fleet
Mari Jungstedtová Této tiché noci
Copyright © Mari Jungstedt 2004 Published in agreement with Stilton Literary Agency Translation © Karolína Kloučková, 2012 ISBN 9788087497593 ISBN 9788074730276 (PDF)
Mému muži Cennethu Niklassonovi – milovanému nejlepšímu příteli
Neděle 11. listopadu Nebe se po týdnu poprvé vyjasnilo. Unavené listopadové paprsky hledaly cestu mezi mraky a diváci na dostihové dráze ve Visby se toužebně zahleděli ke slunci. Poslední den dostihové sezóny. Ve vzduchu je cítit očekávání s lehkou příměsí melancholie. Promrzlí, ale nadšení diváci sedící na tribuně popíjejí pivo a horkou kávu z plastových kelímků, pojídají teplé párky s chlebem a dělají si poznámky v programu dostihů. Henry Dahlström přezdívaný Blesk vytahuje placatku a pořádně si přihýbá domácí pálenky. Není to nic extra, ale zahřeje. Na lavici okolo něj sedí celá parta: Bengan, Gunsan, Monica a Kjelle. Všichni zrovna více či méně opilí. Úvodní defilé právě začalo. Frkající, propocení teplokrevníci za doprovodu burácivé hudby z reproduktorů nastupují jeden po druhém v tanečním kroku, jezdci rozkročmo v sulkách. Na velkých displejích nad závodní dráhou problikávají postupně kvóty závodníků. Henry zalistoval v programu. Chtěl vsadit v sedmém běhu na Ginger Star. Vypadá to, že nikdo jiný teprve tříleté klisně nedůvěřuje. Henry ji sledoval celé léto. 9
Má sice trochu tendenci přecházet do cvalu, ale je čím dál tím lepší. – Koukni, Blesku, támhle je Pita Queen. No není úžasná? zamumlal Bengan a natáhl se po placatce. Henrymu všichni říkají Blesk, protože dlouhé roky pracoval jako fotograf pro noviny Gotlands Tidningar. Do té doby, než se začal věnovat na plný úvazek alkoholu. – To teda sakra je, odpověděl a zvedl se, aby si došel podat tiket. Sázkové pokladny stály jedna vedle druhé, lidé ochotně vytahovali peněženky, předávali bankovky slečnám a podávali sázky. V restauraci o patro výš se místní štamgasti posilňovali bifteky a pivem a uznávaní sázkaři kouřili doutníky a diskutovali o dnešní formě koní a o stylu žokejů. Pomalu se blížil začátek. První jezdec podle pravidel pozdravil rozhodčí na tribuně krátkým pokývnutím. Z reproduktorů se ozvalo ohlášení startu. Po čtyřech bězích z pěti, na které vsadil, byl Henry stále velmi spokojen. Když bude mít i teď štěstí, doplní celou řadu. A protože v posledním běhu vsadil na outsidera Ginger Star, výhra by byla vysoká. Hlavně aby klisna nezklamala. Padl startovní výstřel a Henry sledoval vozíky na dráze tak soustředěně, jak jenom po osmi pivech a neodhadnutelném množství pálenky dokázal. Když se ozvalo zvonění po prvním kole, cítil zrychlující se puls. Ginger Star si vedla dobře. Vlastně zatraceně dobře. Každým krokem dotahovala dva největší favority běhu a její obrys jako by byl v jeho očích čím dál zřetelnější. Silný krk, supící nozdry a uši mířící přímo vpřed. Má na to. Jen teď necválat, jen necválat, mumlal si pro sebe jako slova mantry. Oči upřené na mladou klisnu, která 10
se ve zběsilém tempu blížila k cíli. Teď předběhla jednoho z rivalů. Henry si najednou vzpomněl na fotoaparát zavěšený okolo krku. Chtěl přece fotit. Udělal několik snímků a snažil se při tom zklidnit rozechvělé ruce. Okolo koní na dráze se vzdouvala oblaka červeného písku. Jezdci bičovali koně a v publiku to začínalo vřít. Řada diváků už nevydržela sedět na místě, někteří tleskali nebo křičeli. Ginger Star teď běžela bok po boku s posledním soupeřem. Jezdec poprvé použil bič. Dahlström prudce vstal a pozoroval koně hledáčkem fotoaparátu. Když Ginger Star proběhla cílem těsně před velkým favoritem, rozlehl se tribunou zklamaný povzdech. Slyšel rozčilené komentáře okolo: „Jak to?“, „To snad není pravda!“, „Neskutečné!“, „Sakra!“. On sám se sesunul na lavičku. Vyšlo mu všech pět běhů. Bylo slyšet jenom šustění koštěte po podlaze stáje a přežvykování koní, kteří si právě vychutnávali večerní dávku ovsa. Fanny Jonssonová zametala krátkými rytmickými pohyby. Celé tělo ji už po vší práci bolelo, a když byla hotová, posadila se na bednu s krmením před Regininým boxem. Klisna zvedla hlavu od žlabu. Fanny protáhla ruku stěnou boxu a pohladila ji po čumáku. Štíhlá, snědá dívka zůstala ve stáji jako poslední. Odmítla jít s ostatními do blízké restaurace oslavit závěr sezóny. Dovedla si představit, jaké to tam bude. Ještě divočejší než jindy. Několikrát s nimi šla, ale nelíbilo se jí tam. Chodili tam majitelé koní, hodně popíjeli a potom se s ní snažili vtipkovat. Říkali jí princezničko, objímali ji a plácali přes zadek. Někteří byli tím odvážnější, čím víc toho vypili. Hodnotili její tělo, slovy i pohledy. Byla to banda ubožáků. 11
Zívla a vůbec se jí nechtělo vyrazit na kole domů. Máma má volno, takže je skoro jisté, že bude opilá. Jestli je doma sama, sedí na gauči s nespokojeným výrazem a láhví vína před sebou. Fanny má jako obvykle zažít pocit viny nad tím, že nestrávila den s ní, ale s koňmi. Máma ani v nejmenším nechápe, že byl dostihový den a spousta práce kolem. A nerozumí ani tomu, že Fanny prostě musí pryč. Jenom stáj ji drží nad vodou. Nebýt koní, určitě by umřela. Když si představila jiný, ještě horší scénář, zmocnil se jí neklid. Možná že máma není sama. Pokud je u nich její takzvaný přítel Jack, budou oba ještě opilejší a Fanny nebude moct usnout. Zítra musí být brzy ráno ve škole a musí se vyspat, aby to zvládla. Osmá třída pro ni byla utrpením, které chtěla mít jenom co nejdřív za sebou. Od začátku roku se snažila, jak to jen šlo, ale bylo to čím dál horší. Nemohla se soustředit a chodila občas za školu. Prostě to nemohla vydržet. Bylo toho na ni moc.
12
Pondělí 12. listopadu Při každém výdechu se bublinka v koutku jeho úst zvětšovala, až nakonec praskla a slina sklouzla po bradě na polštář. V pokoji bylo světlo. Žaluzie nebyly zatažené a na oknech zřetelně vynikaly špinavé šmouhy. Na okně stál jediný osamělý květináč s fialkou, která dávno uschla. Neproniknutelné ticho panující v bytě přerušilo vtíravé zvonění telefonu a postupně vytrhávalo Henryho Dahlströma z hlubokého spánku. Tříštilo se mezi stěnami chátrajícího bytu, mísilo se se snem, až nad ním nakonec zvítězilo. V hlavě se probouzely útržky myšlenek a Henryho nelítostně navracely do reality. Uvědomoval si abstraktní pocit štěstí, ale nemohl se rozpomenout, jaký k němu má důvod. Když spustil nohy z postele, ozvala se bolest hlavy. Opatrně se posadil. Nemohl zaostřit a pozoroval rozmazané tvary před sebou. Žízeň ho přiměla se zvednout a doklopýtat do kuchyně. Podlaha se mu houpala pod nohama. Opřel se o futra dveří a pozoroval nepořádek. Dvířka skříněk v kuchyni byla pootvíraná, dřez plný použitých sklenic, talířů se zbytky jídla a ve skleněné konvici od kávovaru zbytky kávy. Někdo upustil na 13
podlahu talíř. Mezi střepy bylo ještě poznat zbytky pečeného sledě a bramborové kaše. Na stole se tísnily plechovky od piva a prázdné láhve, přeplněný popelník a svazek dostihových tiketů. V tom okamžiku si jasně uvědomil, z čeho plynul ten pocit radosti. Shrábl jako jediný výherce pořádný balík. Byla to závratná suma, přinejmenším v jeho očích. Vyplatili mu v hotovosti přes osmdesát tisíc. Přímo na ruku. Nikdy předtím tolik peněz pohromadě neviděl. V příštím okamžiku mu problesklo hlavou, že neví, kam ty peníze dal. Strach, že by mohly být pryč, ho ochromil. Musel být včera pěkně pod parou. Tak zatraceně pořádný balík peněz! Neklidně těkal pohledem po poloprázdných policích v otevřených skříňkách. Snad měl dost rozumu na to, aby peníze schoval. Jen jestli někdo z ostatních… Ne, to určitě ne. I když jak jde o alkohol a peníze, člověk nikdy neví. Přerušil tok myšlenek a pokusil se vybavit si, co se dělo, když včera večer přišli z dostihů. Kam ty peníze sakra dal? No jistě, komora. Rozechvělými prsty uchopil balíček náhradních sáčků do vysavače. Když nahmatal svazky bankovek, zhluboka vydechl. Klesl na podlahu a balíček s penězi při tom držel v rukou jako drahocennou vázu z pravého porcelánu. Zároveň mu hlavou probleskovaly úvahy o tom, co s penězi udělá. Co takhle vyrazit na Kanáry a popíjet koktejly s deštníčkama? Možná by mohl pozvat Moniku nebo Bengana – nebo klidně oba? Před očima se mu vynořil obrázek dcery. Vlastně by asi měl poslat část peněz jí. Je už dospělá a bydlí v Malmö. Už dávnou nejsou v kontaktu. Henry vrátil balíček do komory a zvedl se. Před očima se mu roztančily tisíce hvězdiček. 14
Musí se něčeho napít. Plechovky od piva jsou prázdné a s láhvemi to není o nic lepší. Zapálil si jeden z delších nedopalků z popelníku a zaklel, když si popálil prsty. Nakonec objevil na zemi pod stolem láhev vodky, ve které zůstal na dně aspoň slušný hlt. Žíznivě ho vypil a kolotoč v hlavě se trochu zpomalil. Vyšel na verandu a nadechl se chladného listopadového vzduchu. Na trávníku nečekaně objevil nenačatou plechovku piva. Vypil ho a konečně se cítil o moc líp. V ledničce našel kus klobásy a kastrůlek s oschlou bramborovou kaší. Je po šesté a v obchodě už nic k pití nekoupí. Něco ale sehnat musí. Svezl se do města autobusem. Řidič byl fajn chlap a nechal ho jet zadarmo, i když právě teď by si vlastně jízdenku klidně dovolit mohl. Když u Östercentra vystupoval, byl už v autobuse sám. Ve vzduchu byl cítit déšť, setmělo se a nikde nebylo nikoho vidět. Většina obchodů má tou dobou už zavřeno. Na jedné z laviček u Aliho bufetu seděl Bengan s tím novým Örjanem z pevniny. Nepříjemný týpek. Snědý, vlasy sčesané dozadu, pronikavý pohled a svalnaté paže svědčící jasně o tom, čím si krátil čas v base, odkud nedávno vylezl. Seděl za těžké ublížení na zdraví. Paže a hruď pokryté tetováním, které nad špinavým límcem vystupuje z košile. Henry se v jeho přítomnosti nikdy necítil dobře. A je to ještě horší o to, že s sebou Örjan neustále vodí svého nevrlého bojového psa, bílou obludu s hranatým čumákem a krvavě rudýma očima. A ještě se chlubí tím, že jeho pes v Östermalmu v centru Stockholmu zakousl trpasličího pudla. Nafoukaná snobská panička, které pejsek patřil, se prý chovala jako šílená a tloukla Örjana deštníkem, dokud nedorazila policie a nepostarala se o ni. Vyvázl jenom 15
