POLOVINA PRO PRODEJCE V PRODEJI OD 4. SRPNA 2009

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!

GRUZIE ČESTMÍR HUŇÁT

CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE

334 V PRODEJI OD 4. SRPNA 2009

NETESTOVÁNO NA ZVÍŘATECH

Testuje se ještě kosmetika na zvířatech? Můžeme věřit společnostem, které prohlašují, že na zvířatech netestují? Není to už dávno zakázáno? A jak je to s prostředky pro domácnost?

Odpovědi najdete na www.netestovanonazviratech.cz

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři Stanislav Komárek kdysi po návratu z Číny prohlásil, že největší bohatství naší země je volný prostor mezi vesnicemi, ve kterém se můžeme svobodně pohybovat. Pravidelný rytmus lesů a polí a mezi nimi rozesetých drobných sídel. Žádné přehuštěné mraveniště, ale ani nedozírné pustiny, z kterých padá strach. Jak velkou měl pravdu, jsem si uvědomil až při návštěvě Anglie. Náhle nebylo kam jít ,žádné polní a lesní cesty, všude ploty a cedule upozorňující na soukromé vlastnictví a zákaz vstupu. Čas od času lesopark, ke kterému se lidé sjížděli auty, chvíli se v něm procházeli a zase odjeli. Vysvětlit někomu v takové zemi, že je u nás zvykem vzít batoh, jít týden jen tak krajinou a přespávat venku pod širákem, je naprosto nemožné. A že jsou ještě k tomu cesty lemovány ovocnými stromy, které nikomu nepatří a je možno z nich trhat a jíst podle libosti? To už zní jako úplná pohádka, které cizinec nevěří. Jak dlouho nám tento poklad vydrží, než ho vyměníme za další dálnice, logistická centra a satelitní městečka, se raději nebudu domýšlet. Slovo turista jsem odjakživa bral jako urážku. Asociovalo turistický salám, khaki chlebníky a někoho středního či ještě pokročilejšího věku, závislého na infrastruktuře, kterou jsme my cestovatelé pohrdali. Ještě horší byli rekreanti, onen beztvarý dav kolem autobusů, obtížený krabicemi s řízky a termoskami. S přibývajícím věkem se stávám smířlivějším. Turisty jsem vzal na milost, zvláště ty starosvětsky malebné, vybavené pohorkami a okovanou holí, s rekreanty ale problém přetrvává. Každoročně na přelomu ledna a února, když rodina zatouží po moři a sluncem rozpáleném písku, zvažuji, zda už nastal čas na zásadní kompromis a já dokážu nějaké cestovní kanceláři prodat svou neschopnost postarat se o sebe a snesu hromadnou eskortu s mě podobnými někam na Hurgadu. Vždy při tom závidím travellerům, kteří si dojedou do teplých krajin vlastními silami a pobudou tam tak dlouho, jak je jim příjemné.

OBSAH fejeton: STÍNY HORKÉHO LÉTA

TURISMUS RÁJ, VE KTERÉM NEPRŠÍ

/Stern/

/Havlín/

TURISMUS DOMOV JE CESTA /Brodilová, Novotná/

TURISMUS POUTNÍCI, VANDROVNÍCI, TURISTI /Budka/

Pošli to dál

4–5

6–7

8–9

UNICEF: rozhovor: VODA DÁVÁ ŽIVOT COS DĚLAL ZA I ZABÍJÍ KOMANČŮ, TÁTO?

dějiny přítomnosti: CIKÁNI AMERIKY

/UNICEF/

/Mácha/

/Mardoša/

12 – 13 ~: PAN VAJÍČKO ANEB KDO JE TADY HRDINA?

14 – 15 komiks: SAMOROST /Bažant, Novák/

16 – 17 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

reportáž: NATIA A ROMEO /Křížková/

18 – 20 kultura: LITERATURA /Marečková/

/Ptáček/

křížovka

/Kaňák/

10 – 11

HUDBA /Veselý/

21 kultura: DIVADLO /Harasimowicz/

FILM

22 uličníci: PRODEJCI NP PRACUJÍ, NEŽEBRAJÍ!

23 SMS a E-maily:

24 – 25 světozor: A NATION DIVIDED /Forrest/

/Líme/

/Prejdová/

26 – 27

28

29

Alexandr Budka

Ilustrace obálce: Matouš Liesler

SPOJENÍ

VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ

Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Centrum Prahy se vyklidňuje, celé čtvrti přicházejí o své původní obyvatelstvo a mění se v mrtvé administrativně-obchodní zóny. Kdy přijde nová Bestia triumphans?

30

3


Autor: Jan Stern

STÍNY HORKÉHO LÉTA Drazí revolucionáři, možná už i vás zavalil příval vděčného dojetí. Ano, letos slavíme to veliké výročí. A nemám teď na mysli skutečnost, že je tomu právě rok, co jsem nastoupil na fejetonovou stránku Nového Prostoru. Míním tím zajisté dvacet let od chvíle, kdy se zrodil náš svobodný dnešek. Kolotoč dojatých vzpomínek roztočí se jistěže až na podzim, ale jelikož Nový Prostor jest magazínem do značné míry avantgardním, jsme tu se slzami již dnes. Ono totiž ta listopadová radost nespadla z nebe, pochopitelně. Už léto, jež tomu

4

štěstí předcházelo, bylo přeci zatraceně divoké! Už to vřelo, bublalo, kvasilo a kynulo. Kdo by si nepamatoval, že. Možná i vaše rodina skrývala ve sklepě nějakého toho chartistu či několikavětáře, možná, že zrovna ve vaší kočárkárně se na cyklostylu po nocích tiskly letáky s portrétem Ronalda Reagana. Ano, touha po svobodě cloumala společenským tělem, posetým ranami od důtek tyranů. Naše rodina napětí těhotné doby onoho osudového léta nevydržela a učinila poslední bolavý kompromis s režimem: vyslala mne na letní tábor organizovaný Revolučním odborovým hnutím, jenž nesl příznačné jméno Dopraváček. Ano, i mne dotlačili ke kolaboraci, ač jsem byl vyloučen z pionýra pro své nonkonformní názory, které totalitáři skryli do nechutného eufemismu, že „nemám kolektivního ducha“. Jistě si dokážete představit, jak ta převýchovná indoktrinační instituce vypadala. Vyškolené nomenklaturní panstvo usadilo se v pohodlném dřevěném srubu s vypolstrovanou klubovnou a naleštěným pingpongovým stolem, kdežto my, oběti zvůle, tísnili se po dvou v chatrných chatkách s plátěnou střechou, která sotva mohla zabránit průniku nebezpečného černobylského záření. Že mě nezlomí, dal jsem táborovým aparátčíkům najevo ihned. To když jsem zpochybnil celotáborovou hru na „kosmickou loď plující vesmírem“ s tím, že mně podprahovou propagandu o sovětských kosmických úspěších nikdo do hlavy nevtluče. Odmítl jsem nasadit si anténky a čas seznamovacího večírku jsem strávil ve stanu četbou Dálkového výslechu, jehož samizdatové strojopisné vydání šlo na našem sídlišti z ruky do ruky, až se ohmataná brožurka s mnoha barevně podtrženými větami dostala i do mého pokojíku, kde zněly písně Jaroslava Hutky a Pepy Nose, ostatně jako ve většině podobných pokojících mých vrstevníků odsouzených žít v králíkárnách, přesto však nepřestávajících snít o satelitních městečcích zítřka. Další mravní zápas mě čekal hned nazítří, kdy nebohá děcka, zkorumpována lízátky a diplomy, byla nucena „házet granátem“ na cíl. Strávil jsem čas té militaristické hry samozřejmě na přilehlém kopci s fotografiemi afghánských dětí postižených sovětskou invazí roku 1979 a s transparentem „Učíte se házet i na nás?“ (S odstupem času bych jen rád dodal, že jsem tím samozřejmě nemyslel děti dnešních afghánských teroristů narušujících náš way of life).

Třetí den pobytu nebyl o mnoho lepší. Můj návrh na debatu o díle Jana Patočky byl samozřejmě zamítnut, ačkoli na mých kamarádech bylo patrno, jak moc by chtěli, místo toho byla nevinná drobota nahnána na vratké lodičky. „Vaše Aurory budou střílet beze mne,“ volal jsem nekompromisně ze břehu. Pár provokatérů se snažilo proti mně vrstevnickou masu naladit poznámkami „nechte ho bejt, on je vážně nějakej divnej“, ale nemohli uspět. Na to byla doba již příliš zralá. Děti už ztratily strach. Moc však stále drželi Husákovi přisluhovači, takže po svém otevřeném vystoupení jsem byl vystaven řadě ústrků a perzekucí. Noční hlídku jsem byl například přinucen držet s dívkou, abych si tak neměl s kým celou noc povídat a trapné ticho narušovalo mou psychiku. Čaj jsem musel nabírat do ešusu jako zvíře, abych ztratil důstojnost. Můj spolubydlící se nechal naverbovat a celou noc žvanil o kung-fu filmech, které viděl na videu, čímž se mě pokoušel vyčerpat. Ale trpěli jsme tehdy všichni. Existence golfu nám byla bezostyšně zapírána a místo toho jsme byli nuceni ke kolektivistickému šílenství zvanému „vybíjená“ a k jen o trochu méně surovému volejbalu. A to nemluvím o tzv. „pochoďáku“. Můj plán při jeho příležitosti konspirativně seznámit kamarády se základy skautingu a rozdat pár portrétů Jestřába zhatila vedoucí Landová mou separací od ostatních a okamžitou eskortou zpět do tábora, a to s průhlednou výmluvou, že „jsem po třech kilometrech pěší chůze zmodral a několikrát upadl do bezvědomí“. Přitom jsem byl trénovaný roznáškou ilegálních Lidových novin, při níž jsem mnohokrát fouknul SNBmanům jak Jarda Holík před Ragulinem. Následovala samozřejmě kampaň vedoucích tábora. Cedulky „hysterik“ a „tučňák“ záludně lepené na můj stan však už na mladé, kteří zvedali hlavu, nepůsobily. Vrcholem byl poslední den, kdy jsem na protest proti zašpérovaným hranicím přestříhal šňůry natažené kolem celého tábora, neboť jsem se domníval, že jde o dráty, do nichž probíjí proud. To se neukázalo úplně přesným předpokladem, ale alespoň tak popadala do bláta ponižující uniformní neznačková trička z Prioru, jež se na šňůrách sušila. Pravda, tehdy se drobnou davovou psychózu namířenou vůči mně podařilo zinscenovat, ale byl to již jen poslední záškub totalitní hydry. Ostatně, má vzpomínka na to horké léto 1989 je podobná milionům jiných. Ruku na srdce: vaše léto 89 snad vypadalo jinak?


NEJDRAŽŠÍ CHODNÍK V ZEMI Vždycky jsem se divila a nikde se pořádně nedočetla, proč se vlastně staví pražský tunel Blanka a jestli bude opravdu takovým přínosem pro město a v čem konkrétně a pro koho, takže jsem byla ráda, když se na plotě obepínajícím rozkopané staveniště začaly objevovat obrázky s nápisy, jež se snažily účel stavby občanům přiblížit. Nejdříve mi ta sdělení přišla nudná a nicneříkající: nápis „blíž k Pražanům“ a obrázek panoramatu města, „blíž k designu“ a reklama na DOX, „blíž k pohybu“ a nebozí cyklisté v Milíčovském lese, „blíž k přírodě“ a tuleň z pražské ZOO. Začátkem léta jsem ale zaznamenala v komunikační strategii budovatelů tunelu značný posun. Informace k mé velké radosti zkonkrétněly. Na plachtách teď stojí: o 30% méně oxidů dusíku, o 24 decibelů méně hlukové zátěže, o 1154 tun méně těžkých kovů, o 10% nižší spotřeba pohonných hmot a co mě jako milovnici číselných údajů opravdu nadchlo: o 12584386 méně hodin v kolonách. O takových argumentech už jsem musela přeci jen přemýšlet, i když jsem netušila, jak se k těm optimistickým údajům kdo dobral. Pořád mi ale unikal smysl. Nevěřila jsem, že aby se ušetřila ta trocha benzínu, vydal by na to magistrát tolik peněz z našich daní. V tom muselo být ještě něco jiného. Až jsem uviděla poslední nový slogan: o 15 minut rychlejší jízda přes Letnou. Začalo mi to docházet. Tramvají v době před tunelem to trvalo z Hradčanské na Vltavskou deset minut, metrem s časovou komplikací přestupu na Muzeu čtrnáct. Na kole v obou směrech, i kdyby se někdo pravidelně znemožňoval jako

ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA

já pomalým tempem, maximálně čtvrt hodiny. Odmala věřím v neomezenost lidského ducha, motoristy jsem ze svých úvah tedy dopředu vyloučila. Předpokládám, že by se nikdo nechtěl přemisťovat autem, když by to metrem, tramvají i na kole stíhal rychleji. Pak už mi zbyla logicky položka z dopravy jediná: a to chůze. Přiznala jsem píáristům vyrábějícím plotová motta povedenou nadsázku ve slově jízda a prozřela jsem. Přes Letnou pěšky je to slabá půlhodinka. Zde

idea tunelu začíná být opravdu funkční. Překlenutí případných nerovností terénu, odbourání nutnosti čekat několik minut na přechodech na zelenou a znemožnění prohlížet si výlohy obchodů, by skutečně s jistou nadsázkou mohlo dobrému chodci na výše zmíněné trase čtvrthodinku ušetřeného času přinést. To už za těch 28 miliard přeci jen stojí. Martina Křížková

VARY, VARY, ZUŘIVÍ ÁRIJCI! Na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech pořádal týdeník Reflex diskuse se známými osobnostmi. Jednou z nich byl i antineonacistický aktivista Ondřej Cakl, který přijal pozvání do menšího sálu pro zhruba čtyřicet diváků. Debata o neonacismu, kterou vedl v mírně stísněném prostředí novinář Jiří X. Doležal, však dostala nečekaný spád. Dorazilo sem také dvacet urostlých, vyholených borců. Všichni svorně tvrdili, že nejsou neonacisté. Prý jen přišli hájit svobodu slova. „Chcete zakazovat opačné názory! Chováte se jako komunisti,“ vmetl Caklovi do tváře

muž v kšiltovce s nápisem „Angry Aryans“ (Zuřiví árijci). Tento „obhájce“ svobody slova si zřejmě rád libuje v paradoxech. Jak jinak si totiž vysvětlit, že zmíněný nápis na jeho čepici propagoval stejnojmennou kapelu, která se na obalech svých CD honosí obrázky mrtvol z koncentračních táborů. Jeho podsadití kamarádi brzy Cakla obstoupili hradbou těl, a debatu tak asi na tři čtvrtě hodiny ovládli. Diskuse o neonacismu chvílemi připomínala mítink ultrapravice. Nejhorší ale bylo, že se v jeho průběhu ozval z řad ostatních diváků

jen málokdo. Lidé mlčeli, nebo odcházeli a někteří se dokonce shodli s nácky v tom, že problém představují „nepř izpůsobivé menšiny“. Nový „kultivovaný“ přístup zdá se přináší ovoce. Neonacisté převzali taktiku aktivní účasti na podobných debatách z Německa, jenže tam vypadá situace odlišně. Diskuse s obhájci árijské svobody slova totiž většinou ukončí buď sám pořadatel, nebo příval protiargumentů z publika. Jaroslav Fiala

5

Vrací se ráda a je se svými malými prázdninami spokojená.

V ROVINATÉ ZEMI NIKOHO MEZI DRÁŽĎANAMI A BERLÍNEM BYSTE SPÍŠ ČEKALI, ŽE NARAZÍTE NA ZBLOUDILOU DRUŽINU KRÁLE ARNULFA NEŽ NA TROPICKÉ OSTROVY S PLÁŽEMI A EXOTICKÝMI CHRÁMY. PŘESTO PRÁVĚ SEM JEZDÍ TISÍCE LIDÍ ZA ILUZÍ JIŽNÍCH MOŘÍ. PRÁZDNINY V SIMULOVANÉM RÁJI TÁHNOU. Nad Braniborskem je zataženo a dopadají první kapky. Kromě nich už je slyšet jen plácání pantoflí těch, kdo s karimatkami nad hlavou a nafukovacími míči v podpaží přebíhají od kufrů aut na parkovišti ke vchodu do gigantické haly. „Právě proto jsme se sem těšili,“ libuje si Anna, která společně s přítelem Igorem přijela ze sousedního Polska. „Ve Štětíně taky neustále prší a my si chceme konečně užít pořádné léto.“

VŽDY MĚ NĚČÍM PŘEKVAPÍ V recepci před kasami už je šrumec a zejména děti, uhranuté palmami vykukujícími za zády pokladních, se přestávají ovládat. Němčina se tu mísí s polštinou a zdá se, že pár zástupců má i Česko. Každý vyfasuje čipový náramek a vrhne se do labyrintu skříněk, jejichž číslování končí

6

u devíti tisíc. Najít tu svou může být oříšek, ale pak už si stačí jen pípnout u turniketu a cesta do ráje je volná. Tropické ostrovy jsou otevřené pět let a v Německu platí za příklad úspěšného využití komunistického dědictví. Areál někdejší základny sovětského letectva nejprve koupila firma Cargolifter a s megalomanským nadšením se jala stavět obří hangár na výrobu zepelínů. V roce 2002 ovšem zkrachovala, aniž by světlo světa spatřila jediná vzducholoď. Do hry se poté vložil malajský kapitál a společnost Tanjong začala na louku svážet písek z Indonésie, tropické rostliny i exotické želvy. Po dvou letech mohl park přivítat první rekreanty. „Jsem tu už počtvrté nebo popáté,“ vypočítává jedenadvacetiletá blondýnka Claudia z Chotěbuzi. Polehává na jakémsi orientálně

vyhlížejícím zastřešeném patře a obhlíží lagunu se skaliskem, na kterém digitální displej hlásí teplotu vzduchu: dvacet osm stupňů. „Jsou to takové krátké prázdniny. Člověk se uvolní a vymaní se z každodenního stresu,“ vysvětluje. Obvykle jezdí s přáteli, ale dnes je tu s celou rodinou. „Hlavně mladší bratr, který dnes slaví narozeniny, je nadšený. Ale pro každého se něco najde a i já jsem překvapená. Bývalo to tu takové holé, ale pokaždé, když přijedu, je zde něco nového. Určitě se vyplatí se vracet,“ láká.

