Foto: Ladislav Stuchlík, Václav Lejdar, Pavel Janák, Zdenìk Balaban
BĚLOHRADSKÉ LISTY Časopis Bělohradu a okolí Léto/2009 2 OBJEKTIVEM BĚLOHRADSKÝCH LISTŮ
Nevítaná návštva aneb Žádné dít nám neukradli
3 FEJETON (SVATOPLUK HRNČÍŘ) 4 BEJR - UHLÍŘSKÝ RYCHTÁŘ (JOSEF ŠPŮR) 5 STALIN A BEJR PŘED SOUDEM V PACE (EDUARD ČELIŠ) 6-7 METEOR (POP GOLDMEN) ANEB 40 LET S MUZIKOU (PŘEMEK VAJDL) 8-9 KOUPÁNÍ NA HLUBOKÉM (JIŘÍ VACEK) 10-11 SCHANIELOVA VILA (PAVEL ŠUBR) 12-13 AŽ NA VRCHOLKY HOR (HANA FRIEDDRICHOVÁ) 14-15 FRANTIŠEK BOHUSLAV PETERA - ROHOZNICKÝ (ANTONIE VANIŠOVÁ) 16-17 NA ČEKANÉ (JIŘÍ SEHNAL) 18 JAK JSEM ZAČAL CHATAŘIT (LADISLAV STUCHLÍK) 19 UDÁLOSTI - ZAJÍMAVOSTI 20 PEPI KRAUS (EDUARD ČELIŠ) 21 JAROSLAV WEINHAUER (EDUARD ČELIŠ) 22 PŘIJMĚTE POZVÁNÍ NA KONCERTY (ANTONIE VANIŠOVÁ) 23 OTEVŘENÍ LÁZEŇSKÉ SEZONY
FOTOGRAFIE NA OBÁLCE STR. 1 LADISLAV STUCHLÍK BYŠICKÉ ROZHLEDY STR. 24 JIŘÍ SEHNAL JITRO U ZÁKOPÁKU
DALŠÍ ČÍSLO BĚLOHRADSKÝCH LISTŮ VYJDE 24. 7. 2009
Blohradské listy
Vydává Msto Lázn Blohrad Vychází jako dvoumsíník Redakní rada: Ladislav Stuchlík (šéfredaktor), Eduard eliš, Hana Friedrichová, Svatopluk Hrní, Václav Lejdar, Josef Špr, Ing. Pavel Šubr, Mgr. Antonie Vanišová, Ing. Lenka Vichnarová. Povoleno MK R pod . E 10901 Adresa: Msto Lázn Blohrad Mstské kulturní stedisko, Barákova 3, 507 81 Lázn Blohrad Telefon: 493 792 208, Fax: 493 792 484 E-mail:
[email protected] Graka, sazba a tisk: tiskárna ARPA, Kotkova 792, Dvr Králové n. L.
V Blohrad se žilo klidn, spoádan... ... ale jednou se na lázeské hosty zamil nevítaný návštvník.
Bylo krásné letní ráno, když Blohradem letla zpráva: „U Paickr byli zlodji. Vlezli do pokoje jednoho lázeáka a co mohli, ukradli.“ V té dob v jiné blohradské tvrti vstávala slena V., která byla také lázeským hostem. A protože se vzáptí potkala s paní domácí, popsala jí svj nejnovjší zážitek: „V noci m probudil šramot. Kouknu a v oteveném okn je njaký stín. Tak jsem kikla, co se dje, a stín té postavy v tu ránu zmizel.“ Statená slena dodala, že ihned zase usnula, ale to už paní H. spínala ruce: „Propána, chcete íct, že zlodji byli i u nás?“ Paní domácí bžela ven k nešastnému oknu, kde se její obava potvrdila. V záhon stál truhlík s kvtinami, který zlodj z okna sundal, aby se mu do pízemního pokoje lépe lezlo. etníci se tedy od vily paní Paickrové pesunuli k domku rodiny H. Zkoumali pachatelovy šlápoty pod oknem a zvdavcm dvrn prozrazovali: „Nejspíš jde o takzvaného lázeského zlodje. Objíždí lázn a krade šperky, peníze. Bohužel, zatím nám uniká.“ Opusme na chvíli pátrající etníky a podívejme se na nkolik údaj. K návštv lázeského zlodje došlo pibližn ped sedmdesáti lety. V té dob poet pacient narstal tak, že lžková kapacita tehdejších pti hotel nestaila. Blohradští majitelé dom a vilek situaci využili a své pokoje ochotn pronajímali. Bhem sezony tedy 60 oban nabídlo hostm 146 pokoj s 254 lžky. Za ubytování v jednolžkovém pokoji se denn platilo 5 - 8 K, za dvoulžkový pokoj 10 - 14 K /s posluhou a elektrickým osvtlením/. Výdlky z dnešního hlediska mizivé, vlastníci pokoj tehdy vítali a nkteí se dokonce znan uskromovali. tyi dosplí lidé rodiny ., aby mohli pronajmout dva pokoje, napíklad bhem sezony spali na pd. A kluci zmínné rodiny H. zase celé prázdniny, i za nejvtší nepohody, táboili na zahrad ve stanu s podsadou. Velice jim to vyhovovalo a spokojeni byli i pacienti, pro nž se v dom uvolnila dv lžka. /Poznámky koní, mžeme se vrátit k pípadu s neznámým pobertou./ „Podívejte,“ upozoroval pan H. „Z plotu jsou vytrženy ti laky. Zlodj v tom míst lezl do zahrady.“ Paní H. se okamžit vydsila. Vždy kousek od ponieného plotu stál stan! „A tady je sešlapaná tráva,“ hlásil jeden z táborník. „Lupi se šel podívat do stanu! Neukradl nám nco?“ „Nebylo co,“ zasmál se klidn jeho bratr, aby dokázal, že je stejn statený jako slena V. „Máme tam jenom baterku a ta byla naštstí pod polštáem.“ Jak dopadlo šetení pípadu s lázeským zlodjem se Blohrad nedozvdl. Známý je však výrok paní H. Když pepoítala mladší leny rodiny, poznamenala: „Koukám, že je u nás všechno v poádku. Žádné dít nám neukradli.“ Svatopluk Hrní -3-
Bejr - uhlíský rychtá Starobylá vesnika Uhlíe má své domky rozesety po obou stráních údolí, které spolu se silnicí na Valdov vesniku podéln protínají. Tehdy po ticetileté válce v r. 1659 a ješt i dlouho potom dolení okraj vesnice tvoilo stavení dnešního p. 18, kde byla krma s rychtou a o nco výše nad ním stavení dnešního p. 19, které do souasnosti je již po nkolik generací v držení rodu Pech z Uhlí. Ob tehdejší stavení dávno zde existujících chalupnických usedlostí, jist devná a s doškovými stechami, byla postavena ve stráni jižního úboí a to vlevo od silnice na Valdov a jejich pozemky se od chalup táhly oproti stráni až k lesu. Uhlíe spolu s Pibyslaví patily tehdy již k blohradskému panství hrabte Viléma z Lamboy a rychtáem pro ob místa byl tehdy chalupník Jan Fojt z p. 18. Ten na chalup hospodail, službu rychtáskou a živnost svoji hostinskou provozoval do r. 1659, kdy se tyiatyicetiletý se svojí rodinou pesthoval do Brtve na jist lepší chalupnickou usedlost nynjšího p. 20. I v Brtvi byl až do své smrti rychtáem. Tento Jan Fojt je nestorem všech Fojt a jejich potomk, kteí kdy v Brtvi a vbec na Blohradsku tehdy a až do souasnosti žili. Uprázdnné místo rychtáe pro Uhlíe a Pibyslav pešlo pak na souseda z chalupy p. 19, sedmatyicetiletého chalupníka Jakuba Bejra, na nhož patrn pešlo i právo šenku a v tehdejší jeho chalup pak byla zízena krma. Od Jakuba se píjmení Bejr pak pes H. N. Ves, Blohrad a Hídelec rozšíilo po Blohradsku a zachovalo se až do souasnosti v Blohrad a ve Sv. Újezd. I Jakub Bejr je tak nestorem všech dívjších i souasných Bejr Blohradska.
Uhlíe - .p. 19
Jakub Bejr se ve funkci rychtáe ihned po nástupu velice snažil, snažil se katolické vrchnosti své v Blohrad a kartuziánm na Pecce zalíbit natolik, že neváhal ani udat svého synovce Jana z nedalekého Štikova. Nemohli se mít vbec rádi, protože jej udal proto, že Jan Bejr hodlá ze své štikovské usedlosti zbhnout do nekatolického Slezska. Bylo to závažné obvinní, protože tehdy poddaní pro svoji víru nezídka nedovolen své grunty opouštli a odcházeli do Slezska a vrchnost tak v nich ztrácela zdroj svých píjm. Po udání byl Jan, jako poddaný peckovské vrchnosti, 7 týdn držen v poutech v mstském vzení na Pecce. Protože však Jan se nepiznal a úmysl zbhnout mu ani jinak prokázán nebyl, byl z vzení propuštn na svobodu. Jan nehodlal svému strýci zstat nic dlužen a následn se o nho nelichotiv otíral. Tak strýce svého Jakuba ml v šenku – nejspíše u samotného rychtáe Bejra v Uhlíích – urazit tak, že jej oznail „za šelmu“, jindy zas „za rasa a katovského -4-
pacholka“ a následovalo další udání na Pecku. Causa pak byla v prbhu dubna a kvtna r. 1660 nkolikrát projednávána ped peckovským purkmistrem a zaznamenána ve staré peckovské pamtnici; a protože Jan se pi výslechu k urážkám samozejm nedoznal, nikdo z oznaených svdk, „štamgast“ krmy – jak již to v obdobných pípadech bývá – nic neslyšel, natož aby se na nco pamatoval, nepodailo se rychtái obvinní ped purkmistrem prokázat. Následn bylo rychtái Jakubovi naízeno synovci Janovi za všechny škody a výdaje zaplatit 15 zlatých rýnských. Stalo se i to, že rychtá Jakub si nechal v kvtnu r. 1660 od voják postavit u chalupy dva máje a k tomu synovec Jan, snad v šenku – kde jinde – prý poznamenal, že spíše dva pranýe mu mli postavit. A Jakub opt nelenil a vc oznámil ped úadem peckovského purkmistra. Ani toto pohanní prokázáno nebylo a oba uvedení byli ped purkmistrem dne 25. 5. 1660 napomenuti, aby dalších rozepí zanechali pod pokutou 50 kop groš eských. Bylo to natolik moudré rozhodnutí, že jen hrozba ztráty takové sumy penz staila k tomu, že pokud hádky a urážky nepestaly, žádné další udání již podáno nebylo. No a co zbývá dodat. Jen to, že Jakub Bejr tak jako všichni z vesnice se s celou svoji rodinou ješt v r. 1651 hlásil jako nekatolík a jako takový byl v seznamu obyvatel Uhlí podle víry z toho roku i zaznamenán. Pokud spolu s funkcí zmnil víru a stal se katolíkem, a jinovrného svého píbuzného pozdji udal, pak do písmene naplnil moudro starého eského písloví, že „poturenec horší Turka“! Josef Špr, foto: autor
Uhlíe - .p. 18
STALIN A BEJR PŘED SOUDEM V PACE
Vašek Bejr z Hídelce ml slušný ek v novopacké Regule. V part sedmi lidí dlal sváee. Pracoval s platinou i se stíbrem. Po tídenní šicht te na vrátnici, že se má odpracovat mimoádná smna na Sovtský svaz. Vašek Bejr, pracant a tvrdý chlap, který od mládí chodí pouze pomocí berlí, prohlásil, že má nárok na volno a že si mají soudruzi strit mimoádnou šichtu do prdele! Bylo uprosted padesátých let a Sovti byli naším vzorem, šéfem a vbec vším. Bejrova slova byla více než odvážná. „Za ti dny jsem ml na Pace soud. Když jsem pijel od soudu vlakem do Blohradu, potkal jsem hned na nádraží Lu ka Votokovýho ze Hídelce. Já, že nemám práci. Cože, zejtra a jseš u nás v traktorce! povídá. Na ti roky jsem šel jezdit s pásákem. Déertékem, DT 54. Pak byl ješt jinej pásovej traktor - Stalinec, ale na nj jsem já, kterej ek, a jdou Rusové se zakázkou do prdele, nemoh. Dokonce jsem dostal i 10 tisíc nástupnýho a práci na pásáku jsem si protáhnul o rok, abych nemusel zpátky do Reguly,“ vypráví dnes 88letý Václav Bejr. Na ovládání déertéka používal Bejr pro brzdu a spojku devný nástavec. Plyn byl na ruku. „Jednou jsme sedli s Mildou Matoušem v Olešnici v hospod. Pak jsme jeli ke Studenci vorat, Milda m zauoval. Když jsme v pásáku zpívali, tak to šlo. Ale najednou jsme oba usnuli. Pevorali njaký polní cesty a ouvozy a zastavili snad padesát metr od vody a skály. O 50 metr vedle a bylo po nás.“ „Než jsem šel na packej soud, tak jsem pedtím prolez blátivý pole, a byl od bláta snad celej. Všude se za mnou trousilo bláto. A na schodech povídám prokurátorce, že tady u soudu je pknej bordel, žádný isto. Ml jsem štstí, že mn nepidali. Bejt to o njakej rok dív, tak jsem dopad h.“ Novopackej soud a Vašek Bejr. Ped tím soudem stál i kamenný Stalin. Tuhle sochu pak museli dát pry. Vždy Svobodná Evropa dávala k dobru celému svtu, že Nová Paka byla první, kde postavili generalissima Stalina ped soud. Eduard eliš, foto: Ladislav Stuchlík
