ZLOČIN A TREST
V
ýznamné dílo ruského spisovatele Fjodora Michajloviče Dostojevského z roku 1866, které mravně a filozoficky prohlubuje Zápisky z podzemí (1964) a před jímá publicistický román - pamflet Běsi (1871-72) a ro mán Bratři Karamazovi ( 1 8 7 9 - 8 0 ) , neboť jeho protago nista je jedním z běsů, postav, které ztělesňují vyhraněný teoretický princip, jaký vede při jeho realizaci v životě k zločinu. T í m principem je v tomto díle absolutizace ratia (rozumu), pyšného individualistického sebevědomí, které si může anarchisticky dovolit cokoliv - třeba i vraždu. Ta kovou postavou je v románu Zločin a trest Raskolnikov, v Běsech Stavrogin, v Bratrech Karamazových Ivan Karamazov. V protikladu k románu Zločin a trest stojí Dostojevského román Idiot, který autor napsal o dva roky později (1868). Protagonisté obou románů mají svou cha rakteristiku zakódovanou již ve svém jméně (jméno mluvící): Raskolnikov nazna čuje jeho vyřazení ze společnosti, Lev Myškin předurčuje jeho vlastnosti odvozené od silného krále zvířat a zároveň od slabé myšky. Protagonista Zločinu a trestu se po svém hrůzném činu (dvojnásobné vraždě) uzavře nejen do svého brlohu, ale i do svého rozpolceného nitra. Lev Myškin se vymyká ze společnosti kariéristů, spekulantů, intrikánů, nihilistů... svou dobrotou, pokorou, láskou k bližnímu a je svým okolím považován (obdobně jako don Quijote v románu Cervantesově) za podivína, blouda, naivku - slovem za idiota. Autor: F J O D O R M I C H A J L O V I Č D O S T O J E V S K I J ( 1 8 2 1 - 1 8 8 1 ) , spolu se Lvem Nikolajevičem Tolstým největší osobnost ruské rea listické prózy 2. poloviny 19. století. Jeden z největších spisovatelů všech dob, pokračovatel Cervantesův, Balzakův, Dickensův, před chůdce surrealistů a existencialistů, „první psycholog světové litera tury" (Thomas Mann). Dostojevskij sám o sobě tvrdil, že je realista ve vyšším slova smyslu, tj. zobrazuje všechny hlubiny lidské duše. Otec byl vojenským lékařem, byl povahově značně vyšinutý a kru tý (byl zabit svými nevolníky). Fjodor byl odmala velkým čtenářem Gogola, Puškina, Hoffmanna, Balzaka aj. Dostalo se mu náboženské pravoslavné výchovy, jež silně kontrastovala s drilem ve vojenském učilišti, které studoval. Křesťanský humanismus se u něho prolnul s utopickým socialismem petraševců. V souvislosti se zásahem po licie proti petraševcům byl i Dostojevskij zatčen a odsouzen k trestu
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: ZLOČIN A TREST 91
smrti. Pár minut před popravou mu byla udělena carem milost a trest smrti změněn na čtyřletý pobyt v káznici na Sibiři a ve vyhnanství. To mělo zásadní vliv na jeho psychiku a podstatně ovlivnilo jeho uměleckou tvorbu (viz mj, jeho knihy z první poloviny šedesátých let Ponížení a uražení, Zápisky z mrtvého domu, Zápisky z podzemí aj.). Po raných utopických a poetických pracích ze čtyřicátých let {Chudí lidé, Bílé noci) a pracích výše uvedených se zapsal do vývoje světové pró zy geniálními, dodnes vydávanými, čtenými a dramatizovanými romá ny z druhé poloviny šedesátých let a z let sedmdesátých: Zločin a trest (1866), Idiot (1868), Běsi (1871-72), Bratři Karamazovi (1879-80). Častá d r a m a t i z a c e jeho románů vychází z charakteru jeho próz, ze jména z výstavby některých jeho postav; hlavně těch, jejichž nitro je rozkolísané, nitro, v němž se svářejí protichůdné názory a nálady. Je jich vnitřní monolog je vlastně vnitřním dialogem. Ten umožňuje od krýt tajemnost a snovost jejich povah a chování, mísit realitu s fantazií, zobrazit až halucinační stavy na pokraji šílenství, a také dospívat ve vy právění k dějovým zvratům a překvapením. V této rozdvojenosti, dvojnictví psychiky svých postav pokročil Dostojevskij dále než Balzac.
Umělecká výstavba Ž á n r : d o b r o d r u ž n ě kriminální, zároveň však filozoficko-polemický, m r a v n ě humanistický, sociálně psychologický r o m á n , v jis tém smyslu i Erziehungs-roman, neboť v něm sledujeme dva protikladné procesy ve vývoji hlavního hrdiny Rodiona Romanyče Raskolnikova: postupný, ale nezadržitelný sestup od dobrých úmyslů (zachránit sestru před nedobrým sňatkem) přes ušlechtilé skutky (nezištná finanční po moc rodině Marmeladovových) do pekel zločinu a odtud opět návrat k světlu, nadčasovou metafyzickou konverzí (René Girard, Lež roman tismu a pravda románu). K bohumilému životu ho navrátila aktivita Soni Marmeladovové, která mu předčítala z evangelia příběh o vzkří šení Lazara. Tento příběh scestného moderního myšlení a trýznivého vnitřního zápasu s lidským svědomím ústí na práh „nové historie, histo rie poznenáhlého ohrožování člověka, poznenáhlého přerodu... Historie, jež by se mohla stát tématem nového příběhu - náš nynější příběh však skončil". (To jsou poslední autorova slova v tomto románu.)
92
REALISMUS
Kompozice Téměř pětisetstránkový román je rozdělen do šesti částí a epilogu.
Vypravěč Dostojevského vypravěč je vypravěč realistický s důrazem na pro mluvy postav, zvláště na jejich vnitřní monolog, resp. dialog; proto je bohatě využívána ich-forma, ale i forma dopisů (forma epištolami). V románu se proto hojně uplatňuje přímá, polopřímá a nevlastní pří má ř e č . Tyto prostředky umožňují funkčně vyjádřit rozostřenou hrani ci mezi skutečností a realitou snovou.
