244

Slimulovití Zoarcidae

Slimule pyskatá Lycodes esmarkii Systematicky přísluší do podčeledi Lycodinae, jejíž zástupci se liší od slimulí rodu Zoarces především tím, že všechny paprsky v souvislém ploutevním lemu, vytvořeném srůstem hřbetní, ocasní a řitní ploutve, jsou stejně dlouhé. Jinak protáhlým tvarem těla, velkou širokou hlavou, velkými prsními a malými, na hrdle umístěnými břišními ploutvemi nezapřou tyto ryby svoji blízkou příbuznost. Slimule pyskatá má tlusté, masité pysky a celé tělo bohatě pokryto šupinami uloženými hluboko v kůži. Šupiny pokrývají nepárové ploutve a bázi prsních ploutví; na vnitřní straně sahají šupiny dokonce až do jedné třetiny jejich délky. Nevýrazná postranní čára je dvojitá, takže horní linie běží zhruba středem těla až ke kořeni ocasu, zatímco spodní linie klesá za prsními ploutvemi obloukovitě dolů a probíhá při břišní straně těla zhruba do dvou třetin ocasu. Zbarvení je temně zelenohnědé, břicho je žlutobílé. Na hřbetní straně těla je 6-8 dvojitých šikmých žlutých pruhů, které mají zvláště u mladých ryb tvar převráceného písmena Y. V rámci rodu je slimule pyskatá řazena k druhům teplomilným, neboť vyhledává vody o teplotě 2-5oC. Žije poměrně řídce nad hlinitým dnem v hloubkách 250-550 m, tření probíhá na podzim. Živí se převážně ostnokožci, hlavně ježovkami, hvězdicemi a hadicemi.

Velikost: 50-65 cm, maximálně 75 cm Hmotnost: 2-3 kg Plodnost: až 1 200 jiker (o průměru až 6 mm) Rozšíření: severní část Atlantského oceánu u evropských i amerických břehů, severně nevystupuje nad 73° severní šířky Ploutevní vzorec: D + 1/2 C 113-118, A + 1/2 C 97-102, P 22-23

Příbuzný druh Lycodes vahlii má obdobné rozšíření jako slimule pyskatá. Žije u dna v hloubkách do 500 m a dorůstá velikosti 20-35 cm, maximálně 50 cm.

245

Písečníkovití Ammodytidae Čeleď písečníkovitých zahrnuje malé mořské druhy žijící většinou na severní polokouli. Tělo mají protáhlé, pokryté malými cykloidními šupinami, obyčejně bez břišních ploutví. Nemají vzduchový měchýř. Patří sem asi 6 rodů a 20 druhů z Atlantského, Indického a Tichého

Písečník rudý Ammodytes tobianus Písečník rudý má dlouhou hřbetní i řitní ploutev, břišní ploutve chybějí. Vrchní čelist je pohyblivá a vysunovatelná vpřed. Hřbet je zbarven žlutošedě až modrošedě, boky a břicho jsou stříbřitě bělavé. V různých částech areálu převládají buď jarní, či podzimní formy písečníka rudého, které se vytírají na jaře či na podzim. Obě se vytírají v hloubce kolem 20 m na písčitém dně, nakladené jikry se přilepují na zrnka písku. Písečník rudý se živí zooplanktonem, v zimním období též řasami, larvami ostatních druhů ryb i vlastním potěrem. Zdržuje se v hloubce do 30 m nad písčitým dnem. V písku je zaryt nebo plave nad ním se skloněnou hlavou. Je významnou složkou potravy makrel, sledů, tresek a mořských rybožravých ptáků. Tento i další druhy jsou loveny ve velkém množství u břehů západní Evropy, i u japonských či korejských a čínských břehů. Většina ulovených jedinců se zpracovává na rybí moučku.

Velikost: 13-18 cm, maximálně 20 cm Rozšíření: pobřeží Evropy od Biskajského zálivu po Murmansk, Baltské moře na východ až po Finský záliv Ploutevní vzorec: D 50-57, A 25-31

Příbuzný druh Ammodytes cicerellus se samostatně vyskytuje ve Středozemním a Černém moři, v Atlantiku však společně s písečníkem rudým až po jižní Norsko. Dorůstá délky 18 cm.

246

Písečníkovití Ammodytidae

Písečník kopinatý Hyperoplus lanceolatus Tento druh nemá vrchní čelist pohyblivou, spodní čelist je delší než prsní ploutev (u písečníka rudého je kratší než prsní ploutev) a konec prsní ploutve sotva dosahuje či nedosahuje začátku hřbetní ploutve. Na radliční kosti jsou dva silné výrůstky připomínající zuby. Hřbet a horní strana těla jsou modrozelené, břicho a spodní strana boků stříbrobílé. Písečník kopinatý se tře koncem jara a v létě v hloubce 20-100 m, jikry vytírá na písčité dno. Larvy a potěr jsou pelagické, zprvu se živí drobnými planktonními organismy, později jikrami a larvami ostatních druhů ryb a hlavně většími korýši. Základní potravu dospělých písečníku kopinatých tvoří často písečník rudý, se kterým žijí na stejných místech. Písečník kopinatý je příbřežní druh vyskytující se v hloubkách od dolní hranice odlivu do 150 m, opět především nad písčitým dnem, kde nachází úkryt i potravu. Hospodářský význam tohoto druhu je malý už vzhledem k jeho nižší početnosti.

Velikost: 20-30 cm, maximálně 35 cm Hmotnost: maximálně 120 g Plodnost: 15 000-35 000 jiker Nejčastější synonymum: Ammodytes lanceolatus Ploutevní vzorec: D 52-61, A 28-33

Tlamka písečníka kopinatého je široce roztažitelná.

Mapka rozšíření ukazuje vazbu písečníka kopinatého na příbřežní mělké vody.

247

Makrelovití Scombridae Do čeledi makrelovitých patří asi 40 druhů pelagických mořských ryb. Jsou vesměs rychlí plavci. Mají vřetenovité tělo s charakteristickým ocasním násadcem a hluboce vykrojenou ocasní ploutví. Jsou snadno k poznání podle malých ploutviček mezi zadní hřbetní a ocasní ploutví a mezi řitní a ocasní ploutví.

Pelamida atlantská Sarda sarda Pelamida je blízká příbuzná makrel a tuňáků, podobá se jim tvarem těla i větším množstvím malých ploutviček na horní i spodní straně ocasního násadce. Je známo 6 druhů pelamid, z nich pouze 2 žijí v Atlantském oceánu, pelamida atlantská je z nich hospodářsky nejvýznamnější. Zbarvení je charakteristické, má 7-9 šikmých tmavých pruhů na hřbetní polovině těla. Je velmi dobrým, rychlým plavcem, živícím se už od stáří 2-3 měsíců rybami. Za potravu jí slouží zejména sardele, sardinky a makrely. Roste velmi rychle, ve stáří 3 měsíců už někteří jedinci měří až 35 cm a váží kolem 0,5 kg. Tření probíhá od dubna, většinou v červnu. Později po tření se hejna rozpadají a ryby se přibližují více k břehům, na zimu se naopak od pobřeží vzdalují. Maso pelamidy atlantské je velmi chutné a poměrně tučné, proto se hlavně udí a konzervuje. Ryby se loví především do zátahových (nevodů) a vlečných sítí. Roční úlovky se v posledních letech pohybují v rozmezí 20 000-45 000 tun.

Velikost: 40-50 cm, maximálně 85 cm Hmotnost: 4-6 kg, výjimečně až 7 kg Plodnost: 400 000-500 000 jiker Rozšíření: východní a západní pobřeží Atlantského oceánu, Černé, Severní a Středozemní moře, ve vodách teplejších než 15 °C Ploutevní vzorec: D, XXI-XXIV, D211/13-16, A 11/11-13

Mladé pelamidy atlantské mají na bocích svislé pruhy, dospělé ryby je mají vodorovné.

248

Makrelovití Scombridae

Makrela obecná Scomber scombrus Ryba je charakteristická větším množstvím malých plout-viček za druhou hřbetní a řitní ploutví a silnou, dlouhou ocasní částí těla s půlměsícovitou, hluboce vykrojenou ocasní ploutví. Hřbetní ploutve má od sebe dosti vzdálené, v první má víc než 9 paprsků. Na hřbetní straně těla má na modrozeleném podkladě zřetelné tmavé klikaté pruhy. Chybí jí plynový měchýř. Je to společenská ryba, zdržuje se ve velkých hejnech většinou v pobřežní zóně, za hranici šelfu vyplouvá zřídka. Žije většinou těsně při hladině, vzhledem k nepřítomnosti plynového měchýře však může rychle sestupovat až do hloubky 300 m. V průběhu roku podniká velké migrace za rozmnožováním a potravou. Živí se zooplanktonem a drobnými rybkami, převážně sardinkami a sardelemi. Pohlavně dospívá ve stáří 3 let, tře se v květnu až červenci, jikry jsou pelagické. Po tření migruje obvykle na sever za potravou, na zimu se naopak stahuje k jihu a sestupuje do hlubších vrstev vody. Její hospodářský význam je značný, po řadu let již patří mezi desítku nejvíce lovených ryb na světě. Průměrný roční úlovek se pohybuje kolem 1 miliónu tun. V poslední době byly její populace příliš loveny, proto se musela výše úlovků omezovat stanovováním kvót a limitů. Celkem se loví 600 000 - 700 000 tun ročně. Maso má velmi chutné, tučné, šťavnaté, využívá se v nejrůznějších podobách. Makrela obecná je i častým zdrojem potravy dravých druhů ryb.

Velikost: 30-40 cm, maximálně 60 cm Hmotnost: 1-1,6 kg Plodnost: 200 000-500 000 jiker Rozšíření: severní Atlantik od severoamerických břehů k severnímu pobřeží Norska, Středozemní a Černé moře Ploutevní vzorec: D, X-XV, D211/10-12, A II/8-13

Larvální stadia ve velikosti 8 mm a 19 mm a juvenilní jedinec se od dospělých ryb liší souvislými hřbetními a řitními ploutvemi dosahujícími až k počátku ocasní ploutve. U juvenilního jedince se začínají diferencovat malé ploutvičky na kořeni ocasu-

249

Makrelovití Scombridae

Makrela měchýřnatá Scomber japonicus Tvarem těla i způsobem života se velmi podobá makrele obecné. Na rozdíl od ní má však plynový měchýř, větší oči, méně jak 9 paprsků v první hřbetní ploutvi a podstatně větší šupiny v oblasti mezi skřelemi, prsními a břišními ploutvemi. Odlišuje se od ní i zbarvením, zejména přítomností tmavých šedomodrých skvrn pod postranní čárou a na břiše. Tmavé klikaté pruhy na hřbetní straně těla má méně výrazné.Je rozšířena kosmopolitně v mírných a teplých vodách všech oceánů, severní hranicí svého areálu však nezasahuje tak vysoko jako makrela obecná. Pohlavně dospívá ve 3.4. roce života a tře se obvykle už v únoru a březnu. Tření probíhá většinou v noci, je dávkovité a často mu předchází migrace blíže k pobřeží, někdy i na větší vzdálenosti. V létě migruje za potravou, tvoří ji zooplankton i ryby (sardinky, ančovičky apod.). V průběhu potravních migrací dokáže překonat denně i více než 30 km, pohybující se hejna ryb jsou provázena hejny racků. S příchodem chladnějšího počasí sestupuje z povrchových vrstev vody do větších hloubek (100 m i více). Má obrovský hospodářský význam, v posledních desetiletí je pátou nejvíce lovenou rybou na světě. Její průměrné roční úlovky se pohybují kolem 1,5-2,2 miliónů tun, vysoké jsou zejména u břehů Japonska a Číny. Loví se převážně do vlečných a zátahových sítí. Maso má velmi chutné. Velikost: 30-50 cm, maximálně 60 cm Hmotnost: do 1,5 kg-1,7 kg Plodnost: 350 000-2 500 000 jiker Nejčastější synonyma: Pneumatophorus japonicus, Scomber colias Ploutevní vzorec: D, IX-X, D2II/9-10, A I-II/9-10

Mapka rozšíření makrely měchýřnaté. Tvar břišních ploutví tuňáků (rody Thunnus - I a Euthynnus - 3), palamida (Sarda - 2) a makrela (Scomber - 4).

250

Makrelovití Scombridae

Tuňák obecný Thunnus thynnus Mezi 13 druhy tuňáků zařazovaných do 4-5 rodů je nejznámější a nejpopulárnější tuňák obecný. Dorůstá největších rozměrů a roste nejrychleji, takže ve stáří 3 let dosahují někteří jedinci už délky 1 m. Jako ostatní tuňáci je i on vynikajícím plavcem. Po celý život se totiž tuňáci prakticky nezastaví, neboť jejich dýchání je závislé na stálém proudění vody otevřenými ústy do žaberní dutiny. Čím rychleji plavou, tím mají větší spotřebu kyslíku, ale tím rychleji se jim vyměňuje i voda v žaberní dutině. Jejich žábry mají navíc velký dýchací povrch. Kromě toho mají tuňáci v krvi ze všech ryb nejvíce krevního barviva hemoglobinu, takže dokáží přijímat z vody více kyslíku. Nejnižší naměřená rychlost tuňáka obecného je 220 cm.s-1 (8 km.s-1), dokáže však krátkodobě vyvinout i rychlost 60-80 km/h, podle některých pramenů až 90 km.h-1 Jeho tělo má pro rychlé a vytrvalé plavání ideální hydrodynamický tvar s optimálně umístěným těžištěm. Hřbetní a řitní ploutve zatahuje při plavání do zvláštních rýh, při rychlém plavání přitahuje těsně k tělu i prsní ploutve. Před výtěrem i po tření podniká daleké migrace, a to i křížem přes celý oceán. Úlovky značkovaných jedinců potvrdily cesty od mexických břehů k japonskému pobřeží či od Floridy do Biskajského zálivu. Znám jsou i vertikální migrace: během dne do hlubších vrstev vody a v noci k povrchu. V jarním období se přibližují tuňáci ke břehům. Tam dochází v závislosti na teplotě vody od dubna do srpna ke tření. Potravu tuňáků obecných tvoří hlavně menší hejnovité druhy ryb (sardinky, ančovičky, šproti) a larvy některých dalších druhů. Tuňák obecný je důležitá ryba, je lovena nejrůznějšími způsoby. Roční úlovky mají klesající tendenci - v posledních letech se pohybují v rozmezí 30 000-50 000 tun. Maso tuňáků obecných je velmi chutné. Velikost: 2-3 m, výjimečně až 5 m Hmotnost: 300-500 kg, ojediněle až 900 kg Rozšíření: ve všech oceánech. Dává přednost spíš teplejším oblastem s vodou kolem 25 "C, nevyhýbá se však ani vodám s teplotou do 5 "C Nejčastější synonymum: Scomber thynnus Ploutevní vzorec: D, XII-XIII, D2I-H/13-15 + 7-9, A 11/11-13 + 6-8

Příbuzný druh Euthynnus pelamis z teplých vod světových oceánů. V Evropě dosahuje až k jižnímu pobřeží Anglie. Dorůstá velikosti 60-70 cm a hmotnosti do 25 kg. Je to nejvíce lovený tuňák. Úlovky dosahují 800 000-1 200 000 tun za rok

251

Makrelovití Scombridae

Tuňák dlouhoploutvý Thunnus alalunga Za své druhé jméno vděčí tento tuňák v řadě jazyků mimořádně dlouhým prsním ploutvím, které dosahují až za konec druhé hřbetní ploutve. Má velký plynový měchýř a na rozdíl od červené svaloviny ostatních tuňáků má bílé maso, to se promítá do jeho pojmenování v dalších jazycích (bílý tuňák). Ve srovnání s tuňákem obecným je teplomilnější a obyčejně nevyplouvá do vod chladnějších než 15oC. Hranicí, kterou překračuje jen zřídkakdy, je na obou polokoulích 40. rovnoběžka. U evropských břehů se proto jen výjimečně vyskytuje severněji než v Biskajském zálivu. Na okrajích areálu bývají přítomni většinou poblíž hladiny mladí, pohlavně nezralí jedinci. Dospělí tuňáci dlouhoploutví se zdržují převážně v tropických vodách, v hloubce 150200 m. Tření probíhá v květnu a červnu, jikry mívají průměr 0,94 mm. Stejně jako ostatní tuňáci je výborným plavcem, podniká daleké migrace. Hejna za den urazí často 28-30 km a i při přijímání potravy se pohybují značnou rychlostí. Boční svaly, které jsou při plavání nejvíce namáhány, jsou zabezpečovány kyslíkem a živinami zvláštním, bohatě větveným cévním systémem, hrajícím značnou roli i při převodu tepla mezi tělem a vodním prostředím. Tělesná teplota se při rychlém pohybu výrazně zvyšuje, takže rozdíl mezi ní a okolní vodou dosahuje až výše 10-12oC. To je u studenokrevných živočichů jev naprosto ojedinělý. Podle celosvětových statistik je tuňák dlouhoploutvý v posledních letech druhým až třetím nejčasteji loveným tuňákem. Výše úlovků dosahuje 160 000 tun ročně. Velikost: obvykle 60-100 cm, výjimečně až 130 cm Hmotnost: 10-30 kg, ojediněle 45 kg Rozšíření: tropické a subtropické vody všech oceánů

Nejčastější synonyma: Germo alalunga, Scomber germo Ploutevní vzorec: D, XIV-XV, D212-16 + 8-9, A 12-15 + 7-9

Příbuzný druh Thunnus albacares žije kosmopolitně v teplých vodách světových moří Dorůstá obvykle délky 100-150 cm a hmotnosti 30-40 kg.

Úlovky se v posledních letech pohybují v rozmezí 250 000-350 000 tun ročně, největší podíl připadá na oblast Tichého oceánu. Tuňáci loví různé druhy ryb a hlavonožců. například olihně (1) a letouny (2).

252

Mečounovití Xiphiidae Čeleď mečounovitých zahrnuje jediný v současnosti žijící druh. Je rozšířen v pelagiálu všech světových moří tropického, subtropického a mírného pásma. Ze Středozemního moře občas proniká i do moře Černého. Vzácně bývá zastižen i v pobřežních vodách.