Vítz neznámý? Skuten tomu tenisovému klání bylo letos šílených padesát let. Psal se erven 59 a já chodil do osmé tídy blohradské základky. Jako každý kluk u naší Javorky jsem se snažil dlat všechny možné sporty. Mezi nimi i tenis. Ve škole nás eštin, djepisu, zempisu a zpvu uila dvojice mladých kantor. Stanislav Rudolf a Zdenk Prchal. Oba byli o nco starší než my. Oba dobí. Oba oblíbení. A v ervZdenk Prchal
nu ped plstoletím pány kantory napadlo, že si zahrají tenisový ma. Nevím pro, ale zvolili si m, abych zajistil kurt a rozhodoval jejich klání na umpiru. Spolužák Péa Koláek, který dnes reprezentuje veterány Švýcarska, by urit byl vhodnjší než já. Ale volba padla na m. A tak se hrálo. Na tyce u bývalé zahradní restaurace. Výsledek nikdo nezná. Ani já coby sudí. Jenom se ví, že ma to byl vyrovnaný, napínavý, jako když hrají Nadal s Federerem ve nále Wimbledonu i US Open. Žádný ftýn jeden druhému nedal zadarmo. Vraceli i nemožné míe. Ale pes velkou snahu šla „tenistm“ líp kantoina než tenhle bílý sport... Ped tymi lety jsme mli sraz spolužák. Pi procházce Bažantnicí jsem u kurtu íslo 4 vyprávl, jak Standa Rudolf a Zdenk Prchal hráli tenis. Všichni byli zvdaví jak utkání dopadlo. Pan uitel Rudolf, který na sraz dorazil z Brandejsa, mi okat podstril sto korun a povídá: „No, ekni milej eliši, kdo vyhrál. Kdo!“ Rezolutn tvrdím, že on a to 6:3, 7:5. Kdybych dostal stovky dv, nadlil by Rudolf soupei dva kaná-5-
ry, dvakrát 6:0. Ped láznmi stovku vracím. Jedu na kole do Hoic. V ernín, kde má Zdenk Prchal barák s nádhern upravenou zahradou, mluvím u plotu s majitelem. e pijde i na ten ervnový tenisový duel mých uitel. V batohu jsem si z ernína vezl dv velké okurky - salátovky. Pi zpátení cest jsem je nevrátil. Tak nevím. Nevyhrál ve dvou setech pan uitel Prchal? Eduard eliš, foto: archiv Stanislav Rudolf
METEOR (POP GOLDMEN) aneb 40 let s muzikou
Je zaátek roku 1969, zima na tehdejší dobu docela pkná, pesto se rodí v hlavách nkolika z nás úpln jiná myšlenka, než si jít zahrát hokej, koulovat se i koukat po holkách, na kterých stejn toho v této roní dob není moc vidt. K tomu ješt nudná cesta ze stedoškolských povinností v Nové Pace (z gymplu a uáku) v nevytopeném „hytláku“. V nm ti erven 1979 - venku v „Bažárn“ cestující (nejspíš ti, kteí mžou s Jirkou, Lenkou, Jardou a Romanem za to, že, jak se íká - dobrá vc se podaila). Honí se jim v hlav pomyšlení, že každého z nich ekají v týdnu zase povinné hodiny hry na hudební nástroj u pán Jenka, Hlavatého i sl. Ludvíkové, ale to pece není to pravé, „oechové“. Každý z nás se vnuje tomuto koníku už pomrn dlouhé roky, což nás pestává pomalu bavit. Co takhle pestat hrát etudy, sonatiny a zaít se vnovat nemu, co nás víc nadchne. Noty, houslové i basové klíe pece nejsou urené jen k tmto úelm. Touhu zahrát si i njakou „modernu“, a to jednou nkdy nejen pro sebe, ale teba i na njaké tancovace. A tak chodíme okukovat kapely z okolí, trochu doufáme a pejeme si zárove, že bychom nco podobného také mohli zkusit. Ale jak na to? Umt na nco trochu hrát ješt nemže znamenat „bourání“ hudebních sál (chápejme vtšinou hospodských) s pohledem na pkn se svíjející tanenice. A je tu 22. bezen 1969 - první schzka, první noty, první zkoušení. V kulturní místnosti Jiskry v Horní Nové Vsi (jak jsme íkali v „jizb“) se schází ptice muzikant (spíše ješt tedy jen hrá na njaký hudební nástroj), aby se pokusili o zahrání první skladby z not („Jak se tak dívám“). Kdo byli ti, kteí položili základní „kámen“ další blohradské kapele po dechovce pana Hrníe i tanením orchestru továrny TOS? Tedy ti ti z vlaku - Karel Beneš, Jarda Kojar eovský a Pemek Vajdl, dále Milan Berta Beránek a Joska Sam NovotKytarista a zpvák Vlá a Vik ný. Nástrojov jsou k dispozici saxofony Jardy a Karla (alt a tenor), trubka Milana, Samv pozoun i pjené bicí z roku „jedna-dv“ a nakonec i letité pianino pro Pemka, které patí k inventái naší „zkušebny“. A jak pibývají další týdny a s nimi sobotní dopolední zkoušky, rozšiuje se i repertoár, který má vesms zatím pouze orchestrální podobu. Picházejí i další hrái Standa Altman (2. trubka), Josef Vágenknecht (bicí), Milan Syta (basová kytara). Zkouší se, skladby pibývají, takže by to chtlo zkusit njaké vystoupení? Ale pro koho? Ješt, že továrna TIBA v Horní Nové Vsi mla internát s unicemi, a bylo to Oslavy 1. „narozenin“ kapely (1970) jasné. První vystoupení v hos- vpedu zleva: P.Vajdl, J.Nováková, J.Sedlatý, vzadu: S.Altman, M.Beránek, K.Beneš, J.eovský) pod „U Ježk“ na „Májích“ -6-
Ješt jako POP GOLDMEN v r. 1972 na zájezdu v NDR (zleva: V.Vik, J.Vágenknecht, M.Hloucal, J.Novotný, P.Vajdl, K.Beneš, chybí: J. ezá a H.Schindlerová)
(3. kvtna), následn pak veírek internátu, dv vystoupení v dtské léebn v Blohrad a první hra v Bažantnici. To už ale se zpváky (Vlá ou Vikem a Jarou Jakoubkovou) a doprovodnou kytarou. Nikdo dnes neuví, že se zpívalo na jeden mstský amplión a kytara hrála na domácí rádio! Bhem prvního roku své existence skupina uskutenila 7 vystoupení. 6. února 1971 hrajeme blohradským hasim poprvé na plese, a od té doby každý rok! Nejen v „Lázeáku“, ale nucen i v Lánech a Horní Nové Vsi. Nechávají nás pak „bydlet“ (resp. naši aparaturu) v jejich hasiárn, dkujeme jim za tch 38 let trvalé spolupráce. V dalších letech zájem poadatel taneních zábav o spolupráci pibývá, picházejí zpváci Jirka Sedlatý a Jitka Nováková, repertoár se prbžn dopluje pedevším skladbami z oblasti eské pop music. Odtud tedy poátek prvotního názvu kapely, a protože pro veejná vystoupení nám p. Beránek šije zlatá, brokátová saka, je to jasný - „POP GOLDMEN“, by nkomu z nás do té mužnosti možná ješt pár msíc chybí. Kapela ale potebuje mít také njakého kapelníka, aby mohla složit o ciální zkoušky (pehrávky). Spolupráci a otcovský dohled nad námi (i svojí dcerou) pijal p. estmír Novák. Za Standu zaíná hrát na trubku spolen s Bertou Milan Pavlásek, pokud Pemkovi v hraní brání povinnosti v brán dorostu fotbalist Hradce Králové, jsou za nho pipraveni zaskoit Eva Švitorková i Josef Špringer. Krom aj v Lázeském hotelu i v Bažantnici se hraje i v blízkém i vzdálenjším „okresním“ okolí (Vesník, Tetín, Valdov, Nemyeves, Ohnišany, Veliš, Žlunice, Smidary, Sobotka), na úspšných krajských pehrávkách v r. 1970 zpívá už i Josef ezá. Se svým protirýmovým Sanorinem objíždí snad všechny
„Porevoluní“ májové hraní za sokolovnou
produkce, bohužel, ne vždy mu pomáhá. Možná je ale byl píinou „zanícení“ jeho básnického „steva“, nebo se zaínají hrát i písn, které sám otextoval. Jeho novou pveckou partnerkou se v r. 1972 stává jiínvská Hanka Schindlerová, která stídá krátkodob psobící Lenku Tlapákovou. Na trubku hrají i Milan Sedláek a Mirek Hloucal (nkdy i s bráchou Joskou). Na produkce s námi jezdí i hodn píznivc, pedevším díky velkému autobusu, kterým jsme se pepravovali. Hodn se hraje ve Slavhosticích, Kopidln, Milovicích. Díky povinnostem se základní vojenskou službou dochází bhem prvního desetiletí kapely k podstatným personálním zmnám, resp. výmnám i záskokm. Je už také více než nutné mít svého zvukae a technika, a tak zaíná dlouhodobá spolupráce s Vaškem Šilingem. Za hranice odchází Karel Beneš, za bicí usedá Jirka Plechá, zaíná zpívat Lenka Nosková s obasnou podporou Jany Vikové, basovou kytarou tvrdí muziku Jarda Nosek. O více i mén úsmvné historky taky není nouze - sthování klavíru do hoeácké hospody, kvtinová „dkovaka“ v Nemyevsi (Radek B.), „kadibudka“ v Kopidln, prosklení lítaek v Milovicích („Mejzy“ P.), Karlv lyžaský výkon v Janských Lázních, Hanin výron v kotníku na zájezdu s Hoeákem do NDR k Baltu, nepojízdný Robur s došlou naftou… A také
problémy s anglickým názvem kapely - na skláském plese ve Valdicích 25. ledna 1975 tedy poprvé jako METEOR. K úspšným „štacím“ patí aje v Suché, Vlá a by mohl vyprávt... Koní Pepa ezá, s Vlá ovým odchodem na vojnu zaíná spolupráce s Romanem Slukou, hrají se pedevším „Kaáci“ a Petra Jan, „Bažárna“ je naším druhým domovem. Pichází i první vtší krize kapely (1982), na „basu“ hraje Zdenk Kánský, brzy ho už na dlouhé roky stídá Vašek Š., za bicími se dost asto objevuje hoický Josef Klapka, ptisté vystoupení kapely slavíme v Hoicích (v „Bystici“). Zaíná obasná spolupráce a vzájemná výpomoc s novobydžovským Klubem 7. Využíváme služeb hrá na dechové nástroje - vystídalo se jich požehnan: Milan Krejovský, Jarda Hezký, Lá a Krois, Standa Novotný, Milan Sedláek, Lá a Koucký, Ota Petyniak, Lá a Plhák, Vašek Novák, Vlá a Gottstein, na bicí obas zaskakuje Mirek Hlaváek. Zkoušejí to i zpvaky Dáša Ržiková a Iveta Haková. Konec 80. let „trávíme“ pevážn hrami na Na jedné ze slávistických akcí „U Kostela“ („U Sehnal“)
„domácích“ pódiích v lázních, Bohumilce, i „U Kostela“, kde vzniká dlouhodobá spolupráce s blohradskými píznivci fotbalové Slávie Praha. „Bažárna“
Svatební veselka v Chlumci na zámku s J.Klapkou a Zd.Kánským
již neexistuje, smutní všichni milovníci tanek a zábav. Roky 1994 až 1997 už ale patí opt k bohatým na hraní (celkem 273 her). Krom blízkého okolí se hraje i ve Špindlerov Mlýn, Vrchlabí, na Benecku, v Králíkách u Nového Bydžova, Se slávistou Ivo Ulichem Žacléi, Jilemnici, na plesech, zábavách, veírcích i rautech, obas i na svatbách. Na podzim 1996 si pipomínáme pi domácí pouové zábav jubilejní 1000.vystoupení. Od r. 1999 se kapela už personáln nemní, hraje se de nitivn jen ve tyech - Vlá a Vik (kytara, zpv), Pemek Vajdl (klávesy, zpv), Vašek Šiling (basová kytara, zvukový technik) a Slávek Cerman (bicí, zpv). Za tch 40 let jsme si užili hodn zábavy, získali nemálo hudebních zkušeností, poznali mnoho kamarád, dokázali jsme se vyrovnat s problémy a nástrahami, které nám nkdy vstoupily do cesty, jen ten as a roky, co ubíhají ale všem stejn, nedokázal nikdo z nás zastavit. Snad až nkdy píšt… (ze vzpomínek Pemka Vajdla) foto: archiv Meteoru
Souasný METEOR (vpedu zleva: Vlá a Vik, Pemek Vajdl, Vašek Šiling, vzadu Slávek Cerman)
P. S. Omlouvám se všem, na které jsem nedopatením pi svém vzpomínání nevzpomnl (urit k nim patí i velká skupina našich „dopravc“, bez nichž bychom nikdy nikam nedorazili).
