OBSAH: EDITORIAL. Redakce

OBSAH: EDITORIAL ................................................................................................................ 3 SLOVO OTCE BISKUPA ............................................................................................... 4 INFORMACE A AKTUALITY ........................................................................................ 5 OSLAVY DESÁTÉHO VÝROČÍ VZNIKU EXARCHÁTU .................................................... 6 VÝROČÍ ZESNUTÍ SVATÉHO OTCE JANA PAVLA II. .................................................... 9 RUMUNSKÁ ŘECKOKAT. CÍRKEV BYLA POVÝŠENA NA VRCHNÍ ARCIBISKUPSTVÍ ....... 9 SPÁSA A HRIECH ..................................................................................................... 10 ЧЕРЕЗ 60 РОКІВ ПІСЛЯ ЛЬВІВСЬКОГО ПСЕВДОСОБOРУ 1946 РОКУ ......................... 12 MIGRANTI POTŘEBUJÍ VÍC NEŽ JEN CHARITU ........................................................... 14 LITURGICKÉ POJMY: OMOFOR, PANAGIJA, NÁPRSNÍ KŘÍŽ ........................................ 16 HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE VE SPÁLENÉ ULICI .................... 17 ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. VASIL HOPKO (11. KVĚTNA) .......................................... 18

EDITORIAL Vážení a milí čtenáři, po dvou měsících se opět setkáváme na stránkách našeho časopisu. Máme za sebou především velkou a důležitou oslavu desátého výročí založení Apoštolského exarchátu. Mnozí jsme se oslav zúčastnili, každý jiný způsobem. Oslava byla pro nás důležitá proto, abychom se zamysleli, co pro nás exarchát znamená a co pro něj v příštích (deseti) letech můžeme udělat. Ať je např. také účast na vytváření tohoto časopisu tím naším malým přínosem! V tomto čísle přinášíme opět článek pro naše ukrajinské věřící v jejich mateřštině. Problémům, se kterými se právě oni každodenně potýkají, se věnuje i rozhovor s otcem biskupem Ladislavem. V lednu jej zveřejnil časopis Universum a my ho s laskavým svolením jeho redakce přebíráme a doplňujeme. Od otce biskupa je též zamyšlení SPÁSA A HRIECH a protože jsme multietnickým společenstvím je napsán slovensky. Představujeme také chrám

Nejsvětější Trojice v centru Prahy, který náš exarchát převzal do své správy před několika týdny. Chceme v této souvislosti také upozornit na některé časové změny v pořadu bohoslužeb. V současné době máme v Praze čtyři chrámy a bohoslužby v každém z nich budou oslovovat jiné společenství věřících. Chtěli bychom také poděkovat za Vaše reakce na první čísla Exarchátu. Za všechny ohlasy vybíráme aspoň jeden, který nám zaslala čtenářka z Hoštejna. Těší nás, že ocenila naše pravidelné rubriky o liturgických pojmech, o historii našich chrámů a četba časopisu u ní podnítila zájem o historii a současnou tvář Řeckokatolické církve. Budeme se snažit i nadále tyto články připravovat tak, aby Vás dokázaly zaujmout. Pozdravujeme Vás velikonočním Christos voskrese! Těšíme se na Vás na shledanou v červnu! Redakce

3

SLOVO OTCE BISKUPA

Milí čtenáři časopisu Exarchát! Svatý otec Benedikt XVI. vydal k postní době poselství, které by mělo být pro nás základním čtením v těchto dnech. Čtením, které nám má napomoci k tomu, abychom se dobře postem a sebezáporem připravili na prožití svátků slavného Vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista. Ve světě je to zařízené tak, že nic se nedostává zdarma, za všechno se platí. Platba však v tomto případě není jedna ku jedné, ale jedna k nekonečnu. Za něco časné dostaneme cosi nekonečné, cosi co nemá konce, co stále trvá, o co není třeba se bát, že to jednou pomine, že se to ztratí v nedohlednu. Tedy za něco dostaneme všechno. To něco je však velmi důležité. Za nic můžeme dostat jenom nic. Ježíš říká, že kdyby nám někdo podal i třebas jen pohár vody proto, že jsme jeho učedníci, nepřijde o svou odměnu. Za něco bez lásky se dostává také jenom něco. Za něco z lásky se dostává všechno. Je to láska, která z něčeho konečného tvoří cosi stálé, věčné.

4

Svatý otec Benedikt XVI. ve svém poselství k postní době navazuje na myšlenky, které předložil ve své encyklice Deus caritas est a klade teologický důraz, „aby náš "pohled" na člověka byl měřen podle Kristova pohledu. Není opravdu nikterak možné od sebe oddělit odpověď na hmotné a společenské potřeby lidí od uspokojení hlubokých potřeb jejich srdcí. To je tím více třeba zdůraznit v nynější době velkých změn, kdy stále živěji a naléhavěji vnímáme svou odpovědnost za chudé ve světě.“ Dívejme se v tomto postním období na kříž a neztrácejme ho ze zřetele. Tam je skryto celé tajemství nekonečné lásky Boha k člověku. Všechny pozdravuji, žehnám a vyprošuji milostiplné svátky Vzkříšení našeho Pána + Ladislav

