Jan Neruda: BALADY A ROMANCE

Jan Neruda: BALADY A ROMANCE

Volím slovo prosté, chci tu báji vypravovat, z úst jak lidu roste.

BALADA PAŠIJOVÁ Byla rada kol božího trùnu svolána, by Satan mìl svou vùli. Slétli andìlé se z nebes konèin, vzlétl také Satan Šumnì zdùly. A Bùh kynul. Bylo ticho, ticho. „Satane, nuž prones slovo svoje!” Andìl dìsu uklonil se pánu: „Pozdravena koruna bud’ tvoje! Vznáším žalobu pøed tváøí’ nebes, žalobu na tebe, Hospodina, žes dal zrádnì lidstvu na spasení královského Mariina syna. Dals mnì lidstvo darem za høích jeho, bych je spoutal žalem, vìènou nocí, zželel se ti zas lidstva toho, a ty sahᚠna koøen mé moci!” -

„Dávám syna svého jediného, jeho život lidstva za spasení. Není, Satane, to cena plná?” Satan volá: “Není, Bože, není!” „Nuže pøidej ty, a pøidej dále každý andìl, co jich po mém nebi, muk mu velkých, nežli na køíž smrti pøibijí ho studenými høeby!” Vystoup Cherub: „Dej mu v kalich nevdìk,, onen nevdìk, jenž až k nebi køièí, že ti, pro nìž mladý život dává, sami ‚Kamenuj!‘ a ‚Na kø힑 øièí!” Vystoup Seraf: „Dej mu bolest onu, která srdce bodá nejlitìji: ti, jež k sobì vinul nejtoužnìji, že ho zalhou, zradí, opouštìjí!” Vystoup Trùn: „Nech pocítiti jeho, že ho opustilo celé nebe, nech ho zoufat, žes i ty odvrácen, a že ztratil, Bože, také tebe!” A Bùh kynul: „Satane, ty slyšíš! Je to dosti lidstva za spasení?” Andìl dìsu rozpøáh køídla chará, volá nebem: „Není, Bože, není!”

Jedna bolest nad bolesti všechny, jedna muka nade všechna muka pod køížem stùj matka, by syn vidìl, jak to její srdce hoøem puká!

BALADA HORSKÁ „Øeknìte mi, babièko má, cože rány svírá, po èem èlovìk, tìžce ranìn, pøece neumírá?” „Rány hojí odevøené na tom lidském tìle jenom èarodìjná jarní šáva z jitrocele.” „Øeknìte mi, babièko má, co se dobøe dává, je-li ochoøelá hlava bolestí až žhavá?” „Na tak tìžký úpal hlavy pomoc jiná není nežli mladé jarní listí z lesní jahodeni.” Dítì z chaty vyskoèilo, do sousedních polí „Daruj šávy, jitroceli, na vše, co kde bolí!” Z pole spìchá ku lesinì, pøes trní a hloží „Dej mi to své listí, jahodino boží!” Co kde chtìlo, rychle mìlo, ke kostelu bìží: na køíži zde pøed oltáøem Kristus rozpjat leží. „Potírám tvá svatá prsa, myju bok tvùj svatý, tìlíèko zas uzdraví se, Ježíšku mùj zlatý kladu èerstvé listí lesní na hlavu a líce, nebude ti hlavièku tvou bodat úpal více!” Nad kostelem velké zvony do vùkolí zvoní, lid se sbíhá, v prsa bije, zázraku se kloní: jak to dìtská duše snila, vùle boží vyplnila. Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele, nemá rány ve svém boku, nemá trnu v èele, bílá lilje v ranní záøi po celièkém tìle.

BALADA DÌTSKÁ Matka zdøímla na úsvitì. Dítko vyjevenì hledí – v nožièkách mu Smrtka sedí. Malá Smrtka, sama dítì, na hlavièce vìnec bílý, ve košilce drobné tílko, v ruèkách drží hravé sítì jako k honbì na motýly. A ty ruce jako hùlky, žluté jako z vosku èílko, místo oèek modré dùlky. „Pojï dìátko, pojï holátko, na chvileèku, jen nakrátko! Zahrajem si na Hélice andìlíèkùv pøi muzice co dvì bílé holubice.” „Matièka mì nedovolí, a mne tìlíèko tak bolí!” „Pojï dìátko, holoubátko! Pøišla jsem ti ku pomoci, nemoc nemá více moci, venku ve andílkùv kùru poletíš až k nebi vzhùru.”

