Lynsay SANDS Vysoký, tmavý & hladový 0

Lynsay SANDS Vysoký, tmavý & hladový

0


Lynsay SANDS TALL, DARK & HUNGRY

ARGENEAU IV

Vysoký, tmavý & hladový

1


2

1. KAPITOLA "To kuře je moc dobré." Bastien pobaveně sledoval, jak Kate C. Leeverová nabírá na vidličku Poulet au Citron, které si poručila, a nese ji k ústům jeho bratra Lucerna. A ještě mnohem víc ho pobavilo, když bratr poslušně otevřel pusu, vzal si sousto kuřete na citronech, zamumlal díky, pokousal je a spolknul. Nikdy v životě neviděl, aby Lucern jídlo jen nepředstíral. Když se narodil, bratra – tehdy plus mínus dvousetletého – unavovala dokonce už i strava hodná jazýčku labužníka. Chuť jídla začínala ztrácet na půvabu zhruba po stovce roků, během nichž jste si mohli dopřávat, co hrdlo ráčí. Nyní – oslava jeho čtyřstých narozenin byla pouhou vzpomínkou – už také on sám jedení nepovažoval za nic víc, než otravnou povinnost, ke které se musel čas od času chtě nechtě uchýlit na schůzích správní rady nebo při slavnostních příležitostech, aby zabránil odhalení své pravé podstaty. "Opravdu je moc dobré," liboval si Lucern. "Za dnešních časů je všechno jaksi nové a jinačí." "Ne." Bastien byl jiného názoru. "Nejspíš chutná víceméně stejně, jako chutnávalo odjakživa. To láska probudila tvé chuťové buňky a touze po jídle dala injekci mládí." Lucern pokrčil rameny. Nezdálo se, že by ho škádlivý tón, kterým Bastien to slovo slov zdůraznil, nějak rozčílil. Už je to nějaký ten pátek, co měl potíže přiznat hluboké a stálé city, které choval k ženě, sedící teď vedle něj. "Snad. Všechno se teď zdá zářivější a zajímavější. Zjistil jsem, že na svět hledím novýma


3

očima. Vidím ho, jak ho musí vidět Kate, a ne okem, které vše omrzelo, jak plynul čas. Příjemná to změna." Bastien na to nic neřekl, pouze zvedl sklenku s vínem. Jenomže než stačil upít jediný doušek, Lucernova slova ho zasáhla jako šíp. Trefila přímo do duše. Kdyby ten pocit hodlal rozebírat, možná by mu nezbylo, než ho připodobnit hryznutí závisti. Ale nebyl připraven se tím zaobírat. V jeho životě nezbýval čas na lásku a dokonce ani na osamělost. Na to měl příliš mnoho povinností. Odjakživa byl zodpovědný. Když otec zemřel, byl to právě on, kdo povýšil a převzal úkoly plynoucí z vůdčí role v rodinném podniku. Měl to v povaze. Náplní života mu bylo zažehnávání jedné každé krize, která nastala, ať už při podnikání nebo v rodině. Vyvrbil se nějaký problém? Běžte za Bastienem, on ho vyřeší. Vyřešil. A tak to chodilo dokonce už před otcovou smrtí. Během několika posledních staletí častokrát podnik řídil a rozhodoval namísto otce. U Jean-Clauda Argeneau se totiž prohloubil problém s pitím, a to ho nakonec zahubilo. Uhořel, což je jeden z jinak velmi mála způsobů, jak jejich druh může zemřít. "Takže, Bastiene." Podezíravě přimhouřil oči, stačilo zaslechnout tón Kate. Znal ji dost dlouho na to, aby poznal intonaci: čeká-nás-něco-nepříjemného, ale-nedá-se-nic-dělat, musí-se-to-udělat. Slýchal ji dost často, ale zatím vždycky mířila na Lucerna. Bylo nezvyklé uslyšet v tomto kontextu své jméno. "Pozvali jsme tě na oběd… z jistého důvodu." Bastien pozvedl obočí. Nic nového pod sluncem. To mu došlo už, když Lucern volal a zval ho na kus řeči sem, do La Bonne Soupe, prý na něco na zub. Bratr


4

dobře věděl, že na jídlo ho moc neužije. Za těchto okolností nepochyboval, že toto nečekané pozvání bude mít co dělat s nadcházející veselkou šťastného páru, ale neměl ponětí, co můžou chtít. Svatba se měla konat přesně za dva týdny. A to tady, v New Yorku, což se dalo čekat vzhledem k tomu, že Kate, a nyní i Lucern, zde bydleli a pracovali. Nejstarší syn Argeneau se na Manhattan přestěhoval před šesti měsíci, aby byl blíž milované snoubence, která byla současně i jeho editorkou. Držet se poblíž ní rozhodně nebyl špatný nápad. Právě totiž procházela nevyhnutelným procesem adaptace na proměnu. Vedle změn fyzických, stát se příslušnicí jejich druhu znamenalo naučit se, získat a přivyknout celé škále nových zvyků, návyků a schopností, takže se Lucern přestěhoval do New Yorku, aby jí s tím pomáhal, a stejně tak i s přípravou svatby. Naštěstí, coby úspěšný spisovatel na volné noze, si takovéhle stěhování mohl dovolit s minimálními potížemi. Bastien musel připustit, že New York je nejlepší místo k uspořádání obřadu i svatební hostiny. Sice tady nežila rodina ženicha ani nevěsty – Argeneau sídlili v Torontu a Leeverovi bydleli v Michigan – ale všichni její přátelé a spolupracovníci v New Yorku žili. A protože právě zde Kate – a nyní i Lucern – také žili a pracovali, ulehčilo jim to zařizování všeho potřebného k oddavkám. Luc původně mínil až do svatby bydlet v penthouse, střešním bytě nad New Yorskými kancelářemi Argeneau Enterprises, ale sotva si do apartmá pořádkumilovně nastěhoval všechny věci, nelenil a hned první noc zašel navštívit Kate… a jednoduše u ní zůstal. V době, kdy Bastien prchal z Toronta – zejména před matčinými


5

dohazovačskými aktivitami – aby raději pracoval v kancelářích na Manhattanu, Lucern měl většinu věcí přestěhovanou do mrňavého bytečku Kate, a Bastien penthouse sám pro sebe. Jako obvykle. Ruku na srdce, vyhovovalo mu to a nijak se netěšil na díkybohu dočasnou invazi hostů a příbuzných, kterou s sebou svatba nevyhnutelně přinese. V duchu se utěšoval, že to bude pouze na jeden víkend. Pak opět získá svůj požehnaný klid a mír, a nádavkem bez matčina vměšování (čtěte otravování). V duchu zavrtěl hlavou při vzpomínce na poslední úlet Marguerite. Odjakživa strkala svým dětem nos do života, nemohla se dočkat, až je uvidí šťastné a usazené, ale nejnovějším kouskem šokovala dokonce i jeho. Bastien měl tu smůlu, že byl poslední z jejích ratolestí, kdo zůstal na ocet, a ta dobračka se rozhodla dohlédnout, aby šťastně zakotvil v láskyplné vztahu, manželském přístavu, jako bratři a sestra. Což není nic proti ničemu, chápal to a nedivil se, ale způsob, který zvolila, zaváněl svěrací kazajkou. Sestře Lissiann a jejímu manželovi, psychologu Gregovi, to klapalo tak skvěle, že se Marguerite rozhodla sehnat mu taky nějakou psycholožku v naději, že se do ní zamiluje. Ta pošetilá (velmi slabé slovo) ženská se objednala u všech psycholožek v Torontu, vyčmuchala dosud svobodné, z těch pak vybrala ty, co se nejvíc líbily jí, a logicky by mohly padnout do oka i jemu, pak o sobě prohlásila, že je upírka a propašovala jim do hlavy myšlenku, že by měly požádat o rozmluvu s rodinnými příslušníky, protože jejich máti trpí sebeklamem. Bastien musel týdny lítat po Torontu, od jedné psycholožky ke druhé, mazat jim paměť a postarat se, aby ta rošťárna


6

nenapáchala žádnou větší škodu. Pak hodil za hlavu sebeúctu a zdrhl do New Yorku, aby se vyhnul nebezpečí, že se stane obětí dalšího potrhlého nápadu. Ano, smutnou pravdou je, že matinka vyvádí blázniviny, protože se nemá čím zabavit. Upřímně doufal, že nedávno oznámené těhotenství Lissiann, pro ni bude to pravé ořechové. Nijak by mu nevadilo usadit se a mít někoho, s kým by sdílel život, jako ostatní sourozenci, ale nečekal na to se zatajeným dechem. Byl sám tak dlouho, že začínal uvažovat, jestli to vůbec kdy bude jinak. Možná jeho jedinou nadějí na štěstí byla… Josephine. Neměl náladu hloubat ve vzpomínkách na ženu, kterou miloval a ztratil, tak se rozhlédl po Lucernovi a Kate. "K věci, co chcete?" Pár si vyměnil pohled, pak Lucern řekl: "Měl sis objednat něco k jídlu, bráško. Je to na mne." Bastiena vyčkávací taktika lehce obveselila. Hodně podobně jako on sám, bratr nerad o cokoli žádal. "Musí to být velká laskavost, když jsi ochotný zatáhnout oběd." "Ty to říkáš, jako bych byl držgrešle," naštval se Lucern. "Jsi. Nebo spíš byl jsi," klidně opáčil Bastien. "Ačkoli teď to s tebou začíná jít od desíti k pěti, odkdy se ti do života připletla Kate. Daří se jí odemykat ti zámky na šrajtofli. Bývaly doby, kdy by tě ani ve snu nenapadlo uvažovat o bydlení ve městě tak drahém, jako New York." Luc pokrčil rameny. "Je tady ona." Jak prosté. "Vlastně to jsem já, kdo potřebuje laskavost," přihlásila se o slovo Kate. "Helemese?" Bastien se k ní se zájmem obrátil. Měl svou už-brzy-švagrovou rád. Pro Luca byla jako


7

stvořená. Brácha má štěstí, že ji k němu osud zavál. "Ano. Moje nejlepší kamarádka, Terri – no, ve skutečnosti je to sestřenka. Well, ona je obojí, sestřenice a nejlepší kamarádka, ale…" "Ta, co ti půjde za družičku?" Bastien neměl dost trpělivosti, aby jí do toho koktání neskočil. "Ano!" Celá se rozzářila, očividně měla radost, že poznal jméno. Jenomže tohle ji překvapit vůbec nemělo. Na detaily byl kabrňák. Krom toho, ta osůbka má být hlavní družička a on družba. Tím pádem budou spárovaní a nezbude jim, než celou nadcházející svatbu strávit pospolu. Dá rozum, že tohle jméno si nemohl nezapamatovat! "Co je s ní?" optal se, protože Kate se dál jen mlčky usmívala. Když zaváhala, pobídl ji: "Přijede jako ostatní nebo o den dva dřív?" "No, popravdě řečeno, přijíždí o dva týdny dřív," pípla Kate. "Blížila se jí dovolená a vzala si ji celou naráz, jen aby přiletěla sem a pomohla se svatbou." "Což je ostatně moc dobře," zachrčel Lucern, pak přiznal: "Hodí se nám každá pomoc, ber kde ber. Nevěřil bys, jak složité oddavky jsou, Bastiene. Zaprvé, zvolit datum, pak rezervovat svatební síň, čili kostel a hotel, a vybrat oznámení a rozeslat je. No a tím to ani zdaleka nekončí. Ještě zbývá najít správného dodavatele pohoštění, caterera, vybrat jídlo, jaká vína se budou na hostině podávat, květiny a jak se mají naaranžovat, hudbu v kostele, a jestli chceš na hostině kapelu nebo diskžokeje, a co se tam bude hrát. Ba co hůř. Musí se zvolit barvy a sladit všechno se vším, aby bylo možné objednat výzdobu, květiny, smokingy a šaty a… a tak dál." Potřásl hlavou. "Div divoucí, že všechno tohle páry přežijí a v den sňatku jsou ještě spolu. Dej na mou radu,


8

bratře můj milený. Jestli někdy nalezneš družku pro život, svatební nesmysly přeskoč a hurá do Vegas." "Svatební nesmysly přeskoč a hurá do Vegas?" zvýšeným hlasem zopakovala Kate, jako by nevěřila vlastním uším. "Ale, no tak, Katie, zlato, však víš, že jsem to nemyslel…" Luc pohotově hodil brzdu a obrátil na čtyráku. "Pochopil jsem, že zařídit svatbu je hrůza, ale, koneckonců, nejhorší už určitě máte za sebou?" ozval se Bastien, expert na krize všeho druhu. Bez mrknutí oka zachránil bratra před spravedlivým hněvem, který už na snoubenčině jinak sličné tváři začínal být znát. Lucern nemeškal a s úlevou se chopil změny tématu, jako tonoucí stébla. "No, ano. Většina věcí je zařízená a hotová, ale jak to tak vypadá, vždycky je tu něco, co se zčistajasna vynoří a je zapotřebí udělat. Třeba minulý týden to byla výroba kytek z toaletního papíru. Kdo ví, co to bude příští týden?" "Kytek z toaletního papíru?" a to si naivně myslel, že jeho dokáže překvapit jedině máti. "Kytiček z papírových kapesníčků," opravila svého možná nastávajícího Kate, že by podrážděně? "Dělali jsme je z papírových kapesníčků na obličej, značky Kleenex." "Ano," přitakal Lucern, pak se obrátil a extra pro uši Bastiena si začal stěžovat: "Donutila mě skládat a svazovat všechny ty proklaté kapesníky, pak je rozvinout do kytiček, co prý přijdou na auta svatebčanů. Povídal jsem, že si někoho najmeme, aby je udělal, nebo je prostě koupíme, ale postavila si hlavu. Že prý dělat je vlastnoručně je u nich v rodině tradice. Koupené kytky by prý nebyly to ono. Tak jsem minulý týden strávil


9

hodiny a hodiny jenom skládáním a svazováním a rozvinováním toaletního papíru." "Papírových kapesníčků," odsekla Kate. "Některé jsou z toaleťáku," ubezpečil ji Lucern. "Cože?" Podívala se na něj a Bastien měl zvláštní pocit, že vidí, jak jí hrůzou vstávají vlasy nejen na hlavě. "Well, šnuptychly mi došly a tys trvala na tom, že jich na auta přijde tolik a tolik, tak jsem sáhl po toaletním papíru. Nemyslím, že v tom bude velký rozdíl. Papír jako papír, že jo? Kromě toho, tys doma nebyla, abych se tě ptal. Pracovala's přesčas, jako obvykle." Otočil se na Bastiena, k další porci stěžování. "Poslední dobou pracuje hodně přesčas, snaží se dělat práci Chrise a svoji taky." Bastien pozvedl jedno obočí, ale Kate se jenom zaksichtila. "Nedělám práci C.K. Chris rediguje svoje autory a já zas ty moje. To jen, že dneska odlétá do Kalifornie, na konferenci spisovatelů, a já budu řešit každý průšvih, který se objeví tady, až on bude pryč. Snažila jsem se mít v redigování náskok, abych neskončila ve skluzu, kdyby něco vyplavalo, však víš, co myslím." Němě kývnul: Já chápu, a vážně ji chápal, ale pak nemilosrdně vrátil konverzaci k původnímu tématu. "Takže tvoje družička přijíždí o dva týdny dřív. To už by tady měla brzy být. Kde bude bydlet?" "Ach jo." Kate se zatvářila jako pacholíček, co mu šlápnul koníček na malíček, a pak vzdychla a kápla božskou. "Víš, právě o tomhle je ta laskavost, o kterou tě chci poprosit. Víš, prvně mě napadlo, že si ji ubytuji u sebe, ale můj byt je opravdu malý. Maličký, s jedinou ložničkou, je to nejlepší, co si se svým platem můžu na Manhattanu dovolit, a s Lucernem… už teď je tam


10

docela narváno. Napadlo mne prostě strčit Terri do hotelu. Luc se dokonce nabídl, že ho zaplatí, jenže já vím, že by odmítla a trvala na tom, že účet zaplatí sama. A se všemi těmi výdaji, které už teď jako moje družička má, ji nechci zatěžovat víc, než je nutné. Skutečně si to nemůže dovolit, ale ani za nic by to nepřiznala." "Hrdá?" jen tak od boku střelil Bastien. "Ano. Velmi. Její máma byla svobodná matka a Terri se o sebe musela starat sama, odkdy teta Maggie umřela. Terri bylo devatenáct. Je paličatá a dělá jí problémy požádat nebo přijmout pomoc." Kývnul. Hrdost chápal. Sám jí měl na rozdávání. Až moc, snad, čas od času. "Chceš po mně, abych ji ubytoval v penthouse." "Ano. Kdyby ti to nevadilo," vydechla Kate. Bastien se shovívavě usmál. Bratrova snoubenka prosila, jako by šlo o bůhvíco. Žádný problém. Penthouse měl pět ložnic a byl prostorný. Navíc tam mnoho nepobýval a pravděpodobně tu dívku ani nikdy neuvidí. Ponechá Terri ve schopných rukách hospodyně. Vůbec mu nebude na obtíž. "To není žádný problém, Kate. Je vítána v jednom z pokojů penthouse. Kdy přijede? Někdy tento víkend, myslím, jestli má přijet o dva týdny dřív." "Ano." Kate si vyměnila další provinilý pohled s Lucernem, než konečně přiznala: "Přilétá dneska, abych pravdu řekla." "Dneska?" Bastien se ani nenamáhal skrýt překvapení. "Já vím. Je to hrozně nakvap a já se omlouvám. Poprosila bych tě o to dřív, kdybych to věděla. Původně měla dorazit den před svatbou, jako všichni ostatní. Ale Terri se rozhodla mne překvapit a vzít si volno.


11

Dozvěděla jsem se to teprve před hodinou, protože jí zřejmě až teď došlo, že nejlíp udělá, když zjistí, jestli vůbec jsem doma. Jinak zůstane sedět u mne na prahu třebas i pár dní, tak mi zavolala z letadla." "Well, to dostala opravdu dobrý nápad," podotknul Bastien, pak si všiml další výměny pohledů mezi těmi dvěma, a znovu přimhouřil oči. Bylo jasné, že ta laskavost nebude jen o, nechat u sebe Katinu družičku bydlet. Vtom mu to docvaklo: "Předpokládám, že potřebuje vyzvednout na letišti?" "No, prý si vezme taxíka, ale víš, jak jsou drahé, a opravdu…" "… si to nemůže dovolit, ale je příliš hrdá a ani za nic by to nepřiznala, a ty víš, že by si od tebe peníze nevzala, kdybys jí je nabídla, tak sis řekla, že někoho naverbuješ, aby ji vyzvedl," dokončil Bastien namísto ní. Teď přimhouřila oči Kate. "Ty mi čteš myšlenky?" "Ne," zakřenil se. "Jen dobrý odhad." "Aha." Očividně se jí ulevilo. "Hádáš správně. Obtěžovalo by tě to moc?" Pohled Bastiena sklouznul k bratrovi a Kate promptně dodala: "Lucern může jet s tebou, samozřejmě. Nabídl se, že pojede sám, ale nezná silnice tady tak dobře, jako ty, ani letiště nebo kudy kam jet. Jela bych sama, ale jsem teď v práci tak zasekaná, já…" "Luc a já ji vyzvedneme," nemohl se neusmát na Kate, rozenou diplomatku. Lucern nepotřeboval vědět kudy kam. Klidně si mohl vzít jeden z vozů rodinného podniku, i se šoférem. Pravdou ovšem zůstávalo, že Lucern byl pořád poněkud nespolečenský. Už to s ním sice nebylo tak zlé, jako za starých časů, ale pořád byl v kontaktu s lidmi řekněme… drobátko neohrabaný. A Bastien tudíž předpokládal, že by její drahou sestřenku


12

přivítal přátelským zavrčením: Pojď za mnou, a celou cestu do města mlčel jako zařezaný. Zato on byl v kontaktu s lidmi v jednom kuse, a tudíž byl poněkud družnější, nebo spíš vytrénovanější. Navíc – naštěstí pro Kate a onu dosud neviděnou Terri – čirou náhodou dnes odpoledne neměl v kanceláři nic neodkladného. No a, když na věc přijde, mohl si vzít odpoledne volno, tak jako jak. "Bezva," suše hlesl Lucern. "Napadlo tě vůbec, Kate, má lásko, že posíláš dva muže, kteří nemají ponětí, jak tvá sestřenka a nejlepší kamarádka na celičkém světě vypadá, aby ji vyzvedli? Jak ji v tom davu máme najít?" "Můžete si udělat cedulku s jejím jménem," navrhla zvesela. "A mezi námi dvěma, vlastně třemi, já vím, že ji najdete a bezpečně dovezete." Bastien pobaveně zaznamenal bratrův pochybovačný výraz. Ve slovech Kate se nedalo neslyšet důrazné varování: Přivezte ji v pořádku, jinak běda … "Sakra, musím jít. Dnes odpoledne máme poradu. Proto jsem nemohla z práce odejít a jet ji pro ni sama," vysvětlovala vstávající Kate. "Akorát jsem si odskočila na oběd." Sklonila se, aby letmo políbila Lucerna, začala se narovnávat, pak jí to nedalo a sehnula se a vtiskla mu další polibek na rty. Skončilo to povzdechem: "Miluju tě, Lucu." "A já miluji tebe, Kate," zachraptěl Lucern. Jeho jazyk vyklouznul ven a rychle jí olíznul spodní ret, a hned v další chvíli, se ti dva miláčci už zase líbali. Bastien si odevzdaně povzdechl a obrátil pohled k okolním hostům. Ze zkušenosti věděl, že teď přijde několik dalších chvil tichého vzdychání a polibků, než se Kate odtrhne. Ti dva byli k uzoufání. Jenom doufal, že tahle líbánková fáze, kterou právě prožívají, brzy skončí.


13

Nicméně měl strach, že nikoli. Už to byl skoro rok, co si bratr Etienne vzal Rachel, a od svatby Lissiann a Grega uplynuly dokonce dva roky, přesto ani jeden pár nevykazoval známky završování téže roztoužené, milující fáze. Celá jeho zatracená rodina si s jejím ukončováním dávala řádně na čas. Všichni byli stejně žalostní, darmo mluvit. On byl v rodině jediný, kromě matky, kdo netrávil směšné množství času miliskováním se na veřejnosti, v soukromí, prostě všude, kde na sebe narazili. Jenomže, na druhou stranu, on ani máti neměli nikoho, s kým by se miliskovali. Ignoroval bodnutí závisti, která ho užírala, když poslouchal tichounké vzdychání Kate, následované slabým zasténáním. V příští chvíli překvapeně otočil hlavu, Kate totiž promluvila nečekaně věcným tónem. "Tohle by mělo pomoci." Narovnala se a vyštrachala z kabelky fotku. "Je to poměrně nová podobenka. Terri mi ji odmailovala minulý měsíc. Teď už musím jít. Buďte na ni hodní." Položila fotografii na stůl mezi ně, otočila se na patě a začala se proplétat mezi stolky k východu nevelké, narvané restaurace. "Bože, je tak báječná," povzdechl si Lucern, když pozoroval Kate, která se zrovna zastavila a ustoupila stranou, aby udělala místo komusi, kdo vcházel do malé jídelny. Bastien němě zvedl oči k nebesům. Neušel mu fakt, že bratrův zrak se neochvějně upírá na snoubenčin zadeček. Zničehonic mu došlo, že i on sám nevědomky následuje pohled Lucernův, potřásl hlavou a raději obrátil pozornost k fotce na stole. Obrázek ženy něco málo před třicítkou. Plné rty zvlnil šelmovský úsměv. Obrovské, mírné oči. "Kráska," podotknul, při tom si všímal, že sestřenka


14

Kate se zdá být jejím opakem. Brunetka, Kate blond. A baculatá a oblá, že mu připomínala zralé lahodné ovoce, v protikladu ke štíhlé postavě Kate. Ale měla své vlastní kouzlo. "Jo?" prohodil netečně Lucern, očima stále sledoval už-brzy-choť. "Jestli přestaneš očumovat Kate a podíváš se, uvidíš to sám," vyjel na něho Bastien. Lucern obrátil pobavený pohled jeho směrem, pak mrknul na obrázek a pokrčil rameny, zjevně nezaujat. "Ujde. Ačkoli tak krásná, jako Katie, není." Bastien pohrdavě odfrkl. "Žádná není tak krásná, jako Katie, ve tvých očích." "Svatá pravda," bez vytáček souhlasil Lucern, pozvedl sklenku, aby usrkl whiskey, než dodal: "Kate je v mých očích dokonalá. Žádná se jí v ničem nevyrovná." "Odpusť, bratře. Ale myslím, že moderní výraz pro tohle zní: seš v tom až po uši." Bastien pobaveně kroutil hlavou. Měl Kate docela rád, ale dokonalá nebyla. Pravda, neměla k tomu daleko, snad, ale úplně dokonalá nebyla. "Tak co? Kdy má přistát letadlo s Terri?" Lucern mrkl na hodinky a pokrčil rameny. "Asi za hodinu." "Cože?" zavřeštěl Bastien. "Co, no co?" nechápal Lucern. "Děláš si srandu! Nepřistává za hodinu." "Jo, přistává." Bastien na něho chvíli konsternovaně zíral, pak se optal: "Na které letiště?" "JFK." "Pane na nebi." "Co je?" vyhrkl Lucern. Očividně mu dělalo starosti, že se Bastien začal freneticky rozhlížet po maličké


15

restauraci a hledat servírku. Samozřejmě, to se dalo čekat. Slehla se po ní zem zrovna, když ji potřebovali. Patrně se vypařila do kuchyně, pod záminkou předávání objednávek. "Tos to nemohl říct dřív, k čertu," vrčel Bastien. "Sakra, proč se o tom nezmínila Kate? Dobře ví, že dostat se na JFK trvá minimálně hodinu. Kde do pekla je ta servírka?" "Nejspíš si neuvědomila, že už je tak pozdě," Lucern se samozřejmě pokoušel Kate omlouvat. "Kromě toho, je teďka trošku roztržitá." "Jo? Well, bude to její vina, jestli dorazíme pozdě." "Stihneme to," chlácholil ho Lucern, servírka se vynořila z kuchyně. Zamával na ni a dodal: "Terri si stejně musí vyzvednout zavazadla a projít celní kontrolou." Bastien znechuceně potřásal hlavou. Lucern si jen zřídkakdy dělal s něčím starosti, ale z něj pár set let ve světě byznysu udělalo muže, který dbá na zdánlivé detaily. Puntičkáře. "Přes celnici se sice dostat musí, ale my stejně musíme sehnat auto a dojet tam. Jenom doufej, že provoz není dneska obzvlášť pomalý." Nechal Lucerna platit účet, popadl mobil a zavolal svému řidiči. Zatímco v noci většinou řídil sám nebo si zavolal taxi, když cestoval ve dne, vždycky měl šoféra. Mimo to, že si ušetřil starosti s hledáním parkování, nemusel být na slunci déle, než bylo nezbytně nutné – stačilo přeběhnout z auta do vchodu kdekoli, kam potřeboval jet. Ne, že by nesnesl pár minut chůze po slunci, nebo i déle, vážně ne, ale znamenalo by to zkonzumovat víc krve, což občas mohlo být krajně nepříhodné. Jakmile se ujistil, že vůz je na cestě, Bastien zaklapl


16

mobil a šoupnul si ho zpátky do kapsy, pak začal uvažovat, jak nejlépe tuhle situaci zvládnout. Sice používal limuzínu s řidičem, když to bylo zapotřebí, jenomže jeho šofér byl na dovolené a jemu se vážně nechtělo strávit hodinovou jízdu na letiště dáváním si pozor na jazyk, protože je poveze náhradní řidič. Budou muset zajet zpátky do kanceláře a vzít si jeho auto. Taky s sebou sbalí chladničku s krví, pro každý případ, našinec nikdy neví. Všechna jeho auta měla speciálně ošetřená okna, bránící UV paprskům proniknout dovnitř a škodit, ale vůz by mohl havarovat nebo minimálně píchnout gumu a jim by pak nezbylo, než to spravovat nebo jít kdovíjak dlouho po slunci, což by mohlo být zpropadeně nepříjemné, možná dokonce nebezpečné. Všechno tohle zabere čas, samozřejmě, a zvýší riziko, že nedojedou včas, ale budou-li mít štěstí a provoz nebude pomalý… "Provoz je pomalý," podotkl Lucern, o malou chvíli později. Bastien se krátce zasmál. "Samozřejmě, že je. Murphyho zákon, že jo?" Lucern zavrčel. "Sáhni na zadní sedadlo a podej můj kufřík. Budeme muset udělat ceduli." "Nepoznáme Terri podle té fotky?" Lucern kufr vzal a položil si ho na klín. "Třeba jo. Ale nechci na to spoléhat. Jestli se s ní mineme, Kate nás zabije oba." Luc znovu zavrčel. Nikdy ho na mluvení moc neužilo. Bastien tušil, že právě proto Kate chtěla někoho jiného, kdo by pro sestřenku zajel. Zatím to vypadalo, že se Luc rozpovídá pouze a jenom, když je poblíž ona. A


17

jenom v její přítomnosti se také smál. Vykřesala v něm jiskru, kterou nikdo jiný zažehnout nedokázal, a ta očividně pohasla a odumřela ve chvíli, kdy zmizela z dohledu. Když Kate nikde kolem nebyla, bylo těžké dostat z Lucerna víc, než pár slov. S oblibou reagoval zavrčením. "Co tam chceš mít?" Bastien po něm hodil okem. Nejenže se Lucernovi podařilo říct naráz víc, než dvě slova, už taky z kufříku vytáhl velký blok a pero, a byl připraven psát. "Co takhle její jméno?" "Správně." Lucern na papír vykroužil jméno TERRI, pak se zarazil. "A jak se jmenuje příjmením?" "To se ptáš ty mne? Je to sestřenice tvojí snoubenky, ne mojí." "Jo," přitakal Lucern, přemýšlivě špulil rty. "Nezmínila se o něm při obědě?" "Ne. Ne, pokud se pamatuji." Bastien se na něho podíval. "Ty to vážně nevíš?" "Nemohu si vzpomenout." "Well, Kate ho během posledních pár měsíců přece musela aspoň jednou či dvakrát vyslovit." "Jo." Luc byl chvíli zticha, pak sklonil hlavu a zase začal čmárat. Ulevilo se mu, že si bratr konečně vzpomněl, Bastien obrátil pozornost zpátky k dopravnímu provozu a letmo mrkl na hodinky. "Jestli nepřiletí dřív a celní kontrola potrvá zhruba dvacet minut, mohli bychom se tam dostat předtím, než to vzdá a hupsne do taxíku. Kam pojede, když nenajde nikoho, kdo by na ni čekal?" "Nejspíš za Kate do práce." "Jo. Z toho bude Kate nadšením bez sebe. Doufejme, že dřív nepřiletí."


18

Nepřiletěla. "Dvě hodiny zpoždění," vrčel Lucern, když kráčeli do příletového terminálu. "Všechen ten spěch, abychom tu byli načas, a nakonec si tady dvě hodiny zbůhdarma válíme šunky." Bastien se pousmál bratrovu spravedlivému rozhořčení. Přijeli na letiště a zjistili, že letadlo Katiny sestřenky si udělalo neplánovanou zastávku v Detroitu, z technických důvodů, a zdrželo se tam, zatímco cosi opravovali. Následkem bylo dvouhodinové zpoždění příletu. Ta zpráva mu dělala starosti, dokud ovšem nezašel k informacím, aby se na to pozeptal, a nedozvěděl se, že problém nastal v jedné z koupelen v letadle. Ne, že by mu to slečna za přepážkou řekla. Na moment jí vklouznul do mysli a zjistil to. Nešlo o nic, čím by se aerolinky chtěly chlubit, a záhadné technické důvody jim připadaly lepší, než přiznat, že se porouchala jedna z toalet. Nestáli o motto: Leťte s námi poděláni. Takže jim do klína spadly dvě hodiny, které museli nějak zabít, než dorazí letadlo Terri, a Bastien s Lucernem se tudíž logicky odebrali do baru. Za tímto účelem museli zajít do nejbližšího odletového terminálu. Nyní se vraceli do příletové haly, čekat na Terri, při tom vroucně doufali, že ji u celníků nezdrží příliš dlouho. Oba byli mírně řečeno unavení čekáním, a celí žhaví vypadnout z letiště, z cvrkotu a shonu vystresovaných cestujících a přátel a rodin, plných ne vždy bezdůvodného strachu nebo naopak úlevy, že vidí své blízké přicházet. Nebo odcházet. "Tamhle jdou," oddechl si Bastien. První vyčerpaní pasažéři se objevili na druhé straně, za zábranami. "Kde máš tu ceduli, cos vyrobil?"


19

"Jo, aha." Lucern vytáhl z kapsy kus papíru. Sotva ho rozložil dost na to, aby Bastien text přečetl, vyškubl mu ho z ruky. "TERRI, SESTŘENICE A NEJLEPŠÍ KAMARÁDKA KATE?" předčítal nahlas a nevěřil vlastním očím. "Nemohl jsem si na to příjmení vzpomenout," pokrčil rameny Lucern. "Však ona pozná, že jde o ni. Pohni a zvedni to, už se sem hrne celé stádo a ona může být v něm." Bastien pohlédl k bráně, kde se začali objevovat cestující, v hloučcích po třech, po čtyřech. Jak je vidno, celníci je vůbec nezdrželi. "Museli makat jako mravenečci, že dostali zavazadla ven tak rychle. A celnice určitě povolala lidi navíc." "Hmm," bylo jediné, co na to Lucern řekl. Bastien zvedl provizorní ceduli nad hlavu, aby byla lépe vidět. "Pravděpodobně to popohánějí, aby dohnali zpoždění." Oba muži mlčeli, zatímco několik tuctů lidí přišlo, přivítalo se se šťastnými příbuznými nebo přáteli, a odešlo z příletové haly. Bastien odhadoval, že dobrá padesátka lidí prošla kolem nich ven, než spatřil ženu, která zamířila rovnou k nim. Možná by ji nepoznal, kdyby nekráčela za nimi, s unaveným úsměvem na tváři. Aniž si to uvědomil, spustil ruce a cedulka šla dolů. Žena byla právě tak oblá a zralá přímo k nakousnutí, jako na fotografii, ale účes se změnil. Na fotce měla vlasy stažené do ohonu. Teď byly rozpuštěné a povlávaly jí okolo ramen v měkkých, oříškových vlnách. Zase si oblékla džíny, jak se zájmem zaregistroval. Obtažené bílé džíny, bílé triko University of Leeds a k tomu bílé tenisky. Očividně zvolila úbor ve stylu pohodlí nadevše. "Lucerne!" Usmála se na Bastiena, jako když zpoza


20

mraků vyjde sluníčko, zastavila se před ním a, po kratinkém zaváhání, ho vřele objala na uvítanou. "Kate mi o tobě tolik povídala. Moc ráda konečně potkávám muže, který ji učinil tak šťastnou." Bastien jí překvapeně koukal na šošolku hlavy, jeho paže ji automaticky objaly. Lucern přihlížel a nepokrytě se bavil. Úsměv na bratrově tváři mu neušel, tak si Bastien diskrétně odkašlal, když ho Katina sestřenka pustila a ustoupila. "Terri, hádám správně?" Rozesmála se, jako když cinkají rolničky, jeho škrobenému tónu. "Ano, jasně." Pak se zarazila a naklonila hlavu, aby si ho jaksepatří prohlédla. "Kate měla pravdu. Musíš být nejkrásnější mužský v New Yorku. Tvrdila, že právě podle toho tě poznám," svěřila mu s širokánským spikleneckým úsměvem. Bastien se přistihl, že jí úsměv oplácí, legračně potěšen její poklonou, dokud Lucerna nezačalo nudit být pátým kolem u vozu a neozval se o svá práva. "Pak to ale budu já. Já jsem Lucern, tudíž nejkrásnější muž v New Yorku. Muž, kterého jsi zrovna objala, je můj bratr Bastien." Terri Simpsonová obrátila užaslý zrak k muži, který právě promluvil. Byl zhruba o palec menší, než ten, kterého objala, a pobaveně si ji prohlížel. Překvapilo ji, že si tohohle chlapíka prve nevšimla, ale i když byl málem dvojče muže, kterého nazval Bastien, nebyl jeho přesnou kopií. Měli stejný nos, ale Lucernův spodní ret nebyl stejně plný jako Bastienův, ten měl navíc výraznější čelist. Také v očích bylo cosi jiného. Oboje krášlily veliké stříbromodré duhovky, ale Bastienovy byly hlubší a plné nedefinovatelných citů, které ji oslovily. Vlastně se jí skoro ulevilo, že muž, kterého objala,


21

není Lucern. Rozhodla se nehloubat proč asi, popošla vpřed, aby objala tentokrát pravého snoubence Kate. "Moc se omlouvám, Lucerne. Prostě jsem viděla cedulku a usoudila…" Větu nedořekla, krátce ho objala a couvla. "Vy dva tady na mne musíte čekat celé hodiny. Omlouvám se." "Za to ty přece vůbec nemůžeš," vyhrkl Bastien, "takže se není zač omlouvat. Můžu ti to vzít?" Terri byla v tu ránu zbavena zavazadel, protože Bastien se promptně ujal madla kufru a Lucern jí sundal z ramene popruh brašny. Pak ji oba fešáci doprovodili z budovy. O chvilku později už seděla na předním sedadle Mercedesu a ujížděla po dálnici. "Musíš být po letu vyčerpaná." Terri blýskla úsměvem na muže sedícího vedle ni. Bastien. To jméno se jí moc líbilo. Taky se jí líbilo, jak vypadá. Obvykle na byznysmenské týpky neletěla, ale jemu to v nepochybně na míru šitém obleku fakt seklo. Koukla přes rameno na Katina snoubence, který teď mlčky seděl na zadním sedadle. Měl venku blok, položený na kolenou, a cosi do něj škrábal. Poprvé si všimla, že má na sobě manšestráky a svetr. Spisovatel. Nemusel se škrtit v obleku. "Popravdě řečeno, v letadle jsem si maličko zdřímla," přiznala a opřela se do sedadla. Bylo nasnadě, že Lucern toho moc nenamluví. Kate ji varovala, že není moc družný, což byl taky důvod, proč se dušovala, že se pokusí přesvědčit jeho bratra, aby ho na letiště doprovodil. Jenomže se nezmínila, že ten bratr vypadá líp, než budoucí švagr. Terri se rozhodla, že si o tom s Kate musí řádně pohovořit, vynechat takový detail je přímo trestuhodné. Drobná mentální příprava by se jí byla šikla. Momentálně se cítila, jako by dostala kopanec


22

do žaludku. Motýlci jí v břiše mávali křidélky jedna radost. "Jsem spíš hladová, než unavená. V letadle jsem se trochu vyspala, ale s tím zdržením a tak, už je to nějakou chvíli, co nám na palubě dali najíst." "Postaráme se o to, hned jak tě dostaneme do penthouse," slíbil Bastien, jeho oči si ji nakrátko našly, než se vrátily k provozu na dálnici. "Moje hospodyně je vynikající kuchařka a není pochyb o tom, že bude vděčná za možnost to dokázat." "Chápu to tak, že doma moc nejíš?" "Jak's na to přišla?" Terri při jeho nečekaně ostrém tónu zvedla obočí, pak jen pokrčila rameny. "Kdybys často jedl doma a pořádal spoustu večírků a tak, tvá hospodyně by nebyla vděčná, že může někomu uvařit." "Aha, ano. Jasně." Mračení se změnilo v hořký úsměv. "Takže mám u tebe počkat na Kate?" zeptala se Terri. Překvapení na Bastienově tváři v ní vzbudilo zvědavost. Když se podíval do zpětného zrcátka, Terri se otočila a koukla na třetího pasažéra ve voze, ale Lucern zjevně neposlouchal. Pořád pilně škrábal do notesu. Obrátila se včas, aby zahlédla, jak se Bastien mračí, pak na ni pohlédl a povzdechl si. "Kate ti to neřekla?" "Neřekla mi co?" "Budeš bydlet v penthouse. Její byt je příliš malý, pro vás tři." "Nás tři?" optala se překvapeně. "Ty, Kate a Lucern." "Aha, samozřejmě!" Nenapadlo ji, že by se k ní Lucern mohl rovnou nastěhovat, ale jestli se ti dva milují tak, jak Kate tvrdí, připouštěla, že se to dalo čekat.


23

Těžko by chtěl bydlet v Torontu, zatímco ona je v New Yorku, a jeho práce mu naštěstí dovoluje stěhovat se, jak se mu zlíbí. Samozřejmě bydlel s Kate. Nepochybně se přestěhují do něčeho většího, než je její jednopokoják, ale znala sestřenici dost dobře, aby věděla, že zůstane ve svém maličkém bytečku a bude se živit sama, až do svatby. Jí tím pádem očividně nezbývá, než bydlet u Katina budoucího švagra. Pomyšlení, že ji Bastien bude muset na příští dva týdny ubytovat, ji vyvedlo z míry. Nerada působila lidem potíže. "Třeba bych si mohla pronajmout pokoj v hotelu. Nechci tě utiskovat." "To není nutné," ujistil ji Bastien Argeneau rozhodným tónem. "Penthouse má pět ložnic a hospodyni, jak už jsem říkal. A já sám jsem momentálně dost zaneprázdněný, takže mne nejspíš moc neuvidíš. Můžeš přicházet a odcházet, jak budeš chtít. V mém domově jsi vítána s otevřenou náručí."


24

2. KAPITOLA "Běž pryč!" Terri zírala na zděšenou tvář svého hostitele. Nemohla uvěřit, že se na ni otočil a vykřikl ta slova, když konečně dorazili k němu domů. Jízda sem trvala skoro hodinu. Většinu cesty si vykládala s Bastienem, a část té doby strávila snahou zařadit jeho přízvuk. Několik let prožitých v Evropě jí dalo cosi jako ucho na přízvuky. Bastien měl náznak nějakého, který nemohla zařadit. Což bylo hodně nezvyklé. Občas mluvil s formálností dob minulých, ale stejně často používal moderní terminologii. Domnívala se, že v jeho akcentu zaslechla stopu Londýňana, ale nebyla si tím jistá. Když to nedokázala rozpoznat posloucháním, jak mluví, zkusila určit jeho původ zkoumáním rysů – ale ani to jí moc nepomohlo. Tmavý, nadmíru pohledná slupka mohla s trochou dobré vůle mít kořeny ve Středozemí, ale bledý odstín pleti to téměř vylučoval. A co se jména týče, Bastien Argeneau bylo určitě francouzské. Kate se zmínila, že rodina je z Kanady, ale bydlí v Torontu, o kterém Terri věděla, že leží v povětšinou anglickém Ontariu. Přesto se domnívala, že by to mohli být francouzští Kanaďané. A třeba to, o čem si myslela, že je náznak anglického přízvuku, je prostě řeč Kanaďana. S několika Kanaďany se už v životě setkala, ale jejich přízvuku si nijak zvlášť nevšímala. Nakonec si přiznala, že přízvuk určit nedovede. Rozhodla se na to někdy později zeptat Kate a hodila akcent za hlavu. Raději se soustředila na konverzaci.


25

Povětšinou se drželi témat, která byla relativně neutrální, jako počasí a svatba. Bezpečná témata, která neprozrazovala nic osobního, a Terri bylo jasné, že je nadnesl, aby se cítila příjemně a v pohodě s ním, víceméně cizím chlapem, u kterého má bydlet. Dal si tu práci a hned několikrát ji ujistil, že je u něj doma vítaná, a jedním dechem dodával, že má hrozně moc práce, není prý pravděpodobné, že se tam bude zdržovat často a tak si prý nebudou na obtíž. Terri se už cítila celkem ve své kůži a s celou situací vyrovnaná, když dojeli do podzemní garáže budovy Argeneau. Zvesela klábosili a smáli se a posbírali její bagáž. Lucern dokonce nechal psaní a zapojil se do řeči, to už zase popadl brašnu a následoval Bastiena do soukromého výtahu do penthouse. Všichni se smáli Bastienovu jemnému slovnímu pošťuchování bratra, který prý je zaslepený láskou, když se dveře výtahu rozjely a on vykročil, aby je uvedl do svého domova. Pak se náhle zastavil, takže mu vrazila nosem do zad, otočil se a se zděšeným výrazem zařval: Běž pryč! Tolik k tomu, jak je u něj doma vítaná. "Bastiene?" zazněl Lucernův tázavý hlas, položil tašku a prošel kolem ní. "Co se…" To, jak se mu hlas vytratil, když se podíval do místnosti před výtahem – do místnosti, kam Terri neviděla, protože Bastienova rozložitá ramena jí clonila ve výhledu – jí napovědělo, že uvnitř je něco ohromně zajímavého. "Vincente!" vyštěkl Lucern. "Pusť Bastienovu hospodyni!" Well, čeho je moc, toho je příliš. Terri Bastiena obešla a nakoukla do obývacího pokoje a na pár v něm. Na první pohled to vypadalo, že přerušili vášnivé objetí, ale to jen první sekundu. Pak si všimla, že ten muž –


26

Vincent, jak předpokládala – má na sobě černou pelerínu. A že co vidí, není ani tak milostný akt, jako spíš upíří objetí, jako z čítanky. Z čítanky? Oprava. Klasické upíří objetí oběti. Vypadalo to, že ten chlapík kouše starou paní do krku. Terri ucítila, jak jí obočí letí do výše, právě když jí něčí ruce ztěžka přistály na ramenou. Bastien, odhadla, protože Lucern stál před ní, ale stěží si toho všimla dřív, než Lucern zase vyštěkl. "Zatraceně, Vinny! Pusť tu ženskou." "Víš, že nesnáším, když mi říkají Vinny, Lucu. Říkej mi Vincente. Nebo ještě líp, oslovuj mne Dracul," ohradil se muž v černé peleríně, s velmi špatným transylvánským přízvukem. Zvedl se od postarší dámy a obrátil se k nim. V očích se mu moment zračilo podráždění, pak jeho pohled přistál na Terri. Roztrpčený výraz se hbitě přetavil v úsměv svůdce. Služebnou nechal kymácet se ve stoje. Vincent proplul místností a stanul před Terri. Úsměv, sexy křivka úst, duhovky stříbromodré a hladový pohled, který si panovačně uzurpoval její pozornost. Vzal jednu drobnou ručku do své a zvedl ji ke rtům. "Enchanté," zamručel. Terri otevřela pusu, aby odpověděla, ale překvapeně se zarazila, když její ruku přetočil a přitisknul jí rty na zápěstí. "Nech toho!" Bastien ukročil stranou, jednou rukou táhl Terri za loket pryč od Vincenta, a jedním vrzem mu druhou vyťal lepanec do zátylku. Kdyby jí to nenapověděla už skutečnost, že všichni tři mají ty jedinečné stříbromodré oči a tmavý pohledný vzhled, pak tohle gesto – vyhrazené pouze dožraným pokrevním příbuzným – by Terri prozradilo, že tento muž je Argeneau. "Co tady k čertu děláš, Vincente?"


27

"Dracul," trval na svém. Teatrálně se nadechl, pak se obrátil a odkráčel k nejbližšímu křeslu. Uchopil plášť, elegantním gestem ho přidržel, takže kolem něj zavířil, když se otáčel. Poté dramaticky usedl. "Mám hlavní roli v Draculovi. V tom muzikálu." "Muzikál Dracula?" Bastien to zopakoval, jakoby doufal, že se přeslechl. Vincent se zakřenil. "Jo. Senzace, huh? Hlavní roli." Kývnul. "Jsem v roli." "Dobrý Bože," uslyšela vydechnout Bastiena. Vypadal hereckou zkouškou vyděšený, zato ji to dočista fascinovalo. Ochotničila v divadelním spolku, a tohle jedním slovem milovala. Vyprostila se z jemného zajetí svého pana domácího, popošla ke gauči a sedla si na opěradlo. "Vy jste metodický herec?" "Proč, ano!" Celý se rozzářil. "Jak to víte?" "No, přece ta scéna, do které jsme vešli, to říkala úplně jasně. Ehm…" Terri došla slova a překvapeně zmlkla, když pohled přes místnost ukázal, že hospodyně už se nekymácí ve stoje. Padla na zem jako podťatá. Lucern si ji zrovna zvedal do náručí. "Kde má pokoj, Bastiene?" optal se, když se teď oba muži otočili a všimli si jeho prekérní situace. "Oh. Ukážu ti…" Bastien se náhle zastavil a obrátil nejistý pohled zpátky k Terri, jako by se mu nechtělo nechat ji s Vincentem samotnou. Bratr problém vyřešil jednoduše: "Prostě mi řekni kde a já ji půjdu uložit do postele." "Touto chodbou, poslední pokoj napravo," instruoval ho Bastien, při tom ukázal na jednu ze dvou chodem, které vedly z rozlehlého obývacího pokoje. Terri kroutila hlavou a sledovala, jak Lucern paní odnáší. Hospodyně nepřijala Vincentovo herecké snažení vůbec dobře, fakt. Moc upjatá, přehání to.


28

Obrátila se zpátky na herce. "Jak říkám, ten výjev, který jsme překazili, hodně napověděl. Takže musíte žít svými rolemi, abyste se s nimi ztotožnil. Musíte je prožít, dostat do krve?" "Jo." Vincent se zakřenil. "Vždycky svou roli prožívám. Pokud hraji barmana, nějakou dobu obsluhuji u baru. Jsem-li prodavač, seženu si práci a prodávám auta. Cokoli. Bohudíky, v této roli nemusím hrát mo—" "Vinny!" zahřměl Bastienův hlas. Terri s Vincentem užasle pohlédli jeho směrem, synchronně, jako by to měli nacvičené. Jeho výraz byl natolik zastrašující, že se herec ani neobtěžoval opravovat oslovení. Ve skutečnosti z toho pohledu zřejmě vyčetl víc, než Terri, protože po chvilce ticha vyklenul obočí. "Ona není našinec?" "Ne." Bastienův výraz byl ledový. Terri byla trochu překvapená tou proměnou. Zdál se přitažlivý a přátelský a ani trošku hrozivý, až doteď, ale tento výraz způsobil, že najednou vypadal skoro nebezpečně. V dobrém slova smyslu, usoudila, když pohledem sklouznula přes široká ramena a střih kalhot. Vypadal dobře, byl dobře stavěný… "Neodpověděl jsi mi na otázku. Co tady děláš?" Bastienův chladný dotaz vyrušil Terri z inventury jeho dobrých vlastností a tak se duchem vrátila k mužům ve při. "Říkal jsem ti to, mám hlavní—" "Fajn," skočil mu do řeči Bastien. "To vysvětluje, proč jsi v New Yorku. Teď, proč jsi tady? V mém příbytku?" "Helemese." Vincent se jízlivě zasmál. "Chceš říct v příbytku tety Marguerite, viď? Nabídla mi, že tady mohu bydlet, dokud se neukáže, jestli se hra udrží na


29

repertoáru. Čili jakkoli dlouho, dokud nezjistím, jestli potřebuji mít ve městě vlastní byt nebo ne." Bastien zavřel oči. Krátce, v duchu, leč šťavnatě proklel svou matku. Od přírody měkkosrdcatá, až Bůh brání. Bohužel, Vincent měl pravdu. Tohle je ve skutečnosti její apartmá. Otec před lety budovu koupil a zřídil zde kanceláře. Nahoře nechal postavit tento penthouse, jak střešnímu bytu všichni říkali, a každému ze svých dětí v něm dal k dispozici pokoj pro případ, že by do města chtěli či museli zavítat. Po otcově smrti si zde Bastien navykl žít, kdykoli v New Yorku pobýval, a postupem času o něm začal přemýšlet jako o svém, protože byl obvykle jediný, kdo zde bydlel. Ale ve skutečnosti to bylo, je a dlouho ještě bude matčino apartmá, a tak měla plné právo dovolit, komukoli se jí zlíbí, zde bydlet. Navíc mu pravidla fair-play velela připustit, že Marguerite pravděpodobně ani nenapadlo, že by v tom mohl být problém. Apartmá bylo obrovské a vzhledem k tomu, že Vincent hrál v noci a Bastien pracoval ve dne, za normálních okolností by v tom problém opravdu nebyl. Dokonce pochyboval, že by na sebe doma kdovíjak často narazili. Ale to by bylo za normálních okolností. Dneska není normální nic. Přítomností Terri však vzniklo dilema, protože Vincent kouše. Ne, Vincent neuváděl myšlenku metodického hraní do praxe, když vešli – nebo možná ano, protože obvykle se po doma nepromenoval v peleríně – ale i kdyby ano, stejně to bylo vedlejší. Ve skutečnosti se krmil. A co čert nechtěl, zrovna z hospodyně! Bastien se na bratrance mračil. Vincent, v pokrevní linii další po otci, nedokázal přežít na balené krvi, přesně jako táta. Potřebovali jistý specifický enzym, který


30

odumíral zlomek vteřiny poté, co krev opustila lidské tělo. Což byl vážný problém, který Bastien zadal svým laboratořím, aby na něm pracovali, jenže dokud nenajdou řešení, Vincent se bude muset, stejně jako jeho otec, krmit z žijících. Přesto obvykle míval lepší nápady, než se krmit u Bastiena doma. K tomuhle ho nevychovali. "Promiň," utrousil Vincent a mrzutě krčil rameny, dokonce ani nepředstíral, že mu nečetl myšlenky. "Byl to dlouhý let a já měl hlad. Koneckonců, o co jde? Nic se vlastně nestalo." Bastien vzdychl a projel si rukou vlasy. Naštěstí, jak to tak vypadá, Vincent má pravdu. Nic se vlastně nestalo. Terri si vydedukovala, že je metodický herec, který se vžívá do role. Což mu připomnělo něco, co jednou řekla Kate, když se zmiňovala o své družičce. Terri je prý profesorka na University of Leeds. Vyučuje cosi, co má co dělat s médii, ale spoustu času tráví dobrovolnou prací v ochotnickém divadle. Díky Bohu za ty dary. Aspoň si nemusel cucat z prstu vysvětlení, do čeho se to vlastně připletli. Zběhlá v herecké branži, žargonu a hraní obecně, sama vymyslela přijatelný výklad. Když nic jiného, byl přijatelnější, než pravda. Že Vincent – že oni všichni – jsou upíři. "Tvoje hospodyně odpočívá u sebe v pokoji," oznámil Lucern, vracející se do obýváku. Bastien přikývl. "Díky, Lucu." Pohlédl na bratrance. "Tak, co je s tou hlavní rolí… v muzikálu?" "Dracula." Vincent přitakal. "Dostal jsem tu roli minulý týden. Brzy začneme zkoušet." Nadšeně se zazubil. "Je to perfektně ohavné. Mizerná šumařina, směšný text – a po mně chtějí, abych mluvil s tímhle příšerným transylvánským přízvukem. Myslím, že to


31

bude trhák. Prorokuji mu dlouhý život." Terri vyprskla smíchy a Bastien se přistihl, že mu vztekle sevřené rty tají toužebným úsměvem, při melodickém zvuku jejího srdečného řehotu. Byla krásná, když se usmívala, a neodolatelná, když se smála. Zahořel jsi pro sestřenku Kate? Bastien se lekl. Vincentovy myšlenky se mu zákeřně vloudily do mysli. Pořád v něm četl jako v otevřené knížce. Zakabonil se, pak málem nadskočil, protože těsně za ním zabzučel interkom. Někdo je ve výtahu a čeká, rád by jel nahoru. Bez klíče, jako je ten, co stále nosí s sebou, musel být výtah odemknut shora, aby fungoval. Není pochyb o tom, že paní Houlihanová, hospodyně, ho musela Vincentovi odemknout, aby se vůbec dostal nahoru. Buď to, nebo matka dala Vinnymu svůj klíč. "Třeba je to Kate," vyhrkl Lucern a znatelně ožil, stačilo na ni pomyslet. Fakt bylo úžasné sledovat změnu, která se s ním udála, sotva se zjevila jeho snoubenka. Bylo to jako stisknout čudlík s popiskou Kate, a on se hned naplno probral k životu. Bastien často uvažoval, jaké to musí být, zase pít život plnými doušky, jak se to teď zřejmě poštěstilo nejstaršímu bratrovi. Což se já sám možná nikdy nedozvím, pomyslel si. Smutně, ale snad bez hořkosti. Popošel k ovládacímu panelu ve zdi a stiskl tlačítko. Na malém monitoru se objevil interiér výtahu. A opravdu v něm byla Kate. Nebyla sama. "Kdo je to tam s ní?" Lucern šel blíž a hned mu bylo jasno. "C.K." "C.K.?" Lucern kývnul. Terri to cosi říkalo. Zvědavost jí nedala, tak vstala a zašla se kouknout na vetřelce.


