MOTÝLI VŠECH BAREV. M Ji^

MOTÝLI VŠECH BAREV

M Ji^

Purchased for the

LIBRARY of the

UNIVERSITY OF TORONTO from the

KATHLEEN MADILL BEQUEST

MOTÝLI VŠECH BAREV.

BÁSN

Jaroslava Vrchlického.

(1883-1887)

(DRUHÉ VYDÁNÍ.)

V PRAZE. TISKEM

A

NÁKLADEM

J.

OTTY,

VEŠKERA PRAVÁ VYHRAZENA.

FG ó

03Í

11

jí%r dít

%

SEP 2

2 1966

1126f»':7 -lI

Prologem.

dyž v mládí ^ jsem štstím z

mé

duše

se nesli

dob

opilý

byl a illusemi,

zlatí

motýli

svta ruejemi.

Smích mládí mli na kídlech a pláli jako slunce v máji, pili lásky ve zídlech

vždy

a noili se

A

v

moe

bájí.

pešla, mlhaví se snuli podjesen dnové, tu z veera u hlavy si hráli erní motýlové. léta

mn

Na kídlech mli beznadj jak perly

—

slzí

stopy kalné

a jejich zádumivý rej se tratil v hvzdné íši dálné.

;

A

léta

pešla

— pouze

as

pes

ten úhor mojí duše a šerem bleskl náhle jas a zachvla se v blaha tuše šel

A

usmála se po chvíli, jak zem usmívá se v máji, a pouze modí motýli

te

z

mojí duše odlétají.

motSli všech barev.

Struna lásky.

n f sám Amor

dlouhých dívích vlas strunu sple, bych zpíval s láskou krásu, jež v klínu drží svt. z

A struna ta se kmitá jak slunce záení, když kvtin duše skrytá se dere z lupení.

A struna ta se vlní jak ruej pod strání, jak zpv, jímž azur plní na jae skivani. A

struna tato výská, že ztrnulý je les, a Pan, jenž v syrinx píská, že zamyslí se kdes.

!

Bloudící nymfa v lese,

—

pod kei Však jestli petrhne mne v srdce udeí

ta zná

ji

se,

Dv

sestry.

jež se valíš jako orkán divý, vysouší a hubí nivy, co jež duníš hromem a máš kídla orlí

"M^^y,

moe

a v oku plamen proroka, jenž horlí, jež vítzná vždy v nach a zlato tajíš své nesmrtelné vdky, která bájíš,

jak pohneš rtoma, prostory a svty, bez konce, hudbo velká, záné vznty jež budíš, ds a úžas v posluchai: Jak asto v nocích dlouhých, v hokém plái

jsem tebe vzýval, velká matko Boh! Ty rovna mystickému ptáku nohu unášíš duši v plamen vlastní touhy fantom pouhý, ji vrhajíc, že cítí,

,

jak celý život je a vetchá ttina!

rzná je tvá sestra a jak jiná! Ta hrdliin písni naslouchajíc neb sama s echem na schovanou hrajíc Jak

jen bosou nožkou rosnou trávu eí, o pestrá vajíka se stará v kei, u krbu sedá, kolébavku zpívá

buclatým se do sn dívá, a jako Psyche cloníc lampu rukou zí kolébána cvrk jednozvukou

a

dtem

Motýli všech barev

2

:

10

a tichou písní, myšlénka jak zvolna ve adru dýše veselá i bolná, jež básníkovi, z úst

O Ty

hází písni

znáš,

když noc

poup rže vdku,

ticha,

ím dmou

se

již

kouzla,

dívích

pod živtkem, jenž sotva

Tak rzné,

jste

se sklání,

v chvíli ranní

nhy

zadrží je

pec jedna

!

ader snhy !

poesie!

:

11

Snítka hlohu.

Ojvit slunce

plným proudem v

dílnu padal,

po skizzách, jež na zdech rozvšeny, úlisn se skrádal a v pruhy nachu koupal tmavé stny.

hrál

po

ezb rám

V tvá

chumá

Pierrota hodil

smíchu,

pak stlumen temným tónem gobelínu jak zlatá, dlouhá a jako motýl na

nit

se mihnul v stínu

kvt

sedal v tichu,

Se ztajil v sfingovité tvoje tahy, ó Jocondo, ty velký dive šttce !

Pak zbožn

hladil

bacchantky bok nahý

a ironicky zhublé tlo

svtec

Až na žlutavém tónu starých rytin, jež byly nade dvemi, vystízlivl a zhas', kde velký marabout sám civl na jedné noze v šeru vlhkých

V

smsi nábytku

sítin.

starých zbraní ped podstavcem antická vása stála, rej Maenad s Priapem byl vyryt na ní, v ní hlohu zkvetlá vtvika se smála. té

a

u

A

v

umní,

jež dýchalo tu všady,

vpa

ten pírody tón jak jásot plesný, jak nevinný a prostý pozdrav Vesny, jímž v adrech vesmíru ve život mladý.

V

té

práci

duch, v

rej

sn

triumfalný,

ve dumy ticho a v myšlénky tíse ten kvítek hlohu, jejž lom zrodil skalný,

nad nímž se chvla skivánkova píse.

vn

hlásal usmívavý, Pln rosy, jak díví pvab, hovor dtský, svží:

Na adrech pírody ta

umní

že zdroj a

že cíl

všecko

leží,

je pravý.

:

:

n

Jarní.

Tile,

zem

a strání,

kolem dolem, polem jásá

smje kvt strom, modrem tíhne dav a tajnou nhou jihne se

i

i

áp

skalný, tvrdý lom.

Kam

bledneš

— kvt

dešt

Ne, v takém lesku ješt

jsem jaro nevidl

Co

pták, to v

hnízd

zvoní,

a staré na jabloni to

jeden nach a bl.

Dech vonný, teplý jara ve adrech zem hárá a parou stoupá z ek, na vlny jiskry hází a

do

samé

zlato sází

oí pomnnek.

A slunce volá k zemi zkvctlými haluzemi »Jsem starý Dionys, já lesk jsem, zá a a šeré vodní mnou vzplanou nad tyrkys!«

tn

vn,

I

14

A z

zem, hvozd zní to temn,

odpovídá

niv,

z

lká sterým ohlasem: »Poj na prsy mé, bože,

na ržích naše lože, já stará Mája jsem !«

To v

stín

básník

slyší,

který

lesa zbloudil šerý,

pohnut spíná dla, kdes kukaka co steskne a v zlatém prachu leskne a

se

nekonená plá

.

.

.

:

15

Ballada.

a zem pod polibky

Í5)Iunce

se milovaly, jich

zkvetl sad

a hvozdy, skály v lesku plály, jenž zlatem proudil odevšad.

Zem do

objetí slunce

a v

ržích

mu

roztoužená v

svoji

pi cukrování

klesla

duši vstíc

ob

nesla

holubic.

Stín závistivý ve skal chladu

však ekal skrytý ve

sluji,

pemítal dlouho, zlo a zradu když vidl, jak se milují.

Pak náhle vzpjal se a když zemi naposled slunce líbalo a nad ní svtla ruejemi se v celé sláv shýbalo

Tu

skoil, jako dravec laný když ze zálohy vyskoí, a mrak závoj neprzraný stah'

milákovi pes oi

l(i

A

zardousil jej, v nic jej stopil nocí na trn v mraku se, íš krve jeho v dla svou chopil, ervánkem zrosil celý svt. a

s

A zem a s

jako vdova sirá

opuštná tajíc dech výitkou k nebi žaln

zírá

ve rosných tonouc briliantech.

!

17

Symfonie luny. r

O

Cynthie, své ílko nevsty pozvedáš z mrak stíbro házejíc na stechy, stromy, strán, na cesty, na námstí a pustých do uHc Rci, komu jas tvj kouzelný se lije r

díme noci na klín, struna poesie, šttec, spí dláto,

Svt

celý

cudná bohyn ? Spí všecko, dít matky u prsu,

rci,

komu

svítíš,

spí leknín v tni,

rže

na trsu,

myšlénka ve hlav tvrí tajn a jenom tvj svit kouzeln a bájné se rozlívá v tom prázdnu bez hrází, nad kterým srp tvj sniv vychází. spí

Tvj

smavý

svit jak

arovn

nm

i,

luno, ty

jsi

tmavé noci

klade

se

na dímající dívky adro mladé, tuší zda život lásky puící v

?

duší,

sn

a svtla, tak smavou, snivou, plnou jež, svt kdy díme, noci z klínu slétla a hledá sob sourodé kol družky ?

Tu stíbrným se prstem dotýká el dítek a tam skrán básníka, a nemohouc jí najít, na podušky své slzy klade, perlí záné stružky:

!

!

18

Ó

Na Na Na Svt

knžno, povz, komu svítíš, komu stíbrem obléváš štít erných dom ?

vže

do

ztratil

svt dlouhé jdi,

okýnka

se vkrádáš

na poupata duši

?

?

ukáš zlehýnka?

— pelud

víc není,

a mrtvé, pusté snní,

je

zavi rychle stíbrný svj zrak bu, když zhltí tebe mrak!

a ráda

a

Však silnjším jen vzplála svtlem luna její paprsk chvl se jako struna,

a jeho cudný, etherický

jak tichá

hudba

toto ke

»0 nech mne, mám

bl

mn

též

dl

:

upomínky

svoje,

pro chceš mi bránit, by v nich svit mj žil? Nech prázdný svt a hluchý bez úkoje, byl krásný jednou,

dokud

znal

svj

cíl

Já honila svou záí Najád sbory, jich zrazovala úkryty, a naslouchala, jak zlekané hory

Faunm

pod kentaur se tásly kopyty Já Elfm hedvábné jsem sít pedla a

Pukm

houpaky jsem

strojila,

do hradu branky bludné pvce vedla, vždy zhasla v as, a záí hojila všech milujících srdce ranná, jich

vzdech stíbrná

jsouc ozvna.

O

sladké asy, ješt v rokoko kdy lidé byli vážní na oko, však potají ku lásky sladkým hrám tím astj šeil stíbrný plam,

mj

«

19

pi maškarádách k bujarému ranci, pi serenadách svdné ke romanci.

Te svt

je

žalá

—

lidé v

nm jsou psanci.

v prázdno svítí Jen mj istý kvt, pouze kocour ježe erný hbet se plazí jako híšné svdomí a s okap se houpne na stromy; neb stráže kroky temné zvuící, neb lami)á chvátající ulicí, a ticho, ticho — jako hbitov svt.

A

a

svdkem byla arovnjších dn, proto zá má plná je tak sn, Já

a

nech mne pláti, vždy tvá píse kouzelný mj svit, jenž láme se tak tiše o štít Svt kolem tebe dál svou honí tíse, chce každý pouze užívat a žít, a víš sám, v posled komu zpíváš, komu > Jak luna z noci, z duše píse skane a neptá se, kdo v srdce zave ji, zda andl míru nad hroby s ní stane, a proto

je zcela jak ten

dom

i

u života hluných veejí. Je luna jako píse v lidské ta

musí

plát a

píse musí

žití,

zníti.

.

.

.

!

ÍO

Doma!

Isem opt doma, písni, družko milá dech otiny se dotknul mého ela, má duše z tsných pout se uvolnila a plným kvtem pes noc vypuela. Co zbude tob, než bys oblétala jak zlatý motýl vonný kalich její, vzala, na hebká kídla bysi jež netušeny posud v ní se chvjí.

vn

mnou v hvozdu šeré hloubi, kde ticho vládlo s trnu písných skalin, kde s pírodou se vnosti dech snoubí Ty's byla se

v kolébce z hlohu a divokých malin; ve chmurné trosky vedle mne jsi sedla jak vrný pítel v tichém zamyšlení, ve smutek hlas labutí jsi zvedla k žehnání asto vždycky k odpuštní.

mj

—

Ty víš, kterak jsme tulili se k sob v tom velkém v malé jizb chladné, tu bylo mi, když v zrak jsem pohle tob, jak leknínu, v njž luny paprsk padne, jak skivanu nad probuzeným luhem, když na vlnách své písn kolébá se, jak zemi v tmách, když ervánkovým pruhem vychází slunce — a já vil zase

mst

21

Tam to okno tmavým vncem bctan obepíná,

Hie, jež

te jsme

doma'

v sady,

--

kde sedncm všickni dohromady jak v dobách dtství kol matina kh'na zas úsmv její požehnání phiý mi v duši teplým slunka svitem sahá; pod ním se tesou cit mojich vlny, rci, není tady pramen všeho blaha ?

tam

krb,

:

krajinou se mžeš rozlétnouti, jest sice chudá, vzácné krásy prosta, le každý kvt i sosna na tvé pouti jak dvrného pivítá té hosta, pramen, který zvoní pes oblázky, I

i

vstíc zavolá ti Jak jest blaze doma a každý úsmv, každé slovo lásky, jak v modlitb by andl pohnul rtoma. :

!

Te

dvakrát cítím, že se jaro vrací, jak v svatveeru lásky v duši je mi. Ó písni má, jsme oba tažní ptáci, mi tím, ím skivánek jest zemi! ó

bu

sny a tužby každou nadj ])lanou, stežíš svojím kídlem bilým, již rozepni na duhu zlatotkanou, když v objetí svých milák se chýlím.

Mé

vrn

te

;

22

Vodní kvty.

sou kvty zvykle na vlhké jen na stálou svžest kišálových

stíny,

tok

plá slují rosí koen kapradiny, a blatucha má slzu v zlatem oku. Niv slzami jen asfodel se živí balšám s mrtvou vní, a

pomnnka

i

i

rákos, jenž se stále

tese

snivý,

bez vláhy rychle svadnou na výsluní.

