ali
jner aty !
Zdarma. Neprodejné.
Občasník Nadace sv. Františka z Assisi
13, březen 2011
č. 26. kontejner do Indie odeslán!
Matka Tereza příklad vědy a moudrosti
Láska rodiny Terezie z Lisieux k chudým
Leonie Martinová
Matka s leukémií zachránila život nenarozené dceři
Všechny přebytky bohatých patří chudým
Svatá Terezie z Lisieux, Učitelka Církve
Prosíme, půjčujte lidem dobré vůle. Chybějí-li Vám starší čísla Občasníku, rádi Vám je zašleme.
OBSAH Úvod.. .............................................................................................................................................................................. 3 1. Dvacátý šestý kontejner se zdravotnickým materiálem Misionářkám lásky do Indie odeslán! .................................. 4 2. Je přelidnění globálním problémem? .......................................................................................................................... 5 3. Oč modlitba prosí, dosahuje půst a získává milosrdenství .......................................................................................... 6 4. Matka Tereza: moudrost a příklad pro naši dobu ........................................................................................................ 7 5. Učitelka Církve, velká světice Terezie z Lisieux (1873 – 1897) ................................................................................. 9 Životopis ..................................................................................................................................................................... 9 Láska Terezie a jejích rodičů k chudým ................................................................................................................... 12 Příklady Tereziiny pokory, sebeovládání ................................................................................................................. 14 Z nauky svaté Terezie z Lisieux ............................................................................................................................... 15 Homilie papeže Jana Pavla II. při vyhlášení Terezie za Učitelku Církve ................................................................. 17 Několik lístků z deště růží – zázraky na přímluvu svaté Terezie .............................................................................. 18 6. Nauka Učitelky Církve svaté Terezie inspirovala mnohé svaté ................................................................................ 21 Blahoslavená Matka Terezie z Kolkaty (1910 – 1997)............................................................................................. 21 7. Tereziina rodná sestra Leonie.................................................................................................................................... 23 8. Ochrana života........................................................................................................................................................... 28 „Stála za to“: Matka z Velké Británie odložila léčbu leukémie, aby zachránila život nenarozené dcery. ................ 28 Zamysleme se nad sebou ... ........................................................................................................................................... 30 Nejvyšší socha Ježíše Krista na světě ....................................................................................................................... 30 Bůh nám svěřil „hřivny“ ........................................................................................................................................... 31
Nadace sv. Františka z Assisi, Brno Nadace byla založena v roce 1993 v Brně s cílem pomáhat těm nejchudším z chudých. Spolupracuje s indickou řeholí Misionářky lásky, kterou v Kolkatě založila blahoslavená Matka Tereza roku 1948. Sestry a bratři jsou známi velkou obětavostí, s jakou zdarma pracují pro chudé, a také důslednou evangelijní chudobou. Od roku 1999 poslala Nadace Misionářkám lásky do Kolkaty 26 velkoobjemových kontejnerů s 276,2 tuny darů v hodnotě přes 68,6 milionu korun. Kontejnery obsahují zdravotnický materiál: léky, léčiva, infúzní soupravy, obvazy, gázu, vatu, invalidní vozíky, berle, atd. Tohoto zdravotnického materiálu využívají Misionářky lásky k léčení malomocných a k záchraně umírajících. Další oblastí činnosti Nadace sv. Františka je ochrana života člověka od početí do přirozené smrti. Nejchudším z chudých pomáháme podle vzoru Matky Terezy bezplatně, naopak přidáváme k příspěvkům dárců vše, co dokážeme uspořit. V Nadaci pracuje 5 absolventů katolické Cyrilometodějské teologické fakulty univerzity Palackého v Olomouci.
Aktuálně: Německé děvčátko Frieda, které se ve stáří 21 týdnů narodilo ve fakultní klinice ve Fuldě, se stalo nejmladším předčasně narozeným dítětem v Evropě. Lékaři o ní mluví jako o zázraku. Frieda by podle nich měla vyrůstat jako jakékoliv jiné dítě. 6. dubna 2011 přijaly Misionářky lásky v Kolkatě náš 26. kontejner se zdravotnickým materiálem. Bohu díky Vám, našim dárcům, Panně Marii a Matce Tereze.
Kontaktní informace Adresa: Nadace svatého Františka z Assisi, ulice Elišky Krásnohorské 59, 618 00 Brno-Černovice, IČO: 48515566 mobil 721 550 623 (Mgr. Dana Jarošová), mobil 608 879 663 (Ing. David Cichra), mobil 776 781 066 e-mail:
[email protected], internetové stránky http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/ Bankovní spojení: Česká spořitelna a. s., sbírkový účet 2028869399/0800 - misie; účet číslo 1346868389/0800 nenarozený život Všechna čísla Občasníku, která jsme doposud vydali, si v elektronické podobě můžete stáhnout z našich webových stránek, adresa: http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/casopis.php
2
Úvod Vážení spolupracovníci a dobrodinci, dostává se Vám do rukou první číslo našeho Občasníku v tomto roce. Jsme potěšeni, že Vám můžeme sdělit, že z Vašich darů a příspěvků ostatních dárců jsme nakoupili podle přání sester Misionářek lásky zdravotnický materiál a odeslali jej do Kolkaty pro jejich malomocné a potřebné svěřence 28. února 2011 ve 26. kontejneru. Podrobnosti si můžete přečíst na str. 3. Naše zvláštní poděkování patří slovenským základním školám z města Humenné za finanční příspěvky na nákup a odeslání zdravotnického materiálu. Na pomoc indickým nejubožejším ve sbírce, konané v prosinci 2010, přispěly: Cirkevná spojená škola sv. Cyrila a Žáci z Cirkevné spojené školy Metoda částkou 524 eur, Gymnázium sv. Jana Zlatoústeho 50 eur, sv. Cyrila a Metoda s materiály, Základná škola Kudlovská 45 eur, Základná škola Hrnčiarska 61 eur, informujícími o sbírce na Základná škola J. Švermu 60 eur, Základná škola Laborecká 20 eur. 26. kontejner Celkem bylo nasbíráno 760 eur, tj. 18 620 Kč. Všem dárcům jménem indických nejchudších z chudých, především malomocných, velmi děkujeme! Na všechny dobrodince, české i slovenské, pamatujeme při mši svaté. Dále bychom rádi poděkovali všem, kteří se podíleli na organizaci a umožnění 2 našich přednášek „O životě a díle Matky Terezy“, které proběhly 20. ledna 2011 ve farnosti Český Brod a 14. března 2011 v Domově sv. Antonína v Moravských Budějovicích. Přednášek se zúčastnilo asi 50 posluchačů. Pokud budete mít zájem, velmi rádi uděláme podobnou přednášku i u vás. Přednáška je zcela zdarma, a je pro ni potřeba alespoň jeden zájemce a místnost s plátnem či bílou zdí, na kterou se dá promítat.
A co si budete moci přečíst v tomto čísle? Hlavní osobností je tentokrát svatá Terezie z Lisieux. To může být pro mnohého pravidelného čtenáře našeho časopisu překvapením, protože se spíše snažíme přiblížit čtenářům světce, kteří vynikli svou aktivní činností ve prospěch chudých a ubohých. Sv. Terezie z Lisieux žila jako klauzurovaná karmelitánka odloučena od světa za zdmi kláštera. Pochopila však a svým životem dokazovala, že hybatelkou všech věcí je láska, protože jen ta pohání člověka od myšlenek k obětavým činům. Představíme si ve stručnosti nejen její život, ale i její konkrétní skutky plné pokory a lásky, a budeme naslouchat jejím vlastním slovům. Na několika zázracích pak doložíme, jak se vyplnila její touha po smrti z nebe činit dobro na zemi. V homilii papeže Jana Pavla II. při příležitosti prohlášení sv. Terezie Učitelkou Církve si připomeneme, co vedlo Církev k tomu, že sv. Terezii udělila tento čestný titul. Zamyslíme se také nad spřízněností vnitřního života sv. Terezie z Lisieux s vnitřním životem blahoslavené Matky Terezy. Ta nám ukázala, jak žít poslání lásky, které si vyvolila sv. Terezie z Lisieux, uprostřed světa; jak žít lásku jako službu těm nejubožejším. Nejen svatá Terezie z Lisieux, ale celá její rodina stojí za pozornost. Její rodiče měli kromě Terezie ještě další čtyři dcery, které všechny vstoupily do kláštera. Rodiče Terezie již byli v roce 2008 prohlášeni za blahoslavené a započat byl také proces blahořečení Tereziiny sestry Leonie, jejíž osobnost si v tomto čísle také představíme. Co se týká dalšího obsahu tohoto čísla Občasníku, nejdříve se zkusíme zamyslet nad tím, zda přelidnění je opravdu problém. Připomeneme si také význam příkladu Matky Terezy pro naši dobu a na práci sestry Mary, si ukážeme dnešní život a práci Misionářek lásky v Indii. V části o ochraně lidského života od početí představíme hrdinnou maminku, která odmítla agresivní léčbu leukémie, až do porodu svého nenarozeného děťátka. Úplně na závěr se pak zamyslíme, jak se dnes zneužívá náboženství k podnikatelským záměrům, a nad tím, zda svou „zbožností“ podporujeme ubohé či bohaté. 3
1. Dvacátý šestý kontejner se zdravotnickým materiálem Misionářkám lásky do Indie odeslán! Po písemné domluvě se sestrou Sudhou, která má na starost naše kontejnery, jsme nakoupili, darem od dodavatelů získali a ve 26. kontejneru odeslali 14,1 tuny zdravotnického materiálu v hodnotě 6 621 205 Kč. Z toho jsme uhradili: - léčiva (léky proti bolesti Panadol a Veral, 828 000 tablet vitaminového preparátu ABC multivitamin, 298 000 tablet vitamínu C, 100 800 šumivých tablet Calcia C neo, eff., 1 500 kg hroznového cukru Glukopur, 360 litrů dezinfekce do ran Betadine a 8 600 tub masti Betadine) za 1 879 542 Kč, - obvazový materiál (obvazy, gázu, pružná obinadla, vatu), 5 invalidních vozíků, 2000 infuzních souprav, injekční jehly a stříkačky, chirurgické rukavice aj.), celkem za 2 462 663 Kč. Dobrodinci pro zmrzačené malomocné darovali: dalších pět invalidních vozíků, 75 párů berlí a 8 chodítek pro dospělé, gázu, obvazy, buničitou vatu, injekční stříkačky, vitamíny a kalcium. Pro odložené indické kojence věnovaly maminky, zejména prostřednictvím Kontejnerová loď JERVIS BAY sdružení Campanella o.s. z Českého Těšína, 75 kojeneckých lahví pluje s Vašimi dary. s náhradními savičkami. To vše v celkové hodnotě 14 700 Kč. Kontejner jsme začali plnit v noci 27. 2. v Červeném Kostelci ve výrobně obvazů, ostatní zdravotnický materiál jsme naložili 28. února v Brně-Modřicích ve skladu bývalé Fruty. Zapečetěný kontejner byl dopraven tahačem do překladiště v Mělníku a poté železnicí do německého přístavu Bremerhaven. Nalodění na loď „JERVIS BAY“ lodní společnosti MAERSK-LINE proběhlo 11. 3. Předpokládané připlutí do kolkatského přístavu přes transitport Colombo na Srí Lance bude 7. dubna 2011. S Vaší pomocí jsme ihned začali připravovat další, 27. kontejner, který bychom rádi odeslali sestrám do konce roku 2011. Misionářky lásky Vaše dary rozdělí do 13 rehabilitačních center a do 8 mobilních klinik pro malomocné po celé Indii. Poznámka: Televizní záznam nakládání kontejneru můžete sledovat na internetových stránkách Regionální televizní agentury RTA na adrese: http://www.rta.cz/index.html?article=142069 v rámci pořadu „Minuty z regionu“. Video má název „Kontejner s humanitární pomocí putuje do Kolkaty“. Článek o nakládce 26. kontejneru uveřejnil Brněnský deník na internetu pod názvem „Dvanáct a půl tuny naděje poputuje z Brna do Indie“. Přečíst si jej můžete na internetových stránkách Nadace sv. Františka z Assisi http://artax.karlin.mff.cuni.cz/~omelka/Nadace/26_kontejner_bd.php
4
2. Je přelidnění globálním problémem? Každým rokem sdělovací prostředky, mezinárodní organizace a skupiny odborníků zveřejňují informace o růstu počtu obyvatel Země a bijí na poplach kvůli údajnému nebezpečí přelidnění planety. Neustále sdělují, jaká rizika s sebou přelidnění nese, a že je třeba omezovat růst počtu obyvatel. Podívejme se na přelidnění optikou nezatíženou různými politickými a ekonomickými zájmy. Trocha statistiky Nejprve trocha statistiky. Řada studií dokladuje, že počet obyvatel Země neustále vzrůstá. Odhaduje se, že v době narození Ježíše Krista žilo na Zemi okolo 200 milionů obyvatel. S rozvojem zemědělství se počet obyvatel postupně zvyšoval. V roce 1650 žilo na Zemi zhruba 500 milionů obyvatel. Další zvyšování počtu obyvatel bylo umocněno rozvojem řemesel a později průmyslu a lékařské péče. Kolem roku 1830 počet obyvatel dosahoval již 1 miliardu, přičemž hranice 2 miliard byla dosažena po dalších 100 letech. V druhé polovině 20. století přírůstek počtu obyvatel výrazně zrychlil. Počtu tří miliard obyvatel bylo dosaženo po 30 letech. Za dalších 18 let žily na Zemi již 4 miliardy obyvatel, 5 miliardová hranice byla překročena za dalších 9 let a 6 miliardová v roce 2000. V současné době se každým dnem na světě narodí 200 tisíc lidí. Roční přírůstek tak představuje zhruba 72 milionů1. Podle výše uvedených čísel by se mohlo zdát, že se roční přírůstky počtu obyvatel neustále zvyšují. Tato skutečnost dávno neplatí. Počet obyvatel se sice stále zvyšuje, avšak tempo růstu se snižuje. Důvodem je především pokles porodnosti ve většině zemí světa. Celosvětově mají dnes ženy poloviční množství dětí, než měly jejich matky. Podle různých předpovědí by měl počet obyvatel růst do roku 2050, kdy by měl dosáhnout 9 až 11 miliard. Názory na přelidnění Obavy z rostoucího počtu obyvatel Země nejsou ničím novým. Již na přelomu 18. a 19. století anglický ekonom a anglikánský pastor Thomas Robert Malthus vyslovil znepokojující hypotézu, jejíž přijetí mělo později neblahé důsledky. Podle něj se počet obyvatel zvyšuje geometrickou řadou, zatímco produkce potravy roste jen řadou aritmetickou. Jestliže člověk nezajistí, aby růstu počtu obyvatel odpovídalo zvyšování produkce potravin, dojde k přelidnění a v jeho důsledku k „přirozenému” stabilizačnímu mechanismu – hladomoru a válkám o potraviny a půdu.2 Tyto myšlenky našly živnou půdu v době koloniálních výbojů v 19. století, kdy koloniální úředníci prosazovali myšlenku, že nemoci a hladomor nejsou důsledkem jejich špatné správy kolonií a špatného hospodaření, ale důsledkem přelidnění. Proto je třeba nezasahovat do „přirozeného” vývoje a nechat oběti zemřít, aby se nastolila přirozená rovnováha. Takové myšlení vedlo k obrovským obětem v průběhu velkého irského hladomoru v polovině 19. století. Podobné zrůdné myšlenky zastávají různí političtí vůdci, a to nejen v bohatých, ale i v chudých zemích. Např. různí afričtí vládcové bezostyšně zneužívají surovinového bohatství svých zemí a různé humanitární a rozvojové pomoci a své obyvatele nechávají umírat hlady nebo živořit v hrůzných podmínkách slumů. Z malthusiánských myšlenek vycházejí i někteří ekologičtí extremisté, podle nichž je největším nepřítelem Země člověk. Tito aktivisté nepovažují člověka za vrchol stvoření, za Boží obraz, ale za běžného živočicha. Navrhují snížit počet obyvatel Země, aby došlo k „přirozené ekologické rovnováze” a harmonickému soužití člověka s prostředím. Astrofyzik Stephen Hawking nebo přírodovědec a publicista David Attenborough dávají do souvislosti růst počtu obyvatel s klimatickými změnami a dalšími ekologickými problémy. Podle nich se je nepodaří vyřešit, aniž by se nesnížil počet obyvatel Země3. Jde o zdroje a spotřebu V souvislosti s publikováním různých „katastrofických“ zpráv zaniká skutečnost, že přelidnění neznamená zvyšování počtu obyvatel na určitém území, ale vždy závisí na zdrojích, především na zdrojích potravin, pitné vody a nerostných surovin. Pokud je na určitém území velké množství zdrojů, nedochází na něm k přelidnění. Jestliže počet obyvatel převyšuje dostupnost zdrojů, podle tradičních teorií k přelidnění dochází. Nedostatek zdrojů pak vede k poklesu kvality života obyvatel, k chudobě a v extrémních případech až k hladomoru. Nedostatek zdrojů sám o sobě však nemusí znamenat přelidnění a chudobu. Přelidnění vždy závisí na lidech, na politických vůdcích, na snaze zabývat se problémy a pomocí bližním, na solidaritě. Avšak solidarita se v současnosti pod návalem konzumního stylu života dostává do pozadí. Proč bychom se měli omezovat ve spotřebě a pomáhat ostatním, když máme prostředky na to, abychom se my sami měli lépe? Když máme zdroje, 1
Wikipedie, http://en.wikipedia.org/wiki/Overpopulation Lubomír Nátr, Rostliny, lidé a trvale udržitelný život na Zemi, Praha, 1998 3 Mýtus přelidnění, revuepolitika, 14. 4. 2010, http://www.revuepolitika.cz/clanky/1283/mytus-prelidneni 2
5
které můžeme spotřebovat, abychom si žili jako v bavlnce? Proč bychom se měli znepokojovat nad tím, že náš soused umírá hlady? Máme přece plný žaludek a těšíme se na další šťavnaté sousto. Celosvětovým problémem není přelidnění, ale kultura založená na hromadné spotřebě4. Ve zprávách zabývajících se přelidněním se píše o drancování přírodních zdrojů chudých zemí. Zatajuje se, že většinu zdrojů spotřebují obyvatelé bohatých, nepřelidněných zemí. Zvyšování počtu obyvatel rozvojových zemí nepředstavuje globální problém. Vždyť jejich nároky na zdroje Země jsou v porovnání s obyvateli vyspělých zemí velmi nízké. Hlavním problémem je zvyšování spotřeby ve vyspělých zemích světa, především v USA a v Číně, zvláště v posledních letech. Zvyšování spotřeby vede k boji o zdroje. Každá z těchto zemí se snaží získat co nejvíce nerostných surovin, ropy a v poslední době i půdy pro produkci potravin. Že se to děje na úkor obyvatel chudých zemí, politické vůdce nezajímá. „Vždyť chudoba a hladomor jsou přece přirozenými regulátory přelidnění.“ Existuje nějaké řešení? Názory na to, kolik by Země mohla uživit obyvatel, se výrazně liší. Podle některých autorů by se žádoucí počet obyvatel měl pohybovat okolo několika set milionů. Podle jiných autorů je reálný stav počtu obyvatel 10 až 15 miliard. Extrémní názory na maximální úživnost Země dosahují až 200 miliard5. Z demografických předpovědí však vyplývá, že takových hodnot počet obyvatel nedosáhne. Čína povoluje rodinám Přelidnění není globálním problémem lidstva a Země. Skutečným politikou jednoho dítěte mít globálním problémem je konzumní způsob života, spojený s nesmyslným jen jedno dítě. Další dítě musí plýtváním zdroji, bojem o tyto zdroje a krajně sociálně a ekonomicky matka uměle potratit nebo za nespravedlivé rozdělování těchto zdrojů. Problém tzv. přelidnění je ně zaplatit vysokou pokutu. zástupným politickým a mediálním problémem, který má odvrátit pozornost od bojů o zdroje na úkor obyvatel chudých zemí a od sobeckého konzumu. Místo snahy o zlepšení života chudých se bohaté země zaštiťují programy jako vnucování umělých potratů, sterilizace, politika jednoho dítěte, které mají snížit porodnost v těchto zemích, a usnadnit tak přístup vyspělých zemí k surovinovému bohatství v rozvojových zemích. Ano, řešení existuje a je překvapivě jednoduché. Nepropadejme konzumnímu způsobu života, uvědomme si potřebu pomoci našim bližním v chudých zemích, účinně jim pomáhejme a neskrývejme pravdu o lživosti přelidnění.
