K
A
T E L S T V Í D A
P
E
T
R
O
V
N
A
L
Michal Viewegh
Nové nápady laskavého čtenáře
Michal Viewegh
Nové nápady laskavého čtenáře
Nakladatelství Petrov Brno 2004
© Michal Viewegh, 2004 Illustrations © Pavel Reisenauer, 2004 © Petrov, 2004 ISBN 80-7227-204-7
William Saroyan
Dopis pro Armény
Jednoho dopoledne, kdysi dávno v těch zašlých dobrých časech, kdy mi bylo jedenáct let a svět ještě oplýval veškerou pomyslitelnou nádherou, dostavil se k našemu domu v arménské čtvrti pošťák s doporučeným dopisem z daňového úřadu. Dokázal jsem si docela dobře představit, co v tom dopise stálo. „Je tu člověk s dopisem z berňáku!“ zvolal jsem. Stál jsem na terase se strýcem Zorabem. Na opačném konci seděl můj strýc Chosrov, muž s nejdelším knírem v údolí řeky San Joaquín, muž výbušné energie a nevšedního smutku. Nahoře v podkroví seděl můj strýc Jorgi a zpíval vesmíru teskné melancholické písně. Kdysi jsem měl ještě strýce Misaka, ale tomu v Teheráně ukousl hlavu tygr. „Co je zač ten muž?“ zeptal se mě arménsky strýc Zorab. „To je listonoš,“ povídám. „Správně,“ povídá listonoš. „Listonoš. Pošťák. To jsem já.“ „Co chce?“ Listonoš si dlaněmi stiskl nos a zavřel oči. „Nesu vám rekomando,“ řekl, když je po chvíli otevřel.
7
„Nese nám rekomando,“ řekl jsem. „Proč to dělá?“ zeptal se strýc se zájmem. „Je to jeho práce. Nosí lidem dopisy.“ „Proč dělá to s tím nosem?“ „Asi se takhle koncentruje,“ řekl jsem. „Koncentruje se na svou práci?“ chtěl vědět strýc. „Ano,“ řekl listonoš. „Koncentruju se tak líp na svou práci.“ „Jak se jmenuje?“ otázal se strýc. „Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se listonoše. Listonoš si znovu stiskl kořen nosu. „Koncentruje se,“ konstatoval strýc Zorab. „Jmenuju se John Spacek,“ řekl listonoš. Podíval se dokonce strýci do tváře, ale dlouho ten pohled nevydržel. Obrátil se rychle k oknům domu a zavolal: „Nesu vám, lidi, rekomando! Pojďte mi to někdo podepsat!“ „Ticho, člověče! Toho si nevšímejte!“ zařval z terasy popuzeně strýc Chosrov. „Jak nevšímejte?“ volal pošťák dotčeně. „Říkám, že vám nesu rekomando!“ „Ticho, člověče, ticho!“ křičel strýc Chosrov. „Přišel nám jeden dopis, ale my všichni jsme přišli o vlast. Jakýpak nářky kvůli jednomu dopisu!“ „Nikdo po vás nechce, abyste kvůli jednomu dopisu naříkali,“ řekl pošťák po chvíli. „Úplně stačí, když mi to někdo přijde podepsat.“ „Na to vám kašlu!“ zařval strýc, opustil terasu a práskl za sebou prosklenými dveřmi tak silně, až se vysypalo několik tabulek. Babička, která je přišla zamést, si zpívala italské operní árie. „Strýc Chosrov má něžné srdce,“ vysvětlila doručovateli z okna matka. „Stýská se mu po domově. Běž to
8
tomu člověku podepsat!“ zakřičela na otce kamsi do útrob domu. Otec zavolal, že nemůže, protože si právě sumíruje v hlavě lyrickou báseň. „Přestaň psát básně a najdi si práci!“ zaječela matka. „Musíme jíst!“ Vyběhla z domu na ulici a roztrhla si šaty na prsou. Otec křičel, že zabije nejdříve ji a potom i sebe. „Moje nebohá tesknící dcera má pravdu,“ řekl dědeček. „K čertu s básněmi. Peníze, to je ono! Když čtete v knize, že nějaký člověk sedí celý den pod olivovníkem a píše básně, pak ten spisovatel je nepraktický snílek. Celé dny už jíme jenom ptačí zob.“ „Vy jste rovněž pan Garoghlanian?“ osmělil se listonoš. „Mohl byste mi to, prosím, tady podepsat? Jeden jediný tah zde tímto perem a všichni tu nepříjemnost budeme mít z krku.“ „Co tím myslí?“ zeptal se mě strýc Zorab. „Co budeme mít z krku?“ „Myslí tu záležitost s tím dopisem,“ řekl jsem. „Dopisem?“ řekl strýc Zorab. Z podkroví se ozvala citera strýce Jorgiho, který začal zpívat smutnou píseň o usychajícím mandlovníku. „Máte rád arménské písně, pane?“ zeptal jsem se listonoše. „Neměl bys být touhle dobou ve škole?“ řekl otráveně listonoš. „Ve škole?“ vybuchl strýc Chosrov. „Co je špatného na tom, když tento nebohý hoch zůstane jedenkrát doma, aby si poslechl písně ztracené vlasti?“ „Jen jsem se zeptal,“ hlesl listonoš. „Kdo je ten muž?“ zeptal se mě strýc Zorab. „Listonoš,“ řekl jsem.