s napomenutím, aby si pořídil silnější vodítko. O události dokonce informovala i televize. Když se Henry přiblížil, ozvalo se od Örjanových nohou, kde obluda ležela, duté zavrčení. Bengan nekoordinovaně mávnul na pozdrav. Už z dálky bylo vidět, že je namol. – Nazdar, jak se vede? Ještě jednou gratuluju, to teda byla klika. Vrhal na přítele nepřítomný pohled. – Díky. Örjan vytáhl plastovou láhev s bezbarvým neidentifikovatelným obsahem. – Dáš si? – Jasně. Alkohol ostře páchl. Po několika pořádných doušcích se mu konečně přestaly třást ruce. – Sedne, co? Örjan položil otázku bez náznaku úsměvu. – To jo, odpověděl Henry a sesunul se na lavičku vedle nich. – A jak se máte vy? – Ale jde to, dokud je hlava nad vodou a nohy na zemi. Bengan se k němu naklonil a supěl mu do ucha. – Sakra, to bylo štěstí s těma prachama. Takovej balík. Co s tím budeš člověče dělat? – Ještě nevím. Henry vrhnul rychlý pohled na Örjana, který si právě zapaloval cigaretu a díval se směrem k Východním valům. Zdálo se, že je neposlouchá. – Pak o tom dáme řeč, zašeptal. Chci, abys o tom nikomu neříkal. Vůbec nikomu, jasný? – No jasně, bez obav, slíbil Bengan. Spolehni se. Poplácal Henryho po rameni a otočil se zase k Örjanovi. 16
– Podej to sem. Natáhl se po láhvi. – Jen pěkně pianko, sakra. Pianko. Jako vždycky, pomyslel si Henry. Örjan vždycky mluví tak divně. Jaký zas pianko. Pes vycenil zuby. Musí si jen ještě loknout a pryč odtud. – Máš něco na prodej? Örjan zalovil v ošoupané koženkové kabele a vytáhl další plastovou láhev domácí pálenky. – Padesát babek. Ale možná máš na to, abys mi dal víc? – Ne. Mám akorát padesátku. Henry podal Örjanovi bankovku a sáhl po láhvi. Örjan ji nepouštěl z ruky. – Určitě? – To si piš. – A co když ti nevěřím? Co když si myslím, že máš víc, jen nechceš víc dát? – Jdi do háje, nech toho! Přitáhl si láhev a zároveň se zvedl. Örjan se zasmál. – Nerozumíš legraci? – Musím jít. Mějte se. Šel zpátky k autobusu bez jediného ohlédnutí. V zádech cítil Örjanův pichlavý pohled. Pohodlně se rozvalil v jediném křesle v obývacím pokoji. Ve stánku, který má otevřeno dlouho do večera, si cestou domů koupil ještě grapefruitový tonic a namíchal si celkem dobrý koktejl. Plná sklenice stála před ním na stole a třpytila se kostkami ledu. Pozoroval žhavý konec cigarety v šeru místnosti a užíval si samotu. Nestaral se o to, že v bytě ještě pořád není po včerejším večírku uklizeno. Pustil si starou desku Johnnyho Cashe. Sousedka zabušila do zdi na protest, hudba ji zřejmě rušila při 17
sledování nekonečného seriálu v televizi. Ani to s ním nehnulo, protože opovrhoval vším, co patřilo k životu průměrných švédských měšťáků. Dokonce i když ještě chodíval normálně do práce, vyhýbal se jakékoli rutině. Jako přední fotograf v místních novinách Gotlands Tidningar mohl do značné míry rozhodovat o své pracovní době. A když postupně začal dělat úplně na volné noze, dělal si pak samozřejmě naprosto, co chtěl. Ve střízlivých chvilkách si uvědomoval, že právě to byl začátek jeho konce. Získal volný prostor pro pití, které pomalu, ale jistě ukrádalo prostor pro práci, rodinný život i volný čas a nakonec všechno pohltilo. Rozešel se s manželkou, zákazníci se vytratili a kontakt s dcerou byl čím dál řidší, až před několika lety úplně vymizel. Nakonec neměl peníze ani práci. Z přátel mu zůstali jenom ti, s kterými chlastal. Z myšlenek ho vytrhlo zašramocení zvenku. Zarazil se se sklenicí na půl cesty k ústům. Co když je to některý z těch zatracených kluků, co obcházejí po okolí a kradou kola, přetřou je a snaží se je prodat dál? I on sám má venku nezamčené kolo. Už mu ho jednou chtěli štípnout. Další šramot. Podíval se na hodiny. Tři čtvrtě na jedenáct. Někdo tam nepochybně je. Může to být klidně jen nějaké zvíře. Třeba kočka. Otevřel dveře na balkon a zahleděl se do tmy. Malou travnatou plochu pod ním ozařoval chladný svit pouliční lampy. Kolo stálo opřené o zeď na svém místě. Naproti se mihl stín a zmizel mezi stromy. Asi jen někdo venčí psa. Zavřel dveře a pro jistotu zamkl. Vyrušení ho rozčílilo. Rozsvítil lustr a s odporem se rozhlížel po bytě. Nemohl se na tu spoušť dívat. Nazul si pantofle a rozhodl se sejít do temné komory ve sklepě. Chtěl vyvolat snímky z dostihů. Nafotil celý film 18
s Ginger Star, několik záběrů i přesně v okamžiku, kdy proběhla cílovou páskou. Se vztyčenou hlavou, letícím jezdcem v sedle a přede všemi ostatními v cíli. Fantastický moment. Správce domu byl tak laskavý, že mu dovolil využívat starou kolárnu. Nastěhoval sem kopírku, vyvolávací misky a připravil místo na sušení fotografií. Malé okénko zakryl černým kartónem, aby sem nepronikalo denní světlo. Jediným zdrojem světla byla červená lampa na stropě. V jejím tlumeném svitu se dalo bez problémů pracovat. Měl práci ve fotokomoře rád. Moci se ve tmě a v tichu dokonale soustředit na jedinou věc. Podobný pocit klidu zažil před tím jenom jedinkrát, na svatební cestě do Izraele. Jeden den strávili tehdy s Ann-Sofií potápěním. Pod hladinou v naprosto klidném moři měl pocit, jako by se ocitl v jiné dimenzi. Nerušené a nedostupné pro neustále hlučící okolní svět. Potápěl se jenom jedinkrát v životě, ale zážitek se mu hluboce vryl do paměti. Pracoval dobrou hodinu, když ho vyrušilo diskrétní zaklepání na dveře. Instinktivně znehybněl a napjatě naslouchal. Kdo to jen může být? Musí být skoro půlnoc. Zaklepání se ozvalo znovu, pomaleji. Vytáhl fotografii z ustalovače a zavěsil ji, aby oschla. Mezitím přemítal, zda má otevřít, nebo ne. Rozum mu napovídal, že nejlepší bude nechat dveře zavřené. Může to souviset s jeho výhrou. Někdo od něj chce peníze. Zpráva o výhře se už nepochybně rozšířila. Cítil, že zvuk z druhé strany dveří znamená nebezpečí. Měl sucho v ústech. Ale taky to může být jenom Bengan. – Kdo je to? zavolal. Otázka zůstala viset ve vzduchu. Žádná odpověď, jenom naprosté ticho. Posadil se na stoličku, sáhl po 19
láhvi pálenky a napil se několika rychlými doušky. Několik minut se nic nedělo. Seděl úplně klidně a čekal, aniž by věděl na co. Náhle se ozvalo bušení z druhé strany, z okna. Tak se vyděsil, že málem upustil láhev z ruky. Opilost naráz zmizela a Henry upíral oči k zakrytému oknu. Skoro se neodvažoval dýchat. Rány se opakovaly. Tvrdé nárazy, jako by osoba venku neklepala rukou, ale nějakým předmětem. Měl pocit, že se celá místnost okolo něj smršťuje. Sedí tady jako zvíře lapené v pasti a někdo zvenčí si s ním hraje. Na čele mu vyrazily krůpěje potu a dělalo se mu nevolno. Potřeboval na záchod. Bušení přešlo v rytmické bouchání, monotónní tlukot na sklepní okno. Nebyla naděje, že by někdo v domě zaslechl jeho volání o pomoc. Uprostřed noci obyčejného všedního dne. Chce snad ten člověk okno rozbít? Dovnitř se jím protáhnout nemůže, na to je příliš malé. Dveře zamkl, to věděl jistě. Najednou se rozhostilo ticho. Každičký sval v těle měl maximálně napjatý. Soustředěně naslouchal, ale slyšet nebylo vůbec nic. Seděl skoro hodinu bez jediného pohybu, než se odvážil vstát. Rychlým pohybem ztratil rovnováhu a zavrávoral. Dělaly se mu mžitky před očima, bílé hvězdičky v černé tmě. Musí na záchod, déle už nevydrží. Sotva se držel na nohou. Když otevřel dveře, bylo mu okamžitě jasné, že udělal chybu. Fanny si pročesávala hřebenem husté vlasy a pozorovala se v zrcadle. Měla tmavě hnědé oči a právě tak temnou pleť. Matka Švédka a otec z Karibiku. Mulatka bez jediné stopy typicky černošských rysů. Má drobný rovný nos a úzké rty. Černočerné vlasy už jí sahají až 20
k pasu. Někteří lidé ji považují za Indku, někdy hádají, že pochází ze severní Afriky, z Maroka nebo z Alžírska. Vylezla právě ze sprchy, natáhla si kalhotky a veliké tričko. Vydrhnutá tvrdým kartáčem, který si nedávno koupila v obchoďáku. Bolestivě škrábal na těle. Matka se divila, co s ním bude dělat. – Mýt se. Člověk je pak mnohem čistší. A je to výborný na pleť, odpověděla. Vysvětlila matce, že pach koní proniká hrozně hluboko. Sprcha se stala její nejlepší přítelkyní. Otočila se prohlížela si teď svoje hubené tělo z profilu. Když se narovnala v zádech, v ramenou jí zakřupalo. Prsa vyčnívala přímo vpřed a byla tak ještě výraznější. Proto chodila pořád trochu nahrbená. Byla předčasně vyvinutá. Prsa jí vyrostla už ve čtvrté třídě. Zpočátku dělala všechno proto, aby je skryla. Pomáhala si velikými silnými svetry. Nejhorší to bylo při tělocviku. I když měla sportovní podprsenku, která jí prsa tiskla k tělu, stejně byla při skákání nebo běhání nápadná. Proměna vlastního těla se jí hnusila. Proč musí člověk tak zošklivět, když dospívá? Chlupy v podpaží si holila, jakmile byly jenom milimetr dlouhé. A k tomu to, co se dělo v břiše. Krev, která jí každý měsíc špinila kalhotky a prostěradlo, když začala krvácet v noci. Svoje tělo nenáviděla. A kvůli tmavé pleti to bylo ještě horší. Ve třídě měla ještě dva spolužáky černé pleti. Byli dvojčata, měli jeden druhého. Dva kluci adoptovaní z Brazílie, nejlepší fotbalisté z celé školy. Vytahovali se, že vypadají jako Roberto Carlos. Tmavá pleť pro ně byla přínosem. Pro ni ne. Nechtěla vyčnívat. Toužila po tom trávit čas s kamarády a mít taky nějakou nejlepší přítelkyni. Takovou, které by mohla důvěřovat a sdílet s ní všechny starosti. Ve škole už si 21
jí dávno nikdo nevšímal a chodila do školy i ze školy sama. Zároveň dobře věděla, že je to její vlastní chyba. Když přišla na druhý stupeň, v sedmičce, některé spolužačky se jí občas ptaly, jestli s nimi nechce po škole někam jít. Vždycky řekla ne. Ne proto, že by nechtěla, ale musela rychle domů kvůli Benovi a kvůli všemu, co musela doma dělat. A že by někoho pozvala k sobě domů, na to nemohla ani pomyslet. Pravděpodobnost, že byt bude neuklizený a zakouřený, závěsy zatažené a zbytky snídaně ještě na stole, byla příliš velká. Deprimovaná matka s cigaretou v koutku úst a skleničkou vína v ruce. Takový pohled nepřála ani sama sobě, natož nějaké spolužačce. Co by z toho bylo za řeči. Bylo by to příšerně trapné a problémů má už takhle dost. Proto byla Fanny osamělá. Spolužáky časem přestalo bavit se jí ptát a nakonec nikoho ani nenapadlo se s ní dát do řeči. Jako by vůbec neexistovala.