3. Oč modlitba prosí, dosahuje půst a získává milosrdenství Z kázání svatého biskupa Petra Chrysologa, Učitele Církve (380 – 451) Jsou tři věci, sestry a bratři, tři, kterými stojí a padá víra, na kterých stojí zbožnost a trvá ctnost. Modlitba, půst a milosrdenství. Modlitba, půst a milosrdenství, tyto tři věci jsou jedno, dávají si navzájem život. Neboť duší modlitby je půst, a životem postu je milosrdenství. Nikdo ať je od sebe neodtrhuje, nemohou být odděleny. Kdo má z nich jen jedno, nebo je nemá současně, nemá nic. Proto kdo se modlí, ať se postí. Kdo se postí, ať se smilovává. Ať slyší prosícího, kdo si přeje být vyslyšen, když sám prosí. Boží sluch si otevírá ten, kdo svůj sluch nezavírá před prosebníkem. Ten, kdo se postí, ať si uvědomí, co je půst. Ať cítí s lačným, kdo chce, aby Bůh cítil, že on lační. Ať se slitovává ten, kdo čeká milosrdenství. Kdo hledá slitovnost, ať ji sám prokazuje. Kdo chce, aby mu bylo dáváno, ať dává. Nehodný žadatel je ten, kdo žádá pro sebe něco, co jinému odpírá. Člověče, buď sobě vzorem milosrdenství. Jakým způsobem chceš, aby se ti dostávalo milosrdenství, kolik a jak rychle, tak rychle, tolik a takovým způsobem se sám smilovávej nad jinými. Tedy modlitba, půst a milosrdenství ať jsou dohromady jedna naše záštita u Boha, ať jsou jedna naše obhajoba, ať je to jedna modlitba za nás ve všech podobách! Proto, co jsme ke své hanbě ztratili, dobuďme si posty. Posty obětujme své duše, protože nic znamenitějšího nemůžeme Bohu nabídnout. Dokazuje to prorok, když říká: „Bože, mou obětí je zkroušený duch, Bože, nepohrdneš srdcem zkroušeným a pokorným.“ 4 5
http://www.revuepolitika.cz/clanky/1283/mytus-prelidneni Lubomír Nátr, Rostliny, lidé a trvale udržitelný život na Zemi, Praha, 1998
6
Člověče, obětuj Bohu svou duši a podávej jako oběť půst, aby to byl obětní dar čistý, oběť svatá, živá, která zůstává i tobě, i je darována Bohu. Kdo by toto nedal Bohu, nebude omluven, protože nemůže nemít co dát ten, kdo je ochoten dát sebe. Avšak aby toto bylo milé, ať následuje milosrdenství. Půst nevzklíčí, není-li zavlažen milosrdenstvím. Vyschne půst, vyschlo-li milosrdenství. Čím je pro zemi déšť, tím je pro půst milosrdenství. Ačkoliv zušlechťuje srdce, očišťuje tělo, vykořeňuje neřesti a zasazuje ctnosti, přece jestliže by ten, kdo se postí, nezavedl přítok milosrdenství, nesklidí ovoce. Ty, který se postíš, tvé pole se postí, postí-li se milosrdenství. Ty, který se postíš, co ty milosrdně vysypeš, tím překypuje tvá sýpka. Proto, člověče, neztrácej schováváním, sklízej rozdáváním. Člověče, dáváním chudákovi dávej sobě, protože, c o n e n e c h á š c h u d é m u , t o n e b u d e š m í t . (Z liturgie hodin, doba postní, 3. týden, úterý, 2. čtení)
4. Matka Tereza: moudrost a příklad pro naši dobu Napsal Bernardo Cervellera, ředitel internetové zpravodajské agentury AsiaNews.it Existuje nebezpečí, že 100. výročí narození blahoslavené Matky Terezy z Kolkaty bude omezeno na sentimentální obdiv nebo dávnou vzpomínku bez konkrétních důsledků. Její svědectví v oblastech života, lékařství a míru sjednocuje nejnovější poznatky lékařství a sociologie pro péči o nemocné a situace nouze. Zvláštní forma „teologie osvobození“. Modlitba a práce „pro Ježíše“, jediná cesta, jak darovat sám sebe. Řím (AsiaNews) - Neocenitelný dar pro Církev a svět: takto papež Benedikt XVI. popsal život Matky Terezy ve své zprávě o „spirituální účasti“ na počátku zvláštního roku ohraničujícího 100. výročí narození blahoslavené z Kolkaty. Nicméně my zde v AsiaNews se obáváme, že tento „neocenitelný dar“ nemusí být plně doceněn ani světem, ani Církví. Dokonce těch několik v médiích zveřejněných zpráv o 100. výročí narození Matky Terezy má sklon většinou klást důraz na sentimentální stránku památky této ženy, která žila mezi stokami Kolkaty a paláci princezen a hlav států. V očích mnoha lidí – patrně i křesťanů – zdá se být její šlechetnost přehnaná, obdivuhodná, ale nemožná k napodobení. Způsob, jakým čelila chudobě a nemocem, překonaný a dokonce nedoporučitelný. V krátkosti, památka Matky Terezy je někdy připodobňována památce naší babičky, druhu překrásné pohádky nesoucí s sebou chuť ztraceného dětství, naděje 80. let, kdy se zdálo, že její hrdinství by mohlo ve skutečnosti změnit celý svět. Ale je to hrdinství, které se již zdá zastaralé emancipovaným a vědecky pokročilým lidem 21. století. A přesto tomu tak není. To, co denně ukazovala Matka Tereza svým životem, je dobrým řešením krize současného světa. Matka pečovala o nevyléčitelně nemocné v Kolkatě, trpící malomocenstvím, tuberkulózou, AIDS (byla první, kdo je přijal do svého domova, když byli ignorováni okolním světem). Toto nebylo výsledkem nerozumného popudu, nýbrž lásky, která spojovala vědu a moudrost. I dnes studují Misionářky lásky lékařství, ošetřovatelství, sledují nejnovější lékařský výzkum, ale vědí, jak poskytovat všechnu péči trpícím jako lidem a nikoliv jako věci či břemenu. Odhodlání Matky Terezy bojovat proti umělým potratům adopcí rozhněvalo mnohé, včetně mezinárodních organizací, které by měly chránit matky a děti. Matka bývala často obviňována, že „rozmazluje chudé“ a umožňuje nekontrolovaný růst populace (rozuměj nekontrolovaný umělými potraty). Často si kladu otázku, jestli postoj Matky Terezy není realističtější, než postoj těch lékařů, kteří na jedné straně provádějí potraty a na druhé straně „rozmazlují bohaté“, když využívají medicínského pokroku pro mateřství v pozdním věku, nebo Matka Tereza v Domově vybírají nejlepší z chromozomů při umělém oplodnění jako kdyby pro umírající v Kolkatě nakupovali v supermarketu. Matka si místo toho vybrala spoléhat se na 7
adopce a přirozené metody plánování rodičovství bez zabíjení kohokoliv. Navíc, když Matka hovořila s některým z těch vedoucích činitelů, kteří bojují s chudobou „obecně“, ve svých kancelářích a organizacích (dokonce některých katolických), vždycky říkala: „Pojďte a dotkněte se ubohých.“ Tato hmatatelná zkušenost je nejlepším pomocníkem při využívání vědy a sociologie. Nebo její zvláštní forma „teologie osvobození“, kdy místo plánování budoucího společného dobra dává ubohým důstojnost a obživu bezprostředně, dnes. Učila nás všechny také, že potřebný stojící před námi je mnohem důležitější, než i ten nejdůmyslnější projekt. Je důležité zmínit jeden bod: dělat vše „pro Ježíše“. (Tento požadavek je u Matky Terezy znám jako „evangelium pěti prstů“: Ty – to – děláš – pro – Ježíše - , co slovo, to jeden prst.). Pro nás katolíky v nebezpečí přijetí atmosféry doby „překonaného křesťanství“, která se prohání světem, existuje velké riziko, že naše víra bude omezena na pouhé buržoazní (maloměšťácké) hodnoty, na politická spojenectví, na honbu po moci („pro obecné dobro“ samozřejmě!). Skrze své růžence, adorace a prožívání mše svaté nás Matka Tereza učila, že všechny dobré skutky se rodí z vděčnosti Ježíši Kristu. Tato láska sama – a nikoliv chvilková emoce – nás může pohánět, abychom radostně a navždy nabídli Bohu své životy. Zdroj: AsiaNews.it, 26.8.2010, http://www.asianews.it/index.php?l=en&art=19291
Prem Nagar - město, kde láska Matky Terezy vrací úsměv na tváře trpících Mnoho malomocných, opuštěných svými rodinami, končí jako žebráci na ulicích, kde je nacházejí Misionářky lásky a přinášejí je, umývají a důstojně je léčí. Sestra Mary, misionářka z Keraly, hovořila pro redakci AsiaNews o osmi letech strávených v Centru pro malomocné v domově Prem Nagar v Dillí v Indii. „Duch Matky žije a je stále v Prem Nagaru přítomen.“ Ačkoliv „onemocnění může člověka dokonce znetvořit, tam takoví lidé nepociťují kvůli své nemoci odpor od nikoho.“ „Je to Ježíš, kdo nám dává sílu starat se o tyto lidi. Náš hluboký pocit, že patříme Ježíši, nám dává soucit s nejubožejšími z ubohých,“ sdělila sestra Mary redakci AsiaNews. Sestra Mary se narodila v indickém státě Kerala a Misionářkou lásky je už 20 let. Osm let pracovala v centru Prem Nagar v Dillí, v jednom z nejdůležitějších zařízení pro malomocné. „Když jsem pracovala v Prem Nagaru (Město lásky), léčili jsme 350 trpících malomocenstvím. Pocházeli z chudých rodin, které je opustily, jakmile u nich byla tato nemoc zjištěna, čímž je donutily žebrat na ulicích. Naší prací bylo jít ven, nalézt je, přinést do centra a umýt je, naslouchat jim, dodávat jim odvahu a především chovat se k nim jako k lidským bytostem s důstojností,“ řekla sestra Mary. Proměna těchto lidí byla pro mě zázračná. Už jen pozorovat, jak odpovídali na dotek něžné ruky. Bylo to, jako kdyby se Matka Tereza dotýkala jejich srdcí a vracela úsměv na jejich tváře.“ Malomocenství je ukrutná nemoc. Sestra Mary vysvětluje, že mnoho pacientů kvůli ní zažívá znetvoření a tu a tam ztrátu cítění v postižené části těla. A co je smutné, část z pacientů jsou děti. Avšak „duch Matky Terezy žije a je vždy v Prem Nagar přítomný. Ze společnosti jsou malomocní vylučováni kvůli stigmatu spojenému s jejich nemocí. Nemoc může zohyzdit,“ ale „zde nikdo z nich od nikoho necítí žádný odpor kvůli své nemoci.“ Navzdory odloučení, které společnost uvaluje na lidi žijící s leprou (malomocenstvím), do domu přicházejí dobrovolníci všech kast nebo náboženských vyznání, aby nám pomohli, řekla sestra. Lidé s různými životními zkušenostmi přispívají různým způsobem k pomoci poskytované trpícím. „Prem Nagar představuje práci Matky Terezy, její práci lásky. Z mého pohledu to činí toto místo místem míru a lásky,“ svěřila se sestra Mary. Když popisovala svou práci, sestra uvedla, že „nebylo neobvyklé vidět Misionářku lásky vytahovat larvy hmyzu z těl malomocných pacientů. Avšak nejsou tím poznamenáni, každý z nich je ošetřován s něžností a láskou,“ protože „čím více pomáháme ubohým, tím se naše srdce stává soucitnějším“. Sestra Mary si vzpomíná, že při jednom ze svých rozjímání Matka Tereza řekla: „Kdo je pro mě Ježíš? Ježíš je malomocný, jehož rány vymývám.“ Zdroj: AsiaNews.it, 24.7.2010 http://www.asianews.it/news-en/Prem-Nagar,-the-town-where-MotherTeresas-love-puts-a-smile-back-on-patients-faces-19027.html 8
5. Učitelka Církve, velká světice Terezie z Lisieux (1873 –1897) Životopis Pre Francúzsko 19. storočia boli príznačné veľké protivy na ideologicko-náboženskom poli. Na jednej strane mali veľké slovo protináboženskí rozumkári (racionalisti), no na druhej vyvolali silnú ozvenu svätci, ktorí boli jednoduchými, ale tým presvedčivejšími nástrojmi Božej milosti. Možno tu spomenúť sv. Jána Vianney, sv. Katarínu Labouré, sv. Bernadettu Soubirousovú a na konci storočia sv. Teréziu z Lisieux. Miesta, spojené so životom troch z týchto svätcov: Ars, Lurdy a Lisieux sa stali majákmi viery v rozbúrenom voľnomyšlienkárskom mori a dodnes sú vážnymi výkričníkmi pre neveriace svedomia moderného ľudstva. Svätý apoštol Pavol napísal kedysi Korinťanom: „Čo je pred svetom slabé, vyvolil si Boh, aby zahanbil mocných.“ (1 Kor 1,27.) Platí to osobitne o krehkej karmelitánskej svätici - sv. Terézii z Lisieux.
Rodný dům Terezie v Alenconu.
Svätá Terézia z Lisieux pochádzala z mesta Alencon v severozápadnom Francúzsku, kde sa narodila 2. januára 1873. Plným menom sa nazývala Mária Františka Terézia Martinová. Mala dobrých a nábožných rodičov, ktorí uzavreli manželstvo už v pokročilejšom veku. Otec Ľudovít Martin mal vtedy 35 rokov a matka Zélia, rodená Guérinová, bola 27ročná. V priebehu 13 rokov sa im narodilo 9 detí, z ktorých Terézia bola posledná. Štyri deti (dvaja chlapci a dve dievčatá) zomreli v útlom veku. Ostalo päť dievčat: Mária, Paulína, Leónia, Celina a Terézia. Pri posledných deťoch matka chorľavela, takže ich po narodení museli odchovať iné ženy. Tak aj Teréziu rok živila a opatrovala istá vidiecka žena. Terézia bola pekné a vnímavé dievčatko, takže ju mali všetci radi, či už to bola jej vidiecka vychovávateľka alebo doma rodičia a sestry. Ona ich tiež mala velmi rada. Okrem toho ju viazal úzky citový vzťah k vekove najbližšej Terezie ve věku 3,5 let. sestre Celine, ktorá bola staršia o štyri roky. Teréziino radostné detstvo tvrdo narušila predčasná smrť matky. Terézia mala vtedy štyri a pol roka a napriek tomu, že jej všetci preukazovali veľkú nežnosť, silne pociťovala stratu bytosti, ktorá jej bola v prirodzenom poriadku najbližšia. Nevedela si predstaviť život bez matky, a tak si zvolila za svoju „mamičku“ sestru Paulínu, ktorá bola od nej staršia o 12 rokov. Zvýšenú pozornosť jej venoval aj otec, ktorý ju bral často do prírody a nazýval ju kráľovnou. V novembri 1877 sa otec Ľudovít s piatimi dcérami presťahoval do Lisieux, do blízkosti príbuzných nebohej manželky. Tak sa aj pre Teréziu rozšíril okruh blízkych priateľov. V rokoch 1881-1886 Terézia navštevovala dievčenskú školu v opátstve sestier benediktínok.V tom čase, v októbri 1882, vstúpila do karmelitánskeho kláštora v Lisieux jej druhá „mamička“, sestra Paulína. Hoci s ňou mohla občas hovoriť cez mreže karmelitánskej hovorne a Paulína jej písala listy, v ktorých sa ju usilovala duchovne viesť, citlivá Terézia ťažko niesla sestrin odchod z domu. To bola azda jedna z príčin jej záhadnej nervovej choroby v marci 1883, z ktorej sa na Turíčnu nedeľu 13. mája náhle uzdravila úsmevom svätej Panny, ako sama píše v autobiografii Dejiny duše. Významnou udalosťou v živote dorastajúceho dievčaťa bolo prvé sväté prijímanie v máji 1884. Terézia prejavovala od skorého detstva mimoriadnu duchovnú zrelosť. Už ako trojročná sa rozhodla „nič neodoprieť dobrému Pánu Bohu". Keď začala chodiť k benediktínkam do školy, jedna učiteľka sa jej pýtala, Třináctiletá Terezie čo robí vo voľnom čase. Terézia odpovedala, že sa utiahne do odľahlého kútika a tam „myslí“. – „Ale na čo myslíš?“ pýtala sa učiteľka. – „Myslím na dobrého Boha, na život, na večnosť...“ Bolo jasné, že malá školáčka už vedela rozjímať. Preto jej príprava na prvé sväté prijímanie bola veľmi intenzívna a prijatie eucharistického Spasiteľa bolo pre ňu osobitným zážitkom milosti. Sama o tom píše: „Už dávno sa Ježiš a úbohá Terezka na seba pozerali a rozumeli si. Tento deň však už nebol pohľadom, ale 9
splynutím. Oni už neboli dvaja: Terézia zmizla ako kvapka vody, ktorá sa stráca v lone oceána. Ježiš zostal sám, bol učiteľom, kráľom ...“ Božia milosť postupne prehlbovala Teréziinu veľkodušnosť. Terézia najprv obetovala Pánu Ježišovi svoju slobodu; krátko nato vyjadrila ochotu trpieť a na Vianoce 1886 pocítila v duši veľkú túžbu pracovať za obrátenie hriešnikov. Všetko toto chcela uskutočniť ako rehoľná sestra karmelitánka. Túžbu po rehoľnom živote prejavila už po vstupe sestry Paulíny do kláštora. Mala vtedy deväť rokov. Prirodzene, v tom veku sa nedalo ešte na vstup do kláštora vážne myslieť. Ale keď sa roku 1887 stala karmelitánkou jej najstaršia sestra Mária, vtedy 14-ročná Terézia už nástojčivo prosila o dovolenie obliecť si karmelitánsky habit. Otec jej dovolil, ale cirkevní predstavení nechceli ani počuť. V novembri 1887 sa Terézia spolu s otcom a sestrou Celinou zúčastnila na púti do Ríma a pri skupinovej audiencii prosila priamo pápeža Leva XIII. o dovolenie vstúpiť do rehole ešte pred dosiahnutím požadovanej vekovej hranice. Pápež neodmietol, ale rozhodujúce slovo ponechal miestnemu biskupovi. A ten čoskoro dal vytúžený súhlas. Terézia vstúpila do lisieuxského Karmelu 9. apríla 1888. Mala vtedy niečo vyše 15 rokov. Tvrdý kláštorný život znamenal pre Teréziu veľkú zmenu. Napriek tomu, že po Patnáctiletá Terezie si vyprošuje od papeže dovolení ňom túžila, cítila pri prvých krokoch „viac vstoupit na Karmel v 15 letech. tŕňov ako ruží“. Ale to ju neznechutilo. V duchu obety prijímala všetky nepríjemnosti a utrpenia ochotne, s láskou k Bohu. Nemalou skúškou pre ňu bola správa, že otec ťažko ochorel: postihla ho strata pamäti a čiastočná paralýza. Preto sa oddialila aj Teréziina obliečka. Konečne 10. januára 1889 Terézia prijala rehoľné rúcho a s ním aj rehoľné meno: Terézia od Ježiška a Svätej Tváre. Rehoľné sľuby zložila v septembri 1890. Pri kanonickej skúške pred sľubmi vyhlásila: „Prišla som zachraňovať duše a najmä modliť sa za kňazov.“ V reholi si Terézia uvedomovala, že jej povolaním sú tri výsady: byť karmelitánkou, byť Kristovou snúbenicou a v spojení s Kristom byť matkou duší. Ale to jej nestačilo. Cítila v sebe ešte povolanie bojovníka, kňaza, apoštola, učiteľa Cirkvi, mučeníka. Odpoveď na tieto túžby hľadala vo Sv. písme. A našla ju v prvom liste sv. Pavla Korinťanom. V 12. kapitole apoštol píše, že Cirkev, podobne ako telo, sa skladá z rozličných údov a že všetci nemôžu byť apoštolmi, prorokmi, učiteľmi atď. Bola to jasná odpoveď, ale Teréziu celkom neuspokojila. Riešenie našla až v 13. kapitole toho istého listu, kde apoštol odporúča usilovať sa o väčšie dary a ukazuje tú najvznešenejšiu cestu, ktorou je láska. Terézia pochopila, že jej miesto je v tom najvzácnejšom úde Cirkvi, v srdci, a že jej povolaním je láska, ktorá obsahuje všetky povolania, objíma všetky časy a všetky miesta. Ďalšia túžba, ktorá silne poznačovala Teréziin vnútorný život, bola túžba po svätosti. Ale pri porovnaní s inými veľkými svätými si uvedomovala svoju nepatrnosť. Veľmi ju preto potešili viaceré miesta Svätého písma, kde sa hovorí, že Boh zvlášť miluje maličkých a laská ich ako matka svoje malé dieťa. Preto chcela Terézia ostať maličkou, aby ju Boh dvíhal k sebe. Dávala prednosť tomuto „výťahu“ Božej lásky pred namáhavým výstupom po schodišti askézy, na ktorú necítila v sebe dosť síl. Takto v duchu Božieho detinstva a lásky prijímala Terézia všetko príjemné a nepríjemné v rehoľnom živote. A niekedy sa zdalo, že tých nepríjemností je priveľa: tvrdosť a nepochopenie predstavených, neporozumenie a Terezie představuje bezohľadnosť niektorých sestier. Väčšinou to nebolo zo zlej vôle. Ale spoločný v divadelní hře, kterou život má vždy isté prirodzené ťažkosti, ktoré sa môžu citeľne zväčšiť ľudskými složila pro poučení slabosťami jednotlivých členov spoločenstva. Okrem toho nejednu ťažkú sester, svatou Janu chvíľu pripravilo Terézii slabnúce zdravie a nie na poslednom mieste aj veľké z Arku. vnútorné skúšky a boje.