-7-
Koupání na Hlubokém
Kdo pijde dnes na rybník Hluboký, oázu ticha a klidu, kde jediným zvukem je mlasknutí olvka návnady nkolika málo lovících rybá, by snad ani neuvil, jak vypadal tento rybník ped zhruba sedmdesáti léty. V dob ped druhou svtovou válkou, bhem ní a ješt krátce po ní zde bylo koupališt, jež si nabídkou služeb a návštvností nezadalo se známjším Pardoubkem. Blohradský hoteliér Pech zde postavil zaízení, které v té dob vzbuzovalo údiv a lákalo etné návštvníky. Podívejme se na staré pohlednice, nechme se unášet dávnými vzpomínkami. Na Hluboký se chodilo bu pes Bažantnici, hned za ní nebylo vlevo jednolité pole, ale úzká políka a mezi nimi nejmén ti rovnobžné cesty až k lesu Homolka. Po jeho okraji se došlo ke hrázi rybníka. Tam se setkala tato cesta s cestou od miletínské silnice, která vedla v té dob tsn kolem behu. Pepad rybníka byl pemostn krásným mstkem se zdobeným zábradlím z bílé bízy. Již odtud byla vidt první atrakce koupališt, totiž pomrn vysoký stožár s vlajkou, která naznaovala, že je plovárna v provozu. Asi v polovin hráze na nejhlubším míst stála ve vod skokanská vž s podlahou tak dva-ti metry nad hladinou, lezlo se na ni po šikmém žebíku. Zajímavostí bylo pevné zábradlí po obou stranách, vž byla otevená jen k rybníku, snad proto, aby dti nepadaly do mlké vody a nebo pímo na hráz. Za touto vží bylo jedno ze tí mol i prkenných palub. To první z nich bylo kolmo k hrázi, vymezovalo jednak pístavišt plavidel a dále sloužilo k mimoádné atrakci, kterou byl Hluboký proslulý a lákal i neplavce a diváky všech kategorií. Ta bude popsána pozdji. Rovnobžn s hrází tsn u ní byla zvýšená paluba, z ní vedly schdky do vody. Tetí molo bylo rovnž rovnobžné s hrází asi tak patnáct, dvacet metr od ní, a vymezovalo tak jakýsi bazén, z nhož ovšem bylo možno vyplavat prlivem na volnou vodu. Na behu, pibližn v místech, kde je nyní rybáská chata, a te , vte nebo nevte, stály ti devné stavby. Nejvyšší byla dokonce jednopatrová, dole byla kuchyn, kde vládla paní Morávková. Dodnes si pamatuji ozdobný nápis nade dvemi: „V té naší kuchyce, tam se dobe vaí“ a skuten se tam vailo pro hosty, jídla se podávala naproti v menší jídeln a nebo se hodovalo u nkolika stol venku. V pate byly dva hostinské pokoje, oba s balkónem a výhledem na rybník. Vedle stála pízemní, dosti rozlehlá budova, kde byly šatny nebo spíše pevlékárny a zejm i hospodáské zázemí hlavní chaty. Tetí budova byl samostatný altán stojící na hrázi, kam se pod stechu vešly až tyi kavárenské stolky. Málem bych zapomnl na stavbu tvrtou, byl to altánek na kraji rákosí na protjší stran rybníka, kam se dalo doplavat. To v té dob, jak te mohu posoudit, pi nízké úrovni plaveckého umní obecn, bylo jen pro pár dobrodruh, a proto se tam jezdilo nkterou lodí zdejší otily. Zastavme se u ní, v dob slávy tam byly ti veslice, každá pro tyi až šest osob, a dva maásky. Pro mladší tenáe, to poslední byl jakýsi neohrabaný kajak pro jednu nebo dv osoby nepíliš umle sbitý z prken. Na rybníku platil i jistý plavební ád, jak si mžeme peíst na jedné pohlednici, na strom visí tabulka s nápisem: „Zákaz ježdní do rákosí“. Nyní slíbená nejvtší atrakce. Byla to koza i kozel, který uml plavat. Jak produkce vypadala: pan Morávek pivedl kozu na konec mola, co vedlo dost daleko do rybníka, a tam ji nelítostn hodil do vody. Koza se vztyenou hlavou plavala nejkratším smrem ke behu a netváila se pi tom píliš radostn. K urení let, kdy se tato zábava konala, nám pomohlo to, že koza se jmenovala Nguš a toto jméno po habešském vladai jist nedostala díve, než po vypuknutí Italsko - habešské války v roce 1935, ale spíše až v jejím prbhu v r. 1936. -8-
Svtové djiny se zapsaly do djin koupališt Hluboký ješt jednou, a to zvýšenou návštvností v létech 1941 až 1945. Zpsobila to hitlerovská akce Kinderlandveschickung, kdy byly posílány dti z bombardovaných mst na klidnjší místa. Jako takové místo byl také vybrán Blohrad a do tehdejšího Grandhotelu Urban byli nasthováni, jak se tehdy íkalo, nmetí kluci. Byli to hoši od 11 do 14 let, zpravidla celé tídy z jedné školy. Kolik jich bylo, mi není známo, ale do stovky jich mnoho nechyblo. Ti v lét chodili na Pardoubek, píjemn tam s nimi nebylo, a proto eská spolenost ped nimi utíkala na Hluboký. Konec války také nco na Hluboký
pinesl. Lodní park se zvtšil o ti takzvaná torpéda. Byly to bývalé pekližkové pídavné letecké nádrže, z kulové pední ásti pecházely ve válec a zakoneny byly kuželem. Do válcové ásti se vyízl oválný otvor, dol se pidlalo kolmé prkno jako kýl a podivné plavidlo, jehož vratkost nkolikanásobn pevyšovala již zmiovaný maásek, bylo na svt. Ješt poslední drobnosti, chata na Hlubokém nebyla napojena na elektrickou sí, ale mla vlastní elektrárnu. V podveer zavedl pan Morávek vytékající vodu na malé vodní kolo a to njak pohánlo dynamo. Pod hrází bylo slyšet pleskání vody na lopatky, v chat se rozblikaly dv nebo ti malé žárovky. Hosté u stol besedovali, hodovali a popíjeli, gramofon s troubou (bez elektriky) hrál mono a rozhodn ne hi- , jak si dodnes pamatuji „Když bílé konvalinky kvetou“. Jií Vacek, foto: archiv
-9-
Schanielova vila Tajupln a mysticky psobí mezi poli pod Hrou pi cest mezi Prostední Novou Vsí a Brtví tzv. Schanielova vila. Kdo ji postavil? Pro stojí tak o samot? Žil v ní njaký Anglian? Chtl v ní skuten režisér Svrák natáet scény lmu Tmavomodrý svt? Tyto a další otázky se mn asto honily hlavou a tak jsem se je pokusil s pomocí paní Evy Hrubé a ing. Petra Trávníka rozluštit.
Kremlikova vila v Horní Nové Vsi
Na zaátku se musíme vrátit o 111 let zpt do roku 1898. Tehdy odkoupili Jan Jína z Libštátu a Vilém Kremlika ze Semil od obce Horní Nová Ves ást návse a zahájili stavbu textilky. Vilém Kremlika pocházel z Jihlavy a psobil jako úedník rmy Matouš v Semilech, odkud byla i jeho manželka. Už v roce 1899 se Kremlikovi pisthovali do vily u továrny, kolem níž zaali budovat park. V roce 1901 se spoleníci rozešli a novým spoleníkem Viléma Kremliky se stal továrník František Matouš ze Semil, zatímco Jan Jína zaal stavbu nové továrny v Prostední Nové Vsi. Kremlikovi mli ti dti, dcery Hermínu (1888) a Zdenku (1894) a syna Viléma (1889). Nejstarší dcera Hermína se provdala za JUDr. Emanuela Schaniela (1880), se kterým žila nejprve ve Vídni a poté v Praze, kde JUDr. Schaniel pracoval jako sekní šéf na ministerstvu obchodu. V ervnu roku 1926 zahájili manželé Schanielovi stavbu vily v anglickém stylu s domkem pro zahradníka v Lázních Blohrad a v listopadu téhož roku se do ní již z bytu na pražském Hradanském námstí sthovali. A co bylo dvodem stavby na samot pod Hrou? Slábnoucí zrak JUDr. Schaniela, kterému oní léka doporuil, aby se asto díval do zelen. A tu Hra nabízí mrou vrchovatou… JUDr. Schaniel odešel do dchodu (odmítl výmr penze s tím, že to je jen pro nemajetné) a tšil se na odpoinek v Blohrad. Jenže v roce 1927 odešel z Kremlikovy továrny dlouholetý editel Václav Libich a o rok pozdji zemel na tžká válená zranní Vilém Kremlika mladší. Domek pro zahradníka - 10 -
Ten se po válce v chorvatském Záhebu seznámil se svojí budoucí ženou Blankou Kostial – Živanovi, s níž ml dv dti – Radovana a Evu. V rodinném podniku byl spoleníkem a „junioršéfem“. Vedení továrny tak pevzal práv JUDr. Schaniel. Navíc v roce 1930 zemel i Vilém Kremlika starší. Vrame se však ke „Schanielov vile“. Jejím stavitelem byl Hynek Poslt z Pecky, který stavbu provedl ze švédských pepalovaných cihel. Chloubou stavby bylo nádherné devné schodišt jako na zámku, krásné tapety, lustr i nábytek. Schanielovi si na konci 30. let užívali klídek pod Hrou, pan Schaniel se vnoval s velkou láskou sedmdesátiarové zahrad se 150 stromy a velkokvtými šeíky, zeleninové zahrádce a velikám. Zmna nastala v roce 1948. Do vily se pisthovala mladší sestra paní Schanielové vdova Zdenka Rambousková, která byla vysthována z rodinné Kremlikovy vily v Horní Nové Vsi. Její osudy byly také velice zajímavé. První manžel, chorvatský šlechtic Harry Kostial – Živanovi (bratr manželky jejího bratra Viléma) prohrál na svatební cest na zaoceánské lodi do Ameriky majetek a manželé se posléze rozvedli. Druhý manžel, bankovní editel Jan Rambousek z Hradce Králové, byl pedasn penzionován a od roku 1930 se tak spolupodíleli na vedení rodinné rmy v Horní Nové Vsi. Jan Rambousek v roce 1940 zemel a Zdenka Rambousková se se synovcem Radovanem Kremlikou po válce opt zasloužila o obnovení textilní výroby až do hokých konc v roce 1948. Ze Schanielovy vily po roce 1948 komunisté odvezli nábytek, jehož ást byla použita v novopacké poliklinice, byla zlikvidována knihovna a americká stáložárná kamna skonila v rekreaní chat Narexu na Studenov. V roce 1962 byl do vily pidlen nájemník – píslušník SNB Jeábek (další soužití ve vile pak snad bylo inspirací pro lm Pelíšky). V roce 1968 bezdtní manželé Schanielovi prodali vilu vzdálenému píbuznému uiteli Františku Trávníkovi a tím mli záruku, že se jim ve vile nebudou stídat rzní cizí nájemníci. V té dob již mli vysoký vk a situace je znan stresovala. Na život ve vile v té dob vzpomíná ing. Petr Trávník: „Vždycky m fascinoval jejich pesný denní režim. Pan Schaniel pracoval na zahrad, rád teba štípal polínka, a pesn v pl jedenácté vyšla paní Schanielová, že je topinka a aj. Pan Schaniel kouil ibuk, manželka mu dala pléd, všichni byli úžasn setlí a rádi vzpomínali a vypravovali.“ Schanielovi mli ve vile v té dob jednu místnost v pízemí, druhou využívala paní Rambousková, v poschodí žili Trávníkovi, dole se topilo uhlím, v pate akumulakami. Co všechny trápilo, byla pístupová cesta. Zemdlská technika ji vždy na jae a na podzim tak rozblátila, že vyjít se dalo jen v holínkách. „Tam, kde je dnes skautský areál, jsme mli bednu, v níž jsme si nechávali boty na pezutí. Jedny byly na cestu od vily k bedýnce, druhé od bedýnky do msta,“ s úsmvem vzpomíná ing. Trávník. Na pobyt ve vile ráda vzpomíná i pranete Schanielových paní Eva Hrubá: „Jako školaka jsem u nich byla asto na návštv nebo na prázdninách a nejenže jsem se zájmem sledovala zahradnickou a velaskou innost a všelijaké zajímavé vyprávní pana Schaniela, ale hlavn jsem si všimla, že akoliv žili opravdu v podmínkách více než skromných, nikdy si ani slovem nepostžovali na to, co bylo díve a v em žijí nyní. Mla jsem vždycky dojem, že jediné, co je trápí, je špatný pístup k vile. Zaujalo m také, že si všichni celý život onikali.“ JUDr. Emanuel Schaniel zemel na podzim roku 1970, jeho manželka Hermína na jae 1971. Paní Rambousková se odsthovala ke svému synovci Radovanovi do Hoic a v roce 1986 zemela. Trávníkovi v polovin osmdesátých let prodali vilu místnímu JZD, které ji potom v roce 1993 prodalo soukromé osob. A jak to bylo s lmem Tmavomodrý svt a režisérem Janem Svrákem, o emž se v Blohrad vypravovalo? Odpov jsem našel u ing. Lenky Vichnarové: „V novinách jsem etla inzerát, že se hledá vila v anglickém stylu, kde by se mohly natáet scény z lmu Tmavomodrý svt. Upozornila jsem na Schanielovu vilu, ale bez odezvy.“ Jan Svrák tedy v Blohrad nenatáel a okolí vily už také nepipomíná období první republiky, kdy ho s láskou udržoval JUDr. Emanuel Schaniel a ekal, až ho manželka zavolá na aj s topinkou… Pavel Šubr, foto: archiv Evy Hrubé a Ladislav Stuchlík
- 11 -
Manželé Schanielovi u své vily
Až na vrcholky hor ...
