Právní postavení České národní banky a její role v bankovním dohledu

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Anna Dvořáková

Právní postavení České národní banky a její role v bankovním dohledu

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Milan Bakeš, DrSc.

Katedra: Finančního práva a finanční vědy

Datum vypracování práce: 20. března 2009

„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených.“

V Příbrami dne 20. března 2009

Anna Dvořáková

2

Ráda bych poděkovala Prof. JUDr. Milanovi Bakešovi, DrSc., za tvůrčí prostor, který mi poskytl k vypracování diplomové práce, a za cenné rady a podněty. 3

Obsah 1. Úvod

6

2. Bankovní systém

7

2.1 Obecná charakteristika

7

2.2 Historie centrální banky v českých zemích

11

2.3 Centrální banka a její základní principy

13

3. Právní úprava centrálního bankovnictví v České republice

17

3.1 Zakotvení centrálního bankovnictví v ústavním pořádku České republiky

17

3.2 Rozhodnutí Ústavního soudu publikované pod č. 278/2001 Sb.

20

3.3 Zákon o České národní bance

23

4. Základní funkce centrální banky v tržní ekonomice

24

4.1 Emisní funkce

24

5. Měnová politika

28

5.1 Cíl měnové politiky

29

5.2 Transmisní mechanismus

30

5.3 Měnověpolitické nástroje

32

5.3.1 Operace na volném trhu

32

5.3.2 Diskontní nástroje

34

5.4 Povinné minimální rezervy

37

6. Dohled České národní banky nad finančním trhem

38

6.1 Bankovní regulace a dohled

38

6.2 Důvody regulace a dohledu bank

39

6.3 Kritéria autorizace banky

44

6.4 Podmínky pro správu řízení banky

46

6.5 Přiměřenost kapitálu

47

6.6 Pravidla likvidity

50

6.7 Pravidla úvěrové angažovanosti

51

4

6.8 Povinné pojištění vkladů

52

6.9 Věřitel poslední instance

54

7. Opatření k nápravě

56

8. Zhodnocení výkonu bankovní regulace a dohledu

59

9. Integrace dohledu v České republice

61

10. Závěr

66

5

1. Úvod

Bankovnímu právu v minulosti, ale i v současné době není věnována až tak velká pozornost. Přitom chování bank ovlivňuje v menší či větší míře veškeré obyvatele naší země. Bankovní právo, jako právně-vědní disciplína, bylo pěstováno v meziválečném období v bývalém Československu, ale od doby centrálně plánované ekonomiky zde nebyl prostor pro jeho rozvoj. Vypozorovala jsem to i na vydané literatuře v České republice, které je velmi málo v porovnání s jiným právním odvětvím nebo s jinými zeměmi. Hlavním zaměřením mé práce je jedna ze základních činností České národní banky. Je jím dohled vykonávaný Českou národní bankou nad bankovním sektorem. Tato kapitola mé práce obsahuje veškerá kritéria a podmínky, které bankovní instituce musí splňovat a jak se musí chovat v rámci bankovního systému na základě zákona o bankách. Samozřejmě obsahuje i určitou úvahu o efektivitě bankovní regulace a dohledu. Kromě tohoto hlavního cíle se má práce soustředí na bankovní právo. Zabývám se bankovním systémem, jeho diferenciací a postavením centrální banky v rámci bankovního systému se zaměřením na postavení centrální banky v České republice. V souvislosti s tím uvádím zkrácený, historický vývoj centrální banky na našem území a dále se snažím poukázat na základní principy centrální banky a také odlišnosti, které ji odlišují od ostatních bankovních subjektů. V dalších částech se zabývám právním postavením České národní banky v České republice a také jejím zakotvením v ústavním pořádku České republiky a problémy, které některá ustanovení přinesla. Poté se rozepisuji o základních funkcích České národní banky. Velmi krátce rozebírám emisní činnost centrální banky, ale o to více se rozepisuji o měnové politice, protože

tato činnost centrální banky patří k nejvýznamnějším vedle

regulace a dohledu. Na závěr mé práce pohovořím krátce o integraci dohledu v České republice, ke které došlo v roce 2006. V jednotlivých kapitolách se samozřejmě pokouším o hodnocení a vyjádření svého názoru k dané problematice.

6

2. Bankovní systém 2.1. Obecná charakteristika Bankovní

systém

představuje

v každé

ekonomice

relativně

samostatný systém, který ovšem nemůže existovat sám o sobě. Je systémem otevřeným, který je ovlivňován okolím, ale zpětně na toto okolí také působí. Nemůžeme hovořit o bankovním systému, aniž bychom nebrali v potaz ekonomické a další aspekty. Bankovním systémem se rozumí souhrn všech bankovních institucí v daném státě a vztahů mezi nimi. Teoreticky můžeme rozlišovat dvě složky tohoto systému. Složku zahrnující všechny bankovní instituce nazýváme institucionální a složku, která obsahuje vztahy mezi těmito institucemi, je složkou funkční. Jak definovat bankovní instituci, nebo- li banku? Můžeme rozlišovat dvě vymezení, ekonomické a právní. Na základě ekonomického hlediska banku charakterizuje její hlavní náplň činnosti. Banka je tedy institucí provádějící operace s penězi, tj. poskytuje půjčky a přijímá vklady. Ovšem takovouto činnost mohou vykonávat i jiné finanční subjekty, aniž by byly bankami. Proto se domnívám, že tato ekonomická definice musí být nutně doplněna o definici právní, podle níž bankou je bankovní instituce, která má oprávnění podnikat podle zvláštního zákona, nebo je zákonem určena jako banka centrální. Základní podmínkou je mít bankovní licenci, aby daný subjekt mohl fungovat jako banka. Zaměřím- li se na funkční složku bankovního systému, je třeba v této souvislosti rozlišovat jednostupňové a dvoustupňové bankovní systémy. Jednostupňové bankovní systémy se vyskytují převážně v centrálně plánovaných (socialistických) ekonomikách. Banka v takovémto systému provádí ve své podstatě veškeré operace. Tuto banku lze dle mého názoru pokládat za banku centrální. Je samozřejmé, že vedle této hlavní banky zde existují i jiné, které jsou specializované na velmi úzce vymezený rozsah činnosti, oblasti nebo sektory a jsou zcela závislé na rozhodnutích, které vydává centrální banka. Jejich rozhodovací pravomoci jsou velmi úzké, prakticky se týkají spíše organizační činnosti. Tento bankovní systém, který bývá často označován jako systém „monobanky“, byl charakteristický i pro

7

Československou republiku v letech 1950 – 1989 od doby existence Státní banky československé. Centrální banka nebyla v této době nezávislou institucí, jak je tomu dnes, ale pouhou loutkou ze strany vládnoucí politické síly a její činnost byla řízena obvykle měnovým plánem bez ohledů na potřeby ekonomiky. Kromě Státní banky československé zde působily specializované banky jako např. obchodní banka, která zabezpečovala platby při zahraničním obchodu a spořitelna, jež poskytovala služby obyvatelstvu atp. Na druhou stranu pro dvoustupňový bankovní systém, je charakteristické, že je zde funkčně odděleno centrální a obchodní bankovnictví. Centrální banka až na výjimky neprovádí činnosti, které spadají do činností obchodních a dalších bank. Tento systém se vyskytuje ve většině tržních ekonomikách. Centrální banka zajišťuje funkčnost bankovního sektoru a stará se o měnové a cenové záležitosti (tj. vývojem inflace) a ostatní banky vykonávají komerční činnosti. Vztah mezi komerčními bankami se vyznačuje jednak svou univerzalitou nebo naopak specializací. Pro univerzální bankovní systém je příznačné, že zde neexistuje jakékoliv oddělení investičního bankovnictví od obchodního. To znamená, že banky v takovémto univerzálním bankovním systému poskytují klientům celou řadu bankovních služeb, tj. přijímají primární vklady od veřejnosti, poskytují úvěry, ale mohou i provádět operace s akciemi atd. Tyto systémy převládají v zemích Evropské unie. Ve specializovaném systému je naopak obchodní a investiční činnost bank striktně oddělena. Takovýto model byl zaveden v USA v roce 1933 nabytím účinnosti GLA. Tímto zákonem byl zaveden federální systém pojištění vkladů a také došlo oddělení komerčního bankovnictví od investičního, což po dlouhá desetiletí ovlivňovalo vývoj amerického bankovního sektoru. Banky, které fungovaly jako univerzální, se musely ve stanovené lhůtě transformovat na banky buď komerční anebo investiční. Po druhé světové válce byl zákon obcházen tím, že banky vytvářely holdingové společnosti, které ovládaly jak banky komerční tak investiční. Následně v padesátých a sedmdesátých letech 20. století byly přijaty zákony, které ještě více upevnily legislativní bariéry mezi komerčním a investičním bankovnictvím. Avšak velké americké banky expandovaly prostřednictvím dceřiných společností do zahraničí a na zahraničí se princip oddělení 8

nevztahoval.

V osmdesátých

k definitivnímu

odklonu

od

letech

došlo

oddělení

v

USA

komerčního

k uvolnění a

a

investičního

bankovnictví. Stalo se tak zákonem známým jako Gramm- Lilley- BilleyAct, který odstranil bariéry, jež bránily propojování komerčního a investičního bankovnictví.1 Podle podílu zahraničních bank na bankovním domácím trhu, můžeme rozlišovat bankovní systémy na málo, či vysoce otevřené. Míra otevřenosti domácích bankovních systémů vůči zahraniční je vyšší v zemích Evropské unie, nežli je tomu v USA. Co se týče České republiky, podíl zahraničních bank u nás je nižší než v ostatních zemích Evropské unie. Podmínky a pravidla činnosti mají zahraniční banky, nepočítaje EU, v podstatě stejné jako české banky. Bankovní systém lze rozlišit také dle vnitřní organizace banky. Existuje

pobočkový,

unitární

nebo

V pobočkovém bankovním systému je spoustou

poboček.

Takovýto

propojený

bankovní

systém.

jen několik velkých bank se

univerzální

pobočkový

systém

je

charakteristický pro evropské země. Naopak pro USA je typický specializovaný unitární systém vyznačující se velkým množstvím malých bank, kde každá z nich má jen několik málo poboček. Co se týče specializace můžeme rozeznávat několik typů. Je také nutné rozlišovat, jak tato specializace vznikla. Pro bankovní systém je samozřejmě efektivnější, pokud takováto specializace vznikne přirozeným vývojem bankovního trhu, který reaguje na právní i ekonomické vlivy, než je-li jen důsledkem právní úpravy. Tak tomu bylo i v USA, kdy zákonem z roku 1927 bylo americkým bankám zakázáno zřizovat na území Spojených států amerických pobočky mimo vlastní stát. Takováto specializace se nazývá teritoriální. Typicky právně vytvořenou specializací je sektorová specializace, která je charakteristická pro centrálně plánované ekonomiky. Kromě toho se banky mohou zaměřit také na určitou klientelu. V České republice byla příkladem Živnostenská banka (od roku 2007 sloučená s HVB Bank Czech republic do UniCredit Bank) zaměřená na drobné živnostníky.

1

Baboček, I., a kolektiv,Regulace a činnosti bank, Bankovní institut, Praha 2005

9

Dalším příkladem zaměření na určitý obor jsou tzv. zemědělské banky. Zhodnocení toho, který z bankovních systému je efektivnější, není až tak jednoduché a jednoznačné. Je jasné, že specializované instituce nabízejí svým klientům kvalitnější služby, které jsou šité klientům tzv. na míru. Ovšem obvykle se jedná o banky malé. Univerzální banky jsou proti tomu velkými bankami, které nabízejí bankovní služby, které ne vždy vyhovují konkrétním potřebám klientům. Podle mého názoru, by v rámci vyváženého bankovního systému měly existovat velké univerzální banky, které mají větší stabilitu, se současným fungováním bank menších, specializovaných např. orientovaných na menší podnikatele atd. V každé ekonomice může působit celá řada bank. Jako základní typ je třeba uvést banky obchodní, které mohou být univerzální i specializované. Specializované obchodní banky zejména přijímají vklady, poskytují úvěry a vedou účty ostatním subjektům. Univerzální obchodní banky provádějí i ostatní finanční operace, především investice do cenných papírů jak pro sebe, tak i pro své klienty. Univerzálními bankami v České republice jsou Česká spořitelna, Komerční banka a ČSOB. Specializované obchodní banky můžeme najít v USA, což je dáno historickým vývojem bankovního systému- viz. výklad nahoře. Dalším druhem jsou banky investiční, které jsou dvojího typu. Buď investují do cenných papírů, nebo poskytují dlouhodobé úvěry. Velmi oblíbeným typem v České republice jsou stavební spořitelny (např. Wüstenrot- stavební spořitelna a.s), které poskytují tzv. stavební spoření s ročním státním příspěvkem. Obdobným typem jako stavební spořitelny jsou banky hypoteční (např. Hypoteční banka, a.s), které vydávají hypoteční zástavní listy na pokrytí poskytnutých hypotečních úvěrů. V zemědělském sektoru nabízejí bankovní služby a provádějí bankovní operace zejména zemědělské banky. Takzvané městské a komunální banky, které jsou vytvářeny pro zajišťování bankovních služeb určitého města či regionu, jsou již méně časté. Existují i spořitelní bankyspořitelny, jež se zaměřují většinou na drobnou klientelu a poskytují obvyklé bankovní služby. Dalšími typy jsou

banky rozvojové

a specializované vládní banky, které poskytují dlouhodobé investiční úvěry. Konzorciální banka je založena skupinou bank zejména v případě poskytování rozsáhlého úvěru. V souvislosti s mírou otevřenosti bankovních 10

systémů, jsou zde zahraniční banky, které plně vlastní obchodní a jiné banky nebo jsou reprezentovány pobočkami těchto bank. Pak to jsou i bankovní holdingové společnosti, což jsou seskupení velkých průmyslových

a

finančních institucí, z nichž alespoň jedna je bankou. Mezinárodní

a nadnárodní instituce nejsou součástí bankovního

systému dané země, ale hrají velmi významnou roli v poskytování finančních prostředků pro rozvíjející se země, či jejich jednotlivé oblasti. Jsou jimi např. Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD), Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD), Banka pro mezinárodní platby (BIS), Evropská investiční banka (EIB) a další.

2.2 Historie centrální banky v českých zemích

Velmi stručně zmíním historický vývoj centrálního bankovnictví na našem území. První centrální bankou na našem území byla centrální banka na území tehdejší Rakousko- Uherské monarchie, Privilegovaná Rakouská národní banka. Vznikla jako soukromá akciová společnost v roce 1816. O dva roky později získala emisní monopol na území Rakouska, původně na 25 let. Ve skutečnosti se však jediným emitentem hotovostních peněz nestala, protože kromě ní emitovalo hotovostní peníze i ministerstvo financí. Jeho význam v emisní oblasti byl posílen v roce 1841, kdy banka byla převedena pod přímou kontrolu vlády. V roce 1867 došlo k rozšíření bankovek emitovaných Privilegovanou Rakouskou národní bankou i na území Uherska. Zákonem z června 1867 vznikla nová Rakousko- Uherská banka, která vykonávala emisní monopol na celém území RakouskaUherska. Většina hotovostních peněz v oběhu byla kryta drahým kovem a proto měnová politika v této době neměla větší význam. O množství emitovaných peněz rozhodovala vláda. Bilance centrální banky byla po dlouhou dobu tajná a z dostupných pramenů vyplývá, že banka vládu často úvěrovala, což ovšem vedlo ke státnímu bankrotu v roce 1873. Zákonem č. 84/1919 Sb. o peněžní reformě proběhla měnová odluka, během které došlo k postupnému stažení peněz platných na území Rakouska- Uherska a zavedení nové měny- československé koruny.

