Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně KOMUNIKACE MEZI PSY. Agronomická fakulta. Diplomová práce. doc. Ing. Petr Řezáč, CSc

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

KOMUNIKACE MEZI PSY Diplomová práce

Vedoucí práce: doc. Ing. Petr Řezáč, CSc.

Vypracovala: Irena Polzerová Brno 2009

2

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Komunikace mezi psy vypracovala samostatně a použila jsem jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. dne………………………………………. podpis diplomanta……………………….

3

Děkuji panu doc. Ing. Petru Řezáčovi, vedoucímu diplomové práce, za vždy rychlou a trpělivou pomoc, ochotu a odborné rady, které mi během zpracování diplomové práce poskytoval.

4

Abstrakt Cílem diplomové práce bylo vyhodnocení komunikačních projevů psů. Pozorováno bylo celkem 185 dvojic psů. Bylo zjištěno, že na iniciaci setkání má vliv způsob vedení, velikost, pohlaví a stáří psů. Na ukončení setkání má vliv způsob vedení, velikost a věk psů. Projevy agresivního chování byly nejčastěji pozorovány mezi dvěma dospělými psy. Feny očichávaly převážně oblast hlavy, psi se zaměřili na anální oblast. Výzva ke hře a hra byly nejčastěji pozorovány mezi štěňaty a psy vedenými na volno, iniciátorkami her byly převážně feny. Přeznačení bylo pozorováno při setkání dvou psů (samců), při vedení psů na volno a u dospělých psů. Na výskyt hrabání po kálení měl vliv způsob vedení, pohlaví i věk psa. Celkově je komunikaci mezi psy doposud věnována malá pozornost a bylo by vhodné ji hlouběji prozkoumat už i kvůli harmoničtějšímu soužití se psy.

5

Abstract The aim of my graduation thesis was to analyse communication manifestations of dogs. It has been notice as whole 185 couple of dogs. It has been found that on the initation of meeting has effect method of walking with a dogs size, sex and age of dogs. In the end of meeting has an effect method of walking with a dogs size and age of dogs. Manifestations aggressive behaviour have been notice most often between two adults dogs. Bitch mainly has been taken a shift at zone of head, dogs (males) has been located on zone around anal. Call appeal for a play and playing have been found most often between puppies and dogs who have been walked on a free style. Initations of playing were most often by bitch. It has been found that dogs marked during meeting with two dogs (males), with adult dogs and during walking with a dogs on a free style. For occurence scrabbling after defecation should have a influence method of walking with a dogs, sex and age of dogs. Communication between dogs is globally devoted small atention. I think, that people should be concentre to more deeply survey which has contributed to better harmony in coexistence with dogs.

6

OBSAH 1. ÚVOD

8

2. LITERÁRNÍ PŘEHLED

9

2.1. Komunikace

9

2.1.1. Zvuková komunikace

9

2.1.2. Zraková komunikace

11

2.1.3. Pachová komunikace

13

2.2. Agresivita

16

2.3. Hra

17

3. CÍL PRÁCE

19

4. MATERIÁL A METODY

20

5. VÝSLEDKY

22

6. DISKUZE

51

7. ZÁVĚR

53

8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

54

9. SEZNAM OBRÁZKŮ

57

10. SEZNAM TABULEK

58

7

1. ÚVOD Pes byl domestikován již před více než deseti tisíci lety. Důvodem ochočení bylo využití psích schopností ve prospěch člověka. A tak tyto šelmy začaly chránit lidská obydlí či pomáhat při lovu. I v dnešní době je využíváme pracovně, vzpomeňme psy služební, vodící, pastevecké nebo záchranářské. Převážná většina psů je však chována pro potěchu svého pána. V rozmanité nabídce plemen si každý najde vhodného společníka, ať už temperamentního teriéra či rozvážného bernardýna. Pes je zvíře žijící ve smečce, kde vládne přísná hierarchie. I nepatrnými gesty si dokáže vůdce smečky sjednat respekt u podřízeného jedince. Pokud si psa pořídí člověk, který nemá žádné zkušenosti ani teoretické poznatky o jeho chování, může se dopustit mnoha omylů při komunikaci se svým společníkem. Většina psů žije se svými pány v bytě, tedy v těsném soužití. Pokud si člověk není schopen udržet pozici vůdce smečky, může si pes dělat téměř cokoli a pána „terorizovat“. Psa je zapotřebí také několikrát denně venčit. V husté městské zástavbě se kontaktu s jinými psy nikdy nevyhneme. Jen socializovaný a vychovaný pes se dokáže při setkání správně zachovat a nebude vyvolávat konflikty. Mnoho majitelů však neodhadne chování

svého

psa a nedokáže včas

řešit

případné problémy.

Nejjednodušším řešením je psa nevystavovat kontaktu s jedinci svého druhu a tím se vyvarovat případným střetům. Poté však vídáme psy zcela nesocializované a agresivní, kteří nevědí, jak se zachovat při setkání s jiným psem. Tito jedinci pak mohou být nebezpeční svému okolí. Ve své diplomové práci se věnuji komunikaci mezi psy. Tato studie by měla posloužit k porozumění „řeči“ psů a pomoci každodennímu soužití s nimi bez vážných konfliktů a problémů.

8

2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Komunikace mezi psy Sociální, lovecké, obranné a sexuální chování bezprostředně závisí na vzájemném dorozumění. Komunikace v nejširším slova smyslu zajišťuje vyhledávání a harmonické soužití sociálních i sexuálních partnerů, ale též varování před nepřítelem (Veselovský, 2005). Z hlediska teorie Shannona a Weavera (1949) se za komunikaci považuje, když se informace či lépe zpráva od vysílajícího předává příjemci. Pro biokomunikaci je jistě nejvýznamnější skutečnost, že odeslaná i přijatá zpráva připravuje oba partnery na nově nastalou situaci, což má pro jejich život často zcela zásadní význam (Veselovský, 2005). Komunikace se objevuje, když čin jednoho jedince, vysílajícího, poskytne signál ke změně chování jiného jedince, příjemce (Wiley, 1983). V psí komunikaci je vysílajícím pes sdělující informace příjemci, jinému psovi. Signál je informace přenesená od vysílatele k příjemci. Kvůli jejich sociálním vztahům jsou signály používané psy v interakcích s jinými psy, používané také v komunikaci s lidmi (Fox, 1965; Nott, 1992). Účelem komunikačních signálů je ovlivnění chování příjemce (Simpson, 1997). Efektivní komunikace je podstatná pro formování a udržování sociálních vztahů. Psi mají tři hlavní způsoby komunikace: zvukovou, zrakovou a pachovou (Bradshaw, Nott, 1995).

2.1.1. Zvuková komunikace Zvukové signály mají výhodu v tom, že jim menší překážky nevadí. Při dokonalém sluchu jsou směrově dobře určitelné. Podle intenzity a vzorce projevu se dá určit motivace vysílajícího, případně i jeho individualita. Nevýhodou je snadné rušení vnějšími vlivy (Veselovský, 2005). Zvuková komunikace může být použita na rozsáhlé vzdálenosti a zvláště výhodná je při zhoršené viditelnosti, například v husté vegetaci (Bradshaw, Nott, 1995). Část informace, kterou psí mozek používá k určení směru, odkud zvuk přichází, je dána prostým faktem, že jedno ucho bývá blíže zdroji zvuku než druhé. Tak vzniká malý rozdíl mezi zvukem přijímaným jedním a druhým uchem. Především zvuk zachycený bližším uchem je o něco silnější. Druhý rozdíl mezi oběma ušima je v tom, že bližší ucho zachytí zvuk o zlomek sekundy dříve než ucho vzdálenější. Tento časový rozdíl usnadňuje určení místa a je u psů s velkými hlavami lepší, protože rozdíl mezi ušima je větší (Coren, 2004). Studie popisují rozsáhlou škálu 9

signálů vydávaných psy, které též byly popsány u vlků (Fox, 1978). Zahrnují řadu různých zvuků od zabručení, kňučení, vytí a skučení až po chňapání zuby, kýchání, vrčení a samozřejmě štěkání. Navzdory širokému rozsahu potencionálních signálů, které používají variabilně v různých situacích, mají psi tendenci spoléhat se více na štěkání než jiné druhy psovitých šelem. Proto je pravděpodobné, že u psů byla prováděna selekce, která podporovala tendenci k štěkání (Bradshaw, Nott, 1995). Mech (1970) pozoroval dva typy štěkání produkovaných vlky. První, výstražný štěkot, je krátký a obvykle následoval po období, kdy byl vlk potichu. Druhý je více výhružný nebo odvážný štěkot, který je používán při přiblížení vetřelce. Je možné, že lidé si vybírali psy, kteří rádi štěkali, aby je upozornili na možné riziko nebo problém („hlídací štěkot“). Nicméně se nezdá pravděpodobné, že je to dílem vědomé selekce, protože psi, kteří se vyvinuli v různých částech světa, vykazují stejné tendence štěkat (Scoot, Fuller, 1965). Coppinger a Feinstein (1991) upozorňují na to, že mladá zvířata mnoha druhů psovitých šelem mají tendenci štěkat častěji než dospělí. Přesné sdělení v psím štěkotu zůstává nejasné. V některých případech se zdá, že psi štěkají v podobných souvislostech, které vyvolávaly štěkání u vlků, jinými slovy k přitáhnutí pozornosti, při výstraze nebo k signalizování blízkosti vetřelce. V mnoha případech štěkání pravděpodobně nesděluje jediný jasný signál a je diskutabilní, zda jsou takové zvuky jako způsob komunikace nebo prostě slouží k přitáhnutí pozornosti ke zrakovým signálům, které též může vysílající dávat (Bradshaw, Nott, 1995). Dalším způsobem hlasové komunikace psů je vytí. Literatura o vlčí etologii naznačuje, že vlci vyjí z jedné nebo dvou příčin. První a více frekventovaná funkce vytí je jako prostředek ke svolání smečky, zejména před lovem. Navíc vlci mohou výt, když budou osamělí a budou hledat kontakt s dalšími jedinci stejného druhu (Mech, 1970) nebo během období rozmnožovaní (Klinghammer, Laidlaw, 1979). Někteří psi vyjí, když jsou sami, a bylo by dobré říci, že hledají sociální kontakt s jinými psy nebo s lidmi. Nicméně, někteří psi vyjí na předměty nebo jim vytí slouží jako odezva na zvuk zpěvu nebo houslí, nebo zdánlivě jen na oblohu nebo na měsíc. Zdá se, že některé další způsoby zvukové komunikace se vyskytují jen za určitých okolností. Jeden z těchto případů je cvakání zuby nebo kousnutí. Někteří psi je používají v situacích jako je hra, varování, při obraně nebo zpravidla při podráždění (Bradshaw, Nott, 1995).

