(Poznámka: knihu Podvržená romance napsal BVÚ za slavného francouzského nájemného spisovatele, který byl příliš zaneprázdněn tenisem. K jeho cti je ovšem nutné podotknout, že se knihou nikde nechlubí, když už ji odmítl zaplatit.)
Tančím s prsatým karfiolem... (strana 65)
12. Večer jdu do klubu. Je tam maškarní. Jsem převlečen za špagetu. Cestou mne nahání skupina hladových komiků Marco Polo. Vysvobozuje mne až Alice, převlečená za atomový hřib. U vchodu probíhá vše hladce, pouze Alice není vpuštěna pro nadměrnou radiaci. Dostávám pingpongový míček s číslem do tomboly. U baru potkávám šicí stroj a cestovní hodinky Ruhla. Vyhledává mne Alexej Pl. převlečený za kalašnikov. Objednává další bednu bouchacích kuliček a nezávazně konverzujeme. Upozorňuje mne, že mu slíbili honorář za dvě rozpustilé povídky, ale pak zjistil, že si z něj pouze vystřelili. Upřímně se smějeme. Zábava je v plném proudu. Tančím střídavě s tažným remorkérem a prsatým karfiolem až do chvíle, kdy mne polije modrý inkoust horkým čajem. Zjišťuji, že mi změkla špageta a jsem vyřízen. Nemohu udělat kloudný pohyb. Sedím bezvládně za stolem a cítím osudové odcizení. Ujímá se mne se-
71
nilní klaun a vypráví mi o dětství, které strávil v koši na prádlo. Líčí mi pohnutý život s krepsilonovou ponožkou. Když se dostane k díře na patě, vyřazuji ho z provozu vhozením pingpongového míčku do otevřené pusy. Konečně mi špageta tuhne a mohu, mírně zkroucen, odejít. Klaun vyhrává na můj míček v tombole zájezd do vojenského prostoru Ralsko se čtyřměsíčním výcvikem. Odcházím. Na ulici chytám první potravinářskou dodávku a mířím k nábřeží. Cestou se snažím vyzmítat z převleku, ale dosáhnu jen výprasku, který mi uštědří probuzený chleba. Zamykám se na hausbotu a nejméně sedm minut nevycházím na palubu. Už aby přiletěla Lucie! 13. Poznámky pro rockový muzikál: Mladý umělec Josef je rebel. Vezme kytaru a táhne napříč státy, dokud ho dole u Třeboně nezmlátí rybáři. Sedí se svým nevinným a přesto rozbitým obličejem a říká: „Šel jsem si koupit akutol, ale kotě v lékárně mě skříplo, co zbývá chudáku klukovi, než být pouliční bojovník?“ Stopne si stařičký robur, který řídí dechovkový kamikadze Miloš. Starý harcovník rozpozná Josefovy kvality (např. nízkou spotřebu energie Josefova aparátu, který si sletoval ze dvou plechovek od sardinek) a nabídne mu k pobytu svůj staromládenecký statek. Miloš muziku cítí, ale Josef cítí něco jiného. Milošovy nohy. Také se zamiloval do chromé Vratislavy, o niž ale usiluje místní metalista Lojza, kterému dosud každá žena utekla. Když Josef převlečený za kadidlo opouští vesnici, řekne: „Musím sehnat nějaké cihly, abych zakryl pochyby.“ Josef sestoupí až na dno svých sil. Bezcílně bloumá městem. Jednou vyjede výtahem na žižkovskou věž, aby se podíval Bohu do oken, ale Bůh bohužel zrovna tapetuje. V linkovém autobusu karosa pochopí, že život je jen flusbrok s rozpálenou hlavní a neštípne si lístek. Naštěstí ho na zadním sedadle nalezne ochránkyně všech mladých
72
