Galerie Československého spisovatele

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Ústav dějin křesťanského umění

Agáta Nowaková

Galerie Československého spisovatele 1950–1956 Bakalářská práce

Vedoucí práce: PhDr. Milan Pech, Ph.D.

Praha 2013

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne 18. 6. 2013

Agáta Nowaková

Bibliografická citace Galerie Československého spisovatele [rukopis] : bakalářská práce / Agáta Nowaková; vedoucí práce: PhDr. Milan Pech, Ph.D. -- Praha, 2013. -- 89 s.

Anotace Tato práce se zabývá galerií Československého spisovatele, která fungovala pod nakladatelstvím Československý spisovatel na Národní 9 v Praze. Původně se na jejím místě nacházela nejdéle působící soukromá galerie Topičův salon, jehož historii shrnuje první část práce. Salon, který vznikl jako výstavní síň Topičova nakladatelství, fungoval s malými přestávkami až do roku 1949. Tehdy bylo Topičovo nakladatelství spojeno s dalšími nakladatelstvími pod jeden podnik – nakladatelství Československý spisovatel a z Topičova salonu se stala galerie Československého spisovatele. Tou se zabývá stěžejní část práce v níž se autorka věnuje výstavnímu programu galerie v letech 1950– 1956. Ukazuje návaznost na slavný salon a sleduje ohlasy výstav v tisku a proměnu výtvarné kritiky.

Klíčová slova galerie Československého spisovatele – výstavní síň – Československý spisovatel – výstavní program – 1950–1956 – Topičův salon

Abstract This bachelor's thesis focuses on the Czechoslovak Writer Gallery, operating under the auspices of the Czechoslovak Writer publishing house on Narodni street 9 in Prague. Initialy its space did belong to the longest working privately funded gallery Topičův salon. Its history is elaborated in the first part of the thesis. Topičův salon was created as an exhibition space of the Topič publishing house and operated until the year 1949. That year the Topič publishing house was joined with others to create one state-owned publishing house – Czechoslovak Writer. Topičův salon became the Czechoslovak Writer Gallery. A description of the activities of the gallery between the years 1950– 1956 forms the major part of the thesis. It describes a continuity with the famous Salon and follows critiques of the exhibitions in the press and captures a process of change of the critique of the visual arts.

Keywords Czechoslovak Writer gallery – gallery – Czechoslovak Writer – exhibition program – 1950–1956 – Topičův salon

Počet znaků (včetně mezer): 93 162

Poděkování Děkuji PhDr. Milanu Pechovi, Ph.D. za odborné vedení, cenné rady a ochotnou pomoc při zpracovávání této práce. Děkuji také PhDr. Polaně Bregantové za pomoc s katalogem výstav, Mgr. Ing. Marcele Chmelařové za poskytnutí pramenů týkajících se malíře Richarda Fremunda, Mgr. Jaromíře Novákové za vyhledání archivních dokumentů ve fondu Jiřího Kotalíka a Andrejovi Chudému za technickou pomoc.

Obsah Úvod........................................................................................................... 6 1. Přehled použitých pramenů a literatury ................................................... 7 2. Vznik a vývoj Topičova salonu ............................................................... 9 3. Galerie Československého spisovatele .................................................. 23 3.1. Výstavy ilustrací a grafických úprav knih ...................................... 23 3.2. Výstavy československé malby a grafiky....................................... 27 3.3. Výstavy zahraničního umění.......................................................... 36 3.4. Sochařské výstavy ......................................................................... 38 3.5. Scénografické výstavy ................................................................... 39 3.6. Výstavy užitého umění .................................................................. 40 Závěr ........................................................................................................ 46 Seznam použitých zkratek......................................................................... 48 Seznam použitých pramenů a literatury..................................................... 49 Seznam použité necitované literatury........................................................ 55 Seznam vyobrazení................................................................................... 56 Obrazová příloha ...................................................................................... 57 Katalog výstav .......................................................................................... 78

5

Úvod Galerie Československého spisovatele na Národní 9 nebyla novým výstavním prostorem. Ještě v roce 1949 se v těchto prostorách nacházel veřejnosti známý Topičův salon. Ten však v souvislosti s politickými změnami připadl pod nakladatelství Československý

spisovatel,

které

vzniklo

v roce

1949

spojením

Topičova

nakladatelství, nakladatelství Fr. Borový, ELK, Lidová tiskárna a Moravské kolo spisovatelů. Československý spisovatel měl pod správou dvě galerie. Jednu na Národní řídě, ta se v dobovém tisku objevuje jako výstavní síň či jen síň Československého spisovatele, případně se v něm vyskytuje, že se výstava konala v Československém spisovateli. V roce 1956 se však o ní píše už jako o galerii Československého spisovatele. Souběžně s ní však působila ve Vodičkové ulici galerie bývalého nakladatelství ELK, kterou tisk taktéž označuje jako Galerie Československého spisovatele. Novější literatura však tyto dva prostory, ačkoliv se nacházely na zcela jiných místech, nerozlišuje. Zaniklý Topičův salon na Národní třídě i galerii bývalého nakladatelství ELK označuje jako Galerie Československého spisovatele. Termín výstavní síň působí poněkud archaicky. Z těchto důvodů jsem se rozhodla používat místo něj termín galerie, který se v souvislosti s výstavním prostorem na Národní objevuje několikrát již během roku 1956. V práci se však věnuji výhradně bývalému Topičovu salonu na Národní 9. Období, kterým se budu zabývat je vymezeno rokem 1950, kdy se ze soukromého Topičova salonu stala galerie Československého spisovatele a rokem 1956, který je spjatý s několika významnými politickými událostmi, jež měly dopad i v kultuře. V tomto roce se konal XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, který přinesl odsouzení Stalinova kultu osobnosti, dále sjezd Svazu československých umělců a sjezd Svazu československých spisovatelů. Pokusím se zohlednit, jak se tyto události odrazily v samotné galerii. Za úkol jsem si dala sledovat ve své práci výstavní aktivity galerie Československého spisovatele v letech 1950–1956. Abych lépe ukázala určitou kontinuitu na činnost Topičova salonu, shrnuji nejprve stručně jeho historii. Následně rozebíram v jednotlivých kapitolách vybrané výstavy věnované knižní tvorbě, malbě a grafice,

zahraničnímu

umění

a

výstavy

sochařské,

scénografické

a

uměleckoprůmyslové. Dále sleduji jejich ohlasy v tisku a proměny výtvarné krtitiky v souvislosti s politickými událostmi. 6

1. Přehled použitých pramenů a literatury Galerii Československého spisovatele předcházel Topičův salon, který se nacházel v budově galerie na Národní třídě 9 do roku 1949. Tím se zabývala Lenka Bydžovská v katalogu k výstavě Topičův dům, nakladatelské příběhy 1883–1949 uspořádané ve výstavní síni České spořitelny v roce 1993.1 V letech 2011 a 2012 vyšly kolektivní monografie Topičův salon 1918–1936 a Topičův salon 1937–1949, které rozebírají konkrétně třetí a čtvrtý salon mnohem podrobněji. Věnují se všem činnostem, které souvisely s provozem Topičova salonu. V jednotlivých příspěvcích je tak popsán nejen výstavní program salonu a jeho historie, ale také divadelní scéna, užité umění, prodej reprodukcí a v neposlední řadě chod nakladatelství pod nímž salon vznikl. Obě publikace jsou navíc doplněny o antologii dobových textů a katalog výstav daného období, který obsahuje bibliografii ohlasů. Dosud neexistoval soupis výstav, které se v galerii Československého spisovatele konaly. Proto jsem se ho rozhodla vytvořit. Prvotní seznam jsem sestavila na základě katalogů nalezených v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a v knihovně Národní galerie. O dalších výstavách jsem se dozvěděla z kulturních rubrik či přehledů denních zpráv a výstav po prohledání dobových novin a časopisů např. Výtvarné práce, Rudého práva, Lidových novin, Lidové demokracie a Svobodného slova. Ukázalo se, že výstav bylo více. Katalogy, které nebyly v knihovnách se mi podařilo najít v dokumentaci Národní galerie. K některým výstavám se je nepodařilo dohledat vůbec, například k výstavě Františka Tröstera jsem našla pouze pozvánku. Na základě ohlasů v tisku však soudím, že se výstavy konaly. Dále jsem vycházela z výstavních katalogů, z nichž některé obsahovaly pouze výčet vystavených děl a nebo byl katalogem jen text, kde seznam vystavených prací chyběl. Samotný výstavní program galerie není zpracovaný, okrajově zmiňují výstavy některé monografie. Dílčí informace o výstavě Mikoláš Aleš a kniha jsem čerpala informace ze stejnojmenné publikace sestavené Karlem Zinkem, která byla zároveň katalogem.2 O výstavě Josef Čapek a kniha psal v knize stejného názvu Vladimír Thiele, který sbíral Čapkovy knižní obálky a pro národní podnik Kniha tuto výstavu připravil.3 Podrobněji je však zpracována pouze výstava Richarda Fremunda, kterou se

1

BYDŽOVSKÁ 1993, 37–45. ZINK 1956, 139. 3 THIELE 1958, 18, 29–30, 41. 2

7

zabývala Marcela Chmelařová ve svém příspěvku na konferenci Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze v roce 2012,4 od níž se mi podařilo získat některé dokumenty z rodinné pozůstalosti malíře. Tato práce by nevznikla bez knih, které sice nesouvisí přímo s výstami ani se samotnou galerií, věnují se však situaci od únorového převratu, kdy se moci chopili komunisté, po rok 1956. Kultura a politka v Československu v letech 1948–1956 Alexeje Kusáka podává ucelený přehled o dopadech politiky v kultuře v padesátých letech s důrazem na dění v literatuře a okrajově sleduje i výtvarné umění. Stejné období obsáhlo i novější dílo V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956 od Jiřího

Knapíka,

který

sledoval

kulturní

dějiny

z institucionálního

pohledu.

K samotnému výtvarnému umění a socialistickému realismu se vztahují kapitoly Pavla Halíka5 a Terezy Petiškové6 v Dějinách českého výtvarného umění. Zásadní texty k tomuto období pak shromažďuje kniha České umění 1938–1989: programy, kritické texty, dokumenty, kterou sestavili Jiří Ševčík, Pavlína Morganová a Dagmar Dušková.

4

Příspěvek na konferenci Mezi východem a západem – jak se v Československu psalo o výtvarném umění 1945–1990, byl přednesen 27. 11. 2012 nesl název Tragikomická revolučnost: Richard Fremund, skupina Máj a výtvarná kritika v závěru 50. let. Konference se konala ve dnech 27. 11.–28. 11. 2012 na VŠUP v Praze. 5 HALÍK 2005, 279–288. 6 PETIŠKOVÁ 2005, 341–369.

8

2. Vznik a vývoj Topičova salonu Topičův salon vznikl v roce 1894 a trval s několika přestávkami až po přelom let 1949–1950, kdy byl jeho název změněn na Výstavní síň Československého spisovatele. Byl tedy nejdéle působící soukromou galerií v Praze. Jeho historii lze rozdělit do čtyř etap v rámci nichž byl salon vždy nově zařazen do Topičova nakladatelství. První salon7 zřídil František Topič v původním sídle svého podniku, nakladatelství a „knihkupectví F. Topič“ (do r. 1885 knihkupectví F. Šimáček), na Ferdinandově třídě 9 (dnes Národní 7) v nádvorní přístavbě s prosklenou železnou konstrukcí stropu podle návrhu architekta Jana Zeyera. Na výstavy upozorňovaly reklamní plakáty, jichž pro tento účel využíval Topič mezi prvními. Jejich autorem byl Viktor Oliva, který pro Topiče pracoval

od roku 1886 a působil i jako výtvarný poradce jeho závodu.

Jednoduché výstavní katalogy, většinou bez reprodukcí, obsahovaly jen seznam děl, někdy i informace o autorovi, v případě výpravných kompozic také vysvětlení děje. Obal katalogu zdobila nakladatelská značka a od roku 1897 přibyl k Topičově nakladatelské značce také emblém salonu od Viktora Olivy – kruh se sovou, hady a bustou ženy s vavřínem ve vlasech před kterou je paleta a další malířské náčiní. Na přípravě výstavního programu se spolu s Topičem a Olivou podíleli bratři Topičovy manželky Terezie, Čeněk a Antonín Šulcové. Cizí umění se střídalo s domácím, monografické výstavy s kolektivními. Činnost salonu zahájilo dílo polského umělce usazeného v Mnichově, Waclawa Szymanowskeho – triptych Modlitba, se kterým se předchozího roku zúčastnil výstavy Mnichovské secese. Uznání mladé generace si získala dobře načasovaná průkopnická výstava evropské grafiky v listopadu 1896. V této době se grafika stávala středem pozornosti výtvarníků a sběratelů a v oblasti zájmů Topičova salonu zůstala i později. Celkem bylo v prvním období uspořádáno pětatřicet výstav s mírnou převahou českého umění, které tehdy povětšinou ještě nemělo prostory k veřejným vystoupením. Proběhly tu čtyři výstavy Umělecké besedy. Důležité bylo i navázání vztahů se spolkem Mánes, který sdružoval výtvarnou generaci 90. let a pravidelně se zde představoval až do doby vystavění vlastní spolkové budovy v roce 1930. Roku 1897 se dokonce disponent Topičovy firmy Zdeněk Šulc stal přispívajícím členem Mánesa, následujícího

7

BYDŽOVSKÁ 1993, 37

9

roku František Topič. Snad proto v saloně proběhly toho roku první členské výstavy.8 Exponáty pocházely od Slavíčka, Hudečka, Preislera, Švabinského ad., ale i od méně známých členů Mánesa, mezi nimi i kreslíře, grafika a ilustrátora Karla Šimůnka, který se později uplatnil při vedení druhého Topičova salonu. Ačkoliv kulturní veřejnost spolek chválila, zakoupeny byly pouze dvě práce. Přesto finanční neúspěch mladé umělce neodradil a ještě téhož roku na podzim uspořádali druhou výstavu. Průběžně byly pořádány i monografické výstavy českých umělců. V roce 1896 se zde poprvé souborně představil Mikoláš Aleš, jehož popularita tehdy vzrůstala. Prostor dostali i jiní, např. Viktor Oliva, Karel Vítězslav Mašek, Joža Úprka, Jaroslav Špillar, Václav Radimský a dva umělci, kteří se prosadili v Paříži – Alfons Mucha a Luděk Marold. Smrt Luďka Marolda byla považována za národní neštěstí a tak se Topič, poté co si přečetl v Národních novinách, že jedno pařížské nakladatelství rozprodá dražbou originály mezi nimiž bylo i několik Maroldových prací, vydal s Viktorem Olivou do Paříže a celý soubor levně vydražil.9 Z 380 děl na Maroldově retrospektivní výstavě patřilo Topičovi 157, díky tak vysokému počtu mohl uspořádat umělcovi posmrtnou výstavu ještě ze svého majetku. Po této výstavě, v květnu 1899, byl salon uzavřen. Na začátku září 1906 obnovil František Topič výstavní činnost poté, co přestěhoval svůj závod do sousedního domu na Ferdinandově třídě 11 (dnes Národní 9) přestavěného Osvaldem Polívkou. Nový salon se nacházel v zadní části přízemí za knihkupectvím. Působil do března 1911, za tu dobu stihl uspořádat 47 výstav. Společně s Topičovou rodinou se na jeho vedení podílel člen Mánesa, Karel Šimůnek. Zaměřil se na domácí umění, zahraniční se objevovalo jen výjimečně. Předvedla se zde jak starší generace (salónní malby Brožíkovy), tak avantgardní skupina Osma. Oproti předchozímu období se druhý Topičův salon zaměřil na grafiku české produkce. V květnu 1907 zde vystavoval Vojtěch Preissig, který si sám navrhl katalog a plakát. Díky Zdeňce Braunerové a Miloši Martenovi se do výtvarného programu salonu dostal umělecký průmysl. V dubnu 1909 uvedl Miloš Marten katalog k tvorbě z ruské lidové dílny pod vedením kněžny Teniševové, která zde poté v říjnu představila své emaily spolu s čalouny Ory Robinové a sklem Zdenky Braunerové.10 Postupně se přehlídky užitého umění konaly pravidelně.

8

BYDŽOVSKÁ 1993, 38 BYDŽOVSKÁ 1993, 39 10 BYDŽOVSKÁ 1993, 40 9

10

Kromě Mánesa využívaly výstavních prostor i další umělecké spolky a skupiny. Ačkoliv se Osmě nepodařilo u Topiče uskutečnit v roce 1907 svou první výstavu, o rok později se jí podařilo zde uspořádat druhou, která stejně jako první nebyla přijata s nadšením. Podle Zdeňka Kratochvíla, který ji později vzpomenul v týdeníku Kmen, ovšem vzbudila všeobecnou pozornost: „I úspěch se dostavil, přesně dle pařížských vzorů a intencí; i naše obecentsvo pochopilo již situaci a obdobně dospělo k poznání, jak se má zachovat k novému umění: tlouklo holemi, plivalo před obrazy, hlasitě hubovalo, žádalo vrácení vstupného[...].“11 Dle Lenky Bydžovské: „Vpuštění Osmy do Topičova salonu neznamenalo, že by jeho vedení bylo zvlášť nakloněno novým experimentům; spíš svědčilo o jisté liberálnosti doplněné touhou upoutat pozornost třeba i v negativním smyslu.“12 Podobně tomu bylo i na začátku roku 1911, kdy Topič vystavil ve výloze obraz Západ slunce nad Jadranem (Coucher de soleil sur l'Adriatique), který o rok dříve vzbudil rozruch v Paříži. Podmalované plátno, které štětcem přivázaným k ocasu dokončil osel Lolo, bylo vystaveno na salonu Nezávislých jako dílo smyšleného umělce Boronaliho (přesmyčka aliboron=fr. hlupák). Po zahájení salonu byl podvod prozrazen, jeho cílem bylo zesměšnit avantgardní snahy v umění. Bohumil Kubišta byl Topičovým chováním pobouřen a v týdeníku Přehled zkritizoval Topiče a zastal se moderního umění. František Topič rozšiřoval také vlastní sbírku, často o obrazy umělců, kteří u něj vystavovali. Roku 1910 takto zakoupil za nízkou cenu celý obsah ateliéru Beneše Knüpfera, na jehož výstavě v salonu se nic neprodalo. Umělecká díla pro něj hledal agent K. J. Rubeš. Měl zájem především o práce Mikoláše Alše a Josefa Mánesa. Právě výstavou Mánesových děl z Topičova majetku se uzavřela éra druhého Topičova salonu. Třetí Topičův salon vznikl ještě před koncem první světové války, v březnu 1918 a fungoval do roku 1936. Po válce byla opět otevřeno oddělení uměleckého průmyslu umístěné v 1. patře, odkud bylo roku 1925 přesunuto do přízemí.13 Obnoven byl i prodej originálů a reprodukcí. O jeho chod a sortiment se starala snacha Františka Topiče, vzdělaná Milada Topičová spolu s vedoucí obchodu Zdenkou Lukešovou. Salon řídil až do své smrti roku 1929 Antonín Šulc. Ten dával přednost českému umění, z cizinců se zde objevili jen další Slované. Ve srovnání s ostatními etapami byl třetí salon nejméně

11

KRATOCHVÍL 1917–1918, 1–2 BYDŽOVSKÁ 1993 1993, 41 13 HOLÁ 2012, 27 12

11

významný a dobrých výstav zde za Šulce bylo málo. Jednou z nich byla první výstava Jana Zrzavého, který spolupracoval také s uměleckoprůmyslovým oddělením v Topičově domě a zhotovoval pro něj šperky ze slonoviny, hračky či navrhoval velikonoční pohlednice.14 Ačkoliv byla otevřena bez vernisáže, plakátu a instalace byla špatná, těšila se zájmu veřejnosti a mladých začínajících umělců pozdějšího Devětsilu. I přesto, že Zrzavý nebyl spokojen s instalací, v roce 1923 zde měl druhou výstavu uspořádanou Uměleckou besedou. První výstavu zde měl také Josef Šíma. I nadále se v Topičově salonu konaly výstavy představující soudobou českou grafiku především členů Umělecké besedy a Spolku českých umělců grafiků Hollar, který jich v tomto období uspořádal přes 20. Hollar zde pořádal pravidelně jak výstavy společné, tak výstavy svých členů Karla Vika (1925) či Jana Rambouska (1930). V únoru 1928 u Topiče shromáždil soubor litografií Honoré Daumiera vytvořených pro denní tisk. 124 listů, které se tam sotva vešly, zachycovalo politicko-dramatické dění a život Pařížanů a dokládalo autorovy pronikavé pozorovací schopnosti.15 Největší úspěch však sklidil Přehled díla Vojtěcha Preissiga v červnu 1933, připravený Hollarem a Památníkem národního osvobození v době grafikových šedesátin. Pro návštěvníky byla zajímavá kolekce proslulých náborových plakátů, které Preissig vytvořil ve službách československého odboje jako agitaci pro vstup Čechů a Slováků do francouzských legií. 16 K vidění byla také knižní produkce z doby pražského pobytu. Ta měla secesní formu, která se v novém prostředí, Spojených státech, vytratila.17 Byla to zároveň poslední výstava Hollara v Topičově salonu, později měl již vlastní výstavní síň. V roce 1936 bylo po předčasné smrti Topičova syna Jaroslava rozhodnuto o likvidaci firmy F. Topič. Tehdy prodal starý František Topič svůj závod na Národní třídě 9 (tehdy 11) majiteli Lidových novin Jaroslavu Stránskému. Téhož roku na přelomu listopadu a prosince proběhla aukce Topičovy galerie a soukromé sbírky manželů Františka a Milady Topičových. Výstava nabízených děl trvala deset dní,18 samotný obřad aukce čtyři dny.19 Aukce vyvolala tak velký zájem, že se nakonec musela konat ve dvou místnostech. Přinesla obrazy českého výtvarného umění celého 19. století. Nabídnuty byly práce rodiny Mánesů, z nichž podstatnou část tvořila díla Josefa Mánesa. Bohatě byla zastoupena také generace Národního divadla a dostatek prostoru dostala i tvorba 14

BYDŽOVSKÁ 1993, 41 -lth- 1923, 5 16 jč [Josef ČAPEK] 1933, 9 17 PEČÍRKA 1933, 78 18 MEČKOVSKÝ 2012, 89 19 MEČKOVSKÝ 2012, 85 15

12

Mikoláše Alše. Naopak Luděk Marold byl zastoupen pouze dvěma obrazy ačkoliv sbírka jeho děl, složená především z pozůstalosti, kterou zakoupilo nakladatelství, byla početná.20 Aukce se stala se společenskou senzací a na tehdejší dobu dosáhla mimořádného obratu. Předpokládalo se, že tím skončí slavná galerie, avšak novým generálním ředitelem knihkupeckých koncernů byl jmenován Václav Poláček.21 Ten nechal upravit Topičův dům Františkem Zelenkou a na podzim roku 1937 v suterénu domu otevřel v pořadí čtvrtý Topičův salon, který vedl až do svého odchodu v roce 1942. Za jeho působení se kromě pořádání výstav rozvinula činnost i na poli jiných uměleckých oborů.