Postavy Rodion Romanyč Raskolnikov, hlavní postava románu; nadaný a ctižádostivý čtyřiadvacetiletý petrohradský student práv, leč velmi chudobný. „Byl totiž u své bytné po krk zadlužen..., trpěl nouzí..., ob lečen byl tak uboze, že leckterý otrlý člověk by se styděl objevit se v ta kových hadrech na ulici...". Tak jej charakterizuje na počátku románu jeho autor. Kvůli této bídě byl nucen přerušit studia. Nejnutnější finanční hotovost si pořizoval tak, že zastavoval u jedné staré lichvářky cennější věci (hodinky po otci apod.). Tuto lichvářku (a nezáměrně, neplánovaně, náhodně i její mladší sestru Lizavetu) ubil sekyrou. Peníze a šperky, které po vraždě v jejím bytě sebral, však pro sebe nepoužil (ukryl je pod ká men na opuštěném místě). Vražda, kterou spáchal, nebyla tedy vraždou loupežnou. Hlavní motiv tohoto zločinu byl ovšem jiný. Jeho podstatu vyložil Raskolnikov v článku O zločinu..., jenž byl publikován v Perio dickém slově. V něm rozděluje lidi na obyčejné a výjimečné. Tito mají právo páchat jakékoliv zločiny a jakkoli přestupovat zákony, zase v pod statě proto, že jsou výjimeční (alespoň tak přečetl Raskolnikovův článek jeho vyšetřovatel v V. kapitole třetí části románu, tedy v jeho polovině; celá kniha má částí šest a epilog). Raskolnikov tuto interpretaci opravu je tak, že výjimečný člověk má právo ... ovšem ne oficiální právo, nýbrž sám pro sebe právo dovolit svému svědomí překročit... některé překážky, a to výhradně jen v tom případě, jestliže tím je podmíněno uskutečnění jeho myšlenky (která někdy může být dobrodiním pro celé lidstvo). Tím
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: ZLOČIN A TREST 93 přenáší celý problém do svého nitra, svého vědomí a svědomí. Zabití lichvářky (pro něho bezcenného, ba škodlivého člověka) chápe spíše jako experiment na sobě, zda dokáže tuto svou myšlenku uskutečnit. Po celý „zbytek" románu se v něm sváří vnitřní zápas o smysl tohoto hrůzného činu, vzdoruje vyšetřovateli, který ho podezírá, ale není schopen usvěd čit, protože nemá prakticky žádné přímé důkazy; nakonec však Raskolnikova donutí vnitřní hlas a stav jeho vědomí a svědomí k dobrovolnému přiznání. Nejprve se však svěří osmnáctileté Soně Marmeladovové. I po tomto dobrovolném přiznání a odsouzení k osmiletému žaláři na Sibiři, kam ho Soňa dobrovolně doprovází, je stále - obdobně jako řada diktá torů (v románu je často připomínán Napoleon) - přesvědčen o tom, že zavražděním lichvářky nezabil člověka, ale jen teoretický princip. Soňa (Sofia Semjonovna) Marmeladovová, dcera opilce, která živí po otcově smrti svou matku a sourozence penězi, jež vydělá prostitucí. Soňa „převýchova" Rodů láskou. Žije podle evangelia. Lásku k životu vnukne i trestanci Raskolnikovovi. Duna (Avdoťja Romanovna) Raskolnikovová, sestra Raskolnikova. Avdoťja Romanovna byla neobyčejně sličná - vysoká, obdivuhodně urostlá, stat ná a sebevědomá, a to se projevovalo v každém jejím hnutí, ale ani v nejmenším to neubíralo jejím pohybům na lehkosti a půvabu. Rysy obličeje připomínala bratra, ji však bylo možno nazvat krasavicí. Vlasy měla tmavě plavé, o málo světlejší než bratr, oči skoro černé, jiskrné a hrdé, ale v některých chvílích neskonale dobré. Byla bledá, ale ne chorobně, z tváří jí zářila svěžest a zdraví. Ústa měla trochu malá a dolní rtík, kyprý a jasně červený, vystupoval kupředu, stejně jako brada, jediná to nesouměrnost té krásné tváře, dodávající jí však cosi velmi charakteristického a snad i trochu povýšeného. Její výraz byl vždy spíše vážný a zahloubaný než veselý; ale jak zato té tváři slušel úsměv, jak jí slušel smích, veselý, mladý a upřímný! Jaký div, že vznětlivý, otevřený, prostý, čestný, bohatýrsky silný a opojený Razumichin, který nikdy nic podobného neviděl, na první pohled ztratil hlavu! Mimoto ho ná hoda jako naschvál svedla s Dunou v krásném okamžiku láskyplného a radostného setkání s bratrem. Potom viděl, jak jí rozhořčením zacukal dolní rtík při opovážli vých a krutě nevděčných bratrových příkazech - a byl ztracen. Skutečně se také stanou v závěru románu manželi. Obdobně jako Soňa je i ona ochotna obětovat se pro bratra a provdat se za bohatého, ale nedobrého muže Petra Petroviče Lužina. Právě tomuto sňatku chce Raskolnikov zabránit i případnou loupežnou vraždou staré lichvářky; tento typ vraždy ale nakonec nerealizoval.
9 4 REALISMUS Petr Petrovič Lužin, podnikatel, nápadník Raskolnikovovy sestry; jejich sňatku Raskolnikov zabrání; i Duna pochopí, že je to hanebný klevetník. Dmitrij Prokqfiič Razumichin,
vznětlivý,
otevřený,
prostý,
čestný,
bohatýrsky silný Raskolnikovův přítel, který se zamiloval do Raskolni kovovy sestry na první pohled. Arkadij Ivanovic Svidrigajlov,
statkář,
intrikán,
děvkař, vyděrač,
slídil; velmi ublížil Duně, patrně zavinil i s m r t své ženy; skončí sebe vraždou. Ilja (Porfirij) Petrovič Petarda,
rafinovaný,
psychologicky zdatný
„detektiv"; po celý román si hraje s Raskolnikovem jako kočka s myší; pří buzný Razumichina.