„Matièka mnì jíti nedá myslím, že už hlavu zvedá.” „Pojï dìátko, pojï babátko! Posílá mne Jezulátko, posílá královna nebe, abych pøivedla jim tebe, posílá mne ta tvá svatá: ‚A už jde má dcerka zlatá!‘ ” „Pojïme, pojïme - ale zticha, a se matièka nevzbudí! nìco tìžkého ji trudí, i když døímá, tìžce vzdychá, òadro bolestnì jí skáèe, a když vzhlédne, ihned pláèe.”

BALADA ÈESKÁ Žil jednou, v Èechách smavý rek, vám známý rytíø Paleèek: on samý šprým a nápad byl, rád dobøe jed a dobøe pil, a lidem dobøe èinil. Rád jed a pil, jak povídám, však ještì nìco dodat mám: on též rád bloudil po Èechách a pak byl vždy jak v mátohách a nevìdìl, kde stojí. „Nu, nu” - kdys zaznìl náhle hlas „pan rytíø je už ve snách zas?” a Paleèek jak pøimražen! Aj pøed ním kolo bujných žen, a vprostøed Vesna sama. „Jen neboj se, tys celý muž, ty se mi ze všech líbíš - nuž mé slovo k smìlosti tì zve, rci jakékoli pøání své však vtipnì jen a hbitì!” Již rytíø bez všech rozpakù si hodil hlavou: „Tedy øku a prosím: až bych jednou zdech, mne výroènì vždy ožít nech, na osm dní - to zjara!

Když svìt zas jednou krásným je, když zem se celá rozsmìje, pak, Vesno, milostiva buï, na osm dní mne jenom vzbuï!” A Vesna kývla: „Staò se!” Od èasù tìch, dìj se co dìj, Fialek vùní budí jej, slavíkùv ven jej volá hlas, pan rytíø vstává bujný zas a rozkroèí se krajem. Kraj èeský, jindy smuten, tich, je pojednou pak samý smích, a celý ten nᚠèeský svìt je samý zpìv a samý kvìt však krátce jen, ach krátce! Vždy umluvil se rek nᚠs ní jen blažených vždy osm dní! Pak vrací se zas v dumnou øíš, a Vesna dá mu medu èíš on opiv se zas usne.

ROMANCE O ÈERNÉM JEZEØE Starý motiv Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná! Les kolem tichý, temný jako myrta rmutná, bøeh zadøímlý a po nìm mech jen roste hnìdý, a je-li v mechu kvìt, je jako z vosku bledý. Zde není vèelek šum, zde není zpìvný pták, jen šedý dravec nìkdy v prázdné výši kráèe, a zní to v ozvìnách hor kolem truchle tak, jak v dáli náhlý škytot z dušeného pláèe. Mùj zrak, sny opleten, se v èernou vodu vrývá ta nezmìrná tùò, ta nìco dole skrývá! Snad èeská pohádka tam, z krajùv vyhoštìná. Snad dávných bohù kruh ta kryje sklená stìna. Snad dlí tam èeských našich hrdin slavný tem Vy bohorovní, úžasní vy hrdinové, již na vás zapomnìla sirá èeská zem a zapomnìlo všechno pokolení nové! Ti kdyby zaplakali pro národu hoøe, to èerné jezero by vzrostlo v èerné moøe, ti kdyby z živých prsou vzdechli, pozaštknuli, svým vzdechem jezero by z bøehù vymrsknuli! Ach nekliden je asi pod vodami sen a porván vzdechy tìch, již spolu dole leží, však jsou to umrlcù již tiché vzdechy jen, a povrchem to jako lehký mrazík bìží.

Snad podsvìtí nás všech zde v podjezerním šeru. Já zíral k horám kdysi v letním pološeru a zøel, že lesní strání, hlubnou v skalách slují kés divné postavy jak voje sestupují. Ne lidské podoby, jen proutky mlhy spíš skrz kmeny tiskly se a s vìtve k vìtvi nesly, než oko dostøehlo, již byly blíž a níž, až jako šedý oblak na hladinu sklesly. Ach smrt jich sílá dennì od živoucích stolu, že nestaèí noc celá k podsvìtí jim dolù, a ranní hodiny když bílé svìtlo tkají, ty zbylé stíny v lesy kol se utíkají. Ba kdykoli jsem vstoup v tìch èerných lesù lem, hned divné šepoty jsem slýchal v krokùv ruchu a v náhle nepokojných tepnách cítil jsem, že na mne z tmavých houštin zírá oko duchù. Jen nahni se a zøi ty hnìdé rostlin nitì, jak pod vodou se pøedou v pestøe krásné sítì tam musí nìco být, v té vodì nezèeøené, a musí se cos krýt v té tùni nezmìøené! Jak lehký byl by skok, jak mìkký dolù pád, a èlovìk pøistoup by ku èárných bájù kolu já vím, já pevnì dím: tam musí nìco spát, tam musí nìco být - a mne to táhne dolu.