INFORMACE A AKTUALITY • Biskup Ladislav Hučko odeslal kondolenci k úmrtí metropolity Nikolaje, nejvyššího představitele pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku. Metropolita Nikolaj zemřel 30. ledna 2006 ve věku 78 let. • Vojtěch Jiří Engelhart, OSB, emeritní převor emauzského kláštera v Praze, zemřel 13. února 2006 ve věku 79 let. Zádušní bohoslužby se v chrámu emauzského opatství 18. února 2006 zúčastnil také rektor řeckokatolického chrámu sv. Kosmy a Damiána Kornel Baláž. • Ve věku nedožitých 88 let zemřel 23. února 2006 v Prešově Marián Ján Potaš, OSBM, dlouholetý představený řehole baziliánů na Slovensku. Kněžské svěcení přijal v roce 1942, tajné biskupské svěcení v roce 1972. Pohřbu, který se uskutečnil 27. února 2006 v Prešově, se zúčastnil také pomocný pražský řeckokatolický biskup Ján Eugen Kočiš. • Dne 2. března 2006 se uskutečnilo setkání ministra kultury ČR Vítězslava Jandáka s představiteli řeckokatolické církve. Pětičlenná delegace východních katolíků vedena apoštolským exarchou Ladislavem Hučkem diskutovala s ministrem na téma postavení katolické církve v právním řádu ČR a otázek finančního zabezpečení chodu jejich jednotlivých složek. • Oslavy desátého výročí založení Řeckokatolického apoštolského exarchátu vyvrcholily 18. března 2006 slavením děkovné archijerejské svaté liturgie. Oslav v pražské katedrále sv. Klimenta se kromě apoštolského nuncia v ČR Diega Causera

zúčastnilo dalších osm biskupů, mnoho významných hostů a velký počet věřících. • Arcibiskupství pražské předalo do správy Apoštolského exarchátu kostel Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici v Praze s účinností od 15. března 2006. V budoucnu by na tomto místě mělo vzniknout centrum druhé pražské řeckokatolické farnosti. Správcem chrámu se stal o. Kornel Baláž. • Deset let od kněžského svěcení si 30. března 2006 připomněl apoštolský exarcha Ladislav Hučko. Z rukou biskupa Slavomira Miklovše jej přijal v Križevaci • Emeritní apoštolský exarcha Ivan Ljavinec si připomněl 30. března 2006 desáté výročí svého biskupského svěcení. To proběhlo v chrámu sv. Klimenta v Římě, hlavním světitelem byl arcibiskup Myroslav Marusyn, tehdejší sekretář Kongregace pro východní církve. • Dne 2. dubna 2006 uplynul jeden rok od úmrtí papeže Jana Pavla II. Jeho pontifikát trval 26 let, 5 měsíců a 17 dní. Zároveň si dne 19. dubna 2006 připomínáme první výročí zvolení nového papeže. Stal se jím 78-letý německý kardinál Joseph Ratzinger, který přijal jméno Benedikt XVI. Inaugurační mše se uskutečnila 24. dubna 2005, byl na ní přítomen i pražský apoštolský exarcha Ladislav Hučko. • Dne 24. dubna 2006 uplyne 360 let od podepsání užhorodské unie. K této pro naši církev významné události došlo roku 1646 v hradní kapli mukačevského hradu, kde se sešlo 63 kněží, kteří po sv. liturgii slavnostně vyznali Viruju a deklarovali svou jednotu s Apoštolským stolcem. vf

5

OSLAVY DESÁTÉHO VÝROČÍ VZNIKU EXARCHÁTU Slavnostní děkovnou bohoslužbou vyvrcholily v sobotu 18. března 2006 oslavy desátého výročí založení Apoštolského exarchátu řeckokatolické církve v České republice. Hlavním celebrantem sv. liturgie v katedrále sv. Klimenta byl apoštolský exarcha Ladislav Hučko. Spolu s ním koncelebrovali apoštolský nuncius v ČR Diego Causero, olomoucký arcibiskup a předseda České biskupské konference Jan Graubner, plzeňský biskup František Radkovský, pomocný biskup řeckokatolického exarchátu Ján Eugen Kočiš, emeritní apoštolský exarcha Ivan Ljavinec, královehradecký biskup Dominik Duka, emeritní královehradecký biskup Karel Otčenášek, pomocný královehradecký biskup Josef Kajnek, velmistr křížovníků s červenou hvězdou Jiří Kopejsko, želivský opat premonstrátského kláštera Ignác Kramár a několik dalších významných hostů. V promluvě biskupa Ladislava zaznělo: „Deset let pro existenci jedné diecéze (eparchie) je relativně krátká doba. Zajímavé může být srovnání začátku a současnosti. Jaký je začátek, taková je obyčejně i pokračování. Když se dobře vykročí, vytvoří to základ pro dynamický a zdravý vývoj. Náš exarchát vznikl rozhodnutím Svatého otce v roce 1996 a prvním exarchou se stal vladyka Ivan Ljavinec, bývalý dlouholetý pražský farář. V této své nové funkci přes všechny zdravotní problémy vytrval sedm let. Musel horlivě a intenzivně pracovat a řešit úplně nové problémy. Nebyl, naštěstí, sám. Pán mu poslal dobré spolupracovníky: současného pomocného biskupa Mons. Jána Eugena Kočiše a Mons. Milana Hanuše. Tato trojice byla hned od počátku doplněna Mons. Štefanem Suchým a otcem Kornelem Balážem. Přes všechny pochybnosti a snad i předpovědi o neúspěchu a nepotřebnosti se exarchát ukázal jako životaschopný, a tím i potřebný. Začali u nás studovat mladí adepti kněžství z Ukrajiny a někteří zůstali. Postupně se zvyšoval i počet našich aktivních věřících migrací z Ukrajiny. Další významnou etapou vývoje nového exarchátu bylo v roce 1998 přijímání ženatých kněží, kteří za složitých okolností byli vysvěceni na kněze v podzemní církvi. Svatý stolec se jich ujal a dal jim možnost zapojit se do církevního života právě prostřednictvím řeckokatolické církve. Byly založeny nové farnosti, některé se ujaly a rozvíjejí se, některé ještě ne. Dnes máme zhruba dvacet fakticky fungujících farností. Přes všechny nepřízně osudu, neporozumění a pronásledování naše Církev přežila a rozvíjí se. Je to paradox, nebo nějaký záměr Boží? Považuji to za záměr Boží. Nic se na světě neděje náhodou. Všechno má svůj smysl. My jsme přežili komunismus a jeho pronásledování, dnes někdy musíme čelit i určitým nedorozuměním ze strany jednostranně chápaného ekumenismu, který tvrdí (hlasitě nebo potichu), že řeckokatolická Církev je reliktem minulosti, plodem určité snahy

