Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor

Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor Postavy: Anton Antonovi Skvoznik-Dnuchanovskij (hejtman) Anna Andrejevna (jeho žena) Marja Antonova (jejich dcera) Luka Lukič Chlopov

(školní inspektor)

Amos Fjodorovič Ljapkin-Ťapkin (okresní soudce) Artěmij Filipovič Zemljanika (správce chudinského ústavu) Ivan Kuznič Špekin (poštmistr) Petr Ivanovič Dobčinskij a Bobčinskij (statkáři žijící ve městě) Ivan Alexandrovič Chlestakov

(úředník z Petěrburgu)

Osip (jeho sluha) Christian Ivanovič Hübner (okresní lékař) Štěpán Iljič Uchovertov

(náčelník policie)

Svistunov, Pugovicyn, Děržimorda (policajti) Abdulin (kupec) Fevroňja Petrova Pošlepkinová (žena zámečníka)

PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com

Miška (sluha hejtmana)

Obsah: Petrohradský účetní Ivan Alexandrovič Chlestakov přijíždí se svým sluhou do malého městečka v jakési gubernii. Zde žije 14 dní na dluh. Přeje mu ale štěstí, neboť městský hejtman dostane dopis od přítele z Petrohradu, že městečko navštíví nebo už navštívil revizor. Svým chováním se náš účetní dostává do povědomí městečka, které je prolezlé korupcí a různými jinými neřestmi. Obyvatelé se snaží udělat hotové divy. Nejdříve opraví snadno zahlédnutelné a do oka bijící nedostatky a nato provádějí hlavního hrdinu všemi trhy, institucemi a nakonec ho ubytují v domě hejtmana. Protože je na mizině, rád přijímá úplatky, které mu vysoce postavené osoby nabízejí. Vyjde najevo, že městečko není takové, jaké se zdá, ale i to, že Ivan Alexandrovič není revizor. Ten však na poslední chvíli uniká a do rozčarovaného městečka přijíždí pravý revizor. Důležitá je poslední němá scéna, kdy se po přečtení dopisu, který napsal Chlestakov svému příteli Trapičkinovi do Petrohradu, a který zadržel poštmistr, dovídají, že přijel pravý revizor. komedie o 5 dějstvích

Alexander Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin Postavy: Evžen Obětin Taťánu Larina Olga Larina Vladimír Lenskij

Příběh:


Kniha pojednává o básníku Evženovi, který zdědil na vsi po svém otci statek a les. Byl rád, že se tím jeho dosavadní život změní, ale po čase si na vše zvykl a začaly mu zde chybět plesy, hudba a karty. Na panství po zemřelém otci se také usídlil básník Vladimír Lenskij, se kterým uzavřel Evžen přátelství. Společně vždy hovořili o dobru a zlu a rozebírali spolu staré mýty a pověry. Lenskij seznámí Oněgina s rodinou statkářky Lariny, která má dvě dcery - citlivou a zadumanou Taťánu a lehkomyslnou Olgu. Lenskij je na tomto statku častým hostem - je totiž ženichem Olgy. Nezkušené Taťáně se Evžen zalíbí na, vidí v něm hrdinu. Napsala mu milostný dopis, ve kterém se mu svěřila se svou láskou, a že u nich doma bude vždy vítán. Oněgin jí řekne, že její lásku nemůže opětovat a poradí jí, aby se naučila sebeovládání. Večer si u krbu Oněgin s Vladimírem povídají a Vladimír líčí Evženovi pozvánku na oslavu svátku Taťány. Oba přijeli na oslavu, kde už bylo veselo. Obětin začne, nehledě na Taťániny a Lenského city, svádět Olgu, což samozřejmě nenechá žárlivého Lenského klidným. Vyzve Oněgina na souboj, ve kterém Oněgin svého přítele zabije. Oněgin je otřesen touto tragédií, lituje zbytečného prolití krve a odjíždí do ciziny… Když se po letech toulání po Evropě vrátí zpět do Petrohradu, je stále nespokojen s životem a sám se sebou. Zamíří na ples, kde spatří krásnou, vznešenou dámu, v níž s údivem poznává Taťánu. Okamžitě se do ní zamiluje. Ona je však ženou staršího knížete Gremina a k Oněginovi se chová přezíravě. Tu se jejich role obrátí. Oněgin sedne a napíše Taťáně dopis obsahem ne nepodobný tomu, co psala před lety ona jemu. Taťána si při čtení dopisu uvědomí, že Oněgina stále miluje, ale zůstane věrná svému hodnému muži. Oněgin tak ztratí poslední šanci na to, aby žil plnohodnotně a šťastně, zůstává sám.

