Někdy je možná lepší netušit, do čeho se člověk pouští, protože jinak by se do toho nepustil!
Napříč Korsikou pěšky po legendární GR 20 18.6. - 4. 7. 2012 Nejtěžší trek po ostrově Napoleona Bonaparteho. Korsika je nazývána „pohořím
v moři“,
zelený
smaragd
Středomoří, nejhornatější ostrov Středozemního moře;
průměrná
výška
568
Korsický
m.
národní
park „Parc Régional de la Corse“ zabírá více
než
ostrova.
čtvrtinu Je
to
hluboko rozeklané, ostré
a
divoké
pohoří, skalní věže, křišťálově
čistá
jezera, ale i rozsáhlé lesy, malebné zátoky a dlouhé kilometry písčitých pláží. Dravé řeky a horské potoky zde tvoří hluboké kaňony, soutěsky, kaskády a vodopády. 1
18. 6. po Teprve v 14.15 hodin mi zavolal přítel Pavel Čadek, majitel Autospolu Strakonice, zda stačím přijet do 21 hodin do Strakonic, odkud mohu cestovat na noc kamionem do Bologne. Naštěstí dopoledne jsem posekal zahradu, zalil všechny květiny a věci na cestu rychle naházel do batohu a už v 15.17 hodin odjel vlakem za 65 Kč do Prahy. Jitka si v té době užívala moře a pláže na Krétě. Z Hlavního nádraží jsem se přesunul metrem na stanici Anděl a odtud v 19 hodin busem do Strakonic za 110 Kč, kde na mne čekal řidič kamionu Standa Pichlík. Je o 12 let mladší a skoro mne šokoval, když mi říkal: „jsem
u
firmy
od
samého začátku a před více jak 16 roky jsem vozil dřevěné podlážky pro tvou firmu SICE do firmy Rosacometta u Milána“. Neuvěřitelné, po tolika letech se setkáváme, a Standa popisuje místa nakládky a vykládky jakoby to bylo včera. Asi 2 hodiny po půlnoci zastavujeme na parkovišti za Salzburgem a jdeme spát. Řidič musí dodržet bezpečnostní přestávku 9 hodin.
19. 6. út Snídali jsme až před 11. hodinou dopoledne. Překrásné slunečné počasí, v poledne už 30° C, ale vrcholky Alp jsou ještě zasněžené. Cesta rychle ubíhala a tak brzy tankujeme ještě na rakouském území, kde je nafta levnější. Asi 40 km před Bolognou nás policie odvádí z dálnice na „platidla“, kde provádí asi 20 minut kontrolu všech dokladů. Při otáčení kamionu na malém prostoru a návratu znovu na dálnici dochází k utržení nárazníku kamionu o svodidla. 2
Řidič Standa se snaží odpojit všechny kabely, aby nárazník mohl naložit, což se mu moc nedařilo. Nakonec některé kabely utrhává, poslední odřezává, a nárazník nakládá do kamionu. Je z toho velmi nešťastný a náladu má „pod psa“. Pokračovali jsme na nejbližší parkoviště před Bolognou, kde jsme přespali, neboť opravu večer už nebylo možné realizovat.
20. 6. st Brzy ráno odjíždíme hledat vhodný autoservis, kde by oprava mnoho nestála. V oficíně „Due Torri“ v obci Barcellino nám montáž nárazníku provedli, ale elektrikář nebyl schopen ani po hodinové snaze připojit kabely. Zaplatil jsem za opravu 121 € v hotovosti, neboť řidič neměl dostatek peněz. Pokračovali jsme do 15 km vzdáleného servisu pro kamiony, kde přislíbili montáž kabelů. Dva technici z Officine Martini po obědě pracovali 3.5 hodiny na připojení kabelů a po 17. hodině vystavili fakturu na 342 €, což jsem zaplatil platební kartou. V 17.30 hodin jsme odjeli po tangenciále do Bologni a dále směrem na Anconu, kde jsme se setkali s řidičem Autospolu Strakonice Ervínem, kterého již znám. Patří mezi nejrychlejší řidiče; Holanďan a navíc umí 4 světové jazyky. Rozloučil jsem se Standou, který jel vykládat do Foggie, a přestoupil jsem do kamionu k Ervínovi, který jel do Neapole. Po 21. hodině mě vysadil necelých 500 m od vlakového nádraží ve Florencii a byl v maximální pohodě. V automatu jsem si koupil jízdenku do Livorna za 8 € a ve 21.57 hodin odjel vlakem. Na cestu jsem si koupil ještě láhev červeného, neboť žízeň byla velká a teplota klesla večer na pouhých 30° C. Musel jsem doplňovat tekutiny, a pivo a víno patří mezi mé oblíbené. 3
21. 6. čt Po půlnoci jsem přijel do Livorna a rozhodl se, že noc strávím v některém baru, neboť nemá cenu utrácet za hotel na několik hodin. Teprve ve 4 hodiny jsem opustil bar a do 6 hodin pospával pod palmami na lavičce poblíž přístavu. Poté jsem si koupil lodní lístek na Korsiku za 29 €. Vzdálenost cca 140 km z Livorna do Bastie na Korsice loď ujede za cca 4 hodiny. V přístavu posnídal
jsem a
ještě
využil
čisté
sociální
zařízení
k vlastní
ranní
hygieně
včetně
sprchy. Bylo právě poledne, kdy loď přistála v Bastii, kde jsem si poblíž nádraží ohřál jídlo
z domova
a
ještě