V prostřední místnostni výstavní síně byl zřízen koncertní a

divadelní sálek. Už od roku 1940 zde působilo Divadélko pro 99, jehož představení souvisela s probíhajícími výstavami či s nakladatelskou činností.22 Václav Poláček obnovil také prodejnu uměleckých předmětů, čímž navázal na tradici salonu, který již dříve nabádal společnost k zájmu o užité umění a snažil se pozvednout úroveň předmětů každodenního života spoluprácí s umělci. V tomto období spolupracoval Topičův salon s Bohumilem Němcem, který se kromě navrhování podílel také na grafických úpravách salonu, instalaci výstava a především na fotografování nabízených produktů. Na navrhování se podílel i Poláčkův švagr Bohuslav Južnič, který vytvořil například velký soubor předmětů z nerezavějící oceli či velmi praktický, jednoduchý a cenově dostupný příbor.23 Kromě nádobí, malých nábytkových kusů či koberců si zákazníci mohli koupit i textilie nebo záclonoviny navržené například Toyen a Jindřichem Štýrským.24 Nabídku přinášela příloha Lidových novin Kultura bytu a stolu. Od dubna 1940 začal vycházet periodicky leták nazvaný dle délky výstav Tři týdny u Topičů, který informoval o kulturních aktivitách. O rok později byl nahrazen časopisem Tři týdny v umění, který obsahoval program divadélka či výstavní katalogy a bibliografický soupis nových knih. Postupně se v něm začaly objevovat i příspěvky k probíhajícím akcím či obecným otázkám kultury.25 Původní plán Poláčka, ačkoliv nebyl příliš dodržován, počítal se 14 výstavami ročně: dvě retrospektivní, jedna architektonická, deset zaměřených na jednotlivé umělce a jedna věnovaná vánoční propagaci. Vystavovali zde nejvíce žijící umělci, hlavně mladí autoři. K některým výstavám vycházely knihy v edici Propagujeme umění, jejíž činnost byla zahájena 1941 monografií Františka Tichého od 20

MEČKOVSKÝ 2012, 86–88 ZACH 2011, 13 22 ŽDYCHOVÁ 2011, 29, ZACH 2011, 23 23 HOLÁ 2011, 49 24 HOLÁ 2011, 56 25 ZACH 2011, 22, 23 21

13

Vojtěcha Volavky vyšlé po výstavě umělce v předchozím roce. V přízemí sídlilo uměleckoprůmyslové oddělení s obchodem, v němž bylo možné zakoupit užité umění propagované na výstavách. Největšího ohlasu dosáhla Opuštěná paleta představující tvorbu předčasně zemřelých malířů. Na jaře 1942 ji připravily Alžběta Birnbaumová a Věra Černá.26 Za okupace proběhalo několik výstav nastupující mladé generace. V letech 1939-1941 se zde třikrát objevila skupina Sedm v říjnu, někteří její členové např. Zdenek Seydl, zde vystavovali i po rozpadu. Nejdůležitější výstava z dob okupce zde proběhla na podzim 1943, kdy poprvé v Praze vystoupila Skupina 42. Tehdy ještě neuvedla své jméno, pouze abecední seznam členů. V červenci 1944 se Topičův salon dočasně uzavřel, do té doby v něm bylo uspořádáno 80 výstav.

Po osvobození Československa začala komunistická strana využívat kulturních hodnot a kulturních tvůrců až se postupně zcela zmocnila kultury, ze které si vytvořila nástroj pro prosazování svých politických cílů.

Komunistická ideologie se snažila

přesvědčit národ o tom, že její ideály jsou pouze vyústěním národního osudu a manipulovala pomocí tradičních kulturních hodnot jakými byly husitství, národní obrození a myšlenky slovanství.27 Husitství se hojně objevovalo v propagačních projevech strany a v díle Zdeňka Nejedlého. Národní obrození bylo v českém vědomí silně zakořeněno, stejně tak i slovanství, v němž komunisté chytře navázali na prosovětskou politiku Beneše z doby předválečné a válečné. Smlouvy o vzájemné pomoci uzavřené se Sovětským svazem v letech 1935 a 1943 byly doprovázeny publicistickými projevy nejen politiků, ale také novinářů a spisovatelů. Sympatie ke slovanství se projevovaly také u komunistické části domácího odboje, který považoval Sovětský svaz za „slovanskou, národně spravedlivou a sociálně průkopnickou velmoc.“28 Po skončení války byly umocněny i tím, že území Československa z velké části osvobodila sovětská armáda. Oživený slovanský sentiment znamenal po šestiletém útlaku silnou a účinnou zbraň, kterou podpořily četné vědecké, esejistické a politické publikace, ale i příspěvky básníků, historiků a dalších. Prvním projevem politizace kultury komunistickou stranou byla přednáška konaná 29. května 1945 ve Velkém sále Lucerny v Praze. Kulturní a propagační komise při ústředním sekretariátě KSČ svolala manifestaci kulturních pracovníků, na které

26

BYDŽOVSKÁ 1993, 42 KUSÁK 1998, 147, 148 28 KUSÁK 1998, 148 27

14

promluvili dva komunističtí funkcionáři, ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý a ministr informací Václav Kopecký. V projevu Nejedlého zazněly výčitky ohledně údajného kulturního selhání buržoazie, která se prý „ještě r. 1938 holedbala, že je representantkou, zárukou a tvůrcem současné kultury a civilisace [...] a která nejen umožnila, ale dala přímo popud k vzniku této války a vší té skázy kultury [...] .“29 Obviňoval Západ: „Nejen slovem se neozval proti blížící se skáze, ale svým kapitulantstvím, svým strašpitelstvím i svým sloužením nekulturnímu kapitálu ještě dráždil plavou bestii německého fašismu, jen aby se vrhla na jiné, Západu nevítané národy a státy [...] .“30 Na pozadí těchto „obecných připomenutí“ vyslovil Zdeněk Nejedlý požadavky na lidovost v umění a kulturu, která bude formovat a representovat národ, zrcadlit jeho historii a povahu. Avantgardu rozlišil na dvojí, socialistickou avantgardu Sovětského svazu, jak označil umění socialistického realismu, a dekadentní avantgardu Západu (tím myšlena především francouzská). Sovětskou považoval za tu správnou, dnešní, národní a lidovou; západní odsoudil, neboť odváděla od každodenní skutečnosti, „vybíjela svou průbojnost [...] v říši snů a jiných mlh“.31 Václav Kopecký tehdy vyzval kulturní pracovníky k podpoře vládního programu, sliboval svobodu a neomezenost v umělecké tvorbě,32 ale jak se plně projevilo za několik let – opak se stal pravdou. V období po osvobození Československa do převzetí moci komunisty v únoru 1948 se rozvíjela diskuze o možnostech, postavení a budoucnosti českého současného umění. Jindřich Chalupecký vnímal situaci, do níž jsme se dostali po skončení války, jako příznivou, neboť díky exulantům a kvůli svému válečnému osudu se Československo stalo známé ve světě. Ve své brožuře Veliká příležitost vyslovuje názor, že Praha by mohla být kulturní metropolí hned vedle Paříže, protože poškozené Německo nemělo tehdy výtvarného centra. Podmínky pro to, aby se tak stalo, tu dle něj byly. Jen by bylo potřeba vytvořit galerie, organisovat výstavnictví a předvádět naše umění v cizině.33 Otázkou zda přijmout tendence realizované v Sovětském svazu – socialismus v umění, nebo západní modernost se zabýval Jindřich Chalupecký ve své kulturně-politické úvaze Konec moderní doby z roku 1946. Ve stati vyhlásil konec moderny a zkritisoval

29

NEJEDLÝ 2001, 52 NEJEDLÝ 2001, 53 31 NEJEDLÝ 2001, 56 32 KOPECKÝ/NEJEDLÝ 1945, 2 33 CHALUPECKÝ 1946, 5–16 30

15

avantagardu a surrealismus.34 Jiného názoru byl Karel Teige,35 podle něho byl surrealismus součástí soudobého umění a ještě měl své úkoly. Někteří však pokládali tento směr za přežitek.36 Ke střetům surrealistů s politikou komunistické strany sice docházelo již před válkou. V souvislosti s nástupem socialistického realismu, který požadoval zobrazování skutečnosti, byl surrealismus považován za příliš subjektivní projev nesrozumitelný divákovi, a proto prý nemohl sloužit k výchově lidu. Komunistická strana Československa však byla před rokem 1948 celkem tolerantní. Dokonce se objevovaly i tendence, které byly v rozporu s moskevskou linií. V roce 1947 vyšla publikace Vincence Kramáře Kulturně politický program KSČ a výtvarné umění, v níž se začal rýsovat program propagace moderního umění v Sovětském svazu. Kramář zde ostře vystoupil proti Nejedlému, přiznal tradici francouzského moderního umění a vyzdvihl tvorbu Emila Filly. Stejně jako Chalupecký viděl v nedaleké budoucnosti Československo jako důležité středisko výtvarné kultury.37 Definitivní zlom, který znamenal faktické přerušení vývoje moderního umění a maximální politizaci kultury, nastal v únoru 1948, kdy došlo k převzetí moci v Československu komunistickou stranou. Došlo k postupnému rušení uměleckých spolků a skupin, které byly nahrazeny Svazem československých výtvarných umělců. 10. dubna 1948 se konal Sjezd kulturních pracovníků na němž vystoupil Klement Gottwald, Václav Kopecký, Ladislav Štoll a Zdeněk Nejedlý. Umění mělo dle Nejedlého změnit poměr ke skutečnosti, měl z něj být vymícen surrealismus, naturalismus a formalismus. Zatímco v Sovětském svazu bylo pod pojem formalismus zahrnováno moderní umění počínaje impresionismem, Nejedlý označoval formalismem i abstraktní umění.38 KSČ vyhlásila program socialistického realismu a všechny moderní směry včetně surrealismu označila za projevy buržoazního formalismu socialismu cizí. Požadavek tvořit umění v duchu nově nastupujícího socialistického realismu se postupně stal závazným kriteriem dobové kritiky pro hodnocení umělecké tvorby. Výstavní činnost v Topičově salonu byla obnovena už v červnu 1945 Janem Buršíkem, který provozně vedl salon a knihkupectví od propuštění Karla Poláčka v květnu 1942. Od září 1947 pak působil při galerii Jiří Kotalík, kterému Buršík salon 34

CHALUPECKÝ 2001 , 71 TEIGE 1945, nepag. 36 sr [Stanislav RICHTER] 1948a, 4 37 KUSÁK 1998, 157 38 KUSÁK 1998, 265 35

16

svěřil.39 S jeho příchodem pravděpodobně souvisí nová podoba výstavního katalogu v grafické úpravě Zdeňka Seydla – jednoduchá bílá obálka s natištěným podpisem umělců. Vnitřek obsahoval různorodé texty, básně, úryvky z dopisů či deníku umělce, fotografie z jeho života a reprodukce děl.40 V poválečných letech se začal rozvíjet výstavní program, který předčil všechny předešlé fáze, odrážel nejnovější tendence uměleckého dění u nás. Už na podzim po osvobození proběhla v návaznosti na první Konfrontaci, konanonou v salonu Výtvarné dílo, Konfrontace 2. Prezentovala tvorbu válečné generace členů bývalé skupiny Sedm v říjnu, Skupiny 42 a Skupiny Ra, ale i solitérů jako Karla Černého či Zdeňka Sklenáře. Ze střední generace se v prosinci 1945 připomenula Toyen, již bez Jindřicha Štýrského.41 Její první samostatná výstava představovala tvorbu z let 1939–1945. Oleje a kresebné cykly s patrnou reflexí války. Nejvíce se však děs a utrpení projevuje ve dvou z nich: Střelnice (1939–1940) a Schovej se, válko! (1944), které autor katalogu, Karel Teige, přirovnává ke Goyovým cyklům trýznivých vizí Desastros, Caprichos a Sueňos42. Oba cykly vyšly v roce 1946 tiskem. Vystaveny zde byly také ilustrace Toyen ke knize Poštolky od mladého surrealistického básníka Jindřicha Heislera, kterého malířka za války schovávala. Surrealismus dostal v Topičově salonu prostor ještě několikrát na výstavě skupiny Ra (1946), která měla premiéru v Brně,43 a monografických výstavách jejích členů Josefa Istlera (1946) a Bohdana Laciny (1948). Nejvýznamnější však byla výstava Mezinárodní surrealismus, která přinesla užší výběr Mezinárodní výstavy surrealismu v Paříži. Jako jediná z českých autorů zde byla zastoupena právě Toyen mezi takovými umělci jako jsou Max Ernst nebo Yves Tanguy.44 V posledních dvou letech čtvrtého Topičova salonu proběhlo nebývalé množství výstav žijících českých umělců. Často šlo o příslušníky válečné generace, kteří krom některých solitérů (Zdeněk Sklenář, Jiří Trnka, Karel Černý, Ota Janeček) byli bývalými členy skupiny Sedm v říjnu (Arnošt Paderlík, Zdeněk Seydl), Skupiny Ra (Bohdan Lacina) a Skupiny 42 (F. Gross, K. Lhoták, J. Smetana). Prvá jmenovaná se rozpadla už v roce 1941, Ra uchovávající některé myšlenky surrealismu jako např. „automatické vytváření“, byla komunisty po roce 1948 zakázána, neboť surrealismus 39

PECH 2011b, 99 BYDŽOVSKÁ 1993, 44 41 Jindřich Štýrský předčasně zemřel 21. 3. 1942. 42 TEIGE 1945, nepag. 43 us 1947, 3 44 MRKVIČKA 1947, 5 40

17

považovali za ideově zcestný směr. Skupina 42, nazvaná podle roku svého vzniku se zformovala v „kostižerném čase“ (V. Holan) jako další tvůrčí kolektiv a zachycovala technicko-civilizační stránky skutečnosti, se rozpadla vlivem názorového rozrůznění a politických událostí roku 1948.45 Tvorbu mnohých z těchto umělců ukázala již Konfrontace 2 v roce 1945, někteří se však prezentovali později samostaně. Ze starší generace v Topičově salonu vystavovali Pravoslav Kotík, Jan Zrzavý, František Tichý a Vladimír Pukl. V lednu 1948 se představil Václav Bartovský, právě dvacet let od své první a vlastně jediné samostatné výstavy. V únoru dostal prostor opět surrealistický umělec – člen skupiny Ra, Bohdan Lacina. Stanislav Richter v Lidové demokracii oceňuje jeho grafickou práci, avšak kritizuje jej za křečovitost v obrazech surrealisticky pojatých krajin, zátiší a osob, a opět naráží na diskuzi kolem surrealismu: „A navíc je možno se tázat, jak dalece je dnes opodstatněno pokračovati směrem, o němž je již jisto, že vyčerpal vše, co mohl vytěžiti a že tedy jeho vývoj je uzavřen v kruh pouhého opakování známých již protikladů a efektů, což ukázala mezinárodní výstava surrealismu[..]. Úhrné zhodnocení jeho tvorby znamenalo by polemisovat nebo souhlasit s problémy mnohem obecnějšího rázu, které tato výstava toliko napovídá.“46 Malíři se prý přes veškeré snahy nedařilo podat opravdový a silný zážitek z moderního světa, napsala Kulturní politka. „Nejen že do Lacinova světa obyčejným lidem nic není, ale ani výtvarníka nebo básníka nemůže jeho chudokrevná malba dosud zaujmout nebo znepokojit.“ 47 Jako další mladý umělec zde vystavoval Kamil Lhoták, malíř periferie velkoměsta, představitel lyrického civilismu. Přinášel na obrazech svět moderní techniky a osud člověka její doby. Bezpochyby jej ovlivnilo, že se sám narodil a vyrůstal v Holešovicích, tehdy nejprůmyslovější části města, a později se s matkou přestěhoval do Nuslí, kde se za potokem Botič nacházel hřbitov automobilů. Na výstavě předvedl krom krajinomaleb také portréty svého přítele,

básníka Jiřího Koláře a jednoruké

Manky Haštabové, která se stala malířovou múzou, neboť už od dětství, kdy prodělal obrnu, ho přitahovali lidé s tělesnými vadami. Zdeněk Maria Zenger jej v recenzi označil za jednoho z nejzajímavějších členů mladé generace, s výtkou, že jeho projev se

45

AUGUSTIN 2000, 19-20 sr [Stanislav RICHTER] 1948a , 4 47 V obrazech Bohdana Laciny... 1948, 3 46

18

hodí spíše k miniatuře, ale i chválou, že i přesto neztrácí na poutavosti, neboť dokáže zaujmout tvorbou široké vrstvy.48 Kamila Lhotáka vystřídal Jan Smetana. Směrodatné byly pro jeho výstavu u Topiče pobyty v Paříži, kam se autor několikrát podíval. V roce 1946 ji spolu s dalšími mladými umělci navštívil ku příležitosti výstavy Art tchécoslovaque, konané od 14. června do 14. července v galerii La Boëtie, která shromáždila díla „vytvořená od r. 1938 do 1946 během německé okupace mladou generací československých umělců“, jak stálo v podtitulu expozice. Jeho tvorbu zde reprezentovaly obrazy Dvě lampy a Jarní déšť, které se objevily i na dalších zahraničních výstavách v roce 1946, v Bruselu, Antverpách a Lutychu, o rok později v Luzernu. Jarní deště a Petrolejové lampy, které se staly samostatným námětem několika děl, se objevily i v Topičově salonu. Z pařížských cest si vzal motivy, ke kterým se opětovně vracel. Už dříve, v roce 1947 v kritice výstavy Ze zájezdu českých výtvarníků do Francie (ve Vilímkově galerii), kde měl Smetana vystavené grafiky a kresby, Otakar Mrkvička postřehl, že „kdo nejvíc pochopil atmosféru Paříže z těch nejmladších, je Jan Smetana. Omezil se na grafiku a dal nám několik listů, které patří jistě k nejlepším grafikám, jaké si kdy odnesli tohoto prostředí naši výtvarníci.”49 Obrazy, kresby a grafiky s pařížskými motivy z rozmezí 1946–47 s malou retrospektivou do válečných let naplnily i umělcovu první samostatnou výstavu konanou u Topiče. Ze starší generace měl koncem května 1948 v Topičově salonu po několika letech výstavu Jan Zrzavý. Shromáždil na ní velkou sbírku vybraných kreseb za desetileté období 1939–1948. Z úhlů a pastelů, ve kterých se Zrzavý koncem třicátých let, po podepsání Mnichovského diktátu, navrátil k domovu – na Vysočinu, zde visely české krajiny Lipnice, Krucemburk a výjevy z prostředí české vesnice: Kostel v Krásné Hoře, Náves s pumpou, Dvůr v Mozolově. Z válečného a poválečného období zátiší, bretaňské motivy přístavů, duchovní náměty či Kleopatra a také ilustrace k epické básni Julia Zeyera – Troje paměti Víta Choráze, která popisuje tragickou historii hrdinův boj za pochopení a odpuštění. Zrzavý byl tehdy označován v tisku jako malíř svátečnosti a ticha,50 jako jeden z našich největších lyriků, malířů51 a

nejvyhraněnějších

individualit.52 48

zmz [Zdeněk Maria ZENGER] 1948a, 4 PETROVÁ 1987, 33 50 zmz [Zdeněk Maria ZENGER] 1948b, 6 51 om [Otakar MRKVIČKA] 1948a, 5 52 CHLUPÁČ 1948b, 8 49

19

Po Janu Zrzavém vystavoval v listopadu v Topičově salonu další solitér, Karel Černý. Kresby a několik olejů z let 1946–48, kdy pravidelně zajížděl do Francie, zachycovaly dojmy z malířova pobytu v Paříži. Kreslil Eiffelovku, nábřeží, žánrové výjevy zelinářských, ovocnářských a květinových stánků; všímal si lidí v parcích, bufetech, dělníků v nálevnách. Josef Raban mu vytýkal, že krom Květinářky z předpařížského období nepodával pravdivý tvůrčí výraz – nezobrazoval prý skutečnost dravého velkoměsta, ale záhadně vylidněnou Paříž, která působila jako kulisa.53 Ani další kritiky nevyzněly příliš pozitivně. Také Stanislav Richter viděl v jeho malbách stereotypní strukturu a ateliérovou konstrukci zobrazovaných věcí bez vztahu ke skutečné existenci.54 Otakar Mrkvička považoval díla za dekorativní.55 Dílo Františka Tichého u Topičů na konci roku 1948 uvedl Jan Tomeš Malou studií Františka Tichého, v níž vysvětlil zájem o cirkusové umění silnými a hlubokými dojmy z malířova mládí. Bohatý soubor prací obsahoval, až na dva starší obrazy, oleje, kresby, kvaše, grafiky a divadelní výpravy k operám a baletu z posledních dvou let.56 Otakar Mrkvička považoval díla Tichého za podnětný příklad pro mladé výtvarnictví, „které se bude ubírat cestami pojmenovanými jako socialistický realismus. Neboť vše, čeho se odvážil tento malíř, odvážil se pomocí pronikavého poznání reality.“57 Pro Josefa Rabana byl však Tichý představitelem umění zašlé doby, protože v námětech prý ukazoval starou skutečnost a nesloužil společnosti, když ji nevedl vpřed.

58

Podobně i

Lubomír Kára oceňoval sice jeho postoj ke skutečnosti, ale vyčítal mu, že typizace nevyužíval k tomu, aby ukazoval obyčejného člověka své doby.59 Rok 1949 uvedla výstava obrazů Jaroslava Paura nazvaná Varšava 1946. Vernisáž nebývale slavnostního rázu proběhla za přítomnosti polských velvyslanců M. Dojeana a J. Olszewského. Promluvili na ní tajemník polského velvyslanectví J. MayenSzadziewicz, F. Rachlík a v zastoupení ministra informací a osvěty L. Čivrný. V polském duchu se nesl i doprovodný program, zazněly skladby H. Mielczewského a J. I. Linka. Vrcholem vernisáže bylo předání polského řádu velvyslancem Olszewským vystavujícímu malíři jako projev úcty k jeho tvorbě. Pojmenováním cyklu Varšava vystihl jeho autor celý obsah výstavy. Po válce viděl malíř zdevastované město dvakrát. 53

RABAN 1948a, 7 RICHTER 1948c, 3 55 om [Otakar MRKVIČKA] 1948b, 4 56 TOMEŠ 1948, nepag. 57 MRKVIČKA 1948c, 5 58 RABAN 1948b, 5 59 PECH 2011b, 107 54

20

Poprvé v ruinách a podruhé na počátku úklidu a nového budování.60 Trosky zničené Varšavy, bývalé pýchy polské země, se staly námětem Paurových obrazů, ale i vůle k budování nové Varšavy.61 Cyklus měl pozoruhodný úspěch nejen u nás, ale i v Polsku a vynesl jeho autora na výsluní. Byl považován natolik za zásadní, že byl mnohokrát dobovou kritikou připomínán jako závazná norma pro další práci.62 Naopak negativně byla vnímána následující výstava Vladimíra Pukla, která představila bohatý soubor jeho obrazů s náměty z jižní Evropy. V kresbách a olejích zachytil Pukl ulice italských měst v horkých slunných dnech, prostředí přístavních mol, ale i všední život prostých lidí.63 V nepříjemném tónu se nesla recenze nazvaná Na falešné cestě. Podle jejího autora: „Výstava Vladimíra Pukla v Topičově salonu nám nemá co říci.“64 Oproti tomu Stanislav Richter počítal malířovo svébytné dílo k nejintensivnějším výtvarným hodnotám tehdejší výstavní sezóny.65 Dva kritikové jej však zasáhli natolik, že se rozhodl v Praze už nevystavovat.66 Výstava Františka Grosse v květnu 1949 přinesla do Topičova salonu opět krajinomalbu.

Nešlo

už

však o

prostředí pražské periferie,

ani o

obraz

přetechnizovaného světa a odcizení člověka svým vynálezům, ale o průmyslovou krajinu severozápadu, se kterou se poprvé skutečně seznámil, když byl pozván do chemických

závodů

v Záluží

poškozených

bombardováním.