Ivan Bunin: Pán ze San Franciska Hlavní postavy:


pán ze San Franciska a jeho rodina

Příběh: Pán ze San Franciska - jeho jméno si ani v Neapoli, ani na Capri nikdo nezapamatoval - se vypravil se ženou a dcerou na dva roky jen pro zábavu do světa. Ačkoli mu bylo 85 let, teprve začínal žít. Byl bohatý, namyšlený, povýšený, opovrhoval nižšími stavy, chtěl jen to nejlepší, nejdražší. Plánoval navštívit Itálii, Monte Carlo, Paříž, Sevillu, Atény, Cařihrad, Palestinu, Egypt, Japonsko. Zpočátku šlo vše jako na drátkách. Na lodi Atlantida dopluli k Gibraltaru. Potkali následníka trůnu asijského císařství, který cestoval na zapřenou. Užívali si zábavu. Pokračovali do Neapoli, kde se rozhodli jet na Capri a pak do Sorrenta. Cesta na Capri nebyla moc příjemná, počasí jim nepřálo. Když po bouřlivé plavbě, dorazili do hotelu, hned se jim všichni začali věnovat, podlézali, lichotili - věděli, že z toho kouká hodně peněz. Pak se ale stalo něco, co nikdo nečekal. Pán ze San Franciska zemřel. Hned se chování personálu obrátilo. Už s nimi nejednali tak uctivě, naopak, chtěli se jich co nejrychleji zbavit, aby tato událost nenarušovala provoz hotelu. Vdově nabídli, že nebožtíka dají do bedny od anglických sodovek. Ráno odjeli parníkem. Nakonec se nebožtík vracel na stejné lodi Atlantida - kterou přijel, jen ne na horní palubě, ale ve skladišti v dřevěné bedně.

Lev Nikolajevič Dostojevskij: Zločin a trest Hlavní postavy: Rodion Raskolnikov


Soňa Marmeladovová Vedlejší postavy: Dmitrij Prokofjič Vrazumichin (přítel Raskolnikova) Avdoťja Romanovna - Duňa (sestra Raskolnikova) Petr Petrovič Lužin (její snoubenec) Alena Ivanovna (lichvářka) Lizaveta (sestra lichvářky) Petarda a Zametov

(policisté)

Porifirij (vyšetřovatel) Příběh: Bývalý student Rodion Raskolnikov původem z vesnice, nyní žije v Petrohradu a kvůli nedostatku peněz odešel ze studia práv, bydlí v podnájmu v malém pokojíčku. Začala v něm klíčit zrůdná myšlenka, jak přijít k penězům. Uvažoval o jakémsi “nadčlověku”, na nějž by se nevztahovaly obecně platné morální zásady. Všechno jeho jednání by totiž bylo v zájmu dosažení vyšších cílů než je kdokoli jiný schopen, a proto by mohl být ospravedlněn z téměř jakýchkoli přečinů. Jako příklad viděl Napoleona. Protože se považoval sám za jednoho z takových nadlidí, nepokládal za špatné zabít někoho bohatého, ale pro společnost “neužitečného”, aby on získal majetek potřebný pro život. Jednu takovou osobu znal. Alena Ivanovna, stará lichvářka, u které již několikrát cosi zastavoval. Žila se svou sestrou Lizavetou sama v činžovním domě. Jde za ní prohlédnout si její byt, kam dává zastavené věci a kam peníze. V hospodě se seznámí s bývalým úředníkem, který mu vypráví o svém životě, že byl úředníkem, ale kvůli pití ztratil práci, jeho dcera Soňa se musela stát prostitutkou, aby uživila rodinu. Druhý den dostane dopis od matky - jeho sestra Duňa si bude brát bohatého právníka Lužina a obě se přestěhují do Petrohradu, Raskolnikov se svatbou zásadně nesouhlasí. Na tržišti se doslechne, že sestra Aleny Ivanovny Lizaveta nebude zítra v 7 doma a na tu dobu naplánuje vraždu. Kousek dřeva a plíšek zabalí do papíru a zaváže, aby jej Alena Ivanovna musela dlouho rozbalovat, udělá si poutko na sekeru ve svrchníku, sekeru vezme domovníkovi. Alenu zabije sekyrou, když rozbaluje jeho balíček. Začne prohledávat byt, vtom přijde její sestra Lizaveta, tu zabije taky, v šoku se začne umývat od krve, umyje i sekyru. Ke dveřím přijdou 2 lidé, začnou zvonit a lomcovat dveřmi, nikdo neotvírá, ale poznají, že je zamčeno zevnitř petlicí,


