Nikolaj Vasiljevič Gogol Mrtvé duše

Nikolaj Vasiljevič Gogol Mrtvé duše Předmět:

Úvod do studia literatury

Vyučující:

PaedDr. Antonín Hlaváček

Vypracovala:

Komanická Michaela

Referát ZS/2003

Николай Васильевич Гоголь

Великий русский реалистический писатель, родился 1-ого апреля 1809 года на юге России в Сорочинцах. Его детство прошло в деревне среди украинских крестьян. В детстве он часто слушал воспоминания отца об Отечественной войне 1812 года, песни о славном прошлом Украины, о запорожцах и народных героях. В 1819 году он учился в Полтаве и затем продолжал образование в гимназии в городе Нежин. Здесь господствовала твёрдая дисциплина, чтобы недопустит прониквения свободомыслия в гимназическую среду. Прогрессивные преподаватели были уволены из гимназии. Расследование велось и между студентами. Гоголь был среди них. В Нежине он становится задумчивым, чувствуйет себя чужим, тяжело сближается со студентами. Здесь начинает задумываться о своей будущей профессии. «Это должен быть благородный труд во имя отечества и на благо народа». Вначале он заигрывал с мыслию о театральном поприще. Но патом решился посвятит себя юридической работе, так как именно здесь видел большую возможность помогать простым людям. После окончания гимназии Гоголь уезжайет в Петроград. Но здесь ему не удалось получить работу. Живёт он в бедности, главной его заботой становиться то, «как

PDF created with pdfFactory trial version www.pdffactory.com

роздобыть эти проклятые, подлые деньги, мимо каторых, по его словом, нет ничего более порочного и плохого в мире». В этих условиях Гоголь пытается подработывать соченениями. В 1829 г. он издаёт свою первую книгу «Ганц Кюхельгартен» под псевдонимом В. Алов. Книга не имела успеха ни у критики, ни у читателей. Поэтому он её сам уничтожил. Этот провал привёл Гоголя к тому, что он покидает Россию – уезжает в Германию. Вскоре снова возвращается в Петроград, так как «спрятаться от себя» нигде не возможно. Наконец ему удалось получить место конторского чиновника с низкой зарплатой. Поэтому он в это время заробатывает тем, что пишет статьи и делает переводы для газет. Гоголь прежде чем стал писателем изменил много видов трудовой деятельности. Был он чиновником, учителем в семьях аристократов, преподавал историю в институте для блогородных девиц, рисовал и сочинял. В это время он познакомился с поэтом Жуковским и подружился с Пушкиным. В 1832 г. была издана его действительно первая книга: «Вечера на хуторе близь Диканьки». Это были реалистические и романтично-фантастические, комические и горорно-страшные картины, взятые из среды украинского села. Действие здесь розвивает среди прекрасной украинской природы на основе народных обычаев, описывает типы молодых парней и красавиц, фантастические образы колдунов, чертей, легенды о кладах и тому подобное. Эти сказки полны добросердечного юмора, радости и неудержимого веселья. Гоголь здесь показал себя как талантливый наблюдатель жизни простого народа, знаток его сказаний, песен, легенд, обычаев и тяжёлых услови труда и быта. Пушкин высоко оценил Вечера и Гоголь решает посветит себя труду писателя. Его следуюущими трудами были «Арабески» и «Миргород» с их острой социалной критикой. Далее повесть «Старосветские помещики» с картинами протухлого, мёртвого мира крепостной деревни, каторый убивает в люудях всё человеческое. В «Петроградских повестях» (Невский проспект, Записки сумасшедшего, Портрет, Шинель, Нос) Гоголь изобразил социалные противоречия городского мештянского общества чиновников, показал раскол между богатством и нищетой, описал глубокую несправедливость к маленькому человеку.

