Zápisky neznámého spisovatele

Zápisky neznámého spisovatele Autor: Anna Hynešová

Do mědi listí zadupají červená telátka kaštanů a tesklivé stříbro mlh usne nad polem… Podoben jsa noční sově pískám na kost na hřbitově jmenuji se pláč…

Kapitola I. Odsouzen ke svobodě Za posledních dvacet let se v mém životě neudálo nic důležitého. O svou vlastní rodinu jsem před dvaceti lety přišel a všechny příbuzné, rodiče, bratra i kamarády mi vzala 2. sv. válka. Často jsem pociťoval nepřekonatelnou touhu po smrti, ale nikdy se nedostavila odvaha ji naplnit. Uzavřel jsem se sám do sebe. Vždycky jsem se děsil dne, kdy zůstanu úplně sám. Jak šel čas a přišlo to, zjistil jsem, že samota není zase tak špatná. Ten život mi vyhovuje. Nemám nikoho a o nikoho nemohu přijít. Ideální stav. Nepříjemnými pohledy lidí, častým nezájmem a nepochopením na mě lepí lístečky s nápisy, jako např. NA ODPIS nebo ZKAŽENÁ POTRAVINA S PROŠLOU MINIMÁLNÍ TRVANLIVOSTÍ nebo také STARÝ ZTROUCHNIVĚLÝ PAŘEZ či snad 10 LET NEČIŠTĚNÝ, SILNĚ ZAPÁCHAJÍCÍ KANÁL. Možná to tak vidím jen já, ale z některých výrazů to jasně cítím. O starého spisovatele zkrátka nikdo nemá zájem. A to ještě před několika lety mě milovali. Hltali jeden můj román za druhým. Nejedna dáma chtěla stanout po mém boku ve večerní robě a slýchat nekonečné historky mých konkurentů, slavných osobností a jejich rodiny znát lépe než kdokoli jiný na světě. Já však nestál ani o jednu z takovýchto žen, miloval jsem jen tu jednu jedinou-Sofii, mou ženu. Vždycky když slyším, že se mladí lidé do roka po svatbě rozvádějí, tak si říkám, panebože, vždyť se měli tak rádi! Kolikrát šli přede mnou ráno do fabriky, vedli se za ruce a mačkali si prsty a za vrátnicí, než se rozešli každý na své pracoviště, ještě si něco povídali a dali si pusu na rozloučenou, a najednou tohle – nemohou se ani vidět. Copak láska stárne jako ponožky, aby se mohla zahodit? Pak za nimi chodím, každý jde zvlášť, každý odjinud. Oba se jistě vidí, ale tváří se, jako by se neznali. A mě napadá, jestli láska nějak nezprůmyslněla, jako výroba bot. Dříve každý švec věděl, kolik musí natlouci do podešve floků, aby do boty neteklo a aby pevně držela. Dnes se podešev přilepí nějakým syntetickým všelepem a ani ten železný lis, který to stlačí, neví, jestli do bot nepoteče. Každá vzpomínka na Sofii ve mně vyvolá silný a dlouhotrvající pocit nostalgie spojené s lehkým mžikem euforie. Po chvíli to ale zmizí a dostaví se deja-vu, následuje výpadek smyslů a nakonec i částečná ztráta vnímání. Nedá se toho zbavit. Je to jako polibek, okusíš ho jednou a musíš ho ochutnat ještě alespoň stotisíckrát, než se z té euforie štěstí částečně vymaníš. Svoboda je prokletí. Občas zatoužím být vězněn, připoután k psacímu stolu a nucen napsat další román. Když si to ale zkusím alespoň přestavit, nejsem schopen dát dohromady ani jednu větu. Na volném listu papíru vyroste jediné slovo – Sofie.

Kapitola II.

