Polemika s publikací M. N. Rothbarda „Peníze v rukou státu“
Jiří Mittner
I.
Teoretické východisko
V teoriích M. N. Rothbarda, jenž je extrémním exponentem rakouské školy, jsou přítomny některé nedorozumění týkající se povahy peněz. Dříve než se na tyto nedorozumění zaměříme, zamysleme se nad tím, co je jejich příčinou. Jednou z možných příčin by mohla být povaha Rothbardovy analýzy „nezakryté peněžní rouškou“1. V současné ekonomice je odstraňování „peněžní roušky“ obtížné, protože reálné jevy jsou příliš úzce spojeny s jevy peněžními2. Rothbard tuto obtíž řeší jednoduchým předpokladem exogenity3 peněz, přičemž exogenita je odvozována od historické komoditní povahy peněz. Díky tomu, že pak lze peníze chápat jako jednu z komodit směňovaných uvnitř ekonomiky, lze jejím odmyšlením snadno odstranit „peněžní roušku“. Domnívám se, že toto je špatný způsob odstraňování „peněžní roušky“, protože povaha peněz není exogenní, ale endogenní, a peníze nejsou zvláštní komoditou v ekonomice, ale jsou obrazem ekonomiky4. Správné odstranění „peněžní roušky“ předpokládá pochopení dichotomie všech ekonomických jevů, tj. na jedné straně reálných toků a na druhé straně jejich peněžnímu obrazu. Při správném pochopení této dichotomie je možné separovat oba oběhy a pak správně interpretovat tu podstatnou reálnou část. Tato dichotomie je jednoduše pochopitelná v případě materiální směny zprostředkované peněžní transakcí, ale je obtížně pochopitelná v případě směny bankovních služeb za jiné služby (nebo zboží) opět zprostředkovanou peněžní transakcí. Zde – u směny bankovních služeb – nastává zásadní nepochopení, které je podle mého názoru příčinou Rothbardova omylu a které je hlavní podstatou tohoto textu. V případě směny bankovních služeb za jiné služby (nebo zboží) zprostředkovanou peněžní transakcí by se totiž mohlo zdát, že peněžní směna zde není zprostředkujícím mechanismem, ale přímo předmětem transakce. Není tomu tak. V tomto případě stejně jako ve všech ostatních případech existují dva oběhy, jeden reálný a jeden peněžní. Reálnou transakcí zde není poskytnutí peněz, ale poskytnutí služby řízení. Obecně tedy reálnou funkcí bankovního sektoru není poskytování peněz, to je pouze jejím peněžním obrazem, reálnou funkcí je řízení hospodářství. Nástrojem tohoto řízení je rozhodování o tom, který záměr bude úvěrován a který ne. Klíčové na poskytování úvěrů není skutečnost, že firma A bude mít peníze, zatímco firma B je mít nebude (firma A totiž brzo po poskytnutí úvěru peníze rovněž mít nebude, protože je vynaloží na účel pořízení úvěrovaných investic). Klíčové je rozhodnutí, že úvěrována má být firma A a nikoliv firma B, tedy že podnikatelský záměr firmy A je lepší než záměr firmy B, a právě toto rozhodnutí je reálnou službou – službou řízení – kterou poskytuje banka. Kromě toho je dále bankovní službou participace na riziku, že toto rozhodnutí nebylo správné, dále dozor nad firmou A a další související administrativní služby. Tato reálná služba – služba poskytnutí řízení – je směňována za jiné reálné služby (nebo zboží) poskytované (byť zprostředkovaně) naopak řízenou protistranou a celá tato směna je zrcadlena v peněžních transakcích mezi oběma stranami. Jen náhodou se tato reálná transakce vypořádává na 1
Pojem „peněžní rouška“ („Veil of Money“) je známý z díla A.Pigoua („Wealth and Welfare“, 1912, „Veil of Money“, 1949) 2 Například se o současné ekonomice hovoří jako o úvěrové ekonomice, protože téměř všechny transakce jsou v poslední řadě spojeny s úvěrovými transakcemi. 3 Exogenitou se myslí „vnějškovost“. V případě peněz znamená exogenita jejich povahu být vně ekonomiky. Peníze tak například vznikají tak, že jsou do ekonomiky dodávány zvnějšku (tisknutím centrální autoritou). Naproti tomu endogenitou se myslí „vnitřkovost“. V případě peněz znamená endogenita jejich povahu být vnitřní součástí ekonomiky. Peníze pak vznikají a zanikají v ekonomice samotné její vlastní činností, čímž se myslí úvěrová kreace a kontrakce peněz kopírující reálnou ekonomickou aktivitu. 4 O teoretickém sporu o povahu peněz více v: Izák, V.: „Endogenous or exogenous money supply? – the Czech case.“, ČNB, IE, 1995. VP č. 37, Izák, V.: „Nabídka peněz – endogenní nebo exogenní?“, Finance a úvěr, 6/1995, Jílek, J.: „Peníze a měnová politika“, GRADA publishing, a.s., Praha 2004, Wray, L. R.: „Commercial Banks, The Central Bank, and Endogenous Money“, Journal of Post Keynesian Economics, 14 (Spring 1992): 297-310