От реакционной критики Гоголя защищали Белинский и Герцен. Белинский наконец понял особый, юмор Гоголя, его умение схватить и показать живые человеческие типы людей. Положительные характеры Гоголь находит в героическом прошлом страны. В книге «Тарас Бульба» он рисует великую картину со времён казачества, картину народного боя против чужих врагов. В 1834 г. Гоголь стал профессором петроградского университета. Но так, как его взгляды на историю не соответствовали официалным, он уходит с кафедры и начинает заниматься только литературной работой. Его близким другом и советником становится в это время Пушкин. По его совету Гоголь написал «Ревизора». И снова реакционная критика напала на Гоголя. «Теперь я понимаю, что значит быт


сатирическим писателем ... малейший знак правды и против тебя восстают не только один человек но все слои общества» (полиция, купцы, литераты, ...), писал в это время Гоголь. Гоголь невыдержал этого напора и уехал за гараницу. Он посетил, с перерывами, Германию, Францию, Швейцарию и Италию. В Риме он узнаёт о смерти Пушкина. «С ним умерла вся моя жизнь и все мои надежды .... Какой смысл имеет теперь моя жизнь», - писал он в одном из писем в Россию. Уже давно Пушкин советовал Гоголю написать большой роман на тему мётвых душ. Гоголь начал его писать уже в 1835 г. Первые главы он сам читал Пушкину. Пушкин оценил работу Гоголя, понял её значение и смысл. «Господи, как печальна наша Россия», сказал он после прочтения. «Мёртвые души» вышли в печати в 1841 году. Это было страшное обвинение крепастной России. Вновь поднялась острая критика. Дальнейшее развитие творчества Гоголя очень противоречиво и трагично. Гоголь попал под влияние религиозной среды, так называемых словянофилов, терпел глубокими депрессиями. Он пытался найти средства выхода России, преодоления застоя и загнивания. Но он не смог этого сделать, не смог найти средства и силу способную освободить Россию от власти «Мёртвых душ». И дело, не только в том, что он попал под влияние монахов, заболел и отказался от своей критики русского общества. Надо имет ввиду, что он был воспитан в глубоком религиозном духе дома а также в духе верности к русскому самодержавию. Поэтому и верил, кде-то в глубине своей натуры, в силу этого строя и в возможности преодолеть все его противоречия и отрицательные черты. Он хотел доказать это во втором томе Мёртвых душ, пытался найти здесь силы и средства улучшения России. Но ему этого не удалось достичь. Поэтому он пришёл к заключению, что вся его критика обшества большая ошибка и, что «Ревизор» и «Мёртвые души» были ошибочны. В 1846 году он издаёт книгу «Избранные места из переписки с друзьями», коротко названными Переписка. Здесь он отрёкся от всего своего творчевства, критики и отрицателного отношения к господствующему строю. Он восхвалил самодержавие и спасение России теперь видел в православной религии. Белинский остро осудил эту книгу в «Писме Гоголю». Возможно, что если бы был жив Пушкин, то он бы помог Гоголю преодолеть это противоречие в нём самом. Не зря сам Гоголь написал, что со смертью Пушкина кончилась и его жизнь. Последние годы жизни Гоголя были, так сказать «чёрные», в среде православного монашества. Он много страдал и умер 4-ого марта 1852 года. Не смотря на трагический конец его творчества, Гоголь стал великим руским писателем. Он относится к тем писателем, которые основали народную русскую литературу, творчество которых полно любви к человеку, к родине, к жизненной правде. В их творчестве есть глубокая вера в русский народ, в его будущее, в его положительную роль в розвитии всего человечевства.

Nikolaj Vasiljevič Gogol: Mrtvé duše (podtitul Dobrodružství Čičikova) Název


• • •

oxymoron - duše je nesmrtelná podobenství umrtveného Ruska - sociálně, ale především duchovně mrtvé duše = mrtví nevolníci, ale také statkáři, kteří vedou zcela neužitečný bezpracný a pro ně samé v podstatě bezcenný život, nechápou jediný závažný dobový, natož pak obecnější filozofický problém, vegetativně přežívají jakoby mimo společnost a historii - mrtvé duše již za života.

