Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
AGRESIVNÍ CHOVÁNÍ PSŮ Bakalářská práce
Brno 2006
Vedoucí bakalářské práce:
doc. Ing. Petr Řezáč, CSc.
Vypracovala:
Barbora Pitnerová
2
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Agresivní chování psů vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně, dne………………………….. Podpis bakaláře……………………
3
Abstrakt Obsahem bakalářské práce je shrnutí dosavadních poznatků o agresivním chování psů. Jsou zde popsány různé druhy agresivního chování, jejich příčiny a možné důsledky. Zabývá se agresí namířenou vůči lidem, cizím psům i psům žijícím společně v jedné domácnosti. Věnuje se také faktorům podporujícím agresivní chování a srovnání agresivního chování u psa a vlka. V práci jsou rovněž uvedeny poznatky o možnostech chovatelů při řešení agresivního chování psů.
4
Abstract The bachelor work summarizes information about aggressive behaviour of dogs. This study describes the different types of aggressive behaviour, their causes and possible consequences. It deals with the aggression towards people, unfamiliar dogs and aggressive behaviour among dogs living together in one household. The work also describes aggression supporting stimuli and the comparison of aggressive behaviour of dogs and wolves. Some facts about possible solutions of aggressive behaviour for dog owners are given.
5
OBSAH
1. ÚVOD
6
2. LITERÁRNÍ PŘEHLED
8
2.1. Agresivní chování
8
2.2. Klasifikace agresivního chování
9
2.3. Teritoriální agresivní chování
10
2.4. Dominantní agresivní chování
11
2.5. Submisivní agresivní chování
12
2.6. Agresivita spojená s potravou
13
2.7 Mateřské agresivní chování
13
2.8. Agresivita vyvolaná bolestí
13
2.9. Predátorské agresivní chování
13
2.10. Syndrom zuřivosti
13
2.11. Abnormální agresivní chování
14
2.12. Agrese mezi cizími psy
15
2.13. Agrese mezi psy žijícími v jedné domácnosti
17
2.14. Agrese vůči lidem
19
2.15. Agresi podporující faktory
20
2.16. Srovnání agresivního chování psa a vlka
22
2.17. Socializace psů
23
2.18. Řešení agresivity psů
23
3. NÁVRH METODIKY EXPERIMENTU
27
4. ZÁVĚR
29
5. POUŽITÁ LITERATURA
30
6
1. ÚVOD Pes patří mezi nejstarší domestikovaná zvířata. Člověka na jeho cestách již provází kolem 14 tisíc let. Každý pes, který žije v lidské společnosti, je chován proto, aby byl lidem užitečný. Lidé se časem naučili využívat schopností psů - výborného čichu, dobrého sluchu, rychlosti, hbitosti a dalších vlastností psů k ulehčení práce. Psi pracují jako hlídači stád, chrání majetek, pomáhají při lovu, jsou dopravním prostředkem v zasněžených pláních a brání svého pána. Dále mohou sloužit jako vyhledávači lidí v lavinách, sutinách, čichem také rozpoznají drogy, zbraně, úniky plynu a jiných nebezpečných látek. Nelze se nezmínit o slepeckých a asociačních psech a psech pomáhajících lidem v canisterapii, kteří zlepšují psychickou a fyzickou pohodu lidí. Člověk také chová psy pro sportovní využití, např. pro agility, tance se psy, dostihy chrtů a jiných plemen a závody psích spřežení. Velmi oblíbené jsou také výstavy psů. Neméně významnou skupinu tvoří i psi společenští, kteří poskytují svým majitelům zábavu a rozptýlení. Aby jakýkoliv pes, a to i společenský, skutečně přinášel svému pánovi užitek a nebyl mu spíše na obtíž, musí se mu dostat přiměřené výchovy a výcviku. Při výchově i výcviku jsou nesmírně důležité trpělivost a důslednost, ale nesmí také chybět pochvala, která psa kladně motivuje. A právě většina problémů s chováním psů vychází z jejich nesprávné nebo nedostatečné výchovy. Chovateli se často stávají lidé, kteří mají velice povrchní znalosti a zkušenosti o životních projevech a potřebách psů. Dost často k psům přistupují jako by to byli lidé a neuvědomují si, že pes je jiný živočišný druh, který např. používá zcela jiný systém komunikace. Obecně od psů očekávají, že se jim přizpůsobí. Když se u psa projeví problémové chování nebo se mu nedaří při výcviku, hledají až příliš často vinu u něj místo u sebe. Neznalost a nerespektování chování psa, potom vedou k celé řadě problémů včetně agresivity. Askew (1996) uvádí, že agrese vůči lidem představuje 54% z problémů chování psů, kdežto agrese vůči ostatním psům tvoří 15% ze všech případů (Jacobs a kol., 2003). Na druhé straně také často laická veřejnost z důvodu neznalosti označuje za agresivního psa, který vůbec neprojevuje žádné příznaky agrese, ale např. se chce s daným člověkem přivítat. Nejběžnější problémy v chování psů, na které si majitelé psů stěžují, jsou teritoriální agresivita, nepřiměřená obrana majitele a nepřiměřené štěkání (Beaver, 1994). Mezi další časté problémy patří tahání na vodítku, žvýkání předmětů a štvaní zvěře. Z jedné finské studie vyplývá, že v žebříčku důležitosti řadí majitelé psů problémy chování níže než vrozené vady kostry a zraku (Leppänen a kol., 2000).
7
Cílem bakalářské práce bylo shrnutí dosavadních poznatků o agresivním chování psů a s ním spojených problémů.
8
2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Agresivní chování Z etologického hlediska je chování specificky druhovým projevem zvířat s náležejícím souborem aktivit v jeho přirozeném životním prostředí, prostřednictvím kterých dochází k uspokojování jeho potřeb. Je třeba upozornit, že chování jako každý biologický jev má svoji variabilitu, čehož projevem mohou být symptomy připomínající abnormální chování, například impulzivita (Hvozdík, 2000). Agresivní chování se snaží zvětšit vzdálenost v čase a prostoru oproti protivníkovi a je to prostředek k dosažení cíle a vyřešení konfliktu nad zdrojem (Schoening, 2001). Psi jsou sociální zvířata s rozsáhlým repertoárem ritualizovaného chování. V tomto smyslu je psí agresivita pokládána za normální projev chování. Hlavní měřítko, podle kterého je agresivní chování daného jedince považováno za normální, je přiměřenost projevu agrese k určité situaci. Důležitá je skutečnost, že si psi tvoří hierarchii, ve které je rozhodováno o pořadí přístupu členů smečky ke kritickým zdrojům jako je potrava, voda a přístřeší a to bez boje. Psi dovolí lidem proniknout do jejich hierarchie, ale udržují si svůj repertoár modelů chování při komunikaci s nimi. Nesprávná interpretace mezidruhových signálů chování může vést k nedorozumění a může vyvolat agresivní konflikt (Jacobs a kol., 2003). Ačkoli agresivita je součástí normálního chování, agresivita některých psů je natolik vysoká, že nemůže být akceptována okolím a společností. Takoví psi by měli být rozpoznáni pomocí testů agresivity, které jsou založeny na snadnosti, kterou je agresivní chování vyvoláno v rozsáhlé řadě situací a souvislostí (Netto a Planta, 1997). Podle Konráda Lorenze je všem zvířatům vlastní vrozená agrese, která je za normálních okolností blokována tlumícími (brzdícími) centry v mozku. Podnět a zábrana leží v oblasti mezimozku. Kromě toho mohou být zábrany posíleny výchovou ve smečce nebo rodině. Ve koncovém mozku, který vykonává kontrolní funkci, se zábrany uchovávají. Schopnost agrese slouží především vnitrodruhové komunikaci. To znamená, že výše postavené zvíře odpovídá na chybné chování níže postaveného prostřednictvím odstupňovaného agresivního chování. Právě tak je za pomoci agresivního chování bráněno vlastní teritorium vůči příslušníkům téhož druhu. Kromě toho tento instinkt slouží k sebeobraně vůči jiným druhům a obraně mláďat nebo slabších příslušníků stejného druhu. Samozřejmě by v žádném případě zachování druhu neprospělo, kdyby byl neposlušný nebo dotěrný příslušník druhu okamžitě usmrcen. Proto se brzdící centra starají o to, aby bylo uvolněno vždy jen tolik agrese, kolik příslušníka druhu odkáže do patřičných
9
mezí. Za tímto účelem se také vyvinul předběžný varovný systém zahrnující hrozby mimikou i držením těla, kterým další jedinec stejného druhu porozumí a které způsobí, že situace nebude vyhrocena (Trumler, 1996). Souvislost normálního agresivního chování psů můžeme pozorovat v podobných projevech u vlků. Tato zvířata jsou charakterizována vysokým stupněm sociální organizace ve skupině a patří mezi tzv. rodičovská společenstva, které zahrnují komplexní péči ze strany obou rodičů. Sociální chování ve smečce vlků má svou etologickou funkci, která spočívá v potlačení nežádoucí, vnitrodruhové agresivity. Současně se vytváří sociální hierarchie, což má v případě šelem sebezáchovný a existenční význam. Domestikační proces tyto etologické charakteristiky u psů redukoval a dal tak možnost vzniku rozsáhlejších forem naučeného chování, což je však pro normální agresivní projevy rizikem v podobě jeho zvrácení do abnormálních forem chování (Hvozdík, 2000). Velmi důležitou fází ve vývinu agresivního chování je rané období života psa. V období tzv. impritingu (vtištění) si štěně fixuje pozitivní anebo negativní podněty, které ovlivňují chování psa na celý život. Když například v tomto období žije pes v izolaci od lidí nebo psů, v dospělosti k nim má sklony projevovat abnormální reakce (strach, úzkost). Tento proces impritingu anebo rané socializace u psů kulminuje ve věku 7 – 8 týdnů (Hvozdík, 2000).