11

V letech 1919 – 1926 funkce centrální banky zabezpečoval bankovní úřad ministerstva financí. Mezi jeho základní úkoly patřily: správa domácího peněžního oběhu, zabezpečování devizové činnosti státu, správa státního dluhu a soustřeďování zlatých rezerv státu. K 1. dubnu 1926 byla založena a činnost zahájila Národní banka československá. Bankovní úřad ke stejnému dni ukončil svoji činnost. Národní banka československá byla akciovou bankou, ve které stát vlastnil pouze jednu třetinu akcií. Stát měl tuto banku pod kontrolou i jinak. Vláda navrhovala prezidentu republiky ke jmenování guvernéra a ministr financí dosazoval do banky vládního komisaře s právem kontroly činnosti banky. Národní banka československá měla emisní monopol, prováděla měnovou politiku a její význam postupně stoupal. Hlavními nástroji měnové politiky byly zpočátku diskontní nástroje, jejichž význam postupně přebíraly operace na volném trhu se státními a dalšími obligacemi. Vedle měnové a emisní činnosti centrální banka plnila i další funkce. Bance se dařilo stabilizovat kupní sílu měny. Československá koruna v té době patřila k nejstabilnějším měnám v Evropě. Tento pozitivní vývoj byl zastaven německou agresí 16.

března

1939,

kdy

byla

samostatná

činnost

Národní

banky

československé na delší dobu přerušena. V období protektorátu byla banka pod názvem Národní banka pro Čechy a Moravu podřízena Německu a do jejího čela byl postaven říšský zmocněnec. Zákonným oběživem se vedle české koruny stala říšská marka. Po

osvobození

byla

v roce

1945

činnost

Národní

banky

československé obnovena a v souvislosti s peněžní reformou byla na celém území Československé republiky znovu zavedena československá měna. V roce 1945 u nás existovalo několik typů bankovních institucí. Vedle centrální banky tu byly ještě soukromé bankéřské domy, akciové obchodní banky, poštovní a komunální spořitelny, úvěrová družstva a další specializované instituce jako byla Živnostenská banka, Moravská banka a Legiobanka v Čechách a Slovenská Tatrabanka na Slovensku. V únoru roku 1948 po komunistickém puči a přechodu na centrálně plánovanou a direktivně řízenou ekonomiku došla tehdejší vláda k názoru, že je třeba vybudovat centrální banku nového typu. Od roku 1950 u nás působila Státní banka československá. 12

Centralizace dále pokračovala i v bankovním sektoru. Přežily ji jen dvě obchodní banky, a to Živnostenská banka a Tatrabanka na Slovensku. Ještě v roce 1948 byla založena specializovaná Investiční banka, ale po té, co v roce 1958 Státní banka československá převzala financování a úvěrování investiční výstavby, se existence Investiční banky stala bezpředmětná. Dvoustupňový

bankovní

systém

se

celkem

rychle

přetvářel

na

jednostupňový. V dalších 30 letech došlo v bankovním systému ke dvěma mírným změnám. Byla založena Československá obchodní banka, jako akciová společnost, v níž všechny akcie vlastnil stát. Po zahájení její činnosti na ni byly převedeny nepříliš rozsáhlé pravomoci na úseku zahraničně obchodních operací. Druhou změnou bylo na základě nového uspořádání federálního státu rozdělení Státní spořitelny na Českou státní spořitelnu a Slovenskou státní spořitelnu. Do roku 1989 tento systém nazýváme systémem „monobanky“. Po roce 1990 byla Státní banka československá rozdělena na tři právně samostatné subjekty. Státní banku československou, která se přetvářela na centrální banku tržního typu a dvě obchodní banky- Komerční banku Praha a Všeobecnou úvěrovou banku Bratislava. Po rozdělení Československa na dva samostatné státy dochází rovněž k republikovému dělení Státní banky československé a na našem území k 1. lednu 1993 vzniká Česká národní banka.2

2.3 Centrální banka a její základní principy

Nejprve bych chtěla poukázat na odlišnost centrální banky a ostatních bankovních institucí. Samozřejmě se budu zabývat centrální bankou v dvoustupňovém bankovním systému, který je charakteristický pro tržní ekonomiku, jakou je i ta naše. Uvedla jsem, že primárním cílem bank je přijímat vklady a poskytovat úvěry, ovšem centrální banka má zcela odlišné okruhy své činnosti. Za prvé centrální banka je cedulovou bankou, která jako jediná má

2

emisní monopol k vydávání hotovostních peněz.

Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press, Praha 2001

13

Za druhé vyvíjí činnost k udržení stability peněz v rámci provádění měnové politiky a za třetí provádí regulaci samotného bankovního systému. Pokud jakákoliv instituce provádí zmíněné činnosti, můžeme ji považovat za banku centrální, i když se tak zrovna nejmenuje. Tyto uvedené činnosti označujeme jako makroekonomické a mikroekonomické funkce centrální banky. Makroekonomickou funkcí se rozumí především provádění měnové politiky, emise hotovostních peněz a devizová činnost. Mikroekonomickou funkcí se rozumí regulace a dohled bankovního systému, platební styk a někdy i postavení centrální banky jako banky státu. U tohoto posledního bodu tj. postavení centrální banky, bych se chtěla zastavit v souvislosti s principy centrálního bankovnictví. Takovými základními principy jsou princip nezávislosti a princip hlavního cíle. Nezávislost centrální banky je dána jejím postavením v každém právním systému. Většina demokratických společností vychází ze základního členění státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Je zcela samozřejmé, že centrální banku nemůžeme zařadit ani pod jednu z těchto mocí. Velmi často se objevují názory o rozšíření těchto tří pilířů o pilíř další a to o centrální banku. Já osobně s touto myšlenkou souhlasím. Od doby, kdy se zformovala základní teze tří mocí ve státě, uplynula již pěkná řádka let a společnost se hodně změnila. Stabilita bankovního systému je jeden z nejdůležitějších faktorů fungování tržní ekonomiky a moderního státu. Proto si myslím, že zakotvení centrální banky jako dalšího pilíře státní moci by mělo být v dnešní době již automatické. Vždyť i zakotvení centrálních bank se nalézá v normách nejvyšší právní síly a to v ústavách. Základní premisou demokratické společnosti je, že veškerá moc pochází od lidu. Samozřejmě nelze, aby představitele centrální banky volili přímo občané, ale základní otázkou zůstává, jak zajistit podíl občanů ve vedení banky. Východiskem je zprostředkování jejich vůle prostřednictvím zastupitelské demokracie. Vzhledem k tomu, že centrální banka je nezávislou bankovní institucí, která především plní cíle a úkoly, které jsou jí svěřeny zákonem, měla by být mimo sféry vlivu všech politických směrů.

14

Z tohoto důvodu je nutné oddělit její institucionální i personální složku od politické moci. I když samozřejmě podle zákona o České národní bance3, centrální banka podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu. Právě ve vládě a parlamentu je reprezentována moc lidu. Centrální banka tedy stojí jako instituce stranou, ale nesmí nikdy jít proti reprezentantům lidu, neboť i ona je součástí státu a veřejné správy. Aby tato instituce nepůsobila příliš zpolitizovaně, je nutné zvolit vhodný způsob jakým bude personálně obsazováno vedení centrální banky. V České republice je nejvyšším řídícím orgánem České národní banky Bankovní rada. Je samozřejmé, že tyto osoby musí splňovat kvalifikační předpoklady pro výkon této funkce. U nás jsou členové Bankovní rady jmenováni prezidentem republiky na základě jeho volného výběru. Nemyslím si, že by tento způsob byl až tak dobrý. Přeci jenom hlava státu většinou bývá příznivcem té či oné politické strany a tak se může stát, že do vedení centrální banky budou dosazeni příznivci jednoho ekonomického směru. Určitým východiskem bych viděla, že by došlo k určitému rozdělení této jmenovací a odvolávací pravomoci mezi Prezidenta republiky, Parlament a Senát. Tím by se zabezpečilo, že do vedení centrální banky by se dostalo větší spektrum zástupců ekonomických směrů. Dalším zajištěním nezávislosti centrální banky je v rámci správního řízení její přísné oddělení. Není možné, aby nad tak významnou finanční institucí stál orgán, kterému by byla centrální banka podřízena. Pokud by totiž existoval takovýto orgán a měl pravomoc například změnit nebo zrušit rozhodnutí, které centrální banka vydala, byl by to jasný důkaz o její závislosti. Určitou možností, jak přispět k nezávislosti centrální banky, je řešení jejího napojení na státní rozpočet. Tedy konkrétně, centrální banka by se měla chovat jako každý jiný podnikatel a dostávat finanční prostředky z vlastního zisku a nikoliv ze státního rozpočtu.

3

zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance

15

Hlavní cílem činnosti centrální banky, který je stanoven v Ústavě České republiky4, tedy v normě nejvyšší právní síly, je péče o cenovou stabilitu. Postavení, působnost a další podrobnosti jsou přenechány zákonu5. Činnost centrální banky by měla směřovat k celkovému prospěchu ekonomiky státu. Celkový prospěch se odráží nejen ve stabilitě cen zboží a služeb, ale také ve stabilitě měny a v řádném fungování finančních institucí, především bank. Ústava České republiky6 dříve uváděla jako hlavní cíl činnosti centrální banky stabilitu měny, dnes naopak uvádí stabilitu cen. Měna jako taková v sobě zahrnuje dvě složky, jednak onu stabilitu cen a stabilitu měnového kurzu. Měnový kurz je pro ekonomiku velmi důležitý a jednotlivé země jej rovněž bedlivě sledují. Měnový kurz představuje cenu vlastní měny vyjádřenou k měnám jiných zemí. Když se měnový kurz země zvyšuje , její vývozy se stávají dražšími, mohou méně konkurovat na světových trzích, a v důsledku toho se vývozy ve vztahu k dovozům snižují. Samozřejmě tato definice platí i obráceně. Pro centrální banku je daleko snazší udržovat stabilní cenovou hladinu než by tomu bylo u měny. Činí tak hlavně prostřednictvím regulace peněz v oběhu. Intervence do stability kurzu měny jsou pro banku velmi nákladné a hlavně z delšího časového horizontu, podle mého názoru i nemožné. Některé státy naopak mohou prostřednictvím centrální banky činit jistá opatření vedoucí ke stabilizaci měny. Zde potom také bude rozhodující, zda stát má systém volně plovoucích kurzů, kde jsou ceny určovány silami nabídky a poptávky, tedy proměňují se v závislosti na vývoji nejen národní ekonomiky, ale i ekonomik jiných zemí. Kdežto v případě tzv. zavěšených měnových kurzů jsou stanoveny pevné parity měn, neboli jsou zavěšeny kurzy jeden na druhý. Země, konkrétně centrální banky pak podnikají kroky na obranu svého kurzu. Některé země svoji měnu záměrně nadhodnocují, hlavně fiskální i jinou činností státu. Ovšem jedná se o země, které nejsou zcela zapojeny do mezinárodního obchodu a jejichž měna není volně směnitelná.

4

ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance 6 ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 5

16

Centrální banky nejsou dlouhodobě schopné vyrovnávat kurz měny a ani by to dle mého názoru činit neměly, protože by tak poškozovaly ekonomiku svého státu. Proto se domnívám, že hlavní cíl činnosti naší centrální banky je zvolen správně. Stejně je tomu tak i v právu Evropské unie.

3. Právní úprava centrálního bankovnictví v České republice

3.1. Zakotvení centrálního bankovnictví v ústavním pořádku České republiky Hlava šestá Ústavy České republiky7 čl. 98 obsahuje zakotvení České národní banky (dále jen „ČNB“) v ústavním pořádku České republiky. Dle tohoto článku je ČNB ústřední bankou státu a hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu. Do činnosti ČNB je možno zasahovat pouze na základě zákona, který ovšem nemůže ani nesmí být v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen „ČR“). Další úprava činnosti a působnosti centrální banky je svěřena zákonu, kterým je zákon o České národní bance.8 Ustanovení, které se dále týká ČNB je čl. 62 Ústavy ČR9, jež stanoví pravomoci prezidenta republiky. Čl. 62 písm. k) Ústavy ČR říká, že prezident republiky jmenuje členy Bankovní rady ČNB. Tyto články jsou jediná ustanovení, která se zabývají úpravou ČNB, a přesto v minulosti došlo v souvislosti s těmito články, pro mě až k absurdním sporům mezi vládou a prezidentem republiky, které řešil Ústavní soud. Jednak byl spatřován problém v souvislosti s nezávislostí centrální banky, termín „nezávislý“ orgán totiž Ústava ČR v článku 98 nemá. Další problém vznikl s jmenováním členů Bankovní rady. Podle mého názoru, by její nezávislost měla být co největší, protože je to pro ekonomiku země to nejlepší. Avšak ne vždy se cíle centrální banky a vlády shodují. Také je nutné brát v potaz, že činnost vlády a plnění jejích programových cílů je v kratším časovém horizontu nežli působnost centrální

7

ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance 9 ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 8

17

banky. Ta totiž bez ohledu na volební období a jakékoliv vládní programy, má cíl v širším slova smyslu jediný a to celkovou ekonomickou stabilitu země. Tím neříkám, že by snad centrální banka měla „jít“ proti vládě. Je velmi důležité, aby mezi vládou a centrální bankou fungoval oboustranný dialog . K nezávislosti centrální banky se vrátím v souvislosti s Nálezem Ústavního soudu Pl. 59/2000. Další ustanovení, které vyvolalo v minulosti problém, je jmenování členů Bankovní rady ČNB prezidentem republiky, čl. 62 písm. k) Ústavy ČR.10

Tímto nástrojem lze ovlivnit činnost centrální banky, konkrétně

možností odvolat členy Bankovní rady ČNB. Nutno připomenout i příslušná ustanovení zákona o ČNB.11 Nejprve bych chtěla poukázat na obsah termínu jmenovat. Otázkou je, zda v sobě pravomoc jmenovat zahrnuje i pravomoc odvolat, protože i touto cestou by pak mohla být ovlivňována nezávislost centrální banky. Dokonce i právní teoretici nejsou v této otázce jednotní. Čl. 62 písm. k) Ústavy ČR12 uvádí: „prezident republiky jmenuje členy Bankovní rady ČNB“. Toto ustanovení tedy neobsahuje termín odvolat. Prof. Hendrych a JUDr. Svoboda, kteří se na tvorbě této Ústavy podíleli, uvádí, že pravomoc „jmenovat“ v sobě automaticky zahrnuje i pravomoc „odvolat“. Já osobně se k tomuto názoru přikláním. Protichůdný názor má Prof. Pavlíček, který se vyjadřuje k odvolání předsedy Nejvyššího soudu (dále jen „NS“). Dle jeho názoru je situace jmenování a odvolávání předsedy a místopředsedy NS analogická s jmenováním členů Bankovní rady ČNB. Prof. Pavlíček tvrdí, že v tomto případě vznikla tzv. čistá mezera v právu a nelze tyto dva pojmy zahrnovat v jeden. Jednalo by se podle něj o extenzivní výklad v taxativním výčtu, což je nepřípustné. Jak jsem již uvedla, zastávám opačný názor. Je samozřejmé, že může nastat situace, kdy prezident republiky může člena Bankovní rady odvolat, např. nemůže- li pro dlouhodobou nemoc vykonávat svou funkci. I když je tato pravomoc svěřena hlavě státu, která je součástí moci výkonné, i ona se musí řídit podmínkami, které

10

ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky § 6 odst. 11,12,13 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance 12 ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 11

18

stanoví v zákoně moc zákonodárná . Kromě toho může být vždy celá situace přezkoumána mocí soudní. U jmenování členů Bankovní rady se ještě zastavím a připomenu Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 58/2001. Návrhem, který podal tehdejší premiér Miloš Zeman za vládu, se domáhal vydáním nálezu Ústavního soudu, aby rozhodl, že jmenování nebo odvolání guvernéra nebo viceguvernéra ČNB vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády ( kontrasignaci ). Vláda si byla vědoma, že jejich návrh by zpochybnil všechna jmenování minulých guvernérů a viceguvernérů, která proběhla bez kontrasignace, a tak navrhovala změnu pro futuro. Soud shledal, že vzhledem k tomu, že se jedná o spor do budoucna, nemůže návrh projednat. Vláda nemusela a ani nepodala nový návrh, protože soud vyřešil věc v nálezu Pl. ÚS 59/2000 z 20. června 2001 publikovaném pod č. 278/2001 Sb., v kterém soud zrušil ustanovení § 6 odst. 3 zákona 442/2000 Sb., jež stanovil, že guvernéra, viceguvernéry a ostatní členy ČNB navrhuje vláda. Proti této novele zákona podal prezident republiky návrh na zrušení této části zákona č. 6/1993 Sb. Ústavní soud si nechal, nejenom k tomuto problému s jmenováním členů Bankovní rady, vypracovat vyjádření obou sněmoven Parlamentu České republiky, neboť veškerá napadená ustanovení zákona o ČNB byla obsažena v novele tohoto zákona, tj. v zákoně č. 442/2000 Sb., kterým se měnil zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance ve znění pozdějších předpisů. Za Poslaneckou sněmovnu poslal vyjádření Prof. Václav Klaus, který se k zmiňovanému problému vyjádřil v tom smyslu, že jmenování guvernéra, viceguvernéra a ostatních členů Bankovní rady na návrh vlády nemusí vést ke konfliktům s Ústavou ČR. Jmenování členů Bankovní rady jedním orgánem je zcela neobvyklé nejen v zemích Evropské unie, ale i v jiných vyspělých zemích světa. Česká republika je parlamentní republikou a podle čl. 54 odst. 3 Ústavy ČR13 není prezident republiky ze výkonu své funkce nikomu odpovědný. Podle některých odborných názorů je potom představa, že by mohl jmenovat o své vůli nikomu neodpovědné představitele banky, neslučitelná s pojetím demokratické republiky.

13

ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

19

Zcela opačný názor byl vyjádřen ve stanovisku, jež zaslal předseda Senátu JUDr. Petr Pithart. V daném stanovisku zrekapituloval projednání návrhu novely zákona o ČNB v Senátu. Převládl zde názor, že jmenování členů Bankovní rady podle § 6 odst. 3 zákona 442/2000 Sb. není v souladu s Ústavou ČR14, neboť ta předpokládá výlučnou pravomoc prezidenta republiky. Ústavní soud toto ustanovení zákona č. 442/2000 Sb. zrušil, protože bylo v rozporu s prerogativou prezidenta republiky jmenovat členy Bankovní rady podle čl. 62 písm. k) Ústavy ČR15. Znamená to, že prezident republiky z ústavního hlediska rozhoduje bez omezení a není vázán žádným návrhem.