Děj Příběh je zasazen na venkov carského Ruska v 1. pol. 19. století Povězme si něco o Pavlu Ivanoviči Čičikovi. Čičikov není ani tlustý ani štíhlý, prostě takový starý mládenec. A co je vlastně zač? Čím se živil a živí? První jeho zaměstnání bylo na guberniálním finančním úřadě. Poté pracoval na celnici. Byl nejobávanějším celníkem, měl na to prostě čich a tak pašerákům nezbylo nic jiného něž ho podplácet. K Čičikovovi se ještě přidal druhý celník. Po nějakém čase se vše zjistilo a oba byli zatčeni. Čičikov je ale vychytralý a stačil podplatit ještě několik úředníků, takže nešel do vězení a nemusel před soud. Nezabránil ovšem zkonfiskování veškerého svého majetku. A tak byl zcela na mizině. Zbylo mu asi deset tisíc rublů, které si schovával pro nejhorší časy, na dva tucty holandských košil, pomenší bryčka, dva nevolníci - kočí Selifan a sluha Petrýsek. Velkým snem Čičikova bylo stát se bohatým. A tak to nevzdal, začal pracovat jako právní zmocněnec. Toto povolání nebylo v té době zrovna populární. Jednou, při rozhovoru se sekretářem, jej napadlo, co nikoho ještě jaktěživ nenapadlo. Čičikov připadne na myšlenku jak obejít zákon a rychle zbohatnout.Chce lacino nakoupit mrtvé duše, tj.mužiky, kteří zemřeli od posledního sčítání lidu.V carském Rusku probíhalo každých deset let sčítání lidu.V období mezi jednotlivými sčítáními platili statkáři stále stejné daně z počtu nevolníků, bez ohledu na to, kolik jich zemřelo. Čičikov by se mohl prokázat počtem nakoupených mužiků a podle tehdejšího práva by mohl žádat o přidělení půdy zdarma v nově osidlovaných oblastech Rusi. Za mužiky zaznamenané v úředních listinách jako živé, by dostal peníze, za které by si pořídil statek a své vlastní živé nevolníky. Příběh začíná příjezdem Pavla Ivanoviče Čičikova do hostince gubernského města N.Celý týden se věnuje návštěvám všech městských hodnostářů: gubernátora, místogubernátora, předsedy soudu, prokurátora, kolegijního rady,policejního rady, atd.Čičikov se všem líbí, hned se stane oblíbeným po celém městě.U gubernátora se seznámí se dvěmi statkáři Malinovem a Sobakevičem, kteří ho zvou na návštěvu na své statky. Po týdnu stráveném ve městě se Čičikov vydává k prvnímu statkáři - Manilovovi. Manilov je snílek, jehož vůle je zcela oslabena a jeho největším snem je postavit most přes rybník. Na jeho statku je vše mdlé, sladké, nehotové, spící a vše jde jaksi samo, přestože Manilov sám není schopen statek řídit. Manilov je nejprve trochu zaskočen Čičikovovým návrhem, aby mu prodal nebo ještě lépe zadarmo přenechal mrtvé nevolníky, vždyť z nich stejně užitek nemá.Manilov po chvíli souhlasí a Čičikov mu ještě nabídne, že všechny výdaje s kupní smlouvou zaplatí sám.V kupní smlouvě se o mužicích mluví jako o živých. Pavel Ivanovič spokojeně odjíždí od Malinova a vydává se na několik verst vzdálený statek Sobakevičův.


Co se však po cestě nestane. Opilý kočí Selifan nesleduje cestu, takže není divu, že zabloudí. Ještě ke všemu začne strašná bouřka a Selifanovi se podaří převrhnout bryčku.V této hrozné situaci se po zprovoznění bryčky dostávají na statek vdovy Korobočkové.

