6.5.2009 15:20
Str‡nka 1
T E L S T V Í D A A L
K A
P
E T
R O V
N
Sazba
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 3
MICHAL VIEWEGH BÁJEČNÁ LÉTA S KLAUSEM
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 4
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 5
MICHAL VIEWEGH BÁJEČNÁ LÉTA S KLAUSEM
NAKLADATELSTVÍ PETROV BRNO 2002
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 6
© Michal Viewegh, 2002 © Petrov, 2002 ISBN 80-7227-123-7
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 7
Aktivní podíl To, co se odehrálo sedmnáctého listopadu, pro mě určitě nebylo vykolejení, nýbrž to, o čem člověk dávno snil a uvažoval. Chtěl jsem v každém případě být při tom a co nejintenzivněji a co nejaktivněji se na všem podílet. Václav Klaus, Narovinu
V pondělí 20. listopadu 1989 krátce po poledni byl Kvidův mladší bratr Paco, novopečený student prvního ročníku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, vyslán jedním z členů Stávkového výboru (jenž se skládal prakticky výlučně ze studentů vyšších ročníků) do nedaleké Galerie u Řečických, aby se zeptal, zda schůzující disidenti a umělci z řad teprve včera založeného Občanského fóra něco nepotřebují. Paco na sobě nedal nic znát, ale pociťoval jakousi nespokojenost. Byl připraven udělat pro revoluci prakticky cokoliv, nicméně zadaný úkol se mu zdál formální, málo konkrétní, ba přímo alibistický — a alibismus bylo něco, čím Paco rozhodně odmítal revoluci znesvětit. Potom ho napadlo, že by mohl schůzujícím disidentům a umělcům zároveň donést dvacet nebo raději hned třicet kilo pomerančů. Takový náklad, to už by jeho cestu vysvětlovalo, říkal si. Pomerančů (v nejrůznějších papírových krabicích a igelitových taškách) byla plná fakulta a všem už začínaly lézt krkem, ale lidé jim je nepřestávali nosit.
7
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 8
Zřejmě se domnívali, přemítal ironicky Paco, že největším nebezpečím každé revoluce je nedostatek vitamínu C, respektive kurděje. Tenhle aforismus ještě určitě použiju, umínil si v duchu. „Pomeranče?“ řekl člen výboru zprvu pochybovačně, aby tak uplatnil svou autoritu, ale vzápětí se velkoryse rozhodl, že Paca za jeho iniciativu pochválí. „Oukej. Proč ne? Dobrej nápad!“ pravil a odběhl za dalšími povinnostmi. Paco si od jednoho ze spolužáků vypůjčil velký červený batoh, který až po okraj naložil pomeranči — vybíral jen ty velké. Nyní už byl se svým pověřením spokojený. Trávil na fakultě třetí den bez jediné přestávky, takže se docela těšil, že se po monotónním malování hesel Svobodu! a Konec vlády jedné strany! konečně projde na čerstvém vzduchu. Byl také v pokušení stavit se cestou na nedaleké právnické fakultě za svou dívkou, s níž se od osudného pátku na Národní třídě ještě neviděl, ale potom onu myšlenku zavrhl, neboť si dobře uvědomoval, že by se v daném případě jednalo o ryze soukromou pochůzku — a to mu připadalo nedisciplinované. Nakonec byl za svou revoluční kázeň víc než královsky odměněn: když se totiž o necelou půlhodinu později s červeným batohem na zádech prodral tlačenicí před vchodem do Galerie u Řečických, vůbec první člověk, na něhož narazil, byl samotný Václav Havel, jenž zrovna vycházel z toalety. Paca nečekané setkání s legendou československého disentu dočasně vyvedlo z míry, a na pár vteřin dokonce pocítil neodolatelnou touhu onomu bezmeznému obdivu, který k Havlovi už léta cítil, zcela podlehnout a poddat se osvobodivé hysterii (na přehnaném obdivu — když už na něj přistoupíme — nelze ko-
