Samota Josef Berka Potácel se lesem, chvílemi mu byla zima, chvílemi ho polévalo horko, cítil se strašně. Krk ho pálil, téměř neviděl a bolest hlavy se zdála být čím dál nesnesitelnější. Na prsou jako by mu ležel kámen a bránil mu v dýchání. Krosna na zádech byla také stále těžší. Už dávno ztratil přehled o tom, kudy se pohybuje a kam míří, šel prostě instinktivně lesem a mohl jen v skrytu duše doufat, že narazí na nějakou vesnici. Nebylo by však nic divného, a on to věděl, kdyby nic takového neobjevil. Vyrazil sem právě proto, že chtěl uniknout starostem v městském prostředí. V tomhle kraji bylo osídlení tak řídké, že se dalo říct, že to je pravá pustina, tady se jen tak s člověkem neshledáte. Ještě před tím, než vyrazil na cestu se mu to zdálo jako báječný nápad, ale teď, když cítil, že už dlouho nevydrží střídat nohy, pochyboval o svém zdravém rozumu. Nechtěl se zastavit, věděl, že by se jen těžko donutil pokračovat v cestě a pravděpodobně by tu zůstal. A vzal- li v úvahu, že by měl přenocovat takto oslaben v hlubokém lese plném divé zvěře, bylo zcela jasné, že by to byl poslední nocleh v jeho životě. Tak klopýtal dále a celý upocený snažil se proniknout pohledem přes oči plné slz a potu. Na pokraji zhroucení si všiml, že několik desítek metrů před ním mezi stromy probleskuje bílý štít domu. V cestě mu stála jediná překážka, celkem široká a hluboká řeka s prudkým proudem vody valícím se korytem. Zoufale zaúpěl,a rozhlédl se kolem, zda přes řeku nevede nějaká lávka. Nic. Jen voda hučela před ním a bránila mu, aby poprosil o pomoc. Zoufale si sedl na břehu a po chvilce mu před očima všechno zbělalo a on upadl do bezvědomí. Otevřel oči a udiveně se zahleděl na před dlouhou dobou bílený strop. Popraskaný strop sem tam pokrytý černými mušinci v něm probudil jakési zasunuté vzpomínky na léto na statku, které trávil před mnoha a mnoha lety u tetičky. A znova cítil vůni chléva a slunce, které pražilo do světnice, kde spával. Ty vzpomínky ho potěšily. Rozhlédl se po místnosti. Byla pedantsky uklizená a ty mušince na stropě byly jediným nepořádkem, který tady vládl. Ležel v obrovské posteli. Na malém nočním stolku po pravé straně ležela tuba s acylpirinem a sklenka s vodou. Při pohledu na ni dostal žízeň. Cítil se ale strašně slabý. Přejel jazykem přes své okoralé rty a povzdechl si. Jeho pohled dále prozkoumával další části místnosti. Byla střízlivě a účelně vybavena. Tmavá skříň, Porcelánové umyvadlo, vedle něj karafa s vodou, na parketách na podlaze byl položen kobereček s květinovými motivy a okno bylo ozdobeno muškáty. V jednu chvíli uslyšel kroky které se k němu blížily odněkud zdola. Mezi dveřmi se objevila žena podivínského vzezření. Oblečena do obnošené zástěry s rukama v kapsách pohlížela zvědavě na svého hosta. Mike si připadal nezdvořile, když tak ležel a zíral na svou zachránkyni. Chtěl něco říct, ale z hrdla se mu vydral jen chrapot. Raději přestal. Žena se na něj vlídně usmála a její vrásčitá tvář se zkrabatila: "Jsem ráda, že jste se už probral, opravdu jsem ráda. Byl jste nemocný, asi nějaká chřipka, nebo co. Cpaly jsme do vás prášky celou noc. Vy jste nám nahanal. " Všimla si údivu v jeho tváři. "Já jsem Marta, ale nežiju tady sama, spolu se mnou vás opatrovala moje sestra Mary. Našla jsme vás u řeky, když jsme šla lovit ryby, to víte, i když máme hospodářství, rybí maso my prostě milujeme, Mary teda trochu míň, protože má strach, aby jí nezaskočila kost, ale já ryby zbožňuju, jsou zdravé, matka mi to říkávala od malička. " Tvář se jí zachmuřila, asi při vzpomínce na svou matku. "Víte, moje matka zemřela před dvěma lety, taky ráda jedla ryby, dožila se chudinka osmdesáti, asi to pro ni bylo lepší, víte byla těžce nemocná, nemohla se hýbat, my se sestrou jsme se o ni ale dobře staraly, to zas nikdo