10
Koncom februára 1893 jej predstavená zverila úlohu pomáhať starej novicmajsterke pri vedení mladých začínajúcich rehoľníčok. Hoci sa nepokladala za spôsobilú na túto úlohu, prijala ju s detinskou dôverou v Ježišovu pomoc. K rozličným skúškam prišla na konci júna 1894 správa, že ťažko chorý otec zomrel. Opatrovala ho Teréziina milovaná sestra Celina, lebo ostatné štyri dcéry Ľudovíta Martina boli v kláštore: tri u karmelitánok a štvrtá v reholi Navštívenia. Po otcovej smrti sa Celina rozhodla, že tiež vstúpi do Karmelu, kde už boli tri jej sestry. Pre Teréziu to bol dôvod k veľkej prirodzenej i nadprirodzenej radosti. Začiatkom roku 1895 Terézia na rozkaz vtedajšej predstavenej Matky Agnesy od Ježiša (bola to jej rodná sestra Paulína) začala písať vlastný životopis, známy pod názvom Dejiny duše (Histoire d'une ame). V tom istom roku na sviatok Najsvätejšej Trojice počas sv. omše dostala novú milosť, ktorá zmenila jej chápanie karmelitánskeho ideálu. Už jej nestačilo obetovanie sa Božej spravodlivosti ako náhrada za previnenia hriešnikov, ale ponúkla sa ako celostná obeta Božej milosrdnej láske. Od tej chvíle chcela žiť životom dokonalej lásky a tak sa stať mučeníčkou Božej milosrdnej lásky. Prvých desať mesiacov po tomto najvyššom akte sebaobetovania Teréziu zaplavovali „oceány milosti“, radosti a šťastia. Túto radosť nenarušilo ani prvé chrlenie krvi, ktoré ju prekvapilo po nočnej pobožnosti zo Zeleného štvrtka na Veľký piatok 3. apríla 1896. Až po Veľkej noci odrazu akoby sa nebo zavrelo a jej duša prechádzala tvrdou skúškou viery a nádeje, ktorá potom trvala až do konca jej života. Jej lásku to však neoslabilo. V oddanosti ku Kristovi vzbudzovala úkony viery a prosila o vieru pre neveriacich, s ktorými sa cítila byť pri jednom stole. Svoj vnútorný postoj vyjadrila prosbou: „Ó Ježiš, ak treba, aby stôl, ktorý oni (t.j. neveriaci hriešnici) poškvrnili, očistila duša, ktorá ťa miluje, ja naozaj chcem tam jedávať samojediná chlieb skúšky, až kým sa ti nezapáči uviesť ma do svojho jasného kráľovstva. Jediná milosť, o ktorú ťa prosím, je tá, aby som ťa nikdy neurazila!“ Ku koncu Veľkého pôstu na začiatku apríla 1897 sa Teréziin zdravotný stav zreteľne zhoršil. Matka Agnesa od Ježiša (sestra Paulína) sa usilovala zachytiť jej najvýznamnejšie výroky, ktoré neskôr uverejnila pod názvom Novissima verba (Posledné slová). Predstavená (vtedy ňou bola M. Mária Gonzaga) na začiatku júna ešte pobádala Teréziu, aby pokračovala v písaní svojich pamätí. Vznikla tak X. a XI. kapitola jej Zleva: Celina, Matka Marie autobiografie Dejiny duše. Ale choroba (tuberkulóza) postupovala a 8. júla Gonzága, Terezie, Pavlína museli dať Teréziu na ošetrovňu. Písať mohla už iba ceruzkou, a i tá jej čoskoro vypadla z rúk. 30. júla jej kňaz udelil sviatosť chorých a 19. augusta mohla posledný raz prijať Eucharistiu. Jej dlhá agónia sa skončila 30. septembra 1897. Karmelitánska sestra Terézia Ježiškova zomrela so slovami: „Môj Bože, milujem ťa!“ Jej pozemský život trval 24 a pol roka. Je prekvapujúce, ako rýchlo sa vo svete rozšírila úcta tejto mladej rehoľníčky, ktorá žila - i to krátko - zomrela za múrmi uzavretého kláštora. Iste sa o to zaslúžili „ruže“ dobrodení, ktoré Terézia sľúbila sypať z neba a svoj sľub aj dodržala. Tento „dážď ruží“ pohol napokon aj cirkevné autority, aby skoro začali proces svätorečenia obdivuhodnej karmelitánky. Po patričnom vyšetrení života, spisov a zázrakov vyhlásil pápež Pius XI. Teréziu z Lisieux v apríli 1923 za blahoslavenú a o dva roky neskôr, roku 1925, za svätú. Vtedy ešte žili všetky štyri jej sestry. Cirkev ocenila i misionárske ideály sv. Terézie z Lisieux, jej priamu spoluprácu s misionármi (ako „duchovná sestra“ podporovala dvoch misionárov dopisy, modlitbou a obetami), ako aj mnohé obrátenia, ktoré spôsobila už za svojho života a ešte viac po smrti. Roku 1927 ju vyhlásila Posmrtná Tereziina spolu so sv. Františkom Xaverským za hlavnú patrónku misionárov fotografie (mužov i žien) a všetkých misií. Zdroj: http://www.katolici.szm.com/ZIVOTOPISY/Oktober/Terezia_z_Lisieux.html 11
Láska Terezie a jejích rodičů k chudým JAK MALÁ TEREZIE MILOVALA CHUDÉ. „Dnes je pondělí! Jak ráda bych byla na místě naší Viktorky, abych u dveří obsluhovala chudé! To zas bude nějakého zvonění u našich dveří!“ Tak volala Terezie, když se ráno probudila. Toho dne býval totiž před vchodem domu veliký zástup chudých lidí, přicházejících pro týdenní almužnu, která jim byla poskytována. Nad touto prosbou své malé „dcerušky“ se Pavlína na okamžik zamyslela. Potom odešla a vyhledala Marii, která sela květiny v zahradě. „Co tomu říkáš?“ ptala se jí, „mohly bychom dovolit Terezce donášet chudým almužnu? Je to pro děti velice dobré, aby se učily lásce k bližním.“ „Máš pravdu, uznávám to za prospěšné, budit v dětském srdíčku soucit s chudými, neboť děti, kterým nic nechybí, nevědí a ani netuší, co musí vytrpět lidé chudí a nešťastní.“ Po této poradě se Pavlína ihned vrátila k Terezii, která úzkostlivě čekala na rozsudek. Jak byla šťastna, když se dověděla, že bude zastupovat služku, že má sloužit ubohým žebrákům! Tuto službu by nevyměnila ani za trůn císařský, tak si ji vážila. Velmi pilně dávala pozor na to, jak její sestra určovala chléb anebo peníze, jež měly se rozdat. Kdykoliv uslyšela zvonek, poskočilo jí srdce radostí; otevřela polehoučku dveře a rozdávala chléb s úsměvem přívětivým, ve kterém se jevila uctivost a láska Domov Terezie v Lisieux, kam se dojímající až k slzám. přestěhovali po matčině smrti v roce 1877. Ale jednou přiběhla k sestře Pavlíně s nářkem: „Ó Pavlíno, je tam chudá žena; je bledá, v náruči má nemocné děťátko!“ A výmluvným pohledem, plným úzkosti, prosí Terezka o dovolení, aby směla dát v ě t š í almužnu. Velmi ráda to Pavlína dovolila. Jaká radost pro Terezku! Za chvilku se vrátila opět k sestře Pavlíně a radostně jí vykládala, jak vroucích a srdečných díků se jí dostalo od žebračky a jak jí přála hojné Boží požehnání. Slzy radosti kanuly Terezce po lících, tak byla dojata blahopřáním chudé ženy. Později, když jí bylo již 15 let, ona a její sestra Celina přijaly nejen blahopřání chudého starce, nýbrž i jeho požehnání. Stalo se to takto: Pan Martin vzal jakéhosi chudého starce na nocleh. Když jej pak s hojnou almužnou propouštěl, obě sestry poklekly u nohou vděčného stařečka a on žehnaje jim svolával na ně Boží požehnání. – A skutečně provázelo je hojné požehnání Boží na pouti tohoto života. Ale vraťme se k Terezii, která v tom nalézala své štěstí, že dobře činila lidem! Almužny udělovala nejen v pondělí, které bylo k tomu ustanoveno, ale i jindy; neboť každého odpoledne na vycházce s otcem naskytovaly se příležitosti, aby osvědčovala svoji lásku k chudým. Tehdy podávala chudým své dárečky Osmiletá Terezie peněžní s dojemnou útrpností. Nebyl bych u konce, kdybych měl říci vše, jak tento dobrý anděl miloval chudé. Později Terezie sama říkala: „Kdybych byla bohatá a kdybych směla s bohatstvím naložit podle své vůle, jistě bych přišla na mizinu, neboť bych nemohla nikoho vidět v bídě, abych mu neposkytla vše, co právě potřeboval.“ Ze soucitu k trpícím přála si před smrtí, až bude v nebi, a b y j í b y l o d o p ř á n o , d o b ř e č i n i t n a z e m i , a přání její bylo splněno a plní se nyní každodenně. Zdroj: Malá Terezie, J. Carbonel., str. 42 - 44
SLOVA TEREZIE, ZAPSANÁ KARMELITKAMI V DOBĚ JEJÍ POSLEDNÍ NEMOCI 21. až 26. května 1897 „Po smrti mě nemusíte obklopit věnci jako Matku Jenovéfu. Lidem, kteří by je chtěli dávat, řekněte, že je mi milejší, dají-li ty peníze na vykoupení černoušků (z otroctví). To by mi udělalo radost.“
12
13. července 1897 … „Přeji si, aby se pro mne vykoupili tři malí divoši; jeden Maria-Ludvík-Martin, jeden malý Maria-Théophane a k těm dvěma jedno malé děvčátko, které se bude nazývat Marie-Cecilie. A k tomu jedna malá Marie-Terezie.“ (Místo aby se po její smrti utrácely peníze za věnce). 14. července 1897 „Kdybych byla bohatá, bylo by mi nemožné vidět hladového chudáka a nedát mu okamžitě něco ze svého majetku.“
LÁSKA TEREZIINYCH RODIČŮ K CHUDÝM Dům manželů Martinových byl pověstný otevřenými dveřmi a pohostinností pro kohokoliv, kdo zaklepal. Také srdce manželů byla široká, dobrosrdečná a vždy připravena se dávat. Na rozdíl od maloměšťáctví jejich doby a okolí, které za vnější hezkou fasádou mělo tendenci zbožňovat peníze a pohrdat chudými, Louis a Zélie společně se svými pěti dcerami věnovali velkou část svého času a svých úspor těm, kteří byli potřební. Céline Martinová (známá jako karmelitská sestra Jenovéfa) během beatifikačního Na Karmelu 30. srpna 1897 – měsíc procesu svých rodičů vypovídala o lásce, kterou její otec a matka před smrtí. prokazovali chudým: „Jestliže v našem domově vládla šetrnost, jakmile přišlo na pomoc chudým, moji rodiče byli až marnotratní. Přicházeli jim naproti, hledali je venku a zvali je do našeho domova, kde je nakrmili, dali jim jídlo a oblečení a nabádali je, aby vedli lepší život. Stále velmi živě vidím maminku, jak spěchá k chudému starému muži. Mohla jsem mít tenkrát sedm let, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byli jsme na procházce, když jsme na silnici uviděli muže, který vzbuzoval soucit. Maminka poslala Terezku, aby mu dala almužnu. Tento chudý muž projevil takou vděčnost, že se s ním dala Terezka do řeči. A tak mu maminka řekla, aby šel s námi domů. Připravila mu dobrý oběd - zmíral hladem - a dala mu nějaké oblečení a boty... A vyzvala ho, aby se vrátil, pokud by potřeboval ještě něco dalšího.“ O svém otci Celina dodala: „Snažil se vyhledávat chudé. Pokud to bylo potřeba, bral je na léčení do nemocnic, nebo pro ně našel nějaké důstojné řešení jejich situace. Tímto způsobem pomohl rodině, které byla dříve zámožná, ale upadla do bídy […]. V Buissonet v Lisieux přicházeli každé pondělí ráno chudí, aby prosili o almužny. Vždycky něco dostali, ať už jídlo, nebo peníze. A často to byla malá Terezka, kdo předával almužny... Jednoho dne potkal tatínek v kostele staršího muže, který vypadal velmi chudě. Vzal ho k nám domů a dal mu jídlo a všechno, co potřeboval. Když se muž zvedl k odchodu, tatínek ho požádal, aby Terezce a mně požehnal. Byly jsme ještě děti. Poklekly jsme před ním a on nám požehnal.“ Další svědectví Rodiče každoročně věnovali značnou sumu ze svého výdělku na misie. Přispívali ubohým v bídě a sloužili jim vlastníma rukama. Jednou pomohl pan Martin, bez lidské bázně, opilému dělníkovi, který ležel na živé ulici. Vzal jeho nářadí a vedl ubožáka domů, cestou mu mírně domlouvaje. Požíval vůbec takové vážnosti, že umlčel rouhače jedinou poznámkou. Malicherné lidské ohledy nikdy neměly vliv na jeho velkodušnost. Jednou potkal na nádraží ubohého epileptika, který byl blízko smrti hladem a neměl peníze, aby se mohl vrátit domů. Plný soucitu sňal otec naší světice klobouk, první do něho vložil almužnu a obcházel dokola. Se všech stran lítaly peníze do klobouku a nemocný, když viděl takovou dobrotivost, plakal radostí.