Když utržené do

kytice

dom

je neseš v ruce žárem dlouhých polí. jim stýská se po tmavých stínech strom je to slunce bolí. po rose

vné;

Tak ondy spje travou nesšlapanou ve zmti ke, rákosu a sítí, kde z vousu mechu vné slzy kanou, krok

pdu

stále

povolovat

cítí:

srdce vzpomínal jsem, v trud jež prahnou po rose jen život celý,

Na

vodní kvty jsou, jež ze vsi dti na mezi v slunce žáru zapomnly.

to

zmti

23

Pod hvzdami. Iioc padá na hory, jak íš se chýlí k retu. Spí msto. Bezetná v nem svtla zahoela, jak temna po vlnách by nádherná lo jela za duch pokynem ku jiných svt! Však nebe navzájem hvzd miliony zkvtlo, zrak, co obloha se stmla, že nepozná

behm

mj

kde hvzda

A eka

je,

kde svtlo

I

pode mnou své temné vlny

valí,

tam svtla s hvzdami spí svorn v jedné Tak moje myšlénky bájemi nebes vroubí

mé

hloubi.

poesie proud na obraz aruplný. Když svtlo ku hvzd, myšlénka v píse pluje, zím v duše hlubinách, jak svtu se snoubí

Bh

a

tvá svou

odhaluje.

;

2t

Zimní.

\ol

kristalný se blá kvt a jehly jinovatky Bože, jak by celý svt

mj

byl zaklet

j\Iech

svží,

pkn

zelený

mezi okna stelou,

si

snad spí v i

do pohádky.

s

nm

lesa

ozvny

jara bájí celou.

tichá. asem zlchýnka pták erný po ní lítne, tak smrti trachiá vzpomínka se hlavou starce kmitne.

Plá

Zem. jí

a

spí.

Slyš, z dálky

vtru

staré báje zpívá,

píse má jak lehký sen ve mlze nad

ní

splývá.

sten

25

Píse.

[en jeden pohled vlídný a hluboký a lásky pln,

tak jak

oddan, tak roztoužen, msíc, když se dotkne vln

a

—

zmn

jsem

A

denn

a v každé pevný zas a síly pln.

ruky

budu

stisk'

jen ob

as

k tomu,

míti v srdci mír,

jak z dlouhé cesty šel bych dom, vše spadne s duše, kvtný pýr, jak šerem strom vlá tiše noci dech a mír. pidáš-li v sled políbení, by dané v letu jen a v spch,

A

zá padne

zlatá v

moje snní,

a v denní vedro les dech, a hudby znní mi bude všední shon a spch.

Motýli všech barev.

26

Penserosa.

U

okna jsem tebe vidl, stála's tichá, zamyšlená, bez hnutí, jak mistra dlátem

v bílý mramor spjatá žena, jehož asu víným kídlem nedotkla se ani zmna.

A

Co

mohlo vrhnout v pemýšlení tni já

ptal

se

.

as

nmž

srdce tvé, v tklivá nha, duši tvou, v níž láska trní, a já dýchal v podveeru samoty tvé tichou vni.

A

chléb klidu a chléb míru

jsem z nehnuté tvé ruky; cos jak tichá, cizí hudba kleslo v nitra nesouzvuky. Svtlo bu! tak tvrce volal ve atom první shluky. bral

To

tvé tiché zamyšlení

dojalo mne písní jemnou, duch, jenž stále badá, hledá, pedtuch stásl tíži temnou a klid dcka a klid noci a klid hrobu byly se mnou.

27

jsem, že duší svta války vava, nýbrž mír a pokoj, ticho, Cítil

není z

vná

tch

že pravý život vstává,

závratnou až hloubkou klesá, jako v moe kámen, hlava.

Ovál mne klid velkolepý prales a spících moí, svátých list v podjeseni severních bájných zoí, i

klid,

v

njž — sotva

lovk zmizí —

velká píroda se vnoí;

rukou gigantickou ruch matný smete,

Klid, jenž

lovka

síingám v poušti závoj z písku kolem bujných prs plete, klid, jímž smutný kalich blínu v zíceninách šerých zkvete.

Pele úsmv

po tvé tvái,

socha v bytost promnna! Krátký pechod, sn mých íši

rmutná potísnila pna. Neprchej Vždy tak jsi krásná, !

tichá,

snivá zamyšlená!

!

!

—

!

2S

Víš!

J

neeknu Nech ruku na mé skráni, útcha je, to je požehnání! tím vzkypí teprv štstí mého íš — á

:

to

to

dávno

víš

Já neeknu Nech oí safír šedý v mém oku stíhat vidin zlaté sledy, jím kídla dostanou a vzletí výš :

—

to

Já ty jíž

dávno

víš

I

neeknu Dej z úst mi píti blaho, moje sladká dumo, ty má vláho, vzkypen duch necítí hmoty tíž to dávno víš :

Nic neeknu, neb vše by málo bylo jezerem, dál v nmž by zrcadlilo se žití moje skrz hvzd zlatou míž, jak dávno víš

Bu

;

29

Krajina.

ji

ad do

mrak ernou

zdí

ervánk záe

stála,

eky

hodila sloup jisker plamenný, jak zotvíral by kdos vše svtla prameny, zem v jasu tonula a ve svtle se smála. A vítr veselý z tmy housti a z tmy slují vstal náhle vyplašen, vjel v strom koruny a lyrou byla

zem

a vše, co roste,

kvete, vlní se,

plá,

zmnno

bují,

na struny.

A

svtla prameny do dlouhých padly stín a hudby akkordy do tísn vodních as, .strom každý požár ml v svém tmavoerném klínu a ton lijavec do vzduchu kolem tas', a louže na cestách jak zrcadla se leskly a plály purpurem jak íše zvrácené, a ttiny sklánly své klasy zlacené a

deštné

A a

krpje

kol

drahokamy

bleskly.

suk kle chromá v moi zvuk

bízy, javory a duby plny

modín chvly

ztepilý,

jásotem, a byl to jek a hvizd a divé praskání a smích a ples a svist v té ton orgii, jež rovnala se boui, v tom kiku po svtle znl triumf vítzný, že cítil jsem, jak zem v zlatého prachu koui za sluncem letla ve prostor bezmezný! se

s

30

Lacrimac rerum.

Zlem rovna

rakvi pluje v

mraen

strži,

tam hvzda jak heb zlatý drží tmy píkrov nad ní. V srdci plno tísn, vzduch vlhký, jakby plný dusné plísn. Ser. Ticho. List v svém pádu nezašumí. V té chvíli srdce vzpomínat si umí a hokost všecka, jež ho otrávila, pekypí a starých boli síla, v

tu a

nm

klam, ústrk, zhrdání a záští zloba, škleb závisti, dne vedro, noci mdloba jako krupobití, vše padá na až hvzd mdlý lesk se v jeho slzách tpytí.

—

n

31

Spánek.

Aem

opustili

bozi.

Pouze jeden

v té chvíli, kdy Pan velký umíral,

na víkách lovka Ten zstal a s ním

dobrý Spánek.

dlel,

boh

celý eden,

ten stail, aby z noci po ervánek lovk nasbíral. v pou strastnou

kvt

Je krásný, dojemný, je sladký, svatý,

na kmeta tvái konec písn jest, na dívky líku satek lásky, blaha; jím dcku otvírá se palác zlatý, pravda mysliteli kyne nahá, v má v ruce mák a v oích plno hvzd.

nm

Je

lokou Charonovou

v klidu kraje, k svtlu výš

svtla paprsk, po nmž tlum andl si duše vytahuje, na struny stkané z dívích vlas hraje po vlnách zapomnní tiše pluje a v ruce drží chladnou, zlatou íš.

je

Je

;

oknem, jímž v svt nestvoený dívá

se duch, jejž znavil událostí vír,

zkad se zjevy budoucnosti noí, je mystická klec, v níž sen, ptáe, zpívá, je tmavá noc, v níž zárodek je k zoi, pýr. jíž v klín leží píštích a

kvt

Je kraj pln hlubokých a svžích stín, zlato ilimník a myrt sníh

kde

jen prší v hustou trávu nesšlapanou,

doušek podobá se vínu, kapky medu s jeho prst kanou, a v stromu šum a hrdliek zní smích. a jeho

nm

Je nejvtší to dobrodinec svta,

zvláš zatemní-li okna zjev tak, že duši kolem pohltí tma hustá, kdy v jeho stínu andl smrti slétá, a jakby dívka líbala ti ústa, ven duši láká jak volavý pták.

33

Píse. len milovat, jen milovat je první pikázání,

a nelehne

ti

nech teba

v duši chlad, lehne k skráni.

Jen milovat, jen milovat, tím svt jest a se toí, zem byla by jen pustý sad bez krásných dívích oí.

Jen milovat, jen milovat, dnes, vera, v noci,

z jitra,

jest láska opál, který plát ti

a

bude pro vždy

nitra.

z

Jen milovat, jen milovat být vždy sami

pi tom

a láska stopí, vodopád,

t

svými kaskádami

I

!

!

34

Sloky.

jJro v

tvoje sladké sny vždy stín se vkrádá,

mrakem Zrak tkavý pro

bílou tvoji

jenž halí

skrá?

v modré dálce bádá ? snad ptá se, kídla štstí pták kam skládá Však darmo prázdnou k nebi vzpínáš dla

Jen pokej tiše! Snad ten andl bílý, jenž v dtských duších štstí nosí v svt, se obmkí tvou krásou pec a schýlí se nad podušku tvou a život k cíli tvj pivede a poup touhy v kvt

Ó

v

a doufej

on dotkne se a zašeptá

ti

t

ráje

Ty šastná ženo a chudší o kvt

snad už

krátkou,

chvíli

koncem kídel svých hudbou sladkou šastnou matkou, zmizí v erváncích :

bu

i

!

.

.

.

r

!

35

Sloky pro hudbu.

V kvt otevený

tiše

padá

rosa,

na nebi tmavém hvzda jediná! vyšla duše jako dívka bosá

V svt

a za ní

O

spla štstí

vidina.

dít snivé holubinných zrak,

chceš

píti

Ó pospš

rosu, která blaží

kvt

?

než zhasne hvzda v mraku rychle vra se zpé a nebo lépe, si,

Trn cesty pozná tvoje nožka bosá ti bude tmavá hlubina, ne v srdce, v kvt jen padá tiše rosa

a

svt

tob hvzda

ncvzplá jediná O pospš si, než hvzda zhasne v mraku a nebo lépe, rychle vra se zpt,

a

v sled pouze slza zbude tvému zraku, ty sama budeš zvadlý, mrtvý kvt.

86

Básník.

I

y uchvacuješ pocit okamžiku a dojem každý v rhythmu lehkou sí, jak úsmv by to spanilých byl rtík, jenž praví hochu: » Veer jist pij !<

Kol tebe zástupové stejn

cítí,

radost zamlí chladné podobno jich žití, jež zlato lan zamyká v svj sted.

však bol

jich ret,

i

je skále

t

a nutí mluvit v básni ? Zda lehí tím je srdce tvého tíž? snad jsou více šastní, Ti mlenliví

Co

láká

—

však pouze

ty,

co

vné,

vyslovíš!

37

Veer í^raj v

na Vltav.

mlhu stopen,

stíny rostou dále

vnec z rží, v kterých slunce zhaslo, svou rukou saly Vyšehradské skále, a co se jisker nad vodami táslo, jak lesklých slz, v nichž den se louil s zemí, i

vše pod

nmými

skryly perutmi.

a na stžn lodí, na strom a ke svj temný závoj hodí, a tam, kde celý oljzor nezahalí, taní aspo vlnu tmavší barvou zkalí.

Na vže msta

•

Ille, jejich

nuž

tlum se k lodi naší žene, blíž, vy sestry tmy a snní,

blíž jen,

mých vzpomínek íš

mé

již

se

valem pní.

srdce pro vás vždycky otevené

A již

nad námi jak v jeden mrak se od behu jsme s lodí odrazili.

A vlnou temnou jak jsme zvolna protjší behy víc a víc se tmly, tu obrys msta v plné šero ztracen tu svtlejší, tu

sporým svtlem

!

slily,

jeli,

zlacen.

»8

V

ze

z

níž

A

husté mlhy zvolna

taje,

splývá,

erná vž neb strom beziistý mlha, tma a v ece pny,

kývá.

stíny,

oblouky mostu v dálku napažený, vesla tiché, jednotvárné rány, vln šplíchnutí a zaskípání voru, hrad s dómem v modré dálce na obzoru, jenž zdá se chvt jak z mlhy obraz tkaný, i

svtla, která vzplála osamlá rudým tpytem na vodách se chvla, s druhého behu rysy dálných vží, jichž velké stíny na hladin leží, na nebi hvzda, jež se z mlhy zvedá a hravý obraz svj na vln hledá, i

a

a z lodí smích a zvuky

známých hlas

mkkých stín plna, beh vlna

a vlastní duše

vše nyní zvoní jako o v

mou píse Na

kraji

as.

báje dávno zašlých

lodi stál

jsem v zamyšlení

ztemnlý proud pní, ruky plavce náhlým vzmachem veslo

a zíral, jak se

jak

z

tmou zablesklo

do hlubiny kleslo, a již se za ním stmlo a

tu dlouhý svit Jak myšlénky a tužby v srdci sirém kol nho vlny zakroužily vírem. O což to veslo vlnám vyprávlo

.

.

!

A vlny zas, a adro mu povdly vše, co

jejich zrylo,

v nich se krylo

a chvíli spolu šly jak staí známí.

V

tom z objetí jim veslo lítlo spchem, tmou blesklo jako pramen nad skalami a vlny za ním zachvly se vzdechem.

.