Nastasja Petrovna Korobočková je přesný opak Manilova.Její jedinou starostí je statek. Duševně je zcela omezená a její obzor končí sotva za vraty jejího statku.Všeho má dostatek a hojnost, ale toto její bohatství je naprosto neužitečné, neplodné, zbytečné. Korobočková mu duše nejdřív přenechat ani prodat nechce, ale když jí Čičikov zalže, že by od ní v budoucnu kupoval různé hospodářské plodiny a že má také státní zakázky, s prodejem souhlasí. Čičikovovi tedy nic nebrání v cestě za Sobakevičem. Po cestě se zastavuje v hostinci, aby se najedl. Najednou zaslechne rachot kol přijíždějícího vozu.Vidí z něho vystupovat dva muže, z nichž je mu jeden povědomý. Když vstoupí dovnitř pozná, že se jedná o Nozdreva, s nímž obědval u prokurátora. Druhý z příchozích je Nozdrevův švagr. Byl-li u Manilova sen jediným projevem života, potřebou a útěchou, nahrazuje si Nozdrev skutečnost lží, podvodem a falešnou hrou. Nozdrev je hýřil, který zanedbává svůj statek, ztrácí zájem o vše kromě karet, sázek, rvaček a vína.Je to notorický lhář, který konec konců nevěří ani sám sobě.Nozdrev nedá jinak, než že s ním musí jet Čičikov na jeho statek, kde se ho snaží nejdříve opít. Aby s ním Nozdrev vůbec jednal musí s ním Čičikov hrát dámu. Nozdrev se samozřejmě neubrání podvádění, což se Pavlu Ivanoviči nelíbí a odmítne s ním hrát dál. Druhý den, když si s ním chce znova Nozdrev zahrát a Čičikov odmítne, začne mu Nozdrev vyhrožovat a nechce ho nechat odjet. Když už se schyluje k rvačce přijíždí za Nozdrevem policejní komisař, aby ho vzal do soudní vazby. Čičikov na nic nečeká, honem popadne čepici, za zády komisaře vyklouzne na zápraží, nasedne do bryčky a poručí Selifanovi, aby hnal koně tryskem. Na cestě do jejich bryčky najede kočár se šestispřežením, v němž sedí několik dam a jedna mladičká dívenka, která se Čičikovovi velmi líbí. Ta ještě později do příběhu vstoupí. Čičikov konečně přijíždí na Sobakevičův statek. Sobakevič je lakomec a skrblík, je to tvrdý vyděrač, který klidně prodá mrtvé duše, ač si je vědom nezákonnosti svého počínání. Ještě ve smlouvě aspoň trochu napálí Čičikova propašuje do ní ženu, která podle tehdejších zákonů neplatí za duši. Sobakevič je “medvěd”, žrout, bezcitná a vše nenávidějící povaha. Jeho stavení je bytelné, vesnice bytelná, vše připomíná medvěda. Při rozhovoru s Čičikovem se Sobakevič zmíní o Pljuškinovi, kterému prý vymřela téměř celá vesnice. Čičikov se rozhodne, že k Pljuškinovi zajede. V Pljuškinovi vrcholí skrblická řada. Na Pljuškinovi není k poznání, je-li to muž nebo žena, poddaný nebo bárin.Roztrhaný, špinavý, neoholený sbírá kdejaký hadr, zatímco mu hnije a rozpadá se nesmírné bohatství. Pljuškin je mezní případ, přestal už být člověkem, je to varování, kam až může dojít třída, která ztratí hlavní znak člověka, která žije z práce druhých. Pljuškin je beznadějně tonoucí.


Čičikov se vrací zpátky do hostince, který opustil, když se vydal na návštěvu k Manilovi a Sobakevičovi.U gubernátora se pořádá večírek a Čičikov tam samozřejmě nesmí chybět. Na večírku mu manželka představuje dceru, která se právě vrátila ze studií. Je to ta dívka, která se Čičikovovi tolik líbila, když se na cestě od Nozdreva zapletla jejich spřežení do sebe. Na večírku se objevuje také Nozdrev, který začne vykládat vše o tom, jak Čičikov nakupuje mrtvé duše a co všechno s nimi chce dělat. Po městě se spustí vlna pomluv, výmyslů kdo vlastně Čičikov je. Dojde to tak daleko, že s ním už nikdo nemluví, všichni ho odmítají. Kolují pomluvy, že je to vrah, lhář, že chce unést gubernátorovu dceru, aby se mohli tajně vzít a spousta ještě horších pomluva výmyslů. Čičikov je nucen odjet z města. Závěrečná hlava románu je přímo vysvětlením zrodu mrtvých duší.V téže závěrečné hlavě je odjíždějící Čičikov zastaven pohřebním průvodem. Je to pohřeb prokurátora, který zemřel vyděšen událostmi kolem Čičikova.

Ústřední postava, Čičikov, je téměř souhrnem všech negativních vlastností. Dovede být až surově skrblický, touží jen po jednom: mít tolik, aby mohl rozhazovat a žít v přepychu. Ztělesňuje mnohé rysy nastupujícího kapitalismu. Není to už sprostý vyděrač nebo podvodník, je to spekulant. Touží po penězích stůj co stůj, aniž se štítí jakýchkoliv prostředků. Je úlisný a zdvořilý, jemných mravů, mluví vždy kulatě a o ničem, jádra věci se dotýká jen mimochodem. Obsah druhého dílu je velmi podobný. Čičikov opět objíždí statkáře, je ovšem opatrnější. Gogol se snažil nadat jeho hrdiny schopností polepšit se, ale nezdařilo se mu to dost přesvědčivě.Vystupují zde postavy jako Těntětnikov, Platonov podobné typy jako Korobočková..Generál Betriščev, který je obraz typického vyššího hodnostáře. Pětuchov – ten rozhazuje peníze jak jen může.Chlobujev,od kterého koupí Čičikov jeho statek, je žalostný případ zkrachovalého šlechtice, kterému nakonec zbyla jen žebrota.A pak se podívejme na dva vzorné typy statkářů : Kostanžogla a Murazova..Na první pohled je jasné, že Kostanžoglo není statkář , je to spíše podnikatel, který v sobě nese prvky nastupující buržoazie.Jeho postava byla napsána podle skutečného Gogolova přítele. Murazov, původem mužik. V poslední kapitole je Čičikov odhalen, povolán ke generálnímu gubernátoru a zatčen. Z vězení mu pomohl Murazov. Kniha končí řečí knížete gen. gubernátora o ruském činovníkovi. Čičikov zůstal i přes všechny možné strasti, které v druhém díle prožil, stále nezměněn.

