Archivy | Texty | Ukázky | Zülfü Livaneli: Serenáda
Zülfü Livaneli: Serenáda Knihu tureckého spisovatele vydalo v roce 2013 v překladu Tomáše Laněho nakladatelství Mezera. „Dnes máme poslední večer, pane profesore,“ řekla jsem potom. „Chcete jet rovnou do hotelu, nebo se ještě chcete někam podívat?“
„Samozřejmě chci,“ pravil. „Ale ostýchal jsem se vám to říct, abych vás neobtěžoval. Rád bych se ještě naposled podíval na náměstí u Modré mešity.“
Při tom „naposled“ mne bodlo u srdce. Řekla jsem to Iljasovi. Po tramvajových kolejích jsme se dostali na náměstí u Modré mešity. Vystoupili jsme z vozu. Byl to zvláštní pocit stát mezi osvětlenou Modrou mešitou a Ayasofyou, byzantským Chrámem Boží moudrosti. Jako bychom cestovali v čase. Profesor se zasněně rozhlížel. Na nádvoří Ayasofye jsem koupila kornout pečených kaštanů. Ještě horké jsme je začali jíst.
Po chvíli profesor řekl: „Víte, že tohle je slavný byzantský hipodrom?“
„Vím,“ odpověděla jsem.
„Nikajští povstalci vypálili i Ayasofyu. Znáte tuhle budovu?“
„Ano, to je palác Damada Ibrahima Paši, dnes muzeum.“
„Věděla jste, že tento neblahý vezír sultána Sulejmana Nádherného postavil na tomhle náměstí tři sochy?“
„Ne,“ řekla jsem neskrývajíc údiv. „Pokud vím, v islámu jsou sochy zakázané.“
„Ano, ale Ibrahim Paša si byl tak jistý svou mocí, že tu dal na tři vysoké sloupy vztyčit sochy Diany, Herkula a Apollona. K Dianině soše dokonce chodily těhotné istanbulské ženy a nosili jí oběti, aby byly jejich děti krásné a zdravé.“
„Co se s těmi sochami stalo?“¨
Když dal sultán Sulejman Ibrahima Pašu zardousit, lid sochy strhl a rozbil. Tvrdilo se, že Ibrahim Paša byl modloslužebník. Takhle to v osmanských dějinách chodilo. Jeden budoval, druhý ničil. Byla jste v Benátkách?“
Přeskakoval z tématu na téma a přímo sršel vitalitou.
„Ne.“
„Nejslavnější a nejdražší hotel v Benátkách je Gritti Palace.“
Podivila jsem se skoku z Osmanů na Benátky, ale mlčela jsem. Asi ho inspirovala temná, neskutečná atmosféra náměstí. Pomyšlení na oba velké svatostánky pravoslaví a islámu a na všechno, co toto náměstí prožilo, opravdu vyvolávalo zvláštní atmosféru. Zejména večer, kdy turistické autobusy odjely a náměstí osiřelo, nezůstalo člověku před očima nic, co by připomínalo současný svět.
Při každé návštěvě Ayasofye jsem si vzpomněla na její dva architekty. Zemřeli před tisíci pěti sty lety, jejich kosti dávno zpráchnivěly a jejich rody vymřely, ale jejich dílo stále stojí.
„Grittiové byli velice významná benátská rodina,“ pokračoval profesor. „Benátským vyslancem v Istanbulu byl jeden ze synů Andrey Grittiho. Mladý Alvise Gritti a Ibrahim, Řek z Pargy, byli nerozlučnými přáteli následníka trůnu Sulejmana. Ibrahim hrál na housle, Gritti na kytaru a oba bavili následníka. Znáte Beyoglu, že?“
„Samozřejmě,“ přisvědčila jsem. „Teď tam jedeme. Místu, kde je náš hotel, říkají cizinci Pera a Turci Beyoglu.“
A přemýšlela jste o tom, proč mu tak říkají?“
„Ne.“
Alvise Gritti měl v Peře velký palác. Alvise byl synem pana Andrey. Beyoglu, panský synek. Říká vám to něco?
Cítila jsem, že se mi po tváři rozlil úsměv.