ROMANCE O KARLU IV. Král Karel s Buškem z Vilhartic ted’ zasedli si k dubovému Btolu ti dva už pili mnohou èíši spolu a zapìli si z plných plic. „Nuž dej sem zlaté èíše, páže, a nalej vína - dolej výš dnes, pane Bušku, èehos zvíš!” král Karel vesel káže. „Zde po tom vínì, Bušku, slyš, domácí slunce naše vloni hrálo to první víno, které v Èechách zrálo aj tedy vzhùru, pijme již!” A pili - král však náhle prsknul – „To že je víno? tenhle kvas? Vždy køiví ústa, láme vaz!” a zlostnì rukou mrsknul. „Eh - vezu révu z Burgund sem,” král dál a dál si v zlosti svojí vede, „a takovouhle peluò mnì z ní svede ta velebená èeská zem! Jsem pøesvìdèen, když broskve vsadím, že sèesám trpké trnky z nich, a chceš-li klidit pustý smích, zde rùže sázet radím! Však jaká zemì - taký lid!

Vás kdyby uèit chtìli všichni svatí, zda všimnou si jich Èeši palièatí buï svatý rád, když není bit! Jak bych zde mlátil otep slámy! Nech chci co chci, za krátký èas Se všechno jinak zvrtne zas mám to já bídu s vámi!” Pøec zase èíši k ústùm zdvih, a napiv se své velké dobré oèi ted’ kradmo pøes stùl po soudruhu toèí, ten však je jako pìna tich. Jen - aby marnì nezahálel pan Bušek máèel zub a pysk a víno ku pùnebí tisk a po jazyku válel. „Ba je to bída,” dìl zas král a rychle zavdal sobì vína znovu, tak rychle, jak by bránil zlému slovu; však kolem úst již úsmìv hrál. „Mám žízní umøít? - Na mou víru, tys oslep, páže - nevidíš, že pøede mnou je prázdná èíš? A dej mi dobrou míru! Pij, Bušku - již se nezarmu a poslyš, co ti král tvùj moudrý praví: mùj jazyk je jak známo vybíravý a našel již v tom vínì chu. Víš - zkoumat tøeba, Bušku milý,

to víno má svùj zvláštní ráz, zprv trpké, ale milé zas my, myslím, s už vpili!” „Nu vidíš, králi: tak nᚠlid! Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se však kvìte po svém, v osobité kráse -” teï pøerušil svùj náhle klid hned rozveselen Vilhartice „ach pøibliž k tomu lidu hled a pøitiskneš svùj k nìmu ret a neodtrhneš více!” ”

ROMANCE O JAØE 1848 Èas oponou trhnul - a zmìnìn svìt! Kam, kam padlo lidstvo staré? Ej kamkoli tázavý letìl hled, vše nové, tak mladì jaré! A ve vzduchu šumìla divná báj a pìl nám ji sad, pìl ji haluzný háj, i pìl nám ji údol i horstva tem, a pìla ji celá nám širá zem a pìli jsme: “Volnost - volnost!” Tak lesklá teï èela, tak kyprý ret a pohled tak vlhce øásný, krev na rubín mladla, sval zmìnil se v kvìt a každý byl èlovìk krásný! Nám ve jedno splývala noc a den, den samá byl tužba, pln záøe sen my chvìli se, nevìdìli oè, my smáli se, nevìdìli proè ach pøíznaky první lásky! Jak ku svatbì hluknul se mužstva roj, druh druhovu ruku tøímal, a jásavì kupøedu šel ten voj, by osud i v dìla høímal. Kde klobouk, tam péro, kde bok, tam zbraò kdo tyranem, prchni, chraò se, chraò, je ztracen, kdo ve smích by statnost bral, z tìch každý by stokrát život dal „Za národ i lidstvo celé!”