Mečoun obecný Xiphias gladius Charakteristickým znakem, podle kterého je utvořeno jak vědecké pojmenování ryby, tak i její názvy ve většině světových jazyků, je výrazně protáhlá a zploštělá horní čelist, která má tvar meče. Meč tvoří až jednu třetinu délky těla mečouna a není vůbec nefunkční ozdobou. Slouží mu především k lovu potravy, ale i při plavání jako stabilizátor. Dalšími charakteristickými znaky mečounů je nepřítomnost břišních ploutví, šupin a v dospělosti i zubů. Hřbetní strana těla dospělých ryb je zbarvena černomodře, boky v horní polovině mají kovově modrý nádech, ve spodní polovině jsou světlejší. Mečoun je výborný plavec, podniká daleké migrace za potravou. Díky torpédovité-mu tvaru těla a velké ocasní ploutvi tvaru půlměsíce dokáže vyvinout v krátkých úsecích rychlost až 130 km.h-1. Živí se převážně rybami a hlavonožci. Loví makrely, tresky, ale i tuňáky a zřídka i žraloky. Za potravou sestupuje až do hloubek kolem 800 m. Ke tření dochází v tropických a subtropických vodách v letním období. Rychlým pohybem a ostrým mečovitým rypcem dokáží mečouni prorazit i oplechované boky člunů. Ve dřevě zapíchnuté části rypce patří mezi časté muzejní exponáty. Při náhodných střetech s plavci a potápěči dochází i k smrtelným zraněním lidí. Pro chutné maso a značnou hmotnost jsou mečouni objektem průmyslového i sportovního rybolovu. Jejich roční úlovek se pohybuje v posledních letech mezi 42 000-72 000 tunami, úlovky mají stoupající tendenci. Příbuzný druh Histriophorus platypterus žije v tropických a subtropických vodách všech moří. Dorůstá délky 100-150 cm a dosahuje hmotnosti 10-40 kg. První hřbetní ploutev je nápadně vysoká Je to cenná sportovní ryba, úlovky se pohybují v rozmezí 10 000-15 000 tun ročně (vpravo) Larva (1) a juvenilní exemplář (2) mečouna obecného

Velikost: 4-5 m, výjimečně i více Hmotnost: 400-500 kg (rekordní úlovek 537 kg) Plodnost: až 16 000 000 ji ker Rozšíření: kosmopolitní

253

Hlaváčovití Gobiidae Čeleď hlaváčovitých zahrnuje malé druhy ryb, jejichž břišní ploutve jsou srostlé a tvoří přísavnou destičku. To jim umožňuje držet se v příbojové zóně. Patří sem více než 200 druhů. Žijí většinou v moři, jen některé druhy jsou trvale ve sladké vodě. Před třením stavějí hnízda a snůšku hlídají.

Hlavác říční Gobius fluviatilis Má velkou hlavu, dvě hřbetní ploutve, druhá z nich se rychle snižuje směrem k zadnímu okraji. Jikry jsou velké. Hřbet a boky jsou tmavě hnědošedé až žlutošedé, s nevýraznou mozaikou z tmavých splývajících skvrn. Na bocích je 10-12 samostatných větších skvrn, malé tmavé skvrnky jsou i na ploutvích. Samci v době tření jsou téměř černí, se žlutým lemem na nepárových ploutvích. Hlaváč říční se tře od dubna do července, v Azovském moři od května do června. Před třením postaví samec hnízdo v pobřežním písčitém pásmu, kde se tu a tam objevují jednotlivé nevelké kameny. Na jejich spodní stranu lepí samice jikry. Do jednoho hnízda odkládá jikry několik samic a samec hnízdo potom aktivně chrání po celou dobu vývoje. Pohlavní zralosti dosahuje hlaváč říční ve stáří dvou let při délce těla kolem 10 cm. Živí se především korýši, částečně též červy, larvami pakomárů a měkkýši. Slouží jako potrava dravých ryb, např. candáta a některých jeseterů. Má hospodářský význam, v Černém moři se ročně uloví až 30 000 tun. Velikost: 14-16 cm, maximálně do 20 cm Plodnost: 400-3 000 jiker Ploutevní vzorec: D, VI, D2 1/15-18, A 1/13-16 L.I.: 58-65

Mapka rozšíření hlaváče říčního (červeně) a hlaváče hadohlavého (modře).

254

Hlaváčovití Gobiidae

Hlaváč tmavoskvrnný Gobius melanostomus Hlaváč tmavoskvrnný má na zadním konci první hřbetní ploutve velkou černou skvrnu, u mladých jedinců ohraničenou bílým okrajem. Čelo je lehce vypouklé, spodní čelist není vysunuta přes horní čelist. Jazyk je zpředu useknutý anebo má nepatrný výřez. Tělo je tmavě hnědošedé nebo tmavě žlutohnědé, s nepravidelnými tmavými skvrnami. V době tření jsou samci velmi tmaví a zvětšují se jim nepárové ploutve, které navíc jsou bíle lemované. Hlaváč tmavoskvrnný se začíná třít na jaře, jakmile se voda ohřeje, od konce března až do srpna při teplotě vody vyšší než 10-12°C, nejintenzivněji se tře koncem dubna a v květnu. Samice se po vytření vzdalují od břehů. Jikry jsou vytírány do hnízda v příbřežní proslazené zóně moře na spodní stranu kamenů do skalních štěrbin a rozsedlin, ale i na nerovnosti ve dně a na předměty padlé do vody. Hnízdo opět chrání samec, pohybem velkých prsních ploutví přivádí čerstvou vodu bohatou kyslíkem. Larvy se líhnou nestejnoměrně vzhledem k tomu, že v jednom hnízdě jsou jikry různého stáří. Ryby pohlavně dozrávají ve druhém roce života při délce přes 5 cm. V zimě nepřijímají potravu. Tu začínají lovit na jaře při teplotě vody kolem 8°C. Živí se především měkkýši, červy a v menší míře i korýši. Potěr se živí zooplanktonem. V době tření a ochrany hnízd samci hladovějí, rychle hubnou, takže jich značné procento po tření uhyne. Hlaváč tmavoskvrnný je nejpočetnější druh hlaváče v Černém moři. Je intenzívně loven v množství až do 50 000 tun. Na trh přichází většinou v konzervách jako tzv. byčky v tomatě.

Velikost: 11-17 cm, maximálně 25 cm Plodnost: 200-4 000 jiker Rozšíření: podél břehů Černého a Azovského moře a v řekách do nich ústících Ploutevní vzorec: D, VI, D21/12-17, A 1/10-14 L.I.: 45-57

Příbuzný hlaváč žabí (Gobius batrachocepfalus) je největším příslušníkem rodu žijícím v Černém moři. Dorůstá délky 25-30 cm. Žije i v Azovském moři a Dardanelském průlivu, na rozdíl od hlaváče tmavoskvrnného však jen vzácně vstupuje do sladkých vod.

255

Hlaváčovití Gobiidae

Hlaváč černý Gobius niger Hlaváč černý je jeden z nejtmavších a nejrozšířenějších druhů hlaváčů. Tělo má poměrně vysoký ocasní násadec a nápadné velké šupiny. Na rozdíl od ostatních druhů jich je v postranní čáře méně než 45. Čtvrtý paprsek první hřbetní ploutve je protáhlý. Jazyk je vpředu zaokrouhlen. Hřbet a boky jsou tmavohnědé, se šedavým nádechem. Na bocích jsou tmavé skvrny, první hřbetní ploutev má výraznou černou skvrnu v přední části.Tře se prakticky po celou sezónu, obyčejně ve čtyřech porcích. Jikry jsou velmi malé, takže průměrná plodnost samic tohoto druhu je vysoká. Jikry vytírá podobně jako ostatní druhy rodu do hnízda na spodní stranu kamenů, do rozsedlin skal, ale i do schránek velkých měkkýšů. Samci v době hlídání hnízda nepřijímají potravu a značné procento jich proto později hyne vysílením. Larvy jsou v prvním období života pelagické (na rozdíl od řady ostatních druhů hlaváčů) a živí se zooplanktonem. Dospělým rybám jako potrava slouží měkkýši, krevety, malí krabi, mnohoštětinatci, ale i potěr ryb. Hlaváč černý obývá příbřežní písčité i jílovité podklady, velmi rád vyhledává místa s porosty mořských řas v hloubce od 2 do 80 m. Je to mořský druh, který do sladkých vod neproniká, žije však v málo slané vodě v Baltském i Azovském moři. Nemá hospodářský význam, neboť nikde nevytváří tak početné populace, aby se vyplatilo je lovit. Je potravou větších druhů ryb.

Velikost: 8-12 cm, maximálně 15 cm Plodnost: 15 000-20 000 jiker Rozšíření: od pobřeží středního Norska až po Zelený mys na pobřeží Afriky, Baltské, Středozemní, Azovské a Černé moře Ploutevní vzorec: D,VI, D21/11-13, A 1/9-13 Li.: 33-45

Samec hlaváče černého v době tření má výrazně tmavé zbarveni, první hřbetní ploutev je oranžová.

Příbuzný druh Gobius paganellus se vyskytuje od jižního Norska až po Gibraltar. Dorůstá délky 15 cm.

256

Hlaváčovití Gobiidae

Hlaváč hadohlavý Gobius ophiocephalus Patří mezi velké druhy čeledi. Má tělo stlačené z boků, temeno, zátylek, hrdlo a základy prsních ploutví jsou pokryté cykloidními šupinami. Hřbetní ploutve jsou poměrně vysoké, druhá hřbetní ploutev se směrem k ocasu zvyšuje. Přísavka vzniklá srůstem břišních ploutví nedosahuje k řitnímu otvoru. Čelisti mají téměř horní postavení spodní čelist vystupuje vpřed. Základní zbarvení je zelenohnědé, s výrazným mramorováním vzniklým slitím jednotlivých tmavohnědých skvrn na těle. Hřbetní, ocasní a prsní ploutve mají na sobě podélné pásy vzniklé splynutím tmavohnědých skvrn.Žije v Černém moři u břehů Krymu, Kavkazu, Bulharska a Rumunska, v Azovském moři, ve Středozemním moři a v přilehlé části Atlantského oceánu. Žije i v deltách velkých řek, které do těchto moří vtékají. Zdržuje se většinou v porostech mořských řas. Tření probíhá od března do června podle teploty vody a zúčastňují se ho jedinci dvouletí a starší. Podobně jako u ostatních druhů čeledi staví samec před třením hnízdo ze zbytků mořských řas. Do hnízda se vytírá 5-10 samic. Potěr a mladí jedinci se živí především planktonem, dospělé kusy jsou dravci, kteří loví malé rybky, korýše a malé měkkýše. Hospodářský význam tohoto druhu je malý. Loví se pouze příležitostně v místech, kde vytváří početnější populace.

Velikost: 20-25 cm Plodnost: 7 000-22 000 jiker Mapka rozšíření je na straně 255 Ploutevní vzorec: D, VI, D21/13-16, A I-II/11-16 L.I.: 51-69

Příbuzný druh hlaváč sekavčí (Gobius cobitis) žije v Černém a Středozemním moři a v pobřežních vodách východní Části Atlantského oceánu od Biskajského zálivu až po Maroko. Dorůstá obvykle velikosti 15-20 cm. Do sladkých vod nevstupuje

257

Hlaváčovití Gobiidae

Hlaváč nejmenší Pomatoschistus microps Hlaváči rodu Pomatoschistus mají charakteristickou symetrickou ocasní ploutev a přední nozdry nemají trubičkovitě protaženy. Boky těla jsou porostlé ktenoidními šupinami, zatímco hlava, hrdlo, břicho a základy prsních ploutví zůstávají u většiny druhů holé. Břišní ploutve srůstají v diskovitou pří-savku, pomocí níž se přidržují ryby kamenů a dalších předmětů na dně. Hlaváč nejmenší je drobná rybka s pevným tělem a poměrně dlouhým ocasem. Přísavka vzniklá srůstem břišních ploutví má přední okraj hladký, bez jakýchkoli výstupků. Šupiny pokrývající tělo jsou v poměru k jeho rozměrům středně velké a v řadě probíhající středem těla jich bývá 39-52. Základní zbarvení kolísá od světle šedého k pískově žlutému až skořicovému. Na těle má nepravidelně síťovitý vzor z drobných teček a světlé sedlovité skvrny na hřbetě, na bocích pak tmavé skvrny. Samice mají zbarvení mírně odlišné od samců.Hlaváč nejmenší se vyskytuje většinou v těsné blízkosti břehů nad písčitým, jílovitým i bahnitým dnem, žije i v ústích řek. Tření probíhá od dubna do srpna (obvykle v květnu až červnu) a samice při něm kladou jikry do prázdných skořápek měkkýši, např. ústřic. Nakladené jikry i vylíhlé larvy střeží po určitou dobu samci. Vzhledem k malým rozměrům má hlaváč malý význam pouze jako důležitý zdroj potravy dalších druhů ryb žijících v příbřežních oblastech. Někdy bývá chován mořskými akvaristy. Velikost: 3-5 cm, ojediněle až 8 cm Plodnost: 500-1 000 jiker Rozšíření: evropské pobřeží Atlantiku jižně od polárního kruhu, Baltské, Středozemní, Černé a Azovské moře Nejčastější synonymum: Gobius leopardinus Ploutevní vzorec: D, IV, D21/8-10, A 1/8-10

Samec má na bocích výrazné příčné pruhy a na zadním okraji první hřbetní ploutve tmavou skvrnu

258

Hlaváčovití Gobiidae

Hlaváč písečný Pomatoschistus minutus Je to malá rybka štíhlého tvaru těla, s břišními ploutvemi srostlými v přísavný disk, na jehož předním okraji jsou krátké prstovité výrůstky. Šupiny kryjící tělo jsou velmi drobné a v řadě probíhající jeho středem jich bývá 58-70. To je podstatně více než u příbuzných hlaváčů pestrého a malého. Na rozdíl od těchto druhů kryjí šupiny i zátylek hlavy a hruď. Základní zbarvení hlaváče písečného je obvykle pískově hnědé, s mramorováním tmavými tečkami a sedlovitým skvrnami na hřbetě. Středem boků se táhne řada větších tmavých skvrn, v obou hřbetních ploutvích probíhají čtyři úzké, šikmé tmavé pásy. V zadní části první hřbetní ploutve je u samců zejména v době tření temně fialová až černá skvrna se světlým lemem. Podobně jako hlaváč malý i hlaváč písečný vstupuje i do sladkých vod, obvykle však žije v pobřežních mořských vodách v hloubkách 5-12 m, ojediněle i přes 100 m, a to ve vzdálenosti do 100 m od břehu. Pohybuje se převážně ve větších či menších hejnech těsně nade dnem, v zimním období sestupuje do větších hloubek. Tření probíhá od března do července v hloubkách do 40 m. Samice kladou jikry na kameny či řasy, často pak i do skořápek měkkýšů, a to dávkovitě, většinou ve 3-4 porcích. Snůšku a larvy ochraňuje samec. Po vylíhnutí žijí larvy v pelagiále do dosažení velikosti 17 mm. Pohlavně dospívají ve stáří 1 roku, dožívají se věku 2-3 let. Živí se především drobnými korýši, sami pak slouží jako zdroj potravy pro větší druhy ryb.

Velikost: 6-8 cm, výjimečně až 10 cm Nejčastější synonymum: Gobius minutus Ploutevní vzorec: D, VI, D21/9-11, A 1/9-11, V 5-6

Mapka rozšíření hlaváče písečného

259

Hlaváčovití Gobiidae

Hlaváč pestrý Pomatoschistus pictus Tato drobná rybka poměrně zavalitého těla má dobře vyvinutou břišní přísavku s hladkým předním okrajem. Tělo je v poměru k velikosti pokryto velkými šupinami, bývá jich v řadě probíhající jeho středem 36-43. Zbarvení kolísá od hnědé k světle žluté barvě, s nepravidelnou kresbou drobných tmavých skvrn. Tmavě zbarveny jsou i okraje šupin, 4-5 shluků větších tmavých skvrn je na bocích těla, první z nich bývá pod prsními ploutvemi. Rovněž v obou hřbetních ploutvích jsou dvě řady tmavých skvrn a při horním okraji těchto ploutví pak oranžově zbarvený pruh. Zbarvení samců je jasnější a výraznější. Hlaváč pestrý žije v příbřežní zóně od čáry odlivu až do hloubky 50 m, výjimečně i hlouběji. S oblibou vyhledává zejména tvrdé dno s množstvím balvanů, často porostlých řasami, vyskytuje se však i nad písčitým dnem. Na rozdíl od hlaváče malého nikdy nevplouvá do ústí řek. Tření probíhá od dubna do července a samice podobně jako u hlaváčů malých a písečných kladou jikry do skořápek měkkýšů, kde je do vylíhnutí střeží samec. Čerstvě vylíhlé larvy bývají okolo 3 mm velké a žijí do velikosti 12 mm pelagicky. Poté přecházejí na život u dna. Podobně jako další příslušníci rodu Pomatoschistus je i tento druh krátko věky a dožívá se stáří 1-2 roky. Hospodářský význam nemá, slouží jako potrava dalším druhům ryb.

Velikost: 5-7 cm, maximálně 9,5 cm Plodnost: 500-1 100 jiker Nejčastější synonymum: Gobius pictus Ploutevní vzorec: D, VI, D21/8-10, A 1/10

Mapka rozšíření hlaváče pestrého.

260

Hlaváčovití Gobiidae

Hlavačka mramorovaná Proterorhinus marmoratus Hlavačka mramorovaná je drobná rybka s vřetenovitým, z boků zploštělým tělem krytým drobnými drsnými šupinami. Hlava je při pohledu shora rozšířena do stran. Charakteristickým znakem jsou trubičkovité, tykadlovitě protáhlé přední nozdry a nepárový přísavný terč pod širokými, lopatkovitými prsními ploutvemi. Postranní čára na těle není vyvinuta. Příčných řad šupin je 36-48. Zbarvení je nejčastěji žlutošedé až šedohnědé, s několika nepravidelnými příčnými tmavými skvrnami. Na bázi ocasní ploutve je černá skvrna. Při znepokojení nebo vytažení ryb z vody zbarvení často nápadně zbledne. Dožívá se maximálně stáří 5 let. Většinou jedinci obou pohlaví hynou po prvním tření ve věku 2-3 let. K tření dochází od března do května v mělké vodě. Samice kladou jikry do zvláštních hnízd na dně, často i na stěny lastur a kameny. Ve tření mezi sebou svádějí samci boje, po tření jeden z rodičů údajně jikry ochraňuje. Pohlaví je možno odlišit podle tvaru urogentiální bradavky, ta je u samců delší, tenčí a zašpičatělá. U menších exemplářů však jsou mimo dobu tření pohlavní rozdíly pouhým okem špatně zřetelné. Hlavačky jsou aktivní v noci. Ve dne žijí skrytě pod kameny, většinou v příbřežních zónách moří i řek, ale i v hustě zarostlých bažinách, melioračních kanálech či bahnitých vodách zaplavovaného území. Špatně plavou, většinou se pohybují zvláštními, trhavými poskoky po dně. Při vyrušení mizí ovšem střelhbitým skokem v úkrytu. Živí se drobnými larvami hmyzu, červy a měkkýši. Bývají příležitostnou potravou dravých ryb, někdy se využívají jako nástražní rybky, občas se chovají v akváriích.

