proslulí návštěvníci
N a k l a d a t el s t v í Li b r i P r a ha 2001
( 7 )
PŘEDMLUVA
Kniha, která se Vám dostala do rukou, je dalším počinem z řady titulů KDO BYL KDO nakladatelství LIBRI. Po svazcích věnovaných významným osobnostem našich dějin, slavným vojevůdcům, českým cestovatelům a geografům, olympionikům a českým a slovenským orientalistům, afrikanistům a iberoamerikanistům vychází esejisticky psaný slovník o proslulých návštěvnících naší vlasti. Psát dějiny zemí neznamená zmiňovat se pouze o národech, které v nich žily. V historii každé země, území či obce objevíme příchozí odjinud: hosty vítané i nezvané, příchozí i přivezené, škůdce, budovatele, nové osadníky. A právě o lidech, kteří takovým způsobem zasáhli do historie naší země, vypráví tato kniha. Chceme-li se chlubit svou rolí a polohou v srdci Evropy, nemůžeme pouštět ze zřetele „návštěvnický aspekt“ této situace. Nejdříve však musíme vysvětlit, co širokým pojmenováním „návštěvníci“ myslíme – a o čem se čtenář na dalších stránkách knihy dočte. Za návštěvníky zde poměrně široce považujeme osobnosti, které: • přišly na dnešní území našeho státu, pobyly tu a zase odjely (tedy opravdové návštěvníky v užším slova smyslu); • se na našem území usadily, popř. založily významnou rodovou tradici; • k nám přivedly pracovní důvody (a které u nás mnohdy zanechaly výraznou stopu); • se u nás ocitly nechtěně, např. jako vězni důležitých vězení habsburské monarchie. Z hlediska oborů lidských činností najde čtenář ve slovníku medailony politiků, vojáků, umělců, vědců, techniků, podnikatelů, náboženských představitelů a dalších. Za cizince přitom v naší knize nepovažujeme Slováky, nehledejte je v ní tedy. Časové rozpětí sahá od konce pravěké epochy (germánský vládce ➚Marobud a symbolicky praotec ➚Čech jako první „český návštěvník Čech“) do roku 1939 (tečku vskutku černou tvoří příjezd Adolfa ➚Hitlera do Prahy). Důvodem takového omezení slovníku je čím dále hůře postihnutelné kvantum návštěvníků enormně narůstající s rozvojem dopravy. Region, jejž slovník zahrnuje, vymezují současné hranice České republiky. Při takto širokém záběru samozřejmě náš slovník nemůže nebýt výběrový. Zařazení určité postavy do hesláře knihy v zásadě určovalo dvojí hledisko: velikost osobnosti a význam (či, co bychom to zastírali, čtenářská atraktivnost) její české životní epizody. Proto zde mnohdy chybějí návštěvníci důležití z hlediska svého oboru či obecné historie; na jejich místě zato čtenář najde postavy snad méně důležité, ale zajímavé co se jejich vztahu k Česku i Čechům tý-
( 8 )
če. A ještě další upozornění spjaté se selekcí: pouze velmi výběrově je do slovníku zařazeno několik českých panovníků, u nichž lze, a čtenář to klidně může považovat za jakousi dějinnou ironii, mluvit jako o návštěvnících (např. jméno „zimního krále“ jistě není třeba nikomu napovídat); ani zakladatelé českých rodových linií zahraničních rodin nejsou zdaleka zmíněni v úplnosti, stejně jako manželky českých vládců, habsburští panovníci po roce 1526 pak nejsou zařazeni vůbec. Důvodem zařazení několika málo osobností, které navštěvovaly naši zemi i po datu, jímž tato publikace končí, je skutečnost, že jejich vztah k Česku se prostřednictvím pobytů u nás začal formovat již před 2. světovou válkou. Slovník o proslulých návštěvnících Čech a Moravy chce ukázat, že země, která byla domovem Čechů, českých Němců, Židů, Slováků, Poláků, Romů…, ale, chcete-li, i starých Germánů a Keltů, vstoupila do životů mnoha lidí celého světa, stala se inspirací či motivem řady uměleckých děl, ale také že za mnohé z toho, čím se chlubí, příchozím cizincům vděčí – přičemž nezastírá, že leckterá stinná epizoda našich dějin byla zase jinými návštěvníky zapříčiněna. Nicméně po dlouhotrvající masáži, již nám s dobrými i horšími úmysly poskytovaly generace českých vlastenců i nacionalistů, neuškodí připomenout zejména kladné zásluhy našich návštěvníků. Vždyť rozhlédněme se po české krajině, po českých městech, po matičce Praze – na kolika místech zanechala svůj otisk ruka vlašského, francouzského či německého architekta nebo výtvarníka – a kolik z jejich děl zaplatila kapsa národnostně nečeského mecenáše! Zalistujme si pozorně vlastními dějinami – jsou i v nejvypjatějších okamžicích opravdu bojem „proti všem“? Nenajdeme na přemyslovském dvoře nemalou hrst cizinců všeho druhu, v husitských řadách osobnosti odjinud, mezi českými šlechtici sponzory uměleckých aktivit významných zahraničních umělců, a naopak třeba v době barokní mezi jezuity, těmi „koniáši“, skutečné milovníky a vzdělavatele české řeči, arci že ideově nevyhovující osvícenské době, jež přichází po nich? Nenajdeme u nás „stát“ franského kupce ➚Sáma a na počátku slovanské vzdělanosti byzantské mnichy ➚Konstantina a ➚Metoděje? Připomínáme-li takto jejich památku, nezapomínáme na jiné návštěvníky, nezvané hosty přinášející spíše škodu, ponížení, utrpení; připomínáme-li cizince, kteří se o nás zasloužili, nepodrýváme nikterak svoji národní hrdost. Asi každý rád poslouchá z úst významných příchozích chválu na sebe a svou zemi. „Praha je překrásná,“ říkají různé celebrity, jež ji často poznaly tak leda z taxi mezi letištěm a hotelem, „možná nejkrásnější město na světě.“ Takových vyznání nalezne čtenář ve slovníku celou řádku, neboť jsme se nevyhýbali citacím. Ne všem se u nás ale líbilo – leckterému návštěvníku připadli Čechové a jejich země podivní, směšní, provinciální, tomu se nelíbilo české divadlo, onomu zas účesy českých žen, jiný hned přišel s návrhem, co pozměnit (to když třeba Hitlera napadlo zbourat petřínskou rozhlednu). Nezapírali jsme taková kritická slova, avšak nemýlím-li se, pochvaly přeci jen převažují. Mezi ty, kteří si místo svého pobytu nezamilovali, patří ponurý zástup vězňů z celé Evropy. Na Špilberku, v Olomouci, v Terezíně a jinde žili, živořili
( 9 )
a umírali lidé ze všech stran světa. Jim se kousek české země, jejž poznali opravdu důkladně, stal hrozivou noční můrou, mnohdy i smrtelným ložem. Také z osudů těchto nedobrovolných příchozích jsme vybrali jen několik příkladů, vždyť pouhý výčet jejich jmen by zaplnil celé stránky… Příjemnější bylo sestavování medailonů lidí, jimž se země česká stala útočištěm v nouzi, někdy i druhým domovem. Několik vyprávění o uprchlících před bolševickou revolucí či před nacismem, kteří u nás našli pomoc, může čtenáři poskytnout důvod k útěšnému rozjímání o chvílích, kdy jsme dokázali jiným podat ruku. Slovník o proslulých návštěvnících naší země tak plní dvojí poslání: podává nám obraz těchto osobností a (zprostředkovaně) fenoménu návštěvnictví vůbec, a vypovídá také o nás samých. Explicitně v promluvách-citátech, skrytě zobrazením příčin, které k nám cizince přiváděly, popsáním osudů, které u nás prožili. Slovník nemůže být studií analyzující z hlediska svého tématu cosi jako národní povahu, národní dějiny či snad jakéhosi jejich ducha. Vskrytu, někdy nevysloveně, neuspořádaně a neúplně však o podobných tématech vypovídá: tu přímo v hlasech svědků, tu jako memento, jehož smyslu se musíme dobrat sami.
