Maxmilián Lamberg a francouzská osvícenecká inspirace na Moravě. Tomáš Cidlina. Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Maxmilián Lamberg a francouzská osvícenecká inspirace na Moravě (magisterská diplomová práce)

Tomáš Cidlina

Vedoucí práce: doc. PhDr. et Mgr. Tomáš Knoz, Ph.D.

Brno 2007

Prohlašuji, že jsem pracoval samostatně a uvedl veškeré zdroje a literaturu, kterou jsem použil.

…………………….. V Brně, . 16. 5. 2007

Za všechny cenné připomínky a rady děkuji vedoucímu této práce doc. Tomáši Knozovi.

OBSAH

I.

Úvod................................................................................................. 1

II.

Prameny ........................................................................................... 8

III.

Další použité prameny ..................................................................... 10

IV.

Brněnský Demokrités ...................................................................... 20

V.

Lamberg a tolerance......................................................................... 28

VI.

Lamberg a literatura......................................................................... 34

VII. Lamberg a náboženské systémy ...................................................... 45 VIII. Lambergův přispěvek k josefínské legendě..................................... 51 IX.

Lamberg, společenský řád a revoluce.............................................. 55

X.

Závěr ................................................................................................ 61

XI.

Prameny a literatura ......................................................................... 65

Přílohy

I.

ÚVOD Lidská společnost si od nejstarších dějinných období až po současnost prošla

mnohými v pravdě historickými událostmi a vztyčila na své cestě četné milníky. Těmito body lze rozumět události, které změnily dosavadní zřízení a které daly podmět k transformaci celé společnosti. V osmnáctém století byla touto klíčovou událostí francouzská revoluce, která se počala 14. 7. 1789 útokem na Bastillu coby symbol absolutismu ve Francii. Tato událost však byla pouze dramatickým vyústěním dlouhodobé krize, která se ve Francii zabydlela již na sklonku vlády Ludvíka XIV. Hledáme-li ideové a duchovní kořeny velké francouzské revoluce, musíme se vrátit do časů Ludvíka XIV., jehož dvůr vydával lesk do celého světa, ač bylo čím dál těžší skrýt jeho bídu. V celé Evropě existovala snaha imitovat francouzský styl života. Nádhera francouzského dvora nemohla ovšem zakrýt vnitřní problémy Francie. Frivolnost, poživačnost a libertinství, které panovalo ve Versailles, muselo být do očí bijící ve srovnání s nuznými poměry, ve kterých žili obyčejní lidé. Provokujícím faktorem na zdánlivé marnivosti šlechty mohlo být i to, že šlechta stále ještě odvozovala původ své privilegovanosti od Boha. To vadilo zejména filosofům, kteří se stali hlavními kritiky marnivosti privilegovaných. Horlivě nabízeli možnosti nápravy, která měla zamezit hrozící revoluci, již předvídali. Pro přemýšlivého člověka bylo čím dál těžší přijmout zkaženost a úpadek mravů a ještě v něm spatřovat boží vůli a řád. Fakt, že se šlechta a král sám opírali o boží původ stávajícího pořádku na zemi, vedl četné filosofy k tomu, že tento boží systém za svou osobu dokonce odmítli. Z některých z nich se stali deisté, z jiných ateisté. Zároveň pociťovali mnozí učenci duchovní vakuum světa, ze kterého se vytratil Bůh a jeho přikázání, čili jakýsi mravní kodex. Filosofové, kteří pozbyli Boha, potřebovali dosadit do rovnice života koeficient, který by představoval prvotní motivaci počínání lidí. Faktorem, který akcentovali v návrzích řešení nastalé krize, byl rozum (la raison), kterým napříště poměřovali všechny lidské činnosti a který by měl být při absenci božího metafyzického elementu označován za hybatele lidského konání. Tyto úvahy mohou pomoci vytvořit základní předobraz Francie osmnáctého století. Na jedné straně nekonečný lesk, zábava a frivolnost, na straně druhé počínající sociální kritika, hledání nových východisek a perspektiv s vědomím, že starý svět už nemůže přetrvat příliš dlouho.

Do Evropy tak z Francie plynuly dvě základní doktríny nebo návody k životu. První z nich byl vybraný francouzský vkus a styl. Módnost všeho francouzského se projevovala ve všech oblastech. Francouzská lehkost, hravost a delikátnost se dostala do architektury, do módního oblékání a francouzština se stala dorozumívajícím prostředkem veškerého společenského života. Na druhou stranu sem došly i hlasy osvícenců, kritiků zahálky a kratochvíle, která nikam nesměřuje. Podle nich se měla šlechta a král především starat co nejvíce o blaho a prosperitu svých poddaných. Oni sami by měli stimulovat pokrok a šířit vzdělání. Jen tak mohou dosáhnout prosperujícího státu, ve kterém by měli garantovat svým poddaným určitou míru svobody. Emancipace širších vrstev společnosti způsobila přelom v chápání lidského údělu a slovo svoboda začalo být skloňováno stále častěji. Pojem svoboda už totiž neměl

význam pouze právní (ve smyslu privilegií). Začal být formován i z hlediska filosofického a ideového. K definici svobody, se kterou by dnes všichni obyvatelé planety souhlasili, jsme koneckonců nedospěli dodnes. Tuto debatu ovšem v mnoha zemích spustila až francouzská revoluce. Ta ji ovšem nezačala. Revoluce byla spíše vyvrcholením této disputace a radikálním pokusem o naplnění ideálů, které pocházely z per první generace osvícenců. Svoboda byla základním cílem a rozum měl být prostředkem, jak tohoto cíle dosáhnout. Rozum měl být napříště měřítkem panovnických rozhodnutí. Kult rozumu se díky dílům prvních francouzských osvícenců a jejich anglických předchůdců rozšířil do celé Evropy a poněkud korigoval lehkovážnost rokokového obdivu k lesknoucímu se ornamentu, který pomalu zaplavoval Evropu.

Násilná expanze Ludvíka XIV. neuspěla, nebo alespoň ne v té míře, jak si představoval. Vleklé války dohnaly Francii téměř ke státnímu bankrotu a zisky Franche Comté a v Porýní zatím nemohly přinést okamžitou kompenzaci. Na druhou stranu se mu podařilo exportovat hodnoty kulturní a umělecké. Král Slunce shromáždil na svém dvoře ve Versailles nejvyšší francouzskou šlechtu, což dalo základ centralistickému pojetí jeho vlády. Země se snadněji ovládala, pokud byli lokální suveréni zaměstnáni doprovázením královského majestátu, místo aby spravovali svá panství. Tato šlechta nutně potřebovala ve zdech zámku ve Versailles jisté rozptýlení. Byly pro ni pořádány velkolepé bály, operní a divadelní představení a okázalé hostiny a lovy. Dvorská kultura versailleského sídla neměla v tehdejší Evropě obdoby. Dojem luxusu a výstavnosti, které barokní a později hravé rokokové slavnosti navozovaly, musel zcela jistě působit na diplomaty, kteří se do Versailles sjížděli. Celé osmnácté století bylo ve znamení francouzského vkusu, který byl duchovním artiklem ovlivňujícím i ostatní evropské dvory. V Praze se tančil menuet, ve Vídni se konaly maškarní bály, v chladném Prusku bylo stavěno bezstarostné Sanssouci.

Velmi zajímavou prací v úvahách o osvícenectví a o filosofii osmnáctého století je rekonstrukce cest, po nichž se kulturní trendy dostávaly z Francie do ostatních zemí Evropy.1 Je třeba si uvědomit, že stezky, po kterých se šířila po Evropě kultura francouzského osvícenství, byly do jisté míry budovány již od dob Ludvíka XIV.2 I v habsburské monarchii baroko jakoby unaveno léty rekatolizace ztrácelo dech. Do prostředí vídeňského konservatismu se pomalu vkrádá lehká ležérnost francouzského rokoka. Paříž se tehdy stala kulturní metropolí světa. Její výstavnost sloužila za vzor i ostatním městům Evropy. Ani habsburské soustátí nebylo výjimkou. První stavby ve francouzském stylu se objevily ve Vídni už ve dvacátých a třicátých letech osmnáctého století.3 Lehkost nového stylu vnikala skrze umění do životního stylu nejvyšších aristokratických

1

Osvícenecké názory se dostávaly samozřejmě i dále za hranice Evropy. Je potřeba vzpomenout mladé Spojené státy americké, které sloužily do jisté míry osvícencům jako vzor ideální společnosti, která byla založena na náboženské toleranci a jisté míře osobní svobody. Když zemřel Voltaire, kanadské noviny Gazette littéraire de Montréal o něm psaly a polemizovaly o jeho díle a přínosu pro lidstvo celé měsíce. Ve svých přednáškách na téma počátků francouzské kanadské literatury tuto skutečnost uvádí montrealský profesor Bernard Andrès. 2 O nemalém vlivu vlády Ludvíka XIV na propagaci francouzské řeči, literatury a kultury se zmiňuje ve svých pracích i romanista Jaroslav Minář. Srovnej: Minář, Jaroslav: Voltaire v naší společnosti a literatuře, Praha 1964, str. 22-23. O předosvícenském vývoji francouzské literatury pojednává jeho práce Francouzský román od klasicismu po osvícenství, Praha 1965. 3 Srovnej. Kroupa, Jiří: Lieu de plaisance a barokní Morava (I-III) [habilitační práce], Brno 1983-1984, str. 4143.

kruhů. Svou roli v tom hráli i vzdělaní příslušníci z řad říšské šlechty nebo z rakouského Nizozemí, kteří přicházeli do služeb vídeňského dvora a kteří již přišli s francouzskou kulturou blížeji do styku.4 Jejich vliv na konzervativní vídeňské prostředí je velmi patrný. Ve Vídni propuklo frankofilství, které se dostalo i do šlechtických sídel v ostatních zemích monarchie. Přítomnost francouzských myšlenek a literatury na sídlech aristokratů u nás dokládají velice dobře katalogy zámeckých knihoven, které spravuje Národní muzeum v Praze.5 V knihovnách zámků v Mnichově Hradiště, kam je svezena bývalá Valdštejnská knihovna z Duchcova, kterou měl na sklonku svého života na starosti Giacomo Casanova, v Nových Hradech, v Rájci nad Svitavou nebo ve Strážnici, tam všude najdeme v zaprášených policích francouzská vydání již předosvícenských klasiků. Zastoupen je zde Corneille, Racine, Molière, ale nechybí zde často ani Montesquieu nebo později Voltaire, který, ač zakázaný, je „až překvapivě známým autorem“.6 Dostávala se sem tedy jak díla literární, tak díla filosofická. Francouzská literatura počátku osmnáctého století byla totiž zcela odlišná od ostatních evropských literatur. Požadavek po reálnějším námětu a ději vedl k postupnému upřednostňování románu jako žánru. Je nutno poznamenat, že neveršovaná tvorba byla dosud považována za něco průměrného, za něco, co nepřísluší vysokému umění. Molière sám napsal několik dramat v próze, ale všechny jeho tragédie jsou ve verších. Madame de Sévigné a Madame de la Fayette byly ženami, která naučily francouzské spisovatele vypravovat příběhy, tedy psát romány.7 Románová forma posloužila dobře i reformním hlasům první generace osvícenců. Začali psát filosofické romány, které měly strhující děj a zároveň v sobě skrývali kritiku současné společnosti, mravní ponaučení a často i polemiku s jinými filosofy.8 Zajímavý je ve Francii především obrovský vliv filosofů na veřejné mínění. Jak to, že bylo dopřáno filosofům tolik pozornosti, jak to, že se filosofové ve Francii stávali štvanci moci a zároveň miláčky veřejnosti? Důvodů se nabízí hned několik. Francouzští filosofové osmnáctého století přišli do dějin jako rozbíječi starých struktur, neboť se již nesnažili uchovat svět ve stávajícím systému. Filosofie té doby upustila od teologického výkladu světa. Naopak se snažila výrazně vymezit vůči oficiální církvi. Neodmítali víru jako takovou. Spíše se stavěli proti instituci církve a proti jejímu monopolu na pravdu. Jejich racionální doktríny byli navíc srozumitelné širší obci čtenářů. Tomuto porozumění nahrávala také špatná společensko-ekonomická situace a s tím související mravní rozklad vedoucích elit, šlechty a duchovenstva.

„Filosofie Descartova v té době pozbyla veřejné úcty; nedovedla pomoci ve finančních nesnázích, v nichž se Francie octla, nedávala programu proti rostoucí skepsi náboženské.“9 4

Příkladem takového šlechtice může být například Anton Karl Salm-Reifferscheid, který strávil dlouhá léta po boku dětí Marie Terezie, mladého arcivévody Josefa a Leopolda, později byl nejvyšším komořím arcivévody Josefa. V šedesátých letech osmnáctého století si nechal vybudovat residenci v Rájci nad Svitavou. Viz Cidlina, Tomáš: Josef II. a Isabella Parmská v korespondenci starohraběte Antona Karla ze Salm-Reifferscheidu. In: Svoboda, Milan (ed.): Historie 2005. Celostátní studentská vědecká konference. Liberec 2006, str. 187-230. 5 Problematikou zámeckých knihoven se v různých článcích a publikacích zabývají pracovnící Národního muzea v Praze Luboš Antonín a Petr Mašek. 6 Minář, Jaroslav: Voltaire v naší společnosti a literatuře, Praha 1964, str. 27. 7 Více o vývoji románového žánru ve Francii a v Evropě viz Minář, Jaroslav: Francouzský román od klasicismu po osvícenství, Praha 1965 nebo Hrabák, Josef: Čtení o románu, Praha 1981. 8 Viz Candide od Voltaira, který byl poprvé publikován v roce 1759 a který oponoval spartánské filosofii Leibnitzově. 9 Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie (novověk), Praha 1999, str. 203.

Dalším důvodem, proč se dostalo francouzským filosofům tolik pozornosti je nezvratná skutečnost, že díla francouzských filosofů se dala velmi dobře číst. Filosofie šla ruku v ruce s literaturou. Což bylo zřejmě motivováno i činností královské cenzury. Každopádně z per prvních osvícenců pochází řada skutečně epických a krásných románů, které však byly založeny na filosofických úvahách o údělu individua ve světě. Dokladem toho budiž Voltairův Candide, Diderotův Jakub fatalista a jeho pán nebo Perské listy od barona de Montesquieu, které popisují cestu dvou Peršanů do Francie a ironicky znázorňují soudobou francouzskou společnost. Francouzská díla byla hojně čtena, jak už bylo nastíněno, i mimo Francii. Francouzština byla v osmnáctém století téměř mateřským jazykem literatury. Tento silný kulturní vliv nemohl v žádném případě zůstat bez odezvy. Proto se i na Moravě druhé poloviny osmnáctého století rodí lidé, kteří v průběhu svého zrání silně přilnuli k dílům francouzských filosofů a inspirovali se jejich myšlenkami.

Zcela jedinečným zosobněním adaptace s francouzskou kulturou je postava Maxmiliána Lamberga z hraběcí linie rodu Lamberg-Ottenstein. Brněnskému rodáku se už v mládí dostalo vynikajícího vzdělání na německých univerzitách a poté strávil několik let v Paříži. Město na Seině mělo kosmopolitního ducha už v osmnáctém století. Bylo to v Paříži, kde se setkávali architekti, hudebníci, herci, literáti i filosofové. Byla to Paříž, kam se po svém slavném útěku z benátských Piomb uchýlil také Giacomo Casanova, se kterým se zde Lamberg seznámil. Lamberg sám se začal hluboce zajímat o filosofii. Začal přemýšlet o systémech, které řídí lidskou společnost. Nechyběl mu ani ironický náhled, který byl tolik vlastní Voltairovi. Zároveň však byl filantropem přezdívaným Democrito dulciori a Démocrite de Moravie10. Za svůj život napsal několik knih orientovaných na francouzský osvícenecko-literární proud. Ve století, kdy byla většina zásadních knih napsána ve francouzštině, není překvapující, že stejným jazykem psal svá díla i Maxmilián Lamberg. Lamberg napsal a publikoval za svůj život několik knih. Šíře jeho zájmu působí dnes poněkud roztříštěně, ale pro štěstí hledající filosofy osvícenství to bylo celkem příznačné. Vzdělanci osmnáctého století se zajímali o dějiny a umění, stejně jako o matematiku, ekonomii nebo astrologii. Jejich učení je zaměřeno silně na člověka a jeho postavení ve společnosti, ale zrovna tak pěstovali i další vzrušující přírodovědná odvětví jako mineralogii, alchymii a fyziku. Hrabě Maxmilián Lamberg v tomto ohledu není výjimkou. Dokládají to úvahy, které vepsal do svých děl, které se opírají o nesčetné poznatky z různých oblastí lidského bádání. Psal francouzsky, neboť byl ve francouzštině vzdělán. Jeho díla byla navíc vydávána v různých místech Evropy. Ve francouzštině tak byla srozumitelná všem vzdělancům. Coby šlechtic své doby byl anacionální a hovořil stejně dobře několika jazyky. Coby osvícenec byl kosmopolita. Přesto se však narodil, žil, pracoval a zemřel na Moravě. To nám dává svolení k tomu, abychom v Maxmiliánu Lambergovi viděli jednoho z největších moravských spisovatelů. Byl to autor, který byl jedním z těch, kdo přiváděli na Moravu kulturu osvícenství. Jiří Kroupa vidí v Maxmiliánu Lambergovi a v jeho bratrovi Leopoldovi, který s ním prodělal cestu za vzděláním, symboly zdejšího aristokratického osvícenství.11 V Lambergových knihách je vyložena jeho vlastní životní filosofie, která je silně ovlivněná francouzským kulturním prostředím a zejména díly raných francouzských osvícenců. Často je 10

Nápis DEMOCRITO DULCIORI je znázorněn i na Lambergově rytině, kterou zanechával na památku svým přátelům. Viz příloha č. 1. 11 Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 59.

cituje a jejich výroky dále rozvíjí. To vše se mísí s dramatickými zážitky z cest, které mu vynesly pověst světáka a dobrodruha. Druhou část svého život strávil především na Moravě. Jako muži zajímavému, zcestovalému, navíc literátovi a filosofovi mu byly otevřeny dveře moravských zámků a paláců a salonů. V Brně se účastnil tajných zednářských setkání, často zajížděl do Kroměříže, kde pobýval u olomouckého biskupa Maxmiliána Hamiltona, nebo na zámeček svého bratra do Bystřice pod Hostýnem, kde se scházeli významní muži moravského osvícenství.12 Přitom ale stále zůstával v korespondenčním kontaktu s předními učenci a osobnostmi Evropy. Často se připomíná zejména jeho doživotní přátelství s Giacomo Casanovou.13

Lambergův vliv na moravské vzdělance z aristokratického prostředí je nepopiratelný. O to víc je zarážející, jak málo je známo o jeho práci a o myšlenkách v ní obsažených. Po svém návratu z cest se neangažoval v žádných úřadech a jeho jméno tedy není spojeno s žádným významným politickým činem. Přesto však spoluvytvářel na Moravě prostor pro debaty o společenských a vědeckých otázkách. Odpověď na otázku, jaké že byly názory, se kterými přicházel, jest i úkolem této práce. K pochopení jeho myšlenkového světa nám může sloužit za jedinečný zdroj informací Lambergova kniha Les lettres critiques, morales et politiques14, ve které je obsažen celý jeho světonázor a osobní filosofie. Pokusíme se analyzovat jednotlivé listy, z nichž každý má své ústřední téma, abychom si udělali představu, v čem byla specifická tato Lambergova obhajoba osvícenských tezí, které neměly v rakouském prostředí zdaleka tak silné postavení jako ve Francii. Budeme sledovat Lambergovy reakce na nejrůznější události, které měnily dosavadní chod společnosti. Zjistíme, jaký byl jeho koncept náboženské tolerance, jaké byly jeho názory na historii, jaké razil estetické požadavky v literatuře, přiblížíme si jeho osobní systém víry. Zrovna tak jsou pro nás velmi zajímavé Lambergovy průhledy do budoucnosti, v nichž se snaží předjímat budoucí vývoj stávajícího společenského zřízení. Tato práce představuje hraběte Maxmiliána Lamberga, coby šiřitele nových konceptů a pohledů na dosavadní poměry a lidskou mentalitu. Výsledkem by měla být rekonstrukce idejí, se kterými se vrátil Lamberg na Moravu a které se díky němu dostávaly do místních aristokratických kruhů. Možná, že právě on byl tím člověkem, který ovlivnil své současníky. Ti pak sponzorovali umělce a podporovali zakládáním institucí rozvoj vědy a vzdělání. Snad právě díky němu byly na Moravě vysety myšlenky osvícenství, díky nimž se Morava stala kulturní oblastí středoevropského významu.15 Jiří Kroupa se ve své práci věnované osvícenství na Moravě zabýval těmi vrstvami společnosti, které byly reformě nakloněné a připravené akceptovat nové myšlenky.16 Naším dnešním úkolem je poznat konkrétně a detailně, jaké myšlenky byly Maxmiliánem Lambergem soudobé společnosti předkládány, a také způsob, jakým byly tyto návrhy a koncepce formulovány.

12

Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 61, 62 a 94. Jejich vzájemnou korespondenci přeložil do němčiny a vydal v roce 1935 Gustav Gugitz. 14 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786. 15 V předmluvě prvního vydání Alchymie štěstí hovoří Jiří Kroupa o významu moravského kulturního prostředí na konci osmnáctého století. Jedinečnost moravského prostředí v tomto období vidí především v „setkání osvícenských a josefínských proudů, které vedly k intenzivnímu myšlenkovému ruchu“. Kroupa Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 10. 16 Byla to část aristokracie, hospodářsky aktivní úředníci a měšťané. 13

II.

PRAMENY Maxmilián Lamberg byl učenec, který byl nesmírně literárně činný. Navíc byl v písemném styku

s předními evropskými učenci své doby. Mezi jeho korespondenty patřili Algarotti, Hume, Voltaire nebo d’Alembert.17 Jeho zájem však nebyl obrácen pouze k západním intelektuálům. Od roku 1784 až do své smrti v roce 1792 byl Lamberg přes postavu Ignáta Martinoviče v čilém styku s prostředím uherských jakobínů.18 Kapitolu samu o sobě by pak mohla tvořit několik desítek let trvající korespondence s Giacomo Casanovou, s nímž se poprvé setkal v Paříži v roce 1757 a který byl v té době po útěku z benátského státního vězení na vrcholu své slávy.19 O to více je zarážející, že se nám nedochovala Lambergova písemná pozůstalost. Jeho korespondence s význačnými učenci a osvícenci osmnáctého století se s největší pravděpodobností nedochovala do dnešních dní. Výjimkou jsou pouze dopisy, které si hrabě Lamberg vyměnoval s Giacomo Casanovou. Tyto dopisy dnes tvoří společně s Casanovovou písemnou pozůstalostí součást rodinného archívu Valdštejnů. V rodinném archívu rodu Lambergů nalezneme pouze tři dopisy psané rukou Maxmiliána Lamberga.20 Pocházejí z pozdějších let a jsou adresovány rodinným příslušníkům. Ačkoliv jsou poměrně zajímavé, nenajdeme v nich informace, které by mohly zásadně přispět k uchopení našeho tématu, kterým je přínos Lambergovy osobnosti pro pochopení a rozšíření některých osvícenských postupů na Moravě. Další archiválií, která je psaná rukou Maxmiliána Lamberga je rukopisná forma jeho krátkého sentimentálního cestopisu, která je uložena ve fondu rukopisů Františkova muzea v Brně.21 Tato malá literární památka už má pro naše bádání o poznání větší význam. Nacházíme zde jistou paralelu s filosofickými romány francouzských autorů, a zároveň jsou zde obsaženy prvky v literatuře teprve prosazujícího se sentimentalismu. Třetím archivním artiklem, který nám dokáže přiblížit osobnost Maxmiliána Lamberga, je zápis o pozůstalostním řízení po jeho smrti.22 Tento fond, jehož součástí je i testament, který, psaný na smrtelném loži, je smutným dokladem podmínek, v nichž umírala jedna z největších osobností své doby.

To je však až překvapivě málo na muže, o kterém zde hovoříme jako o největším moravském literátovi osmnáctého století a který měl být v písemném styku s celou řadou učenců a šlechticů své doby. Už proto lákala v minulosti jeho osobnost četné historiky. V Moravském zemském archívu najdeme ve složce s Lambergovým pozůstalostním řízením i uctivou žádost redaktora vídeňského časopisu Oesterreichischen Rundschau Karla Funkera o vyhledání Lambergovy korespondence.23 Kladné odpovědi se mu však nedostalo, neboť v roce 1911,

17

Wurzbach, Constant von: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich (XIV), Wien 1865, str. 43. O uherských kontaktech Maxmiliána Lamberga viz Polišenský Josef: Korespondence moravského osvícence Maxe Lamberga s J. F. Opizem o francouzské revoluci. In: Časopis matice moravské 71, Brno 1952, str. 140148. 19 Srovnej: Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 60. Casanova sám později vylíčil a vydal příběh, který se udál na začátku jeho legendární kariéry dobrodruha. Casanova, Giacomo: Histoire de ma fuite des prisons de la République de Venise, qu’on appele les plombs, Leipzig 1787. Českým čtenářům je část tohoto textu dostupná v Josefem Polišenským uspořádaných pamětech Jan Jakuba Casanovy, viz Casanova, Giacomo: Historie mého života, Praha 1968. 20 MZA, G 154, kart. 51, invent. 681. 21 MZA, G 11, 784, fol. 1-24. 22 MZA, C 9, i. č. 354, sg. 13. 23 MZA, C 9, i. č. 354, sg. 13. 18

stejně jako dnes, nevíme, kde se Lambergova bohatá korespondence (pokud vůbec) nachází. Jsou pro to dva důvody. Lamberg byl člověkem, který žil na různých místech Evropy. Několik let strávil v Německu, v dnešní Belgii, ve Francii a zase v Německu. Navíc hodně cestoval a zemřel mimo své bydliště u svého bratra v Kroměříži.24 Je tedy více než pravděpodobné, že otisky Lambergových stop a jeho písemnosti a fragmenty jeho korespondence bychom dnes vysledovali v celé řadě evropských archívů. Hrabě Lamberg byl navíc zakladatelem dodnes v Rakousku žijící linie Lamberg-Ottenstein. Z toho lze lehce odvodit, že převážná část jeho písemné pozůstalosti se dnes může nacházet v rukou jeho rodiny nebo v některé rakouské archivní instituci. To vše bude činit jisté obtíže dalším badatelům, kteří se budou snažit sepsat biografii věnovanou postavě Maxmiliána Lamberga. Pro takovou práci, která blíže poodhalí skutečné rysy Lambergovy osobnosti, budou jeho dopisy zcela zásadním zdrojem poznatků.

Lamberg byl ústřední postavou intelektuálního prostředí na Moravě. Nezvratné důkazy nám o tom přináší i vydaná korespondence Giacoma Casanovy, který dlel v závěru svého života na Duchcovském zámku a čáslavského úředníka J. F. Opize, kterou vydali roku 1922 Franz Khol a Otto Pick.25 Casanova i Opiz se na Lamberga velmi často odkazují, hovoří o jeho návštěvách apod. V obrazové příloze zde najdeme dokonce i Lambergův portrét. Tato edice může být rovněž jedním z méně známých zdrojů poznatků o Maxmiliánu Lambergovi a jeho myšlenkovém světě. Vědomě opomíjena zůstává v naší práci Gugitzova edice korespondence Casanovy a Lamberga z roku 1935, neboť její rozbor by byl zcela samostatným vědeckým úkolem.26 Naším hlavním pramenem jsou tak především v České republice dostupné staré tisky Maxmiliána Lamberga. Proto o nich bude pohovořeno více v kapitole o literatuře.

III.