2.2. Klasifikace agresivního chování Moyer (1968) byl přesvědčen, že různé typy agresivního chování mají specifické neurologické a endokrinní pozadí. Mnoho autorů upravilo jeho první klasifikaci. Výsledkem je, že jednotlivé typy agresí jsou zařazovány různými autory různě. Například vlastnickou agresivitu pokládá Borchelt a Voith (1982) a Overall (1997) za oddělenou entitu, zatímco ostatní autoři ji zahrnují do typu dominantní agresivity. Problém, jak zhodnotit agresivitu, je komplikovaný, neboť definice agresivity a metody její klasifikace jsou u různých autorů často rozdílné a tak často je agresivita spojena s mýtem, antropomorfizmem a nedorozuměním (Overall, 1997). Existují různé způsoby, jak můžeme klasifikovat jednotlivé druhy agresivního chování (Jacobs a kol., 2003). Agresivitu můžeme rozdělit na vnitrodruhovou a mezidruhovou. Toto třídění je založeno na druzích, pes a člověk, kteří mohou být terčem agresivního napadení. V kontrastu s jinými autory, Askew (1996) definuje psí agresivitu namířenou proti psům a lidem jako vnitrodruhovou, kdy pes pokládá svůj terč za člena
10
jeho vlastního druhu, kdežto mezidruhová agrese je namířena proti těm, které pes nepovažuje za členy svého druhu. Objektivnost této klasifikace je zpochybnitelná, protože není snadné jednoznačně odhadnout vnímání druhu u jednotlivých psů (Jacobs a kol., 2003). Deskriptivní klasifikační systém se snaží popsat různé druhy agresivního chování objektivně. Vyhýbá se ukvapeným závěrům, které jsou založeny na prvním dojmu pozorovatele. Jednotlivé projevy psa mohou být vyjádřením několika druhů chování psa. Například, vrčení a kousání mohou být vyjádřením agresivity i hry. Nejčastěji používaná metoda je funkční klasifikace agresivního chování. Je založena na podnětech spouštějících agresi. Toto klasifikační schéma se snaží vyvodit funkčnost agrese ze vztahu mezi podnětem a odpovědí (Jacobs a kol., 2003). Každý typ agresivity je popsán specifickými projevy chování a možnou situací, ve které se jednotlivé formy agresivity mohou projevit. Normální posloupnost agrese je vždy projevována fází varovnou (vrčení, cenění zubů, postoj těla), fází činu (kousnutí) a přerušovacím (uklidňujícím) signálem. Agrese vyvolaná strachem často postrádá zřetelnou varovnou fázi, ale výraz v obličeji a postoj těla a autonomní nervové reakce jako chvění, rozšířené zornice, močení a defekace vedou k diagnóze tohoto typu agrese. Pozměněná posloupnost agrese naznačuje, že agrese dosáhla patologické hodnoty. Prognóza se zhoršuje úměrně ztrátě celistvosti posloupnosti (Jacobs a kol., 2003). Reisner (1997) zmiňuje další znaky, které mohou být použity pro klasifikaci agresivního chování. Jedním z nich je „relativní stupeň zábrany nebo ztráty zábrany“, kterým se rozlišují útoky s jedním kousnutím a s více kousnutími. Jako parametr může sloužit také předvídatelnost agresivity. Reisner (1997) a Sacks a kol. (2000) popsali klasifikaci agresivního chování na základě závažnosti zranění po útoku. Trvání útoku je další možné kriterium, které navrhl Reisner (1997) pro posouzení patologického rozsahu agresivity (Jacobs a kol., 2003).
2.3. Teritoriální agresivní chování Teritoriální agrese je charakterizována vrozenými, ale i naučenými prvky chování, kterými si pes brání svoje teritorium jako je např. areál domu či zahrady (Hvozdík, 2000). Být ostražitý a pozorný, kdykoli cizí člověk překročí hranice teritoria, je vrozeným chováním psů. Obrana teritoria je normálním projevem psů, ale nadměrné agresivní
11
vyjádření tohoto vrozeného chování je neslučitelné s životem v lidské společnosti (JuarbeDíaz, 1997). Teritoriální agresivní chování se u psů začíná objevovat v době jejich dospívání (Reisner, 2003). Vyskytuje se u jedinců obou pohlaví, ale bývá častější u samců. Může být směrována proti cizím lidem a zvířatům, jakémukoli jinému psovi nebo jen určitému typu psů. K teritoriální agresivitě dochází, když je pes na svém území (Manteca, 2003). Může být také projevována v autě (Reisner, 2003).
2.4. Dominantní agresivní chování Dominantní agresivní chování je přirozené chování u mnoha druhů zvířat (Cameron, 1997). Podle všeobecné definice, dominantní agresivita je namířená proti jinému členu smečky jako odpověď na jeho dominantní držení těla a je dávána najevo sebevědomými postoji psa. Cílem dominantní agrese vůči člověku jsou lidé, které pes považuje za členy své smečky, obvykle chovatelé (Reisner, 1997). Dominantní agrese není vedena vůči všem členům rodiny (Uchida, a kol., 1997). Je projevována jen vůči osobám, které jsou v hierarchii smečky níže než pes. Dominantně agresivní zvíře je ve smečce to, které je nejméně často cílem hrozeb a agresivních výpadů ostatních (Borchelt a Voith, 1996). Dominantní agresivita je relativně častý problém v chování psů. Psi jsou sociálním druhem, který ve smečce formuje hierarchii, která určuje, který jedinec bude mít jako první přístup k potravě, místu k odpočinku a páření. Domestikovaní psi chápou členy rodiny jako členy smečky a dynamicky se začleňují do její hierarchie (Uchida, a kol., 1997). Pokud pes ohrožuje neznámé lidi, jedná se o agresivitu teritoriální, obrannou, submisivní (vyvolanou strachem), apod. a nikoliv o dominantní agresi (Borchelt a Voith, 1985). Teritoriální a predátorské chování však s dominantním chováním úzce souvisí (Sherman a kol., 1996). Obecně, pokud je agresivita spojená se sociálním soutěžením nebo postavením ve smečce je považována za agresivitu dominantní (Reisner, 1997). Dominantní agresivita je v rodině obvykle projevována za následujících okolností. Pes chrání svůj majetek (potravu, lože, hračky, přivlastněné předměty nebo cokoliv, co je psem chápáno jako jeho). Pes je vyrušen mluvením nebo se k němu někdo přiblíží či ho fyzicky ruší. Psův nejoblíbenější člen rodiny je obtěžován jiným členem (Reisner, 1997).
12
Dominantní agresivita může být projevována psy jakékoliv plemene, různého pohlaví, v každém věku po dosažení pohlavní dospělosti. Větší výskyt je však u mladých pohlavně dospělých samců a některých čistokrevných plemen (anglický kokršpaněl, špringršpaněl, dobrman, lhasa apso) (Uchida, a kol., 1997). Sklon k dominantní agresivitě je často již dobře patrný u štěňat, ale podstatný problém představuje zpravidla až ve dvou letech věku psa (Cameron, 1997). Dominantní agresivita se nejčastěji objevuje u mladých pohlavně dospělých samců mezi prvním a druhým rokem života. Toto období se shoduje s obdobím tělesné a sociální zralosti. Obecně psi většinou začínají projevovat agresivní chování mezi 1-3 rokem a to včetně dominantní agresivity (Borchelt a Voith, 1982). Pokud se toto chování poprvé projeví u psů starších pěti let, může to ukazovat na změnu v prostředí, ve kterém se pes pohybuje (dítě začíná lézt, smrt manžele/manželky). Kastrace snižuje agresivitu (Reisner, 1997).
2.5. Submisivní agresivní chování Submisivní agresivita je vyvolaná strachovým podnětem různé kvality a kvantity jakými může být dominantní pes, autoritativní chovatel, akustické podněty a neznámé předměty (Hvozdík, 2000). Agresivita ze strachu je normální reakce na strachové podněty, zejména pokud má pes omezený pohyb a nemůže utéct. Tato agresivita může být problém, pokud je pes vystrašený z nepatrných nebo bezděčných podnětů. Pozorujeme ji u psů různého věku i pohlaví, objevuje se už u štěňat. Kastrace nemá na bázlivost významný účinek, protože strach není vázán na pohlavní chování (Reisner, 2003). Dvěma hlavními příčinami submisivní agrese jsou socializační problémy a traumatická zkušenost. V některých případech je tato agresivita namířena proti všem psům, v jiných pouze proti určitému plemenu, barvě či velikosti. V průběhu agresivního výstupu pes zaujímá typický obranný postoj a snaží se uniknout před druhým psem. Někdy je postoj psa zmatený a pes se snaží toho druhého přeskočit. Pes se často pohybuje dopředu a dozadu, čímž vyjadřuje snahu uniknout (Manteca, 2003). Dále je pro vystrašeného psa typická přehnaná ostražitost a podrobné zkoumání prostředí, těžké dýchání, chvění se, rozšířené zornice, snaha utéct nebo se schovat, ježení srsti a olizování (Reisner, 2003).
13
2.6. Agresivita spojená s potravou Agresivita spojená s potravou se může u psů objevit, i když neprojevují známky dominantní nebo submisivní agresivity. Psi si takto chrání pro ně velmi cennou potravu nebo hračky či osvojené věci, jako jsou boty (Reisner, 2003).
2.7. Mateřské agresivní chování Mateřské agresivní chování je silnou pudovou dispozicí, kterou si matka chrání svoje mláďata (Hvozdík, 2000).
