Partnerský hliněný most autor práce: Tereza Mesteková
„Já postavím si bezvadný most Pevné pilíře a bude jich dost Aby udržely aspoň tolik, co láska má váží Pak přejdu tam, kde mě nečekáš Malý je most, ale rozhodně náš A vyhrává ten Kdo se vzdálenost překlenout snaží Jsem v rámci tvých mostů Proti lásce imunní Znám pár druhů deště A neznám výsluní Mosty znám už dlouhý čas Jsou dlouhé i krátké i tenké jak vlas Ale pomáhají, když jeden z nás chvíli se vzdálí Já stavím mosty, v tom je ten vtip A bezpochyby jsem na tom líp Než ten, kdo pár mostů v afektu za sebou spálí Jsi v rámci mých mostů Proti lásce imunní Znáš pár druhů deště Teď poznáš výsluní Vrať se sám, když ty mosty znáš Řekni, který je cizí a který je náš Přes ten možná bych šla Kdybys byl ztracený v dáli.“ Karel Zich a Lenka Filipová: Mosty (text: Michal Bukovič)
Téma, které jsem nazvala partnerský hliněný most vychází z vlastních zážitků, hlavním podnětem v tomto směru pro mě bylo vytvoření prvního vztahového mostu na kurzu Hlína u Beaty Albrich. Chtěla bych jí tímto za prvotní nápad poděkovat. Praktickou částí práce, kterou vnímám jako stěžejní, bylo provázení párů při vytvoření společného mostu z hlíny. Její písemné zpracování zachycuje moje postřehy z průběhu procesu a popis reflexe, která po vytvoření mostu následovala. V úvodu představím východiska, z kterých jsem při volbě tématu a samotné práci s páry vycházela. Okrajově se v práci dotýkám také reflexe vlastního vývoje v kontextu práce s páry na hliněných mostech.
Proč hliněný partnerský most? Musím přiznat, že na začátku nebyla ani tolik touha pracovat s páry, ale téma si mě našlo samo v momentě, kdy jsem začala přemýšlet nad metaforou mostu kde by se dala krásně využít.. Dalším a možná klíčovým impulzem ke vzniku práce bylo moje nadšení pro práci s hlínou, ale i z možností haptického přístupu obecně..„Optický přístup k prostoru v sobě skrývá nebezpečí, že sklouzne po povrchu, naproti tomu perspektiva haptického prostoru je perspektivou hodnot.“ (Blažek, Olmrová: Krása a bolest, 1986). Vytváření partnerské mostu probíhalo technikou modelování. „Arteterapeutické aktivity s modelováním z plastických materiálů, zejména však s hlínou, jsou jednou z velmi důležitých technik a postupů především pro děti, ale i pro dospělé, které: vracejí ztracenou dimenzi v současné počítačové éře, vytvářejí vztah a úctu k manuální práci, budují haptické autentické zážitky subjektivního, individuálního prožívání.“ (Šicková – Fabrici, J. Základy arteterapie, 2008). Dalším prvkem, který umožňuje dostat se ještě blíže do kontaktu s taktilním vnímáním je vyloučení zrakového smyslu. Páry obdrželi instrukci vytvořit most se zavřenýma očima. Tímto může také snáze ustoupit do pozadí estetická ambice, což vidím jako osvobozující výhodu. Z výstavy Možnosti dialogu Jana Švankmajera, v Domě u Kameného zvonu: „...Hmat je starší smysl než zrak a jeho zkušenost je fundamentalističtější. Zkušenost těla je autentičtější než vizuální funkce, zatížená více estetizací.“ Poslední instrukcí při zadávání tématu bylo slovně se nedorozumívat. V intimitě partnerského vztahu se mi dotyk jeví jako velice důležitý a vyloučení řečové komunikace skýtá možnost, jak dostat jeho význam ještě více do popředí. „Potřeby fyzického kontaktu, dotyku, trvají po celý život. Psychologové, psychiatři i sociologové píšou o emocionální a intelektuální prospěšnosti dotyků. Je dokázání, že i chemické pochody se v těle člověka mění, když se někoho dotýká, je si s někým fyzicky nablízku.