stejném bankovním účtu, na kterém se vypořádává i peněžní transakce a to může vést k tomu, že omylem nerozlišíme mezi oběma transakcemi. Klíčovou protislužbou k úroku není odložená spotřeba (abstinence5), ta je pouze jakousi technickou nutností, která je v uzavřeném bankovním systému nepodstatná. Tuto myšlenku blíže objasníme: Banka může poskytnout úvěr, aniž by před tím měla peníze6, což má důsledek, že si bude muset vypůjčit odpovídající množství peněz na mezibankovním trhu poté, co úvěrovaný klient zaplatí z úvěru za pořizovanou investici tomu, kdo toto investiční zboží prodává, a to tak, že mu peníze z úvěru převede na jeho bankovní účet (předpokládáme u jiné banky). Následkem tohoto převodu bude muset převést původní úvěrující banka jiné bance odpovídající množství peněz, což v případě, že je nemá, realizuje tak, že platbu započte s vypůjčením peněz od této jiné banky na mezibankovním trhu. Protože vypůjčení peněz bude spojeno s povinností platit této jiné bance úrok, bude tento úrok původní úvěrující banka krýt z úroků placených jí jejím klientem. Vidíme, že tedy vlastně původní úvěrující banka si ponechá z úroku placeného jejím klientem pouze malou část, protože většinu úroku platí dále jiné bance, od které si vypůjčuje. Je logické, že původní úvěrující banka má z úroku pouze malou část, protože neodkládá žádnou spotřebu (neabstinuje) vzhledem k tomu, že nevlastnila před poskytnutím úvěru žádné peníze. Malá část úroku, kterou si původní úvěrující banka ponechává, je cenou za poskytnutou službu řízení (riziková prémie, administrativní náklady, atd.). Abstinenční část úroku, přestože v celkovém úroku převládá, je zde pouze technickým nepodstatným jevem. Tuto nepodstatnost bychom mohli například ilustrovat tak, že i druhá banka by nemusela abstinovat od spotřeby, pokud by také žádné peníze nevlastnila a musela by si v případě dalšího převodu peněz obdobně vypůjčovat od třetí banky na mezibankovním trhu. Pokud i třetí banka bude ve stejné situaci a shodou okolností si bude vypůjčovat od první banky, kruh se uzavře a ukazuje se, že pro financování všech transakcí krytých v poslední řadě úvěrem7 nemusí předem nikde existovat žádné peníze. Stejného výsledku dosáhneme i příkladem, kdy bude v ekonomice existovat pouze jediná banka, což je v podstatě analogické reálnému stavu, kdy se kruh bank na mezibankovním trhu nakonec vždy uzavírá (všechny vklady se nakonec vždy budou krýt všemi úvěry a naopak). Výše popsané úvahy nijak nerozporují abstinenční teorii úroku8, pouze ukazují, že abstinenční část úroku souvisí pouze s peněžním oběhem, zatímco riziková prémie a ostatní části úroku souvisí s reálným oběhem. Abstinenční složka se nakonec v bankovním systému vynuluje, zatímco zbylá část úroku je tou klíčovou složkou, odpovídající reálné službě, poskytované bankou, tj. službě řízení. Tyto myšlenky tedy objasňují, že proces úvěrování bankovním systémem je stejně jako všechny ostatní transakce v ekonomice procesem, u kterého na jedné straně rozeznáváme reálnou směnu (služeb řízení za jiné služby nebo zboží) a na druhé straně její peněžní obraz. Pokud tedy odkryjeme „peněžní roušku“ správným způsobem, jeví se úvěrování jako proces řízení hospodářství, nikoliv jako proces tvorby peněz. Skutečnost, že během tohoto procesu vznikají a zanikají peníze, je pouze průvodním jevem (peněžním zrcadlením) tohoto řízení. Tuto pouhou průvodnost lze také naznačit modelovým hospodářským procesem (už od Ricarda často ilustrovaným zemědělským rokem), kde na závěr dochází k úvěrové kontrakci a úvěrem vytvořené peníze z ekonomiky splacením opět mizí. Rothbard podle mého názoru odkrývá „peněžní roušku“ příliš hrubě jednoduchým odmyšlením peněžních transakcí, čímž je „s vaničkou vylito i dítě“ a služba řízení z procesu úvěrování mizí. Díky tomu se vlastně celý bankovní systém stává systémem izolovaných držitelů zvláštní komodity - peněz, které tito držitelé nejdříve kumulovali a jejíž půjčování dlužníkům má být proto spojeno s kompenzací 5
Abstinenční teorie úroku viz N. W. Senior Viz literatura jmenovaná v poznámce č.4. Poskytnutí se děje „ze vzduchu“ formou připsání prostředků na účet klienta (tedy zvýšením závazků banky) oproti vytvoření odpovídající pohledávky banky za klientem (tedy zvýšením aktiv banky). 7 A to jsou kromě okrajových výjimek všechny transakce. 8 Bez ní by nebylo možné vysvětlit úrok z úvěru poskytovaného nebankovním subjektem. 6
za odloženou spotřebou (abstinencí), přičemž touto kompenzací je úrok. Skutečná podstata bankovního systému - řízení hospodářství - Rothbardovi uniká. Ne náhodou také Rothbard odmítá připustit, že peníze jsou endogenní, tj. že vznikají „ze vzduchu“ jako závazky bank evidované na úvěrových účtech jejích klientů, a stále udržuje absurdní teorii, že peníze někdo (nanejhůř stát) tiskne. Kromě toho, že hotovost tvoří pouze zlomek všech peněz9, je hlavně objem těchto peněz odvozen výlučně od požadavků jejich držitelů na velikost jejich objemu (požadují takovou velikost, při které mohou hladce provádět své peněžní transakce, aniž by museli příliš často vybírat peníze z účtů, nebo držet příliš vysoké neúročené hotovostní zůstatky10). Objem hotovosti mezi lidmi vůbec nezáleží na tom, kolik je jí natištěno. Natištěním nadbytečných peněz tyto peníze pouze protečou přes účty obchodních bank na clearingový účet centrální banky, ze kterého budou centrální bankou staženy pomocí repo-operací (jinak by hrozilo, že se nepodaří na mezibankovním trhu vynutit centrální bankou zvolenou úrokovou sazbu), čímž hotové peníze z ekonomiky opět zmizí11. Tyto Rothbardovy postoje jsou podle mého názoru v rozporu s realitou a matou veřejnost ve věci podstaty peněz a fungování peněžního systému. Cílem tohoto textu je zaměřit se na některé tyto teze, konfrontovat je s realitou a objasnit příčinu paradoxů v nich obsažených. II.
