Krvavá romance Krutá láska také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Alice Moon Krvavá romance – Krutá láska – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Alice Moon se narodila roku 1978 v Madisonu ve Wisconsinu. Stala se tlumočnicí a pracovala pro různá zahraniční vydavatelství a noviny. Vždycky se ráda toulala po wisconsinských lesích a vymýšlela si příběhy. Na takové procházce vznikl i nápad napsat Krvavou romanci. Před dvěma lety se Alice přestěhovala za svým přítelem do Německa. Dnes žije v Norimberku a pracuje jako autorka a překladatelka. Krvavá romance: Díl 1: Polibek nesmrtelnosti Díl 2: Věčná touha Díl 3.: Spoutáni osudem Díl 4: Krutá láska
Čas je podivuhodná věc. Dokud jen přežíváme, jako by nebyl. Ale pak se náhle něco stane, a my necítíme nic, než právě čas: Je všude kolem, je i uvnitř nás samých. Proudí v našich obličejích, proudí v zrcadle, tepe mi ve spáních. A protéká i mezi námi dvěma. Nehlučně, jako přesýpací hodiny. Hugo von Hofmannsthal
Jedna Venkovské sídlo poblíž Londýna, 1877 „Opatrně, Henry, ať mu neublížíš!“ Chlapec se zarazil a nejistě pohlédl dolů, odkud se ozýval ten ustaraný hlas. Zachvěl se, když si uvědomil, jak vysoko nad zemí už je. Na čele se mu objevily kapky potu a musel se soustředit, aby samým napětím nesevřel pěst a nerozmačkal to křehoučké, co držel v ruce. Zhluboka se nadechl a pokusil se usmát. Dívka s dlouhými vlasy, které se leskly zlatě a rudě, oblečená ve světlých lněných šatech, stála na louce, obklopená spoustou květin. Ve večerním slunci vypadala jako třpytivý obraz složený z barevných teček, takřka průsvitný. Promnula si oči a znovu se zadívala vzhůru. Henry i z dálky viděl, jak se jí na dlouhých řasách lesknou slzy. Vypadají jako kapky rosy, pomyslel si s obdivem a něhou. „Prosím, Henry,“ zavzlykala dívka. Tón v jejím hlase způsobil, že se Henrymu sevřelo srdce. Nesmí ji zklamat, musí toho drobečka dopravit do bezpečí. Opatrně pootevřel dlaň a podíval se na malou červenku, která vypadla z hnízda. Měkoučké peří jí navlhlo Henryho potem. Přestala už ustrašeně pípat, ale srdíčko jí rozčíleně tepalo. Ne, Henry nemůže slézt dolů, což by nejraději udělal. Musí dál, ještě dál do těch závratných, snad nekonečných výšek. Chce to dokázat – nejen kvůli tomu malému hloupému ptáčkovi, který při příští bouřce možná vypadne z hnízda znovu, ale především kvůli ní, Emilii. Nesnesl ji vidět tak zoufalou a utrápenou. V takových chvílích mu vždycky bylo, jako by mu někdo vysál ze srdce všechnu radost, veškerý smysl života. Jako by jeho srdce nemělo proč tlouct, dokud se ona zase neusměje. Volnou rukou se přidržoval žebříku opřeného o kmen stromu a pomalu stoupal výš a výš. Větve starého javoru mu připadaly jako paže, které se k němu natahují. „Henry, milý, milý Henry! Za chviličku tam budeš! Už jenom pár příčlí! Opatrně!“ Chlapec zůstal stát na předposlední příčli a natáhl ruku k hnízdu. Uvolnil křečovitě sevřené prsty a pustil ten malý chomáček peří na svobodu. Okamžitě se ozvalo mnohohlasé rozčílené štěbetání a Henry si oddechl. Avšak teprve výkřik radosti, který k němu dolehl zdola, ho naplnil štěstím. Teď, když se konečně mohl držet oběma rukama, už mu výška tak nevadila. Omámený vlastním úspěchem slézal dolů po žebříku, třebaže se mu ještě třásla kolena. Dole ho Emilia samou radostí stáhla z poslední příčle a objala ho kolem krku. Smutek jí zmizel z tváře a její zářivý úsměv byl pro chlapce tou největší odměnou. „Děkuju ti, Henry, moc ti děkuju!