22
Neděle 18. listopadu Kriminálního komisaře Anderse Knutase probudily kroupy bubnující na ploché střeše vily kousek za hradbami Visby. Vylezl z postele, a když se jeho nohy dotkly chladné podlahy, zachvěl se zimou. Unaveně sáhl po županu a vytáhl žaluzie. Udiveně vyhlédl ven, kroupy v listopadu jsou opravdu neobvyklé. Zahrada připomínala Bergmanovy černobílé filmy. Holé větve stromů chmurně vystupovaly na pozadí ocelově šedé oblohy. Mraky táhly kolem, jeden hrozivější než druhý. V dálce viděl ženu s kočárkem. Nahrbená v tmavě modrém plášti se snažila uniknout větru a ostrým ledovým hrudkám, které se nepřestávaly sypat k zemi. Dva načepýření vrabci se k sobě těsně tiskli pod rybízovým keřem, jehož tenké větvičky skýtaly jenom chabou ochranu. Proč bych teď vlastně vstával, pomyslel si a zalezl zpátky do vyhřátých peřin. Line k němu byla otočená zády a zdálo se, že stále spí. Přitulil se k ní a políbil ji na krk. Lákavá vyhlídka nedělní snídaně s čerstvými vdolky a kávou je nakonec přiměla vstát. Místní rozhlasová 23
stanice dávala písničky na přání a kočka usazená na parapetu se snažila ulovit kapky stékající zvenku po okně. Netrvalo dlouho a do kuchyně se ještě v pyžamu přišouraly i děti, dvojčata Petra a Nils. Nedávno oslavili dvanácté narozeniny. Mají po Line zrzavé vlasy a pihaté obličeje a po otci jsou vytáhlí a štíhlí. Vypadají podobně, ale povahy mají dokonale odlišné. Petra zdědila po otci klid, miluje rybaření, golf a vůbec všechno, co se dá dělat venku. Nils je temperamentní, rád se hlasitě směje, pořád vymýšlí opičárny a je blázen do hudby a filmu, přesně jako Line. Knutas se podíval na teploměr za oknem. Dva stupně nad nulou. Smutně si uvědomil, že slunečný říjen je nenávratně pryč. Jeho nejoblíbenější měsíc. Svěží vzduch, listí hrající všemi barvami od okrové po sytě purpurovou, vůně hlíny a jablek. Lesknoucí se jeřabiny a lesy plné hub. Modré nebe. Ani příliš horko, ani příliš chladno. Říjen teď ustoupil šedivému a mlhavému listopadu. Slunce vychází krátce po sedmé ráno a před čtvrtou odpoledne už zase zapadá. Od teď až do Vánoc budou dny čím dál kratší. Žádný div, že v téhle roční době trpí tolik lidí depresemi. Každý, kdo musí vyjít ven, dělá všechno pro to, aby byl co nejrychleji zase zpátky v teple. Lidé chodí ve větru a dešti se skloněnými hlavami a nemají ani sílu pohlédnout jeden na druhého. Nejlepší by bylo uložit se k zimnímu spánku jako medvědi, říkal si Knutas. Tenhle měsíc je jen škaredá přechodná fáze, víc nic. Léto jako by bylo dávnou minulostí. V létě to vypadá na ostrově úplně jinak. Na Gotland dorazí rok co rok stovky tisíc turistů, kteří si tu chtějí užít překrásnou přírodu, písečné pláže a atmosféru středověkého města Visby. Samozřejmě že jsou turisté na ostrově potřeba, znamená to ale i spoustu práce pro místní policii. Skupinky 24
mladých lidí se sjíždějí do mnoha podniků ve Visby a problémů s alkoholem a drogami podstatně přibývá. Ale letošní léto bylo ještě mnohem horší. Celý ostrov vyděsil sériový vrah, místní lidé i turisté šíleli strachem. Policie musela pracovat pod silným tlakem, který ještě zesílil neobyčejně velký zájem médií. Knutas nakonec běh událostí cítil jako svou prohru. Pořád mu vrtalo hlavou, proč policie nepřišla na souvislost mezi oběťmi dřív a proč muselo zemřít několik mladých žen. Po pěti týdnech dovolené s rodinou se vrátil zpět do služby. Odpočatý se ale necítil. Podzim naštěstí uběhl bez výrazných událostí, a to bylo přesně to, co potřeboval. Stojí za dveřmi a tiskne tlačítko zvonku určitě už nejmíň pět minut. Tak příšerně tvrdě ten Blesk přece spát nemůže. Už ani nezvedá prst ze zvonku, ale z bytu se neozývá vůbec nic. S určitou námahou se sehnul a zavolal do štěrbiny ve dveřích, kam se vhazuje pošta. – Blesku! Blesku! Sakra, otevři! S povzdechem se opřel o dveře a zapálil si, i když věděl, že sousedi by nadávali, kdyby ho zahlédli. Bylo to už skoro týden, co se viděli u Östercentra, a Blesk se od té doby neukázal. Bylo to divné. I kdyby jinak nic, potkali by se určitě aspoň na stanici autobusu nebo před obchodem. Naposledy natáhl z cigarety a zazvonil na sousedku. – Kdo je to? ozval se slabý hlas. – Jsem kamarád Bles… Henryho Dahlströma tady odvedle. Chci se jen na něco zeptat. Dveře se pootevřely a sousedka vykukovala zpoza silného bezpečnostního řetízku. 25
– Co potřebujete? – Viděla jste v poslední době Henryho? – Stalo se něco? Oči se jí zvědavě rozsvítily. – Né, myslím, že ne. Jen bych rád věděl, kde je. – Od toho virválu před týdnem jsem od něj nezaslechla ani hlásku. To byl příšerný rámus. Asi zas nějaký opilecký večírek jako obvykle, řekla rýpavě a vrhla na něj obviňující pohled. – Nevíte, jestli má někdo klíče od jeho bytu? – Správci domu mají klíče od všech bytů. Jeden z nich bydlí v protějším vchodu. Zkuste se u něj přeptat. Jmenuje se Andersson. Když se za pomoci správce dostal dovnitř do bytu, objevili uvnitř strašnou spoušť. Vytahané zásuvky, prázdné skříně a obsah vyházený na podlaze, povalené kusy nábytku. Všude poházené knihy, papíry, oblečení a další věci. V kuchyni na podlaze se povalovaly zbytky jídla, střepy, prázdné láhve a vajgly. Páchlo to tu směsí starého piva, cigaretového dýmu a smažené ryby. Někdo rozházel polštáře z pohovky i peřiny. Oba se zastavili uprostřed obýváku a jenom zírali. Správce ze sebe stěží vypravil větu. – Co se tady proboha stalo? Otevřel dveře na balkon a vyhlédl ven. – Tam taky není. Zbývá jedině jeho temná komora. Sešli po schodech dolů do sklepa. Podél prázdné chodby byla řada dveří nadepsaných „Prádelna“, „Kočárkárna“, „Kolárna“, na protější stěně vchody do normálních sklepů zavřených mřížemi. Došli až k nenápadným dveřím úplně vzadu. Zápach je skoro porazil. Z temné komory vycházel puch, z kterého se jim oběma zvedl žaludek. Andersson rozsvítil a uviděli něco příšerného. Na podlaze ležel Henry Dahlström v kaluži vlastní krve. Ležel na břiše obličejem k zemi. Hlavu měl 26
v týlu rozbitou, bylo vidět otevřenou ránu v lebce velikou jako pěst. Stěny a dokonce i strop byly postříkané krví. Roztažené paže poseté malými hnědými puchýřky. Tmavé skvrny vzadu na džínách prozrazovaly, že si nadělal do kalhot. Andersson couval chodbou ven. – Musím zavolat policii, vyjekl. Máte mobil? Já ho nechal nahoře. Zavrtění hlavou bylo jedinou odpovědí. – Počkejte tu, než se vrátím. Nikoho sem nepouštějte. Správce se otočil a pospíchal po schodech nahoru. Když se vrátil, Bleskův známý byl pryč. Panelové bytovky působily v šeřícím se listopadovém dni ponuře. Anders Knutas a jeho nejbližší kolegyně, kriminální inspektorka Karin Jacobssonová, vystupovali z auta na Jungmansgatan ve čtvrti Gråbo. V ledovém severním větru se rychlými kroky přiblížili ke vchodu domu, kde bydlel Henry Dahlström. Před domem postával hlouček lidí, někteří právě rozmlouvali s policií. Další policisté právě obcházeli sousedy a správce domu byl předvolán k výslechu. Dům byl oprýskaný, světlo nad vchodem rozbité, omítka na schodišti opadaná. Pozdravili kolegu, který je zavedl k fotokomoře. Když otevřel dveře, vyrazil proti nim příšerný zápach. Nesnesitelný nasládlý mrtvolný pach prozrazoval, že tělo už přešlo do stádia rozkladu. Karin cítila, jak se jí nebezpečně zvedá žaludek. Na místě nálezu mrtvoly už zvracela několikrát a dnes se tomu chtěla rozhodně vyhnout. Vytáhla kapesník a přitiskla si ho k ústům. Ve dveřích temné komory se objevil kriminální technik Erik Sohlman. – Zdravím vás. Oběť se jmenuje Henry Dahlström. Nejspíš ho znáte. Starý alkoholik, co býval fotografem. 27
Tohle byla jeho temná komora. Zdá se, že ji pořád používal. Kývnul hlavou směrem k místnosti. – Má rozbitou lebku, zranění způsobilo množství úderů. Krev je všude. Chci vás jen varovat, není to zrovna veselý pohled. Zastavili se ve dveřích a zírali dolů na tělo. – Kdy zemřel? zeptal se Knutas – Řekl bych, že tu leží asi týden. Tělo se začalo rozkládat, zatím ne rychle, protože je tu celkem chladno. Ale ještě pár dní a bylo by to cítit po celém domě. Sohlman si odhrnul vlasy z čela a vzdychl. – Musím pokračovat. Bude to chvíli trvat, než vás pustíme dovnitř. – Jak dlouho? – Několik hodin. Byl bych rád, kdybyste mohli počkat do zítřka. Je tu spousta práce. A totéž platí i o jeho bytě. – Dobře. Knutas si prohlížel nevelkou místnost. Byla zaplněná do posledního místečka. Všude se tísnily plastové misky, kanistry s chemikáliemi, nůžky, hromady fotografií, nejrůznější bedny a krabice. V jednom rohu stála dokonce kopírka. Jedna miska ležela vylitá na zemi a chemikálie se mísila s krví. Když vyšli z domu na ulici, Knutas zhluboka natáhl čerstvý večerní vzduch. Byla neděle večer, osmnáctého listopadu, čtvrt na devět. Z temné oblohy se začal snášet déšť se sněhem.
