Příčiny dlouhodobého klesání úrokových měr Jiří Mittner
Obsah Úvod ................................................................................................................................... 3
I. 1.
Koncept exogenních peněz ............................................................................................... 3
2.
Koncept endogenních peněz ............................................................................................. 3
3.
Krytí peněz ..................................................................................................................... 3
4.
Nekrytí peněz .................................................................................................................. 4
5.
Související odborná literatura............................................................................................ 4
II.
Současný peněžní systém.................................................................................................... 6
III.
Splácení úvěru a teoretické problémy ................................................................................... 9
IV.
Klesání úrokových měr ...................................................................................................... 12
V.
Důsledky klesání úrokových měr ........................................................................................ 16
VI.
Související problémy ......................................................................................................... 18
Literatura ................................................................................................................................. 19 Shrnutí ..................................................................................................................................... 20
2
Příčiny dlouhodobého klesání úrokových měr I.
Úvod
Tato práce se zabývá problematikou dlouhodobého vývoje úrokových měr na základě předpokladu endogenity peněz. Správnost předpokladu endogenity peněz osobně pokládám za nepochybnou, avšak zároveň dodávám, že v dostupné odborné literatuře je tento předpoklad zřídka akceptován (buď je přímo předpokládána exogenita peněz, nebo je ze struktury úvah v dané publikaci patrné, že endogenita peněz by nemohla být akceptována). Sporu o charakter peněz a krytí peněz se zde nevěnuji, avšak pro čtenáře, kteří nejsou s těmito problematikami obeznámeni, uvedu níže informace o obou zmíněných konceptech včetně odkazů na publikace, kde lze najít argumentační základu pro obě pojetí. Pro další text je také třeba předeslat, že úvahy jsou konstruovány z makroekonomického pohledu. Z toho důvodu se v textu objevují myšlenky, které jsou v rozporu s obvyklým chápáním, protože obvyklé chápání má blíže k pohledu mikroekonomickému. Tak například v souvislosti s možným vývojem úvěrového vztahu nemá smysl uvažovat selhání dlužníka, protože to v makroekonomickém pohledu neexistuje. Mikroekonomické zdůvodnění je takové, že selhání konkrétního dlužníka je kompenzováno vyššími úrokovými příjmy věřitelů z jiných neselhajících konkrétních dlužníků. Pro správné porozumění dalšímu textu je třeba stále zachovávat toto stanovisko. Poslední předběžná poznámka se týká rozlišování mezi státem a centrální bankou. V dalším textu mezi nimi není rozlišováno. Důvodem je skutečnost, že rozdíl mezi těmito subjekty, který obvykle vystupuje v podobě nezávislosti jejich rozhodování a odlišnosti jejich cílů, není pro účely této práce relevantní. 1. Koncept exogenních peněz V tomto konceptu jsou peníze chápány jako vnější faktor ekonomiky (nikoliv v geografickém smyslu). Předpokládá se, že do ekonomiky jsou peníze dodávány či stahovány nezávisle na ní. Ekonomika a peníze fungují jako dvě entity, které se vzájemně ovlivňují, ale jejich podstata je odlišná. Vznik a zánik peněz se odehrává odděleně od fungování ekonomiky a je pod kontrolou centrální autority (např. centrální banky). O vzniku peněz se dá zjednodušeně hovořit jako o „tisknutí peněz“. Tento charakter převládá v systému krytých peněz. 2. Koncept endogenních peněz V tomto konceptu jsou peníze chápány jako vnitřní faktor ekonomiky. Předpokládá se, že peníze vznikají a zanikají v ekonomice samé její činností, která je zrcadlově odražena v úvěrovém systému. Všechny peníze jsou nějakým úvěrem. Fungování ekonomiky a peněžní systém jsou dva projevy jedné věci. Vznik a zánik peněz se děje v bankovním systému (míněny obchodní banky) prostřednictvím poskytování a splácení úvěrů. Obchodní banka nepotřebuje shromáždit peníze, aby je poté mohla půjčit, naopak poskytnutím úvěru peníze vzniknou obrazně řečeno „z ničeho“. Analogicky zase splácením úvěrů peníze mizí. Objem peněžní zásoby v ekonomice je mimo podstatnou kontrolu centrální autority. „Tisknutí peněz“ centrální autoritou nemá téměř vliv na chod ekonomiky, v ní převládají bezhotovostní operace, tj. účetní peníze. Tento charakter převládá v systému nekrytých peněz. 3. Krytí peněz Krytí peněz je jevem, který je spojen s historickým vznikem peněz jako zvláštní komodity ve směnném systému. Tento jev má řadu důsledků, více i méně zamýšlených. Mezi zamýšlené důsledky zejména patří jasné spojení s hodnotou, které peníze vyjadřují, díky možnosti jejich výměny za tuto hodnotu v jakoukoliv chvíli a jakémkoliv množství (např. za zlato). Mezi spíše nezamýšlené důsledky zejména patří omezení celkového množství peněz. Historický vývoj od krytých k nekrytým penězům je téměř dobrodružným procesem a jeho popis přesahuje rámec této práce, odkazy na související prameny uvádím níže. Důležité je uvést, že od r. 1971 je peněžní systém zcela systémem nekrytých peněz.
3
4. Nekrytí peněz Historické diskuse o zániku zlatého krytí obsahovaly myšlenku, že z této změny plyne také změna podstaty peněz. Tím se myslí zejména jejich fiktivní podstata a skutečnost, že množství fiktivních peněz je neomezené. Podstatné je, že nyní krytí peněz neexistuje bez ohledu na to, zda jde o výsledek konsensu, nebo o situaci, která spontánně nastala, takže „konsensus“ byl spíše jejím potvrzením. Pro veřejnost je matoucí, že tak zásadní změna není v ekonomice samé vůbec patrná. Důvodem je peněžní konvence – nekryté peníze jsou stejně důvěryhodné jako kryté peníze. Poznámka k možnosti krize systému nekrytých peněz: Teoretická možnost krize peněžního systému v důsledku krize důvěry v peníze nespočívá ve vědomí skutečnosti, že peníze nejsou kryté, to je obecně známým důsledkem „konsensu“ o nekrytí peněz. Tento stav není znepokojující díky všeobecné platnosti peněžní konvence. Důvěra v peníze je v tomto ohledu dokonce stabilní, protože jedinec, který by přestal penězům důvěřovat, by se poškodil nemožností uskutečňovat efektivní směnu s okolím, které penězům nadále důvěřuje. Možnost krize peněžního systému v důsledku krize důvěry v peníze spíše spočívá ve skutečnosti, že množství peněz je neomezené (což už je méně známým důsledkem „konsensu“ o nekrytí peněz). Tato skutečnost může vést k rozdělení a pohybům peněz ve společnosti v takových nepoměrech, že důvěra v peníze může být ohrožena. Pravděpodobným symptomem blížící se krize je fatální kolísání cen v důsledku peněžních operací v nepoměrných objemech, které se šíří všemi otevřenými trhy. Jakmile klesající důvěra v peníze povede v jejich masovému směňování za reálná aktiva, kolaps celého systému se ještě urychlí. Výše nastíněna možnost krize peněžního systému neznamená, že je tato krize nevyhnutelná a rovněž ani není argumentem pro opětné zavedení krytí peněz. Pravděpodobně ani neexistuje žádná volba mezi krytím či nekrytím peněz. Peníze v současné společnosti zřejmě nemohou být kryté, protože její fungování je založeno na úvěrovém systému a věřitele nelze nutit k tomu, aby neakceptoval nekryté dluhopisy (např. bankovky). 5. Související odborná literatura O výše uvedených konceptech je možné získat informace ve třech okruzích literatury: a. Statistické ročenky Ve statistických ročenkách lze snadno ukázat neplatnost předpokladů, které vychází z konceptu exogenních peněz. Je možné například ukázat, že není pravda, že objem peněžní zásoby je určen objemem rezerv obchodních bank u centrální banky násobených převrácenou hodnotou poměru povinných minimálních rezerv (uvedené násobení zde má reprezentovat koncept „multiplikace vkladů“, o němž lze rovněž snadno ukázat, že není platný). b. Domácí literatura Koncept endogenity peněz je například tematizován v práci V.Izáka „Endogenous or exogenous money supply? – the Czech case“1 a dále v jeho článku „Nabídka peněz – endogenní nebo exogenní?“2. Problém rozsáhleji tematizuje také J.Jílek ve své publikaci „Peníze a měnová politika“3. Zde je rovněž věnována pozornost problematice „zlatého standardu“ (krytí peněz). Podrobnější výčet argumentů proti konceptu exogenity peněz rovněž uvádím ve svém příspěvku „Vliv centrální autority na objem peněžní zásoby“4 v rámci sborníku „Aplikace makroekonomie ve vědeckém zkoumání doktorandů“. 1
Izák, V.: „Endogenous or exogenous money supply? – the Czech case.“, ČNB, IE, 1995. VP č. 37 Izák, V.: „Nabídka peněz – endogenní nebo exogenní?“, Finance a úvěr, 6/1995 3 Jílek, J.: „Peníze a měnová politika“, GRADA publishing, a.s., Praha 2004 4 Mittner, J.: „Vliv centrální autority na objem peněžní zásoby“, v „Aplikace makroekonomie ve vědeckém zkoumání doktorandů“, Nakladatelství Oeconomica, Praha 2006 2
4
c.