“ Její hlas a její teplý dech u jeho ucha způsobily, že blaženě zavřel oči. Její hedvábné vlasy voněly po levanduli a její nahé paže se mu jemně obtočily kolem šíje. „Mám tě ráda,“ zašeptala Emilia. Její rty se na okamžik dotkly jeho rozpálené tváře. „Když jsi se mnou, cítím se v bezpečí. Ničeho se pak nebojím. Prosím, zůstaň se mnou navždycky. Nesmíš mě nikdy opustit!“ Henry zamžoural a zadíval se do jejích zelených očí, které na něj hleděly vážně a s očekáváním. Celé tělo se mu chvělo dosud neznámým slibným vzrušením. Pootevřel rty. „Děti, pojďte konečně dovnitř a umyjte si ruce! Za chvíli bude večeře!“ dolehl k nim hlas jeho matky. Už víc než sedm let dělala hospodyni londýnskému obchodníkovi Edwardu Wellingtonovi
a jeho rodině. Emilia sevřela Henryho ruku. „Prosím, Henry, slib mi to. Slib mi, že zůstaneš navždycky se mnou, abych se už nikdy nemusela ničeho bát.“ Naléhavost v Emiliině hlase chlapce mátla. Její šepot k němu doléhal jako neodbytná prosba, jako příkaz, který nesnese odporu. Navzdory svému rozpálenému tělu se náhle zachvěl zimou. „Emilie, Henry, kolikrát vám to mám opakovat? Kde zase vězíte? Tak už konečně pojďte!“ „Slib mi to, Henry!“ „Slibuju,“ zašeptal omámeně a chtěl vykročit po štěrkové pěšince k domu, když vtom ho Emilia znovu zadržela. „Co, Henry? Prosím tě, vyslov to! Co přesně mi slibuješ? Musím to slyšet! Teď!“ Henry měl sucho v krku. Polkl a nechápavě nakrčil čelo. Emilia ho mátla. Co to po něm chce? Proč tady a proč zrovna teď? Chtěl se jí zeptat, co se to s ní děje, avšak místo toho vzal opatrně její tvář do obou dlaní. Jeho rty pronesly ta slova samy od sebe. „Slibuju, že s tebou zůstanu navždycky,“ řekl a zdůraznil přitom každou slabiku, jako by skládal slavnostní přísahu. „Aby ses nemusela nikdy ničeho bát, aby se ti nic nestalo. Budu na tebe dávat pozor, dokud budu naživu!“ Vzduch kolem nich náhle jiskřil a vibroval, třebaže bylo úplné bezvětří. Emilia si ho chvíli zkoumavě měřila, snad váhala, nakolik řekl pravdu. Pak se však usmála a s úlevným povzdechem si položila hlavu na jeho hruď, na jeho srdce. Henry objal pažemi její štíhlé tělo a zíral do dálky. Cítil se jako v horečce. Znali se od doby, kdy jim bylo pět let, takže téměř celý svůj dosavadní život. Vyrůstali vedle sebe jako sourozenci, vyměňovali si tajemství, hádali se a zase usmiřovali a letní měsíce trávili společně tady, na nádherném venkovském sídle rodiny Wellingtonových. A přece Henrymu připadalo, že teprve tento zvláštní okamžik je osudově připoutal k sobě a dodal jejich vztahu zcela zvláštní význam. Skoro jako by dal Emilii slib, který ho s ní neodvolatelně svazuje a díky němuž jsou teď navěky nerozluční. A třebaže si Henry nic na světě nepřál víc než zůstat navždy po Emiliině boku, vmísil se do jeho náklonnosti k ní podivný pocit, který ho v hloubi duše zneklidňoval. Pokoušel se ten pocit pojmenovat, někam ho zařadit a pochopit. A když si náhle uvědomil, co to vlastně je, přísahal si se závanem špatného svědomí, že ten pocit, nepatřičný, nežádoucí a nepochopitelně dotírající, vyžene ze svého srdce. Nemá přece co dělat na místě, jež patří jen a jen jemu a Emilii. A on si dá dobrý pozor, aby ten pocit už nikdy znovu nevzklíčil a neotřásl jeho láskou k ní. Bude ho prostě ignorovat – onen tichý, varovný, bezpochyby bezdůvodný, ale přesto matoucí hlas strachu.
