Masarykova univerzita v Brně. Filozofická fakulta. Historický ústav. Mimořádný lidový soud ve Znojmě v letech (bakalářská diplomová práce)

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Mimořádný lidový soud ve Znojmě v letech 1945 – 1948 (bakalářská diplomová práce)

Tomáš Nohel

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.

Brno 2009

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.

15. května 2009 podpis 2

Děkuji vedoucímu práce Mgr. Tomáši Dvořákovi, PhD. za ochotnou spolupráci a za podnětné nápady a připomínky.

3

Obsah ÚVOD: ..................................................................................................................................... 5 1.PRŮBĚH RETRIBUČNÍHO SOUDNICTVÍ V ČESKOSLOVENSKU V LETECH 1945 - 1948..................7

1.1. PŘÍPRAVA A VZNIK RETRIBUČNÍHO DEKRETU .................................................................................... 7 1.2. ČINNOST MLS V ČESKÝCH ZEMÍCH V LETECH 1945-1947.................................................................. 9 1.3. OBNOVENÁ ČINNOST MIMOŘÁDNÝCH LIDOVÝCH SOUDŮ V ROCE 1948................................................. 14 2.CHARAKTERISTIKA SPISŮ MIMOŘÁDNÉHO LIDOVÉHO SOUDU VE ZNOJMĚ V LETECH 1945 – 1948

17 2.1. POČET PROJEDNÁVANÝCH PŘÍPADŮ................................................................................ 17 2.2. NÁRODNOSTNÍ STRUKTURA OBŽALOVANÝCH.................................................................. 17 2.3. POMĚR ODSUZUJÍCÍCH A ZPROŠŤUJÍCÍCH ROZSUDKŮ....................................................... 18 2.4. DŮVODY K ODSOUZENÍ A JEJICH STRUKTURA................................................................... 20 2.5 VÝŠE TRESTŮ ODNĚTÍ SVOBODY V LETECH 1945 – 1948 .................................................... 21 3.TRESTY SMRTI UDĚLENÉ U MIMOŘÁDNÉHO LIDOVÉHO SOUDU VE ZNOJMĚ ........................27 3.1. ADOLF BÖHM................................................................................................................... 28 3.2.JULIE RASCHKOVÁ............................................................................................................. 30 3.3. ANTONÍN TRŽIL .............................................................................................................. 33 3.4.JOSEF BRUSTL .................................................................................................................. 35 3.5 ALBERT LANG.................................................................................................................... 38 3.6 LUDVÍK WOLF................................................................................................................... 40 4.PRŮBĚH VYKONÁVÁNÍ ROZSUDKŮ SMRTI U MIMOŘÁDNÉHO LIDOVÉHO SOUDU VE ZNOJMĚ 42 5.AGENDA MIMOŘÁDNÉHO LIDOVÉHO SOUDU VE ZNOJMĚ.................................................... 44 6.ZÁVĚR................................................................................................................................. 46 SOUPIS POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY......................................................................... 50

4

Úvod: K výběru tématu této bakalářské práce mě vedlo několik důvodů. Mým prvním předpokladem pro výběr tématu bylo časové vymezení období, kterého by se práce měla týkat. Tady jsem si určil období 20. století, které je mi bližší než období středověku nebo novověku. Druhým předpokladem bylo určení regionu, kterému by se měla má práce věnovat. Vzhledem k tom, že žiji na Jižní Moravě bylo mým logickým rozhodnutím věnovat se problematice z tohoto regionu. Protože téma nacistických zločinů za okupace a poválečného vypořádání s nimi mi již dlouhou dobu přišlo velice atraktivní, rozhodl jsem se že svou práci zaměřím tímto směrem. Po konzultaci s vedoucím bakalářské diplomové práce jsem dospěl k rozhodnutí, věnovat se tématu Mimořádného lidového soudu ve Znojmě v letech 1945–1948. Tomuto tématu se historikové začali věnovat intenzivněji až v posledním desetiletí. Základní knihou, která se věnuje retribučnímu soudnictví v Československu je kniha Mečislava Boráka : Spravedlnost podle dekretu, která vyšla v roce 1998. Tato kniha poskytuje jediný ucelený zdroj informací o průběhu poválečného vypořádání s udavači, konfidenty a členy různých nacistických organizací. Další literatura je již zaměřena regionálně na činnost jednotlivých Mimořádných lidových soudů. V roce 2000 a 2004 vyšly dvě knihy Václava Jiříka, které se zabývají činností Mimořádných lidových soudů v Chebu a v Klatovech.

Tyto publikace se však zabývají pouze osudy lidí

odsouzených těmito soudy k smrti a neposkytují ucelený obraz o činnosti těchto dvou soudních tribunálů.Mnohem lepší přehled o činnosti Mimořádných lidových soudů v Litoměřicích a v Liberci poskytuje publikace Kateřiny Kočové, která ve své knize uvádí nejen případy popravených, ale i mnohé statistiky počtu odsouzených podle různých kritérií a podává tak ucelený pohled na průběh retribučního soudnictví v těchto regionech. Nejnovější publikací je kniha Lucie Jarkovské, která pojednává o činnosti Mimořádného lidového soudu v Hradci Králové. V dalších regionech nebylo toto téma zatím podrobněji zpracováno. Proto jsem se rozhodl pro provedení výzkumu a napsání práce právě z činnosti Mimořádného lidového soudu ve Znojmě. Při zpracování této práce jsem vycházel především z fondu C 144 uloženém v Moravském zemském archivu, ve kterém jsou uloženy spisy Mimořádného lidového soudu ve Znojmě v letech 1945 – 1948.

5

Při zpracování agendy jsem ovšem narazil na problém, protože se bohužel nedochovaly prezidiální spisy a tak jsem nemohl kompletně zrekonstruovat agendu Znojemského Mimořádného lidového soudu. Menší část agendy se mi podařilo najít ve sborníku Jižní Morava sv. 20, ale kompletní personální složení Mimořádného lidového soudu ve Znojmě, se již dnes zřejmě zjistit nedá. Jako další základní pramenná základna mi posloužila Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé 1945 – 1948 a to především několik retribučních dekretů. V této práci se snažím, alespoň základně nastínit průběh činnosti Mimořádného lidového soudu ve Znojmě. Tato práce je strukturovaná do 6 hlavních tématických oddílů.  První část má nastínit přípravu, vznik a průběh retribučního soudnictví v celém Československu. Zde je uvedeno co předcházelo vzniku retribučního zákona, jak soudy pracovaly a jaká pravidla byla nastavena pro jejich fungování.  Druhá část se zabývá charakteristikou Mimořádného lidového soudu ve Znojmě a obsahuje množství statistických informací o činnosti Mimořádného lidového soudu ve Znojmě v letech 1945 – 48.  Ve třetí části se věnuji jednotlivým případům lidí odsouzených Mimořádným lidovým soudem ve Znojmě k trestu smrti. a tomu jakým způsobem byly tyto tresty vykonávány.  Čtvrtá část je zaměřena na průběh výkonu rozsudků smrti jak z obecného hlediska, tak jsou zde uvedeny některé informace o exekucích lidí odsouzených Mimořádným lidovým soudem ve Znojmě  V páté části je popsána část agendy Mimořádného lidového soudu ve Znojmě; agenda není kompletní, protože neexistují prezidiální spisy.  V závěrečné šesté části je potom srovnání činnosti zatím zpracovaných Mimořádných lidových soudů v Ostravě, Liberci a Litoměřicích s činností Mimořádného lidového soudu ve Znojmě a závěr.

6

1. Průběh retribučního soudnictví v Československu v letech 1945 1948 1.1.Příprava a vznik retribučního dekretu Úsilí československého exilu o mezinárodní uznání prozatímní exilové vlády bylo podpořeno Velkou Británii 9. července 1940. Ještě ten den vydal prezident Beneš svůj první dekret jakožto právní předpis, který se za normálních okolností vydává ve formě zákona schváleného parlamentem. Prezidentovo zmocnění vykonávat zákonodárnou moc prostřednictvím dekretů skončilo 28. října 1945, kdy se svých funkcí ujalo Prozatímní Národní shromáždění. To potom 28. března zpětně potvrdilo všechny presidentem vydané dekrety a to včetně dekretů ústavních a prohlásilo je za zákony. 1 V listopadu 1942 započaly

přípravné práce na tvorbě retribučního právního

předpisu. První osnovu retribučního dekretu předložil ministr spravedlnosti Stránský prezidentovi v červnu 1943. Již první osnova byla z etického i právního hlediska dost ostudná a byla stylizována tak aby se dala použít k stranickopolitické mstě. Později byl na jednání vlády představen nově stylizovaný a značně upravený dekret předložený ministrem spravedlnosti na jaře roku 1944. 2 Ministr Drtina později shrnul pět zásad jimiž se při přípravě retribučního dekretu řídil:  viníci a spoluviníci budou souzeni před mimořádnými lidovými soudy  ustanovení zákona bude mít zpětnou platnost  budou se trestat činy spáchané v době zvýšeného ohrožení republiky  v senátech soudů budou zasedat soudcové z lidu kteří prokázali věrnost na frontě nebo v odboji  řízení soudu budou urychlená. 3

1

BORÁK, M : Spravedlnost podle dekretu . Šenov u Ostravy, 1998, s. 18 – 21.

2

BORÁK, M : Spravedlnost podle dekretu . Šenov u Ostravy, 1998, s. 22.

3

Na soudu národa. Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných

lidových soudů a Národního soudu. Praha, 1947, s. 10.

7

Vláda schvalovala retribuční dekret již v jistém spěchu neboť 8. dubna 1944 se sovětská vojska již přibližovala k východním hranicím republiky. Konečné znění retribučního dekretu bylo schváleno 6. října 1944 i přesto, že několik ministrů vznášelo ostré námitky. Osnova dekretu byla nakonec schválena, proti se postavili jen ministři Ján Lichner a Feierabend. Prezident tento dekret podle zápisu státní rady podepsal 1. února 1945, o přesné datum podpisu se však vedou spory. Otázka potrestání nacistických zločinců byla řešena na jednání zástupců londýnské exilové vlády, Slovenské národní rady a komunistů v Moskvě. Moskevské vedení již předem seznámilo zástupce exilové vlády s vlastním návrhem retribučního dekretu, ten byl připraven v roce 1943. Oproti londýnskému návrhu vyjmenovával komunistický návrh protektorátní a slovenské instituce jejichž funkcionáři měli být stíháni a potrestáni. Návrh dále předpokládal například trestnost úkladů o národní kulturu, zejména ve školství, vědě, literatuře, zcizení nebo odcizení národních kulturních památek. Senáty měly být čtyřčlenné se 3 soudci z lidu. 4 Ve spojení s národními výbory měli být všude uvedeny v činnost mimořádné lidové soudy, k souzení hlavních provinilců měl být zřízen Národní soud v českých zemích i na Slovensku. Tím byl tedy londýnský dekret potvrzen jako podklad celonárodní retribuční normy, ale nestal se jí. Slováci trvali na vytvoření své vlastní normy a ani po složitých jednáních se nepodařilo obě normy sjednotit.Slovenská národní rada vydala 15. května 1945 svou vlastní retribuční normu. Po osvobození celého území Československa byly na doporučení předsedy komise ministra Stránského na 26. schůzi vlády 4. června 1945 definitivně přijaty retribuční dekrety a spolu s osnovou dekretu o Národním soudu předány ke zveřejnění. Oba dekrety spolu s prováděcím vládním nařízením byly vydány 19. června 1945 a vyhlášeny 9. července 1945 jako č. 16, 17 a 18/1945 Sb.Dlouhé úsilí o vydání retribučního dekretu tak bylo završeno. 5 Mimořádné lidové soudy byly v českých zemích zřizovány v sídlech krajských soudů, senát mimořádného lidového soudu však mohl zasedat, bylo-li třeba, v kterémkoliv místě soudního obvodu. Soudy vykonávaly svou pravomoc v pětičlenných senátech složených z předsedy, jímž musel být soudce z povolání a ze čtyř soudců z lidu. Ti měli pocházet ze všech stran Národní fronty, zvláště

4

KOČOVÁ, K : : Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích v letech 1945 – 1948, Ústí nad

Labem : Univerzita J.E. Purkyně, 2001, s. 10. 5


8

z řad perzekuovaných účastníků odboje, jmenovala je vláda. Po svém jmenování skládali soudci z lidu slib do rukou přednosty MLS či jeho náměstka Slib zněl takto: „ Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu při svém rozhodování řídit jen zákonem, že budu hlasovat podle svého nejlepšího svědomí a přesvědčení a že zachovám přísnou mlčenlivost o obsahu porady a hlasování soudu.“ Celé řízení proti obžalovanému, které bylo ústní a veřejné, se konalo pokud 6

možno bez přerušení od počátku do konce před mimořádným lidovým soudem.

Nesmělo trvat víc jak tři dny, jinak měla být věc předána řádnému soudu. Obžalovaný měl právo zvolit si sám obhájce nebo požádat soud o přidělení obhájce. 7 Rozsudek měl být vyhlášen na veřejném zasedání soudu.

8

Soud se usnášel na rozsudku v neveřejné

poradě, rozsudek byl vyhlašován ihned. Nebylo proti němu žádných opravných prostředků, žádost o milost neměla odkladného účinku. Trest smrti se vykonával zpravidla do dvou hodin po vynesení rozsudku. Na výslovnou žádost odsouzeného mohla být lhůta prodloužena o další hodinu. Konalo-li se řízení v nepřítomnosti obžalovaného, měl být rozsudek proveden do 24 hodin po jeho dopadení. 9 Mimořádný lidový soud mohl také rozhodnout, že rozsudek bude vykonán veřejně, v tomto případě mohla být lhůta prodloužena. Ne však na víc jak 24 hodin.

10

Městský národní výbor v sídle krajského soudu ustanovil vykonavatele hrdelních trestů s potřebným množstvím pomocníků.

1.2. Činnost MLS v českých zemích v letech 1945-1947 Nejdříve a nejrychleji se podařilo zvládnout administrativní úkony při instalaci Mimořádného lidového soudu v Brně. Návrhy okresního národního výboru na složení 6

LIŠKA, O : Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918 – 1989. Praha, 2006, s. 19-

21. 7

Dekret presidenta republiky č. 16 ze dne 19. června 1945, § 29, odst. 3.

8

Tamtéž, § 31, odst. 2.