2.8. Agresivita vyvolaná bolestí Agresivita vyvolaná bolestivým podnětem patří mezi vrozené sebezáchovné chování. Při odstranění podnětu však spontánně zaniká (Hvozdík, 2000).
2.9. Predátorské agresivní chování Predátorské agresivní chování má souvislost s lovením kořisti vlkem jako předkem psa (Hvozdík, 2000). Je to vrozené chování psa, které bylo potlačeno nebo zesíleno během selekce člověkem. Predátorské chování může být také naučené u psů majících sklony chytat a lovit kořist (Reisner, 2003). Predátorské agresivní chování se může stát problémem, pokud se psi toulají bez dozoru svých majitelů. Je nutné zmínit možnost vážného poranění hospodářských zvířat, divoké zvěře nebo lidí. Známe mnoho případů vážných nebo dokonce smrtelných útoků na lidi, zejména děti a staré lidi, které způsobili smečky divokých psů (Kneafsey a Condon, 1995). Majitelé psů, kteří uvažují o pořízení malého, jako kořist vypadajícího domácího zvířátka, by měli také zvážit predátorské chování svého psa. Extrémní, silný zájem psa v přítomnosti potenciální kořisti, kňučení, znepokojení a sledování zvířátka mohou být varovné signály (Killcommons, 1994).
2.10. Syndrom zuřivosti Především je nutno uvést, že neodborný výraz syndrom zuřivosti je používán rozporuplně k popisu rozsahu agresivního chování. Jedná se velmi často o náhlou agresivitu, která se objevuje u určitých plemen psů. Impulzivní agresivita nebo narušená kontrola impulzivity jsou tomuto syndromu velmi blízké, ale spolehlivá diagnostická kriteria ještě nebyla nalezena (Reisner, 2003). Pes je náhle a nevysvětlitelně agresivním
14
nejen k majiteli, ale také k ostatním členům domácnosti. Tento typ agrese je nejčastěji spojen s plemeny: americký kokršpaněl, bernský salašnický pes, dobrman, americký pitbulteriér, německý ovčák, zlatý retrívr, bernardýn. Jsou známy dvě hypotézy, které se pokouší vysvětlit tento syndrom (Podberscek a Serpell, 1996). První tvrdí, že je to přehnaná nebo neobyčejná forma dominantní agresivity (Mugford, 1984). Druhá jej považuje za typ epilepsie, která patří do skupiny známé jako složitý částečný záchvat (Colter, 1989). Výsledky dosavadního zkoumání však nabízejí důkazy, že syndrom zuřivosti je spíše vyjádřením sociálních konfliktů souvisejících s hierarchií, než samostatný nebo patologický fenomén (Podberscek a Serpell, 1996).
2.11. Abnormální agresivní chování Abnormální agresivní chování je nežádoucí dezintegrační stav s extrémními negativními emocionálními projevy, který je relativně přetrvávající a vyskytuje se v menšině populací. Příčiny abnormálního chování jsou dané predispozičními faktory (dědičné, vrozené, perinatální) a faktory postnatálními, které mohou být somatické (trauma, infekce) a funkční (frustrace, deprese, stres). Nejfrekventovanější příčinou abnormálních agresivních projevů jsou funkční projevy, které zahrnují v první řadě vztahy člověk – pes. Tyto sociální interakce primárně ovlivňuje člověk. Je však nutné zdůraznit, že selhání člověka v tomto směru má v porovnání s jinými příčinami poruch chování psa nejvýraznější a často dramatický charakter. Patologická agresivita u psů totiž může být orientovaná kromě neživých předmětů i na samotného člověka (majitele psa nebo člena rodiny, apod.) (Hvozdík, 2000). Nejčastější formou abnormální agresivity u psů jsou neurotické agresivní projevy. Příčinou mohou být následující selhání majitele: výběr nepřiměřeného plemene pro dané prostředí, módní pohnutky při výběru psa, nerespektování sociálních zákonitostí vztahů člověk – pes, strachové a úzkostné podněty, autoritativní nebo naopak servilní chování. Nejzávažnějším následkem abnormální agresivity u psů jsou neurotické útoky na lidi, zejména pokud se jedná o děti, s následným pokousáním. V našich podmínkách případy pokousání lidí psy postrádají systematické monitorování s vhodnými hodnotícími kriterii (příčiny, okolnosti, rozsah a lokalizace poranění, psi osvojení, toulaví, atd.). Informace o takových případech jsou medializované, nepřesné, sugestivní a neprospívají vztahu člověk – zvíře, a tím pádem neřeší daný problém. Při pokousání psem je tendence člověka hledat vinu ve zvířeti. Tento nesprávný postoj je korigovaný skutečností, že 90% těchto
15
útočných epizod je motivačně vysvětlitelné ze strany chování psa. Z toho tedy současně vyplývá i míra zodpovědnosti člověka za vznik a následky těchto situací (Hvozdík, 2000). Vzhledem na už uvedené nedostatky v exaktním poznávání pokousání psy je motivace tohoto chování nejdůležitějším faktorem při studiu této problematiky. I přes různorodost plemen psů je každý agresivní útok specifický a není možné tato pokousání plemenně generalizovat. Snad relativní výjimkou může být plemeno americký pitbulteriér, které projevuje agresi bez varování. I toto plemeno při optimálním vztahu člověk – pes, to znamená při dodržení základní chovatelské zodpovědnosti nemusí být v tomto směru rizikové (Hvozdík, 2000). Agresivní chování je pravděpodobně nejzávažnější problém v chovu psů. Jeho složitost spočívá v umocnění vrozených prvků agresivity s naučenými formami. Další okolnost spočívá v sociálních vztazích mezi člověkem a psem, které relativně často nejsou uspokojivé. Vysoký výskyt abnormálních forem agresivity psů toto konstatování jen potvrzuje. Význam dané problematiky je v její odborné, celospolečenské a etické aktuálnosti (Hvozdík, 2000).
2.12. Agrese mezi cizími psy Pokud jde o agresivitu mezi cizími psy, může se jednat o intrasexuální agresivitu, agresivitu vyvolanou strachem a teritoriální agresivitu. Intrasexuální agresivitu lze rozeznat nejsnadněji. Je typická u psů – samců, kteří dosáhli puberty, a je směrována výhradně proti jiným psům – samcům. Postavení těla psa je typicky útočné (Manteca, 2003). Bylo zjištěno, že tuto agresivitu nejvíce projevují teriéři. Sherman a kol. (1996) také zaznamenali, že pes s agresivitou namířenou proti nečlenům domácnosti, také pravděpodobně vykazuje známky predátorského chování a majitel jeho projevy chování nezvládá korigovat. Oběťmi útoků mezi psy jsou nejčastěji jezevčík, pudl, dobrman, kokršpaněl, boxer a jorkšírský teriér (Roll a Unshelm, 1997). Lokalizace zranění po útoku psa naznačují, že oběti se aktivně bránili. Nejčastěji se zranění vyskytuje na hrudníku a hlavě. Rozložení zranění na hlavě je velmi zajímavé. Více než čtvrtinu tvoří zranění ušního boltce a očních víček. Méně často je zraněna přední končetina a oblast krku (Baranyiová a kol., 2003). Některá plemena jsou považována za zlá a nebezpečná. Toto tvrzení však nebere v úvahu individuální situace (Roll a Unshelm, 1997). Retrospektivní studie všech případů psí agrese registrovaných v letech 1986-1991 v Mnichově ukazuje, že agresoři byli převážně
16
těchto plemen: německý ovčák a jeho kříženci, rotvajler, boxer, dobrman a bulteriér. Přesto psi mající na svědomí kousnutí lidí jsou nejčastěji kříženci (Daniels, 1986). Může to být dáno tím, že se v populaci psů objevují nejčastěji (Unshelm a kol, 1993). Útoky na jiné psy se obvykle odehrávají na veřejných prostranstvích, jako jsou ulice, parky a veřejné budovy, stejně jako na soukromých pozemcích a dětských hřištích. Většina útočících psů není na vodítku (Unshelm a kol, 1993). Mladší psi, 1-5 roků, koušou nejčastěji. Vychází to ze studie, kterou provedli Hanna a Selby (1981). Největší frekvence kousnutí byla zaznamenána u psů mladších jednoho roku (Guy a kol., 2001a). Samci koušou více než feny. Zvířata s problémy v chování, prezentovaná specialistům, jsou obvykle samci. Je zde náznak toho, že intaktní samci a kastrované feny jsou agresivnější než kastrovaní samci a intaktní samice (Borchelt, 1983). Malí psi koušou více než větší psi. Vychází to z jejich stylu života. Je zde náznak vztahu mezi velikostí těla a reakční schopností nebo možná větší tolerance agresivity majiteli malých psů. Kousající psi obvykle vykazují strach z dětí, mužů a cizích lidí (Guy a kol., 2001b). Zvládnutí psa majitelem má zřetelný dopad na jeho chování. Pes bez vodítka se chová podstatně jinak než pes na vodítku. To je stejné u skupiny psů-agresorů i psů-obětí. Ve většině útoků oba psi, agresor i oběť, nejsou na vodítku. Ovšem napadení se odehrávají i pokud jsou oba psi uvázáni. Zde je velmi důležitá role majitele. Psi napadající jiné psy jsou obvykle v majetku mužů. Psi, které vlastní ženy, bývají daleko častěji pokousáni ostatními psy. Psi, které vlastní a pečuje o ně celá rodina, bývají při agresivní konfliktu nejčastěji obětí. Důležitou roli také hraje výcvik psa. Submisivní pes, který v minulosti kousl a byl trestán uhozením nebo zatřesením má tendenci kousnout znovu. Majitelé psů, kteří používají metodu výcviku zahrnující strohé příkazy, zvýšený hlas a varování psa s pomocí posunků, často vlastní psa, který je napadán ostatními psy. Účel pořízení psa a věk majitele je také významný. Majitelé starší 29 let považují psa za plnoprávného člena rodiny. Naproti tomu, starší majitelé považují psa za náhradu dítěte. Mnoho majitelů psů nad 50 a více let cítí, že jim pes pomáhá vyhnout se pocitům osamělosti (Roll a Unshelm, 1997). Podle studie, kterou provedli Podberscek a Serpell (1996), patří psi v majetku osob starších 65 let do skupiny psů s nízkou agresivitou. Je to možná dáno tím, že starší lidé mají větší úspěch s výchovou a výcvikem psů díky jejich předešlým zkušenostem, které mladší lidé nemají. Důvody opatřit si psa jsou rozdílné. Majitelé vlastnící psy s nízkým stupněm agresivity si psa pořídili za účelem výstav nebo na práci. Majitelé vysoce agresivních jedinců si psa pořídili pouze jako domácí zvířátko, mazlíčka. Psi pořízení