Dvě „Tak řekni už konečně, co se stalo! Kam se poděl, Henry? Chceš mi tvrdit, že už zase utekl? Takže ty jsi buď zrádce, nebo naprosté nemehlo! Pomalu začínám mít těch tvých výmluv a vytáček dost! Nedávno jsem tě přece varovala, vzpomínáš si? Tvrdil jsi, že si nemusím dělat starosti, že máš všechno pod kontrolou. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo k vzteku!“ Její zuřivostí zkřivený obličej nebyl ani centimetr od jeho a její oči se vztekle blýskaly. „Emilie, přece se ti to snažím vysvětlit,“ pokoušel se ji Jonathan uklidnit, i když sám měl nervy na pochodu. „Zamkl jsem ho, tady, v tomhle pokoji. Ale když jsem ho nechal na pár minut samotného, abych našel Sáru, nejspíš utekl oknem.“ Emilia se chytila za hlavu. „Není divu, ty idiote! Těch pár metrů výšky by nezabránilo v útěku ani obyčejnému člověku. Jak jsi ho mohl nechat zdrhnout? Copak ses vůbec nic nenaučil? A proč jsi mi to okamžitě nehlásil? Místo toho tady ještě celé hodiny jen tak bloumáš! Máš přece mobil, ne?! Co to s tebou je, prosím tě?“ Vypadá ošklivě, pomyslel si Jonathan už poněkolikáté během posledních týdnů. Emilia od svých šestnácti let ani trochu nezestárla. Přesto jí nenávist a touha po pomstě vymazaly z tváře veškerý půvab a zanechaly po sobě jen tvrdé, zahořklé rysy. Ani dokonalý make-up je nedokáže zcela zakrýt. Jonathan ztěžka polkl. Znovu ho zachvátil svíravý pocit viny, který ho trápil už víc než století. Nemáš se co divit, říkal mu ten pocit. Koneckonců jsi spoluzodpovědný za osud, který z Emilie učinil to, čím teď je – strašlivou, bezcitnou bestii... Opravdu to tak bylo. Nedával tehdy na Emilii dobrý pozor a v rozhodujícím okamžiku u ní nebyl. Příliš dlouho váhal, třebaže nebezpečí vytušil už několik dní dopředu. Vzpomínka na dívku, s níž si byl kdysi blízký, v Jonathanovi během let vybledla jako stará fotografie, která zapadla hluboko do zásuvky a postupně se vytrácí z paměti. Objeví se jen tu a tam, náhodně, aby připomněla ony dávné, bezstarostné časy. Jonathana přitom pokaždé bolestivě píchne v hrudi. V minulosti se stalo mnoho hrozných věcí a zlo přitom nabylo na síle. Neuchránil Emilii před neštěstím. Zlo se v ní pevně usadilo, vzklíčilo a rozvinulo se. Teď už je zřejmě nemožné jej přemoci. Teď už ohrožuje i tu, která si to zaslouží ze všech nejmíň. Jonathan se musí pokusit ochránit ji před Emiliiným slepým vztekem a pomstychtivostí. Dokonce i když to znamená zradit Emilii. Dokonce i když s tím padá všechno, co bylo dosud podstatou a smyslem jeho existence. Sára stojí za sebevětší úsilí a námahu. Pro ni chce zpřetrhat své bývalé závazky, slib vyslovený před dávnými časy. Pro ni chce začít ještě jednou od začátku. Úplně od začátku... Sáru musí ochránit, ať to stojí, co to stojí. Ocitla se v tomto ponurém a spletitém příběhu bez vlastního zavinění. Jonathanovi svou jemností a zároveň neohrožeností navíc trochu připomíná dívku, jíž před mnoha a mnoha lety daroval své srdce. A svůj život... Tehdy v Anglii... „A kde vězí ona?“ zasyčela Emilia, jako by mu četla myšlenky. Třebaže okamžitě věděl, o kom mluví, povytáhl tázavě obočí. Získá tak trochu času. „Nedělej blbečka! Sára, přirozeně. Tvoje malá sladká Sára, která na tebe ovšem kašle, protože se pořád slepě žene za tím zrádcem.“ Emilia se jízlivě uchechtla. „Je Sára snad s ním? Utekli ti dva společně?“ Jonathan zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne. Už jsem Sáru několik dní neviděl. Možná někam odjela se svou mámou.“ Položil Emilii ruku na rameno. „Já do Sáry nejsem zamilovaný, Emilie, to si jenom namlouváš. Jo, přiznávám, určitou dobu mě to k ní táhlo, flirtovali jsme spolu
a jednou nebo dvakrát jsme se sešli, ale to je všechno.“ Jonathan věděl, že to nezní dvakrát věrohodně. Emilia ho zná déle než kdokoli jiný a pokoušet se ji obelhat je stejně marné jako nebezpečné. Nic na světě nenávidí víc než pocit, že ji někdo vodí za nos. Emilia nasadila znechucený výraz. „Tyhle pohádky si povídej někomu jinému,“ opáčila podrážděně a setřásla jeho ruku. „Já už ti nevěřím, Henry. Už ne, když jsi teď znovu překazil náš plán. Kdo ví, co se ti odehrává v hlavě, vždycky jsi byl divný.“