10

2.1.2. Zraková komunikace U vizuálních signálů je velkou výhodou přesné určení směru a maximální rychlost šíření signálu díky rychlosti světla. Dá se při nich dobře rozlišit vzorec celého projevu a jeho intenzita, doplněný i dodatečnou informací vyplývající například z postoje, který zvýrazňuje motivaci vysílajícího jedince. Nevýhodou jsou terénní překážky, nevhodné světelné poměry, ale též energetická náročnost (Veselovský, 2005). Průměrný pes má oči posazené mnohem více do stran než lidé, takže má podstatně větší zorné pole, kolem 240 °. To znamená, že má lepší periferní vidění. Zorné pole se samozřejmě liší podle tvaru hlavy. Psi s plochým obličejem, brachycefální, jako mopsi nebo pekinézové, mají oči namířené více dopředu, a proto mají jen o něco málo panoramatičtější pohled na svět než lidé. Psi s dlouhým čenichem, dolichocefální, mají oči posazené více do stran, a proto mají širší zorné pole: dosahuje asi 270° (Coren, 2004). Fyzicky méně modifikované rasy psů mají společně s vlky mnoho způsobů vizuální komunikace, včetně postavení jejich těla, které signalizuje dominantní roli, agresi a strach. Abrantes (1987) klasifikoval postavení těla předváděné vlky použitím dvou základních skupin projevů: agresivní/bojácný a dominantní/submisivní. Dominantní vlk je charakterizován vzpřímeným postojem těla s hlavou a ocasem drženým

vysoko

a

nastraženýma

ušima.

Agresivní

dominantní

vlk

přidá

k dominantnímu postoji těla ještě naježenou srst na hřbetě, zvrásněnou kůži na nose a odhalené špičáky. Naopak podřízení vlci drží svá těla nízko, uši mají přitištěné k hlavě a ocas drží nízko a blízko u těla, celkově vytváří dojem menšího zvířete. Podřízené bojácné chování u vlků zveličuje tyto postoje plazením, stáhnutím ocasu mezi nohy a většinou zjevným celkovým zmenšením velikosti těla. Podřízení vlci často přistupují k dominantním jedincům s nadšeným vítáním a extrémně se kývajícím ocasem, zatímco udržují celkově nízko držené tělo (Fox, Bekoff, 1975). Takové chování může být též spojováno s tisknutím a lízáním tváře dominantního zvířete, mnoho vlčích štěňat to dělá dalším členům smečky, aby je povzbudili k vyvrhnutí potravy. Podřízení může také zahrnovat více extrémní vizuální signály obsahující obracení se na záda a odhalování slabin; může se také vyskytnout submisivní močení (Schenkel, 1967). Některé rasy domestikovaných psů předvádí velmi podobné behaviorální způsoby chování, často je vidíme v interakcích mezi psy a jejich majiteli, například nadšený uvítací rituál, když se majitel vrátí domů po době nepřítomnosti. Existují dva hlavní typy podřízeného chování a to aktivní a pasivní submisivní chování (Beaver, 1981; Schenkel, 1967). Při aktivním 11

submisivním chování se přibližuje níže postavený pes k výše postavenému jedinci, přičemž postavením uší, ocasu a držením těla vyjadřuje submisivitu. Při kontaktu s dominantním jedincem se snaží olíznout jeho ústní koutky. Při pasivním submisivním chování se přibližuje výše postavený pes k níže postavenému jedinci, přičemž postavením uší, ocasu a držením těla dává najevo, aby se mu níže postavený jedinec podřídil. Je to zpravidla tak, že níže postavený jedinec nereaguje na signály výše postaveného jedince, a ten musí ukončit nežádoucí činnost prováděnou níže postaveným jedincem tím, že se k němu přiblíží (Bradshaw, 1992). Vizuální komunikace je mezi vlky nebo psy zvláště patrná ve výrazu obličeje. Jedním z nejvíce efektivních signálů používaných dominantními psy je upřený pohled. Když se poprvé setkají dva psi, níže postavený jedinec přeruší oční kontakt dříve než nadřízený. Dominantní pes může stát a zírat na druhého (Simpson, 1997). Bylo naznačeno, že toto gesto stanovuje sociální postavení (Beaver, 1982), i když Bradshaw a Lea (1993) nemohli najít žádné přímé spojení mezi upřeným pohledem a následným výsledkem setkání. Často může dojít k napadení, když pes pokračuje v upřeném zírání navzdory tomu, že by již měl oční kontakt přerušit. Když pes pokračuje v upřeném pohledu na nadřazeného psa, dominantní jedinec může projevit agresivní chování formou odhalování špičáků a vrčením. Podobný strnulý pohled se může mezi psy vyskytovat též ve hře. Při hře celkový psí postoj těla nesděluje opravdovou výhružku, a tak může být upřený pohled použit bez rizika napadnutí. Více obecné signály zahrnují hravou úklonu, hrabání přední tlapou, kroucení těla při skákání a dýchání s otevřenou tlamou (Bekoff, 1977). Společný s těmito behaviorálními modely je jeden, který je pro psy pravděpodobně nejvíce charakteristický a to vrtění ocasem. Velmi rychlým kýváním níže postaveného ocasu naznačuje pes submisivní chování. Často přitom zapojí celou záď. Více úzkostliví nebo nervózní psi mají tendenci vrtět svým skloněným ocasem více strnule, zdánlivě jakoby dávali uklidňující znamení. Pomalejším kýváním výše postaveného ocasu naopak pes naznačuje potencionální hrozbu a možnou agresi. Srozumitelnosti mimických výrazů napomáhají barevné vzory na tělesných partiích. Vnitřní plocha boltce je u divokých psů zbarvena světle a boltec je na okrajích vrouben tmavšími chlupy, takže lépe vyniknou jeho jemné pohyby. Oko bývá vroubeno tmavšími nebo naopak světlejšími odstíny srsti a tak je rovněž zvýrazněno. Srst na šíji je delší a u vlků mají pesíky černé zakončení nebo černé úseky ve střední části, takže zježení srsti lépe vynikne (Mikulica, 1985). 12

Lidskou selekcí jistých morfologických vlastností byly redukovány některé psí vlohy pro používání určitých struktur vizuální komunikace (Beaver, 1981, 1982; Blackshaw, 1985). Např. klapouší psi nebo psi s kupírovaným ocasem nemohou při komunikaci použít všechny vizuální signály jako vlk. Podobně dlouhosrstá plemena nemohou být schopná účinně naježit svou srst a některá nemusí být schopná komunikovat prostřednictvím očního kontaktu a upřeného pohledu.

2.1.3. Pachová komunikace Pachové signály mají ze všech signálů nejdelší působnost, pachová značka je jakousi stopou, která účinkuje i bez přítomnosti vysílajícího. Velmi problematická je však přesná lokalizace pachu a pomalost šíření. Na druhé straně mu nevadí terénní překážky a není energeticky náročný (Veselovský, 2005). Čich je u psů extrémně citlivý díky obrovské ploše čichové sliznice (Bradshaw, 1992). Navíc mají psi vomeronazální neboli Jacobsonův orgán ve formě kanálku spojujícího nosní a ústní dutinu. U jiných masožravců, kteří mají vomeronazální orgán, je příjem pachů do tohoto orgánu doprovázen flémováním. U psů nebylo flémování viděno, ale morfologický průzkum inervace vomeronazálního orgánu nasvědčuje, že je využíván při sexuálním chování (Hart, 1983). Pes má také zvláštní větřící schopnosti, které jsou zcela nezávislé na normálním dýchání. Když pes otočí nos ve směru, odkud přichází pach, aktivně přeruší normální dýchací proces. Když větří, vzduch obsahující pach prochází přes nosní skořepy neboli choany, které jsou určeny pouze k zachycování pachů. To znamená, že molekuly pachu zůstávají v záhybech sliznice vystýlající nosní skořepy a hromadí se tam. Když pes normálně dýchá, vzduch prochází nosními cestami a pokračuje rovnou do plic. Při větření se vzduch uchovává v záhybech sliznice vystýlající nosní skořepy a díky tomu pes může jeho obsah podrobně analyzovat (Coren, 2004). Pachy mají výhodu, že setrvávají v prostředí dlouhou dobu a jsou výhodnou metodou pro komunikaci v husté vegetaci, kdy je snížená schopnost vizuální komunikace. Navíc, díky dlouhé působnosti, má pach označovací funkci, i když „majitel“ není přítomen. Pachová komunikace psů probíhá dvěma hlavními způsoby: uložením pachů v prostředí pomocí výkalů, moči a sekretů análních váčků, a rozlišovacím pachem těla každého jedince. Pachy těla jsou produkovány pomocí různých žlázových sekretů. Výkaly se častěji používají jako pachová značka v komunikaci mezi vlky. Smečky 13

častěji ukládají výkaly na trasách uvnitř jejich teritoria, zatímco samotáři při vyprazdňování stezky vynechávají (Peters, Mech, 1975). Podobné pachové značky jsou ve větší hustotě pokládány rovněž podél okraje teritoria, obzvláště když se setkají s cizí pachovou značkou. Takto mohou vlci komunikovat bez nutnosti nepřetržité hlídat hranice svého teritoria. Domestikovaní psi mají větší sklon vyprazdňovat se, když nejsou na vodítku a když majitel není přítomen, nicméně to může být výsledkem majitelovy výchovy. Je dokázáno, že domestikovaní psi používají uložení moči jako metodu komunikace. Jedním z nejvíce nápadných behaviorálních modelů předváděných samci psů je močení se zvednutou nohou (Bradshaw, Nott, 1995). Psi začínají značkovat v období pohlavní dospělosti. Psi – samci zvedají při značkování nohu. Čím je pes sebevědomější, tím výrazněji při značkování zvedá nohu (Mikulica, 1985). Vlci mají sklon při močení se zvednutou nohou umístit močovou značku převážně na vyvýšená místa a uskutečňují to zejména dominantní samci a samice ze smečky. Když dojde ke změnám ve vedoucím postavení, stává se, že noví alfa jedinci předvádí podobně časté močení. Všichni vlci vykazují vysoký stupeň průzkumu pachových značek a ty také mohou pomoci vetřelci vyhnout se setkání s vlastníky teritoria. Rothman a Mech (1979) pozorovali u osamělých vlků velmi malý výskyt močení se zvednutou nohou. Psi mohou při močení zaujmout širokou škálu postojů, z nichž většina může být považována za postoj pachového značení. To znesnadňuje rozlišení mezi pachovým značením a prostým vyměšováním. Macdonald (1985) naznačil, že množství vyloučené moči by mohlo být u psovitých šelem užitečným ukazatelem k rozlišení těchto dvou způsobů chování, i když je zde problém s vymezením hranice množství vyloučené moči. Domestikovaní psi budou přeznačkovávat moč jiných psů, toto chování je obvykle pozorováno u psovitých šelem. Vyskytuje se u samců i samic a psi mohou být pozorováni při řazení se za další močící psy, aby přeznačkovali stejné místo. Podobné chování bylo zaznamenáno u vlků, kde měli smečky tendenci přeznačkovat moč samotářských vlků, ale naopak tomu nebylo. To znovu nasvědčuje tomu, že značky močí slouží k označení teritoria nebo domácího prostředí a že se pomocí přeznačkování maskují cizí pachy. Mnoho samců a v menší míře i samice hrabou zadníma nohama zem po močení nebo kálení. Je možné, že toto chování souvisí se zvýrazněním pachů. Hrabání může být použito pro uvolnění pachů do prostředí produkovaného buď meziprstními žlázami, 14