LITERATURA Na období osvícenství bylo dosud v české a moravské historiografii nahlíženo pod různými úhly

pohledu. Shodným znakem těchto prací je snaha vidět v osvícenství cosi jako hnutí, které vedlo k širší společenské emancipaci nebo řekněme k první fázi demokratizace společnosti. Tento pohled podporují i josefínské reformy, které jakoby se u nás staly symboly tohoto období. Stále však šlo o reformy, které vycházely z podnětu absolutistického panovníka a obyvatelstvem samým nebyly přijímány zcela bez rozpaků. Nelze je tedy beze slova pochybnosti vydávat za projev emancipace širokých lidových vrstev. Německá liberální historiografie, kterou reprezentuje v Brně především postava Christiana d’Elverta, přičítá osvícenství ekonomický vzestup střední buržoasie.27 Vidí v tomto období dosud nevídaný pokrok a rozvoj výrobních technologií. Na konec osmnáctého a počátek devatenáctého století nahlíží jako na období stoupající

24

Svému bratrovi Leopoldovi skutečně dle závěti Maxmilián Lamberg odkázal blíže neurčené písemnosti, knihy a obrazy. MZA, C 9, i. č. 354, sg. 13. 25 Khol, Franz, Pick, Otto (edd.): Giacomo Casanova-Briefwechsel mit J. F. Opiz, Berlin, Wien 1922. 26 Nutno poznamenat, že Gugitzova edice z roku 1935 je sama o sobě značně seškrtaná a navíc je přeložená rovnou do němčiny. Pro hlubší studium korespondence Lamberga s Casanovou je třeba jít ad fontes do Casanovovy písemné pozůstalosti. 27 Srovnej: Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 280.

sociální prestiže buržoasie, která ji dovedla až do prvních politických funkcí a dala jí možnost se spolupodílet na politice své země.28 Zároveň je však osvícenství marxisty kladeno do přímé souvislosti s Velkou francouzskou revolucí. Jakoby jeho hlavním heslem byla revolučnost (což samozřejmě nebyla pravda29). Ne každý osvícený filosof, a tím méně Maxmilián Lamberg, který přece jenom pocházel z konzervativního rakouského prostředí, by souhlasil se známým Diderotovým výrokem o posledních farářích a králích.30 Osvícenectví bylo programem, na který šlo naroubovat nejrůznější aktuální společenské otázky. Pod vlivem z jednoho hlediska interpretovaných aspektů však nelze osvícenství vykládat, neboť každý by se v něm snažil vidět počáteční impuls něčeho, co se událo v dějinách později. Takto bychom se bavili o tom, kam lidstvo v různých odvětvích od osvícenství došlo a ztratili bychom naši jistotu ve vysvětlování, čím vlastně bylo. V naší práci za základními kameny osvícenského pohledu na svět se ale nelze na toto kulturní období dívat pouze pod prizmatem jednoho dílčího světonázoru. Z tohoto důvodu jsou pro naši práci nejzásadnější ty tituly, které popisují společenské názory a hnutí závěru osmnáctého století jako takové bez příměsi národně emancipačního vizionářství. Jsou to především díla Josefa Polišenského nebo Jiřího Kroupy, která se zabývají čistě zmíněným obdobím a nejsou ve skutečnosti pracemi o něčem, čemu sice dalo osvícenství vzniknout, ale co se událo až v dalších stoletích. Zabýváme-li se stěhováním a transformací filosofických myšlenek, musíme poznat onu, v našem případě původem anglo-francouzskou filosofii prvních osvícenců. Proto jsou pro naši základní orientaci prvním titulem v řadě Rádlovy Dějiny filosofie (novověk). Dílo tohoto katolicky orientovaného filosofa je v této práci použito zcela záměrně. Jeho náhled na problematiku osvícenství by se v určitých závěrech mohl diametrálně lišit od našeho. Tento fakt ovšem není na škodu. Naopak nás jeho skeptičtější názory vůči některým radikálně osvíceneckým teoriím můžou brzdit v našem obdivu pro čisté náboženství rozumu osvícenců. Díky určitému střetu v některých tezích se tak naše závěry mohou výrazně korigovat směrem k co největší objektivitě. Díky Rádlově skvělé orientaci v myšlení a literatuře filosofů osmnáctého století nacházíme četné odkazy na další malá díla a dílčí eseje, které nám mohou být nápomocny v naší práci o utváření filosofického pohledu Maxmiliána Lamberga. Ze stejného důvodu je potřeba znát i díla, se kterými musel Lamberg sám za svého působení ve Francii ale i později přijít do styku, díla, která vzbudila jeho zájem a ve kterých mohl nacházet inspiraci pro své vlastní literární či filosofické práce. Těžko si představit osvícenství bez myšlenek Voltaira. Z tohoto důvodu nám nesmí uniknout jeho práce, ve které analyzuje společenskou situaci ve Francii.31 Velkou důležitost mají ale i jeho filosofické romány typu Candida32, ve kterém rozvíjí Voltaire nové literární fantastické fabule, které jsou ovšem přes svou odtažitost od reálna do jisté míry obrazem autorovy současnosti.

28

Tomuto tvrzení odpovídá i fakt, že sám Christian d’Elvert vykonával ve dvou obdobích funkci brněnského starosty. Ottův slovní naučný (VIII), heslo d’Elvert, str. 556. 29 Viz dále kapitola o osvícencích a jejich postoji k Velké francouzské revoluci 30 „Lidé nebudou svobodni dokud poslední král nebude oběšen na střevech posledního kněze.“ In: Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie (novověk), Praha 1999, str. 203. 31 Voltaire: Le siècle de Louis XIV (extraits), Paris 1936. Tato kniha byla poprvé vydána ve Francii v roce 1751, tedy krátce před Lambergovým příjezdem do Paříže. 32 Candide pochází z roku 1759, v českém vydání Candide neboli optimismus, Praha 1994.

Dalším spisovatelem, jehož dílo zaznamenalo ve Francii u čtenářů obrovský ohlas, byl Charles-Louis Secondat baron de la Brède et de Montesquieu. Jeho Perské listy33 (Les lettres persanes) ironizující francouzskou společnost znala celá Evropa. Tento fiktivní satirický cestopis v dopisech se stal jedním ze základních pilířů osvícenecké filosofie. Stavěl se kriticky k absolutismu ve Francii a zároveň odsuzoval nectnost, pokřivené hodnoty a domýšlivost pařížské smetánky.34 Obdobnou kritiku libertinství, nemravnosti a prostopášnosti mocných jsou i Nebezpečné známosti, které napsal pozdější Napoleonův generál Choderlos de Laclos.35 Při cestě za zdroji inspirace v práci Maxmiliána Lamberga je pro nás zajímavé i dílo Laurence Sterna, který je nám známý především jako autor Sentimentální cesty po Francii a Itálii36. Tato kniha proslavila svého autora po celé Evropě a dá se doložit, že ji znal i Maxmilián Lamberg.37 Jeho vlastní fiktivní cestopis z Nancy do Pont au Mousson totiž obsahuje kromě povinné morality a poučení hrdiny i četné sentimentální pasáže, které podbarvují ironicky konstruovaný příběh o mladém kavalírovi, který poprvé opouští dům své matky, aby se vydal do světa, kde na něj čeká jeho nastávající. Ve výčtu děl evropských filosofů a beletristů bychom mohli pokračovat i nadále. Větší smysl pro naši práci však bude mít se na některé jejich dílčí znaky odkazovat přímo v textu. Uvedené knihy nicméně velmi korespondovaly s Lambergovou vlastní představou o světě a do jisté míry ji utvářely a měly bezprostřední vliv na jeho vlastní spisovatelskou činnost, jejíž plody jsou pro naše bádání nejcennější. Jak již bylo řečeno, Maxmilián Lamberg byl vskutku pro své okolí mužem výjimečných a neobvyklých schopností a znalostí. Jeho výchova i jeho zkušenosti ho k tomu předurčovaly. Seznam jeho literárních prací je nám znám díky umělci a architektovi Ignácovi Chambrezovi, který jej otiskl v jednom svém spisu věnovaném výtvarnému umění na Moravě.38 Stejný seznam uvádí v příslušném hesle i Wurzbachův lexikon.39 Známe tedy názvy všech titulů vydaných Lambergem, ale o poznání složitější je dané tituly po evropských knihovnách najít. Internetové katalogy starých tisků nás odkazují na instituce po celé Evropě a dokonce i v Severní Americe. Zámecké knihovny40 a vědecké instituce České republiky nemají však ve svých fondech dohromady více jak tři Lambergova díla. Lambergovy knihy byly vydávány v Paříži, Londýně, Livornu, Amsterdamu, Frankfurtu i ve Vídni. Do zámeckých knihoven v České republice se zdaleka všechny knihy nedostaly. Tato práce čerpá ze dvou základních Lambergových děl. V obou jsou i přes rozdílnou formu zapracování obsaženy autorovy postoje k různým společenským otázkám jeho doby. Nachází racionální řešení starých náboženských pří, nachází sympatie ke korsickým vzbouřencům, nebo staví pomníky Josefu II. To vše dělá z této literatury hlavní pramen celé práce.

33

Les lettres persanes byly ve Francii poprvé vydány anonymně už v roce 1721. v českém vydání viz Perské listy, Praha 1989. 34 Srovnej: Šrámek, Jiří: Dějiny francouzské literatury v kostce, Olomouc 1997, str. 99. 35 Ve Francii vyšly jako Liaisons dangereuses v roce 1782. České vydání viz Laclos, Choderlos de: Nebezpečné známosti, Praha 1990. 36 V originále A sentimental journey, poprvé publikována roku 1768, v češtině viz Sterne, Laurence: Sentimentální cesta po Francii a Itálii, Prahe 1958. Toto vydání je opatřeno předmluvou od Jaroslava Hornáta, ve které je nastíněn Sternův vliv v Evropě a samotný počátek sentimentalismu coby literárního směru. 37 Lamberg vzpomíná ve svém Le mémorial d’un mondain (str. 42) Sternova hrdinu Tobyho. 38 Srovnej: Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 59. 39 Wurzbach, Constant von, Biographisches Lexicon des Kaiserthums Oesterreich (XIV), Wien 1865, str. 43-46. 40 Viz katalog knihovny starých tisků Národního muzea v Praze, pod které spadají zámecké knihovny v České republice.

Jedním z děl, které se nachází v knihovnách na zámcích v Nových Hradech, v Budíkovicích a ve Strážnici, jsou Tablettes fantastiques ou la bibliothèque très particulière pour quelques païs et pour quelques hommes, která byla vydána v Dessau v roce 1782. Jde o dílo převážně geografické, které se zabývá různými zeměmi Evropy.41 Pro nás opravdu zásadním Lambergovým dílem je Zápisník světáka42, který byl vydán dvakrát po sobě v letech 1774 a1776 ve Frankfurtu nad Mohanem43. Jde bezesporu o nejznámější Lambergovo dílo, které přineslo Lambergovi dokonce jistou popularitu. Kniha byla vydána i v němčině.44 Jeden její výtisk se nachází v zámecké knihovně v Rájci nad Svitavou. Jistě ne náhodou jsou dva výtisky i v bývalé valdštejnské knihovně ze severočeského Duchcova.45 Všechny knihy byly později převezeny na zámek v Mnichově Hradišti, kde jsou uloženy dodnes. Maxmilián Lamberg napsal svůj Zápisník světáka po návratu ze severní Afriky. Odehrává se zčásti na Korsice a zčásti v Itálii. Jeho děj je fikcí, jakkoliv je zcela jistě inspirován setkáními a zážitky z autorových cest. Těžko v díle hledat nějakou chronologii děje nebo souvislost jednotlivých historek. To ani není cíl autora. Píše dílo typu Jakuba Fatalisty. Popisuje jednotlivé konverzační situace, kuriozity a specifičnosti, o kterých se dozvídá od místních obyvatel, vzpomíná na lidi, které na cestě potkal.

41

Naše práce se z rozsahových důvodů tímto Lambergovým dílem nezabývá. Jeho studium však může mít význam pro její další prohloubení, neboť krom jiného popisuje mravy různých zemí, které Maxmilián Lamberg navštívil a je tak opět cenným pramenem pro poznání myšlenkového světa jeho autora. 42 V originále Mémorial d’un mondain. 43 Za místo vydání je uveden na první straně knihy Cap Corse na severu Korsiky. Nejde však o nic více než o mystifikaci, kterou Lamberg velmi rád užíval jako fabuli. Ve skutečnosti byla kniha vydána ve Frankfurtu nad Mohanem. Viz Wurzbach, Constant von, Biographisches Lexicon des Kaiserthums Oesterreich (XIV), Wien 1865, str. 44. 44 Tamtéž. 45 Knihovníkem valdštejnské knihovny na Duchcově nebyl nikdo jiný než Lambergův přítel Giacomo Casanova.

Zápisník světáka tedy není cestopisem ani dílem se strhujícím dějem s jasným dramatickým vývojem. Lamberg sám si to velice dobře uvědomuje, a proto už v předmluvě na první straně vše vysvětluje a obhajuje své dílo krátkou apologií:

„Mon idée ce n’est pas de faire une description détaillé du sol de l’Italie. J’écris par lambeaux. Je ne m’arrête qu’en curieux à quelques contrastes, échappés aux autres, qui en donnent la description et l’histoire.“46

V knize jsou tedy spíše popsána setkání se zajímavými lidmi. Motiv cesty je zde přítomný také, ale poněkud ustupuje do pozadí. Nejdůležitější osou díla jsou mezilidské vztahy. Dle osvícenské literární doktríny instruire et plaire47 je napsáno i toto dílo. Mezi ironické a komické situace jsou vkládána moudra klasiků, která jsou zde dále rozváděna. Jemný humor se zde mísí s Lambergovými názory a postoji, které jsou velmi dovedně filosoficky uchopeny a přesvědčivě vyargumentovány. Lamberg v různých situacích cituje Aristotela, Svatého Augustýna, La Fontaina, Fridricha Velikého, d’Alemberta, Montesquiea nebo Rousseaua. Vhled samotného autora na jakoukoliv problematiku zde ovšem hraje hlavní roli. Lambergovy názory nebyly v žádném případě konzervativní. Naopak byly někdy až extrémě moderní. Opravdovou tribunou, na které je všechny objasnil a rozvíjel, se staly jeho Les lettres critiques, morales et politiques. Toto dílo se nachází ve sbírce starých tisků Moravského zemského muzea. Je to pro naši práci zcela zásadní kniha, neboť byla prvotní inspirací našeho vědeckého záměru a zároveň jedinečným dokumentem, v němž jsou sepsány hodnoty a ideové postoje Maxmiliána Lamberga ke konkrétním otázkám, které rozdělovaly evropskou společnost druhé poloviny osmnáctého století. Lambergovy kritické, morální a politické listy byly vydány roku 1786 v Amsterdamu. Lambergovi samotnému již bylo přes padesát let, ve svých listech tedy vyzrále, s dostatečným přehledem a znalostí věci komentoval fenomény své současnosti. Toto dílo je výjimečným zdrojem pro naše poznání mentality moravského aristokrata druhé poloviny osmnáctého století už proto, že v něm jsou ideje vyjádřeny zcela přímě a srozumitelně. Není zde prostoru pro jinotaje, ironii, nebo přehnanou epičnost, která by odsouvala úroveň sdělení do světa čtenářovy fantasie. Naopak je velmi současné. Aktuální témata, která jsou zde probírána, činí z Lambergových listů dílo, až by se chtělo říci dnešním jazykem, publicistické. Autor však nijak neskrývá postoj osvícence, filosofa a filantropa. Lamberg se zabývá hluboce sociálními tématy jako byla náboženská tolerance, původ šlechtických privilegií nebo s tím související prakoncept sociální rovnosti. Lamberg předkládá čtenáři své vlastní vyznání víry, které v něm dává spatřit osvíceného filosofa a zároveň Rakušana, v jehož myšlenkovém světě je Bůh zakotven velmi silně. Lamberg se však coby správný vzdělaný muž své doby nevěnuje jen filosofii. Nacházíme zde rozsáhlý výklad o soudobé literatuře, ale také polemiky o nových zákonech, o estetických hodnotách, matematice či

46

(fr.) „Mým záměrem nebyl detailní popis italské země. Píši útržkovitě. Zastavuji se u kuriosních a odporujících si věcí, které unikly ostatním, kteří popisují její povrch a dějiny.“ Lamberg, Maxmilián de: Mémorial d’un mondain, Frankfurt am Main 1774, str. 1. 47 (fr.) Poučit a líbit se. Srovnej: Minář, Jaroslav: Francouzský román od klasicismu po osvícenství, Praha 1968, str. 43-44.

ekonomii. Jeho všestranost z něj činí zajímavého komentátora v celé řadě odvětví. Z tohoto díla nám tak vychází jedinečný hodnotový systém moderně smýšlejícího šlechtice své doby. Už proto je tato práce především podrobnou reflexí Lambergových Lettres critiques, morales et politiques. Jsou totiž dílem, jež nám velice dobře vykresluje myšlenkový svět svého autora.

Jméno Maxmilána Lamberga není v středoevropské historiografii příliš známé. Čas od času se v literatuře objevilo jeho jméno s krátkým popiskem moravský osvícenec, většinou však pozbývalo širší informace o jeho osobnosti a díle. Zejména to platí o studiích nesčetných casanovologů, kteří přišli s Lambergovým jménem často do styku. Většina těchto zmínek o Maxmiliánu Lambergovi se však opakuje, neboť pochází vesměs z lexikonu Constanta von Wurzbacha. Ten na závěr textu k heslu Maxmiliána Lamberga uvádí i seznam článků a literárních slovníků, které se před ním postavou hraběte Lamberga zabývaly a z nichž jeho lexikon čerpá. Od časů Wurzbacha nám tak skutečně nové poznatky o Maxmiliánu Labergovi přináší až historiografie dvacátého století. Jedním z prvních, kdo se více této postavě přiblížil, byl Josef Polišenský, který se k němu dostal právě přes bádání o Giacomo Casanovovi, se kterým si Lamberg až do své smrti dopisoval. Jeho titul Casanova a jeho svět48 nám sice nepřináší příliš nového k Lambergovi samotnému, ale přesto stimuluje naší touhu po poznání krátkými a zajímavými úsudky o vztahu obou literátů a o společné platformě jejich zájmů. Ze stejného hlediska je pro nás velmi zajímavá i jeho práce s názvem Napoleon a střední Evropa. Opět zde nenacházíme příliš převratné nové skutečnosti. Přesto mají obě publikace rozhodný význam pro utvoření si představy o intelektuálním prostředí v českých zemích a o vlivu, který na něj měli francouzskou filosofií ovlivnění aristokraté. Z tohoto důvodu je pro nás velmi zajímavá i Polišenského stať s názvem Casanova a společnost jeho doby. Tento text je předmluvou ke Casanovovým pamětem (Historie mého života, Praha 1968), které opět uspořádal Josef Polišenský. Polišenský byl jedním z prvních, kdo si všiml velkého rozporu mezi mýtem Giacomo Casanovy a faktickou neznalostí prostředí, ve kterém se Lamberg i Casanova pohybovali. Zejména upozorňoval na jejich literární činnost, která je vedle milovnické a dobrodružné legendy Casanovovy často vytěsněna do pozadí. Literární odkaz Casanovy a jeho styky s českým a moravským učeným prostředím akcentuje i Vítězslav Tichý, který je autorem práce Casanova v Čechách. Týkají-li se výše zmíněné práce profesora Polišenského Lambergova odkazu spíše okrajově, není tomu tak u jeho článku s názvem Korespondence moravského osvícence Maxe Lamberga s J. F. Opizem o francouzské revoluci, který vyšel v časopise Matice moravské a který je příspěvkem k bádání o jakobínském hnutí ve střední Evropě, neboť Opize lze za jakobína bez větších problémů označit, zatímco Lamberg byl skrze korespondenci s Ignátem Martinovičem ve spojení s jakobíny uherskými. Postavou Maxmiliána Lamberga a jeho působením na Moravě se částečně zabývá i Jiří Kroupa v nejzásadnější publikaci k dějinám moravského osvícenství. V jeho Alchymii štěstí je ústředním tématem popis sociálních skupin, které se výrazně podílely na uvádění osvíceneckých myšlenek na Moravu. Jiří Kroupa se zde zabývá tajnými společnostmi (societas incognitorum), ve kterých je od druhé poloviny osmnáctého století pěstován kult rozumu. Poněkud se však odchyluje od pouhého popisu jejich tajemných ceremoniálních procedur a spíše se zajímá o program těchto tajných společností a o ideové prostředí, ze kterého tento program vycházel. 48

Vydáno v Praze 1997.

Jsou zde rovněž ve zkratce nastíněny životní osudy Maxmiliána Lamberga a jeho bratra Leopolda, ve kterých vidí Jiří Kroupa hlavní propagátory myšlenkového kurzu, který vycházel z francouzských osvíceneckých filosofů a který byl nastolen v hlavách samotných aristokratů již celá desetiletí před vypuknutím francouzské revoluce. Alchymie štěstí však není jedinou prací Jiřího Kroupy, která popisuje pro nás zajímavé skutečnosti a jejíž úvahy se snaží přiblížit ráz moravského osvícenství. Přímým otiskem Lambergovy aktivity na Moravě je i činnost brněnského komitétu Hessen-homburské společnosti (Société patriotique de Hessen-homburg). Tímto tématem se Jiří Kroupa zabýval v článku Matice moravské.

Na Lambergovo jméno narazíme ve výkladech o středoevropském osvícenství poměrně často, aniž by nám však tyto citace komplexně vysvětlily jeho dílo a světonázor. Přesto je historikům známé a historiky samými dokonce i skloňované. Jedním z příkladů budiž např. Vocelkovy Dějiny Rakouska, které věnují Lambergovi jeden odstavec.49 Dalším je publikace Josefa Petráně s názvem Kalendář (Praha 1988), která se zabývá na pozadí korunovační slavnosti v Praze dne 12. září 1791 měnícím se světem po smrti Josefa II. Nacházíme zde několik ironických citátů Maxmiliána Lamberga. Tyto krátké citace jeho působení nedokážou dostatečně objasnit. Proto se musíme v naší heuristické práci opírat i o tituly, které s ním na první pohled nesouvisí. Součástí a podstatou idejí osvícenských filosofů byla snaha o formulaci pojmů tolerance a svoboda. Jsou to i jedna z prvních témat Lambergových Lettres critiques, morales et politiques. Pro studium tohoto nejednoduchého procesu nacházíme velmi užitečné vhledy do problematiky v původně samizdatovém sborníku statí s názvem Problém tolerance v dějinách a v perspektivě. Pod editorskou prací Milana Machovce byl vydán poprvé v Praze roku 1981 k dvoustému výročí vydání tolerančního patentu. Zajímavou literaturou pro studium osvíceneckého aristokratického prostředí je sborník referátů vydaných Gretou Klingenstein a Franzem Szabo pod názvem Staatskanzler Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg 1711-1794 (Graz, Estregom, Paris, New York 1996). Jsou v něm uveřejněny příspěvky, které se dívají na osvícenské období z různých úhlů pohledu.50 Protože je však ústřední postavou moravský šlechtic, nacházíme zde četné paralely, které spojují Kaunitze s Lambergem. Těmito paralelami je frankofilství a zároveň moravský původ obou šlechticů. Proto jsou pro nás zajímavé ty referáty, které se nějak dotýkají francouzské zkušenosti Kaunitze z padesátých let osmnáctého století, tedy ze stejné doby, kdy dlel v Paříži i Maxmilián Lamberg (Lenderová, Milena: Wenzel Anton Kaunitz, ambassadeur d’Autriche en France). Jiný příspěvek od Harma Kluetinga (Kaunitz, die Kirche und der Josephinismus) nám dává možnost porovnat Kaunitzův a Lambergův přístup k otázce svobody náboženství a role katolické církve v systému víry. Ale nabízí se nám i další porovnání obou šlechticů, neboť tento sborník přináší celou řadu informací k různým odvětvím Kaunitzova života a nezabývá se striktně jen Kaunitzovým působením na politický status quo v Evropě. Nacházíme zde určité poznatky ke Kaunitzově kavalírské cestě51, která ho zavedla mimo jiné i na univerzitu v Lovani, kterou o nějakých dvacet let později navštívil i Maxmilián Lamberg. Osvíceneckému prostředí na Moravě se v jiném příspěvku téhož sborníku věnuje oxfordský profesor středoevropských dějin R. J. W. Evans. Jeho závěry v článku nazvaném Moravia and the Culture of 49

Vocelka, Karl: Osterreichische geschichte, 1699-1815, Wien 2001, str. 72 Viz podtitul sborníku: „Neue Perspektiven zu Politik und Kultur der europäischen Aufklärung“ 51 O Kaunitzově kavalírské cestě hovoří ve svých přípěvcích Carlo Capra a Bruno Bernard. 50

Enlightenment in the Habsbourg Monarchy jsou pro nás velmi zajímavé a podmětné už proto, že se dívá na moravskou problematiku zvenčí a z větší vzdálenosti. Jeho pohled tudíž nemusí být úplně ostrý, ale za to je možné, že v některých myšlenkách vidí více a dále než my.

Pro naší orientaci v kultuře a mentalitě osmnáctého století je zajímavé XVIII. století od Jeremyho Blacka. Pro dokreslení dobové situace jsou použity i tituly věnující se národním dějinám. Pro francouzské prostředí jsou to dvojí Dějiny Francie (Georges Duby, André Maurois) a Století Ludvíka XV. od Paula Gaxotta (Le siècle de Louis XV, Paris 1953). Pro Rakouské země lze využít například Vocelkovy Dějiny Rakouska (svazek věnovaný letem 1699-1815, Österreichische Geschichte, Wien 2001) nebo Ewansovy Dějiny Habsburské monarchie. Detailní rozbor této literatury není vzhledem k její dostupnosti a známosti nutný. Doufejme, že obraz moravského osvícenství, kterého se nám na základě použité literatury dostane, bude dostatečně plastický a jednotlivá podobenství v něm dostatečně názorná.

BRNĚNSKÝ DEMOKRITES Už více autorů poznamenalo, že osmnácté století bylo století francouzské.52 Na jeho začátku francouzština vytlačila docela latinu a stala se jazykem evropské diplomacie. Vysoká aristokracie začala později používat francouzštinu jako běžný jazyk komunikace. Dvorská šlechta mezi sebou hovořila francouzsky, neboť schopnost hovořit a psát francouzsky patřila k dobrému vychování. Do Evropy se rozšířila i francouzská literatura, a tak se Francie stala exportérem nejen luxusních parfémů a gobelínů, ale i idejí a myšlenek, které včlenili do svých děl učenci první generace osvícenců. Je potřeba poznamenat, že evropská šlechta byla až do počátku devatenáctého století výrazně kosmopolitní a anacionální. Majetky aristokratických rodů se často nacházely v různých zemích různých jazyků. Příslušníci šlechty tak často mluvili německy, italsky, ale francouzština pro ně byla jazykem literatury. Největší díla jejich století byla napsána francouzsky. Z tohoto důvodu je vlastně přirozené, že Maxmilián Lamberg napsal své dílo také ve francouzštině. Z francouzské kultury však hrabě Lamberg nepřevzal pouze jazyk, ale také některé z myšlenek francouzských filosofů, jejichž práci obdivoval. Coby milovníku vědy, studia a racionálna mu nečinilo přílišné problémy přijmout jejich názory za své. Nepřebíral však jejich myšlenky nekriticky a slepě. Zamýšlel se nad nimi ze své pozice. Ve svých Lettres critiques, morales et politiques vždy nadnesl určitou problematiku, aby se jí pak dále zabýval a rozvíjel ji dle svých vlastních úsudků.

Pro pochopení všech Lambergových myšlenek je dobré se nejdříve seznámit s tím, co dodnes víme o jeho výjimečném životě. Existence opravdové Lambergovy biografie je doposud spíše přáním. V dílech českých a moravských historiků narážíme čas od času na jména bratří Lambergů, ale nenacházíme o nich ucelenějších zmínek. Z mozaiky jejich životů tak neznáme než několik základních střípků. Leopold a Maxmilián Lamberg působili i na německých univerzitách, v Paříži nebo v Nizozemí. Stále však nevíme, kým

52

Např. Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 60.

skutečně byli a jaká byla míra jejich vlivu na Moravu, odkud pocházeli a kam se oba po letech strávených v zahraničních službách vrátili. O obou bratrech nacházíme několik cenných informací v Alchymii štěstí od Jiřího Kroupy. Dalším zásadním zdrojem informací je pro nás Wurzbachův Lexikon. Poznámky o jejich životech, které zde nacházíme, však nejsou dostačující pro to, abychom mohli říci, nakolik významný byl jejich vliv pro rozšíření kultury francouzského osvícenství u nás a nakolik byli pouze jedni z řady šlechticů své doby. Každopádně nám Lambergovy práce vypovídají o nevšednosti jeho duchovního přínosu a zřejmě bychom jenom těžko hledali významnějšího představitele importu kulturních komodit. V Lambergových literárních dílech je ukryta jeho vlastní životní filosofie. Jsou pro nás jedinečným zdrojem studia názorů jednoho z osvícenců na politiku, náboženství, přírodu, literaturu nebo historii.