Z DĚJIN NAVŠTĚVOVÁNÍ ČESKÝCH ZEMÍ Návštěvnictví pravěku a středověku Zastavme se u několika charakteristických okamžiků dějin navštěvování Čech a Moravy. Nepodávám zde úplný historický přehled, spíše upozorňuji na zajímavé body a okolnosti. Nejdávnější okamžiky, jejichž polomytickou clonou se snaží prohlédnout autoři hesel tohoto slovníku, jsou chvíle kolem ustavování území našeho dnešního státu jako českého (slovanského). Před příchodem Slovanů zde žili Germáni, před nimi Keltové, kteří někdy na konci 6. století př. n. l. vystřídali předcházející protagonisty „českého“ pravěku: populace a kultury doby bronzové, jež konvenčně pojmenováváme podle lokalit, kde se po nich našly pozůstatky, nebo charakteristickými rysy jejich hmotné kultury. Považujeme-li tedy v naší knize, zdůrazňuji však, že symbolicky, praotce Čecha za návštěvníka, který náš národ dle mýtu uvedl do této země, za jakéhosi „kolektivního Čecha“, musíme říci, že takovými návštěvníky byli i tito Keltové, Germáni a každá jiná skupina pravěkých lidí, jež na naše dnešní území odněkud přišla. Předměty pocházející ze vzdálených oblastí nejen Evropy, ale celého starověkého světa, nacházené občas např. v hrobech Keltů, svědčí o tom, že do budoucího Česka směřovali i opravdoví návštěvníci, kteří tudy jen procházeli – obchodníci. Dějiny návštěvnictví českých zemí se tak začínají. S rozvojem křesťanství jako sjednocující evropské ideje se objevuje typ návštěvníka-věrozvěsta: do střední Evropy přicházejí irští mnichové, rok 863 ale na čas přibližuje tehdejší Velkou Moravu křesťanskému východu. Slovo Kris-
( 10 )
tovo tam přinášejí byzantští mniši a apoštolové Slovanů Konstantin s Metodějem. Mocenská tahanice mezi Římem a Konstantinopolí, jež se stále více profilovaly jako dvě samostatná křesťanská centra, přivádí do budoucího českého státu latinské kolegy Byzantinců. Západní orientace vítězí, česká knížata se nechávají křtít v Řezně, „římských“ mnichů i hodnostářů u nás přibývá (hned prvním pražským biskupem je saský Němec ➚Dětmar-Thietmar). Čechy s Moravou se tak ocitají ve sféře vlivu Západu, zvláště (budoucího) Německa. Stýkání a potýkání s tímto sousedem a z něho plynoucí vzájemné návštěvy v dobrém i ve zlém budou charakterizovat celé budoucí dějiny českého státu. Již na konci 10. století odchází z Čech na pohanský severovýchod jeden slavný návštěvník tamních krajů – sv. Vojtěch. I my máme raně středověké světce nečeského původu, kteří se usadili a zesnuli v naší zemi: 9. 10. 1045 umírá v poustevně u dnešní Dobré Vody u Hartmanic svatý ➚Vintíř, již v 9. století poustevničí nedaleko Berounky svatý ➚Ivan (dnešní Svatý Jan pod Skalou). Ani jeden z těchto dvou mužů však české křesťanství nepoznamenal tolik jako jiní křesťanští světci, kteří sice na naše území zaživa nevstoupili, ale svým vlivem se stali pravými „duchovními návštěvníky“ – především je třeba jmenovat české patrony svatého ➚Víta a ➚Zikmunda a dále alespoň sv. Kateřinu, inspirátorku překrásného staročeského eposu a milovanou světici Karla IV., a sv. ➚Karla Velikého, císaře, jenž sice za života svatostí právě nevynikal, ale jemuž dal Karel IV. postavit chrám v Praze na Karlově. Ostatně, slovanským jazykům propůjčil tento císařský světec jméno pro hodnost nejvyššího světského správce země – ze starých podob jména Karel (karlaz, kar/a/l) vznikl náš král, polský król, jihoslovanský kralj, ale též maďarský király. Chceme-li dějiny lidstva považovat za dějiny sporu idejí a tomuto sporu vytýkat jeho mnohdy neobyčejně krvavý ráz, nesmíme přitom zapomínat, že křesťanští svatí národy také spojovali, což platí i pro další nečeské svaté v Čechách, sv. Edmunda ➚Campiona a sv. Petra ➚Canisia. Křesťanskou Evropu by mnozí rádi viděli jako velikou obec Boží, ale utopickému ideálu znovu a znovu podrážejí nohy půtky, třenice, války, boje, přepadání, vraždění, loupení a zábory… I legální volba a příchod cizí dynastie bývá následkem vyhynutí, rozuměj nejednou vyvraždění rodiny dosud vládnoucí. Inu, vůle k moci tímto světem vládne a svým poddaným nabízí odměnu neodolatelně vábivou. Definuje i další typ (středověkého) návštěvnictví, jenž se personifikuje v osobách uchvatitelů trůnů, vládců z různých koutů světadílu, tu zvolených, tu dosazených a jindy zas obsadivších, chtěných i vyháněných. ➚Boleslav Chrabrý, ➚Rudolf Habsburský, ➚Otto Braniborský, ➚Zikmund Korybutovič, ale též, tak trochu na druhé straně, Lucemburkové či Jagellonci s sebou přivádějí množství osob, okouzlených více příležitostí než bory a lučinami své nové, leckdy jen dočasné domoviny. Jedni se stanou symbolem dějinného zla, o němž bude složena celá opera, jiní otci vlasti. Podle skutků poznáte je. V přemyslovských Čechách desátého století se setkáme i s velkou skupinou nedobrovolných návštěvníků: otroků. Obchod s válečnými zajatci kritizo-
( 11 )
val na konci desátého století biskup Vojtěch, pozdější svatý. „Vedle formy prodeje do otroctví (…) používal český kníže této válečné kořisti i jinak, přiváděl do země válečné zajatce (převážně venkovany) často i s jejich majetkem, zejména dobytkem, a usidloval je na určených místech, kde zakládali nové vsi, z nichž plynuly knížeti dávky. Některé z nich dodnes nesou název, ukazující na oblast, odkud byli do Čech její obyvatelé přesídleni: Moravany, Úherce, Poláky, Srby, Charvátce…“1) Jedná se vlastně o zdomácnělé návštěvníky, následované od druhé poloviny 12. století kolonisty, již dobrovolnými, které z Německa bližšího i zarýnského povolávají na neobdělanou půdu pustých oblastí v pohraničí i vnitrozemí nejdříve kláštery a jiné větší církevní instituce, později šlechta a nakonec i panovník. „A tak dochází v českých zemích k počátkům velikého procesu, který podstatně proměnil jejich tvářnost a který známe dnes v dějinách pod jménem středověké kolonizace.“2) Příchody celých skupin Němců, z nichž jen málokteré známe jménem, tím ovšem nekončí: třeba roku 1480 přicházejí, tentokrát především z ideologických důvodů, k bratřím na Moravu braniborští utečenci, „snad zbytky oněch ,německých husitů‘, které zformoval Matyáš Hagen z centrem kolem Angermünde, a usídleni byli ve Fulneku a Lanškrouně“3). Evropa nikdy nebyla pouze souborem (národních) států, ono je vůbec těžké určit, odkdy lze mluvit o ideji národa a co v tom kterém období vlastně taková idea znamenala. Jisto ovšem je, že první jazykově český kronikář Dalimil i legenda o svatém Prokopu, například, vystupují proti Němcům. Svou mapu Evropy, odlišnou od rozvržení národnostního, ale nabízí třeba síť dvorů nejrůznějších úrovní, všelijak mezi sebou provázaných, spřízněných, spřátelených a znepřátelených, kterýžto stav je nutno vidět jako proces, a to nadmíru dynamický, a složitě též navzájem hierarchizovaných. Jejich vztahy diplomatické, vojenské, kulturní, sňatková politika i styky „herní“, to jsou např. cesty rytířů na turnajová klání, aj. s sebou přinášejí další varianty navštěvování. Od nich se liší mapa Evropy církevní: správní oblasti, styky klášterů mezi sebou, styky hodnostářů, jejich poslové, politika rozšiřování vlivu, tj. již zmíněný proces christianizace, vysílají na cesty zas jiné typy návštěvníků. A k tomu je nutno připočíst náboženské poutníky, směřující napříč regiony k proslulým poutním místům, někteří až do Svaté země. Evropu křižují i účastníci křižáckých výprav – jedny míří k Jeruzalému, druhé proti albigenským, jiné zas do husitských Čech –, ale též delegáti synod a koncilů či divocí nájezdníci od východu. Od 12. století se objevují univerzity, první v Boloni (1119) a v Paříži (1150); ve střední Evropě je nejstarší Univerzita Karlova v Praze (1348). I ony tvoří svou mapu světadílu, i ony svými styky a přeléváním lidí mezi sebou vysílají do různých stran návštěvníky. Univerzity jsou se svou soudní pravomocí s právem odvolání k papeži, právem na stávku a výsadou udělovat tituly dalšími au1) 2) 3)
Bláhová, M. – Frolík, J. – Profantová, N.: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. I (do roku 1197). Praha – Litomyšl 1999, s. 289–293. Kalista, Z.: Stručné dějiny československé. Praha 1992, s. 81. Seibt, F.: Německo a Češi. Praha 1996, s. 157.
( 12 )
tonomními jednotkami evropského křesťanského prostoru, jakkoli se stávají stále závislejšími na církvi. Jsou také internacionálními institucemi, o čemž ostatně vypovídá způsob organizace dle různých „národů“. Studenti, „scholárové“, putují do škol dlouhé vzdálenosti, ústavy často střídají. V jedné středověké básni se praví, že „vyhnanství je nezbytným údělem scholára“.4) A s nimi přicházejí nové myšlenky, nové estetické i politické ideály, jen zvolna a pomalu, pěšky či koňmo, ale mají-li v zádech oporu kulturních center na jihu a západě, dokáží přesměrovat běh dějin. Typicky středověkou skupinu návštěvníků tvoří u nás minnesängři, německá varianta francouzských trubadúrů, pěvci dvorské milostné lyriky, zprostředkovatelé progresivních literárních impulsů románského západu, mající od dob Václava I., ale zvláště za Václava II., sama minnesängra, nepominutelné místo na královském a brzy i šlechtických dvorech. Lze říci, že jejich význam je úměrný štědrosti dvora, u kterého působí. A s minnesängry přicházejí i šiřitelé jejich děl, žakéři: „…nesčíslný a téměř anonymní dav pestře oděných lidiček, ten s houslemi na zádech, ten s kytarou, onen s flétnou či dudami, ten s plným měšcem a koňmo, onen pěší položebrotou, ten v průvodu své ženy, onen veda na řetěze medvěda nebo jen cvičeného psa, kteří zaplavují pod zachmuřeným pohledem církve středověké silnice a ,tekú dóm od domu‘, hrad od hradu, dvůr od dvora, město od města. Trh? Náboženská pouť? Boží tělo či jiná církevní slavnost? Svatba v panské nebo bohaté měšťanské rodině? Jaká to příležitost k snadnému výdělku! A což teprve návštěva cizího velmože ve městě či na spřáteleném dvoře, což teprve korunovace! Jako hejno chtivého ptactva slétají se pak k hodům a není-li každému přáno zpeněžit své umění v dvorské službě, alespoň trochu stálé, být členem panského průvodu nebo třebas i jen služebníkem městským, i ten nejmenší může prodat svou píseň, svůj šprým nebo své tělesné kejklířství pobavenému zástupu na rohu ulice.“5) Oni jsou nositeli toho, co významný ruský literární vědec Michail Bachtin analyzoval jako smíchovou kulturu středověku – odvrácené strany, či, chcete-li, dialektického protipólu „temného středověku“; travestují všechno vážné, kruté, oficiální a oficiózní, přinášejí do tohoto slzavého údolí osvobodivý smích a úlevu. „Lidé středověku měli,“ říká jeden slavný francouzský historik a taktéž návštěvník a přítel naší země, „nesmírnou, až zarážející pohyblivost. Vlastnictví jako materiální nebo psychologickou skutečnost středověk téměř nezná. Od vesničana až po pána každý jednotlivec, každá rodina má jen více nebo méně rozsáhlé právo dočasného vlastnictví, právo užívací. Každý má nad sebou nejenom pána nebo někoho, kdo má větší právo a může ho připravit o půdu (…), ale právo samo přiznává pánovi legitimní možnost odejmout nevolníkovi nebo vasalovi jeho pozemkový majetek pod podmínkou, že mu udělí jiný rovnocenný, leckdy od dřívějšího velmi vzdálený. (…) Stěhování venkovského lidu, individuální nebo kolektivní, je jeden z důležitých jevů středověké demografie a středověké společnos4) 5)
Le Goff, J.: Kultura středověké Evropy. Praha, 1991, s. 145. Černý, V.: Staročeská milostná lyrika. Praha 1948, s. 106.