28
Pondělí 19. listopadu Druhý den ráno se na policejní stanici na Norra Hansegatan sešlo vedení vyšetřovacího týmu. Renovace budovy už byla dokončená a kriminální oddělení získalo nové prostory. Zasedací místnost byla světlá, s vysokým stropem a dvakrát tak velká než ta stará. Většina vybavení byla pořízena v jednoduchém skandinávském stylu, v šedé a bílé barvě, nábytek v březové dýze. Uprostřed místnosti stál dlouhý a široký stůl s deseti místy po každé straně. Na jednom krátkém konci visela na zdi velká tabule a promítací plátno. Všechno vonělo novotou. Světlá barva na stěnách sotva stačila doschnout. Obě dlouhé stěny místnosti lemovala velká okna. Jedna řada oken s výhledem do ulice, na parkoviště u supermarketu a na východní část hradeb, za kterými bylo vidět až na moře. Druhá řada oken do chodby, takže bylo možné sledovat, kdo jde kolem. Lehké bavlněné závěsy se daly zatáhnout, když bylo třeba mít naopak víc soukromí. Stará žlutá látka byla nahrazena bílou s decentním vzorem. Knutas dorazil na schůzku s několikaminutovým zpožděním, což bylo velmi neobvyklé. Když vstoupil 29
dovnitř s kelímkem kávy v jedné a deskami v druhé ruce, v místnosti bylo rušno. Bylo po osmé ráno a všichni už byli na svých místech. Sundal si kabát a přehodil ho přes opěradlo židle. Usadil se jako vždy v čele stolu a napil se trpké kávy z automatu. Pozoroval kolegy, kteří zatím pokračovali v rozhovorech. Napravo jeho nejbližší spolupracovnice Karin Jacobssonová: třicet sedm let, drobná hnědooká tmavovláska. Co se týče práce, je cílevědomá a odvážná a dokáže se pěkně rozčílit. Je otevřená a dobře se s ní povídá, ale o jejím soukromém životě neví skoro nic, ačkoliv jsou kolegové už patnáct let. Žije sama, nemá děti. Knutas ani neví, jestli má právě teď nějakého přítele. Celý podzim se musel obejít bez ní a moc ji postrádal. V souvislosti s letními vraždami bylo s Karin vedeno interní vyšetřování kvůli podezření z porušení služební povinnosti. Stíhání bylo sice zastaveno, ale Karin i tak celou záležitost velmi těžce nesla. Po celou dobu vyšetřování byla mimo službu a hned po jeho skončení si vzala dovolenou. Neměl nejmenší tušení, co celou tu dobu, kdy byla pryč, dělala. Teď byla ponořená do tichého rozhovoru s kriminálním inspektorem Thomasem Wittbergem. Ten se svou hřívou blond vlasů a svalnatým tělem připomíná spíš surfaře než policistu. Sedmadvacetiletý milovník večírků, pokaždé s novou krasavicí po boku, ale v práci dokonale spolehlivý. Dokázal skvěle zúročit svůj talent pro jednání s lidmi. Jeho vedení výslechů je obdivuhodné. Lars Norrby na druhé straně stolu je Wittbergův pravý opak. Vysoký, tmavovlasý a pečlivý, někdy až pedantský. Z jeho schopnosti udělat problém z každé maličkosti Knutas občas šílí. Oba dokonale znají pracovní návyky toho druhého. Začínali u policie ve stejné době 30
a nějakou dobu společně hlídkovali. Teď bylo oběma skoro padesát a znali gotlandské kriminálníky i sebe navzájem jako své boty. Kriminální inspektor Norrby je zároveň tiskový mluvčí místní policie a zástupce šéfa kriminálního oddělení. Knutas z této kombinace není pokaždé úplně nadšený. Technik týmu, Erik Sohlman, je horlivý, temperamentní a zanícený policista. Je taky neuvěřitelně systematický. U stolu právě teď sedí ještě vrchní prokurátor gotlandského soudu, Birger Smittenberg. Rodilý Stockholman žijící už dlouhá léta na Gotlandu. Knutas si na něm cení jeho zkušeností a vynakládaného úsilí. Knutas schůzku zahájil: – Obětí je Henry Dahlström přezdívaný Blesk, ročník 1943. Tělo bylo nalezeno včera večer těsně po šesté hodině ve sklepní místnosti, kterou využíval jako fotokomoru. Pokud jste o tom ještě všichni neslyšeli, byl to jeden z těch pobudů, co známe od Östercentra. Býval to úspěšný fotograf, foťák nosíval ještě i teď neustále přes rameno, podle toho si ho nejspíš vybavíte. Okolo stolu panovalo napjaté ticho, všichni pozorně naslouchali. – Dahlströmovo tělo bylo nalezeno s velkou otevřenou ranou v týlu. Jde tedy nepochybně o vraždu. Tělo bylo během dne převezeno na soudní patologii v Solně. – Našli jste vražednou zbraň? zeptal se Norrby. – Zatím ne. Prohledali jsme fotokomoru i byt. Nic jiného jsme ani neuzavírali. Nemělo by to význam, protože tělo leželo ve sklepě celý týden a bůh ví, kolik lidí za tu dobu prošlo po schodišti. Dahlström bydlel v přízemním rohovém bytě. Okolo vede cesta ke koupališti Terra Nova. Budeme muset celou oblast pro31
hledat. Práci včera znemožnila tma, ale prohledávání od rozednění už zase pokračuje. Takže vlastně teprve chvíli. Podíval se na hodinky. – Kdo upozornil policii? chtěl věděl prokurátor. – Tělo objevil jeden ze správců domu. Ti jsou patrně čtyři. Tenhle bydlí v protějším vchodu. Jmenuje se Ove Andersson. Vypověděl, že nějaký muž, který tvrdil, že je přítelem oběti, zazvonil v šest hodin u jeho dveří. Říkal, že neviděl Dahlströma několik dní a rád by věděl, kde je. Společně ho našli ve sklepě, ale když správce vyběhl nahoru, aby zavolal policii, Dahlströmův přítel zmizel. – To je divné, že takhle vzal roha. Třeba to byl vrah, navrhl Wittberg. – Proč by ale předtím správce domu sám kontaktoval? opáčil Norrby. – Možná se potřeboval dostat do bytu a odnést něco, co tam zapomněl, ale neměl odvahu se tam vloupat, napadlo Karin. – No, vyloučit to sice nemůžeme, ale zní to dost nepravděpodobně, pokračoval Norrby. Proč by čekal celý týden? Tělo přece mohlo být objeveno kdykoli. Knutas nakrčil čelo. – Taky je tu možnost, že utekl prostě proto, že se bál, že bude podezřelý. Možná byl na večírku v Dahlströmově bytě. Nějaká pitka se tam rozhodně konala, o tom není pochyb. Ať tak nebo tak, musíme ho dostat co nejdřív. – Jak vypadal? zeptal se Wittberg. Knutas nahlédl do svých papírů. – Byl středního věku, podle správce okolo padesátky. Vysoký a silný. Tmavovlasý s plnovousem a dlouhými vlasy sčesanými do ohonu. Tmavý svetr, tmavé kalhoty. Bot si nevšiml. Myslím, že to vypadá na Bengta 32
Johnssona. To je jediný z místních pobudů, na kterého popis sedí. – Jo, musel to být Bengan. Vždyť ti dva byli nerozlučná dvojka, řekl Wittberg. Knutas se obrátil na technika. – Eriku, možná bys mohl pokračovat technickými věcmi. Sohlman kývl. – Prošli jsme byt i fotokomoru, ale nejsme ještě zdaleka hotovi. Můžeme začít obětí a poraněními. Ukážu vám několik snímků. Počítejte s tím, že je to dost otřesná podívaná. Sohlman zhasnul a začal promítat digitální fotografie z počítače na promítací plátno v čele místnosti. – Henry Dahlström ležel natažený na podlaze a měl velkou otevřenou ránu v týlu. Pachatel použil tupý předmět. Odhaduju to na kladivo, ale o tom nám později víc poví patolog. Dostal několik úderů do hlavy. To množství krvavých stříkanců všude kolem vzniklo tak, že vrah nejdřív roztříštil oběti lebku a potom pokračoval v úderech do krvavé rány. Pokaždé, když zbraň zvedl, aby znovu udeřil, krev stříkala okolo. Sohlman použil ukazovátko, aby všichni viděli stopy krve na podlaze, na stropě i na stěnách. – Pachatel nejspíš porazil Dahlströma na zem a potom nad ním stál skloněný a tloukl ho, dokud nebylo po něm. Co se týče časového určení, řekl bych, že k vraždě došlo pět, šest dnů před nálezem těla. Obličej oběti na fotografii byl žlutošedý, místy nazelenalý. Oči zbarvené do hnědočervena a rty černé a suché. – Tělo už se začalo rozkládat, pokračoval Sohlman bez náznaku emocí. Tady jsou na těle patrné malé hnědé puchýřky s tělní tekutinou, začaly už praskat. Totéž vytéká z úst a z nosu. 33
Kolegové okolo stolu se tvářili znechuceně. Karin se vždycky nestačila divit tomu, jak Sohlman dokáže mluvit o zkrvavených obětech, posmrtné ztuhlosti a rozkládajících se tělech stejně netečně, jako by byla řeč o počasí nebo o posledním daňovém přiznání. – Ve fotokomoře bylo všechno zpřeházené, krabice i zásuvky s fotografiemi někdo dokonale prohledal. Vrah evidentně něco hledal. Oběť má také patrná poranění na pažích. Tady jsou vidět modřiny a škrábance. Zřejmě se tedy snažil bránit. Modřinu na klíční kosti mohla způsobit špatně mířená rána. Vzali jsme samozřejmě vzorky, jak z krve, tak z nedopalku, který jsme objevili ve sklepní chodbě, a ještě máme pramínek vlasů, který zřejmě nepatří oběti. Všechno je na cestě do SKL, ale jak víte, může to docela trvat, než dostaneme odpověď. Napil se kávy a vzdychl. Státní kriminalistická laboratoř v Linköpingu si dávala s výsledky na čas. Obvykle čekali na odpověď nejméně týden, někdy dokonce tři. Sohlman se podíval na hodinky a pokračoval: – Co se týče stop, objevili jsme otisky bot v záhoně pod sklepním okýnkem. Déšť je bohužel natolik poničil, že je nemůžeme identifikovat. Máme ale taky několik otisků z chodby před fotokomorou, a ty nám snad něco poví. Tytéž stopy jsme našli i v bytě, který byl mimochodem plný vypitých láhví, popelníků, plechovek od piva a spousty dalšího nepořádku. Zdá se, že Dahlström pořádal divoký večírek, což ostatně potvrzují i svědci. Zajistili jsme množství otisků prstů a stopy čtyř nebo pěti různých párů bot. A i byt někdo důkladně prohledal. Snímky mluvily jasně. Celý byt byl vzhůru nohama. – Dahlström musel mít doma něco cenného, ať už to bylo cokoli, řekl Knutas. Alkoholik žijící z podpory 34
měl asi sotva nějaké příjmy, které by stály za řeč. Našli jste jeho foťák? – Ne. Sohlman se znovu podíval na hodinky a bylo znát, že se chce rychle dostat ke konci. – Říkal jsi, že jste ve sklepě našli nějaký nedopalek. Je možné, že vrah čekal za dveřmi, až Dahlström vyjde z fotokomory? zeptala se Karin. – Ano, to je dost dobře možné. Sohlman se omluvil a opustil místnost. – V tom případě musel vrah vědět, že Dahlström je ve fotokomoře. Mohl čekat na schodišti celé hodiny. Neviděli sousedi někoho? Knutas prolistoval záznamy výslechů. – Kolegové obcházeli včera sousedy až dlouho do večera. Ještě nemáme všechny záznamy, ale jeden soused potvrdil, že se v bytě minulou neděli konal hlučný večírek. Celá parta dorazila okolo deváté večer. Soused, který se s nimi srazil ve dveřích, se domnívá, že byli na dostizích, protože zaslechl poznámky o několika koních. – To je možné, minulou neděli byl poslední dostih sezóny, vzpomněla si Karin. Knutas zvedl hlavu od papírů. – Vážně? Je fakt, že dostihová dráha je jen kousek, takže mohli přijít pěšky nebo přijet na kole. Podle sousedů to byl pěkně divoký večer. Bavili se a hulákali, bylo prý slyšet mužské i ženské hlasy. Dahlströmova sousedka říká, že ten muž, který bude patrně Bengt Johnsson, zazvonil nejdřív u ní a ptal se, jestli v poslední době Dahlströma viděla. A ona ho právě poslala za správcem. – Souhlasí její popis muže s tím, který uvedl správce? chtěl věděl Norrby. – V podstatě ano. Silnější postava, mladší než Dahlström, i podle ní okolo padesátky. Plnovous a tmavé 35