nemůže říct,ale vy jste asi unavený, jak na vás koukám. Přinesu vám polívku, ta je dobrá, hovězí, postaví vás na nohy," dodrmolila a zmizela za rohem. Cítil se mnohem lépe, když odešla. Jen těžce se soustředil na ten její slovní vodopád, který hrozil, že se v něm utopí. Ta žena vypadá sympaticky, jen je trochu více výřečná, ale to je pochopitelné, když žije téměř sama na takové samotě. Zase uslyšel rychlé kroky, jak se blížila z kuchyně. Vplula do pokoje jako koráb, v ruce tác s talířem polévky. Mike zalovil nosem ve vzduchu a ústa se mu naplnila slinami. Jeho hostitelka mu na postel položila tác a uchopila lžíci: "Zvládnete to sám?" Nepřesvědčivě přikývl. "Dobrá, ale jestli chcete, můžu vás nakrmit, víte matku jsem také krmívala, jsem zvyklá, moje matka vždy byla spokojená víte, já jsem jí nikdy nepolila, ani neopařila, to ne. Já jsem svou matku měla ráda. " Podala mu lžíci. S třesoucí rukou ponořil těžkou kovovou lžíci do polévky a měl pocit, že už ji nezvedne, ale přeci jen se mu to povedlo a opatrně usrkl. Musel uznat, že takový báječný vývar už dlouho nejedl. Jak mu tak stékal do žaludku, cítil, jak se mu vrací síly, byl to opravdu lék nad léky. Mary se na něj spokojeně usmívala a patrně měla radost z toho, že mu chutná. Po chvíli se zvedla a odcházela z pokoje. Při tom utrousila: "Až se najíte, zavolejte, já vám odnesu tác. " Mike přikývl a souhlasně zahučel s plnými ústy. První teplé jídlo po tak dlouhé době musí dobře vychutnat. Byl tak vděčný oběma sestrám, že mu pomohly. Konečně jeho lžíce narazila na dno. Dojedl. Cítil se silný a odpočatý. Již jasným hlasem zavolal na Martu: "Paní Marto již jsem se najedl. " Chvilku bylo ticho, ale za chvilku se ozval klapot střevíců, jak klusala do schodů. Přistoupila k jeho posteli a odebrala mu podnos. "Děkuji," poděkoval upřímně Mike a usmál se na ni. "Ale to nestojí za řeč," odpověděla mu,"víte, já ráda pomáhám, jsem ráda, že vám chutnalo. Vypadáte mnohem líp, ale měl byste se ještě prospat, přece jen musíte být unavený. Jo, a já jsem slečna. Byla jsem sice kdysi dávno zasnoubená, ale svatba se nekonala," dodala ještě a opět zmizela. Marta na něj působila příjemným dojmem, byla to taková roztomilá a upovídaná dáma staršího věku, která se snažila každému pomoci. Chvilku ještě přemýšlel o svém štěstí a o Martě. Byl zvědav na její sestru. Zezdola slyšel rozhovor obou sester, Marta mluvila nadšeně a vesele, její sestra jí odpovídala úsečně a nepříjemně. Mary asi nebude tak milá jako Marta. Uvažoval o tom, ale za chvilku se mu začaly zavírat oči a on upadl do hlubokého klidného spánku. Když se probudil slunce už téměř zapadalo. Pokoj byl plný narudlého světla. Zaposlouchal se do zvuků v domě. Měl pocit, že dům je docela mrtvý, neslyšel ani hlásku. Pokusil se vstát a ke svému údivu se mu to celkem snadno podařilo. Pomalými kroky se přiblížil k oknu a přelétl pohledem velký dvůr, na němž pobíhaly slepice a stáj, v níž bučely krávy. Usmál se, zase se mu vybavilo léto u tety. Otočil se ke dveřím a pomalu se k nim přemisťoval. Na chodbě bylo o trochu chladněji, než v pokoji a protože byl jen v nějaké noční košili, naskočila mu husí kůže. Vrátil se do místnosti a porozhlédl se po svých šatech. Nalezl je pečlivě složené a zbavené jehličí a bahna, které na nich nepochybně předtím byly, uložené v horní polici skříně. Oblékl se a vydal se na pochůzku domem. Sešel po schodišti do kuchyně. Byla to celkem rozlehlá místnost s obrovskou plotnou, neméně velkou lednicí kombinovanou s mrazákem, dost velký kuchyňský stůl na to, že zde žily pouze dvě osoby. Na rozpáleném tálu kamen stál hrnec a v něm bublala nějaká krémová omáčka. Vedle poskakovala poklička na hrnci, ve kterém se asi vařily knedlíky.