Hrabě Lamberg se narodil v Brně roku 1729. Jeho otec Karl Anton Lamberg byl ve službách císařského dvora ve Vídni. 53 Rod Lambergů měl své kořeny v českých zemích, stejně jako v Rakousku nebo ve Slovinsku. Nejstarší zmínky o Lambercích pochází z dvanáctého století. Matka Maxmiliána Lamberga, Maria Lucretia, markýza Tuorinett de Prié, pocházela z rakouského Nizozemí. Výchova mladého šlechtice probíhala v několika jazycích. Všestranně vzdělaný mladík, který hovořil i psal latinsky, německy, francouzsky a často i italsky byl připraven na další zkoušku, která měla mladého šlechtice naučit postarat se sám o sebe mimo otcovský dům.54 Na kavalírskou cestu za vzděláním a poznáním vysílali rodiče své syny již od renesance. Cílem těchto cest, které měly mladého šlechtice naučit dobrým a vznešeným mravům, byla dříve tradičně Itálie. Později v osmnáctém století se stalo cílem těchto cest spíše progresivní Holandsko a Anglie.55 Zde se setkávali mladí aristokraté s vyspělou úrovní podnikatelského prostředí, jehož prosperita byla při správném řízení státu prospěchem celé společnosti. Mekkou kavalírských cest osmnáctého století byla Paříž, kde se z neotesaného mladíka stal poznenáhlu ve společnosti suverénně se pohybující kavalír. Město lákalo nejrůznější sorty lidí, vše se zde odehrávalo, jakoby zde byl počátek světa. Sám Casanova, který do Paříže přijel v padesátých letech poznamenal: „Žít se dá jenom v Paříži, jinde se jenom živoří.“56 Oblibu Paříže coby závěrečného cíle kavalírských cest mladých šlechticů nám přibližuje na osudu mladého švédského aristokrata i Josef Petráň. Ten nastínil životní cestu hraběte Fersena za vzděláním takto:

„Mladý Švéd z rodiny váženého senátora právě ukončil nejdůležitější část kavalírské cesty. V něměcké akademii se učil vojenskému umění, italské univerzity ho vzdělaly v lékařství a v hudbě, v Ženevě dostal posvěcení moudrosti od samotného Voltaira a Paříž mu měla dát noblesu, otesat

53

Polišenský, Josef: Casanova a jeho svět, Praha 1997. str. 115. Další životopisné informace o Maxmiliánu Lambergovi, pokud není uvedeno jinak, viz Wurzbach, Constant von, Biographisches Lexicon des Kaiserthums Oesterreich (XIV), Wien 1865, str. 43-46. 54 Cesta mladého nezkušeného šlechtice je i ústředním tématem rukopisu nevydaných Lambergových Le voyage de Nancy au Pont au Mousson. MZA, G 11, kniha 784, fol. 1-24. 55 O proměnách cílů těchto kavalírských cest od třicátých let osmnáctého století se zmiňje Jiří Kroupa. Zejména vyzdvihuje mladého knížete Václava Antona Kaunitze, který tento trend započal. Srovnej: Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 60. 56 Polišenský Josef: Casanova a společnost jeho doby.In: Casanova Giacomo, Historie mého života, Praha 1968, str. 17.

jeho severskou inteligenci jemnými odstíny konverzace. Stane se přinejmenším vyslancem nebo ministrem či generálem, k tomu mu otevírá cestu slavné jméno.“57

Josef Petráň zde tedy naznačil nejenom léta zrání mladého kavalíra, ale také budoucí možnosti kariérního vzestupu, které mu poskytuje jeho vzdělání, původ a schopnost pohybovat se ve společnosti. Právě pro studia mravů a společenského vystupování byla Paříž tou nejlepší univerzitou. Maxmilián Lamberg se vydal se svým bratrem Leopoldem na podobnou cestu také. Oba bratři nejdříve studovali na německých univerzitách. Nejdříve přibyli do Halle, které bylo moderním vzdělávacím centrem, jež uplatňovalo osvícenské náhledy a metody. Studovali zde právo, historii a jazyky. Po pobytu v Halle se odebrali do dnešní Vratislavi a ještě později do Berlína.58Jejich kavalírská cesta měla začít až po důkladném vzdělání. Před odjezdem se Lamberg stihl ještě oženit s Marií Terezií, komtesou z Trautmannsdorfu. Jeho manželka ale o dva roky později v roce 1755 náhle zemřela. Jejich manželství bylo bezdětné. Po této smutné životní etapě se oba bratři vydali na cesty. Prvním cílem bylo rakouské Nizozemí, odkud pocházela jejich matka. Navštívili zde univerzitní města Lovaň a Leidu. Jejich cílem však byla Francie, k jejíž kultuře se upíraly zraky celé Evropy. Dobová Paříž byla učilištěm společenského vystupování a hlavním městem filosofie. Není divu, že hlavní město Francie oběma bratřím učarovalo a rozhodli se zde zůstat delší dobu.59 Oba se tu pohybovali ve vysoké společnosti. Navštěvovali salóny, kde se odehrávaly nejrůznější společensko-filosofické debaty. Právě v Paříži se v roce 1755 setkal Lamberg poprvé s Giacomo Casanovou, který se stal, jak nám dokládá více jak čtyři sta dopisů, které si vyměnili, jeho upřímným přítelem až do Lambergovy smrti.60 Po tom, co opustili Paříž, se dali bratři každý svou cestou. Vzdělaní kultivovaní kavalíři byli často zaměstnáváni v různých funkcích na evropských panovnických dvorech. Oběma bratrům se tak otevíraly nové perspektivy a jejich přehled a umění pohybovat se ve společnosti jim zajistilo slušné živobytí. Na německých panovnických dvorech navíc byla pěstována filosofie a oba bratři tak byli u zdroje nových intelektuálních poznatků. Zároveň tu byli materiálně zajištěni. Už proto nebyla služba na panovnickém dvoře špatnou alternativou. Leopold odjel do Pruska, kde se stal osobním tajemníkem prince Jindřicha.61 Nakonec strávil po princově boku šestnáct let. Maxmilián Lamberg se dal jiným směrem. Nejdříve se zastavil roku 1761 ve Würtembersku, kde vyučoval vévodu Karla Evžena. Würtemberský dvůr v Německu byl místem, kde se setkávaly všemožné myšlenkové proudy. Zároveň zemí křižovali kavalíři z nejvznešnějších rodů Německa. S nimi se setkával také Lamberg, který mladého vévodu doprovázel a s nímž uskutečnil i studijní cestu do Itálie. Prázdniny roku 1763 strávil Maxmilián Lamberg v Bavorsku se svojí druhou ženou Marií Josefou z Dachsbergu. Se svou druhou ženou měl později Lamberg čtyři děti. Roku 1764 se zakončilo Lambergovo působení na osvícenském a přitom vojensky despotickém würtemberském vévodském dvoře. Možná i proto se 57

Petráň, Josef: Kalendář aneb čtení o velkém korunovačním plese v pražském Nosticově divadle 12. září 1791 v časech francouzské revoluce, Praha 2004, str. 110. 58 O studijní cestě Maxmiliána Lamberga a jeho bratra viz Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 60-61. 59 Srovnej: Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 104 ve starém vydání. 60 Viz Casanovův dopis čáslavskému jakobínovi J. F. Opizovi, ve kterém vyjadřuje duchcovský knihovník své city k zemřelému Maxmiliánu Lambergovi. In: Khol, Franz, Pick, Otto (edd.): Giacomo Casanova-Briefwechsel mit J. F. Opiz, Berlin, Wien 1922, str. 85 61 Viz Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 61. Princ Jindřich byl bratrem Fridricha, budoucího pruského krále.

Lamberg rozhodl resignovat na svůj post a přesídlit do Augsburku. Na zdejším biskupském dvoře se stal tajným radou (geheimer Rath), ministrem a nejvyšším maršálkem Josefa Hessen-Darmstadtského.62 Zřejmě ani v Augsburku nenašel Maxmilián Lamberg úplné naplnění svých tužeb. Před sebou měl vidinu velké cesty, jejímuž volání podlehl až po několika letech na augsburském dvoře. V roce 1769 opustil svůj bezstarostný post a vydal se do severní Afriky. Navštívil po cestě severní Itálii a Korsiku. Téma této zkušenosti popsal později ve svém Mémorial d’un mondain, který ho proslavil v Evropě.63 Poté strávil nějaký čas v Tunisku. Se svým bývalým německým působištěm byl Lamberg svázán i později jako člen Société patriotique de Hessen-Homburg.64 Byla to instituce, která měla za svůj cíl zprostředkovávat vědeckou výměnu názorů a přenos informací mezi význačnými vědci v různých evropských zemích. Její zájem byl široký a všestranný jako samotné osvícenství. členové si měli za úkol vyměňovat stati týkající se lékařství, práva, matematiky, fyziky, válečného umění, filosofie, historie, geografie, ale i hudby, malířství a poesie.65 Společnost také rozesílala diplomy vynikajícím vědcům současnosti. Lamberg sám byl, jak píše Jiří Kroupa, tím, kdo osobně předal diplom Voltairovi v Paříži. Jeho činnost v rámci brněnského komitétu byla později napadána pro příliš nezávislé vedení.66 Hessensko-Homburská společnost však nebyla jedinou institucí, ve které se Lamberg veřejně angažoval. Zrovna tak byl jmenován členem Učené společnosti v Mnichově, Arkádů v Římě aj. Josef Petráň v něm viděl sebevědomého intelektuála a „trochu velkého cynika“, utopistu a aristokratického bonvivána se skromnými příjmy.67 Po svém návratu do střední Evropy vedl Lamberg poměrně klidný život. Ve společnosti měl jisté renomé coby spisovatel a zároveň byla jeho postava lákavá osudem zcestovalého dobrodruha, který znal mravy a zvyky vzdálených krajů. Vznešená moravská společnost pak jistě pokládala za prestižní událost, pokud mohla na svém zámku hostit stárnoucího světáka. Jeho příběhy stále dodávaly lesk společenským událostem. Lamberg však v té době žije z podpory svých hostitelů. V případech finanční krize se za něj zaručí a uhradí pohledávku jeho bratr Leopold. Lamberg sám koneckonců zřejmě k životu nepotřeboval o mnoho více než svou železnou hůl, tabatěrku, několik paruk, krajkovou kravatu, dva páry rukavic68 a zkušenosti a výřečnost, které mu otevíraly dveře do společnosti. Lamberg tak zbytek svého dobrodružného života trávil na cestách někde mezi Moravou, Vídní a Bavorskem. Nejvíce pobýval v Brně, kde měl pronajatý dům a odkud mohl navštěvovat své moravské přátele a jejich salóny. Zrovna tak byl Lamberg častým a vítaným návštěvníkem brněnské zednářské lóže Zur

62

Srovnej Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 61. Co se cesty přes Itálii týče, Zápisky světáka se ve své druhé části věnují hlavně severoitalskému Livornu. 64 Činností Maxmiliána Lamberga v komitétu této společnosti se zabýval Jiří Kroupa ve svém článku „Société patriotique de Hessen-Homburg“ v Brně. Časopis Matice Moravské CXIII, Brno 1994, str. 129-144. Tato stať je zapracována i do druhého rozšířeného vydání Kroupovy Alchymie štěstí, str. 65-79. 65 Kroupa, Jiří: „Société patriotique de Hessen-Homburg“ v Brně. Časopis Matice Moravské CXIII, Brno 1994, str. 137. 66 Tamtéž, str. 133-134. 67 Srovnej: Petráň, Josef: Kalendář aneb čtení o velkém korunovačním plese v pražském Nosticově divadle 12. září 1791 v časech francouzské revoluce, Praha 2004, str. 50. 68 Osobní věci, které byly sepsány v pozůstalostním soupisu po smrti Maxmilána Lamberga. MZA, C 9, i. č. 354, sg. 13. 63

aufgehenden Sonne im Orient. Právě sem pak přivedl zřejmě i svého přítela Giacoma Casanovu během jeho návštěvy Brna.69 Velmi často zajížděl zejména do Bystřice pod Hostýnem a na zámek Loučka, kde po svém návratu z pruské služby často pobýval Lambergův bratr Leopold. Právě zde se setkávali nejvýznačnější postavy moravského osvícenství. Přátelské ovzduší, které vládlo v Bystřici a na Loučce, je vzpomenuto i na konci Lambergova Zápisníku světáka. Celá kniha se vlastně končí šťastným návratem Lamberga z daleké Itálie mezi známé kopce, kde na něj čeká společnost, ve které nachází klid i rozptýlení, přátele i posluchače, štěstí samotné. 70

Hodně času trávil Lamberg i na kroměřížském dvoře olomouckého biskupa Maxmiliána Hamiltona a jeho nástupce arcibiskupa Colorado-Waldsee. Pobýval tu nakonec i jeho bratr, který se zde stal nejvyšším sudím manského soudu.71 Blízko měl odsud i do Bystřice pod Hostýnem. Bystřické panství patřilo Lambergovu příteli Františku Antonínu della Rovere, hraběti z Monte l’Abbate. Zdejší zámek hostil často velmi zajímavou společnost. Mimo bratrů Lambergů sem jezdili i jiní významní mužové moravského osvícenství. Nejvýznamnějším z nich potom nebyl nikdo jiný než osvícenecký filosof, merkantilista a josefinista Josef Sonnenfels.72 Také v Bystřici Maxmilián Lamberg v druhé polovině svého života bavil návštěvníky hraběte Monte l’Abbate. Zde se zřejmě cítil jako mezi svými přáteli, kteří byli hodni a ochotni k diskuzi na nejrůznější témata od matematických věd až po historii nebo zákonodárství. Biskupská Kroměříž potom byla posledním zastavením na světákově cestě životem. Lamberg zde zemřel 23. června 1792. Ke konci života se Lamberg zřejmě často potýkal s nedostatkem finančních prostředků. Svědčí o tom i dopisy, které psal v posledních letech svého života příbuzným.73 Většinou v nich byly žádosti o poskytnutí nižších částek na uhrazení léčebných nákladů. Zrova tak vypovídají o ne zrovna utěšených podmínkách konce Lambergova života zápisy o pozůstalostním řízení po jeho smrti, jehož součástí je i závěť Maxmiliána Lamberga. V soupisu jeho majetku nenacházíme žádné položky, které by měly velkou finanční hodnotu. Hrabě po sobě nezanechal žádné peníze, klenoty nebo zlaté a stříbrné předměty. Nacházíme zde pouze prádlo a oblečení, některé osobní předměty (kartáče, paruky, karty, skříňku s léky a přesýpací hodiny). Vedle těchto předmětů Lamberg vlastnil i malou sbírku uměleckých předmětů, porcelánu, nábytku a obrazů. Zajímavá je především jeho kolekce obrazů a grafik. Dominují jim především klasická barokní témata s náboženskými motivy a mytologickými scénami. Četně jsou zde zastoupeny i portréty, siluety, krajinomalby a zátiší nebo blížeji neurčené busty. Mezi tvářemi znázorněnými na rytinách a portrétech najdeme i četné myslitele osmnáctého století. Mezi nimi d’Alemberta, hraběte Saint Germaina nebo Rousseaua. Hodnota všech Lambergových předmětů při pozůstalostním řízení byla vyčíslena na sto dvacet sedm zlatých, což nestačilo ani na pokrytí pohledávek u lékárníka Pethka a Hawla. Významný účet měl Lamberg otevřený i u parukáře Hammerschmieda. V době své smrti neměl Lamberg téměř žádné hotové peníze. Daruje

69

Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 81. Srovnej Lamberg, Maxmilián de: Le mémorial d’un mondain, Frankfurt am Main 1774, 1776. O Lambergově návratu na Moravu a na Hostýnsko viz Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 63. Na stranách 61-62 se Kroupa zabývá společností, která zámek Loučku navštěvovala. 71 Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 62. 72 Srovnej: Kroupa Jiří, Umění a společnost na bystřickém zámku na sklonku osmnáctého století In: Hosák L.Dolánková M.: Dějiny města Bystřice pod Hostýnem, Brno 1980, str. 270-288. 73 G 154, kart. 51, invent. č. 681. 70

tak po dvou zlatých místnímu chudobinci, škole a soše Matky Boží. Sám uvádí, že je mu vyplácena jeho bratrem částka, kterou potřebuje. Toto dobrodiní odkazuje v závěti i svému synovi Karlovi a svému bratrovi (milovanému Leopoldovi) za toto dobrodiní děkuje. Za to mu odkazuje své písemnosti, knihy a obrazy. Jeho odkaz je tak spíše duchovní. Svým dětem a bratrovi přeje štěstí a dobro. Potvrzuje pro syna nástupnický řád ve vztahu ke knížecí linii rodu. Závěť, v níž poručil její autor svou duši stvořiteli, byla sepsána na jeho smrtelném loži. V jeho posledních dnech mu byli nablízku i přítel hrabě Monte l’Abbate a bratr Leopold. Velký propagátor francouzské kultury na Moravě odešel ze světa. Společně s ním odešel i profrancouzský kurz, který do té doby vládl v kultuře a literatuře. Francouzský ornament zchudl a stal se méně hlasitým. Lamberg skonal v době, kdy se po celý život jím obdivovaná francouzská osvícenská filosofie dostala do krize. Francouzský revoluční duch ztrácel svojí původní rovnostářskou a tolerantní tvář. Radikální republikáni chtějí připravit o trůn krále, který je již tak uvězněn v pařížské Consiergerie. Revoluce se vyvinula v cosi, s čím nesouhlasili ani lidé, kteří s ní v jejích počátcích sympatizovali.74 To vše však již Lamberg nemusel řešit. Zemřel ve stejném desetiletí jako jeho dlouholetý přítel Giacomo Casanova. Ve stejné době však odešel ze světa i Lambergem obdivovaný Josef II., nebo kníže Kaunitz. Společně s těmito muži odešly vize o šťastné nápravě stavu společnosti směrem shora. Osvícenská filosofie byla zdiskreditována francouzskou revolucí. Vystrašená Evropa, která do té doby četla Voltaira a tleskala symbolikou prostoupené Mozartově Kouzelné flétně, ustoupila zpět ke konzervativnímu kursu, který se ostře ohradil proti jakékoliv emancipaci a snahám o rovnoprávnost. Evropa se bála mas, které ji tvořily a které se začaly hlásit o svůj podíl na moci. Šok, ke kterému došlo po popravě francouzského královského páru, vedl i k tomu, že ve střední Evropě již nebylo místa pro francouzské myšlení ani pro polemiku o tom, jak učinit společnost šťastnou.

V dalších kapitolách budeme sledovat Lambergův zájem o nejrůznější odvětví lidské činnosti. Budeme konfrontovat jeho názory s dobovým pohledem na svět, stejně jako hledat jednotlivé styčné body v myšlení Lamberga a dalších morálních a duchovních autorit jeho doby. Naším cílem, bude posbírat jednotlivé aspekty Lambergova světonázoru. Jeho osobnost nám tak bude mentorem, který nás bude učit porozumět aktuálním společenským problémům konce osmnáctého století. Opět nám zde budou prvním a nejzásadnějším pramenem našich poznatků Lambergovy Lettres critiques, morales et politiques, které byly vydány v Amsterdamu roku 1786.

V.

LAMBERG A TOLERANCE Už na začátku svých listů podává Lamberg zcela zásadní stanovisko k otázce náboženské tolerance.

Toleranční patent byl vydán teprve v roce 1781. Určitě se jednalo o aktuálně velmi diskutovanou věc. Stejně tomu bylo ostatně se všemi josefínskými reformami. Lamberg se však staví v této debatě zcela na stranu panovníka. Jeho počin náležitě chválí. Jako osvícenec, který věří ve světlou budoucnost v příštích dobách

74

Dokonce i Casanova, který s revolučním terorem zažil i atmosféru počínající středoevropské protirevoluční a protifrancouzské fobie, se stává ve své korespondenci kritikem revoluční Francie. Viz Casanova, Giacomo: Historie mého života, Praha 1968, str. 434-450. Srovnej Polišenský, Josef: Napoleon a srdce Evropy, Praha 1971, str. 37,38, 46. Josef Polišenský zde podává obraz změny názoru na francouzskou revoluci u několika osvícenců žijících v českých zemích.

rozumu a pokroku, viděl právě v těchto momentech příchod „štěstí“75 na zem. Tolerance je dle Lambergova mínění naprosto nutným předpokladem pro mírové a všem prospěšné soužití různých náboženských minorit či sekt. Nedá se přeci předpokládat, že by všichni lidé mohli mít na božskost stejný náhled, že by mohli praktikovat své náboženství stejným způsobem. Hrabě Lamberg vzpomíná Ludvíka XIV., jehož snahou bylo vymítit protestanství ve Francii. Nezapomíná dodat, že jeho opatření nebyla vůbec šťastná a v konečném důsledku měla pro společnost jednoznačně negativní efekt.76 Geneze samotného termínu tolerance nebo snášenlivosti proběhla již v minulých staletích. Emanuel Rádl nám připomíná, že prospěchu náboženské snášenlivosti pro společnost se věnoval ve své Utopii již Thomas More. Jiným velkým propagátorem tolerance jednotlivých vyznání byl o sto let později další Angličan John Locke. I díky němu byl později v Anglii přijat zákon Toleration Act.77 Později se tímto tématem ve svém Traité sur la tolérance zabývá i Voltaire.78 S příchodem Josefa II. na trůn přichází uvedení tolerance i do zemí poddunajské monarchie. Už Marii Terezii nevadilo obklopit se rádci z řad protestantů nebo Židů, neboť prospěch státu byl důležitější než stávající řád.79 S Josefem II. přichází tolerance jako oficiální zákon. Stejně jako předtím Locke v Anglii se Lamberg stává jedním z nejsveřepějších obhájců Josefovy reformní politiky a za jeho toleranční patent ho velebí obzvlášť. Lamberg se tak stal jedním z těch, kteří přispívali k vytvoření legendy o filosofovi na trůně, který osvícen rozumem koná reformy, aby zajistil blaho svých občanů. V praxi ovšem reformy nebyly přijímány s přílišným nadšením. To vše bylo dáno také malou informovaností poddaných o skutečné podobě reforem. Lamberg a jeho dílo se tak stává hlásnou troubou josefínského reformismu, císaře podporuje a téměř vynáší do nebes. O tom, že tolerance byla jedním ze stěžejních požadavků osvícenské filosofie, svědčí i skutečnost, že v Lambergových Lettres critiques, morales et politiques, které jsou v podstatě košatě rozvitým žebříčkem autorových hodnot, jsou myšlenky o náboženské toleranci zařazeny na první místo. Hned první list, který se začíná Racinovým citátem má náboženskou snášenlivost coby hlavní motiv.80 V podstatě je v něm shrnut autorův postoj k víře, který má vysoce individuální charakter. Také dle Lamberga by mezi Bohem a věřícím nemělo být nic nijak prostředkováno. Každý by si měl vybrat svojí cestu. Tolerance má pak být zákonem, který toto právo zastřešuje, a panovník má být tím, který nad naplňováním této svobody bdí. Již v prvním odstavci tohoto listu pak nacházíme oslavu Josefa II. za to, že uvedl do svých dědičných zemí 75

Termín štěstí je zde použit zcela záměrně. Je to pojem, se kterým osvícenci běžně operovali. Ač přistupovali k životu racionálně vědecky, stejně významnou složkou jejich života byl prohloubený sentiment, kterým zaplavilo Evropu rokoko. Toto směřování ke štěstí a jeho hledání vystihuje i název díla Jiřího Kroupy Alchymie štěstí. 76 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 4. 77 Srovnej Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie (novověk), Praha 1999, str. 132. Na témže místě Rádl připomíná, že to byly Lockeho dopisy o snášenlivosti, které podnítily tuto debatu i v kontinentální Evropě. 78 Vydáno roku 1763. 79 Srovnej Machovec, Milan: Předrevoluční jakobín aneb život plný paradoxů. In: Problém tolerance v dějinách a v perspektivě, Praha 1995, str. 10. 80 (fr.) „Celui, qui met un frein à la fureur des flots, Ten, kdo brzdí zuřivost a lidské výlevy, Sait aussi des méchans arrêter les complots; ten, kdo téže zná zastavit zlé komplot;, Soumis avec respect à sa volonté sainte, Podřízen s respektem jeho svaté vůli Je crains Dieu, cher Abner, et n’ai d’autre se bojím jen Boha, milý Abnere, a jiných crainte.“ obav nemám. Tímto veršem, který umístil do čela listu věnujícímu se náboženské toleranci, se Lamberg hlásí k svobodnému individuálnímu přístupu k náboženství. Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 2.

toleranční zákony. Doslova se zde hovoří o panovníkově rozhodnutí jako o plodu nejvzácnější moudrosti (le fruit de la plus grande sagesse).81 Osvícencům oné doby krom jistého cynismu v ohledu do minulosti nechyběly ani optimistické vize příštích věků. Už proto vyzdvihuje Lamberg také francouzského krále Ludvíka XVI., o kterém píše, že z něj bude stejně tolerantní panovník, jako z jeho švagra.82 Tyto představy o budoucí šťastné společnosti, kterou chrání zákony osvíceného panovníka, napsal Lamberg pro větší působivost ve verších, neboť próza stále ještě nebyla vhodnou oslavnou literární formou.83 Lambergova báseň Aimable tolérance má hned několik hlavních motivů. Zcela zásadně autor odmítá jakékoliv prvky náboženského fanatismu, které ve svém konečném důsledku vedou k nesnášenlivosti a násilí. Lambergovou vysněnou představou jsou příslušníci nejrůznějších sekt a církví, z nichž nevynechává ani České respektive Moravské bratry, kteří kráčejí, každý svým vlastním krokem do společného ráje, kde budou žít bez hádek a hořkosti. Laissant à Dieu le soin de corriger l’erreur.84 Pouze ve svobodném výkonu vyznání vidí Lamberg budoucí štěstí a prosperující společnost. Katolictví mělo jedinečnou moc na lidské masy. Plnilo defacto funkci státního náboženství. Spojení lidu pod jedno náboženství bylo politickým tahem, který dovoloval panovníkovi větší kontrolu svých obyvatel. Tím, že byli lidé dovedeni pod jednu střechu katolických farností, bylo daleko jednodušší je indoktrinovat a ovlivnit ve směru poslušnosti k státu. Katolictví podporované barokním uměním tak mělo vysloveně státnickou funkci. Dle Lamberga však již nebylo třeba lid více svazovat. Pochodeň rozumu a filosofie odstranila hustá mračna, která byla otrávena fanatismem časů našich předků.85 Svobodu náboženství pokládá Lamberg naopak za změnu, která nepovede k opakování náboženských a občanských válek. Svoboda a filosofie jsou dva pojmy, které jsou na sobě zcela závislé. Stejně tak Lamberg připomíná, že nositelem každodenního pokroku je právě filosofie. V pokroku vidí osvícený hrabě cestu, jak odzbrojit náboženské fanatiky. Lambergova svobodomyslnost v náboženství je akcentována rovněž v nejzásadnější oblasti víry, v otázce spasení. Zažitá barokní představa o církvi katolické, coby jediné církvi samospasitelné, byla velmi silně zakořeněna. I v tomto smyslu lze vidět v nástupu josefinismu destrukci baroka.86 Lamberg jakožto novátor, vzdělanec, volnomyšlenkář a pro někoho snad i kacíř ve svých listech hlásá, že cestou ke spasení je pozemské dílo individua a nikoliv jeho způsob smýšlení.87 Už proto odmítá Lamberg doktrínu katolické církve o jediné cestě k Bohu přes latinu coby liturgický jazyk. Jazyk a podoba ritu by měla být podle Lamberga na věřících samotných. „Prie en grec, en français ou

81

Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 3. I další Lambergovy úvahy o prospěšnosti náboženské tolerance pro společnost pochází z prvního listu knihy. 82 Srovnej Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 6. 83 Přepis těchto Lambergových básní o toleranci se nachází v příloze této práce. 84 (fr.) „Nechávajíc na Bohu, aby napravil jejich omyly.“ Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 6. 85 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 9. 86 Tohoto termínu je použito v příspěvku Josefinské osvícenství v pohledu moderních historiků od Františka Šamalíka. In: Problém tolerance v dějinách a v perspektivě, Praha 1995, str. 94. 87 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 11.

d’une autre maniere.“88 Stát by potom měl naslouchat přírodě (de la nature il observe les loix) a svými zákony bdít na svobodném právu poddaných na svoji bohoslužbu. Pouze ve svobodném praktikování náboženství vidí Lamberg cestu k prosperitě státu a společnosti. Uvědomuje si i negativní dopad odchodu jinověrců do emigrace. V konečném důsledku byl masový exodus pro stát vždy nevýhodný. I to Lamberg připomíná a doufá v návrat nabožensky persekuovaných obyvatel do jejich původních zemí. Doslova píše:

„Combien de ces proscrits reviendraient sur leurs pas! Trop contens d’habiter leurs anciens domiciles, De repeupler en foule et les champs et les villes.“89

Před Lambergem už Locke prosazoval odluku oficiální církve od státu a tolerance se stala jeho bojovým heslem.