OD VŠEHO NĚCO Hala, jejíž velikost poměřuje PR oddělení tropických ostrovů jinými turistickými ikonami – naležato by se sem vměstnala Eiffelovka, navýšku Socha Svobody – je atrakcemi opravdu nabitá. Na skalisku nad lagunou vznikla imita-


Autor: Tomáš Havlín ce deštného pralesa, kam chodí na procházku zejména páry znavené přeplněnými bazény. Mezi banánovníky a masožravými rostlinami je přeci jen větší klid a pohled do jezírka s želvami a asijskými sumci ruku v ruce s milovanou polovičkou aspiruje na zápočet z tropické romantiky. Za vrškem čeká další překvapení. Bazén s ostrůvky, na nichž stojí imitace domorodých chýší, lemují z jedné strany bary a kaskády dřevěných lehátek. Pinká se plážový volejbal a v dálce u nouzového východu kdosi hraje badminton. Prosklené dveře jsou jedinou skulinou, jíž se návštevníkům tropů připomíná fádně skutečná krajina Branibor. Lehátka jsou ovšem namířena k bazénu a k obří plachtě na jeho druhé straně, která nechává hladinu volně přecházet do blankytně modré oblohy poseté mraky a vytváří tak iluzi otevřeného horizontu. Chybí už jen nějaké ty džunky. „Je to tady opravdu jak v Karibiku,“ rozplývá se Doreen, která přijela společně s manželem a dvěma dětmi z Magdeburku. Přiznává, že bez dětí by cestu nepodnikla a i tak s návštěvou váhali. Sem tam totiž někdo tvrdí, že tropické ostrovy za to nestojí. „Člověk se ale musí přesvědčit sám,“ říká a po focení u repliky kambodžského chrámu Angkor Vat (uvnitř je sauna) a koupání v bazénu už spokojeně odpočívá na lavičce. Jen manžel, jenž se v brouzdališti cachtá s ratolestí, je z našeho rozhovoru poněkud nervózní. „On je z Prahy,“ uklidňuje ho Doreen. „Aha, z Prahy. Tam jsem byl, orloj,” reaguje přívětivěji. Ano, orloj…

Ostatní si to ale nemyslí. V hale je možné si pronajmout pokoj a za mírnější poplatek lze složit hlavu ve stanovém městečku. O zájmu svědčí, že rezervovat stan je potřeba aspoň měsíc dopředu. Úplně nejlevnější je pak vlézt do spacáku přímo na pláži. Tropical Islands nezavírají. Některé rodiny tak promění jednodenní výlet v regulérní skleníkovou dovolenou. „Nestává se to často, ale zůstanou třeba týden. Jednou přijel muž, který se ubytoval na měsíc, ale to byl opravdu extrém,“ vzpomíná se smíchem pokladní Enrico.

OD ELFŮ PO KREML Podle vídeňského umělce Reinera Riedlera, jenž procestoval a fotografoval různé zábavní parky, jsou tropické ostrovy jen jedním z mnoha imaginárních světů, které simulativně uspokojují lidské tužby. Virtuální světy vznikají na mnoha úrovních. „Začínají už tam, kde se sejdou hráči fantasy her v na koleně ušitých kostýmech a jdou společně kempovat do lesa, kde prožívají imaginární příběhy,“ říká. Na opačném konci spektra pak stojí zábavní průmysl, který investuje nesmírné sumy peněz a technologických prostředků, aby nabídl svým konzumentům jedinečnou cestovatelskou zkušenost návštěvy cizí země v podobě reprodukovatelného a zpeněžitelného zážitku. Odtud povstávají bizarnosti typu sjezdovky v Dubaji nebo hotelové kopie moskevského Kremlu včetně chrámu Vasila Blaženého na turecké riviéře.

VŮLE K POZNÁNÍ, VŮLE K ILUZI VÝLET NEBO DOVOLENÁ

Ona reprodukovatelnost či přenositelnost je přitom sporná. Na jednu stranu možná je, ovšem spíš díky tomu, že turistické destinace samy se už dávno proměnily v umělé rezorty, které jsou si navzájem podobné jako vejce vejci a jejich spojení s lokálním prostředím je pochybné. Cestou k nim počínaje a pobytem v nich konče jsou za pomoci výzkumných týmů

3 X FOTO: TOMÁŠ HAVLÍN

Po dvou hodinách se začínám těšit na stop domů a vnucuje se otázka, jak dlouho lze v ráji vybaveném saunami, kláštery, bazény, pralesy, solárii, masážními salóny, minigolfem a tobogánem vlastně vydržet. „My sem jezdíme vždy na jeden den. Zůstala bych i déle, ale je tu hodně lidí, takže je to tak akorát,“ říká Claudia.

a psychologů navrhované tak, aby se turista nesetkal s ničím nestandardním a nepředpokládaným, co by ho mohlo znepokojit nebo narušit jeho očekávání. Umělé ráje pak už jen dovádějí tuto asanaci do důsledků, což jejich provozovatelé vydávají za přidanou hodnotu. Vlastně tím nastolují otázku, proč vůbec jezdit někam daleko, když k turistickému štěstí stačí teplo a šplouchání vody, ten chrám nemusí být pravý a navíc – v braniborských tropech nezmoknete, nechytíte malárii, nikdo vám nebude vnucovat vyřezávané sošky na tržišti a ve zdejších thajských nudlích na housenku určitě nenarazíte. Na druhou stranu zjednodušená reprodukce některé věci zakrývá. „Když údajní ‚indiáni‘ v městečkách po vzoru Divokého západu zvou hosty k pochybným rituálům nebo ‚domorodci‘ v tropických ostrovech předvádějí taneční představení, není výsledný dojem zrovna autentický. Problémy domorodého obyvatelstva, které ohrožují jejich existenci, jsou zde vytlačeny mimo zorné pole – falešné světy jsou bezpečné, idylické a tedy zkreslující,“ vysvětluje Riedler. Simulativní turistická hypnóza tak nakonec má rozporuplnou hodnotu. Převrací sice cestování vedené vůlí poznávat neznámé na hlavu a dělá z něj turistiku jako výraz vůle nepoznávat, respektive zažívat jen naleštěnou iluzi. Má ale i určité plus, které ovšem nespočívá v naději, že lidé budou dál sveřepě vyhledávat to „autentické“. Mimochodem už dnes, kdy více lidí navštíví každý rok evropský Disneypark než všechny skandinávské země dohromady, to neplatí. Někdo si dokonce myslí, že ráj si jde i píchnout. Možná je potom utopickou nadějí simulativních zážitků naopak právě to, že promění laciný turismus v nepochopitelné mrhání časem a penězi. Dnešním turistickým rájům by se tak mohlo ulehčit a novým letoviskům by nemusely ustupovat skutečné domorodé chýše. Otázka ale je, jak by to země, které na turistickém ruchu závisí, nakonec přijaly.

Zepelíny nepřiletěly, místo nich uvnitř šplouchá umělý příboj

7


Autorky: Zuzana Brodilová a Andrea Novotná

OSVOBODIT SE OD PEVNÉHO RYTMU Z PRÁCE – DOMŮ – DO PRÁCE. NAJÍT ZNOVU SVOBODU, KTEROU NAŠI PŘEDKOVÉ ZTRATILI V NEOLITU, KDYŽ SE USADILI A ROZDĚLILI SI PŮDU. A TAKY POŘÁDAT DIVOKÉ PARTIES. TO VŠECHNO ZNAMENÁ FREETEKNO POJATÉ JAKO ŽIVOT NA CESTĚ. Pro většinu lidí je cestování jen jeden ze způsobů, jak trávit volný čas a zároveň se na několik dnů dostat mimo známé každodenní trasy, které už dávno zevšedněly za hranice vnímatelnosti. Jednou za rok dovolená a sem tam o víkendu výlet. Díky vymoženostem doby může být takových dnů i víc a cestování se pak snadno stane součástí životního stylu – místo čtrnáctidenní dovolené na pláži dva měsíce v Indii, místo výletu na Kokořín prodloužený víkend v Paříži. Motivy i způsoby takových cestovatelů bývají často hodně vzdálené, jedna věc je ale spojuje – návrat. Dřív nebo později, po vlastní ose nebo s cestovkou, pokaždé se vrátí na místo, které považují za svoje doma. Kamkoliv a zase zpátky. Existují ale i „cestovatelé“, kterým jakoby se z itineráře – pokud vůbec nějaký měli – ztratila poslední strana. S jistotou vyslovované „doma“ získává relativní hodnotu a o návratu není třeba mluvit. Ne turista či cestovatel, ale novodobý kočovník, který svoje „doma“ přesouvá tam, kam se mu zrovna chce. Nomád, který cestování spojil se životem.

KAMKOLIV, JEN ZPÁTKY Kočovnictví tu bylo odjakživa, v našem kulturním okruhu se však velmi záhy dostalo na okraj. O jeho obrodě se začalo znovu mluvit v sedmdesátých letech v souvislosti s hippies, největší diskuse ovšem vyvolalo kočování příznivců teknohudby, kteří své cesty spojili s pořádáním otevřených hudebních akcí známých jako free parties. V lesíku, jen pár metrů od liduprázdné pláže, která dokonale míchá dojem přímořského ráje s industriální estetikou zapomenutých rour a obří polorozpadlé elektrárny na horizontu, parkuje kolem dvaceti postarších dodávek a karavanů. Díky velkému graff iti s motivem dívčího obličeje a ironickým sloganem v komiksové bublině na jedné z rozpadlých budov opodál je jasné, že se tu party nekoná poprvé. Z několika soundsystémů zní hudba, u jednoho běží na plátně film. Nepřítomnost plotů, vstupného a ochranky je samozřejmostí. V dodávce zařízené na celoroční bydlení sedí mezi snowboardem a velkým květináčem

8

s fíkusem asi třicetiletá Angličanka v trochu ušmudlaných růžových plesových šatech. Ukrajina, kde se party koná, je jen jednou ze zastávek na cestě kamsi dál do jihovýchodní Asie. „S přítelem takhle jezdíme už skoro deset let, teď chceme na pár týdnů do Ruska, kde máme kamarády. Vyrážíme příští týden,“ říká, zatímco škrábe bramboru. „Nebo možná až za rok,“ zasměje se její přítel s narážkou na to, že jejich dodávka momentálně ztroskotala na problému s alternátorem a dál asi hned tak nepojede. Nevypadají ale, že by je to nějak extra trápilo – za chvilku se odcházejí koupat a vracejí se až za několik hodin s taškou ryb od místních rybářů. Rozmach novodobého kočovnictví spjatého s pořádáním parties souvisel v západní Evropě s rychlou komercionalizací taneční hudby,

ale i s nespokojeností mladých lidí s konzervativním systémem, který dával na vybranou mezi šedým oblekem a rychlou, tvrdě vydřenou kariérou vzhůru, nebo pomalým sešupem a živořením na společenském dně. Ne všichni snili o životě zasvěceném vydělávání peněz, a tak pořádání parties nabralo na živelnosti a přesunulo se do přírody. Na západoevropském venkově se začaly objevovat kolony bizarních barevných dodávek, obytných aut a karavanů, které krom lidí, aparatury a dekorací často vezly psy, poníky, kozy, motokáry, kola, pekárny a spoustu dalších věcí, které by člověk v náklaďáku rozhodně nehledal. Pro někoho svěží závan odlišnosti a zábavy, pro jiného hluční otrhaní šupáci, „kteří ve dne v noci poskakují na hromadách výkalů, kupách injekčních stříkaček a pytlích plných extáze“, jak


postoj konzervativních médií ironicky popsal William Shaw ve své knize Voices of the New Age Nomads. Ideální příležitost propadnout panice.

NEHÝBAT SE V usazených společnostech kočovníci odjakživa budili strach. Byli cizí, a co je cizí, to je podezřelé. Když se pitvořili a podařilo se jim ze sebe udělat atrakci, mohli i částečně uspět – to byl příklad cirkusu. Většinou ale byli vnímáni jako nebezpečný element, který je potřeba dostat pod kontrolu nebo zlikvidovat. Jak píše ve své knize The Songlines Bruce Chatwin, „putující kočovníci nevědomky v usedlících vzbuzují vztek. Je to, jako by jim připomínali svobody, kterých se sami svou usedlostí vzdali.“ Podle Chatwina jde o kulturní spor, který je odloženým pokračováním konfliktu mezi prvními usazenými zemědělci a kočovnými lovci a pastevci. Koneckonců výbojná kultura tehdejších usazených zemědělců, plných obav o nejistý výsledek další úrody bývá dávána do protikladu k mírumilovné mentalitě lovců a pastevců, kteří se podle potřeby přesouvali tam, kde byla právě hojnost... V moderním Československu to bylo podobné s kočovnými cikány: první republika jim nadekretovala spoustu omezení a zaevidovala je. Druhá republika je nechala nahnat do pracovního tábora v Letech, kde za protektorátu pomřeli na epidemii tyfu nebo byli deportováni do nacistického koncentráku. Komunisté pak kočovnictví zakázali zákonem. Postupná likvidace měla nakonec úspěch. Dnes u nás nekočují ani Romové, ani jejich novodobí následovníci, které známe ze západní Evropy. Všechno je na svém místě, nic se nehýbe, nic nerozrušuje. Český teknař Ivo patří k výjimkám. Několik let žil jako traveler převážně na západě, a i v Česku bydlí pohromadě se svými přáteli na principu komunitního bydlení. „Je to zvláštní, ale u nás se travelling, tahle forma levného a vlastně i ekologického bydlení, kterým je možné kdykoliv pohnout, moc nerozšířil.“ Iva doplňuje jeho kamarád Lukáš: „Ačkoli je v Česku možná nejvíc návštěvníků freetekno parties v přepočtu na obyvatele, jen málo z nich je takto aktivních, včetně mne samotného.“ Pokud v Česku lze vůbec o travellerech mluvit, tak jde o jednotlivce a už dávno ne o celé kmeny (sound systémy). Většina lidí vyjede na party o víkendu nebo o prázdninách, ale už nezmění nomádství na trvalý způsob života. To může krom neexistující zkušenosti se životem „jinak“ (ať už jakkoliv) souviset i s mnohem prozaičtějšími důvody. Na rozdíl od západních zemí zde stále může hrát velkou roli buď nedostatek peněz (i na starou dodávku je v Česku třeba šetřit nepoměrně déle) nebo nutnost pevného zakotvení v pracovním procesu. Na západě si teknotravellers na nutné náklady

vydělávají různě. „V ideálním případě by měl příjem z velké části pocházet z mejdanů a z prodeje věcí přímo tam (jídla, pití, oblečení), to ale nejde vždycky,“ říká Lukáš. „Řada lidí proto využívá sezónních prací, na něž jsou celkem odborníci. Existuje samozřejmě i procento těch, kteří pobírají dávky, a nemá smysl zamlčovat, že někteří se pohybují na hraně zákona, s čímž úzce souvisí především prodej tanečních drog na parties,“ dodává věcně.

NA VÝCHOD I na západě, kde se lidé na cestě stále počítají na tisíce, se teknotravelleři potýkali s řadou problémů. Dlouhodobé utlačování a tlak na konformitu na začátku devadesátých let podtrhla série zákonů (vzorem byl britský Criminal Justice Act z roku 1994), které tento typ života umožnily potlačovat a trestat. „Co mě na západě překvapilo, byla silná represe ze strany státu,“ vzpomíná Ivo na svou první cestu. „Když kdekoli zaparkovalo víc aut pohromadě, byl to okamžitě problém, už dvě tři auta znamenala vesnici nebo město v ohrožení, zalarmovaný policajty a podobně.“ Xenofobii sdílela a podporovala politická elita. Slovy britského premiéra Johna Majora: „ Společnost potřebuje více odsuzovat a méně chápat. Kočovníci nové doby? Ne v této době! A ani v žádné jiné!“ Tehdejší západoevropská nevraživost se vzápětí trochu překvapivě projevila na východě. Nejenom v Česku, kde největší jinakost dosud představovali často téměř institucionalizovaní představitelé rockového undergroundu a několik nesmělých punkerů, se začaly objevovat kolony, které před pár lety děsily západoevropský venkov. Možná i díky uvolněnosti počátku devadesátých let zde v prvních letech proběhlo několik větších free parties, které se obešly bez mediální pozornosti a možná i proto bez zásahu policie. Podmínky pro vznik české freetekno scény byly připravené. O pár

let a více čí méně povedených parties později se situace téměř dokonale obrátila. Zatímco západní Evropa v čele s Británií od represivní politiky pomalu ustoupila a mnoho akcí zde probíhá s tolerancí úřadů i policie, v Česku se zprávy o zásazích policie na kdejaké tancovačce staly běžnou součástí mediální reality a bývalý premiér Paroubek jakoby se svého času v míře zášti ke kočovným tekno akcím rozhodl překonat Johna Majora. Samotní čeští teknaři reagovali v některých případech stejně jako jejich západní kolegové: heslem se stalo go east. Ač se nejednalo o klasický travelling jako způsob života, ale spíš o několikatýdenní tripy, část teknařů alespoň v létě vyrážela na parties do východních zemí, které několikrát proběhly přímo v české režii. Rozdíl byl v reakci místních. Zejména na Ukrajině to byl buď nezájem, nebo místy až tragikomické neporozumění. „Gde ďiskatek?“, ptala se překvapená místní omladina, která si v nablýskaných autech našla cestu na opuštěnou pláž, kde Ukrajina-tek probíhal. „Zatím tam scéna není,“ říká Ivo. „Ale kdo ví, může to mít vývoj jako ve Španělsku, kam si léta jezdili Angličani a Francouzi dělat parties pro sebe, protože tam byl klid od policie, a v posledních letech se to neskutečně vyvinulo a na akce teď chodí tisíce místních.“ Navzdory mnoha problémům s úřady a policií se na západě stále pohybuje tisíce teknotravelerů, kteří se mísí s důchodci s karavany a cikánskými kočovníky, s nimiž si vyměňují zkušenosti. U nás kočovníkům zabavili vozy a odvedli koně už roku 1958. Usedlý kočovníkovi nevěřil a pravděpodobně nikdy věřit nebude – možná by ale stačilo naslouchat a respektovat. Ztracená část svobody, která je daní za pevné a pohodlné „doma“ s koupelnou a topením, nemusí být důvodem k agresi.

