Oliver Sacks: Život chirurga - kapitola z knihy: Sacks O. Antropoložka na Marsu. Praha : Mladá fronta, 1997. Z anglického originálu An Anthropologist on Mars vydaného nakladatelstvím Alfred A. Knopf v New Yorku roku 1995 přeložila Alena Čechová
Tourettův syndrom postihuje lidi každé rasy, každé kultury, společenské vrstvy a každé pospolitosti. Kdo ví, že tento syndrom existuje, pozná ho na první pohled. Případy jako mimovolné vraštění obočí, posunky a neobvyklá gesta, neuvědomělé nadávky a sprostá slova popsal Aretaios z Kappadokie už před tisíci lety. Klinický obraz ale podal teprve v roce 1885 Georges Gilles de la Tourette, mladý francouzský neurolog, Charcotův žák a Freudův přítel. Posbíral historické zmínky o této nemoci a srovnal je s vlastním pozorováním. Tak jak ho Tourette popsal, byl syndrom charakterizován hlavně křečovitými tiky, neuvědomělým napodobováním jiných lidí nebo opakováním jejich slov až celých akcí (to je echolálie a echopraxie). Tourettisté se také proti své vůli, neovladatelně, dopouštějí obscenit, mluví sprostě a rouhají se (koprolálie). Někteří se chovají lehkomyslně a nenuceně, přestože trpí, jiní na sebe upozorňují častým vtipkováním, někdy se odvolávají na své sny. Jiní jsou mimořádně vznětliví a provokují – tak neustále prověřují své lidské vztahy. Postižení také někdy bez ustání reagují na své okolí kolem sebe a našli bychom ještě mnoho zvláštních stereotypů a posedlostí. Ale nenajdeme dva pacienty, kteří by se chovali naprosto stejně. Každá nemoc vnese do života určitou podvojnost – k „já“ přibude „to“ s vlastními požadavky, potřebami a omezeními. U Tourettova syndromu má „to“ podobu velmi mnohých nutkání a popudů: člověk je puzen dělat to a ono, dělat to proti své vědomé vůli a v podřízení jakoby cizí vůli, kterou má „to“. Mezi těmi dvěma vůlemi může vzniknout spor, může dojít ke kompromisu, k dohodě, k určitému srozumění. Být posedlý znamená pro postiženého Tourettovým syndromem víc než jen slovní obrat, a není pochyb, že ve středověku se „posedlost“ brala doslova. Na tourettiky se pohlíželo jako na lidi posedlé zlým duchem. (Tourette sám byl fenoménem posedlosti fascinován a o rozšíření démonické posedlosti ve středověkém městě Loudunu napsal hru.) Ale nemoc – „to“ a osobnost – „já“ – mohou v Tourettově syndromu vytvořit určitý celek, zejména je-li nemoc přítomna od útlého dětství, roste s člověkem a zasahuje do vlastního „já“ všemi možnými způsoby. Tourette a „já“ se navzájem přizpůsobují, prorůstají se, doplňují, až nakonec vytvoří, podobně jako staří manželé, jednu složenou osobnost. Tento vztah je často destruktivní, ale může naopak vzniknout i vztah konstruktivní. Může osobnosti dodat rychlost a spontaneitu i schopnost neobvyklých, někdy ohromujících výkonů. Přes všechnu obtížnost se Tourettův syndrom dá využít tvořivě. Když byl objeven – a ještě léta potom – byl považován spíš za „morální“ nedostatek než za organickou chorobu; to znamenalo něco jako svévoli nebo slabost vůle, která má být posilována. Tak se také cílilo léčení. Asi od roku 1920 do roku 1960 se předpokládalo, že tourettismus je psychická nemoc a vyžaduje psychoanalýzu nebo
jinou psychoterapii, ale ty nebyly účinné. Obrat přinesl začátkem šedesátých let haloperidol, droga, která na chorobu zabírá. V náhlé a prudké změně názorů se tourettismus začal považovat za „chemickou chorobu“, která je důsledkem nerovnováhy určitého přenašeče vzruchů v mozku - neurotransmitéru dopaminu. Takové pohledy jsou ale dílčí, omezené, a při pokusu o vysvětlení Tourettova syndromu ve vší složitosti nutně selžou. Ani biologický, ani psychologický, ani morálně-sociální přístup sám o sobě nestačí. Tourettismus musíme nahlížet nejen ze všech těchto tří hledisek zároveň, ale také z vnitřní perspektivy, z existenciální perspektivy samotného postiženého; vnitřní a vnější přístup musí, jako vždycky a všude, splynout. Dá se předpokládat, že pro nemocného s tiky a posunčinou, s podivným nutkáním a s neobvyklým, pitoreskním chováním bude hodně profesí uzavřeno. Ale není tomu tak. Tourettismem trpí zhruba jeden člověk z tisíce a najdeme je snad v každém povolání, i když je jejich choroba těžká. Tourettici jsou spisovatelé, matematici, hudebníci a herci, diskžokejové, konstruktéři, sociální pracovníci, mechanici, atleti. Ale některá povolání jsou snad pro tourettiky přece jen vyloučená? Například důmyslná, přesná a soustředěná práce chirurga. Ještě nedávno jsem si to myslel také. Ale teď znám – a je to neuvěřitelné – pět chirurgů s tímto syndromem1. Doktora Carla Bennetta jsem poprvé potkal v Bostonu na konferenci o tourettismu. Pán kolem padesátky, střední postavy, s hnědou prošedivělou bradkou a knírem, v tmavém obleku, nebyl nijak nápadný. Dokud ovšem náhle nezafuněl nebo se nedotkl podlahy; také vyskakoval a trhal sebou. Byl jsem ohromen jak jeho bizarními tiky, tak jeho důstojností a klidem. Řekl jsem mu, jak mě jeho volba povolání udivuje, a on mě pozval k sobě do Branfordu v Britské Kolumbii. Chtěl, abych s ním byl v nemocnici, viděl ho při práci, chvíli s ním žil. O čtyři měsíce později, začátkem září, jsem seděl v malém letadle a plný očekávání i zvědavosti jsem se blížil k Branfordu. Doktor Bennett mě čekal na letišti, aby mě přivítal napůl tikem, napůl zafuněním. Typická gesta tourettika. Popadl moje zavazadlo a vedl mě ke svému autu jakousi rychlou chůzí s poskoky (poskok místo každého pátého kroku) a s náhlými doteky země, jako by něco zvedal. Branford je idylické místo uhnízděné ve stínu Skalnatých hor. Leží na jihovýchodě Britské Kolumbie; na severu Banff se svými pohořími, na jihu Montana a Idaho. Je to mírný a úrodný kout obklopený horami, ledovci a jezery. Bennett má velkou slabost pro zeměpis a pro geologii. Před několika lety si vzal roční dovolenou a studoval oba předměty na Victorijské univerzitě. Po cestě mi ukazoval morény, geologické vrstvy a jiné formace, takže to, co jsem zpočátku viděl jako idylickou venkovskou krajinu, bylo teď nabyto dějinami Země a tektonických sil; absolvoval jsem tak názornou geologickou exkurzi. Naléhavá, vášnivá zvědavost na každou maličkost, neustálé pátrání pod povrchem věcí, analytické zkoumání – to je typické pro nepokojnou, hledající mysl tourettika. Je to, tak říkajíc, druhá strana jejich obsesních sklonů, potřeby stále se něčeho dotýkat, pořád se opakovat. Všechny tiky se u doktora Bennetta objevily v okamžiku, kdy byla přerušena jeho pozornost, zájem a soustředění. Zřejmě měl silné nutkání dotýkat se bradky a brýlí. Vousy si musel znovu a znovu uhlazovat a pořádat k dokonalé symetrii, brýle vyrovnával dolů a zas nahoru, ze strany na stranu, posunoval je po nose sem a tam náhlými doteky prstů. Tak pokračoval, dokud nebyly brýle přesně „vycentrovány“. Občas také náhle vymrštil ruku, aby se dotkl prostředníkem a prsteníkem předního skla.