3.2 Rozhodnutí Ústavního soudu publikované pod č. 278/2001 Sb.

Jak z předchozího textu vyplývá, Ústavní soud se vyjádřil i k dalším skutečnostem ohledně centrální banky. Nález Pl. 59/2000 z 20. června 2001, týkající se novely zákona o ČNB, zákon č. 442/2000 Sb., publikovaný ve Sbírce zákonů pod číslem 278/2001. Návrh zákona č. 442/2000 Sb. byl schválen Poslaneckou sněmovnou

dne 14. července 2000, zamítnut

Senátem 4. srpna 2000, ale Poslanecká sněmovna 27. října 2000 o zákonu znovu hlasovala a setrvala na původním znění návrhu zákona 7. prosince 2000 po té, co jí ho vrátil prezident republiky. Návrh

na

zrušení

se

týkal

výše

zmiňovaného

problému

s jmenováním členů Bankovní rady, dále hlavního cíle činnosti centrální banky, sestavování rozpočtu a dalších ustanovení zákona.16 V době, kdy Ústavní soud rozhodoval o problematice hlavního cíle centrální banky, Ústava České republiky uváděla jako hlavní cíl její činnosti péči o stabilitu měny. Zmiňovaná novela zákona o ČNB uváděla v

§ 2

odst. 1 první věta: „ hlavním cílem ČNB je zabezpečovat cenovou stabilitu“. Nakonec problematika hlavního cíle byla odstraněna novelou Ústavy, ústavním zákonem č. 448/2001 Sb. Došlo ke změně hlavního cíle činnosti

14

ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 16 zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance 15

20

ČNB: „hlavním cílem její činnosti je péče o stabilitu měny“ na „hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu“. Návrh zákona (č. 442/2000 Sb.) se dotýkal rozpočtu centrální banky v § 5 odst. 2 písm. b) zákona17 „sestavuje návrh provozního a investičního rozpočtu“ v souvislosti s § 35 písm. a) a § 47 odst. 2 až 4 zákona o ČNB. Ústavní soud se zabýval souladem těchto ustanovení s Ústavou České republiky a došel k závěru, že jsou v rozporu a veškerá ustavení zrušil. K zamyšlení jsou i některé argumenty, které ve svých vyjádřeních uvedli zástupci obou komor Parlamentu ČR. Za Poslaneckou sněmovnu již zmiňovaný Prof. Klaus a za Senát JUDr. Pithart. Prof. Klaus uvádí, že instituce jako Parlament, Ústavní soud a Nejvyšší kontrolní úřad jsou nadány jistým stupněm nezávislosti, avšak pouze Nejvyšší kontrolní úřad má tento atribut explicitně v Ústavě ČR18 uveden. Dále že, v systému státních mocí není nezávislost absolutní, má svá pojmová omezení. Ústava ČR se

navíc omezuje na velmi rámcové

vymezení postavení a kompetencí České národní banky. Určitá samostatnost je dána zařazením v samotné hlavě Ústavy ČR , expressis verbis však text Ústavy ČR nezávislost nepřiznává.

Také různé stupně součinnosti,

komunikace a slaďování se uplatňují v řadě zemí, aniž se jejich banky považují za závislé na vládě. Uvádí, že Poslanecká sněmovna jednala s vědomím nutnosti řešit potřebné změny v činnosti České národní banky tak, aby byly harmonizovány právní předpisy ČR s právem Evropské unie, a za vzniklé situace se snaží novelou Ústavy ČR uskutečnit změnu hlavního cíle banky, aby byla odstraněna formální neústavnost. Vyjádření za horní sněmovnu Parlamentu předložil JUDr. Pithart. Jeho stanovisko vyjadřuje názory senátorů s neschválením zákona. Konstatuje, že podle názorů některých senátorů je pojem „měnová stabilita“ pojmem širším než „péče o cenovou stabilitu“, a je proto nepřípustné, aby „prostý zákon“ definoval cíl České národní banky úžeji než Ústava ČR, a to i přesto, že nová formulace plně odpovídá čl. 105 Smlouvy o Evropských společenstvích. V diskuzi bylo konstatováno, že rozdělení rozpočtu na uvedené dvě části je proti nezávislosti centrální banky a je odmítáno 17 18

zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

21

Evropskou

komisí

jako

neslučitelné

se

smlouvou

o

Evropských

společenstvích. Ústavní soud svůj výrok, kterým pro nesoulad s ustanoveními Ústavy ČR zrušil ustanovení § 2 odst. 1 věty první, v § 5 odst. 2 písm. b) ve slovech „pro činnost vykonávané při zabezpečování hlavního cíle“, § 6 odst. 3, § 35 písm. a) a § 47 odst. 2 až 4 zákona 442/2000 Sb., zdůvodnil následujícími argumenty. Obecně konstatuje, že předložený návrh prezidenta republiky se dotýká

zvláštního

postavení

centrální

banky

v ústavním

systému

demokratického právního státu. Z čl. 98 Ústavy ČR jednoznačně vyplývá, že centrální banka, jako ústřední banka státu je pověřena funkcí péče o stabilitu měny, tj. české koruny, nezávislé při plnění ústavních funkcí na exekutivě a legislativě v míře, která zajišťuje splnění jejího hlavního poslání, vybavenou možností měnově-politického uvážení při volbě nástrojů a opatření k dosažení cíle a banky, která vykonává dozor nad ostatními bankami. Z toho dle Ústavního soudu plyne, že povinností státu je takovou banku zřídit, ustavit její orgány a ustanovit jejich funkcionáře, upravit její postavení, působnost a pravidla fungování v ústavně vymezeném rámci, nechat ji jako takovou fungovat a chránit ji případně i soudní mocí před neústavními a nezákonnými zásahy do její činnosti. Při celkovém pohledu na podaný návrh Ústavní soud zdůraznil, že si byl při posuzování otázky ústavního zakotvení ČNB vědom, že zde právo navazuje na ekonomickou teorii, a proto je možné využití ekonomických kategorií pro výklad neurčitých pojmů a generálních klauzulí v ústavním právu. Reagoval tak na nedostatek právní teorie, který plyne z absence vědeckého bádání v oblasti bankovního práva a na nedostatek judikatury vztahující se k bankovnictví. Je nutné připomenout, že v době, kdy o tomto sporu rozhodoval Ústavní soud, ještě neexistovalo specializované správní soudnictví. Přitom Nejvyšší správní soud by mohl být zdrojem respektované judikatury. Právě Ústavní soud se začal zabývat politologickým východiskem ústavní konstrukce postavení ČNB- teorie dělby moci, která vychází ze zásady, že nejdůležitější obranou proti přirozené tendenci ke koncentraci moci je oddělování a vzájemná kontrola nejvyšších orgánů státu. Poukázal také na historické zkušenosti, které ukazují, že vládní moci mohou v systému, kde není 22

zavedena centrální banka v moderním pojetí, zneužít moc, kterou koncentrují, k nepříznivým měnovým manipulacím nebo ke zneužívání emisí peněz k překonaní finančních potíží vlád. Jak už jsem několikrát v této práci uvedla, vidím nutnost oddělení centrální banky od moci výkonné, aby činnost banky vedla k ekonomické prosperitě země. Na argument, že nezávislost centrální banky není explicitně uvedena v textu Ústavy ČR (na rozdíl od NKÚ), Ústavní soud odpovídá, že Ústava ČR sice o nezávislosti centrální banky výslovně nehovoří, nicméně historickým výkladem okolností přijetí Ústavy ČR, teleologickým výkladem pojmu „ péče o stabilitu měny“ a systematickým výkladem hlavy šesté Ústavy ČR, kde je úprava ČNB oddělena od úpravy mocí zákonodárné a výkonné. Soud navíc konstatoval, že se nejedná pouze o institucionální nezávislost, ale také o nezávislost v personálním či organizačním smyslu a taktéž autonomii hospodářskou (finanční). S veškerým odůvodněním Ústavního soudu plně souhlasím, protože se domnívám, že onen princip je hlavním principem centrálního bankovnictví, bez něhož by banka nemohla efektivně fungovat.

3.3 Zákon o České národní bance

Zákon o České národní bance byl připravován a schválen na konci roku 1992 Českou národní radou a publikován ve Sbírce zákonů po číslem 6/1993. Zákon o České národní bance19má 12 částí, a to část: Základní ustanovení; Organizace České národní banky; Vztah k vládě a dalším orgánům; Emise bankovek a mincí; Nástroje měnové regulace České národní banky; Obchody České národní banky; Pravomoc České národní banky v devizovém hospodářství; Další činnosti a oprávnění České národní banky; Dohled; Hospodaření České národní banky; Všeobecná ustanovení a Přechodná a závěrečná ustanovení. Je jasné, že zákon v průběhu let prodělal mnohé změny. O některých jsem se již zmínila v mé práci. Nynější zákon20 je právní normou, který je

19 20

zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance

23

plně slučitelný s právem Evropské unie. Nesmíme ale zapomenout, že další změny v tomto zákoně nás čekají po vstupu do tzv. eurozóny.

4. Základní funkce centrální banky v tržní ekonomice

Základní funkce centrální banky v tržní ekonomice, jakou je i ta naše, můžeme rozdělit na tři základní skupiny: emisní funkce; centrální banka, jako vrcholný subjekt měnové politiky; regulace bankovního systému. Velmi stručně se zmíním o prvních dvou funkcí, které nejsou hlavním zaměřením mé práce, ale vynechat je v této práci považuji za nemožné. Kromě nich centrální banka vykonává i další činnosti, jako je správa devizových rezerv státu, reprezentuje stát v měnové oblasti a nakonec vystupuje i jako banka bank a státu.

4.1 Emisní funkce

Nejprve si je třeba ujasnit, že emise se týká pouze hotovostních peněz nikoliv bezhotovostních. U emise bezhotovostních peněz už centrální banka monopolní postavení nemá. Emisní funkce centrální banky je emisním monopolem, který se vyvinul z mincovního regálu feudálních panovníků. Je výlučným postavením centrální banky hotovostní peníze vydávat. Hotovostní peníze mají podobu bankovek, mincí, a státovek (dnes se již nepoužívají). Základními funkcemi peněz je prostředek směny, peníze jako účetní jednotka a uchovatel hodnoty. V dobách dávno minulých, jako prostředek směny, bylo možno použít cokoliv. Směna probíhala nejprve ve formě „zboží za zboží“, později formu peněz plnily i jiné prostředky jako mušle, různé kamínky atd. Později se začaly vyrábět peníze, které byly raženy z drahých kovů a tím byly i dosti omezeným a nákladným statkem. Nedostatek a nákladnost tohoto statku bylo nutné odstranit. Tím se dostáváme k dnešní podobě peněz, kdy náklady spojené s výrobou peněz jsou nižší než jejich vlastní hodnota. Je nutné, aby množství peněz v oběhu bylo regulováno, což zajišťuje právě emisní monopol centrální banky.

24

Podmínky emise bankovek jsou stanoveny v zákoně21, který zároveň upravuje i další zásady nakládání s penězi. Česká národní banka má výhradní právo vydávat bankovky, mince a pamětní mince. Platné bankovky a mince vydané Českou národní bankou jsou zákonnými penězi ve své nominální hodnotě při všech platbách na území ČR. Mince z drahých kovů, pamětní mince a mince ve zvláštním provedení určené ke sběratelským účelům mohou být prodávány za ceny odlišné od jejich nominální hodnoty.

V kompetenci ČNB je také činnost výměny

poškozených bankovek a mincí, činnost stáhnout opotřebované peníze a nahradit je novými, nebo může prohlásit bankovky a mince za neplatné a stáhnout je z oběhu. Posledním takovým úkonem bylo ukončení platnosti mincí po 50 haléřích ke dni 31.8.2008.22 Zákon stanoví, že peněžní jednotkou v ČR je koruna česká (zkratka „Kč“), která se dělí na 100 haléřů. Česká národní banka spravuje zásoby bankovek a mincí, zajišťuje dodávky bankovek a mincí od výrobců v souladu s požadavky peněžního oběhu. V zájmu státu je zajišťovat ochranu peněz, a proto jakákoliv reprodukce bankovek, mincí, šeků, cenných papírů nebo platebních karet znějící na koruny české nebo na cizí měnu nebo předměty úpravou je napodobující, může být zhotovena pouze za podmínek stanovených ČNB právním předpisem. V případě padělání nebo pozměnění bankovek a mincí mají banky a právnické osoby povinnost odebrat tyto peníze bez náhrady a odevzdat je ČNB. Odebrání padělaných peněz musí banka i právnická osoba oznámit orgánům činným v trestním řízení. Tyto trestné činy jsou definované v oddílu třetím zvláštní části Trestního zákona (Trestné činy proti měně a trestné činy daňové).23 Veškeré dispozice týkající se peněz Česká národní banka stanoví vyhláškami.

21

část čtvrtá zákona č. 6/1993, o České národní bance vyhláška ČNB č. 174/2008 Sb., o ukončení platnosti mincí po 50 haléřích vzoru 1993 23 zákon č. 140/1961, trestní zákon 22

25

Pro názornou představu přikládám přehled znázorňující strukturu peněz v oběhu ke dni 31.12.2008.24

Nominální hodnota

5 000 Kč 2 000 Kč 1 000 Kč 500 Kč 200 Kč 100 Kč 50 Kč 20 Kč bankovky celkem 50 Kč 20 Kč 10 Kč 5 Kč 2 Kč 1 Kč 0,50 Kč 0,20 Kč 0,10 Kč mince celkem pamětní mince Celkem

24

V oběhu Podíl v V oběhu v Podíl v % mil. kusů % v mil. Kč

133 876,2 92 966,9 136 422,7 10 669,5 9 778,5 4 615,3 1 456,1 105,3

Bankovky 33,5% 26,8 23,3% 46,5 34,2% 136,4 2,7% 21,3 2,4% 48,9 1,2% 46,2 0,4% 29,1 0,0% 5,3

389 890,5

97,7%

Počet kusů připadajících na 1 obyvatele ČR

7,4% 12,9% 37,8% 5,9% 13,6% 12,8% 8,1% 1,5%

2,6 4,5 13,2 2,1 4,7 4,5 2,8 0,5

360,5 100,0%

35,0

1 837,0 2 911,9 1 612,5 918,1 635,7 384,4 189,0 93,8 63,3

Mince 0,5% 36,7 0,7% 145,6 0,4% 161,2 0,2% 183,6 0,2% 317,8 0,1% 384,4 0,0% 377,9 0,0% 468,8 0,0% 632,6

8 645,7

2,2%

711,6

0,2%

1,5

399 247,8 100,0%

3 070,7

1,4% 5,4% 6,0% 6,8% 11,7% 14,2% 14,0% 17,3% 23,4%

3,6 14,1 15,7 17,8 30,9 37,3 36,7 45,5 61,4

2 708,6 100,0%

263,0

298,0

převzato ze zdroje: www.cnb.cz

26

Pro hledisko měnové politiky není důležitá struktura peněz, ale jejich vývoj, a to výše celkové měnové báze (hotovostní peníze domácích nebankovních subjektů a povinné a dobrovolné rezervy domácích bank). Zde uvádím graf, jež znázorňuje vývoj oběživa od roku 1993 do roku 2008.25

25

tabulka převzata ze zdroje: www.cnb.cz

27

5. Měnová politika

Ve své práci se zaměřuji na bankovní dohled neboli dohled nad bankovním sektorem prováděný Českou národní bankou, ale nemůžu se nezmínit o měnové politice, která je vedle regulace a dohledu nejdůležitější činností centrální banky. Úloha ČNB je právně upravena v ustanoveních článku 98 Ústavy ČR26 a § 2 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, které jí ukládají zabezpečovat především cenovou stabilitu a pokud tím není dotčen tento hlavní cíl, podporovat obecnou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu. V souladu se svým hlavním cílem ČNB určuje měnovou politiku.27 Centrální banky ve většině tržních ekonomikách jsou odpovědné za udržování „zdraví“ národní měny. Musejí se zaměřovat hlavně na boj s inflací, která dlouhodobě zapříčiňuje růst cenové hladiny, který je spojen s nadměrnou emisí peněz a který vede k poklesu kupní síly.28 Toto tzv. „zdraví“ národní měny se snaží centrální banka udržet pomocí měnových nástrojů, které slouží k regulaci množství peněz v oběhu. Jako stabilitu měny označujeme aktuální situaci, kdy peněžní nabídka se rovná peněžní poptávce. Setkáváme se zde s dvěma pojmy: peníze a měna.

Peníze jako čistě ekonomický pojem vyjadřují

všechno, co slouží jako prostředek směny, tj. co je všeobecně přijímáno jako platební prostředek a vyjadřují určitou hodnotu zboží a služeb. Plní funkci platidla a zároveň jsou nositelem a prostředkem uchování hodnoty. Peníze zahrnují jak oběživo (bankovky a mince) tak i vklady domácností a právnických osob nebankovního charakteru. Kdežto měna je spíše právním pojmem a rozumíme jím peníze emitované centrální bankou, jejichž oběh je uzákoněn na území každého státu nebo skupiny zemí (Evropská měnová unie). Na rozdíl od pojmu peníze nezahrnuje měna peněžní prostředky, které mohou na určitém území rovněž obíhat, ale jsou emitované jinými centrálními bankami.29 Zákon o České národní bance30 umožňuje centrální bance použít tyto nástroje měnové regulace: stanovit úrokové sazby, rámce, 26

ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky § 2 odst. 2a), zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance 28 Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press, 2001, str. 350 29 http://www.cnb.cz, 30 § 23 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance 27

28

splatnosti a další podmínky obchodů, které provádí podle tohoto zákona a zvláštních zákonů (zákon o bankách, devizový zákon).

5.1 Cíl měnové politiky

Cílem měnové politiky je stabilita měny za předpokladu, že jsme zastánci monetární teorie. Peníze považujeme za významnou veličinu, jejichž role je v ekonomice nezastupitelná, mají vliv na ostatní makroekonomické veličiny a tím i na ekonomiku samotnou. Velký problém je spatřován zejména v inflaci, proto se monetaristé (i já) domnívají, že regulace ekonomiky má probíhat hlavně pomocí měnové politiky. Centrální banka používá k regulaci měnové politiky určité nástroje, jimiž jsou operace na volném trhu, intervence na devizovém trhu a určování povinných rezerv bank. Inflace je podle monetaristů naprosto přirozený jev, ale musí se udržovat v určité míře. Užíváme pojem mírné inflace, která naopak zvyšuje zaměstnanost a růst ekonomiky. Upravená Fischerova rovnice směny nám ukazuje vztah celkového množství peněz k ostatním ekonomickým veličinám.31

M · V = P · Q

M…množství peněz v ekonomice V…průměrná důchodová rychlost měnových agregátů P…agregátní cenová hladina Q…reálný agregátní výstup

Nalevo (M·V) můžeme sledovat nabídku peněz, tedy skutečné množství peněz v oběhu a napravo (P·Q) poptávku po penězích, tedy ekonomicky nutné množství peněz v oběhu. Pokud tedy budeme sledovat růst míry inflace, musíme tedy sledovat P (růst cenové hladiny), což zřejmě bude doprovázeno snížením Q, aby došlo k zachování pravé strany.