nakoupil potraviny na další den do hor. Vlak, kterým se přepravím na nástup na GR 20, jel až v 16.45 hodin a ještě jsem musel přestupovat. Nebyl jsem sám, kdo měl podobný plán jako já a cestoval se mnou; někteří využili rychlejší, ale dražší bus do Calvi. Už na lodi mě oslovila Němka, která má podobný záměr jako já. Potom několik Italů, vyprávějících o Dolomitech, které navštívili čtyřikrát (to jsem se jen usmíval), jelo za stejným snem a dokonce pět mladých Čechů, kteří však chtěli jít v protisměru od Cenci. Na vlakovém nádraží se ke mně přidal o 10 let mladší Němec a chtěl začít trek se mnou; já však nechtěl mluvit 2 týdny německy a začal jsem raději sám. Čekání v horkém odpoledni jsem si krátil v parku klábosením s místními a chutnáním korsického červeného vína. Procházet se po 4
městě ve vedru s teplotou přes 30° C se mi vůbec nechtělo. Samotné město Bastia, které má 60 000 obyvatel (Korsika 260 000), mi v mnohém připomínalo hlavní město v africkém Réunionu, kde jsem byl v lednu 2011. Jízdenku na vlak jsem si koupil z Bastie přes Ponte Leccia do Calvi, opět u moře, za 16.40 €. Železnice
vede
fantastickou
krajinou s mnoha tunely, zářezy a mosty.
Vlak
se
nazývá
„Trinichella“ a spojení zajišťuje soukromá společnost. Vlak, resp.
jediný
vagon,
vystoupal
do
závratné výše nad 1000 m n. m. a zase klesl na druhou stranu ostrova k moři. Byl to překrásný zážitek
stejně
jako
svezení
„Glaciér expresem“ ve Švýcarsku předloni, který však byl oproti tomuto luxusně zařízený. Tři hodiny trvalo, než jsme ujeli rychlíkem cca 140 km, ale stálo to zato. K ubytování v Calvi jsem zvolil stejně jako většina spolucestujících skromný hotel uprostřed města, za který však chtěl majitel 34 €. To jsem odmítl a chtěl odejít; nakonec jsem přistoupil na cenu 25 €. Uvědomil jsem si zde, že Korsika bude asi stejně drahá, jako byl Réunion. Dnes mne na to už upozorňovali Italové na lodi. Ušetřil jsem však za večeři, kterou jsem měl ještě z domova. 5
22. 6. pá Calvi – Dolce Vita 6 km – Calenzana 7 km stopem – Refuge Ortu di Piobbu (1560) 24 km, stoupání 1950 m!, klesání 400 m. Už jsem se těšil moc do hor, kde budou snad teploty přijatelnější než 30° C a více. Ráno jsem se probudil až v 7 hodin, ale snídani zvládl rychle. Po půl osmé jsem opustil hotel v centru města, kde mne kromě kostela zaujaly krásné malé obchůdky
s ovocem, zeleninou a šunkami
visícími
stropu Podél opouštěl Calvi a
u
obchodu. moře
jsem
městečko za
hodinu
odbočil do hor po frekventované silnici do Calenzana. Po 20 minutách mi zastavil
mladík se starším bavorákem a ušetřil mi 7 km chůze po silnici. Zavezl mne přímo na start přechodu GR 20! V blízkém obchodě jsem nakoupil další potraviny a vodu, neboť všeho bude na přechodu málo a velmi drahé. 6
Váha batohu v této chvíli přesáhla určitě 21 kg! Před desátou hodinou začínám trek, na který jsem se těšil, ale zároveň se ho trochu obával. Nezbytný je klobouk na hlavě, neboť slunce pálí, a při stálém stoupání se moc potím. Využívám každého pramínku vody k osvěžení, ale moc jich není. V protisměru začínám potkávat turisty, kteří šli opačným směrem a trek už dnes končí. Rychle jsem nabral výšku a vzdaloval se od moře. Cestou jsou
převážně
borovicový
les;
barevné některé
keře
a
borovice
občas jsou
obrovské, i když ne výškou a určitě třikrát starší než já. Jejich stín využívám stejně jako ostatní ke krátkému odpočinku. Odpoledne přibylo obtížné lezení po skalách s batohem (horolezecká obtížnost 1 až 2), ale některé úseky jsou zajištěné lany a řetězy. Závěrečnou část jsem šel s dvěma mladšími Francouzi a společně jsme došli v 16.30 hodin na chatu Refuge Ortu di Piobbu (1560). Rychle jsem postavil stan a využil studenou sprchu a bylo mi fajn. Sedím na chatě opět s Francouzi, píši deníček, ale bohužel mobil nefunguje; není signál. Ušetřil jsem za ubytování, které v chatě stojí 11 €, ve stanu 6 € a večeře 20 €. Dopřál jsem si litr červeného a kochal se pohledy na hřebeny Korsiky se zapadajícím sluncem a popíjel a popíjel – až jsem ve stanu usnul. Teplota večer ještě 20° C, ale vítr se utišil. 7
23. 6. so Refuge Ortu di Piobbu (1520) – Bocca Pisciaghja (2007) – Bocca Avartoli (1898) – Bocca Innuminata (1868) – Refuge Caruzzo (1270) 16 km, stoupání 900 m, klesání 1200 m Odpočatý a vyspalý jsem vstával v půl šesté, kdy více jak polovina turistů už měla sbalené stany a vydali se na cestu; já až v 6.30 hodin po snídani. Celý den jsem šel se skupinkou Francouzů, s kterými jsem se seznámil včera večer na chatě. Asi 60 turistů jde stejným směrem jako já a asi třetinu v protisměru.