Tento

přechod

k průmyslové krajině Jiří Marek v katalogu chválil, podle něj František Gross ukázal lidu krásu Mostecka a Litvínovska, zdánlivě pustého kraje šachet, a to vlastní cestou, cestou objevů prostředí Stalinových závodů. Zároveň vyjádřil dobový požadavek na umělce, aby se obracel k člověku a k jeho potřebám.67 Podobně o tom psal ve své recenzi i Otakar Mrkvička. Malíř se měl prý dostat k člověku a zjevit, jak ho „hněte socialistická práce, jak ho přetváří k nové podobě, [...] v tomto prostředí, v němž se prací tisíců dělníků Stalinových závodů přetváří život každého z nás [...] a jeho najít, to je další etapa výtvarného umění na cestě k realismu socialistickému.”68 Výstava byla hodnocena kladně, neboť souznila s tehdejšími požadavky. Hlavním úkolem umělce

60

MRKVIČKA1949a, 5 zmz [Zdeněk Maria ZENGER] 1949 62 PADRTA 1964, 7 63 PIFFL 1949, nepag. 64 RABAN 1949b, 7 65 RICHTER 1949a, 4 66 BIRNBAUMOVÁ 1959, 15 67 MAREK 1949, nepag. 68 MRKVIČKA 1949b, 5 61

21

tvořícího krajinomalby bylo zachycovat přírodní scenerie s patrným zásahem lidské ruky či velké stavby socialismu, které měnily ráz krajiny.69 Po únorovém převratu se u Topiče i nadále konaly také výstavy užitého umění. V dubnu 1949 to byla výstava textilií z dílny Ludvíka Másla. V Máslově dílně vznikaly především stolní pokrývky a koberce, mnohdy ručně tkané, které spolu s ním navrhovali mladší pražští malíři František Gross, František Hudeček, Jan Kotík, Evžen Nevan či Josef Istler.70 V listopadu téhož roku zde byly vystaveny keramické práce Bohumila Dobiáše, Otto Eckerta a Stanislava Mikuláštíka. S Ottou Eckertem, profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, který měl v té době své práce na všech zahraničních výstavách československého průmyslového výtvarnictví v zahraničí, spolupracoval Topičův salon již dříve. Měl zde jednu ze svých prvých výstav a výrobky z dílny v Kralovicích, kterou vedl, byly ve stálém prodeji Topičova salonu.71 Poslední výstava konaná v Topičově salonu, byla expozice Zdenka Seydla na konci roku 1949, která shrnula práce umělce z nejrůznějších oblastí průmyslového výtvarnictví. Následně začal být prostor galerie označován jako výstavní síň Československého spisovatele – tím byla činnost Topičova salonu uzavřena.

69

PETIŠKOVÁ 2005, 352 MÁSLO/POCHE 1949, nepag. 71 POCHE 1949, nepag. 70

22

3. Galerie Československého spisovatele 3.1. Výstavy ilustrací a grafických úprav knih Po vyhlášení nakladatelského zákona v polovině roku 1949 bylo Topičovo nakladatelství společně s nakladatelstívmi Fr. Borový, ELK, Lidová tiskárna a Moravské kolo spisovatelů spojeno72 pod jeden vydavatelský podnik Svaz československých spisovatelů, který nesl název Československý spisovatel.73 Z Topičova salonu se stala výstavní síň Československého spisovatele.74 Nově vzniklé nakladatelství si dalo za cíl pečovat o čtenářův vkus nejen literární ale i umělecký. V jeho plnění mu pomáhaly výstavy ilustrací a knižní tvorby a propagační výstavy věnované některým spisovatelům. První z nich byla výstava ilustrací Michaela Romberga v únoru 1950. Předložila čtyřletou práci umělce, výběr kreseb a dřevorytů k dílům ruských klasiků. Nejobsáhlejším souborem byl jeho cyklus kreseb k románu Vojna a mír, z kterého bylo vystaveno třicet kreseb [1].75 Spolu s prvotinami k Mrtvým Duším je Lubor Kára v katalogu označil jako vrchol Rombregovy tvorby.76 Chválil výrazy v tvářích záporných hrdinů, účinně zachycené charaktery a bohatou typologii postav. Ilustrace považoval Kára pro výtvarníka jako významný úkol, za nímž je skryta nelehká práce, neboť měly přesvědčivě doplnit děj. Rombreg údajně hledal dobový materiál v archivech a muzeích, například stejnokroj bonapartského důstojníka, a někdy i zajel navštívit kraj, aby obhlédl prostředí v němž se děje knih odehrával. Tuto svědomitou přípravu zkoumání faktů Kára oceňoval, avšak vytýkal mu, že nevěnoval více pozornosti povahokresbě u obyčejných lidí a že se soustředil na dramatické scény s omezeným počtem osob, které se pohybovaly pouze v symbolicky naznačeném prostoru bez vztahu k okolí a zůstávaly tak odtrženy od děje. Romberga chválil ve své recenzi také Otakar Mrkvička, který obdivoval jeho zájem o studim dobových kostýmů a okolí místa děje. I on však postrádal v ilustracích epičnost, za zredukováním rušných výjevů na chudé viděl nejistotu v kompozici a doporučil mu, aby usiloval víc o obsah

72

Na jaře roku 1949 psal Jan Pilař o budoucím spojení pouze literárního klubu ELK, nakladatelství Borový a nakladatelství Máj pod jeden vydavatelstký podnik. Viz PILAŘ 1949, 25 73 PILAŘ 1950a, 5 74 PILAŘ 1950b, 6 75 KÁRA 1950, nepag. 76 KÁRA 1950, nepag.

23

než dbal o formu grafického provedení.77 Rombergova výstava byla nadlouho poslední výstavou,78 pro niž byl vydán katalog [2] s grafickou úpravou Zdenka Seydla známý již z Topičova salonu, který tento typ, bílou obálku s natištěným podpisem umělce, používal od roku 1947.79 V menším počtu byly ilustrace, knižní obálky a kresby zastoupeny na výstavě Václava Sivka spolu s keramikou Pravoslava Rady v listopadu 1950. Ačkoliv představila pouze omezený výběr, měl za sebou tento umělec na svůj mladý věk poměrně mnoho. Ani ne třicetiletý Sivko stihl do té doby doprovodit obrazem nebo obohatit obálkou či knižní vazbou téměř dvěstě knih.80 Po ukázce prací mladého Sivka se ilustrace vrátila do Československého spisovatele v díle Vlastimila Rady v prosinci 1951. Stejně jako rok předtím na výstavě Václava Sivka, doprovázela práce Vlastimila Rady keramika Pravoslava Rady. Šlo o ilustrace ke třem knihám: Gogolovým Mrtvým duším, k výboru povídek A. P. Čechova Celá Rus a k Dickensovým Pickwickovcům [3]. Ovšem i tak by svým počtem vydaly na samostatnou knihu. Obrazový doprovod Mrtvých Duší byl v podstatě obměnou prvotních ilustrací z roku 1929–1931, podobně tomu bylo i Dickense.81 K němu Rada vytvářel doprovod z vlastního zájmu už v roce 1919, ještě předtím než přišla nabídka nakladatele. Původní šedesáti obrazový cyklus z roku 1924–25 v roce 1951 doplnil na dvěstě kreseb, z nichž byla na výstavě k vidění čtvrtina.82 Ilustracím se ve výstavní síni Československého spisovatele věnovala také výstava Jiřího Trnky, kterou zahájil Vítězslav Nezval v prosinci 1955. 83 Při této příležitosti byly uspořádány básnické večery Vítězslava Nezvala, Viléma Závady a Františka Hrubína. Protože šlo o ilustrace ke knihám určeným těm nejmladším čtenářům a posluchačům, odehrála se také dětská odpoledne Adolfa Branalda a Františka Hrubína.84 Nezval byl taktéž autorem textu v katalogu neobvykle velkého formátu A4 [4]. Obsahoval báseň Františka Hrubína věnovanou Trnkovi a volně vloženou ilustraci z knihy Pohádka o Květušce a její zahrádce [5]. Postrádal však seznam vystavených prací.85 Kterých knih se přesně ilustrace týkaly, tedy není jasné. Na základě obrázku otištěného v katalogu je 77

om [Otakar MRKVIČKA]1950, 5 Opět měla katalog s natištěným podpisem na obálce až Výstava ilustrací Jiřího Trnky v roce 1955. 79 PECH 2011b, 100 80 MÍČKO 1950, 11 81 KOTALÍK 1950, nepag. 82 KOTALÍK 1950, nepag. 83 Ilustracím Jiřího Trnky... 1955, 3 84 Ilustracím Jiřího Trnky... 1955, 3 85 NEZVAL 1955, nepag. 78

24

však pravděpodobné, že zde byl vystaven cyklus k Pohádce o Květušce a její zahrádce, kterou vydalo nakladatelství Československý spisovatel v témže roce, kdy se konala výstava.86 Vítězslav Nezval v katalogu nejprve vzpomínal na první setkání s Trnkou v zimě 1939, když zahajoval svou první výstavu ilustrací, obrázků a hraček v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Popsal Trnkův divadelně a poeticky pojatý svět, uvedl ilustrátorovy životopisné údaje a zmínil úspěch filmu Zvířátka a Petrovští v roce 1946. Především pak rozebral filmovou tvorbu, hlavně Trnkovy loutkové filmy Špalíček a Staré pověsti české, realizované v roce 1952. K samotným ilustracím se Nezval nevyjadřoval, zmínil pouze výčet Trnkou ilustrovaných knih.87 Od roku 1956 došlo v galerii Československého spisovatele ke změně zápisů názvů výstav. Pro výstavy obsahující knižní tvorbu se začalo užívat jednotného názvu, který byl složený ze jména umělce a dodatku „a kniha“. V květnu roku 1956 se konala výstava Josef Čapek a kniha. Byl k ní vydán úzký výstavní katalog, který připomínal svým formátem a úpravou reklamní leták [6]. Výstavu zahájili Jan Živný, vedoucí odboru antikvariátu n. p. Kniha, a Karel Čechák, jednatel Společnosti bratří Čapků. Antikvariát Kniha umožnil koupi mnohých z knížek, jejichž obálka či úprava byla dílem Josefa Čapka.88 Celkem zde bylo nashromážděno na 500 kreseb, ilustrací, obálek a knižních úprav. Otakar Mrkvička hodnotil výstavu jako pěknou a užitečnou zejména pro mládež.89 Již o šest let dříve shromáždil Vladimír Thiele v úplnosti knižní obálky a připravil z nich výstavu v galerii bývalého nakladatelství ELK, která také patřila pod nakladatelství Československý spisovatel.90 Thiele začal sbírat Čapkovy obálky když přišel po válce v roce 1945 do Lidových novin. První získal právě v antikvariátu v domě Lidových novin u Topiče od prodavače pana Žďárského, který mu předal svou vlastní sbírku, když se mu Thiele svěřil se svým nápadem. Původní výstava v roce 1950 měla oproti letáku dobře připravený katalog doplněný dokonce přílohou, která představovala několik volně vložených reprodukcí knižních obálek. Obsahoval mimo jiné i stať z roku 1925, ve které Čapek osvětlil svůj vztah ke knižní grafice.91 Ohlas výstavy v tisku byl však skromný. Při přípravě druhé výstavy, kterou zařizoval Thiele pro n. p. Kniha, došla mezi jinými exponáty také zásilka bývalého nakladatele Vlastimila Vokolka z Pardubic: originály linořezů několika Čapkových obálek, zkusmé nátisky z tiskárny a dopisy 86

jd [Jan DRDA] 1955, 5 NEZVAL 1955, nepag. 88 ČECHÁK 1956, nepag. 89 om [Otakar MRKVIČKA] 1956b, 7 90 Československý spisovatel spravoval dvě galerie, jednu na Národní 9 a druhou ve Vodičkově ulici. 91 ČAPEK 1950, nepag. 87

25

Josefa Čapka nakladateli Vokolkovi. Dopisy a linořezy pak byly vystaveny spolu s nástroji, které Čapek používal při práci. Tato výstava v roce 1956 sklidila větší pozornost a četnější ohlasy v tisku. Na podzim byla opakována v Městském muzeu v Brně. O dva roky později pak vydalo Nakladatelství československých výtvarných umělců Thieleho knihu o Čapkově knižní tvorbě, kterou upravil Zdeněk Seydl. Hned po skončení výstavy Čapkovy knižní tvorby uspořádal Národní podnik Kniha v galerii Československého spisovatele další expozici s podobným názvem – Mikoláš Aleš a kniha. Katalog měl stejný formát a úpravu jako katalog předchozí výstavy [7]. Její organizátoři měli pocit, že ačkoliv byl do té doby v Čechách dostatečný počet Alšových výstav, bylo věnováno málo pozornosti jeho ilustrátorskému umění. Byl mu dán prostor jen na třech výstavách.92 Jedna z nich uspořádaná v síni S.V.U. Purkyně v roce 1947 přinesla pouze ukázky Alšovy knižní tvorby, vesměs originály, celkem 118 prací. Další se konala v Národním museu v roce 1952 v rámci oslav výročí Alšova narození. Tato „Výstava Alšova života a díla pro českou knihu a divadlo“ sice přinesla mnoho osobních a rodinných archiválii, avšak z knižní tvorby pouze úzký výběr. Pro organizátory byla však zásadní úplně první výstava s názvem Knižní ilustrace Mikoláše Alše, instalovaná v roce 1932 v Knihovně hlavního města Prahy. Soustředila sice 631 exponátů, ale její program byl omezen na Alšův doprovod k umělým slovesným výtvorům v knihách a časopisech vyšlých do Alšovy smrti v roce 1913. Nezahrnovala tedy ilustrace k národním písním a říkadlům ani doprovody k politickým vtipům a obrazové cykly ukázala pouze částečně. Expozice v galerii Československého spisovatele proto byla rozšířena o chybějící knihy a doplněna o díla vyšlá po smrti umělce. K pomoci při přípravě výstavy byly vyzvány i prodejny, a tak se podařilo získat poměrně mnoho publikací.93 Základ k výstavě přitom tvořila nevelká sbírka alšovské literatury obsahující i soubory reprodukcí a fotografických snímků, kterou koupila brněnská prodejna národního podniku Kniha. Od zmíněných tří výstav se lišila expozice nejen obsahem a rozsahem, ale i katalogizací.94 Výstava z roku 1947 měla seznam se stručnými popisy a rozměry ilustrací, katalog Městské knihovny zaznamenával v chronologickém sledu názvy Alšem ilustrovaných prací a výčty kreseb, obrázky časopisů zachycoval jen v případě, že ilustrovaly literární práci, vazby pokud se jednalo o původní návrhy, knihy jen v případě prvního vydání.

92

ZINK 1956, 139 ZINK 1956, 139 94 ZINK 1956, 139 93

26

K výstavě Mikoláš Aleš a kniha vyšla v témže roce také stejnojmenná publikace95 doplněná 16 kresbami, která byla nejen bibliografickým soupisem Alšem ilustrovaných knih, časopisů, cyklů a reprodukcí, ale také průvodcem jeho tvorby od obrázku v Palečku z roku 1873 do poslední kresby Smrt v růži z roku 1913. Knihu zahajoval seznam časopisů, v nichž byly otištěny Alšovy kresby, neboť v těch on svou ilustrátorskou činnost začínal. Zakončovaly ji autogramy, dopisnice, grafiku, hudebniny a několik reprodukcí doplňujících knižní tvorbu. Výstava byla rozdělena podobně jako bibliografický soupis do několika oddílů, které ve vzájemné návaznosti sledovaly Alšův vývoj. Byly tu jeho kresby, kterými si dvacetiletý umělec přivydělával, ilustrace k dílům Jiráska, Raise, Máchy, Wintra, katalogy výstav, kresby k pohádkám a pro kalendáře, školní čítanky a slabikáře. Samostatná část byla věnována ilustracím k národním písním.96 Kromě kreseb a ilustrací shromažďovala všechny do té doby vyšlé publikace o Alšově životě a díle i knižně vydané monumentální cykly Vlast a Pět smyslů. Výstava také poskytla možnost nákupu reprodukcí některých děl.97 Kromě scénických realisací přinesla ukázku knižní tvorbu také výstava Zdenka Seydla na konci roku 1956. Autor recenze ve Svobodném slovu hodnotil jako nejvýraznější ukázky ilustrací k Morgensternovým Šibeničním písním a oceňoval, že v sobě dokázal Seydl zapřít výtvarné cítění blízké k lidovému umění a vyzdobil některé obálky jen typograficky nebo užitím fotomontáže.98 Ilustrace a knižní obálky se jako dílčí část tvorby vyskytovaly v menším množství i na výstavách dalších umělců, Františka Matouška (1951), Richarda Laudy (1956). Z dalších výstav zaměřených na propagaci připravoval Československý spisovatel expozice věnované spisovatelům, většinou k výročí smrti či narození.

3.2. Výstavy československé malby a grafiky Padesátá léta byla hlubokým obdobím stalinismu a přinesla sovětizaci nejen politického života, ale i hospodářského a kulturního.99 V roce 1948 začaly vznikat tvůrčí svazy, mezi nimi i Svaz československých výtvarných umělců řízený komunistickou stranou, který kontroloval a určoval výtvarnou tvorbu v Československu. 95

Publikaci Mikoláš Aleš a kniha sestavil Karel Zink. dv [Karel DVOŘÁK]1956, 3 97 dv [Karel DVOŘÁK]1956, 3 98 vb [Vlastimil VRABEC] 1956, 3 99 HALÍK 2005, 279 96

27

Umělecké spolky postupně ztrácely svou autonomii až zcela zanikly a umělci se směli sdružovat pouze podle bydliště do svazových krajských středisek.100 Výsledky práce těchto svazů byly předváděny na oficiálních obrovských výstavách, jako byly Výtvarná úroda I a II nebo Přehlídky československého výtvarného umění, které se konaly v Jízdárně Pražského hradu.101 Komunistická strana, která se v únoru 1948 chopila moci, prosazovala po vzoru Sovětského svazu v umění „metodu“ socialistického realismu. Ta byla vydávána za moderní. Zpočátku ji zkoušeli i někteří avantgardní umělci, kteří již před válkou i po válce sympatizovali s komunistickou stranou.102 Tato nejasně vymezená tvůrčí „umělecká“ metoda, která vznikla v Sovětském svazu na počátku třicátých let,103 se postupem času stala závazným kritériem dobové kritiky pro hodnocení kvality uměleckého díla. Umělci byli v rámci tzv. akčních úkolů posíláni mezi horníky a dělníky či na stavby socialismu, aby zachytili „lid“ při práci a sami se tak zařadili mezi pracující.104 Komunistické straně umění sloužilo jako výchovný prostředek pracujících mas a proto mělo být přístupné a srozumitelné široké veřejnosti.105 Metodu socialistického realismu interpretoval po svém také František Gross, člen rozpadlé Skupiny 42, který byl vždy fascinován technickou civilizací. Jeho tvorbu ukázala výstava v Československém spisovateli v září 1950. Po průmyslových krajinách z oblasti severních Čech, které byly vystaveny o dva roky dříve v Topičově salonu, přinesla tato expozice díla jejichž podnětem byla malířova návštěva Bulharska v září 1949. Nezajímalo ho moře, ale podíval se do Sofie a především ho zaujala průmyslová tvář Bulharska. Na obrazech se pak objevilo hornické středisko Pernik, tehdy Dimitrovo, nebo Dimitrovgrad, teprve vznikající město pojmenované po zesnulém představiteli komunistů Bulharsku, kam se Gross dostal jen na zvláštní povolení od ministerstva.106 Typické náměty socialistického realismu shromáždila výstava Františka Matouška v prostorách Československého spisovatele v září roku 1951. František Matoušek odešel po okupaci v roce 1939 do Francie a následně po pádu Paříže do Anglie.107 První část výstavy tvořily právě kresby, které vznikly za války ve Francii a Anglii. Zobrazovaly 100

HALÍK 2005, 283, PETIŠKOVÁ 2002, 25 HALÍK 2005, 285–286 102 HALÍK 2005, 284 103 PETIŠKOVÁ 2002, 7 104 HALÍK 2005, 288 105 HALÍK 2005, 285 106 MAREK 1950, 5 107 MÍČKO 1951, nepag. 101

28

válečné hrůzy a protifašistický odboj.108 Po válce se Matoušek vrátil do Francie. Po únoru v roce 1948 přišel do Paříže umělcův přítel Adolf Hoffmeister, který se stal velvyslancem a Matoušek tak začal pracovat jako ilustrátor časopisů Lettres Françaises a Paralléle 50, které vydávala ambasáda. V roce 1950 byl z Paříže Adolf Hoffmeister vypovězen, pravděpodobně v odplatě za vypovězení francouzských velvyslanců z komunistické Prahy.109 Na základě kontaktů s komunistickou stranou Francie a spolupráce s československou ambasádou, byl vypovězen i František Matoušek, který v poválečné Francii zachycoval důležité sjezdy a jednání komunistické strany, zásahy proti komunistům a jejich výslechy.110 Právě tyto reportážní kresby ukázala druhá část výstavy v Československém spisovateli. Doprovázel ji katalog [8] neobvykle malého fomátu, v němž Miroslav Míčko sepsal komentáře k jednotlivým obrazům ve snaze podat informace o situaci ve Francii. Psal v něm, jak Matoušek „zblízka sledoval poválečný vývoj Francie, jež zůstala pod jhem kapitalismu a octla se v područí imperialistických osnovatelů nové války.“111 Francouzský lid, prezentován zejména dělníky a horníky, byl představován jako hrdinný lid, který vedl v čele s komunistickou stranou „urputný boj proti americkým plánům, které by jej chtěly zotročit vehnat do imperialistické války.“112 Podobně laděný byl i text, který doprovázel obrazy z válečných let, kde Míčko podával anglický lid jako mírumilovný „navzdory svým vůdcům, kteří ve spolku s americkým imperialismem hrozí uvrhnout Británii do nové války.“113 V době návratu Matouška probíhaly represe vůči tzv. západníkům.114 Přesto výstava nevyvolala diskuzi, ani kritické recenze. Josef Raban ve své recenzi Matouškovi

pouze 115

prokreslenost.

vyčítal

pasivitu

postav

a

nedostatečnou

psychologickou

Jeho tendeční kresby ještě podpořil poněkud protikapitalisticky

zaměřený katalog. A jeho tvorba tak byla spíše podána jako záslužná práce umělce. Jeho další výstava v březnu 1955 přinesla průřez všemi oblastmi, jak v žánru, tak v technice, kterým se dosud věnoval.116 Obrazy z let 1951–1955, novinové kresby, ilustrace a knižní vazby. Od scén protifašistických a komunistických bojů se dostal k historickým námětům revoluce v obrazech jako Dobytí Bastilly, Útok na Tuillerie r. 108

MÍČKO 1951, nepag. CHALUPA/SVOBODOVÁ 2009, nepag. 110 MÍČKO 1951, nepag. 111 MÍČKO 1951, nepag. 112 MÍČKO 1951, nepag. 113 MÍČKO 1951, nepag. 114 CHALUPA/SVOBODOVÁ 2009, nepag. 115 RABAN 1951, 5 116 ROUČEK 1955, 3 109

29

1792 či Vzpoura námořníků v Boce Kotorské r. 1918 [9].117 Jiří Šetlík ve své recenzi ve Výtvarné práci118 však

jeho mnohostrannost nepokládal za záruku „úspěšně

nastoupené cesty k socialistickému realismu“. Dle něj Matoušek nezvládal techniku oleje a vyčítal mu, podobně jako Josef Raban119 o čtyři roky dříve, „bezobsažnost gest i výrazu“ v portrétech a tuhý pohyb figur spolu se strnulou kopozicí v obrazech historických scén. Chválil však jeho promyšlené knižní ilustrace, grafiku, akvarely i perokresby i vkusné knižní obálky. Kromě průmyslových krajin a revolučních témat byly vystavovány také realisticky pojaté krajinomalby s náměty českých měst a venkova. Výstava Karla Holana v říjnu 1950 shromáždila zátiší a krajinomalby na nichž Holan zachycoval pražské periferie i ulice v centru města. Holan se vrátil ke Karlovu mostu, který maloval již o několik let dříve a byl jím natolik zaujat, že během svého života vytvořil celý cyklus obrazů s tímto námětem [10].120 Později za obrazy Prahy získal státní cenu.121 V katalogu k výstavě obhajoval svou tvorbu a postoj k realismu.122 Umělce, kteří netvořili realistické obrazy uváděl do souvilosti se špatným duševním zdravím a řadil je mezi snílky trpící halucinacemi. Ve své době byl oblíbeným malířem a dostával společenské zakázky, v rámci akce Výtvarník mezi horníky vznikly na zakázku dva obrazy dolu Maxim Gorkij,123 z nichž jeden byl také mezi vystavenými díly. Rok 1952 byl vyhlášen jako Alšův rok.124 Uplynulo tehdy sté výročí od narození Mikoláše Alše. Oslavy byly zahájeny na konci května výstavou v Jízdárně Pražského hradu.125 Kromě čtyř jubilejních výstav126 v Praze se věnovaly umělcovi i menší galerie. V Československém spisovateli byla otevřena na podzim výstava akvarelů nazvaná Z Alšova rodného kraje. Jejich autorem byl Lev Šimák, kterého pojil k umělci vřelý vztah založený na vzpomínkách z mládí a dětství.127 Šimákův otec se s Alšem natolik přátelil, že se malíř stal kmotrem jeho syna Lva.128 Akvarely, na kterých zachytil