Zahraniční literatura Ze zahraniční literatury lze odkázat například na publikace a články R.L.Wraye, zejména „Commercial Banks, The Central Bank, and Endogenous Money“5, dále pak například „The Inconsistencies of Monetarist Theory and Policy“6, či „Alternative Approaches to Money and Interest“7. Odkazy na další materiály lze například najít na webových stránkách Centre for Price Stability and Full Employment (http://www.cfeps.org).
5
Wray, L. R.: „Commercial Banks, The Central Bank, and Endogenous Money“, Journal of Post
Keynesian Economics, 14 (Spring 1992): 297-310
6
Wray, L. R.: „The Inconsistencies of Monetarist Theory and Policy“, Economies et Societés, Monnaie
et Production, No. 8, 11-12 (1991): 259-276
7
Wray, L. R.: „Alternative Approaches to Money and Interest“, Journal of Economic Issues, 26 (December 1992): 1145-1178 5
II. Současný peněžní systém Připomeňme zde základní charakteristiky současného peněžního systému. Poté jako příklad uvedeme situaci v ČR 1.1.2006. 1. Současný peněžní systém je systémem nekrytých peněz. 2. Všechny peníze jsou úvěrem. Od neúvěrové tvorby peněz zde odmýšlím, protože je co do objemu zanedbatelná a její zapracování do následujících úvah by nijak nezměnilo jejich podstatu. 3. Úvěr je vždy spojen s povinností dlužníka platit úrok. Přičemž úrok je vždy větší než nulový, protože vlastnění peněz v budoucnosti je vždy méně výhodné než vlastnění stejných peněz v přítomnosti. 4. V každé chvíli existuje určité množství peněz. Nikdy nedochází k masovému splácení všech peněz (= úvěrů). V současném peněžním systému naopak roste množství peněz (= úvěrů) a to ve všech plně směnitelných měnách. 5. Současné uplatnění výše uvedených bodů znamená, že samotná existence peněz musí být spojena s povinností někoho platit úroky. Tento stav je trvalý a jeho intenzita (placení úroků) se stále prohlubuje. Zaměřme se nyní na zachycení úročených peněz v bankovním systému ČR. Pro naši potřebu budeme za úročené peníze s určitou výhradou považovat měnový agregát M2 (tzn. vklady s dohodnutou splatností do 2 let či výpovědní lhůtou do 3 měsíců a likvidnější prostředky), protože nejvíce odpovídá pojmu „úročené peníze“8. Výhradou, na kterou zde upozorňuji, je skutečnost, že do tohoto zachycení nezahrneme oběživo, protože jeho existence není spojena s úrokem. Podle harmonizované měnové statistiky České národní banky (dále jen ČNB) existoval v ČR k 1.1.2006 objem peněz podle výše uvedené specifikace ve výši 1.746 mld. Kč (včetně oběživa). Po odečtení oběživa ve výši 264 mld. Kč existovalo 1.482 mld. Kč v úročených penězích. Zaměřme se na subjekt, na jehož úkor jsou úročeny existující peníze. Tímto subjektem je systém obchodních bank, protože peníze jsou právě závazky bank, přičemž ČNB zde neuvažujeme z toho důvodu, že jejím jediným závazkem, zahrnutým do pojmu peníze, je oběživo, které není úročené. Obchodní banky sice nesou tyto úrokové náklady, ale to je zároveň vždy provázeno tvorbou úrokových výnosů, protože to je podstatou fungování obchodní banky. Banka, která přijímá úročený vklad, tyto prostředky zároveň za vyšší úrokovou sazbu půjčuje9 buď svým klientům, kterým poskytuje úvěry, nebo jiným obchodním bankám, kterým poskytuje úvěry likvidity na mezibankovním trhu, takže mezi úrokovými sazbami vzniká úroková marže kryjící úvěrové riziko a tvorbu zisku. To znamená, že ačkoliv je uvedených 1.482 mld. Kč úročeno na úkor obchodních bank, obchodní banky tyto náklady důsledně přenášejí na své dlužníky a tyto náklady ještě navyšují (díky ještě vyšším úrokovým sazbám). Lze tedy tvrdit, že existence uvedených 1.482 mld. Kč je zprostředkovaně spojena s povinností dlužníků obchodních bank platit za tyto prostředky úroky, přičemž existují dvě hlavní skupiny těchto dlužníků:
8
Širší definice by už předmět zkoumání rozšířila do oblasti investičních instrumentů, což by znamenalo rozšířit úvahy o témata hodnoty těchto prostředků a spojených rizik, a to není předmětem této práce. Nicméně pokud uvážíme, že by bylo možné všechny existující investiční instrumenty sloučit do jednoho instrumentu, kde by se rozmělnila všechna rizika a výnosnosti, pak by tento jeden instrument měl opět charakter bankovního vkladu, tj. peněz nesoucí úrok. Z toho je patrné, že zahrnutí quasi-peněz do předmětu zkoumání by úvahy vedlo stále stejným směrem. Kromě toho v ČR agregát M3 převyšuje agregát M2 jen velmi málo – k 1.1.2006 to bylo o méně než 4% (lidé dosud nejsou zvyklí držet cenné papíry). Zde modelovaný koncept tedy odpovídá reálné situaci. 9 Bez ohledu na problematiku, zda vklad předcházel úvěru či naopak. 6
a. ČNB. K 1.1.2006 existoval v ČR objem úvěrů obchodních bank poskytnutých ČNB ve výši 399 mld. Kč. Jedná se o tzv. „měnově politické faktory“, což jsou 14-denní repo směnky, jejichž prostřednictvím centrální banka stahuje přebytečnou likviditu10 ze systému obchodních bank. Úrokové náklady z existence těchto prostředků tedy leží na straně ČNB. Tyto náklady jednak dostatečně kompenzuje svými příjmy (např. ražebným), a pak jsou tyto náklady hrazeny tvorbou likvidity, kterou ČNB provádí jako výsledovkovou operaci a která je neomezená. b. Ostatní dlužníci. Na tyto ostatní dlužníky je přenesen úrokový náklad z existence zbývajících 1.083 mld. Kč. V případě, že systém obchodních bank poskytuje menší objem úvěrů než jaký je objem jim poskytnutých vkladů (tento paradox je blíže popsán v části III.), pak úrokové náklady spojené s existencí tohoto rozdílu nese bankovní systém sám. Lze to chápat například tak, že úrokové výnosy z úvěrů poskytnutých za vyšší úrokovou sazbu kompenzují úrokové náklady z většího objemu přijatých vkladů úročených nižší úrokovou sazbou. Jiný možný výklad téhož je koncepce, že rozdíl mezi nižším objemem poskytnutých úvěrů bankovním systémem a vyšším objemem přijatých vkladů je úvěr, který bankovní systém poskytuje sám sobě, aniž by vlastnil tím vytvořený vklad. Úrokové náklady z tohoto vlastního úvěru jsou pak placeny přebytkem úrokových výnosů nad jinými úrokovými náklady. Lze tedy shrnout, že k 1.1.2006 