Zdolat výšku 5 011 m n. m., což je výše než Mont Blanc, zanechá jist v lovku pocit hrdosti a vítzství nad sebou samým. Ale z rozhovoru s Filipem Simonem jsem nabyla dojmu, že ten pravý pocit naplnní z této nároné cesty do Nepálu je z vdomí, že cesta splnila svj pravý úel: navázat kontakty s tmi, kteí potebují pomoc, a poznat jejich život. Motivace Nápad cestovat do Nepálu vznikl vlastn náhodou, když profesor anglitiny Jan Suk, který je vášnivým cestovatelem, hledal školu, se kterou by bylo možné navázat kontakt. Ješt vtší náhoda byla, že v té dob se zcela výjimen dostal na internet editel tamjší školy se stejným zámrem. Následoval výbr zájemc z ad žák našeho novopackého gymnázia, shánní penz a informací o této zemi pod Himalájemi. Nakonec nás jelo šest: editel školy Mgr. Matjovský, profesor Suk, dv studentky a dva studenti. Cesta Letli jsme letadlem SA do Frankfurtu, pak arabskou spoleností Gulf Air do Bahrainu a do hlavního msta Nepálu Kathmandu. Hned na letišti nabízejí upravení Nepálci ubytování a prvodcovství, což jim skýtá dobrý výdlek. Snadno se s nimi lovk dorozumí anglicky, o naší zemi mluví jako o eskoslovensku a dobe znají naše fotbalisty. Jakmile jsme opustili bránu letišt, ocitli jsme se v jiném svt. Ve svt pírodních a kulturních krás. Pestože domy a ulice jsou zanedbané a všude spousta odpadk. Koše neznají. Mnoho dom je rozestavných, protože tak nemusí platit dan. Po mst lidé jezdí jednoduchými elektromobily a autobusy. Nejsem však pesvdený, že mají pevné a fungující jízdní ády. Lidé Nepálci jsou velmi laskaví a pátelští lidé. Ženy jsou velice pohledné, upravené, nepijí alkohol a asto vykonávají tžkou práci, muži jsou zde v nadazeném postavení. Dti už od dvou let bhají samostatn po ulicích, chodily za námi, rády se s námi fotily a byly velice vdné za bonbony a tužky, kterými jsme je asto obdarovávali. Navštívili jsme i místního holie, který zákazníka nejen ostíhá, ale i namasíruje a použije kouzelnou kamennou sl z Himalájí.
- 12 -
Ubytování a stravování Naši nepálští pátelé patí k tm majetnjším, tudíž jsme bydleli na vysoké úrovni. Od turistické tvrti Thamel jsme byli vzdáleni 30 minut jízdy taxikem a po celou dobu pobytu jsme v této oblasti nevidli Evropana. Mli jsme tak obrovskou píležitost seznámit se s pravým nepálským životem. Jsou zde velké sociální rozdíly, které souvisejí s rozdlením na kasty. editel školy Badri a ostatní, kteí se o nás starali, patí k vyšší kast. asté jsou výpadky energie a každý lepší dm má svj rezervoár na vodu. editel Badri moc dobe vdl, že bychom rádi poznali nepálský styl života a nikoli prostory mezinárodních hotel. Proto nás pozval do vesnice, kde se narodil. Žili jsme dva dny mezi Nepálci, sami si vaili a spali na pd na kukuici. Dokonce jsme pomohli i zorat kus pole nedaleko vesnice. Nepálská kuchyn nám velice zachutnala. Každodenním jídlem je tzv. dhal bat, což je rýže s okou, k tomu zelenina a obas kousek kuete. Pipravují jídla hodn koenná, protože déle vydrží. Dobrý obd v lepší restauraci vyjde pibližn na 40 K. Pije se voda, pivo je zde velmi drahé. Mli jsme možnost ochutnat i speciality jako jaí sýr, smažené slepií hlavy a tibetské pivo. Náboženství Nejrozšíenjším náboženstvím je zde hinduismus. Náš zdatný prvodce Gombu, který nás provázel po horách a nkolikrát zdolal Everest, byl vrným budhistou. Všechna náboženství se zde tolerují a nkolikrát jsme byli svdky náboženských rituál. Silným zážitkem bylo pálení mrtvých u eky Bagmati v Kathmandu. Hinduisté pinesou lovka na sklonku života do jakési nemocnice blízko eky, kde nemocný i starý eká na smrt. Po smrti je vynesen k ece a rodinou je spálen. Pozstalí pak po celý rok nosí bílý šat. Ve stejné ece se o kus dál koupou dti i zvíata a pere se prádlo. Navštívili jsme také vesnici, kde se slavil Den turismu. Vtipné bylo, že jedinými turisty jsme byli my. Škola - SHREE HANUMAN SEKONDARY GRAMMAR SCHOOL Do školy, která leží v náhorní plošin v horách, dochází 400 žák i ze vzdálenosti nkolika kilometr. Školu nechal postavit majetný Japonec, který má i další plány na její rozvoj. V jedné tíd je až 80 žák, kteí si platí uniformy a uebnice. Stravují se
výhradn doma, a to ráno a veer. Vyuování zaíná v 10 hodin ráno spoleným nástupem, hymnou a modlitbou a pokrauje zhruba do 16 hodin odpoledne. Dti chodí do školy rády, protože ví, že dobré vzdlání a anglitina jim mže zajistit lepší život a možná i pesthování do Kathmandu, kde je více píležitostí. Starší žáci mluví velmi dobe anglicky. Vyuuje zde 25 uitel, kteí mají se studenty pátelský vztah. Naivn jsme vezli prezentace v PowerPointu o eské republice, že je blíže seznámíme s naší zemí. Vybavení školy je velice skromné a není zde žádný funkní poíta. Proto si rádi vyslechli vyprávní o naší zemi v trojitém pekladu z eštiny do anglitiny a následn do nepálštiny. Trek - Langtang Pro své putování jsme si zvolili ást Himalájí - Langtang, protože je zde oproti oblasti Everestu a Annapuren mén turist a mnohem levnji. Spolenost nám dlal syn editele školy Amin, který se ukázal jako dobrý pítel a horolezec. Prvodcem a hlavním koordinátorem treku byl zkušený horolezec Gombu, který nám asto vyprávl o svých výpravách na osmitisícové vrcholy. Po Himalájích jsme putovali 8 dní, spali jsme v horských vesnicích a oproti nkterým turistm jsme nevyužili služeb nosi, a vše jsme táhli na zádech. Hlavním cílem cesty byla návštva svatých jezer Gosaikunda ve výšce 4 500 m n. m., ve kterých se Honza Suk i vykoupal. Spolen jsme pak procházeli prsmyk Laurebina La, kde jsme už pociovali nedostatek kyslíku. Avšak touha vystoupat výše byla silnjší. Rozdlili jsme se tedy a plka naší výpravy se rozhodla zdolat nedaleký vrcholek ve výšce 5150 m n. m. Bez znalosti prvodce bychom byli ztraceni, protože na vrcholek nevedla žádná cesta. Byla mlha, místy sníh a po nkolika hodinách jsme byli nuceni se vrátit. Stáli jsme však pod vrcholem ve výšce 5 011 m n. m., kterou namil náš prvodce na svých hodinkách. Dál už jsme jít nemohli, bylo to na lano, které jsme nemli. Ale i tak jsme byli naprosto spokojeni, protože jsme byli mnohem výše než Mont Blanc. V Kathmandu jsme se pak rozlouili s naším vrným prvodcem, který druhý den odlétal pod Everest. Na závr pobytu se konal hinduistický svátek Dasain. Byl jedním z nejdležitjších svátk, který mžeme pirovnat k našim Vánocm. Po tisících se rituáln zabíjela domácí zvíata vetn koz a buvol. Krví žehnají dopravním prostedkm a veer se oddávají velkému veselí. Závr I když k blahobytu je zde velmi daleko, máte pocit opravdovosti, upímnosti, lidskosti a pátelství. Lidé jsou zde šastni, a to je jejich nejvtším bohatstvím. Vím, že seženeme dostatek prostedk, abychom jim mohli do budoucna významn pomoci. Urit se tam nkolikrát vrátíme. Dodnes jsme v kontaktu a oekáváme jejich druhou návštvu. Naše cesta do Nepálu se uskutenila na podzim roku 2008. Hana Friedrichová a Filip Simon, foto: Filip Simon
- 13 -
František Bohuslav Petera-Rohoznický František Petera
Národní buditel, vlastenec František Petera - Rohoznický byl v poadí blohradský fará šestý, ale svým hlubokým zájmem o zdejší kraj a djiny Blohradska nesporn první. „Narodil jsem se dne 8. ervence léta Pán 1798 ve vsi Rohoznici na dolením konci, v krm ili hospod k panství miletínskému pináležející...,“ vypráví v Pamtnici fary blohradské. Navštvoval miletínskou školu a po ukonení jiínského gymnázia studoval lozo i a bohosloví na pražské univerzit. Získal tak dkladné vzdlání. Na knze byl vysvcen 24. srpna 1822 v Hradci Králové. 8. záí ho pak slavnostní prvod doprovázel z domu jeho otce až do kostela v Lanžov, kde slavil za veliké úasti lidu svou priminí mši. Po nkolika letech psobení v horském Maršov pijal s velikou radostí své jmenování do Blohradu: „Jako vze, skrze 14 let v tuhém vzení ukovaný, tší se a jásá, když mu hlásný osvobození zvstuje, tak i já jsem plesal, slyše dne 18. ervence 1836 tu radostnou novinu, že m vysoce urozená milostivá paní Antonie baronka ze Stillfried, rozená hrabnka z Schaffgotsch, ddiná paní na Blohrad, za faráe blohradského zvolila...“ 2. srpna 1836 bylo všechno pipraveno k jeho uvítání, ale František Petera pijel tak brzy, že jeho píjezd ješt neekali. Vstoupil tedy do chrámu sám, ale na faru ho už s velkou slávou doprovázely cechy s praporci a školní mládež. Z Maršova s ním pijel i bratr Antonín Petera jako jeho osobní kaplan.