vlasy sepnuté do ohonu, označila to za chuligánský účes. A byl podle ní lajdácky oblečený. Knutas se usmál. – Měl na sobě špinavé vytahané džíny, ze kterých mu lezl pupek. K tomu modrou flísovou mikinu a kouřil. Znala ho, prý ho viděla s Dahlströmem několikrát. – Henryho Dahlströma znala spousta lidí, ale co o něm doopravdy víme? zeptal se Wittberg. – Poslední roky byl alkoholik, odpověděla Karin. Nejčastěji byl k vidění se svými kumpány u Östercentra nebo na autobusovém nádraží. A v létě samozřejmě na Východních valech. Rozvedený, bez práce. Byl už patnáct let v invalidním důchodu, i když nevypadal nijak zvlášť sešle. Nájem i složenky platil včas a podle sousedů nedělal žádný zvláštní rozruch. Kromě občasných večírků. Přátelé říkají, že se nikdy nenaštval, nikdy se nehádal a nedělal nic nezákonného. Focení ho zřejmě drželo při životě. V létě jsem na něj jednou narazila, když jsem jela na kole do práce. Fotil zrovna nějakou kytku u stadionu Gutavallen. – Víme něco víc o jeho minulosti? Wittberg nakukoval do Karininých poznámek na stole. – Narodil se v roce 1943 v porodnici ve Visby, pokračovala Karin. Vyrostl ve Visby. V roce 1965 se oženil s Ann-Sofií Nilssonovou z Visby. 1967 se jim narodila dcera Pia a 1986 se rozvedli. – Výborně, během dne toho o něm zjistíme víc, řekl Knutas. A hlavně musíme najít Bengta Johnssona. Podíval se z okna. – Protože prší, bude nejspíš celá partička ve vchodu do obchoďáku. Takže začneme tam. Thomasi? – S Karin tam zajdeme. Knutas kývl. – Začal jsem sestavovat záznamy výslechů se sousedy a můžu v tom s radostí pokračovat, řekl Norrby. S několika z nich bych rád mluvil ještě jednou. 36
– To zní dobře, odpověděl Knutas a otočil se k prokurátorovi. Birgere, máš k tomu ještě něco? – Ne. Informujte mě, až budete vědět něco nového. To mi stačí. – Dobře. Takže tím teď skončíme. Uvidíme se odpoledne. Řekněme ve tři. Po schůzce se Knutas zavřel ve své pracovně. Jeho nová služební místnost byla dvakrát tak velká než ta stará. Vlastně až nepříjemně velká, říkal si. Stěny natřené světlou barvou připomínaly slunečný červencový den na pláži Tofta. Výhled byl na obě strany stejný jako ze zasedací místnosti: parkoviště u Östercentra a naproti hradby a moře. Na jednom z oken stála silná bílá pelargónie. Teprve nedávno přestala na zimu kvést. Dostal ji před pár lety od Karin k narozeninám. Z bývalé pracovny si nechal jenom tuhle květinu a svou starou oblíbenou dubovou židli se sedákem z měkké kůže. Byla otáčivá a Knutas toho rád využíval. Pečlivě si nacpával dýmku. V myšlenkách se vrátil do fotokomory Henryho Dahlströma a k pohledu, který se mu tam naskytl. Když pomyslel na roztříštěnou lebku, zamrazilo ho. Podle všeho to vypadá na rvačku v opilosti, která se zvrhla k pěkně brutálnímu konci. Dahlström šel zřejmě do fotokomory s nějakým známým a chtěl mu ukázat snímky. Nejspíš se kvůli něčemu pohádali. Právě takový scénář má většina drsných fyzických napadení a mezi alkoholiky a narkomany dojde k nějaké takové vraždě každý rok. Zapátral v paměti a snažil se vybavit si obrázek Henryho Dahlströma. Když Knutas před pětadvaceti lety nastoupil u policie, byl Dahlström uznávaný fotograf. Pracoval pro 37
Gotlands Tidningar a patřil k nejvyhledávanějším fotografům na ostrově. Knutas byl tehdy řadový policista a hlídkoval v ulicích. Když se semlelo něco důležitějšího, býval právě Dahlström se svým fotoaparátem na místě jako první. Když se někdy náhodou potkali v civilu, prohodili pár slov. Byl to příjemný chlap se smyslem pro humor, i když to vždycky trochu přeháněl s pitím. I Knutas ho párkrát potkal, když se nalitý jak slíva vracel domů z hospody. A taky ho musel jednou sebrat v autě, protože byl příliš opilý, než aby dojel sám domů. Dahlström byl tehdy ženatý. Později v novinách skončil a založil si vlastní firmu. A právě tehdy zřejmě začal nasávat ve velkém. Jednou ho našli sťatého uvnitř pozůstatků kostela sv. Kateřiny ze třináctého století. Je to přímo na historickém náměstí ve Visby. Když ho tam objevil překvapený průvodce skupiny amerických turistů, ležel na úzkých schůdkách a spal. Jindy zase s naprostou samozřejmostí nakráčel do luxusní restaurace Lindgården, objednal si slavnostní oběd o pěti chodech, k němuž si dopřál víno, pivo, aperitiv i koňak. Na závěr požádal o pravý kubánský doutník, který si vychutnal se závěrečným digestivem. Když mělo dojít k placení, suše oznámil, že to bohužel nepůjde, protože nemá peníze. Přivolaní policisté ho podnapilého a dobře najedeného odvezli na stanici a po pár hodinách ho propustili. Dahlström byl nepochybně přesvědčen, že to za to stálo. Jeho ženu Knutas několik let neviděl. O smrti exmanžela ji už informovali. Knutas s ní osobně nemluvil, ale měla se později během dne dostavit k výslechu. Natáhl z nezapálené dýmky a listoval Dahlströmovým spisem. Měl na krku několik menších přestupků, ale nikdy nic vážného. Zato jeho kamarád, Bengt 38
Johnsson, ten byl zapletený do dobré dvacítky nejrůznějších zločinů. Většinou krádeže a lehčí ublížení na zdraví. Bylo vážně s podivem, že se raději sám neozval. Emma Winarvová se svezla do prosezeného gauče ve sborovně. Ruce si zahřívala o šálek s horkou kávou. Ve staré dřevěné budově základní školy v Romě pěkně táhlo. Na hrnečku stálo „Nejlepší máma na světě“. Tak to fakt sedí. Máma, která podvádí svého muže a poslední půlrok kašlala na děti, protože měla hlavu plnou všeho možného. Táhne jí na čtyřicet, a místo aby dostala rozum, ztrácí nad svým životem kontrolu. Hodiny na zdi ukazují půl desáté. Okolo stolu se už usazují kolegové a spokojeně si povídají. Vůně kávy už navěky prosákla do závěsů, knih, papírů, desek i špinavě žlutých tapet. Emma nebyla schopná se zapojit do konverzace a dívala se z okna. Listí z dubů ještě neopadalo a na stromech se chvělo při sebemenším závanu větru. V zahradě za školní budovou se k sobě těsně tiskly šedé chundelaté ovce a bez ustání přežvykovaly. Kamenný kostelík stál i po osmi stech letech pořád na svém místě. Všechno jako by pokračovalo po svých zajetých kolejích, bez ohledu na bouře odehrávající se v lidském nitru. Neuvěřitelné, že tu dokáže jen tak sedět, usrkávat kávu a vypadat, jako by se nic nedělo. Její nitro bylo právě psychologickým kolbištěm. Její život se řítí ke všem čertům a okolo sedí kolegové, vedou tlumené rozhovory, dokonale se ovládají, hledí si do očí. Jako by nic. V myšlenkách sledovala film sestavený z rychlých sestřihů: narozeninový den dcerky Sary, který by nejraději bývala celý probrečela, ona a Johan v obětí v posteli hotelového pokoje, pátravý pohled tchyně, Filipův vio39
loncellový koncert, na který úplně zapomněla, Olleho výraz, když ho zase odmítla. Dostala se do bezvýchodné situace. Před půlrokem potkala muže, který měl všechno změnit. Seznámili se v létě v souvislosti s vyšetřováním vraždy Emminy nejlepší přítelkyně Heleny. A ona sama tehdy jen o vlásek unikla témuž osudu. Johan jí zkřížil cestu a ona nemohla jen tak projít kolem. Byl úplně jiný než všichni muži, s kterými se předtím setkala. Tak živoucí a intenzivní v čemkoli, do čeho se pustil. Vůbec do té doby netušila, že se může s někým tak šíleně smát nebo že umí být sama tak vtipná. Ukázal jí vlastní skryté stránky, o kterých do té doby neměla nejmenší tušení. Rychle se do něj bláznivě zamilovala, a než se nadála, byla jím úplně posedlá. Když se spolu milovali, pociťovala takovou rozkoš jako nikdy před tím. Cítila se s ním uvolněně. Poprvé nepřemýšlela nad tím, jak při tom vypadá nebo jak bude on s jejím výkonem v posteli spokojený. Ten pocit dokonalého prožívání přítomného okamžiku do té doby zažila jenom, když rodila děti. Přesto se nakonec rozhodla zůstat s Ollem. Kvůli dětem. Když skončilo šílené drama se sériovým vrahem na ostrově a ona se probudila v nemocnici mezi svými blízkými, pochopila, že nemá na rozvod sílu, i když si plně uvědomuje, že Johan je její životní láska. Pocit jistoty zvítězil, přinejmenším v danou chvíli. Naprosto zoufalá se s ním rozešla. Vyrazili s Ollem a s dětmi na dovolenou do Řecka, hlavně kvůli ní. Potřebovala odjet někam daleko od všeho a získat odstup. Ale tak snadné to nebylo. Když se vrátili, dostala od Johana dopis. Nejdřív ho chtěla vyhodit neotevřený, ale zvědavost ji přemohla. Potom toho litovala. 40
Pro všechno by bývalo bylo lepší, kdyby ten dopis nečetla. Karin Jacobssonová a Thomas Wittberg vyrazili do Östercentra, jakmile skončila schůzka vyšetřovacího týmu. Na promenádě mezi obchůdky bylo skoro mrtvo. Vítr a déšť udělaly své. Pospíchali k nákupnímu centru, a než prošli prosklenými dveřmi, oklepali si z kabátů kapky deště. Nákupní centrum nebylo velké: H&M, klenotnictví, dvě kadeřnictví, prodejna zdravé výživy, informační tabule. Potom supermarket s dlouhou řadou pokladen, pekárna, trafika s příjmem sázkových kuponů, zákaznický servis. Až úplně vzadu záchody, sběrna vratných obalů a východ na parkoviště. Za špatného počasí posedávají uvnitř na lavičkách ochlastové a důchodci a také rodiče s malými dětmi, které si potřebují odpočinout. Místní pobudové tak nemusejí mrznout venku, a dokud uvnitř obchodního domu nezačnou popíjet, ostraha je nechává být. Většina jich má láhev schovanou v kapse nebo v tašce. Až vzadu u východu zahlédla Karin dvě známé tváře. Špinaví, neoholení chlapi v ošoupaném oblečení. Mladší z nich se opíral hlavou o zeď a lhostejně sledoval lidi procházející okolo. Černá kožená bunda a staré tenisky. Starší muž v modré bundě a pletené čepici seděl předkloněný s hlavou opřenou o ruce. Zpod čepice vykukovaly pramínky mastných vlasů. Karin představila sebe i Wittberga, i když věděla, že oběma individuím je naprosto jasné, co jsou zač. – Nic jsme neudělali, jen tu sedíme. Muž s čepicí k nim vzhlédl a držel oči stěží otevřené. A to není ještě ani jedenáct hodin, napadlo Karin. – V pořádku, uklidnil je Wittberg. Chceme se vás jenom na něco zeptat. 41
Vytáhl z kapsy fotografii. – Poznáváte toho muže? Mladší z dvojice nepřestával nepřítomně zírat před sebe. Nevěnoval dvěma policistům jediný pohled. Druhý se zahleděl na snímek. – Jo, sakra. To je Blesk. – Jak dobře ho znáte? – Patří do party, to víte. Potlouká se většinou tady nebo na autobusáku. A dělá to už dvacet let, takže jasně že Bleska znám, každej ho tu zná. Hej, Arne, jasně že víš, kdo je Blesk, že jo? Šťouchnul parťáka do boku a strčil mu fotografii před nos. – To je ale blbá otázka. Toho znaj přece všichni. Ten, co se jmenoval Arne, měl zorničky menší než špendlíkové hlavičky. Karin uvažovala, po čem to asi bude. – Kdy jste ho naposledy viděli? zeptal se Wittberg. – Co proved? – Nic. Chceme jenom vědět, kdy jste ho viděli naposledy. – No, kdy to mohlo sakra bejt? Co je dneska za den? Pondělí? Karin kývla. Muž si třel bradu prsty zažloutlými od nikotinu. – Neviděl jsem ho několik dní, ale někdy se takhle zdejchne. Karin se obrátila k druhému muži. – A vy? Arne nepřestával zírat přímo před sebe. Pod vší špínou a strništěm vousů byl vlastně docela pohledný. Tvářil se zatvrzele a rozhodně neměl nejmenší chuť spolupracovat. Musela ovládnout nutkání postavit se před něj a zamávat mu rukama před obličejem, aby ho donutila k nějaké reakci. 42