existovalo 1.482 mld. Kč v podobě úročených peněz, které jsou úročeny na něčí úkor. Z toho 399 mld. Kč na úkor ČNB a 1.083 mld. Kč na úkor ostatních dlužníků obchodních bank. Zaměřme se nyní na to, o jaký úrok se jedná: a. V případě ČNB je úrokovou sazbou sazba sjednaná pro 14-denní repo směnky za likviditu vypůjčenou od obchodních bank. To je vlastně paradoxní, protože ČNB si tak sama stanovuje, za jaký úrok (a také v jakém množství) si bude vypůjčovat prostředky obchodních bank. Vzhledem ale k tomu, že obchodní banky nemají žádný jiný způsob využití těchto prostředků než jejich směnu na oběživo a poskytnutí tohoto oběživa svým klientů (ale pouze v jimi požadovaném množství), jsou tyto operace ČNB vlastně pouze obrannými operacemi vyrovnávajícími stav oběživa na rovnovážné množství. Množství takto vypůjčovaných prostředků si tedy centrální banka sice stanovuje sama, ale v množství v jakém musí. Co se týče úrokové sazby, za kterou si tyto prostředky vypůjčuje, zde je volba ČNB zcela libovolná11. Protože obchodní banky žádné jiné využití těchto prostředků nemají, půjčí je centrální bance za jakoukoliv úrokovou sazbu větší než nulovou. Protože ale tyto prostředky zároveň slouží jako prostředky pro zúčtování mezibankovních operací v rámci systému obchodních bank, přelévá se tato úroková sazba i mimo bankovní systém do ekonomiky samé. Mechanismus tohoto přelévání je následující: Banka, která má přebytek úvěrů nad vklady, má deficit likvidity12 a musí si ji vypůjčovat od jiných obchodních bank. Tyto jiné banky ale nepůjčí likviditu za sazbu, která by byla nižší než sazba, za kterou mohou tuto likviditu půjčit ČNB. Banka, která si musí vypůjčovat likviditu od jiných bank tedy platí úrok odvíjející se od úrokové sazby ČNB. Tuto sazbu pak promítá do úrokových sazeb, které sama vypisuje na úvěry poskytnuté svým klientům. Je třeba ale zdůraznit, že oběh likvidity mezi obchodními bankami a oběh peněz z poskytnutých úvěrů mezi bankou a jejími klienty jsou 10
Likviditou se myslí peníze na rezervních (zároveň clearingových) účtech obchodních bank u centrální banky. Jde o pohledávky obchodních bank za centrální bankou volně směnitelné za oběživo a zároveň sloužící jako prostředky pro uskutečňování mezibankovních plateb. Pojem „přebytečná likvidita“ zde znamená likviditu převyšující množství postačující k plnění požadavků na povinné minimální rezervy. 11 Libovolností se myslí, že banka není ve volbě teoreticky ničím omezena. Prakticky je tato volba samozřejmě zvažovaným rozhodnutím v rámci provádění měnové politiky. 12 Je-li v systému obchodních bank banka s přebytkem úvěrů nad vklady, která proto poptává chybějící likviditu na mezibankovním trhu, pak musí být v systému také banka s přebytkem vkladů nad úvěry, která proto na mezibankovním trhu přebytkovou likviditu ráda nabízí. Umísťovat všechnu přebývající likviditu vždy do 14-denních repo operací prováděných centrální bankou není pro obchodní banky možné ani výhodné. Možné to není proto, že centrální banka tolik likvidity nenakoupí. Nakupuje ji totiž pouze tolik, kolik je nezbytné ke stažení přebytečné likvidity poté, co už proběhla předběžná konsolidace účtů likvidity mezi obchodními bankami. Výhodné to není proto, že obchodní banka poptávající likviditu je ochotná si ji půjčit za vyšší úrokovou sazbu než by věřitelská banka dostala od centrální banky. 7
dva zcela oddělené peněžní systémy. Z toho důvodu není možné nijak hradit úrokové náklady na likviditu vypůjčenou od jiných bank úrokovým výnosem z poskytnutých úvěrů svým klientům, protože se jedná o principielně oddělené platební oběhy. Nicméně se předpokládá, že poskytnutí úvěrů svým klientům bude v budoucnosti následováno splácením těchto úvěrů včetně úroků a zrcadlově s touto operací se budou provádět platby v mezibankovním systému, které povedou k opětnému vyrovnání deficitu likvidity úvěrující banky včetně vyrovnání úroků, které platí za vypůjčování této likvidity. Protože operace půjčování likvidity se provádějí nejen v systému obchodních bank, ale i mezi obchodními bankami a centrální bankou, je třeba ještě pro úplnost doplnit, že ČNB nikdy není v deficitu likvidity, protože tuto likviditu může tvořit v neomezeném množství jako výsledovkovou operaci. Výše uvedeným způsobem se tedy libovolně zvolená úroková sazba ČNB promítá do úrokových sazeb vypisovaných obchodními bankami na úvěry poskytované subjektům v ekonomice a tedy na všeobecnou úroveň úrokových sazeb v ekonomice. Výše uvedený mechanismus mimo jiné také vysvětluje, proč se za správné chování centrální banky považuje takové chování, které je předvídatelné a neobsahuje nečekaná rozhodnutí o úrokové sazbě. Důvodem je skutečnost, že ačkoliv je likvidita ze systému obchodních bank stahována centrální bankou 14-denními repo operacemi (navíc formou blízkou de facto 1-denním půjčkám13), existují na mezibankovním trhu likvidity kontrakty s různou dobou splatnosti. Něco takového by nebylo možné, pokud by se centrální banka chovala z pohledu obchodních bank chaoticky a sjednání dlouhodobého kontraktu s likviditou by tak bylo pro obchodní banky více rizikové vzhledem k nepředvídatelnosti vývoje úrokových sazeb vyhlašovaných centrální bankou. I teoretické zajištění těchto dlouhodobých kontraktů úrokovými deriváty by zbytečně zatěžovalo mezibankovní trh s likviditou. b. V případě ostatních dlužníků obchodních bank je úrokovou sazbou sazba sjednaná bankou s těmito dlužníky. Z důvodů uvedených v předchozím bodě je patrné, že tato sazba se odvíjí od sazby vyhlašované ČNB na 14-denní repo operace. Bude mít tendenci být vyšší, protože obchodní banka poskytující úvěr svému klientovi si poté bude muset ve stejném rozsahu vypůjčit likviditu od té obchodní banky, která přijme vklad uskutečněný formou převedení prostředků z úvěrující banky při čerpání tohoto úvěru. Tato jiná banka bude první jmenované bance nabízet likviditu za úrokovou sazbu, která bude vyšší než aktuální úroková sazba 14-denních repo operací ČNB, protože jinak by tuto likviditu raději poskytla ČNB14.