6

o jednotu křesťanů, která dnes již neplatí. Před dvěma dny byl zveřejněn dopis, který poslal Svatý Otec Benedikt XVI. velkoarcibiskupovi kyjevsko-haličskému kardinálovi Lubomíru Husarovi při příležitosti 60. výročí nechvalně známého pseudo-synodu ve Lvově, kterým byla násilně zrušena řeckokatolická církev na Ukrajině. V tomto dopise stojí: "Řeckokatolická církev i v podmínkách pronásledování dále svědčila o jednotě, svatosti, katolicitě a apoštolicitě Kristovy Církve." O úloze řeckokatolické církve na Ukrajině – to však platí pro všechny řeckokatolické církve na světě – Svatý otec napsal: "Poslání svěřené řeckokatolické církvi, která je v plném společenství s Petrem, je dvojí: na jedné straně je to poslání zviditelňovat v katolické Církvi východní tradici a na druhé straně umožňovat setkávání tradic a svědčit nejen o jejich slučitelnosti, ale také o jejich hluboké jednotě v odlišnosti". To je minulost a současnost. Jaká bude budoucnost? To je důležité! Ta je samozřejmě v rukou Božích, ale i my musíme již dnes klást její základy. Především chceme oživit další oblasti a vytvořit v nich podmínky na pravidelné sloužení liturgie a kompletní pastorační péči. Právě před pár dny jsme dostali z Říma schválený český překlad liturgie svatého Jana Zlatoústého, což nám usnadní evangelizaci nepokřtěných a nevěřících českého původu. Obecně budoucnost katolické církve, jíž jsme integrální součástí, spočívá, podle mého názoru, v tom do jaké míry dokážeme skloubit jednotu a odlišnost, o které mluví i Svatý Otec. Ne buď a nebo, ale i jedno i druhé současně. Ne jednota a mnohost, jak se to někdy představuje. Jednota v mnohosti je někdy právě synonymem uniformity, a co je ještě horší, i synonymem diktatury. A právě vztah východního a západního obřadu je toho vzorem a ukázkou, co to znamená, jednota v odlišnosti. My jsme jedno, ale máme i odlišnosti. Odlišujeme se vnějším výrazem, někdy jazykem, zvyky… A přece dokážeme – a máme dokázat – spoluvytvářet jednotu. A tato odlišnost by neměla být něco, co se jenom trpí, ale co obohacuje, doplňuje, činí, že život je pestrý, zajímavý a krásný. Krásná je vždycky jenom rozmanitost a její harmonie. Uniformita vytváří šedost a nudu, diktaturu módy. Máme v životě dost příkladů na to, že odlišnost a rozmanitost je krásná. Dnešní člověk, který vyrostl v šedi sídlišť a měst, to někdy vůbec nechápe. Proto se v důsledku toho schvalují i zákony, kterými se usiluje jen o dosažení jednoty v mnohosti, ale ne odlišnosti. Ne, bratři a sestry, nejsme tady náhodou a nejsme žádným reliktem minulosti. Bůh má své cesty, své cíle a my je máme sledovat a usilovat o jejich pochopení. Když to budeme dělat, pak půjde všechno směrem, který bude pro nás všechny dobrý, pravdivý a krásný. Chtěl bych poděkovat všem, kteří se během uplynulých let podíleli na vzniku této malé komunity a starali se o její život. Vzpomenu tady jenom pana Stepana Šutka, dlouholetého kantora a dirigenta sboru jakož i pana Ivana Parkányiho, který stál úplně na začátku vzniku této farnosti, ještě za první republiky. Vičnaja jim pamjať!

7

Nesmíme zapomenout ani na naše blahoslavené mučedníky za jednotu Církve, biskupy Pavla Petra Gojdiče, Vasila Hopka – prvního pražského faráře a řeholního kněze Metoděje Trčku, CSsR. To jsou, mohli bychom říci, naši nejúčinnější advokáti a zastánci v nebi. Víme, že jsou teď ve věčnosti, hledí na nás a modlí se za nás. To, co nás vedlo a udržovalo v těžkých chvílích našich dějin, ale i v osobních těžkostech, když nás ostatní nepřijímali, byla kromě naší lásky k Církvi a pevné víry v Boha a jeho Syna Ježíše Krista, naše úcta k Panně Marii, která nám byla i v těch nejtěžších chvílích blízko. Prosme ji, zůstaňme ji věrni, a ona se bude nadále za nás přimlouvat u svého Syna. Tak dostaneme vše, co budeme potřebovat, jak pro sebe, tak i pro všechny, za které prosíme, nejen pro dobro naše, ale celého lidu Božího, kterého jsme součástí.“ Na závěr slavnosti přečetl apoštolský nuncius v ČR Diego Causero pozdravný list vladykovi Ivanovi Ljavincovi u příležitosti desátého výročí jeho biskupského svěcení. Dopis jménem Svatého Otce Benedikta XVI. napsal prefekt Kongregace pro východní církve, kardinál Ignác Moussa I. Daoud: „Společenství Apoštolského exarchátu oslaví 18. března 10. výročí svého ustanovení; několik dní před 10. výročím svěření chirotonie Vaší Excelenci, 30. března 1996, v římské bazilice svatého Klimenta. Dvě krásná výročí se spojí v jednu slavnost vděčnosti Pánu a radosti církve. To, že k posvátnému obřadu biskupského svěcení byl vybrán onen nádherný chrám, nebylo náhodou. Záměrem bylo svěřit Vaši biskupskou službu do ochrany papeže svatého Klimenta, který po vzoru Krista, Dobrého pastýře, dal život za své stádo, a prosit o přímluvu svaté Cyrila a Metoděje, hlasatele evangelia a ochránce slovanských národů, protože úctyhodné ostatky svatého Cyrila odpočívají právě v této bazilice. Znovu se k těmto Světcům, a především ke Královně Apoštolů a Mučedníků, obracím se zvláštní prosbou za Vás, za Vašeho nástupce a za celé společenství. Zatímco vyjadřuji svá upřímná přání a velkou radost nejdůstojnějšímu Mons. Ladislavu Hučkovi a všem věřícím, chci projevit srdečné blahopřání Vám u příležitosti 10 let Vaší biskupské služby. Nabídl jste své intelektuální i lidské schopnosti a všechny své síly k obnově řeckokatolického společenství ve Vaší zemi. Pán si přál, abyste tuto svou službu zúrodnil utrpením. Je milou povinností Kongregace pro východní církve poděkovat za Vaše velkorysé svědectví a připojit se tak k uznání Vaší duchovní rodiny. Kongregace se však nadto cítí být poctěna, protože je také zprostředkovatelkou vzpomínky Svatého otce Benedikta XVI. Svatý otec je nablízku Vám, panu biskupu Ladislavovi a celému společenství Exarchátu svým otcovským povzbuzením a laskavým apoštolským požehnáním. + Ignace Moussa kard. Daoud, Emeritní Patriarcha syrské Antiochie, Prefekt“ vf