Soukromý majetek Odsud domů je to 4228 kroků a 112 kroků k mé lavičce v parku. Klidně bych si na ni mohl dát nápis SOUKROMÝ MAJETEK, stejně si ke mně nikdy nikdo nesedá. Když jdu alejí rozkvetlých sakur, padá na mě chuť položit se pod ně do trávy, kde je vzduch vlahý. Slunce neúprosně září, jako radiátor, který nelze ztlumit, a zavírá mi oči poznamenané stářím. Sesunu si klobouk níže do čela a modlím se, abych do jedné ze sakur nenarazil. Už asi míjím lavičku a podle známých hlasů soudím, že se blížím ke kavárně. Každou neděli se tam scházím s Jonquérem a Vilbertem. Ani nevím, proč nevynechám jediného sezení. Je to takový zvyk. Utajený stereotyp. Částečně i vstupenka do minulosti, kdy jsem každou neděli právě v této kavárně trávíval celé odpoledne s Lucile. Mladá, krásná, milá a velmi talentovaná slečna plná tajemství. Měla pronikavý pohled, mnohdy jsem měl pocit, že mi snad vidí i do žaludku. Milovala mě, určitě mě milovala. Ani tehdy jsem nelitoval svého šťastného manželství. Sofie nikdy nežárlila, že nedělní odpoledne vysedávám s Lucile, která se na mě dívá, jako malé dítě na vánoční dárek. Ona nedělky trávívala malováním. Její obrazy mi na stěnách visí dodnes. Posadím se k našemu stolu u okna a otevřu si noviny. Nestačím se ani začíst a už je tu Vilbert. Dneska má opět dobrou náladu. Usmívá se a vypráví mi, jak si vystřelil z Jonquéra. Jakmile se zmiňovaná osoba objeví ve dveřích, překládá vyprávění raději na jindy. Jonquér, ten starý seladón, přišel v novém obleku a dokonce se i navoněl. ,,Co tak najednou?“ popichuje ho Vilbert. ,,Být tebou, Vilberte, raději mlčím,“ otočí se k číšníkovi ,,dvě deci burgundského, jako obvykle.“ Bere do ruky noviny a předstírá, že čte něco velice zajímavého, zatímco Vilbert usrkává hořký zelený čaj. Jonquér popíjí burgundské a nezapomene popisovat jeho chuť slovy skutečného znalce. To Vilberta naštve. Na protest si vypne naslouchátko a uzavře se před námi do své hluchoty. Není možno nevědět, jak vysoký má tlak a že víno, jež miluje, pít nesmí, a o svém vředu na dvanácterníku mluví tak často, jako by byl čtvrtým spolustolovníkem. Jonquér se hlasitě ze srdce zasměje a pronese cosi, jako že se vůbec nezměnil. Znají se už od dětství a už od té doby si dělají naschvály. Jeden druhého upřímně nesnáší, ale ani jeden bez druhého nemohou žít. Blíží se třetí hodina. Jonquér se loučí, Vilbert si zapíná své naslouchadlo a snaží se mi co nejpřesněji vylíčit ten včerejší fórek. U toho vyndává na stůl léky, řadí se mu na stole v určitém sledu, jako kostky domina. Ve chvíli, kdy má plnou pusu léků s vodou a kdy přichází pointa fórku, se začíná dusit. Naštěstí situaci bravurně zvládl - odmlčel se, a zase pokračuje. Ani nevím, jestli se více směji líčení jeho pozdní puberťácké lotroviny nebo způsobu jeho líčení, každopádně obojí dohromady – to je výbušná kombinace.

Kapitola III.

