Příběh spisovatele Klára Brůnová
Z českého originálu Příběh spisovatel Odpovědná redaktorka Jana Pátková Grafická úprava Jana Pátková Vydalo nakladatelství: Pátková Anna – Santini 3. 7. 2015 eknihysantini.huu.cz Vydání druhé
ISBN 9788088014362 (pdf) ISBN 9788088014225 (epub)
Obsah Kapitola Kapitola Kapitola Kapitola Kapitola Kapitola Kapitola
1.........................................................................................................7 2......................................................................................................18 3.....................................................................................................30 4...................................................................................................44 5....................................................................................................54 6.....................................................................................................63 7....................................................................................................70
Kapitola Kapitola Kapitola Kapitola Kapitola Kapitola Kapitola Kapitola Kapitola Kapitola
8........................................................................................... .78 9.....................................................................................................89 10...................................................................................................99 11....................................................................................................108 12....................................................................................................117 13..................................................................................................128 14..................................................................................................138 15..................................................................................................148 16...................................................................................................159 17...................................................................................................171
Epilog....................................................................................................180
Martině Vyskupové, první opravdové fanynce Příběhu spisovatele; Martinu Antošovi a DJ Groofymu za nezdolnou podporu při psaní; Pavlovi Smudovi za pomoc a podporu při hledání nakladatelství. A mé rodině. Děkuji Vám.
Kapitola 1 Co bych o sobě měl asi tak na úvod říci? Nebudu tu sáhodlouze vyprávět o tom, jaké jsem měl dětství, jak jsem si hrál s kamarády, dalo-li se to tak nazvat. Byl to spíše vztah: půjč nám hračku a mi tě nezbijeme. Byl jsem hloupý, že jsem jim tu hračku vždy dal? Možná ano, ale od mala nemám rád konflikty, navíc jsem byl divné dítě. Jak divné? Ne, nejsem po obrně, ani nemám žádnou mozkovou disfunkci. Jen jsem měl svého sluhu. Ano, jsem z bohaté rodiny, z tak bohaté, že můj otec se upil k smrti, když mi bylo deset let a matka se zfetovala, když mi byli roky dva. A z mého milionového dědictví mi zbylo jen pár stovek tisíc. Jen tak, abych vystudoval, uživil sluhu do mých patnácti. Střední jsem dřel jako mezek, stále jsem byl ten kluk, jehož rodiče byli nakolik bohatí, že v životě nemuseli pracovat. Jenže nikdo už neviděl, že já takový život neměl. V patnácti mě můj sluha opustil a já se musel tvrdě živit. Nebojte, své tělo jsem neprodával, nebyl jsem zase tak mizerný. Každou noc jsem pracoval v místím baru. Od večera do rána. Pak pádil domů, abych se vykoupal, pak škola, odpoledne spánek, pak zase práce. A tak to šlo dokola. Čas na učení moc nebyl, tak jsem rád, že jsem maturitu alespoň zvládl, i když to byli jen trojky a čtyřky. V životě se mě nikdo na známky z maturity neptal. A myslím, že ani ptát nebude. Vysoká… to byla kapitola sama o sobě. Na střední jsem si nechal narůst dlouhé vlasy, což by v dnešní době nebylo tak divné, vídám hodně kluků i mužů s dlouhými vlasy. Já je mám ale takové tmavě blonďaté. Špitavý blond je myslím ten správný pojem. A těch se moc nevidí. Ani přírodních blondýn už není moc, jak jsem si stihl všimnout. Co bych vám měl asi tak více vyprávět? Že jsem zkrachovalý šlechtit, který se dře pro nic? Ještě jsem neobjevil smysl života,
lásku, jak tomu někteří říkají. Jsem divný a vím to. Říkejte si o mě, co chcete. Možná toto ani nečtěte, bude si asi myslet, co jsem to za blázna, když tu sepisuji svůj život. Říkejte si, co jen chcete, mě to je upřímně jedno. Nikoho do ničeho nenutím, i když v mé profesi by to bylo třeba. „… xi! Alexi!“ někdo volá mé jméno? Huh? Odtrhl jsem tedy oči od monitoru svého notebooku. Jen jsem se podíval na malou hnědovlásku. Mračila se na mě. „Alexi!“ zopakovala přísně mé jméno. Nezeptal jsem se jí, co chce, nebo tak nějak, jen jsem se na ní díval a čekal, jestli mi prozradí, co její srdce tíží. „Už si tam zase něco smolíš?“ vyjela po mě. Nemyslela to zle, věděl jsem to, ale i tak se někdy snažila být mou matkou. I když věděla, že to moc smysl nemá. Ale bylo fajn mít jednou za čas matku, která se o vás zajímá a ne jen o drogy. Drogy sem, drogy tam… nevím, proč je kolem toho takový humbuk, ať si každý žije podle svého uvážení, ať si každý život zničí sám. Mě do toho nic není. „Hmmm,“ zabručel jsem a otočil se zase k monitoru. Ne, nejsem spisovatel, ale neříkám, že by se mi ta práce nelíbila. Být jen ve svých snech a fantaziích. No, komu by se to nelíbilo, jen řekněte! „Měl bys jít, je už hodina,“ odvětila takovým tím podrážděným tónem, ale zároveň, jako by litovala, že mě zná. Nikdo ji nenutil, nemusela se se mnou bavit, já bych to i sám zvládl. Možná. „Nemám teď hodinu,“ zabručel jsem od notebooku a napil se své kávy, kterou jsem si udělal ráno. Už byla studená, ale stále stejně hořká, jako život. „Ty tam píšeš i náš rozhovor? O co se sakra snažíš?!“ vyjekla překvapeně a já si musel zakrýt ucho, do kterého mi zaječela. Nemám rád rámus. Jediné, co může být hlasitější, než je můj vlastní hlas, je hudba. A to jen někdy a některá. „Hmmm,“ zabručel jsem opět. Čemu se tak diví? Zná mě. Ví, že jsem otrávený. Ze života. Z bytí. Z celého světa. A co mě