I pøíroda všude se leskla kol, den každý jak vyhejèkaný, mìl modrouèkou na sobì kamizol a zlatem byl obetkaný. Kraj celý jak bálová síò se skvìl, kdes pod zemí hudba, vždy tanèil, kdo šelsám pánbùh nás pokynem k tanci zval a blažen se nad námi usmíval: „Nuž koneènì lidmi tedy!”

ROMANCE ITALSKÁ Ugo Bassi, mnich a republikán, chycen Rakušany, vydán Øímu; odsouzen jest k ztrátì posvìcení a pak k smrti v sedmi pušek dýmu. Vyvedli ho, ètverhran rozstavili. Katan knìz naò vskoèil jako sanì, hrubou cihlou drhnul šíji jeho, drhnul do krve mu jeho dlanì. „A teï jdi - a kIepej na nebesa,” dí pak katan knìz ve pustém smíchu, „nepozná víc Kristus sluhu v tobì, jak ty jeho nepoznᚠv svém høíchu!” Pušky cvakly. Mnich se náhle vzpøímil, hrdì na prsa své ruce loží -: „Myslíš, že se tobì, bídný cháme, zjevila kdys svatá vùle boží? Však mne pozná Kristus, pozná mžikem, jak já mžikem jeho, mistra ctného: podle lidstva rekù kolem nìho, praporu dle nad ním èerveného!”

ROMANCE HELGOLANDSKÁ Bouø žene koráb u divokém bìhu. John lampu klamnou k skále pøivìsil a dí: “Bùh žehnej bøehu!” A koráb k svìtlu žene se a v trysku se náhle pøes úskalí pøekotil, a stìžnìm vìzí v písku. John zavejsknul si ve syèící pìnu: „Má dceruška si chystá veselku, dnes pomohu jí k vìnu!” A èlunek jeho jako liška bìží po tìžkých vlnách tam, kde zvrhlá loï jak èerná rakev leží. John nenavykl marnì tratit èasu, Svou sekyru hned v koráb zarazil, Vtom z nitra doslech hlasu. „Jen pospìš, pospìš!” zní to dutì zdùly, „a všeho zboží pùli dostaneš, i všeho zlata pùli.” John naslouchá a vytøešuje zraky „Aj pakli jedna pùle bude má, to bude druhá taky!”

A rychle s èlunkem ku bøehu uhání. Po celou noc se k lodi nevrátil, až teprv po svítání. Až po svítání, v bílé ranní dobì zas sekyru svou v koráb zaráží, a uvnitø již jak v hrobì. Již voda otvorem si cestu klestí, teï vyhoupla si první mrtvolu, John rychle po ní pìstí. Tváø mrtvou k sobì obrátil: „Eh kletì! je po svatbì - já tady za vlasy mrtvého držím zetì!”

BALADA ZIMNÍ Èarodìj šel po silnici v mrazné zimní chumelici, došel k šeré šibenici. Šibenice trojram lysý, na ní tøi zlodìji visí. Usednul. „Zde dobré bydlo. Máte, hoši, pìkné sídlo! Ale teï už honem dolù, ponoclehujem tu spolu!” Zaklel, máchnul rukou v kole, hup! a již jsou všichni dole. Zasedli kruh ve pøíšerný. Hlavy sobì napravují, mistra chvalnì pozdravují. První jako pes je èerný, kde ramena, tu kolena, brada vìky neholena; druhý s hlavou rozsochatou, s nohou døevem podepjatou; tøetí - pánbùh budiž s námi! celý nahý - v oèích ledy, po tváøi je jíním šedý a po tìle støechýl samý. „Vzkøísil jsem vás, dále žijte, tropte dál svou lotrovinu, za to mnì dnes posloužíte.

V šibenice noèním stínu pospolu se pobavíme, vínem zpijem, povyspíme. Vzhùru, sneste, èeho tøeba, jeden peøin, druhý chleba, tøetí vína - kapka staèí! vzhùru, lete, plémì straèí!” Vzlétli jako hejno ptaèí. Vzduch jen hvizdnul. divým letem a již první snes se zpátky. „Nesu polštáøíèek malý, uzmul jsem jej vdovì chudé churavícím pod dítìtem; trochu na nás bude krátký –” „Však ho na nás dosti bude!” mistr tovaryše chválí; øíká slova, statek množe: už tu ètvero mìkké lože. Nad hlavami teskné vání, jako dálné žalování. A již, je tu nazpìt druhý. „Nesu, víno, šel jsem zchytra na skøíò kostelního sluhy, mìlo ku mši sloužit zítra; jenže je ho málo trochu –” „Staèí nám, mùj dobrý hochu!” Mistr øíká svoje bludy, a již vína kolem sudy. Ve vzduchu to laènì huèí, jak když šedí vlci skuèí.