potkáváme Asi
50
je
Francouzů a zbývajících 10 jsou Italové, Němci, Angličané, Američan a já. Počasí opět přálo; modrá obloha, teplo, skoro bez větru. Cesta začala náročným
stoupáním
na
Bocca Pisciaghja (2007) po skalách mezi jalovci ve velmi svižném tempu. Terén je velmi členitý a často si musíme pomáhat rukama, neboť je ještě více lezení ve skalách než včera; někteří by jistící lano uvítali. Ze zvířat tu jsou jen ještěrky, ale velké množství. Po malé svačině asi 300 m sestup a znovu nahoru na Bocca Avartoli a zase klesání a poslední výstup na Bocca Innuminata a nekonečný sestup na chatu Refuge Caruzzo, která je obklopena vysokými útesy. Půl hodiny před chatou byl pramen vody a tak jsem jej využil k obědu a doplnění tekutin; voda mi v té chvíli 8
chutnala jako dobré víno. Poblíž chaty jsem postavil svůj
stan
a
využil
studenou sprchu k očistě těla i přeprání všeho propoceného oblečení včetně klobouku. Skoro 7.5 hodiny trvala túra, po které jsem se odměnil studeným biera Corsa „Pietra“, což je tmavé kaštanové korsické pivo za 6 €. Trochu obavy jsem měl ze spaní, neboť kolem stanu a občas i uvnitř bylo mnoho drobných mravenců. Po večeři relaxuji a chutnám těžké červené „De roche – Piche“, jen 8 €, které moc chutnalo s vedle sedící sličnou Francouzskou, která mi nabídla oříšky a snažila se konverzovat. Je tu se skupinou 11 přátel a cesta je pro ni moc těžká. Vzpomínala na pobyt v Praze v hotelu Giovanni, na Kafku, Smetanu, Dvořáka, Palacha, nádherné historické památky všech stylů. Zatím co většina si objednala turistické menu za 20 €, já s chutí jedl jídlo přinesené v batohu. Je to neuvěřitelné, ale ještě v 19 hodin přicházeli poslední unavení turisté na chatu a stavěli stany. Jako většina se ukládám ke spánku už před 21. hodinou, neboť budu chtít zítra „startovat“ jako ostatní, tj. ještě za chládku, i když bude neděle. 9
24. 6. ne Refuge Caruzzo (1270) – Bocca di Stagnu (2010) – Refuge Haut Asco(1422) 16 km; stoupání 1050 m, klesání 950 m. Vstával jsem po páté hodině, kdy už mnozí vyrážejí na cestu. Využil jsem plynový vařič a nádobí na chatě a snídal s ostatními na terase a kochal se ranním hory,
pohledem které
nás
na opět
čekají. Nejprve byl sestup asi 100 m k visutému mostu a
pak
už
jen
převážně
stoupání
po
strmých plotnách,
granitových které
naštěstí jištěné
jsou řetězy.
Terén je zase ještě těžší než včera a lezení náročné s občasnými výšvihy až 3 m, kde hůlky překážejí a o těžkém batohu ani nemluvím. Po 10. hodině jsem byl na vrcholu Bocca di Stagnu,
kde
se
mnou
koketují mladé
Francouzsky stále ptají: stai?“
se
a
italsky „Come
(jak
se
máš?). Odpověď je
snadná:
„Bene“. Údolí, kterým jsme stoupali, bylo naštěstí bez slunce, což jsem uvítal, zvláště můj loupající se nos. Dolů jsem začal klesat s dvěma Francouzi z Montpellieru; 60tiletým Antoinem, vyrábějící zařízení do kuchyní, a 53letým Fabricem, majitelem zahradnictví – sympaťáci! Už před polednem jsme měli za 10
sebou prudké a klikaté klesání k chatě Haut Asco. Těsně nad chatou stoupal nahoru český tatík se třemi chlapci a ptal se na obtížnost výstupu; pro kluky to moc vhodné nebylo. Oba Francouzi mě pozvali na pivo do blízké restaurace a sdělili mi, že půjdou maximálně 2/3 treku GR 20, tj. jen do Vizzavony. Také já o tom při druhém pivu začal uvažovat, zvláště když mi syn Štěpán napsal, že by jeho syn Jáchym rád ještě někdy viděl svého dědu. Stan stavím jako vždy ve stínu stromu či alespoň keřů, je-li to možné, a vychutnávám si poprvé teplou sprchu. V malém krámku kupuji kaštanové korsické pivo za 4 € a znovu využívám místní vařič v kempu k přípravě teplého jídla; poprvé vařím polévku. Celé odpoledne jsem seděl na terase ubytovny, vychutnával studené pivo, kochal se pohledy na okolní štíty, kde ve žlabech ještě ležel sníh a občas viděl i přistávající helikoptéru. Postupně přicházejí ostatní Francouzi a všichni mne srdečně zdraví jako starého známého. K večeři litr červeného a usnul jsem zmožený už po 20. hodině. 11