štve nejvíce, jsou media. Jsou hrozná, z komára velblouda, co kdyby se totiž ten den nic nestalo? Co kdyby jednou někdo někoho nezastřelil, neunesl, nezmlátil? Media by byla bez práce. A pak na to někteří jedinci zareagují tak, že jsou i horší věci, například, že mají prázdnou ledničku. Nechápu lidi, přesto sám jsem jeden z davu. ‚Proč se to jednou nepokusíš vydat?‘ ‚Proč nejsi spisovatel, když tě baví psát?‘ Divím se, že má kolegyně, která se mnou sdílí kabinet, nic takového neřekla. Je to její obvyklá reakce, když mě vidí něco, jako ona říká, datlovat do notebooku. „Ach… ty jsi prostě nepoučitelný, že?“ vydechla podrážděně kolegyně. „Nepoučitelný,“ zamumlal jsem si pro sebe. „Dobrý název pro román,“ přikývl jsem na souhlas. Sám se sebou jsem souhlasil. „Hej! Mluvím s tebou!“ okřikla mě. Líně jsem se na ní podíval, snažil jsem se tu psát, proč mě stále vyrušuje? Sledoval jsem, jak její líce trochu zrudly, ale rozhodně ne studem, řekl bych, že to bylo spíše vztekem. Zamyslel jsem se. Další román by mohl být o malé cholerické hnědovlásce. Další román… to zní, jako bych byl spisovatel, ale já ještě nic nevydal. Ale souhlasím, že by to nebylo špatné, zkusit najít editora a něco vydat. Ale který editor by četl takový brak? A hlavně… kdo by mne snesl. Já vlastně nejsem tak hrozný, myslím. Nefetuju, nenadávám. Relativně. Teda, opravdu nefetuji, ale relativně nenadávám. „Proč se na měsíc nedáš marod a nezkusíš něco napsat a vydat?“ sedla si na můj pracovní stůl. Měla až moc krátkou sukni, toho jsem si všiml až moc dobře. Raději jsem se zase zadíval do notebooku. Byla vdaná, a přesto nosila něco tak vyzývavého. „Protože,“ zamyslel jsem se. Proč vlastně? Za pokus by to stálo, že? „Sám nevím,“ začal jsem zase psát. „Nepiš, když s tebou mluvím!“ chytla mi obličej a otočila mi hlavu. Sic jsem se na ni díval, ale nic mi nebránilo pokračovat
v psaní. „Agrh,“ pustila mou hlavu. „Ty jsi nezměnitelný. Jo, něco jsem upekla pro toho kluka, co bydlí s tebou,“ seskočila z mého stolu a na místo, kde před tím seděla, posadila bábovku. „Je milý. Co jsi říkal, že studuje?“ naklonila se ke mně, snad aby mi ukázala její vyzývavý výstřih. Nezájem. „Literaturu, chce být editorem nebo učitelem,“ zahuhlal jsem a napil se kávy. „Proč se o něj tak zajímáš?“ chlad z mého hlubokého hlasu přímo čišel. Sám sebe jsem tím překvapil, ale neřešil jsem to. Prostě nejsem nijak moc citlivý. To se stává, když si neumím život představit z té dobré stránky, ne? „Protože je velmi roztomilý. Hubený, vysoký a roztomilý. Hnědovlásek s modrýma očima,“ zasnila se. „Jsi vdaná,“ připomněl jsem jí, ale nebylo to moc platné. Stále o něm básnila dál. Pojednou jsem litoval, že jsem mu tady domluvil praxi. Má začít zítra. Ano, učím na střední škole specializované na jazyky a literaturu. Divné? Ale kde že, učím tu tělocvik a něco na styl občanské výchovy, i když o tom studenti mnohdy vědí víc jak já. „Rozvádím se,“ posmutněla. To mne zaujalo. Kradmo jsem se po ní poohlédl, měla skloněnou hlavu a vypadala, že nemá daleko k pláči. Raději jsem se zase podíval do notebooku. Neumím utěšit sebe, ani ostatní. Nikdy jsem to nedělal. „A něj zapomeň. Nebudu ho pak uklidňovat, až ho odkopneš,“ vydechl jsem unaveně. Nedávno se s ním jeho dívka rozešla a já nemohl týden spát. Každou moc se bytem ozývaly dost hlasité vzlyky. Ještě teď mě rozbolí hlava, když si vzpomenu na ten týden beze spánku. Tehdy jsem seřval jednoho studenta, že při tělocviku neudělal dvacet kliků, ale jen patnáct. Ne, že by to potřeboval, byl to ten jeden jediný z jejich třídy, kdo měl atletickou postavu, bez jediného špeku navíc. Myslím, že od té doby jsou o mě pomluvy snad ještě více. Jako bych nebyl znám, jako ten profesor bez zájmu, ten profesor, kterému je hodně věcí jedno. Kolikrát si o tom se mnou ředitel snažil vést
řeč, ale nakonec pochopil, že na této škole stejně nemám nijak extra důležité předměty, tak to přestal řešit. Soudím, že někdo jiný, by mě už vyhodil. „Ale notak. Ty si o něj děláš starosti?“ naklonila se ke mně. „Mám starosti o svou hlavu, ne o něj,“ odvětil jsem ji. „Mám rád svůj klid,“ chystal jsem se zaklapnout notebook, než budu pokračovat, chci si zapálit. „A proč si ho tedy nechal bydlet u sebe? Hm?“ sledovala mě. „Je to syn známého. A z mého bytu má blíž školu. Jinak by dojížděl přes půl státu,“ promnul si spánky. „Od kdy je náš Sir Alexander Christopher Golddig mužem dobrých skutků?“ pobaveně se zasmála. „Prosím, mohla bys příště vynechat to ‚sir‘ a klidně i moje druhé jméno?“ zeptal jsem se jí a vstal. Nemám rád, když mi někdo připomíná to, že jsem šlechtic a také nemám rád, když mě někdo oslovuje celým mým jménem. Jsem jen Alexander Golddig. Muž, jehož rodiče pocházejí z Anglie. Nic víc a nic míň. Tedy, chtěl bych jím být, ale na odkaz mých rodičů narážím téměř stále. Vězte, být zchudlým šlechticem není nic úžasného. Ani být normálním šlechticem. Lidé se s vámi nebaví, protože jste šlechtit a tím pádem bohatý, ale ani když jste zchudlý šlechtic, nejeví o vás zájem. Jsem jako pára nad hrncem. I já jednou bez povšimnutí zmizím. Zaklapl jsem svůj notebook. Od rána jsem nekouřil a už jsou dvě odpoledne. A mě čeká ještě jedna hodina tělocviku. Ano, otce zabil alkohol, matku drogy, tak mě jednou cigarety. Jdu hezky ve stopách rodičů. Jako učitel občanky a tělocviku. Jak jen by na mě byli hrdí! Kdyby jen všechno jmění neutratili… ale i to se stává. Chápu, že lidé nejsou dokonalí, ale měli by poznat, kdy je toho už moc. „Nemáte to rád, sire?“ zasmála se a snažila se mě obejmout. Odstrčil jsem ji. Nemám to rád. „Ne, nemám. Štve mě to,“ vzal jsem si klíče a chystal se vyjít z kabinetu. „Alexi?“ křikla za mnou, když jsem procházel dveřmi. Zastavil