umělců revizorka Jiřina, která slouží v dopravním podniku od léta 1242. Pohlédne do její vrásčité a řekne: „Oh, babi, ty víš proč jsem utíkal.“ Jiřina mladému nezkušenému Josefovi citlivě osvětlí jeho roli na světě slovy: „Vypadni z hromadné přepravy, hajzle.“ Josefovi se tím otevřou čakry a překoná vrozený rustikální odpor. Vrátí se do vesnice, kde vyzve Lojzka na kytarový souboj. Zatímco Lojzka připravuje do bitvy Aleš Brychta, Josef cvičí v maštali na podladěnou slepici. Zatímco Aleš lepí Lojzkovi na tělo pyramidy, Josef shání pro slepici granulát. Konečně je vše připraveno. Lojzek přehraje tříhodinovou kompozici „Cheopsor“ za osm vteřin. Josef zvolí citlivější přístup a drnká „Rozvíjej se roupátko“. Vratislava je Josefovým výkonem nadšena a uteče do Prahy s Brychtou. Josef, Miloš a Lojzek založí crossoverovou formaci Koňovka a zpívají: „Vzpomínáš tenkrát před léty? Začaly lítat kotlety.“ (poznámka: schovat disketu s libretem muzikálu do kotelny, včera se kolem lodi brodil Lešek Semelka) 14. Kalné jitro! V hlavě mi jezdí splašený šíf. Mám příznaky té nejhrubší kocoviny. Motám se po palubě a nemohu se ani strefit na stěžeň. Snídám čaj. Párkař naproti vede na vycházku psy. Psi se v jeden okamžik vzbouří a ujedou mu tramvají na Matějskou pouť. Plivu čaj. Dopoledne se stavuji v redakci, ale nikdo si mne nevšímá. I Alexej Pl. mne ignoruje. Jak vyplývá z jejich rozhovoru, moje báseň byla přeložena v Tisové a to na jinou kolej. Stále mne ignorují, jen dělají narážky na makaróny. Je to závist, je to závist. Odcházím nepovšimnut, o patro níž potkávám klauna s plnou velkou polní. Nabízím mu nějaké zbraně, ale jde dál s nepřítomným pohledem. Píše na něj poslední pozdrav rodině. Spěchám na loď. Cestou někoho přejede tramvaj číslo devět a on jí za to nakope do řidiče. Kolem jdou párkařovi psi. Nesou si v hubách balónky z pouti.
73
Vleču se na loď. Na mostě si o mne pohledný pojišťovák típne cigaretu. V trafice mi odmítnou prodat lakmusové papírky. Ničemu nerozumím. Ukrývám se na lodi a nedočkavě vyhlížím Lucii. Nad hlavou mi letí letadlo. Lucie přichází a říká, abych si svlékl tu nevkusnou špagetu. Ohmatávám se a skutečně! Stále mám na sobě svůj podařený převlek. Rozrušeně se svlékám a ukrývám se za kormidlo. Zapadá slunce, mluvíme o Senecovi a Klapzubovi a jsem neskonale šťastný, že nemluvíme o Tizianovi. Při odchodu spadnu dvakrát do vody, ale Lucie už je zvyklá, čeká až si vezmu suchou špagetu a spěcháme na letadlo. Vracím se zpátky lehkým večerem. Párkař naproti týrá psy propichováním jejich balónků. 15. Námět na romantický příběh: Praha padesátých let devatenáctého století je prolezlá hříchem. Ctnostná spisovatelka Karolína Světlá říká vprostřed milostné pletky Janu Nerudovi, že láska je sobecká a rozchází se s ním. Jan Neruda v rozrušení nesplatí směnku, protože nemá peníze a je vyobcován z Obce spisovatelů. Je paličatný a odmítá od své bývalé milenky každou pomoc. Petr Mužák, manžel Světlé, se o románku dozví a rozkouše křeslo. Do toho skončilo mládí. Jan Neruda chce ujet do Vídně, ale Karolína Světlá se ujet bojí, protože dala manželovi slovo a on jí ho dosud nevrátil. Spolek pro Veselejší obrození pořádá na podporu smutné spisovatelky vlasteneckou pitku v besedě. Jan Neruda je na cestě do vězení pro dlužníky bodnut briliantovou jehlicí, kterou po něm vrhla zoufalá Karolína. Naivní husička Žofie prohlédne, že byla básníkem využita jenom jako zástěrka jeho rejdů a skočí pod Božkův parní stroj. Mužák chytá Jana Nerudu za jeho duclaté tvářičky a nazve jej holobrádkem. Po této potupě se básník přestává holit. Briliantová brož, ovšem není vinna, to jen lidé, živoucí ozdoba zkažené planety. Zrádkyně Světlé, její služebná, je