– Už nevim. Wittberg začínal být nervózní. – Ale no tak. – Proč to chcete vědět? Udělal něco? ptal se ten starší s čepicí. – Je mrtvý. Někdo ho zabil. – Cože, do háje? To myslíte vážně? Teď už k nim vzhlédli oba. – Ano, bohužel. Včera večer byl nalezen mrtvý. – A sakra. – A my teď musíme udělat všechno pro to, abychom našli toho, kdo to udělal. – No, to je jasný. Když tak o tom uvažuju, viděl jsem ho naposled asi před týdnem na autobusáku. – Byl sám? – Ne, byl s kámošema, myslím že s Kjellem a Benganem. – Jak působil? – Cože? – Jak se choval? Nevypadal, že se třeba necítí dobře, nebo nezdál se nervózní? – Ne, byl jako vždycky. Nikdy nebyl extra ukecanej. A jasně že byl trochu opilej. – Vzpomenete si, co to bylo za den? – Asi sobota, protože bylo všude dost lidí. Jo, myslím, že to bylo v sobotu. – Takže před týdnem v sobotu? – Jo, od tý doby jsem ho neviděl, jasný? Karin se obrátila k druhému. – A vy, viděl jste ho ještě potom? – Ne. Karin spolkla zárodek vzteku, který se jí zaklínil v krku jako knedlík. – Dobře. Nevíte, jestli se v poslední době stýkal s někým neznámým? 43
– Nemám zdání. – Víte o někom, kdo ho neměl rád nebo kdo by mu chtěl ublížit? – Bleskovi? Ne. Nikdy se s nikým nehádal. Držel se na uzdě, jestli rozumíte. – Ano, jistě. Nevíte, kde je jeho kamarád Bengan, Bengt Johnsson? – Byl to on? I přes alkoholovou clonu teď starší z mužů vypadal dost překvapeně. – Ne, ne, jenom s ním chceme mluvit. – Určitě jsem ho od včera neviděl, ty jo? – Nee, řekl Arne. – Naposledy jsem ho viděl s tím novým chlapem z pevniny, pokračoval starší. Jmenuje se Örjan. – Příjmení? – To nevím, není tady na Gotlandu ještě tak dlouho. Seděl předtím v base. – Nevíte, kde bychom Bengta Johnssona našli? – Bydlí se svojí matkou na Stekumla väg. Možná bude tam. – Číslo domu nevíte? – Ne. – Dobře, díky za pomoc. Kdybyste viděli nebo slyšeli cokoli, co souvisí s Bleskem, upozorněte policii. – Jasně, odpověděl muž s čepicí a opřel se o zeď. Johan Berg seděl nad ranními novinami v kuchyni ve svém bytě nad Heleneborgsgatan ve Stockholmu. Byt byl přízemní s okny do zahrady, ale to mu vůbec nevadilo. Čtvrť Södermalm je srdcem města a v Johanových očích se líp ani bydlet nedá. Z jedné strany domu se otevírá výhled na zátoku Riddarfjärden a ostrov Långholmen s bývalou věznicí, útesy vhodnými ke koupání a cestami pro krásné procházky přírodou. Na 44
druhé straně jsou potom obchody, hospůdky, kavárny a metro, všechno na dosah. Červená trasa jede přímo na náměstí Karlaplan a odtud je to už jenom pět minut pěšky do redakce v budově televize. Předplácel si několik deníků: Dagens Nyheter, Svenska Dagbladet a Dagens Industri, a nedávno do ranního štosu přibyly ještě Gotlands Tidningar. Po letních událostech jeho zájem o Gotland podstatně vzrostl. A to hned ze dvou důvodů. Přelétl očima titulky. „Kritická situace domova pro seniory“, „Policisté na Gotlandu vydělávají méně než ti na pevnině“, „Farmář riskuje, že přijde o příspěvky EU“. A potom jeho zrak padl na drobnou zprávu: „V Gråbo nalezen mrtvý muž. Policie hovoří o vraždě“. Zatímco si připravoval snídani, přemýšlel o zprávě. Samozřejmě že to nejspíš bude jenom obyčejná vražda mezi opilci, i tak v něm ale informace probudila zvědavost. Vrhnul rychlý pohled do zrcadla a pročísl si tmavé vlasy s trochou tužidla. Vlastně by se potřeboval oholit, ale to už teď nestihne. Tmavé strniště dostane příležitost ještě trochu povyrůst. Je mu třicet sedm, ale vypadá mladší. Vysoký, svalnatý s ostrými rysy a hnědýma očima. Ženám se líbí a také toho mnohokrát v životě využil. Ale to už je teď minulost. Už půl roku pro něj existuje jenom jedna jediná, Emma Winarvová z Romy na Gotlandu. Seznámili se, když minulé léto dělal na ostrově reportáž k případu sériového vraha. Obrátila jeho život dokonale naruby. Nikdy předtím se nesetkal se ženou, která by ho tak uchvátila, byla pro něj výzvou a donutila ho začít přemýšlet úplně jinak než dosud. Když byl s ní, připadal si sám před sebou lepší. Když se ho přátelé ptali, co je na ní tak mimořádného, nedokázal to vysvětlit. Všechno se to zdálo tak samozřejmé. A věděl, že je to oboustranné. 45
Došlo to tak daleko, že opravdu uvěřil, že Emma dokáže opustit manžela, že je to jenom otázkou času. Začal v duchu plánovat, jak se přestěhuje na Gotland a najde si práci v místních novinách nebo v rozhlase. Že spolu budou žít a on bude nevlastním otcem jejích dvou dětí. A místo toho se stal přesný opak. Když byl vrah dopaden a všechno dobře dopadlo, Emma se s ním rozešla. Bylo to pro něj naprosto nečekané. Celý svět se mu zhroutil, dokonce si musel vzít na několik týdnů volno z práce, a když se vzchopil natolik, že byl s to odjet na dovolenou, stejně celou dobu myslel jenom na ni. Když se vrátil domů, napsal jí dopis. Proti všemu očekávání odpověděla a začali se scházet znovu. Většinou se viděli, když byl Johan pracovně na Gotlandu. Několikrát se ale podařilo i Emmě dostat se za ním do Stockholmu. Bylo ale znát, že jí život ve lži nedělá dobře a že se trápí výčitkami svědomí. Nakonec ho požádala o dva měsíce času. Říjen a listopad. Tvrdila, že musí získat čas a odstup. Najednou nebyli vůbec v kontaktu. Žádné zprávy v mobilu, žádné maily, žádné telefonování. Jenom jedinkrát povolila. Johan byl kvůli práci na Gotlandu a zavolal jí. Bylo jí smutno a neměla sílu k odporu. Sešli se. Kratičké setkání ho jenom utvrdilo v tom, že city narůstají, alespoň z jeho strany. A potom nic. Několik marných pokusů vyšlo naprázdno. Byla neoblomná. Zároveň jí rozuměl. Musí to pro ni být těžké, je vdaná a má dvě malé děti. Ale po několika týdnech neklidných nocí a dnů s cigaretou v ruce se ani on necítil nejlíp. Cestou na metro vytočil číslo komisaře Knutase ve Visby. Komisař telefon okamžitě zvedl. 46
– Prosím, Knutas. – Zdravím, tady Johan Berg. Z Regionálních zpráv. Jak se vede? – Dobře, díky, a vám? Dlouho jsem o vás neslyšel. – Díky, jde to. Zahlédl jsem v novinách zprávu o mrtvém muži v Gråbo, prý se jedná o vraždu. Je to pravda? – Zatím toho moc nevíme. – Co se tam stalo? Chvíli bylo ticho. Johan viděl živě před očima, jak se Knutas u psacího stolu opřel do opěradla a nacpává si dýmku. Měli spolu hodně do činění, když byl Johan v létě na Gotlandu kvůli sérii vražd a nakonec se i zamotal do vyšetřování. – Včera večer bylo nalezeno tělo mrtvého muže v jednom sklepě na Jungmangatan, v Gråbo. Nevím, jestli víte, kde to je. – Ano. – Vzhledem k poranění se domníváme, že byl zavražděn. – Jak byl starý? – Ročník 43. – Někdo, koho policie už znala? – Ano, ale ne proto, že by se dopustil zločinů, které by stály za řeč. Ale byl to dost sešlý alkoholik. Jeden z těch, co sedávají venku ve městě a nasávají. Takže známá tvář. – Vypadá to na opileckou hádku? – Podle všeho ano. – Jak byl zavražděn? – To vám nemůžu říct. – A kdy k vraždě došlo? – Tělo leželo na místě několik dní, může to být i týden. – Jak to, že tam ležel tak dlouho, když to bylo v nějakém sklepě? 47
– Byl v uzavřené místnosti. – V nějaké sklepní kóji? – Ano, dalo by se to tak říct. – A jak ho našli? – Objevil ho správce domu. – Někdo nahlásil zmizení? – Ne, ale ptal se po něm u správce domu jeho známý. Knutas začínal ztrácet trpělivost. – Aha. A kdo to byl? – Podívejte, to vám teď nemůžu říct. Tohle vám musí zatím stačit. – Dobře. Kdy myslíte, že budete mít nějaké další informace? – Nemám tušení. Nashle. Johan ukončil hovor a pomyslel si, že tahle vražda asi nebude nic pro Regionální zprávy. Nejspíš prostě hádka v opilosti, která se nepříjemně zvrhla. O takových stačí opravdu napsat jen stručnou zprávu. Stockholmské metro v listopadovém pondělním ránu musí být jedno z nejdepresivnějších míst, na jakých se člověk vůbec může octnout, říkal si Johan, když seděl opřený o okno, za kterým se na dosah ruky míhala černá tma tunelu. Vagón byl plný šedavě pobledlých tváří odrážejících vážnost nového pracovního dne. Nikdo nemluvil, bylo slyšet jenom obvyklé hučení a drncání metra. Občas zakašlání a zašustění novin, co dostanete zadarmo u vchodu. Lidé se dívali do stropu, na reklamní plakáty na stěnách, do země, z okna nebo jen tak zírali do neznáma. Dívali se všemi možnými směry, jenom ne na sebe navzájem. Vůně zmoklého oblečení se mísila s parfémy, potem a pachem prachu seškvařeného na topných tělesech. 48
Bundy se tísnily vedle kabátů, šály vedle čepic, tělo vedle těla, boty vedle bot, tvář proti tváři, ale bez skutečného kontaktu. Jak může být tolik lidí uzavřeno na jediném místě a přitom nevydat ani hlásku? uvažoval dál Johan. Je to celé podivné. Tohle bylo jedno z těch rán, která v něm probouzejí touhu utéct někam daleko. Když na náměstí Karlaplan vystoupil, bylo to jako vysvobození. Tady se dalo aspoň dýchat. Lidé okolo něj pochodovali jako cínoví vojáčci na svá pracovní místa, do školy, do obchodů, na autobus, k doktorovi, do advokátní kanceláře, nebo ať už to bylo kamkoli. On sám se vydal směrem k parku u kostela Gustav Adolfskyrkan. I přes chladné počasí si na hřišti před školkou hrály děti. Tváře měly v chladu červené jako zralá jablíčka. Obří televizní budova vyčnívala z listopadového oparu. Prošel okolo sochy Lennarta Hylanda a vešel do budovy. Nahoře v redakci bylo živo. Právě běželo vysílání celostátních ranních zpráv a před výtahem se v rychlosti míjeli hosté, moderátoři, meteorologové, maskérky, reportéři a redaktoři na cestě mezi studiem, toaletami a občerstvením. Řada vysokých oken dnes skýtala výhled na velikou loukou v šedém hávu. Proháněli se po ní rozradostnělí psi z psí školy na Grev Magnigatan. Hnědí, černí a flekatí chlupáči pobíhali a dováděli na rozlehlé travnaté ploše a bylo jim úplně jedno, že je škaredé pondělí uprostřed listopadu. Ranní schůzka Regionálních zpráv se odehrála téměř v plném počtu. Bylo tu několik kameramanů, reportérů, jeden pomocný redaktor, co si dnes přivstal, a také hlavní redaktor. Na rohové pohovce v redakční místnosti bylo trochu těsno. Když prodiskutovali, co 49