9
„Ten muž nám přinesl dopis?“ zeptal se strýc Zorab. „Ano.“ „Ah tak,“ řekl strýc Zorab. „Proč to neřekl rovnou?“ Listonoš se kousl do hřbetu ruky a zaúpěl. Oči měl pevně zavřené. „Pane Garoghlaniane?“ řekl po chvíli tiše. „Mohl byste se mi, prosím, tadyhle podepsat?“ „Když čtete v knize, že starý Armén vezme pero do ruky a podepíše se, pak vězte, že spisovatel je nepraktický snílek,“ pravil dědeček, který se nemohl podepsat, neboť v průběhu minulých desetiletí upadl do negramotnosti. V příští chvíli projel ulicí bratranec Mourad na krásném bílém koni. „Rod Garoghlanianů tone léta v groteskní bídě, ale už nějakých jedenáct století je proslulý svou poctivostí,“ pokračoval starý pán. „Právě jste mohl spatřit mého vnuka Mourada cválajícího na krásném bílém koni. Takový kůň stojí alespoň sto dolarů, ale neopovažujte se říkat, že ho ten ubohý chlapec ukradl, protože dokud se nepokusí koně prodat, není to krádež. Žádný člen rodiny Garoghlanianů nemůže být zloděj. Jsme hrdí, poctiví a věříme, že jsou věci správné a nesprávné.“ „Podepsat pošťákovi rekomando je určitě správné,“ řekl opatrně listonoš. „Jak to víte?“ zeptal jsem se. Listonoš mne dlouze pozoroval. „Za všechna ta léta, co pracuji v poštovních službách,“ řekl, „mi takovou otázku ještě nikdo nepoložil.“ „Tento hoch ano!“ zvolal dědeček. „Poslechněte si ho! Je to Aram, můj vnuk. Je mu jedenáct let. Nedejte se zmást jeho kalhotami, které mu dosahují k prsním bradavkám. Jsou to tragické, melancholické kalhoty,
11
ale poslechněte si, jak ten hoch umí mluvit o Evropě. Četl Schopenhauera, Spinozu a Nietzscheho.“ „Mohl bych, prosím, dostat trochu vody?“ požádal listonoš. Trochu zbrunátněl a musel si povolit límec služební košile. „Pane Spaceku,“ řekl jsem, „a jak se vůbec máte?“ „Děkuji, dobře,“ odpověděl s námahou listonoš. „Nezahrál byste si s námi tavli?“ „Ať mě utrhnou z vinného keře a dívenka v šestnácti mě pozře hrozen po hroznu, jestli to není zdvořilý hoch!“ zvolal dědeček. „Umírám žízní, chlapče,“ řekl listonoš. „Možná to není žízní, ale každopádně mám pocit, že umírám. Myslíš, že bych mohl dostat tu vodu?“ Otec se vyklonil z okna. „Dobré ráno,“ zavolal na listonoše. „Nechtěl byste zajít na chvíli dovnitř a vypít si pohár chladné vody? Bylo by nám ctí, kdybyste si u nás na chvíli odpočinul. Arame, přines tomu chudákovi trochu vody, než nám tu vypustí duši!“ „Přines mu ji ty!“ zavolal jsem na něj. „Stejně nic neděláš.“ „Jak to, že nic nedělám? Dobře víš, Arame, že si v hlavě sumíruju novou báseň.“ „Jak to mám vědět? Vím jenom to, že máš v ruce tužku a koukáš do zdi.“ „Mariam!“ zařval na matku strýc Chosrov, jako by ho vraždili. „Mariam! Pošli všechny ty lidi pryč!“ „Jak je můžu poslat pryč? Je to můj muž. Můj otec. Můj syn. Ten cizí muž nám přinesl dopis. Chce ho podepsat.“
12