jsem se a podíval naň, co mi zase chce. Už bych opravdu rád kouřil. „Užijte si to, sire,“ poklonila se mi. Bez jakékoliv další poznámky, i když bych jistě utrousil něco silně jízlivého, zavřel jsem dveře a vydal se před školu. Opravdu nevím, co jí na tom přijde vtipné. Opravdu nevím, co je tak super na tom, že jsem sir pitomec? Kdybych si jako neexistující dítě mohl vybrat, kterým lidem se narodím, rozhodně bych si nevybral je. I když má matka prý byla přenádherná, těch pár fotek, co mám, to jen potvrzují. Můj otec byl prý také krásný, ale já to posoudit nemohu, jsem muž. Je ale fakt, že co si pamatuji, jeho milenky se u nás střídaly jako na běžícím pásu, i když pil. Když byl opilý, byl spíše tichý, nebyl to násilník a dokonce si na mne jednu sobotu v měsíci udělal čas a někam jsme vyrazili. Bez jakékoliv ženy. Jen my dva. Ale to je minulost a já syna nemám. Vyšel jsem před školu a hned přede dveřmi si zapálil, ale abych nebyl tak pohoršující, popošel jsem kousek dál, směrem k fakultě jazyků a literatury. Tato ulice se jmenovala Školní. Nebylo divu, že se tak jmenuje. Byly tu jesle, mateřská školka, družina, základní škola, střední škola – tady učím já, zkrachovalý sir, vysoká škola – hned několik fakult – Fakulta jazyků a literatury, Fakulta informačních technologií, Pedagogická fakulta a Fakulta cestovního ruchu. „Ahooooooj,“ ozvalo se za mnou. Lekl jsem se, dokonce jsem i nadskočil. Nakonec jsem si jen odfrkl a usadil se na lavičku a díval se na modré nebe a spokojeně pokuřoval. „Volno?“ mladík se usadil vedle mě. „Co ty tady chceš? Nemáš se učit?“ nemusel jsem se dívat, kdo to byl. Jasně, že to byl můj nájemník. „Skončili jsme dřív. Jdu domů. Co si dáš k večeři?“ s nadšením mě sledoval. Nechápu, jak někdo může být tak usměvavý, tak hlasitý a tak nadšený z každé prkotiny. „Na takové pitomosti se mě neptej. Nejsme rodina,“ trochu
jsem se na lavičce roztáhl. No, co bych asi tak měl dělat. Ta jeho šťastná nálada každý den… začíná mě to štvát. Rozptyluje mě tím a já kolikrát nevím, co dál psát. Hlavně protože na to nemám svůj klid. „Hm, hm, tak rybu na zelenině?“ zeptal se mě nadšeně. Ne, že by ryba byla moje oblíbené jídlo, ale nějak jsem si zvykl na jeho teplé večeře. Po mnoha letech jsem měl teplé jídlo a můj žaludek si na to opravdu rychle zvykl. „Třeba,“ zamumlal jsem a raději popotáhl z cigarety. Nemám rád, takové otázky. Nejsou mi příjemné. Asi se ptáte, co mám rád. Tři věci: déšť, ticho a psaní. Ale ani jedno mě neuživí. „A psal jsi dnes něco? Začal jsi konečně něco nového? Jako bakalářskou práci chci mít editaci a vydání tvého díla! A už jsem ve druháku,“ zasténal. „Hmmm,“ k lepší odpovědi jsem se nezmohl. „U večeře si o tom promluvíme!“ ukázal na mě prstem. Jen otráveně jsem se na něj podíval. Nechápu, co to na mě zkouší. Když píši, tak sám objevuji děj, sám nevím, co se tam bude dít. Stejně jako nevím, jestli mi teď na hlavu nespadne letadlo. Jednou jsem si zkusil udělat osnovu, ale držel jsem se jí první dvě stránky. Pak už to nějak nešlo. Pochopil jsem, že prostě podle osnov psát nemohu. Možná někdo jo, ale já ne, protože se někdy dostanu do takového stavu, že ani nevím, co píšu, respektive, píšu to, co se mi míhá před očima. Ale do takového stavu, možná až transu, se dostat není žádná sranda. Povedlo se mi to dvakrát, možná třikrát. „Hm,“ odvětil jsem mu znovu monotónně. „A taky jsem našel jednu legendu! Chci po ní pátrat, možná by ti pomohla k inspiraci!“ začal zase energicky mluvit. On mě chce inspirovat? Tak co kdyby byl zticha? To ale ne, on prostě neumí být zticha, stejně jako se neumí mračit a brečí jen, když si myslí, že ho nikdo nevidí, nebo že je sám. Divný to člověk. Co má z toho, že se na lidi kolem sebe furt usmívá? Akorát si moje kolegyně myslí, kdo ví co.
„Ach,“ vydechl jsem a předklonil se. Šedý asfalt taky není špatný, takový … jednotvárný. Tak jako já. „Inspirace, huh?“ popotáhl jsem z cigarety. „Nepotřebuji.“ „Ale notak! Tohle se ti bude líbit. Poslouchej-,“ poposedl si na lavičce. „Ne,“ odsekl jsem. „Co?“ vykulil oči. „Když jsi minule pátral po kdovíčem, abys mi dodal inspiraci, skončil jsi v nemocnici,“ podrbal jsem se na hlavě. „A já nemíním znovu tvému otci vysvětlovat, proč máš polámaná žebra,“ jednou rukou jsem si sundal gumičku z vlasů a prohrábl si je. Je možné, aby chlap jako já měl vlasy k bokům? Kde jaké žena by mi je mohla závidět. Nebo si to aspoň myslím. „Neboj, teď už nespadnu ze skály! O víkendu pojedeme pryč, ano? Už mám lístky na vlak. Neptám se tě. Pojedeme tam!“ přikázal mi. „Ha?“ podíval jsem se na něj. „Chlapeček jako ty, mi bude přikazovat?“ zeptal jsem se, i když jsem byl naštvaný, můj hlas byl bez jakýchkoliv emocí. Opravdu neumím své emoce projevit na svém tónu. Mám ho furt… stejný. Mnoho lidí mi proto říká, že jsem ten typ člověka, kterého nic nezajímá a je mu všechno jedno. Tak trochu mají pravdu, abych pravdu řekl. Ale i já se někdy o něco zajímám, nebo jsem překvapený. Jsem jako každý jiný z davu. „Prosím!“ „No, dobře. Kam, že to pojedeme,“ opřel jsem se zase o lavičku a zadíval se na nebe. Co jen na mě zase chystá? Typuji, že něco mnohem divnějšího, než posledně, když to vyžaduje i mou přítomnost. Že já se tehdy nechal nachytat při psaní. Myslím, že toho opravdu lituji. „Do lázní,“ vypískl radostně. Na to, že by měl už být dospělý, stále mi přišel jako malé dítě. Ale lázně zní moc dobře, mohl bych si tam odpočinout. Třeba by mne přestala bolet i záda. A možná načerpám trochu sil do
života. A navíc… nikdy jsem v lázních nebyl. „Do lázní,“ vydechl jsem se a postavil. „Tak mazej domů udělat večeři,“ podíval jsem se na hnědovlasého mladíka na lavičce. Opravdu byl roztomilý, jako malé dítě. Možná jsem trochu pochopil, co na něm vidí, ale pořád mi to bylo… jedno. Měl bych se pokusit o úsměv? Raději ne. Když jsem to posledně udělal… vykřikl, jako by viděl ducha. Musel jsem se při té vzpomínce uchechtnout. „Ano,“ přikývl, a než jsem se já stihl rozejít směr moje budova, už to pádil do našeho bytu. Náš byt. To zní hrozně. Jsem jen jeho domácí, takže to je stále můj byt a on je jen host. A hurá vymlátit z těch hovádek božích duši. Jestli z nich dnes nebude téct pot proudem, nebudu spokojený.
