T E L S T V Í D A A L
K
E T
R O V
N
A
P
Michal Viewegh Lekce tvůrčího psaní
Michal Viewegh Lekce tvůrčího psaní
Nakladatelství Petrov Brno 2005
© Michal Viewegh, 2005 © Petrov, 2005 ISBN 80-7227-223-3
PROLOG Teplé odpoledne na počátku května 2004; autor a jeho nakladatel sedí na venkovní terase kubánské restaurace La Bodequita del Medio naproti knihkupectví Fišer, kde v pět hodin začíná autogramiáda autorovy nové knihy. „A o čem bude ta příští?“ zeptá se nakladatel. „Už to víš?“ „Ty už seš jak náš otec. Při obědě se baví o tom, co bude k večeři.“ „A divíš se nám? Potřebujeme se prostě ujistit, že naše rozkoše ještě zdaleka nekončí.“ Nakladatel se spokojeně culí. I autor se cítí dobře; nebýt autogramiády a všech těch věcí kolem, řekl by dokonce, že je v dané chvíli šťastný. Zbývá jim víc než hodina, takže nemusejí spěchat. Čas nenuceně plyne. Může říct cokoli, nemají žádná tabu, ve společné dvanáctileté minulosti nečíhá žádná propast, kterou by bylo nutné obcházet. Definice kamarádství, napadne ho. „Už to vím. Ptáš se z upřímného zájmu, nebo z formální povinnosti?“ /7/
„Samozřejmě že z povinnosti. Mám tu otázku na seznamu a rád bych si ji konečně odškrtl. Tak to vyklop, ať se můžem bavit o něčem příjemnějším.“ „Cítil jsem tvou neupřímnost. Moje intuice mě opět nezklamala.“ „A co sis myslel? Že mě po čtrnácti letech v nakladatelský branži bude zajímat literatura? Vzpamatuj se, proboha!“ Přichází číšník, objednají si znovu mojito. „Víš, co je podle Kinga literatura?“ říká autor po chvíli. „Podivuhodné setkání spřízněných myslí. To bych podepsal.“ „S Kingem bych to taky podepsal.“ Ve škvíře mezi šedobílými mraky se objeví slunce a v jediném okamžiku zalije rušnou ulici oslepujícím světlem. Autor si z pouzdra na stole vyndá tmavé brýle. Menší z obou dívek u sousedního stolu si vyhrne rukávy oranžového trička až k rameni. Nakladatel ji pozoruje. „Řeknu ti to, když tolik naléháš,“ říká autor. Nakladatel se uchechtne. Přichází kritik se svým obrovským psem a přisedá si. „Kdo z vás probůh tenhle podnik vybral?“ stěžuje si. „Odmítám popíjet v domě, v jehož sklepě drží vězně…“ Pes vrtí ohonem, autor jej hladí po hřbetě. Kritik si objedná pivo. /8/
„Můj citový život je v troskách!“ zaúpí náhle. „To přece všichni víme,“ říká nevzrušeně nakladatel. „Mluvíme zrovna o mé příští knize,“ informuje kritika autor. „Bude to příběh, který vznikne během jediného dne, v semináři tvůrčího psaní. Celé se to navíc odehraje přímo před zraky čtenáře. Prakticky z ničeho by před jeho očima mělo vzniknout pozoruhodné něco.“ „Podobnejch vět tam bude víc?“ ptá se nakladatel. „Něco jinýho tam nemáš? Co takhle nějakej sentimentální milostnej příběh? Tak čtyři sta stránek? Abysme to mohli prodávat za tři stovky?“ „Bude to krátký. Pevně sevřená novela.“ Kritik se zasměje. Řekl jsem snad něco vtipného? říká si autor. „Krátký?! Zešílels?“ Pod nakladatelovým teatrálním zděšením probleskuje úsměv. „Bezmála drzé autorské gesto,“ pokračuje autor s jistým zápalem. „Sebevědomá demonstrace tvůrčích schopností. Takhle se to ostatně bude jmenovat: Lekce tvůrčího psaní.“ „Na to zapomeň. Knihu s takovým názvem si koupí jedině úchyl.“ Autor se obrátí ke kritikovi. „Tobě se to nebude líbit. A víš proč?“ /9/
„Ne,“ ušklíbne se kritik. „Protože tě navzdory svým minulým předsevzetím učiním jednou z hlavních postav. Už tě totiž začínám mít dost, Lumíre.“
/10/
/1/ Oskar se podívá na hodinky; seminář začíná přesně za pětatřicet minut. Všechny jeho pohyby jsou od té chvíle rychlejší: najít čisté tílko, vybrat košili, vyměnit hnědý pásek v kalhotách za černý. Problém s ponožkami; ještě ve dvaačtyřiceti neví, zda mají ladit s barvou bot, nebo kalhot. Možná zemře, aniž by se to dozvěděl. V rakvi je to ostatně jedno, oblek i boty budou černé. Napadne ho, zda dva rodinné pohřby v jediném roce mohou podobné úvahy ospravedlnit. Kde je sakra ta modrá košile? Při otvírání skříně si uvědomí, že jedná skoro panicky. Když je v bytě sám, se zvráceným potěšením dává někdy podobné woodyallenovské hysterii průchod, ale před manželkou s patnáctiměsíční dcerkou v náručí by měl předstírat rozvahu a nenucenost. Chtěl by snad mít dítě s někým, kdo nervózně poskakuje po předsíni s kalhotami u kotníků jen proto, že ho někde očekává pár studentů? Proč v něm po tolika letech na volné noze pořád přetrvává skoro absurdní smysl pro zodpovědnost? Copak není svobodný? Jako by se nemohl obléknout v klidu a začít o pár minut později — konec/11/