Tøetí tu a volá v plesu: „Svìcenou ti hostij nesu! . Vyrval jsem ji knìzi ctnému, Nes ji k smrti nemocnému na poslední posilnìní!” ” „Dobrý chléb, když jiný není -” Hrom v tom bouchnul. Co se dìje? Zem se pod nohama chvìje, vzduch jak hlína, plný chmýru, vše se toèí v náhlém víru, co kde leží, co kde stojí, vzhùru dolù lítá v roji, a ti ètyøi v divém kùru letí jako plevy vzhùru. Ještì zavzdechnutí táhlé, a zas ticho, ticho náhlé. Zimní ticho. Pøišlo ráno, s nocí den se plavì mísí, nad silnicí trojram lysý, na nìm ètyøi chlapi visí.

BALADA STARÁ - STARÁ! Rukama lomila, po bøehu chodila, Na kámen poklekla, dceru porodila. „Chceš ty, matièko má bledá, bych ti rybek nalovila?” - Jak bys sítì rozhodila, vždy ses sotva narodila! „Chceš ty, matièko má bledá, bych si plinky vybílila?” - Zanech plinek, dlouhá cesta, èas, bys sobì popílila! „Vlna s vlnou v rozhovoru, mám se po vodì dát dolù?” - Po vodì se dáme spolu, zastavíme mlýnská kola, aby mladý mlynáø vìdìl, kdo ho pøed soud boží volá! -

BALADA TØÍKRÁLOVÁ Pøi sterých dìtí vøískotu a lidských houfù hluku, pøi mocném kotlù víøení a táhlých trubic zvuku tøi králi vjeli v mìsto Betlehem. A øekli lidem: „My jsme pøišli sem, by hlavy naše pánùv pøed pánem se uklonily, a bychom slzu radosti zde spolu uronili.” Hned mìstem zas se berou dál, až k chudobnému stáji, tam s velbloudù svých slézají a øadou poklekají, a mezitím co služebníci vchvat po zemi rozstírají s dary šat, král øeèník zvolený - ten, jenž hned první s kraje kleèí svou úctu svatým pronáší, to tuze pìknou øeèí. Pak druhý lichotivì dí: „Ó matièko ty jasná, jakž je to dítko pùvabné - již oèièka ta krásná to vìru celý panímámin zrak!” A tøetí k Josefu dí právì tak: „No je to radost nad radost - jakž, ctìný pane mistøe!” Však Ježíšek kýv z jeslí prstem svým a pravil bystøe: „Vy králové jste pøišli sem, že já jsem ještì dítì, vy apoštolùm svobody se kdys ukláníte: však až já ponarostu v celý muž, a žákù pùjde za mnou houfnì už, hned sestrèíte hlavy své pak v strachu dohromady a budete i tupých od biøicù brát rady.

Ted’ pøišli jste sem s poklonou z té svìta nìkde dáli, a sypete mi zlata lesk a kadidlo i chvály, pak - byste zachovali zlatou svou mnì korunu necháte trnovou. a k poslední mé cestì skalní ku Golgatì z vás tøí se nedostaví žádný - dím to svatosvatì!” Král øeèník s èela korunu si honem k uchu šoupnul, rád øek by nìco, neví co, a zdá se mu, že zhloupnul. A nato v tajený se dali šept, druh druhu ve královské ucho rept: „Že z tesaøky je pøece jen, on každým slovem jeví!” To ví se: pøišli se slávou - jak odešli se neví.

ROMANCE STÌDROVEÈERNÍ Petr usne, sotva lehne; Sotva usne, sen se zvedne: náhlé svìtlo po krajinì a tak jasno jako ve dne. Petr celý vyjevený, Rodinu zøí v prostém stáji, dítì zrovna sluncem záøí v Petrovi až dech se tají. Vzduch je plný andìlíèkù, Tøpytí se a køídly šumí, každý zpívá haleIuja, krásnì, jak jen andìl umí. A hle, od vesnice spìchá všechen lid s radostnou tváøí, napøed muži, staøí, mladí, v èele naši muzikáøi. Vašek velký buben tluèe, Matìj troubí, Martin hude, Vojta na klarinet píská, Kuba mìchem bas jim dude. Aj ti hrajou - jako nikdy! Tváøe dmou se, lítá ruka písnièka tak mlasknì skoèná,