25. 6. po Refuge Haut Asco (1422) – Bocca Tumasgine (2183) – sestup 250 m – Bocca Minuta (2218) – Refuge Tighjettu (1640) 17 km; stoupání 1150 m, klesání 950 m Na svůj svátek jsem vstával už před pátou hodinou, neboť francouzští přátelé chtěli začít dlouhou túru už před šestou. Francouzi odešli dříve, ale při dlouhém stoupání na Bocca Tumasgine jsem je dostihl. Odtud byl zase 250 m sestup celý
zajištěný řetězy. Po chvilce odpočinku vedla stezka značená červeně opět po strmých skalách nahoru, ale jištěná řetězy. Obtížné bylo lezení na Bocca Minuta, kde začal silný nárazový vítr. Při sestupu na chatu Tighjettu mne dokonce vítr shodil a padl jsem do pichlavého křoví obličejem. Trochu odřenin a krve z nosu, ale po chvilce odpočinku jsem dokončil sestup a postavil 12
stan. I když jsem jej zatížil velkými kameny, měl jsem obavy, zda vydrží silný vítr a nepřistanu s ním někde v údolí. Cesta vedla do samého srdce k impozantní granitové rokli obklopené skalnatými vrcholy. Po dnešním dnu mne stále více bolely
ruce
než
nohy,
neboť
dva
úseky jištěné řetězy byly dlouhé více jak 600
m
a
potřeba
bylo se
přitahovat
i
s těžkým batohem; pěkná práce! Jsem zvyklý
lézt
po
feratách v Dolomitech, ale ne s tak těžkým batohem, spát ve stanu a připravovat si snídani a večeři. Byl jsem šťastný, že jsem to ještě zvládl, ale už jsem pochyboval, zda dojdu do plánovaného cíle v Conce. Od včerejšího dne jsem dostal od francouzských dívek přezdívku „Giovanni“ a docela jsem na to slyšel. K večeři jako obvykle láhev červeného, neboť šetřím za nocleh ve vlastním stanu. Společnost mi dělala Francouzka Mirabel, která mi dala přezdívku. Asi hodinu jsem
si
s lékařem
povídal na
z Milána,
penzi který
obdivuje Prahu, ale i památky Jižních Čech, zvláště Český Krumlov a Telč. Sladce usínám po 21. hodině, kdy se vítr trochu utišil. 13
26. 6. út Refuge Tighjetti (1640) – salaš Bergere (1400) – Bocca Fogiale (1962) – vrchol cca 2050 m n. m. – Refuge Ciottolli i Mori (1991) – sestup (1300) – hotel Castell di Verghio (1404) 24 km; stoupání 800 m, klesání 1000 m Francouzští přátelé z Montpellieru spali u pastevecké salaše o 280 m níže a tak jsem vstával s prvními turisty před pátou hodinou, posnídal, a v 5.30 hodin začal sestupovat se sympatickou Francouzkou dolů k salaši. Odtud s mnoha dalšími jsem začal výstup mezi překrásnými korsickými borovicemi do sedla Fogiale, kde jsem měl poprvé krizi, resp. jsem se necítil nejlépe (asi nedostatek
pití). Počasí překrásné, slunečné a 1.5 litru vody vydrželo jen na Refuge Ciottolli i Mori pod dvěma vrcholy, kde jsem doplnil láhev vodou
čirou a
studenou na
terase
s mladými Angličany vypil plechovku piva za odměnu. Sestup dlouhým údolím byl překrásný, jen sluníčka 14
bylo
příliš.
Využil
jsem proto dvakrát překrásnou řeku z které
čistou s tůňkou,
běžně
piji
k celkovému osvěžení, a bylo mi mnohem lépe. Cestu dole v údolí lemovaly duby, jilmy a javory. Nádherné údolí s přírodními koupališti vede lesem korsických borovic a já si tu dopřál kromě vykoupání i teplou hovězí polévku Vitana, což mi Francouzi záviděli.
Teprve
v 15.30 jsem přišel do kempu, kde jsem postavil stan vedle hotelu
Castell
di
Verghio a potkal se s přáteli Antoine a Fabrice.
Přivítání
bylo moc milé a vypili jsme několik piv. Po osmihodinové túře ze mne únava rychle opadla, zatím co přátelé odpočívali ve stanu. Cesta byla dnes sice nejdelší, ale nejlehčí; žádné lezení. Večer jsem měl výbornou náladu a zakončil den lahví červeného, neboť za kemp jsem zatím vůbec neplatil (utrácím však hodně za pivo a víno). Zatím co včera jsem pozoroval kamzíky, dnes to byli mufloni; ještěrek je tu stále moc. Slunce celý den pražilo a bylo nejméně 30°C, i když jsem stále v nadmořské výšce 1500 – 2000 metrů n. m. Po večeři si přisedli unavení Italové a sdělili, že 15
odpoledne helikoptéra přepravovala již mrtvého turistu z naší dnešní trasy; prý zemřel naprostým vyčerpáním a po celý den pražící slunce mu asi „pomohlo“. Přísedící Francouzi to doplnili poznámkou, že je to na tomto treku normální. V průměru každý týden zemře jeden turista; nikoliv pádem ze skály, ale častěji vyčerpáním. Tento nejtěžší trek světa dojde celý až do cíle v Conce jen málo turistů. Chodí se 5 měsíců v roce, od května do září. Statistika je jasná; 20 týdnů = 20 mrtvých; podobně jako na Mount Blancu.