Laciné víno Už je po večeři a stmívá se. Sedím na balkóně a přesazuji hortenzie. Ty milovala moje žena, Sofie. Vždycky jsme je společně zalévali. A tady, kde teď sedím, jsme spolu v létě sedávali do brzkého rána a popíjeli červené. Nejraději měla Modrého portugala a já zase její smysluplný úsměv a zářící oči připomínající hvězdy, ze kterých mi četla příběhy. Měla spoustu nádherných nápadů, ale nikdy nic nedokázala napsat. Neuměla smysluplně psát, jen krásně vyprávět. Možná proto jsem ji miloval. Její bujná fantazie neměla konce. Její příběhy, jež vymýšlela na požádání (ale mnohdy i sama od sebe) byly dokonale promyšlené. Sám bych na jeden takový potřeboval půl druhé hodiny ne-li víc, ale jí stačilo necelých pět minut. Mé oči brouzdají po šňůrách, jichž se její ruce dotýkaly, když věšely prádlo. Pohladit křeslo, kde sedávala, kliku, již tiskla propocenou dlaní, podlahu, po níž v létě chodila bosá. To vše tu je, ale ona… Určitě se ještě na mě zlobí. Nestihl jsem se jí omluvit. Byla naštvaná, že jsem jí ještě po půl roce neopravil ty okenice. A také jsem nevymaloval předsíň, nenatřel topení. A nepoptal se po novém lustru. Byla v pátém měsíci a já měl rozepsaný román Iluzionista. Nádherný příběh. Ten jsem mimochodem už nikdy nedopsal. Jela k matce pro vaničku a nějaké dupačky. K matce nikdy nedojela. Kousek za Paříží podlehla autonehodě. Snad mi odpustila… Ať je či není mrtvá, v mém srdci zůstane navždy uvězněna, tak jako já v jejích příbězích, jež mi navždy vepsala do hvězd, v bytě, kde stále cítím její parfém, ve zdech, kde jsou schovaná její slova, ve fotografiích, kde se na mě směje i přes bariéru času, a ve vzpomínkách na krásné časy s ní. Sen posetý diamanty slov, stránek nalhaného textu a laciných veršů nahoty utonul v hlubokém moři. Padl na dno a bolestivě mě bodal do srdce. Neznal slitování, bez jediné sebemenší lítosti mi všechno vrátil. Všechnu tu špínu, co jsem na něj nevědomky celé ty roky házel. Nemohu se ubránit útoku záplav srdcervoucích vzpomínek, které vyvolávají naše společné pocity. Je tomu dvacet let a přeci to cítím jako dnes. Nemohu a nechci tomu uvěřit. Není mrtvá – cítím to. Nevím, odkud to jde. Ze srdce? Z hlavy? Z duše? Možná jsem jen unavený. Naposledy jsem se pořádně prospal – tuším, tenkrát při cestě do Lisabonu, ale s určitostí to nevím. Když se vzpomínky řádně nepěstují, prorostou jako nicotný plevel. Člověk se pak v ničem nevyzná. Je zmatený a netuší proč. Při vzpomínání se pokládá do hluboké propasti času a začne koktat: ,,Jo, ty myslíš toho tamtoho! (pauza) Pepu! Ne, vlastně Pavla. (zoufalost) Nebo Petra?“ ,,Ne, to byl Jirka.“ ,,Myslíš? Já bych řekl, že to byl Patrik.“ ,,Ne, ale určitě to byl Jaroslav. Já si to ještě pamatuji.“ Nejlepší je, když se potkají tři tací lidé. To je teprve rozhovor. Dva se hádají a třetí se směje.To jsem na tom docela dobře a tenhle deník mi při vzpomínání moc pomáhá. Lepší než léky pro sklerotiky. Normálně bych to lidem předepisoval místo hromady drahých a většinou zbytečných léků. Horší by to bylo s těmi, co by si nedokázali zapamatovat ani co jsem jim řekl. Zívám, asi si půjdu lehnout. Nějak mi to už nemyslí. Mozek je přepracovaný a těší se odpočinku. Dobrou noc, Sofie, ať se ti zdá něco hezkého.

Kapitola IV.