Ani jedna ze sester tady nebyla. Namířil své kroky k východu z domu. Zastavil se mezi dveřmi a zálibně se podíval na západ slunce. Cítil se už docela zdráv a plný síly. Ve vratech kůlny nebo garáže, či co to bylo, zahlédl postavu. "Slečno Marto, dobrý podvečer. " Osoba skrytá ve stínu, vyšla před budovu a namířila si to k němu. Vyšel jí naproti a usmíval se na ni. Ona jeho úsměv neopětovala, ale ani se nemračila. Byla to taková tvář bez výrazu. "Co si přejete?" řekla hlasem, který Mikea zarazil. Podíval se na ni pořádně a nevěřil svým očím. Vypadala úplně stejně jako Marta, ale její hlas byl o dost hlubší, nepochybně šlo o její sestru Mary. "Promiňte, vy jste Mary?" zakoktal v rozpacích. Žena nejspíš pochopila, že Mike je zmaten její podobou, a rozesmála se na plné kolo. "To víte, že jsem," její smích přestal jako když utne a tvář se jí znova stáhla do výrazu nevýrazu," vy jste určitě Mike, Marta z vás byla celá unešená. To je jí podobné," zdůraznila a v očích se jí divně zablesklo. "Víte, přinesla vás včera, ale já jsem se na vás nebyla podívat, víte, já nemám ráda nemocné lidi. Naše matka byla nemocná tak strašně dlouho. . . " Chápal to a ani ho nemrzelo, že se nejdřív setkal s příjemnou Martou. Marta a Mary jsou pravděpodobně dvojčata, pomyslel si a uvažoval nad tím, jak jsou sourozenci odlišní v povahách, když jejich tváře jsou jako jedna. "Ano, jsme dvojčata," přikývla Mary, jako by mu četla myšlenky. "To je zajímavé, poprvé se setkávám s tak podobnými dvojčaty. Jste úplně stejné. Máte na na pravé tváři úplně stejnou pihu, jako vaše sestra. " "Jsme jednovaječná dvojčata," odsekla a chystala se vejít do domu. Mike ji následoval. "Kde je vaše sestra?" zeptal se se zájmem. "Musela odjet do města," vysvětlovala mu," víte, žijeme tady skoro pět kilometrů od nejbližšího městečka, a tak jedna z nás každých čtrnáct dní jezdí do města, aby nakoupila olej, naftu, a tak. Dnes přišla řada na ni. Odjela chvilku před tím, než jste se objevil před domem. Nemáte hlad?" změnila pojednou téma. "Trochu bych si dal, kdyby vám to nevadilo," řekl trošku zaražený z jejích reakcí. Škoda, že zde nezůstala Marta, byla mnohem milejší. "Prosím vás, je tady hrnec omáčky, čtyři šišky knedlíků, myslíte snad, že jsem Otesánek, nebo co?" zasmála se zase. A stejně jako předtím její smích přestal dřív než by se očekávalo. Mike se nejistě usmál. "Posaďte se ke stolu, já vyndám knedlíky z vody a dám vám večeři. " Její tvrdé rysy trochu změkly a jak se tak motala kolem plotny, Mike k ní začal pociťovat jakési sympatie. Celou donu neřekla ani slovo. Skoro se bál narušit ticho, které tady vládlo. "Slečno Mary, nezlobte se na mě, jestli jsem vás nějak urazil. . . " "Prosím vás, mě hned tak někdo neurazí, jen nemám moc dobrou náladu, to je vše. " "Víte vy a vaše sestra jste tak odlišné. . . " "Ano, ona je strašně lehkovážná a tvrdohlavá, moc jí to povídá. " "Nepřipadáte si tady opuštěné?" "Kdepak, my si tady vystačíme samy. Tady máte jídlo, já musím ještě zahnat slepice. " Položila před něj večeři a odešla rychle na dvůr. Byl z ní trochu na rozpacích. Když o ní tak přemýšlel, řekl si, že nebude zlá, je jen tvrdá, ale co jí zbývá. Vybudovala si takovou zeď, přes kterou jen málokdo přeleze. Je strašně uzavřená. Celou dobu, co jedl o ní přemýšlel, bylo mu jí líto, něco ji trápilo. Chtěl by jí nějak pomoci, ale nevěděl jak. Sotva se najedl, pocítil znova únavu, měl by si zase odpočinout, bylo jasné, že po takovém putování v nemoci byl vysílený a únava na něj stále ještě doléhala. Začala mu být i trochu zima. Dostal strach, že se mu vrací horečka. Vyšel po schodech do své dočasné ložnice. Ani
se pořádně nesvlékl a zapadl do postele. Sáhl po acylpyrinu na nočním stolku a zapil ho vodou, i když byla již řádně odstátá, její mdlá chuť mu příliš nevadila. Zachumlal se do peřiny a zavřel oči. Přál si, aby se uzdravil co nejdříve, aby se mohl vrátit do práce, dovolená mu končí asi za týden. Uvědomil si, že nikomu neřekl kam jede. Bylo to tak lepší, nemohli ho otravovat i v jeho volnu. Znal to, vzal si dovolenou a pak celou dobu zvedal telefony. Proto letos nikomu ani slovem neřekl, kam mizí. Pomalu se nořil do hlubokého spánku, v uších mu hučelo, jako když se potápíte do vody. Pak usnul. Nespal ale klidně, nemoc se ještě rozhodla bojovat proti němu, každou chvilku se budil zpocený z nočních můr, které mu zatemňovaly mozek. Asi v jedenáct v noci se probudil a zdálo se mu, že slyší dole rozhovor. "Už zase se mu vrátila nemoc. " "Měl by co nejdříve vypadnout" "Mary, to