27. 6. st hotel Castell di Verghio (1404) – Bocca a Reta (1883) – Lac de Nino (1743) – Refuge Mangano (1568) 17 km; stoupání 600 m, klesání 400 m V 5.40
hodin
odešel
jsem
z Francouzi
z Montpellieru na další túru. Já odpočatý a po snídani; šli jsme celou hodinu
překrásným
borovicovým pohodlnou teprve
lesem cestou
poté
a
začalo
stoupání ke kapličce S. Pietru (1452) a dále do sedla Bocca a Reta, kde jsem na přátele 20 minut
čekal.
Musím
připomenout, že tmavé borovice
jsou
nejpyšnějším stromem ostrova.
Mezitím
docházející francouzské 16
dívky žádaly můj portrét a tak jsem si vyfotil i jednu z nich. Dnes pohodlná cesta, tj. bez lezení,
šetřila
mé
unavené
ruce
z předchozích dní. Sestup k jezeru Lac de Nino byl nádherný stejně jako písčitohlinitá
cesta kolem jezera s maximální hloubkou 11 m. Zde se pásli koně a nedaleko velké stádo ovcí. Sestup pokračoval až k salaši Bergere de
Vaccaghia
(1623), kde nám Fabrice
koupil
pivo a mně ještě velký čerstvého
kus sýru 17
(podobného oštěpku). Za necelou hodinu jsme cestu ukončili na chatě Mangano a bylo teprve poledne. Cesta byla dnes mnohem snazší, ale únava se střádala. Na chatě jsme byli mezi prvními a tak byla možnost výběru dobrého místa na postavení stanu. Tábořiště
je
dobře
vybavené včetně sprch a 4 vařičů,
za
což
poprvé
platíme 6 €, tj. stejně jako za pivo v plechu. Na obloze byly trochu mraky, což jsem uvítal, a v pohodě začal vařit polévku a chutnal čerstvý sýr. Celé odpoledne jsem odpočíval a sbíral síly na zítřejší těžkou etapu. K večeři obvyklá láhev červeného, kde mi chatař dal slevu 2 €, prý jako jedinému cizinci dnes, tj. 8 €. Ke stolečku vedle mého stanu si přisedla rodinka ze Slap, která si uvařila pouze špagety s kečupem. Jsou tu poprvé autem, ale převážně u moře. Dnes si udělali výlet do hor, které jsou pro ně těžké, a tak zítra se vrátí opět raději k moři.
28. 6. čt Refuge Mangano (1568) – Bocca e Porte (2225) – Bocca Soglio (2052) – Bocca Muzzella (2206) – Refuge de Petra Piana (1842) – těžkých 20 km!; stoupání 1000 m, klesání 700 m Po probdělé noci, kdy jsem byl stále vzhůru, jsem vstával už ve 4.30 hodin a po snídani se vydal na cestu v 5.30 hodin. Více jak 650
m
jsem
překvapivě
v pohodě stoupal do sedla Bocca e Porte, kde jsem se chvilku vyhříval na slunci a využil signálu k vyřízení SMS. 18
Úchvatné byly pohledy ze sedla též na jezera Lac de Melo a Lac de
Capitello,
jejichž
černá
hlubina se třpytila pode mnou. Velmi členitým terénem jsem sestupoval opatrně po strmých
skalních
stěnách,
ale skalním oknem pod
obrovským
balvanem jsem se s batohem neprotáhl.
Musel
jsem zpět a opatrně slézt po více jak 4 m vysoké skále, kde mnoho úchytů nebylo. Sestoupil jsem opět do sedla cca 2000 m n. m., odkud jsem velice pomalu stoupal a přecházel obrovské balvany střídavě s pomocí hůlek nebo rukou, což mi dalo pořádně zabrat. Z vrcholu už byla
vidět
druhá
nejvyšší
hora
ostrova
Monte
Rotondo (2622), na niž jsem však neměl sil (pod vrcholem je bivak,
kde
lze
přespat a užít západ a východ slunce). Na 19
dalším sedle
Bocca Muzzella jsem se zdržel
déle
se
sympatickými mladými Francouzi, z nichž jeden ovládající italštinu
trochu tlumočil
a
pozval mne na pivo. Říkal: „jsi zdatný, zde nejstarší chlap, který přichází na chaty mezi námi prvními“; pěkná lichotka, neboť jsem občas „na šrot“. Dnes mi trvalo 8 hodin, než jsem začal vařit polévku a hlavně si vychutnávat pivko stejně jako korsickou klobásu a korsický kořeněný sýr – oštěpek. Po výměně SMS se synem Štěpánem jsem se dnes definitivně rozhodl, že trek ukončím po 2/3 cesty, aby mě nejmladší vnuk poznal ještě živého. Večer jsem se radoval nad skleničkou červeného, že jsem to zatím zvládl, neboť někteří už museli odstoupit pro zranění či vyčerpání. Po večeři jsem se už rozloučil s Italy z Milána, Francouzi z Montpellieru a mnoha dalšími, s kterými jsem šel od začátku treku. Zítra už půjdou svou poslední osmou etapu a zakončí ji většinou u moře. Já budu pokra20
čovat s většinou a skončím trek GR 20 po 9 etapách na železniční zastávce Vizzavona. Jen pár nejlepších dokončí celý 200 km dlouhý trek v Conce.