39

A

veslo

vod

na

opt širé

ty rostly dál

n

v se ponoilo, kruhy utvoilo, a v ztrácení se

chvly

a vlny veslu znova vyprávly, a veslo šplíchlo, proud a jejich

Ba veslo

ei zpv mj

mu

v souhlas

šuml

porozuml.

vlnou staí byli známí. se veslo nad skalami stn Šumavských jak hrdá sosna pnulo, co vln tu hnáno v spchu nedokavém od zídla svého v stínu jeho tmavém si unavených rádo spoinulo! Tam stala sosna eky nad kolébkou, zdroj Vltavy svou stehla chvojí hebkou, s

Ped nedávném

s

koenem

a v

jejím vlna mladá hrála

korun

jí

boue

Tu

nocovala.

pišla eka, sosn vyprávla, kde cestou jaká skalina se tmla, o zdroji svém, o vlnek ilém spchu, aruplném dechu, 'o bájných o hvzdném kmitu, vtví rozloženou, jenž hrával její krystalovou pnou, o blescích zoe, o ržích ervánk, jež lehnou skalám do svraštlých sjKir.k, o zlatých kapkách rosy na pažitu, o leknínu, jenž vzdychá v luny svitu A sosna opt vlnám za výmnu, když pnou svou jí stíkly do koen, by zchladily ji v slunce palném žehu, zas vypravuje o skalnatém behu, kde vyrostla a na nmž lpí svým žitím, a povídá, jak motýl spje kvítím, jak bží brouk a vyhívá se v písku, jak ptáe s písní letí ku kovisku,

kvt

41)

jak se

vtry pijdou a pátelským slovem uhostí pod šamným jejím krovem,

jak na ní hrají, dlí se a pojí se houpajíce na zelené chvoji; jak letí kolem stíny, mlhy, páry pestrých mrak polétavé tvary, tažného ptactva tichošumné tlumy, i

dech jesen

letní

i

boue dumy;

a na vršku, kde tmí se chumá sntí, kam ani paprsk slunce nedoletí,

jak s

orlí

nímž vtry

mláata

svá tají, jen a blesky pohrávají;

hnízdo

A veslo šplíchlo a vlny se chvly, když o mladosti svojí vyprávly, o Šumav, o hvozdech ernotmavých, o luinách smavých. o hbetech hor tmou se blesklo, div. veslo když Ó jaký že též mé srdce po Šumav stesklo? Po mechu hebkém nad skaliska srázy, zkad v rokli ruej pny svoje hází, po dráze ptáka, jenž se v mraku tratí, po sosn skal, po šípku na souvrati, po studánkách, jež pes oblázky zvoní, po spoustách mlhy, jež se nebem honí, po vzkeku orl, po skiváním plesu, po skal chudém vesu, po jahod, i

i

yio

písni

pralesa, jež

huí

v

kraji,

když vtry kídla sporná rozpoutají, jenž v skalách a v

pone

zvuku svém

báj

hímá

a v idolí

všehomíra jímá,

bol pírody, bol lidstva, boj i spása v níž zápasí, ve, burácí a jásá !

!

:

!

:

41

Kéž vrátil bych se opt do Šumavy, kde mladosti sen hrál mi kolem hlavy, kde nadšem'm má mysl byla jata a písni mojí rostla kídla zlatá, kde myšlénky mé nad oblohu sply,

mn

orli závidli! že povzlet jich všecko všecko, Jak rád bych nyní

ztratil,

co štstím zove srdce nedokavé, a v luk zeleni smavé jak v boru bych rád k pramenu mladosti se vrátil Jak objal bych a prosil každou sosnu Šum, zkolíbej mne dtství mého do sn! Jak rád bych kleknul ke každému zdroji Ó schla mé rty a vra mi mladost moji

tm

Jak zlíbal kvt bych v jara luzné kráse: jsem šastným zase! Jen dechni na mne, mezi skály Jak orlu ek' bych, jenž žaly, moje vezmi kídla Le, na svá záí vzplanou v jé dones k slunci, skanou! moje srdce v tonech zlatých a v Jak v lesu tm, kam slunce nedonikne,

a

pa

:

nm

a

kde táhlým zvukem sotva tetev vzlykne, kde zaduní kmen zícen vlastní tíží a trosky svoje v erných vlnách zhlíží, kde pes vody se plaše stíny loudí,

v jichž chlad

ni

zpvné ptáe

nezabloudí,

kde temné vzdechy ze skal znjí echem, jak vnosti by dotýkány dechem, kde píroda spí v nedotknuté kráse, jak rád k modlitb spjal bych ruce zase!

mé

—

na behu jsme skíplo veslo rozplývaly tmu se v sny a tužby

V tom

Motýli všech barev.

.

.

.

stáli,

4

42

jak

obláky na západ

veslující,

když hasnou v nebes hlubin se

tmící.

O plaché sny Když blaha íš se pní, tak skane do ní slza utrpení, tak píse svou má každé srdce hnutí, svj odlesk hvzda, sen své procitnutí !

.

!

43

Em. Liškovi pi

jeho odchodu do Kíma.

spješ letem ptáka, kde v listí oranž láká, na smavý jih, co u nás kvaíc z dáli bou v mlhu chlumy halí iž

a

])ole

v sníh,

Co v dlouhý veer v kruhu íš k íši, druha k druhu, kde hárá krb, nás druží vzpomínání.

O

jak tam s nebe sklání se luny srp

O plá

ve

paprsk

reji

mnohem kouzelnji

na Kapitol, na zahrady, kde tichnou serenady, na

villy,

pl

ples,

pl

bol.

Na Colossea rumy!

O

sny, ó tužby,

ó procházky

dumy,

!;

!

!

u do noci pi hvzd svitu, kdy podá se duch citu rád, bez masky

Ó

šastný! Krása celá

ve šttci Rafaela ti kyne vstíc Tvá každá smlá tucha, kvt každý tvého ducha má rosy víc I

V

svt spješ záný, jiný, nám zanecháš tu stíny a všední shon jdeš v ráj, kde na umní a v píse vše se mní, v zá, lesk a tón

Co

spalo v duše hloubi,

se v barev

souzvuk snoubí

a snivý lesk,

vnoen v staré mistry te krásu tvj duch bystrý

a

jak z

vných

desk.

Sny postavy se množí, legenda k tvému loži již kráí blíž, klín plný

kvt

drží,

v jichž záné, vonné

má

zlatou íš.

strži

!

!

45

V a

ní

myšlenka

se

hvzdným okem ó

Co

pij

z

ní,

bu

skrývá kývá,

pij

ti modlou, však na prostednost podlou vznes hromný kyj

velké,

;

!

46

Tom. Cannizzarovi, když mi poslal

Ud

fotografii

paty hory, v které

výbuchu Aetny.

opt

budí

Enceladus z tžkých dum a jejíž povrch obí zvedá hrudí a horký dech svj chrh' k nebesm

se starý

oddychuje hmním a své vysýlá v lávy žhavé ruejích,

A

že ztichlo cikad i

zvuné

láni

cvrlikání

Theokrita hrdliek zmlk' smích

Tvj

pozdrav, slavíku

mj,

letí

:

ke

Drah vyvolencm, svtu v myrtách

svt necháš vzruch

síly

bláznit,

piješ z

ader

mn

zem

nové, nadšení a klid

Jak druhdy caesar v stedu svojich

sad

sob zá

jen a umní, a pírody jen vnadu veršem stíháš v stálém rozchvní.

ty žiješ

jen krásy

svým

Jak alkyon na hbetu moské vlny láv hnízdo svojich písní máš, žár pije tam z ní zpv tvj kouzlapiný

ty v

jsa

i

skryt,

ideál lidských bdlá

stráž.

;

!!

47

A

Evropy tam na pobeží, kde Scylly s Charybdou zní vný svár, tvj maják pou myslících duch steží, jak Aetna šije tmavým nebem žár staré

Žár myšlenky, žár dobra a žár krásy, již nechce znáti svt, vzruch každý, jenž se ku výšinám hlásí, to víno starc, milujících med. žár svobody,

A v

tvj le dálnosáhlý plamen, divoká hmí síla sopená,

vlídný

nmž

má rovnž

Encelada ramen, že pod ním pda chví se netená.

A hoí

sílu

požárem

!

O plá

tak stále

v své psti nesa krásy pochode vlna skále vichr majáku, pijde naše že vytrvej, však Jen

ím

Kdy pochode,

ím

dd

?

podává vnuku, jak slunce bude nad vesmírem plát, snad poslední ty podáváš jí ruku, ó blaho, as ten v písni pedzvídat! již

:

;

!

48

Zapadajícímu slunci.

opt f ak skrá

klesáš po své denní pouti,

svoji noíš v azur, nach a rubin, bys mohl zítra se zas pozvednouti ve nové kráse, svží, z bezdna hlubin ohnm plaš, mlhy tebe halí, v svém vzchodu, pádu, velký jsi, ó králi

a

a

Já k

tob

vztahoval své ruce z rána, když narcism jsi zlaté srdce líbal, když v tráv, která rosou obetkána, jsi zlatým šípem tžké klasy shýbal

hor lehkou nohou tknuv se spchal k a vesmír v hudbu zladil arupln.

Kam

šel

jsi,

byl

vždy tekla hojnost

vln

dobrodiním všady, tvojí zlaté dlan,

jsi

z

tvým žehem vtší dýchly hvozdem chlady a ku obzoru lnoucí dlouhé plán se smály, jak jsi pes táh' své vlasy, neb cítily, jak pod nimi vrou klasy.

n

Ty's šttcem namaloval peumlým motýla kídlo, v nmž duhová oka se splítají, by pozadím víc ztmlým pradávných hvozdia kmitlo ze hluboká, jak tíse pestrých okídlena,

kvt

jak

píse v bytost živou promnna.

40

Zamykars v hrozn jantar žár svj blahý, na sh'vu dýchas, by skrz mlhy nádech ret lákala a kokosu mok vlahý

ohn

byl tebou slazen v

vodopádech;

ty jabka malovars, svou sypal krásu

na hlavy

meloun

i

ananas.

Na pták kídlech

zkusils barvy svoje, purpuru až v zele hvozd, od a sladký žár svj stavis v perlí roje, jež tekou z hrdla slavík a drozd; ty's zážeh' vlídnou, lidskou zítelnici,

moe

by k tob zela

tichá, žehnající.

Až ke dnu moe zapouštl a barvil skály, korálové tesy

jsi

šípy

a škeble rýhovafs, jež nachem kypí procházeTs sítin a as lesy jak a dýchas blaho, tak že pochováni i v písku moe cítili tvé plání.

;

Bh

Te

tygr v krvi divý žár tvj cítí i ještr, jenž své mladé tebou líhne pel žlutý pro velu ty sypas v kvítí ;

a sídlo, jež se nad bystinou mihne, na krunýi svém nese v arném kmitu jas tvojich safíru a chrysolit.

Ty

nejvýš spravedlivý Dobrodiním budiž žehnán všemi, kéž tob roven jak ty v žití iním, kéž s otevenou dlaní k záští !

ty svrchovaný,

nmý

!

50

vždy

jasným okem projdu

s

jak ty

jsi

k

mranm

život snivý,

k lidem trplivý

Ku tvému svtlu

v plesu nozdry zvedá divý na stepi, jež ku obzoru

o jak

moe

rozvlnná konce hledá,

áp

v hluném sboru tlum volavek a vítá na své pouti k pyramidám. s jich plesem tichý zpv svj stídám! Pej,

t

a

Vím, nejsem syn vteiny!

lepší,

nejsem o vlas

—

Ty budeš dál, svtu zítelnice,

více,

ó králi,

své otvírati lovk na velký nebo malý, zmizí jak sme, zrnko písku, a když ty jak dnes v stejném plát vždy budeš trysku.

nm

a

i

budeš na hrob zem, jež nám hrobem, budeš v trosky, z nichž svt vstane nový, kde všickni bratry a kde nikdo robem, plát budeš jak štít velký, démantový, Plát

plát

svt v

té lásky obraz, jež

v nás

žije,

tryská

z

klínu chová, nás vždy svží, nová.

51

Cestou.

|I y,

kteí bojujeme v

noci, ve

dne,

tm

v neprhledné ve slunce žáru za myšlenku, za svtlo, dobro, lásku, již dáváme svj klid štstí v sázku, sosák tupý, zvyklý prachu, civí v žár pochodn, již krev, náš mozek živí, my neustáném Legie nás velká jest jako v poušti písek. Uitelka jest krása nám, jdem k pedu, k pedu, k pedu! Co na tom, že v nás pere slunce, v stedu že much a stek, sov a netopýr si stezku klestíme, že nikdy k míru a nikdy nedospjem ku oddechu, že v stálém boji, shonu, vav, spchu vždy jinou zbra ve unavené dlani, ekáme, zoe, tvoje na svítání?! Kdy spoinem ? Kdy potkáme se s cílem ? Tak chodci ve silnice prachu bílém se asto ukáže park velký, starý, kde šedé buky tlumí slunce žáry, i

i

a

!

kde za vysokou zdí a obemšenou se vloky svtla stín zmtí ženou, kde zele, vn, chlad a rosy tíse, kde díví zvoní smích a ptaí píse, vše láká v sen a v

—

mechu spoinouti.

Ne, poutník dále musí prašnou poutí.

(intermezzo.)

PÍSN o MÉ DCEI. (1883-1886.)

j

Ve volné

chvíli.

jsem jako zlatou rybku "^a jako lesklé, tpytné její šupiny tak ítám prchavé a hravé vteiny

^u

chvíli

chy co

a lehké

kvt ržového

šípku.