jeden odejde pro domovníka, druhý jde za chvíli za ním. Raskolnikov uteče s několika věcmi z bytu, na schodech slyší hlasy domovníka a 2 mužů, skryje se ve vyklizeném bytě, kde před chvílí byli malíři, poté vyšel z bytu, šel domů a vrátil sekyru. Z toho co udělal onemocněl a dostal horečku, blouzní. Druhý den dostal obsílku od policie a dostal strach, v horečkách tam šel, bylo to kvůli dluhu bytné na nájmu, slyšel rozhovor policistů Petardy a Zametova o vraždě Aleny Ivanovny a na stanici omdlel. Odešel do svého bytu, vzal ukradené věci a ukryl je u jednoho domu pod kamenem. Vyšetřovatel Porifirij obvinil jednoho z malířů, Nikolaje, který našel jeden předmět po Raskolnikovovi na chodbě a zaplatil jím v hospodě.Jde ke svému bývalému spolustudentovi Razumichinovi, který mu nabízí práci na překladu knihy, ale Raskolnikov náhle odmítne a odejde. Doma ho navštíví Lužin, který si má brát jeho sestru, pohádají se a Lužin se urazí. Sestře i matce Raskolnikov řekl, ať se rozhodnou mezi ním a Lužinem, protože nechce, aby se Duňa za něj provdávala jen proto, aby mohla finančně podporovat svého bratra. K rozchodu opravdu došlo a do Duňy se zamiloval Razumichin. Razumichin se o něho v nemoci staral. Raskolnikov odejde z bytu a vidí na ulici, jak úředníka Marmeladova, kterého znal z hospody přejede kočár, odnese ho domů, potká jeho dceru Soňu, matce dá peníze na pohřeb, vše vidí i Lužin. Přijede jeho matka a sestra Duňa, které 3 roky neviděl, dostali dopis od Lužina, že se s Raskolnikovem nechce už nikdy setkat. Navštíví ho Soňa, pozve ho na pohřební hostinu, zamilují se. Přijede statkář Svidrigajlov, jeho žena Duně odkázala 3000 rublů. Raskolnikov, jeho matka i sestra, Razumichin a Lužin se sejdou a mluví o Svidrigajlovovi, pohádají se s Lužinem a rozejdou se sním. Raskolnikov je vyslýchán na komisařství Porifirijem, který ví, že se R. ptal v bytě na krev, ví o článku, který napsal do novin a kde omlouvá vraždu, která pomůže jiným lidem, pohrává si s ním, má pro něho prý překvapení, vtom přijde malíř Nikolaj a přizná se k vraždě, Raskolnikov odejde do bytu. Přijde k němu muž, který slyšel jak se ptá v bytě Aleny Ivanovny na krev, šel ho udat a měl být to překvapení, teď se omlouvá. Lužin dá Soně před pohřební hostinou ve svém bytě 10 rublů a přitom jí podstrčí 100 rublů do kapsy, na hostině ji obviní že je ukradla a najde je v její kapse. Chtěl tím ukázat, že se Raskolnikov stýká se zlodějkou a lhářkou a zapříčinit jeho rozchod s rodinou, a aby se k němu Duňa vrátila. Jeho spolubydlící však vše viděl a řekl to, že jí peníze podstrčil. R. Soně řekne o tom, že zabil Alenu a Lizavetu, Soňa chce, aby se přiznal, slibuje že sním půjde do výkonu trestu, ale Raskolnikov se nechce přiznat. Sonina matka dostane výpověď z bytu a zblázní se, začne s dětmi žebrat a téhož dne umírá na souchotiny. Za Raskolnikovem přijde Porifirij - nevěří Nikolajovi, chce aby se R. přiznal kvůli polehčujícím okolnostem, nepřiznal se, dostal 2 dny na rozmyšlení. Svidrigajlov slyšel přiznání Raskolnikova Soně a vydírá Duňu, chce ji znásilnit ale ta ho postřelí, S. prohlásí že chce odjet do Ameriky, ale spáchá sebevraždu. Raskolnikov se pod tíhou svědomí a kvůli Soně rozhodne přiznat, rozloučí se s matkou,Duňou a Soňou. Matka neví o vraždě, ale tuší že spáchal něco špatného. R. se jde udat, ale ne Porifirijovi, ale Petardovi, protože Porifirije nenávidí. Pro polehčující okolnosti (nemoc, uloupené věci neprodal, sám se přiznal) dostal jen 8 let nucených prací na Sibiři. Soňa odjela