Slavnostní instalace nového faráe se konala 1. listopadu 1836 na svátek Všech svatých. K bohatému obdu byli pozváni nejen okolní knží a panští úedníci, ale druhého dne i dvacet nejstarších žebrák, po dvou z každé obce, a tetího dne i obecní rychtái.Tak zaalo jeho tináctileté psobení v Blohrad. Jako horlivý knz a vlastenec snažil se P. Petera lidi sob svené dobe vychovávat, založil i školní knihovnu. Zajímal se o hovorovou eštinu, sbíral lidové výrazy, názvy, zapisoval si rení. Pispíval do Jungmannova slovníku, udržoval kontakt s pražským kulturním a vlasteneckým centrem, psal lánky do asopis. Žil v pátelských vztazích s mnoha významnými osobnostmi eské kultury, s vlasteneckými knžími i laiky. Na blohradské fae poskytl pohostinství a nocleh dramatikovi profesoru V. K. Klicperovi. Srdce ml se soucitem otevené pro bídu zdejších chudých lidí, vydržoval na studiích své bratry. František Petera byl vyhrannou osobností. Ml v sob houževnatost a neústupnost selského rodu, byl svérázné povahy. Dovedl se siln nadchnout pro názor, který považoval za správný, a pak ho tvrd hájil. Jednal vždy pímo, oteven, nebál se kritizovat ani blohradskou vrchnost. Zatímco jeho pedchdce fará Jan Pacák zapisoval ješt do farní kroniky nmecky, P. Petera psal nejen esky, ale živ a s velkou dkladností. Založil novou farní kroniku a svým kvtnatým slohem do ní peliv zapisoval všechny události. Líil zajímav své farníky, používal bystrou a vtipnou charakteristiku. Nerozlišoval pitom podle majetku, písn odsoudil nepkné povahové rysy své patronátní vrchnosti a stejn nadšen chválil chudáka, který si uznání zasloužil. S velkým nadšením se František Petera pustil do pátrání v djinách Blohradska. Jako horlivý badatel a bystrý pozorovatel rád podnikal dlouhé pší túry i vyjíž ky na koni do blízkého okolí. Svj rodný kraj velmi miloval a citliv vnímal jeho krásu. „Dne 10. kvtna 1843 odebrav se já, František Petera fará, po ranních službách Božích... jezdecky na horu Zviín dv hodiny cesty od Blohradu... kdež byla pou v kostelíku ladném, na té hoe od hrabte Kotulinského vystavném. Nevýslovnou jsem byl pojat radostí, zíraje s tohoto velebného místa... Pohled k západnímu pohoí Chlum, to je krajina, obor mé duchovní správy objímající, s rozmanitostí pahork, vodních zrcadel, hájk...“ Zamýšlí se nad tím, není-li název Zviín odvozen od staroslovanského boha Zvie, který tu míval svj chrám. Vyslovil domnnku, že zdejší zvyk zapalovat ohn na kopcích 30. dubna a veer ped svátkem sv. Jana Ktitele, tedy 23. ervna, mže být pozstatkem starých pohanských obad na této hoe plné
- 14 -
svtla, kde jako první vychází slunce. Zajímal se o historii hradišt na Valech, pipojil k ní povst o tamjších obrech. Kopal i na Velehrádku u Lanžova, objevil nkolik starých pohebiš. A protože ml bohatou fantazii, vypomáhal si s ní i pi svých badatelských objevech. Ale pedevším hoelo jeho srdce pro zdejší kraj: „Jakoby arovným prutem mrštil, když jsme mezi lesem Bulicí a Mlakami z ouvalu zádušního dospli na vrch Velké Homolky, rozvine se znenadání ped našimi zraky utšená kotlina luh, niv a chlum blohradských. Tu nelze se oku nasytiti arovným pohledem na tu pestrou rozmanitost krajiny. Dole v údolí tpytí se v sluneních paprscích blostný chrám Všech svatých s farou a vpravo zámek panský na pravém behu potoka Javorky... Libomilý venkovský stánek, kolem na hodinu cesty lesnatými pohoími ovnený ráj. Zdravo panuje v tomto sídlišti, ovoce se všeho druhu daí a polnosti rozumn vzdlávané pilnost rolníkovu zdárn odmují. Tu byl mj stálý byt od roku 1836 až do roku 1848, slastí, ale i strastí plný.“ František Petera odešel ze zdravotních dvod roku 1849 do výslužby. Poslední léta jeho pobytu v Blohrad byla ztrpena spory s vrchností o zádušní majetek. Ani v penzi ale nepestal
s literární inností, práv naopak. Za svého pobytu v Hemanicích u Jarome a pozdji v Praze se zabýval velmi dkladn kulturní historií a archeologií, erpal i ze starších spis. Napsal v té dob nejen drobné práce, ale i vtší spisy a monogra e. Sepsal také djiny Novoveského panství, už úvodní vty svdí o jeho dkladnosti: „Práci tuto historickou zaal jsem já, František Petera, nkdy fará novoveský ili blohradský, nyní pak na výsluze, v Hemanicích nad Labem od Jarome na sever ležících, dne 19. prosince 1854 v úterý o 1. hodin s poledne...“ Jeho literární práce, deník, nálezy listin a fragmentu pergamenu jsou uschovány v Národním muzeu v Praze.
Antonín Petera
- 15 -
Z jeho spis erpala spisovatelka Leontina Mašínová i Marie Hrníová. František Petera - Rohoznický zemel na zápal plic v Praze 24. února 1877, pochován byl na Olšanském hbitov. Jeho význam nespoívá v pevratných objevech, drobnou neúnavnou inností vykonal velké buditelské dílo. Byl jako nadšený vlastenec vrným synem eského národa a zaslouží si proto trvalou úctu a vdnost msta, ve kterém tak rád žil a které proslavil. A to úctu, projevenou alespo pamtní deskou, vždy i on patí k historické pamti Lázní Blohradu. Antonie Vanišová foto: Ladislav Stuchlík, archiv
%\ODQRFDU\FKOHMLWUR6WDUäKDMQäVLWÊKOH]ÕYOVOH]O]SRVHGXSURWÊKOVYÑNđLYÑQRK\DUXNÊYHPREQRßHQÑKR KXEHUWXVXVHWđHO]KODYQċIOLQW\NUĒSċMHMLWđQÕURV\%\ODWRNUÊVQÊ]EUDď.LSSODXI6FKHULQJNDOLEUX[GDURG KUDEċWH0HUYHOGWD]DWRæHWDNGĒVOHGQċGRKOÕæHOQDSRđÊGHNY %DæDQWQLFL3đHVWRæHE\ODKODYHďNXORYQLFHĉHUQÊ MDNRQRFRGUÊæHO\VHYQÕSDSUVN\Y\FKÊ]HMÕFÕKRVOXQFHMDNRY]UFDGOH-HQæHRQDWRQHE\ODDQLWDNGĒVOHGQRVWMDNR VSÕßKRUOLYRVWSRVHGORVWDYÊßHďĉDVWRKUDQLĉÕFÕVH]XđLYRVWÕ=NUÊWNDQDSRđÊGHNYSDUNXE\OKDMQäMDNRSHV 7DNÑSHVVHSUREXGLOSURWÊKOVHYPRNUÑWUÊYċDY\ĉÕWDYċ]DPæRXUDOGRMLWđQÕKRVOXQFH 8æWđHWÕQRFQDĉHNDQÑDQLF 9RWUDYDNX]RXIÊQÕ$OHPOĉHODWLßHOHæHOYURVHSRGSRVHGHP%\OWRNUÊWNRVUVWä QċPHFNäRKDđDMPHQRYDOVH/RUG$NGRE\OSDQKDMQä"2SVÊQR]2VYċGĉHQÕGRSđÕVDK\SURRFKUDQXP\VOLYRVWL x:DOGKHJHUGHV*UÌIW0HUYHOGWVFKHQ*URVVJUXQGEHVLW]HVLQ%DG%LHORKUDGk+DMQäYHONRVWDWNXKUDEċWH0HU YHOGWDY/Ê]QÕFK%ċORKUDGċ-RVHI6ODYÕNQDUR]HQæLMÕFÕYKÊMHQFHQDSURWLGRPXX&ÕVDđRYäFKQDGU\EQÕĉNHP VKUDEċFÕPLVÊGNDPL0XæVXEWLOQÕSRVWDY\VNđLYäPDQRKDPDßHGRPRGUäFKRĉÕDSRKOHGXRVWUÑKRMDNRQĒæ2EOLĉHM PċOKODGNäSÚU\NĒæHVWDæHQÑDYUÊVN\Y\KOD]HQÑ2UOÕQRVMDNRE\Y\đH]DQä]OLSRYÑKRGđHYDVHNOHQXOQDGà]NäPL DVYHđHSċVHYđHQäPLUW\DULVWRNUDWLFNäNQÕUHNYæG\SHĉOLYċ]DVWđLæHQäY\VRNÑĉHOR]YäUD]ďRYDO\GR]DGXVĉHVDQÑ ĉHUQÑYODV\$V\PHWULFNÑNđLYN\VYäFKGROQÕFKNRQĉHWLQPDVNRYDOĉÕPVLPH]LSXPSNDPLDMH]GHFNäPLUDMWNDPLQD QRKÊFKYæG\DYßXGHKROÕQN\9OÑWċY]LPċGRPDLYOHVHùORYċNREċWDYäSUDFRYLWäPLOXMÕFÕSđÕURGXD]YÕđÊWND .UÊYċNWHURXFKRYDOYKÊMHQFHMH]GLOSURWUÊYXDæGR%DæDQWQLFHVYU]DMÕFÕPæHEđLďÊĉNHPVNRVRXDKUÊEċPL$ YæG\SđLWRPMHßWċVWLKOQċNRKRSURKQDWSR%DæDQWQLFLNOXN\FRMH]GLOLSRSDUNXQDNROÊFKDWDMQċNRXđLOLYVHQÕNX QD'DQĉÕORXFHVWHMQċMDNRKRON\NWHUÑFKRGLO\QDEOHGXOHDPÊMRYÑYVWDYDĉH.QH]E\WQÑUHNYL]LWċWċFKWRKRQĒQD ßNRGQRXSDWđLODKĒO]HNWHUÑßODKUĒ]D3DQKDMQäPċOVLFHNđLYÑ]DWRYßDNYHOPLU\FKOÑQRK\WDNæHWYUGRVWKROH PQR]ÕEROHVWQċSRFÕWLOLQDYODVWQÕFK]ÊGHFK+ODYQÕMHKRxSUDFRYQÕQÊSOQÕkYßDNE\ORNDæGRGHQQÕRGHP\NÊQÕD]D P\NÊQÕYVWXSQÕFKEUDQHNGRSDUNX7DG\E\OSđHVQäMDNßYäFDUVNÑKRGLQN\UÊQRYSċWDQDYHĉHUYVHGPWRNG\æ OÊ]HďßWÕKRVWÑRGFKÊ]HOLSRYHĉHđLQDSURFKÊ]NX'REDSđÕPRVWYRđHQÊSURNXVđHĉLVSDFLHQWNDPLVDPR]đHMPċæH VWċPL]GUDYäPLNWHUÑVHQHSđLMHO\OÑĉLWQäEUæWROLNRUHOD[RYDW$æHQÊPVHSDQKDMQäQHY\KäEDOVWHMQċMDNRRQ\ MHPX9WRPSđÕSDGċGRNÊ]DOEäWĉORYċNHPSđÕPRPD]OLYċßDUDPDQWQÕPDQHRGRODWHOQċJDODQWQÕP $OH]SÊWN\GROHVD 1HGDOHNRSRVHGXNGHY\VHGÊYDOQDĉHNDQÑVH]ORXN\Y\SÕQDOUHPÕ]VPUNRYÑKRSRURVWXREHKQDQäQHSURQLNQX WHOQäPLKUDGEDPLVOLYRQÕWUQHNDæDKDYäFKNRSđLY$YßDNQHE\OWRUHPÕ]FRKRWDNPDJLFN\SđLWDKRYDORGRWċFKPÕVW QäEUæVWDWQäMHOHQGYDQÊFWHUÊNVDPRWÊđNWHUäVHSRWXORYDONUDMHPRG+ĒU\SđHV+RPRONX0ODNDD%\ßLĉN\DæQD 3DVHN\X'REßHQċNWHđÕKRGRNRQFHVSDWđLOLLY2XOÕđÕFKY+RUQÕP-DYRđÕDQD$UQRßWRYċ9KRVSRGċQD%UGÕNXE\O ĉDVWäPQÊPċWHPUR]KRYRUĒP\VOLYFĒNWHđÕVH]GHVFKÊ]HOL6SđLEäYDMÕFÕPLSLY\QDEäYDO\MHOHQÕKLVWRUN\ĉDVWRDæ REOXGQäFKUR]PċUĒ-HGQLWYUGLOLæHWRE\OGYDQÊFWHUÊNRVWDWQÕKÊMLOLNDSLWÊOQÕKRĉWUQÊFWHUÊNDMHQæPċOUÊæHMDNR PHORXQ\DNHONXWOXVWRXMDNRQRKXXSUGHOH5ÊæHE\O\YMHMLFKKDQWäUFHYDUODWDNHONDRFDV%XČMDNEXČPXVHOWR KRFKXGÊNMHOHQQDFHVWRYDWDæDæDOHXVDPRWÊđĒWRQHE\ORQLFQHREY\NOÑKR$SđHVWRæHE\OKDMQä6ODYÕNĉORYċNHP