nemyslíš vážně, je tak zubožený. " "Marto, jsi jak blázínek, víš jak to dopadlo před lety, nenech se pobláznit. " "O čem to mluvíš? Nepřipomínej mi to prosím!" Hádka dole pokračovala a Mike si spokojeně pomyslel, že se Marta vrátila z města. Pak usnul. Jetě několikrát se vzbudil, ale dole už bylo vždycky ticho jako v hrobě. Ráno ho probudilo slunce a bzukot much kolem uší. Nepokojně se zavrtěl, celé tělo ho pobolívalo. Ale stejně mu bylo líp. Vzpomněl si na probdělou noc a na rozhovor, který slyšel v horečnatém blouznění. Marta se už vrátila, jak rád ji uvidí, měl takovou radost, že vyskočil z postele a rychle se oblékl. Vyběhl z domu na vyhřátý dvůr a rozehnal houf slepic, které prohrabávaly trávu a zobaly zrní rozsypané všude kolem. Vběhl do chléva a spatři Martu, jak se sklání nad korýtkem a lije do něj pomyje. "Slečno Marto," vykřikl vesele. Polekaně se otočila a když se na něj podívala ucedila mezi zuby: "Marta, přeci odjela do města, říkala jsem vám to včera, vzpomínáte si?" Mikea jako když polije studenou vodou. "Promiňte, ale v noci jsem slyšel, jak jste si s ní povídala. " Otočila se zpátky ke korýtku a dolila pomyje až k samému okraji. "Určitě se mýlíte, protože já jsem tady byla celou noc sama. Vy jste ale měl znova horečky, možná se vám to jen zdálo. " "Snad, máte pravdu, horečku jsem měl, ale zdálo se to být tak skutečné. Promiňte mi tedy, že jsem vás tak přepadl. " "Ale to nic, jsem ráda, že tady mám alespoň trošku vzrušení," řekla bez zájmu a podrbala čuníka za ušima," běžte se nasnídat, na stole máte připravený chléb s máslem.“ Poděkoval jí a šel se nasnídat. Uvažoval o tom svém nočním mámení a stále si nebyl tak docela jistý, že to byl jen sen. Po snídani se vydal na obhlídku domu. V přízemí se mimo kuchyně ještě nacházela jakási komora plná starého harampádí. V druhém poschodí byl jeho pokoj, vedle něj ještě další dva. Všechny byly zařízeny úplně stejně a úplně stejně byly i uklizeny, Mike nikde nenašel ani smítko prachu. Nedalo mu to a začal si pokoje prozkoumávat. Místnost sousedící s jeho byla patrně ložnicí slečny Marty, o čemž svědčily obrázky na zdech kreslené dětskou rukou a s věnováním Od Mary své milované sestře Martě. Nedalo mu to a nahlédl i do šuplíku nočního stolku, nalezl tam několik dívčích pokladů a jinak nic. Marta byla velmi pořádná. Všechno měla srovnané pečlivě. Nechtěl na nic sahat, aby to nepoznala, věřil, že i sebemenší odchýlení věci z její polohy neunikne jejímu zraku.
Připadal by si hloupě, kdyby měl vysvětlovat, co hledal v jejím pokoji. Ostatně to ani sám nevěděl. Zjistil, že v jejím pokoji nic zajímavého nenalezne, a tak přešel do pokoje její sestry. I z jejího pokoje vyzařovala její autorita, se kterou na něj působila od chvíle, co ji poprvé spatřil. Vybavení pokoje bylo stejné, jen ve vázičce na nočním stolku byly čerstvé květiny. I v jejím šuplíku našel některé poklady z dětství a knihu, řádně již omakanou. Desky jí chyběly. Otevřel ji na stránce 35 a začetl se. Vůbec nic mu to neřeklo. Neznal ani hlavního hrdinu, nic nenasvědčovalo tomu, že knížku někdy četl. Vrátil ji opatrně tam, kde ji vzal a uchopil nějakou fotku, kde byly obě sestry vyfoceny. Objímaly se v širokých úsměvech. Jen mu na té fotce bylo něco divné, nějaká drobnost rušila, ale za nic na světě si nemohl uvědomit, co to bylo. Fotku vrátil zpět, zavřel šuplík a chtěl odejít. V poslední chvíli si všiml, že mezi stolkem a postelí se cosi leskne. Shýbl se a objevil, že tam je zapadlý malý zápisníček ve stříbřitých deskách. Nemohl ho z úzké škvírky vytáhnout. Pokoušel se o to malíčkem, ale nemohl se k němu dostat. Rozhodl se, že poposune stolek. Jak ho popotahoval, zavadil o květinovou vázu a z ní se vylila většina vody. Mike zpanikařil, popadl deník, postavil vázu a zaposlouchal se do ticha domu, zda Mary neslyšela, jak porazil vázu. Bylo ticho. Úlevně si oddechl a rychle skočil k umyvadlu, aby napustil do vázy čerstvou vodu. Stáhl si tričko a utřel s ním mokrý stůl. Snažil se co nejrychleji zmizet pryč. Cítil se hrozně provinile. Odvěhl do svého pokoje, tričko zmuchlal a hodil až na dno krosny uložené ve skříni. Oblékl se do jiného trika a než sešel dolů, zasunul pod složené věci v poličce i ukořistěný deník. Potom seběhl za Mary, aby se jí nabídl, že jí pomůže s něčím v hospodářství. Mary stála u plotny a něco si brumlala. Když scházel ze schodů, ani se na něj nepodívala. Všiml si, že na stole stojí několik misek s borůvkami. Na kamnech stál obrovský hrnec s vodou. "Slečno Mary, mohu vám nějak