(„Doteky mají být symetrické,“ vysvětlil mi.) Nečekaně měnil polohu kolen vůči volantu – „Kolena musí být symetrická, přísně symetrická.“ Občas vyrazil vysokým, úplně cizím hlasem zvuky, které zněly jako „Hi, Patty“, „Hi, ty tam“, a několikrát to bylo „hnus“. Později jsem se dozvěděl, že Patty byla kdysi jeho dívka; teď zbyl z jejího jména jen prázdný zvuk2. Dokud jsme nedojeli do města, nebyl repertoár doktorových tiků nijak velký. V městském provozu jsme samozřejmě narazili na dopravní světla; Bennetta sice nedráždila, protože jsme nikam nespěchali, ale přerušovala plynulé řízení, pohyb, rychlost, hladký běh jednotlivých úkonů – všeho, co pomáhá k soustředění mysli. Přechody byly velice prudké: teď šlo všechno hladce, a v příští vteřině vznikl zmatek, chaos, peklo. Dokud Bennetta v řízení nic nerušilo, jel hladce a plynule a neměl jsem pocit, že Tourettův syndrom nějakým způsobem potlačil, ale že jeho mozek a duše pracují jinak, normálněji. Za dalších pár minut jsme dojeli k doktorovu domu; stál na kopci, půvabný, svérázný, obklopený divokou zahradou, a celé město leželo pod ním. Bennettovi psi, podobní vlkům, ale se zvláštníma bledýma očima, se pustili za autem. Když doktor vystoupil, vítali ho divokým štěkotem, vrtěli ocasy a skákali na něj. „Hi, štěňata,“ volal na psy týmž nepřirozeným hlasem, jakým prve vyrážel svoje „hi, Patty!“. Poklepal psy na hlavách; byly to křečovité pohyby podobné tikům. Každého klepl pětkrát, prudce a rychle, přesně a synchronně. „Jsou to velcí psi,“ řekl mi. „Napůl eskymáci, napůl malamuti. Chtěl jsem mít dva, aby byli spolu; loví spolu, všechno dělají spolu.“ – A také jsou společně poklepáváni, pomyslel jsem si. Měl by doktor dva psy, kdyby nemusel pořád uspokojovat svoji potřebu symetrie a synchronizace? Doktorovi synové zaslechli štěkot a vyběhli z domu – byli to dva krásní chlapci. Čekal jsem, že je doktor také symetricky a synchronně poklepe na hlavách, ale jen mi Marka a Davida představil. Když jsme vešli dovnitř, představil mi také svoji ženu Helenu, která pro nás připravovala pozdní odpolední čaj. Jakmile jsme sedli ke stolu, byl Bennett zase přepaden posunčinou – prostě se musel dotýkat skleněného stínidla lampy, která mu visela nad hlavou. Nehty obou ukazováčků ťukal jemně do skla, vyluzoval tak ostrý, napůl melodický zvuk; občas to byl celý vodopád zvuků. Musel to dělat? Musel sedět právě na tom místě? „Kdybyste neměl to stínítko v dosahu, musel byste pořád zvonit?“ zeptal jsem se. „Ne,“ odpověděl. „Všechno záleží na tom, kde sedím; je to otázka prostoru. Když sedím jako teď, nemám žádné nutkání dotýkat se tamhleté cihlové zdi. Kdybych u ní ale seděl, musel bych se jí dotknout stokrát.“ Sledoval jsem jeho pohled. Na cihlové zdi bylo skvrn jak na Měsíci, zřejmě od jeho dotyků a ťukání. Za zdí byla vidět lednička, jejíž dveře byly pomlácené a zprohýbané jako po dopadu roje drobných meteoritů nebo projektilů. Teď zase doktor sledoval můj pohled. „No jo,“ začal vysvětlovat. „To já tam házím každou věc – žehličku, pánev, váleček, co mi přijde do ruky. Strefuji se do těch dveří, když mě popadne vztek.“ V tichu jsem zažíval tuhle informaci; přidávala nový, násilnický a znepokojující rozměr k představě, kterou jsem si budoval. Zdálo se mi, že se k chytrému, poklidnému muži naproti mně vůbec nehodí.3 „Když vás ta lampa tak dráždí, proč pod ní sedíte?“ zeptal jsem se. „Jistě, je to dráždidlo, ale je to také stimulace. Mám rád ten dotek i zvuk. Ale ano, je to velké rozptylování a zdržování. Nemohu tady studovat, musím odejít do své pracovny, pryč od té lampy.“
Pocit osobního prostoru, vlastního já ve vztahu k jiným lidem a předmětům, bývá u Tourettova syndromu výrazně změněn. Znám hodně tourettiků, kteří v restauraci nemohou sedět na dosah jiných hostů, protože cítí nepotlačitelné nutkání dotýkat se jich nebo proti nim vyskočit. Taková nesnášenlivost je zvlášť velká, je-li „provokující“ osoba za tourettikem. Proto si tito lidé většinou sedají do rohu, kde jsou si jisti nedosažitelností druhých a kde mají krytá záda.4 Podobné problémy mohou nastat při řízení. Tourettik mívá pocit, že ostatní vozy jsou příliš blízko, že se přibližují, že už už se musí srazit, a zatím jde o bezpečnou vzdálenost, kterou člověk bez syndromu správně odhadne. Je to podivné, ale tourettik může být také „přitahován“ k jinému vozidlu, může mít nutkání vybočit proti němu, vrazit do něj z boku. Ale vědomí takového nutkání a velmi rychlé reakce tourettiků obvykle srážce zabrání. (Podobné klamné představy a nutkání, které mají původ v poruchách nervové báze osobního prostoru, můžeme někdy vidět také u Parkinsonovy choroby.) Jiným projevem Bennettova tourettismu, velmi rozdílným od neodolatelného a impulzivního dotýkání, je pudové vtiskování stop kolem dokola vlastní osoby; vyznačí tak dokonalé kolečko. „Myslím, že je to pudové,“ vysvětloval mi. „Jako když pes značí svoje území. Cítím to až v kostech jako něco primitivního, prehumánního – něco, co je v nás ve všech, jen už o tom nevíme. Ale Tourettův syndrom toto primitivní chování uvolňuje.“5 Někdy Bennett označoval tourettismus jako „nemoc rušící zábrany“. Říkal, že každý mívá myšlenky, které samy o sobě nejsou nijak neobvyklé, ale vzhledem k momentální nevhodnosti jsou potlačeny. U něj takové myšlenky přetrvávají v pozadí vědomí a náhle vybuchují, mimo jeho vůli. Tak například je venku hezky, a on by chtěl jít ven, na sluníčko. Myšlenka přetrvává v jeho vědomí, i když je v nemocnici a prohlíží pacienty, a může se projevit náhle a bez ohledu na jeho vůli: „Sestra mi třeba hlásí, že pan Joses má bolesti v břiše, a já na to odpovím: ,Opalující paprsky, opalující paprsky.‘ Může to takhle vytrysknout stokrát za dopoledne. Lidé ve službě to jistě slyší – nemohou neslyšet – ale myslím, že si toho nevšímají, že tomu nepřikládají žádný význam.“ Někdy se choroba projevuje nutkavými myšlenkami a úzkostmi. „Když se něčeho bojím – například slyším o dítěti, které se zranilo – musím vstát, dotknout se zdi a říci: ,Doufám, že to nepotká moje dítě‘,“ svěřoval se doktor Bennett jednou, když jsme všichni seděli u stolu. Sám jsem to pak u něj viděl. V televizi oznamovali, že se ztratilo dítě; to ho vyděsilo a přimělo k akci. Začal se dotýkat brýlí (nahoře, dole, vlevo, vpravo, nahoře, dole, vlevo vpravo) a rozčileně je rovnal. Houkal jako sova a mumlal: „David, David, je David v pořádku?“ Vyřítil se z místnosti, aby se přesvědčil. Byl tu velký strach a velký zájem, bezprostřední poplach při zmínce o jakémkoliv zraněném nebo ztraceném dítěti. Okamžitě vztáhl zprávu na sebe, s cizím dítětem ztotožnil vlastní dítě a bezpodmínečně musel něco udělat. Po čaji jsme se šli s doktorem projít. Minuli jsme malý jabloňový sad se stromy obsypanými plody a z vrcholu kopce jsme obhlíželi město. Přátelští malamuti obíhali kolem nás. Při procházce mi Bennett pověděl něco o svém životě. Byl adoptované dítě, a tak nevěděl, zda někdo z jeho rodiny Tourettovým syndromem netrpěl. U něj choroba propukla, když mu bylo sedm let. „Vyrůstal jsem v Torontu. Nosil jsem brýle, rovnátka a škubal jsem sebou. Nemoc, to už byla rána z milosti. Držel jsem se stranou – byl ze