Děj a ukázky Č á s t první V první části románu, která má sedm kapitol, autor charakterizuje v 1. kapito le nuzné sociální podmínky hlavního hrdiny Rodiona Raskolnikova (trpěl nouzí), popisuje nesympatický vzhled lichvářky, k níž chodí Raskolnikov zastavovat věci: Byla to drobounká, suchá, asi šedesátiletá babka se zlýma pichlavýma očima a malým špičatým nosem, prostovlasá. Nažloutlé, jen řídce prošedivělé vlasy měla silně namaštěné. Tenký, vytáhlý krk podobný kuří noze měla omotaný jakýmsi flanelovým hadříkem a přes ramena, ačkoliv bylo takové vedro, měla volně přehozenu olezlou a vyrudlou kožešinovou kazajku. Skoro bez ustání kašlala a pohekávala. Mladík se na ni asi nějak divně podíval, protože v jí očích znova kmitla dřívější nedůvěra. V 2. kapitole navštíví protagonista románu pivnici a vyslechne tam úvahu opilce Marmeládová o chudobě, bídě a neřesti: „Velevážený pane," začal téměř slavnostně. „Chudoba není neřest, o tom není sporu. Já vím, že ani pití není ctnost, to je nasnadě. Ale bída, velevážený pane, bída je, prosím, neřest. Jsa chůd, stále ještě netratíte ušlechtilost svých přirozených citů, kdežto v bídě vždycky a každý. Za bídu dokonce nevyhánějí z lidské společnosti holí, ale vymetají koštětem, aby vás co nejvíce ponížili; a docela správně! Protože maje bídu, jsem první ochoten sám sebe urážet! Proto si rád přihnu!"
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: ZLOČIN A TREST
95
Raskolnikov pozná, že Marmeladov má tři děti a nemocnou manželku. Poprvé se na scéně objeví Soňa, která živí rodinu, ubožáky hladové, prostitucí. Do kapitoly 3 zakomponoval autor dopis Raskolnikovovy matky, v němž mu píše o ponižování jeho sestry Duni statkářem Svidrigajlovem a o rozhodnutí Duni vzít si za manžela pětačtyřicetiletého Petra Petroviče Lužina, který by je zachránil svými penězi a postavením před bídou a zostuzením. Tato sestřina oběť by umož nila matce půjčit si peníze a poslat určitý obnos synovi na studiích. 4. kapitola začíná větami: Matčin dopis ho zdrtil... Zásadní rozhodnutí se mu rýsovalo v hlavě s konečnou platností: „Ne! K tomu sňatku, dokud žiju já, nedojde! A celý pan Lužin ai táhne k čertu!" Oà sestry nebude žádat takovou oběť. 6. kapitola je věnována filozofické a psychické přípravě vraždy staré lichvářky, o níž Raskolnikov prohlašuje: ...na jedné straně hloupá, zbytečná, nicotná, zlá a nemocná bába, nikomu ne potřebná, spíš naopak, všem škodlivá, která sama neví, proč žije, a která zítra stej ně umře sama od sebe... Na druhé straně mladé, čerstvé síly, přicházející nazmar bez jakékoliv podpory, a to po celých tisících a všude! Sta a tisíce dobrých činů a záměrů, jež by bylo mož no uskutečnit nebo podpořit za stařeniny peníze, obětované klášteru! Sta a možná tisíce lidských životů, uvedených na správnou cestu; desítky rodin, zachráněných před bídou a rozvratem, před záhubou a mravní zkázou, před pohlavními nemo cemi - a to všecko za její peníze! Zabij ji a vezmi si její peníze, abys s její pomocí jednou mohl zasvětit svůj život službě lidstvu a společnosti: co myslíš, nezahladíse ten jeden nicotný zločin tisíci dobrých činů? Za jeden život tisíce životů ušetřených hniloby a rozkladu. Jediná smrt za sto životů - tomu se říká matematika! A co vů bec váží na vahách společnosti život té hloupé a zlé staré souchotinářky? O nic víc než život vši, švába, ba ani tolik ne, protože tahle stařena škodí. Ničí cizí životy... „Ty mi tady něco vykládáš, řečníš, ale řekni mi, zabiješ ty tu stařenu, nebo ne?" „Samozřejmě ne! Jsem jen pro spravedlnost... O mne tu nejde." Tento hrůzný čin ovšem přece jen Raskolnikov spáchá. V románu je vražda lich vářky a také následně její sestry popsána detailně a naturalisticky v kapitole 7.
Část druhá Má rovněž sedm kapitol. V první už začínají pro Raskolnikova vnitřní muka. Snaží se zahladit stopy po vraždě. Poprvé přichází do styku s komisařem, k němuž
96
REALISMUS
je předvolán ovšem ne kvůli vraždě, ale proto, že má dluhy u své bytné za činži. Ale strach ho znovu sevřel celého, od hlavy kpatám. V dalších dvou kapitolách je něním a polovědomím.
popsán Raskolnikovův horečnatý stav s
blouz
Ve 4. kapitole se Raskolnikov dozvídá od přítele Razumichina, že už zatkli lichvářčina vraha. V 5. kapitole dojde ke střetu Raskolnikova a sestřina nápadníka Petra Lužina. V 6. kapitole navštíví Raskolnikov byt, v němž spáchal onen hrůzný čin. Jako by opravdu platilo heslo, že zločinci se vrací na místo činu. V 7. kapitole přejedou na ulici opilého Marmeládová. Raskolnikov věnuje dva cet rublů, které mu poslala matka, vdově po Marmeladovovi.