Kapitola 2 Do čeho jsem to jen nechal uvrtat? Už tři hodiny jedu vlakem, jestli to tak vůbec můžu nazvat. Je to jeden vagon, který drží pohromadě jen na dobré slovo, okna tu nejdou otevřít, a ještě ke všemu jede nějak nějaká třída, no možná dvě, někam společně na víkend, takže jsem namáčknutý na okně, na mě se lepí nějaké tlusté děcko, které se stále cpe, už celé tři hodiny cesty! Má řízky, hranolky, koblihy, upřímně, z tolika vůní se mi zvedá žaludek navíc tu je vydýcháno a ti malí spratci umí jen křičet. Mohla by to být asi tak třetí třída. Myslím… myslím, že mě někdo opravdu nemá rád. Všiml jsem si, jak můj nájemník zkusil několikrát navázat nějakou konverzaci, ale vždy byla umlčena davem malých uřvaných děcek. Jestli jsem někdy omylem uvažoval o rodině, žena a děti, po dnešku jsem usoudil, že to je pěkně pitomý nápad. Zároveň jsem si nadával do všech možných pitomců světa, zapomněl jsem si vzít prášky na bolest, takže mě z těch dětí už pekelně bolela hlava. Myslím, že po dnešku už budu schopný měnit výraz z neutrálního na naštvaný. Dobrý pokrok. „Děti, nekoukejte tak na toho pána, asi má cestovní nemoc,“ okřikla je učitelka, aniž by řešila, jestli ji slyším nebo ne. Tak jejich paní učitelka asi taky nemá vychování, nebo je tak hloupá, že ji nedošlo, že kdybych byl cholerik, nejenže by mě tím urazila, ale já bych ji seřval na dvě doby. Popravdě, nemám cestovní nemoc, takhle vypadám, protože mám nemoc z dětí! Poprvé v životě se mi chtělo křičet, vykřičet do celého světa, jak moc nesnáším děti. Docela ironie, když jsem učitel. Tak jako tak, učím na střední a tam je nikdo nedrží, mohou kdykoliv odejít, nebo je vykopnout. Až zase někdy uslyším, jaká úžasná stvoření jsou děti, asi budu muset urychleně opustit místnost. Víkend je čas, kdy si má jedinec odpočinout, ale já se dnes stresuji ještě více, než ve škole. Můj podnájemník do mě stále hustí, kdy konečně něco dopíšu,
aniž bych v půlce přestal, jenže já vím, že to je brak, který nikdo nebude číst. Nevím už, kolikrát jsem mu vysvětloval, že jsem realista, že vím, jak píšu. Jestli se mi ještě někdy pokusí namluvit, že píšu úžasně, na světové úrovni, že mám naprosto ojedinělé nápady, asi po něm něco hodím. A proč jedu tímhle vlakem? No, abych tak pravdu řekl… chtěl jsem jet autem, o tom žádná, ale můj milovaný podnájemník, kterého bych teď chtěl uškrtit za tuhle krásnou cestu, mě přesvědčil, že vlak je lepší a že si nebudeme muset s ničím dělat starosti. Ach, že já mu na to naletěl! Příštích několik let do vlaku nesednu, ne dobrovolně. Zpět k tématu. Hurá, jedeme do lázní! Do lázní, které mají svou legendu, která by mi měla dodat inspiraci. Nechápu, proč mi ji jen nemohl říct, proč mě i tam nutí jet. Copak je tak naivní, že věří na duchy? Chce, abych se mu vysmál? Máme blíž mnohem víc lázní, ale on mě musí táhnout do těch nejodlehlejších, jen protože tam mají legendu. Beztak ji mají jen z marketingového hlediska. Tak tam mají ducha krásné blondýnky. Dokud ho neuvidím a neohmatám, neuvěřím tomu. A jestli jen sem tam spadne sklenička, zapne se televize, tak na to jim zrovna já neskočím. Mohou to mít udělané pomocí techniky, přeci jen žijeme v moderním světě. Divím se, že povídačkám o nadpřirozenu ještě někdo věří. Ale když zapnu televizi, běží tam něco o elfech, něco s upíry a nejlépe hodně krve a tajemna. Ne, že by mi krev vadila, ale přijde mi, že kvalita filmů se už určuje jen podle množství krve. Není divu, že se tolik zabijí a že nějaký šestnáctiletý kluk, který ještě nepoznal tíhu života, jde do školy a vystřílí tam své spolužáky a kamarády, jen proto, že si myslel, že to je jen hra. Jako by kulka nikdy nikoho nezabila. Opravdu často přemítám, co je vlastně s tímto světem špatně, ale ještě jsem neobjevil ten pravý důvod. A ani si nejsem jist, jestli bych ho chtěl znát.
Cítil jsem, jak se na sklo lepím ještě více. Ano, vlak projížděl zatáčkou. Nejenže to příšerně házelo, ještě ta odstředivá síla. Chtěl jsem si zapálit. Opravdu moc jsem si chtěl zapálit, ale nemohl jsem. Protože jsem jel v tom vlaku! „Za chvilku vystupujeme,“ naklonil se ke mně můj podnájemník. „Hm?“ podíval jsem se na něj. Rozuměl jsem mu, to ano, ale nemohl jsem uvěřit, že se stal zázrak. Konečně si budu moci zapálit a konečně bude ticho. „Děcka, budeme vystupovat, sbalte se a seřaďte se u dveří!“ křikla jedna u učitelek. Tak už mi jen zbývá doufat, že nepůjdou do těch samých lázní jako my. A že po cestě nebudou dělat bordel, rád bych došel do lázní v tichosti s cigaretou v ruce. Jestli si to dobře pamatuji, říkal, že to je ještě asi kilometr lesem. Půjdeme po silnici, takže nehrozí, že bych někde něco podpálil nedopalkem. „Hej, nemáš něco na bolest?“ zeptal jsem se ho, když už děti byly nastoupené u dveří. Vážně mě ta hlava bolela. Mohl bych tu bolest i zaspat, ale ještě jsem jít spát nemohl, bylo ještě brzy. Sledoval jsem, jak se můj podnájemník hrabe v menším batohu, ale pak jen zavrtěl hlavou. „Je mi líto, nemám,“ zase batoh zavřel. Tiše jsem si pro sebe zavrčel. Když nic jiného, prostě to budu muset přežít. Jak jen jsem se radoval, když vlak se skřípěním brzd zastavil. Než, abych se někam tlačil, nechal jsem vystoupit ta děcka a pak s poklidem vystoupil i já. Trochu se mi zamotala hlava, usoudil jsem, že to je z toho čerstvého vzduchu, ale během několika málo minut se mi opravdu udělalo lépe, to už jsme ale procházeli lesem. Věřit na fantasy, nadpřirozeno a tak všechno možné, řekl bych, že je to les dokonale temný, aby upíra slunce nezabilo, dokonale divoký, aby si v nich elfí děti mohli hrát. I když nerad, usoudil jsem, že můj podnájemník měl asi pravdu. Už jen ten les ve mně něco vzbuzoval. Touha psát? Ne, tu jsem
měl poměrně stálou, možná nápad? Ano, dokázal jsem si představit hned několik příběhů, které by se v něm mohly odehrávat. A hlavně ten klid, jen sem tam nějaký ten ptáček, jinak nic. Mír a klid. Promnul jsem si oči, pálily mě. Upřímně, moc jsem toho na dnešek nenaspal a teď se mi to mstí, ale i já mám své dny, kdy nemohu usnout. Kdesi v temném koutku mysli mne napadlo, že bych si mohl lehnout do příkopu a spát. Hned jsem tu myšlenku zadupal, nejsem přeci nějaký bezdomovec, abych spal v příkopě. Věnoval jsem svému podnájemníkovi jeden letmý pohled. Vypadal, že nad něčím přemýšlí. Popravdě, trochu mě i zajímalo, nad čím by to mohlo být, tento výraz byl u něj poněkud nezvyklý, ale jako vždy, nepronesl jsem ani slovo, jen jsem popotáhl ze své cigarety a kráčel dál, směr lázně. Je pátek večer, začínalo se pomalu stmívat, ale na silnici neprojelo ani jedno auto, což mi přišlo tak trochu divné. Pokud jsou ty lázně z poloviny tak slavně, jak mi tvrdil můj podnájemník, měl by tu být opravdu, ale opravdu hustý provoz. Místo toho tu byla stará silnice, ne zrovna udržovaná, i když poměrně hodně široká. Vlastně, za celou tu dobu, co po této silnici kráčíme, neprojelo ani jedno jediné auto. Dost divné. Zrovna, když jsem se chtěl zeptat, jestli jdeme správně, mezi stromy se něco mihlo. Ne, nebyl to ten jejich duch, jen se před námi začala objevovat velká budova, popravdě obrovský zámek s bílou omítkou, před kterou bylo nemalé parkoviště. Všiml, jsem si další silnice, po které přijížděla auta. Co bylo horší, ten zámek, ty lázně mi něco připomínaly. Těžce jsem si namáhal mozkové buňky, abych přišel na to, proč mi je tak povědomí. Když mě nic nenapadalo, vytáhl jsem z náprsní kapsy fotku. Už značně zničenou, přeloženou na půl s rozžvýkanými rohy. Zarazil jsem se a dokonce jsem upustil i kufr. Překvapeně jsem se podíval na fotku, na lázně a nakonec i na mého podnájemníka. Mísili se ve mně pocity. Byl jsem