Rodiče Terezie – blahoslavení Zelie a Louis Martinovi
Zdroj: http://www.therese-de-lisieux.catholique.fr/The-MartinCouple-a-Path-of-Sanctity-that-Imparted-Faith.html?lang=fr, Dějiny duše, str. 9-10
13
Příklady Tereziiny pokory, sebeovládání Stříkání vody ze špinavých kapesníků: „Stála jsem v prádelně,“ píše ve svém životopise Terezie, „proti sestře, která prala kapesníky a ustavičně na mne stříkala špinavou vodu. Chtěla jsem hned ustoupit a otřít si tvář, abych jí ukázala, že by mi prokázala službu, kdyby se chovala klidně. Ale hned poté jsem si pomyslela, že bych byla velmi pošetilá, kdybych odmítala tak štědře udílené poklady, a chránila jsem se projevit nelibost. Naopak přičiňovala jsem se, abych si přála dostat hodně špinavé vody, takže za půl hodiny se mi skutečně zalíbilo toto nové ‚Asperges‘ (Kropení), a umínila jsem si, že se po druhé, jak jen bude možné, vrátím na toto šťastné místo, kde se zadarmo rozdává tolik pokladů.“ (Aby mohla snášením utrpení zasloužit Boží pomoc kněžím, misionářům, hříšníkům). Terezie však neříká, že toto „šťastné místo“, které si zvolila, bylo také místem nejšpatnějším, protože bylo nejskromněji osvětlené a nejméně vzdušné. Šramocení růžencem při rozjímání: ,,Dlouhou dobu jsem měla Terezie (druhá zleva) místo při rozjímání poblíž sestry, která neustále šramotila růžencem v klášterní prádelně roku 1895 nebo něčím jiným; možná, že jsem to slyšela jen já, neboť mám velmi jemný sluch, nemohu však ani říci, jak velice mne to unavovalo. Byla bych se ráda ohlédla, abych sestru upozornila, aby přestala šramotit; cítila jsem však uvnitř, že je lépe snášet to trpělivě, především z lásky k Bohu a potom, abych ji nezarmoutila. Zůstala jsem tedy klidná, ale někdy jsem se celá zpotila a místo modlitby jsem jen trpěla. Konečně jsem přišla na to, jak bych si při tom aspoň v hloubi duše zachovala pokoj a radost; přičiňovala jsem se ten nepříjemný šramot milovat. Místo abych se pokoušela jej neslyšet, to bylo nemožné, obrátila jsem pozornost k tomu, abych jej dobře slyšela, jako by to byl vzácný koncert, a strávila jsem čas při modlitbě - která nebyla modlitbou klidu - tím, že jsem tento koncert obětovala Ježíši.“ Ohleduplná láska: Jedna stará řeholnice, která nemohla snést vůni květin, nestrpěla, aby se někdy dala třeba jediná vonná květina k nohám sošky Ježíškovy na křížové klášterní chodbě. Když tam světice jednoho dne položila krásnou umělou růži, volala ji tato sestra hned k sobě se zřejmým úmyslem, že jí řekne, aby květinu odnesla. Terezie ji však chtěla uchránit pokoření, že se zmýlila, a zvolala vesele: „Jen se podívejte, ctihodná sestro, jak pěkně se teď napodobuje příroda! Neřekla byste, že tato růže byla právě utržena v zahradě?“ Láska k nesympatické sestře: „V komunitě má jedna sestra talent, že se mi v ničem nelíbí. Její chování, její slova, její povaha mi připadaly velmi nepříjemné. Ale je to svatá řeholnice, která je jistě velice milá Pánu Bohu. Proto jsem nechtěla povolit přirozené antipatii, jakou jsem zakoušela,a řekla jsem si, že láska nezáleží v citech, ale ve skutcích. Tu jsem se snažila dělat pro tuto sestru, co bych dělala pro osobu, kterou nejvíce miluji. Pokaždé, když jsem ji potkala, modlila jsem se za ni k Pánu Bohu, obětovala jsem mu všechny její ctnosti a její zásluhy. Dobře jsem cítila, že to Ježíše těší, protože není umělce, který by nepřijímal rád chvály za svá díla, a Ježíš, umělec duší, je šťastný, když se nezastavujeme u zevnějšku, ale když vnikáme do vnitřní svatyně, kterou si zvolil za příbytek, a obdivujeme se její kráse. Nespokojovala jsem se s tím, že jsem se modlila ze sestru, která mě stála tolik bojů. Snažila jsem se prokazovat jí všechny možné služby, a když jsem byla v pokušení odpovědět jí nevlídně, spokojila jsem se s tím, že jsem se na ni usmála svým nejmilejším úsměvem snažila se obrátit rozhovor jinam. V ,Následování‘ stojí: ,Je lepší ponechat každému jeho smýšlení než se zdržovat odporováním.‘ Často také, když jsem nebyla v zotavení (to znamená v hodinách práce) a měla jsem něco vyřizovat s touto sestrou a když byl můj boj příliš prudký, utíkala jsem jako vojenský zběh. Poněvadž sestra naprosto nevěděla, co k ní cítím, nikdy netušila pohnutky mého chování. Byla přesvědčena, že je mi její povaha příjemná. Jednou při zotavení mi řekla s velmi spokojeným výrazem přibližně tato slova: „Mohla byste mi říci, sestro Terezie od Dítěte Ježíše, co vás ke mně tolik přitahuje? Pokaždé, když se na mne podíváte, vidím, že se umíváte“. Ach, co mě přitahovalo, byl Ježíš, ukrytý v její duši… Ježíš, který dělá sladkým to, co je nejtrpčí… Odpověděla Terezie jako karmelitská jsem, že se usmívám, protože jsem ráda, když ji vidím (samozřejmě jsem novicka roku 1889 nedodala, že je to z hlediska duchovního). 14
Služba nemocné sestře Petře: „ Vzpomínám si na jeden skutek lásky, který mi Pán Bůh vnukl, když jsem byla ještě novickou. Byla to maličkost. Přesto náš Otec, který vidí v skrytu a hledí víc na úmysl než na velikost činu, mě už odměnil a nečekal na druhý život. Bylo to v době, když sestra Petra ještě chodila do chóru a jídelny. Při večerní modlitbě mívala místo přede mnou. 10 minut před šestou hodinou bylo třeba, aby se jedna sestra obtěžovala a odvedla ji do jídelny, protože ošetřovatelky měly tenkrát příliš mnoho nemocných, než aby pro ně mohly chodit. Stálo mě to mnoho, abych se nabídla k této malé službě, neboť jsem věděla, že není snadné vyhovět ubohé sestře Petře. Nechtěla jsem však propást tak krásnou příležitost k cvičení v lásce. Pamatovala jsem, co řekl Ježíš: ,Jestliže jste to učinili jednomu z mých nejmenších bratří, mně jste to učinili.‘ Nabídla jsem se tedy velmi pokorně, že ji budu vodit. Jen těžko jsem dosáhla, že byly mé služby přijaty! Konečně jsem se dala do práce a měla jsem tolik dobré vůle, že úspěch byl dokonalý. Každý večer, když jsem viděla, že sestra Petra potřásá svými přesýpacími hodinami, věděla jsem, že to znamená: Jděme. Stálo mě to neuvěřitelný sebezápor, že jsem se musela vyrušit, zvláště na začátku. Přesto jsem šla okamžitě. Potom začínal hotový obřad. Bylo zapotřebí odtáhnout a odnést lavičku určitým způsobem, a hlavně nespěchat. Pak následovala procházka. Šlo o to, jít za ubohou nemocnou a přidržovat ji za pás. Dělala jsem to nejopatrněji, jak jsem uměla. Ale jestli naneštěstí udělala chybný krok, hned se jí zdálo, že ji špatně držím a že upadne: ,Ach, můj Bože! Jdete příliš rychle, polámu si kosti!“ Když jsem se snažila jít ještě pomaleji – „Ale pojďte přece za mnou! Necítím už vaši ruku, vy jste mě pustila, upadnu. Ach! Já jsem to povídala, že jste příliš mladá na to, abyste mě vodila.‘ Konečně jsme dorazily bez nehody do jídelny. Tam nastaly jiné těžkosti. Šlo o to, usadit sestru Petru a počínat si obratně, abych ji neporanila. Potom bylo třeba vyhrnout jí rukávy (zase určitým způsobem). Pak jsem byla volná a mohla jsem odejít. Svýma ubohýma zmrzačenýma rukama si nalámala chléb do misky, jak uměla. Brzy jsem si toho všimla, a každý večer, dřív, než jsem ji opustila, jsem jí ještě prokázala tuto službičku. Protože mě o to nežádala, byla velmi dojata mou pozorností. A tímto prostředkem, který jsem schválně nevyhledávala, jsem si úplně získala její přízeň, a hlavně tím, (jak jsem se dozvěděla později), že když jsem jí ukrojila chléb, jsem se na ni před odchodem usmála svým nejkrásnějším úsměvem. Vzpomínka jedné novicky na Terezii: Chtěla jsem, aby mi blahopřála ke skutku, který jsem považovala za hrdinský. Řekla mi však: „Co je tato nepatrná ctnost proti tomu, co Ježíš od vás právem očekává? Měla jste se pokořit mnohem víc, protože jste se při tak mnohých příležitostech nesnažila, abyste mu osvědčila lásku.“ Tato odpověď mne neuspokojila. Čekala jsem na vhodnou příležitost, abych pozorovala, co bude sestra Terezie Ježíškova dělat. Brzy po tom nám Matka převorka uložila unavující práci, spojenou s tisícerými nepříjemnostmi. Dovolila jsem si při tom zlomyslnost, abych Terezii ještě přitížila, ale ani pak jsem ji nepřistihla při chybě. Byla stále vlídná, ochotná, nedbala na únavu. Po chvíli mi to už bylo přespříliš a vrhla jsem se jí do náručí a svěřila jsem se jí se vším. Terezie se čtyřmi novickami (sestry „Čím to, že dovedete být stále klidná, veselá, v bílých závojích), o které se starala. stejnomyslná?“ „Nebývalo to tak vždycky,“ odpověděla. „Ale od té doby, co nehledám sebe, je můj život nad pomyšlení šťastný.“
Z nauky svaté Terezie z Lisieux „Poslyšme, co nám chce říci malá Terezie, jež se stala Hlasem Božím“. – papež Pius XI. Nebe - Nemám v úmysle zostať v nebi nečinná. Želám si naďalej pracovať pre Cirkev a ľudí. To si vyprosujem od Boha a som si istá, že ma vypočuje. - Cítim, že moje poslanie čoskoro začne. Pôsobiť, aby ľudia milovali Pána Boha, ako ho milujem ja... Ak Pán Boh vyslyší moje túžby a želania, moje nebo bude trvať na zemi až do konca sveta. Áno, svoj čas v nebi chcem stráviť tak, že budem konať dobro na zemi. - Keď budem v nebi, vyprosím vám veľa milostí... Bude to ako dážď ruží. - V nebi musí Boh splniť všetka moje želania, lebo na zemi som nikdy nekonala podľa svojej vôle. 15
Láska k Bohu a bližnímu - Rozpomenula som sa na prosbu Elizea k jeho otcovi Eliášovi, keď sa ho odvážil prosiť o jeho dvojnásobného ducha, predstúpila som pred anjelov a svätých a povedala som im: Som najmenšia zo stvorení, poznám svoju úbohosť a svoju slabosť, ale viem, ako rady robia dobro vznešené a veľkodušné srdcia. Prosím vás teda, blažení obyvatelia Neba, úpenlivo vás prosím, aby ste ma prijali za svoje dieťa. Iba vám bude patriť sláva, ktorú mi pomôžete získať, ale vypočujte moju prosbu. Viem, že je opovážlivá, a predsa sa odvažujem prosiť vás, aby ste mi dali vašu DVOJNÁSOBNÚ LÁSKU! - V jedinom okamihu som pocítila veľkú túžbu pracovať na obrátení hriešnikov... Cítila som, ako moje srdce prenikla láska, túžba zabudnúť na seba a robiť iným radosť, a odvtedy som bola šťastná... - Nikdy by sme nemali hľadať samých seba, nech by išlo o čokoľvek, lebo keď niekto začne hľadať seba, prestane milovať... Keď sa oslobodíme od seba, prijímame svoju odmenu už na zemi. Pýtate sa ma, ako prísť k čistej láske. Tak, že zabudnete na seba a v ničom nehľadáte seba. - Musíme siať okolo seba dobro a nestarať sa o to, čo vyrastie. Pre nás práca, pre Ježiša úspech. Nesmieme sa zľaknúť boja, keď ide o dobro blížneho. - Ak preťažený človek, ktorý má migrénu alebo duševné utrpenie, vykoná čo len polovicu svojej práce, urobí viac ako ten, kto je zdravý na tele a na duši a ktorý ju vykoná úplne. Preto musí byť náš úsudok o blížnom vždy priaznivý. Musíme vždy prijímať dobro, musíme vždy odpúšťať. - Len jedno treba konať: milovať Ježiša, milovať ho zo všetkej sily svojho srdca a zachraňovať pre neho duše, aby bol milovaný... - Dokonalá láska spočíva v tom, že znášame chyby iných, nečudujeme sa vôbec ich slabostiam, poúčame sa aj z najmenších skutkov čností, ktoré ich vidíme konať. Ale pochopila som najmä to, že láska nesmie ostať uzavretá v hĺbke srdca. Ježiš povedal: „Ani lampu nezažnú a nepostavia pod mericu, ale na svietnik, aby svietila všetkým, čo sú v dome.“ - Je pravda, že láska sa nikdy nevyhovára na nemožnosť, lebo verí, že všetko jej je možné a všetko jej je dovolené... Naopak, ľudská opatrnosť sa trasie na každom kroku a neodvažuje sa, takpovediac, ani nikam stúpiť. - Láskou zapálený človek nemôže byť nečinný. - Láska sa živí obetami. Čím viac prirodzených uspokojení si duša odoprie, tým sa stane jej láska silnejšia a nezištnejšia. Terezie s řeholí svaté - Pán prikázal svojim milovať blížneho ako seba samého ešte pred svojím Terezie z Avily, zakladatelky príchodom na zem. Pretože dobre vedel, do akej miery človek miluje klášterů bosých karmelitek samého seba, nemohol od svojich stvorení žiadať väčšiu lásku k blížnemu. A keď dal Ježiš svojim apoštolom nové prikázanie, svoje prikázanie, už nehovorí o tom, že máme milovať blížneho ako seba samého, ale tak, ako ho miloval On, Ježiš, ako ho bude milovať až do konca vekov...
Touha po svatosti - Mám len jediné želanie: stať sa veľkou svätou, lebo len toto má na zemi cenu. Som pevne rozhodnutá odvážne sa pustiť do práce. Nechcem Ježišovi odoprieť ani jednu z početných obetí, ktoré odo mňa požaduje, chcem mu odovzdať svoju dušu, aby ju úplne vlastnil a urobil s ňou, čo chce. Nepôjde to bez utrpenia. Viem to veľmi dobre. Ale aká to radosť trpieť pre toho, koho milujeme. - Pochopila som, že ak sa chcem stať svätou, musím mnoho trpieť, stále sa usilovať o to, čo je dokonalejšie, a zabúdať na seba samu; pochopila som, že je mnoho stupňov dokonalosti a že každá duša môže slobodne odpovedať na výzvy Pána Ježiša, urobiť pre neho málo alebo mnoho, môže si vybrať medzi obetami, ktoré On žiada. Nato som zvolala ako kedysi v detstve: Môj Bože, ja si vyberiem všetko, nechcem byť polovičatou svätou, nebojím sa trpieť pre teba, bojím sa iba jedného, že si ponechám svoju vôľu. Vezmi si ju teda, lebo ja si vyberiem všetko, čo ty chceš!
Utrpení - Utrpenie sa stane najväčšou radosťou, keď ho hľadáme ako najdrahocennejší poklad. - Uvidíš, že po skúške príde radosť a že neskôr budeš šťastná, že si trpela. - Je to veľká pravda: Kvapka žlče musí byť v každom kalichu. Ale myslím si, že skúšky veľmi pomáhajú odpútať sa od zeme. Dvíhajú náš pohľad nad tento svet. Na zemi nás nič nemôže uspokojiť. Môžeme požívať iba trochu pokoja, keď sme ochotní plniť Božiu vôľu. Zdroj: Svetský rád bosých karmelitánov OCDS, Bratislava, http://www.ocds.sk/spirit/uter116.htm 16
Homílie papeže Jana Pavla II. při vyhlášení Terezie za Učitelku Církve Misijní neděle, 19. října 1997 1. „Národy přijdou ke tvému světlu.“ (Iz 60: 3) Ve slovech proroka Izaiáše již zní ozvěna zjevení jako vroucí očekávání a zářící naděje. To je právě to, co nám umožňuje jasněji pochopit misionářský rys této neděle. Izaiášovo proroctví vlastně rozšiřuje možnost záchrany na všechno lidstvo a tak předesílá prorocký čin tří mudrců. Ti přišli z Východu, aby se poklonili Božskému dítěti narozenému v Betlémě (Mt 2: 1-12) a aby tak veřejně vyznali a slavnostně oznámili oddanost národů ke Kristovu poselství. Všichni lidé jsou povoláni přijmout ve víře záchranu, kterou přináší Evangelium. Církev je vyslána ke všem lidem, zemím a kulturám. „Jděte … a získávejte mi učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28: 19-20). Tato slova pronesená Kristem před vstoupením na nebesa společně se slibem, který dal apoštolům a jejich následovníkům, že s nimi bude do konce světa (Mt 28:20), jsou podstatou misionářského pověření. Je to sám Kristus, kdo v osobě svých služebníků jde k národům, k těm, kterým ještě nebyla hlásána víra. 2. Terezie Martinová, bosá karmelitka z Lisieux, se vášnivě toužila stát misionářkou. A stala se jí takovým způsobem, že byla prohlášena ochránkyní misií. Sám Ježíš jí ukázal, jak může žít toto povolání. Dokonalým praktikováním příkazů lásky se ponořila do samého srdce misijní činnosti Církve, a tak prostřednictvím mystické síly modlitby a společenství podpořila ty, kteří hlásají Evangelium. Tak dosáhla toho, co zdůraznilo učení Druhého vatikánského koncilu, že Církev je ze své přirozenosti misijní (Ad gentes, n. 2). Jan Pavel II. vyhlašuje Terezii Nejen ti, kteří si zvolili misionářský život, ale všichni pokřtění jsou Učitelkou Církve – 19.10.1997 určitým způsobem vysláni k národům. To je důvod, proč jsem si vybral misijní neděli, abych prohlásil za Učitelku Církve svatou Terezii od Dítěte Ježíše a Svaté tváře: ženu, mladou, kontemplativní. 3. Každý si tak uvědomí, že se dnes děje něco překvapujícího. Svatá Terezie z Lisieux neměla možnost navštěvovat univerzitu nebo dostat nějaké systematické vzdělání. Zemřela mladá. Přesto od tohoto dne bude uctívána jako Učitelka Církve. To je význačné uznání, které zvyšuje její vážnost v celém křesťanském společenství více, než jakýkoliv akademický titul. Vskutku, když Magisterium prohlašuje někoho za Učitele či Učitelku Církve, chce tím ukázat všem věřícím, ale zvláště těm, kteří v Církvi mají na starost službu kázání a poučování nebo mají za úkol teologické vyučování a bádání, že nauka vyjádřená a hlásaná určitou osobou může být brána jako orientační bod. A to nejen proto, že je v souladu se zjevenou pravdou, ale také proto, že vrhá nové světlo na tajemství víry a přináší hlubší poznání Krista. Koncil nám připomíná, že s pomocí Ducha svatého neustále v Církvi narůstá porozumění „tomu, co bylo předáno“ („depositum fidei"). A k tomuto procesu růstu přispívá nejenom Magisterium duchovních, kteří jsou obdařeni „zaručeným charismatem pravdy“, ale také „hluboké porozumění duchovním věcem“, které je dáno zkušeností, bohatstvím a rozmanitostí darů, které dostávají ti, kteří se nechají pokorně vést Božím Duchem (Dei Verbum, n. 8). Encyklika Lumen gentium mimo jiné učí, že sám Bůh „k nám promlouvá“ ve svých svatých (Lumen Gentium,n. 50). Z tohoto důvodu duchovní zkušenost svatých má neobyčejnou hodnotu pro prohloubení naší znalosti Božích tajemství, která zůstávají vždy větší, než naše myšlenky mohou obsáhnout. Ne tedy náhodou vybírá Církev pouze světce, aby byly vyznamenáni titulem „učitel“. 4. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté tváře je nejmladším ze všech „Učitelů Církve“, ale její vroucí duchovní cesta ukazuje velkou vyspělost. Její porozumění víře, které vyjádřila ve svých spisech, je tak rozlehlé a hluboké, že zasluhuje, aby byla umístěna mezi velké duchovní učitele. V apoštolském dopise, který jsem napsal při této příležitosti, jsem zdůraznil několik význačných stránek její nauky. Ale jak bychom mohli nepřipomenout to, co může být považováno za vrchol a co začíná postupným objevováním jejího mimořádného povolání v Církvi? „Láska,“ napsala, „je klíčem k mému povolání. Pochopila jsem, že pokud Církev má tělo složené z různých orgánů, nemůže chybět orgán nejdůležitější a nejvznešenější. A tak jsem pochopila, že Církev má srdce a to srdce hoří láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje orgány Církve v činnosti. A pokud by láska vyhasla, apoštolové by přestali hlásat Evangelium a mučedníci by odmítli prolévat svou krev. Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje 17