se povedlo a nepovedlo v posledním vysílání, přešel hlavní redaktor Max Grenfors k seznamu dnešních reportáží. Během schůze se toho může klidně ještě dost změnit. Některý z reportérů přijde s vlastním nápadem nebo se proti některému z navrhovaných témat zvedne taková vlna odporu, že letí rovnou do koše. Anebo nabere diskuze natolik jiný směr, že se změní kompletně celý plán. Právě tohle je ve zpravodajské redakci třeba, říkal si Johan. Ranní schůze měl rád. Stručně ostatním sdělil, co ví o vraždě na Gotlandu. Všichni se shodli na tom, že to byla jen opilecká záležitost a že stačí, když Johan bude sledovat vývoj situace. Stejně zítra letí na ostrov kvůli reportáži o plánovaném zrušení jednoho z místních kempů, které vyvolalo silné rozhořčení. V redakci Regionálních zpráv se pracuje pod značným tlakem. Každý den je potřeba vytvořit dvacet minut hotového vysílání od A do Z. Dvouminutový příspěvek se obvykle natáčí několik hodin a další dvě hodiny se zpracovává. Johan je nucen neustále šéfům připomínat, že reportéři potřebují na svou práci víc času. Vůbec se mu nelíbily změny, k nimž došlo během těch deseti let, co pracuje jako televizní reportér. Jak teď mají reportéři sotva čas projít si natočený materiál a už s ním musí pospíchat za redaktorem. Má to naprosto ničivý vliv na kvalitu. Ve spěchu se kolikrát přehlédnou skvělé pasáže filmu, pro které kameraman vynaložil značné úsilí. Nezřídka jsou potom kameramani zklamaní, když vidí hotový vstup. A když už se začalo šetřit i na práci s natočeným materiálem, který je přece v televizi naprosto zásadní, rozhodně to neznamená změnu k lepšímu. Johan odmítal psát texty a redigovat, dokud si materiály důkladně neprošel. Samozřejmě jsou i výjimečné situace. Někdy opravdu není čas, stříhá se dvacet minut před vysíláním a i tak vznikne dobrý vstup. 50
Nepředvídatelnost, to je právě největší kouzlo práce ve zpravodajské redakci. Ráno nikdy nevíte, jak se celý den vyvine. Johan pracoval převážně na kriminálních reportážích a kontakty, které během let nastřádal, byly pro redakci nedocenitelným bohatstvím. Zároveň měl teď na starosti zpravodajství z Gotlandu, které bylo jejich redakci přiděleno teprve asi před rokem. Kvůli obrovskému schodku v rozpočtu Švédské televize byl místní tým na Gotlandu rozpuštěn a dohled nad zpravodajstvím z ostrova převeden z Norrköpingu do Stockholmu. Johan se Gotlandu s radostí ujal. Už od dětství pro něj měl slabost a teď už to nebyl jenom ostrov sám, co ho přitahovalo. Ben se zuřivě zakusoval do vodítka. Že se nikdy nenaučil normálně chodit u nohy, pomyslela si Fanny naštvaně, ale neměla sílu ho okřiknout. Ulice vilové čtvrti, kudy procházela, byly prázdné. Na Visby se snesla večerní mlha a asfalt se leskl v tichém dešti. Okna ozdobená záclonkami lákala do útulných osvětlených bytů. Takový pořádek. Květiny v oknech, nablýskaná auta před garážovými vraty a elegantní schránky na dopisy. Tu a tam upravený kompost. Ve večerním šeru bylo dobře vidět do místností. Někde měli kuchyň vyzdobenou starým měděným nádobím, jinde zahlédla vysoké stojací hodiny. V jednom obývacím pokoji skákala malá holčička na pohovce a mluvila s někým, koho Fanny neviděla. Jinde stál muž se smetáčkem v ruce. Určitě chce zamést pár drobečků z koberce, říkala si a stiskla rty. V jiném kuchyňském okně stáli muž a žena a společně připravovali večeři. Náhle se otevřely dveře jedné z větších vil. Starší pár kráčel za družného rozhovoru k čekajícímu taxíku. Byli pěkně oblečení, a když procházeli okolo, ucítila Fanny silnou vůni dámského parfému. Ani si nevšimli, že se zastavila a pozoruje je. 51
V tenké bundě jí byla zima. Doma čeká matka a němý, temný byt. Máma dělá noční směny ve Flextronicsu. Otce viděla Fanny jen párkrát v životě, naposledy když jí bylo pět let. Měl s kapelou koncert ve Visby a zastavil se na krátkou návštěvu. Vzpomíná si jenom na jeho hnědé oči, a jak držel její ruku ve své velké suché dlani. Táta je černý jako bota. Je rastaman a pochází z Jamajky. Na fotce viděla, že má dlouhé vlasy stočené do zvláštních copánků. Matka jí vysvětlila, že se jim říká dredy. Žije ve Stockholmu, hraje na bicí v nějaké kapele a má ženu a tři děti ve Farstě. To je všechno, co o něm ví. Nikdy se neozve, ani na její narozeniny. Často sní o tom, jaké by to bylo, kdyby zůstal s ní a s mámou. Možná by máma tolik nepila. Možná by byla veselejší. Možná by se nemusela Fanny starat o všechno sama: vaření, uklízení a prádlo, venčení Bena i nákup potravin. Možná by nemusela mít špatné svědomí z toho, že chodí do stáje. Kdyby byl táta s nimi. Přemýšlela, co by asi řekl, kdyby věděl, jak žije. Ale asi ho to nezajímá, nic pro něj neznamená. Fanny je prostě jenom výsledek jeho milostné aférky s mámou. První, co Karin a Wittberg zpozorovali, byly sochy. Skoro dva metry vysoké, betonové, seskupené na pozemku. Jedna představovala vzepjatého koně, který jako by zoufale řehtal vzhůru k nebi. Jiná připomínala jelena a další losa s nepřiměřeně velkou hlavou. Stáli tu, groteskní a strašidelní, v hustém dešti na rozlehlé travnaté ploše. Doběhli od auta k domu se zastřešenou vstupní verandou. Typická padesátá léta, přízemní podsklepený domek s šedou fasádou. Chatrné schody vypadaly nebezpečně. Zvonek téměř nebylo slyšet. Po několika 52
minutách přišla otevřít vysoká a statná asi sedmdesátiletá žena s hustými bílými vlasy. Na sobě měla pletenou vestu a květované šaty. – Jsme od policie, vysvětlil Wittberg. Chceme vám položit pár otázek. Jste Doris Johnssonová, matka Bengta Johnssona? – Ano. To se už zase do něčeho zapletl? Pojďte dál. Vždyť budete úplně promočení. Posadili se na koženou pohovku v obývacím pokoji. Pokoj byl přeplněný nejrůznějšími věcmi. Kromě sedací soupravy tu byla další tři křesla, rustikální sekretář, televize, stojánky s květináči a knihovna. Na okenních parapetech se tísnily květiny a každičký kousek místa byl zaplněný skleněnými figurkami nejrůznějšího charakteru. Všechny měly jedno společné, představovaly zvířata. Byli tu pejsci, kočičky, ježečci, veverky, kravičky, koníčci, prasátka, velbloudi i ptáčci. V nejrůznějších velikostech, barvách a polohách kralovaly sošky na stole, na poličkách, v oknech i v regálech. – Sbíráte je? zeptala se Karin trochu hloupě. Ustaraná tvář se vyjasnila. – Ano, už řadu let. Mám šest set dvacet sedm kousků, pronesla žena hrdě. O čem jste chtěli mluvit? – No, bohužel pro vás máme smutnou zprávu. Wittberg se naklonil dopředu. – Jeden známý vašeho syna byl nalezen mrtvý a máme podezření, že byl zavražděn. Jmenuje se Henry Dahlström. – Bože můj, Henry? Zbledla. Byl zavražděný? – Bohužel, asi je to tak. Pachatele zatím nemáme, a proto chceme mluvit se všemi lidmi z Henryho okolí. Nevíte, kde Bengt právě je? – Ne, to nevím. Dnes nespal doma. – A kde byl? – Nevím. 53
– Kdy jste ho viděla naposledy? zeptala se Karin. – Včera večer. Jenom se v rychlosti zastavil. Byla jsem dole ve sklepě a věšela prádlo, takže jsme se neviděli. Jenom na mě dolů zavolal. Dnes ráno volal a říkal, že bude pár dní u nějakého známého. – Aha, a u kterého? – To netuším. – Nechal vám nějaký kontakt? – Ne. Vždyť je to dospělý chlap. Hádám, že je u nějaké ženské. – Proč myslíte? – Právě proto, že dělal takové tajnosti. Normálně mi říká, kam jde. – Volal vám na mobil, nebo na pevnou linku? – Na pevnou. – Máte na telefonu zobrazení volajícího čísla? – Ano, to mám. Vstala a vyšla do předsíně. Po chvilce byla zpátky. – Neukazuje nic. Muselo to být skryté číslo. – Má Bengt mobil? Doris Johnssonová stála ve dveřích a dívala se vyzývavě na policisty sedící na pohovce. – Než vám odpovím na další otázky, chci vědět, co se stalo. Taky jsem Henryho znala. Můžete mi snad k tomu něco říct. – Ano, jistě, zamumlal Wittberg, který zjevně podlehl jejímu autoritativnímu vystupování. Karin si už všimla, jak extrémně zdvořile se k ní choval. – Henryho tělo včera večer objevil Bengt společně se správcem domu v jeho fotokomoře, ve sklepě domu, kde bydlel. Byl zavražděn. Jakým způsobem, to vám říct nemohu. Zatímco se správce vrátil do bytu, aby zavolal policii, Bengt zmizel a od té doby se neozval. Proto nám velmi záleží na tom, abychom ho našli. – Samozřejmě má strach. 54
– To je možné, ale abychom našli pachatele, musíme mluvit s každým, kdo mohl něco vidět nebo kdo by nám mohl něco říct k Henryho chování ve dnech před vraždou. Máte tušení, kde by se mohl Bengt skrývat? – No, on má tolik známých. Samozřejmě můžu některé zkusit obvolat a zeptat se. – Kdy jste se s ním naposledy setkala, myslím tedy, kdy jste ho naposledy viděla? vložila se do hovoru Karin. – Počkejte, takže kromě toho včerejšího večera. Tak to bylo včera kolem poledne. Spal dlouho jako obvykle. Vstal okolo jedenácté a dal si snídani, akorát když jsem obědvala. A potom odešel. Neříkal, kam se chystá. – Jak na vás působil? – Jako vždycky. Nebylo na něm nic zvláštního. – Nevíte, jestli se v poslední době přihodilo něco neobvyklého? Paní Johnssonová chvíli přemýšlela a pohrávala si při tom prsty se sukní. – Nee, řekla váhavě. Najednou spráskla ruce. – Ale ano! Henry přece vyhrál na dostizích! Vsadil na vítěze pěti běhů a byl jediný výherce, takže to byl balík peněz. Myslím, že osmdesát tisíc. Bengt o tom tuhle vyprávěl. Karin a Wittberg na ni hleděli překvapeně. – A kdy to bylo? – Nebylo to teď v neděli, takže to muselo být tu minulou. Ano, ano, to přece byly dostihy. – A Henry tedy vyhrál osmdesát tisíc korun. Víte, co s penězi udělal? – Nakoupil alkohol, řekla bych. Část nejspíš hned utratil. Jakmile mají trochu peněz, neustále všechny kolem sebe zvou a platí za ně. – Kdo dál patří mezi jeho blízké známé? 55
– Jeden, co se jmenuje Kjell, s tím se hodně stýká, a potom dvě ženské. Monica a Gunsan. Zřejmě se tedy jmenuje Gun. – Znáte příjmení? Zakroutila hlavou. – A kde bydlí? – To taky nevím, ale určitě tady ve městě. A ještě nějaký Örjan, ten se určitě přistěhoval až nedávno. Bengt o něm mluví až poslední dobou. Ten myslím bydlí na Styrmansgatan. Opustili Doris Johnssonovou, která slíbila, že se ozve, jakmile se o synovi něco dozví. Informace o vyhraných penězích najednou odhalila reálný motiv vraždy. Knutas si vzal k obědu do práce sáček s několik dánskými obloženými chleby. Nedávno u nich byl na návštěvě tchán a potěšil celou rodinu dobrotami od jižních sousedů. Každý ze tří tmavých žitných krajíců byl obložený jinou lahůdkou. Jeden s játrovou paštikou s určitým druhem dýně připomínající okurku. Druhý s frikadelkami a červeným zelím a konečně jeho favorit, chléb s dánskou roládou rullepølse. A k celé té nádheře ještě vychlazené pivo. Vyrušilo ho zaklepání na dveře. Dovnitř nakoukl Norrby. – Máš chvilku? – Jasně. Norrby složil své skoro dva metry dlouhé tělo na jednu z Knutasových židlí pro návštěvy. – Jedna ze sousedek mi řekla něco zajímavého. – Povídej. – Anna Larssonová je starší dáma, která žije v bytě přímo nad Dahlströmem. V pondělí v noci okolo půl jedenácté ho slyšela vycházet z bytu. Měl na nohou svoje staré pantofle, které prý při chůzi zvláštně klapou. 56