Pohyb hmotného bodu Dnes ráno se mi vůbec nechtělo stávat. Nakonec mě hlad přemluvil. Dlouho jsem se hádal se svým seznamem zakázaných potravin, až jsem ho nakonec urazil a on si odešel trucovat kamsi do kapsy od saka. Beru si větrník a schválně toho náfuku provokuji. Nabízím mu na usmířenou kousek smetanové náplně – nechce, prý na to nemá žaludek. Dobrá nálada mi poskytla nádherné ráno a dopoledne jsem si zašel nafotografovat přírodu a zaházet žabky k řece. Odpoledne se procházím po nádherném parku ozdobeném vodotrysky. Sem tam mi ledová voda orosí horkem rozpálené čelo, ale já se na ni vůbec nezlobím. Mám na hlavě mokrý slaměný klobouk a voda mi stéká i do uší. V dálce vidím Vilberta. Sedí na lavičce a alej vysokých stromů za ním mu utváří živou zeď. V pravé ruce, s gigantickým prstenem navrchu, svírá zlatem zdobenou, domácky vyrobenou multifunkční hůl. Má tam šroubovák, brýle, příbor, zápisník, zapalovač, skrýš na doutníky, peněženku, propisku, celou lékárnu i otvírák na víno, které potají pije a před lékařem, když se ho na to ptá kvůli vysokému tlaku, to svádí na cokoliv jiného. Minule mu třeba tvrdil, že ten vysoký tlak má ze zelí, jež tak rád zavařuje. No, že jak se nadklání nad tlakový hrnec a čichá ty výpary z něj, tak se i nějak vnitřně natlakuje. Jistě, že mu to doktor nikdy neuvěří, ale on na svou obhajobu přece něco říci musí. A to by byl on, aby to nebylo vtipné. Sedí a předstírá, že tam vůbec není. Obličej má mírně překrytý stínem stromu, očima zahleděný do hloubi chodníku, výraz jasně odpovídá zděšení. Přisednu si k němu. Tak to je špatné, vůbec si mě nevšiml. Ani nereaguje na můj pozdrav. Lehkým pohybem ruky mu přejedu před očima. Cukne sebou, jako by jeho tělem proletěl elektrický proud: ,,Co se děje?“ ,,Nevím, nevnímal jsi mě.“ ,,Promiň, zemřela mi žena.“ Pozval jsem Vilberta na sklenku Portského. Krásně jsme si popovídali o životě. Seděl a ani se nehnul. Bledou tváří ani nepohnul. Jeho oči upřeně visely na popelníku. Doporučil jsem mu, aby něco napsal. Cokoliv. Vyndal si ze své hole tužku a zápisník. Začíná na bílý list, slůvka po papíru tančí a mě se vybavuje, co jsem tenkrát napsal já: ,,Stál před zrakem lidí, kteří předstírali, že se těší smrti toho společností vyvrženého člověka. Stál na stoličce, krk mu zdobil silný provaz ladně svázaný ve smyčku. Od smrti ho dělilo jen pár centimetrů. Bál se, snad se i trochu třásl, když kat začal číst jeho prohřešky. Slyšel smích lidí kolem a každé slovo, jako by ho bodlo hluboko do srdce. Viděl kolem sebe lidi, o kterých věděl, že je už za chvilku neuvidí. Holé stromy mu připomínaly, jak sám vždycky je člověk na všechno. Sám se narodí a sám také zemře. Bojí se toho, co nezná, ale neuvědomuje si, že tím, co nezná, může být i on sám. Nic nechápal a byl zmatený.“ Když dopsal, vytrhl jsem těch několik listů a před jeho zrakem je v popelníku spálil. Díval se, jak jeho obavy mizí a společně s nimi zmizela bledá tvář i vražedný pohled. Zaplatil jsem a odvedl ho domů. Hmotný bod je myšlenkovým bodem, jenž se nachází v těžišti tělesa a má také stejnou hmotnost, ale jeho rozměry zanedbáváme. Budeme-li brát člověka jako těleso, tak kde má tedy hmotný bod? V srdci, v lásce nebo v citech? V duši? Ve středu svých myšlenek? Ve vzpomínkách, snech, či snad v iluzích? Ve středu svého mikrokosmu, kam se v samotě zamyká? Ve lžích?