Velikost: 8-10 cm, výjimečně až 12 cm Plodnost: až 2 500 jiker Rozšíření: příbřežní zóna Černého, Azovského a Kaspického moře a řeky do nich se vlévající. Jejich přítoky někdy vystupuje až do podhorské zóny. Ploutevní vzorec: D, VI-VII, D21/14-17, A 1/11-16

Pohled na přední část spodní strany těla hlavačky s charakteristickým nepárovým přísavným terčem, vzniklým srůstem břišních ploutví.

261

Vřeténkovití Callionymidae Čeleď vřeténkovitých je nevelká skupina mořských příbřežních ryb, celkem sem patří 9 rodů s asi 45 druhy. Mají holé tělo bez šupin a velké oči umístěné na vrchu hlavy. Ústa jsou malá a vysunovatelná. Na stranách hlavy jsou 2-4 ostré kostěné výrůstky předžaberní kosti. Vyskytují se v mořích mírné a subtropické zóny.

Vřeténka tečkovaná Callionymus maculatus Tělo je lehce stlačené, ocasní násadec je však na příčném průřezu okrouhlý. Na předžaberní kosti jsou čtyři kostěné trnovité výrůstky, tři z nich směřují nahoru, čtvrtý, nejmenší, dozadu. První hřbetní ploutev je stejně vysoká jako u příbuzné vřeténky pestré, avšak pouze její první paprsek je vyšší než druhá hřbetní ploutev. Anální papila je vyvinuta u obou pohlaví. Hřbetní strana mladých jedinců a samic je žlutohnědá, na bocích těla je množství malých, jasně hnědých skvrn, uspořádaných do dvou pruhů. Kromě hnědých skvrn jsou na bocích ještě rozsety modré skvrny. Na obou hřbetních ploutvích jsou čtyři řady střídajících se tmavomodrých a světle modrých skvrn. Zbarvení dospělých samců je velmi proměnlivé. Vřeténka tečkovaná se tře od dubna do června, jikry a potěr jsou pelagické, rodiče se o ně nestarají. Zdržuje se ve větších hloubkách než vřeténka pestrá, lze ji ulovit v hloubce od 50 do 300 m. Zdržuje se na písčitém podkladu nedaleko od břehu. Velikost: 8-12 cm, maximálně 16 cm (samci) Rozšíření: Atlantský oceán od středního Norska a Islandu až k Gibraltaru, Středozemní moře Ploutevní vzorec: D, IV, D2 9, A 8-9 Callionymus bairdi je rozšířen v karibské oblasti Atlantiku. Zdržuje se v rostlinných porostech, na písčinách i v korálových útesech Je často chován v akváriích.

262

Vřeténkovití Callionymidae

Vřeténka pestrá Callionymus lyra Tělo je opět lehce dorzoventrálně zploštělé, hlava je poměrně velká. Na předžaberní kosti jsou opět čtyři kostěné trnovité výrůstky, na rozdíl od předchozího druhu však dva z nich směřují nahoru, jeden dozadu a čtvrtý je skrytý pod kůží a směřuje dopředu. Samci mají silně vyvinutou anální papilu, která je u samic nezřetelná. Zbarvení je značně proměnlivé. Hřbet samců je žlutý, s načervenalým odstínem, posetý světle modrými nebo světle fialovými skvrnami. Po bocích těla se táhne oranžový pruh, který je nahoře i dole ohraničen modrým pruhem. První hřbetní ploutev je tmavě orámovaná, ocasní ploutev má namodralý nádech. Samice jsou hnědavé, na bocích světlejší, břicho mají špinavě bílé.Vřeténka pestrá se tře u břehů Norska v listopadu až prosinci, v dánských vodách od dubna do srpna, v kanálu La Manche od ledna do června. Při tření je samec nádherně vybarven. Oba partneři plavou těsně podél sebe kolmo k hladině.Samec při tom objímá samici břišními ploutvemi. Uvolněné, samcem oplodněné jikry stoupají k hladině. Potěr žije pelagicky, při délce kolem 10 mm se spouští na dno a od té doby vede bentický způsob života. Samci se dožívají 4-6 let, samice 6-8 let. Samci rostou o něco rychleji než samice. Ve čtvrtém roce života dosahují délky kolem 20 cm, samice pouze asi 15 cm. Živí se korýši, mnohoštětinatci a měkkýši. Nemá hospodářský význam, slouží však jako potrava dravým druhům ryb. Velikost: 15-20 cm, maximálně 30 cm (samci) Rozšíření: Středozemní a Černé moře a přilehlé části Atlantského oceánu od středního Norska a pobřeží Islandu až po Zelený mys Ploutevní vzorec: D IV/9, A 9 Samec příbuzného druhu Callionymus festivus se od vřeténky pestré liší nízkou první a vyšší druhou hřbetní ploutví Je nenáročný na prostor, a je proto vhodným akvarijním druhem. Samice vřeténky pestré se liší od samce nenápadným zbarvením a tvarem a velikostí první hřbetní ploutve.

263

Ropušnicovití Scorpaenidae Řád ROPUŠNICE (Scorpaeniformes) zahrnuje víc než 1 000 druhů většinou bentických ryb. Zpravidla mají velkou hlavu a široké prsní ploutve. Do čeledi ropušnicovitých patří asi 350 druhů mořských ryb, většinou z Tichého a Indického oceánu. Jen asi 60 druhuje známo z Atlantiku. Jsou to větší ryby velmi podobné okounovitým. V některých jazycích jsou nazývány mořskými nebo červenými okouny podle jasně červeného zbarvení. Je mezi nimi řada jedovatých druhů. Při poranění o trny na hlavě či nerozvětvené paprsky v hřbetní ploutvi, v jejichž blízkosti jsou jedovaté žlázy, dochází ke vzniku bolestivých, špatně se hojících ran a v některých případech třeba i k ochrnutí prstů na rukou.

Okouník mořský Sebastes marinus Většina příslušníků okouníků rodu Sebastes žije v severní části Tichého oceánu. Okouník mořský však patří mezi čtyři druhy rodu rozšířené v Atlantiku. Zdržuje se převážně v hloubkách 100-600 m při teplotě vody 26oC, řidčeji sestupuje až do hloubky 700-900 m, mladší jedinci se vyskytují v mělčích a starší spíše v hlubších vodách. Roste pomalu a dožívá se věku 30 let, podle některých údajů až 60 let. Ve zbarvení převládá červená barva. Okouníci se třou u Lofotských ostrovů, Islandu, u břehů Severní Ameriky i na dalších místech. Za určitou dobu po tření rodí samice větší množství larev, které jsou plně zformované, s téměř úplně stráveným žloutkovým váčkem. Jsou proudy odnášeny k severu a drží se ve svrchních vrstvách vody dále od břehů. Do velikosti 30-35 cm se živí okouníci zejména pelagickými bezobratlými a potěrem tresek a sledů. U větších jedinců převládají v potravě ryby. Okouník mořský patří mezi hospodářsky významné druhy s chutným masem. Loví se hlavně do vlečných sítí a jeho roční úlovky se pohybují v posledních letech kolem 500 000 tun. Velikost: obvykle 40-60 cm, maximálně 100 cm Nejčastější synonyma: Perca marina, Sebastes norvegicus, Perca norvegica Hmotnost: až 15 kg Plodnost: 30 000-350 000 jiker Ploutevní vzorec: D XIV-XVI/14-16, A III-IV/7-9 Rozšíření: severozápadní Atlantik, pobřeží GrónL.I.:80-90 ska a Severní Ameriky až po Nový Foundland Potravu okouníka nejprve tvoří pelagičtí bezobratlí (např. krevety rodu Pandalus - 1), plůdek sleďů a tresek - 2. U větších jedinců převládají v potravě ryby (2).

Příbuzný druh Sebastes mentela je rozšířen v chladných a subarktických vodách severního Atlantiku. Dorůstá délky 30-50 cm a dožívá se až 20 let věku

264

Ropušnicovití Scorpaenidae

Ropušnice malá Scorpaena porcus Ropušnice malá je ryba drobnějšího vzrůstu, s tělem pokrytým malými ktenoidními šupinami, které chybějí na hrdle, hrudi a na základech prsních ploutví. Na poměrně velké hlavě a na těle, zejména pod hřbetní ploutví a nad postranní čarou je množství kožních výrůstků. Velmi nápadný, největší z nich, je nad okem, naopak na spodní čelisti vůbec nejsou. U základu ostnité části hřbetní ploutve i u trnů na žaberním víčku jsou jedové žlázky. Sekret, který vyměšují, se při bodnutí o ostny dostává do rány a vyvolává bolestivé záněty. Základní zbarvení ryby je šedé, s tmavým tečkováním a skvrnami, uspořádanými někdy do 2-3 málo zřetelných, nepravidelných tmavých příčných pruhů. Rovněž v ploutvích vytvářejí tmavé skvrny někdy podélné či příčné pruhy. Ropušnice malá žije u břehů skrytě mezi kameny v porostech rostlin, někdy i zčásti zahrabána v písčitém dně, obvykle v hloubkách 20-50 m, ojediněle až 100 m. Tře se od května do září, výtěr je dávkovitý, jikry pelagické. Larvy i potěr vedou rovněž pelagický způsob života, a to do velikosti 12-15 mm, pak se stahují ke dnu. Pohlavní zralosti dosahují tyto rybky ve stáří 3 let, samci zčásti již po dosažení věku 2 let. V mládí se živí drobnými bezobratlými, později kraby, krevetami a menšími rybami, aktivní jsou zvláště za šera. Během růstu svlékají pravidelně v závislosti na intenzitě příjmu potravy vrchní vrstvu kůže. Maso je střední kvality a konzumuje se v některých jihoevropských zemích. Velikost: 15-25 cm, maximálně 30 cm Hmotnost: 0,3-0,7 kg Plodnost: 2 500-180 000 jiker Rozšíření: Atlantský oceán od Biskajského zálivu jižně podél pobřeží Afriky, Středozemní a Černé moře Ploutevní vzorec: D XI-XII/8-10, A III/5, P 1/15-16, VI/5 Přední část těla ropušnice malé (1) a ropušnice velké (2). Kožní výrůstek nad okem ropušnice malé je výrazně větší, kožní výrůstky na bradě a spodní čelisti chybějí.

Někteří tropičtí příslušníci čeledi jsou atraktivními chovanci mořských akvárií. Jeden z nejznámějších je perutýn - Premis volitans, dorůstající délky 35-40 cm. který je hojně rozšířen v tropickém pásmu Tichého a Indického oceánu.

265

Ropušnicovití Scorpaenidae

Ropušnice velká Scorpaena scrofa Od ropušnice malé se liší především zbarvením, větší velikostí a početnými kožními výrůstky i na spodní čelisti a bradě. Velký kožní výrůstek nad okem je méně nápadný. Zbarvení celé ryby je temně červenohnědé, s tmavým mramorováním, jen břicho je světlejší. Zbarvení je značně proměnlivé a přizpůsobivé barvě prostředí. Ropušnice velká žije na kamenitém či písčitém, rostlinstvem porostlém dně v hloubkách 20-100 m, výjimečně až 200 m či hlouběji. Většinou vytváří menší hejnka a kořist předává z úkrytu mezi rostlinami nebo kameny. Někdy se zčásti zahrabává do dna. Živí se hlavně rybami, kraby a krevetami. Široká ústa jí umožňují polykat kořist, která svými rozměry dosahuje více jak poloviční velikosti ropušnice. Tře se od května do srpna, výtěr je dávkovitý, jikry pelagické. Biologickou zvláštností je podobně jako u některých dalších ropušnic pravidelné svlékání pokožky, připomínající svlékání hadů a dalších plazů. K svlékání dochází v průměru po 28 dnech, někdy i dvakrát měsíčně, v závislosti na intenzitě přijímání potravy. U trnů hřbetní a řitní ploutve i některých ostnů na hlavě jsou jedové žlázy. Sekret vylučovaný žlázami je méně jedovatý než u ostnatou. Přesto však způsobuje při bodnutí o ostny bolestivé záněty, které mohou být některým osobám nebezpečné. Poranění bývají nejčastěji rybáři, zatímco zranění koupajících se osob nepřichází prakticky v úvahu. Ročně se uloví až 4 000 tun. Maso je středně kvalitní. Velikost: 25-30 cm, maximálně 50 cm Hmotnost: do 1,5 kg Plodnost: 10 000-200 000 jiker Rozšíření: jižní pobřeží Velké Británie, Biskajský záliv, severozápadní pobřeží Afriky, západní část Středozemního moře Ploutevní vzorec: D XI-XII/8-10, A III/5-6, V 1/5

Příbuzný druh Scorpaena ustulata má obdobný areál jako ropušnice velká. Dorůstá velikosti 15-20 cm a žije nejčastěji v hloubkách 50-300 m.

266

Štítníkovití Triglidae Čeleď štítníkovitých zahrnuje zhruba 85 mořských druhů ryb adaptovaných k životu na měkkém dně příbřežní části moří. Tělo je pokryto ktenoidními šupinami nebo kostěnými destičkami, které mají především na hlavě množství ostrých výrůstků. Tři první paprsky prsní ploutve jsou zesílené, volné a jsou na nich smyslové buňky registrující chuťové a čichové vjemy. Kromě toho je štítníci používají k pohybu po dně a k rozrušování horní vrstvy dna při hledání potravy. Štítníci dokážou vydávat zvuky pomocí zvláštních svalů u plynového měchýře, který zvuky zesiluje. Zvuky pomáhají jedincům udržet se v hejnu, především v době rozmnožování.

Štítník červený Aspitrigla cuculus Tělo je pokryto nevelkými šupinami, šupiny postranní čáry jsou však nápadně zvětšené. První hřbetní ploutev je krátká a vysoká, druhá hřbetní ploutev je nízká a dlouhá. Prsní ploutve dosahují pouze k řitnímu otvoru. Hřbet, hlava a boky jsou tmavočervené, břicho je růžovošedé. Štítník červený je jedním z nejmenších druhů evropských štítníků. Tře se v letním období, pohlavní zralosti dosahuje ve 34 letech (samci dospívají dříve než samice). V prvním roce dosahuje délky kolem 10 cm, ve druhém roce 15 cm a ve třetím roce kolem 20 cm. Larvy se živí drobnými korýši, dospělé kusy různými bentickými živočichy. Je to druh zdržující se v příbřežní části moří v hloubce od 20 do 250 m na písčitém, kamenitém i jílovitém dně. Není nikterak hojný. Tu a tam se některé exempláře objevují v tralových úlovcích, občas se chytí i na udici.

Velikost: 20-30 cm, maximálně 40 cm Hmotnost: do 1 kg Rozšíření: pobřeží Evropy od severního Dánska a Anglie až po

Zelený mys, Středozemní moře s výjimkou nejvýchodnější části Ploutevní vzorec: D, VIII-IX, D218, A 16-17 L.I.: 73-76

Hlava a přední část těla štítníka červeného (1) a příbuzného druhu Tirgla obscura (2), která má nápadně dlouhý druhý paprsek ve hřbetní ploutvi a jiný tvar šupin v postranní čáře. T. obscura dorůstá do 30 cm.

267

Štítníkovití Triglidae

Štítník šedý Trigla gurnardus Prsní ploutve nikdy nedosahují k počátku druhé hřbetní ploutve. Drsné šupiny s kostěnými výrůstky v postranní čáře stříbřitě světélkují, na hřbetní straně těla jsou bělavé skvrny. Zbarvení těla je jinak dosti proměnlivé a převládají v něm šedozelené odstíny, břicho je bělavé. Štítník šedý s oblibou vyhledává mělké vody s písčitým dnem, pohybuje se však volně i v hloubkách až kolem 150 m. Na jaře se stahuje blíže k břehům, s blížícím se podzimem se od nich opět vzdaluje. Samci pohlavně dozrávají ve třetím roce života po dosažení velikosti 18 cm, samice pak ve čtvrtém roce života při velikosti kolem 24 cm. Vlastní tření podobně jako u ostatních druhů rodu Trigla trvá po celé letní období, výtěr je dávkovitý. V hejnech jsou mnohem početněji zastoupeny samice. Jikry a larvy jsou pelagické, mladí jedinci přecházejí k životu u dna. Jeho maso je chutné a roční úlovky se pohybují v posledních letech od 4 000 do 6 000 tun. Značná část ulovených štítníků se používá k výrobě rybí moučky. Někteří odborníci přiřazují k štítníkům i příbuznou čeleď letuchovitých (Dactylopteridae), z nich z evropských vod je nejznámější letucha evropská (Dactylopterus volitans).

Velikost: 25-40 cm, výjimečně až 55 cm Hmotnost: do 1 kg Plodnost: 200 000-300 000 jiker Rozšíření: mořské šelfy od Murmansku až k jižním hranicím Maroka, Středozemní a Černé moře. Severní hranice dosahuje až za severní polární kruh Nejčastější synonyma: Trigla milvus, Eutrigla gurnardus Ploutevní vzorec: D, VII-IX, D2 18-20, A 17-20, P 10 -11-3, V 1/5

Rozlišovací znaky štítníka šedého (1) a štítníka červeného (2). Štítník červený má delší prsní ploutve, které zasahují až k počátku řitní ploutve.