17
za účelem šlechtění nebo výstav projevují výrazně méně dominantní agresivní chování (Jagoe a Serpell, 1996). Majitelé, kteří jsou citově oddaní svým psům a vychovávali je v antropomorfním duchu, vlastní psy projevující dominantní agresivitu (O´Farrel, 1985). Pes, patřící majiteli, který má nedostatečné znalosti o plemeni, má vysoký předpoklad být dominantně agresivní (Rugbjerg a kol., 2003). Původně hlavním cílem člověka bylo vyšlechtit psy, kteří budou agresivnější než jejich divocí předci. Zvýšení mezidruhové agrese u psů mělo sloužit k poskytnutí ochrany (hlídací plemena) a zvýšení vnitrodruhové agrese bylo využito pro zábavu (bojová plemena). Bojová plemena se vyznačují tendencí napadat jiné psy navzdory vysílení nebo bolesti. Mají také vyšší práh necitlivosti k bolesti. Selekce pro boj očividně vedla k narušení normální komunikace jedinců. Za normálních podmínek je agresivita psů držena pod kontrolou pomocí souboru postojových, obličejových a hlasových výrazů, které jasně indikují náladu nebo záměr jedince (Fox, 1971a). Agresivní útoky normálně rychle končí, pokud jeden ze psů vyjádří svou podřízenost (Fox, 1971b). Psi z bojových linií jsou pod selekčním tlakem, který potlačil nebo eliminoval správnou komunikaci při agresivních útocích. Výhodou těchto plemen je, že jejich útoky jsou nepředvídatelné, útočí totiž bez varování. Napadení nekončí tím, že se jeden ze psů stáhne, boj může trvat i několik hodin (Lockwood, 1995). Oba bojující psi mohou být zraněni a stejně tak i osoby, které se je snaží odtrhnout od sebe (Sherman a kol, 1996).
2.13. Agrese mezi psy žijícími v jedné domácnosti Agresivita mezi psy žijícími v jedné domácnosti je nejčastěji agresivita dominantní. Zatímco většina těchto případů vzniká mezi psy stejného pohlaví, mohou se objevit i problémy mezi psy a fenami (Manteca, 2003). Samice jsou velmi často iniciátorkami bojů (Juarbe-Díaz, 1997). Dominantní agresivita se začíná projevovat v případech, kdy je hierarchické uspořádání ve smečce nejasně definováno nebo nějakým způsobem změněno. Nástup problému obvykle souvisí buď s pubertou mladšího psa, nebo pokud je dominantní pes oslaben stářím či chorobou (Manteca, 2003). Doba počátku agresivity mezi psy žijícími v jedné domácnosti může být proměnlivá, ale nejčastěji se objevuje pokud mladší z dvojice psů dosáhne pohlavní dospělosti. Mladší pes může napadat výše postaveného staršího psa. V mnoha případech, pokud je mladší pes menší, útoky jsou odraženy nebo se neobjevují, a starší pes si udržuje své postavení. Pokud je mladší pes větší nebo uspořádání hierarchie není jasné, agresivní
18
střety se mohou stupňovat a přejít ve fyzické konflikty. Jednou určená hierarchie může být zpochybňována podřízeným členem, pokud je postavení dominantního člena oslabeno nemocí či přibývajícím věkem. Hierarchie může být také narušena novým členem smečky (Juarbe-Díaz, 1997). Iniciátorem napadení je obvykle větší ze psů. Útoky mezi psy žijícími ve stejné domácnosti byly popsány jako vážnější než útoky na cizí jedince (Sherman a kol., 1996). Dominance je obvykle spojená s dobou trvání pobytu v domě a s velikostí psa. Boje mohou začít, když mladší pes vyzve na souboj staršího psa, nebo když je starší dominantní pes vytlačen mladším a větším psem, nebo když je do domu pořízen větší dospělý pes (Hart a Hart, 1985). Mohou se také objevit souboje mezi sourozenci, protože jsou stejné velikosti i věku a neustále soutěží o sociální postavení ve vrhu (Campbell, 1975). Pokud žije rodič a potomek stejného pohlaví v jedné domácnosti, může potomek napadat dominantní postavení rodiče (Sherman a kol., 1996). Agresivita se často projevuje v přítomnosti majitele jako osoby o jejíž přízeň psi soutěží (Manteca, 2003). Boje jsou za přítomnosti majitele intenzivnější. Nejčastěji propukají, pokud jsou psi nervózní a projevují zvýšenou aktivitu, např. při krmení, procházce nebo když očekávají příchod či vítají majitele (Juarbe-Díaz, 1997). Tato agresivita někdy sama od sebe zaniká (Manteca, 2003). Psi jsou známí tím, že mohou druhého psa zabít, pokud není majitel nablízku, aby zasáhl (Voith, 1995). Agresivita se také může objevit v omezených prostorech jako jsou předsíně či prostor mezi dveřmi, neboť podřízený pes se dostane velmi těsné blízkosti psu dominantnímu, což je bráno dominantním jedincem jako výzva k boji. Tyto konflikty dopadají velmi často tragicky, neboť napadený pes nemá možnost úniku (Sherman a kol., 1996). Z jedné studie vyplývá, že nejméně konfliktní v jedné domácnosti jsou psi patřící mezi malá a sportovní plemena. Tato agresivita se nejčastěji projevuje u plemene německý ovčák, dobrman a lhasa apso. Dále bylo zjištěno, že ve většině případů zahájil boj mladší pes, majitelem opatřený až po psu, který se stal cílem. Spouštěčem agresivity bylo nejčastěji rozrušení, přítomnost potravy nebo hračky a blízkost majitele. Boje mezi fenami mají mnohem horší zdravotní následky než boje mezi samci nebo páry (Sherman a kol., 1996).
19
2.14. Agrese vůči lidem Kousání je klíčovou složkou predátorského chování psů. Může se rovněž objevit při vyjadřování dominance, obraně teritoria, souboji o potravu, ochraně mláďat nebo ostatních členů smečky, vyvolané bolesti a submisivní agresivitě. Nicméně, mnoho psů vykazuje překvapivě nízký stupeň vnitrodruhové agresivity (Lockwood, 1995). Podíl útoků včetně fatálních vůči lidem různých věkových kategorií není stejný. Nejvíce napadených a pokousaných psem jsou děti a staré osoby. Téměř polovina obětí jsou děti mladší 12-ti let (Wright, 1991). Nejčastěji jsou pokousány do obličeje a to psem, který s nimi žije ve společné domácnosti (Karlson, 1984). Zranění se pohybují od tržných ran až k otevřeným ranám ohrožujícím život. Psí útok také může skončit smrtí dítěte (Calkins a kol., 2001). V této souvislosti je potřebné poznamenat, že vzor napadat velmi mladé a velmi staré a nemohoucí je shodný s obvyklou selekcí kořisti u divokých psů a dalších psovitých šelem, i když predace v mnoha případech není považována za primární motivaci k útoku vůči lidem (Lockwood, 1995). Frekvence pokousání i stupeň zranění je vyšší u mužů než u žen. Rozdíl může být vysvětlen tím, že muži mají tendenci přijít do kontaktu se psem častěji (Beck a kol., 1975). Další faktory, které mohou zprostředkovat kontakt se psem mohou pomoci vysvětlit větší míru pokousání mužů. Muži, na rozdíl od žen, preferují psy jako domácí zvířata a pokračují v jejich upřednostňování dokonce i po pokousání. Chovatelé psů jsou více v kontaktu se psy, méně se jich bojí a bývají častěji pokousáni než lidi nevlastnící psa (Beck a Jones, 1985). Nejčastěji je kousnutí psem lokalizováno na končetinách, dále následuje poranění hlavy, obličeje, krku a trupu (Beck a kol., 1975). Psi uvázaní dlouhou dobu na řetězu jsou velkým nebezpečím pro děti. Neobvykle vysoký počet vážných a smrtelných kousnutí u dětí způsobili psi, kteří byli uvázáni, utrhli se a zaútočili. Protože psi byli blízko místa, kde se nacházela jejich potrava a místo k odpočinku, můžeme jejich chování vysvětlit jako obranu zdrojů (Wright, 1991). Na rozdíl od toulavých psů, domácí psi projevují spíše dominantní a vlastnickou agresi a lidé, kteří jsou psu známí, jsou nejčastěji jejich oběťmi. Je obvykle nesprávné a neférové vinit děti za to, že byly pokousány psem. V některých případech děti bezděčně zvyšují pravděpodobnost kousnutí hrubým zacházením se psem, jak slovně, tak fyzicky, nebo vyrušením psa, když odpočívá na určitých místech (Borchelt, 1983). Vztah mezi útočícím psem a obětí popisuje do jaké míry jsou pes-útočník a jeho oběť k sobě přidruženi. Pes je buď obětí vlastněn nebo žije s ní ve stejném domě nebo
20
je vlastněn jinou osobou či je naprosto cizí. Tato poslední kategorie zahrnuje psy, které jejich majitelé nemohou nalézt a psy, kteří jsou zatoulaní. Jako zatoulaní psi jsou považováni zdivočelí domestikovaní psi, kteří nejsou přizpůsobeni k životu s lidmi. Žijí volně bez lidského zasahování a obvykle se chovají k lidem negativně nebo se jedná o opuštěné psy, kteří nakonec zdivočeli. Zatoulaní i zdivočelí psi, kteří nejsou pod dozorem, mohou být nazváni volně se potulujícími psy, což znamená, že se potulují bez dozoru člověka na veřejných nebo soukromých pozemcích (Rubin a Beck, 1982). Studie vážných a fatálních pokousání lidí psem však ukazuje, že psi mající majitele jsou mnohem nebezpečnější než zatoulaní psi (Wright, 1991). Odpověď psa na člověka může záviset na mnoha faktorech spojených se zvířetem (plemeno, věk, dřívější zkušenosti) a s osobou (známost, tělesný vzhled, charakter). Praktická zkušenost naznačuje, že chování k lidem ovlivňuje pohlaví psů a navíc, že reakce psa je ovlivněna pohlavím člověka (Lore a Eisenberg, 1986). Někteří psi reagují agresivněji na muže než ženy. Muži také bývají častěji než ženy pokousáni psy (Netto a Planta, 1997). Lore a Eisenberg (1986) prozkoumali reakci 10 psů a 10 fen z útulku a zjistili, že samci byli více zdráhaví navázat tělesný kontakt s osobou, která seděla na druhé straně klece. Stejná studie odhalila, že majitelé považují samce za negativněji se chovající, jestliže potkají neznámou osobu, na rozdíl od samic. Lore a Eisenberg (1986) také odhalili, že feny mnohem raději navazovaly kontakt s mužem, zatímco se ženou navazovali kontakt obě pohlaví (feny i psi) stejně (Lore a Eisenberg, 1986). Lidské pohlaví má také efekt na psí štěkání a orientaci očí. Psi daleko méně štěkají na ženy, což naznačuje, že psi mohou být více defenzivně agresivní k mužům (Wells a Hepper, 1999).