že až Petru nohou cuká. Zmlkli. Z øady vystoup Brichta, vyšòoøený, oholený, býval kaprál u hulánù, dnes je øeèník vyvolený. Postavil se, salutuje, hrubì spustil: „Kriste pane, my nevíme, co je psáno, ale víme, co se stane. Ty jsi - já jsem - ba jsme všichni povídáme - k boží chvále -,” vtom se zajik - jazyk strnul a nemùže o hles dále. Ruka v úzkostech se svírá, ret se jako lupen chvìje „Tys to vyved!” Petr nahlas ze sna hulánu se smìje. Ježíšek však milostivì: „Všichni jste mé hodné dìti, vaše duše po skonání hupky na nebe si vletí.” A teï houfnì zpívajíce pøedstupují hospodynì, podávají v pytlích, koších, dobrého co po dìdinì.

Máslo, jabka, marcipány, plátno, šátky, vìci steré, Maria jim pøikyvuje, Josef od nich dary bere. „Co je tohle?” Petr náhle poulí svoje oèi šedé. Dvanáct panen tøináctou si na rùžové pentli vede. Dvanáct panen, dvanáct rùží. „Dìátko ty nejjasnìjší, pøivádíme Andulièku, že je z nás všech nejkrásnìjší.” „To si myslím!” Petr mruèí. „Andulièku k tobì vedem, aby za nás všecky dala hubièku ti, jako s medem.” Andulièka pøistupuje, sotva ale hlavu níží, Ježíšek už ruèky svoje kolem její šíje køíží. Jak se smìje, jak ji hladí, jak se k Andulince tulí sotva dostal polibení, už zas znovu rtíky špulí. Petr sebou hází, bruèí,

jako medvìd když se brání: „Matka na to mlèky hledí?Je to pìkné vychování!”

BALADA MÁJOVÁ V bílé míse vodu vaøí s úzkostlivì bdìlou tváøí pìkná holka, lepých tvarù. Voda v míse v plném varu, bubliny jak v dešti chrlí, a jak holka varu slouchá, voda kloktá, syèí, chrèí, jak když cvrèek v hroudách cvrlí, jak když oknem bzuèí moucha, jak když v dálce povoz hrèí. Houkla pùlnoc. Holka klekla, prsten rychle s ruky svlékla, hodiIa jej varné v lùže. „Svatá panno Petronilo! Dnešní májové své noci mᚠnᚠosud ve své moci, èiníš, cokoli Ti milo prosím, prosím, dej mi muže! Zajisté že muže svého každého z tvé ruky beru, nepøedpisuju ti vìru, svatá panno, nevybírám, nemysli si, že se vzpírám jen ne, probùh, zrzavého!” Z mísy vrch se páry valí, a jak holka blíž se, kloní,

z páry líbeznì to voní jako støíbrem z dálné dáli: „Vidíš, holka, mám tì ráda! Ve kostele ráda bývᚠtenkým hlasem ‚Ave‘ zpíváš, dala bych ti kamaráda ale koho dát ti, koho? Je vás ve vsi trochu mnoho zbyl jen hajných synek chudý, a ten je jak liška rudý; sivé oèi jako liška, tìlo vychrtlé jak tøíštka, a je – ” „Dej mi tedy toho!”

BALADA RAJSKÁ Šla Maria, šla do ráje, kdo ji potkal, pìknì klekl, uklonil se, “Zdrávas!” øekl. Jenom svatá Eližbìta nepoklekla, nezdravila; Maria se zastavila. „Poslouchej ty, copak je to? Vypadᚠjak neduživái tvá záøe celá køiváoko mdlé a chùze líná vždy jsi jako umuèení, což ti v nebi zdrávo není?” Svatá s výèitkou se staví, kysele dí: „Bože milý, já mám strašnì dlouhou chvíli!” „Dlouhou chvíli, dlouhou chvíli! Každá patronka své lidi opatruje, v lásce øídí – kohopak jsem tobì dala?” Svatá zdvihá oèi èerné a dí smutnì: „Ženy vìrné! Pìt set let jsem zde už svatou, hledím, pátrám, jak se sluší, nemám ještì jednu duši. Jenom jednou pøišla zpráva, že kdes v Èechách žena jistá je jak andìl vìrná èistá: než však zrak mùj sletìl dolù na ochranu její ctnosti bylo už zas po vìrnosti!”