8
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 9
neckonců nic moc pokazit, blesklo mu hlavou), ale potom se naštěstí vzpamatoval. Zdvořile, avšak nijak servilně nejvyššího šéfa revoluce pozdravil a informoval ho, že je zástupcem studentů filozofické fakulty a že se přichází zeptat, zda od nich v Občanském fóru něco nepotřebují. Václav Havel se zatvářil poněkud nerozhodně a poškrábal se na hlavě. Panebože, on je fakt blonďák! uvědomil si Paco. „A taky vám nesu tohle,“ řekl pohotově, s heknutím shodil ze zad čtvrtmetrákový batoh a rozvázal šněrování. Budoucí prezident jakoby ostýchavě nahlédl dovnitř — a zdvihl oči v sloup. „Panebože, zase pomeranče!“ „Máme jich plnou fakultu,“ zrozpačitěl Paco. „Lidé jsou očividně přesvědčeni,“ řekl Václav Havel, „že demokracie vzniká masovým pojídáním citrusových plodů.“ Poprvé se pousmál. „Zřejmě se domnívají,“ osmělil se Paco, „že největším nebezpečím revoluce jsou kurděje...“ Václav Havel se upřímně uchechtl. Ten dlouhovlasý zarostlý student mu byl docela sympatický. V příští chvíli ovšem dolehl na chodbu mohutný potlesk a on trochu nervózně pohlédl k zavřeným dveřím sálu. Paco pochopil. „Takže jestli nic nepotřebujete, tak já zase vypadnu,“ donutil se říci. Dramatik postřehl studentovo zklamání. Na okamžik se zamyslel — a potom Paca požádal, zda by ochrance na pár hodin nevypomohl s hlídáním u vchodu. „Ale jistě!“ vyhrkl Paco šťastně. „Samozřejmě!“ „Máme tam už tři kluky, ale stejně sem pořád leze fůra lidí,“ informoval ho Václav Havel. „Najednou máme revolucionářů až příliš.“
9
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 10
Doprovodil ho nazpět ke vchodu a představil ho mladíkům s páskami na rukávech; nakonec mu potřásl rukou a vrátil se do hlučícího sálu. Něco takového by Paco nečekal ani v těch nejoptimističtějších snech. Nejenže mluvil s hlavní postavou revoluce, ale dokonce zůstal v samém jejím středu, uprostřed všeho dění! Ze studenta, který tak jako většina ostatních celé dny pouze maloval transparenty, se během jediné půlhodiny změnil ve strážce čistoty revoluce — neboť přesně takto Paco chápal úlohu ochranky. Bylo nutno ochránit revoluci přede všemi, kteří by na ní chtěli parazitovat. „Bratrovo sebevědomí,“ psal Kvido, „tím pádem poněkud vzrostlo.“ Měl pravdu. Jestliže ještě cestou do galerie, na rušných ulicích, byl Paco ze svého třídenního strniště a zválených, barvou zacákaných šatů značně nesvůj, nyní si na svém zevnějšku začal naopak zakládat. To nebyly obyčejné špinavé džíny a vytahaný svetr, ve kterém spal na podlaze posluchárny — to byla uniforma revoluce. Ano, byl cítit potem, ale jeho červenomodrobílá trikolóra to přece vysvětlovala. Pokud ještě před půlhodinou pochyboval o užitečnosti své mise — čili také tak trochu o sobě — nyní, jako člen ochranky, už pochyboval pouze o ostatních. Budiž řečeno, že jeho nedůvěra byla vesměs oprávněná: kromě lidí, kteří na probíhající jednání Občanského fóra bezpochyby patřili, se totiž do sálu bez přestání snažili vecpat i nejrůznější kariéristé, kteří vycítili šanci, všemožní kolemjdoucí zvědavci, novináři, jimž šlo pouze o jejich článek, úředníci, kteří si kdysi v kanceláři tajně oxeroxovali dvoje samizdatové Lidové noviny a nyní se
10
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 11