YHOLFHKRYRUQäPMLQDNđHĉHQRUÊGVHSRVORXFKDOGHEDWRMHOHQXVHQHàĉDVWQLO.G\æVHKR]HSWDOL]GDOLKRWDN\ YLGċOQHYUOHRGVHNOæHMVRXWREOÊERO\DæHæÊGQHMWDNRYHMQHQÕ9KORXELGXßHYßDNYMHKRH[LVWHQFLYċđLODQDSR VHGXSREOÕæUHPÕ]XY\VHGÊYDOQRFFRQRFGRXIDMHYRNDPæLNNG\VHQDKRUL]RQWXY\QRđÕQHMSUYHPRKXWQÑSDURæÕ SDNKODYDVĉHUYHQäPLVYċWO\PRKXWQÊßÕMHDVWDWQÑWċORQHMPÕďGYRXPHWUÊNRYÑPRæQÊLWċæßÕ]NUÊWNDVQLOVYĒM YHONäVHQREÊMQÑPMHOHQXVEÕUDMÕFÕPYÕWU]SROÕOXNDUHPÕ]ĒDOHSđHGHYßÕP]WÑWRPDJLFNÑQÊKRUQÕSORßLQ\ 7DNSO\QXOURN]DURNHPDVQDGVÊ]NRXE\VHGDORđÕFWæHQDĉHNDQÑVWUÊYLOWLVÕFDMHGQXEH]HVQRXQRF -HKRYÕUDDWUSċOLYRVWGRßODQDSOQċQÕMHGQÑPċVÕĉQÕ]ÊđLMRYÑQRFLYSRVOHGQÕPGQXREGREÕRGVWđHOX %\ORMLæFLWHOQċFKODGQċMLDEOHGäàSOQċNR]DđRYDONUDMLQXVYäPPOÑĉQäPVYċWOHPPWYäFKPRđÕSOÊQÕDNUÊWHUĒ %\OQDSRVHGXVÊPSHV/RUGKRXæGÊYQRQHGRSURYÊ]HOSURWRæHKRWRQHEDYLORKDMQäY\NXđRYDOMHGQX]RUNX]D GUXKRXDXSđHQċKOHGċONRE]RUXMHQæE\ORQċFRVYċWOHMßÕQHæRNROQÕNUDMLQDNWHUÊXæGRĉLVWDWRQXODYHWPċ.UÊWFH SđHGSĒOQRFÕVH]UHPÕ]NXR]YDOYÊKDYäßHOHVW3RWRP]DSUDVNDO\YċWYHKUDGEDWUQHNVHUR]HYđHODDMHOHQY\ßHOQD ORXNX.DSLWÊOQÕNXVßHVWQÊFWHUÊN+DMQäSđLORæLOSXßNXNOÕFLDGDOHNRKOHGHP]DPċđLOMHKRKODYX.G\æSDNPXßND VSRĉLQXODPH]LMHOHQÕPLVYċWO\DUXNDVH]NOLGQLODY\NURĉLOR]YÕđHSURWLSRVHGXD]YROQDYHOLFHSRPDOXEOÕæLORVH NQċPX+DMQäDQLQHGäFKDODMHKRSUVWVHVDPRYROQċSđLWLVNONHVSRXßWL-HOHQVEÕUDOYÕWUDOHNUÊĉHOGÊODæSÊUPHWUĒ - 16 -
SđHGSRVHGHP]YHGOKODYXMHKRVYċWODVH]DEOäVNODMDVQäPVYċWOHPDKDMQäVWLVNOVSRXßò9äVWđHOE\O]FHODEH]KOXĉ Qä DSURMHNWLOVHSđLEOLæRYDONMHOHQÕKODYċMDNRYH]SRPDOHQÑPILOPX7LßHSURSOXOWPRXSURßHOMHOHQÕKODYRXMDNR KHGYÊEQRXVÕWLQRXDUR]SO\QXOVHYHWPċMDNRNRVWNDFXNUXYHYRGċ1DWRVHR]YDOYäNđLNY\VRNäDQDđÕNDYä]YXN SđLSRPÕQDMÕFÕKODVXPÕUDMÕFÕKRĉORYċNDQDĉHæVHUR]HFKYċOY]GXFK]HPċVHRWHYđHODDKDMQäLVSRVHGHPSDGDOGR KOXELQQRFLMDNRGRVWXGQ\]QÕæMHßWċQDRNDPæLN]DKOÑGOKYċ]G\PLKRWDMÕFÕVHQDĉHUQÑPQHELMDNRVYDWRMÊQFLDSDN XæE\ODMHQWPDWLFKRDQLF2EOXGQċQDIRXNOÑQLF .G\æVHKDMQäSUREXGLOFHOä]DGäFKDQäD]SRFHQäY\VNRĉLO]SRVWHOHRWHYđHOVNđÕďDREH]đHWQċSđLĉLFKONKODYQL NXORYQLFH=H]EUDQċY\VWđHOHQRQHE\OR%\OWRMHQVHQY]GÊOHQÊR]YċQDWDMQÑKRSđÊQÕ]UR]HQÑKRQDĉHNDQÑ1DWR VL]DSÊOLO]RUNXDQDKODVđHNO x-HGQRXKRDOHXUĉLWċSRWNÊPDVNROÕPk 9ċđWHĉLQHYċđWHDOHWDKOHSRYÕGNDY]QLNODSđHGSDGHVÊWLOHW\9]LPċNG\æx6ODYLĉÊNk]DPU]OFKGLOLMVPHWDPV NOXNDPDEUXVOLW.OXFLPċOLEUXVOHQDNOLĉNX]YDQÑßODMIN\MÊPċOGæHNVQ\VH]RXEN\QDßSLFLSHYQċSđLßURXERYDQÑ NERWċ9SđÕ]HPÕGRPXX&ÕVDđRYäFKE\GOHODPRMHSUYQÕßNROQÕOÊVND6DPR]đHMPċSODWRQLFNÊQHERòPLE\ORQċMD NäFK GYDQÊFWPRæQÊWđLQÊFWOHW9ODVWDE\ODQHMKH]ĉÕKROND]QDßÕWđÕG\DNG\æMVPHSđLßOLEUXVOLWGÕYDODVHQDQÊV ]RNQDMHæVHQDFKÊ]HORVRWYDGYDNURN\RGEđHKXU\EQÕĉND$NG\æXæMVHPPċOW\QRYÑGæHNVQ\đHNOMVHPVLWHČ XNDæKRFKXFRXPÕß=EċVLOHMVHPNURXæLOSR]DPU]OÑKODGLQċ QDEÕUDOU\FKORVWDSđLEOLæRYDOVHVWÊOHYÕFDYÕFNH EđHKXNUDGPRSRNXNXMHSROÊVN\SOQÑPRNQX.G\æVHNRQHĉQċ]ÊFORQNDOHKFHSRRGKUQXODFKWċOMVHPY\VWđLKQRXW MHGQRGXFKÑKRNDGHWDDOHFRĉHUWQHFKWċO]RXEN\VH]DNRXVO\GROHGXXGċODOMVHPNRWUPHOHFDSR]DGNXGRNORX]DO DæNHEđHKXSRGRNQHPNGHE\OOHGWHQNäWDNæHQHæMVHPVHVWDĉLOQDGHFKQRXWE\OMVHPDæSRNUNYOHGRYÑYRGċ .OXFLVHPLSRVPÕYDOL]ÊFORQNDVH]DWÊKOD0U]ORDæSUDßWċORSUGHOMVHPPċORGđHQRXDY\KUDEDWVH]YRG\E\OR QDGPÑVÕO\1DßWċVWÕßHONROHPKDMQä6ODYÕNSRGDOPLKĒOVQÕæQÊVKRQLOSR%DæDQWQLFLDY\WÊKOPċ]YRG\QDEđHK .G\æMVHPFKWċOXWÑFWFRæVGæHNVQDPLQDQRKÊFKQHE\ORMHGQRGXFKÑFK\WLOPċ]DOÕPHFDRGYHGOGRKÊMHQN\ x7DNKOHQHPĒæHßSđLMÕWGRPĒSLWRPĉHkV\NOUR]]OREHQċxVXQGHMVLW\WHSOÊN\DXVXßVLMHWDG\QDNDPQHFKk %\ODWRVWDUÊNDPQD]YHSđRYLFDPD]DQLFHDOHPċODQÊGKHUQRXNDFKORYRXSHFQDNWHUÑPĒMNUDVREUXVODđVNä NRVWäPXWċßHQċXV\FKDO x0ċOE\FKYRWHEHSđHUD]LWWXKOHKĒOk]DKđÕPDOQDFHORXVHNQLFLDSDNGRGDO x3URWRæHWYĒMWÊWDWRQHXGċOÊ$OH QHERMVHQLFPXQHđHNQXSURWRæHVLYODVWQċQLFQHSURYHG&KWċOVHVMHQEOHMVNQRXWSđHGKRONRXFKÊSXWRk 1DWRPLSDQÕ6ODYÕNRYÊXYDđLODKRUNäĉDMVPHGHPD]DWÕPFRPL]DßÕYDODGÕUXQDNDOKRWÊFKSDQKDMQäPQċY\ SUÊYċOSRKÊGNXRREURYVNÑPMHOHQXVDPRWÊđLDGORXKäFKKRGLQÊFKSURVHGċQäFKQDSRVHGX-HVWOLKRQċNG\VNROLO MVHPVHQHGR]YċGċODOHUÊQXSđÕPRQDNRPRUXXßWċGđLOKDMQÑPXVÊPæLYRW 9QHGRæLWäFKGYDDGYDFHWLQÊFKPX]HPđHOV\Q1DYRMQċàGDMQċQDQHOÑĉHQRXDQJÕQX =RQÑUÊQ\RVXGXVHXæQLNG\QHY]SDPDWRYDO 8]DYđHOVHGRVHEHSđHVWDONRPXQLNRYDWVRNROÕPDQDNRQHFVHYSRGYOÕNDĉNÊFKEURGLO-DYRUNRXDVKROÕSURQÊ VOHGRYDONDSLWÊOQÕKRßHVWQÊFWHUÊNDNWHUÑKRVDPR]đHMPċRVWDWQÕQHYLGċOLDSURWRVLP\VOHOLæHVHGRĉLVWD]EOÊ]QLO -HQæHRQVHQH]EOÊ]QLORQMHQFKWċOPLORYDQÑPXV\QXGRNÊ]DWæHWRP\VWHULÚ]QÕ]YÕđHSđHFHMHQMHGQRXVNROÕ +DMQä6ODYÕN3RGGUVQRXVOXSNRXGREUÑMÊGUR'REUäDODVNDYäĉORYċNPXæßLURNÑKRVUGFHDSODQRXFÕGXßH$æH REĉDVQċNRKRVKROÕKRQLOSRSDUNX"2QRWRPċORQċFRGRVHEH1DUR]GÕORG%DæDQWQLFHGQHßQÕFKGQĒWDPYĉDVHFK -RVHID6ODYÕNDE\OGRNRQDOäSRđÊGHNùLVWRDàWXOQRNUR]EUHĉHQÕ1ċFRRĉHPVHQÊPGQHVNDPĒæHMHQ]GÊW %\ORPXßHGHVÊWGHYċWOHWNG\æ]HPđHODQLæE\RWRPYċGċO 7DNYċWßLQRXNUÊVQÕEOÊ]QLXPÕUDMÕ 3RFKRYÊQMHQDEċORKUDGVNÑPKđELWRYċYKUREċĉQDMHKRæQÊKURENXMHĉHUQÊGHVNDVHVW\OL]RYDQRXU\WLQRX OHVQÕURXEHQN\6QRYÊNUDMLQDQHH[LVWXMÕFÕURPDQWLFNÊKÊMHQNDMDNRV\PEROP\VOLYRVWL 1ċFRMDNRWHQMHOHQ9HUEDWLPHWOLWHUDWLP%21(%2 =NQLK\-LđÕKR6HKQDODx/=(ÿ6.´329ć'.< ,,,kNWHUÊY\ßODYURFH
9NYċWQXWUY\ßODQRYÊNQLKD-LđÕKR6HKQDODx/=(ÿ6.´ 329ć'.<,9kNWHURXPĒæHWH]DNRXSLW YFHVWRYQÕNDQFHOÊđL+2Â.$7285QÊP.95DLVHĉ YWUDILFH0$-$QÊP.95DLVHĉ YNUÊPNX9ûÉ,ù.$/Ê]HďVNÊXOLFHĉ QHERSđÕPRRGDXWRUDYHGOHKRVSRG\XNRVWHOD 7HO /=(ÿ6.´329ć'.<,9Y\GDOR'(6,*1 678',2YUVWUDQFHQD.ĉ
- 17 -
Jak jsem zaal chatait
Nedávno jsem se sešel se svými vrstevníky, kamarády a spolužáky z mládí a jak to tak bývá, vyprávly se všemožné historky. Pitom m napadla otázka: nemají mnozí podobné vzpomínky? Nkteré veselé jsem zaznamenal, snad se k letní pohod hodí. Stavba chaty. Když je nkdo v pubert, nebo s ním tlue klackovitost, má rzné neodolatelné touhy. Napíklad chodit nkam kouit, pít zakázané alkoholické nápoje a stýkat se s dvaty. Nás tyto neodolatelné touhy donutily k rozhodnému kroku. Pestaly nám stait kluby Bratrstva Sup, Rack, Ginga a jiných Rychlých šíp až po kluby zavánjící zakázaným ovocem jako klub Milovník Buška, (Bušek, kdysi znaka vína). Pes veškeré své kvality nám zaala být malá i místnost na pd u kamaráda, prost nebyla už tím, co jsme potebovali. Ukonili jsme zrovna základní školu a svt nám patil. Musel nastat rozhodný krok. V lét padlo rozhodnutí. Postavíme si vlastní chatu. Protože jsme znali krásné místo v lese, byla volba docela jasná; bude tam. V srpnu po pedchozích veerních rozpravách, plánování a shánní informací o možnostech kde vzít materiál, kdo se zúastní a koho budeme do chaty zvát, se zaalo budovat. Nejprve rovinka, pak základy, stavba komína. Do lesa na kulánky, oloupat a rozezat na plky. Zde bych se rád maliko zastavil. Kulánky jsme ezali na plky u kamaráda na dvoe. Starou cirkulárku roztáel dlouhým emenem tyi metry vzdálený elektromotor. Pila se zastavovala vyhozením emene násadou od krumpáe. Kdyby dnes moje dti nco takového dlaly, asi bych omdlel. Kupodivu se nám nic nestalo. Chata rostla s úctyhodnou rychlostí, neobvyklou na dobu reálného socialismu. Asi jsme nevdli nic o ptiletkách a socialistických závazcích. Na Silvestra už bylo kde slavit. Na stavbu chaty padla hromada materiálu posbíraného kde se dalo. Rozbourali jsme velín a dv klny, rozebrali sajtny z nákla ák, spoustu materiálu sebrali našim otcm a ddm. Kvalita práce byla perfektní. Chata stojí dodnes. ešení problém. Naše skvlá parta se vyznaovala neobyejnou vlastností. Tou byla schopnost vyešit jakýkoliv problém jednoduchým, by zvláštním zpsobem, zcela demokraticky a spravedliv. Zpsob bych nazval pekikování. Princip spoíval v tom, že na jakékoliv téma, pipomínku, nebo návrh ml každý úpln jiný názor. Konec konc názor mohl být i stejný, ale protože jej chtli íci všichni najednou a nikdo nikoho neposlouchal, vypadala debata jako chaotický kik a hemžení. Pokud nkdo byl na arabském tržišti, lehce si mže pedstavit, jak nco takového vypadá. Chaos peveliký. Dobrým píkladem je téma ruské kosmonautky Svtlany Savické, která údajn letla do kosmu poít. Když bylo toto téma vyeno, ukázalo se jako velmi zajímavé a pro diskusi pínosné. Dlat si legraci ze SSSR bylo na denním poádku, sexuální problematika nás velmi zajímala (nkoho možná dodnes) a kosmonautika bylo téma dost tajemné a neznámé, aby stálo zato o nm hovoit. Po vyení problému zaal ze všech