90

Locke navíc vyzdvihuje v poznání skutečnosti. Osmnácté století pak jakoby v literatuře a filosofii

kladlo větší důraz na člověka coby individuum. To se projevuje i s pomalým nárůstem sensibility, která naplno propukla až na jeho konci. Snad to jsou důvody, které vedly osvícenské filosofy k tomu, aby přijaly systém víry jaksi sami za sebe a toto právo prosazovali v rámci debat o toleranci i pro obyčejné poddané. Proto se tématem subjektivního přístupu k náboženství zabývá v Perských listech také Montesquieu.91 Ptá se po důvodu slepého následování nařízení církve. Připomíná, že máme vlastní smysly, které nám říkají, co je a není nečisté, co je špatné a co je dobré. Zajímavým bodem Montesquieuova pohledu na náboženství je i protipól této úvahy, která si klade otázku, zda by takto individuálně pojímaná víra nezničila sama sebe („Ale zda by právě to, svatý mollo, nepodvrátilo rozdíly stanovené naším božským Prorokem a základní body zákona napsané rukou andělů?“92) Lamberg ve svých úvahách otištěných v Lettres critiques, morales et politiques nejde až tak daleko, aby se ve svém přemítání dostal na absolutní mez, z níž by se musel vrátit na začátek, a jeho názor by tak byl řekněme přehnaně filosofický a neodhaloval by tolik autorův jasný názor na problematiku. To je nakonec dáno i tím, že Montesquieuovo dílo je přece jen epistulární filosofický román. Naopak u Lamberga jde spíše o jakousi formu publicistiky, která předkládá čtenáři poměrně jasná a otevřená stanoviska, která jsou argumentačně podložena. Jinými slovy nechává Lamberg záležitosti víry zcela na lidech samotných a nehledá jako Montesquieu v návrhu takového řešení nějaká fatální východiska. Spíše se zaměřuje na praktická positiva náboženské tolerance. Příkladem toho je i jeho postoj k židovskému etniku. V pojednáních věnovaných ekonomii Německa se Lamberg dotkl vlivu židovského kapitálu na chod německého a rakouského hospodářství.93 V popisu statutu židovských obchodníků ve státě se dostal i k problematice antisemitismu, který shodil jako jev škodící celé společnosti.Připomíná, že největší část obchodů mají v rukou Židé, kteří nemají stálého působiště. 88

(fr.) „Modli se řecky, francouzsky nebo jakkoliv chceš.“ Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 8. 89 (fr.) „Kolik jen takto pronásledovaných by se vrátilo ve svých stopách zpět! Šťastných z návratu do staré domoviny, jejíž města a pole by znovu zalidnili.“ Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 9. 90 Srovnej Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie (novověk), Praha 1999, str. 132. 91 Montesquieu, Charles-Louis de: Perské listy, Praha 1989, str. 57-59. 92 Montesquieu, Charles-Louis de: Perské listy, Praha 1989, str. 59. 93 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 97-99.

Cituje ironizující čtyřverší od Dorata, které je věnováno jejich obchodním praktikám, v němž je napadán hanebný zisk (profit honteux) a bídný důvtip (lâches adresses). Hrabě naopak pochybuje nad pravdivostí hanobícího čtyřverší. Ptá se po důvodu, proč jsou Židé osočováni hnusnými a pokořujícími nadávkami. Společnost by podle něj přeci neměla chtít mít vlivné židovské podnikatele za nepřátele. Lamberg, který se tak rád vysmívá systémům a předsudkům, které ovládají lidi, vznáší námitku. To, že Židé dotáhli kdysi nevinného ke kříži, nám dnes nedává právo jim nadávat, nenávidět je a zakazovat jim stálé adresy. Dokonce ironizuje samotné zažité antisemitistické dogma. Křesťané, by dle něj měli být Židům spíše vděčni, neboť jim vlastně umožnili poznat božího majestátu. Doslova píše:

„Mais, outre que la mort de notre Législateur était volontaire de la part de la victime et nécessaire par le decret éternel du Juge, nous regardons ce sacrifice comme la source de notre félicité, comme l’époque le plus favorable à l’humanité.“94

Židé tedy dle něj spáchali zločin, ale pouze proto, že byli v zaslepení a protože to bylo nutné pro boží věc. Vždyť ukřižováním Krista jakoby skrze možnost vykoupení se dali věčný život všem následovníkům nově vzniklé křesťanské víry. Svou netradiční obhajobu Židů končí shrnutím, že všechny naše zákony stejně jako postavu samotného zákonodárce (Legislateur) nám věnovali sami Židé. Podle něj to tedy byli Židé, kdo rozptýlili stíny pohanství (les ténébres de paganisme) a právě díky nim byla zjeven boží majestát celému světu. Hrabě Lamberg měl velmi bystrou a pohotvou schopnost interpretace. I v těchto lehce ironických vhledech dokáže jít Lamberg skutečně daleko. Zabývá se jedním zvykem nebo dogmatem, který lidi ovládá. Okamžitě dokáže výrok rozebrat do nejmenších detailů, aby následně zcela převrátil jeho hodnotu. Přesto se však neomezuje jen na sebevědomý komentář. Lamberg je také velkorysý moralista, který je i přes své výhrady k systémům řídícím společnost filantropem. Hlasitě nesouhlasí s projevy antisemitismu a jednoznačně je odmítá. S Židy sice není nekládáno tak, jak to činil kdysi barbarský marocký král, který je bil na veřejných místech, ale příliš mnoho k tomu nechybí. Hovoří o nesmyslnosti averze a o nutnosti zapomenout na staré křivdy a je nadšeným podporovatelem Josefa II., který to svým tolerančním patentem umožnil. „Měli Bychom zapomenout na minulost. Je vždy dobré opravit špatné skutky dobrými, a to je právě to, co se rozhodlo Rakousko a dokonce i Řím učinit.“95 V jeho úvahách je na konci vždy místo pro konstruktivní řešení daného problému. Proto se dle zásad náboženské snášenlivosti neváhá zastat i práv židů na rovné postavení ve státě. Židé, kteří platí společnosti největší daně, by měli mít stejná práva a povinnosti jako ostatní řemeslníci a měšťané. Lamberg sice kritizuje židovkou lichvu, ale uvědomuje si její důležitost pro ekonomiku.96 Díky pevnému statutu židovského obyvatelstva by mohl být systém úroků průhlednější. Institucionalizace lichvy na pevných adresách by dle Lamberga dávala státu možnost ji kontrolovat. Pro potlačení poskytování drobných úroků navrhuje zakládat bankovní ústavy, které by lidem půjčovaly peníze.

94

(fr.) „Vždyť přece smrt našeho zákonadárce byla dobrovolná a dle Písma nevyhnutelná oběť, na kterou dnes hledíme jako na zdroj naší blaženosti a na nejdůležitější okamžik pro lidstvo.“ Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 100. 95 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 101. 96 V této souvislosti cituje Sternova Tobyho. Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 102.

Lamberg tak dokázal vždy dobře propojit své ideové myšlení s návrhem praktických reforem, které by přinášely společnosti zisk. Je potřeba si uvědomit obecně známý fakt, že Josefovo refomátorské úsilí nebylo vždy přijímáno zcela automaticky a jeho prosazování nebylo vždy bez problémů. Okolo změn společenského řádu a uspořádání se vždy rozvinula široká debata. Lamberg, který se za Josefovy toleranční reformy staví zcela otevřeně, je vítá a stává se jejich veřejným obhájcem. Díky společenskému postavení se mu potom daří působit na mínění arisotkratických špiček, mezi kterými měl svůj nepopiratelný vliv.

VI.

LAMBERG A LITERATURA Již jsme zmínili, že podle počtu vydaných knih lze Lamberga považovat za jednoho z nejzásadnějších

moravských spisovatelů své doby. Jeho dílo však přesto dosud nebylo podrobeno patřičné kritice, a proto je i mezi odbornou veřejností prakticky neznámo. Důvody jsou proto dvojí. Lambergovy knihy jsou psané francouzsky a navíc se zdaleka ne všechny nacházejí v České republice. I přesto je dosavadní nezájem o jeho knihy ze strany českých vědců zarážející, už proto, že Lamberg byl ve své době považován za významného vědce a učence a jeho dílo bylo vydáváno v různých zemích Evropy. Většina badatelů, kteří se ve svých pracech dotknou Lambergova díla, se spokojí v jeho analýze s krátkými postřehy, které nám sprostředkoval ve svém Lexikonu Constant von Wurzbach. Pro nás jsou v souvislosti s Lambergem a jeho vztahem k literatuře zajímavé hned dva úhly pohledu. Jedním z nich je jeho dílo samotné. Prvotně nás však budou zajímat zejména autoři a díla, kteří měli podíl na Lambergově literárním vývoji a jejichž díla brněnský Demokrités prokazatelně znal. Literatura pro něj byla jedinečný zdroj poznání. Jeho literární přehled je velmi pozoruhodný. Hrabě Lamberg ho velmi často demonstroval ve svých dílech. V jeho Zápisníku světáka nacházíme četné citáty významných autorů, které jsou jakoby mimochodem vloženy do toku textu. Nacházíme zde hojná zamyšlení nad výroky Aristotela, svatého Augustýna, Plinia, ale i některých svých současníků, Rousseaua, Helvetia, La Fontaina nebo Fridricha Velikého. Krom toho se Lamberg v jednom ze svých listů věnuje rozjímání nad poesií.97 S velkým zapálením a téměř až sentimentálně zde hrabě opěvuje poesii a hovoří o ní jako o jazyce, který by užívali bohové, pokud by hovořili k člověku. Připomíná zřejmě ještě z dob klasicismu stále platnou doktrínu, která praví, že v próze nelze nikdy najít tak silnou harmonii jako v poesii. Dále se mentorsky zamýšlí a radí čtenáři, aby spíše četl tvorbu moderních básníků, než aby se pouštěl do četby Homéra a Vergilia, u nichž je velmi složité zcela porozumět jejich smyslu pro krásu a estetičnost.98 Zdůrazňuje náročnost četby antické latiny. Problém v porozumění antickým autorům spatřuje Lamberg mimo jiné v nedostatku kvalitních překladů. Německé překladatele kritizuje za to, že převracejí a překrucují vlastní smysl díla. „Pustoší a prodávají nesmrtelnost, aby nezemřeli hlady.“99 Ze svého opovržení vyjímá hrabě pouze periodikum Berliner Brieffe die Neueste Litteratur Betreffend, jehož činnosti pro literaturu si velmi vážil. Zcela podle dobového vkusu doporučuje čtenáři četbu francouzských autorů. „Par tout où il y a des français il y a des livres.“ 97

100

V seznamu autorů, jejichž poesie by měla v člověku zapálit nebeský oheň (feu

Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 154. „…Il est bien difficile d’en sentir toutes les beautés…“. Tamtéž. 99 Srovnej Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 128. 100 (fr.) „Všude, kde jsou Francouzi, jsou i knihy.“ Lamberg, Maxmilian de: Le mémorial d’un mondain, Frankfurt am Main 1774, str. 154. 98

celeste), figuroval Corneille, coby klasik francouzského barokního dramatu, stejně jako jeho pozdější kritik Racine. Ze svých současníků nejvíce vyzdvihoval dílo Voltaira, Marmontela, nebo Crebillona.101 Lamberg na moderní francouzské poesii obdivuje energičnost vyjádření, vznešený tok textu a bohatost rýmu. To vše spojené s plynulostí přednesu vytváří atmosféru, která dle Lamberga odnáší spoutanou duši do země potěšení a rozkoše. Pro odhalení krásy poesie je však zapotřebí delikátního sluchu a citlivého srdce (coeur sensible).102 Na stránkách tohoto listu se z Lamberga stal opravdový literární kritik a teoretik umění. Hrabě Lamberg byl totiž typickou osobností osvíceneckého ražení, a proto není divu, že pěstoval všechna možná odvětví. Jakožto sebevědomý intelektuál (Josef Petráň) do jisté míry mohl dělat, že rozumí každé vědě, která se mu zdála vzrušující. Svůj universalismus tak typický pro učence svého období uplatňoval nejen ve vědách ryze přírodních, jako byla matematika, chemie nebo mineralogie, ale i ve vědách humanitních. Proto se neváhal ponořit do problémů filosofických nebo estetických. Východiska, ke kterým došel se pak snaží prosadit i v literatuře. Vedle požadavků přesnosti metra, bohatosti výrazů, plynulosti textu, které byly dědictvím klasicismu, podotýká Lamberg nutnost citového vkladu. Hrabě je totiž již zasažen novým pronikajícím literárním stylem, který se z Anglie dostává od poloviny osmnáctého století do Francie a dále na pevninu. Sentimentalismus, za jehož zakladatele je považován anglický spisovatel Laurence Sterne, začíná sbírat své následovníky, aby postupně položil základy preromatickému hnutí. Ani Lamberg tomuto proudu neustoupil, a prvky sentimentalisticky stavěného příběhu nacházíme i v některých jeho vysloveně filosofických dílech. Krom kategorií estetických se zamýšlí také nad jazykem, který je pro poesii nejvhodnější. Lamberg si nedovede vysvětlit, proč on sám i většina jeho přátel v sobě nenachází půvab pro četbu domácí německy psané poesie a spíše upřednostňuje verše francouzské, latinské a anglické.103 Z této jeho úvahy lze opět vysledovat stopy dobového vkusu, který se podřizoval módní francouzské vlně. Latina byla jazykem Vergilia. Anglie byla zase kolébkou sentimentalismu, který si od dob Sternových razil cestu Evropou, ale francouzština jakoby stála v literatuře ještě o úroveň výše. Není snad pravdou, že vše, co pocházelo z Francie, bylo dokonalé, ale francouzská literatura byla i v německých zemích přijímána velmi kladně a francouzští autoři byli hojně zastoupeni v zámeckých knihovnách habsburské monarchie104 a byli čteni i samotnými členy císařské rodiny105. Zajímavým dokladem této skutečnosti jsou i výtisky kompletního díla Pierra de Corneille, které pro císařskou rodinu objednával kníže Kaunitz u samotného Voltaira.106 Ve Vídni však nebyli ve dvorských kruzích čteni pouze velcí klasikové francouzské kultury, ale i současní revolucionáři z řad osvícenců. „Na českém venkově během jejího panování pořád ještě do té doby jezuité zabavovali „kacířské“ knihy, ale zatím se v nejužším kruhu

101

Tamtéž, str. 155 Další moment, který usvědčuje Lamberga z jisté adaptace sentimentalismu. Srovnej Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 155. 103 Tamtéž, str. 156. 104 Příkladem takto zásobené zámecké knihovny může být v Čechách valdštejnská zámecká knihovna z Duchcova, o kterou se na konci života staral Lambergův přítel Giacomo Casanova a která se dnes nachází na zámku v Mnichově Hradišti. Dokladem přítomnosti francouzských autorů na Moravě je knihovna Jana Josefa Trnky z Krovic a Josefa Mittrovského. (srov. Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 41 a 149.) 105 Srovnej Machovec, Milan: Předrevoluční jakobín aneb život plný paradoxů. In: Problém tolerance v dějinách a v perspektivě, Praha 1995, str. 10. 106 MZA, G 458, karton 449, index 4463. 102

královnině již četli – a nikoliv tajně- Montesquieu, Voltaire i Rousseau.“107 Francie a vše francouzské bylo svým způsobem v módě a to se týkalo i autorů napadajících stávající pořádky. I přes jisté rozpaky k německy psané poesii však Lamberg nachází i zde příklady velmi dobrého zvládnutí poetického řemesla.108 V této souvislosti připomíná Ramlera, kterého pokládá za jednoho z nejlepších spisovatelů ód. První z ód v jeho sbírce poesie je věnována Lambergovu oblíbenci Fridrichu Velikému, kterého ramler ve své básni obdivuje coby panovníka, jenž učinil svůj lid šťastným a kterému se ve vzdělanosti nevyrovnají žádní princové Evropy ani starých asijských států. Ramlera vyzdvihuje Lamberg nad jiné německé autory. Dalším, kterého připomíná, je Klopstock, autor parafrázující Miltona. Jiným literátem, který by zasluhoval větší pozornost čtenářů, je Kleist, jehož génia lze přirovnat jen k Michelangelovi. Zrovna tak oceňuje originalitu Gesnera. Lamberg si však stýská nad nedostatečným zájmem o tyto autory. V narážce na pojednání o německé literatuře, které všechny tyto básníky opomíjí, poznamenává suše: „Très savement vous nous prouvez, que le bon gout n’est pas chez nous encore.“109 Současné německé literatuře schází dle Lamberga větší energičnost. Váhavé přistupování německé literatury k modernějším postupům tak připomíná veslaře, který se ke svému cíli sice přibližuje, ale je k němu otočen zády. Podobně se Lamberg věnuje současným tendencím německého dramatu, které následně také rozebírá.110 Jeho krajané (myslí jimi Němce) přes jeho rady dosud nedošli toho, aby založili své vlastní národní divadlo. Místo toho se německé divadelnictví spokojí s rolí věčných imitátorů. Z nedostatku rozhodnosti se budou opičit po jiných národech. Přitom hrabě připomíná, že autorů divadelních kusů je mezi Němci dost. Někteří z nich mají dokonce i jisté renomé. Věčný kritik Lamberg si však není zcela jistý zda si např. Nathan der Weize zaslouží za svou prapodivnou hru Götz de Berlichingen takového uznání, jakého se mu dostává, a zda by se dala hra hrát na skutečně velkém divadle (une scène qu’on dit perfectionnée). Tato informace pro nás snad ani nemá natolik zásadní význam. Důležité jsou důvody, proč Lamberg to nebo ono dílo přijímá či odvrhuje. Lamberg je velikým kritikem otřepanosti a něčeho, co zde již bylo a divákovi je předkládáno v poněkud upravené formě. Odmítá tuctovost a opět připomíná, že již nežije ve stoletích, kdy neexistoval vytříbený vkus. Jakoby se touto větou Lamberg opět optimisticky hlásil ke své současnosti. Zase vidí ve svém století dosud nevídaný ruch myšlenek, postupné osvobozování od zažitých koncepcí na víru, vedení státu či výklad dějin. Právě proto tak napadá staré systémy, které ovládají lidi, a v tomto směru i německé divadlo. I proto míní o většině her svých současníků, že by měly zůstat mezi kulisami. Nezůstává pouze u jednoho autora, ale uvádí i další autory, kterým se dostává uznání, které si podle Lamberga nezaslouží. Ve svém imaginárním listu píše svému adresátu o výtisku jedné komedie Lessinga. Lituje, že mu jej nedal, „poněvadž ho nesmírně tíží na ramenou. Proč nám předkládá nectné komedie, které by sám zkritizoval, pokud by nebyl jejich autorem? “111 Přitom Emanuel Rádl hodnotí jeho dílo velmi vysoce. O jeho 107

Machovec, Milan: Předrevoluční jakobín aneb život plný paradoxů. In: Problém tolerance v dějinách a v perspektivě, Praha 1995, str. 10. 108 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 156-8. 109 (fr.) „Velmi učeně nám dokazujete, že dobrý vkus k nám dosud nedorazil“. Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 159. 110 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 105-109. 111 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 107.

básních mluví jako o prvním originálním filosofickém díle své doby. Objevují se zde hesla o snášenlivosti, o přirozenosti víry a ztotožňování božství s přírodou.112 Velmi pravděpodobné je, že Lambergovi se příliš nelíbily ani deistické vhledy autora (viz kapitola Lamberg a náboženské systémy). Vždy do všeho vidící hrabě však napadá především dějovou nepravděpodobnost, která je u těchto autorů přímo frapantní. Z tohoto Lambergova výlevu je patrné, že byl již zastáncem nových moderních vyprávěcích postupů v literatuře. To vše má opět návaznost na Lambergovu znalost kulturního prostředí Francie, ve které zásadní reforma dramatu proběhla již o několik desetiletí dříve. Již od konce sedmnáctéého století ve Francii sílí hlasy po příbězích, které by v sobě měly jistou možnost pravděpodobnosti, příbězích, které se skutečně mohly stát.113 Zejména s prohlubující se sociální krizí, která provázela konec vlády Ludvíka XIV. a léta regentství, sílí společenská objednávka po divadelních hrách, které mají reálný základ a obsahují nějaké morální poselství. Oproti klasicismu jsou hrdinové těchto dramat alespoň z počátku často obyčejní neurození lidé (Marivaux). Další věcí, kterou Lamberg vytýkal Nathanovi de Lessig byla dějová roztříštěnost. Scéna je zde rozdělena jednoduchými přepážkami, které ji rozdělovaly na několik místností. V jedné z nich byl sbor osvícených myslitelů, hned vedle se odehrávaly scény libertinské výjevy. Na druhé straně scény se jeden snaží schovat milion, druhý se snaží si vypůjčit jedno ecu zatímco ve třetí místnosti kdosi recituje verše básníka Sadyho mladým dívkám. Lamberg zde postrádal jednotící prvek, který by dával tyto obrazy dohromady.114 Požadoval příběh, ze kterého se neztrácí děj. V těchto řádcích knihy se hrabě Lamberg nadšeně hlásí ke své současnosti, coby k vrcholu toho, co lidstvo do té doby ve všech vědních oblastech vytvořilo a vlastně napadá místa a oblasti, kam ještě onen pokrok a revoluce v myslích lidí115 dosud nedošla. Snaží se napadat zažité konzervativní představy, které tento filosofy očekávaný pokrok brzdí. A to skutečně ve všech oblastech, Není tedy překvapující, že svou proslulou ironii použil i v tomto listu, který se vyjadřoval k situaci soudobé německé dramatické tvorby. Jeho pohled však není pouze kritický a vše odmítající. Krom dobových trendů, které vedly drama ve Francii spíše k realističtěji vypracovaným příběhům je období od poloviny osmnáctého století silně poznamenáno pronikáním sentimentalismu. V tomto směru progresivně smýšlející Lamberg velmi vysoko oceňuje Goethovo Utrpení mladého Werthera, které bylo navíc, jak hrabě coby frankofil neopomíjí připomenout, nedávno přeloženo do francouzštiny.116 Bolavým místem německy psané literatury bylo podle Lamberga lpění na německém gotickém písmu, které předurčovalo německé autory k tomu, aby byli čteni pouze na sever od Alp.

117

Připomíná, že Angličané,

Francouzi i Holanďané již dávno svá stará písma odvrhli. Němci by se jej měli podle Lamberga vzdát též. Snaží se totiž stimulovat pokrok všemi prostředky, a proto se zasazuje za odbourání všech zbytečných překážek, které brzdí výměnu informací. Některá německá díla velké kvality by jinak mohla zůstat v ostatních zemích kvůli písmu, kterým jsou vytištěna, neznámá.

112

Viz Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie (novověk), Praha 1999, str. 276-277. Srovnej Minář, Jaroslav: Francouzský román od klasicismu po osvícenství, Praha 1968, str. 85-86. 114 Srovnej Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 107. 115 Lambergem často používaný termín. 116 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 109. 117 Srovnej Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 128-129. 113

Hrabě Lamberg nebyl pouze hlasitým kritikem soudobé literatury. Měl své vlastní literární ambice.118 Jeho knihy však nelze jednoznačně literárně zařadit. Nutno si uvědomit, že osmnácté století bylo obdobím, kdy se prozaické styly teprve vyhraňovaly. V dílech mnoha autorů se projevovaly prvky a fabule, které tu a tam ustupují filosofickým myšlenkám, děj je velmi často narušován příběhy, které jsou do něj vloženy a nemají k němu žádný vztah. Dějová kostra je vlastně velmi chatrná a těžiště prozaických útvarů se skrývá právě v poselstvích, která na ní vyrůstají.119 Podobně náročné je určit literární žánr osvíceneckých děl osmnáctého století. Filosofické myšlenky se totiž schovávají v beletristickém zpracování. Cestopis není cestopisem nýbrž společenskou satirou. Reálně začínající příběhy dosahují fantastických rozměrů. Aktuálnost sujetů zase působí téměř publicisticky. Stejně jako je široké spektrum literárních žánrů osvíceneckých autorů, je obtížně zařaditelné i Lambergovo literární dílo. Jeho Zápisník světáka je psán formou cestovního deníku. Autor zde seznamuje čtenáře s podivuhodnými lidmi, se kterými se za svého putování setkal. Motiv cesty tak ustupuje dopozadí. Autor cituje různé myslitele a spisovatele. Zamýšlí se nad jejich výroky a činy a rozebírá je. Z těchto úvah pak vyplývá autorovo stanovisko k nim. Jistý hodnotový systém a názorové postoje autora jsou předmětem i jeho Les lettres critiques, morales et politiques. Toto dílo (jinak zásadní pro naši práci) nám nevypoví tolik o způsobu, jakým Lamberg vystavoval příběhy. Spíše se zde setkáváme s dílčími prvky jeho osobitého tvůrčího stylu, který byl založen na ironickém pozorování svého okolí. Jeho náhled na svět a společnost byl místy okořeněn jemným cynismem. Na druhou stranu však u Lamberga nepostrádáme osobní angažovanost. Stává se z něj otevřený propagátor osvobozování individua ze starých zaběhnutých představ a struktur. Obtížným místem naší analýzy Les lettres critiques, morales, et politiques je opět určení literárního žánru. Bezpochyby je to dílo, ve kterém nacházíme jakýsi hodnotový soupis svého autora. Mentorsky stavěné listy jsou ponejvíce ovlivněné francouzskou osvíceneckou filosofií. Míra její radikálnosti je zde však výrazně ovlivněna specifickými podmínkami Habsburské monarchie. Už Josef Sonnenfels obhajoval výjimečný ráz rakouského osvícenství, které se nesnaží být destruktivní a řekněme revoluční.120 I Lambergův pohled byl v některých otázkách o poznání konzervativnější než názory Voltairovy nebo Rousseauovy (např. listy věnované víře, panovníkovi). Stále však jde o dílo osmnáctého století, kdy sílí v literatuře požadavky o reálnější vykreslení situací. Proto měli čtenáři v oblibě autenticky vypadající literární formy. V osmnáctém století přibývá literárních děl, která jsou psána formou deníku nebo korespondence.121 Snad proto jsou Les lettres critiques, morales, et politiques psány formou dopisu imaginárnímu příteli, kterým je možná hrabě sám. Epistulární forma zde však není tak důležitá, jako samotná sdělení a poselství, která jsou vtělena do jednotlivých kapitol. Přesto jsou jednotlivé úvahy uvedeny historkou, která autora k dané problematice jakoby přivede. Další románová forma, která byla pro svou zdánlivou autentičnost velmi čtenářsky oblíbená, byl cestopis. Klasicismus motiv cesty téměř nepoužíval. Všechny děje se odehrávaly na jedné scéně. Tato situace se

118

Viz seznam jeho literárních děl, který se nachází v příloze práce. Příkladem takové literatury budiž Jean-Jacques Rousseau a jeho Jakub fatalista a jeho pán. 120 O Sonnenfelsově recepci a vizi osvícenství viz Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006, str. 13-17. 121 Takovými příklady jsou Prévostův Manon Lescaut, Montesquieuovy Perské listy, Rousseauova Julie aneb Nová Héloïse nebo Laclosovy Nebezpečné známosti.