—

Kde jsou.- A pec, verše psát co velo v hrudi jich po týden celý! kam se dly, Je darmo hledám, nevím,

Mám

mj

bože,

tam cigareta kyne, íš a lože. Snad sníti jen a zavít oi zvolna vzpomínku, a£ plesná, bolná, hraje na mé duše slunném povrchu,

a nechat si

svj blouznivý a plachý odívat v básn drahokam a nachy, i výsmchu jej dáti pod sprchu dýmu, a pouštt klidn modré vloky se vysmát verši, obrazu a rýmy?

i

lépe

Tam

Mám mám

cit

fotografie a rytiny.

sáhnout k nim

.-

— Tam dopisy mé

ženy,

osvžený

istou ryzostí jich se vrhnout v lásky bezdné hlubiny, Nevím. — Aj, tam kniha, snít o mladosti .=

—

jenž se v slunci míhá, láká. ísti verše, jaké štstí!

svým zdobným hbetem,

mne

!

!

!

56

to

Le má

plný pohár jeho ke rtam nésti. který z pvc, jenž mi krášh' žití, údlem té krásné cnvíle býti ?

—

léta minulá Zrak tká po knihovn se svazky knih se za mnou zvolna šinula, ta

mnou

knihovna, ta se

mj

hovoí cizí svty

život

Dál v

z

Tam Pry! jejž

— Nechci

rostla

asem,

družným hlasem.

ní

stoh

asopis.

potopit se v kalném hnisu,

lidstva rány rozjizvené

denn

pn

na povrch tlaí, v chmurné této ovšem pravdy moc, však více špíny, a já jsem dnes tak božsky, božsky líný.

je

Vím,

tam

pjdu

nalézt

hrát

ml

si s

dckem svým

a vstanu,

jsem rosu, nektar, manu pokud as.

té volné chvíle, rychle

V

tom

bijí

hodiny,

—

slyš,

ráz a ráz,

Snní, verše, vše je dým po všem. Kéž podruhé v as budu chytejším

je

Tu

chvíli

chy

a jako lesklé,

mi vyklouzly tak lehké co

jsem jako zlatou rybku tpytné její šupiny

ty krátké, hravé vteiny,

kvt ržového

šípku.

57

Písn

o

mé

dcei.

^budeme

budeš vtší, po hrázi choditi k vod, dívat se na nebe bez hrází, na skály, stromy a lod ž

;

Na bílých svlac veliký kvt, jenž v hustém zachy se sítí, na rzného hmyzu drobný svt, jenž v

Na

tni

bhá

a svítí;

velké, zlaté oblaky,

tiše blankytem táhnou, a veliké, bílé na ptáky,

jak

když kídly k vodám se nahnou.

Na dvorce v dáli u lesa, na zelené, kvetoucí nivy, na všecko, ím srdce zaplesá a emu duše se diví! Motýli všech barev

58

Jak teprv, dít, po boku tvém to vše budu chápat a cítit, bude dvakrát vonti zem dvakrát slunce mi svítit! a

mn

Až pjdem domíi k veeru tvou malou jak stisknu ruku, v své písni celou tu nádheru jak srovnám do souzvuku !

A poznám, že zde žehnáním ret a blahem též tásti se mže, co zatím v ece budou

ervánk

ohnivé

rže

.

se .

chvt

.

II.

Kol jesení

ji/

zvlhla pole,

je pustá, šerá zahrada, pod okny trí vtve holé

;

opadá, to zlatým tónem, jak se snáší, jen radost dýchá v jizbu naši a zvoní: Milada!

však

listí

nežli

Kde jsou nyní Jen mlhy táhnou pes lada, zas knihu drahých verš stíní dla v snní — stín vše ovládá. I

ptáci ztichli.

?

59

Všech pták

ale ševel sladký

zní ze srdce

i

a zpívá

ret matky Milada

:

I

e

pišla jako ptáe malá, když zmírá vše a uvádá, by všecky nás tak oklamala, že zima svt v šer zapádá, a zdaila se ta lest její, ve závji má píse jen dýchá Milada!

K nám

kvt

:

III.

Den trochu šerý, Však máme píšalu

ten trnáctý duben. a

máme buben

a balon ervený, jenž k stropu lítá a na zdi pestrý Indián nás vítá, jenž, šrkou trhneš-li, hned údy klátí. mraí se to! My jsme pebohatí, a uhodí-li ješt v kvtnu zima,

A

nám a

u

jestli

mámy

se dál to sladce

pi všem dlouhou

chvíli

dímá,

máme,

za vousy tátu hodn zataháme a s bábou tveraíme do ú:)avy. A roštem pi tom. Vše nás poutá, baví,

však nejvíc vlastní nohy, jsou nám známy od víra teprv, našli jsme je sami a

te Tak

nás baví

denn

nedivil se

víc a více.

Kolumb Americe.

!

60

IV.

Vlekou se chvíle jak zrnka šedá ve pesýpacích hodinách dceruška moje hlavinku zvedá,

—

i

vzplanou v

zlato,

perle, nach.

Vlekou se chvíle jak mry šedé po vrb kotlavých pahýl —

má

dceruška a

sí

ze sna svou vede,

i

je plná

motýl.

Vlekou se chvíle, do snhu kvílí

má

dceruška spí v

okn

oblak se leje, jek se zbouzí a smje, z

vtr

—

zlatý paprslek.

Ve všem

tak je nám zázrakem ona a ve všem štstí je a ples, celý svt plá jak ržová clona, jíž díváme se do nebes.

V.

— —

Pod okny vlaštovek veselý ples. Co chtjí, kam spjí, ó táto.^ Zima již bude, hle, ídne les,

ty letí na

jih,

mé

zlato

!

!

61

— A pro tam

letí,

vždy my pec

zstanem pes zimu tady — My vyhejem si kamna

r

nezemem

—A

—

zimou

ni

i

hlady.

mají hnízda na jihu

U

nás jim do nich napadá a léta babího sít.

Ale tam slunce letí

již

te?

mé dít

Ba, že je mají,

a proto

pec,

sme

jim zas

svítí

za ním

pes moe, hory, v slunení paprskm ranním.

jas,

v ústrety

v zim co jíst a skehly by do rána mrazem, a spadly brzy jak uvadlý list

U

s

nás by

okama

kalnýma

—A ta,

na zem.

kdo je posýlá v jih, vodí je nebe } To láska, dít, víidcem jest jich, která dala nám tebe

kdo

—

nemly

v

táto,

cizí

VI. (Vánoní píse mému

»Bu

dltéti.)

lidem pokoj na zemi a Bohu v nebesích chvála !« Svt jásá ty to nechápeš, ty's ješt tak malá, tak malá!

—

(i2

Ty nechápeš ten

tají

ten shon a chvat,

cos, ten šuká,

—

tváí v a pak tu radost když ruku tiskne ruka.

Dnes oech

zlatý,

s

tvá

cukrovím

jenž v svtla zái kývá, a

úsmv

a

náš ti v jeden sen vyzlacený splývá.

A

duch mj, svt jejž nezkojil, u tebe žákem je hbit a nyní chápe po letech, dít jak mohlo svt spasit

—

!

VIL (K obrazu

Em.

Lišky.)

Co V kamnech praská to za okny mech se leskne, jak v lesní hlubin setmlé

vesele,

ticho je dsivé, teskné!

Co stromek

plápolá v svtnici,.

kol nhož dti se sbhly, v snhu tam veverky, zajíci

v brlohy

tulí

se skehlí.

G3

Jak

dobe

tady

nám u kamen,

vichr v nichž divoce zpívá,

stl plný, se stromku pozlacen pamlsek mnohý co kývá.

Však tu již, dít mé, v oích tvých, jak se as zajíkm dje ? Na tráv, na stromech sníh jen a sníh kdo asi chudinky heje ?

Jsou sami v té lesní samot tam ? Mají svj stromeek taky ? dít, jim dobe tak jako nám,

V,

k obrázku upi sem zraky.

Jak

andl

plnoní

ve vísce odzvoní, oblohy slétá,

tu s

kam

perutí svou

všecko tam voní

Klín plný

útlou

si

dar

vyhlídne

se nakloní, a zkvétá.

má, svíiek, jedli,

navsí na konce vtviek vše,

by to

zajíci

shlédli.

Ne ovšem hraky a panny kuchyské nádobí k tomu,

snad,

však dobe ví, co má zajíek rád, veverka pro bží k stromu.

!

6-1

Tam oíšky

dá a sem bukvice, šišek sem smrkových stapce, a brzy tu zvíat je smsice, každiké v snhové apce.

Tu

chroustání je a mlaskání

a šukání,

Na

nebi

skok a bhu hvzd plá míhání,

jiné zas tancují v

snhu.

Tak

v lese veverky, zajíci veselý veer též mají a jako dtiky v svtnici skotaí, taní a hrají.

A

ve vsi v chvíH té plnoní lidé jsou v kostele práv,

písniku

zpívají

k Ježíška

Tak

poct

vidíš na

vánoní a sláv.

svt

celikém,

vše musí být šastno v té

kdy

Bh

sám v

dítti

k lidem se v soucitu

A

chvíli,

malikém chýlí.

nikdo nemá trpti když vánoní stromek plá v žehu, ni ptáek skehlý na snti, ba ni ten zajíek v snhu!

ž

vin. (Legenda tíkrálová.

Ser V jizb. Ticho, nedle, v kamnech to praská vesele, od lesa snhu závjí se bílé

A

mlhy

vznášejí.

mlhavý

roste jich rej

a brzy houstnou v postavy, a v zái krbu nachové: Ti v okn stojí králové.

Tam svit

a

bílé

tichou

s

stojí

velebou,

hvzdy nad sebou

mnohý nesa vzácný

se hrbí v

okn

dar

dromedár.

Od

krbu, kde snil mnohý sen, se zvedl básník udiven,

vstíc jim, na však co má íci, šel

n

zlekán zel,

nevdl.

Dva k druhu druh cos pak tetího se zeptali, a jako velký,

erný

se v jizbu natáh'

šeptali,

stín

mouenín.

!

ú

A

kolébku když v stínu

zhled',

kueravou hlavu zpt k nim vtáhnul a se usmál, kýv', v ráz

že tady je ten boží div.

A

n

básník stále na zel, cosi íci však se chvl a dojat blaha záchvatem

—

chtl

utíral

kabátem.

židli

A

co skládali dary své, je kynem ruky zve a cosi mluví nadšen, však nesouvisle, zmaten,

on dál

Tak jako

:

—

»Páni, velká est,

však bojím

se, to

sem

pišli

že

má

jste

omyl s

jest,

poklonou,

žena není Madonnou.«

Le

nežli k rýmu dopad' rým, vše mizelo mu v šer a dým, ti králové dál jeli zas

a jednoho

znl mlhou

Ó bda,

ml

hlas:

bratí rozmilí,

—

my se zmýlili, ó velká chyba, velký klam, to není božské dít tam pravdu

,

67

Však mouenínský onen král, jenž básníkm, jak vidt, pál a naschvál jim to všecko splet dal za

odpov

jemu hned

»Co na tom —již

se

chybilo,

a královské by nebylo, brát nazpt, co jsme dali

pospšme radj

dom

:

již:

spíš.

Ta chyba není veliká, vždy je to dít básníka, a na tom svt dalekém vždy omyl vládne lovkem.

A

v posled božský spasitel když vyrostl, rád dti ml, ba v nich se rodí svtu zas .

Dál mlha stlumila

A

mu

.

hlas.

na východ a znikli jako zlatý bod, jak mlhy když se vznášejí od lesa snhu závjí.

A

dále

jeli

síti nových dum svého dcka k rtm, a to se smálo pesladce jak ve andlské pohádce.

tisk'

básník v

ruku

:

!

;

:

!

63

IX.

Vid]a's ptáka na strom, jak sedl na kraji hnízda v dešt a vtru pohrom tak vždycky v suchu si hvízdá

Jak ty se díváš z okýnka, hustý s nebe když splývá, on lupen si zdvihne zlehýnka a do kraje, v dál se dívá.

déš

A

prší-li,

ekne mládatm

»Dnes dost již s hraním je, dti« a já t, andílku, pitisknu k rtm a ukážu ti k snti

;

Bu

hodná jako ta ptáata, dnes hezky zstanem v suchu, až slunce zaskví se do zlata a motýl ve vonném vzduchu ;

Pak vyjdeme první rychle ven i

ptáky pedhoníme déš co bubnuje do oken, se v postýlce díme.

Te

pkn

69

X. (V májovém

dešti.)

Naslouchám v noc, je hluboká a vonná a teplá a snivá, sám sob zdám se peludem být, v druž stín jenž splývá.

Dívám

se

v dálku,

kvt strom

tmou kmitá

se

jen, cestu jenž vroubí,

nad nimi matné obrysy hor

veerním nebem

s

A

se snoubí.

pomalu, je to jak sen, rozeznávám jen s tží déš kapek a déš kvtu, jenž tmou prší

a

se v

tráv

navlhlé snží.

A

celou duší piju ten mír, jenž rozlit je strání a polem, ó ticho, jen ticho, štstí je tu a hodn blízko jde kolem.

Já

pokám

si

tam za stromy

te

stojí u okna jist ržový kvt a sype samý v sny žen a dcerušce mojí

I

70

XI.

Ty ani nevíš, jak tvá malá ruka nás vede žitím stále k dobru jen, jak nhy poup tebou v rži puká, jak láskou zaíná a hasne den !

Ty

ani nevíš, jak tvé

oko vlídné

chlad stinný hází v úpal našich cest, jak smavá jitra, veery jak klidné, jak dlouhé noci máme plny hvzd !

XII.

Hle,

Milo, jaro vrátilo se,

všady hovor, smích a ples, své drobné nožky koupá v rose a ustrojit se chvátá v les. zní

Jen pokej chvilku, vyjde záhy a bude samý šperk a kvt, svfij fialkový pohled vlahý si

skryje zlatých do

A

jehnd.

brzy na tebe též kývne, v cest stín nahází jas a tpyt, že kdo tím teplem neoživne, kus ledu musí v adrech mít.