9


Autor: Alexandr Budka

VRAŽDA ÁBELA KAINEM JE PRÝ MYTOLOGICKÉ ZPODOBNĚNÍ DÁVNÉHO KONFLIKTU MEZI KOČOVNÍKY A USEDLE ŽIJÍCÍMI ZEMĚDĚLCI. KONFLIKT ZUŘÍ DODNES A KOČOVNÍCI PROHRÁVAJÍ JEN ZDÁNLIVĚ. NAVZDORY DLOUHÉMU CIVILIZAČNÍMU VÝVOJI SE VE VĚTŠINĚ Z NÁS ALESPOŇ JEDNOU ROČNĚ PROBUDÍ NOMÁD, TOUŽÍCÍ ZJISTIT, ZDA ZA OBZOREM NEJSOU PASTVINY PŘECI JEN O NĚCO ZELENĚJŠÍ. Člověk, který nikam necestuje a neprovozuje žádnou formu turistiky, je podivuhodnou anomálií, budící pozornost okolí, jež nad ním nechápavě kroutí hlavou. Setkání s rázovitým dědou, který nikdy nenavštívil slavný hrad nebo horu tyčící se nad jeho rodnou chalupou, patř í k oblíbeným turistickým historkám. Stejně tak žádný učitel filosofie neopomene pro pobavení studentů zmínit, že Immanuel Kant jaktěživ neopustil Královec ani nezměnil trasu svých každodenních procházek. Každý alespoň hned pochopí, jaký to byl excentrik a nediví se obtížně srozumitelnému dílu. Jako by potřeba vyrazit za „hranice všedních dní“ byla něčím bytostně lidským, antropologickou konstantou. Neprovozování turistiky je dokonce občas chápáno jako příznak nenormálnosti nebo přílišné chudoby, která nedovolí uspokojovat základní lidské potřeby. Ne náhodou je svoboda pohybu nezadatelným lidským právem.

OD KATEDRÁLY K DISNEYLANDU Turismus není vynálezem moderní civilizace. Od kolébky lidstva jsou jisté formy cestování spojeny s náboženstvím. Každé vyznání má nějaké poutní místo a vydat se na cestu patří obvykle k základním náboženským povinnostem. Poutníci požívají zvláštní ochrany a téměř všechny kultury zdůrazňují povinnost prokazovat pohostinnost putujícím cizincům. Zatímco tulák nebo kočující bezdomovec vzbuzuje nedůvěru, poutníkovi je prokazována úcta, bez ohledu na to, jak mlhavý nebo vzdálený je cíl jeho cesty. Vysoké duchovní a nízce světské, „turistické“ motivace byly odjakživa propleteny. Mnohdy se bez problémů snoubily v téže osobě. Už na antických chrámech je možné objevit dobové vyryté nápisy typu „byl jsem tu“. Středověké katedrály často vznikaly přímo jako turistická atrakce z podnětu městských rad, toužících po vysokých příjmech z poutníků přilákaných ostatky světců, zázraky a podobnými atrak-

10

cemi. Proto jsou liché námitky nejrůznějších mravokárců, pohoršujících se nad chrámy obléhanými turisty. Duchovní centrum uprostřed pouťových stánků je zcela přirozené,


TRAMPOVÉ ZE ZÁKOPŮ

KARAVANY A OVOCNÉ STROMY Tradičním motivem k cestování byl vždy obchod. Obchodníci a dálkové karavany přinášely poznatky o vzdálených krajích, mnohdy i plnily diplomatické poslání. Obchodní cestující se odjakživa snažili spojovat příjemné s užitečným a pomáhali vytvářet infrastrukturu nutnou k dálkovým cestám. Připravovali tak půdu k nástupu masové turistiky. Prvními čistokrevnými moderními turisty byli mladí šlechtici, vyrážející na své „tours“, poznávací výlety po Evropě. Účelem bylo nejen poznání cizích krajů a mravů a navázání užitečných kontaktů, ale i mladické vybouření mimo striktní sociální kontrolu rodného kraje. Tato motivace funguje dodnes. Turisté okouzleni anonymitou se přirozeně chovají hlučněji a divočeji než doma, a naplňují tak klišé o výletech za hranice všedních dní. Lidovou variantou šlechtického cestování byly vandry řemeslníků. Každý tovaryš usilující o vlastní živnost měl povinnost vyrazit do světa na zkušenou, aby poznal pracovní postupy cizích mistrů. Pro takové cestování byla k dispozici rozvinutá síť útulků vzdálených od sebe den chůze. Poskytovaly stravu a nocleh za drobnou výpomoc. Některé z těchto vandrů se protáhly i na několik let. Barokní lidová zbožnost se zase postarala o síť poutních míst. Pokrývají venkov tak, aby každá vesnice měla na vzdálenost denního pochodu k dispozici podobnou atrakci. Poutní cesty byly lemovány ovocnými stromy. Tato světově ojedinělá turistická infrastruktura nám zůstala dodnes, jen během devatenáctého století byla obohacená o rozhledny, výletní restaurace, obnovené hradní zříceniny. Vše propojené precizním turistickým značením.

slumy třetího světa a uchlácholit svědomí rozdáváním milodarů. Organizátoři garantují, že část výdělku jde na zlepšení životních podmínek místních. Objevují se ale i sympatické tendence. Znova je objevováno blízké okolí, domácí agroturistika i pěší výlety. Dávno zapomenuté sbírání turistických plaket z hradů, rozhleden a chat připomíná Geocaching – vyhledávání ukrytých schránek s „pokladem“ pomocí GPS. Zábava na pomezí sportu a turistiky je o to sympatičtější, že si ji lidé sami spontánně organizují a schránky se snaží umístňovat na zajímavých a nepř íliš navštěvovaných místech. Nezbývá než doufat, že nutkavý pohyb z místa na místo, připomínající útěk před sebou samými a následky naší civilizace, bude časem nahrazen podobně nedestruktivními fomami turistiky. Jinak už brzy nebude co obdivovat a zůstaneme odkázáni na umělé ráje.

NOVÍ MISIONÁŘI V šedesátých letech objevili hippies exotiku zemí nezasažených západní civilizací. Turistický průmysl se stal globální záležitostí. Začalo se rutinně jezdit do míst, která byla dosud dosažitelná jen pro profesionální cestovatele za cenu značných obtíží. Brzo byla nastartována zhoubná spirála. Milovníci dobrodružné turistiky prchající před zkažeností civilizace ji velmi efektivně zanášeli i do těch nejzapadlejších koutů. Stali se živou reklamou na západní způsob života, novodobými misionáři, kteří připravovali cestu klimatizovaným autokarům a velkokapacitním airbusům. Turistika se stala průmyslově organizovanou rutinou. Vymýšlet nová lákadla zajišťující žádoucí růst odvětví je stále těžší. Někteří globální rekreanti podnikají výpravy do nitra pralesů za dosud nekontaktovanými kmeny, jiní dají přednost projížďce obrněným transportérem po Tádžikistánu, Afghánistánu nebo jiné válečné zóně. Hledají jistotu dovolené v destinaci, kterou sousedi ještě zaručeně nenavštívili. Hitem poslední doby je „temná turistika“, spočívající v navštěvování dějišť proslulých masakrů a přírodních katastrof nebo míst smrti slavných osobností. S hromadnou prohlídkou dnes lze navštívit i proslulé

ILUSTRACE: MATOUŠ LIESLER

podezření spíše budí pouťové stánky bez něj. S nástupem osvícenství byla symbióza narušena. Turistické povyražení se zbavilo duchovního rozměru. Chvíli se sice ještě předstíralo, že účelem cestování je povznášet ducha. Romanticky se obdivovala krajina či slavná minulost, později jitřila národní hrdost, ale čím dál více vystupovala do popředí pouhá konzumace zážitků. Postupně se stala novým náboženstvím. Vrcholným produktem této tendence je zábavní park, kde jsou pamětihodnosti koncentrovány na jedno místo, od atrakce k atrakci se přesouváme napříč časem i prostorem, pěkně pohodlně a bez rizika.

Do připraveného turistického podhoubí zasáhla první světová válka. Vznikly nové silnice a železnice, objevila se první auta a letadla. Lidé se rovněž změnili; mladí muži byli vtaženi do života, na který nebyli vůbec zvyklí - v cizí zemi, v zákopech, ve stanech, v rozbitých vesnicích. Do bojů byli nasazeni poměrně krátkou dobu. Většinu času trávili s jistou nadsázkou podobně jako dnešní milovníci přírody: na volném vzduchu, za primitivního ubytování, při tělesné aktivitě, s důrazem na soběstačnost v praktických činnostech. Mnozí vojáci se po válce nemohli snadno rozloučit se svými válečnými zvyklostmi a začali žít v přírodě více než dříve. Rozšířilo se skautské a trampské hnutí, pobyt ve vysokých horách i prosté nedělní výlety. Američané „objevili“ Evropu a začali zde trávit dovolenou. Turistika a cestování se vymanily z dětských střevíčků a staly se vážným ekonomickým činitelem. Z turismu se stala móda, které propadly milióny lidí na celém světě. Začal boj za právo na placenou dovolenou, cestování a turistika se staly prostředkem rekreace – znovuobnovení pracovních sil dělnictva. K tomu přispívalo rozšíření automobilismu, ubytovacích možností i dopravních spojů. Tento vývoj se v mnohém opakoval i po druhé světové válce.

11

Demokratická republika Kongo: Dívka se ukrývá před deštěm v táboře Luka ve slamu v Kinshase.

VODA DÁVÁ ŽIVOT I ZABÍJÍ NA SVĚTĚ DNES ŽIJÍ TÉMĚŘ 2 MILIARDY DĚTÍ. 150 MILIONŮ Z NICH TRPÍ PODVÝŽIVOU, 180 MILIONŮ JE ZAPOJENO DO NEJHORŠÍCH FOREM DĚTSKÉ PRÁCE, 93 MILIONŮ DĚTÍ NECHODÍ DO ŠKOLY. ZA POSLEDNÍCH 10 LET BYLY 2 MILIONY DĚTÍ ZABITY A 6 MILIONŮ VÁŽNĚ ZRANĚNO V OZBROJENÝCH KONFLIKTECH. KAŽDÝ ROK UMÍRÁ TÉMĚŘ 11 MILIONŮ DĚTÍ Z DŮVODŮ, KTERÝM LZE PŘEDCHÁZET. A 400 MILIONŮ DĚTÍ NEMÁ PŘÍSTUP K PITNÉ VODĚ... Na nedostatek vody a nemoci způsobené závadnou vodou a nedostatečnou hygienou ve světě každoročně umírají 4 miliony dětí – jen průjmová onemocnění jako důsledek užívání nekvalitní vody a nedostatečné hygieny každý den zabíjí více než 4500 dětí. Miliony dětí, které jsou nuceny pít znečištěnou a závadnou vodu, umírají na choleru, tyfus nebo infekční žloutenku, trvalým společníkem jejich dětství je úplavice, nebezpečná nemoc, která může dítě zabít během pěti hodin. Nedostatek čisté vody na koupání a denní hygienu může vést k takovým onemocněním, jako jsou lepra, svrab nebo trachom, který je také nejčastější příčinou slepoty dětí v rozvojových zemích.

12

Kolik stojí pomoc 50 Kč

250 tablet na čištění vody, z nichž každá vyčistí 4-5 l vody v krizových situacích

95 Kč

Pořízení a výsadba 1 pomerančovníku pro zpevnění půdy a lepší retenci vody.

240 Kč

Testovací souprava pro rychlou analýzu vodního zdroje.

1250 Kč

ORT (Orální rehydratační terapie) pro záchranu života 310 dětí postižených těžkým průjmem a dehydratací

39 800 Kč

10 plastových školních latrín na betonovém základu (oddělených pro chlapce a dívky).

68 000 Kč

Výroba, doprava, instalace a údržba 1 ručního čerpadla, upraveného pro tropické prostředí a velké hloubky, s kapacitou 1120 l/hod.


Autor: UNICEF

Co dělá UNICEF

2 X FOTO: © UNICEF/NYHQ2008-1027 A NYHQ2008-1028/CHRISTINE NESBITT

• Dlouhodobým cílem UNICEF je zajistit zdroje pitné vody nejen pro všechny komunity, ale opatřit přívodem vody každou základní školu, a vytvořit tak pro děti zdravější a přitažlivé prostředí: Zdravé děti se lépe učí, dívky, které nemusejí nosit vodu ze vzdálených studní mají více času na školu, a tudíž šanci na soběstačnost v dospělosti. Díky hygienickým návykům, které děti ve škole získají, se samy stávají nositeli osvěty ve svých rodinách i celých komunitách. • Ve více než 90 zemích světa UNICEF hloubí studny, instaluje ruční čerpadla, zajišťuje přívod vody do škol a zdravotních středisek, poskytuje prostředky pro dezinfekci vody, staví latríny, rozvíjí programy zaměřené na zvýšení úrovně hygieny dětí a jejich rodin a ochrany před nemocemi přenášenými závadnou vodou. Díky programové pomoci UNICEF má dnes k nezávadné vodě přístup o 800 milionů lidí více než v roce 1990. • Zajišťuje pitnou vodu a hygienická opatření v situacích přírodních katastrof a válečných konfliktů, kdy dochází k velkým přesunům obyvatelstva a k jejich koncentraci v dočasných táborech. V takových situacích rozhoduje včasné zajištění nezávadné vody o přežití mnoha tisíců i milionů lidí. • UNICEF je hlavním světovým distributorem orálních rehydratačních solí – jednoduché kombinace cukrů a solí, jejichž podávání výrazně snižuje počet úmrtí na průjmová onemocnění.

Rizika spojená s nedostatkem nezávadné vody jsou ještě umocňována sníženou odolností z důvodu podvýživy, a tak země, kde je situace s přístupem k nezávadné vodě nejvíce alarmující, jsou zároveň zeměmi s nejvyšší dětskou úmrtností.

ŽÍZEŇ A ŠPÍNA Vůbec nejhorší situace je ve střední a západní Africe, která patří k nejchudším oblastem světa a kde přístup k čisté vodě nemá téměř polovina populace – na 175 milionů lidí. Hygienické podmínky jsou zde strašlivé: země jako Nigérie, Senegal, Kongo, Demokratická republika Kongo nebo Kapverdy se vyznačují vůbec nejnižší úrovní hygieny a sanitace na světě. V praxi to např. znamená, že velká část obyvatel venkovských oblastí těchto zemí nemá k dispozici ani tak základní hygienické zařízení, jako je záchod... Celosvětově nemá ve svých domácnostech základní hygienická zařízení na 2,5 miliardy lidí, z nich miliarda dětí – každých 20 sekund v důsledku toho jedno dítě zemře. Kvalitní hygiena jako prevence nemocí začíná zajištěním přístupu k nezávadné vodě, ale potřebuje nutně také významné investice od států a komunit. Snahou UNICEF je, aby se školy v nejchudších zemích stále více stávaly osvětovými centry, kde děti kromě školního vzdělání získávají také poznatky o prevenci onemocnění a základní hygienické návyky. Součástí těchto snah je i příprava kvalitních učitelů, bez nichž by tato širší funkce škol byla zbytečně zúžena „jen“ na zajištění přístupu dětí k pitné vodě a k čistým záchodům. A co je důležité: aby výchova k hygieně přinášela dostatečné výsledky, nemůže být pouze záležitostí škol, ale musí být vedena i prostřednictvím státu

a komunit, aby postupně nenásilně pomáhala měnit tradiční způsob života a nezdravé zvyky a stala se běžným návykem a společenskou normou.

DLOUHÁ CESTA ZA VODOU Velkým problémem, vyplývajícím z nedostatku vodních zdrojů, je i skutečnost, že ve většině rozvojových zemích leží nejtěžší práce v domácnosti výlučně na ženách a dětech. Zejména ve venkovských oblastech je častým osudem dětí každodenní nošení těžkých kanystrů s vodou z řek, jezer či studní, vzdálených i několik kilometrů. Nedostatek vody tak nepřináší jen zdravotní komplikace, ale má přímý negativní dopad také na vzdělání a dlouhodobý rozvoj dětí, zejména dívek, které tráví velkou část dne nošením nádob s vodou pro potřeby domácnosti, nemohou chodit do školy, a nezískají tak ani základní kvalifikaci. Nedostupnost vody je odsuzuje k doživotní práci v domácnosti a k úplné závislosti na jejich rodinách. Nedostatek vody se negativně odráží také na stavu ekonomik rozvojových zemí. Bez alespoň 20 litrů čisté vody nemají děti šanci vymanit se ze své chudoby – namísto toho čelí následkům nemocí, zameškané školní docházce a nedostatečnému rozvoji svého fyzického i mentálního potenciálu. U nejchudších zemí způsobují tyto problémy každoroční ztrátu na produktivitě ve výši více než 63 miliard dolarů ročně. V průběhu 20. století rostla spotřeba vody dvakrát rychleji než počet obyvatel, zásoby pitné vody rychle klesají. Podle of iciálních odhadů má do roku 2025 dojít v rozvojových zemích k úbytku zdrojů pitné vody o 50 procent, ve vyspělých zemích o 18 procent.

Fakta: • Mytí rukou mýdlem (nebo v krizových situacích také popelem) může snížit počet dětských úmrtí na průjmová onemocnění o 47 % a úmrtí na akutní infekce dýchacích cest o polovinu. • Oddělené školní toalety zvyšují školní docházku dívek průměrně o 11 %.