2.15. Agresi podporující faktory Chování psů je ovlivněno různými faktory jako jsou genetické vlohy, zevní prostředí včetně zkušeností, výchova, fyziologie a chorobné procesy (Borchelt a Voith, 1982). Široká škála podporujících faktorů objasňuje malou přesnost termínu agresivity (Beaver, 2001). Podstatně větší výskyt případů problémů chování, zahrnujících agresivitu u určitých psích plemen, naznačuje genetické pozadí. Německý ovčák a bulteriér jsou nejčastější plemena zapojená do agresivních útoků (Roll a Unshelm, 1997). Větší agresivita se vyskytuje u čistokrevných psů ve srovnání s kříženci (Voith a Borchelt, 1982). Naopak, Beaver (2001) popisuje vyšší výskyt agresivity u kříženců. Zlatí retrívři jsou přátelští,
21
ale někteří z nich jsou velmi agresivní. Protože agresivita se vyskytuje často v určitých liniích, je pravděpodobné, že je dána geneticky. Tato kombinace předpokladu genetického základu a variace v tendenci chovat se agresivně uvnitř rasy, dělá agresivitu u zlatých retrívrů vhodným předmětem studia genetického základu agresivity u psů (Knol a kol., 1997). Retrívři mají geneticky dán nižší práh pro spuštění agresivního chování za různých okolností. Vznětlivost byla prozkoumána u mnoha druhů zvířat a přišlo se na to, že je pod kontrolou serotoninového systému. Proto je možné, že agresivní chování zlatých retrívrů je zapříčiněno mutací jednoho genu serotoninového systému (Soubrié a Bizot, 1990) Důležitým faktorem v původu agresivního chování psů, je nedostatek zkušeností během období socializace. Dospělí psi jsou více agresivní k druhům, se kterými měli menší kontakt na začátku svého života, zvláště v období mezi 3-12 týdny po narození. Dalším faktorem se značným vlivem na rozvoj agrese je učení pozitivního a negativního chování majitelem nebo určitým tréninkovým programem. Agresivita může být například naučená záměrně u bojových plemen psů (Hart a Hart, 1985). Agresivita se častěji vyskytuje u nekastrovaných samců a samic ve srovnání s kastráty. Kastrace ovlivňuje pouze agresivitu ve vazbě na pohlavní chování samců a samic, kdežto teritoriální a strachem vyvolaná agresivita zůstávají nezměněny (Voith a Borchelt, 1982). Zdravotní podmínky, které mohou ovlivnit agresivní chování zahrnují nádorové onemocnění centrální nervové soustavy, infekční onemocnění (psinka, vzteklina), epilepsie, vývojové potíže (hydrocefalus), metabolické a kardiovaskulární poruchy, trauma a bolestivé procesy (Beaver, 2001). Potíže centrální nervové soustavy mohou vyvolat agresivní chování u mnoha druhů zvířat, zvláště jsou-li situovány v kůře, hypotalamu, talamu, hypokampu, mandlovitém tělesu, bradavkovitém tělesu a ocasatém jádru (Lewin, 1961). Agresivní chování se také objevuje při chronické bolesti (osteoartritida, muskuloskeletální potíže, otitida, cystitida), chorobách kůže, smyslových defektech nebo stařecké demenci (Reisner, 2003). Cholesterol je velmi hojný v nervové soustavě a je důležitý v mnoha ohledech jako stavební a funkční součást buněčných membrán. Ovlivňuje pružnost buněčných membrán, jejich propustnost a výměnné procesy (Boston a kol., 1996). Bylo zjištěno, že koncentrace lipidů a lipoproteinů krevní plazmy je spojena s agresivitou u lidí. Výsledky studie provedené Pentőrkem a Yalçinem (2003) naznačují možnou spojitost mezi lipidy krevní plazmy a dominantní agresivitou u psů a dokazují výskyt hypocholesterolemie (nedostatku
22
cholesterolu) u agresivních psů. Byly provedeny experimenty, které naznačují, že agresivita je u některých druhů zvířat modifikována pomocí serotoninergního mechanismu (Kaplan a kol., 1994). Nízké koncentrace serotoninu v mozku a mozkomíšní tekutině jsou často spojeny se zvýšením agresivity u opic. Pentőrk a Yalçin (2003) uvádějí hypotézu, že snížení hladiny cholesterolu, triglyceridů a lipoproteinů pravděpodobně způsobuje agresivitu u psů prostřednictvím ovlivnění absorpce serotoninu v mozku (Pentőrk a Yalçin, 2003).
2.16. Srovnání agresivního chování psa a vlka Vlci jsou předkové domestikovaných psů a proto problémy s agresivním chováním psů jsou z velké části podobné způsobu vyjadřování agrese vlky. Chování, spojené s dominantními konflikty ve vlčí smečce je podobné chování psů, kteří bojují se svými spolubydlícími. Ve smečce vlků, samci a samice mají obvykle oddělené hierarchie, ačkoli alfa samec a alfa samice mohou dominovat dospělým opačného pohlaví (Mech, 1970). V jedné studii o chování v zajetí žijící vlčí smečky, agrese byla nejčastěji vyvolávána samicemi. Stejně jako u psů, boje mezi samicemi vedly k vážnějším zraněním než boje mezi samci či jedinci opačného pohlaví (Fentress a kol., 1987). Obvykle dominantní jsou starší a větší jedinci. Pohlavně vyzrálí mladí a podřízení dospělí vlci neustále testují jejich nadřazenost. Smrt nebo slabost alfa jedince znamená boje a změny v hierarchii mezi členy smečky (Mech, 1970). Spouštěče agresivity u vlků jsou podobné jako u psů: potrava, přijmutí nového člena do smečky, vzrušení smečky před lovem. Během agrese uvnitř smečky mezi dva jedinci, se ostatní vlci přidávají a útočí na níže postaveného člena smečky. Agrese mezi samicemi se zvyšuje na začátku páření. Tak jako u psů, dominantní samice zaútočí na podřízenou samici, která vešla do říje nebo by se chtěla pářit. Taková samice může být přechodně vyhnána ze smečky, vážně zraněna nebo zabita (Fentress a kol., 1987). Teritoriální obrana u vlků je podobná agresivitě mezi cizími psy. Vlci vyženou a někdy i zabijí cizího jedince nebo člena sousední smečky, který vstoupil na jejich území. Alfa samec obvykle jen vyhrožuje, kdežto alfa samice cizí jedince i fyzicky napadá (Mech, 1970).