!!!

71

A pjdem

v luh les šero, tam snad je v píse zachytím, a ve úsmvu tvojím, dcero, že zde je, teprv ucítím. i

Xlíl.

Sám s tebou v tiši má dcero, s plachou Spíš, tichou

lesní a

sám na

mkkém

mechu,

bázní naslouchám tvému dechu. hudbou snivou tvj spánek splývá istý

a zlaté svity hrají v tvých vláskách mezi listy. Jak rdí se líko tvoje a tvá jak ústa planou jahoda že sotva svlaží stejnou rnanou ret unavený vedrem., jak jeden pohled na t. a tiše zde v travé, v slunce zlat Jak s

V,

dvrou

duše mojí luzný a sladký, vonný kvte Jak motýlm a ptákm jen íci Odlétnte ? Jak stlumit vlny zdroje a šumní jak sosen Jak, dít, pipravit t tvj nejkrásnjší o sen a sebe rovnž? Spi jen, ty moje zlatovlásko, spíš,

:

mj

úsmve, mé

štstí,

mé

dít, moje lásko!

XIV. Milada taní. Ze sítí tak potápka se vyítí, tak hvzdy trysknou v nebes luh a keem tanec zlatých much. Ví,

kdy má skriti

koika, když

se

níž,

chytá myš, a kdy se vztyit v nový skok, kdy uvolnit, kdy zrychlit krok.

jak

!

72

Kol vážné stromy hlavy uklánjí a pampelišky ve tráv se smjí.

Dál taní šotek maliký, te vyhoupne se na špiky, ted víí jak elf z pohádky, až zvoní jeho podpatky ve kiku, smíchu, tlesku ruk jak ve pavuin pízi Puk, a perly zoubk cení v smích, jak vtík by se kvítím zdvih'.

Kol vážné stromy hlavy uklánjí a pampelišky ve tráv se smjí.

O

tanec, to je

Na jeho kyn

arodj

vše jeden rej,

po kameni taní zdroj, po suchém listí vrabc roj i

a motýl s

se honí

a

velou

kolem

vesele

jetele,

zem a v prostor mlhavý hvzdné taní soustavy!

dál

Kol vážné stromy hlavy uklánjí a pampelišky ve tráv se smjí.

A vru nemá

umdlení

ten let a skok a víení, tak myšlénky též víí v skrá.

;

Ó

dít, tanit neustán, pýr, spj svtem jako nikdy neznav jeho vír,

kvt

t

a v jeho shon tvíij dtský hlas zní: Stále v kolo, znova zas!

Kol vážné stromy hlavy uklánjí a pampelišky ve tráv se smjí.

XV. Schopenhauer na

leží

v

mém

modru

oknem

s

Hartmannem

stole

zlatem protkaném

svítí

pole.

Tlum vel spje skivan k modrým

k jeteli, výším,

2e zahrady veselý

pokik dtí

V

slyším.

nich též dcery mojí hlas

jako stíbro zvoní, zamyslím se a skrá zas nad knihy se kloní.

tak vidl samý lež a bídu všecku, ten se nikdy nedíval

Kdo

v

oi svému dcku!

Motýli všech barev.

žal,

!

74

XVI.

Nová píse v hrudi mojí z fialkových

eká

na

Mkká

ni

oí

rozvlnit se

chvátá,

tvojich kmitá celá zlatá,

moje duše blahem vrchovatá!

je ta

píse, hebká, dít, jak tvé vlásky,

bude v život švitoit nám jako ptaí hlásky, neb v ní bude každá nota velkou písaí lásky.

O ty písni pro mé dít, kéž tak mžeš kvésti, abych tebou v zlaté vlasy dcery své moh' vplésti nkdy myrtou štstí ržemi te samou radost

—

Ped liž

veer

nocí.

tlumí všecky barvy dne,

v klín zvolna klesá ruka unavená,

duch po neznámém do dálky se pne a ptá se, jaká je ta

cena;

žití

andl, který jist v davu a v ruchu msta mih' se v denní vavu, a štstí

zda

aspo

Já nechci, aby

m

spatil

mne

?

kídlem svým

se tknul

skrán, myšlénka v níž zvolna vzrstá, jen v kolébku by dcka nahlédnul, jen mojí ženy aby zlíbal ústa! Já blaho budu píti z plných zídel, by mdlý jen odlesk zlatých jeho kídel se v oknech zamihnul.

A

má-li spíše ticho noci rád, já zhasnu lampu, veršvi svojich družku, a stlumím ohe, kterým chtl jsem vzplát, mým drahým jen by hodil na podušku kvt bílých rviží, radost s láskou zticha, až pijde

chci

po tm, jako máj když dýchá,

zbožn

stranou stát!

MOTS

LI

VŠECH BAREV. 11.

:

!

Romance.

Š3er

na zemi.

ležel

Jitra

hoch polem kráel s houslemi a lesem pak a kolem skal a hrál

si,

hrál;

vánek, který echral snt:

dl

Ó

hraj

Le

od

hrál

sob

mi, hochu, hraj

jen

arovná mu

byl

Šel dlouhým, jenž smál se a

skrá nepozve, a celý svt

houslí

drahokam hoch

báj.

svžím

pažitem,

rosným prokmitem

— —

tísní plál

hrál

si,

hrál

a vlna dla jako v let Ó hraj mi, hochu, hraj!

Le

od houslí skrá nepozve,

hrál

sob

byl

A

jen a celý

arovná mu

tmavá

svt

báj.

olše u jezu

a bílý kvítek na bezu se schýlily, co kol se bral a hrál si, hrál, a dýchly spolu list a

kvt:

!

!

80

Ú

hraj

nám, hochu,

Le

od housh'

hrál

sob

byl

I i

jen

hraj

I

skrá nepozve, a celý svt

arovná mu

báj.

vzdychla skála, vzdychnul jedlí še, kapradí

ke

i

dub

starý kývnul,

jak hrál

drozd

Ó

z

si,

hvozdu

král,

hrál,

tmavé houšt vstíc

hraj

mu

mi, hochu, hraj

Le

od houslí skrá nepozve,

hrál

sob

byl

vzle:

jen a celý

arovná mu

svt

báj.

A

trním jdeš i ržemi, jsi víc než hoch ten s houslemi, ó pvce, vržen v svta žal,

ím

bys hrál a hrál r v píse tvou je lidský

jenž volá ná/// jen hraj

Za ideálem duše vznt jen obracej a celý svt luzná báj ti bude

}

ret,

SI

Pohádka.

Uohádko,

ty vílo lesní,

jež za nocí dlouhých, zimních

u vesnických bloudíš chatek

kvty v klín, slzou v oku, která v okénka se díváš s

obložená a

mechem svžím

svým dechem, jak

se díváš,

hvzdy na sklo, která v šumot kolovrátk

stíbrné tkáš

svj

mísíš vzdech

a své smíchy,

pohádko, ty vílo lesní, prosím t, u mne hostem, zima jest a veer dlouhý.

bu

Pohádko: V tvj rudý pod popelem doutnající

ohe

na chudiny krbu sporém,

ozáeném svtlem dovol, bych

sml

"loue,

'

zadívat se,

zadívat se dlouho, dlouho, až by leskem

pešel zrak mj,

až by srdce povychladlé

ohálo

se

na tvém žáru,

až by jiskry obraznosti

trysknuly tmou žití zase, jak lítají jiskry tvoje.

82

když lká venku Meluzina a bludika taní temnem nad snhem jak vlí oi.

Jako dti, v strachu plachém tulící se ve klín báby, naslouchat chci tvojim zvstem, naslouchat chci tvojim divm. S tvými reky chci jít v zápas, vzdychat s tvými princeznami, podnikati dobrodružství, bít se s draky, se sanmi, ba jsem hotov dát se zaklít

kouzlem

tvojí poesie,

nkam za hor sedm v zámek, který bran má devt, jen bych unik' této prázdné, této pusté skutenosti, tebe, sladké dít, jež vyplašila v pusté lesy, odkud v dlouhých nocích zimních kradeš se jak na výzvdy teba

i

kolem dvorc, kolem chatek, po soucitných badáš srdcích, po vících badáš duších.

Pohádko, s

ty vílo lesní,

hndým, dobrým okem lan, bu u mne doma,

prosím t,

sko

již

z

klínu noci zimní,

ovin svoje bílé rám ko! mé šíje a v mé oko

83

svým v

se

nmž

pono okem se kmitá

tichým,

hvzdná záe

oka tvojí staré matky, dobré matky poesie. Zima jest a veer dlouhý, prosím té, u mne hostem, pohádko, ty vílo lesní z

bu

I

!

84

Chios.

moe

y zkyplo

v ráz,

každý proud sloup,

beh

stržen je

hráz,

i

a ostrov celý jak v jícen ztmlý tratí se v hloub

—

Dokola vody jen sem a tam vrch

v hukot a jek a sten

skaliskem kývá, plá jednu splývá:

v

rybá

již

prch'.

Chios tu druhdy stál, zele, tpyt, nach, zpíval pták, hrozen plál, svítily

skály,

dívky se smály ve lásky hrách. Pustina

—

vln tu ryk

v bezhvzdný vzduch v noci tu kmitne v mžik nad tní bezdnou, perutí

hvzdnou

Hellady duch

!

»

!!

85

Píse y

še

darmo

mne

dcery Jeftovy.

!

Zítra zabije

vlastní otec sám,

šer noci zrak mi fjokryje, propadnu smrti tmám.

Noc prchá

— Slunce

zvolna.

zím nad horami

jas

plát,

ó družky moje, dokud as, jen hlete milovat Já dít, plna pokory a plna radosti, jež jdete se mnou na hory, truchlíce v žalosti, žel, ó vizte, pouze to bez že muže jdu spát Než skloní se k vám Asrael, ó hlete milovat!

mj

O

dívky, jedno na

—

pamt

si vštipte v noc i den, jen jednou mládí záí kvt a život jako sen. Dnes, zítra, vždycky v den noc, i

a

a

vedro nebo chlad, Jahve v tom i Bála moc,

jen hlete milovat

:

;

80

Legenda.

V

domácí

kde

kapli,

z

noí hlavy svtc,

se

tmavého

zlata

Iseult chvátá

dnes veer poslední ped její satkem. Již mládí ekne »s bohem* v stonu krátkém. Šer vládne v kapli Nad klekátkem, jež

— stny v stínech stojí

ped

tonou.

Madonnou,

vné

lampy hoí v úblu a dlouhý pruh co kídla andl se nese po zemi, kde v mosaice svit

kvty heraldické tone hlavní oltá.

se snoubí s

V tm

lvice.

Iseult

a spíná ruce. Slova v divé se dobývají z bledých

kleí

kei

poupat úst. má vzrst

Jak spanilá jest! Lilie a blost kamelie, v slzách oi »0 svatá, zítra v komnatu mou vkroí muž, barbar, zdeptá v prach, co zash'bcno jen tob posud! Pohle na své vno! Ú nedej, abych ztratila svou víru mé srdce k míru v tvou moc a lásku radj nebije než v jeho náruí. Ty mžeš vše Na kyn tvj poruí živlm syn tvj, by mne zachránily i !

A

— Ve

!

!

I

87

Ó

pomoz, Matko, pomoz, nemám

a jako

dcko

O

mne, prosím,

ztaj

v lese já se bojím

síly, .

.

.

hvzdným pláštm

máš luny srp; ekneš Dcero, vsta a vlí tvou se rovnž upokojím, která pod nohou

ty,

Však já

jestli

:

však smrt by lepší byla

V dla

—

—

svojím

trp,

já se bojím,

bojím

.

.

skryla hlavu. Z lampy šlehlo svtki,

jak tancující kvtina níž létlo a rostlo v bílý plamen znenáhla, že zdálo se, pláš Marje roztáhla, by v jeho asy skryla svoji dceru. A vinula ji v pláš ten plamenný

vždy tsnej k

sob

—

»Díky, díky rty

šeptly rtové ozvny kaple plála ve stíbrném šeru

a »díky« a

I

matko

I«

díví vzdechly v šastném usmívání

A ped

—

mrtvou

Iseult našli v chvíli ranní shasluu lampou. Spala sladko, sladko

.

.

.

.<

!

!

88

Canzona Sordellova.

Wch, k

emu oi

když nezí

Te jaro le

mám, ach k emu,

po které

tu.

kvt

královna, v níž každý

kraje,

pvab pro

zapomnl,

chce, abych pl,

Nuž budu pt.

toužím?

stále

zde, jsou plny

a

rcete

kvete, se soužím.

láskou umíraje,

ty lásky její ráje,

jak miluju, jak

a tu,

oddan

a rád,

zídka uhlídám kterou stále musím milovat

Ach

A

rcete, k

emu,

láska vraždí

já v bolesti své

emu

k

mne

pec

a

—

oi mám? muí,

stále

nehlesnu

ani,

pro nejkrásnjší z paní vždy já hynu, z každého zla pro ni dobro puí, jen kdyby na to shlédla v usmívání

mn

vdnost vzdala za to ve oka vlídném kynu Nech sebe vtší rozdírá nech hynu v bolu sám, a

mému inu mne

žal,

—

pec

ona neuslyší, že bych lkal Ach rcete, k emu, k emu oí

mám:

Já umru, jestli ona nenakloní se ke svojí láskou plnou

mn

Kam Když

jíti

vdk.

mám, kde mohu pebývati?

nedovolí, abych dýchal pro

ni.