8

VÝROČÍ ZESNUTÍ SVATÉHO OTCE JANA PAVLA II. Dne 2. dubna uplynul jeden rok od úmrtí papeže Jana Pavla II. Římská diecéze uveřejnila modlitbu za obdržení milostí na jeho přímluvu a za jeho blahořečení: Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, že jsi církvi darovala papeže Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a nádheře Ducha lásky. On nám svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie zosobnil obraz Ježíše, Dobrého pastýře a ukázal nám tak svatost, jako vysokou míru řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Podle své vůle nám na jeho přímluvu uděl milost, o kterou prosíme, v naději, že bude brzy přiřazen k zástupu tvých svatých. Amen.

RUMUNSKÁ METROPOLITNÍ ŘECKOKATOLICKÁ CÍRKEV BYLA POVÝŠENA NA VRCHNÍ ARCIBISKUPSTVÍ Papež Benedikt XVI. povýšil 16. prosince 2005 rumunskou metropolitní řeckokatolickou církev sui iuris na vrchní arcibiskupství. Současně povýšil J. E. Mons. Luciana Muresana do hodnosti vrchního arcibiskupa Fagarasu a Alba Julie v Rumunsku. Tím zaujímá církev po šestnáctiletém obnovování své činnosti znovu důstojné místo v rámci universální Církve. Po statistické stránce je nové arcibiskupství tvořeno pěti biskupstvími s 737 900 věřícími. Diecézních kněží je 716, počet seminaristů 347. Kromě nově založeného vrchního arcibiskupství v Rumunsku existují ve světě jenom tři další taková arcibiskupství: ukrajinské, syro-malabarské (v Indii) a syro-malankarské (v Indii). Vrchní arcibiskup má podobné postavení jako patriarcha ve východních katolických církvích - s tím rozdílem, že ke zvolení vyššího arcibiskupa je potřebné schválení Říma, zatímco patriarcha, zvolený místním episkopátem, žádá sám od papeže ztvrzení církevního společenství.

9

SPÁSA A HRIECH V Cirkvi vždy jestvovali a jestvujú viaceré teologické tradície, ktoré jednu a tú istú skutočnosť vyjadrujú odlišným, nie však protirečivým spôsobom. V dnešnej dobe sa čoraz väčšmi presadzuje presvedčenie, že odlišnosť nemusí byť vždy negatívnym javom, ba že v mnohých prípadoch môže prispievať k rovnováhe a k obohateniu jednotlivých pohľadov. Stále ostáva pravdou, že tolerantnosť k akýmkoľvek odlišným názorom má svoje hranice a nesmie prechádzať do stavu, v ktorom sa už stráca orientácia na pravdu a pripúšťa sa čokoľvek. V každej dobe bol a je pre veriacich orientačným bodom učiteľský úrad Cirkvi. Z pohľadu ekumenického dialógu s východnou (predovšetkým byzantskou) Cirkvou treba, aby sa ani západná tradícia neuzatvárala do seba, ale čoraz väčšmi poznávala, čo tvrdí východná teológia, zaujímala k tomu stanovisko a prisvojila si z toho, čo podľa jej mnohostoročnej histórie zapadá do celkovej línie budovania jednej Cirkvi. Toto je postoj, ktorý vyjadruje Svätý Otec Ján Pavol II. vo svojom apoštolskom liste ORIENTALE LUMEN: „Keďže veríme, že úctyhodná a dávna tradícia východných Cirkví je nedeliteľnou časťou dedičstva Kristovej Cirkvi, je potrebné, aby ju katolíci poznali...“ Jednou z oblastí teologického pohľadu na svet, v ktorej veľmi silne vychádzajú na povrch odlišnosti medzi týmito dvoma tradíciami je, okrem iného, otázka spásy a hriechu. Byzantská teológia vytýka latinskej, že v priebehu storočí otázku hriechu a spásy interpretovala jednostranným spôsobom. Poukazuje sa (jednostranne) na skutočnosť, že v západnom kresťanstve, uplatňujúcom sa predovšetkým v severských krajinách, prevažuje ukrižovaný Kristus sužovaný bolesťami a ranami, čo sa odráža aj na duchovnosti jeho kresťanstva. Vo východnej tradícii sa dáva prednosť klaňaniu sa a modlitbe pred ikonou Matky Božej s dieťaťom, predstavujúcej vtelenie a celkovú spásu človeka. Základným posolstvom Nového zákona je ohlasovanie spásy a na ňu sa sústreďuje celá teológia. Vo východnej teológii, predovšetkým v dielach gréckych Otcov, ale aj byzantských a súčasných pravoslávnych teológov, skutočnosť spásy nadobúda kozmické rozmery. „V Kristovej osobe, vo sviatostnej skutočnosti jeho tela a v živote jeho svätých, sa anticipuje premena celého kozmu“ (J. MEYENDORFF, La teologia bizantina, 187). Spása nie je viazaná predovšetkým na otázku prvotného hriechu, ale týka sa pôvodného plánu Božej Trojice, ktorá z lásky k stvorenému bytiu chce všetkému dať účasť na svojom živote. Východná tradícia nazýva účasť na Božom živote "zbožštením". Boh stvoril človeka na svoj obraz a podobu, aby sa mohol splniť tento plán. To znamená, že vtelenie Slova nie je dôsledkom pádu človeka, ale je jadrom pôvodného Božieho plánu uskutočňovanému napriek ľudskému zlyhaniu. Podľa tejto tradície Kristus zomiera nie preto, aby zadosťučinil za naše hriechy, ako to zdôrazňuje aj latinská tradícia, ale predovšetkým aby zjavil podstatu Boha, ktorý je Láska. Ak sa prvotný hriech interpretuje ako vina – čo začal predovšetkým sv. Augustín, neskôr v tom pokračoval sv. Anzelm z Canterbury – a Kristovo vykupiteľské dielo ako zadosťučinenie