mne samotář. Dlouho jsem si stačil sám. Neprotelefonoval jsem celé dlouhé hodiny s kamarády jako Mark, to je ohromný rozdíl.“ Ale být sám a sám chodit na dlouhé výlety mu vyhovovalo. Cítil se nezávislý a soběstačný. Byl vždycky šikovný a miloval přírodu – zajímalo ho, jak se formují skály, jak rostou květiny, jak se pohybují zvířata a jak pracují svaly, jak drží naše tělo pohromadě. Velmi brzy se rozhodl, že z něho bude chirurg. Anatomie mu byla samozřejmá, ale lékařská fakulta pro něj byla, jak mi řekl, velmi obtížná. Nejen pro tiky a doteky, které mu téměř znemožňovaly čtení. Každý řádek musel číst několikrát. „Každý odstavec jsem si musel upravit tak, aby všechny čtyři rohy byly v mém zorném poli symetrické.“ Musel jednotlivé odstavce a někdy i řádky „srovnat“, a navíc byl posedlý potřebou „uspořádat“, alespoň v duchu, symetricky interpunkci, musel spočítat výskyt jednotlivých písmen, musel opakovat slova, fráze, řádky.6 To všechno mu zabraňovalo číst plynule a automaticky. Stejné problémy má pořád, pořád nedokáže přelétnout očima článek a rychle se dobrat jádra věci. Nemá požitek z románů ani z básní. Ale všechny ty potíže ho nutí číst důkladně; lékařské učebnice se naučil téměř nazpaměť. Po ukončení medicíny se chtěl podívat do hodně vzdálených končin, hlavně na sever – a udělal to. Pracoval jako lékař v severozápadních teritoriích Kanady v Yukonu, a také byl lékařem na ledoborci, který objížděl Arktidu. Měl dar získávat lidi a velmi se sblížil s Eskymáky, s nimiž pracoval. Stal se, dalo by se říci, expertem na polární medicínu. V roce 1968, v osmadvaceti letech, se oženil a podnikl svatební cestu kolem světa. Splnil také svůj chlapecký sen – vystoupil na Kilimandžáro. Minulých sedmnáct let pracoval jako praktický lékař v malých, izolovaných osadách v západní Kanadě; dvanáct let bydlel v malém městě, před pěti lety se přestěhoval do Branfordu, protože jeho touha mít hned za dveřmi divočinu, hory a jezera, byla stále silnější. („A tady zůstanu. Nikdy nebudu chtít toto město opustit.“) Řekl mi, že město má to správné „ladění“. Lidé jsou tu přátelští, ale nejsou dotěrní; udržují správný odstup. Chovají se přirozeně, jsou zdvořilí a mají dobré vychování. Školy jsou velmi dobré, je tu státní střední škola, divadla, knihkupectví. Jedno z knihkupectví vede Helena. Ale lidé mají také smysl pro přírodu, pro divočinu, loví a rybaří. Bennett sám se raději jen tak toulá po krajině nebo leze po horách, v zimě projezdí okolí na lyžích. Branford přijal doktora s určitým podezřením – tak to alespoň cítil. „Chirurg, který sebou škube! Co nám může být platný? Co od něho můžeme čekat?“ Ze začátku neměl žádné pacienty a nevěděl, bude-li se tu moci vůbec uživit. Ale postupně si získával uznání a přízeň. Praxe se rozšiřovala a kolegové lékaři, zprvu nedůvěřiví a plní pochyb, mu začali brzy věřit a nakonec ho vzali bez výhrad mezi sebe. To všechno vyprávěl na naší procházce, a když jsme přišli domů, prohlásil, že už toho napovídal dost. Byla už skoro tma v Branfordu se rozsvěcovala světla. „Ráno půjdeme do nemocnice. Porada je v sedm třicet, pak obstarám své nemocniční pacienty a nakonec objedeme mé nemocné venku. V pátek operuji – vy můžete být při tom.“ V suterénním pokoji Bennettovy vily jsem spal celou noc jako zabitý. Ale hodně brzy ráno mě probudily zvláštní zvuky z tělocvičny, která byla hned vedle. Jako by tam byla lokomotiva chystající se vyjet. Dveře měly průhledná skla, a tak jsem se, ještě v polospánku, podíval, co se děje. Viděl jsem obrovské vrčící kolo, které se otáčelo a otáčelo, vypouštělo oblaka dýmu a občas zahoukalo. V úžasu jsem dveře otevřel a
vstoupil. Do půl pasu nahý Bennett šlapal zuřivě do pedálů cvičného kola a kouřil přitom velkou fajfku. Před sebou měl patologii, otevřenou u kapitoly o neurofibromatóze. Tak začíná každé ráno – půl hodiny na kole, s oblaky dýmu a s patologií nebo s chirurgií před sebou. Stránky, na nichž jsou knihy otevřeny, odpovídají práci, která ho ten den čeká. Dýmka a rytmický pohyb ho uklidňují. Tiky úplně zmizí, jen občas si doktor zahouká. (Zdá se, že sám sebe v těch chvílích považuje za vlak řítící se prérií.) V takových chvílích může číst bez obsesí a bez vyrušování. Jakmile se kolo zastavilo, zaplavily ho okamžitě tiky a různá nutkání. Vyzváněl na zvonek u bicyklu a mumlal: „Fat, fat, fat... fat, fat, fat... fat, fat, fat,“ a pak tajemně „Fat and a quarter tit.“ Slovo „tit“ někdy vynechal. (Tlustý a čtvrtdolar). „Co to znamená?“ zeptal jsem se. „Nemám ponětí. Nevím také, kde se vzalo to moje ,hideous‘ – prostě se před mnoha lety z ničeho nic objevilo. Za nějaký čas zmizí a vynoří se jiné slovo; když jsem unavený, je z toho ,gideous‘ (hnusný – bezuzdný). Ta slova občas nemají žádný smysl, prostě mě jen přitahují zvuky. Každý zvláštní zvuk, neobvyklé jméno mohou nastartovat opakování, a pak se nedá nic dělat. Pověsím se na některé slovo, a trvá to dva tři měsíce. Jednoho krásného dne je pryč a uprázdněné místo zaujme jiné slovo.“ Doktorovi synové dobře znají zálibu svého otce ve zvláštních zvucích a neobvyklých jménech – ve jménech, která znějí anglickému uchu cize. Hledají je ve svých učebnicích a skriptech, poslouchají rádio a televizi, a když najdou něco šťavnatého, rozšíří seznam. Bennett tvrdí, že tento seznam je nejcennější věcí v domě. Že jsou to lahůdky pro jeho uši. Seznam vznikl před šesti lety, poté co se doktorovi vetřelo jméno Oginga Odinga se všemi možnými obměnami. Teď už je tam víc než dvě stě jmen, dvaadvacet je jich „v provozu“ – jsou převraceny, přežvykovány, opakovány a vnitřně vychutnávány. Nejstarší z nich – Slavek J. Hurka – je jméno profesora pro průmyslové vztahy na Saskatchewanské univerzitě, kde studovala Helena. Začal si je opakovat v roce 1974 a opakuje je bez delšího vynechávání už sedmnáct let. Většina slov ale trvá jen několik měsíců; některá jména (Boris Blank, Floyd Flake, Moris Gook, Lubor J. Zink) mají jen nárazový význam. Jiná (Yelberton A. Tittle, Babaloo Mandel) jsou euforická a doktora přitahuje jejich libozvučnost. Chorobné opakování slov a slabik – echolálie – zmrazuje zvuky, zastavuje čas, uchovává v mysli podněty jako „cizí tělesa“ nebo ozvěny; uchovává v duši cizí existence jako implantáty. Doktor říká, že mu v mysli uvíznou jen jako zvuk, jako „melodie“. Jejich původ, význam a asociace, které vyvolávají, nejsou vůbec důležité. (Je to podobné rituálu, který zachovává u svých tiků.) „Stejné je numerické nutkání,“ vysvětlil mi doktor. „Teď musím všechno dělat třikrát nebo pětkrát, ale před měsícem to byly čtyřka a sedmička; ty byly jednou ráno pryč a vlády se ujaly trojka a pětka. Jako by se jeden okruh vypnul a druhý zapnul; se mnou to nemá nic společného.“ Tourettiky vždycky zaujmou věci nápadné, neobvyklé a zarážející, které se dají karikovat a vnucují se k opakování i k napodobování.7 Dobře to popsali v roce 1902 Meige a Feindel, kteří zachytili osobní výpověď pacienta: Vždycky jsem si byl vědom záliby v napodobování. Neobvyklé gesto nebo bizarní postoj byly pro mě výzvou k okamžitému napodobení, a jsou dosud. Stejné to je se slovy nebo s frázemi, s výslovností a intonací, které mě zaujmou.