všechna povolání… Potom z přemíry bláznivé radosti jsem vykřikla: ,Ó Ježíši, má lásko … konečně jsem nalezla své povolání; mým povoláním je láska!“ (Ms B, 3 v). Tento nádherný úryvek postačí sám o sobě, aby ukázal, že na svatou Terezii můžeme použít verše z Evangelia, které jsme slyšeli v liturgii slova. „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.“ (Mt 11: 25). 5. Terezie z Lisieux nejenom pochopila a popsala hlubokou pravdu o lásce jako středu a srdci Církve, ale během svého krátkého života tuto pravdu intenzívně žila. Je to soulad nauky a konkrétní zkušenosti, pravdy a života, učení a praxe, který obzvláště jasně září v této světici. To ji činí přitažlivým příkladem zejména pro mladé lidi a pro ty, kteří hledají skutečný smysl svého života. Spíše než prázdnotu mnoha slov nabídla Terezie jediné slovo o spáse, které pochopeno a žito v tichosti se stalo zdrojem nového života. Kultuře racionality, tak často vedoucí k praktickému materialismu, čelila odzbrojující prostotou své „malé cestičky“. Tato cestička se vrací k tomu podstatnému a vede k tajemství všech životů, k Boží lásce, která obklopuje a prostupuje každou lidskou činnost. 6. Svatá Terezie je ukázána jako Učitelka Církve v den, kdy slavíme misijní neděli. Měla vroucí touhu zasvětit svůj život hlásání Evangelia a ráda by korunovala své svědectví vrcholnou obětí mučednictví (Ms B, 3r). Navíc je známá její intenzivní osobní podpora apoštolské práce kněží Maurice Bellièra a Adolphe Roullanda, kteří byli misionáři v Africe a Číně. Ve své horlivé lásce pro evangelizaci měla Terezie ideál, který sama vyjádřila takto: „To, co od něho (Boha) žádáme, je, abychom mohli pracovat pro jeho slávu, abychom ho mohli milovat a učinit ho milovaným“ (Dopis č. 220). Tohoto ideálu svého života nedosáhla konáním velkých skutků, které jsou vyhrazeny jen pro pár lidí, ale naopak cestou, která je na dosah každému. „Malou cestičkou“, která je lemována důvěrou a úplným odevzdáním se Boží milosti. Tato cesta však není všední v tom, že by byla méně náročná. Ve skutečnosti je náročná tak, jako je náročné Evangelium. Ale je to cesta, při níž je člověk prostoupen vědomím důvěřivého odevzdání se Božímu milosrdenství, která činí i ten nejpřísnější duchovní závazek lehkým. Díky tomu, že na své cestě přijímá (Terezie z Lisieux) všechno jako Boží dar, že dává svůj vztah s Kristem a svou volbu lásky do středu všeho a že dává tolik místa vroucím úderům svého srdce na své duchovní cestě, je Terezie z Lisiex světicí, která zůstává mladou i během ubíhajících let. Jak se blížíme k třetímu tisíciletí, zůstává Terezie významným příkladem a průvodcem na cestě křesťanství. Proto je velká radost Církve v tento den, který korunuje očekávání a prosby tak mnohých, kteří pochopili Tereziin velký Boží dar. Tím, že žádali pro ni titul Učitelky Církve, podpořili uznání a přijetí tohoto daru. Rádi bychom společně vzdali Bohu díky, zvláště s profesory a studenty římských církevních univerzit, kteří v nedávný den zahájili nový akademický rok. Ano, Otče, velebíme tě společně s Ježíšem (Mt 11: 25), že jsi „skryl svá tajemství před moudrými a rozumnými“, a zjevil si je těm, kteří jsou „malí“ a které dnes opět předkládáš naší pozornosti a dáváš k následování. Děkuji ti za moudrost, kterou jsi dal svaté Terezii, která ji učinila výjimečným svědkem a učitelem života pro celou Církev. Děkuji ti za tvou lásku, kterou jsi na ni vylil a která stále osvěcuje a zahřívá srdce a vede je rychle ke svatosti. Touha, kterou Terezie vyjádřila, aby „z nebe činila dobro na zemi“ (Opere Complete, p. 1050), se stále podivuhodně naplňuje. Děkuji ti, Otče, že jsi nám Terezii přiblížil jejím novým titulem, ke chvále a slávě tvého jména nyní i navěky. Amen! Jan Pavel II. Zdroje: Přeloženo z Proclamation of St. Therese of the child Jesus and Holy Face as a „Doctor of the Church“ http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/homilies/1997/documents/hf_jp-ii_hom_19101997_en.html
Několik lístků z deště růží – zázraky na přímluvu svaté Terezie Uzdravení a obnovení jazyka starce, postiženého rakovinou. Tento zázrak byl vzhledem k blahořečení Služebnice Boží zvlášť pečlivě zkoumán. V květnu 1910 byl do chorobince „Malých sester chudých“ v Lisieux dopraven Ferdinand Aubry. Byl už velmi slabý a od té doby, co ho ranila mozková mrtvice, působilo mu i mluvení veliké obtíže. Ačkoliv mu bylo 18
teprve 60 let, vypadal jako osmdesátiletý stařec. Hned s počátku byly pozorovány na jeho jazyku černé skvrny, předzvěsti těžké choroby. Koncem srpna zjistil lékař azylu, že má opuchlý jazyk, dále konstatoval veliké vyměšování slin a těžkosti při polykání. Nemocný nemohl jíst teplé pokrmy, jazyk se mu pokrýval tlustou, tmavou vrstvou hlenu a 24. září opuchl tak, že ubohý stařec už nemohl zavřít ústa. Na špičce se utvořil vřed, který se šířil po levém okraji. Byla to rakovina, která vznikla od chronického zánětu jazyka. Otekliny v krku přibývaly, dýchání se stávalo obtížnější a přes časté omývání antiseptickými látkami se z rány šířil nesnesitelný zápach. Lékař nařídil, aby byl nemocný převezen na městskou chirurgickou kliniku. Ale pro různé formality stále nepřicházelo úřední dovolení. Aubry prosil snažně, aby nemusil z domu sester. Dne 25. září mu mohl duchovní správce ústavu jen s velkou námahou podat malou částečku svaté hostie. Tu napadlo ošetřovatelkám, aby vzývaly sestru Terezii. Přinesly ubohému Ferdinandovi ještě za díkůčinění po svatém přijímání relikvii a obrázek Služebnice Boží. Představená potom namátkou otevřela „Dějiny duše“ právě na místě, kde sestra Terezie vypravuje o nemocném starci, kterému chtěla jako malé děcko poskytnout almužnu a za něhož se pak přimlouvala v den svého prvního sv. přijímání. Toto místo přečetly dobrému Ferdinandovi, který tím byl úplně získán. Vždyť nalezl světici, Posmrtná fotografie Terezie která milovala chudé a nemocné, a věnoval jí všechnu důvěru. Jeho druhové se rozhodli, že budou spolu s ním konat novénu za jeho uzdravení a dvě sestry vykonaly hned na jejím počátku pouť ke hrobu Služebnice Boží. Zatím se nemoc stále zhoršovala, jazyk začal hnít, kousky ho odpadávaly, takže bylo hrozné se na něj podívat. Lékaři prohlásili, že jejich umění nic nedokáže. Ve středu 28. září poprosily sestry na Karmelu o jeden z plátků růží, které sestra Terezie ještě na smrtelné posteli sypala na svůj kříž. Tuto relikvii položily dobře uzavřenou a zapečetěnou vedle lůžka nemocného. Ten však s živou vírou roztrhl pečeť, vyňal lístek a spolkl jej. Ihned se mu ulehčilo, bolesti polevily, mluvit však nemohl. Druhého října náhle zvolal: „Jsem uzdraven!“ – Sestra se ho zeptala: „Odkdy?“ „Od předvčerejška.“ – Na špičce jazyka bylo ještě vidět malou, černou tečku, ale 3. října i ta zmizela. Poslední den novény poslaly pro lékaře. Ten zprávám ošetřovatelek nedůvěřoval. Když však Aubry záře štěstím otevřel ústa, musel lékař uznat, že je úplně zdráv. – Několik zahojených míst ještě svědčilo o tom, kde nemoc řádila, ale vše ostatní zmizelo. Protože Aubrymu rakovinou značná část jazyka odpadla, mluvil téměř nesrozumitelně. Ptal se lékaře: „Naroste mi opět jazyk?“ – „Nenaroste, to je úplně nemožné,“ zněla odpověď, „nesmíte se oddávat klamným nadějím.“ Přesto jsme však od toho dne naléhaly na Služebnici Boží novými prosbami za ubohého muže. On sám ji vzýval, jak říkal, „s důvěrou dvou srdcí“ a opravdu mu zázračně pomohla. Zánětem a rakovinou zničená část jazyka začala narůstat a po třech nedělích potvrdil lékař, že je jazyk už skoro celý, a že se objemem i tvarem úplně shoduje s částí, která zůstala ušetřena, takže hranici mezi nimi ani nelze rozeznat. To je také patrné z fotografie, která byla připojena k lékařskému vysvědčení. Ferdinand Aubry neměl v úmyslu si vyprosit úplné vyléčení z následků mrtvice. Žádal jen, aby nezemřel na rakovinu jazyka. Po delší dobu byl jeho zdravotní stav stejný. V té době se mohli všichni obyvatelé ústavu a mnohé jiné osoby přesvědčit o zázračném výsledku přímluvy jeho nebeské dobroditelky. Potom Aubry najednou zeslábl, ale jeho jazyk zůstal úplně zdravý. Dne 8. prosince mohl ještě jet na hřbitov, aby Tělesné pozůstatky svaté Terezie, Služebnici Boží poděkoval. To však byla jeho poslední cesta. uložené v relikviáři, putují po celém Zemřel zcela tiše 18. prosince 1910. V posledním boji jsme ho světě. Terezie o nich prohlásila roku povzbuzovaly myšlenkou, že v nebi uvidí svou nebeskou 1910 italské karmelitce: „Tyto třikrát ochránkyni. Tu řekl plný dojemné pokory: „Ano, ale jen jestli požehnané kosti způsobí mnoho budu smět být ve stejné místnosti jako ona?“ dobrého.“ Zdroj: Dějiny duše, str. 281-284 19
Uzdravení dvou polských dětí. V Mnichově v Bavorsku byla omilostněna jedna polská malířská rodina zvláštním způsobem: dvěma nemocným dětem vyprosila svatá Terezie Ježíškova zdraví. Píše o tom matka, Štěpánka Szalayová, takto: „Jsem velmi dojata, píšíc tyto řádky . . . z vděčnosti k sestře Terezii, která nám Polákům nikdy neodepřela svou pomoc. Můj jediný sedmiletý syn Stanislav měl prudký zápal plic. Horečka úžasně stoupala a ubožáček velmi mnoho trpěl. Pouhé dotknutí mu působilo nesnesitelné bolesti. Lékař nám radil dát hocha do nemocnice. Byli jsme nevýslovně zarmouceni, tu nám však zasvitl paprsek naděje při vzpomínce na sestru Terezii Ježíškovu. Její obrázek byl ihned vložen pod polštář Stanislávkův a naše vroucí prosby začaly. Najednou Stanislávek promluvil ke mně – z nebeského vnuknutí – takto: „ M a t i n k o , j d ě t e k s v a t é z p o v ě d i a k s v a t é m u p ř i j í m á n í a přineste ke mně Pána Boha. Až k nám přijde Ježíšek malé Terezie, budu uzdraven.“ “ Dětinné přání bylo splněno. Když jsem se vrátila, usmíval se blaženě a něžně mne objímal, domnívaje se, že tak bude účasten svatého přijímání. A za několik okamžiků vstal sám od sebe a radostně volal: „ J s e m u z d r a v e n “ . Lékař nechtěl uvěřit, když jsme mu telefonicky oznámili, že se hošík uzdravil. Sám se přišel podívat na nemocného a užasl, spatřiv jej zdravého. „To je neobyčejný případ“, pravil a doporučil velikou opatrnost, aby se snad nemoc nevrátila. Ale Stanislávek byl přesvědčen o svém úplném uzdravení. Museli jsme jej obléci a popřát mu radost, aby si v zahradě hrál se svou sestřičkou. Ukázalo se, že nemoc beze stopy zmizela. Sestřičce Terezii Ježíškově jsme povinni vděčností též za šťastný výsledek operace, jíž se musila podrobit naše dceruška, tehdy pětiletá. Stěžovala si několik dní, že ji bolí v krku. Lékař zjistil, že má nesmírně oteklé mandle, které mohou způsobit zadušení. Bylo to mučednictví pro ubohé dítě. Byla potřebná operace. Museli jsem se rozloučit s milovanou dceruškou a poslat ji na kliniku, neznámou a protestantskou, k cizím lékařům. Jaký to zármutek pro nás ubohé rodiče. Ale i tentokrát nás potěšila vzpomínka na Služebnici Boží, svatou Terezii. K ní jsme se utíkali, jí jsme doporučili drahé dítě a odložili všechnu bázeň, všecky obavy. Rozhodující den byl věnován modlitbě. Večer nám bylo telefonem hlášeno, že se operace výborně zdařila, také že se výborně daří naší maličké. „Kdo ji ošetřuje?“ ptali jsme se. „ S e s t r a T e r e z i e , “ zněla zcela zřetelná odpověď. Druhý den ráno jsme navštívili kliniku a chtěli jsme mluvit se sestrou Terezií, abychom jí poděkovali, že opatrovala naši dcerušku. Byli udiveni a řekli nám, že v celém ústavě není sestra, která by se jmenovala Terezie. To bylo něco zvláštního. Viděli jsme v tom důkaz, že nebeská ochránkyně, v níž jsme důvěřovali, odměnila naši důvěru. Byli jsme hluboce dojati a utvrzeni ještě více ve svém přesvědčení, když nám naše malá rekonvalescentka prostomyslně vypravovala, že sestřička Terezie se jí ukázala a u ní byla v době spánku. „Viděla jsem ji,“ pravila, „zcela blízko u trůnu Pána Ježíše.“ . . .
Křest a uzdravení. Představená Milosrdných sester ,Prozřetelnosti‘ oznamuje z Ambatolampy (Madagaskar) dne 19. prosince 1909: „Asi před pěti týdny jsem pokřtila malé, nemocné dítě. Když jsem odcházela, dítě již téměř umíralo, již se ozývalo chroptění, které doprovází smrt. Darovala jsem matce obrázek malé Terezie a vyzvala jsem ji, aby ji prosila o přímluvu. – Po několika dnech vidím tuto matku přicházet a v její náručí úplně zdravé dítě. Ukazujíc mi uzdravené děťátko, jakož i obrázek, který jsem jí darovala místo léků, řekla: ,Tato krásná paní, kterou jsi mi dala, mého synáčka v noci uzdravila. Považovala jsem jej za mrtvého a už jsem plakala . . . a ona přišla, nesouc bílé šatečky, které položila na něho, a když se maličký probudil, byl uzdraven.‘“ Podobná zpráva je z 29. května 1910 od téže představené: „Před několika měsíci k nám přinesla jakási chudá matka své dítě, které bylo celé ranami poseté; zdravé místečko na něm nebylo. Jako vždy, ptala jsem se nejdříve, zda dítě již bylo pokřtěno. Slyšíc, že nebylo pokřtěno, zavolala jsem jednu z našich sester, která nedávno přijela z Francie a vroucně toužila, aby měla příležitost udělit svatý křest. Sestra, dojatá a rozechvělá, vykonala posvátný úkon, lijíc křestní vodu na hlavu ubohého dítěte, obsypaného ranami, z nichž vycházel odporný zápach. Pak darovala obrázek sestry Terezie Ježíškovy rodičům pokřtěného děťátka a řekla: ,Modlete se hodně k sestřičce Terezii, kterou máte na obrázku; jen ona může uzdravit vaše dítě, a není-li to vůle Boží, přijde pro ně a odvede je do nebe.‘ – Odešli. My jsme již vůbec na toto dítě nemyslily, když tu po 14 dnech mne zavolala ona mladá sestra. ,Pojďte se podívat,‘ řekla, ,na mého Pavlíčka, je zcela zdravý, ani jednu ránu již nemá.‘ – 20
Událost působila hlubokým dojmem. – ,Kdo uzdravil tvého synáčka?‘ ptala jsem se matky. Ukázala mi, odhalivši chudé plénky, do nichž dítě bylo zabaleno, o b r á z e k s e s t r y T e r e z i e , zavěšený na krku dítěte. ,Od té doby, co je zde obrázek,‘ řekla, ,rány vyschly a skoro najednou se ztratily.‘ Zdroj: Malá Terezie, str. 92-94, 96-97 Česká doporučená literatura : 1. Malá Terezie, Životopis svaté Terezie Ježíškovy pro děti, R.P. J. Carbonel, SJ. Nákladem Jana Tomana ve Městě Žďáře na Moravě, 1926 2. Dějiny duše. Školské sestry OSF, Praha-Vinohrady, 1929 a 1941 3. Terezie z Lisieux. Autobiografické spisy (Dějiny duše), Nakladatelství Tiskárny Vimperk, 1991 4. Duch svaté Terezie Ježíškovy. Přeložily a vydala Sestry Neposkvrněného Početí v Přerově, 1927 a 1928 5. Životopis Terezie z Lisieux. Guy Gaucher. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1997 6. Terezie z Lisieux. Vstupuji do života. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1992 7. Dopisy Terezie z Lisieux. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2002 8. Básně sv. Terezie z Lisieux. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2003 Slovenská doporučená literatura: 1. 2. 3. 4.
Svätá Terézia – Súborné dielo 1, Svätá Terézia – Súborné dielo 2, Svätá Terézia – Súborné dielo 3, Svätá Terézia – Súborné dielo 4,
Príbeh mojej duše. Bratislava, Lúč , 1997 Listy. Bratislava, Lúč, 1999 Môj spev lásky. Bratislava, Lúč, 2004 Vstupujem do života. Bratislava, Lúč, 2006
6. Nauka Učitelky Církve svaté Terezie inspirovala mnohé svaté Blahoslavená Matka Terezie z Kolkaty (1910 – 1997) Duchovní spojení mezi Matkou Terezou a bosou karmelitkou svatou Terezií z Lisieux není obecně příliš známé. Životopisy Matky Terezy zpravidla pouze uvádějí, že při složení řeholních slibů přijímá Agnes Bojaxhiu jméno Marie Terezie od Dítěte Ježíše, se kterou se cítila duchovně spřízněna. Nic bližšího se však o této „spřízněnosti“ většinou již nedočteme. To je jistě i důsledkem toho, že Matka Tereza pečlivě střežila svůj duchovní život. Všem novinářům a spisovatelům na jejich otázky o jejím duchovním životě odpovídala, ať raději píší o její práci a o chudých, vždyť ona přece není důležitá.
Stejná duchovní zkušenost: Až v posledních letech jsme se díky knize Briana Kolodiejchuka „Pojď, buď mým světlem“ měli možnost dozvědět více o duchovním životě blahoslavené Matky Terezy. Jedním z důležitých bodů jejího života byl soukromý slib, že pod těžkým hříchem Ježíšovi nikdy nic neodmítne. Tento slib učinila v roce 1942 podle vzoru Terezie z Lisieux. Rozhodla se, že se dotkne každé oblasti jejího života, že řekne Bohu „ano“ v každé situaci bez ohledu na to, jak bude situace náročná anebo těžká. Slib se týkal nejen hrdinských rozměrů svatosti, ale i každodenní rutiny života. Tento soukromý slib „připravil“ Matku Terezu, podobně jako Terezii z Lisieux, na silný mystický zážitek Ježíšovy žízně po lásce a po duších. Matka Tereza pocítila povolání tišit tuto žízeň tam, kde je nejpalčivější, tedy mezi nejchudšími z chudých. Její odchod z loretánského kláštera, její veškerá další práce, řehole Misionářek lásky, kterou založila a spiritualita této řehole vychází z této duchovní zkušenosti. Jelikož podobnou zkušenost Ježíšovy žízně měla také Terezie z Lisieux, poslání Terezie i Matky Terezy bylo stejné. Obě pochopily, jak Ježíš žízní po lásce duší. Tedy jejich povoláním je svou láskou a láskou duší jim svěřených tišit tuto Ježíšovu žízeň. Terezie radostně prohlašuje: „Mým povoláním je LÁSKA…. V srdci své Matky Církve budu láskou.“ Tereziina „malá cesta“ je naprosto přirozeným vyústěním povolání být láskou v srdci Církve. Je to cesta naprosté důvěry v Boha, odevzdanosti V každé kapli Misionářek do jeho vůle a pokorných skutků lásky k bližnímu. Jestliže i ty nejmenší lásky je nápis I Thirst skutky se snažíme konat z lásky k Bohu, pak máme denně mnoho Žízním příležitostí, jak přinášet a dávat lásku.
21
Dva životy, jedno povolání Život Terezie z Lisieux a Matky Terezy jsou tak vlastně dvě strany téže mince. Každá z nich tišila Ježíšovu žízeň po lásce a po duších na místě, kam je Bůh povolal. Terezie byla řeholní sestra, která žila v klášterní klauzuře a která již ve velmi mladém věku onemocněla tuberkulózou, v té době smrtelnou. I když byla takto „zneschopněna“ pro velké věci v očích tohoto světa, projevovala Ježíšovi svou lásku ve všech maličkostech svého života. Podle jejích slov od svého třetího roku Pánu Bohu nic neodepřela, žádný dobrý skutek, žádnou oběť. Na cestě lásky tak pomohla mnoha lidem již za svého života, ale mnohonásobně více po své smrti. Matka Tereza měla naopak možnost pracovat mimo klášter. Byla plna síly a obklopila se lidmi, trpícími obrovskou hmotnou bídou. Ježíšovu žízeň po lásce duší tišila tím, že mu sloužila v těchto nejchudších z chudých. Přinášela jim Boží lásku a byla jeho světlem v chatrčích bídných a ubohých, kterým tak nejen pomáhala přežít, ale vracela jim i jejich lidskou důstojnost.