Jak můžete pomoci Odesláním dárcovské SMS ve tvaru: DMS UNICEF na číslo 87777 (cena DMS je 30 Kč, UNICEF od Vás obdrží 27 Kč) nebo pravidelným měsíčním příspěvkem jako Přítel dětí UNICEF na účet 123123123/0600 nebo na účet 2200022/0300, v.s. 55 (více informací a registrace na www.unicef.cz). Demokratická republika Kongo: Téměř polovina obyvatel země nemá přístup k pitné vodě. Lidé v táboře Luka ve slamu v Kinshase čekají, až si budou moci nabrat vodu. Děti mají nárok na 10 litrů, dospělí na 30 litrů. Někteří chodí pro vodu více než třikrát denně. 13


Autor: Mardoša

COS DĚLAL ZA KOMANČŮ, TÁTO? LIDÉ, KTEŘÍ STATEČNĚ BOJOVALI PROTI NORMALIZAČNÍ ŠEDI A NEVZDÁVAJÍ SE ANI DNES, ROZHODNĚ NEJSOU STŘEDEM POZORNOSTI. JEDNÍM Z NICH JE I ČESTMÍR HUŇÁT, OCENĚNÝ LETOS CENOU REVOLVER REVUE ZA CELOŽIVOTNÍ KULTURNÍ ÚSILÍ. ZPOVÍDÁ HO JEHO SYN MARDOŠA, ZAKLADATEL LEGENDÁRNÍCH TATA BOJS. Vzpomeneš si na první impulz, který rozhodl, že jsi se začal zajímat o hudbu? Bylo to na škole v přírodě v dubnu 1961. Vzlétl první kosmonaut, přerušilo se i tak chabé vyučování a poslouchali jsme rádio. Z něj se každou chvíli ozývalo swingové „Dobrý den majore Gagarine“. Pak šedesátá léta nabrala na obrátkách, začala se k nám dostávat více muzika ze zahraničí, bigbítový boom, květinové děti…

Zapojit se aktivně do hudby (byť z té „druhé strany“) ses rozhodl kdy? Hledal jsem to, co nám v období normalizace chybělo: muzika, knížky, filmy, divadlo a výtvarné umění bez cenzury a ideologického nátěru. Po úžasných šedesátých letech to byl děs. Pro nás mladé bylo tehdy nejvíc deprimující, jak se starší lidé stáhli do ulit. Měl jsem pocit, že se všeho bojí, že tolerují i do očí bijící nehoráznosti. Dneska už jsem shovívavější. Vím, že měli zkušenost padesátých let.

Věděl jsi od začátku, že chceš zůstat v „zákulisí“? Neměl jsi nikdy tendence přímo stát na nějakých těch „prknech“? Ať znamenají, co chtějí... Hodně se mi líbila kytara. Navíc kdo ji měl zavěšenou na krku, vypadal dobře a snadno se mu balily holky. Mnohdy toho nemusel mít ani moc v hlavě. Tak jsem to také s kytarou zkusil. Ale nešlo to.

Možná jsi měl smůlu, že v té době nebyly moc ladičky. Já toho sluchu také moc nepodědil, ale zapojím kabel, a když mi to zabliká zeleně, tak jsem naladěný! Ale zpátky k tvým uměleckým tendencím. Ani v jiných disciplínách jsem nezářil, přestože se mi líbily a téměř v každé jsem udělal aspoň nějaký pokus. A tak jsem se nakonec stal organizátorem, pořadatelem – prostě takovým alternativním úředníkem.

Kdy a jak jsi se dozvěděl o činnosti Jazzové sekce? V Metroprojektu, kam jsem nastoupil do zaměstnání, jsem potkal bývalé spolužáky ze stavárny, kteří už v Sekci pracovali. Ti mě seznámili s dalšími. Nejvýznamnější bylo setkání s Vláďou Kou-

14

řilem, který mě přivedl k jazzu. Někdy v letech 1975-6 jsem se s nadšením vrhl do práce. Dělal jsem všechno, co bylo potřeba, od lepení obálek, až třeba po převážení materiálu i lidí autem. Měli jsme tenkrát starou Octavii.

Tmavě modrou se žlutým pruhem. Vypadali jsme jak plynaři. Ale bylo to hezký auto. Jak jsi se v průběhu let dostal až do sekčního výboru? Vyplynulo to samo sebou. Jak to skončilo, si určitě pamatuješ. Ráno 2. září 1986 pro mě přišli.

Cestou do školy jsem z budky volal do tvé práce a řekl jim jednu strohou větu, což byl zřejmě signál k tomu, aby se připravili na prohlídku a schovali všechno, co jsi měl po šuplíkách. Připadal jsem si jako důležitá spojka! To jsem ale ještě netušil, že tě skoro pět měsíců neuvidím... Ukončilo vaše uvěznění a proces úplně činnost Jazzové sekce? Po dobu našeho věznění nastoupil pracovní výbor, jehož zásluhou činnost Sekce i v ohromně těžkých a konspiračních podmínkách pokračovala dál. Jeho aktivity byly ale hodně omezené. Členové se soustřeďovali hlavně na to, aby nám, co jsme seděli, pomohli. Snažili se dostat co nejvíc informací jak ke všem členům Sekce, tak k širší veřejnosti nejen u nás, ale i ve světě. Pro-

střednictvím zahraničních novinářů a vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky.

Po propuštění jste prakticky okamžitě začali s přípravami nové organizace navazující na činnost Sekce. Vznikl Unijazz. Kdy získal svůj oficiální statut? V podstatě to nebyla jiná organizace. Museli jsme změnit název, pod původním nebyla šance uspět. Oslovili jsme členy JS v celé republice, jestli chtějí pokračovat pod novou hlavičkou. Přihlásilo se jich k tomu tehdy víc jak čtyři tisíce. Tak jsme plynule navázali na práci JS. Registraci Unijazz získal až v únoru 1990. Do té doby jsme pracovali jako „přípravný výbor Unijazzu“ v podstatě v ilegalitě a bojovali s ministerstvem vnitra o registraci. Nevěřili jsme, že to můžeme vyhrát, ale získávali jsme čas, každý den byl dobrý. Další věci už probíhaly ve velké konspiraci.

Čeho se to týkalo? Kulturních akcí, které jsme pod cizími hlavičkami připravovali ve spolupráci se členy z různých míst v republice nebo jsme na ně byli zváni jako hosté. Můžu jmenovat třeba kurzy hudební publicistiky na Deltě, kde se účastníci seminářů v podstatě dozvídali, jak se dá udělat samizdat, po obsahové i technické stránce, kulturní festiválky jako Křižánky, nebo sochařské sympozium v Kopanině, kde jste taky hráli jako Tatabojs a poprvé vás tam lustrovali policajti.


Září 1989. Ještě tam hráli Michael’s Uncle a Svatý Vincent. Ten myslím vyzýval Satana, aby si přišel pro komunisty, ale přišli policajti a sebrali všem občanky. Jaká byla třetí oblast činnosti vaší ilegální éry?

Jak moc tím vším zamíchal Listopad? Nebyli jste v té době příliš hluboko v zákopech?

Budovali jsme informační sítě po celé republice. Vytvářeli jsme co nejbezpečnější systém předávání informací a distribuce tiskovin a jiných materiálů. Byla to vyloženě ilegální

Den na to jsem se na Deltě účastnil oněch kurzů publicistiky, které jste pořádali a Vojta Lindaur tě ukecával, ať ukážeš svoje zranění.

Každopádně Unijazz se nemá za co stydět. Má zde odpracováno a velkou měrou přispěl k otevření tohoto zařízení dalším kulturním aktivitám i široké veřejnosti. Jsem moc rád, že současné vedení léčebny má zájem v podobném duchu v tradici našeho Babího léta pokračovat.

FOTO: KAREL ŠUSTR

Naopak, Unijazz v plné míře využil svých pracně budovaných informačních kanálů.

To ale není jediná pravidelná akce, kterou každoročně pořádáte. Máte svůj zavedený festival. Dokonce jeden z nejletitějších! Letos v červenci se uskutečnil už sedmnáctý ročník festivalu pro židovskou čtvrť v Boskovicích. Festivalem jsme chtěli upozornit na stav unikátního urbanistického celku, kterému hrozilo zbourání.

Co já si pamatuji, tak se tam, zvláště v okolí klubu Sklepy, zbouralo pár lidí, ale ghetto naštěstí stále stojí. Byl jsem účastníkem téměř všech ročníků snad ve všech možných funkcích: Účinkující, divák, brigádník, pořadatel, bedňák, DJ. Když jsem jednou kontroloval statistiky našich koncertů s Tata Bojs, tak mi vyšlo, že po Praze jsme nejčastěji na světě hráli právě v Boskovicích. A co tam máme dál?

práce, předpokládali jsme, že komunisti budou u moci ještě dlouho. To bylo StB nejvíc trnem v oku, tušili, že něco takového děláme, ale na rozdíl od původní Sekce se jim do této struktury nepodařilo proniknout.

Měl jsem ruku v sádře a na zádech jelita po tom, co mě na Národní seřezali policajti. Večer měl hrát Petr Váša se Z kopce a předkapelou jste měli být vy. Nakonec se ale nehrálo, protože vypukla stávka umělců.

Později se ale všichni z přípravného výboru Unijazzu na jeho chodu nepodíleli. Paralelně vzniklo Artfórum. Znamenalo to, že se bývalá Jazzová sekce rozdělila?

Čím se zabýval Unijazz v nespoutané době raných devadesátých let, kdy v podstatě neexistovala žádná pravidla, nic ještě nefungovalo a zároveň bylo téměř všechno možné?

Osobně pro mne bylo nejtěžší období od konce roku 1987 vlastně až do vydání Cibulkových seznamů. Byl jsem v podmínce a každým pokračováním v činnosti JS nebo podobné organizaci jsem riskoval, že mě zase zavřou. Estébáci po nás šli, často mě otravovali a pravidelně vyslýchali. Nejhorší ale bylo, že se jim podařilo vypustit dezinformaci, že s nimi spolupracuji. Bohužel se na šíření tohohle bludu podílel, ať vědomě či nevědomě, i Karel Srp, kterému členové JS bezmezně věřili. Hodně lidí se mnou přerušilo styky. Nesl jsem to těžce, nebyla proti tomu žádná obrana. Teprve v devadesátých letech se potvrdilo, že jsem žádný vázací akt nepodepsal, i když se o to estébáci snažili. A bohužel i to, že Karel byl v té kampani proti Unijazzu dost aktivní. Pracoval na registraci Artfora a povolení činnosti získal – i díky svým zpravodajským hrám – v létě 1989. Pojednává o tom i stať Akce JAZZ, vydaná ve sborníku Securitas Imperii č. 10.

Start Unijazzu nebyl díky rozvracečským snahám StB jednoduchý. Navíc na počátku devadesátých let lidé neměli moc chuť se někde sdružovat. Hned první měsíce roku 1990 ale ukázaly, že je potřebné pokračovat. Hlavně nebyl přijatý spolčovací zákon, na základě kterého by mohla jednoduše vznikat občanská sdružení. Díky našim těžce vydupaným a schváleným stanovám jsme mohli zastřešovat další aktivity, tzv. kluby, které tak mohly začít legálně fungovat, aniž by podstupovaly podobně zdlouhavý proces jako my.

První větší veřejnou akcí byl na podzim 1990 festival Babí léto v psychiatrické léčebně Bohnice. Byla to první akce svého druhu u nás, možná v Evropě. Je trochu smutné, že nyní chystáte sice jubilejní, dvacátý, ale bohužel také poslední ročník přehlídky. Mezi ploty z toho udělaly trochu Matějskou.

Na listopad připravujeme také sedmnáctý ročník festivalu Alternativa, kterým se snažíme ideově navázat na Pražské jazzové dny pořádané Sekcí a přispět k mapování současné alternativní hudební scény. Přivážíme zahraniční muzikanty, kteří u nás nejsou běžně k vidění, vyhledáváme nové zajímavé tuzemské projekty a dáváme prostor neobvyklým hudebním spojením.

Počátkem devadesátých let jste také pořádali koncerty v Ženských domovech, ale tam je dnes bohužel Casino. Jsem rád, že teď máte možnost pořádat koncerty jinde. Provozujeme klub Kaštan v Břevnově. Není to sice technicky ideální objekt, ale přesto jsou zde pravidelné koncerty, divadelní představení a filmové projekce. Ještě máme čítárnu s knihovnou v Jindřišské ulici. Vybudovali jsme ji svépomocí ve čtvrtém patře, v prostorách bývalých laboratoří. Od roku 1994 je to současně sídlo Unijazzu. Také tady se odehrává spousta kulturních akcí komornějšího charakteru, projekcí, šachových turnajů, besed a přednášek. Prostor čítárny poskytujeme i spřízněným organizacím a spolkům pro tiskové konference nebo prezentace. Třeba 19. září se u nás uskuteční tiskovka Barmského centra Praha. Tady se ale nad námi asi stahují mraky. V centru Prahy se likviduje stará zástavba a budují se zde administrativně-obchodní monstra. Vidíme to v bezprostředním sousedství a možná dojde i na nás.

15


CIKÁNI AMERIKY Indiánofobie, indiánofilie a indiánská hnutí „VĚDOMÍ MEXICKÝCH INDIÁNŮ, JEJICH POSTOJE A PŘEDSTAVY, JSOU DÁLE POPÍRÁNY A NAHLÍŽENY JAKO NEPOPSANÝ PAPÍR, NA KTERÝ SI VŠICHNI PŘIVLASTŇUJÍ PRÁVO A POVINNOST PSÁT SVÉ VLASTNÍ VZKAZY.“ GUILLERMO BONFIL BATALLA: HLUBOKÉ MEXIKO Už se zase bouří. Média píší, že domorodí obyvatelé peruánské Amazonie ubránili svá tradiční zemědělská a lovecko-sběračská teritoria proti rozvojovým projektům peruánské vlády upřednostňující velké korporace, ničících životní prostředí a ignorujících potřeby místních. Peruánský parlament po četných a krvavých protestech, blokádách cest a střetech s policií odvolal pozemkové zákony, které byly příčinou protestů, a došlo také na výměnu v několika ministerských křeslech. Je to nepochybně velký úspěch relativně málo početné skupiny obyvatel a lze předpokládat, že za tento úspěch vděčí z velké míry právě svému statusu „indiánů“.

Není to poprvé, kdy indiánská hnutí dosáhla významných politických úspěchů. Na přelomu tisíciletí Národní indiánská konfederace Ekvádoru (CONAIE) opakovaně přinutila k rezignaci vládu a dokázala významným způsobem ovlivnit další směřování země. Domorodí obyvatelé tvoří zhruba 40% obyvatel Ekvádoru, a ačkoliv hovoří desítkami vzájemně nesrozumitelných jazyků a obývají velmi odlišné kulturně-ekologické oblasti, dokázali nalézt společnou řeč a prosadit některé zásadní body programu indiánských organizací.

16

FOTO: ANDRECAROL

POMSTA ZA KOLUMBA

O pár let dříve obdobným způsobem zasáhlo do vývoje mexické politické scény povstání Zapatistické armády národního osvobození (EZLN) v Mexiku. Novodobí zapatisté, hlásící se k odkazu Emiliana Zapaty, revolučního vůdce z počátku 20. století, nastolili svým

povstáním v roce 1994 „indiánskou otázku“ jako klíčové téma mexické politiky a zároveň upoutali celosvětovou pozornost k nelehkým podmínkám, v nichž potomci původních obyvatel amerického kontinentu žijí. Sympatie světové veřejnosti, které si zapatističtí povstalci


Autor: Přemysl Mácha okamžitě získali, opět výrazně souvisejí s jejich sebeprezentací jako „indiánů“. Obdobné hnutí vystupující se jako revoluční či rolnické by s velkou pravděpodobností nepřitáhlo pozornost světových médií a rychle by podlehlo přesile mexické armády. Rostoucí viditelnost a úspěšnost indiánských hnutí souvisí s celokontinentální mobilizací k pětistému výročí „objevení“ Ameriky, které v roce 1992 poznamenaly protesty, blokády, informační kampaně a setkání snad ve všech zemích amerického kontinentu. Rok 1992 je výsledkem zhruba dvacetiletého kvasu – postupné radikalizace a etnicizace indiánských hnutí s kořeny v USA a Kanadě, odkud se radikální rétorika a symbolické praktiky pozvolna šířily dále na jih. Díky tomuto procesu dnes domorodí obyvatelé požívají zvláštní právní ochrany v řadě zemí, jejich práva jsou výslovnou součástí mnoha latinskoamerických ústav a co víc, v praxi jsou tato práva vcelku účinně naplňována v podobě pozemkových reforem, autonomních oblastí, zvláštního zastoupení v zákonodárných sborech a třeba vzdělávání v domorodých jazycích. Situace samozřejmě není ideální a existují výrazné rozdíly v postavení domorodých obyvatel v různých částech Latinské Ameriky. Nicméně oproti stavu v roce 1970 dnes domorodí obyvatelé žijí ve zcela jiných, lepších podmínkách.

RUDÉ PROJEKČNÍ PLÁTNO Co vlastně myslíme slovem indiánské hnutí? Indiáni jako jednotlivci a skupiny se zapojují do nejrozmanitějších aktivit. Jen zlomek z nich ale získá přídomek „indiánské“ a upoutá pozornost světových médií. Domnívám se, že k pochopení vývoje a dynamiky těchto „indiánských“ hnutí musíme studovat nejen hnutí samotná, ale také i širší politické a ideologické souvislosti, které těmto hnutím udávají meze, poskytují zbraně i munici a legitimizují určité formy boje. Změny v postavení domorodých obyvatel nejsou ani tolik výsledkem účinnější organizace indiánských hnutí jako zejména proměny vnímání indiánů v západním světě. Lze říci, že většina obyvatel Evropy dnes fandí indiánům. Totéž ovšem nelze říci o významné části obyvatel amerického kontinentu, kteří v indiánech vidí spíše obdobu českých Romů a překážku úspěšného rozvoje svých zemí. Oba tyto pohledy na indiány jsou velmi staré a nalezneme je bohatě zastoupeny v archivních dokumentech rané koloniální doby. Příkladem může být diskuze o postavení indiánů vedená Las Casasem a Sepúlvedou v 16. století, v níž první zmiňovaný kritizoval a druhý hájil zotročení indiánů s poukazem na Aristotela a teologické autority. Tzvetan Todorov ve své práci Dobytí Ameriky poukázal na problém druhého, odlišného a jak se s ním evropská společnost neuměla vypořádat. Podobně Markéta Křížová

ve svých knihách Ideální město v divočině a The Strength and Sinews of this Western World upozorňuje na skutečnost, že Evropané od počátku promítali do amerického prostoru různé utopické představy, v nichž indiáni sehrávali vždy jen pasivní roli. I když se oba pohledy, idealistický i snižující, na první pohled liší, mají společné to, že indiánům vnucují určitý mravní charakter, a to zvnějšku, bez zájmu o jejich názor, bez respektování jimi zvolených cest. Indiáni jsou vždy jen prostředkem k jiným cílům. Nabízelo by se říci, že v dnešním světě se indiáni z této pasti evropské fantazie mohou vymanit. Ale není tomu tak, stejně jako tomu tak nebylo v koloniální době. Kulturní hegemonie západního světa je stále velmi silná a nedeterminuje pouze kulturní obrazy, ale také celkové právní, politické a ekonomické prostředí, v němž se indiánská hnutí utvářejí, formulují své požadavky a prezentují veřejnosti. „Jelikož žadatelé o práva jsou přinuceni používat jazyk práv v boji za své požadavky a vystupovat jako určitý druh právních osob, ač takové pojmy mohou být cizí jejich skutečnému sebepojetí, je zřejmé, že diskurz práv není eticky jednoznačný ani neutrální. Ačkoliv kolem sebe vytváří emancipační auru, jeho důsledky jak pro ty, kteří diskurz používají, tak pro ty, od kterých se žádá jeho uznání, jsou značně protichůdné... (vzniká tedy) paradox práv, kde diskurz práv je zároveň umožňující i omezující,“ píše Jane K. Cowan a její spolupracovníci v knize Culture and Rights a jejich slova mají obecnější platnost, přesahující úzký rámec práva.