překvapen, kolik pocitů jsem najednou schopen cítit. Fotku jsem zase uklidil a sklonil hlavu. Jak bych měl zareagovat? Zkousl jsem si spodní ret a prohlížel si ty lázně. Byl jsem smutný, možná i trochu šťastný, ale hlavně naštvaný. Opravdu hodně naštvaný. „Ty,“ zavrčel jsem a otočil čelem k podnájemníkovi. „Malej,“ pokračoval jsem. „Ubohej človíčku,“ vrčel jsem. Chtěl jsem tu být zbytečně sprostý, to víte, že jsem měl na jazyku mnohem peprnější nadávky, ale když se kolem vás motají pánové v kvádrech a dámičky v elegantních šatech, umírníte se. Ano, byly to velmi luxusní lázně, zrak z té krásy přecházel, a ta cena… nevím, kde na to mohl vzít. A teď jsem na to ani neměl myšlenky. „C-co?“ překvapeně mě sledoval. Vše se zdálo tak … pomalé. Jako bych jej tempem šneka chytl za límcem, snad ještě pomaleji jsem ho přimáčkl na strom a vztekle na něj hleděl. Podle jeho výrazu, jsem musel jednat opravdu rychle, jenže mně se to zdálo tak pomalé. „Proč?“ zeptal jsem se ho vztekle, nedocházelo mi, že on to vlastně neví, nic jsem mu nikdy o sobě neřekl. I při tom psaní jsem se nechal omylem nachytat, a až když jsem mu sehnal praxi na naší škole, zjistil, že jsem učitel. Jsem prostě ukázkový domácí, co nemusím, to neřeknu. „C-co?“ vyjekl, když jsem s ním o strom trochu třískl. Věřte mi, nikdy jsem takto nevybuchl, nikdy jsem nevěděl, že dokáži být takový. Že i já dám najevo nějakou náladu. Asi to taky zapříčinily ty děti ve vlaku, ale i tak jsem byl sám ze sebe překvapen, přesto jsem ale své tělo nemohl ovládat. „Věděl jsi, že jedeme do lázní!“ zkusil po mě křiknout, ale nebylo to hlasitější než šepot. „Proč TYHLE lázně?“ přiblížil jsem svůj obličej k jeho. Nehledejte v tom prosím postranní úmysly, chtěl jsem ho jen vyděsit, chtěl jsem jen, aby mi řekl pravdu. „Máš něco proti?“ viděl jsem ten jeho vystrašený výraz, viděl
jsem ty plaché oči, ale ani to mne nedonutilo ustoupit. „Stalo se něco?“ pokračoval po chvilce, když jsem se já neměl k reakci. Zavřel jsem oči a pustil ho. Nemohl to vědět. Neřekl jsem to ani jemu, ani jeho otci, který by mu to měl říci. Ani moje kolegyně to nevěděla. Vlastně nikdo. Jenže tady … tady to asi vědět budou. Doma mám z té doby i noviny. Nebylo nikoho, kdo by o tom nevěděl. ŠLECHTIČNA SE PŘEDÁFKOVALA V LÁZNÍCH, KDE MĚLA SVATBU hlásil každý druhý titulek novin. Už jsem tam nechtěl jít, chtěl jsem se vrátit domů, do toho malého bytu, kde jsem jen já, do toho města, kde mě nikdo nezná. Je pravda, že mi tehdy byly dva roky, měl jsem tehdy skoro bílé vlasy. Pokud nenahlásím své jméno, mělo by to být v pořádku. Navíc už je to před dvacet pět let, nikdo si to nebude pamatovat. Doufám. Nemohl jsem se přinutit, abych odpověděl, zda-li se něco stalo. Nemohl jsem. Zradil mě hlas. Jen jsem tam tak stál a sledoval ty lázně. Tu fotku, kterou jsem stále nosil u sebe, byla z jejich svatby. Otec stojí před hlavních vchodem matku v náručí. Měl jsem jen jednu fotku mých rodičů. Byla to tato. Místo, abych si ji dal do rámečku k posteli, jako většina normálních lidí, nosíval jsem ji stále v náprsní kapse. Už několikrát jsem se totiž přistihl, že mi dělá opravdu velkou práci vzpomenout si na otcův vzhled. Tohle … bylo něco, jako moje vzpomínka, kterou nemám v hlavě. Někdy jsem měl pocit, že jsem na té jejich svatbě byl. Vlastně, byl jsem tam. Jako dvouměsíční embryo. Ano na té fotce je má matka ve druhém měsíci. Tehdy nefetovala, co já vím. Údajně začala až po mém narození. Měl bych si to vyčítat? Ne, věřte tomu, že ne. „Ne, nic se neděje,“ dostal jsem nakonec ze sebe a pomalu se vydal k hlavnímu vchodu. Zamyslel jsem se, proč jsem tak vybuchl? Protože budu v lázních, kde mi zemřela matka? Nebo protože budu tam, kde měli moji rodiče svatbu? Ale u jednoho bych neměl cítit vztek. Měl bych být smutný nebo šťastný, ale
rozhodně ne nahněvaný. Nahněvaný … od kdy já sakra používám takové vyjadřování? Mám pocit, jako bych se měnil, ale proč? „Dobře,“ přikývl můj podnájemník a promnul si hrdlo. Všiml jsem si, že si ode mě drží odstup. Ne nijak velký, ale větší, než před tím. Chtěl jsem si zapálit, ale nakonec jsem krabičku cigaret zase schoval a počkal na mladíka. Nevím proč, ale chtěl jsem, aby šel přede mnou, aby šel první. Měl jsem strach vstoupit? Ne, nemyslím si. Ale je pravda, že jsem se zrovna uvolněně taky necítil. Měl jsem špatný pocit. Takový ten, kdy nevíte, co se stane, ale víte, že se NĚCO stane. Přijdu vám jako blázen? No, možná jsem. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě mladík a já se na něj jen podíval. Proč se mě na to ptá? Jsem jen rozhozený, toť vše. A kdo by nebyl? Šel jsem za ním na recepci, ne že by doprovod potřeboval, ale přišlo mi to taknějak vhodné, i když jsem za ním spíše stál jako osobní strážce, než jako někdo, s kým přijel strávit víkend. „Dobrý den,“ usmál se pán za pokladnou. Působil tak staroanglicky. Jako sluha z anglické šlechtické rodiny. Dokázal jsem si představit, jak někomu říká ‚sire‘. Chtělo se mi trpce se zasmát. Byla to docela vtipná ironie. „Dobrej,“ usmál se můj podnájemník. Chtěl jsem ho praštit. Ono nestačilo, že my dva jsme tu byli jediní v riflích a mikinách, když ostatní tu chodí v elegantních šatech a kvádrech s kravatou či motýlkem. Dokonce smoking nebyl výjimkou. Byli jsme tu jako pěst na oko, není divu, že tu po nás každý pokukoval. A aby toho nebylo málo, on se ani nesnažil mluvit líp. Jak se to říká? Mluvil tak, jak mu zobák narostl. „Mám tu rezervaci na jméno Sebastian Domik,“ pokračoval bez pauzy. Napadla mě stupidní myšlenka, že by to mohl objednat i na mé jméno, ale hned jsem ji zavrhl. „Ano, pokoj 125, poslední patro,“ podával Sebastianovi klíče. „Díky,“ mile se usmál Sebastian a vzal si klíče.
