OBSAH: EDITORIAL ................................................................................................................ 3 SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4 INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5 RADĚJI S KRISTEM ZEMŘÍT NEŽ HO ZRADIT ............................................................... 6 SMEROVANIE K JEDNOTE KRESŤANSKEJ NÁUKY I PRAXE .......................................... 8 NAKONEC JSEM POCHOPIL, KDE JE MOJE MÍSTO ...................................................... 10 УНІОНІСТИЧНІ КОНГРЕСИ НА ВЕЛЕГРАДІ .............................................................. 12 SYMBOL V LITURGII ................................................................................................ 14 RECENZE NOVÉ KNIHY ............................................................................................ 15 HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: CHRÁM SV. ONDŘEJE V KARLOVÝCH VARECH ........... 17 NAŠE POUŤ DO ŘÍMA .............................................................................................. 18 LITURGICKÉ POJMY: IKONOSTAS ............................................................................. 19 ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. PETR A PAVEL (29. ČERVNA).......................................... 21
EDITORIAL Vážení a milí čtenáři, máme za sebou dva měsíce nabité událostmi. Prožili jsme velikonoční svátky, zažili opravdovou radost z Kristova zmrtvýchvstání. Velikonoční přípravy si několik našich věřících spojilo s poutí do Říma, kde si připomněli 80. výročí biskupského svěcení Pavla Petra Gojdiče, mučedníka a zakladatele naší pražské farnosti sv. Klimenta. Pouť byla pro věřící povzbuzením, obohacením a radostí. V tomto čísle přinášíme namísto obvyklého jednoho dva rozhovory – protože si je vyžádaly dvě mimořádné události. V polovině března byl v našem exarchátu vysvěcen další kněz, o. Serhij Matskula, který dnes již působí jako správce farnosti v Ostravě. Druhý rozhovor je věnován Arménii a tamním katolickým věřícím, a to proto, že
při řeckokatolické liturgii na Levém Hradci v rámci zahájení svatovojtěšských oslav koncelebroval katolický kněz arménského obřadu, Don Grigor Mkrtchyan. Rádi bychom upozornili také na článek o knížce historika Václava Vaška. Karmelitánské nakladatelství, které knížku vydalo, připravuje samostatnou edici kapitoly věnované Řeckokatolické církvi, což je počin chvályhodný a pro naše věřící přínosný. Jde o důležitá fakta a souvislosti z našich nedávných dějin, které historik V. Vaško obohatil údaji ze sovětských archivů. Doufáme, že toto deváté číslo časopisu Exarchát bude pro vás zajímavým a inspirativním čtením a že se stejně jako my budete těšit na další setkání na těchto stránkách začátkem července.
Redakce
3
SLOVO OTCE BISKUPA Mariánský měsíc květen si v dnešním čísle připomínáme i první stránkou našeho časopisu. V tomto měsíci chceme zvláštním způsobem poukázat na Marii jako na Matku, která doprovází v tomto velikonočním období komunitu učedníků sjednocenou v modlitbě a v očekávání Svatého Ducha (srv. Sk 1,12-14). Tato doba se může stát i příležitostí k tomu, abychom hlouběji pochopili své křesťanské poslání, že i dnes je naším úkolem ohlašovat Krista ukřižovaného a vzkříšeného, který je jedinou naději lidstva i každého jednotlivého člověka a vydávat o tom svědectví s odvahou a radostí. V těchto měsících vyšla kniha Svatého Otce Benedikta XVI. o osobě Ježíše Nazaretského, která se hned ve světě stala bestsellerem, nejvíc prodávanou knihou. Předběhla tím i všechny komerčně úspěšné ale většinou duchovně velmi bídné knihy. Je to velmi povzbuzující
4
věc. Osoba Ježíše Krista se tedy i dnes těší nebývalému zájmu nejenom mezi křesťany ali mezi nekřesťany a nevěřícími, pokud se o něm píše a mluví s hlubokým přesvědčením, osobním svědectvím a odborně. Alespoň jeden citát z této knihy: „I když Ježíšovi učedníci v tomto světě jsou spoluúčastní jeho utrpení, přece už v sobě cítí lesk jeho vzkříšení, jež je zdrojem radosti, zdrojem "blaženosti", která je větší než cokoli, co se dá ve světě zakusit. Až teď ví, co je to skutečné "štěstí", co je pravá "blaženost" a přitom poznává nakolik je ubohé všechno to, co se považuje běžně ve světě za štěstí a uspokojení“. Ať se stále více stáváme prostřednictvím prohloubené úcty k Bohorodičce "světlem" svatosti v dnešním světě, a tím učedníky a misionáři Krista, který je Pravda a Život. Pomoc a ochrana jeho Matky nám v tom nikdy nebude chybět. Ladislav
INFORMACE A AKTUALITY Zprávy z farností • Dne 17. 3. 2007 přijal v pražském katedrálním chrámu sv. Klimenta z rukou ap. exarchy biskupa Ladislava Hučka kněžské svěcení o. Serhij Matskula. Narodil se roku 1974, teologickou fakultu v Olomouci ukončil v roce 1998 a v letech 1998 – 2002 studoval morální teologii v Římě. Působit bude ve farnosti Ostrava. • Pražská farnost u sv. Klimenta vykonala ve dnech 23. – 25. 3. 2007 děkovnou pouť do Říma u příležitosti 80. výročí biskupského svěcení prešovského biskupa mučedníka a zakladatele pražské řeckokatolické farnosti Pavla Petra Gojdiče. Pouť vyvrcholila 25. 3. 2007 účastí na náměstí sv. Petra při modlitbě Anděl Páně se Svatým otcem Benediktem XVI. a archijerejskou svatou liturgií v bazilice sv. Klimenta. • V úterý 3. 4. 2007 před velikonočními svátky se jako každý rok sešli duchovní řeckokatolického exarchátu v ČR, aby v pražské katedrále sv. Klimenta sloužili společnou liturgii se svým biskupem. Třicet kněží tak vyjádřilo spolupatřičnost s hlavou diecéze, a zúčastnilo se svěcení myra. • Dne 8. 4. 2007 vyvrcholily svátky Paschy, největšího církevního svátku roku. V letošním roce připadly velikonoční svátky podle juliánského i gregoriánského kalendáře na stejný den. V rámci celého exarchátu se jich zúčastnilo asi 5 000 lidí, což představuje oproti loňskému roku nárůst o více než 50 procent. • Každoroční pouť ke sv. Vojtěchu na Levém Hradci, kde byl v roce 982 zvolen sv. Vojtěch druhým pražským biskupem, zahajovala letos řeckokatolická
liturgie. Dne 20. 4. 2007 ji na tomto místě sloužil biskup L. Hučko. Příjemným zpestřením celé liturgie byla přítomnost arménského katolického duchovního Dona Grigora Mkrtchyana, který ji spolu s místním římskokatolickým duchovním o. Petrem Bubeníčkem koncelebroval. U jednoho oltáře se tedy sešly tři různé katolické obřady a demonstrovaly tak jednotu katolické církve v rozdílnostech. • Před 70 lety byla založena řeckokatolická farnost v Brně. Tuto událost si dne 22. 4. 2007 na slavnostní liturgii v brněnském chrámě sv. Máří Magdaleny připomněli věřící spolu s biskupem L. Hučkem, který liturgii spolu s dalšími místními duchovními sloužil. • V pražském kostele sv. Mikuláše na Malé Straně byla dne 12. 5. 2007 sloužena řeckokatolická bohoslužba. Stane se tak u příležitosti svátku Přenesení ostatků sv. Mikuláše. Jde o jednu z dvou bohoslužeb v roce, které se v tomto kostele slaví. Ta druhá, římskokatolická, je sloužena každoročně 6. 12. • V neděli 20. 5. 2007 v 900 hod. bude sv. liturgie v kostele sv. Kosmy a Damiána přenášena Českým rozhlasem 2 – stanicí Praha • Na moravském Velehradě proběhne ve dnech 25. – 27 . 7. 2007 setkání evropských řeckokatolických biskupů. Jde o již čtvrté setkání východních katolických biskupů v historii a tentokrát ho organizačně zajišťuje řeckokatolický exarchát v ČR. Ve dnech 28. - 1. 7. 2007 proběhne následně mezinárodní konference o unionistických velehradských sjezdech.