13
14-denní repo operace se totiž provádí ne pouze jednou za 14-dní, ale každý den v objemu 1/14 celkové stahované likvidity s tím, že jednotlivá 14-denní období se překrývají s jednodenními posuny. 14 Při rovnosti úrokových sazeb je preferována ČNB jako důvěryhodnější dlužník. 8
III. Splácení úvěru a teoretické problémy Na základě výše popsaného systému ukážeme nyní teoretické problémy spojené se splácením úvěru. 1. Uvedli jsme, že k 1.1.2006 existovalo v ČR 1.482 mld. Kč v podobě úročených peněz. Zároveň jsme uvedli, že tyto peníze (obecně všechny peníze) jsou úvěrem a jsou tak spojeny s povinností nějakého dlužníka platit z nich úrok. Uvedli jsme, že tímto dlužníkem je zčásti ČNB (v rozsahu 399 mld. Kč) a zčásti jsou jím klienti obchodních bank (v rozsahu 1.083 mld. Kč). 2. Uvedli jsme, že ČNB řeší splácení úroků tvorbou likvidity, což provádí jako výsledovkovou operaci a není při tom nijak omezena. Jak ale řeší splácení úroků klienti obchodních bank, když samotná jistina (1.083 mld. Kč), odmyslíme-li od dluhu ČNB (prvně jmenovaných 399 mld. Kč), je už všemi existujícími penězi? Nastává zde první teoretický problém, spočívající ve skutečnosti, že už neexistují žádné další peníze, kterými by mohl být placen úrok. Řešení, že úrok je hrazen z nově poskytnutého úvěru, je nepřijatelné, protože by se tím roztočila spirála zadlužování, která by vedla ke zhroucení systému. 3. Řešení je takové, že klienti obchodních bank splácí úroky (případně i jistinu) poskytováním služeb (nebo zboží) obchodní bance. Při vyloučení zahraničí zde vzhledem k výše uvedenému ani jiná možnost není15. Samotné splácení se realizuje tak, že odměna za službu poskytnutou bance se započte s úrokovou pohledávkou za klientem. Banka tento způsob splácení přijímá, protože pro svůj provoz služby potřebuje16. Pokud by ale přesto už další služby nepotřebovala, tvořila by tak úrokový výnos, který bude dříve či později vyplacen akcionářům, kteří ho dříve či později utratí opět za služby. Úroky lze tedy splácet dvojím druhem služeb: a. Službami, které spotřebovává banka v rámci svého podnikání. b. Službami, které spotřebovává akcionář banky, hradící tyto služby ze zisku banky. Na tomto místě výklad přeruším čtyřmi poznámkami, poté navážu na předchozí výklad. Poznámka č.1 týkající se způsobu splácení: Myšlenka, že by dlužník splácel úroky (případně i jistinu) ze mzdy jako zaměstnanec, je nesmyslná. Koncept je zde zachycen z makroekonomického pohledu, kde dlužníkem jsou všichni dlužníci a úvěrem jsou všechny úvěry a tedy všechny peníze. Protože je tato agregace úplná, nelze z tohoto celku uniknout do zaměstnání mimo tento celek, kde se „nějak“ tvoří mzda. Mzda je totiž vždy placena z nějakého úvěru. Chceme-li přesto tento koncept nahlédnout z mikroekonomického pohledu zaměstnance, jehož mzda je tvořena nezávisle na jeho dluzích (takže mzda by mu byla vyplácena i tehdy, pokud by nebyl vůbec zadlužen), pak platí, že musí existovat podnikatel, který mu tuto mzdu vyplácí a který se právě tím zadlužuje. Tento podnikatel pak prodá bance a jejímu akcionáři služby (nebo zboží) produkované najatým zaměstnancem (byť zprostředkovaně po dlouhém řetězci směn) za úrokový výnos, který je tvořen právě jeho dluhem. Poznámka č. 2 týkající se odděleného vlastnictví peněz a dluhu: Jsou zde dále oprávněné námitky, že mnoho podnikatelů neriskuje úplné úvěrové zatížení, ale snaží se alespoň z části použít vlastní kapitál, či že riskantní nebo kapitálově náročné podnikání provozují právě kapitálově silné subjekty, které úvěrové financování nepotřebují. Tedy že držba peněz často není spojena s úvěrem. Ve skutečnosti je držba peněz vždy vyvážena existencí úvěru, 15
Při zahrnutí zahraničí by se úvaha pouze zkomplikovala, ale vedla by stále ke stejnému závěru, protože v rámci celého světa se musí objem všech úvěrů také rovnat objemu všech vkladů. Vztahy, které bychom pak zjistili mezi různými zeměmi, mají analogickou povahu jako vztahy mezi subjekty v rámci jedné země. 16 Pro názornost je možné si celý koncept představit na příkladě, kdy dlužník splácí úvěr na pořízení nemovitosti, kterou pronajímá úvěrující bance pro provoz její pobočky. 9
držitel peněz a dlužník ale mohou být dva oddělené subjekty. Při rozdělení peněz uvedeném v bodě a. jsou dvě možnosti, o jaký jiný subjekt se může jednat: a. O ČNB. Připomeňme, že část vkladu věřitelů obchodních bank přenášejí tyto banky do úvěru ČNB. Jak je uvedeno v bodě a., jedná se o peníze v objemu 399 mld. Kč, jejichž existence je úročena na úkor ČNB. b. O klienty obchodních bank. Připomeňme, že zbylou část vkladu věřitelů obchodních bank přenášejí tyto banky do úvěrů svým klientům. Lze tedy shrnout, že finančně silný subjekt, který disponuje penězi, aniž by byl zatížen úvěrem, jimi disponuje za současné existence jiného subjektu, který je zatížen úvěrem, aniž by disponoval penězi. Těmito jinými subjekty je ČNB a ostatní dlužníci obchodních bank. Splacení tohoto dluhu se uskutečňuje u ČNB tvorbou likvidity a u ostatních dlužníků obchodních bank poskytováním jejich služeb jak těmto finančně silným subjektům (služby jsou hrazeny placením), tak obchodním bankám (služby jsou hrazeny započtením). Poznámka č.3 týkající se existence dlužníků nevlastnících peníze: Rozdělení vlastnictví peněz a dluhu mezi dva různé subjekty tak, jak je uvedeno v předchozí poznámce, je v rozporu se skutečností, že „čistých dlužníků“ je ve společnosti poměrně málo, většina subjektů ve společnosti totiž vlastní nějaký kapitál, ať už značný či zanedbatelný. Vysvětlení je následující: V celém konceptu jde pouze o vlastnění peněz, což je jen část aktiv vlastněných subjekty17. „Čistým dlužníkem“ je v našem zkoumání „čistý peněžní dlužník“, tedy ten, kdo více peněz dluží než kolik jich vlastní. Nebereme ohled na to, zda tento subjekt vlastní ještě jiná nepeněžní aktiva18, protože vlastnění těchto jiných aktiv nenese úrok. Těchto „čistých peněžních dlužníků“ je ve společnosti značné množství. Poznámka č.4 týkající se úrokových měr: Na tomto místě se už rýsuje první cesta k objasnění dlouhodobého klesání úrokových měr. Pokud by totiž tito „čistí peněžní dlužníci“ začali směňovat svá nepeněžní aktiva za peníze nesoucí úrok, aby tak splatili své dluhy a vytvořili by naopak vklad v obchodních bankách nesoucí úrok, musely by úrokové sazby vypisované obchodními bankami klesnout téměř na nulu, protože v tuto chvíli obchodní banky téměř nemají na koho přenést náklady z úročení vkladů svých věřitelů. V dalším výkladu budeme ale sledovat jinou cestu k tomuto závěru, protože na tomto místě by ještě mohla být vznesena námitka, že „čistým peněžním dlužníkům“ může být bráněno ve splacení jejich dluhů prodejem jejich nepeněžních aktiv tím, že tato aktiva nebudou chtít vlastníci peněz za peníze koupit. Nepravdivost této námitky prokážeme v dalším textu. 