268

Štítníkovití Triglidae

Štítník žlutý Trigla hirundo Je největším příslušníkem čeledi, dorůstá délky až 75 cm. Na rozdíl od předchozích dvou druhů a některých dalších má postranní čáru krytou zřetelně hladkými, nezvětšenými šupinami. Prsní ploutve má dlouhé, dosahují až k prvním paprskům druhé hřbetní ploutve, s charakteristickým pestrým a proměnlivým zbarvením. Objevuje se na nich černá, modrá a červená barva s bělavými skvrnami. Rovněž zbarvení těla je značně proměnlivé, s převládající hnědočervenou až oranžovou barvou, břicho je světlejší. Štítník žlutý vyhledává převážně skalnaté a písčité dno mořských šelfů, kde "sedí" opřen o samostatné paprsky prsních ploutví. Vyskytuje se však i v pelagiálu v různých hloubkách. Jako poměrně dobrý plavec se živí převážně rybami. Tře se podobně jako ostatní štítníci v dlouhém časovém intervalu a dávkovitě. V evropských vodách probíhá tření od května do srpna, u afrických břehů i během zimy. Jikry i larvy jsou pelagické, plůdek přechází na život u dna. Je to poměrně hojný druh, tvořící převážnou část úlovku štítníků. Ten se jen v Evropě pohybuje kolem 13 000 tun ročně. Loví se zejména u španělských břehů, maso má velmi chutné. Velikost: 30-60 cm, výjimečně až 75 cm Hmotnost: 0,7-0,9 kg, ojediněle 1,5 kg Plodnost: až 150 000 jiker Rozšíření: Středozemní, Černé moře a Atlantský oceán od středního Norska do rovníkových oblastí Afriky Nejčastější synonyma: Trigla lucerna, Trigla hyrax, Trigla corax Ploutevní vzorec: D, IX-X, D2 15-18, A 14-17, P 10-11+3, V 1/5

Rozlišovací znaky štítníka žlutého (1) a štítníka Trigla lyra (2).

Mládě štítníka žlutého je nápadně jinak zbarvené než dospělý jedinec. Při pohledu shora vynikají především velké prsní ploutve.

269

Vrankovití Cottidae Čeleď vrankovitých zahrnuje asi 200 druhů mořských i sladkovodních ryb většinou dorzoventrálně zploštělých, se silnou pokožkou bez šupin, ale s řadou kostěných trnů. Nejvíc druhů čeledi žije ve vodách severního Pacifiku, 5 rodů žije ve sladkých vodách Eurasie a Severní Ameriky.

Vranka obecná Cottus gobio Vranka obecná je drobná rybka vřetenovitého tvaru těla, s velkou, dorzoventrálně zploštělou hlavou a hladkou kůží bez šupin. Tělo má převážně šedé nebo světle hnědé, s nepravidelným tmavším mramorováním a čtyřmi nevýraznými tmavými příčnými pruhy, ploutve jsou většinou nepravidelně šedé, skvrnité.Vranka obecná se vyskytuje zejména v mělčích úsecích horských a podhorských toků s členitým, kamenitým dnem. Ve dne se obvykle ukrývá pod kameny, aktivní je především ve večerních a nočních hodinách. Úkryt opouští jen při vyrušení, tehdy se krátkými poskoky přemísťuje do nejbližší skrýše. Nemá plynový měchýř a je velmi špatný plavec. Dožívá se věku 8 let. V potravě vranky převažuje živočišná složka (larvy pakomárů, chrostíků, pošvatek, muchniček, jepic aj.). Ke tření dochází v březnu až květnu. Jikry klade samice obvykle na spodní stranu kamenů. V průběhu líhnutí snůšku ochraňuje samec. Samci se od samic liší větší hlavou, širšími ústy, a především trubicovitě protaženou močopohlavní bradavkou. V minulosti byla vranka považována rybáři za škůdce pstružních jiker a potravního konkurenta pstruha a dalších lososovitých ryb. Zdá se však, že její škodlivost byla přeceňována. Má chutné maso. Rybáři jí příležitostně používají jako nástražní rybku, je i významnou složkou potravy pstruhovitých ryb.

Velikost: 12-14 cm, maximálně 16 cm Plodnost: 100-1 300 jiker Ploutevní vzorec: D, V-IX, D213-19, A 10-15 Mapka rozšíření vranky obecné (modře) a vranky pruhoploutvé (červeně).

270

Vrankovití Cottidae

Vranka pruhoploutvá Cottus poecilopus Vranka pruhoploutvá je značně podobná vrance obecné, má však širší ústa, většinou neúplnou postranní čáru, a především delší břišní ploutve, sahající k řitnímu otvoru nebo jej přesahující. Na okraji přední hřbetní ploutve mají zejména samci nápadný pomerančově zbarvený lem. Samci se od samic liší i větší a širší hlavou, delšími ploutvemi a tmavším zbarvením. Hřbetní strana těla je u jedinců obou pohlaví hnědá až olivově zelená, s drobnými hnědými skvrnami. Břicho je bílé nebo nažloutlé, na bocích bývá obvykle 4-5 tmavých skvrn. Vranka pruhoploutvá žije především v horských říčkách a potocích, kde vystupuje často až do pramenné oblasti, tedy výše než vranka obecná. Společně se vyskytují v krátkých úsecích na přechodu toků do podhorské zóny. Vranka pruhoploutvá je však méně početná a má větší nároky na množství kyslíku a čistotu vody. V případě ohrožení rozevírá žaberní víčka, vztyčuje ostny na jejich konci a s široce rozevřenými ústy a roztaženými prsními ploutvemi se obrací proti nepříteli. Když to nepomáhá, uniká krátkými poskoky do úkrytů pod kameny. Pohlavně dospívá ve druhém roce života. Tře se od března do května v jamkách pod kameny, připravovaných samcem. Ten také přejímá ochranu nad snůškou jiker až do vylíhnutí potomstva.

Velikost: 15 cm, maximálně až 20 cm Plodnost: 200-800 jiker Rozšíření: severní Evropa a Asie až po řeku Kolymu na Sibiři, od povodí řeky Odry a Dunaje až po Amur Ploutevní vzorec: D, VIII-IX, D216-20, A 12-15

Jedním z nejdůležitějších rozlišovacích znaků obou druhů vranek jsou břišní ploutve, které jsou u vranky pruhoploutvé vždy příčně a pravidelně pruhované (1). u vranky obecné bělavé (2).

271

272

Vrankovití Cottidae

Vranka trnoploutvá Taurulus bubalis V rámci rodu Taurulus známe dva druhy, které žijí při atlantském pobřeží Evropy. Jsou si blízce příbuzné a liší se od sebe jen drobnými znaky. Vranka trnoploutvá má na žaberních víčkách silný trn směřující dozadu, jeho délka přesahuje průměr oka, v břišní ploutvi jsou 4 paprsky, v prsní jsou 3 měkké paprsky. Vranka druhu T. lilljeborgi má kratší trn na skřelích, 3 paprsky v břišní ploutvi a 2 měkké v ploutvi prsní. Shodně mají v první hřbetní ploutvi pouze tvrdé paprsky a v druhé pouze měkké paprsky. Dále mají lysé tělo a samci mají větší hřeben v zátylku i větší urogenitální papilu. Tělo vranky trnoploutvé je zbarveno červenohnědě, s tmavými příčnými pruhy. Břicho samců v době tření je oranžově červené, se světle modrými a bílými skvrnami. Tato vranka se tře velmi brzy na jaře, a to v březnu a dubnu. Jikry lepí samice na kameny nebo na mořské řasy. Embryonální vývoj trvá 6-7 neděl. Samec hnízdo nehlídá. Malé, právě vylíhlé larvy jsou pelagické, při velikosti 13-15 mm se vracejí zpět k pobřeží. Vranky se živí korýši (blešivci), krevetami a kraby, ale též drobnými rybkami (hlaváči), občas hadicemi či měkkýši. Žijí v příbřežní zóně mezi kameny a řasami v hloubkách do 30 m. V zimném období se stahují do větší hloubky. Příbuzný druh T. lilljeborgi se zdržuje ve větších hloubkách 50-80 m, kde se i vytírá.

Velikost: 12-15 cm, maximálně do 20 cm Nejčastější synonymum: Cottus bubalis Ploutevní vzorec: D, VII-X, D210-14 L.I.: 32-35 Příbuzná vranka Taurulus lilljeborgi Mapka rozšíření vranky trnoploutvé

273

Vrankovití Cottidae

Vranka dvourohá Icelus bicornis Je to malá rybka s charakteristickým tvarem těla a s nevelkou hlavou ozbrojenou silnými kostěnými trny. Na boku těla jsou nápadné dvě řady velkých šupin s malými ostny na zadní straně, takže ryba vypadá, jako by měla dvě postranní čáry. Pouze spodní postranní čára však je pravá a je inervována příslušnou větví bloudivého nervu. Samci mají nápadně velkou urogenitální papilu vystupující až 1 cm z těla. Hřbet je žlutohnědý, s tmavšími hnědými skvrnami, boky jsou ve stejném tónu, ale světlejší. Je to druh s téměř cirkumpolárním rozšířením. V Evropě se vranka dvourohá vyskytuje podél atlantského pobřeží Skandinávie až do jižního Norska. Zdržuje se v hloubkách od několika metrů až do 600 m. Mladé ryby dávají přednost mělčí vodě, dospělé jsou nejčastěji v hloubce mezi 40 a 180 m. Je to výrazně chladnomilný druh, který dává přednost teplotám vody kolem 0oC. Vyhovují mu však i záporné teploty (až do bodu tuhnutí mořské vody). Maximální teploty, které toleruje, jsou mezi 7-9oC. Vyžaduje slanost mezi 33-35 %o a jen výjimečně se vyskytuje v proslazených oblastech při salinitě mezi 25-29 %o. Na charakter dna není náročná. Tře se od srpna do října. Jikry jsou vzhledem k velikosti dospělých ryb poměrně velké - mají 2,4 až 3 mm v průměru. Vranka dvourohá se živí u dna žijícími mnohoštětinatci a korýši.

Velikost: do 12 cm Plodnost: 150-300 jiker Rozšíření: Severní ledový oceán, severní Atlantik Ploutevní vzorec: D VII-X/17-23, A 12-17 L.I.: 25-37

Příbuzný druh Icelus spatula nahrazuje vranku dvourohou ve Východosibiřském. Beringově a Čukotském moři. Liší se tvarem urogenitální papily a delší postranní čarou, která dosahuje k ocasní ploutvi.

274

Vrankovití Cottidae

Vranka čtyřrohá Myoxocephalus quadricornis Tvarem těla nezapře příbuznost se sladkovodními vrankami rodu Cottus. Na široké hlavě jsou na kostech žaberního víčka 4 rohovíte výrůstky. Podle nich tato ryba získala své vědecké druhové jméno. Při pohledu z boku i shora jsou na hlavě dále nápadné hrbolky za očima a v týle, které mívají horní stranu obvykle rozšířenou. Větší bývají většinou týlní hrboly, jejich velikost však značně kolísá. Nad postranní čárou jsou 1-2 řady okrouhlých kostěných destiček, pokryté rovnoměrně drobnými zoubky. Pod postranní čárou obvykle bývají ukryty v kůži ostnité destičky. Ocasní násadec je dlouhý a tenký, druhá hřbetní ploutev je zejména u samců značně protáhlá, takže přiložena k tělu dosahuje až k základu ocasní ploutve. Její paprsky bývají pokryty ostnitými zoubky. Zbarvení dospělých jedinců je zelenohnědé až hnědošedé, bez výraznějších skvrn, břicho je světlé, většinou žlutobílé. Vranka čtyřrohá s oblibou osidluje skalnaté, řasami a dalším vodním rostlinstvem porostlé dno, kde žije skrytě mezi kameny. Zejména plůdek rád vstupuje do ústí řek. Tře se koncem podzimu a v zimě, jikry klade na dno, pelagické larvy se objevují na jaře a v srpnu a dosahují velikosti 20-22 mm. Živí se hlavně korýši a menšími rybami. Hospodářský význam nemá, neboť její úlovky nejsou příliš velké. Její bílé maso je však chutné. Velikost: 20-30 cm, samice výjimečně až 35 cm Hmotnost: 150-200 g, ojediněle až 0,5 kg Plodnost: 2 000-6 200 jiker Rozšíření: cirkumpolárně v Severním ledovém oceánu, Bílé, Barentsovo a Baltské moře, skandinávská a karelská jezera (včetně Oněžského a Ladožského), severoamerická Velká Jezera. V těchto jezerech stejně jako v Baltiku je pozůstatkem poslední doby ledové Nejčastější synonymum: Cottus quadricornis Ploutevní vzorec: D, VII-IX, D2 13-16, A 13-16, P 15-18

Pohled na hlavu vranky ještěrovité (1) a vranky čtyřrohé (2). Je patrný rozdíl ve tvaru trnů na žaberních víčkách a velikosti zaočních a týlních hrbolů.

275

Vrankovití Cottidae

Vranka ještěrovitá Myoxocephalus scorpius Hlavu má velkou, ale ne tak širokou jako příbuzná vranka čtyřrohá. Pokožka, která hlavu svrchu kryje, je buď hladká, nebo s bradavičnatými póry. Zaoční a týlní hrboly nejsou tak výrazně vyvinuty jako u vranky čtyřrohé, naopak ostny na kostech žaberního víčka jsou větší a bodnutí o ně je bolestivé. Ocasní násadec je krátký a poměrně vysoký. Na bocích vyčnívají z kůže nad i pod postranní čárou kožní destičky, opatřené na zadním konci několika trny. Větší počet a lépe otrněných destiček bývá u samců, zatímco u samic jsou trny slabší, bývá jich méně, a někdy dokonce zcela chybějí. Zbarvení horní části těla je zelenohnědé až šedé, s několika tmavšími skvrnami. Břišní strana těla je u samců višňově červená, u samic spíše oranžová, u obou s většími bílými skvrnami objevujícími se i na bocích. Zbarvení je však značně proměnlivé. Vranka ještěrovitá žije většinou v pobřežní zóně v hloubkách do 25 m, byla však ulovena i v hloubkách 100-250 m. Snáší značné kolísání teploty i slanosti vody, nezřídka se vyskytuje i ve vodě brakické. S oblibou vyhledává kamenité dno, v přístavech ji lze lovit na ponořených betonových částech mol a dalších zařízení. V době odlivu často zůstává v kalužích na pobřeží. Živí se hlavně rybami, v menší míře většími korýši a červy. Pohlavně dospívá ve stáří 3-4 let, rozmnožuje se od prosince do března. Samice kladou jikry mezi kameny na dno, samec snůšku hlídá. Hospodářský význam nemá. V severských oblastech se maso po stažení kůže někdy konzumuje. Velikost: 25-30 cm, v arktických mořích až 60 cm Hmotnost: 0,3-0,5 kg, výjimečně 1 kg i více Plodnost: 2 000-3 000 jiker Rozšíření: všechna moře severní Evropy i severoatlantské pobřeží Ameriky Nejčastější synonymum: Cottus scorpius Ploutevní vzorec: D, VIII-XI, D2 14-17, A 10-15, P 16-18 Příbuzný druh Phobetor tricuspidus je rozšířen v subarktické oblasti Atlantského i Tichého oceánu. Dorůstá délky 25 cm a sestupuje do hloubky až 200 m.

276

Pancířníkovití Agonidae Nevelká čeleď pancířníkovitých zahrnuje asi 50 druhů ryb, které mají tělo chráněno kostěným pancířem. Jsou to malé bentické ryby zdržující se většinou v příbřežních oblastech severní části Tichého a Atlantského oceánu. Největší počet druhů žije v Tichém oceánu, v evropské části Atlantiku dva druhy.

Pancířník ozbrojený Agonus cataphractus Hlava a přední část těla je dorzoventrálně zploštělá, vpředu vybíhá v rostrum tvořené dvěma páry silných kostěných trnů. Podobné trny jsou i na žaberních kostech. Na spodní straně hlavy je řada vousků. Hrudní kostěné štítky jsou vždy páro vité, bez střední řady. Hřbet a boky těla jsou tmavě hnědé, se čtyřmi, ne vždy zřetelnými temnými pásy. Břicho je světlé, někdy s tmavšími skvrnami. Ploutve jsou nažloutlé, s temnějšími skvrnkami nebo pásky. Pancířník ozbrojený se tře od února do května, samice snášejí poměrně velké jikry na hnědé řasy. Jikry jsou nažloutlé až oranžové, se silným vaječným obalem. Inkubace je velmi dlouhá, pravděpodobně až 1 rok. Larvy žijí pelagicky, teprve po dosažení délky kolem 20 mm klesají ke dnu, kde vedou bentický způsob života. Po jednom roce dosahují 6-7 cm délky, ve 2 letech 10-11 cm. Pohlavně dospívají ve 3-4 letech. Potěr se živí nejdříve planktonem, posléze bentickými korýši, mnohoštětinatci, měkkýši a hadicemi. V Severním moři žije pancířník v příbřežní zóně v hloubkách od 20 do 70 m, v Bílém moři od několika metrů do 35 m. V zimním období se stěhuje do větších hloubek (až 270 m). Vyhledává především písčité dno, ale vyskytuje se i nad kamenitým dnem. Hospodářský význam nemá, čas od času se dostane do tralů, kterými jsou loveny krevety.

Velikost: 10-15 cm, maximálně 22 cm Plodnost: 500-2 500 jiker Rozšíření: severozápadní pobřeží Evropy až po Murmansk, západní Část Baltského moře Ploutevní vzorec: D, IV-VI, D2 6-8, A 5-7 L.I.: 32-35

Příbuzný druh Agonus decagonus je rozšířen v arktických vodách Atlantského oceánu od evropských po americké břehy. Dorůstá délky 20 cm a zdržuje se v hloubce až 500 m.

277

Hranáčovití Cyclopteridae Do čeledi hranáčovitých patří asi 25 druhů ryb vyskytujících se v Tichém a Atlantském oceánu. Většina jich má břišní ploutve přeměněné v kruhovitou přísavku.