Zkoumaná publikace a některé její hlavní teze
Za krystalickou podobu výše kritizovaných peněžních teorií lze považovat publikaci M. N. Rothbarda „Peníze v rukou státu“. V dalším textu se odkazuji na vydání Liberálního institutu, Praha 2001, přičemž se jedná se o překlad anglického vydání z roku 199012. Z uvedené publikace vybírám následující teze: 1. Peníze mohou vzniknout pouze jako komoditní peníze, jinak vzniknout nemohou. Peníze jsou komoditou, nejsou jakousi abstraktní účetní jednotkou.13 2. Vydávání nekrytých peněz by na svobodném trhu bylo považováno za podvod.14 3. Inflaci definujeme jako jakýkoli nárůst nabídky peněz v ekonomice, který nepředstavuje nárůst zásoby měnového kovu. Inflace, jakožto podvodný útok na majetek lidí, by na svobodném trhu neměla místo.15 4. Snaha o zabezpečení cenové stability je plně nahraditelná možností tržního zajištění proti kolísání cen.16 5. Peněžní substituty (bankovky) mají formu poukázek na měnový kov (zlato) uskladněný v peněžním depozitáři (bance).17 6. Emise nekrytých peněz je rafinovaným prostředkem vlády, jak si opatřit peníze od společnosti.18 III.
Polemika
1. Peníze mohou vzniknout pouze jako komoditní peníze, jinak vzniknout nemohou. Peníze jsou komoditou, nejsou jakousi abstraktní účetní jednotkou. 9
I zlomek úzkých peněz. Tzv. „náklady ošoupaných podrážek“ 11 S tím rozdílem, že nyní bude centrální banka platit úrok (který si ale sama zvolí) za to, že si vypůjčila hotové peníze, které se před tím díky jejich natisknutí dostaly do ekonomiky, ale nikdo je nechtěl (v hotovostní podobě), takže se přes účty obchodních bank dostaly zpět do centrální banky. 12 Rothbard, M. N., „What Has Government Done to Our Money?“, Mises Institute, 1990 13 Viz zkoumaná publikace, str. 29, 30. 14 Viz zkoumaná publikace, str. 53. 15 Viz zkoumaná publikace, str. 54, 59. 16 Viz zkoumaná publikace, str. 46, 47 17 Viz zkoumaná publikace, str. 50, 51, 52. 18 Viz zkoumaná publikace, str. 60, 61. 10
Pravda je, že peníze vznikly jako komoditní peníze. Od doby vzniku peněz se ale změnila jejich podoba tak, že dnes už vůbec nemají komoditní povahu, ale jsou naopak účetním obrazem ekonomické reality. Je velmi hypotetická otázka, jaké by v současné době mohly vzniknout peníze, protože vždy už nějaké peníze existují19. Je však logické se domnívat, že by vznikly takové peníze, jaké by odpovídaly očekávání společnosti kladené na funkci peněz. Tato očekávání samozřejmě nejsou komoditní, protože nikdo nemá zájem udržovat vlastní zásoby měnové komodity, případně požadovat, aby specifické depozitáře poskytovaly tuto službu. Každý má zájem participovat na systému umožňující hladkou směnu, uchování hodnoty, vyjádření hodnoty, atd. bez ohledu na podstatu, jakou tento systém bude mít.20 Peníze nyní samozřejmě nevznikají jako komodita. Vznik peněz je vznik závazku banky, kterým je účet jejího klienta, případně vznik likvidity.21 Závazek banky, kterým je účet jejího klienta, samozřejmě nemá žádný vztah ke komoditě. Stačí vzít v úvahu, jak takový účet úvěrově vzniká: prostým připsáním smyšleného čísla na nově vytvořený účet. Zároveň je samozřejmě totéž číslo připsáno na odpovídající účet aktiv jako pohledávka za stejným klientem.22 Díky tomu jsou vlastně peníze skutečně redukovány na abstraktní účetní jednotku, tedy přesně naopak, než jak je vykládá Rothbard. 2. Vydávání nekrytých peněz by na svobodném trhu bylo považováno za podvod. Podvodem rozumí společnost takové obohacení na úkor jiného, při kterém je někdo „uveden v omyl, je využito něčího omylu, nebo jsou zamlčeny podstatné skutečnosti“23. Nic takového se ale při vydávání nekrytých peněz neděje. Podvodem by bylo vydávání nekrytých peněz s tím, že jsou kryté. To jsou ale dvě rozdílné věci, které Rothbard smíchává proto, že nekryté peníze vůbec nepovažuje za možné. To je samozřejmě v rozporu se svobodnou vůli každého člověka akceptovat nebo neakceptovat nekrytý dlužní úpis, což jsou vlastně peníze. Banky nikde nezaručují, že peníze jsou kryté komoditou, neuvádějí to (dnes už) na bankovkách a proto se nedopouštějí podvodu. Ze stejného důvodu se nedopouští podvodu ani stát tisknutím nekrytých peněz. Je třeba si uvědomit, že lidé potřebují zajistit, aby peněžní systém byl funkční. Lidé nepotřebují zajistit, aby v nějakých sklepeních byly uschovány hromady zlata. 3. Inflaci definujeme jako jakýkoli nárůst nabídky peněz v ekonomice, který nepředstavuje nárůst zásoby měnového kovu. Inflace, jakožto podvodný útok na majetek lidí, by na svobodném trhu neměla místo. Nelze samozřejmě polemizovat s definicí. Je však třeba zdůraznit, že Rothbardova definice je výrazně odlišná od obvyklé definice, která slovem inflace pojmenovává jinou skutečnost, a to růst cenové hladiny. Podle Rothbarda by totiž nárůst nabídky peněz v ekonomice zřejmě měl způsobit růst cenové hladiny, ale místo aby tuto kauzalitu dokázal, ulehčuje si situaci tím, že domnělý důsledek přímo zahrne do definice. To pak vede ke zmatení pojmů, protože jednak je slovem inflace pojmenován jev, který se obvykle za inflaci nepovažuje, a pak je touto definicí vnucena kauzalita, která tak samozřejmá nemusí být. Obvyklým monetaristickým důkazem kauzality mezi nárůstem zásoby peněz a zvyšováním cenové hladiny je mechanismus, kdy lidé utrácí dodatečné peněžní zůstatky a tím vychylují trh z rovnováhy, 19
