Miroslav Vejlupek (Čerchovský)
Druhý život spisovatele Jindřicha Šimona Baara
Druhý život spisovatele
Jindřicha Šimona Baara
Stať.
Chci zdárným synem Chodsku být, chci dát mu všecky síly, za slávu jeho v boje jít a trpět v každé chvíli … Leč za to jeho vzpomínku chci do všech příštích dob…
Všimněme si: už ve své rané básnické tvorbě se Baar svěřuje, že v jeho vztahu k rodnému kraji vedle lásky zaznívá nejvýrazněji také intenzivní touha stát se trvalou součástí chodských dějin. Tehdy to čtenáři mohli považovat za snění ctižádostivce bez sebekritiky, ovšem čas ukázal nejen to, že se Baar odvážil tak záhy k veřejné „zpovědi“ proto, že ji myslí naprosto vážně a nikdy nesleví ze svého předsevzetí, nýbrž i to, že k dosažení neskromného cíle vskutku má některé osobnostní předpoklady: intelektuální dispozice, houževnatost, cílevědomost a neobyčejnou pracovitost. K těm připočteme také silnou motivaci citovou: po dokončení gymnazijních studií vymezují směr Baarova života (zejména po matčině nátlaku) církevní dogmata a smířit se s tím je pro tělesně i duševně zdravého mladého muže nesmírně těžké. Baar rozřešil schizofrenní situaci striktně a navždy: když oželet plnohodnotný život, ať oběť vyváží život posmrtný – nikoli v církevním pojetí, nýbrž v objektivním kontextu historickém. Baar samozřejmě nebyl jediný, kdo se vyrovnával duchovními sebenároky a ctižádostí s vnuceným mu údělem. Abychom více pronikli do složitého vnitřního zápasu nedobrovolných studentů teologie, postačí citovat z rukopisu, který napsal jeden z mladších Jindřichových kolegů na Strahově v únoru 1904: Z nás každý skoro – vědomě nebo nevědomky – má ve své duši, ve svém srdci takový svůj vlastní hřbitůvek, na kterém pochoval milé tváře, radosti života, krásné sny a touhy své, své plány životní, své iluze, své ideály, svou lásku… Na hřbitově jsou pomníky na hrobech. I z nás každý postavil na hřbitůvek ve svém srdci pomník, jeden jediný pomník, drahý, nejdražší v světě, a na ten pomník vyryl nápis. Jediné slovo má ten nápis – a tisíce slov vykládá. Několik písmenek jen – a tisícem jiných bys ho nevyložil. Ten nápis zní: „Odříkání“. … Smí nám tedy někdo zakazovati naše hroby krášlit květem myšlenek? Smí nám to někdo zakázat? Baar, opouštějící strahovský seminář a netrpící o nic méně než autor citovaného rukopisu, je navždy rozhodnut. „Přinesl jsem si
5
6
tištěné oznámení,“ píše si do deníku 2. července 1892, „že budu 17. 7. vysvěcen u sv. Víta a 19. 7. míti první mši svatou v Putimi. Jest mi divno kolem srdce při pohledu na ten lístek, kterým pečetí se osud svůj… Dej Bůh, aby ten osud byl šťastným, aby odříkání mé přineslo mi úroky a náhradu na straně jiné… Kromě tužeb skrytých v hlubinách srdce, kromě své ideální lásky totiž – mám tužby ještě jiné. Svou lásku oželím, opláči a rozloučím se s ní. A ideály druhé? Dej, Bože, abych aspoň s těmi rozloučiti se nemusil, aspoň část abych splniti mohl toho úkolu životního, jenž v slově: Básník, kněz a spisovatel, velký, nedostižný přede mnou stojí.