5
Ze života církve • Dne 11. 4. 2007 se konalo v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze - Karlíně poslední rozloučení s Mons. Karlem Pilíkem, který po 22 let v této farnosti působil. O. Pilík byl zakladatelem Díla Mariina v České republice, rektorem kněžského semináře v praž-
ských Dejvicích a také velkým příznivcem řeckokatolické církve. Zádušní mše za o. Pilíka se zúčastnil o. biskup Ladislav Hučko, generální vikář o. Milan Hanuš, biskupský vikář o. Vasyl Slyvockyj a liberecko-chomutovský děkan o. Ludvík Šťastný. vf
RADĚJI S KRISTEM ZEMŘÍT NEŽ HO ZRADIT Letošních svatovojtěšských oslav na jednom z nejstarších křesťanských míst v Čechách, na Levém Hradci, se zůčastnil zajímavý host, kterého pozval místní správce římskokatolické farnosti o. Petr Bubeníček. Byl to duchovní arménské katolické církve Don Grigor Mkrtchyan. Jelikož je život arménských katolíků pro nás poněkud neznámý, položili jsme Donu Grigorovi několik otázek: • Jaký je důvod vaší návštěvy v ČR? Přijel jsem na pozvání otce Petra. On byl minulý rok v Arménii, navštívil moji farnost, kde pracuji, a spřátelili jsme se. O. Petr se potom snažil získat charitativní pomoc pro naše farníky, což se mu také povedlo. Nám se pak podařilo zorganizovat vánoční a velikonoční besídky pro děti a dát jim nějaké dárky. Díky těmto financím jsme také dokázali vyškolit na katechety dvacet učitelů z Karabachu a oni nám pak dále mohou tam pomáhat. • V jaké farnosti působíte, kdo jsou vaši věřící? Přijel jsem z farnosti Mets Sepasar z nejsevernější oblasti Arménie. Ta oblast se jmenuje Ašotsk a také se jí říká arménská Sibiř. Počasí je tam velice proměnlivé, od října do dubna je tam veliká zima. Mám na starost sedm vesnic. V nich je asi čtyři tisíce věřících.
6
• Jaká je situace a postavení katolických věřících v Arménii? V současnosti je situace arménských katolíků dobrá. A to i díky působení našeho bývalého biskupa i toho současného, kteří se snažili mít dobré vtahy i s ečmiadzinským centrem - Arménskou apoštolskou církví. Naše katolická diecéze vznikla v roce 1991. Apoštolská církev měla tehdy obavy, že bude docházet k násilnému přetahování věřících (proselytismu), ale nic takového se nestalo. V Arménii se nachází 150 000 - 180 000 katolíků. Pracují s nimi 4 duchovní, což je samozřejmě velice malý počet. V Arménii žije oficiálně asi 3,5 milionu lidí. Já odhaduji, že je to jen 2,5 milionu, protože hodně lidí odjíždí do zahraničí. V USA žije více Arménů než v Arménii. • Na život katolické církve v Arménii měl zřejmě značný vliv i sovětský režim... Ano. Ve 20. - 30. letech 20. století jsme měli v Arménii a Gruzii 60 - 70 duchovních. Bylo to do roku 1937, kdy byli všichni vyvražděni. Až do 90. let minulého století tam nikdo nepůsobil, což se samozřejmě projevilo i na stavu věřících. Sami věřící se ale stále považovali za katolíky a předávali to z generace na generaci. Moje maminka se třeba až do smrti modlila růženec. S trochou nadsázky bych řekl, že kdo uměl růženec, byl stoprocentní katolík. Třeba v náhorním Karabachu žijí katolíci, kteří tam jsou historicky od 17. - 18. století. V posledních sedmdesáti letech tam katolictví prakticky neexistovalo. Oni sice nezapomněli, že jsou katolíci, ale nebyli až do současnosti ani křtěni. Jednou za dva měsíce tam jezdím tak na 7-10 dní a pastoračně působím. • Arménie je nejstarší křesťanskou zemí na světě. Projevuje se to nějakým způsobem u věřících? Ano, Arméni se považují za jeden z nejstarších křesťanských národů. Křesťanství bylo oficiálně přijato v roce 301 (Řím přijal křesťanství v roce 380, pozn. red.). V krvi každého Arména už je zapsáno, že je křesťan, chtělo by se říct, že Arméni mají v genech křesťanství. Proto se Arméni vždycky snažili Krista následovat a s ním i třeba zemřít než ho zradit. Arménie byla vždy jablkem sváru mezi různými národy, byla trnem v oku muslimským zemím a hrozba zkázy z této strany vždy existovala. V roce 450 byla do Iránu, tehdejší Persie, pozvána arménská knížata, aby se zřekla křesťanství a přijala perské náboženství. Když se vracela z Persie, vedla s sebou i perské mágy, ale arménský národ je nevpustil do země. Následkem toho došlo k bitvě u Avarajru, kdy Arméni bojovali proti perským vojskům za křesťanskou víru. Arméni tehdy napsali Peršanům, že Arménie nikdy nezradí křesťanství. • Levý Hradec je památkou na začátky křesťanství v Čechách. Kdo stál u počátků křesťanství v Arménii? To je složitá otázka. Jedna legenda praví, že arménský král Abgar (Abgar V. Ukkama bar Manu, toparcha státu Osroëne se sídlem v Edesse v letech 13 – 50 l. P., pozn. red.) znal Krista. Král byl nemocný a napsal Kristu dopis, aby ho uzdravil.