potními žlázami na polštářcích tlap (Sands, Coppinger, Phillips, 1977) nebo mazovými žlázami v srsti mezi prsty. Pes tedy nemaskuje svůj pobyt, ale naopak jej zdůrazňuje zanecháním výrazné pachové stopy (Mikulica, 1985). Bekoff (1979) tvrdil, že hrabání země může být metodou zrakové komunikace. Je zajímavé, že vlci nebyli pozorováni při hrabání země po močení v podřepu, pouze po močení se zvednutou nohou nebo po kálení. Navíc močení se zvednutou nohou je prováděno převážně vysoce postavenými samci a to dokládá hypotézu, že hrabání je používáno v souvislosti s vyjádřením postavení v hierarchii nebo s teritoriálním chováním (Peters, Mech, 1975). Moč není používaná pouze k označení teritoria nebo postavení. Psí samci jsou schopni odhalit fenu v říji na dlouhé vzdálenosti jednoduše pomocí pachu jejich moče (Doty, Dunbar, 1974). Samičí moč obsahuje feromony a feny v říji patrně močí častěji než feny mimo říji, čímž jsou feromony rozmístěny na větším území (Bradshaw, Nott, 1995). Feromony jsou chemické látky lákající k sobě jedince odlišného pohlaví. Psi projevují o fenu zvýšený zájem, prudce vzrůstá četnost sociálních kontaktů, samci očichávají a olizují zanechanou moč feny a snaží se svým značkováním překrýt její pach (Mikulica, 1985). Všechny druhy psovitých šelem, včetně domestikovaných psů, mají anální váčky. Anální váčky jsou párové orgány, každý na jedné straně řitního otvoru, které vyúsťují v jeho blízkosti. Váčky skladují sekrety z apokrinních žláz a trochu z mazových žláz. Náplň análních váčků je vyprazdňována během defekace. Mezi jednotlivými skupinami jedinců jsou rozdíly v stálosti i základním složení sekretů (Natynczuk, Bradshaw, Macdonald, 1989). To naznačuje možnost, že díky pohlavním nebo genetickým rozdílům mohou být jednotliví psi odlišitelní od jiných. Sekrety se mezi psy neshodují díky každodenním variacím v množství sekretu, barvě i celkovému pachu (Doty, Dunbar, 1974; Bradshaw, Natynczuk, Macdonald, 1990). Tato zjištění naznačují, že sekrety análních váčků jsou vysoce individuálně specifické a mohou být důležité při rozpoznávání jedinců a teritoria. U vlků žijících v zajetí, sekrety análních váčků vylučuje do výkalů hlavně dominantní samec, kdy značí teritorium a hodnost, ačkoli u samic různého postavení rozdíly nejsou (Bradshaw, Nott, 1995).

15

2. 2. Agresivita Agresivní chování patří k závažným životním projevům a jeho etologickou funkci lze rozdělit na dvě části: útok a útěk. Agresivní chování je často typické pro určitý druh (vnitrodruhová), známe však i mezidruhovou agresivitu. O mezidruhové agresivitě mluvíme při konfliktech různých druhů u kořisti, napajedel nebo vhodných míst na spaní či sběr potravy. Původ útočného chování nemůžeme rozhodně hledat v motivaci pro lov kořisti. Lovící šelma či dravec není v žádném případě motivován agresivně, lov je jeho povoláním. Kupodivu mezi nejagresivnější tvory patří zdánlivě mírumilovní licho- a sudokopytníci, kteří se živí rostlinnou potravou (Veselovský, 2005). Agresivita je emoce, která spouští a doprovází agresi neboli útok. Přímá a netlumená agrese se objevuje jen v nejzávažnějších bojích. V naprosté většině případů se objevuje pouze agrese tlumená nebo jen hrozba (Mikulica, 1985). Při výskytu agresivity je třeba velké obezřetnosti, neboť pokousání a poranění způsobená psem představují závažný zdravotní problém, zahrnující nejenom riziko akutního poškození zdraví a potencionální nebezpečí dlouhodobých nebo trvalých následků, ale bohužel i přímé ohrožení života (Janoušek a kol., 2003). Agresivní chování zahrnuje hrozbu a kousání. Chování při hrozbě zahrnuje ztuhnutí, strnulý pohled, vrčení, odhalování špičáků nebo vrčení, výpad a napadení a agresivní štěkot. Například pes, který vrčí, když se k němu přiblížíme během jídla, předvádí potravní agresi, bez ohledu na to zda se vrhne na nebo kousne vetřelce (Reisner, 2003). Psí agrese směřovaná proti lidem je běžně představována jako problém a vyžaduje pozornost v otázkách bezpečí a změn v chování k minimalizování rizika agrese v budoucnu. Psi mohou kousat důvěrně známé lidi, včetně členů rodiny, nebo neznámé lidi z mnoha různých příčin. Úzkost hraje v agresi důležitou roli bez ohledu na to, zda je řízená nebo náhodná. Úspěšné předcházení agrese může zahrnovat instruktáž a bezpečnostní poradenství pro majitele, změnu životního stylu pro psy i majitele, zamezení dráždění, když je to možné, a změny v chování majitele a psa pro minimalizování rizika kousnutí v budoucnu. Terapie pomocí léků může být označována jako podpora změn v chování nebo jako omezení reaktivity psa (Reisner, 2003).

16

2.3. Hra Hry jsou velmi náročné na energii a podle studií savců zaberou 2-6 % denní aktivity. Přes všechny nevýhody – nápadnost, úrazy, velké energetické nároky – se hravé chování v evoluci prosadilo jako důležitý program chování, který: 1. Představuje motorické učení, jehož úkolem je objevit a procvičit funkce svalového aparátu. 2. Se uplatňuje i v sociálním životě, zejména při učení individuálně rozpoznat své sociální partnery, při učení sociální komunikace, při kontrole vlastního agresivního chování a při vývoji sociálních vazeb. 3. Je procesem poznávání, jenž postupně zlepšuje individuální poznávací schopnosti. 4. Má důležitou funkci při uvolňování přebytečné energie. U živočichů s intenzivními hrami se vyvinuly zvláštní signály, například hravý obličej, které ostatním účastníkům jasně signalizují, že prvky bojového agresivního charakteru nejsou míněny vážně (Veselovský, 2005). Hra je nejvýraznějším projevem štěňat, ale hrají si i dospělí psi. Jen ve vyšším stáří přestává mít pes zájem o určité druhy her. Teprve velmi starý pes se stává mrzoutem, z jehož projevů hra téměř mizí. Výzvy k sociálním hrám tvoří rozsáhlou škálu od hravého přibližování, kdy se vyzývající zvíře přibližuje k partnerovi hopsavými úkroky, s přehnanými pohyby a vrtícím se ocasem, přes jednoznačnou výzvu ke hře, kdy zase pes se zdviženým zadkem sebou plácne předníma nohama a hrudí na zem, až po přímý a jasně hravý útok na partnera, aby ten musel výzvu buď přijmout, nebo se bránit (Mikulica, 1985). Štěňata a psi, kteří se znají, spolu často zápasí a přátelsky se perou. Do takových her zapojují celé své tělo včetně tlamy, ale bolestivá kousnutí přitom nejsou přípustná. Štěňata si od začátku osvojí jemný skus, aby si vzájemně neublížila (Bower, Bower, 2001; Fisher, 1996). Domestikovaní psi jsou známí díky vykazování vysoké úrovně hry. Kromě vnitrodruhové hry, která je mezi savci všudypřítomná (Suomi, 1982), patří pes mezi jeden z mála druhů, které provozují i mezidruhovou hru (Russel, 1936). Hra zabírá velký podíl ze vzájemného času mezi psem a majitelem (Hart, 1995). Častý názor je, že mezidruhová hra je totožná s vnitrodruhovou a všeobecné přijetí této homogenity vedlo k myšlenkám, že výsledky hry psa se psem mohou být aplikovány i na hru psa s člověkem. Předpoklady homogenity mají dvě formy. První tvrdí, že hra psa s člověkem slouží ke kompenzaci deficitu hry psa se psem. Whitney (1989) tvrdí, že

17

když není k dispozici žádný jiný pes, může majitel plnit potřebu být druhem ve hře. Askew (1996) tvrdí, že když jsou psi zbaveni možnosti hry s jiným psem, nemají žádnou jinou volbu než řízené hravé chování vůči lidem. Rogerson (1992) tvrdí, že psi, kteří žijí s jiným psem, si s ním obvykle hrají více než se svým majitelem. Druhá forma zkoumá strukturu hry. Aldis (1975) prohlásil, že hra psa s člověkem je složena ze stejných behaviorálních vzorů jako hra psa se psem. Ukázalo se, že mnoho příležitostí k zajištění vnitrodruhové hry není omezující pro provádění mezidruhové hry (Whitney, 1989; Rogerson, 1992; Askew, 1996). Vítězství psa ve hře posiluje jeho sebevědomí a nevede k tomu, jak mylně uvádějí někteří autoři, že pes chápe sebe jako silnějšího než svého pána, což by později vedlo ke konfliktům a behaviorálním problémům (McBride, 1995).

18

3. CÍL Cílem diplomové práce bylo pozorování komunikačních projevů dvojic psů sledovaných při běžných činnostech na veřejných prostranstvích. Byl zkoumán vliv různých faktorů (pohlaví psa, jeho věk a velikost, způsob vedení) na četnost výskytu jednotlivých projevů chování psů. Cílem bylo rovněž monitorování výskytu agresivního chování psů a jeho ovlivnění jednáním majitele.