9


10


9

soudu dodané na ministerstvo spravedlnosti 22. května 1945 byly ještě toho dne předány na vládě a prezidentovi, kteří již příští den provedli jmenování. Veřejný žalobce započal činnost 25. května, první soudní přelíčení bylo zahájeno 8. června 1945. Byl to ukázkový příklad rozjetí celého retribučního soudnictví, ostatní MLS vznikaly mnohem pomaleji a někdy i s nemalými obtížemi. Postupně vzniklo celkem 24 mimořádných lidových soudů. Poslední z nich v Chebu, který svou činnost započal až v roce 1946. 11

Seznam Mimořádných lidových soudů v českých zemích Praha

Litoměřice

Mladá Boleslav

České Budějovice

Brno

Liberec

Most

Znojmo

Česká lípa

Kutná Hora

Hradec Králové

Klatovy

Nový Jičín

Tábor

Cheb

Jihlava

Olomouc

Plzeň

Chrudim

Jičín

Opava

Písek

Moravská Ostrava

Uherské Hradiště

Je zajímavé, že brněnský MLS jako jediný v republice začal soudit podle původního londýnského dekretu prezidenta republiky č. 6 z roku 1945. Retribuční dekret č.16/1945 Sb. Byl vydán až 19. června a jeho účinnost nastala až dnem zveřejnění 9. července 1945. Ministerstvo spravedlnosti velmi rychle zjistilo, že činnost Mimořádných lidových soudů není jednotná. Hlavní problémy souvisely s rozdílným posuzováním některých trestných podstat a výměrem trestů. Z tohoto popudu začalo ministerstvo vydávat pomocné materiály, které byly jednotlivým soudům zasílány. Tyto pomocné materiály sestavovali experti. Od října 1945 byly soudům zasílány měsíční přehledy o činnosti ostatních Mimořádných lidových soudů. Jednotlivé soudy tak měly možnost porovnat svou práci s ostatními. Jednotnou praxi se však za celou dobu fungování Mimořádných lidových soudů nepodařilo vytvořit. 12 11

BORÁK, M : Spravedlnost podle dekretu. Šenov u Ostravy, 1998. s. 53.

10

Ministr spravedlnosti Drtina se k fungování a soudní praxi Mimořádných lidových soudů vyjádřil takto: „ Vzhledem k tomu, že nebylo žádných opravných prostředků proti výrokům mimořádných lidových soudů, nemohla se vytvářet jednolitá praxe těchto soudů, neboť jiného jednotícího prostředku nebylo a povinnost zachovat nezávislost soudcovskou za každou cenu byla přirozená a samozřejmá. Lidové soudnictví bylo soudnictvím revolučním, zbudovaným na systému zřízení stanného a nese proto všechny známky takového tribunálu. Není proto divu že ve výrocích takových soudů došlo k různým nesrovnalostem . Připouštím proto, že byly rozsudky příliš shovívavé a že byly v podstatě pro tutéž činnost rozsudky příliš přísné.“ 13 Statistika za rok 1945 uvádí, že 23 Mimořádných lidových soudů stihlo projednat 4581 případů. Vynesly 88 rozsudků trestu smrti, 81 trestů doživotí a 1751 dočasných trestů vězení. Celkem 288 obžalovaných bylo osvobozeno, v 36 případech bylo upuštěno od potrestání. 194 případů bylo postoupeno řádným soudům a 60 bylo vyřízeno jinak. 14 Veřejným žalobcům při Mimořádných lidových soudech do konce roku „napadlo“ celkem 37 954 případů. Z toho 5886 případů předali Mimořádným lidovým soudům, 1753 postoupili řádným soudům, 7266 vyřídili jinak a u 6316 případů zastavili řízení. Prognóza předpokládala, že jim „napadne“ ještě 58 000 nových případů.15

12

KOČOVÁ, K : Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích v letech 1945 – 1948, Ústí nad

Labem : Univerzita J.E. Purkyně, 2001, s. 14. 13

Na soudu národa. Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa drtiny o činnosti

mimořádných lidových soudů a Národního soudu. Praha, 1947. 14


15


11

V červenci 1946, rok po vydání retribučního dekretu měla končit jeho účinnost. Ale v té době bylo ještě stále tisíce případů nevyřešeno. Národní shromáždění proto prodloužilo platnost dekretu ještě o půl roku, do 8. ledna 1947. V zápisu ze 3. schůze vlády, která se konala 17. července 1946, je uvedeno, že ministr Drtina sdělil, že bylo dosud před lidovými soudy projednáno 10 836 případů. Z toho bylo uděleno 232 rozsudků smrti a to pro 124 Němců a 108 Čechů. 255 osob bylo odsouzeno na doživotí, 8515 trestů bylo uděleno na svobodě a ve 200 případech bylo odpuštěno od potrestání. 16 Od podzimu 1946 se činnost Mimořádných lidových soudů výrazně zrychlila a rozvinula, během několika měsíců bylo projednáno více případů než za celý předchozí rok. Ke konci října 1946 bylo u Mimořádných lidových soudů souzeno již 19 387 osob, z toho 12 496 Němců. K trestu smrti bylo odsouzeno 362 osob, k doživotnímu žaláři 426 osob, k trestům na svobodě potom 13 543 osob. Ze 106 599 předaných případů bylo vyřízeno 89 830 a mohlo jich být ještě víc, kdyby vyšetřovatelé dodávali prokurátorům vyšetřovací spisy včas. Protože nebyly všechny případy zdaleka projednány, Národní shromáždění podruhé prodloužilo účinnost retribučního dekretu a to do 4. května 1947. Původní představy představitelů zahraničního odboje, že daleko větší počet souzených v českých zemích budou tvořit němečtí okupanti, se nepotvrdily. Před Mimořádnými lidovými soudy stálo mnoho osob české národnost. Tyto osoby si většinou museli odpykat trest celý na rozdíl od němců, kteří byli ve většině případů vysídleni nebo se na ně vztahovala amnestie z roku 1955. Po této amnestii byla většina propuštěných němců odsunuta do Německé spolkové republiky. 17 Bližší pohled na strukturu rozsudků za různé činny jmenované v retribučním dekretu odhalí, že výše udělovaných trestů se během doby měnila. Udělované tresty byly stále mírnější a přibývalo osvobozujících rozsudků. Často se také hovořilo o špatné a liknavé práci soudců; například u Mimořádného lidového soudu v Klatovech odsoudili k trestu smrti muže, který se hájil, že je zaměňován s jiným mužem téhož jména. Na záměnu se přišlo až po jeho popravě.

16


Labem : Univerzita J.E. Purkyně, 2001, s.34. 17

BORÁK, M : Spravedlnost podle dekretu . Šenov u Ostravy, 1998, s. 54 – 56.

12

Dobový tisk taky zaznamenal případ staříka, jenž ještě ráno chodil po ulici a večer už se houpal na šibenici. 18 Dne 3. května 1947 se objevila v tisku zpráva, že u Mimořádného lidového soudu Uherské Hradiště nemají žádné nedořešené případy k předání řádným soudům a ukončili jako první svou činnost. 19 Vzhledem k tomu, že činnost Mimořádných lidových soudů a Národního soudu měla být ukončena začátkem května 1947, byly první měsíce roku ve znamení zvýšené aktivity bezpečnostních a justičních orgánů. Z postupu resortu spravedlnosti bylo patrné, že mu jde o co nejrychlejší uzavření retribuce pokud možno bezkonfliktní přechod od „revoluční“ fáze mimořádného soudnictví do etapy konsolidace v mezích, jež skýtal právní řád. Ministerstvo spravedlnosti instruovalo podřízené instance, jak ke 4. květnu řádně ukončit působnost retribučního soudnictví. Dvakrát prodloužená účinnost retribučních dekretů skončila 4. května 1947. Soudům byly odevzdány jen 334 nedokončené případy, což činilo zhruba jedno procento z celkového množství zažalovaných případů. Obzvlášť „zajímaví“ gestapáci se v souvislosti se zpravodajskými výslechy ocitli před mimořádným lidovým soudem leckdy doslova na poslední chvíli. Z celkem 256 trestů smrti udělených v roce 1947 jich bylo v závěru retribuce v dubnu a květnu 1947 vykonáno 115. Vyšetřování se protáhlo také u některých českých kolaborantů, jejichž výpovědi byly považovány za velmi cenné. Pod tlakem justice, ale také veřejnosti bylo Ministerstvo vnitra nuceno celé vyšetřování urychlit. Orgánům Státní bezpečnosti bylo nařízeno, aby všechny příslušníky Gestapa, kteří se nacházeli ve vazbě, předaly neprodleně příslušným soudům. Narychlo se řešily také problémy vyvolané opožděným podáváním trestních oznámení na nacistické zločince, kteří se zdržovali za hranicemi Československé republiky. Ministerstvo vnitra sestavilo na jaře Prioritní listinu válečných zločinců se jmény padesáti osob, na jejichž dopadení a potrestání byl eminentní zájem. Trestné činy z doby zvýšeného ohrožení republiky oznámené až po 4. květnu 1947 se měly posuzovat už podle normálních trestních předpisů

20

V době platnosti retribučních dekretů došlo veřejným žalobcům celkem 132 549 trestních oznámení. Z toho bylo ve 40 534 případech pro nedostatek důkazů od stíhání 18


19


20

STANĚK,T : Retribuční vězni v českých zemích. Opava, 2002. s. 71-73.

13

upuštěno, ve 14 879 případech byl nařízen odsun, ve 31 793 případech bylo řízení zastaveno pro neznámý pobyt pachatele. Ze 37 982 případů vyřízených Mimořádnými lidovými soudy bylo celkem 21 342 osob odsouzeno, z toho 19 888 osob k trestům na svobodě , 741 osob bylo odsouzeno na doživotí a 713 osob k trestu smrti. Tato čísla jsou jasným dokladem toho, jakou práci dokázaly trestní tribunály v krátkém čase udělat. 21

1.3. Obnovená činnost Mimořádných lidových soudů v roce 1948 Ke 4. květnu 1947, poté, co skončila účinnost retribučních dekretů, zbývající případy převzaly řádné soudy a měly rozhodovat i v případě dopadení obviněných, u kterých bylo řízení u Mimořádných lidových soudů již započato. Okresní soudy měly od komisí národních výborů převzít zbývající dosud nevyřízené trestní věci podle malého dekretu. Uvádí se, že řádné soudy v českých zemích v době od 5. května 1947 do 1. dubna 1948 vynesly podle hmotně právních předpisů retribučního dekretu celkem 2702 rozsudků. 22 Neuplynul ani rok po ukončení platnosti retribučních dekretů a k moci se po únorovém puči dostala Komunistická strana pod vedením Klementa Gottwalda. Přesně měsíc po únorovém puči, na Zelený čtvrtek 25. března 1948, se konala pravidelná 101. schůze Ústavodárného shromáždění. Na tomto zasedání sněmovna schválila zákon o obnově retribučního dekretu. Novým ministrem spravedlnosti se stal Alexandr Čepička. 23

21


22

KAPLAN, K: Dva retribuční procesy, Komentované dokumenty ( 1946 – 1947 ). Praha 1992.

23

KOČOVÁ, K: Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích v letech 1945 – 1948, Ústí nad

Labem : Univerzita J.E. Purkyně, 2001, s. 16.

14

Zákon č. 33/1948 Sb. Ze dne 25. března 1948 obnovil účinnost retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. A nařízení o lidovém soudnictví až do konce roku 1948. Jeho vyhlášením dne 2. dubna 1948 začala další etapa retribučního soudnictví v českých zemích. 24 Zákon nově upravoval i znění dekretu, o návrzích na obnovu řízení rozhodoval výlučně Mimořádný lidový soud, který soudil ve dvou typech senátů – v normálním tříčlenném a v pětičlenném. Pětičlenný senát měl za úkol posuzovat případy, u nichž předchozí řízení již skončilo rozsudkem. U rozsudků smrti byl vyžadován souhlas alespoň 4 hlasů v pětičlenných senátech, u tříčlenných byl požadován rozsudek jednomyslný.

25

Resort spravedlnosti pod vedením Alexandra Čepičky připravil s cílem

„odčinit“ údajnou nedůslednost „drtinovské justice“ právní předpoklady pro novou fázi postihu retribučních provinilců, tentokrát se zcela zřejmým úmyslem zařadit mezi ně rovněž osoby vytipované podle třídního postavení zcela v duchu doby. Ministerstvo spravedlnosti nejdříve se záměrem udělat si „čistý stůl“ naléhalo na rychlé ukončení dosud řádnými soudy projednávaných retribučních případů a současně též řízení vedených na základě předválečného zákona na ochranu republiky č.50/1923 Sb. Znovu zahájení činnosti Mimořádných lidových soudů se tedy kromě jiného zdůvodňovalo i tím, že revizi „mírného“ postihu v předchozím období žádají sami občané. Vyvinout příslušný tlak v žádoucím směru nebylo pro komunisty v podstatě větším problémem, protože si v poválečných letech mohli odzkoušet metody „mobilizace“ potenciálu zášti, nepřátelství, agrese a strachu. Nyní je mohli použít v plné šíři a bez zábran.26 Jako první zahájil svou obnovenou činnost Mimořádný lidový soud v Praze, který již 9. dubna vyřídil 11 případů. Komunistická moc tímto získala nástroje, jejichž pomocí mohla utiskovat a zastrašovat lidi, kteří nepatřili k jejím podporovatelům a sympatizantům. Stačilo jen na dotyčnou osobu najít něco z minulosti. Aplikace obou zákonů a na ně navazujících předpisů byla opět spojena se ztrátou volebního práva. Obnovení účinnosti retribučních dekretů trvalo až do 31. prosince 1948. 27 24

Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, r. 194, částka 15 ze dne 2. dubna 1948, s. 391

-392.

25

RESLER, K: Usnášení mimořádných lidových soudů v českých zemích. Právní praxe, r.

XII/1948, s. 144 -149. 26

STANĚK,T : Retribuční vězni v českých zemích. Opava, 2002. s. 85-86.

15

Z období obnoveného retribučního

soudnictví

nejsou dostupné všechny

informace, komunistický režim nedělal a nezveřejňoval podrobné statistiky jako předchozí ministerstvo pod vedením Drtiny. I proto se některé publikace zabývající se tímto tématem neshodují v počtu odsouzených v tomto období. 28 Údaje za toto období se pohybují mezi 1 až 2 tisíci odsouzených. Nejvíce odsouzených se přitom vykazovalo ve skupině dělníků a zřízenců (33%), v kategorii velkoobchodníků, statkářů, továrníků a příslušníků svobodných povolání jen 185 (9%). Uplatnění třídních hledisek teda jaksi selhalo. Československé úřady se v roce 1948 ještě stále snažily dosáhnout vydání válečných zločinců z ciziny, zejména z Německa a Rakouska. Stejně jako v roce 1947, kdy se procedura z československé strany zkomplikovala, bylo naléháno na rychlé zpracování podkladů pro extradici. Hlavní problém při vydávání válečných zločinců vycházel z faktu, že osoby dopadené v americkém pásmu v Německu byly vydávány pod podmínkou, že nebudou-li souzeny a odsouzeny do šesti měsíců od předán, bude žádáno o jejich navrácení. Protože československá strana tuto dohodu nedodržovala, rozhodli se Američané a Britové od září přijímat pouze žádosti u těch případů, kdy šlo o činy, které mohly být kvalifikovány jako vražda ve smyslu německého trestního zákoníku.29 V každém případě komunistická akce obnovení retribucí zcela ztroskotala a retribuční soudnictví bylo od této doby poskvrněno pověstí soudnictví „třídního“, které po skončení retribučních procesů začal komunistický režim budovat.