Bez ohledu na to, jedná-li o tuzemskou nebo zahraniční měnu. Podstatu současného peněžního systému si ostatně uvědomuje malý zlomek lidí, přesto to není překážkou, aby většina na systému participovala. Například skutečnost, že téměř všechny peníze jsou úvěrem, běžně není známa. 21 Vznik likvidity je operací centrální banky, které se vzhledem k okrajovému rozsahu nevěnuji. 22 Přesně řečeno je toto číslo zvýšené ještě o marži pokrývající riziko banky, zisk, atd. a tento kladný rozdíl je zase účtován proti účtu výnosů. 23 Viz §250 zákona č. 140/1961 Sb. 20
přičemž zvýšená poptávka podporuje zvyšování cen až do té chvíle, kdy se ustaví nová rovnováha, přičemž se obnoví původní kupní sílu peněz, takže relativní množství peněz zůstává beze změny. Lze ale nabídnout i úplně jiný mechanismus. Dodatečné peněžní zůstatky lidé mohou namísto jejich utracení uložit v bankách.24 Pak vznikne v bankovním systému přebytek likvidity, kterou bude muset centrální banka stáhnout z bankovního systému, aby mohla vynucovat zvolenou úrokovou sazbu.25 Poté, co bude přebytečná likvidita stažena z bankovního systému, obnoví se původní množství hotových peněz v ekonomice a ceny se vůbec nezmění. Jediným efektem státní emise peněz bude zvýšení závazků státu vůči komerčním bankám. 4. Snaha o zabezpečení cenové stability je plně nahraditelná možností tržního zajištění proti kolísání cen. Tato teze vlastně znamená, že inflace není škodlivá, protože její existenci lze reflektovat v ekonomických vztazích. S tím je ale v rozporu známá formulace příčiny existence inflace: „Inflaci očekáváme proto, že ji máme, a máme ji proto, že ji očekáváme“. Kdyby bylo tak snadné inflaci reflektovat v ekonomických vztazích, vznikly by všech odpovídajících smlouvách inflační doložky odvolávající se na nezávislou instituci26 a inflaci by bylo pak možné smazat prostým konstatováním, že není.27 Kromě toho jsou zde další 3 teoretické problémy: selhání peněz ve funkci uchovatele hodnoty, rozpor mezi anticipovanou a neanticipovanou inflací a nerovnoměrný inflační vývoj v ekonomice. Zejména hotové peníze selhávají v inflačním prostředí ve funkci uchovatele hodnoty, protože držená hotovost sama o sobě by inflaci zohlednit nemohla (bankovky se nedokáží v trezoru „přeindexovat“, či jinak zmnožit). Neanticipovaná inflace je z definice neočekávaná a proto také obtížně zohlednitelná v tržních vztazích. Právě neanticipovaná inflace je, zejména ve formě šoků, původní příčinou inflačních spirál. Nerovnoměrný inflační vývoj v ekonomice zase vylučuje tržní zajištění, protože tržní subjekty (smluvní strany) se mohou zajistit pouze proti jedné (společné) inflaci, nikoliv každý „proti té svojí“28. V případě exportní firmy zaměstnávající domácí pracovní sílu, existují pro obě smluvní strany zcela odlišná inflační rizika, která není možné zohlednit vzájemnou dohodou. Teoreticky lze vzít v úvahu i jiné tržní prostředky zajištění než vzájemnou dohodu obou stran29, v praxi ale takové zajištění neexistuje. 5. Peněžní substituty (bankovky) mají formu poukázek na měnový kov (zlato) uskladněný v peněžním depozitáři (bance). Peněžní substituty mají takovou formu, jakou akceptují tržní subjekty. Volný trh, jehož je Rothbard extrémním obhájcem, přece nenutí tržní subjekty akceptovat pouze specifické (kryté) peněžní substituty. Peněžním substitutem je všechno to, co plní funkci peněz. Pokud se osoba A dohodne s osobou B na jednostranném poskytnutí služeb s výhradou, že v budoucnu může být vyžádána
24
To je také podle mého názoru mnohem realističtější předpoklad, než monetaristický, předvídající okamžité a poněkud primitivní utracení nově se objevivších peněžních zůstatků. 25 Pokud by banky neměly možnost poskytnout přebytečnou likviditu centrální bance (v našem případě se jedná o nákup 14ti denních repo-směnek centrální banky), poskytly by ji uvnitř ekonomiky za nižší úrokovou sazbu než sazbu zvolenou centrální bankou. 26 Například Statistický úřad. 27 Do určité míry je tento postup vlastně zohledněn ve strategii „cílování inflace“, kdy se konstatováním, v jakém pásmu je záměr, aby se pohybovala inflace, tohoto cíle už zároveň z části dosahuje. 28 Proti inflaci v sektoru, ve kterém má subjekt alokovanou převážnou část nákladů. 29 Finanční deriváty. V našem případě exportní firmy pak asi zejména měnové deriváty.