119

velmi změnila v souvislosti s renesancí románu v osmnáctém století.122 Románoví cestovatelé opouštěli domov, aby odhalili tajemství života. Setkávají se s lidmi, poznávají cizí kraje a jejich vyjímečnosti. Chceme-li si postavu Lamberga blížeji literárně zařadit, neobejdeme se bez znalosti jeho Le Voyage de Nancy au Pont au Mousson, neboť se jedná o dílo čistě literární, které je vystavěno s důrazem na dějovost a spád. Na druhou stranu však nepostrádá určitou dávku filosofie a moralit. Toto dílo nebylo za Lambergova života, ani později vydáno. Pro naše bádání je však nesmírně cenné především proto, že rukopisných materiálů psaných rukou hraběte Lamberga se do současnosti příliš nedochovalo. Jde v podstatě o krátký, fiktivní, sentimentální cestopis, jehož rukopis byl součástí sbírek Františkova muzea v Brně a dnes je uložen v Moravském zemském archívu.123 V textu jsou velmi dobře patrné jednotlivé aspekty autorova stylu. Ten již nese určité prvky sentimentalismu pomalo pronikajícího do děl celé řady francouzských autorů. Do té doby je ústředním tématem tvorby osmnáctého století rozum a morálka. Ve snaze docílit přesvědčivě ztvárněného příběhu však chyběl ještě jeden element. Tím byl lidský cit a emoce, které se podílely na činech románových hrdinů. Do románu bylo potřeba vtělit lidské city, neboť jeho úkolem bylo vykreslit příběh a lidský život v něm všemi možnými barvami. Rousseau a autoři jeho období viděli ve zvýšené poptávce po ztvárnění citu v literatuře reakci na ortodoxní víru v rozum, která dominovala v literárních dílech osmnáctého století.124

Lambergův cestopis představuje mladého hrdinu, který odchází z rodného města, aby se setkal se svou milovanou. Cesta vede ve skutečnosti lotrinským vnitrozemím. Lamberg ji však vykresluje jako nebezpečnou výpravu po moři, na níž se setkává s pro něj zvláštně vypadajícími událostmi, které mají většinou nakonec banální vysvětlení. Hrdina popisuje cestu dobrodružně, vypravuje o neznámých ostrovech a o pirátech. Na konci se však skrývá rozuzlení fantastického příběhu, který čtenáře od začátku mystifikuje. Součástí tohoto vyvrcholení příběhu je i poučení, aby čtenáři a posluchači příběhu nevěřili slepě tomu, co jim vypráví lidé, kteří sami sebe považují za zkušené světáky. Akcentuje důležitost vlastního poznání a zkušenosti a nabádá mladé lidi k cestování, které je jedinečným zdrojem obojího. Mladý kavalír, zde vzpomíná na svou cestu, která mu otevřela nové životní obzory. Do té doby trávil všechen svůj čas mezi svými přáteli v prostředí aristokratických salonů. Společně zde vedli učené a přitom velmi naivní debaty. Ve skutečnosti byli všichni, jak hrdina shrnuje na konci, hlupáky, kteří rozmlouvali o životě, který neznali, neboť nikdy neopustili rodné město. K cestě do Pont au Mousson ho přiměla sestra jednoho jeho přítele, krásná a šarmantní Elisabeth, která zde měla letní sídlo. Cesta po souši není delší než padesát kilometrů. Autor ji však záměrně popisuje jako několikadenní nebezpečné putování na moři. Vyprávění dává čtenáři jistý dojem reálně znějícího příběhu, ale jsou v něm obsaženy prvky fantastické literatury nebo přinejmenším excentričnosti. Ani tyto rysy Lambergova stylu však nejsou naprosto ojedinělým literárním výstřelkem. Onu zmíněnou fantasticky doprovázenou zápletku nacházíme u celé řady autorů osmnáctého století, a to i u samotného Voltaira. Mohl-li jeho Candide přelétávat na létajících ovcích z jedné země do druhé, nespatřujeme důvod, proč by hrdina Lambergova cestopisu nemohl cestovat mezi dvěma vnitrozemskými lotrinskými městy po moři. Umístění obou měst, alespoň ve fantasii hrdiny, na mořský břeh zde má naopak pro děj důležitou funkci. Na konci příběhu se 122

Více o renesanci francouzského románu viz Minář, Jaroslav: Francouzský román od klasicismu po osvícenství, Praha 1968. 123 MZA, G 11, kniha 784, fol. 1-24 nebo viz transkripce rukopisu v příloze práce. 124 Srovnej Mylne, Vivienne: The Eighteenth-Century French Novel, Manchester 1965.

hrdina shledává s milovanou osobou, společně s níž se vrací zpět do Nancy. Cestování a prožitá láska v něm vzbuzují pocit vyspělosti a připravenosti pro život. Naivní mládenec, který si myslel, že středem světa je jeho palác v Nancy, změnil poněkud svůj zaběhnutý přístup k životu a vrací se domů jako světák. Hrdinové sentimentálních románů se nikdy nesnaží skrýt své emoce a vnitřní boje. Citovost a citlivost je tím, co zušlechťuje člověka a činí ho odlišným od zvířete. Stejně tak neskrývá své slzy, které pokud jsou upřímné, jsou hodny toho nejvyššího ocenění. Především však takového hrdinu charakterizuje soucit s nemocnými, chudými a neštěstím pronásledovanými jedinci. Motiv sentimentálně zpracovaného cestopisu nebyl v literatuře něčím neznámým. Již samotný zakladatel sentimentalismu Laurence Sterne je autorem podobného cestopisu.125 Ustřední postavou Sternova i Lambergova sentimenálního cestopisu je šlechtic, který trpí jistými předsudky k nižším společenským vrstvám. Ve vypjatých chvílích však neváhá projevit soucit či účast s trápením ostatních. Jejich neštěstí v něm samozřejmě dokáže probudit náležité emoce. Sentimentální hrdina osmnáctého století vidí v citu ctnost a v jeho manifestaci na veřejnosti velikou odvahu, miluje život a všechny jeho zlomy náležitě prožívá. Nejsilnějším z těchto citů je pak samozřejmě láska. A tak ústřední postavy děje opakovaně trpí a pláčou. Lambergův, ani Sternův hrdina by však ve svých emocích nedošel tak daleko, aby spáchal sebevraždu. To je až pozdější záležitost. Fenomén sebevraždy v literatuře je zřejmě pro silně věřící společnost pořád ještě poněkud silná káva a přichází až s Goethovým kritickým ztvárněním sentimentalismu, které nám ukazuje ve svém Utrpení mladého Werthera.126 Dalším z rysů Lambergovy literární osobnosti je specifický smysl pro humor, který nacházíme jak v jeho díle beletristickém, tak v Les lettres critiques, morales et politiques. Jde o humor milý a přitom lehce cynický, břitký, ale ne výsměšný. V cestopise Le voyage de Nancy au Pont au Mousson je nám představen hrdina vznešeného ducha, oddaného dobru. Jeho velkorysost je však ostatními lidmi zvenčí nahlížena jako naivita. Ta je v literatuře velmi často užívanou formou. Díky ní je u děl akcentován satirický nebo ironizující aspekt. Nejznámější příklad takto naivního románového hrdiny je Don Quijot od Miguela de Cervantes. Náš hrdina trpí malou dávkou donquijotismu též. Přinejmenším ve své noblese, kterou dává na odiv i v prekérních nebo pro něj samotného trapných situacích. Pokaždé, kdy se mu jeho spolucestující během plavby smějí přímo do očí, se on sám tváří nehnutě a vznešeně hledí k mořskému obzoru. Nikdy však neváhá, má-li ukázat svoji odvahu a rozhodnost. Proto se také v momentě, kdy nad palácem šarmantní Elisabeth vypukne strašlivá vychřice, odmítá modlit se strachem sevřenou společností. Lambergova vlastní literatura je pořád ještě kavalírská. Prezentuje hodnoty, ze kterých hrdinové nehodlají slevit, jakkoliv silně jednotlivé situace prožívají. V jeho díle se dají vystopovat i četné autobiografické rysy. Jistě ne náhodou je tedy autorem cestopisu psaného v první osobě mladý nezkušený aristokrat, který se poprvé vydal za hranice svého města a všednosti. Přinejmenším podobný pocit musel mít mladý hrabě Lamberg v době svého příjezdu do Paříže padesátých let osmnáctého století. Stejně tak je motiv cesty přítomen i v jeho nejznámějším díle, kterým je Le mémorial d’un mondain. Inspirací k tomuto dílu, které vypráví a popisuje rozličná autorova setkání na Korsice a v Itálii, je právě Lambergova cesta do severní Afriky, během níž poznával

125

Sternovo dílo Lamberg prokazatelně znal, neboť z něj cituje i v Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 105. 126 Snad už proto bývá Goethe přiřazován k prvním preromantikům. V některé literatuře se o jeho díle hovoří jako o dekadenci sentimentalismu. Viz Saintsbury, Georgie: A History of The French Novel (To The Close Of The 19th Century), London 1917.

ve své knize zmíněné severoitalské Livorno. Zejména jsou však poutavé pasáže z první poloviny knihy, ve které je vylíčen odboj Korsičanů proti francouzské nadvládě nad ostrovem. Autor si zde všímá celé řady charakterových vlastností, které v minulosti utvářely korsickou mentalitu, která odnepaměti odmítala cizí vnucované autority. Lamberg se o literaturu velmi živě zajímal. Jako vzdělanci osmnáctého století mu byla kniha zásadním médiem a životní nutností. Ze všeho nejvíce pak propaguje díla francouzských autorů. Je věrným zastáncem moderních trendů a přístupů k literatuře, které požaduje i od ostatních autorů své doby. Samozřejmostí, která vycházela z jeho vzdělání, byla znalost antických dramat a poesie. Vnímá je jako základ. Spíše než obdivovatele klasických antických děl, na které se rovněž velmi často odkazuje, v něm můžeme vidět příznivce moderny, který se snaží její postupy uvést i do literatury svých krajanů. Navíc literatuře již více jak sto let dominovala francouzština. Latina byla překonána svým zvulgarizovaným dialektem.

VII. LAMBERG A NÁBOŽENSKÉ SYSTÉMY „La vraie piété consiste dans le coeur, ou dans les actions qui partent d’un esprit vrament réligieux; et non pas dans de simples aparences, qui, loin de perfectionner l’ame de l’homme, la laisse vide de sens et dénuée de toute bonne oeuvre.“127

Zcela zásadní otázkou ve smýšlení snad všech osvícenských filosofů byl jejich poměr k církvi a oficiálnímu kultu toho či onoho státu. Jak již bylo řečeno v úvodu, filosofové do té doby nikdy nestáli proti církvi natolik otevřeně a hlasitě. Filosofie si vždy podávala uctivě ruku s teologií. Zažitý systém se neměnil. Cosi se změnilo až s vědeckým poznáním Newtona a jiných, které už nešlo nadále přehlížet. Učenci si zřejmě uvědomili tíhu dogmat, která je omezovala ve snahách o vysvětlení světa. Na institutu víry bylo napadáno vše, co pocházelo od lidí. Svět nebyl nikdy až tak dobré místo k životu, aby lidé spatřovali ve všem, co se odehraje, boží vůli a požehnání. Začalo se hledat východisko. Jak vysvětlit zbožným lidem existenci boží milosti, které se v jejich životech tolik nedostávalo. Jistým výsledkem byl deismus. Vize o Bohu, který stvořil svět, ale dále se o něj příliš nestaral, alespoň teoreticky dávala možnost lidem přistoupit odvážněji k životu, nevidět v každém neštěstí či neúspěchu božskou vůli, jíž je třeba se podrobit. Lidé se měli dle deistů sami víc zasazovat o své životy a snažit se zlepšit svoji životní úroveň a vzdorovat bezpráví. Nejdříve tyto koncepty rozvíjeli angličtí filosofové Hume a Locke.128 Později se s teoriemi deismu ztotožnili i někteří francouzští osvícenci. Jejich postoj k náboženství a k církvím se však poměrně lišil. Styčným bodem jim byla kritika šlechtického prostředí, ve kterém vládlo libertinství a uvolněnost mravů. Šlechta však odvozovala svou privilegovanost od Boha. Veřejné demonstrace víry pak byly v silném kontrastu s jejím prostopášným soukromým životem. Ani obyčejní lidé, ani filosofové si nevěděli rady, jak s takovou disproporcí naložit. V marnivosti a zahálce nešlo spatřovat boží vůli, a proto se více a více objevovala veřejná obžaloba 127

(fr.) „Pravá zbožnost je záležitostí srdce nebo činů, které pramení z opravdového náboženského přesvědčení a ne z jednoduché okázalosti. Ta má příliš daleko k tomu, aby zušlechťovala lidskou duši, nechává ji bez smyslu a zbavuje ji všeho dobrého.“ Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 97. 128 Srovnej příslušné kapitoly o deismu: Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie (novověk), Praha 1999.

falešné zbožnosti a poživačnosti v dílech mnoha francouzských romanopisců. „Moderní vzdělanec, neměl-li odvahu být atheistou, byl alespoň deistou.“129 I u Lamberga, který byl vychován a vzdělán v duchu francouzské osvícenecké filosofie, najdeme obdobné myšlenkové pochody. Jeho postoj k náboženským institucím byl více než skeptický. Přitom byl stejně jako Locke zbožným člověkem. Cílem jeho výpadů byly často kapucínští mniši, jezuité nebo někteří králové a papežové, kteří demonstrovali okázale svou zbožnost z politických důvodů. Na jejich působení totiž shledával pramálo božského a zrovna tak dokázal pochybovat i o čistotě jejich víry a o způsobech, jakými ji dávají najevo. Jeho kritizování stavu pozemských věcí spojených s vírou ovšem nijak nenarušovalo Lambergův osobní svět náboženství, který v něm by hluboce zakořeněn. Podle všeho byl člověkem, který odmítal náboženské struktury a hierarchii. Před teologickou učeností upřednostňoval zbožnost, která ovšem neulpívala na dogmatech. Na druhé straně byl, alespoň podle jistých indicií v jeho literárním díle, hluboce věřícím. Věřil v Boha stvořitele. K ostatním atributům křesťanské duchovní tradice přistupoval již o poznání vlažněji. Vyplývá to konec konců i z textu jeho závěti, ve které píše, že svou duši poroučí stvořiteli. Více se nerozepisuje. Žádné pasáže o neposkvrněné Panně Marii nebo o svaté trojici, která nebyla zcela rozumově jasná.130 Je to krátké, výstižné, až by se chtělo říci deistické. V celém textu nenalezneme ani zmínky o svaté trojici, panně Marii apod., jak tomu bylo obvyklé u jiných závětí končícího baroka.131 Přesto by pro něj byl svět, v němž by nebylo místo pro Boha, nepředstavitelný. Lamberg je totiž přese všechno zůstává člověkem osmnáctého století. Bůh se ze života lidí nemohl jen tak vytratit. I osvícený Lamberg se skláněl pře majestátem jediného Boha, který je všemohoucí a který „jediným pohledem obejme celou zemi i nebesa“.132 Na těchto stránkách se hrabě Lamberg obrací i do minulosti. Hovoří o antických filosofech, které velmi ctí a často cituje. Na druhou stranu neváhá poznamenat, že přijmutí nedokonalých bohů jako Jupiter nebo Neptun nedalo světu takový pořádek jako jediný křesťanský Bůh. Polyteismus uváděl do světa chaos. Nebylo jasné, kdo a jak řídí pohyby širokého vesmíru, kdo je hybatelem každodenních událostí. Skrzeva jediného křesťanského Boha bylo vysvětlení pozemského řádu daleko jednodušší. Lamberg se dále snaží postihnout myšlenkové pochody, které se odehrávaly v hlavách deistů. Základní otázkou, kterou si kladli, bylo, zda se tento Bůh-stvořitel o své dílo (ouvrage) nadále stará nebo ne. Ve svém originálním pohledu na věc se Lamberg poněkud vzdaluje myšlenkám ortodoxního deismu, jehož základním principem je nezasahování Boha do osudů a konání lidí. Tuto zásadu hrabě odmítá a hluboce věří ve vyšší bytost, která vede naše myšlení, promluvy, činy a přání („...qu’un Etre superieur dirige nos pensées, nos paroles, nos actions et nos désirs.)133 Za příklad, na kterém své postoje k víře vysvětluje, mu slouží lidské tělo. Ruce, nohy a orgány se pohybují, aniž by věděly nebo si uvědomovaly, odkud pochází jejich schopnost jednat. Je to právě rozum, který rozhoduje o akci nebo odpočinku a řídí všechno lidské konání. Stejně jako rozum řídí naše tělo a naše končetiny, jsme i my pouze následovníky vůle a vykonavateli rozkazů jiné vyšší bytosti. Čili řečeno jazykem o něco méně vznešeným, dle Lambergových osobních náboženských představ existovala prozřetelnost,

129

Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie (novověk), Praha 1999, str. 249. Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie (novověk), Praha 1999, str. 146. 131 Srovnej s jinými testamenty: MZA C 9. 132 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 115. 133 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 116.

130

která vede naše kroky tam, kam je jí to zapotřebí. To znamená, že Lamberg zde odmítá zcela zásadní deistický argument o Bohu, který se více nestará o svět, který stvořil. Hrabě Lamberg neváhal shrnout úvahu o náboženských systémech pro něj typickou ironizující poznámkou na adresu lidí hledajících nové cesty víry, na místo toho, aby ji objevovali uvnitř sebe samých:

„Cependant je ne trouve pas étrange, que des esprits biscornus s’imaginent être eux-mêmes leurs directeurs et leurs guides. L’orgueil, cette folle passion, naturelle à la bête qui s’estime être quelque chose: aime à se soustraire à toute autorité. Delà vient que l’un dit en son coeur: il n’y a point de Dieu. L’autre veut bien admettre un, qui ne l’est pas; puis il le prive du plus excellent privilege de la Divinité; qui est sans doute celui d’avoir soin de ses ouvrages. Le premier est ce que nous apellons athée; l’autre est le Déiste ou le naturaliste.“134

Lamberg už není ani zdaleka prototypem konzervativního barokního kavalíra. Přesto zcela zásadně, jak nám dokazuje úryvek z jeho listu o náboženství, odmítá přijmout teze ateistů a deistů. Na druhou stranu v sobě nijak nemůže zapřít osvícence, který se nevyhýbá debatám o těchto nových fenoménech víry, místo aby je zcela tmářsky odvrhl. Neváhá se pustit do polemiky s jednotlivými argumenty např. deistů. Přesto je v něm ukotven jistý strach z převrácení stávajícího řádu. Ač je jinak velmi progresivním myslitelem, v otázce nových přístupů k náboženství zůstává pouze u své kritiky extremismu a fanatismu. Rozdíl od dnešní doby je ten, že Lamberg za ony bláhové radikály víry považuje nejen pomatence, kteří o sobě prohlašují, že jsou mesiášem, andělem Rafaelem nebo Mohamedem.135 Do stejného pytle hází Lamberg i ateisty a deisty, jejichž teze odmítá přijmout. Na jiných místech listů se o deistech vyslovuje jako o nemocných posedlých lidech. Jejich představa o Bohu je podle něj animozitou. Deisty samotné má za Herostraty, kteří se snaží za každou cenu vzbudit pozornost. Z velkého liberála Lamberga se tak náhle rázem stává defensor víry, který radí, aby deistům nebyla věnována žádná pozornost, neboť to je dle něj to jediné, po čem touží. Na Lamberga může tedy být nazíráno podle předcházejícího odstavce jako na konzervativce, který v zásadě odmítá změnu dosavadního většinového pohledu na víru a církve. To by však nebyla pravda. Lamberg je pořád stejným revolucionářem, který neváhá svrhnout stávající zkostnatělé instituce. Ateismus je však příliš mnoho i na velmi svobodomyslného hraběte. Je pro něj tmou, samotou a prázdnotou, světem bez cíle, který si naprosto nelze představit. Maxmiliána Lamberga lze bez obtíží pokládat za člověka zbožného. Člověka, který se k Bohu odvolává. Který, jak píše, se nechá oddaně vést prozřetelností. I ve své závěti myslel na Boha i na zádušní mši. Zároveň mu je ale cizí institucionalizace víry prostřednictvím církví. Stejně jako odmítá jakékoliv extrémy a radikalismus, i k otázce náboženské se staví lehce konzervativně. Francií hluboce ovlivněný Lamberg zůstává v otázkách víry Rakušanem. I když není přílišným zastáncem katolické církve, rozhodně se odmítá oddat deistickému nebo dokonce ateistickému pohledu na svět.

134

(fr.) „Zároveň nepokládám za příliš zvláštní, pokud si někdo myslí, že on sám je svým vedoucím a hybatelem. Pýcha, tato falešná vášeň, která je vlastní pouhému zvířeti, se ráda zpronevěřuje každé autoritě. Přesvědčuje sama sebe o tom, že není žádného boha. Jiný za něj přijímá někoho, kdo jím není a zbavuje ho jeho božské podstaty, která bez pochyby spočívá v péči o své dílo. První případ je atheista, druhý je deista nebo naturalista.“ Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 116. 135 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 117.

Jak již jsme však nastínili, hrabě Lamberg se neváhal nikdy pustit do kritiky falešných představ a systémů, které lidi ovládají. I proto je jeho ironický pohled namířen nejen na ateisty a deisty, ale i na další extrémy, které ve společnosti nekompromisně prosazují svá stanoviska. I proto se pouští do úvah, které zesměšňují i nejoddanější následovníky Krista, tedy Jezuity. V Lambergově textu tak následuje historka, v níž se mladý žák ptá svého učitele-jezuity na přesnou definici volnomyšlenkáře. Ten mu odpovídá:

„C’est un animal qui dort, mange et boit; souvent ocupé, souvent ennuié. C’est une créature, qui ne pense á son Créateur que pour l’offenser; qui ne parle de la réligion que pour la décrier; qui ne pense à l’avenir que pour s’en moquer; qui a une raison pour douter de tout; une conscience pour l’étoufer; une âme pour la perdre. Ajoutez à cela, qu’il prêche l’humanité, sans la connaitre; qu’il hait tout ce qu’on apelle prêtre ou moine, aussi bien que tous ceux qui pensent et vivent en gens de bien.“136

Lamberg, který evidentně příliš neoplýval láskou k následovníkům Ignáce z Loyoly, neváhá k této definici s ironií jemu vlastní poznamenat, že je škoda, že ve výčtu vlastností volnomyšlenkáře chybělo pokrytectví, neboť pak by se tento popis báječně hodil i na samotné jezuity. Neváhá a přidává k dobru definici jezuity od jednoho svého přítele:

„Un Jesuiste est un compagnon orgueilleux d’un Roi rempli d’humilité; le sectateur interessé d’un Prophete qui ne prêche que la pauvreté; le disciple ambitieux d’un Maître qui ne recommande que la bassesse, le serviteur voluptueux d’un Chef qui était la pureté même. Le Jesuiste est une créature, noire au dehors et pourrie au dedans; qui flatte par devant et mord par derriere; qui endoctrine les sujets et tue les Souverains; qui se glisse près du trône et en sape les fondemens; qui prie avec les devots, blasphème avec les impies, pleure avec les affligés, rit avec les rieurs, boît avec les buveurs, jeune avec ceux qui jeunent, philosophe avec les Philosophes et extravague avec les fous.“137

Tyto řádky jsou mimo jiné typickou ukázkou Lambergova smyslu pro humor, o němž jsme se zde již několikrát zmínili. S jistou dávkou intelektuálského cynismu je jeho pozornost zaměřena na předsudky, které lidem vládnou. Na druhou stranu z filantropie, která mu byla vlastní, se nikdy nevysmíval lidem jako takovým. Spíše je pozoroval a následně se bavil. Svému imaginárnímu příteli, kterému je list posílán proto píše: „Hleďte

136

(fr.) Je to zvíře, které jí a spí, často je zaměstnané, často se nudí, je to kreatura (créature), která nemyslí na svého stvořitele (créateur), a když, tak ho haní, která nemluví o náboženství, pokud ho nepomlouvá, nemyslí na budoucnost, pokud se jí zrovna nevysmívá, která má rozum k tomu, aby o všem pochybovala, která má duši proto, aby jí ztratila, která nenávidí kněží a mnichy stejně jako všechny lidi, kteří žijí slušně. Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 118. 137 (fr.) „Jezuita je pyšným doprovodem krále plného pokory. sektář, který se zajímá o proroka, a který káže jen o chudobě, ambiciozní žák Mistra, požitkářský služebník pána, který byl čistota sama, osoba černá zvenku a shnilá zevnitř, která zepředu lichotí a zezadu kouše, která se vtírá k trůnu a sápe se po moci, modlí se s věřícími, rouhá se s bezvěrci, pláče s postiženými, směje se s chvastouny a pije s pijáky, filosofuje s filosofy a blábolí s blázny.“ Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 118-119.

tedy můj příteli, jak se jedna polovina světa směje té druhé, ano, smějme se, dokud se nám bude zdát směšná lidská hloupost, ale nikdy se nesmějme nepřízni a neštěstí jiných.“138 Z těchto řádků lze vyčíst, že Lambergův postoj k otázce náboženství nebyl nikterak vlažný, jak by se dalo předpokládat u osvícence a světáka, který si dopisoval s Voltairem, Humem nebo Casanovou. Hrabě Lamberg byl vlastně velmi silně věřícím člověkem. Spíše by se dalo dle jeho spisů usuzovat, že byl více křesťanem než katolíkem. Jeho vztah k Bohu měl intimnější charakter. Byl především kritikem okázalého projevování náboženské horlivosti, které nemá s opravdovou vírou příliš společného. Odmítá zásahy do své komunikaci s Bohem, k níž nepotřebuje prostředníka, Řím nebo svaté relikvie.

138

Srovnej Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 118.

VIII. LAMBERGŮV PŘÍSPĚVEK K JOSEFÍNSKÉ LEGENDĚ „Si les Romains ont eu le siècle d’Auguste, nous avons eu le siècle de Louis XIV; et peutêtre les arts pourront-ils se flatter un jour d’avoir rencontré un siècle encore plus celebre; celui de Joseph II.“139

Lamberg byl známým světákem, který od mládí mnoho cestoval. Dlouhá léta žil mimo Moravu. Byl nadšeným frankofilem, který miloval svět knih a krásného literárního vyjadřování. Aristokracii osmnáctého století lze navíc považovat za výrazně anacionální nebo, chceme-li, kosmopolitní. Šlechtici měli své majetky velmi často v různých zemích. Už proto bylo více než přirozené, že hovořili a byli vzděláváni v několika jazycích. Otázka jejich identity tak není příliš jednoduchá. Přesto již v osmnáctém století je v některých jedincích zakořeněna jistá dávka zemského patriotismu. Obzvláště to pak platí o osvícencích, kteří se často intenzivně věnovali v duchu merkantilismu rozvoji manufaktur a kultivování krajiny okolo svých sídel. Z těchto činností pramenil i vztah šlechticů ke svým dominiím, které na Moravě a v Čechách často vlastnili teprve od třicetileté války. Původně německá, rakouská a maďarská šlechta se aklimatizuje a začíná mít vztah k zemi, kde začali svá sídla budovat jejich předci. Kníže Kaunitz o sobě v Paříži, ač se narodil i zemřel ve Vídni, často říkával: „Je suis noble de Bohême, mes biens se trouvent en Moravie.“140 I o Maxmiliánu Lambergovi lze spolehlivě říci, že se přes své světáctví a kosmopolitní vystupování cítil být Moravanem.141 Narodil se v Brně a zemřel v Kroměříži. Jeho rodným jazykem byla němčina, jeho zemí Rakousko a jeho císařem Josef II. Ve svých spisech označuje za svou vlast Moravu. O Rakušanech, ale i o Němcích v říši, píše však jako o svých krajanech (compatriot). Asi proto nebude příliš troufalé učinit z Maxmiliána Lamberga Rakušana, který měl silný vztah k historické zemi, ve které se narodil, tedy k Moravě. Dostatečně je to demonstrováno v jednom z jeho listů, na jehož závěru se hlásí k odkazu moravského učence (savant Morave) Jana Amose Komenského.142 Velkou otázkou našeho bádání je vztah Moravana Maxmiliána Lamberga k autoritě císaře Josefa II. Jeho reformy byly často nahlíženy národním prizmatem. V dějinách byla silná tendence nahlížet na něj jako na programového germanizátora a v hodnocení jeho vlády byly zastíněny jeho náboženské a robotní patenty. Josef však nemohl předvídat vítězství nacionalismu v příštím století. Jeho rozumovou úvahou bylo, že je potřeba vytvořit sourodý fungující stát. V této myšlence ho Lamberg ve svých listech podporuje a stává se tak jedním z nepříliš četných hlasatelů josefínského reformismu. Samotnou osobnost Josefa II. Lamberg nectí pouze pro jeho racionálnost a odhodlanost. Krom těchto vlastností u něj nachází také lásku ke svému lidu, jemuž je dopřáváno nových svobod. Obecně se dá o Lambergovi říci, že jeho poselství je velice humánní, že si velice váží vzdělanosti a úcty 139

(fr.) „Pokud měli Římané století Augustovo, my jsme měli století Ludvíka XIV., a možná, že se umění bude jednou honosit tím, že jej zastihlo ještě slavnější období, století Josefa II.“ Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 154. 140 Lenderová, Milena: Wenzel Anton Kaunitz, ambassadeur d’Autrich en France In: Klingenstein, Grete, Szabo, Franz (edd.), Staatskanzler Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg 1711-1794, Graz, Estregom, Paris, New York 1996, str. 50. 141 Viz jeho přezdívka Brněnský Demokrités. 142 Srovnej: Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 137.

k lidské důstojnosti. Dobrý panovník by pak měl být ten, který si této důstojnosti váží a brání ji zákony a osobní autoritou. „Je suis au fait, ne bougez pas, on vous fera la justice.“143 Už z tohoto důvodu si Lamberg nesmírně považuje filosofa na trůně Fridricha II. Jeho osobnosti dokonce věnuje i několik stran ve svém Zápisníku světáka.144 Král je sice Francouzi zlořečen, Lamberg však připomíná jeho přídomek Bonus rex a činnost, jíž si jej zasloužil. Uvádí péči, s jakou se Fridrich stará o dostatek obživy poddaných svého státu. Svoji úvahu o Fridrichu Velikém zakončuje: „Il peut etre adoré de ses peuples, admiré de son siècle et de tous ceux qui le succéderont. La postérité le placera parmi les grands, et surtout parmi les bons rois.“145 Stejně jako Fridricha Velikého obdivuje a hlasitě chválí Maxmilián Lamberg vladařské dílo Josefa II. Nadšeně vyzdvihuje jeho reformní dílo, z nějž nejvýšše klade především Josefův toleranční patent, který má dle Lamberga lidem dát pokoj od náboženských konfliktů a ekonomický prospěch. Lamberg v panovnické otázce zcela odvrhuje jakékoliv kritické soudy, které vznášel ve všech ostatních odvětvích. O Josefovi II. píše velmi dlouze a obdivně. Na různých místech cituje jeho teze, sklání se před rozhodnou odvahou, s jakou se pustil do svého reformního díla, píše na něj alegorické oslavy a prorokuje mu věčnou slávu. Lamberga tak v tomto světle můžeme vidět jako spolutvůrce josefínské legendy o císaři lidumilovi, který má ponejvíce na srdci štěstí svého lidu. Stejně jako oslavný obraz, na němž císař sám pluhem rozorává brázdu v jedné jihomoravské vesnici, je i v Lambergových listech Josef II. v roli osvícence, který se snaží co nejlépe spravovat svou zemi a který se neváhá postavit za práva obyčejného lidu. V kapitole věnované tématu náboženské tolerance již bylo hovořeno o pochvalách, jimiž Josefa II. Lamberg zahrnul za to, že vydal toleranční patent. Na jiných místech Les lettres critiques, morales et politiques nacházíme odkazy na Josefovu vládu i v jiných souvislostech. Na jednom místě hovoří o panovníkových plánech na splavnění Moravy a o možnostech rozvoje, které tento plán skýtá. V jiném listu zase Lamberg přemítá o omylnosti nebo možné zkorumpovanosti hrdelních soudů.146 Nabádá zde k úctě k lidskému životu a upozorňuje na absolutnost a nevratnost trestu smrti. „Notre vie, toute fragile qu’elle est, ne doit pas être subordonnée au caprice de nos semblables.“147 Josefa II. v této chvíli Lamberg chválí za jeho záměr zrušit ve svých zemích hrdelní tresty a blahopřeje sám sobě i svým spoluobčanům k tak rozumem osvícenému panovníkovi. Zcela výjimečnou literární památkou, která oslavuje reformní dílo Josefa II., je pak alegorický popis úcty, v jaké je chován Josef u obyčejného selského lidu. V krátkém příběhu, který je součástí jeho Les lettres critiques, morales et politiques, líčí Lamberg výlet na venkov, na který se vydal s šarmantním dámským doprovodem.148 Byla to velmi urozená dáma (dame de plus haute noblesse). Chtěli si najít lepší zábavu, než jakou jim nabízí dvůr. Došli až na místo s tajemným názvem lieu de plaisire, na kterém se shromažďovala a mísila urozená i neurozená společnost, aby se pobavila. V nedalekém sále, kam nahlédli a do kterého posléze vstoupili, byla ta nejrůznorodější možná společnost, převládali zde však lidé neurození. Pohled na tyto lidi vyvolal v Lambergově doprovodu pohoršení a zděšení, jeho urozená compagne vydala nespokojený výkřik: „ Fi!