4. Jak je nastíněno v poznámkách u předchozího bodu, je možné, že vlastník peněz a dlužník jsou dva oddělené subjekty. V tomto případě může nastat ve splácení druhý teoretický problém spočívající v situaci, kdy dlužník nemůže splatit dluh, protože vlastník peněz je odmítá utratit za nákup jeho služeb a tak je dlužník odsouzen k nekonečnému splácení a stále většímu zadlužování. Tuto situaci rozebereme detailněji. Existují zde tři subjekty, které schematicky pojmenujme: dlužník, banka a vlastník peněz. Přísně vzato je toto schematické pojmenování nepřesné a to z toho důvodu, že banka je ve skutečnosti také dlužníkem, a to dlužníkem vlastníka peněz. Vlastník peněz je takto pojmenován, protože je vlastníkem určitých pasiv banky (prostředků na svém bankovním účtu), které jsou penězi, protože splňují zvolená likviditní kritéria (splatnost do dvou let, atd.). Banka je zároveň i věřitelem, protože úvěruje dlužníka. Z výše uvedeného popisu se zdá, že banka plní roli prostředníka mezi vlastníkem peněz a dlužníkem. Ve skutečnosti to tak ale není, protože splácení dluhu dlužníkem bance nemusí být 17
Celková hodnota aktiv existující ve společnosti samozřejmě značně převyšuje všechny existující úvěry (tedy existující peníze). 18 Typickým příkladem je vlastník nemovitosti zatížené hypotékou. 10
spojeno se splácením dluhu banky vlastníkovi peněz, tj. s vracením vkladu vlastníka peněz od jeho banky. Takový postup by byl možný, pokud by dlužník splácení realizoval prostřednictvím prodáváním svých služeb (nebo zboží) vlastníkovi peněz a ten by za služby platil penězi ze svého účtu. Ve skutečnosti ale není jasné, jak bude probíhat splácení dluhu dlužníkem bance (i když zde lze alespoň předpokládat, že bude probíhat, protože k tomu se dlužník zavázal) a už vůbec není jasné, jak a zda vůbec bude probíhat splácení dluhu banky vlastníkovi peněz, tj. vlastně výběr peněz jejich vlastníkem ze svého vkladu. Ačkoliv se totiž banka při přijetí tohoto úvěru (peněžního vkladu) zavázala k určitým podmínkám splácení (např. splatit na vyžádání, do 2 let, atd.), vlastník peněz (vkladatel) se k ničemu nezavázal, takže může na svém účtu v bance nechat ležet úročené peníze věčně (případně do zániku banky). Zjednodušeně jsou v této situaci dvě možnosti vývoje úvěrového vztahu mezi dlužníkem a bankou a dvě možnosti vývoje úvěrového vztahu mezi bankou a vlastníkem peněz: a. Možnosti vývoje úvěrového vztahu mezi dlužníkem a bankou: a1. Dlužníkovi se nedaří splácet ani úrok ani jistinu. a2. Dlužníkovi se daří splácet jak úrok, tak jistinu. b. Možnosti vývoje úvěrového vztahu mezi bankou a vlastníkem peněz: b1. Vlastník peněz z účtu vybírá jak úroky, tak jistinu. b2. Vlastník peněz z účtu nevybírá jistinu a úroky vybírá nanejvýš částečně. Střední varianty, kdy se daří splácet (případně vybírat) úrok, ale nedaří splácet (případně vybírat) jistinu zde neuvažujeme, protože v takových situacích se buď zachovává status quo, nebo se případ převede na některou ze zde popsaných variant. Ve skutečnosti nastane určitá kombinace případů jmenovaných v prvním vztahu s případy jmenovanými v druhém vztahu (celkem jsou tedy 4 kombinace). Podle této kombinace lze pak určit, jak se bude přesouvat úrokové zatížení a jak se s ním subjekty vypořádají. Analýza těchto kombinací je provedena v následující části. V rámci této analýzy bude objasněn výše zmíněný druhý teoretický problém spojený se splácením (půjde o kombinaci typu a1-b2) a dále bude ukázáno, že všeobecně kombinace typu ax-b2 vedou k poklesu úrokových měr.
11
IV. Klesání úrokových měr Analyzujme nyní kombinace vývojů úvěrových vztahů, jak byly vyjmenovány v předchozí části, a jejich důsledky. Předběžně uveďme, že nadále používáme schematické rozdělení na dlužníka, banku a vlastníka peněz tak, jak je uvedeno v předchozí části (bod 4). Dále je třeba znovu zdůraznit, že subjekty popisovaných vztahů jsou chápány jako agregáty, tj. dlužníkem jsou všichni dlužníci, bankou je bankovní systém (bez ČNB) a vlastníkem peněz jsou všichni vlastníci peněz. Pokud je v následujících konceptech popisováno určité chování nějakého ze subjektů, pak je tímto chováním míněn výsledek chování všech reprezentantů tohoto subjektu. Myšlenka, že určité chování některého zástupce určitého subjektu je vyváženo opačným chováním jiného zástupce tohoto určitého subjektu, je chybná. Nelze uniknout nikam mimo uvedenou agregaci k subjektům, které chování tohoto agregátu vyvažují, protože tento agregát už je všemi subjekty. 1. Kombinace a1-b1: Dlužníkovi se nedaří splácet ani úrok ani jistinu. Vlastník peněz z účtu vybírá jak úroky, tak jistinu. Tato kombinace je teoreticky nemožná vzhledem k tomu, že uvažujeme v agregátech. Pokud vlastník peněz vybírá (či převádí) své vklady, nemůže tak činit za jiným účelem než je placení za služby (či zboží) dlužníkovi19. 2. Kombinace a2-b1: Dlužníkovi se daří splácet jak úrok, tak jistinu. Vlastník peněz z účtu vybírá jak úroky, tak jistinu. Tento případ je nejběžnější, protože odpovídá situaci, kdy vlastník peněz za tyto peníze nakupuje služby dlužníka až do úplného splacení dluhu bance dlužníkem a úplného vyčerpání bankovního vkladu vlastníka peněz. Je nepodstatné, zda výnosy z úrokové marže banky jsou hrazeny dlužníkem z peněz, které dlužník inkasoval od vlastníka peněz, nebo přímo službami dlužníka. 