( 13 )
ti. Na cestách rytíři a venkovský lid potkávají kleriky řádně cestující nebo uprchlé z kláštera, celý ten svět potulných mnichů, proti nimž se marně usnášejí koncily a synody, studenty (…), poutníky a tuláky všeho druhu. Nejenomže je doma nedrží žádný materiální zájem, ale na cesty je pohání sám duch křesťanského náboženství. V tomto pozemském vyhnanství je člověk jen věčným poutníkem, tak učí církev, která ani příliš nepotřebuje opakovat slova Kristova: ,Zanech všeho a následuj mě.‘“6) Tato mobilita má i své stinné stránky: putujícím v patách přicházejí návštěvníci ve své podstatě sice nehmatatelní, ale ve své přítomnosti bolestní a obávaní – epidemie. Vrcholný středověk je také dobou malomocenství. Nemoci jsou mj. důsledkem křižáckých cest na východ, evropští návštěvníci Orientu přivádějí na čas na „návštěvu“ nezvaného hosta, lepru, jíž se bude jejich domovina zbavovat ještě na počátku další dějinné epochy. Pokud si tedy chceme představit návštěvníky dlouhého období přemyslovských a lucemburských Čech, musíme vzít v úvahu všechny tyto skutečnosti. Konkrétní jména již čtenář může dohledat ve slovníkové části knihy.
Od husitů k Jagelloncům Dostali jsem se někam na samý práh novověku. Historické epochy se nestřídají naráz ani v jedné zemi, natož v rámci kontinentu, který musíme mít při zamyšlení nad návštěvnictvím stále na zřeteli. Zatímco na jihu se rozvíjí renesance, u nás, v Čechách, „doba jagellonská zní sice naplno odkazem husitského revolučního hnutí, zároveň však je poznamenána snahou o návrat k předrevolučnímu, předhusitskému období. (…) Čechy a Morava byly na konci 15. a na počátku 16. století zeměmi středověkými.“7) Lze docela hovořit o odporu k novotám a úctě k tradici, i husité se odvolávali na „staré povolenie Innocencia papeže“8), očernění z novotaření patřilo k nejtěžším. Jagellonské Čechy jsou stále především zemědělské, charakterizuje je i středověký vztah k lesu (les-živitel versus tajemný les-zdroj strachu). Návštěvnictví této epochy se tedy nebude příliš lišit od toho, co jsme viděli v předchozích obdobích. Přesto jsou zde určité rozdíly: venkovský lid je po uvolnění za husitství připoutáván k určitému 6)
7) 8)
Le Goff, J.: cit. d., tamtéž. Co se (českého) středověkého poutnictví týče, cituji dále z Bláhová, M. – Frolík, J. – Profantová, N., cit. d., s. 464: „Na poutě do Říma se vydávali lidé z Čech již v 10. století, jak dosvědčuje cesta Přemyslovny Mlady (…) V první polovině 11. století, kdy bylo možno použít cesty přes nedávno pokřtěné Uhry, znovu ožily poutě do Jeruzaléma. Ve druhé třetině 11. století tam putovali četní poutníci, duchovní i laikové, z říše. Toto hnutí vrcholilo v polovině šedesátých let výpravou říšských biskupů. (…) V Čechách byl prvním lokálním poutním místem hrob svatého Václava v pražském kostele.“ A tamtéž, s. 566–567: „Od počátku dvacátých let 12. století zpráv o českých poutnících do Jeruzaléma nápadně přibývá. (…) Od konce 11. století (…) do ciziny neodcházeli pouze klerici na cestách za vzděláním a v zájmu výkonu úřadu, ale stále větší počet obyvatel Čech.“ Macek, J.: Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526). (I) Hospodářská základna a královská moc. Praha 1992, s. 13. tamtéž, s. 41.
( 14 )
gruntu stále se utužujícím poddanstvím, vzmach měst, ke kterému došlo za husitství, odeznívá, do ofenzivy naopak přechází šlechta. ➚Vladislav II. dědí po Jiřím z Poděbrad konflikt s uherským ➚Matyášem Korvínem, korunovaným v Olomouci 1469 českým králem (vládl ve vedlejších zemích Koruny české). Roku 1465 Korvín papeži Pavlu II. nabízel uspořádání křížové výpravy proti kacířským Čechům – a 1468 křížové bojovníky na Moravu skutečně přivádí. Jeho vpády na Moravu, ač mají posvěcení coby křesťanská válka, jsou ale „kořistnickými výpravami“9), stejně tak jako jeho boje v Rakousku a Slezsku. Na druhé straně nakázal tento divoký, horkokrevný a krutý, ale i velkorysý a štědrý král, za něhož v Uhrách dochází k rozkvětu humanismu, vyzdobit Olomouc u příležitosti mírových jednání s jagellonským Vladislavem roku 1478 natolik oslnivě, že dobývá „slova obdivu i z úst velmi rezervovaných“10). Uvážíme-li taktéž „návštěvnický“ charakter vlády ➚Ladislava Pohrobka a povšimneme-li si epizody, kdy tento mladičký panovník nechal popravit Matyášova bratra Ladislava Hunyadyho a stejný osud chystal v Praze i Korvínovi, můžeme celé období (vyjma vlády Jiřího z Poděbrad) vidět jako kolotoč navzájem si konkurujících panovníků-návštěvníků, katolíků v zemi kacířů, využívajících ji především ke své mocenské hře. Je ale samozřejmé, že v tomto období do českých zemí nepřijížděli jen vojáci, vojevůdci a jejich dvory. A ani za husitů se zde cizinci s domorodci pouze neprali, jakkoli bylo husitské hnutí silně nacionalistické. Evropa se české kacíře pokoušela zmoci mečem, ale i slovy – mířili sem proto vyjednavači a poslové jako ➚Filibert z Coutances s Juanem de ➚Palomar, mezi husity také najdeme řadu Nečechů, z nichž jmenujme alespoň známého Petra ➚Payna-Engliše, „německé husity“ ➚Mikuláše a Petra z Drážďan, Bedřicha Eppingena, Petra Turnaua, Jana Dändorffa, Bedřicha Reisera z Deutachu aj. či arcibiskupa ➚Konráda z Vechty. Kardinál ➚Cesarini, jenž za své neslavné návštěvy u Domažlic ztratil na útěku před husity klobouk, nabyl nakonec k Čechům respektu a při jednáních koncilu v Basileji se snažil se svými nepřáteli domluvit. Vláda Jiřího z Poděbrad byla vedle vojenských akcí také dobou smělých ambicí a složité mezinárodní politiky, ale i ideologických sporů – a tento její rozměr je bez mezinárodní účasti takřka nemyslitelný. Jako papežský legát zde nějakou dobu působil italský minorita a kazatel Jan ➚Kapistrán, jehož rekatolizačním aktivitám nakonec bránil sám král Jiří, ve funkci Jiříkových rádců bychom našli německé humanisty Martina ➚Maira, ➚Řehoře z Heimburku či Francouze Antonia ➚Mariniho, roku 1451 navštívil Čechy císařský vyslanec a autor Kroniky české Eneo Silvio ➚Piccolomini, pozdější papež Pius II. Abychom však nemluvili jen o politicích, vojácích a diplomatech: Vladislava II. provází do Prahy vynikající polský kronikář Jan Długosz, týž Jagellonec povolává do Prahy stavitele Benedikta ➚Rieda z Pístova, autora Vladislavského sálu (a dalších staveb na různých místech v Čechách). Nastupující huma9) 10)
tamtéž, s. 279. tamtéž, s. 272.