„Prosím, užijte si pobyt s přítelem.“ Co? Nemohl jsem uvěřit svým očím. Přítelem? Já jsem jen jeho domácí, sakra! Děďulo, na co to sakra myslíš? Stál jsem tam, jako opařený. Co bych měl udělat, co bych měl říci. Cítil jsem, jak se mi sevřel žaludek a já pomalu začal panikařit. „Děkujeme, ale nejsme spolu. Já jsem jeho editor. Jsme tu pracovně,“ zasmál se Sebastian a odešel pryč. Chtěl jsem po něm hodit svůj kufr. On je můj editor, jsme tu pracovně? Přeskočilo mu? Nevěřícně jsem ho sledoval. Pokud mě má paměť neklame, ještě jsem nic nevydal, ještě nemám editora. „Co to zkoušíš?!“ vyjel jsem po něm, i když můj hlas nebyl hlasitější, než šepot. „Hm?“ podíval se na mě a na prstě si točil s klíčky. „Nemám snad pravdu?“ vyhodil klíčky do vzduchu, aby je mohl chytit. „Ty jsi spisovatel, píšeš. A já jsem tvůj editor, budu to mít jako bakalářskou práci, ne?“ usmál se na mě a rozešel se k východu. „Od kdy mi organizuješ život?“ zeptal jsem se ho už klidně, tím svým… chladným tónem. „Neorganizuji ti život,“ zamračil se. „Až s tím začnu, poznáš to. To se neboj.“ ‚To je fajn vědět,‘ zamumlal jsem si v duchu. Ten mladík mě vždy dokázal nějak překvapit. Měl bych na to nějak reagovat? Měl bych mu něco říct? „Já ale nejsem spisovatel,“ zavrčel jsem, když jsme jeli výtahem do posledního, třetího patra. „Myslím, že bych to věděl, kdybych jím byl,“ dodal jsem. „Nejsi spisovatel, proto stále píšeš, že?“ zasmál se. Vydechl jsem, nemělo to cenu. Zavřel jsem oči, opřel se o stěnu výtahu. Stále mě trochu bolela hlava, ale bylo to mnohem lepší, než ve vlaku. Co mi řekl, tak dnes večer už máme volno, zítra ráno masáž, pak cvičení v bazénu a ještě něco, ale už nevím co. No a v neděli hurá domů. „Ty se prostě nikdy nezměníš, nebudeš dělat, to co se ti líbí,“ složil si ruce na hrudi a vzhlížel na mě.
Víte, jsem vyšší jak on, poměrně o hodně. Ale podle mě dostupných informací moji rodiče měřili oba okolo sto sedmdesáti, jen já je o dobrých dvacet centimetrů přerostl. Nezlobím se na svou výšku, i když skoro všude vyčnívám. „Neřekl jsem, že bych si neuměl představit, že jsem spisovatel. Možná by mě to i bavilo,“ chabě jsem zaprotestoval. Místo, aby to vypadalo, že protestuji, zdálo se spíše, že jsem komentoval něco naprosto obyčejného. Byl jsem rád, že jsem se dokázal zachovat jako dřív. Tedy, že jsem nevybuchl jako tam venku. Výtah cinkl a my vystoupili. Dobu jsme hledali pokoj 125, ale nakonec jsme ho našli, byl až na konci chodby. Na moment se ve mně probudila ona šlechtická výchova a já čekal, až Sebastian odemkne dveře. Nachytal jsem se, že mi to je příjemné, že bych si to nechal i líbit, mít zase sluhu. Rychle jsem tu myšlenku vyklepal z hlavy, jsem už jen učitel na střední škole, žádný šlechtic, i když titul bych měl. „WAU!“ vydechl radostně Sebastian. Mě to zase tak úžasné nepřišlo. Dvě postele, dva noční stolky, jedna komoda, na které byla ohromná LCD televize, skříň a dveře, typuji, do koupelny. Měli jsme i balkón. Nebylo to nejhorší, vše upravené, elegantní, v teplých barvách. Bylo to svým způsobem uklidňující. Vytáhl jsem ze dveří klíčky, protože na to Sebastian úplným nadšením zapomněl, dal je na něco jako botník hned u dveří a zavřel dveře. Sledoval jsem, jak aniž by řešil, že je oblečený, padl do postele. „Tak měkká!“ zaradoval se a zachumlal do peřiny. Jen jsem cosi nesrozumitelného zabručel, odložil k posteli svůj kufr, vyhnul se Sebastianovu kufru, který byl ledabyle hozen na zemi, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a zamířil si to na balkón. „Měl bys s tím přestat,“ napomenul mne Sebastian. Jen jsem se na něj v balkonových dveřích otočil. „Hm?“ dal jsem si cigaretu do pusy a zapálil. „Když uvidím toho jejich
ducha, tak přestanu,“ odvětil jsem a vyšel si ven zakouřit. Moc dobře jsem věděl, že duchové nejsou, nemusím se tedy bát, že bych měl nějak brzy skončit se svým zlozvykem. A pokud tomu on věří, budiž, aspoň si bude myslet, že s tím jsem ochotný přestat, a už mi nebude říkat, že bych neměl kouřit. Popravě, po nějaké době se to stane otravné a vás to nutí kouřit ještě víc. Nebo aspoň já na to tak reaguji. Předklonil jsem se, opřel se o zábradlí a sledoval západ slunce. Zalitoval jsem, že jsem si nezval fotoaparát. Fotografie zapadajícího slunce mezi kopci, na kterých je velmi hustý les, by nemusela vypadat až tak moc zle, vlastně si myslím, že by byla velmi hezká. Kde jaká žena by jistě řekla, že je to romantické. Docela bych s ní i souhlasil.