Vzpomínám na muže se zvláštními grimasami očí a úst; nedal jsem si pokoj, dokud jsem ho nedokázal napodobit úplně přesně. To mi bylo třináct let... Několik měsíců jsem ty grimasy proti své vůli neustále opakoval. Tehdy začaly mé tiky. V sedm dvacet pět jsme odjeli do města. K nemocnici to bylo autem jen pět minut, ale po příjezdu jsme se zdrželi. Doktor Bennett se totiž proslavil. Před několika týdny měl interview pro nějaký časopis, a ten teď vyšel. Každý se usmíval a žertoval, a Bennett si to užíval. S chutí odpovídal a vracel žerty, i když byl přece jen trochu v rozpacích. („Už se toho nezbavím – teď jsem proslulý člověk!“) Ve společné místnosti lékařů mu zřejmě bylo dobře a kolegům bylo dobře s ním. Povolil projevům svého tourettismu; jemně se jich dotýkal špičkami prstů a ve dvou případech jsem pozoroval, že se na pohovce přisunul těsně ke kolegovi a dotkl se jeho ramen prsty u nohy. To jsem pozoroval i u jiných tourettiků. Bennett se za své syndromy trochu stydí a před cizími lidmi je tají; potlačuje je, dokud lidi dobře nepozná. Říká mi, že když v nemocnici začal pracovat, neposkočil si ani na chodbě, dokud si nebyl jistý, že ho nikdo nevidí; teď poskakuje a hopsá a nikdo se ani neohlédne. Řeči se tu vedly stejné, jaké se v těchto místnostech vedou všude na světě. Lékaři si povídali o zajímavých případech. Bennett se usadil na podlaze, občas vykopával jednou nohou a popisoval neobvyklý případ neurofibromatózy mladého muže, kterého nedávno operoval. Kolegové ho poslouchali velmi pozorně, diskuse byla docela normální; abnormální byla situace. Celá scéna byla bizarní, ale byla zřejmě tak běžná, že se nad ní nikdo nepozastavil a nevěnoval jí pozornost. Ale divák zvenčí by byl ohromen. Po kávě a vdolečcích jsme šli do ambulance, kde na doktora Bennetta čekalo šest pacientů. První na řadě byl horský průvodce z Banffu. V černobíle kostkované košili, těsných džínech a s kovbojským kloboukem na hlavě vypadal jako vystřižený z westernu. Upadl pod ním kůň a převalil se přes něj; výsledkem úrazu byla ohromná pseudocysta na pankreatu. Bennett s ním mluvil a přitom jemně, citlivě prohmatával pohyblivou masu v jeho břiše. Muž říkal, že se otok zmenšuje. Doktor prostudoval spolu s radiologem sonogram, který potvrdil, že cysta ustupuje. Uklidňoval svého pacienta: „Ztrácí se to samo. Pěkně to ustupuje a nakonec nebudete potřebovat vůbec žádnou operaci. Budete zase jezdit na koni – já bych vás rád znovu viděl asi za měsíc.“ Pacient nás opouštěl a jeho krok byl lehký a pružný; strach byl ten tam. Později jsem mluvil s radiologem. „Bennett je rychlý a přesný diagnostik,“ řekl mi. „A je to také ten nejúčastnější diagnostik, jakého jsem kdy poznal.“ Druhým pacientem byla tlustá paní s melanomem na stehně; bylo nutné vyoperovat ho v určité hloubce. Bennett si důkladně umyl ruce a natahoval si rukavice. Něco, co souviselo se sterilním polem a s přísnými pravidly, stimulovalo jeho tourettismus. Dělal prudké a náhlé pohyby, výpadky pravou rukou v rukavici proti holé, „špinavé“ části své levé paže. Pacientka ho sledovala klidně a bez výrazu. Co si asi myslela o těch podivných gestech jeho rukou? Doktor jimi také náhle a prudce potřásl, ale ani to ji zřejmě nepřekvapilo. Její ošetřující lékař ji na to musel připravit – musel říci asi toto: „Musíte jít na malou operaci. Doporučují vám doktora Bennetta – je to skvělý chirurg, ale měla byste vědět, že občas dělá podivné pohyby a vydává podivné zvuky. Trpí něčím, co nazýváme Tourettův syndrom, ale nemějte žádné obavy, nic to neznamená. Vaši operaci to neovlivní.“
Po úvodním rituálu mytí rukou se dal Bennett do práce. Naprosto pevnou rukou natřel místo na stehně antiseptickým prostředkem a vstříkl místní umrtvení. Jakmile byl ale rytmus celé akce na chviličku přerušen – doktor potřeboval víc anestetika a sestra mu přidržovala ampuli, aby si naplnil injekční stříkačku – vrátilo se nutkání dotýkat se věcí. Sestra ani nepohnula brvou; zažila to už vícekrát a věděla, že doktor své rukavice neznečistí. Pak s naprostou jistotou vedl řez po obou stranách melanomu a během čtyřiceti sekund ho vyjmul spolu s tkání a s tukem; měl tvar paraořechu. „Je to venku,“ oznámil. Velmi rychle a zručně zašil asi čtyři centimetry dlouhou ránu; potřeboval pět stehů. Pacientka se dívala, jak pracuje, a popichovala ho: „Zašíváte také doma?“ „Ano,“ smál se. „Jenom ponožky nesnáším, ale ty už dneska nezašívá nikdo.“ „Mohl byste se tím živit. Například prošívat přikrývky.“ Celá operace netrvala ani tři minuty. Bennett zvolal: „Hotovo. Tady to máte,“ a ukazoval ženě krvavý chuchvalec. „Br. Nechci to vidět. Ale děkuji vám.“ Od začátku do konce probíhalo všechno normálně, bez stopy tourettismu. Jen jsem si nebyl jistý Bennettovým předváděním vyňatého melanomu. („Tady to máte.“) Můžete pacientovi ukázat žlučníkový nebo ledvinový kámen, ale krvavý, znetvořený kus masa a tuku? Samozřejmě to nechtěla vidět, ale on jí to chtěl předvést a já jsem se dohadoval, zda ho k tomu nutí chorobně přepjatá svědomitost a přesnost, jeho potřeba všechno si důkladně prohlédnout a všemu porozumět. Přemýšlel jsem o tom později – dopoledne ještě jednou, když Bennett zaváděl staré dámě do žlučovodu T-drén. Vzal to hodně zeširoka: musel dopodrobna popsat drén, vysvětlit pořádně celou anatomii a celý její případ. Ale dáma odmítla: „Nechci to vědět. Zkrátka to udělejte.“ Byl tohle Bennett tourettik se svým nutkáním, nebo to byl přednášející anatomie? (Jednou týdně přednášel doktor anatomii v Calgary.) Byl to prostě výraz jeho pečlivosti a zájmu? Nebo si představoval, že všichni pacienti jsou zvědaví jako on a chtějí znát podrobnosti svého případu? Jistě, někteří takoví jsou, ale to dopoledne přišli do ordinace jiní pacienti. Pokračovali jsme podle seznamu čekajících. Bennett byl zřejmě velmi oblíbený chirurg a každého pacienta vyšetřil nebo operoval rychle a přesně, byl absolutně soustředěný a přesný. Každý jednotlivý pacient viděl, že má všechnu jeho pozornost. Zapomněl na předchozí čekání i na to, že ještě plno lidí čeká; cítil, že pro doktora Bennetta je v této chvíli jediným člověkem na světě. Život chirurga je velice opravdový a musí lékaře těšit, myslel jsem si. Jde přímo k věci a setkává se s příjemnými pacienty, jako jsou tito zde. Bezprostřednost vztahů, práce, výsledků i úspěchů je daleko větší než u praktických lékařů, neřku-li u neurologů. Myslel jsem na svou matku, na to, jak ráda měla své chirurgické živobytí a jak rád jsem s ní býval v ambulantní ordinaci. Nemohl jsem se stát chirurgem, protože jsem neuvěřitelně a nenapravitelně nešikovný, ale už v mládí se mi chirurgie líbila a s velkým zaujetím jsem sledoval operace. Stará láska a radost z té práce, napůl zapomenuté, se vrátily v plné síle. Chtěl jsem být něčím víc než jen divákem, chtěl jsem pomoci, třeba podat retraktor, který drží ránu otevřenou. Nějak se zúčastnit. Bennettovým posledním pacientem to dopoledne byl mladý mechanik s neurofibromatózou. To je bizarní a někdy zhoubná choroba, při níž se tvoří ohromné hnědavé boule a převisy kůže, až se zdeformuje celé tělo.8 Mladý muž měl na hrudi ohromný převis kůže – tak velký, že ho mohl zvednout a přehodit se ho přes hlavu, a tak