“ Nemožno mít pochybnosti – mladý Jindřich se postavil ke své budoucnosti velmi odpovědně a velmi ctižádostivě. Později se vyjádřil o životě termínem z geometrie – je prý kruh, spojuje se do kruhu svým začátkem a koncem. Tak je to i s poutem člověka k domovu. Tam, kde život člověka začne, má i skončit. Baarův postupný návrat do Klenčí se začal v roce 1909, kdy ho obecní zastupitelstvo jmenovalo čestným občanem města. V protokolu o schůzi ze dne 28. září stojí: „2. Návrh obec. zastupitelstva, aby pánové Jindřich Baar, farář v Ořechu, a Frant. Teplý, archivář v Jindřichově Hradci, jmenováni byli čestnými měšťany Klenečskými. Pan předseda přednesl, že jmenování toto má býti projevem uznalosti a díků obecního zastupitelstva za obětavou práci, kterou tito pánové sbíráním dat s sepsáním monografie Klenče nezištně provedli. Usnesení o tomto návrhu provedeno hlasovacími kolky, jichž odevzdáno bylo 14. Po sečtení pak se ukázalo, že pro jmenování obou těchto pánů čestnými měšťany hlasovalo 13 členů, proti němu 1 člen obec. výboru.“ Baarologové uvádějí, že spisovatel, který měl i v smíchu vážný výraz tváře, pomýšlel na definitivní návrat do rodného Klenčí po smrti své matky, tedy v roce 1915. Ve skutečnosti však uvažoval o takovém kroku mnohem dřív, zřejmě inspirován právě jmenováním čestným občanem. Dne 4. března 1910 projednalo klenečské
zastupitelstvo „žádost pana faráře J. Baara o místo k stavbě domku v obecní zahradě u kostela. Usneseno: Obec postoupí p. faráři ku stavbě domku díl obecní zahrady ve výměře kolem 80 m čtverečních bezplatně, jestliže se … zaváže právoplatně, že vzestavěný tento domek v určité době obci Klenčí zdarma postoupí.“ Nepřehlédněme: město žádá od Baara, aby se zavázal dům mu darovat, ale ten si svůj plán postavit si příbytek posléze rozmyslí. Za dalších patnáct let napíše poslední vůli a dům, který v Klenčí zakoupil, městu skutečně daruje, „jen“ pod podmínkou, že v něm Klenčí zřídí trvalý památník s názvem „Baarův dům“. I na samém sklonku života Baar přesvědčuje, že jeho představa o vzpomínce Chodska „do všech příštích dob“ není naivním sněním, nýbrž racionálně uváženou koncepcí. Baar ve své poslední vůli: „Ustanovuji proto svým universálním dědicem svoje rodné městečko Klenčí v okrese domažlickém, splní-li následující moje přání. 1. Můj dům čp. 140 v Klenčí nazve „Baarův dům“ a opatří jej zvenčí nápisem „Baarův dům“. 2. Do tohoto domu umístí: v přízemí vlevo ve třech místnostech obecní knihovnu a obecní čítárnu… Ve zbývajících třech místnostech prvního patra umístí obec sbírku svých starožitností a sice takto: A) v pokoji, který obývám, vyloží v zasklených vitrínách staré listiny, knihy, pergameny, pečeti, mince a obrazy, jakož i svůj starý městský archiv, B) moje knihovna zůstane tam, kde dosud jest, připojí se k ním moje rukopisy, korespondence, kterou vykonavatel poslední vůle za vhodnou uzná, můj psací stůl s křeslem a kalamářem, C) ve třetí místnosti zůstane vykládaný nábytek, stojánkové hodiny, obrazy a sochy.“ K tomu spisovatel dodává: „Aby mi nikdo nemohl vyčítati, že jsem tímto svým odkazem způsobil obci nová vydání, upozorňuji, že jsem už za svého ži-
7
8