( 15 )
nismus u nás „nepodporovala ani zchudlá pražská univerzita, ani živořící školy partikulární či klášterní“.11) Zájemcům o nové myšlení nezbylo než věnovat se samostudiu nebo vyjíždět do ciziny. Přesto se zde několik propagátorů humanismu zahraničního původu na čas usadilo, mezi nimi Ital Jeroným Balbo a Němec Konrád Celtes. Jejich působením pak lze vysvětlit vzdělání některých českých humanistů počátku 16. století, „kteří prokazatelně nestudovali na žádné univerzitě, tedy nejen v Praze, ale ani ve Vídni, Krakově nebo Padově, Bologni a Ferraře, kam mířili čeští studenti nejčastěji“.12) Na závěr středověkého zastavení jsme se zmínili o nezvaných návštěvnících – epidemiích. Připomeňme tedy, že v letech 1471–1526 dopadlo na střední Evropu 45 morových ran, z nichž 17 se nevyhnulo zemím Koruny české.13)
Návštěvníci Čech habsburských Po smrti Ludvíka Jagellonského u Moháče roku 1526 nastupují na český trůn Habsburkové – na 392 let. V osobě Ferdinanda Habsburského čeští stavové vybrali pro svou zemi záštitu mocného evropského rodu. Brzy, roku 1547, a poté ještě 1618 se jí sice pokusily vzepřít, ale habsburský návštěvník vždy ukázal, že pánem se zde stal on. Přičlenění Českého království k monarchii znamenalo připojení se k politice tohoto katolického rodu. Rekatolizační politiku symbolizuje příchod jezuitů do Prahy roku 1556 – přivádí je vynikající osobnost katolicismu oné doby, Petr Canisius, později kanonizovaný. (Třeba podotknout, že na naléhání Ferdinandovo povolil papež Pius IV. v Čechách a na Moravě přijímání podobojí laikům – tento krok již ale pro radikalizované utrakvisty přišel příliš pozdě.) Nekonečnou řadu návštěvníků, kteří do českých zemí přicházeli v čtyřsetletém období habsburské vlády, zde ovšem není možno představovat podrobněji a jmenovitě. Jisto je, že příslušenství k rozsáhlé a mnohonárodnostní říši znamenalo z tohoto hlediska požehnání, alespoň co se počtu příchozích týče. Jednu skupinu tvoří osobnosti, jež do Čech přitáhl boj proti zdejším vládcům. Stavovský odboj, který neslavně vyvrcholil roku 1620 na Bílé hoře, přinesl Čechům dokonce nového krále – ➚Fridrich Falcký se však na trůnu dlouho neohřál. S novým králem přibyli do Českého království jiní lidé, než bylo místní obyvatelstvo zvyklé vídat – a s nimi pohoršlivé oblečení a chování, ovšem příjezd nového vládce byl nadobyčej veliký a slavný. Zklamání ale přinesla jednání o podpoře ze strany německých protestantských pánů – návštěvníky hotové pomoci českému povstání i domácí rebely nakonec na Bílé hoře zastínili bojovníci prohabsburští. Přesto po boku českých povstalců v oněch dvou kritických letech najdeme řadu Němců, jednotky Emanuela Sa11) 12) 13)
Kopecký, M.: Český humanismus. Praha 1988, s. 37. tamtéž dle Macka, cit. d. s. 319–320
( 16 )
vojského vedené Arnoštem Mansfeldem, šest tisíc Nizozemců, Angličany, Uhry… Cizinci z různých stran se účastnili i bojů a bojůvek mezi stavovskými a císařskými v období od defenestrace do osudné Bílé hory, a jako by válek nebylo dosti, roku 1620 vpadlo do Slezska „skrze hory uherské“, jak píše Pavel Skála ze Zhoře, „1500 a po nich v druhém houfu 1800 kozáků, kteříž městečko Selín nedaleko Těšína ztekli, sebrali a v něm 110 (…) osob z měšťanů a obyvatel pošavlovali. Ale chtějíce s kořistmi svými proraziti do Rakous, bylo jim časně zamezeno zpředu od Uhrů a pozadu od Slezáků a Moravanů, takže trefivše na ně lid jejich v místě příhodném, svedli s nimi bitvu tuhou a pomordovali jich na bojišti do 1518. (…) V Čechách pak lid uherský, králi a stavům sloužící (…) 12. dne července (…) přepadl něco rejtarstva z regimentu fukarovského a drahně jich pošavloval.“14) Poté ještě svedli Uhrové „šermici“ s císařskou jízdou u Krumlova. Třicetiletá válka pak vůbec přivádí do Čech vojska ze všech koutů Evropy – jejich návštěvy ovšem byly obyvatelstvu především zdrojem utrpení. Stavovské povstání nebylo jediným momentem, kdy se pod Habsburky zachvěl český trůn: zatímco povstání ohrožovalo jejich vládu v Českém království, válka o dědictví rakouské zasáhla i další oblasti rakouské říše. A Čechy tehdy dostaly nekorunovaného krále – byl jím bavorský kurfiřt a od roku 1742 římskoněmecký císař ➚Karel VII. Albert, který se roku 1741 pokusil využít otřesené pozice Marie Terezie k uchvácení pražského trůnu. Poté, co odjel z Prahy nechat se korunovat císařem, se však situace v Čechách obrátila proti němu a do „svého“ království se tento návštěvník již více nevrátil. Jako po pádu Fridricha Falckého odnesli i nyní spojenectví s bývalým vládcem někteří domácí představitelé – Marie Terezie sáhla dokonce k popravám účastníků Karlovy vlády. Za války o dědictví rakouské, ale později také za sedmileté války (1756–63), války o dědictví bavorské (1778–79) a prusko-rakouské války (1866) se na českém území objevují pruské jednotky – jako nepřátelé, návštěvníci ve zlém, přičemž v jejich čele najdeme opět významné osobnosti: Prusy vede v prvních třech jmenovaných konfliktech sám ➚Fridrich II., rakouským oddílům velí např. populární generál ➚Laudon či maršál ➚Daun, vítěz nad Fridrichem II. od Kolína. Také napoleonské války přivádějí na naše území cizí vojska – u Slavkova poráží ➚Napoleon v „bitvě tří císařů“ Rusy a Rakušany. Již roku 1799 se přes Čechy a Prahu vracela z Itálie, kde bojovala proti vojskům revoluční Francie, ruská vojska generála ➚Suvorova (mezi jeho veliteli byl i pozdější Napoleonův protivník od Borodina aj. ➚Bagration). ➚K. L. Metternich vedl v Čechách důležitá mezinárodní protinapoleonská jednání v létě 1813, v témže roce se v Praze objevuje množství evropských uprchlíků před Napoleonem, kteří po bitvě u Drážďan 26.–27. 8. 1813 pomáhají v Praze ošetřovat zraněné nejrůznějších národností. I v této době se několik střetnutí nepřátelských armád odbývá na našem území (u Varvažova, Telnice, Přestanova, Liberce), Napoleonův hlavní stan leží nějakou dobu v Petrovicích. Řada zajímavých osobnos14)
Skála ze Zhoře, P.: Historie česká. Praha 1984, s. 278.
( 17 )
tí se do českých zemí stejně jako na jiná místa v monarchii dostala při službě a výcviku v habsburské armádě – např. 1892–97 byl žákem vojenské kadetky v Hranicích na Moravě rakouský spisovatel Robert ➚Musil. Předchozí řádky by mohly vzbudit dojem, že za habsburské vlády Čechy sloužily jako válčiště Evropy – a to jsme ještě další konflikty, jež zasáhly na naše území, vynechali. Proto si rychle připomeňme, kolik jen se zde vystřídalo a dílem i usadilo skvělých umělců, vědců, techniků, podnikatelů… Již první léta panování rakouské dynastie, období mezi roky 1526–1621, přivádějí do Čech řadů zahraničních osobností mnohdy evropského formátu. Z přírodovědně orientovaných badatelů 16. století nutno jmenovat např. česká působení lékařů a přírodovědců ➚Mattioliho a ➚Agricoly. Centrem vrcholící renesance se stává hlavně panovnický dvůr: Ferdinand I. nechává postavit Belveder, letohrádek věnovaný jeho manželce Anně, dílo Itala Giovanniho Spatii a jiných umělců, Ferdinandův syn pověřuje stavbou letohrádku Hvězda stavitele ➚Wohlmutha, ➚Tirola, ➚Lucchese a Pambiu. „Teprve od těchto staveb, jež na delší čas ustálily hradčanskou siluetu, se rozněcovala další stavebnická činnost, nesená nákladem českých velmožů v Praze a na venkově…“15) – a zde by byl výčet návštěvníků-umělců a stavitelů teprve sáhodlouhý. Jisto je, že rozhlédneme-li se např. po Pražském hradu, převaha jmen cizích tvůrců nad jmény českými bude snad na kterémkoli místě této národní památky ohromující. Od Matyáše z ➚Arrasu a Petra ➚Parléře, prvních stavitelů Svatovítského chrámu, přes architekty jednotlivých paláců, nádvoří, bran, úprav – až třeba po „Masarykova“ slovinského architekta Josipa ➚Plečnika. A doba renesanční nebyla výjimkou. Pravý rozkvět návštěvnictví zažila Praha jako císařské sídelní město za Rudolfa II. Malíři, sochaři, astrologové, alchymisté, ale i vědci formátu Tychona ➚Brahe, Johannese ➚Keplera a Giordana ➚Bruna směřují ke dvoru možná nepříliš dobrého vládce, ale velkého mecenáše. A samozřejmě i diplomati, a někteří věru ze vzdálených končin: u příležitosti uzavření spojenectví proti Turkům přijíždějí v letech 1600–09 hned čtyři poselstva šáha Abbáse I. Velikého z dalekého Íránu, už od dob Ferdinanda I. se v Praze či Vídni čas od času objevují vyjednavači (a ovšem též zajatci) turečtí. V předbělohorském období operují v Čechách významní vyslanci ze spřízněného habsburského Španělska, z Pyrenejského poloostrova přicházejí v této době do „země v srdci Evropy“, pro ně tak vzdálené, i další postavy: Vratislavem vstupuje rod z Pernštejna v přízeň se Španělskem prostřednictvím jeho svatby s přední komornou císařovny Marie, Marií Manrique de ➚Lara. Po Bílé hoře dochází k výměně části obyvatelstva: na 30 000 rodin opouští pro víru zemi, odcházejí hlavně do Německa. „Konfiskace postihla dvě třetiny veškerého rodového vlastnictví. Majitele vyměnila téměř polovina panství na Moravě.“16) Novými majiteli uvolněných majetků se stávají „Habsburkům věrní pá15) 16)
Kalista, Z.: cit. d., s. 189. Seibt, F.: cit. d., s. 166.