těžký, že ho táhl do předklonu. Ten mu doktor Bennett odoperoval už před několika týdny; byla to náročná operace a vyžadovala velkou zkušenost. Teď zkoumal jiný velký nádor, který splýval pacientovi z ramen, a velké laloky hnědavého masa ve slabinách a v podpaží. Měl jsem strach, že vyrazí svoje „hnusné!“ – i když to je jenom bezobsažný tik, v této situaci by působil hrozně. Dokud ale Bennett pracoval, mlčel – žádné výkřiky. Jen když prohlížel lalok na zádech, uniklo mu náhlé „Hn...“; zbytek slova polkl. Později jsem zjistil, že to nebylo vědomé potlačení – Bennett si na ten tik nevzpomínal. Měl jsem ale stejně dojem, že tu byla vědomá či alespoň nevědomá snaha zachovat v takové situaci takt. Když jsme vyšli ven, podotkl Bennett, že ten mladý člověk je skvělý. „Nestydí se za sebe, je sebevědomý. Neschovává se, chodí mezi lidi, je to osobnost. Hodně takových postižených by se zamklo na záchodě a vůbec by nevylezlo.“ Napadlo mi, že ta slova by se dala vztáhnout i na Bennetta. Je mnoho tourettiků, kteří upadli do apatie, stydí se, stáhnou se do sebe a zamknou se na záchodě. Ne tak doktor. Bojoval s tím, vyvzdoroval si svůj život, svoje lidi, nejnepravděpodobnější ze všech možných povolání. Myslím, že všichni jeho pacienti tohle cítí a že je to jeden z důvodů, proč mu důvěřují. Muž s kožními laloky byl poslední z ambulantních pacientů, ale stále zaměstnaný doktor Bennett měl před sebou ještě dlouhé odpoledne. Musel navštívit své pacienty na oddělení a po krátké přestávce se za nimi vydal. Mne doktor omluvil, abych si mohl prohlédnout město. Jak jsem chodil po Branfordu, zmocňoval se mě podivný smíšený pocit déjà vu a jamais vu. Chvíli se mi zdálo, že to město znám, ale pak mi zas připadalo úplně cizí. Nakonec jsem na to přišel – ano, viděl jsem je, už jednou jsem tu byl. V srpnu roku 1960 jsem projížděl přes Skalnaté hory autobusem na Západ a v Branfordu jsem přespal. Tehdy měl pár tisíc obyvatel, všeho všudy několik pustých ulic, motelů a barů. Pouhá zastávka na dlouhé cestě. Teď tu žije dvacet tisíc lidí, z hlavní ulice je zářící bulvár plný obchodů a aut. Je tu radnice, policejní stanice, oblastní nemocnice a několik škol. Zavalila mě přítomnost, ale skrze ni jsem stále viděl někdejší pusté křižovatky a bary, Branford před třiceti lety. Žil v mé paměti tak, jak byl, protože jsem až dosud neměl příležitost zpřítomnit ten současný Branford. V pátek má Bennett operační den a tentokrát měl na programu mastektomii – náročnou operaci prsu. Nedočkavě jsem čekal, až ho uvidím v akci. Ambulantní zákroky, to je jiná věc – člověk se vždycky dokáže soustředit na několik minut. Ale jak si povede při těžké operaci, kdy musí pracovat s nesmírnou pozorností a soustředěností několik hodin? Při přípravě na sál budil Bennett ty nejhorší obavy. „Umývejte se s ním,“ pošeptal mi jeho mladý asistent, „je to velký zážitek.“ To vskutku byl; co jsem viděl včera v malém, předváděl doktor ve velkém v přípravně operačního sálu. Rychlé, náhlé pohyby rukou. Téměř se dotýkal, ale nikdy se nedotkl neumytých paží, svého asistenta, zrcadla. Hlasitě supěl, dotýkal se kolegů nohama a vyrážel houkání – „Húty, hú! – Húty, hú!“ jako sova. Umytí, v rukavicích, s rouškami a v pláštích, se teď blížili, doktor Bennett a jeho asistent, k pacientce, která už byla připravena na operačním stole. Doktor si krátce prohlédl mammograf a uchopil skalpel. Vedl přesný a čistý řez a beze stopy po nějakém tiku nebo vyrušení pracoval přesně v rytmu operace. Minulo dvacet minut, padesát,
sedmdesát – sto minut. Operace byla náročná a bylo nutné dělat průběžně mnoho úkonů – podvázat žíly, najít nervy – celá akce však byla plynulá, postupovala přesně a klidně, bez nejmenšího náznaku tourettismu. Po dvě a půl hodiny trvající náročné a složité operaci Bennett konečně došil. Každému zvlášť poděkoval, zívl a protáhl se. Byla za ním celá operace bez náznaku jeho choroby. Ne že by ji potlačil nebo držel na uzdě – nikdy se nijak neobjevilo napětí z toho, že by se musel přemáhat. Zkrátka nebyl tu žádný impulz, nic, co by tik provokovalo. Sám k tomu řekl: „Když operuji, a může to trvat jak dlouho chce, ani si na svůj tourettismus nevzpomenu.“ Jeho identitou je v té době beze zbytku chirurg, který dělá svou práci a všechno jeho psychické i nervové ustrojení se jí podřídí. Je aktivní a soustředěný na daný úkol; stane se ne-tourettickou osobností. Jenom když se operace přeruší, například když se musí prostudovat RTG snímek pořízený během operace a Bennett čeká, uvědomí si svůj tourettismus. Začne se podle toho chovat. Jakmile operace pokračuje, projevy choroby zmizí. Bennettovi asistenti tohle vídají a prožívají už léta, ale vždycky jsou znovu překvapeni: „Je to zázrak. Syndrom úplně zmizí,“ řekl jeden z nich. I sám Bennett se diví, a když si sundával rukavice, vyptával se mě na neurofyziologii takového „zázraku.“ „Nebylo to vždycky tak snadné,“ svěřil se mi později. Někdy byl vytrhován z práce – „Čekají na vás tři pacienti“, „Vaše paní prosí, abyste přivezl žrádlo pro psy“, „Paní X chce vědět, jestli může přijít v deset“... Takové tlaky rušily jeho soustředění, ničily hladký rytmus operace. Před několika roky proto stanovil železné pravidlo: během operace nesmí být nikým a ničím zvenku rušen. Když tak byla zaručena naprostá koncentrace, přestaly se tiky na operačním sále objevovat. Bennettovo operování ruší výstřední příznaky tourettismu a na povrch vystupují hlubinné prvky jeho osobnosti – vrozený rytmus, cit pro „melodii“ a „tok“ akce, zvolená životní role, osobnost a identita. Přechod z nekoordinované, trhané posunčiny se u tourettiků objeví vždycky, když jsou vystaveni rytmické hudbě nebo akci a když je to strhne. Viděl jsem to u muže, o němž jsem psal v povídce „Chytrý bláznivý Ray“, který dokázal zaplavat stovku bez tiků, pravidelným, rytmickým tempem – ale když byl z rytmické kinetické energie vytržen, propukl u něho náhlý a zuřivý příval tiků. Hodně tourettiků přitahuje také atletika – z části snad proto (alespoň se tak domníváme), že jsou mimořádně rychlí a přesní,9 a z části proto, že jejich přehnané motorické reakce a nadbytek energie hledají vybití. Naštěstí to může být vybití koordinované, usměrněné v rytmu hry a sportu. Podobné je to s tourettismem a s hudbou. Křečovité pohyby a řeč zmizí při zpěvu a při rytmizaci slabik a slov (už dlouho víme, že stejně mizí koktání a zajíkání). I s trhanými přerušovanými pohyby při Parkinsonově chorobě (občas se jim říká „pohybová zajíkavost“) je to podobné: při rytmickém pohybu nebo při hudbě mohou zmizet. Zdá se, že jsou takovými reakcemi zasažena spíš motorická centra člověka než jeho osobnost, jeho indentita na nějaké vyšší úrovni. Cítil jsem, že některé změny Bennettova chování při operaci probíhají na této základní „muzikální“ úrovni. Na té úrovni se doktorovy pohyby zautomatizovaly; každou vteřinu musel dávat pozor na tisíc věcí, ale všechno bylo sladěno, integrováno do nepřerušovaného proudu, který se s lety stal z velké části mimovolným (stejně jako řízení), takže při práci mohl mluvit se sestrami, škádlit je a žertovat. Jeho ruce, oči a mozek přitom vykonávaly přesně a bez chybičky, téměř mimoděk, složité operační úkony.