vobytí zřídil ‚Baarův fond na udržování Baarova domu‘ uložený u spořitelního a založenského spolku v Klenčí a u městské spořitelny v Domažlicích… K tomuto Baarovu fondu přidají se i všechny moje peníze ať ve vkladních knížkách, ať v cenných papírech, ať v honorářích, které se po mé smrti najdou a po zaplacení všech výloh s provedením této poslední vůle spojených, zbudou.“ K poslední vůli jsou připojena na zvláštním archu „pravidla Baarova fondu a tvoří její podstatnou součást“. Baar tedy neponechal nic náhodě. I poslední vůlí rozhodl o svém právu na místo v paměti Chodska. Věděl, že Chodové mají bohatou historii podmíněnou bojem za půdu a svobodném hospodaření na ní, avšak nespoléhal se, že ještě mají smysl pro historický kontext. Měl s tím svou vlastní zkušenost. Když se v roce 1919 přestěhoval zpět do rodného Klenčí, na žádost obecního zastupitelstva doplnil městskou kroniku, jejíž stránky zely prázdnotou od roku 1847 (!!), kdy první klenečský kronikář a shodou okolností i bývalý majitel Baarova domu spáchal sebevraždu. Přesně 10. září 1920 Baar kroniku vrátil, ale protože po něm nikdo nepokračoval, 19. března 1924 se znovu chopil péra kronikáře. S konečnou platností ho odložil 30. září 1925. Necelý měsíc před svou smrtí. Baar se prostě spoléhal na sebe a na kdyňského advokáta Jaroslava Štěpánka. Záhy po jeho smrti se našlo dost a dost nadšených obdivovatelů, kteří neváhali angažovat se za vzpomínku Chodska do všech příštích dob. Zasloužili se o Baarovo druhé zrození vzdor tomu, že spisovatel sám v dopisu ze dne 31. března 1923 objektivně napsal Janu F. Hruškovi: „Kdyby mě Pán Bůh nechal na světě se dožít plného 100 let a kdybych pracoval neúmorně jako mravenec, nezmohu už materiál, který mám a plány, které od mládí jdou se mnou! Jen malý zlomek té práce je dosud vykonán – ostatní čeká – nevykoná to nikdo – neboť to mohu vykonat jenom já, tak jako svoji práci můžeš vykonat jenom Ty.“
** Nekorunovaný král Chodska zemřel. Zpráva se rozlétla čtenářskou obcí na sklonku října 1925. Ačkoliv Plzeňsko, vlastivědný časopis západních Čech, ve svém 6. čísle toho roku věnuje Baarovu odchodu jen překvapivě málo místa, Ladislav Lábek je dobrým prorokem: „Kdo viděl ten smutek, kdo slyšel ten nářek celého Chodska, pocítil něco velkého a silného, co vlévá novou naději a novou odvahu ke kulturní práci.“ Iniciativy Baarových obdivovatelů vrcholí v roce 1933 a neopadají po celá třicátá léta. V roce 1933 se stává říšským kancléřem Adolf Hitler a v následujících letech gradují expanzivní výboje německých fašistů, až je v roce 1938 část Chodska odtržena od Československé republiky a brzy poté na několik let zanikne samostatný československý stát. Nadšení kulturních činovníků domažlického Podčeskolesí tedy nemožno vytrhnout z dobového kontextu evropské politiky. Zápas za docenění a zvěčnění Baarovy osobnosti a jejího odkazu má význam národně uvědomovací a agitační. Začal se hned při Baarově pohřbu. Když se s klenečským rodákem loučil spisovatel Bohumil Zahradník-Brodský, zauvažoval nad otevřeným hrobem: „Stojí-li na vršku u Houjezda socha Kozinova, strážce a vůdce bojujících Chodů, měl by na Výhledech státi pomník Baarův, pomník Choda, který národu pověděl, jaká je duše lidu, žijícího pod lesnatými vrchy na nejzápadnější, stále ohrožené zemské hranici.“ Brzy po tom se scházejí na klenečské radnici Baarovi přátelé, aby ustavili zvláštní výbor pro postavení Baarova pomníku na Výhledech. Předsedou je zvolen Tomáš Kozina ze Stráže. Kozinu, vykonavatele Baarovy poslední vůle dr. Jaroslava Štěpánka a řadu dalších Baarových příznivců čeká osm let práce. Osm let potrvá, než se jim podaří opatřit sto čtyřicet dva tisíce korun. Jestliže je práce dokonána v roce 1933, tedy v době hospodářské krize, neúnavnost dobrovolných kulturních činovníků o to více imponuje.