3. Kombinace a1-b2: Dlužníkovi se nedaří splácet ani úrok ani jistinu. Vlastník peněz z účtu nevybírá jistinu a úroky vybírá nanejvýš částečně. Tento případ odpovídá výše zmíněnému druhému teoretickému problému. Vlastník peněz odmítá peníze utratit za nákup služeb dlužníka a dlužník tak nemá možnost dluh splatit, jeho zadlužení se tak stále prohlubuje. Připomeňme, že pod pojmem dlužníka zahrnujeme všechny dlužníky, takže řešení cestou selhání dlužníka a odepsání pohledávky banky zde neexistuje20. V této situaci je několik možností vývoje. V prvé řadě uvažujme existenci zdanění a státních transferů, které přesouvají úrokové výnosy vlastníka peněz a banky zpět k dlužníkům. Buď tyto transfery pokrývají úrokové platby a část jistiny, pak z těchto transferů bude pro dlužníka možné dluh bance splácet a případ je tak převeden na kombinaci a2-b2 (viz níže bod 4), nebo tyto transfery nepokrývají úrokové platby a pak dochází k stálému prohlubování zadlužení dlužníka. V druhé řadě je třeba uvážit, že dlužník může prodat svá aktiva, pokud nějaká má, bance (vlastníkovi peněz ne, protože ten je nenakupuje). V takovém případě se opět situace mění na kombinaci a2-b2 (viz níže). Je třeba ještě upozornit na jeden aspekt tohoto případu. Předpokládáme zde, že vlastník peněz bude peníze trvale držet a utrácet bude pouze z toho plynoucí úroky a to nanejvýš částečně. Ve skutečnosti se ale konkrétnímu jednomu vlastníkovi nikdy nepodaří úročené peníze dlouhodobě uchránit od toho, aby byly zaplaceny za služby dlužníka. Rizik držení peněz je totiž příliš mnoho a dříve či později nějaký konkrétní vlastník peněz některému podlehne. Těmito riziky není pouze možnost znehodnocení peněz, zločin, atd., ale je třeba brát v úvahu také dědictví, kdy dříve či později nějaký dědic peníze prostě utratí. To sice nikdy nenastane, pokud uvažované subjekty chápeme jako agregáty, ale pak zase platí, že vnitřní struktura těchto agregátů se tím stále 19
Snad jedinou takovou možností je výběr vkladu v hotovosti a poté zničení této hotovosti (například spálením bankovek), což je zákonem zakázáno. 20 Existence bankrotu je převedena do vyšších nároků banky na výši úrokové marže, protože tato marže zahrnuje kromě krytí nákladů a tvorby zisku i krytí úvěrového rizika. 12
proměňuje (někteří konkrétní vlastníci peněz se stanou dlužníky a naopak), což má ten důsledek, že intenzita rozložení peněz mezi vlastníkem peněz a dlužníkem se stále neprohlubuje. Jinými slovy: není pravda, že trvalá existence vlastníků úročených peněz a jejich dlužníků donekonečna rozevírá mezi těmito subjekty společenskou mezeru, protože vlastníci peněz nejsou (a nemohou být) stále stejnými vlastníky a dlužníci stále stejnými dlužníky. 4. Kombinace a2-b2: Dlužníkovi se daří splácet jak úrok, tak jistinu. Vlastník peněz z účtu nevybírá jistinu a úroky vybírá nanejvýš částečně. Tento případ je tím klíčovým případem pro úvahy o vývoji úrokových měr. Výše bylo ukázáno, že všechny kombinace typu ax-b2 vedou k tomuto případu. Obecně tedy chování vlastníka peněz, kdy neutrácí jistinu a úroky utrácí nanejvýš částečně, vede vždy k níže popsaným důsledkům bez ohledu na to, jak se daří dlužníkovi splácet. Zároveň lze naopak dokázat, že všechny ostatní kombinace jsou buď nemožné, nebo stabilní v tom smyslu, že nevytvářejí žádný trvale se prohlubující nesoulad, který by vynucoval změnu vnějších21 proměnných (např. úrokových sazeb). V této kombinaci se přesune úrokové zatížení od dlužníka na banku. Banka tedy financuje existenci peněz držených jejich vlastníky aniž by to kompenzovala úrokovými výnosy z poskytnutých úvěrů. V této situaci sníží banka úrokové sazby z přijatých vkladů vlastníků peněz až k nule. Proces tohoto snižování úrokových sazeb je plynulý, protože banka průběžně stanovuje úrokovou marži podle aktuálního poměru dlužených a půjčených peněz, takže v průběhu splácení úvěru dlužníkem22 tuto marži přizpůsobuje tak, aby její hospodářský výsledek byl vyšší než nulový. Pokud už nastane situace, kdy dlužník banky dluh splatí, jsou úrokové sazby nulové, přičemž tomu předcházelo jejich předchozí rovnoměrné klesání. Zamysleme se zde nad skutečností, že v tomto případě existuje značný nesoulad mezi objemem peněz držených vlastníkem peněz a objemem peněz dlužených dlužníkem. Stále totiž roste množství peněz držených vlastníkem peněz, ale zcela zanikne druhý úvěrový vztah mezi bankou a dlužníkem, a to splacením. Banky tedy dluží peníze z poskytnutých vkladů, ale nevlastní žádná tomu inverzní aktiva v podobě pohledávek za dlužníky. Nesoulad v bilanci tedy musí být vyrovnán jinými aktivy než pohledávkou, např. hmotným majetkem, státními dluhopisy, atd.23 Na tomto místě je třeba uvést dvě poznámky, bezprostředně navazující na výše uvedené závěry. Poznámka č.1 týkající se nerovnosti objemu vkladů a úvěrů: Situace v ČR není takto nevyvážená. Podle harmonizované měnové statistiky ČNB existoval v bankovním systému (bez ČNB) k 1.1.2006 objem vkladů „ostatních“ rezidentů24 ve výši 1.822 mld. Kč. Objem poskytnutých úvěrů „ostatním“ rezidentům byl 1.042 mld. Kč, k němu je ještě potřeba přičíst objem úvěrů poskytnutých ČNB ve výši 399 mld. Kč. Vyjádření rozdílu mezi uvedenými vklady a 21
Vnější proměnnou zde myslíme jiné proměnné než objem vlastněných či dlužených peněz. Pojem „splácení úvěru dlužníkem“ zde opět chápeme v agregovaném pojetí. Za takové splácení pak lze považovat i případ, kdy jeden konkrétní dlužník úvěr nesplatí a banka ho odepíše. 23 Opět připomeňme, že tento nesoulad nemůže být vyrovnán záporným hospodářským výsledkem případně ztrátou minulých období. Opět z důvodu, že se jedná se jedná o agregaci, kdy pod pojmem banka rozumíme bankovní systém. Bankovní systém jako celek dokáže rozptýlit úpadky jednotlivých dlužníků tak, že jsou dostatečně kompenzovány jinými úvěrovými vztahy. Pokud ne, hrozilo by zhroucení bankovního systému, čemuž stát zabrání tak, že se zaručí za nedobytné pohledávky. Při odepsání těchto pohledávek jsou tyto prodány centrální bance za svou původní hodnotu (ačkoliv v té chvíli je jejich skutečná hodnota nulová), za což centrální banka platí zvýšením zůstatku na účtu likvidity (clearingovém účtu) příslušné banky – tedy obecně zvýšením likvidity v mezibankovním systému. Tu ale musí ihned stáhnout pomocí repo směnek, aby neohrozila vychýlení úrokové sazby od stanovené úrovně (viz část II), takže důsledek těchto operací pro bankovní systém (bez centrální banky) je takový, že se pouze změnila struktura dlužníků (pohledávky za dlužníky-úpadci se změnily na pohledávky za centrální bankou), úročené aktivum banky tedy zůstalo zachováno. 24 Ostatními rezidenty se myslí jiné subjekty se sídlem v ČR než vláda a ostatní subjekty bankovního systému. 22