Část třetí Má kapitol šest. První líčí vzplanutí Razumichina k Raskolnikovově sestře Duně. 3. kapitolu lze nazvat „konverzační". Diskutují v ní sourozenci Raskolnikovovi o Dunině rozhodnutí vzít si za manžela Lužina, což jí Raskolnikov nejen ne doporučuje, ale vlastně i zakazuje; dále se tu diskutuje o postavení Marmeladovových a o Raskolnikovovu činu - zaplatit jim pohřeb a pohřební hostinu; také o smrti Marfy Petrovny Svidrigajlovové aj. Několik motivů spjatých s vraždou (krev, soudcovský styl řeči a psaní, ohavný Raskolnikův byt podobný rakvi, který má podle Raskolnikovovy matky hlavní vinu na tom, že je z Raskolnika me lancholik) a stálé Raskolnikovovo sebeobviňování, že je ničema, se váže k jeho zločinu a jeho souzení. 4. kapitola: Soňa Marmeladovová přichází pozvat Raskolnikova na pohřeb svého otce. Znovu se objevuje motiv rakve (a to nejen v souvislosti s pohřbem, ale i s Raskolnikovovým bytem). Razumichin zavede Raskolnikova k svému příbuznému, komisaři, který vede vyšetřování o vraždě lichvářky a zástavách. Raskolnikov má u ní v zástavě prstýnek od sestry a hodinky po otci. Razumichin charakterizuje vyšetřovatele Porfirije Petroviče jako schopného komisaře (viz jeho portrét výše).
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: ZLOČIN A TREST 97 V S. kapitole charakteristika Porfirije Petroviče tentokráte slovy vypravě čovými: Mohlo mu být asi pětatřicet, byl pomenší, plný, dokonce měl malé bříško, hlad ce vyholený obličej bez knírů i licousů, krátké ostříhané vlasy na velké kulaté hlavě, na zátylku zvláštním způsobem vypuklé. Jeho trochu odulý, kulatý obličej s tupým nosem měl nezdravou okrovou barvu, ale celkem bodrý, ba potutelný výraz. Do konce by se dalo říci, že je to tvář dobromyslná, nebýt výrazu jeho očí, průzračné vodově lesklých, zakrytých téměř bílými, jako by stále na někoho pomrkávajícími řasami. Jejich pohled podivně disharmonoval s jeho zjevem, který měl v sobě až cosi ženského, a dodával mu mnohem větší vážnosti, než se od něho na první pohled dalo očekávat. Je to klíčová kapitola, pokud jde o filozofickou, psychologickou a etickou otázku vraždy. Porfirij Petrovič diskutuje s Raskolnikovem o jeho časopisecky otištěném článku O zločinu... Raskolnikov vysvětluje, že mu šlo o psychický stav zločince při páchání zločinu, že sama příroda dělí lidi na dvě třídy: na nižší, obyčejné a na ty, kteří mají dar nebo talent říct nové slovo: Pododdělení je tu ovšem nekonečné množství, avšak charakteristické znaky obou tříd jsou dostatečně výrazné: první třída, tedy materiál, jsou obecně vza to lidé konzervativního založení, zkostnatělí, žijící v poslušnosti, otrocké duše. Podle mého názoru je dokonce jejich povinností poslouchat, protože je to jejich poslání, a není v tom tedy pro ně naprosto nic ponižujícího. Druhá třída, to jsou ti, kdo stále přestupují zákony, bořitelé, nebo lidé, kteří k tomu mají sklon, jak vysvítá z jejich schopností. Zločiny těchto lidí jsou samozřejmě relativní a pestré; ponejvíce vyžadují tito lidé velmi různými formami zničení dosavadního ve jmé nu lepšího. Ale potřebuje-li takový pro svou myšlenku překročit třeba i mrtvolu, krev, může podle mého názoru ve svém nitru s dobrým svědomím rozhodnout, že se před tím nezastaví - ovšem úměrně k velikosti své myšlenky, na to nezapomeň te. Jen a jen v tomto smyslu mluvím ve svém článku o jejich právu na zločin... Ale není třeba čehokoliv se obávat: masy jim nikdy toto právo nepřiznávají, odsuzují je na smrt a věší..., ale přitom ovšem v příštích pokoleních tytéž masy stavějí po praveným pomníky a uctívají je (více nebo méně). První třída je odevždy pánem současného, druhá pánem příštího. První udržují svět a rozmnožují ho co do počtu; druzí světem hýbají a vedou ho k cíli. Jak jedni, tak druzí mají naprosto stejné právo na život. V závěru kapitoly se rozproudí diskuse o tom, co si počít s těmi, kteří se roz hodnou, že jsou výjimeční a začnou páchat zločiny. Na to Raskolnikov říká, že společnost se musí bránit a že také existuje svědomí: teli,
„Společnost je přece bohatě zabezpečena nucenými pracemi, žaláři, vypovídáním - tak jaképak strachy? Chyťte si toho darebáka!"
vyšetřova
9 8 REALISMUS „A co když chytneme?" „Šup s ním tam, kam patřil" „Vy máte ale logiku! A co s jeho svědomím?" „Co vám je po něm?" „Přece jen, z lidskosti." „Kdo je má, ať trpí, uzná-li, že chybil. To bude mít za trest navíc k nuceným pracím." „No, a ti skutečně geniální," zeptal se zamračeně Razumichin, „ti, jimž je dáno právo zabíjet, ti nemají trpět vůbec, ani když prolili krev?" „Nač to slovo nemají? V tomhle neexistuje žádné dovolení a žádný důkaz. Ať trpí, jestliže je mu oběti líto ... Utrpení a bolest jsou nutností pro každou širokou duši a pro každé hluboké srdce. Opravdu veliké lidi, jak se mi zdá, v životě nezbytně provází veliký smutek," dodal náhle tak zamyšleně, že to bylo v rozporu s tónem rozmluvy.
6. kapitola
•.-.
Raskolnikova pronásledují hrůzné sny a mrákotné stavy.