10

Božej spravodlivosti, tak vtedy sa podľa východných teológov Boh chápe iba ako sudca a zástanca spravodlivosti, ktorého treba uzmieriť vlastným utrpením. To spôsobuje ťažkosť v nadviazaní synovského a osobného vzťahu s Bohom, čo môže byť aj dôvodom nesprávneho individualistického vzťahu k Nemu (Pozri Y. SPITERIS, Salvezza e peccato nella tradizione orientale, Bologna: EDB, 2000.). Tento názor možno prijať alebo neprijať. Na prvý pohľad vzniká dojem, že obe tradície sa vylučujú, buď platí jedna alebo druhá. Nie je to však tak: je zrejmé, že aj jedna aj druhá tradícia má svoje pravdivé jadro i svoje obmedzenia. Sú to dva pohľady, ktoré sa skôr dopĺňajú, než by sa vylučovali. Uvedomujeme si, že téma spásy je neoddeliteľne spojená s udalosťami Veľkej Noci. Je samotným jadrom kresťanstva a je úzko spojená s obrazom, aký máme o Bohu a súčasne aj o svete a osobitne o človeku: s jeho totálnou spásou. Preto žiadna iná skutočnosť viery tak hlboko neovplyvnila každodenný život kresťana. Veľkým majstrom v tomto zmierovaní pohľadov bol veľký ruský náboženský mysliteľ Vladimír Soloviov (1853-1900). V jednom svojom spise napísal: „Duchovná sila, v Kristovi duchovne nezávislá na akýchkoľvek obmedzeniach, mravne neohraničená, sa prirodzene v Jeho vzkriesení oslobodzuje od všetkých vonkajších medzí, a predovšetkým od jednostrannosti výlučne duchovného bytia v protiklade k telesnému bytiu. Vzkriesený Kristus je viac než duch, lebo duch nemá telo a kosti, duch nepožíva potravu. Je to duch naveky vtelený“ (Kristus vstal z mŕtvych, in Listy nedeľné a veľkonočné a iné vybrané spisy, Trnava: SSV, 1993, s.35). Západná tradícia je sústredená predovšetkým na otázku človeka a jeho večnú spásu a navonok menej pozornosti venuje spáse sveta ako celku. Je to azda určitá nevýhoda, ale súčasne aj výhoda, lebo umožňuje zamerať sa na "mikrokozmos", teda na svet v malom, reprezentovanom ľudskou osobou. Východ sa venuje síce človeku tiež, ale skôr z pohľadu "makrokozmu", sveta ako celku, ale človek ako osoba, jeho osobná spása, úloha jeho osobného utrpenia, jeho dôstojnosť, ostáva v tieni. Pravý pohľad na svet, na človeka v ňom a na jeho spásu, má byť tvorený súčasne oboma pohľadmi: tak antropocentrickým, v ktorom centrálnu úlohu má človek, ako aj kozmocentrickým, kde sa usilujeme pochopiť pôvodný plán Boha nielen s človekom, ale s celým stvorením. Keď sa pozrieme na veľkonočnú udalosť z tohto pohľadu, objavíme novú hĺbku a nevyčerpateľné bohatstvo kresťanskej viery. Pretože nielen západná tradícia obohacuje východnú, ale aj východná má veľa čo povedať západnej. Vyzýva k tomu Svätý Otec Ján Pavol II.: „Slová Západu potrebujú slová Východu, aby tak Božie slovo čoraz väčšmi prejavovalo svoje nepreberné bohatstvo...“ (ORIENTALE LUMEN, 28). A východná tradícia poukazuje veľmi jasne na to, že Kristova smrť nebola potrebná v prvom rade iba z dôvodu zadosťučinenia za ľudské hriechy, ale tiež – a predovšetkým – ako zjavenie Boha ako Lásky a ako Spasiteľa. Ladislav Hučko

11

ЧЕРЕЗ 60 РОКІВ ПІСЛЯ ЛЬВІВСЬКОГО ПСЕВДОСОБOРУ 1946 РОКУ «У п'ятницю вранці, 8 березня 1946 р., делегати собору, підкріпившись на сніданку «100 г водки» та «200 г вина», були доставлені до собору Святого Юра, щоб там під надійною охороною виконати відведену їм роль у розписаному наперед до дрібниць «возз'єднавчому» зібранні. О 10.30 молебнем «О призванії Святого Духа» «собор» розпочав свою роботу. У присутності 216 представників від духовенства і 19 від мирян співслужили три засновники Ініціятивної групи: Костельник, Пельвецький і Мельник. Потім, відповідно до затвердженого на передсоборному зібранні порядку денного, ці троє перебрали на себе функції президії «собору». Два інших священики, які таємно і вже стали православними, оо. Микита Павлосюк і Юрій Ванчицький, зайняли місце секретарів», так описує події шістдесятилітньої давнини проф. Богдан Боцюрків у своїй книжці «Українська Греко-Католицька Церква і Радянська держава (1939-1950)». «Від того дня почався відлік трагічного і водночас героїчного періоду в історії Української Греко-Католицької Церкви. Це був час жорстокої розправи над тими, чию віру і патріотизм не могла зламати тоталітарна машина. Відродження церкви через півстоліття гонінь засвідчило