pomoc?" "To byste byl hodný, chystám se zavařit borůvky, předevčírem jsem je nasbírala a uložila je do ledničky, ale raději je zpracuji, protože mám strach, aby se nezkazily. Byla bych vám vděčná, kdybyste mohl jít se mnou do sklepa pro nějaké skleničky. " Ochotně přikývl a vydal se za ní. Sklep byl obrovský. Podlaha byla jen z udupané hlíny a celou místnost osvětlovala jediná žárovka. Podél zdí stály police a v nich byly vyrovnány sklenice zavařenin a kompotů, zavařené okurky, zelí, prostě na co si člověk vzpomene. Mary si to namířila do nejvzdálenějšího koutu. Zde byly v policích naskládány sklenice prázdné. Začala je cpát do tašek, které si přinesla. Mike se zatím rozhlížel po sklepení a pociťoval stísněnost. Tak trochu se v něm probudila klaustrofobie. Přecházel sem a tam, zatímco Mary se zpěvem plnila tašky. Sklep neměl čtvercový půdorys. Byly to dva obdélníky spojené v pravém úhlu. Mike byl zvědavý, co se skrývá ve tmě. Krok za krokem se blížil do temné části a úporně se snažil přivyknout své oči na tmu, která ho obklopovala. Najednou šlápl do měkké půdy. Zarazil se a pořádně se zaměřil na místo před sebou. Když zjistil v čem stojí, obešla ho hrůza. Nepochybně stál na hrobě. A když se podíval kolem sebe, zjistil, že to není jediný, který zde je. Z úst se mu vydral sten. Zpěv ustal, Mary na něj zavolal: "Mikeu, můžete mi pomoci?" Mike jen zahučel a v šoku odkráčel pro tašky plné skla. "Stalo se něco? Jste bledý jako křída," starala se Mary zúčastněně. "Vy, vy jste někoho se sestrou zavraždily?" vyrazil ze sebe a ihned toho začal litovat. Mary se zarazila a čelo se jí zachmuřilo mohutnými vlnami vrásek. "Och, můj bože," zašeptala," och, můj bože," řekla a začala se smát," vy jste našel hroby!" Mike nechápal, čemu se směje a dostal strach, že zešílela, nebo že je nebezpečná a že on se z tohohle sklepa třeba už nedostane a že skončí vedle spáčů, kteří tady již mají ustláno. Mary se stále smála:
"Našel jste hroby našich miláčků, kočiček. " "Cože?" rozsvítilo se mu. "Jistě, pohřbíváme sem naše kočky. Prožily s námi tolik, že jsou jako členové naší rodiny, tak je pohřbíváme. " "Ve sklepě, to není příliš obvyklé. " "Máte pravdu, ale byl to nápad mé sestry, ona měla vždy ztřeštěné nápady. " Mike se uklidnil a když vyšli ze sklepa do světlého domu, nezdálo se mu to být zase tak morbidní. Mary mu poděkovala za pomoc a poslala ho, aby si ještě odpočinul, je přeci po nemoci. Poslechl ji a když se na schodišti, otočil, uviděl jak kmitá kolem stolu s borůvkami a něco si brouká. "Je fakt divná," řekl si Mike a vešel k sobě. Byla vzteklá, skoro nepříčetná, říkala jí, aby ho nechala být. Jak jen může takhle riskovat. Odjede si a ji tady nechá s takovým slídilem. Kruci písek, takovou dobu to tutlaly a teď by se to mělo provalit? Ještě, že byla tak pohotová. Už aby byl pryč, toho nám byl taky čert dlužen. Mike si před tím, než vlezl pod peřinu vyndal ze skříně zápisníček. POhodlně se uvelebil a otevřel ho na první stránce. Věnování Od mámy své Mary k narozeninám prozradil, že nepůjde o obyčejný zápisník, ale deník, takový ten deník, co se do něj svěřuje všechno, dokonce víc než ve zpovědnici. Otočil na další stránku s nápisem Můj deník a netrpělivě nalistoval další stránku. První zápis byl datován před dvaceti lety a pětadvacetiletá Mary si do něj psala své pocity. Mike byl trochu zklamaný, ale dívka, která žije na samotě s nemocnou matkou a sestrou nemůže mít příliš vzrušující život, alespoň ne pro něj. Znuděně listoval hustě popsanými stránkami. Úhledné písmo se však změnilo na kostrbaté a rozeklané. Nalistoval na začátek té změny a začetl se do patnáct let starých poznámek zralé ženy. Už dlouho jsem si nepsala, měla jsem plno starostí a práce, když sem Mary přivedla Johna. Byl vyčerpaný, jeho tělo bylo zubožené, prý spadl do pasti na medvědy. Vypadal strašně. Ležel tam několik dní, než ho našla. Týden ležel v mém pokoji a já spala v pokoji s matkou. Byla to hrůza, matka celou noc sténá, ráno jsem byla nevyspalá. Marta oproti tomu jen zářila. Byla šťastná, že zase někomu zachránila život, ale že mě ho neustále ničí ji nezajímalo. John se pomalu uzdravil, ale stále se neměl k odchodu. Odstěhoval se sice z mé ložnice, takže jsem zase mohla pohodlně spát, ale nastěhoval se do ložnice k Martě. Oba dva se do sebe zakoukali. Téměř každou noc jsem slyšela z vedlejšího pokoje zvuky vášně zamilované dvojice. Stěžovala jsem si matce, ale ta přála Martinu štěstí, na mě jí téměř nikdy nezáleželo. Začala jsem nenávidět Martu i jejího milence. Po