7
Psal mu také, že pokud ho Židé urážejí, ať přijede do Arménie. Král slíbil, že se o Krista postará a on bude spokojeně žít v jeho zemi. Tohle je legenda. Jako skutečnost se přijímá působení sv. Bartoloměje a sv. Judy Tadeáše. Hlavním zakladatelem je Grigor Osvětitel, který založil církev v roce 301. • Vyrostl jste v Arménii, která patřila do Sovětského svazu. Stát se v těchto podmínkách katolickým knězem asi nebylo jednoduché... Moje cesta ke kněžství začala, řekl bych, ještě před mým narozením. Moje maminka byla v roce 1937 jako čtrnáctiletá svědkem zavraždění posledního katolického kněze v Arménii. Tato událost na ni pochopitelně hluboce zapůsobila. Řekla si tehdy, že pokud bude mít v budoucnu syny, jeden z nich bude knězem. Měla osm dětí, já jsem v pořadí osmý. Dvacet let jsem vedl všední, obyčejný život, až potom jsem se rozhodl stát se knězem. Dva měsíce po mém kněžském svěcení maminka zemřela. lh, vf
SMEROVANIE K JEDNOTE KRESŤANSKEJ NÁUKY I PRAXE – PREDPOKLAD ĎALŠIEHO ROZVOJA EKUMENIZMU Ťažko sa môže dosiahnuť jednota cirkví, pokiaľ nebude jednotný pohľad na to, čo vlastne Ježiš chcel svojimi slovami povedať. Či je to dnes už prekonané a treba chápať jeho slová ináč, alebo sú jeho slová stále platné tak, ako sa chápali pred tisíc či dvesto rokmi? Môžeme sa opýtať: Majú vonkajšie pomery, podmienky, súčasné prevládajúce formy života vplývať na našu interpretáciu Božích prikázaní alebo má naša interpretácia ovplyvňovať svet? Sme ešte takí silní, aby sme ovplyvňovali svet alebo sme sa už toho vzdali a necháme sa viesť tokom súčasných udalostí a budeme dávať iba pozor, aby sme nenarazili, s niekým si to nepohádali? „Nič nie je tak cudzie ekumenizmu ako falošný irenizmus, ktorý poškodzuje čistotu katolíckej náuky a zatemňuje jej pôvodný a istý zmysel.“ (Unitatis redintegratio /UR/ 11). Teda by sa malo hovoriť aj o tom, čo nás rozdeľuje, okrem toho, čo nás spája. Spolupráca s odlúčenými bratmi: Koncilový dokument Unitatis Redintegratio volá po spolupráci na sociálnom poli. Medzi kresťanskými cirkvami existujú iné nerovnaké predstavy o spravodlivosti, o ekonomickom usporiadaní spoločnosti. Kapitalizmus ako taký je plodom protestantizmu. To dávno konštatoval nemecký sociológ a ekonóm Max Weber (1864 – 1920) v knihe Protestantská etika a duch kapitalizmu. Weber ukázal, že kalvinistické náboženstvo sústredené na pojem Božej milosti ovplyvnilo zrod moderného kapitalizmu a jeho osobitné rozšírenie v protestantskom prostredí.
8
Po Druhom vatikánskom koncile sa široko rozvinula ekumenická aktivita, hoci jej náznaky môžeme sledovať už oveľa skôr. Jedným z týchto náznakov a konkrétnych plodov boli aj unionistické zjazdy na Velehrade. Postupne vznikajú spoločenstvá, ktoré si vytyčujú za jeden z hlavných cieľov jednotu medzi kresťanmi. Vzniká Sekretariát pre jednotu kresťanov, do ktorého čela bol menovaný nemecký jezuita kardinál Augustin Bea. Neskôr sa tento sekretariát premenoval na Radu pre podporu jednoty kresťanov v Ríme. No ešte predtým vzniká spoločenstvo v Taizé, ale vznikajú aj iné spoločenstvá, ktoré si túto úlohu kladú do svojho programu. Napríklad je to Hnutie fokoláre, Chemin Neuf a mnoho ďalších. Vznikajú tiež rozličné zmiešané komisie pre teologický dialóg: s anglikánskou cirkvou, evanjelickou cirkvou augsburského vyznania, s pravoslávnou cirkvou... Výsledky týchto komisií 45 rokov po koncile však nie sú príliš široké a sú iste skromnejšie, než sa pôvodne očakávalo. Rozhodne je to proces veľmi náročný a žiada si odstránenie množstva predsudkov, ale aj získanie nových praktických návykov. Predsudky sa dajú postupne odstrániť, ale odlišné praktické návyky, odlišný prístup k riešeniu niektorých konkrétnych otázok, nie je ľahké vyriešiť. Menšie cirkvi nemajú vždy pevné základy ani tradíciu týkajúcu sa antropológie a veľmi ľahko podliehajú vonkajším trendom. Morálny relativizmus je veľkou hrozbou pre súčasný ekumenizmus. Vyjadril to nedávno aj kardinál Kasper: „Hĺbia sa nové priekopy a priepasti medzi cirkvami, ktoré tu predtým neboli.“ Stále častejšie počuť názor: „V názore na Bibliu sme sa rozišli, tak opäť Biblia by nás mala spojiť. Najlepší ekumenizmus pozostáva v tom, že budeme čítať a žiť Evanjelium.“ Všeobecne môžeme povedať, že rozdiel pozostáva v inom pohľade na človeka, v antropológii. Človek dostal od Boha určitú úlohu, ktorú má splniť. Má určitý plán s ním. A môže sa spasiť iba vtedy, keď sa usiluje tento plán splniť. Boh to môže splniť aj sám, ale chce do toho začleniť aj človeka. Je to jeho vyvýšenie. Čo nás teda rozdeľuje, sú dnes na prvom mieste etické otázky. A etické otázky majú úzky súvis s láskou k blížnemu. Etika tu nie je preto, aby sa urobilo zadosť nejakej Božej ľubovôli, ale Božej láske s ľuďmi. Pokiaľ od ľudí niečo žiada, tak je to pre ich dobro. V náuke, v medzináboženskom dialógu sa máme preto – podľa nášho názoru – viac zameriavať na základné postoje, na východiskové pozície, ktoré potom ovplyvňujú prax. Medzi tieto východiskové pozície patrí Boh-Stvoriteľ, cieľ Boha so svetom a predovšetkým s človekom, antropológia. Krajné pozície antropocentrické a teocentrické, ktoré sú charakteristické tak na jednej strane protestantským cirkvám a na druhej strane pravoslávnym cirkvám, treba zmieriť. Podľa nášho presvedčenia v tomto smere najvyrovnanejšie pozície zaujíma katolícka cirkev. My musíme svetu ukazovať jednotu kresťanov v oblasti praxe, a až potom v oblasti náuky, aj keď sa nesmie strácať zo zreteľa zásada, že nič nie je praktickejšie jako dobrá náuka, jako dobrá teória. Žiaľ, neraz v praxi, aj keď už prestali náboženské
9
vojny – aj to mnoho krát iba z dôvodu sekularizácie – túto jednotu neukazujeme príliš presvedčivo. V prípade ekumenizmu nemá ísť ani tak o vzájomné približovanie ani o vzájomné ustupovanie, ale na prvom mieste o hľadanie Pravdy. Je jednoznačnou pravdou, že najväčšia zodpovednosť a ťarcha za ekumenizmus leží na Katolíckej církvi. No táto Cirkev je neraz aj najviac obviňovaná z toho, že nevychádza dostatočne druhým cirkvám v ústrety. Vyzerá to niekedy, akoby iba katolícka strana bola zodpovedná za rozdelenie. Katolícka Cirkev preferuje bilaterálne kontakty s ostatnými cirkvami z toho dôvodu, že aj samotné protestanské cirkvi majú medzi sebou rôzne vieroučné i morálne rozdiely. Nemajú záväzné učenie ani autoritu, a preto ľahko menia svoje postoje. Predsa však kohézia vnútri jednotlivých cirkví je väčšia než súdržnosť cirkví medzi sebou. Podľa nášho názoru nezanedbateľným dôvodom rozdelenia bol aj iný pohľad na svet, iná kultúra, slabá inkulturácia, iný spôsob správania. To je oblasť, ktorú by sme nemali zanedbávať a venovať jej stále väčšiu pozornosť v našich úvahách, pri našich stretnutiach. Sme presvedčení, že tadiaľto vedie jedna z dôležitých ciest k jednote všetkých kresťanov. Ladislav Hučko