stran naráz tryskat vodopád nápad a názor. Každý z nich ešil, jak je ve stavu beztíže možné ženu obtžkat. Zda nkdo na nco pišel, se dodnes neví, protože si z toho nikdo nic nepamatuje. Ale to nebylo úelem. Tím bylo zažít spousty legrace, vypít nezmrné množství piva a spolknout nco dobrého k sndku. Plyne z toho, že díky ešení problému pomocí pekikování jsme si se Svtlanou Savickou užili všichni a problém byl za ruské kosmické odborníky vyešen. A možná, že se tak mnohdy dje dodnes. Jídlo na chat. Každý, kdo nkdy pobyl ást dne v lese, ví, jak venku chutná. I nám samozejm vždy chutnalo, alespo po píchodu. Pi odchodu, nebo druhý den ráno, toto pravidlo vždy neplatilo, záleželo na množství posilujícího jídla a hlavn pití zkonzumovaného v pedešlé dob. Hlavní a nejdležitjší potravinou vždy byl a zejm i pes naléhání léka bude špekáek zvaný but, libereák nebo párek, který se ukázal jako nejvhodnjší potravina. ím si svou pozici vydobyl? Lehce se vejde do kapsy, netee, nesype se z pytlíku a za studeného stavu nešpiní. K jeho píprav není teba hrnce, talíe ani koení, opomenu-li hoici. Má neobyejnou schopnost lib vont, pi tepelné píprav magicky rozkvete a krásn prská. Lze jej pozít s chlebem, houskou i rohlíkem, ale také sólo, zvlášt pokud nkdo drží dietu. Tato ideální poživatina i pes veškerá varování léka asi zstane na chatovém jídelním lístku až do skonání nás všech. Neznamená to, že to byla poživatina jediná. Za léta se vyzkoušelo nkolik, zcela originálních recept, napíklad rýže dovaená ve spacáku, bramboráky zadlané místo mouky chlebovou strouhankou, speciální ražnii a podobn. Králem však zstal but na klacku s hoicí. To byla malinká sonda do historie mého chataení. Nehledám následovníky a vy nehledejte pouení. Pokud se však v tom nkdo poznal, patí mu to. Ladislav Stuchlík, foto: autor
- 18 -
Zveme Vás na Výstavu fuchsií, která se koná letos již pošesté u naší „Kvtinové chaloupky“ v Újezdci u Syenova. Na výstav uvidíte nejen sbírku fuchsií, která obsahuje kolem sedmi set kultivar fuchsií, ale mnoho dalších balkónových a jiných rostlin. Jsme pyšní na sortiment rží, jenž postupn doplujeme. Zahrada bývá otevena pouze devt dn v roce a to práv u píležitosti výstavy fuchsií. Letos výstava zaíná 11. ervence a koní 19. ervence. Oteveno bude od 9 do 18 hodin.
Cyklobusy z Podzviinska do Krkonoš 2009 Již po druhé pojedou krkonošské cyklobusy do Podzviinska. Vyrážet budou každý tvrtek, sobotu a nedli od 2. ervence do 30. srpna. Autobus, který je pipraven pro pepravu nejmén 15 kol, vyráží z Hradce Králové a jede pes obce Sadová, Milovice u Hoic, Hoice, Miletín, Dvr Králové nad Labem, staví se i na Kuksu, dále pokrauje pes Bílou Temešnou a Mostek do Hostinného a pak do Vrchlabí. Trasa cyklobus byla pipravena Svazkem mst a obcí Krkonoše. Na kole se mžete podívat do Krkonoš, Polska, Jizerských hor a samozejm i po Podzviinsku. Z Kuksu mžete využít navrhovanou trasu kolem nové kížové cesty pes Dvr Králové smrem na Nemojov, kde Vás jist zaujme nauná stezka Lesem Království, která se zabývá dendrologií. 31 km dlouhou projíž ku mžete zakonit nasednutím na autobus v Mostku nebo pokraovat dále po krásách Podzviinska. Neváhejte a využijte možnosti podívat se na kole po Podzviinsku a do Krkonoš. Více informací a propaganí materiály dostanete v informaních centrech a na www.podzvicinsko.cz DM Podzviinsko
Jan a Pavel Suchardovi
Vyhlášena fotosoutěž Podzvičinska na téma: Zajímavosti Podzvičinska Dne 8. kvtna na vrchu Zviina byl vyhlášen 1. roník fotosoutže Podzviinska. Pihlásit se mže kdokoli, od malého dítka po zkušeného fotografa. Téma prvního roníku je velice široké: Zajímavosti Podzviinska. Podmínkou soutže je, že fotogra e musí být poízena na území Podzviinska. Maximální poet fotogra í na jednoho soutžícího je 5. Uzávrka soutže je v pátek 21. 8. 2009. Po tomto datu budou fotogra e hodnoceny porotou a posléze i návštvníky webu Podzviinska. Vítzové budou vyhlášeni pi zavírání turistické sezony na Zviin 12. 9. 2009. Souástí soutže je i výstava zúastnných fotogra í v kapli na Zviin. Bližší informace a podmínky soutže naleznete na www.podzvicinsko.cz v záložce FOTOSOUT Ž!!!
stedisko Lázn Blohrad • Prmyslová hnojiva - voln ložená i balená • Ledvické uhlí hndé tídné - oech 1, oech 2, kostka, nmecké brikety • Písky, štrky, kameniva, okrasné kaírky - 20 druh skladem • Zahradní substráty, rašelina, mulovací kra - voln ložená i balená • Doprava - TATRA 815 (6x6) + vlek, SCANIA 4x4, AVIA • Kontejnerové oleje ARAL - stáené - výrazn nižší ceny • Nafta motorová - kvalitní minerální z eských ra nerií
DM Podzviinsko
Š T Í PA N É D Í V Í délka 25 cm U voln ložených komodit možnost zajištní dopravy, vážení na cejchované digitální váze. Informace a objednávky: Plášilová Hana, tel./fax: 493 792 336, mobil: 737 213 705, e-mail:
[email protected], www.agpjicin.cz
eeeQWaQh
2]d]ZcXS[SaWDt[]h\t[WbÐSXa[S R\S#Ydb\O 'a^Z\WZWdÈSQV\g ^]R[\YgYhaYt\QS`bWTWYtbc ;WQ`]a]Tb1S`bWTWSR>O`b\S`
Nevím jak dnes, ale za mých mladých as jsme si s kluky dávali pi fotbálku jména reprezentant i blohradských hrá. Kvašák, Masopust, Kouba. Z tch místních nejastji Pepa Kraus pro stelce a Jarda Weinhauer pro brankáe. Bylo to ped více než padesáti léty. Dnes mají oba 75 rok a tedy as na krátké ohlédnutí zpátky.
Josef Kraus
Miletíák. Narozený prvního apríla 1934. Fotbalista, forward, stelec, šutér, tank nepostrádající rychlost. Když si dáte všechno jaksi k sob, tak vám vyjde Pepi Bican, obrovská eská fotbalová ikona. A v blohradských barvách Josef Pepi Kraus. Od roku 1952 do konce šedesátých let uznávaný a oblíbený místní borec. len okresní fotbalové jedenáctky, která hrála s ligovým Motorletem. Reprezentant Pešek mu v tomhle klání neštastn zlomil nárt. Josef Pepi Kraus, ohromný elegán, vzhledem i vystupováním. Po strojain v TOSu dlouholetý zviínský a miletínský hoteliér. Sparan do morku kostí. Dnes fotbalový divák, který navštívil stovky ligových i bétídních ma.
kej k vám do Blohradu. Ml jsem jít i do Dvora, tam byly dva kluby. Ale tady byla lepší parta. Po utkání s Duklou Jiín za mnou pijeli z Liberce, a jdu k nim, že tyikrát tejdn se trénuje a tak podobn. No, to na m zrovna moc nebylo. Vzal jsem si za manželku Jiinu Weinhauerovou, s Jardou jsme švagi. A Weinhauerovi bydleli v té dob za Bohumilkou ve starým baráku. Libereáci, lanai, pišli až sem a pro že nechci, vždy máte nicmoc bydlení. Já na to, že tady bydlí rodie manželky, ne já. I Hoice lákaly Lá u Krasla a m. Mly dobrej tým. Kaucký, Dymák, Vízner, Olda Hlavatý. Ale blohradská parta vyhrála...
Miletín Tady jsem jako žák zaal kopat. Na hišti za továrnou. Ale v Miletín se hrála slušná eská házená. To ví dnes málokdo. Chlapskej manaft. Pamatuju, jak chytal proti Miletínu hokejista Bóža Modrý. Mj táta hrál házenou i fotbal na pravým kídle. Když jsem ml 16, tak jsme spolu kopali v jednom mužstvu. Bydleli jsme v baráku pod hbitovem, dnes je už zbouraný.
Uení Vyuil jsem se ve Vrchlabí nástrojaem pro blohradskej TOS. V roníku se mnou byli Joska Šubr, Standa Hartl, Jarda Rolf. V sedmnácti jsem pestoupil z Miletína do Blohradu. Se Standou Hartlovým jsme utíkali ze školy hrát fotbal. Podél Labe do Kunic na vlak a do Blohradu.
Vojna Vojákoval jsem v Dukle Týn nad Vltavou. Kopali jsme první á tídu. V útoku se mnou hrál Pavol Benc, jedinenej fotbalista. Byl z Trenína. Pak šel do Dukly Tábor a jeden as patil mezi nejlepší stelce první ligy. Sekretáe nám dlal obtavec a výbornej kluk - Karel Tomášek. Karel vyrobil tablo manaftu. Nade mnou hláška: Hoši, hrajte si jak chcete, já budu dávat góly!
Pestupy Pan Ouško zaídil mj dorostenec-
Malát Do Radnice k Malátovi jsem my fotbalisti hodn chodili. Vždycky ml pro nás njakou pochoutku. Jednou zamk´ hospodu. Nikdo že nesmí dom, ani na záchod. A pistavil dva kbelíky na urání. Nkdo milej kbelík nakop, jinej ho nechyt a rozsekalo se sklo v lítakách do sálu. Malát na lítaky dal spartakiádní plakát. Snad tyi roky tam plakát vydržel než se zasklívalo znova.