Ale nad touto úrovní, spolu s ní je tu ještě úroveň vyšší, osobnostní, která má co dělat s Bennettovou identitou, s rolí chirurga. Anatomie a chirurgie jsou jeho stálou láskou, jsou středem jeho bytí a on je sám sebou – nejhlouběji sám sebou – když se ponoří do práce. Celá jeho osobnost a jeho způsoby, někdy nervózní a ostýchavé, se změní, jakmile si natáhne bílý plášť. Stane se z něj mistr svého oboru, klidný a sebejistý. Zčásti právě proto se zdá, že nemoc zmizí. Přesně totéž jsem viděl u herců s Tourettovým syndromem. Znám dobře jednoho charakterního herce, který trpí těžkým tourettismem, ale když hraje, je absolutně uvolněný, svobodný, zcela ponořený do své role. Něco tady probíhá na mnohem vyšší úrovni, než je pouhý rytmický, jako automatický ozvuk motorického stereotypu. Divák sleduje základní akt převtělení nebo ztotožnění (pro který ještě musíme najít psychologickou nebo neurologickou definici), v němž nabývají vrchu city, paměťové záznamy jiného „já“. Na tak dlouho, jak „převtělení“ trvá, mění osobnost, celý její nervový systém.10 Takovými změnami identit, takovou reorganizací osobnosti prochází každý z nás každý den – z rodičovské role přecházíme do role profesionální, politické, erotické nebo nějaké jiné – jakékoli. Ale toto „přeměňování osobností“ je zvlášť dramatické u lidí, kteří se zmítají v nervových nebo psychických syndromech, a u herců. Tyto transformace, „přepnutí“ mezi paměťovými stopami vyjadřují nemocní slovy „zapomněl jsem“ a „vzpomněl jsem si“. Bennett „zapomíná“, že je tourettikem, dokud operuje („nepřijde mi to vůbec na mysl“), ale „vzpomene“ si na to okamžitě, je-li vyrušen. A ve vteřině, kdy si vzpomene, se to stane, protože na této úrovni není rozdíl mezi pamětí, znalostí, impulzem a činem; všechno přichází najednou, jako celek. (Podobné je to i u jiných nemocí: Jeden můj známý, postižený parkinsonem, dostal injekci apomorfinu, aby se zbavil ztuhlosti, „zmrazení“, v němž se nacházel. V několika minutách „rozmrzl“, smál se a řekl doslova: „Zapomněl jsem, jaké to je být parkinsonikem.“) Páteční odpoledne jsou volná. Bennett rád chodí na dlouhé výlety nebo jezdí na kole nebo řídí; chce mít před sebou otevřené volné cesty a stezky. Jeho oblíbeným cílem je ranč s nádherným jezerem a s rozjezdovou dráhou pro menší letadla; dostane se tam jenom rozbitou, neudržovanou cestou. Hospodářství se rozkládá na úzkém pruhu země mezi jezerem a horami – je to nádherné místo. Prochodili jsme tam celé míle a povídali si o všem možném. Bennett ovšem nezapomněl ani na botaniku ani na geologii. Došli jsme k jezeru, a já jsem si zaplaval. Když jsem vystoupil na břeh, viděl jsem, že Bennett se natáhl do trávy a schrupnul si. Vypadal uvolněně, beze stopy napětí. Usnul zřejmě náhle a spal hluboce a já jsem myslel na to, jak velké těžkosti musí každý den zvládat. Uvažoval jsem, jak často musí být vyčerpán do krajnosti, kolik toho musí přemáhat, tajit ve svém nitru. Toulali jsme se pak dál po ranči a Bennett poznamenal, že jsem viděl některé vnější projevy jeho tourettismu, které sice vypadají bizarně, ale rozhodně nejsou jeho největším trápením. Skutečnými vnitřními problémy jsou panika a vztek. Jsou to ohromně silné vzněty a přicházejí tak náhle a bez varování, až hrozí, že ho přemohou. Stačí, aby čekal na parkovací lístek nebo zahlédl policejní auto, a myslí mu proletí scénáře plné násilí: šílené honičky, střílení, požáry, bití, mrzačení a smrt. Jeho mozek to všechno vypracuje rychlostí blesku. Jedna část jeho mysli je nad věcí a pozoruje ty
scény jakoby zvenčí, ale jiná část je stržena a nutkána k akci. Na veřejnosti se dokáže ovládnout, ale toto sebeovládání je nesmírně těžké a vyčerpávající. Doma může popustit uzdu a vybít se – ovšem ne na lidech, ale na věcech. To jsem dobře viděl na stěně a na dveřích lednice; házel na ně všechno, co mu přišlo do rukou. Ve svém lékařském pokoji v nemocnici kopal do zdi tak dlouho, až tam vznikla pořádná díra, kterou musel zakrýt kytkou v květináči. Doma ve své pracovně má stěny obložené cedrovým dřevem; jsou plné stop po noži. „Není to nic hezkého,“ říkal mi doktor Bennett. „Je to výstřední, je to děsivé a někdo by to mohl vnímat i jako vzrušující romantiku, ale tourettismus přichází z nejhlubších hlubin našeho nervového systému a z nevědomí. Projevuje se nejstaršími, nejmocnějšími pocity, jaké máme. Tourettismus je jako epilepsie, která vypukla v temné podkorové oblasti. Když převládne, zbývá jen tenká vrstva kontroly, tenká vrstva kůry mozkové mezi mnou a ,tím‘, mezi mnou a zuřící bouří, slepou podkorovou silou. Člověk může vidět roztomilé, legrační projevy, tvůrčí stranu Tourettova syndromu, ale je tu také druhá, temná strana. Musíte proti tomu bojovat celý život.“ Jízda domů byla vzrušující, občas děsivá. Teď když mě doktor znal, byl uvolněný a bez zábran dal svému tourettismu zelenou. Vůz zůstal chvílemi bez řízení – nebo mi to při mém zděšení tak připadalo. Bennett klepal na okno v rytmu svého „Húty-hú!“, „Ha-ty tam!“, „Hnusné!“, nebo „centroval“ na sto způsobů své brýle a pročesával si knír. Přitom se díval do zpětného zrcátka daleko víc než před sebe na cestu. Snažil se také „vybalancovat“ volant mezi svými koleny, trhal s ním křečovitě tam a sem, takže vůz po cestě doslova tancoval. „Nebojte se,“ uklidňoval mě, když si všiml mého zděšení, „já tu cestu dobře znám. Nikdy jsem při řízení neměl žádnou nehodu.“11 Silné je u Bennetta puzení vidět se a být viděn, a také po příjezdu domů popadl Marka, postavil ho před sebe, zuřivě si hladil knír a opakoval: „Dívej se na mě! Dívej se na mě!“ Mark stál nehnutě, ale očima těkal kolem dokola. Teď Bennett popadl jeho hlavu, pevně ji sevřel a syčel: „Dívej se na mě, na mě!“ Mark zůstal úplně tichý a stál bez hnutí, oči upřené na otce. Byl jako hypnotizovaný. Znepokojilo mě to. Ostatní projevy Bennettovy choroby vůči rodině byly spíš dojemné. Doktor například probíral Heleniny vlasy nataženými prsty a houkal přitom něžně „hú, hú“: Helena to přijímala souhlasně a byla to něžná a zároveň absurdní scéna. „Mám ho ráda, jaký je,“ říkala Helena. „Nechtěla bych, aby byl jiný.“ Manžel to cítí stejně. „Legrační nemoc – nepřemýšlím o ní jako o chorobě, přemýšlím o sobě. Říkám nemoc, choroba, ale zdá se, že to nejsou správná slova.“ Bennettovi i jiným tourettikům dělá potíže, mají-li svoji chorobu považovat za něco vnějšího, mimo sebe, protože mnohé tiky a popudy mohou cítit jako integrální součást svého já, své osobnosti, své vůle. Něco takového není možné u chorob jako parkinsonismus nebo chorea; ty nikdy nejsou pociťovány jako něco vlastního nebo vědomě záměrného, ale vždycky jen jako nemoc, jako něco zvenku. Křeče a tiky jsou pociťovány někde uprostřed – někdy jako vyjádření vlastní vůle, někdy jako nátlak cizí, vnější síly. Tato dvojakost je často vyjádřena slovy, která nemocní užívají. Oddělené „to“ a „já“ se někdy personifikuje žertovnými přezdívkami pro vlastní Tourettův syndrom; jeden z tourettiků mu říká „Toby“, jiný o něm mluví jako o „panu T.“ Někteří tourettici cítí, že je choroba ovládá; to velmi živě vystihl mladý muž z Utahu, který mi napsal, že „má ztourettizovanou duši“.