74
vystavena tlaku Českých panen a znovu zradí, když s výkřikem „Může se takto chovat český básník?“ a „To bychom byli jako Němci!“, sní dopis pro Nerudu s koprovou omáčkou. Kniha končí poslední kapitolou. 16. První den bez špagety. Je to krutý život, ale musím být tvrdý. Myslím na Lucii. Ráno jsem na ní dokonce myslel tak, že jsem narušil transcendentální vysílání pro školy. Na snídani přišli párkařovi psi. Posypal jsem je čajem a největšímu jsem daroval svoji nejoblíbenější kravatu. Už týden ke mně nepřišel pošťák. Dopisy mi teď vozí delfín vycvičený NASA k odposlouchávání venušanů. Venušané měli být podle všeho zelení a žít v moři u Tahiti. Nakonec nebyli objeveni. Delfín je starý, rozmrzelý a odpovídá úsečně. Česká armáda ho koupila jako náhradu za vyřazené ruské stíhačky. Dopisy doručuje včas, ale jsou rozmočené a nečitelné. Jeho vztah k protivzdušné obraně lze označit za loajální. Mačkám vepřový džus, pokuřuji dunhill. Ráno se stavili výrostci z činžáků a nabídli mi, že mne oberou o všechny peníze. S díky jsem odmítl. Musím teď věnovat více pozornosti svým účtům, protože jsem zjistil, že si mého konta pravidelně půjčují Východoslovenské železárny. Chci také Lucii koupit časem nějaké ohmatané knihy z výprodeje. Rovněž bych jí rád věnoval pěkné obnošené šaty. Nejlépe by jí slušely ty zelené s červenými tajnými ornamenty z Maďarska. Přivezli je do Budapešti v šestapadesátém Rusové. Před tím v nich chodil maršál Žukov. Večer beru plechovku s hráškovou zelení a přetírám velitelský můstek. V noci se na něj přilepí táhnoucí labutě. Odsekávám je majzlíkem.
75
21. Záchod je již skoro plný hrnečků. Bylo mi půjčit si pár hrnků u Alexeje Pl., abych mohl svoje životní dílo, happening „Milan Knížák poprvé v kuchyni“, vůbec dokončit. Musel jsem mu za to umýt nádobí. Cestou jsem se stavil v redakci. Dozvěděl jsem se, že moje báseň byla přeložena na nákladní vagón a směřuje do Moskvy. Pro můj úspěch se se mnou již prakticky nikdo nebaví. Navrhuji svou báseň vydat. Jsem opět odmítnut. Mám svou hrdost a tak s ní odcházím dveřmi na fototapetě. Venku potkávám žebráky. Znovu existenciální úzkost. Žebráků je stále víc. Říkají mi, že Niki Lauda byl také jmenován předsedou televizních odborů. Zatím nebude vyvíjet žádný nátlak na vedení. Na Národní třídě je lampiónový průvod. Raději spěchám na svou loď. Uklízím. V půl páté přichází na návštěvu psi. S lítostí musím odmítnout. Psi jsou uraženi a alespoň mi pod okny vyjí sbory z třetího jednání Trubadůra. Po nábřeží jezdí už třetí den jen dodávky Frost-Family. Večer čistí na nábřeží panny lampy. 22. Námět na Sci-fi: Malá Mustafská zemička, sužovaná provládní juntou Azor, se probojuje mezi sedm nejvyspělejších zemí světa. Vyautuje kvůli tomu Německo. Němci podávají protest u JURY a nestranný předseda Jürgen Weber ji nechává diskvalifikovat. Za trest je Mustafská zemička vyloučena ze zeměkoule. Uražení Mustafané nasedají do rakety a ulétají na Venuši, odkud Zeměkouli vyhrožují zatměním. Radikální teroristická skupina Plaváček proslavená žertovnými výbuchy, spáchá na Jürgena Webera bezpumový atentát a je mu ukousnut nos.