12

- справжню віру не можна знищити», - читаємо у листі Президента України Віктора Ющенка до духовенства та вірних УГКЦ з приводу Львівського собору 1946 року. Для молитовного відзначення 60-ї річниці Львівського псевдособору сьогодні, 8 березня 2006 року, до Архікатедрального собору Святого Юра зійшлося безкрає море вірних УГКЦ. У цьому храмі об 11.00 розпочалася Архієрейська Божественна Літургія, яку у співслужінні із владиками, членами Синоду Єпископів Києво-Галицького Верховного Архиєпископства, численного духовенства, відслужив Блаженніший Любомир, Верховний Архієпископ Києво-Галицький. Перед проповіддю було прочитано лист Святішого Отця Венедикта XVI, Папи Римського, який він написав до Блаженнішого Любомира з приводу Львівського псевдособору 1946 року. У листі зокрема сказано: «На жаль, в ці сумні дні березня 1946 року групка церковників, зібраних на псевдосиноді, присвоїла собі право представляти Церкву, вчинивши важкий злочин проти церковної єдності. Після цього посилилося насилля супроти тих, які залишилися вірні єдності з Єпископом Риму, що і зумовило дальші терпіння і змусило

Церкву піти в підпілля. Але не зважаючи на невимовні страждання і випробування, Боже Провидіння не дозволило зникнути тій спільноті, яка протягом століть вважалася законною і живою складовою частиною ідентичності українського народу. Греко-католицька Церква власним прикладом продовжувала свідчити, що Христова Церква є єдиною, святою, соборною і апостольською».

Після цього у проповіді Глава УГКЦ передусім подякував владикам УГКЦ із-за кордону, адже їхня присутність єднає нас із нашими вірними на поселеннях. Також подякував Високопреосвященному Владиці Мар'яну Кардиналу Яворському за надіслані слова підтримки та визнання, а також членам РимоКатолицької Церкви в Україні, присутнім на молитві. Крім того, Блаженніший Любомир подякував представникові Білоруської Греко-Католицької Церкви Архімандритові Сергієві (Гаєку) та в

особливий спосіб звернувся до учасників спільної молитви: владик, священиків, монахів і монахинь, мирян, які зазнали переслідування за віру та у роки поневірянь залишилися вірними своїй Церкві. «Ми сьогодні застановляємося не над тим, що протягом трьох днів сталося в стінах цього храму від 8 до 10 березня 1946 року, - відтак сказав Предстоятель УГКЦ, - а над тим, що сталося 11 березня і протягом наступних шістдесяти років. Ми розмірковуємо над тим, як це ми, вірні діти УГКЦ, сьогодні можемо свобідно і відкрито в мурах тієї самої святині молитися до Господа Бога. Як це могло статися, що попри силу, з якою взялася нищити нашу Церкву безбожна система, УГКЦ перетривала? Вона перетривала завдяки тим усім мученикам, ісповідникам та всім людям доброї волі, які терпіли за віру і були готові сповняти Божу волю... Ця пояснює те, чому ми святкуємо під час посту, покаяння. Адже коли глянемо на те все, на ту Божу любов до нас, на ту вірність членів нашої Церкви, не можемо не святкувати». Літургія завершилася молитвою за український народ «Боже великий, єдиний». о. Ігор Яців прес-секретаріат Глави УГКЦ

13

MIGRANTI POTŘEBUJÍ VÍC NEŽ JEN CHARITU S apoštolským exarchou Mons. Ladislavem Hučko o pastoraci Ukrajinců v České republice: Jak vypadá pastorace ukrajinských věřících v apoštolském exarchátu? Ukrajinští věřící patří většinou mezi takzvané migranty, kterým se katolická Církev v souladu s dokumenty církve věnuje zvláštním způsobem. Současná řeckokatolická církev v České republice žije především ze dvou zdrojů věřících: jsou to věřící z Ukrajiny a ze Slovenska, kteří pracují v ČR. Jsou to většinou migranti v pravém smyslu slova: dnes jsou tady, zítra na jiném místě. Podle toho, kde najdou práci. Jsou rozptýleni po celém území ČR a ne vždy je k nim lehký přístup. Občanů ČR, řeckokatolíků, je oficiálně asi 8000, ale migrantů je několik desítek tisíc. Řeckokatolická církev je převážně církví migrantů, pocházejících z několika vln migrace. Jedna byla po vzniku první republiky, druhá po válce a třetí po roce 1990. Z migrace z první republiky nám zůstalo velmi málo věřících. Bylo to způsobeno různými důvody, z kterých je nejvýznamnější asimilace, nebo pak úplná ztráta víry. Dnes by z nich byla v aktivním věku asi třetí generace a ta už zapomněla na to, co jejich prarodiče vyznávali. Další významný důvod ztráty počtu věřících bylo pravoslaví, které na čtyřicet let násilně nahradilo řeckokatolickou církev, a na mnoha místech si na to lidé už zvykli. To platí především pro poválečnou migraci. Další vlna je tvořena ekonomickými migranty, kteří k nám přichází za prací od poloviny devadesátých let minulého století, a to je i hlavní zdroj našich současných věřících. Je možné odhadnout, s jak velkým počtem Ukrajinců máte kontakt? Nespolupracujeme moc s organizacemi sdružujícími Ukrajince a naše činnost směřuje spíš k jednotlivcům a ti jsou rozptýleni. Nemáme natolik hustou síť kněží, abychom jim všem mohli být nablízku, a pak Ukrajinci zde většinou manuálně pracují, často i dvanáct hodin denně, o sobotách i nedělích. Především nelegální zahraniční dělníci pracují až do vyčerpání, aby se mohli brzy vrátit k rodinám. Lidé přijdou jednou za čas zdaleka, a je důležité, aby se společenství po liturgii setkalo, aby si spolu mohli pohovořit o svých problémech a starostech. A k tomu nám chybí potřebné společenské prostory, vhodné místnosti. Nejvíce věřících pochopitelně přijde na velké svátky. Podle odhadu spolubratří kněží se návštěvnost bohoslužeb během posledních třech čtyř let v průměru minimálně zdvojnásobila. Jak dalece se dá věřit zprávám o vydírání a úplatcích ukrajinských dělníků? Nikdo se tím nechlubí, takže o tom slýcháme spíš od třetích osob, ale není žádné tajemství, že někteří z migrantů musí platit část mzdy jakýmsi „zprostředkovatelům“ práce. Zrovna nedávno o tom hovořil v rozhlase představitel společnosti Člověk v tísni.