domáhali pochvaly, či důchodci s písemnými seznamy křivd, jichž se na nich komunisté dopustili — a kteří se samozřejmě dožadovali okamžité nápravy. Podobné zkušenosti, jakož i Pacův věk (teprve nedávno mu bylo osmnáct), snad alespoň zčásti omlouvaly onen pohrdavě podezíravý výraz, který se v jeho mužně zarostlé tváři brzy usadil, i onu blazeovanost, s níž se čím dál častěji obracel na nově příchozí. Nyní před ním stáli tři sebejistě se tvářící muži, kterým před okamžikem zastoupil cestu. „Můžeme dál?“ zeptal se jeden z nich. Měl lehce prošedivělé vlasy a knír a velké hranaté brýle. Jeho hlas zněl navzdory jisté podrážděnosti zvláštně měkce. „A vy jste kdo?“ otázal se Paco zpříma, nic netuše o historické odpovědnosti, kterou na sebe touto větou bere. Muž s knírem semkl rty, pokýval hlavou a pokáral Paca nesouhlasným pohledem. Ten pohled nebyl Pacovi příjemný. „Moje jméno je Václav Klaus a toto jsou pánové Dlouhý a Ježek,“ pravil muž pomalu, upjatě. „Jsme z Prognostického ústavu.“ O Prognostickém ústavu Paco v životě neslyšel, ale zato si ihned připomněl onoho vousatého pološíleného mladíka, který sem před chvílí přinesl rukou psaný třístránkový návod na zaručeně rychlou změnu režimu a jehož samozřejmě ihned vyhodil. „Tak moment,“ řekl. Nahlédl do seznamu, který dostal k dispozici, ale Prognostický ústav ani žádné z uvedených jmen v něm nenašel. V duchu ho to potěšilo, ale snažil se na sobě nedat nic znát (kdyby byl v té době věděl, že Václav Klaus ješ-
11
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 12
tě docela nedávno odmítl podepsat petici za propuštění Václava Havla z vězení, bezpochyby by dal své škodolibé radosti průchod). „Nejste tu,“ řekl co možná neutrálně. „Lituju.“ Považoval tím celou záležitost za vyřízenou, ale budoucí premiér nespokojeně sykl a významně zakroutil hlavou. „Podíval jste se pořádně?“ zeptal se. Pacovi šel od první chvíle na nervy, ale zároveň si instinktivně uvědomoval, že na rozdíl od všech předchozích otrapů má před sebou silného protivníka. Přikývl — a statečně čelil dotčenému pohledu zpoza velkých nemoderních brýlí. „Tak se prosím podívejte ještě jednou, pane kolego!“ Oslovení pane kolego Paca popudilo. Byl na ně sice z fakulty zvyklý, ale v dané situaci je považoval za nepřípadné, ba dokonce vypočítavé: byla to příliš laciná vstupenka mezi revolucionáře. „Už jsem se díval,“ odpověděl neochvějně. „Ne ne,“ řekl Václav Klaus. „Musíme tam být.“ Paco se té nezamýšlené dvojznačnosti musel usmát. „Pokud jsou vaše jména na onom seznamu uvedena,“ pravil ledově, „potom tak malými písmeny, že je to pod moji rozlišovací schopnost.“ Několik přítomných lidí se zasmálo. Z výrazu v obličeji Václava Klause Paco pochopil, že zvítězil (jednalo se samozřejmě o vítězství dočasné). Otočil se k němu zády a začal rozmlouvat s jiným členem ochranky, ale koutkem oka s uspokojením sledoval, jak všichni tři prognostici rozladěně odcházejí. „Velké dějiny,“ psal Kvido, „často ovlivňují zdánlivé maličkosti.“
12
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 13
„To je přesně ten typ, co ho vyhodíš dveřma — a von ti vleze zpátky voknem!“ rozčiloval se Paco, když se 10. prosince večer z televizních zpráv dozvěděl, že Václav Klaus získal v nové vládě křeslo ministra financí. „Rozlišuji politiky na sportovce a nesportovce,“ napsal později Václav Klaus ve své knize Narovinu.