19

4. MATERIÁL A METODY Celkový počet pozorování byl proveden u 185 dvojic psů různých plemen, velikosti i stáří. Sledování psů probíhalo v období od listopadu 2006 do března 2009. Pozorování bylo prováděno během dne za různého počasí. Bylo uskutečněno převážně ve dvou lokalitách. První lokalita zahrnovala přírodní památku Meandry řeky Lučiny s přilehlým nábřežním parkem. V parku byli psi voděni převážně na vodítku s ohledem na zvýšený pohyb osob v této oblasti. Vzhledem k těsné blízkosti zástavby je park oblíbeným místem pro každodenní procházky psů. Kolem řeky se poté nachází rozlehlé louky, které majitelé využívají pro volný pohyb psů. Rozloha i přehlednost luk umožňuje pobíhání a hry i velkým plemenům psů. Další pozorování byla prováděna na území obce Albrechtice u Českého Těšína. Zde se setkávali převážně psi žijící na zahradách u rodinných domů, kteří byli venčeni na polních a lesních cestách. Pozorování bylo prováděno za účelem studia komunikace mezi psy a faktorů, které ji ovlivňují. Projevy psů byly sledovány od doby, kdy si pes všimnul druhého psa. Sledování probíhalo do doby, kdy psi nebo majitelé setkání ukončili nebo si psi začali hrát. Vyhodnocovalo se, který pes setkání inicioval nebo dal první podnět k reakci druhého psa. Sledovalo se chování psa iniciátora i psa příjemce, postoj těla, způsob chůze, mimika obličeje, postavení ocasu, popř. i hlasové projevy obou psů. Byly vyhodnoceny projevy dominance, submitivity a imponování. Za dominantní jedince byli považováni ti, kteří předváděli nebo naznačili některý ze znaků, např. pomalá toporná chůze, strnulé, vzpřímené postavení těla, vysoko držený ocas, nastražené uši, upřený pohled, může se vyskytovat i zježená srst na hřbetě. Za submisivní jedince byli považováni ti, kteří dávali najevo známky podřízenosti, např. nízko držené, přikrčené tělo, stáhnutý ocas, uši přitištěné k hlavě. Dále byli pozorováni psi se stejným postavením v hierarchii. Tito byli uvolnění, chůze nebyla toporná a ocas nesli ve vodorovné poloze. Sledovalo se chování psů po jejich setkání. Významným pozorovaným projevem bylo vzájemné očichávání, kdy bylo zaznamenáváno, kdo koho očichává a na jakých místech a také reakce druhého psa. Často byla zaznamenána výzva ke hře či přímo hra. Sledována byla i agrese a její náznaky. Při pozorování byly brány v úvahu exteriérové rozdíly jednotlivých psů (kupírovaný ocas, svěšené uši). Dále byl zaznamenán výskyt přeznačování močových značek a hrabání po kálení. Všechna pozorování byla prováděna jedním pozorovatelem, který žádným způsobem neovlivňoval chování sledovaných psů. Informace byly shromažďovány

20

písemně či pomocí záznamového zařízení a následně přepsány. Byly vyhodnocovány tyto faktory: způsob vedení psa (na volno, na vodítku), věk (dospělý, štěně), pohlaví (pes, fena), velikost (miniaturní, malý, střední, větší, velký) a vliv majitele na chování psa. Vyhodnocena byla pouze pozorování, které byla sledována po celou dobu jejich trvání.

21

5. VÝSLEDKY Četnost setkání rozdělená podle způsobu vedení je graficky znázorněná na obr. 1. Z celkového počtu pozorování byli oba psi vedeni na volno ve 105 případech, což činí 57%. Oba psi vedeni na vodítku byli pozorováni ve 33 případech, což činí 18% z celkového počtu pozorování. Jeden pes na vodítku a jeden na volno byli sledováni v 47 případech, což činí 25 % z celkového počtu pozorování.

60

105

55 50 45 výskyt v %

40 35 30

47

25 20

33

15 10 5 0 oba na volno

oba na vodítku

jeden na volno, druhý na vodítku

Obr. 1 Četnost setkání rozdělená podle způsobu vedení (nad sloupci vyjádřena absolutní hodnota)

22

Četnost setkání rozdělená podle velikosti psů je graficky znázorněná v tab. 1. Za miniaturní plemeno je považován pes velikosti čivavy či jorkšírského teriéra, za malé plemeno pes velikosti jezevčíka, za střední plemeno pes velikosti kokršpaněla až labradorského retrívra, za větší plemeno pes velikosti německého ovčáka či dobrmana a za velké plemeno je považován pes velikosti dog či pasteveckých plemen psů.

Tab. 1 Četnost výskytu setkání dle velikosti psů Velikost psů

Četnost setkání Vyjádření četnosti v %

miniaturní - miniaturní

9

4,8 %

miniaturní - malý

5

2,7 %

miniaturní – střední

3

1,6 %

miniaturní – větší

3

1,6 %

miniaturní – velký

2

1,1 %

malý – malý

24

13 %

malý – střední

20

10,8 %

malý – větší

17

9,2 %

malý – velký

5

2,7 %

střední – střední

31

16,8 %

střední – větší

27

14,6 %

střední – velký

5

2,7 %

větší – větší

17

9,2 %

větší – velký

7

3,8 %

velký – velký

10

5,4 %

Z celkového počtu pozorování bylo sledováno v 91 případech setkání psa s fenou, což činí 49%. Setkání feny s fenou proběhlo v 52 případech, což činí 28% z celkového počtu pozorování a setkání psa se psem proběhlo ve 42 případech, což činí 23% z celkového počtu pozorování. Četnost setkání rozdělená podle pohlaví je graficky znázorněná na obr. 2.

23

55 50

91

45 40 výskyt v %

35 30

52 42

25 20 15 10 5 0 fena - pes

fena - fena

pes - pes

Obr. 2 Četnost setkání rozdělená podle pohlaví

Z celkového počtu pozorování bylo zaznamenáno setkání dvou dospělých psů ve 128 případech, což činí 69%. Setkání dvou štěňat proběhlo v 15 případech, což činí 8% z celkového počtu pozorování. Setkání dospělého psa se štěnětem proběhlo ve 42 případech, což činí 23% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 3.

75 70

128

výskyt v %

65 60 55 50 45 40 35 30 25

42

20 15 10

15

5 0 oba dospělí

oba štěňata

Obr. 3 Četnost setkání rozdělená podle věku 24

jeden dospělý, jeden štěně

Setkání psů, kdy jeden byl veden na vodítku a druhý na volno, proběhlo v 47 případech. V 36 případech inicioval setkání pes, který byl veden na volno, což činí 77% z celkového počtu pozorování. V 11 případech inicioval setkání pes, který byl veden na vodítku, což činí 23% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení

výskyt v %

znázorněno na obr. 4. 85 80 75 70 65 60 55 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0

36

11

pes na volno

pes na vodítku

Obr. 4 Iniciace setkání rozdělená podle způsobu vedení psů Setkání miniaturního a malého psa proběhlo v 5 případech. Ve 2 případech inicioval setkání pes miniaturní, z celkového počtu pozorování to je 40%. Malý pes inicioval setkání ve 3 případech, což činí 60% z celkového počtu pozorování. K setkání psa miniaturního a středního došlo ve 3 případech. V 1 případě inicioval setkání pes miniaturní, což činí 33% z celkového počtu pozorování. Střední pes inicioval setkání ve 2 případech, což činí 67% z celkového počtu pozorování. K setkání psa miniaturního a většího došlo ve 3 případech. Miniaturní pes neinicioval setkání ani v jednom případě, což je 0% z celkového počtu pozorování. Větší pes inicioval setkání ve 3 případech, což činí 100% z celkového počtu pozorování. K setkání psa miniaturního a velkého došlo ve 2 případech. Miniaturní pes neinicioval setkání ani v jednom případě, což je 0% z celkového počtu pozorování. Velký pes inicioval setkání ve 2 případech, což je 100% z celkového počtu pozorování. K setkání malého a středního psa došlo ve 20 případech. Setkání inicioval malý pes v 6 případech, což činí 30% z celkového počtu pozorování. Střední pes inicioval setkání v 14 případech, což činí 70% z celkového počtu pozorování. K setkání malého a většího psa došlo v 17 případech. Malý pes inicioval 25

setkání v 5 případech, což je 29 % z celkového počtu pozorování. Větší pes inicioval setkání ve 12 případech, což činí 71% z celkového počtu pozorování. K setkání malého a velkého psa došlo v 5 případech. Malý pes inicioval setkání v 1 případě, což činí 20% z celkového počtu pozorování. Velký pes inicioval setkání ve 4 případech, což činí 80% z celkového počtu pozorování. K setkání středního a většího psa došlo v 27 případech. Střední pes inicioval setkání v 13 případech, což činí 48% z celkového počtu pozorování. Větší pes inicioval setkání v 14 případech, což činí 52% z celkového počtu pozorování. K setkání středního a velkého psa došlo v 5 případech. Střední pes inicioval setkání ve 3 případech, což činí 60% z celkového počtu pozorování. Velký pes inicioval setkání ve 2 případech, což činí 40% z celkového počtu pozorování. K setkání většího a velkého psa došlo v 7 případech. Větší pes inicioval setkání v 5 případech, což činí 71% z celkového počtu pozorování. Velký pes inicioval setkání ve 2 případech, což činí 29% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno v tab. 2. Tab. 2 Iniciace setkání rozdělená dle velikosti psů Faktor velikosti psů

Počet setkání

Iniciace setkání

Počet psů iniciátorů (absolutní hodnota)

Počet psů (%)

miniaturní - malý

5

miniaturní - střední

3

miniaturní - větší

3

miniaturní - velký

2

malý - střední

20

malý - větší

17

malý - velký

5

střední - větší

27

střední - velký

5

větší - velký

7

miniaturní malý miniaturní střední miniaturní větší miniaturní velký malý střední malý větší malý velký střední větší střední velký větší velký

2 3 1 3 0 3 0 2 6 14 5 12 1 4 13 14 3 2 5 2

40 % 60 % 33 % 67 % 0% 100 % 0% 100 % 30 % 70 % 29 % 71 % 20 % 80 % 48 % 52 % 60 % 40 % 71 % 29 %

26

Setkání psa s fenou proběhlo v 91 případech. Pes inicioval setkání v 58 případech, což činí 64% z celkového počtu pozorování. Fena iniciovala setkání v 33 případech, což činí 36% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 5. 70

58

60

výskyt v %

50 40

33

30 20 10 0 pes

fena

Obr. 5 Iniciace setkání rozdělená podle pohlaví psů

K setkání dospělého psa se štěnětem došlo v 42 případech. Ve 3 případech inicioval setkání dospělý pes, což je 7 % z celkového počtu pozorování. Štěně iniciovalo setkání v 39 případech, což je 93% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 6. 100

93

90 80

výskyt v %

70 60 50 40 30 20 10

3

0 dospělý

štěně

Obr. 6 Iniciace setkání rozdělená podle věku psů

27

Setkání psů, z nichž jeden byl veden na vodítku a druhý na volno, proběhlo v 47 případech. Setkání ukončil v 10 případech pes, který byl veden na volno, což činí 21% z celkového počtu pozorování. V 17 případech ukončil setkání pes, který byl veden na vodítku, což je 36% z celkového počtu pozorování. Majitel psa ukončil setkání v 20 případech, což činí 43% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 7. 50 20