31

Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press, 2001, str. 305 a násl.

29

Reálný výstup ale prakticky neklesá. Aby se dosáhlo zachování určité rovnosti stran neboli rovnováhy, dochází při zvýšení cen také k zvýšení M, tedy množství peněz v ekonomice. Jenže tady narážíme na problém, protože při zvýšení peněz v oběhu se nám zvyšuje inflace. Samozřejmě v praxi ne každé zvýšení cen nebo množství peněz v oběhu způsobí inflaci. Je si třeba uvědomit, že jednotlivé členy rovnice se v realitě mění najednou, takže je nutné sledovat z dlouhodobého hlediska, aby množství peněz a rychlost v oběhu byla menší než růst cenové hladiny a reálného výstupu.

5.2 Transmisní mechanismus

Měnová politika v současných tržních ekonomikách je daleko komplikovanější, než jak tomu bylo v minulosti. Je to způsobeno jednak tím, že vedle hotovostních peněz jsou na finančním trhu taktéž bezhotovostní peníze, které jsou mnohdy emitované jinými finančními institucemi než je centrální banka, a jejich podíl na celkovém množství v ekonomice je podstatně vyšší než u hotovostních peněz. Také nesmíme zapomenout na finanční instrumenty. Taktéž dochází k prorůstání jednotlivých národních ekonomik. To vše komplikuje „práci“ centrální bance v úloze měnové politiky. Celý proces měnové politiky v tržní ekonomice nazýváme transmisní mechanismus, což je ve své podstatě postup, kterým centrální banka měnovou politiku provádí. Ovlivňování měnové báze, regulace krátkodobé a dlouhodobé úrokové míry a kursový mechanismus jsou prostředky tohoto transmisního mechanismu. Měnová báze se vyskytuje na straně pasiv centrální banky spolu s jinými vklady, rezervami, kapitálem a vlastními emitovanými cennými papíry. Na straně aktiv jsou nakoupené cenné papíry, poskytnuté úvěry, devizové rezervy a zlato. Je žádoucí, aby pasiva i aktiva centrální banky byly vyrovnány. Musíme počítat s tím, že ne každá operace centrální banky mají vliv na měnovou bázi. Měnovou bázi ovlivňuje především nákup či prodej cenných papírů, deviz či zlata od domácích bank v domácí měně,

30

růst či pokles nebankovních subjektů v domácí měně. Ostatní činnosti jsou bezpředmětné, co se změny měnové báze týče.32 Úvěrový transmisní mechanismus spočívá v regulaci krátkodobé a dlouhodobé úrokové míry. Zde nastává určitý problém v souvislosti s časovou osou. Operace, které centrální banka provedla v rámci měnové báze se projeví okamžitě po uskutečnění. Naopak u regulace úrokové míry dochází k časovému zpoždění a tím se snižuje možnost přesně zhodnotit dopad takovéto změny. Možností centrální banky, jak změnit výši úrokové míry je víc. Jednak centrální banka může změnit úrokové sazby úvěrů poskytovaných centrální bankou. Tím dojde i ke změně úrokových měr u bankovních úvěrů. Nebo pokud centrální banka přikáže zvýšit minimální rezervy, dojde ke zvýšení úrokových měr, protože bankám porostou náklady. Kromě těchto operací, centrální banka využívá úrokového transmisního mechanismu, jež spočívá v ovlivňování dlouhodobé úrokové míry. Jedná se o ovlivňování investic a domácností při rozhodování o zboží a službách dlouhodobé spotřeby. Pokud by míra těchto úrokových měr byla dlouhodobě vysoká, mohlo by to ohrozit ekonomický růst země. Došlo by k výraznému snížení investic a naopak by se zvýšil podíl v úsporách v podobě vkladů do bank. Posledním prostředkem transmisního mechanismu je kursový mechanismus, jehož hlavním cílem je stabilizace cen. Měnový kurs nám vyjadřuje cenu, za níž se měna jedné země směňuje za měnu jiné země. Rozlišujeme dva druhy těchto systémů. Za prvé pevný neboli fixní měnový kurz značí pevně stanovený nominální kurz vůči jiné měně či koši cizích měn. Naproti tomu plovoucí měnový kurz je určen na devizových trzích v závislosti na poptávce a nabídce, a obecně u něj dochází k neustálým pohybům. Režim pevného kurzu snižuje transakční náklady plynoucí z kursové nejistoty, což může působit jako jedna z překážek mezinárodního obchodu a investic, a poskytuje důvěryhodnou kotvu pro nízkoinflační monetární politiku.

32

Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press 2001, str. 85

31

Na druhou stranu v tomto režimu dochází ke ztrátě autonomní měnové politiky, protože centrální banka musí svými devizovými intervencemi kurz neustále udržovat na oficiálně stanovené úrovni. Velkou výhodou plovoucího kurzu je právě nezávislá měnová politika. Pokud se domácí ekonomika nachází v recesi, je to právě nezávislá měnová politika, jež umožní centrální bance povzbudit poptávku, a tím „vyhlazovat“ hospodářský cyklus, tj. snižovat dopad hospodářských šoků na domácí produkt a zaměstnanost. Oba typy kursových režimů mají obecně svá pro a proti. Vhodnost toho či onoho režimu se pro různé země liší v závislosti na konkrétních podmínkách. V praxi existuje celá řada kursových režimů, jež se nacházejí mezi těmito dvěma extrémními variantami, a tak poskytují určitý kompromis mezi stabilitou a flexibilitou. V České republice byl do počátku roku 1996 kurs zafixován vůči koši měn, poté byl prakticky uvolněn výrazným rozšířením fluktuačního pásma a nyní se česká ekonomika nachází v režimu tzv. řízeného plovoucího kurzu, tzn. že kurz je plovoucí, ale centrální banka může přistoupit k intervencím, aby zabránila jeho extrémním výkyvům.33

5.3 Měnověpolitické nástroje

Základní nástroje měnové politiky lze rozdělit do tří skupin: operace na volném trhu, automatické facility a povinné minimální rezervy.

5.3.1 Operace na volném trhu

I když operace na volném trhu patří mezi nepřímé nástroje, jsou používány v tržních ekonomikách nejčastěji právě při regulaci měnové báze a při ovlivňování krátkodobé úrokové míry.

Pod pojmem operace na

volném trhu si představíme nákupy nebo prodeje cenných papírů centrální bankou ve vztahu k obchodním a dalším domácím bankám v domácí měně s hlavím cílem regulace měnové báze nebo krátkodobé úrokové míry.34

33 34

http://www.cnb.cz., Pevný versus plovoucí měnový kurz Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press, 2001, str. 278

32

Centrální banka odkupuje nejčastěji státní cenné papíry. Z hlediska cíle a pravidelnosti lze operace na volném trhu rozdělit do tří skupin: tzv. repo operace, ke kterým se vyjádřím níže. Doplňkovým měnovým nástrojem jsou operace v podobě tří měsíčního tendru, který se v praxi užívá velmi málo. Nakonec jsou to nástroje jemného ladění, jedná o tzv. switch operace, při kterých dochází pouze ke směně cenných papírů s odlišnou dobou splatnosti. Toto nemá vliv na měnovou bázi, ale centrální banka si tím upravuje časovou strukturu těchto papírů. Hlavním měnovým nástrojem jsou tzv. repo operace, kdy Česká národní banka od bank odkupuje či prodává cenné papíry, za účelem prodeje či koupení zpět, po uplynutí stanovené doby. Tyto přímé bankovní operace jsou jednoduché v tom, že banka jimi bez problémů může regulovat množství peněz v oběhu. Centrální banka nijak nemůže banky donutit k obchodování s ní, ale snaží se je k tomu přimět výší úrokové míry. V případě prodeje státních cenných papírů, klesají jejich ceny a roste krátkodobá úroková míra. Naopak je tomu u nákupu cenných papírů centrální bankou, jejich cena poroste a snižuje se krátkodobá úroková míra. Repo operace jsou prováděné formou tendrů. Doba trvání těchto operací je 14 dní, což ale nevylučuje, aby centrální banka stanovila lhůtu kratší. Repo tendr je obvykle vyhlašován 3x týdně kolem půl desáté s tím, že přednost mají banky, které požadují nejnižší úrokovou sazbu. Obchod probíhá formou americké aukce, kdy jsou přijímány všechny nabídky v pořadí od těch nejnižších a to do doby, dokud není prodán zamýšlený objem na tento den. Minimální akceptovatelný objem je 300 mil. Kč a dále celé násobky 100 mil. Kč. Sazba úrokové míry těchto operací se řídí tzv. repo sazbou vyhlášenou ČNB.

33

Uvádím graf s vývojem výše repo sazby od roku 2000 do února roku 2009.35

Repo sazba 6,00% Repo sazba 5,00% 4,00% 3,00% 2,00% 1,00%

20 08

20 07

20 06

20 05

20 04

20 03

20 02

20 2000 01

0,00%

5.3.2 Diskontní nástroje

Diskontní nástroje, označované jako automatické facility, jsou centrální bankou stanovené úrokové sazby a další podmínky poskytování úvěrů. Úvěry poskytované ČNB dělíme na diskontní, lombardní úvěry a reeskontní úvěry. Kromě toho jsou sem často zařazené i další prostředky, které slouží k jiným účelům. Jsou jimi úvěry v cizí měně, nouzové úvěry a úvěry na povinné minimální rezervy. Tyto automatické facility slouží k ukládání nebo poskytování likvidity přes noc, často vyjadřované jako operace „overnight“ nebo „O/N“. Základním nástrojem je diskontní facilita, jako nejlevnější zdroj likvidity, která umožňuje bankám uložení přebytečné likvidity přes noc u centrální banky, bez zajištění. Je úročená tzv. diskontní sazbou stanovenou centrální bankou, která je vždy nižší než lombardní nebo repo sazba. Minimálním objemem je 10 mil. Kč, částky přijímané nad tuto hranici jsou bez omezení. Jinak se zde nevyžaduje žádný speciální postup.

35

tabulka vypracována podle dat vývoje repo sazby na stránkách ČNB : www.cnb.cz

34

Diskontní sazba je jednou z nejdůležitějších sazeb a to z důvodu určování „ceny peněz“. Pokud centrální banka zvýší diskontní sazbu, lze s velkou pravděpodobností říci, že dojde ke změně výše u ostatních úrokových sazeb. Na grafu znázorňuji vývoj diskontní sazby v ČR od roku 2000 do února roku 2009.36

Diskontní sazba 4,50%

Diskontní sazba

4,00% 3,50% 3,00% 2,50% 2,00% 1,50% 1,00% 0,50%

8 20 0

6

7 20 0

20 0

4

5 20 0

20 0

3 20 0

2 20 0

20 2000 01

0,00%

Dalším důležitým nástrojem je marginální zápůjční facilita. Finanční prostředky v rámci této facility jsou úročeny lombardní sazbou, která ovšem představuje horní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu. Banky jej proto využívají minimálně, protože jsou pro ně drahé. Lombardní úvěry bývají zajišťovány zástavou směnek nebo jiných cenných papírů, které jsou velmi kvalitní, což tyto úvěry prodražuje. Jejich vliv na měnovou bázi je malý, vzhledem k nízkému počtu jejich využití.

36

tabulka vypracována podle dat na stránkách: www.cnb.cz

35

Graf uvádí vývoj lombardní sazby v od roku 2000 do února roku 2009.37

Lombardní sazba 7,00%

Lombardní sazba

6,00% 5,00% 4,00% 3,00% 2,00% 1,00%

20 08

20 06 20 07

20 04 20 05

20 03

20 02

20 2000 01

0,00%

Jako poslední zdroj banky k ovlivňování měnové báze uvedu tzv. reeskontní úvěry, které mají podobné účinky jako diskontní úvěry. Centrální banka tyto úvěry poskytuje tím způsobem, že reeskontuje od domácích bank směnky, které banky odkoupily (eskontovaly) od svých klientů. Centrální banka obvykle odkupuje směnky s dobou splatnosti do 90 dní, navíc centrální banka požaduje, aby směnka byla splacena před její dospělostí. Jedná se tedy o krátkodobé reeskonty. Pokud by klient nemohl splatit svou směnku, centrální bance je to jedno, protože si strhne prostředky z rezerv banky, které u ní banka má. Banka má výhodu v tom, že pokud je reeskont úročen vyšší sazbou než diskontní a banka si účtuje určitý úrok za eskont směnky, získá prostředky za nižší cenu než je diskontní sazba. Pokud je úročen diskontní sazbou, může výsledek znamenat i čistý prospěch bank.

37

tabulka vypracována podle dat na stránkách: www.cnb.cz

36

5.4 Povinné minimální rezervy

Každá banka a pobočka zahraniční banky, která má v České republice bankovní licenci nebo se rozhodne v ČR podnikat na základě tzv. jednotné bankovní licence je povinna držet na svém účtu u ČNB určitý předem stanovený objem likvidních prostředků, tzv. povinné minimální rezervy. V současnosti povinným rezervám není připisován takový význam jak tomu bylo kdysi. Dnes povinné rezervy v ČR jsou stanoveny na 2% ze základu a uložené rezervy jsou úročeny reposazbou. Povinné rezervy banky znevýhodňují vůči jiným nebankovním subjektům, protože povinné rezervy bance zvyšují její náklady. Oproti minulosti, kdy nedocházelo k úročení těchto rezerv, jsou dnešní banky ve výhodě a dalo by se říct, že představují náklad „nulový“. Povinné minimální rezervy (dále jen „PMR“) jsou často vyjadřované jako pravidla pro pohledávky u centrálních bank s cílem ovlivňovat peněžní multiplikátory. Změnou PMR dochází ke změně peněžních multiplikátorů a tím i k ovlivňování peněžní báze, v tom smyslu, že pokud se PMR zvýší, hodnota multiplikátorů klesne a naopak. Jak už jsem se na začátku vyjádřila, funkce PMR jako měnověpolitického nástroje je v současné době nízká. Souhlasím s tím, protože příliš vysoké náklady, které banky vynakládaly na PMR by způsobovaly jejich menší konkurencischopnost.38 Česká národní banka se snaží pomocí měnověpolitických nástrojů udržet inflaci spíše v nižší míře a tím podpořit růst zaměstnanosti a domácího produktu.

38

informační zdroje pro tuto kapitolu: www.cnb.cz, měnověpolitické nástroje Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press, 2001, str. 276 a násl. Revenda, Z., Mandel, M., Kodéry, J., Musílek, P., Dvořák, P., Brada, J., Peněžní ekonomie a bankovnictví, 2005

37

6. Dohled České národní banky nad finančním trhem

Česká národní banka je podle zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance zodpovědná za dohled nad finančním trhem. Ve své práci se zaměřuji na dohled nad bankovním sektorem, což je jen jedna z mnoha oblastí působnosti ČNB v rámci dohledu. K 1. dubnu roku 2006 totiž došlo v České republice k integraci dohledu nad finančním trhem do ČNB. ČNB převzala agendu Komise pro cenné papíry, Úřadu pro dozor nad pojišťovnictvím a penzijním připojištěním MF a Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, které zanikly. ČNB provádí dohled nad bankovním sektorem, kapitálovým

trhem,

pojišťovnictvím

a

penzijním

připojištěním,

družstevními záložnami, devizový dohled a dohled nad institucemi elektronických peněz. K integraci dohledu do jednoho nezávislého subjektuČNB se krátce vyjádřím na závěr mé práce. Nyní se budu věnovat problematice bankovního dohledu.39

6.1 Bankovní regulace a dohled

Za nejvýznamnější činnost centrální banky můžeme označit regulaci a dohled nad bankovním systémem, samozřejmě vedle měnové politiky. Regulací a dohledem nad bankovním systémem můžeme obecně rozumět vytvoření takového prostředí, v kterém banky mohou vykonávat svou činnost včetně měnové politiky. Regulací bankovního systému rozumíme koncipování a prosazování podmínek, pravidel a rámce činnosti bankovních institucí v dané ekonomice40, stanovení závazných pravidel chování jednotlivých institucí v bankovním systému. Dohledem pak nazýváme kontrolu dodržování pravidel činnosti, včetně případného vyvozování sankcí při neplnění pravidel41. Často se ovšem pod termín „bankovní dohled“ zahrnuje též bankovní regulace, proto jsem jej uvedla i v nadpisu této kapitoly.

39

www.cnb.cz/cs/dohled_fi_trh Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press, Praha 2001, str. 119 41 Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press, Praha 2001, str. 119 40

38

Tuto kontrolu můžeme dělit na předběžnou a průběžnou. Předběžnou tehdy, kdy subjekt chce vstoupit do bankovního systému a průběžnou po celou dobu jeho fungování v bankovní systému. V České republice došlo k institucionálnímu sloučení orgánů dozoru nad finančním trhem do České národní banky. Často je pro tuto kontrolu používán i pojem dozoru, který vykonává centrální banka jako správní subjekt, který není nadřízený vůči kontrolovaným bankovním institucím. Základním cílem regulace i dohledu je ochrana funkčnosti, zdraví bankovního systému a tím i celé ekonomiky, jakož i ochrana vkladatelů před nesolidním či přímo protiprávním jednáním bankovních institucí.