117

ROUČEK 1955, 4 ŠETLÍK 1955, 4 119 RABAN 1951, 5 120 ŠMÍD 1984, 32 121 ŠMÍD 1984,35 122 HOLAN 1950, nepag. 123 ŠMÍD 1984, 35 124 čtk 1952, 4 125 fSt [František STUCHLÝ] 1952a, 9 126 s [František STUCHLÝ?] 1952b, 3 127 ŠIMÁK 1952, 3–4 128 BOHÁČ 1987, 12 118

30

Alšovy rodné Mirotice i další místa v kraji spojená s jeho životem a obyvatele venkova při práci, byly prodejné za jednotnou cenu.129 V galerii Československého spisovatele vystavovaly také výtvarné umělkyně. V porovnání s Topičovým salonem byl však počet výstav v čistě ženském obsazení velmi malý. Již na konci března 1950 vystoupily v galerii české a slovenské výtvarné umělkyně. Šlo o vůbec první společnou výstavu českých a slovenských umělkyň. Konala se ku příležitosti sjezdu Rady žen s Živenou – SSŽ a přinesla nejen obrazy, ale také sochy, keramiku, či projekty a soutěžní architektonické návrhy českých inženýrek.130 Další výstava, která přinesla tvorbu dvou žen, byla Výstava obrazů Marie HlobilovéMrkvičkové a textilních prací Danuše Hlobilové v listopadu 1954. Marie Hlobilová, která vystavovala na Národní třídě téměř po deseti letech, zde představila soubor obrazů jejichž námětem byly pohledy na Prahu, krajiny z Krkonoš, ze zátiší pak byla početná zejména kolekce kytic. Výstavu doplňovaly návrhy textilií malířčiny dcery Danuše a fotografie, které zachycovaly jejich společnou práci – návrhy maleb na skleněné stěny dětského oddělení nemocnice v Kladně.131 Kromě žijících umělců byla v galerii uspořádána i výstava zesnulého malíře nazvaná Výbor z díla Richarda Laudy v únoru 1956. Pořádání výstav Richarda Laudy v těchto prostorách mělo již malou tradici. Už v letech 1908 a 1911 proběhly jeho výstavy ještě za malířova života v prostorách Topičova salonu.132 Tato výstava uspořádaná téměř 27 let po umělcově smrti měla být připomínkou tohoto pozapomenutého táborského malíře a chtěla být, alespoň dle slov Dr. Věry Laudové-autorky textu v katalogu, podnětem pro další zpracování, prozkoumání a zhodnocení díla Richarda Laudy. V expozici byly krajinomalby a práce na námět prosté jihočeské matky, pro níž mu byla v počátcích tvorby inspirací jeho vlastní matka. Většinou šlo o náčrty a skizzy či fotografie, protože definitivní obrazy byly často nezvěstné či nedostupné. Proto zde byly shromážděny spíše menší práce a grafika. Také originálů ilustrací zde nebylo mnoho. Z jeho první knížky pro děti Radosti malých, která vyšla v roce 1903, zde kromě knižního vydání byl pouze jediný originál – akvarel U ohníčku.133 Otakar Mrkvička vyjádřil nad výstavou

129

DVOŘÁK 1952, nepag. VYDROVÁ 1950, nepag. 131 SEKERA 1954, nepag. 132 LAUDOVÁ 1956, nepag. 133 LAUDOVÁ 1956, nepag. 130

31

zklamání ve Výtvarné práci. Jeho ilustrační tvorbu stejně jako obrazy pro názorné vyučování na školách však pokládal za méně hodnotné.134 V březnu 1956 proběhla výstava Oty Janečka, který vystavoval v 50. letech nejen v Československu, ale také v cizině. Podala přehled vývoje jeho tvorby od roku 1948. Početný soubor prací přinesl detailní náměty z přírody, zblízka podané motivy travin [11], ptáků, kořenů, ale také celé krajiny a z posledních let portrétní tvorbu. Stanislav Richter v Lidové demokracii charakterizoval Janečkovo malířské dílo jako neustálé objevování přírody, která skrývá řadu tajemství a také krásu a poezii. Nešlo prý o záběry krajiny či popisnost, smysl jeho obrazů viděl v kontemplaci nad přírodou a v tom, jak se na ni Janeček díval zblízka a odkrýval básnické hodnoty ,,v té nejšedivější všednosti“.135 Výstava dle něj mohla být předmetem diskuze, označil ji za průbojnou, plnou podnětů a problémů. Tím se také stala. Diskuzi vyvolala nejen Janečkova tvorba, ale také výstavní katalog. Ten zkritizoval Luděk Novák se ve Výtvarné práci,136 kde se zabýval vztahem umělce k realitě. Výstavu považoval za prospěšnou, protože dávala podnět ke zrevidování poměru k modernímu umění, resp. k realismu. Realismus podle Nováka nespočíval v zobrazování motivu dle skutečnosti, ale ve vztahu umělce ke skutečnosti. Krajina dle něj mohla být realistická, i když byla vytvořena podle představy. Janeček dle něj nevycházel z reálných zážitků, ale pracoval s hotovými motivy, z nichž některé přišly Novákovi osobité, ovšem jejich opětovné používání přivedlo prý malíře k dekorativnosti. U Janečka mu chybělo zaujetí pro práci a neviděl v jeho tvorbě nic strhujícího. Jako Luděk Novák i Jiří Kotalík nepovažoval obsah výstavního katalogu za příliš šťastný a text Luboše Hlaváčka mu připadal stylisticky nabubřelý a pro návštěvníka zmatený. Janečkova tvorba mu nepřišla nová ani tématem a jeho pojetím, ani formou. Už na jeho souborné výstavě v roce 1942 prý „bylo zřejmé, že jeho talent má sklon k receptivnosti a že se mnohdy spokojuje pohotovým rozvíjením či obměnou forem z druhé ruky.”137 Některé malířovy obrazy tehdy připomínaly Kotalíkovi portréty [13] Amadea Modiglianiho. Práce vytvořené po roce 1945 mu připadaly jako opakování analytického kubismu a v obrazech z let 1948–1949 přítomných na výstavě v Československém spisovateli dle Kotalíka dozníval vliv tvorby Pabla Picassa z třicátých a čtyřicátých let. Vyčítal Janečkovi, že jeho výsekům přírody a krajinám 134

om [Otakar MRKVIČKA] 1956a, 9 RICHTER 1956, 3 136 NOVÁK 1956, 6 137 KOTALÍK 1956a, 7 135

32

chyběl vztah ke skutečnému životu a skutečné přírodě. Působily prý aranžovaně a dekorativně, podobně i v jeho portrétní tvorbě postrádal skutečný zájem o tvář a duši člověka. Bez povšimnutí nenechal ani jeho ilustrace. Doprovod ke knížce Halas dětem podle něj málo odpovídal poezii Halasových veršů a ilustrace k Olbrachtově Goletu v údolí označil za „nevhodnou směs mystiky, grotesknosti a naturalistických point.”138 Celkově došel Kotalík k závěru, že Janečkova tvorba nepřinesla novost ani v obsahu ani v provedení. Dle něj byla vzdálená snahám starší generace, jako příklad uváděl Františka Tichého a Jana Zrzavého, kteří si obhájili svou individualitu na základě předchozí práce a opravdovosti. Zůstala údajně stranou umění, které se v té době snažilo o ,,nový přístup“ a „pravdivé“ zhodnocení tradic 19. a 20. století, aby vyjádřilo současný život. Hned po výstavě Oty Janečka, která vyvolala diskuzi o „nových formách“ v umění, se konala po dlouhé době výstava, která přinesla do Československého spisovatele tvorbu mladého malíře. Katalog [12] uváděl , že jde o první větší ucelený soubor Richarda Fremunda, který dosud neměl možnost konfrontovat svou tvorbu na větších předhlídkách s ostatními přílsušníky mladé umělecké generace ani poznat názor veřejnosti.139 Už o rok dřívě měl však tři obrazy, jež byly svazovou komisí označeny jako „formalistické“, na výstavě mladých umělců, Výstavě jedenácti, ve výstavní síni Ars na Václavském náměstí, která byla následně uzavřena.140 Dále František Dvořák napsal v katalogu, že se mladý umělec nebojí výtek formalismu, protože netvoří pro kritiky, ale ze sebe pro lidi. Celkově si již Dvořák všimnul změn, k nimž docházelo mezi mladými. Fremundovo dílo podle něj souviselo s „celým hnutím velké části mladých”,141 kteří toužili dělat umění bez tematického odůvodnění, bez uplatnění, chtěli svobodně tvořit a ne mechanicky zobrazovat skutečnost. Výstava znamenala přelomovou událost. Po osmi letech se totiž poprvé stalo, že nebyla schválena předem státními orgány.142 Navíc nepřinesla díla socialistického realismu, ale akty a dokonce i zakázanou abstrakci.143 Vyvolala velké ohlasy. Diskuze o nových formách v umění postupně přešla v diskuzi o moderním umění. Stejně jako text Luboše Hlaváčka k Janečkově výstavě byl podroben kritice i text Františka Dvořáka.

138

KOTALÍK 1956a, 7 DVOŘÁK 1956, 3 140 CHMELAŘOVÁ 2004, 8–9 141 DVOŘÁK 1956, 3 142 CHMELAŘOVÁ 2004, 9 143 CHMELAŘOVÁ 2004, 9 139

33

Velmi radikální článek vyšel ve Večerní Praze. 144 Pravoslav Sovák v něm napsal: „Tito malíři a jejich vykladači jednoznačně odsuzují celý ten mnohaletý zápas našeho výtvarnictví o umění naší společnosti, o umění opravdu demokratické, realistické, životu národa potřebné. Naproti tomu stavějí umění ,odvážné’, umění, o kterém si myslí, že je nové, současné, moderní. [...] Tak se nakonec ukazuje, že celá zmíněná ,odvaha’ je odvahou k replikám děl, která byla namalována daleko dříve a daleko lépe. [...] Tak se ocitá Fremund i celá skupinka jemu podobných v začarovaném bludném kruhu, jejich revolučnost je tragikomická, protože zaměřili svůj talent mimo život dnešních dnů. [...] Je škoda, že talentovaný a inteligentní malíř jako je Fremund se octl tak daleko mimo současnost. Na tom mají zásluhu i zmatení pseudoestetikové typu L. Hlaváčka a F. Dvořáka [...].“145 Miroslav Lamač označil Dvořákův úvod v katalogu za „zcela nehorázný”.146 Vytknul mu jeho pojetí moderního člověka a také jak „formalisticky“ charakterisoval prostředky moderního umění. Nesouhlasil s tím, že by barva určovala obsah. Ten podle Lamače určoval malířův postoj ke skutečnosti. V samotné Fremundově tvorbě se mu nelíbil nedostatek vlastního pohledu, obrazy v něm evokovali díla Modiglianiho, Braqua, Bonnarda, Filly, Černého a dalších. Napodobování a interpretace slavných umělců mu však připadala nepovedená, ba až „vulgarisující“. V zátiších inspirovaných Braquem přirovnal Fremundovu osobitost ke komorní hudbě interpretované dechovkou. I přesto, že měl k malířské a grafické tvorbě mnoho výtek a doporučil mu, aby se zbavil eklekticismu, prokázal podle něj talent i zaujetí tvorbou. Fremunda kritizoval také Jiří Kotalík, vyčítal mu, že „spíše před problémy současného umění ustupuje a couvá – pozpátku jako rak, s očima obrácenýma na všechno, co se v uplynulých padesáti letech událo v evropském malířství. [...] To proto, že se malíř neobrací k realitě a k životu, ale k monografiím a reprodukcím. Z výsledků dosavadní Fremundovy práce je zřejmé, že i ve skladu odvozenin, mezi vnějškovým siláctvím forem, ozývá se jasně náznak umělcova osobního vidění i výrazu.“147 Inspirace slavnými umělci je opravdu ve Fremundových počátcích patrná. Je však pochopitelná. V době totalitního režimu, kdy byl uměle vnucován všudypřítomný

144

SOVÁK 1956, nepag. SOVÁK 1956, nepag. 146 LAMAČ 1956, 5 147 KOTALÍK 1956b, 5 145

34

socialistický realismus, se mladí umělci snažili navázat na válkou přetrženou kontinuitu moderního umění. A ke svému osobitému projevu se dostali postupem času.148 Mnozí však vnímali výstavu Fremunda jako odvážný výtvarný počin. Svědčily o tom i některé nadšené komentáře v návštěvní knize, kde psali lidé hesla jako: „Fremund to začal – výborně! Kdy uvidíme ty ostatní?“ a doufali, že výstava bude signálem k nástupu nového tvůrčího umění. Recenze na Fremundovu výstavu se dokonce objevila i v zahraničním tisku. V New York Times vyšel článek Richarda Grusona, který napsal, že jeho malby a kresby obsahovaly: „[...] akty, abstrakci, vlastně všechno kromě socialisitckého realismu, jediného uznávaného stylu v komunistických zemích.“149 a podivoval se nad tím, že výstava doposud nebyla uzavřena. Článek Richarda Grusona v New York Times zaujal Franka Perl,150 který se zabýval prodejem soudobého umění. Výstavení děl mladého umělce v Praze považoval za náznak změny v postoji komunistů vůči modernímu umění a svobodě vyjadřování. Žádal proto Richarda Grusona o kontakt na obchodníka, zastupujícího Fremunda, aby od něj mohl získat několik fotografií děl, neboť i přemýšlel nad uspořádáním výstavy jeho obrazů ve Spojených státech. Recenze k výstavám Oty Janečka a Richarda Fremunda ukázaly, jaké problémy se tehdy řešily ve výtvarném umění. Ty už vyvstaly v roce 1955 v souvislosti s výstavou Deset let Československé lidově demokratické republiky,151 která chtěla ukázat „velkou a upřímnou snahu našich umělců na cestě od bezduchého formalismu k socialistickému realismu“,152 a vybízela k bilanci umění za celé desetiletí. Následně v roce 1956 po XX. sjezdu KSSS, na kterém došlo k odhalení Stalinových zločinů a odsouzení kultu jeho osobnosti, ještě vzrostla potřeba rekapitulace předešlých osmi let a to i v oblasti výtvarného umění.153 V Československu se pak konala III. konference Ústředního svazu československých výtvarných umělců, při níž došlo k rozštěpení na Svaz československých

výtvarných

umělců

a

Svaz

architektů,154

a

sjezd

Svazu

československých spisovatelů. V souvislosti s těmito událostmi docházelo v roce 1956 k přehodnocování některých názorů a k revizi socialistickém realismu. Proměnu této diskuze lze dobře pozorovat v ohlasech na jarní výstavy Oty Janečka a Richarda Fremunda v Československém spisovateli. Kritika již nebrala socialistický realismus 148

CHMELAŘOVÁ 2004, 10 GRUSON 1956, nepag. 150 PERL 1956 151 HALÍK 2005, 287 152 TOMAN 1955, 5 153 KNAPÍK 2006, 254 154 KNAPÍK 2006, 331 149

35

jako tvůrčí metodu, ale posuzovala jaký postoj zaujímal umělec ke skutečnosti. Stačilo již, aby dílo neslo pouze určité realistické rysy.155 Opět se začal řešit vztah soudobého umění k tradici moderního umění.156 Znovu vyvstala nejasnost termínu realismus ve spojení socialistický realismus, jeho význam začal být zpochybňován a nakonec byl vyhodnocen jako termín vícevýznamový. Během roku 1956 se také začaly objevovat ve Výtvarné práci příspěvky, které kritizovaly zaměňování realismu s naturalismem v předchozích letech, dogmatický přístup při hodnocení kvality děl, kterou v předchozích letech zaručovala metoda socialistického realismu,157 a schematismus jak v tvorbě, tak ve výtvarné kritice.158 Byla vyžadována tvůrčí osobitost jednotlivců, ale ne za cenu „eklektického přejímání antirealistických tvůrčích principů“.159 Zaznívaly také otázky, zda by nebylo vhodné zachovat v určité formě organizaci bývalých spolků, ačkoliv z důvodů, že přitahovaly velký okruh příznivců, kteří „pracovali z lásky k věci“.160 K obnovení spolků sice nedošlo, na podzim v roce 1956 však došlo k zásadní změně. Bylo povoleno zakládání tvůrčích skupin, v rámci kterých se od následujícího roku sdružovali představitelé českého informelu.161

3.3. Výstavy zahraničního umění První výstavou zahraničního umění byla expozice pojmenovaná Z čínské malířské akademie. Odehrála se v lednu 1954. V době jejího konání byly pravidelně pořádány přednášky československé kulturní delegace, která se vrátila ze zájezdu do Čínské lidové republiky, o čínském výtvarném umění, divadle a hudbě. Uspořádána byla k uctění památky zesnulého prezidenta Ústřední akademie výtvarných umění v Pekingu a předsedy Všečínského svazu Sü Pej-chunga. Kromě jeho prací shromažďovala díla soudobých čínských malířů, grafiků a řezbářů, mezi nimiž byl i nejstarší žijící čínský malíř Čchi Paj-š’.162 Velvyslanectví Čínské lidové republiky zapůjčilo soubor reprodukcí děl soudobých umělců, originály maleb a umělecké předměty byly většinou

155

KUSÁK 1998, 411 LAMAČ 1956, 5 157 KUSÁK 1998, 423 158 om [Otakar MRKVIČKA] 1956b, 1–2, Hlavní referát přípravného výboru SČSVU 1956, 5 159 Hlavní referát přípravného výboru SČSVU 1956, 5 160 ŠMÍD 1956, 4 161 KNAPÍK 2006, 331, ŠEVČÍK/MORGANOVÁ/DUŠKOVÁ 2001, 184 162 S. R. [Stanislav RICHTER] 1954, 3 156

36

z darů věnovaných čínskými či československými delegacemi Národní galerii a Náprstkovu muzeu. Autorem plakátu a úpravy katalogu byl Zdeněk Sklenář [14].163 Čínské grafické umění představila také výstava Z umělecké dílny Jung Pao-Čaj v srpnu 1956. Tato pekingská dílna zhotovovala vysoce kvalitní reprodukce velmi podobné reprodukovanému originálu, které vynikaly svěžestí barev a kresebnými detaily. Používala k tomu speciální metodu ručního vyřezávání štočků přímo podle reprodukované předlohy a jakýsi druh individuálního monotypického tisku.164 Výstava přinesla reprodukce děl neznámých umělců z 6. až 9. století,165 ale také práce umělců, s jejichž tvorbou se návštěvníci měli možnost setkat už na výstavě Z čínské malířské akademie. Grafické tvorbě byla věnována i dva roky předtím výstava nazvaná Finská grafika. Nešlo přitom o první výstavu finského umění u nás, na 33. výstavě S.V.U. Mánes v roce 1910 byl vystaven soubor děl malíře Gallèna Kallèly a v roce 1949 se konala výstava v Jednotě umělců výtvarných, kde však nebyla grafika.166 Ta se totiž ve Finsku začala vyvíjet poněkud opožděně a k jejímu rozkvětu došlo až na počátku 20. století a teprve až v roce 1931 vznikl spolek Finští umělečtí grafikové, díky němuž se na finské akademii upevnilo vyučování grafického umění a následně vzrostla výstavní činnost a výměna se zahraničím.167 Nejvíce byl pěstován dřevoryt. Finské grafice se tedy věnovala až výstava v Československém spisovateli, která přinesla více než 100 děl nepřednějších finských představitelů v tomto oboru.168 Kromě kolektivních výstav cizího umění probíhaly také výstavy jednotlivých umělců. V dubnu 1955 se v galerii Československého spisovatele představil italský malíř Gabriele Mucchi. Už o rok dříve se konala výstava jednoho z předních představitelů italského socialistického realismu, Renata Guttuso, v pražském Mánesu.169 Vystaveno bylo přes osmdesát Mucchiho obrazů a kreseb z období 1937–1955. Mucchi začínal zátišími a portrétováním svých přátel, ale s příchodem války vznikla od roku 1944 řada obrazů, které zachycovaly její hrůzy. Z těch zde byl přítomen například Zabitý partyzán.

163

HÁJEK/KREBSOVÁ/PALÁT 1954, 4 Rr [Rudolf ROUČEK?] 1956, 4 165 J.P. [Jiří PLACHETKA] 1956, 4 166 DIVIŠ 1954, 8 167 TOLVANEN 1954, nepag. 168 TOLVANEN 1954, nepag. 169 MÍČKO 1955, 5 164

37

Vystaven zde byl i obraz na námět pražského povstání, Obrana Prahy [15],170 který Mucchi vytvořil při svém pobytu v Praze v roce 1952. V září následujícího roku byla otevřena výstava Veselina Stajkova. Přinesla početný soubor grafiky a kreseb tohoto v Bulharsku známého umělce, který nejprve učil na akademii a později se stal ústředním tajemníkem Bulharského svazu výtvarných umělců. Ani v českém prostředí nebyl Stajkov neznámý, jeho díla byla přítomna téměř na všech výstavách buhlharské grafiky, které se ve třicátých letech konaly na různých místech Československa.171 Výstava podala ucelený obraz umělce, průřez jeho tvorbou od třicátých let do roku 1956. Zastoupeny zde byly všechny techniky, kterým se kdy věnoval. Začínal v dřevorytu k němuž se rád vracel, postupně vyzkoušel také litografii, suchou jehlu a lept. Náměty čerpal z přírody a všedního života obyčejných lidí, vytvářel dřevoryty stromů, pohledy na města, štěrkaře, dělníky, rybáře. Pod vlivem politických událostí vzniklo i několik mnohofigurálních kompozic jako například Partyzánský boj nebo Porada lesních pracovníků [16].172

3.4. Sochařské výstavy Po té co připadlo Topičovo nakladatelství a salon pod správu Svazu československých spisovatelů, bylo v galerii představováno také soudobé sochařství. Šlo však o monografické výstavy jednotlivých umělců. Zpočátku zde v letech 1950 a 1951 ukázali své dílo umělci, kteří se zúčastnili již kolektivní výstavy Mladé české sochařství, která proběhla v Topičově salonu v roce 1946. První z těchto výstav, nazvaná Horník v díle sochaře Jindřicha Wielguse, se konala v lednu 1950 a byla zároveň první výstavou, jenž měla v katalogu uvedeno jako místo konání pouze výstavní síň Československého spisovatele, nikoliv Topičův salon.173 Ještě před začátkem výstavy vyšel na podzim 1949 v Literárních novinách, které vydávalo nakladatelství Československý spisovatel, článek Jindřicha Wielguse Havíř v mé práci.174 V něm umělec vysvětloval, jak se už jako malý kluk dostal k sochařství a také popisoval počáteční stud horníků, kteří se zprvu styděli a nechápali, když si je chtěl nakreslit, což dělal zpočátku spíše potají, aby nevzbuzoval jejich rozpaky. Dělat sochy 170

MÍČKO 1955, 12 HNÍZDO 1957, 29 172 HNÍZDO 1956, nepag. 173 LAZECKÝ/MRKVIČKA/TESAŘ 1950, nepag. 174 WIELGUS 1950, 92–93 171