32

"Pracuje s Kate. Další editor. Viď?" Podívala se na Lucerna, aby jí to potvrdil a on zase kývnul. Bastien znovu něco zmáčkl a tím výtahu dovolil stoupat k výšinám, do střešního apartmá. "Proč ho sem veze?" Lucern jen pokrčil rameny a vyrazil k výtahu, ačkoli Bastien dobře věděl, že zvědavost není tím, co ho pohání. Nepochyboval, že bratr se čerta stará, proč tam editor je. Luc se nemohl dočkat, až uvidí Kate. Pořád se nemohl dočkat, až uvidí Kate. "Takže. Já jsem Vincent Argeneau. A vy?" Bastien se okamžitě otočil a uviděl, že bratranec se opět chopil ruky Terri. Měl v úmyslu důvěrnou chvilku přerušit… hned co Terri řekne nahlas celé své jméno. Neměl ponětí, jak se vlastně jmenuje. "Terri. Terri Lea Simpsonová." "A také kráčíš ve šlépějích Thespia z Ikarie? Musíš mít něco společného s hraním, jinak bys nepoznala metodického herce. Krásná jsi na to dost a dost, mohla bys být herečkou." "Ne." Ta poklona ji rozesmála a hned zavrtěla hlavou. "Divadlo mne bavilo odjakživa, naneštěstí nemám v této oblasti žádné schopnosti. Vyučuji scénáristiku a vypomáhám v ochotnickém divadle." Víc Bastien slyšet nepotřeboval. Okamžitě vystartoval, aby bratránkovo flirtování rázně ukončil, ale zrovna v té chvíli se otevřely dveře výtahu. Jeho pozornost si nárokovala trojice ve vchodu, zvlášť když uslyšel Katino zoufalé: "Ach, Lucerne! Nikdy neuhádneš, co se stalo!" Po kratinkém zaváhání – které skončilo, sotva Terri prošla kolem něj, k triu u vchodu – ji Bastien následoval, aby zjistil, co se tady krucipísek zase děje. Jak to tak


33

vypadá, dnes je den jako stvořený pro maléry. "Měli jsme poradu, pak Chris odjel domů, aby se sbalil a posbíral zbytek věcí na Kalifornskou konferenci. V kanceláři si zapomněl kufřík, letělo mu to v pět a neměl čas se pro něj vracet, tak jsem řekla, že půjdu dřív a zavezu mu ho. A zaplaťpánbu, ještě že tak!" "Ehm… Kate? Myslíš, že bychom se mohli přesunout do obýváku, abych si mohl dát nohu nahoru?" ozval se editor. "Ta noha mě zabíjí." "Jejda. Samozřejmě, Chrisi. Má ji mít zvednutou," vysvětlovala ostatním. Vzala ho pod paží, aby mu pomohla do pokoje. "Je zlomená." Bastien jen zvedl obočí. Tento fakt byl víceméně zřejmý, vzhledem k sádře na pravé noze onoho… Chrise? "Jak si ji zlomil?" optala se Terri. Vypadalo to, že je jediná, koho to zajímá. "Jéje! Terri." Kate nechala Chrise Chrisem, obrátila se k sestřence a objala ji na uvítanou. "Našli tě. Sláva. Jsem tak ráda. Jaký byl let? Doufám, že ti nevadí bydlet tady, ale můj byteček je tak malinký a teď když stejně musím odletět z města, nechtěla bych, abys tam zůstala úplně sama a…" Bastien se škodolibě křenil, protože Kate bezmyšlenkovitě opustila zraněného editora, který teď bezmocně mával rukama v marné snaze získat rovnováhu, ale sotva zaregistroval její slova, svižně obrátil plnou pozornost ke své nastávající švagrové. "Odletět z města?" Terri a Lucern ta slova vyslovili takřka ve stejnou chvíli, čímž radostné objímání obou žen vzalo za své. "Ano, já—" "Kate!" Toť výkřik čiré paniky, který vydal editor,


34

který právě prohrával bitvu o udržení vzpřímené polohy. "Šmárjápanno, Chrisi!" Otočila se právě včas, aby ho chytila za ruku a udržela na nohou, pak mu pomohla dopajdat zbytek cesty ke gauči. Chvilku ho opečovávala, zasádrovaná noha přišla na Bastienův mahagonový konferenční stolek, potom pod ni položila pár černých ozdobných polštářků z modrošedého gauče. Jednak aby byla výš, jednak na ochranu dřevěného leštěného povrchu. Pak se s povzdechem narovnala. "Kde jsem to skočila?" "U vysvětlování, proč musíš odletět z města," zavrčel Lucern. Přibližoval se způsobem, který by každá jiná žena považovala za přinejmenším výhrůžný, ale Kate si ho vysvětlila po svém, a tak jen využila příležitost přitulit se ke svému muži. Jednou rukou mu vklouzla na záda, přiklonila se ještě blíž a zavzdychala potěšením nebo úlevou, nejspíš ve stylu dva v jednom. "Ano, well, jak už jsem říkala, musela jsem C.K. zavézt kufřík. Ale nikdo se neozval, když jsem zvonila u jeho bytu, a já věděla, že na něj čeká, tak jsem nakonec zazvonila na jeho bytnou a otravovala tak dlouho, až se uvolila jít se mnou nahoru. Odemkla dveře a vešly jsme, volaly na něj. No a uslyšely jsme ho řvát z koupelny a… tomu neuvěříte!" "Co?" Terri to zjevně zajímalo "Záchodová mísa z bytu nad ním propadla podlahou a přistála rovnou na něm." "Nejen mísa," vložil se do toho Chris, vypadal, řekněme, jak to nejlépe… na rozpacích. "Spolu s ní i řádná dávka stropu." "Ano. A on uvízl vespod. A trubky se polámaly a shora na něj tekla voda." "Studená voda," pohotově upřesnil Chris.


35

"Ano. A co dál, bytná utíkala volat záchranku a instalatéry, a já z něho sundala záchod." "To nebyl jen záchod, Kate," zopakoval, vypadal čím dál rozčilenější. "A…" Zarazila se a vzdychla. "No, jela jsem do nemocnice s ním, samozřejmě." "Samozřejmě, že ano," zavrkal Lucern. "Ty jsi tak hodná, má lásko." Kompliment byl odměněn úsměvem a polibkem. "Ale co to má co dělat s tím, že odlétáš z města?" ozvala se Terri. Kate přerušila polibek a obrátila se, aby pokračovala. "Well, musela jsem zavolat do práce a vysvětlovat, že na Chrise spadla záchodová mísa." "A taky řádná dávka stropu, Kate!" Postižený zněl tak trochu předrážděně, či ublíženě, ale Bastienovi se podařilo se nezasmát. Asi by taky byl předrážděný, kdyby na něj spadl záchod. "A sotva to uslyšeli, co se stalo, začali povykovat, co bude s konferencí v Kalifornii." "Chtějí, abys jela místo něj," zkrátil to Lucern, viditelně nešťastný. "Ano." Ani Kate to neříkala příliš nadšeně. Zlehka přejížděla dlaní Lucernovi po hrudi. "Tohle je pětidenní konference, ale já letím den předem a nevrátím se dřív, než ráno po skončení, čili je to na týden. Budeš mi chybět, má lásko." "Ne, nebudu." Lucern jí vtiskl rozhodný polibek na čelo. "Jedu s tebou." "Pojedeš?" Obličejík se jí rozzářil jako noční obloha na čtvrtého července. "Ach, Lucerne!" Pár si okamžitě dopřál další polibek. Bastien čekal obvyklý líbací maratón, ale k jeho nemalému překvapení


36

Kate polibek za moment ukončila. Zamířila k výtahu, Lucerna táhla za sebou. "Nesmíme ztratit ani minutu. Musíme se spakovat a rezervovat pro tebe další letenku a—" "Ehm… Kate?" zavolal Bastien, stopnul pár, protože už došli k výtahu a stiskli tlačítko. "Nezapomněla sis tady něco?" Kate se k němu obrátila s tázavým výrazem na tváři, to už se dveře výtahu rozjely od sebe. Pohledem sklouzla po přítomných v místnosti, pak se zaměřila na Terri. "Ach, Terri!" Uháněla zpátky a vzala do dlaní sestřenčiny ruce. "Je mi tohohle všeho hrozně líto. Vím, žes sem přiletěla, abys mi pomohla, ale nikdo jiný tam jet nemůže, a stejně už nezbývá nic, co by bylo zapotřebí na svatbu přichystat… o všechno je postaráno. Prostě si užívej, relaxuj a toulej se po New Yorku. Bav se. Prosím, buď tak hodná, že mne nebudeš nenávidět?" "Jasně, že tě nebudu nenávidět," zasmála se Terri a objala ji. "Samozřejmě musíš jet. Krom toho, přepadla jsem tě bez varování. Je to v pohodě, jeď. Mně bude fajn." "Dobrý, ale koukni ještě támhle, Kate!" znovu se hlásil o slovo Bastien, sotva se od sebe odtrhly. Když se na něj budoucí švagrová nechápavě podívala, ukázal na gauč, kde seděl její spolupracovník, s nohou nahoře. Neměl na mysli Terri, když prve říkal, že si něco zapomněla. Ani ho nenapadlo, že by se Terri bylo zapotřebí omlouvat nebo něco vysvětlovat. Práce je práce. Myslel C.K., když Kate upozornil, že si tady něco zapomněla. "Aha!" Vykulila oči na Chrise. "Omlouvám se. Zapomněla jsem se zeptat." "Zeptat na co?" otázal se Bastien, předem smířen s


37

odpovědí. Bál se, že už ji zná. "Chris se nemůže vrátit do svého bytu, dokud ho neopraví, a nemá kde být. Ty přece máš paní Houlihanovou, aby se o něj postarala a… no, doufala jsem, že by mohl zůstat tady. Jestli ti to nevadí," dodala. "Samozřejmě mu to nevadí." Lucern popošel dopředu. Snoubenku vzal za ruku a odváděl zpátky k výtahu se slovy: "Na Bastiena je spolehnutí, když dojde na maléry. Odjakživa. Všechno zařídí a taky nám pošle věci, co budeme potřebovat, až tam budeme." Bastien se zamračil, ta slova ho podivně rozladila, přestože byla do puntíku pravdivá. Je tím, na koho se vždycky každý obrátí, když je v průšvihu. Spoléhají na něj. A důkazem toho je i to, že jim bez řečí pošle věci, které budou potřebovat v Kalifornii. A sice krev. Ale zatímco obvykle neměl problém být tím jediným, na koho se všichni spoléhají, z nějakého důvodu ho Lucernův předpoklad, že je na něj spolehnutí a všechno zařídí, poněkud otrávil. "Zavoláme, až se dostaneme do Kalifornie," slíbil Lucern, při tom mačkal tlačítko na ovládacím panelu výtahu. Bastien sledoval, jak kovové dveře výtahu sjely k sobě, pak se pomalu otočil, aby si prohlédl své hosty. Terri stála vedle něj, vypadala trochu ztracená. Ani se jí nedivil. Vzala si zbytek dovolené a přiletěla až z Anglie, takovou dálku, aby pomohla sestřenici se svatbou, a Kate teď tady ani nebude. Chris se otráveně vrtěl na gauči, vypadal, že by byl raději bez sádry a v letadle do Kalifornie. Kdo ne? A Vincent stál vedle editora, těkal pohledem mezi ním a Terri, jako by se rozhodoval, kdo bude chutnější svačinka. Bastiena nijak nepřekvapilo, když se jeho zrak


38

ustálil na Terri. "Bastiene, něco bych zakousnul," prohlásil bratránek, jako by chytil divadelní narážku. "Byl to dlouhý let." "Najíš se venku, děkuji ti," víceméně oznámil Bastien. "Okay," ochotně souhlasil Vinny – příliš ochotně, pomyslel si Bastien. A vůbec ho nepřekvapilo, když se bratranec obrátil k Terri s otázkou: "Nemáš čirou náhodnou hlad? Máš? Nešla bys ven, něco si zakousnout?" "Vlastně—" "Paní Houlihanová ti něco připraví," rychle ji přerušil Bastien a hned šel k Terri blíž, ujal se role ochránce. Ať se propadne, jestli dovolí, aby do ní bratránek zatnul zuby. Ona je – well, ona není na jídelním lístku. "Myslíte, že by mohla připravit něco i pro mne?" optal se váhavě Chris Keyes z pohovky. "Také bych si něco dal." "Nachystá něco pro vás pro oba," povzdechl si Bastien, pak se podíval na bratrance. "Ty si budeš muset najít jídlo, podle svého gusta, jinde." "No tak, paní Houlihanová by toho jistě mohla připravit dost, aby se k nám mohl při jídle připojit," ozvala se Terri. "Vincent má… háklivé zažívání. Potřebuje velmi zvláštní dietu a já se obávám, že tady nemám nic, co by mu vyhovovalo." Bastien vážil každé slovo, věděl, že bratránek pochopí, co je tím míněno. Každý v této domácnosti je pod jeho ochranou a to znamená ruce pryč. Lépe řečeno, zuby zatáhnout. Inu, Terri a paní Houlihanová rozhodně. Chrise moc neznal a nesešlo mu na tom, jestli ho Vincent kousne, až na to, že pokud to udělá, jedna z žen by toho mohla být svědkem. Ne,


39

Vincent se bude muset vydat pro jídlo do ulic. Nemělo by to být obtížné. "Půjdu se podívat, jestli se paní Houlihanová vzpamatovala dost na to, aby se postarala o jídlo. Mezitím, Vincente, chovej se slušně." Bastien vykročil, jako že z pokoje odejde, pak dostal lepší nápad a obrátil se. Dobře, že tak, protože si všiml, jak se za ten moment Vincent přiblížil k Terri, oči fixované na její krásný krk. "Terri, třeba bych ti mohl ukázal tvůj pokoj, je to při cestě. Můžeš se zabydlet než bude jídlo na stole." Vincentovou tváří problesklo sardonické pobavení, ale zůstal zticha. "Jé, bezva nápad." Terri popadla brašnu a vydala se ke kufru, ale Bastien ji předešel. "Tudy," ukázal a vedl ji k pokojům pro hosty, čili pro bratry a sestru. Vybral jí ten, kde obvykle bydlela Lissianna. Zařízený, aby vyhověl vkusu ženy, a také byl příhodně situován hned vedle ložnice pána domu, kterou nyní obýval on sám. Dost blízko, aby ji měl pod dohledem, míněno pod ochranou, jak sám sebe přesvědčoval, když ji uvedl dovnitř a rozhlédl se po růžově a modře zařízené místnosti. "Paní Houlihanová udržuje všechny pokoje připravené pro případ, že by nečekaně zavítal někdo z rodiny nebo přátel, takže bys měla mít všechno k dispozici, jak se patří," usmál se na ni, když jí stavěl kufr k patám postele. "Ale kdybys cokoli potřebovala, neváhej a řekni si." "Děkuji, je to tady vážně rozkošné." Terri položila brašnu na postel. "Je smůla, že na Katina kamaráda spadla záchodová mísa. Nehoda jak z béčkového horroru. A teď je na to zrovna nejhorší doba." Bastien věděl, že myslí na to, že teď vlastně ani nemá


40

důvod být tady, jemu na obtíž, ale při jejích slovech mu taky došlo, že zatímco Terri z Vincentových tenat odklidil, spolupracovníka Kate v nich kliďánko nechal. Samotného. "Takhle bude dvojnásob vděčná za to, že jsi tady víc," uklidňoval ji. "Život je boj. Může se stát, že se do příprav svatby zapojíš víc, než jsi původně vůbec měla v úmyslu." Terri při té myšlence pookřála. "To mne nenapadlo." "Ano. No, je to pravda. Kate ti bude vděčná za pomoc. Ruku na srdce, možná budeš ještě litovat, žes přijela. Ona i Lucern jsou trochu svérázní, a snažit se to celé zařídit, a řešit problémy, co se vyvrbí na poslední chvíli. Takže to zbude na tebe. Na tebe a na mne." "Aha, ano, ty jsi můj družba," vzpomněla si s úsměvem. Pak dodala: "Vlastně, Kate říkala, že tvá matka jí hodně pomohla, tak jsem si ani nebyla moc jistá, jestli mne opravdu potřebuje. Ale už jsem měla rezervovanou letenku, tak jsem stejně přijela." "Matka pomáhala, jako vždycky," zachrčel Bastien. "Ale Lissianna je těhotná a máti byla poslední dobou dost zaměstnaná pomáháním při shánění výbavičky a tak." "Lissianna? Tvoje sestra, že jo?" optala se Terri. "Kate se o ní zmínila." "Ano." Zaváhal, pak přiznal: "Kate mi toho o tobě moc neřekla. Zřejmě o tobě vykládala Lucernovi, ale já se s ním často nevídám. Mlátil jsem se mezi Kanadou a Evropou většinu posledních šesti měsíců, a jen před nedávnem jsem se přesunul do New Yorku," vysvětlil, takže nemohla být uražená, že mu o ní nepověděla Kate. "Všiml jsem si, že nemáš výrazný britský přízvuk. Nenarodila ses tam. Přestěhovala ses do Anglie, protože je odtam tvůj manžel nebo—"


41

"Nejsem vdaná," pípla Terri. "Aha." Bastien kývnul, nedokázal zastavit úsměv, který se mu šířil po rtech. Byl rád, že není vdaná, ačkoli nebyl připraven zkoumat proč vlastně, příliš dopodrobna. "Well. V klidu se vybal a zabydli. Zavolám tě, až paní Houlihanová nachystá—" Přestal mluvit, protože z obývacího pokoje zčistajasna zazněl čísi výkřik.


42

3. KAPITOLA Bastien potichu zaklel a vyběhl z ložnice. Dobře věděl, když utíkal chodbou, že Terri je mu v patách. Byl by raději, kdyby ne. Bůh sám ví, co uvidí. No, vlastně, je-li v penthouse Vincente, snadno uhodnout. Mohl se pokusit znovu kousnout paní Houlihanovou a selhat při kontrole její mysli, ale o tom pochyboval. Vincent je stejně starý jako on, a manipulovat myslí svých obětí pro něj byla hračka. Z čehož plyne, že paní Houlihanová pravděpodobně vešla nevhod a nachytala ho při kousání do kolegy Kate. A taky že jo, přesně to se stalo, jak sám uviděl, když vrazil do obýváku. Vincent musel mluvit vážně, když říkal, že má hlad. Ještě pořád byl ohnutý před zadní opěradlo gauče, zuby v krku C.K. Nepřestal se krmit, ani když je paní Houlihanová vyrušila, jenom hospodyni probodával ostrým pohledem. Nepochybně se pokoušel kontrolovat myšlenky té dobré ženy, ale až doteď neuspěl. Terri měl za patami a cítil, jak mu doslova stydne krev v žilách při pomyšlení, že by se stala svědkem… ale zrovna když, těsně za ním, vletěla do místnosti, Vincent zuby zatáhl a narovnal se. Právě se začínal uklidňovat, když si všiml vyděšeného pohledu hospodyně a sledoval ho až ke krku Chrise Keyese. Jenom se ušklíbl. Spatřil tam totiž dvě červené tečky, jednu navrch s kapkou krve, která mu zvolna klouzala dolů po kůži. Fakt. Další scéna z béčkového horroru, jako když vyšije. Křísl o Vincenta


43

vražedným pohledem, který bratrance přiměl shlédnout. Vinny problém zpozoroval a nonšalantně sáhnul a své omámené oběti natočil hlavu tak, aby dvojtečku dostal ze zorného úhlu Terri. Díkybohu se nezdálo, že by si toho všimla. Její pozornost patřila hospodyni. "To je v pořádku," chlácholila ji cestou k ní. "Paní Houlihanová, nepletu-li se?" Hospodyně nebyla v náladě, aby se nechala jen tak uchlácholit. Vyškubla se Terri, sotva se jí dotkla, jako by byla nakažená morem. "To není v pořádku," odsekla, pak se obrátila na Bastiena, vzteky bez sebe. "Pane Argeneau, sir, byl jste dobrý zaměstnavatel. To ano. A tohle byla snadná práce, a já to nepopírám. Skoro jste tu nebyl, žádné vaření a stěží víc, než utírání prachu. Většinu času trávím koukáním na své oblíbené telenovely. Ale teď jste sem přivedl tyhle… tyhle… příšery." Po všech střelila obviňujícím pohledem. "Nejsem ničí večeře. Končím." "Paní Houlihanová." Bastien se pohnul, aby vyběhl za ní, protože paní se zvrtla na podpatku a vyřítila ven z místnosti. Zarazil se, když ho Terri chytila za ruku. "Možná bys ji měl nechat jít," navrhla tiše. "Očividně je přecitlivělá a napružená. Chci říci, nemůže si doopravdy myslet, že Vincent je upír. To je prostě hloupost. Myslím, že je naštvaná, že musí začít opravdu pracovat." "Jsem si jist, že je to přesně tak," souhlasil Vincent, ale jeho nevinný kukuč, já nic, já muzikant, nemohl Bastiena ošálit ani na moment. Bratranec se celé té pohromě v duchu tiše smál. Odjakživa měl lehce zvrácený smysl pro humor. "Ano, jsem si jist, že to tak je," přisvědčil Bastien. V


44

jednoduchosti je síla, ačkoli to ty, co vědí víc… "Ale stejně si s ní musím promluvit." Musí té ženě vymazat paměť. Zadržet ji teď bylo nemožné, dokud tady bude Vincent a ostatní, ale musí jí aspoň vymazat paměť dřív, než půjde a bude někde blábolit, bohužel pravdu, o tom, co viděla. Bastien vykráčel ven do vchodu a v šoku se zastavil. Byl prázdný. Čekal, že najde paní Houlihanovou brát si kabát ze skříně nebo co, ale byla pryč. Výtahové dveře zavřené a předsíň prázdná. Jediným východem byl výtah nebo klenutá chodbička, kterou právě prošel. Nemohla odejít tak rychle. Co její věci? Oblečení, které má u sebe v pokoji? Nebo aspoň kabát? Obrátil se a dlouhými kroky se vrátil do obývacího pokoje a rovnou ke zdi s monitorem, na kterém bylo vidět interiér výtahu. Pořád byl v chodu a na něm v přímém přenosu, živá a černobílá, jeho velmi rozzlobená hospodyně. Jela do hlavního podlaží, ruce zkřížené na hrudi, a jednou nohou podupávala, při tom s úzkostí sledovala svítící čísla pater indikující, jak moc dolů se už dostala. Ta ženská odešla, prostě jen tak. Žila tady nějakých deset let a prostě jde pryč, nechává tu všechno, co má. Bastien tomu nemohl uvěřit. Dobrý Bože, musí ji odchytit a nějak tohle všechno napravit – ne jen vymazat jí to z mysli, ale opravit. Kam půjde, pro smilování Boží? Otočil se k ostatním, otevíral ústa, aby se omluvil, že odchází, ale zarazil se. Terri ho soucitně pozorovala, zjevně se domnívala, že je rozrušený ztrátou služebné. Vincent se nestydatě usmíval, nijak mu nevadilo, že Bastienovi právě výrazně zkomplikoval život. A Chris Keyes nespokojeně poposedával na gauči, zjevně se


45

probíral z dočasného obluzení, které mu přivodil Vincent, když se z něho krmil. "Ehm…" Bastien pohlédl na editora a chlapík s dvojtečkou se zašklebil. "Byl by to velký problém, kdybych požádal o sklenici vody? V nemocnici mi dali léky proti bolesti, ale už vyprchávají a vážně bych potřeboval další." "Vodu? Ano," vyhrkl Bastien, ulevilo se mu, když zjistil, že se Vincentovi při krmení podařilo zastřít aspoň editorovu mysl. Podíval se na Terri. Musí se taky postarat, aby se najedla. Ale slíbil, že paní Houlihanová připraví jídlo. A Vincent – musí se vypořádat s Vincentem. Právě tehdy si Bastien uvědomil, že osud zamíchal kartami a všechno je vzhůru nohama. Jeho spořádaný život vzal za své a v té chvíli si skutečně nebyl jist, jestli se někdy vrátí. Přinejmenším ne do svatby Lucerna a Kate. Za jak dlouho to vlastně je? Aha, ano. Dva týdny. Čtrnáct dní pekla, než se život možná vrátí k normálu. Jak se to vlastně stalo, uvažoval se směsicí hrůzy a zmatku. Takovéhle věci se mu prostě nestávaly. Je puntičkář – nemívá problémy, řeší problémy ostatních. Teď problém má. Lépe řečeno má tři problémy. Terri, Vinnyho a editora. Ve skutečnosti má čtyři problémy, protože opravdu musí dohnat paní Houlihanovou a vymazat jí paměť dřív, než někomu poví o Vinnym. Předpokládal, že by jí dokázal mysl vygumovat a přesvědčit ji, aby se vrátila taky, ale naděje, že vymazání paměti bude trvalé, nebyla velká, pokud zůstane v penthouse. Existuje totiž slušné riziko, že nějaká situace, slova nebo prostě vidět Vinnyho producírovat se kolem v pláštěnce a se zuby, jí paměť vrátí. Prakticky vzato, on a jeho druh dokázal vzpomínky pohřbít, ne je odstranit.


46

Ať tak či tak, tyhle vzpomínky pohřbít musí, a to rychle, aby zabránil budoucím problémům. Ale nejprve se musí postarat o všechny tady a vážně si pohovořit s Vincentem. V opačném případě by Terri brzy mohla být hrdou majitelkou vlastní dvojtečky vpichů. Co se týče editora, rozhodl se strčit ho do pokoje jednoho z bratrů. Bude tam bezpečnější. Což se zdálo jako rozumné rozhodnutí. Navíc mu to dalo jistý cíl a pocit, že třímá otěže, navzdory chaosu, který okolo něj panoval. "Dobře." Tleskl rukama. "Jděmež organizovat. Potřebujete nějaký pokoj… ehm…" Hleděl na editora, pokoušel se vybavit jméno toho chlapíka. Předtím si je pamatoval. C-něco, pomyslel si, ale jméno ne a ne naskočit. Neobtěžovat se skrýt podráždění a prostě zavrčel: "Jakže se to jmenujete?" "Chris," odpověděl, bez sádry jinak štíhlý a pružný editor. "Chris Keyes. Ačkoli Kate o mně nejspíš mluví jako o C.K." "Aha, jo." Bastienovi na tom ve skutečnosti nezáleželo. Momentálně měl v hlavě důležitější věci. Pohledem sklouznul k Vincentovi. "Čí pokoj sis vzal?" "Lucernův." "Fajn. Takže editor může do Etiennova," rozhodl. Tím pádem bude blonďák mezi Vincentem a Terri. Doufejme, že když Vinny dostane hlad, vydá se k nejbližšímu zdroji potravy a nechá Terri na pokoji. Skutečně se mu nechtělo nakopat bratrance do zadku, před svědky. No, před Terri v žádném případě. Co si o něm myslí editor ho moc nezajímalo. Christopher, vzpomněl si, přirozeně sáhl po plné verzi jména a obě zdrobněliny přešel. "Můžete chodit?" zeptal se editora.


47

"Ne bez pomoci," přiznal mládenec a tvářil se, že by raději byl někde jinde. Bastien se ušklíbl. Jak to tak vypadá, bude ho muset nosit jako dítě. Technicky vzato, žádný problém. Muže uzvedne a unese jako nic. Akorát, že je to otrava. "Nemáš v úmyslu vzít ho už do pokoje, že ne?" zeptala se sestřenka Kate, když se zřejmě jasným úmyslem vykročil k editorovi. "Ještě nejedl. A víš, neviděla jsem, že by Kate nesla nějaký kufr nebo aspoň tašku s věcmi pro něho na noc, když přišli." Starostlivě pohlédla na invalidu. "Nestavili jste se u tebe v bytě pro nějaké šaty?" "Nebyl čas," přiznal C.K., nijak nadšeně nevypadal. "Kate zavolala z nemocnice na letiště, hned jak se dozvěděla, že poletí místo mě, pak odfrčela sem, aby mne tady pohodila. "Dnes v noci letí do Kalifornie pouze jediné letadlo, které mělo dvě volná místa, a tak nebylo času nazbyt. Musela vyzvednout Luca a vyrazit, když to měla stihnout." Bastiena nijak nepřekvapilo, když uslyšel, že Kate s jistotou předpokládala, že ji Luc do Kalifornie doprovodí. Ti dva byli nerozluční, odkdy ji Luc proměnil. "Bude potřebovat šaty," podotkla Terri, jako by se omlouvala sama za sebe. "Ano," hlesl Bastien. A má o problém víc. Terri ho soucitně pohladila po ruce. "Mám nepříjemný pocit, že dneska zrovna nemáš svůj den." Málem už ji ujistil, že všechno bude v pohodě, že je zvyklý potýkat se s krizemi, ale měl strach, že kdyby to udělal, znamenalo by to konec hlazení, a on zrovna zjišťoval, že se mu docela líbí. Takže, asi poprvé v životě, držel jazyk za zuby, zavrtěl hlavou a hrál na


48

soucit. "Ne, to teda ne." "Umm." "Co?" Zamračil se na Chrise Keyese, podrážděný editorovým přerušením slibné, byť krátké, mezihry. "Myslíte, že by bylo možné dostat tu sklenici vody?" troufnul si požádat editor. "Ta analgetika z nemocnice – opravdu by mi teď přišla vhod." "Dej mu napít, Vinny." "Vincente," opravil ho bratranec ostrým tónem. "A dej mu napít sám, nejsem tvoje hospodyně." "Ne, ale ty jsi důvod, proč už nemám hospodyni," zavrčel Bastien. "Dej mu napít." "Nechte toho. Já mu trochy vody donesu." Terri vyběhla dřív, než Bastien stihl protestovat. Teprve až když byla pryč si vzpomněl, že nemá ponětí, kde kuchyně je. Naštěstí to vzala správnou chodbou. Je to chytrá holka, koneckonců profesorka, však ona to najde, utěšoval se v duchu, pak už si jen jednou rukou unaveně masíroval čelo, při tom si rozmýšlel úkoly, které ho čekají, a jejich pořadí. Zaprvé, musí vyřídit Vincenta. Nejlepší bude vystrnadit bratrance z apartmá a poslat ho za potravou. Což je jediný způsob, jak mu zabránit okusovat hosty. Pak za a zajde za paní Houlihanovou a vymaže jí paměť, za b se staví v Keyesově bytě a vyzvedne mu nějaké šatstvo, za c sežene něco k snědku pro Chrise a Terri, pak už jen strčí editora na noc do pokoje, a bude mít volno. Může bavit sestřenici Kate, po libosti jich obou. Usmíval se, dokud si neuvědomil, že než bod a, b a c stihne, bodu d, vlastně e, se nejspíš ujme bratranec. Už bude zpátky a nepochybně udělá, co bude v jeho silách, aby Terri spadlo srdce do kalhotek. Doslova. Úsměv pohasl a on si chtě nechtě přiznal, že se mu život stal


49

peklem. "Bastiene?" "Hmm?" Pochmurné myšlenky zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, jakmile se obrátil a uviděl Terri. Vrátila se do místnosti, podala editorovi šálek čehosi, co nejspíš byla voda, a teď přišla za ním. Usmál se. Je to po čertech krásná ženská – krásná, soucitná žena, která si vzala řádnou porci dovolené, aby letěla 2 320 mil na pomoc sestřenici a nejlepší kamarádce v jedné osobě, se svatebními přípravami, jen aby ji pohodili u jeho dveří, jako zatoulané štěně, zatímco sestřenka a Lucern cestují po světě, poflakují se po konvencích spisovatelů romantické literatury, milují se v hotelích a bezpochyby se každé dva kroky líbají, jak už to láskou zhlouplá, roztoužená dua dělávají. "Když jsem byla v kuchyni a snažila se sehnat Chrisovi sklenici vody, porozhlédla jsem se tam a všimla si, že tady nemáš žádné jídlo." "Že by?" vyhýbavě hlesl Bastien. Napadlo ho, že přirovnání pohodili u jeho dveří jako zatoulané štěně je nepřípadné. Na téhle ženě není nic psího. Je spíš kočičí typ – elegantní a půvabná. "Vůbec žádné jídlo," dodala významně. "Chápu." Zrovna očima mapoval její postavu. Všechny ty křivky ve skutečnosti nebyly moc elegantní ani kočičí, což, jak předpokládal, je důvodem, proč ho ta asociace nenapadla hned napoprvé. Ale měla obrovské zelené oči, jako kočka. Které byly dost podobné Katiným, jak si až teď povšiml. Musí to být rodinný rys, usoudil, pohledem krátce zalétl nahoru, k zeleným kukadlům, než se zase hbitě vrátil k figuře. Opravdu má nádherné tělo, a mikina University of Leeds a těsné bílé džínsy je prezentovaly, radost pohledět. Sečteno a


50

podtrženo, není žádné štěně. Micinka. "Dokonce ani nádobí," pokračovala Terri. "Byl tam jeden šálek, do kterého si podle mne paní Houlihanová vařila čaj, konvice, čajové pytlíky, ale tím to končí. V celé kuchyni je jenom tohle. Haló? Bastiene? Slyšíš mne vůbec?" Bastien zamrkal, protože se starosti a špetce netrpělivosti v tónu Terri konečně podařilo k němu proniknout, až doteď byl prakticky duchem nepřítomný. Nějakou tu chvíli mu trvalo pochopit, co se pokoušela říci, zatímco on očumoval její lepou tělesnou schránku, ale za moment klíčová slova zdárně proplula mozkovými závity a nabyla smyslu. "Žádné jídlo. Ani nádobí. Dobře. Zítra půjdeme nakupovat. Mezitím…" Obrátil se a prozkoumával místnost. Pohledem přejel editora, který sebou na gauči pořád mlel a poposedával, bratrance, který se báječně bavil, a pokoj se vším všudy. Zastavil se u baru. "V baru jsou skleničky." Sláva, aspoň něco. "A já… ehm…" Co vlastně lidé dělají, když mají hlad a nechce se jim vařit? Aha, ano! Oni— "Koupím něco hotového?" pomohl mu Vincent. "Já to věděl," odsekl Bastien. Rodina dokáže být občas zatraceně k vzteku. Povzdechl si, obrátil se k Terri a přinutil se usmát, zcela ignoroval její užaslý výraz. "Dneska večer si něco koupíme a zítra půjdeme nakupovat." "Uh-huh." Pomalu přikývla, pak zkoumavě naklonila hlavu. "Žiješ tady dlouho?" "Asi dvacet let v tomto domě, ale ve městě přes sto," automaticky odpověděl Bastien. Pak zamrkal a opravil se: "Má rodina vlastní tento penthouse tak dlouho, chci říci. Žádný z nás tady ve skutečnosti nebydlí. Prostě ho používám, když jsem v New Yorku, kvůli řízení chodu


51

společnosti. Ostatní členové rodiny se tu čas od času ubytují, pokud jsou náhodou ve městě," dodal a očima ukázal na bratrance. "Chápu." Terri se lehce usmála, pak potřásla hlavou a sáhla do zadní kapsy. Vytáhla svitek amerických bankovek. "Well, můžu na jídlo přispět. Co si objednáme?" "Cokoli chceš, ale přispívat není zapotřebí. Jsi mým hostem." "Ale—" "Žádné ale. Jsi mým hostem," řekl rozhodným tónem. Odvrátil se, aby ukončil diskuzi, a jeho pohled neradostně přistál na Keyesovi. Promptně vytáhl notýsek a propisku, které pořád nosil v kapse, právě pro takovéto případy, a podal mu je. "Napište sem svoji adresu a dejte mi klíče, přivezu vám něco na sebe, až budeme, Vincent a já, venku obstarávat jídlo." Nežádal. "Ty!" Otočil se na bratránka, když se C.K. dal do psaní. "Vincente, sundej tu zpropadenou pelerínu a připrav se jít ven." "A ty—" Pozornost přesunul k Terri, ale stačilo jednou kouknout do jejích kouzelných očí a na od pohledu snad dokonce ještě kouzelnější rty, a úředně strohá dikce zmizela jako kouzlem. Úsměv mu opět zvlnil rty a o poznání mírnějším hlasem řekl: "Prostě se posaď a relaxuj, Terri. Brzy se vrátím… s večeří." Pak vzal bloček, tužku a klíče, které mu podával editor, popadl svého nezdárného, peleríny zbaveného, bratrance pod paží, a rázně ho eskortoval k výtahu. "Myslím, že se mu líbíš." Terri pohlédla na Chrise Keyese, když se výtahové dveře za jejich hostitelem a jeho bratrancem zavřely.


52

"Cože?" vyjekla překvapeně. "No, chová se k tobě hezčeji než ke komukoli z nás." Terri poznámku raději ignorovala. Zase se na gauči vrtěl, vypadal, že ho bolí celý člověk. "Můžu pro tebe něco udělat, aby ses cítil pohodlněji?" "Ne. Vlastně, kdyby ti to nevadilo? Ještě jeden polštář pod nohu by možná pomohl lékům zaúčinkovat. Mimochodem, děkuji za vodu." "Žádný problém." Vzala další polštářek z gauče a položila mu ho pod sádru na konferenčním stolku. "Lepší?" "Snad ani ne, ale bude to muset stačit." Kousla se do rtu, za dobrotu na žebrotu. Muži jsou horší, než děti, když jsou nemocní, zranění nebo hůř. Mají rýmu. "Půjdu do svého pokoje a začnu vybalovat," oznámila. Pud sebezáchovy jí velel uprchnout. "Zakřič, kdybys mě potřeboval." "Myslíš, že tady mají televizi?" Zastavila se. Chycena na útěku. Pomalu se otáčela, pohledem putovala po místnosti. Televizi neviděla. Ale na stolku vedle zasádrované nohy C.K. leželo nějaké dálkové ovládání. Vrátila se k němu, zvedla je a prohlížela. Neználek v zemi za zrcadlem. Na téhle věci bylo víc tlačítek, než na klávesnici počítače, a na všech nesrozumitelné zkratky a symboly. Na dvou stálo TV, ale měly pod sebou odlišné symboly. Zmáčkla první a lekla se. Z protější stěny ozvalo tiché bzučení. Nikdy by ji nenapadlo, že dokáže zvednout obočí tak vysoko. Pozorovala, jak se kus zdi vysouvá nahoru a odhaluje obrovskou televizi. "Voilà," vydechla spíš úlevou, než radostí. Stiskla druhé tlačítko a televize naskočila. Sláva, problém vyřešen, podala ovládání C.K. a otočila se k odchodu...


53

vděčná, že se jí napodruhé podařilo uniknout, aniž byla přivolána zpět. Svůj pokoj našla bez potíží a s tichým povzdechem za sebou zavřela dveře. Nic nešlo, jak čekala. Představovala si, že tuhle první noc stráví na gauči v útulném bytečku Kate, budou se dělit o mísu popcornu a smát se a hihňat dávným historkám, a plánovat svatbu. Ruku na srdce, dost se na to těšila. Také čekala, že dva týdny bude žít z toho, co kufr dá, spát na Katině hrbolatém, starém, proleželém otomanu, a trávit čas vyřizováním pochůzek, které budou zapotřebí na poslední chvíli, namísto sestřenky. Místo toho se ocitla v této obrovské, nádherné ložnici ve střešním apartmá Argeneau, s šuplíky a šatnou, vlastní koupelnou a velikou televizí, a nemá co dělat. V duchu připouštěla, že je skoro ostuda si na to stěžovat, ale hodně se těšila na takový výlet, jak si ho představovala. Co už nadělá. Nikdy nic nedopadne tak, jak čeká. Jediná jistota je nejistota. Potřásla hlavou, vzala brašnu a šla ke dveřím, o kterých Bastien tvrdil, že vedou do koupelny. Otevřela je a vstoupila dovnitř. Jasně. Rozkošná, stejně jako ložnice, samozřejmě – velká, luxusní a celá jenom její. Pár dní. Pohledem putovala po vaně, sprše, rostlinách v květináčích, proutěném křesílku, dvojitém umyvadle, pak ke dveřím naproti těm, kterými vešla. Všetečnost jí nedala. Brašnu postavila na roh velkého toaletního stolku a šla je otevřít. Obočí jí samo od sebe vyletělo nahoru při pohledu, který se před ní otevřel. Jako v pohádce. Myslela si, že její pokoj je velký a nádherný? Pak tahle ložnice musela být komnatou pána domu. Obrovská postel královských


54

rozměrů, starožitná, aspoň podle její odhadu, se čtyřmi sloupky v rozích, nebesy, a těžkými tmavými závěsy, které bylo možné zatáhnout kolem dokola. A i všechen ostatní nábytek vypadal starožitně. Prádelník se zásuvkami, skříně, stůl a židle, sofa a čalouněná křesla. Místnost byla větší, než celý její domeček v Huddersfield, v Anglii. Na prahu sice zaváhala, ale hned pak si dodala odvahu vstoupit, cítila se jako zloděj. Nejspíš je to pokoj Marguerite Argeneau. Koneckonců, Vincent povídal, že ve skutečnosti je tohle apartmá Bastienovy matky. Jestli je to její pokoj, pak tady momentálně nikdo nebydlí, což zmírnilo pocit viny, že popustila uzdu zvědavosti. Z panské ložnice vedly troje dveře. Zajímalo ji, kam asi vedou. Došla k prvním a otevřela je. Chodba. Rychle je zavřela a přešla k dalším, které odhalily prostornou šatnu. Jeden každý kousek šatstva byl pánský. Povětšinou tam visely samé obleky, spolu s pár kousky méně formálního ošacení, snad jen na efekt, k rozbití monotónnosti. Plátěňáky, manšestráky, drahé, rádoby ležérní košile a svetry. Ani jedny džíny. Takže je to pokoj Bastiena. Začala zavírat dveře šatny, když vtom se zarazila, protože její zrak přistál na vysokém kovovém stojanu v rohu naproti, úplně vzadu. Její zesnulý manžel, Ian, strávil spoustu času v nemocnici, když bojoval marný boj s Hodgkinovou chorobou, která nad ním nakonec zvítězila. Ale hodně času strávil doma. Nejdřív věřila, že je důležité mít ho doma, aby ho udržela v dobré náladě a pomáhala mu bojovat s nemocí. Jakmile ale překonala fázi popírání a akceptovala, že nepřežije, rozhodla se zajistit mu zbylý život tak šťastný, normální a pohodlný, jak jen to bylo možné. Zemřel doma, s ní, bratrem Davem a jeho ženou


55

Sandi. Díky, špatné slovo, vinou této etapy života byla důvěrně obeznámena se zdravotnickou výbavou. Pozná kapačku, když ji vidí. A za boha nemohla přijít na důvod, proč ji má Bastien. Pak si vybavila, že tohle původně byl pokoj jeho matky a že otec je po smrti. Kate jí nikdy nic neřekla o tom, jak starý pan Argeneau odešel ze světa. Terri se teď zmocnilo podezření, že to možná bylo podobné umírání její mámy a Iana. Pomalé, dlouhé a bolestné. To pomyšlení bylo nepříjemné, ale jí do toho nic není – dokud Bastien něco neřekne. Navíc v tomto pokoji nemá co pohledávat. Strká nos kam nemá. Zavřela dveře a zaváhala, nevěděla jestli toho nechat a jít pryč nebo čmuchat dál. Jenže zbývaly jedny jediné dveře, za které se mohla podívat, což rozhodlo. Když už došla až sem, stejně dobře se může kouknout i za ty poslední, než půjde zpátky do svého pokoje. Zalapala po dechu a ze rtů jí splynulo užaslé jé, když to udělala. Za třetími dveřmi totiž byla koupelna dokonce větší než ložnice, kterou dostala k dispozici. Luxusní nebylo sto ji popsat. Dokonce i přepychová byl jen chabý popis. Toaleta, bidet, umyvadla, sprcha a Jacuzzi, hydromasážní vana – vše vyvedeno v bílé, se zlatými doplňky. A to zlato jí bůhvíproč připadalo pravé. Podlaha ze sytě černého mramoru se zlatými a bílými žilkami, a zrcadla kam se podíváš. V duchu nad ní vyřkla nesmlouvavý ortel, dekadentní. Volně přeloženo, paráda. A na mysli jí vytanuly nepřeberné možnosti, hříšnější, než hříšné. Raději dveře zavřela a mazala rovnou do své koupelny. Sotva byla v bezpečí za zavřenými dveřmi, začalo jí vrtat hlavou proč, když má panský pokoj vlastní koupelnu, zde jsou dveře spojující ho s jejím. Nevadilo


56

jí, že jsou pokoje propojené. Nehodlala zamykat dveře nebo tak něco. Sestřenka by ji těžko nechala někde, kde by nebyla v bezpečí. Jenom byla zvědavá, proč spojovací dveře vůbec existují. Všechno se dozvědět člověku většinou stejně na štěstí nepřidá. Pokrčila rameny a nechala to plavat. Přešla k toaletnímu stolku a otevřela brašnu. Když nic jiného, aspoň si vybalí. "Nevím, proč z toho děláš takovou vědu." "Nemůžeš se krmit z mých hostů. Tečka," zavrčel Bastien. Dával bratranci kázání, odkdy se výtahové dveře zavřely. "Ty seš taková fajnovka, Bastiene." Vincent se hořce zasmál. "Rád bych viděl tebe, muset si potravu lovit postaru, jako já. Kousání mě už trochu unavuje, abys věděl. Pořád slídit po okolí, hledat večeři." "Ano. Já vím. Sám jsem to musel dělat, jestli si vzpomínáš," nedal se Bastien. "A vím, že to může být otravné, ale přesto – žádné krmení z mých hostí. Teď buď hodný bratránek a běž si najít svačinku, co tě řádně zasytí. Ne lidi v mém apartmá." "Ach jo, no tak jo," vzdal to nakonec Vincent a vyklenul jedno obočí. "Ale nejdřív bych ti měl pomoct objednat jídlo." "To zvládnu sám, děkuji," odsekl Bastien. Víc než čtyři sta let mu nikdo ani nenaznačil, že existuje něco, co by nedokázal. Byl plně kompetentní prakticky od narození. "Ne?" optal se Vincent zlehka. "Vsadím botky, žes jídlo s sebou ještě nikdy neobjednával. Pochybuji, že ses kdy musel něčím takovým zabývat. Nejblíž ses k tomu pravděpodobně dostal, když jsi žádal sekretářku, aby


57

zajistila catering na obchodní jednání. Vincent botky vyhrál, ale Bastien držel jazyk za zuby. Tohle nepřizná ani na mučidlech. "Copak to bude? McDonald, čína, pizza nebo sub?" "Co je sub?" Bastien byl tak překvapený, že se optal. "Ho hó! Ty to ani nevíš," zajásal Vinny. "No, dobře. Nikdy jsem jídlo s sebou nekupoval," přiznal Bastien. Byl spíš víno a kaviár typ, když došlo na randění. Krom toho, jídlo s sebou ještě neexistovalo, když měl rande naposled. "Takže, co je sub?" "Ponorkový sendvič. Dlouhá bageta, francouzská veka, trochu tvarem připomíná ponorku, tak proto ten název. Po celé délce rozříznutá a plněná masem, sýrem, hlávkovým salátem a bůhvíčím vším." Bastien udělal obličej. "To zní absolutně nechutně." "Že jo?" souhlasil Vincent. "Nepředpokládám, že ses Terri nebo Chrise zeptal, co by rádi?" "Ne," přiznal i bez mučení, a byl sám na sebe naštvaný, že to neudělal, ale zřídkakdy se kohokoli ptal, co by rád. On býval tím, kdo rozhoduje. Obvykle tedy rozhodl, co je v nejlepším zájmu všech, a udělal to, nebo nařídil, aby to udělal někdo jiný. Takže to teď udělá stejně, jaképak štráchy. "Co z toho je nejzdravější?" Vincent se zamyslel. "Nejspíš ty sendviče. Aspoň pokud reklama říká pravdu. Mají všechny živiny, vyhovují rostoucím lidským potřebám… a když je budeš jíst, můžeš shodit sto liber." "Cože?" "Vážně," rozesmál se Vincent. "Nějakej chlápek je jedl každý den ke každému jídlu a děsně shodil." Zmlkl a přemýšlivě našpulil rty. "Chápej, očividně pro ně chodil do obchodu, tak možná to je skutečný důvod, proč ztratil na váze."


58

"Vincente," zasyčel Bastien podrážděně, "které jídlo s sebou je nejzdravější?" "Sendviče," trval na svém Vincent. "Obsahují čtyři základní skupiny jídel. Nebo je jich pět?" Zvedl ruku a začal odpočítávat na prstech. "Mléčné výrobky, chleba, maso, zelenina… myslím, že jsou čtyři, pro lidi." "Jak myslíš. Vezmu sendviče." "Půjdu s tebou a pomůžu ti," nabídl se Vincent. Výtah se otevřel, byli v garáži. Bastien zavrtěl hlavou. "Díky, ale budu v pohodě. Kromě toho musím nejdřív zařídit o pár věcí." "Chrisovy šaty?" "To je jedna z nich," připustil Bastien a kráčel skoro prázdným parkovištěm. Bylo po pracovní době, pátek v noci, a většina zaměstnanců už odešla domů. "A dál?" "Také musím vystopovat paní Houlihanovou a vymazat jí paměť." "Proč se namáhat? Nikdo té staré sůvě neuvěří. Pomyslí si, že jí straší ve věži." "A co když ne?" odsekl Bastien a obrátil teď najednou zúžené oči na bratrance. "Prosím, pověz mi, že jinak mažeš vzpomínky svého jídla, že je nenecháváš chodit po venku a vykřikovat: Kousnul mě upír. Určitě máš tolik zdravého rozumu?" Ve skutečnosti to nebyl zdravý rozum, o co se obával. Byl to příval adrenalinu, který si Vincent zdá se užíval. Riziko pro něj bylo jako droga. "Jasně, že mažu," odpověděl bratránek. Bastienovi se ulevilo a šel dál. Vincent pokračoval: "Vymazal bych paměť i té hysterce, ale přišli jste vy. Podařilo se mi zastřít paměť editora a postaral bych se i o hospodyni, ale ty a Šípková Růženka jste vtrhli


59

dovnitř." "Šípková Růženka?" Bastien zvědavě pohlédl na bratrance. "To jméno k ní pasuje," zakřenil se Vincent. "Stačí se na ní podívat a vidíš, že v ní dřímá vášeň, která čeká na probuzení." "Tohle že vidíš?" "Jistě. Je jako zralé ovoce, k prasknutí nalité sladkou šťávou." Bastien se lekl. Ten popis, termín zralé ovoce, ho napadl, když ji uviděl poprvé. Zřejmě se vloudil do hlavy i Vincentovi. "Proč to říkáš?" "Způsob, jak chodí, obléká se, mluví." Vinny pokrčil rameny. "Napovídá, co už jsem říkal." "Ano, ale—" "Takže, kde naše milá paní Houlihanová bydlí?" přerušil ho Vincent a Bastienova mysl se přeorientovala na důležitější problém: ex-hospodyni. A její místo pobytu. Podráždění se vrátilo a zaměřilo se přímo na muže, který kráčel vedle něj. "Žije, nebo žila, v penthouse." Vincent hvízdnul skrz zuby. "A všechno tam nechala, když odešla? Mám pocit, že se nestavila ani pro kabát! "To není dobré znamení." Kroutil hlavou, když si to přemílal v hlavě, pak toho nechal a zeptal se: "Takže, kam si myslíš, že šla? K synovi? Dceři?" "Ona má syna a dceru?" Bastiena to tak překvapilo, že se zase zastavil. "Jak to mám do pekla vědět? Jenom hádám," zasmál se Vincent. Pak se podíval ostřeji. "Ty to nevíš?" "Nemám ponětí, jestli v New Yorku vůbec nějakou rodinu má," přiznal Bastien s nešťastným povzdechem. "Dobrý Bože, Bastiene! Ona pro tebe pracovala a


60

nemáš ánung, jestli má děti nebo rodinu? Člověče! Ty seš teda případ. Celej na větvi, že se krmím z lidí, ale to ty s nimi jednáš jako s dobytkem." "To teda ne," ohradil se Bastien. "Ne? Jaké má křesní jméno?" "Kdo?" "Tvoje hospodyně." Bastien se ušklíbnul a obrátil se k autu. Zastavil se za ním, a bratránka ignoroval, vytáhl z kapsy klíčky a stiskl tlačítko na dálkovém ovládání, aby odemknul dveře. Ucítil příval úlevy, když se dostal dovnitř. Dokud bratranec nevklouznul na sedadlo pasažéra. "Je to Gladys," oznámil Vincent, sám se sebou nemálo spokojen. Bastien ho dál ignoroval. Zasunul klíček a nastartoval motor. "Vždycky zjistím jména svých dárců dřív, než se najím," pokračoval bratranec kazatelským tónem. Bastien mezitím vycouval z parkovacího stání a jel k východu. "Nerad s nimi jednám jako s dobytkem. Hej!" vykřikl a zapřel se o palubní desku, aby zabránil průletu předním sklem. Bastien totiž dupl na brzdy, napůl v garáži, napůl na kraji ulice. "Proto se vyrábí bezpečnostní pásy," odtušil s ponurým zadostiučiněním. Natáhl se přes bratrance a otevřel dveře spolujezdce. "Ven." Vincent na něj překvapeně kouknul, pak se zakřenil velmi znervózňujícím, velmi vědoucím úsměvem. "Okay. Zařiď si to sám, jak je libo. Ale tohle je pravda a ty to víš. Možná se už z lidí nekrmíš, ale pořád s nimi jednáš jako s krávami." "A ty ne, samozřejmě," odsekl Bastien, když druhý upír lezl z auta.


61

Vincent se na chodníku narovnal, otočil se a předklonil, aby ještě nakouknul dovnitř. "Ne, já ne. Někteří z mých nejlepších přátel jsou lidé." Moment počkal, aby si byl jist, že to správně vyznělo. Pak položil otázku otázek: "Můžeš říci totéž?" Napřímil se a přibouchnul dveře. Nechal Bastiena za sebou zírat, jak volným krokem odchází po chodníku.