45 40

17

výskyt v %

35 30 25

10

20 15 10 5 0 pes na volno

pes na vodítku

majitel psa

Obr. 7 Ukončení setkání rozdělené podle způsobu vedení

K setkání miniaturního a malého psa došlo v 5 případech. Miniaturní pes ukončil setkání ve 3 případech, což je 60% z celkového počtu pozorování. Malý pes ukončil setkání v 1 případě, což je 20% z celkového počtu pozorování. Majitel psa ukončil setkání v 1 případě, což je 20% z celkového počtu pozorování. K setkání miniaturního a středního psa došlo ve 3 případech. Miniaturní pes ukončil setkání ve 3 případech, což činí 100% z celkového počtu pozorování. Malý pes ani majitel neukončili setkání ani v jednom případě, což je 0% z celkového počtu pozorování. K setkání miniaturního a většího psa došlo ve 3 případech. Miniaturní pes, větší pes i majitel ukončili setkání v 1 případě, což je vždy 33% z celkového počtu pozorování. K setkání miniaturního a velkého psa došlo ve 2 případech. Miniaturní a velký pes neukončili setkání ani v jednom případě, což je 0% z celkového počtu pozorování. Majitel psa ukončil setkání ve 2 případech, což je 100% z celkového počtu pozorování. K setkání malého a středního psa došlo ve 20 případech. Malý pes ukončil setkání v 6 případech, což činí 30% z celkového počtu pozorování. Střední pes ukončil setkání ve 12 případech, což je 60% z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání ve 2 případech, což je 10% 28

z celkového počtu pozorování. K setkání malého a většího psa došlo v 17 případech. Malý pes ukončil setkání v 11 případech, což je 64% z celkového počtu pozorování. Větší pes ukončil setkání ve 3 případech, což je 18 % z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání ve 3 případech, což je 18% z celkového počtu pozorování. K setkání malého a velkého psa došlo v 5 případech. Malý pes ukončil setkání ve 4 případech, což je 80% z celkového počtu pozorování. Velký pes neukončil setkání ani v jednom případě, což je 0% z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání v 1 případě, což je 20% z celkového počtu pozorování. K setkání středního a většího psa došlo v 27 případech. Střední pes ukončil setkání ve 20 případech, což je 74% z celkového počtu pozorování. Větší pes ukončil setkání v 5 případech, což je 19% z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání ve 2 případech, což je 7% z celkového počtu pozorování. K setkání středního a velkého psa došlo v 5 případech. Střední pes ukončil setkání ve 3 případech, což je 60% z celkového počtu pozorování. Velký pes ukončil setkání v 1 případě, což je 20% z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání v 1 případě, což je 20% z celkového počtu pozorování. K setkání většího a velkého psa došlo v 7 případech. Větší pes ukončil setkání ve 3 případech, což je 43% z celkového počtu pozorování. Velký pes ukončil setkání ve 4 případech, což je 57 % z celkového počtu pozorování. Majitel neukončil setkání ani v jednom případě, což je 0% z celkového počtu pozorování. Toto rozdělení je znázorněno v tab. 3.

29

Tab. 3 Ukončení setkání rozdělené dle velikosti psů Faktor velikosti psů

Počet

Ukončil

Počet psů

Počet psů

setkání

setkání miniaturní malý majitel psa miniaturní střední majitel psa miniaturní větší majitel psa miniaturní velký majitel psa malý střední majitel psa malý větší majitel psa malý velký majitel psa střední větší majitel psa střední velký majitel psa větší velký majitel psa

(absolutní hodnota) 3 1 1 3 0 0 1 1 1 0 0 2 6 12 2 11 3 3 4 0 1 20 5 2 3 1 1 3 4 0

(%) 60 % 20 % 20 % 100 % 0% 0% 33 % 33 % 33 % 0% 0% 100 % 30 % 60 % 10 % 64 % 18 % 18 % 80 % 0% 20 % 74 % 19 % 7% 60 % 20 % 20 % 43 % 57 % 0%

miniaturní - malý

5


3


3


2

malý - střední

20

malý - větší

17

malý - velký

5


27

střední - velký

5

větší - velký

7

30

Setkání psa s fenou proběhlo v 91 případech. Fena ukončila setkání v 41 případech, což činí 45% z celkového počtu pozorování. Pes ukončil setkání v 37 případech, což činí 41% z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání v 13 případech, což činí 14% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 8. 50 41 45

37

40

výskyt v %

35 30 25 20 13

15 10 5 0 fena

pes

majitel

Obr. 8 Ukončení setkání rozdělené podle pohlaví

Setkání dospělého psa se štěnětem proběhlo v 42 případech. Setkání ukončil v 32 případech dospělý pes, což činí 76% z celkového počtu pozorování. Štěně ukončilo setkání ve 3 případech, což je 7% z celkového počtu pozorování. Majitel ukončil setkání v7 případech, což je 17% z celkového počtu pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 9. 80

32

70

výskyt v %

60 50 40 30 7

20 10

3

0 dospělý

štěně

Obr. 9 Ukončení setkání rozdělená podle věku psů 31

majitel

Při setkání dvou psů vedených na volno bylo v 61 případech pozorováno dominantní chování, což je 29 % z těchto pozorování. Submisivní chování bylo pozorováno v 58 případech, což je 28 % z těchto pozorování. V 69 případech bylo pozorováno chování vyjadřující stejné postavení v hierarchii, což je 33 % z těchto pozorování. Psi nevyjadřující sociální postavení byli pozorováni v 22 případech, což je 10 % z těchto pozorování. Při vedení obou psů na vodítku se dominantní chování vyskytlo v 37 případech, což je 56 % z těchto pozorování. Submisivní chování u této kategorie bylo sledováno v 8 případech, což je 12 % z těchto pozorování. V 10 případech bylo pozorováno chování vyjadřující stejné postavení v hierarchii, což je 15 % z těchto pozorování. Psi nevyjadřující sociální postavení byli sledováni v 11 případech, což je 17 % z těchto pozorování. Při vedení jednoho psa na vodítku a druhého na volno se dominantní chování vyskytlo u psa na volno v 27 případech, což je 29 %, a u psa na vodítku v 5 případech, což je 5 %. Submisivní chování se u psa na volno vyskytlo ve 4 případech, což jsou 4 %, u psa na vodítku se vyskytlo v 37 případech, což je 39 %. Chování vyjadřující stejné postavení se u psa na volno vyskytlo v 13 případech, což je 14 %, u psů vedených na vodítku se vyskytlo ve 4 případech, což jsou 4 %. Psi nevyjadřující sociální postavení se byli u psů na volno pozorováni ve 3 případech, což jsou 3 %, u psů vedených na vodítku byl pozorován v 1 případě, což je 1 %. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 10.

dominance

submisivita

60

se stejným sociálním postavením

nevyjadřující sociální postavení

37

50 37

výskyt v %

40 69 30

61 58

27

20 10

22

8

10

11

13 4 3

5

4 1

0 oba na volno

oba na vodítku

jeden na volno

jeden na vodítku

Obr. 10 Výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle způsobu vedení psů

32

V tabulce č. 4 je zobrazeno rozdělení jednotlivých typů chování u jednotlivých kategorií velikostí psů. Nejvíce případů dominantního chování bylo pozorováno při setkání malého a velkého psa (60 %), miniaturního a středního psa (50 %) a při setkání miniaturního psa se psem velkým (50 %). Nejvíce případů submisivního chování bylo zaznamenáno při setkání miniaturních psů s ostatními kategoriemi psů (50 %) a při setkání středního a velkého psa (50 %). Chování vyjadřující stejné sociální postavení bylo nejčastěji pozorováno při setkání miniaturního psa s miniaturním (39 %), středního se středním (40 %) a většího s větším (38 %). Psi nevyjadřující sociální postavení byli nejčastěji zaznamenáni při setkání psa miniaturního s malým psem (20 %) a miniaturního s větším psem (17 %).

33

Tab. 4 Výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle velikosti psů Dominance Faktor velikosti psů

(abs. hodnota)

Dominance (%)

Submisivita (abs.

Submisivita (%)

hodnota)

Stejné soc.

Stejné soc.

Nevyjadřující

Nevyjadřující

postavení (abs.

postavení

postavení (abs.

postavení

hodnota)

(%)

hodnota)

(%)


5

28 %

4

22 %

7

39 %

2

11 %

miniaturní - malý

3

30 %

5

50 %

0

0%

2

20 %


3

50 %

3

50 %

0

0%

0

0%


2

33 %

3

50 %

0

0%

1

17 %


2

50 %

2

50 %

0

0%

0

0%

malý - malý

21

44 %

14

29 %

8

17 %

5

10 %

malý - střední

16

40 %

8

20 %

13

33 %

3

8%

malý - větší

14

41 %

11

32 %

8

24 %

1

3%

malý - velký

6

60 %

1

10 %

2

20 %

1

10 %

střední - střední

18

29 %

10

16 %

25

40 %

9

15 %

střední- větší

15

28 %

20

37 %

13

24 %

6

11 %

střední - velký

4

40 %

5

50 %

1

10 %

0

0%

větší - větší

7

21 %

9

27 %

13

38 %

5

15 %

větší - velký

5

36 %

5

36 %

3

21 %

1

7%

velký - velký

9

45%

7

35 %

3

15 %

1

5%

34

Na obr. 11 je znázorněn výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle pohlaví. Při setkání dvou fen se dominantní chování vyskytlo v 32 případech, což je 31 % z těchto pozorování. Submisivní chování se vyskytlo v 40 případech, což je 38 %. Chování vyjadřující stejné sociální postavení bylo zaznamenáno v 22 případech, což je 21 %. Chování nevyjadřující sociální postavení bylo zaznamenáno v 10 případech, což je 10 %. Při setkání dvou psů se dominantní chování vyskytlo v 54 případech, což je 64 %. Submisivní chování bylo zaznamenáno ve 4 případech, což je 5 %. V 18 případech bylo zaznamenáno chování vyjadřující stejné sociální postavení, což je 21 %. Chování nevyjadřující sociální postavení bylo pozorováno v 8 případech, což je 8 %.

dominance 70

submisivita



54

60

výskyt v %

50 40

40 32 30 18

22

20 10

4

10

8

0 pes - pes

fena - fena

Obr. 11 Výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle pohlaví

Na obr. 12 je znázorněn výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle věku psů. Při setkání dvou dospělých psů bylo dominantní chování pozorováno ve 102 případech, což je 40 %. Submisivní chování bylo pozorováno v 70 případech, což je 27 %. Chování vyjadřující stejné sociální postavení se vyskytlo v 66 případech, což je 26 %. Chování nevyjadřující sociální postavení se vyskytlo v 18 případech, což je 7 %. Při setkání dvou štěňat se dominantní chování vyskytlo ve 2 případech, což je 7 %. Submisivní chování se vyskytlo v 1 případě, což jsou 3 %. Chování vyjadřující stejné sociální postavení se projevilo v 18 případech, což je 60 %. Chování nevyjadřující sociální postavení se projevilo v 9 případech, což je 30 %. Při setkání dospělého psa se štěnětem se dominantní chování projevilo u dospělého psa v 26 případech, což je 31 %, u štěněte se dominantní chování vůči dospělému psovi neprojevilo. Submisivní chování 35

dospělého psa bylo zaznamenáno ve 2 případech, což jsou 2 %, u štěněte bylo zaznamenáno v 35 případech, což je 42 %. Chování vyjadřující stejné sociální postavení bylo u dospělého psa zaznamenáno v 9 případech, což je 11 %, u štěněte bylo zaznamenáno ve 3 případech, což jsou 4 %. Chování nevyjadřující sociální postavení bylo u dospělého psa zaznamenáno v 5 případech, což je 6 %, u štěněte bylo zaznamenáno ve 4 případech, což je 5 %.

dominance

submisivita



70 18

60

výskyt vˇ%

50 35

102 40 30

70

9

66

26

20 10

18

9

2 1

2

5

3 0

0 oba dospělí

oba štěňata

dospělý - štěně (dospělý)

4

dospělý - štěně (štěně)

Obr. 12 Výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle věku

Dominantní chování se nejčastěji projevilo strnulým postojem těla a vztyčeným ocasem. Uši byly napřímené a pes se upřeně díval na druhého psa (77 %). Vyskytla se i zježená srst na hřbetě nebo odhalování špičáků (18 %). V menší míře se vyskytl náznak pohlavního chování jako výraz dominance dospělého psa nad štěnětem (5 %). Submisivní pes se nejčastěji projevil sníženým postojem těla, pohledem mimo, uši měl stažené a ocas spuštěný dolů (88 %). Méně často se vyskytl ocas křečovitě stažený mezi nohy nebo odhalení břicha, popř. olizování tlamy druhému psovi (11 %). Výjimečně byl zaznamenán únik (1 %). Psi se stejným sociálním postavením se projevili vzpřímeným, ale uvolněným postojem těla, ocasem často mávali.