“ (Šicková – Fabrici, J. Základy arteterapie, 2008). Jako další příjemná vlastnost hlíny pro práci v páru se mi zdá i její tvárnost – kdykoliv je možnost cokoliv přidat, ubrat, upravit a tím je možná okamžitá změna. Záhy se mému nadšení dostalo odpovědi, ukázalo se, že hlínu jako materiál páry vítají. Ve vícero párech zaznělo „kdyby to bylo nějaké malování, tak do toho nejdu“. Možná je to jen náhoda, ale pro mě navýsost šťastná. Mým záměrem bylo hlavně vedení k prožitku v kontaktu s materiálem, sám se sebou, ze vzájemného kontaktu.. Sílu vidím už v samotném faktu společně něco manuálně tvořit, což mi páry potvrzovali. V průběhu reflexi jsem se snažila o vyzdvižení zejména pozitivních momentů a částečně také o zasazení vytvořeného mostu do kontextu vztahu. Most jsem tvořila celkem s pěti páry, individuálně. Jednalo se o páry z mého blízkého okolí, s kterými se dobře znám a je mezi námi důvěra. Vzhledem k tomu, že nejsem proškolený terapeut a ctím, že je na místě opatrnost, snažila jsem se oslovit páry, u kterých bych neočekávala žádné zásadní potíže. Navození pocitu bezpečí pro mě bylo na prvním místě. Techniku jsem párům dopředu představila a vysvětlila, za jakým účelem je žádám o spoluúčast. Páry jsem informovala o zachování anonymity. Vytvořila jsem strukturu setkání, kterou jsem párům na začátku schůzky představila. Osvědčila se jako funkční a kopírující přirozený proces i dynamiku, jednotlivé fáze se přirozeně překrývaly, i přeskakovali.
Struktura setkání: Začínáme nastíněním průběhu setkání. Dotazy. Pár poté dostává k dispozici pracovní desku o velikosti 50 krát 50 cm, má možnost si vybrat práci na zemi nebo u stolu. V případě potřeby jsem nabízela možnost pustit hudbu. Samotné tvorbě mostu předchází aktivita pracovně nazvaná „rozcvička“: Každý z páru je vyzván, aby si vzal z balíku, tolik hlíny, kolik chce, nakolik se dnes cítí a seznámil se s ní - prohnětl jí, přivoněl k ní, vnímal její vlastnosti. Nasleduje instrukce vytvořit kouli, vnímat ji i se zavřenýma očima, pokud chtějí...sledovat zdali se něco mění apod.. Pár je poté vyzván k výměně koulí mezi sebou.. Nastává první z propojujících momentů, kdy partneři přicházejí do kontaktu s tím druhým mohou vnímat odlišnou energii, různé kvality hlíny apod. Často je pár v tomto bodě překvapený jinou konzistencí nebo teplotou koule toho druhého. Dle situace potom ještě nabízím možnost vymodelovat krychli a jakkoli si s ní vyhrát. Přichází zadání k hlavní aktivitě: vytvořte ze zavřenýma očima a bez domlouvání společně most. Nabízím šátek a každý z páru dostává přibližně stejně velký kus hlíny o rozměrech cca 20 krát 20 cm. Po ukončení tvorby přecházíme k reflexi. Páry samy velice přirozeně přicházely se sdílením dojmů, prožitků, pocitů při společné tvorbě, dovysvětlování jak co kdo myslel apod. Další možností, kterou jsem nabízela, bylo jakkoliv své dílo přetvořit, pokud by pár nebyl s něčím spokojený. Této možnosti nikdo nevyužil, nedivím se, všechny mosty byly totiž dokonalé. Nabízela jsem také dát mostu jméno, příběh, jak podle výsledného výtvoru, tak i podle procesu. Další výzvou je pak společné hledání případné analogii s reálným fungováním partnerů ve vztahu.. Někdy páry dospěli k tomuto bodu samovolně, v některých případech jsem dala podnět k těmto otázkám já.. Tam kde jsem cítila z nějaké strany odpor, od těchto úvah jsme upustili. Setkání jsem končila otázkou s čím pár odchází, co si odnáší. Poprosila jsem také o zpětnou vazbu, případně, aby mě kontaktovali, pokud se jim k tématu ještě něco objeví a budou mi to chtít sdělit.