9
**
10
Nadešel tedy rok 1933. Už od jara to rok plynoucí ve znamení Baarových oslav. Ty byly zahájeny 26. března ve Starém Postřekově a jak se ukázalo o tři roky později, měly historický význam, neboť právě zde dr. Jaroslav Štěpánek veřejně navrhl, aby byla založena Baarova společnost. K nejpozitivnějšímu přínosu (nejen) postřekovských oslav patřila skutečnost, že organizátoři, tvůrci i interpreti vsadili na nové formy, potlačující stereotyp. Konkrétně v Postřekově zdramatizoval folklorista Jiří Kajer povídku Hanče. Tamní divadelní soubor ji sehrál nejen v místě, ale také v Poběžovicích, v Klenčí a v obou největších společenských centrech kraje – v Domažlicích a ve Kdyni. Domažlický publicista Josef Žuvníček k tomu napsal: „… úspěch dramatu je právě v tom vyzdvižení kolektivu, jak život na venkově opravdu probíhá“ (Posel od Čerchova 27. 5. 1933). Povídku Hanče ovšem zdramatizoval i dr. K. M. Lauda a v jeho režii ji sehráli ochotníci v Koutě na Šumavě. V Pocínovicích diváci viděli jednoaktovku Exekuce podle dramatizační úpravy Františka Crhy. Skřivánek se dočkal jevištní podoby v Luženicích zásluhou Františka Baleje. Domažličtí tleskali Paní komisarce, kterou zdramatizoval Zdeněk Tuček a k níž tance nastudoval Jiří Kajer. Většina premiér byla na pořadu ve dnech 2. – 9. července 1933, kdy Chodsko žilo Holdem československého národa J. Š. Baarovi. Nevolice, Luženice, Chrastavice, Pec pod Čerchovem, Domažlice, Klenčí pod Čerchovem, Kout na Šumavě, Prapořiště, Starý Postřekov, Újezd, Česká Kubice, Pocinovice, Kdyně – místa rozmanitých kulturních programů. Hold československého národa J. Š. Baarovi vyvrcholil 5. července, kdy byla slavnostně odhalena bronzová socha z dílny prof. Ladislava Šalouna. Ovšem už samotné kladení základního kamene pylonu se stalo událostí, která přilákala na Výhledy na pět tisíc
lidí. K těm promluvil literární vědec Emil Felix, ovšem učinil tak způsobem, který s odstupem času nemůžeme nepovažovat za klišé a místy dokonce za kýč. Příkladem: „Kdykoliv dotkl se látky domácí, kdykoliv sáhl po příběhu a ději z rodného kraje, rozvlnilo se jeho nitro básnickým vzletem, provalily se spodní proudy zvlhlého citu – byl zase básníkem, pěvcem domova, lyrikem jeho krásy, epikem jeho velikosti a slávy.“ Neobjevná prezentace a zejména k neuvěření jednostrunná medializace výraznému katolickému tvůrci uměleckých hodnot zkrátka nikterak neprospěla a neprospívá, tím spíše ne smutně chudičká šíře nazření Baarova díla. Toto je tvrdá daň dominujícímu kulturními regionalismu. (Naštěstí mimo region vznikaly po druhé světové válce fundované texty, které měly docela jiný, racionální předpoklad překonat zbožštění Jindřicha Šimona Baara a kvalifikovaně a objektivně nazřít literární dílo takzvaného „chodského krále“. Tak nezpochybnitelně erudovaný nakladatelský redaktor Josef Rumler v doslovu k poslednímu dílu Chodské trilogie románu Lůsy (Československý spisovatel, 1958), vyzdvihl spisovatelovu příkladnou péči o jazyk a vysokou jazykovou kulturu, ale také poznamenal, že „není pochyby o tom, že estetická hodnota lokálního koloritu nespočívá v pouhém folkloristickém zabarvení. Naopak přemíra folklorního materiálu, jeho syrová dokumentárnost a tudíž i skladebná neústrojnost je u Baara dokonce mnohdy na škodu celkové umělecké účinnosti. Dlouhé národopisné pasáže někdy citelně brzdí dramatický spád děje.“ I proto se Baarovi – například – nepodařilo sugestivně a realisticky zpodobnit nad jiné uctívanou Boženu Němcovou, kterážto v Paní komisarce vystupuje „povětšině nikoli jako postava podléhající zákonitosti vývoje v rámci románové skladby, nýbrž jako bytost, žel, statická – rétorická a společenskému kolektivu jakoby nadřazená“.) Od 25. května, kdy byl základní kámen položen, přepravily ověnčené vozy na Baarovo oblíbené místo čtyřicet žulových kvádrů s vytesanými jmény těch obcí a měst, kde čtenářstvo uctívalo