36

Projevy agresivního chování byly zaznamenány ve 42 případech, což je 11 % z celkového počtu pozorovaných zvířat. Při vedení obou zvířat na volno se agresivní chování projevilo ve 20 případech, což je 10 % z těchto pozorování. Při vedení obou psů na vodítku se agresivní chování projevilo ve 14 případech, což je 21 % z těchto pozorování. Při vedení jednoho psa na vodítku a druhého na volno se agresivní chování projevilo u psa vedeného na volno ve 3 případech, což jsou 3 %, u psa vedeného na vodítku v 5 případech, což je 5 % z těchto pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 13 25 14

výskyt v %

20

15 20 10 5 5

3

0 oba na volno

oba na vodítku

pes na volno

pes na vodítku

Obr. 13 Výskyt agresivního chování rozdělený podle způsobu vedení

V tab. 5 je zobrazeno rozdělení výskytu agresivního chování u jednotlivých kategorií velikosti psů. Nejčastěji se projevilo při setkání miniaturního psa se psem velkým (100%) a miniaturního psa s větším (50 %). Žádné případy agresivního chování nebyly zaznamenány při setkání miniaturního psa se psem středním a většího psa s velkým.

37

Tab. 5 Výskyt agresivního chování rozdělený podle velikosti psů Výskyt agresivního chování

Výskyt agresivního chování

(absolutní hodnota)

(%)


2

11 %

miniaturní - malý

1

10 %


0

0%


3

50 %


2

100 %

malý - malý

3

6%

malý - střední

6

15 %

malý - větší

8

24 %

malý - velký

2

20 %

střední - střední

5

8%


3

6%

střední - velký

2

20 %

větší - větší

3

9%

větší - velký

0

0%

velký - velký

2

10 %

Faktor velikosti psů

Při setkání dvou fen se agresivní chování projevilo v 15 případech, což je 14 % z těchto pozorování. Při setkání dvou psů se agrese projevila ve 20 případech, což je 24 % z těchto pozorování. Při setkání psů rozdílného pohlaví se agrese feny vůči psovi projevila v 6 případech, což jsou 3 %, agrese psa vůči feně se projevila v jednom případě, což dělá 1 % z těchto pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 14.

38

30 20

25

výskyt v %

20

15

15

10

5

6 1

0 fena - fena

pes - pes

fena - pes (fena)

fena - pes (pes)

Obr. 14 Výskyt agresivního chování rozdělený podle pohlaví

Při setkání dvou dospělých jedinců byl výskyt agresivního chování sledován v 38 případech, což je 15 % z těchto pozorování. Při setkání dvou štěňat se agrese neprojevila. Při setkání dospělého psa se štěnětem se vyskytla agrese u dospělého psa vůči štěněti ve 3 případech, což jsou 4 %, u štěněte vůči dospělému psu se vyskytla v 1 případě, což je 1 %. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 15. 16

38

14

výskyt v %

12 10 8 6 3 4 2

1 0

0 oba dospělí

oba štěňata

dospělý - štěně (dospělý)

Obr. 15 Výskyt agresivního chování rozdělený podle věku

39

dospělý - štěně (štěně)

Rozdělení projevů agresivního chování je zobrazeno na obr. 16. Pouze hrozba byla zaznamenána v 29 případech, což je 69 % z těchto pozorování. Submisivní agrese byla zaznamenána v 9 případech, což je 21 % z těchto pozorování. Fyzické napadení bylo zaznamenáno ve 4 případech, což je 10 % z těchto pozorování. Příčinou napadení bylo podání pamlsku jednomu psovi nebo hození jednoho aportu dvěma psům. 80 70

29

výskyt v %

60 50 40 30 9 20 4 10 0 hrozba

submisivní agrese

fyzické napadení

Obr. 16 Rozdělení projevů agresivního chování

Očichávání bylo pozorováno ve 139 případech, což činí 75 % z celkového počtu pozorování. Při vedení obou psů na volno se očichávalo 83 dvojic, což je 79 % z těchto pozorování. Při vedení obou psů na vodítku se očichávání vyskytlo ve 20 případech, což je 61 % z těchto pozorování. Pokud byl jeden pes veden na vodítku a druhý byl na volno, vyskytlo se očichávání v 36 případech, což je 77 % z těchto pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 17.

40

90 83

36

80 70

20

výskyt v %

60 50 40 30 20 10 0 oba na volno

oba na vodítku


Obr. 17 Výskyt očichávání rozdělený podle způsobu vedení

Četnost výskytu očichávání rozdělená dle velikosti psů je zobrazena v tab. 6. Nejčastěji bylo očichávání pozorováno při setkání malého psa se středním (95 %) a většího psa s větším (94 %). Žádné případy očichávání nebyly pozorovány při setkání miniaturního se psem velkým (0 %).

41

Tab. 6 Výskyt očichávání rozdělený podle velikosti psů Velikost psů

Počet setkání

Počet sledovaných

Počet očichávání

očichávání

(%)


9

6

67 %

miniaturní – malý

5

3

60 %


3

1

33 %


3

2

66 %


2

0

0%

malý – malý

24

20

83 %

malý – střední

20

19

95 %

malý – větší

17

12

71 %

malý – velký

5

1

20 %


31

25

81 %


27

20

74 %


5

3

60 %


17

16

94 %

větší – velký

7

3

43 %

velký – velký

10

8

80 %

Očichávání při setkání dvou fen proběhlo v 38 případech, což je 73 %. Při setkání dvou psů se očichávání vyskytlo v 24 případech, což je 57 %. Při setkání jedinců rozdílného pohlaví bylo očichávání zaznamenáno v 77 případech, což je 85 %. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 18. 90 80

77 38

70 24

výskyt v %

60 50 40 30 20 10 0 fena - fena

pes - pes

Obr. 18 Výskyt očichávání rozdělený podle pohlaví 42

fena - pes

Při setkání dvou fen si hlavu očichávalo 17 dvojic, což je 45 %. Hlavu a posléze i anální oblast si očichávalo 12 fen, což je 32 %. Očichávání pouze anální oblasti bylo zaznamenáno v 9 případech, což je 24 %. Při setkání dvou psů bylo očichávání hlavy sledováno v 5 případech, což je 21 %. Očichání hlavy i anální oblasti bylo zaznamenáno ve 3 případech, což je 13 %. Očichávání pouze anální oblasti se vyskytlo v 16 případech, což je 67 %. Při setkání psa s fenou očichávala fena psovi hlavu v 23 případech, což je 30 %, zatímco pes feně hlavu očichával v 3 případech, což jsou 4 %. Fena psovi očichávala hlavu i anální oblast v 15 případech, což je 19 %. Pes feně očichával hlavu i anální oblast v 13 případech, což je 17 %. Očichávání anální oblasti psovi bylo u feny zaznamenáno ve 3 případech, což jsou 4 %. Pes očichával feně anální oblast v 19 případech, což je 25 %. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 19.

hlava

80

hlava + anální oblast

anální oblast 16

70

výskyt v %

60 50 40 30

17 12

23 9

20

19

5

15

13

3

10

4

3

0 fena očichávala fenu

fena očichávala pa

pes očichával psa

pes očichával fenu

Obr. 19 Rozdělení oblastí očichávání podle pohlaví Při setkání dvou dospělých psů došlo k očichávání v 89 případech, což je 70 % z těchto pozorování. Při setkání dvou štěňat bylo očichávání sledováno ve 14 případech, což je 93 % z těchto pozorování. Pokud se setkal dospělý pes se štěnětem, došlo k očichávání v 36 případech, což je 86 % z těchto pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 20.

43

100

14 36

90 80 89 výskyt v %

70 60 50 40 30 20 10 0 oba dospělí

oba štěňata

jeden dospělý, druhý štěně

Obr. 20 Výskyt očichávání rozdělený podle věku

Při vedení obou psů na volno se výzva ke hře vyskytla v 32 případech, což je 30 % z těchto pozorování, hra se poté vyskytla v 22 případech, což je 21 %. Při vedení obou psů na vodítku se výzva ke hře vyskytla v 6 případech, což je 18 % z těchto pozorování, hra se poté vyskytla v 1 případě, což jsou 3 %. Při vedení jednoho psa na volno a druhého na vodítku se výzva ke hře vyskytla v 10 případech, což je 21 % z těchto pozorování, hra poté byla pozorována v 1 případě, což jsou 2 %. Graficky je toto rozdělení zobrazeno na obr. 21. výzva ke hře

hra

35 32 30

výskyt v %

25 22 20

10 6

15 10 5

1

1

0 oba na volno

oba na vodítku


Obr. 21 Výskyt výzvy ke hře a hry rozdělený podle způsobu vedení psů

44

V tabulce č. 7 je znázorněno rozdělení výskytu výzvy ke hře a hry dle velikosti psů. Nejčastěji byla výzva ke hře zaznamenána při setkání miniaturního psa s malým (40 %) a malého psa se středním (40 %). Nejvíce her bylo zaznamenáno při setkání miniaturního psa s malým (40 %) a miniaturního s miniaturním (22 %).

Tab. 7 Výskyt výzvy ke hře a hry rozdělený podle velikosti psů

Velikost psů

Počet setkání

Výzva ke hře (absolutní hodnota)

Výzva ke hře (%)

Hra (absolutní hodnota)

Hra (%)

miniaturní – miniaturní

9

3

33 %

2

22 %


5

2

40 %

2

40 %


3

1

33 %

0

0%


3

0

0%

0

0%


2

0

0%

0

0%

malý – malý

24

5

21 %

2

8%

malý – střední

20

8

40 %

3

15 %

malý – větší

17

2

12 %

1

6%

malý – velký

5

1

20 %

0

0%


31

10

32 %

5

16 %


27

7

26 %

5

19 %


5

0

0%

0

0%


17

6

35 %

3

18 %

větší - velký

7

1

14 %

1

14 %

velký – velký

10

2

20 %

0

0%

Při setkání dvou fen se výzva ke hře vyskytla v 17 případech, což je 33 % z těchto pozorování, hra byla pozorována v 8 případech, což je 15 %. Při setkání dvou psů se výzva ke hře vyskytla v 5 případech, což je 12 %, z těchto pozorování, hra byla pozorována ve 2 případech, což je 5 %. Při setkání dvojice rozdílného pohlaví byla výzva ke hře iniciovaná fenou pozorována ve 20 případech, což je 22 % z těchto pozorování, hra byla sledována v 11 případech, což je 12 %. Výzva ke hře iniciovaná psem byla zaznamenána v 6 případech, což je 7 % z těchto pozorování, hra se vyskytla ve 3 případech, což jsou 3 %. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 22.