NAKONEC JSEM POCHOPIL, KDE JE MOJE MÍSTO Počet kněží našeho exarchátu se dne 17. března 2007 zvýšil. Svátost kněžství přijal v pražském katedrálním chrámu sv. Klimenta absolvent olomoucké teologické fakulty Serhij Matskula. Zeptali jsme se ho proto na všechno, co se začátkem jeho kněžské dráhy souvisí. • Otče, představte se nám, odkud pocházíte? Pocházím ze západní části Ukrajiny. Narodil jsem se v Kazachstánu a prvních šest let jsem žil v Kirgizii. Moje rodina, včetně dědečků a babiček, byla v časech Sovětského svazu vyhnána, nejdřív do Kazachstánu, poté do Kirgizie. Pak jsme se vrátili zpátky na západní Ukrajinu, to mi bylo šest let. Tam jsem chodil do školy. Do semináře jsem začal chodit v Ivanofrankovsku. Po roku studia jsem se svolením biskupa a rektora semináře přišel studovat do České republiky.
10
• Proč právě do České republiky? Uvažovalo se o lepším studiu. Také jsem chtěl vidět svět, tohle byla jedna z možností. Rok jsme studovali český jazyk, pak pět let teologii. Zvlášť vděčný jsem za způsob přípravy na kněžství. Řekl bych, že byl velice kvalitní a do hloubky a děkuji za to Bohu. Nebylo všechno samozřejmě ideální, ale duch toho vzdělání, duch vedení byl výjimečný. Šlo o pochopení, co to je kněžství. • Kromě Olomouce jste studoval ještě někde jinde? Po skončení studia v Olomouci jsem se rozhodl jít studovat do Říma. Bylo to něco mimořádného a pobyt v Římě byl pro mě nepopsatelný. Pro věřícího a katolíka to znamená vidět celý katolický svět na jednom místě. Setkáte se tam s obrovským bohatstvím, ve smyslu duchovním i materiálním, získáte tam ohromné zkušenosti. Po návratu z Říma jsem na Ukrajině pracoval pět let jako manažer v jedné firmě. Pro mne to byl čas přemýšlení, hledání cesty. Nakonec jsem pochopil, kde je moje místo. • A dostal jste se zpátky do České republiky... Ano, já mám rád Českou republiku. A zvlášť Moravu, možná proto, že jsem tam studoval. Považuji za velké požehnání, že mě otec biskup poslal do Ostravy a že tak můžu působit na Moravě dál. Zajímavost Ostravy je v pestrosti národností. Jsou tam Češi, Moravané, Slováci, Poláci, Ukrajinci. Budu mít tedy možnost více pracovat s národnostními skupinami. Budu se snažit udělat všechno, co bude v mých silách, ale všechno záleží na Bohu. • Máte nějaké vzory, třeba nějakou postavu z církevních dějin, která vás zaujala? Od každého svatého si můžeme vzít něco, každý má něco svého. Proto já čtu rád životopisy svatých. Ale totálně kopírovat někoho není úplně možné, každý žije v jiné situaci a s jinými problémy. Na druhé straně, někdo byl dobrý učitel, někdo dobrý zpovědník, někdo vytrvalý ve víře a z každého si můžeme v konkrétní moment života vzít něco... Já často prosím o pomoc svatého Mikuláše... • Do jaké míry je podle vás možné najít rovnováhu mezi otcem rodiny a otcem společenství věřících? Řekl bych, že rodina je místem, kde čerpáte sílu. Manželství je pomáhání si navzájem láskou a hledání rovnováhy. A při řešení problémů doma se člověk naučí, jak řešit problémy v dalším životě. Výchova mých dětí bude pro mě jedna z nejlepších škol, co budu mít.
11
• Pro Vaši manželku to bude asi také náročné, protože by Vám měla poskytnout rodinné zázemí a pomoc a tím nepřímo převezme část Vašich povinností na sebe... Já jsem velice vděčný svojí manželce za to, že byla ochotna jít se mnou touhle cestou. Doufám, věřím, že společně všechno zvládneme. Viera Folkmanová
УНІОНІСТИЧНІ КОНГРЕСИ НА ВЕЛЕГРАДІ З нагоди століття першого уніоністичного конгресу на Велеграді відбудеться міжнародна конференція на Велеграді в днях 28 червня – 1 липня 2007 р., в якій візьме участь Блаженніший Верховний Архієпископ Кардинал Любомир Гузар, Глава УГКЦ. Уніоністичні конгреси старалися поєднати як наукові, так і практичні зусилля за з´єднання церков на кирило-методіївській підставі. Думка скликати на Велеграді уніоністичні міжнародні конгреси виникла ще наприкінці 19-ого століття на щорічних з´їздах богословів. Основоположниками конгресів сталися: оломоуцький священик і пізніший оломоуцький архієпископ Д-р Антонін Кирило Стоян поруч з празьким каноніком Д-р Антоніном Подлагою, і львівський митрополит граф Андрей Шептицький, який думці з´єднання присвятив ціле своє життя. Д-р А. К. Стоян також заложив уніоністичну спілку “Апостольство свв. Кирила і Методія під покровом Пречистої Діви Марії” і стався співосноположником “Академії Велеградської”, які також допомогли в реалізації конгресів. Перший уніоністичний конгрес на Велеграді здійснився в днях 24 – 26 липня 1907 р. Скликав його Д-р Антонін Кирило Стоян. Головою стався львівський митрополит Андрей Шептицький, завдяки якому конгреси набирали високого рівня і фахового характеру. Протектором цього першого і слідуючих конгресів стався оломоуцький архієпископ Д-р Франтішек Салеський Бауер. Запрошені були теологи з України, Польщі, Росії, Болгарії, Македонії, Франції та Італії. Між видатними учасниками фахівцями був болгарський католицький архієпископ Меніні. Другий уніоністичний конгрес на Велеграді, вже дійсно з´єднуючий, був скликаний Д-р А. К. Стояном і відбувся в 1909 р. Були на ньому присутні заступники православних росіян, різні науковці німецькі, італійські і французькі. Дуже об´єктивно в дусі правдивого примирення обговорювалися суперечні теми обох церков, як католицької, так і православної. Відгук цього з´їзду був значний. Писала про нього світова преса європейська і американська. На цьому конгресі також було рішено заснувати Академію Велеградську. Третій уніоністичний конгрес на Велеграді в 1911 р. зорганізував Д-р А. К. Стоян і східну Святу Літургію тоді служив солунський єпископ Епіфан Шамов.