76
Vycházím si převlečen za špagetu... (strana 72)
23. Vycházím si opět převlečen za špagetu. Hned na nároží potkávám starého spolužáka ze třídy, kterému dlužím jistou částku. Je převlečen za dětský kolotoč. Přicházím blíž a vidím, že je to dětský kolotoč. Ulevuje se mi. Přicházím do redakce. Věhlas mé básně překročil hranice a nikdo neví, jestli mi má vykat, nebo rozbít hubu. Dohadují se, zda jsem třetí slokou zfalzifikoval buď Vaculíka, nebo sebe. Nevím nic o třetí sloce, nevím nic o žádných slokách. Vím jen, že moje báseň byla opravdu geniální, což mi potvrdil i vrátný, který mi řekl vašnosti a zadarmo mne pět minut točil v lítačkách. Prorotoval jsem Prahou a cestou porazil dva květinové stánky. Jsem stále více nadšen: právě volala Lucie, že již letí! Stojím na lodi a škrtím Číňana. 24. Námět na divadelní jednoaktovku: Dva chlapi sedí na pódiu a lemtají pivo. Mezi jednotlivými doušky se dohadují o tom, jestli pozvat na jeviště Bohdalovou, nebo Pretty Woman. Když už je jim špatně, hra končí. (poznámka: závěrečné zvolání „Všechno je na rovno!“ pojmout jako balet) 25. Lucie byla mírně kyselá. Mluvila o octu, Heyrovském a zabrousila i k Dudajevovi, ale do větších rozborů se nepouštěla. Nechtěl jsem ji unavovat, a proto, když jsme pojedli dalmátskou krevetu, dal jsem jí šaty a vyprovodil ji na letadlo. Můj dar, šaty, ji dojal. Stále opakovala, že to není možné. V podzemní dráze se mi vrátila základní úzkost. Skryl jsem se pod sedadlo a odmítal vylézt. Co víc! Lucie se za mne styděla a řekla mi: LUCIE: Vylezte. JÁ: (nic)
78
Ty mé stavy! Prozradil jsem jí, že mi tunel připomíná pochvu a jako vždy prožívám při vjezdu do stanice Hradčanská klinicky svůj vlastní porod. Chudáček Lucie. Celá se klepala vzteky, a musel jsem jí slíbit, že hned zítra vyhledám psychoanalytika. Sedím na lodi, škrtím Číňana. Půjde-li to takhle dál, stanou se Číňani ohroženým druhem. V noci přišel na mou loď chlap, který o sobě prohlásil, že je Bůh a řekl, ať si dám na něj pozor. 26. Toužím po Lucii! Stav touhy se stal posedlostí. Abych ho utlumil, sázel jsem celé dopoledne do nábřežní dlažby karotku. Ach, Lucie! Odpoledne jsem poškrtil dva Číňany.
30. Sedíme s Luisem. Vypráví mi o kamarádovi ze ZOO, který naučil opice pít pivo. Časem získaly přehled a vyžadovaly jen guinesse. Luis tvrdil, že měly tu nejhorší opici, kterou zažil. Chovaly se při ní jako lidi a chtěly jít do práce. Uprostřed vyprávění se zvedám a odcházím za psychoanalytikem. Seance trvá krátce, protože se psychoanalytikovi udělá špatně. Když se vzpamatuje, říká, že mám velké ego. Přirovnává ho ke čtyřpatrovému domu s garáží a výběhem pro jelena. Prý nenávidím párkaře a stále nemohu zapomenout ponížení, kterého se mi dostalo v jedenácti letech, když jsem při hodině tělocviku vdechl před Věrou Švarcovou žvýkačku. Jsem otřesen. Říká, že se s tím pokusí něco udělat a požaduje předem osm set korun, plus tři sta korun frustračního. Účet za vyčištění oděvu mi pošle později. Vycházím na ulici. Luis stále ještě sedí za kaváren-
79
ským stolkem a zasvěceně vykládá o opicích. Nikdo ho neposlouchá. Jdu k nábřeží. Cestou potkávám párkařovi psy, kteří jdou na návštěvu za Alexejem Pl. Smějí se. Měla by přijít Lucie. Sedím na lodi. Kouřím dunhill. Od břehu plave na kus řeči němý houslista Jan. Naštěstí je i slepý, takže se mu na mou loď nepodaří strefit a mizí v náhonu. Laškuji se zapalovačem. Tváře mi přímo hoří. Čekám Lucii, rád bych se s ní rozdělil o své ego s garáží a jelenem. 