s ním, Duňa a Razumichin se vezmou, matka zemře, Raskolnikov a Soňa společně čekají na konec trestu

6 částí románu s epilogem; kriminální zápletka je jen stavebním prvkem; nebohatý děj, bez větší expozice a sevřené kompozice; rysy romantické - odbojnost, pohrdání “davem”, individualismus, ale realistická metoda zobrazení skutečnosti; v popředí není popis života, reality, ale obraz psychiky člověka, duševní krize a hlubokého vnitřního dramatu; rychlý dějový spád, dramatičnost vnitřní monolog, neukončené, přerušované dialogy, vstup snových záznamů (realita a vize); vliv autorových zkušeností z vězení

Michail Jurjevič Lermontov: Hrdina naší doby Hlavní postavy: Pečorin Maxim Maximič

Příběh: První část je vyprávění staršího vojáka - Maxima Maximiče - o jeho pobytu v pevnosti a o jeho soužití s velmi zvláštním člověkem, který se jmenoval Pečorin. Pečorin za cenu velkého nebezpečí - vsadil, se, že ukradne nejlepšího koně v okolí, který patřil veliteli zbojníků - získal dceru místního šlechtice, která se jmenovala Bela. Bela byla velice pohledná a ve všech ohledech vynikající žena. Po dlouhé době se mu podařilo získat její srdce. Poté ho přestala bavit a začal se znovu věnovat více lovu. Bela velice strádala a vycházela za valy pevnosti, kam pro svoji vlastní bezpečnost nesměla chodit, protože na ní měl zálusk i velitel zbojníků. Nakonec se mu ji podařilo unést a Pečorin s Maximičem se dali do stíhání. Zbojník měl pomalejšího koně a tak radši zařízl Belu a sám utekl. Bela poté ještě dva dny umírala. Pečorin z toho byl také churavý a za pár měsíců odjel z pevnosti pryč. Druhý díl první části vypráví o shledání Maximiče s Pečorinem. Maximič se na to velice těšil a byl celý šťastný. Ale Pečorin se stal boháčem a přijal ho chladně. Maximič byl zklamaný a předal "autorovi" Pečorinovy deníky, které představují zbytek knihy.


Jedná se o tři příběhy. První se nazývá Tamaň. Příběh o lítosti nad zničením pokojně žijící podloudnické skupinky. Lítost nad osudem dívky a slepého sirotka. Druhý příběh se nazývá Komtesa Mary. Odehrává se v lázních a pojednává o nepřátelství Pečorina a Grušnického, o lidech okolo, o lásce ke komtese, o intrikách a duševní vyspělosti, zkaženosti, prolhanosti a vypočítavosti Pečorinově. V souboji zabije Grušnického a odmítne možnost poklidného života s pohlednou komtesou. Dává přednost svobodě. Poslední příběh Podává důkaz o předurčení osudu. Nazývá se Fatalista. Příběhy jsou seřazeny v opačném chronologickém pořadí.