NECHCEME PŘEDVÁDĚT INDIÁNY Jak tedy vlastně nahlížet indiánská hnutí? „Dile cuantos los mataste,“ vybízí David Matea, aby mi řekl, kolik zabil lidí. Do dobrácky vyhlížejícího Matea by to řekl málokdo. Když byl David ještě dítě, slýchával o krutovládě Matea a jeho bratrů v sousední vesnici, která svedla dlouhý a krvavý boj o půdu se statkáři ze blízkého mestického města. Mateo s puškou v ruce bojoval po boku hlavního organizátora odporu a po jeho smrti se stal na několik let autoritářským vůdcem vesnice. Ačkoliv David a Mateo pocházejí z opozičních politických táborů, dnes spolu pracují v autonomní organizaci financující prostřednictvím malých půjček drobné podnikatelské a rozvojové projekty v purépečských vesnicích Michoacánu a požívají plné důvěry představitelů komunit. Na rozdíl od oficiálního vládního ministerstva pro indiánské obce státu Michoacán, také řízeného indiány. „Chovají se k nám jako k objektům, nikoliv jako k subjektům,“ říká Roberto, člen vedení jedné purépečské vesnice, na adresu tohoto ministerstva a oceňuje práci Davidova autonomního fondu, fungujícího zcela nezávisle na vládních a nevládních organizacích. Na mou nabídku pomoci se David netváří úplně nadšeně. Ne snad proto, že by peněz měli dost,

ale proto, že nechtějí přijít o svou nezávislost. Nechtějí nikomu „hrát“ indiány. Řada sympatizantů pueblanských indiánů v Novém Mexiku byla zaražena, když byly jejich kampaně na podporu vrácení tradičních kmenových území úspěšné a kmenová rada pak na tyto pozemky a do vesnic během slavností zakázala vstup všem cizím, tedy i oněm sympatizantům. Na části získaných pozemků pak postavili kasina, golfová hřiště a zábavní parky a vůči členům kmene zavedli mnohem striktnější, nedemokratická pravidla. Když indiáni nedělají, co se od nich čeká, Evropané se diví a raději své peníze na rozvojové projekty směřují jinam, kde lidé dělají to, co si Evropané myslí, že by měli dělat.

NETRUCHLEME, PŘEMÝŠLEJME Radikální proslovy zdůrazňující indiánství jsou dnes v módě. Profesionální indiáni z USA a Kanady šíří do Latinské Ameriky radikální přístup. Když hovoříme o indiánských hnutích, měli bychom se ptát, kdo za nimi stojí, oč usilují, v čí prospěch jsou rozděleny případné zisky, jaké mocenské vztahy se zavádejí či mění a v jaké míře z těchto hnutí těží obyčejní lidé, jejichž jménem jsou tato hnutí vedena. Mnoho Purépečů, s nimiž jsem měl možnost hovořit, tomuto radikálnímu přístupu vůbec nerozumí. Jdou životem jako lidé s vědomím jedinečných tradic, které nijak nevylučují moderní život. Nemají potřebu tyto tradice veřejně předvádět, ukazovat v muzeích a na folklórních festivalech. Samozvaným „představitelům“ indiánských vesnic ve státních či federálních orgánech a různých hnutích by nepůjčili ani deštník. Když je potřeba, vezmou pušku či mačetu do ruky a brání svou půdu. Nebo odjedou do USA vydělat si nějaké peníze na slušné živobytí v moderním domě s dobrou budoucností pro své děti ve většinové společnosti. Indiánství je pro ně způsobem života, nikoliv výlučným vymezením. Každý způsob života má své klady a zápory a snahou každého člověka je zápory minimalizovat. Jak ve své studii tzotzilských a tzeltalských vesnic jižního Mexika uvádí francouzský etnolog Henri Favre, „indiáni“ jsou produkty koloniálního útlaku a nemůžeme se jim divit, pokud se z této koloniální pasti pokoušejí uniknout. Když se jim to k jejich spokojenosti konečně podaří, neměli bychom truchlit nad mizením „původních tradic“. Otázkou je, v jaké míře ona „indiánská hnutí“ jsou skutečně cestou z této pasti, anebo zda spíše zavádějí jen nová omezení a stávají se nástroji nových forem útlaku. Odpovědí je to, zda nám jde o skutečné různorodé jedince, či jen o pomyslné soudržné celky. Autor je antropolog, vyučuje na Ostravské univerzitě.

17

NATIA A ROMEO VYROSTLI SPOLU V GRUZII. JSOU SOUROZENCI A UŽ ČTYŘI ROKY SE NEVIDĚLI. ONA ŽIJE V MNICHOVĚ, ON ČEKÁ V KUTAISI NA MOŽNOST VYSTĚHOVAT SE DO NĚMECKA. NATIA SE VDALA A PODPORUJE JEHO I MATKU, ON SE SNAŽÍ JAKŽ TAKŽ PROTLOUCT. PŘÍBĚH O CESTĚ LIDÍ A PENĚZ MEZI PRAVIDLY A CHAOSEM JEDNĚCH I DRUHÝCH. Natia sedí v obýváku na židli uprostřed mnichovského sídliště a na sobě má bavorský kroj. Je jí šestadvacet a má Německo ráda. Před lety sem přišla za prací jako au pair. Do té doby žila v Gruzii. Vystudovala novinařinu v Kutaisi, ale teď se stará ve školce o děti. Původně mířila do Anglie, protože uměla dobře anglicky. Když se ale vyskytla možnost odjet k jedné rodině do Karlsruhe, vůbec neváhala. „Po škole jsem nemohla v Gruzii rok najít žádnou práci,“ vzpomíná. Ze začátku uměla německy jen málo. Po osmi měsících si našla novou rodinu s dětmi, tentokrát v Mnichově, kde potkala i svého budoucího manžela Daniela. Po roční známosti se vzali a zařídili se v naklizeném dvoupokojovém bytě pod střechou novostavby. Natia se teď oknem může dívat na šedivé mnichovské mraky. „V Gruzii je už v tuhle dobu plné léto,“ říká. Sluncem rozpálené Kutaisi neviděla od té doby, co odjela pracovat do zahraničí. „Letenky jsou moc drahé,“ vysvětluje. „Povídáme si ale každý den několik hodin přes skype s bráchou i mámou.“

18

Natia znova studuje, aby získala místo regulérní učitelky. Ve školce zatím jenom vypomáhá. Vydělává čtyři sta eur měsíčně. Z toho každý měsíc posílá sto až dvě stě eur do Gruzie. Rodina je na její finanční pomoci zcela závislá. Matka je nemocná a už nemůže pracovat. Čtyřiadvacetiletý Romeo je DJ v místním rádiu a přivydělává si jako příležitostný kameraman. Natáčí svatby či dětské oslavy. Bydlí spolu s mámou a stará se o ní. Dvě třetiny jejich rodinného rozpočtu tvoří peníze, které jim přijdou od Natii.

UKLÍZEČKY SOBĚ Jako Natia se chová většina Gruzínců, kteří odešli za prací do zahraničí. Podle statistik Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) posílá pravidelně peníze domů osmdesát procent z nich. Mimo Gruzii jich žije přes milión. Gruzínská národní banka odhaduje, že takto do země připutuje každý rok skoro sedm set miliónů dolarů. Částka se blíží deseti procentům příjmů celé země. Gruzínci odcházejí podobně jako většina ekonomických migrantů

z tohoto regionu do Ruska, Turecka či Evropy. Obvykle pracují jako dělníci na stavbách a v továrnách, sezónně v zemědělství, jako prodavačky v krámech, uklízí nebo třeba hlídají děti. Suma, kterou posílají domů, se rok od roku zvyšuje. Tento trend sílí po celém světě. Transfer lidí a zboží je pro ekonomiky chudých zemí často jednou z mála možností, jak přežít. Objem peněz, který díky migrantům putuje po zeměkouli, je obrovský. Jen do zemí z oblasti Černého moře, kam geograficky spadá i Gruzie, přibylo tímto stylem během předloňského roku 26,7 miliard dolarů. Neoficiální čísla budou zřejmě ještě vyšší, i tak je to ale jednou a půlkrát více než v roce 2000. Letos v únoru Donald Terry ze Světové banky na konferenci v Praze prohlásil, že do systému remitencí, jak se transferu začalo říkat, je zapojen každý desátý člověk na planetě. Jeho odhad současného objemu putujících peněz je 300 miliard dolarů a výše. To je mnohem více než celý objem rozvojové pomoci, kterou do chudších sousedů nalijí za rok „vyspělé“ země.

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI

REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Martina Křížková V případě remitencí ale úplně přesná čísla neexistují. Tyto peníze a zboží krouží po světě často mimo oficiální systém mezinárodní směny. V domovských zemích migrantů nefungují dobře banky nebo jsou velmi pomalé. Západní instituce zase dříve žádaly za podobné převody vysoké poplatky či k nim cizinci neměli přístup. Právě na lidech pracujících v zahraničí a jejich potřebě rychle a bezpečně posílat peníze vyrostly giganty jako je Western Union nebo Money Gram. Dnes už například kontrolují dvě třetiny objemu všech remitencí v Africe. Mimo to se ovšem stále používají i soukromé cesty. „Více jak třetina peněz se do Gruzie dostává díky síti příbuzných nebo přátel. Z Turecka je zase převáží za malý poplatek řidiči autobusů,“ vysvětluje Marc Hulst, programový ředitel kanceláře IOM v gruzínském hlavním městě Tbilisi.

CO JE A NENÍ HŘÍCH Za nízkým stolem v malém pokoji se krčí Natiin bratr Romeo. Na počítači přehrává videa z narozeninových oslav. Na monitoru za doprovodu lehce kýčovité hudby trochu toporně pózují děti s dortem. V druhém největším gruzínském městě Kutaisi je málo práce. Romeo je proto rád, že si ho na podobnou oslavu i s jeho kamerou někdo občas najme. Jinak utrácí čas jak může a čeká, až se mu podaří odjet za sestrou. „V Gruzii není žádná budoucnost,“ tvrdí rozhodně. Def initivně ho o tom přesvědčila podle něj zbytečná loňská válka s Ruskem. Vystrašila investory a přispěla k tomu, že se ekonomická situace v zemi zase zhoršila. Na zdi visí desítky menších či větších papírových ikon, pod kterými je stolek s ubrusem a svíčkami. Naproti stojí velká nová televize a pouzdro na již nefunkční VHS kameru. „Dostal jsem ji od kamaráda, sám pracuji s jinou,“ říká Romeo a ukazuje ne sice profesionální, ale na gruzínské poměry velmi dobrý stříbřitý model. Otevřeným oknem přízemního rodinného domku se ze zahrady do místnosti vkrádá letní soumrak. Pomalu zapadající slunce odhaluje vícekrát promočený strop a oprýskané dveřní rámy. „Peníze od Natii stačí akorát na léky pro mámu a každodenní věci,“ krčí rameny Romeo a s jistým zevšeobecněním do výčtu pořizovaných věcí po chvíli zahrne i televizi, počítač a kameru. „Peníze z Evropy se neinvestují do budoucnosti,“ rozčiluje se o den později drobná tmavovláska v Gruzínsko – německém centru v Kutaisi. Nestan Khimshiashvili je teprve dvacet jedna, ale na rozdíl od Romea ve své možnosti v Gruzii stále věří. Strávila rok na stipendiu v Německu. Vedle studia stačila ještě posílat peníze domů. Pracovala v McDonaldu a později rybí restauraci. „Rodina potřebuje peníze, ale první jsem byla já a moje studium,“ vysvětluje Nestan, proč v Německu nezůstala a pokračuje: „Víte

kolik se sem posílá ze zahraničí peněz? Dala by se za to postavit snad celá Gruzie znova, ale lidi to jen projí nebo si koupí nový model mobilu,“ říká a naráží tím na jednu z velkých potíží, která se v souvislosti s remitencemi řeší. „Opatřit si zdroje na zajištění základních věcí nezbytných k životu není hřích,“ oponuje jí pomyslně Donald Terry. I další experti upozorňují: „migranti si se svými těžce vydělanými penězi mohou naložit podle vlastního uvážení.“ Odhaduje se, že osmdesát pět procent všech takto zaslaných peněz jde dnes skutečně na spotřebu a jen malé procento z nich je investováno například do vzdělání dětí nebo podnikání. Finanční situace lidí závislých na penězích ze zahraničí se krátkodobě zlepšuje, dlouhodobě ale zůstává stejně špatná jako předtím. Světová banka i neziskové organizace se proto snaží najít způsob, který by migranty motivoval k investicím do budoucna. Sází na to, že remitence by mohly být jedním z důležitých klíčů k řešení ekonomických potíží chudých zemí. Terry ovšem upozorňuje: „Přestože každý souhlasí s tím, že volný pohyb obchodu a zboží je dobrá věc, ne všichni si myslí to samé o volném pohybu lidí.“ Neboli i kdyby migranti utráceli peníze sebelépe, je otázka, zda se za prací do bohatých zemí vůbec dostanou. Západ v čele s Evropou se brání příchodu cizinců čím dále více.

VŠECHNY BOLESTI SVĚTA Před číslem osm v ulici Kristallstrasse na okraji Mnichova postávají v neděli dopoledne desítky slavnostně oblečených lidí. Zdraví se, objímají a hovoří. Ve vzduchu se proplétá gruzínština s němčinou. Malá bílá budova, před kterou se potkávají, je centrem místních Gruzínců. Dům si díky dobrovolným příspěvkům sami koupili a upravili na ortodoxní kostel. Poklidná atmosféra vzbuzuje pocit jistoty a bezpečí. Někteří

z nich žijí v Německu mnoho let a považují ho za svůj nový domov. Stejně jako Natija, která se baví v kroužku svých přítelkyň. O jejich možnosti tady bydlet a pracovat se ale rozhoduje někde jinde. „Remitence pomáhají chudé rodině migranta. Stát z nich ale nic nemá, protože tu neutrácejí a všechno posílají domů,“ říká Mario Schmidbauer, poslanec mnichovského parlamentu za CSU, který v posledních jedenácti letech vedl bavorskou migrační agendu. Cizince by v Německu raději neviděl. Tito lidé prý zatěžují sociální systém, nehledě na nezaměstnanost a současnou krizi. „V Gruzii je to těžké, ale my nemůžeme řešit bolesti celého světa,“ vysvětluje Schmidbauer. Se svým názorem není na zdejší politické scéně nijak výstřední. Německo v Evropě patří ke státům, které ve vztahu k cizincům volí nejčastěji cestu přísnosti. Podle Filipa Andersona z Univerzity aplikovaných věd v Mnichově je to dáno tím, že v zemi migrace dlouho nebyla tématem. O přistěhovalcích z Turecka, Itálie či Řecka se až do devadesátých let oficiálně příliš nemluvilo. Nějak se předpokládalo, že i když zůstávají, jednou se vrátí domů. „Byli sem navíc v době konjunktury oficiálně státem zváni na práci,“ říká Anderson. Příliv lidí z východní Evropy, Afriky a Asie, které nikdo nezval, Němce zaskočil. V roce 2000 proto vznikla při spolkovém parlamentu takzvaná Süssmuth - komise vedená tehdejší předsedkyní Spolkového sněmu Ritou Süssmuthovou. Po roce vydala zprávu, jež znamenala malou revoluci. Text začínal větou: „Německo potřebuje přistěhovalce“. Komise složená z odborníků doložila, že při stárnutí německé populace je na práci orientované přistěhovalectví jedinou možností Německa pro budoucnost. Alespoň pokud si Němci chtějí udržet svůj životní standard.