143

Výrok Josefa II., který Lamberg cituje. (fr.) „Jsem o všem spraven, nepodikejte nic, bude vám udělěna spravedlnost.“ Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 31. 144 Lamberg, Maxmilián de: Le Mémorial d’un mondain, Frankfurt am Main 1774, str. 15-18. 145 (fr.) „Svým lidem je zbožňován, svým stoletím a všemi následujícími bude obdivován. Budoucnost ho zařadí mezi velké a hlavně mezi dobré krále.“ 146 Srovnej Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 137-147. 147 (fr.) „Náš tolik křehký život nesmí být podřízen vrtochům našich bližních.“ Srovnej Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 139. 148 Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 109-114

Cela sent le peuple!“149 Tento výkřik však všechny přítomné hluboce urazil. Lamberg se laskavým pohledem snažil společnost uklidnit, dav se však pouze chladně rozestoupil a nevšímal si jich. Jeho pozornost byla totiž již obrácena jinam. Potom oba pozorovali svižné mladé tančící lidi. Byl pohledem na ně neskutečně potěšen a přemýšlel o nešťastném výroku dámy, kterou doprovázel. Situaci zhodnotil tak, že jeho nos sice není natolik jemný, aby odlišil, kdo je cítit lidem a kdo urozeností, v každém případě se mu tato společnost velmi zamlouvala. Jedna z tančících osob se však vymykala, byla odlišná od všech ostatních. Lamberg ji popisuje jako ženu krásné a jemné postavy. Byla to láska sama, oblečená v plášti pastýře. Její kaštanové vlasy jí vlály svobodně ve větru, padaly na ramena a lemovaly tu nejzajímavější a nejkrásnější osobu, jakou si lze představit. V očích měla vřelý pohled, který hřál a oživoval...150 Tato osoba se rázem stala královnou bálu. Obyvatelé místa jí náležitě projevovali úctu, všichni se sbíhali na místo, aby ji viděli. Nadšení cizinci se ptali po jejím jméně. Lamberg osobu brzy ztratil z očí, neboť se okolo ní všichni nakupili, aby se jí poklonili. Později se řady znovu rozestoupily. Dáma měla vlhké oči od šťastných slz, které jí kanuly po tváři. Všem, kteří ji obklopovali, urozeným i neurozeným, dávala najevo svou náklonost a přízeň. Tato podívaná však zcela šokovala Lambergův pyšný urozený doprovod, a ten ho již nemohl déle snést. Proto oba odešli. Uražená pýcha urozené a na přízeň davu žárlící dámy dávala Lambergovi najevo, že nehodlá následovat tento krásný příklad, který oba před chvílí viděli. Srdce urozených jsou tvrdá jako diamant a přitom by pro ně bylo tak jednoduché, zasloužit si obdiv a zbožňování lidu. Až zde se skrývá rozuzlení celého alegorického příběhu, v němž je Josef II. znázorněn jako krásná dáma, která je obdivována svým lidem a která svůj lid miluje. Právě jeho láska k lidu je podle Lamberga příčinnou žárlivosti a neoblíbenosti jeho postavy u jednotlivých panovníků v říši. Lamberg hluboce lituje toho, že v Německu je tak málo vasalů, kteří by následovali Josefův příklad a chovali se k lidu laskavěji. O Josefovi zde opět mluví jako o nejušlechtilejším člověku Německa.

Z těchto úryvků si lze odnést důležitý poznatek. Je jím ta skutečnost, že se Lamberg intenzivně podílel na vzniku Josefínské legendy, která se snažila Josefa II. zobrazit především jako ochránce svých poddaných. Josefa zde zobrazuje jako nejkrásněší a nejpřívětivější dámu snad právě proto, aby z Josefa skutečně udělal objekt kultu a zbožňování. Stejně jako jiní propagátoři myšlenkového odkazu Josefa II. se snaží zobrazit císaře jako lidového panovníka. Lamberg, který ač byl sám hrabětem, nebyl velkým příznivcem privilegovanosti urozených.151 Přesto si hluboce vážil panovnického institutu. Císař byl přeci vzdělaný muž, který byl ovlivněn i osvícenskou literaturou.152 Lamberg neměl nic proti absolutistickému uplatňování moci, panovník sám byl přeci osvícenec. Nebyl v žádném případě radikálem, který by požadoval parlament nebo samosprávu. Jako josefinista Lamberg předpokládá, že panovnická rozhodnutí mají být podrobena jeho vlastní rozumové kritice. Spravuje-li vladař svou zemi vládou rozumu, není absolutismus žádnou překážkou, naopak díky němu může být panovník garantem uskutečnění důležitých reforem. Už proto, že se Josef do těchto reforem, které bortily zaběhnutý

149

(fr.) „Tady to smrdí lidem.“ Tamtéž str. 110. Srovnej tamtéž str. 112. 151 Více o tomto tématu viz následující kapitola práce. 152 O Josefově četbě osvícenců a o osvícenci v něm viz Machovec, Milan: Předrevoluční jakobín aneb život plný paradoxů. In: Problém tolerance v dějinách a v perspektivě, Praha 1995, str. 15-16. 150

feudální systém, pouští, si zaslouží obdiv a lásku svých poddaných. Sám za sebe tento obdiv Lamberg projevuje právě na stránkách svých kritických listů, v nichž se k Josefovi staví vysloveně positivně a až nekriticky obdivně. Později, po smrti Josefově, na Lamberga již doléhá určitá skepse. Velmi se zdráhá vlkládat naděje do Leopolda II., v jehož vladařské a lidské schopnosti lid doufal také proto, že se nechal korunovat českým králem. Postoj stárnoucího hraběte je o mnohem více rezervovaný. Josefinista a cynik v něm nemá příliš pochopení pro korunovační ceremoniál, který je nákladný, ale nezaručuje pokračování v panovnickém reformním díle Josefa II. O korunovaci tak mluví jako o korunovační frašce, vysmívá se českým stavům zato, že se kvůli ní zadlužili a Leopold pro něj zůstává křížovkou, již bude třeba luštit (korunovace přeci není konstituce, která by zaručovala práva lidu).153 Jeho postoj je překvapující na rokokového šlechtice, který by měl nádheru zbožňovat a doufat v udržení starých poměrů. Méně už pak, uvědomíme-li si, že Lamberg byl především filosofem a učencem, který byl již poněkud nakažen rovnostářskými doktrínami, s nimiž hlasitě vyrukovali tři roky po vydání jeho Les lettres crtitiques, morales et politiques francouzští revolucionáři.

IX.

LAMBERG, SPOLEČENSKÝ ŘÁD A REVOLUCE V předcházejících kapitolách jsme již nastínili, že Lambergův světonázor nebyl vždy takový, jak by se

očekávalo od jeho hraběcího stavu. Modernost jeho myšlení vycházela z jeho všestranného vzdělání na osvícenských akademiích. Filosofie osvícenců v něm vzbudila zájem o lidské individuum. Hravost, s jakou na něj nahlížel a s jakou ho uchopoval, vycházela z jeho specifického humoru a ironického pohledu na svět. Přesto všechno není Lamberg člověkem, který by hleděl povýšeně na lidská práva a svobody. Naopak je z jeho díla cítit upřímný soucit s osudem pronásledovanými a utlačovanými lidmi. Váží si tvrdé práce venkovanů, která je ve městech přehlížena, ptá se po původu a důvodech šlechtické privilegovanosti. Lamberga tak můžeme v našich očích vidět i jako muže, který nesouhlasil se stávajícím feudálním řádem a který volal po změně poměrů. Ani tyto hlasy nebyly v tehdejší Evropě ojedinělé. Osvícenci, alespoň do vypuknutí francouzské revoluce, zastávali tento kurs, který měl za svůj cíl osvobodit lid od útlaku a od zažitých představ, které je obírají o jejich pocit svobody. Už z tohoto důvodu musel Lamberg obdivivat Josefa II. Byl to muž, „který zrevolucionoval Rakousko v duchu nové filosofie, zaváděl církevní snášenlivost, osvobodil sedláky a Židy a útočil na privilegia aristokratů.“154 Lamberg mu za to vše projevoval bezmeznou úctu. Josef vykonával revoluci shora a dle Lamberga to byl jediný způsob, jak zabránit revoluci zdola, která by byla vyprovokována davem. Podle jeho názoruj již nejde situaci dále udržet. Hrabě připomíná, že věci mají být nově uspořádány: „Les princes devraient connoitre, que de tout temps on les appellait à tort les dieux de la terre.“155 Dle osvícenských a zednářských představ o světě, které byly založeny na hluboké víře v lidství, by měla být privilegovanost spojena se službou lidu. Silní jedinci mají sloužit slabým, budovat nemocnice, dotovat chudobince a stavět se za práva

153

Srovnej Petráň, Josef: Kalendář aneb čtení o velkém korunovačním plese v pražském Nosticově divadle 12. září 1791 v časech francouzské revoluce, Praha 2004, str. 51-62. 154 Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie (novověk), Praha 1999, str. 201. 155 (fr.) „Knížata by měla vědět, že byla neprávem nazývána pozemskými bohy.“ Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 28-29.

utlačovaných. To aristokracie by měla věřit v rytířské ideály, osobní svobodu, v čestnost a statečnost.

156

Tyto

vlastnosti požadoval hrabě Lamberg i od současných státníků, kteří by měli odvrhnout poživačnost a zahálku a měli by se dát do služby společnosti. Teprve v tom vidí znak skutečné ušlechtilosti a vznešenosti. Rytířství je skutečně zcela zásadním předpokladem urozenosti. Vlastnosti ducha jsou tím, co činí z člověka šlechtice. Nikoliv majetky, tituly a dědičně projevovaná úcta. Lamberg sám měl vznešené předky a titul. Svou urozenost však nedává najevo, a to ani, když píže měšťanskému intelektuálovi, čáslavskému Jakobínovi Opizovi. „Schválně nechává stranou stavovskou nadřazenost, jako by mu vadilo, že se narodil jako hrabě, tím spíše se rád nechá blýskonout převahou intelektu.“157 Přezírání šlechtického titulu u něj však není pouhou pózou, která by měla Lambergovi zajistit obdiv Opize, který byl zaměstnancem celního úřadu. Své, na svůj stav velmi radikální, názory neváhá uveřejnit i v Les lettres critiques, morales et politiques. Lambergův hlas v nich volá po osvobozování lidského individua ze starých struktur. Už v tom se tolik podobá francouzským osvícencům. Chce zajistit práva lidem, kteří pracují pro společnost, ale místo projevu úcty zůstávají ujařmeni pod pozemkovou vrchností. Jeho listy se tak stávají tribunou, ze které hlásá větší úctu k práci sedláků, kteří dobývají ze země potravu ostatním. „De mes fenetres j’ai souvent le spectacle interessant de voir de pauvres paysans, qui charient du bois ou autres denréea a la ville, se coucher négligement sur le pavé, pres de roues de leur voiture, et dormir d’un sommeil aussi doux et aussi profond, que s’ils étaient dans un palais superbe, environnés de satellites et couchés sur un lit tissu d’or, rempli du duvet le plus subtil et le plus précieux... Il faut avoir éprouver les peines, les fatigues et les travaux, auquels les paysans sont exposés, pour connoitre parfaitement les douceurs du repos: de meme il faut avoir ressenti les rigueurs de la faim et de la soif, pour gouter dans sa perfection, les charmes que la nature a attachés au manger et au boir.“158

Způsob, jakým se zde Lamberg hlásí k chudým obyvatelům venkova, je skutečně milým příkladem jeho filantropství. Jejich životní úděl neváhá přes svůj hraběcí titul uvádět do přímého kontrastu s nepřirozeností nákladného života aristokracie. Šlechtický titul pro hraběte Lamberga evidentně mnoho neznamenal. Sám prohlašoval, že ušlechtilým byl snad vždy pouze zakladatel rodu a jeho potomci tento titul zdědili bez jakékoliv zásluhy. Přitom všichni byli na počátku prostými lidmi. „La Royauté elle-même a pris la naissance dans la roture.“159 156

Srovnej Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie (novověk), Praha 1999, str. 209. Petráň, Josef: Kalendář aneb čtení o velkém korunovačním plese v pražském Nosticově divadle 12. září 1791 v časech francouzské revoluce, Praha 2004, str. 57. 158 (fr.) „Z okna se mi naskýtá často zajímavá podívaná na chudé venkovany, kteří dováží do města dříví a potraviny, kterak jsou nataženi na chodníku hned vedle kol svých vozů a spí tak hlubokým a klidným spánkem, jako by leželi někde v nádherném paláci, obklopeni přisluhovači, na posteli lemované zlatem, v peřinách s nejjemnějším a nejdražším peřím... I nám by bylo zapotřebí zažít si stejné bolesti, námahu. Uvědomit si těžkost práce, kterou musí venkovan udělat, aby si mohl dopřát klidu a odpočinku. Zrovna tak by bylo zapotřebí zažít si hlad, žízeň, abychom lépe ocenili dary, jimiž nás příroda zahrnuje.“ Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 233-234. 159 (fr.) „Vždyť i králové vzešli z prostého lidu.“ Srovnej: Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 51-52. 157

Jeho kritickému oku neunikají ani podivné málo chvályhodné okolnosti, za jakých býval dříve, stejně jako v Lambergově současnosti, šlechtický titul udělován. Břitce se vysmívá i asociálnosti aristokratů, kteří jsou vychováváni izolovaně, co nejdále od prostého chudinského prostředí. Taková výchova z nich dle Lamberga činí lidi, kteří žijí zcela mimo realitu a neumějí se pohybovat v jiném prostředí, než ve svých residencích.160 Podobně vykreslenou postavou je nakonec i hrdina Lambergova sentimentálního cestopisu. Mladý šlechtic, který je uvyklý chovat se s noblesou za všech okolností, se během imaginární plavby po moři uvádí opakovaně do trapných situací. Na konci však dojde k zjištění, že cesta, na kterou se vydal, ho zbavila jeho dětské naivity a uvedla ho do společnosti zkušenostmi protřelých světáků. Lamberg sám konečně připomíná, že součástí jeho vlastní výchovy byly lekce pýchy, ve kterých mu byla často připomínána jeho urozenost.161 Tuto část své výuky ovšem hodnotí velmi špatně. Reaguje na ni citováním části jedné Rousseauovy úvahy. Podle ní není důležité, kde se narodíme, zda-li v paláci, v domě, v nemocnici nebo v templu. Přitom jsou lidé rozvrstveni právě na tomto základě. Zásadním je to, co se odehrává uvnitř matky dítěte během těhotenství. To je to nepřekonatelné tajemství, období, kdy se formují osobnosti, které jednou zvrátí staré zavedené pořádky. Toto je velmi zásadní moment Lambergova výkladu budoucnosti. Autor zde totiž v podstatě předjímá revoluci, která ve Francii propukla pouhé tři roky po publikaci jeho kritických listů. K principu šlechtické privilegovanosti se staví zcela odmítavě a v jistém smyslu mu skutečně přijde nelogická. V budoucím světě vidí Lamberg obrovskou důležitost a nezastupitelnou roli vzdělání. Teprve správná výchova zahrnuje člověka důležitými cnostmi, které ho budou v životě zušlechťovat. Ve vzdělání tak už podle Lamberga není důležitá pouze erudice, ale také schopnost nad jednotlivými předměty přemýšlet a správně je filosoficky uchopit. Lamberg zde opět hovoří o revoluci v myslích (révolution dans les esprits). „Doktorát z Manheimu, Mnichova, Göttingenu nebo Berlína bude brzy znamenat více nežli baronský nebo hraběcí titul.“162 Mohli jsme si všimnout, že pojmu revoluce používá Lamberg s velikou oblibou. Dá se však poměrně přesvědčivě říci, že onou revolucí míní jisté pro společnost důležité reformy prováděné shora a nikoliv útoky na státní instituce. Revoluce by dle něj měla začínat v hlavách a myslích panovníků. Věřil, že revoluce se již započala, v Anglii před více jak sto lety, v Prusku, Rakousku a Rusku přišla teprve nedávno společně s Fridrichem II., Josefem II. a Kateřinou Veliké. Lamberg gratuluje sám sobě za osvícenost doby, ve které žije. Budoucnost vidí v reformách a ve vědeckých debatách o nich. Je potřeba usilovat o štěstí lidu, o jeho materiální dostatek a o jistou míru svobod. Také proto Lamberg udržuje kontakty s učeným prostředím Evropy, zakládá nové komitéty Hessensko-Homburské společnosti a udržuje styky s uherskými jakobíny. Revoluce, která se ve Francii rozhořela po útoku na Bastillu, však nezapadala do kontextu Lambergem vítaných společenských změn. O to větší bylo zřejmě Lambergovo rozčarování z jejího průběhu. Jak krátká byla cesta od zasedání třetího stavu v míčovně ve Versailles k uvěznění královy rodiny po nezdařeném úniku z Francie. I Rakouská monarchie, která za Josefa II. nastartovala reformní progresivní kurz, se s Josefou smrtí a s událostmi roku 1789 zastavila v reformách, aby znovu nabrala zpátečnického konzervativního směru. To bylo pro Lamberga určitě zásadním zlomem v životě, během kterého propagoval ve své vlasti myšlenky francouzských osvícenců. Nabádal celý život k adaptaci a k praktickému rozvoji jejich myšlenek. Na konci života však musel svůj osvícenský optimismus a nadšení z pokroku konfrontovat s událostmi, které se snažily 160

Srovnej: Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 54 Srovnej: Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 46-47. 162 Srovnej Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786, str. 134-135.

161

kompletně a nekompromisně přeorganizovat společnost. Evropa se zalekla oslovení občane! a hesel, které hlásily více než jen iluzorní svobodu, ale také rovnost a bratrství lidu. Ustoupila o krok zpět. Lamberg, který se celý život kulturně na Francii odvolával, musel být svědkem počínající antifrancouzské antirevoluční fobie. Hrabě Lamberg byl tak sám nucen své životní názory poněkud korigovat. S revolucí, která se ve Francii rozhořela, nemohl, ač její vypuknutí nevylučoval, souhlasit. Oproti Voltairovi byl Lamberg oddaný svému osvícenému panovníkovi a Bohu. Byl pořád šlechticem a Rakušanem. Stejnou názorovou změnu museli prodělat i jiní mužové jedné končící epochy. Náš středoevropský styl percepce osvícenských myšlenek nebyl nikdy natolik úderný a pokrokový, jako tomu bylo u francouzského pojetí.163 Proto Lambergova odezva na revoluční události ve Francii nemohla být příliš positivní. Tento pohled sdílí Maxmilián Lamberg i se svými korespondenty, Giacomem Casanovou a čáslavským celním úředníkem Opizem. Všechny tři spojuje přání, aby nedorozumění mezi revoluční Francií a okolními monarchy nevyvrcholilo válečným konfliktem.164 Přesto, že je příznivcem absolutisticky vládnoucího Josefa, se v Lambergovi nezapře osvícenec, který je příznivcem ústavních systémů. Optimismus a víra v rozum ho vedla k následující předpovědi, „ Revoluce ve Francii se ustálí na umírněné monarchii. Její prosperitu zajistí ústava. Král, přiveden k rozumu ji bude dodržovat.“165 Situace se však nevyvinula podle Lambergových představ. Králův pokus o útěk vyvolal krizi a rozhodující moc zůstala v rukou Národního shromáždění. V té chvíli už Lamberg zřejmě slevuje ze svého frankofilství, kterému je kvůli revolučními událostemi zasazena těžká rána. Obraz Lambergova názorového postoje ohledně revoluce ve Francii nám přináší článek Josefa Polišenského z Časopisu matice moravské.166 Lamberg měl podle Polišenského zlou předtuchu o mračnech stahujících se nad Francií už od podzimu 1787. Shledával francouzský feudální systém zastaralým a nefunkčním a mluvil o potřebě reforem uskutečňovaných v duchu osvícenského absolutismu. Jak jsme si již nastínili, Lamberg nebyl odpůrcem monarchie, v níž jsou práva lidí zaručena ústavou. Problémem však byla cesta, jakou se poslanci Ústavodárného shromáždění snažili takový seznam prosadit. „Všichni ti, kdo podle svého mínění chtějí učinit své země šťastnými, jsou příliš daleko a nakonec se podobají těm, které Řekové nazývají Héautofagos-lidé, kteří se sami pojídají.“167 Pozdějším vývojem ve Francii je Lamberg velmi zklamán. Celoživotní reformista se na konci svého života díval na revoluci, která se však neodehrála v lidských myslích, jak by si přál. K naplňování idejí, které celý život hlásal, tak bylo přistoupeno ze špatného konce. Lambergovi se revoluce a její ideály odcizují. Přeci jenom byl více dědicem Voltaira a Montesquieua než Rousseaua.

X.

ZÁVĚR S osvícenským myšlením je od druhé poloviny osmnáctého století spojen silný optimismus a

entusiasmus. Filosofové lichotí sami sobě a prohlašují, že dosud nikdy lidstvo nežilo v tak člověku příznivém období. Proto proniká do všech odvětví lidské činnosti a ve všech se snaží uplatnit své postupy. Ty byly typické 163

Srovnej Minář, Jaroslav: Voltaire v naší společnosti a literatuře, Praha 1964, str. 25. Viz Petráň, Josef: Kalendář aneb čtení o velkém korunovačním plese v pražském Nosticově divadle 12. září 1791 v časech francouzské revoluce, Praha 2004, str. 62. 165 Tamtéž. 166 Polišenský Josef: Korespondence moravského osvícence Maxe Lamberga s J. F. Opizem o francouzské revoluci. Časopis matice moravské 71, Brno 1952, str. 140-148. 167 Polišenský Josef: Korespondence moravského osvícence Maxe Lamberga s J. F. Opizem o francouzské revoluci. Časopis matice moravské 71, Brno 1952, str. 140-148.

164

především zvýšeným zájmem o člověka. Humanismus měl vystřídat teologii. Nejlépe to snad vystihuje verš anglického básníka Alexandra Popea:

„Know then thyself; presume not God to scan; The proper study of mankind is a man!“168

Síla osvícenských myšlenek a tajemství jejich úspěchu u veřejnosti byla ukrytá v literatuře. V době, kdy stále více lidí umí číst, stoupá i společenská poptávka po románové tvorbě. Lidé hledali v literatuře rozptýlení, které by jim umožnilo okusit jiného života, než na jaký byli zvyklí. Filosofové jim dali romány, v nichž našli reálně vykreslené životní příběhy. Zároveň byly v jejich dílech obsaženy revoluční myšlenky, žádající nápravu stávajícího nerovného řádu.

Tato práce si kladla za svůj cíl sledovat osobnost hraběte Maxmiliána Lamberga, který přišel do styku s osvícenskou filosofií během své kavalírské cesty. Studia na německých univerzitách byla završena několikaletým pobytem v Paříži, která dominovala dobovému vkusu. V hlavním městě tehdejšího kulturního světa se mladý aristokrat setkal s celou řadou významných osobností své doby. Zejména se spřátelil s Giacomo Casanovou, s nímž si dopisoval až do své smrti. Seznámil se zde s osvícenskými postoji k zásadním společenským problémům. Tyto názory hrabě Lamberg pochopil a některé z nich přijal buď částečně za své, nebo se s nimi zcela ztotožnil. Jeho pohled na francouzskou osvícenskou filosofii byl sice obdivný, ale stále to však byl pohled cizince z nesrovnatelně konzervativnější země, než byla Francie osmnáctého století. Proto zůstává Lamberg loajálním poddaným, který si nenechá vnutit odpor k absolutistické monarchii a neodvrhne svou vlastní víru v Boha. Osvícenské postupy, se kterými se ve Francii, ale i jinde na svých cestách setkal, si dokázal interpretovat sobě vlastním specifickým způsobem. K jednotlivým společenským otázkám se pak věnoval ve svých francouzsky psaných knihách. Po svém návratu na Moravu se z Lamberga stává čilý komentátor společenského dění. Jeho pověst zcestovalého a učeného světáka mu otevírá dveře četných šlechtických residencí na Moravě. Maxmilián Lamberg rád přijímá toto pohostinství, neboť nedisponuje finančními prostředky, které by mu zajistily dostatečný komfort. A tak si můžeme hraběte představit, kterak hovoří u bohatě prostřeného stolu o svých zahraničních zkušenostech, o Humovi, Voltairovi či Rousseauovi a při odchodu zanechává jako památku svému hostiteli výtisk svého Zápisníku světáka. Jeho myšlenky týkající se náboženské tolerance, rovnosti lidu ve státě, před zákonem aj. lze považovat za velmi moderní. Seznamuje nás s nimi ve svých knihách, hovoří o nich mezi učenci v aristokratických salónech a mezi svými přáteli v brněnské zednářské lóži. Lamberg propaguje osvícenské myšlenky, akcentuje zájem o člověka, vědu, vzdělání. Na moravské aristokratické prostředí, kde je šlechta považována za průkopníky reálného uskutečňování osvícenských tezí (Jiří Kroupa), měl Maxmilián Lamberg skutečně nepopíratelný vliv. Lamberg se vyjadřoval k celé řadě otázek všech možných vědních nebo společenských oblastí. Do všech z nich vnášel cosi nového. Zejména byly jeho vhledy nové v uchopení lidského individua a jeho místa ve světě. Snaží se rozbít staré zůstávající struktury, které jsou pro něj připomínkou nedůstojnosti. Vysmívá se křehkosti systému, na němž je společnost vystavěna a v jehož zajetí žije. Je novátorem, jenž přichází s podněty a 168

Srovnej Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie (novověk), Praha 1999, str. 202.

myšlenkami, které mají za cíl společnost reformovat. Proto byly hlavní osy Lambergova světonázoru podrobeny našemu zkoumání. Ve všech nacházíme různou míru inspirace osvícenskými názory.169 Důležitým médiem osmnáctého století byla literatura. Lamberg sám byl už za svého života považován za muže jistého literárního renomé. V jeho knihách byl akcentován vlastní rozum a důležitost přímé zkušenosti na místo úzkostlivého lpění na dobovém dogmatismu. Hlásá svobodu myšlení a skrze své knihy se snaží působit na lidskou mentalitu. Lamberg samozřejmě ovlivňoval četné lidi ve svém okolí. Jeho zásahy do života společnosti ale nejsou na první pohled vůbec patrné. Důležité je, že jeho osobnost představovala novou názorovou platformu. Ač Lamberg umíral chudý a téměř osamocen, ve svém osvícenském kruhu byl skutečnou autoritou. S jeho postavou přišel na Moravu josefinista, který přináší z ciziny řadu nových poznatků a myšlenek. Zejména pak staví pomníky francouzským filosofům, kteří započali celospolečenský dialog.170 Lamberg se snaží podobnou rozpravu zapříst i ve své vlasti. Svým způsobem se mu to daří. Francouzská kultura je v podstatě oficiální a i filosofická díla jsou bohatě zastoupena v šlechtických zámeckých knihovnách. Tato debata je však náhle utnuta vypuknutím francouzské revoluce a smrtí reformátora na trůnu Josefa II. Dva roky po Josefovi umírá v Kroměříži také Maxmilián Lamberg a s ním odcházejí i ideje o klidné mírové transformaci společnosti, které jsou nahrazeny konservatismem protifrancouzského nádechu. Příští devatenácté století pak bude vyplněno jeho střety s revolučním prosazováním idejí, jež vzešly z per první generace osvícenců.

