Nikolaj Vasilijevič Gogol Revizor Umělecký text Poštmistr: Pánové, pánové, to budete koukat! Úředník, kterého jsme pokládali za revizora, nebyl žádný revizor. Všichni: Nebyl revizor? Poštmistr: Vůbec žádný revizor – dozvěděl jsem se to z tohohle psaní. Policejní direktor: Co vy to, co vy to? Z jakého psaní? Poštmistr: Z jeho vlastního psaní. Přinesou mi na poštu psaní. Kouknu na adresu – vidím: do Poštovské ulice. Já vám div neomdlel. To asi – povídám si – to asi objevil na poště nepořádek a píše o tom zprávu vládě. Vezmu je a rozpečetím. Policejní direktor: Jak jste se opovážil? Poštmistr: Já sám nevím: nadpřirozená síla mě ponoukla. Už jsem zavolal kurýra, aby psaní poslal štafetou, ale zmocnila se mne taková zvědavost, jakou jsem v životě ještě nepoznal. Nesmím, nesmím, cítím, že nesmím! Ale přesto mě to láká, strašně láká! V jednom uchu jako bych slyšel "Ty, neotvírej, přijdeš o kejhák!" A do druhého ucha jako by mi někdo šeptal: "Otevři, otevři, otevři!" – Jak jsem zlomil pečeť – místo krve v žilách oheň, a rozpečetím: v žilách mráz, na mou duši, mráz. Ruce se třesou a před očima se mi dělají rudá kola. Policejní direktor: Jak jste se opovážil otevřít dopis tak vysoce postavené osobnosti? Poštmistr: V tom je právě ten vtip: Není ani osobnost, ani vysoce postavená. Policejní direktor: A čím tedy je podle vašeho názoru? Poštmistr: Ani ryba, ani rak, čert ví, co je! Policejní direktor (prchlivě): Co? – Ani ryba, ani rak! Jak se opovažujete říkat: čert ví, co je! Já vás zavřu, až budete černý... Poštmistr: Kdo vy? Policejní direktor: Ano já! Poštmistr: Na to jste kapánek krátký!
Neumělecký text ...Takovýto razantní úvod do hry je samozřejmě náročný, ale i tak si myslím, že z hereckého hlediska nebyl zdaleka zvládnutý. Většina herců se totiž potřebuje tzv. „rozehrát“, zvyknout si na prostředí, vžít se do své postavy a nechat se unésti dějem jim chvíli trvá. Toto bylo velmi výrazné a u jednoduššího diváka toto může rovnou předhodnotit hru negativně. V průběhu první části se však herci očividně rozehráli a vtáhli do děje i diváky, což klasicky zajišťuje hlavně Vladimír Javorský, který zde probíhá publikem, třese s lidmi a se zatajeným dechem v panice oznamuje, že revizor už je tady. Přiznám se, jelikož jsem šel do divadla značně unavený, že před tím, než se kolem mě pan Javorský prořítil, měl jsem trochu pocit, že místy usínám. Nenakoplo to však jen diváky, ovšem i herce, kteří v této pozitivní energii dohrávají část před přestávkou. V druhé části začíná dominovat Saša Rašilov v roli Ivana Chlestakova, o kterém se všichni domnívají, že je revizorem inkognito, přitom jde o zcela bezvýznamného chudáka, kterému se najednou dostane vše, o čem nikdy ani nesnil. Vše se najednou točí kolem něj, Saša Rašilov v podstatě přebírá oprátky a hru táhne sám. Je zde však poznat rozdíl mezi tím, jak hru vnímá on a pan Donutil, a proto je tento přechod poněkud krkolomný. Přestože hra je dotažena do extrému až absurdity, kdy se Chlestakov chystá například milovat jak s hejtmanovou dcerou tak i jeho ženou, dle mého názoru pan Rašilov příliš přehrává. A jak to tak bývá, přehrává-li jeden herec, přehrávají i ostatní, a tak ve spojení s modernějším pojetím hry (cca 60. léta 19.st) hra zahne trochu jinam od původního originálního námětu. Kritický realismus ze hry až na výjimky zcela mizí a je nahrazen fraškou, která se však stále drží scénáře, a tak je značně omezená. JAN JELÍNEK 2010
1. analýza výňatku z uměleckého díla (charakteristické rysy výňatku, s využitím vědomostí získaných přečtením celého díla) REVIZOR (1836) Literární druh: drama/ divadelní hra Žánr: satirická komedie, anekdotický příběh Dílo je rozděleno do pěti aktů, chronologický děj. Děj se odehrává ve 30. letech 19. století za vlády cara Mikuláše I. v nejmenovaném ruském městečku, většinou u hejtmana doma, celý děj proběhne v průběhu 24 hodin. Jednotlivé postavy se staly prototypem i pojmenováním pro styl chování – „chlestakovština“. Hra byla mnohokrát zfilmována, včetně české verze s Vlastou Burianem z roku (1933). Vyznění: Opírá se o reálnou situaci v té době, poukazuje na deformaci charakterů kvůli majetku. Tím získal "Revizor" nadčasovou platnost Autor charakterizuje dílo slovy: "Rozhodl jsem se shrnout v Revizoru