Hranáč šedý Cyclopterus lumpus Tělo hranáče je vysoké a široké, pokryté kostěnými výrůstky, které jsou seřazeny do 7 řad (jedna hřbetní, čtyři na bocích těla a dvě na břiše). V dospělosti je hranáč na hřbetě a na bocích modrošedý až černošedý, s tmavými skvrnami na bocích. V době tření jsou břicho a ploutve samců cihlově červené, hřbet je téměř černý. Potěr a mladí jedinci jsou žluto olivoví, se stříbřitým pruhem na hlavě. Tření probíhá těsně u břehu na kamenitém podkladě při teplotě 5-8 °C a je dávkovité. Po tření se samice vracejí zpět do hlubší vody, samci zůstávají na místě a chrání jikry po celou dobu jejich embryonálního vývoje. Ten trvá kolem dvou měsíců. V té době mnoho samců zahyne při silných odlivech nebo jako oběť rybožravých ptáků. Hranáč se živí především v zimním období malými korýši, mnohoštětinatci a potěrem ostatních druhů ryb, větší exempláře loví i ryby. Většinu života prožije hranáč při dně daleko od pobřeží v hloubkách od 50 do 200 m. Pouze ke tření připlouvá do mělké vody. Dospělé ryby jsou pevně přisáty pomocí břišní přísavky k podkladu, takže bývají v sítích spolu s velkými kameny. Hranáč je loven především kvůli jikrám, které jsou upravovány jako černý kaviár. Ročně se ho loví 10 000-15 000 tun. Sám slouží jako potrava větších ryb.

Velikost: 25-30 cm (samci), 30-40 cm (samice), maximálně 60 cm Hmotnost: 1-5 kg Plodnost: 80 000-200 000 jiker Rozšíření: severní část Atlantského oceánu do 45° severní šířky, Baltské moře až po Finský záliv Ploutevní vzorec: D, VI-VIII, D210-11, A 10-12

Pohled na spodní stranu těla samice a samce Dobře jsou vidět břišní ploutve srostlé v diskovitou přísavku, nápadně odlišné zbarvení a vyústění močopohlavních orgánů

278

Plžovcovití Liparidae Čeleď Liparidae zahrnuje asi 120 druhů mořských ryb, rozšířených z větší části v severních oblastech Tichého oceánu (asi 75 druhů). Mají širokou hlavu, tenkou, někdy až průhlednou kůži. Břišní ploutve vytvářejí přísavný disk.

Plžovec pruhovaný Liparis liparis Hlavu má poměrně širokou, přední část těla silnější, se zaobleným bříškem, zadní část těla pak silně ze stran stlačenou. Hřbetní a řitní ploutve jsou dlouhé a prakticky spojené s ploutví ocasní. Charakteristicky vykrojené prsní ploutve jsou velké, břišní ploutve jsou přeměněny v kulatý přísavný disk, jehož průměr dosahuje velikosti 11-12 % celkové délky ryby. Kůže na těle je volně pohyblivá, svraštělá a jsou na ní malé trny. Zbarvení hřbetu a boků je tmavě hnědé, s početnými tmavšími skvrnami, břicho je světlé. Tmavé skvrnky a proužky jsou i v nepárových ploutvích. Plžovec pruhovaný žije většinou u dna poblíž pobřeží v hloubkách 510 m. Nikdy se však nevyskytuje v přílivové zóně. Tře se od ledna do března v blízkosti dna. Samice klade jikry na kameny, rostliny, ale i do shluků přisedle žijících polypových stádií láčkovců. Larvy po vylíhnutí žijí pelagicky a teprve při velikosti víc jak 2 cm přecházejí k přisedlému životu u dna. Živí se převážně červy a korýši, starší jedinci i menšími rybami. Přestože se na některých místech vyskytují poměrně hojně, hospodářský význam nemají, neboť nedorůstají větších velikostí a jejich vodnaté maso není chutné.

Velikost: 10-15 cm, maximálně 20 cm Plodnost: 500-800 jiker Rozšíření: severní část Atlantského oceánu a příbřežní subarktické vody Severního ledového oceánu Nejčastější synonymum: Cyclopterus liparis Ploutevní vzorec: D 35-43, A 29-37

Příbuzný druh Liparis callyodon je rozšířen při pacifickém pobřeží Severní Ameriky Dorůstá délky kolem 12 cm. Hřbetní ploutev je v přední části trojúhelníkovitě vykrojená

279

Letuchovití Dactylopteridae Řád LETUCH (Dactylopteriformes) zahrnuje jedinou čeleď letuchovitých tvořenou dvěma rody s několika druhy mořských subtropických a tropických ryb. Tyto druhy připomínají na první pohled štítníky, mají však hlavu s kostěnými štítky, velké oči a nápadně velké prsní ploutve. Stavba hlavy a pletence prsních ploutvi vykazují řadu primitivních znaků.

Kohout mořský Dactylopterus volitans Hlava kohouta mořského je velká, uzavřená v kostěný pancíř. Prsní ploutve jsou složeny ze dvou částí: vrchní jsou obrovské a vyztužené silnými paprsky a spodní jsou tvořeny pouze několika samostatnými tlustými paprsky. Před první hřbetní ploutví jsou dva samostatné paprsky. Hřbet, hlava a boky jsou šedé nebo hnědavé, poseté světlými a tmavými skvrnami. Břišní ploutve jsou slabě načervenalé, prsní ploutve hnědé, se světle modrými skvrnkami, které jsou pravidelně uspořádány v pruhy. Kohout mořský se tře v letních měsících v mělkých pobřežních vodách. Jako potrava mu slouží drobní bentičtí živočichové. Zdržuje se obyčejně v hloubce kolem 10-30 m nad písčitým, ale i jílovitým dnem. Po dně se pohybuje též lezením za pomoci volných paprsků prsních ploutví. Potěr vede pelagický způsob života, avšak nevzdaluje se daleko od břehů. Často se stává potravou pelagických ryb (tuňáků, makrel). Velké prsní ploutve byly dříve důvodem k víře, že tento druh je schopen plachtit nad povrchem vody. Jediné, co je prokázáno, je, že ryba vytažená z vody dokáže na tvrdé podložce udělat několik kotrmelců právě pomocí velkých prsních ploutví. Vzhledem k masívnosti těla lze sotva předpokládat nejen schopnost skoků nad hladinu, ale i schopnost rychlého pohybu ve vodě. Velké prsní ploutve však používá letucha jako obranu před dravci; když je roztáhne, vyvolá dojem podstatně větší ryby. V Evropě nemají letuchy význam, ale např. v Japonsku je připravují v kuchyni. Velikost: 20-30 cm, maximálně 45 cm Ploutevní vzorec: D, V-VI - před ní 2 volné paprsky, D27-9, A 6 Příbuzná letucha východní (Dactylopterus orientalis) je rozšířena poměrně hojně v Indickém oceáně a jihozápadní části Tichého oceánu. Velké prsní ploutve má většinou pestře zbarvené, dorůstá velikosti 35-40 cm. Často bývá zaměňována s kohoutem mořským a podle některých odborníků se jedná o její poddruh

Mapka rozšíření kohouta mořského.

280

Bothidae Do řádu PLATÝSI (Pleuronectiformes) patří asi 7 čeledí a zhruba 500 druhů mořských příbřežních ryb, které tu a tam vplouvají i do sladkých vod. Mají nesymetrické, z boků stlačené tělo, na jednom boku leží, druhý tvoří hřbet těla. Patří sem jednak malé druhy o velikosti do 10 cm, jednak obři dlouzí kolem 4,5 m a o hmotnosti 330 kg. Larvy platýsů jsou průzračné a zcela symetrické, teprve později dochází k poruše symetrie a ryby přecházejí na bentický způsob života. Jsou to hospodářsky významné ryby, které mají chutné maso. Čeleď Bothidae je početná - zahrnuje celkem 38 rodů a 200 druhů žijících v tropických až mírných vodách. Tyto ryby mají oči na levé straně těla, hřbetní ploutev začíná na hlavě před okem a všechny její paprsky jsou měkké. Jikry jsou pelagické a obsahují jednu tukovou kapku.

Kambala tečkovaná Arnoglossus laterna Tento platýs má silné tělo s nevelkou hlavou, oči jsou na levé straně. Břišní ploutev na straně, kde jsou oči, je podstatně větší než na slepé straně. Zbarvení ryby je světlé, někdy žlutavé, hnědé až šedé, s řadou tmavších skvrn na ploutvích. Tře se od května do července na písčitém dně. Larvy žijí pelagicky, a teprve když dosáhnou délky 15-30 mm, přecházejí na bentický způsob života. Jako potrava jí slouží v mládí plankton, později bentičtí korýši i malé rybky, především hlaváči. Kambala tečkovaná se vyskytuje většinou nad písčitým dnem v hloubkách do 60 m, někdy však podstatně hlouběji (až v hloubce 200 m).

Velikost: 12-15 cm, maximálně 25 cm Rozšíření: pobřeží Evropy od Severního moře po Středozemní moře Ploutevní vzorec: D 83-95, A 60-74 L.I.: 50-56

Příbuzný druh Arnoglossus imperialis má podobné rozšíření jako A. laterna, ale nevyskytuje se ve východní části Středozemního moře a v Černém moři. Dorůstá délky 12-18 cm, maximálně 25 cm. Liší se nápadně dlouhými a v horní části volnými prvními paprsky hřbetní ploutve a celkově světlejším zbarvením.

281

Kambalovití Scophthalmidae Malá čeleď kambalovitých sdružuje 6 rodů a 10 druhů platýsů s očima na levé straně těla a oběma břišními ploutvemi přibližně stejně velkými.

Kambala hladká Scophthalmus rhombus Výrazně se podobá příbuzné kambale velké, liší se od ní zejména prvními ploutevními paprsky dlouhé hřbetní ploutve, které zhruba od poloviny nejsou spojeny ploutevní blanou a tím, že nemá kostěné hrbolky po obou stranách těla. Tělo je naopak pokryto drobnými cykloidními šupinami, které jsou na spodní straně těla pohrouženy hluboko do kůže. Zbarvení svrchní strany těla je zelenohnědé až šedohnědé, s nepravidelným mramorováním většími tmavými a drobnými světlejšími skvrnami. Spodní strana těla je krémově bílá. Kambala hladká žije většinou na mořském dně v hloubkách 5-70 m, vstupuje však i do brakických vod poblíž ústí řek. Tření probíhá v Středozemním moři od března do června, v severnějších oblastech od května do srpna. Jikry i larvy jsou pelagické, k přeměně a přechodu na život u dna u nich dochází ve velikosti 2-3,5 cm. Potěr se živí hlavně korýši a dalšími druhy bezobratlých. V potravě dospělých převládají ryby, zejména larvální stadia a menší jedinci. Dospělé kambaly se zdržují obvykle na stálých stanovištích, kde díky dokonalé barvoměně bývají jen těžko rozeznatelné od podkladu, někdy se do něj zčásti zahrabávají. Úlovky činí jen 1 000-2 000 tun ročně, to je důsledek přelovování populací v nedávné minulosti. Pro zvýšení stavů byla proto zavedena ochranná míra 30 cm.

Velikost: 40-50 cm, výjimečně až 75 cm Hmotnost: 2,5-4 kg, ojediněle až 7,5 kg Plodnost: 1 000 000-10 000 000 jiker Rozšíření: Atlantský oceán u evropských břehů na jih od 60° severní šířky, Baltské, Středozemní a Černé moře až k pobřeží Maroka Nejčastější synonymum: Rhombus rhombus Ploutevní vzorec: D 70-84, A 54-63, P 11-12 Příbuzná kambala malá (Scophthalmus norvegicus) je rozšířena v severovýchodní části Atlantského oceánu. Ve srovnání s kambalou hladkou dorůstá menších velikostí. Lovení jedinci bývají jen 12-15 cm, maximálně 20 cm dlouzí.

282

Kambalovití Scophthalmidae

Kambala velká Scophthalmus maximus Tělo má vysoké, poměrně silné, okrouhlé až téměř kulovitého tvaru, s velkou hlavou. Hřbetní ploutev začíná na hlavě ještě před očima a její první paprsky jsou rozvětvené. Šupiny na těle chybějí, místo nich jsou na svrchní straně těla (řidčeji i na spodní) nepravidelně rozmístěny drobné, ostré kostěné hrbolky. Postranní čára, probíhající po obou stranách těla, je nad prsními ploutvemi obloukovitě vyboulena. Zbarvení je značně proměnlivé v závislosti na podkladu, na kterém kambala leží. Horní (levá) strana je obvykle šedohnědá až olivově hnědá, s četnými tmavě hnědými skvrnami, které zasahují až na ploutve. Spodní (pravá) strana je většinou světlá, nepigmentovaná. Žije u dna v mělkých pobřežních vodách, sestupuje maximálně do hloubky 80-100 m. Pohlavně dospívá ve stáří 5 let, tření probíhá nedaleko břehů v hloubce 10-40 m od dubna do srpna. Klade obrovské množství jiker. Larvy jsou zprvu pelagické, symetrické, s plynovým měchýřem. Teprve ve velikosti 2,5-3 cm dochází u nich k přeměně a přechodu na život u dna. Potěr žije na mělčinách poblíž břehů a živí se bezobratlými dna. Hospodářský význam kambaly velké je značný, neboť má chutné bílé maso. Loví se především vlečnými sítěmi a na nástražní šňůry, celkový roční úlovek za posledních deset let se pohybuje v rozmezí 5 000-10 000 tun.

Velikost: 50-80 cm, maximálně 1 m Hmotnost: 5-12 kg, maximálně až 25 kg Plodnost: 1 000 000-10 000 000, maximálně až 15 000 000 jiker Rozšíření: Atlantský oceán od středního Norska po Gibraltar, Baltské, Středozemní a Černé moře Nejčastější synonyma: Rhombus maximus, Psetta maxima Ploutevní vzorec: D 57-72, A 42-56, P 11-12 Dospělé kambaly jsou aktivní dravci a živí se hlavně různými druhy ryb (např. mladými treskami - 1, písečníky - 2), ale též různými kraby (3).

283

Kambalovití Scophthalmidae

Kambala velkoústá Lepidorhombus whiffiagonis Má stejně jako kambaly rodu Scophthalmus v dospělosti obě oči na levé straně těla. Nemá však tělo okrouhlé ani kulovité, nýbrž výrazně protáhlé. Také počet ploutevních paprsků v hřbetní a řitní ploutvi bývá větší a ocasní násadec je delší. Ocasní ploutev má kosočtverečný tvar. Zbarvení svrchní strany těla je světle žlutohnědé s tmavšími skvrnami, spodní strana těla je mrtvolně bledá až bílá, někdy s načervenalými skvrnkami. Tato kambala žije obvykle v hloubkách 50-300 m, často na rozhraní kontinentálního šelfu. Vyhledává spíše měkčí, písčité či jílovité dno, do kterého se ráda zahrabává. Tření probíhá od března do června ve větších hloubkách, jikry i larvy jsou pelagické. Podobně jako u všech ostatních platýsů jsou larvy zprvu dvoustranně souměrné, mají vyvinutý plynový měchýř, obě strany stejně zbarvené a normálně plavou. Teprve při určité velikosti (u tohoto druhu kolem 20 mm) se jim tělo začne z boku zplošťovat, plynový měchýř zakrňuje, lebka se začne vyvíjet nerovnoměrně a jedno z očí se začíná posouvat na temeno hlavy, a odsud dokonce až do blízkého či vzdálenějšího sousedství druhého oka. U některých platýsů se dále nerovnoměrně vyvíjejí i vnitřní orgány, čelisti a párové ploutve. Ta strana těla, z níž se přesunulo oko, se většinou postupně odbarvuje a ryby si jí lehají na dno. V této pozici tráví většinu života. Živí se podobně jako ostatní kambaly a platýsi menšími rybami a bentickými bezobratlými živočichy žijícími u dna. Ročně se převážně pomocí tralů uloví okolo 30 000 tun této kambaly, která má chutné, poněkud sušší maso. Velikost: 30-45 cm, maximálně až 60 cm Hmotnost: 1-2 kg, maximálně až 5 kg Nejčastější synonymum: Rhombus megastoma Ploutevní vzorec: D 85-91, A 67-75, P 11-12 Lepidorhombus boscii dorůstá obvykle velikosti 30-35 cm, maximálně 40 cm. Žije ve větších hloubkách než kambala velkoústá (až do 1 000 m), nejnápadnějším rozdílem ve zbarvení je přítomnost dvou okrouhlých černých skvrn v zadní části hřbetní a řitní ploutve. Mapka rozšíření kambaly velkoústé (modře) a Lepidorhombus boscii (Červeně).

284

Platýsovití Pleuronectidae Čeleď platýsovitých je početná, zahrnuje asi 30 rodů s 85 druhy. Ryby mají oči na pravé straně (i když existují výjimky a někteří jedinci mají oči na levé straně).

Platýs obecný (halibut) Hippoglossus hippoglossus Má statné zploštělé tělo, čelisti jsou velké, jejich zadní okraj dosahuje až za polovinu oka, spodní čelist přesahuje horní. Na obou čelistech jsou silné zuby. Postranní čára je nad prsní ploutví vypuklá. Vrchní strana těla je zelenavě hnědá, někdy tmavohnědá až černá, spodní strana špinavě bílá. Platýs obecný roste poměrně rychle. V 10 letech dosahují samci kolem 1 m délky a hmotnosti 16 kg, samice až 130 cm a hmotnosti 30 kg. Tření probíhá koncem zimy a v časném jaru v hloubce 300-700 m při teplotě vody 5-7oC. Jikry jsou velké 3,5-4,5 mm. Pohlavní zralosti dosahují samci v 7-8 letech, samice v 10-11 letech. Embryonální vývoj trvá 23 týdny. Larvy jsou pelagické a při délce kolem 4 cm se stěhují ke dnu, kde dochází k metamorfóze spojené s novým způsobem života (ryba leží na levém boku). Mladé kusy do 24 let žijí blízko břehu a postupně, jak rostou, se stěhují stále dále od břehu do větších hloubek. Dospělí platýsi jsou hlubokovodní - žijí v hloubkách 100-1 500 m. Po tření odplouvají platýsi na sever do oblastí bohatých na potravní zdroje. Samice se v současné době dožívají až 30 let, avšak v období, kdy odlov nebyl tak intenzívní jak dnes, byly známé též kusy staré až 50 let. Mladé ryby se živí velkými korýši (kraby, krevetami) a již při délce 30-35 cm přecházejí na výlučně rybožravý způsob života. Ryby se zdržují nad písčitým až kamenitým dnem, nejsou však vázány na život těsně nad ním a loví ryby i ve volné vodě. Platýs obecný je velmi cenná mořská ryba, roční úlovky však mají klesající tendenci, z dřívějších 13 000-17 000 tun poklesly na dnešních 7 000 tun. Maso je velmi chutné a tučné, na trh je dodáváno především uzené. Velikost: 1,5-1,8 m (samci), maximálně 4,7 m, 2-2,3 m (samice) Hmotnost: 15-20 kg, maximálně 350 kg Plodnost: 1 300 000-3 500 000 jiker Rozšíření: severní část Atlantského oceánu a přilehlé oblasti Severního ledového oceánu, Severní moře, pobřeží Evropy až po Biskajský záliv. Početný je v okolí Islandu, jižního Grónska a podél východního pobřeží Severní Ameriky až po New York Ploutevní vzorec: D 96-108, A 72-83 Nejběžnější potravní složky platýse obecného jsou pancířníci (1), krevety (2) a mladé tresky (3).