13
úvěry je poněkud zavádějící, protože jsme nezohlednili jiné rezidenty než „ostatní“, nicméně tato nepřesnost není rozhodující, takže je možné orientačně stanovit rozdíl na cca 400 mld. Kč. Přičemž těchto „přebytečných“ 400 mld. Kč vkladů, které se bankovnímu systému nedaří dále poskytnout formou úvěrů, je investováno do cenných papírů (tedy vlastně také úročeno). Český bankovní systém tak není vystaven riziku neúměrnosti úrokových výnosů a úrokových nákladů. Poznámka č.2 týkající úrokové marže: Jak bylo uvedeno výše v kombinaci a2-b2, převýšení objemu peněz držených vlastníkem peněz nad objemem peněz dlužených dlužníkem má důsledek v poklesu úrokových měr z vkladů v bankách až k nule. To představuje pro bankovní systém dvě rizika: a. Riziko poklesu úrokové míry z přijatých vkladů pod úrokovou míru nabízenou centrální bankou. b. Riziko přílišné velikosti úrokové marže. a. Věnujme nejprve pozornost riziku přílišného poklesu úrokové míry z poskytnutých vkladů. Protože jsou ale obě uvedená rizika úzce propojena, je třeba pro správné porozumění brát v úvahu vysvětlení obou rizik současně. První jmenované riziko spočívá v situaci, kdy úroková míra nabízená bankou z jí poskytnutých vkladů je nižší než úroková míra nabízená centrální bankou z jí poskytnutých vkladů. Pak totiž hrozí možnost vzniku banky, která by mohla pouze shromažďovat vklady (ať už hotovostní nebo převody z jiných bank) a tudíž shromažďovat likviditu na svém clearingovém účtu u centrální banky. Tuto likviditu by pak mohla poskytovat centrální bance za jí nabízenou úrokovou sazbu, která bude vyšší než jakou nabízejí jiné banky (u jiných bank je nabízená úroková sazba z přijatých vkladů nižší, protože objem přijatých převyšuje objem poskytnutých úvěrů). Důsledkem této situace by bylo převádění prostředků z jiných bank do této banky, což by vedlo k zániku těchto jiných bank. Nikoliv k úpadku, protože tyto jiné banky by prodaly svá nepeněžní aktiva (ve kterých byl právě uložen přebytek přijatých vkladů nad poskytnutými úvěry) ke krytí mezibankovního převodu a po uskutečnění této transakce by neměly ani žádné pohledávky (úvěry byly splaceny – viz předpoklad kombinace a2-b2), ani žádná jiná aktiva (ta byla prodána ke krytí mezibankovního převodu), ani žádné závazky (poskytnuté vklady byly vybrány nebo převedeny), takže by zanikla jejich činnost. b. Riziko přílišné velikosti úrokové marže spočívá v situaci, kdy banky sníží úrokové sazby z přijatých vkladů až k nule, ale zároveň zachovávají nezměněné úrokové sazby na poskytnuté úvěry, protože úrokovými výnosy z těchto úvěrů banky kryjí převyšující objem přijatých vkladů nad objemem poskytnutých úvěrů. Tím se značně rozšíří úroková marže, kdy například banky poskytují úvěr za úrokovou sazbu 5%, ale přijaté vklady neúročí téměř vůbec. Je relevantní si na tomto místě klást otázku, jak je to možné. Vždyť přece tržní síly by měly udržovat úrokovou marži mnohem menší. Například by za této situace mohlo dojít k hromadnému vybírání vkladů jejich vlastníky a jejich dalšímu poskytování přímo dlužníkům mimo bankovní zprostředkování, čímž by vlastně došlo k přesunu celého úvěrového systému mimo bankovní systém. Rovněž by tento proces mohl být jednodušeji proveden v rámci bankovního systému vznikem nové banky, která by uskutečnila toto zprostředkování. Důsledkem této situace opět může být zánik činnosti ostatních bank. Zde na narozdíl od části (a) nedojde k výběru (či převodu) hned všech přijatých vkladů, ale pouze těch, postačujících ke splacení poskytnutých úvěrů. Protože pak ale tyto ostatní banky musí snížit úrokové sazby skutečně až na nulu (nemají v tuto chvíli žádné úrokový výnosy), dojde k následnému výběru (či převodu) i všech ostatních dosud nevybraných (či nepřevedených) vkladů. To se opět uskuteční formou prodeje nepeněžních aktiv, takže pak ostatním bankám stejně jako v části (a) nezůstanou ani pohledávky za dlužníky, ani jiná aktiva, ani závazky. Vzhledem k tomu, že pak ale v bankovním systému zůstane pouze jediná banka, která uskutečnila výše uvedené zprostředkování, nemají vlastníci peněz kam jinam tyto peníze uložit než právě do této banky. Za této situace v této bance nestane znovu stejný přebytek 14
přijatých vkladů nad poskytnutými úvěry, což znovu povede k poklesu úrokových sazeb z přijatých úvěrů pod sazbu poskytovanou centrální bankou, což opět vyvolá tendence ke vzniku banky popsané v části (a). Závěrem této části je určitá korekce výroku o tendenci úrokových sazeb dlouhodobě klesat až k nule. Ve skutečnosti má tento pokles hranici, kterou je úroková sazba nabízená centrální bankou za jí poskytnuté úvěry (tzn. vyhlašovaná úroková sazba)25. Lze dále shrnout, že přebytek vkladů nad úvěry v bankovním systému má tendenci se přesouvat do úvěrů centrální bance. Hnací silou je přílišné rozšiřování úrokové marže a přílišné snížení úrokové sazby z přijatých vkladů pod sazbu centrální banky, což je obojí důsledkem přebytku přijatých vkladů nad poskytnutými úvěry. Pokud by centrální banka další úvěry nepřijímala, poklesla by úroková sazba v důsledku tohoto přebytku až k nule. Přijímáním těchto úvěrů centrální banka stále prohlubuje svou ztrátu (tu ale, vzhledem k neomezenosti tvorby likvidity, může prohlubovat neomezeně) výměnou za udržování nenulových úrokových sazeb v ekonomice. Existence přebytku vkladů nad úvěry tedy nutí centrální banku, pokud nemá trvale prohlubovat svojí ztrátu, ke snižování úrokových sazeb v ekonomice.
25
Jak uvedeme dále, pokud by centrální banka neměla trvale kumulovat ztrátu, výrok o tendenci úrokových sazeb klesat až k nule nadále platí. 15
V.