BALADA O DUŠI KARLA BOROVSKÉHO (Zpola, ano i zcela národní) Po luèinì z a vzdechù šly dvì duše v pilném spìchu. Za nima pak tøetí duše, høíšná duše, tìže kluše. Když až k ráji dostupaly, na dveøe tam zaklepaly. „Vstaòte, Petøe, s klíèem jdìte, kdo to tluèe, pohlednìte. ” „Pane, jdou dvì dobré duše, za nima však høíšná kluše.” „Dvìma dobrým pøístup dejte, však té høíšné nic nedbejte. Ukažte jí širou cestu, kudy k pekelnému mìstu.” Sotva všichni svatí spolu k zlatému zas sedli stolu, už zas znìjí pádné rány buch, buch! od nebeské brány.

„Vstaòte, Petøe, s klíèem jdìte, kdo to tluèe, pohlednìte.” „Je tu zas ta duše høíšná, zarputilá, tuze pyšná, opírá se celým tìlem, do vrat našich buší èelem.” „Hned ji odtud vyprovoïte, do propasti mnì ji shoïte. Hoïte ji tam vlastní rukou, a se setká s pekel mukou.” „Ne tak, ne tak, milý synu, odpus høíšné duši vinu!” „Zeptej se jí, matko milá, dobrého co uèinila! Kolik svátkù posvìtila, kolik pátkù postem ctila, zdali také modlitbièku posílala ku nebíèku?” „Já jsem svátkù nesvìtila, ani pátkù nepostila, jenom jednu modlitbièku poslala jsem ku nebíèku.” -

„Tedy duše, pìknì klekni, modlitbièku svou nám øekni!” „Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi Èechy ruku, by nám Bùh dal, co dal tobì, nᚠby jazyk neshnil v hrobì!” Usmál se pán Ježíš trochu: „Inu - je to divné, hochu! Ale pøec ta modlitbièka pomáhá ti do nebíèka. Sedni vedle tamté vdovy, a ti, zaè sem pøišla, poví.” „Almužny jsem grešli dala, nebešankou jsem se stala. Grešlièka, almužna malá, do ráje mnì pomáhala.”

BALADA O POLCE Dle vzdáleného motivu Na návsi je pøeveselo! Polka sedí v zlatých saních, Pøed nimi dva vraní konì, plno pestrých pentlí na nich, nad nimi jak v mladém jaøe tisíc písní vzduchem jásá, kolem nich se tísní, víøí, skáèe, plesá veská chasa. Polka sedí v zlatých saních, chce až k vzdálenému mìstu „Nuže, jeï už, milá polko, šastnou cestu! Ti se budou v pyšném mìstì, co to pøišlo ze vsi, dívat, budou nožièkami šoupat, boky vzpírat, bujnì zpívat!” Polka jede - polka jede. Hlasnì bièem svojím práskla - je to cesta, je to jízda! Pod sanìmi sníh si zpívá, po stromích kdos písnì hvízdá, kámen radostí se válí, ba i tamta hora šedá bok si skalnou pìstí vzpírá, podle taktu hlavu zvedá. A ta polka - je to holka! Je-li pak kde druhá v svìtì, V oèích hvìzdièky jí hoøí, po tváøích jí rùže kvete, veselostí v mladém tìle každá žilka jinou hraje, vìènì je jí do zpívání, do skoku a do mumraje. Polka jede - polka jede. Dofièeli pozdì k mìstu, koníci už samá pìna ej jakž veèer mìsto smutno! Vrata zimnì pozamèena, námìstí jak vymeteno, ulice tak hluše pusty, pod støechami tma jak v pytli, nad støechami mlhy husty. Polka na zem seskoèila, sníh si s lesklých tváøí stírá „Což tu není nikdo kolem, kdože hostem odevírá?” rozhlídla se po staveních, pøistoupila ku okénku,