6.2 Důvody regulace a dohledu bank

Bankovní systém je relativně samostatným systémem v ekonomice a je otázkou, zda jako takový by se měl ponechat „volné ruce trhu“ nebo zda by měl být regulován. Názory se různí. Liberálové by nejraději, aby bankovní systém byl bez jakékoliv regulace. Naopak jsou i názory na co nejtvrdší regulaci v této oblasti. Podle mého názoru, bankovní systém a jeho stabilita je natolik důležitým faktorem ekonomiky, že ponechat jej bez jakékoliv regulace považuji za nemožné. Je třeba uvést základní důvody, jimiž je ospravedlňována regulace bankovního systému či zdůvodňována její zbytečnost.42 Nutnost existence systému regulace a dohledu se většinou soustřeďuje do čtyř základních oblastí. Jsou jimi specifičnost bankovních institucí, asymetrie informací, proces poklesu zprostředkování a měnová politika.43 Na banky je možno nahlížet jako na jiné podnikatelské subjekty, protože hlavním cílem bank je vytvářet zisk a jsou zakládány jako akciové společnosti podle obchodního zákoníku.44 Specifické postavení banky je spatřováno v předmětu její činnosti. V každé ekonomice je základem bezproblémový platební styk, který zajišťují právě banky a v této funkci 42

Revenda, Z., Mandel, M., Kodera, J., Musílek, P., Dvořák, P., Brada, J., Peněžní ekonomie a bankovnictví, Management Press, 2005, str. 380 a násl. 43 Revenda, Z., Centrální ekonomie a bankovnictví, Management Press, 2001, str. 459 a násl. 44 zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

39

jsou prakticky nezastupitelné. Je tedy nutné stanovit základní pravidla pro jeho fungování. Tato pravidla stanoví centrální banka, která provádí i dozor na poli dodržování těchto pravidel. Jak už bylo mnohokrát v této práci řečeno, stabilita bankovního systému je pro ekonomiku každého státu nesmírně důležitá Proto jakékoliv ohrožení důvěry v určitou banku nebo v bankovnictví by mohlo mít katastrofální důsledky pro celou ekonomiku. Úpadek banky má pro ekonomiku mnohem horší důsledky než úpadek jiného podnikatelského subjektu. Velmi často hraje významnou roli i velikost banky. Je zcela obvyklé, že státy, respektive centrální banky států tyto velké banky padnout nenechají, protože by to mělo velmi negativní dopad na ekonomiku země. Při zániku velké banky nejde jen o banku samotnou, ale i o nespočetně subjektů, pro které banka vykonávala své služby. Takovéto velké banky bývají označovány jako „too large to fail“, tedy příliš velké na to, aby padly. Proto si myslím, že výkon dohledu je v této oblasti a to hlavně u velkých bank nutný a měl by být vykonáván co nejdůsledněji. Dalším důvodem pro dohled je potenciálně vysoká ziskovost bank, což láká mnoho subjektů vstoupit do bankovního sektoru za cílem velkého a rychlého zisku. Se ziskem je nutno spojovat i poměrně vysoké riziko bankovních operací. V případě neúspěchu by takovéto subjekty chtěly co nejrychleji bankovní sféru opustit, což by vedlo k destabilizaci bankovního systému. Proto součástí regulace a dohledu bank musí být definování vstupních podmínek, které musí subjekty splnit při vstupu do bankovního sektoru. Samozřejmě i při splnění vstupních podmínek je tu také potenciální ziskuchtivost samotných solidních bank, která je může přivést do problémů. Banka v případě snahy největšího zisku provádí nadměrně rizikové operace. K tomu jí vede buď přílišná ochota riskovat, aby nabídla svým klientům i vlastníkům co největší výnos, nebo aby byla konkurenceschopná. Ovšem tím se může dostat do „začarovaného kruhu“. Protože v případě ztráty z předchozích rizikových operací se opět uchýlí k nadměrně rizikovým operacím, aby uhradila ztrátu z té předchozí. Domnívám se, že právě regulací se omezuje jejich případná a nadměrná chuť riskovat.

40

Regulace se samozřejmě objevuje i v oblasti preventivní ochrany před ztrátami vkladatelů. Jedná se především o pravidla likvidity a povinné pojištění vkladů. Z jakého důvodu? Banky ke své činnosti používají především svěřené peníze (vklady) a neměly by tedy s nimi nakládat podle svého volného uvážení. Protože případné ztráty by mohly jít na úkor vkladatelů, kteří bance svěřili své peníze. Došlo by tím k ohrožení bankovní stability v tom smyslu, že subjekty, které přinášejí do bank vklady, by začaly preferovat jiné formy úspor, např. v hotovostní podobě. Za další můžeme zmínit regulaci bankovních aktiv a pasiv, které mají rozlišnou časovou strukturu. Ve srovnání s aktivy a pasivy podnikatelských subjektů mají banky v aktivech více střednědobých a dlouhodobých aktiv, kdežto v pasivech větší podíl krátkodobých pasiv. Proto je nutné stanovit určité meze mezi aktivy a pasivy a kontrolovat jejich dodržování. Posledním specifickým rysem je, že banky emitují bezhotovostní peníze. A vzhledem k tomu, že na celkové množství emitovaných peněz je možné nahlížet jako na makroekonomickou veličinu, stávají se „strategickým zbožím“ a „výrobci tohoto zboží“, tedy banky musí, podle mého názoru, podléhat regulaci a dohledu. Jen pro zjednodušení uvedu v bodech specifické rysy bankovních institucí.45

45

•

Zabezpečování platebního styku

•

Úpadky mají horší důsledky než úpadky nebankovních institucí

•

Potenciálně vysoká rizikovost

•

Podměty pro nadměrnou rizikovost

•

Cizí zdroje- vklady

•

Emise bezhotovostních peněz

Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press, 2001, str. 46

41

Další oblast nazýváme asymetrie informací, což v podstatě znamená nestejný přístup různých subjektů k informacím. Asymetrie informací je spojena se specifičností banky a to v cizích zdrojích banky neboli vkladech. Vkladatel se při poskytnutí úspor bance dostává do vcelku nevýhodného postavení. Ve většině případů není jednak schopen zhodnotit skutečné riziko, které z jeho kroku vyplývá a ani není možné to po něm požadovat. Není tedy schopen získat přesné informace o „zdraví“ banky. Kdo tedy informace o „zdraví“ banky má? Samozřejmě je to samo vedení banky a dozorčí rada banky. Ovšem v případě, že se banka jakkoliv dostane do potíží, bude naopak vůči vnějšímu prostředí vystupovat suverénně a prezentovat se jako stabilní a kvalitní instituce, aby přilákala co nejvíce klientů a tím se snažila vyřešit svojí špatnou situaci. Dle mého názoru je to vůči klientům velmi „nefér“, protože např. v situacích, kdy banka stojí skoro na prahu svého zániku a krizovou situaci se jí nepodaří vyřešit, stáhne sebou ještě více klientů. Pokud ovšem správně funguje dohled centrální banky, centrální banka může nařídit určitá opatření, která by bance mohly pomoci, ale hlavně v případě neudržitelné situace varovat klienty o krizovém stavu banky a tím zabránit dalším ztrátám, které by novým vkladatelům mohly vzniknout. Domnívám se, že důvěra v odborný dohled je velmi důležitá, aby klienti (vkladatelé) svěřovali své finanční prostředky bankám, čímž přirozenou cestou zvyšují objem peněz v oběhu a tím podporují rozvoj celého bankovního systému. Třetí oblastí systému regulace a dohledu je pokles zprostředkování, který spočívá ve snižování podílu bankovních institucí (bez centrální banky) na zprostředkování finančních transakcí v ekonomice.46 To samozřejmě znamená, že na trh přicházejí i nové subjekty- nebankovní, které nabízejí podobné služby, jako banky samotné. Mezi takové subjekty můžeme zařadit např. penzijní fondy, pojišťovny, investiční fondy a další. Ovšem to bankám působí jednak odliv ve vkladech a taktéž pokles podílu bankovních úvěrů na celkovém stavu v ekonomice. Otázkou je, do jakou míry i tyto subjekty podléhají dohledu ze strany centrální banky.

46

Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press, Praha 2001, str. 409

42

Nebo zda by měl být vytvořen speciální orgán, který by vykonával dohled nad nebankovními institucemi? K tomuto problému se vyjádřím ještě dále v mé práci. Z mého pohledu je pokles zprostředkování nevýhodný ze stran bankovních institucí, ale na druhou stranu, výhodný pro širokou klientelu. Jednak nebankovní subjekty mohou nabízet specializované produkty pro klienty výhodnější, ale také tlačí banky ke zkvalitňování a rozšiřování poskytovaných služeb. Pro regulaci bankovního systému hovoří i potřeby pro řádný výkon měnové politiky. Tuto potřebu lze spojit s předchozím bodem, tedy s přístupem nových nebankovních subjektů, které emitují peníze, ale zároveň nepodléhají regulaci dohledu ze strany centrální banky. Centrální banka je jedinou institucí, která je schopna ovlivňovat množství peněz v oběhu, což provádí prostřednictvím monetární politiky v souvislosti se systémem regulace a dohledu. Ovšem to zapříčiňuje vznik těchto nových nebankovních institucí, které se této regulaci chtějí vyhnout a nemožnost vlivu centrální banky vůči nim. Je to v podstatě začarovaný kruh v kterém lze spatřovat pro i proti systému regulace a dohledu. Nyní uvedu i několik logických tvrzení proti regulaci a dohledu. Omezení konkurence je prvním z nich. To, že je bankovní systém regulován, přináší stávajícím bankovním subjektům silnou ochranu před novými nebankovními subjekty a zabraňuje tak přirozené konkurenci, která by vedla ke zvýšení výnosů všech dotčených stran. Zřejmé je i to, že pokud systém regulace a dohledu bude nepřiměřeně přísný, tím stále více subjektů bude hledat možnosti jak jej obejít. Systém regulace a dohledu také není zadarmo. Je jasné, že pokud jej platí samotné banky, tak se snižuje samotný výnos klientů ale i bank. Některé prostředky bankovní regulace ( např. povinné pojištění vkladů) podstatně zvyšují ochotu subjektů riskovat, a tak podporují nadměrně riskantní operace ze strany bank. V neposlední řadě je tu i problém tzv. velkých banky („too lagre to fail“), které spoléhají, že v případě ohrožení je stát padnout nenechá a jejich obezřetnost se tím dosti snižuje (např. převzetí Investiční a poštovní banky Československou obchodní bankou). Poslední otázkou je, do jaké míry je systém regulace a dohledu efektivní ve vtahu k finančním prostředkům, které se na ni

43

vynakládají. Myslím si, že i „sebedokonalejší“ systém nezabrání pádu jakékoliv banky a to i té velké (např. v minulosti pád Union banky).

6.3 Kritéria autorizace banky

Základní součástí systému regulace jsou podmínky vstupu do bankovnictví, základní povinnosti bank, povinné pojištění vkladů a úvěry věřitele poslední instance. Nyní se budu zabývat kritérii autorizace, což jsou ony vstupní podmínky. Kritérii autorizace rozumíme posuzování žádostí, předpokladů a podmínek žadatelů o bankovní licenci.47 Subjekty, které chtějí získat bankovní licenci, musí splnit zákonem stanovené přísné podmínky48, které zajišťují kvalitu subjektů vstupujících do bankovního systému. Písemná žádost o licenci se předkládá České národní bance spolu s návrhem stanov. Subjekt může vzniknout pouze jako akciová společnost podle obchodního zákoníku.49 Subjekt musí prokázat, že má základní kapitál minimálně 500 mil. Kč, který je v celé své výši tvořen peněžitými vklady a je splacen v plné jeho výši. Dále musí prokázat průhlednost a nezávadnost základního kapitálu (např. základní kapitál neměl by být tvořen půjčkou od jiného subjektu, protože pak je tu hrozba nesplacení takového úvěru a z toho vyplývající možnost diktování podmínek věřitelem); způsobilost osob s kvalifikovanou účastí (představuje alespoň 10% na základním kapitálu právnické osoby nebo na hlasovacích právech v právnické osobě nebo možnost uplatňování významného vlivu na řízení této právnické osoby) na bance k výkonu práv akcionáře při podnikání banky; odbornou způsobilost, důvěryhodnost a zkušenost osob, které jsou na základě pracovní nebo jiné smlouvy navrhovány v bance na výkonné řídící funkce, s nimiž je spojena pravomoc a odpovědnost vymezená stanovami (tzv. vedoucí zaměstnanci); technické a organizační předpoklady pro výkon navrhovaných činností banky, funkční, řídící a kontrolní systém banky; obchodní plán vycházející z navrhované strategie činnosti banky podložený reálnými ekonomickými kalkulacemi; průhlednost skupiny osob s úzkým propojením s bankou a

47

Bakeš, M., a kolektiv, Finanční právo, C.H. Beck, Praha 2003, str. 605 a násl. § 4 a násl. zákona č. 21/1992 Sb., o bankách 49 zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník 48

44

sídlo budoucí banky musí být na území České republiky. Banka může vydávat pouze zaknihované akcie (pokud je s nimi spojeno hlasovací právo), což umožňuje přehled o jejich vlastnících. S prioritními akciemi nesmí být spojeno hlasovací právo. Podobně postupují i zahraniční banky, které hodlají zřídit své pobočky na území České republiky. Zahraniční banka předkládá rovněž žádost o licenci

České národní bance a současně s vyjádřením orgánu

bankovního dohledu ze země sídla zahraniční banky k záměru založit pobočku v ČR a jeho prohlášení, že nad pobočkou bude vykonávat bankovní dohled.50 Banky se sídlem v členských státech mohou vykonávat na území ČR prostřednictvím svých poboček činnosti podle tohoto zákona bez licence, pokud oprávnění k jejich výkonu jim bylo uděleno v zemi jejich sídla a pokud zahraniční banka dodržela postup stanovený právem Evropských společenství.51 Licence se uděluje na dobu neurčitou a není převoditelná na jinou osobu. Licence zaniká dnem, kterým nabývá právní moci rozhodnutí o odnětí licence; ke kterému se banka zrušuje, pokud se zrušuje s likvidací; od kterého podle rozhodnutí valné hromady dosavadní banka nadále nebude vykonávat činnost, ke které je třeba licence; výmazu banky z obchodního rejstříku, pokud zaniká bez likvidace. Licence udělená zahraniční bance pro její pobočku zaniká rovněž dnem, ke kterému zahraniční banka ukončí činnost své pobočky na území ČR, a dále dnem, ke kterému zahraniční banka pozbyla ve státě svého sídla oprávnění působit jako banka. Úplný seznam bank a poboček zahraničních bank působících na území ČR vede Česká národní banka. Seznam je k nahlédnutí v ústředí a pobočkách ČNB. ČNB jej uveřejňuje způsobem umožňující dálkový přístup. Banky a pobočky zahraničních bank se zapisují do obchodního rejstříku a jsou povinny uložit u ČNB výpis z obchodního rejstříku.

50 51

§ 5 a násl. Zákona 4 21/1991 Sb., o bankách postup specifikován v zákoně č. 21/1991 Sb., o bankách, § 5c až 5m

45

6.4 Podmínky pro správu a řízení banky

Zákon o bankách také přímo stanoví povinnosti týkající se oblasti správy a řízení banky. Banka musí mít statutární orgán a dozorčí radu. Statutární orgán musí být nejméně tříčlenný a musí být složen z vedoucích zaměstnanců banky. Člen statutárního orgánu banky nesmí být současně statutárním orgánem nebo členem dozorčí rady jiné právnické osoby, která je podnikatelem. Pravomoci statutárního orgánu a dozorčí rady musí být uvedeny ve stanovách. Na dozorčí radu banky nesmějí být přenášeny pravomoci, které obchodní zákoník svěřuje představenstvu akciové společnosti. Banka je povinna dle zákona52 ve stanovách upravit strukturu a organizaci banky; pravomoc a odpovědnost vedoucích zaměstnanců; pravomoc a odpovědnost dalších zaměstnanců ústředí a poboček bank, popřípadě jiných organizačních jednotek banky, oprávněných k provádění bankovních obchodů a taktéž organizační zajištění řídícího a kontrolního systému. Banka zřizuje útvar vnitřního auditu, který zkoumá a hodnotí zejména funkčnost a účinnost řídícího a kontrolního systému banky, systém řízení rizik a dodržování zásad obezřetného podnikání banky. Banka nesmí vykonávat kontrolu nad jinou právnickou osobou, která není bankou dle zákona o bankách, finanční institucí nebo podnikem pomocných bankovních služeb. To neplatí u účasti banky v právnické osobě vzniklé z titulu pohledávky banky za touto právnickou osobou, pokud banka drží účast po dobu záchranné operace nebo finanční rekonstrukce této právnické osoby nejdéle 3 roky od jejího nabytí a také u kvalifikované účasti banky z titulu účasti na vydávání cenných papírů a poskytování souvisejících služeb, pokud banka drží kvalifikovanou účast nejdéle 12 měsíců od jejího nabytí. Kvalifikovaná účast banky v právnické osobě, která není bankou podle zákona o bankách, finanční institucí nebo podnikem pomocných bankovních služeb, nesmí překročit v jedné právnické osobě 15% kapitálu banky, a to na individuálním a konsolidovaném základě; v souhrnu vůči všem právnickým osobám 60% kapitálu banky, a to také na individuálním a konsolidovaném základě. Předchozí souhlas ČNB se vyžaduje vždy, když

52

zákon č. 21/1991 Sb., o bankách

46

určitá osoba, a to i jednáním ve shodě společně s dalšími osobami, má nabýt kvalifikovanou účast na bance (více jak 10%) či ji zvýšit alespoň na hranici 20%, 33% nebo 50%. Pokud subjekt svoji povinnost nesplní, může mu ČNB pozastavit výkon jeho akcionářských práv. Stejný postup může banka použít, pokud lze důvodně očekávat, že akcionář s kvalifikovanou účastí bude v bance působit újmu řádnému a obezřetnému podnikání banky, samozřejmě i tehdy, pokud tak již činí.