Úryvky: Od těch dob, co básníci píší a ženy čtou ( budiž jim za to co nejvřeleji děkováno ), bylo o nich již tolikrát řečeno, že jsou andělé, že v prostotě mysli uvěřili této pokloně jako skutečnosti, a zapomněli, že Nero byl básníky za peníze veleben jako polobůh. . . . Stráví bezesnou noc a bude plakat. To pomyšlení mi působí nesmírnou rozkoš. Jsou chvíle, kdy chápu upíra. A to mám pověst správného muže a usiluji, abych si tuto pověst zasloužil.

Benedikt Jerofejev: Moskva - Petuški zpáteční Hlavní postava: “Béďa” Jerofejev Vyprávění v 1. osobě, většina formou monologu. Prolínání skutečnosti s opileckými představami a sny. Cesta “Bédi” z Moskvy do Petušek za milenkou a za synem. Komentuje události, filozofuje. Popisuje politiku, cizí národy, …


Úryvky: ... Ano, ano, jak strhující výsledky slibují experimenty v úzce specializovaných oblastech. Tak například škytání. Můj natvrdlý rodák Solouchin vás láká do lesa sbírat ryzce k nakládání. Vykašlete se na ty jeho ryzce! Věnujme se radši škytaní, tedy opileckým škytům v jejich aspektu matematickém. Smilujte se, křičí na mne ze všech stran. Copak na celém světě není kromě tohohle nic jiného, co by mohlo... Právě že není, křičím na všechny strany. Není nic jiného kromě tohohle! Není nic jiného, co by mohlo! Já nejsem blbec, já vím, že jsou na světě ještě takové věci jako psychiatrie nebo mimogalaktická astronomie! Ale to přece není naše věc! To nám vnutili Petr Veliký a NIkolaj Kibalčič. My jsme přeci povoláni k úplně jiným věcem, my jsme povoláni bádat jiným směrem! Tím směrem, kterým vás povedu, když přestanete trucovat. Jistě řeknete, že takové poslání je nechutné a falešné. Já ale znovu musím prohlásit: není falešných poslání každého je třeba si vážit. … … Vůdci světového proletariátu Karel Marx a Bedřich Engels pečlivě studovali podstatu společensko ekonomických formací a na tomto základě prý dokázali ledacos předvídat. Ale v tomto případě nedokázali předpovědět ani to nejmenší. Z vlastního rozmaru jste se ocitli ve sféře fatality - smiřte se s tím a vyzbrojte se trpělivostí. Život zahanbí vaši elementární i vyšší matematiku: - třináct - patnáct - čtyři - pět - dvacet osmCožpak není i ve střídání úspěchů a pádů, nadšení a zármutků každého z nás také ani nejmenší náznak pravidelnosti? Cožpak stejně chaoticky nedochází ke katastrofám v životě lidstva? Nad námi všemi panuje zákon. Škytání je však mimo jakýkoli zákon. A stejně jako vás udivila před několika chvílemi nenadálost jejího příchodu, užasnete nyní nad jejím koncem, neodvratným a nepředvídatelným jako smrt: - dvacet dva - čtrnáct - konec. A ticho. A v tomto nastalém tichu napovídá vám vaše srdce - ona je nevyzpytatelná a my jsme bezmocní. Jsme naprosto zbaveni svobody vůli, ocitáme se v moci, jíž není jména a před níž není spásy. My jsme třesoucí se bytůstky a ona je všemocná. Ona je jako pravice Boží jež vpisuje do našich osudů a před níž se nechtějí sklonit jen idioti a podvodníci. On je rozumem nepostižitelný a tudíž - On jest. A proto buďte dokonalí, jako je dokonalý Otec náš Nebeský. …