62

4. KAPITOLA "Zatraceně," povzdechl Bastien, při tom zmáčknul tlačítko centrálního zamykání a uveleboval se na sedadle řidiče. Takováhle drzost si zaslouží zamyšlení, Vincent by mohl mít pravdu. Nemá jednoho jediného přítele, který by nebyl téhož druhu, jako on. Měl člověčí obchodní partnery, ale jen z nutnosti, a držel si je od těla, jak jen to šlo, a jednal s nimi pouze natolik, nakolik si to žádal obchod. A ne, nedal si práci zjišťovat křestní jméno paní Houlihanové, ani nic jiného. Proč se namáhat? Hospodyně stejně nakonec umře a jemu nezbude než za ni hledat náhradu, jako ta poslední. A ta před ní. A ta předešlá. Zemřely, jako všichni lidé. Zachází s lidmi jako s dobytkem, navzdory faktu, že už se nekrmí přímo z nich? Přiznával si to velice nerad, ale možná ano. "Zatraceně." Zvolna a dlouze vydechl… a lekl se, protože mu něco zaťukalo na okno. Pootočil se a vykouknul ven, na koho jiného, než na Vincenta, který ukazoval, že má spustit okénko. Odevzdaně stiskl příslušné tlačítko. "Jen mne napadlo, že by možná neškodilo zkontrolovat Šípkovou Růženku a přesvědčit se, že není vegetariánka. Vypadá na to." Dobrá rada nad zlato. Vincent se napřímil a začal se vracet ulicí, odkud přišel. Bastien stiskl čudlík, aby okénko zase vytáhnul, pak bez nálady sáhl po mobilu. Namačkal číslo apartmá, nebyl si tak úplně jist, že Terri nebo Chris vezmou telefon, který není jejich. Naštěstí Terri zvedla sluchátko


63

na třetí zazvonění a zdvořile ohlásila: "Haló, rezidence Argeneau." "Ahoj Terri, tady je Bastien Argeneau." Odmlčel se a ušklíbnul se vlastní pompéznosti, na okázalý prsten, který nosil. Slůvko Argeneau opravdu nebylo nutné, nebo ano? Pokračoval: "Napadlo mne, že k večeři koupím nějaké sub. Může být? Nejsi vegetariánka, že ne?" "To zní skvěle!" vyhrkla Terri. "Ne, nejsem vegetariánka. Mohl bys vzít i smažené brambůrky a limonádu? Barbecue chipsy, Dr Pepper, a pro mne sendvič všehochuť, prosím. Ať je na něm všechno, včetně pálivých papriček." "Ehm… ano. Všehochuť. Pálivé papričky," opakoval Bastien a vytahoval z kapsy notýsek a propisku, aby si její objednávku zapsal hned pod adresu Chrise Keyese. "Barbecue chipsy a doktor Kdo?" "Pepper. Dr Proper, mám zajít za Chrisem a zjistit, co chce?" "Ehm, ano. Jistě. To bude bezva," souhlasil, pak sebou trhl, protože položila telefon, zřejmě na stůl, protože klapnutí v uchu skoro zabolelo. Nějaká ta chvilka uplynula, zatímco čekal, pak byla najednou zpátky a ozvala se. "Haló?" "Ano, jsem tady." "Chris chce sub s karbanátkem, hranolky a zázvorové pivo Canada Dry." "Karbanátek, hranolky, Canada Dry," mumlal Bastien, pak ztichl. "Karbanátek? Jako to, co dávají do spaghetti bolognese?" "Ano." "Aha. Okay." Nakrátko zavládlo ticho, pak si


64

odkašlal. "Je tam nahoře všechno v pořádku?" "Pohodička. Chris kouká na telku, a já vybaluji," řekla. "Kde jsi? Nemohl jsi dojet daleko. Není to dlouho, cos odešel." "Ne, jsem dole v garáži, vlastně teprve odjíždím," přiznal. "Prostě jsem si myslel, že bych měl zjistit, jestli nejsi vegetariánka nebo tak něco. Nechci přinést domů sub a zjistit, že ho nemůžeš jíst." "Ne. Nejsem vegetariánka. Miluju maso." Bastien se zasmál jejímu nadšení. Aspoň něco Vincent odhadl špatně. "A ty jsi vegetarián?" optala se zvědavě, pak se zasmála. "Well, myslím, že ne, jinak bys nenavrhoval sendviče. Vlastně bys mohl," opravila se. "Mohl bys mít rád ty vegetariánské. Ale prostě mi nepřipadáš jako veggie." "Ne?" optal se s úsměvem. "A jako co ti připadám?" "Muž holdující steakům. Krvavým," řekla s naprostou jistotou. Pak: "Mám pravdu? Máš rád krvavé steaky?" "Velmi krvavé," přisvědčil vážně. Odpověděla tím cinkavým smíchem, který pomohl zaplašit napětí, které cítil od rozhovoru s Vincentem. Když ty rolničky tak poslouchal, najednou si zřetelně uvědomil, že se mu nechce zavěsit. Raději by seděl a povídal si s ní, než se o něco staral. Chápejte, raději by si s ní vykládal osobně, aby mohl pozorovat, jak jí v očích při řeči tančí veselí rarášci, a jak jí tvář ožívá a je najednou výraznější, a jak její ručky poletují ve vzduchu jako dva rozverní ptáčci, když něco popisuje. Cestou z letiště dospěl k názoru, že je okouzlující, až to jednoho rozptyluje. "Brnkni nám, kdybys měl problém najít Chrisův byt a já ti dám ho k telefonu, aby tě mohl navigovat." Kývnul. Ne, že by ho mohla vidět. Jinými slovy říká,


65

přestaň krafat a pohni kostrou. Dalo se to brát málem jako odmítnutí. Zřejmě nebyla stejně nadšená, že může sedět a klábosit s ním, jako on. Odkašlal si. "Ano, provedu. Čau." Típnul mobil dřív, než stihla odpovědět. Cítil se trapně a krapet se na sebe zlobil, že tolik touží s ní mluvit. Je pouhý člověk, připomněl si – nemá cenu plýtvat na ni časem. Bude tady nějakých třicet, možná padesát let, pak umře, uloží ji do země a obrátí se v prach. Jako Josephine. Těžce polknul při vzpomínce na jedinou lásku, kterou kdy v životě měl. Tenkrát byl ještě mladinký, teprve osmaosmdesátiletý, až do té doby trávil život bezstarostným rozséváním svého divokého ovsa, ale na ženách, které jím osel, mu nijak zvlášť nezáleželo. Dokud se neobjevila Josephine. Vroucně se do ní zamiloval. Tak hluboce, až dokonce ignoroval, že může číst její mysl: prý spolehlivé znamení, jak vždy říkávala máti, že ti dva by si byl špatnými životními partnery. Odhalil jí o sobě pravdu, škemral, aby se k němu připojila ve věčné noci – nebo v tom, co tehdy za věčnou noc považoval. V té době neměl ponětí, že nakonec budou moci chodit ve slunci, díky krevním bankám a bezpečí, které poskytují. "Josephine." Ze jména mu na rtech zbyl pouhý šepot, když odkládal mobilní telefon. Velká láska jeho existence. Nabídl jí věčný život a své bohatství, jež už tehdy nebylo k zahození. Jenomže ji odpuzovalo, kým se prohlásil, a tvrdě ho odmítla. Josephine věřila, že nemá duši. Byla z něj tak vyděšená, že padla na kolena a prosila Boha o okamžité vysvobození. Bála se, že už jen znát ho, ohrozí její vlastní duši. Nezbylo mu než vymazat jí paměť a vzdát se jí jednou provždy. Stál stranou a zpovzdálí sledoval, jak se zamilovala do


66

člověka, vzala si ho, nosila jeho děti, zestárla a umřela. Zlomilo mu to srdce. Zatroubení zezadu nečekal. Lekl se, až mu ztuhla krev v žilách, pak mrkl do zpětného zrcátka. Někdo dělal přesčas a teď konečně jede z práce domů a chce ven. Rychle. Kdo by se mu divil. A on mu stojí v cestě. Přinutil se pohnout, přidal plyn a hladce vyjel na ulici, zahnul doprava, aby se vyhnul čekání, dokud se provoz neuklidní. Bezmyšlenkovitě projel několik ulic, pak si uvědomil, že nejlíp udělá, když brzy přijde na to, co dělá, jinak se může lehko stát, že bude kroužit kolem dokola celou noc. V čele seznamu priorit měl paní Houlihanovou, ale neměl ponětí, kde ji má začít hledat. Vincent ho nevybíravým, leč účinným způsobem donutil si uvědomit, že nezná dokonce ani její křestní jméno, nemluvě o rodině, ke které by šla. Předpokládal, že má. Těžko bude chodit po ulicích, bez domova a hladová a zmrzlá, jen aby před ním utekla. Nebo jo? Sám pro sebe se ušklíbnul. Pokud on ví, bude. Nevěděl o své ex-hospodyni, ani co by se za nehet vešlo. Tím pádem se nejedná o nic, co by mohl vyřešit v této chvíli. Pro teď ji tedy musí nechat být a zítra to zadá své sekretářce. Meredith s paní Houlihanovou několikrát jednala a mohla by vědět víc, než on. Pokud ne, mohla by aspoň zjistit, kdo ji najal a co o ní ví. On si dokonce ani nedokázal vzpomenout, jak dlouho pro něj pracovala. Prostě další anonymní zaměstnanec, až dodnes. Vzhledem k tomu, že tento problém byl nucen odložit, rozhodl se zamířit do… jakže se ten editor ksakru jmenuje? "Chris!" vyhrkl triumfálně, protože paměť si dala říci a zabrala. Christopher. Keyes. Musí tomu chlapíkovi


67

zajít do bytu pro něco na sebe, koupit sendviče… tam, kde je prodávají, a pak honem zpátky do penthouse, kde si může odpočinout a vymyslet, co si počít s hosty, dokud nesežene hospodyni, která by se o ně postarala. I s tak schopnou sekretářkou, jakou má v práci on, potrvá nalezení náhrady za paní Houlihanovou pár dní, možná dokonce týdnů. Protože rodina byla tím, čím byla, zaměstnanci najímaní na jakoukoli práci poblíž Argeneau museli být velice pečlivě prověřeni. "Hmmm. Týdny bez hospodyně," mumlal zadumaně, při tom kouknul na adresu v bločku. Na příštím rohu odbočil na hlavní, co vedla víceméně správným směrem. Týdny, kdy bude odpovědný za své hosty. Přinejmenším za Terri. Editora opravdu nemá na zodpovědnosti. Vlastně ani nesouhlasil s přítomností toho muže v penthouse. Jenom ho tam momentálně trpí. Ale Terri – to je jiná písnička. Souhlasil vzít ji k sobě domů. Tím se, aspoň jak to chápe on, stává zodpovědným za její bezpečí a blaho. Což také zahrnuje držet ji dál od Vincentových choutek. Co si tak vzít volno z práce, jen na pár dní, a držet se víc doma a nespouštět ji z očí. Jenomže představa volna mu byla tak cizí, už jen pouhý fakt, že o tom uvažuje, byl zarážející. Volno. Promyslel celou věc se vší vážností a čím dál tím víc mu to připadalo jako nejlepší tah, má-li udržet Terri v bezpečí. Byl si jist, že by mu Kate nikdy neodpustila, kdyby Vincentovi dovolil ji kousnout. A on sám by z toho neměl radost určitě. Už jen pomyšlení na bratrancovy rty a zuby na křehkém krčku Terri – nebo čemkoli jiném – bylo protivné! Ano. Vezme si volno a – well, posedávání v bytě by bylo nudné. Nedokázal si při tom sám sebe představit. Nikdy v životě jen tak


68

neposedával. Pořád byl v jednom kole, jeho život byl pořád samá práce. Šlápl na brzdu, když před ním naskočila červená, pak se jen tak bez cíle rozhlížel, dokud jeho pozornost neupoutala velká cedule na prázdné parcele, hlásající odkdy dokdy se zde bude konat bleší trh. Se zájmem si ji prohlížel. Byl víkend a přišlo jaro, což znamenalo, že bleší a pouliční trhy všude po městě vyrůstaly jako houby po dešti. Uvažoval, jestli by Terri mohlo bavit zajít se na nějaký podívat, když už je v New Yorku. Pak spatřil taxi projíždějící okolo s reklamním štítem Metropolitní muzeum umění na žluté střeše. Třeba by ráda šla i tam. Nebyl v Met od jeho slavnostního otevření v Central Parku někdy v… 1880, aspoň si myslel, že to bylo v tom roce. To už je to tak dlouho? Zamračil se nad tím letopočtem, ale byl si celkem jist, že má pravdu. Odjakživa měl v úmyslu se tam vrátit, ale nikdy nebyl schopen, či ochoten, najít si na to čas. Pro Krista Pána, copak už to vážně je víc, než 120 let, co se mu naposledy podařilo utrhnout se na pár hodin, aby navštívil muzeum? Jo, už je to zatraceně dlouho. A v té chvíli se rozhodl. Vezme tam Terri. Přesně to udělá. Bude se jí tam líbit. Ale o víkendu ji tam brát nechtěl. V muzeu bude nával. Co třeba v pondělí, to by mohl být lepší den na takovou vycházku. Promýšlel to, mezitím se světla na semaforu změnila a on přesunul nohu z brzdy na pedál plynu. Ano, o víkendu ji provede ji po trzích a jarmarcích, pak ji vezme do muzea, v pondělí. Co dál? Ale no tak, přece je celá spousta míst, kam ji může vyvést, a věcí k vidění, které jí může v New Yorku ukázat. Divadelní představení například. Žádné neviděl už—


69

Mysl se počítání obezřetně vyhnula. Byl si téměř jist, že je to déle, než kdy byl naposled v muzeu. Myšlenka jít na nějaké sám, prostě nebyla nijak zvlášť přitažlivá, až doteď. Ale s Terri, aby ji pobavil, vidět je jejíma očima, zčistajasna bylo vše jinak. Což mu připomnělo Lucernova slova z dnešního odpoledne. Všechno se teď zdá zářivější a zajímavější. Zjistil jsem, že na svět hledím novýma očima, vidím ho, jak ho musí vidět Kate, a ne okem, které vše omrzelo, jak plynul čas. Příjemná to změna. Bastien dupl na brzdu a zůstal sedět jako přimražený. Vzteklé houkání a troubení za sebou ignoroval. Způsobil dopravní kolaps, ale bylo mu to jedno. Mysl mu jela na plné obrátky. Všechno se zdá zajímavější, když si představuje, jak to ukáže Terri. Má neobvyklou starost o její blaho a rozrušil ho nápad držet ji a Vincenta od sebe, který – popravdě – neměl nic společného s tím, co by si mohla myslet nebo říct Kate. Sice pochyboval, že ji potěší, jestli kousnutí schytá editor, ale to mu ve skutečnosti nevadilo. Ne. Chce Terri držet od Vincenta dál, protože už ze samotné představy, jak ji bratranec svádí rovnou jemu před nosem, se mu dělalo špatně, protože… o ni má zájem sám. Bouchání na okno upoutalo jeho duchem nepřítomný pohled. Nějaký šofér vystoupil z auta a teď ječel a bušil Bastienovi do dveří. Neslyšel, co huláká – troubení zezadu bylo příliš hlasité – ale spočítal si, že tomu chlapíkovi zřejmě zácpa radost nedělá. Nějakou tu chvíli pozoroval mužova ústa, pak mu do hlavy podstrčil radu sklapnout a vrátit se do auta. Sotva poslechl, sešlápl plyn a zase uvedl Mercedes do pohybu. Příhoda dala jeho úvahám jiný směr. Rozčilenému řidiči vnuknul příkaz bez jakékoli námahy. Dokázal by


70

kontrolovat a číst mysl Terri? Jestli ano, není mu souzena. Jestli ne… Jak se říká, počkáme a uvidíme. Jemu nezbývalo než počkat, až se vrátí do penthouse. Už aby byl doma. Zrychlil a v duchu proklínal Chrise Keyese za to, že bydlí v Morningside Heights na Upper West Side, daleko od drahé části města, kde byl doma on. Když se tam dostal, zjistil, že klíče, které mu C.K. dal, nepotřebuje. Dveře bytu byly otevřené dokořán. Uvnitř stála nějaká postarší dáma, ruce v bok, a hartusila na dvojici dělníků, kteří vyváželi kusy omítky a dřeva – odklízeli suť z propadlého stropu, tipnul si Bastien. Vstoupil a šel za ní, předpokládal, že to je bytná. Ztratil spoustu času, když se jí pokoušel vysvětlit, že je tam kvůli Chrisovi, pro jeho dobro. Pak ho unavilo ji přesvědčovat a vklouznul do její mysli. Zaonačil to tak, že si jeho přítomnosti vůbec nevšimla. Stejně musel obsloužit i oba dělníky, než měl cestu do ložnice konečně volnou. Měl jsem to udělat rovnou, pomyslel si Bastien podrážděně, když o několik minut později vycházel z bytu. Namátkou vybrané ošacení nacpal do sportovní kabely, kterou našel v ložnici na podlaze. V autě ji hodil na sedadlo spolujezdce, nastartoval, pak se zarazil. Příštím bodem na seznamu byl nákup sendvičů, jenomže neměl ponětí, kde je prodávají. Skoro už vystoupil, aby se zeptal nejbližšího kolemjdoucího, kde by našel obchod, ve kterém prodávají sub, pak si to rozmyslel. Počká, až bude blíž domova, než se zeptá na cestu. Jestli sub bývají obvykle ohřáté, což, aspoň podle něj, by minimálně karbanátek být měl – a co on ví, všehochuť Terri by mohla být teplá jakbysmet – nechtěl, aby byly studené, až se vrátí. Už takhle to znělo dost nechutně, neřku-li podávat to vychladlé.


71

Naneštěstí se ukázalo, že krámů se sendviči je v elitní oblasti města, kde sídlila Argeneau Enterprises, míň, než šafránu. A směr, kterým Bastien nakonec zamířil, ho odvedl notný kus cesty zpátky, než našel, co hledal. Také se ukázalo, že takovéto obchůdky jsou notně populární, protože fronta uvnitř byla brutální. Byl v pokušení skočit lidem do mysli a přeskočit je na začátek řady, ale přinutil se být trpělivý a počkat, jako každý jiný. Nejednalo se o stav krajní nouze. Pro takovouto manipulaci neměl žádnou omluvu. O půl hodiny později, a dobré dvě hodiny poté, co se vypravil ven, Bastien vyjel výtahem do střešního apartmá. Nesl sportovní kabelu s editorovým oblečením a papírový sáček s třemi sendviči, hranolky, dva pytlíky barbecue chips, dva Dr Pepper a Canada Dry ginger ale. Co si vybrala Terri vzal dvakrát, aby taky měl co zobnout. Tak se aspoň nebude divit, proč nejí. "Zvítězil a vrací se se štítem," zadeklamoval s náležitým patosem Vincent, když Bastien obtěžkán potravou nakráčel do obývacího pokoje. Ten ho ignoroval a raději zaměřil pozornost na své dva svěřence. Vytřeštil oči. "Oni spí!" "No a cos čekal?" optal se bratránek pobaveně. "Trvalo ti to věčnost. Jsem zpátky hodinu – a stihl jsem se najíst a jídlo jsem si musel skutečně ulovit, ne koupit v krámě na rohu." Bastien k němu obrátil podezíravý pohled. "Najedl ses venku. Ne—?" "Ne, nepokousal jsem tvé hosty," ujistil ho Vincent, pak ukázal na editora, který tvrdě spal vsedě, hlava mu padala na prsa. "Tamten spí díky analgetikům, myslím. A Terri měla hrozně dlouhý den. A je pozdě."


72

Bastien vztekle zúžil oči, neušlo mu, jak Vincentův výraz i hlas zjihnul. "Je teprve" – zvedl ruku a mrkl na hodinky – "devět." "Devět večer je tady. Dvě ráno v Anglii," zdůraznil Vinny. "Aha, ano." Bastien odtrhl zrak od spící ženy a podíval se na pytlík jídla ve své ruce. Přestože byly nechutné, když se o nich mluvilo, ve skutečnosti sendviče pěkně voněly. "Myslíš, že bych ji měl vzbudit, aby se najedla?" "Ne." Bratránek rozhodně zavrtěl hlavou. "Je vzhůru od čtyř od rána. Anglického času." "Od čtyř od rána?" vyhrkl Bastien zděšeně. Položil sáčky na konferenční stolek. "Letělo jí to v deset. Na letišti musela být o tři hodiny dřív, a Huddersfield je víc, než hodinu jízdy od letiště v Manchesteru. K tomu všemu přičti sedmihodinový let, který se protáhnul na devítihodinový, vinou zdržení v Detroitu – nemluvě o dlouhé cestě do města – měla příšerně dlouhý, únavný den. Nejlíp nechat ji vyspat. Podvyživená není, hlady ti neumře." "Hmmm." Bastien souhlasně přikývnul, pak se na Vincenta zamračil. Očividně si s Terri povídal, než usnula. Což ho naštvalo. "Jak je to dlouho, co usnula?" "Asi půl hodiny." Kývnul. Jestli Vincentovi hodinu trvalo najít si večeři, znamená to, že měl na řeči s Terri zhruba půl hodiny. Bastien se nemohl rozhodnout, jestli je naštvaný, že se mu poštěstilo s ní tak dlouho hovořit, nebo má radost, že konverzace nebyla natolik vzpružující, aby ji udržela v bdělém stavu. Nakonec dospěl k názoru, že na tom nezáleží, obešel konferenční stolek a zvedl si ji do náručí.


73

"Hodláš ji uložit?" neodpustil si Vincent. "Přeleží si krk, když bude spát tady," šeptem odpověděl Bastien. Odnesl ji z obýváku a chodbou dál. Podařilo se mu otevřít pokoj Lissiann, zanést Terri dovnitř a položit na postel, a nevzbudit. Pak zašel do panské ložnice a na přikrytí jí raději přinesl prošívanou deku ze své postele, než aby ji s největší pravděpodobností probudil, když zpod ní bude tahat peřinu. Jakmile byla jaksepatří zachumlaná, narovnal se a chvíli se na ni díval. Byla-li vzhůru, Terri Simpsonová v sobě zvláštně spojovala mnohé protiklady: zábavná, laskavá, nevědomky sexy, přesto s rozpustile uličnickým smyslem pro humor. Ve spánku byla ztělesněná nevinnost, tvář uvolněnou a sladkou. Jevila se mu jako krásná lidská bytost, v nitru i zvenčí. U něj učiněná vzácnost, mít tak vysoké mínění o smrtelníkovi, nebo o komkoli, když na věc přijde. Většina lidí, se kterými se kdy setkal, mu připadala chamtivá a lakotná. Časem se naučil, že každý má něco za lubem. Trik spočíval v tom, včas zjistit co to je. Ale u této ženy nic takového nepozoroval. Uletěla tisíce mil a vzdala se dovolené, aby pomohla Kate s nadcházející svatbou. Neznal ji dlouho, ale podle toho, co zatím viděl, byla Terri nejšťastnější, když dávala, a nic za to nečekala. Dokonce jí bylo nepříjemné cokoli od ostatních přijímat. Většina lidí by byla štěstím bez sebe, že mají k dispozici takto luxusní ubytování, místo starého proleželého gauče u Kate, a ona se přesto necítila dobře, že tu má bydlet. A taky neměla radost, že jí nedovolil přispět na ten pakatel za večeři, kterou teď nebude jíst. Ve dnech, co teprve přijdou, se určitě dozví mnohem víc, ale právě v této chvíli mu připadalo, že


74

konečně potkal ženu, kterou by mohl mít rád a respektovat – a nemít pocit, že ho chce, aby od něj něco dostávala. Terri si vzdychla a zavrtěla se na posteli, a Bastien se usmál. Pak v šoku zamrkal, protože ticho pokoje prořízlo hlasité zachrápání. Zděšeně na ni zíral, dlaní si zakrýval pusu, aby přidusil smích… moc nechybělo a rozchechtal se. Rychle vycouval z místnosti. Well, pomyslel si, když dovřel dveře, nikdo není dokonalý. Rozesmál se na celé kolo. Vrátil se do obývacího pokoje a zabral místo na gauči, kde prve polehávala Terri. Ještě bylo teplé a on si to teplíčko chvíli užíval, než sáhnul po sáčku s jídlem. "Co s ním?" Vincent ukázal na chrupajícího editora, zatímco Bastien zvědavě nakukoval do pytlíku se sendviči. "Co s ním?" Bastien vytáhl jeden z balíčků barbecue chipsů a moment s ním zápolil, než se mu ho podařilo otevřít. "Taky si přeleží krk, jestli ho nestrčíš do postele," upozornil Vincent. Bastien jen lhostejně pokrčil rameny. Nahlížel do sáčku, objevil tam tenké plátky osmažených brambor se špetkou červeného koření. "Tak bude mít přeleželý krk. Měl si jít lehnout do postele." Vincent vyprskl smíchy, pak vykulil oči, protože Bastien vzal jeden brambůrek a zkusmo do něj kousnul. "Co to děláš?" "Ochutnávám bramborové lupínky," odtušil, když požvýkal soustečko křehké delikatesy a strčil si ji do pusy celou, aby ji mohl vychutnat zúplna. Nebylo to špatné. Vůbec to nebylo špatné. Nevzpomínal si, že by něco podobného existovalo, když se naposledy zatěžoval


75

jídlem. "Pane na nebi," vydechl bratranec. "Co?" Bastien tázavě vzhlédnul. "Ty jíš." Vincent na něj zíral jako zjara. "Jídlo. Musíš být zamilovaný." Bastien polknul a vyštěkl smíchy. "Zamilovaný není jako těhotný, Vincente. Nejíme, protože jsme zamilovaní." "Jeden každý z nás, o kom vím, že se zamiloval, začal zase jíst," konstatoval bratranec nekompromisně. Bastien o tom popřemýšlel při polykání, pak si strčil do pusy další lupínek. Lissianna jí. Ohledně Etienna si jist nebyl, ale že zase jí Lucern, to věděl najisto. Zvolna žvýkal, pak potřásl hlavou a přinutil se uklidnit. Setkal se s ní teprve dneska. Nemůže být zamilovaný. Zabouchnutý, možná, ale ne zamilovaný. A dva chipsy opravdu nelze považovat za jedení – aspoň ne podle něj. "Když už je řeč o jídle, kdy ses naposled opravdu nakrmil?" Ani se nepokusil zastírat, jak ho ta otázka překvapila. Neřkuli polekala. Věděl, že Vincent nenaráží na lovení, ale prostě se ptá, kdy měl naposledy krev. A ke svému nemalému úžasu si zčistajasna uvědomil, že od brzkého rána ani kapku. Začal pociťovat potřebu krve na letišti, při čekání na přílet letadla s Terri, ale sotva ho objala, myšlenky na jídlo se mu z hlavy vypařily. Příliš ho zaměstnalo všechno, co se událo potom. Odmítal třebas i jen pomyslet, že by to měl na svědomí pouze a jenom její přílet. Přece se toho udála fůra: Vincent tady je, hospodyně ne. Kolega Kate tady je, Kate a Lucern ne. Je toho spousta, přesvědčoval sám sebe. Bohužel to nevysvětlovalo proč ani teď, když se situace stabilizovala, pořád nijak zvlášť netouží po krvi.


76

Třeba jenom potřebuje uvidět, nebo vlastně ucítit, onu životadárnou substanci, aby si poškádlil apetit. Jakmile vejde do svého pokoje a vyndá z lednice zabudované do postele pytlík krve, hlad bude na to tata zpátky, o tom není žádná. Zavřel pytlík s brambůrky, strčil ho zpátky k ostatnímu jídlu, a vstal, aby je odnesl do kuchyně. Právě když dával sáček do prázdné lednice, vybavil si, jak Terri říkala, že kuchyně je prázdná, až na konvici a jeden šálek a čajové pytlíčky. Zavřel dvířka ledničky a namátkou otevřel pár skříněk. Paní Houlihanová měla vlastní malý byt v zadní části penthouse, s kuchyní a vším potřebným, a on ani minutu nepochyboval, že skříňky v něm jsou plné jídla a nádobí a všeho, co do správné kuchyně patří. Nicméně tady, pusto prázdno nehostinno. Vážně se měl postarat, aby v těchto bylo aspoň něco, přiznal si Bastien. Takhle ani nemá co dát Terri k snídani, leda čaj. A studené sendviče, pomyslel si otráveně, to už zavíral kuchyňskou skříňku a z kapsy tahal notes. Cestou z kuchyně si dělal poznámky a vydal se chodbou k panskému pokoji. Další úkol pro sekretářku – až bude v pondělí volat do kanceláře ohledně paní Houlihanové, a že si bere volno. Najme kohokoli, kdo je zapotřebí, a dohlédne, aby měl linku i lednici narvanou k prasknutí, až se vrátí z muzea. Do té doby prostě bude brát Terri na jídlo ven. Žádný problém. V New Yorku je nespočet restaurací. "Pískání a usmívání. I to jsou symptomy zamilovaného muže." Bastien se rozhlédl a uviděl Vincenta, nonšalantně se opírat o dveře Lucernova pokoje. Bratránek stál, nohy


77

zkřížené v kotnících, paže na hrudi, pozoroval ho a bylo jasné, že dobírat si ho, je pro něj nebetyčná zábava. "Já si nepískal." "Ale jo, pískal." Bastien se neobtěžoval znovu to popírat. Ruku na srdce, možná si pískal, když šel po chodbě. Nebyl si jist. Jestli ano, pak nevědomky. Tak trochu připouštěl, že se možná usmíval. Možná. Koneckonců, cítil se šťastný. Ale obojí najednou? To ne. "Nikdo nemůže pískat a usmívat se najednou," ohradil se. "Na chodbu jsi vyrazil s úsměvem na rtech, pak sis začal pískat, zhruba v půli cesty. Taky's štěrkal drobnými v kapse," poinformoval ho Vincent. "Klasický exemplář muže jsem-šťastný-jako-blecha, aneb Jak poznat zamilovaného až po uši, snadno a rychle." "Jak to do pekla víš?" podrážděně ucedil Bastien. "Jsem herec," pokrčil rameny Vincent. "Znát vnější projevy emocí je mým řemeslem. Nemohu se chovat jako zamilovaný, pokud nevím, jak se zamilovaný chová. A ty, kolego, vykazuješ všechny klasické počáteční symptomy muže, který propadá lásce." "Poznal jsem ji teprve dneska," pokusil se bránit Bastien. "Hmm. Láska je legrační věc a často udeří tvrdě a rychle. Jak dobře víš," opáčil Vincent vážně. "Kromě toho, já řekl: propadá lásce – nikoli propadl." Nato se otočil a vešel do Lucernovy ložnice. Bastiena nechal na chodbě samotného. Mluvil o Josephine, když říkal: Jak dobře víš. Vincent a Bastien byli blízkými přáteli, když se do ní zamiloval. Vinny byl svědkem Bastienovy bolesti, když ho Josephine odmítla a křičela na něj, že je nestvůra. Až do té doby si Bastien užíval víru společnosti a divokých časů, které tenkrát nabízel


78

svět lidí. Teprve až když mu zlomila srdce, ztratil o to všechno zájem a ponořil se do strastí a radostí rodinného podnikání. Od té doby tvrdě pracoval a akumuloval kapitál. Peníze se mu staly alfou a omegou života. Ty vás nikdy nezradí ani neodsoudí. A peníze nikdy neřeknou ne. Naneštěstí, blízké přátelství s Vincentem bylo jednou z věcí, které odhodil do škarpy života, když se rozhodl pohřbít v řeholi podnikání. Vlastně si jeho absenci ani neuvědomoval, až do dnešního večera. Bratránkovo škádlení a zlobení a vemlouvání mu připomnělo, co poslední plus mínus tři staletí postrádal. Hodně. Chybělo mu hodně věcí. Je na čase s tím něco udělat, ale opatrně. Jestli po něčem netoužil, pak nechat si zlomit srdce. Zase.


79

5. KAPITOLA "Není dneska krásný den?" rozplývala se Terri a zhluboka vdechovala smrdutý New Yorský vzduch, jako by to byl nějaký elixír. Bastien kývnul na souhlas a dokonce se mu podařilo nezašklebit. "Krásný." "Sluníčko svítí. Ptáčci zpívají. Miluju jaro." Mluvila jako kreslená postavička z Disneyho filmu. Ještě chvilku a začne zpívat. Ódu na slunce. "Slunce." Procedil to slovo mezi zuby, coby nějakou kletbu. Jak jen mohl zapomenout na slunce? Je přece upír, zatraceně! A přesto vymyslel program a pozval Terri ven, takže bude trávit den potulováním se po venku. A co čert nechtěl, zrovna dneska slunko svítí jako zjednané. Byl vskutku krásný jarní den, na jaro nezvykle teplý a slunečný. Ani by ho nepřekvapilo, kdyby ve zprávách slyšel, že se lidé v celém městě opalují a kůži jim zaživa užírají sluneční paprsky. Stejně jako jemu. Jediným rozdílem bylo, že jeho tělo maximální rychlostí pracovalo na průběžné opravě a obnově sebe sama. Být jako ostatní, kůže mu prostě bude stárnout, minutu od minuty. Namísto toho mu dehydruje tělo, vteřinu od vteřiny. Navrch, aby toho nebylo málo, i když měl v plánu nabalit si chladničku plnou krve a vzít si ji s sebou na tenhle výlet, on – puntičkář – na to zapomněl. Ne, že by se tím něco změnilo, pomyslel si. Těžko se mohl toulat po okolí s pytlíkem krve v ruce stejně nenuceně, jako ostatní nosí láhev vody. Představoval si, že by prostě tu a tam někam vklouznul a doplnil tolik potřebnou tekutinu,


80

kterou spotřebovával rekordním tempem, ale teď viděl, že by to bylo těžké. Nenechal by Terri samotnou, v džungli velkoměsta. "Bastiene?" ozvala se Terri a vyrušila ho ze zamyšlení. "Hodláš u tohohle stánku stát celý den?" Udělal obličej. Jenom tento stánek, aspoň na tomto malém tržišti, měl plátěnou stříšku a on se pod ní schovával už několik minut. Byla to jediná bouda, která nějakou měla, ale nemohl tady stát navěky. Bude se muset vzmužit a dříve či později zase čelit slunci, i kdyby jen aby došel domů. A měl nepříjemné tušení, že je to ostatně nejchytřejší věc, jakou vůbec může udělat, ale opravdu, opravdu nechtěl tuhle vycházku tak brzy odpískat. Probudil se v šest ráno a nadšeně skočil do sprchy, v duchu už prožíval den, který ho čekal. Přistihl se, že si píská, zatímco se sprchoval a oblékal, pak zamířil do obýváku, kde našel Chrise Keyese. Pořád na gauči, ale vzhůru a celý pomačkaný a zubožený. Jak to tak vypadá, editor přetrpěl nepokojnou noc na pohovce, probouzel se a usínal, pak se zase probudil. Nic jiného dělat nemohl, protože nevěděl, který je jeho pokoj a stejně by měl problém se tam sám, bez pomoci dostat. Bastien jen se nepatrným zájmem poslouchal mužovy nářky ohledně drsné noci, dokud nezaslechl zmínku o tom, že mu Terri má z kuchyně přinést sklenici vody, takže by si snad mohl vzít další léky proti bolesti. Na nic nečekal, nechal editora editorem a okamžitě zamířil do kuchyně. Tam Terri vymývala šálek, ve kterém marodovi přinesla vodu v noci. Když do něj napouštěla čerstvou, Bastien se jí optal, co by řekla návštěvě pár bleších trhů, spolu s ním. Překvapilo ho, jak nervózně se cítí. Teprve až když k němu obrátila jasné, dychtivé oči a


81

pověděla, že půjde ráda, ucítil, jak se mu ulevuje. Ještě se zapřísáhl, že než kamkoli vůbec vyrazí, nejdřív ji vezme na snídani, a omluvil se. Sjel výtahem do patra, kde se nacházely kanceláře Argeneau, a rychle sepsal seznam příkazů pro sekretářku, aby ho našla, až v pondělí přijde do práce. Nechtěl zapomenout pověřit ji úkolem zjistit, zda existují nějací příbuzní, které by paní Houlihanová mohla ve městě mít, a zařídit vybavení jeho kuchyně, a v neposlední řadě také zrušením všech obchodních schůzek naplánovaných na příští týden. Jakmile jí lístek položil na stůl, vrátil se do penthouse, kde byl vzdychajícím Chrisem Keyesem informován, že Terri se šla do svého pokoje osprchovat a převléknout. Bastien měl tak dobrou náladu, při pomyšlení na nadcházející den, že se mu nebohého editora zželelo a pomohl mu do pokoje mezi tím, který zabral Vincent, a tím, ve kterém bydlela Terri. Dokonce ho doprovodil do koupelny, trpělivě počkal venku, než si vyřídí své lidské potřeby, pak mu pomohl ven a do postele. Podal Chrisovi dálkové ovládání televize umístěné na konzole na zdi proti posteli, a slíbil mu po někom poslat jídlo. Pak vzal sportovní tašku plnou oblečení, které v noci obstaral, a položil ji na postel vedle něj, kde ji měl na dosah, kdyby něco potřeboval. Čímž pádem pro tuto chvíli pro Chrise udělal všechno, co mohl – nebo aspoň všechno, co byl udělat ochoten – odešel do obývacího pokoje a tam našel Terri oblečenou a natěšenou jít ven. Všechny ostatní myšlenky se mu z hlavy vykouřily při pohledu do její šťastně vzrušené tváře, a když se optala, jestli si vezmou opravdický New Yorský taxík a když ano, jestli na něj může mávnout, jako to viděla v televizi, řekl ano. Její vzrušení a radost, že si vyrazili a projížděli se městem


82

taxíkem, který osobně stopla, ho rozdováděly jakbysmet, ale všeho do času. Přesněji řečeno do chvíle, kdy vystoupili z taxi a on si uvědomil, že na něj shora vesele praží slunce. Právě tehdy mu došlo, že na krev zapomněl, jako na smrt. Nemohl uvěřit, že byl tak nedbalý. Je idiot. A jeho hloupost pokazí celý den. Nemohl se dál potulovat po venku v tomhle horku, se smrtícím sluncem nad hlavou. Možná by pomohlo, kdyby si koupil klobouk s širokánskou krempou a košili s dlouhými rukávy u jednoho z těchhle stánků nebo tak něco. Zašklebil se. To už si rovnou může koupit klaunský nos a boty. Dnešní den se rozhodně nevyvíjel tak, jak si to ráno ve sprše maloval. "Bastiene?" Terri se zčistajasna zjevila vedle něj, tvářila se ustaraně. "Vypadáš trochu… nemocný. Je ti dobře?" "Ano, já… to jen to teplo a slunce," kápl nakonec božskou. Nepřekvapilo ho, že vypadá nemocně. Byli venku už dvě hodiny a on to opravdu začínal cítit. "Myslím, že bych přivítal pauzu," přiznal a v duchu si povzdechl nad obavami, které se jí zračily na tváři. Teď si o něm bude myslet, že je kriplík k politování, který nezvládne ani krátkou procházku. "Jak chceš." Zamračila se. "Ty se vážně necítíš dobře, viď?" "Ne, já jen…" Povzdechl si. "Zapomněl jsem na slunce. Jsem na ně drobet alergický." "Aha!" Vypadala, že se jí ulevilo. "No a proč jsi to neřekl?" "Zapomněl jsem," hlesl Bastien. Uvědomil si, jak hloupě to znělo. Těžko mohl zapomenout, že je alergický na slunce. Pak ho políbila múza a dodal:


83

"Nemám to pořád. Jenom teď beru nějaké léky a jejich vinou jsem fotosenzitivní." "Aha." Cosi prokmitlo obličejem Terri těsně předtím, než po něm sklouzla znepokojeným pohledem. "Můj manžel byl jednu dobu na lécích se stejnými vedlejšími účinky." "Není to nic vážného," ujistil ji spěšně. "Ale kvůli těm lékům jsem přecitlivělý na sluneční světlo a nepomyslel jsem na to, dokud jsem se neocitl venku a… Co to děláš?" skočil sám sobě do řeči, když ho vytáhla ze stínu a bez diskuze vlekla po ulici. "Dostaneme tě pryč ze sluníčka. Měl jsi říci, že máš alergii. Pochopila bych to." Na rohu se zastavila, zadívala se na kolemjedoucí vozidla, spatřila blížící se taxi a sešla z obrubníku. Zamávala jednou rukou jako profík, jako by žila v New Yorku celý život, a vrátila se na chodník, když taxi hodilo blinkr a zajelo ke kraji, aby zastavilo přímo před nimi. "Kam to bude?" optal se šofér, jakmile nastoupili. Terri pohlédla na Bastiena. "Neznám tvoji adresu." Zaváhal. Vážně nechtěl jejich vycházku ukončit. Jenom chtěl dovnitř. "Chtěla by ses podívat do Macy's?" optal se. "Není tam tak lacino, jako na bleším trhu, ale pořád laciněji, než v Anglii." "Jasně." Zakřenila se. "Někteří lidé se prostě neumí chovat," šeptem konstatovala Terri. Znechuceně pozorovala, jak jakási postarší zákaznice ječí na bezbrannou pokladní, která naneštěstí udělala tu chybu, že se jí neprozřetelně pokusila pomoci. Zákaznice chtěla vrátit topinkovač, ale neměla účtenku a dokonce ani krabici, ve které byl


84

původně zabalený. Když jí pokladní omluvným tónem vysvětlila, že takto jej zpátky vzít nemůže, že to je firemní pravidlo, žena vybuchla a ještě pořád dštila slovní lávu. Vypadá snad jako zlodějka? vřískala. Koupila si tu věc v dobré víře a čekala, že se k ní v Macy's budou chovat lépe a kdesi cosi. Terri skoro bolelo se na to dívat. Pokladní si rozhodně takové hrubosti nezasloužila. A tak se, celou tou scénou zhnusená, obrátila na Bastiena. Uviděla, že zamračeně přihlíží. "Zajímalo by mne, kde jsou toalety," zašeptala, při tom se rozhlížela po obchodě, ve kterém to hučelo jako v úle. Bastien k ní shlédnul. "Vím kudy," pochlubil se. "Tudy." Ukázal směrem, odkud přišli, a Terri s ním srovnala krok. Zavedl ji k eskalátoru. Vyjeli do patra, pak zahnuli doprava a ušli ještě kousek. "Touhle chodbou pořád dál," napověděl. "Počkám, najdeš mě tady, až vyjdeš ven." Přikývla a vydala se udaným směrem. Dveře na dámy byly otevřené a tak vešla a skoro nahlas zaúpěla při pohledu na dlouhou frontu čekajících, až budou na řadě, aby si zašly do kabinky úlevy. Délka fronty byla o strach a vážně nad tím zůstával rozum stát, dokud si nevšimla cedule a nedošlo jí, že polovina toalet je mimo provoz kvůli úklidu. Už zase to moje z pekla štěstí, pomyslela si. Špatné načasování, jako vždy. Co už, nic se nedá dělat, jen čekat. Doufejme, že Bastien je trpělivý. Ten se mezitím venku opřel o zeď, paže zkřížil na prsou, nohy v kotnících, a připravil na čekání. Ženám to


85

v koupelně trvá věčnost, co svět světem stojí. O tom se poučil již před drahnými časy. Před plus mínus třemi sty lety, přesněji řečeno. Jedna z mála věcí, jež se za uplynulé věky nezměnila, a skutečnost, nad kterou nepřestával žasnout. Co tam celou tu dobu děláte? Ptal se na to máti i Lissiann, mockrát, za uplynulá staletí, ale nikdy mu nedaly uspokojivou odpověď. Třeba bude Terri výjimkou potvrzující pravidlo. Ne, že by mu vadilo čekání. Dostat se pryč ze slunce sice byla úleva, jenomže škoda už se stala a on se cítil pod psa. Jeden dva pytlíky krve by přinesly vítanou úlevu. V hlavě mu bušilo a tělo svíraly křeče, následek ozářením. Dvě ženy vyšly zpoza rohu a kráčely podél něj, šťastně štěbetaly a mířily na dámy. A to je další záhada. Ženy často chodí na toaletu ve dvojicích. Proč asi? Ťap-ťapání bot přitáhlo jeho pohled doleva. Zákaznice, která prve dole seřvala na dvě doby ubohou prodavačku, se vynořila zpoza rohu. Tvářila se zavile, od pohledu zlá, zahořklá stará bréca. Přesně ten typ člověka, do jakých vždycky v minulosti kousal nejraději – tenkrát, když krmení se z živých lidí ještě bylo holou nezbytností. Odjakživa tíhnul ke kousání do lidí, které neměl v lásce. Vyvolávalo to menší výčitky svědomí, než hodovat na někom sladkém a milém a nic netušícím. Často si vybíral takové lidi, zločince nebo sobce, ale ti z duše zlí byli vždy jeho favority. Nesmírně ho těšilo zanechávat ty nerudné, staré protivy celé zesláblé a zmatené. Příjemně se usmál, když tahle semetrika s okoralým srdcem došla až k němu, a za vynaloženou námahu si vysloužil úšklebek. Ach, ano – ona je přesně typ, který s radostí setře. V minulosti, zatímco si bral jejich krev, často využil příležitost a podstrčil do hlav těchto


86

nesnesitelných lidí myšlenku, že by měli být laskavější ke svému okolí, což mu pokaždé poskytlo pocit uspokojení. Málem měl dojem, že dělá světu službu, když se z nich krmí. Znehybněl, když ho minula, a zachytil její pach. Krev – sladká a opojná. Cítil, jak křeče zesílily a pokusil se je ignorovat a zabavit se úvahami o krevní skupině. Je diabetička, to poznal podle vůně. A je diabetička, která o tom buďto neví nebo na to kašle. Tipoval to druhé. Také odhadoval, že má někde na těle otevřenou ránu, jinak by vůně nebyla tak silná. Sledoval ji, jak kráčí chodbou a mizí ve dveřích toalet. Jenomže za moment vypochodovala zase ven. A vypochodovala pro to bylo jediné vhodné slovo. Ta ženská je očividně na válečné stezce. "Jestli na někoho čekáte, mladíče, připravte se, že čekání bude dlouhé," informovala ho sice rozzlobeně, ale jako by se v tom vyloženě vyžívala. "Půlka kabin je zavřená kvůli úklidu, je tam směšná fronta. Hloupé ženské. Měly by si stěžovat, což míním udělat já. Obsluha si ráda hraje na důležité." Někteří lidé prostě nejsou šťastní, pokud si nemají na co stěžovat, pomyslel si Bastien s povzdechem. Rozhodně by světu prokázal laskavost, kousnout ji, kdyby ještě kousal. Další závan svůdně sladkého odéru krve, když šla okolo. Tentokrát byl silnější, což v jejím případě mohlo znamenat jediné, otevřená rána na straně blíž k němu. Koncentrovaná vůně způsobila koncentrovanou bolest, a Bastien se zkroutil bolestí. Vážně potřeboval krev. Měl se držet od slunce dál. Je idiot a jak se obával, pokazí nejen okružní vycházku po trzích, ale i celý den. Bude se muset vrátit do penthouse předčasně, aby se nakrmil.


87

Což sice potrvá jen pár minut, ale jejich výlet to určitě nadobro pokazí. "Co je s vámi?" Bastien vzhlédnul a uviděl, jak na něho ta jedubaba s odporem civí. "Co jste zač, narkoman?" optala se a zase měla v hlase tu škodolibou radost. Užívala si představu, že trpí. V té chvíli si skutečně přál, aby kousání bylo ještě pořád dovolené. On už by jí upravil fasádu, míněno vnitřní, postoj ke světu… Ale počkat, nakrmit se v případě nouze dovolené je, vzpomněl si. A soudě podle křečí, při kterých se kroutí jako paragraf, dosáhl hranic nouze. Zvolna se narovnal a počastoval tu saň okouzlujícím úsměvem. Terri si povzdechla úlevou, když za sebou konečně zavřela dveře kóje. Touhle dobou už Bastien nejspíš logicky usoudil, že se protáhla oknem koupelny a utekla. Kdyby nepotřebovala na záchod tak hrozně nutně, a nebála se, že přijde o místo ve frontě, zašla by mu vysvětlit, co jí trvá tak dlouho. Řekla by mu, aby šel nakupovat nebo třeba na kafe, a že se za půl hodiny někde sejdou. To už snad bude hotová, aspoň hrubým odhadem, uvažovala, zatímco si ulevovala, a sláva, může jít. Tolik pospíchala, že měla ruce po umývání ještě trochu vlhké, když běžela k místu, kde se Bastien trpělivě opíral o zeď. "Omlouvám se," vyhrkla, když se dostala až k němu. "Oni—" "Uklízejí koupelnu a polovina kabin je mimo provoz," dokončil místo ní uklidňujícím tónem. "Ano, já vím. Pověděla mi to jedna zákaznice. Nemůžeš za to."


88

"Aha." Terri se ulevilo, byla ráda, že mu celou dobu nevrtalo v hlavě, co tam pro Boha živého takovou dobu může dělat, a že zřejmě ani není naštvaný, že musel čekat. "No, byla jsem tak rychlá, jak jen to šlo." "O tom nepochybuji. Můžeme jít?" Přikývla a srovnala s ním krok, bok po boku kráčeli zpátky do obchodu. Při chůzi na něj zvědavě koukla, uvažovala, co je jiné, pak si uvědomila, že už nevypadá tak nezdravě, jako předtím. Ještě nevypadal stoprocentně, ale nápad dostat ho pryč ze slunce, už nesl ovoce. "Je ti o fous lépe?" optala se. "O fous," připustil. "Ještě ne jako normálně, ale moc se mi ulevilo." "Bezva." Usmála se na něho. "Snad postačí trocha času bez sluníčka a budeš v pořádku úplně." "Ano a ještě něco k obědu," souhlasil. Překvapeně se na něho podívala. "Tys šel pryč a dal si něco k jídlu, zatímco jsem byla na dámách?" "Cože?" Ostře na ni pohlédl, zrovna nastoupili na jezdící schody. "Řekl's ještě něco k obědu," zdůraznila. "Aha." Zase se uvolnil. "Myslel jsem prostě něco k obědu. Přeřekl jsem se." "Tak to jo," kývla. "Můžeme si něco dát hned teď, jestli chceš." "Pojďme nejprve nakupovat," navrhl, když sjeli do prvního podlaží. "Ještě není ani poledne a jsme v Macy's. Můžeme trochu brouzdat po obchodech. Pak si dáme pauzu na oběd a rozhodneme se, co s načatým odpolednem." "Okay." Terri nepřítomně souhlasila, zpomalila, protože zrovna míjeli pokladní, které prve, tak


89

ponižujícím způsobem, spílali. Zlá zákaznice byla pořád tady, ale celá jako proměněná. Omluvně se usmívala a poplácávala dívčinu po ruce. "Je mi to tak líto, drahoušku. Nevím, na co jsem myslela, že jsem se k vám tak chovala. Mělo mi dojít, že kvůli mně nemůžete porušit reklamační řád, a opravdu – vždyť já ani nemám původní obal od toho zatraceného topinkovače, viďte? Prosím, odpusťte mi, jak ošklivě jsem se chovala," cukrovala žena, najednou učiněný mílius. Terri měla obočí málem až ve vlasech. "Wow," zašeptala. "To je mi změna." "Hmmm." Bastien jen pokrčil rameny. "Něco jí muselo poupravit náhled na svět." "No, nikdo to nepotřeboval tolik, jako ona, ale stejně je to hodně velké překvapení. Nevěřila bych, že se někdo může změnit takovým fofrem, nevidět to na vlastní oči." "Život je plný překvapení," odtušil mírně a usmál se na ni, učiněné neviňátko. "Nuže, kde začneme? Něco na sebe? Šperky? Parfémy?" "Nejsi unavený?" "Ne." Bastien pohlédl na Terri a přinutil se usmát, aby měla radost. Popravdě? Byl vyčerpaný. Ta zahořklá semetrika, kterou posvačil, utišila nejhorší hlad, ale ne docela, a tak pořád trpěl. Přišla by mu k chuti další pinta krve, aspoň, ale nedostal příležitost. A nikdo kolem navíc jako vhodná oběť nevypadal. V duchu se při té vzpomínce usmál. Měnění názorů té staré ženy si jaksepatří užil. Byla rázem mnohem příjemnější, když s ní skončil. Samozřejmě, šlo jen o dočasnou úpravu, ale minimálně té prodavačce to pomohlo. Snad dnes cestou domů nebude nenávidět svou práci, lidi a celý svět.


90

"Jé, podívej! Victoria's Secret." Terri se v chůzi zastavila a jako u vytržení zírala do výlohy. Bastien se nemohl neusmát jejímu téměř posvátnou úctou prodchnutému výrazu. Je tak snadné ji potěšit. Po nakupování u Macy's si dali oběd v malém lahůdkářství. Uždiboval z kuřecího sendviče, který si oba objednali, zatímco ona vesele rozprávěla a pochutnávala si na tom svém. Chutnal opravdu dobře – lépe řečeno moc dobře – ale po létech na tekuté dietě neměl žaludek připravený na velké množství. Po jídle se procházeli, prošmejdili hudebniny a prohrabali koše zlevněných DVD. Terri se uměla šikovně držet ve stínu a tím pádem jeho ze slunce. Teď se zrovna schovávali pod jedním z mnoha lešení, které se zřejmě rozhodly dobýt New York, a ona s pusou dokořán zírala na obchod na druhé straně ulice, s polonahými figurínami ve výloze. "Můžeme zajít dovnitř," podotknul Bastien. "Ano," vydechla. Spousta žen by spustila tirádu, že on, muž, bude jen těžko chtít navštívit obchod s dámským spodním prádlem. Pak by licoměrně vzdychly: No tak dobrá, jako by jim bylo proti srsti tahat ho dovnitř, přestože doslova hynuly touhou tam jít. Terri se žádným tyátrem neobtěžovala. Chtěla jít dovnitř. On řekl, že může a ona souhlasila. Konec příběhu. Úžasná úleva. "Pojďme." Vzal ji za loket a pobídnul na roh, kde se na semaforu rozsvítila silueta kráčejícího chodce. Prokličkovali přes ulici, ve zdraví se dostali na druhou stranu a ponořili se do Viktoriina tajemství právě, když naskočila červená. Terri se zastavila hned za dveřmi, nevěděla kam s očima. Střílela pohledy jako pistolník, bleskurychle a po všem. Parfémy a jezdící schody uprostřed, a hedvábí a


91

krajky všude okolo. Bastien si skoro dokázal představit, jak jí to v makovičce šrotuje. Kam jít nejdřív? Doleva, doprava, nahoru? Šla doleva. Rozumné, v duchu ji pochválil. Budou se propracovávat krámem po směru hodinových ručiček. První prodavačka, na kterou narazili, byla přátelská. Mile je přivítala a navrhla, aby za ní přišli, budou-li se chtít na něco optat, pak je nechala na pokoji. Terri procházela územím nočních košilek. Nad touto utrousila och, nad támhletou ách, a časem se jim podařilo projít obchod kolem dokola až k eskalátorům a vyjet nahoru do druhého patra, plného kalhotek a podprsenek. "Mohu vám nějak pomoci?" otázala se další žena. Terri položila pěkné purpurové krajkové kalhotky, na které se dívala, a usmála se. Krásný, jako proutek útlý exemplář prodavačky si ji povýšeně prohlížel. "Ne, díky," odpověděla. "Jenom se dívám." "Hmm." Žena našpulila rty a shlížela na ni, jako na psí žrádlo. Bastien stál kousek stranou, snažil se držet z cesty. Všiml si, že Terri poletuje z místa na místo, koukne semhle, mrkne támhle a zřídkakdy se zastaví. Zjistil, že držet se blíž, nakonec bude muset v jednom kuse uhýbat nebo couvat, aby jí nepřekážel, když se bez varování otočí na podpatku a změní směr. Což dělala mírně řečeno nečekaně, protože její oči ustavičně propátrávaly území vpředu a pokud uviděla něco, co ji zaujalo, letěla k tomu. Pokud ne, pozměnila směr nebo se obrátila čelem vzad. Prostě bylo snazší dát jí prostor na manévrování. Ale teď se pohnul vpřed, ochranitelské instinkty se ujaly slova. Prodavačku zjevně nijak nenadchlo hlavně odění Terri. Ošoupané džíny a triko očividně nevyhověly jejím standardům.


92

"Zavoláme vás, pokud budeme potřebovat pomoc," ozval se, čímž přitáhnul ženiny oči a plnou pozornost. Její přístup se změnil v tepu srdce, rty se od-špulily a proměnily v hřejivý úsměv. "Dobře, ahoj." Prodavačka to vyslovila, jako by ve svém obchodě právě zakopla o úžasný poklad. Bastien se snažil neušklíbnout. Byl pohledný muž a tudíž zvyklý na ženy, které mu věnovaly pozornost, ale viděl, jak oči téhle osůbky přeskakují z jeho tváře k drahým hodinkám, a k rodinnému pečetnímu prstenu s iniciálou A rodu Argeneau vyrytou do diamantu. Čichala peníze a ten pach se jí zamlouval. Měl dojem, že vidí, jak její panenky nabírají tvar $. Pohlédl na Terri, aby viděl, co ona nato. Zjistil, že poodešla a teď zkoumá docela hezkou černou saténovou podprsenku, která na ní vypadala přímo rozkošně. Přinejmenším v jeho fantazii, protože si ji pilně představoval. Zapomněl na prodavačku, mazal za Terri. "Je rozkošná." "Ano, je," přisvědčila s úsměvem. "Támhle k ní máme i kalhotky." Prodavačka mu byla v patách a teď se mohla samou úslužností přetrhnout. Prošla kolem nich a vzápětí se vrátila, v ruce nesla hned několikery. "Podívejme se. Já mám small. Takže pro vás… jaké?" Prohlédla si Terri od hlavy k patě. "Extralarge?" navrhla nevinně. Pak se obrátila k Bastienovi a dodala svůdně zastřeným hlasem: "Mohu vám je předvést." Bastien se musel kousnout do rtu, protože Terri málem vypadly oči z důlků. Zrudla, pak se aspoň na pohled až děsivě opanovala. Hlas měla vlídný a shovívavý, když říkala: "To nebude nutné, jsem si jistá. A ne, nemám velikost extra-large. Ale netrapte se, že


93

jste udělala chybu. To ta prsa," pokračovala bez okolků. "Občas je hrůza být tak štědře obdařená. Často dají na první dojem a myslí, že jste velká všude." Pohledem sklouzla na skoro plochou hruď ženy s velikostí S a podotkla: "Vy máte štěstí, žádná nemáte, tento problém vám nehrozí." Zatímco se prodavačka dusila, Terri ještě sladce dodala: "Nemějte obavy, chce to jen získat trochu víc zkušeností ve vašem povolání a jsem si jistá, že se naučíte odhadovat velikost zákaznic správně." Bastien se na zuřící prodavačku přes hlavu Terri zeširoka usmíval, její trapas si užíval. A to si naivně myslel, že Terri potřebuje ochránit? Očividně ne. Terri se k němu obrátila a řekla: "Myslím, že momentálně mám už nakupování dost. Co si zajít na zmrzlinu?" Na odpověď nečekala a než bys řekl švec, mašírovala k jezdícím schodům. "Zvládla's to báječně," vyhrkl, sotva ji dohnal. "Mrcha, jméno mé," hlesla. "A ještě v půli zmrzliny se budu cítit hrozně, že jsem se chovala tak škaredě." Zíral na ni, a nevěřil vlastním očím. Takhle se podle ní chová mrcha? A bude se cítit mizerně i potom, jak svrchu s ní ta vyzáblina jednala? Jestli ano, pak Terri zdá se ochraňovat přece jenom potřebuje. Před sebou samou, rozhodl se. Vypořádala se s tou ženou na úrovni a mnohem laskavěji, než by to udělala většina ostatních. Urazily by se nebo rovnou začaly řádit. Popřípadě by si stěžovaly nadřízeným a nechaly děvče vyhodit. Terri ji jen elegantně usadila. A cítí se kvůli tomu zle! Neuvěřitelné.