285

Platýsovití Pleuronectidae

Platýs (limanda) drsnotělý Limanda limanda Značně připomíná příslušníky rodu Pleronectes. Hřbetní ploutev stejně jako u nich začíná nad očima, postranní čára je však nad prsními ploutvemi silně obloukovitě vyhnuta. Tělo je kryto drobnými, překrývajícími se šupinami, které jsou na horní straně těla zoubkované, to dělá jeho povrch na omak drsným. Na levé spodní "slepé" straně jsou drsné jen okraje těla. Silněji vyvinuté čelisti mají větší počet zubů. Zbarvení horní strany těla bývá většinou hnědé až šedohnědé, s nepravidelnými, zřetelně tmavšími skvrnami, spodní strana těla je bílá, nepárové ploutve zespodu šedé. Platýs drsnotělý žije v příbřežní zóně na písčitém dně, většinu v hloubkách 20-50 m. Menší ryby však vyhledávají spíše mělčiny (od 2 do 25 m) a naopak větší jedinci se vyskytují i v hloubkách 150-200 m (zvláště v zimě). Pohlavně dospívají v jižní části areálu ve stáří 2-3 roky (samci) či 34 roky (samice). Na severu dospívají o 1-2 roky později. Dožívají se 10-12 let. Tření probíhá na jaře a v létě nejčastěji v hloubce 25-50 m, jikry, larvy i potěr žijí v pelagiálu. Po dosažení velikosti 13-18 mm přechází potěr na život u dna a nemá v té době ještě zcela asymetrickou podobu dospělých ryb. Limandy se loví především pomocí tralů a nevodů, jsou však přes menší velikost i oblíbenými objekty sportovního rybolovu, neboť žijí v blízkosti břehů a dobře přijímají návnadu. Úlovky se pohybují v rozmezí 15 000-20 000 tun, početná je zvláště v Severním moři. Maso má velmi chutné. Velikost: 20-30 cm, maximálně 45 cm Hmotnost: 0,5-1 kg, ojediněle až 1,5 kg Plodnost: 50 000-150 000 jiker Nejčastější synonymum: Pleuronectes limanda Ploutevní vzorec: D 65-80, A 50-61, P 10-13, V 6 Potravu limandy tvoří bentičtí bezobratlí mnohoštětinatci rodu Amphitrite (1), hadice (2), měkkýši (3), ale i menší druhy ryb. Mapka rozšíření platýse drsnohnědého.

286

Platýsovití Pleuronectidae

Platýs krátkohlavý Microstomus kitt Od příbuzných druhů z rodů Pleuronectes, Limanda, Liopsetta, ale i od některých dalších zástupců rodu Microstomus se liší téměř elipsovitým tvarem těla a velmi krátkým ocasním násadcem. Jinak má tělo poměrně tlusté a masité, malou hlavu s očima na pravé straně a velmi malý ústní otvor s dopředu vytaženými pysky. Postranní čára je nepatrně vyklenuta nad prsními ploutvemi, tělo je kryto šupinami s hladkým okrajem. Vrchní strana těla je obvykle hnědá až červenohnědá, s nepravidelnými tmavými, někdy i světlými či zelenavými skvrnami, spodní strana je bílá. Podobně jako ostatní platýsi přizpůsobuje své zbarvení dokonale podkladu, na kterém leží. Umí ho poměrně rychle měnit, orientuje se přitom zrakem. Dokázaly to pokusy s oslepováním různých druhů platýsů, ti již nebyli schopni své zbarvení přizpůsobit barvě dna. Platýs krátkohlavý je hojný pouze na některých lokalitách. Žije většinou na písčitém až kamenitém dně v hloubkách 30200 m. Samci pohlavně dospívají ve stáří 3-4 roky, samice ve stáří 4-6 let. Dožívají se věku 17 let. Tření probíhá od jara do konce léta. U symetrických, pelagicky žijících larev dochází k přeměně ve velikosti kolem 3 cm, tehdy přecházejí na život u dna. Potravu tvoří podobně jako u jiných platýsů převážně různé druhy červů, měkkýšů a korýšů. Vzhledem k malé velikosti ústního otvoru se však zaměřují na menší jedince. Platýs krátkohlavý je druhem hospodářsky významným, jeho celkové roční úlovky kolísají v rozmezí 8 000-10 000 tun. Více než polovinu tohoto množství uloví britští rybáři. S ohledem na snižující se úlovky je stanovena ochranná míra 25 cm.

Velikost: 30-40 cm, maximálně 65 cm Hmotnost: 1-2 kg, maximálně 2,5 kg Synonyma: Pleuronectes kitt, Pleuronectes microcephalus, Microstomus microcephalus Ploutevní vzorec: D 85-98, A 69-97, P 9-11, V 5-6 Microstomus pacificus je rozšířen při pacifickém pobřeží Kanady a USA. Dorůstá délky 25-50 cm, maximálně 70 cm. Je to cenná lovná ryba. Mapka rozšíření platýse krátkohlavého.

287

Platýsovití Pleuronectidae

Platýs polární Liopsetta glacialis Je to jediný evropský zástupce nepříliš početného rodu Liopsetta, další druhy žijí v severní části Tichého oceánu. Má okrouhlý tvar těla, oči na pravé straně hlavy, přibližně na jejich středem začíná hřbetní ploutev. Hlava je malá, postranní čára téměř přímá, jen mírně vyklenutá nad prsními ploutvemi. Šupiny jsou u samců obyčejně ktenoidní, u samic cykloidní. Vrchní strana těla platýse polárního je zbarvena hnědě nebo tmavě olivově, s větším množstvím tmavých, rozplývajících se okrouhlých skvrn, zasahujících i do nepárových ploutví. Spodní strana těla je bílá, ale u některých jedinců jsou i na ní tmavé skvrny. Je to chladnomilný druh, který dobře snáší teploty nižší než 0 °C. Žije na mělčinách poblíž břehů. Dává přednost jílovitému dnu a s oblibou pobývá v proslazené vodě poblíž ústí řek. Živí se různými druhy na dně žijících červů, měkkýšů, korýšů i menších ryb, číhá na ně zaryt v bahně či písku. Pokryv dna víří pohybem těla a vzedmutý kal a písek jej dokonale překryje, takže jsou mu i při pozornějším pohledu často vidět pouze oči, kterými pozorně sleduje okolí. Stejně jako jiný platýsi dokáže otáčet oči na všechny strany, a dokonce může každým okem hýbat samostatně. Pohlavně dospívá ve stáří 4-5 let, dožívá se 12-14 let. Tření probíhá obvykle pod ledem v době od ledna do března. Má bílé, chutné maso. Přesnější rozmezí celkové výše úlovků není známo, neboť oddělené statistické sledování úlovků tohoto druhu se neprovádí. V úlovcích převládají 5-61eté ryby. Velikost: 25-30 cm, maximálně až 35 cm Hmotnost: 0,5-1 kg, maximálně až 1,5 kg Plodnost: 50 000-200 000 jiker Rozšíření: arktické vody od Barentsova moře na západě až po Čukotské moře na východě Nejčastější synonymum: Pleuronectes glacialis Ploutevní vzorec: D 50-62, A 33-44, P 8-12

Liopsetta guttulata žije při západním pobřeží USA a Mexika. Dorůstá délky 45 cm a hmotnosti 2 kg.

288

Platýsovití Pleuronectidae

Platýs říční Pleuronectes flesus Je značně podobný příbuznému platýsu obecnému, a to jak tvarem těla, tak i zbarvením. Na hlavě však nemá hřeben z kostěných hrbolků a podél základu hřbetní a řitní ploutve má řadu malých, ale ostrých zoubků, dobře rozeznatelných hmatem. Tělo je z obou stran kryto cykloidními šupinami, ponořenými hluboko do kůže. Na vrchní straně těla je menší množství ostnitých kostěných destiček, jsou i na hlavě a podél postranní čáry probíhající téměř přímo středem boku. Oči bývají většinou na pravé straně těla, je však známo i mnoho jedinců levostranných. Jejich množství se zvětšuje směrem k severu. Zatímco v Černém a Azovském moři bývá mezi ulovenými platýsi 2,5 % levostranných, v Barentsově moři jich bývá 40-50 %. Zbarvení vrchní strany těla je hnědé až zelenohnědé, s nepravidelnými velkými červenými nebo červenohnědými skvrnami. Spodní strana těla je matně bílá a jen výjimečně se vyskytují jedinci, u kterých je pigmentovaná. Platýs říční žije na písčitém či jílovitém dně od přílivové zóny do hloubky 60 m, aktivní je zvláště v noci. Větší jedinci bývají přes den zabořeni na dně v písku. V příbřežních oblastech podniká při přílivu potravní migrace ke břehu, při odlivu se opět vrací do hlubších vod. Tření obvykle probíhá od ledna do června, ale i déle. Na mnoha trdlištích se tře společně s platýsem obecným. Výsledkem bývají hybridi se znaky připomínajícími oba druhy. Jinak jikry, larvy i potěr jsou podobně jako u většiny ostatních platýsů pelagické. Na některých lokalitách patří k důležitým druhům, například v Baltském moři je nejtavenějším platýsem. Velikost: 25-35 cm, maximálně 50 cm Hmotnost: 1-2 kg, maximálně 3 kg Plodnost: 80 000-2 750 000 jiker Rozšíření: pobřeží Evropy od Barentsova moře po Gibraltar, Středozemní, Černé a Azovské moře a u pobřeží Maroka. S oblibou vstupuje do sladkých vod a dostává se jim značně vysoko proti proudu, Labem se dostává až k Magdeburku. Nejčastější synonymum: Platichthys flesus Ploutevní vzorec: D 50-68, A 33-48, P 7-13, V 6 Na ušních kamíncích (otolitech) se roční přírůstky projevují! střídáním tmavých a světlých soustředných kruhů. Lze je tedy podobně jako šupiny používat k určení stáří a rychlosti růstu ryby (1). Potravu platýsů říčních tvoří zvířena dna, např. měkkýši a larvy hmyzu (2), které loví především v době pobytu ve sladké vodě.

289

Platýsovití Pleuronectidae

Platýs obecný Pleuronectes platessa Je nejvíce loveným druhem platýsů nejen u evropských břehů, ale v celosvětovém měřítku vůbec. Je blízce příbuzný zejména se zástupci rodu Limanda a Liopsetta. Stejně jako oni je pravostranný, jen u malého procenta jedinců se při přeměně oči přesouvají na levou stranu těla. Za očima má nízký kostěný hřeben, který končí u počátku postranní čáry a je rozdělen do 4-8 vyvýšených hrbolků. Tělo má kryto z obou stran drobnými cykloidními šupinami, postranní čára s výjimkou mírného obloučku nad základem prsních ploutví probíhá pravidelně středem těla. Zuby jsou lépe vyvinuté na čelisti spodní, slepé strany těla. Svrchní strana těchto ryb je zbarvena hnědě až zelenohnědě, s velkými, jasně červenými nebo oranžovými skvrnami, které jsou rozmístěny nepravidelně i po hlavě a nepárových ploutvích. Spodní strana těla je bílá. Platýs obecný žije převážně nad písčitým dnem v hloubkách 1-250 m, nejčastěji 10-15 m hluboko. V hloubkách 150-250 m se zdržuje zejména v zimném období. Mladší jedinci snášejí dobře i pobyt v brakické vodě a někdy vstupují do ústí řek. Ke tření obvykle dochází od ledna do května. Jikry i larvy plavou zprvu v povrchových vrstvách vody, teprve po dosažení velikosti 13-17 mm dochází u nich k porušení symetrie a přeměně a malí platýsi přecházejí na život u dna v blízkosti břehů. Pohlavní dospělosti dosahují samci v jižních lokalitách ve stáří 36 let, samice 4-7 let, zatímco na severu dozrávají později (samci 8-10 let, samice 9-12 let). Dožívají se stáří 25-30 let. V potravě převládají mlži, jejichž skořápky drtí pomocí silných požerákových zubů. V menší míře loví i ryby žijící u dna. Celkové roční úlovky se pohybují v rozmezí 150 000—200 000 tun. Převládají v nich jedinci staří 6-12 let. Velikost: 40-60 cm, maximálně 90-100 cm Hmotnost: obvykle 1-3 kg, maximálně až 7 kg Plodnost: 100 000-600 000 jiker Rozšíření: větší část Středozemního moře, Baltské moře, Atlantský oceán od Gibraltaru až do Barentsova moře, okolí Islandu, jižní pobřeží Grónska Nejčastější synonymum: Platessa platessa Ploutevní vzorec: D 67-84, A 45-61, P 8-14, V 6

Postup přemisťování očí ze strany na temeno hlavy a změna tělní symetrie během vývoje platýse.

290

Platýsovití Pleuronectidae

Platýs grónský Reinhardtius hippoglossoides Je jediným zástupcem rodu Reinhardtius. Oči má na pravé straně těla, horní oko je uloženo na samém temeni hlavy. Hřbetní ploutev začíná až za zadním okrajem oka. Postranní čára probíhá prakticky rovně od konce hlavy až k ocasní ploutvi, která má okraj rovně uťatý. Zbarvení horní strany těla kolísá od hnědého do šedohnědého odstínu. Spodní strana je však v dospělosti rovněž pigmentovaná a její zbarvení je jen trochu světlejší než vrchní strana. Někdy bývá i modravé. Platýs grónský žije většinou na okrajích kontinentálního šelfu v hloubkách od 200 do 2 000 m, ve vodě teplé 0-3°C. Na rozdíl od velké většiny ostatních platýsů nežije trvale na dně, nýbrž většinou volně plave. Tomu odpovídá jak zbarvení, tak i jeho poměrně symetrický tvar těla. Ryby plavou v poloze hřbetem vzhůru a nikoli bokem, jak bývá běžné u většiny ostatních platýsů. Loví nejrůznější druhy ryb. Samci pohlavně dospívají ve stáří 9-10 let, samice obvykle o 2 roky později. Tření probíhá od května do července v hloubkách 700-1 500 m, jikry, larvy i potěr jsou pelagické. K přeměně dochází ve velikosti 6-8,5 cm, kdy začne blednout i zbarvení spodní strany těla. Rybky se stahují do mělčích míst a žijí často na dně. Později, při velikosti 16-20 cm, začne spodní strana těla opět tmavnout zřejmě v souvislosti s častějším pohybem v pelagiále. V současnosti je druhým nejčastěji loveným platýsem. Má bílé, tučné, velmi chutné maso, obzvláště ceněné v uzeném stavu. V posledních letech se jeho celkové úlovky pohybují v rozmezí 70 000-110 000 tun. Velikost: 80-100 cm, maximálně až 1,2 m Hmotnost: 10-25 kg, ojediněle až 45 kg Plodnost: až 300 000 jiker o průměru 4-4,5 mm Rozšíření: severní část Atlantského oceánu od Barentsova moře k severoamerickým břehům. Zvlášť hojný je u jihovýchodního pobřeží Grónska. V severní části Tichého oceánu se vyskytuje poddruh R. hippoglossoides matsurae Nejčastější synonyma: Hippoglossus groenlandiens, Pleuronectes hippoglossoides Ploutevní vzorec: D 90-103, A 66-79, P 13-15 Pohled zpředu na různé zástupce platýsů: Platýs stavení ploutví, asymetrické uložení očí a celkoobecný (1), Arnoglossus imperialis (2) a kambala vou asymetrii těla hladká (3). První druh leží na levé, další dva na pravé straně. Celní pohled na platýse grónského zachycuje po-

291

Jazykovití Soleidae Čeleď jazykovitých zahrnuje asi 30 rodů mořských ryb s očima na pravé straně těla. Potravu si opatřují tím, že přerývají dno, kde hledají červy, měkkýše a malé korýše. Značný počet druhů žije při pobřeží jižní Afriky. V Evropě je nejznámější jazyk písečný.

Jazyk mořský Solea solea Vědecký název této ryby i její jména ve většině evropských jazyků vycházejí z jejího tvaru těla, či spíše z názvů předmětů, které obyvatelům jednotlivých zemí svým tvarem připomíná. Nejčastěji je proto nazývána mořským jazykem, podrážkou nebo sandálem. Hlavu má malou, zaoblenou, s křivými ústy a malýma očima. Při lovu potravy se orientuje především čichem, otvory nozder na spodní straně těla má mírně zduřené, rourkovité, nikoli však růžicovité. Hřbetní ploutev začíná na hlavě už před očima a má obdobně jako řitní ploutev všechny ploutevní paprsky přibližně stejně dlouhé. Na spodní straně hlavy jsou poblíž úst kratičké kožní výrůstky, postranní čára je přímá. Zbarvení vrchní strany těla je hnědé, s nepravidelnými tmavšími i světlými skvrnami, na konci prsní ploutve je černá skvrna. Spodní strana těla je krémově bílá. Jazyk mořský žije většinou na písčitém dně v hloubkách od 10 do 100 m, výjimečně až 200 m, potěr bývá běžný už v hloubce 1,53 m. U larev, žijících zpočátku pelagicky, začíná přesun oka z levé na pravou stranu hlavy spolu s dalšími adaptačními změnami ve velikosti 12-15 mm, kdy přecházejí k životu u dna. V dospělosti je jazyk ve dne obvykle zahrabán ve dně. Aktivní je v noci, to bývá někdy zastižen i u hladiny. V potravě převládají červi a měkkýši. Dožívá se stáří až 20 let. Je nejčastěji loveným zástupcem čeledi, úlovky dosahují ročně výše 35 000-50 000 tun. Má velmi chutné bílé maso. Velikost: 30-45 cm, maximálně 60 cm Hmotnost: 1-2 kg, maximálně 3 kg Plodnost: 10 000-150 000 jiker Synonymum: Pleuronectes solea Mapka rozšíření jazyka mořského Ploutevní vzorec: D 70-87, A 54-74, P 6-10 Na pohledu zpředu je patrné postavení ploutví a

asymetrie těla jazyka mořského. .