Matka Tereza o svaté Terezii Matka Tereza měla k Terezii z Lisieux velmi důvěrný vztah, jak vyplývá i z tohoto úryvku z dopisu kolkatskému biskupu Perierovi (dopis pochází z doby, kdy Matka Tereza opakovaně žádala arcibiskupa o povolení pracovat ve slumech, ale on chtěl tuto, v té době velmi výjimečnou věc, nejdříve dobře uvážit). 1. října 1947 „Vaše Milosti, mnohokrát děkuji za Vaše laskavé přání a modlitby k mému svátku. – Květinka6 je úžasná v tom, jak odpovídá na modlitby. Prosila jsem ji, aby mi k 50. výročí svého vstupu do Nebe (30. září 1947) poslala alespoň několik řádek od Vás, a ony opravdu přišly.“ Stejně jako Terezie z Lisieux se i Matka Tereza zaměřila na to, aby „využívala všech, i těch nejmenších skutků, a konala je s velkou láskou.“ Učila tomu i své následovníky: „Ano, mé drahé děti, buďte věrné v pokorných úkonech lásky, v malých obětech – v malých úkonech vnitřního umrtvování – v malých úkonech věrnosti Řeholi, a vyroste ve vás život svatosti – budete podobny Kristu.“ Znovu naléhala: „Nevyhledávejte velké skutky, prostě konejte pokorné skutky s velkou láskou. [...] Čím nepatrnější skutek, tím větší musí být naše láska.“ Tuto zásadu uskutečňovala ve všem, co během dne dělala. Všechno konala s tím, že je to příležitost k osvědčení lásky Bohu. Když Matka Tereza vysvětlovala sestrám a bratřím ducha kongregace Misionářek lásky, často citovala svatou Terezii z Lisieux. Například když mluvila o odevzdanosti, použila tento její citát: „Jsem jako malý míček v Ježíšových rukou. Hraje si se mnou. Odhodí mě někam do kouta. A pak chce jako malé dítě vědět, co je uvnitř. Rozpáře ho tedy a jednotlivé kousky zahodí.“ K tomu Matka Tereza dodává. „Takový by měl být bratr, sestra; takovým míčkem v Ježíšových rukou, který mu říká: ,Jsem tvůj, můžeš si se mnou dělat, co chceš, kdy chceš a jak dlouho chceš.'“ Důležitost vnitřního spojení s Bohem pak vysvětluje Matka Tereza tímto citátem Terezie z Lisieux: „Jsou-li mé myšlenky a skutky naplněny láskou, pak cítím, že Ježíš ve mně pracuje. Čím těsněji jsem s ním spojena, tím více miluji všechny obyvatele Karmelu.“ K tomu Matka Tereza poznamenává: „Potřebujeme se mnoho modlit, abychom to pochopili a skutečně dělali, neboť modlitba nás spojuje s Bohem a přelévá se neustále na druhé. Naše skutky lásky nejsou ničím jiným než přetékáním naší lásky k Bohu z našeho nitra. Proto svého bližního miluje nejvíce ten, kdo je s Bohem nejvíce spojen v lásce.“ Ve svém posledním dopise svým spolusestrám z 5. září 1997, tedy ze dne, kdy zemřela, projevuje Matka Tereza svou radost nad tím, že se dozvěděla, že Terezie z Lisieux má být prohlášena za Učitelku Církve: 6
Sv. Terezie z Lisieux je často nazývána Květinkou
22
„A nyní jsem se dozvěděla, že nám Ježíš dává ještě jeden dar. Letos, sto let poté, co odešla domů k Ježíši, papež prohlásí svatou Terezii z Lisieux Učitelkou Církve. Představte si - za to, že konala pokorné skutky s velkou láskou, ji Církev učinila učitelkou, jako svatého Augustina a velkou svatou Terezii! Je to přesně tak, jak Ježíš řekl v Evangeliu jednomu, který se posadil na nejnižším místě: „Příteli, posedni výše.“ (Lk 14,10) Tak se udržujme velmi nepatrnými a následujme cestu Terezie v důvěře, lásce a radosti, a splníme můj slib darovat matce Církvi světce.“
Shrnutí Pokusíme-li se shrnout předchozí, vidíme, že Terezii z Lisieux a Matku Terezu kromě jména spojovaly tři věci: zážitek Ježíšovy žízně po lásce duší, povolání být láskou a „malá cestička“ naprosté důvěry v Boha, pokory a lásky k bližnímu. Prosme obě Terezie, aby se za nás u Boha přimlouvaly, abychom stejně jako ony dostali milost, že se necháme prostoupit tajemstvím Ježíšovy žízně po lásce k němu a po duších. Tato jeho úpěnlivá prosba – „Žízním“!- ať nepřestává znít v našich srdcích a vede nás k tomu, abychom přinášeli jakoukoliv oběť z lásky k Bohu a bližním. Zdroje: MC priests: „Give me to drink“, St. Therese of Lisieux, and Mother Teresa of Calcutta, http://www.mcpriests.com/15legacy/Terese and Mother.htm, Mass in honor of Blessed Teresa of Calcutta, http://www.motherteresa.org/Novena/Mass_2009.html#1 Brian Kolodiejchuk, MC: Pojď, buď Mým světlem. Karmelitánské nakladatelství, 2008.
7. Tereziina rodná sestra Leonie P. Marian Masařík, O.Carm. Toto mé zamyšlení nebude nějaké „vědomostní“, nechtěl bych vás zahlcovat mnoha informacemi, poznatky. Půjde spíš o svědectví o tom, co dokáže Bůh s člověkem udělat… Dostalo se mi do rukou několik článků o jedné dívce – ženě, která byla označena za „problémové dítě“. Možná to znáte ze svých rodin. Ne všechny děti jsou takové, jaké bychom chtěli, aby byly. Stává se, že někdo z našich dětí nebo v rodině „se nepovede“. Jsou s ním těžkosti, trápení, „má svoji hlavu“, a někdy navíc: na co v životě sáhne, to se mu nedaří. Dělá jeden problém za druhým, těžko se s ním vychází a obtížně komunikuje, protože má tvrdohlavou nebo nepříjemnou povahu. A my se nyní zastavíme s jedním takovým problémovým dítětem. A řekněme rovnou: je-li člověk problémový jako dítě, pak velmi pravděpodobně bude mít problémový život i jako dospělý. Toto problémové dítě se jmenuje Leonie Martinová. Více je známa její sestra, svatá Terezie od Dítěte Ježíše. I jejich rodiče budou možná prohlášeni za blahoslavené (stalo se tak v roce 2008). Svatá Terezie z Lisieux je velká světice, zato Leonie byla pro svou rodinu velkým problémem, pro své rodiče představovala velký kříž. Rodiče nebyli s to najít žádný způsob, jak ji usměrnit – ať už zkoušeli být přísní nebo shovívaví. Ostatní čtyři dcery byly pro rodiče pravou pýchou, na ně byli hrdí, ale na Leonii...? Svatá Terezie z Lisieux ji ve svých spisech nazývá jednoduše a velmi jemně: „ubohá Leonie“, nebo by se dalo přeložit „chudák Leonie“. Leonie byla totiž velmi náladová, často různě nemocná, přitom nepoddajná, mnohdy rebelující. Nikdy se nedalo předvídat, jak se zachová. Její matka si o ni dělala opravdu velkou starost, a když umírala – poslední měsíce svého života trpěla velkými bolestmi - všechno obětovala za tuto svoji dceru. Za to, aby Leonii Bůh posílil a aby ji proměnil. Maminka mnohdy říkala: „Já nevím, co z ní bude, co s ní mám dělat!“ Kolik rodičů mezi námi prožívá právě totéž a říká úplně stejně: Já nevím, co s tím dítětem mám dělat! Dokonce i příprava na první svaté přijímání byla příčinou krize. Matčina sestra, Leonina teta řeholnice Marie Dozitea, souhlasila s tím, že si ji vezme do kláštera, že se o ni bude starat v klášterní škole a připraví ji. Ale už za týden musela poslat Leonii zpátky. Protože nebylo k vydržení, jak se děvče ve třídě chovalo. Celý dětský kolektiv „rozbila“ svým chováním, svým neovládáním se. Tato Leonie – to řeknu předem a možná to sami víte – celkem čtyřikrát usilovala o vstup do kláštera. Třikrát neúspěšně. Kolikrát v životě se tak někdo snaží, o něco usiluje a naráží na to, že to nejde! A už by to vzdal. Leonie je pro nás příkladem, že nejsou beznadějné případy.
23
Období dětství Začnu dětstvím. Leonie se rodičům narodila jako třetí dítě 3. června 1863 a byla hned naprosto odlišná od svých dvou starších sester Marie a Pavlíny. Ty byly velmi zdravé, tmavovlasé, Leonie byla útlá, světlovlasá. A hlavně velmi nemocná. S ní to bylo tak zlé, že její zbožný otec vykonal pouť do mariánské svatyně, aby prosil u Panny Marie za svoji dceru. Když měla 9 měsíců, dostala černý kašel. Potom spalničky. Trvale ji poznamenaly nevysvětlitelné křeče. Celé její tělíčko bylo posypáno kožní vyrážkou – ekzémem. Její rodiče, kteří mezitím prožili úmrtí několika svých dětí (mladších než Leonie), měli velký strach, zda děvčátko bude žít. Šestnáct měsíců byla ve stavu mezi životem a smrtí. Leonina matka Zelie prosila svou sestru Marii Doziteu, aby se za dceru modlila. Teprve když teta řeholnice vykonala novénu ke cti svaté Marie Markéty, tělesné zdraví malé neteře se zlepšilo. Ovšem s jejím duševním životem tomu tak nebylo. Její emoce byly velmi proměnlivé. V jednom dopise bratrovi napsala tehdy její matka, že Leonie je den ode dne horší. Jedna příhoda na ukázku: Leonie si vzala do hlavy, že půjde do Lisieux, a křičela, že půjde za každou cenu. Maminka si s ní tehdy vůbec nevěděla rady. Teprve když se jinak tak laskavý otec rozhněval a její plán jí zakázal, pomalu se uklidnila. Prostě umíněné dítě, které si něco usmyslí a křičí a vzteká se, dokud to nedostane. Ve srovnání se staršími sestrami byla Leonie pomalejší, duševně opožděnější. A v důsledku toho, jak byla doma velmi živá, bouřlivá a že často upadla a dopadla na všechno možné, měla na tváři, na rukou a na těle početné jizvy ze všelijakých úrazů. Když přišel čas, aby šla do školy, tak do internátní školy kláštera Navštívení Panny Marie v Le Mans, kam chodily Marie a Pavlína, nebyla přijata. Právě proto, jak se chovala. Sama matka si stěžovala, že Leonie stěží někoho poslechne. Do výchovy se snažila vložit už zmiňovaná teta, sestra Marie Dozitea, která s určitou diplomacií zkoušela získat od své představené souhlas k tomu, aby se mohla o neteř postarat. Představenou to udivilo, ale souhlasila. Tak si teta vzala Leonii k sobě do klášterní školy. Tam mohla zakusit z první ruky, jaká Leonie je. Nazývá ji „to strašlivé malé dítě“. Ale protože Marie Dozitea byla vážně nemocná a její zdraví se zhoršovalo, musela být za čas Leonie poslána domů. Za rok to rodina zkusila znovu – další pokus. Znovu poslali své problematické dítě do téže školy k tetě, tentokrát sestra Marie Dozitea zkoušela jít na to jinak: byla na děvče co nejvíc milá. Zdálo se, že tato výchovná metoda přináší své ovoce. S Leonií se začalo něco měnit. Ale jen do času. Za nějaký měsíc musela být znovu poslána domů. Ve škole ji nechtěli, protože se ve společnosti ostatních nedokázala ovládat. Její matka, žena pevné víry, spoléhala jen na Boží pomoc. Věřila, že jenom zázrak, jenom Boží zásah, může něco s její dcerou udělat. Změnit ji. Když Leonie nemohla kvůli svému chování chodit do školy, zaplatila jí matka dvě starší učitelky v důchodovém věku, aby jí dávaly soukromé hodiny. Ale i tento pokus dopadl špatně. Nakonec ji matka začala vyučovat sama. Když se nad tím vším Leonie svým ještě dětským rozumem zamýšlela, říkala: Vy jste mě asi – když se o mě po mém narození někdo staral – museli s někým vyměnit! Vždyť když se dívám na své starší sestry, tak vidím, že já jsem úplně jiná!... „Oni mě museli vyměnit. Já nejsem vaše Leonie!“ Ale maminka ji ujistila, že se nespletli, že je jejich dcerou, i když je jiná. Když bylo Leonii dvanáct let, připravovala ji matka k prvnímu svatému přijímání. Možná si vybavujeme, jak prožívala své první svaté přijímání její mladší sestra Terezie. Pro ni – jak říkala – to byl ten nejúžasnější den v životě: „Ježíš přišel ke mně!“ Pro Leonii to tak nebylo. A přesto tu bylo něco, co měla se svou mladší sestrou Terezií společné: pevná vůle. Tak pevná, že když si Leonie něco usmyslela, že to chce mít, tak prostě šla za tím. Řekli bychom, že šlo o umíněnost, tvrdohlavost. Ale když je člověk tvrdohlavý, nemusí to přece znamenat jenom něco negativního. Když tuto vlastnost člověk s pomocí Boží ve svém životě usměrní, může z toho vyrůst nádherná, silná ctnost – vytrvalost. Vytrvalost v dobrém, neochvějnost, takže mě nic, žádné nezdary neodradí. Matka ji měla ráda více než druhé dcery. Psala o ní: …je to dobré děvče, nebojí se práce. Má železnou vůli. Pokud něco chce, překoná všechny překážky, aby se dostala k cíli.“ Maminka Zelie popisuje, jaká byla zbožnost její dcery v tom věku. Říká, že Leonii nebavily naučené modlitby. Že kdyby ji k nim důsledně nevedla, tak by se je dcerka nemodlila. Leonie nebyla nijak nápadně „zbožná“, ale zajímala ji postava Ježíše Krista – jeho život. Je to zjevné z konkrétní příhody. Jednou když si ji maminka vzala vedle sebe a společně se modlily, po chvíli Leonie řekla: „Už nechci. Dost, to stačí. Ale vyprávěj mi a povídej mi o Ježíši!“ A maminka jí začala vyprávět. Když došla k Ježíšovu ukřižování, smrti, k jeho posledním dnům a hodinám, Leonie se rozplakala.