Záměr • • •

•

Satirický obraz otřesných poměrů absolutistického carského Ruska Mravní úpadek statkářstva a prodejnost úřednictva Nepostihuje jen jednu nebo některé, ale všechny složky panující společenskoekonomické struktury, a proto býval Gogol označován za “nepřítele Ruska, který by měl být v okovech eskortován na Sibiř”. Hlavním tématem je podnikavost, rozhodnutí radikálním obchodním tahem změnit svůj osud, vyšvihnout se nad svůj stav a vyniknout nad jiné, což v tomto světě znamená zbohatnout


•

Druhým hlavním tématem Mrtvých duší je přežilý nevolnický systém, respektive naprostá nicota a vlastní obrovská společenská škodlivost běžného provinčního feudálního panstva předreformního Ruska. Forma

• • • • • • •

• • • • • •

2 díly; první díl - 11 kapitol (hlav), druhý díl - 4 + 1 kapitol (hlav) Původní kompoziční záměr autora byla trilogie dantovského typu - obraz světa, jaký je, jaký má být, a světa proměněného (peklo - očistec - ráj) Zachoval se jen 1.díl a část 2.dílu; k 3. pokud známo nepřistoupil Znaky realismu i romantismu = román (popis) x poéma (lyrické vsuvky) Typ pikareskního (= plutovskoj r.) románu (putování, návštěvy hl. hrdiny, různé společenské sféry, vzestup a pád) - viz podtitul (“dobrodružství”) Neobvyklé žánrové označení románu jako poemy = výpravná lyricko-epická báseň Mistrná výrazná charakteristika různých typů postav - i prostřednictvím jejich jmen - a ne náhodou je většina z nich ze světa zvířat (Čičikov, Nozdrev, Sobakevič) a věcí (Korobočka) Úvahové pasáže - o údělu člověka, jeho povinnostech, o umění, o vlastnostech rus. mužika, o Rusku Autor v pozici vypravěče, svědka i lyrického subjektu vypravování Čtenář dílo lépe pochopí, pokud ho bude vnímat spíše jako sbírku anekdot a komických scén, než jako celek Největším dobrodružstvím Čičikova se u Gogola stávají lidé, s nimiž se setkává. Práce na 1.dílu x 2.díl ð zkušenosti, zážitky x představivost Hypotézy o zničení x uchování v exilu

Charaktery • • •

Pořadí, v jakém se Čičikov se statkáři potkává, není náhodné - každá další postava je ztělesněním stále větší duševní ubohosti Charakter postav poznáváme nejen z popisu, ale také z jejich činů, vypravování Pro každou postavu dovede volit několik obzvlášť výrazných a příznačných rysů, které v geniální zkratce a přitom bez zjednodušování obsahují vlastně celou její charakteristiku ð např. Sobakevič stoupne na nohu každému a pokaždé kdykoli se sním potká; Čičikov se nikam nehne bez “zářivě brusinkového” fraku a pokaždé prování úklony “tak trochu na stranu” provázené lehkým šoupnutím nožky vzad; o Manilovovi vypovídá jeho stále příjemný úsměv, honosné zařízení domu, rozpadlá besídka se vznosným nápisem “Chrám osamoceného rozjímání”, exkluzivní jména jeho synů (Themistokles a Alkid), … ð podařilo se mu vytvořit velikou galerii typů, které zdaleka nemají pouze literární a lokálně ruský význam, ale zásadně lidskou, sociálně výchovnou i varovnou funkci.