94

6. KAPITOLA Terri vyšla ze sprchy a vtom se rozezvonil telefon. Chňapla po ručníku na věšáku, obtočila ho kolem sebe a běžela do ložnice k aparátu na nočním stolku. "Haló?" ozvala se udýchaně, při tom kecla na kraj zválené postele. "Terri?" "Kate!" Narovnala se, úsměv jí roztáhl rty do půlměsíce. Byla ráda, že sestřenku slyší. Věděla, že Lucern volal a mluvil s Bastienem v pátek v noci, aby mu oznámil, že ve zdraví dorazili do Kalifornie, ale ona tou dobou spala jako dudek a promeškala příležitost promluvit si s Kate. Teď je pondělí ráno a teprve až teď volá. Celý víkend se Kate ani Lucern neobtěžovali dát o sobě vědět, aspoň pokud ona ví. "Co konference?" "Jde to dobře," ujistila ji sestřenice a hned omluvně dodala: "Je mi to líto. Tys letěla takovou dálku, abys byla se mnou a pomáhala se svatbou a já—" "Nelam si s tím hlavu," skočila jí Terri do řeči. "Práce. Já to chápu. Krom toho, Bastien mě provedl po městě a všechno možné mi ukázal, baví mne, takže—" "Cože?" vyhrkla Kate. "Promiň, Terri, ale slyšela jsem správně? Tys říkala, že tě Bastien provedl po městě a baví tě?" "Ano." Terri, celá zmatená její reakcí, ještě zaslechla, jak nějaký mužský hlas – Lucernův, koho jiného – v dálce cosi zabručel. Pak Kate musela zakrýt mluvítko dlaní, protože jediné, co slyšela, byly útržky tlumené konverzace.


95

"Promiň," omluvila se nakonec, to už zase přímo do telefonu, a optala se podezřele nenuceným tónem. "Takže, jak že tě Bastien zabavil?" "Jak?" Terri se uložila na postel. Zírala na nebesa nad hlavou. "No, v sobotu mne vzal ven na snídani, pak na okružní vycházku po bleších trzích. Pár jsme jich prošli, pak—" "Bleších trzích?" Kate ji zase nenechala doříct, jako by nevěřila vlastním uším. "Tím chceš říci trzích venku, pod širým nebem?" "Ano. Mám to brát tak, že víš o jeho fotosenzitivitě… způsobené léky, které bere?" Na druhém konci drátu bylo chvíli ticho. "Ano. Vím o jeho fotosenzitivitě." A tečka. Žádné vysvětlení, co za léky to je, nebo na co jsou. Krátce doufala, že sestřenka vnese do věci jasno. Sice byla zklamaná, ale přinutila se pokračovat. "No, každopádně se mu slunce na druhém tržišti začalo dostávat na kobylku – well, vlastně si myslím, že už na prvním, ale přiznal to a vysvětlil mi, jak je na tom, až na druhém. Hned, jak to udělal, vzali jsme si taxíka do Macy's a přesedlali na nakupování pod střechou. Což byla švanda," dodala rychle. "Většinou jsme brouzdali po obchodech a povídali si a jedli. Bylo to příjemné, úžasná pohoda. Pak jsme se vrátili sem, převlékli se a šli ven na večeři. Tvrdil, že už se úplně vzpamatoval, když jsme dojedli, a navrhl, že mne vezme do kina, ale všimla jsem, si toho moc nesnědl a napadlo mě, že se možná ještě pořád cítí dost pod psa, tak jsem řekla, že jsem ucaprtaná ze všeho toho chození a pravděpodobně si taky svou daň vybírá časový posun. Tak jsme zůstali doma." Terri se odmlčela a naklonila hlavu, protože Kate se


96

na druhé straně drátu pustila do další tlumené rozmluvy s Lucernem. Znělo to, jako by mu tlumočila detaily její soboty. "Omlouvám se." Sestřenka se vrátila a jako by se jí dechu nedostávalo. "No a co neděle? Dělali jste něco i v neděli, tím myslím jako vy dva?" "Aha… ehm… no, ano," koktala Terri, pak vzdychla a dala se do líčení druhé půlky víkendu. "V neděli jsme začali trochu později. Bastien musel zajít do kanceláře a vyřídit nějaké obchodní záležitosti, tak jsme šli ven na pozdní snídani, až když se vrátil. Zrovna jsme vyšli z restaurace, když okolo procházel nějaký průvod, tak jsme stáli pod markýzou jednoho obchodu a koukali se. Pak jsme ještě zašli na pár pouličních trhů. Nebyla jsem si jistá, že je to dobrý nápad, co jeho zdraví a tak vůbec, ale bylo zataženo a měl na sobě košili s dlouhým rukávem a klobouk a brýle a…" Rozesmála se při té vzpomínce. Vypadal pěkně hloupě, takhle nahastrošený. Připomínal Neviditelného, jak se snažil zakrýt každičký kousek zdánlivě neexistující kůže, aby utajil své status quo, nebo celebrity hrající si na veřejnosti na schovávanou. Ale co, nemohl za to a na trzích si užili ohromnou legraci. "Pak jsme nakoupili čínu a vzali si ji s sebou domů, že se najíme pro změnu tam, samozřejmě i s Chrisem," dodala, ale neodpustila si otázku: "Když už mluvíme o Chrisovi, Katie, tu zlomenou nohu zrovna dvakrát dobře nezvládá. Je hrozně deprimovaný a fňuká. Nebo je ufňukaný od přírody?" "Jé, koho zajímá Chris?" vykřikla sestřenice netrpělivě. "Pověz mi, co ještě dělal Bastien." "Katie!" Terri se rozesmála. "Ach jo, vždyť víš, jak to myslím. Bude v pohodě. A


97

muži přece fňukají vždycky, když jsou zranění nebo bolaví. Rýma je pro chlapa smrtelná nemoc. Teď mi hezky vyklop, co ještě jste v neděli dělali." "No, to je zhruba tak všechno. Snědli jsme čínu a koukali na pár půjčených filmů. Bylo to příjemné, pohodička. Bastien je okouzlující hostitel." "Ano, dokáže být okouzlující." Úsměv v hlase Kate se nedal nepostřehnout. "Kde je teď?" "V kancelářích Argeneau." "Ne, není," bryskně opáčila Kate. "Tam jsem volala nejdřív a nikdo to nebral. Dokonce ani jeho sekretářka, Meredith, tam není. Na druhou stranu, ta nedorazí dřív, než za hodinu, aspoň co já vím." "Tak to musí jet právě teď sem," usoudila Terri. "Jel dolů jenom, aby nechal Meredith instrukce na den. Půjdeme do muzea." "Cože?" zaječela Kate. "Ve všední den?" "Když jsem ráno vstala, řekl mi, že měl na dnes naplánované nějaké obchodní jednání, ale že se klíčový účastník omluvil a změnil termín, tak ho napadlo zajít si do muzea. Pozval mě, abych šla s ním," vysvětlila, při tom si namotávala telefonní šňůru na prst. Její novinky následovalo další tlumené povídání z druhé strany linky, ale tentokrát dlaň nebo cokoli, čím Kate zakrývala mluvítko, musela sklouznout, protože Terri uslyšela Lucerna zavrčet a říkat něco jako: "… ten klíčový účastník, který se omluvil, je nejspíš on sám." Pak byl telefon zase zakryt jaksepatří a zbytku už nerozuměla. Nechala šňůru odvinout z prstu, lehla si na bok na kraj postele a volnou rukou jezdila po pokrývce pod sebou, po té samé, co jí byla přikrytá, když se probudila v sobotu ráno. Poznala, že je z Bastienovy postele v panském pokoji, a bylo jí jasné, že ji musel odnést do


98

postele a přikrýt. Ještě si o ni neřekl, a ji ani nenapadlo mu ji vracet. Popravdě, nechtělo se jí. Hezky voněla. S rozkošnickým úsměvem zabořila nos do látky a vdechovala vůni, která na ní ulpěla. Peřina pořád voněla Bastienem a to aroma se jí líbilo. Rozhodla se, že se ho musí optat, jakou kolínskou používá. Třeba ji koupí jako dárek… někomu, jednou. "Terri?" "Ano." Zvedla se a provinile usedla zpříma, bylo jí trapně, přestože Kate nemohla vidět, co dělá. "Máš velké štěstí. Bastien je báječný muž. Chytrý, pracovitý, hezký a dokonalý džentlmen, on—" "Kate," přerušila ji Terri. "Půjdeme do muzea. To není nutně rande. On je prostě dobrý hostitel, stará se o mne, dokud se nevrátíš." "Uh-huh." Sestřenka nehuhlala jakože ji přesvědčila. "Bav se. Vím, že budeš. A pozdravuj ho od nás. Za pár dní zase zavoláme, abychom zjistili, jak se nám románek vyvíjí." "Žádný románek neexistuje, nic se vyvíjet nebude!" protestovala Terri. Ale mluvila do ohluchlého sluchátka. Kate už zavěsila. Vyděšeně zírala na aparát v ruce. Pane Bože, letělo jí hlavou, copak Kate a Lucern přišli o rozum? Jde s Bastienem do muzea, ale ti dva to zjevně mají za ekvivalent dostaveníčka. Ježíši, doufejme že ji nikdy nepozve na skutečné rande. Pro Kate a Lucerna by se to rovnalo sňatku. Kroutila hlavou, zavěsila a vstala z postele. Musí se obléknout a učesat. Má být hotová za patnáct minut. "Jé, podívej!" Bastien se nemohl neusmívat, jak se Terri žene k dalšímu exponátu: umělecké dílo stvořené ze smaltu,


99

stříbra, pozlaceného stříbra a zlata. "Relikviář Svatého kříže, přelom osmého a devátého století, Byzancie," přečetla nahlas, když ji dohonil. Kousek ustoupila, naklonila hlavu nejdřív nalevo, pak napravo, a pátravě mhouřila oči, než prohlásila: "Je vážně šeredný, huh? Podle mě vypadá Picasso-idně." Bastien se na řečený kousek podíval a kývnul. Musel souhlasit, že vypadá poněkud á la Picasso. Ne, že by ho Terri viděla kývat. Už jí padlo do oka cosi jiného a uháněla pryč s dalším "Jé, podívej!" Tiše se smál a šel za ní. Na řadě byl malý předmět ve tvaru domu, nebo spíš hrobky či doktorské brašny, sedm možná osm palců vysoký, a zhruba stejně široký. "Relikviář Bursa, počátek devátého století, severní Itálie, slonovina, pozlacená měď, dřevo," přečetla mu a vzdychla. Pečlivě si schránku prohlížela, tentokrát necouvla, ale naopak se naklonila blíž a pomalounku obcházela skleněnou vitrínu. "Mrkni na ty detaily," vydechla obdivně, když se kolkolem vrátila dopředu. "Nemohu uvěřit, že tenkrát dokázali vytvořit tak jemnou práci. Udělat něco takové muselo komusi neznámému trvat věčnost." "Ano," přitakal Bastien, popošel blíž, aby si relikviář prohlédl s novým zájmem. "Jé, podí—!" Překvapeně se obrátil, když byl tradiční refrén utnut v půli. Hleděla na něj celá vyděšená. Než se stačil optat, co se stalo, vyhrkla: "Omlouvám se. Asi už ze mě šílíš, vláčím tě tady sem a tam. Já—" "Ne, vůbec ne," uklidňoval ji. "Já se bavím. A díky tvému nadšení se bavím jednou tolik." "Fakt?" hlesla, moc přesvědčeně to neznělo. "Fakt," přisvědčil, jeho ruka se mezitím jakoby sama


100

od sebe pohnula a vzala do dlaně ruku její, stiskla ji, jako by chtěla potvrdit, že její majitel nekecá. A byla to pravda. Nedokázal si představit příjemnějšího společníka k návštěvě muzea. Na vzrušení a úžas Terri nejenže byla radost pohledět, navíc byly nakažlivé. Nic takového nepocítil už hodnou chvíli (čtěte dekády). To samé se dělo na jarmarku a na tržištích na ulici. Radovala se z prostinkých věcí, při každé vycházce na něj přenášela smích a nestrojené, upřímné veselí, a díky tomu ho všechno těšilo jako snad ještě nikdy. Terri se na něj usmála, pak očima zabloudila dolů, k jejich propleteným rukám. Jemný ruměnec jí zbarvil líčka. Bastien měl zčistajasna nutkání naklonit se a políbit ji, ale byli zrovna uprostřed expozice o středověkém křesťanství, a to prostě není vhodné místo na líbání. Tak jí ruku pustil a zadíval se na další exponát. "Jé, podívej!" vyjekl, aby ji trochu poškádlil. "Další relikviář." Zakřenila se a vykročila k další vitríně. Ostýchavost z ní brzy vyprchala a zase pokřikovala a běhala od jedné sochy ke druhému obrazu a naopak. Chodil za ní, kochal se jejími reakcemi stejně jako vystavovanými kousky. Když se shodli, že nazrál čas dát si pauzu a něco na zub, o pití nemluvě, po zralé úvaze dospěl k rozhodnutí, že tato žena je umělecké dílo sama o sobě. Její odpovědi a radost byly tak nefalšované a přirozené, že bylo fascinující je sledovat. Byla stejně cenná jako kterákoli cennost zde. Je poklad a on měl to štěstí, že se mu připletla do cesty předlouhým životem. "Venku je hezky. Co si to vzít ven a najíst se někde ve stínu?" navrhla Terri, když jí pokladní vracela drobné. Trvala na tom, že tentokrát je to na ni a byla rychlejší, než on. Měl za to, že většina žen by byla naopak


101

nadšená, že jeden každý účet zaplatí on. Terri není jako většina žen. Nezáleželo jí na tom, že je bohatý a může si klidně dovolit to, co ona ne. Chtěla přispět. "To zní jako plán," souhlasil a vzal z podnosu jahodové koktejly, sendviče nechal na ní, a vydali se ven z kavárny. "Nemůžu uvěřit, že už je po poledni," podotkla, když se usadili na kamenný sokl lemující průčelí muzea. "Dopoledne uteklo tak strašně rychle." "Ano," zamumlal Bastien, napůl se soustředil na sendvič, který rozbaloval, napůl na postaršího džentlmena, který seděl na kamenné římse vedle nich. Muž měl v ruce sáček s chlebem. Bastien při jídle pozoroval, jak ten sáček otevírá a vytahuje kousky chleba, láme je a hází ptactvu, které – kde se vzalo, tu se vzalo – najednou bylo tu. Zničehonic všude kolem dovádělo hejno opeřených stvořeníček. Ptáčci malí i velicí – neuměl pojmenovat všechny, ale poznal červenky, drozdy a holuby. Ti se zdáli nejagresivnější, sledoval, jak se dychtivě seběhli a hladově klovali do drobtů chleba, které jim ten dobrý člověk házel. Už bylo jasné, že se jedná o pravidelný rituál, protože nejstatečnější jedinci si začali brát chléb přímo z jeho ruky a dokonce mu na ni usedali, aby se dostali k mňamce. "V tomhle muzeu se mi fakt líbilo. Děkuji ti, žes mne sem vzal," ozvala se Terri. Bastien se na ni podíval a zjistil, že pozoruje krmící se pernatce se stejným zájmem jako on sám, ačkoli měl podezření, že ze zcela jiného důvodu. Pranic se mu nezamlouvalo, jak útočnými se ty bytůstky stávají, a pozorně je sledoval pro případ, že by se některý z ptáků


102

rozhodl, že sendviče, které drží on a Terri, mají na jídelním lístku taky. Měl strach, že by se ta holubí cháska na ně mohla vrhnout. Jenomže Terri si zdá se jen nevinně užívala podívanou a nebezpečí si neuvědomovala ani za mák. Napadlo ho ji varovat, ale nechtěl jí kazit radost, tak se jen posunul o kousek blíž, takže by svedl odvrátit jakoukoli možnou hrozbu. "Jsem rád, že se ti tam líbilo. Mně taky." Pousmála se a zvedla kelímek s koktejlem, aby se napila. "Co nožky?" Chodili po muzeu už víc, než čtyři hodiny. "Pohoda," odpověděla rychle. Možná až příliš rychle, napadlo ho, a pokusil se vklouznout jí do myšlenek a přečíst si, jak je na tom doopravdy. To bylo poprvé, co ho to napadlo, odkdy se vrátil domů s večeří a našel ji spát, ale tohle se zdálo být lepší záminkou to zkusit. Byli na nohou od samého rána a nechtěl ji moc uondat. Poté, co většinu noci strávili sezením, povídáním a smíchem, spal jako dřevo až do sedmi do rána. Zdálo se, že on a Terri prostě nedokážou vyčerpat studnici vyprávěnek, které mohou jeden druhému povykládat a chtě nechtě zůstávali vzhůru den ode dne, lépe řečeno, noc od noci, déle… jak dny ubíhaly. Minulou noc se poflakovali v obýváku až do tří do rána. Správně by měl být unavený, když se budil po s bídou čtyřech hodinách spánku, ale… ne. Vyskočil z postele plný energie a celý žhavý užít si, co mu den přinese – a uvidět Terri. Rychlý průzkum podkroví odhalil, že ještě nevstala, tak načmáral vzkaz kde je pro případ, že by se vzbudila a byl pryč. Pak zamířil dolů, do kanceláří Argeneau, aby


103

se ujistil, že tam není nic neodkladného, co by musel vyřídit, než odejdou. Když se vrátil, Terri byla vzhůru a čilá jako rybička a vypadala svěže a vesele a nezdálo se, že by na ni měl nedostatek spánku větší vliv, než na něj. Taky byla osprchovaná, oblečená a očividně připravená vyrazit na výlet. Na snídani ji zavedl do Stage Deli a pozoroval s jakou chutí jí, což ho pokaždé znovu překvapilo, než pěšky vyrazili do muzea. Od té doby byli na nohou. Terri poletovala mezi exponáty, on běhal za ní a takřka spravedlivě dělil svou pozornost mezi to, co mu skýtaly muzejní expozice, a neskrývané nadšení své společnice. To ho natolik zabavilo, že ho ani nenapadlo pokusit se přečíst nebo kontrolovat jí mysl. "Říkala jsem ti, že dneska ráno volala Kate, když's byl v kanceláři?" optala se Terri. Bastien zamrkal, vyrušila ho z pokusu vklouznout jí do myšlenek. "Ne. Volala?" "Ano. Zřejmě ji dost překvapilo, že půjdeme do muzea. Chápu-li to správně, nemíváš volno často." "Ehm… ne. Jsem tak trochu workoholik," přiznal. Což byl asi nejradikálnější eufemismus, který kdy muž – či upír – vypustil z úst. Práce mu, až doteď, byla vším. Kývla. "Doufám, že nemáš pocit, že mne sem brát musíš. Chci říci, ohromně si to užívám," ujistila ho spěšně. "Ale nechci stát v cestě tvým povinnostem." "Jednání bylo zrušeno," připomněl jí, akorát vynechal, že je zrušil on sám. Tím klíčovým účastníkem, který nebyl k zastižení, byl on sám. A měl v úmyslu nebýt k zastižení celý týden. Hned se tvářila veseleji. "Bylo, že jo?" Zjevně ji to uklidnilo a v mnohem lepší náladě dojedla sendvič. Bastien ji při tom, lepší slovo pro to asi není, očumoval.


104

Její ústa, když žvýkala a polykala, ho fascinovala. Má tak velké, plné rty. Krátce zauvažoval, jaké by bylo je líbat. Jaké by asi bylo dotýkat se jich svými rty. Jestli jsou, tak měkounké, jak vypadají… "Mám něco na obličeji?" optala se Terri, všimla si, jak na ni Bastien civí. Zamrkal, zjevně ho otázkou překvapila, pak se uvolnil a obrátil pozornost ke svému sendviči. Snědl s bídou půlku, zatímco jí už nezbyl ani drobeček, jak si nemohla nevšimnout. Ten mužský jí jako vrabec. Ve snídani se ráno tak tak povrtal. Cítila se trapně, kvůli svému apetitu, ve srovnání s jeho, ale po ránu vždycky měla hlad jako vlčice. Sledovala, jak zvedá sendvič k ústům. Kousnul si a žvýkal s udiveným výrazem. Fascinovalo ji to. "Je s tvým sendvičem něco v nepořádku?" "Cože?" obrátil se na ni. "Aha, ne, jen žasnu, jak dobře chutná." Terri se zasmála. Občas říkal vážně zvláštní věci. Když procházeli renesanční sekcí muzea, hovořil o té době s takovou odborností a znalostmi, že se ho nakonec zeptala, jestli nestudoval historii na univerzitě. I tamtou otázkou ho zdá se vyvedla z míry, protože se začervenal a koktal cosi o tom, že zašel na pár přednášek. "Máš bratry nebo sestry?" Terri se lekla. Bastienova otázka přišla jako blesk z čistého nebe. "Ne. Jsem jedináček." "Aha, ano. Myslím, že se o tom Kate zmínila. Jsi jediné dítě jediného rodiče." Přikývla. "Pro mámu to bylo těžké, ale byla skvělá. Tvrdě pracovala. Občas jsme neměly moc peněz, ale pořád jsme měly moc lásky." Zvědavě naklonila hlavu. "Ty máš ještě bratra a sestru, kromě Lucerna, viď? A


105

vyrůstal jsi s oběma rodiči. To muselo být pěkné, mít sourozence." Bastien si odfrkl. "Občas. Občas byli jako osina v zadku." "Ale nevzdal by ses jich ani za svět, to vím na beton," uhodla hned napoprvé. Četla mu z tváře upřímnou náklonnost. "Ne, nevzdal," přiznal. "Ačkoli jednou či dvakrát už mne to napadlo." "Povídej," a pak už jen pobaveně naslouchala, protože se bez dalšího pobízení pustil do historek o lumpárnách a rošťáctví dětství. Dobře poznala, že své vyprávění při řeči cenzuruje – lehká zaváhání a odmlky ho prozradily – ale už si na to začínala zvykat. Během posledních tří dní se něco navykládali, a byla si úplně jistá, že většinu příběhů, které jí vyprávěl, poněkud poupravil. Vlastně jí to nevadilo. Užila si poslouchání a rozmlouvání s ním úplně stejně. Užívala si jeho. Pozorovala, jak se mu rozzáří oči při radostném vzpomínání, pak se přistihla, že upírá zrak na jeho rty. Nejdřív se ironicky stáhly, když sám sebe shazoval a dělal si ze sebe legraci, pak se roztáhly do pobaveného úsměvu. Pozorovala, jak se pohybují, když mluvil, fascinovaly ji jejich kontury a plnost spodního rtu ve srovnání s horním. A jak tak mluvil a mluvil, zjistila, že bezděky uvažuje, jaké by asi bylo, kdyby ji políbil. Zamrkala, sotva jí ten nápad prolétl hlavou, vyskočila, jako by ji píchla vosa. Polekaná a překvapená naráz. Od začátku si myslela, že Bastien je přitažlivý a zajímavě se s ním povídá. Poslední tři dny si ohromně užila a budila se celá natěšená, co jí další den přinese. Jenomže si neuvědomila, že ji ten přitažlivý mužský přitahuje ve smyslu přitahuje. Panenko skákavá, jsem v


106

maléru, došlo jí. Pak si uvědomila, že Bastien ztichl. Bleskurychle odtrhla zrak od jeho rtů a zadívala se mu do očí, a trochu vykulila ty svoje, když uviděla, jak se tváří. "Já—" začala nejistě, ale sebral jí vítr z plachet, protože bez varování vzal její tvář do dlaní a přitáhl si blíž. Položil rty na pootevřená ústa. Už to bylo moc dávno, co naposledy dostala pořádnou pusu. Trochu ji ohromil náhlý vpád jeho jazyka do svatyně jejích úst. Znehybněla, bambilion pocitů jí vířil hlavou. Zmatkem počínaje a úděsem konče. Pak nad všemi zvítězila rozkoš a podmanila si ji. Terri se uvolnila a poddala se Bastienovi, zavzdychala mu do úst. Zdálo se jí, že sotva to udělala, zčistajasna vedle nich něco začviřikalo. Odtrhli se od sebe a zahleděli se na ptáčky, kteří se prali o poslední chléb, který jim jejich dobrodinec házel. Potom se zase podívali na sebe. "Je mi to líto," hlesl, když se jejich pohledy potkaly. "Je?" a hlas měla kapinku chraplavý. "Ne." "Ani mně ne." Oba chvilku mlčeli. Pak se Bastien zadíval na hejno pernatců kolem muže, který je krmil. Měl prázdný sáček, ale ptáci byli pořád hladoví. Hodil nedojedený zbytek sendviče hejnu, odkašlal si a pohlédl zase na ni. "Nemáš už pro dnešek muzea dost? Můžeme sem zajít někdy jindy a doprohlédnout si zbytek, jsi-li pro." Terri zaváhala. Ruku na srdce, vážně měla muzea pro dnešek dost. Nohy byly v zatím pohodě, ale podezřívala je, že jim to dlouho nevydrží. Navíc toho za jeden den viděla tolik, že pokud uvidí ještě víc, bála se, že se jí to v


107

hlavě pomíchá a splyne jedno s druhým. Přesto byla ochotná raději riskovat obojí, než se dozvědět, že zazvonil zvonec a pohádky je konec. "Mohli bychom zase trochu nakupovat," navrhl Bastien. Rozzářila se. Takže to nechce odpískat, jen přeřadil na jinou rychlost, a nakupování ji tak jako tak lákalo. V sobotu si nakonec vlastně nic nekoupila. Nakupovali očima, ale chtěla si něco koupit doopravdy, dokud je tady. V Anglii je všechno hrozně drahé. New York je ve srovnání s ní laciný. "Prima, bude zábava – jestli ti to nebude vadit," dodala, najednou se jí zmocnily obavy. Většinu mužů na nakupování moc neužije, a nechtěla Bastiena nudit tím, že ho bude tahat po obchodech, podruhé za tři dny. "Líbí se mi nakupovat," ubezpečil ji, to už se zvedal na nohy. Že jenom s ní, cudně zatajil. Vzal ji za ruku tak přirozeně, když se obrátil ke schodům, že si toho málem nevšimla. No, a když si všimla, kousla se do rtu a vyhýbala se pohledu na něj. Sešli na chodník před muzeem. Po drahných letech se zase cítila jako týnejdžr, nervózní a neohrabaná, a najednou měla jazyk jako svázaný. Kráčeli po ulici v družném mlčení. Terri si zvědavě prohlížela všechno, co míjeli. V New Yorku byla potřetí. Dvakrát už tady Kate navštívila, ale tehdy většinu času strávily mluvením, nakupováním ve Village, a dalším klábosením. Odjakživa si byly zvláštně blízké, spíš jako přítelkyně, než pouhé sestřenice. Zasmála se, jak podivně přemýšlí. Jako by pro ni byli přátelé důležitější, než příbuzní, a v jistém slova smyslu ano. Přátele si vyberete, ale příbuzné si vybrat nemůžete. Ona sama měla to štěstí, že většina příbuzných jí byla i přáteli. Její


108

rodinu tvořili samí báječní, starostliví a štědří lidé, tety, strýcové a sestřenky a bratránci. Všechny je měla ráda. To byla jedna z věcí, které v Anglii nejvíc postrádala. Svou rodinu. "Jak to, žes skončila v Anglii?" optal se zničehonic Bastien, zrovna jí přidržoval otevřené dveře, aby mohla vejít do Bloomingdale's. Mlčky otázku zvážila a zaplavil ji smutek. "Přestěhovala jsem se tam, když jsem se provdala. Můj manžel byl Angličan." "Říkala jsi, že nejsi vdaná, takže ses buďto rozvedla nebo tvůj manžel zemřel," odtušil tiše Bastien. "Myslím, že zemřel." Překvapeně se na něho podívala. "Správně. Ale jak jsi to uhodl?" Pokrčil rameny. "Špatné vzpomínky by tě přivedly zpátky do Ameriky. Jenom dobré vzpomínky tě mohou udržet v cizí zemi, když důvod, proč ses do ní přestěhovala, už… není," vysvětlil. "Krom toho, jenom naprostý blázen by se vzdal pokladu, jakým jsi ty." Terri se při té pokloně zapýřila radostí, jenomže jeho otázka a slova vynesla na hladinu paměti bolestné vzpomínky. Byla mladinká, když se provdala a přestěhovala do Anglie, rok po matčině smrti, ještě jí nebylo ani dvacet. Ian byl jen o pár let starší. Zprvu to celé vypadalo jako ohromné dobrodružství. On pracoval ve státních službách, ona studovala na univerzitě. Koupili si malinký domeček a pár let jim byl šťastným domovem… dokud mu nediagnostikovali Hodgkinovu chorobu. Tehdy začal boj o jeho život, boj, který o tři roky později prohrál. Zrovna získala titul bakalář, když se diagnózu dozvěděli. Ještě nějakou dobu pokračovala ve studiu, ale


109

vzdala to poslední rok manželovy nemoci, aby byla s ním. V necelých pětadvaceti letech ovdověla a zbylo jí jen o málo víc, než útulná chaloupka a nevelká pojistka. Pojistku použila k dokončení studia, udělala doktorát a dostala nabídku profesury na University of Leeds. Posledních pět let strávila tvrdou prací, kterou milovala, a volný čas si plnila ochotničením v místním divadle. Dělala, co mohla, aby se vyhnula pletkám, komplikacím, citům. O nic z toho nestála. Nejdřív si říkala – a taky všem přátelům a příbuzným, kteří se ji v dobré víře snažili dostrkat na rande – že je moc brzy, aby si s někým něco začala. Ale po pár letech už tomu nevěřila ani ona sama. Pravdou bylo, že teď, ve třiatřiceti, se bála něco si začít. Smrt matky tak tak přežila. Ian byl záchranný kruh, ke kterému se přimkla v temných časech, když jí bylo nejhůř. Jeho bratr Dave se ženou Sandi byli jediní, kdo se s ní vídali, když umíral. Od té doby se vyhýbala všemu, při čem by se citově angažovala. Je snazší žít sama, nedotčená city, ze kterých se dříve či později vyklube zlomené srdce. Nebo si to aspoň myslívala. Přesto se teď tady vodí za ruku s Bastienem, jen chvíli po tom, co dostala první pořádnou pusu po deseti letech! Bez rozmýšlení si ruku osvobodila. Zastavila se u regálu s koženou galanterií, sáhla po malé černé kabelce a prohlížela si ji. Nesmí polevit a přestat se od něho odpoutávat. Fyzicky… a hlavně duševně. Měla padací most hradu své duše spuštěný, ale už je zase nahoře. Pro její vlastní dobro. Nerada o sobě přemýšlela jako o zbabělci. Dokázala by snést každou fyzickou bolest, kterou jí život naservíruje, ale bolest citová, to je jiná káva. Když totiž


110

milovala, milovala tak hluboce, že ztráta milovaného, ať už zradou nebo smrtí, pro ni byla peklem, kterým nebyla ochotná znovu projít. A zrovna teď měla velký strach, že pokud nebude opatrná, Bastien by jí mohl zlomit srdce. Bylo by tak snadné ho milovat. Je chytrý, vtipný, milý, laskavý a hrozně přitažlivý. Jenomže si nedokázala představit, jak by někdo tak strašně úspěšný a pohledný, mohl mít zájem o ni – nudnou, postarší učitelku – moc dlouho. Nakonec by si našel někoho, kdo by k němu líp pasoval. A dokonce, i kdyby ne, není nesmrtelný. Stačilo pomyslet na léky, které bere, a lesklý stojan kapačky v šatně. Bastien by jí mohl umřít a nechat ji tady samotnou, aby se probojovávala životem na vlastní pěst, jako ostatně všichni, které kdy milovala. Bude mnohem snazší se do něj v prvé řadě vůbec nezamilovat. Musí se pokusit držet si od teď od něj citový odstup, rozhodla se, a přála si, aby ráno nesouhlasila s divadelním představením a večeří dnes večer, když je při snídani navrhl. "Pro Krista Pána, vás dva někam pustit!" Vincent Argeneau se zarazil ve vchodu a jako u vytržení civěl na tašky, které Bastien a Terri vlekli do penthouse, na sklonku téhož dne. "Určitě jste toho nakoupili dost?" "Já myslím, že jo," chechtala se Terri a hned dodala: "Většina patří Bastienovi." Když Vincent jen zvedl obočí a obrátil pohled na bratrance, rozesmála se znovu a ještě víc. Bastien se tvářil mrzutě. Nedělal si legraci, když tvrdil, že nakupovat se mu líbí. Ještě nikdy neviděla, aby – ať muž či žena – nakupoval jako on. Dobře, že je zámožný, jinak by se přivedl na buben. Ten mužský je démon nakupování.


111

"Potřeboval jsem víc běžného ošacení," vymlouval se Bastien, ale co naplat, že je mu trapně zastřít nedokázal. "Neměl jsem dokonce ani džíny a tak ti mne napadlo, že nazrál čas, nějaké si pořídit." "Uh-huh." Vincent popošel vpřed a zadíval se do nákupních tašek. "Měl's pocit, že potřebuješ nové ošacení, což?" podotknul a zakřenil se, když Bastien zrudl jako rak. A pokračoval: "Well, sice bych tě moc rád i nadále mučil kvůli tvému tak nečekanému nutkání oblékat se v mladším, uvolněnějším, neřku-li atraktivnějším stylu, nicméně jsem džentlmen a tvá sekretářka tolik prosila. Prý je důležité, aby jí šéf zavolal před koncem pracovní doby. A je tři čtvrtě na pět—" "Říkala, že je to důležité?" skočil mu do řeči řečený pan šéf, tašky, které nesl, postavil na zem. "Raději sjedu do kanceláře a zjistím, co se děje. Meredith nemá ve zvyku přehánět. Jestli řekla, že je to důležité, určitě to důležité je." "Nech všechno tady, Terri. Já to uklidím, až se vrátím," řekl ještě, než stiskl knoflík výtahu. Vstoupil do zdviže sotva se dveře otevřely, pak se ještě obrátil, zadržel je a houkl na Vincenta: "Postarala se o kuchyň?" "To teda jo," ujistil ho bratranec suše. "Postarala se o všechno na výbornou. Máš dost jídla – o nádobí nemluvě – abys nakrmil malou armádu. Doufám, že tví hosté mají zdravý apetit. Koneckonců, C.K. ho má určitě, což už vím na beton. Na tak vychrtlého chlápka toho sní, až se jeden diví, kam to dává." "Pravděpodobně se nudí až k pláči a proto jí." Terri srdnatě vystoupila na jeho obranu. Vincent o tom zjevně zapřemýšlel, ale pak zavrtěl hlavou. "To ani omylem. Rediguje nějakou knížku a při tom kouká na telku. Dávají maratón jakýchsi starých


112

britských seriálů. Dost dobrých, abych byl upřímný." "Nechceš se kouknout, jestli tam není něco, co by ti přišlo k chuti, Terri? Na večeři půjdeme až po představení," navrhl ještě Bastien, to už se dveře výtahu zavíraly. "Za pár minut jsem zpátky." "Hmm," zamumlala, když se dveře zavřely. "Zajímalo by mne, co může být tak důležité." Vincent pokrčil rameny. "Meredith nic bližšího neprozradila." "Inu, myslím, že se to tak jako tak brzy dozvíme," odtušila Terri filosoficky. Konečně položila tašky, které Bastienovi nesla. "Mezitím dám na jeho radu. Poohlédnu se po nějaké svačince." "Půjdu s tebou. Taky bych rád něco zakousnul," podotknul Vincent. A šel za ní do kuchyně.


113

7. KAPITOLA "Nechápu, proč je to tak velký problém," říkal Bastien do telefonu, a k trpělivosti se musel nutit. Nemohl uvěřit, že ta důležitá věc, ke které ho Meredith potřebovala, bylo zavolání květinářce, kvůli výzdobě na Kate a Lucernově svatbě. Tušil, že Kate, coby nevěstinka, by to považovala za důležité, a on by ji chápal, ale vzniklý problém jemu osobně připadal jako, slušně řečeno, malichernost. Přesto květinářka, muž s bohužel příliš pronikavým, k čertu se servítky, pisklavým hlasem a který naneštěstí ještě navíc šišlal, se choval, jako by došlo k celosvětové katastrofě. "Už jsem to jednou vysvětloval, pane Argeneau," vztekal se květinář. "Celou úrodu našeho smluvního pěstitele růží Sterling napadly—" "Ano, ano. Snědly je mšice." "Ne mšice, pane," opravil ho květinář s až přehnanou trpělivostí. "Byly to—" "Na tom nezáleží," přerušil ho Bastien. Jemu už trpělivost začínala docházet. Ten chlápek z toho dělal větší problém, než bylo nutné. Jak rozřešit toto dilema? Snadno. "Váš pěstitel má po úrodě. Tak zajděte k někomu jinému." Následovala kratičká pauza, následovaná srdceryvným povzdechem zneuznaného génia. "Pane Argeneau, nemůžete prostě zajít do místní růžové školky a koupit několik set růží Sterling. Jsou to unikátní květiny. Zamluvené dřív, než vůbec vyrostou." "Tak je nahraďte jinými růžemi," navrhl Bastien.


114

"Růže Sterling byly ústředním motivem celé svatby!" kvílel muž. "Veškerá výzdoba a barvy byly vybrány, aby s nimi ladily. Nemůžete prostě—" Bastien se zamračil, nastražil uši, protože chlapík se zničehonic odmlčel. Byl si jist, že zaslechl, jak mu hlas přeskočil, než přestal mluvit. Ten mužský je vážně rozčilený. Musí to být takový ten přecitlivělý, umělecký typ, usoudil – ačkoli on sám by o květinářích jako o umělcích nikdy neuvažoval. Ačkoli tento má jistý temperament. "Haló? Roger, že ano?" "Roberto," odsekl muž, pak si odkašlal. "Omlouvám se. Můj asistent mi zrovna podal fax s dalšími špatnými zprávami. Tentokrát jde o vázy, které si slečna Leeverová vybrala." "Ano?" optal se Bastien opatrně. "Vypukl požár, v továrně, kde je vyráběli. Způsobil zdržení. Nedostanou se sem včas, aby je měla na svatbě." "Samozřejmě, že ne," zamumlal Bastien. Jednou rukou si prohrábl vlasy a vzdychl. "Podívejte se, prostě použijte růže, kterou jsou těm původním barevně co možná nejblíž, a vázy v podobném stylu, a všechno bude fajn." Připadalo mu to jako rozumné řešení. Z hrobového ticha, které po jeho návrhu zavládlo, dospěl ovšem k názoru, že květinář si to nemyslí. "Kdy se slečna Leeverová vrátí do města?" optal se Roberto nakonec. "Vlastně přesně ani nevím," přiznal Bastien. Kate to ve všem tom spěchu neřekla jasně a jeho nenapadlo se na to Lucerna zeptat, když volal, aby dal vědět, že dorazili v pořádku. Osobně skoro doufal, že pár bude pryč celé dva týdny, až do svatby. Byl si totiž jist, že Kate zabere Terri pro sebe, jakmile se vrátí, což křížilo


115

jeho nemlich stejné plány. "Já prostě musím hovořit přímo s ní. Buďto ať mi zavolá nebo mi dejte telefon, kde bude k zastižení. Tyto problémy se musí vyřešit nyní, aby bylo jisté, že máme vše potřebné pro výzdobu kostela a sálu, kde se bude konat svatební hostina." Nebyla to žádost, a už vůbec ne prosba, ale rozkaz. Bastien se zamračil na telefon, pak kouknul na hodiny na psacím stole. V Kalifornii je odpoledne. Pochyboval, že Kate teď bude ve svém pokoji v hotelu, ale neubude ho, když tam zkusí zavolat. "Čekejte," vyštěkl do telefonu a přepnul muže na čekačku. Pak zabzučel na stůl Meredith. Jenom doufal, že ještě neodešla domů. "Ano, pane?" Bastien vzdychl úlevou. "Spojte mi prosím Katin hotel v Kalifornii, Meredith," nařídil. Pak se mu to v hlavě rozleželo a ještě dodal: "A děkuji, že jste ještě neodešla." Nepočkal, aby zjistil, jestli ví, ve kterém hotelu Kate bydlí. Meredith ví všechno. Kromě toho mu říkala, že Kate dneska volala do kanceláře, aby tam nechala na sebe kontakt pro případ, že by bylo zapotřebí se jí dovolat. "Slečna Leeverová na lince dvě, pane," oznámila Meredith o moment později. "Děkuji." Bastien stiskl příslušné tlačítko a okamžitě na něj bez pozdravu vyhrkla nervózní Kate. "Meredith mi tu katastrofu už stručně vylíčila. Říkala, že máš Roberta na druhé lince. Můžeš nás spojit na konferenční hovor?" Bastien jenom zíral. Nepřekvapilo ho, že ji Meredith seznámila se situací, ušetřila mu tím čas a trable, což


116

jeho sekretářka ovládala skvěle. A naštěstí, aby měl jistotu, že mu vůbec někdo zavolá, květinář celý problém Meredith vysvětlil, už když volal poprvé, to věděl. Překvapila ho zřejmá panika v hlase Kate. Vždycky mu připadala jako dokonale rozumná žena. Takováhle reakce na ztrátu jediného pitomého druhu kytek a hloupé vázy mu přišla krapet přehnaná. Copak se celý svět zbláznil? Na lidi leze jaro, moudře pokýval hlavou. Což nejspíš vysvětluje také jeho fascinaci Terri. "Bastiene? Ten konferenční hovor!" ozvala se netrpělivá Kate. "Ehm… ano," hlesl. "Vydrž." Pomačkal potřebnou sekvenci knoflíků, pak zkusmo řekl: "Haló?" "Ano," ozvala se Lucernova snoubenka ve stejnou chvíli, kdy květinář zapištěl: "Pane Argeneau?" "Ach, Roberto!" vykřikla s úlevou Kate, očividně poznala jeho pisklák. Tak se prostě pohodlně usadil, momentálně neměl na práci nic, než motat palci, zatímco ti dva najeli na krizový režim, kvíleli a lkali nad ztrátou růží Sterling, pak přešli k výkřikům hrůzy nad tragédií opožděných váz. Je toho prostě příliš mnoho, shodli se. Hrozné. Příšerné. Tragické. "Tragické," přitakal Bastien, jen aby jim nedal záminku pomyslet si, že neposlouchá nebo ho to nezajímá. Ač byl vinen, v obou bodech obžaloby. Jenom si přál, aby si pospíšili a dali se do konstruktivní debaty, co udělat, aby se vzniklá škoda napravila, a neplýtvat časem na lamentace, jak tohle vyloženě zničí celou svatbu. "Pane na nebi!" Terri třeštila oči do k prasknutí nacpané skříňky kuchyňské linky. Za dva dny se proměnila z úplně prázdné v přeplněnou. Cokoli, co si


117

může žaludek usmyslet, teď bylo na policích. Jestli nic jiného, Bastienova sekretářka je rozhodně důkladná, rozhodla Terri, když pohledem klouzala po úhledně uložených a uspořádaných potravinách. Bylo jich tolik, že se nemohla rozhodnout, co si dát. "Máš chuť na něco konkrétního, Vincente?" "Jsi na jídelníčku?" Zasmála se, nebrala tu poznámku vážně. Vinny je herec. Nepochybovala, že flirtování je pro něj druhá přirozenost. Nejspíš už si ani neuvědomuje, že to dělá. Zavřela první skříňku a otevřela druhou, vraštila obočí, když si prohlížela další jídlo. Nikdy by ji nenapadlo, že prostě nebude vědět, co si dát, bude-li mít na vybranou z tolika možností. Jenomže tomu tak je. Otrava. Sice hlad vlastně ani neměla, ale věděla, že bude hladová v půli představení, když teď aspoň něco malého nesní. Ale co si má dát? Vincent jí očividně nepomůže. Třeba bude C.K. užitečnější. Zavřela dvířka skříňky, nepřítomně se na Vincenta usmála, když ho obcházela, a šla zpátky do obývacího pokoje. "Co by sis dal k jídlu?" optala se Chrise, který se sem přemístil ze svého pokoje. Odtrhl oči od televize, při tom zvedl obočí. "Nic. Jsem přejedený," zafuněl. "Baštím celý den, odkdy sem začali vozit první jídlo." "Aha." Terri se svezla na kraj gauče vedle něj, aby o věci popřemýšlela. "Jak bylo v Met?" optal se po chvíli C.K., snad ze zdvořilosti. "Byla to zábava." Trochu při té vzpomínce pookřála. "Mají tady hromadu senzačních věcí. Ale všechno jsme neviděli. Muzeum je tak obrovské! Ale Bastien říkal, že


118

se tam můžeme ještě vrátit, někdy jindy." Chris kývnul. "Ono je pravděpodobně stejně lepší jít tam několikrát, než se snažit absolvovat všechno za jeden den." "Ano," souhlasila Terri, pak se optala: "Jak ses měl ty?" "No, však to znáš. Vleklo se to. Děsná nuda." Povzdechl si, pak pohledem přistál na rukopise na konferenčním stolku. "Pokoušel jsem se pracovat, ale bolest mě ruší." "Hmm." Terri soucitně pokývala a pohladila ho po noze nad sádrou. Nikdy v životě si ještě nic nezlomila a neměla ponětí, jak moc to bolí. Ale přišlo jí nejlepší odpoutat jeho pozornost, tak se zeptala: "Cos jedl?" Doufala, že jí pomůže s rozhodnutím, co si dát. Bohužel. Mladíkova odpověď jí na tváři vykouzlila leda úšklebek. "Brambůrky, sýr a klobásky," pokrčil rameny. "Zdravá výživa jen stěží, což?" pokárala ho. "No, nebyl tady nikdo, kdo by mi uvařil. Musel jsem se o sebe postarat sám," bránil se editor, pak poklepal na pár berlí opřených o gauč, kterých si doteď nevšimla. "Naštěstí mi Bastienova sekretářka před půlhodinou přinesla tyhle fešandy. Můžu se pohybovat bez pomoci." "Bezva," hlesla. Věděla, že Bastien a Vincent mu každý den pomáhají dostat se do a z ložnice. Nevěděla, jestli potřeboval pomoc i s oblékáním a svlékáním, ale napadlo ji, že brzy asi bude chtít nějaké čisté oblečení. Musí se o tom zmínit Bastienovi, rozhodla se a v myšlenkách se vrátila ke svému problému. Pohlédla na Vincenta, přiloudal se z kuchyně hned za ní. "Vážně, že tě nenapadá nic konkrétního na zub, co bys měl obzvlášť chuť?" Líně pokrčil rameny. "Voníš dost hezky k snědku."


119

Terri se zasmála a potřásla hlavou. Jeho flirtování bylo docela milé. A byla si jistá, že je v podstatě neškodný. Na rozdíl od bratrance, který neflirtoval, ale ukolébal dívku do klamného pocitu bezpečí řečmi o tom a onom a životě jako takovém, celé dny ji bez ustání okouzloval a bavil příběhy o dávných kašpařinách, a jak to chodí dneska, až ji bolely sanice, protože se tolik usmívala a tak často smála. Bastien za celou dobu, co je tady, neutrousil ani jednu jedinou vyzývavou poznámku, dopřával jí prostou radost ze své společnosti a pak bum! Překvapil ji, když to nejmíň čekala, vzal její tvář do dlaní a políbil tak žhavě, že to v ní rozdmýchalo vášeň, která náhle povstala z popela a ožila, jako bájný Fénix. Vášeň, o které dokonce ani nevěděla, že v ní dřímá, nešťastně připustila cestou zpátky do kuchyně, aby prozkoumala obsah ledničky. Co se nebezpečnosti týče, Bastien vyhrává na celé čáře. Aspoň, když je ve hře její srdce. Bastien nepřítomně naslouchal štěbetání v telefonu, v duchu se zatoulal k Terri a odpolednímu polibku. Chutnala po koktejlu, voňavá a lahodná, jako lesní jahody. Polibek – strašně krátký, vinou té ukřičené ptačí havěti – leccos sliboval. Prostě síla. Docela se zapomněl. Přímo před muzeem, kde ho mohl kdokoli uvidět, ale kašlal na to. Rád by v tom zapomínání pokračoval, moc rád – a taky že by pokračoval, nebýt těch hloupých ptáků. "Zatracení holubi," zamumlal. "Jací holubi?" zpozorněla Kate. "Co mě vyrušili, když jsem políbil Terri." "Tys políbil Terri?" vyhrkl Lucern. "Já ti říkala, že se do ní zamilovává, drahoušku,"


120

ozvala se Kate a hlas se jí tetelil potlačovaným triumfem. Bastien zmateně zamrkal, uvědomil si, že se nechtě zapojil do konverzace a květiny už nejsou na pořadu dne. "Lucu? Kdy ses zapojil do hovoru?" "Zvedl jsem druhý telefon, když jsi Kate nechal čekat. Je to i moje svatba," zdůraznil. "Přestaň se snažit změnit téma. Máš to marný. Jaké to bylo?" "Jaké bylo co?" "Polibek." "Já—" Bastien se odmlčel. Pěkně se v tom plácal. Polibek byl báječný. Vášnivý a sladký, a on teď hladověl po dalších. Ale těm dvěma to na nos věšet nebude. Vymýšlení odpovědi ho uchránil ten, od koho by to čekal nejméně: Roberto. "Ehm. Mohli bychom se vrátit k meritu věci?" Květinář najednou zněl pěkně upjatě. Tyátr a kvílení byly ty tam. "Ach ano, Roberto. Samozřejmě." Kate vzdychla. "Myslím, že tvé řešení je nejlepší. Máš Bastienovu adresu?" "Na co potřebuje moji adresu?" vyděsil se Bastien. Co mu ušlo, když bloumal ve snách o puse?" "Aby ti poslal vzorky květinové výzdoby, takže je budeš moct nafotit digitálním fotoaparátem a poslat Kate mailem," oznámil mu Lucern. "Tys vůbec neposlouchal, viď že ne? Dle mého odhadu jsi snil o Terri." "Já osobně jsem tě měl radši, když jsi komunikoval výhradně vrčením," ponuře odtušil Bastien. Překvapilo ho, ne mile, že mu starší bratr odpověděl bujarým zachechtáním. "Velmi dobře," vložil se jim do toho Roberto, teď mluvil jako zapšklá naftalínová baletka. "Ano, adresu


121

jsem si zapsal. Začnu hned teď a zařídím, aby první vzorky doručili zítra ráno. Pan Argeneau tak bude moci včas pořídit fotografie. Prosím, prosím, prosím, vybírejte co nejrychleji, abychom měli jistotu, že vše potřebné seženeme včas." "Ano, Roberto. Slibuji," zapřísahala se Kate. "Lucern nebo já budeme každou hodinu kontrolovat, jestli už obrázky neposlal a hned si vybereme." "Dobře, dobře." Roberto ještě obětoval moment opětovným lamentacím, jaká prý je tohle příšerná tragédie, pak se rozloučil a zavěsil. "Tak to bychom měli," oddechla si Kate, sotva byl z doslechu. "Ano. No tak, Bastiene?" otravoval Lucern. "No tak dobrá, postarám se, aby vám fotky došly, sotva ty kytky dorazí," svižně slíbil Bastien. "Teď udělám nejlíp, když půjdu, rád bych byl hotov včas. Dnes večer beru Terri do divadla. Čau." Zavěsil dřív, než Kate nebo Lucern stihli protestovat, a spokojeně se zazubil, jak šikovně se mu podařilo vyhnout výslechu, který by ho jinak určitě neminul. Tiše si popiskoval, vstal a šel na druhou stranu místnosti k baru v rohu kanceláře. Byly v něm vestavěné dvě ledničky: jedna nezamknutá a jedna menší zamknutá. Tu odemknul, vyndal z ní sáček krve, a zase zamknul. Pak otevřel pusu, vysunul zuby a pytlík na ně nabodl, při tom kráčel zpátky. Zkontroloval vzkazy na stole, během konzumace krve. Žádný nevypadal extra naléhavý, což znamenalo, že buď pro něj pracují zatraceně skvělí lidé, schopní vyřizovat věci sami, nebo že není tak nepostradatelný, jak si odjakživa myslel. Třeba je to dobře, napadlo ho, když odhodil prázdný


122

sáček do koše pod stolem a opustil kancelář. Popřál dobrou noc Meredith, která si brala věci, že konečně půjde domů, a šel k výtahu do penthouse. Při jízdě nahoru přemítal o noci, která ho čekala. Měl zhruba hodinu, aby se nachystal na představení, čili spoustu času. A rezervoval stůl v pěkné malé italské restauraci, nedaleko od divadla. Doufal, že Terri má italskou kuchyni ráda. Matně si vzpomínal, že patřívala k jeho oblíbeným, tenkrát… well… už je to dlouho, kdy mu jídlo ještě připadalo zajímavé. Zrovna v duchu losoval, jestli jet do divadla taxíkem nebo autem, když se výtah otevřel v penthouse. Taxi bude rozhodně lepší. Otravovat se hledáním místa na parkování? Ani omylem. "Máš rád v salátu sýr?" optala se Terri, když už málem dokrájela celer. Rozhodla se, že salát bude nejrozumnější: zdravý, rychlý a dost lehký, takže neumře hlady, než dostane po divadle najíst, a nebude nepříjemně plná. "Cokoli máš ráda ty," zněla Vincentova odpověď. Ležérně se opíral zády o linku vedle ní, paže zkřížené na hrudi, nohy v kotnících, pozoroval ji, jak pracuje. Až doteď kamarádsky klábosili, jak se tady má a tak. Kupodivu byl zvědavý, kam všude ji Bastien vzal, a jestli se bavila. Rozplývala se nad vším, co viděla a dělala, a jak laskavý a zábavný a chytrý Bastien je, a jak je s ním všechno rázem zajímavější, když vtom se zaposlouchala, co povídá a došlo jí, že blábolí. Pateticky básnila – jako zamilovaná šestnáctka. Rychle toho nechala a optala se na sýr, aby změnila téma. "Takhle jsem Bastiena neviděl dlouhý, předlouhý


123

čas." Vincentovo prohlášení upoutalo její pozornost, zvědavě po něm koukla. "Jak to myslíš?" "Je šťastný." Ucítila, jak v ní poskočila naděje a vzrušení, ale rychle je potlačila. Sklopila hlavu a obrátila pozornost k salátu a krájení. "Aha." "Ano. Tenkrát jsme byli mnohem mladší. Prakticky kluci, ve srovnání s dneškem." V tónu jeho hlasu zaznívala ironie, které nerozuměla, ale úplně na to zapomněla, když dodal: "A on byl zamilovaný." Ta slova na ni měla zvláštní účinek. Nejprve ji zasáhl šok. Ten byl následován bolestným bodnutím poblíž srdce. Hloupé reakce, obě, v duchu se pokárala. Mužský těžko může dosáhnout Bastienova věku a ani jednou se nezamilovat. Sice se ho na to nezeptala, ale připadalo jí, že je starý jako ona nebo kapku starší. Kromě toho, já ho přece nemiluju, ujistila samu sebe, takže nemám žádné právo něco cítit kvůli jeho dřívějším láskám. "Ta žena mu zlomila srdce," prohlásil Vincent. "Budu tě nenávidět, uděláš-li totéž." Terri byla tak polekaná jeho suchým oznámením a tím, co naznačoval ohledně Bastienových citů, že trhla hlavou a upřela na něj překvapený zrak, zrovna když byla uprostřed krájení posledního kousku celeru. Vincentovy oči se s jejími nepotkaly, byly upřené na celer pod ostřím nože. Ještě zahlédla, jak mu přes tvář přelétl strach, to už křičel: "Bacha, řízneš se do—" "Auvej!" Vyskočila a upustila nůž, jak jí ze špičky ukazováčku levé ruky vystřelila bolest. Zareagovala instinktivně, chytila zraněný prst do pravé ruky a přitiskla si ho k tělu. Držela pevně, v marné snaze utišit bolest, nemluvě o zastavení krve, která z rány určitě co


124

nevidět vytryskne. Vincent si pospíšil za ní: "Ukaž, nech mne podívat." Zaváhala, pak zvedla obě ruce a přinutila se otevřít prsty a odkrýt ránu… začervenala se. Trapas. Bolelo to jako čert, ale ve skutečnosti šlo jen o malé říznutí, jak teď viděla, a byla sama ze sebe znechucená. Vyvádí, jako by přišla o celou ruku. "Občas právě ty nejmenší ranky bolí nejvíce," poznamenal Vincent, jako by jí četl myšlenky. Zkoumal zranění a malou krůpěj krve, která z něj prosákla se zaujetím, jež bylo lehce znepokojivé. Zvlášť, když se najednou nadechl, jako by voněl k lučnímu kvítí. "Vincente!" Zaskřípění Bastienova hlasu způsobilo, že Vinny i Terri nadskočili leknutím. Vysvobodila si ruku a obrátila se, aby svého hostitele počastovala nejistým úsměvem. Mohla si ho ušetřit, vůbec si toho nevšiml, neřku-li aby to ocenil. Očima probodával bratrance. "Nazdárek, Bastiene. Drsná půlhodina v kanceláři?" zašprýmoval Vincent. Pak ukázal na Terri. "Pořezala se při krájení celeru. Jenom jsem se jí na to díval." Bastien okamžitě vyrazil vpřed, výraz tváře mu změkl starostí. Byla úleva dozvědět se, že krev, kterou ucítil, když vešel do kuchyně, není z kousnutí. Vůně, spolu s tím, jak se ti dva k sobě nakláněli, ho nezbytně přivedla na myšlenku, že Vincent kousnul Terri. Byl rád, že se mýlil. "Je to zlé?" "Naštěstí ne." Vincent ustoupil stranou, aby mu přenechal své místo při ohledávání říznutí. "Náplast by to měla vyřešit. Půjdu se podívat, jestli nějakou máme." Bastien dobře věděl, že vyklouznul z kuchyně, ale jen uchopil a zvedl ruku Terri, aby ranku prohlédl sám. Spadl mu kámen ze srdce, bratranec měl pravdu, nešlo o


125

nic vážného. Rána byla malá a mělká, vlastně ani náplast nepotřebovala, ale vůně několika krůpějí krve, které z ní unikly, byla tak silná, že se mu z ní málem točila hlava. Tušil, že pro Vincenta, který lovil v noci, takže se dnes ještě nenakrmil, to muselo být horší. Z čehož plyne, že mu asi dluží omluvu. Sám právě vysál celý sáček, přesto má co dělat, aby si nestrčil zraněný prstík Terri do pusy a tu trošku krve nevysál. Vincentovi se přesto podařilo odolat, přestože má nejspíš hlad jako vlk. "Mělo by to být v pořádku, ale zajdu se podívat, jak se Vincentovi daří s tou náplastí," řekl nevrle. Pustil ruku a rychle odešel z kuchyně, prchal před pokušením pod záminkou hledání bratránka. Našel ho v kanceláři v zadní části penthouse, chodil sem a tam jako hladový tygr v kleci. "Nekousnul jsem ji," vyhrkl okamžitě. "Jenom jsme si povídali, o tobě." "Já vím. Omlouvám se," začal Bastien. Pak se zarazil a zamrkal. "O mně?" Vincent se uvolnil a kývnul. "Má tě ráda, Bastiene. Tím myslím opravdu ráda. Ale je tu něco jiného. Nějaký strach jí brání poddat se citům. Možná nebude snadné ji dobýt." "Nechci ji dobýt, Vincente. Není to žádná cizí země s bohatstvím, po kterém prahnu." "Tak co od ní chceš?" Bastien mlčel. Odpověď neznal. Už dlouho nebyl žádnou ženou tak fascinován, vlastně nikdy. Dokonce si ani nevzpomínal, že by ho takovéto city táhly k Josephine. Se ženou, kterou odjakživa považoval za lásku svého života, se nikdy tak příjemně necítil se. Na Terri bylo něco tak přirozeného. Dávala najevo, co cítí, s nevšedním nedostatkem zájmu o to, co si lidé pomyslí.