Marie a Mirek Průběh procesu: Rozhodují se pracovat na zemi, jejich konverzace je hodně dynamická, hýří vtipem. Vnímám napětí z dané situace, navrhuji hudbu, oba dva souhlasí. Ještě než započne samotná stavba, proběhne konverzace, zda využijí všechnu hlínu, co dostali, Marie se s Mirkem radí, její přání je hlínu spíše všechnu použít. Stavba mostu začínají velice dynamicky, hodně se dotýkají, dotyky jsou hravé, místy i erotické, zároveň jimi zjišťují, co druhý vytváří a také se jimi ujišťují a podporují. Ze začátku rychle každý vytváří svoji část a vzápětí je spojují dohromady. Vzájemné dotyky a spojování části dohromady je provázeno úsměvy a místy i smíchem. Jako stavební materiál ze začátku tvoří kostky, uprostřed plochy je přidávají k sobě, kupí také jedno patro do výšky. V další části Mirek vytvoří oblouk, což Marie kvituje něžným úsměvem a sama vytváří pilíře. S pokračující stavbou začíná převládat osahávání si stavby před vzájemnými doteky. Marie se spíše soustředí na jednotlivé prvky, Mirek častěji ověřuje celek. Vršek mostu se začíná
trochu propadat, oba dva se tomu zasmějí. Mirek most zpevňuje. Mirek si není jistý jestli může slovně vyjádřit, že pokládá stavbu mostu za dokončenou, ptá se. Marie mu v tu chvíli podává svůj zbylý kus hlíny a Mirek pokračuje ve stavbě. Marie vytváří s hlíny výběžek, který vede směrem k sobě a dává si práci s jeho uhlazením. Stavbu končí oba dva pevným gestem gratulace.
Reflexe společné tvorby: Nejdříve si vyjasňují, jaké byly jejich záměry v průběhu stavby, co je překvapilo apod. Hledání názvů pro most je baví, vymyslí jich rychle hned několik: „Rozplizlá želva s ocáskem“, „Tunel“, „Klouzačka“, „Půlka pavouka“, „Želva“, . Ptám se na jeho příběh, z jaké doby by mohl být, k čemu sloužit – padají názvy „Dětská hra“, „Tajný most na hrad“, děti by na něm mohli skákat, klouzat se „Do budoucna“, „Vesmírný robot“. Ptám se dále jak by ho pojmenovali podle procesu: Mirek navrhuje „Cíťák“, Marie „Plný překvapení. Znovu zhodnocují výsledek stavby, je cítit menší nespokojenost s výsledkem ze strany Mirka, ale obrovská radost z procesu u obou. Most ještě pojmenovávají jako víceramenný a poté ho proměňují na soutok řek, Berounka nebo Vltava. Ptám se jich na zážitek ze společných doteků, vnímali dva druhy, jednak účelné, používali je jednak k navedení toho druhého jednak „srandičky“ i erotický náboj. Přicházejí na další název „Kus ještěra“.Ptám se na analogii s jejich vztahem, Mirkovi se do těchto úvah nechce, takže se držím zpátky. Marie analogii nachází: „Mirek dělá základ, já dělám cestičky, vychytávky, překvapení.“. Mirek se spontánně vrací k tomu, jak co kdo při stavbě myslel (vysvětlují se nedorozumění).Loučí se s tím, že by rádi příště přišli vytvořit postavu. Marie se pak při našem přátelském setkání zmiňuje, že by chtěla fotky využít jako součást vánočního dárku.
Naďa a Jakub Průběh procesu: Rozhodli se pro práci u stolu. Při rozcvičce si hodně užívali práci s materiálem, obdivovali vlastnosti hlíny. Práci započali vytvořením dvou pilířů, které udělal Jakub. Záhy spolu začali komunikovat, Naďa píše Jakubovi na ruku písmena - vyrábí válečky a podává je Jakubovi. Jakub si pak bere na starosti konstrukci. Oba se usmívají, s postupující prací jsou stále více soustředění. Mimo předávání válečků se přímo nedotýkají. Stavba plyne velice hladce a efektivně. S pokračující stavbou Jakub předává