27


Labem : Univerzita J.E. Purkyně, 2001, s.16. 28

Karel Kaplan uvádí, že v českých zemích bylo asi 807 odsouzených. Vládní komise pro stíhání

nacistických válečných zločinců zase uvádí čísla okolo 2 tisíc odsouzených. 29

STANĚK,T : Retribuční vězni v českých zemích. Opava, 2002. s. 87.

16

2. Charakteristika spisů Mimořádného lidového soudu ve Znojmě v letech 1945 – 1948 2.1. Počet projednávaných případů Ze spisů ve fondu C 144 uložených v Moravském zemském archivu, vyplývá, že v letech 1945 – 1948 bylo projednáno celkem 878 žalobních případů, u některých případů bylo vyšetřování zastaveno ještě před začátkem soudního procesu, celkem se k soudnímu přelíčení dostalo 701 osob. V těchto procesech byla několikanásobná převaha mužů, těch bylo nejvíc odsouzeno během roku 1946, u žen byla situace stejná. U Mimořádného lidového soudu ve Znojmě bylo oproti Mimořádným lidovým soudům v jiných částech republiky do jeho konce souzeno více osob německé národnosti, než národnosti české.

2.2. Národnostní struktura obžalovaných Rozhodující právní normou, která upravovala otázku národnosti a státního občanství, byl ústavní dekret prezidenta republiky o úpravě československého státního občanství osob národnosti maďarské a německé. 30 Tento dekret byl doplněn řadou prováděcích předpisů. V průběhu činnosti Mimořádného lidového soudu ve Znojmě bylo v letech 1945–1948 vyšetřováno celkem 451 lidí německé národnosti, 205 české a 45 chorvatské. Zajímavý je vzrůstající počet obžalovaných chorvatské národnosti, kteří byli v roce 1945 souzeni jen 3 a po obnovení retribučního soudnictví v roce 1948 jich bylo u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě souzeno 18. Rok

Národnost německá

Národnost česká

1945

174

34

4

1946

208

120

10

1947

44

28

13

1948

25

23

18

Celkem

451

205

45

30

Národnost chorvatská

Dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. ze 2. srpna 1945.

17

Muži

Rok

Muži

Muži

německé

české

chorvatské

národnosti

národnosti

národnosti

1945

Ženy

Ženy

české

chorvatské

národnosti

národnosti

Ženy německé národnosti

1

30

3

17

3

0

1946

57

1

102

8

35

18

2

1947

73

4

24

10

1

4

3

1948

3

2

22

13

1

1

5

Celkem

4

3

178

34

54

26

10

97

2.3. Poměr odsuzujících a zprošťujících rozsudků Odsuzující rozsudek byl vynesen u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě v letech 1945 – 1948 ve 430 případech. Zproštěno viny během činnosti soudu nebo zastavených stíhání z důvodu útěku za hranice bylo 232 osob a 7 osob zemřelo před hlavním přelíčením. Nejvíce trestů odnětí svobody bylo vyneseno v roce 1946 a to 189 a v tomto roce bylo také uděleno 6 trestů smrti. V letech 1945, 1946 a 1948 byl počet odsuzujících rozsudků vyšší než počet zprošťujících, zatímco v roce 1947 převážil počet osvobozujících rozsudků oproti rozsudkům odsuzujícím. Rok

Vynesen trest

Zproštěno viny

Smrt před hlavním přelíčením

1945

166

33

2

1946

195

119

5

1947

34

54

0

1948

35

24

0

Celkem

430

232

7

Z 569 mužů jich bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody 389, osvobozeno nebo ukončeno stíhání bylo ve 191 případech mužů a 7 jich zemřelo před hlavním přelíčením. Rok

Vynesen trest

Zproštěno viny

Smrt před hlavním přelíčením 18

1945

166

27

2

1946

167

92

5

1947

27

48

0

1948

29

24

0

Celkem

389

191

7

Z celkového počtu 88 žen bylo dosouzeno 49 a 39 jich bylo osvobozeno nebo proti nim bylo zastaveno stíhání z důvodu útěku do zahraničí. Rok

Vynesen trest

Zproštěno viny

Smrt před hlavním přelíčením

1945

12

6

0

1946

29

27

0

1947

1

6

0

1948

7

0

0

Celkem

49

39

0

19

2.4. Důvody k odsouzení a jejich struktura Retribuční dekret rozlišuje několik hlavních skupin trestných činů. Do skupiny zločinů proti státu patří především úklady o republiku včetně vojenské zrady. Patří sem již samo pouhé členství v ozbrojených organizacích nacistů jako je například SS a další nacistické ozbrojené organizace.31 Do této skupiny patří také podpora a propagace nacistického a fašistického hnutí nebo činovnictví v organizacích typu NSDAP, Vlajka, SdP, NSF a dalších. Druhou skupinou trestných činů byly podle dekretu zločiny proti osobám , kam patřilo veřejné násilí, loupež lidí, nakládání s člověkem jako s otrokem, vraždy a zabití, těžkého poškozování na těle, omezování osobní svobody, vydírání a vyhrožování udáním, nařizování nucené práce a zavinění ztráty svobody. Třetí skupinu tvořily zločiny proti majetku: jeho úmyslné poškození či zničení, oloupení, žhářství, krádež, zpronevěra, zneužití tísně způsobené rasovou, národní či politickou perzekucí k vlastnímu obohacení. Poslední skupinou bylo udavačství buď pro smyšlenou nebo skutečnou činnost. Z tabulky vyplývá, že nejčastějším důvodem k odsouzení byl trestný čin udavačství, jehož se během let 1945 – 1948 dopustilo celkem 148 osob. Jako druhý nejrozšířenější důvod k odsouzení bylo členství v SA za které bylo odsouzeno 147 osob. Třetím nejrozšířenějším proviněním bylo členství v NSDAP pro které bylo odsouzeno 126 osob. NSDAP a její ozbrojené organizace se v Německu staly držiteli veškeré moci a při Norimberském procesu bylo její vedení označeno za zločineckou organizaci. Dalšími častými přečiny souzenými u mimořádného lidového soudu ve Znojmě bylo členství v některé z nacistických organizací, NSKK, NSF, NSV či SdP. Velmi tvrdé tresty postihly zběhlé vojáky, kteří vstoupili do ozbrojených složek Německé armády nebo do polovojenských jednotek SF. Jako vedlejší tresty rozsudky přidávaly mimořádné lidové soudy často vězení zostřené tvrdým ložem nebo poslání na práce do pracovních táborů, většinou do dolů. Soud nařizoval zaplacení soudních výloh a součásti trestu bylo často také propadnutí části nebo celého majetku odsouzeného ve prospěch státu. Každý trest obsahoval výrok o pozbytí občanské cti na dobu určitou nebo navždy.

31

Dekret prezidenta republiky č 16/1945 Sb. hlava I. zločiny proti státu § 3.

20

Důvody Udavačství

a

zavinění

ztráty

svobody

Počet

Počet

Počet

Počet

1945

1946

1947

1948

26

100

8

14

Nabádání k násilnosti

0

1

0

0

Členství v SS

7

11

5

0

Nebezpečné vyhrožování

10

34

4

0

Propagace fašismu a nacismu

13

25

8

3

NSF

6

19

4

4

NSKK

3

7

10

10

NSV

3

8

1

3

Vražda, zabití

0

3

2

1

Členství v SA

43

63

29

12

BdF

0

1

0

0

NOF-NTF

0

2

0

0

Špionáž proti ČSR

0

2

1

0

Ublížení na těle

5

13

0

1

Kruté zacházení s vězni

0

0

1

0

Akce proti ČSR

2

6

1

1

NSDAP

81

36

3

6

DAF

1

0

0

0

Nezákonné obohacování

1

6

1

3

Čs.občané v nepřátelské armádě

0

5

0

2

Přechovávání trestance

0

0

2

0

SdP

6

2

2

1

2.5 Výše trestů odnětí svobody v letech 1945 – 1948 Mimořádný lidový soud ve Znojmě odsoudil k trestu odnětí svobody celkem 430 osob. Výše vynesených rozsudků se pohybovala v rozpětí od nejnižšího 1 měsíc odnětí

21

svobody až po vynesení 6 rozsudků smrti. Nejvyšší počet odsouzených byl v roce 1946 a nejnižší v roce 1947. V roce 1946 bylo také vyneseno všech 6 rozsudků smrti. Výše trestu

Muži

Ženy

Celkem

1 měsíc

0

1

1

3 měsíce

4

0

4

4 měsíce

1

0

1

6 měsíců

7

2

9

7 měsíců

3

0

0

8 měsíců

11

2

13

9 měsíců

2

0

2

10 měsíců

0

1

1

1 rok

11

1

12

18 měsíců

4

2

6

20 měsíců

1

0

1

2 roky

29

2

31

3 roky

24

11

35

4 roky

10

2

12

5 let

138

7

145

6 let

34

3

37

7 let

28

4

32

8 let

13

1

14

9 let

4

0

4

10 let

15

5

20

11 let

6

1

7

12 let

3

1

4

15 let

10

1

11

17 let

2

0

2

18 let

3

0

3

20 let

6

0

6

25 let

4

0

4

Doživotí

9

1

10

Trest smrti

5

1

6

2.5.1 Výše udělených trestů v roce 1945 Výše trestu

Muži

Ženy

Celkem 22

6 měsíců

1

0

1

8 měsíců

11

0

11

9 měsíců

1

0

1

1 rok

5

0

5

2 roky

8

1

9

3 roky

9

4

13

4 roky

5

0

5

5 let

66

3

69

6 let

22

1

23

7 let

16

2

18

8 let

5

0

5

9 let

3

0

3

10 let

3

0

3

11 let

0

0

0

12 let

2

0

2

13 let

0

0

0

14 let

0

0

0

15 let

3

1

4

16 let

0

0

0

17 let

2

0

2

18 let

2

0

2

19 let

0

0

0

20 let

2

0

2

25 let

2

0

2

23

2.5.2 Výše udělených trestů v roce 1946 Výše trestu

Muži

Ženy

Celkem

1 měsíc

0

1

1

3 měsíce

1

0

1

7 měsíců

3

0

3

18 měsíců

2

2

4

20 měsíců

1

0

1

22 měsíců

0

0

0

2 roky

13

1

14

3 roky

11

7

18

4 roky

3

2

5

5 let

61

4

65

6 let

12

2

14

7 let

12

2

14

8 let

8

1

9

9 let

1

0

1

10 let

8

4

12

11 let

6

1

7

15 let

5

0

5

18 let

1

0

1

20 let

3

0

3

25 let

1

0

1

Doživotí

7

1

8

Trest smrti

5

1

6

24

2.5.3 Výše udělených trestů v roce 1947

2.5.4

Výše trestu

Muži

Ženy

Celkem

3 měsíce

2

0

2

4 měsíce

1

0

1

6 měsíců

1

1

2

9 měsíců

1

0

1

1 rok

2

0

2

18 měsíců

2

0

2

2 roky

5

0

5

3 roky

1

0

1

4 roky

2

0

2

5 let

3

0

3

10 let

1

0

1

12 let

1

0

1

15 let

1

0

1

20 let

1

0

1

25 let

1

0

1

Doživotí

2

0

2

Výše udělených trestů v roce 1948 Výše trestu

Muži

Ženy

Celkem

3 měsíce

1

0

1

6 měsíců

5

1

6

8 měsíců

0

2

2

10 měsíců

0

1

1

1 rok

4

1

5

2 roky

3

0

3

3 roky

3

0

3

5 let

8

0

8

10 let

2

1

3

12 let

0

1

1

15 let

1

0

1

20 let

2

0

2

25

Nejčastějším trestem byl trest odnětí svobody na 5 let který byl celkem udělen ve 145 případech, dalším v řadě byl trest odnětí svobody na 6 let který byl udělen celkem ve 37 případech.

26

3. Tresty smrti udělené u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě Mimořádný lidový soud ve Znojmě odsoudil během své činnosti v letech 1945 – 1948 k trestu smrti 6 osob. Všechny osoby byly odsouzeny a popraveny v roce 1946. Z šesti odsouzených byli čtyři národnosti české a dva národnosti německé. Byla mezi nimi jediná žena. Všichni odsouzení byli popravení na dvoře krajského soudu ve Znojmě a to muži neveřejně a žena veřejně. Tresty vykonával mistr popravčí Pleskač spolu se dvěma pomocníky. Popravčí za každou vykonanou exekuci obdržel 2000 Kčs a jeho pomocníci každý 700 Kčs. Pět obviněných bylo odsouzeno pro zločin udavačství s přitěžujícími dalšími zločiny podle retribučního dekretu a jeden pro vojenskou zradu a členství ve fašistických organizacích.