89

když octnout mám se pro ni na útku; kraj, kde bych bez ní mohl zstávati, zda

lze

jen vyhledati?

zapomenout, vru, marný sen, lásky sladký klam mou lásku víc rozžíhá ve plamen Ach rcete, k emu, k emu oi Ji

vždy

pro

— mám

?

mnou

nakládá jen písn, její chválu bych zvstovat m,oh', ples a radost cítím; jen k vli ní že skládám svoje písn a ím víc láskou že muk snáším v žalu, tím ohnivji v lásky boj se ítím.

Ach,

vždy dobe

O

paní nad

a nad

mou

tak se ví, že

mým smrtí!

jenom

žitím

Nikdy neuzíš,

že lásky tvé se vzdám,

—

smrt uvrhneš spíš Ach rcete, k emu, k emu oi

ty žijícího v

mám?

pje, sladkou družku svoji, by neráila smrt mou vyhledávat, bez píiny by smrt mou nežádala. Až budu mrtev, ach, tu v slzí zdroji svou chybu pozná, zane oplakávat. Ó radj umít duše má by zdála, 1

i)rosím,

než bez

tchy by

stála!

Ó

radj vru volím mrtvým v, tomu pednost dám, než

Ach

být,

pro kterou planu, neuzít oi rcete, k emu, k

tu,

Motýli všech barev.

emu

— mám

?

!

90

Romance

o siru Tyruelovi a

donn Gineve.

Tyruel šel v noci po ulici, v tom na hlavu mu rže spadla, pohle výš, zel krasavici, jak do okna se kladla. Tak hezká a mladá,

í)ir

i

jí

zub ada

jak perly hrála ó jak se smála

Sir

Tyruel byl

z

—

Provence,

kde hodn miluje se, hned srdce v tle do tance se ubožáku tese. Za roh se toí, do domu vkroí a vejde v šei do prvních dveí.

zí dámu na loži, neptá se v své sladké muce,

Sir Tyruel i

hned tžký kruný klekne a

dám

líbá

odloží,

ruce.

;

:

91

By pohodlí

ml

vtší,

hned sahá po svém mei, jej do kouta skládá. — Byla tak mladá!

Sir Tyruel jest jako v

ráji,

andílk mu v srdci zpívá, a jiní na cymbály hrají, otec k tomu hlavou kývá. V tom škrábe cosi, sta

Bh

jak o vstup prosí,

mouká šustí a

a

kuí,

bruí.

Tyruel hned sebou škub', stáhla však Ginevra jej k »To erný mj kocour Belzebub, vždy pichází tak znáhla!* Sir

adrm

Rytí

se

líbá a

shýbá,

líbá,

neklid však v duši

rozkoš

mu

Sir Tyruel rty

ruší.

líbá svojí

dám

v tom cosi venku chroustá, mlaská, kol šíje Ginevra mu vine rám a v ucho šeptá, jemu, co je láska ;

»To Roxana

byla,

má veverka bílá, nech se tam rousá, šustí a

kousá!«

!

:

92

Tyruel bez vlády v snní leží, v tom dupy, cupy chodbou zvoní, vzmuží se, jenom stží, však Ginevra se k nmu kloní »Ni man, ni lord, Sir

a

i

jen Mydliford, chrt

mj

marn

to štká,

vás leká!«

Sir Tyruel,

a

jatý

nedvrou,

zas lehá, ale sotva usne, již

zbran chest zní chodbou šerou noní ticho dusné.

a ruší

Ginevra se zvedá

:-

»0 bda, ó bda, ten krok zní temn, král, cho jde ke mn!«

Sir Tyruel hned po však ona prostovlasá

»0

je-li,

pane,

svém

mei

na

se ítí:

vám est moje

sahá,

drahá,

vy musíte se skrýti, rychle skrýti V mé oratoi lampa tam hoí, je u zahrady hned vedle tady.«

Tyruel jak rytí poslech' pravý, a mlky jde a hledá ve zdi dvíka, cosi zapadlo, stín ped ním tmavý, cvak! tak zrovna prošla tla jeho šíka. Sir

—

;

93

chce jít a hmatá, ó Panno svatá I

Konec

zdi všady,

tamo

tady.

i

Tyruel tu cítí, že je v pasti, vzduch tsný tu a divný kolem, i zane vším, co v dla mu padá, tásti a hmatá horem, hmatá dolem Sir

a tíse hustá padla mu v ústa, zpit

vní

cizí.

Pamt mu

—

mizí.

Sir Tyruel tak leží v živém hrob, jdou léta, Ginevra je posud krásná, sta

milenc v

objímá veselá

Až

smrti

ranní i

i

noní dob

šastná

I

mraky

zastou

jí

ó jaké

žely,

truchlí

dvr

zraky celý.

Tyruel spí v šeru oratoe, Král sám dí: »Ku slavnosti dnešní bych uctil královnu, své ztišil hoe, jdu vybírati erná roucha mešní.* Sir

V orato

tichý

v spolku jde

s

mnichy,

oteve skíni, která vchod stíní.

94

Sir Tyruel tu

— ovšem

spousta kostí

mu

padne v klín, jej udeí svou lebí, mnich ihned kižuje se v horlivosti, král utíká a biskup, ten se šklebí: »

Komže

a

kutny

rytí ten smutný prokousal všady

nám

hlady.*

95

Pastel

IJoustevník starý, za ním hvozd starý, stopený v ranní, modravé páry. Poustevník stojí u klckátka, na právo jeho chaty vrátka jsou fizolemi zkvetlá celá. Na klekátku, hle, meloun leží, ve snopku mrkev dol sjela, k ní lesní králík chut bží, ušima stíhá a na habitu poustevníka se veliký stín jeho uší míhá. smýká. Ve prachu mravenec své

bím

Ve vzduchu i

klid a slavné, tiché

pod klekátkem

lebka, jež se plna svitu,

snní,

cení,

je plna rosy,

jenž hoí celém na pažitu ve kvítkách žlutých, modrých a bílých, tvarem roztomilých. barvou i

96

Rže

Saadiho.

IJo dobrých skutcích jsem jak po rose vždy práhnul, Kdys dcku sirotku jsem z nohy trn vytáhnul. Tu v noci ve spánku pede mnou prorok stanul, mne pojal za ruku, nad etherem, jenž planul, tisíce rží plály, ráj ukázal mi, v jak lesy tmly se a ve vni se smály, zašeptal: »0 viz tu, boží muži, a ke co z trnu jednoho plá tob vonných rží!«

nm

mn

97

Zlatá ruka

Zc

moravské

vrátil

se výpravy

Želislav Blina, šat jeho

a

celý byl krvavý

zbra tíš

jediná.

nechal tam pravici. Tu zvst jak slyšel král, v odmnu zlatem záící

Co

horší,

mu

A

ruku dlat

v tesku kotl,

dal.

vesku

trub

pivítal vítze,

ten pišel mraný jak plál celý v železe.

A

ruky pahýl

pyšn

z

lovu sup,

nes'

a hlavy nesklonil,

když davu jásot znl a ples když íší zazvonil.

:

!

98

A

když mu ruku podali na skvostném polštái, skrá nesklonil, le ku králi dl, úsmv na tvái

»Já vyhrál bitev tyicet, Psí pole o tom ví, jak ped bouí jde blesku

pede mnou

let,

vítzství

Dík za dar tvj oslavu, v tom vskutku králem jseš, což kdybych byl pišel o hlavu, i

dal bys mi zlatou též?«

99

Legenda o stídmosti. K

I^dyž po

obd

obrazu Ein. Lišky.

zdím'

si

bratr Zeno,

gnom 2 blízkých hor vnik' v jeho kam oknem hvozd se díval s písní kde vní všecko bylo prosyceno.

celu šerou, sterou,

A opatrn, by nevzbudil mnicha, jak stín od podlahy ke stolu tihnul a z korbílku si notným douškem pihnul, mlask' a se opt oknem vykra zticha.

A se i

dobrý Zeno probudiv se chopil džbánku však zel dno tam s podivením :

kroutil hlavou jako spilý

vždy vdl, ped usnutím

Tu

již

za

—

dopil.

chytrák dlal jednou jakby dímal,

a chrápal v znamení, že

gnom

snním kam až

pišel,

ucho

pil,

jej

s

dímá pevn

;

mnich vyskoil tu hnvn, hlasným smíchem tímal.

»Ty niemo,

ty frašný pekla zmetku!* Stj, muži boží, suchých list hlasem gnom zašeptal, sám nasycený kvasem

—

mi dopej blaha aspo malou špetku.

;

!

lUO

Však

úroky

s

já splatím

všecko

tob

!

—

»Jsem žádostiví* dl Zeno pustiv gnoma. A od té doby žíznivýma rtoma gnom z džbánku mnicha píval v téže dob.

A

roky

brati umírali,

šly a

jen Zeno jako jablo plnokvtá pod šedin stíbrem necítil svá léta, vždy spokojenost, žert a rozmar stálý.

Stý

slavil

svátek a

to dobrodiní, jímž

již

gnom

chápat zaal splácel

jemu

když opatem se stal, rád žíznivému z hor pítelíku nový soudek naal.

A

za bratry

plá oi když mu

zkalil,

By každý z vás ml gnoma, by za vás žíznivýma rtoma, tu jist ješt dnes by Pána chválil tu myslil vždy:

jenž

pil

Jsa

ped

jist a rheumatismy, v tváích samé rže, Víc stídmostí se zmíiže

mrtvicí

ve srdci svém pij,

gnome,

než

kropáem

dál

i

!

a všemi exorcismy

101

Ti

pvci.

pvci pišli ke T i pli tam a vzešlo

dvoru, mnoho sporu,

kalifa

i

kdo mistrem vtším, neb

umní

jejich

tak unášelo a tak jímalo, hned zvuk laškovalo na peejích, hned div jako boue hímalo a v rozkoš duši každou potáplo, že tžko vru bylo rozhodnouti,

kdo prvním

z

nich.

Sám

kalif sklání

elo

ve rozpacích, jej nejistota rmoutí, neb rád by nejlepšího pebohat zvláš odmnil na laurech, špercích, zlat.

Lid rovnž na tak, sotva že

a

pvci ped

Tu

dv mu

rozdlen

je

strany,

staí hradu brány,

kalifem

denn

hrají.

ve dalekém kraji velký mudec žije, na poušti že prý kdys pvcem též byl, jemuž poesie zdroj pníval se mocn vrchovatý. I zavolán byl rychle ten muž svatý. kalifa všech pochyb vyléí nejvtší, a rozsoudí, kdo z

A

slyšel

kalif,

pvc

-

:

102

I

pišel vskutku, jásající dav vedl v dešti do paláce,

kvt

jej

a kynul kalif zástupu sta hlav, by ztichnul, pak spor kmetu pednes' krátce a kynul pvcm, aby pli znova.

Vstal

Ty

mudrc: »Ticho.' Neteba mi slova

díš, tito pvci ti krásn pjí bez rozdílu Dle toho, jakou cenu svému dílu z nich každý pikládá, tvou eším

I

kalife,

že stejn

pii

Rci, kalife, co kdo chtl za odmnu a posoudím hned jejich písn cenu.!<

Dl

kalif:

První vyžádal

si

me,

je spolu rek a rád se pouští v

se,

chtl damascenku s drahokam svitem, by jako v písni vyhrál v boji lítém.

—

»Co druhý chtl

.?«

Ten

vyžádal si kon, na kterém s vichry v závod v divém hon by pouští lí a slunce do svých dlaní

moh'

chytit,

— »A

když se ku západu sklání

tetí pál

si.='«

mudec

ptal

!

se.

— Chleba,

jen chleba, chleba nejvíc prý mu teba, o sirotky se po svém bratru stará,

103

pak o dva druhy neschopné dtem oslazuje dny jich

tm tm

starým blahé, zašlé

asy

víc k

práci,

jara,

vrací.

»Dost!« zvolal mudrc, z kesla vstávaje, »zde nejvtším je ze všech pvec tetí, letí sláva jeho do kraje,

a bu On

živa

ješt

vnukm

jist srdce vložil v

našich dtí!

zpv svj

neb kdykoli pl, myslil po co jeho dti doma dlají,

vždycky,

taji,

—

co staí druzi jeho zpv byl lidský Ti dva snad rovnž velcí misti byli, však sob hráli jen a sebe ctili, dal ten tetí jiným srdce v a proto nejvtší je zpvu král.*

I

ob

Ztich' lid jásal

mudrc. Kalif v souhlas hlavou svdil, kol a

pvci blahoeil

!

;

104

Ziphv

duch

Donem Juanem.

nad mrtvým

TT7

'ry's tásl naposled

dsnou

tou

míží,

jež lidstvo

bys

tíží

vržen zpt.

Co pijdou po tob, budou,

to trpaslíci

chabý

lid

a ve

krví

s

Kdo tob 'SlVs švih

bys

láti

mž'

?

a vzruch a plamen,

cit

mee,

vtipu pramen,

celý muž.

Co na tom, a

chudou

mdlob.

že

tviaj

smlá pekypla?

váše

tvoje

divoce Ty's uml

žít

cit

105

Vstup V slávy svojí neb jist všecky ženy, jež tebou podvedeny, se smíí zas.

jas,

vk

A pozdní lepší rád uzná, ím's byl svtu, sup vášní, orel v

letu

a celý rek!

Nech

tupý vtip

se vzteká v

chabém

ty velikého vku jsi velký typ I

Motýli všech barev.

vzteku,

1()()

Pod kaštany.

Ud

brány mstské jejich alej tmavá se polokruhem táhne do polí, svit slunce zlatou tísní obetkává jich košaté a družné vrcholy.

le

kmeny staré jsou a rozbrázdné, míza živá proudí ve hrudi,

jak

vjíe

Jich

se

listí

jejich klene

do vzduchu, jaro když se probudí.