… “Takže vy jste byl ve Státech,” mrmlal kníratý, “ to je velmi neobyčejné! Černoši tam nejsou a nikdy nebyli, to já připouštím… věřím vám jako vlastnímu…, ale řekněte mi: svoboda tam taky nebyla a není? Svoboda je nadále přeludem na onom kontinentě hanby? Řekněte…” “Ano,” odpověděl jsem mu, “svoboda je nadále přeludem na onom kontinentě hanby a oni si na to tak zvykli, že už to skoro ani nepozorují. Představte si to! Oni nemají - a já jsem dlouho chodil a pozoroval je - ani v jediné grimase, ani v jediném gestu, v jediné replice ani tu nejmenší stopu otrávenosti, na kterou jsme tak zvyklí. Každá


držka vyjadřuje v jediném okamžiku tolik důstojnosti, že by to nám všem vystačilo na celou naši velikou sedmiletku. Čím to může být, uvažoval jsem, zahnul z Manhattanu na Pátou avenue a hned jsem si sám odpověděl - z té jejich zatracené samolibosti a z ničeho jiného. Ovšem kde se bere ta samolibost, zastavil jsem se uprostřed avenue, abych se vypořádal s touto otázkou. Odkud se vzalo tolik samolibosti ve světě reklamních iluzí a propagandistických manipulací? Šel jsem do Harlemu a pokrčil rameny. Odkud? Hračky v rukou ideologů monopolních společností, loutky dělových králů; odkud berou takovou chuť k jídlu? Žerou pětkrát denně, a to velmi vydatně, všichni s tou nekonečnou důstojností - ale copak může mít služný člověk apetit a tím spíše ve Státech?” “Tak, tak,” pokyvoval hlavou starý Mitrič, ”oni si tam jedí a my už skoro nejíme.. všechnu rýži vozíme do Číny, cukr na Kubu a sami, co budeme jíst…?” …

…”Jestli dovolíte,” přerušil mne znovu kníráč, “jsem šokován nikoli vaším rozmachem, ó ne, věřím vám jak rodnému bratru, šokuje mne ta lehkost, s níž překonáváte hranice…” ”No co je na tom šokujícího? A jaké vlastně hranice? Hranice jsou od toho, abyste si nepopletl národnosti. U nás, například, stojí pohraničník a velmi dobře ví, že hranice to není fikce ani emblém, protože na jedné straně té hranice mluví rusky a více pijí, kdežto na druhé méně pijí a mluví nerusky. Ale tam? Jaké tam můžou být hranice, když všichni pijí stejně a všichni mluví nerusky! Tam, i kdybyste možná chtěli někam postavit pohraničníka, prostě není kam. Takže pohraničníci se tam potloukají bez práce, je jim smutno a somrují cigarety… V tomto ohledu je tam naprostá svoboda. Když se chceš, například, zastavit v Eboli zastav se v Eboli. Chceš jít do Canossy, nikdo ti nebude překážet v cestě do Canossy. A když chceš překročit Rubikon - klidně si překračuj Rubikon… …

Anna Achmatova: Requiem


Cyklus básní, do kterého sestavila své potajmu psané verše z let stalinského teroru 1935 1940. Vyšly v SSSR časopisecky v roce 1987.

Epilog 1/ Poznala jsem, jak uvadají lidé. Jak pozvolna strach oči přetváří Jak klínopisu stránky líté strádání zapisuje do tváří. A z vlasů černých, hnědých, plavých jak najednou jsou vlasy stříbrné. Pokorná ústa, úsměv vadne na nich a suchounký smích úlek přetrhne. Modlím se, a to nejen za sebe, za všechny, kdo tam tehdy stály se mnou, v třeskutém mraze, v letní sálavě, pod rudou, nevidoucí stěnou. překlad Ivanka Jakubcová

Alexandr Blok: Dvanáct PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com

“Poéma Dvanáct se zrodila v revolučním Petrohradě, v ovzduší vzedmutého lidového hněvu a nadšení, vyjadřujíc splynutí básníkovy duše s duchem Říjnové revoluce. Svět Dvanácti je hmotnatý, vášnivý, černý a bílý, jejich řeč je jadrná a krok pochodově rázný, fičí tu vánice, práskají výstřely, znějí odrhovačky, lidové popěvky a revoluční písně. A kupodivu, jako by ten vichr, v něm bezmocně víří lehounké vločky, nejen porážel petrohradské chodce, ale rozptýlil i opar kolem záhadné Krásné dámy; před námi se objevuje prostě Ljuba Mendělejevová, nevěsta dvacetiletého, už tehdy vytříbeného básníka opojeného středověkou a romantickou literaturou. Jakápak mystika, jakápak osudovost! I reálné detaily dědovy usedlosti u Moskvy tu rozeznáváme. Všechno se zjasnilo, veškerá tajemnost je jen smluvená hra, srozumitelná konvence.” Jaroslav Žák