Jméno

Adolf Böhm

Datum

Datum

vynesení

provedení

rozsudku

trestu

česká

22.1.1946

22.1.1946

česká

24.1.1946

24.1.1946

Národnost

Julie Raschková

Důvod trestu smrti

Podpora a propagace nacismu a fašismu, udavačství Udavačství, zavinění ztráty svobody a smrti jiné osoby Podpora a propagace nacismu a

Antonín Tržil

česká

29.3.1946

29.3.1946

fašismu, udavačství, nucení k nezákonným činům, nebezpečné vyhrožování, zavinění ztráty svobody

Josef Brustel Albert Lang Ludvík Wolf

německá

24.10.1946

24.10.1946

česká

25.10.1946

25.10.1946

Zločin proti státu, členství v SF Členství v nacistických organizacích NTF a NOF, udavačství Pokus o odtržení části republiky,

německá

20.11.1946

20.11.1946

vyhrožování, ublížení na těle, zatčení občana republiky gestapem

27

3.1. Adolf Böhm Prvním odsouzeným k trestu smrti byl 22. ledna Adolf Böhm. Hlavní přelíčení začalo 22. ledna 1946. Z rozsudku se dozvídáme že, Mimořádný lidový soud ve Znojmě uznal dne 22.ledna 1946 Adolfa Böhma vinným z toho, že v době zvýšeného ohrožení republiky v zájmu Německa:  v době blíže nezjištěné v Budkově propagoval nacistické a fašistické hnutí tím, že vstoupil do organizace nacionálně socialistické gardy a lákal občany ke vstupu do této organizace.  v roce 1942 prohlašoval na četnické stanici v Budkově, že se svým spolupracovníkem Františkem Řídkým ze Lhotic, je pověřen gestapem vyšetřováním různých činů proti říši.  v roce 1942 společně s Theodorem Danhelem v zájmu nepřítele udal u gestapa Ing. Jana Cigánka z Moravských Budějovic, že rozšiřuje cizinou vysílané zprávy, čímž zavinil jeho věznění a týrání, z čehož má těžké následky.  v roce 1942 udal na gestapo v Jihlavě Tomáše Houla z Budkova a zavinil tím jeho věznění a smrt v koncentračním táboře. Dne 19.5.1945 byl zajištěn a dodán ON v Moravských Budějovicích Adolf Böhm z Budkova, pro udavačství českého lidu za okupace. Na podzim roku 1942 přišel Danhel k Böhmovi a řekl mu, že před několika dny stál na své zahradě za plotem a viděl, kterak Houl jde po své zahradě směrem k polím a nese pod kabátem uschovanou loveckou pušku. Část hlavně pušky bylo vidět. Bylo to tehdy k večeru a Danhel zůstal uschován v zahradě a čekal co se bude dít dále. Po delší chvíli viděl přicházet Houla jak nese něco schovaného pod kabátem a poznal, že nese rozebranou pušku. Böhm pak napsal na Tomáše Houla udání gestapu v Jihlavě na což byl Houl odsouzen ke 4 letům vězení. Dne 7.1.1945 na následky věznění v Grubu zemřel. Theodor Danhel popřel u výslechu že by byl Böhmovi řekl, že rolník Houl má doma pušku, ale byl 15.června 1945 zatčen za spoluúčast na udavačství. 28

Adolf Böhm měl 3 syny , kteří byli také zatčeni, byli od 1.11.1942 členy NSGSA a podle programu byli pohotoví bezpodmínečně plnit program vůdce Adolfa Hitlera. V roce 1944 byl Jaromír Böhm určen úřadem práce Moravských Budějovicích na opevňovací práce u Nezinského jezera. Jeho otec ho však této povinnosti zprostil, a když na to bylo v obci poukázáno, prohlásil Adolf Böhm, že jeho synové půjdou také, ale až to bude zapotřebí. Tím bylo myšleno že půjdou až tehdy, až se nebude jednat již jen o práce, ale o aktivní obranu říše. Celou dobu okupace bylo jasné, že synové Adolfu Böhmovi pomáhají v udavačství a donášejí otci různé zprávy na obyvatele. Poprava byla vykonána neveřejně na dvoře Krajského soudu ve Znojmě. Odsouzený byl předveden na popraviště nacházející se na malém dvorku věznice ve 16.05 hod. Přítomni byli předseda senátu Dr.Šimáček, soudci z lidu Drlík, Jelen, Blecha, Vocilka, veřejný žalobce Dr. Konečný a obhájce Dr. Němec. 32

32

MZA Brno, fond C 144, karton č. 8, Lsp 147/1945.

29

3.2.Julie Raschková 24 ledna 1946 vyvrcholil proces s Julií Raschkovou, jedinou ženou kterou soud ve Znojmě odsoudil během své činnosti k trestu smrti. Dotyčná byla odsouzena 24. ledna a tentýž den byl trest vykonán. Byla obviněna, že ve službách a v zájmu nepřítele využívajíce situace přivozené nepřátelskou okupací udala pro skutečnou nebo vymyšlenou činnost 14 osob. Z toho 12 osob bylo odsouzeno k smrti a následně popraveno. Byla uznána vinnou plném rozsahu obžaloby a následně popravena. Julie Raschková, rozená Koukalová, vdova, se narodila 27.4.1890 v Blížkovicích. V roce 1922 se provdala za tajemníka pro správu Slovenska JUDR. Jana Raška. Ten zemřel v roce 1939 a poté již obžalovaná zůstala sama. Raschková se po okupaci přihlásila k německé národnosti i přes to, jak sama uváděla, že ji od toho její matka odrazovala a původně se narodila jako dcera dvou Čechů. Julie Raschková měla problémy především s rodinnou Bouzarovou, o tom kde vzniklo jádro sporů a nedorozumění mezi touto rodinou a Julií Raschkovou se můžeme dnes již pouze dohadovat. Mladší syn Antonína Bouzara byl hledán gestapem pro členství v odboji a ukrýval se toho času v Praze. Štěpán Bouzar narozen 1.9.1914 byl od roku 1941 hledán gestapem proto, že se zúčastnil podzemní činnosti. Štěpán Bouzar s místním učitelem Vodrážkou a doktorem Lohnickým figurovali v takzvané „Akci tří“. Když byla akce prozrazena, byl učitel Vodrážka zatčen a Dr. Lohnický na útěku zastřelen, Štěpán Bouzar utekl. Skrýval se asi jeden měsíc u svého bratra Antonína Bouzara, správce lihovaru ve Vřesné, kde si opatřil dokumenty na cizí jméno Karel Havliš a s těmito dokumenty pak vstoupil do zaměstnání v Praze. Raschková věděla jako důvěrnice gestapa že je Štěpán Bouzar hledán a vyzvídala jeho pobyt na dětech Jana Bouzara a na Bouzarovi starším, ale bez výsledku. Až konečně v únoru 1942 zaslechla nezavřenými dveřmi rozmluvu mezi mladou Bouzarovou a Krubovou o tom, že jsou v rodině rozpory mezi mladou Bouzarovou a rodiči ohledně posílání balíků Štěpánovi do Prahy a na základě toho se dozvěděla, což jí také Krubová potvrdila, že Štěpán Bouzar je v Praze. Podle svědectví Krubové, když zjistila že ji obžalovaná slyšela, prosila ji na kolenou aby o tom co zaslechla nikomu neříkala, což jí také Raschková slíbila. Avšak 30

Raschková tuto informaci neprodleně sdělila gestapu a Krubové se tím pochlubila. Když v Libni 27.5.1942 padly osudné výstřely jimiž byl zneškodněn říšský protektor Reinhard Hendrich, šla okamžitě Raschková na Jihlavské gestapo kde oznámila že podobizna atentátníka uvedená novinách je velice podobná Štěpánu Bouzarovi. Raschková také již odpoledne věděla, že si gestapo pro Bouzarovy a Novákovy téhož dne v 16.00 hodin přijede. Poté co gestapo přijelo pro rodinu Novákovu a Bouzarovu hostila jeho příslušníky ve svém domě do 4 hodin do rána. Dne 24.6.1942 byli všichni zatčení německým stanným soudem v Brně odsouzeni k smrti a popraveni. Svědek strážmistr Beneš uvádí, že Raschková mu sama sdělila jak děsivě byla Marie Bouzarová popravena, doslova řekla: „ byla pověšena tak, až jí byla přetržena prsa“. Po té se nechala jmenovat správkyní obou domů popravených členů rodin Bouzarových v Blížkovicích Oberlandatem a domu popravených členů rodiny Novákových v Blížkovicích Gestapem a z jejich majetku si přivlastnila různé majetkové hodnoty. Raschková také dále vyhrožovala dopisem Antonínu Babákovi zatčením gestapem pokud neupustí od zaplacení účtu za provedené práce na jejím domě, a v roce 1944 udala Ignáce Krehorna za protiněmecké smýšlení. Hlavní líčení začalo 24. ledna 1946. Obžalovaná byla odsouzena za to, že v době zvýšeného ohrožení republiky v Blížkovicích a jinde: 1- ve službách a v zájmu nepřítele využívajíce situace přivozené nepřátelskou okupací udala pro skutečnou nebo vymyšlenou činnost 12 osob které byly odsouzeny smrti a následně popraveny. A dále dvě osoby které byly odsouzeny k trestu na svobodě. 2- nechala se jmenovat správkyní domů popravených a přivlastnila si různé předměty majetkové hodnoty z obou domů a také přijímala dary jednak od zatčených a jejich rodin, jednak osob jež se jí chtěly zavděčit aby je neudala a tak zneužila tísně způsobené národní a politickou persekucí k vlastnímu obohacení. 3-

ve službách a v zájmu Německa dopustila se zločinu veřejného násilí

vydíráním podle § 8 retribučního zákona tím, že koncem října 1939 pohrozila dopisem staviteli Antonínu Babákovi z Moravských Budějovic zatčením, pokud neupustí od zaplacení účtu za práce jím provedené. A tak přímo hrozila ublížením na svobodě. Rozsudek byl vykonán veřejně na dvoře krajského soudu ve Znojmě. Popravě byli přítomni: předseda soudu Dr. Svoboda, soudci z lidu Mareš, Čada , Hájek, Židlický, veřejný žalobce Dr. J. Svoboda, obhájce Dr. Doskočil a lékař Dr. Jaroš. 31

Odsouzená byla předvedena na popraviště ve 14.30 hod. 33

33


32

3.3. Antonín Tržil O dva měsíce později došlo k další popravě ve Znojmě, již třetí v pořadí. Popraveným byl svobodný zemědělský dělník a bývalý starosta obce Jiřice Antonín Tržil. Antonín Tržil se narodil 4. ledna roku 1894 v Lázu. Byl uznán vinen, že spolu s obžalovaným Bohumilem Tomanem, ženatým kovářským pomocníkem v Jiřicích, narozeným dne 6.července 1912, v době zvýšeného ohrožení republiky společně udali ze skutečné nebo vymyšlené činnosti následující osoby. V roce 1941 každý zvlášť v Hostimiři Blockleiterovi NSDAP Štěpánu Šálovi, že se u Cyrila Pokorného, hostinského v Jiřicích poslouchá hromadně cizí rozhlas. Tržil sám pak 16.prosince 1942 v Jiřicích poslal k Janu Čechovi hospodářskou kontrolu jíž udal že zadržuje asi 25 q obilí. V červnu 1944 udal, že Jan popelář má tajnou vysílačku a větší množství jiných zakázaných věcí. V roce 1942 udal, že se Jaroslav Pokorný jenž byl nuceně nasazen v Německu neoprávněně zdržuje doma. A tak zavinil ztrátu svobody většího množství Čechoslováků a smrt Cyrila Pokorného, sám pak smrt Jana Čecha. Bohumil Toman se chtěl dostat v obci k bytu v obecní kovárně, který mu ovšem starosta obce Šalamoun nechtěl přidělit z důvodu, že je byt zapsán pro německé vojsko. Při odchodu mu dle svědeckých výpovědí Toman vyhrožoval udáním. Poté šel Toman za Tržilem, který mu poradil, aby šel za Blockleiterem Šálou, že ten mu ve věci získání bytu může pomoci. Když se v této věci delší dobu nic nedělo napsal Toman dopis na gestapo v němž informoval o poslechu cizího rozhlasu v obci. Poté do obce přijelo gestapo věc vyšetřit, zatklo starostu Šalamouna a po jeho výslechu si přijelo pro další občany. Toman byl také obviněn z poslouchání cizího rozhlasu, avšak bylo mu nabídnuto aby se stal konfidentem gestapa s tím, že by stíhání proti němu bylo zastaveno. Při procesu se ke svým činům částečně doznal. Byl odsouzen pro zločin dle § 11. retribučního dekretu č. 16 na doživotí, milostí presidenta republiky ze dne 19. února 1954 mu byl trest změněn na 20 let žaláře. V roce 1955 se sním rozvádí manželka. Tržil se díky stejnému udání stal starostou obce, na toto místo byl jako spolupracovník dosazen přímo rozhodnutím gestapa a od jeho jmenování byla obec pod neustálým strachem. 33

Částečně se doznal ke svým činům při výpovědi, byl aktivním fašistou již za první republiky a v obci zakládal pobočku organizace Vlajka. Hlavním obviněním proti němu, kromě obvinění které mělo souvislost s kauzou Bohumila Tomana, bylo udání Jana Čecha hospodářské kontrole, ta u něj našla větší množství schovaného obilí a Jan Čech byl odsouzen k trestu smrti, a také udání Jana Popeláře z toho, že vlastní cizí vysílačku. Hlavní přelíčení začalo 29. března 1946 Soudu předsedal Dr. Zoufal, soudci z lidu K. Čapoun, V. Šimeček, J. Polák, J. Málek a náhradní soudce I. Petrželka, žalobce byl Dr. Dokoupil. Vykonání trestu smrti byli přítomni všichni účastníci hlavního procesu. Poprava byla neveřejná na vězeňském dvoře Krajského soudu ve Znojmě. Odsouzený byl předveden na popraviště v 15.30 hod. 34

34


34

3.4.Josef Brustl Dalším z procesů, na jehož konci zazněl trest smrti byl proces s Josefem Bruselem. Josef Brustel se narodil 11. prosince roku 1901 v Šanově. Otec byl národnosti německé, matka národnosti české. Po vychození obecné školy byl jako dělník zaměstnán v cukrovaru. Poté pracoval jako železniční zřízenec a také na své soukromé hospodářské usedlosti. S Manželkou Terezií Brustlovou měl 3 děti a byl věřící římský katolík. Jednou byl soudně trestán okresním soudem ve Znojmě pro podloudnictví, dostal 6 měsíců vězení. Byl obviněn, že v době zvýšeného ohrožení republiky vstoupil v září 1938 do vojenské organizace v Sudetendeutsches Freikorps

35

a zúčastnil se, se zbraní v ruce

obsazovaní pohraničních krajů jižní Moravy a pokusil se tímto násilím odtrhnout část území republiky a jejímu přivtělení k cizímu státu. A tím spáchal zločin proti státu podle § 1 odstavce 1 retribučního zákona. Členem Henleinovské strany se stal dne 25. března 1938. V září 1938 uprchl Josef Brustl do Rakouska, kde pak vstoupil do nově utvořené vojenské organizace Sudetendeutsches Freikorps, která měla za úkol provádět teroristické a násilné činy na hranicích Československé republiky a napomáhat v obsazování území. SF byla vytvořena na výzvu a nařízení Adolfa Hitlera a Henleina, který dne 13. září 1938 uprchl do Drážďan a odtud vyzval všechny sudetské Němce, aby z Československa uprchli a postavili se proti ČSR. Sudetští Němci této výzvy uposlechli a houfně prchali do Německa, kde vstupovali do SF. Tato organizace měla své velitelství v Bavorsku a pomocná velitelství v ostatních územích Německa poblíže čsl. hranic. Jedno takové velitelství bylo ve Vídni pro oblast Československo-Rakouských hranic. Pod toto velitelství spadala i oblast Znojemska. Členy této organizace se stávali většinou bývalí českoslovenští vojáci, kteří složili přísahu republice a také Josef Brustl jako bývalý voják československé armády složil přísahu československé republice. V roce 1938 se vyhnul svojí povinnosti narukovat útěkem za hranice a vstupem do SF. porušil svoji přísahu. SF. byla zásobena vojenskými zbraněmi a měla provádět násilné vpády a teroristické činy na území Československa, přepadat celní úřady a stanice v pohraničí, rušit průběh československé mobilizace, přerušovat přísun proviantu a narušovat dopravní tepny. 35