Část čtvrtá V prvních třech kapitolách se diskutují vztahy v „Raskolnikovově" vztah jeho sestry Duni a matky s Lužinem a Svidrigajlovem.
rodině,
4. kapitola znamená zlom v duševním vývoji Raskolnikova. Ten přichází za Soňou, naslouchá její četbě z evangelia sv. Jana, pasážím o víře a příběhu o vzkří šení a o životě. Raskolnikov rozpozná v Soně člověka podobného osudu. „Přišel jsem si s tebou o něčem pohovořit," ozval se náhle hlasiě a zamračeně Raskolnikov, vstal a přistoupil k Soně... „Rozešel jsem se dnes se svou rodinou," řekl, „s matkou i sestrou... Ted'mám jenom tebe," dodal. „Půjdeme spolu... Přišel jsem za tebou. Spolu jsme zatraceni, tak i spolu půjdeme!"... Zírala na něho a vůbec nic nechápala. Chápala jen to, že je strašně, nesmírně nešťastný... „Potřebuju tě, proto jsem za tebou přišel." „Nerozumím..." šeptala Soňa. „Pak porozumíš. Copak tys neudělala totéž? Tys také překročila... dokázala jsi překročit. Tys vztáhla ruku na sebe, tys zničila život ...vlastní (není to jedno?) Mohla bys žít duchem a rozumem, ale skončila jsi na Senném... Ale nemůžeš to
Fjodor Michajlovič Dostojevskij; ZLOČIN A TREST
99
přece vydržet, a zůstaneš-li sama, zblázníš se z toho, a já zrovna tak. Už teď jsi jako šílená. Musíme tedy spolu, musíme jít stejnou cestou! Půjdeme!" „Proč? Proč to říkáte!" vyhrkla Soňa, podivné zmatená a vzrušená jeho slovy. „Proč? Protože to takhle nemůže zůstat - proto!..." „...Jestli zítra ještě přijdu, řeknu ti, kdo zabil Lizavetu. Sbohem!" Soňa se zděšeně zachvěla. „Copak víte, kdo byl vrah?"zeptala se strnulá hrůzou a vytřeštila na něho oči, „Vím a povím ti to ... Jen tobě, tobě jediné! Zvolil jsem si tě. Nepřijdu tě prosit o odpuštění, přijdu ti to jen říct..." Odešel. Soňa se za ním dívala jako za šílencem ... „Jak hrozně nešťastný asi je!... Opustil matku a sestru. Proč? Co se stalo? A co vůbec zamýšlí? Co vlastně říkal?Polí bil mi nohu a řekl... řekl (ano, docela jasně), že beze mne nemůže žít... Panebože!" Podstatou 5. kapitoly je rozhovor Raskolnikova s Porfirijem Petrovičem o me todách vyšetřování. Jde o psychologický nátlak, hru vyšetřovatele s psychikou vra ha Raskolnikova, který nemůže snést nejistotu ve vyšetřování. C h c e mít jistotu o tom, co si Porfirij Petrovič o něm a jeho hrůzném činu myslí. Ten mu však žád nou jistotu poskytnout nehodlá a dál ho natahuje na skřipec, hraje mu na nemocné nervy: „Porfiriji Petroviči!" řekl zvučně a důrazně, ačkoliv se stěží držel na roztřesených nohou. „Konečně bezpečně vyrozumívám, že mě nepochybně podezříváte z vraždy té stařeny a její sestry Lizavety. Proto vám za sebe prohlašuji, že to už dávno pře sahuje všechny meze! Jestliže jste dospěl k názoru, že máte právo stíhat mě podle zákona, tak to udělejte! Myslíte-li, že mě můžete zatknout, tak mě zatkněte! Ale nenechám si líbit, abyste se mi smál a trýznil mě!" Náhle se mu roztřásly rty, oči mu zahořely vztekem a doposud tlumený hlas propukl v plné síle. „Nenechám!" vykřikl náhle a vší silou uhodil do stolu.... „Lžeš, lžeš!" zařval Raskolnikov celý bez sebe. „Lžeš, šašku zatracený!" A sápal se na Porfirije, který před ním sice couval ke dveřím, ale nebyl ani trochu vyděšen. „Já tě vidím skrz naskrz!" přiskočil k němu. „Lžeš a provokuješ mě, abych se prozradil..." „Víc už byste se ani prozradit nemohl, příteli Rodione Romanyči. Takhle se roz zuřit! Nekřičte, prosím, nebo zavolám lidi!" „Lžeš, nikoho nezavoláš! No, zavolej! Věděl jsi, že jsem nemocný, a proto jsi mě chtěl vydráždit až k zuřivosti, abych se prozradil, to byl tvůj plán! Kdepak, fakta musíš ukázat! Teď už tomu rozumím! Chybějí ti fakta, máš jen ubohé nicotné zametovovovské dohady!... Poznal jsi mou povahu, a proto jsi mě chtěl dohnatk zuři vosti a pak mě najednou ohromit popy a porotou..." „Jakápak porota, přítelíčku! Vy máte ale fantazii! ...nevyznáte můj milý... Však se téformy dočkáte, uvidíte!"