126

Nepokoušela se předstírat, že něco ví, když ne, jen aby nevypadala hloupě. Terri byla upřímná a chápavá a evokovala v něm pocit, jako by v její blízkosti mohl být sám sebou, jako by to stačilo. Chtěl k ní být upřímný na oplátku. Což byl pocit, se kterým v jednom kuse bojoval. Obával se, že kdyby odhalil pravdu o svém upírství, bude se ho stranit jako Josephine. "To je riziko, které tak jako tak budeš muset podstoupit, jestli s ní chceš mít vážný vztah. Koneckonců, je nová doba. Upíři jsou momentálně v módě. Terri by vůbec nemusela zareagovat jako Josephine." Vincent se ani nenamáhal skrývat, že mu čte myšlenky. Rozčilený a zmatený, s divoce vířícími myšlenkami, Bastien ani nevzdechl, že by si je měl hlídat. "Můžeš jí číst v mysli?" Bastien zavrtěl hlavou. Zkoušel to, když odpoledne nakupovali, a nedokázal přečíst ani ťuk. Vincent vážně kývl. "Nakonec jí to budeš muset říct. Třeba ti pomůže Kate. Jsou sestřenice. Terri by to od ní mohla vzít lépe." Vincent šel ke dveřím. "Jdu ven něco pojíst. Užijte si noc." Bastien pozoroval, jak se dveře za bratrancem zavírají, pak bez pohnutí stál několik minut. Cítil se neklidný, prázdný, hladový. Poslední myšlenka ho přiměla zajít k zamčené chladničce ve stole a vyndat pytlík krve. Zatnul do něj zuby, rychle ho vysál, prázdný zhnuseně odhodil. Nepomohlo to. Pořád se cítil prázdný. Krev nebyla tím, po čem hladověl. Po čem toužil. Co doopravdy chtěl, byl někdo, kdo by byl jeho. Někoho, kdo by k němu pasoval. Spřízněnou duši. Chtěl k někomu patřit. K někomu, kdo by přijal jeho odlišnost a bral ho i s ní. Chtěl bezpodmínečnou lásku. Ba co víc,


127

chtěl bezpodmínečnou lásku Terri. "Bylo to nádherné." Bastien se usmíval nadšenému úsměvu na tváři Terri a vzrušení, které jí zbarvilo líčka. Napadlo ho, že by se jí mohl líbit, tak ji vzal na Fantoma Opery, a nakonec zjistil, že si ho jaksepatří vychutnává i on sám. "Máš hlad?" "Jako vlk," přiznala se smíchem. "Salát mi vytrávil už před hodinou. Co ty?" "Něco malého bych si dal," mlžil. Nebyl doopravdy hladový, ale těšil se, až bude sedět u stolku naproti Terri, pozorovat, jak jí oči tančí a jiskří a výraz tváře se proměňuje, když povídá. "Restaurace je blok odsud. Zhruba. Ujdeš tak daleko na vysokých podpatcích nebo mám chytit taxi?" "Procházka nezaškodí," ujistila ho. "V práci jsem zvyklá chodit na vysokých šteklech celý den." "Sluší ti." Očima sjel krátké černé koktejlové šaty a bez zábran pokračoval dolů, po nohou v sexy černých nylonkách, až k páskovým střevíčkům s jehlovými podpatky. Terri vypadala rozkošně a neuvěřitelně sexy, přestože šaty, které měla na sobě, nebyly nijak odvážné. Sice bez rukávů a krátké, ale ne neslušně, sahaly těsně nad kolena. A i když měly výstřih do véčka, nebyl tak hluboký, aby odhaloval víc, než káže dobrý mrav. Pouze dával tušit. Vykládali si o muzikálu, když vyšli z divadla, probírali scénu, kostýmy a hudbu. Jakmile dorazili do restaurace, rázem byla konverzace škrobenější. Uvedli je ke stolu a podali jídelní lístky. Jídelníček Terri neuváděl ceny, zatímco jeho ano, a on se prohnaně šklíbil, jak kvůli tomu prskala. Za tohle jídlo platit nebude, ať to


128

stojí, co to stojí. Dnes večer se její hrdost musí smířit s tím, že je páté kolo u vozu. Chtěl Terri pohostit, jak zaslouží: napájet a krmit a obskakovat jako princeznu. Jídlo bylo výtečné a obsluha prvotřídní, ale přibližně v polovině večeře si Bastien začal přát, aby ji vzal někam, kde je to trochu méně formální. Tiché prostředí provoněné penězi lehce svazovalo, řeč vázla. Scházelo mu její bezprostřední nadšení a cinkot smíchu, protože se skvěle ovládala a držela temperament na uzdě. Sotva dojedla, navrhl zajít jinam, kousek dál po ulici, do podniku, který znal, na doušek po jídle. Dychtivost, s jakou souhlasila, mu napověděla, že restauraci sice pokládá za exklusivní, ale že stejně jako on dá přednost útulnějšímu ovzduší, kde by jim bylo víc do řeči. Měl vážné podezření, že snaha hrát dámu a krotit se, ji musí zabíjet. Přešli krátký blok k Maison, restauraci, potažmo baru, o které věděl, že v ní vládne atmosféra, která jim umožní rozprávět volněji, přirozeněji. Zahrádka byla otevřená a plná lidí, užívali si nezvykle teplý noční vzduch, a Bastiena potěšilo, když navrhla posadit se venku. Konverzace se vrátila k představení a Terri z něj měla tak do očí bijící radost, že se v duchu rozhodl zajít s ní ještě na pár dalších her, dokud je ve městě. Ta myšlenka mu připomněla, že nakonec odletí domů, do Anglie. Představa, která ho věru nepotěšila, cítil, jak se bezděky mračí. Užíval si její společnost a únik ze života, který mu, až dosud, připadal jedním slovem fajn – ale zpětně viděl, jak byl monotónní a pustý, zaměřený na obchody a málo co víc. Jak to, že žil tak prázdně, tak dlouho jen existoval, když je tolik radostí, které lze na světě zažít… užívat život plnými doušky?


129

8. KAPITOLA Uprostřed líčení jakési historky o tom, co s Kate vyvedly, když byly ještě školačky, Terri polekaně koukla stranou, protože uslyšela, jak se nějaký host ptá číšnice, kolik je hodin, a co mu odpověděla. "Říkala, že je čtvrt na pět?" vyhrkla, na příběh, který vyprávěla, v tu ránu zapomněla. "Jo? Ne, to ne. Musela ses přeslechnout. Nemůže být tak pozdě – ale je!" vykřikl Bastien překvapeně, když se podíval na hodinky. Zvedl k ní ohromený obličej, a chvíli se na sebe němě dívali, pak zařvali smíchy. "Mám dojem, že jsme při řeči poněkud ztratili pojem o čase," zakřenila se Terri. "Mám dojem, že mám stejný dojem," mrkl na ni. "Ale, no co, líbí se nám to. Mluvení, tím myslím mluvení. Rád si s tebou povídám." "Taky si s tebou ráda povídám," přiznala, pak uhnula pohledem, zoufale hledala čím zaplašit city, které v ní vřely. Na zahrádce Maison už nebylo tak rušno, jako prve, ale u půltuctu stolků pořád seděli hosté. "Přemýšlím, proč ještě nezavřeli. Myslela jsem, že tady bary zavírají ve čtyři ráno." "Nejsem si jist," začal Bastien, pak kývnul: "Aha. Mají otevřeno čtyřiadvacet hodin denně." Když se na něj Terri tázavě podívala, ukázal na nápis na markýze. Usmála se jedním koutkem úst. "Nevšimla jsem si toho." "Ani já ne." Na moment se odmlčeli a Terri si uvědomila, že se


130

ochladilo, jak ubíhala jedna hodina za druhou. Ve vzduchu byl cítit chlad – ne moc, ale dost, aby ho ucítila na holých pažích. "Je ti zima," podotknul Bastien, když si podvědomě přetřela ruce dlaněmi. "Myslím, že bychom měli zamířit k domovu." "Ano," hlesla, ale cítila smutek, že se noc chýlí ke konci. Vůbec by jí nevadilo, kdyby trvala navěky. Bastien vstal a galantně jí poodsunul židli, když se zvedala, pak sundal sako a přidržel je rozevřené, podšívkou k ní. "Tady, hoď to na sebe. Na ulici je safraportsky klidno a vzhledem k tomu, že je tak pozdě, nejspíš budeme muset ujít nějaký ten blok, než narazíme na taxi. Ujdeš v těch botách kousek pěšky?" "Ano, samozřejmě," uklidňovala ho, když vjížděla rukama do nabízeného saka. Celé hodiny seděla a moc toho nevypila, i když tady strávili takový lán času. Ani jeden z nich. Měli moc napilno s mluvením. Zarazila se, když už měla sako napůl oblečené. "Budeš v pohodě? Ty je nepotřebuješ?" "Ne. Mně je fajn," ujistil ji a vytáhl sako až na ramena. "Mmm." Přitáhla si hedvábí k tělu a zálibně se do něj zachumlala. Na rtech jí hrál potěšený úsměv. "Je teploučké a krásné, a voní tebou." "Ano?" pousmál se. "Je to dobře?" "Mmmm." Zvedla jednu klopu, pootočila hlavu, aby mohla zabořit nos do látky, a zhluboka vdechla. "Ano, velmi dobře. Mám ráda tvou kolínskou," přiznala, když zase s požitkem nasála jeho vůni. "Ty se vůbec neobtěžuješ s nějakými fintami, viď?" Terri zvedla hlavu a koukla na něj. "Fintami?" Servírka přišla ke stolku, než stihl odpovědět.


131

Poděkovala jim a oběma popřála dobrou noc, když si brala peníze, které nechal na stole. Odpověděli stejně mile, pak vzal Terri pod paží a vedl k vrátkům plůtku, který lemoval venkovní zahrádku. Vyvedl ji ven, a když vykročili po ulici, nechal ruku na jejím lokti. Galantnost byla jednou z věcí, které se jí na něm líbily nejvíc. Jak jí otevíral dveře a dával přednost. Staral se o pohodlí a blaho, aby jí nebyla zima, nebo horko, nebo že ji nohy unesou. Dokonce se jí líbilo i to, jak se pokaždé zeptal, co by ráda, a pak objednal za ni. Existovalo jen málo mužů, které by udělat něco tak nádherného, se starosvětskou zdvořilostí, vůbec napadlo. A mnoho žen, které by to možná urazilo. Ale ji to neuráželo. Cítila se díky tomu výjimečná a rozmazlovaná. Měla pocit, že je o ni postaráno. Hodně zdvořilostí, které měl ve zvyku, v ní vzbuzovalo tyto pocity. Na takové zacházení by si dokázala zvyknout. Zneklidněná tou myšlenkou vzhlédla na budovy, které se kolem nich proti blednoucí obloze vypínaly jako štíty horských velikánů. "Je tady krásně." "Ano, je to pěkné." Bastien to říkal překvapeně, následoval jejího příkladu a rozhlížel se po okolí. "Byl jsem tady bezpočtukrát, obchodně, a nikdy jsem tomu pořádně nevěnoval pozornost." Kývla. Překvapená nebyla. Většina lidí je ke svému okolí slepá, ať si je jak chce úžasné, a časem ho prostě přestane vnímat. "Cos myslel tím, že se vůbec neobtěžuji s nějakými fintami?" Zůstal chvílí zticha, mlčky kráčeli ulicí, pak řekl: "Spousta žen by nepřiznala, že mají rády mou kolínskou, a už vůbec by nedaly tak bez zábran najevo, jakým je pro ně požitkem. Ze všech sil by předstíraly nadhled a chovaly se, jako by nic. Ale ty zdá se nemáš v těle ani


132

jednu jedinou lstivou kost a nenamáháš se s takovými hrami." "Hry jsou pro děti," ohrnula nos a hned se po něm překvapeně podívala, když vyprskl smíchy. "Co je?" "Kdykoli jindy ti ale nevadí, chovat se jako dítě. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by se v muzeu choval dětinštěji než ty," vysvětlil, protože zrůžověla. Se smíchem dodal: "A při nákupech a na trhu a na jarmarku." "Je mi to líto," automaticky se začala omlouvat. "Neomlouvej se. Je to jedna z věcí, které mám na tobě nejraději." "Bezva. Protože mě to ve skutečnosti není líto," přiznala barvu a zakřenila se. Bastien se zachechtal a pobídl ji přejít silnici. "Tohle je Hilton," řekl, když kráčeli podél budovy, která zabírala většinu té strany ulice. "Měl by před ním stát štrúdl taxíků. Obvykle tu bývají." "Je do penthouse daleko?" optala se Terri. Jízda do divadla jí dlouhá nepřipadala. "Asi čtyři bloky." "Proč vyhazovat peníze za tágo? Můžeme jít po svých." "Vážně?" Kroutila hlavou nad jeho úžasem a dumala, jestli obvykle randí s rachitickými křehulemi, které nesvedou ujít ani kousek pěšky. "Myslím, žes mne právě urazil." Zastavila se a pohlédla mu do tváře, zrovna dorazili na roh hotelu. "Prochodila jsem tady s tebou celý víkend, a dneska ty aspoň čtyři hodiny v muzeu jsme taky byli v jednom kuse na nohou, a další tři jsem tě doprovázela při tvém nakupovacím záchvatu. Vážně si myslíš, že neujdu čtyři bloky?"


133

"Ne. Samozřejmě, že ne," a hlas měl tak zněžnělý obdivem, až ji to skoro uvádělo do rozpaků. To, jak se na ni Bastien díval, ji nenechávalo na pochybách, že ji hodlá políbit. "Prima," hbitě se vynasnažila zničit náladu. "Potřebuji si sednout." Otočila se na podpatku, prošla pod krytým stáním pro auta a křížem přes příjezdovou cestu Hiltonu zamířila k černému mramorovému obrubníku pilířů, které lemovaly ulici. Chtěla se posadit a přitáhnout si řemínek na pravé botě, během noci se uvolnil, ale někdo mramor postříkal, buďto aby spláchl špínu a prach nebo náhodou, když zaléval zeleň na druhé straně. Ať tak či tak, široký černý mramorový okraj, který zdálky vypadal tak příhodně, byl mokrý. Jediným suchým místem byl málem jako kladina úzký pás mramoru, který vedl k širší obrubě vedlejšího pilíře. Rozhodla se, že bude muset stačit. Opatrně se usadila na tu kluzkou, zaoblenou věc, aby si dala obuv do pořádku. Bastien se k ní za moment připojil, ale usedl na úzký kus mramoru obkročmo, takže se na ni díval z profilu. "Vyplašila's mne, když jsi řekla, že se musíš posadit." "Tenhle řemínek povolil," vysvětlila. Dokončila jeho ukázňování, narovnala se a usmála na Bastiena. "Už bych měla být v pořádku." "Jsi víc, než v pořádku," zašeptal a právě tak, jako to udělal u muzea, vzal její tvář do dlaní a přitáhl k polibku. Po kratičkém zaváhání mu ochotně vyšla vstříc, pootevřela ústa pod něžným tlakem jeho rtů… pak je otevřela podstatně víc a vykřikla leknutím. Jak se k němu totiž nahnula, ztratila rovnováhu a začala z mramorového bidýlka klouzat. "Jejda." Bastien nechal líbání právě včas, aby ji


134

zachytil dřív, než se rozplácla na chodníku. Oba se zasmáli, lehce zrozpačitělí, a pak jí pomohl nahoru na zaoblený proužek mramoru. "Měla jsem si sednout támhle," ukázala k širšímu konci. "Ale je tam mokro." Bastien se tam dokonce ani nepodíval, jen se pošoupnul, až měl jedno koleno za jejími zády a druhé před koleny. Pomůže jí držet balanc. Pak zase sklonil hlavu, aby ji políbil. Tentokrát, když se k němu nahnula a začala klouzat dopředu, narazila mu koleny do kolene a vzala ho s sebou. Zase se od sebe odtrhli, rozesmátí, jak se pěkně zachránili. Pak ji vzal za ruku a vstal. Myslela si, že líbacím pokusům odzvonilo, ale místo, aby šli dál, vlekl ji zpátky k širšímu mramoru. Zabrblal cosi o vodě a rukávem košile utřel nejhorší mokrotu, pak se posadil a přitáhl si Terri do náručí. Vzdychla, když jeho ústa zamířila k jejím. Držel si ji pevně na hrudi, zjevně rozhodnut už ji nenechat nikam uklouznout. Stěží si toho všímala. Pozornost zaměřila pouze a jenom na jeho ústa a co dělají. V okamžiku, kdy se rty dotkl rtů jejích, pootevřela je, pak zalapala po dechu, jeho jazyk se setkal s jejím. Polibek pro ni byl stejným překvapením, jako ten před muzeem. Nevzpomínala si, že by se kdy cítila tak zmámená, ale co naplat. Už je to holt bratru deset let, co ji někdo pořádně políbil. Ne, že za celou tu dobu nedostala pusu. Při několika málo příležitostech se obávanému rande naslepo, nebo zorganizovanému přáteli, nebylo možné vyhnout. Ale žádný z té hrstky mužů, od smrti Iana, nedělal nic víc, než že jí horlivě ožužlával rty, čímž ji v nejlepším případě nechal v klidu a v nejhorším otrávil a


135

znechutil. Jenomže, má-li být upřímná, žádný z těch polibků nevyprovokovala. Nestála o ně, ti muži ji nezajímali. Bastien ano. Měla ho ráda, těšila ji jeho společnost a její tělo rozhodně reagovalo na jeho pozornosti, pozitivně. Ležela na něm, ruce na jeho hrudi, přesto zjistila, že se pokouší dostat blíž, mačkala se na něho a váhavě pohnula jazykem, aby přivítal nového kamaráda. Nečekané zahvízdání pneumatik a rozzlobené troubení klaksonu auta narušilo pohodu a přimělo ji otevřít oči. Naklonila hlavu na stranu a střelila pohledem kolem Bastienovy tváře k ulici na druhé straně. Neviděla, co ten poprask způsobilo, ale co viděla, stačilo, aby ztuhla a instinktivně se od dalšího polibku odvrátila. Jeho to zdá se neodradilo, jednoduše jí jel ústy po líci, až našel ouško. Při jeho laskání málem sténala, oči se jí znovu začaly přivírat. Stálo mnoho úsilí, odolat pokušení. "Celá fronta taxikářů se na nás támhle kouká," zašeptala a zrudla, protože viděla na zaparkovaná auta, jejichž šoféři stáli venku, kecali a krátili si čas voyeurismem. "Ať koukají," vydechl jí Bastien do ucha. "Ti ubozí bastardi pravděpodobně žárlí." "Ale…" odmlčela se uprostřed protestu, přivřela víčka a celá se zachvěla, protože se zasmál, dechem jí ovanul ucho. "Krom toho, taxikáři nic nejsou," potěšil ji. "Na mé straně máme vrátného Hiltonu v livreji, pikolíka, kluky z uklízecí čety, recepční, pár hostů a minimálně jednoho kolemjdoucího." Každého svědka pomyslně odškrtl pusinkou na její krk, pak si ji natočil obličejem zpátky k sobě a zadíval se jí do očí. "Tohle je New York. Jsem si


136

jist, že už viděli páry se muckat." Pokusil se ji zase políbit, ale odtáhla se. "Muckat?" Zamrkal a uchechtl se. "Je to britský termín. Znamená líbat, muchlovat se." "Ano, já vím! Žiji v U.K., vzpomínáš?" ohradila se uraženě, ale mnohem víc ji zaujalo, že teď má vodítko k přízvuku, který se od začátku pokoušela zařadit a zatím marně. "Takže odtud máš ten náznak akcentu, který slyším. Jsi Brit." Zaváhal, pak zavrtěl hlavou. "Ne. Ačkoli, nějakou dobu jsem tam žil." "Kdy? Říkal's—" Očividně nebyl ochoten probírat to dál. Skočil jí do řeči polibkem. Nepřemlouval ji ničím jiným, jen rty. Nejprve znehybněla a po chvíli si uvědomila, že na něco instinktivně čeká – na obvyklé osahávání. Ale to nepřišlo. Bastienovy ruce jí přejely z paží na záda, ale nebloudily po nich. Veškerá jeho pozornost se soustředila na ústa, klouzal jí rty po rtech hladově a vášnivě, jazykem se opět pozval dál, aby si zatančil s jejím. Za moment byl jeho přízvuk, fakt, že jsou venku, a že mají obecenstvo, zcela zapomenuty. S dalším zavzdycháním se nechala strhnout jeho vášní a přitiskla se k němu, její ruce se plížily vzhůru, až se uvelebily Bastienovi na ramenou. Tam nelenily a zamotaly se do látky košile, tahaly za ni v podvědomé snaze dostat se ještě blíž. I když nebylo technicky možné, aby se dostala blíž. Byli si s Bastienem tak blízko, jak jen dva lidé mohou být, aniž by se fyzicky milovali. Bastienovi čas plynul v kaleidoskopu barev a pocitů. Jediné, co věděl, co ho zajímalo, byla žena v náruči a rty


137

na rtech. Terri byla v jeho objetí měkká a sladká, tiskla ke k němu tělem, dychtivě mu mačkala šatstvo. Vydávala vášnivé, trošku mňoukavé, hluboce hrdelní zvuky, které ho těšily a současně vzrušovaly. Tak živý se necítil už celá staletí. Tak zoufale hladový se necítil nikdy. Ale také si velice dobře uvědomoval, jakouže ženu to drží. Terri není leckdo. Mohla by být jeho životní družkou. Oči se mu otevřely a přelétly po skleněném průčelí Hiltonu. U recepce měli službu tři lidé. Jen jeden odbavoval hosta. Mohl dostat pokoj během pár minut, stačilo vejít. Krátce o tom skutečně uvažoval, pak nápad pustil z hlavy. Terri není typ na taková dobrodružství. Pudově to vycítil. Čas, který s ní strávil, a znalost žen získaná za plus mínus čtyři sta let života, mu to napověděly. Kdyby to zkusil, odstrašil by ji tak rychle, že by se pak nestačil divit, jakým fofrem se dívka v jeho náruči změnila v žižlavou čáru. Tyto úvahy mu proběhly hlavou hned několikrát, zatímco Terri líbal. A pokaždé dospěl ke stejnému závěru. Ne. Byla by chyba věci uspěchat. Jenže ty nakonec dozrály až k bodu, kdy toho musel brzy nechat, jinak se pokusí vzít ji dovnitř a pronajmout pokoj, navzdory zdravému rozumu. Naposledy ji něžně políbil, pak ještě jednou, konečně nechal líbání a přivinul si její hlavu pod bradu a jen ji držel. Chvíli ji konejšivě hladil po zádech, dával svému tělu čas, který potřebovalo, aby nad sebou znovu získalo kontrolu. Nakonec řekl: "Měli bychom jít domů." "Domů," zašeptala Terri a v hlase měla smutek. Stiskl ji pevněji. Napověděl mu totiž, že ani ona nechce, aby to skončilo. Pohledem zajel k otáčivým dveřím hotelu Hilton, ale hbitě od pokušení odtančil.


138

"Ano." Vzdychla, bříšky prstů mu zlehka klouzala sem a tam po malém kousku hrudi. Měl podezření, že vůbec netuší, jak vzrušující to je. "Měli bychom se vrátit. Už je skoro světlo." Zvedl zrak k blednoucí obloze, pak mrkl na hodinky… a zašklebil se. Půl šesté ráno! Brzy bude bílý den. Seděli tady a olizovali se jako puberťáci víc, než hodinu. "Pojď." Oddálil ji, vzal za ruku a vstal, spolu s ní. "Pořád chceš jít domů pěšky nebo mám najmout taxi?" Jednou rukou Terri objal a stabilizoval, protože se drobet zhoupla. Viděl, jak pohlédla na frontu očumujících taxikářů. Okamžitě se jí do tváří vyšplhalo zrádné horko. "Ehm… pěškobus bude lepší." Chápavě kývnul a tak vykročili. Nemohl si pomoci, musel se usmívat, jak teď klopí hlavu, bylo jí trapně, šla jako koník s klapkami na očích. Okouzlovalo ho, jak je celá nesvá, že ji viděli při líbání. Po více než čtyřech stech letech na matičce Zemi mu na tom, co si lidé myslí, pramálo záleželo. A až do nynějška by se vsadil, že Terri je na tom stejně. Zdálo se, jako by jí moc nezáleželo, že by snad mohla působit směšně nebo ztřeštěně, jenomže je nabíledni, že francouzské polibky na veřejnosti do sféry pohody nespadají. Zase byl rád, že se ji nepokusil svést na hotel. Pravděpodobně by umřela hanbou při pomyšlení na všechny ty taxikáře, kteří by přesně věděli, kam jdou a co tam budou dělat. "Něco tady pěkně voní," zpozorněla Terri. Došli na konec přístřešků pro auta hotelu a stáli na rohu, čekali, až budou moct přejít ulici. Bastien shlédl a uviděl, že Terri konečně zvedla hlavu a čenichá. Obrátila hlavu, snažila se najít zdroj té lahodné vůně.


139

"Na druhé straně ulice," napověděl jí, uviděl totiž pojízdnou kavárničku. "Jé," vydechla. "Máš hlad?" Špulil pusu a hledal odpověď. Hladový? Jako vlk. Ale ne na žemle. Přejel Terri dlaní nahoru a dolů po paži, pak si ji přitisknul k boku. Když naskočila zelená, vzal ji za ruku a vedl přes ulici. "Pojď, koupím ti něco dobrého, abys mi neumřela hlady, než se dostaneme domů." Terri se probudila po pouhých čtyřech hodinách spánku, cítila se skvěle. Odpočatá, hladová, šťastná… Šťastná. Přemýšlela o tom slově, když si čistila zuby a pak vlezla pod sprchu. Odjakživa se považovala za šťastnou osobu. A byla. Ale to bylo před New Yorkem. Poté, co se setkala a trávila čas s Bastienem, objevila, že předešlé štěstí, bylo spíš podobné spokojenosti. Měla ráda svou práci, chaloupku a přátele, ale vlastně se jen nechala unášet životem – plula s proudem, takříkajíc. Teď se vezla na hřebenech vln, potápěla se a cákala kolem sebe. Poprvé v životě ji opravdu a z celého srdce těšilo být sama sebou. Cítila se mladě, silně a vitálně. Cítila se živá. A vystrašená. Mít něco, na čem vám záleží, je ohromné… až na to, že to také znamená mít něco, o co můžete přijít. Vyšla ze sprchy, dlouhé vlasy si zavinula do turbanu z ručníku a rychle se utřela do osušky. Omotala ji kolem sebe ve stylu sarong a přešla k toaletnímu stolku. Tam si stáhla ručník z hlavy, vzala kartáč a dala se do rozčesávání bujné hřívy. Zpočátku se v zrcadle vlastně ani neviděla, dokonce ani nemyslela. Prostě mechanicky prováděla ranní rituál úpravy sebe sama do podoby, kterou bylo možné ukázat světu. Ale po chvíli si začala


140

všímat svého odrazu a ruka s kartáčem projíždějící mokrými prameny hnědých vlasů zpomalovala, až se zastavila docela. Spustila ruce, tiše hleděla, opravdu se na sebe dívala, snad poprvé za velmi dlouhou dobu. Celé roky se na sebe do zrcadla koukala jen, aby se přesvědčila, že vlasy má učesané a nos nepotřebuje napudrovat, sebe jako takovou ve skutečnosti neviděla. Nyní hleděla na svůj odraz novýma očima, viděla, co si myslela, že musí vidět Bastien: obrovské zelené oči, dlouhé mahagonové vlasy, měkké plné rty a nos, trošku pršáček. Bráno každé zvlášť, nebylo na ní nic extra mimořádného – nebo si to aspoň vždycky myslela. Ale z nějakého důvodu se dnes ráno vše spojilo v jeden celek, který byl vážně docela krásný. Pleť zářila, oči se třpytily, koutky úst se zvedaly v tajuplném úsměvu. Sečteno a podtrženo: žádoucí žena. Možná svému vzhledu velkou pozornost nevěnovala, ale věděla, že nikdy v životě nevypadala lépe. A teď tak vypadá díky Bastienovi. Protože jí vnukl pocit, že je výjimečná, chtěná, přitažlivá. A dokonce se s ní ani nepokusil vyspat. Zakřenila se na blíženkyni v zrcadle. Ten mužský ji vzal do muzea, na nákup, do divadla a na večeři. Strávil s ní celou noc, smíchem a klábosením, víc než hodinu ji líbal jako smyslů zbavený, koupil jí ranní kávu a lepkavou koblihu, doprovodil zpátky do penthouse a cestou držel za ruku, dovedl ke dveřím její ložnice, ještě jednou vášnivě políbil, pak jí popřál sladké sny ochraptělým, vášní zdrsnělým hlasem, a nakonec… odešel do svého pokoje. Bylo to bezkonkurenčně nejlepší rande jejího života. Obestřel ji pocitem výjimečnosti – nejen svou zdvořilostí, péčí a zájmem, ale prostou skutečností, že se ji nepokusil dostat do


141

postele. Pro ni to bylo důkazem, že ji nechce jen ošustit a opustit. Opravdu ji má rád. A ona má opravdu ráda jeho. Bylo to báječné a sladké a nejlepší doba jejího života – a bude to strašně moc bolet, až bude po všem. Bolest bude nesnesitelná. Bála se, že možná dokonce horší, než když umřel Ian. Protože začínala dospívat k názoru, že to, co prožila ona a Ian, byla dětská láska. Dvě skotačící děti, které si hrály na lásku, dokud je nepostihla tragédie v podobě Hodgkinovy choroby. Pak všechno hrozivě zvážnělo a časem zjistila, že se mu postupně stává málem matkou. Pečovala o něj dočista mateřsky a ošetřovala ho až do samého konce. Co začínala cítit k Bastienovi nebyla ani dětská láska ani v tom nebylo zhola nic mateřského. Nebyl jen přítelem, se kterým by se protloukala životem. Stával se pro ni nepostradatelným. Díky němu se cítila úplná, uspokojená, pouhou jeho přítomností. Nebyla hloupá a věděla, že je moc brzo, aby takové věci cítila, ale málo platné, citům neporučíš. Třeba jim dodalo šťávu vědomí, že předem ví, kdy skončí pohádka nebo minimálně zdejší pobyt. Ale ve skutečnosti na tom nezáleželo. Faktem zůstávalo, že na Bastiena v jednom kuse myslela a pořád chtěla být s ním. Byl první, na co pomyslela, když ráno rozloupla oči, a poslední, na koho myslela, než odplula do snu. A líbilo se jí to. Líbila se jí ta neutuchající radost, kterou cítila. Líbilo se jí, jak se jí rozbuší srdce, když Bastien vejde do místnosti, nebo se na ni podívá, nebo se na ni usměje, nebo jí složí poklonu, nebo ji políbí. Ano, co naplat, je šťastnější, než kdy v životě byla, a vystrašenější, než kdy dřív. Opravdu se nechtěla citově zranit a přesto opravdu, opravdu nechtěla ztratit ani tohle – ať už to bylo cokoli.


142

Zdravý rozum jí napovídal, že tak rychle se zamilovat nemohla, proto se rozhodla dát na logiku. Bude to bezpečnější. Tohle není pravá láska. Prostě má Bastiena ráda. Hodně. A pokud ho dokáže mít jenom ráda – a nemilovat – s trochou štěstí přežije, a nebude mít srdce na padrť, až to skončí. "To zvládneš," tiše pověděla zrcadlové Terri. "Jenom se do něj nesmíš zamilovat až po uši. Jenom ho měj ráda." Cílila se o vlásek lépe a o fous méně vystrašená, když teď má cosi jako plán, a vrátila se k pročesávání vlasů. Bude si užívat až do svatby. Půjde s Bastienem ven, pokud ji pozve, bude s ním mluvit, smát se a nějaká ta pusa určitě taky nezaškodí. Ale nezamiluje se do něj. Pak, až se vrátí do Anglie, nebude úplně zlomená. Bude jen hrozně smutná a smířená s tím, že to – ostatně jako jednou všechno – muselo skončit. "Dobré jitro, Sluneční paprsku. Vypadáš proklatě čiperně na někoho, kdo se sem přikradl teprve nad ránem, jsou to s bídou čtyři hodiny." Terri pokrčila nosík a zasmála se Vincentovu přivítání, když vešla do obývacího pokoje. "Jak víš, kdy jsme se vrátili?" "Zaslechl jsem vás dva rozprávět na chodbě. Bylo hrozně pozdě, či brzy, jak se vezme, měl jsem strach, jestli se něco nestalo, že jste se tolik zdrželi. Otevřel jsem dveře, abych se optal, jestli je všechno v pořádku, ale byli jste krapet duchem nepřítomni." Významně zavlnil obočím. "Usoudil jsem, že všechno je v pořádku, když jsem vás uviděl, jak před tvými dveřmi procvičujete umělé dýchání. Nechtěl jsem rušit, tak jsem diskrétně zavřel dveře a šel zpátky do postele."


143

Ucítila, jak jí hoří tváře. Nenapadlo ji, že je někdo viděl. "Takže, celou noc venku, huh?" zazubil se Chris. "Copak jste dělali?" Zvonku výtahu se Terri zželelo, vesele cinknul a tak byla odpovědi ušetřena. Někdo chtěl nahoru do penthouse. "Čekáš někoho?" Vincent tázavě zvedl jedno obočí. "Ano, vlastně ano. Květináře." Vyrazila k panelu na zdi, vděčná, že dávala pozor, když ho ovládal Bastien. Stiskla tlačítko a na monitoru se objevil záběr pasažérů výtahu, kývla, protože uviděla muže obtěžkané květinovým aranžmá. Nenamáhala se ptát, kdo to je, jen zmáčkla příslušný čudlík, čímž dala výtahu zelenou, pak se podívala na Bastienova bratrance. "Uvedeš je, pěkně prosím, Vincente? Prostě ať ty květiny dají někam sem. Chci uvařit kafe." "Jasně." "Květiny?" zpozorněl Chris. Terri napadlo, že to říká trochu zvláštně, ale co. Spousta mužů kytky nemusí, pomyslela si. "Ano. Nejspíš to je květinová výzdoba na svatbu Kate a Lucerna," vysvětlila a zamířila do kuchyně. "Bastien je nafotí a odešle mailem Kate, takže se bude moct rozhodnout, které se jí líbí nejvíc." Nechala pány tvorstva, ať si s flórou, a kam ji dají, poradí, jak umí. Sama uháněla do kuchyně udělat kávu. Kávovar byl fungl nový, ještě voněl novotou, a dobře věděla, že jím nejdřív musí prohnat jednu dvě konvice čisté vody. Obhlédla kuchyni, co by si měla, nebo mohla, dát k snídani, mezitím překapávala první konvice. Mohla si dát, cokoli chce, nevěřila, že by si vzpomněla na jediné


144

jídlo, které by tady nenašla. Nakoupeno bylo vše, co hrdlo ráčí. Co by si dát měla, byla úplně jiná písnička. Uvažovala o toastu, ale přišel jí nudný. Ani cereálie nebyly extra vzrušující. A Pop-Tarts a toaster strudel jsou ke snídani moc sladké. Povzdechla si, chvilku bezcílně bloumala kuchyní, pak se rozhodla pro selskou omeletu. Musí udělat dost velikou, aby se najedli všichni – i když tušila, že většinu pravděpodobně sní ona a Chris. Bastien se v jídle skoro pokaždé jenom nimral a Vincent nejedl vůbec nikdy. Vážně by se ho měla na ty zažívací obtíže pozeptat. Určitě existuje něco, co by ona zvládla uvařit a on sníst. Pokrčila rameny a začala vyndávat věci z ledničky: cibuli, sýr, slaninu, zelenou papriku. Možná by tam mohla přihodit taky nějakou tu bramboru, když ji pěkně nastrouhá. Tohle bude omeleta jedna báseň. A připraví taky toasty. Bůhvíproč má dneska ráno příšerný hlad. Bastien kráčel chodbou k obýváku a větřil jako ohař. Spal dlouho, ale co na tom, minulou noc byli venku vlastně až do rána. Usmál se sám pro sebe, při vzpomínce na rande s Terri. Bylo perfektní, absolutně a naprosto perfektní. Představení, večeře, povídání v Maison – noc mu utekla jako voda a ta hodina líbání před Hiltonem jako pouhopouhý okamžik. Terri byla krásná, trávit s ní čas radost, a tak zajímavá a zábavná, že se vedle ní pořád cítil příjemně. Byla dokonalá, hodná být jeho životní družkou. Podle máti jen ta, jejíž mysl číst nedokáže, se mu stane dobrou životní družkou. Manžel s manželkou by si neměli být schopni pronikat do myšlenek. Ty by se měly sdílet dobrovolně, říkávala Marguerite, ne krást jako kuřata z kurníku. Neuměl číst Terri myšlenky. Ale ona


145

se o ně bezelstně dělila. Ze rtů mu splynul natěšený povzdech a sám pro sebe se zakřenil. Otevřenost a upřímnost se mu na ní líbily nejvíc. Vášnivá žízeň po životě, nemluvě o vášni, kterou projevila v jeho náruči, je nedocenitelná. Žil dost dlouho, aby věděl, že takový neskrývaný zájem a vášeň jsou v dnešní cynické době vzácné. Většina lidí dovolí strachu tlumit jim city a reakce. Terri mezi ně nepatří. Je plná života, krásná a vitální a… mrtvá? Strnul ve vchodu do obývacího pokoje a vytřeštil oči. Terri ležela, tichá a nehybná, na podlaze. Tělo bezvládné, jako hadrová panenka pohozená na zemi, kolem hlavy svatozář oříškových vlasů. Dvě výmluvné červené tečky, zrádný to cejch, na krásném, štíhlém hrdle.


146

9. KAPITOLA "Ach, ty můj krásný mužný upíre. Hepčí!" Vysoký hlas, fistule – nemluvě o kýchání – přitáhl Bastienovu pozornost ke dvěma postavám stojícím několik stop od těla Terri. Vincent a… Chris? Zdálo se mu, že to je ten jinak bezúhonný a nudný editor, ale jist si tím být nemohl. Tohle stvoření mělo prostěradlo přetažené přes hlavu a uvázané pod bradou á la Červená Karkulka. Podle toho a podle opravdu špatné imitace ženského hlasu, kterou editor předváděl, tipoval, že má být žena. Z nějakého důvodu. Nechtěl ho znát, tedy ten důvod, vlastně ani editora, ale asi ho ani to nemine. "Jak mé srdce tluče pro te – hepčí! – tebe, Draculo. Toliko ty dokážeš jaksepatří rozdmýchat žár mojí touhy." Chris znechuceně spustil ruku se stránkou, kterou doteď nahlas předčítal. "Kdo sepsal tenhle škvár?" "Dramatik," odfrkl Vincent. "Profesionální dramatik." "No, já jsem pro – hepčí! – profesionální editor. A já – hepčí! – já bych tenhle blábol neuveřejnil." "Ty prostě nerozumíš parodii," odsekl Vincent. "Nikdy jsi neslyšel o divadelní hříčce – později přepracované na celovečerní film – Rocky Horror Picture Show?" "To byla dobrá parodie," informoval ho Chris a utřel si nos. "Tohle – hepčí! – je snůška jalových žvástů. Bože, moc si přeju, aby ten maník z lékárny už byl tady s těmi – hepčí! – pilulkami na alergii."


147

"Věř mi, já také," utrousil Vincent. Spatřil Bastiena na prahu a usmál se. "Bratranče! Tak ses konečně rozhodl připojit k živým, že jo?" "Ano." Přesunul pohled zpátky k Terri, která zamrkala a otevřela oči, posadila se a koukla na něj, pak se vyškrabala na nohy. "Dobré ráno," zazpívala vesele. "Vyspal ses dobře?" Přikývnul a vyrazil. Zvědavost ho zabíjela. Oči se Terri rozšířily překvapením, když se těsně u ní zastavil, smáznul jí z krku jeden rudý puntík a olíznul si prst. "Omáčka?" Nemohl tomu uvěřit. Pár kapek omáčky a jemu málem přivodil upíří ekvivalent infarktu. Myslel si— "Kečup." Terri se zasmála, to už si utřela i druhou tečku. "Pomáhali jsme Vincentovi studovat roli. Já byla Lucy a Chris Mína." Pohlédla na editora, který hlasitě kýchnul, hned třikrát za sebou. "Pozdravpámbu." Naklonila se k Bastienovi a tlumeným hlasem řekla: "Je alergický na květiny. Navrhovala jsem, aby šel do svého pokoje, dokud ty fotky neuděláme a kytky nepůjdou z domu, ale tvrdí, že to nepomůže." "Šel jsem, když dorazily první," stěžoval si Kýchal. "Ale je jich tolik – hepčí! – pyl už stejně zamořil celý kvartýr. Hepčí! Nebylo to o moc lepší, než být tady." Stáhl si z hlavy a ramen prostěradlo a se zasténáním se zřítil na gauč. Bastien se pomalu otočil, až teď si všiml květin, které ovládly obývák a měly na svědomí, že vypadal jako, Bůh suď, květinářství… nebo márnice. Nechápal, jak mu prve mohly ujít. Snad jen, že ho pohled na Terri, bezvládně ležící na zemi, tak vykolejil, že si ničeho jiného nevšímal. "Připravila jsem snídani," pochlubila se nebožka


148

Lucy. Hleděl na ni jako ve snách. "Omelety. Trochu těsta jsem nechala v lednici, až vstaneš. Dal by sis?" Pohlédl jí do jasných očí a na doufající úsměv, a kde se vzal, tu se vzal, úsměv začal hrát na rtech i jemu. "Krása." "Dobře. Za minutku to bude," slíbila vesele, otočila se na patě a odešla. Bastien zaváhal, pak šel za ní. Měl na mysli, že ona je krása, ne že mít ke snídani omeletu bude krása. Ale to je v pohodě. Sní omeletu, jestli si dala práci připravit dost i pro něj. Vlastně to znělo docela lákavě. Omeleta. Terri mu ji uklohní vlastníma rukama. Tys teda dopadl. Ta slova mu vplula do mysli spolu s uštěpačným zasmáním. Vincent! Ignoroval ho. "Chtěl bys šálek kávy?" zeptala se Terri, sotva vešel do kuchyně. Zrovna z ledničky vyndávala misku se směsí rozšlehaných vajec a lecčeho dalšího. "Naleju si," řekl a šel ke konvici s kávou. Obvykle se jí snažil vyhýbat. Kofein měl na jeho druh intenzivnější vliv, ale je ráno a ještě potrvá, než bude moct jít na kutě. Nicméně bývaly časy, kdy by se touhle dobou ukládal ke spánku, poté co byl celou noc vzhůru. Někteří členové jeho rodiny, a měl za to, že i jiní jeho druhu, pořád žili nočním životem, což si on ovšem dovolit nemohl. Nemohl ve dne spát a současně efektivně řídit Argeneau Enterprises. Většina obchodních jednání se vedla ve dne a přišlo mu snazší jednoduše konzumovat víc krve, než by jinak potřeboval, a obchodní záležitosti vyřizovat ve dne. "Dáš si toast?" zeptala se Terri. "Ne. Děkuji." Opřel se o linku, pozoroval, jak


149

pokládá pánev na plotýnku sporáku a zapaluje pod ní hořák, šlehá obsah misky. "Jak dlouho jsi vzhůru?" "Asi hodinu." Kápla na pánev trochu oleje a spokojeně kývla, když začal prskat a utíkat po rozpáleném povrchu. "Květiny dorazily, zrovna když jsem začala dělat omelety. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, jaká spousta jich je, když je konečně přestali nosit. Myslím, že květináři hráblo." Bastien se zasmál a sledoval, jak nalévá omeletu na pánev. "Ani já nevěděl, že jich bude tolik. Začnu fotit hned, jen co se najím." Terri se na něj soucitně usmála a prázdnou misku strčila do dřezu. "To bude hodně fotek. Můžu ti pomoct, jestli chceš." "Chci." Chvíli svorně mlčeli. Terri měla práci s popoháněním omelety po pánvi, aby se nepřichytila. Bastien měl práci s pozorováním Terri. Kuchyni rychle, a krásně, provoněla cibule a koření. "Včera v noci se mi to líbilo," vyhrkl zničehonic Bastien, a měl chuť si nakopat. Ale Terri se mu podívala do očí, na rtech jí vykvétal úsměv. "Mně taky." Zase se rozhostilo ticho. Pak zvedl ruku, kotníkem ukazováčku jí přejel po líci. Okamžitě zavřela oči, přiklonila tvář vstříc hlazení, jako kočka. Tomu nemohl odolat: vklouznul jí dlaní na šíji krku, přitáhl si ji blíž a vyslal své rty na výzvědy. Pousmál se, jak dychtivě pootevřela ústa. Nemeškal a prohloubil polibek. Chutnala po bylinkách a koření a něčem sladkém. Pomerančový džus, napadlo ho. Jestli bude snídaně stejně dobrá jako ona, sníst ji bude požitek. Tichounké kňourání mu poškádlilo sluchovod a


150

rozfoukalo v něm oheň. Vyšlehly plameny. Políbil ji drsněji, panovačněji, a Terri se ochotně poddala. Její ruce se mu vplížily kolem krku. Zajíkla se, prohnula jako luk, dlaněmi jí mnul záda. Mít ji v náruči bylo příjemné. Patřila tam. Líbilo se mu ji objímat. Příjemná na dotek, pěkně voněla a taky skvěle chutnala. A to, jak kňourala, hemžila se a mačkala k němu blíž, bylo neodolatelné. Mohl by ji líbat navěky. "Tvoje omeleta," zašeptala, když se odtrhl, aby jí sázel polibky na krk, pěkně jeden vedle druhého. Dobyvačná ústa se zastavila vedle jejího ouška. Málem zaklel, ale stáhnul se. Trpitelsky si povzdechl, poslední pusa přišla na špičku pršáčku, pak ji pustil. Chápavě se pousmála jeho méně než nadšenému výrazu, pak se obrátila ke sporáku. Naštěstí jejich další líbací mezihra neskončila spálenou omeletou. Byla kyprá a nadýchaná a božsky voněla, když mu ji o chvilku později přendala na talíř a naservírovala na stůl. Terri s ním při jídle poseděla, a Bastien nakonec omeletu zbaštil celou, do posledního drobečku. Byla výtečná, přesto… ruku na srdce, měl podezření, že ji snědl ve snaze utišit jiný hlad, který ho soužil. Hlad po ženě, která seděla proti němu, upíjela kávu a vesele švitořila. A byl rád, že snědl omeletu celou, když blaženě podotkla, že ho poprvé viděla pořádně se najíst, odkdy přijela. Vypadala šťastná jako blecha a taky hrdá, že tu krmi sama ukuchtila. Ujistil ji, že to byla úplná lahůdka, políbil a poděkoval za jídlo, než se vydal do obývacího pokoje. Musel se postarat o kytky a jejich digitální zvěčnění. Terri se k němu brzy připojila a navrhla nosit jednu


151

květinu po druhé do kanceláře penthouse, tam ji nafotit, pak odnést pryč z bytu, aby byla jistota, že žádnou nevynechají ani nevyfotí dvakrát. Přinejmenším tak zněla její verze. Bastien tušil, že ve skutečnosti doufá, že editorovy trable poleví, když odstraní voňavé pachatele. Nevadilo mu to. V kanceláři je dopoledne stejně lepší světlo a tak tam fotografie vyjdou líp. Po stovkách let bez denního světla se z pohledu na slunce radoval a mohl si to dovolit… za upravenými okny, přes které UV paprsky neproniknou. Strašně nadělala s aranžováním. On by prostě chodil a cvakal jednu za druhou, dokud by nebyl hotov, ale trvala na správném pozadí a nasvícení každého záběru, aby Kate získala věrnou podobu všech aranžmá. Tohle plus stahování po třech nebo čtyřech fotografiích, trvalo déle, než čekal. Dávno už odbilo poledne a oni byli, podle jeho odhadu, tak v polovině práce. Trpělivě čekal, zatímco Terri pobíhala okolo a upravovala pozici další křehké okrasy, když zaregistroval, že si bezmyšlenkovitě tře šíji. Zrovna se ohýbala, aby posunula vázu. "Bolí tě za krkem?" zeptal se, položil fotoaparát a šel za ní. Terri se narovnala a ohlédla se po něm přes rameno. Začal jí zlehka masírovat svaly horní části zad a krční páteře. "Trochu," přiznala, pozvolna se pod doteky jeho rukou roztávala. Povzdechla si. "Myslím, že jsem dneska musela spát nějak šejdrem. Celé ráno mám trochu zatuhlý krk, ale teď mě to opravdu otravuje." "Hmmm." Bastien se jí při práci zadíval na šošolku hlavy, všiml si, že nemá vlasy jen hnědé. Mezi oříškově zbarvenými prameny sem tam svítily blonďaté a červené


152

vlásky. Nádherné vlasy. "Děkuji," vydechla Terri a on ztuhl, protože si uvědomil, že to řekl nahlas. Ale jen nakrátko. Pak vzal vlasy do rukou a přehodil jí hedvábný vodopád přes rameno. Útlý krk kouknul na světlo boží, vlasy už ho neskrývaly, a lebedil si, protože masáž pokračovala. "Máš rozkošný krk," zašeptal, rukama sklouznul níž, do péče přivzal ramena. "Já…" Terri došel dech, potažmo slova… Samozvaný masér se totiž sklonil, aby zneužil obnaženou šíji. Políbil citlivou kůži. "Bastiene," zašeptala. Špičkou jazyka obkroužil místo, které právě políbil, a v jejím hlase se ozývalo tolik touhy, že zavřel oči, aby si ji vychutnal. Jeho ruce přestaly masírovat, ale rády poslechly příkaz a sjely jí po bocích a zase zpátky nahoru, pak zase… pokaždé o mučivý kousek dál a blíž k oblinám ňader. Ze rtů se jí vydralo hrdelní mručení, když konečně zajel kolem dokola dost daleko, aby zavadil o měkké obliny. A když nakonec vzdal snahu odolat a vzal do každé dlaně jeden plný kopeček, Terri se mu opřela zády o hruď. Vrněla rozkoší. "Ach, Bastiene." Hlas měla zasněný a sladce malátný. Posunul ústa na její hrdlo, pak k oušku, a tam zakotvil. Při tom jí přes lehký růžový svetřík hladil ňadra. Zvedla ruce a položila mu dlaně na hřbety rukou. Ztuhl. Přitlačila mu na prsty, nutila ho stisknout pevněji, pokračovat v masáži. Sklouznul rukama dolů. Zaslechl, jak zafňukala, znělo to zklamaně. Jenomže fňukání okamžitě utichlo a zdálo se, že Terri tají dech, to když se jí prsty vkradl pod lem halenky a cestoval na sever, tentokrát po holé kůži. Terri hřála, pleť měla hladkou a hebkou. Něžnému


153

nájezdu nestálo nic v cestě, dokud nenarazil na podprsenku. Tam se nerozhodně zastavil, pak překřížil ruce na její hrudi, pravačka dostala povolení nahmátnout lem podprsenky a vklouznout do ní. "Oh." Povystoupla na špičky a opřela se mu zády o prsa, sotva vzal do dlaně teplé, nahé tělo. "Bastiene?" Nejistota a prosba, obojí v jediném slově, a Terri jeho jméno vyslovila se vzrušeným zajíknutím, které s ním dělalo neuvěřitelné věci. To on sám na ni takto působí. On je důvodem, proč jsou bradavky pod bříšky jeho prstů tvrdé jako oblázky. To kvůli němu zničehonic dýchá krátce a mělce, lapá po dechu. "Terri," zasténal, vyprostil si levačku a vzal ji pod bradou a pootočil hlavu tak, že dosáhl na její ústa. Svou reakcí ho potěšila, byť překvapila. Tentokrát to byla ona, kdo vystrčil jazyk, aby poškádlil kolegu, to ona mu vsunula jazyk do úst, když odchýlil rty. Líbala ho s vášní, která výmluvně vypovídala o účinku, jaký na ni má. Terri ho chce. Vytáhl zpod halenky i druhou ruku. Obrátil Terri čelem k sobě – aniž ji přestal líbat – pak převzal kontrolu. Jazykem vyzval její jazyk k tanci a dorážel na něj se stejnou vášní, jako prve ona. Nikdy v životě nechtěl nikoho tolik, jako právě teď chtěl Terri. Chtěl ji pohltit. Vlastně na celičkém světě neexistovalo nic, po čem by toužil víc. Manévroval ji stranou a dozadu, až jí nezbylo než natáhnout se na sofa příhodně postavené podél zdi kanceláře. Napůl si na ni lehl, loket opřel o područku vedle její hlavy a koleno jí vmezeřil mezi nohy, pomáhal tak nadnášet větší část své váhy, a polibek odhodil poslední zábrany. Vášeň se přetavila ve zběsilost. Poblázněné tělo Bastiena nutilo dotýkat se jí, a to nejlépe


154

všude najednou. Servat z ní šaty a zkoumat ji s nenasytností a chtíčem, které cítil, ale silou vůle se přinutil udržet na uzdě. Měl strach, že by ji tím šokoval a vyděsil. Odolat bylo nesmírně těžké. Už je to tak strašně dávno, co naposled ležel se ženou. Připadalo mu, že uplynula celá věčnost, co ho to vůbec napadlo. Zato nyní byl hlad v něm horší, než jaký kdy zažil. Dokonce ani potřeba krve nedokázala předčít toužení, které ho teď mučilo. Terri sténala a vrtěla se pod ním, vzepjala se, když jeho ruka opět našla její ňadro, přes měkký svetřík. Nejprve si zoufal, že to není košile, kterou by mohl rozepnout a rozhalit, ale mozek mu zase začínal pracovat a tak přerušil polibek a trochu se nadzvedl. Popadl lem halenky, vyhrnul ji a tím odhalil růžovou krajkovou podprsenku, kterou měla vespod. Slova barevně sladěná a ženská mu běžela hlavou, a skoro se zasmál, jaké nejapnosti ho napadají. Pak si povšiml, že růžovou krajkou prosvítá tmavší růžová, spíš skořicová bradavek, a slastně se zachvěl v očekávání věcí příštích. Než si vůbec stačil uvědomit, co dělá, sklonil hlavu a položil ústa na stále vztyčené a zduřelé bradavky, přes krajku podprsenky. Terri vykřikla a roztřásla se. Rukama mu divoce vjela do vlasů, pevně ho k sobě přivinula a nutila pokračovat. Šmejdil jazykem po vzorech vytkaných do látky, zvlhčoval je stejně jako tvrdé bradavky pod ní. "Bastiene!" zanaříkala, výkřik čiré potřeby, a začala ho tahat za vlasy. Podvolil se naléhání a zvedl hlavu, dovolil jí přitáhnout si ho zpátky nahoru, zavřel jí ústa pusou. "Ahhhhh!"