Na vtvích jich

kvt

bezlistých ve azur

silné,

brzy v bledých listech se to tu rudé a tam bílé plameny. a

Pod nimi

svítí

mastné pupeny

život bují

nití,

mnohotvárný,

vždy jiný veer, jiný za jitra, slunce sálá s oblohy v den parný, hvzdy snílkm hledí do nitra.

a a

;

107

Mlíkain vozík nejdív jimi jede, jak vyplazuje jazyk erný pes! kramái pozdj' v jitra páe šedé a hoky, prodavaek pestrá sms.

Ryk bubn

zazní pak a polnic

besky,

šik vojín se žene k cviení, na bodákách jim hrají slunce lesky, tlum vrabc smje se jim v lupení.

A školák mnohý, jenž uprchl a vedru tídy, vesel za nimi kmen stromu zatím slunce barví a hraje v sntích svity zlatými. Je deset hodin

jen

—

alej

prázdna

vrabc pokik vzduchem

na keích u zde svžest

Dva

silnice s

prach je

chladem

nud rud

chvíli,

proletí, bílý,

v ticha objetí.

tam zvolna šedovlasí

pensisté

denn

v stejné hodince, sednou, staré asy pak probírají v svojí vzpomínce. se blíží

na laviku

si

Knz vážn pejde, te v svém breviái, jak chodbou chrámu kráí v úpalu, kvt po kvtu do knihy

a stín se zlatou záí

padají

mu

pomalu.

;

lOH

Pak

ticho polední je. Vrabci pouze

na zlatém písku mají siestu, tu popelí se polem v suché strouze, tam pro drobty si skáí na cestu.

Po tvrté náhle ada ekypáží kol zahluí a jiný

zane

procháze do

dav

smích, hovor, vozkíi

ruch,

sebe

te

pokik

vráží,

plní vzduch.

Tu

žebrák nastavuje kloubouk starý, tam kolovrátek skípá zoufaie, nad mstem šedé vystupují páry a slunce spát jde v

V

té

chvíli

mlhy

šera pouze milující

se míhají tou stmlou ó co tu písah, septu

co polibk

a

úvale.

sn

a

alejí

pi msíci, nadjí!

Pak ješt pozdj chodec osamlý,

—

snad bludný snílek, básník, samotá klín jejich zeje stmlý, a prázdno již jen krovy hvzdná probleskuje zá.

—

Tak chodí

to,

a

jaro usmívá se,

a jese truchlí v mhách, mstského zde v každém ase, svou ozvnu má ve všech hodinách.

a

tep

léto žhne, žití

!

loy

Ó

stromy,

zpvní svdci

této

vavy,

kus žití s vámi jednou klesne v zmar, co peletí zim kolem vaší hlavy, co zulíbá vás usmívavých jar

To

všecko, všední hovor, shon a tíse, vzdech bídy, polibk zvuk, díví smích,

vám spje a

listím jako známá píse utkvlo vám pro vždy v haluzích!

!

110

Najáda.

tsn

k tlu šat, a luzném klín, jak eckou amforu na trambulin vidím, ruce k výši vzpjaté, stát. ji

ak

piléhá

na plných

jí

adrech

lpí

Jeden skok a pád, Již parník blízko jak zlatá rybka šplouchla ve hlubin, jak odlesk slunce tká ty vodní sín, vlny její plavby chvat. tak !

eí

Jen plná paž a bílé

zachvje

se jež

rám asem

a zahraje vln jasem,

toužebn

se tulí

k

ní a

chvjí.

námi co malý bod se míhá, le oko stále v mlze ješt stíhá Již

tu

za

bok

linii,

ty ruce její

!

lU

Román.

U\é. slovo padlo z té i oné strany a štstí ptáek prchl polekaný, jak stelnou náhle vyplašený ranou s

perutí

ulít'

Kam's

peste malovanou.

use na strom a tam

píse zpíval.—

nm

skrýval A každý z nich svou bolest a každý sám byl jako hruška v poli a

cítil

A

bolí.

každý spínal ruce k veernici:

Ó vra I

pouze, jak to srdce

ptáku

se,

hvzdy samy

zpívající!

strom

kmitly šerem

a paprsek jejich

Zda pták

dumn

i)rosil

se vrátí

.^

:

se

dom

tiše

ekat,

Vra

Teba

!

modlitbou a vzdechem nepolekat, dom, jít po špikách, jak mrtvý byl by v jak dryada by spala v starém strom.

jej

Snad vrátí se Snad te a snad již zítra smutné noci, beznadjná jitra! štstí, nech se šeí den, noc stmívá !

Ó Ó že

aspo

slyší ho,

jak ze sna

—

;

zpívá.

;

112

Starodávná romance.

I

en klášter znáš, kde sporá tráva dnem každým více z dlažby vstává

Kde kam

chodb hrobek ada,

v dluuhé

rosettami svit mdlý padá;

A

v pozadí kde Kristus bílý se nad hoící lampu chýlí.

Za okny smutn stromy šumí, zvuk varhan z kaple kroky tlumí;

A si

dvoe, jejž stín dlouhý skrývá, opuštný fontán zpívá. v

Tam

Jak

zbloudili

s

jsme spolu jednou.

mrtvoly když víko zvednou,

Tak upomínky a

v

kídly šerých

Poj, pjdem,

skrá

mr

se nesou

tam tesou.

dobe

známe, na klášter ten se podíváme.

A

šli

cestu

jsme dlouho lesem,

plání.

113

Kde

A

klášter byl

—

pár zdí se sklání.

dlažbu tráva zcela skryla chodby pouze strouha zbyla,

a z

kíže zmizel Kristus bílý, jen stepy z lampy bleskly v I

s

býlí.

Zvuk varhan utkvl kdesi vzduchem a splynul s žalným strom ruchem.

A

pouze fontán,

slyš,

ten zpívá

jak tenkrát a jak odjakživa.

Co jsme

?

Kam spjem

r

A

co víme

Poj, víkem rakev pikloiiíme.

?

!

114

Revise milostných psaníek. (K obrazu E. K. Lišky).

fO

sladká chvilka, v které srdcí vládce

se v koisti své pestrou dívá

co

dj

sms,

milostných on šibal sladce

tu zapletl a rozluštil zas hladce

v škádlení jiným,

sob

v ples!

ernovlasé a list zlatovlásky, tu svolení, tu dvorná výpov. Co tady sn v ržové spjato pásky On vždycky vítz vyšel z každé sázky, to dobe ví a usmívá se te. List

—

;

;

115

Zas nový klep.

^as nový

klep, a

vru

stojí

za to,

naslouchá mu jako hudb tón nad vjí ku starému seladonu se chýlí, v oích lesk a smíchu zlato i

A

adro chví leskne snhem

mladé

se

tsn

spjato

v luzném sklonu. a šíj se Co všecko dal by rád za chvíli onu, jež prchla jesen jak listí sváto,

Když milovával

!

— Te

miluje zase,

však tenkrát mlád byl, láskou hluch a slep, tak chvilka tato oné podobá se.

A

vzduch jako tam, po plesu zrovna pro ten hloupý klep když rozešli se. — Pro vždy zstal sám. totéž jitro, týž

!

!

116

eský

Ahasver.

krm

lAdykoli v dozpíváno a dohráno, až boží ráno se dívalo mhou do oken, tu Švanda vposled v divém skoku vzal

a

sob

dve

k boku

kázal zahrát jen

.

.

.

Podlaha tancem zadunla a smíchem kol se jizba chvla. — O takto chtl bych umít hned,

.

ba sázím, svaté na výsosti svou veselostí že okouzlím jak celý svt

Dotanil, dohrál, dopl taky, ho nesou nad oblaky, ped božím soudem chví se Na váhu andl dudy skládá a váha padá. Tvých vin je. Švando, velká a již

již.

tíž

Prokleté tyto tvoje dudy, jež sily ples a radost všudy, ti

nespomohou, vždy sám ert

kviká a se šklebí, v nebi všem dávno pešel smích a žert.

z

nich

piští,

a tady

!

;

117

mran

Švanda se

dívá v eden,

jen jediný tón, kdyby jeden chtl njak ven z dud vytrysknout, že zapomnl by svatý každý své žalmy navždy a v rej by musil zavýsknout.

Jest souzen

a a

dsné,

tiši

Švanda zdrcen k zemi klesne s váhy andl shodí mch —

bum

a

Zní to v

!

!

sotva dopad' na

zem

ráje

ó zázrak, hraje, to a krátký vzdech

jeden

Jen jeden, ale co v

hned nebe kol

nm

—

.

bylo,

se rozjasnilo,

dálky svtec kýv', kol andlík pestré tlumy smích sotva tlumí,

na svatou

sám

Bh

z

to

nezel jaktživ

I

—

Roztanil celý

ráj se v mžiku, jak na obrtlíku na jediný tón dal se v let, a proroci a vyznavai a v ady stáí se polka tu, tam menuett.

kde kdo

byl,

hmí to v hromu hlase, pošlete ho na zem zase, ráj celý v tance kotoui Ustate, i

.

!

!

118

A mch se

již

mrany

letí

k zemi

a žasem nmý Švanda za ním porouí.

A kletba hímá hvzdným šerem Bu, Švando, eským Ahasverem,

cho stále svtem na svt veselosti

:

zas a dál,

teba

je jako chleba,

kam

vejdeš, zmizí trud a žal

bu

Za viny tvé to A Švanda chodí

.

.

.

tvým trestem

vsí a

mstem

veerní, tu popvkem, tu dud svých stiskem tiskem a te (háv na sebe vzal moderní !) ve

chvíli

ranní,

i

Jest všady

vren svému

cíli

a sotva kdy se u nás zmýlí,

ó

nahrate mu tedy

a

krpj eské s

a

veselosti

ním šlehne v

usmje

se

ráj,

eský

kosti kraj

119

Faun

V aun

a básník.

starý nad jezerem

a v

sítí

vtví šerem

se smál a smál,

a básníku, jenž kolem šel

dumou svou

s

ten

Zím

v

vím, v

úsmv

hru píse

i

bolem,

pál:

tvou sntí clonou, rýmíi sponou

co bys rád spjal, vše, co tady kdysi se zbhlo, co te mísí

znám

v ten kraj

Vím, co

stín

svj

žal.

a šero sntí

mohou vyprávti, že ideál

své duše v svadlém ty

umíš co

najít,

as

listí

ísti,

tam

psal.

Že uhodneš, jak ona sem pišla, v pole vonná se

na

duben smál,

flétnu,

jež schází

mému

retu

te, kol v kvtu

já hrál a hrál.

121)

Zde

—

í

A

vinou? za houštinou stinnou ji na klín vzal,

a

adra,

našli

se.

ruce, ústa

še buk

skryla hustá,

já stráží stál.

Já

denn

je tu vítal,

jich polibky jich

jsem

híky

ítal,

znal

a zel, jak po souboji,

ve adrech ránu on umíral.

dvojí,

Vím, jak zdivoel celý ten smutný park a ztmlý, kde výr jen stkal, jak z jeho pán každý ho objel, jakby vraždy se tady bál.

Kde buku ady idnou, sám bdím tu s tváí klidnou, té poušt král, zím do pírody nitra, v noc hvzdnou, rosná jitra, v nichž obzor vzplál.

Zím

v

les,

jak

listí

padá.

Když pijde vesna mladá, jak hlavu vzpjal.

;

!

121

se vzrušil v

jak

smutném

tichu,

pece mému smíchu by naslouchal.

Zím

v život buku, bízy, tajné cesty mízy,

znám

kde život

spal,

zím

v hnízda vtví tísní, a nevím, co bys v písni víc povídal.

Tak

se vším, co se mní, vstíc jdu zapomnní, já však pro bych Ikal.byl však citi)n posud Já

—

svj

za tvé

písn osud

bych sotva

dal.

Ó ml,

než v dojm bys ve banální písni

tísni

se zpovídal,

bu hle

Motýli všech barev

k

vlastní duši cudný,

z mlení spj tiše

pít studny,

dál

122

Kytice.

li tvé kytice

mne

jaro pozdravilo.

Byl veer již a jizba moje tmavá a nevím, pro mi teskno v mysli bylo.

Jak nad kvty se sklonila já v minulost se díval .

.

má

hlava,

.

Do pístavu jsem chodil denn, unaven jsa prací, zde díval jsem se na západu slávu, jak v modrou dál se bílá plachta ztrácí, jak maják vztáhl k hvzdám zánou ruku, a ve vln vav, v lodi temném hluku rád zapomnl jsem, co mne v smutek láká;

pes

vlny spl rychlým kídlem ptáka do vlasti, já v boue zápas dsný jsem splítal hovor pátel svých a druh, já vmyslil se zas v zele niv a luh,

já

zas

v

šum borovic

a první

úsmv

Však jednou veer v tmu

vesny.

se

mlha

slila,

a na obzoru ani plachta bílá,

vše tichem velo jen a beznadjí. Co zbývalo mi } V sn tkavém reji sám nevím, kde a pro jsem koupil a podle zvyku zamyšlen a

nmý

kvítí,

:

123

jsem

s

kyticí

zabloudiv

z

svou bloudil ulicemi,

moe

v lidstva vlnobití.

ped mým

zrakem.

nevím sám, jak dlouho tak jsem vždy hloub v sí ulic zamiv svou a msíc již se po chodníku loudil

bloudil,

Vše

tratilo

se

do tmy

A

poutí,

a msto tichlo, kdesi ve zákoutí jen lam|)a kmitla jako hvzda mrakem.