Nadě podstatnou část svojí hlíny, což provází společný smích. Sám si ale část ponechává a také vyrábí válečky. Jakub poté pokračuje stavbou zábradlí a „stříšky“, začíná těžce dýchat a je velice soustředěný. Dávám podnět, že kdyby byli s čímkoliv nespokojení, můžou cokoliv předělat, změnit. Jakub vytváří postavičku, kterou umísťuje doprostřed, navrch mostu.. Je to jedno z prvních osahání celého mostu pro Naďu. Objevení postavičky vykouzlí jemný úsměv plný něhy na její tváři. Začínají se více dotýkat a oba dva se zdají být klidnější. Proces zároveň chytá novou dynamiku. Vytvářejí společně druhou postavičku a staví je naproti sobě. Tvorbu mostu ukončují tím, že Jakub vede Nadě ruce, aby si celé dílo osahala. Na závěr si podají ruku a zazpívají „hotovo“. Reflexe společné tvorby: První spontánní reakce je „Zlaté“. Vysvětlují si, co mělo být co. Postavičky naproti pojmenovávají jako „bránu já ty.“ Dále padají názvy „Ptakopysk a to co plave ve vodě“. Jakub uvítal, že mu Naďa začala podávat věci. Naďa vysvětluje, že mu psala na ruku právě to. Jakub jen konstatuje že psaným písmenkům na ruku nerozuměl. Samovolně přecházejí k reflexi jejich vztahu: „Každý má svoje na starost, je to jednodušší než kdyby chtěl každý stavět svoje“. Přicházím s nabídkou pojmenovat most podle procesu: „Radost“ - odsýpalo to, „Golden gate“. Podle výsledku most pojmenovávají: „Most SMP – to je vtip“, „Takový náš most“, „Most ptakopyska a vačice“. Přemostění mezi sebou pojmenovávají „Od sebe k tobě“ Říkají, že most je postavený z vajíček, z kořenů stromů, samorostů. Ptám se na jeho příběh: Původně stál most, padal a na jeho základě postavili nový. Stojí na místě historického brodu a pod mostem se odráží slunce. Zábradlí je postavené pro malé děti, aby nespadly. Zároveň úvahy o tom, že most je věc veřejná a, zda je to most abstraktní, umělecký. Při vyprávění si zároveň společně hrají s figurkami . Spontánně si vyměňují místa a posuzují, jak je most hezký, stabilní, dobře zkonstruovaný. Ptám se na pozitivní a negativní prožitky. Jako pozitivní oba dva hodnotí, jak práce odsýpala. Předtím než vytvořili postavičky, práce trochu stagnovala, byla patrná únava. To hodnotí jako negativní, hlína je začala studit. Vytvořením postaviček stavba dostala novou energii. Jakub je spokojený s výsledkem, splnil se jeho záměrem, aby byl most dobře postavený, nespadl, byl symetrický a zajímavý. Naďa je překvapená a má radost z toho, jak se dohodli. Vrací se také k tomu, že původní záměr byl, že každý udělá svojí půlku, nakonec si rozdělili role při práci. Hovor chvíli běží na téma nevědomých procesů. Ptám se na analogii s fungováním v jejich vztahu. Naďa říká, že to sedí, hlavně co se týče strategie domácnosti – každý přináší v čem je dobrý. Most v průběhu hovoru ještě uhlazují a trochu vylepšují. Přišlo mi zajímavé, že Naďa neměla potřebu si probíhající stavbu mostu dlouho osahat, „zkontrolovat“. Upozorním je na to, ptám se, jestli to je o důvěře. Naďa říká Jakubovi „Věřím ti víc, než ty sobě“. Mají z toho oba dva radost. Naďa mi ještě dodatečně posílá mail se zpětnou vazbou: „...Po ceste naspat a cely den sme boli s Jakubom tak nejakym zvlastnym sposobom spokojny. Okrem toho procesu a vysledku, mam pocit, ze aj ten material zafungoval. Po ceste
domov ma este napadalo, co je vlastne viac pravdive, ci to, co si o fungovani nasho vztahu myslim, alebo co sa realne zobrazuje. Hlavne som ti chcela este dat vediet, ze som ocenovala, ako si "celu nasu seansu" :) viedla, lebo sme do tvojho rozpravania uz od zaciatku dost rozpravali, takze to asi muselo byt malicko narocne. A napriek tomu sme sa dobre citili, vsetko prijemne plynulo a malo zaroven strukturu.