čase se dokonce zasnoubili. Jejich vztah nebyl bez chyby, John začal pít. Začalo to nenápadně, kdy si naléval, aby prý lépe spal a poté si zvyšoval příděl. Abych Martě ublížila, jednoho večera, když odjela pro zásoby jsem Johna svedla. Byl mírně opilý, ale docela určitě věděl, co dělá. Byla to báječná noc. Byl skvělý. Hřál mě pocit, že jsem se pomstila Martě. Když se vrátila z nákupu, jejich láska se opět začala obnovovat, ale John pít nepřestával. Stával se z něj náladový morous, který ubližoval i Martě. Přestala se usmívat a zamilovaně švitořit a já jí to přála. Jednoho dne se spolu vydali na procházku k řece. Byl krásný slunný den a tak si s sebou vzali i deku, že tam pojí. Strašně jsem žárlila na její štěstí a jeho lásku. Sledovala jsem je k řece. Rozložili si deku a povalovali se na sluníčku. Marta neměla nejlepší náladu, protože John od rána pil a nepřestal ani tehdy. Byla jsem příliš daleko, abych slyšela, jak se začali hádat, ale z gest jsem pochopila, že je zle. John se na Martu vrhnul, ale ona ho odsunula, asi se jí hnusil pach alkoholu z jeho úst. On byl ale neodbytný. Chtěl ji strašně moc. Ona se však bránila,
jak mohla. Ve vzteku ji chytil za krk a dusil ji. Když mu zvadla v rukou, pochopil, co provedl a hodil ji do řeky. Vlezl tam za ní a chvilku ji podržel pod vodou. Já jsem byla tak vyděšená, že jsem se rychle vrátila domů. Za čtvrt hodiny přiběhl za mnou a začal mi vyprávět, jak si Marta vzpomněla, že se půjde vykoupat a že on usnul na dece. Když se probudil, našel ji jak, plave obličejem dolů. Začal brečet, že se utopila, že asi uklouzla na břehu a uhodila se do hlavy. Ve mně rostl hněv, i když jsem ji neměla ráda, mohl za to on, to on nás rozdělil. Nezasloužila si takovou smrt. Okamžitě jsem na něj vychrlila, že vím, co udělal. Vrhnul se na mně, abych mlčela, ale já to tušila, a tak jsem byla připravená. Vypoulil překvapeně oči, když jsem mu do břich, směrem vzhůru zapíchla ostřič na nože. Na ruce mě hřála jeho odporná krev a já byla šťastná, že jsem mu konečně ublížila. Matka v ten den zemřela. Nikdy jsem jí neřekla pravdu, ale asi cítila, že její dcera nežije. Zemřela tiše. Všechny tři jsem pohřbila ve sklepě, abych k nim měla blízko. Tady zápis končil. Otřeseně se Mike vracel k zápisu znovu a znovu. To co je tady napsáno, je úplný nesmysl, vždyť přeci není možné, že Marta je mrtvá, když s ní včera mluvil. Uvažoval nad tím a nenacházel řešení. Mary přišla k sobě do pokoje a hned se jí něco nezdálo. Něco se změnilo, někdo narušil jednolitost pokoje, někdo otiskl svou stopu v její svatyni. Pozorně sjela pohledem celou místnost. Jasně, přišla na to, někdo hýbal s jejím nočním stolkem. To bylo divné. Ještě než ho přisunula zpátky, všimla si, že mezi postelí a stolkem je v prachové vrstvě místo čisté. Uklízela ráda, ale s nábytkem nikdy nehýbala. Něco tam bylo a něco tam chybí. A Mary věděla úplně přesně, kdo to něco vzal. Mike schoval deník zpátky pod věci a vylezl ven z postele. Měl by ohlásit Mary, že odchází. Nebude tady, v domě, kde došlo k takové tragédii, pokud vůbec. Neměl rád domy zahalené tajemstvím a už vůbec ne jejich obyvatele. Sešel dolů do kuchyně. Na stole stály vyrovnané sklenice borůvek a sem tam cvaklo víčko, jak se přichytávalo ke kraji sklenice a uvězňovalo vzduchotěsně ovoce od okolního světa. Za ním se ozval skřípot schodů a po nich scházela usmívající se Mary: "Odpočinul jste si, Mikeu?" Nasadil naivní úsměv. "Děkuji, cítím se báječně, myslím, že bych ještě dnes mohl odejít. " "Ale to je skvělé, jsem tak ráda, že jsme vám se sestrou tolik pomohly. " "Já vím a jsem vám opravdu velmi vděčný. " "O tom nemluvte. A neodejdete s prázdnou, ráda bych vám dala něco s sebou. " "Ale to opravdu není nutné, udělaly jste toho pro mne opravdu dost. " "Dost řečí, zabiju vám na cestu kuře a přibalím nějaká vejce. " "Přece se s tím nepotáhnu, děkuji, ale to není možné. " "Nebojte, Marta se vrátí asi za hodinu, odveze vás do města, myslím, že byste se měl vrátit domů, přeci jen jste po nemoci. " Mike přemýšlel, nechtěl ji rozčílit, ostatně měla pravdu v tom, že by potřeboval odvézt do města, aby se stihl vrátit do práce. "Jste hodná, děkuji. " Došla si ke kuchyňské lince vyndala z ní sekáček na maso. "Jdeme na ně, " vykřikla bojovně a zasmála se. Tentokrát její smích neskončil, jako když utne. Mike ji následoval na dvůr. Vedla ho do zadní části dvora, až za stáj, kde stál zakrvavený špalek. Kolem leželo několik slepičích hlav s očima potaženýma modravou blankou. "To vypadá hrůzně," řekl Mike.