6 … Zas letí saně kalupem a na nich Kaťka s vojákem … Stůj, zaraž! Andrjucho, koně chyť, běž! Ty, Petrucho, zezadu nadběhneš!... Trach-tararach-tach-tach-tach-tach k nebi už letí sněžný prach!... Vaňka i s vozkou utíká… Střel ještě - než vezme žulíka!... Trach-tararach! No, teď už snad --mi s holkou nebudeš flámovat!... Holomek, utek! Pánbůh s ním! Já mu to zejtra vytmavím! Co Kaťka? - Mlčí? Mluv přec - křič! Má díru v hlavě - pryč je, pryč! Jsi ráda, Kaťko? - Mlčí - hů… Lež tady, mrcho na sněhu!


Revoluční držte krok! Bdí náš sok, bdí náš sok!

7 Zas dvanáct chlapců…ráz…jde…ráz, na zádech pušek tíž. Jen jednomu, jen vrahovi do tváře nevidíš… Jde rychleji a rychleji při tom jak bez života. Zamotal šátek na šíji a už se nevymotá. - Cos, soudruhu, tak nevesel, kuráž se ti snad tratí? - Co, Petrucho, jsi oněměl, je ti snad líto Káťi? - Och, kamarádi, hoši mí, já měl tu holku rád… Opilé, černé noci s ní jsem probil častokrát… Že měla srdce na dlani, papulku jak rudý mák,


na pleci rodné znamení a ohnivý, černý zrak já zabil ji, já zabil ji, já zabil ji pitomě tak! - Kuš, žvando, zaraž flašinet, copak ses zbláznil snad! - On celou duši na rub hned tu bude vykládat!? - Drž se přec, Peťko, trošku zpět! Buď chlap! … překlad Bohumil Mathesius

Alexandr Solženicyn: Jeden den Ivana Děnisoviče Hlavní postavy: Ivan Děnisovič Šuchov Vedlejší postavy: Ťurin (parťák - vedoucí party)

Gopčik, César, Feťukov, Aljoška, Kildigs, ... (lidé ze 104. party)

Kulhavec (služba v kuchyni)


Volkovoj (poručík)

Příběh: Povídka, za kterou dostal autor Nobelovu cenu za literaturu z roku 1970, byla napsána na základě jeho skutečného pobytu v koncentračním pracovním táboře Gulag. Je částečně autobiografická a je postavena na vyprávění vězně, který byl za války zajat německou armádou, ale kterému se podařilo ze zajetí uprchnout. Po návratu ke své jednotce byl tajnou policií označen za špióna a odsouzen k trestu deseti let v pracovním táboře. V táboře je tvrdý, až nelidský režim, na který si nováček velmi těžko zvyká. Hlavní hrdina, celým jménem Ivan Děnisovič Šuchov, prožil po různých táborech po Sibiři už osm let a zanedlouho ho čeká propuštění. Ze zkušeností ostatních vězňů však ví, že takové, jako je on, buď pošlou do vyhnanství, nebo jim připíšou další "desítku". Tábor ovládají zločinci z povolání, kteří si na úkor "pracantů" zlepšují životní podmínky. Člověk však musí držet jazyk za zuby, nebo ho "orgány strčí do korekce" , což je kamenné vězení, kde se netopí a kde i v létě je mráz několik stupňů pod nulou. Po několika dnech v korekci si člověk "užene" nemoc, doživotní následky, nebo i smrt. Povídka je postavena na vyprávění v 1. osobě po jeden den od budíčku po večerku. Ukazuje na charaktery lidí po mnohaletém věznění. Někteří spoluvězni si dosud uchovali hrdost a lidskou tvář (žijí podle pravidel civilizace). Jiní se v zoufalství schylují k ponižujícímu chování (vylizují misky po jídle nebo chodí "práskat k bezpečákovi"). Takto popisuje autor život ve vynálezu bolševické moci, ze kterého není úniku - jediným útočištěm je smrt.


Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor

Recommend Documents