Lidé ve městě: (zejména městské úřednictvo) •

Na rozdíl od výrazně individualizovaného obrazu statkářského světa je zachyceno spíše sou-hrnně jako masa dosti bezbarvých lidiček marnících život honbou za penězi, kariérou a klepy.


Statkáři: •

všem je společná nezřízená, až chorobná lačnost o majetku. Manilov (Líbeznický)

- sentimentální, neschopný, unylý fantasta a snílek bez jakýchkoli zájmů Korobočka, Nastasja Petrovna (Korobočková)

- spořivá, lakomá, hrubá, hloupá, omezená vdova Nozdrev - žvanil, podvodník, lhář, opilec, výtržník a falešný karbaník Sobakevič, Michail Semjonovič (Psovský)

- neohrabaný, těžkopádný, přízemní, ale vychytralý vydřiduch Pljuškin (Plesnivec) - lakomý, hrabivý, jeho touha po majetku přerostla v chorobnou mánii, je již jen karikaturou člověka 2.díl •

postavy panstva jsou ideálnější Těntětnikov, Andrej Ivanovič - líný, nepraktický filozof, neschopný cokoliv dotáhnout do konce, “zbytečný člověk” Betriščev, Alexander Dmitrijevič - generál z r. 1812 - období válek s Napoleonem Pětuchov, Petr Petrovič (Kapoun) - dobrosrdečný, vzor pohostinného Rusa Platonov, Platon Michajlovič - neustále znuděný, Čičikov ho pozval, aby jel s ním (vítané rozptýlení)


Kostanžoglo, Konstantin Fjodorovič - kníže, průkopník pokrokových zemědělských metod, příkladný statkář a podnikatel v jednom plukovník Koškarev - napodobitel němců, karikatura na Rusa, nesmyslnými administrativními zásahy proměnil svou vesnici v absolutně neproduktivní, i když zdánlivě dokonale uspořádaný organismus (úřadovny: podatelna, zemědělský odbor, komise pro výstavbu, apod.) Chlubojev, Semjon Semjonovič - zlenivělý, neschopný jakékoli práce Murazov, Afanasij Vasilij - energický průmyslník (zasloužil se o osvobození Čičikova z vězení), boháč, pomáhá lidem v nouzi

Lyrické vsuvky (odbočky) = liričeskije otstuplenija: • • • •

Již Bělinskij zmínil, jak jsou v celku díla neorganické, ale neupřel jim klíčový význam Jeden z nejoriginálnějších rysů kompozice románu, ale posilují dojem fragmentárnosti Snaha vyvážit obraz zatím zcela jednostranně tíhnoucí k negaci, kritice, satiře a protestu a dovést jej k harmonické vyrovnanosti Autor v nich komentuje stáří, lásku, dále přirovnává Rusko k tajemné, nezbadatelné sfinze, která překonává ostatní národy a spasí svět, nebo k letící trojce, která se žene nezadržitelně kupředu a nechává ostatní za sebou

K nám se dílo dostalo už ve 40. letech 20. století a to díky překladům Karla Havlíčka Borovského, který obdivoval Gogola právě pro “mistrovské umění jedním rázem vypodobnit celou věc, takže jako živá před očima stojí”.

Úryvky На'добно сказа'ть, что у нас на Руси' е'сли не угна'лись еще кой в чем друго'м за иностра'нцами, то далеко' перегна'ли их в уме'нии обраща'ться. Пересчита'ть нельзя' всех отте'нков и то'нкостей на'шего обраще'ния. Францу'з или не'мец век не смекнёт и не поймёт всех его' осо'бенностей и разли'чий; он почти' тем же го'лосом и тем же языко'м ста'нет говори'ть и с миллио'нщиком, и с ме'лким таба'чным торгашо'м, хотя', коне'чно, в душе' попо'дличает в ме'ру пе'ред пе'рвым. У нас не то: у нас есть таки'е мудрецы', кото'рые с поме'щиком, име'ющим дбе'сти душ, бу'дут говори'ть совсе'м


ина'че, не'жели с тем, у кото'рого их три'ста, а с тем, у кото'рого их три'ста бу'дут говори'ть опя'ть не так, как с тем, у кото'рого их пятьсо'т, а с тем, у кото'рого их пятьсо'т, опя'ть не так, как с тем, у кото'рого их восемьсо'т, - сло'вом, хоть восходи' до миллио'на, всё найду'тся отте'нки. (глава третья, стр. 44-45)