155

Terri pod ním zkameněla. Tenhle výkřik přicházel zvenku a našel si je až v pracovně. Oba se ztišili, čekali. Když následovalo ticho, Bastien se uvolnil a zase začal Terri líbat… a zase přestal, když se ozval druhý výkřik. Těžce si povzdechl, zvedl hlavu a podíval se Terri zblízka do očí. "Možná když se do toho nebudeme plést, ať je to cokoli, vyřeší se to samo od sebe," zadoufala nahlas, leč marně. "Možná," přitakal, při zvuku tříštícího se skla to vzdal. Následoval varovný výkřik, Vincent, což mu pomohlo rozpoznat, že ty první dva patřily Chrisovi Keyesovi. Nevypadalo to, že by se situace hodlala vyřešit sama od sebe, ať je to cokoli. Obrátil se a vlepil Terri pusu na nos. "Myslím, že se budu muset jít podívat, co tam ty děti tropí," zašklebil se. Povzdechla si, ale kývla a dokonce se jí povedlo usmát. Vypletla z něho ruce, takže si mohli sednout. Ještě jí pomohl upravit oblečení, vstal, vytáhl ji na nohy a ruku v ruce zamířili do obývacího pokoje. Co tam uviděli, připomínalo výjev z blouznivého snu nějakého feťáka. Když totiž vešli, spatřili Chrise, jak nepříčetně skáče po dobré noze okolo konferenčního stolku, jednou berlou se divoce ohání ve vzduchu, a střídavě kýchá a vřeští. Druhá berla ležela zapomenutá na zemi mezi gaučem a stolkem. Co se Vincenta týče, ten měl v ruce upíří pelerínu a běhal za Chrisem. Mával mu jí nad hlavou tak šikovně, že se mu do ní každým druhým, zřídkakdy třetím, mávnutím trefil. Bastien byl na vážkách, jestli jde o nějaký nový tanec nebo je svědkem bratrancova pokusu zmermomocnit C.K.


156

Nejistě kouknul na Terri. "Další scéna z té hry?" "Netuším," přiznala bez vytáček. Tvářila se, jako by váhala mezi strachem a zmateným úžasem. "Třeba jo, vím já?" "Hmmm." Bastien se zase otočil na křepčící duo. Uvažoval, jestli se do toho má plést. Nebo jestli se do toho vůbec plést chce. Pak strnul. Chris právě dokončoval okruh kolem konferenčního stolku a skočmo se blížil k místu, kde ležela opuštěná berla. Bohužel byl příliš zaměstnán zuřivým mácháním berlou číslo jedna, než aby si berly číslo dvě všímal. Bastien otevřel pusu, aby ho varoval, ale Terri taky zaregistrovala hrozící katastrofu a vyhrála na body výkřikem: "Chrisi! Bacha! —" Trhla sebou, protože se stalo přesně to, co se zákonitě stát muselo. Zapackal o berlu, šíleně zamával rukama ve snaze udržet rovnováhu, pak vykřikl, když do něho Vincent, ani ten totiž přízemní překážku nezahlédl, zezadu narazil. Zřítili se k zemi, coby nesourodá změť okolo sebe mlátících končetin. "— Berla," dořekla Terri a vzdychla. "Hlavu vzhůru, snaha byla," potěšil ji Bastien a chlácholivě poplácal po rameni. Pak se oba vydali na pomoc padlým. Vincent se zrovna pokoušel vymotat z hořekujícího C.K. "Co to tady vy dva vyvádíte?" obořil se na tanečníky Bastien. Chytil bratrance za ruku a zatáhl, čímž pomáhal Vinnymu na nohy a hlavně pryč z editora, který na tom byl bez diskuze hůř. "Je tady včela," vysvětlil Vincent. "Včela?" Bastien vytřeštil oči. "Takovýhle cirkus kvůli malinké včelce?" "Tamta včela?" Terri ukázala na drobnou Apis mellifera kroužící nad editorovou hlavou jako bzučící


157

kolotoč. Chris ležel na zádech, oči zavřené, snažil se popadnout dech. V tu ránu měl oči dokořán, vyvalené hrůzou. "Cože? Kde je?" "Je to jenom včela, chlape," dodával mu odvahu Bastien. Bylo mu skoro trapně za něj – poskakovat, vřískat jako holka a to všechno kvůli malému hmyzečku. Editor si s takovou cvrkne do kaťat. "Jsi tisíckrát větší, než ona. Vzmuž se, proboha." "Je alergický na včely," prásknul Vincent. "Aha." Bastien zabručel, teď už to chápal trochu líp. "No nazdar," dodal, protože se včela rozhodla přistát editorovi na nose. "Tohle dobře nedopadne." "Ach, Bože," zakňučel C.K. "Jak alergický jsi?" ustaraně se optala Terri. Co se výrazu týče, bylo jasné, že se při volbě mezi starostmi a zmatkem rozumně rozhodla pro paniku, jenomže vtom Chris místo odpovědi vystrčil spodní ret, aby se pokusil fouknout si na nos a povzbudit tím včelu k odletu. "Nefoukej na ni! Někde jsem četla, že foukání je rozdráždí a ony pak—" "Au!" zařval C.K. "—bodnou," dořekla s hrůzou. Včela se zjevně rozhodla, že už toho má dost a zachovala se podle onoho článku. Zostra se obrátila na Vincenta. (Terri, ne umírající včela.) "Jak je alergický?" "Jak to mám asi vědět?" "No, přece víš, že je alergický!" "Well, říkal to, když vyletěla z jedné kytice," bránil se herec. "Ale tou dobou měl moc práce s poskakováním okolo, snažil se dostat od ní pryč. Neráčil se zastavit a zajít do detailů." "Ach, můj Bože."


158

Když se k němu Terri obrátila, Bastien zvedl jedno obočí." "Myslím, že raději zavoláme ambulanci." "Možná má takové to pero," ozval se Vincent, čímž zase upoutal pozornost Terri. "Pracoval jsem s jednou kočkou, která byla alergická na buráky, a ta s sebou nosila adrenalinové pero či co." Bastien ty dva ignoroval, nechal je dál debatovat, co dělat. Pozoroval editora, hledal na něm varovné příznaky, a vylekala ho rychlost, s jakou mu nos otékal a měnil barvu. Potřebuje ošetřit, hned teď, a sanitka nestačí. Nebude dost rychlá. Pokud Chris nemá pero, o kterém se zmiňoval Vincent, strčit ho do auta a okamžitě zavézt do nemocnice, bude nejrychlejší a nejlepší řešení. "Máš pero?" zeptal se vkleče vedle něj. Když C.K. zavrtěl hlavou, kývl a zvedl si ho do náruče. "Může někdo vzít moje klíče od auta? Jsou na stolku," zavelel, to už bez ohlédnutí rázoval ven z pokoje. Zlomek vteřiny bylo ticho, pak za ním vypukl povyk a dusot. Když stiskl tlačítko výtahu a dveře se rozjely, Vincent a udýchaná Terri mu stáli po boku. "Mám tvoje klíče," pochlubil se Vincent. Namačkali se do kabiny, Bastiena i s nákladem strkali před sebou. "A já vzala pero," dodala Terri. "Pero?" Vincent se otočil, sotva stiskl knoflík do garáží, a nechápavě se na ni podíval. "Ano. Však víš. Pro případ, že bychom museli udělat takovou tu věc s krkem," vysvětlovala. "Tu věc s krkem?" Vincent užasle pohlédl na Bastiena, ten jen zavrtěl hlavou. Neměl ponětí, o čem mluví. "To přece znáte. Když se mu ucpe krk a nemůže dýchat, musíte mu proříznout díru do průdušnice a


159

zasunout tam trubičku z pera, aby skrz ni mohl dýchat." Tlumené sténání přitáhlo Bastienův zrak k editorově nyní pošedlé tváři. Vypadal příšerně. Byl sinalý, měl skoro zelenou barvu. Bastien se nemohl rozhodnout, jestli proto, že nemůže dýchat, nebo proto, že ho Terri právě nechtě k smrti vyděsila. "Aha. Tracheotomie." Vincent už byl doma. "Ta by mohla být potřeba." "Neboj se, Chrisi." Terri editora pohladila po ruce, snažila se ho uklidnit. "Nenecháme tě umřít. Uděláme, co bude potřeba, abychom tě udrželi při životě." Ačkoli na to nic neřekl, Bastien měl dojem, že její uklidňování děsí Chrise víc, než fakt, že začíná mít nesporné potíže s dýcháním. Sotva se dveře výtahu v garáži otevřely, Bastien vystartoval ke svému Mercedesu. "Jak se cítíš?" starala se Terri, když Bastien zase posadil Chrise na gauč, o několik hodin později. "Nechte mne zemřít v pokoji," ozvalo se. No, aspoň si to myslela. Těžko říct, s hlasem tak zkresleným, jako měl on. Editorova tvář byla opuchlá a hrála celou paletou barev, od červené až po fialovou. Na první pohled by člověk řekl, že se strašně porval – a prohrál. Prostě nemohla uvěřit, že ho z nemocnice propustili. Od pohledu byl zralý na minimálně týdenní hospitalizaci. A to, jak namáhavě dýchal, zrovna moc na klidu nepřidávalo. Doktor do něj napumpoval kdeco, přinutil je sedět tam zhruba čtyři hodiny, aby mohli C.K. pozorovat, a pak je ujistil, že bude v pořádku. Dostal se do nemocnice včas, aby si zachránil život. Well, jestli C.K. umře, jeho rodina by měla nemocnici zažalovat a ona, Terri, je ochotná jít svědčit. Byla si


160

úplně jistá, že si ho tam měli nechat aspoň přes noc, na pozorování. No, když to neudělali oni, udělá to místo nich ona. Nezamhouří oka a pečlivě na něho dohlédne. "Terri?" "Hmmm?" Narovnala se, zvedla zrak od Chrise k Vincentovi, který vyčerpaně padl do křesla. "Příště, až vypukne nějaká krize, a ty budeš chtít řídit, buď té lásky a připomeň mi, abych řekl důrazné ne." Vyplázla na něho jazyk. Pravda, trvala na tom, že bude řídit, když sjeli dolů do garáže. Bastien uložil Chrise na zadní sedadlo svého vozu a nastoupil za ním se slovy: "Jeden z vás si k němu vlezte z druhé strany pro případ, že bych potřeboval pomoc." Nic víc slyšet nemusela. Vykulenému Vincentovi vyškubla klíčky, předala pero, a sama hbitě vklouzla na sedadlo řidiče. Někde byla chyba. Přehoupla se na druhou stranu. Ve stresu totiž lehce pozapomněla, že v Americe sedí šofér vlevo a ne jako ve staré dobré Anglii, vpravo. "Když už jsi to nakousnul," odtušil jen tak mimoděk Bastien, který zrovna mířil k baru jako poutník Saharou k oáze. "Máš mezinárodní řidičský průkaz, Terri?" "No… ne." Ošila se a v rozpacích přešlápla z nohy na nohu. Dobře věděla, že opravdu řídit neměla. Ale když si měla vybrat, jestli řídit, nebo možná muset asistovat při prořezávání editorova krku, volant byla jasná volba. Krev a… to prostě není její parketa. Právě proto se chopila klíčků a naskočila do vozu, a Vincent pak už neměl na vybranou. Chtě nechtě musel dozadu za Bastienem. Dobře si všimla výměny pohledů mezi bratranci. Proto cítila povinnosti podotknout: "Ale dostala jsem nás tam pěkně svižně."


161

"A dokonce v jednom kuse," suše ucedil Vincent. "Mám pocit, že bych ti měl ozřejmit, že povolená rychlost je v Anglii vyšší, než zde." Terri se kousla do rtu, aby se nezačala smát. Nikdy nezapomene na pohled, který se jí naskytl, když letmo mrkla do zpětného zrcátka a uviděla Vincentovu pobledlou tvář, nemluvě o smrtícím stisku, kterým v hrůze svíral sedadlo, když krkolomnou rychlostí suverénně brázdila jízdní pruhy, aby je co nejrychleji dostala do nemocnice. Bastien nehnul ani brvou a ze zadního sedadla ji hlasitě navigoval: "Na příštím rohu doprava! Tady doleva!" Řítila se tak rychle, že by přísahala, že pár zatáček řízla po dvou kolech. "Odvedla jsi skvělou práci," pochválil ji Bastien, to už si naléval do sklenice whiskey. Pak celý dojem pokazil. Vypil ji na ex. "Já bych si s dovolením také dal," přihlásil se Vincent, když Bastien začal nalévat další. "Well…" Terri pohlédla na Chrise. Ten ubožák tvrdě usnul, čímž jí udělal čáru přes rozpočet. Chtěla se ho zeptat, jestli něco nepotřebuje, aby se cítil pohodlněji. Nebylo to zapotřebí. "Myslím, že bych měl zavolat do vydavatelství, kde on a Kate pracuje," řekl Bastien, vracel se od baru, se dvěma sklenkami. "Budu tam muset brnknout a nechat na záznamníku vzkaz, že Chris rozhodně není ve stavu jít zítra do práce, jak plánoval." Editor se totiž včera rozhodl, že může pracovat stejně tak dobře v kanceláři, jako v penthouse, když už ho teď noha tolik nebolí. Stejně to prý pro něho bude lepší. Méně rozptylování. Terri se oprávněně domnívala, že to je na nějakou dobu pasé. Bastien podal Vincentovi druhý drink, který nalil, pak


162

se pomalu otočil, aby uvážil stav květin, které zabíraly skoro všechno místo v obývacím pokoji. Terri se rozhlédla taky. Zázrak, žádné aranžmá při té mele nedošlo úhony. Rozbité sklo, které slyšeli, zřejmě nebylo sklo, ale porcelán. Chrisův šálek od kávy, co spadl na zem. "Myslím, že bych měl vyřídit ten telefon, pak se vrátit k focení," konstatoval Bastien. "A já uklidím rozbitý hrnek, než tam zavoláš, pak ti pomůžu," ozvala se Terri. "A já…" Vincent si dal pauzu na dopití whiskey. Odložil prázdnou skleničku a pokračoval: "… se budu muset jít nakrmit. Chci říci, najít něco k snědku. Vyhládlo mi." Terri koukla na hodinky. Většinu odpoledne a podvečera promarnili ve špitále. Bylo sedm pryč. Od snídaně nic nejedli. "Proč si neuděláš něco k jídlu, Terri?" navrhl Bastien. "Zbytek fotek zvládnu sám, můžeš zatím kuchtit." "Dobrá," s tím nebylo proč nesouhlasit. "Máš chuť na něco speciálního?" "Nemám hlad. Prostě si uvař, co chceš. Vezmu si… ehm… sendvič… později, jestli dostanu hlad." Zaváhala, pak řekla: "Nachystám pár sendvičů a přinesu je do kanceláře. Nadlábneme se při práci."


163

10. KAPITOLA "Well, jedna krize zažehnána," zahlaholil Bastien, když Terri vešla do kanceláře. "Včera v noci Kate dostala mail. Uspořádali rodinnou radu a dokonce se jim podařilo fotky všech těch kytek prohlédnout a vybrat aranžmá, které chtějí a, světě div se, oznámit mi mailem vítěze. A když jsem dneska ráno vstal, už jsem to měl v poště. Právě jsem zavolal Roberta a oznámil mu jejich rozhodnutí." Přimhouřil oči, když si všiml ponurého výrazu Terri. Šourala se ke stolu. "Moc nadšeně se netváříš. Mělo by se ti ulevit. Tragédii jsme zabránili. Zachránili jsme svatbu." "Jsem ráda, že tento problém máme z krku. Teď na něm totiž máme další." Položila před něj na stůl noviny, co přinesla, a tak mu nezbylo, než se na ně podívat. Přeložila je napůl. Měl na vybranou ze tří článků. "Tak nějak si nemyslím, že po mně chceš, abych si četl o praktikách města New York při sčítání psů?" "Těsně vedle." "Přední dodavatel pohoštění ke slavnostním příležitostem spáchal sebevraždu poté, co zbankrotoval," předčítal nahlas, pak nechápavě vzhlédl. "No a?" "No a jsem si víceméně jistá, že to je… byl dodavatel Kate." "Bože na nebesích," vydechl Bastien. "Zlatá slova." Terri vzdychla a svezla se na křesílko před jeho stolem. "Ačkoli, jistá si tím nejsem." Chvíli na sebe zírali, pak Bastien sáhl po telefonu.


164

"V Kalifornii je šest ráno," připomněla. Musela mu číst myšlenky. Ne. To dá rozum, že chtěl zavolat Kate a Lucernovi. Zaváhal. "Moc brzy?" "Konference znám z vyprávění Kate. Program prý trvá dlouho do noci. Ještě aspoň hodinu bude v limbu. Má na to nárok. A nezaslouží si být probuzena touto zprávou." "To ne. Máš pravdu." Položil telefon. "Počkám. Hodinu. Aspoň?" "Souhlas." Bastien kývnul, pak začal bubnovat prsty o stůl. Nebyl zvyklý nic nedělat, když vypukla nějaká krize. Jenomže nevěděl co dělat. A tentokrát dokonce i on poznal, že to je krize. "Mohli bychom sestavit seznam vhodných dodavatelů pro případ, že tenhle chlápek je – nedej Bůh – její kuchař," navrhla po chvilce Terri. "Dobrý nápad. Když nic jiného, aspoň nebudeme posly jenom špatných zpráv. Jestli to tedy je on," dodal Bastien. Upřímně doufal, že není. Z šuplíku vytáhl Zlaté stránky. Terri vstala a obešla stůl. Koukala mu přes rameno. Bastien listoval, hledal dodavatele slavnostního papu. Trochu se mu ulevilo, když zjistil, že jejich seznam zabírá několik stránek. "Je jich tady jako smetí," zamumlala Terri. "Ano. To je dobře. Nebo ne?" "Ano i ne," pokrčila rameny. "Spousta z nich bude mít objednávek až nad hlavu, takže další brát nebudou, a my budeme jejich obvolávání jenom marnit čas, a já nemám ánung, kteří z těch, co zbudou, jsou dobří. Ty jo?"


165

"Krucipísek," vydechl Bastien. Je muž detailu, čili všechno vím, všechno znám, všude jsem byl třikrát. Muž, který rozhoduje. Muž činu. Muž, pro kterého jsou krize brnkačka. To jemu všichni volají, když vznikne problém. Ale tomuto druhu problému nikdy čelit nemusel. Jídlo už v jeho životě nehrálo velkou roli, a proto s ním neměl žádné zkušenosti. O jídlo se staral jen při obchodních jednání, kterých se účastnili i smrtelníci, a pak to prostě dal za úkol… "Meredith!" "Meredith?" Terri zvedla obočí. "Bude vědět, kteří vaří dobře a kteří ne, a…" Nenamáhal se vysvětlování dokončit, zase zvedl telefon. Tentokrát naťukal číslo své kanceláře dole. Meredith to vzala na druhé zazvonění. "Argeneau Enterprises." "Meredith, myslím, že se Katin kuchař zabil," vyhrkl na pozdrav. "Potřebuji seznam nejlepších kuchařů ve městě. Musíme je všechny obvolat a zjistit, kteří mají volnou kapacitu v den její svatby." Ne, nevykřikla hrůzou nad nejnovější katastrofou, která postihla svatbu Kate, nezhroutila se a ani se neobtěžovala vyzvídat pikantní detaily, řekla jenom: "Dám se do toho. Máte jídelníček?" Bastien zamrkal, pak se podíval na Terri. "Máme svatební jídelníček?" zopakoval. "Jídelníček?" Moment o tom popřemýšlela… a pak ožila. "Já ho možná mám. Poslala mi ho mailem Kate. Když o tom tak přemýšlím, v tom mailu taky stálo, kdo jídlo dodává. Jestli ho tedy ještě mám, možná ji s tím ani nemusíme otravovat. Můžu použít tvůj počítač?" "Posluž si." Pořád se sluchátkem u ucha Bastien vstal a ustoupil stranou, aby si Terri mohla sednout za stůl a zapnout


166

počítač. Meredith nic nevysvětloval. Stejně nejspíš všechno slyšela. Raději sledoval, jak mašinka ožila a Terri se přihlásila na internet. V minutce se dostala do své pošty a našla mail, o kterém šla řeč. "Byl to její kuchař," povzdechla si. "Ale mám jídelníček. Aspoň něco." "Přepošli to Meredith," nařídil Bastien a nadiktoval jí adresu své sekretářky. Teprve pak zase promluvil do telefonu. "Terri vám ho právě posílá, Meredith. Potřebujete ještě něco?" Když řekla, že ne a ujistila ho, že to bude mít v cuku letu, úsečně poděkoval a řekl sbohem. "Je dobrá," podotknul, když zavěsil. "Měl bych jí přidat." "Ano. To bys asi měl," zasmála se Terri. Típla poštu a pak i internet. Hotovo, vypnula i počítač. "Zdá se velmi schopná." "No, ani ty nejsi k zahození," zašeptal Bastien. "Ne každý by si toho článku všiml… a poznal jméno." "Hmm," zamumlala Terri. "Potřebuju kafe." "Udělám ti je," nabídl. "No, já už si jedno udělala," řekla a vydala se kolem stolu ke dveřím. "Pila jsem je při čtení novin, ale zapomněla jsem je v obýváku, když jsem uviděla ten článek." "Myslím, že dneska budeme muset procházku odložit." Bastienův zrak nemohl neupoutat zadeček Terri, jak tak šel za ní ven z pracovny. Zvolna začínal chápat Lucernovu fascinaci pozadím Kate. Ne, že by pozadí Kate považoval za fascinující. Ale prdélka Terri? Inu, to je jiná káva. "Jakou procházku?" Když se překvapeně ohlédla přes rameno, přinutil se zvednout oči.


167

"Napadlo mě, že bychom se dneska mohli toulat po městě, jako to dělávají turisti. Neměla bys odjet a nevidět místní pamětihodnosti," řekl cestou po chodbě. "Jenomže mám strach, že to budeme muset odložit na zítra. Až Meredith dokončí ten seznam, asi bude potřeba hodně telefonovat "Půlku seznamu si vezmu na starost já." "Doufal jsem, že to řekneš," zakřenil se. Zachechtala se a pak vzdychla, když vešli do obývacího pokoje. "Uvažuju, co se ještě pokazí. Co přijde teď, co myslíš? Sál, kde má být svatební hostina lehne popelem? Kostel spolkne moře? Nebo by taky garáže, kde parkují svatební limuzíny, mohly explodovat?" Zřítila se na gauč a sáhla po hrnku s vychladlou kávou. Upila. "Začínám si myslet, že tahle veselka je prokletá." "Hmm," zahmkal Bastien, ale jeho pozornost patřila Chrisovi. Editorův výraz ho znervózňoval. Cosi ho napadlo, když Terri pronesla tuto osudovou věštbu. Bylo mu to vidět na oteklém nose. A když editor vydechl: "A do pr… kenné ohrady," jaksepatří vyděšeně, na klidu mu to nepřidalo. "Co?" optal se Bastien a bál se, že to vlastně ani vědět nechce. "Právě mne cosi napadlo," zahuhlal Chris. "Co?" Terri odložila kávu a pohlédla na něj s neskrývaným strachem. "Kytky." "Aha." Uvolnila se. "Problém kytek jsme zdárně vyřešili, C.K. Kate si vybrala z té záplavy, co nám Roberto poslal, a je spokojená. Všechno je rozhodnuté a zařízené." "Ne. Nemyslím živé kytky. Myslím ty papírové,"


168

vysvětloval. "Na auta." "Co je s papírovými kytkami?" zamračila se a pohledem střelila po Bastienovi. "Já myslela, že jsou hotové?" "Jsou," ujistil ji Bastien, dost se mu ulevilo, že to mohl říci. Šel si sednout na gauč vedle ní. "Lucern s Kate je vyrobili vlastníma rukama. Brečel kvůli nim jako želva, ten den, cos přiletěla. Prý to trvalo věčnost." "Ano, vyrobili je a trvalo to celou věčnost," souhlasil Chris, jenomže se tvářil poněkud zoufale. "Ale byt Kate je malý. Opravdu malý. A neměla kam je dát." "Ne," vydechla Terri. "Co?" nechápal Bastien. Nerad tápal ve tmách sám a její výraz naznačoval, že už tuší, co přijde. Chris se zašklebil a přitakal Terri. "Poprosila mě, abych jí je schoval." Bastiena osvítil duch svatý. "Kam jsi je uskladnil, Chrisi?" "Do bytu." "Kam přesně?" Dobře věděl, že editorova vyhýbavost je velmi špatným znamením. A že existuje jediné místo, kde by kytky došly úhony. C.K. vzdychl, pak zřejmě došel k závěru, že mu nezbývá, než kápnout božskou. Přesto doznání zahájil omluvou. "Ani já nemám moc velký byt." "Kam?" unaveně hlesla Terri. "Do koupelny." "Proboha," zasténala. "Možná jsou ještě v pořádku." "A papež je možná protestant," odsekl Bastien. "Proč jsi je, pro všechno na světě, strčil zrovna do koupelny?" "Pro případ, že by ti došel toaletní papír?" napověděl Vincent. Zívnul a vešel do pokoje.


169

Bastiena mírně řečeno nepobavil. "Drž hubu, Vinny. Nemáš jít na zkoušku nebo tak něco?" "Ne. Máš kliku. Dneska mám volno. A neříkej mi Vinny." "Kliku?" odfrkl Bastien. "Dal jsem je do koupelny, protože nikde jinde místo nebylo," vysvětlil Chris, čímž zase upoutal pozornost. "Je to starý dům a koupelna je velká ve srovnání s tím, jaké staví teď." Bastien potichu zamumlal něco nelichotivého na konto editorovy inteligence. Chris ho uslyšel a zrudl, pak řekl: "Přinesla je v krabicích z papundeklu. Ale já je navíc strčil do velkých černých igelitových pytlů na odpadky, aby byly chráněné před vlhkostí, když se sprchuju a tak vůbec. Mohly by být v pohodě." Bastien pohlédl na Terri. Dívala se na něho tázavě, v očích se jí třpytila naděje. Jenomže on v tom bytě byl. Z toho, co viděl, dedukoval, že šance, že Katiny kytky jsou ještě v pohodě, není velká. Na druhou stranu nechtěl Terri rozrušit, dokud si tím nebude jist. "Budu je muset jít zkontrolovat." "Chceš, abych šla taky?" Zaváhal. Moc by se mu líbilo, kdyby šla s ním. Její společnost ho těšila. Ale bytná mu připravila pernou chvilku, když onehdy zašel do editorova bytu. A jestli na ni zase narazí a bude mu dělat potíže, možná zase bude muset ovládnout její mysl. Což půjde snáz, když u toho Terri nebude. "Ne," nakonec zavrtěl hlavou. "Mohla bys tady počkat, až zavolá Meredith? Budu spěchat, jak jen to půjde." "Okay," bez řečí souhlasila. "Díky." Vstal a vyrazil z pokoje.


170

"Bastiene?" zavolal za ním Chris, takže se na prahu zarazil. "Potřebuješ klíče," připomněl editor a vzal je ze stolku, na kterém posledních pár dní ležely. Hodil mu je a dodal: "Kdyby tě to moc neobtěžovalo, mohl bys mi přinést ještě nějaké oblečení, když už tam budeš?" Bastien zavrčel a obrátil se k odchodu. Jestli ano nebo ne bude záviset na jeho náladě. A ta bude záviset na stavu kytek. "Pokoušela jsem se dneska ráno dovolat do cateringové společnosti Kate, doufala jsem, že někdo aspoň zvedne sluchátko a něco řekne, ale nikdo to tam nebere. Jak jinak. Jestli tam vůbec ještě je někdo, kdo by dokázal vzít telefon." "Hmm," povzdechla si Terri do sluchátka. Nijak zvlášť ji to nepřekvapilo. Ani ji nepřekvapilo, že to Meredith prověřila. Ta ženská je, zdá se, nadprůměrně schopná. "Ale podařilo se mi získat informace z jiných zdrojů a vypadá to, že záloha, kterou Kate dodavateli zaplatila, je prakticky vzato v pekle. Není pravděpodobné, že jí vrátí jediný dolar. Ani nemůže očekávat nějaké služby. Firma je totálně na huntě." "Toho jsem se bála." "Ano," přitakala Bastienova pravá ruka. "Tak jsem obvolala nejlepší caterery ve městě. Jsou zadaní, samozřejmě." "Samozřejmě," pípla Terri. "Jenomže Argeneau Enterprises každý rok pořádá spoustu firemních akcí a dodavatelům cateringu dává jaksepatří vydělat. O naše zakázky se doslova perou. Všichni jsou celí žhaví udělat na nás patřičný dojem, takže skoro všichni dodavatelé jsou ochotní najmout lidi


171

na výpomoc a udělat cokoli bude zapotřebí. Netřeba říkat, že doufají, že pokud se vytáhnou, najmeme je i v budoucnu." "Vážně?" Třeba ještě není vše ztraceno. "Předhánějí se, soupeří o ten džob. Rozeslala jsem jídelníček a všichni se teď mohou strhat, aby stanovili konkurenceschopnou cenu, a zařizují zaslání vzorků jídla na ochutnávku. Bastien nebo vy, nebo vy oba, můžete rozhodnout, kdo to dostane. Ale pravděpodobně až zítra odpoledne nebo večer." Následovala pauza, pak Meredith dodala: "Vím, že by to nejspíš měla rozhodnout Kate, ale je v Kalifornii a tohle se musí zařídit a rozhodnout hned, aby bylo možné objednat suroviny, takže—" "Takže to budeme muset být my," dokončila Terri. Odmlčela se, okusovala si ret. "Meredith, myslím, že vzhledem k tomu, že ona sama vybírat nemůže, a protože by ji tahle novinka jen zbytečně vytočila—" "A to v době, když je i takhle pod velkým tlakem," vmísila se Meredith. Terri cítila, jak se jí ulevuje. Tohle znělo, jako by sekretářka dostala stejný nápad, ale stejně to řekla: "Nemyslíte, že bychom si to měli nechat pro sebe? Bastien a já vybereme nejlepší cenu a jídlo, a Kate se o tom vlastně ani nemusí dozvědět, pokud všechno klapne." Na druhé straně linky bylo ticho. Jestli proto, že Meredith tu otázku zvažovala nebo proto, že byla překvapená, že se jí vůbec ptá na názor v rodinné záležitosti, kdo ví? "Myslím, že – vzhledem k tomu, jak ji rozrušila ta nehoda s květinami – zatajit jí tohle… ano, skvělý nápad," prohlásila nakonec Meredith.


172

"Ano, myslím, že tak to bude nejlepší," uzavřela poradu, mezi námi děvčaty, Terri, pak zaváhala, a ještě řekla: "A protože teď spolu kujeme pikle, neměla byste chuť zúčastnit se degustace, až ty vzorky přinesou?" "Jé. Jé, to je tak milé, ale… ne, to nemohu." Evidentně ji to vyvedlo z míry. "Ale děkuji vám." "Jste si jistá?" "Ano. Děkuji vám," zopakovala Meredith, a do chladného a účelného tónu se jí vplížil náznak lidského tepla. "Nechám to na vás a pana Argeneau." "No, kdybyste si to rozmyslela, stačí říct," povzdechla si Terri. "A děkuji vám, Meredith, moc. Vážně jsem čekala, že strávíme den obtelefonováváním catererů, abychom tuhle situaci vyřešili, ale vy jste to zvládla prostě skvěle a na nás nezbylo nic, než degustace, což je zábava. Bastien má velké štěstí, že pro něj pracujete." Ze sluchátka se linulo jen tiché lapání po dechu. "Děkuji vám, slečno Simp—" "Říkejte mi Terri." "Děkuji vám, Terri," vydechla Meredith. "Je pěkné vědět, že někdo ocení, co děláte." "Well, vy buďte v klidu, rozhodně jste nedocenitelná," ještě jednou poděkovala, stručně se rozloučila a zavěsila. "To byla Meredith?" Terri vzhlédla od sluchátka, které zrovna pokládala na vidlici telefonu a spatřila Bastiena na prahu pracovny penthouse. "Ano, byla." Zvedla se a obcházela stůl. "Zařídila doručení cenových nabídek a vzorků jídla od nejlepších catererů v New Yorku. Rozhodly jsme se, že – protože Kate tady stejně není a nemůže nic ochutnávat, tudíž to stejně zbude to na nás dva – není tedy důvod jí o změně říkat – ledaže se na svatbě něco příšerně zvrtne.


173

Mimochodem, přidat bys jí vážně měl." Zmlkla a zvedla obočí. "Jak to šlo u C.K.? Dají se nějaké kytky zachránit?" Bastien významně zvedl tašku, kterou nesl za obě uši a rozevřel ji, aby viděla dovnitř. Terri sklonila hlavu a koukla dolů. Hafo krabic Kleenex. "A kruci," vydechla, dobře věděla, co to znamená. "V obýváku jsou další," suše konstatoval Bastien. "A taky nitě." Terri zavřela oči, pak je zase otevřela. Zvedla hlavu a podívala se na něho. "Žádné se nedaly zachránit?" "Igelitové pytle se protrhaly, když na ně spadl strop, a pak na ně z popraskaných trubek crčela voda. Zřejmě z nich zbyla jen kapesníková změť. Bytná je nechala vyvést spolu se sutí, když to tam uklízeli." "No nazdar." "Dobrá zpráva je, že jsem půjčil nějaké filmy, abychom se měli na co dívat, až je budeme vyrábět. Napadlo to prodavačku, když jsem se jí zeptal, kolik kapesníků asi tak můžu potřebovat na svatební kytičky," potěšil ji, když šel za ní ven z pracovny. "Chytrá holka," hlesla Terri. Uprostřed obývacího pokoje na ně čekala hromada nákupních tašek. "Taky mne to napadlo." Chris v pokoji nebyl. Terri z toho usoudila, že mu Bastien přinesl čisté oblečení a on se teď ve svém pokoji převléká. Prohrabala tašky, až objevila nitě, pak zabrala roh gauče. Bastien nelenil a usadil se vedle ní, dvě krabici Kleenex hodil na konferenční stolek. Oba po jedné sáhli a odtrhli víko, pak se zarazili. "Víš, jak se tyhle věci dělají?" optala se nejistě. "Tak nějak jsem doufal, že to budeš vědět ty," přiznal


174

bez mučení. "A kruci," vydechla. "Já to vím." Oba překvapeně vzhlédli na Vincenta, který právě vešel do místnosti a šel za nimi. "Ty to umíš?" optal se Bastien. Že o tom pochybuje, nikterak nezastíral. "Mmmm." Herec padl do křesla proti nim a chopil se krabice. "Člověk až žasne, co všechno se v divadle naučí." Terri hodila další kytku do velké lepenkové krabice, jedné z poměrně mnoha, co Bastien přinesl. Navrhl to Vincent: bezpečné uskladnění, coby prevence rozmačkání. Zatímco byl Bastien pryč a krabice sháněl, herec Terri a Chrisovi ukazoval, jak kvítky vyrábět. Lekci však musel ještě zopakovat, když se vrátil Bastien. Jednak kvůli němu, jednak protože zbylé pracovní síly to přes všechnu snahu jaksi nezvládaly, takže je přinutil absolvovat výuku znovu. Od té doby pracovali téměř nonstop. Odbory by šílely. Terri naopak doufala, že při tomto tempu budou do svatby hotoví – což nebyl vtip. Jediný Vincent to uměl. Ostatní víc kytek pokazili, než vyrobili. Do práce se pustili včera ráno. Teď bylo pozdní odpoledne, den druhý. Po dvou dnech práce, pouze s nezbytnou noční přestávkou na spánek, shlédli nespočet filmů a vyrobili jednu plnou a jednu dílem plnou krabici použitelných kytek. A tři krabice nepoužitelných. Ale zvolna se zlepšovali. První dvě krabice zmetků pocházely z první noci a třetí byla jenom ze tří čtvrtin plná těch ze dneška. "Kolik jich ještě potřebujeme, co myslíš?" optala se


175

Terri. Zrovna si nabrala plnou hrst popcornu a šupla si ji do pusy, oči nespouštěla z televize. Nadskočila, když herečku na obrazovce napadli zezadu, pak sebou trhla, když ji řetězová pila, kterou jí uzmul a bravurně ovládal útočník, proměnila v kupu žrádla pro psy, během několika vteřin. "Jsem to jenom já nebo si ještě někdo jiný myslí, že koukat na horrory, při skládání papírových kytek na svatbu, je divné?" optal se Chris. Terri se na editora zazubila. Dokonce se jí podařilo neuhnout při pohledu na jeho znetvořenou tvář. Otok mírně splasknul, ale moc ne, a pořád měl obličej červenofialový jako vyzrálá ryngle. "Myslím, že coby muž, měl bys to shledávat nanejvýš příhodným," mrkla na něj. "Koneckonců, copak pro většinu mužů není hororem už jenom představa svatby?" Mlčky to zvážil, pak kývnul. "Máš recht." "Já vám nevím," vmísil se do debaty Vincent, když se Terri rozesmála. "Někteří lidé, chytří lidé, uznávají cenu dobrého životního partnera. Se kterým našinec může sdílet životní strasti i radosti." "Já žasnu, Vincentem" vyhrkla překvapeně. "Ty mluvíš málem jako romantik." Herec hodil brzdu. "Inu, až tak daleko bych nezacházel." Terri se zachechtala a sáhla po klubku nití, aby odstřihla patřičnou délku. "Kolik je hodin?" optal se zničehonic Bastien. "Tři-třicet," odpověděl Chris s pohledem upřeným na náramkové hodinky. "Aha." Bastien chvíli vypadal zmateně, pak pohlédl na Terri. "Nevzpomínám si, že bys dneska jedla." "Snědla jsem misku vloček, když jsem vstala,"


176

vyhrkla, aniž o tom zapřemýšlela. S nití byla hotová, nyní se pustila do delikátní operace skládání kapesníků. "Ale nic jsi neobědvala." Terri vzhlédla, obviňující tón jeho hlasu ji překvapil. "Neobědvala jsem?" zopakovala překvapeně. "Ne, neobědvala. Ale ty taky ne. Máme práci, tak jen sem tam něco zobneme." Bastien se zamračil, protože ukázala na řekněme nepořádné jídlo na stole. "Popcorn a kukuřičné chipsy nejsou zrovna zdravá dieta." Terri udělala obličej, ta slova byla škrobenější, než jejich pochutiny. Cosi velmi podobného říkala C.K. Včera nebo předevčírem, nebo před- předevčírem? Až teď jí docvaklo, jak otravné to muselo být. "Máš úplnou pravdu, Bastiene," podotknul Vincent. "Možná bys měl jít něco uvařit." "Já?" Zbledl. Stačilo na to pomyslet. A Vincent se zlomyslně zasmál. "Ano, ty. No, přece nechceš Terri nutit, aby ona uvařila tobě?" "Ne, mně ne," ohradil se. "Já hlad nemám." "Já taky ne," pokrčila rameny Terri. "Problém ošetřen." Bastienův nazlobený kukuč jí neušel, ale jenom se zakřenila. Ten mužský snad ani nejí. A když ano, většinou se v tom jenom vrtá. Ten má ale nervy, že si troufne jí kázat o zdravé výživě, když sám jí jako vrabec. "No, já hlad mám," prohlásil Chris, sáhl po berlách a začal se zvedat. "Takže uvařím já." "Aha… nemohu říci, že to je dobrý nápad," ozval se Vincent smrtelně vážně a rozfouknul kytičku, kterou právě stvořil. "Proč ne?" nechápal Bastien. Terri vařila jemu, Chris


177

může pro změnu jednou uvařit jí." "Máš rozum? Podívej se na něj," vyhrkl Vincent. "Není to ani týden a už byl dvakrát ve špitále – nejdřív na něj spadl haj… spadla záchodová mísa, pak dostal žihadlo. Vážně máš odvahu riskovat a nechat ho hrát si s ohněm a ostrými předměty?" "Dobrý Bože," vydechl Bastien. Představil si možné následky a naskočila mu husí kůže. "Bože, drž mně ruky!" Terri otráveně odložila nedodělanou květinku. "Uvařím." "Ne." Bastien rázně vstal. "Já uvařím. Přece to nemůže být tak těžké." "Mám prazvláštní pocit, že nechat si jídlo donést není špatný nápad," odtušil Vincent, když zíral na přiškvařenou zuhelnatělou hmotu na dně pekáče. Naklonil hlavu, aby věci viděl z jiného úhlu, což nepomohlo, a nakonec se zeptal: "Co to bývalo?" "Ha, ha," zamumlal Bastien a hodil pekáč do dřezu. Nemilosrdně na něj pustil vodu. Musí se odmočit. Třeba pak půjde umýt. Jestli to vůbec půjde. Možná ho měl rovnou vyhodit. Pak dostal nápad. "To tys vymyslel, že mám vařit." "Hele, já ti chtěl udělat laskavost," nedal se Vincent. "Bál jsem se, aby si Terri nemyslela, že ji chceš jenom za kuchařku. Žádná ženská nechce být náhradnicí hospodyně. Když už o tom hovoříme, jak jsi daleko s náborem nové hospodyně? A, když už jsme to nakousli, našel's už paní Houlihanovou?" "Nemám ponětí," přiznal Bastien. Oba problémy zadal Meredith a poslední dobou se v kanceláři moc neukazoval. Jedna krize za druhou ho zaměstnávala a… prostě bude muset do kanceláře zajít. "Kolik je?"


178

"Skoro pět." Bastien kývnul a stáhl rukavice, které si navlékl, aby se nepopálil od trouby, když zachraňoval pálící se maso. Ne, že by je zachránil. V duchu se zašklebil při vzpomínce, jak listoval kuchařkou a vybíral, co mu připadalo nejjednodušší: Pečeně. Šoupnout na pekáč, strčit do trouby. Žádná věda. Co může být snazšího? A on udělal přesně to – akorát že recept mluvil o rozmraženém hovězím a on měl jen zmražené, tak logicky trochu zvedl teplotu. Na maximum, přesně řečeno. Pak se vrátil do pracovního procesu, k výrobě papírových kytek. Když se rozpomněl, že něco peče, maso to mělo spočítané. Úplně. Zvenku černé jako uhel a uvnitř červené. Nechutné. A on byl nucen připustit, že vaření je větší umění, než ho kdy napadlo. "Jak to jde?" Oba, on i Vincent, pohlédli ke dveřím, kde stála Terri. Zvědavě se rozhlížela. "Čichám, čichám… večeři?" "Budeme si muset něco objednat," odpověděl Bastien, prošel kolem ní a hrnul se do chodby. "Objednej, cokoli chceš. Já musím do kanceláře. Vrátím se zaplatit účet." A byl v čudu. Terri zvedla obočí a obrátila se na Vincenta. "Problém?" "Bastien právě zjistil, že vaření je pro něj větší výzva, než čekal," a ukázal do dřezu. Terri přešla kuchyň a hvízdla, když popatřila na dílo zkázy. Velká černá věc obklopená menšími černými kousky, pohozená na pekáči. "Tak co objednáš? Čínu? Nebo pizzu?" optal se herec. Zavrtěla hlavou a usmála se. "Když je tady tolik jídla? Něco narychlo uklohním, až se Bastien vrátí, budu dávat na stůl." "To je holka! Jenom ať se chytí za nos," pochválil ji


179

Vincent. Rozesmáli se, ale hned zase překvapeně zmlkli, protože se ozval zvonek výtahu. Terri to nedalo a šla za Bastienovým bratrancem ke kuchyňskému ovládacímu panelu ve zdi, který byl přesnou replikou toho v obývacím pokoji. "Hmm. Víš, kdo to je?" zeptal se, když stisknutím tlačítka vyvolal obraz interiéru výtahu. Naklonila se, aby lépe viděla na muže stojícího vedle zakrytého vozíku. Začala vrtět hlavou, pak se zarazila. "Jé, počkat! To je nejspíš některý z catererů. Zapomněla jsem, že Meredith zařídila, aby nám přinesli vzorky svatebního menu k degustaci." Vincent kývl a stiskl další čudlík. "Ano?" "Katelynin Catering. Mám tady dodávku." "Dneska máš šťastný den, Terri." Vincent dal výtahu zelenou, pak vypnul monitor. "Vařit nemusíš. Jídlo přivezou." Terri se zasmála, ale řekla: "Nemyslím si, že to bude jídlo jako jídlo. Přinesou jenom vzorky – předkrmy a kousíčky z každého chodu. Nic pořádného." Přesto jí zvědavost nedala a šupajdila za Vincentem očekávat caterera. Dveře výtahu se rozjely a poslíček se na ně vesele usmál a vyvezl malý vozík. Zastavil se před nimi, zvedl psací podložku s klipsou a pracovním příkazem: "Terri Simpsonová nebo Bastien Argeneau?" "Já jsem Terri Simpsonová." Postoupila dopředu a vzala si podložku a propisku. "Jeden podpis sem dolů bych prosil, paninko. Kam chcete tohle?" "Do kuchyně, prosím." Ukázala kudy. "První dveře napravo." Rychle si přečetla papír, který od ní chtěl podepsat. Poslíček mezitím zmizel v chodbě, doprovázen


180

Vincentem. Nestálo tam nic, než že převzala dodávku, takže nic proti ničemu, tak se podepsala a napsala datum, to už se doručovatel vracel. "Děkuji," řekl a vzal si zpátky propisku a podložku. Pak utrhl růžovou kopii, podal ji Terri a vydal se do výtahu. "Až se rozmyslíte, stačí zavolat do kanceláře a někdo pro vozík a všechno ostatní přijede." "Výborně. Díky," zavolala Terri do zavírajících se dveří. "Well." Prohlížela si kopii dodacího listu, kterou dostala, obrátila se a zamířila do kuchyně. Byla zvědavá, co posílají. Čekala pár vzorků toho, co bylo na jídelníčku, ale jeden nikdy neví. "Podíval ses dovnitř, když to přivezl?" optala se Vincenta, který jí šel v patách. "Ne. Jenom jsem dohlédl, kam to veze, pak ho doprovodil ven." Zastavili se u vozíku, který stál vedle malého jídelního koutu. "Hmm." Terri obhlížela vozík. Vypadal hodně jako pochromovaná truhla na kolečkách nebo pochromovaný gril. Nahoře bylo čtveraté víko se zaoblenými rohy a držadlem. Popadla ho a víko zvedla, hned pak vdechla vonnou páru, která pronikla do místnosti. "Bože," vydechla a kulila oči na půltucet porcelánových talířů jídla. Caterer neposlal vzorky různých pochutin, poslali dva vzorky všeho. "Říkal, že dezerty jsou v dolní zásuvce," ozval se Vincent. Zaváhala, pak couvla, až teď si všimla, že vozík má dole zásuvku. Uchopila držadlo, vytáhla ji a zavzdychala při pohledu na lahůdky, které skrývala. I tady byly od každého druhu dvě. "Vždyť jsem to říkal, nemusíš vařit." Než stihla odpovědět, zvonek výtahu se ozval znovu.


181

Herec šel k panelu mačkat knoflíky a Terri zavřela zásuvku a přiklopila víko, aby se všechno uchovalo při správné teplotě, než se Bastien vrátí. "Další caterer," oznámil Vincent. "Nejspíš to taky budeš muset podepsat." Přikývla a následovala ho ke vchodu. Dorazili tam zrovna když se dveře otevřely a odhalily dalšího vozík tlačícího poslíčka. "Terri Simpsonová?" pohlédl na ni. "Ano." Vztáhla ruku po podložce a tužce. "Kam to chcete—" "Do kuchyně. Račte za mnou, mladíče." Vincent se otočil a šel první, zatímco Terri podepisovala dodací list.


182

11. KAPITOLA Bastien naštvaně podupával a znovu zmáčkl knoflík výtahu. Nebyl zvyklý tak dlouho čekat na tuhle vymyšlenost moderní doby a začínal být drobet netrpělivý. Tento výtah byl vyhrazený penthouse. Mohl zastavit v kterémkoli patře, ale jenom když jste měli klíč. Jinak musel dostat z podkroví zelenou a pak jel z přízemí rovnou až nahoru. Takže prostě nechápal, co ho zdržuje. Zrovna když se chystal vrátit do kanceláře a zavolat nahoru, aby zjistil, co se děje, výtah přijel s veselým cink. Bastien vzdychl úlevou a nastoupil, začichal a stiskl tlačítko do bytu. Trošku tam vonělo nějaké jídlo. Určitě už přivezli, co si objednala Terri, uvědomil si, když se dveře zavřely a výtah začal stoupat. Doufal, že poslíček teprve dorazil a je ještě nahoře. Nechtěl, aby za donášku platila. V předsíňce nikdo nebyl, když vystoupil z výtahu. Šel po hlase, do obývacího pokoje, s jistotou čekal, že tam najde Terri a Chrise, jak si pochutnávají na pizze nebo číně. Namísto toho našel všechny tři své hosty procházet mořem papírových kytek a chromovaných vozíků. "Tady chybí dodací list." Vincent zvedl víko stříbrné truhly, počkal, až unikne pára, pak se zahleděl na obsah. "Ale jsou tady ubrousky. Je na nich S.K." "S.K.?" Terri se začala probírat komínkem papírů. "S.K., S.K., S.K.," mumlala, znělo to nervózně. "S – Tady! Sylviina kuchyně." Přešla místnost a podala Vincentovi jeden z hromádky papírů. Ten ho vzal, utrhl kus lepicí pásky, a přilepil na vršek chromovaného


183

ohřívače. "Tenhle má B.D. na deklech na talířích," ozval se Chris, který nakukoval do dalšího vozíku. "B.D.?" odtušila Terri a začala zase listovat. "B.D. Viděla jsem Bella Donna nebo Bella Dolci nebo něco podobného, před chvilkou. To bude nejspíš ono." "Upřímně doufám, že to je belladonna," pobaveně prohlásil Bastien, čímž dal o sobě vědět. "Jé. Seš zpátky." Terri se přinutila vyloudit úsměv, ale bylo mu jasné, že pouze a jenom jemu pro radost. Nezdálo se, že by měla moc náladu na usmívání. "Hmmm." Bastien odvážně vkročil do pokoje, na každém kroku zakopával o kytky. "Buďto jste to s objednávkou večeře kapinku přehnali nebo dorazily vzorky cateringu." "Vzorky cateringu," povzdechla si Terri. Bezmocně rozhodila rukama, ukazovala na chaos okolo a omlouvala se: "Je mi líto, že je tu takový zmatek. Měla jsem být připravenější. Líp to zorganizovat. Ale oni přijížděli jeden za druhým. Bum, bum, bum." "Bum, bum, bum," přitakal Vincent a vážně kývnul. "A takovým fofrem. Sotva jsem jeden podepsala, už mi strkali další dodák pod nos." "Rovnou pod nos." Chris kývnul. "Prostě jí je strkali zleva, zprava i zepředu." "Jo." Teď bylo na Terri, aby kývla. "Chris obsluhoval výtah a Vincent poslíčkům ukazoval, kam mají zavézt vozík, a mně prostě pořád podávali další a další psací podložky s papíry a propisky, pak odtrhli dodací list a dali ho mně, a bylo jich tolik…" Bezmocně zamávala lejstry. "Nevíme který dodák patří ke kterému vozíku." Bastien se kousnul do rtu, aby nezařval smíchy, a dokonce zapudil i úsměv, který se mu dral na rty. Bylo


184

mu jasné, že by věru neocenila, kdyby se právě teď bavil na její konto. Vypadala absolutně zdrchaně. A k sežrání roztomile. Ale ani tuhle informaci by zřejmě neocenila, tak si ji nechal pro sebe jakbysmet. "Nevím, jak tohle všechno sníme, Bastiene. Je toho tolik." Terri se zoufale rozhlédla, pak se podívala zase na něho, zvedla propisku, kterou držela v ruce a zakvílela: "A já to vážně nechtěla udělat, ale byl tady takový frmol, že jsem ukradla propisku!" "Dvě," ozval se Chris a ukázal na tu, co jí visela z límečku košile, kam si ji ve spěchu pověsila. "Tři," opravil ho Vincent, došel k ní a gestem salonního kouzelníka jí vyčaroval další zpoza ucha. Tuhle pomoc si měli pánové vetknout za klobouk, jejich poznámky způsobily, že se cítila ještě hůř. Bastien vyrazil. Bratrance odhrnul jako oponu a Terri vzal do náručí. Konejšivě ji hladil po zádech. "To je v pořádku, miláčku. Zvládneme to. A všechno sníst nemusíme, jenom od každého ochutnáme. A tím taky začneme – aspoň k těm, co nám nebudou chutnat, nebudeme muset hledat dodací listy." "Ale tys tady nebyl a já jim všechno podepsala. Jsem zodpovědná, že se vozíky vrátí tomu, komu patří." "Zvládneme to," zopakoval Bastien a pak ji šikovně provedl slalomovou dráhou mezi vozíky ke gauči. Cestou odkopl pár kytek a při tom se zamračil. "Jak to že jsou prostě všude?" Něžně, ale nekompromisně Terri usadil. "Jeden poslíček shodil jednu krabici ze stolu," pustil se do vysvětlování Vincent. "A další poslíček zvedl další krabici, že ji dá stranou, zakopl a všechno rozsypal," dokončil Chris. "Díkybohu to byly zmetky. Terri měla dost rozumu, aby nás


185

donutila ty použitelné odklidit hned po prvním maléru." "Bastien kývnul. "Možná bychom měli tu budoucí papírovou parádu odnést pro teď pryč. Nechceme je pobryndat jídlem… a vůbec. Stály nás příliš mnoho času." "Naproti tomu souhlasím." Vincent se zohnul pro otevřenou krabici od Kleenex a začal je strkat do tašek, ve kterých sem dorazily. Chris nelenil, pustil se do sbírání nadýchaných kvítků ze země, a házel je do škatule, kterou nedobrovolně opustily. Sem tam si při tom vypomohl berlou. Bastien se obrátil na Terri a zjistil, že se nahýbá z gauče, loví kvítka z koberce. Po chvíli to vzdala a raději se svezla na zem, líp tak na ně dosáhla. A když se narovnala, aby je hodila do krabice, přelétla očima po pokoji. Vozíky, kam se podíváš. Děs a hrůza. "Jak si vůbec můžeme z takové záplavy vzorků vybrat, Bastiene?" "Hezky po dvou,"odpověděl jednoduše. Přiklekl k ní na zem. Jemu přišla odpověď sdostatek logická. "Dáme dva vozíky vedle sebe, ochutnáme jedno dvě sousta z obou dvou, rozhodneme, která mňamka je lepší, a ten vyřazený odvezeme na chodbu." Kývla, nebyl to špatný návrh, ale přece ji něco napadlo."No jo, ale co když jedno jídlo bude lepší od jednoho caterera, ale nějaké jiné od jiného?" Na to nepomyslel. Důkladně celou věc zvážil a pak vynesl ortel: "Hlavní chod je nejdůležitější. Ochutnáme vzorky. Pokusíme se zvládnout všechny hlavní chody, po dvou. Vyřazené vozíky pojedou k východu, ostatní někam semhle. Tím půlku rovnou eliminujeme. Pak začneme srovnávat další chody." "Kam mám dát tyhle, aby nepřekážely, velectěný


186

bratranče?" Vincent zvedl tašky s nepoužitými kapesníky a špulkami nití. "Do pracovny?" navrhl Bastien. Okamžitě mu došlo, že to vážně je dobrý nápad. "Ano. Dej je do skříně v pracovně, Vincente." Herec kývnul a vyrazil. "Šoupnu je tam a pak si zajdu ven něco zakousnout. Všechny ty řeči o jídle mne saframentsky vyhladověly. Dlouho se nezdržím. Žádné strachy. Budu zpátky coby dup. Abych si byl jist, že nepotřebujete pomoct ještě s něčím jiným." "Tisíceré díky, bratránku," zavolal za ním Bastien. A myslel to vážně. Pan herec sice dokázal být otravou navýsost otravným, potížistou na slovo vzatým, ale přesto přese všechno byl Vincent taky správný mužský. Vždycky byl po ruce, když ho potřeboval, a nemohl si nevzpomenout, že si kdysi byli blízcí jako bratři. Litoval ztráty té blízkosti. "Sláva bohu, tahle je poslední," konstatoval o malou chvíli později Chris, když poslední rádoby květinka přistála v krabici. "Odneseme i ty zmetky?" "Vezmu je dolů do kanceláře," rozhodl Bastien, pak se podíval na Terri. "Zlato, proč nezajdeš pro nějaké talíře a příbory?" Oči měla rázem jako tenisáky, stála tam a zírala na něho. Cítil, jak se ho zmocňuje nejistota. "Co je?" "Nic," vypískla a rozběhla se směrem ke kuchyni. "Můžu nějak pomoci?" optal se Chris. Bastien málem už odfrkl: Ve svém stavu? Nijak. Ale na poslední chvíli ta slova spolknul. Editor na tom byl mizerně, ale přesto dělal, co mohl, aby pomohl. Prve vyráběl kytky, teď uklízel nepořádek. Když se vezme do úvahy, jakou má poslední dobou smůlu – kvartýr v troskách, spadla na něj záchodová mísa a zlomila mu


187

nohu, o tom, že v obličeji připomíná jeden z exponátů panoptika zrůd, za což vděčí včelímu žihadlu, které ho nádavkem málem připravilo o život – C.K. se chová bezvadně, dokonce se mu daří být i v jakštakš dobrém rozmaru. Začínal si myslet, že tohohle chlápka možná podcenil, a zvolna začínal ve vztahu k němu roztávat. "Dej si chvíli pohov, Chrisi," řekl. "Tvá pomoc se nám bude hodit, až dojde na ochutnávání jídla, jestli ti to tedy nevadí." "Ne, nevadí," ujistil ho editor a po malém zaváhání dokulhal ke křeslu a svezl se na ně. Bastien zaregistroval překvapený výraz – ve srovnání s ním – mladíkovy tváře, při téměř přátelském tónu, kterým na něj promluvil, a uvědomil si, jak podrážděně a prakticky bez zájmu se k C.K. od prvopočátku choval. Chvíli se cítil nepříjemně, pak to hodil za hlavu. Nebyl na něj přímo zlý. Jenom mu vlastně nedal šanci. Tak mu ji dá teď. A je to. Nehodlal si vyčítat prohřešky minulosti. Navíc ho teď trápily jiné věci. Především mu vrtalo hlavou, proč na něho Terri tak vytřeštila oči, když ji požádal, aby vzala příbory a talíře. Tomu prostě nerozuměl. V kuchyni zatím Terri potichu rozumovala, při tom vyndávala talíře z kredence. "Řekl mi zlato." Úsměv jí zaškubal rty. Zlato. A měla taky dojem, že Bastien jí ještě předtím řekl miláčku, jenže to byla zrovna tak rozčilená, že si tím teď už nebyla jistá. Zlato a miláček. Láskyplná slůvka. Myslel je vážně? Těžko říci. Někteří lidé takovými něžnými výrazy častují všechny, psem počínaje a kasírkou v krámě na rohu konče. Nepřipadalo jí, že Bastien patří k tomuto druhu lidí. "Zlato." Válela to slovo po jazyku a zároveň


188

vytahovala příbory. Položila je k talířům a s tácem v rukách uháněla do obývacího pokoje. Spěchala, protože nechtěla o nic přijít. "Takže Sylviina kuchyně vyhrává?" Terri přejela pohledem z Chrise na Bastiena, a oba muži svorně přikývli. Vincent se sice už vrátil, ale protože nemohl jíst a tím pádem ani nijak pomoci, dospěl k názoru, že ho nudí jen sedět a pozorovat je dlabat. Někdy uprostřed výběrového řízení se odebral do svých komnat. "Řekl bych, že ano." "Já taky," souhlasil Chris. "Měli všechno nejlepší. I když pořád říkám, že Bella-cosi měla nejfajnovější takové to zapečené." "Mně to vůbec nechutnalo. A ani to nebylo na jídelníčku," zdůraznila Terri. "To teda zírám, dokonce ani na dodacím listě. Myslím, že to dali na vozík omylem." "Jo. Tak nějak," souhlasil Bastien. "No, já osobně o to nestojím ani omylem. Je v tom něco, co mi prostě neleze." "No, mně to chutná." Chris popošel k vozíku od Bella-cosi a kouknul na pochutiny na něm. "Jestli nikdo z vás nemá zájem, co kdybych si s vaším laskavým svolením ten zbyteček vzal?" Terri se smíchem padla na gauč. "Posluž si." Bastien se zakřenil. "Jo. Pusť se do toho. Bašti dle libosti. Zasloužíš si to za pomoc s tímhle vším." "Well, Vincent pomáhat nemohl. Krom toho, byla to mnohem větší zábava, než papírové kytky," zdůraznil C.K. a sundal z vozíku celou zapékací misku. Popadl lžíci a bez dalšího pobízení si nabral… a jal se žvýkat a mumlat rozkoší. Což se přece nesluší.