( 18 )
ni ze všech možných zemí, Španělé a Italové, Flámové a Němci, Chorvati a samozřejmě i Češi, kteří dovedli využít příznivého okamžiku.“17) A každý z nich si přináší síť svých vztahů, své dvořany či služebnictvo, každý z nich zve do své nové domoviny návštěvníky odjinud. Říká-li se obrazně, že baroko přišlo do Prahy Matyášovou branou (1614), myslím, že je třeba dodat ještě alespoň dva průkopníky nového cítění: prvním jsou zajisté tyto nově usedlé rody, druhým pak již výše zmínění jezuité. Aniž bychom chtěli popírat stinné stránky jejich působení, je třeba jim přiznat zásluhu na vybudování koleje zprvu úspěšně si konkurující, později sloučené s pražskou univerzitou a na odchování řady českých spolubratří, kteří věnovali mnoho sil obraně a uchování české řeči a českého povědomí – sepisovatelů gramatik, kazatelů, básníků, badatelů (Balbín, Bridel, Šteyer, Tannerové, Kadlinský aj.). Na univerzity v Praze i Olomouci (založena 1573) přicházejí učitelé z nejrůznějších zemí Evropy (Roderich Arriaga, Hurtado Perez, George Warr, Thomas Wilkinson aj.). Přitom nejen u nás jezuitští misionáři prokázali ochotu a schopnost poznávat domácí jazyk a učit se mu. Jako v Klementinu konaly se zprvu přednášky i po česku a jako roku 1583 vizitátor Tovaryšstva Ježíšova vydal nařízení, že se mají české knihy vydávat a zdarma rozdávat, že učitelé mají ovládat češtinu jako jazyk mateřský a že mladí Čechové mezi sebou mají pilně mluvit česky, tak např. v jihoamerických koloniích studují titíž jezuité domorodé jazyky, učí se jim a sepisují (poprvé vůbec) jejich mluvnice. Že úsilí tohoto řádu vycházelo z jiných metod a motivů než práce jejich předchůdců i osvícenských následovníků? Že proti sobě nakonec popudili půl Evropy (v Praze a Brně ostatně působil jejich významný protivník, filozof, teolog a diplomat Valerián ➚Magni) a že se slovo jezuitismus nadlouho stalo pojmenováním machiavelisticky utilitárního způsobu vedení politického i náboženského boje? To vše je pravda a důvody byly mnohokrát řečeny, ani skvělou Pascalovu polemiku s jezuitským řádem zde rozhodně nechci vyvracet, ale návštěva jezuitského řádu přinesla vedle plodů hořkých i dobré, u nás, v Evropě i v zámoří. Barokní Čechy a Morava se po čase opět přimykají pevněji ke katolické Evropě, byť dílem nikoli úplně dobrovolně a také proto, že nejodbojnější dědicové reformních tradic končí v emigraci. S barokem k nám přichází řada cizinců na něm se podílejících: stavitelé rozhodujícím způsobem pozměňující tvář českých měst a krajiny, hudebníci, vysokoškolští učitelé, církevní hodnostáři – a brzy jim zde vyrůstá generace konkurentů či kolegů a následovníků. Výkonná moc činí nevítané návštěvníky z potají se vracejících emigrantů – kolportérů nekatolických tiskovin, povzbuzovatelů těch svých kolegů, kteří zde „s vírou otců“ zůstali. Nové panstvo, ať domácí, ať příchozí, utahuje šroub poddanství – dlouhá válka zemi vylidnila a žít přeci pánové z něčeho musejí, také daně je třeba odvádět. Pohyb obyčejných lidí se tak ztěžuje. Do země zajíždí mnoho cizích hereckých společností, divadlo světské i cír17)
tamtéž, s. 167.
( 19 )
kevní se stává předním uměleckým žánrem, prostředkem ideologického boje (zvláště připomeňme divadelní rysy barokních kázání a nepokrytě teatrální charakter mnoha tolik typických a oblíbených tehdejších slavností) i formou interpretace světa. Cizince najdeme také ve dvorských divadelních souborech, jež zakládají někteří bohatí šlechtici (zvl. F. A. Špork aj.). Málo se ví o působení následovníka Enea Piccolominiho, italského kronikáře českých dějin a návštěvníka Pietra Domenica Bartoloniho da Empoli, jenž své dílo o českých dějinách, hlavně o období vlády Ferdinanda II. a Ferdinanda III., psal snad pro někoho z české šlechty. O jejích hojných kontaktech s románským jihem svědčí i „naše zámecké barokní a osvícenské bibliotéky“, které se „tištěnou básnickou produkcí italskou, španělskou a později francouzskou (…) hemží“.18) V barokním a zvláště klasicistickém období přijíždějí i návštěvníci z nejslavnějších: hudební skladatelé ➚Bach, ➚Gluck, ➚Haydn a ovšem ➚Mozart. Avšak pohyb je také protisměrný: po celou barokní dobu až po josefínské osvícenství se monarchie více a více centralizuje v duchu dobového absolutismu; tereziánské a josefínské reformy sice vylepšují fungování soustátí, jednotlivé regiony se ale provincializují.19) Mnoho českých umělců i jiných talentů proto odchází do Vídně nebo dále do ciziny – malíř Jan Kupecký, hudební skladatelé druhé poloviny 18. a počátku 19. století Mysliveček, Stamic, Benda, Richter aj. 19. století si zaslouží v našem letmém exkursu alespoň dvojí zastavení: cesty Slovanů do obrozenských Čech a návštěvy Evropy v českých lázních (i když ty samozřejmě začínají už dříve). Absolutistický model státu se vyčerpává, Evropou otřásají ozvuky francouzské revoluce. Národy se emancipují, životní úroveň se zlepšuje, zvyšuje se poněkud i gramotnost obyvatelstva – obecné rysy doby se odrážejí i na návštěvnictví. Proměňuje se charakter epidemických návštěvníků – nemocí. Staré ustupují do pozadí, na jejich místo nastupují tyfus, neštovice, spála, spalničky, úplavice a cholera. Svět se od dob renesance dosti globalizoval, v roce 1907 přiváží A. V. Frič do Prahy indiána Čerwuiše. České národní obrození, které přichází v první polovině devatenáctého století, nebylo pochopitelně izolovaným jevem: je třeba je vidět na pozadí obdobných tendencí dalších evropských národů a v souvislosti s určitými filozofickými, estetickými aj. proudy doby. Zvláště ➚Herderova teze o nadějné perspektivě Slovanů sehrála značnou úlohu např. v myšlení J. Kollára. Jeden z významných dobových myšlenkových směrů stavěl na myšlence bratrství slovanských národů, slovanismu, panslavismu. U jeho reprezentantů najdeme 18) 19)
Černý, V.: Eneáš Silvius měl následovníka. Lidová demokracie 23. 9. 1962. In: V zúženém prostoru (Publicistika z let 1957–1981). Praha 1994, s. 33–34. Centralizovaná správa konce 18. století, základ proslulé rakouské byrokracie, na druhé straně převádí úředníky z jedné oblasti monarchie do druhé, „do zemí, z nichž nepocházeli – tím horlivěji pak plnili státem zadané úkoly“ – tak se i v Čechách objevují úředničtí návštěvníci odjinud a Češi zase směřují „ven“. (Dle kol. aut.: Počátky českého národního obrození. Společnost a kultura v 70. až 90. letech 18. století. Praha 1990, s. 111.) Situace samozřejmě není specifická jen pro osvícenské období – například za návštěvu Leopolda Sachera-Masocha, vděčí Praha přeložení otce tohoto tak trochu bizarního spisovatele z funkce policejního ředitele ve Lvově.