Manaft a *fr*
Zleva: E. eliš, B. Forman, Pepi Kraus, M. Novák
Mirek Vaura a sázení Vaura byl rozenej divadelník. Divadlo pedvádl i pi fotbale. Rozehrával a hlavn komentoval. Na! Hop! Podej! Nabíhej! Sázeli jsme hodn na fotbal a tenis. Ješt s Otou Nedorostem. Mirek Vaura mi íkal: Až vyhrajem, tak ti koupím deset plnejch nádrží do toho tvýho Forda! Nikdy se tak nestalo...
Další sporty Fotbal a zase fotbal. V Hoicích za sokolovnou se házel závod krikeákem. Uitel na m, abych hodil. Pehodil jsem hišt. A prej se tomu vnuju. Nic pro m. A zrovna tak njakej Mareš, štábní kapitán z Paky. Já oblázkem pehodil tovární komín! Mareš vzal oblázek a hodil. Daleko níž. Pak kiel: To není možný, to není možný! V restaurace Na Most se hezky povídalo. U mé dvojky erveného a Pepíkova tetího aje. V závru si s malým pivem pisedl Jirka Hoa Lelek: „My jsme kopali s Joskou Krausovým v jednom manaftu. Když se pi tréninku bželo do Bažárny, tak m najednou nkdo za rohem restaurace chytnul za rameno: Jirko, pokej, nebž! Schováme se, voni to vobhnou a pak se pidáme. Akorát nesmíme bejt první, ty vole. Pepa Kraus. Nádhera. Hráli jsme ve Dvoe. Já dal dlouhej pas. Snad 40 metr. Joskovi. Von takhle bžel. Takhle. Beci zstávali daleko za ním. Nestaili. Nádhern zavsil. Úžasnej gól. Lidi šíleli. Jedna nula jsme vedli. Pak to skonilo jedna jedna. Joska stelec a elegán. Taky si vzal tu nejhezí holku z Blohradu Jiinu Weinhauerovou. Jinak už si nic nepamatuju. Já tady léta nebyl...“ Eduard eliš, foto: archiv, Jaroslav Voves
Ten jsme mli ohromnej. Od Jardy Weinhauera v brán až po Lá u Charváta na levým kídle. Když se jelo ven, asto nestaily dva autobusy. K Bažárn na mistráky chodilo šest sedm stovek lidí. Franta Onek ernoch (zn. fr) už dv hodiny po utkání ml lánek ve skínce na námstí. Mn Franta zaídil i novináskou legitku. Jezdili jsme spolu na ligu i evropské poháry. Poadatelm vždycky íkal: To je kolega z Pochodn! A už jsme mazali na tribunu i tiskovku. Uprosted Tomáš Skuhravý - Bomber - 20 -
Jaroslav Weinhauer
Narodil se 1. ervence 1934 v Dolním Jelení u Holic. Jeho táta Josef, stroja, dlal u známé rmy Svoboda. Má dv mladší sestry Jiinu a Rženu. Nejdív pišel do Blohradu Jardy táta, který pracoval ve Svobodových dílnách proti nádraží. V 47 roce se Weinhauerovi sthují do naší Prostední Nové Vsi, do Japonska. Jarda Weinhauer, jemuž se asto íkalo Vaama i Vaouš, byl výborný fotbalový branká, ale i nemén kvalitní hokejista a házenká. V únoru 1988 ml blohradský Sokol 100 let. V anket k tomuto výroí vítzí Weinhauer ped Vlá ou Záveským a Petrem elišem. Universálové mli zkrátka navrch. A Jarda byl typickým jejich pedstavitelem. Na nho se „chodilo“. On uml. Nkdy dokázal stihnout i ti sporty v jednom dni. Ráno házenou, odpoledne fotbalový mistrák a veer hokej na zimáku v Pardubicích.
Fotbal V osmi letech mu uarovaly fotky ze sportovních magazín. S kamarádem Bohoušem Michalcem si taky hráli na velké fotbalisty. Babice sebral Jarda erné punochy, na n se našily bílé pásky a byly štulpny. Svetr, kšiltovka, hadrák, zelená louka a byl gólman.
„Kopat jsem zaat v dorostu, na levém kídle. V brance mladých byli Jirka Šeps a Zdenk Ulrych. Za chlapy: Eman Stejný, Tlapák, policajt Gruber a Franta Nmec. Já se mezi tye postavil až v tiapadesátým. Hrálo se s Pakou a do brány ml jít Jarda Kugler. Celej se rozklepal, nemoh. A tak na m kií: Jardo, poj ty! Navlík jsem si jasn ervený Kuglerv dres a vlez do brány, zstalo mi to celejch 27 let...“ Na vojn chytal v Plzni 1.A tídu. Stal se z nho gólman, jenž ovládá centry do velkého vápna. Golman mrštný, s dobrým re exem. Hodn erpal z házené a z trenérské rutiny legendárního Honzy Frolíka. Snad nejlepší zápas se mu povedl v páteláku s druholigovou Duklou Jiín. Blohrad sice prohrál 2:3, ale on vychytal nemožné. „Mohl jsem pestoupit do Hostinného a v 19 letech i do pražské Slávie. Tam m tahal Miloš Urban, který si vzal Grýzovou ze Tetí strany. Nechtlo se mi jít nkam na dva ti roky. A pak jsme mli bezvadnou partu.“
Nmec táhnul v Blohrad hokej, druhej Franta - Pech házenou. Tehdy se íkalo eskou. Mezi mými prvními paráky byli Standa Hartl a Lá a Gabriel. Pak v padesátých a šedesátých letech jsme mli dobrej, fakt dobrej manaft. Turnov, Dvr, Náchod, Jiín. Všechno eská házená. Na házenou handbal jsme nepešli. I když v sokolovn byly už složený handbalové brány. Pech ani my jsme však nechtli...“ Jarda kraloval stelecky i technicky. Pro nás mladší byl vzorem. Jeho zadovka z trestáku byla v kraji povstná. Pi trestáku krom gólmana je v brán i stední bek. Jarda se otáí zády k brán. Prudká otoka a balon je v šibenici. Jedin tam je místo. Oba hrái v brán se diví, jak jim to tam mohlo spadnout. Rekrean si po skonení fotbalu, hokeje a házené pidává triatlon, tenis a bžky. Weinhauer. Nositel tohoto píjmení je v echách 35. Na Blohradsku jeden. Jaroslav Weinhauer. A ten má dv dcery. Hanu a Lenku. Jejich dda a Jardv táta Josef ml ješt ti bratry: Františka, Antonína a Jaroslava. Všichni i s rodinami zstali na Morav. Seteno a podtrženo. Jediná Weinhauerovská sportovní stopa na Blohradsku je hodn výrazná. Eduard eliš, foto: archiv
Hokej „V Jelením a v Moravanech jsme bruslili na zmrzlých loukách a pláních. Kluzišt tady nebylo. Ale zima zato dlouhá, snad pl roku. S pravým hokejem jsem zaal až v Blohrad. V sedmnácti m Franta Nmec vytáh do chlap. Vaura, Mach, Hruška, Jakoubek, Vinálek. Hrál jsem levý kídlo. Pozdjc na beku. Byly to krásný asy. Po mistrákách objednal Nmec serii pátelák. Ješt v pli bezna jsme hráli odpoledne v Hostinném a veer ve Vrchlabí.“ Nejenom, že Jarda Weinhauer hrál výborn hokej. On uml i brousit brusle. Dobe pipravit hokejové nože je kumšt. Tomuhle kumštu nauil Jardu na zimáku ve Dvoe Pardubiák a reprezentant Vladimír Kobranov...
Házená „K ní jsem uchnul v Moravanech coby žák. Moravany hrály i celostátní ligu. Mli jsme sešívaný dresy, jako Slávie. Franta - 21 -
Přijměte pozvání na koncerty Posloucháme-li krásnou hudbu, která nás chytí za srdce a rozezní v nás struny, zatoužíme dovdt se víc o skladb samé i o autorovi. Máme k tomu te jedinenou píležitost. Anenské slatinné lázn a Musicagency Praha uvádjí pod záštitou Václava Hudeka a z iniciativy Spolku Fri pvodní koncertní cyklus. S dvtipným názvem, který navrhla MUDr.Milena erná - „Z hvzdiek rostou hvzdy“. Jde o poad klasické hudby u píležitosti 200. založení Pražské konzervatoe. Rostislav Tvrdík na nich pedstavuje její nejtalentovanjší studenty. „Je to tak, ne z každé hvzdiky bude jednou hvzda, ale když pijdete, kdoví, teba uslyšíte budoucího Hudeka! Je to poad všestrann užitený – vy jako posluchai nahlédnete do hudební líhn, kam se lovk bžn nedostane; studenti se procvií ve vystupování na veejnosti, profesoi vidí své žáky z jiného úhlu než ve škole. A jsou-li tak vtipní jako byl nyní prof. Pavel Fiedler, který hodnotí kvalitu skladatel podle toho, zda už napsali skladbu pro saxofon nebo ne, je radostná atmosféra koncertu navozena. Zatím mli posluchai možnost slyšet, jak se hraje na housle, na fagot a na saxofon.“ To íká Rostislav Tvrdík, vynikající hudebník s bohatými zkušenostmi hráe na kontrabas v umleckých souborech a symfonických orchestrech zvuných jmen. Tmto pátením poadm, uvádným jednou msín, pedcházejí vždy ve stedu veer koncerty vážné hudby. R. Tvrdík pitažlivou formou pedstavuje slavné skladatele, seznamuje se zajímavostmi z jejich života, s okolnostmi vzniku díla. A že je výmluvný, že dokáže poutav vyprávt a má hluboké znalosti ve svém oboru, poznáte sami! A pedevším uvádí ty nejlepší nahrávky v provedení nejslavnjších svtových orchestr a nejznámjších dirigent! Musorgskij, Mozart, Stravinski, Smetana, Dvoák – v plánu je mnoho dalších. Vte mi, že poslouchat skvlou nahrávku symfonické básn Vltava, když Rosa spolu s ní hraje svj part na kontrabas, je nádherný a nezapomenutelný zážitek! „Znáte m,“ íká Rostislav Tvrdík, „víte, že mám v Blohrad svj domov. Nebojte se pijít, jediné, co m mrzí je, že mezi posluchai chybí domácí, Blohradští! Nenechte se odradit slovem vážná hudba. To je ze , kterou je teba zbourat! Pij te, pesvdte se sami, že se pod tímto oznaením skrývá i hudba radostná, tóny veselé. Nechte se oslovit a zaujmout! Souasná ekonomická krize je jen dsledkem krize duchovní, která je tu už dávno. Vidím to na školách, kde vedu podobné koncerty. Stalo se mi, že dti neznaly Beethovena, ale nevdly ani, kdo byl Napoleon! Vycházím ze svých zkušeností, ze svého svdectví hráe symfonických orchestr. Hovoím o tom, co jsem hrál, to se týká hlavn symfonických orchestr. Vozím vám z Prahy vynikající lidi, jedinenou hudbu, nco, co byste v Praze museli draze platit, co je vysoce kvalitní a co je práv te špikou dvousetleté konzervatoe. Pokud jde o skvlé nahrávky lharmonie newyorské, berlínské nebo vídeské, k tomu byste se teba nedostali vbec.
Rostislav Tvrdík
Nabízím vám tedy možnost opravdu jedinenou! Baví m pestré složení poslucha, lidí rzného vku, vzdlání, profesí. Mám radost z jejich reakcí, ze zvídavých i zasvcených dotaz, z hlubokého zaujetí, s nímž poslouchají hudbu. Mám ped sebou jejich rozzáené oi… Dkuji editelství lázní, pedevším ing. R. Kalfusovi, za to, že nám koncerty umožují. Za peníze, které na to dávají, za propjení sálu. Je to velkorysý dar, v dnešní dob, kdy všechno funguje jen pes sponzory, je to in aristokratický a já si toho velmi vážím. Lázn zajišují nejen nápravu sil fyzických, ale i vcí duchovních, a to v blohradských lázních opravdu funguje, jinak by sem nejezdili Bohdalová a jiní umlci. Dkuji Janu Simonovi za nesmírnou obtavost, s níž zajišuje propagaci a dbá na nerušený prbh koncert. Dkuji za vstícnost všem, s nimiž jsem v lázních jednal. Dkuji MUDr. Milen erné za její iniciativu a spolupráci, za perfektní tlumoení nmeckým hostm. Zvu vás všechny: pij te si poslechnout psobivé skladby, seznámit se s moderní hudbou, obdivovat umní i odvahu krásných mladých lidí! A zárove dozvdt se mnoho zajímavého! Pij te, nebojte se!“ A já dodávám: Byli bychom sami proti sob, kdybychom nešli. Rosa Tvrdík otvírá ped námi dvee do svta netušené krásy hudby. Kdo nám kdy nco takového nabídne? Píležitost k tomu máme už v pátek 26. ervna, kdy vystoupí na koncert Vanda Knžíková, nejlepší studentka konzervatoe ve he na violu, vítzka Kociánovy souteže.
Antonie Vanišová, foto: Pavel Janák - 22 -
Foto: Ladislav Stuchlík, Pavel Janák