189

"Fuj. Jak to vůbec můžeš jíst? Je to odporné. Nemůžu se na tebe ani dívat." Terri udělala znechucený obličej a zakryla si oči blokem, kam si zaznamenávala, který vozík skrýval nejchutnější pokrmy. "Vezmu si to k sobě do pokoje, takže nebudeš muset," zamumlal s plnou pusou Chris. "Stejně mě bolí noha. Natáhnu se a budu koukat na televizi a jíst. Dobrou noc." "Dobrou noc," zarecitovali Bastien a Terri unisono. Utekla chvilka, pak Bastien zvedl rožek bloku, kterým si Terri pořád zakrývala obličej. "Už je pryč. Můžeš vylézt z úkrytu." Se smíchem odložila notes a vzdychla. "Aspoň, že to máme za sebou." "Jo." Posadil se na gauč vedle ní, obrátil hlavu na stranu a řekl: "Uděláš mi laskavost?" "Hmm?" Terri se na něho tázavě podívala. Zakřenil se. "Neptej se, jaká další pohroma nastane. Předem děkuji. Momentálně jich mám až po krk. A dokonce to ani není moje svatba." Zakroutil hlavou. "Snad to o svatebním dni půjde jako po másle. Trable jsme vyžrali my. Doslova." Zasmál se. "Nevím, jak Kate a Lucern dokázali přežít posledních šest měsíců. Já jsem utahaný jako kotě po pouhém týdnu." "Já vím." Terri se zasmála taky. "Posledních pár dní nám zabrnkalo na nervy všem. Když jsem žádala o dovolenou a letěla sem, vážně jsem nečekala nic víc, než že budu Kate držet za ruku a vypomáhat s blbostmi typu: přines, zajdi, zařiď. Na poslední chvíli se vždycky něco vyvrbí. Nenapadlo mně, že budu řešit důležitosti typu: skládání kytek na auta z kapesníků – které už nevěsta s ženichem vlastníma rukama jednou krvepotně poskládali – a výběr dodavatele svatební hostiny – kterého už… a tak vůbec."


190

Vyčerpaně potřásla hlavou, posadila se na gauči rovně a už mnohem veseleji se naklonila krapet dopředu a – nebojme se toho slova – s jiskrou v oku koukla do šuplíčku zákusků, který skrývala pojízdná Sylviina kuchyňka. Ze tří párů laskomin, které se podbízely mlsným svatebním jazýčkům, tři ochutnavači po soustu ochutnali z jednoho příslušníka každého páru, tudíž zde zbyli druzí z každého páru, zcela nedotčení a opomenutí. Na ocet, lidově řečeno. Terri se jich zželelo. Momentík vybírala a vybrala si pohár s ovocem a karamelem a šlehačkou... a sáhla po lžičce a pohodlně se na gauči uvelebila. Bastien zakroutil hlavou. Skoro bez dechu pozoroval, jak si nabírá první porci lahodné směsi. "Žasnu, že ještě pořád dokážeš jíst. Nestrannému pozorovateli by se mohlo zdát, že posledních několik hodin neděláme nic jiného." "Což o to," připustila s labužnickým úsměvem, když polkla, olízla se a začala zase kutat v poháru. "Jenomže to bylo jenom zobnout tohle, zobnout támhleto. Sem tam sousto není pořádné jídlo. Fakt." "Hmm." Terri zabořila lžičku hluboko, teď soustředěně lovila ze dna piškot prosáklý tím nejlepším sherry a vlastně i vším ostatním, co pohár láskyplně pojal do své skleněné náruče. Uspěla a za nadšeného mumlání: Mmmm, s neskrývanou rozkoší snědla plnou lžičku. Pak si všimla, že jak se tak urputně dobývala do poháru, vzadu na kotníku ruky jí zůstala trocha šlehačky. Bez rozmýšlení ruku otočila hřbetem dolů a kotník si olízla. "Kromě toho", dodala, "tohle je zákusek. Na zákusek ti zbude místo vždycky. Taky by sis měl nějaký dát."


191

"Hmmm." Bastien ji pozoroval. Nic míň, nic víc. Terri si najednou ostře uvědomovala samu sebe, co dělá… ale srdnatě se ho snažila ignorovat a vylovit další sousto jako houba nacucaného piškotu. A znovu jí jako na potvoru na prstu uvízla šlehačka. Když začala ruku obracet a zvedat k puse, polapil ji v půli cesty a přitáhl si bíle zaneřáděnou packu k ústům. Olízl šlehačkový kotník. Zkameněla, překvapeně zamrkala a celá se zatetelila. Když její ruku propustil na svobodu, odkašlala si a sklopila hlavu. Dělala, co mohla, aby se zase soustředila na pohár. Po kratičkém zaváhání si zase nabrala plnou lžičku. Vlastně si ani neuvědomovala, že se jí ruce zčistajasna začaly třást, dokud jí ždibet pudingu neupadl na bradu a nesvezl se o patro níž, kousek pod krční jamku. Cosi v rozpacích zabrblala, zapíchla dezertní lžičku do torza obsahu poháru a chystala se utřít si nejprve bradu a pak hruď. Bastien jí to opět překazil. Chytil ji za ruku a přidržel stranou. Jeho oči se zabodly do jejích. Jen na moment. Pak se sklonil a rychlým mrsknutím jazyka jí zlehka olíznul bradu, navěky odstranil důkaz nešikovnosti. Terri to ještě nestačila vydýchat a on už skláněl hlavu, aby stejným způsobem ošetřil potřísněnou kůži hrudi. Tentokrát si dával na čas a kroužil jazykem po inkriminovaném místečku, dokud nebylo zcela jisté, že si vychutnal i ten poslední ždibíček. Když zvedl hlavu, němě na něj zírala. Srdce v hrudi jí bilo jako zvon a tělo měla v jednom ohni. Přála si, aby ji políbil. Někdo někde její přání nejspíš vyslyšel, protože sklonil hlavu a přesně to udělal. Terri ze rtů vyklouzl


192

tichounký povzdech, když se naklonil a zamknul jí ústa ústy. Chutnal po šlehačce – ale ta na něm kdožvíproč chutnala ještě líp, než na lžičce. Nekontrolovatelně se třásla, když ten polibek skončil, a pohár, který držela v ruce, se třásl jakbysmet. Bastien to uviděl a zachránil ho. Pak se sám chopil lžičky, vnořil ji dovnitř a vytáhl plnou višní, pudingu a šlehačky. Terri čekala, že lahodný náklad sní, ale on jen vztáhnul ruku a nabídl ho jí. Bohužel se ji pokusil krmit zrovna ve chvíli, kdy nervózně zvedla ruku, aby si z tváře odhrnula pramen vlasů. A přihodilo se to, co se dle zákonů schválnosti přihodit muselo. Jejich ruce se ve vzduchu srazily, lžička se překotila, a višně, puding i šlehačka se Terri rozprskly na prsou. "Jejda." Svorně zírali, co nechtě provedli. Lžička trifle přistála na oblém kopečku pravého ňadra, ale teď se jala klouzat dolů a mizet v hlubinách výstřihu bílé blůzky. "Myslím, že máš pravdu," řekl zničehonic Bastien. "Mám?" nechápala Terri. Hlásek se jí chvěl. "V čem?" Když odpovídal, hlas měl stupeň hlubší. Zněl teď drsně a sexy. "Že na zákusek vždycky zbude místo." Zvedl zrak k její tváři a chvíli ji propaloval pohledem, dal jí tím šanci ho zastavit, zabránit mu udělat to, co udělat hodlal. Ale Terri na něj jen hleděla, zato srdce se v ní splašilo a skákalo jí v prsou jako pingpongový míček. To nemůže myslet vážně…? To by neudělal. Udělal. Sklonil hlavu, nahnul se k jejímu výstřihu a pustil se do vylizování jedné každé pídě viditelné stopy po dezertu. Pak rozepnul horní knoflík halenky, rozhrnul ji a pokračoval v úklidu.


193

Terri nedokázala potlačit tiché zasténání, samovolně jí vyklouzlo ze rtů, když vnořil jazyk mezi prsa. A byla nanejvýš zklamaná, když dráždění skončilo. Zvedl hlavu a narovnal se. Místo těla teď měla rozbolavělou masu zmatku a touhy. Ale – což ji jaksepatří dožíralo – Bastien se choval, jako by nic. Dokonce se na ni ani nepodíval, ale soustředil se na pohár ve své ruce. V klidu si nabral další lžičku višní a pudingu, a strčil ji do své pusy. Mlčky přihlížela, těkala očima mezi rozhaleným výstřihem a jeho tváří, když si strkal trifle do úst. Zatvářil se hloubavě. Pak polknul, nabral další sousto a přidržel jí lžičku u rtů. Zaváhala, pak otevřela pusu a letadýlko mohlo vletět do hangáru. Čekal, sledoval, jak rozpačitě žvýká a polyká, pak zase vnořil lžičku do poháru, pro další porci lahodné delikatesy. Správně měl teď být na řadě on, jestli se mají spravedlivě podělit, takže Terri překvapilo, když místo aby ji snědl, začal se přibližovat k ní. Ale mnohem víc užasla, když se v půli cesty zastavil a schválně jí lžičku vyklopil na prsa. Vyjekla a leknutím si sedla zpříma. Čímž dosáhla jediného, lepkavá směs se vydala na pouť po oblině levého ňadra rychleji. "Tys to udělal naschvál!" Bastien se lišácky zazubil. "Na tobě chutná líp," řekl jednoduše, pak se naklonil, aby ji políbil. Úžas uvolnil místo rozkoši. Vystrčil jazyk a vklouznul jí mezi rty. V cuku letu zapomněla, že jí dezert sjíždí po hrudi. Jenomže Bastien nezapomněl. Po chvilce nechal líbání a rty jí cestoval po bradě ke krku. Rychle slanil k zapatlanému výstřihu a pekelně se soustředil na likvidaci spouště, kterou natropil.


194

Vjela mu rukama do vlasů, zatímco on pilně pracoval, lapala po dechu, to když jazykem obmalovával okraj bílé krajkové podprsenky. Jaksi se přihodilo, že povolilo dalších pár knoflíčků blůzičky, ta se rozevřela, a tak už mu překážela jenom krajka. Ale podprsenka Bastiena nezastavila. Znovu vnořil jazyk do úžlabiny mezi dvěma prsy, krok za krokem stopoval dobrotu a obětavě po ní mazal všechny stopy. Jakmile si byl zcela jist, že se neošidil ani o jedno jediné líznutí, znovu se narovnal, zvedl pohár a začal vyškrabávat poslední zbytky ze dna. Terri bezvládně ležela na gauči, zírala na něj v němém úžasu. Copak on—? Hříšnou myšlenku zardousila hned v zárodku a rychle se vynasnažila zakamuflovat, jak se tváří, aby jí to nepoznal na nose. Dezert byl šťastně na lžičce a Bastien se pohnul, aby ji nabídl jejím rtům. "Děje se něco?" optal se absolutně normálním tónem. Jako by se ho to, co s ní ještě před chvilkou s takovým gustem prováděl, vůbec nedotklo. "Ne." Věděla, že její hlas zvolna začíná znít jako klasický pisklák, tak raději poslušně otevřela papulku – a tím se vyhnula dalším otázkám. Žumlala a polykala zákusek, pak čekala, bedlivě sledovala, jak Bastien pečlivě nabírá kousek višně, slzu pudingu a přehršel piškotu. Svému odpovědnému úkolu se věnoval horlivě a přepečlivě, plně soustředěn na zdárný výsledek. Ale místo, aby si ji strčil do pusy, lžičku pozvedl, stejně jako jedno obočí… žádal snad o svolení? Terri se jen kousla do rtu a upřený pohled opětovala. Nechtěla říci ne, ale nedokázala říci ano. Zlověstně se usmál a překotil lžičku, obsahem sadisticky pocákal obnažené tělo. Terri se vzrušeně nadechla, pozorovala, jak jí barevná lahoda klouže po


195

kůži. Jenomže tentokrát nepřistála v roklince ňader. Tentokrát ji pokecal těsně pod krajkovým lemem podprsenky. A tak klouzala na jih, na bříško, stále blíž k rovníku opasku džín. "Po téhle ochutnávce se budeš muset osprchovat," omluvně na ni mrkl a odložil skleněný pohár i lžičku. "Nicméně věz, že si tvé oběti nesmírně cením. Díky tobě se mi prostý dezert stal kulinářským požitkem," zarecitoval a obrátil se zpátky k ní. Při pohledu na její tvář zůstal jako opařený. Byla otevřená a výmluvná, stejně jako její přímá povaha, a on na ní četl rozporuplné pocity: vzrušení, nedočkavost, úzkost, strach. Lámalo mu to srdce. Chtěl ji utěšit, říct, že všechno bude v pořádku. Že to bude dokonalé. Jenomže i on cítil úzkost a neklid. Uvažoval, co bude dál. Nechtěl si jen pochutnat na dezertu servírovaném na Terri. Doufal, že se s ní pomiluje. Rozehrál Bastienův gambit, jen místo šachových figurek používal višně, puding a šlehačku. Dospěl k názoru, že oba uklidní spíš skutky, než plané řeči. Znovu ji políbil. Terri byla, zpočátku, tichá jako pěna a netečně přijímala laskání – bojuje se strachem, pomyslel si Bastien. Ale pak se mu otevřela, objala ho kolem ramen. Vklouznul jí jazykem do pusy a znovu ochutnal višně a šlehačku a ji. Přímo ďábelská kombinace. Uznale zamručel. Trifle vážně chutnal lépe z ní, než ze studené, tvrdé lžíce. A nejlépe chutnal z jejích úst. Po několika minutách strávených líbáním na uklidněnou a vzkříšení pohaslé vášně, odchýlil ústa a rychle jimi přelétl po líci k oušku. Odtam se jeho rty vydaly po krku k hrudi. Krátce pobyl v temné roklině jejích ňader, oblažoval ji svým dechem i dráždivými


196

tahy jazyka, až se pod ním svíjela jako úhoř, vzpínala se a vzdychala rozkoší. Pak se svezl z gauče a klekl si jí mezi kolena a odchýlil nohy od sebe, aby měl snazší přístup k bříšku a sladkosti, která tam čekala. Puding a šlehačka ho hladily na jazyku, a Bastien je svědomitě olízal – nejprve zákusek, pak kroužil jazykem a maloval jím stále větší a větší kolečka. Dobře cítil, jak sebou svaly bříška cukají a jak se Terri dech zrychluje a úží, dýchala trhaně, těžce. Usmál se na hebkou pleť, oči přivřené rozkoší při tichém kňourání a sténání, které vydávala, když se vyklenula a nevědomky ho tím ponoukala pokračovat po cukrové stezce dál na jih. Nadšeně reagovala na jeho pozornosti a ta přirozená vnímavost v něm rozdmýchala radost z dobře konané práce. Jel po višňové stezce k pupíku. Svižně vnořil jazyk do ďolíku a zase ven – jednou, dvakrát – než se zase vydal na cestu, tentokrát k opasku džín. "Aááách," zasténala Terri a Bastien otevřel oči, aby se pohledem popásl po kroutícím se těle. Připadala mu neuvěřitelně sexy, přestože na sobě ještě pořád měla šaty. Halenka byla sice rozepnutá, ale prsa stále zakrývala krajková podprsenka, jak se sluší a patří. Nicméně se rozhodl, že nazrál čas to změnit. Byla připravená. A on také. Zvedl se zpátky na gauč, vtáhl si ji náručí a políbil. Strašně se mu líbilo, jak ho škrábe nehty ve vlasech a tiskne k sobě stále blíž, jak otevírá ústa, aby přivítala a okusila ta jeho. Pak se dal do plnění úkolu, který si dal. Vjel jí rukama pod rozepnutou blůzkou až na záda, pátral po zapínání podprsenky, s jediným záměrem. Rozepnout je. Zjistil, že soustředit se na cokoli je značně obtížné a dost se mu ulevilo, když první a pak i druhý háček vyklouznul z očka.


197

Mazaně ji líbat nepřestal, ani když zvedl ruce a bílou halenku jí stahoval z ramen. Cosi zabrblala na protest, když ji přinutil připažit, čehož zneužil k hbitému svlečení měkkého topu. Chvíli se bál, že její reakce by mohla znamenat, že ho hodlá zastavit, ale když jen netrpělivě setřásla rukávy z rukou a rychle se vrátila k objímání a osahávání jeho maličkosti, došlo mu, že protestovala proti tomu, že ji ruší v líbání a ne, že ji svléká. Spadl mu kámen ze srdce, kamsi níž, a zase obrátil pozornost ke krajkové podprsence. Než by ji znova vyrušoval, místo aby se pokusil jí sundávat ramínka, raději jí prostě sáhnul pod prsa a nahmatal spodní okraj měkkých košíčků. Poodtáhnul krajku a ňadra mu spadla do dlaní jako zralé plody ze stromu. Zavřel oči rozkoší, byla tak hřejivá a pružná, a Terri navíc hrdelně zasténala. Její prsty se mu zatnuly do vlasů, tahaly a škubaly, že to až bolelo, jak se podbízela jeho laskání, ale jemu to ani za mák nevadilo. On ji dokáže vzrušit. On ji umí rozechvět, že se třese jako osika a sténá a křičí. Chtěl to všechno a ještě víc. Ignorujíc její zklamané frflání, pustil ňadra a sáhl po ramínkách. Aby je dostal pryč, musel přestat s líbáním, a sotva byla krajková překážka odstraněna, bezohledně ji odhodil a zadíval se na to, co odhalil. Ňadra měla kulatá a plná, se skořicově zbarvenými bradavkami, které teď byly zduřelé a žadonily o pozornost. Nevrátil se k líbání, raději vyslyšel jejich volání. Sklonil hlavu a vzal tvrdý výčnělek do úst. Mysl mu zaplavila představa tisíce a jedné věci, které by s ní rád prováděl, a to byl teprve začátek.


198

12. KAPITOLA Zasténala, když sklonil hlavu k ňadru a vzal bradavku do teplých, vlhkých úst. Cítila, jak jazykem pokouší vztyčený hrot, pak přitlačil a začal sát. Zvrátila hlavu do opěradla gauče, zaháněla pocity, které ji zaplavily. Celé tělo měla jako z mramoru, pod nečekaným náporem na její smysly. Už je to tak dávno, kdy cítila něco aspoň vzdáleně podobné tomuto. Už je to moc dávno, kdy svaly, nyní tak slastně rozbolavělé, vůbec přišly ke slovu. Nebyla si jistá, že to zvládne. Prve si myslela, bůhvíjak nejsou jeho polibky dechberoucí, že při nich omdlí, ale tohle – tohle byla prakticky tortura, mučení slastí. Její prsty, už tak jako tak zamotané do jeho vlasů, se zkroutily v pařáty a kudlily ho. Při tom se Terri ze rtů dralo prosebné sténání, dokud to Bastien konečně nevzal na vědomí a nepustil ji. "Co je, broučku?" optal se. V hlase mu rezonovala starost a otázka otázek. Terri na něho bezmocně zírala. Chtěla ho zastavit, ale vlastně nechtěla. Ruku na srdce, ve skutečnosti chtěla, aby pokračoval. Jenomže… už je to tak dávno… nebyla si jistá, že ví, jak ho potěšit – nebo jestli to vůbec kdy uměla. A tak moc ho chtěla potěšit. Až ji z toho málem bolelo srdce. Bastien jí dal pocítit takovou rozkoš, že mu ji chtěla… potřebovala umět oblažit ho stejně, jako on ji. "Já… je to dlouho, co Ian," špitla nakonec. "Bojím se—" "Pššš." Celý se uvolnil, zvláčněl, hlavně ve tváři.


199

Vtáhl si ji do náručí. Hladil ji, dlaní jí na záda maloval kolečka a… a tak vůbec. "Není se čeho bát. Neublížím ti. Neudělám nic, co bys nechtěla." Terri se při těch slovech od něj odtáhla a vykulila oči. "Ne. Já vím. Ty to nechápeš… Já chci potěšit tebe," vyhrkla. No a teď kulil oči Bastien. Překvapení, tvé jméno zní Terri. Vzal její tvář do dlaní a prostě se na ni díval. Dlouze se na ni díval, teprve potom vážně řekl: "Terri, ty mne těšíš každičký okamžik, kdy jsi se mnou." "Ale—" Přiložil jí káravě zvednutý ukazováček na pusu a zavrtěl hlavou. Pššš. "Tentokrát mi, prosím, dovol, abych já potěšil tebe. Chci, aby sis prostě užívala a dělala to, co se ti bude líbit. Dělej to, co dělat chceš." "Ale já chci—", pokusila se promluvit mu skrz prst, ale zase zakroutil hlavou. "Ty se pořád snažíš potěšit ostatní. Tentokrát to pro změnu nech na mne. Já to tak chci." Vůbec si nebyla jistá, že od něj o moc víc potěšení snese, ale nehádala se. Když se vrátil k líbání, přinutila se uvolnit a vnímat jenom hebkost jeho rtů na jejích, chuť jeho na svém jazyku, a potěšení, které jí to přinášelo. Požitek jí brzy vymazal všechny obavy z mysli. Nevědomky sténala, rukama zajela Bastienovi na ramena, sevřela látku a prohnula se, aby mu byla blíž. Prsy zavadila o vlněný svetr, tělem se jí prohnala mrazivá vlna, rozechvěla ji jako strunu harfy. Vracela ji k vrcholu vzrušení, kde byla před chvílí. Líbilo se jí to. Přitlačila a, tentokrát schválně, se otřela o vlnu, hlavně citlivými bradavkami. Bastien ji kousnul do spodního rtu, pak ústy zamířil


200

přes tvář k oušku. Zlehka vzal mezi zuby baculatý lalůček, a v téže chvíli do dlaní ňadra, palci přejížděl sem a tam po citlivých hrotech. Zanaříkala mu do úst, napůl zavrčela. Chtěla ho tak moc, že to skoro fyzicky bolelo. Jestli někdy dřív cítila takovouto fyzickou potřebu, nevzpomínala si na to. Byla si úplně jistá, že Ian ji nikdy takhle nevzrušil. Těžko by se všechny ty roky vyhýbala jakýmkoli sexuálním pletkám, kdyby věděla, že přichází o takový omamný, vzrušující a k uzoufání opojný zážitek. "Bastiene." Terri věděla, že jí v hlase rezonuje potřeba, kterou cítí. A bylo jí to šuma fuk. Potřebuje ho. Chce ho. Hned teď. A jestli má poprosit, poprosí. A jestli ne, cítila, že bude třeba žebrat. "Šššš," zašeptal jí do ouška, jeho ruce jí něžně hnětly záda. "To je v pořádku. Máme celou noc. Máme všechen čas světa." Terri zavrčela, její tělo se mu nedočkavě svíjelo v náručí. On to prostě nechápe: Ona na celou noc kašle. Chce ho teď. Hned. Jakmile si to tak pěkně ozřejmila, kousla ho do brady a zaryla mu nehty skrz pleteninu do svetru a ramen. Nechtěla, aby ho to bolelo, jen chtěla, aby konečně věnoval náležitou pozornost jí a jejím potřebám. A to se podařilo. Odtáhl se a koukl na ni, tvářil se polekaně. Pendrek. Jako by spadl z višně. "Terri, zlato?" "Potřebuju tě," vzlykla. "Pěkně prosím." K její velké úlevě se mu v očích rozhořela touha, při jejím tak nerafinovaně upřímném doznání. Jednou rukou jí vjel do vlasů na zátylku, přitáhl si ji k polibku a role se najednou obrátily. Kde byla prve něha, byl teď pán, jazykem dobýval její ústa s ničím nepoutanou vášní, a tlakem rtů ji přinutil zvrátit hlavu dozadu. Teprve nyní


201

Terri pochopila, že jím cloumala vášeň ne nepodobná té její, ale že se držel zpátky, snad že ji nechtěl vyděsit. Teď už se zpátky nedržel. Naopak. Pustil se z otěží a ona cítila, jak jí úsměv roztahuje pusu doširoka, bez ohledu na to, že je zrovna dobývána jeho pusou. Dostala jasný důkaz, že na něj působí stejně mučivě, jako on ji. Pak přestala přemýšlet docela a prostě se ztratila v tom, co se dělo, když dychtivě zkoumal každičkou proláklinu a skulinu jejích úst. Právě když si pomyslela, že se v jeho polibcích utopí… a zemře šťastná, dala jeho pusa té její sbohem a vydala se na výzvědy. Zalapala po dechu a vzápětí začala vzdychat, chvěla se a třásla, když jí rty a jazyk brouzdaly po kůži: nejprve k oušku, krku, pak přišla na řadu krční jamka. Zuby jí zavadil o klíční kost a ona se rozechvěla vzrušením, znovu ho začala kudlit za vlasy. Když se Bastien konečně vrátil k ňadrům, neprotestovala. Naopak. Vzpínala se jako bujná kobylka a vykřikovala jeho jméno, když se střídavě mazlil s jedním a sál druhé. Teplou dlaní jí teď bloumal po bříšku a příslušné svaly se příslušně smršťovaly a protahovaly. Cítila, že ji něco tahá za džíny. Jasně. Bastien našel knoflík a teď na něm pracoval. Při tom se poposouval pořád níž. Dostala strach, že na něj brzy už nedosáhne, pustila vlasy a popadla ho za svetr. Tahala ho zpátky nahoru. Chtěla ho mít tady a hned. Pochopil. Narovnal se právě tak akorát, aby dosáhl na spodní lem svetru a přetáhl si ho přes hlavu. Terri po něm (po Bastienovi, ne po svetru) sáhla dřív, než dopadl na podlahu, nedaleko od její halenky. S málem posvátnou úctou položila doširoka otevřené dlaně na tu krásnou, rozložitou hruď. A šťastně


202

zavzdychala, když se prsty zamotala do hebounkých kudrlinek. Hladila ho zlehka, dala si na čas, aby konečky prstů přejela přes drobounké, ale pevné bradavky. Bastien jí to chvíli dovolil, ale pak ji chytil za všetečné ruce. Zvedl si nejprve jednu, pak i druhou k ústům, políbil dlaň jedné i druhé, pak se posunul a chytil ji za nadloktí. Pootočil ji a položil na gauč, a sebe na ni, kolenem jí vklouznul mezi nohy. Terri cítila, jak se stehnem tiskne na středobod jejího já a snaživě se posunula, aby… ne on minout nemohl. Když se zase posunul, takže boky spočinul mezi jejíma nohama, tu tvrdou věc, co ji tlačila mezi stehny, si nemohla s ničím splést. Nohy měl sice pevné, ale tohle byla zkamenělá touha, která do ní šťouchala ve stejném rytmu jako Bastienův jazyk v její puse. Terri si ani neuvědomila, že Bastien v mezičase sáhl mezi ně a zapracoval na jejích džínách, dokud na podbřišku neucítila chladný vzduch. Zip poslušně sjel dolů a Bastienova neposlušná ruka jakbysmet. Bloumala po kůži a kalhotkách. Zalapala po dechu a překvapením ho skoro kousla do jazyka, pak se vzpamatovala a místo toho ho začala líbat ještě náruživěji. Svaly v celém těle se jí smršťovaly a povolovaly. Srdce jí bilo jako na poplach, jak ruku posouval stále níž. Když konečně vzal přes bílou krajku kalhotek do dlaně rozkrok, zoufale se vzepjala a rozhodila nohy doširoka, aby mu vyšla vstříc. Bastien přerušil polibek, věnoval trochu času jemnému kousnutí a cucání jejího spodního rtu, pak se z ní zvedl. Tentokrát nenásledovalo žádné zkoumání hrdla nebo hrudi, nekonalo se ani něžné dráždění bříška. Bez okolků se posunul na kraj gauče, probodával ji zatím jen


203

očima, popadl džíny a tahal ten pás cudnosti moderní doby dolů. Zničehonic si uvědomila, že má nahá ňadra, a v náhlém záchvatu rozpaků zvedla ruce a zkřížila si je na prsou. Bastien se té známce stydlivosti usmál, ale tahat nepřestal. Dlouho to netrvalo a džíny skončily na podlaze vedle ostatních svršků. A kalhotky přibyly na hromádku, než bys řekl švec. Terri teď byla úplně nahatá, obnažená a zranitelná, vydaná na pospas jeho pohledu. A on věru nezahálel, koukal. Dlouhou dobu jen seděl, očima hltal to, čeho se prve dotýkal, a co občas i ochutnal. Terri nehybně ležela, kousala se do rtu, cítila se jako na pranýři a vroucně si přála, aby se přestal jen koukat. Přála si, aby ji políbil. Přála si, aby na sobě ještě pořád neměl kalhoty. Byla přesvědčená, že by to nebylo tak hrozné, kdyby nebyla nahá sama. Sotva ji to napadlo, sáhl po její ruce. Zaváhala, pak zvedla pravačku a vložila mu ji do dlaně. Bastien ji vytáhnul do sedu, pak si jí klekl mezi nohy, jako to udělal už předtím. Avšak tentokrát na břiše neměla ani šlehačku ani puding a nebyl to pupík, o co měl zájem. Šokem vykulila oči, když jí oddálil nohy ještě víc od sebe a sklonil hlavu. "Bas—" Přidušený protest se náhle udusil docela, když jí vnořil tvář mezi stehna. Terri sebou trhla a ztuhla, tělo se jí na gauči samo od sebe prohnulo jako luk. Cítila leccos a nemohla si vybrat. Stud, rozpaky, šok a pak taky první záchvěv rozkoše, chtěla ho poprosit, aby přestal – ale scházel jí k tomu hlas. Dokonce si ani nebyla jistá, že má jazyk. Nebo hlavu. Jediná část těla, o jejíž existenci nepochybovala, byla ta, kterou tak svědomitě opečovával jazykem. Každičká buňka jejího těla se najednou soustředila do té oblasti, každá


204

myšlenka, co se jí v hlavě urodila, patřila tomu, co jí Bastien dělá. Takže hlavu má. Bezva. Uvědomila si, že ji začíná bolet na prsou a najednou jí došlo, že už hodnou chvíli tají dech. Vydechla s razancí, za kterou by se nemusel stydět ani sentinel, a hned zalapala po dechu. Věděla, že teď skoro funí, ale vlastně jí to bylo jedno. Momentálně jí na ničem moc nezáleželo. Mohl nastat konec světa, tam venku, za zdmi penthouse, a ani by si toho nevšimla. Dokonale se soustředila na to, co jí dělá Bastien, a na napětí, které stále narůstalo. Napětí se stávalo téměř nesnesitelným. Bastienova péče ji ničila. Způsoboval jí bolestnou rozkoš a ona si nebyla jistá, že ji dokáže snést. Chtěla, aby přestal, ale potřebovala, aby pokračoval. A její pohyby odrážely její zmatek. Začala komíhat nohama ve snaze utéct, a současně se vzpínala v ústrety jeho něžnostem. Bastien to zvládal za pochodu, bez mrknutí ji čapnul za stehna a pevně je přidržel. Neustával a dál a dál ji přiváděl k šílenství touhou… ne, potřebou, až se pod ním zase vzpínala jako bujná kobylka. "Prosím," vykřikla, divoce se vzepjala a pak vzrušeně vykřikla. Dokonce i ve vlastních uších jí to znělo hlasitě. Projel jí trapný pocit spolu se strachem, že ji mohl zaslechnout Vincent nebo C.K. To není dobré. Přitáhnout sem ať už jednoho nebo druhého, aby uviděli co… moc špatné. Tohle teda rozhodně nechce. Pootočila hlavu a zakousla se do polstrování gauče. Sténat nepřestala, ale aspoň se ztlumila. Právě když si myslela, že už víc nesnese, ucítila, jak do ní Bastien zasunul prst, přitlačil. To byla poslední kapka. Tělo se jí zazmítalo ve slastné křeči, zatímco křičela do gauče. Protékala jí extáze, vlna za vlnou,


205

protože neúnavně pokračoval. Vlny rozkoše na ni dorážely tvrdě a rychle, jedna za druhou, znovu a znovu, dokud nezavzlykala uvolněním. Teprve potom Bastien zvedl hlavu. Přesunul se na pohovku vedle ní, vzal ji do náručí a oba uložil. Něžně ji držel a ona se chvěla a třásla doznívajícím orgasmem. Držela se ho jako klíště. Pořád ještě žasla a byla mu navýsost vděčná, ale taky byla moc vyčerpaná zážitkem, který jí právě poskytl. Ležela mlčky, tichá jako pěna, a Bastien ji líbal na zavřená víčka očí, na špičku nosu, na rty. Polibek byl nejdřív něžný a uklidňující, pak se ale stával stále náročnějším a… vyčerpaná nevyčerpaná, uvědomila si, že nadšeně reaguje. Když vzal do dlaně její ňadro, vzdychla a vyklenula se mu v ústrety. Když sjel rukou níž, a rovnou mezi nohy, vášeň v ní ožila, jako by nikdy nebyla uspokojena. Zasténala mu do úst, stehna se jí otevřela jako květ, který cítí, že vychází sluníčko. Bastien vzdychl a vydal se jí na milost. "Chci tě," zamumlal se rty na její tváři. "Ano." Terri sáhla mezi ně a našla ho skrz kalhoty. Teď ho cítila v prstech, na omak tvrdý, tiskla ho a hladila po celé délce. Sáhla po knoflíku plátěných kalhot, ale když se jí moc nedařilo, Bastien to nevydržel a vydal se jí na pomoc. Během pár vteřin měl kalhoty rozepnuté. Terri chytila opasek a tahala ho dolů, kam až to šlo, pak přestala tahat a začala mu tlačit látku dolů přes boky. Přestala se snažit, když se ze zajetí plátna vyhouplo přirození a přistálo – tvrdé a těžké – na jejím břiše. Vykašlala se na stahování kalhot, vzala ho do dlaně. Bastien zalapal po dechu, pak se znovu zmocnil jejích úst, líbal ji málem až drsně a přirážel do ruky. Pak sáhl


206

mezi ně a ruku jí odstrčil, vzal se do ruky sám. To už na ni opatrně klesal. Cítila, jak zkouší, jestli ho přijme, pak se do ní navedl a kousek zasunul, zarazil se, když ucítila, jak ji roztahuje a zasténala. Terri se zavrtěla a Bastien vyjel, znovu se trošku zasunul, pak zase ven. Jako by ji škádlil, pokoušel tím, co by mít mohla, ale pořád neměla. Pootočila hlavu, nechala líbání a místo toho ho kousla do brady. Mlčky tím dala najevo, co chce. Pak sáhla dolů a zatnula mu nehty do pozadí, při tom se vyklenula vzhůru, snažila se ho donutit vstoupit do ní úplně. Bastien se té taktice skoro bez dechu zasmál. Ale také si znovu podmanil její rty a dal jí, co chtěla. Jazyk hluboko do úst a současně, konečně, tentokrát cele, sebe do ní. Terri vykřikla, když ji vyplnil. Přesně to chtěla, potřebovala, ale bylo to na ni skoro příliš. Málem se jí ulevilo, když vyjel. Málem. Ale sotva to udělal, hned ho tam zase chtěla mít, celého. Naštěstí Bastien skončil s drážděním a skoro okamžitě znovu přirazil. Pak se stáhl a přirazil, znovu a znovu. Pustila mu hýždě a ruce přesunula výš na záda, nevědomky mu nehty drásala a škrábala kůži až k ramenům, pak se ho chytila za paže a přirazila proti němu. Ta potřeba znovu narůstala, napínala ji a ponoukala nutit ho pokračovat, zatímco se klopotně blížila uvolnění, které jí už jednou dal. Chtěla to znovu. Potřebovala to. V hrdle se jí zrodil nářek, jak tlak narůstal. Nutkání házet hlavou ze strany na stranu bylo tak silné, ale když se o to pokusila, Bastien ji jednou rukou chytil za vlasy a přidržel. Polibek byl stále naléhavější, když do ní přirážel, znovu a znovu, dokud pod ním nestrnula.


207

Vytřeštila oči, celým tělem jí divoce protékaly vlny uvolnění. V té chvíli se Bastien se zasténáním odtrhl, zvrátil hlavu dozadu, ještě jednou naposledy přirazil, přišpendlil ten sulc, ve které se její ubohé tělíčko změnilo ke gauči, a ponořil se do jejího tepla. "Jsi v pořádku?" optal se o hodnou chvíli později. Terri se líně protáhla, neochotně otevřela oči. Zvedla hlavu a koukla na Bastiena. Matně si vzpomínala, jak na ni klesl, pak je překulil, takže se prohodili. On teď ležel na zádech na gauči, ona rozpláclá na jeho hrudi, bezvládná jako hadrová panenka. "Ano. Děkuji ti," hlesla, hlas chraplavě zastřený. Bastien se těm zdvořilým slůvkům zasmál a zvedl ruku, aby jí odhrnul vlasy z obličeje. "Takže jsem nebyl moc drsný?" Zavrtěla hlavou, věděla, že jí po tváři stoupá zrádná horkost. Docela děsivé, muset probírat to, co právě dělali. Což je hloupé, pomyslela si. Zrovna prováděli nejintimnější akt, co je lidstvo lidstvem, a jí je trapné o tom mluvit? Bastien mírně zvedl hlavu a vtiskl jí polibek na rty, pak si její hlavu přitulil na prsa a dál ji jenom tak držel. Dlaní jí konejšivě přejížděl po zádech, hladil hebkou kůži. Cítila, jak jí padají víčka, pak zašeptal: "Děkuji ti." Terri zamrkala a zvedla hlavu, aby se na něho podívala. "Zač?" "Za tohle," odvětil jednoduše. "Žes mi dala největší rozkoš, jakou jsem kdy v životě prožil." Ironicky, skoro rozpačitě, se zasmála. "Já toho moc neudělala. To tys všechno oddřel. Já bych měla – Děkuji ti," zkrátila to. Bastien se zachechtal a pocuchal jí vlasy, pak ji


208

povytáhl, až se jejich rty setkaly. Terri bylo dost trapné, že ve chvíli, kdy ji pohladil jazykem v puse, zase ucítila v těle svrbění. Neexistoval způsob, jak zarazit kňourání, které jí stoupalo z hlubin hrdla. Trapas pro ni skončil ve chvíli, kdy ucítila, že jí Bastien začíná pod stehnem tvrdnout. Měla je totiž přehozené přes jeho boky. Jak to tak vypadá, není jediná, v kom ještě zbyla trocha žáru. Pod ní zatím Bastien cítil, že touha po ženě, kterou svírá v náruči, znovu ožívá a skoro zaúpěl. Přece není možné, aby byl už zase připravený? Ale byl. Terri kňourala a vrtěla se na něm, což vášeň znovu přivedlo k životu a okamžitě ztvrdnul. Nevzpomínal si, že by kdy někoho tolik chtěl, nebo že by kdy takto hladověl po nějaké ženě. Dokonce ani Josephine v něm nerozdmýchala plameny touhy tak, jak to dovedla Terri, pouhým mumláním rozkoší. Jak se na něm prve vrtěla – jak sténala a křičela, a zatínala do něj drápky – to vše se spiklo a vyhánělo vzrušení do nesnesitelných výšin. Teď se dělo totéž. Tělo mu ožívalo, jako nikdy dříve. Uchopil Terri v pase a posunul, až leželi kyčlemi na sobě. Políbil ji, ústy se dožadoval toho, co nabízela. Pak ji vzal zezadu za stehna a přiměl dát nohy od sebe, takže na něm napůl seděla obkročmo. Chtěl do ní vstoupit, aby se kolem něj po celé délce pevně sevřela, hřejivá a mokroučká, ale bál se že je to moc brzy. Z toho, co mu povídala, bylo jasné, že od smrti manžela milence neměla a za žádnou cenu ji nechtěl rozbolavět. Mohlo by to na ni být příliš mnoho, příliš rychle. Bohužel, jeho tělo už tak rozumné nebylo a boky se samy od sebe hýbaly, tlačily vzhůru a otíraly se o ni. Terri mu okamžitě zanaříkala do úst a třela se o něj na oplátku. Klouzala po jeho nejlepším příteli, který


209

mohutněl mezi jejich těly. Bastien si uvědomil, že je vzrušená stejně jako on a rozhodl se, že přestat by bylo kruté. Jenom se s ní tentokrát nepomiluje tak úplně. Oba je potěší, aniž by do ní opravdu vstoupil… a rukama vyhledal ňadra a začal je jemně hníst. Zalapala po dechu s pusou u jeho úst a položila mu dlaně na hruď. Zapřela se a posadila se na něho. Jakmile získala rovnováhu, propletla s ním prsty, nutila ho hladit ji silněji, při tom mu zase sklouzla po… ehm… kopí. Oči měla zavřené, hlavu mírně pozvednutou, takže se jí dlouhé oříškové vlasy couraly po zádech, a Bastien fascinovaně sledoval hru emocí, které se jí proháněly po tváři. Požitek, potřeba, zoufalství – to vše jí zrůzňovalo rysy, když na něm rejdila sem a tam. Pak oči otevřela a probodla ho pohledem, který hned poznal. Už ho viděl. Pozoroval její tvář, když ji oblažoval svými ústy, a tatáž nejistota a strach ji ovládly těsně předtím, než dospěla k vyvrcholení. Ke kterému jí dopomohl jazykem. "Prosím." Jediné slovo, ale znamenalo mnohé: Prosím, potěš mne. Prosím, ochraň mne. Prosím, vezmi mne tam, kam chce mé tělo. Možná dokonce: Prosím, miluj mne. "Prosím," zopakovala, pak dodala s jakýmsi bezmocným zoufalstvím: "Nemůžu…" Dál už se ovládat nedokázal. Zvedl se na gauči a posunul je tak, že seděl rovně a ona na něm jako v sedle. Pak, navzdory předešlým ctným úmyslům, sáhl mezi ně a navedl se do ní. Tichý povzdech úlevy splynul Terri ze rtů, když ho pojala do svého lůna a objala kolem ramen. Zachytil ten povzdech polibkem a sevřel jí boky, začal ji vybízet k pohybu, kontroloval rytmus klouzání těl… pracovala k vyvrcholení. Toužili po něm oba, potřebovali je.


210

Zničehonic ho přestala líbat a přitiskla se mu tváří k tváři, těžce mu vydechla do ucha: "Bastiene. Prosím." Otočil hlavu, vzal do pusy její krk a ucítil, že zuby vyjíždějí ven. Žíla mu pulzovala mezi rty. Málem kousnul, málem zatnul zuby do toho křehkého masa a napil se z ní. Byl to reflexivní, zvířecí instinkt, ale ovládnul se a pusu odtrhl, přinutil tesáky zajet zpátky do dásní. "Prosím," zakvílela ještě jednou a Bastien se znovu zmocnil jejích rtů, tentokrát v barbarském, divokém polibku. Stejný kousací pud ho ovládl, když se milovali poprvé, chtěl ji přišpendlit na místě zuby jako kocour při páření s kočkou, ale přemohl ho poprvé, jako ho přemohl teď. Ten boj měnil polibek téměř v trest. Z reakcí Terri mu bylo jasné, že i ona je skoro šílená potřebou, zoufale touží po uvolnění, balancuje na samém okraji, ale není schopná dojít naplnění. Bastien cítil, že se blíží vyvrcholení, hrozilo, že se udělá, ať už ona dospěje do nebe první nebo ne. Usoudil, že bude nejlépe vzít ji s sebou, a to rychle, jinak ji zklame. Sáhnul mezi ně a nahmátl středobod jejího vzrušeného já. Horečně ji hladil, popoháněl k vrcholu, aby pak mohl dát průchod i tomu svému. Zrovna když si myslel, že jako horský šerpa selhal a už to nevydrží ani o zlomek vteřiny déle, Terri se od něj odtrhla a s vítězoslavným pokřikem hodila hlavou dozadu. Její tělo se okolo něj křečovitě stáhlo, smršťovalo se a uvolňovalo, pak se zase smrštilo. Ta úleva, Bastien si okamžitě dovolil zdolat osmitisícovku. Tělo mu ztuhlo, když naposledy přirazil a vystříkl do ní. Terri mu bezvládně ležela na hrudi a on se ji pokoušel přesunout na kraj gauče. Zhroutila se na něj sotva ji


211

zalila vlna rozkoše, a teď ležela s tváří uloženou v ohbí jeho krku, tvrdě spala. Nebo je v bezvědomí, pomyslel si ironicky, když vzal v úvahu, že se dokonce ani nepohnula. Dlouho seděl, držel ji v náručí, těla stále spojená. Ale pořád nejevila žádné známky toho, že by mínila přijít k vědomí. Pokud vůbec něco, aspoň dech se jí prohluboval a zklidňoval. Žena mrtvá pro svět. Usmál se, když konečně cosi ospale zamumlala a zavrtěla se na něm. Opatrně vstal, vystoupil z kalhot, které měl zamotané kolem kotníků, a zvedl si Terri do náručí. Ani to ji neprobudilo. Jen se mu přitulila na prsa a se rty na jeho kůži vydávala mlaskavé zvuky, jako by ve snu něco jedla nebo někoho líbala. Doufejme, že líbá mě, jestli jde o to druhé, pomyslel si, když s ní na rukou kráčel přes obývací pokoj. Uvažoval, jak riskantní asi je toulat se nahý po bytě, se stejně nahatou Terri v náruči. Čert to vem, mnohem riskantnější bylo milovat se s ní v obývacím pokoji, kam mohl kdykoli přijít Vincent nebo připajdat Chris a načapat je. Naštěstí měli v tomto ohledu kliku a mohl jen doufat, že ji budou mít i nadále. Byl příliš uondaný, než aby se obtěžoval oblékáním sebe sama, natožpak jí, a tak nějak se nezdálo, že by byla v kondici obléknout se sama. Rozhodně jsem tu nebohou krasotinku svou žádostivostí utahal dočista dočista, pomyslel si spokojeně, ačkoli ona byla žádostivá nemlich stejně. Podařilo se mu dojít až do pokoje pána domu, aniž by cestou narazil na Vinnyho nebo Chrise. Uložil Terri do postele a ještě jim rychle zaběhl do obýváku pro šaty. Bylo mu jasné, že by se Terri cítila hrozně hloupě, kdyby ráno ostatní našli doličné předměty pohozené na podlaze a dohadovali se, co se tam asi odehrálo. Chtěl ji toho ušetřit.


212

Klepání uslyšel, sotva vyrazil na zpáteční cestu do své ložnice a s leknutím se zahleděl dál do chodby. Na jejím konci, před panským pokojem, spatřil Chrise, jak hlasitě ťuká na dveře. Dostal strach, že by ten kravál mohl Terri probudit, a přidal do kroku, aby už byl u něj a zabránil mu v dalším klepání. Na poslední chvíli si vzpomněl na šaty, co nesl a kouknul dolů. Shrnul je na jednu hromadu a sbalil, tříděním se neobtěžoval. Hned nahoře svítila krajková podprsenka Terri. Rychle schoval ranec za záda. Co je komu do toho co oni… a vůbec. "Chrisi!" zasyčel, když dotyčný znovu zvedl ruku, aby zase zabušil na dveře. "Co to tady probůh vyvádíš? "Jé, Bastiene." Editor se otočil, otevřel pusu, že něco řekne, pak si všiml, že je nahý jako palec. A dožraně zafuněl. "Co to s vámi je… s tebou a tvým bráchou? Vy nejste bratři v triku, ale bratři bez gatí. Copak jste jako kluci v létě jezdili na tábory, co pořádali nudisti? Copak nemáte kouska studu v těle? Ježíši, za co?" Bastien se na sebe podíval, podvědomě pohnul rukou, ve které držel šaty, že jako cudně skryje svou nahotu, ale první věc, na kterou mu oko padlo, byla bílá krajka. Rychle je zase strčil za záda. "Co je ti po tom," zamračil se. "Proč mi klepeš na dveře ve" — kouknul na hodinky, momentálně jedinou věc, co měl na sobě — "ve dvě ráno?" "No… nic." Chris si nerad připomněl, proč tam je a vzdychl, mimoděk si přejel rukou po břiše. "Není mi zrovna nejlépe, a napadlo mě, jestli čirou náhodou nemáš Anacid nebo aspoň jedlou sodu. Mám zvláštní pocit, že to zapečené, co jsem snědl, mi nějak nesedlo." Bastien se na něj podíval zblízka. Ne, že by z toho měl nějakou radost. Nicméně nemohl neuvidět bledou má kůži a jak se chvěje. Pak začichal, zaregistroval pach


213

žluče, kterým mu nelze říci, že voněl dech. "Nesedlo je slabé slovo, což?" odtušil vztekle. "Zvracel's." "Párkrát," přiznal editor. "Bolelo tě břicho? Co průjem?" Chris se místo odpovědi zašklebil a Bastien kývnul. Bylo to tak, jak myslel. "Běž se obléknout," nařídil, prošel kolem něj ke dveřím svého pokoje. "Já svlečený nejsem," suše zdůraznil C.K. "Do šatů, ve kterých můžeš na ulici," upřesnil Bastien. Očima ukázal na editorovy trenýrky a triko, které si zjevně natáhl cestou na chodbu. "Pojedeš do nemocnice." "Do nemocnice určitě nemusím," zaprotestoval C.K. Bastien zvedl obočí. "Chrisi, vykazuješ příznaky, které ukazují na otravu jídlem. A při vší smůle, co máš poslední dobou – nemluvě o tom, žes jedl teprve před dvěma hodinami, přesto je ti už hodně zle – podle mého odhadu to bude vážné. Běž se obléknout." Sice cosi brblal, ale obrátil se a pajdal ke své ložnici. Bastien počkal, dokud nevešel dovnitř, pak otevřel dveře a proklouznul k sobě do pokoje. Vůbec ho nepřekvapilo, že Terri stojí hned u vchodu. Prostěradlo z postele měla okolo sebe obtočené jako sarong a tvář zrůzněnou obavami. Jasně, Chris ji vzbudil tím svým ťukáním. Pravděpodobně slyšela většinu z toho, co říkali. Což je koneckonců dobře, pomyslel si. Nemusí ji budit ani nic vysvětlovat.