38

horníků [17] od mládí pro něj bylo přirozené, neboť karvinský kraj odkud pocházel byl krajem hornickým, horníky byli jeho otec i bratři. Nešlo tedy o nějaký obrat v jeho tvorbě v době postupného nástupu socialistického realismu, ačkoliv jeho podání mohlo být ovlivněno požadavkem doby. Uvědomoval si sice bídu havířských rodin, horníka však nepodával jako zbídačeného chudáka, ale ze solidarity a na protest jej podával jako svobodného a silného člověka, hrdého na svou práci. Změna ve vztahu umělec – pracující se však projevila v doprovodném programu, kdy na výstavě proběhla diskuze umělců s horníky. V říjnu o rok později se konala výstava Jana Kodeta. Syn sochaře Emanuela Kodeta zde již představil samostatně své plastiky a kresby ještě v době Topičova salonu v roce 1940. Výstava ukázala tvorbu z let 1947–1951, převážně podobizny jeho přátel a známých či studie ruky. Kromě těch zde byly také fotografie větších prací jako byl pomník Vítězslava Nováka, pamětní deska houslaře Špidlena a díla pro hospodářské a budovatelské přehlídky, reliéf Těžké strojírenství či socha lesního dělníka.175 Pomníky a podobizny přinesla i výstava staršího Karla Lidického v dubnu 1953. Ve zkratce představila umělcovo celoživotní dílo od raných prací až po ty nejnovější. Byl to jeden z mála tehdejších sochařů, kteří pracovali sami v kameni. Přesto byla jeho portrétní tvorba za 20 let práce velmi početná, celá kolekce měla na 50 hlav a bust.176 Za mistrovské ukázky jeho potrétního umění byly považovány hlava paní Radové nebo umělce Václava Rabase.177 Vystaveny byly také soutěžní návrh a model pomníku Mistra Jana Husa pro Karolinum [18], jemuž se Lidický věnoval od roku 1947. Husův pomník však řešil už dříve, prakticky od roku 1932. V roce 1955 pak získal za sochu Mistra Jana Husa pro pomník titul „laureát státní ceny Klementa Gottwalda“. Tato cena byla umělcům udělována za „příspěvek k socialistické výstavbě vlasti“.178

3.5. Scénografické výstavy V síních Československého spisovatele uspořádal v září roku 1953 Československý státní film výstavu Loutková tvorba Jiřího Trnky. Byla tu právě v době, kdy byl do kin uveden

Trnkův

film

Staré

pověsti

české.179

Kromě

panelů

s montážními

175

PEČÍRKA 1951, nepag. MÍČKO 1953, nepag. 177 -dt- 1953, 6 178 Vysoké pocty výtvarným umělcům 1955, 7 179 KOTALÍK 1953, 10 176

39

snímky Trnkových loutkových filmů od fotografa Karla Ludwiga zde byly Trnkovy loutky, rekonstrukce a návrhy scén, kostýmů a podobně. Textový doprovod vysvětloval zdroje Trnkova umění. Referáty, tiskové zprávy a stati dokládaly ohlas jeho filmů u nás i v cizině. Výstavu zahájil básník František Hrubín úvodním projevem o filmovém díle Jiřího Trnky, jehož plné znění bylo otištěno v časopise Film a doba.180 Kotalík Výstavu chválil jako instruktivní, dobře nainstalovanou a přitažlivou autenticitou exponátů.181 Významné osobnosti tehdejší scénografie byla věnována výstava Přehled výtvarné práce Františka Tröstera v roce 1955. V recenzích byla označována spíše jako připomníka, neboť zvolené prostory byly příliš malé na to, aby ukázaly pořádně jeho dosavadní tvorbu.182 Návrhy musely být zúženy pouze na výběr několika a nebyly ani dokumentovány fotografiemi konečných realizací. V menší míře přinesla do galerie Československého spisovatele scénickou tvorbu také výstava Zdeňka Seydla v prosinci 1956. Ukázala návrhy divadelních kostýmů ke dvoum hrám E. F. Buriana, se kterým Seydl spolupracoval v roce 1956 na Vojně a Opeře z pouti. Původní podoby kostýmů se však od těch zrealizovaných mnohdy lišily. Pro srovnání doplňovaly návrhy k Opeře z pouti fotografie Zdeňka Tmeje183 z představení, díky kterým mohli návštěvníci vidět, jak vypadaly konečné kostýmy. Kresby s návrhy kostýmů, respektive s postavami, se mnohdy rozrostly do několikafigurových scén, staly se v podstatě samostatným výtvarným dílem a bylo možné je zakoupit.184

3.6. Výstavy užitého umění Po

transformaci

Topičova

salonu,

který

se

dostal

pod

správu

Svazu

československých spisovatelů se pokračovalo v programu, který byl představen v Lidových novinách na konci roku 1949. jeho cílem bylo uspořádat sérii výstav, která by veřejnosti postupně představila všechny oblasti československého průmyslového výtvarnictví.185 Většinou byli vybráni umělci, kteří spolupracovali s Československým spisovatelem či již dříve s Topičovým salonem. Výstavy mnohdy navazovaly na program z minulých let. Byl dán prostor Pravoslavu Radovi a Jiřímu Kemrovi, dvěma 180

HRUBÍN 1953, 617–619 KOTALÍK 1953, 10 182 RABAN 1955, 13 183 AŠKENAZY 1956, nepag. 184 Divadelní obálky a kostymy Zdeňka Seydla 1956, 13 185 HOLÁ 2011, 61 181

40

žákům Otty Eckerta, který zde vystavoval v letech 1942 a 1949, po dílně Ludvíka Másla zde představila dílna Jiřiny Vejvodové. Po roce 1948 se k otázce užitého umění vyjádřil Paderlík v článku z Ateliéru do výroby. 186 „Aby opět výtvarné umění zdomácnělo mezi lidem, bude nutno, aby se stalo spoluúčastníkem denního života každého jednotlivce. Zde bude důlěžité připomenout, že výtvarným dílem není míněna pouze socha nebo obraz, ale třeba peníz, plakát, barevný šátek, vzor látky, kresba v novinách, dobře upravená kniha, školní kniha, sklenice, abychom uvedli namátkou ty nejběžnější potřeby.“187 Psal také, že znárodněné podniky bude nutno otevřít spolupráci s výtvarníky, kteří se měli stát jejich nepostradatelným článkem, neboť „se opravdu zapomnělo, že výtvarným uměním nerozumíme pouze několik obrazů pověšených ve výstavní síni.“188 Spolupráce umělců s výrobou však nebyla nic nového. Její širší rozvoj nastal již za první republiky, kdy se objevila potřeba vtisknout výtvarnou úroveň předmětům denní potřeby, užité umění se postupně stávalo finančně dostupné širokým vrstvám lidu.189 V Topičově domě byly tyto snahy ještě starší, zájem o výtvarné předměty měl bohatou tradici. Fungovala zde prodejna reprodukcí a originálů a také oddělení uměleckého průmyslu a grafiky.190 Jejich činnost byla sice dvakrát přerušena světovými válkami, ovšem oddělení bylo následně po skončení druhé světové války obnoveno191 a prodejna pravděpodobně také pokračovala.192 Československý spisovatel navázal na tradici Topičova salonu provozem výtvarného oddělení, které nadále spolupracovalo s mnoha umělci, a snahami o zvyšování úrovně bytové kultury a předmětů užitého umění. V jeho prodejnách byl k dostání textil, sklo, keramika, nábytek, levné originály, grafické listy, reprodukce a odlitky portrétů významných osobností.193 Členům sdružení Čtenářská obec, které vzniklo sloučením dosavadních čtenářských klubů ELKu, Knihovny Lidových novin, Literárního klubu Máj a Družstva Moravského kola spisovatelů,194 byla navíc na výtvarné předměty poskytována sleva pět procent. Prodejny se nacházely na Národní 11 a ve Štěpánské

186

PADERLÍK 1948, 267–268 PADERLÍK 1948, 267 188 PADERLÍK 1948, 267 189 HOLÁ 2011, 47 190 HOLÁ 2011, 49 191 HOLÁ 2011, 59 192 PECH 2011c, 73 193 Za novými čtenáři s novou literaturou 1950, 6 194 Čtenářská obec 1950, 14 187

41

61.195 Během roku 1951 však vznikly i mimopražské prodejny, nejprve v Ústí nad Labem a později v Plzni a v Hradci Králové. Nabídku výtvarného oddělení přinášely na poslední stránce, pojmenované jako Výtvarná služba [19], Literární noviny, měsíčník pro členy Čtenářské obce, od začátku roku 1950 do konce roku 1951. V roce 1952 se však změnila podoba novin a Výtvarná služba, která radila při výběru výtvarných předmětů, se v nich již nevyskytovala. Jasně byly vysloveny tehdejší požadavky na umělecký průmysl v katalogu k výstavě Sklo a výtvarník, která se konala v galerii Československého spisovatele v květnu 1950. Ředitel Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Dr. Emanuel Poche, v něm napsal: „Naše dnešní výroba má základní a vrcholný úkol zvýšiti životní úroveň nejširších vrstev pracujícího lidu. Tento úkol lze uskutečnit jen tehdy, když k snaze o dostatečné množství potřebných výrobků přistoupí také patřičná péče o jejich nejvyšší jakost. Jde o to, aby vše, čeho pracující člověk užívá, všechny předměty jeho denní potřeby, byly dokonalé nejen v materiálu, technicky a funkčně, ale i esteticky. Toho lze dosáhnout jen masovou výrobou, organisovanou ve spolupráci s výtvarníky. Průmyslové výtvarnictví je proto dnes tak aktuálním a důležitým problémem vší naší výroby.“196 Tato výstava Borských sklářských ateliérů dle autora katalogu ukázala uměleckou hodnotu skla. Borští skláři byli prý schopni vyrábět levné a všem dostupné výrobky. Ateliéry představily tvorbu od roku 1948, kdy se změnilo vedení a podniku se ujal nový kolektiv, foukané sklo, hutní sklo, broušené sklo, ryté sklo, ale i kresby pro výrobu a skizzy tvarů a dekorů. Vystaven byl i soubor stolního skla pro Československého spisovatele od Václava Plátka z roku 1949. V dubnu 1950 následovala rok po výstavě textilií Ludvíka Másla výstava Tkaniny Jiřiny Vejvodové. Pražská dílna Vejvodové fungovala teprve od roku 1946, v roce 1948 přešla do Textilní tvorby v Praze a později byla včleněna do vzorkových dílen Ústřední lidové umělecké výroby v Praze. Nejprve zde vznikaly šatové a kostýmové tkaniny, později i potahové látky, závěsy, prostírání a šály. S dílnou postupně začali spolupracovat mladí umělci, kteří se nikdy předtím nedostali s tkalcovským stavem do styku. Mezi výrobky na výstavě, které byly kolektivními pracemi umělců, byly tedy nejen tkaniny dle návrhů Jiřiny Vejvodové, ale i práce Arnošta Paderlíka, Evžena

195 196

Za novými čtenáři s novou literaturou 1950, 6, Čtenářská obec 1950, 14 POCHE 1950a, nepag.

42

Nevana, Oty Janečka, Zdenka Seydla, Jana Kotíka a dalších umělců, z nichž se mnozí navrhovali textilie i v dílně zmiňovaného Ludvíka Másla.197 Nejvíce prostoru však ve výstavním programu užitého umění dostávala keramika. V březnu 1950 se konala výstava keramiky a porcelánu Jiřího Kemra, která přinesla nejen užitkovou keramiku, ale i drobné figurální a dekorativní práce. Kemr byl v té době již veřejnosti známý.198 Ani ne jako třicetiletý měl výstavy již v letech 1942–1945, soubornou výstavu pak v Karlových Varech v roce 1949 a v letech 1946–1949 vystavoval také na zahraničních výstavách

v New Yorku v Rockefellerově paláci,

v Bruselu, Kodani, Amsterdamu, Bukurešti a Basileji. Už tehdy byly jeho práce v majetku Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Berlíně, Fayance a v Itálii. Už před uspořádáním této výstavy v síni Československého spisovatele bylo možné v Topičově salonu zakoupit jeho porcelánové servisy.199 V katalogu se Dr. Holátko se zamyslel nad problémem vztahu umělec – průmyslová výroba.200 Vyjádřil se k potřebě spoupráce výtvarníka s výrobou, výrobky měly být funkční ale zároveň mít výtvarnou úroveň. Dle něj umělci neměli posuzovat odmítavě vše, co pochází z dílen a továren a měli přestat hledat nové tvary, dekory a naopak začít navrhovat věci, které by výroba byla schopná vytvořit. Výtvarník měl jít přímo do závodu, aby se seznámil s výrobním procesem a neuzavíral se před spoluprácí s „dělnickou třídou“. Kemr se hned po roce 1945 zapojil do práce v průmyslu a Dr. Holátko ho označil jako předního bojovníka za nové chápání spolupráce z něhož by si ostatní měli vzít příklad, neboť prý dokonale rozuměl výrobě a přihlížel k jejím možnostem. Podobně se vyjádřil i Stanislav Richter, který kladně zhodnotil výstavu i jeho působení na karlovarské škole v recenzi pro Lidovou demokracii, v níž psal o galerii Československého spisovatele ještě jako o bývalém Topičově salonu.201 Přesto Josef Vydra v časopise Tvar Kemrovi vyčítal, že výstavu přeplnil méně zdařilými, často pouze přechodnými pokusy a některé nádobí označil za bezúčelné dekorativní výtvory.202 Keramiku přinesla také výstava nazvaná 35 let práce Heřmana Landsfelda, která se konala v květnu a červnu 1950. Katalog s černobílou reprodukcí keramické figurky [20] 197

HERAIN 1950, nepag. V době konání výstavy byl již ředitelem Státní vyšší průmyslové školy pro průmysl porcelánový v Karlových Varech. 199 HOLÁ 2011, 61 200 HOLÁTKO 1950, nepag. 201 S. R. [Stanislav RICHTER] 1950, 4 202 J. Vydra [Josef VYDRA] 1950, 64 198

43

na obalu obsahoval autobiografii umělce. Z ní se dozvídáme, že vztah k hrnčířství a keramice získal Landsfeld už v dětství, když jako malý chlapec pásal na březích potůčku Baláše kozy a krátil si chvíle modelováním zvířátek z mastného jílu.203 Katalog ovšem neobsahoval seznam děl, možná proto, že by byl vzhledem k počtu výstavených kusů příliš dlouhý. Pečlivě připravená výstava uspořádaná k třicetipěti letům Lansfeldovy práce měla dvě části, přinesla nejen vlastní tvorbu umělce, ale také ukázky národopisné sbírky. První část výstavy představovala vlastní tvorbu Landsfelda, který jak sám přiznával v katalogu, nejraději tvořil lidové motivy, figurky a betlémy. Betlémů zde, i přestože probíhala výstava v létě, byla vystavena celá řada, například trpasličí, zajíčkový, vodníkův či džbánkařský, kde hrnčíři nesli Ježíškovi jako dary své výrobky, džbánky a hrnce.204 Další část výstavy ukázala Lansfeldovu sběratelskou činnost. Řemeslné památky sbíral už od roku 1919, kromě toho se snažil z farských matrik vynášet na světlo četné mistry, přičemž se dostal až do dob kolem roku 1600. Dokonce sám prováděl vykopávky, jeho zásluhou byla objasněna habánská keramika. Rozsáhlá sbírka obsahovala staré formy na pečení z 18. a 19. století, hrnce, zvířátka z kachlíků či lidové kříže ze slovenských hřbitovů, kterých bylo na výstavě přes dvěstě.205 V malé místnosti při vchodu do výstavy byla umístěna stará džbánkařská dílna s původním zařízením.206 Dále zde byly unikáty jako mažáry (hmoždíře) na tlučení šmelcu, které bychom tehdy, jak autor sám píše, ve střední Evropě težko hledali. Na barevných obrázcích znázornil starodávné postupy hrnčířského řemesla. Poslední den navštívil výstavu sám Heřman Lansfeld a podal výklad o své práci a o výrobě keramiky.207 Několikrát se představil v galerii Československého spisovatele mladý umělec Pravoslav Rada. Nejprve v listopadu 1950 společně s ilustracemi Václava Sivka, o rok později v prosinci 1951 s ilustracemi svého otce Vlastimila Rady. Obě výstavy ukázaly jeho užité keramické práce, z nichž pro mnohé vytvořila dekory manželka Pravoslava Rady, textilní výtvarnice Jindřiška Radová. Na první výstavě byl k vidění také kávový servis oceněný v soutěži národního podniku Sklo, dále porcelán nebo kávový servis a desertní servis realizované a distribuované výtvarným oddělením Československého spisovatele. S ním spolupracoval mladý umělec již dříve. To dokládá reprodukce kávového souboru pro Československého spisovatele z roku 1947 v katalogu k první 203

LANSFELD 1950, nepag. STEINER 1950, 5 205 LANSFELD 1950, nepag. 206 STEINER 1950, 5 207 k [Karel ŠLAIS] 1950b, 4 204

44

výstavě [21].208 Navrhoval pro něj kromě nápojových servisů na čaj, kávu či mocca, také jídelní servisy. Na druhé výstavě bylo velké množství prací možné dokonce zakoupit.209 O uměleckou úroveň v galerii pečoval i nadále Jiří Kotalík, který nastoupil původně do firmy F. Topič začátkem listopadu 1948.210 Dohlížel na úroveň uměleckoprůmyslového oddělení, spolupůsobil

při vyhledávání návrhářů z českých umělců,

spolurozhodoval o podaných návrzích a spoluvyhledával výrobce. Měl také vyhledávat a navrhovat výrobky vhodné k prodeji v tomto oddělení. Mimo to obstarával obrazy do komisního prodeje a podílel se na schvalování obrazů a jejich nákupních cen.211 Jiří Kotalík oficiálně ukončil své působení v galerii na konci roku 1951, kdy byl povolán k přednášení na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.212 Po odchodu Kotalíka se již výstavy věnované užitému umění nekonaly tak často. Pouze v prosinci 1953 zde byl ve výstavních síních umístěn soubor užitého umění v rámci členské výstavy II. krajského střediska Umělecké besedy, jejíž další části se konaly ve Valdštejnském paláci. A dále ho přinesla také výstava Hračka a loutka v listopadu 1956, která měla za úkol ukázat tehdejší výtvarnou úroveň hraček a loutek navržených pro děti umělci.213

208

POCHE 1950b, 5-6 KOTALÍK 1951, nepag. 210 BURŠÍK 1948 211 BURŠÍK 1948 212 KOTALÍK, S. d. 213 RABAN 1956, nepag. 209

45

Závěr Po transformaci Topičova salonu na galerii Československého spisovatele zůstaly některé činnosti nezměněny. Byla zachována prodejna uměleckých předmětů. Nadále působil v galerii Jiří Kotalík, za jehož přítomnosti

se pokračovalo ve výstavním

programu užitého umění započatém v Topičově salonu, který si kladl za cíl představit veřejnosti všechny oblasti průmyslového výtvarnictví. Po jeho odchodu v roce 1951 se výstavy užitého umění z programu galerie téměř vytratily. Na tradici Topičova salonu navázala galerie také v doprovodných akcích, kdy pořádala přednášky, diskuze či komentované prohlídky. Některé knihy vydané nakladatelstvím se odrážely i ve výstavním programu, kdy bylo mnoho výstav věnováno jejich ilustrátorům či autorům knižních obálek nebo jednotlivým spisovatelům. Zásadně se však od Topičova salonu lišila podoba výstavních katalogů. Grafická úprava katalogů od Zdenka Seydla s natištěným podpisem umělce na obálce, která byla dodržovaná v salonu od roku 1947, se v galerii Československého spisovatele objevila pouze u prvních dvou výstav. Následně neměly katalogy v zásadě nijak jednotnou úpravu. Lišily se nejen obálkou, ale často i formátem. Vzhledem k tomu, že v první polovině padesátých let neexistovaly umělecké spolky, probíhalo v galerii velké množství samostatných výstav umělců, především krajinářů, či menší kolektivní výstavy. Mnozí z těchto autorů vystoupili již dříve v Topičově salonu. Padesátá léta byla obdobím hlubokého stalinismu. Komunistická strana v této době prosazovala tvůrčí „metodu“ socialistického realismu. Tu zkoušeli i někteří bývalí avantgardní umělci. Z těch zde vystavoval například František Gross. Kromě výstav žijících umělců se zde konala i jedna posmrtná výstava Richarda Laudy, která chtěla připomenout jeho dílo, ovšem přinesla spíše zklamání. Nepřestaly se konat výstavy zahraničního umění, pouze se změnila orientace. Namísto umění západních zemí dostávalo přednost umění komunistických zemí jako byly Čína či Bulharsko. Z tvorby demokratických zemí byla v galerii ukázána jen finská grafika. Na samostatných výstavách se představili bulharský grafik Veselin Stajkov či přední představitel italského socialistického realismu Gabriele Mucchi. Od roku 1953, kdy zemřel Stalin a také československý prezident Klement Gottwald docházelo k postupnému uvolňování poměrů, které vyvrcholilo v roce 1956. Tehdy se konal XX. sjezd KSSS, na kterém došlo k odhalení Stalinových zločinů. Na základě kritiky kultu Stalinovy osobnosti vyvstala v Československu potřeba rekapitulace

46

předešlých osmi let. Lednový sjezd SČSVU a v dubnu potom sjezd Svazu československých spisovatelů navíc opět znovu řešily otázku socialistického realismu. Tato situace se projevila také v provozu galerie Československého spisovatele. Z tohoto hlediska se jeví velmi zajímavé dvě jarní výstavy, výstava Oty Janečka a po ní následující výstava Richarda Fremunda. Obě přinesly vášnivé debaty ohledně „novosti“. Lze na nich sledovat proměnu výtvarné kritiky v diskuzi o realismu, k níž došlo v roce 1956. Zejména výstava mladého Richarda Fremunda byla ve své době považována za odvážný čin. Nejen že místo prosazovaného socialistického realismu přinesla akty a odmítanou abstrakci, ale po osmi letech šlo o první výstavu, která nebyla ani předem schválena státními orgány. Podařilo se mi objevit výstavu nazvanou Loutková tvorba Jiřího Trnky, která proběhla v Československém spisovateli v roce 1953. Knihy o Trnkovi tuto výstavu vůbec neuvádějí. Přesto však recenze v dobovém tisku dokazují, že se výstava skutečně konala.

Ráda

bych

také

upozornila

na

některé

chyby

v knihovně

Uměleckoprůmyslového muzea v Praze či v informačním systému abART Archivu výtvarného umění. Výstava Karla Černého je zde vedena do roku 1956, konala se však až v roce 1957. Dále je v abARTu u dvou výstav z roku 1950, Josef Čapek a kniha a Dobrý originál do malého bytu, jako místo konání uvedena Národní 9. Obě tyto výstavy se však konaly v galerii bývalého nakladatelství ELK ve Vodičkově ulici. Bylo by tedy dobré tyto dvě galerie, které obě spadaly pod Československého spisovatele, od sebe odlišit, když ne názvem, tak alespoň adresou. Bohužel

jsem

nemohla

nahlédnout

do

archivního

fondu

nakladatelství

Československý spisovatel, který se dnes nachází v Památníku národního písemnictví na Strahově, neboť je to jeden z největších fondů a je dosud nezpracovaný. Téma Galerie Československého spisovatele tedy zůstává otevřeno dalšímu bádání. Mnohé dokumenty k výstavám by se pravděpodobně daly najít v pozůstalostech umělců. Za blížší prozkoumání by jistě stály výstavy Františka Matouška, zejména by bylo zajímavé jejich zhodnocení v kontextu jeho tvorby. K němu mi však chyběly informace. Život a dílo tohoto pozoruhodného umělce nebyly doposud dostatečně zpracovány. Přestože galerie nehrála v první polovině padesátých let nijak zásadní roli, konalo se zde v roce 1956 několik v dobovém kontextu zajímavých výstav. Jako následnice slavného Topičova salonu by si galerie Československého spisovatele zasloužila v budoucnosti větší pozornost.