6.5 Přiměřenost kapitálu

Kapitálu banky se věnuje při regulaci a dohledu mimořádná pozornost především z toho důvodu, že je považován za nejvhodnější zdroj ke krytí případných ztrát, tedy jako zdroj ochrany banky před insolvencí. Druhou jeho funkcí je sloužit jako jeden ze zdrojů financování aktiv.53 Vlastním zdrojem banky je tzv. vlastní kapitál, který pochází od vlastníků banky, a tak i případná ztráta se jich samozřejmě dotkne. Čím vyšší je kapitál, tím lépe kryje ztráty, aniž by to mělo škodlivý dopad na solventnost banky. Systém regulace proto stanoví určitou výši vlastního kapitálu, kterou jsou banky povinny udržet. Kdyby zde tato povinnost kapitálové přiměřenosti nebyla, banky by se určitě snažily co nejvíce omezit výši vlastního kapitálu, protože jeho udržování je pro banky nákladné. Naopak pro dohled je ukazatel kapitálu jednoduchý, spočívající v jeho přesné vyčíslitelnosti. Určitou problematiku lze najít jen v rozdílu mezi kontinentálním a angloamerickým účetnictvím, kde se vlastní kapitál vykazuje. V kontinentálním účetnictví se kapitál včetně vlastního kapitálu vykazuje na straně pasiv, která se vždy musejí rovnat aktivům, kdežto v angloamerické účetnictví se čisté jmění definuje jako rozdíl mezi aktivy a závazky banky.54Banka a pobočka zahraniční banky, která nepožívá výhody jednotné licence podle práva Evropských společenství, průběžně na individuálním základě udržuje kapitál minimálně ve výši odpovídající součtu jednotlivých kapitálových požadavků ke krytí rizik (dále jen „kapitálová přiměřenost“). 53 54

Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press, Praha 2001, str. 479 a násl. Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press, Praha 2001, str. 479

47

Kapitál banky nesmí klesnout pod minimální výši základního kapitálu.55 Banka dle zákona o bankách je povinna mít základní kapitál 500 mil. Kč a musí být vytvořen pouze peněžitými vklady.56 Ovšem informace o minimální výši základního kapitálu nám ještě nic neprozradí o zdraví banky, proto je nutné sledovat ukazatel oné kapitálové přiměřenosti. Což je vyjádření poměru kapitálu banky ( Tier 1, Tier 2, Tier 3) vůči součtu rizikově vážených aktiv (RVA), úvěrovým ekvivalentům mobilizačních resp. podrozvahových položek (MBP) a krytí tržního rizika kapitálem (KTR). Tento poměr (tzv. Cooke ratio) musí být minimálně 8%, což je hodnota mezinárodně sjednocená Mezinárodní dohodou o měření kapitálu a kapitálových standardech. Vlastní kapitál Tier 1 v sobě zahrnuje výši splaceného akciového kapitálu, což je součet jmenovité hodnoty emitovaných a splacených akcií banky; ážiového fondu ze splacených akcí; rezervního fondu, tvořeného ze zisku; a části zisku z nerozděleného zisku. Tato část nerozděleného zisku vyjadřuje zůstatek zisku, který bance zbývá po zdanění hrubého zisku, povinném přídělu do rezervního fondu a výplatě dividend. Po vypočtení vlastního kapitálu musíme odečíst ztráty z minulých období, nehmotná aktiva, nominální hodnoty akcí, které má banka v držení a tzv. goodwill neboli rozdíl tržní ceny a účetního vyjádření majetku banky. Tier 2 znamená dodatkový kapitál, tedy všeobecné rezervy na krytí ztrát (mimo konkrétních aktiv); rezervy z přehodnocení fixních aktiv; hybridní kapitálové instrumenty např. obligace nebo prioritní akcie; a termínovaný podřízený dluh, který se do výše základního kapitálu započítává do výše 50%. Tier 3 je podřízený krátkodobý dluh, který slouží výhradně ke krytí tržního rizika. Doporučuje se, aby při výpočtu součet Tier 2 a Tier 3 nepřesáhl výši Tier 1. Rizikově vážená aktiva (RVA) vyjadřují jednak úvěrové, ale i tržní riziko aktiva ve vztahu k osobě dlužníka. Váhy rizikovosti mají hodnoty mezi 0,0- 1,0. Například pohledávky vůči nebankovnímu sektoru mají váhu 1,0 tedy 100%, pohledávky vůči bankám 0,2 tedy 20%. Ale určení rizikovosti není zrovna nejpřesnějším ukazatelem. Důležitá je také struktura aktiv samotných.

55 56

§ 12a odst. 1 zákona 4. 21/1992 Sb., o bankách § 4 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

48

Je možné, že banka s nižším kapitálem a s vyššími celkovými aktivy bude na tom lépe než jiná banka, protože má nižší rizikově vázaná aktiva. Podobnou funkci mají úvěrové ekvivalenty mimobilančních položek (MBP),

jedná se např. o

bankou

poskytnuté

záruky, dokumentární

akreditivy, finanční deriváty atd. Postupuje se obdobně jako u rizikově vyvážených aktiv. Nejprve se přepočtou tzv. faktorem konverze v rozmezí 0,01- 1,00, který určuje centrální banka a hodnotou pro jednotlivé položky je konkrétní subjekt kontraktu. Po přepočtení pomocí faktoru se použije vážení rizika jako u RVA. Ke krytí tržního rizika kapitálem (KTR) se používá u finančních derivátů a některých jiných položek v portfoliu cenných papírů banky. Postupuje se podobně jako u MBP. „Cooke ratio“ se kontroluje čtvrtletně . Konkrétní výše ukazatele kapitálové přiměřenosti je závislá přímo úměrně na výši kapitálu a nepřímo úměrně na výši rizikově vázaných aktiv, uvěrových ekvivalentů mimobilančních položek a výší kapitálového krytí tržního rizika. Banka může samozřejmě ovlivnit hodnotu „Cooke ratio“ a to tím, že zvýší kapitál emisí nových akcií nebo zvýšením přídělu do rezervního fondu; sníží objem rizikově vážených aktiv; nebo zvýší výnosnost aktiv. Nicméně platí,že:

57

Zjistí-li Česká národní banka, že kapitál banky na individuálním základě je menší než dvě třetiny součtu jednotlivých kapitálových požadavků poměru stanoveného ČNB, uloží bance ve správním řízení jedno nebo více z těchto opatření k nápravě: zvýšit základní kapitál tak, aby kapitál banky na individuálním základě dosahoval nejméně výše odpovídajícího součtu jednotlivých kapitálových požadavků; pořizovat aktiva s rizikovou váhou nižší než 100%; nezískávat žádný poddíl na základním kapitálu a na hlasovacích právech v žádné právnické osobě 57

Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press, Praha 2001, str. 480

49

s výjimkou smluv uzavřených před uložením tohoto opatření, nezaložit ani nezískat žádnou další právnickou osobu nebo její organizační složku, neposkytovat úrokové sazby z vkladů převyšující současné běžné úrokové sazby z vkladů srovnatelných částek a se srovnatelnou splatností tak, jak budou zjištěny ČNB. Současně s opatřeními k nápravě může ČNB uplatnit sankce.58

6.6 Pravidla likvidity

Pravidla likvidity znamenají stanovení závazné struktury aktiv a pasiv a závazných vazeb mezi nimi v bilancích banky za účelem regulace likvidity bank.59 Obecně řečeno likvidita banky představuje její platební schopnost, tedy schopnost banky dostát svým závazkům v okamžiku jejich splatnosti. Banky jsou povinny dodržovat stanovená pravidla likvidity a bezpečného provozu, které stanoví Česká národní banka. Tato pravidla mohou upravovat zejména: minimální výši likvidních prostředků, popřípadě skupiny těchto prostředků, ve vztahu k aktivům nebo ve vztahu k pasívům, popřípadě ke skupině aktiv nebo pasiv; omezení a podmínky pro některé druhy úvěrů nebo investic, vkladů, záruk a závazků; nabývání, financování a posuzování aktiv; omezení a podmínky pro měnové pozice.60 Je zde ovšem jeden menší problém. Banky stejně jako jiné podnikatelské subjekty chtějí mít co největší výnosnost- rentabilitu, tím pádem investují do rizikovějších aktiv a tím snižují svou platební schopnost neboli likviditu. Tento problém právě mají vyřešit pravidla likvidity. Jak již bylo řečeno, určují závaznou strukturu aktiv a pasiv a vazeb mezi nimi. Pro účely měření likvidity se aktiva a pasiva banky rozdělují do tří skupin. První skupinu tvoří krátkodobá aktiva a pasiva s dobou splatnosti do jednoho roku. Ve druhé skupině najdeme střednědobá aktiva a pasiva, kde doba splatnosti tvoří jeden až pět let. V poslední skupině jsou dlouhodobá aktiva a pasiva s dobou splatnosti vyšší jak pět let. Podle likvidity jednotlivých aktiv a pasiv samozřejmě členíme i samotnou likviditu na krátkodobou,

58

§ 26 odst. 1,2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách Revenda, Z., Centrální bankovnictví, Management Press, Praha 2001, str. 314 60 § 14, 15 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách 59

50

střednědobou a dlouhodobou. Poměr mezi aktivy a pasivy se v každé skupině vypočítá tak, že musí být tento poměr alespoň u jedné skupiny vyšší než jedna a současně alespoň u jedné nižší než jedna. Banky mají obvykle hodnoty u prvních dvou ukazatelů menší než jedna, z čehož je jasné, že třetí ukazatel bude vyšší než jedna. Přesuny od méně likvidních aktiv k likvidnějším jdou pouze na sekundárních trzích nebo odprodejem aktiv většinou centrální bankou. Dalším ukazatelem likvidity je struktura aktiv, tedy poměr rychle likvidních aktiv (rezervy, peněžní prostředky na běžných účtech bank, pokladní poukázky státu a další) a aktiv celkem. Tento poměr by neměl klesnout pod 10%. Vzhledem k tomu, že nebankovní subjekty nemají povinnost řídit se pravidly likvidity, staví je to do určité výhodnější pozice, a proto v tomto směru je nutné stanovit pravidla likvidity s ohledem na skutečné potřeby. Osobně jsem toho názoru, že regulace a dohled je v tomto směru potřebná z důvodů, aby banky nepreferovaly rentabilitu před likviditou. Pravidla tak zajistí a do jisté míry zabezpečí platební schopnost bank a tím i efektivnost celého bankovního systému.

6.7 Pravidla úvěrové angažovanosti Podle zákona o bankách61 banky a pobočky zahraničních bank, které nepožívají výhody jednotné licence podle práva Evropských společenství, dodržují pravidla, která omezují výši aktiv a podrozvahových položek vůči osobě nebo skupině v závislosti na kapitálu na individuálním základě i konsolidovaném základě. Těmito pravidly rozumíme pravidla, jež můžeme definovat jako relativní rozsah aktiv banky ve vztahu k určitému klientovi poměřovaný ke kapitálu banky.62 Základním cílem pravidel úvěrové angažovanosti diverzifikace úvěrových aktivit klientů banky a to v tom smyslu, aby v případě neschopnosti splácet jednoho či více klientů se zamezilo vzniku potížím celé banky. Taktéž tyto pravidla regulují resp. limitují poskytování úvěrů vůči akcionářům, členům vedení, členům dozorčí rady a zaměstnancům, včetně limitování úvěrů, které ústřední banka 61 62

§ 13 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách Bakeš, M., a kolektiv: Finanční právo, C.H. Beck, Praha 2003, str. 493

51

poskytuje svým pobočkám. Nutné je věnovat pozornost i tzv. koncernům, kde společnost, která je ovládající společností se snaží získat více peněžních prostředků od banky prostřednictvím osoby ovládané. Protože jen těžko lze předpokládat, že při zániku ovládající společnosti se ovládaná společnost zachrání a bude schopna splácet bance úvěr. Limit pro jednoho dlužníka tvoří maximálně 25% kapitálu banky. Limity pro zaměstnance, členy vedení banky atd. jsou obvykle nižší kolem 20%. Ovšem i v pravidlech úvěrové angažovanosti je možno shledat nevýhody. Jednak, že tato omezení brání specializaci bank na některé druhy úvěrů. Proto je logické, že limity hypotečních bank budou nastaveny jinak než u univerzálních bank. A opět je zde hledisko konkurenceschopnosti bank s nebankovními subjekty, které nejsou těmito pravidly úvěrové angažovanosti vázáni.

6.8 Povinné pojištění vkladů

Klienti, vkládající své úspory do banky ve většině případů, nemají dostatek informací a znalostí o posouzení rizikovosti svého vkladu do té, které banky. Vkladatel se řídí při svém výběru většinou pouze podle poskytovaného úroku bankou a výhodností produktu jako takového, ale o „zdraví“ banky se již příliš nezajímá. Toto již bylo zmíněno v souvislosti s asymetrií informací. Proto, aby nedocházelo ke ztrátě vkladu klienta krachující banky, je součástí systému regulace a dohledu nad bankovnictvím povinné pojištění vkladů, které chrání vkladatele peněžních prostředků a v širším hledisku zajišťuje větší důvěryhodnost banky. Ve vyspělých zemích je obvyklé, že stát určitým způsobem zajišťuje návratnost vkladů při zániku banky. Způsoby ochrany vkladů se v každé zemi liší. Většinou bývá zajišťováno prostřednictvím stání pojišťovny, resp. státního pojistného fondu, ale kromě toho existují i další alternativy ochrany vkladatelů např. pojištění vkladů ať už povinné nebo dobrovolné, fondy peněžního trhu atd. V České republice je pro účel ochrany vkladů zřízen Fond pojištění vkladů63, který je podle zákona o bankách právnickou osobou a zapisuje se

63

§ 41a a násl. zákona č. 21/1992 Sb., o bankách

52

do obchodního rejstříku. Ovšem Fond není státním fondem ve smyslu zvláštního zákona64. Na pojištění pohledávek z vkladů se nevztahují zvláštní předpisy o pojišťovnictví.65 Fond spravuje pětičlenná správní rada (statutární orgán), kterou jmenuje ministr financí. Nejméně jeden člen správní rady je jmenován z řad zaměstnanců České národní banky, a to na návrh České národní banky. Nejméně dva členové správní rady jsou jmenováni z řad členů představenstev bank. Hlavní příjem financí Fondu tvoří roční příspěvky bank, který činí 0,1% z průměru objemu pojištěných pohledávek z vkladů za předchozí rok, včetně úroků. Průměrný objem pojištěných pohledávek z vkladů banka přepočítává podle stavu pojištěných pohledávek z vkladů k poslednímu dni každého kalendářního měsíce v předchozím roce, a to včetně úroků, na jejichž připsání vznikl vkladateli nárok k témuž dni. Do Fondu rovněž přispívají stavební spořitelny, a to ve výši 0,05% z průměru objemu pojištěných pohledávek z vkladů za předchozí rok, včetně úroků, na jejichž připsání vznikl účastníkovi stavebního spoření nárok v předchozím roce. Příspěvek do Fondu je banka povinna zaplatit za předchozí kalendářní rok nejpozději do 31. ledna běžného roku. O nezaplacení příspěvku informuje Fond neprodleně Českou národní banku. Pobočky zahraničních bank se nemusí účastnit systému pojištění pohledávek z vkladů, pokud svůj záměr oznámí ČNB a současně jí prokáží, že systém pojištění pohledávek z vkladů, na kterém jsou účastny, zaručuje oprávněným osobám nejméně stejný stupeň ochrany jako systém pojištění pohledávek z vkladů podle zákona o bankách. Ani pojištění vkladů není neomezené. Zákon o bankách stanoví maximální limit, do jehož výše jsou vklady pojištěny a někdy je z prostředků z limitu hrazeno jen určité procento. V České republice je limit ve výši 90% částky, ovšem nejvýše však částka 50 000 EUR pro jednu osobu u jedné oprávněné banky. Pojištěny jsou veškeré pohledávky z vkladů včetně úroků v české nebo v cizí měně, evidovaných jako kreditní zůstatky na účtech či vkladních knížkách nebo potvrzených vkladovým certifikátem, vkladním listem, či jiným obdobným dokumentem. Pojištěny nejsou

64

zákon ČNR č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí (rozpočtová pravidla) 65 zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví

53

pohledávky z vkladů bank, zahraničních bank, finančních institucí, zdravotních pojišťoven a státních fondů a podřízený dluh. Podmínkou pojištění je identifikace vkladatele při vedení jeho účtu nebo jiné formě přijetí jeho vkladu. Do evidence se uvádí tyto identifikační údaje: u fyzických osob jméno, příjmení, rodné číslo, popř. identifikační číslo; u právnické osoby obchodní firma nebo název právnické osoby, její sídlo a u tuzemských právnických osob též identifikační číslo. Tyto údaje musí být uvedeny ve smlouvě o účtu nebo v jiném obdobném bankovním produktu. Na směnky a jiné cenné papíry se systém pojištění pohledávek z vkladů nevztahuje. Náhrada za pojištěnou pohledávku z vkladu se oprávněné osobě z Fondu poskytne poté, co Fond obdrží písemné oznámení České národní banky, v případě zahraniční banky oznámení od orgánu dohledu domovského státu, o neschopnosti banky dostát závazkům vůči oprávněným osobám za zákonných smluvních podmínek. Takové oznámení musí být vydáno nejpozději do 21 dní ode dne zjištění rozhodné skutečnosti a bance nebo bývalé bance musí být písemně sděleno. Fond v dohodě s Ministerstvem financí a ČNB stanoví den zahájení plateb a vhodným způsobem jej uveřejní. Fond musí být schopen vyplatit náhradu oprávněným osobám do tří měsíců ode dne vydání oznámení. Poskytnutí náhrad za pojištěné pohledávky bylo již v minulosti hojně využito, naposledy v roce 2003 u Union banky, a.s. a Plzeňské banky a.s.66