24
Dospívání Leonii bylo dvanáct, pak třináct let, procházela pubertou a uvědomovala si, že její nezvladatelné chování působí druhým bolest a trápení. Trpěla komplexem méněcennosti. Když se dívala na to, jak její starší sestry jsou hodné, viděla, že není schopna se jim vyrovnat, nějak se změnit. Velmi ji to trápilo, byla z toho nešťastná. Její teta, sestra Marie Dozitea, v té době umírala. Leonie jí napsala dopis, ve kterém ji požádala, aby až přijde do nebe, vyprosila jí u Boha milost obrácení a milost být pravou, skutečnou řeholnicí. Když rodina viděla, že tohle píše, že o toto žádá svoji tetu, byli z toho v šoku. Ona se zbláznila! Přece ji znají – jakou má povahu. Prostě: ona nemůže být řeholnicí! Její starší sestra Marie chtěla, aby vymazala slovo „pravou“ řeholnicí. Ale Leonie trvala na tom, že to chce. Opravdu si přála být svatou. Z pohledu dnešní psychologie bychom se mohli snažit vystopovat, kde tkví kořeny toho, že Leonie měla takovou povahu, že byla tolik roztěkaná a neovladatelná. … Přišla na to nejstarší sestra Marie, která poukázala na vliv, který měla na Leonii jejich služebná. Ta byla pověřena tím, aby se o Leonii starala a věnovala jí spoustu času. Služebná ovšem využívala Leoniny pomalosti a slabosti k tomu, aby si ji ovládla pro sebe. Terorizovala ji i bila. Vedla ji k tomu, že Leonie poslouchala jenom ji. Když byla Leonie s ní, byla velmi hodná. Když byla s rodiči, chovala se hrozně. Když jim chtěla projevit náklonnost nebo někomu dalšímu, cítila se při tom celá ustrašená. Jakmile si to v rodině uvědomili, chtěla energická maminka Zelie kvůli tomu služebnou okamžitě propustit. Nakonec ji ve své domácnosti ponechali, ale nesměla mít na Leonii žádný vliv. Tím, jak se přerušil negativní vztah mezi Leonií a služebnou, začalo se vše postupně měnit. Leonie, dříve upjatá na onu služku, se nyní právě tak upjala na svou matku. Začala jí projevovat náklonnost, lásku. Nebylo tím vyřešeno všechno, ale byla to změna k lepšímu. V rodině pak nastala další tíživá situace. Matka už věděla, že její dny jsou sečteny. Rodina chtěla, aby Zelie ještě vykonala pouť do Lurd s prosbou za své uzdravení. Leonie byla v těch dnech mamince velmi blízko. Rozhodla se modlit se novénu na úmysl, aby si Bůh vzal k sobě spíše ji, než matku – tedy, aby raději zemřela ona, než matka. (Když to maminka slyšela, tak se tomu v posledních dnech svého života usmívala.) Tak se u Leonie projevilo úsilí udělat něco pro druhého, čili obvyklejším křesťanským výrazem: darovat se druhému, obětovat se. A tak jednoho čtvrtečního rána Leonie přišla ke své sestře Marii a řekla: „Cítím se špatně, Bůh odpověděl na mé modlitby – zemřu, umírám – a maminka bude žít!“ Marie se tomu zasmála, ale Leonie to myslela vážně. A byla tím, jak Marie zareagovala, zraněna a rozplakala se. Po čtvrthodině přestala a vzápětí začala uvažovat o tom, že koupí nějaké krásné vyšívané domácí papuče. A Marie ji upozornila: „Před chvílí jsi říkala, že umíráš, a teď bys chtěla vyhazovat velké peníze?“ Jak je v tom vidět roztěkanost Leoniny povahy! Matka Zelie umírala. Ale s nadějí, že dcera nakonec v životě dobře obstojí. Po matčině smrti prodal tatínek krajkářství a odstěhovali se do Lisieux. Dvě nejmladší dcerky - Celina a Terezie - si tehdy hned každá vyvolily svou novou matku – jedna Marii, druhá Pavlínu. Leonie opět zůstala stranou. Zase to mohlo vypadat, že není k ničemu, že je neschopná. Ale když malá Terezie onemocněla onou záhadnou nemocí, z níž byla nakonec uzdravena (jak sama napsala) „úsměvem“ sochy Panny Marie, Leonie se o ni v nemoci starala a Terezie našla k Leonii nový vztah. Do té míry, že si ji pak zvolila za svou biřmovací kmotru. Začala v ní objevovat něco, co druzí neviděli. Léta dospělosti Teď přicházíme do období života, kdy Leonie byla dospělá a pokoušela se jít za tím, čím myslela, že by měla v životě být – řeholnicí. Jednou byli Martinovi na rodinném výletě v Alenconu, kde byl klášter klarisek. Leonii bylo tehdy 23 let, a když tam byli, náhle se rozhodla. Po návštěvě kláštera najednou prohlásila: „Já tu chci zůstat, chci sem vstoupit.“ Prostě jako blesk z čistého nebe – zatímco byli na výletě, padlo její rozhodnutí o povolání. Pozoruhodné bylo, že matka představená na to řekla: „Ano“. Takže se Leonie vůbec nevrátila do Lisieux a ani si nedala do pořádku své věci. Terezce bylo líto, že se nemohly rozloučit. Marie se tím vším cítila hodně uražená, zato otec zachoval klid. Jenže přísný, strohý františkánský styl života byl na Leonii, která byla chatrného zdraví, příliš. Po dvou měsících odešla. Zklamána. A jako by toho nebylo dost, hned za tři čtvrtě roku učinila další pokus o vstup. Tentokrát šlo o klášter sester Navštívení Panny Marie (sestry vizitantky) v Caen. Jednalo se o řád, ke kterému patřila její teta – sestra Marie Dozitea, ale ta žila v klášteře v městě Le Mans. Leonie byla v Caen plná nového nadšení. Píše: „Jsem tady šťastná. Sice musím stále zápasit, je to těžké, je pro mě těžké překonávat sebe samu, dávat se v oběť.“ Tentokrát v klášteře Leonie vydržela šest měsíců. Když se vrátila zpátky k rodině do Lisieux, začala se věnovat domácím pracím, navštěvovala nemocné a pomáhala chudým. Po těch dvou zkušenostech poznala, že má svoje hranice. Požádala také mladší sestru Terezii, aby ji učila francouzské gramatice, a ta jí vyhověla. 25
V životě rodiny vyvstala potom další dramatická záležitost: nemoc otce. Jednoho dne se ztratil, Leonie s Celinou a se služkou jej hledaly a nakonec musely svého tatínka dát do ústavu Dobrého Pastýře pro duševně nemocné v Caen. Bylo to pro ně velmi bolestné a jejich tři sestry karmelitky je žádaly o zprávy o tom, co se děje s otcem, jak na tom je. Psaly jim dopisy, které byly většinou adresovány Celině (byla o šest let mladší než Leonie) a obsahovaly jen malý odstaveček pro Leonii (něco jako P.S.). Leonie stála tedy opět na druhém místě, snad i byla přehlížena, možná i sestry mohly v ní nevědomky nějak zesilovat pocit zaostalosti, nejistoty, méněcennosti. Leonie však na ně nikdy nežárlila a měla je velmi ráda. Jedenkrát za týden jezdily Leonie a Celina vlakem do Caen navštívit otce. Otec tam byl hospitalizován celkem tři roky a ony v tom čase navštívily různá místa. Také byly na pouti v Lurdech, protože se zhoršil zdravotní stav Leonie - opět měla těžkosti s ekzémem. Velmi tím trpěla. Jednou při návštěvě otce v Caen navštívila Leonie i sestry Navštívení Panny Marie. Měly právě duchovní cvičení. A Leonie se rozhodla zůstat s nimi na exerciciích. Celina se tehdy na Leonii rozzlobila, že ji takto opustila. Na konci exercicií - k překvapení všech – dala matka představená Leonii svolení, že to může znovu u nich zkusit. Byl to její druhý pokus u sester vizitantek a celkově třetí pokus žít řeholní život. Ale tím, že tam Leonie zůstala, byl vztah mezi ní a Celinou velmi napjatý. Terezie se z kláštera mohutně snažila svými dopisy obě sestry povzbuzovat a „žehlit“ nesrovnalost mezi nimi. Z té doby se nám zachovala spousta Tereziiných dopisů. Leonie si dopisy, které od Terezie dostala, velmi pečlivě uchovávala a staly se Zleva: sestřenice Marie Guerinová, Leonie, pro ni velkým zdrojem inspirace pro její duchovní služka, Celina, otec Louis Martin, sluha, strýc život. Znovu a znovu se k nim v životě vracela. Její Isidor Guerin, jeho žena Zelie, Zeliina matka pobyt v klášteře byl tentokrát delší – trval 2 roky. Zdálo se, že vše je v pořádku, složila první sliby. Ale přesto stále uvnitř zápasila, měla těžkosti. Jejím problémem byla například recitace breviáře – ten se tehdy recitoval latinsky. Jenže ona byla pomalá a nebyla intelektuálně dost nadaná, bylo to pro ni velmi náročné. Její sliby byly odloženy a ona tím byla velmi zraněna, dotčena. Terezie ji dopisy povzbuzovala a svěřovala se jí, že i ona kdysi prožívala něco podobného. Nyní bych rád uvedl úryvek z dopisu, který Terezie napsala Leonii právě v tomto období: „Jsi opravdu šťastná, drahá sestřičko, že Ježíš je tak žárlivý na Tvé srdce. Říká Ti jako snoubence v Písni písní: ,Učarovala jsi mi, sestro má, nevěsto, učarovala jsi mi jediným pohledem svých očí, jediným vlasem poletujícím kolem Tvého hrdla...´ Ježíš je s Tebou spokojen, cítím to. Jestli Tě ještě nechá, abys viděla nevěrnosti ve svém srdci, jsem si úplně jistá, že nasbírá mnohem víc úkonů lásky. Která Terezie bude horlivější? Ta, která bude pokornější, více spojená s Ježíšem, která bude věrněji konat všechny své skutky z lásky!... Ach, modleme se za sebe navzájem, abychom byly stejně věrné... Zraňujme Ježíše svým okem a jediným vlasem, to znamená tím největším i tím nejmenším. Neodpírejme mu ani nejnepatrnější oběť. V řeholi je všechno tak veliké... Zvednout špendlík z lásky může zachránit duši – jaké tajemství! Jenom Ježíš může dodat takovou cenu našim skutkům, milujme ho tedy ze všech svých sil...“ Ale ani onen celkově už třetí pokus vstoupit do kláštera Leonii nevyšel. 20. července 1895 se vrátila ke strýci a tetě Guérinovým. Brala tento svůj neúspěch velmi vážně… Rok před Tereziinou smrtí jí Leonie píše: „Ty jsi připravena na setkání s Bohem. Jistě budeš dobře přijata. Ale já, běda! Přišla bych (před něj) s prázdnýma rukama, a přece jsem tak opovážlivá, že nemám strach. Chápeš to?Je to neuvěřitelné. Vím to a připouštím to, ale nemohu se tomu ubránit.“ Nemá nic. Všechny její snahy o řeholní život skončily nezdarem. V jiném svém dopise píše Terezii: „Jak se ti daří? Má milovaná sestřičko, jen v této věci Ti nedůvěřuji, protože mi stále říkáš, že se Ti daří dobře nebo lépe. Ale já Ti nevěřím ani slovo. Až mi budeš psát, hlavně mi pověz přesnou pravdu. Vyprávěj mi o Bohu a o všem, co mi může pomoci růst. Kdybys věděla, jak já potřebuji pomoc! Milá sestro, budeš mě chránit od mých starých chyb, viď? Jsem tak slabá. Vím, jak spoléhám jenom na Tebe. Prosím Tě, žádej Boha, aby mě osvobodil od mých trápení. Vždycky jsem zaměřená na sebe samu a to mě strašně ničí, brání mi to růst a udělat další kroky.“ A tak jí Terezie začíná psát upřímně, už jí začíná říkat úplnou pravdu. Začíná, jak o to Leonie prosila, psát o Bohu. V jednom dopise Leonii píše: „Ujišťuji Tě, že Pán Bůh je mnohem lepší, než si myslíš. Spokojí se s pohledem, s povzdechem lásky. Já shledávám dokonalost velmi snadnou, protože jsem pochopila, že stačí chytit Ježíše za srdce. Pohleď na děcko, 26
které právě rozhněvalo svou maminku tím, že zlobilo nebo ji neposlechlo. Jestliže se schová trucovitě do kouta a křičí ve strachu, že bude potrestáno, maminka mu chybu určitě neodpustí. Ale když přijde, vztáhne k ní ručky a s úsměvem řekne: ,Polib mě, já už to neudělám.´ - co může maminka jiného udělat, než že si ho něžně přitiskne k srdci a zapomene na jeho dětské zlobení? A přece ví, že její milý maličký to při nejbližší příležitosti znovu udělá. Ale to nevadí. Jestliže ji opět chytí za srdce, nebude nikdy potrestán...“ Tato slova Leonii po celý její další život velmi pomáhala - „chytit Ježíše za srdce“ (tím způsobem, jak je to popsáno), i když ona zase něco vyvede. Mezi Leonií a Terezií vznikl podivuhodný vztah. Jak ovšem muselo být pro Leonii těžké, když u své sestry, která pomalu umírala, nemohla být! Terezie byla v klášteře za zdmi, za mříží, a Leonie tam nemohla. Víme ze svědectví, jak ráda by si to vyměnila se svými staršími sestrami a byla při Terezii. Vybízela je: „Zapisujte všechno, co říká. Abych to věděla.“ Odloučení od trpící sestry pro ni bylo velkou bolestí. Poslední dopis napsala Terezie Leonii v červenci 1897, několik měsíců před svou smrtí. Píše jí: „Jediným štěstím na zemi je shledávat vždy rozkošným úděl, který nám Ježíš dává. Tvůj je opravdu krásný, má drahá sestřičko. Chceš-li být svatá, bude Ti to snadné, protože v hloubi Tvého srdce není svět pro Tebe ničím. Můžeš se tedy jako my zabývat „jediným potřebným“ – to znamená, třebaže se obětavě věnuješ vnějším dílům, máš mít jediný cíl – dělat radost Ježíši, důvěrně se s ním spojovat. Chceš, abych v nebi prosila za Tebe Nejsvětější Srdce. Buď jistá, že Mu nezapomenu vyřídit Tvé vzkazy a vyprošovat Ti všechno, co potřebuješ, aby ses stala velkou světicí. S Bohem, má milovaná sestro. Chtěla bych, aby Tě Sestry Martinovy, zleva:karmelitky Celina, myšlenka na můj vstup do nebe naplňovala radostí, Marie, Pavlína a vizitantka Leonie protože Tě budu moci ještě víc milovat.“ Po celý zbytek života si Leonie pročítala tento dopis a považovala jej za jeden ze svých největších klenotů. Terezie ve svých dopisech také utvrzovala Leonii v tom, že ona má povolání být vizitantkou. Terezie to říkala i ostatním a ujišťovala i ji, že tomu opravdu tak je i přes nezdary, které Leonie zakusila. A toto prorocké Tereziino slovo se naplnilo. Dva roky po Tereziině smrti vstoupila Leonie potřetí do kláštera v Caen. Celkově už čtvrtý pokus. Tentokrát vytrvala, zajisté na přímluvu své sestry v nebi, Terezie. V klášteře se mezitím změnila situace. Žadatelky o vstup měla nyní na starost jiná novicmistrová, která byla velmi moudrá a brala na Leonii a na její stav - i zdravotní - ohled. Zároveň byla Leonie přesvědčena, že velkou pomocí je jí sestra Terezie, na kterou ustavičně myslela. Každou chvíli se k ní obracela. A přijala řeholní jméno Františka Terezie, jak jí Terezie předpověděla. Ani tentokrát to pro ni v klášteře nebylo snadné, stále měla tytéž chyby a těžkosti jako dřív, nové nyní bylo, že Leonie měla smysl pro humor. Podle dochovaných svědectví právě ona na společných rekreacích povznášela atmosféru. Dokázala udělat si legraci i ze sebe samé. Uvědomovala si, že omezení, která má, nezdolá svým úsilím. Podobně jako Terezie měla i Leonie v klášteře postavení té, která to nikdy nedotáhla nějak „výš“ (ve smyslu klášterního společenského žebříčku). Vždy byla, jak sama říkala, pomocnicí. Nic jí nesvěřili úplně, aby to měla na starosti. Víme, že Terezie byla vždy jen pomocnicí novicmistrové. Leonie v této věci vidí podobnost mezi sebou a Terezií. Nic pořádného jí nikdy nesvěřili samotné. Ale ona přesto ve všem nacházela cestu, jak se přibližovat k Bohu. Díky tomu, čím Leonie v životě prošla, jakými bolestmi, utrpeními, nejistotami, začala - na základě této své zkušenosti – pomáhat sestrám v klášteře, které měly nějaké těžkosti, nějaké trápení v pokrevní rodině nebo i krizi v řeholním povolání. Začala se jim věnovat, protože věděla, jaké to je, vždyť sama prošla těžkými věcmi. Uvědomila si, že její omezení – to, že není ta nejlepší, nejdokonalejší, nejkrásnější, že není ta nejschopnější – jsou pro ni prostředkem, cestou, jak právě dojít cíle, o který jí šlo: být svatá, patřit Kristu. Zakoušela znovu tytéž těžkosti, tytéž starosti, nechuť, únavu všeho druhu - ale cítila, že všechna tato trápení jsou pro ni očišťováním, že Bůh v ní takto pracuje. Proto mu za všechno děkovala. Tak to psala ve svých dopisech a můžeme pozorovat, že je věrnou učednicí své mladší sestry Terezie v její malé cestě. Leonie napsala: „Já jsem slabost sama. Vím velmi dobře, že Ježíš nežádá nic víc, než jenom mé úsilí. A tak se nenechám ničím odradit, i když jsem úplně bezmocná. A právě tato moje slabost je mojí silou.“ Po celý život ji provázely nemoci. Neustále měla problém s kožní vyrážkou, trpěla migrénami, zlobily ji zuby a také o ně brzy přišla. Pronásledovaly ji časté žaludeční nevolnosti, měla nemocné nehty na rukou, snadno se nachladila a nachlazení se pak zvrtla v záněty průdušek, v zápaly plic. V životě ji provázel jeden kříž za 27
druhým, utrpení za utrpením. Musela podstoupit operaci kolen a od té doby jí při stání nebo při chůzi nohy nesloužily spolehlivě. Revmatismus postupně ohnul její postavu, byla sehnutá jako stařenka. A jak to všechno bylo spojeno s bolestí! Leonie byla tedy problémové dítě. Dělala starost rodičům a všem příbuzným okolo. Bylo s ní těžké vyjít, měla neustálé zdravotní problémy, těžkosti. Přesto je pozoruhodné, jak zralým člověkem nakonec byla. Když zemřela, začali k jejímu hrobu chodit poutníci a je pozoruhodné, že z Tereziiných rodných sester právě vůči Leonii začali lidé projevovat zbožnou úctu. Chodili k jejímu hrobu a sestrám přicházely do kláštera zprávy o vyslyšení modliteb na její přímluvu. Tedy ani Pavlína, ani Marie, ani Celina, ale po Terezii se další světicí z rodiny Martinových stává ono problémové dítě – Leonie. A byl zahájen už i diecézní proces směřující k blahořečení, sbírají se svědectví o jejím životě. Ať nám všem je svědectví jejího života nadějí, že nikdo není beznadějný případ - žádný problémový člověk, žádné problémové dítě. Zdroj: časopis Karmel 4/2006, Řád karmelitánů, oficiální stránky, http://www.karmel.cz/casopis/2006/4-06.php - c3
8. Ochrana života „Stála za to“: Matka z Velké Británie odložila léčbu leukémie, aby zachránila život nenarozené dcery. Od Kathleen Gilbert BIRMINGHAM, UK, 17. únor, 2011 (LifeSiteNews.com) - Britská pacientka trpící rakovinou podala působivé svědectví o hodnotě života tím, že odmítla agresivní léčbu leukémie ve snaze zachránit život své nenarozené dcery. Ta se narodila zdravá v dubnu minulého roku. „Můj lékař mi řekl, že si mám vybrat a rozhodnout se, jestli donosím své dítě nebo ne. Co se mě týká, nebylo o čem rozhodovat,“ uvedla Victoria Websterová (33) pro britské noviny Daily Mail. „Byla jsem již se svou dceruškou svázána, zatímco uvnitř mě rostla. A jako její matka jsem ji musela chránit. Potratáři mi neustále říkali, že bych měla podstoupit potrat, ale postavila jsem si hlavu a můj manžel Martyn mě podpořil.“ 11 měsíční Jessica s matkou. Paní Websterová na začátku druhého těhotenství trpěla závratěmi a únavou. Při běžně prováděné krevní zkoušce ve 21. týdnu těhotenství se zjistilo, že má chronickou myeloidní leukémii (neboli rakovinu krve), která se u pacientů do 50 let vyskytuje jen vzácně. Lékaři jí sdělili, že prognóza je příznivá díky včasnému odhalení nemoci. Naléhali, aby ihned podstoupila chemoterapii. Ta by však zabila nenarozenou dceru Jessicu. Paní Websterová místo toho zvolila méně agresivní léčbu - leukaferézu (odčerpávání matčiny krve a čištění ve speciálním přístroji) a čekala na narození Jessicy císařským řezem v dubnu 2010. Teprve poté přistoupila na použití silných léků. V současnosti má její léčba prokazatelně dobré výsledky a paní Websterová doufá, že bude brzy vyléčena. „Je to nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělala. Nedokážu si představit svůj život bez dcery“, prohlásila paní Websterová. „Hrozila jsem se toho, že by dokonce i mírnější léčba mé nemoci mohla Jessicu poškodit, ale naštěstí se narodila zcela zdravá. Když jsem ji držela poprvé v náručí, byla to opravdu úžasná chvíle Možná jsem kvůli ní riskovala život, ale ona stojí za to.“ Matka z Birminghamu má také čtyřletého syna Lewise. O tom, co cítila, když jí sdělili, že má rakovinu, řekla: „Bylo to zvláštní. Myslela jsem, že mi přišli říci, že je něco zlého s děťátkem. Mým prvním pocitem byla jakási úleva. Až teprve o několik dní později na mě ta zpráva opravdu dolehla. Vyděsilo mě, že by můj syn musel vyrůstat bez maminky.“ Dnes má Jessica jedenáct měsíců a je krásná a zdravá. OHLASY A REAKCE Od Reubenene, 9. února 2011 Statečná žena a nádherný příklad síly mateřské lásky. Vše nejlepší jí a její krásné rodině. 28
Od PD, UK, 9. února 2011 „Vpravdě vám říkám, jestliže jste to udělali jednomu z mých nejmenších bratří a sester, udělali jste to mně.“ -Ježíš Kristus (Mat 25) Bůh žehnej této ženě! Zdroj: kanadský internetový portál LifeSiteNews.com, http://www.lifesitenews.com/news/she-was-worthit-uk-mom-delayed-leukemia-treatment-to-save-life-of-unborn-d, dále http://topnews.us/content/234422-woman-braved-cancer-save-her-daughter
Zpráva o stavu babyboxů – odložných schránek pro nechtěné děti Za poslední 3 měsíce zprovoznilo pražské Občanské sdružení Babybox pro odložené děti - Statim dva babyboxy - v Nemocnici Slaný, a po 4 letech vyjednávání i v Plzni v Poliklinice na Denisově nábřeží. Babyboxy za první čtvrtletí roku 2011 zachránily život 4 dětem, z toho 3 děvčátkům a 1 chlapečkovi.
Nově zřízené babyboxy: 3. února 2011 – v Nemocnici Slaný, 8. března 2011 – v Poliklinice na Denisově nábřeží, Plzeň
Zachráněné děti od začátku roku 2011: 28. ledna 2011 – několik hodin staré děvčátko Jana, babybox Jablonec nad Nisou 13. února 2011 – několik hodin staré děvčátko Valentýna, babybox Šumperk; 21. února 2011 – několik hodin starý chlapeček Filip, babybox Příbram; 20. března 2011 – jednodenní děvčátko Svatava, babybox Děčín. O zřizovaných babyboxech a zachráněných dětech se můžete dočíst na internetových stránkách sdružení Babybox-Statim, http://www.babybox.cz., a na stránkách naší Nadace.
Zachráněné děti pomocí babyboxů od začátku roku. Zleva: Jana, Valentýna, Filip.