konců je umělec, ne úředník. Ale nedokáže si pomoci. I na zcela bezvýznamné pracovní schůzky chodí přesně. Když se posadí na botník, aby se spěšně obul, znovu pocítí známou averzi. „Vůbec se mi tam nechce.“ Dominika se usmívá. „Za dvacetiletejma studentkama? Který se přihlásily speciálně na tvůj seminář?“ „Přihlásily se ze zvědavosti! Z pouhého voyeurství! Chtějí vidět takzvanou literární celebritu, to je celé.“ Za jeho falešným rozhořčením se skrývá prostý fakt, že nerad opouští pohodlí bytu, že je líný kohokoli cokoli učit. Učit znamená vystoupit ze sebe — a přesně tohle se mu momentálně nechce. Ze zkušenosti ovšem ví, že ve třídě tuhle nechuť rychle překoná. Když stojí před studenty, pokaždé ožije. Bůhví že v tom není marnivost; to už má za sebou. Co tedy onu proměnu v činorodého vyučujícího způsobuje? Nejspíš — Oskar nedovede najít přesnější vysvětlení — jaksi sám život: nezajímavě abstraktní studenti z jeho pochmurných představ se ve třídě pokaždé promění na podivuhodně konkrétní lidské bytosti. Jejich rozpaky, vyčkávání, zvědavost, poznámkové bloky, svetry, obličeje, úsměvy — to všechno je náhle skutečné a nikdy naštěstí úplně nudné. I ti nejhloupější jsou obvykle /12/
něčím zajímaví, byť třeba jen způsobem, jakým si odhrnují vlasy z čela nebo otvírají láhev s minerálkou. Tohle Oskar ostatně zná i odjinud: v posledních letech, když začíná psát nový román, cítí pokaždé podobnou únavu. Proč ke čtrnácti knihám přidávat patnáctou? Není to vlastně jedno? Záleží opravdu na tom, jestli bude pracovitý, nebo líný? Záleží na tom, jestli bude mít na kontě knih čtrnáct, nebo dvacet? Jaký je v tom rozdíl? To jediné, co nakonec probudí jeho zájem, je konkrétní příběh. „Řekni tátovi ahoj,“ žádá Báru. „Řekni: Ahoj, táto!“ „Táto.“ „Ahoj.“ „Aoój.“ „A pusu.“ Dostane ji, políbí i ženu a vyjde z bytu. Venku drobně mží; na konec září je chladno. Vzpomene si na Natálii, jak schovávala ruce do vytahaného rukávu některého z těch jejích velkých svetrů. Nevybíráme si témata, ona si vybírají nás. Dopolední vítr přilepil na mřížku chladiče několik mokrých listů. Oskar zauvažuje, zda je má odstranit, ale potom to nechá být. Volant je nepříjemně studený. Zařadí rychlost, pustí stěrače a vyjede.
/13/
/2/ Jasmína sedí na vaně jen v kalhotkách a podprsence a soustředěně si lakuje nehty. Oddálí ruku od těla a prohne ji v zápěstí, aby zkontrolovala výsledek. Cítí jakousi neurčitou zvědavost, ale i lehkou nervozitu, která jí připadá zbytečná, a proto si ji vyčítá. Mává prsty ve vzduchu a čeká, až karmínový lak definitivně zaschne. Před chvílí si přečetla záložky na obou Oskarových knihách, které má doma. Připomene si, jak byly drahé, a přičte mu v duchu záporný bod, jakkoli tuší, že autor za prodejní cenu svých knih zpravidla nemůže. Ta vědomá zlomyslnost ji potěší. Namaže si celozrnný rohlík pomazánkovým máslem, nalije si sklenici mléka. Dívá se na Oskarovu fotografii. Hezký zrovna není, má takový nijaký účes, velký nos, křivé zuby a dělá se mu druhá brada. Přesto by se vsadila, že bude namyšlený. Jasmína pohodí vzdorně hlavou. Pozná to už z jeho sebevědomého úsměvu. Ale na ni si nic zkoušet nebude. Ona si ten kurz zaplatila, tak co. Náhle jí připadne úžasné, že stačí zaplatit si kurzovné — a slavný autor je jí okamžitě k dispozici. Na čtyři hodiny týdně. Určitě je na peníze stejně jako všichni ostatní. Proč by taky nebyl. V duchu mu přidělí další záporný bod.
/14/