6.9 Věřitel poslední instance

Podpora zdraví důvěryhodnosti a efektivnosti bankovního systému jako jeden z cílů bankovního regulace a dohledu vyžaduje vytvoření i určité „záchranné sítě“, která by pomáhala bankám v problémových situacích. Tímto věřitelem poslední instance bývají většinou centrální banky, které tuto pomoc poskytují a to zejména v podobě úvěrů, které poskytují ohroženým bankám nebo v podobě odkupu cenných papírů banky. Pokud se jedná o poskytování úvěrů, většinou jde o tzv. krátkodobé, které jsou docela

66

http://www.fpv.cz/dokumenty/fpv_vyrocni_zprava_2007.pdf

54

levné co do úrokové míry stanovené diskontní sazbou (od února 2009 v ČR diskontní sazba 0,75%)67. Kromě toho sem patří i tzv. nouzové úvěry (střednědobé a dlouhodobé), které jsou podstatně dražší- viz.diskontní nástroje. Tyto úvěry může poskytnout jednak centrální banka, ale mohou být získány i na mezibankovním trhu. Pokud centrální banka poskytne bance tzv. nouzový úvěr, který je krytý odkoupenými cennými papíry, dochází k propojení těchto dvou způsobů pomoci. Hlavním problémem tohoto „záchytného systému“ spatřuji v tom, že je velmi obtížné rozeznat, která banka má jen přechodné problémy se svojí likviditou a která je již nesolventní. V druhém případě si myslím, že se pouze „nalijí“ peníze na záchranu a banka přesto padne, jen to v tomto případě stojí daleko více peněz. Je samozřejmé, že centrální banka musí při poskytování této pomoci přesně rozlišovat banky, které je možné zachránit a které nikoliv a tím správně posoudit nebezpečí hrozící stabilitě bankovního systému.68 Poskytnutí pomoci nemusí nutně zajišťovat pouze centrální banka. Dokonce se stává, že finanční injekci poskytne sám stát ze státního rozpočtu. Nebo může od banky převzít některé ztrátové pohledávky nebo poskytne bance prostě úvěr. V těchto případech může dojít i k tzv. zestátňování bank. Ukázku státní pomoci bankovním institucím můžeme vidět na celém světě v důsledku finanční krize. Tak například v Německu vládní pomoc tamním finančním ústavům poskytla 500 miliard Eur, v přepočtu 12,3 bilionů Kč a ve Francii tato pomoc dosáhla 360 miliard Eur ( skoro 8 bilionů Kč).69 Finanční pomoc bankovnímu systému dokonce v období krize často přesahuje hranice jednotlivých států. Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD), Evropská investiční banka (EIB) a Světová banka přislíbily poskytnout finančním ústavům ve východní Evropě, které se potýkají s problémy, až 24,5 miliardy EUR, což je asi 686 miliard Kč. Podle Michala Brožky z Raiffeisenbank z českých bank zaznívají hlasy, že tuto pomoc potřebovat nebudou. Ale i při nevyužití takovéto pomoci může Česká republika pocítit pozitivní důsledky právě díky uklidnění trhu (autor věty 67

http://www.cnb.cz, měnověpolitické nástroje-index Revenda, Z., Mandel, M., Kodera, J., Musílek, P., Dvořák, P, Brada J., Peněžní ekonomie a bankovnictví, Management Press, Praha 2005 69 http://ekonomika.idnes.cz, článek ze dne 13 5íjna 2008, Německo a Francie „pustí“ bankám stovky miliard 68

55

Cyrrus Marek Hatlapatka).70 V těchto uvedených případech se jedná ale o mimořádné formy pomoci a to v důsledku celosvětové finanční a hospodářské krize. V případě stabilní ekonomické situace věřitelem poslední instituce jsou centrální banky, státy samotné, nebo jiné k tomu zřízené instituce (např. ve Spolkové republice Německo byla v roce 1974 založena Likvidní konzorciální banka, která od té doby poskytuje nouzové úvěry bankám).

7. Opatření k nápravě a pokuty

Aby systém regulace a dohledu fungoval, musí existovat i sankce pro případ, že došlo k pochybení nebo nedodržení stanovených předpisů jednotlivými bankami. Tuto problematiku upravuje zákon o bankách.71 Česká národní banka může obchodní bance nebo pobočce zahraniční banky uložit opatření k nápravě nebo pokuty, byl-li Českou národní bankou shledán nedostatek v činnosti. Co se rozumí nedostatkem činnosti zákon uvádí v § 26.72 Nedostatkem v činnosti se rozumí jednak porušení podmínek stanovených v licenci či neplnění podmínek, za nichž byla licence udělena; porušení nebo obcházení tohoto zákona, zvláštních zákonů, právních předpisů a opatřeních vydaných Českou národní bankou; porušení nebo obcházení povinností nebo podmínek stanovených v rozhodnutí ČNB; provádění obchodů bankou nebo pobočkou zahraniční banky způsobem, který poškozuje zájmy jejích vkladatelů, nebo ohrožuje bezpečnost a stabilitu bankovního systému banky nebo pobočky zahraniční banky; řízení banky nebo pobočky zahraniční banky osobami, které nemají dostatečnou odbornou způsobilost nebo nejsou důvěryhodné; jestliže bankou vytvořený souhrn rezerv a opravných položek nepostačuje k pokrytí rizik vyplývajících z bankou vykázaného objemu klasifikovaných aktiv; porušení právního předpisu státu, na jehož území má banka pobočku, a to při podnikání na území tohoto státu; pokles kapitálu pod minimální výši základního kapitálu; porušení povinností stanovených zvláštním právním předpisem pro 70

http//www.bankovnictví.ihned.cz, článek ze dne 27.2.2009, Banky na východě Evropy dostanou obří finanční injekci 71 zákon č. 21/1992 Sb., o bankách 72 zákon č. 21/1992 Sb., o bankách

56

uzavírání smluv o finančních službách na dálku. Je více než jasné, že ČNB nemůže uložit opatření k nápravě svévolně a neuváženě. Tato opatření a pokuty jsou ukládána ve správním řízení73 s možností soudního přezkumu v konkrétní věci. Zjistí-li Česká národní banka, že byla některá z pravidel porušena, může uplatnit vůči bankám nebo pobočkám zahraničních bank jistá opatření. Jednak vyžádat ve stanovené lhůtě odstranění zjištěných nedostatků; požadovat výměnu osob ve vedení a dozorčí radě banky; omezit nebo zakázat vykonávání některé z činností uvedených v licenci; nařídit mimořádný audit na náklady banky; uložit pokutu do výše 50 mil. Kč; snížit základní kapitál k pokrytí ztráty po jejím zúčtování s rezervními a dalšími fondy, pokud přesahuje 20% vlastního kapitálu banky; zavést nucenou správu, ale jen v případě, že by byla ohrožena stabilita bankovního systému jako celku. U zavedení nucené správy se zastavím, protože je silným prostředkem, kterým ČNB disponuje. Doručení písemného rozhodnutí o zavedení nucené správy má pro banku závažné důsledky, protože od tohoto okamžiku všechny orgány banky (valná hromada, představenstvo a dozorčí rada) přestávají vykonávat své funkce. Postavení statutárního orgánu má správce, kterého jmenuje a odvolává bankovní rada ČNB. Správce je v pracovněprávním vztahu k ČNB, což je významné z hlediska jeho odpovědnosti za škodu při výkonu jeho činnosti. Způsobí-li správce nějakou škodu bance, odpovídá za tuto škodu ČNB, která se regresivně může hojit na správci. Postavení správce je velmi silné, protože od okamžiku jeho jmenování může sám rozhodovat o všech věcech, které jsou v působnosti valné hromady. Jediným omezením je, že o rozhodnutích, která jsou v působnosti valné hromady činí s předchozím souhlasem ČNB. Nucená správa se zapisuje do obchodního rejstříku stejně jako její ukončení, jmenování a odvolání správců. Návrh na zápis podá ČNB a soud je povinen rozhodnout do tří dnů od dne podání.

73

zákon č. 500/2004, správní řád

57

Krajním opatřením, které může ČNB použít, je odnětí bankovní licence. ČNB odejme licenci při přetrvávání závažných nedostatků v činnosti banky nebo pobočky zahraniční banky anebo při úpadku banky. Tomuto opatření nemusí předcházet zavedení nucené správy. Licence může být dále odňata ČNB, pokud banka nebo pobočka zahraniční banky nezahájila činnost do 12 měsíců ode dne udělení licence nebo jestliže po dobu 6 měsíců nepřijímá vklady od veřejnosti nebo neposkytuje úvěry nebo licence byla získána na základě nepravdivých údajů uvedených v žádosti. Taktéž je ČNB povinna odejmout licenci, jestliže zjistí, že kapitál banky na individuálním základě je menší než jedna třetina součtu jejích jednotlivých kapitálových požadavků. Pokud ČNB odejme bance licenci, zveřejní to v Obchodním věstníku, u pobočky zahraniční banky se navíc musí oznámit pověřenému bankovnímu dohledu v příslušném státě. Ode dne právní moci rozhodnutí o odnětí licence nesmí dotčená právnická osoba přijímat vklady a poskytovat úvěry a provozovat další činnosti, s výjimkou těch, které jsou nezbytné k vypořádání jejích pohledávek a závazků. Do doby než vypořádá své pohledávky a závazky se považuje za banku podle tohoto zákona. Pokud bance byla odňata licence, podává návrh na zrušení akciové společnosti ČNB. ČNB podává taktéž návrh na jmenování a odvolání likvidátora. Soud rozhodne o návrhu ČNB do 24 hodin. Likvidátorem může být jak fyzická tak právnická osoba na rozdíl od správce (pouze fyzická osoba). Likvidátorem nesmí být osoba, která měla zvláštní vztah k bance, která v posledních 5 letech byla auditorem banky nebo se jakýmkoliv způsobem na auditu banky podílela.74

74

zákon o bankách č. 21/1992 Sb., část sedmá, osmá, devátá, desátá, jedenáctá zákona http://www.cnb.cz/cs/dohled_fin_trh/bankovni_dohled/postaveni_bd/bank_regulace_dohle d/opatreni_k_naprave.html JUDr. J. Barák a kolektiv, Zákon o bankách, komentář a předpisy související, Linde Praha,a.s., 2003

58

8. Zhodnocení výkonu bankovní regulace a dohledu

Jakékoliv hodnocení činnosti centrální banky v bankovním dohledu je sporné v tom smyslu, jestli je člověk zastáncem regulace nebo nikoliv. Domnívám se, že banky a jiné finanční instituce hrají v ekonomice velmi podstatnou a nezastupitelnou roli a je zcela nemožné je ponechat bez jakékoliv regulace. Jednak regulace a dohled zajišťuje ochranu nad vklady občanů, kteří svěřují své peníze bankovním domům s důvěrou, že o ně bude postaráno a za další, jak už bylo v této práci mnohokrát řečeno, stabilita bankovního systému je důležitým faktorem pro fungování hospodářského systému každé země. Systém regulace a dohledu je v současnosti součástí každé tržní ekonomiky. Zůstává však otázkou, do jaké míry a jakým způsobem bankovní systém regulovat. Nesouhlasím s názory, které tvrdí, že bankovní systém by měl být ponechán bez regulace. V ČR patří dohled nad bankami do rukou centrální banky. Centrální banka má široké pravomoci, kterými může docílit, aby se banka chovala zodpovědně, i přes to došlo v minulosti k pádu určitých bank, např. Union banky. Nevidím ani tak problém v nedostatečnosti dohledu České národní banky, jak někteří uvádí, ale spíše bych chtěla poukázat na to, že ČNB sice monitoruje činnost bank, ovšem nikdy ji obchodně neřídí. Také je nutné si uvědomit, že ve vedení bank jsou „pouhé“ lidské bytosti. Někteří z nich za vidinou rychlého zisku zneužívají svého postavení a používají peníze banky jako finanční zdroje pro své soukromé účely (např. Union banka). Úvěry Union bankou byly poskytované osobám, které byly více či méně v úzkém napojení na akcionáře banky, dosahovaly výše 5,4 mld. Kč (podle auditora k 31.12.1999) s nejistou návratností. Nejenom že Union banka neuposlechla výzvy ČNB, aby tyto úvěry byly splaceny, ale dále si půjčovala peníze na splacení těchto úvěrů, a dokonce tyto půjčky rozkládala do menších částek, aby o tom ČNB nemusela informovat.75 Právě v tomto vidím spíše problém onoho lidského faktoru, nežli selhání dohledu ČNB. Otázkou tedy je, jak zamezit tomu, aby akcionáři zneužívali svého postavení a jak v případě

75

http ://www.cnb.cz, zprávy o situaci v Union bance http://www.psp.cz, Zpráva stálé komise poslanecké sněmovny pro bankovnictví o situaci v Union bance

59

zneužití tyto vlastníky banky postihnout. S tím je spojen právě problém kontroly finančních toků v bance. ČNB má pravomoc kontrolovat finanční toky mezi tzv. spřízněnými osobami, ovšem je jasné, že k zastírání nekalých finančních operací jdou tyto peníze přes různé firmy nebo třetí osoby. ČNB nemá možnost dopátrat, ke komu tak peníze skutečně směřují. Úprava v zákoně76 se pouze zabývá zvýšením kvalifikované účasti na bance, které se váže na souhlas ČNB, taktéž snížením kvalifikované účasti na bance je spojeno s notifikační povinností vůči centrální bance. Dále ČNB může v určitých zákonem jmenovaných důvodech pozastavit výkon práv spojených s akciemi a tím mu zamezit podílet se na vedení banky. O tyto práva se však rozšíří práva ostatních akcionářů. V případě, že jsou pozastavena práva většinového akcionáře, vedení banky se tak dostane do rukou minoritních akcionářů, o jejichž kvalifikaci ČNB nemusí mít žádné informace a banka se tak může dostat ještě do větších problémů. Právní úprava o odpovědnosti akcionářů, jako vlastníků banky zákon mlčí. Dále se domnívám, že řízení, které provádí Česká národní banka podle správního řádu, není úplně nejlepší formou. Přeci jenom bankovní sféra je natolik samostatná a specifická oblast, která by, podle mého názoru, měla mít samostatnou úpravu procesních pravidel obsažených v zákoně o České národní bance. Jinak myslím, že úprava našeho bankovního systému je ve své podstatě kvalitní. Je třeba si ale uvědomit, že i ten „nejdokonalejší“ bankovní systém nemůže předejít občasnému krachu banky. Spíše je třeba sledovat tendenci určité jeho stability, rovnováhy a důvěryhodnosti lidí v bankovní systém.

76

zákon o bankách č. 21/1992, § 20 a násl.