47

Seznam použitých zkratek n. p. – národní podnik KSSS – Komunistická strana Sovětského svazu SČSVU – Svaz československých výtvarných umělců SSŽ – Spolok slovenských žien VŠUP – Vysoká škola uměleckoprůmyslová

48

Seznam použitých pramenů a literatury Knihy / kapitoly v knize AUGUSTIN 2000 — Luboš H. AUGUSTIN: Kamil Lhoták. Praha 2000 BIRNBAUMOVÁ 1959 — Alžběta BIRNBAUMOVÁ: Vladimír Pukl. Zlín 1959 BOHÁČ 1987 — Jiří M.BOHÁČ: Lev Šimák. Praha 1987 DICKENS 1951 — Charles DICKENS: Pickwickovci. Pozůstalé listiny klubu Pickwickova. Praha 1951 HALÍK 2005 — Pavel HALÍK: Padesátá léta. In: Rostislav ŠVÁCHA / Marie PLATOVSKÁ: Dějiny českého výtvarného umění V, Praha 2005, 279–288 HOLÁ 2011 — Mariana HOLÁ:Užité umění a design v Topičově salonu. Epilog. In: Milan PECH (ed.): Topičův salon 1937–1949. Praha 2011, 46–65 CHALUPECKÝ 1946 — Jindřich CHALUPECKÝ: Veliká příležitost. Poznámky k reorganisaci českého výtvarnictví. Praha 1946 CHALUPECKÝ 2001 — Jindřich CHALUPECKÝ: Konec moderní doby. In: Jiří ŠEVČÍK / Pavlína MORGANOVÁ / Dagmar DUŠKOVÁ (ed.): České umění 1938–1989. Programy, kritické texty, dokumenty. Praha 2001, 71–81 KNAPÍK 2006 — Jiří KNAPÍK: V zajetí moci. Kulturní politika, její systém a aktéři 1948–1956. Praha 2006 KUSÁK 1998 — Alexej KUSÁK: Kultura a politika v Československu 1945–1956. Praha 1998 MEČKOVSKÝ 2012 — Robert MEČKOVSKÝ: Aukce Topičovy galerie a soukromé sbírky Františka Topiče a Milady Topičové. In: Milan PECH (ed.): Topičův salon 1918– 1936. Praha 2012, 79–95 NEJEDLÝ 2001 — Zdeněk NEJEDLÝ: Za lidovou a národní kulturu. In: Jiří ŠEVČÍK / Pavlína MORGANOVÁ / Dagmar DUŠKOVÁ (ed.): České umění 1938–1989. Programy, kritické texty, dokumenty. Praha 2001, 52–60 PADRTA 1964 — Jiří PADRTA Jaroslav Paur. Praha 1964 PECH 2011a — Milan PECH(ed.): Topičův salon 1937–1949. Praha 2011 PECH 2011b — Milan PECH: Výstavní aktivity Topičova salonu. Poválečný Topičův salon. In: Milan PECH (ed.): Topičův salon 1937–1949. Praha 2011, 98–108 PECH 2011c — Milan PECH: Prodej reprodukcí uměleckých děl v Topičově salonu. In: Milan PECH (ed.): Topičův salon 1937–1949. Praha 2011, 67–74. PECH 2012 — Milan PECH (ed.): Topičův salon 1918–1936. Praha 2012 PETIŠKOVÁ 2005 — Tereza PETIŠKOVÁ: Oficiální umění padesátých let. In: Rostislav ŠVÁCHA / Marie PLATOVSKÁ: Dějiny českého výtvarného umění V, Praha 2005, 341– 369 PETROVÁ 1987 — Eva PETROVÁ: Jan Smetana. Praha 1987 ŠEVČÍKOVÁ/MORGANOVÁ/DUŠKOVÁ 2001 — Jiří ŠEVČÍK / Pavlína MORGANOVÁ / Dagmar DUŠKOVÁ (ed.): České umění 1938–1989. Programy, kritické texty, dokumenty. Praha 2001 ŠMÍD 1984 — Jiří ŠMÍD: Karel Holan. Praha 1984 ŠVÁCHA/PLATOVSKÁ — Rostislav ŠVÁCHA / Marie PLATOVSKÁ: Dějiny českého výtvarného umění V, Praha 2005 ZACH 2011 — Aleš ZACH: Topičovo knihkupectví a Topičův salon v podnicích Jaroslava Stránského. In: Milan PECH (ed.): Topičův salon 1937–1949. Praha 2011, 12– 26 ZINK 1956 — Karel ZINK (ed.): Mikoláš Aleš a kniha. Praha 1956

49

ZINK 1956 — Karel ZINK: Závěrečné poznámky. In: Karel ZINK 1956, 139–140 ŽDYCHOVÁ 2011 — Dagmar ŽDYCHOVÁ: Nekonvenční divadelní scéna u Topičů. In: Milan PECH (ed.): Topičův salon 1937–1949. Praha 2011, 28–45 Výstavní katalogy AŠKENAZY 1956 — Ludvík AŠKENAZY: Zdenek Seydl (kat. výst.). Praha 1956 ČECHÁK 1956 — Karel ČECHÁK: Josef Čapek a kniha (kat. výst.). Praha 1956 DUPAČOVÁ/ZACH 1993 — Gabriela DUPAČOVÁ / Aleš ZACH (ed.): Topičův dům: nakladatelské příběhy 1883–1949 (kat. výst.). Praha 1993 DVOŘÁK 1952 — František DVOŘÁK: Akvarely Lva Šimáka. Z Alšova rodného kraje (kat. výst.). Praha 1952 DVOŘÁK 1956 — František DVOŘÁK: Richard Fremund (kat. výst.). Praha 1956 HÁJEK/KREBSOVÁ/PALÁT 1954 — Lubor HÁJEK / Berta KREBSOVÁ / Augustin PALÁT: Z čínské malířské akademie (kat. výst.). Praha 1954 HERAIN 1950 — Karel HERAIN: Tkaniny Jiřiny Vejvodové (kat. výst.). Praha 1950 HLAVÁČEK 1956 — Luboš HLAVÁČEK: Ota Janeček. Výstava olejů (kat. výst.). Praha 1956 V. V. Hnízdo [Václav Vojtěch HNÍZDO] 1956 — V. V. Hnízdo [Václav Vojtěch HNÍZDO] : Veselin Stajkov (kat. výst.). Praha 1956 HOLAN 1950 — Karel HOLAN: Karel Holan. Soubor obrazů (kat. výst.). Praha 1950 HOLÁTKO/POCHE — Bohumil HOLÁTKO / Emanuel POCHE: Jiří Kemr. Porcelán a keramika (kat. výst.). Praha 1950 CHALUPA/SVOBODVÁ 2009 — Pavel CHALUPA / Jana SVOBODVÁ: František Matoušek 1901–1961 (kat. výst.). Vysoké Mýto 2009 CHMELAŘOVÁ 2004 — Marcela CHMELAŘOVÁ: Richard Fremund (kat. výst.). Pardubice 2004 KÁRA 1950 — Lubor KÁRA: Michael Romberg (kat. výst.). Praha 1950 KOTALÍK 1950 — Jiří KOTALÍK (ed.): Josef Čapek a kniha (kat. výst.). Praha 1950 KOTALÍK 1951 — Jiří KOTALÍK (ed.): Vlastimil Rada – ilustrace k dílu N. V. Gogola – A. P. Čechova – Ch. Dickense. Pravoslav Rada – keramika (kat výst.). Praha 1950 LANSFELD1950 — Heřman LANSFELD: 35 let práce Heřmana Landsfelda (kat. výst). Praha 1950 LAUDOVÁ1956 — Věra LAUDOVÁ: Richard Lauda. Výbor z díla (kat. výst.). Praha 1956 LAZECKÝ/MRKVIČKA/TESAŘ 1950 — František LAZECKÝ / Otakar MRKVIČKA / Miroslav TESAŘ: Horník v díle sochaře Jindřicha Wielguse (kat. výst.). Praha 1950 MAREK 1949 — Jiří MAREK: František Gross (kat. výst.). Praha 1949 MÍČKO1951 — Miroslav MÍČKO: František Matoušek. Kresby a záznamy ze současné Francie a z válečných let (kat. výst.). Praha 1951 MÍČKO 1953 — Miroslav MÍČKO: Karel Lidický (kat. výst.). Praha 1953 MÍČKO 1955 — Miroslav MÍČKO: Gabriele Mucchi (kat. výst.). Praha 1955 MÍČKO/POCHE 1950 — Miroslav MÍČKO / Emanuel POCHE: Pravoslav Rada. Václav Sivko (kat. výst.). Praha 1950 NEZVAL 1955 — Vítězslav NEZVAL: Jiří Trnka. Výstava knižních ilustrací (kat. výst.). Praha 1955 PEČÍRKA1951 — Jaromír PEČÍRKA: Jan Kodet (kat. výst.). Praha 1951 PETIŠKOVÁ 2002 — Tereza PETIŠKOVÁ: Československý socialistický realismus 1948–1958 (kat. výst.). Praha 2002 PIFFL 1949 — Alfred PIFFL: Vladimír Pukl (kat. výst.). Praha 1949

50

POCHE 1950a — Emanuel POCHE: Sklo a výtvarník (kat výst.). Praha 1950 RABAN 1956 — Josef RABAN: Hračka a loutka (kat. výst). Praha 1956 ROUČEK 1955 — Rudolf ROUČEK: František Matoušek. Obrazy a kresby 1951–1955 (kat. výst.). Praha 1955 SEKERA 1954 — Josef SEKERA: Výstava obrazů Marie Hlobilové-Mrkvičkové a textilních prací Danuše Hlobilové (kat. výst.). Praha 1954 SEYDL/POCHE/MÁSLO 1949 — Zdenek SEYDL / Emanuel Poche/ Ludvík MÁSLO: Textilie Ludvíka Másla (kat. výst). Praha 1949, nepag. TEIGE 1945 — Karel TEIGE: Toyen (kat. výst.). Praha 1945 TOLVANEN 1954 — Dr. Phil. Jouko TOLVANEN: Finská grafika (kat. výst.). Praha 1954 TOMEŠ 1948 — Jan M. TOMEŠ: František Tichý (kat. výst.). Praha 1948 VYDROVÁ 1950 — Jiřina VYDROVÁ: České a slovenské výtvarné umělkyně (kat. výst.). Praha 1950 Stati v katalozích BYDŽOVSKÁ 1993 — Lenka BYDŽOVSKÁ: Topičův salon. In: DUPAČOVÁ/ZACH 1993, 37–45 HOLÁTKO 1950 — Bohumil HOLÁTKO: Umělec a průmyslová výroba. In: HOLÁTKO/POCHE 1950 nepag. MÍČKO 1950 — Miroslav MÍČKO: Výtvarné práce Václava Sivka. In: MÍČKO/POCHE 1950, 11–13 POCHE 1949 — Emanuel POCHE: K výstavě textilií Ludvíka Másla. In: SEYDL/POCHE/MÁSLO 1949, nepag. POCHE 1950b — Emanuel POCHE: Keramická práce Pravoslava Rady. In: MÍČKO/POCHE 1950, 5–6 Články čtk 1952 — čtk 1952: Věčná aktuálnost Alšova díla. Výzva k majitelům Alšových originálů. In: Lidová demokracie VIII, 1952, č. 24, 27. 1., 4 fSt [František STUCHLÝ] 1952a — fSt [František STUCHLÝ]]: Slavné dílo Mikoláše Alše. Významný počátek jubilejních oslav českého klasika. In: Lidová demokracie VIII, 1952, č. 122, 25. 5., 9 HRUBÍN 1953 — František HRUBÍN: Filmové dílo Jiřího Trnky. In: Film a doba II, 1953, č. 5, 617–619 jd [Jan DRDA]1955 — jd 1955: Knihy týdne. In: Lidová demokracie XI, 1955, č. 291, 4. 12., 5 KOPECKÝ/NEJEDLÝ 1945 — Václav KOPECKÝ / Zdeněk NEJEDLÝ : Velká manifestace českých kulturních pracovníků. In: Rudé právo XXV, 1945, č. 21, 31. 5., 1–2 KRATOCHVÍL 1917–18 — Zdeněk KRATOCHVÍL: Manes a Skupina I. In: Kmen I, 1917–18, č. 21, 1–2 MAREK 1950 — Jiří MAREK: Beseda s malířem Fantiškem Grossem o Bulharsku. In: Lidové noviny LVIII, 1950, č. 25 bez přílohy, 29. 1., 5 PADERLÍK 1948 — Arnošt PADERLÍK: Z ateliéru do výroby. In: Tvorba XVII, 1948, č. 2, 267–268 PILAŘ1949 — Jan PILAŘ: Našim členům. In: Literární noviny XVIII, 1949, č. 3–4, 25

51

PILAŘ1950a — Jan PILAŘ: Od slov k činům. In: Lidové noviny LVIII, 1950, č. 1, 1. 1. , 5 PILAŘ 1950b — Jan PILAŘ: Za novými čtenáři s novou literaturou. In: Lidové noviny LVIII, 1950, č. 25, 29. 1., 6 s [František STUCHLÝ] 1952b — s [František STUCHLÝ]: Čtvrtá výstava Alšova díla. In: Lidová demokracie VIII, 1952, č. 133, 7. 6., 3 ŠIMÁK 1952 — Lev ŠIMÁK: Mé vzpomínky na Mikoláše Alše. In: Výtvarná práce I, 1952, č. 5, 15. 12., 3–4 ŠMÍD 1956 — Jiří ŠMÍD: Dobrovolnost při výtvarném umění. Diskuzní příspěvek k výběrovému svazu. In: Výtvarná práce IV, 1956, č. 9, 5. 6., 4 WIELGUS 1950 — Jindřich WIELGUS Havíř v mé práci. In: Literární noviny XVIII, 1949, č. 7–8, 92–93 Články a recenze u nichž nebyl uveden autor Čtenářská obec 1950 — Čtenářská obec. In: Literární noviny 1950, 1950, č. 1, 26. 1., 14 Divadelní obálky a kostymy Zdeňka Seydla 1956 — Divadelní obálky a kostymy Zdeňka Seydla. In: Výtvarná práce IV, 1956, č. 22–24, 31. 12, 13 Hlavní referát přípravného výboru SČSVU 1956 — Hlavní referát přípravného výboru SČSVU 1956. In: Výtvarná práce IV, 1956, č.18–19, 15. 11., 4–7 Ilustracím Jiřího Trnky... 1955 — Ilustracím Jiřího Trnky... In: Svobodné slovo XI, 1955, č. 290, 19. 11., 3 V obrazech Bohdana Laciny... 1948 — V obrazech Bohdana Laciny... In: Kulturní politika III, 1948, č.21, 13. 2., 3 Vysoké pocty výtvarným umělcům. In: Výtvaná práce III, 1955, č. 9, 2. 5., 7 Za novými čtenáři s novou literaturou 1950 — Za novými čtenáři s novou literaturou. In: Lidové noviny LVIII, 1950, č. 25, 26. 1., 6 Recenze -dt- 1953 — -dt-: K výstavě Karla Lidického. In: Výtvarná práce I, 1952–1953, č. 17, 12. 6., 6 dv [Karel DVOŘÁK] 1956 — dv [Karel DVOŘÁK] 1956: Knižní ilustrace a kresby Mikoláše Alše. In: Svobodné slovo XII, 1956, č. 140, 9.6., 3 jč [Josef ČAPEK]1933 — jč [Josef ČAPEK]: Práce Vojtěch Preissiga. In: Lidové noviny XLI, 24. 6. 1933, č. 315, 9 DIVIŠ 1954 — Vladimír DIVIŠ: Finská grafika. In: Výtvarná práce II, 1954, č. 12, 8 GRUSON 1956 — Sydney GRUSON: Prague Art Show Scorns „Realism“, Exhibition by Czech Painter Disregards All Party Rules but Still Stays Open. In: The New York Times, 1956 Sunday, April 15, nepag. V. V. Hnízdo [Václav Vojtěch HNÍZDO] 1957 — V. V. Hnízdo [Václav Vojtěch HNÍZDO: Bulharský grafik Veselin Stajkov. In: Hollar XXIX, 1957, č. 1, 28–29 CHLUPÁČ 1948b — Miloslav CHLUPÁČ: Jan Zrzavý. In: Kulturní politika III, 4. 6. 1948, č. 37, 8 J.P. [Jiří PLACHETKA] 1956 — J.P. [Jiří PLACHETKA]: Malé zázraky z dílny Jung–Pao Čaj. In: Rudé právo XXXVI, 1956, č. 224, 12. 8., 4 J. Vydra [Josef VYDRA] 1950 — J. Vydra [Josef VYDRA]: Výstava Jiřího Kemra. In: Tvar III, 1950, č. 2, 64 k [Karel ŠLAIS] 1950b — k [Karel ŠLAIS]: Dílo rodiny H. Lansfelda. In:

52

Svobodné slovo VI, 1950, č. 158, 8. 7., 4 KOTALÍK 1953 — Jiří KOTALÍK: Loutková tvorba Jiřího Trnky. In: Výtvarná práce I, 1953, č. 26., 16. 10., 10 KOTALÍK 1956a — Jiří KOTALÍK: O nových a starých formách v umění. In: Literární noviny V, 1956, č. 12, 24. 3., 7 KOTALÍK 1956b — Jiří KOTALÍK: Pražské výstavy. In: Literární noviny V, 1956, č. 22, 19. 5., 5 LAMAČ 1956 — Miroslav LAMAČ: Tradice moderního umění a výstava R. Fremunda. In: Výtvarná práce IV, 1956, č. 8, 11. 5., 5 -lth-1923 — -lth-: Z minulosti francouzské karikatury. Výstava karikatur Honoré Daumiera. In: Československá republika CCIV, 1923, č. 43, 13. 2., 5 MRKVIČKA 1947 — Otakar MRKVIČKA: Mezinárodní surrealismus. In: Svobodné noviny III, 1947, č. 282, 4. 12., 5 MRKVIČKA 1948c — Otakar MRKVIČKA: Umění Františka Tichého. In: Lidové noviny LVI, 1948, č. 287, 9. 12., 5 MRKVIČKA1949a — Otakar MRKVIČKA: Obrazy Varšavy 1946. In: Lidové noviny LVII,. 1949, č. 29, 4. 2, 5 MRKVIČKA 1949b — Otakar MRKVIČKA: Malíř Stalinových závodů. In: Lidové noviny LVII, 1949, č. 131, 4. 6., 5 NOVÁK 1956 — Luděk NOVÁK: Na okraj výstavy Oty Janečka. In: Výtvarná práce IV, 1956, č. 5, 21. 3., 6 om [Otakar MRKVIČKA] 1948a — om [Otakar MRKVIČKA]: Kresby Jana Zrzavého. Výstava v Topičově salonu. In: Lidové noviny LVI, 1948, č. 127, 1. 6., 5 om [Otakar MRKVIČKA] 1948b — om [Otakar MRKVIČKA]: Nad novými obrazy Karla Černého. In: Lidové noviny LVI, 1948, č. 281, 2. 12., 4 om [Otakar MRKVIČKA] 1950 — Otakar MRKVIČKA: Ilustrace Michala Romberga. Výstava v Síni Československého spisovatele. In: Lidové noviny LVIII, 1950, č. 48, 25. 2., 5 om [Otakar MRKVIČKA] 1956a — om [Otakar MRKVIČKA]: Malíř Táborska. In: Výtvarná práce IV, 1956, č. 4, 7. 3., 9 om [Otakar MRKVIČKA] 1956b — Otakar MRKVIČKA: Kniha a Josef Čapek. In: Výtvarná práce IV, 1956, č. 9, 5. 6., 7 PEČÍRKA 1933 — Jaromír PEČÍRKA: Výtvarné umění In: Rozpravy Aventina VIII, 1933, č.10,14. 9., 78 RABAN 1948a — Josef RABAN: Karel Černý. In: Kulturní politika III, 1948, č. 60, 12. 11., 7 RABAN 1948b — Josef RABAN: Po staru se nedá žít – ani malovat. In: Kulturní politika III, 1948, č. 64, 10. 12., 7 RABAN 1949a — Josef RABAN: Varšava Jaroslava Paura, In: Kulturní politika IV, 1949, č. 4, 28. 1., 7 RABAN 1949b — Josef RABAN: Na falešné cestě. In: Kulturní politika IV, 1949, č. 8, 25. 2. , 7 RABAN 1951 — Josef RABAN: Výstava F. Matouška. In: Lidové noviny LIX, 1951, č. 42, 20. 2., 5 RABAN 1955 — Josef RABAN: Výstava Františka Tröstra. In: Výtvarná práce III, 1955, č. 20–21, 15. 11., 13 sr [Stanislav RICHTER] 1948a — sr [Stanislav RICHTER]: Obrazy Bohdana Laciny. In: Lidová demokracie IV, 1948, č. 49, 28. 2., 4 S. R. [Stanislav RICHTER] 1950 — Porcelán a keramika Jiřího Kemra. In: Lidová demokracie VI, 1950, č. 62, 14. 3., 4

53

S. R. [Stanislav RICHTER] 1954 — S. R. [Stanislav RICHTER]: Z čínské malířské akademie. In: Lidová demokracie X, 1954, č. 11, 14. 1., 3 S. R. [Stanislav RICHTER] 1956 — S. R. [Stanislav RICHTER]: Výstava po delším odmlčení. In: Lidová demokracie XII, 1956, č. 60, 8. 3., 3 STEINER 1950 — František STEINER: Keramické dílo a sbírky Heřmana Landsfelda. In: Lidová demokracie VI, 1950, č. 142, 18. 6., 5 RICHTER 1949a — Stanislav RICHTER: Výstava obrazů Vladimíra Pukla. In: Lidová demokracie V, 1949, č. 40, 17. 2., 4 RICHTER 1948c — Stanislav RICHTER: Obrazy Karla Černého. In: Lidová demokracie IV, 1948, č. 294, 25. 11., 3 Rr [Rudolf ROUČEK?] 1956 — Rr [Rudolf ROUČEK?] 1956: Výstava čínských barevných dřevořezů. In: Lidová demokracie XII, 1956, č. 189, 5. 8., 4 SOVÁK 1956 — Pravoslav SOVÁK: Bludný kruh. In: Večerní Praha. List všech pražanů, 1956, 12. 4., nepag. ŠETLÍK 1955 — Jiří ŠETLÍK: Výstava Františka Matouška. In: Výtvarná práce III, 1955, č. 7, 15. 4., 4 TOMAN 1955 — Prokop Hugo TOMAN: Pražskými výstavami. In: Práce XI, 1956, č. 293, 6. 12., 5 us 1947 — us: K výstavě skupiny RA. In: Svobodné noviny III, 1947, č. 9, 11. 1., 5 vb [Vlastimil VRABEC] 1956 — vb 1956: Výstava Zdeňka Seydla. In: Svobodné slovo XII, 1956, č. 295, 6. 12., 3 zmz [Zdeněk Maria ZENGER] 1948a — zmz [Zdeněk Maria ZENGER]: Obrazy Kamila Lhotáka. In: Lidová demokracie IV, 1948, č. 66, 19. 3., 4 zmz [Zdeněk Maria ZENGER] 1948b — zmz [Zdeněk Maria ZENGER]: Nad kresbami Jana Zrzavého. In: Lidová demokracie IV, 1948, č. 145, 3. 6., 6 zmz [Zdeněk Maria ZENGER] 1949 — zmz [Zdeněk Maria ZENGER]: Obrazy Jaroslava Paura. In: Lidová demokracie V, 1949, č. 19, 23. 1., 5 Reklamní vyobrazení Výtvarná služba 1950 — Výtvarná služba. In: Literární noviny 1951, 1951, 3. 12., 160 Prameny BURŠÍK 1948 — Jan BURŠÍK: Dopis Jana Buršíka Jiřímu Kotalíkovi. 1948, 11. 11., Praha. Archiv Národní galerie v Praze, fond Jiří Kotalík. Sign. AA 3719 GRUSON 1956 — Sydney GRUSON: Prague Art Show Scorns „Realism“, Exhibition by Czech Painter Disregards All Party Rules but Still Stays Open. In: The New York Times, 1956 Sunday, April 15. Článek dochovaný v rodinném archivu v pozůstalosti autora KOTALÍK s. d. — Jiří KOTALÍK: Osobní poznámky Jiřího Kotalíka. Archiv národní galerie v Praze, fond Jiří Kotalík. Sign. AA 3719 PERL 1956 — Frank PERL: Překlad dopisu Franka Perl panu Grusonovi. 1956, 20. 4. Překlad dochovaný v rodinném archivu v pozůstalosti autora