13
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 14
Neobyčejní lidé Chci ostře odmítnout tezi, že je jistá odlišnost mezi pohledem obyčejného člověka, který je podle této hypotézy plytký a málo o věcech uvažuje, a postojem lidí „neobyčejných“, kteří jsou něco více než my ostatní a všechno vidí daleko hlouběji. Myslím, že žádný rozdíl mezi obyčejnými a neobyčejnými lidmi není, mimo jiné proto, že žádní takoví lidé mezi námi nejsou. Václav Klaus, Narovinu
Kvidova dědečka Josefa uvrhl konec roku 1989 v dlouhotrvající pocitový zmatek: na jedné straně byl samozřejmě šťastný, že se na rozdíl od mnoha svých vrstevníků pádu komunistického režimu vůbec dožil („Na tohle jsem čekal celej život,“ říkával často. „Na to, až těm rudejm sviním někdo konečně zatne tipec!“), ale na druhé straně zuřil, že pro něho osobně přišla revoluce pozdě. Měl jen jeden život — a ten proti své vůli prožil jako horník. „A co já teď můžu?“ ptával se Kvida. „No řekni, co?“ Kvido buďto v rozpacích mlčel, nebo se snažil dědečka utěšit nějakou nepříliš přesvědčivou frází. „Teď si budeš užívat vysokej hornickej důchod,“ odpovídal například. „Ve čtyřiasedmdesáti letech?“ oponoval mu dědeček posměšně. „Co si asi tak můžeš užít ve čtyřiasedmdesáti letech?“
14
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 15
Kvido popravdě řečeno nevěděl. „Já ti řeknu co,“ zakončil triumfálně dědeček. „Leda velký hovno!“ Kvido ho chápal. Sedmdesát čtyři let, to je na začátek nového, svobodného života trochu pozdě. V prvním porevolučním roce uskutečnil sice dědeček prostřednictvím inzertního časopisu Annonce několik výhodných obchodů (za sedm stokorunových bankovek s portrétem Klementa Gottwalda kupříkladu získal rovných tisíc korun), ale sám cítil, že na skutečného kapitalistu je to žalostně málo. Navíc se mu v novém režimu nelíbilo až příliš mnoho věcí, o nichž se denně dozvídal z novin a z televize: namátkou dlouhé vlasy ministra Langoše, výše poslaneckých platů a hlavně pomalé tempo lustrací. „Pověsit — ne zveřejnit!“ křičíval často na moderátora televizních zpráv, hroze obrazovce hubenou pěstí. Někdy přitom vstával z křesla tak prudce, až obě zelenožluté andulky, které babičce seděly na ramenou, poděšeně vzlétly, a zuřivě rázoval po pokoji. „Nech toho! Slyšíš?!“ okřikovala ho nešťastně babička Věra, obávajíc se právem o dědečkovo nemocné srdce. Pro ni byl nyní život těžší než kdykoli předtím. „Nastupující stáří a porevoluční změny představovaly pro mou babičku fatální kombinaci,“ psal Kvido. Před revolucí se jí — objektivně vzato — žilo mnohem lépe. Byla ještě relativně mladá a svět byl přehledný a srozumitelný. Každé ráno vstala, uvařila si bílou kávu, snědla kousek něčeho sladkého, pečlivě se oblékla a namalovala, nasadila si jednu z mnoha svých paruk (na zevnějšku si vždycky dávala záležet) a potom šla na tramvaj
15
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 16
číslo 11, kterou dojela po Vinohradské třídě ke kinu Květen, kde vystoupila a zahnula za roh do Blanické ulice. Tam sídlila kožešnická dílna, ve které celý život pracovala. O politiku se nikdy nezajímala, neboť jí nerozuměla. Žít v socialismu pro ni ostatně neznamenalo prakticky žádná omezení: lživý světonázor prohlédnout nedokázala, shromažďovat se nepotřebovala, a dokonce ani nikdy netoužila svobodně cestovat (do zahraničí vyjela jen jednou, ještě jako dítě, kdy se zúčastnila ozdravného letního tábora kdesi u moře v Itálii). Cestování ji už léta upřímně děsilo. Necítila potřebu svobodně podnikat (představa babičky v roli energické podnikatelky Kvida pobavila), natožpak se svobodně vyjadřovat. K čemu? Ke kožichům? Po revoluci se její jistoty začaly hroutit. Všechny ty změny vůbec nebraly konce. Měnily se názvy ulic a náměstí. Nejbližší stanice metra už se nejmenovala Gottwaldova, ale Vyšehrad; místo Leninovy tu najednou byla Dejvická a místo Sokolovské Florenc. „Člověk už se v té Praze ani nevyzná!“ usmívala se babička nervózně. Na místě starých známých obchodů se co chvíli objevovaly nové. Tam, kde třicet let stávaly mléčné lahůdky, se z ničeho nic objevila prodejna obuvi, a když si babička na boty ve výloze konečně jakž takž zvykla, kdosi neznámý celý krám do dvou dnů vyklidil, nově vymaloval a zřídil na jeho místě BUTIK DANIELA. O měsíc později už tam byla NONSTOP HERNA. Její oblíbená prodejna příčesků a paruk se během jediného týdne bůhvíproč změnila ve FOTOLAB KODAK (co je fotolab, babička nevěděla). A tak podobně. „No chápeš to?“ říkávala Kvidovi. „Já ne.“ Její osvědčený a po léta spolehlivě fungující systém známých prodavačů a drobných úplatků za podpultové