Knutas nakrčil čelo. – Jak to mohla slyšet zevnitř bytu? – To je samozřejmě zvláštní, ale bylo to prý proto, že její kocour měl průjem. – Prosím? – Anna Larssonová bydlí sama a nemá balkon. Právě když se chystala jít spát, podělal se kocour na podlahu. Příšerně to smrdělo, takže nemohla sáček, do kterého to uklidila, nechat doma. Vzala si župan, ale nechtěla jít až dolů k popelnici, aby v domě někoho nepotkala, a tak to chtěla nechat prozatím za dveřmi na chodbě. Říkala si, že když to hned ráno odnese, nikdo si ničeho nevšimne. – Aha, pronesl Knutas netrpělivě. Norrbyho sklon k přílišné detailnosti byl někdy opravdu k nesnesení. – No a právě ve chvíli, kdy otevřela dveře, slyšela Dahlströma, jak vychází v pantoflích ze svého bytu. Zamkl dveře a šel dolů do sklepa. – Výborně, řekl Knutas a zaťukal dýmkou o stůl. – Paní Larssonová to pustila z hlavy a šla spát. Uprostřed noci ji probudilo kočičí mňoukání. Udělal hovínko na podlaze v ložnici. Chudák byl asi opravdu nemocný. – Hm. – Takže vstala, uklidila to a měla další pytlík, který bylo třeba vynést za dveře. A když dveře otevřela, slyšela akorát, že někdo zvenku vstoupil do domu a zastavil se u Dahlströmových dveří. Ale nebyly to Dahlströmovy klapající pantofle, ale normální boty. Byla zvědavá, a tak čekala a naslouchala. Neznámý nezazvonil, ale dveře se otevřely a osoba vstoupila do bytu. Nebylo slyšet žádné hlasy. Teď vyprávění Knutase zaujalo. Znehybněl s dýmkou v ruce. – A dál? – Potom bylo ticho. Potom už neslyšela nic. 57
– Slyšela, jestli někdo otevřel dveře zevnitř bytu, nebo jestli si ten dotyčný odemkl sám? – Je přesvědčená, že si ta osoba otevřela dveře zvenčí. – Proč o tom neřekla nic už dřív? – Kolegové s ní mluvili ještě ten večer, kdy našli Dahlströma mrtvého. Byla z toho rozčilená, a tak zmínila jenom to, že ho zaslechla jít dolů do sklepa. Přemýšlel jsem o tom, jak si tím mohla být tak jistá, a proto jsem s ní chtěl mluvit ještě jednou. – Dobrá práce, pochválil ho Knutas. Je možné, že slyšela vraha, ale taky to mohl být Dahlström, který mezitím odešel z bytu ještě jednou. Bylo to, hádám, o několik hodin později, ne? – Jistě, ale zdá se mi dost nepravděpodobně, že by mezitím ještě odešel, co myslíš? – To je fakt. Všimla si ta žena ještě něčeho po tom, co ten člověk vešel? – Ne, šla si lehnout a usnula. – Dobře. Otázkou je, odkud měl ten člověk klíče. Pokud to nebyl Dahlström sám. – Nezdá se, že by byl zámek poškozený. – Třeba to byl nějaký známý. Když se vyšetřovací tým odpoledne znovu sešel, vylíčili nejprve Karin a Wittberg setkání s Doris Johanssonovou a to, co jim řekla o výhře na dostizích. – Takže teď máme motiv, uzavřela Karin. – Tím se vysvětluje, proč někdo prohledával byt, konstatoval Knutas. Vrah patrně věděl, že Dahlström vyhrál na dostizích. – A žádné peníze jsme zatím nenašli, dodal Sohlman, takže pachatel je zřejmě odnesl. – Nabízí se, že to udělal Bengt Johnsson, řekla Karin. Myslím, že bychom měli vyhlásit pátrání. 58
– Vzhledem k tomu, že jde o vraždu, nemůžu než souhlasit. Knutas se otočil k Norrbymu. Ještě máme další informace od svědků. Kolega ostatní podrobně informoval o Anně Larssonové s nemocným kocourem, která bydlí o patro výš. – A sakra, ozval se Wittberg. Vypadá to, že pachatel měl klíče. Což jenom zvyšuje podezření vůči Johnssonovi. – A to jako proč? zeptala se nesouhlasně Karin. Vrah mohl klidně zabít Dahlströma, vzít si jeho klíče a potom vyjít nahoru do bytu. – Nebo se dostal dovnitř i bez klíčů, namítl Sohlman. Dahlström měl na dveřích obyčejný zámek. Šikovný zloděj takový dokáže otevřít, aniž by to bylo znát. Na první pohled jsme si ničeho nevšimli, ale ještě se na ten zámek podíváme. – Souhlasím s Wittbergem, řekl Norrby. Tipuju to na Bengta Johnssona. Byl to Dahlströmův nejbližší přítel a je dobře možné, že měl klíče od jeho bytu. Pokud to tedy nebyl Dahlström, který vyšel předtím z bytu ještě jednou. V normálních botách. – Ano, i to je možné. Ale jestli to byl Bengan, proč by sám kontaktoval správce domu? namítla Karin pochybovačně. – Aby právě odvrátil podezření od sebe sama, odbyl ji Norrby. – Jestli svědectví sousedky sedí, byl Dahlström naživu ještě celý den po výhře na dostizích a po večírku u něj doma, řekl Knutas. Nebyl tedy zavražděn v souvislosti s večírkem. K vraždě patrně došlo v pondělí pozdě večer nebo během noci na úterý. Přesnější určení doby smrti dostaneme brzy z patologie. – Vlastně je tu ještě jedno svědectví, které by mohlo být zajímavé, spustil Norrby. Byl jsem dnes v terénu 59
a mluvil ještě jednou se sousedy. Volala mi jedna svědkyně, která nebyla předtím doma. – Ano? Knutas si podložil hlavu rukama a připravil se na další podrobné vyprávění. – Je to studentka, chodí na Säveho gymnázium. Taky slyšela někoho jít po chodbě v pondělí pozdě večer. Ten dotyčný se jmenuje Arne Haukas a bydlí v přízemí naproti ní, takže ve stejném patře jako Dahlström. Je to tělocvikář a chodívá večer běhat. Obvykle je to prý okolo osmé večer, ale v pondělí večer vyšel z bytu až okolo jedenácté. Zahlédla ho oknem. – A co že si je tak jistá tou hodinou a dnem? – Byla u ní právě na návštěvě starší sestra z Alvy. Povídaly si dlouho do noci a všimly si ho společně. Říkala, že si na něj dává pozor, protože má pocit, že se trochu moc rád dívá do oken. Prý vždycky civí do jejího pokoje, když jde běhat. Myslí si dokonce, že chodí běhat jen proto, aby měl příležitost pozorovat lidi. – Má nějaký důvod si to myslet? – Ne. Bylo jí i trochu trapné to říkat. Není si tím jistá, je to prý jenom pocit. – Je ten Haukas ženatý? – Ne, žije sám. Je ale možné, že se ta studentka nemýlí. Stačil jsem ještě zavolat do školy, kde učí, a přeptat se na něj. Ředitel, se kterým se náhodou znám, mi řekl, že na Arna Haukase před několika lety byla podaná stížnost, prý šmíroval holky při převlékání v dívčí šatně. Prý nečekaně vstoupil do šatny, aby jim řekl něco úplně nepodstatného. Čtyři z nich to považovaly za tak neúnosné, že to oznámily řediteli. – A co bylo dál? – Ředitel s ním promluvil, Haukas obvinění popřel a tím to skončilo. Nic podobného se už nikdy neopakovalo, žáci si už nikdy nestěžovali. 60
– Vypadá to, že v tom domě bydlí pěkná partička, vložil se do hovoru Wittberg. Ochlastové, kočky se střevními problémy, voyeuři… Co je to za šílený barák? Okolo stolu se rozhostila poněkud uvolněná nálada. Knutas zvedl ruku, aby ostatní uklidnil. – To je teď jedno. My každopádně nehledáme někoho, komu se líbí holky, ale vraha. Ten tělocvikář mohl něco zahlédnout, protože byl běhat večer v době vraždy. Byl už u výslechu? – Ne, zdá se, že ne, odpověděl Norrby. – Tak musíme dohlédnout, aby s ním během dne někdo promluvil. Obrátil se ke Karin. – Nějaké nové informace k Dahlströmovi? – Byl zaměstnaný jako fotograf u Gotlands Tidningar, kde pracoval do roku 1980. Potom se osamostatnil a založil firmu, jmenovala se Master Pictures. První roky se mu dařilo výborně, ale v roce 87 zbankrotoval a zůstaly mu velké dluhy. Od té doby neexistují žádné informace o tom, že by pracoval. Žil z dávek, od roku 1990 jako invalidní důchodce. – Kde teď žijí jeho žena a dcera? – Jeho exmanželka bydlí pořád ve stejném bytě na Signalgatan. Dcera žije v Malmö. Je svobodná a bezdětná, tedy přinejmenším je na té adrese přihlášena jenom ona. Ann-Sofie Dahlströmová, tedy bývalá žena, byla teď na pevnině, ale vrací se dnes odpoledne domů. Slíbila, že sem zajede rovnou z letiště. – To je dobře, řekl Knutas. Musíme sem dostat i dceru. Chci, abychom ihned vyhlásili interní pátrání po Bengtu Johnssonovi. Musíme se přeptat u všech jeho známých, kde by mohl být. Sohlman dohlédne na to, aby se technici ještě jednou důkladně podívali na zámek u dveří Dahlströmova bytu. Otázkou je, kolik 61
lidí vědělo o výhře. Musíme vyslechnout všechny, kdo byli společně s Dahlströmem na dostizích. Ale kromě nich? – V takových kruzích se tyhle zprávy určitě šíří jako o závod, mínil Wittberg. Nikdo z těch, s kterými jsme mluvili ve městě, neřekl o výhře ani slovo. Ale asi k tomu měli své důvody. – Ty musíme vyslechnout znovu, stejně jako všechny ostatní, řekl Knutas. Ta věc s výhrou dává celému případu úplně nový směr. Jestli Emma něco nesnáší, tak je to šicí stroj. Krám jeden, říká si s pusou plnou špendlíků. Že to vůbec zkouším. Vztek pomalu přechází v bolest hlavy. Jak to, že je tak pekelně těžké spíchnout jedny kalhoty. Když šije kdokoli jiný, vypadá to jako ta nejjednodušší věc na světě. Opravdu se strašně snaží. Vyzbrojila se maximální trpělivostí, a než se do toho pustila, slíbila si, že tentokrát to opravdu nevzdá. Tentokrát nezvolí nejjednodušší cestu, jak je to u ní jinak obvyklé. Svých slabých stránek si je rozhodně dobře vědomá, proti tomu nemůže nikdo nic říct. Bojuje statečně už hodinu. Vykouřila tři cigarety na uklidnění. Na čele jí vyrážejí krůpěje potu, když se s největším vypětím snaží pod patkou stroje látku správně urovnat. Už dvakrát musela všechno vypárat, protože zip neseděl tak, jak má. Už ve škole nenáviděla hodiny ručních prací. Hrobové ticho, přísný pohled učitelky. Že musí být všechno tak příšerně přesné – švy, přenesení střihu, všechno rovně a pravidelně. Jediná dvojka, kterou měla na vysvědčení na základní škole, byla z ručních prací. Vyjímala se tam černá na bílém jako věčná připomínka jejích nezdarů. Od kuchyňských chňapek až po pletené čepice. 62
Mobil zazvonil jako na zavolanou. Když poznala Johanův hlas, rozbušilo se jí srdce. – Ahoj, to jsem já. Neruším? – Vůbec ne, ale víš, že mi nemáš volat. – Nemůžu to vydržet. Je Olle doma? – Ne, v pondělí večer chodí hrát florbal. – Nezlob se, lásko. Ticho. A potom se znovu ozve jeho hlas, temný a měkký. Jako polibek na čelo. – Jak se máš? – Jde to. Díky. Právě jsem byla těsně před vypuknutím hysterického záchvatu. Šicí stroj skoro letěl oknem. Jeho krátké zasmání lechtalo v břiše. – Snažíš se šít? A co tvoje předsevzetí? Vzpomněla si, jak se jednou v létě pokoušela zašít dírku v jeho svetru za pomoci hotelové jehly a nitě. Slíbila potom, že už se nikdy o nic podobného pokoušet nebude. – Předsevzetí šla do kopru. Stejně jako všechno ostatní, řekla bez přemýšlení. Jen mu nedělat žádné naděje, říkal rozum, zatímco srdce ji hnalo dál. – Jak to myslíš? Snažil se, aby to nebylo znát, ale stejně zaslechla v jeho hlase naději. – Ale nic. Co chceš? Víš, že mi nemáš volat, opakovala. – Nemohl jsem to vydržet. – Ale když mě nenecháš na pokoji, nemůžu potom v klidu přemýšlet, řekla měkce. Pokusil se ji přemluvit, aby se sešli, až zítra přijede na ostrov. Odmítla, i když tělo měla plné touhy. Rozum a cit na bitevním poli. – Už to nedělej. Už tak je to hrozně těžké. 63
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.