se
v
naší práci,
1 0 0 REALISMUS Část pátá
V prvních třech kapitolách se opět dostáváme do společnosti rodiny Marmeladovovových a Raskolnikovových. Jako ničema je znovu odhalen Lužin, který chce ohrozit Soninu čest pomluvou, že je zlodějka, aby se pomstil Raskolnikovovi, protože věděl, že mu právě na její cti a štěstí velmi záleží. 4. kapitola je opět kapitolou stěžejní, neboť se v ní Raskolnikov nejen vyzpoví dá Soně ze svého zločinu, ale také v diskusi s ní objasňuje jeho motivaci; společně pak hledají řešení, jak se s tímto hrůzným nelidským činem vyrovnat: ... Ale tu se zachvěla a vykřikla, jako by jí probodli srdce, a sama nevědouc proč, padla před ním na kolena. „Ach, co jste to jenom na sobě spáchal!" zaúpěla zoufale, prudce vstala, vzala ho kolem krku a křečovitě ho svírala v objetí. Raskolnikov se odtáhl a podíval se na ni s truchlivým úsměvem: „Ty jsi divná, Soňo, objímáš mě a líbáš, ačkoliv jsem ti pověděl o tom. Nevíš, co děláš." „Ne, ne, nikdo na celém světě není teď tak nešťastný jako ty!" vykřikla jako pomatená, nedbajíc jeho poznámky, a znenadání se usedavě, hystericky rozpla kala. ... „Tak se mě tedy nezříkáš, Soňo?"ptal se a díval se na ni skoro s nadějí. „Ne, ne! Nikdy a nikde!" vykřikla Soňa. „Půjdu za tebou, ať je to kam chce!..." „Jak jste si vy, vy, takový člověk... mohl usmyslit tu věc?... Jak je to možné!"... „Měl jsi hlad! Chtěl jsi... pomoci matce? Vid'!" „Ne, Soňo, ne," koktal odvrácen a se svěšenou hlavou..." „A jak to, jak to, že sám dáváte to poslední, co máte, a přitom jste zabil a olou pil?... Ty peníze, které jste dal Kateřině Ivanovně ... Ty peníze ... Bože můj, snad nebyly i ty peníze ..." „Ne, Soňo," skočil jí chvatně do řeči, „to nebyly ty peníze, buď klidná! Ty peníze mi poslala matka,... ty peníze byly moje, moje vlastní, opravdu moje."... „Podívej: chtěl jsem být jako Napoleon, proto jsem vraždil... Už tomu rozu míš?" „Ne," šeptala naivně a nesměle Soňa. „Ale... jen mluv! Já pro sebe všemu poro zumím!" přesvědčovala ho. „Porozumíš? Tak dobře, uvidíme!" Odmlčel se a dlouho hledal slova. „Bylo to asi takhle: jednou jsem položil sám sobě otázku, jak by to asi do padlo, kdyby se do mého postavení dostal Napoleon a nemohl začít kariéru ani Toulonem, ani Egyptem, ani přechodem přes Mont Blanc, ale místo všech těch krásných a monumentálních věcí by mu docela všedně stála v cestě směšná bab ka, registrátorka, kterou by ovšem musel nejdřív zabít, aby jí mohl z truhly vy-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: ZLOČIN A TREST 1 0 1 fouknout peníze (kvůli kariéře, rozumíš?). Tak tedy: odhodlal by se k tomu, kdyby neměl žádné východisko? Neodradilo by ho, že to je až příliš málo monumentální a... a že to je hřích? Věř mi, že s tímhle „problémem" jsem si strašně moc nalámal hlavu a že mi byla hrozná hanba, když se mi konečně rozbřesklo (zčistajasna), že by ho to nejen neodradilo, nýbrž že by ho ani ve snu nenapadlo, aby v tom viděl něco příliš málo monumentálního ... a že by se dokonce divil, co by ho na tom mělo odrazovat! A že kdyby neměl nic jiného na vybranou, ani na chvíli by se nerozmýšlel a sprovodil by ji ze světa tak, že by oběť ani nepípla!... Tak už jsem se tedy... také nerozmýšlel... a sprovodil jsem ze světa ... podle zářného příkladu ... Navlas tak to bylo! Tobě je to k smíchu? Ano, Soňo, na tomhle je nejsměšnější, že to možná tak doopravdy bylo ..." Ale Soně nic k smíchu nebylo.... „Já přece zabil jen veš, Soňo, nepotřebnou, odpornou, ošklivou veš." „Ale ta veš byl člověk!" „To vím sám, že to nebyla veš," odpověděl a divně se na ni podíval. „Ale vždyť já mluvím hloupě, Soňo," dodal... „Takhle to vůbec není, máš úplnou pravdu. ... Mysli si, že jsem ctižádostivý, závistivý, zlý, ničemný a mstivý a konečně... že mám sklon i k šílenství... Já na všecko zanevřel... A já už teď taky vím, Soňo, že ten, kdo má pevný a silný rozum a pevnou vůli, může lidi ovládat! Kdo se odváží velkých věcí, tomu dají za pravdu. Kdo se dovede vysmát vznešenému, ten se stává jejich zákonodárcem a nejopovážlivější ze všech má podle nich největší pravdu! Tak to doposud bylo a navěky to tak bude! Kdo to nevidí, je slepý!" ...Soňa pochopila, že ten bezútěšný katechismus se stal jeho vírou a zákonem. „A zároveň jsem se dovtípil, Soňo," pokračoval zaníceně, „že moc připadá jen tomu, kdo se odváží vztáhnout ruku a vzít šiji. Rozhoduje tu jedno jediné: odvážit se!... jen a jen odvážit, Soňo, to je to celé!" „Ach mlčte, mlčte!" vykřikla se sepjatýma rukama Soňa. „Odvrátil jste se od boha a bůh vás zavrhl, dal vás napospas ďáblovi!" „Proto se mi, Soňo, když jsem tak ležel potmě, pořád zdálo, že se mi do myšlenek plete ďábel, viďte?" „Mlčte! Nesmějte se, nerouhejte se, vy tomu vůbec, ale vůbec nerozumíte! Ach bože!Nic, vůbec nic nepochopíte!"... „...Jestliže jsem se tolik dní trápil otázkou, jak by se rozhodl Napoleon, jasně už jsem cítil, že já Napoleon nejsem... Byly to nekonečné, trýznivé a jalové dohady, Soňo, v kterých jsem se zmítal, a měl jsem jedinou touhu - všecko rázně odhodit. Chtěl jsem zabít bez vytáček, Soňo, chtěl jsem zabít pro sebe, v čistě vlastním zá jmu. V tom jsem nechtěl lhát ani sám sobě. Nevraždil jsem proto, abych pomohl matce, to je nesmysl! Ani jsem nevraždil proto, abych se, až získám prostředky a moc, stal dobrodincem lidstva! Nesmysl! Spáchal jsem to jen tak, jen pro sebe, ve svém vlastním zájmu, a jestli se pak stanu něčím dobrodincem nebo budu celý život jako pavouk chytat všecky ostatní do pavučiny a vysávat, o to mi v tu chvíli nemohlo jít!... A to hlavní, co jsem chtěl tou vraždou získat, nebyly peníze, Soňo,