45

35

výzva ke hře

17

hra

30

výskyt v %

25

20

20 8 15

5

11

10

6

2 5

3

0 fena- fena

pes - pes

fena - pes, iniciátor fena

fena - pes, iniciátor pes

Obr. 22 Výskyt výzvy ke hře a hry rozdělený podle pohlaví

Při setkání dvou dospělých psů byla výzva ke hře pozorována v 18 případech, což je 14 % z těchto pozorování. Hra u dvou dospělých psů byla sledována v 7 případech, což je 5 % z těchto pozorování. Při setkání dvou štěňat byla výzva ke hře pozorována ve 14 případech, což je 93 % z těchto pozorování, hra se uskutečnila v 11 případech, což je 73 % z těchto pozorování. Při setkání dospělého psa se štěnětem byla výzva ke hře sledována v 16 případech, což je 38 % z těchto pozorování a hra byla sledována v 6 případech, což je 14 % z těchto pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 23. výzva ke hře 100

hra

14

90 80

11

výskyt v %

70 60 50 16

40 30 20 10

18

6 7

0 oba dospělí

oba štěňata

Obr. 23 Výskyt výzvy ke hře a hry rozdělený podle věku 46

jeden dospělý, druhý štěně

Celkově bylo přeznačení močové značky zaznamenáno v 43 případech, což je 23 % z celkového počtu pozorování. Při vedení obou psů na volno bylo přeznačení močové značky zaznamenáno v 33 případech, což je 31 % z těchto pozorování. Při vedení obou psů na vodítku byly zaznamenány 2 případy přeznačení močové značky, což je 6 % z těchto pozorování. Při vedení jednoho psa na vodítku a druhého na volno bylo sledováno 8 případů přeznačení močové značky, což je 17 % z těchto pozorování. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 24. 35 33 30

výskyt v %

25 20

8

15 10 2 5 0 oba na volno

oba na vodítku


Obr. 24 Výskyt přeznačení močové značky rozdělený podle způsobu vedení psů

V tabulce č. 8 je znázorněno rozdělení výskytu přeznačování močových značek podle velikosti psů. Nejčastěji bylo toto chování sledováno při setkání miniaturního psa s miniaturním (44 %) a většího s velkým (43 %). Žádné případy přeznačení močové značky nebyly pozorovány při setkání miniaturního psa s větším psem a miniaturního psa s velkým.

47

Tab. 8 Výskyt přeznačení močové značky rozdělený podle velikosti psů Počet

Přeznačení značky

Přeznačení značky

setkání


(%)

miniaturní – miniaturní

9

4

44 %


5

2

40 %


3

1

33 %


3

0

0%


2

0

0%

malý – malý

24

7

30 %

malý – střední

20

5

25 %

malý – větší

17

2

12 %

malý – velký

5

1

20 %


31

5

16 %


27

4

15 %


5

2

40 %


17

5

29 %

větší – velký

7

3

43 %

velký - velký

10

2

20 %

Velikost psů

Při setkání dvou fen došlo k přeznačení močové značky v 6 případech, což je 12 % z těchto pozorování. Při setkání dvou psů došlo k přeznačení močové značky v 16 případech, což je 38 % z těchto pozorování. Při setkání psa s fenou bylo přeznačení močové značky pozorováno v 21 případech, což je 23 % z těchto pozorování a vždy se jednalo o přeznačení značky, kterou zanechala fena, psem. Graficky je toto rozdělení znázorněno na obr. 25.

48

40

16

35

výskyt v %

30 21

25 20 15

6

10 5 0 0 fena - feně

pes - psovi

fena - psovi

pes - feně

Obr. 25 Výskyt přeznačení močové značky rozdělený podle pohlaví

Při setkání dvou dospělých jedinců bylo přeznačení močové značky zaznamenáno ve 41 případech, což je 32 % z těchto pozorování. Přeznačení močové značky štěněte dospělým psem bylo zaznamenáno ve 2 případech, což je 5 % z těchto pozorování. Přeznačení značky dospělého psa štěnětem ani přeznačení značky štěněte druhým štěnětem nebylo v rámci pozorování zaznamenáno ani v jednom případě. Grafické znázornění tohoto rozdělení je na obr. 26. 35

41

30

výskyt v %

25 20 15 10 2 5 0

0 dospělý dospělému

0

štěně štěněti

dospělý štěněti

Obr. 26 Výskyt přeznačení močové značky rozdělený podle věku

49

štěně dospělému

Pachové značení pomocí hrabání po kálení bylo zaznamenáno celkem u 15 psů, což činí 4 % z celkového počtu pozorovaných psů. Výskyt tohoto chování u jednotlivých sledovaných kategorií je zaznamenám v tabulce č. 9.

Tab. 9 Výskyt hrabání po kálení rozdělený podle způsobu vedení psů, pohlaví, věku i velikosti Sledované

Počet

Výskyt hrabání po kálení

Výskyt hrabání po

faktory

pozorování


kálení (%)

pes na volno

257

13

5,1 %

pes na vodítku

113

2

1,8 %

fena

195

3

1,5 %

pes (samec)

175

12

6,9 %

dospělý pes

298

15

5,0 %

štěně

72

0

0%

miniaturní pes

31

2

6,5 %

malý pes

95

3

3,2 %

střední pes

117

3

2,6 %

větší pes

88

6

6,8 %

velký pes

39

1

2,6 %

50

6. DISKUZE Většinou byli psi vedeni na volno a ti také nejčastěji iniciovali setkání. Dominantní chování bylo v rámci pozorování nejčastěji zaznamenáno u psů vedených na vodítku, u psů samců a u dospělých psů vůči štěněti. Potvrzuje to i Coren (2001), který uvádí, že pro samce je dominance nejdůležitější. Uvádí také, že mezi psy je velikost důležitým faktorem, který určuje dominanci. Submisivní chování bylo často pozorováno u štěňat při setkání s dospělými psy. Štěně instinktivně ví, že vyjádření podřízenosti jej ochrání před útokem (Bailey, 2003). Projevy agrese byly nejčastěji zaznamenány mezi psy vedenými na vodítku, mezi jedinci stejného pohlaví a dospělými psy. Ve většině případů byla agrese omezena pouze na hrozbu. Těmto výsledkům odpovídá i Mikulicovo (1985) tvrzení, že přímá a netlumená agrese se objevuje jen v nejvážnějších bojích. V naprosté většině případů se objevuje pouze agrese tlumená nebo jen hrozba. Popisuje i tělesné znaky mládí jako vrozenou zábranu agresivity; proto dospělí psi nenapadají štěňata. Další zábranou projevů agresivity je samičí pohlaví. Samci vlků a psů běžně feny nenapadají. Agresi u psa vedeného na vodítku popisuje i Trumler (1996), který uvádí, že psovi dodává vodítko pocit spřízněnosti s pánem a to mu dodává sebedůvěru. Většinou pomáhá vypustit psa na volno, čímž se zklidní. Problém může být s malými psy, kteří měli v socializační fázi nedostatečný kontakt se jinými psy. Ti poté v dospělosti neumí komunikovat s jinými psy a často projevují zvýšenou agresivitu (Fischer, 1996). Očichávání bylo zaznamenáno převážně u psů vedených na volno, při setkání jedinců rozdílného pohlaví a štěňat. Feny očichávaly přednostně oblast hlavy, psi anální oblast. Očichávání anální oblasti popisuje i Mikulica (1985), když píše, že nejdůležitějším zdrojem pachu jsou u domácího psa anální žlázy, a proto si psi při vzájemném seznamování s velkou pozorností očichávají podocasní partie. Popisuje také krátké očichávání tváří a nosu jako nejčastější formu neutrálního kontaktu. Pokud je zájem vyšší, věnují psi pozornost především anální krajině. Z výsledků vyplývá, že na výskyt výzvy ke hře a hry má vliv vedení psů, pohlaví i věk psů. Nejčastěji byla výzva ke hře a hra pozorována u psů vedených na volno, u štěňat a hru iniciovaly převážně feny. Při rozdělení podle velikosti byla výzva ke hře a hra pozorována nejčastěji u psů, mezi nimiž nebyly výrazné velikostní rozdíly. Štěňatům pomáhá hra upevnit dovednosti, schopnosti, a tedy i postavení ve smečce (Bailey, 2003). Pro mladá štěňata je hra vážná věc, hrou se učí roli šelmy (Coren, 2001).

51

Z výsledků je patrné, že přeznačení močové značky provádí nejčastěji psi vedení na volno, pes psovi, pes feně a dospělý pes dospělému psovi. Fena feně přeznačkovává močovou značku v menší míře. Což popisuje i Mikulica (1985), když tvrdí, že feny také značkují, ale jejich značkování není tak nápadné a objemné a objevuje se převážně před háráním. Tvrdí i, že překrývání jiných pachových značek je velmi běžná záležitost. I dva psi nebo feny jedné smečky navzájem překrývají svoje značky. Ke značkám háravé feny přidávají psi svou značku zvlášť pečlivě. Hrabání po kálení bylo pozorováno nejčastěji u psů vedených na volno, psů (samců) a dospělých psů. Mikulica (1985) popisuje tzv. zahrabávání trusu, jako činnost pravidelně následující po defekaci.

52

7. ZÁVĚR Sledováním komunikace mezi psy byly zjištěny tyto poznatky: •

Na iniciaci setkání mezi psy měl vliv způsob vedení, velikost, pohlaví a stáří psů. Setkání častěji inicioval pes vedený na volno oproti na vodítku, větší než menší pes, pes než fena a štěně než dospělý pes.

•

Na ukončení setkání měl vliv způsob vedení, velikost a věk psů. Setkání častěji ukončil menší než větší pes, dospělý pes než štěně a často i majitel.

•

Na projevy dominantního chování měl vliv způsob vedení a věk psů. Dominance byla nejčastěji pozorována při setkání dvou psů vedených na vodítku, při setkání dvou psů (samců) a u dospělého psa vůči štěněti.

•

Na projevy submisivního chování měl vliv způsob vedení, velikost a věk psů. Submisivita se nejčastěji projevila u psa vedeného na vodítku při setkání se psem vedeným na volno, u miniaturního psa při setkání s větším psem a u štěněte při setkání s dospělým psem.

•

Projevy chování stejného sociálního postavení byly nejčastěji pozorovány při setkání dvou štěňat.

•

Na projevy agresivního chování měl vliv způsob vedení, velikost, pohlaví a věk psů.

•

Nejčastěji bylo agresivní chování pozorováno mezi dvěma psy vedenými na vodítku, při výrazném velikostním rozdílu, při setkání dvou psů (samců) a dvou dospělých psů.