Tato práce se soustředila především na klíčová témata Lambergových úvah. Byli jimi náboženská tolerance, Lambergův vztah k literatuře, jeho osobní pojetí náboženství, jeho zaujetí pro reformy prováděné Josefem II. a kritika nerovných poměrů ve společnosti. Na jeho dosud málo známém díle je však možné vyzkoumat celou řadu zajímavých poznatků. Většina Lambergova díla je rozptýlena po celé Evropě, jistě bychom v ní mohli najít celou řadu nových poznatků a námětů. Tématem jiné zcela samostatné práce by mohl být Lambergův korespondenční vztah s Giacomo Casanovou, jehož nutno říci neúplnou edici vydal v němčině roku 1935 Gustav Gugitz. Korespondence osmnáctého století je pro naše poznání velmi zajímavým archivním artiklem. Společenskou normou je psát krásné dopisy, ve kterých se skrývají pro nás velmi zajímavé reakce na aktuální společenské události. V těchto dopisech navíc nacházíme četné informace k dějinám každodennosti vysokých vrstev. Největší tajemství nám však ukrývají mohutné regály zámeckých knihoven. Málo známá díla Maxmiliána Lamberga, která byla v podstatě osou této práce, nám ukazují, jak málo toho víme o méně známých autorech osmnáctého století. Práce s dobovou literaturou je nesmírně zajímavou činností. Více jak dvě stě let staré tisky se pro nás vlastně stávají pramenem a zdrojem badatelského štěstí. Studium těchto materiálů nám dokáže lépe než jiné archiválie dokreslit dobové názory, postoje a mentalitu osmnáctého století, k jehož studiu chce tato práce být malým příspěvkem.

169

Celou svou osobností stojí např. za myšlenkou náboženské tolerance, méně pozitivně se již staví k radikálním demokratickým požadavkům, zcela pak jako bláhové odmítá ateismus a deismus některých filosofů. 170 „Jak se ve Francii filosofové stali politickou silou.“ Maurois, André: Dějiny Francie, Praha 2000, str. 210.

XI.

PRAMENY A LITERATURA

Archivní prameny:

-

MZA, C 9, i. č. 354, sg. 13.

-

MZA, G 154, kart. 51, invent. 681.

-

MZA, G 11, kniha 784, fol. 1-24.

-

MZA, G 458, karton 449, index 4463.

Publikované prameny:

-

Khol, Franz, Pick, Otto (edd.): Giacomo Casanova-Briefwechsel mit J. F. Opiz, Berlin, Wien 1922.

Literatura:

-

Casanova, Giacomo: historie mého života, Praha 1968.

-

Cidlina, Tomáš: Josef II. a Isabella Parmská v korespondenci starohraběte Antona Karla ze Salm-

Reifferscheidu. In: Svoboda, Milan (ed.): Historie 2005. Celostátní studentská vědecká konference, Liberec 2006, str. 187-230. -

Hrabák, Josef: Čtení o románu, Praha 1981.

-

Klingenstein, Grete, Szabo, Franz (edd.) Staatskanzler Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg 1711-1794.

Graz, Estregom, Paris, New York 1996. -

Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí, Brno 2006.

-

Kroupa, Jiří: Lieu de plaisance a barokní Morava (I-III) [habilitační práce], Brno 1983-1984.

-

Kroupa, Jiří: „Société patriotique de Hessen-Homburg“ v Brně. In: Časopis Matice

Moravské CXIII, Brno 1994, str. 137. -

Kroupa, Jiří: Umění a společnost na bystřickém zámku na sklonku osmnáctého století

In: Hosák, L.- Dolánková, M.: Dějiny města Bystřice pod Hostýnem, Brno 1980, str. 270-288. -

Laclos, Choderlos de: Nebezpečné známosti, Praha 1990.

-

Lamberg, Maxmilián de: Le mémorial d’un mondain, Frankfurt am Main 1774

-

Lamberg, Maxmilian de: Les Lettres critiques, morales et politiques, Amsterdam 1786.

-

Machovec, Milan: Předrevoluční jakobín aneb život plný paradoxů. In: Problém

tolerance v dějinách a v perspektivě, Praha 1995, str. 10. -

Maurois, André: Dějiny Francie, Praha 2000.

-

Minář, Jaroslav: Voltaire v naší společnosti a literatuře, Praha 1964.

-

Minář, Jaroslav: Francouzský román od klasicismu po osvícenství, Praha 1965.

-

Montesquieu, Charles-Louis de: Perské listy, Praha 1989.

-

Ottův slovní naučný (VIII), heslo d’Elvert, str. 556.

-

Mylne, Vivienne: The Eighteenth-Century French Novel, Manchester 1965.

-

Petráň, Josef: Kalendář aneb čtení o velkém korunovačním plese v pražském Nosticově divadle 12. září

1791 v časech francouzské revoluce, Praha 2004, -

Polišenský Josef: Casanova a jeho svět, Praha 1997.

-

Polišenský Josef: Korespondence moravského osvícence Maxe Lamberga s J. F.

Opizem o francouzské revoluci. In: Časopis matice moravské 71, Brno 1952, str. 140-148. -

Polišenský, Josef: Napoleon a srdce Evropy, Praha 1971.

-

Rádl, Emanuel: Dějiny filosofie (novověk), Praha 1999.

-

Saintsbury, Georgie: A History of The French Novel (To The Close Of The 19th

Century), London 1917. -

Sterne, Laurence: Sentimentální cesta po Francii a Itálii, Prahe 1958.

-

Šamalík, František: Josefinské osvícenství v pohledu moderních historiků. In: Problém tolerance

v dějinách a v perspektivě, Praha 1995 -

Šrámek, Jiří: Dějiny francouzské literatury v kostce, Olomouc 1997.

-

Vocelka, Karl: Osterreichische geschichte, 1699-1815, Wien 2001.

-

Voltaire: Candide neboli optimismus, Praha 1994.

-

Voltaire: Le siècle de Louis XIV (extraits), Paris 1936.

-

Wurzbach, Constant von: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich (XIV), Wien 1865, str.

43- 47.

PŘÍLOHA č. 1 Reprodukce portrétu Maxmiliána Josefa Lamberga. (fotografie In: Franz Khol, Otto Pick(edd.), Giacomo Casanova-Briefwechselmit J. F. Opiz, Berlin, Wien, str. 132.)

PŘÍLOHA č. 2 Titulní stránka Le mémorial d’un mondain, Frankfurt am Main 1774. (místo Cap Corse typický příklad Lambergovy mystifikace čtenáře.

PŘÍLOHA č. 3 Ukázka Lambergova rukopisu. První stránka Le Voyage de Nancy au Pont au Mousson. MZA, G 11, kniha 784, fol. 1-24.

PŘÍLOHA č. 4 Seznam literárních děl Maxmiliána Josefa Lamberga (Constant von Wurzbach, Biograpchisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich , Tome XIV, K. K. Hof und Staatsdenekerei, Wien 1865, str. 45-46

-Lettres à quelquesuns de mes amis171 -Mes fragments (Paris 1758) -Essai sur l’impossible: ouvrage problematique (Paris 1764) -Vanité de quelques uns de nos connaissances (Paris 1766) -Nouveaux sujets de littérature et de philosophie (London 1767) -Réflexions sur la propriété d’une courbe algébraïque dont les contours marqueraient les traits d’un visage connu (Livorno 1770) -Mémorial d’un mondain (Frankfurt 1774 et 1776)172 -Époques raisonnées sur la vie d’Albert Haller -Tablette fantastique ou la bibliothèque très particulière pour quelques païs et pour quelques hommes (Dessau 1782) -Le Canot ou lettres de Mama Blergx (Wien 1782) -Lettres critiques morales et politiques (Amsterdam 1786) -Supplément (Amsterdam 1786, Bern 1786,1787, Francfort 1802)

PŘÍLOHA č. 5 Transkripce Le Voyage de Nancy au Pont à Mousson (MZA, G 11, kniha 784, fol. 1-24) 171 172

Rok a místo vydání Wurzbach neuvádí. Německý přklad Le Mémorial d’un mondain byl vydán roku 1775 rovněž ve Frankfurtu.

M. Comte Lamberg, Les voyage de Nancy au Pont a Mousson

I.

Le voyage de Nancy a Pont a Mousson, Par Mer, et par terre.

La passion de voyager est sans contredit la plus digne de l´homme; Elle lui forme esprit en lui donnant la pratique de mille chosesQue la théorie ne scaurait pas démontrer. Je puis en parler Aujourd´huy En connaissance de causes. Il n´y a rien de si sot et de si neuf qu´un Lorrain qui n´a jamais sorti les barrieres. S´il voit des terres, des Pres, des bois, et des montagnes qui terminent son horison, il Pense que tout cela est inabitable, il mange du pain et boit du Vin a Nancy,sans scavoir comment croissent l´un et l´autre. J´étais dans ce cas avant mon voyage: je m´imaginais que touts Venait aux arbres, j´avais vu ceux du jardin de la Cour, rapporter Des marrons d´inde et je croyais qu´il y en avait d´autres dans des Jardins faits expres, qui rapportaient du bled, du raisin, des fruits Et des légumes de toutes especes, mais je suis bien revenu, actuellement de mon erreur et de mon ignorance: il ne me fallait rien Moins pour cela que le voyage de long cours d´ou par la grace de Dieu, je suis de retour et dont je donne ici la relation au public: Rien de plud capable d´excitter les jeunes gens a voyager que la Relation de differens voyageurs, c´est aussi le seul but que je me Suis proposé. Il y a un an que l´on me tourmentait pour me faire sortir de NancyLors qu´enfin un de mes amis qui a une fort jolie maison de Campagne a Pont a Mousson, me pressa si vivement de l´y aller Voir que je ne pü m´en defendre. La priere de la charmante Elisa beth, sa soeur unique, que j´aimais et que j´aime encore de tout mon

II. Mon coeur acheva de m´y determiner. J´avais besoin d´un aussi puisSans motif pour vaincre ma repugnance a jamais m´exposer enRoute, Elle me dit qu´Elle y devait passer les fetes de la St. Jean et De la St. Pierre, et me fit promettre, Sur l´amour que j´avais pour

Elle de venir l´y joindre: le ton gratieux et tendre avec lequel Elle Me dit cela, fut encore un vehicule qui me porta a lui jurer, parSes beaux yeux, que je ferrais tout pour Elle: je lui donnai cents Baisers amoureux pour gage de mon serment, et je lui en aurais donné Mille S´il n´avait point fait si chaud,mais je l´a quitté tout en Sueur, tant je m´ étais fait de violence de lui sacrifier mon dégout Pour le voyage. N´ayant que huit jours, pour disposer mon départ je commenCai par faire blanchir tout mon linge que j´étagai dans une Male avec quatre paires d´habits complets de differentes saisons. Deux perruques neuves, un chapeau, des bas, et de souliers, aussi Tres neufs et comme j´avais entendu dire qu´en voyage il ne fallait S´embarasser du bagage sur soi que le moins que l´on pouvait, Je mis dans un grand sac de nuit tout mon necessaire. Savoir, Ma robe de chambre, deux bonnets brodés, un bonnet de velour, Des pantouffles, un sac a poudre, mon violon, ma flute a bec, ma Carte géographique, mon compas, mon crayon, mon écritoire, un Sixain de picquets et mes heures, je ne reservai pour porter sur Moi que mes gands, mes bottes, mon fouet, ma redingote, mes pistolets de poche, mon manchon, mon parapluye, ma canne et mon couteau de chasse. Tout mon equipage fut pret en quatre jours, il ne s´agissait plus que De mettre ordre a mes petittes affaires, tant spirituelle que temporelles, apres avoir fait une bonne confession générale; je fis un Testament otographe, que j´écrivit moi-meme a tete réposée: je fü

III. Fut faire adieux a touts les voisins, parens et amis. Je vois Toujours oüit dire que l´air de la mer était malfaisant a ceux Qui a´y étaient point habitués de jeunesse, et pour m´y accoutumer Petit a petit, j´allais touts les jours me promener au Crone sur les Bateaux pendant une heure ou deux. Je passais l´eau aussi de Tems en tems du Crone jusqu´a mon depart de sorte qu´insensiblement je m´y suis fait. Quand je fut la veille de partir, quoi que l´on m´a assuré que je trou verais des vivres dans le navire sur le quel je devais m´embarquer Pour aller a Pont a Mousson, et qu´on m´a dit que le Sieur* qui Est le munitionnaire général, et entrepreneur des vivres de cette Partie de la marine ne monquait de rien et était pourvu de tout Ce qui pouvait contribuer a la commodité des voyageurs. Je fis Toujours par précaution acheter un grand papier d´osier fermante A clefs dans lequel je fis mettre un biscuit de trois sols de patis-

sier, car j´ai retenu de quelqu´un qu´il ne fallait jamais s´embarquer Sans biscuit, un petit pain mollet de la porte Royale, une demie Bouteille de bon vins a six sols, deux grosses bouteilles d´eau de St. Thibaut a la glace, une livre de cerises, et un fromage mou Bien m´en prit, en verité de faire ces petittes provisions; car ce Meme * que l´on m´avait plus vanté que les autres mariniers. Car Il n´avait rien de tout cela que du brindevin que je n´aime point, Et des petits pains de munitions qui sont indigestes. Enfin le grand jour de mon depart arrive, c´était par un dimanche, Veille de la st.Jean derniere, car je m´en souviendrai tant, que je Vivrais, mon bourgeois, de qui j´avais été prendre congé voulu me Venir conduire avec ma mere et mes deux tantes qui pour etre levé

IV. Levé plus matin, avaient passés la nuit dans ma chambre, nous Primes deux carosses, un pour nous, et un pour mon équiPage, touts mes voisins étaient aux portes et aux fenetres pour Me dire adieux et pour me souhaiter un bon voyage, je laissai a un de Mes voisins mon beau chat, et a un autre mon petit chardonneret Et mon Serin, et nous fume entendre la messe aux cordeliers, en Arrivant au Crone nous vimes beaucoup de monde sur le port, et Nous jugeames qu´on ne tarderait point a partir, le coeur me batTait extraordinairement a la vue du navire, celui qui était en charge Se nommait le St. Francois commandé par le capitain Antoine fort Experimenté dans la marine de terre et de mer, et que suivant Que lui meme m´en a assuré n´a pas été noyé une seule fois Depuis vingt ans qu´il n´avige. Je fis embarquer mon bagage. Sous la levée on attendait plus que Le vent de huit heures et demie pour tirer la planche et pousser Hors. Déja le pilote avait levé le drapeau avec lequel il donnait le Signal du haut de la jettée et les matelots rependus dans les auberges Voisines y battait le boutte selle, et y hataient a grands cris de voya Geurs, il est vrai que leurs jurements deplurent beaucoup a ma mere Et a mes deux tantes, qui firent un peu la grimace et moi aussi. Mais mon bourgeois qui avait déja vogué deux fois de Nancy a Champignulle nous rassura beaucoup, en nous diant que c´était La facon ordinaire dont tous les gens de mer s´expliquaitent. Il est bien vrai de dire que dans les differentes embarras d´un départ On oublie toujours quelques choses. Ma mere, qui avait été autrefois Dans la commerce de sa Cargaison ont faissait ordinairement une lettre

De voiture pour chaque ballot, qui s´embarquait dans son bord.-

V. Elle en voulut faire une pour moi et ma pacolitte(mon acolyte): mes tantes D´un autre coté voulaient me faire escompter a la chambre des Assurances; mais il était trop tarde pour prendre toutes ces préCautions, le pilote jurais apres moi, on attendait que moi pour Lever la fermure et démarer, il fallu nous separer malgré nous, La mere du capitaine Antoine, qui l´était venue conduire jusqu´au Port m´arracha des bras de mon bourgeois, de ma mere et de mes Deux tantes, pour me pousser a bord. Elles n´eurent que le tems de Me couler dans mes poches chacunnes un Masson et de me pro Mettre une Messe a Notre Dame de Bonsecours, aux condi tions que je leurs donnerai de mes nouvelles, Sitot que je serais Arrivé. Je leurs promis de mon coté de leurs rapporter a chacunne un Singe et un perroquet, et je m´embarquai. Non rien ne me dégouterait tant des voyages que les adieux qu´ils Occasionnent

et surtout quand il les faut faire a des gens qui

Qui nous touchent de si pres qu´un bourgeois, une mere, et deux tantes, Je tremble encore quand je me represente que nous restames Muet tout les cinq, pendant quelque tems, que tous les quatre Avaient les yeux fixé sur les miens: que je les regardais tous les Uns apres les autres, que le coeur de ma pauvre bonne femme de Chere mere creva le premier: que celuy des autres, et le mien Ouvert aussie: que nous pleurions a chaudes larmes tous les cinq, Sans avoir la force de nous rien dire: que nous en vinmes tous A la fois aux plus tendres embrassements: que nos larmes avaient De la peine a se meller tant elles étaient rapides, et qu´enfin le Spéctacle était si touchant, que les deux cochers qui nous avaient Amenés, et qui pour l´ordinaire ne sont pas trop tendre ne Purent s´empecher de pleurer aussi.

VI. Tandis que j´étais occuppé a reconnaitre mon équipage, le navire Fut mis a flot je le senti a merveille par un ébranlement qui M´efraya, parce qu´il me surpris. Je montai sur le tillac pour voir La manoevre:déja le crone se retirait pour nous faire place, et Tous les navires chargés de bois, qui semblaient n´etre la Que pour s´opposer a notre passage, se rangeaient a la voix du Pilote qui jurait comme un diable apres eux.

A peine étions nous a la demie rade, que plusieurs passagers. Ayant fait signale du bord du rivage, qu´ils voulaient s´embarquer Avec nous, le capitaine a fait mettre la chalouppe en mer pour Les aller recueillir: aparamment qu´ils avaient retenu leurs places, Nous avons été tout bellement jusqu´a ce qu´ils nous ayent joint, Apres quoi nous nous sommes trouvé en plein mer vis-a-vis de St Sébastien, et nous avons été bon train. Un petit vent de sud nous poussait et aparamment qu´il nous Était contraire: car on ne bessa (bissa) aucunnes voiles, pas meme La Misene. L´odeur du goudron commenca tout d´un coup me porTer a la tete, je voulus me retirer, mais je fus bien étonné, quand Voulant me lever il me fut impossible de le faire, je m´étais mal Heureusement assis sur un tas de cordage sans prendre garde Qu´il était nouvellement goudronné, l chaleur que je leurs avais Communiqué les avaient incorporée si intimement avec ma Culotte, qu´il fallut en couper des lambeaux pour me débarasser. Cette aventure ne déplü(t) que a moi seul, car de touts les spectateurs, Il n´y avait que moi ne riait point. Cépendant nous étions Au nord a la hauter d´un port qu´on me dit etre celuy de Pisserai-Cour, il y avaient a l´ancre plusieurs navires qui y chargeait plusieurs marchandises de Malzeville, destinées pour les pais

VII. Etrangers: de la j´estimai que ce que je voyais a l´opposite était ce que Nos geographes de Nancy appelle la grenoilliere, parce que j´entendi le chant des grenouilles. Nous dépacames la chapelle des trois Calas d´un coté de la mer,Nous fimes ensuite la découverte d´une grande ile deserte, sur la quelles, je ne remarquerai que des cabannes de sauvages, et quelques Vaches marines, entremellés de boeuf sauvages: je demandai si Ce n´était point la ce qu´on appellait dans ma mappe monde l´isle De la Martinique, d´ou nous venait le bon sucre et le mauvais Caffé; on me dit que non, que cette isle qui portait autrefois un Nom tres indecent, portait aujourd´huy celuy de l´isle des Signes: Je parcurus ma carte, et comme je ne l´y trouvai point, j´en ait fait La notte suivante: j´ai observé que les paturages en doivent etreA causé de la proximité de la mer qui y fournit de l´eau De la premiere main, qu´on y pourrait recueillir de fort bon boeur(beurre) De flandre: que Si cette isle était labourée, Elle produirait de Fort jolis gazons, et bien frais; que c´était la sans doute que

L´on tirait ces beaux manchons des Signes qui sont tant a la Mode, et quoi qu´il n´y eut pas un arbre, il y avait bien cependant Des (p)falourdes et bien des planches entassés les unes sur les autres A l´air. J´ai tiré de lá une consequence que la recolte des bois et Des planches était déja faite dans ce pays-la, parce que le mois D´aoust y est plus hatif que le mois de septembre a Nancy, Qu´il n´y a pas assez de granges ni de caves, pour les serrer; et Qu´enfin c´est sans doute de la que l´on tire ce beau bois des isles Que nos ebenistes employent. A deux pas de la sur un banc de Sable vers le midy, nous avions vu le débris d´un navire marchand Que l´on nous a dit avoir fait naufrage l´hyver dernier chargé De chanvre, un bon bourgeois de morhange n´aurait point été tou-

VIII. Touché de cette aventure, parce que c´est une herbe de malheur pour Lui: mais je ne scaurais dissimuler combien ce spectacle m´a fait Peine, autant m´en pendait devant le ned; je pouvais pésir (périr) et Échouer de meme. Nous faisons toujours route, et nous cinglions en Louvoyant le long Du rivage qui était couvert de pierre de Boheme que je prenais de Loing pour du marbre d´Italie, lorsque pour soupléer au défaut de Marée et au vent contraire, notre pilote prudent et sage, parce qu´il Était encore a jeun a jetté un cable a terre, qui sur le champs m´a Parut avoir été attaché a un chartier et a deux chevaux. J´ai remarQué, quoi qu´ils aillent. Toujours le grand trot, et qeuelques fois meMe le galop tous les trois nous les avons cependant toujours suivis Sans doubler notre pas: c´est une belle chose que l´invention de la mer. J´étais pour lors dans une assiette assez tranquile, puis que je M´occupait a consommer une partie de ma vitaille, lors qu´apercevant une longue frégate beaucoup plus forte que notre vaisseau, Et qui lancait de bout a nous, j´ai cru etre perdu: la peur donne Des ailles dit-on, mais surement elle ne donne point d´apétit; car Il a manqué tout d´un coup: j´ai vu notre capitaine sortir brusquement de sa chambre et quitter une partie de pieds de boeuf a Des chevaux qui étaient a terre, ho, ho, ho. J´ai pris tout cela pour Le signal de la bordée: et attendu, qu´il il a relache au theatre de la guerre, entre nous et les anglais, j´ai cru d´abord que c´était une galere d´Alger qui nous allait prendre, et nous conduire a Marseilles avec ses pauvres captifs qu´on y conduit, tous les ans, de la chaine de Metz et que les A.R.P.P. Trinitaire racheter en barbarien

IX. J´étais dans un saisissement mortel: car j´ai lu la liste de tourmens Qu´on fait soufrir aux pauvres chrétiens qui ne veulent pas Recevoir la religion de ce pays la. Voila ce que cést que d´avoir Un peu de lecture, mais j´avais déja pris mon party en galant Homme sur cela, quand j´ai vu la fregate se remorquer, et passer Son chemin, elle était meme déja bien loin de nous que je crai gnait encore, qu´il ne lui prit quelque repentir, et qu´elle ne Revira de bord, cette fregate se nommait a ce qu´on dit apres, La parfaite, de dix hommes et huit chevaux d´équipage, du port Je ne me souviens plus combien de tonneaux de bled, chargée D´épicerie et autres marchandises, et commandé par le capitaine Louis George, faisant route de Metz a Nancy. Cela me Donna occasion de demander, si la compagnie des Indes, passait, Aussi par la, quand elle allait chercher ces belles toilles de hollande au Japon; Si nous étions encore bien éloigné du cap Breton, si nous ne courrions point risque de rencontrer les Russes, Qui viennent dans l´Allemagne, et si c´était par ici que j´avais passé En revenant. De nourrice de Laye St. Christophe, je m´appercus Qu´a chaque question, ont me riait au nés: mais je crus que c´était Par ressouvenir de l´aventure de ma culotte gaudronnée; cepenDant sans me dire pourquoi on riait tant, on me tourna le dos, Et je restai seul au pied du grand mat ou j´achevai de dejeuner. Sur la pente douce et agréable d´une colline qui borde le rivage Du coté du nord, s´elévent des maisons sans nombres plus jolies Les unes que les autres, qui forment la perspective d´une grosse Ville que nous longions de fort pres, lorsque j´appercus a l´une De ces extremités deux gros pavillons octogone a la Romaine Ornés de girouettes percées d´un Ecusson respectable, et abouitissant A une terasse qui regne le long d´un parterre charmant, je fai

X. Faisais observer a un abé qui était venu se mettre aupres de Moi, qu´aparamment dans le tems des croissades de la terre Saint cette ville a manqué d´etre prise d´escalade au coté De la mer, par les turcs, puis que les échelles y étaient encore Restée achevée aux murs, ou que c´était peut-etre ce que nos plus Grands voyageurs ont nommez. Les échelles du levant, mais il Me dit que ce village s´appellait Bouxier aux Dames, et que ces

Echelles serveaient aux blanchisseuses du pays pour aller laver Leurs linges, je vis effectivement la preuve de ce que me dit l´abbé, Car dans le moment memes des femmes descendirent et d´autres remonterent par ces échelles avec du linge, tandis que celles qui Étaient restées sur la greve a échanger, battre, et laver leurs lessive, nous dirent en passant mille sottisses que la pudeur ne me Permet point de le repeter icy. Celle qui me picqua la plus, quoi que La moindre de toute, ce fut de m´entendre designer et montrer Au doigt, par une de ces arpies, que je n´ai jamais vue et qui m´a Cependent appellé fils de p……je rougis pour ma pauvre mere Qu´on mettait uen jeu si mal a propos, et j´aurais été bien faché, Qu´elle y entendu cela, car je peux bien certifier que si elle a eu La faiblesse d´etre, au moins personne n´a jamais osé le lui Reprocher en public, mon pere étant rop vif et trop scurpuleux Sur l´article du point de l´honneur pour l´avoir souffert impuneMent, mais moi qui ne voulait pas d´affaires en ce pays étranger, J´ai feint d´avoir point entendu: il est vrai que tous les atres Ont bien pris mon parti, et qu¨il m´ont assez vange De cet impertinente m´avait ainsi insolentié: car ils ont Repondus par des repliques si cossues que la plus vieille de ces Megeres etrangeais de se voir demontée, a troussé sa cotte mouil Lée et nous a fait voir le plus épouventable posterieure qu´on pui-

XI. Puisse jamais voir, Ah ciel! Disait je en moi meme cette sainte Dailmont serait-elle de ce pays-cy? Tout ce qui m´étonnait C´est que j´avais fait tant de chemin et que jén entendais qu´on Parlait encore Lorrain, je compris de la que la langue lorraine S´éttandait bien loin. La, nous fumes interrompu par un matelot qui nous vint de Mander si nous descendions au port de frouart, une dame se Prepara pour y descendre. Le pilote appella par trois fois de Toute sa force. Jacob qui en est le passageur, et Jacob le maussaDe Jacob aborda avec sa barque dans laquelle entrerent ceux Qui voulaient descendre. Inquiette de ce que j´allais devenir, j´allais de la proue ou j ´étais a La poupe: je montai sur le tillac pour voir si je ne découvrirais Point Nancy avec ma lunettes d´approche. Je m´orientai pour le Trouver et enfin je le vis sans le reconnaitre: un tas de pierre, de Cheminées et des clochers ne me representait plus de Nancy tel que