1 0 2 REALISMUS ne, to nebyly ani tak peníze, jako něco jiného... chtěl jsem tehdy zjistit, a zjistit co nejrychleji, zda jsem stejná veš jako ostatní, nebo zda jsem člověk. Zda to dokážu překročit, nebo nedokážu!Zda se odvážím natáhnout ruku a vzít, nebo neodvážím! Zda jsem ubohý hmyz, nebo zda mám právo..." „Zabíjet? Zda máte právo zabíjet?" zalomila rukama Soňa. „Ach Soňo!... Nepřerušuj mě, Soňo! Chtěl jsem tě jenom přesvědčit, že mě teh dy ponoukl dabei a teprve pak mi ukázal, že jsem neměl právo udělat ten krok, protože jsem zrovna taková veš jako všichni! Ztropil si ze mne posměch a já teď přišel k sobě... Copak jsem zabil nějakou babku? Sebe jsem zabil, žádnou babku! A zároveň jsem navždy utloukl sám sebe!... Ale tu babku zavraždil dabei, a ne já..." „Ale co teď, co mám dělat teď, jen řekni!" zvedl k ní hlavu a podíval se na ni tváří sešklebenou zoufalstvím. „Co máš dělat!" vykřikla, prudce se vztyčila a v očích, doposud zalitých slzami, jí náhle blýsklo: „Vstaň!" Chytila ho za rameno; povstal a užasle na ni hleděl. „Jdi, a hned teď, v tu chvíli se postav na nároží, pokloň se a nejdřív zlíbej půdu, kterou jsi poskvrnil, a pak se pokloň celému světu, do všech čtyř světových stran, a nahlas oznam všem: „Já jsem vrah!" Pak ti bůh znovu vrátí život. Půjdeš? Půjdeš?"ptala se a třesouc se jako osika, chytila ho za obě ruce, pevně mu je tiskla a upírala na něho planoucí pohled. s
Její nenadálé zanícení ho překvapilo, ba ohromilo. „Ty tedy myslíš, abych šel do vězení, Soňo? Abych se sám udal?" zeptal se ponuře. „Vzít na sebe kříž a vykoupit se jím, to musíš udělat."... Seděli vedle sebe zkormoucení a zničení, jako osamělí ztroskotanci, vyhození bouří na pustý břeh. Díval se na Soňu a cítil, kolik lásky z ní na něho přechází, a náhle se mu kupodivu těžce a bolestně sevřelo srdce při pomyšlení, že je tak milo ván. Ano, byl to zvláštní a hrozný pocit! Šel k Soně, protože v ní viděl svou poslední naději a jediné východisko; chtěl u ní odložit alespoň díl svého utrpení, a náhle, když se mu otevřelo její srdce, vycítil a poznal, že je nekonečné nešťastnější, než byl předtím. „Ne, Soňo," řekl, „raději za mnou do vězení nechoď!" Soňa neodpověděla, plakala. Uplynulo několik minut. „Máš u sebe kříž?" optala se náhle... „Nemáš, viď, že ne? Tu máš, vezmi si ten hle cypřišový. Mám ještě jeden, měděný, od Lizavety... Budu teď nosit Lizavetin a tenhle nos ty. Vezmi si ho... je ode mne!... Společně budeme trpět, společný kříž poneseme!" ' V 5. kapitole se uzavírá příběh Kateřiny Ivanovhy Marmeladovové, vdovy vy hnané na ulici. Svidrigajlov, který tajně vyslechl Raskolnikovovu zpověď Soně, se chystá Raskolnikova vydírat.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: ZLOČIN A TREST 1 0 3 Č á s t šestá
Tato část románu má kapitol nejvíce - osm. Velmi významná je především 2. kapitola. V ní pokračuje dialog vyšetřovatele a Raskolnikova, neboť Raskolni kov je i nadále rozhodnut nepřiznat se k svému zločinu. Chce, aby byl fakty usvěd čen. V rozhovoru dominuje výklad Porfirije Petroviče. Sděluje Raskolnikovovi, že je vrah, třebaže Raskolnikov to nehodlá přiznat. Jeho zrůdný čin charakterizuje jako něco příznačného pro moderní dobu. Raskolnikovovi otevřeně říká, že po chopil jeho problém a chce mu pomoci zabavit se vnitřní rozpolcenosti a psychic kého utrpení: „ ... Ztratil jste víru v lidi...Vymyslil jste si vlastní teorii a teď je vám hanba, že tak žalostně zklamala, že to dopadlo banálně! Ano, dopadlo to bídně, ale vy přesto nejste beznadějný bídák... Věřím, že máte život teprve před sebou!... Tak se vzchopte a nebojte se tolik! Zalekl jste se té velké věci, co vás ceká? Ze by vám nebyla hanba! Když už jste jednou učinil krok, tak buďte muž! Tady už přichází ke slovu spravedlnost. A proto splňte, co spravedlnost žádá. Vím, že nevěříte, ale na mou duši, život všechno napraví. Sám se z něho ještě budete těšit. Teď potřebujete hlavně vzduch, vzduch, vzduch, vzduch!"... „Kdy mě zamýšlíte zatknout?" „Tak jeden a půl dva dny volnosti vám mohu ještě dopřát. Rozmyslete se dobře, můj milý, proste boha, aby vás osvítil..." „A co když uteču?" zeptal se Raskolnikov s podivným úsměvem. „Ne, neutečete. Prostý venkovan uteče, módní sektář, příslušník cizí myšlenky uteče... Ale vy už přece té své teorii nevěříte, s čím byste tedy utíkal? A pak, čeho byste tím dosáhl? Utečenci je bídně a těžko... Utečete, a sám se vrátíte... přijdete učinit doznání... dospějete k názoru, že „na sebe musíte vzít utrpení" ... Protože utrpení, Rodione Romany či, je veliká věc.... Nesmějte se tomu, v utrpení je idea... Ne, vy neutečete, Rodione Romany či."... „Porfiriji Petroviči, ne abyste si, prosím, vzal do hlavy," řekl stroze a důtklivě Raskolnikov, „že jsem se vám dnes doznal. Jste zvláštní člověk, vyslechl jsem vás jen a jen ze zvědavosti. A k ničemu jsem se vám nepřiznal... Vezměte to na vědomí!" V důrazu na funkci utrpení shledáváme obdobné názory reprezentanta svět ské spravedlnosti, jako byly ty, které z lidského a křesťanského hlediska sdělovala Raskolnikovovi v minulé kapitole Soňa. V dalších třech kapitolách se pokouší Svidrigajlov získat pro sebe krásnou Raskolnikovovu sestru mj. tím, že jí sdělí, že její bratr je vrahem staré lichvářky, a slibem, že ho zachrání - nebo udá, pokud Duna nepřistoupí na jeho návrhy. Svůj bídný život vyděrače skončí nakonec sebevraždou.