protislužba a to v dohodnutém množství a kvalitě30 a tato dohoda je navíc převoditelná na osobu C, vznikl peněžní substitut. Peněžní substitut (v našem případě dlužní úpis) vzniká proto, že plní funkci peněz a že ho osoba B akceptuje. Není vůbec nutné, aby tato dohoda byla nominálně vyjádřena peněžními jednotkami. Není ani nutné, aby byla doprovázena dohodou o existenci zásoby měnového kovu ve vlastnictví osoby A, kdykoliv směnitelné za závazek osoby A. 6. Emise nekrytých peněz je rafinovaným prostředkem vlády, jak si opatřit peníze od společnosti. Z převládající části je státní rozpočet financován daněmi. V případě existence deficitu státního rozpočtu je tento deficit financován úvěrem zprostředkovaným emisí státních dluhopisů. Tento úvěr je pak spravován státem, což zahrnuje jeho splácení, placení úroků, atd. V rámci financování státního rozpočtu se nikde neobjevuje moment financování formou tisknutí peněz, to je dokonce zakázané zákonem. Pro stát není o nic složitější opatřovat si peníze daněmi. Na rozdíl od tisknutí peněz je opatřování peněz daněmi inflačně neutrální. Tisknutí peněz by naproti tomu způsobovalo nežádoucí tlaky na zvyšování cenové hladiny, což není v zájmu státu.31 IV.
Závěr
Cílem tohoto textu je polemika s teoriemi M. N. Rothbarda na teoretické i na praktické úrovni. V teoretické analýze se ukazuje, že Rothbardovy teorie jsou sporné, protože jsou založeny na sporných předpokladech. Těmito předpoklady jsou zejména komoditní povaha peněz, způsob poskytování úvěru založený na předchozí akumulaci peněz a nezbytnost krytí peněz. Jsou vyloženy a konfrontovány možné alternativy. V praktické rovině je ukázán rozpor Rothbardových teorií s existující ekonomickou a právní realitou. Mimo rovinu polemiky s Rothardovými teoriemi je třeba poznamenat, že tyto teorie jsou velmi srozumitelné. Jsou srozumitelnější než teorie poskytující podle mého názoru pravdivý obraz anatomie peněžního systému. Díky tomu jsou také kritizované srozumitelné teorie často akceptované. Pro veřejnost jsou kryté peníze mnohem jasnějším jevem než závazek obchodní banky vznikající připsáním smyšleného čísla na účet vedený navíc pouze jen v elektronické podobě. Snadná akceptace srozumitelných teorií veřejností je ale chybou, na kterou je třeba rovněž upozornit. Díky tomu, že v ekonomické praxi jsou neodmyslitelně používány peníze, vytváří si veřejnost určitou představu o jejich fungování. Tato představa je ale tvořena jednostranným pohledem (pohledem jednoho ze subjektů peněžního systému) a o fungování peněžního celku (včetně problematiky vzniku a zániku peněz) tento pohled mnoho nevypovídá. Analyzování peněžního systému je analyzování vysoce složitého abstraktního celku, kde na straně obchodních bank a centrální banky probíhají jevy, se kterými se veřejnost vůbec nesetkává a o nichž mnohdy ani netuší. Jednoduché a srozumitelné teorie, které v tomto textu jsou předmětem kritiky, pak veřejnosti často nabízí takový výklad anatomie peněžního systému, který je právě pohledu očima veřejnosti blízký.
30
Dohoda o množství a kvalitě ani nemusí být učiněna předem, může být stejně dobře odvozena až v budoucnu pomocí jiného měřítka. 31 Příklad mechanismu z bodu 3, kdy dodatečné peněžní zůstatky pouze protečou bankovním systémem zpět do centrální banky, zde nelze použít. Je totiž rozdíl, zda stát rozdá dodatečné peníze lidem „nad rámec jejich rozpočtového očekávání“, nebo zda je tisknutí peněz prostředkem vlastního „financování rozpočtu“. V prvním případě by nemuselo dojít k inflačnímu procesu, protože relativní ceny jsou nastaveny tak, že vyhovují původnímu množství peněz (funguje rozpočtové očekávání lidí), proto dodatečné prostředky nemusí být ihned utraceny. V druhém případě je však s tisknutím peněz dopředu počítáno jako se způsobem financování státního rozpočtu, to znamená, že ceny jsou nastaveny tak, že nevyhovují původnímu množství peněz a jakmile se dodatečně vytisknuté peníze v ekonomice objeví, zareaguje trh zvýšením cenové hladiny.
Zkušenost veřejnosti s penězi je taková, že peníze „se tvoří“ nesnadno, protože „se tvoří“ směňováním za práci (výdělkem, ziskem). Této zkušenosti s penězi je blízký výklad peněz jako poukázky na zlato, které se ani vytvořit nedá (s výjimkou těžby) a jehož celkový objem je omezený. Naopak obtížně veřejnost porozumí výkladu peněz jako abstraktní jednotky vznikající „z ničeho“. Skutečnost, že právě druhá uvedená varianta odpovídá ekonomické realitě, je problémem, který je třeba objasňovat. Publikace „Peníze v rukou státu“ M. N. Rothbarda tuto situaci neobjasňuje, naopak zesiluje mylné domněnky veřejnosti o povaze peněžního systému a dále tak podporuje zmatení, které o peněžních jevech ve veřejnosti existuje. V.
Literatura
Izák, V.: „Endogenous or exogenous money supply? – the Czech case.“, ČNB, IE, 1995. VP č. 37 Izák, V.: „Nabídka peněz – endogenní nebo exogenní?“, Finance a úvěr, 6/1995 Jílek, J.: „Peníze a měnová politika“, GRADA publishing, a.s., Praha 2004 Rothbard, M. N.: „Peníze v rukou státu“, Liberální institut, Praha 2001 Wray, L. R.: „Commercial Banks, The Central Bank, and Endogenous Money“, Journal of Post Keynesian Economics, 14 (Spring 1992): 297-310 Zákon č. 140/1961 Sbírky zákonů České republiky VI.