292

Jazykovítí Soleidae

Jazyk písečný Solea lascaris Když leží na dně, na první pohled se výrazněji neliší od mnohem hojnějšího příbuzného jazyka mořského. Hlavu má vpředu zaoblenou, hřbetní ploutev na ní začíná ještě před očima a spolu s řitní ploutví jsou spojeny se základem ocasní ploutve nízkou blankou. Při pozornější prohlídce spodní, "slepé" strany těla však zjistíme, že přední nozdra má zcela jiný tvar. Zadní nozdra i oba její otvory na vrchní straně těla jsou rourkovitě protaženy podobně jako u jazyka mořského, přední nozdra na slepé straně je růžicovitě rozšířena. Oba druhy se částečně liší zbarvením to je u jazyka písečného světleji hnědé až šedohnědé, s většími tmavými a malými bělavými skvrnami. Na prsní ploutvi je uprostřed okrouhlá černá skvrna. Jazyk písečný žije na písčitém či jílovitém dně pobřežního šelfu v hloubce 30-250 m, v létě však i v mělčích vodách. Vstupuje i do ústí některých řek. Období tření je dlouhé, v některých lokalitách bylo pozorováno již v dubnu, zatímco jinde až koncem září. Jikry a larvy jsou nalézány v různých vrstvách vody, často ve značné vzdálenosti od pobřeží (100150 km). Potravu tvoří převážně mnohoštětinatci a měkkýši, v menší míře potěr ryb žijících u dna. Maso mu poměrně chutné. Úlovky jsou však nízké, jen 40-100 tun ročně. Velikost: 20-35 cm, maximálně 45 cm Hmotnost: 1-1,5 kg, maximálně 2 kg Rozšíření: Středozemní a Černé moře, pobřeží Evropy a Afriky od Irska a Anglie až po Angolu Synonymum: Pleuronectes lascaris, Pegusa lascaris Ploutevní vzorec: D 67-76, A 53-65, P 7-10

Přední část levé ("slepé") strany hlavy jazyka písečného. Přední nozdra je velká asi jako oko, na konci je silně rozšířená, okrouhlá a je obklopena řasinkovými třásněmi, takže má růžicovitý tvar. V jejím okolí jsou početné drobné kožní výrůstky. Příbuzný druh Monochirus luteus je rozšířen ve Středozemním moři a v Atlantiku od jihu Norska po Dakar. Dorůstá velikosti okolo 15 cm.

293

Přísavníčkovití Gobiesocidae Řád GOBIESOCIFORMES je specializovaná skupina asi sta druhů převážně mořských ryb mešních velikostí, jejichž charakteristickým znakem je přísavka na břišní straně těla. Vzniká přeměnou břišních ploutví a u některých druhů se na jejím vzniku podílejí i kosti lopatkového pásma. Čeleď Gobiesocidae, jediná čeleď řádu, zahrnuje 5 druhů žijících v mořích u evropských břehů.

Přísavníček nosatý Lepadogaster lepadogaster Přísavníček nosatý patří přes malý vzrůst mezi větší příslušníky čeledi. Tělo má dorzoventrálně zploštělé, hlavu poměrně velkou, s dlouhým rypcem, na kterém jsou u předních nozder dlouhá tykadla. Hřbetní a řitní ploutev jsou spojeny s ploutví ocasní, přísavný terč na spodní straně těla je dobře vyvinut. Zbarvení je značně proměnlivé podle podkladu, na němž ryba žije. Základní barva bývá růžová až temně červená, ale i skořicová či zelená. Na temeni široké hlavy jsou mezi očima pravidelně 2-3 modré skvrny se žlutou až hnědou obrubou, další tmavší skvrny jsou na hřbetě a bocích těla. Tato ryba žije většinou v příbojové zóně přisátá na spodní straně kamenů mezi porosty řas, na některých lokalitách ve značném množství. Ani silný příboj ji nedokáže od pokladu odtrhnout. Ke tření dochází od dubna do konce července, jikry klade samice na kameny a do prázdných skořápek měkkýšů. Není vyloučeno, že je výtěr dávkovitý. Aktivní je spíše v noci. Je špatný plavec. Živí se především kroužkovci a korýši. Dokáže přežít delší dobu bez vody, zatímco ve sladké vodě poměrně rychle (po 12-15 hodinách) hyne. Když je však držen ve vodě, která je oslazována postupně v průběhu několika dnů, dokáže žít v sladké vodě i několik měsíců. Přísavníček nosatý bývá pro zajímavou biologii chován v akváriích. Velikost: 6-8 cm, výjimečně až 10 cm Hmotnost: 40-80 g Plodnost: 200-300 jiker Rozšíření: pobřežní vody Atlantského oceánu od britských ostrovů po Dakar, Středozemní a Černé moře Nejčastější synonymum: Cyclopterus lepadogaster Ploutevní vzorec: D 15-20, A 9-12, P 20-25, V 1/4 Pohled zhora na hlavu L. lepadogaster (1) a L. decandollei (2)přísavníčka nosatého Dorůstá délky 10-12 cm

Příbuzný druh Lepadogaster decandollei je rozšířen v Středozemním a Černém moři a v pobřežních vodách Atlantského oceánu od britských ostrovů po Dakar.

294

Ďasovití Liphiidae Do řádu ĎASOVÉ (Lophiiformes) patří asi 16 čeledí, 70 rodů a 225 druhů dravých mořských ryb s charakteristickým dorzoventrálně zploštělým tělem. Čeleď ďasovitých tvoří asi 4 rody s 12 druhy bentických ryb, žijících mírném až tropickém pásmu světových oceánů. Jsou to málo pohyblivé ryby s velkou plochou hlavou a s nápadně velkými čelistmi. Zdržují se často ve velkých hloubkách.

Ďas mořský Lophius piscatorius Tělo má holé, shora silně zploštělé, s neobyčejně velkou hlavou a širokými, horními, dobře ozubenými ústy. Kolem spodní čelisti a na bocích těla má řadu třásnitých výrůstků, jimiž napodobuje chomáče chaluh. Z dvou hřbetních ploutví je první tvořena třemi samostatnými a třemi ostny spojenými blanou. Samostatné paprsky jsou protažené v tykadlovité útvary, první z nich nese na špičce masitý, často roztřepený praporec (ilicium). Jeho pohybem láká ďas mořský kořist do blízkosti svých úst. Zbarvením se přizpůsobuje podkladu, nad nímž se nachází. Hřbetní strana těla je obvykle tmavě šedá až hnědozelená, břišní strana těla je světlá. Ďas mořský obývá většinou mělčí vody příbřežní zóny, kde se jako špatný plavec zdržuje převážně na dně nebo v chomáčích řas. Ke tření táhne na podzim od evropských břehů do větších hloubek (obvykle 1 000-2 000 m). Tře se v lednu až únoru, pelagické jikry klade do slizovitých šestihranů, které se shlukují do pásů 0,5 cm silných, 30-100 cm dlouhých a 4-15 cm širokých. Po složitém, zhruba 4 měsíce trvajícím vývoji přecházejí larvy na bentický způsob života. Ve většině evropských jazyků má ďas nepříliš lichotivá jména (mořský čert, mořský ďábel, mořský vrah apod.), za které vděčí především svému zjevu. Přes zjevnou neohrabanost a malou pohyblivost je však úspěšným lovcem bezobratlých živočichů, nejrůznějších ryb, ale i menších žraloků, které máváním ilicia vábí do blízkosti své velké tlamy. Pak následuje obvykle bleskurychlé chňapnutí a kořist mívá jen minimální naději na únik. Žravost některých jedinců je tak velká, že obsah jejich žaludku tvoří až 1/3 hmotnosti celé ryby. Ďas mořský má poměrně chutné maso. Světový úlovek se už po řadu let pohybuje v rozmezí 40 000-50 000 tun. Z pod-žaludeční žlázy je získáván inzulín. Velikost: 1,5 m, maximálně 2 m Hmotnost: 30-40 kg

Plodnost: 1 300 000 jiker Ploutevní vzorec: D, III + III, D2 11-13, A 9-11, P 23-27Pohled na mořského ďasa z boku.

Mapka rozšíření ďasa mořského

295

Měsíčníkovití Molidae Řád ČTVERZUBCl (Tetraodontiformes) je početná skupina mořských tropických a subtropických druhů ryb se silnými zuby na obou čelistech. Patří sem asi 11 čeledí s celkem 320 druhy. Příslušníci čeledi měsíčníkovitých mají charakteristické, z boků silně stlačené tělo, vzadu konvexně seříznuté. Důvodem je atrofie zadní části páteře i ocasu. Na rozdíl od ostatních čtverzubců nemají měsíčníkovití váčkovitý výrůstek střeva. Nemohou tedy jeho naplňováním vodou nebo vzduchem měnit tvar těla.

Měsíčník pelagický Mola mola Měsíčník je zbarven hnědošedě, se světlejším břichem. Tělo je holé, pokryté elastickou hrubou kůží bez šupin. Hřbetní i řitní ploutev jsou dlouhé a splývají s rudimentální ocasní ploutví. Měsíčník pelagický je obyvatel širého volného oceánu. Plave často při povrchu s hřbetní ploutví nad hladinou nebo leží na boku a nechává se pohupovat vlnami. Sestupuje však i do značných hloubek. Byla u něho zjištěna dosud největší plodnost ze všech známých ryb. Larvy žijí v hlubších vrstvách volného moře a liší se od dospělých jedinců zbarvením, stavbou těla a tělním pokryvem v podobě velkých trnů. Ty chrání malé rybky před dravci, v dospělosti mizí. Za potravu slouží měsíčníkoví zooplankton, korýši, hlavonožci a menší ryby. Ve značném množství bývají v zažívacím ústrojí nalézány i larvy úhořů. V úlovcích se měsíčník vyskytuje zřídka. Maso je prakticky nepoživatelné. Velikost: 2,5 m, výjimečně až 4 m Hmotnost: 1 400 kg, maximálně až 2 000 kg Plodnost: až 300 000 000 jiker Rozšíření: tropická a subtropická moře. Díky Golfskému proudu se však vyskytuje až u jižního pobřeží Norska Nejčastější synonymum: Tetraodon mola Ploutevní vzorec: D 16-18, A 14-18

Příbuzný druh Ranzania typus se vyskytuje nejseverněji u pobřeží severní Afriky. Dorůstá obvykle délky 80 cm, maximálně 1 m. Žije v povrchových vrstvách moří

Larva

měsíčníka pelagického dlouhá 17 mm

296

LITERATURA Andersson, K. A., 1942: Fiskar och Fiske i Norden. Band 1, Stockholm. Andriašev, A. P., 1954: Ryby severnych morej SSSR. Moskva, Leningrad. Axelrod, H. R., Burgess, W. E., Emmens, C. W., 1981: Exotic Marine Fishes. T. F. H. Publ. Dunckner, G., Ehrenbaum, E., Kyle, H. M., Mohr, E. W., Schnakenberg, W., 1929: Die Fische der Nord und Ostsee. Leipzig. Hanel, L., 1992: Poznáváme naše ryby. Praha. Hensel, K., 1983: Dary mora. Bratislava. Holčík, J., ed., 1989: The Freshwater Fishes of Europe. General Introduction to Fishes Acipenseriformes. Wiesbaden. Hrabě, S., Oliva, O., Opatrný, E., 1973: Klíč našich ryb, obojživelníků a plazů. SPN, Praha. Lagler, F. K., Bardach, J. E., Miller, R. R., 1962: Ichthyology. New York, London, Sydney. Levinton, J. S., 1982: Marině ecology. New Jersey. Lindberg, G. U., 1971: Opredělitěl i charakteristika semějstv ryb mirovoj fauny. Leningrad. Lusk, St., Baruš, VI., Vostradovský, J., 1983: Ryby v našich vodách. Praha. Lythgoe, J., Lythgoe, G., 1974: Meerefische Nordatlantik und Mittelmeer. Mnichov. Maitland, P., 1977: Der Kosmos - Fischfuhrer. Stuttgard. Migdalski, E. C, Fichter, G. S., 1976: The Fresh and Salt Water Fishes of the World. Hong Kong. Moyle, P. B., Cech, J. J Jr., 1982: Fishes: An Introduction to Ichthyology. New Jersey. Muller, H., 1983: Fische Europas. Leipzig. Muus, B. J., Dahlstrom, P., 1965: Meerefische in Farben. Munchen. Muus, B. J., Dahlstrom, P., 1978: Freshwater Fishes of Britain and Europe. London. Nikolskij, G. V., 1974: Ekologia ryb. Moskva. Pivnička, K., 1981: Ekologie ryb. Praha. Rass, T. S., 1983: Žizň životných. T. 4. Ryby. Moskva. Rutkowicz, S., 1982: Encyklopedia ryb morskich. Gdaňsk. Svetovidov, A. N., 1964: Ryby Černogo morja. Leningrad. Wheeler, A., 1983: Opredilitel ryb morskich i přesných vod severoevropejskogo bassejna. Moskva.

297

Rejstřík českých názvů ryb Amurbílý Blatňák malý tmavý blatňákovití Bolen dravý Candát obecný — východní Cejn perleťový — siný — velký — mořský Cejnek malý Cejnec prstencový — rondelettův Cejni mořští Cípal hlavatý — ostronosý — pyskatý — úzkopyský — zlatý cípalovití Drsek menší větší Ďas mořský ďasovití gavúnovití Gavún černomořský velký Halančík iberský — pruhovaný halančíkovití Hlaváč černý — hadohlavý — nejmenší — pestrý — písečný — říční — sekavčí — tmavoskvrnný — žabí Hlavačka mramor hlaváčovití Hlavatka podunajská Hořavka obecná Hranáč šedý hranáčovití Hrouzek běloploutvý — dlouhovousý — kesslerův — obecný Hvězdář trnitý hvězdářovití Chiméra hlavatá Chimérovití Jazyk mořský

110 103 103 103 112 193 194 117 118 116 202 119 212 213 202 182 180 181 179 178 178 198 199 295 295 183 183 183; 145 145 145 257 258 259 261 260 255 258 256 256 262 255 90 130 278 278 129 129 129 128 236 236 68 68 292

—písečný Jazykovití Jehla hranatá — travní — zelená Jehlice mořská Jehlicovití Jehlovití Jelec jesen — proudník — ručejník — tloušť Jeseter hvězdnatý — malý — ruský — velký Jeseterovití Ježdík balonův -obecný — žlutý Kambala hladká — malá — tečkovaná — velkoústá — velká Kambalovití Kančík mořský 185 kančíci mořští Kanic obecný — písmenkový 189 — velký kanicovití Kapr obecný Kaprovití Karas obecný — stříbřitý Kladivoun obecný Kladivounovití Kněžík duhový Kohout mořský Koljuška devítiostná — mořská — tříostrá — východní Koljuškovití Koníček řasnatý Koníček mořský Koruška mořská — olejnatá — polární Koruškovití Kranas drsný — středomořský Lenok sibiřský Letoun pelagický

293 292 173 174 175 147 147 173 107 105 108 106 71 72 70 70 69 197 196 197 282 282 281 284 283 282 185 190 191 189 133 104 131 132 55 55 232 280 169 171 168 170 168 176 176 98 98 99 98 205 206 90 149

Letounovití Letuchovití Lín obecný Lipan podhorní Lipanovití Lodivod mořský Lodivodovití Losos gorbuša — keta — obecný Lososovití Máčka hvězdnatá — psí — skvrnitá máčkovití Makrela měchýřnatá — obecná Makrelovití Mečoun obecný Mečounovití Měsíčník pelagický Měsíčníkovití Mihule karpatská — kaspická — mořská — potoční — říční mihulovití Mníček obecný — pětivousý — středomořský Mník bělolemý -jednovousý — mořský — velkooký Modrák evropský — středomořský Modrákovití Mřenka mramorov. Muréna evropská Murénovití Okáč obecný — žlutý Okoun mořský — říční Okounovití Okounec skákavý Okouncovití okounek černý okounek pstruhový okounkovití okouník mořský Ostnatec velký — zmijí —

149 280 122 97 97 207 205 83 83 84 83 52 54 51 51 251 250 249 254 254 296 296 45 41 42 44 43 41 163 165 164 160 166 161 162 203 204 203 139 143 143 214 214 192 195 193 208 208 200 200 200 265 234 235

298

Ostnatcovití 234 Ostroretka jihoevr. 124 stěhovavá 123 Ostroun obecný 56 Ostrounovití 56 Ostrucha křivočará 121 Ouklej obecná 114 Ouklejka pruhovaná 115 Pilobřich ostnitý 186 Pilobřichovití 186 Písečník kopinatý 248 — rudý 247 Písečníkovití 247 Piskoř páskovaný 138 Placka černohřbetá 77 — finta 76 — kaspická 78 — pomořanská 75 Platýs drsnotělý 286 — grónský 291 — krátkohlavý 287 — obecný 290 — polární 288 — říční 289 Platýsovití 285 Platýs obecný 285 Plotice lesklá 104 — obecná 104 Plžovcovití 279 Plžovec pruhovaný 279 Podoustev nosatá 120 Polorejnok křídlatý 58 polorejnokovití 58 Pražma modravá 220 — obecná 218 — zlatá 219 Pražmovití 211 Přísavníček nosatý 294 Přísavníčkovití 294 Pstruh duhový 87 pstruh obecný 85 pstruh o. potoční 86 Pyskoun modroskvrnný229 — pestrý 225 — plachý 231 — pruhovaný 226 — skalní 228 — skvrnitý 227 — velký 230 — zelený 225 Pyskounovití 225 rejnoci orlí 65 Rejnok čtyřoký Hladký 61 — hvězdnatý 60 — nosatý 62 — orlí 65 — ostnatý 59

Pancířník ozbrojený Pancířníkovití Parejnok černý — elektrický — pětiskvrnný Parejnokovití Parma hladkoostná — krátkohlavá — severní Rejnokovití Rohoretka zobcová Rohoretkovití Ropušnice malá — velká Ropušnicovití Ružich červený — černoskvrnný — španělský Sapin pestrý Sapínovití Sardel evropská — peruánská Sardinka evropská — oblá Sekavec dlouhovousý — kaspický — písečný Sekavcovití Síh malý — nosatý — omul — peleď — severní — velký Síhovec bělavý Síhovití Sivěn alpský — americký Sleděc jedlý Sleď obecný Sleďovití Slimule pyskatá — živorodá Slimulovití Sliznatka cizopasna Sliznatkovití Slizoun bezbrvý — černohlavý — okatý — pestrý — pruhovaný — říční — tečkovaný — trnoploutvý Slizounovití Slučka mořská Slučkovití Slunečnice pestrá