Důsledky klesání úrokových měr
Pokusme se v této části obecně shrnout celý proces, který je detailně popsán v předchozích částech od existence endogenních peněz až po tendenci ke klesání úrokových sazeb. Díky endogenní povaze peněz může snadněji nastávat stabilní situace, kdy vlastník peněz trvale drží vytvořené peníze, zatímco dluh byl převeden od původního dlužníka na centrální banku. V této situaci může centrální banka i nadále udržovat v ekonomice stanovenou úrokovou míru, ale zároveň s tím trvale prohlubuje svou ztrátu a její prohlubování je tím rychlejší, čím vyšší je stanovená úroková míra. Položme si otázku, co je základní podstatou toho, že prosté držení peněz jejich vlastníkem má tyto důsledky. Touto podstatou je existence perpetuitního (věčného) úroku. Existence úroku není tak přirozená, jak se na první pohled zdá, existuje zde paradox: 1. Je nesporné, že vlastnění peněz „nyní“ je výhodnější než vlastnění stejných peněz „později“. Důkazem je skutečnost, že vlastnění peněz „později“ je inklusivní k vlastnění peněz „nyní“, protože vlastnění peněz „nyní“ v sobě zahrnuje celou délku vlastnění peněz „později“ a navíc ještě jejich vlastnění v intervalu od „nyní“ k budoucímu okamžiku určenému označením „později“. Z toho důvodu je oprávněné za odložení vlastnění peněz od „nyní“ k „později“ požadovat odměnu odpovídající příslušnému objemu peněz, tedy úrok. Výše tohoto úroku závisí na mnoha okolnostech, musí ale být kladný. 2. Zároveň je ale možné přesunout budoucí okamžik označený jako „později“ až do nekonečna tím, že jejich vlastník je vloží do banky s úrokem, ale už je nikdy nevybere. Protože je v této situaci placení úroků nekonečné, je i součet všech budoucích plateb úroků nekonečný. Je paradoxní, že poskytnutí omezené hodnoty vkladu bance, je vyvážené neomezenou hodnotou nekonečných úrokových plateb. Díky perpetuitě úroku je vlastnění peněz vždy spojeno s tímto paradoxním jevem. Buď vlastnění peněz není oceněno, pak si mohou všichni bezplatně půjčit peníze v nekonečném množství na nekonečnou dobu, nebo je přeceněno, pak je poskytnutí sebemenšího množství peněz vyváženo nekonečnou protihodnotou. Mezi těmito extrémy není žádná střední možnost. Protože si lidé tuto skutečnost uvědomují, přizpůsobují tomu své chování a vytvářejí tak tlak na převýšení celkového objemu vkladů nad celkovým objemem úvěrů. V souladu s jevy popsanými v části IV se tato skutečnost projeví nejprve v klesání úrokových sazeb vypisovaných bankami na přijaté vklady a rozšiřováním jejich úrokové marže. Poté se rozdíl mezi objemem vkladů a úvěrů začne projevovat i ve zvyšujícím se objemu úvěrů poskytnutých centrální bance ostatními bankami (za účelem stahování likvidity z bankovního systému). Protože centrální banka bude v této chvíli stanovovat (či spíše prostřednictvím operací na volném trhu vynucovat) úrokovou míru v ekonomice vyšší než rovnovážnou, bude tak realizovat ztrátu a tato ztráta se bude stále prohlubovat. V této situaci jsou tři možnosti dalšího vývoje: a. Centrální banka rezignuje na měnovou politiku a přestane stahovat likviditu z bankovního systému za vlastní stanovenou úrokovou sazbu. V tomto případě klesnou úrokové sazby obchodních bank na rovnovážnou úroveň, která bude blízká nule. b. Centrální banka bude provádět „loutkovou“ měnovou politiku tak, aby se kryla s rovnovážnou úrovní úrokových sazeb, které by nastaly, pokud by měnová politika přestala být prováděna. V tomto případě bude centrální banka v rámci měnové politiky „stanovovat“ úrokovou sazbu blízkou nule. c.
Centrální banka bude nadále provádět měnovou politiku takovým způsobem, že bude dlouhodobě udržovat úrokovou míru v ekonomice nad úrokovou mírou, která by nastala, pokud by měnová politika přestala být prováděna. V tomto případě bude donekonečna prohlubovat svou ztrátu.
16
Všechny tři výše uvedené případy mají negativní důsledky. Jsou jimi zejména: a. Nemožnost mírnit kolísání výkonu ekonomiky prováděním měnové politiky. b. Méně přísná selekce mezi více a méně kvalitními podnikatelskými záměry z důvodu „příliš levných peněz“. c.
Dlouhodobé prohlubování ztráty centrální banky.
17
VI. Související problémy Koncept popsaný v této práci je spojen s řadou dalších problémů, kterým se zde nevěnuji, protože přesahují rámec této práce. Tyto související problémy jsou příležitostmi k dalšímu zkoumání a k ucelení popsaného konceptu. Uvedu některé z hlavních těchto témat: 1. Existence či neexistence „zlatého standardu“. Je třeba zvážit, zda „zlatý standard“ v současné době skutečně neexistuje. Ačkoliv totiž peníze nejsou kryté žádnou nepeněžní hodnotou, je zřejmé, že záměrem jejich držby je jejich potenciální směna za nepeněžní hodnotu (jejich držba bez této možnosti postrádá smysl). Z toho důvodu by mělo být množství peněz stále ukotveno k nějakému nepeněžnímu omezení (například k celkové hodnotě všech pozemků na Zemi, apod.). Existence tohoto „zlatého standardu druhého řádu“ se však neprojevuje průběžně, ale pouze v okamžicích paniky (krize důvěry v peněžní systém) provázených masovým směňováním peněz za reálná aktiva. 2. Vztah úrokových měr a inflace v podmínkách klesajících úrokových měr. 3. Koncept centrální banky. Uveďme, že koncept centrální banky přijímající úvěry obchodních bank, jak je popsán výše, je konceptem tzv. „centrální banky stahující likviditu“, což je typické pro Českou republiku. Tento stav je ale spíše ojedinělý, protože většina zahraničních centrálních bank je v opačné situaci „centrální banky dodávající likviditu“. Všechny zde uvedené kauzální řetězce je tedy třeba rovněž prozkoumat z tohoto opačného pohledu. 4. Problém dlouhodobé existence státního dluhu či centrální banky kumulující ztrátu. Je třeba zvážit, v čem je tato situace nestabilní a zda naopak nepředstavují možnost vyvážení dlouhodobé existence čistých vlastníků peněz (za předpokladu, že tito vlastníci budou dlouhodobě odkládat realizaci možnosti proměnit své peníze za nepeněžní aktiva).
18
Literatura Izák, V.: „Endogenous or exogenous money supply? – the Czech case.“, ČNB, IE, 1995. VP č. 37 Izák, V.: „Nabídka peněz – endogenní nebo exogenní?“, Finance a úvěr, 6/1995 Jílek, J.: „Peníze a měnová politika“, GRADA publishing, a.s., Praha 2004 Mittner, J.: „Vliv centrální autority na objem peněžní zásoby“, v „Aplikace makroekonomie ve vědeckém zkoumání doktorandů“, Nakladatelství Oeconomica, Praha 2006 Wray, L. R.: „Commercial Banks, The Central Bank, and Endogenous Money“, Journal of Post
Keynesian Economics, 14 (Spring 1992): 297-310 Wray, L. R.: „The Inconsistencies of Monetarist Theory and Policy“, Economies et Societés, Monnaie et
Production, No. 8, 11-12 (1991): 259-276 Wray, L. R.: „Alternative Approaches to Money and Interest“, Journal of Economic Issues, 26 (December 1992): 1145-1178
Další prameny ČNB, Harmonizovaná měnová statistika ČSÚ, Statistické ročenky České republiky
Internet http://www.cfeps.org http://www.cnb.cz
19
Shrnutí Tato práce navazuje na teoretický koncept endogenity peněz a ukazuje, že endogenita peněz vede k dlouhodobému klesání úrokových měr. Kauzálním řetězcem je zde emise úvěrových peněz, převod těchto peněz (nákupem služeb či zboží) subjektům dále označovaným jako vlastníci peněz, dále problém trvalé existence těchto subjektů utrácejících nanejvýš část úroků z držených peněz, postupné prohlubování zadlužení dlužníků, odepisování nesplácených úvěrů bankami, prohlubování nerovnováhy mezi závazky z vkladů a pohledávkami z poskytnutých úvěru v bankovním systému, rozšiřování úrokové marže bank a pokles úrokových měr. Úvahy jsou demonstrovány a vyčísleny na příkladu České republiky. Koncept je podepřen odkazy na domácí i zahraniční odbornou literaturu.
20