12
З´їзд відбувся у зворушливій добі, коли питання значення церковного з´єднання привертало до себе значну увагу світової громадськості і преси. І в інших країнах виникали спілки і наради з уніоністичною тематикою. Про цей конгрес писали всі європейські уніоністичні газети, наприклад римські, видавані василіянським монастирем у Гроттаферраті недалеко Риму, французькі журнали, словенські, чеські та інші. Після Першої світової війни в 1921 і 1922 рр., під головуванням оломоуцького архієпископа Д-р. А. К. Стояна відбулися на Велеграді уніоністичні конференції, які продовжували думку уніоністичних конгресів. Четвертий уніоністичний конгрес на Велеграді відбувся в днях 30 липня – 3 серпня 1924 р. під головуванням нового моравського митрополита архієпископа Др Леопольда Пречана, який очолював і наступні три конгреси. Завдяки його фінансовій підтримці можна було видати збір документів з цих конгресів. В цьому конгресі взяли участь 24 архієпископів і єпископів з різних країн, численні заступники монаших чинів і богослови. Розголос у світі здобув цей конгрес присутністю офіційного заступника Папського Престолу і також апостольським листом Святішого Отця Пія ХІ. Цей четвертий з´їзд викликав подібні акції в цілому світі. В 1925 р. зорганізував у Люблані відомий словенський теолог Франціск Грівец “З´їзд про східні питання”. Він взяв участь і в усіх конгресах на Велеграді і доповідавив на них. І в Італії створено подібну традицію “Тижні молитов і навчання християнського Сходу” (Флоренція, Палермо, Венеція, Рим, Мілан). В Німеччині виник рух “Уна санкта”. П´ятий уніоністичний конгрес на Велеграді, з нагоди відзначення 1100-ліття з дня народження св. Кирила (827 р.), відбувся в днях 20 – 24 липня 1927 р. під головуванням Д-р Л. Пречана. Взяло в ньому участь багато фахівців і публіцистів з різних країн, але не були присутні офіційні представники православних. Одним із головних діячів був представник Риму, єпископ d´Herbigny, голова Папського Східного Інституту, який передав лист папи Пія ХІ. Першого дня служив слов´янську Святу Літургію митрополит Андрей Шептицький. Другого дня служив Святу Літургію в сирійсько-халдейському обряді єгипетський єпископ халдейської католицької церкви Петро Азіз Гог. Третього дня відслужено поминальне реквієм за покійного архієпископа А. К. Стояна. Перший раз тут доповідав професор Празького Університету ім. Карла Д-р Франтішек Дворнік на тему “Про свв. Кирила і Методія в світлі візантійської історії” і також виступав як перекладач. Уніоністична думка в дусі кирило-методіївської традиції ширилася по світі. В 1928 р. Папа Пій ХІ видав пастирський лист „Rerum Orientalium“, в якому на основі пропозицій з Велеградських конгресів були дані вказівки для уніоністичної роботи в цілій Церкві. Шостий уніоністичний конгрес на Велеграді відбувся в 1932 р., в день 25-ої річниці першого конгресу з думкою унії в 1907 р. Очолював його, так само як і
13
попередні конгреси, Д-р Л. Пречан. Було затверджено міжнародне значення кирило-методіївської думки за зближення і єдність розколених церков. Зацікавленість і участь з закордону була велика, і навіть чехословацька влада вислала свого заступника, міністра Яна Шрамка. Сьомий уніоністичний конгрес на Велеграді на чолі з Д-р Л. Пречаном здійснився в 1936 р. з нагоди 1050-ої річниці смерти св. Методія і присвячений уніоністичному значенню кирило-методіївської праці. Доповіді були тематично розділені на догматичні, літургічні й історичні. Восьмий уніоністичний конгрес на Велеграді внаслідок політичних подій – початок Другої світової війни вже не здійснився. Але ані повоєнна доба такому зусиллю не сприяла. На Велеграді відбувалися лишень малі наради, як в 1946 р., або в 1947 р. з нагоди сорокової річниці першого уніоністичного конгресу на Велеграді. На цих нарадах місцеві і заграничні фахівці обговорювали дальші можливості уніоністичної праці. Після другої світової війни, коли тут не було можливості влаштувати наступні уніоністичні конгреси, проф. Д-р Ф. Дворнік у дусі велеградських з´єднуючих конгресів зорганізував три конгреси в 1956, 1957 і 1959 рр. в м. Лісле, Ілліноіс США. Опрацювала Д-р Ярослава Струк за матеріалами о. Д-р Лібора Коваля
SYMBOL V LITURGII Přijde-li v naší zemi někde řeč na řeckokatolickou církev, vyjadřují se k ní mnozí s rozpaky. Neví-li o ní mnoho, pak o ní řada, i římských katolíků, neví nic. A pokud už o ní něco ví, tak ponejvíce tu skutečnost, že katolíci byzantského vyznání mají vůči římským katolíkům málo srozumitelnou liturgii. Důvody oné „nesrozumitelnosti“ jsou dva. Prvním je jiná cesta, jiná tradice, jiný přístup k liturgii. Druhým důvodem je kvantitativnější přijetí symbolů do slavení svaté liturgie. A právě něco málo k symbolům by mělo být řečeno. Toto slovo pochází z řeckého „symballein“ – česky : složit, dát dohromady. Původem je ze starobylého zvyku, kdy dva lidé vlastnili části rozlomeného prstenu, talíře nebo tabulky, které byly poznávacím znamením pravých poslů nebo partnerů smluv a dokladovaly tak jejich věrohodnost, sjednocení. Ten, kdo měl druhou část, měl i oprávnění k přijetí pohostinství. Symbol byl kus, který potřeboval ke svému doplnění jiný kus, aby tam vznikl celek a tím i vzájemné poznání. Je to tedy vyjádření a umožnění jednoty. U řeckého filozofa Platona byl pojem symbolu rozšířen k označení celku lidské bytosti. Člověka samotného bere jako „symbol“, který směřuje pro své doplnění k druhému. Každý z nás je podle toho jen oním symbolem, onou polovinou člověka, protože jsme rozpůleni a z jednoho se staly dva. Každý hledá neustále svoji polovinu, která mu náleží.