Jestli tu budou moci zůstat, se rozhoduje jinde. (Mnichov) 19

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI

REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

Skoro polovina lidí je bez práce. (Batumi)

JAK JE VŠE KOMPLIKOVANÉ David Akhvlediani, zástupce ředitele gruzínské pohraniční policie v Tbilisi, jakoby nechtíc obraz jiné reality potvrzoval. „Po loňské srpnové válce není možné kontrolovat severní hranici s Ruskem. Abcházie a Jižní Osetie jsou uzavřené zóny a oficiálně s nimi hranice nemáme, takže zbývá už jen moře a hranice s Tureckem,“ popisuje nemožnost získat údaje o tom, jak se Gruzínci za prací do zahraničí dostávají. „Zkouší se všechno,“ říká novinářka Maya Metskhvarishvili. Gruzínci mohou bez víza do Turecka. Když práce není tam, snaží se dostat dál do Řecka. Legálně i jinak. „Zadní skleněné výplně autobusů mají falešnou stěnu, vznikne úzký prostor, kam si lidé stoupnou. Lidé se pašují i v zavazadlových prostorech,“ říká Metskhvarishvili. Gruzínci se dostávají ven i díky studijním stipendiím, ženy stejně jako

Manžel neví, že posílá domů peníze.(Mnichov) 20

Text vznikl za podpory Nadace Roberta Bosche 4 X FOTO: MARTINA KŘÍŽKOVÁ

Ve zprávě se vypočítával i konkrétní přínos migrantů pro tehdejší německou ekonomiku. Potvrdilo se, že pracují na místech, které i při velké nezaměstnanosti místní prostě nevezmou. Nový a původně celkem liberální přistěhovalecký zákon, který měl na práci komise navazovat, byl přijat až o čtyři roky později. Kvůli řevnivosti uvnitř velkých stran i jejich vzájemné rivalitě ale paradoxně prošel v pozměněné, represivní podobě. Strany se na omezení pro cizince snažily zlákat konzervativní německé voliče. „Většina lidí sem přichází legálně. Díky byrokratickým překážkám a přísným zákonům ale legální statut ztrácí, jsou ilegalizováni,“ vysvětluje Birgit Poppertová z neziskové organizace Café 104. Naráží na to, že do Německa se dnes obvykle nelze dostat jinak, než s platným razítkem v pase. Těžší je tam ale zůstat a získat všechna povolení. Proti cizincům, kteří jsou v zemi nelegálně, míří nový zákon obzvlášť přísně. „Postihováni jsou nejen oni, ale kriminalizována je i pouhá pomoc těmto lidem,“ říká Poppertová. Lékaři, sociální pracovníci, učitelé ve škole a samozřejmě majitelé bytů či zaměstnavatelé, kteří neoznámí úřadům, že někdo je v Německu bez povolení, mohou jít sami do vězení. Mezi cizinci i těmi, kteří s nimi pracují, panuje napětí a strach. Obavy má také Natia. Přestože je vdaná za Němce a studuje, pracuje a platí daně v Mnichově, má pouze dočasné povolení k pobytu. Každý rok ho musí obnovovat. Například rozvod by v jejím případě znamenal okamžitý návrat domů. „Myslím si, že je to dáno německou mentalitou,“ vysvětluje si Anderson současnou situaci. „Máme rádi přesnost a pořádek. Cizinci se svými nejistotami, chaosem, odlišným chápáním pravidel jsou pro nás prostě nepřijatelní,“ dodává.

Natia mají šanci sehnat legálně práci jako au pair. Někteří mají turistická víza do Ruska, Ukrajiny nebo Slovenska a hledají zaměstnání na místě. Nevypadá to, že by se na tom mělo něco v dohledné době změnit. Gruzie se díky poměrně drastickým ekonomickým reformám prezidenta Michaila Saakašviliho v posledních letech hospodářsky zvedla. Napomohly tomu i masivní investice z Ruska a Evropy, kterým Saakašvili otevřel zemi. Přesto stále skoro polovina lidí nemá práci. Válka spolu s globální krizí ekonomický rozvoj značně přibrzdily. Vnitropolitická situace je stále křehká. Prezident se proměnil v autokrata a ani opozice nevzbuzuje příliš nadějí. „Spojuje je jedině touha odstranit Saakašviliho, jinak jsou nejednotní a nemají vlastně ani žádný program,“ říká Maya Metskhvarishvili. Někteří členové opozice jsou podle ní už nyní spojeni s prezidentem obchodními zájmy. „Těžko můžete nezávisle podnikat v zemi, jak to oni prezentují, když ji kontroluje jeden člověk,“ vysvětluje. Stálé napětí v Jižní Osetii upomíná, že ani loňská válka s Ruskem nemusela být poslední. „Lidi by neměli pořád odcházet, tím se nic nevyřeší, měli by zůstat a začít věci měnit“ myslí si Nestan Khimshiashvili z Kutaisi. Sama je rozhodnuta. Má Gruzii ráda a chce v ní žít. Vypadá to, že v zemi zůstane ještě nějaký čas i Romeo. „Můj manžel neví, že posílám domů tolik peněz,“ vysvětluje Natia. Občas mu prozradí, že něco poslala, ale pravidelnost a výši částek mu nesděluje. Už tak má prý kvůli ní spoustu těžkostí. Možná až bude mít pořádnou práci, tak bratra pozve, ale teď určitě ne. „Romeo si neumí představit, jak je vše komplikované,“ řekne Natia a zadívá se z okna na bavorské mraky.

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI REPORTÁŽ |

~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

Autor: Jan Kaňák

PAN VAJÍČKO ANEB KDO JE TADY HRDINA? FEMINISMUS A EXAKTNÍ VĚDY NEMAJÍ NA PRVNÍ POHLED MNOHO SPOLEČNÉHO. JENŽE I ZPŮSOB, JAKÝM JSOU POPISOVÁNY PŘÍRODNÍ PROCESY UTVÁŘÍ NAŠE VNÍMÁNÍ SVĚTA. CO SE STANE, KDYŽ ZDÁNLIVĚ EXAKTNÍ SKUTEČNOSTI ZASADÍME DO POHÁDKY? K informacím o chemických reakcích, nemocech, menstruačním cyklu či oplodnění – zkrátka k těm, které spadají do působnosti exaktních věd – přistupujme většinou bez stínu podezření. Vnímáme je jako ideově neutrální a tedy hodné důvěry. Přesto nebo právě proto se v posledních letech stal způsob, jakým o některých tématech referují přírodní vědy předmětem zkoumání genderových studií a tématem diskuse uvnitř feministického hnutí. Závěry překvapivě nejsou tak jednoznačné, jak by se dalo očekávat. Pozornost si zaslouží třeba to, jak odlišně popisují autoři a autorky amerických učebnic biologie proces oplodnění. Vyhněme se pojmům jako ZP3 (receptor spermií), či zona pellucida a řekněme si dvě pohádky. Pohádky o spermii a vajíčku.

O AKČNÍM S´PERM-II A ČEKAJÍCÍ VAJÍČCE Bylo nebylo, v jednom království, čekala spolu se svými sestrami princezna Vajíčka na to, až se bude moci provdat za prince z vedlejší země. Některé princezny byly neposlušné a čekat se jim nechtělo. Rozhodly se proto utéct z království pryč. Nikdo už pak o nich nikdy neslyšel a v podhradí se šířily klevety o tom, že promarnily svůj královský život. Princezny – vajíčka, čekají v této interpretaci na spermie, která je oplodní. Část z nich je ale odplavena při menstruačním cyklu, kter ý je v tomto kontextu vnímán jako jakési bezúčelné plýtvání vajíčky, aniž by došlo k jejich oplodnění. Americká antropoložka Emily Martin se v této souvislosti ptá, jak potom chápat „nevyužití“ všech spermií, které neoplodní vajíčko. Je jich něco kolem 2 trilionů. Naše princezna Vajíčka ovšem byla trpělivá a dbalá dobré pověsti, čekala proto dál. I přesto bylo v království rozhodnuto ji v zájmu její bezpečnosti a úspěšné budoucnosti dopravit do vysoké věže, kde ji také zavřeli (Vajíčka, vnímána jako pasivní čekatelky, jsou transportována do vejcovodu). Naštěstí jel zrovna kolem akční princ S´perm-ii, řečený druhý. Bleskově si prosekal cestu klestím, v nejasných situacích si vybral vždy tu správnou variantu a nakonec se dostal až do věže, kde polibkem princeznu vysvobodil.

Spermie jsou naopak popisovány jako autonomní, samostatně pracující objekty. Jejich specifické vlastnosti a schopnosti jim umožňují najít vajíčko a proniknout jeho membránou, to vše hrdinně a neohroženě – podobně jako princové, kteří v pohádkách zachraňují nebohé a trpící princezny. Vajíčko má v celém procesu roli pasivního čekatele, bez možnosti cokoliv ovlivnit.

O TOM, CO VŠECHNO VAJÍČKA PRO SVÉ ŠTĚSTÍ UDĚLATI MUSELA V rámci přírodních věd ale existují i texty, ve kterých spermie nehrají roli silných penetrátorů obalu vajíčka. Jsou naopak popisovány jako nejisté články, na jejichž slabosti může celý proces oplodnění ztroskotat… Bylo nebylo… No stejně jako prve, čeká princezna Vajíčka ve věži. Jenomže marně. On totiž princ S´perm-ii není zrovna nadán schopnostmi, takže bloudí a bloudí. Skoro to vypadá, jako by věž, ve které je princezna zavřená, obcházel. A tak princezna zkusí vystřelit světlici, kterou ve věži má. Když už to vypadá, že se jí po několikátém pokusu podaří prince přilákat, nestačí se divit. S´permii bloumá bezcílně kolem stěn hradu a věže, ve které je princezna zavřená, jakoby si ani nevšímal. Princezna tedy spustí princi dolů lano, přinutí ho se přivázat a doslova si jej pak přitáhne k sobě do komnaty, kde mu vysvětlí, co má dál udělat.

Někteří vědci popisují spermie jako slabé a bloudící, které nejvíc energie vyplýtvají na pohyb bokem, směrem od vajíčka. Aktivní jsou naopak vajíčka, která jakoby spermie lovila. Část jejich povrchu je obalená „lepícími“ molekulami, které mohou spermii zachytit – Martin v této souvislosti upozorňuje na pojmenování „agresivní chytač spermií“.

ZAZVONIL ZVONEC A POHÁDKY JE KONEC Pohádka je pro převyprávění obou přístupů, které se vyskytují v přírodovědných textech zvolena záměrně – jednoduše ukazuje, jak může stejný příběh získat extrémně odlišné vyznění. Věříme spíš pohádce o pasivně čekajícím vajíčku a ženském menstruačním cyklu jako zmaření nadějí se spermiemi-akčími hrdiny nebo naopak příběhu o vajíčku, které lstivě připravuje past na spermie, které jsou tak trochu neschopné? Každý z příběhů samozřejmě odráží to, jak je možné nahlížet na muže a ženy a na to, jakými by měli být – trpně pasivními čekateli, dravci, superhrdiny nebo třeba nemehly. A mravní ponaučení, které má každá správná pohádka v závěru mít a na které odkazují i texty Emily Martin? Možná by stálo za to vyprávět ještě třetí příběh. Třeba pohádku v pravém slova smyslu, kde každý dělá co umí a jako hrdinové vyjdou všichni zúčastnění.

21


V tajence naleznete aforismus, jehož autorem je Ambrose Bierce.

Vyluštění tajenky z čísla 333: Čím temnější nebe, tím světleji vyvstanou hvězdy. Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Ivana Myšáková (Praha), Libuše Komárková (Hradec Králové), Bohumil Chromý (České Budějovice) Soutěží se o: 3x knihu – Toulky světem bájí aneb S rozhlasem po stezkách mytologie. Ceny poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2. Pište si také o nový katalog na rok 2009. Kanceláře nyní sídlí na Olšanské 3, 130 00 Praha 3.

22

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jiří Ptáček

ZÁVRAŤ PAMĚTI PŘEHLÍDKA DOUGLASE GORGONA JE DALŠÍ Z LETNÍ ÚRODY PRAŽSKÝCH VÝSTAV SVĚTOVĚ PROSLULÝCH UMĚLCŮ, ALE TAKÉ SHRNUTÍM AMBIC NEJVĚTŠÍHO BATOLETE MEZI ČESKÝMI GALERIJNÍMI INSTITUCEMI, CENTRA SOUČASNÉHO UMĚNÍ DOX. Když se vloni na podzim otevřely dveře Centra současného umění DOX, úlevně si vydechli ti, kteří znali příběh jeho komplikovaného zrodu. Soukromý sen uměnímilovného podnikatele Leoše Války se stal skutečností a současné umění dostalo důstojný prostor světové úrovně. Vzápětí se ale začaly šířit obavy. Všem došlo, že zrekonstruovat industriální prostory v Holešovicích je jedna věc a věc druhá udržet v podmínkách české neoliberální kulturofobie nákladnou galerijní mašinu v chodu. DOX ale zatím dělá vše pro to, aby obavy rozptýlil. První expozicí naznačil svůj potenciál, následující výstavou Lukáše Rittsteina a Barbory Špaletové vyvolal pochyby, jestli se příliš brzy neorientuje na domácí mazlíčky, ale zároveň přesvědčil, že i jim může dát křídla k velkorysému instalačnímu rozletu. A když použijeme zavedenou terminologii filmových festivalů, současná výstava Douglase Gorgona potvrzuje ambici DOXu být institucí nejvyšší kategorie A.

CO UVÍZNE V HLAVĚ Vstup mezi Krev, pot a slzy je velkolepý. Centrální hale DOXu vévodí dvě monumentální dvojité projekce, zároveň dvě z nejznámějších tohoto skotského autora, který prestižní Turner Prize získal už v roce 1996, ve svých třiceti letech. První se jmenuje Dvacetičtyřhodinové Psycho a Hitchcockův film je v něm zpomalen tak, aby běžel bez přestávky celý den. Na jednom plátně ubíhají scény filmu okénko po okénku, na sousedním také, ale pozpátku. Další dvojitá projekce má název Hra na mrtvého; v reálném čase a trénovaný slon v ní prochází bílým

funkcí a dostávají mírnou závrať. A právě tuto sofistikovanou, ale neukecanou hru s lidským vědomím lze považovat za jeden z klíčů k jeho velkému úspěchu.

VŠECHNO JSEM ZAPOMNĚL

prostorem a chvílemi upadne, ztuhne a pak se s námahou slonímu tělu vlastní opět zhoupne na všechny čtyři. Z Gordonových prací netrčí teoretizování, jsou hlavně ohromujícími obrazy, v nichž je pokoušen náš zrak (a případně sluch). Exkluzivní podívanou ale vždy podmiňují změny obvyklých časových dimenzí a zapojení naší paměti. Nejenže nám Gordon dovoluje zapojit dlouhodobou paměť naplněnou zkušenostmi a kulturním povědomím (třeba když se i v dalších dílech vztahuje k Hitchcockovým filmům), ale provokuje rovněž paměť krátkodobou, která nám v různých okamžicích svévolně špitá: „Tohle jsem právě viděl. Nebo něco podobného to bylo. Před chvílí, před okamžikem, před vteřinou třeba.“ Ať už tedy Gordon vezme cizí film a nějak ho zpomalí, zdvojí nebo opozdí, nebo na slona namíří několik kamer, před jeho videoinstalacemi zažíváme pocit, že naše vnímání a paměť odklánějí od svých pragmatických

Kromě Gordonových videoinstalací DOX vystavil také umělcovy fotografie a práce s textem. A také v textech se pohrávání s krátkodobou pamětí opět objevuje. Na pevných stěnách a prosklených plochách nástupní rampy, schodišť a mezaninů jsou jich desítky. Někdy jsou to jen oznámení, jindy nás oslovují nebo úkolují. Jak mezi nimi postupně procházíme a čteme je, uvědomujeme si, že se k sobě někdy vzájemně vztahují nebo se jejich významy dotýkají. Je jich však tolik, že by jejich pamatování vyžadovalo absolutní paměť. Pamatování, vzpomínání a zapomínání smotávají do jednoho klubka a závrať je zas zpátky.

ZÁZRAKY SE DĚJÍ Na Gordonovu výstavu jsem šel v neděli. Zvyklý být v českých galeriích sám, už ve vestibulu mě zarazily hloučky lidí. A ještě většího překvapení jsem se dočkal expozici. Žádný nával, ale obstojný počet zaujatých mladých lidí. Možná to nebylo Gordonem, ale slunečnou nedělí a Černého Entropou na dvoře, před níž lidé postávali jak před orlojem. Možná to ale byl důkaz, že DOX už našel publikum. Možná se dějí zázraky. Douglas Gordon: Krev, pot a slzy. Centrum současného umění DOX, Poupětova 1, Praha 7 (www.doxprague.org). Výstava potrvá do 27. září.

DAVID ČERNÝ

BARVY AVANTGARDY

David Černý odvezl Entropu z Bruselu dřív, než měl, aby demonstroval nesouhlas se svržením vlády v době našeho europředsednictví. Zavěsil ji ale v DOXu, takže se můžete na vlastní oči přesvědčit, že je a) odolná vůči povětrnostním vlivům, b) skutečně velká a za c) že jako strašidelný hrad z poutě je zde sice vyobrazeno pouze Rumunsko, ale že je vlastně celá poťouchlou pouťovou atrakci.

Trpíte-li stereotypními představami o Rumunsku, jděte do Národní galerie na Barvy avantgardy. Představuje umění z let 1910–1950, které sehrálo významnou roli při utváření evropského moderního umění, a mělo i vlastní fascinující historii. Návštěvou Barev avantgardy navíc vyvrátíte můj předsudek vůči Čechům, že rádi pomíjejí všechno, co vzniklo „na východ od ráje“.

David Černý: Entropa. DOX Centrum současného umění, Poupětova 1, Praha 7 (www.doxprague.cz). Vystaveno do 4. ledna.

Barvy Avantgardy. Rumunské umění 1919–1950. NG – Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7 (www.ngprague.cz). Výstava potrvá do 20. září. 23

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: TURISMUS | UNICEF | ROZHOVOR | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI REPORTÁŽ | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

Autorka: Tereza Marečková

ČTVRTÝ SVĚT ÚVAHY O BOHU A VÍŘE BÝVAJÍ NA SKUTEČNÉM VRCHOLU NOVINÁŘSKÉ TRAPNOSTI A JSOU STEJNĚ NEPOPULÁRNÍ JAKO ZPRÁVY O TŘETÍM SVĚTĚ. BILANCOVÁNÍ JISKRNÉHO FRANCOUZSKÉHO KNĚZE ZDÍCÍHO BYTY PRO TISÍCE CHUDÝCH PAŘÍŽSKÝCH RODIN I ESEJE KATOLICKÉHO INTELEKTUÁLA TOMÁŠE HALÍKA ZKOUŠEJÍ Z RŮZNÝCH STRAN OHMATÁVAT RÁNY DNEŠNÍHO SVĚTA. SPRAVEDLIVÝ HNĚV PATŘÍ MEZI CTNOSTI „Vážený pane prezidente, pokud v průběhu následujícího měsíce nezahájíte jednání s cílem umožnit příchod jednoho milionu občanů zemí severní Afriky do Francie, kde budou moci obdělávat disponibilní úrodnou půdu, vyhodíme chrám Matky Boží v Paříži do vzduchu.“ Vyostřená situace nerovnováhy mezi chudými a bohatými světa nebo jen jedné z pařížských ulic, dokázala nabrousit jazyk abbé Pierra k výrokům (jako je výše uvedený fiktivní dopis), které se nezaleknou žádné světské moci, ani žádných společenských tabu. Henri Antoine Groués (1912 – 2007) se stal knězem roku 1938. Za války pomáhal prchat Židům přes Alpy do Švýcarska. Roku 1949 založil v Paříži humanitární sdružení Emauzy pro bezdomovce a opuštěné, které dodnes pracuje a má mnoho poboček po celém světě. (O tomto hnutí jako o „škole svědomí a občanské aktivity“ pomáhající lidem bez přístřeší vyšla roku 2007 v Karmelitánském nakladatelství kniha „Hadráři z Emauz“). Abbé sepisuje krátce před svou smrtí odkaz a sumu poznání jadrným a nezkrotným jazykem. Šlehá ohnivým mečem především po nevšímavosti takzvaných „slušných občanů“, kteří za nic nemohou a nic se jich netýká. Činí tak s francouzským šarmem, který nepřipouští suchopárnost a prázdnou velkohubost. Přímočaře také pojmenovává způsoby, jakým by se nám tato nevšímavost mohla vymstít… Protože „nespravedlivá není nerovnost, nespravedlivá je neochota dělit se o to, co mám“.