1 0 4 REALISMUS 7. kapitola začíná dialogem Raskolnikova s matkou a se sestrou Dunou. Stále však setrvává ve svém bludném kruhu uvažování a vzpírá se přijmout řešení, které mu navrhuje Soňa, Porfirij Petrovič a nyní i Duna: jít pykat za svůj čin. Jako argu ment uvádí, že neví, v čem se jeho čin liší od těch, kteří střílí do lidí granáty apod. Odlišnost vidí snad jen v rovině estetické, v rovině vkusu. Jeho čin neměl podle něho jen vhodnou estetickou formu. V závěrečné kapitole se Raskolnikov konečně k svému zločinu dobrovolně dozná: Ilja Petrovič už seděl a probíral se v nějakých
lejstrech.
...
„Ale, ale! Vracíte se? Zapomněl jste tu něco?... Co je vám? " Raskolnikov
se
k
němu
přistoupil těsně ke stolu, jen jakési
nezřetelné
„ Vám je špatně. Raskolnikov Ilji Petroviče.
sklesl
rty
a
strnulým pohledem pomalu přiblížil,
Židli! Tu máte židli, posaďte se! na židli,
ale
chvíli
ale nemohl,
vydával
nespouštěl
Vodu! "
oči
z
vyčkávavě hleděli.
velmi
nepříjemně udiveného
Někdo přinesl vodu.
začal Raskolnikov.
„Napijte se.
"
Raskolnikov
odstrčil sklenici
„To já jsem
zsinalými
zvuky.
Oba na sebe
„To já
a
se
opřel se oň rukou a chtěl něco říci,
tenkrát
zabil
rukou sekyrou
a
tiše, tu
přerývaně,
starou
úřednici
ale zřetelně řekl: a její sestru
Lizavetu
oloupil jsem ji. " Ilja Petrovič otevřel ústa. Raskolnikov
opakoval
Ze
své
všech stran se sběhli
lidé.
doznání...
Epilog má dvě kapitolky.
V první kapitole je znovu objasněn motiv vraždy, vynesen rozsudek a jsou uvedeny i polehčující okolnosti. Raskolnikov je odsouzen za dvojnásobnou vraždu k nuceným pracím druhého stupně na pouhých osm let. Trest si odpykává ve věz nici na Sibiři, Soňa tam odjela za ním. V druhé kapitole si vyhodnocuje Raskolnikov sám pro sebe znovu svůj čin: A přece se styděl i před Soňou a trápil ji za to svým přezíravým a hrubým jed náním. Nestyděl se však za holou hlavu ani za okovy - byl smrtelně zasažen ve své pýše a z uražené pýchy se posléze i rozstonal. Jak by byl býval šťasten, kdyby mohl sám sebe obvinit! To by byl snesl všecko, i stud a hanbu. Ale přestože se soudil přísně, jeho zatvrzelé svědomí neshledalo ve vlastní minulosti žádnou tak hroznou
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: ZLOČIN A TREST
105
vinu, snad jen obyčejnou chybu, jíž se mohl dopustit kdekdo. Styděl se právě za to, že on, Raskolnikov, se zničil tak slepě, beznadějně, uboze a hloupě, jen z vůle slepého osudu, a že chce-li se aspoň trochu uklidnit, musí se sklonit a pokořit před „nesmyslností" nějakého rozsudku. Co ještě mohl od života očekávat?... A co na tom, že za osm let mu bude teprve dvaatřicet a že bude moci začít nový život? Nač a proč? Co si bude moci předsevzít? Oč bude moci usilovat? Žít jen proto, aby žil? Ale už dříve byl tisíckrát ochoten po ložit svůj život za nějakou myšlenku, za nějakou naději, třeba i vymyšlenou. Pouhá existence ho nikdy neuspokojovala, chtěl vždy více. Možná že jen pro tu sílu svých tužeb se tehdy pokládal za člověka, jemuž je dovoleno víc než ostatním. A kdyby mu byl alespoň osud popřál lítost - palčivou lítost rozdírající srdce a plašící spánek, takovou lítost, že se z ní zdá být jediné východisko v oprátce nebo hluboké tůni! Jak by se byl zaradoval! Utrpení a slzy jsou přece aspoň nějaký život. Ale on svého zločinu nelitoval. Formou nevlastní přímé řeči, formou vnitřního monologu uvažuje i o slo vu zločin. Definitivní vykoupení ze svých bludů však zažil až díky Sonině lásce, citu, který k ní měl v sobě zakódován a díky němuž mohl přijmout i poslání evangelia.
Použitá
literatura:
Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest. Odeon, Praha 1 9 7 2 . Přeložil Jaroslav Hulák. Parolek, R. - Honzík, J.: Ruská klasická literatura. Svoboda, Praha 1977. Slovník světových literárních děl. 1/ A - L. Zpracoval kolektiv autorů za vedení Vladimíra Macury. Odeon, Praha 1 9 8 8 .