29. 6. pá Refuge de Petra Piana (1842) - Bergere de Tolla (942) – Refuge de L´Onda (1400) 15 km; stoupání 500 m, klesání 950 m Mnohem lépe vyspalý než předchozí noc jsem vstával až v 5 hodin a odešel mezi prvními v 6 hodin. Většina si přispala, neboť šla poslední etapu a jiní proto, že dnešní etapa patří mezi nejkratší a je mnohem snazší než včerejší. 3.5 hodiny jsem pomalu a opatrně sestupoval o 900 m níže do údolí ke zrušené salaši Bergere de Tolla. Příjemná byla cesta až dole v lese, kde byly jen
borovice. Zde jsem přešel po dřevěné lávce přes řeku a podél ní začal stoupat na Refuge de L´Onda. Překračoval jsem řeku nejméně dvakrát, kde byly tůňky
lákající ke koupání nebo alespoň smočení v čisté vodě. Stoupání skoro 600 m v lese bylo příjemné a už v poledne jsem si objednal na chatě nejdražší pivo v životě – 6.5 € za půllitr v plechu! Na chaty 21
se vše dopravuje helikoptérou nebo na hřbetech koní a tomu odpovídají i vysoké ceny. Za snídani zde požadovali 8 € a za večeři 25 € a přitom množství a kvalita „nic moc“ (s jídlem na italských chatách v Dolomitech to nelze srovnávat). Odpoledne jsem opět vypral vše možné včetně prosoleného
klobouku a vložek do bot. Díky slunci vše rychle uschnulo. Chvilku jsem vystavil slunečním paprskům celé své tělo a přitom stále jsem chodil k pramenu studené vody, která překvapivě chutnala také. Večer zaháněli do ohrady velké stádo
koz,
které
se
na
skalách
pohybovalo jako kamzíci, což všechny udivilo. První večer, kde mi chyběl už i chléb, neboť ho na chatě neprodávají, ale poskytnou pouze k zaplacenému menu; možná helikoptéra či koně jej nedopravili. Korsický salám, kořeněný sýr a víno mi však nikdy nechyběly. Společnost mi tentokráte dělal 33letý oční lékař z Toulouse, který též zítra končí trek stejně jako já. Nabídl mi špagety, které před chvilkou uvařil, a já mu na oplátku víno. Potraviny a menu na zdejší chatě považoval také za předražené. Strávili jsme spolu hodinu „klábosením“ o našich cestách. Jeho hobby je horské kolo a hory. Velmi kladně hodnotil počasí uplynulých 9 dnů, neboť předtím tu pršelo a byl silný vítr. Kolem 21. hodiny jsme oba zalehli do svých stanů. 22
30. 6. so Refuge de L´Onda (1400) – Punta Muratelli (2200) – Cascade des Anglais (1150) – Gare Vizzavona (920) 20 km; stoupání 850 m, klesání 1300 m Na poslední den na horách jsem se těšil a zároveň se ho obával, neboť mne čekal výstup o 850 m výš, ale hlavně nekonečný sestup o 1300 m níž po plochých
strmých
granitových plotnách bez jištění a mezi velkými oblými balvany!
Poprvé
jsem odešel z tábora jako první už v 5.15 hodin. Ještě jsem stačil před odchodem sympatickému
Francouzi.
uvařit
čaj
Už
v polovině stoupání na vrchol Punta Muratelli předcházet.
mne Byl
někteří trochu
začali opar
z velkého tepla a tak jsem skoro nefotil. Po 3.5 hodinách jsem dosáhl vrcholu a proti slunci viděl druhý
nejvyšší
horu
ostrova
Monte d Oro (2389). Sestupoval jsem velmi pomalu a vážil každý krok;
dokonce
jsem
dvakrát měnil provlhlé ponožky a stále si říkal: „musíš sejít bez úrazu až k vlaku 23
v
železniční
stanici
Vizzavona!“
Příjemná už byla cesta ve stinných bučinách a zvláště pak závěr kolem 24 překrásných kaskád Anglais na potoce Angone; zázračné dílo přírody se sklaními jezírky a křišťálově čistou horskou vodou s možností koupání. To jsem tentokrát nevyužil, neboť jsem spěchal na vlak, což se mi po 8 hodinách
podařilo.
Luxusní
klimatizovaný expres měl 30 minut
zpoždění a tak jsem zvládl ještě točené pivo v restauraci u nádraží a rozloučit
se
s mnoha
kamarády, kteří zde také končili. Rozloučení bylo srdečné až dojemné.