PROLAMOVAT ÚZKÝ HORIZONT NAŠÍ KAŽDODENNOSTI „Spiritualita nelhostejnosti - Dotkni se ran“ kněze studentského kostela svatého Salváto-

ra u paty Karlova mostu vybízí k podobnému vykračování za hranice bezpečné a omezené osobní bubliny. Činí tak náročnějším a estetizovanějším jazykem, který ale nelze vinit z akademického chladu. Tato poslední z dlouhé řady autorových knih jako by opravdu šla nejdál a nejhlouběji k dnešku. Z labyrintu osobní víry se otevřenýma očima dívá na svět kolem. Zamýšlí se nad paradoxem hledání naděje a lásky uprostřed tolikerého utrpení v dalekém i blízkém okolí našeho domova, naší geografické polohy. Bolest světa je ostatně nejčastějším argumentem taseným proti evangeliu nebo Bohu. Tomáš Halík skrze promýšlení příběhu o „nevěřícím Tomášovi“ nabízí možnost dojít k cíli právě skrze živý dotek s oním utrpením. Jeho čtrnáct esejů s pečlivě vystavěnou strukturou metafor, které neohromují zaumností,

ale spíš jednoduchou čistotou, dávají čtenáři možnost vyrovnat se s protikladností světa, z níž často bolí oči a zaléhají uši. Není jistě náhoda, že se oba autoři dopouštějí láskyplné kritiky katolické církve, jejímiž jsou a byli služebníky. Vyjadřují se k ožehavým tématům jako je řešení problému AIDS v Africe nebo antikoncepce obecně. Nepohybují se v odtrženém světě planého uctívání, naopak podrobují podobné způsoby automatické zbožnosti kritice. Testament i Spiritualita nelhostejnosti rostou z potřeb a propastí tohoto námi tvořeného světa s džunglí internetu, strachem z klimatických změn nebo blyštivými celebritami povrchnosti. Snaží se najít podobu pokory vyrůstající z dnešního postmoderního světa a činí tak každá po svém burcujícím způsobem. Konec konců oba se již někdy staly terčem kritiky ze svých vlastních řad. A co že je to ten „čtvrtý svět“? Nejneviditelnější ze všech vypočítávaných světů – totiž svět těch nejchudších, kteří se pohybují pod našimi okny, vedle nás v metru a na ulici, a my se díváme skrze ně, jako by jich ani nebylo. Abbé Pierre Testament překlad – Oldřich a Markéta Selučtí Karmelitánské nakladatelství, 2009 Tomáš Halík Dotkni se ran / Spiritualita nelhostejnosti Nakladatelství Lidové noviny, 2008

NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH:

24

Mariolina Veneziová, Jsem tady už tisíc let překlad – Gabriela Chalupská, Paseka

Chuck Palahniuk, Snuff, Překlad Richard Podaný Odeon, 2009

Děj zachycuje období od sjednocení země v roce 1861 až po devadesátá léta 20. století v městečku Grottole na jihu Itálie. Výraznými postavami ságy statkářské rodiny Falconeových jsou především ženy, důležité nositelky tradic a povinností, udržující paměť rodu, která sahá hluboko do minulosti.

Román kontroverzního amerického autora kultovního díla Klub rváčů. V románu Snuff pornoherečka Cassie Wrightová hodlá obsloužit rovných 600 mužů a tak překonat stávající rekord. Doufá, že když při pokusu zemře, honba za dalšími rekordy bude zakázána a její výkon zůstane navždy nejlepší.


Autor: Karel Veselý

DADAISTICKÝ POP O KOSATKÁCH A JINÉ PÍSNĚ TŘI VOKALISTÉ, STOHY NOTOVÉHO PAPÍRU A KYTARY Z AFRIKY. DIRTY PROJECTORS PROSTĚ BEROU POP ZATRACENĚ VÁŽNĚ A NATOČILI DESKU, KTERÁ PO VÁS BUDE CHTÍT TO STEJNÉ. První psychologický úder zasadí tato deska už svým názvem. Přečtete si ho a zarazíte se. Bitte orca? Co to jenom může znamenat? Dobře, jednotlivým slovům ještě rozumím. První je německy „prosím“, druhé zase latinský název pro kosatku dravou. Jenže co když jsou vedle sebe a bez čárky? Co tím jenom chtělo brooklynské kvarteto Dirty Projectors říct? Když si desku pustíte, dojde vám, že střetnutí s dadaistickým názvem desky byla jen příprava na setkání s jejich hudbou. Protože první reakce je stejná: Co to má jenom znamenat? Afro-funkové kytary, akustické rytmy vypůjčené z kybernetického r‘n‘b, folkové popěvky, ambiciózní vokální harmonie a to všechno zabalené originální zvukovou produkcí do neodolatelného devítipísňového balíčku avantgardního popu. Máte před sebou nejdiskutovanější desku letošního léta od internetových blogů, přes ospalé hospody univerzitních městeček až po knihovny.

HARDCORE PO PAMĚTI Multiinstrumentalista Dave Longstreth bral hudbu tak vážně, že kvůli tomu vystudoval kompozici na prestižní Yale. Od roku 2002 vydává desky pod jménem Dirty Projectors a jeho diskografie zahrnuje písňovou operu o Donu Henley (zakládajícím členovi The Eagles) i několik koncepčních desek o životě pěnkav. Na posledních deskách už jsou Dirty Projectors regulérní kapela, kterou ale Longstreth průběžně proměňuje. Jako kvintento natočili před dvěma lety album Rise Above. Tvoří ji coveverze kompletní desky Damaged od hardcoreových veteránů Black Flag. Dirty Projectors ji však rekonstruovali jen po paměti, tak jak si písně pamatovali přes propast dvou desítek let. Skladby i texty se pochopitelně někdy výrazně liší, přesto je Rise Above originální a vtipná meditace o síle (nebo spíše

soucitné slabosti) lidské paměti a Dirty Projectors zviditelnila v kruzích indierockových fanoušků. Ne vždy to ale byla láska na první pohled, zatímco podle některých je Dave Longstreth génius, podle jiných je to jen namyšlený fracek, který před posluchači hraje hru hudebního všeználka. Možná mají pravdu obě strany. S kapelou i žánry manipuluje jako s nahraditelnými entitami, jako s notami na notovém papíře. Vše mu ale odpustíte, když se do Bitte Orca pořádně zaposloucháte.

NA HRANĚ POPU Album lze nejlépe popsat jako švihlou jízdu po okrajích popu. Za volantem sedí chlapík, který má dostatečné sebevědomí, aby se pustil do míst, kam by jeho kolegové nikdy neodvážili. Jestli je současný americký indie rock často kritizován za hudební konzervativnost, Dirty Projectors rozhodně patří mezi projekty, které se mohou pochlubit volnomyšlenkářstvím, aniž by se ale přitom zpronevěřili písňovým kořenům

své hudby. Podobně jako u spřízněných kapel jako jsou Of Montreal nebo Animal Collective si ale budete muset zvyknout, že nic není tak jednoduché, jak to na první poslech vypadá. Skvělá singlová skladba Stillness Is The Move nabízí současný r‘n‘b pop rekonstruovaný optikou indie rocku, No Intentions zdobí kytarové sólo ve stylu konžského soukous a nervní rytmika Remade Horizon zase odkazuje k math-rockovým experimentům. Všechny úchylky a experimenty ale pracují ve prospěch originální vize Dirty Projectors. Jejich největší sílou jsou tři vokalisté, které Longstreth aranžuje s absolutní důsledností. Nakonec, vysvlečena ze všech excentrických triků, je kapela nejkouzelnější - jen si poslechněte křehkou milostnou baladu Two Doves, kterou zdobí andělské vokály basistky Angel Deradoorian. Dirty Projectors odsunuli konceptuální hrátky stranou a natočili desku, která je stejnou měrou excentrická jako je přístupná. A krásná. Dirty Projectors Bitte Orca. Domino, 2009.

LETNÍ FESTIVAL BEZ KOMPROMISŮ Už to vypadalo, že v Čechách nebude v létě festival, na který by se dalo zajít a nezpronevěřit se dobrému vkusu. Doprovodný program festivalu GASK Artfest v podobě hudební přehlídky Creepy Teepee je ráznou odpovědí na stesky hrstky fanoušků alternativní hudby. Žádné vykopávky a žádné ohrané festivalové jistoty, místo toho dramaturgie, za kterou by se nemusel stydět lecjaký festival na západ od našich hranic. V Kutné Hoře se představí na ploše pěti dnů taková jména jako Final Fantasy, Lucky Dragons, HEALTH, Oneida, Handsome Furs nebo Bill Callahan. Teď se ukáže, jestli čeští posluchači jezdí na festivaly za hudbou nebo za pivem a párkem s hořčicí. Festival Creepy Teepee, 4. 8.–9. 8. 2009, Jezuitská kolej, Kutná Hora. 25


Autorka: Marta Harasimowicz

MEZI SVOBODOU A KOŠTĚTEM „NA SVĚTĚ JE MNOHO ZLA, SANCHO, ALE NEJHORŠÍ JE ZAJETÍ,“ ŘÍKÁ RYTÍŘ DON QUIJOTE SVÉMU SLUHOVI. KDYŽ SE V ZAJETÍ OCITNE ROMANOPISEC, MŮŽE SE STÁT, ŽE MU JAKO JEDINÍ LIDÉ, NA KTERÉ SE BUDE MOCT SPOLEHNOUT, ZŮSTANOU JEHO VLASTNÍ HRDINOVÉ. Miguel de Cervantes patří k spisovatelům, jejichž jméno je každému jakž takž humanitně vzdělanému jedinci povědomé. Dobře známý je i hrdina Cervantesova největšího díla, který si získal v evropské kultuře dokonce status jakési archetypální postavy statečného snílka. Navzdory představám, které do nás vtlačuje seriózní tón většiny učebnic literatury, Cervantesův život byl dost vzdálený dojmu chmurné úcty, která vane z jeho dnešních pomníků, a jistě i okolnosti, v nichž se zrodila postava Dona Quijota, byly dramatické. Většinu svého života spisovatel prožil v těžkých materiálních podmínkách, nějakou dobu strávil ve vězení, pět let byl také otrokem v Alžíru. Právě tyto nepříliš známé dramatické prvky Cervantesova životopisu se staly inspirací pro Martina Heřmana Fryse, jehož autorské a poněkud experimentální představení spojuje motivy známé z Dona Quijota s obrazy ze Cervantesova života ve snaze vykreslit jeden z možných příběhů vzniku románu.

KŮŇ A STŮL Představení Vy tomu věříte? Aneb Don Quijote ve své první podobě vzniklo již před sedmi lety, ovšem od okamžiku své premiéry je stále pozměňováno (mnohdy významně) a vylepšováno autorem. Martin Heřman Frys se v inscenaci omezil na koncept divadla jednoho herce, bez dekorace a s malým počtem rekvizit. Navzdory takové koncepci se ovšem nedá říct, že by představení působilo stroze. Každá rekvizita zde najde mnohé možnosti využití – stůl je

obyčejným stolem, ale občas i koněm, koště může být nejen koštětem, ale i ocasem nebo dokonce i ženskou postavou. Také herec, jakožto odsouzenec nucený k samotě, zde hraje role mnoha postav. Jednou ztvárňuje uvězněného spisovatele, jindy se vtěluje do rolí postav Cervantesova románu: Dona Quijota, Sancha Panzy, Dulcinei, kupců. Scénická osobnost Fryse je jednou z věcí, které na představení zaujmou nejvíc. Herec angažuje do inscenace celé své tělo (a to s energií, kterou na jevišti vídáme jen málokdy), interaktivnost jeho hry vytváří někdy dokonce dojem, že jsme svědky improvizace. Zároveň každá z postav, která se vyskytne na jevišti, zachovává svůj vlastní a jedinečný ráz.

NEBÁT SE VĚTRNÝCH MLÝNŮ Frysova Don Quijota těžko vymezíme a zaškatulkujeme v rámcích konkrétního divadelní-

POHÁDKOVÁ MAŠINKA Každý víkend v srpnu se po kolejích smíchovského muzea projíždí divadelní mašinka, která zve malé diváky do říše pohádek. Království železnic, Stroupežnického 23, 150 00 Praha 5 www.kralovstvi-zeleznic.cz 26

ho žánru. Na jevišti se střídají vážné a komické polohy, občas si připadáme jako diváci frašky nebo dokonce cirkusu, někdy nás dění vyprovokuje ke zcela nekomickým a ne vždy pro nás příjemným postřehům. Někdy může tato žánrová a emocionální nesourodost i dráždit a místy není snadné se vyhnout pocitu, že snaha předvést uměleckou zručnost tvůrce poněkud zastiňuje hlavní ideu představení. Ta by si ovšem rozhodně nezasloužila opomenutí. Myšlenkou, kterou si můžeme z Vy tomu věříte? odnést, je, že každý člověk disponuje velkou zbraní, kterou je představivost. Právě představivost spojená s vědomím vlastní individuality je tím, co spojuje vězně Cervantese s „moudrým bláznem“ Donem Quijotem. Pro oba dva se stane svět, který si vytvoří, útočištěm a možností záchrany. U obou ovšem zároveň bude existence onoho útočiště i výzvou: pokud v sobě samých dokážou zkrotit to, co je omezuje (krásná symbolická scéna, kdy Cervantes odhodí koště, kterým se sám omezoval v pohybech) a najít správný k vztah k sobě a k reálnému i vymyšlenému světu, budou svobodní. Proto může být Frysův Don Quijote i implicitní výzvou pro diváka. I naše neúspěchy a pocity úzkosti nejsou totiž často důsledkem ničeho jiného než toho, že se bojíme postavit zábradlím, která jsme si kdysi sami vybudovali. Jsme schopni vyhodit naše košťata? Divadlo Půlnebí: Vy tomu věříte? Aneb Don Quijote

LETNÍ LETNÁ 2009 Ve dnech 19. 8.–30. 8. si nenechte ujít další ročník nejen cirkusového festivalu Letní Letná, jehož součástí budou představení českých i zahraničních souborů pro dospělé i děti. www.letniletna.cz


Autor: Jan Kolář

NATURALISTICKÉ MELODRAMA REŽISÉR DARREN ARONOFSKY SE PŘEDSTAVIL VÝRAZNÝMI SNÍMKY REQUIEM ZA SEN A FONTÁNA. VE SVÉM POSLEDNÍM FILMU SE ALE VYDAL ÚPLNĚ JINÝM SMĚREM. WRESTLER, OCENĚNÝ ZLATÝM LVEM NA FESTIVALU V BENÁTKÁCH A CENOU ZA MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON PRO MICKEYHO ROURKEHO, JE DOKONALE VYBROUŠENÝM MELODRAMATEM. Těží z kontrastu svého realistického provedení a jednoduchosti svého poselství. Zároveň se obohacuje i dalšími paralelami mezi fikcí a skutečností - příběh bývalé hvězdy wrestlingových zápasů Randyho do značné míry koresponduje i s osobním příběhem Rourkeho, herecké ikony osmdesátých let.

NÁVRAT POHASLÉ HVĚZDY Rourke/Randy zažil vrchol své slávy v osmdesátých letech, a po období přežívání se snaží vrátit. S poznamenaným obličejem, který jako by v sobě zadržoval tragédii pádu, uplynulého času. Zlomený charakterem showbusinessu, který ho předtím vynesl na vrchol. Rourke v hlavní roli podává neuvěřitelný výkon, s tváří, která po všech plastických operacích jako by už nebyla schopná výrazu, s táhlými mechanickými pohyby a chůzí. Všechno ale dokáže využít pro vytvoření postavy, již modeluje s bolestnou pravdivostí. Dává jí zranitelnost, sílu, jednoduchost, nostalgii. Randy je díky němu obrazem světa, v němž se pohybuje, ale zároveň pořád individualitou, skrytou pod všemi nánosy. Jedinečné jsou například scény v supermarketu, kde Randy začne pracovat jako prodavač lahůdek, a i tady pojímá svoji práci jako show. Vtipkuje s nakupujícími, hází po nich masem, pořád vystupuje jako bavič. Kamera často Randyho následuje v neustálém pohybu, přivlastňuje si jeho hledisko nebo ho pronásleduje jako stín, splývá s ním. Tak skoro dokumentárním stylem zachycuje jeho každodenní život: Randyho trénink na předem připravené zápasy, kde je každý detail dopředu domluvený, každé gesto, úder i fyzická bolest. Neustálá hranost se odráží i v zákulisí zápa-

sů, kde se povzbuzuje a gratuluje, jako by šlo o opravdové zápasy a vítězství. Film ukazuje, jak Randy bere preparáty, opaluje se v soláriu, zachycuje jeho volný čas – osamělost, domov v přívěsu, konstantní problém s nedostatkem peněz, pokusy o navázání kontaktu s dcerou, návštěvy striptýzového baru a jeho vztah se striptérkou Cassidy. I jí kamera někdy semkne v pohledu, a ukáže celý moment jejího rozhodnutí v jednom záběru a divák se najednou dostává ze všeho pozlátka k opravdovému člověku, emoci.