•

Na místo očichávání těla druhého psa mělo největší vliv pohlaví psů. Feny nejčastěji očichávaly oblast hlavy a psi anální oblast.

•

Na výskyt výzvy ke hře a hry měl vliv způsob vedení, pohlaví a věk psů. Nejčastěji se výzva ke hře a hra projevila při vedení obou psů na volno a při setkání dvou štěňat. Iniciátorkami her byly převážně feny.

•

Na přeznačení močové značky měl vliv způsob vedení, pohlaví a věk psů. Nejčastěji bylo přeznačení močové značky pozorováno při setkání dvou psů vedených na volno, při setkání dvou psů (samců) a dvou dospělých psů.

•

Na výskyt hrabání po kálení měl vliv způsob vedení, pohlaví i věk psa. Nejčastěji bylo hrabání po kálení pozorováno u psa vedeného na volno, u psa (samce) a u dospělého psa.

53

8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ABRANTES R.A.B. The expression of emotions in man and canid. Journal of Small Animal Practice, 1987, roč. 28, s. 1030-1036. ALDIS O. Play Fighting. New York: Academic Press, 1975. ASKEW H.R. Treatment of Behavioural Problems in Dogs and Cats: A Guide for the Small Animal Veterinarian. Oxford: Blackwell Scientific Publications, 1996, s. 171. BAILEY G. Pes a jeho řeč. Praha: Ottovo nakladatelství, 2003, s. 96 ISBN 80-7181833-X. BEAVER B.V. Friendly communications by the dog. Veterinary Medicine: Small Animal Clinician, 76, 1981, s. 647-649. BEAVER B.V. Distance-increasing postures of dogs. Veterinary Medicine: Small Animal Clinical, 77, 1982, s. 1023-1024. BEKOFF M. Social communication in canids: evidence for the evolution of a stereotyped mammalian display. Science 197, 1977, s. 1087-1089. BEKOFF M. Scent-marking by free rating domestic dogs. Olfactory and visual components. Biology of Behaviour, 4, 1979, s. 123-139. BLACKSHAW J.K. Human and animal inter-relationships. Review series 3: Normal behaviour patterns of dogs. part 1. Australian Veterinary Practitioner, 15, 1985, s. 110112. BOWER J., BOWER C. Psi-praktický rádce chovatele. Praha: Columbus, 2001, 208 s. ISBN 80-7249-099-0. BRADSHAW J.W.S. Behavioural biology. In The Waltham Book of Dog and Cat Behaviour, Oxford: Pergamon Press, 1992, s. 31-52. BRADSHAW J.W.S., LEA A.M. Dyadic interactions between domestic dogs during exercise. Anthrozoos, r. 5, č.5, 1993, s. 234-253. BRADSHAW J.W.S., NATYNCZUK S.E., MACDONALD D.W. Potential for applications of anal sac volatiles from domestic dogs. In Chemical Signals in Vertebrates. Oxford: Oxford University Press, 1990, s. 640-644. BRADSHAW J.W.S., NOTT H.M.R. Social and communication behaviour of companion dogs. In Serpell J. (ed.). The domestic dogs: It evolution, behaviour, and interaction with people. New York: Cambridge University Press, 1995. S. 115-130 ISBN 0-521-41529-2.

54

COPPINGER R.P., FEINSTEIN M. Why dogs bark. Smithsonian Magazine, January 1991, s. 119-129, 1991. COREN S. Co má pes na jazyku. Praha: Euromedia Group, k.s., 2001, 294 s. ISBN 80242-0506-8. COREN S. Co má pes na mysli. Praha: Euromedia Group, k.s. – Knižní klub, 2008, 304 s. ISBN 978-80-242-2196-0. DOTY R.L., DUNBAR I.F. Attraction of beagles to conspecific urine, vaginal and anal sac secretion odout. Physiology and Behaviour, 12, 1974, s. 325-833. FISHER J. Pes to chápe jinak. Plzeň: Mustang s.r.o., 1996, 187 s. ISBN 80-7191-092-9. FOX M.W. Canine Behavior. Springfield, Charles C. Thomas, 1965. FOX M.W., BEKOFF M. The behaviour of dogs. In The Behaviour of Domestic Animals, 3rd edn. ed. E. S. E. Hafez, London: Bailliére Tindall, 1975, s. 370-409. FOX M.W. The dog: Its domestication and behaviour. New York: Garland STPM Press, 1978. HART B.L. Flehmen behaviour and vomeronasal organ fiction. In Chemical Signals in Vertebrates, 3, New York: Plenum Press, 1983, s. 87-103. HART L.A. Dogs as companions: a review of the relationship. In: The Domestic Dog: Its Evolution, Behaviour and Interactions with People. Cambridge: Cambridge University Press, 1995, s. 161-179. JANOUŠEK S., ZVADOVÁ Z., KODL M. Aby pes nekousl. Praha: Státní zdravotní ústav, 2003, 20 s. ISBN 80-7071-218-X. KLINGHAMMER E., LAIDLAW L. Analysis of 23 months of daily howl records in a captive grey wolf pack (Canis lupus). In The Behaviour and Ecology of Wolves, New York: Garland STPM Press 1979, s. 153-181. NATYNCZUK S., BRADSHAW J.W.S., MACDONALD D.W. Chemical constituents of the anal sacs of domestic dog. Biochemical Systematics and Ecology, roč. 17, 1989, s. 83-87. NOTT H.M.R. Social Behavior of the dog. In: The Waltham Book of Dog and Cat Behavior. Oxford: Pergamon Press, 1992, s. 97-114. MACDONALD D.W. The carnivores: Order Carnivora. In Social Odours in Mammals, Vol. 12, Oxford: Clarendon Press, 1985, s. 619-722. McBRIDE A. The human-dog relationship. In The Waltham Book of Human-Animal Interaction: Benefits and Responsibilities of Pet Ownership. Oxford: Pergamon, 1995, s. 99-112. 55

MECH L.D. The Wolf: The Ecology and Behaviour of an Endangered Species. New York: Natural History Press, 1970. MIKULICA V. Poznej svého psa. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985, 272 s. ISBN 07-015-85. PETERS R.P., MECH L.D. Scent marking in wolves. American Scientist, roč. 63, 1975, s. 628-637. REISNER I.R. Differential diagnosis and management of human-directed aggression in dogs. The Veterinary Clinics: Small Animal Practice, 2003, roč. 33, s. 303-320. ROGERSON J. Training Your Dog. London: Popular Dogs Publishing, 1992. ROTHMAN J., MECH L.D. Scent marking in lone wolves and newly formed pairs. Animal Behaviour, roč. 27, 1979, s. 750-760. RUSSELL E.S. Playing with a dog. The Quarterly Review of Biology 11, 1936, s. 1-15. SANDS M.W., COPPINGER R.P., PHILLIPS C.J. Comparsions of thermal sweating and histology of sweat glands of selected Canids. Journal of Mammalogy, roč. 58, 1977, s. 74-78. SCHENKEL R. Submission: Its features and function in the dog. American Zoologist, 1967, č. 7, s. 319-329. SCOTT J.P., FULLER J.L. Genetics and the Social Behaviour of the Dog. Chicago: University of Chicago Press, 1965. SHANNON C.E., WEAVER W.A Mathematical Model of Communication. Urbana: University of Illinois Press, 1949. SIMPSON B.S. Canine communication. Veterinary Clinics of North America: Small Animal Practise, 1997, roč. 27, č. 3, s. 445 - 464. SUOMI S.J. Why does play matter? The Behavioural and Brain Sciences 5, 1982, s. 169-170. TRUMLER E. Pes mezi lidmi. Praha: Agentura Cesty, 1996, s. 136 ISBN 80-7181-0584. VESELOVSKÝ Z. Etologie, biologie chování zvířat. Praha: Academia, 2005, 408 s. ISBN 80-200-1331-8. WHITNEY L.F. Dog Psychology: The Basis of Dog Training. New York: Howell Book House, 1989, s. 98. WILEY R.H. The evolution of communication: Information and manipulation., Animal Behaviour, roč 3: Communication. New York, WH Freedman and Company, 1983, s. 156-189. 56

9. SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1 Četnost setkání rozdělená podle způsobu vedení

22

Obr. 2 Četnost setkání rozdělená podle pohlaví

24

Obr. 3 Četnost setkání rozdělená podle věku

24

Obr. 4 Iniciace setkání rozdělená podle způsobu vedení psů

25

Obr. 5 Iniciace setkání rozdělená podle pohlaví psů

27

Obr. 6 Iniciace setkání rozdělená podle věku psů

27

Obr. 7 Ukončení setkání rozdělené podle způsobu vedení

28

Obr. 8 Ukončení setkání rozdělené podle pohlaví

31

Obr. 9 Ukončení setkání rozdělená podle věku psů

31

Obr. 10 Výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle způsobu vedení psů 32 Obr. 11 Výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle pohlaví

35

Obr. 12 Výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle věku

36

Obr. 13 Výskyt agresivního chování rozdělený podle způsobu vedení

37

Obr. 14 Výskyt agresivního chování rozdělený podle pohlaví

39

Obr. 15 Výskyt agresivního chování rozdělený podle věku

39

Obr. 16 Rozdělení projevů agresivního chování

40

Obr. 17 Výskyt očichávání rozdělený podle způsobu vedení

41

Obr. 18 Výskyt očichávání rozdělený podle pohlaví

42

Obr. 19 Rozdělení oblastí očichávání podle pohlaví

43

Obr. 20 Výskyt očichávání rozdělený podle věku

44

Obr. 21 Výskyt výzvy ke hře a hry rozdělený podle způsobu vedení psů

44

Obr. 22 Výskyt výzvy ke hře a hry rozdělený podle pohlaví

46

Obr. 23 Výskyt výzvy ke hře a hry rozdělený podle věku

46

Obr. 24 Výskyt přeznačení močové značky rozdělený podle způsobu vedení psů 47 Obr. 25 Výskyt přeznačení močové značky rozdělený podle pohlaví

49

Obr. 26 Výskyt přeznačení močové značky rozdělený podle věku

49

57

10. SEZNAM TABULEK Tab. 1 Četnost výskytu setkání dle velikosti psů

23

Tab. 2 Iniciace setkání rozdělená dle velikosti psů

26

Tab. 3 Ukončení setkání rozdělené dle velikosti psů

30

Tab. 4 Výskyt jednotlivých typů chování rozdělený podle velikosti psů

34

Tab. 5 Výskyt agresivního chování rozdělený podle velikosti psů

38

Tab. 6 Výskyt očichávání rozdělený podle velikosti psů

42

Tab. 7 Výskyt výzvy ke hře a hry rozdělený podle velikosti psů

45

Tab. 8 Výskyt přeznačení močové značky rozdělený podle velikosti psů

48

Tab. 9 Výskyt hrabání po kálení rozdělený podle způsobu vedení psů, pohlaví, věku i velikosti

50

58

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně KOMUNIKACE MEZI PSY. Agronomická fakulta. Diplomová práce. doc. Ing. Petr Řezáč, CSc

Recommend Documents