14

Migranti jsou skutečně ti nejposlednější, nejmenší, protože nemají nic, když přijdou sem: nemají peníze, bydlení, rodinu, přátele, práci, chybí jim jejich kulturní prostředí, jejich církev, jejich obřad… Navíc jsou vykořisťováni od zaměstnavatelů, mnozí žijí ve velkém strachu z toho, že budou vyhoštěni… Skutečně jsou to ti nejbídnější. A církev se má i o tyto lidi starat. A to ne na posledním místě! Nejen přes charity jim poskytovat nejnutnější oděv, stravu a případně nějakou právní pomoc a práci, ale starat se o jejich duchovní potřeby, aby mohli chodit na své bohoslužby, aby se alespoň v tomto ohledu tady cítili doma. Nakolik čelí Ukrajinci xenofobii českých lidí? Myslím, že v tomto ohledu se situace zlepšila, ale nemohu to objektivně posoudit. V každém případě je dobré, že z médií vymizely titulky Ukrajinec zabíjel a podobně. Znal jsem jednu ukrajinskou ženu, která žila v Čechách i s desetiletým chlapcem. Spolužáci se mu ve škole kvůli tomu tak posmívali a podpichovali, že se nakonec rozhodl odjet zpátky na Ukrajinu ke své babičce a dědečkovi. Co konkrétně církev dělá, nebo jak by mohla pomoci? Snažíme se pomoci například zprostředkováním právní pomoci, také jsme byli v kontaktu s Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, když se připravoval nový zákon o trvalém pobytu. Něco se v tomto směru děje, ale není toho - žel - zatím moc. Je nás málo. Pastorace migrantů vstoupila v poslední době do vědomí členů církvi jako cosi důležité, ale mám obavu, že je to zatím ve velké míře spíše teoretické. Naši kněží dennodenně pracují s migranty a mají s nimi zkušenosti, znají jejich problémy. Doufám, že jich časem, i těch původem z Ukrajiny, ještě přibude. My jako řeckokatolická církev jsme v listopadu minulého roku organizovali jedno symposium o pastoraci migrantů, na které přišlo poměrně dost lidí ze státních organizací, laiků, ale z jiných diecézí nikdo. Asi jsme udělali malou propagaci, nevím. Samozřejmě, vždycky je možné dělat více. Nikdy nemůžeme být úplně spokojeni s tím, co se dělá. Jaký má vaše práce mezi migranty ohlas mezi nimi samotnými? Snažím se při své činnosti opakovat: „Nejprve tedy hledejte Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno“ (Mt 6,33). Možno tomuto Ježíšovu výroku připisujeme ještě nedostatečnou pozornost a význam a děláme si mnoho zbytečných starostí. Když se od nich osvobodíme, pak můžeme čekat, že se něco pohne! To říkám především sobě a svým kněžím! Tito migranti nám možná někdy v prvním okamžiku nedokážou být navenek vděčni a možná nás i za naše dobré skutky zkritizují nebo ještě něco horšího. Ale právě to je dobré znamení, že jsme to dělali pro Ježíše, který je přítomný v tomto bližním. Nakonec ale – když migranti poznají, že jsme se snažili o jejich dobro, mluvím ze zkušenosti, dokáží být velmi vděční. zpracováno podle čtvrtletníku Universum 1/2006

15

LITURGICKÉ POJMY: OMOFOR, PANAGIJA, NÁPRSNÍ KŘÍŽ Omofor (z řeckého ωµοφόριον) znamená "nesu na ramenou". Jde o široký pás, který se obléká jako vrchní část oděvu na všechny liturgická roucha biskupa. V předu a vzadu padá z ramen biskupa směrem k zemi. Je zdoben jednobarevnými kříži (červenými, černými, zlatými a pod.). Omofor je pro biskupa znakem důstojnosti a moci. Bez omoforu biskup nemá dělat žádné biskupské úkony. Na spodní straně omoforu jsou tři vodorovné stuhy, ty jsou znakem biskupa. Metropolita má stuhy čtyři. Západní církev užívá pro arcibiskupa – metropolitu omofor v malém – tedy pallium. Pallium s pěti malými černými kříži se klade na ramena metropolity. Objevuje se v Římě ve 4. století. Tento znak byl papežským označením metropolity. Od 9. století je metropolita totiž zavázán žádat ho od papeže. Je znakem jeho hodnosti a jurisdikce. Panagije (z řeckého παναγια) je biskupskou insignií. Jedná se o oválný obrázek Spasitele nebo Bohorodičky, který biskup nosí na hrudi. Kdysi se do ní vkládaly relikvie svatých. Panagije na hrudi biskupa má připomínat, že biskup je povinný mít v srdci Ježíše Krista a následovat cnosti svatých, jejichž relikvie nosí v panagii. Panagije je zhotovena obvykle z pozlaceného, zlatého nebo stříbrného kovu, případně jiných vzácných materiálů (např. slonoviny). Zdobena je drahokamy nebo polodrahokamy. Náprsní kříž (z latinského pectoral) připomíná, že biskup je povinný nosit nejen Ježíše Krista ve svém srdci, ale vyznávat Ukřižovaného i svým životem. Pokud je to možné, vkládá se do něj kousek ze sv. Kříže Páně s písemným svědectvím o pravosti relikvie. V některých případech nosí náprsní kříž kromě biskupa i kněz a to buď z titulu funkce, nebo jako ocenění jeho dosavadních zásluh. Kříž je podobně jako panagije zhotoven ze zlatého, pozlaceného nebo stříbrného kovu a zdoben drahými kameny. zpracováno podle: Vojtěch Boháč, Liturgika II.