uvnitø hlas se ozval hrubý: “Kdo to na nás klepá venku?”Polka jede - polka jede.”“Slyšíš, ženo, polka jede! Vejdi dál mùj milý hosti, doufám, že ti dùm nᚠcelý bude ihned po libosti! Hned tu budeš jako doma: mladý muž a žena mladá, pod krovem nám dudy visí, strop se z samých houslí skládá; stìny plny klarinetù, v každém koutì basa bruèí, dvéøe do noty nám vržou, kamna k tomu fagot huèí. Honem, ženo, pospìš mìstem, sezvi bohaté i chudé, sezvi nám sem staré mladé, ohlašuj a zvìstuj všude: Polka jede - polka jede!” Pøišlo k polce mìsto celé! “Pìknì vítám,” chudý øekl, bohatý vzal klobouk s hlavy, král i korunu svou smekl. Jak se polka roztoèila, král chyt králku, kníže knìžku, Josífek vzal Kaèku za pás, Toník kýv si na Anežku. Hej ten výskot, hej ta vøava! Tisícùm se svítí oèi je to pøelud nebo pravda – vždy i svìtnice se toèí stìna sem tam otáèí se, kamna sem tam potácejí, lavice se nadzdvihují, trámy v stropì obracejí polka jede – polka jede!

BALADA O SVATBÌ V KANAÁN Po celém Kanaánu víøí svatby ruch! Šest dní tu byli s rozmarýnou vycházeli zváèi a poslíèkové až se prohýbali pod koláèi, však zato sešel se též slavný hostí kruh! Vždy dostavil se, slyšte, s Matkou svou sám Pán, ten slavný kazatel, jenž vyšel z Nazaretu a lidé kývali a šlo to od rtu k retu, že nebylo tu ještì také svatby, co je Kanaán. Kol domu žen je žádostivých jako much, a každá živì povídá a každá ráda slouchá, co na vozy se naloží pak nevìstina roucha, a pøitom nechat mùže každá zrak i sluch. A zase, jaký náklad na hostinu dán, pec chlebovou že po mìsíc již topí dennì, ba pìtkrát že ji topily jen na peèenì, a výsluhy že uchystáno je pro celý Kanaán. Pak zvìdavy zas k oknu obracejí tváø: jak ženich uvnitø hledí ostýchavì, jen jak kradbí svou na nevìstu, jež tu trùní vedle starosvatbí; jak nevìst je krásna, samá zlatá záø, a v štìstí nìmá, jak by ret byl ukován; jak družbovi, když družièce své mlsku nese, se èerné oèi svítí, ruka jak se tøese snad brzy zase uzøí novou svatbu rodný Kanaán! Vtom náhlý køik a již jsou ženské v jednu hrst!

Byl šíbal starosvat všem zevlujícím ženám venku potajmo ostrou jehlou pøišil sukni na sukénku, pak hrnek s vodou vzal a jak by nì chrst! Ty chtìly uskoèit, kde bezpeènìjší stan, však v klubko sešity jak zbìsily teï skáèou, a tanèí, hulají, až všecky smíchy pláèou, a bujný vøískot jejich pøes celièký letí Kanaán. Však také hosté vnitø pojednou mìní vzhled Vždy po stolech se šeptem nese nevítaná zpráva, Že mimo nadání se v džbánech vína nedostává, a každý, náhle žízniv, mrzut vìsí ret, Též pannì Marji apoštol to sdìlil Jan. Ta dí však: „Ticho - ticho! Povím já to synu, a co vám poruèí, vy rychle dbejte èinu, a starý rozveselí se nám znovu zase Kanaán.” I ptal se Ježíš: „Zdali prázdné štoudve mám?”„Šest prázdných zde!” - „Nuž ze studnice vody do nich vlejte, a každá k pøetékání plna, pøitom dobøe dbejte, a pøineste je sem, nech já jim požehnám. Teï panu starosvatu první dejte džbán!” A starosvat již rychle po plném si sáhnul, a napil se a v udivení ruku vzpøáhnul: „Aj, takového nikdy vína neurodil, Kanaán!” A již zas ozdobných mìl øeèí dost a dost: „Nuž, páni muzikanti, nástroje své sesbírejte a vemte dobrou notu si a pìknì vivat! hrejte a žije s matièkou svou pøevzácný nᚠhost!

Nech brzy má svùj dùm a pøi nìm pole lán, A v domì hospodyòku, krásnou jak to kvítí, jež ve dne myrhou dýše, v noci hvìzdou svítí a my pak všichni vzpomeòme si dnešní svatby v Kanaán!” Je ticho kolem. Matka smutnì hledí v klín, je vidìt, zlá že tucha dobrou duši její tísní, a proto každý na starosvata se tuze pøísní a zvìdav èeká, co as prosloví teï Syn. Však úsmìvnì svùj okøín s vínem pozdvih Pán: „Tuš! páni muzikanti. Raètež všichni píti kde dobøí lidé jsou, je vždycky dobøe býti já dím, že vìènì vzpomínáno bude svatby v Kanaán!”