( 20 )
různé podoby takových vizí, od Kollárovy představy slovanské vzájemnosti po mesianistické ideje některých, především ruských a polských myslitelů. Slovanská myšlenka přímo volá po stycích mezi jednotlivými slovanskými národy, takže i do Čech přijíždí řada osobností slovanského světa – Rusové, Poláci, Jihoslované, Lužičtí Srbové. Velké naděje vkládají slovanofilové do Ruska – dlužno ovšem říci, že jednak do Ruska značně idealizovaného („Oficiální Rusko bylo příliš konzervativní a pravoslavné, aby pomýšlelo na panslavismus…“20)), jednak do Ruska, jež národním mesianismem trpělo asi nejvíce (Masaryk v citovaném díle dobře říká, že panslavismus je v Rusku zpravidla panrusismem). Nicméně v první polovině 19. století zajela do Prahy řada ruských slavisticky orientovaných vědců: prvním z nich byl roku 1823 Keppen, později ➚Pogodin, ➚Srezněvskij, ➚Boďanskij aj., ale „v letech padesátých tyto literární styky slábnou, ruskou slavistiku po Dobrovském a Šafaříkovi delší dobu nic do Prahy nelákalo“.21) Vrcholným okamžikem slovanských cest do naší země se stal Slovanský sjezd v Praze (1848), jehož se zúčastnili zástupci slovanských národů z monarchie i mimo ni (➚M. Bakunin, V. Karadžić, S. Vraz, P. Stamatović, ➚J. Lubomirski, M. Topalović, N. Gruić, J. Borysikiewicz, ➚K. Libelt…, celkem asi 340 účastníků). Praha měla svého času dokonce pověst vědecké metropole Slovanstva. Rozkvět lázeňství zalidnil Čechy, zvláště ty západní, pestrou společností solventních hostů z celého světa. Politici a panovníci si v lázních podávají ruce s umělci, továrníky a podnikateli, ale i revolucionáři. Podíváme-li se po pamětních deskách a knihách hostů Karlových Varů, Mariánských Lázní, Teplic a dalších středisek lázeňského života, najdeme celou galerii významných jmen, včetně těch opravdu nejslavnějších: ➚K. Marx, car ➚Petr I., ➚I. A. Gončarov, ➚A. Humboldt, ➚A. Brehme, ➚J. W. Goethe, ➚R. Schumann, ➚N. V. Gogol, ➚M. Gorkij… Lázně přitahují i zajímavé postavy, jež do nich zajíždějí pracovně – hosté se chtějí bavit, a tak v lázeňských městech koncertují slavní hudebníci. Ovšem zde je třeba odskočit si z lázní i jinam – především Praha nabízí svým obyvatelům vynikající hudební a divadelní zážitky, přitahujíc jako kulturní město umělce z celé Evropy – na jejích pódiích se objevují ➚Berlioz, ➚Liszt, ➚Wagner, ➚Beethoven, ➚Paganini aj., působí zde zahraniční divadelní podnikatelé. Vynikající hudebníky přivítaly i zámky významné šlechty (Roudnice Lobkoviců, Hradec u Opavy Lichnovských), některá česká i moravská města aj. Lázeňský život evokuje téma flirtu a milostných románků. Nelze zde rozvádět podrobněji kapitolu „Čechy jako milostné kolbiště“, nicméně alespoň slavný vztah ➚Metternicha s Kateřinou Vilemínou ➚Zaháňskou, vzplanutí stárnoucího Goetha k Ulrice von Levetzow či lásky Dorothey von ➚Medem snad zmínit můžeme. 20) 21)
Masaryk T. G.: Rusko a Evropa I. Praha 1994, s. 228.; navíc, jak ukázala Havlíčkova cesta na Rus, stačila někdy návštěva oné země s otevřenýma očima, aby snílci vystřízlivěli. tamtéž
( 21 )
Řada na první pohled možná méně zajímavých osudů cizinců v Čechách je i v 19. století spjata s univerzitou a polytechnikou (Český stavovský polytechnický ústav, založen 14. 3. 1803 a otevřen 10. 10. 1806, jeho předchůdkyně, stavovská inženýrská profesura, byla v Praze zřízena 9. 11. 1717) – Tadeus ➚Bayer, Christian ➚Doppler, Edwin ➚Klebs, Richard von ➚Kraft-Ebbing aj., 1911–12 učí na německé univerzitě v Praze Albert ➚Einstein. Rozvíjející se český průmysl přitahuje zahraniční podnikatele – ➚Thonetovy židle jsou dodnes pojmem, tři jeho továrny přitom zaměstnávaly moravské dělníky; dramatický podnikatelský osud u nás prožil baron von ➚Strousberg. První české železnice navrhoval spolu s Janem Pernerem Alois ➚Negrelli, budoucí autor projektu Suezského průplavu… Ale tím se již přenášíme do století dvacátého. Železnice, převratný prostředek dopravy, zcela promění charakter navštěvování: prudce narůstá kvantita i pestrost návštěvníků. České země jsou napojeny na evropskou železniční síť, vzdálenosti mezi zeměmi se zmenšují. Další vynálezy v přepravě lidí na sebe nenechávají dlouho čekat, alespoň poměřujeme-li toto období dobou, kdy dopravě vládl kůň, osel a lidská noha. Automobil a letadlo sice zpočátku nevypadají jako seriózní konkurenti kouřících parních lokomotiv, ale dnes již víme, snad až příliš dobře, že budoucnost měly. Válčiště první světové války se českým zemím vyhýbala. Zato se zde střetávali vojáci všech národností monarchie, transportovaní na bojiště na Balkáně, na východě, do Itálie… Každá válka skýtá podobný obrázek, bolestný jak přeplněné lazarety. V pekle u Verdunu umírá jedna epocha evropských dějin. Podzim roku 1918 přináší kardinální proměnu – rozpad monarchie a vznik samostatného československého státu. Nové návštěvníky vítá nová země. A přijíždějí v počtu neskromném. Zato jeden typ návštěvníků mizí docela: političtí vězni z různých zemí, které v českých a moravských věznicích držela habsburská vláda. Špilberk, Olomouc, Terezín – pro hosty tamních žalářů se stala tato jména symbolem odvrácené strany rakouské moci. Z různých důvodů je ochutnali francouzský revoluční politik ➚Drouet22), francouzský důstojník Claude Alexandre de Bonneval, italští karbonáři a příslušníci hnutí Mladá Itálie, strůjci atentátu na ➚Františka Ferdinanda d’Este (sarajevský střelec Gavrilo ➚Princip zemřel v Terezíně na konci dubna 1918) a množství jiných.
Od pr vní republiky k dnešku Ocitáme se tedy v první republice. Idealizovaném i zatracovaném období, rozhodně však světlém, snad zářivém dvacetiletí mezi dvěma světovými válkami, jakkoli se potýkajícím se složitými otázkami sociálními, národn(ostn)ími, zahraničněpolitickými i problémy mladé demokracie. Obyvatelstvo nového stá22)
V Čechách ovšem nepobývali jen francouzští revolucionáři – rakouský císař poskytl jako útulek vyhnanému francouzskému králi Karlu X. opuštěné Hradčany.
( 22 )
tu vstupovalo do nastávající etapy dějin, jak se domníval Alois Rašín, se třemi těžkými chorobami: první „jest úplné zlenivění a zlenošení obyvatelstva“, druhou víra v „omnipotenci státu“, třetí, „že lid si myslí, že svoboda předpokládá neposlušnost a (…) zákaz poroučení“.23) Přesto nebylo jiné cesty, než ujmout se země právě s těmito lidmi. Ještě roku 1918 byly zrušeny šlechtické tituly, 16. 4. 1919 přijalo Národní shromáždění zákon o pozemkové reformě, postihující především církev a šlechtu – majetky o výměře nad 150 ha zemědělské nebo nad 250 ha veškeré půdy byly zabrány státem. Nad dlouho mocnými vrstvami společnosti, jež podstatnou měrou určovaly po staletí ráz návštěvnictví, se rozprostřel soumrak. Prvorepublikové návštěvy v oblasti politiky pochopitelně souvisejí se vznikem samostatné republiky. Pražská vláda je vládou suverénního státu vedoucího vlastní zahraniční politiku. Významnou skupinu návštěvníků k nám proto přivádějí mezinárodní styky na nejvyšší politické úrovni, někteří hosté přijíždějí, nejen z politických důvodů, přímo za osobností T. G. Masaryka (➚Wells, ➚Ludwig aj.). Především k Francii jsou pouta velice blízká, působí zde vlivná francouzská vojenská mise (➚Mittelhauser, ➚Pellé, ➚Faucher aj.). Styky s Německem poznamenává nacionalizace této země a po Hitlerově nástupu i otevřeně protičeská orientace nového režimu: „Česko-Slovensko je v životě Evropy po Velké válce více než chybou, je zločinem.“24) Zároveň ale do státu, v němž „propagandou získala samostatnost ,rasa venkovanů a poddaných‘“25), míří část protihitlerovské emigrace – a potkávají se tu s utečenci z bolševického Ruska.26) Styky s Německem ovšem rozvíjejí i čeští Němci: jejich radikalizující se část spíše s Německem hnědým, druhá, namnoze antifašistická skupina našich Němců (a často německy tvořících Židů) s Německem nehitlerovským, kulturním, uměleckým a vzdělaným. Tito později skončí dílem v emigraci, dílem za ploty koncentračních táborů. Čeští komunisté rozvíjejí kontakty s komunisty zahraničními, např. na přelomu 20.–30. let pobýval 4 roky na Moravě bulharský politik Jiří ➚Dimitrov. Objevila se tu i Jejich královská Veličenstva z Bulharska, Španělska či Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ať už na stát23) 24) 25)
26)
cit. dle Klimek, A.: Velké dějiny zemí Koruny české. Svazek XIII. 1918–1929. Praha – Litomyšl 2000, s. 58. cit. dle Klimek, A.: Velké…, s. 12. cit. dle Klimek, A.: Velké…, s. 14; ve stejné knize najdeme na s. 304 ocitovaná prorocká slova nejmenovaného významného českého Němce z roku 1921 při národnostních nepokojích, k nimž došlo u příležitosti českého vojenského vystoupení proti pokusu Karla Habsburského o návrat na uherský trůn: „Nyní dostane Deutschböhmen autonomii, později dostanou Češi autonomii od nás.“ Tato epizoda je ostatně zajímavá i z hlediska návštěvnického: Češi hodlali napomoci nastolení maďarské vlády, „Beneš už vybíral, koho do ní, a hleděl dosti doleva“ (cit. d., s. 306), a v Praze se tak již na převzetí moci připravoval sociální demokrat a ministr Maďarské republiky rad Garami. Tamtéž jednali i další maďarští politici Jaszi a Szente, do jednání ovšem zasahují i západní mocnosti. Československo a jmenovitě Beneš jsou mnohými kritizováni za přílišné ambice, v Maďarsku nakonec zůstává u moci Horthy. Přitom vzpomeňme na tajný pražský sjezd bolševiků a Leninovu návštěvu u nás z roku 1912, které sen ruských revolucionářů přiblížily zase o kousek realitě.