Helena a Šimon Průběh procesu: Do začátku projevují přání pustit hudbu, prý cokoliv (stačí jedna skladba do rozjezdu, pak už hudbu nepotřebují). Šimon začíná bez váhání vytvářet dlouhý pás (vršek mostu), Helena vytváří kouli. Záhy se berou za ruce a gestikulují navzájem, plánují, co kdo bude vytvářet, rozdělují si role, počty. Dělá to dojem až jakéhosi znakového jazyka. Šimon pak také vytváří koule a umisťují je, coby pilíře mostu, pod připravenou plochu. Most situují napříč. Šimon se pak dále věnuje stavbě mostu, pokračuje tvorbou zábradlí. Helena vytváří samostatně malé figurky. Šimon bere Heleně ruce a vyzývá jí k osahání stavby mostu Narušuje jí tím však vytváření figurek, Helena vydá zvuk nelibosti. Šimon se tedy trochu stáhne a na mostě vytváří nosné oblouky. Poté, co Helena figurky dokončila snaží se je Šimonovi ukázat. Šimon Heleně ukazuje oblouky, které přibyly na mostu. Helena se přidává k výrobě oblouků a podává mu je. Figurky zatím čekají stranou na ploše. Šimon si ověřuje stabilitu mostu a provádí drobné úpravy. Helena ještě přidává svůj oblouk. Společně upravují konce mostu, každý jeden. Šimon most uhlazuje vodou. Šimon bere Heleně ruce, k ověření jestli je spokojená. Helena Šimonovi předává figurky a umisťují je na plochu mostu, každou na jednu stranu. Domlouvají se slovně, že skončí, práci končí podáním ruky. Reflexe společné tvorby: První reakce je, že to bylo vtipné. Helena jako nejhorší hodnotí začátek, než se dorozuměli, jak budou postupovat. Příjemné prožitky měla hlavně při vytváření koulí. Nabízím dát mostu jméno, vymyslet příběh - „Most z budoucnosti“ (Rumunsko), „Panáčci“, není prý moc používaný, postavili ho místní vesničané. Běhá po něm Olda (jejich pes) - „Oldův most“, „Tři oblouky“, „Čtyřkoulák“. Podle procesu ho pojmenovávají „Jako po másle“. Ptám se na způsob dorozumívání, společné doteky. Měli pro ně hlavně komunikační funkci, vytvořili vlastní hesla označující souhlas, počty, tvary, činnosti apod. Pátrám, jak je prožívali a dostáváme se k tomu, že se dotýkali také nohama pod stolem - mazlení. Ptám se na negativní prožitky, oba dva cítili trochu ostych, aby druhému něco nepokazili. Pro Helenu bylo nepříjemné, když jí Šimon bral za ruce a někam jí vedl, říká: „Potřebovala jsem si to osahat sama v celku“. Bylo pro ní také nepříjemné, když si osahala most a přibyla koule, kterou nečekala, na které nebyli domluveni, na chvíli ztratila orientaci.
Pozitivní společný zážitek na kterém se velice shodují je úspěšná komunikace: „Jeli jsme podle plánu, hned jsme se pochopili a shodli jsme se, jak to má vypadat“. Sama jsem jí vnímala jako velice významný prvek a také plánování. Dovolím se ptát, jakou roli hraje plánování a komunikace v jejich vztahu. Neplánují. Ale dostáváme se k tomu, že je pro ně klíčové správné dorozumění. Říkají, že se v podstatě nehádají, hádky vnímají jako nedorozumění, nepochopení, toho druhého a snaží se jim předcházet právě dorozumíváním a vysvětlováním. Proto takový důraz na komunikaci. Znakování tvořilo takřka 1/3 času tvoření mostu. Celý proces zároveň můžu hodnotit jako rychlý a efektivní. Panáčky si chtějí vzít domů a tak si je odnášejí.