na jednu hromadu vše, co je v Rusku špatné, o čem jsem věděl, a současně se všemu vysmát." Revizor měl premiéru roku 1836 v Petrohradě. Představení byla vyprodána, obecenstvo se bavilo, ale protože v Petrohradě i v Moskvě většinu divadelního publika tvořila šlechta a úředníci, stal se Gogol terčem útoků. Mladými lidmi, studenty a literárními kritiky byl Revizor přijat s nadšením, ti jediní správně rozpoznali vpravdě revoluční smysl díla. V Rusku ho čekalo vypovězení na Sibiř nebo uvěznění, proto krátce po premiéře Revizora odjel za hranice. Zdržoval se v Německu, Švýcarsku, Francii a hlavně v Římě. Několikrát přijel také do našich zemí. Navštívil Prahu a léčil se v Mariánských Lázních, Karlových Varech a Lázních Jeseníku. Zasazení textu do děje a interpretace Výňatek se nachází na konci díla, poté, co Chlestakov utekl z města. Dozvídáme se, že muž, kterého obyvatelé města považovali za revizora jím ve skutečností není a také to, že poštmistr tajně otevírá veškerou poštu, která prochází jeho úřadem. Charakteristika postav Ivan Alexandrovič Chlestakov – mladý, nevýznamný úředník z Petrohradu, hraje si na mocného člověka, hovoří a jedná bez rozmyslu, je chytrý a mazaný, využívá situace, neúmyslně se dostal do role revizora. Neuvědomuje si, co svou lží způsobuje, nic neodmítá. Nechává se hostit, bere úplatky, snaží se je obelhat a vytěžit z toho co nejvíce.. spontánní, dopouští se chyb, které ho odhalí. Od všech si „půjčuje“ peníze Anton Antonovič Skvozník – městský hejtman, podlézavý, uplácející, mírně hloupý, vládne nekompromisně městu, lidé se ho bojí, důvěřivý, působí směšně, jeho se bojí, ale on se bojí Chlestakova, a zároveň jim pohrdá Anna Andrejevna – žena hejtmana, venkovská koketa. Zvědavá a chlubivá Školní inspektor Poštmistr - Poštmistr je prostoduchý až k naivitě; život je mu jen sbírkou zajímavých historek, které pro své rozptýlení shledává po rozpečetěných dopisech. Bobčinskij a Dobčinskij - Jde o osoby, jejichž celý život je běhání po městě. Vzhledově jsou si velmi podobní. Dobčinskij je ženatý, Bobčinskij svobodný. Přesto ho Bobčinskij pro svou větší živost předčí a v jistém smyslu dokonce ovládá. Osip - Osip je ruský sluha, který se rád dívá trochu shora, se svým pánem jedná hrubě, poněvadž vypozoroval, že je to velká nula, rád káže sám sobě - místo svému pánu, je to mazaný chlapík a umí chytit příležitost za pačesy, může-li přitom vklouznout něco do jeho vlastní kapsy. Je prostý, situaci rychle odhalí a pomáhá Chlestakovovi (svému pánovi), selský rozum (navrhne okamžitý odjezd, čím pána zachrání)
Stručný děj Děj hry začíná ve chvíli, kdy do ruského provinčního městečka pronikne zpráva (od poštmistra který tajně otevírá dopisy) o tajném příjezdu revizora z Petrohradu. Místní úředníci, kteří mají špatné svědomí kvůli různým podvodům, na revizora čekají, ale spletou si ho s mladým úředníkem Chlestakovem, který se v městečku zastavuje na cestě za svým otcem a ubytuje se v hostinci, kde všechno prohraje v kartách a nemá peníze na zaplacení. Dva statkáři Dobčinskij a Bobčinskij ho pokládají za revizora a zprávu rozšíří. Ze strachu o sebe se ho snaží lidé všemožně podplatit, půjčují mu peníze, on toho využívá a přistupuje na jejich hru. Hejtman Skvoznik ho ubytuje ve vlastním domě a dokonce mu nabídne ruku své dcery. Chlestakov přijímá, ale uvědomí si, za koho ho doopravdy považují a pod záminkou svolení ke sňatku od svého bohatého strýce odjíždí z města. Před tím ale napíše o všem dopis svému příteli, ze kterého se město dozví, kdo to doopravdy byl. Hra končí oznámením strážníka, že přijel skutečný revizor. Analýza jazykové stránky textu (tvrzení doložit na konkrétních textových pasážích) Text je členěn do dialogů – přímá řeč, ze kterých se dozvídáme veškeré dění. Dialogy jsou propojeny scénickými poznámkami, Věty jsou většinou krátké. Jazyk je hovorový/nespisovný (z ukázky není vidět), autor používá citově zabarvená slova (např. Pejorativní). Opakování slov – epizeuxis, způsobuje zdůraznění a lepší vyznění sdělovaného obsahu Zvolání elipsa peronifikace metafora Kontrast: ak jsem zlomil pečeť – místo krve v žilách oheň, a rozpečetím: v žilách mráz Ty, neotvírej, přijdeš o kejhák!" A do druhého ucha jako by mi někdo šeptal: "Otevři, otevři, otevři....