277 277 67 66 66 66 127 126 63 59 148 148 266 267 265 215 217 216 233 233 82 82 80 81 137 136 136 136 92 93 95 94 96 93 91 91 88 89 79 73 73 246 245 245 46 46 237 240 237 241 238 238 240 239 237 172 172 201

— obecná Parmice nachová — pruhovaná Parmicovití Pelamida atlantská Perletník nádherný Perletníkovití Perlín ostrobřichý Slunka obecná Smuha pruhovaná — tmavá Smuhovití Soltýn středomořský Soltýnovití Střevle bahenní —potoční Stříbrníce velkooká stříbrnicovití Stuhovec královský stuhovcovití Sumec velký sumcovití Sumeček americký sumečkovití Světlonoš sekyrovitý světlonošovití Štika obecná štikovití Šprot obecný štikozubcovití Štikozubec obecný Štítník červený — šedý — žlutý štítníkovití Štítovec lodivod štítovcovití Tkaničnice růžová tkaničnicovití Tolstolobik bílý — pestrý Treska bezvousá — krátkovousá — malá — obecná — pruhovaná — rezavá — severní — stříbřitá — tmavá — tmavoskvrnná treskovití Trnucha obecná trnuchovití Tuňák dlouhoploutvý obecný Úhoř mořský říční

125 221 222 221 249 187 187 111 113 210 209 209 177 177 109 109 100 100 188 188 140 140 141 141 101 101 102 102 74 167 167 268 269 270 268 224 224 223 223 135 135 153 159 158 151 157 155 150 156 154 152 150 64 64 253 252 144 142

299

úhoři mořští úhořovití Úhořík okatý úhoříkovití Vlkouš modrý — severní — skvrnitý vlkoušovití Vranka čtyřrohá — dvourohá — ještěrovitá — obecná — pruhoploutvá — trnoploutvá vrankovití Vřeténka pestrá — tečkovaná vřeténkovití Vyza velká Zubatec obecný Zivorodka komáří živorodkovití žraloci mlatci — mnohožábří — pilozubí — sledoví — velrybí Žralok hladký — modrý — liščí — největší — polární — šedý — sledový —

144 142 242 242 244 243 244 243 275 274 276 271 272 273 271 264 263 263 69 211 146 146 50 47 53 48 49 54 53 50 49 57 47 48

300

Rejstřík latinských názvů ryb Abramis ballerus 117 — brama 116 -sapa 117 Acerina cernua 196 Acipenser gueldenstaedti 70, 72 — nudiventris 72 — ruthenus 70, 72 — stellatus 71 — sturio 70, 71 Acipenseridae 69-72 Aetobatus narinari Agonidae Agonus cataphractus 285 decagonus Alburnoides bipuctatus

65 277 277, 277

115 Alburmus alburmus 114 albidus 114 charusini 114 Alopias vulpinus 50 Alopiidae 50 Alosa aestivalis 76 — alosa 75 — caspia 78 — fallax 75, 76, 78 — kessleri 77 kessleri 77 pontica 77 — pseudoharengus 202 — sapidissima 75 Ammodytes 154, 283 — cicerelus 247 — lanceolatus 248 — marinus 247 — tobianus 247 Ammodytidae 247248 Amplolites rupestris 201 Anarhichas latifrons 244 -lupus 243 — minor 244 — orientalis 244 Anarrhichaldidae 243244 Anguilla anguilla 142 Anguillidae 142 Aphanius fasciatus 145 — iberus 145 Argentina silus 100 — sphyraena 100

Argentinidae 100 Argyropelecus lynchus 101 — olfersi 101 Aristichthys nobilis 135 Arnoglossus imperialis 281,291 — laterna 281 Aspitrigla cuculus 160, 161, 268, 269 Aspius aspius 112 Aspro streber 198 — zingel 199 Atherina 258 — hepsetus 184 — mochon 183, 184 presbyter 183 Atherinidae 183184 Barbus barbus 125 — brachycephalus 126 caspius 126 — cyclolepis 126 — meridionalis 127 Batymyzon bairdii 42 Belone 183 — belone 147 Belonidae 147 Blenniidae 237-241 Blennius fluviatilis 238 — galerita 241 — gattorugine 238 — nigriceps 240 — ocellaris 239 — pavo 237 — pholis 237 — sanguinolentus 240 — sphinx 239 — viviparus 245 Blicca bjoerkna 117, 119 Boops boops 214 — salpa 214 Boreogadus saida 150 Bothidae 281 Box boops 214 Brachymystax lenok 90 Brama brama 202 ráji 202 Bramidae 202 Brosme brosme 160 Callionymidae 263264 Callionymus bairdi 263 — festivus 264 — lyra 264

— maculatus Cantharus vulgaris Caproidae Capros asper Carangidae 207 Caranx trachurus Carassius auratus 132 _bigelio — carassius Carcharhinidae Carcharhinus glaucus Carcharias glaucus Caspioalosa caspia — kessleri Caspiomyzon wagneri Centracanthidae 204 Centrarchidae 201 Cepola rubescens Cepolidae Cetorhinidae Cetorhinus maximus Chauliodus sloani Chimaera monstrosa Chimaeridae Chondrostoma genei 124 — nasuš 124 — toxostoma arrigonus Chromis chromis — dimidiatus 233 Chrysophrys aurata Ciliata mustela Clupea — alosa — aurita — fallax — finta — harengus pallasi — pilchardus — sardina — spratus Clupeidae lupeonella — delicatula Cobitidae 139 Cobitis aurata — caspia — elongata — taenia

263 220 185 185 205205 131, 132 131 53-54 53 53 78 77 41 203200223 223 49 49 101 68 68 123, 123, 124 124 233 219 165 85 75 81 76 76 73 73 80 80 74 73-82 77 79 136137 136 137 136

301

Colobabis saira 148 Conger conger 144 Congridae 144 Coregonidae 92-96 Coregonus albula 92,94 — autumnalis 94,95 autumnalis 95 baicalensis 95 migratorius 95 — lavaretus 92, 94, 96 — nasus 93 — oxyrhynchus 93 — peled 94 Coris gaimard 232 — giofredi 232 — julis 232 Coryphoblennius galerita241 — tentacularis 241 Cottidae 271276 Cottus gobio 271 — poecilopus 271272 — quadricornis 275 — scorpius 276 Crenilabrus melops 225 — ocellatus 225 — quinquemaculatus 226 — tinca 227 Cristovemer 89 Ctenolabrus rupestris 228 300 Ctenopharyngodon idella 110 Cyclopteridae 278 Cyclopterus lepadogaster294 — liparis 279 — lumpus 278 Cyprinidae 104135 Cyprinodontidae 145 Cyprinus carpio 133134 — rutilus 104 Cypselurus heterurus 149, 253 Dactylopteridae 280 Dactylopterus orientalis280 — volitans 269280 Dalatiidae 57 Dasyatidae 64 Dasyatis pastinaca 64 Dentex dentex 211

— macrophthalmus 211 — vulgaris 211 Dicentrarchus labrax 192 — lupus 192 Diplodus annulans 212 — sargus 212213 — vulgaris 212213 Echeneidae 224 Echeneis naucrates 224 — remora 224 Eleginus gracilis 159 — navaga 159 Engraulidae 82 E. encrasicholus 82 --encrasicholus 82 — ringens 82 — Entelurus aequoreus 175 Epinephelus alexandrinus 190 — gigas 191 — guaza 191 Esocidae 102 Esox lucius 102 — sphyraena 177 Etmopterus spinax 56 Eudontomyzon danfordi45 Euthynnus 251 — pelamis 252 Eutrigla gurnardus 269 Exocoetidae 149 Fodiator 149 Gadiculus argenteus 67 Gadidae 150166 Gadus aeglefinus 152 — capelanus 158 — elongatus 162 -luscus 157 — merlangus 153 euxini 153 — merluccius 167 — merlus 167 — minutus 158 — molva 161 — morhua 151 — mustela 165 — navaga 159 — pollachius 155 — poutassou 156 — virens 154 Gaidropsarus argentatus163 — mediterraneus 163164 — tricirratus 164

vulgaris 163 Galeorhinus galeus 53 Galeus melanostomus 51 Gambusia affinis 146 holbrooki 146 Gasterosteus 159171 — aculeatus 168 — ductor 207 Gasterosteidae 168171 Germo alalunga 253 Gabiesocidae 294 Gobbidae 255262 Gobio albipinnatus 128129 — gobio 128 — kessleri 129 — uranoscopus 128129 Gobius batrachocephalus256 — cobitis 258 — fluviatilis 255 — leopardinus 259 — melanostomus 256 — microps 259 — minutus 260 — niger 257 — ophiocephalus 255258 — paganellus 257 — pictus 261 Gymnelis viridis 245 Gymnetrus longiradiatus188 Gymnocephalus acetiny 197 — baloni 197 — cernua 196 — schraetser 196197 Gymnothorax moringa 143 Hexanchidae 47 Hexanchus griseus 47 Hippocampus guttulatus 176 — hippocampus 176 — punctulatus 176 H. hippoglossus 285 — groenlandiens 291 Hucho hucho 90 — taimen 90 Huso huso 69 Hyperoplus 85 — lanceolatus 248 Hypophthalmichthys molitrix 135

302

Icelus bicornis spatula lctaluridae Ictalurus nebulosus Istiophorus platypterus Johnius umbra Labrax lupus Labridae 232 Labrus berggylta — bimaculatus — lineatus — maculatus — merula — mixtus — ossifagus — turdus Lamna cornubica — nasuš Lamnidae Lampetra danfordi — fluviatilis

274 274 141 141 254 209 192 225230 229 229 230 231 229 229 230 48 48 48 45 43

— planeri 44 Lampridae 187 Lampris guttatus 187 — luna 187 — regius 187 Lepadogaster decandollei 294 — lepadogaster 294 Lepidorhombus whiffiagonis 284 — boscii 284 Lepomis gibbosus 201 Leucaspiuc delineatus 113 Leuciscus borysthenicus 106 — cephalus 105, 106 — idus 107 — leuciscus 105, 106 — souffia 108 Limanda limanda 286 Liopsetta glacialis 288 — guttulata 288 Liparidae 279 Liparis callyodon 279 — liparis 279 Lithognathus 215 Liza aurata 178 — ramada 179 Loligo forbesi 253

Lophiidae 295 Lophius piscatorius 295 Lota lota 166 Lucioperca lucioperca 193 -volgense 194 Lycodes esmarkii 246 — vahlii 246 Macrorhamphosus scolapax 172 Macrorhamphosidae 172 Maena chryselis 204 — smaris 203 Mallotus villosus 99 Melanogrammus aeglefinus 285 Merlangus merlangus 153 — polachius 155 Merlucciidae 167 Merluccius 156 — merluccius 167 Micromesistius australis 156 — poutassou 156 Micropterus dolomieui 200 — salmoides 200 Microstomus kitt 287 — microcephalus 287 — pacificus 287 Misgurnus fossilis 138 Mola mola 296 Molidae 296 Molva dipterygia 161 — elongata 162 — macrophthalma 162 — molva 161, 162 Monochirus luteus 293 Morhua lusca 157 Morone labrax 192 Mugil auratus 178, 180, 181 — breviceps 178 — capito 179 — cephalus 180, 182 -labeo 180 -labrosus 178, 181 — ramada 179 — saliens 180 Mugilidae 178182 Mullidae 221222 —

301 Mullus barbatus 221 — surmuletus 221, 222 Muraena helena 143 Muraenidae 143 Mustelus canis 54 — mustelus 54 Myliobatidae 65 Myliobatis aquila 65 — nuctula 65 Myoxocephalus quadricornis 275 — scorpius 275, 276 Myxine glutinosa 46 Myxinidae 46 Naucrates ductor 53, 207, 224 Nerephis maculatus 175 ophidion 175 Noemacheilus barbatulus 139 Oncorhynchus gorbuscha 83 keta 83 Onos cimbrius 165 — maculatus 164 — mediterraneus 164 — mustela 165 — tricirratus 164 Osmerus 159 — eperlanus 98 dentex 98 Osmeridae 98-99 Oxyporhampus 149 Pagellus acarne 217 — bellotti 215 — bogaraveo 215, 216 — cantabricus 217 — centrodontus 217 — erythrinus 215 — mormyrus 215 Pagrus aurata 219 — ehrenbergi 218 — pagrus 218 — vulgaris 218 Paracentropristis cabrilla 190 — scriba 189 Pegusa lascaris 293 Pelecus cultratus 121 Perca cabrilla 190

303

— fluviatilis 195 — labrax 192 — marina 295 — norvegica 265 — saltatrix 208 — scriba 189 Percidae 193-199 Petromyzon fluviatilis 43 — marinus 41, 42 — planeri 44 — wagneri 41 Petromizonidae 41-45 Phobetor tricuspis 276 Phoca caspica 69 Pholidae 242 Pholis gunnellus 242 — laeta 242 Phoxinus percnurus 109 — phoxinus 109 Platessa platessa 290 Platychthys flesus 289 Pleuronectes flesus 289 — glacialis 288 — hippoglossoides 291

— kitt 287 — lascaris 293 — limanda 286 — microcephalus 287 — platessa 160, 290, 291 — solea 292 Pleuronectidae 285291 Pneumatophorus japonicus 251 Poecilidae 146 Pollachius pollachius 67, 154, 155 — virens 154 Polyprion americanum 192 Pomacentridae 233 Pomatomidae 208 Pomatomus saltatrix 208 Pomatoschistus 258 — microps 259 — minutus 260 — pictus 261 Prionace glauca 53 Promicrops lanceolatus 191 Proterorhinus mormaratus 262 Psetta maxima 283

Pseudoserranus cabrilla 190 Pterois volitans 266 Pungitius 171 — platy gaster 170 — pungitius 169, 170 Raja aquila 65 — batis 61 — borea 63 — clavata 59, 61 — fullonica 60 hyperborea 63 — oxyrhynchus 62 — quadrimaculata 62 — radiata 60 — vomer 62 Rajidae 59-63 Raniceps raninus 162 Ranzania typus 296 Regalecidae 188 Regalecus gladius 188 — glesne 188 Reinhartius hippoglossoides 291 matsuurae 291 Remora remora 224 Rhodeus sericeus 130 Rhombus maximus 283 — megastoma 284 — rhombus 282 Romaichthys valsanicola 199 Rutilus pigus 104 — rutilus 104 Sabanejewia aurata 137 Salmo albula 92 — apache 86 — eperlanus 98 — gairdneri 87 — hucho 90 — leucichthys 91 — salar 84 — thymallus 97 — trutta 84, 85 m. fario 86 m. lacustris 85 Salmonidae 83-91 Salvelinus alpinus 88 — fontinalis 89 — namacush 89 Sarda 251 sarda 249 Sardina pilchardus 79, 80 Sardinella 219 — aurita 79, 81

Sardinops caerulea 80 — sagax 81 Sargus annularis 212 Scardinius erythrophthalmus 111 Sciaena canosai 210 — cirrhosa 210 — hololepidotus 209 — umbra 209, 210 Sciaenidae 209210 Scomber 251 — coalis 251 — germo 253 — japonicus 251 — scombrus 250 — thynnus 252 — trachurus 205 Scomberesocidae 148 Scomberesox saurus 148 Scombridae 249-253 Scophthalmidae 282284 Scophthalmus maximus 283 — norvegicus 282 — rhombus 282, 291 Scorpaena porcus 266 — scrofa 267 — ustulata 267 Scorpaenidae 265267 Scyliorhinidae 51-52 Scyliorhinus caniculus 51 — stellaris 52 Sebastes marinus 265 — mentella 265 — norvegicus 265 Serranidae 189192 Serranus aeneus 189 — cabrilla 190 -guaza 191 — scriba 189 Siluridae 140 Silurus glanis 140 Solea lascaris 293 — solea 292 Soleidae 292293 Somniosus microcephalus 57

304

Sparidae 220 Sparus annularis — aurata — auratus — bogaraveo — boops — cantharus — centrodontus — erythrinus — pagrus Sphyraena barracuda — gauchancho -sphyraena — vulgaris Sphyraenidae Sphyrma tiburo — zygaena Sphyrnidae Spicara alcedo 204 — flexosa — maena 204 — smaris Spinachia

211212 219 219 216 214 220 217 215 218 177 177 177 177 177 55 55 55 203, 204 203, 204 171

-spinachia 171 Spondylosoma cantharus 220 Sprattus sprattus 74 balticus 74 Squalidae 56 Squalus acanthias 56 — griseus 47 — zygaena 55 Squatina squatina 58 Squatinidae 58 Stenodus leucichthys 91 leucichthys 91 nelma 91 Sternoptychidae 101 Sternoptyx olfersi 101 Stizostedion lucioperca 193 — volgense 194 Symphodus melops 225 — roissali 226 — tinca 227 Syngnathidae 173 176 Synghnathus acus 173 — hippocampus 176 — tenuirostris 173 — typhle 174 Taurulus bubalis 273

liljeborgi Temnodon saltator

273 208

Tetraodon mola Thaleichthys pacificus Thunnus — alalunga — albaceres — thynnus Thymalidae Thymallus thymallus Tinca tinca Torpedinidae Torpédo marmorata — nobiliana — torpédo Trachinidae 235 Trachinus areneus — draco — vipera Trachurus capensis — mediterraneus — trachurus 206 Trachypterus articus Trigla corax — gurnardus — hirundo — hyrax — lucerna — lyra — milvus — obscura

296 98 251 253 253 252 97 97 122 66,67 66 67 66 234

— zingel Zoarces viviparus Zoarcidae 246 Zygaena malleus —

199 245 24555 303

235 234 235 205 206 205, 188 270 269 270 270 270 270 269 268

Triglidae 268-270 Trisopterus esmarki 157, 161 -luscus 157 minutus 158 Umbra krameri 103 pygmaea 103 Umbridae 103 Umbrina cirrhosa 210 Uranoscopidae 236 Uranoscopus scaber 236 Vimba vimba 120 natio carinata 120 Xiphias gladius 254 Xiphiidae 254 Zeidae 186 Zeus aper 185 — faber 186 Zingel asper 198 — streber 198

305