23
2.17. Socializace psů Pes ve svém životě prochází citlivým obdobím, během kterého mají některé události větší vliv na rozvoj jeho temperamentu a chování, než kdyby s nimi pes přišel do styku později (Overall, 1997). Načasování tohoto období se liší podle plemen a kvality a kvantity podnětů z prostředí, které na psa působí. Extrémní nedostatek stimulů během senzitivní periody má negativní dopad na vývoj normálního chování štěňat (Fox, 1978). Optimální doba pro odstavení štěňat a změnu majitele je mezi 7-8 týdny věku, aby jim byla zajištěna adekvátní socializace s lidmi i psy (Scott a Fuller, 1965). Značné klinické zkušenosti ukazují, že štěňata, která
neměla možnost zažít jednotlivé typy
podnětů během socializace, jsou více náchylná k tomu, aby se u nich rozvinul strach jako odpověď na tyto podněty v dospělosti. Chování každého psa je závislé na individuálních možnostech učit se a může být dáváno najevo vyhýbáním se lidem a defenzivní agresivitou (Serpell a Jagoe, 1995). Dosavadní výsledky naznačují, že rané zkušenosti z mateřského a lidského prostředí snižují pravděpodobnost, že pes bude agresivní k cizím lidem. Naproti tomu, agresivita ke známým lidem a členům rodiny nesouvisí se zkušenostmi v mladém věku. Tento rozdíl v reakci psa na známé a cizí lidi je patrně vyvolán novým podnětem člověka, který přispívá k rozvoji agresivního chování. Štěňata mající zkušenost s cizími lidmi jsou zpravidla méně bojácná při veterinárních vyšetřeních a očkováních, kdežto štěňata, která měla malou zkušenost s cizími lidmi jsou traumatizována. Velmi rychle si spojují veterinárního lékaře se strachem a chovají se defenzivně i
při dalších vyšetřeních
(Appleby a kol., 2002). Protože socializace s ostatními psy a socializace s lidmi spolu nesouvisí, mohou to být dva oddělené procesy, tedy odlišné zkušenosti s lidmi nemusí mít nutně vliv na chování psa k ostatním psům (Appleby a kol., 2002). Nedostatek sociálních vztahů se zvířaty stejného druhu podporuje u psa agresivní tendence a může následně vést k problémům v jeho chování. U psů, kteří vyrůstali společně s jiným psem se agresivní chování vyskytuje zřídka (Roll a Unshelm, 1997).
2.18. Řešení agresivity psů Úspěšně vyřešený případ agresivního chování je definován jako „spokojený majitel a pozitivní změny u psa“ (Beaver, 1983). Každý případ je jedinečný a zahrnuje obrovské množství individuálně definovaných rysů. Mezi tyto charakteristiky patří informace
24
o chování psa v minulosti, jeho zdravotní problémy, složení rodiny a specifické detaily situace spojené s agresivním chováním, zahrnující identifikaci provokace a další okolnosti. Podrobná analýza příčin agrese je nutná, protože navržené řešení nemusí postřehnout důležité detaily (Reisner, 2003). Emocionální vypětí žití s agresivním psem je vysoké. Rodina čelí každodennímu stresu, jak zabránit pokousání. Pro rodinu vlastnící kousajícího psa je velkým zklamáním, že jejich milovaný tvor je schopen pokousat nejen ostatní psy či lidi, ale i je samé. Majitelé agresivních psů se často cítí vinni, že nějak k tomuto chování psů přispěli. I když řešení agresivního chování bude účinné, je dobré, aby bylo rozpoznáno na samém začátku rozvoje. Nejdůležitější je upozornění, že agresivní chování nejde vyléčit nebo úplně potlačit. Pochopení tohoto faktu je důležité proto, aby chovatelé nepřestávali být ostražití a zodpovědní za chování svého psa. Ačkoli je nepravděpodobné, že by byly problémy s chováním vyřešeny navždy, může být obvykle sníženo riziko kousnutí (Reisner, 2003). Úspěšnost prevence závisí především na dvou faktorech: vyvarování se agresivity a důkladné a střízlivé pochopení podmínek jejího možného projevu. To nevylučuje aktivní snahu změnit chování psa, ale pokud se nemůžeme vyhnout provokativním faktorům, pravděpodobnost budoucího kousnutí bez ohledu na snahu změnit chování psa, je velmi vysoká (Reisner, 1997). Je nutné se vyhnout okolnostem a podnětům, které v minulosti u psa agresivní chování vyvolávaly. Například pokud se pes vrhá na malé děti, měl by být držen v dostatečné vzdálenosti od parků a hřišť, kde si děti hrají. Protože většina kousajících psů je buď submisivně nebo dominantně agresivních, je důležité, u nich nepodporovat, ať vědomě či nevědomě, submisivní, resp. dominantní chování. Majitel submisivního psa by se měl vyhnout jeho fyzickému nebo slovnímu trestání a také chválení za submisivní projevy chování. Toto všechno může u submisivního psa podporovat úzkost a vyústit v kousnutí. Majitel dominantního psa by se neměl chovat tak, aby u psa podporoval dominantní chování a měl by takového jedince chválit za jakýkoliv projev submisivity (Reisner, 2003). Spolehlivá prevence zranění je dokonale zajištěna náhubkem. Dobře padnoucí náhubek je nezbytná pomůcka a je doporučován rodinám vlastnícím agresivního psa (Reisner, 1997). Terapie pomocí léků může být užitečná jako dodatek k opatřením ze strany chovatele při řešení agresivity psů. Náznaky pro lékovou terapii mohou být strach nebo úzkost, a to zvláště proto, že impulzivní nebo explozivní chování může být efektivně zmírněno serotoninergními činidly (Cherek a kol., 2002). Bylo také zaznamenáno,
25
že ke snížení agresivity k cizím lidem není účinná kastrace. Androgeny tedy pravděpodobně neovlivňují tento typ agrese (Neilson a kol., 1997). V případě agresivity psa je často jako preventivní a léčebné opatření doporučován trénink poslušnosti (Wright, 1991). Clark a Boyer (1993) zjistili, že trénink poslušnosti spojený s etologickým poradenstvím vede ke zlepšení vztahu člověk – pes a významně snižuje problémy s chováním. Jagoe a Serpell (1996) objevili statisticky významnou souvislost mezi tréninkem poslušnosti a snížením rozmachu vlastnické agresivity, zmenšením problémů z odloučení, utíkání a toulání se. Při řešení dominantní agresivity by majitelé nejprve měli změnit své chování ke psu a naučit se být důslední. Neměli by dovolit psu ležet na nábytku a zvláště spát s chovatelem v posteli. Také by měli skončit každou bouřlivou hru, kterou vyvolal pes a jasně vymezit čas na hry, které ale započne majitel (Cameron, 1997). Měli by krmit psa vždy až je po jídle rodiny a ne jídlem ze stolu, ani když se pes jídla dožaduje. Neměli by se mazlit z dominantním psem a chválit ho za nic nedělání, když např. leží ve svém loži. Z domu a do domu musí jít vždy první, podobně postupují při nástupu či výstupu z dopravních prostředků (O´Farell, 1992). Tendence psů kousnout je založena nejméně na pěti faktorech, které spolu v určitém rozsahu souvisejí. Zahrnují dědičnost, rané zážitky a zkušenosti, socializaci, výcvik a zdraví psa a chování oběti (Lockwood a Rindy, 1987). Návrhy pro prevenci kousnutí psem jsou založeny na předpokladu týkajícího se příčiny útoku. Zvláště je důležité zjistit, kdo koho vyprovokoval. Je třeba také brát v úvahu oběť agrese. Na jedné straně je skutečnost, že všechny útoky psa, který nemá nějakou patologickou poruchu, jsou vyprovokované. Na druhé straně z pohledu oběti se často jeví jako nevyprovokované, protože mnozí lidé nechápou důsledky svého chování v přítomnosti psa. Pes nezaútočí bez podnětu. Téměř všechna kousnutí spojená s agresí psa mohou být vysvětlena, pokud je situace vedoucí k útoku zvážena z pohledu psa, protože určité podněty u něj spouští vždy určitý stejný sled aktivit. Na druhé straně lidé často prohlašují, že vinu nese jen pes (Juarbe-Díaz, 1997). Zdá se, že v současnosti základním preventivním opatřením pokousání lidí psy je přijetí legislativních prostředků s přiměřenou kontrolou jejich dodržování. Pohyb psů na veřejných prostranstvích a užívání vodítka a náhubku je základem pro každého majitele psa, středního či velkého plemene. V této souvislosti i námitky aktivistů ochrany zvířat, které jsou často sentimentální, antropomorfizující, nemohou být v tomto případě akceptované. Pes, jako nejstarší domestikovaný druh zvířat, má vysokou adaptabilitu, která
26
s komplexní chovatelskou péčí nesnižuje při takových opatřeních jeho pohodu (Hvozdík, 2000). Prvořadou prevencí agresivity by mělo být zaměření se na vznik vzdělávacích programů pro veřejnost a představení a prosazení přísnější legislativy kontrolující regulaci volně se pohybujících psů a jedinců s agresivní minulostí (Lockwood a Rindy, 1987). Cyklus přednášek zaměřených na pochopení komunikace mezi psy a psem a člověkem, přednášky o agresivitě psů a programy radící, jak se vyvarovat pokousání psem, by měly být předneseny majitelům psů, dětem, pracovníkům veřejných služeb, zaměstnancům pošty i veterinárním lékařům (Wright, 1989). Prevence agresivity by se měla také věnovat odstranění nebo kontrolování těch faktorů, které přispívají k udržování agresivity u psů. Časné znaky agresivity a vzpurné neobvyklé chování psa mohou být rozpoznány chovateli, popř. veterináři. Psi, kteří jsou nemocní, vykazují znaky rozvíjející se defenzivní nebo příliš asertivní formy agresivity, kteří v poslední době začali kousat z důvodu traumatické události nebo u nichž selhalo učení tlumit tendenci kousnutí v přítomnosti lidí, potřebují pravděpodobně pomoc (Wright, 1991). Další prevence spadá pod záštitu institucí odpovědných za dodržování zákonů a vyhlášek týkajících se psí agresivity. Omezení pohybu psů, o kterých se ví, že koušou. Soudní stíhání osob podporujících psí zápasy. Soudní stíhání majitelů, kteří zanedbávají ochranu veřejnosti před jejich agresivním psem. To jsou příklady snah zastavit psy a jejich majitele, aby přispívali k dalším útokům na lidi (Wright, 1991).