11
12
Baara nejvíce. Sám Šaloun, než se pustil do díla, nejprve prostudoval Baarovy spisy, aby lépe pochopil spisovatelovu osobnost, a potom odcestoval na Apeninský poloostrov poučit se z tamních sochařských děl. „V předvečer slavnosti,“ čteme v kronice Postřekova, „hrána byla v Domažlicích v Sokolovně Paní komisarka, dramatizována podle Baarovy trilogie o Chodsku Zd. Tučkem.“ Z téhož pramene se dále dovídáme, že slavnost na Výhledech (již ovšem předcházel dopolední program v Klenčí, kde promluvil i literární historik dr. Miroslav Halík, domažlický rodák) zahájily Jindřichovy fanfáry Na stráži, že tu zazněly z Jindřichovy skladatelské dílny také mužské sbory Čerchovu i Bulačina, samozřejmě na Baaarova slova, přičemž „část programu byla také vysílána rozhlasem“. Připočteme-li k tomu, že hlavní řečník – univerzitní profesor Miloslav Hýsek – promluvil ke třiceti tisícům shromážděných posluchačů, ani s odstupem dlouhé řady let nezpochybníme, že Baarovi se dostalo pocty vskutku úctyhodné. Ostatně Posel od Čerchova z 15. července 1933 v obsáhlém zpravodajství napsal: „Milovanému básníku Chodska byl odhalen pomník, jakého se dosud nedostalo žádnému českému spisovateli, a byl mu odhalen za poct, které v dnešních dobách jsou opravdu jedinečným případem úcty a vděčnosti.“ Žel, některým kulturním a osvětovým činovníkům regionu se uctívání Baara stalo kultovní záležitostí. Té nejvíce propadl Jakub Cvačka, co by sběratel lidové slovesnosti Baarův skorožák. Jeho posuzování kvality morálky, činů a vůbec života údajně Baarovými etickými normami je v nejednom případě dogmatickým odmítnutím vývoje a absolutorizováním jediného názoru. Tím Cvačka Baarovi nijak neprospěl, stejně jako mu obyčejně neprospěli ani autoři příležitostných básnických pokusů, ód na Baarovu velikost a nedostižnost. Sám tvůrce bronzové sochy Ladislav Šaloun chtěl předejít tomu, aby jeho dílo bylo pro pěstování kultu zneužito. Ve vyznání
Věčnost (Posel od Čerchova 1. července 1933) proto předeslal: „Národ, který ctí vděčně své zasloužilé syny, pokračuje bezděky v jejich ušlechtilé práci, osvojuje si jejich myšlení, stoupá na vrcholy svébytné kultury. Buduje-li se jim nějaké trvale viditelné znamení, ať v jakékoliv formě, není to pěstování osobního kultu. Památník nenáleží vlastně osobám oslavenců, nýbrž jejich dílu, jejich myšlenkám a jejich příkladu. Chodský lid,“ napsal Šaloun dále, „svou úctou, vděčností a láskou k Baarovi hlásí se sám k sobě, své veliké minulosti, a připravuje svou budoucnost. Památník z tvrdé žuly a bronzu, vybudovaný na Výhledech, vzdorující bouřím, bude mu symbolem vytrvalosti a hmotným ukazovatelem na cesty k duchovním výšinám.“ ** Je neděle 14. června 1936. Domažlice žijí šedesátinami hudebního skladatele Jindřicha Jindřicha. Poněkud ve stínu oslav skladatelova jubilea schází se v hotelu Kalous skupina kulturních a osvětových aktivistů, umělců a vědců. To bylo dopoledne. Přesně v poledne vzplál oheň ve flambonu Baarova pomníku na Výhledech – v hotelu Kalous totiž právě byla založena Baarova společnost, která „veškerou péči bude věnovati prostředí chodskému, aby za spolupráce přátel z kruhů literárních, vědeckých a uměleckých pokusila se o sociologický průzkum Chodska a připravila vědecký základ pro tvůrčí práci všech vrstev společenských i jednotlivců dle jejich možností a schopností pro zdárný rozvoj kraje na poli kulturním a hospodářském“, jak ve slavnostním proslovu uvedl JUDr. Jaroslav Štěpánek. Pro takovou ideu jsou ovšem zapotřebí finanční prostředky a samozřejmě i schopní organizátoři. Rovněž vliv uznávaných autorit znamená mnoho; a na ten mysleli zakladatelé Baarovi společnosti také. Předsedou byl zvolen právě oslavenec Jindřich Jindřich, místopředsedou ředitel domažlického gymnázia dr. Emanuel