24
Celkem byl můj trek dlouhý jen 170 km s celkovým převýšením 8800 m za 9 dní. Celý trek GR 20 je ještě o 5 dní delší, ale dokončí ho jen málo turistů. Za hodinu už jsem byl vlakem za 7 € o 920 m níže u moře v hlavním městě
Korsiky Ajaccio, kde bylo neuvěřitelných
40°C.
Chtěl jsem pokračovat za 22 € do blízkosti Sardinie do města Bonifacio, ale bus jel jen do Porto Vecchio, což jsem využil. Hodinové čekání jsem věnoval nákupu nezbytných potravin a pití
a
hale
v klimatizované nádraží
jsem
pozdně obědval. Teprve zde jsem si přečetl SMS z domova, kde Jitka moji plánovanou návštěvu na Sardinii
nedoporučila
pro náhlé úmrtí v rodině přátel (sestra Augusta), a také Augusto nebyl zcela zdráv. Po 3.5 hodině přejezdu busem přes horský hřeben jsem v 19.30 hodin přijel opět k moři, ale na druhé straně Korsiky do Porto Vecchia. 25
Do kempu jsem šel plných 5 km za večerního úmorného vedra. Zcela propocený jsem postavil stan a největší slastí byla následná sprcha a láhev korsického vína. Byla sobota a ve vzdálenosti 100 m hrála dlouho do noci ryčná italská kapela „staré odrhovačky“. I při nich jsem po náročném dni trvajícím od 4 do 23 hodin usnul „jako mimino“.
1. 7. ne v 7 hodin jsem vstal, posnídal, a po horké noci jen na spacáku jsem musel znovu
dát
tentokráte v kempinku.
koupel, v bazénu Zabalil
jsem vše a vydal se zpět do města. Během 5 minut mi zastavil černoch ze Senegalu, který zde pracuje už 20 let, ale spokojen není; vydělává málo a je tu draho, což musím potvrdit také. Ušetřil jsem sice hodinu pěší chůze, ale nebylo to nic
platné,
jediný
neboť
autobus
do
Bastie jezdí v neděli až v
13.30
hodin.
Rozhodl jsem se proto navštívit Staré město Porto Vecchio asi 150 m nad mořem a byl mile překvapený jeho starobylostí, malými uličkami s mnoha hospůdkami a kavárnami, překrásnými obchůdky s mnoha suvenýry a kvalitními pochoutkami: 26
korsické medy,
salámy,
šunky,
sladkosti,
koření,
pečivo atd., radost pohledět. Malé uličky byly plné turistů včetně Čechů. Určitý čas jsem trávil v místním kostele při bohoslužbě, neboť tam
bylo navíc příjemně chladno. Poblíž katedrály jsem též poobědval. Při návratu dolů do přístavu, odkud odjížděl bus, mě oslovil 52letý Bratislavan, který tu hledá už 2 týdny práci. Je to spíše bezdomovec, bez prostředků, a bylo mi ho líto. Jeho majetek je pouze jedna taška; a např. cigaretu si balil z posbíraných nedopalků
cigaret; ani žádný cizí jazyk neumí. Zatím spí u moře na pláži, kde provádí asi i hygienu. Chtěl by pracovat na stavbě jako nedávno ve Francii,
pochopitelně
na
černo. Navrhl jsem mu, ať se raději vrátí domů a práci hledá tam, kde se domluví. Klimatizovaný bus v 13.30 hodin opravdu jel a já byl spokojený s cestou asi 150 km podél moře do Bastie, což trvalo necelé 3 hodiny, za což jsem zaplatil 23 €. Příjezd asi o 5 minut dříve přímo k přístavu mne zachránil, neboť v 16.25 hodin jsem byl u pokladny 27
lodních lístků. Pokladní zavolal na loď, aby pár vteřin počkala a já zaplatil 34 € a dobíhal odjíždějící trajekt do Livorna, kam jsem přijel ve 20.30 hodin. Neuvěřitelné štěstí mne doprovázelo i na lodi, kdy jsem na luxusní lodi požádal barmana o cukr k čaji na ráno. Řekl, že si mohu vzít kolik chci a začal se vyptávat, kam cestuji, kolik je mi let atd. Nejdříve mi nabídl kávu a poté ještě Cinzano a povídali jsme si. Sdělil, že je z Bari, na lodi pracuje 8 měsíců každý rok a 4 měsíce v zimě „spí“. Je mu 39 let, jeho váhu jsem odhadl na 120 kg a byl stále usměvavý, stále obsluhoval pasažéry a nechtěl mne propustit. Překvapivě mluvil i francouzsky, což je u Itala z jihu vzácné. Na klimatizované, dobře vybavené lodi bylo velmi příjemně ve srovnání s úmorným vedrem na ulicích Korsiky, kde bylo před naloděním 36°C, spíše více. Z přístavu v Livorně bus na vlakové nádraží v neděli večer již nejel a tak jsem šlapal asi 3 km pěšky. Cestou jsem dokoupil pivo, víno a olivy. Na vlakovém nádraží pokladny ani informace večer už nefungovaly a tak jsem se snažil získat informace o jízdním řádu od spolucestujících. Nakonec jsem si jízdenku do Chiari poblíž Bergama na severu Itálie koupil pomocí automatu za 30 €. Překvapivě vypadly jízdenky dvě, na sebe navazující; do Sestri Levante za 12 € a do Chiari za 18 €. Ve 22 hodin jsem odjel do Pisy, což byla jedna stanice, kde jsem skoro zapomněl vystoupit – vlak zde naštěstí končil. Odtud ve 23.04 do Sestri Levante, kam jsem přijel po jedné hodině v noci.