16
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 17
zboží se postupně zcela rozložil. Nyní bylo sice údajně k dostání všechno, jenže babička nevěděla kde. A ke všemu ty ceny! Rostly tak závratným tempem, až se toho upřímně hrozila. Máslo stálo dvaadvacet korun. Lístek do kina šedesát. „Šedesát korun za lístek do kina?“ Babička se domnívala, že si z ní Kvido střílí. „Kde na to ti lidi berou?“ nechápala. „Já ti řeknu, kde na to berou,“ vysvětloval jí ochotně dědeček. „Kradou!“ Ještě v osmdesátých letech byla babička Věra (až na problém s padajícími vlasy) v poměrně dobré kondici, ale počátkem devadesátých let se její stav začal rok od roku zhoršovat: často stonala, nahrbila se jí záda a začaly se jí také třást ruce. „Revoluce mou babičku připravila o zdraví,“ psal Kvido. Byla čím dál nervóznější, propadala různým úzkostem a všechno jí bylo nutné třikrát zopakovat (a ani potom si Kvido nebyl úplně jistý, že babička pochopila, co se po ní chce). „Babičko?“ říkával znepokojeně. „Sledovala jsi mě?“ Až příliš mnoho věcí — i těch úplně běžných — ji lekalo. Ze dvou párků, které si dědeček zamýšlel ohřát k obědu, se pro babičku stával složitý, v podstatě neřešitelný problém: buďto párky prasknou, nebo se pořádně neprohřejí. Navíc tu byla i krajně znepokojující možnost, že se dědeček opaří. „Neopař se,“ nabádá ho. „Prosím tě, jenom se neopař!“ „Ne, neopařím se,“ ušklíbne se dědeček. „Jen se neboj.“
17
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 18
„Když já se právě bojim,“ špitne babička. „Tak se neboj!“ odsekne dědeček. Babička tuší, že svou starostlivostí dědečka popouzí, ale nedokáže si pomoct. Kdyby se dědeček skutečně opařil, nikdy by si neodpustila, že ho nevarovala. Dědeček uchopí polévkovou lžíci a chystá se vyndat párky z vroucí vody. „Lžící ne! Vidličkou!“ volá babička. „Napíchni je vidličkou! Ať se neopaříš!“ „To se mi snad zdá!“ Dědeček si zhluboka povzdychne, odkládá lžíci, teatrálně bere doporučenou vidličku a druhou rukou stáhne hrnec z plotny. „Probůh, prohřály se ti?“ zasténá babička. Dědeček pevně sevře čelisti a klouby na jeho ruce zbělají — ale nakonec s temným klením vrátí párky nad plamínky vařiče. „Tak,“ říká kysele. „Spokojená?“ Babička nešťastně přihlíží, jak voda prudce klokotá. „Probůh, ať ti nepopraskaj!“ vykřikne. Dědeček vztekle odhazuje vidličku a odchází z kuchyně. „Snad si doprdele ještě dokážu vohřát párek!!!“ A tak podobně, v tisícerých obměnách. „Jedeme do Chorvatska, babi,“ oznámí například babičce o pár let později Kvido. „Co to říkáš?“ znejistí babička, neboť už začíná špatně slyšet. „Že jedeme do Chorvatska!“ zvýší Kvido hlas. „K moři!“ „Ježíšikriste!“ zvolá babička. „Klid, babičko,“ chlácholí ji Kvido. „Za čtrnáct dní nás tu máš zpátky!“
18
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 19
„Čtrnáct dní?!“ Babička zaúpí a oběma rukama si přikryje obličej. Kdyby to nebylo tak smutné, Kvido by se musel smát. Pohladí ji po zádech a vezme její ruce do dlaní. Babička mu je stiskne s překvapivou silou — takhle nějak se tonoucí chytá svého zachránce. „Zavoláme ti,“ řekne Kvido trpělivě. „Několikrát, jo?“ Babička však zalomí rukama. „Zapřísahám tě, nejezdi!!!“ V takových chvílích si Kvido v duchu přivolává na pomoc babiččin svatební portrét, který visí v hnědém rámečku nad příborníkem v sousedním pokoji. Kvido tu fotografii důvěrně zná, kdykoliv si ji dokáže přesně vybavit: tu štíhlou šíji osmnáctileté dívky, tu hladkou pleť, ta nepatrně pootevřená, měkká ústa, husté, přirozeně zvlněné vlasy pod tylovým závojíčkem a především ty tmavé jasné oči, plné neurčitého očekávání... Tohle mu vždycky pomáhá se ovládnout. Jako právě teď, když hledí do vrásčité tváře napůl nepříčetné stařenky.