13
14
Strejček, jednatelem dr. Jaroslav Štěpánek, zapisovatelem prof. Václav Miškovský a pokladníkem Jan Paroubek. Dalšími členy výboru se stali doc. dr. František Roubík a prof. dr. František Žákavec. Pamatováno bylo i na náhradníky (prof. dr. Jan Trefný, dr. Jaroslav Zástěra, Jan Bozděch) a spolupracovníky do výboru kooptované (dr. Miroslav Halík, dr. Emil Felix a Josef Žuvníček). Perspektivy nové iniciativy tedy stály na cílevědomé koncepci, podpořené silnými individualitami, a společnost vskutku záhy patřila k fenoménům obohacujícím kulturní povědomí regionu podniky často nadčasového významu. Zasloužila se o odhalení několika pamětních desek a patřila k pořadatelům oslav 100. výročí narození Rudolfa Mayera. Z podnětu Baarovy společnosti byl uspořádán regionalistický sjezd ve Kdyni (v květnu 1937), který měl nastínit další možnosti ekonomického a kulturního rozvoje Chodska. K Baarovi se ovšem nepřihlásily jen organizované skupiny (od října 1939 neslo Baarovo jméno i domažlické gymnázium). Druhý proud, víceméně živelný, představovaly aktivity jednotlivců. Tak Hana Štěpánková, manželka vykonavatele Baarovy poslední vůle, hledá u Baarova pomníku na Výhledech víru v novou jednolitost „kdyňského“ a „domažlického“ Chodska i v šťastné perspektivy republiky. Jakub Cvačka přečasto měří vyhraňující se evropské politické poměry, zejména však vnitřní vývoj Chodska a Československa, Baarovým „metrem“, čímž je spisovatel povýšen na dokonalý ideál, bezchybný vzor, díky Cvačkovi v takových případech beznadějně vypreparovaný. K docenění životního díla J. Š. Baara i za hranicemi republiky přispěl prof. Jindřich Tocháček, který na spisovatele a sběratele lidové slovesnosti upozornil francouzskou spisovatelku M. de Vaux Phalipau. Ta pojednala na téma Zbytky dávných bájí o vodách a mracích na Chodsku a u Lužických Srbů v přednášce na pařížské Sorbonně v prosinci 1935.
** Už v době vrcholícího rozkladu Rakousko-Uherska za první světové války chodili na Baarovo kázání lidé, které v kostele jinak viděti nebylo, jak sám Baar vzpomínal, a dostatečně znám je Manifest českých spisovatelů z května 1917, který Baar podepsal jako jeden z prvních. V Klenčí – po předčasných a zavádějících zprávách – oslavilo obyvatelstvo vznik a samostatnost republiky už 15. října 1918 a při té příležitosti vyzvalo k proslovu právě Jindřicha Šimona Baara. Ve spisovatelově písemné pozůstalosti se dochoval rukopisný záznam, v němž stojí: „… ohromný průvod v čele s hudbou procházel městečkem, zastavil se u radnice, kde zazpívala se národní hymna Kde domov můj a na vyzvání promluvil jsem před radnicí asi toto: Drazí přátelé! Jako člen české obce spisovatelské byl jsem požádán, abych promluvil k vám několik upřímných slov.“ Baar dvakrát cituje z Nerudových Písní kosmických a přidává: „My, drazí rodáci, náš národ je takovou malou hvězdičkou, kolem které točí se dnes velké národy. Staletá tužba naše se splnila. Udeřila hodina našeho vykoupení, naší svobody. V této osudové chvíli je nutno, aby celý národ stál v jednom šiku, abychom zapomněli na všechno, co nás dělí, ale to na mysli měli, jen to, co nás pojí. Jediná ctnost, občanská svornost, musí dnes býti naším nejvyšším příkazem… Ukažme se důstojnými potomky velkých předků. Vzpomínám našeho mučedníka – Koziny – praporečníka Přibka – klenečského rodáka Etzla – ti krváceli za naši svobodu a jejich hrdinné, neumírající památce provolejte se mnou slávu!“ Baar nemohl tušit, že za dvacet let budou výzvy ke svornosti českého národa znovu aktuální. Za dvacet let se opět opakoval historický faktor v česko-německém hraničním pásmu. Od Řezna i Kouby / klín plný zhouby / vrah cizího rodu / valí se k bráně v Brodu (J. Š. Baar: Před bojem).