Kapitola V.

Zvláštní podzimní myšlenka Jak tak čas od času posedávám a přemýšlím tak nad vším možným, napadá mě, že o Vilbertově ženě vlastně vůbec nic, kromě toho, že je po smrti, nevím. Když se procházím před setměním mezi bulváry a kolem naší kavárny Klementina, vídáme se. Usměje se, kývne na pozdrav. Vždy jde sám, a proto jsem si myslel, že je už také vdovec. Vilbert o ní nikdy nemluvil. To Jonquér občas pár slov o své ženě prohodí. Něco jako: ,,Moje žena říká, moje žena si myslí, moje žena ví.“ Možná je jen Vilbert nesmělý, ale být nesmělým v jeho věku je směšné. Ne, nesmělý určitě není. Před papírnictvím spatřím Enridua u malířského stojanu: ,,Tu růžovou já pořád ne a ne chytit!“ Koncem štětce zuřivě bruslí po paletě a přitom mu barva stéká na boty. Přistoupím k němu, bezeslov popadnu červenou a trochu mu ji tam přidám. ,,Jak si… jak víš, že zrovna..,“ přeruším ho ,,To víš, život s malířkou…“ ,,Díky, jak jde život?“ ,,Děkuji za optání. No, jestli se to dá nazvat životem, tak teda nic moc.“ Enriduo se zasměje: ,,Ty jsi opravdu stále stejný. Píšeš něco? Román? Krimi story?“ ,,Leda tak vypsanou propiskou do podložky.“ Enriduo věděl, že z něj mluví zoufalost. ,,Nemáš námět?“ ,,Ne.“ ,,Tak co třeba… Malá lesklá sponka na chodníku.“ ,,Ne, díky.“ ,,A co… Malá sponka z jejích vlasů.“ ,,Ne, ne, ne! Díky. Skoncoval jsem s tím! Navždy.“ ,,Ani jednu knížku bys nedal dohromady? Nedal, rozumím. Když tak jsem tu a nápadů mám tisíce. Nevyčerpatelně.“ Na pozdrav mu ještě zamávám. Proč si tolik přál další knihu? Vždyť jsem upadl v zapomnění. Nikdo by mě nečetl. Hloupá podzimní myšlenka. Než zemřu, chci dopsat mou poslední knihu. Nechci zůstat neukončeným příběhem. Čas běží, měl bych sebou hodit nebo to nestihnu. A toho se obávám. Stmívá se. Měl bych jít domů, ale nechce se mi. Měl bych, ale proto nepůjdu. Doma je nuda a tady je to alespoň dobrodružné. Dobrodružné… Kdy jsem naposledy použil tohoto slova? Možná, když jsem se potají vkrádal do Sofiina pokoje. Šplhal se láskou posedlý na její balkón. Smála se, tiše, ale zároveň plakala. Měla o mě strach. Když mou snahu oplatila polibkem, slané slzy se spojily s mými rty a já ucítil touhu. Touhu se jí dotýkat. Hledět jí do očí, hladit tvář, líbat ji, odhalit ramena, cítit sametovou hebkost jejích lýtek. Touhu ji milovat. Potají, když její rodiče snily. Ano, tehdy to bylo dobrodružství. Teď však na mě čeká jedině touha po té touze. ,,Z nouze, přikláním se k touze, abych směl pouze jednu ženu milovat.“ Posadím se na tuto opuštěnou lavičku v přístavu. Máme cosi společného. Oba sami a oba v přístavu. To je tak romantické-oba sami… a v přístavu! Tady se krásně snívá. Někdy si říkám, jak vlastně má člověk k smrti blízko. Každý den se setkávám s věcmi, které by se mi kdykoliv mohly stát osudnými. Třeba teď a tady. Je jen na mém přesvědčení, abych si dokázal udržet chladný rozum a nevběhl do vody se utopit.