19
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 20
Neuchopitelná změť typů lidí Když jdu po Praze a jsem na pražském letišti, když vidím tu neuchopitelnou změť obleků, barev pleti, typů lidí, nevím, jestli si přeji, aby dolehla na Prahu, aby ji změnila k obrazu svému. Václav Klaus, Narovinu
Koncem února 1990 vyrazil Kvido spolu se svou ženou a dcerkou ze Sázavy do Vídně, aby — tak jako prakticky všichni lidé ve sklárenském autobuse — poprvé v životě spatřil Západ. S nápadem zúčastnit se onoho tehdy masově oblíbeného jednodenního zájezdu přišla Jaruška už v lednu („Jezdí tam všichni,“ informovala ho nadšeně), avšak Kvido byl dlouho proti. „Když jsem se bez Západu musel obejít skoro třicet let,“ argumentoval, „klidně to ještě dalších pár roků vydržím.“ Odložil by to přinejmenším o pár měsíců: až bude trochu tepleji a především až našetří aspoň tolik peněz, aby se v drahé rakouské metropoli necítili jako lidé třetí kategorie, naléhal na Jarušku — ale nakonec se nechal přesvědčit, že oněch necelých sto osmdesát šilinků, jimiž momentálně disponovali, jim bude bohatě stačit. Autobus vyjížděl ze Sázavy ve tři hodiny ráno. Mrzlo. Kvido byl nevyspalý, třásl se zimou a shromážděné
20
Sazba
6.5.2009 15:20
Str‡nka 21
účastníky zájezdu přejížděl ironickými pohledy. Od okamžiku, kdy se konečně stane spisovatelem, ho dělilo sotva tři čtvrtě roku (v září mu v nakladatelství Československý spisovatel měla vyjít jeho prvotina, román Psí roky), takže svým způsobem vlastně odjížděl v předvečer své slávy — alespoň jemu to tak připadalo. Na své sázavské spoluobčany proto pohlížel s jakousi tichou, shovívavou převahou (kterou si Kvidovi krajané pochopitelně nedokázali vysvětlit). Ihned si například všiml, že v zájezdové skupině jednoznačně převládá oblečení, jemuž se ještě docela nedávno říkávalo branně-turistické: většina lidí měla na sobě barevné sportovní bundy (na některých klopách byly dosud připíchnuté červenomodrobílé trikolory) či levné šusťákové soupravy zakoupené u místních Vietnamců a pohodlnou sportovní obuv — nejčastěji pohorky, nebo dokonce takzvané sněhule. Čestnou výjimku tvořila Kvidova sousedka paní Cuřínová, která cestovala ve svém nejlepším kožichu a s veškerými zlatými řetízky, náušnicemi a prsteny, jež si až dosud zakoupila na dovolených v Jugoslávii, a která si na tuto významnou cestu v neposlední řadě pořídila zbrusu nový modrý přeliv. Hlavu jejího manžela zdobila pro změnu velká perziánová čepice tatarského střihu; na prsou měl zavěšen lovecký dalekohled a z kapsy zeleného vatovaného kabátu mu vykukovala nadprůměrně velká kalkulačka, připravená na pohotový přepočet aktuálního měnového kursu. Ach ano, nákupy... Všechny ty objemné kabely a batohy byly zatím poloprázdné (Kvido si snadno dokázal představit, co je uvnitř: řízky v alobalu, přesný počet chlebů, okurky, limonády pro děti, dvě piva pro taťku a velká termoska s kávou), ale už za pár hodin se na Mariahilfer Strasse měly postupně naplnit pracími prášky, lacinými porcelánovými soupravami, zlevněnou vlněnou
21