Shrnutí
Tato práce polemizuje s publikací M. N. Rothbarda „Penize v rukou státu“. Ukazuje sporná místa Rothbardovy teorie v teoretické i praktické rovině. Teoretickým základem je zde rozpor mezi endogenní a exogenní povahou peněz, praktickou aplikací je pak fungování teorie v ekonomické realitě. Z předmětné publikace jsou dále vybrány reprezentativní teze, které jsou poté konfrontovány s ekonomickou realitou. Pro uvedené problémy jsou popsány alternativní výklady a vystiženy rozdíly od Rothbardovy teorie. Práce se dále zaměřuje na příčiny vzniku rozdílných výkladů anatomie peněžního systému. Konstatuje, že Rothbard se v ekonomické analýze dopouští nesprávného „snímání peněžní roušky“, při kterém mizí hlavní funkce bankovního systému, kterou je poskytování služby řízení hospodářství. Tímto krokem jsou pak banky redukovány na pouhé depozitáře měnového kovu a bankovnictví se stává pouhým zprostředkováním. Takový výklad deformuje peněžní teorii a způsobuje zmatení veřejnosti ve věci fungování peněžního systému. VII.
Summary
This essay disputes the publication „What Has Government Done to Our Money?“ of M. N. Rothbard. It reveals controversies in Rothbard’s theory on a theoretical as well as on a practical level. The theoretical fundament is the controversy on the character of money – endogenous or exogenous. The practical application is the appearance of the theory in the economic reality. Some representative statements are selected from the objective publication and faced with the economic reality. Alternative explanations are suggested for the problems mentioned and the differences are indicated between them and the theory of Rothbard. The essay is then focused on possible reasons of genesis of controversial explanations. An incorrect “taking off the money veil” is pointed out as the principal problem. In consequence of it, the fundamental function of the banking system – supply of the economy steering service – is fading out. Thus the banks are reduced to bare monetary metal depositaries and banking itself is becoming only an intermediation. Such explanation harms the monetary theory and implies confusion in the public understanding of the monetary system.
Dodatek V této dodatečně doplněné části objasňuji některé teoretické problémy, na které jsem byl při prezentování této práce dotazován. Tyto dotazy považuji za správné a logické, protože vyplývají z běžného chápání podstaty peněžního systému. 1. Jak může banka, která nevlastní žádné peníze, poskytnout úvěr jiné bance? Banka, nevlastnící žádné peníze, může jiné bance poskytnout úvěr stejně dobře, jako jej může poskytnout firmě nebo jakémukoliv jinému subjektu. K poskytnutí úvěru není třeba předchozí akumulace peněz, jak je popsáno výše. Situaci můžeme ještě detailněji vysvětlit na následujícím schématu doplněném o zachycení všech relevantních účetních operací:
FIRMA A Úvěr
Bankovní účet
BANKA A
MEZIBANKOVNÍ TRH
BANKA C
Bankovní účet
FIRMA C
BANKA B Bankovní účet
FIRMA B
1. Banka A poskytuje úvěr 1.000,- firmě A. Úvěrování se děje tak, že na účtu banka A vzniká pohledávka za firmou A ve výši 1.000,- a zároveň závazek, kterým je vytvořený účet firmy A se zůstatkem 1.000,-. 2. Aby firma A mohla převést peníze firmě B, která má účet u banky B, musí si banka A vzít úvěr ve výši 1.000,- od banky B. Na účtu banky A vzniká aktivum „účet u banky B“ ve výši 1.000,a zároveň pasivum „dluh u banky B“ ve výši 1.000,-. Na účtu banky B vzniká pohledávka za bankou A ve výši 1.000,- a zároveň závazek, kterým je vytvořený účet banky A se zůstatkem 1.000,-. 3. Firma A převádí peníze firmě B ve výši 1.000,-. Banka A umazává 1.000,- z účtu firmy A a zároveň umazává 1.000,- ze svého účtu u banky B. Banka B připisuje 1.000,- na účet firmy B a zároveň umazává 1.000,- z účtu banky A.
4. Aby firma B mohla převést peníze firmě C, která má účet u banky C, musí si banka B vzít úvěr ve výši 1.000,- od banky C. Na účtu banky B vzniká aktivum „účet u banky C“ ve výši 1.000,a zároveň pasivum „dluh u banky C“ ve výši 1.000,-. Na účtu banky C vzniká pohledávka za bankou B ve výši 1.000,- a zároveň závazek, kterým je vytvořený účet banky B se zůstatkem 1.000,-. 5. Firma B převádí peníze firmě C ve výši 1.000,-. Banka B umazává 1.000,- z účtu firmy B a zároveň umazává 1.000,- ze svého účtu u banky C. Banka C připisuje 1.000,- na účet firmy C a zároveň umazává 1.000,- z účtu banky B. 6. Aby firma C mohla převést peníze firmě A, která má účet u banky A, musí si banka C vzít úvěr ve výši 1.000,- od banky A. Na účtu banky C vzniká aktivum „účet u banky A“ ve výši 1.000,a zároveň pasivum „dluh u banky A“ ve výši 1.000,-. Na účtu banky A vzniká pohledávka za bankou C ve výši 1.000,- a zároveň závazek, kterým je vytvořený účet banky C se zůstatkem 1.000,-. 7. Firma C převádí peníze firmě A ve výši 1.000,-. Banka C umazává 1.000,- z účtu firmy C a zároveň umazává 1.000,- ze svého účtu u banky A. Banka A připisuje 1.000,- na účet firmy A a zároveň umazává 1.000,- z účtu banky C. Banka A 1. Pohl. za firmou A: +1.000,2. Účet u banky B: +1.000,3. Účet u banky B: -1.000,6. Pohl. za bankou C: +1.000,-
1. Účet firmy A: +1.000,2. Dluh u banky B: +1.000,3. Účet firmy A: -1.000,6. Účet banky C: +1.000,7. Účet banky C: -1.000,7. Účet firmy A: +1.000,-
Banka B 2. Pohl. za bankou A: +1.000,4. Účet u banky C: +1.000,5. Účet u banky C: -1.000,-
2. Účet banky A: +1.000,3. Účet banky A: -1.000,3. Účet firmy B: +1.000,4. Dluh u banky C: +1.000,5. Účet firmy B: -1.000,-
Banka C 4. Pohl. za bankou B: +1.000,6. Účet u banky A: +1.000,7. Účet u banky A: -1.000,-
4. Účet banky B: +1.000,5. Účet banky B: -1.000,5. Účet firmy C: +1.000,6. Dluh u banky A: +1.000,7. Účet firmy C: -1.000,-