54

Seznam použité necitované literatury Knihy DVOŘÁK 1958 — František DVOŘÁK Kamil Lhoták: obrazy z let 1939–1956. Praha 1958 NEŠLEHOVÁ 1984 — Magdalena NEŠLEHOVÁ: Bohumil Kubišta. Praha 1984 ORLÍKOVÁ 2002 — Jana ORLÍKOVÁ: František Tichý. Pardubice 2002 ORLÍKOVÁ/SRP 2002 — Jana ORLÍKOVÁ / Karel SRP (ed.): Jan Zrzavý. Praha 2003 PETROVÁ 2004 — Eva PETROVÁ: František Gross. Praha 2004 ZRZAVÝ 1971 — Jan ZRZAVÝ: Jan Zrzavý vzpomíná na domov, dětství a mladá léta. Praha 1971 Výstavní katalogy BOROVIČKA 1948 — Jaroslav BOROVIČKA: Karel Černý (kat. výst.). Praha 1948 František Gross (kat. výst). Praha 1950 HOUDEK 1956 — Bohumil HOUDEK: Josef Čapek a kniha (kat. výst). Praha 1956 KOLÁŘ/MRKVIČKA/KOTALÍK 1948 — Jiří KOLÁŘ / Otakar MRKVIČKA / Jiří KOTALÍK: Jan Smetana (kat. výst.). Praha 1948 KOTALÍK 1948a — Jiří KOTALÍK (ed.): Václav Bartovský (kat. výst.). Praha 1948 KOTALÍK 1948b — Jiří KOTALÍK (ed.): Bohdan Lacina (kat. výst.). Praha 1948 KOTALÍK 1948c — Jiří KOTALÍK (ed.): Kamil Lhoták (kat. výst.). Praha 1948 LAU/RACHLÍK 1949 — Jerzy LAU / František RACHLÍK: Jaroslav Paur (kat. výst.). Praha 1949 ZRZAVÝ/MRKVIČKA 1948 — Jan ZRZAVÝ / Otakar MRKVIČKA: Jan Zrzavý (kat. výst.). Praha 1948 Recenze -d-1933 — -d-:Šedesátiny Vojtěcha Preissiga. In: Lidové noviny XLI, 1933, č. 377, 30. 7., 7 HOFFMEISTEROVÁ 1952 — Jana HOFFMEISTEROVÁ: K výstavě Pravoslava Rady. In: Tvar IV, 1952, č. 7, 216–217 CHLUPÁČ 1948a — Miloslav CHLUPÁČ: Výstava J. Smetany. In: Kulturní politika III, 1948, č. 30, 16. 4.,7 jč [Josef ČAPEK] 1923 — jč [Josef ČAPEK]: Pražské výstavy. Výstava litografií Honoré Daumiera. In: Lidové noviny XXXI, 1923, č.71, 10. 2., 7 k [Karel ŠLAIS] 1950a — k [Karel ŠLAIS]: Životní dílo Heřmana Landsfelda. In: Svobodné slovo VI, 1950, č. 142, 18. 6., 4 KÁRA 1948 — Lubor KÁRA: O zítřek Františka Tichého. Rudé právo XXVIII, 1948, č. 295, 18. 12., 5 PS 1956 — PS: Mikoláš Aleš a kniha. In: Výtvarná práce IV, 1956, č. 11, 6. 7., 8 RICHTER 1948b — Stanislav RICHTER: Obrazy Jana Smetany. In: Lidová demokracie IV. 1948, č. 80, 6. 4, 4 T. [Prokop Hugo TOMAN] 1956 — T. [Prokop Hugo TOMAN]: Odvážný malířův debut. In: Práce XII, 1956, č. 94, 18. 4., 4

55

Seznam vyobrazení Ediční poznámka: Téměř všechny reprodukce jsou z výstavních katalogů. Proto jsou u nich uvedeny pouze údaje obsažené v katalogu, případně ty, které se podařilo dohledat jinde. 1. Michael Romberg: ilustrace ke knize Vojna a Mír od Lva Nikolajeviče Tolstého, 1949. Reprodukce z: KÁRA 1950, nepag. 2. Katalog k výstavě Michaela Romberga, 1950. Knihovna Uměleckoprůmyslového muzea, sign. C 4335/6 č. 42. Foto: autorka 3. Vlastimil Rada: ilustrace ke knize Pickwickovci od Charlese Dickense, 1951. Reprodukce z: DICKENS 1951, 229 4. Katalog k Výstavě ilustrací Jiřího Trnky, 1955. Archiv Národní galerie v Praze, sign. G 962. Foto: autorka 5. Jiří Trnka: ilustrace ke knize Pohádka o Květušce a její zahrádce od Františka Hrubína, 1955. Reprodukce z: NEZVAL 1955, nepag. 6. Katalog k výstavě Josef Čapek a kniha, 1956. Knihovna Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, sign. C 4335/7 č. 12. Foto: autorka 7. Katalog k výstavě Mikoláš Aleš a kniha, 1956. Archiv Národní galerie v Praze, sign. G 968. Foto: autorka 8. Katalog k výstavě Františka Matouška, 1951. Knihovna Národní galerie v Praze, sign. VX 615. Foto: autorka 9. František Matoušek: Vzpoura námořníků v boce Kotorské r. 1918, 1955, olej. Reprodukce z: ROUČEK 1955, nepag., 8 10. Karel Holan: Karlův most z Kampy, 1949, olej, 100 x 81 cm. Reprodukce z: HOLAN 1950, nepag. 11. Ota Janeček: Vážka, 1952, olej, 29 x 35 cm. Reprodukce z: HLAVÁČEK 1956, nepag. 12. Katalog k výstavě Richarda Fremunda, 1956. Knihovna Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, sign. KC5854. Foto: autorka 13. Richard Fremund: Portrét slečny Báry B., 1955, olej, 116 x 90cm. Soukromá sbírka. Reprodukce z: CHMELAŘOVÁ 2004, nepag., 10 14. Zdeněk Sklenář: katalog k výstavě Z Čínské malířské akademie, 1954. Knihovna Národní galerie v Praze, sign. VX 623/b. Foto: autorka 15. Gabriele Mucchi: Obrana Prahy, 1952, olej, 70 x 100 cm. Národní galerie v Praze. Reprodukce z: MÍČKO 1955, 9 16. Veselin Stajkov: Porada lesních pracovníků, 1952, dřevoryt. Reprodukce z: V. V. Hnízdo [Václav Vojtěch HNÍZDO] 1956 17. Jindřich Wielgus: Den havíře, 1937, patinovaná sádra. Soukromá sbírka. Reprodukce z: LAZECKÝ/MRKVIČKA/TESAŘ 1950, nepag. 18. Karel Lidický: Soutěžní návrh na sochu Mistra Jana Husa pro Karolinum, 1947, sádra. Reprodukce z: MÍČKO 1953, nepag. 19. Katalog k výstavě 35 let práce Heřmana Landsfelda, 1950. Knihovna Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, sign. C 4335/6 č. 47. Foto: autor 20. Strana Literárních novin přinášející nabídku výtvarného oddělení Československého spisovatele, 1951. Reprodukce z: Výtvarná služba 1951, 160 21. Pravoslav Rada: kávový servis pro Čs. spisovatele, 1947. Reprodukce z: MÍČKO/POCHE 1950, nepag., 10 56

Obrazová příloha

1. Michael Romberg: ilustrace ke knize Vojna a Mír od Lva Nikolajeviče Tolstého, 1949

57

2. Katalog k výstavě Michaela Romberga, 1950.

58

3. Vlastimil Rada: ilustrace ke knize Pickwickovci od Charlese Dickense, 1951.

59

4. Katalog k Výstavě ilustrací Jiřího Trnky, 1955. Archiv Národní galerie v Praze, sign. G 962.

60

5. Jiří Trnka: ilustrace ke knize Pohádka o Květušce a její zahrádce od Františka Hrubína, 1955.

61

6. Katalog k výstavě Josef Čapek a kniha, 1956. Knihovna Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, sign. C 4335/7 č. 12.

62

7. Katalog k výstavě Mikoláš Aleš a kniha, 1956. Archiv Národní galerie v Praze, sign. G 968.

63

8. Katalog k výstavě Františka Matouška, 1951. Knihovna Národní galerie v Praze, sign. VX 615.

64

9. František Matoušek: Vzpoura námořníků v boce Kotorské r. 1918, 1955, olej.

65

10. Karel Holan: Karlův most z Kampy, 1949, olej, 100 x 81 cm.

66

11. Ota Janeček: Vážka, 1952, olej, 29 x 35 cm.

67

12. Katalog k výstavě Richarda Fremunda, 1956. Knihovna Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, sign. KC5854.

68

13. Richard Fremund: Portrét slečny Báry B., 1955, olej, 116 x 90cm. Soukromá sbírka.

69

14. Zdeněk Sklenář: katalog k výstavě Z Čínské malířské akademie, 1954. Knihovna Národní galerie v Praze, sign. VX 623/b.

70

15. Gabriele Mucchi: Obrana Prahy, 1952, olej, 70 x 100 cm. Národní galerie v Praze.

71

16. Veselin Stajkov: Porada lesních pracovníků, 1952, dřevoryt.

72

17. Jindřich Wielgus: Den havíře, 1937, patinovaná sádra. Soukromá sbírka.

73

18. Karel Lidický: Soutěžní návrh na sochu Mistra Jana Husa pro Karolinum, 1947, sádra.

74

19. Katalog k výstavě 35 let práce Heřmana Landsfelda, 1950. Knihovna Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, sign. C 4335/6 č. 47.

75

20. Strana Literárních novin přinášející nabídku Výtvarné služby Československého spisovatele, 1951.

76

21. Pravoslav Rada: kávový servis pro Čs. spisovatele, 1947

77

Katalog výstav Katalog výstav je zpracovaný po vzoru katalogu výstav Polany Bregantové v publikaci Topičův salon 1937–1949.

1950 Horník v díle sochaře Jindřicha Wielguse / 12. 1. – 12. 2. 1950 Horník v díle sochaře Jindřicha Wielguse. Výstava Horník v díle sochaře Jindřicha Wielguse je pořádána pod záštitou Slezského ústavu v Praze. Otakar Mrkvička, Sochař horníků, s. [5–6]. František Lazecký, Těšínská země, s. [11–12]. Miroslav Tesař, Jindřich Wielgus, s. [15–16]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1950. [20] s., Seznam vystavených prací na [19–20] s., 7 obr.; 42 kat. č. – 50. (430.) výstava síně Československého spisovatele zmz [Zdeněk Maria Zenger], Hornické motivy v díle sochaře J. Wielguse, Lidová demokracie 4, 1950, č. 22, 26. 1., s. 4. – Diskuze umělců s horníky, Lidová demokracie 4, 1950, č. 27, 1. 2., s. 3. Michael Romberg / 14. 2. – 26. 2. 1950 Michael Romberg. Ilustrace k dílům ruských klasiků. Lubor Kára, Ilustrace Michaela Romberga, s. [5–6, 8, 10–15]. Praha, [výstavní síň Československého spisovatele], t. neuvedena 1950. [18] s., Seznam vystavených prací na [16–17] s., 7 obr.; 84 kat. č. – 51. (431.) výstava síně Československého spisovatele om [Otakar Mrkvička], Ilustrace Michaela Romberga, Lidové noviny 58, 1950, č. 48, 25. 2., s. 5. Jíří Kemr / 3. 3. – 29. 3. 1950 Jiří Kemr. Porcelán a keramika. Pod záštitou keramických závodů n. p. B. Holátko, Umělec a průmyslová výroba s. [7–11]. Emanuel Poche, Práce Jiřího Kemra s. [12–15]. Jiří Kemr s. [16–17]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1950. [54] s., Seznam vystavených prací na [20–22] s., 17 obr.; 641 kat. č. – 52. (432.) výstava síně Československého spisovatele J. Vydra [Josef Vydra], Výstava Jiřího Kemra, Tvar 3, 1950, č. 2, s. 64. – S. R. [Stanislav Richter], Porcelán a keramika Jiřího Kemra, Lidová demokracie 4, 1950, č. 62, 14. 3., s. 4. České a slovenské výtvarné umělkyně / 28. 3. – 10. 4. 1950 České a slovenské výtvarné umělkyně vystavují u příležitosti sjezdu Rady žen s Živenou – SŽŽ. Pořádá Rada žen v Praze Živena – SSŽ v Bratislavě. Výstavní porota pro soubor prací slovenských, slovenský Tvar v Bratislavě, pro soubor prací českých Jury, jmenována Svazem ČSL. V. U. a kulturní komisí Rady žen v Praze. Jiřina Vydrová, Výstava českých a slovenských... s. [3–5]. Praha, Svaz československých žen, t. neuvedena 1950. [13]s., Seznam vystavených prací na [7–13] s.; 100 kat. č. – číslo neuvedeno

78

Táňa Bakalová-Kalábová, Zlata Balažovjech-Klincová, Marie Bartoňková, Věra Bejrová-Růžičková, Julia Bérová, Helena Bochořáková, Helena Bubníková-Müllerová, Matilda Čechová, Vlasta Dohnalová-Pešanová, Věra Foltýnová, Pavla Fořtová, Sibylla Greinnerová, Eva Hendrychová, Olga Hendrychová, Zdenka Heritesová, Marie Hlobilová-Mrkvičková, Alena Horská, R. V. Hrušková, Věra Janoušková-Havlová, Ludmila Janovská, Božena Jelínková-Jirásková, Věra Jičínská, Marta Jirásková, Ludmila Jiřincová, Jiřina Kaplická, Milada Kazdová, Emanuela Kittrichová, Libuše Kličková, Lucie Klímová, Marie Knotková , Žofie Kopecká, Zina Koulová, Julie Kovačiková-Horová, Milada Marešová, Fina Maternová, Maria Medvecká, Julie Mezerová, Augusta Müllerová, Alena Novotná-Guttfreundová, Milada PetříkováPavlíková, Anna Podzemná, Marie Procházková-Reisingerová, Dagmar RosulkováKulíková, Anna Roškotová, Jožka Ryšavá-Kačírková, Zdenka Schwarzerová, Ludvika Smrčková, Dana Sokolová, Herta Stachová, Olga Studničková, Olga Šandorová, Ester Šimerová-Martinčeková, Věra Šimonová, Helena Šindelářová-Žváčková, Milada Špálová, Edita Špannerová, Vlasta Štursová, Drahomíra Šťovíčková, Julie Tacheciová, Sláva Tondrová-Zátková, Antonie Santholzerová Urbanová, Karla Vobišová, Marie Vořechová-Vejvodová, Vilma Vrbová-Kotrbová, Aloisie Vyškovská, Hana Wichterlová, Jarmila Zábranská, Hedvika, Zaorálková, Marie Zlatníková, Zuzana Zemanová vb [Vlastimil Vrabec], Dvojí pohled do výstavní síně, Svobodné slovo 6, 1950, č. 87, 13. 4., s. 3. k [Karel Šlais], Výstava prací výtvarných umělkyň, Svobodné slovo 6, 1950, č. 75, 29. 4., s. 3. – r [Josef Rybák?], České slovenské umělkyně vystavují, Lidové noviny 58, 1950, č. 78, 29. 3., s. 2. Tkaniny Jiřiny Vejvodové / 14. 4. – 5. 5. 1950 Tkaniny Jiřiny Vejvodové. Karel Herain, Pozdrav tkalcům, s. [1–4]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1950. [5] s., Seznam vystavených prací na [5] s.; 82 kat. č. – 54. (434.) výstava síně Československého spisovatele VS [Václav Stejskal], Tkaniny Jiřiny Vejvodové, Tvar 3, 1950, č. 4, s. 128. Sklo a výtvarník / květen 1950 Sklo a výtvarník. Pod záštitou Dr. Ing. M. Lewintera, generálního ředitele závodů sklářských, n. p. Pořádá Umělecké sklo, n. p., závod Borské ateliery. Emanuel Poche, Spolupráce výtvarníka se sklářskou výrobou..., s. [3–4,13]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1950. [16] s., Seznam vystavených prací na [14–16] s., 8 obr.; 85 kat. č., sklo podle návrhů žáků školy profesora J. Kaplického, skizzy tvarů a dekorů skel a planografoavné kresby pro výrobu bez katalogových čísel – 55. (435.) výstava

Josef Michal Hospodka, Karel Hrodek, Korousová Bártová Milena, Kytková Markéta, Stanislav Libenský, Miroslav Plátek, Václav Plátek, Maria Stáhlíková, Vladimír Trčka, Milena Vokurová Velíšková

35 let práce Heřmana Lansfelda / červen 1950 – 9. 7. 1950 35 let práce Heřmana Landsfelda. Heřman Landsfeld, 35 let práce u hlíny, s. [3–4]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1950. [4] s. – 56. (436.) výstava síně Československého spisovatele

79

k [Karel Šlais], Životní dílo Heřmana Landsfelda, Svobodné slovo 6, 1950, č. 142, 18. 6., s. 4. – k [Karel Šlais], Dílo rodiny H. Landsfelda, Svobodné slovo 6, 1950, č. 158, 8. 7., s. 4. – František Steiner, Keramické dílo a sbírky Heřmana Landsfelda, Lidová demokracie 4, 1950, č. 142, 18. 6., s. 5. Dnešek v dětské tvorbě / 23. 8. – 6. 9. 1950 Dnešek v dětské tvorbě. Výtvarné práce dětí škol mateřských, národních a středních okresu říčanského. Pořádá okresní národní výbor – referát pro školství, osvětu a tělesnou výchovu spolu s pedagogickým sborem v Říčanech. Václav Penc, Výtvarná výchova v socialistické škole, s. [3–5]. Naše výstavka..., s. [6–9]. Patron střední školy v Uhříněvsi..., s. [10]. Praha, Říčany: Okresní národní výbor – referát pro školství, osvětu a tělesnou výchovu, t. neuvedena 1950. [20] s., 13 obr. – 7. (437.) výstava Výstava „Dnešek v dětské tvorbě“, Lidová demokracie 4, 1950, č. 199, 25. 8., s. 3. – Výstava „Dnešek v dětské tvorbě“, Lidová demokracie 4, 1950, č. 206, 2. 9., s. 4. František Gross / září 1950 František Gross. Obrazy a kresby z bulharska. Pod záštitou Společnosti československo-bulharského přátelství. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1950. [4] s., 1 obr.; 60 kat. č. – 58. (438.) výstava síně Československého spisovatele Karel Holan / od 3. 10. – 29. 10. 1950 Karel Holan. Soubor Obrazů. Karel Holan, Členskou výstavou..., s. [3–4,9]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1950. [12] s., Seznam vystavených obrazů na [10–11] s., 4 obr.; 55 kat. č. – 59. (439.) výstava Síně Československého spisovatele Fr. Stuchlý [František Stuchlý], O velkém umění malíře Karla Holana, Lidová demokracie 4, 1950, č. 249, 22. 10., s. 7. Pravoslav Rada – Václav Sivko / listopad 1950 – 26. 11. 1950 Pravoslav Rada – Václav Sivko – soubor výtvarných prací. Emanuel Poche, Keramická práce Pravoslava Rady s. 5–6. Miroslav Míčko, Výtvarná práce Václava Sivka, s. 11– 13. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1950. 16 s., Pravoslav Rada s. 14– 15, Václav Sivko s. 15–16, 3 obr.; 204 kat. č. – 60. (440.) výstava Síně Čs. spisovatele Josef Raban, Kreslíř a keramik, Lidové noviny 58, 1950, č. 265, 11. 11., s. 5.

1951 František Matoušek – kresby a záznamy ze současné Francie a z válečných let / 3. 2. – 4. 3. 1951 František Matoušek – kresby a záznamy ze současné Francie a z válečných let. Výstava je pořádána pod záštitou ministra informací a osvěty ČSR Váslava Kopeckého. Miroslav Míčko, Kresby a záznamy ze současné Francie, s. [3–4]. Miroslav Míčko, kresby a záznamy z válečných let 1940–1945, s. [6]. Miroslav Míčko, Malíř František Matoušek, s. [7–8]. Z kritik a referátů francouzského tisku, s. [10]. František Matoušek, s. [12]. [Praha], Československý spisovatel, t. neuvedena 1951. [12] s., Ilustrační kresby

80

a grafické práce z let 1945–1950, s. [11], 2 obr. přílohy; 59 kat. č. – 62. (442.) výstava Síně Československého spisovatele. vb [Vlastimil Vrabec], Bojovné dílo Františka Matouška, Svobodné slovo 7, 1951, č. 40, 17. 2., s. 4. – Josef Raban, Výstava F. Matouška, Lidové noviny 59, 1951, č. 42, 20. 2., s. 5. Otakar Novák / 6. 3. 1951 – 1. 4. 1951 Otakar Novák. Jan Tomeš, Akvarely Otakara Nováka, s. [3–5]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1951. [12] s., Seznam vystavených prací na [7–8] s.,2 obr.; 77 kat. č. – 63. (443.) výstava síně Čs. spisovatele vb [Vlastimil Vrabec], Průhled do pražských výstav. SVU Purkyně a Ot. Novák, Svobodné slovo 8, 1951, č. 68, 22. 3., s. 6. František Skořepa / duben – do 2. 5. 1951 František Skořepa. Obrazy a akvarely. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1951. [1] list, Seznam vystavených prací na [2] s. listu; 50 kat. č. – 64. (444.) výstava síně Čs. spisovatele Maxim Gorkij / zahájeno 5. 6. – červen 1951 Maxim Gorkij – život a dílo. Pořádá: Svaz československo-sovětského přátelství a Svaz československých spisovatelů ve spolupráci s Ministerstvem informací a osvěty. Zahajovací projev: František Nečásek, přednosta kulturního a tiskového odboru kanceláře prezidenta republiky. Výstavu připravil výbor pro celostátní oslavy Maxima Gorkého v ČSR. Ideové vedení: Josef Kadlec. Projekt instalace: František Skořepa. Plakát a grafická úprava katalogu: Zdeněk Sklenář. Maxim Gorkij, přeložila Olga Bojarová, Ze stati „O kulturách“, s. [5–8]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1951. [16] s., 9 obr.; – číslo neuvedeno Do katalogu vložen prospekt přinášející seznam a charakteristiky děl Maxima Gorkého: Maxim Gorkij 1936 – 1951. Živé dílo Maxima Gorkého, [3] s. vložky. Sebrané spisy Maxima Gorkého, [4–7] s. vložky. Připravuje se, [8] s. vložky. Dielo Maxima Gorkého v nakladateľstve Pravda, [9] s. vložky. Výbor z Maxima Gorkého, [10–11] s. vložky. Maxim Gorkij o literatuře, [11–13] s. vložky. O Maximu Gorkém, [13–15] s. vložky.,15 obr. ak [Adolf Kellner?], Připravujeme oslavy Maxima Gorkého, Lidové noviny 59, 1951, č. 67, 21. 3., s. 5. – Výstava o Maximu Gorkém, Lidová demokracie 7, 1951, č. 131, 5. 6., s. 4. Jan Kodet / do 28. 10. 1951 Jan Kodet. Jaromír Pečírka, Sochař Jan Kodet, s. [3–4]. Jan Kodet, s. [5]. Výstavy od r. 1932 až do . 1951, s. [5–6]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1951. [8] s., Seznam vystavených prací na [7–8] s., Fotografie na [8] s.; 40 kat. č. – 66. (446.) výstava síně Československého spisovatele vb [Vlastimil Vrabec], Výtvarné dílo Jana Kodeta, Svobodné slovo 8, 1951, č. 242, 13. 10., s. 4.

81

Vlastimil Rada. Pravoslav Rada / prosinec – do 30. 12. 1951 Vlastimil Rada – ilustrace k dílům N. V. Gogola – A. P. Čechova – Ch. Dickense. Pravoslav Rada – Keramika. Jiří Kotalík, Ilustrace Vlastimila Rady, s. [3–5]. Jiří Kotalík, Keramika pravoslava Rady, s. [6]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1951. [8] s., Seznam vystavených prací na [7–8] s., 1 obr.; 114 kat. č. – 67. (447.) výstava Síně Československého spisovatele Jana Hoffmeisterová, K výstavě Pravoslava Rady, Tvar 4, 1952, č. 7, s. 216–217. – S. R. [Stanislav Richter], Ze současných pražských výstav, Lidová demokracie 7, 1951, č. 291, 12. 12., s. 3.