„Jistě, říká,“ řekla jsem. „Ale já spíš myslím na to, že Sulejman dal zardousit svého kamaráda z dětství. Proč to udělal?“
„Ze zcela prostého důvodu: měl moc.“
„Každá moc zabíjí lidi?“
„Ano! Moc znamená útlak. Zvlášť když je nekontrolovatelná.“
„A co když se k moci dostanou dobří lidé?“
„Něco takového není možné.“
„Proč?“
„Dobří lidé se k moci nedostanou. A i kdyby se dostali, moc je zkazí, udělá z nich utlačovatele,“ vysvětlil mi s hořkým úsměvem.
Zasmála jsem se.
„Promiňte, pane profesore, ale vy stále myslíte na Hitlera. Možná, že teď řeknu hloupost, ale pokud bych se dostala k moci, budu podle vás zabíjet?“
Vzal mne za ramena a pohlédl mi do očí.
„Ano.“ řekl. „I vy budete zabíjet. Protože cesta k moci jinudy nevede. Dřív se to dělalo mnohem otevřeněji, teď je to skrytější.“
Odtáhl ruce a pokračoval měkčím hlasem:
„Budete zabíjet nepřímo, budete příčinou zabíjení, ale udržení moci závisí svým způsobem na zabíjení. V téhle chvíli na to možná nejste stavěná. Ale cesta k moci je krutá a dlouhá. Cesta, která člověka změní. Můžete ji absolvovat, jedině když jste na ni připravena, když se patřičným způsobem změníte.“
„Snad má i pravdu,“ pomyslela jsem si na okamžik.
„Povím vám příběh Korkuta, bratra následníka trůnu Selima,“ řekl profesor. „Oba sultánovi synové žili v Burse. Po otcově smrti se jeden z nich měl stát sultánem. Tradice, že ten, kdo nastoupí na trůn, dá zabít své bratry, velela, že jeden bude sultánem a druhý bude zavražděn. Proto si přísahali, že ten, kdo nastoupí na trůn, věnuje tomu druhému život. Nakonec se sultánem stal Selim.
„Co se tedy stalo s Korkutem?“
„Co by, byl zabit. To nemá se slibem ani s dobrými úmyslem nic společného. Moc může spoutat jedině přísná kontrola. Jinak budou zabíjet i proroci, předáš-li jim moc.“
„V takovém případě,“ řekla jsem, „musí existovat opozice.“
Pokýval souhlasně hlavou jako učitel spokojený se svým žákem.
Bylo to snad historickou atmosférou náměstí u Modré mešity, ale od chvíle, co jsme sem přišli, jsme mluvili jen o smrti.
„Křižáci město v roce 1204 vyplenili,“ řekla jsem, abych změnila téma.
„Ano,“ potvrdil. „Největší škodu způsobili Konstantinopoli křižáci. Zničili, na co přišli.“
„Dokonce i socha koní na náměstí sv. Marka v Benátkách pochází odsud.“
„I to je pravda. Vy jste studovala dějiny?“
„Ne, literaturu, ale tohle jsou známé věci. Píše se o nich všude, dokonce i v novinách.“
„Na západě o tom moc lidé nevědí.“
„Ano, nevědí toho moc ani o vaší době.“
„O jaké době?“
„O době, kdy za války do Turecka přišli vynikající vědci.“
„Vynikající vědci?“
„Ano, Reuter, Neumark, Hirsch, Auerbach, Spitzer, vy…“
„Počkejte! To byli všechno moji přátelé. Odkud je znáte?“
„Umím číst a psát, pane profesore, navíc jsem zvídavá.“
„Četla jste paměti?“
„Jsem teprve na začátku. Krom toho jsem si udělala rešerši v univerzitním archivu.“
„V archivu? Má tam každý složku?“
„Má a ve všech je plno informací, ale musím říct, že ta vaše je nejtenčí.“
„Proč?“
„Protože všechny listiny zabavila zpravodajská služba. Zůstaly tam jen dva dokumenty.“
„Které?“
„Doklad o vašem vyhoštění a záznam o šetření, které na vás vedl Scurla.“
„Scurla?“
„Ano!“
Profesor na chvíli zmlkl a zamyslel se.
„Pojďte, pojedeme do hotelu,“ řekl potom. „Mám vám toho hodně co vyprávět. Bude to dlouhá noc.“
přeložil Tomáš Laně více o knize na stránkách nakladateství