14
V symbolu jde tedy svým osobitým způsobem o dialog sjednocení. Samotná liturgie má charakter boholidského dialogu, ve kterém jde o službu Boha člověku a současně službu člověka Bohu. Podstatným znakem liturgického slavení je skutečnost, že se při něm užívá znamení. Liturgické dění má tedy symbolický charakter, kdy zde svoji nezastupitelnou roli hrají gesto, slovo, věc. Prostřednictvím symbolů se v liturgii vyjadřuje Bůh i člověk. Znamení a symboly jsou nositeli duchovních obsahů a podstatou symbolů je ta skutečnost, že neviditelné se zjevuje ve viditelném a viditelné je znamením neviditelného. Tato struktura je vložena již do řádu stvoření, neboť ona má „sakramentální“ charakter, protože věci stvořené jsou „plny podobenství, nevyslovených vzkazů, neslyšných varování“. Symbol tedy představuje spojení vnějších znamení s vnitřním smyslem věcí nebo gest. Slavíme-li tedy v naší byzantské církvi liturgii, otevíráme současně v srdci i v chrámu prostor pro mysterium víry, pro tajemství, která nelze vyslovit, ale ve světle víry vytušit, protože, jak říká A. Exupery, „srdce má argumenty, které rozum nechápe.“ Není v současném světě ani v prostoru, ve kterém žijeme, naším úkolem odstraňovat symboly pro větší „přiblížení se světu“, který má pro symboly už jen malý smysl, naopak je naším úkolem zdravě rozvíjet bohatství symbolů, protože člověk slavící liturgii rozvíjí současně také schopnost symbolického vidění skutečnosti. A tím se pro nás dědictví forem svaté liturgie stává nejen darem, ale také úkolem. Max Kašparů diakon
RECENZE NOVÉ KNIHY Václav Vaško: Dům na skále 2. Církev bojující: 1950 - květen 1960. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, 472 stran, 399 Kč. Dům na skále je kronikou života katolické církve v Československu v nedávné době. Část s podtitulem Církev bojující je druhým ze čtyř dílů a zmiňuje marné snahy režimu přimět katolickou církev k tomu, aby uznala legitimitu Února 1948. Kniha je svědectvím o svévoli a aroganci státních úředníků a funkcionářů komunistické strany, zmiňuje také postupy při likvidaci řeholí. Popisuje procesy s členy osmnácti mužských řeholních řádů a perzekuci řeholnic dvanácti ženských řádů. Kapitola pojmenovaná Likvidace řeckokatolické církve o prešovském řeckokatolickém "lžisoboru" a tlaku na východní katolíky k přestupu do pravoslavné církve je doložena i dokumenty ze sovětských archivů.
15
Podrobněji je zmíněna situace českých a slovenských katolických bohoslovců, uvádí málo známé podrobnosti o českém procesu s olomouckým biskupem Zelou a o slovenských procesech s biskupy Vojtaššákem, Gojdičem a Buzalkou. Pojednává o šikaně biskupů, o procesech s "pomocníky biskupů", o pseudohierarchii "vlasteneckých kněží" a o babických mučednících. Autor v úvodu podotýká, že v celém poúnorovém období (1948-1989) bylo podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v bývalém Československu odsouzeno z politických či ideových důvodů 205 486 osob. Z toho bylo osm biskupů, v českých zemích pak 450 diecézních kněží, 375 řeholníků a 150 řeholnic. Popraveno bylo celkem 248 osob, z toho tři kněží. Přibližně 4500 osob zemřelo ve vyšetřovacích vazbách. Přibližně 80 000 osob bylo bez soudu, jen na základě administrativního rozhodnutí, umístěno v táborech nucených prací. Ve třetí z pěti příloh publikace je zveřejněno plné znění Manifestu řeckokatolického lžisoboru z Prešova 28. 4. 1950. V další příloze je seznam 37 řeckokatolických kněží, kteří byli pro svou víru vězněni. Navzdory všem uvedeným skutečnostem se však komunistickému režimu nepodařilo církev zlomit. Působila dál ve vězeních, v internacích, rodinách a tajných kroužcích katolické mládeže. Část knihy věnovaná řeckokatolické církvi vychází v těchto dnech v Karmelitánském nakladatelství v Kostelním Vydří jako samostatná publikace. Václav Vaško velmi přesně a důkladně zmapoval průběh a důsledky likvidace jedné církve, když sovětská politika chtěla pro své mocenské cíle manipulovat s náboženským cítěním lidí ve svůj prospěch. Ukázalo se to neperspektivní a nepřineslo to nikomu žádné výhody, jenom bolest a trápení. To je základní poučení pro budoucnost. Nejde tady o to, abychom si připomínali křivdy na nás spáchané a volali po odplatě. Chceme odpustit všem, i těm, kteří o odpuštění nikdy neprosili, a ani to nemají v úmyslu. Jde o to, aby se to neopakovalo, abychom se všichni poučili. Protože každá nepravost neškodí jenom tomu, na kom se koná, ale škodí především tomu, kdo ji koná. Využijme tuto příležitost, abychom děkovali Bohu za milost, že jsme mohli obstát, že se naše Církev obnovila. Bylo by znamením veliké nezodpovědnosti, kdybychom nechali zapadnout tu perlu, kterou jsme objevili při našem putování nehostinnou krajinou utrpení a pronásledování. Ladislav Hučko
16
HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: CHRÁM SV. ONDŘEJE V KARLOVÝCH VARECH Nejstarší dochovanou architektonickou památkou v Karlových Varech je kostel sv. Ondřeje. Leží na pravém břehu řeky Teplé, která se nedaleko odtud vlévá do Ohře. Stojí na poměrně prudkém svahu, nedaleko bývalého hřbitova.
Kostel sv. Ondřeje (dříve St. Andreaskirche) dal neznámým mistrem postavit v roce 1500 loketský komoří Štěpán z Bradenau. Jde o pozdně gotickou rustikální stavbu, o čemž svědčí půdorys absidy ve tvaru poloviny nepravidelného, nesouměrného oktogonu a také dochované vertikální, úzké a vysoké okno, jímž je jedna ze stěn apsidy prolomena. Všechna dobová panoramata ukazují také vysokou gotickou střechu. V 18. století nebo v první polovině 19. století byla původní gotická sanktusová věžička nahrazena novější, ale stylově nesourodou věžičkou. Gotický vzhled budovy byl ale zachován pravděpodobně až do roku 1841, kdy došlo k radikální přestavbě ve stylu empíru. Kromě ní byla ke kostelu přistavěna márnice, prosektura a místnost pro hrobníka, nutná kvůli přilehlému hřbitovu, na kterém se již od roku 1784 pochovávalo.