2. 7. po Cestoval jsem na sever Itálie, neboť byla větší pravděpodobnost dostat se kamionem do Čech, např. z Milána než z Livorna, zvláště když od čtvrtka do neděle byly v Česku dny pracovního klidu. Ve vlaku IC byla samozřejmě klimatizace a tak jsem se zahříval už italským vínem a dojídal poslední korsickou klobásu. Vlak jel po známých místech jako je Carrara (světoznámý mramor), Sarzana, La Spezia, a ani se mi nechtělo spát. V Sestri Levante jsem na nádraží vystoupil a na lavičce v čekárně podřimoval až do 4.30 hodin. Odtud dalším vlakem přes Genovu do Milána, kde jsem přestoupil na rychlík směr Verona 28
a vystoupil v Chiari, odkud bylo jen 6 km stopem do Cologne, místa našich přátel, které známe již 45 let. Cesta vedla nejprve na hřbitov, kde jsem zažehl svíčku pro svého nejlepšího italského přítele Angela Lambertiho. Poté jsem navštívil přátele Mimmu a Gianniho, a před obědem Annu a Giuliana, kde jsem se ubytoval a pak s nimi obědval. Odpoledne další návštěvy přátel Luisy, Antonie, telefonické hovory s Beppem a Simonettou, a nakonec u počítače vyřídil mailovou poštu za posledních 17 dní. Na večeři k Anně přišli další přátelé včetně Gervasia, a poseděli jsme dlouho do noci. Všichni vzpomínali na nádherné a
zajímavé
pobyty
v bývalém
Československu, které jsem pro ně organizoval skoro 20 let.
3. 7. út Dobře vyspalý jsem snídal až v 8 hodin a očekával, zda se ozve přepravce, aby mne některý kamion odvezl domů, do Čech. Dopoledne jsem si prohlédl Cologne, účastnil se mše v kostele, prohlédl municipio (radnici) s parkem, navštívil znovu Mimmu a Gianniho, a obědval u
starých
přátel Luisy 29
a Enrica na zahradě. Po obědě jsem vyřídil poslední poštu a začal se těšit na cestu domů. Počasí i zde bylo slunečné s teplotou kolem 28°C. Odpoledne jsem už jen odpočíval před cestou domů, kterou mi zajistil opět Pavel Čadek, tentokráte až z Chorvatska, kde byl na dovolené. Po 18. hodině mne odvezl Gervasio na dálnici v Erbusco k autogrilu, kde jsem se setkal s řidičem kamionu Vaškem Koubou z Autospolu Strakonice. Pokračovali jsme po dálnici až před Brennero, kde jsme měli bezpečnostní zastávku 9 hodin. Vašek mi nabídl plzeňské a já na oplátku italské víno a dlouho jsme si povídali. 41letý řidič, trochu více upovídaný a zvídavý, ale pohodář, čekající přírůstek do rodiny – 2 chlapce, na které se moc těší. Je to nekuřák a skutečný chlap se zájmem o rodinu a spokojený ve firmě, kde pracuje.
4. 7. st ráno mi Vašek připravil snídani, na což nejsem zvyklý, a po 7. hodině jsme pokračovali v cestě do Strakonic, kam jsme přijeli před 15. hodinou. Odtud vlakem přes Prahu do Jičína, což bylo 245 km za 159 Kč. Přijel jsem domů ve 21.30 hodin a ještě stihl navštívit setkání „Opozičníků“ v kavárně U Volfa.
Závěr: Pětkrát jsem absolvoval trek v nejvyšších horách v Nepálu a Sikkimu, jednou v africkém Réunionu, ale opravdu nejtěžší byl trek napříč Korsikou GR 20. Lituji, že jsem ho nešel dříve, neboť nyní už byl skoro nad mé síly. Ale jsem nesmírně spokojený, že jsem jej zvládl díky francouzským přátelům, kteří mě podporovali a fandili každý den; i když ne až do konce do Concy. Bylo to překrásné putování nádhernou přírodou a přitom nedaleko od moře. Cesty jsou náročné, vyžadují fyzickou kondici a též zkušenost a obratnost při lezení ve skalách. 30
Přehled kilometrů: a/ kamion
950 + 790
b/ vlak
120 + 140 + 50 + 140 + 260 + 245
955
c/ loď
140 + 140
280
5 + 12
17
d/ autostop
1740
e/ bus
100 + 140 + + 145
385
f/ pěšky
4 +170 + 4 + 5
183
Celkem
3560 km
Náklady: a/ doprava 86 + 22 + 23 + 29 b/ ubytování 25 + 6 c/ jídlo a pití
14 x 20
Celkem za 17 dní
112 €
3200 Kč
31 €
800 Kč
280 €
7000 Kč 11000 Kč
V Jičíně 6. července 2012
Ivan
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2012
31