Bennett velmi ochotně přesouvá svoji chorobu do oblasti neurochemie a neurofyziologie a přemýšlí o chemických změnách, o spojích, které se zapínají a vypínají, a o tom, že choroba uvolňuje jinak inhibované chování. Přesto cítí svoji nemoc jako něco, co se stalo nejvlastnější součástí jeho osobnosti. Proto (mimo jiné) shledal, že nemůže užívat haloperidol a podobné léky – spolehlivě omezí jeho tourettismus, ale zároveň omezí jeho osobnost, takže se necítí sám sebou. „Vedlejší účinky haloperidolu jsou strašné,“ řekl mi. „Když jsem ho bral, byl jsem neklidný, nedokázal jsem postát tiše, celý jsem se třásl – jako parkinsonik. Jiné je to s lékem Prozac. To je dar od Boha na utišení obsesí a záchvatů vzteku. Na tiky vliv nemá.“ Jistě, Prozac je dar pro mnoho tourettiků, ale někteří zjistili, že na ně neúčinkuje, a u některých měl dokonce opačný účinek: zesiloval jejich nutkání, obsese a vztek.12 Bennett měl tiky už od sedmi let, ale jako Tourettův syndrom určil své potíže, až když mu bylo třicet sedm. Helena mi vyprávěla, že v prvních letech jejich manželství tomu říkal „nervózní habitus.“ „Žertovali jsme o tom, navrhovala jsem, že já přestanu kouřit a on přestane s tiky. Mysleli jsme, že by to mohl zastavit, kdyby chtěl. Když jsem se ptala, proč to dělá, odpověděl, že neví. Zdálo se, že si toho ani není vědom. Potom, bylo to v roce 1977 a Mark byl ještě mimino, poslouchal Carl pořad „Quirks and Quarks“. Přiběhl celý vzrušený a křičel: ,Heleno, pojď honem a poslouchej! V rádiu mluví o tom, co já dělám!‘ Překvapilo ho, že to mají i jiní lidé. Pro mě to byla velká úleva – vždycky jsem cítila, že něco není v pořádku. Bylo dobré najít určitou nálepku, označit to. Nikdy z toho nedělal problém, nikdy o tom sám nezačal mluvit, ale když už jsme věděli, oč jde, mohli jsme to říci lidem, kteří se ptali. Je to jen několik let, co poznal tourettiky a podílel se na činnosti TSA (Tourette syndrom Association – Společnost pacientů s Tourettovým syndromem). (Až donedávna byl Tourettův syndrom diagnostikován jen velmi vzácně, byl neznámý a neznali ho dokonce ani lékaři. Většinou jej rozpoznali nemocní sami, nebo nemoc určili přátelé či příbuzní, když o ní slyšeli v rádiu nebo v televizi, četli o ní v novinách. Vskutku jsem poznal chirurga (je z Louisiany), u něhož určil Tourettův syndrom jeho pacient. Věděl o něm z televize. Ještě teď stanoví devět Tourettových syndromů z deseti laici, kteří se o něm poučili v médiích; jen jednu takovou diagnózu určí lékař. Pro seznámení veřejnosti s Tourettovým syndromem dělá mnoho TSA, společnost, která měla začátkem sedmdesátých let jen třicet členů. Teď jich má na dvacet tisíc.) V sobotu ráno jsem se musel vrátit do New Yorku. „Do Calgary poletíte se mnou,“ oznámil mi Bennett. Už jste někdy letěl s tourettikem?“ „S jedním jsem byl v kánoi,13 s jiným jsem projezdil pořádný kus kraje – on řídil – ale aby pilotoval...“ „Bude se vám to líbit,“ ujišťoval mě. „Bude to pro vás jedinečný zážitek, protože jsem jediný létající chirurg-tourettik.“ Ráno jsem s velmi smíšenými pocity zjistil, že počasí je sice chladné, ale pro let ideální. Jeli jsme na malé letiště v Benfordu a byla to jízda poskokem; letu jsem se bál čím dál víc. „Ve vzduchu je to o moc jednodušší, tam se člověk nemusí pohybovat po žádných silnicích, a také nemusí mít pořád ruce na řízení,“ uklidňoval mě Bennett. Na letišti zaparkoval, otevřel hangár a s pýchou mi ukazoval svůj aeroplán, malou červenou Cessnu Cardinal. Vystrkal stroj na rozjezdovou dráhu a prohlédl ho, znovu ho prohlédl a znovu vše zkontroloval, než se motor začal zahřívat. Na letišti skoro mrzlo a foukal
severák, a já jsem všechny ty kontroly sledoval trochu netrpělivě, ale zároveň i s uspokojením. Nutí-li ho Tourettův syndrom prohlížet všechno třikrát a čtyřikrát, bude let bezpečnější. Stejný pocit jsem měl, když operoval: jestli ho při práci jeho syndrom vůbec nějak ovlivňoval, pak ho činil přesnějším a až nadbytečně pečlivým. Přitom nijak neomezoval jeho rozhodování a intuici. Bennett skončil prohlídku – či lépe prohlídky – a vyšvihl se do letadla. Zatímco já jsem lezl nahoru, Bennett nastartoval. Slunce už vycházelo; přehouplo se přes vrcholky Skalnatých hor a zalilo kabinu zlatým světlem. Museli jsme překonat horské hřebeny vysoké téměř tři tisíce metrů a také tiky a neklid pilota, poťukávání po všem kolem, dotýkání se skla, palubní desky, hlazení kníru. A to jsou jen malé tiky, nižší kategorie – druhá liga -, ale co když ho přepadnou velké tiky? Co když podlehne nutkání provádět s letadlem vývrtky, obraty a převraty v nedostatečné výšce? Když ho přepadne nutkavá potřeba vyklonit se tak, aby dosáhl na vrtuli nebo na křídlo letadla? Tourettici bývají fascinováni vším, co se točí; měl jsem přímo vidění pilota, který se natahuje a vyklání víc a ještě víc, a už se dotýká vrtule. Ale doktorovy tiky zůstaly velmi malé, a když zvedl ruce z kormidla, letadlo se pohybovalo klidně a hladce dál. Bohudíky, silnice ve výškách opravdu nejsou. A když jsme stoupli nebo klesli o pár centimetrů, co na tom záleželo? Na hraní jsme měli celé nebe. Bennett byl dobře vycvičen a k létání měl zřejmě přirozené nadání, ale byl opravdu jako dítě, které si hraje. Přinejmenším část Tourettova syndromu není ničím víc, než že uvolňuje hravé impulzy, které jsou normálně zablokovány nebo ztraceny někde hluboko v nás. Volnost a prostor Bennetta zřejmě těšily; měl bezstarostný chlapecký výraz, který jsem u něho dole na zemi neviděl. Stoupali jsme nad první vrcholy – předsunuté hlídky Skalnatých hor, kolem nás uplývaly žlutavé proudy modřínů na jejich bocích. Horu jsme přeletěli ve výšce asi tisíc metrů nebo víc. Byl bych rád věděl, zda by se Bennett nepřibližoval ke svahům až na centimetry, kdyby letěl sám. Tourettici se někdy stávají obětí svého nutkání přiblížit se na dosah. Ve výšce tří tisíc metrů jsme vletěli do koridoru mezi vrcholy, nalevo štíty zářící v ranním slunci, napravo siluety hor ve stínu. Z výšky čtyř tisíc metrů jsme viděli Skalnaté hory v celé jejich šířce; jsou tady široké pouhých osmdesát kilometrů. Na východě začínala pustá zlatavá prérie Alberty. Bennett co chvíli vymrštil pravou ruku a lehce poklepal na sklo. „Sedimenty! Dívejte se!“ Vystrkoval ruce ven z okna a ukazoval: „Byly vyzdviženy z mořského dna ve sklonu sedmdesát až osmdesát stupňů.“ Díval se na příkré svahy jako na přátele – je v horách opravdu doma. Na severních svazích ležel sníh, na severozápadě, směrem na Banff, byly vidět ledovce. Bennett se posunul a poposedl a zase se posunul a tak pořád dokola: snažil se umístit svoje kolena dokonale symetricky vůči řízení letadla. Letěli jsme už čtyřicet minut a byli jsme nad Albertou; pod námi se vinula Highwood River. S kurzem na sever jsme začali pomalu klesat mezi svahy hor, na nichž se chvěly osiky. Zdola se k nám blížila zúrodněná prérie. Pšenice, vojtěška, farmy, ranče a všude ostrůvky zlatě třpytivých osik. Z roviny se prudce zvedly věže města Calgary. Rádio náhle ožilo – přistává velké ruské letadlo, hlavní přistávací dráha, dosud uzavřená, se rychle otevírá. Blíží se další velký letoun, tentokrát ze Zambie. Bennett vysvětluje, že do Calgary létají letadla z celého světa kvůli údržbě, protože tu jsou nejlépe vybavené dílny v Severní Americe. Uprostřed všeho toho důležitého shonu hlásí Bennett naši pozici a naše data („Cardinal, pět metrů dlouhý, na palubě jeden tourettik a jeho neurolog“). Okamžitě dostává odpověď, přesnou a úplnou, jako by se hlásil Boeing
747. Tady jsou si všichni piloti, všechna letadla rovni. Je to svět sám pro sebe, a lidé tady mají, stejně jako svobodní zednáři, svou vlastní řeč, znaky, mýty a mravy. Bennett k tomu světu patří. Když vystoupil ze své cessny, dozorčí letů ho srdečně zdraví. Vyskočil z letadla náhle a prudce (je to jako tik), já ho následuji pomalu a s patřičnou rozvahou. Doktor se hned dal do řeči se dvěma mladými obry, s Kevinem a Chuckem. Jsou to bratři, piloti ve čtvrté generaci tady ve Skalnatých horách. Znají Bennetta dobře. „Je náš,“ říkají. „Normální chlap. Tourettův syndrom? Co s tím? Je to fajn člověk a zatraceně dobrý pilot!“ Bennett s nimi povídá a přitom vyplňuje papíry na zpáteční let. Musí letět hned, protože v jedenáct hodin má přednášku pro zdravotní sestry. Tentokrát nebude mluvit o chirurgii, ale o Tourettově syndromu. Jeho malý Cardinal už dostal palivo a je připraven. Objali jsme se, řekli si sbohem a já jsem se za ním díval. Šel ke svému letadlu, nastoupil, rozjížděl se... Chvíli jsem ho sledoval, a najednou byl pryč...