Všimněme si ještě, jak vypadaly rozvahy bank po prvním kroku (poskytnutí úvěru firmě A bankou A): Banka A Pohl. za firmou A: +1.000,-
Účet firmy A: +1.000,-
Banka B 0,-
0,-
Banka C 0,-
0,-
A jak vypadaly rozvahy bank na závěr peněžního cyklu: Banka A Pohl. za firmou A: +1.000,Pohl. za bankou C: +1.000,-
Účet firmy A: +1.000,Dluh u banky B: +1.000,-
Banka B Pohl. za bankou A: +1.000,-
Dluh u banky C: +1.000,-
Banka C Pohl. za bankou B: +1.000,-
Dluh u banky A: +1.000,-
Je patrné, že po realizaci proveditelných zápočtů by byl obnoven stav, který existoval po prvním kroku. 2. Proč banka, která může neomezeně tvořit peníze „z ničeho“, si sama nevytvoří peníze a všechno nekoupí? Tvrdíme-li, že banka může poskytnout úvěr, aniž by před tím vlastnila peníze, a že tedy tyto úvěrové peníze vlastně vznikají „ze vzduchu“, neznamená to, že je možné takto „ze vzduchu“ vytvořit bohatství (reálnou hodnotu). Tento omyl je právě typický pro exogenní vnímání peněz, kdy peníze – jako jedna
ze zvláštních komodit – jsou vnímány stejně jako jiné bohatství (reálná hodnota). Ve skutečnosti mají peníze jinou povahu. Téměř všechny peníze jsou úvěrovými penězi a úvěr je vždy poskytován se záměrem být splacen (pokud ne, jedná se o úvěrový podvod). Takto vytvořené peníze jsou tedy vždy vytvořené se záměrem svého zániku. Úvěrovou transakcí se tedy neděje žádný vznik bohatství, ale pouze přesun už existujícího bohatství od subjektu A k subjektu B řízený bankou (financovaný úvěrovými penězi) se záměrem budoucího opětného návratu tohoto bohatství od subjektu B k subjektu A opět řízeného bankou (splacením úvěru). Záměrem celé transakce je vytvoření dodatečného bohatství plynoucí z možností subjektu B rozhojňovat bohatství vlastněné subjektem A, které jsou lepší než možnosti subjektu A. Je patrné, že peníze jsou pouze abstraktní účetní jednotkou, sloužící k řízení transakcí mezi subjekty stojícími mimo banku. Banka na transakci participuje pouze jako řídící prvek na jedné straně poskytnutou službou řízení (zahrnující zejména úvěrové riziko – riziko selhání dlužníka, administrativní náklady, atd.) a na druhé straně úrokovým výnosem. Pokud by úvěr nebyl splacen, banka by svůj závazek, kterým je účet subjektu inkasujícího peníze za poskytnuté (vlastně zapůjčené) bohatství, už nemohla krýt pohledávkou za úvěrovaným selhávajícím subjektem, ale musela by ho krýt svým vlastním majetkem. Pouze v tomto výjimečném případě musí banka krýt ztrátu vlastním majetkem, kterou proto kompenzuje úrokovými výnosy od jiných neselhávajících dlužníků. V případě, kdy nedochází k selhání dlužníka, se však banka na přesunech bohatství vůbec neparticipuje (až na zmíněný úrokový výnos). Banka je pouze řídícím subjektem, který tvorbou úvěrových peněz organizuje reálné transakce. Názory, že je špatné, když banky dosahují velkých zisků, jsou většinou nesprávné. Pokud se nejedná o zisk dosahovaný neúměrně vysokými administrativními poplatky nebo neúměrně vysokými úroky z důvodu nefungujícího konkurenčního prostředí, pak je takový zisk dobrou zprávou pro celé hospodářství. Svědčí totiž o dobrém fungování bankovního systému, tj. o správném způsobu organizování transakcí v hospodářství, tedy vlastně o dobrém zdraví celého hospodářství. Velké zisky bankovního sektoru jsou indikátorem stability a prosperity. Jak bylo uvedeno, je úvěrová kreace peněz řízením transakcí mezi subjekty vně banky, jejíž riziko je kryto vlastním majetkem banky. Proto je nesmyslné, aby banka úvěrovala sama sebe, protože pokud by úvěrovaný subjekt splýval s řídícím subjektem, tak by žádné krytí rizika neexistovalo a z pohledu třetího subjektu by tato transakce byla naroveň žádosti o úvěr, o kterou třetí subjekt nemá zájem (má zájem prodat „za hotové“, nikoliv „na splátky“). Výše uvedený rozdíl lze demonstrovat na následujících dvou příkladech: Důvěryhodný subjekt A dluží subjektu B. Subjekt B má zájem o služby subjektu C a nabízí, že zaplatí převodem závazku, který u něj má subjekt A. Subjekt C souhlasí, protože má důvěru v to, že subjekt A splní svůj závazek32. Druhým příkladem je tato situace: Důvěryhodný subjekt A tvrdí, že má závazek „sám za sebou“. Tento subjekt A má zájem o služby subjektu B a nabízí, že zaplatí převodem tohoto závazku. Subjekt B samozřejmě nesouhlasí, protože ačkoliv považuje subjekt A za důvěryhodný, nepovažuje závazek subjektu A „sám za sebou“ za převoditelný, protože jde spíše o jakési předsevzetí subjektu A, že si sám vůči sobě splní uvedený závazek. Nabídka převod takového závazku (předsevzetí) je fakticky žádostí subjektu A o poskytnutí služeb subjektu B na úvěr. Banka, která požaduje zboží či služby a nabízí zaplacení ze svého bankovního účtu, který však není jejím vlastním majetkem, ale který je závazkem „sama za sebou“ (tj. spíše jakýmsi předsevzetím), fakticky nenabízí zaplacení, ale žádá o zboží či služby na úvěr. Úvěr je ale vždy spojen se záměrem splacení (jinak se jedná o podvod). V našem případě, kdy banka má pouze zájem všechno koupit, ale nikoliv koupit se záměrem využít dočasného vlastnictví k rozhojnění bohatství a poté opět prodat, by se jednalo o úvěrový podvod. Nyní lze formulovat odpověď na původní otázku: Banka si nemůže vytvořit peníze úvěrováním sebe sama proto, že by si tak vytvořila fakticky nepřevoditelný závazek „sama za sebou“ a nabídkou na zaplacení formou převodu takového závazku by fakticky žádala o úvěr, což by vzhledem k absenci záměru tento úvěr splatit byla snaha o úvěrový podvod. 32
V tomto případě byl subjekt A bankou, její závazek vůči subjektu B byl účet, který má subjekt B u ní otevřen.