1952 Výtvarníci a jejich účast na knize / 30. 2. 1952 – 30. 3. 1952 katalog nezjištěn Rostlina v obraze / 12. 4. 1952 – 15. 6. 1952 katalog nezjištěn Lev Šimák 7. 10. – 16. 11. 1952 Akvarely Lva Šimáka. Z Alšova rodného kraje. Pořádá II. krajské středisko ÚSČSVU Umělecká beseda. František Dvořák, K akvarelům Lva Šimáka, s. [1]., Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1952. [4] s., Seznam vystavených akvarelů na [3–4] s.; 85 kat. č. – číslo neuvedeno Jiří Krejčí, Z pražských výstavních síní, Výtvarná práce 1, 1952, č. 4, 30. 11., s. 8.

1953 Korea brání mír / od 8. 1. 1953 katalog nezjištěn Výstava o boji korejského lidu za mír slavnostně otevřena, Svobodné slovo 9, 1953, č. 7, 9. 1., s. 3. – Korea brání mír, Svobodné slovo 9, 1953, č. 12, 15. 1., s. 2. – Slavnostní zahájení výstavy „Korea brání mír“, Rudé právo 33–34, 1953, č. 9, 9. 1., s. 2. Karel Lidický / 31. 3. – 3. 5. 1953 Karel Lidický. Výstava sochařské práce ve výstavní síni Československého spisovatele. Miroslav Míčko, K výstavě Karla Lidického, s. [1–4]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1953. [18] s., [7] s. Reprodukce v katalogu na [13] s., Seznam vystavených prací na [14–16] s., 8 obr.; 55 kat. č. – číslo neuvedeno -dt-, K výstavě Karla Lidického, Výtvarná práce 1, 1953, č. 17, 12. 6., s. 6.

Jaroslav Hašek – největší český humorista a satirik / 15. 5./19. 5. – 15. 6. 1953

82

katalog nezjištěn kot [Jiří Kotalík], Výtvarná práce I, 1953, č. 24, 18. 9. s. 5. – Oslavy Jaroslava Haška, Rudé právo 33–34, 1953, č. 113, 24. 4., s. 3. Loutková tvorba Jiřího Trnky / do 24. 9. 1953 katalog nezjištěn Jiří Kotalík, Loutková tvorba Jiřího Trnky, Výtvarná práce 1, 1953, č. 26, 16. 10., s. 10. František Hrubín, Filmové dílo Jiřího Trnky, Film a doba 2, 1953, č. 5, s. 617–619. Výstava ovoce, květin a zeleniny / říjen 1953 katalog nezjištěn Dětská kniha / do 30. 11. 1953 katalog nezjištěn RP, Na pražských výstavách k měsíci přátelství, Rudé právo 33–34, 1953, č. 337, 4. 12., s. 1. Členská výstava Umělecké besedy / 2. 12. 1953 – 3. 1. 1954 Ústřední svaz československých výtvarných umělců, II. krajské středisko Umělecká beseda – členská výstava. Seznam vystavených prací. Výbor II. krajského střediska ÚSČSVU Umělecká beseda. Předseda Pravoslav Rada. Členové: Svata Hajerová, laureátka státní ceny, Jiří Horník, arch. Josef Hrubý, Vladimír Janoušek, Václav Karel, arch. Karel Koželka, Karel Lidický, Dr. Miroslav Míčko, Ladislav Novák, laureát státní ceny, V. V. Novák, arch. Jaroslav Pokorný, Martin Salcman, Martin Sladký, Jan Smetana, Dr. Oldřich Starý, Lev Šimák, Dr. V. V. Štech. Výstavní komisaři: Karel Koželka, Svata Hajerová. Tajemnice Mari Váňová. Praha, Valdštejnský palác a výstavní síně Československého spisovatele. Práce pro výstavu posuzoval výbor, který je současně výstavní porotou, rozšířený o odborníky sekce průmyslového a užitého umění. Výstavu instalovala pracovní komise vedená malířem Václavem Turkem, výstavním komisařem arch. Karlem Koželkou. Projekt instalace ve Valdštejnském paláci architekt Ivan Sova, ve výstavních síních Československého spisovatele architekt Jaroslav Horný. Praha, Svaz československých výtvarných umělců, t. neuvedena 1954. 24 s., Průmyslové a užité umění na s. 17– 24.; 327 kat. č. na celé výstavě – číslo neuvedeno Umělci, jejichž díla byla ve výstavní síni Československého spisovatele: Marie Barešová-Škochová, Jaroslava Bloudková, Zora Bohdanecká, Věra DrnkováZářecká, Vlasta Edelmannová, Milena Fischerová, Vít Gruss, Pavel Hlava, Lydia Hladíková, Vlastislav Hofman, Josef Hochman, František Illek, Hugo Jelínke, Marie Jílková-Broumová, Milena Korousová-Bártová, Jolana Koutná- Mohrová, Julie Kovačíková-Horová, Ladislav Krám, Luba Krejčí, Antonín Kybal, Ludmila Kybalová, Karel Lapka, Božena Lukašová-Vondráčková, Adolf Matura, Děvana Mírová, Jiří Mrázek, Marie Mrázová, Olga Nováková, Věra Nováková, Alexandr Paul, Jindřiška Pešlová, Marie Pohlreichová, Evžen Pokorný, Marie Příborská, Pravoslav Rada, Vlastimil Rada, Jindřiška Radová, Teodor Rotrekl, Miluše Roubíčková-Kytková, Jaroslava Říhová, Zora Smetanová, Svata Sophová-Kunštýřová, Maria Stáhlíková,

83

Lumír Ševčík, J. A. Švengsbír, Květa Tajovská, Eduard Tomek, Bohumil Vančura, Eva Vašutová, Heda Vlková, František Vopat, Helena Zenklová

1954 Z čínské malířské akademie / od 8. 1. 1954 – 7. 2. 1954 Z čínské malířské akademie. Ministerstvo kultury. Národní muzeum – Náprstkovo muzeum. Národní galerie. Instalace výstavy: pracovní kolektiv Náprstkova muzea. Plakát a katalog: Zdeněk Sklenář, Architektonický návrh: arch. Bedřich Forman. Výroba: Výstavnictví hl. m. Prahy. Ideová a vědecká příprava výstavy: kolektiv pracovníků Orientálního ústavu, Náprstkova musea a Národní galerie pod vedením laureáta státní ceny univ. prof. Dr. Jaroslava Průška. Výstava je instalována z obrazů a předmětů, které zapůjčili: Velvyslanectví Čínské lidové republiky v Praze, Ministerstvo kultury, Národní galerie, Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého a j. a ze sbírek Náprstkova muzea. Augustin Palát, O vzájemných stycích československo-čínských, s. 5–7. Lubor Hájek, O čínské akademii umění, s. 8–11. Berta Krebsová, Poznámky k výstavě, s. 12–19. Praha, Národní muzeum, Náprstkovo muzeum, t. Pražské tiskárny, základní závod, [1954]. 20 s., 4 obr. – číslo neuvedeno Výstava „Z Čínské malířské akademie.“, Svobodné slovo 10, 1954, č. 7, 9. 1., s. 3. – S. R. [Stanislav Richter], Z Čínské malířské akademie, Lidová demokracie 10, 1954, č. 11, 14. 1., s. 3. – Otevření výstavy „Z Čínské malířské akademie.“, Rudé právo 34–35, 1954, č. 8, 9. 1., s. 2. Otakar Sedloň, výstava záběrů z trati míru na Slovensku / 11. 2. – 28. 2. 1954 katalog nezjištěn Fraňo Král / 3. 4. – 30. 4. 1954 Národní umělec Fraňo Král – život a dílo slovenského spisovatele. Památník národního písemnictví. Svaz československých spisovatelů. Jaroslava Václavková, Památníku národního písemnictví..., s. 3. Súdruhovia a súdružky!, s. 4. Výstavu připravil Památník národního písemnictví v Praze ve spolupráci se Svazem československých spisovatelů. Libreto výstavy – Dr. Jiří Hrubeš.Výběr materiálu a provedení – Vladimír Závodský. Výtvarná úprava a instalace – Jaroslav Horálek a Václav Kisvert. Fotografie – Památník národního písemnictví v praze v červnu 1954 a archiv ÚNV. Spolupracovali: Dr. Libor Knězek, Slovenská akadémia vied, Literární archiv Národního musea a Národní galerie v Praze. Katalog výstavy národního umělce Fraňa Kráľe. Vydal památník národního písemnictví v Praze v červnu 1954. Uspořádal Vladimír Závodský. Praha, Památník národního písemnictví v Praze, t. Průmyslová tiskáren, Praha 1954. 15 s. 1 obr; 20 kat. č. – číslo neuvedeno I. Skála [Ivan Skála], Pohled do básníkova života, Rudé právo 34–35, 1954, č. 104, 15. 4., s. 5. Finská grafika / od 28. 5. 1954, červen 1954 Finská grafika. Ústřední svaz československých výtvarných umělců. Dr. Phil. Jouko Tolvanen, Finské grafické umění, s. [3–7]. Praha, Ústřední svaz československých

84

výtvarných umělců , t.neuvedena 1954. [11] s., Seznam prací na [7–11] s.; 110 kat. č. – číslo neuvedeno Lauri Ahlgrén, Aarne Aho, Vilho Askola, Hans Björklind, Tuomas von Boehm, Ina Colliander, Igor Eriksson, Anita Ermala, Robert Frankenhaeuser, Reino Harsti, Erkki Hervo, Kaarlo Hildén, Toijmi Kiviharju, Onni Mansnerus, Risto Mäkinen, Aune Mikkonen, Heikki Nieminen, Lars-Gunar Nordström, Karoliina Otava, Matiji Petäjä, Tuulikki Pietilä, Allan Pyykkö, Laila Säilä, Rolf Sandqvist, Lauri Santtu, Lenart Sederstrahle, Erkki Talari, Erkki Tanttu, Tapio Tapiovaara, Aukusti Tuhka, Voitto Vikainen, Edith Wiklund om [Otakar Mrkvička], Výstava finské grafiky, Literární noviny 3, 1954, č. 24, 12. 6., s. 7. – S. R. [Stanislav Richter], Finská grafika v Praze, Lidová demokracie 10, 1954, č. 129, 30. 5., s. 5. – Vladimír Diviš, Finská grafika, Výtvarná práce 2, 1954, č. 12, 18. 6., s. 8. Jakub Arbes – bojovník a spisovatel / od 1. 10. 1954. katalog nezjištěn Výstava o Jakubu Arbesovi v Praze, Lidová demokracie 10, 1956, č. 240, 6. 10., s. 3. Marie Hlobilová – Mrkvičková a Danuše Hlobilová / 5. 11. – 30. 11. 1954 Výstava obrazů Marie Hlobilové – Mrkvičkové a Danuše Hlobilové. Josef Sekera, Slovo k výstavě, s. [1–2]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena 1954. [4] s., Seznam vystavených prací Marie Hlobilové s. [3–4], Seznam prací Danuše Hlobilové s. [4], 1 obr.; 104 kat. č. – číslo neuvedeno S. R. [Stanislav Richter], Výstava obrazů Marie Hlobilové, Lidová demokracie 10, 1954, č. 276, 18. 11., s. 4. Rok české knihy / od 3. 12. 1954 katalog nezjištěn Výstava „Rok české knihy“, Lidová demokracie 10, 1954, č. 284, 27. 11., s. 5.

1955 Historie školního obrazu / 15. 2. – 6. 3. 1955 katalog nezjištěn Vývoj školního obrazu, Svobodné slovo 11, 1955, č. 41, 17. 2., s. 3. – Rr [Rudolf Rouček], Historie školního obrazu, Lidová demokracie 11, 1955, č. 41, 17. 2., s. 3. František Matoušek – obrazy a kresby 1951 – 1955 / od 8. 3. 1955, březen 1955 František Matoušek – obrazy a kresby 1951 – 1955. Rudolf Rouček, Dnes vystavený soubor..., s. 3–5. [Praha], Československý spisovatel, t. neuvedena 1955. 7 s., seznam vystavených prací s. 6–7, 1 obr.; 60 kat. č. – číslo neuvedeno

85

Jiří Šetlík, Výstava Františka Matouška, Výtvarná práce 3, 1955, č. 7, 15. 4., s. 4. – S. R. [Stanislav Richter], Výstava obrazů a kreseb Františka Matouška, Lidová demokracie 11, 1955, č. 59, 10. 3., s. 3. Gabriele Mucchi / 8.4. – 30. 4. 1955 Gabriele Mucchi. Miroslav Míčko, Rozvoj realistickýc tendencí..., s. 5–6, 11–12. Gabriele Mucchi, K otázce národní tradice, s. 13. Praha, Ústřední svaz československých výtvarných umělců, t. neuvedena 1955. s. 16., Seznam obrazů Gabriela Mucchiho s. 14–16, 4 obr. na obálce katalogu; 82 kat. č. – číslo neuvedeno Lída Vachtová, Obrazy Gabriela Mucchiho, Výtvarná práce 3, 1955, č. 8, 22. 4., s. 3. – Z výstavy G. Mucchiho, Svobodné slovo 11, 1955, č. 85, 9. 4., s. 3. – S. R. [Stanislav Richter], Dílo malíře G. Muchiho, Lidová demokracie 11, 1955, č. 88, 14. 4., s. 3. – Jiří Plachetka, Výstava italského malíře G. Mucchiho, Rudé právo 35–36, 1955, č. 108, 20. 4., s. 3. Přehled výtvarné práce Františka Tröstera / od 12. 10. 1955 katalog nezjištěn Josef Raban, Výstava Františka Tröstra, Výtvarná práce 3, 1955, č. 20–21, 15. 11., s. 13. – t [Prokop Hugo Toman], Divadelně výtvarná tvorba Františka Tröstera, Svobodné slovo 11, 1955, č. 245, 12. 10., s. 3. – S. R. [Stanislav Richter], Dílo Františka Tröstra, Lidová demokracie 11, 1955, č. 246, 13. 10., s. 3. – Prokop H. Toman [Prokop Hugo Toman], Pražskými výstavami, Práce 11, 1956, č. 293, 6. 12, s. 5. Výstava ilustrací Jiřího Trnky / od 3. 12. 1955, prosinec 1955 Jiří Trnka. Výstava knižních ilustrací. František Hrubín, Malíř barvy (Jiřímu Trnkovi), s. [1]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena Praha 1955. [3] s., 1 obr. na volné příloze – číslo neuvedeno Výstava ilustrací Jiřího Trnky, Svobodné slovo 11, 1955, č. 290, 3. 12., s. 3. – S. R. [Stanislav Richter], Knižní ilustrace Jiřího Trnky, Lidová demokracie 11, 1955, č. 294, 8. 12., s. 3.

1956 Richard Lauda – výbor z díla / únor 1956, do 28. 2. 1956 Richard Lauda – výbor z díla. Věra Laudová, Výstavy táborského malíře a grafika..., s. [1, 6–7]. Praha, Československý spisovatel, t. neuvedena, 1956. [7] s., seznam vystavených obrazů Richard Lauda výbor z díla s. [2–5], 1 obr. na obálce katalogu; 142 kat. č. – číslo neuvedeno om [Otakar Mrkvička], Malíř Táborska, Výtvarná práce 4, 1956, č. 4, s. 9. – vb [Vlastimil Vrabec], Dílo Richarda Laudy, Svobodné slovo 12, 1956, 8. 2., s. 3.

86

Ota Janeček / 2. 3. – 27. 3. 1956 Ota Janeček – výstava olejů. Luboš M. Hlaváček, Jsou malíři, kteří..., s. [3–6]. Ota Janeček, s. [15]. Praha, [nákladem vlastním nebo Československý spisovatel], t. neuvedena 1956. [16] s., Seznam vystavených prací [11–13], 4 obr.; 95 kat. č. – číslo neuvedeno Luděk Novák, Na okraj výstav Oty Janečka, Výtvarná práce 4, 1956, č. 5, 21.3., s. 6. – v. b. [Vlastimil Vrabec], Výstava olejů Oty Janečka, Svobodné slovo 12, 1956, č. 59, 7. 3., s. 3. – S. R. [Stanislav Richter], Výstava po delším odmlčení, Lidová demokracie 12, 1956, č. 60, 8. 3., s. 3. – Jiří Kotalík, O nových a starých formách v umění, Literární noviny 5, 1956, č. 12, 24. 3., s. 7. Richard Fremund / duben 1956 Richard Fremund. František Dvořák, Tato výstava je..., s. 3–4. Praha, [nákladem vlastním nebo Československý spisovatel], t. neuvedena, Praha 1956. 6 s.,seznam vystavených prací s. 5–[6], 2 obr.; 90 kat. č. – číslo neuvedeno Miroslav Lamač, Tradice moderního umění a výstava R. Fremunda, Výtvarná práce 4, 1956, č. 8, 11. 5., s. 5. – v. b. [Vlastimil Vrabec], Výstava Richarda Fremunda, Svobodné slovo 12, 1956, č. 94, 16. 4., s. 3. – S. R. [Stanislav Richter], Soubor obrazů Richarda Fremunda, Lidová demokracie 12, 1956, č. 89, s. 3. – Pravoslav Sovák, Bludný kruh, Večerní Praha. List všech pražanů, 1956, 12. 4. – T. [Prokop Hugo Toman], Odvážný malířův debut, Práce 12, 1956, 18. 4., č. 94, s. 4. – Jiří Kotalík, Pražské výstavy, Literární noviny 5, 1956, č. 22, 19. 5., s. 5.

Josef Čapek a kniha / 5. 5. – 31. 5. 1956 Josef Čapek a kniha. Kniha, národní podnik – Antikvariát pořádá prodejní výstavu Josef Čapek a kniha. Karel Čechák, Josef Čapek – nejskromnější umělec (23. 3. 1987–duben 1945), s. [3–5]. Antikvariát, s. [6]. Praha, n. p. Kniha, t. neuvedena, Praha 1956. [6] s. – číslo neuvedeno. om [Otakar Mrkvička], Kniha a Josef Čapek, Výtvarná práce 4, 1956, č. 9, 5. 6., s. 7. – S. R. [Stanislav Richter], Josef Čapek a kniha, Lidová demokracie 12, 1956, č. 113, 9. 5., s. 4.– Tři nové pražské výstavy, Rudé právo 36, 1956, č. 125, 5. 5., s. 1. Mikoláš Aleš a kniha / 8. 6. 1956 – 2. 7. 1956, prodloužena do 22. 7. 1956 Mikoláš Aleš a kniha. Kniha, národní podnik – antikvariát pořádá prodejní výstavu Mikoláš Aleš a kniha. Bohumil Houdek, Mikoláš Aleš v české literatuře, s.[3–5]. Nákup a prodej, s. [6]. Praha, n. p. Kniha, t. neuvedena, Praha 1956. [6] s. – číslo neuvedeno. Publikace k výstavě: Karel Zink, Mikoláš Aleš a kniha. Praha, Kniha, n. p., odbor antikvariát, t. Knihtisk, Praha 1956, 141, [2] s., 16 s. obr. příl. PS, Mikoláše Aleš a kniha, Výtvarná práce 4, 1956, č. 11, s. 8. – dv, Knižní ilustrace a kresby Mikoláše Alše, Svobodné slovo 12, 1956, č. 140, 9. 6., s. 3. – R [Stanislav Richter], Mikoláše Aleš a kniha, Lidová demokracie 12, 1956, č. 140, 9. 6., s. 3.

87

Z umělecké dílny Jung Pao – Čaj / od 3. 8. 1956 katalog nezjištěn Výstava čínských uměleckých tisků, Svobodné slovo 12, 1956, č. 190, 7. 8., s. 3. – Rr [Rudolf Rouček], Výstava čínských barevných dřevořezů, Lidová demokracie 12, 1956, č. 189, 5. 8., s. 4. – J. P. [Jiří Plachetka], Malé zázraky z dílny Jung-Pao-Čaj, Rudé právo 36, 1956, č. 224, 12. 8., s. 4. Veselin Stajkov / 28. 9. 1956 Veselin Stajkov – zasloužilý umělec bulharské lidové republiky. V. V. Hnízdo [Václav Vojtěch Hnízdo], Veselin Stajkov, mistr bulharské grafiky., s. [3–6]. Organisace výstavy a katalog: Přípravný výbor svazu Československých výtvarných umělců, Výstavní ústředí. Instalace výstavy: J. Brož. Plakát a katalog upravil M. Pirek. Praha, Svaz československých výtvarných umělců, Průmyslové tiskárny, Praha 1956. [14] s., Seznam vystavených prací s. [11–14], 4 obr.; 111 kat. č. – číslo neuvedeno Rudolf Rouček, Bulharský grafik Veselin Stajkov, Výtvarná práce 4, 1956, č. 18–19, 15. 11., s. 13. – V. V. Hnízdo [Václav Votěch Hnízdo], Bulhraský grafik Veselin Stajkov, Hollar 29, 1956, č. 1, s. 28–29. – S. R. [Stanislav Richter], Výstava bulharského grafika, Lidová demokracie 12, 1956, č. 236, 29. 9., s. 3. – -jp- [Jiří Plachetka], Výstava bulharského grafika V. Stajkova v Praze, Rudé právo 36, 1956, č. 272, 29. 9., s. 2. – jp [Jiří Plachetka], Dřevoryty Veselina Stajkova, Rudé právo 36, 1956, č. 282, 9. 10., s. 3. Hračka a loutka / 6. 11. – 30. 11. 1956 Hračka a loutka 1956. Ministerstvo školství a kultury a Přípravný výbor Svazu Čs. výtvarných umělců. Porota: Vojtěch Cinybulk, profesor Viktor Fixl, profesor Václav Havlík, za slovenskou sekci UP Václav Kautman a profesor Josef Novák. Instalace: arch. Albert Jonáš. Plakát a katalog: Jaroslav Šváb. Josef Raban, Hračky jsou prvními výtvarnými projevy..., s. [3–4]. Praha, Československý spisovatel, Středočeské tiskárny, 1956. [8] s., Seznam vystavujících výtvarníků na s. [5–8] – číslo neuvedeno Marie Běhounková, Marie Borková, Marta Cimmermannová, Vojtěch Cinybulk, Ludmila Černá, Milena Červenková, Jan Dvořák, Tomáš Faltys, Marie FischerováKvěchová, Viktor Fixl, Jarmila Fenclová, Vít Grus, Rudolf Hájek, Luděk Havelka, Václav Havlík, Emanuel Hercík, Karel Hlavatý, Mílek Horčička, Jaromír Jarkovský, Zdeněk Juřena, Ludvík Kadleček, Václav Kautman, František Kment, Jaroslav Král, Richard Lander, Divice Landrová, Karel Langer, Jarmila Majerová, Albín Novotný, Vladimír Paleček, Minka Podhájská, Zdeněk Podhůrský, Marice Procházková, Věra Pužíková, Oswald Rybička, Karel Říhovský, Eva Říhovská, Zdena Skřípková, Jaroslav Šváb, Josef Švára, Karel Veselý, Libuše Votočková, Jaroslav Weiss Rr [Rudolf Rouček], Hračky a loutky na výstavě, Lidová demokracie 12, 1956, č. 270, 7. 11. 1956, s. 3. – -lm-, Svět fantasie a krásy, Rudé právo 36, 1956, č. 312, 11. 11., s. 2.

88

Divadelní kostýmy a obálky Zdenka Seydla / 5. 12. 1956 – 3. 1. 1957 Zdenek Seydl. Ludvík Aškenazy, Zdá se snad zbytečné..., s. [3]. Zdenek Seydl, s. [6]. [6] s., Seznam vystavených prací s. [5], 2 obr.; 6 kat. č. – číslo neuvedeno Divadelní kostymy a obálky Zdeňka Seydla, Výtvarná práce 4, 1956, č. 22–24, 31. 12., s. 13. – vb [Vlastimil Vrabec], Výstava Zdeňka Seydla, Svobodné slovo 12, 1956, č. 295, 6. 12., s. 3. – Jiří Padrta, Zdenek Seydl, Hollar 29, 1957, č. 1, s. 78–81. – Jiří Kotalík, O čtyřech malířích, Literární noviny 5, 1956, č. 54, 5. 12., s. 5.

89