Vysvětlivky: 1/ Další čtyři (z nichž jeden je oční chirurg) se přihlásili po uveřejnění této knihy. Mimoto teď znám ještě tři internisty, dva neurology, ale jen jednoho psychiatra – tourettiky. 2/ Tiky mohou být něčím mezi bezobsažnými pokřiky a zvuky a projevy s určitým významem. Sklon k tikům je vrozený všem tourettikům obecně, ale podoba těchto bezděčných gest, výkřiků a zvuků má často osobní nebo historický původ. Jméno, zvuk, zrakový vjem, gesto, vnímané před lety a dávno zapomenuté, se mohou náhle vynořit a nemocný je napodobí. Opakuje je a vznikne stereotyp posunčiny. Takové tiky jsou jako hieroglyfy, jako zkamenělé zbytky minulosti a časem mohou úplně ztratit svůj původní význam. Nedají se už rozluštit. (Stává se to i s řečí. Původní Jdi s Bohem je dnešní sbohem, v angličtině God be with you zní goodbye, což v průběhu staletí ztratilo svůj původní význam, i když zvuková podoba zůstala.) Jeden můj dávný pacient vyráběl jakýsi výbušný hrdelní trojslabičný zvuk, z něhož se po analýze vyklubalo zrychleně vyrážené „Verboten“. Neuvědoměle tak parodoval svého otce, který stále jen zakazoval. Když si tuto moji práci v jedné z dřívějších verzí přečetla žena stižená Tourettovým syndromem, napsala mi, že přesné slovo vystihující vzájemné ovlivňování mezi tiky a životem je „uchovávání“ – je to proces, při němž se minulé vtěluje do přítomného. Jako by se podstatný kus tourettika stal zvukovým archivem jeho životních zkušeností. 3/ Někteří tourettici mají vrhací tik – neodolatelné nutkání náhle, bez zjevného důvodu udeřit nebo hodit nějakou věcí; je to jiné než Bennettovo běžné ťukání, klepání a doteky. Může zbýt čas na krátké varování „Uhni!“, než talíř, sklenka nebo cokoli jiného přeletí pokoj. Stejný „vrhací tik“ se objevoval u některých mých postencefalitických pacientů, když byli předávkováni L-Dopou. (Podobné chování ostatně sleduji u svého dvouletého kmotřence, který nemá tik, ale právě se nachází v prvním stadiu anarchie a natinomiasmu.) 4/ Jasně se to ukázalo, když jsem jednou v Los Angeles večeřel se třemi přáteli stiženými tourettismem. Všichni tři spěchali k židli v rohu. Myslím, že se nepředháněli bezdůvodně – pro ně to byla existenciální otázka (a otázka nervů). Ten jeden šťastlivec v koutě pak seděl na svém místě klidně a v pohodě; zbylí dva se pořád oháněli po lidech, kteří seděli za jejich zády. 5/ Tourettův syndrom nesmíme považovat za psychiatrickou poruchu, ale za neurobiologickou poruchu hyperfyziologické povahy. Mohou se při něm objevit podkorové excitace a mimovolné stimulace mnohých vývojově velmi starých mozkových center. Podobnou stimulaci nebo uvolnění „primitivního“ chování můžeme sledovat při dráždivém poškození mozku u encefalitis lethargica; popisuji je ve své knize Awakenings. Byly často zřejmé v raných stadiích choroby a pak se zvýraznily při stimulaci drogou L-Dopa. 6/ Tyto projevy, běžné u Tourettova syndromu, se vyskytují i u pacientů s postencefalitickými syndromy. Měl jsem pacientku, Miriam H., která měla nutkání sčítat všechna písmena „s“ na každé
stránce, kterou četla. Měla potřebu říkat, slabikovat nebo psát věty pozpátku. Dělila lidské obličeje a díly pak srovnávala do geometrických obrazců a všechno, co viděla, pořádala symetricky. 7/ Téměř diagnostickou hodnotu má jméno vynikajícího znalce této nemoci – doktor Abuzzahab. Tourettiky přímo provokuje k legračním přesmyčkám a zkomoleninám (Abuzzahuzzahab a podobně). Neobvyklé ovšem neprovokuje jenom tourettiky a nevtiskuje se do paměti jenom jim. Neznámý antický autor mnemotechnického textu Ad Herennium to popsal už před dvěma tisíci lety jako přirozený sklon, který by se měl využívat k posílení paměti: „Vidíme-li v každodenním životě věci nenápadné, obyčejné a všední, většinou si je nezapamatujeme, protože nás neupoutají ničím novým ani výjimečným. Ale když uvidíme nebo uslyšíme něco mimořádného, směšného, neobvyklého a neuvěřitelného, budeme si to pamatovat dlouho... Co je obyčejné, to vypadne z paměti snadno, zatímco nové a překvapivé zůstane v mysli dlouho... Zanechme tedy triků a napodobujme přírodu.“ 8/ To byla choroba krutě groteskní, která sužovala známého „sloního muže“ Johna Merricka. 9/ Co většina z nás považuje za „abnormální“ rychlost pohybů, považuje tourettik za normální. To se nedávno prokázalo při testu tourettika pana Shane F. ; šlo o zasahování cíle. Shane měl velmi krátké reakční časy (asi šestkrát kratší, než je normální průměr) a rychlost postřehu byla ještě násobena úsporností a přesností pohybů. Rychlost dosahoval samozřejmě a bez námahy; normální lidé jí naopak mohou dosáhnout jen výjimečně, s velkým úsilím a s menší přesností. Když měl ale Shane snížit rychlost na náš „normál“, byly jeho pohyby trhané, nepřesné a ošklivé; objevila se posunčina. Je jasné, že naše a jeho „normály“ jsou velmi rozdílné, že v tomto smyslu je tourettikův nervový systém mnohem dokonalejší (jakkoli to také vede k ukvapeným a zbrklým reakcím). Podobná ukvapenost a zbrklost byla vidět také u postencefalitických pacientů, zejména když byli aktivováni L-Dopou. Psal jsem o tom v knize Awakenings. „Paní Hester Y. byla před podáním L-Dopou nejpomalejší osobou, jakou jsem kdy viděl. Na L-Dopě byla naopak nejrychlejším člověkem, kterého jsem znal. Porazila by všechny olympijské vítěze nebo by mohla být nejrychlejším střelcem Západu.“ 10/ Věc je daleko složitější, protože někteří tourettici jsou postiženi těžším záchvatovitým nutkáním každého a pořád napodobovat; ti jsou skutečně zbaveni své osobnosti. (Psal jsem o nich v povídce „Posedlí“.) Takový druh imitace nevede k převtělování, ale potápí nemocného hlouběji a hlouběji do Tourettova syndromu. Charakterní herec s Tourettovým syndromem měl ohromně silné nutkání napodobovat lidi mimo jeviště, ale to bylo něco docela jiného než osvobozující předvádění role na jevišti. Povrchní podnět k napodobování a k neosobní posunčině přichází od povrchní části osobnosti a stimuluje ji (a její nervový systém); transformaci, jak jsem ji viděl u Bennetta, může navodit jenom hluboká a úplná identifikace s rolí. 11/ S jiným přítelem tourettikem jsem jel terénní jízdu a to byla také nezapomenutelná zkušenost. Strhával volant vlevo a vpravo, dupal nečekaně a bez příčiny střídavě na plyn a na brzdu, nebo náhle, při jízdě, otočil klíčkem v zapalování. Ale pořád mě ujišťoval, že tyhle projevy nejsou nebezpečné a že za deset let neměl jedinou nehodu. 12/ To se stalo jinému lékaři tourettikovi (porodníkovi). Trpěl tiky, záchvaty vzteku a paniky, ale ovládal se, i když s velkým úsilím. Když mu ale nasadili Prozac, ztratil nad sebou kontrolu, dostal se do rvačky s policií a strávil noc ve vězení. 13/ Jednou v létě jsem jel s Shanem F. v kánoi po Huronském jezeře. Byla to pozoruhodná lidská i klinická zkušenost. Kánoe se stala součástí jeho těla, otáčela se a poskakovala podle každého jeho tiku. Tam jsem poprvé pocítil, co s ním tiky dělají. Loď poskakovala na místě jako v bouři a pořád to vypadalo, že už už se musí převrátit. Velmi jsem toužil, aby se to už stalo, abych mohl bezpečně doplavat ke břehu.