27
3. NÁVRH METODIKY EXPERIMENTU Pokusy provedeme převážně v budově, protože v uzavřených prostorách se situace vyvolávající podněty lépe řídí. Studie bude provedena asi na 110 psech a zastoupení samců a samic bude přibližně 1:1. Psi se budou moci během jednotlivých pokusů pohybovat ve vymezeném prostoru volně. Osobám provádějícím pokusy nebude dovoleno vstupovat do tohoto prostoru. Při pokusech budou psi uvázáni na vodítku. V místnosti také budou umístěny židle pro majitele psů. Ti se však nebudou moci psů dotýkat. Majitelé psů budou muset donést košík či lože, ve kterém pes spí. Košík či lože dá psům možnost stáhnout se do ústraní. Některé pokusy se budou odehrávat venku. Venkovní plocha pro pokusy sousedí s testovací místností. Pokusy odehrávající se venku: 1. Dvě osoby se budou snažit navázat kontakt se psem, který sedí v autě majitele. Jedna z osob se na psa upřeně dívá, druhá ťuká na okno a dveře auta. 2. Konfrontace se třemi volně se pohybujícími štěkajícími fenami za plotem, dlouhým 20 metrů. Majitel prochází se psem uvázaným na vodítku kolem plotu tam a zpátky, ve vzdálenosti 1 metr od plotu. 3. Konfrontace psa (bez přítomnosti majitele) se štěkajícím dominantním psem, pohybujícím se za plotem. Testovaný pes je ve vzdálenosti 1 metr od plotu a je uvázán na 1,5 metru dlouhém vodítku, které bude ukotveno pomocí háku v zemi. Po těchto pokusech bude pes přemístěn do sousedící testovací místnosti, kde se uskuteční další pokusy. 1. Osoba provádějící pokus si bude hrát se psem na přetahovanou s hračkou, kterou pes nezná. 2. Osoba provádějící pokus hladí psa umělou rukou. Umělá ruka je velmi opravdově vypadající model ruky, který je vyrobený z plastu. Je upevněn na tyči. 3. Majitel bude upřeně pozorovat svého psa. 4. Majitel bude držet oběma dlaněmi psův čenich. 5. Majitel pevně stiskne psovi kůži na slabinách. 6. Osoba provádějící pokus pomocí umělé ruky bude táhnout pryč misku naplněnou oblíbeným žrádlem psa. 7. Majitel pomocí umělé ruky bude táhnout psovu misku naplněnou granulemi. 8. Osoba provádějící pokus přijde k majiteli psa, energicky si s ním bude potřásat rukou a mluvit k němu hlasitě a lehce výhružným tónem.
28
Většina pokusů bude trvat kolem 20 sekund. Přetahovaná trvá asi 1 minutu. Pauzy mezi jednotlivými pokusy budou tak dlouhé, jak bude trvat příprava následujícího pokusu. Pokud se psi, zejména bázliví, jednoduše nebudou moci s pokusem vyrovnat, bude pokus ukončen. Pro zjištění agresivity bude použit jednoduchý bodovací systém, který umožní posoudit nejdůležitější aspekty agresivního chování. Pro tento účel bude použita pětibodová Gutmannova stupnice (DeVellis, 1991), která rozlišuje následující stupně: 1. Nebyly projeveny žádné známky agresivity. 2. Vrčení a/nebo štěkání. 3. Cenění zubů, vrčení a/nebo štěkání. 4. Rafání s/bez vrčení a/nebo štěkání a/nebo cenění zubů, s pokusem o kontakt nebo bez jakéhokoli kontaktu. 5. Kousnutí a/nebo útok se záměrem kousnout, s/bez vrčení a/nebo štěkání a/nebo cenění zubů. Tyto pokusy budou také natáčeny videokamerou pro pozdější vyhodnocení.
29
4. ZÁVĚR Z dosavadních poznatků shrnutých v bakalářské práci vyplývá, že agresivní chování je součástí normálního vrozeného chování psů. U některých jedinců je agresivita však velmi vysoká a stává se problémem. Většinou je to zapříčiněno nesprávným působením chovatele na psa a nerespektováním signálů, které pes svému okolí vysílá. Velmi mnoho napadení totiž pochází z nepochopení vrozeného chování psů. U agresivního chování psů však ještě zůstává mnoho problémů neobjasněných a proto i v budoucnu bude výzkumu této problematiky potřeba věnovat dostatečnou pozornost.
30
5. POUŽITÁ LITERATURA APPLEBY, D.L., BRADSHAW, W.S., CASEY, R.A. Relationship between aggressive and avoidance behaviour by dogs and their experience in the first six months of life. Veterinary Record, 2002, roč. 150, č. 14, s. 434-438. ASKEW, H.R. Treatment of behavior problems in dogs and cats: A guide for small animal veterinarian. Oxford: Blackwell Science, 1996, 350 s. BARANYIOVÁ, E., HOLUB, A., MARTINÍKOVÁ, M., NEČAS, A., ZATLOUKAL, J. Epidemiology of intraspecies bite wounds in dogs in the Czech Republic. Acta Veterinaria Brno, 2003, roč. 72, č. 1, s. 55-62. BEAVER, B.V. Clinical classification of canine aggression. Applied Animal Ethology, 1983, roč. 10, č. 1-2, s. 35-43. BEAVER, B.V. Owner complaints about canine behavior. Journal of the American Veterinary Medical Association, 1994, roč. 204, č. 12, s. 1953-1955. BEAVER, B.V. Profiles of dogs presented for aggression. Journal of the American Animal Hospital Association, 2001, roč. 29, č. 6, s. 564-569. BECK, A.M., JONES, B.A. Unreported dog bites in children. Public Health Reports, 1985, roč. 100, č. 3, s. 315-321. BECK, A.M., LORING, H., LOCKWOOD, R. The ecology of dog bite injury in St. Louis, Missouri. Public Health Reports, 1975, roč. 90, č. 3, s. 262-267. BORCHELT, P.L. Aggressive behavior of dogs kept as companion animals: Classification and influence of sex, reproductive status and breed. Applied Animal Ethology, 1983, roč. 10, č. 1-2, s. 45-61. BORCHELT, P.L., VOITH, V.L. Classification of animal behavior problems. Veterinary Clinics of North America. Small Animal Practice, 1982, roč. 12, č. 4, s. 571-585. BORCHELT, P.L., VOITH, V.L. Aggressive behavior in dogs and cats. Compendium on Continuing Education for the Practicing Veterinarian, 1985, roč. 7, č. 11, s. 949-957. BORCHELT, P.L., VOITH, V.L. Dominance aggression in dogs. In: Voith, V.L., Borchelt, P.L. (Eds.), Readings in companion animal behaviour. New Jersey: Veterinary Learning Systems, 1996, s. 230-239. BOSTON, P., SERDAR, M., REVELEY, D., REVELEY, M. Cholesterol and mental disorder. The British Journal of Psychiatry, 1996, roč. 169, č. 6, s. 682–689.
31
CALKINS, C.M., BENSARD, D.D., PARTRICK, D.A., KARRER, F.M. Life-threatening dog attacks: a devastating combination of penetrating and blunt injuries. Journal of Pediatric Surgery, 2001, roč. 36, č. 8, s. 1115-1117. CAMERON, D.B. Canine dominance-associated aggression: concepts, incidence, and treatment in a private behavior practice. Applied Animal Behaviour Science, 1997, roč. 52, č. 3-4, s. 265-274. CAMPBELL, W.E. Behavior problems in dogs. Santa Barbara: American Veterinary Publications, 1975, 306 s. CHEREK, D.R., LANE, S.D., PIETRAS, C.J., STEINBERG, J.L. Effects of chronic paroxetine administration on measures of aggressive and impulsive responses of adult males with a history of conduct disorder. Psychopharmacology, 2002, roč. 159, č. 3, s. 266-274. CLARK, G.I., BOYER, W.N. The effects of dog obedience training and behavioural counselling upon the human-canine relationship. Applied Animal Behaviour Science, 1993, roč. 37, č. 2, s. 147-159. COLTER, S.B. Complex partial seizures: behavioral epilepsy. In: Indrieri, R.J. (Ed.), Problems in veterinary medicine – epilepsy. Philadelphia: J. B. Lippicott, 1989, s. 619-627. DANIELS, T.J. A study of dog bites on the Navajo reservation. Public Health Reports, 1986, roč. 101, č. 1, s. 50-59. DE VELLIS, R.F. Scale development. Theory and applications. Newbury Park: Sage Publications, 1991, 120 s. FENTRESS, J.C., RYON, J., MCLEOD, P.J., HAVKIN, G.Z. A multidimensional approach to agonistic behavior in wolves. In: Frank, H.(Ed.), Man and wolf: Advances, issues, and problems in captive wolf research. Dordrecht: Dr. W. Junk Publishers, 1987, s. 253-274. FOX, M.W. The behaviour of wolves, dogs and related canids. New York: Harper and Row, 1971a, 220 s. FOX, M.W. Socio-infantile and socio-sexual signals in canids: a comparative and ontogenetic study. Zeitschrift für Tierpsychologie, 1971b, roč. 28, s. 185-210. FOX, M.W. The dog: Its domestication and behaviour. New York: Garland STPM Press, 1978, 176 s.