16

HISTORIE NAŠICH CHRÁMŮ: NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE VE SPÁLENÉ ULICI Kostel Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici převzal řeckokatolický apoštolský exarchát do svého užívání 15. března 2006. Ačkoliv jde o "nejmladší" chrám co do užívání, jeho historie je bohatá. Kostel založil v roce 1712 pro řád trinitářů Ignác Putz z Alderthurmu. O rok později byl kostel posvěcen.

Hlavním posláním trinitářů, nebo-li Řádu nejsvětější Trojice, bylo vykupování zajatců, především zajatých křesťanů z muslimských zemí. Řeholníci nosili bílé roucho s červeným a modrým křížem na prsou. Pravidla řádu stanovila, aby bratři zachovávali řeholi sv. Augustina a kromě toho sbírali almužny jako prostředek na vykupování křesťanských zajatců. Trinitáři v českých zemí sbírali almužny pro křesťany v tureckém zajetí. Hned od začátku svého působení se zde těšili velké oblibě. Současně s kostelem byl budován i klášter. Trinitáři byli do nového kláštera

uvedeni v roce 1705. Ale už v roce 1783 byl klášter v důsledku josefínských reforem zrušen a zavřen, v roce 1899 došlo k jeho zboření. Po zrušení kláštera se kostel Nejsvětější Trojice stal v roce 1784 farním kostelem. Kostel Nejsvětější Trojice je trojlodní stavba s kopulí nad středem a věží nad kněžištěm, zdobená v interiéru malbami Božích vlastností. Na klenbě presbytáře je Bůh trůnící na duze zobrazen jako "Trojjediný", mezi presbytářem a kopulí jako "Samojediný", v kopuli jako "Velký" – pád pyšných andělů, nad kruchtou jako "Mocný" a pod kruchtou jako "Svatý", zjevující se v hořícím keři Mojžíšovi. Na východní stěně jižní lodi jako "Pán života a smrti"přijímá Noemovu oběť po potopě světa. Na klenbě jižní lodi je "Stvořitelem" prvních lidí v ráji, "Spravedlivým" s biblickým příslibem Jonáše a "Trestajícím" neposlušnost. Na východní stěně severní lodi je zobrazen jako "Hospodin Bůh" přijímající oběť Abela, "Zákonodárce a Panovník" odevzdávající Mojžíšovi přikázání, "Prozřetelný" s Mojžíšem nalezeným na břehu Nilu a "Divuplný" s Obrácením sv. Pavla. Autorem těchto unikátních ilustrací biblické dějepravy je pražský malíř kostelních fresek Antonín Schlachter. V posledních letech proběhla v kostele pod vedením konzervátora pražského arcibiskupství a staroboleslavského kanovníka otce Vladimíra Kelnara nákladná a mimořádně zdařilá rekonstrukce celého interiéru. vf

17

ZE ŽIVOTA SVATÝCH: BL. VASIL HOPKO (11. KVĚTNA) Narodil se 21.4.1904 v obci Hrabské, okres Bardějov. Teologická studia absolvoval na řeckokatolické teologické akademii v Prešově. Kněžské svěcení přijal 3. února 1929 v Prešově. Následně byl ustanovený za administrátora farnosti Pakostov. Když byla založena farnost v Praze, biskup Pavol Peter Gojdič, OSBM jej jmenoval za jejího prvního faráře. Od 15. září 1936 do 31. srpna 1941 byl spirituálem kněžského semináře v Prešově. V dubnu 1940 se stal doktorem posvátné teologie. Od 1. září 1941 byl biskupským tajemníkem. Profesorem pastorální a morální teologie na Vysoké bohoslovecké škole v Prešově byl od roku 1943. Vysvěcený na biskupa byl 11. května 1947. Při smutných okolnostech Prešovského soboru 28. dubna 1950 postavila státní moc řeckokatolickou církev mimo zákon. Biskup se ocitl v domácím vězení. Později byl internovaný v klášteře v Báči u Šamorína a pak ve františkánském klášteře v Hlohovci. Tam byl 18. října 1950 zatčen a po více než roce velmi krutého vyšetřování byl 24. října 1951 oddělením státního soudu v Bratislavě odsouzený k 15 letům odnětí svobody, peněžitému trestu 20 000 Kčs, ztrátě čestných občanských práv na 10 let a propadnutí celého majetku. Tím začala jeho strastiplná cesta po

nelidských komunistických věznicích v Bratislavě, Ilavě, Leopoldově, Praze, Mírově a Valdicích. S vážně podlomeným zdravím byl 12. května 1964 z posledně jmenovaného vězení propuštěn „ze zdravotních důvodů a za dobré chování“ podmínečně na 3 roky. Během pobytu ve věznicích, který trval 13 let, 6 měsíců a 24 dní, snášel tvrdý vězeňský režim, fyzický nátlak, morální utrpení, zimu, nedostatek stravy a lékařské péče. Všechny tyto faktory se staly příčinou trvale nalomeného zdraví. Po propuštění žil v domácím vězení až do začátku roku 1968 v Charitním domově v Oseku v severních Čechách, kde byl stále sledovaný příslušníky StB. Po obnovení řeckokatolické církve v červnu 1968 vykonával funkci prešovského světícího biskupa, ale plně rehabilitován nebyl. Zemřel, jak je uvedeno i ve zprávě o prohlídce mrtvého, na následky vězení, 23. července 1976 v Prešově. Během exhumace byla v jeho tělesných ostatcích toxikologickou zkouškou potvrzena nadměrná přítomnost jedu – arzénu, který podle analýz musel být podávaný v malých dávkách po dlouhou dobu. zpracováno podle: Antonín Čížek, Synaxár

__________________________________________________________________ EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail: [email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk činí cca 15,- Kč) Redakce: Ladislav Hučko, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Viera Folkmanová. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS spol. s r.o., Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8.

18