"Ale není, jak se říká, jez, nebo budeš snězen. Počkejte tady chvilku, já chytím nějaké to kuřátko," zase se zasmála, ačkoli nebylo čemu. "Musím na ně opatrně, abych je nevyplašila," řekla jen tak mimochodem a zmizela za rohem stodoly. Mike se otočil, aby se nemusel dívat na to popraviště a znova začal přemýšlet o tajemství, které dnes nečekaně odkryl, ale nevyřešil. Blížila se zpátky. V ruce se jí vzpínaly dvě slepice. "Chvilku to trvalo," volala na něj, "ale v tomhle mám já cvik. Tuhle práci vždycky dělám já, protože Marta krev nemůže ani vidět. " Přikývl a sledoval ji, jak se k němu blíží. Dvě mladé slepice plácaly zoufale křídly a vydávaly poděšené kvokání. . Mary se snažila jednu z nich položit na špalek. "Můžete ji podržet, Mikeu?" Mike rychle přiskočil a čapl slepici za nohy a za krk. Natáhl ji na špalek. Mary uchopila sekáček a zvedla ho do výšky. Stín sekáčku jí dopadl na tvář, na tu její pihu na tváři. Mikeovi najednou sepnulo, ale dělal jako by nic. Slepice čekala ztuhle na úder. Mike pootočil hlavu a protože nesnášel krev, zavřel oči. Rozmáchla se a dodala sekáčku ohromnou rychlost. Zasekla do krku, ostří proseklo tepnu, krkavku, zaseklo se do obratlí, ale protože byl řádně naostřený, ani ty pro něj nebyly řádnou překážkou. Mike překvapeně otevřel oči, chtěl něco říct, ale z hrdla mu vychrčel jen gejzír krve. Hlava upadla na zem. Trup ještě nekolik vteřin stál, než si uvědomil, že je konec, a po tomto zjištění se v několika zaškubnutích svalilo na zem. Mikeova hlava ležela mezi slepičími. Mary s klidnou tváří popravila ještě slepici, kterou držela v druhé ruce. Marta se vrátí a bude mít jistě hlad. Otřela o trávu ostří sekáčku a na tělo se ani nepodívala. Zato oči Mikeovy hlavy se na ni upíraly s tichou výčitkou. V poslední vteřině svého života rozluštil malé velké tajemství. Bohužel neexistuje způsob, jak to někomu říct a nebylo jisté, že by to někomu říct chtěl. Otočila se a se zabitou slepicí se vrátila do kuchyně. Opařila ji, strhala z ní peří, vyvrhla a hodila do hrnce. Přitom přemýšlela, že má ještě hromadu práce. Marta se vrátí každou chvíli. Venku už je téměř tma. Mary sedí u stolu a čeká na svoji sestru. Už se blíží, cítí to. Jsou přeci jen jednovaječná dvojčata a něco o sobě ví. Opravdu je to ona. "Ahoj, Marto. " "Ahoj, Mary, jsem tak ráda, že jsem doma, nevěřila bys, jak jsem unavená, cestou mi praskla pneumatika, myslela jsem, že omdlím, musela jsem se s tím potýkat sama. Nikde ani človíčka a já sama lezla pod autem. No a když jsem konečně gumu vyměnila a dorazila do města, měli všude zavřeno. Ubytovala jsem se v hotelu, ale bylo to těsný, bylo nějak narváno. Tak jsem všechno koupila až dneska ráno. Ale já tady řvu, ještě probudím našeho hosta, už je mu líp?" "Myslím, že ano, ale neprobudíš ho. " "To jsem moc ráda, že je mu líp, víš, něco mi připomněl, je to tak dávno, vypadal skoro jako John, jako bych omládla. Viď, že je mu podobný, Mary, viď? Myslím, že ano. " "Marto, uklidni se laskavě, vzpomeň si, co ti John provedl. " "Nemluv o tom, nechci o tom mluvit, chci se pozdravit s Mikem, určitě nespí, víš, nerada bych ho budila, ale strašně ráda bych ho pozdravila, to jo. " "Marto, sedni si a najez se, musíš být hladová. " "Dobrá, zavolám ho, aby přišel sem. Mikeu !!! Proč ho vůbec necháváš samotného nahoře, copak jste se nepohodli? Neříkej, že jsi ho nějak urazila, nebo co? Mrzelo by mě to, je to první mužský po tolika letech, co nás navštívil."