35

Lidé jako Josef Brustl také podávali zprávu o poměrech v československém vojsku, o jeho síle, připravenosti a vybavenosti. Nakonec se členové SF. a s nimi i Josef Brustel aktivně podíleli na obsazování československého území a po jeho plném obsazení se stali jako znalci místních poměrů poradci pravidelné německé armády a pomáhali s pacifikací obyvatelstva, které nesouhlasilo s německou okupací. Zásadním zločinným činem organizace Sudetendeutsches freikorps na Znojemsku bylo přepadení celnice u Hnanic a zastřelení čsl. poručíka. S touto organizací přišel Brustel dne 9.října do Znojma. Muži z SF. Přišli ve vojenské formaci, všichni ozbrojeni vojenskými puškami a náboji. Takovým způsobem, v uniformě a ozbrojen se zúčastnil i obsazení Znojma, které hned v zápětí převzalo německé vojsko a organizace SF. byla rozpuštěna. Poté byl obžalovaný Josef Brustel propuštěn domů, ovšem prozatím se závazkem, že zůstává členem SF. a byla mu ponechána uniforma. Jelikož obsazením pohraničí byl splněn účel k němuž Adolf Hitler nařídil utvoření této organizace, byla ještě v říjnu 1938 rozpuštěna a proto nebyl Josef Brustl již volán k žádnému výcviku. Mimo předcházejícího členství v nacistických organizacích a spolcích se stal dále v roce 1940 členem dalšího nacistického spolku Reichskolonialbundu v Berlíně, jehož svazovým vedoucím byl Bundesfuhrerem Franz von Epp. Zatčení Josefa Brustla proběhlo dne 28. února 1946 v 8 hodin ráno strážmistrem SNB Františkem Hložkem z jeho vlastního popudu. Byl předveden do okresní stanice národní bezpečnosti Dolní Suchá v okrese Frynštát. Při domovní prohlídce u něj byly nalezeny doklady usvědčující ho z členství v nacistických a fašistických organizacích. Při prvním výslechu se ke všemu doznal. Po zatčení byl uvězněn v pracovním táboře Dolní suchá kde pracoval v dole. Hlavní přelíčení začalo 24.října 1946. Soudu předsedal Dr. Kaupa, soudci z lidu byli František Martinů, Josef Klempa, Karel Čapoun, Ireneus Petrželka, zapisovatel Dr. Beránek, prokurátor Dr. Svoboda, obhájce Dr. Němec. V tomto případě jako v jediném ze šesti rozsudků smrti vynesených u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě nebylo všech pět soudců pro trest smrti. Předseda soudu se postavil soudcům z lidu a byl pro trest nejvýše doživotí. Byl ovšem soudci z lidu přehlasován a došlo k udělení rozsudku smrti Poprava byla neveřejná na vězeňském dvoře krajského soudu. Odsouzený byl předveden na popraviště v 18.30 hod. 36 36


36

37

3.5 Albert Lang O den později byl ve Znojmě vynesen další rozsudek smrti a to nad Čechem Albertem Langem. Albert Lang se narodil v Moravském Krumlově dne 8 dubna 1893, vyučil se obchodníkem a poté byl 12 let zaměstnán jako obchodní příručí ve Vídni. Po svém návratu z Vídně v roce 1918 pracoval jako pomocná kancelářská síla. Později pracoval v nemocenské pokladně v Hrotovicích kde byl ovšem přichycen při defraudaci a propuštěn. Od roku 1928 se živil jako kinooperatér v kině Sokol. Byl věrným přisluhovačem nacistů, při každé příležitosti se oháněl gestapem a vyhrožoval svým spoluobčanům. Ihned po okupaci vstoupil do národní obce fašistické a také do národního tábora fašistického kde byl župním jednatelem. Lang měl 4 sourozence z niž bratr Alberta Langa, Ladislav Lang, který zemřel před přelíčením, byl podle svědků velmi národně uvědomělý člověk který říkával veřejně svému bratru, že za své činy proti republice bude viset. Případ Alberta Langa má přímou souvislost s jiným hrdelním trestem uděleným Mimořádným lidovým soudem ve Znojmě, a to s případem Antonína Tržila a Bohumila Tomana. Lang postoupil na gestapo v Jihlavě udání, které napsal Toman a Tržil. Z výpovědi Antonína Tržila bylo soudem prokázáno, že Bohumil Toman napsal tehdy dopis na vytrženém kusu papíru ze školního sešitu. Dopis psal Toman Langovi nejprve o své soukromé záležitosti ve které žádal Langa o pomoc při získání obecního bytu v kovárně a nakonec v něm učinil poznámku, že starosta obce Karel Šalamoun, který mu nechtěl byt přidělit a Cyril Pokorný poslouchají cizí rozhlasové stanice. Protože Lang by se soukromým dopisem nic nedělal, dal na něj Tržil razítko fašistické organizace v Jiřicích a svůj podpis. Toman odevzdal Langovi dopis v restauraci u Anderleho, kde si ho taky Lang přečetl a při odchodu měl prohlásit že Tržilovi za informace děkuje. Asi za 10 dní odepsal Lang Tržilovi, že dopis odeslal na patřičné místo. Po několika dnech přijelo Gestapo do Jiřic zatýkat v souvislosti s poslechem zahraničního rozhlasu. Cyril Pokorný uvěznění nepřežil a ve vězení zemřel. Podle výpovědi svědka Karla Šilhána bývalého vrch.strážmistra byl Lang velice obávaný člověk, měl rozšiřovat plakáty a letáky s fašistickým obsahem a společně s Bořivojem Štrausem podniknout útok na Karla Rauše, činovníka Národní obce fašistické, který zemřel v lednu 1942 v Osvětimi.

38

Lang se pokládal za nacistu a na veřejnosti se zdravil s Novákem a Štrausem nacistickým pozdravem Heil Hitler! Lang byl zatčen 8. května při příjezdu rudé armády. Jeho manželka byla těžce zraněna při bombardování rudou armádou u kterého byl zraněn i Lang. Stihnul ji ještě odvézt do nemocnice a nechat se ošetřit, ale po návratu z nemocnice domů byl okamžitě zatčen a uvězněn. Byl odsouzen za to, že v době zvýšeného ohrožení republiky v Hrotovicích i jinde byl činovníkem NOF a NTF jako župní jednatel. V létě 1941 v zájmu Německa využívaje situace přivozené okupací udal gestapu pro umožnění hromadného poslechu cizího rozhlasu Cyrila Pokorného a Karla Šalamouna z Jiřic tak, že písemné udání Bohumila Tomana a Antonína Tržila postoupil Gestapu a zavinil tak ztrátu svobody dvou československých občanů a smrt Cyrila Pokorného. Odsoudili ho tedy podle § 3 a § 2 odst.11 dekretu prezidenta republiky o potrestání nacistických zločinců. Proces s Albertem Langem začal dne 25. října 1946. Soudu předsedal Dr. Zoufal, soudci z lidu byli Rudolf Láník, Josef Klempa, Ireneus Petrželka, Karel Čapoun, žalobce Dr. Dokoupil a obhájce Dr. Janka, popravčím byl Rudolf Pleskač a dva jeho pomocníci. Poprava byla neveřejná na vězeňském dvoře krajského soudu. Odsouzený byl předveden na popraviště v 18.03 hod. 37

37

MZA Brno, fond C 144, karton 27, Lsp 275/1946.

39

3.6 Ludvík Wolf Dne 20 listopadu 1946 začal proces s posledním odsouzeným k trestu smrti u Znojemského Mimořádného lidového soudu, kterým byl Ludvík Wolf. Soudu předsedal Dr. J. Schopf, soudci z lidu byli Martinů, Čapoun, Laník, Brundler, veřejný žalobce Dr. Keyzar, obhájce Dr. Hájek, zapisovatel Dr. Duchoň, přítomni byl také mistr popravčí Pleskač a jeho dva pomocníci. Ludvík Wolf se narodil 14.7.1909 rodičům Antonínu a Marii Wolfovým, pracoval jako řeznický pomocník ve Znojmě, měl ženu Františku Wolfovou a sní jedno dítě. Byl německé národnosti a římsko-katolického náboženského vyznání. Pro ublížení na těle a krádeže byl 4x soudně trestán. Ludvík Wolf byl odsouzen k nejvyššímu trestu, protože se době zvýšeného ohrožení republiky přihlásil v Rakousku k vojenské organizaci Sudetendeutsches Freikorps a zúčastnil se, se zbraní v ruce akcí této organizace proti pohraničním krajům jižní Moravy a také se pokusil násilím odtrhnout část území republiky a přivtělit je k cizímu státu. Asi v polovině října 1938 ve Znojmě vyhrožoval Před Andělou Nechvátalovou a její neteří Romfeldovou jejímu nepřítomnému muži slovy: „ Ten Gauner, lump a vrah, ten se už nesmí nikdy přijít, ten bude zastřelen a vy budete obě odvezeny do koncentráku“ a v této době vyhrožoval také před Janem Herbertem policejnímu inspektoru Klempovi, že dostane-li ho, že ho oběsí na prvním stromě. V noci dne 10.10 1938 vnikl jako Order spolu s jinými do bytu Josefa Přespěchala a vojenským opaskem ho škrtil a dne 11.10.1938 vnikl do bytu Vojtěcha Rambouska a toho bil pažbou pušky do hlavy, čímž oběma způsobil těžké ublížení na těle. Vojtěcha Rambouska poté nechal odvézt gestapem do budovy Gestapa kde byl 12 dní vyšetřován. Čímž spáchal : zločin podle § 1 retribučního zákona Zločin podle § 5 odst. 2 retribučního zákona Zločin podle § 8 odst. 2 retribučního zákona Zločin podle § 5 odst. 1 retribučního zákona Zločin podle § 7 odst. 1 retribučního zákona

40

Podle výpovědí svědků i částečného doznání Ludvíka Wolfa se události pro které byl odsouzen k trestu smrti odehrály takto: V říjnu 1938 obdržel Ludvík Wolf svolávací lístek k narukování. Wolf si sice připravil kufr a odešel, ne však do Brna kam byl komandován, ale do Rakouska. Tam se přihlásil do organizace Sudetendeutsches Freikorps. Jako jejich člen se pak aktivně účastnil bojových akci u Hnánic a Šatova. Wolf však tvrdil, že nebyl u Sudetendeutsches Freikorps, že pouze odjel za bratrem do Rakouska, poněvadž ho již 10 let neviděl. Soud však toto tvrzení považoval pouhou naivní výmluvu. Svědek Josef Přespěchal prohlásil, že během doby , co byl obžalovaný u Sudetendeutsches Freikorps, byl asi 5x doma a chlubil se, že je u SF. Svědkyně Eliška Králová usvědčuje Wolfa z toho, že 10.9. 1938 k nim přišel Wolf během noci a křičel : „ Tschechen heraus, hier ist Freikorps“! Z výpovědi Anděly Nechvátalové vyplynulo, že Wolf asi v polovici října 1938 vyhrožoval jejímu manželovi, ač jej neznal. Svědek Jan Hubert Wolfa usvědčil z toho, že vyhrožoval policejnímu inspektorovi Klempovi oběšením na nejbližším stromě. Klemp totiž Wolfa několikrát zatýkal pro předchozí trestnou činnost a proto sním měl Wolf nevyřízené účty. Podle výpovědi J. Přespěchala a Vojtěcha Rambouska Wolf společně s jiným mužem vnikl k nim do domu a těžce jim ublížil na těle. Wolf v domě hledal svou manželku s níž u Přespěchala asi rok bydlel. Když se po obsazení pohraničí rozhodl vrátit domů k rodině, sdělil mu Přespěchal, že jeho žena tam již nebydlí, protože se odstěhovala do Lesonic k otci. Wolf se rozčílil proto, že jeho žena byla z domu vystěhována a začal Přespěchala mlátit a prohledávat dům. Poté prohlásil: „Ať jste všichni do rána venku, dům je můj a vy všichni půjdete do Dachau“. Tento násilný čin byl poté vyšetřován německými bezpečnostními orgány a Ludvík Wolf byl odsouzen německým soudem ve Znojmě ke 3 dnům ve vězení. V tomto případě Wolf svou výpověď několikrát měnil. Ordnera se kterým přišel k Přespěchalovi prý neznal a stopnul si ho po cestě z Rakouska. Později uvedl, že to byl jeho kamarád, ale tvrdil, že jeho jméno nezná. Soud ovšem v tomto případě odmítl uvěřit, že by si Ludvík Wolf stopnul úplně cizího motocyklistu k projížďce do svého bytu. V případu pobití Rambouska a jeho dovedení do budovy gestapa se Wolf snažil hodit vinu na svého známého Zeinra. Ludvík Wolf byl zatčen dne 28.6.1945 u svého tchána Jana Vydry stanicí NBS v Lesonicích a poté byl uvězněn v koncentračním táboře v Moravských Budějovicích. Podle Jana Vydry se nechala jeho dcera Františka s Wolfem rozvézt, protože ji doma bil a hrubě sní zacházel. 41

U soudu se Wolf choval otrle a hrubě, a také proto nebyly nalezeny žádné polehčující okolnosti pro to, aby mu byl trest smrti změněn na trest na svobodě. Ludvík Wolf byl popraven neveřejně na dvoře krajského soudu ve Znojmě v 12.17 hod. Poprava proběhla bez problémů. 38 Ludvík Wolf měl ještě další 3 bratry, všichni byli známí výtržníci a příležitostní zločinci. Stejně jako on byli jeho bratři zarputilými nacisty a dopouštěli se různých trestných činů proti českému obyvatelstvu. Případem násilí na Československém obyvatelstvu, které Němci prováděli a u kterého byli přítomni 3 ze 4 bratrů bylo demolování hostince „U Havelků“. Z výpovědi svědka Leopolda Vejlupka: „Dne 17.června 1939 večer sem hrál karty se Smejkalem a Holíkem v hostinci U Havelků. Najednou se venku strhla velká vřava. Smejkal povídal „ Já se tam jdu podívat.“ A já na to: „ Nechoď ven, co je venku po tom ti nic není, zde se nic neděje.“ Smejkal hodil karty na stůl , řekl , že venku jsou Češi biti, vyskočil od stolu a utíkal ven. Netrvalo ani dvě minuty a přišel zpět úplně zkrvaven a s roztrhanými šaty a prádlem. Přešel dovnitř, za ním i před ním tlupa Němců, bylo jich tak okolo 25. Jeden z Němců vykřikl „ Tschechen hesraus“. Na to některé ženy chytly své muže a utíkaly s nimi dozadu na dvůr. Němci se chopili lahví a bili každého koho zrovna měli před sebou. Nedívali se koho udeří a hostinec byl demolován. Z útočníků znám pouze Wolfovi, kteří byli vyhlášení jako nebezpeční lidé. Češi se sice také bránili, ale bylo jich málo. Nějaký Němec mě chtěl uhodit lahví do obličeje, jak láhev hodil odrazil sem ji levou rukou a když láhev zvedl znovu, několikrát sem ho udeřil až spadnul. Poté sem se snažil utéct ven z místnosti. Ještě než se mi podařilo utéct, dostal jsem přes záda dřevěným tágem až se zlomilo a prorazilo mi šaty a košili. Myslel sem že mě někdo bodl kudlou do zad. Naštěstí jsem kudlu v zádech neměl, ale měl se na zádech hroznou ránu, pro kterou jsem nemohl dva měsíce ležet na zádech“.