Kapitola 3 Venku už byla tma. Byl jsem v lázních, tak nebylo divné, že jsem v pokoji jen v trenkách a županu. Navíc jsem zrovna vylezl z koupelny. Zastavil jsem se před postelí a zadíval jsem se na televizi. Sebastian měl zrovna puštěné zprávy, ne že by mne zajímalo, co se ve světě děje, ale jednou za čas není na škodu, poslechnout si je. Zrovna cosi řešili o hospodářství v zemi. Nic moc zajímavého, ale bylo to lepší, než kdyby tam řešili nějakou vraždu. Zamířil jsem si to k posteli, spal jsem v dál od okna, nevím proč, ale Sebastian je přímo posedlý tím, aby spal u okna. Myslí si, že uvidí onoho ducha? Jak moc člověk může být naivní? Když jsem si lehl do opravdu měkké postele, uvědomil jsem si, že se stále svítí. Měl bych vstát a zhasnout, nebo jsem už tak moc líný, že řeknu Sebastianovi, aby zhasl on? Nachytal jsem se, jak sahám po notebooku, který jsem si sebou samozřejmě nevzal. Řekl jsem si, že nebudu psát, ale odpočívat. Momentálně mi to pravidelné ťukání na klávesnici chybělo a v hlavě se mi pomalu ale jistě rodil nápad na román. Zabručel jsem a vstal. Nějak automaticky jsem otevřel první šuplík od komody, na které stála televize. Popravdě, ani mě nepřekvapilo, že jsem tam našel něco, jako blok a propisky. Jednu jsem si vzal, i ten blok a vrátil se zase na postel. Nevšímal jsem si nechápavých pohledů, jenž mi Sebastian věnoval. Opravdu jsem se o něj teď nezajímal, ale byl jsem rád, když ztlumil zvuk televize. Chvíli jsem pozoroval první stránku. Jak bych měl začít? Měl bych čtenáře rovnou hodit do děje? Sakra! Nad čím to přemýšlím, měl bych si opakovat, že ještě spisovatel nejsem, že to beztak nikdo číst nebude, protože já prostě psát neumím, nemám na to talent, jen mě to baví. Toť vše. Když jsem na chvilku zavřel oči, začal se mi pomalu vyjevovat
děj… Utíkala lesem. Docházel jí dech, ale bojovala sama se sebou, musela utíkat, musela se co nejrychleji dostat z lesa pryč. Nedbala zranění, která získávala, když bosá, jen v nočním negližé utíkala lesním porostem. Tu ji škrábla ostružina, tam zase nějaká větvička. Nemohla se nad těmi škrábanci pozastavovat, ať byly sebe hlubší. Nemohla ani křičet, i když chtěla. Byla bezbranná, ale utíkat mohla. Stále se za sebe ohlížela, věděla, že tam je. Cítila jeho pohled na svých zádech. Strach ji popoháněl a ona utíkala, co jí nohy stačily. „Zajímavé. Vražda?“ ozvalo se nade mnou. Nečekal jsem to, myslel jsem, že Sebastian už spí, ale mýlil jsem se. Podíval jsem se na stránku a všiml si, že jsem si ji dokonale přeškrtl. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Vím, že mám psát, když jsem o samotě, ale i tak mi to prostě nedá. Když chci, píšu. „Co myslíš?“ promnul jsem si spánky. „A co kdybys už šel spát?“ vstal jsem a neřešil, že jsem ho tím málem shodil. Neměl mě děsit. A navíc jsem zapomněl, co jsem chtěl psát. Těch pár řádek mi to asi stěží připomenou. Pár kroky jsem se dostal k vypínači, zhasl a šel si lehnout. Blok i s propiskou jsem odložil na noční stolek a zahrabal se do peřin. Postel byla tak měkká, tak pohodlná. Ani jsem nevěděl jak, ale usnul jsem. Spal jsem si poměrně dobře. Žádný den, jen mé pravidelné oddechování. Dokud… se naším pokojem neozval výkřik vyděšeného mladého muže. Jasně, že mě to probudilo, ale usoudil jsem, že má Sebastian jen zlý sen, tak jsem se přetočil na bok a zase zavřel oči. Je dospělý, zvládne to sám. „D-d-duch,“ vykoktal vyděšeně a zase zakřičel. Jak se zdá, budu muset vstát. Pomalu jsem otevřel oči, protáhl
se a vstal z postele. Sebastian se sklepal v rohu, peřinu obmotanou kolem sebe a na mě se díval, jako bych byl duch. „Ano, ano, duch,“ přitakal jsem naprosto bez rozmýšlení a přešel k němu. Neohlížel jsem se, duchové neexistují, takže jsem ani něco jako strach necítil. Pravda, ucítil jsem divný chlad, zježili se mi chloupky na zádech, ale říkal jsem si, že to bude tím otevřeným oknem. Sklonil jsem se k Sebastianovi a chvíli na něj jen tak koukal s hlavou mírně na stranu. Říká se, že oči jsou okny do duše. Pak jeho duše musela být pěkně vyděšená. Postavil jsem se. „Žádní duchové ani podobné hovadiny neexistují,“ zamumlal jsem. Chtěl jsem ho uklidnit, ale někde v koutku mysli mi nějaký cizí hlásek říkal, že uklidňuji vlastně sebe. Že ač si toho nejsem vědom, sám se klepu strachy. „Za-za tebou,“ ukázal na mě. „Co?“ nevěřícně jsem se na něj podíval. „Je za tebou!“ Všiml jsem si, jak se jeho ruka, která a mě ukazovala, třásla. „Měl bys jít zase spát!“ obořil jsem se na něj. Měl jsem toho tak akorát dost. Pomalu jsem se otočil a úlevně vydechl. Nikdo tam nebyl. Jen stěny. Nic víc. „B-byl tam,“ vykoktal zmateně. Než, abych mu říkal, jaký neskutečný blázen to je, raději jsem si zase lehl do své postele. Bohužel jsem už oči nezavřel, jen jsem tam ležel a civěl do stropu. Slyšel jsem, jak Sebastian vstává, jak si lehá zase do postele. Sice už nepromluvil, ale tiše se taky nepohyboval. Nemohl jsem už usnout, nevím, jestli jsem byl sám vyděšený tím, že tu byl duch, nebo tím, že on něco viděl. Nakonec mě ta realistická část mozku přemluvila, že nic jako duch neexistuje a já jsem jen dokonale probuzený, těmi jeho výkřiky. Potichu jsem vstal, ať jsem byl jakýkoliv, vzbudit jsem ho nechtěl. Zdál se mu zlý sen a nemohl se z něj probrat. Pak, že tu je duch. To tak! Spíš doufám, že nikoho
v lázních neprobudil, ale pokud na té legendě vydělávají, nějaký ten výkřik je asi nerozhodí, že? Ještě tišeji, než jsem vstal, jsem se ustrojil, vzal klíče a vyšel na chodbu. Na chvíli jsem se opřel o dveře, stále jsem měl takový… divný pocit. Něco ve mně mi stále říkalo, že tam duch opravdu byl, ale má druhá část to naprosto zavrhla. ‚Jsou věci, které se prostě nestávají a které neexistují,‘ oponovala ta realistická část mé mysli té, která si myslela, že tam duch byl. Upřímně, opravdu jsem si už myslel, že jsem blázen. Možná navštívit nějakého toho psychologa by nebylo tak úplně od věci. Ale teď jsem v lázních a hodlám si to užít, jako každý normální člověk. Stále mne udivovala ta útulnost, přesto jednoduchá elegance a honosnost. Připadal jsem si jako král. Zastavil jsem se. Jako král? Opravdu mi muselo začít hrabat. Přemohl jsem se a zase jsem se rozešel. Chtěl jsem jít do baru, všiml jsem si na recepci, že tam mají ukazatel BAR, ale stále jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli tam opravdu chci jít. Nakonec jsem se přemohl a opravdu do baru došel. „Co si dáte?“ zeptal se mě barman. Podíval jsem se na něj a zamyslel se. „Pivo,“ dostal jsem ze sebe po chvilce. „Dvanáctku,“ dodal jsem ještě. Rozhodl jsem se, že se neopiji. Nemůžu jen usnout a psát taky ne, protože jsem zapomněl, jaký příběh jsem chtěl psát. I když nepochybuji, že kdybych si těch pár řádků několikrát přečetl, příběh by mne znovu napadl, ale neměl jsem sebou notebook a několik stránek se mi pak přepisovat taky zrovna třikrát nechtělo. Jsem muž, přeci něco takového nezapomenu, namlouval jsem si, ale moc dobře jsem věděl, že pravda je trochu někde jinde. A navíc stále ve mně hlodala otázka, jestli tam Sebastian opravdu něco viděl, nebo jestli si ze mě dělal jen srandu. Opravdu upřímně jsem na to chtěl znát odpověď. „Tady,“ ozvalo se náhle přede mnou.