Zamezení možných snah bank o takovýto úvěrový podvod je nejjednodušší cestou administrativního zákazu úvěrování bank sebe samých. 3. Proč mně banka neposkytne tak rozsáhlý úvěr, abych mohl všechno koupit? Banka neposkytne příliš rozsáhlý úvěr proto, že se obává neschopnosti dlužníka ho splatit. Pokud by došlo k selhání dlužníka, kryla by banka ztrátu svým vlastním majetkem. Jak je uvedeno ve vysvětlení k předchozí otázce, až tehdy se skutečně participuje na transakci. U příliš rozsáhlého úvěru je nereálné předpokládat, že dlužník bude schopen splatit celý úvěr i s úroky, takže je předem zřejmé, že na záměru dlužníka všechno koupit by musela participovat banka svým vlastním majetkem. Protože ani ten by nebyl dostatečný a došlo by k jistému úpadku banky, banka nikdy takový úvěr neposkytne. Zajímavá je však otázka, jaké zde ještě existují regulativy mimo tuto banku. Tedy pokud by se tato banka nechovala racionálně a i přes jistotu následného úpadku by poskytla tak rozsáhlý úvěr, aby mohl dlužník všechno koupit, je opravdu možné, aby takový úvěrovaný subjekt mohl všechno koupit? Samozřejmě že to není možné, existují zde další regulativy mimo tuto banku a jedná se o spontánní regulativy. Endogenní peněžní systém není nijak závislý na externích administrativních zásazích, jako jsou např. uvalení nucené správy pro neplnění požadavků kapitálové přiměřenosti, odejmutí bankovní licence, atd. Spontánními regulativy jsou ostatní banky v bankovním systému. Tuto myšlenku objasníme na následujícím příkladu:
FIRMA A Úvěr
Bankovní účet
BANKA A
MEZIBANKOVNÍ TRH
BANKA C
Bankovní účet
FIRMA C
BANKA B Bankovní účet
FIRMA B
Firma A poté, co od banky A obdrží rozsáhlý úvěr, se snaží kupovat všechen majetek firem B a C. K tomu, aby mohla firma A převést své peněžní prostředky, které má na účtu u banky A, firmám B a C, které mají účty u bank B a C, je třeba, aby si nejprve banka A vypůjčila peníze na mezibankovním trhu od bank B a C. Konkrétní mechanismus je popsán výše ve vysvětlení k otázce 1. Banky B a C ale v tuto chvíli neposkytnou úvěr bance A, protože se obávají, že banka A není schopná úvěr i s úroky splatit. Schopnost banky A splatit úvěr bankám B a C je ohrožena nejistotou splacení rozsáhlého úvěru
dlužníka banky A bance A. Pokud by totiž bylo možné očekávat, že dlužník banky A rozsáhlý úvěr splatí i s úroky, znamenalo by to, že pro účely splacení se mu podaří získat prostředky od ostatních subjektů, což by bylo doprovázeno převody peněz od bank ostatních subjektů do banky A. Právě při této příležitosti by došlo ke splacení úvěru, který by bance A poskytly ostatní banky. Protože ale splacení rozsáhlého úvěru dlužníkem banky A bance A nelze očekávat, nelze ani očekávat splacení úvěru, který by bance A poskytly ostatní banky, proto jí úvěr neposkytnou. V našem příkladě tedy dojde k situaci, kdy firma A není schopná zaplatit firmám B a C, protože nelze realizovat převod peněžních prostředků firmy A z účtu u banky A firmám B a C na účty u bank B a C. Protože firma A není z takového úvěru schopná platit, nedojde vůbec ke koupi majetku ostatních firem. Kromě toho v tuto chvíli dojde k rychlému úpadku banky A, protože její izolace na mezibankovním trhu vedoucí k nemožnosti převodu peněžních prostředků povede k runu firmy A na banku A. Vzhledem k izolaci na mezibankovním trhu banka A run neustojí. Rovněž zde doplním, že nejjednodušší cestou, jak zabezpečit, aby ostatní banky na mezibankovním trhu nebyly ohrožovány neracionálně se chovajícími bankami a aby z toho důvodu nemusely před poskytnutím každého mezibankovního úvěru nákladně auditovat úvěrovanou banku, je administrativní nařízení povinnosti bank zveřejňovat údaje o svém hospodaření a požadavek kapitálové přiměřenosti.