Račice a Rak Průběh procesu: Pro práci na společném mostu si vybírají zem a chtějí pustit hudbu. Stavbu mostu začínají tím, že Rak se naklání k Račici a píše jí na ruku. Most začínají stavět ve vzduchu - tvoří cestu mostu, které se vzájemně dotýkají a střídavě si jí předávají a prodlužují jí. Postupně jí staví do oblouku a uhlazují jí vodou. Smějí se tomu. Rak staví pilíř, Račice zprvu celou stavbu ohmatává, vzápětí se přidává ke stavbě pilířů. Oba dva se zdržují převážně na „své polovině mostu“. Připadá mi zajímavé, že se přitom zrcadlí, věnují se tomu samému. Chvíle ponoření se a soustředěného uhlazování a dolaďování stavby, prostupují okamžiky, kdy ohmatávají, celou stavbu, vedou se za ruce, rak v jeden moment dává ruce stranou, aby si Račice mohla most ohmatat a jeho ruce jí v tom nepřekáželi. Rak píše Račici na ruku. Račice poté pokračuje zvedáním krajů – zábradlí. Rak kontroluje stabilitu mostu, pilíře a vytváří hada ke zvýšení zábradlí. Rak vede Račici ruku, aby si zábradlí osahala a podává jí hada, aby mohla na své straně v započatém díle pokračovat. Poměrně dlouhou dobu pár věnuje vylepšováním a zdokonalování. Napadne mě navrhnout, jestli by se mohli mostu zeptat, co by ještě potřeboval. Rak poté vyrábí postavičku a staví jí na svojí půlku mostu, Račice vytváří vzpěry mezi pilíři a navádí partnera, aby si je osahal. Rak dokončuje zábradlí a přidává se k budování vzpěr, vytváří oblouky mezi pilíři. Račice stavbu dolaďuje, rak mezitím vytváří druhou postavičku a staví ho na stranu mostu račice, ještě se Račice dotkne a odchází z pracovní plochy, račice ho chvíli hledá, pochopí, že skončil. Přidává panáčkům ruce a také práci ukončuje. Reflexe společné tvorby: První reakce je po odkrytí očí je: „wau, to je dobrej tobogán“. Pozornost upoutá zákruta na mostě a následuje krátká debata, jestli to spadne, Rak zákrutu ohmatá a konstatuje: „Nespadne, to drží“. Chvíli se tomuto momentu věnujeme, navrhuji pojmenovat tuto situaci, vymysle příběh, jak se bude dál odvíjet, možnost cokoliv změnit, pokud by to bylo teď ohrožující. Račice říká, že to dobře popisuje aktuální vnímání situace a můžeme jí takhle nechat. Jako další důležitý moment při stavbě
se jeví vytvoření podpěr mezi sloupy. Račice je mínila jako podpěry, rak vytvářel spíše oblouky, baví se o tom, jestli se dobře pochopili. Všímají si, že začátky mostu mají podobné. Spontánně přicházejí s prvním pojmenováním mostu „Zchátralý most přes propast“. Vybízím je k hledání dalších názvů, případně příběhu. Po delších úvahách přichází: „Pokus o balance a možnost volby“ od Račice a od Raka „Vítání po celém dnu“ - lidé po něm chodí každý den, večer se k sobě vracejí. Račice most interpretuje jako jejich první setkání, výchozí bod situace. Padají další pojmenování „Skluzavka“, „Náš most“. Račice pak přichází s názvem asociovaným s názvem knihy „Most přes navždy“. Rak kolem mostu vidí příjemnou krajinu, vrací se k tomu, že je to most po kterém chodí lidé každý den. Vyzývám je, jestli by most mohli pojmenovat podle procesu, Račice přichází k úvahám o důvěře – spoléhání se na sebe, spoléhání se na druhého. Rak pojmenovává most jako „Radost“. Celkově hodnotí proces jako dynamický. Rak pozitivně oceňuje zejména relaxační efekt, odpoutání se od myšlenek všedního dne. Račice říká, že by chtěla něco takového dělat pravidelně. Končíme v pozdních nočních hodinách, takže z žádné strany není příliš energie nad dalším rozebíráním. Nicméně Račice ještě podotýká, že jí most ukázal i to, co ve ze svého života zná, objevující se prožitky, situace apod.