Не так ли и ты, Русь, что бо'йкая необгони'мая тро'йка несёшся? Ды'мом дыми'тся под тобо'ю доро'га, гремя'т мосты', всё отстаёт и остаётся позади'. Останови'лся поражённый бо'жьим чу'дом созерца'тель: не мо'лния ли э'то, сбро'шенная с не'ба! Что зна'чит э'то наводя'щее у'жас движе'ние? И что за неве'домая си'ла заключена' в сих неве'домых све'том коня'х? Эх, ко'ни, ко'ни, что за ко'ни! Ви'хри ли сидя'т в ва'ших гри'вах? Чу'ткое ли у'хо гори'т во вся'кой в'ашей жи'лке? Заслы'шали с вышины' знако'мую пе'сню, дру'жно и ра'зом напрягли' ме'дные гру'ди, и почти' не тро'нув копы'тами земли', преврати'лись в один вы'тянутые ли'нии, летя'щие по во'здуху, и мчи'тся вся вдохнове'нная бо'гом!.. Русь, куда' ж несёшься ты? Дай отве'т. Не даёт отве'та. Чу'дным зво'ном залива'ется колоко'льчик; греми'т и стано'вится ве'тром разо'рванный в куски' во'здух; лети'т ми'мо все, что ни есть на земли', и, кося'сь, постора'ниваются и даю'т ей доро'гу други'е наро'ды и госуда'рства. (глава одиннадцатая, стр. 236) Musím říci, že u nás na Rusi, pokud jsme ještě v lecčems jiném nedohonili cizinu, určitě jsme ji předhonili v umění společenského chování. Nelze ani vypočítat všechny jeho odstíny a jemnosti. Francouzi nebo Němci do smrti nepochopí tyto zvláštnosti a rozdíly. Skoro týmž tónem a týmž jazykem budou mluvit s milionářem jako s trafikantem, i když se v duchu budou před prvním dost krčit. U nás je to docela jinak; u nás jsou takoví chytráci, kteří s majitelem dvou set duší budou mluvit docela jinak než s tím, který jich má tři sta, a s tím, který jich má tři sta, budou mluvit zase jinak než s tím, který jich má pět set, a s tím, který jich má pět set, zase jinak než s tím, který jich má osm set - a tak třeba až do miliónu, všude se najdou jemné rozdíly.

(kapitola třetí, str. 43) překlad Naděžda Slabihoudová


Neletíš, Rusi má, jako ta rychlá, nedostižná trojka? Kouří se silnice pod tebou, burácejí mosty, všechno necháváš daleko vzadu. Stanul pozorovatel ohromený božským zázrakem. Není to snad z nebe seslaný blesk? Co znamená ta hrůzyplná rychlost? Jaká neznámá síla je skryta v těch nevídaných koních? Koně moje, jací jste vy koně? Máte snad vichr v hřívách? Hraje ve vás každičká žilka? Jen uslyšeli nad hlavami známou píseň, svorně napjali měděné plece, téměř se odpoutali od země a sliti v přímku vznášejí se ve vzduchu - letí trojka zapálená božskou jiskrou ... Kam letíš, Rusi? Pověz. Neodpovídá. Divukrásně zvoní rolničky, prudkostí vichru se řítí a sviští roztrhaný vzduch; Rusko se žene vpřed a s nelibostí mu ustupují z cesty ostatní národy a říše.

(kapitola jedenáctá, str. 213) překlad Naděžda Slabihoudová Použitá literatura •

Gogol, Nikolaj Vasiljevič; Mrtvé duše; Lidové nakladatelství, Praha 1979 překlad: Naděžda Slabihoudová; doslov: Vladimír Novotný

• • •

Гоголь, Николай Васильевич; «Мёртвые души»; изд. «Советская Россия»; Россия 1980 Parolek R., Honzík J.; Ruská klasická literatura, Nakl. Svoboda, Praha 1977 Gogol, Nikolaj Vasiljevič; Mrtvé duše, Odeon, Praha 1975 doslov: Ladislav Zadražil

• • •

Autorský kolektiv; Přehled ruské literatury (od nejstarších dob po dnešek); LN; Praha 1973 Autorský kolektiv; Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, LIBRI, Praha 2001 Pospíšil a kolektiv; Panoráma ruské literatury, ALBERT, Boskovice 1995


Nikolaj Vasiljevič Gogol Mrtvé duše

Recommend Documents