Po požáru města v roce 1604, kdy byly téměř všechny gotické, dřevěné nebo ze zdiva zbudované domy zničeny, po rozboření hrádku Karla IV., postaveného na Zámeckém vrchu asi v roce 1358, z jehož trosek byla postavena v roce 1609 městská věž, po odstranění starého gotického kostelíka Maří Magdaleny, který v letech 1732-1734 ustoupil Dientzenhoferově novostavbě dnešního barokního chrámu a po demolici starých městských bran, když se městečko začalo rozšiřovat, je ondřejský kostelík jedinou gotickou karlovarskou památkou. A to i navzdory tomu, že býval celkem běžnou stavbou venkovského typu, která teprve ve spojení s četnými památníky a náhrobky přilehlého bývalého hřbitova nabyla svého historického významu. V novodobé historii byl kostel v době komunistické totality přeměněn na vinárnu a restauraci. Až po roce 1989 se vrátil původnímu vlastníku – Římskokatolickému děkanskému úřadu v Karlových Varech a mohly být zahájeny nezbytné kroky k záchraně této nejstarší sakrální stavby na území města. V roce 2005 byl chrám převeden do vlastnictví Řeckokatolické církve. Do dnešního dne se podařilo kompletně opravit střechu a zařídit interiér pro konání východních bohoslužeb. Nyní zbývá opravit zdevastovaný přístavek a tam zřídit kancelář a zázemí pro farnost. Dále bude třeba opravit venkovní fasádu chrámu a opravit jeho interiér. o. Andriy Penyuk
17
NAŠE POUŤ DO ŘÍMA Přesně 48 věřících našeho exarchátu se v druhé polovině března vypravilo do Říma, aby si tam na děkovné pouti připomnělo 80. výročí biskupského svěcení zakladatele naší farnosti u sv. Klimenta v Praze, bl. biskupa Pavla Petra Gojdiče. Biskupskou konsekraci přijal ve svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodičce dne 25. března 1927 v římské bazilice sv. Klimenta. Pouť českých věřících začala 18. března 2007 odjezdem z Prahy. První zastávkou byla Padova, poutníci si prohlédli město a zúčastnili se bohoslužby v bazilice sv. Antonína. Další dva dny pobývali v Benátkách a v San Marinu. Pátý den poutě byl spojen s návštěvou Assisi a bohoslužbou v bazilice sv. Františka. Zde se stali účastníci poutě svědky úsměvné události, když řádové sestry, které se staraly o poutní kostel, nechtěly poutníky a jejich duchovní doprovod pustit dovnitř. Nebyly si totiž jisté, zda se jedná o katolíky. Teprve poté, co tamní bratři františkáni uvedli celou záležitost na pravou míru a poutníky z exarchátu identifikovali jako členy východní větve katolické církve, sestry ustoupily a naši věřící mohli vstoupit do chrámu. Další dny už patřily věčnému městu Římu. Tam se naši věřící připojili k asi 600 poutníkům ze Slovenska. Páteční liturgii předem posvěcených darů sloužili dne 23. března v papežské koleji Russicum prešovský biskup Ján Babjak, pražský exarcha, biskup Ladislav Hučko, kardinál Tomáš Špidlík, emeritní pomocný biskup Ján Eugen Kočiš, o. Cyril Vasiľ, děkan Fakulty východního kanonického práva na Papežském orientálním institutu v Římě a dalších 40 duchovních. Homílii přednesl o. C. Vasiľ, který se zamyslel nad fenoménem putování a cíli našich cest. V sobotu 24. března se poutníci zúčastnili archijerejské svaté liturgie v Bazilice Santa Maria Maggiore. V promluvě kardinál Tomáš Špidlík uvažoval nad cyrilometodějskou a mariánskou úctou. Vyvrcholením děkovné poutě byla neděle 25. března. Poutníci se na náměstí sv. Petra nejdříve pomodlili se Svatým otcem Benediktem XVI. modlitbu Anděl Páně a odpoledne se v bazilice sv. Klimenta zúčastnili archijerejské svaté liturgie. Ve své homílii se kardinál Jozef Tomko zaměřil na biskupské svěcení P. P. Gojdiče, které připadlo dne 25. března 1927 na 1100. výročí narození sv. Cyrila. Kardinál přiblížil také život a mučednickou smrt dnes blahoslaveného vladyky. Apeloval na věřící, aby nepodlehli útokům na jednotu církve, ale aby důvěřovali svým kněžím a biskupům. Naši věřící pak na cestě do Prahy navštívili ještě Florencii. Celá pouť s bohatým programem byla velkým povzbuzením, mnozí ji vnímali jako kající pouť. o. Vasyl Slyvockyj, Viera Folkmanová
18
LITURGICKÉ POJMY: IKONOSTAS Ikonostas pochází z řeckého eikonostasis, eikon histemi. Je to stěna, která odděluje svatyni od lodě. Kdysi to byla přehrada mezi svatyní a lodí. Ikonostas se vyvinul z této přehrady po přemožení ikonoborectví ve východní části církve. Ikonoborecký blud trval do 7. všeobecného sněmu, na kterém byl vysloven požadavek na správné uctívání ikon. Jedním ze závěrů tohoto sněmu byl také požadavek, aby se všechny ikony a zobrazení svatých označovaly jmény. Ikony jsou proto vždy označeny jménem svatého, kterého znázorňují. To samé platí i pro svátky nebo jiné události ze svatého Písma. Ikonostas je tedy stěna, která obvykle dosahuje až pod strop chrámu, současně dosahuje ode zdi ke zdi. Je plna obrazů, které jsou na ní umístěny podle určitého pořadí. Celý ikonostas by měl mít pět řad obrazů a troje dveře, kterými se vchází do svatyně. Carské dveře - královské, svaté nebo hlavní dveře jsou uprostřed ikonostasu a vedou do středu svatyně. Carskými se nazývají, protože jimi vchází "Král slávy". Svatými se nazývají, protože se jimi vynáší svaté přijímání. Velkými nebo hlavními se nazývají, protože jsou větší než dvoje dveře po stranách. Carské dveře mají většinou dvě křídla. Na křídlech jsou zobrazeni čtyři evangelisté nebo scéna Blahoviščenia - Zvěstování. Na pravých dveřích je nahoře sv. Jan a dole sv. Marek. Na levých dveřích je nahoře sv. Matouš a dole sv. Lukáš. Někdy se znázorňuje také ikona sv. Michala, strážce vstupu do ráje (symbolika svatyně jako ráje). Jindy je zase na svatých dveřích zobrazen Kristův rodokmen, začínající u Adama. Zvěstování je symbolem otevření ráje pro všechny příchodem Ježíše Krista na svět - Ježíš Kristus otevřel ráj po pádu do hříchu. Otevření svatých dveří symbolizuje otevření ráje. Diakonské dveře jsou nalevo a napravo od carských dveří, neboli na severní a jižní straně. Severní je levá a jižní je pravá strana. Diakonské se nazývají, protože jsou určeny pro diakony, kteří jimi vchází do svatyně. Je na nich zobrazen sv. Štěpán, diakon a prvomučedník, a sv. Vavřinec. Jejich název může být odvozen i od toho, že diakonské dveře vedly do diakonnika (sakristie), kde se oblékali diakoni a odtud vynášeli potřebné věci pro věřící, jako např. svěcenou vodu, požehnaný chléb, apod. V pravém smyslu slova to byly jen jižní dveře na ikonostasu. Ty severní sloužily většinou palamárům - těm, kteří nosili potřebné věci na bohoslužbu, nikoli však diakonům.