Obecně kulturní a literárněhistorický kontext díla – autora + zasazení do sloh. období Literární směr: Ruský kritický realismus (Realismus je umělecký směr 2. poloviny 19. století, který se snaží objektivně ztvárnit svět tak, aby se zobrazované podobalo skutečnosti. Důležité je také uvést směr, které se projevoval zejména v literatuře – naturalismu – umělecký směr, který zobrazoval člověka jako tvora fyziologicky, dědičně i sociálně podmíněného.) V Evropě žijí lidé jako filosof Karl Marx, T.G. Masaryk, obrovský rozmach přírodních a technických věd (evoluční teorie Darwina, objevy Pasteura, průmysl obecně, apod.) To vše mělo vliv na důvěru v rozum a smyslové poznání. RUSKO:Dílo vzniká v době, kdy byly v Rusku mizerné poměry, mnoho rolníků i nevolníků – mužiků (řeší v Mrtvé duše). Mikuláš I. (současný ruský car) zřídil tajnou policii, jejímž úkolem bylo především pozorovat, kdo se vyslovuje opovážlivě a neuctivě proti náboženství a vládě nebo vyzvídat, nevznikají-li tajné spolky... Nebylo ničím neobvyklým, přijel-li do okresního města "inkognito" vysoký úředník, aby se přesvědčil, "nevězí-li někde nějaká zrada". I Puškin byl jednou při jakési cestě považován za vládního úředníka. Právě on vyprávěl Gogolovi anekdotu, jež se stala námětem Revizora.
Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 Ukrajina – 1852) Významný ruský spisovatel, prozaik a dramatik. Pocházel z rodiny statkáře. Jeho otec měl kulturní zájmy, psal komedie. Literární nadání po něm Gogol zdědil. Gogol vystudoval gymnázium a odcestoval do Petrohradu. Obdivoval Puškina a chtěl být svému národu prospěšný. V Petrohradě pracoval jako úředník a věnoval se historii. V tomto pokusu o vědeckou kariéru mu pomáhali jeho přátelé. V té době už Gogol slavil první úspěchy, svým nadáním literárně zachytil to, co prožil a o čem slýchával ve svém rodném kraji. Od roku 1831 začal psát své osobité prózy. Spojením grotesknosti a ironičnosti s osudovou tragikou hrdinů povídek navázal Gogol na Puškina a ovlivnil Dostojevského. Gogol odsuzoval společnost
složenou z chladných , malicherných , všedních povah. Jeho ideálem byla mravně dokonalá společnost. Gogol často pobýval v zahraničí, nejvíce v Itálii, ale také v Paříži a v Německu (podstatnou část románu Mrtvé duše napsal v Římě). Ve 40. Letech propadl náboženským náladám, podlehl mystickému učení a v tomto náboženském omámení začal zatracovat svou předchozí literární tvorbu. Zemřel v roce 1852. Jeho smrtí Rusko přišlo o prvního velkého realistu. Díla: Jeho díla jsou satirická, poukazuje na morálku ruské spolešnosti. Využívá jazyka postav k podpoření jejich charakteristiky i k vyjádření jejich duševního stavu. V dialozích hovorový jazyk, místy až nespisovný. V dílech se objevují, jak slova stylově neutrální, tak i slova zabarvená. Večery na samotě u Dikaňky /1832/ - soubor próz, který je inspirován ukrajinským folklorem. Romantika je zde smíchána s realistickým viděním různých lidských povah. Taras Bulba /1835/ - povídka vyprávějící o boji ukrajinských kozáků proti polským magnátům v 17.století. (z díla Mirgorod – sbírka čtyř povídek) Petrohradské povídky /1835-42/ - povídky, ve kterých jsou hlavními postavami úředníci a umělci, lidé, kteří jsou ponižováni a kteří mají existenční problémy. Revizor /1836/ Mrtvé duše /1842/ - román, ve kterém se Pavel Ivanovič Čičikov rozhodne zbohatnout. Za své peníze chce koupit „mrtvé duše“ sedláků. Statkáři museli odvádět daň i za poplatníky, kteří zemřeli mezi dvěma sčítáními lidu. Čičikov by mohl, podle tehdejších zákonů, žádat o přidělení půdy zdarma v oblastech, které jsou málo zalidněné a to, po prokázání počtu „koupených“ sedláků. Jelikož se tito sedláci pokládali za živé až do dalšího sčítání lidu, mohl by za ně Čičikov inkasovat peníze. Tento román není psán jako zlověstná satira, ale jako poema. Gogol omlouvá Čičikova za to, že se stal obětí ziskuchtivosti. Ženitba /1842/ - komedie o zasnoubení dcery obchodníka , Agáty s dvorním radou Podkolesníkovem. Ten je zbabělý, hloupý a nerozhodný. Má vlastnosti téměř všech tehdejších úředníků. Podkolesníkov nakonec před svatbou uteče oknem.
Současní autoři: Česko: Karel Havlíček Borovský, Božena Němcová, Májovci (Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Jakub Arbes, Karolína Světlá), Ruchovci (Svatopluk Čech, Eliška Krásnohorská), Lumírovci (Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer), dramatici (Mrštíkové, Ladislav Stroupežnický) Rusko: Dostojevskij (Bratři Karamazovi, Zločin a trest, Idiot), Tolstoj (Anna Karenina – život v Petrohradě a Moskvě, Vojna a mír), Čechov (Racek, Višňový sad, Tři sestry), Turgeněv Polsko: Henryk Sinkiewicz (Quo vadis) Francie: Stendhal, Honoré de Balzac (popisuje francouzskou společnost po revoluci, touhu po moci a zisku... Otec Goriot – z bohatého muže se stává chudý a tím se od něj lidé i rodina odvracejí, Eugenie Grandetová – lakomec, který zkazí dceři štěstí aby kvůli věnu nepřišel o peníze, Lesk a bída kurtizán – vztah vysokých vrstev s podsvětím), Flaubert (Paní Bovaryová – kritika pokrytectví), Maupassant (Kulička, Miláček – k svému vzestupu využívá ženy), Émile Zola (naturalismus), Jules Verne (zakladatel sci-fi) Anglie: Charles Dickens (kritika sociální nespravedlnosti, Oliver Twist, Vánoční koleda, David Copperfield), Johnathan Swift (Guliverovy cesty), Daniel Defoe (Robinson), Stevenson (Poklad na ostově, Jeckyll a Hyde), Lewis Caroll (Alenka v říši divů), Arthur Conan Doyle (Sherlock Holmes) Norsko: Henrik Ibsen (kritika měšťanské morálky (Nepřítel lidu, Nora) Dánsko: Hans Christian Andersen Amerika: Mark Twain (Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, Princ a chuďas), Jack London Německo: Karl May (dobrodružně cestopisné, Vinnetou)
2. typické rysy daného neuměleckého textu, jeho stylová a jazyková charakteristika Účel textu Funkční styl – doložit na konkrétních pasážích textu (slovní zásoba, významová složka - v této části mohu položit otázku k dovysvětlení určitých pasáží textu Recenze – publicistický styl (účelem recenze je čtenáře informovat o novinkách v uměleckém světě, většinou bývá rozdělena do několika částí: představení hry, popis.... porovnání s originálem, zhodnocení podle vlastního názoru) Úryvek recenze se nachází v druhé půlce recenze, kdy autor vyjadřuje svůj názor na divadelní zpracování této hry s Sašou Rašilovem v hlavní roli Chlestakova. Autorem recenze není profesionální kritik, ale spíše zájemce, který se chce o svůj názor podělit s lidmi na internetu. Přesto však používá slovní zásobu určenou pro recenzi (podtržené). Autor Jan Jelínek hodnotí hru nevelmi pozitivně, vytýká jednak zpracování hry jako takové, ztrátu autentičnosti a původního vyznění, které se stává pouze jakousi bezvýznamnou fraškou. Nelíbí se mu také výkon herců, který považuje za slabý a nesladěný.