Je l´avais laissé. Je n´y distinguait plus aucunnes rues, pas meme Celle de la mort qui trompe, ou je demeurais, il me semblait Que il était abimé depuis qu´en j´étais sorti. Je me figurais que Cela ne serait point arrivé si je fus resté, j´avais beau regarder De tous cotés, je n´y voyais autour du vaisseau qu´une mer orageus Se qui cherchait a nous engloutir, et dans le lointain, des terres Australles et inconues, des pres, des bois, des montagnes ariDes, sur lesquelles il ne devait croitre que du vent, il n´y avait Que la vue du soleil qui me rassurait un peu: je le reconnaissait Encore pour etre le meme que je voyas sur la grande place de La ville neuve, toutes les fois que j´allais au meridien regler ma Montre.oh toi, qui ma toujours éclairé, lui dis-je, brillant soleil Plus beau mille fois que ne peuvent etre tous les autres soleils du

XII. Du reste de la terre. Soleil qui m´a vue naitre, Soleil dont je chéris la présence. Ne m´abandonne point, je suis fait a la lumiere bienfaisante, que sais-je si celle d´un soleil étranger ne m´im commodera point: tiens vois ma montre accoutumée a etre reglée sur toi seul, elle se derangera sans toi: puis me retournant du coté de Nancy, je lui disais: o toi de qui je tiens le jour, Nancy superb Nancy, mon petit Nancy pourquoi t´éloignes-tu de moi maman que ne viens tu plustot avec moi que ne me suis tu, que ne t´es tu embarqué avec moi: je vois bien que tu es fachée contre moi, parce que je t´ai quittée si brusquement, mais ce n´est que pout un tems; je reviendrai s´il plait a dieu bientot, je fixerai mes jours dans ton sein, je te laisse pour gage de ma personne ceux de ma tendresse: ma mere et mes deux tantes, mon serein et mon chat. Tu scais comment tout cela m´est précieux, ce n´est que pour les beaux yeux de la jeune Elisabeth, que j´entreprens aujourd ´huy de voyager, un amour si beau mérite bien quelque indulgence de ta part, encore une fois a Nancy mon cher petit Nancy, pourquoi me fuis.tu, mais non ingrat, et infidele que je Suis, c´est moi qui te quitte, c´est moi qui t´abandonne, cést moi Qui s´éloigne de toi! Patrie o ma chere patrie, je suis le seul coupable Ah si jamais je reviens de ce voyage que tu aura lieu d´etre content De moi par la suite, c´est la premiere fois dans ma vie que je te quitte Depuis 25 ans que je suis au monde, mais ce ne sera la derniere: je te demande Mille fois pardon: tu dois passer quelque chose a la jeunesse…puis Troussant mon habit, vois Nancy, Vois ma pauvre culotte neuve

Toute perdue, l´accident qui lui est arrivée n´est-il pas deja un comMencement de l´expedition de mon crime, mes inquietudes, mes Regrets, mes soucis, mes remords, mes larmes enfin expiront assés Le reste

XIII. Mais quoi la terre marche et semble retourne d´ou je viens, il ne resTera donc plus ou je vais que des antipodes et de l´eau; encore suitElle aussi le navire; quid est tibi mare quod fugisti…ah ma chere Elisabeth que vous me causés de peines mais je vous les sacrifient Toutes d´aussi bon coeur que jevous aime… a ce mot d´Elisabeth, Je repris tous mes sens comme si je fusse revenu d´un grand evanuissement: j´ai songé que bien tot j´allais avoir le bonheur d´etre aupres D´elle, que je la verrais face-a-face, qu´elle me repondrait, que je L´embrasserait, et qu´aupres lui avoir démontré, par ce trait de mon Obeissance le quantum je l´aime, je trouverais peut-etre le moment Favorable de lui en éprouver le quomodo; et qu´enfin ces beaux yeux Me serviraint de soleil si celui du Pont a Mousson ne me convenait Point, tous ces reflexions me mirent le coeur au ventre. En tournant les yeux de coté et d´autre sur tous les différents climats Que je pouvais découvrir a perte de vue, j´appercu sur notre gauche Un Palais enchanté, qui me parrü batti par les mains des fées, son Jardin vaste et spacieux, dont les murs sont baignées par la mer, Est d´un gout charmant: la distribution des berceaux, et la proPreté des allées, me firent prendre pour le meme qu´abitait Autre fois venus a Cithere ou a Paphos mais tandis que je refleChissait sur le gout des étrangers pour l´architecture, j´appercus Encore non loin de celle-cy et sur le meme point vue une autre Palais beaucoup plus considerable tant pour l´étendue des batiments Que pour l´immensité des jardins, ce fut pour lu coup que je crus Etre pres de Constantinople, et que c´était la le grand Serail du Grand Seigneur, mais un des nos matelots a qui j´ai démandé a quel Degré de longitude il estimait que nous pouvions etre et ce que C´était que ces deux palais: il me repondit que ces deux maisons, La premiere appartenait a princesse d´Austrasie el le seconde a

XIV. A Mr….et qu´a l´égard des degres de longitude il ne connaissait Point ces lubriques-la, puis me demanda si je n´allais point a Dieulouard, il fit la meme question a tous les passageurs, les uns

Apres les autres, ce qui me donna la curiosité de m´informer ce que C´était que Dieu louart, on me repondi que c´était le vilage ou Bourg que je voyais devant moi, que Messieurs les Anglais y Brassait de l´excellante bierre, et que bien des bourgeois de Nancy Y avait des biens, que c´était la moitié du chemin de Nancy a Pont a Mousson et qu´enfin cet endroit était bien frequenté. Il faut Avouer, m´écrirais-je alors que les environs de Nancy, sont bien batis et Que les frontieres de la Lorraine sont bien gaye, non, la belle rue des Morts ou demeure ma mere a Nancy n´a rien de comparable a tout Cela. O ma mere disaias je en moi-meme, que vous-etes actuellement in Quiete de moi aussi bien que mes deux tantes, et que je voudrais Bien rencontrer icy quelque avis qui fit voile pour les cotes de Nancy afin de vous donner de mes nouvelles, helas peut-etre mon Chat et mon Serin sont ils morts de deplaisirs de ne me plus voir Mais que le monde doit etre long, ajoutai-je, quoi depuis le tems Que je marche les mers, je ne suis encore qu´a la moitié du chemin Que J´ai a faire, o mer, que tu t´étends au loing, peut- tu etre si vaste, et La Morue si chere a Nancy. Cette reflexion me rappella ce beau Contigue nouveau de l´opéra de comique qui commence par ces mots, Vastes mers! je le fredonnais entre les dents lorsque je découvris A l´ouest un navire a peu přes sembable a notre, mais plus fort, Qui nenait a bride-abbatu sur nous: ho! Pour le coup je comptai Bien que nous allions en decoudre, car je voyais a merveille que ce A´était point un vasseau marchand, en ce qu´il y avait trop de Monde a fond de Calle, qui regardait par les fenetres: ont eu dit De l´Arch de Noé, je ne pouvais pourtant m´imaginer que ce

XV. Cu fut un vasseau de guerre parce que je n´y voyais ni des canons, n´y Pierriers, n´y affuts: mais je apprehendais que ce ne fut un Salentin De Corny qui chercha a jeter les grapins pour tenter l´abordage, A l´arme blanche, que je crains naturellement tres fort. Je Voyais un nombreux équipage rangé en bonne contenance sur Le pont, et sur le Tillac. Mon premier mouvement fit de tirer Mon couteau de chasse, mais je fis reflexion que peut-etre, l´air De la mer le rouillerait, et pris seulement malunette d´approche Pour en reconnaitre le pavillon, afin de scavoir au moins a qui Nous allions avoir a faire, et pour prevoir de plus long, ce que tout Cela allait devenir, ce qui me tranquilisait pourtant, c´est qu´avec

Cette meme vue je voyais notr équipage Serain, et les passageurs Peu inquiette et effectivement nous passames rapidement a la Portée d´un coup de poing l´un de l´autre sans nous rien faire. Je M´appercu meme que notre vaisseau qui semblait avoir peur Doubla son pas a l´approche de l´autre qui a´osa pourtant nous Attaquer, nous qui avions encore du chemin a faire nous ne vou Lumes point non plus nous amuser, nous primes le bord dehors Et lui lavant terre et nous en fumes quitte pour quelque signe de Chapeau de la part des nautonniers, et pour de sottises que se di Rent réciproquement les passageurs: pour moi, je les salluai de bon Coeur fort poliment, et je me congratulais d´en etre échappé a si Bon marché, aprés la peur que j´avais eu, lorsque je vis notre pilote, Revirer de bord, et d´un coup de gouvernail lancer de bout a terre A une espece de cap en forme de promontoir, que je prenais pour Le cap de bonne esperance, quand on me dit que c´était le havre De cette fameuse ville de Dieulouart, dont on m´avait parlé tout A l´heure. Nou y mouillames, ont porta la planche a terre, et il sorty Vingt a trente personnes, qui n´allaient plus loing.

XVI. Une petite aventure nous retarda a ce port plus que nous n´aurions Du, c´est que la jettée y était si escarpée, et la montée si difficile Qu´une jeune fille ayant roulé a la mer avec un abbe qui lui Donnait la main et qu´elle entraina avec elle: deux de nos maTelots plongerent pour les repecher: j´ai observé pour lors qu´il Est bien vrai de dire, que quand on se noye on s´approche ou on Peut, sans jamais lacher prise, car la fille en tombant, s´était Acrochée a la jambe droite de l´abbé, si (s´y) tenait encore quand on La repecha, l´abbé qui s´était jetté a son col quand elle l´en Traina, la tenait encore embrassée étroitement au sortir de l´eau, La fille perdit sa garniture et son eventail, et l´abbé son chapeau, Et son parasol. Quand le danger fut disparu entierement nous Rimes un peu de l´etat ou se trouverent nos baigneurs, et surtout De leurs attitude, je ne scais S´ils recouvrerent leur perte, parce Que nous reprimes le large, peu de tems apres la femme de notre Capitaine fut a tous les passageurs faire payer leur frete, elle vint A un Capucin qui était a cote de moi, et qui tira de dessous SesAisselles, un chapelet a gros grain dont il paya son passage: Elle s´adressa ensuite a moi, et je payai: elle était suivie par un Pieux matelot, qui se disant, chargé de la procuration de Saint

Nicholas, le Neptune ordinaire des marins excitait la devote Générosité des voyageurs, je fus du nombre de ceux qui desirent D´avoir part aux prieres promises, et je fis mon offrande. Sur la Rive opposée en tirant au sud ouest, est une petitte mazure isolée Dont l´exposition heureuse, quoi que tres retirée, semble annoncer Une de ces retraites que se choisissent autrefois ces Saints Anachorettes, lorsque dégouté du monde, ils vouloient renoncer Entierement a son commerce pour se livrer a contemplation Des choses celestes. Au milieu de quelques arbres mal dressés et plan

XVII. Plantés au hazard rempe humblement un petit corps de logis Dont la simplicité fait tout ornement: l´art parois avoir moins Participé a la décoration de ce lieu que la simple et belle nature, Cependant tout y rit, et je me trompe fort si ce n´est point la Qu´était jadis, ce fameux desert ou st Antoine fut tant tour Menté par le malin esprit, lors de ces belles tentations que Calo nous a si bien gravée, car on voit encore a quelque distance De la un vieu moulin que ce St.Hermite fit venir apparemment De Montmartre expres, pour son usage, et celui de son menage, et Sous lequel il y a encore un toit a cochon, le tout compose un ensem ble qui m´a parü si charmant que je crois si jamais il prenait Fantasie a la Magdelaine de revenir sur terre, et qu´elle passa Par cet endroit la, elle n´hésitait pas a le préferer a la saint Beaume. Quelqu´un me vit attentif a examiner un lieu que je paraissait Avoir regret de quitter de vue, prevint ma couriosité en me disant, Hé bien, Monsieur, vous consideré donc cette (co) quiquette autrefois Si frequentés, ou l´amour était venu de Cythere expres, pour la Commodité de Nancy, établire une manufacture des plaisirs, a la Honte des familles bourgeoises, c´était la autres foisl´ecueil ou Carybde et Silla prenaient plaisir a faire échouer la vertu, a Tendres des pieges aux Vestales: c´était le rande-vousde la Lascivité, de l´impureté, de prostitution, et de l´adultere: tous les Vices S´y ressamblaient de toutes parts, mais tout est bien changé aujourd ´hui. Tandis que nous causions je n´avais point pris Garde que notre corde s´étant perdu a une barque de pecheur Qui était au bord du rivage, elle se lacha et m´étant appuyé Dessus, elle manqua de me jetter a la mer, lors qu´elle vint a S´etendre: je tombai par bonheur a l´inverse sur le pont, et j´en fut

XVIII. Fut quitte pour la peur, et pour mon chapeau et ma perruque, Qui furent emportés a la mer, je l¨ai vu dans instant bien loin Derriere moi qui semblait retourner a Nancy. Si ma mere les Avait, disai-je en moi-meme, elle reconnaitrait bien mon chapeau a Ragotzi et ma perruque a queue, elle les repechera Et peut-etre que cela ne sera point perdu. Je fut vite a ma Male, pour réparer tout mon desastre, on se rit toujours des Malahereux: aussi on se mocqua beaucoup de moi. On voulu Voir ma culotte gaudronnée, j´en avais pris une autre je re Montai sur le tillac et comme je regardais avec ma longue Vue, qu´aux environs de deux villes éloignées qu´on me dit etre Il y avait des campagnes et des cotes coverts de Petits arbrisseaux lies a des manches a balets, je demandai ce Que c´était, et l´on me dit que c´était des vignes: que de ces vinges Sortait le raisin, et du raisin le vin: je jugé toute de suitte que C´était apparemment de la que provenait tous ces bon vins De Bourgogne et de Champagne que l´on bois a Nancy si Cherement, parce qu´ils viennent de si loin. A peine avais je enfanté cette heure reflexion en m´apploudissant Secretttement de ce que je sentais, qu´a force de voyager mon Esprit c´etait déja bien formé que regardant de la poupe ou J´étais a la proue, je découvris une seconde isle, beaucoup Plus considerable que celle-ci, que nous avions déja passé, j´esti Mais qu´elle doit etre entourée d´eau de tous les cotés, parce Qu´elle était dans le milieu de la mer, je ne vis dessus n´y maisons n´y gens, n´y betes pas meme un cloché, nous la laissé sur notre droite, et je la jugeai une de ces isle de la mer Egée, qui sont si remplies de serpens et de betes venimeuses, que jamais Guillaume d´Ampierre (voyageur hollandais) n´osa y aborder.je

XIX. Je vis effectivement plusieurs perdrix sauvages qui vollaient Par dessus sans s´y arreter, et des petits animaux, grosse comme Des chats qui a notre vue se sauvaitent dans les trous qi´ils Avaient pratique sur les bords de cette isle dans des bouissons: Les perroquets y sont noir et les singes te toute couleur. J´observait ensuite qu´elle avait été sciée par un bout, afin de Former un detroit, qui conduit a des habitations éloignées qui

Sont d l´autre coté du rivage, tout autre que moi aurait pris

ce

Détroit pour celui de Gibraltar, ou tout au moins de Dunkerque Mais quand on scait un peu la carte, on ne se trompe guerre: La Je vis des hommes en chemises occupés a tirer du fond de la mer Un banc de sable, quíls transportaient a terres dans les chalopues Je vis tout d´un coup la notre qui pris le large et separa de nous Pour passer ce détroit a force de rames, elle était chargé de voya Geurs dont les uns allaient a ce qu´on m´a dit a (??) Et a nous passames ensuitte a la vue d´un endroit Assez joly que les gens du pays appellent je n´y remarquai Qui fut digne de la curiosité d´un voyageur Sinon que ce pays La me parru ne produire gueres d´hommes, parce que je n´y en vit Qu´un seule: mais qu´en recompense aussi il croissait bien des Moutons de berri, quand il y en avait beaucoup qui étaient marqués Sur le nes et qui se promenaient au bord de la mer: un homme que Je pris pour etre de leurs compagnie, parce qu´il n´en était pas éloigné, et que par sa houlette et son chien je jugeai devoir etre un berger, me fit ressouvenir de celui a qui Virgile faisant ses Caravan nes comme moi, disait un jour en passant prés de lui:

Titire tu patulae recubans sub terminefagi silvestrem tenui musam Meditaris avena nos patrie fines, se dulcia linquimus arvas nos Patriam fugimus, tu Titire Lentus in umbra formosam resonare Doces amaryllida Silves.(silvas)

Peut

XX. Peut-etre bien pouvait ce etre encore ce meme Tytire la car Il était effectivement, étendu nonchalamment au pied d´un noyer Qui était le hertre de ce tems la, ou il prenais le frais en jouant Du chalumeau. Nous continuames notre route, lors qu´une noire et épaisse fumée Qui couvrait la Cime d´une haute montagne sur notre gauche me Fut présumer que c´était apparement ce fameux mont Vesuve, Dont j´ai entendu parler, qui vomit des flames, et jette des pierres Jusque dans la villes de Naples dont il est cependant éloigné de Deux milles: une odeur de soufre et de bithum, qui me frappa Me confirmait encore, dans cette idée, lorsque faisant part de Mon Soupcon a un quelqu´un qui était aupres de moi, et lui de Mandant, si de la ou nous étions, il n´y avait rien a risquer pour Nous, il me fit reponce, que ce n´était point ce que je pensait: et Que cette fumée que je voyais sortait de chauds fours qui étaient

La: ah le latin est une belle chose, disais-je en moi meme. Il Sied bien d´abord a un regent pour l´apprendre, aux autres a un Curé de campagne pour apprendre son plein chant, a un avo cat, pour citer son cujas, a un médicin pour parler a la fievre, A un chirurgien pour répondre au médecin, et a un apotiquaire Pour ne point faire de qui pro-quo, mais il sied encore mieux A un voyageur pour se faire entendre, dans les pays étrangers, Car avec un da mihi, et vinum bien appliqué ont va par Toute la terre; on a du pain et du vin, et l´on vit. A mesure que je m´éloignais ainsi de Nancy, la chaleur augmentait A un point, que j´estimait que nous devions etre pour lors sous la Ligne, ou du moins a coté; je n´y pouvais plus tenir; et déja je M´appretais a descendre dans le fond, lorsque j´appercus un Pont sur lequel passaient differentes voitures; je le pris d´abord pour

XXI. Pour le pont Euxin, mais comme je prenais ma carte et mon compas Pour me reconnaitre, j´ai entendu un murmure confus parmi tous nos Voyageurs, et nos matelots, qui me fit comprendre que nous allions Aborder: effectivement, nous lancames de bout a terre, ont mis la Planche et le monde sortit: je demandai si c´était la la ville de Pont a Mousson, on me dit que non et que c´était le port de belle Ville, mais que Pont a Mousson n´en était pas éloigné et on me le Montra. Je pris congé du Capitaine et de sa femme et je sortis le Dernier, la tete me tourna sitot que j´eusse mis pieds a terre, et je Croyais toujours sentir le balancement du navire, je traversai le Pont de mieux qu´il me fut possible: il y avait au bout de ce pont une Chapelle ou un venerable Capucin nous dit la Messe, en action de grace De notre heureuse arrivée; tous les voyageurs y assistaient, et moi Aussi, je entrai ché nommé écrire promptement a ma mers: Éxepté quatre ou trois maisons bourgeoises assés passables, je n´y Ai rien remarqué qui merita mes observations, elles terminent ce port Le long de la mer. J´ai pris deux crocheteurs pour porter mon équipage Et un guide pour me conduire, il me fit traverser une longue rue, Au bout de laquelle, nous entrames dans la ville, ou apres en avoir Passé quelques rues nous arrivames enfin ché mon ami; ce fut Elisabeth qui nous vint ouvrir la porte, je me jettais a son col ou je restais quelque tems immobile de plaisirs: Elle m´introduisit dans une salle, ou était son frere, qui m´attendait avec plusieurs de ses amis: je demandai une chambre ou je puisse m´ajuster, on m´en

donna une, ou je changeai de la tete aux pieds, je descendis pour me mettre a table, j´y officiai tres bien, et je fis tant d´honneur a mon hote, que tout le monde m´en fis compliments: il faut avouer que le métier de marins est bien sédouisant, puis que quand une une fois on est sorti du péril, on l´oublie, je ne pensai plus au dangers que

XII. Que je venais de courrir, que pour en faire le récit a la compagnie, Qui rit beaucoup de ma simplicité, et ma naiveté paya mon écot: Apres le diner, on proposa une promenade dans l´abbaye des Benedictins, nous partimes: je donnai le bras a la charmane Elisabeth, Nous arrivames au chateau dont les dehors surprirent ma vue: Mon ami qui avait été enfant du Choeur, a la parroisse connaissait L´organiste du chateau, ( car tous les musiciens se connaissent) il le Demanda, et par son canal ont nou laissa voir tout les apparteMens: ce fut pour lorsque que je n´étais plus a moi tant j´étais enchanté: L´on me fit voir dans glace la perspective perspective de Nancy, qui m´amusa Beaucoup. La richesse des ameublements et la beauté des peintures, Me firent oublier Elisabeth: je la perdit avec ma compagnie, que Je ne retrouvai qu´apres bien des recherches dans l´orangerie, d´ou Nous fimes voir jouerles eaux qui commencaient, je n´ai jamais Rien vu de si beau au monde, la deux fleuves etendus nonchalamment sur les roseaux, et des joncs penchaient une Urne, dont L´eau pure et claire qui en sortait retombait en differentes cascades, qui remplissait des bassins a differents etages, la des Nayades effrayées, qui semblaient se cacher au fond des ondes, pour Echaper a la poursuite de certains jeunes fleuves amoureux D´elles, d´un coté une nappe d´eau sur la quelle nageaient des Cygnes representes au naturel le bain que Diane s´était choisie Lors qu´elle y fut surpris par acteon: de l áutre des Nimphes Marines, cachées dans les herbes, semblaient prendre plaisir a Faire des malices curieuses: icy était un lac don l´eau écumant Se precipiter dans le fond de la terre pour en ressortir elasTiquement et en Courroux, en pluye dans les airs. Des routtes Cultivées avec soin formaient des allés a perte de vue: des Parterres immenses, émaillés de mille fleurs et cultivé parFlore

XIII. Flore elle meme eblouissaient les yeux par l´éclat nuancéde

Leur differentes couleurs, des bosquets enchantés reservés aux Seuls Zephirs, y servaiaent de retrait aux oiseaux, dont la Diversité de chant ccharmait les oreilles: des faunes et des Driades dispersé dans le bois semblaient en faire les honNeurs, et inviter les passant a s´enforcer avec eux dans leur Sombre demeurent pour y eviter l´ardeur du soleil. Tout y Est si grand et si noble que je ne me sent point asses de talent, Pour en faire un exacte description, mais il me suffit de dire Que tout ce ressent de la magnificence, et qu´il me semble que la Nature, l´art et l´esprite si soient donné rendes-vous pour s´y Disputer la gloire de perfectionner un séjour ou il ne reste rien A desire pour la scituation et l´ornement. Nous revinmes ché mon amy dans le meme ordre que nous en Étions partis, mais par un chemin different, afin de me faire Tout ce qui mérite d´etre vu: il était tard, on avait servi, Et nous soupames. Avant de se coucher on fut ce promener dans Le jardin, le chaleur y était si excessive, que chaqun se permit Réciproquement la liberté de se mettre a son aise: Elisabeth Donna example aux autre dammes: vetue a la legere d´un déshabillé galant, et simple, elle me donna une eventail pour La refraichir: avec ce habit de combat, elle semblait d´éfier les Zephirs et moi, je ne l´ai jamais trouvé aussi charmente que ce Soir la, je l´aimais a Nancy, et je l´aimais encore plus a Pont a mousson. Nous nous reposames dans un petit rond de gazon fort étroit, ou l´on ne pouvait tenir que deux, encore fort peti tement. Cependent l´amour qui cherchait le frais aussi trouva le moyen a force de pousser de si (s´y) faire faire place dans le milieu, et vint folatrer avec nous, je crut d´abord que ce petit dieu

XXIV. Dieu badinait, mais il le prit en verité trés serieusement, L´obscurité de la nuit favorisait son mutin vouloir et je vis le Moment, qu´il en allait venir au quomodo de tantot. Si la comPagnie ne fut pas survenue. Il était tems, car deja l´heure du berger allait sonner, déja le bandeau était levé pour mieux ajuster L´arc tendu, et la fleche a demie décochée, et je crois que nous L´aurion laissé faire, Elisabeth et moi: car aussi bien qu´aurions Nous pu contre un Dieu aussi mutin que l´amour, et qui n´a Rien d´enfant que le nom; mais ont vint nous debarasser de De ses mains: et chaqun fut se coucher, je ne scais ce que fit Eli-

sabeth: mais je ne pu fermer l´oeil toutes la nuit, je me representais toujours le rond de gazon l´amour bandant son arc, La fleche prette a partir, Elisabeth soupirant, son négligé, le Bandeau levé, et enfin tout ce qui avait contribué a m´enbarasser le soir.

L´aurore sortait a peines des bras de Titon, por venir se trouver Au petit lever du soleil, a qui elle a soin de faire tous les jours Sa cour, qu´un vent imptieux, battant la fenetre de ma chambre, que j´avais laissé ouverte a cause de la chaleur, ma annoncer l´horage prochain, et effectivement mille eclairs effray antes qui se succedaient sans relache les uns aux autres, Futent tout d´un suivies d´horible coups de tonnere, Qui se repeteaient a l´envie, une pluie rapide et condansée, Sembable celle du déluge, paraissait un nuage qui se détachait Des airs pour tomber sur terre en gros pelottons, et pour em Pecher le jour de paraitre: l´alarme fut général alors das La maison, tou le monde se leva parce qu´ils avaient peur Du tonnere et l´on se réunis dans la salle a manger, dont on Avait fermé la porte et les fenetres, les volets et les rideaux, la Jar XXV. Jardinier entrat en chemise avec un sierge bénit allumé, et une Grosse bouteille d éau benitte, dont elle arosa la compagnie, qui Au moindrecoups de tonerre se prosternait pour se mettre en Prieres. J´étais le seul qui ne se dementait point. Je ne m´étais Levé que pour la complaisance, et dans dessein de rassurer les au Tres, et surtout ma chere Elisabeth que je ne scavais etre extreme Ment peureuse, j´avais beau remontrer a tous que la peur Ne servait a rien, puis qu´elle ne nous pouvait garantir des Effets du tonerre: je passais pour un impie, qui ne craignait point, Ce qui était au dessus de lui. Je riais des extravagance que je Voyais faire. L´orage dura přes de deux heures avec la meme Violence, apres quoi on étigné la cierge, benit et chaqun se reTira dans sa chambre, pour se mettre au lit,on ne se leva que Pour aller a la derniere messe: on revint diner, les uns retourne Rent a Nancy, les autres resterent, et je fus du nombre de ces Derniers: j´y passais neuf jours avec tous les plaisirs imaginables: Elisabeth me fasait voir(??) aujourd´hui sa potager, demain sa vigne, Apres demain son champ, ensuit son pré et son verger. J´appris

Comment on faisait venir les légumes, comment on faisat le vin, Comment on semait et maissonait le bléd, et les autres grains, Comment on recoltait le foin: enfin je connus toutes les diffe rentes especes des fruits. Il faut avouer et convenir que les Femmes ont l´esprit bien penetrant, et qu´elle sont bien propres A dresser et a faconner les jeunes jeunes gens quand elle veullent Bien se donner a la peine: car Elisabeth m´en appris plus enNeuf jours, que mon regent n´avait fait a neuf ans: son frere Qui y joignit ses lecons me fit revenir de l´erreur ou j´étais par Raport a l´entendue de la terre et a l´idée que je m´en étais figuré Et me fit sentir le ridicule du préjugé dans lequel sont élevé pour

XXVI. Pour l´ordiner tou les enfants de Nancy, qui ne sont point Sortit de chez eux, enfin je mo trouvait dégourdi de corps et D´esprit un peu de jour, et je me promis bien a mon retour a Nancy, d´en revendre a tous les camarades, a beau mentir Qui vient de loin, disait-je en moi-meme. Je leurs ferai croire Ce que je voudrais, ils n´oseront jamais y aller voir. Enfin arriva le jour fixé pour retourner a Nancy: Elisabethe s´en Barqua avec tout le bagage et son frere et moi partimes pour Nous y rendre par terre, nous primes par

jusqu´a

Et nous vinmes attendre la galliotte qui n´arriva qu´une bonne heure apres nous. Nous avions retenu une carosse, dans lequel monta ma chere Elisabeth, que je reconduisit chez elle. Je rentrai ches moi, je trouve mon chat et mon serin qui se por tait bien, mais qui ne me reconnaissait plus; je fis dire ensuite a ma mere et a mes tantes que j´étais arrivé: et me voila.