19
Nad královskými dveřmi může být závěs, řecky kapetasma. Jde o látku, která je pověšena z vnitřní strany ikonostasu a zatahuje se z jedné nebo druhé strany nebo se dokonce spouští shora dolů. Někdy se nazývá horními (vnitřními) dveřmi a svaté dveře jsou dolní (vnější) dveře. V našich chrámech se závěsy nepoužívají. Ikonostas má podle obřadních předpisů pět obrazových řad v následujícím pořadí: - první je dolní řada s výjevy ze Starého zákona (vyhnání z ráje, potopa, obětování Izáka, přechod Rudým mořem, odevzdání Zákona Mojžíšovi, měděný had na poušti) - druhá je vytvořena následovně: na pravé straně svatých dveří je ikona Krista-Učitele s knihou Evangelia, na levé straně svatých dveří je ikona Bohorodičky s Ježíšem na rukách. Na jižní (pravé) straně je ikona chrámu chrámového svátku. Na severní (levé) straně je ikona sv. Mikuláše. - třetí řadu tvoří ikony dvanácti svátků Pána a Bohorodičky. Od severní k jižní straně následují v pořadí: Narození Bohorodičky, Obětování Bohorodičky v chrámu, Narození Ježíše Krista, Zjevení Páně, Setkání Pána se Simeonem, Zvěstování, Vstup Ježíše Krista do Jeruzaléma, Vzkříšení Ježíše Krista, Nanebevstoupení, Seslání Ducha Svatého, Proměnění Páně, Uspenie - Zesnutí Bohorodičky Nad svatými dveřmi uprostřed svátků je ikona Poslední večeře. - čtvrtá řada je sestavena z apoštolů. Zobrazují se po jednom, dvou i třech, a to podle okolností a místa na ikonostasu. U apoštolů je zvykem připojit k nim i jejich symboly: Petr s klíčem, Pavel s mečem, Ondřej s křížem ve tvaru X apod. Mezi ikonami apoštolů ve středu nad ikonou Poslední večeře je ikona Krista Pantokratora - Vševládce - Krista Krále nebo jindy i Spravedlivého Soudce, který v doprovodu Přečisté Bohorodičky a sv. Jana Křtitele přichází soudit svět. - pátá řada ikon znázorňuje šestnáct proroků. Je zvykem umístit prvního zprava proroka Izaiáše a Daniela, z levé strany Jeremiáše a Ezechiela. Na vrcholu ikonostasu je kříž s Ukřižovaným a pod křížem stojí Bohorodička se sv. Janem apoštolem. Ikonostas tvoří organickou součást našich chrámů. I když dnes má jen symbolický význam, naše liturgické předpisy i projevy s ním počítají. zpracováno podle: Vojtěch Boháč, Liturgika II.
20
ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. PETR A PAVEL (29. ČERVNA) Mezi Kristovými učedníky – apoštoly – uctívá Církev nejvíce dva, které nazývá apoštolskými knížaty (pervoverchovnými). Petr je základem Církve a Pavel největším hlasatelem evangelia.
Petr, bratr Ondřeje (Mk 1. 16), byl rybářem a pocházel z Betsaidy (J 1. 44). Jmenoval se Šimon. Jméno Petr dostal od Krista (Mt 16. 18; J 1. 42). Byl ženatý a byd-
lel v Kafarnau (Mk 1. 21; 29-30). Na Kristovu výzvu (Mt 4. 18-20) ihned všeho zanechal a následoval ho. Patří do Kristova nejbližšího okruhu. Jediný kráčí po vodě (Mt 14. 28-32), je účastný Kristova proměnění na hoře (Mk 9. 27), vyznává Ježíše jako Mesiáše (Mt 16. 15-18). Přes slib věrnosti Pána třikrát zapírá (Mk 14. 29-31; 66-72), ale svého činu lituje. Ježíš mu po svém zmrtvýchvstání svěřuje vedení své Církve (J 21. 15-19). Po Ježíšově nanebevstoupení přebírá Petr vedení učedníků (Sk 1. 15-26) a po seslání svatého Ducha první veřejně mluví k celému shromáždění (Sk 2. 1440). Přijímá pohany do Církve (Sk 10. 1-48). Herodes Agripa jej dává uvěznit, ale Petr je v noci zázračně vysvobozen z vězení (Sk 12. 1-11). Tuto událost vzpomíná Církev 16. ledna. Pak Petr odchází z Jeruzaléma. Působí v Antiochii (Gal 2. 11), účastní se apoštolského sněmu v Jeruzalémě (Sk 15. 6-11). Nakonec odchází do Říma, kde je za císaře Nerona (r. 64 – 67) ukřižován hlavou dolů.
21
Pavel pocházel z židovské rodiny (Řím 11. 1), která se usadila v Tarsu a získala tam římské občanství (Sk 21. 39; 22. 28). Jeho židovské jméno bylo Šavel (Sk 9. 11). Patřil k farizejské straně (Sk 23. 6) a byl žákem slavného Gamaliela (Sk 22. 3). Účastnil se ukamenování sv. Štěpána a horlivě pronásledoval křesťany (Sk 7. 58; 8. 3). U bran Damašku se z pronásledovatele stal hlasatelem Kristova učení (Sk 9. 1-28). Na svých třech apoštolských cestách založil ve východním Středomoří a Řecku velký počet křesťanských obcí. Po třetí apoštolské cestě byl zajat a odveden do Říma. Když byl z vězení propuštěn, navštívil nejspíše Španělsko (Řím 15. 28) a pak se obrátil na východ, do Efezu a na Krétu. Byl i v Makedonii a Řecku. Pak byl opět uvězněn a odveden do Říma, kde byl sťat na Ostijské silnici, v místech, kde nyní stojí trapistické opatství Tre Fontane, a to ve stejný den, kdy byl ukřižován sv. Petr. zpracováno podle: Antonín Čížek, Synaxár __________________________________________________________________ Foto na str. 1: Mariánský sloup v Košicích, str. 2: Svěcení o. Serhije Matskuly, str. 23: Sousoší sv. Petra a Pavla z ikonostasu katedrály sv. Klimenta, str. 24: Ilustrativní foto
__________________________________________________________________ EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail:
[email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová, Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.
22