15
Za těch dvacet let Chodsko přiřadilo k spisovatelem vzpomenutým hrdinům dalšího svého syna, reprezentanta toho nejúspěšnějšího z duchovních možností Chodů – samotného Jindřicha Šimona Baara. K Baarovi se obrací i V. Kabrle (Posel od Čerchova 26. listopadu 1938) básnickým pokusem, který je odezvou na 24. listopad:
Baarovu Chodsku! 16
Tys, pěvče náš, svou píseň nedozpíval o tvrdé, kamenité zemi, jež zaplavil dnes cizí moci příval, kdy zrozeni a opuštěni všemi Tvůj rodný kraj, Tvé Chodsko vydáváme, Tvé Výhledy a Sádek, odkud jsi se díval tam k Trhanovu, přes Kozinův Hrádek až k Havlovicům po sám Dražinov, Tvou kolébku i poslední Tvůj rov, kdy pláčeme a pěsti zatínáme, a kraj Tvůj krásný ve smutek se halí, že Baarovo nám Chodsko vzali, kdy cizí moc zas chodská práva láme a tvrdým Chodům ohýbá hřbet, těm, kteří rodu věrni na stráži vždy stáli – – ó, pěvče, vypros Chodsko své nám zpět, když všecky struny v srdci popraskaly!
Když veřejnost zvěděla, že část Chodska připadne 24. listopadu Německu, okamžitě – a nezbývalo mnoho času, dva dny –, byly sbírky v Baarově domě uloženy do beden a ve vojenských autech převezeny do lužanského zámku České akademie věd a umění.
Se stejnou pohotovostí domažlický stavitel Alois Procházka přivedl 22. listopadu na Výhledy pracovní četu, která za pomoci vojáků sňala sedmnáct centů vážící sochu, aby ji zachránila před zničením. Tyto okamžiky přibližuje Procházkova písemná pozůstalost: „Snad při práci na Baarově památníku zaplakal si každý z nás. Za necelou hodinku ležel kovový Baar u našich nohou. Na naší práci mělo zájem celé okolí. Přišlo se na nás podívat mnoho občanů z Klenčí, sousedních obcí, města, ba přišlo i dosti občanů z daleka se rozloučiti s Výhledy a Baarem. Přijeli důstojníci, prostí občané, ženy, muži i děti, přijeli i zástupci sokolské župy šumavské… Neviděl jsem po celý svůj život tolik slz, nevyslovitelného bolu a zoufalství. Bylo mnoho těch, kteří odnášeli si z Výhledů několik kvítků, větviček, trochu zemi na památku.“ Kovový Baar byl po celou válku přechováván na nádvoří Chodského hradu v Domažlicích. Z podnětu Baarových přátel přepravili do Chodského hradu také sbírky Baarova domu, neboť v Lužanech byly umístěny pouze na zámeckých chodbách. Už 13. srpna 1939 si je mohli prohlédnout účastníci památné národní pouti na Veselé hoře. Druhý život Jindřicha Šimona Baara měl v meziválečném období velmi výrazný politický akcent.
Psáno v Domažlicích v lednu 1984 a v Myslívě-Milčicích v únoru 2013
17
Generace jsou zapomětlivé
Fotopříloha.
20
Mladý Jindřich byl výborným studentem domažlického gymnázia.
21
Jako úspěšného spisovatele Baara vyobrazil Jaroslav Špillar.
22
Baarův dům v Klenčí – jak si to kněz a spisovatel přál.
23
Baarův rodný domek v Klenčí.
24
V roce 1930 vydal vykonavatel spisovatelovy poslední vůle a literární pozůstalosti JUDr. Jaroslav Štěpánek ze Kdyně vzpomínkovou knížku, faktograficky ne nezajímavou.
25
Manželé Hana a Jaroslav Štěpánkovi uspořádali a k posmrtnému vydání připravili také knihu „Poslední povídky, vzpomínky a řeči“.
26
Také oslavná řeč Emila Felixe přednesená při slavnosti položení základního kamene pomníku na Výhledech našla vydavatele.
27
Řadu Baarových děl ilustroval Alois Moravec.
Miroslav Vejlupek (Čerchovský)
Druhý život spisovatele
Jindřicha Šimona Baara Přebal a grafická úprava Miroslav Vejlupek jr. Vydal MiradiX s. r. o., Písek, Pražská 288 V Písku, v březnu 2013 Technická redakce Miroslav Vejlupek jr. Vyobrazení a faksimilie z archivu autora První vydání Vyšlo ve formátu PDF 28 stran. 1,1 MB ISBN 978-80-87777-01-5 © Miroslav Vejlupek (Čerchovský)