4. Průběh vykonávání rozsudků smrti u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě Průběh výkonu exekuce u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě se řídil přesnými pravidly, která určoval retribuční zákon. Popravy byly vykonávány oběšením na dvoře krajského soudu a předseda soudu po předčení rozsudku určil, zda bude exekuce 38


42

vykonána veřejně, či bude neveřejná. Jedinou veřejně provedenou exekucí při Mimořádném lidovém soudu ve Znojmě byla poprava jediné popravené ženy Julie Raschkové.

39

Všechny ostatní popravy vykonané ve Znojmě v průběhu retribuce byly

neveřejné. Neveřejných i veřejných exekucí se vždy účastnil předseda soudu, soudci z lidu, prokurátor, obhájce, kněz, zapisovatel , lékař a mistr popravčí se dvěma pomocníky. V pěti případech se na rozsudku trestu smrti shodli všichni soudci, pouze v jednom případě, a to v případě Josefa Brustla se soudům z lidu postavil předseda soudu a navrhoval pro obžalovaného pouze trest na svobodě.

40

Byl však soudci z lidu přehlasován a k výkonu

exekuce došlo. U všech exekucí vykonaných ve Znojmě v průběhu retribuce byl přítomen Mistr popravčí Pleskač se dvěma svými pomocníky. Jako plat mu bylo za každou provedenou exekuci vyplaceno 2000 Kčs. A jeho dvěma pomocníkům každému 700 Kčs. Exekuce probíhaly vždy do dvou hodin od vynesení rozsudku a měly velice podobný průběh. Odsouzený dostal možnost požádat o milost, ale tato žádost neměla odkladného účinku, mohl také požádat o hodinový odklad popravy. Poté byl předveden na popraviště. Předseda soudu prohlásil enunciát rozsudku a upozornil odsouzeného že rozsudek je právoplatný a neexistuje proti němu opravného prostředku. Odsouzený dostal ještě možnost využít posledních slov které by chtěl sdělit. Tohoto práva u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě využil pouze Adolf Böhm, který poprosil, aby jeho tělo bylo po smrti odevzdáno rodině k pohřbu a předložil písemné vyjádření ohledně své činnosti. 41 Soud se usnesl že z hlediska soudu není námitek proti vydání mrtvoly rodině. Jiní odsouzení neměli žádné přání. Hned po tom byl odsouzený předán mistru popravčímu k výkonu exekuce, k výkonu se přistupovalo rychle, aby odsouzený nebyl příliš stresován. Po uplynutí 8 – 10 minut od vykonání exekuce, byl popravený ohledán lékařem, který konstatoval smrt. Předseda soudu ve všech případech nařídil, aby mrtvola zůstala půl hodiny viset a po uplynutí této doby byla převezena do márnice.

39

MZA Brno, Fond C 144, karton č. 9, Lsp 182/1945.

40


41


43

Ve většině případů proběhla poprava hladce, ovšem hned při první exekuci prováděné na Adolfu Böhmovi došlo k závažnému pochybení. Když se mistr popravčí se ujal svého úkolu, utrhl se mu při lámání vazu provaz, takže odsouzenec spadl na schůdky. Byl ihned popravčím znovu uvázán a aniž se odsouzený probral z bezvědomí, byla na něm exekuce dokonána. 42 Dnes se lze již pouze domnívat, zda byl tento problém způsoben nezkušeností mistra popravčího, který dobře neodhadl váhu odsouzeného či nekvalitním materiálem ze kterého byla oprátka vyrobena. V každém případě se tento problém při dalších popravách již nevyskytl.

5. Agenda Mimořádného lidového soudu ve Znojmě Prezidentem republiky byli jmenováni : přednostou Mimořádného lidového soudu JUDr. Oldřich Šimáček, soudní rada ve Znojmě, jeho náměstkem JUDr. Bedřich Gazda, okresní soudce ve Znojmě, dále čtyři okresní soudci: dr. Vilém Svoboda ze Znojma, Viktor Krejča z Moravských Budějovic, dr. František Vicena z Moravského Krumlova a dr. Josef Zoufal ze Znojma jako soudci Mimořádného lidového soudu. Veřejnými žalobci byli jmenováni dr. Jaroslav Svoboda, prokurátor ve Znojmě, který byl zároveň pověřen úkolem vedoucího agendy veřejných žalobců, dr. Jan Konečný, advokát v Moravském Krumlově. Dále vláda ČSR jmenovala čtyřicet soudců z lidu z tehdejších soudních okresů Znojmo, Moravské Budějovice, Hrotovice, Moravský Krumlov, Jaroslavice a Mikulov. Za soudce z lidu byli jmenováni občané národnostně a politicky spolehliví, jako třeba Jaromír Mareš, Florián Vyžrálek, Václav Šachl, Huber Neděla a jiní. Celkem bylo jmenováno při Mimořádném lidovém soudu ve Znojmě 40 soudců z lidu. Prokurátor dr. Jaroslav Svoboda po únorovém puči roku 1948 odešel do emigrace. Komunistickým režimem byl poté obviňován z nadržování kolaborantům. Mimořádný lidový soud ve Znojmě zahájil svou pravidelnou činnost až dne 20. listopadu 1945. Jako jeden z prvních Němců byl dán před Mimořádný lidový soud 48letý Richard Wessely, vedoucí NSDAP v Suchohrdlech u Znojma, který už 14. a 15. března 1939 přepadal Čechy, s jinými nacisty je bil holemi a Polku, která u něho za okupace sloužila, 42


44

stále trýznil a zacházel sní jako s otrokyní. V lednu 1947 byl odsouzen velitel znojemského gestapa Johann Harant na 15 let vězení a za své nepřítomnosti byl 24. dubna byl odsouzen k doživotnímu žaláři vůdce znojemských nacistů Felix Bornemann, v jehož tiskárně byly tištěny první nacistické plakáty, provolání a vyhlášky platné pro celé naše území.

43

Tyto případy byly kromě případů ve kterých padly rozsudky smrti

veřejností ve Znojmě a okolí nejsledovanější. Podle záznamů veřejnost ve Znojmě a okolí vůbec nejvíce sledovala proces s udavačkou a spolupracovnicí gestapa Julií Raschkovou. Pro méně závažné případy zrady a kolaborace byla ustanovena trestní nalézací komise, která projednala ve Znojmě 446 případů a očistnému řízení veřejných a státních zaměstnanců v trestní komisi Okresního národního výboru ve Znojmě bylo podrobeno 90 osob, z nichž bylo potrestáno 72 a u ostatních bylo od potrestání upuštěno.

43

DANĚK, Jan. Mimořádný lidový soud ve Znojmě. In Jižní Morava. 20. vyd. Brno : [s.n.], 1981.

s. 219-221.

45

6. Závěr Vzhledem k poměrům této části jižní Moravy byly u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě souzeny většinou méně závažné případy zrady a kolaborace. U Mimořádného soudu ve Znojmě se jako u Mimořádného soudu v Ostravě ukázalo, že nejvíce obžalovaných bylo pro trestný čin udavačství a také pro trestný čin nebezpečné vyhrožování, které spolu velice často úzce souvisely. Oblast Znojemska je bohatá na malé vesničky a městečka, v nichž se ve vypjaté válečné atmosféře často vyostřovaly jinak banální sousedské rozbroje. Po vypuknutí války se pak často zdála možnost zbavit se svého nenáviděného souseda udáním velice snadná a lákavá . Tito lidé často způsobili velké tragédie, když se mnozí z těch, které udali již nikdy nevrátili domů. Spisový materiál je plný tragických a někdy i tragikomických případů ilustrujících udavačství všeho druhu, ukazující duševní malost a nevyzrálost, citovou zakrnělost a zcela vadný charakter mnoha lidí, kteří pro někdy téměř naprosto nepochopitelné důvody byli ochotni vydat svého souseda či sousedku na smrt.: Stejně tak zavrženíhodní byli konfidenti, kteří pro peníze či jiný osobní prospěch sledovali své sousedy, zda nepomáhají českému hnutí odporu, napáchali tak obrovské škody a způsobili tragédie tisíců lidí sloužících s nasazením vlastních životů Československu. Na Znojemsku nebylo tolik významných kolaborantů jako Praze nebo ve větších městech, ovšem o to víc zde bylo lidí, kteří i pro zcela nepatrný podíl na moci byli ochotni zradit svůj národ a přidat se k nepříteli.

V jiných okresech ČSR byly

souzeny špičky organizací jako Gestapo, SS, a skupin Werwolf, nebo domácí kolaboranti na nejvyšších pozicích. Čelní vládní představitelé pak byli souzeni u Národního soudu v Praze. Avšak u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě byl souzen pouze jediný příslušník Gestapa a jen velice málo příslušníků SS, kteří byli povětšinou odsouzeni k nižším trestům. Nebyl mezi nimi ani jeden významnější představitel nacistické správy, všichni souzení měli jen nižší postavení v nacistické hierarchii. Mnoho válečných zločinců také uteklo za hranice, zejména do Německé spolkové republiky. Při srovnání Mimořádného lidového soudu ve Znojmě například s Mimořádným soudem v Liberci nám vychází že, počet obžalovaných byl u znojemského Mimořádného soudu asi o polovinu menší. Oproti libereckému Mimořádnému lidovému soudu, kde byl počet souzených Němců k poměru k souzeným Čechům asi 20 ku 1, byl tento poměr u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě jen asi 2 46

ku 1.Při tomto srovnání musíme ovšem přihlédnout ke skutečnosti, že na Znojemsku nebyla tak velká německá národnostní menšina, jako na Liberecku či Litoměřicku. Rozdíl je vidět i ve značném počtu souzených Chorvatů u znojemského Mimořádného lidového soudu, což ukazuje na značnou chorvatskou menšinu v oblasti jižní Moravy, která se navíc musela ztotožňovat s nacistickou ideologií. Na Liberecku, Litoměřicku ani v Ostravě se neobjevil byť jen jeden jediný případ obžaloby občana chorvatské národnosti. Poměr rozsudků odsuzujících, a zprošťujících viny, je u obou soudů zhruba stejný, a to takový, že na jednoho osvobozeného připadají dva odsouzení. Soudní praxe u všech dosud statisticky zpracovaných soudů v Liberci, Ostravě, Litoměřicích a v této práci Znojmě, se od sebe příliš neliší. U všech soudů lze pozorovat, že v průběhu jejich fungování docházelo k postupnému snižování trestních sazeb. Přečin, za který v počátcích retribučního soudnictví následoval tvrdý trest, byl v pozdějších dobách trestán daleko mírněji. U Znojemského Mimořádného lidového soudu bylo v roce 1945 odsouzeno 166 obžalovaných a osvobozeno pouze 33 obžalovaných, zatímco v roce 1947 bylo odsouzeno 35 obžalovaných a osvobozeno bylo 24. Tyto tendence k mírnějšímu postihu stejných zločinů, jsou jasně vidět u všech sledovaných Mimořádných lidových soudů. Celkově lze také říci, že mezi obžalovanými byl mnohem větší počet mužů než žen a to nejen u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě, ale i u všech doposud zpracovaných Mimořádných lidových soudů. Nejtvrdší postihy se dotkly bojůvkářů, kteří patřili do organizace Sudetendeutsches Freikorps, jejímž velitelem byl Konrád Henlein. Ten vydal sudetským Němců rozkaz nenastupovat službu v československé armádě a všemožně rušit mobilizaci. Bojůvky SF přepadaly československé státní orgány, zapalovaly celnice a úřední budovy, střílely po českých úřednících a také napadaly členy Stráže obrany státu.

44

U každého soudu, ke kterému máme provedený

podrobný výzkum bylo několik členů SF odsouzeno k smrti a popraveno. Popraveni byli vždy ti členové SF, u kterých hrály roli přitěžující okolnosti. Tzn. že se dopustili ještě jiných zločinů definovaných retribučním dekretem. Další život odsouzených, kteří nebyli popraveni, se potom odehrával povětšinou v pracovních táborech, kde velká část vězňů pracovala za velice těžkých podmínek jako horníci v uranových dolech nebo na jiných fyzicky náročných pozicích.

44


47

Především v době po konci války žili odsouzení v téměř nelidských podmínkách, situaci v soudních vězeňských ústavech charakterizovalo dále překračování ubytovacích limitů. V policejním oddělení Krajské soudní věznice v Praze na Pankráci se na společných celách tísnilo i několik desítek vězňů, v trestním ústavu na Mírově byla kapacita míst překročena o více než sto procent, v Krajské soudní věznici v Mostě bylo uvězněno na samovazebních celách osm až deset vězňů. Podobné nebo ještě horší podmínky byly v nejedné okresní soudní věznici. Zprávy vězeňských ústavů a výsledky kontrol svědčily o tom, že v řadě objektů byly potíže s hygienou, nedostatkem teplé vody a se zahmyzením cel. Vězňům chybělo oblečení, ložní prádlo a kožená obuv, v některých zařízeních byly v zimě problémy s řádným vytápěním. Mnoho problémů také v pevných věznicích působila absence splachovacích záchodů a s tím související špatné dodávky vody a nefunkční kanalizace, muselo se také šetřit elektřinou. S postupem času se alespoň mírně zlepšovala kvalita stravování retribučních vězňů. Množství stravy podávané vězňům záviselo na konkrétní věznici, ale finanční částky poukazované na stravování vězňů se rok od roku zvyšovaly. Potřeba změny ve stravování byla dána především potřebou zachovat práceschopnost vězňů, kteří aby mohli vykonávat fyzicky velice těžkou činnost museli být řádně krmeni. Velké rozdíly ve stravování byly mezi vězni české národnosti a vězni národnosti německé. Češi dostávali zpravidla dvakrát až třikrát větší příděly jídla než Němci.

45

Němci odsouzení u Mimořádných lidových soudů měli oproti Čechům výhodu, že jich většina byla v následujících letech odsunuta do zahraničí. Poslední retribuční vězni německé národnosti byli odsunuti v letech 1955 a 1956. Při příležitosti desátého výročí osvobození Československa byla 9. května 1955 vyhlášena amnestie, která většině dosud uvězněných odsouzenců z retribuce udělovala milost nebo jim značně snižovala tresty. Vězni německé národnosti, kteří dostali milost, byli poté odsunuti mimo území ČSR. Po dalších jednáních se ÚV KSČ 23.1.1956 rozhodlo, že termín vysídlení zbytku „retribučních němců“ bude posunut do konce května 1956. Koncem června 1956 již nebyli ve věznicích kromě několika prominentů téměř žádní Němci odsouzení Mimořádnými lidovými soudy. 46 Nebylo cílem této práce vyjadřovat se k rozhodnutí soudu. Ve všech zkoumaných případech se soud řídil tehdy platnou legislativou a podobné rozsudky padaly i u všech 45

STANĚK,T : Retribuční vězni v českých zemích. Opava, 2002. s. 67.