POKŘIVENÉ ZRCADLO PUDŮ To je jeden ze základních prvků filmu. Na jedné straně je průzračně jednoduchý ve svém příběhu a sdělení. Ve stylu, kterým navozuje jednotlivé vztahy, je až kýčovitě barvotiskově všechno jasné a očekávatelné, naplňuje dokonale žánr melodramatu. Na druhé straně je film mistrovsky natočený, akcentuje dokumentárnost a přes

to netradiční spojení se dostává k základním otázkám a emocím. Přivádí člověka i k úvaze nad povahou wrestlingu jako takového. V naturalistickém zobrazení zápasů, jejich pozadí a divácké atmosféry v ringu se člověk začne ptát, o čem tato zábava vlastně je. Zaranžované násilí pro pobavení diváků, kteří přijímají a chtějí onu aranžovanost. Vlastně až tak nejde o nechání průchodu základním instinktům, uvolnění agresivity, ale právě o používání agresivity jen pro vlastní potěšení. Vychutnávání si hry na agresivitu. V něčem vlastně nepochopitelná perverzní zábava. Zatímco třeba porno vychází ze základních pudů, tady se zacházení s nimi dovádí do absurdity, mimo jejich obsah, jde už jen o obraz, o show. Film navíc propojuje příběh právě s wrestlingem, hlavní hrdina je univerzální, ale zároveň takový, jaký je, je kvůli němu. A v něm tak film dává svůj obraz showbusinessu, podivné křeče fikce a reality. V čem spočívá naše fascinace?

FRESH FILM FEST 12.–16. 8. 2009 proběhne v Karlových Varech další ročník festivalu studentských filmů Fresh Film Fest. Sedm filmových sekcí, z nich pět soutěžních („Theatre Optic“ uvádějící experiment a animaci, Centropa prezentující středoevropskou studentskou filmovou tvorbu, „Fresh Generation“, „Kontakt“ amatérských a nezávislých filmů a hlavní soutěž hraných a dokumentárních studentských filmů) utvoří znovu pečlivě dramaturgicky připravený program, kde můžete vidět to nejlepší ze studentské tvorby z celého světa. Festival uvede komplexní retrospektivu televizní tvorby Petra Lébla, za účasti jeho bývalých spolupracovníků, například Jiřího Ornesta nebo Ivana Vyskočila. Dále festival uvede blok filmů černošské popkultury sedmdesátých let, žánru black exploitation nebo české filmové debuty a druhé filmy posledních dvou let. Více informací najdete na www.freshfilmfest.net 27


Autor: Václav Líme

PRODEJCI NP PRACUJÍ, NEŽEBRAJÍ! ČLÁNEK LIDOVÝCH NOVIN S TITULKEM „ZA KRIZE SE ŽEBRÁ ŠPATNĚ“, DOPROVÁZENÝ VELKOU FOTOGRAFIÍ ŽEBRAČKY, SKRÝVAL PŘEKVAPENÍ. VÍCE JAK Z POLOVINY POJEDNÁVAL O PRODEJI NOVÉHO PROSTORU. NAŠI PRODEJCI SE TAK ZÁSLUHOU POVRCHNÍCH MÉDIÍ OPĚT OCITLI VE SPOLEČNOSTI, O KTEROU ANI TROCHU NESTOJÍ. Jmenuji se Václav a jsem prodejcem NP u Městské knihovny na Mariánském náměstí. Nedávno jsem, tak jako každodenně, četl denní tisk ve veřejné čítárně knihovny. Čtu totiž pravidelně veškeré zde dostupné deníky, kromě regionálních. Při své četbě jsem v Lidových novinách narazil na článek od jistého Pavla Škopka, který pojednává o žebrácích v Praze. S některými ze zmiňovaných žebráků údajně i udělal rozhovor. Co však je na tomto článku podstatné, je fakt, že tento redaktor nás prodejce Nového prostoru přiřadil do stejné kategorie a spojuje nás tak s žebráky! Tento článek mě osobně pobouřil a domnívám se, že i některé další prodejce, proto jsem se rozhodl na něj na stránkách NP zareagovat. Vážení čtenáři! My prodejci nejsme žádní žebráci, ale děláme si svou práci, tak jako vy naši zákazníci chodíte do práce či studujete. Peníze, které získáme prodejem používáme na nákup nových časopisů a ze zisku si zajišťujeme obživu. Jak asi dobře víte, prodejci NP jsou sociálně slabí lidé a většina z nás, včetně mé osoby, jsou i bezdomovci. Jsme ale lidé, kteří se snaží ze své svízelné situace dostat a to i v dnešní nepříznivé době. Pracujeme,

snažíme se získat vhodné bydlení a zařadit se mezi vás, „řádné občany“. Nejsme osoby, které na svou situaci rezignovaly např. tím, že by propadly alkoholu v podobě krabicového vína a denní opilostí řeší svůj problém. Takoví lidé si opatřují finance krádežemi nebo žebrotou. Já nejsem alkoholik ani uživatel drog nebo žebrák. Jedinou mou drogou je prodej NP, neboť díky tomuto časopisu se mi daří překonávat negativní životní období, v kterém jsem se náhle ocitl. Prodejce NP má jasně vymezené povinnosti, které se blíží povinnostem běžně zaměstnaných lidí. Musí dodržovat kodex prodejce, uvedený v časopise, jinak mu hrozí pozastavení prodeje nebo úplné vyloučení. Už proto si prodejci nezaslouží být v novinách zmiňováni zároveň s žebráky a sběrači železa. Závěrem bych chtěl poděkovat všem kupujícím a čtenářům NP za jejich sociální cítění a nezištnou pomoc, kterou nám prodejcům prokazují. Vřele vám všem děkuji! Václav Líme, prodejce u Městské knihovny, Mariánské náměstí.

Majka si dovoluje oznámit všem svým věrným zákazníkům a příznivcům, že oslavila 49. narozeniny a změnila prodejní místo. Místo na Masarykově nádraží ji napříště naleznete ve vestibulu stanice Staroměstská.

PLATNÉ PRŮKAZKY PRODEJCŮ NP V PRAZE A BRNĚ KUPUJTE, PROSÍM, ČASOPIS NOVÝ PROSTOR JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ: 1. jsou viditelně opatřeni platnou průkazkou prodejce 2. stojí na prodejním místě, které mají uvedené na průkazce 3. mají titulní stranu prodávaného časopisu označenu číslem, které se shoduje s číslem průkazky prodejce 4. chovají se podle Kodexu prodejce V ostatních městech ČR je každý prodejce časopisu Nový Prostor viditelně označen průkazkou prodejce s vyznačeným prodejním místem. V případě jakýchkoliv připomínek k prodeji či prodejcům volejte na čísla: Praha: 2222 333 09 nebo 608 259 039, Brno: 545 217 297 nebo 773 153 380 28


SMS A E-MAILY Dobrý den, velmi oceňuji váš časopis a pravidelně si jej kupuji. Připadá mi velmi potřebné pomoci lidem, kteří jsou dole a chtějí s tím něco dělat. Kromě toho jsem v něm vždy našel zajímavé čtení. V posledním čísle jsem si přečetl „fejeton“ Jana Sterna. Mrzí mě že v jinak velmi slušném časopise otiskujete podobné slátaniny. Úmyslně opomíjím jeho slohovou kvalitu. Fejeton má být krátký, vtipný, úderný útvar který ironizuje a zesměšňuje něco hloupého. Tento paskvil nesplňuje ani jeden atribut. Představuje rozplizlé, bezduché plácání bez hlavy a paty, které má za úkol pouze zaplnit prázdnou stránku. Vůbec nechápu, proč bez důvodu zesměšňuje něco, co po dlouhých létech „žumpovatění“ naší politiky má aspoň náznak slušnosti, politické úrovně a odpovědnosti? Proč stejným způsobem nerozebírá ostatní politické subjekty? Tento článeček je trapný, bez jediné zajímavé myšlenky, bez vtipu a bez nadhledu. Máte zapotřebí otiskovat podobnou vatu? S přátelským pozdravem Radek Čos Odpověď redakce: Rozebírat již zavedené politické subjekty nám připadá jako plýtvání časem i trpělivostí čtenářů. Nový hráč si však podle našeho názoru trochu pozornosti zasluhuje, můžete to brát jako důkaz váhy kterou mu tímto přiznáváme. Mrzí nás, že se vás fejeton dotknul, ale při vzpomínce na to, jak dopadly předchozí pokusy o obrodu naší politické scény, je myslím trocha skepse a nedůvěry na místě. Navíc je vzhledem k minulosti hlavních protagonistů velmi obtížné zbavit se dojmu, že spíše než o „čerstvý vítr“ jedná o „novou vlnu se starým obsahem“. Vážená redakce, fejeton Jana Sterna v č. 333 Nového Prostoru mi připomněl článek Pavla Šafra v příloze „Kavárna“ M. F. Dnes ze dne 4. února 2006 s výstižným titulem „Zajatci vlastní nenávisti“ a s podtitulkem „Proč v české společnosti panuje tak nevlídné klima? Někdy jsme jako klubko zmijí“. Autor v něm zjišťuje, že společenská atmosféra v Česku je výrazně horší, než na Západě, což mohu potvrdit z vlastních bohatých zkušeností. Doporučuji důtklivě panu Sternovi, takto sžíravému a nevybíravému kritikovi, aby si jej pozorně přečetl. Snad potom půjde

KODEX PRODEJCE PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo.

do sebe a opraví své jednostranné smýšlení. Vím, že neodpovídáte na dopisy, asi to nestačíte, ale musel jsem vyjádřit své mínění. Mrzí mě to, protože před časem se mi ještě články v N.P. líbily, jak jsem vám již sdělil. Nebývá mi než se ptát: „Cui bono?“ S pozdravem, Karel Micka Odpověď redakce: Děkujeme za pochvalu i připomínky. Fejetony pana Sterna se spíše než sžíravou kritikou vyznačují velkou mírou nadsázky a humoru a rozhodně si nemyslíme, že by jimi někomu či něčemu sloužil. Politikou se zabývá jen zcela výjimečně, podobně, jako je výjimečný sám vznik strany TOP 09. Co se týče atmosféry v naší zemi, máte jistě pravdu, jen mi přijde poněkud paradoxní, že ji charakterizujete pomocí článku Pavla Šafra. Domnívám se totiž, že tento putovní šéfredaktor českých médií svým působením k neblahé atmosféře u nás velmi významně přispívá. Stačí se podívat, jak se pod jeho vedením proměnil týdeník Reflex. Ten druhdy patřil k tomu nejlepšímu mezi tištěnými médii a snažil se nahlížet realitu z nejrůznějších a mnohdy neobvyklých úhlů pohledu. Dnes jeho obsah připomíná velmi nenávistnou propagandu, posunující hranice mediálního nevkusu zase o kousek dál. Stačí připomenout způsob zobrazování panem šéfredaktorem neoblíbených osobností na obálce časopisu – jednou jako Adolfa Hitlera, ondy krvelačného upíra, nejnověji pak blázna ve svěrací kazajce. Navíc se obávám se, že konkrétně na téma strany TOP 09, kterou se minule zabýval i pan Stern, by se v Reflexu našlo hned několik nevybíravě kritických příspěvků, o jednostrannosti nemluvě. Dobrý den, NP si kupuji jen občas a články mě zaujmou jen některé, ne že by byly tak zlé, ale jen mě „nevzalo“ téma. Ale v NP 333 mě fejeton Jana Sterna „Tajíme oč půjde“ opravdu rozesmál a pobavil! Musím si NP kupovat častěji… Opravdu dobré díky. Čtenář z Olomouce Vyřiďte prosím můj dík a pozdrav prodejci ze Skalky (1293) právě jsem si od něj koupila NP. Jeho milé a laskavé vystupování mi rozehřálo srdce i rozesmálo duši po dlouhých dnech chmur a beznaděje. Krásný den, Karolína

7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor. Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. 29


The Big Issue in Scotland, Adam Forrest

July 13, 2009

A NATION DIVIDED IN RECENT WEEKS ISRAELI PRIME MINISTER BENJAMIN NETANYAHU HAS TENTATIVELY BACKED THE CREATION OF A PALESTINIAN STATE. YET ISRAEL STILL CANNOT COME TO TERMS WITH ITS INTERNAL ONE MILLION-STRONG ARAB POPULATION, WHO ARE VIEWED AS SECOND-CLASS CITIZENS. ADAM FORREST TRAVELS TO THE MIDDLE EAST TO MEET THOSE WHO SAY THEIR COUNTRY IS ‘AT WAR WITH THEIR PEOPLE’. Walking through the village of Ayn Hawd, high in the hills of Mount Carmel, life appears too peaceful for a community of criminals. The Mediterranean, a blue blur on the horizon, gifts a gentle breeze as old women stroll from house to house. Children are ambling out from a tiny makeshift school, and at the end of the dusty ridge road it is quiet enough to hear the patter of lizard feet across the crimson walls of the building overlooking the forest. The building belongs to Mohammed Abu Haija, whose grandfather created this settlement from cattle sheds when his Arab village, five miles down the road, was seized by the victorious Jewish army in 1948. The village was turned into a Jewish artists’ kibbutz and given the Hebrew translation of Ein Hod. This left the 50 or so families of the new Ayn Hawd cut off from the state as outlaws, like many others across northern Israel who were unwilling to leave the country or be packed into designated Arab towns. Abu Haija, the inheritor of a long family struggle, looks out at the valley below, his faced lined and eyes reddened from the decades-old struggle for status and basic amenities (electricity has been connected to most, but not all, of the homes in the last 10 years). “The view is all we have,” he sighs. “Yes, it is more beautiful than the other village, but it doesn‘t matter. It has been a constant battle just to live, to try to be treated as equals, instead of class-b citizens. Over the years, it drives you crazy.” The ghostly survival of the unrecognised villages, (there are still around 100 not on any official map), provides a template for the fate of Israeli Arabs more generally. As Abu Haija puts it: “We exist, but we don’t exist.” The Arabs make up almost 20 per cent of Israel’s population, but their troubles are largely forgotten, as long as the blood and thunder of Gaza and the West Bank continue to capture all the headlines. To be both Arab and Israeli is not the easiest of identities to manage. There is a saying among

30

Slovníček: Tentatively – předběžně Ambling – loudající se Inheritor – dědic Reddened – zarudlý

the minority here: “My country is at war with my people.” Since the exodus of Palestinians in 1948 remains such a vociferous rallying cry across the region, it has been easy to neglect the displacement of those left behind. More than 60 years later, planning laws still forbid prescribed Arab settlements from any expansion beyond “blue lines”. Serious overcrowding and squalor is the inevitable result. Things have become even trickier since the general election a few months ago, when Avigdor Lieberman’s far-right nationalist party announced itself as a major political force. The Union for Reform Judaism called Lieberman’s anti-Arab campaign “outrageous, abominable, hate-filled”. Upon becoming Prime Minster, Benjamin Netanyahu made Lieberman foreign minister and a key ally in his coalition government.

Lieberman is now demanding the minority pledge allegiance to Israel as a Jewish state, or lose citizenship. Arab street protests in the wake of attacks on Gaza and Lebanon in recent years have raised fears their sympathies lie with Israel’s enemies. Lieberman refers to the small handful of Arab members in parliament as pro-Hamas “collaborators”, telling them prior to the election that “a new administration will be established and then we will take care of you”. Although Arab citizens already face restrictions on visiting family in the Muslim world and on marrying anyone from the occupied territories, one of Lieberman’s loyalty laws has proved more provocative than any of his previous ideas. His Yisrael Beiteinu party is trying to push through a ban on all commemoration or teaching of the Nakba (the “catastrophe”) – the day the Arabs mark the loss of Palestine. Only one interpretation of history is to be allowed. These are depressing developments for the diminished Jewish leftists, and organisers of the Arab community. Dr Adel Manna, one of Israel’s leading academics in Arab affairs, believes suspicion has hardened into hostility. Like many Arabs, he can recount the interrogation he and his family receive at Tel Aviv airport, and cites a recent report suggesting 67 per cent of the Jewish majority believe anyone defining themselves as Palestinian is an enemy of the state. Almost the same proportion, 68 per cent, would refuse to live in the same building as an Arab. “If you call yourself Palestinian, you are immediately part of a fifth column, somebody the security forces will need to look at,” Dr Manna explains. “If the government is excluding me from real citizenship, why should I continue calling myself an Israeli? There is no Israeliness in Israel. “You are either a Jew or Arab, but nothing in common that is Israeli. I now have no share in the common good of this state. We have a country that resembles the apartheid system.”

Pozice: Úvazek: Nástup:

vedoucí pobočky Brno /sociální pracovník plný, smlouva na dobu určitou ihned

Nový Prostor, o.s. hledá vedoucího pracovníka do své brněnské pobočky. Obsahem práce je vedení brněnského denního centra určeného pro sociální rehabilitaci – podporu sociálně znevýhodněných a vyloučených lidí v uplatněná na trhu práce zapojením do našeho projektu „streetpaper“. Hlavní náplň práce: Zajištění chodu brněnské pobočky-technicko organizační Přímá klientská práce Administrativní Požadujeme: Vzdělání VOŠ nebo VŠ vyhovující požadavkům zákona o sociálních službách (případně SŠ s absolvovaným akreditovaným kurzem) Zkušenosti s vedením týmu a organizační schopnosti Komunikační dovednosti Orientaci na výsledky a práci s lidmi Uživatelskou znalost MS Office Zkušenosti s realizací projektů financovaných z ESF vítány Nabízíme: Zajímavé finanční ohodnocení Malý, příjemný kolektiv Zaškolení a předávání zkušeností z pražského centra Možnost seberealizace,vzdělávání a zapojení se do dalšího rozvoje společnosti Životopis a motivační dopis prosím zasílejte na adresu [email protected] nejpozději do 15. 8. 2009

TIRÁŽ Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur. Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s. Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 MINISTERSTVO PRÁCE a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14 Praha – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 e-mail: [email protected] koncept: Robert Sztarovics výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553 šéfredaktor: Alexandr Budka, tel. 774 789 079 redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová grafik: Kamil Tamášek grafický koncept: www.lab-ad.cz inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE. Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:

1061013598/5500 Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru. Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak bylo s vašimi penězi naloženo.

POLOVINA PRO PRODEJCE V PRODEJI OD 4. SRPNA 2009

Recommend Documents