( 23 )
ní návštěvě, nebo v lázních. Lze říci, že v obrazech prvorepublikových „politických“ návštěvníků před námi defiluje lesk i bída první půle 20. století. Kulturní styky první republiky (za níž koneckonců prožívá český národ doslova kulturní explozi) jsou čilé, Češi vyjíždějí do Paříže, do Německa, Itálie, do Španělska, také do Sovětského svazu – každý dle svého založení. A nejen pro inspiraci či na zaškolenou – samotářský Bohuslav Reynek si z Francie přivádí na Vysočinu manželku Suzanne Renaudovou. Směr je tedy i opačný, umělecká Evropa přijíždí na oplátku k nám. Diplomatické poslání stojí za návštěvou významného francouzského básníka Paula ➚Claudela, čeští surrealisté vítají na jaře roku 1935 v Praze André ➚Bretona s Paulem Éluardem, o osm let je předešel spoluzakladatel surrealistického hnutí Philippe Soupault. Spíše čapkovskou generaci asi potěšily návštěvy Georgese Duhamela či Charlese Vildraca. Pokračují i styky se slovanskou jižní Evropou, hojné, ale pro naši kulturu již nikoli směrodatné. Zajímavou návštěvnickou postavou z tohoto regionu je bulharský básník Kiril ➚Christov, jiný Bulhar, Georgi Karaslavov, píše dokonce román o pražském Spořilově; na návštěvě u Vladislava Vančury na Zbraslavi sepsal na počátku roku 1932 jeden z největších chorvatských spisovatelů Miroslav Krleža román Návrat Filipa Latinovicze. Bulharská básnířka Dora Gabeová prožívá milostný vztah s Vítězslavem Nezvalem (spolu s ní u nás pobývá i jiná autorka z této země, Bagrjana)... Pestrá směsice spisovatelů a intelektuálů přichází ze vznikajícího Sovětského svazu: jedni jako propagátoři a reprezentanti nového zřízení, druzí jako oběti, emigranti nejrůznějšího politického vyznání, nacházející v Československu otevřené dveře. Kultura první republiky samozřejmě nežila jen literaturou. Vítězslav Nezval ve svých vzpomínkách dokonce píše, že nikoli zahraniční básníci, ale moderní architekti přinášeli jeho generaci „nejvíc styků s moderním uměním“ (za všechny zmiňme alespoň ➚Le Corbusiera).27) Nastává také jazzový věk, ale především čas kinematografu: v Československu točí své filmy několik předních světových režisérů, zvláště Němci využívají možností, které se jim zde naskýtají (významný je expresionistický film Pražský student, vícerých zpracování se dostalo látce o Golemovi, ztvárněné u nás mj. francouzským režisérem ➚Duvivierem). Vynikající hvězdy přicházejí mezi své diváky ze stříbrného plátna i fyzicky; v tlačenicích, jež na nádražích zhusta provázejí jejich příjezdy, se mezi své obdivovatele dostávají přímo hmatatelně (➚I. Možžuchin, ➚M. Dietrichová, D. Fairbanks s M. Pickfordovou, ➚E. Jannings, ➚M. Chevalier…). Ani vědecké styky Československé republiky nelze pominout: za všechny jmenujme návštěvu osobnosti z nejslavnějších, Marie ➚Curie, a připomeňme mezinárodní obsazení i styky Pražského lingvistického kroužku (➚Jakobson, Trubeckoj, ➚Bogatyrev, Dominois aj.). Soumrak první republiky ohlašuje návštěva anglického vyjednavače lorda ➚Runcimana, která přispěla k postoji západních mocností k Mnichovu 1938. A roku 1939 nacisté Čechy a Moravu obsazují úplně. 27)
Nezval, V.: Z mého života. Praha 1929, s. 225.
( 24 )
Zde se kniha o proslulých návštěvnících naší vlasti končí. Je třeba se rozepisovat o tom, co následovalo? O létech okupace, ale i o vyhnání již zdomácnělých návštěvníků, českých Němců? O návštěvách vojsk osvoboditelů i okupantů, o čtyřicetiletí komunistické „republiky“? Provázejí je příjezdy politiků z lidově demokratického bloku, návštěva okupačních vojsk z osmašedesátého, zájezdy umělců rozličných kvalit, pobyty vědců, styky vyplynulé ze spolupráce se zeměmi třetího světa, jimž bylo třeba pomoci v nastoupení/udržení správné cesty… V dlouhé řadě jmen by mnoho místa zabíraly návštěvy smutné a trapné, avšak našlo by se mezi nimi i něco postav obdivuhodných, o nich by mohla vypovídat třeba kronika Pražského jara. Kontakty se „Západem“ byly složitější, ale i odsud sem lidé zajížděli. Zde by asi bylo potřeba kategorizovat – návštěvníci ze zvědavosti, návštěvníci z profesních, neideologických důvodů, návštěvníci sympatizující s místním režimem a návštěvníci-„napomahači opozičních rozvratníků“. Čtyřicetiletí komunismu je z našeho hlediska navýsost paradoxní: v období přímo expanzivního nárůstu dopravních možností byl náš stát uzavřen železnou oponou, pohyb návštěvníků i cestovatelů od nás regulován. V paradoxu se odhaluje možná banální, ale důležitý fakt: spjatost navštěvování, a to i toho nejméně politického, s politikou, jež je těsnější než závislost na technice či penězích. Rychle tak narůstala disproporce mezi technickou dovedností a praktickou možností cestovat, navštěvovat. Devadesátá léta 20. století, jejichž příchod lze oproti předcházejícímu období chápat jako pravou návštěvnickou hypertrofii, jsou pak z tohoto pohledu lety – normalizace. Jaroslav Richter PODĚ K OVÁ NÍ Redaktor knihy a nakladatelství LIBRI děkují Miloslavu Krásovi za ochotné zprostředkování styku s dalšími orientalisty a Milanu Churaňovi i Daně Pickové za spolupráci překračující jejich autorský podíl. Dík patří také Karlu Tomkovi, autoru části hesel a prvnímu redaktorovi tohoto slovníku, který svou práci sice nemohl dokončit, ale my jsme na ni rádi navázali. Připomenout zaslouží i zásluhy Jana Pömerla, který se sice na slovníku autorsky nepodílel, ale stál u počátků sestavování hesláře, a vstřícný postoj Muzea města Brna, jež redaktoru knihy poskytlo několik důležitých informací.
ANDERSEN
( 40 )
slav IV. Kumán, Alžbětin bratr, jí však z kláštera unesl a urychleně provdal na budínském hradě za Záviše. V létě 1288 se Záviš se svojí chotí Alžbětou Uherskou odebral do Čech. Cítil se povznesen spřízněním s uherským králem a snad ani nepozoroval, jak jeho vliv a moc v Čechách v době jeho delší nepřítomnosti poklesly. Alžbětu se však zatím neodvážil přivést na pražský dvůr, kde kralovala Guta, mladičká manželka Václava II., známá přísnými mravy. Ubytoval ji na hradě Svojanově a často tu s ní pobýval. Koncem roku 1288 se Alžbětě narodil syn a Záviš chystal slavné křtiny, na nichž měli být přítomni králové český i uherský. Když však Záviš přijel do Prahy, aby Václava II. na slavnost doprovodil, byl zajat, uvězněn a později popraven. Poté se Alžběta s dítětem zřejmě odebrala do Uher. (dp) ANDERSEN Hans Christian (* 2. 4. 1805 Odense, † 4. 5. 1875 Kodaň) – dánský spisovatel Pocházel ze samého sociálního dna společnosti: narodil se v domku chudého, nepříliš pilného ševce, jeho matka k stáru propadla alkoholu, sestra byla prostitutkou, kmotr vrátným v městském chudobinci a děd – pomatenec a známá figurka Odense přelomu osmnáctého a devatenáctého století…
Hans Christian Andersen
Již v dětství krystalizovalo jeho fabulační založení v inscenacích vlastního loutkového divadla. Jakési nadání bylo zřejmé, byl tedy vypraven se stipendiem do Kodaně do divadelní školy (taneční a pěvecké) a měl možnost pokračovat ve studiu na další střední a vyšší škole. První Andersenovou knihou bylo Pěšky od kanálu holmenského k východnímu cípu Amageru (1822). Několik jeho románů nezískalo žádný úspěch, jsou psány v duchu konvenčního romantismu. Neprosadily se ani hry, přestože byly uváděny i v Národním divadle. Ve dvaceti osmi letech dostal stipendium k pobytu v Paříži, rozjel se po Evropě a po roce se vrátil do Kodaně. Andersen procestoval postupně téměř všechny evropské země a napsal řadu cestopisů, které se mu dařily lépe než romány. Světové proslulosti ovšem Andersen dosáhl jako pohádkář, autor 156 pohádkových příběhů. První kniha jeho čtyř pohádek vyšla v roce 1835. Tři z nich slyšel v dětství na přástkách či vinobraní a převyprávěl je, čtvrtou si vymyslel. Postupně se více orientoval na příběhy ze světa kolem sebe a svá vyprávění také nazývá nikoliv pohádky, ale „historien – příběhy“. Do Čech se Andersen poprvé podíval roku 1834 na cestě Evropou. Zdržel se jen dva dny v Praze. V autobiografii Pohádka mého života (1847) se zmiňuje o návštěvě velmi stručně, jako ostatně o většině míst, jež navštívil. Zápisky z cesty začlenil také do knížky Básníkův bazar (1842). Píše mj.: „Vjel jsem do Čech, ale ty můj Bože, to byla zcela jiná země! Lidé vůbec nemluvili německy, mluvili českým jazykem, jenž se od německého liší zcela a ve všem. Přiučil jsem se mu však natolik, že kdykoli jsme jeli mimo nějakou dámu nebo dívku, mohl jsem na ni z kočáru zavolat: ,Kresna dieftja, ja dsi miloju!‘“ Z Prahy pokračoval přes Teplice do Drážďan. Podruhé přijel na své další evropské cestě, roku 1846. V autobiografii píše: „Cestoval jsem v dostavníku, protože mezi