46

STANĚK,T : Retribuční vězni v českých zemích. Opava, 2002. s. 158 – 159.

48

dosud prozkoumaných soudů. Pravdou je, že se u mnoha případů lišila výše trestu u zločinu souzeného podle stejného paragrafu a postupem času se i soudci stávali mírnějšími. Ovšem protože Mimořádné lidové soudy byly stanného charakteru a neexistovaly u nich opravné prostředky, záleželo vždy na soudcích jak případ od případu posuzovali vinu a polehčující či naopak přitěžující okolnosti. Proto se také rozsudky často co do výše trestu lišily. Poměrně přísné trestní sazby byly stále častěji obcházeny užitím paragrafu retribučního dekretu, umožňujícího v případech „ zvláštního zřetele hodných“ snížit trest či zcela upustit od potrestání. Časté bylo také, a to i v hrdelních případech, omezování důkazů obhajoby, např. nepřipouštění navržených svědků, jak to umožňovaly retribuční předpisy. Příklad nepřipuštění dalších svědků obhajoby u Mimořádného lidového soudu ve Znojmě při přelíčení končícím hrdelním trestem se stal v případu Ludvíka Wolfa. Právník Ludvíka Wolfa, v době kdy se soudci radili o rozsudku navrhoval

předvolat jako

svědkyni manželku Ludvíka Wolfa, Františku Wolfovou, která měla u soudu dosvědčit nespolehlivost dvou svědků a to J. Přespěchala a V. Rambouska, kteří jí údajně měli za umožnění pohlavního styku slíbit, že nebudou svědčit u soudu proti jejímu manželovi. Projednávání jednotlivých případů před soudem bylo totiž časově omezeno natolik, že to Mimořádný lidový soud výrazně přibližovalo instituci stanných soudů minulosti. 47 Druhá světová válka a její důsledky představují v Československé republice i v evropských dějinách obrovský předěl. Rozsah i míra válečné brutality překročily vše co si do té doby lidé dokázali představit. Hrůzy koncentračních táborů, miliony mrtvých civilistů, zničené majetky a mnoho jiných hrozných událostí uvolnili v mnoha lidech ty nejnižší lidské pudy a způsobily mravní a civilizační úpadek společnosti na mnoho dalších let. 8. května 1945 byl zápas s nacismem a silami, které ho podporovaly vítězně dobojován, ale za cenu jak nesmírných obětí spojeneckých vojáků, tak z řad civilního obyvatelstva. Překonání následků válečného běsnění a rozvratu morálních hodnot se však neobešlo bez následků. Obyvatelstvo osvobozené od kruté nadvlády Němců, kteří chtěli celý český národ zotročit, se v prvních měsících dopouštělo excesů na svých trýznitelích, mnohdy horších, než kterých se dopouštěli Němci. V této době krátce po osvobození je zdokumentováno mnoho hromadných vražd a „divokých odsunů“. Sehrály zde významnou roli fatální otázky stanovení viny a trestu za 47


49

zločiny, zradu a lidská selhání. Proto vyvstala hned po skončení války otázka jakým způsobem učinit spravedlnosti za dost a vyrovnat se s přisluhovači nepřátel českého národa. Proto byl exilovou vládou připraven retribuční dekret, který dával vypořádání se s přisluhovači, alespoň zdání spravedlnosti. Mimořádné lidové soudnictví v Československu dnes vyvolává otázky na kolik bylo spravedlivé soudit lidi bez možnosti odvolání v takto rychlých procesech a někdy je i odsoudit k trestu nejvyššímu. Tyto soudní tribunály jistě nebyly neomylné a určitě se čas od času stávalo, že byli lidé z různých důvodů odsouzeni nespravedlivě. Ovšem nálada ve společnosti po válce ani jiné než toto vypořádání se s přisluhovači neumožňovala. Pro pochopení důvodu jež vedly k vydání tohoto dekretu je významná jeho preambule: „ O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali anebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojíti zaslouženého trestu bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene.“ Spisy Mimořádného lidového soudu ve Znojmě poskytují vzrušující pohled do doby po skončení války a obsahují svědectví o mnoha životních osudech a příbězích lidí žijících v této nelehké době. V těchto spisech jsou příběhy jak o hrdinství, odvaze a odhodlání nenechat se podrobit, tak o zlu, závisti, nenávisti a malosti. Některé životní příběhy nám svou zápletkou i konečným rozuzlením mohou v dnešní době připadat až neskutečně a připomínat nám napínavý film, ale jsou to skutečné osudy, skutečných lidí.

Soupis použitých pramenů a literatury Prameny: 50

 Moravský zemský archiv Brno fond C 144  Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé 1945-1948.

Literatura:  Borák, Mečislav: Spravedlnost podle dekretu. Retribuční soudnictví v ČSR a Mimořádný lidový soud Ostrava. Šenov u Ostravy, 1998.  Liška, Otakar: Tresty smrti vykonané v Československu v letech 1918 – 1989. Praha, 2006.  Jiřík, Václav: Klatovské oprátky. Plzeň, 2004.  Tomášek, Dušan – Kvaček, Robert: Obžalovaná je vláda. Praha, 1999.  Staněk, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích. Opava, 2002.  Staněk, Tomáš: Tábory v českých zemích 1945 – 1948. Šenov u Ostravy, 1996.  Kaplan, Karel: Dva retribuční procesy, Komentované dokumenty ( 1946 – 1947 ). Praha 1992.  Na soudu národa. Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a Národního soudu. Praha, 1947.  Jiřík, Václav: Nedaleko od Norimberku. Z dějin Mimořádného lidového soudu v Chebu v letech 1945 – 1948. Cheb, 2000.  Drtina, Prokop: Československo můj osud. Kniha života českého demokrata dvacátého století. Praha, 1992.  Kateřina, Kočová: Mimořádný lidový soud v Liberci a Litoměřicích v letech 1945 – 1948, Ústí nad Labem : Univerzita J.E. Purkyně, 2001.  Resler, K: Usnášení mimořádných lidových soudů v českých zemích. Právní praxe, r. XII/1948.  Daněk, Jan: Mimořádný lidový soud ve Znojmě. In Jižní Morava. 20. vyd. Brno : [s.n.], 1981. s. 219-221.

51

52

Přílohy: Dekret presidenta republiky č. 16 ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.

O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali nebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojít zaslouženého trestu bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene. Proto ustanovuji k návrhu vlády takto:

Hlava I. Zločiny proti státu § 1. Kdo se v době zvýšeného ohrožení republiky ( § 18 ) dopustil na území republiky nebo mimo ně některého z těchto zločinů podle zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, č. 50 SB.: úkladů o republiku ( § 1 ), trestá se smrtí. Kdo se dopustil přípravy úkladů ( § 2 ), ohrožení bezpečnosti republiky ( § 3 ), prorady ( § 4, č.1 ) zrady státního tajemství ( § 5, č. 1 ), vojenské zrady ( § 6, č. 1, 2 a 3 ) a násilí proti ústavním činitelům ( § 10, č. 1 ), trestá se těžkým žalářem od 20 let až na doživotí a za okolností zvláště přitěžujících smrtí. § 2. Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ( § 18 ) byl členem organizací: Die Schutzstaffeln der Nationalsozialistischen Deutschen Arbeiterpartei ( S.S. ), nebo Freiwillige SchutzStaffeln ( F.S. ), nebo Rodobrany, nebo Szabadcsapatoku, nebo jiných zde nejmenovaných organizací podobné povahy, trestá se, nedopustil-li se činu přísněji

53

trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let a za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí.

§ 3. Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ( § 18 ) propagoval nebo podporoval fašistické nebo nacistické hnutí, nebo kdo v oné době tiskem, rozhlasem, filmem nebo divadlem, nebo na veřejném shromáždění schvaloval nebo obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky nebo jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství a úřadů a orgánů jim podřízených, trestá se, nedopustil-li se činu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let, spáchal-li však takový zločin v úmyslu, aby rozvrátil mravní, národní nebo státní vědomí československého lidu, zejména československé mládeže, trestá se těžký žalářem od deseti do dvaceti let, a za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí, nebo smrtí. Kdo

v téže

době

byl

činovníkem

nebo

velitelem

v organizacích

Nazionalsozialistische Deutsche Arbeitpartei nebo Sudetendeutsche Partei nebo Vlajka, Hlinkova nebo Svatoplukova Garda, nebo v jiných fašistických organizacích podobné povahy, trestá se, nedopustil-li se činu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let. §4. Československý občan, který v době zvýšeného ohrožení republiky ( § 18 ) v zahraničí rozvracel hnutí, směřující k osvobození republiky Československé v její předmnichovské ústavě a jednotnosti, anebo jinak vědomě poškozoval zájmy republiky Československé, zejména kdo ohrožoval bezpečnost občanů, pracujících pro osvobození republiky doma, trestá se, nedopustil-li se zločinu přísněji trestného, těžkým žalářem od pěti do dvaceti let.

§5 Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ( § 18 ) dopustil se ve službách, nebo v zájmu Německa, nebo jeho spojenců, nebo republice nepřátelského hnutí, jeho organizací, či členů, těchto zločinů:

54

a) podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., zločinu veřejného násilí loupeží lidí ( §90), veřejného násilí nakládáním s člověkem jako s otrokem ( §95), vraždy (§ §134 až 137), zabití (§ §140 a 141) a těžkého poškození na těle ( §156), b) podle trestního zákona zák. čl. V/1878 zločinu vraždy ( §278), úmyslného zabití ( §279), těžkého ublížení na těle s následky smrtelnými (§ §306 a 307) a loupeže dětí ( §317), trestá se smrtí. (2) Kdo v téže době, za týchž okolností, za účelem dopustil se těchto zločinů: a podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., zločinu veřejného násilí neoprávněným omezování osobní svobody člověka ( §93), veřejného násilí vydíráním ( §98),

veřejného násilím nebezpečným vyhrožováním ( §99) a těžkého

poškození na těle (§ §152 a 155), b) podle trestního zákona zák. čl. V/1878 zločinu bezprávného omezování osobní svobody člověka (§ §323, 324 x 325), těžkého ublížení na těle ( §301) a vydírání (§ §350 a 353), trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let. §6 (1) Kdo v téže době zvýšeného ohrožení republiky ( §18) nařídil ve prospěch válečného úsilí Německa nebo jeho spojenců nucenou nebo povinnou práci, a ten, kdo při vydání a výkonu takového nařízení spolupůsobil, trestá se, nedopustil-li se zločinu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let. (2) Byl-li však takovým nařízením obyvatel republiky donucen pracovat v cizině, nebo za okolnost, nebo na místech jeho životu nebo zdraví nebezpečných, trestá se viník bez ohledu na účel práce těžkým žalářem od deseti do dvaceti let. §7 (1) Kdo sám nebo v součinnosti s jinými v době zvýšeného ohrožení republiky ( §18) ve službách nebo zájmu Němek, nebo jeho spojenců, nebo republice nepřátelského hnutí, jeho organizací či členů zavinil ztrátu svobody obyvatele republiky bez jiných následků, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let: Způsobil-li viník takto ztrátu svobody většího počtu obyvatel republiky, může soud uložit trest těžkého žaláře od dvaceti let až na doživotí, za okolností pak zvláště přitěžujících trest smrti. (2) Kdo v téže době, za týchž okolností, za týmž účelem a týmž způsobem způsobil obyvateli republiky těžké ublížení na těle bez těžkých následků (odst. 3), trestá se za zločin těžkým žalářem od deseti do dvaceti let, a za okolností zvláště přitěžujících 55

žalářem do dvaceti let, a za okolností zvláště přitěžujících žalářem od dvaceti let až na doživotí. Byl-li však takto postižen větší počet osob, může soud uložit trest smrti. (3) Kdo v téže době a za týchž okolností, za týmž účelem a týmž způsobem způsobil soudním usnesením, rozsudkem, nařízením, nebo právním rozhodnutím jakéhokoliv druhu, výkonem rozsudku, nařízení, nebo správního rozhodnutí, nebo jinak smrt obyvateli republiky, těžké ublížení na těle obyvateli republiky s následky označenými v §156 trest. zák. č. 117/1852 ř. z. a v § §306, 307 trest. zák. zák. čl. V/1878, nebo jeho deportaci, trestá se za zločin smrtí. Zločiny proti majetku §8 (1) Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ( §18) se dopustil ve službách, nebo v zájmu Německa, nebo jeho spojenců,nebo republice nepřátelského hnutí, jeho organizací či členů těchto zločinů: a) podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., zločinu veřejného násilí zlomyslným poškozením cizího majetku ( §85) s následky podle §86, odst.2, žhářství ( §166) za okolností a s následky podle §167 písm. a) loupeže ( §190) za okolností a s následky podle §195, b) podle trestního zákona zák.čl. V/1878 zločinu žhářství ( §424), loupeže (§ §344 a 345), za okolností a s následky podle §349, odst. 1, bod 2 a odst. 2, trestá se smrtí. (2) Kdo v téže době a za týchž okolností a za týmž účelem se dopustil těchto zločinů: a) podle trestního zákona ze dne 27. května 1852, č. 117 ř. z., zločinu veřejného násilí násilným vpadnutím do cizího nemovitého statku ( §83), veřejného násilí zlomyslným poškozením cizího majetku (§ §85, 86 odst. 1), žhářství ( §166) za okolností a s následky podle §167, písm. b) až g), krádeže (§ §171 až 180), zpronevěry (§ §181 až 183), podílnictví na krádeži nebo zpronevěře (§ §185 a 186), loupeže ( §190) za okolností a s následky podle § §191 až 194, podílnictví na krádeži ( §196), podvodu (§ §197 až 201, 203), b) podle trestního zákona zák.čl. V/1878 zločinu porušení domácnosti soukromími osobami (§ §330 x 331), přečinu poškození cizího majetku (§ §418 x 420), který se za okolností odst.1 tohoto paragrafu kvalifikuje jako zločin žhářství (§ §422 x 423), krádeže (§ §333 až 341), nakolik čin není trestný podle odst. 1 písm. b) tohoto 56

paragrafu, podílnictví ( §370), podvodu ( §379 ve znění §50 trestní novely), za okolností podle §383 odst. 2 s výjimkou §382, trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let a za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí. §9 Kdo sám, nebo v součinnosti s jiným v době zvýšeného ohrožení republiky ( §18) ve službách nebo v zájmu Německa, nebo jeho spojenců nebo republice nepřátelského hnutí, jeho organizací či členů způsobil soudním usnesením, rozsudkem, nařízením, nebo správním rozhodnutím jakéhokoliv druhu, nebo výkonem rozsudku, nařízení nebo správního rozhodnutí, že československému státu nebo právnické osobě bylo proti zákonu republiky odňato jich jmění zcela nebo zčásti, trestá se, nedopustil-li se zločinu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od deseti do dvaceti let, a za okolností zvláště přitěžujících žalářem od dvaceti let až doživotí. §10 Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ( §18) zneužil tísně, způsobené národní politickou či rasovou persekucí, aby se obohatil na úkor státu, právnické či fyzické osoby, trestá se, nedopustil-li se činu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let. Udavačství §11 Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ve službách nebo v zájmu nepřítele, nebo využívaje situace přivozené nepřátelskou okupací jiného pro nějakou skutečnou nebo vymyšlenou činnost udal, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let. Zavinil –li však udavač svým udáním ztrátu svobody československého občana, trestná se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let. Mělo-li udání za přímý nebo nepřímý následek ztrátu svobody většího počtu lidí nebo těžkou újmu na zdraví, trestá doživotním žalářem, mělo-li za následek něčí smrt, trestá se smrtí. Všeobecné ustanovení §12 Podle tohoto dekretu bude potrestán i cizinec, jenž se dopustil zločinu, uvedeného v §1, nebo některého ze zločinů, uvedených v § §4 až 9 v cizině, dopustil-li se jich na 57