32
GUY, N.C., LUESCHER, U.A., DOHOO, S.E., SPANGLER, E., MILLER, J.B., DOHOO I.R., BATE, L.A. Demographic and aggressive characteristics of dogs in a general veterinary caseload. Applied Animal Behaviour Science, 2001a, roč. 74, č. 1, s. 15-28. GUY, N.C., LUESCHER, U.A., DOHOO, S.E., SPANGLER, E., MILLER, J.B., DOHOO I.R., BATE, L.A. Risk factors for dog bites to owners in a general veterinary caseload. Applied Animal Behaviour Science, 2001b, roč. 74, č. 1, s. 29-42. HANNA, T.L., SELBY, L.A. Characteristics of human and pet populations in animal bite incidents recorded at two air force basis. Public Health Reports, 1981, roč. 96, č. 6, s. 580584. HART, B.L., HART, L.A. Canine and feline behavioral therapy. Philadelphia: Lea and Febiger, 1985, s. 275. HVOZDÍK, A. Agresivita psov. Pes přítel člověka, 2000, roč. 45, č. 7, s. 6-7. JACOBS, C., DE KEUSTER, T., SIMOENS, P. Assessing the pathological extent of aggressive behaviour in dogs. Veterinary Quarterly, 2003, roč. 25, č. 2, s. 54-60. JAGOE, J.A, SERPELL, J.A. Owner characteristics and interactions and the prevalence of canine behaviour problems. Applied Animal Behaviour Science, 1996, roč. 47, č. 1-2, s. 31-42. JUARBE-DÍAZ, S.V. Social dynamics and behavior problems in multiple-dog households. Veterinary Clinics of North America, Small Animal Practice, 1997, roč. 27, č. 3, s. 497514. KAPLAN, J.R., SHIVELY, C.A., FONTENOT, M.B., MORGAN, T.M., HOWEL, S.M., MANUCK, S.B., MULDON, M.F, MANN, J.J. Demonstration of an association among dietary cholesterol, central serotonergic activity, and social behavior in monkeys. Psychosomatic Medicine, 1994, roč. 56, č. 6, s. 479–484. KARLSON, T.A. The incidence of facial injuries from dog bites. The Journal of the American Medical Association, 1984, roč. 251, č. 24, s. 3265-3267 KILLCOMMONS, B. Childproofing your dog. New York, Warner Books, 1994, 88 s. KNEAFSEY, B., CONDON, K.C. Severe dog-bite injuries, introducing the concept of pack attack: A literature review and seven case reports. Injury, 1995, roč. 26, č. 1, s. 37-41. KNOL, B.W., GROENEWOUD-JELSMA, H.J.C., UBBINK, G.J. Fear-motivated aggression in golden retrievers: No correlation with inbreeding. Proceedings of the First International Conference on Veterinary Behavioural Medicine. Birmingham, UK. 1997, s. 112.
33
LEPPÄNEN, M., PALOHEIMO, A., SALONIEMI, H. Attitudes of Finnish dog-owners about programs to control canine genetic diseases. Preventive Veterinary Medicine, 2000, roč. 43, č. 3, s. 145-158. LEWIN, W. Observations on selective leucotomy. Journal of Neurology, Neurosurgery and Psychiatry, 1961, roč. 24, s. 37-44. LOCKWOOD, R. The ethology and epidemiology of canine aggression. In: Serpell, J. (Ed.), The domestic dog, its evolution, behaviour, and interactions with people. Cambridge: Cambridge University Press, 1995, s. 131-138. LOCKWOOD, R., RINDY, K. Are „Pit Bulls“ different? An analysis of the Pit Bull Terrier controversy. Anthrozoos, 1987, roč. 1, č. 1, s. 2-8. LORE, R.K., EISENBERG, F.B. Avoidance reaction of domestic dogs to unfamiliar male and female humans in a kennel setting. Applied Animal Behaviour Science, 1986, roč. 15, č. 3, s. 262-266. MANTECA, X. Agrese proti cizím lidem a jiným psům – diagnostika a léčba. Pes přítel člověka, 2003, roč. 48, č. 7, s. 6. MECH, L.D. The wolf: the ecology and behavior of endangered species. Garden City: Doubleday, 1970, 384 s. MOYER, K.E. Kinds of aggression and their physiological basis. Communications in Behavioral Biology, Part A, roč. 2, 1968, s. 65-87. MUGFORD, R.A. Aggressive behaviour in the English Cocker Spaniel. Veterinary Annual, 1984, roč. 24, s. 310-314. NEILSON, J.C., ECKSTEIN, R.A, HART, B.L. Effects of castration on problem behaviors in male dogs with reference to age and duration of behavior. Journal of the American Veterinary Medical Association, 1997, roč. 211, č. 2, s. 180-182. NETTO, W.J., PLANTA, D.J.U. Behavioural testing for aggression in the domestic dogs. Applied Animal Behaviour Science, 1997, roč. 52, č. 3-4 , s. 243-263. O’FARELL, V. The effect of owner attitudes and personality on dog behaviour. In: Serpell, A. (Ed.). The domestic dog: its evolution, behaviour and interactions with people. Cambridge: Cambridge University Press, 1985, s. 153-158. O’FARELL, V. Manual of canine behaviour. Cheltenham: British Small Animal Veterinary Association, 1992, 132 s. OVERALL, K. L. Clinical behavioral medicine for small animals. St. Luis: Mosby – Year Book Inc., 1997, s. 544.
34
PENTŐRK, S., YALÇIN, E. Hypocholesterolaemia in dogs with dominance aggression. Journal of the American Veterinary Medical Association, 2003, roč. 50, č. 7, s. 339-342 . PODBERSCEK, A.L., SERPELL, J.A. The English Cocker Spaniel: preliminary findings on aggressive behaviour. Applied Animal Behaviour Science, 1996, roč. 47, č. 1-2, s. 7589. REISNER, I.R. Assessment, management, and prognosis of canine dominance-related aggression. Veterinary Clinics of North America. Small Animal Practice, 1997, roč. 27, č. 3, s. 479-495. REISNER, I.R. Differential diagnosis and management of human-directed aggression in dogs. Veterinary Clinics of North America. Small Animal Practice, 2003, roč. 33, č. 2, s. 303-320. ROLL, A., UNSHELM, J. Aggressive conflicts amongst dogs and factors affecting them. Applied Animal Behaviour Science, 1997, roč. 52, č. 3-4, s. 229-242. RUBIN, H.D., BECK, A.M. Ecological behavior of free-ranging urban pet dogs. Applied Animal Ethology, 1982, roč. 8, č. 1-2, s. 161-168. RUGBJERG, H., PROSCHOWSKY, H.F., ERSBØLL, A.K., LUND, J.D. Risk factors associated with interdog aggression and shooting phobias among purebred dogs in Denmark. Preventive Veterinary Medicine, 2003, roč. 58, č. 1-2, s. 85-100. SACKS J.J., SINCLAIR L., GILCHRIST J., GOLAB G.C., LOCKWOOD R. Breeds of dogs involved in fatal human attacks in the United States between 1979 and 1998. Journal of the American Veterinary Medical Association, 2000, roč. 217, č. 6, 836-840. SCOTT, J.P., FULLER, J. Genetics and the Social Behaviour of the Dog. Chicago: University of Chicago Press, 1965, 506 s. SERPELL, J., JAGOE, J.A. Early experience and the development of behaviour. In: Serpell, J. (Ed): The domestic dog, its evolution, behaviour, and interactions with people. Cambridge: Cambridge University Press, 1995, s. 79-102. SHERMAN, C.K., REISNER, I.R., TALIAFERRO, L.A., HOUPT, K.A. Characteristics, treatment and outcome of
99 cases of aggression between dogs. Applied Animal
Behaviour Science, 1996, roč. 47, č. 1-2, s. 91-108. SCHOENING, B. Dangerous dogs in Germany and how to define aggression. In: 3rd International Congress on Veterinary Behavioural Medicine, Vancouver: Univ. Fed. for Animal Welfare, 2001, s. 96-99.
35
SOUBRIÉ, P., BIZOT, J.C. Monoaminergic control of waiting capacity (impulsivity) in animals. In: Van Praag, H. M., Plutchik, R., Apter A. (Eds.): Violence and suicidality: Perspectives in clinical and psychobiological research. New York: Brunner/Mazel, 1990, s. 257-272. TRUMLER, E. Pes mezi lidmi. Praha: Agentura Cesty, 1996, 136 s. UCHIDA, Y., DODMAN, N., DENAPOLI, J., ARONSON, L. Characterization and treatment of 20 canine dominance aggression cases. Journal of Veterinary Medical Science, 1997, roč. 59, č. 5, s. 397-399. UNSHELM, J., REHM, N., HEIDENBERGER, E. Zum Problem der Gefährlichkeit von Hunden: eine Untersuchung von Vorfällen mit Hunden in einer Grosstadt. Deutsche Tierärztliche Wochenschrift , 1993, roč. 100, č. 10, s. 383-389. VOITH, V.L. Interdog aggression. Applied Animal Behaviour Science, 1995, roč. 46, č. 12, s. 131-135. VOITH, V.L., BORCHELT, P.L. Diagnosis and treatment of dominance aggression in dogs. Veterinary Clinics of North America. Small Animal Practice, 1982, roč. 12, č. 4, s. 655-663. WELLS, D.L., HEPPER, P.G. Male and female dogs respond differently to men and woman. Applied Animal Behaviour Science, 1999, roč. 61, č. 4, s. 341-349. WRIGHT, J.C. Canine Behavior. In: Rhodeas, J.D. (Ed.): National animal control training guide. Baton Rouge: National Animal Control Association, 1989, s. 61-76. WRIGHT, J.C. Canine aggression toward people: bite scenarios and prevention. Veterinary Clinics of North America. Small Animal Practice, 1991, roč. 21, č. 2, s. 299-314.