Jak můžete s námi spolupracovat 1. Finančním příspěvkem na účet číslo 2028869399/0800 na nákup zdravotnického materiálu podle požadavků Misionářek lásky z Kolkaty v Indii. 2. Účastnit se přípravy kontejnerových zásilek – pravidelně se scházíme: * v Brně – jednou týdně v suterénu fary kostela sv. Jakuba, Rašínova 5. Informace: mobil 608 879 663 * v Praze – jednou za 14 dní v klášteře svaté Voršily u Národního divadla, vchod z ulice Ostrovní, č. 11. Informace: mobil 732 858 163. 3. Přípravou a nabídnutím informativních letáků nebo časopisu Občasník lidem dobré vůle. 4. Věcnými dary – zdravotnický materiál po předchozí domluvě. 5. Překladatelskou prací z anglického, německého a dalších jazyků do češtiny, případně obráceně. 6. Nabídněte některou z našich přednášek – „O životě a práci Misionářek lásky v Indii“; nebo „O ochraně nenarozeného života a o boji proti eutanázii“. Přednášky jsou naprosto zdarma a je možné je nabídnout jak jednotlivcům, tak skupinám nebo kolektivům. 7. Podporou osvěty k záchraně nenarozených dětí. 8. Pomocí nastávajícím matkám, které potratáři nutí k usmrcení nenarozeného dítěte aby tyto matky dostaly sílu obhájit život dítěte (povzbuzení, konkrétní pomoc, poskytnutí našeho telef. čísla 776 781 066). 9. Seznamováním lidí dobré vůle s tragickou životní situací nejubožejších ve třetím světě – prostřednictvím literatury, fotografií, filmů, které Vám na Vaše přání zašleme poštou.
29
Zamysleme se nad sebou ... Nejvyšší socha Ježíše Krista na světě V polském městečku Świebodzin (22 tisíce obyvatel) v okrese Gorzowski byla dokončena nejvyšší socha Ježíše Krista Krále na světě. Na 16 metrů vysokém kopci stojí jeho socha vysoká 36 metrů. Na nápad postavit obří sochu Ježíše Krista přišel bývalý świebodzinský farář S. Zawadzki. Na projekt se složili věřící a majetní sponzoři. Výstavba sochy a úprava okolí přišla v přepočtu na 25 milionů Kč.7 Je Ježíš Kristus spokojen? Bude tato socha vzbuzovat úctu k Bohu? Rozum říká, že ne, neboť: 1) Ježíš své učedníky nikdy podobným okázalostem neučil. Naopak učil je pokoře, tichosti, sedat si na poslední místo, být chudý. 2) Samařské ženě vysvětlil, že nezáleží na místě, kde se člověk pokloní Bohu, rozhodující je smýšlení. „Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ (viz Jan 4,19-24.) 3) Ježíš Kristus nás přijme do nebe, když budeme sytit hladové, odívat nahé, pomáhat strádajícím a trpícím, jejichž život je ohrožen. Pošle nás do pekla, když budeme sobečtí a lhostejní k této krajní bídě (viz obraz posledního soudu, Mat 25,31-46). Světová zdravotnická organizace uvádí, že 4 Kč zachrání život 1 oslabenému nemocnému člověku, 90 Kč uzdraví 1 malomocného. Socha tedy stála život téměř 7 milionů nemocných lidí, nebo spotřebovala prostředky na uzdravení více než 250 000 malomocných. Ale to je jen začátek mnoha dalších křivd vůči Kristu v nejubožejším. Citujeme z novin: „Obyvatelé Świebodzina se těší, že se jejich město stane novým významným poutním místem v Polsku a stejně jako legendární Čenstochová bude přitahovat davy věřících. Podle Wprostu (polský týdeník) se této cílové skupině zákazníků chystají přizpůsobit svoji nabídku. Majitel jedné z italských restaurací plánuje, že si objedná sítko na sýr se vzorem obličeje Ježíše Krista. Starosta Świebodzina Z. Szumski vidí budoucnost města růžově. ,Kdybychom tu otevřeli nějaké závodiště nebo golfové hřiště, přijížděli by turisté jenom v sezóně,‘ řekl Wprostu. ,Ale sezóna na Krista bude celý rok,‘ dodal.“ 8 Pravá zbožnost, která se ujímá chudých, sirotků a vdov (srov. Jak 1,27), se nahrazuje falešnými projevy takzvané náboženské turistiky. Ta se stává výnosným hospodářským odvětvím pro falešné bohaté křesťany. Podle Kristova učení se dožijeme věčného zavržení, pokud svoji „dobročinnost“ zaměříme na budování turistických atrakcí, své peníze vynaložíme na drahé a zbytečné cestování. Papež Jan Pavel II. neváhal zařadit přímo mezi zločiny nádheru chrámů a bohoslužeb (viz jeho encyklika Sollicitudo rei socialis z roku 1987) místo péče o ty nejubožejší. Církev není správcem památek z mrtvých kamenů. „Největším pokladem Církve jsou chudí,“ jak učí svatý Vavřinec, jáhen a mučedník. Boží království je v čistých lidských duších. Očekávaná „náboženská turistika“ je další důvod, proč nemůže být Ježíš spokojen. Penězi, které utratíme za cestu, platíme cestovním kancelářím, hotelům, restauracím atd. za zábavu pro sebe, své pohodlí. Když si tuto zábavu odepřeme, můžeme za ušetřené peníze zachránit ohrožené lidské životy. Komu dám své peníze? Bohatým, aby zbohatli ještě více, nebo jimi zachráním život bezmocných? 4) „Strojíš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani své bratry, ani své příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také oni nepozvali a tak ti to odplatili. Ale když strojíš hostinu, povolávej chudé, zmrzačené, kulhavé a slepé! Blaze pak ti bude, poněvadž takoví nemají čím ti odplatiti. Bude ti však odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ (Lk 14,12-14). Má pro mě větší cenu moje zábava, moje uspokojení, nebo život zbytečně umírajících tisíců bližního? 5) „Ale běda vám, boháči, neboť jste už své potěšení dostali.“ (Luk 6,24) 6) Současně je tento zločin spáchaný na Ježíši Kristu protináboženským pohoršením čestných lidí. Miliony nejchudších umírají jen proto, že majetné národy, mezi nimi i ty, které si říkají katolické; majetní lidé, mezi nimi i ti, kteří o sobě říkají, že jsou katolíci, NEMAJÍ LÁSKU, aby se rozdělili. Aby se každý člověk na světě mohl alespoň jednou za den zdravě dosyta najíst, (jak by bylo nám, kdybychom mohli jíst jen jednou denně?, pro miliardu lidí je to nepředstavitelný přepych), mohl pít pitnou vodu, bydlet jako člověk, ne jako zvíře na ulici a ve špíně; aby se každé počaté dítě mohlo narodit, narozené dítě mohlo chodit do školy, naučit se pracovat, a až dospěje, aby se dokázalo o sebe postarat. Aby každému nemocnému a starému člověku bylo dostupné nezbytné ošetření a lidsky důstojné ubytování. Aby křesťané dávali dobrý příklad žitého křesťanství. Hříchy opomenutí dobrého způsobují větší škodu než hříchy konání zla – je jich více, snadno se přehlédnou nebo se rychle a snadno omlouvají (německý morální teolog B. Häring, kniha Zákon Kristův). 7 8
http://www.janhajek.estranky.cz/clanky/v-polsku-bude-nejvyssi-socha-krista.html http://relax.lidovky.cz/tiskni.asp?r=ln-zajimavosti&c=A101019_094202_ln-zajimavosti_glu
30
Zamysleme se nad sebou … Bůh nám svěřil „hřivny“ a zve do své radosti všechny, kdo jich využijí podle jeho vůle (srov. Mat 25,14-30) Každý šestý člověk na světě živoří – nemá co jíst, do čeho se obléci, nemá ani nejnuznější příbytek, žije ve špíně a prachu ulice. Pracovat buď vůbec nemůže, nebo si nevydělá ani na živobytí. Nelidská bída těchto nejubožejších je v křiklavém rozporu s bohatstvím, ve kterém žijeme. V naší společnosti i bezdomovci dostávají sociální dávky. V Indii umírají lidé z nouze po celý rok. Jsou to obrovská čísla. Ve třetím světě je to 1 miliarda lidí. Bůh stvořil na Zemi dostatek místa, dává vzrůst plodinám i zvířatům, aby bylo jídlo i vše potřebné pro každého člověka. Každá smrt z nouze je zbytečná a je zaviněna nespravedlivým obohacováním bohatých na úkor chudých a lhostejností bohatých k bídě jejich chudých bližních. „Všechny přebytky bohatých patří podle přirozeného práva chudým.“ (Učitel Církev, svatý Tomáš Akvinský) Promysleme si, jak hospodaříme s majetkem, který nám Bůh svěřil do správy. V první řadě se oprosťme od předsudku, že jsme neomezenými pány svého času i peněz. Obojí patří Bohu, ale my jich můžeme využít podle Boží vůle, nebo se jí můžeme vzepřít. První pravda, které učí Katolický katechismus kardinála ThDr. Tomáška, je: „Jsme na světě, abychom sloužili Bohu a po smrti se dostali do nebe.“ Pán Ježíš učí nehromadit majetek, ale hledat Boží království a jeho spravedlnost, majetku využít k tomu, abychom si jím získali poklad v nebi. „Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce“ (srv. Luk 12,16-34). Boha můžeme obdarovat jen v jeho chudých, když učiníme zadost jeho spravedlnosti. Skutek lásky, který pro ně vykonáme, nebo nevykonáme, vykonáme nebo nevykonáme pro samého Ježíše. Když se osvědčíme, budeme přijati do nebe, když budeme sobečtí a lhostejní, prožijeme věčnost v pekle: „... Byl jsem hladový, žíznivý, neoblečený, nebydlící, nemocný, poskytli jste mi pomoc, pojďte a vládněte v nebi. ... Nedali jste mi pomoc, odejděte, prokletí, do věčného ohně“ (srv. Mt 25,31-46). I v ČR máme možnost zachraňovat nejchudší z chudých. Naše Nadace sv. Františka z Assisi od roku 1999 odesílá do Indie kontejnerovou přepravou dary k záchraně života ohrožených lidí. Odeslali jsme už 26 kontejnerů se zdravotnickým materiálem v hodnotě 68 651 550 Kč. Předtím od r. 1975 do r. 2000 jsme odeslali v malých zásilkách pomoc za 50 milionů Kč.Všechny zásilky v pořádku přišly, nic se neztratilo. V Indii naše dary spolehlivě rozdělují Misionářky lásky, sestry blahoslavené Matky Terezy, které samy žijí v chudobě a všechen svůj čas i síly dávají Kristu bezplatnou a láskyplnou péčí o nejchudší z chudých. Ve světle těchto skutečností je velikou vinou lhostejnost, utrácení peněz za zbytečnosti. Uvedeme některé z nich. Každý musíme zpytovat své svědomí, abychom poznali, co máme napravit. Jestliže Ježíš učí, že nás bude soudit i z každého zbytečného slova, tím přísnější bude soud z každého zbytečného výdaje, který měl být proměněn ve skutek lásky k nejubožejším. Sladkosti a cukrovinky a jídla, jejichž cena několikanásobně převyšuje jejich hodnotu. Jediný zákusek, který má energetickou hodnotu krajíce chleba a hrnku sladkého čaje, stojí např. 20 Kč, což je přibližně cena antibiotik pro 2 chudé nemocné malárií. Mlsání bohatých odčerpává mnoho prostředků, které jsme odepřeli nejchudším z našich sester a bratří, předčasně umírajícím, protože nemají co jíst a pít. Výdaje na „domácí mazlíčky“ – například kočky, psy, kanáry, hady, opice. „Není správné vzít chléb dětem a hodit psům.“ (Mat 15,26) Pán Ježíš tuto poznámku řekl jako naprosto samozřejmou pravdu, kterou každý zná a nikdo o ní nepochybuje. My utrácíme za potraviny pro psy a kočky, stelivo, hračky pro zvířata, oblečky atd., atd., když chudí lidé na Zemi nemají co jíst. Kolika zbytečnými slovy odpoutáváme pozornost druhých od potřebných lidí a soustřeďujeme ji na zvířata? Je nám líto zaběhlého psa nebo kočky a jsme ochotni žádat své příbuzné a známé, aby se jich ujali. Kolikrát jsme upozornili na své sestry a bratry, kteří umírají ve světě v pohoršující bídě? Počítejme každý sám za sebe: Kolika Kristovým nejubožejším bych každý měsíc mohl/mohla zaplatit uzdravení – antibiotika za 10 Kč, kdybych se odřekl/odřekla psa nebo kočky, kanára, hada nebo opice? Je mou povinností pomoci všem nejubožejším, pro které mi Bůh svěřil prostředky. Kosmetika, lak na nehty, barvení vlasů, malování, šperky, zbytečně drahé nebo nadbytečné oblečení. Je to napodobování středověku, kdy byl zvlášť ošklivý zvyk kupovat náušnice, přívěsky, parfémy. Tehdy žili lidé ve velké bídě také v Evropě. Chudí těžce pracovali a strádali, ale bohatí z výtěžku jejich práce žili v nadbytku a radovánkách. Přejímáme zlozvyky, okrášlujeme svá těla, ale nemyslíme na to, že zohyzďujeme své duše lhostejností k život ohrožující bídě nejchudších z chudých. Apoštol Petr napomínal ženy (bývají marnivější), aby se nezdobily navenek, ale uvnitř, vyrovnaností, mírností a tichostí ducha (srv. 1. Petr 3,3n.). Vzpomeňme si, čím se zdobili indiánští bojovníci – usušenou kůží s vlasy, kterou odřezali svým protivníkům, které zabili – skalpy. Kdo nosil více skalpů, byl více „ozdoben“, ukazoval, kolik lidí zabil. Dnes se 31
místo skalpů nosí například náušnice, šperky. Člověk jimi nic dobrého nezíská; ani vědomosti, ani zdraví, ani sílu. Když kamarád sváděl Michala Magone (jednoho z chovanců svatého Jana Bosca) ke hříchu, Michal odpověděl: „Budiž, jestliže zaplatíš tolik (za partii hry), co Bůh (za mši svatou).“ Proto nám Bůh dal rozum, abychom poznali, že každým hříchem víc ztratíme než získáme. Kolik peněz stojí malování bohatých? Kolik lidí proto muselo zemřít ve velké bídě? Ozdoby, které vidíme a možná nás dosud ani nepohoršovaly, ukazují sobectví, bezcitnost, lhostejnost k bídě nejchudších z chudých, selhání rozumu. Sami se rozhodujeme, na co vynaložíme peníze. Máme možnost věnovat je na záchranu ohrožených lidských životů. Už 10 korunami můžeme zachránit život jednoho z nejubožejších. Když je nám milejší například účes za 300 Kč, chlubíme se jím, že 30 Kristových nejubožejších zemřelo naší vinou. Nechali jsme je zemřít hladem, žízní, zimou, nemocí, v prachu ulice. Pán Ježíš tyto novodobé skalpy odsuzuje: „Odejděte zlořečení do věčného ohně, byl jsem hladový a nedali jste mi jíst...“ (srovn. Mat 25,41-45). Jeden z boháčů navštívil domov umírajících Matky Terezy v Kolkatě. Tváří v tvář jejich bídě řekl: „Teď mě mé drahé oblečení pálí na těle.“ Může být začátkem našeho štěstí, ucítíme-li podobné pálení při pohledu na své ozdoby, které nás činí odpornými v Božích očích, při vzpomínce na chudé, kteří umírají z nouze. Cestou k tomuto štěstí je náprava: odložení ozdob a skromnost, nenáročnost, abychom šetřili a zachraňovali Ježíše v jeho nejubožejších. Výlety, sportování nebo jiná zábava. Chceme si platit zábavu, rozmnožovat bohatství majitelů cestovních kanceláří a dalších bohatých? Odpočinout si je přece možné i levným způsobem. Jaký výlet a jakou zábavu si mohou dopřát chudí? Nám, kteří jsme ochotni platit za zábavu, i podnikatelům, kteří chtějí z naší zábavy pohodlně žít, platí Kristova varování: „Snáze projde velbloud uchem jehly, než boháč vejde do království Božího.“ (Mar 10,25) „Ale běda vám, boháči, neboť jste už své potěšení dostali. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat.“ (Luk 6,24-25) Alkohol, cigarety, drogy. „Mějte se však na pozoru, aby se vaše srdce neobtížila opojením a opilstvím a pozemskými starostmi, a aby onen den (den naší smrti) nepřišel pro vás náhle!“ (Luk 21,34) Nebezpečí opojných látek spočívá v tom, že činí člověka slabým. Postupně a se vzrůstající silou zatemňují rozum. Je to zaviněná slabost. Dokud člověk hříšným návykem neztratí sílu, může s Boží pomocí odolat. Proto zodpovídá za zlo, které během svého života vinou návyku způsobil. Jedná se o veliké zlo, my si všimněme hlediska nevykonaných dobrých skutků. Představme si jeden večer, strávený v „dobré společnosti“: vstupné + tvrdý alkohol + víno, pivo + pikantní večeře. Bude nám stačit 500 Kč na osobu? Někomu ani to ne. Mohli jsme prokázat milosrdenství 50 nemocným, kteří nemají peníze na léky, ale dali jsme přednost svému opojení. Může Bůh přijmout do nebe člověka, který takto jedná? Ježíš to řekl: „Ne! ... nechali jste mě zemřít“ (srv. Mat 25,41-43). Podobná situace nastává, když někdo pije alkohol doma při návštěvách nebo i bez nich. Láhev tvrdého alkoholu stojí např. 300 Kč. Třiceti Kristovým nejubožejším nedám život zachraňující antibiotika, protože se chci podnapít s přáteli. Jak veliký rozpor s Evangeliem: „Strojíš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani své bratry, ani své příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také oni nepozvali a tak ti to odplatili. Ale když strojíš hostinu, povolávej chudé, zmrzačené, kulhavé a slepé. Blaze pak ti bude, poněvadž takoví nemají čím ti odplatit. Bude ti však odplaceno při vzkříšení spravedlivých.“ (Luk 14,12-14) Každou krabičku cigaret nebo dávku drog můžeme porovnat s pěti nebo více lidskými životy. Jak často nad dalšími pěti nebo více umírajícími mávnu rukou a jdu si koupit další krabičku cigaret, další dávku drog? Vezmeme-li Kristova slova a výše uvedené skutečnosti vážně, a takovými jsou nejvyšší měrou, mnozí zjistíme, že štěstí přináší nepatrná část toho, co jsme prozatím považovali za nezbytnou součást svého života, zjistíme, že můžeme každý měsíc obdarovat Krista v jeho nejubožejších. „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.“ (Mat 5,7) Lhostejnost a nevykonané dobré skutky jsou hříchem. Na začátku každé mše svaté prosíme Boha o jejich odpuštění. Bůh odpouští každému, kdo svých hříchů lituje a polepšuje se. Náprava je nutnou podmínkou odpuštění. „Ne každý, kdo mi říká ,Pane, Pane,‘ vejde do nebeského království, nýbrž ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ (Mat 7,21). „Uslyšíte-li dnes Boží hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ (Žalm 95,7 n.) Chceme-li do nebe, je třeba konat dobro a vytrvat v něm až do konce. A pokud nám selhává rozum, přijměme radu apoštola Jakuba, kterého velký Apoštol národů Pavel nazval sloupem Církve: „Postrádá-li však někdo z vás moudrost, ať (ji) žádá od Boha – ten (ji) dává všem hojně a bez výčitek – a bude mu dána.“ (Jak 1,5) O moudrost musíme prosit všichni a stále, například takto: Přijď Duchu svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky. Sešli svého Ducha a budou stvořeni a obnovíš tvář země. Prosme: Bože, tys poučil srdce svých věřících osvícením Ducha svatého. Dej tedy, ať v témž Duchu správně smýšlíme a vždy se radujeme z jeho útěchy. Skrze Krista, našeho Pána. Amen. 32