československém státním občanu nebo na československém veřejném nebo soukromém majetku. §13 (1) Jednání trestné podle tohoto dekretu není ospravedlněno tím, že je nařizovaly nebo dovolovaly předpisy jiného práva než československého, nebo orgány, zřízené jinou státní mocí než československou, aniž jest omluveno tím, že pachatel takové neplatné předpisy za ospravedlněné považoval. (2) Také neospravedlňuje pachatele, že konal svoji služební povinnost, jednal-li s obzvláštní horlivostí, překročuje tak ve značné míře normální rámec svých povinností, nebo byl-li činný v úmyslu napomáhat válečnému úsilí Němců, poškodit či mařit válečné úsilí Československa, nebo jednal-li z jiné zřejmě zavržitelné pohnutky. (3)Neodolatelné donucení rozkazem představeného nezprošťuje nikoho, kdo se dobrovolně stal členem organizací, jejichž členství ukládalo vykonat každý, i zločinný rozkaz. §14 Odsoudí-li soud pro zločin v tomto dekretu uvedený a neupustí-li od trestu ( §16 odst. 2), vysloví zároveň.: a) že odsouzený pozbývá na určitou dobu, nebo navždy občanské cti ( §15); b) že odsouzený část trestu na svobodě nebo celý trest odpyká ve zvláštních nucených pracovních oddílech, které se zřídí zvláštním zákonem; c) že celé jeho jmění nebo část jeho jmění propadá ve prospěch státu. §15 Pozbytí občanské cti §14 písm. a) znamená: 1. trvalou ztrátu vyznamenání, řádů a čestných odznaků, veřejných služeb, hodností a funkcí. Akademických hodností, jakož i ztrátu odpočivných a zaopatřovacích požitků, platů z milosti a všelijakých jiných platů z peněz veřejných; 2. u poddůstojníků degradaci a u důstojníků kasaci; 3. ztrátu způsobilosti k nabytí výkonu a opětovnému nabytí práv, uvedených pod číslem 1 a 2 a práv ztracenými hodnostmi podmíněných;

58

4. ztrátu práva volit a volen nebo povolán být k veřejné funkci, nebo hlasovat ve věcech veřejných; 5. ztrátu způsobilosti zastávat funkce ve sdruženích (spolcích nebo jiných útvarech podrobných); 6. ztrátu způsobilosti být vlastníkem, vydavatelem, nebo redaktorem, nebo jakkoliv spolupůsobit při vydávání, redakci periodického tiskopisu, jakož i nakládat, vydávat a uveřejňovat tiskopisy neperiodicky.; 7. ztrátu způsobilosti konat veřejné přednášky nebo 8. ztrátu způsobilosti k práci ve výchovných nebo uměleckých institucích 9. ztrátu způsobilosti být zaměstnavatelem nebo spoluzaměstnavatelem 10. ztrátu způsobilosti provozovat svobodné zaměstnání; 11. ztrátu způsobilosti být členem představenstva společností a společenstev; 12. ztrátu způsobilosti být vedoucím úředníkem v podniku soukromém. Kdo přestoupí zákazy v tomto paragrafu obsažené, bude potrestán řádným soudem pro přestupek vězením od jednoho týdne do tří měsíců. §16 (1) Trest na svobodě nelze snížit pod dolní hranici sazby a zaměnit jeho způsob za mírnější. (2) Soud může snížit trest i pod dolní hranici sazby a zaměnit jeho způsob za mírnější, v případech pak zvláštního zřetele hodných v odsuzujícím výroku upustit od potrestání, je-li obecně známo, nebo lze-li bez průtahů prokázat, že obžalovaný jednal s úmyslem prospět českému národu nebo Československé republice či jejím spojencům nebo jinému obecnému zájmu, nebo že se pozdější svou činností zasloužil o osvobození republiky z nepřátelské moc, nebo o nápravu, nebo o zmenšení zla nepřítelem způsobeného a že po svém obrácení na cestě povinnosti už vytrval. Tohoto ustanovení však nelze použít, převyšuje-li škoda pachatelem zaviněná neúměrně obecný prospěch jím sledovaný. §17 Zločiny trestné podle tohoto dekretu a výkon trestu se nepromlčují. §18 59

Dobou zvýšeného ohrožení republiky rozumí se doba od 21. května 1938 do dne, který bude určen vládním nařízením. §19 Zločiny trestné podle tohoto dekretu buďtež pokládány vždy za zvlášť zavržitelné ve smyslu §1 odst. 1 zákona o státním vězení ze dne 16. července 1931, č. 123 Sb. §20 Nadržování zločinům, trestným podle tohoto dekretu trestá se podle platných trestních zákonů s těmito změnami: 1. u zločinů proti státu trestá se nadržování stejně jako tyto zločiny; 2. u týchž zločinů je i nadržování ukrýváním osob blízkých ( §39, č. 4 zák. č. 50/1923 SB.) trestné jako zločin a trestá se těžkým žalářem od jednoho roku do deseti let, ukládá-li však na zločin sám tento dekret trest smrti, těžkým žalářem od pěti do dvaceti let; 3. u ostatních zločinů trestá se nadržování těžkým žalářem a) od deseti do dvaceti let ukládá-li na zločin sám tento dekret trest smrti, nebo těžkého žaláře v trvání více než dvaceti let, b) od jednoho roku do deseti let, ukládá-li na zločin sám tento dekret trest nižší. Hlava II. Mimořádné lidové soudy §21 §21 (1) Mimořádným lidovým soudům přísluší soudit všechny zločiny trestné podle tohoto dekretu, odpovídají-li za ně trestně jako pachatelé, spolupachatelé, spoluviníci, účastníci nebo nadržovatelé, osoby, uvedené v §2 x §3 odst. 2; odpovídají-li za ně trestně osoby jiné, soudí je mimořádné lidové soudy tehdy, navrhne-li jejich stíhání před nimi veřejný žalobce ( §24). (2) Místní příslušnost mimořádných lidových soudů se určuje předpisy trestních řádů, platných na území republiky. §22 (1) Mimořádný lidový soud vykonává svou pravomoc v pětičlenných senátech, složených z předsedy, jímž musí být soudce z povolání a ze čtyř soudců z lidu. 60

(2) Přednosty mimořádných lidových soudů, jejich náměstky a soudce z povolání (odst. 1) jmenuje prezident republiky k návrhu vlády ze seznamu osob, pořízených za tím účelem okresními národními výbory. Z jiných seznamů okresními národními výbory pořízených jmenuje vláda soudce z lidu. (3) Přednostovi mimořádného lidového soudu nebo jeho náměstku náleží, aby z osob, jmenovaných v odst. 2, sestavil potřebný počet senátů a náhradníků. (4) Mimořádné lidové soudy se zřídí v sídlech krajských soudů, každý senát mimořádného lidového soudu může však zasedat, ukáže-li se toho potřeba, v kterémkoli místě soudního obvodu. Vykonavatele hrdelních trestů s potřebným počtem pomocníků ustanoví místní národní výbor v sídle krajského soudu. (5) Vládním nařízením bude stanoveno, jaký slib budou soudcové z lidu skládati a jaká náhrada výloh a ušlého zisku jim přísluší. §23 Při hlasování hlasují nejprve soudcové z lidu, a to starší před mladšími. Veřejný žalobce §24 (1) Veřejné žalobce mimořádných lidových soudů jmenuje vláda nebo z jejího pověření ministr spravedlnosti pro určité údobí, pro určité případy, nebo pro celou dobu činnosti soudu z prokurátorů nebo z jiných osob, které dosáhly doktorátu práv nebo složily nejméně tři státní zkoušky právnické, nejméně však státní zkoušku judiciální, pokud budou v seznamech, pořízených za tím účelem okresními národními výbory. (2) Veřejní žalobci u mimořádných lidových soudů jsou podřízeni ministru spravedlnosti. Řízení před mimořádnými lidovými soudy. (1) Pro řízení před mimořádnými soudy lidovými platí zásady řízení před soudy stannými, a to v úpravě, provedené v § §26 až 31 tohoto dekretu. Tam kde dekret odkazuje na předpisy řízení řádného, jsou míněny předpisy platného trestního řádu. (2) Byl-li obžalovaný rozsudkem mimořádného lidového soudu osvobozen, nevylučuje se tím jeho stíhání před příslušným soudem řádným, případně před soudem státním podle zákona č. 68/1935 Sb. nebo před krajským soudem příslušným pro souzení vojenské zrady podle zákona č. 130/1936 Sb. a vl. nař. č. 238/1937 Sb. Tento soud 61

posoudí věc znova řízením řádným, přičemž platí hmotně právní ustanovení tohoto dekretu (§ §1 až 20), stejně jako když osoba provinilá hned předem byla pohnána před soud řádný ( §21). Návrh, aby se takto proti obžalovanému postupovalo, musí však být podán nejpozději do tří měsíců ode dne osvobozujícího rozsudku. §26 (1) Řízení před mimořádným lidovým soudem zahajuje se k návrhu veřejného žalobce ( §24). Těhotné ženy nebuďte poháněny před mimořádný lidový soud, dokud tento jejich stav trvá. (2) Celé řízení proti jednotlivému obžalovanému koná se, pokud možno, bez přerušení, od počátku až do konce před mimořádným lidovým soudem. Řízení proti jednotlivému obžalovanému nesmí trvat déle než tři dny. Tato lhůta se počítá od okamžiku, kdy byl obžalovaný před soud postaven. (3) Nedospěje-li lidový soud v třídenní lhůtě k rozsudku, postoupí věc příslušnému soudu řádnému ( §23 odst. 2). V tomto případě rozhodne také, zda se má obžalovaný ponechat ve vazbě. (4) Jestliže se obžalovaný nedostavil, anebo nemůže dostavit k soudu z jakýchkoli důvod, může veřejný žalobce navrhnout, aby se hlavní přelíčení konalo v nepřítomnosti obžalovaného. V takovém případě musí soud zřídit obhájce z úřední moci. §27 Řízení před mimořádným lidovým soudem je ústní a veřejné. Obžalovaný má právo zvolit si sám obhájce nebo požádat soud, aby mu zřídil obhájce, je-li nemajetný. Nepoužije-li obžalovaný svého práva, zřídí mu soud obhájce z moci úřední. Jak obžalovaný, tak soud

mohou obhajobou pověřit i osobu, nezapsanou v seznamu

obhájců, která dosáhla doktorátu práv nebo složila tři státní zkoušky právnické, nejméně však státní zkoušku judicielní. §28 (1) Hlavní přelíčení před mimořádným lidovým soudem zahajuje se po vyvolání věci a zjištění generalií výkladem veřejného žalobce, které skutky jsou obžalovanému kladeny za vinu. Výslech obžalovaného a provádění důkazů řídí se obecně předpisy trestního řízení. Protokoly o výsleších spoluviníků a svědků a dobrá zdání znalců mohou číst vždy, když předseda senátu považuje jejich čtení za účelné. 62

(2) Řízení se zpravidla omezí na čin nebo čin, pro které byl obviněný před mimořádný soud lidový pohnán. Na činy, které nejsou trestné podle tohoto dekretu, nemá tudíž být brán zřetel. Budou-li stíhány později v řízení před mimořádným soudem lidovým, nebo před soudem řádným, případně státním, nebo před krajským soudem, příslušným pro souzení vojenské zrady, budiž při výměře trestu vzat zřetel na trest na svobodě mimořádným lidovým soudem již uložený. (3) Řízení před mimořádným lidovým soudem nesmí být zdržováno zjišťováním nároků na náhradu škody trestným činem způsobené. (4) Zjištění spoluviníků nebudiž sice opomenuto, avšak vynesení a výkon rozsudku se tím nemá oddalovat. (5) Po ukončení průvodního řízení zhodnotí veřejný žalobce jeho výsledky a podá svůj konečný návrh. Na to udělí předseda slovo obžalovanému a jeho obhájci k přednesení obhajoby. Odpoví-li veřejný žalobce na její vývody, mají obžalovaný a jeho obhájce právo na poslední slovo. §29 (1) Poté usnese se soud v neveřejné poradě na rozsudku, řídě se při tom příslušnými předpisy o řízení řádném, pokud tento dekret neustanovuje jinak. (2) Opírá-li se výrok o vině u zločinu, na který tento dekret ukládá trest smrti, toliko o tři hlasy a nebo dospěl li soud k názor, že byly zjištěny takové okolnosti, že by trest smrti byl nepřiměřeně přísný, může soud uložit trest těžkého žaláře od dvaceti let až na doživotí a za předpokladů, označených v §16 odst. 2, užít i tohoto ustanovení. (3) Rozsudek budiž ihned vyhlášen ve veřejném zasedání soudu. §30 O řízení před mimořádným lidovým soudem sepíše se zápis podle předpisů o řízení řádném. Tento zápis podepíší všichni členové senátu a zapisovatel. §31 (1) Proti rozsudku mimořádných lidových soudů není opravných prostředků. Žádost o milost kýmkoliv podaná nemá odkladného účinku. (2) Trest smrti se vykoná zpravidla do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na výslovnou prosbu odsouzeného může být lhůta prodloužena o další hodinu.

63

Konalo-li se řízení v nepřítomnosti obžalovaného provede se rozsudek smrti do 24 hodin po dopadení odsouzeného. (3) Mimořádný lidový soud může také rozhodnout, že se trest smrti se vykoná veřejně. Učiní tak zejména, když surový způsob, jímž byl zločin spáchán, nebo zvrhlá povaha pachatele, počet jeho zločinů nebo jeho postavení mluví pro veřejný výkon rozsudku. V tomto případě může soud, aby se zajistila veřejnost výkonu trestu, lhůtu dvou hodin prodloužit, ne však nad 24 hodin.

64

Masarykova univerzita v Brně. Filozofická fakulta. Historický ústav. Mimořádný lidový soud ve Znojmě v letech (bakalářská diplomová práce)

Recommend Documents