"Marto, on nás nenavštívil, tys ho sem přitáhla !" "Jak to že nejde dolů, copak je mu špatně? Byla ses na něj vůbec podívat? Aby se mu tak přitížilo?! Mary, doufám , že ses o něj dobře starala. " "Myslím, že až příliš mnoho, začal čmuchat v našich věcech. " "Mary, ty jsi mu ublížila, že ano?! Mluv, Mary! Co jsi mu udělala? Mikeu, Mikeu, pojďte dolů. Nebojte se, ona je taková zapšklá, pojďte dolů. Ona se vám omluví, jestli vás nějak urazila, viď, Mary, že se mu omluvíš? Chci si s ním povídat. Mikeu!" "Marto, uklidni se, on nepřijde. " "Proboha živého, Mary, ty jsi mu ublížila, co, viď, že to není pravda, viď,pověz něco, není to pravda viď?" "Musela jsem. " "Mikeu !!! Tolik mi připomínal Johna, proč jsi to udělala, zase jsi žárlila? Co jsi mu udělala? Zabila's ho? Mluv, proboha! " "Musela jsem, začal rejpat do naší minulosti, nemohla jsem ho nechat odejít, víš dobře, co by se stalo. Přijeli by pro nás a odvezli by nás, pak by nás rozdělili. " "Nechci tě poslouchat, ty neustále někomu ničíš život, nejdříve mě, pak Johnovi a nakonec jsi zabila matku! Víš, řekni mi, kdo ti dává právo neustále někoho ovlivňovat a řídit. Jsi podlá a zlá. " "Neobviňuj mě z ničeho. Já tě nezabila. " "Ale ano, tys to byla, i když nepřímo, to tys svedla Johna, když byl opilý, on si to pak vyčítal, chuděra, a pil stále víc a víc, měnil se povahově, nemám tě ráda, matka mě před tebou varovala!" "Co říkala, co?" "Že jsi mrcha sobecká a že nikomu nedopřeješ kouska štěstí, ano jsi, tenkrát jsem jí nevěřila, ale teď to vím, víš to ty jsi zabila mou lásku i mě. Ty jsi vinna vším, co se tu kdy stalo!" "Neházej vinu na mně, John tě zabil, když jsi mu nechtěla dát to, co já bych mu dala ráda. " "Ty děvko, zabila jsi mě a neseš na tom větší vinu než on, ty jsi se na to dívala a odešla jsi v klidu domů, když jsi viděla, že se mu to podařilo, odešla jsi v klidu domů. Jsi tak bezcitná. " "Tohle neříkej, já tě pomstila, ty to víš, já ho zabila!" "Zabila ho, nebo svoje špatné svědomí ? Ty dobře víš jak to bylo, když jsi mu řekla, že víš co se stalo, začal tě vydírat, viď, že jsi s ním spala. Matka by ti to nikdy neodpustila. Ty jsi se matky vždycky bála, i když byla nemohoucí, taky jsi jí nikdy neposloužila a nechodila za ní. Já se vždycky vydávala za tebe, aby měla radost, ale ona to stejně věděla. Ty ses jí prostě bála, to se nesměla dozvědět, viď? Musela jsi ho zabít a ne z pomsty, ale aby mlčel, tak je to!" "Mohla sis za to sama. To tys ho sem tenkrát přivedla, není fér házet všechno na mě. A ty to víš. " "Ale kdo cítí vinu, kdo je to, co? Kdo mě neustále volá, kdo? Kdybys mě nechala být. Nenávidím tě, Mary, já tě nenávidím. Zabila jsi nevinného člověka, který ti v životě neublížil." Místností se rozlehl vzlykot. Chvíli se ozýval vysoký Martin pláč, chvíli zase hlubší Maryin. Venku už dávno byla tma a měsíc shlížel přes okenní tabulku do kuchyně, kde se pomalu uklidňovala vášeň. U stolu seděla Mary a chvilkami brečela vysokým hlasem, chvilkami brečela hlubším hlasem. Neuvědomovala si to. Jen měsíc znal pravdu a odpoledne ještě jeden člověk. Ještě před tím, než skonal, uvědomil si, že na fotce viděl dvojčata, ale jedno z nich pihu nemělo. Jenže, příliš pozdě
mu došlo, že ty dvě milé sestry je vlastně jen jedna schizofrenní. Proto teď obě pihy měly. Stala se chyba. Nikdo to nesmí vědět. Teď to ví jen měsíc a ten mlčí . ..