Vzhlédl jsem. Pivo stálo přede mnou a měli i velkou pěnovou čepičku. „Děkuji.“ Rozhlédl jsem se po baru. Opět jsem vyčníval. Momentálně, jsem byl jediný z těch několika, kteří tu seděli, který měl pivo. Všiml jsem si panáků pálenky, tequilly, skleniček vína. Raději jsem se podíval na své pivo. Upil jsem svého piva a vytáhl krabičku cigaret. Opravdu bez ní nikam nejdu. „Pane, tady se nekouří. Prosím, jděte s tím ven,“ zarazil mě barman těsně před tím, než jsem si stihl zapálit. Nekuřácký bar, pitomost. Vstal jsem a s chabým přikývnutím jsem se vydal ven, na terasu. Měl jsem štěstí, že venku nebyla taková zima, abych si musel do pokoje pro bundu. Navíc jsem tam byl sám, takže jsem měl i svůj klid. Posadil jsem se na lavičku a sledoval hvězdy. Náhle, jako by někdo mávl kouzelnou hůlkou, noční příroda utichla a já měl pocit, že jsem před sebou zahlédl pár jasných očí. Šelma? Ne, na šelmu to bylo vysoké, leda by stála na dvou. Několikrát jsem zamrkal. Asi se mi to jen zdálo, protože ty oči už tam nebyly. Měl bych vypít pivo, co nejrychleji a zkusit znovu usnout, protože začínám mít vidiny. Tak jako tak, raději jsem se zase zadíval na hvězdy. Když už jsem měl půlku piva v sobě, zjistil jsem, že se mi pomalu klíží oči. Dokonce jsem začal ignorovat ten pocit, že se na mě někdo dívá. A ty oči, sem tam jsem měl pocit, že je zase v tom lese vidím. ‚Pitomost. Pitomost. Pitomost,‘ opakoval jsem si stále v duchu, přesto jsem cítil, jak se nemůžu pořádně nadechnout, jako by mi něco stálo na hrudníku a nechtělo, abych dýchal. Raději jsem pivo rychle dopil, protože se mi tady nelíbilo. Nelíbilo se mi být tu sám, což pro mě, jako vyznavače samoty a klidu, bylo více méně dost divné. Cigaretu jsem měl již dávno vykouřenou, takže mi nic nebránilo v tom, abych se prostě jen zvedl a vydal dovnitř.
Než jsem došel k baru, pivo jsem dopil, ano, poněkud rychle, jsem si toho vědom, zaplatil a vydal se zpět do pokoje. I když se lázněmi linula tichá hudba, stále jsem měl pocit neklidu. Stále jsem měl dojem, jako by mne něco sledovalo. Jako bych JÁ byl ta dívka, která před něčím v lese utíkala. Ačkoliv jsem si to odmítal přiznat, mé chlapské ego by to nesneslo, bál jsem se. Kolikrát jsem se nachystal, že se ohlížím, jestli mne něco nesleduje. Když už jsem stál ve výtahu, chytl jsem se za hlavu. To pivo na mě mělo mnohem silnější účinek, než jsem si myslel. Začínal jsem být paranoidní. A bál jsem se ducha, který vlastně ani neexistuje? Opravdu bych neměl pít. Nemám na to tělo. Výtah sebou škubl a já se přistihl, že jsem vykřikl. Dal jsem si dlaň před ústa, a když výtah cinkl, rychle jsem z něj vystoupil. Měl jsem strach, že by mohl spadnout. Přestal jsem vnímat tu okázalou eleganci lázní a doslova vběhl do pokoje. Sebastian se jen zachrul a já si oddechl. Cítil jsem se bezpečněji. I když ne o moc, rozhodně jsem už neměl ten tíživý pocit na hrudi. Poprvé v životě jsem se doopravdy bál, i když z poměrně divných důvodů. Začal jsem se spěšně svlékat a ulehl do postele. Zavřel jsem oči, protože jsem chtěl spát, mé tělo bylo unavené, ale mozek vystrašený. Chtěl jsem spát, tolik jsem chtěl spát, ale nemohl jsem. Musel jsem prostě sledovat své okolí, jestli někde náhodou někdo nestojí. Nakonec jsem se postavil, hodil na sebe župan, vzal cigarety a šel na balkón. Poprvé v životě jsem se proklínal, že kouřím. Věděl jsem, že mi to ničí zdraví, věděl jsem, že mě to zabije, ale teď jsem si zapálit prostě musel. Podíval jsem se do pokoje, televize byla vypnutá, což o to, ale viděl jsem v ní ty oči. Ten pár očí… včas jsem se ovládl, abych nevykřikl, vřítil se do pokoje, bylo mi jedno, že mám stále cigaretu. Pustil jsem televizi, dal jsem ji ale potichu, tak aby to nevzbudilo Sebastiana a zase vyšel ven. Sedl jsem si na židli, ano, měli jsme na balkóně jednu židli.
Letmo jsem sledoval zapnutou televizi, i když tam byl teleshopping, mě to bylo jedno. Hlavně, že se tam míhaly nějaké obrázky, to mi stačilo. Uklidnilo mě to. Z nedalekého lesa jsem zaslechl zpět. Prvně jsem se polekal, ale pak mne ten zpět spíše zaujal. Bylo to… jako když zpívá anděl. Asi tu sídlila nějaká operní pěvkyně a zrovna si trénovala svůj hlas. Zavřel jsem oči a ten hlas poslouchal. Byl opravdu krásný, čistý. Ani k tomu nemusela hrát hudba. Takový hlas bych si nechal líbit. Jenže pak se stalo něco velmi divného.