( 41 ) Drážďany a Prahou nebyla ještě železnice. Doporučující dopis mi získal pohostinství v domě hraběte Thuna a vévoda výmarský mi dal dopis pro arcivévodu Štěpána, v němž jsem poznal duchaplného a srdečného člověka.“ V Básníkově bazaru dodává: „Čechy jsou kvetoucí žitnou zemí, všechny cesty jsou vonné lipové aleje. V Praze jsem chtěl pobýt dva dny, ale kdež! Zůstal jsem pět. To bylo zajímavé město. Líbilo se mi nejvíce ze všech německých. Byl jsem nahoře na Hradčanech a setkal jsem se s Karlem X., vévodou Angoulemským. Vévodkyni z Berry s chotěm jsem však neviděl, byli na letohrádku v Brandýse, který je pro Dány zajímavý jakožto místo, kde náš rodák Tycho Brahe nějaký čas pobyl jakožto vypovězenec.“ Prohlédl si také Valdštejnský palác a staré židovské město. Vlakem pokračoval přes Olomouc do Vídně. Češi Andersenovi jeho zájem opětovali – vydáván byl již za svého života mnoha českými nakladateli a také časopisecky (Lumír, Rodinná kronika aj.). První knihou v českém překladu byl Můj bratr Arthur v Bibliothece zábavného čtení roku 1845. Z románové tvorby byl přeložen možná nejlepší jeho román Improvisátor (1851) a Šťastný Per (1975). Pohádka mého života vyšla česky v letech 1951 a 1965. Andersenovy pohádky si i u nás získaly neotřesitelnou pozici v literatuře pro děti, řada jich byla také zdramatizována pro divadlo, film i televizi. (kt) ANDRÁSSY de CSÍK-SZENT-KIRÁLY ET KRASZNA-HORKA Gyula hrabě (* 3. 3. 1823 Košice, † 18. 2. 1890 Volosca, dnes Volosko) – uherský ministerský předseda a rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula (Julius) Andrássy pocházel ze staré a zámožné uherské rodiny, která se připomíná již v 11. století. Jeho rod získal roku 1585 statek Krásná Hôrka na dnešním Slovensku a upravil si po něm predikát. Roku 1676 získali Andrássyové ba-
ANDRÁSSY
ronát a roku 1780 byli povýšeni do hraběcího stavu. Mladý Julius Andrássy vstoupil po ukončení právnických studií do státních služeb a již roku 1847 byl zvolen do prešpurského zemského sněmu. Záhy se stal stoupencem Lájose Kossutha a po jeho boku se energicky zapojil do uherského povstání let 1848–49. Ještě před krachem povstání, roku 1849, byl jako diplomatický agent nezávislého Uherského království vyslán do Cařihradu. Zpět se již nevrátil, což mu zřejmě zachránilo život: roku 1851 byl totiž odsouzen k trestu smrti a in effigie oběšen. Až do roku 1857, kdy byl omilostněn, žil v exilu v Anglii a Francii a zabýval se studiem historie a diplomacie. Získané znalosti a zkušenosti měl již brzy uplatnit i na domácí půdě. Roku 1861 se stal členem nově svolané říšské rady a o čtyři roky později byl jmenován jejím místopředsedou. Jako přesvědčený zastánce existence habsburské monarchie, ale i obhájce uherského státního práva se stal jedním z předních stoupenců rakousko-uherského dualismu. Po rozdělení monarchie byl Andrássy jmenován prvním uherským ministerským předsedou a ministrem obrany. Byl velmi oblíbený a požíval značné důvěry maďarského obyvatelstva i císaře Františka Josefa I. Roku 1871 se Andrássy stal rakousko-uherským ministrem zahraničí. Vzdal se všech nároků na italská a německá území a své úsilí zaměřil na sblížení s Německem. Krátce před svým odchodem z funkce pak podepsal s německým kancléřem Ottou von Bismarckem spojeneckou smlouvu, která znamenala vytvoření Dvojspolku, jenž se stal úhelným kamenem další politiky monarchie. České země znal Andrássy velice dobře ze svých častých cest i díky příbuzenským vztahům, které měl jeho rod zejména s uherskými rodinami usazenými na Moravě. Do českých dějin také výrazně zasáhl: roku 1871 během jednání
ANEŽKA
( 42 )
o tzv. fundamentálních článcích, které se měly stát základem rakousko-českého vyrovnání, vystupoval zásadně proti a rozhodující měrou přispěl k zmaření celého plánu i k pádu rakouského ministerského předsedy hraběte Hohenwartha. (žu) ANEŽKA zvaná PALCĚŘÍK (13. století) – údajně rakouská šlechtična z rodu Kuenringů Půvabná Anežka, nazývaná podle chlapeckého účesu z krátkých vlasů Palcěřík, byla nejznámější milenkou českého krále Přemysla II. Otakara, a to v době, kdy byl ženat s mnohem starší Markétou Babenberskou. Kde v Čechách pobývala, není známo. Jisté je, že králi do roku 1260 porodila tři děti, syna Mikuláše a dvě dcery, Anežku a Elišku. Přemysl vědom si toho, že s královnou Markétou již děti mít nebude a že je posledním žijícím mužským členem rodu Přemyslovců, usiloval v Římě o legitimaci svých nemanželských potomků. Papež mu vyhověl a roku 1260 je v podstatě legitimoval, ovšem s tím, že nemají dědický nárok na český trůn, o což šlo králi především. (dp) ANNA FALCKÁ (* 1329, † 2. 2. 1353 Praha) – druhá manželka Karla IV. Po smrti své první manželky Blanky z Valois se Karel podruhé oženil s Annou Falckou, dcerou rýnského falckraběte Rudolfa II. Jako vhodná nástupkyně Blanky byla nejprve vyhlédnuta šestnáctiletá Isabela, dcera anglického krále Eduarda III. Karel se však rozhodl pro Annu Falckou, protože spojení s falckou větví Wittelsbachů, kteří podporovali Karlovy odpůrce, bylo v daném okamžiku diplomaticky výhodnější. Karel pak velmi taktickým jednáním, aby nedošlo ke znepřátelení stran, dosáhl zrušení sňatku s anglickou princeznou. Dvacetiletá Anna Falcká prý byla velmi sličná. Její věno pak zahrnovalo celou řadu držav na západní straně hranic Čes-
Anna Falcká
kého království včetně možnosti získání dědických nároků na některé državy říšské. V březnu roku 1349 se slavila svatba Anny s Karlem na hradě Bacharachu nad Rýnem. Karel se pak vrátil do Čech až v říjnu tohoto roku. Korunovace nové české královny se konala na Pražském hradě 1. listopadu 1349. Karel nepochybně s korunovací spěchal, protože Anna v té době čekala své první dítě a byla již v sedmém měsíci těhotenství. 17. ledna 1350 se narodil Anně dlouho očekávaný dědic, prvorozený Karlův syn, který dostal jméno po svém otci Václav. Radost z narození syna však netrvala dlouho. Malý Václav hned následujícího roku zemřel ve věku necelých dvou let (28. prosince 1351). Pro oba rodiče to byla těžká ztráta. Karel plánoval pro svého syna velkou budoucnost, dokonce mu již vyhlížel i vhodnou nevěstu. Malý Václav byl pochován na Pražském hradě. O dalších osudech královny se v dochovaných pramenech hovoří již jen velmi málo. Připomíná se ještě v souvislosti s vážným onemocněním Karlovým na podzim roku 1350. Tehdy vyvstaly domněnky, že král byl otráven. A Anna byla v podezření, že králi podala jed – sku-
( 43 ) tečně přitom přidala Karlovi do pokrmu nějaký prostředek v naději, že jí tento kouzelný lék zajistí trvalou královu lásku a náklonnost. Životní osud Anny Falcké se uzavřel velmi brzy. Zemřela 2. února 1353, sotva čtyřiadvacetiletá. Pochována byla stejně jako její syn a Karlova první manželka v hrobce na Pražském hradě. (nk) ANNA JAGELLONSKÁ (* 23. 7. 1503 Budín, † 27. 1. 1547 Praha) – česká a uherská královna Jméno dcery českého a uherského krále Vladislava Jagellonského s Annou z Foix je spojeno s jedním z nejvýznamnějších politických a dynastických svazků v Evropě. Dohodou mezi Habsburky a Jagellonci z roku 1515 byla Anna Jagellonská už od dětství zaslíbena některému z vnuků císaře Maxmiliána I. Tato dohoda se mimo jiné stala základem k vytvoření velké habsburské monarchie ve střední Evropě. Jako třináctiletá byla Anna provdána roku 1516 za stejně starého Ferdinanda z rodu Habsburků, k oficiálnímu svatebnímu ceremoniálu došlo pak roku 1521 v Linci, kde je oddal kardinál Lang von Salzburg. Podle všech zpráv se politický svazek mladých lidí změnil v oboustrannou náklonnost, která charakterizovala jejich celé manželské soužití. Podle některých údajů se Anna dostala do Čech v roce 1509 spolu se svým otcem Vladislavem a bratrem Ludvíkem. Byla zde uvítána předními českými šlechtičnami. Její pobyt v Čechách se prodloužil téměř na rok. Protože Anna uměla pouze maďarsky a učila se latinsky, přikázal Vladislav, aby v jejím okolí byly stále osoby z českého prostředí, které by Annu, dědičku království, učily česky. Když zemřel mladý Ludvík Jagellonský roku 1526 v bitvě u Moháče, byl Ferdinand, Annin manžel, zvolen za českého krále. Česká stavovská obec odmítla dědické nároky a Ferdinanda s Annou přijala na základě své volby. Anna se spolu s Ferdinandem vydala do Čech a v únoru
ANNA SVÍDNICKÁ
1527 byli oba slavnostně uvítáni v Praze. Ještě téhož měsíce, 25. února, se konala i jejich korunovace na českého krále a královnu. Zdá se, že v Čechách byla Anna upřímně vítána a milována. Dobovými autory je dokonce označována za „pravou máti národa českého“ (Mikuláš Dačický). Byla prý velmi dobrosrdečná, vlídná, ujímala se chudých a potřebných a často se za ně přimlouvala. Po velkém požáru v Praze pomohla Anna také financovat opravu poničené Svatovítské katedrály, kde byla později pochována. Vynikala i jako starostlivá matka, pečlivá paní domu, ráda se prý věnovala některým domácím pracím, např. vyšívání. Ferdinand si Anny vážil, naslouchal jejím radám a v době své nepřítomnosti ji pověřoval i politickými úkoly. Jejich manželství bylo velmi šťastné, vzorné a příkladné. Anna pobývala s Ferdinandem často v Praze, jež měla v této době charakter královské rezidence. Jako výraz svého vztahu nechal Ferdinand pro Annu postavit v královské zahradě v Praze známý letohrádek královny Anny – Belveder. Z manželství Anny a Ferdinanda, které trvalo 26 let, se narodilo celkem patnáct dětí, mj. pozdější panovník Maxmilián a Ferdinand Tyrolský. Při narození poslední dcery však královna, která zrovna pobývala v Praze, zemřela. Její smrt oplakávaly celé Čechy. Král velmi želel odchodu své manželky a do konce života se již neoženil. Oba byli pochováni na Pražském hradě, kde odpočívají ve Svatovítském chrámu. (nk) ANNA SVÍDNICKÁ (* 1339 , † 11. 7. 1362 Praha) – česká královna a císařovna, třetí manželka Karla IV. Dcera Jindřicha II. Svídnického a Kateřiny, sestry uherského krále Ludvíka I., byla vychována na uherském dvoře v Budíně. Mladičká nevěsta byla původně vyhlédnuta pro Karlova prvorozeného syna Václava, který však roku 1351 zemřel.