Jak stále

šel

jsem

tu spatil jsem, že

ulic

sítí

klamnou,

dít kráí za mnou,

te

stanu a ono rovnž stane, zrychlím krok a ono rovnž bží a upírá své oi polekané na kytici jak líko její svží. Pak oi pozvedne, tak byly tmavý jak maliny, jež nádech jitra zrosil, i

i

jí splýval kolem hlavy, mlely, však úsmv její prosil a oi tkaly hned po kytici a rty se chvly, slza bleskla v líci

vlas bohatý

rty

a zas ty oi prosily tak jemn, že bez hovoru na kvty všecky v ráz vylákal ten smavý pohled dtský. Jak laka prchla, oko plné dík a plné štstí pozvednuvši ke mn. Já hledl za ní, jakby ani zem

mn

se netknula, tak ubíhala plaše,

jak luny hravý paprsk po chodníku, a

O

cizí

hlas v

mém

srdci ptal se

Bože, Bože, kde to štstí naše

temn .-

121

V tom

vn

kvtin tvých mne probudila jsem jak dívka ona, mou kytku zas mi láska navrátila. a náhle šastný

vím

v život, co mi jeho vlny, když pluje po nich lásky kytka vonná,

Zas jež

O

smíí všecko

v

souzvuk aruplný

?

trpícímu vše jest dobrodiní,

jablon, když horkou skrá mu tažné, když se jaro blíží, jež s písní slétne k jeho okna míži, kvtina, jež v taji vni dýchá,

kvt i

ptáe

i

i

i

upomínky hudba hvzda, z mraku

Ó

snivá, tichá,

jež se

dívá plaše.

Bože, Bože, kde to štstí naše

>

stíní,.

125

Dostaveníko v

I

am

pijela,

jeseni.

kde místo urené

na mýti v stedu habr, jilm a buk své vrné zvíe pivázala k suku a patila do dálky zamžené. Již listí strom siln proídlo, to žluté krylo zem, to rudé krví, pár bíz u cesty oko zahlídlo, jak vzdušné chvly se a lupínky zde jim prvý kol pažit pokrývaly Sladké vzpomínky as lásky vyznl.

:

—

;

I

Jak ticho tady skoro píšerné! Kde hovor, smích, kde ekypáží ada } v jeseni jen k stínu stín se skládá

Te

naslouchá ... v tom oe dvrné zní známé zaehtání z aleje. Ó kterak loví nedokavým uchem, co z dálky vtru van sem zavje! To jist jeho erný hebec jest I opíjí se v listí krok ruchem, a zdá se jí, že vše kol vidí kvést. I

!

Jí

Již

u

zlatem plane ní jest

seskoil

a

listí

biíkem

dým

zí, cigarety již

a

kolkolem. jí

kyne,

se listím vine,

sladkým hlaholem

;

126

vzduch, syt list svadlých lahodou,

zní

hovoí, on její zvíe asem na šíji poklepá, jak náhodou

I

o její ruku pi tom zavadí, tak útlou v tsné rukavici, žasem ta chví se jako vtrem kapradí.

Jak v hovoru svém celou duši má oe vedle sebe ve cval pustí

T

Te

bezlistou

ó jak to šustí, jak to srdce dojímá alejí,

divn Mha z dáli stoupá z vlhkých rosou niv,, v ní mstských vží již se chvjí rysy. Tak stejné vše a jiné pec než dív,

a

!

e

vázne jim aneb se mní v sept, jen praskot sntí v hovor jich se mísí dept. a listím utlumený

o

Te ei z

jejich

vylouen

jest smích,

em

dnes rozprávjí jak vážné vše. o ne o dostihách, malé nožce její, však o starostech, pracech domácích! Co bude a jak budou v zim žít, jak prchá s každým rokem žití celé, jak nenajdem, jejž hledali jsme, klid, le v srdci, které pro nás buší jen jak pkné jsou ty dlouhé chvíle stmlé pi zái krbu, když je krátký den. ;

Ve

vtví pouze jedenkrát jak bleskem stihly se dnes jejich rety a jedou dál — mdlé jejich silhouetty celý park jde spát. se tratí v mlze tísni

—

127

Jak potopa šer všecko halí kol, jak peludy jsou stromy obrovité,

kmen zadumán

a trávy chví se stvol

nmou

jen se snáší v a mnohé hnízdo v lupení a

listí

tiš

dív skryté

jak výitku nít prázdné uvidíš.

128

Uzdravená.

Uo

oken révy vodopád

se níží

a mezi hrozny, jež jak amethysty se z dálky lesknou v poprášené listy,

kam se

zachytil se

zjevil

náhle

pavouk lehkou míží, její

profil

Dnes poprv! Však

je

istý.

po nemoci bledá,

však duší záí víc ty drahé tahy; je hlubší, sladší její pohled vlahý,

Bh

ví sám co hledá jenž v dálku upen a bloudí pes pole a strání svahy.

Je

podzimek; vzduch nhy, kouzla plný

a plno aster svítí na zahrádce, ve tráv slívy modrají se sladce a lín proudí v ece kalné vlny a ptáci odletují v hluné hádce.

A již

A

vzduchem

brzy

kol se babí léto nese, »s Bohem «, venkove ty snivý!

zima tu a msto s všemi divy. Jak ticho v stráni a jak pusto v lese, kde druhdy smích náš zvonil dovádivý!

!

!

129

Je podzimek, kdy vše nám s Bohem dává, jak sladko znovu vzbouzeti se k žití,

vzduch svží opt plným douškem Jak milá bude zas ta msta vava a ona rybkou v její pestré síti.

píti

Jak oživí se opt líka vpadlá, jak úsmv se zas vrátí v dlek brady Jak tší se zas na pátelské vády, jak na koncerty a jak na divadla a na ty dlouhé, zimní promenády!

A nejvíc na veery sladké doma, na chvíle u krbu, kdy noc se sklání, na dcka svého dlouhé uspávání na >dobrou noc*, jak s chvjnýma ji rtoma vstíc choti ekne v lampy milém plání. A západ hoí kol v podzimním vzduchu, v tom rámci hrozn a své bledé krásy na všecko toto práv myslí asi. každý sen a tuchu, Jí štstí vyzla vlasy jak slunce zlatí její tvá i

!

130

Idylla ze svatební cesty.

IJrach nejmenší na soše je

skvrnou

již

z

úblu

kišálu dech

isté zrcadlo, láskou v srdci lovka.

již

zkalí jeho

lip

není

s

a na

—

Dnes konen vzplál vytoužený den, kdy mohli klesnouti si v náruí a zvát se svými. vír

bouné

On

mladosti

byl v

ml

kvtu

let,

za sebou,

však istou duši z nho zachoval a pímost, ona byla díttem,

dvrou se dívá do svta jak v svtlo kalich svlace rozvitý. A rádi mli se, že celý den byl krátký jim ku sladkým hovorm

jež s

noc zas krátká ku snní vzpomínkám a touhám, nadjím. Dnes byli svými. Jak sen vzdálený

a celá a

jim hlavou ješt všecko pelétlo, když poprv ruku v ruce o samot šli lesem mluvíce o štstí svém To jitro, vystrojení nevsty, :

plá rodi snídan,

a v

chrám obady

a

skoro v letu jen, tesk ty pípitky, íší, pátel smích a blahopání, ruky stisknutí, a

pak jízda na

nádraží.

«

:

131

Konen vydechnutí v svobod,

to první

ten první doušek vzduchu horského, to štstí býti sami s blahem svým! A zvolna do vrchu tak stoupali, pták jim zpíval v haluzích, jak do

sn

u nohou se

jejich

plála

jahoda

usmívajíc purpurovým rtem,

zdroj tanil

pes

vývraty, balvany

vzduch byl plný zlatých vos a much a vel.

a zpíval jakby

Však

ptáka ani zdroj byl velký obraz jim,

svt

dívali se

Tak »Pár »a

již

—

štstí okénkem.

došli vrcholu a stanuli.

krok svahem

níž,«

on hovoil,

najdem arokrásnou vyhlídku v hlubin. nežli mohla slova odvtit,

na jezero, jež

A

a

neslyšeli

a celý

kam

vítal je,

po svahu

leží

se spouštl,

krok pt

—

a v skutku v hloubce temné nesmírné jak safír bylo v les prstenu, slunce bylo v západ svit zlatý

—

—

jen lehce tmavých vln se dotýkal, jak v hloubce jich by samou touhou Šla za ním, rychle ruku podal jí a na výstupku skalním stanuli Hloub pod nimi a nebe nad hlavou.

V

tom bystré oko jeho nalezlo níže balvan, který kousek o

nl

mel

!

!

:

132

nad vodní plá

— snad

lepší k vyhlídce pouze zlý ten duch, jenž doprovází všady lovka, stín svtla jest a v íši na dn žlu, se ozval v a on jej poslechnul. A v skoku smlém chytnuv stromu sn, jež pod ním houpala se, vyšvihnul se na balvan. V tom ona vykikla

zdál

jemu

se,

i

nm

a

O

oi

zakryla.

Bože!

Já dívati

Ó

—

Poj,

Karle,

zpt!

Spadneš!— Pomni, se na to nemohu

naše štstí!

Bože!

Naež »Zde vyhlídka

zcela

pehlédne poj, Emo, sem jen malý skok!

klidn on

mnohem

je

krásnjší,

se celé jezero,

lip

též za

—

—

Za celý svt hle, balvan chví

mnou, dám

ti

ruku,

tu haluz chytni zde!«

ne, nikdy!

—

Ty poj zpt,

strom je zachycen jen v mlké prsti, povoluje již a propast pohbí tebe se,

íDtino, on praví na to trochu podráždn, však nenutím t sob na škodu

—

sem zdráháš

se.«

— Kdybys

mne

miloval,

zas ona, hned bys navrátil se sem, ba ani bysi v také nebezpeí

13!i

nepouštl a to v den svatební A slzy v tom jí tryskly do oí jak na macešky samet rosný svit. se

!

—

Vru, Emo, stejným právem

»Aj, slzy!

mohu íci, kdybys opravdu mne ráda mla, šla bys ke mn sem;

já

co lásce jeden nebezpený skok, co lásce propast a co lásce smrt.-*

—Ó

naopak, zas ona vzlykajíc, pravou lásku ml, ty, kdybys ke ty nedopustil bysi ani v snách, by tento den tvým zkažen rozmarem v mých slzách zhasnouti ml.

mn

*

on

hnvn

odpovídá, citlivost

a ženské nervy,

Emo,

že,

Dtinství,

jsi,

vru moudejší

já myslil;

ale

hle,

vné

vzpomínce, ty dovolíš, bych k kdož ví, zda ješt v žití pijdem sem, si tady cigaretu vykouil A v tom již k její hrze a v pohodlí!* na balvan a nohy spustil dol

—

se

do propasti, o strmek opel se a ruce skíživ

dýmu kotoue

v dál odfukoval ironickým rtem.

A

ona klesla v mech a plakala a slzy její tekly do trávy, a kolem bylo ticho hluboké, že mouchy let byl hlukem vzdáleným.

ÍU

ke

sntí nehnul, strom vrcholy ve zlat tonuly a zdola modrý kou jeho cigarety táhnul k ní jak výsmch, jak by pravil Štstí Tvé :

Jest

rovnž dým! A

se zdál

jí

celý život její

náhle touto propastí,

nad kterou on tam sedl bezcitný, a bolest cítila.

V

tom ruce

ovinuly jemn ze zadu On tu za a zvedla hlavu. a odhazuje cigaretu v mech

ji

—

dl

s

dv ní

úsmvem: »Nu vždy jsem

A

stál

celý

pec!«

odolati jemu nemohla: »Ty dít!« pravil on. »Ty muži zlý!« »Tak polekas mne !« — Dlouhým polibkem

jí

šli

—

ruku v ruce zas lesem. Slunce zhaslo. Byla noc.

zavel

rty a

OBSAH. Str.

Prologem

3

Motýli všech barev

I.

Struna lásky

Dvé

7

9

sestry

Snitka hloh.i Jarní Ballada Symfonie luny

11

Doma;

20 ^2 23

13 15 17

Vodní kvéty

Pod hvzdami Zimní

24 25

Píse

26

Penserosa Víš! Krajina

28 29 30

Lacrimae rerum Spánek

31

Píse

33 34 38 35 36

Sloky Sloky pro hudbu

Básník

Veer na Vltav Em. Liškovi pi Tom.

jeiio

odchodu do

íma

47

Cannizzarovi, když mi poslal fotografii výbuchu Aetny

Zapadajícímu slunci Cestou

43 46 51

Intermezzo

:

Písn

o

mé

dcei.

Ve volné chvíli Písn o mé dcei, I-XVl

Ped

.

55

57-74 75

nocí

Motýli všech barev

II.

Romance

79

Pohádka

81

Chios

84 85 86 SS

Píse

dcery Jeftovy

Legenda Canzóna Sordellova

Str.

Komance

o siru Tyruelovi

90

Pastel Rfiže Saadiho Zlatá ruka Legenda o stídmosti

Ti pvci Zpv duch

nad mrtvým

95

96 97

99

Donem Juanem

Pod kaštany Najáda

Román Starodávná romance Revise milostných psaniíek

Zas nový klep eský Ahasver

Faun

a

básnÍK

Kytice

Dostaveníko v Uzdravená

jeseni

Idylla ze svatební cesty

101 l04 106 110 111 112 114 115

116 11& 122 125 128

130

PG $038 F8A17 1895 díl 28

Frida, Emil Bohuslav Souborné vydání básnických

spis

DO NOT REMOVE CARDS OR SLIPS FROM THIS POCKET PLEASE

míVERSlJY OF TORONTO

LIB^A^y;

-

'.v

(

(

I

i

i

<

(

I

<

.:<

i

>'

I.

I

c

'.

i

<

'•

t

''.<''

<

r

!<

1

t

í

f

I

1