31. Večer přichází na návštěvu zbloudilý mnich z Andaluzie, který byl obviněn inkvizicí, že pomazal sošku panny Marie sádlem. Ukryl se proto v Čechách, kde je sádlem možno pomazat cokoliv. Vyhazuji ho, protože z něj odpadávají škvarky. Na palubě zůstává jeho andaluzský pes. Ten se časem přidává k párkařovým psům a podle zpráv podomních obchodníků s masem je nejbrutálnější ze všech. Chodí se žiletkou a pořád by někomu nařezával oko. Také neumí jezdit tramvají. Čekám na Lucii, která se od zážitku v podzemní dráze stala nedostižitelnou. Vymýšlím alespoň námět na román: On a ona se milují. Bohužel se jim nedaří lásku přivést na tento svět a tak maří svůj život společným skokem do voliéry dravých papoušků mruko. Její a jeho rodiče jsou rozrušeni a věnují všechen svůj majetek Církvi svaté, načež odcházejí do Itálie, kde šíří dobrou zvěst do té doby, než jsou zastřeleni při potyčce u Palerma. Poslední slova kněze sloužícího za ně zádušní mši jsou tato: „Amen“. Lucie stále v nedohlednu. 32. Píšu. Popsal jsem už sedm disket a nyní se chystám na osmou. Můj notebook je rozpálený doběla. Přijal jsem zakázku od dvou renovovaných autorů, kteří chtějí přinést na vánoční trh kritikou dlouho očekávané existenciální tr-
80
háky. Místy si vypomáhám podpůrným Windowsovským programem Art Word II., který za mne píše vyloženě vypjaté pasáže, v nichž se řeší základní otázky lidství. Potom ho nechávám vydechnout na čistě imaginativní zakázce pro mladého nadějného autora, který z omšelých her se slůvky chce utkat pultovní knihu Nářez brouků někde. Název je to pěkný, můj počítač ho vymýšlel pět a půl hodiny. Večer se setkávám s názorem, že moje práce je nemorální. S díky ho odmítám. Později přináším do bytu původce názoru oplodněnou samičku mravence faraona. 33. Schůzka s psychoanalytikem: Jsem uveden do hypnózy neustálým opakováním slova „meliorace“ a po té jdeme do podzemní dráhy. V tranzu si označuji jízdenku chrupem. Projíždíme s psychoanalytikem celou trasu A a před vjezdem do Hradčanské hlasitě zvolá „huš huš“. Když se proberu navinut na turniket, jsem vyléčen. Psychoanalytik prchá a Lucie nepřijíždí. Dole v podpalubí topič přikládá a na lodi to celkem jde.
36. Lucie! Konečně přilétá a v půl šesté sedí na mé lodi. Zvu ji na romantickou projížďku. Nadšeně přikyvuje. Po velkých řekách plují zločinci a říční policie, my pojedeme potoky! Najíždím do Botiče a točím kormidlem jako posedlý. Během prvních kilometrů vedeme následující dialog: LUCIE: Jsem šťastná, že jste byl u psychoanalytika. JÁ: Psychoanalytik nebyl šťastný. LUCIE: Nevěděla jsem, jestli se někdy ještě uvidíme.
81
Jsem uveden do hypnózy... (strana 75)
JÁ: (objíždím troufalou myškou několik koupajících se dětí) Uhni, vole. LUCIE: Myslela jsem si, že pro můj život nic neznamenáte. JÁ: (přidávám několik uzlů) Vžum! LUCIE: Po té události v podzemní dráze jsem byla přesvědčena, že mi lezete na nervy. Dokonce jsem pocákala šaty od vás modrou barvou. JÁ: Dá se to vyprat? LUCIE: Ne, je to lepší než před tím. JÁ: Pozor, most. LUCIE: (uhýbá hlavou) Na ty večery, kdy jste padal do vody, nemohu zapomenout. JÁ: (přidávám ještě dva uzle) Vžum! LUCIE: Můj dosavadní život se skládal jen z bifteků z marketu. Nevěřila jsem, že někdy potkám muže. JÁ: Byla jste nešťastná? LUCIE: (pláče) JÁ: (opouštím kormidlo, abych ji konejšil; právě v tu chvíli plavidlo naráží do Hostivařské přehrady) JÁ: Neplačte, to se dá spravit. LUCIE: Ano, ale uletělo mi letadlo. Trávíme vedle sebe první noc. Vzrušením ani nedýchám. Kolem půlnoci omdlévám pro nedostatek kyslíku. Lucie mne křísí četbou Alexeje Pl.. Můj stav se zhoršuje, i když se snažím nedat to najevo. Ráno se budím sám. Na zrcadle zůstal po Lucii nápis: Děkuji za krásnou noc, ale let 728 byl silnější než touha zůstat vedle vás. Celé dopoledne opravuji loď. Po poledni konečně otáčím a nechávám se unášet Botičem. Lucie! Jsem zasněný a každý most mi uděluje osudovou ránu. Večer jsem v kotvišti. Párkař mne vítá shnilými párky.
83