Ulrika a Egon Průběh procesu: Vybrali si k práci stůl a hudbu. Ulrika vytváří váleček, Egon hněte placku - cestu. Ulrika zjišťuje, co její partner vytváří. Následuje série doteků, k zjišťování toho, co druhý dělá a mající také podporující a ujišťující charakter. Egon přichází s konceptem, jak budou při stavbě mostu postupovat. Ulrika chvíli tápe, ale potom vše pochopi a přidává se k realizaci záměru. Most stavějí vzhůru nohama a potom ho otočí. Dochází k rozdělení rolí. Ulrika vytváří pilíře, Egon základnu, poté dochází k výměně. Egon přemisťuje placku k Ulrice a předávají si pilíře, které Egon upravuje a zkracují je na polovinu Společně pak pilíře připevňují na placku, hledají vhodné rozmístění a snaží se, aby byly stejně dlouhé. Ulrika zároveň pokračuje ve výrobě pilířů. Vzájemně si navádějí ruce, s čím chtějí pomoci. Egon jeví známky nespokojenosti a délku pilířů znovu koriguje, kontroluje také symetričnost okrajů cesty. Poté se s Ulrikou dorozumívá na jeho otočení, chvíli hledají nejlepší způsob až most stojí. Ulrika se usmívá, Egon je soustředěný. Hned pokrčují výrobou zábradlí – zvedají okraje. Egon vytváří s velkou vervou hada a umisťuje ho doprostřed cesty coby dělící pruh, Ulrika ho přitom doprovází. Egon kontroluje ještě kvalitu zábradlí a celkovou stabilitu, nosnost
mostu. Ulrika pak vytváří malého hada a umisťuje ho do mírného oblouku z kraje mostu, navádí partnerovi ruce, smějí se tomu – pouliční osvětlení je na světě. Egon sice kroutí nad nápadem hlavou, ale přidává se k jeho realizaci. Dbají na symetrii, zejména Egon je důsledný. V závěru si dají jasným gestem najevo, že jsou se stavbou u konce.. Reflexe společné tvorby: První je překvapení, že most vypadá lépe, než by si byli mysleli. Následuje debata o umístění dělící čáry, Ulrice trochu vadí, že jí chtěla umístit ještě přesněji doprostřed a Egon jí to neumožnil. Symbolika pěti pilířů představuje pro pár šťastné číslo, stejně jako fakt, že jsou v pořadí pátý pár se kterým most stavím. Potvrzují, že se jedná o silnici. Most jim také připomíná molo kdesi v Americe (asociace s pobřežní hlídkou). Každopádně je prý někde v teple. Další názvy by mohly být „Roztomilý most“ , padne taky otázka, kolik se na něj vejde aut. Podle zážitku z procesu most pojmenuje Ulrika „Překvapivý most“, Egon „Fešák“ – protože vypadá lépe, než očekávali. Egon stáří odhaduje na 7 let, Ulrika na 15 let. Padají další názvy: „Baltimore Bridge“, „BB“, „Big Brown“, „Chocolate Bridge“. Jsou na svůj most pyšní. Ptám se, jestli vypozorovali nějakou analogii s jejich vztahem: Egon se zhošťuje odpovědi, říká, že vyjadřuje, jak se dobře doplňují, že mají stejné pochodové myšlenky (koncepční myšlení) a jsou sehraní. Říká také s trochou nadsázky, že se ukázalo, kdo je ve vztahu dominantní, vzniká debata na toto téma – jak to vnímá Ulrika, jak jí v tom bylo v průběhu procesu, v kterých situacích to tak může být, proč právě v této, čeho je most vlastně obrazem, jak to vnímá Egon. Objevuje se i téma rozdělení rolí, vzájemné podpory v realizaci záměrů. Egon ještě dodatečně přidělává na silnici náklaďák. Odnáší si jeden ze svých výtvorů vyrobených v rámci rozcvičky a přeje si hlínu k Vánocům. Ulrika se zajímá o mosty ostatních párů.
Umím si představit, že společná stavba mostu by se velice dobře dala využít v párové terapii. Objevovala se různá témata např. rozdělení rolí, důvěra, komunikace, dynamika, spolupráce, dávání přijímání, sexualita, prostor, hranice, hravost, frustrace, rytmus. Bylo by možné i zacílení na konkrétní problém s kterým pár přichází a dopředu se na něj při tvoření mostu zaměřit. V procesu tvorby vyvstalo několik hlavních aspektů, o kterých bych mohla říci, že je podnětně je sledovat. A sice, z jakých stavebních prvků pár most tvoří, jak most konstruuje, jak pracuje s celkem a detaily, rozdělení rolí při stavbě mostu, dynamiku procesu, doteky (druh, intenzita, četnost apod.), emoční projevy (mimika, zvuky, dech), způsob dorozumívání (páry si v některých případech vytvořili vlastní náhradní komunikační jazyk), a další. Největší zážitek pro mě byla velikost výpovědní hodnoty, které v sobě mosty nesly. Jak mi jeden pár sdělil: „Nenašli bychom lepší vyjádření našeho vztahu, dokonale to sedí“. Zajímavé byly i výrobky, které vznikly v průběhu rozcvičky a po samotné stavbě mostu. Stály by určitě za pozornost, to už bych ale rozsah práce o hodně překročila. Obrovským dobrodružstvím a radostí pro mě bylo sledovat hravost a pestrost možností. Páry s kterými jsem spolupracovala jevily o mosty ostatních obrovský zájem , ráda bych jim příště tuto možnost zprostředkovala. Tvoření mostů se skupinou páru si umím velice dobře představit. Všem partnerům děkuji za čas a projevenou důvěru. Bylo mi ctí, že jsem mohla být svědkem vašeho společného tance.