60

9. Integrace dohledu nad finančním trhem

Důležitou událostí v oblasti výkonu dohledu nad finančním trhem v roce 2006 bylo institucionální sloučení orgánů dohledu nad finančním trhem do České národní banky. Parlament České republiky schválil v únoru 2006 zákon o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem.77 Při integraci dohledu do ČNB byl kladen důraz na zabezpečení kontinuity všech funkcí výkonu dohledu. ČNB k 1. dubnu roku 2006 převzala veškerou agendu Komise pro cenné papíry, Úřadu státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění Ministerstva financí ČR a Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, jež k tomuto dni zanikly. Pro plynulé sloučení těchto orgánů dohledu a vyřešení různých možných problémů byl zřízen Výbor pro finanční trh (dále jen „Výbor“). Předsedou se stal Jiří Rusnok a místopředsedou Radek Urban, kteří byli zvoleni rozpočtovým výborem Poslanecké sněmovny. Výbor je poradním orgánem bankovní rady ČNB pro oblast dohledu nad finančním trhem. Výbor je oprávněn předkládat v oblasti své působnosti stanoviska a doporučení bankovní radě, popřípadě i Ministerstvu financí, v praxi k tomu ale nedochází. Výbor ze svých zasedáních sepisuje záznamy tzv. minutes, které vyjadřují obsah proběhlého jednání a názory jednotlivých členů Výboru. Tyto „minutes“ jsou po schválení všemi členy Výboru postoupeny bankovní radě ČNB. Vedle této poradně konzultační funkce má výbor i funkci kontrolní, protože ČNB předkládá dvakrát ročně informace o svých hlavních aktivitách v oblasti dohledu nad finančním trhem za uplynulé období. Výbor by se dle zákona78měl scházet alespoň dvakrát ročně, ale v praxi k tomu dochází mnohem častěji. V roce 2007 se sešel třikrát a kromě toho se konalo ještě jedno mimořádné zasedání Výboru a v roce 2008 rovněž třikrát. V souvislosti s integrací došlo k mnoha legislativním změnám. Změny se týkají hlavně zákona o ČNB79, zákona o bankách80,

77

zákon č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem 78 zákon č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem 79 zákon č. 6/1993 Sb., zákon o České národní bance 80 zákon č. 21/1991 Sb., zákon o bankách

61

zákona o spořitelních a úvěrních družstvech81, zákona o platebním styku82, zákonA o úpadku a způsobech jeho řešení (tzv. insolveční zákon)83atd. Jednou z nejvýznamnějších změn v zákoně o ČNB je skutečnost, že na ČNB přešla odpovědnost za výkon dohledu nad finančním trhem. ČNB tedy vykonává dohled nad bankami, pobočkami zahraničních bank, samozřejmě že mimo Evropský hospodářský prostor, a nad bezpečným fungováním finančního systému. Došlo k rozšíření o úvěrová a spořitelní družstva, instituce

a pobočky zahraničních institucí elektronických peněz a jiné

instituce elektronické peníze vydávající, obchodníky s cennými papíry, emitenty cenných papírů, centrální depozitář, osoby vedoucí evidenci investičních nástrojů, investiční společnosti, investiční fondy, provozovatele vypořádacích systémů, organizátory trhu s investičními nástroji a další osoby, o nichž tak stanoví zvláštní právní předpisy upravující oblast podnikání na kapitálovém trhu, pojišťovny, zajišťovny, penzijní fondy a další osoby, které v této oblasti působí a jsou upraveny zvláštními předpisy. Kromě dohledu nad finančním trhem ČNB provádí devizovou regulaci a dohled nad nebankovními devizovými subjekty a je odpovědná i za dohled nad platebními systémy. Zákona o bankách se změna dotkla hlavně ve vydávání

bankovní licence bance nebo pobočce zahraniční banky a

některých záležitostí spojených s fúzí, převodem jmění na společníka či zrušení banky jsou od roku 2006 nově v rukou ČNB. Spořitelní a úvěrní družstva jsou nyní v podstatě postavena naroveň bankám, včetně výkonu dohledu ze strany ČNB. Došlo k úpravě podmínek a požadavků na založení, udělení licence, organizaci i řízení. Důležitá změna se odrazila v insolvenčním zákoně, který zcela nahradil nevyhovující zákon o konkurzu a vyrovnání. Insolvenční zákon je v účinnosti od 1.1.2008 a obsahuje speciální řešení při úpadku finančních institucí, zejména bank a pojišťoven, které spočívá v tom, že na finanční instituci je možné úpadek prohlásit až poté, co jí je pravomocně odebrána licence nebo povolení. Dalšími oblastmi, které prodělaly změny v zákonné úpravě je podnikání na kapitálovém trhu, 81

zákon č. 87/1997 Sb., zákon o spořitelních a úvěrních družstev zákon č. 124/2002 Sb., zákon o platebním styku 83 zákon č. 182/2006 Sb., zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolveční zákon) 82

62

kolektivní investování, taktéž v zákoně o provádění mezinárodních sankcí,84 kde došlo k rozšíření kompetencí ČNB, která vykonává dozor nad dodržováním tohoto zákona a nad dodržováním přímo použitelných předpisů Evropských společenství. V souvislosti s těmito změnami bych se ráda zmínila ještě o implementaci Basilejské kapitálové dohody (používající zkratka Basel II). Cílem Basel II, která byla vypracována Basilejským výborem pro bankovní dohled, je podpora stability finančního systému a konkurenčního prostředí na trhu finančních služeb, ale i posílení odpovědnosti managementu banky. Velmi se zaměřuje na přesnější měření rizik v bankách a tím i jejich chování v oblasti investování. Na základě lepšího řízení rizik mohou banky lépe a efektivněji využít kapitál k jejich pokrytí. Nově je zaveden požadavek k operačnímu riziku a kapitálový požadavek k úvěrovému riziku je možno stanovit přesněji. Jedná se v podstatě o komplexní pravidla, která nabízejí mnoho možností proměření podstupovaných rizik a umožní bankám přiblížit interní systémy měření a řízení rizik regulatorním pravidlům a pokrývají nejenom riziko banky samotné, ale i riziko celé bankovní skupiny na konsolidovaném základě. Basel II je založen na třech pilířích. Použité přístupy pro měření rizik a stanovení kapitálového požadavku pro úvěrové, tržní a operační riziko jsou obsaženy v 1. pilíři. V rámci 2. pilíře jsou hodnocena především významná rizika a dostatečnost kapitálu. Základní princip spočívá v tom, že banka zavede odpovídající vnitřní procesy pro stanovení, průběžné posuzování a udržování svého vnitřně stanoveného kapitálu vzhledem k podstupovanému riziku. Orgán dohledu posoudí tyto procesy a jejich výstupy a má právo požadovat zvýšení kapitálu nad úroveň kapitálového požadavku stanoveného bankou podle 1. pilíře. Limit kapitálové přiměřenosti 8% hodnoty rizikově vážených aktiv bude nadále považován za absolutní minimum. Ve 3. pilíři je upraveno posílení tržní disciplíny a dosahování transparentnosti trhu a to povinností zveřejnit veškeré informace. Implementace pravidel Basel II proběhla postupně a to prostřednictvím transformace Basel II do evropských směrnic 2006/48/ES a

84

zákon č. 69/2000 Sb., zákon o provádění mezinárodních sankcí

63

2006/49/ES. Nabytím účinnosti zákona č. 120/2007 Sb.85 a prováděcí vyhlášky ČNB86 bylo však teprve předpokladem pro skutečné uplatňování těchto pravidel v praxi. Do konce roku 2007 ještě měly regulované subjekty v rámci přechodného období na výběr, zda budou uplatňovat „stará“ nebo „nová“ pravidla podle stavu své připravenosti. V plné míře došlo k implementaci pravidel až od 1.1.2008.87 Uvedla jsem zde základní kroky integrace dohledu nad finančním trhem, více se k tomuto tématu vyjadřovat nebudu, protože je to velmi široké téma a každá oblast, která je podrobena dohledu České národní bance, by mohla být samostatným tématem pro další diplomovou práci. Zároveň si myslím, že jsem tuto část nemohla vynechat. Nyní bych se spíše chtěla zamyslet nad tím, jestli je vůbec dobré, aby veškerý dohled nad finančním trhem prováděl jediný orgán, tedy Česká národní banka. Vynechám oblast regulace a dohledu nad bankovním sektorem, která je podrobně rozebrána výše. Je jasné, že institucionální uspořádání regulace a dohledu je pro každou zemi specifické, závisí jednak na historickém vývoji země a politických tradicích, dále především na struktuře a velikosti finančního trhu a s tím související stanovené cíle v oblasti regulace a dohledu. V různých zemích světa existují různé modely a je velmi těžké, který systém regulace a dohledu je „lepší“. Vláda ČR spolu s ČNB předpokládají, že sloučením orgánů regulace a dohledu v budoucnu přinese větší efektivitu a transparentnost systému dohledu, stabilitu trhu a snížení nákladů účastníků trhu. Proces integrace proběhl bez velkých obtíží, ale taktéž s dosti velkými náklady, které se vyšplhaly do stovek milionů korun. Hovořit nyní o úspornosti tohoto systému, je dle mého názoru ještě předčasné, protože to, jestli systém bude fungovat opravdu úsporněji v rámci jedné instituce, se projeví za několik desítek let. Co se týče efektivity systému dohledu, není rovněž nikde zaručeno, že bude lepší a jasnější, že snad předejde pádu jakékoliv banky v zemi. Je nutné si uvědomit, že při integraci došlo jednak k právně-kompetenčním změnám, 85

zákon č. 120/2007 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti se stanovením kapitálových požadavků na banky, spořitelní a úvěrní družstva, obchodníky s cennými papíry a na instituce elektronických peněz 86 vyhláška ČNB č. 123/2007, o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních družstev a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papírů 87 http://www.cnb.cz

64

ale i k velkému přesunu kvalifikovaných pracovních sil, informační a jiné technické infrastruktury do jediné instituce. V tom spatřuji spíše přesun jedné instituce do druhé. V rámci personální struktury došlo k snížení počtu lidí v jednotlivém sektoru dozoru, ale zas tak výraznou změnu v tom nevidím a ani se nedomnívám, že by snad soustředění lidí „pod jednou střechou“ mohlo zajistit větší efektivitu ve výkonu dohledu. Spíše mám pocit, že se centrální banka připravila na dobu, kdy Česká republika vstoupí do „eurozóny“ a Česká národní banka ztratí suverénní

pozici v oblasti

měnové politiky a rozhodovací pravomoc při stanovení měnové politiky přejde na Evropskou centrální banku. Poté hlavní činností centrální banky bude právě regulace a dohled nad celým finančním trhem. Domnívám se proto, že jakékoliv hodnocení tohoto kroku je předčasné. Trochu mám ale obavy právě z onoho nahromadění moci v rukou jediné osoby a to centrální banky. Už v minulosti se několikrát ukázalo, že soustředění jakékoliv moci není dobré a spíše vede k jejímu zneužití. Vždyť i v Evropě takovýto systém má pouze Slovensko a Irsko. Tím netvrdím, že se centrální banky v ostatních zemích na systému regulace a dohledu nepodílí. Jsou i takové systémy regulace dohledu, které existují mimo centrální

banku, např.

v Lotyšsku, Lucembursku, Maďarsku, Maltě, Velké Británii a Švédsku, ovšem i zde existuje určitá forma její účasti.

65

10. Závěr

V mé diplomové práci je hlavním zaměřením regulace a dohled bankovního sektoru. Ještě než se vyjádřím v závěru k této problematice, tak bych chtěla shrnout fakta o základních principech centrálního bankovnictví. Osobně si myslím, že za stěžejní principy lze označit právě nezávislost České národní banky a určení hlavního cíle její činnosti. Připomenu, že zastávám názor, že centrální banka by měla patřit mezi základní pilíře státní moci. Je nutné, aby i vývoj v oblasti ústavního práva šel tzv. „s dobou“, reagoval na vývoj společnosti a tím došlo i k určitému modernímu pojetí ústavního práva ve vztahu k bankovnímu právu. Kdyby takovéto samostatné postavení centrální banka měla v rámci Ústavy České republiky, nedocházelo by v minulosti ke sporům, z mého pohledu někdy zbytečným, mezi představiteli moci výkonné a zákonodárné. Právě nezávislost centrální banky hraje v jejím postavením nezastupitelnou roli. Její zakotvení v Ústavě ČR, jako čtvrtého pilíře státní moci, by smazalo veškeré pochybnosti o její nezávislosti. Vzhledem k tomu, že tomu tak není a Ústava ČR explicitně nezávislost centrální banky neuvádí, může vláda nebo její jednotliví přestavitelé nabýt dojmu, že určitým způsobem mohou zasahovat do její činnosti. S tím samozřejmě nemohu souhlasit, protože centrální banka musí vyvíjet činnost především v rámci svého hlavního cíle, tj. pečovat o cenovou stabilitu, což znamená zabraňovat vyšší míře inflace. Až poté podporovat hospodářskou politiku vlády, která vede k hospodářskému růstu, ale jak sám zákon o České národní bance uvádí pouze pokud, by tím nebyl dotčen hlavní cíl. Dále se v mé práci zabývám právním postavením centrální banky v Ústavě ČR, kde rozebírám ony spory, týkající se hlavního cíle centrální banky a jmenovací a odvolací procedury členů Bankovní rady České národní banky. Hlavní cíl, péče o cenovou stabilitu, je podle mého názoru nastaven dobře. Jak již jsem v mé práci uvedla, zásahy centrální banky v případě, že by měla udržovat stabilitu měny, je velmi náročná z hlediska času a finanční náročnosti. Kdežto cenová stabilita je udržována centrální bankou prostřednictvím regulace peněz v oběhu, která je schopna ihned reagovat na ekonomickou situaci své země. 66

S pravomocí jmenovat členy Bankovní rady prezidentem republiky až tak nesouhlasím a to z důvodu, že prezident většinou bývá představitelem určité politické strany a tím je i stoupencem určitého ekonomického směru. Do Bankovní rady se tak mohou dostat jen osoby jednoho ekonomického myšlení. Myslím si, že v tak významném orgánu, by naopak mělo být co největší zastoupení osob s odlišným ekonomickým myšlením a tím by byl zajištěn pohled na věc z několika stran. Řešení spatřuji v jmenování určitého počtu členů Bankovní rady Prezidentem republiky, Poslaneckou sněmovnou i Senátem. Poté přicházejí na řadu jednotlivé činnosti centrální banky. Za základní jsou uváděny tři činnosti: emisní funkce, měnová politika a regulace a dohled centrální banky. Monopol centrální banky v oblasti emise hotovostních peněz považuji za efektivní, jak z hlediska právní úpravy, tak jeho funkčnosti. Stěžejními oblastmi činnosti centrální banky spatřuji ve výkonu měnové politiky a výkonu dohledu. Nejprve k provádění měnové politiky. Výkon měnové politiky je ekonomickou oblastí činnosti centrální banky. Právní úprava se tedy touto činností tolik nezabývá a ve své podstatě to nechává na centrální bance. S tím souhlasím, protože právo nemůže pružně a rychle reagovat na změny v tržní ekonomice právě tak, jako centrální banka svou činností. Domnívám se ovšem, že veškeré právní nástroje v této sféře jsou nastaveny funkčně. Hlavním zaměřením mé práce byla právě regulace a dohled nad bankovním sektorem. Česká národní banka provádí dohled nad finančním trhem v rámci něhož centrální banka reguluje a dohlíží na bankovní sektor. Jak už jsem v mé práci uvedla, domnívám se, že bankovní sektor je natolik důležitou oblastí, že ponechat ji bez jakékoliv právní úpravy a „volné ruce trhu“ (stejně jako je tomu v tržní ekonomice na) považuji za nemožné. Zároveň chci, ale poukázat na to, že sama regulace by měla být přiměřená, aby nedocházelo k znevýhodňování bankovních institucí před jinými nebankovními subjekty. Myslím si, že naše právní úprava je dostatečná, ale zároveň vidím i určité slabiny. Jednak je to právě procesní postup centrální banky při ukládání opatření k nápravě podle správního řádu. Speciální procesní úprava v rámci zákona o České národní bance by byla přece jenom lepší s ohledem na specifickou oblast práva, jakou bankovní právo je. 67

Důležitou oblastí, která by měla být více Českou národní bankou hlídána a hlavně právní úpravou podchycena, je kontrola finančních toků mezi bankou a osobami spřízněnými. Doufám, že se mi v mé práci alespoň trochu podařilo poukázat na to, jak významnou institucí centrální banka je a jaký dopad její činnost má. Zároveň si uvědomuji, že některé oblasti činnosti centrální banky jsem vynechala, nebo nerozebrala úplně do hloubky. Bylo to hlavně z důvodů, že jsem se snažila rozepsat o problematice, na kterou byla má práce zaměřena.

68

Použitá literatura

Barák, J. a kolektiv: Zákon o bankách – komentář a předpisy související. Praha: Linde Praha 2003 Revenda, Z., Centrální bankovnictví. Praha: Management Press 2001 Revenda, Z., Mandel, M., Kodera, J., Musílek, P., Dvořák, P., Brada, J.: Peněžní ekonomie a bankovnictví. Praha: Management Press 2005 Revenda, Z., Bankovní regulace a dohled, Praha: VŠE 1995 Babouček, I., a kolektiv: Regulace činnosti bank, Praha: Bankovní institut 2005 Dědič, J., Kotoučová, J., Marvanová, J., Spirit, M., Bankovní právo, Praha Bankovní institut 1996 Lér, L., Regulace činnosti bank, Praha Bankovní institut 1997 Šenkýřová, B., a kolektiv: Bankovnictví I, Praha: Bankovní akademie a.s. 1998 Šenkýřová, B., a kolektiv: Bankovnictví II, Praha: Bankovní akademie a.s. 2002 Klíma, K.: Ústavní právo. Dobrá voda: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2002

Použité internetové zdroje:

http://mvcr.iol.cz/ sbirka/

(Sbírka zákonů)

www.bankovnictvi.ihned.cz

(Informační server)

www.cnb.cz

(Česká národní banka)

www.concourt.cz

(Ústavní soud ČR)

www.ecb.int

(Evropská centrální banka)

www.epravo.cz

(Informační server)

www.evropska-unie.cz

(Delegace evropské komise v ČR)

www.finweb.cz

(Informační server)

www.psp.cz

(Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR)

www.senat.cz

(Senát Parlamentu ČR)

69

Résumé

The main focus of the diploma thesis is one of the primary functions of the Czech State Bank; that is the bank sector supervision performed by the Czech State Bank. This chapter of my diploma thesis involves all the criteria and conditions which bank institutions have to meet, stating how they need to act within the scope of banking system according to the law on banks. It also includes a sort of reflection on the efficacy of bank regulation and supervision, its relevance and arguments stating pros and cons. Apart from its main focus, the thesis concentrates on banking law and central banks law with a view to the legal regulations in the Czech Republic. First, I deal with banking system as such, its differentiation and the position of the central bank within the banking system. In relation to this, I mention a brief historical development of the central bank within the area of our country, and I try to point out the basic principles of the central bank as well as the singularities which distinguish the central bank from other banking subjects. In the other parts, I focus on the legal position of the Czech State Bank in the Czech Republic and its embodiment in the constitution of the Czech Republic, as well as the problems caused by some of the regulations. These concern the issues of appointing new members of Banking Council, clarifying the terminology, interpretation and meaning of the word “to appoint” as included in the Constitution of the Czech Republic, as well as the changes relating to the main goal of the central bank and the questions of its independence. After that, I write about the primary functions of the Czech State Bank. I touch the issue of the emissive operations of the central bank very briefly, however, the more I devote to the monetary policy, as this specific function of the central bank belongs to the most significant ones, beside regulation and supervision. Monetary policy is economic rather than legal domain; however, the legal tools which the central bank needs for these activities are described in this chapter. At the end of my thesis, I briefly mention the integration of supervision in the Czech Republic in 2006. The Czech State Bank became the single supervisory authority controlling the 70

financial market in the Czech Republic. In each of the chapters I naturally try to evaluate and state my opinion on the given issues.

71