214

13. KAPITOLA "Otrava jídlem." "Mmm." Bastien vážně kývl. "Pitomá otrava jídlem," zopakoval Vincent, napůl jako by nevěřil vlastním uším a napůl znechuceně. "Ten chlap je chodící pohroma. Tohle je pokolikáté? Potřetí, co tenhle týden skončil ve špitále?" Terri poposedla a pohlédla na muže vedle sebe. "To je to teprve týden?" Vincent se zamračil. "A ne snad? Kate ho do penthouse přivlekla minulý pátek. Zase je pátek. Pátek, opravdu velmi brzo ráno," zamračil se na hodiny na zdi strohé místnosti pohotovosti. Zadívala se, kam on. Čtyři ráno, rozhodně je brzy. A podle všeho je páteční ráno. Přemílala tu novinu v hlavě. Někde v koutku mysli věděla, že je pátek ráno, ale nenapadlo ji, dokud to Bastienův bratranec neřekl nahlas, co to znamená. Strávila v New Yorku týden. Jenom jeden týden. Chvíli nad tím žasla. Setkala se s Bastienem teprve před týdnem. Zdálo se to jako celý život. Stěží si vzpomínala, jaký byl život bez něj. Byl tak hluboce zakořeněný v jejích myšlenkách, že jí připadalo, jako by byl součástí jejího života odjakživa, nebo do něj minimálně odjakživa patřil. "Otrava jídlem," zafrflal zase Vincent a potřásl hlavou. "Jak se vůbec dožil tohohle věku? Na třicítku to určitě nedotáhne." "Myslím, že mu třicet už je," podotkla Terri. "Fakt?" ozval se Bastien. Zaváhala. Kate se jí v kterémsi e-mailu o editorovi


215

zmiňovala, a taky kolik mu je, někdy na podzim. Zrovna měl narozeniny. Ale teď si nebyla jistá, kolik let sestřenka říkala, že má. "Myslím, že jo. Devětadvacet nebo třicet." "Nuže dobrá, nedotáhne to na pětatřicet," zavěštil si Vincent. Terri se usmála, pak pouze řekla: "Kate se nikdy nezmínila, že by byl rozený smolař. Myslím, že má jen smolnou sérii." "Smolnou sérii?" Herec se jízlivě zachechtal. "Terri, vyvrknutý kotník a nakopnutý palec je smůla. Tenhle floutek je chodící kalamita. Místo C.K. bychom mu měli říkat K.C. – Kalamity Chris." Terri se zaculila. "Pravděpodobně se mu udělalo špatně z těch zápečků. Všichni tři jsme ochutnali od každého jídla, které catererové poslali, ale jen sousto či dvě. Chris byl jediný, kdo něčeho snědl hodně a zrovna to zatracené zapečené kuře." "My jedli trifle. Nebo se o ně aspoň podělili," připomenul jí Bastien, hlasem poťouchle ztišeným do důvěrného tónu. Zrůžověla jako pivoňka. Ta slova jí bez varování připomněla minulý večer, mysl jí zaplavily vzpomínky. "Ale máš pravdu – Chris byl jediný, kdo casserole opravdu jedl. My si sotva uždibli," přitakal Bastien. "Nechutnalo ti to." "A tys říkal, že je v tom něco, co ti prostě neleze," osvěžila mu paměť. "Jo, salmonela. Máte holt čuch. To je to, co tobě nešmakovalo a tobě nelezlo," pochválil je Vincent, při řeči ukázal nejdřív na jednoho a pak na druhého. Pak se netrpělivě rozhlédl po narvané čekárně pohotovosti. "Jak dlouho si ho tam podle vás ještě nechají?"


216

Bastien unaveně potřásl hlavou a napůl zívnul. "Doufám, že moc dlouho ne. Spal bych." "Jo, já taky. Chci být odpočatý na víkendové cestování." Terri se na Vincenta překvapeně obrátila. "Na jaké cestování?" "Odpoledne odjíždím na víkend do Kalifornie," pochlubil se. "Chybí mi kumpáni." "Že by?" Bastien ožil. "Jak se jmenuje?" "Já řekl kumpáni, ne ženská," zdůraznil Vincent. "Jo, jasně." Bastien se zakřenil a zopakoval. "Jak se jmenuje?" Bratranec zaváhal, otráveně ohrnul rty. Nakonec to vzdal a odfrkl: "Tu neznáte." Bastien otevřel pusu, ale než mohl pokračovat ve výslechu, žena v bílém plášti otevřela dveře do čekárny a zavolala: "Bastien Argeneau?" Rozhlédla se. Okamžitě byl na nohou a stál vedle ní. Terri a Vincent pozorovali, jak si povídají, pak spolu kamsi odešli. "Hmm." Vincent se posadil zpříma a koukl po Terri. "Co si myslíš, že to znamená?" Zavrtěla hlavou. Neměla tušení, ale dobře to nevypadalo. Dobré by bylo, kdyby do čekárny přikulhal Chris Keyes, sice zelenošedý, vyzvracený z podoby, slabý jako moucha, ale připravený vrátit se s nimi do penthouse. Oba mlčky čekali. Jak vteřiny odtikávaly, Terri se přistihla, že bloumá pohledem po čekárně pohotovosti, čemuž se dokázala vyhýbat, dokud se muži bavili. Rozptylovali ji, takže prakticky nevnímala, kde je. Což pro ni bylo výrazně lepší. První cesta s Chrisem byla snazší, protože všichni vesele panikařili. Když konečně


217

dorazili do nemocnice, editor byl skoro modrý, víceméně nemohl dýchat. Všechno se seběhlo nakvap. Čekárnou profičeli rovnou do ordinace, kde odpovídali na otázky, které na ně vyštěkávali lékaři – a na které Chris, ve stavu v jakém byl, nebyl sto odpovědět. Pak Vincenta, Bastiena i Terri vyhnali na chodbu, aby čekali, zatímco profesionálové pracovali. Ale dlouho čekat nemuseli a měla o Chrise takový strach, že si nelámala hlavu s tím, kde je. Dnes to bylo jinak. Editorovi sice bylo pod psa, ale byla přesvědčená, že není v ohrožení života. Neměla proč být rozčilená a teď tu ani nebyl Bastien s Vincentem, kteří by klábosili a tím ji zabavili. Nemocnice nenáviděla. Nemocnice pro ni byly synonymem nemoci a smrti. Dva nejdůležitější lidé jejího života vydechli naposled právě v nemocnici: maminka a Ian. V obou případech byla čirá hrůza to vůbec vydržet. Stála tam a bezmocně přihlížela. Umírání bylo dlouhé, bolestné, naplněné utrpením a ztrátou lidské důstojnosti. Zhluboka se nadechla, aby zmírnila napětí, které v ní narůstalo, ale rychle zase vydechla a zavřela oči, když ucítila pach, který se jí vedral do nosu. Všechny nemocnice vypadají a páchnou stejně. "Už je tady." Vzhlédla, když to Vincenta uslyšela říkat, a s úlevou sledovala, jak k nim jde Bastien. "Nechají si ho tady přes noc," oznámil a Vincent s Terri se automaticky zvedli z plastových sedátek pastelových barev. "Je to tak zlé?" vyhrkla, strachy se celá rozklepala. "Ne. Myslím, že ne. Je hodně dehydrovaný a museli mu zavést kapačku, ale tvrdí, že by měl být v pořádku. Akorát, že během jednoho týdne prošel tolika traumaty,


218

prý si ho tady tentokrát raději nechají na pozorování, aby byla jistota, že se uzdraví." "Aha," špitla Terri. To neznělo tak špatně. Zdálo se to být rozumné. "Tak co? Co my? Můžeme odtud vypadnout?" optal se Vincent. "Nebo ještě musíme něco vyřídit? Podepsat nějaké papíry či co?" "Padáme odtud." Bastien vzal Terri za ruku a obrátil se k východu. Mlčky kráčeli k autu. Byla to dlouhá noc a všichni tři byli utahaní jako koťata. Terri alespoň předpokládala, že unavení musí být i muži, protože o sobě to věděla na beton. I když se jí podařilo urvat pár minut šlofíčka, než ji vzbudilo neurvalé klepání C.K. na dveře ložnice, nestačilo to. Bastien se ji pokoušel přesvědčit, aby zůstala doma a spala, jenomže věděla, že stejně neusne, dokud se nevrátí. Jenom by seděla a dělala si starosti, dokud by se nedozvěděla, že editor bude v pořádku. Jet do špitálu a chodit tam ode zdi ke zdi sice neslibovalo žádnou velkou zábavu, ale bude v obraze, co se děje a nebude špacírovat sama po bytě. Na druhou stranu ji překvapilo, že Vincent trval na tom, že pojede s nimi. Spánek mu přetrhl Chris, když vyšel z pokoje po dalším kole nevolnosti, pořád v trenkách a triku, a pokoušel se je přesvědčit, že mu není dost dobře, aby se plahočil kamsi do špitálu, ale že mu bude líp, až se trochu vyspí. Bastien ztratil nervy a zařval, a tím pádem bratránka vzbudil. Vincent samozřejmě vyšel ven, aby zjistil, o co kráčí tentokrát. Okamžitě se rozhodl připojit k trestné výpravě do nemocnice. Domnívala se, že má stejné obavy jako oni, i přes štiplavé poznámky, které na editorovu adresu cestou trousil. Magnet na maléry, tak mu momentálně


219

přezdíval. Nu což? Kdo by se mu divil? Zívla a svezla se na přední sedadlo Bastienova Mercedesu, zamumlala díky, když zaklapl dveře, které jí dvorně přidržel. Je tak pozorný, pomyslela si s dalším ospalým zívnutím, pozorovala, jak sedá za volant a startuje. A hezký, a milý, a sexy, a chytrý. Přivřela víčka a uvědomila si, že klimbá. Bastien zatím vycouval z parkovacího místa a zamířil k výjezdu. Když znovu rozlepila oči, vjížděli do podzemních garáží sídla Argeneau. Pokusila se probudit, zatímco parkoval, ale dalo to hroznou práci. Ještě napůl spala, když vyklopýtala ven a byla navýsost vděčná, že se Bastien zjevil vedle ní, jako anděl strážný, objal ji jednou paží a vedl k výtahu. A rázem byla ještě vděčnější, když únavou zakopla o jakýsi schodek a on si ji zvedl do náručí a zbytek cesty nesl. "Je vyčerpaná," zaslechla říkat Vincenta. "Cos té ubohé dívčině proboha udělal?" Jestli na to Bastien něco odpověděl, jí to ušlo. Přitulila se mu k hrudi a zase zadřímala. "A jsme tady, miláčku." Bastienův tichý hlas ji probral aspoň natolik, aby vzala na vědomí, že ji posazuje na něco měkké a teď zápolí s rozepínáním halenky. Silou vůle se donutila zvednout těžká víčka. Skláněl se k ní, tvář coby předobraz přímo pekelného soustředění. Tušila, že sedět zpříma by mu práci ulehčilo, ale cítila se skoro opilá vyčerpáním. Ležela, oči zavřené a napůl spala, zatímco ji vysvlékal. Nejprve top a podprsenku, které si znovu oblékla na cestu do nemocnice, pak džíny a kalhotky. Celou dobu jí cosi konejšivě vykládal. "Hotovo." Terri se s tichým povzdechem zachumlala do


220

chladivé načechrané deky, kterou ji něžně přikryl. V tu ránu zase usnula, jako když ji do vody hodí. Nebesa nad postelí byla černá. Ospale na ně mžourala, uvažovala proč. Jejímu pokoji přece vévodila růžová a modrá, a nebesa nad postelí měl královsky modrá, s hvězdičkami. První na co pohlédla po probuzení… a pokaždé ji vyloudila úsměv na rtech. Jakési mumlání vedle ní a ruka, která se jí obtočila kolem pasu, vše promptně vysvětlilo. Bastien. Není ve svém pokoji. Musel ji uložit do postele v panské ložnici, když se včera v noci vrátili z nemocnice. Do své postele. Byla příliš unavená, než aby si toho všimla. Události večera ji poněkud zmohly. Zavřela oči, vzpomínky na předešlou noc ji zaplavily až palčivě jasně. Včerejší noc byla… jenom si povzdychla. Nikdy nic takového nezažila. Vášeň, hlad, potřeba – ona Bastiena ne jenom chtěla, ona po něm minulou noc, v obývacím pokoji, doslova hladověla. Kůže, rty, celé její tělo po něm zoufale volalo, až to bolelo, a ještě teď se jí při té vzpomínce kroutily prsty u nohou. Bastien ze spaní zasténal a odkulil se, při tom z ní stáhl ruku. Hbitě využila příležitosti a potichu vylezla z postele. Potřebovala být chvilku sama a přemýšlet. Všechno se událo tak rychle, čas ubíhal jako splašený hřebec… a její city sílily děsivým tempem. Potřebovala se nadechnout, čas myslet… přemýšlet o tom, co se stalo a co bude dál. Jestli něco dál vůbec bude, napadlo ji, sebrala ze země svoje šaty a po špičkách přecupitala pokojem ke dveřím, které vedly do koupelny pro hosty. Jistě, v tomto ohledu má na vybranou. Buďto bude pokračovat v


221

aférce, prostě si včera v noci s Bastienem něco začala – ačkoli slovo aférka na ně moc nesedí. On není ženatý a ona není vdaná, volně přeloženo, žádná aférka. Nebo… to utne. Hned teď. Ruku na srdce… nemá na vybranou. Nechce to utnout. Není jí pomoci. Jen si odevzdaně povzdechla a pustila sprchu, nastavila správnou teplotu a vstoupila pod očistný gejzír. Horká voda jí bušila do temene a ramen. Zvolna se pootáčela a kňourala rozkoší, jak jí masírovala záda, boky, hruď… Nakonec zůstala stát zády k vodní růžici. Ne, nemá na vybranou, pomyslela si, když sáhla po mýdle. Zavřela oči, zaklonila hlavu a dovolila zábleskům včerejší noci proplouvat jí myslí. Přejížděla si kouskem mýdla po kůži. Bastienova něha, vášeň, jeho tělo nořící se do ní… Nijak ji nepřekvapilo, že zatíná prsty u nohou do dlážděné podlážky sprchy, ani mrazení, které se jí šířilo odkudkoli, kam mýdlem zabloudila. Stačilo pomyslet, co s Bastienem dělala, co cítila… a zase byla lačná prožívat to znovu a znovu. Kdo by se dobrovolně vzdal naděje zažít víc věcí, jako tuhle noc ona? Nebo ten smích a pocit spříznění a potěšení, které prožila, odkdy přiletěla do New Yorku? Ona tedy ne, a byla ochotná to přiznat. Jenomže tím dávala všanc své srdce a věděla to. A právě v tom byl problém. Každičký okamžik, který strávila s Bastienem, ji postrčil blíž k lásce. Byl výjimečný. Nikdy nikoho jako je on nepotkala a věděla, že už ani nepotká. Jako by byl stvořen na zakázku, pouze a jenom pro ni, a přiveden na tento svět, aby ji našel. Nebo ona jeho? Nejspíš, aby se našli. Donekonečna klábosili, když byli spolu, líbila se jim – a nelíbila – spousta stejných věcí, skvěle jim to


222

klapalo, když vypukla nějaká krize – a, co se včerejší noci týče, jestli pro něj byla stejně rozkošeplná a vzrušující, jako pro ni… Pootevřela oči a obrátila se pod sprchou, aby jí voda mohla odplavit z těla mydlinky. Přinesla minulá noc Bastienovi takové moře rozkoše, jako jí? Myslela si, že možná ano, ale třeba to pro něj byla stará vesta. Třeba to bylo tak nové a vášnivé jen pro ni, protože prostě má v této oblasti málo zkušeností. Byli mladí a dychtiví, ona a Ian, a plní bláhové sebedůvěry mládí. Při pohledu do minulosti to jasně viděla, teď. Tenkrát jí jeho rozkoš neležela na srdci o nic víc, než jemu její. Ale odpověď na její otázku se zdála snadná. Jestli má na výběr zatroubit na ústup nebo pokračovat a užívat si, jak nejdéle to půjde, pak si bude užívat, dokud bude moci. Dokonce, i kdyby to mělo trvat jen dva týdny – teď už vlastně jen jeden týden – který jí tady v New Yorku zbývá. Možná to bude pekelně bolet, až uplyne a ona pofrčí domů, ale můj ty bože… zato ty vzpomínky! Rozhodnuto, odklepnuto… a protože má k dispozici jen omezený čas, půjde rovnou na věc a vyrobí si další sadu vzpomínek. Vypnula vodu, otevřela dveře sprchového koutu a vyšla ven. Došlápla na huňatý růžový kobereček. Sáhla po ručníku a uvázala si z něj na mokrých vlasech turban, a po osušce, kterou si omotala kolem sebe. Vykročila a zase se zastavila. Celá překvapená zírala na Bastiena, který stál v otevřených dveřích koupelny. Nahý jako prst a klidný jako želva. A krásný, až to bralo dech. "Probudil jsem se a tys byla v čudu," postěžoval si. Popošel dopředu, objal ji, přitáhl k sobě a sklonil hlavu. Myslela si, že ji míní políbit. Nemínil. Místo toho ji šťouchal nosem do úžlabiny mezi ramenem a krkem, a


223

čmuchal. "Voníš po broskvích." Olíznul jí krk. "Jsi k nakousnutí." "Broskvové mýdlo," vydechla, víčka se jí přivírala slastí. Mírně naklonila hlavu, čímž mu dala hrdlo všanc. Nelenil a využil toho, oždiboval si cestičku k oušku. Terri kňourala a třásla se, pak zvedla ruku a zapletla mu prsty do vlasů. Přidržela ho a natáčela mu obličej, dokud se jejich rty nesetkaly. Ihned přijal, co mu nabízela, hladově ji políbil. Cítila, jak se kolem ní po čemsi natahuje, a nejasně uslyšela téct vodu. Dokonce napůl vnímala, že ji nutí couvat, ale mysl měla zastřenou vzrušením a tak ji jaksepatří polekalo, když ucítila, jak jí na záda bubnují kapky. "Co je?" vyhrkla, vyprošťujíc se z polibku. "Já se taky musím osprchovat. Nebude ti vadit připojit se ke mně, že ne?" Jedním prstem jí sjížděl po hrudi, zachytil teď už promáčený ručník a stáhl ho. Dopadl na dlaždice. Začvachtalo to. Terri byla rázem nahá, jako on. "Umyješ mi záda a já je umyji tobě," zašeptal, přistoupil blíž a jednou dlaní jí zvolna putoval po zádech dolů, až pohladila zadeček. Ponoukl ji k sobě. Jestli kdy měla pochyby o jeho záměrech, tvrdá věc tlačící ji do břicha je rychle rozptýlila. Terri cítila, jak jí líný úsměv zvedá rty do obloučku a zakroutila boky, otřela se o něj. "Ale já už se sprchovala," namítla. "Sprcha navíc ti neublíží," odtušil Bastien vážně. "Nikdy nemůžeš být příliš čistá. Nebo příliš mokrá." Jedna ruka to vzala obchvatem a zajala ňadro, a Terri zalapala hned pak po dechu, protože druhá se jí vnořila mezi nohy.


224

"Ne. Nikdy nemůžeš být příliš čistý. Nebo příliš mokrý," zašeptala těsně předtím, než se jeho ústa opět přisála k jejím. Bastien opatrně vylezl z postele. Dělal, co mohl, aby nevzbudil Terri. Posledních pár dní toho moc nenaspala. Včerejší noc byla obzvlášť krátká, za což mohla cesta do nemocnice. Sám by ještě spal, kdyby ho potřeba krve neprobudila. Klekl vedle postele a otevřel ledničku ukrytou pod ní. Vytáhl sáček krve, pak pomalu vstal a pohlédl na Terri, aby se ujistil, že pořád spí. Neriskoval by ani braní krve z pokoje, nebýt toho, že ji zoufale potřeboval a lednice v kanceláři zela prázdnotou. Měl přinést další, ale pořád zapomínal. Poslední dobou neměl v hlavě nic, než Terri. Spala jako dudek. Sáhl po županu v nohách postele, pytlík krve strčil do kapsy, a přehodil si ho přes ramena. To už se po špičkách kradl ke dveřím ložnice. Vyklouzl na chodbu, a pokud možná potichu dveře zavřel. Teprve potom se mu ulevilo a začal se pohybovat normálně. Šel rovnou do kuchyně. Často mu nezbylo, než sát krev přímo z pytlíku, ale bylo to jako pít mléko z krabice. Měl-li na vybranou, vyhrávala sklenice. A když Terri spí, může si to dovolit. Vzal pintovou sklenici, nalil do ní řádnou porci krve a v poklidu ji vychutnával, když vtom se dveře kuchyně otevřely a dovnitř vtančil Vincent. Leknutím se otočil, červená tekutina ze sklenky vystříkla ven. "Seš vzhůru," překvapeně konstatoval bratranec. "Ano." Bastien se zaklením postavil sklenici na linku, popadl papírový ručník a sehnul se, aby z podlahy setřel krev. Druhým si ještě utřel trošku, která mu šplíchla na prsa.


225

"Nenapadlo mě, že už budeš vzhůru, a když jsem slyšel, že tady někdo chodí…" pokrčil rameny. "Kde je Terri?" "Ještě spí." "Ve tvé posteli nebo ve svojí?" Bastien otázku ignoroval a narovnal se, zkrvavené papírové ručníky hodil do koše pod dřezem. Do toho mu vážně nic není. Vincent už takhle ví víc, než je zdrávo. Kdysi byl svědkem té ponižující blamáže s Josephine a teď, když se zamiloval podruhé v životě, je u toho jako na potvoru zase. Ne, že by Josephine opravdu miloval. Bylo to spíš pobláznění. Což mu bylo jasné, teď. Začal mít rád Terri a to mu vše ukázalo v pravém světle. Jeho city k Josephine byly plytké, krotké ve srovnání s vášní a rozkoší, kterou prožíval s Terri. O to víc to bude bolet, až se k němu obrátí zády, jako Josephine. A opět toho bude svědkem Vincent. "Netěšilo by mě stát se svědkem něčeho takového o nic víc, než mne to těšilo tenkrát, bratranče," odtušil tiše Vincent. Bylo jasné, že mu čte myšlenky. "Krom toho, nemyslím, že to tentokrát musí skončit stejně. Terri není Josephine." Bastien se podrážděně ošil. Zvedl sklenici a upil trochu husté rudé substance. Vážně nesmí zapomínat lépe si hlídat myšlenky. Terri u něj způsobila doslova citové zemětřesení – a to se ani za mák nesnažila, pouhou svou existencí – byl tím tak rozrušený, že nechával myšlenky napospas každému našinci, jen ať si počtou. "Terri je jiná. Nezareaguje jako Josephine," trval na svém Vincent. "Jak to víš?" věděl, že to říká rozzlobeně, ale ve skutečnosti tím jen zakrýval naději, která se mu zvolna


226

pokoušela klubat v hloubi duše. Chtěl věřit, že bratránek má pravdu, ale bál se. "Je jiná doba. Josephine si myslela, že jsi monstrum, ohavná zrůda. Terri je moderní žena, dostatečně inteligentní a vzdělaná, aby pochopila vědecký základ," horlil Vincent. "A když vezme v úvahu zřejmé výhody, mohla by se dát k nám. Navěky mladá a krásná, a navěky silná a zdravá? Plus ty jako bonus. Jen málokterá by si to nechala ujít." "Stejně by mohla odmítnout," panikařil Bastien. "Ne každý chce žít navěky." "Máš pravdu, samozřejmě," prohnaně přitakal herec. "Třeba nechce a odmítne. Tak proč riskovat? Pusť ji k vodě a zapomeň na ni." Bastien mu věnoval výmluvný pohled. "Ne, huh?" Vincent povytáhl obočí. "Takže ti dle mého nezbývá, než riskovat a dát kůži na trh lásky, viď? Každý den je riziko, všechno, co děláme. Vážně bys to raději dobrovolně vzdal, nebo úplně vypustil, jen aby ses vyhnul možné bolesti – která navíc možná ani nepřijde?" Odpověď jasná jako facka: Ne. Nemohl se jí dobrovolně vzdát, ani kdyby chtěl. Byla jako droga a on narkoman. V jednom kuse toužil po další dávce Terri. Ne, vzdát se jí nedokázal. Což už ostatně nějakou dobu věděl. To, co prožíval teď, mu stálo za každou cenu, kterou jednou bude muset zaplatit. Jenomže kvůli tomu se ještě nepřestane užírat tím, co přijde. "Well, do pekla," odsekl Vincent, pořád napojený na jeho myšlenky. "Chceš říci, že nepotřebuješ, abych se snažil, kázal ti a přesvědčoval? Proč mě necháš plýtvat dechem, když už sám víš, co uděláš?" "Rád o ní mluvím," přiznal Bastien. Pokrčil rameny. "Být s ní mám sice radši, ale hned na dalším místě je


227

povídat si o ní. A jednoho vždycky potěší, když se mu dostane ujištění, že jeho naděje nejsou tak docela liché." Vincent znechuceně odfrkl a obrátil se ke dveřím. "Mizím." "Kdy se vrátíš?" optal se Bastien, šel mu za patami až k výtahu. "V neděli pozdě v noci nebo v pondělí brzy ráno," odpověděl, a když výtah přijel a dveře se rozjely, ještě poťouchle zakmital obočím. "Víš, co to znamená, že jo?" "Ne. Co to znamená?" "Máš celý byt – a Terri – celý víkend jenom pro sebe." Vincent nastoupil do výtahu. "Můžeš se s ní milovat, v kterékoli místnosti ti libo, kdykoli, ať už ve dne či v noci, a nelámat si hlavu s tím, jak hlasitě se udělá. Hodně hlasitě, bratranče," dodal a stiskl knoflík do přízemí. "Musíš něco dělat setsakra správně." Bastien se zakřenil. "Hrome, můžeš ji pomilovat dokonce i ve výtahu." Vincent chlípně zavlnil obočím, dveře se začaly zavírat. "Nahrát to na video, třeba, a kazetu zanechat budoucím pokolením." Bastien už nestačil Vincentovi říci, co si o jeho nápadu myslí. Dveře se zavřely. Ale to by Terri nikdy neudělal… ledaže by to věděla a chtěla. Mohli by se nafilmovat a později se na to dívat a… Zavrtěl hlavou. Příliš riskantní. Nechtěl, aby se důvěrné nahrávky Terri někde povalovaly. Co když se něco stane a ztratí se mu? Ale v jednom má ten pacholek pravdu. Může se s ní pomilovat v jedné každé místnosti. Už se milovali v obývacím pokoji, na gauči, ale ještě to nezkoušeli na baru. Ani na kulečníku. Ani na podlaze. Pak tu máme kuchyň, koupelnu – ráchat se s ní v Jacuzzi by taky nemuselo být


228

marné. Jasně, to by mohli tak jako tak, vana je v panském pokoji, ale… Vtom mu došlo, že stojí u výtahu a sní s otevřenýma očima, jak se s ní miluje, když to může udělat doopravdy. Zakroutil nad sebou hlavou a vyrazil chodbou k ložnici. Na poslední chvíli si uvědomil, že pořád v ruce drží prázdnou sklenici a udělal čelem vzad. Spěchal do kuchyně a rychle ji opláchl a postavil do dřezu. Pak už bez dalšího otálení zamířil do ložnice, probudit Terri. Terri hodila do krabice další použitelnou kytku, protáhla se a vstala. Bylo pozdě odpoledne a Bastien se zatím neprobudil. Ne, že by dneska ještě vůbec nebyl vzhůru. Byl. Dvakrát. Poprvé, když ji vystopoval ve sprše, a pak když za ní vlezl do postele, někdy kolem poledne, a probudil ji tím nejrozkošnějším způsobem, jaký si dokázala představit. Líbáním a hlazením… šeptal jí, při tom nejen dlaněmi podrobně zkoumal každou píď rozespalého, spánkem prohřátého těla, že Vincent odjel na víkend, což prý znamená, že mají celé apartmá jen pro sebe. Nemohla se nezasmát hříšné jiskře v oku, s jakou to říkal, a pak ještě nejednou, když jí pečlivě vyjmenovával jednu každou místnost a místečko podkrovního ráje, kde má v plánu ji pomilovat. Pak jí smích došel, jelikož došlo na věci vážné. Vážné, ve smyslném slova smyslu. Ten mužský byl v posteli učiněné dynamo. Akorát že negeneroval stejnosměrný proud, ale vzbouzel v ní vášeň, jak to nikdo jiný nedokázal. Přes všechny jeho smělé plány nakonec ani nevylezli z postele. Bylo to jedno. Nepotřebovali nová místa, aby se vzrušili – šlo jim to moc dobře i v panském pokoji. V


229

jednom kuse! Tělo se jí samovolně slastně protáhlo, stačilo pomyslet a běhal jí slastný mráz po zádech. Potom mu usnula v náručí. Ale dlouho nespala. Před hodinou se vzbudila a po špičkách se vykradla z pokoje, aby si dala další sprchu, než půjde najít něco k snědku. Připravila si misku cereálií a vydala se do pracovny. Udělá pár dalších kytek a při práci se nají, a bude čekat, až se Bastien vzbudí. Dával si jaksepatří na čas. Možná bych ho měla probudit tak, jako on mne, pomyslela si a ďábelsky se pousmála. Usoudila, že to je skvělý nápad. Schovala pytel s krabicemi kapesníků a nití zpátky do skříně, kam je onehdy v noci uklidil Vincent, vzala do dna vyjedenou misku a odnesla ji do kuchyně. Rychle ji opláchla, utřela a uklidila. Pak zamířila do ložnice. Bastien byl mrtvý pro svět, když vešla. Potichu se přiblížila k posteli, pohled upřený na jeho tvář. Je to drahoušek – a je roztomilý ať spí či bdí, rozhodla a pozorovala, jak mu vlasy roztomile trčí na všechny světové strany, jako vrabčí hnízdo. Chtěla mu je uhladit. Chtěla ho políbit na rty… vypadaly tak měkce a hebce, když spal. U postele se zastavila a moment váhala, pak rychle shodila šaty a šup na matraci, po kolenou lezla až k Bastienovi a zase došlo na váhání. Nevěděla čím začít. Prve ji vzbudilo, jak ji líbal a hladil. Ale nelíbal ji na rty. Rty, stejně jako rukama, si pohrával s její tělesnou schránkou. Nakonec se rozhodla, že není důvod nevzít si ponaučení u mistra, opatrně z něj stáhla prostěradlo a deku, až měl zakryté jenom nohy. Pak si prostě musela dát pauzu a lačně na něj zírat. Božínku, ten mužský je ale nádherný, učiněná pastva pro oko. Chvíli obětovala


230

požitku ze skvělého výhledu, pak se vrhla do práce. Líbání a hlazení, připomněla si. Ale kde začít? Na Bastienovi byla taková spousta zákoutí, která by ráda políbila. Po zralém uvážení dospěla k názoru, že když začne na prsou, nemůže tím nic pokazit, spíš naopak. Je to dobrá startovní čára, jen co je pravda. Pošoupla se blíž a začala sázet jednu pusinku za druhou na příslušné svalstvo. Jednou rukou se opírala o postel a druhou mu zlehka bloumala po plochých, pevných svalech břicha. Zasténal a pohnul se, když na něj sáhla, ale neprobudil se. Cílevědomě postupovala stále níž, přes důlek pupíku, a podařilo se jí vdechnout mu pár lehounkých motýlích polibků podél kyčelní kosti, než ztuhnul, což jí prozradilo, že je vzhůru. Well, kousek jeho ztuhnul ještě dřív, než polibky a mazlení dorazily k pupíku, ale věděla, že tou dobou ještě nebyl řekněme při vědomí. Teď už jo. "Terri." Její jméno nebylo ani tak vysloveno, jako spíš měkce zavrčeno, a ona je ignorovala. Stejně tak ignorovala dlaň, která jí přistála na rameni a pokoušela se ji zahnat na sever, pryč od žírného jihu, kam mířila. Chtěla pro něj udělat to, co on udělal pro ni, a byla pevně rozhodnutá. Jen tak se zastrašit ani odlákat nenechá. Jenomže to bylo ještě dřív, než dorazila k cíli a uvědomila si, že neví, jestli ví jak na to… jestli bude dobrá. Už je to tak dávno… a právě proto se zastavila. Jenom na chvíli. Pak si řekla, že stejně existuje jenom jeden způsob, jak to zjistit. Prostě jít na věc. A protože to zřejmě bylo motto jejich vztahu… Kromě toho, pomyslela si, jestli to totálně zbabrá, vždycky se může mile omluvit a zajít si k počítači


231

příslušnou pasáž nastudovat na internetu. Na síti jsou návody snad na všechno, na tohle tam určitě taky něco bude. Jenom je ostuda, napadlo ji, že ji to nenapadlo dřív, než sem šla. Co naděláš, povzdechla si v duchu, po bitvě je každý generál.


232

14. KAPITOLA Ta ženská to umí jako profesionálka, pomyslel si Bastien málem v mrákotách, a nebyl si jist, jestli má být rád… nebo se má mít na pozoru… co by to mohlo… Rozhodl se lámat si s tím hlavu později a tak jenom upletl z deky vánočku, jak dělal, co mohl, aby se neztrapnil vyvrcholením stěží dvě minuty poté, co ho Terri vzala do úst. Co to dělá tím jazýčkem? žasl jako v horečce. Bože na nebesích! Kde se to naučila? Jak… "Oh," zaúpěl nahlas a hned si skousnul spodního ret, aby nezaúpěl podruhé – tentokrát zklamáním – protože Terri zanechala svého bohulibého počínání a zvedla hlavu a vyjeveně se na něho podívala. "Bolí to?" hlesla celá znejistělá. "Bolí?" zopakoval nepřirozeně vysokým hlasem. Lapal po dechu a šlo mu to ztuha. "Ne." Zavrtěl hlavou. Není nad posunčinu. Zřejmě se jí ulevilo, sklonila hlavu a znovu ho obkroužila rty… a přestala dřív, než vůbec začala. Zvedla hlavu. "Dělám to správně?" Bastien zamrkal. Copak to neví? Přivádí ho k šílenství! "Ano," vyhrkl, dobře si uvědomoval, že plané meditace ho jen obírají o rozkoše, které přerušil svým idiotským hekáním. Nesténat, nehekat, přikázal si v duchu a skoro zavzlykal úlevou, když nezaváhala a zase ho vzala do úst. Má pusinku sladkou, teplou a vlhkou. Zatraceně, má ty nejvíc sexy rty – plné a hebké. A ten jazýček…


233

"Áááách," už se zase neudržel, když tím jazýčkem udělala cosi, při čem se mu celé tělo rozechvělo. Do pekla, ona je… snad už zase nepřestává? "Jsi si jistý, že ti neubližuji?" optala se ustaraně a hned vysvětlovala. "Znělo to, jako bys měl bolesti." Copak jsem sténal? zauvažoval Bastien. Ne. Ne, byl si jist, že nesténal. Ale vykřikl. Očividně ji vyrušilo i to. Takže ani nekřičet, nařídil si přísně. Třeba si ukousne jazyk, když to jinak nepůjde, ale nebude žádné další hekání ani křik. Ještě líp, dostal nápad hodný manažera věhlasné firmy, strčil si do pusy polštář – a je to. Už nevydá ani hlásku. Uvědomoval si, že Terri čeká na odpověď, jenomže si nebyl schopen vzpomenout, na co se ptala. Krátce v duchu zvažoval, jestli ji požádat, aby otázku zopakovala nebo prostě zkusmo odpovědět ano nebo ne. Rozhodl se, že zkusmá odpověď bude rychlejší, navíc je to padesát na padesát, že odpoví správně, tak vyhrkl: "Ne." "Ne?" S potutelným výrazem naklonila hlavu. "Ne, jakože ti neubližuji? Nebo ne, nemáš bolesti?" "Ano." Druhý pokus, možnost A. Ruku na srdce, myšlení momentálně nebyla jeho parketa. Jediné, na co dokázal myslet, bylo, že chce, aby mu Terri ty své sladké, vábné rudé rtíky obemkla okolo—. "Tohle vážně nedělám správně, že ne?" povzdechla si. "A ty jsi prostě příliš zdvořilý, abys mi řekl, že jsem to totálně pohnojila." "Ne, nejsem," blábolil. "Řekl bych ti, kdybys něco pohnojila. Well, tys – tím chci říci, odvádíš skvělou práci. Opravdu skvělou. Prostě… báječnou," blekotal bezmocně. "Vážně?" Terri znatelně ožila. Na rtech jí hrál šibalský úsměv, jak tak na něj koukala. Očividně toužila


234

po pochvale. "Co dělám správně? Pověz a já to udělám znovu a ještě líp." Bastien na ni jen bezmocně zíral. Proč mu tohle dělá? Vždyť on není mocen slova. Má to snad být nějaké mučení? Trest? Za to, že ji dost nepotěšil, když ji prve vzbudil? Nebo chrápal a ona nemohla spát? Uvědomil si, že je vedle jak ta jedle. Potřásl hlavou. Tohle je Terri – sladká, zábavná, pomilováníhodná Terri. Nemá v těle snad ani jednu zlou kostičku a určitě ho nechce schválně mučit. Z čehož vyplývá, že i když mu díky ní teď nohy sulcovatí a srdce buší jako o závod a tělo rozkoší div neexploduje, ona nemá ponětí, co dělá. Jedná čistě instinktivně. Ta ženská má zatraceně dobré instinkty. "Všechno," vydal ze sebe nakonec. "Všechno bylo perfektní." Až na to, že přestala, pomyslel si, ale nahlas nic neřekl. Přestala, protože měla obavy o jeho blaho a potěšení. A její ohledy a starostlivost jsou milé. Vážně. A on je určitě ocení. Později. Momentálně jen chtěl, aby— "Áááách," zavzdychal, protože ho zase vzala do pusy. Pak zatajil dech, děsil se, že by ji nějaký zvuk zase mohl přimět přestat. Naštěstí ne. Pokračovala, klouzala mu rty po celé délce erekce, jazykem mrskala jako kočka ocáskem. Přesto se rozhodl neriskovat. Popadl polštář z postele a přimáčkl si ho na pusu. Teď už bude zticha jako pěna, ujišťoval sám sebe a zatnul zuby do polštáře. Možná se udusí, ale zemře tiše a s úsměvem na tváři. Možná. Sundal polštář a zvedl hlavu, aby se na ni podíval, tentokrát už vážně podrážděně. Zase přestala a navíc se posazovala a obracela hlavu ke dveřím.


235

"Slyšel's to?" zamračila se. "Ne." Jaksi se opomněl zmínit, že měl na hlavě polštář, což mu slyšení znemožňovalo stejně úspěšně, jako vydávání zvuků. "Měla jsem dojem, že slyším někoho volat," vysvětlila a obracela se zpátky k němu. "Nikdo tady není, opakuj si, jsme tady jenom my, jsme úplně sami," připomněl jí se – aspoň podle něj – svatou trpělivostí. Zrak mu padl na erekci. Stála zpříma jako jedle, vznosná a hrdá, doufala, že se jí od ní dostane patřičné pozornosti. A taky byla červená a možná trošku naštvaná, že se jí nedostává správné péče, vezme-li v potaz ustavičné začínání a přestávání. Třeba je to vychytralá technika Terri, pomyslel si: přivést ho až na pokraj a přestat. Udělat to znovu… a zase přestat. Jestli ano, je to brilantní. Přivádí ho k šílenství. "Terri?" teď už skoro škemral. "Jejda, omlouvám se." Usmála se a zase sklonila hlavu. Bastien viděl, jak se červené rtíky rozestupují, pusa otevírá a pak… Terri zase zpozorněla a pusa sklapla jen kousek nad nebohou erekcí. Posadila se. "Tohle's slyšet musel." Slyšel, samozřejmě. Někdo ho volal jménem. Nějaká žena. A jelikož existovalo jen velmi málo lidí, kteří mají od tohohle střešního bytu klíče, věděl, kdo to musí být. Zabije ji. "To je nejspíš moje matka," konstatoval a znechuceně padl hlavou na postel. "Tvá matka?" Syrovou hrůzu v hlase Terri si nešlo s ničím splést. Bastien zvedl hlavu a koukal, jak se hrabe z postele. S lítostí sledoval, jak si natahuje džíny, se zájmem


236

zaregistroval, že ve spěchu opomenula kalhotky. Hmmm, pomyslel si, vtom mu ale na tvář dopadly jeho vlastní kalhoty. Terri je po něm mrskla. "Oblíkej se, Bastiene," zasyčela. "Nemůžeme připustit, aby nás tady našla takhle." S povzdechem se vzdal vší naděje, že Terri dokončí, co tak pěkně začala, a otráveně se na posteli posadil. Ale nepustil se do oblékání hned. Raději sledoval, jak se potýká s podprsenkou. Ňadra se pohupovala jako živá, když je zavírala do krajkového vězení. Líbilo se mu to houpání pozorovat. "Terri?" Oba znehybněli. Hlas se blížil. Taky už bylo jasné, že to není jeho matka. Což je možná dobře, mimoděk napadlo Bastiena, byla by věčná škoda zavraždit ženu, která přežila sedm set a nějaké drobné let. "To je Kate!" vykřikla Terri, ale nezdálo se, že by se jí nějak zvlášť ulevilo. Na druhou stranu, usoudil Bastien, na tom, kdo se blíží k ložnici, pendrek záleží. Terri bude panikařit tak jako tak. Být přistižen v takto kompromitující situaci už možná není takový skandál, jako za jeho mládí, nicméně je to pořád pěkný trapas. "Já myslela, žes povídal cosi o tom, jak to tady máme celé jenom pro sebe!" podotkla vyčítavě. "Proč jsi mi neřekl, že se vracejí?" "Úplně se mi to vypařilo z hlavy, při všem tom chaosu, co tady posledních pár dní byl," přiznal Bastien, unaveně se štrachal z postele. Erekce mu zamávala na rozloučenou. "Bastiene?" Hlas Kate teď zněl jasně jako zvon. Už byla skoro u pokoje. Už jsou skoro u pokoje, opravil se, když zaslechl Lucerna říkat: "Pravděpodobně šli někam ven."


237

Bastien ztichl, v hlavě mu to šrotovalo. Možná, kdyby se schovali třeba do skříně nebo někam na ten způsob, Kate a Lucern si budou myslet, že nejsou doma a půjdou pryč. Pak by se, on a Terri, mohli vrátit k… Pohledem vyhledal Terri. Právě zvítězila nad podprsenkou. Oblékala si blůzu a spěchala přes pokoj ke dveřím, které vedly do koupelny patřící k vedlejšímu pokoji. Ne. Tohle je bez šance. Nedokázal si představit, že by souhlasila s hrou na schovávanou. Letěla takovou dálku, aby pomohla Kate se svatbou, a nebude se schovávat, aby se milovala s ním. Což byla jedna z věcí, které se mu na ní líbily nejvíc, přiznal sám sobě, když vyklouzla z místnosti. Věrnost a smysl pro to, co je správné, byly mimo jiné důvodem, proč byla tak výjimečná. Ovšem zrovna teď je to zatracená škoda, pomyslel si smutně a koukal dolů. Erekce začala zvedat hlavu, když se přece jen naskytla jistá naděje na pokračování. Nicméně zhynula rychlou smrtí, jakmile se dveře ložnice otevřely a vešla Kate. "Nemůžu uvěřit, žes zapomněl, že se dneska vracíme domů," řekla Kate, ostatně ne poprvé. Což bylo o něco později, téhož večera. Bastien vzdychl a pokrčil rameny. Ani on tomu nemohl uvěřit. Ale poslední dobou měl poněkud napilno, jak se snažil popasovat s nejrůznějšími krizemi, které provázely svatební přípravy šťastného páru. Nemluvě o krizích, které provázely kolegu Kate, Chrise. Ubohý bastard. Nevypadal o nic lépe, když ho byli navštívit. Na čemž trvala Kate. Sotva uslyšela o kalamitách, které ho postihly, nedala jinak, než že všichni pojedou do nemocnice. Sice se pokusil, sebe a Terri, z návštěvy


238

vynechat v naději, že dokončí, co začala, ale neuspěl. Nakonec se tedy všichni trmáceli do nemocnice. C.K. pořád dobře nebylo. "Je mi líto, že jste se museli potýkat s tolika problémy, když jsme byli pryč," pokračovala Kate. Dopadlo to tak, že jí nakonec vyklopili všechno, dokonce i to o cateringu. Těžko se tomu šlo vyhnout, kdy bylo apartmá plné jídelních vozíků. Vzala to docela dobře, panikařila jen málo, a hned se uklidnila, když uslyšela, jak to vyřešili. Pěkné vědět, že důvěřuje jejich Chuťovým buňkám. "Není proč se omlouvat. Právě proto jsem přijela dřív, abych pomohla se svatbou," opáčila Terri a láskyplně sestřence stiskla ruku. Bastien si všímal, že se obě hodně objímají, sahají na sebe a jedna druhou hladí. Což bylo na jednu stranu pěkné, vřelé a plné lásky, jenomže ho trochu hryzla žárlivost. Přál si být tím, koho objímá, hladí a osahává. Ale Terri si ho držela od těla od chvíle, kdy se ti dva kazisvětové objevili, v nejméně vhodnou chvíli. Dokonce se mu ani nepodívala do očí a to ho trápilo. Chtěl ji obejmout a prohlásit, že patří jen jemu. Ona to zřejmě necítila stejně. "Cože?" Překvapený výkřik Terri přitáhl Bastienovu pozornost zpátky ke konverzaci. Očividně mu ušlo něco důležitého. Vypadala polekaně, zadívala se mu do očí, což bylo málem poprvé, odkdy nastávající nevěsta s ženichem dorazili. "Well, chci, aby naše svatební noc byla výjimečná, a to nebude, když každou noc strávíme spolu. Tak mě napadlo, že bydlet tenhle týden zvlášť, je skvělý nápad. A Lucern souhlasil. Až do svatby bude bydlet tady, v


239

penthouse." Bastien pobaveně zkřivil rty, když na bratra pohlédl. Lucern možná souhlasil, ale radost z toho očividně neměl. Ve skutečnosti vypadal jaksepatří zoufale. Nicméně vzápětí pochopil, že kdo jinému jámu jámu, sám do ní sám, není plané úsloví, protože Kate zacvrlikala: "Takže ty můžeš bydlet se mnou v bytečku a užijeme si pravou holčičí jízdu. Bude to legrace." Pár slůvek a plány jsou vniveč. Už chápal výraz Terri. Takže tohle mu ušlo. Kate oznámila, že se Terri na celý týden stěhuje k ní, do prťavého bytu. Ta představa se mu vůbec nezamlouvala. Přesněji řečeno, zmocnila se ho panika, protože hrozilo vážné nebezpečí, že Terri bude spát tak daleko od něho. Právě jejich vztah přenesl na fyzickou úroveň a ať je ztracen, jestli se o to teď nechá připravit. "Lucern vypadá parádně zoufale," podotkla Terri. "Vypadá, že jo?" zasmála se Kate. Vrátila se na gauč s mísou čerstvého popcornu a postavila ji mezi ně. "Nebyl tím nápadem zrovna nadšen, když jsem se s ním v Kalifornii vytasila, ale souhlasil, aby mi udělal radost." Terri kývla a hodila další kapesníčkový kvítek do krabice. Přivezly si Kleenex a nitě s sebou, do obydlí Kate. Skvělé řešení. Budou mít, co dělat, a udělat se to musí. Kate prohlásila, že chlapům nevěří, že to dodělají, když tam nebude, aby jim mávala – obrazně řečeno – bičem nad hlavou. "Při večeři ani Bastien nevypadal extra nadšen," podotkla na oplátku Kate a Terri po ní křísla ostrým pohledem. Vyrazili si ven na večeři hned poté, co Kate oznamovacím tónem přeorganizovala spací pořádek.


240

Jakmile se usadili v příjemném malém francouzském bistru, které navrhla Kate, Bastien nelenil a pustil se do argumentace ve prospěch setrvání Terri v penthouse. Nejprve poukázal na to, že už se v pokoji Lissiann zabydlela. Pak zdůraznil, že podkrovní apartmá je větší a pohodlnější. Zkusil bezpočet dalších důvodů pro – dokonce navrhl, že by se tam raději měla přistěhovat Kate a Lucerna ponechat svému osudu ve svém bytě – ale každý argument mu byl platný jak mrtvému zimník. Nakonec mu vzala i posledník větřík z plachet Terri. Prohlásila, že právě kvůli tomuhle přiletěla z Anglie, aby bydlela u Kate a pomáhala se svatbou. Sotva to řekla, přestal se pokoušet odvrátit neodvratné a seděl mlčky a bez nálady po zbytek večeře. Terri nikdy nezažila, aby byl tak tichý. Chyběly jí jeho úsměvy a vykládání, které mezi nimi obvykle panovalo. "Že jo?" dál popichovala Kate, čímž ji vyrušila ze zadumání. "Myslíš?" nemastně neslaně zareagovala Terri. "Možná ho taky trochu trápí ta otrava jídlem. Všichni jsme to kuře ochutnali." "Hmm." Kate cynicky našpulila rty a tvářila se jasně pobaveně. "Z čehož usuzuji, že mi nehodláš dobrovolně sdělit, jak to mezi vámi je." Terri chvíli zůstala zticha. Rozfoukla okvětní lístky dalšího kapesníkového kvítku, pak vzhlédla. "Je to velmi milý muž." "Ano, to je," souhlasila Kate. "Pohledný." "Rozhodně je pohledný. Všichni muži z rodu Argeneau jsou pohlední. Jasně, Lucern je třešnička na dortu, ale ani Bastien není k zahození." Terri měl jiný názor, ale nechala to plavat. "On je


241

tak…" Obrátila oči ke stropu a hledala správné slovo. "Výjimečný. Jak otevírá dveře a objednává mi – a je tak zábavný, Kate. A chytrý. Rozhodně je chytrý. A okouzlující, a když mě líbá—" Okamžitě zmlkla a zamrkala. "No, prostě je to roztomilý člověk." "Ty ho miluješ!" vypískla Kate. "Já to věděla! Já věděla, že se dáte dohromady. Jé, to je paráda, Terri! Můžeme být švagrové a sestřenky a nejlepší kámošky a—" "Zpomal," zalapala po dechu Terri a přerušila její tirádu. "Proboha. Potkala jsem ho před týdnem." "Jo?" Kate nehnula ani brvou. "Neznala jsem Lucerna moc dlouho předtím, než jsem poznala, že je ten pravý. Samozřejmě jsme museli pár věcí dořešit, než všechno klaplo, ale když potkáš toho pravého, poznáš to. A vám dvěma to klape Terri, jste pro sebe jako stvoření." "Hmm," zamumlala, soustředila se na kytku ve svých rukách. Chtěla věřit, že sestřenka má pravdu, ale bála se dělat si plané naděje. Muset se sbalit a přestěhovat ke Kate pro ni byla strašná rána. Nejraději by si sedla na kraj postele a plakala už jen při tom pomyšlení. Chtěla trávit čas se sestřenicí, ale přitom nechtěla přijít o čas, který by mohla strávit s Bastienem. Ani o možnost ho políbit, milovat se s ním nebo si hovět v jeho náručí. Jako by dostala ochutnat nebe a pak ji odtam vyhnali. Když si dělala starosti, co bude dál s tímto vztahem, sice věděla, že skončí, ale myslela si, že má celé dva týdny. Nebyla připravená na dnešek, coby konec ráje, a měla hrozný pocit, že jí to zlomí srdce. "Opravdu. Každého trkne, že o tebe stojí. V jednom kuse se na tebe dívá a je strašně pozorný. Jsem si jistá, že tě miluje, Terri." Když pořád nechávala hlavu sklopenou a nic neříkala,


242

Kate ji na uklidněnou pohladila po ruce. "Všechno dobře dopadne, sestřenko. Věř mi. Nejprve si budete muset pár věcí vyříkat, ale…" Terri vzhlédla a všimla si, že Kate zamyšleně hledí kamsi do dálky. V očích se jí usadil zvláštně ustaraný pohled a kousala si ret. "Jakých věcí?" Oči Kate polekaně skočily zpátky k ní. Zjevně byla v myšlenkách kdesi daleko. Teď se tvářila vyhýbavě a soustředila se na výběr kapesníku a nitě, aby vyrobila další květinu. "Časem se to dozvíš. Bude to v pořádku." "Pověz mi to," naléhala Terri, ale Kate zavrtěla hlavou. "Nemůžu. To musí udělat on." Terri na ni zírala, zmáhala ji úzkost. Copak jí asi Bastien musí povědět, že si to budou muset vyříkat? Najednou nebyla ani tak nervózní, že by ji snad také mohl milovat, jako spíš proto, že existuje nějaké tajemství, které by mohlo být problémem a postavit se mezi ně. Od první chvíle věděla, že ten vztah je příliš dobrý, než aby to mohla být pravda. "Netvař se tak zoufale," zakřenila se Kate. "Zítra je oba uvidíme." "Fakt?" Terri zapomněla na Bastienovo možné tajemství a dychtivě vzhlédla. "Jasně, že jo. Je neděle." Terri zamrkala, nechápala, jak to s tím souvisí. "No a? Je neděle." "Svatební zkouška je zítra," vysvětlila, tentokrát po lopatě Kate a hned pak se zamračila. "Aha, možná jsem se ti o tom zapomněla zmínit. Původně jsem si myslela, že tady nebudeš. Měli jsme v plánu absolvovat ji bez tebe a pak tě v noci před svatbou vzít do kostela, aby sis to tam prohlédla a narychlo tě zasvětit. Ale jsi tady,


243

takže tě čeká zkouška a večeře. No a po generálce, má maličkost a Lucern, všechny bereme na večeři." Terri šťastně kývla a sklonila hlavu ke květince, kterou vyráběla. Zítra uvidí Bastiena! Stačilo pomyslet a zamrazilo ji vzrušením. A nervozitou. Pořádně spolu nepromluvili, odkdy se vztah mezi nimi proměnil. Nejdřív bylo zapotřebí vzít Chrise do nemocnice, a když se vrátili, zhroutila se naprostým vyčerpáním. Pak, dneska, ji Bastien probudil tak kouzelným způsobem, že potom zase usnuli, jako když je do vody hodí. A když se rozhodla probudit ho stejně – připletla se jim do toho Kate s Lucernem. Vážně neměli šanci si promluvit, a jí bylo před nimi trapně. Cítila úzkost a nervózní byla jako prvnička. Nebyla si jistá, jak se k Bastienovi chovat. Jsou teď kluk a holka? Říká se to vůbec ještě takhle, a v jejím věku? A má právo se Bastiena dotýkat, líbat, objímat před ostatními? Terri byla od přírody mazlivá, ale držela se na uzdě – aspoň pokud jde o Bastiena, před Kate a Lucernem – protože nevěděla, jak na tom s ním je. A věděla, že totéž bude cítit i zítra, pokud jí nenapoví. Jestli ji přivítá láskyplným polibkem a obejme, nebo ji obejme jednou rukou, nebo ji vezme za ruku, tak bude mít pocit, že může bez zábran pustit ke slovu mazlivou náturu. A proč nic z toho vlastně před Kate a Lucernem zatím neudělal? Uvažovala a přihodila do škatule další kvítek. Držel ji na veřejnosti za ruku a líbal ten den, kdy si vyšli do muzea. Ale to bylo před cizími. Dneska ráno ji vzal za ruku a odvedl z nemocnice. Ale u toho byl jenom Vincent. Nic takového neudělal… před Kate a Lucernem. Třeba nechtěl, aby věděli, co se mezi nimi událo. Což


244

se zdálo být nanejvýš pravděpodobné. Po reakci Kate, když se z telefonu dozvěděla, že ji Bastien těch prvních pár dní provázel po městě, se nedalo vyloučit, že kdyby se chovali otevřeně zamilovaně a odtajili, jak daleko jejich kamarádění dospělo, budoucí nevěstinka by mohla začít spřádat svatební plány. Už bylo jasné, že ji to láká, a to by byl nátlak jako řemen. Zvlášť od budoucí švagrové. Bastienovi by to mohlo být tak trochu nepříjemné. Zvlášť pokud tohle celé považoval jen za jakýsi dočasný románek. Což je více, než pravděpodobné. Setkali se před pouhým týdnem. Terri vzala špulku nití a začala odměřovat délku. Možná bude vážně nejlepší, když si to, co se mezi nimi odehrálo, nechají pro sebe. Ačkoli to tak vlastně nechtěla. Raději by jednala, jak jí srdce velí, ale nechtěla ho přivést do rozpaků. Rozhodla se, že prostě bude hrát podle not, které jí napíše osud. Jestli ji zítra pozdraví jako sestřenici budoucí švagrové, budiž. Zachová se stejně. Jestli ji Bastien přivítá polibkem a objetím, nebo něčím podobným, zachová se stejně. Míč je na jeho straně hřiště. "Ti dík, brácho." Lucern se zašklebil. "Já tohle nechci o nic víc, než ty." "Jo, ale tys souhlasil. Mě k volbám nepustili," remcal Bastien, vracel se od baru se sklenicí krve v ruce. Což bylo jediné pozitivum přestěhování Terri ke Kate. Nemusel sát z pytlíku, doplňovat si hladinu krve v krvi za zavřenými dveřmi. Jenže tím seznam pozitiv nemilosrdně končil. A on by rád nasával krev z igelitu třeba v komoře se smetáky, jen kdyby ji měl zpátky. S povzdechem se zřítil na gauč.


245

"Tak co?" zvídavě po něm kouknul Lucern. "Jak se to mezi vámi vyvíjí?" Bastien se zamračil a přiznal barvu: "Nevím." Luc pozvedl obočí. "Nevíš?" Pokrčil rameny. "Jo, nevím." Vzdychl, poposedl dopředu a postavil sklenici na konferenční stolek. Frustrovaně si rukou prohrábl vlasy. "Já myslel, že se to vyvíjí skvěle. Chci říci, Lucu, nevěřil bys, jak nám to klapalo. Dokonce ani já sám tomu nevěřím. Všechno bylo tak dokonalé a přirozené a snadné. Pořád jsme si povídali, dokončovali větu, kterou říkal ten druhý, prostě jsme… Já nevím. Péro-drážka. Jako by byla stvořená jen a jen pro mne." Bastien zavrtěl hlavou, pak dodal: "Dokonce jsem jedl. A chutnalo mi to. Málem nemůžu uvěřit, že mne to v minulosti opravdu nudilo." Lucern se zakřenil. "To je setsakra vážné." "Jo." Nadšeně přikývnul. "A pokaždé, když jsme se políbili? Bum!" Bastien tlesknul. "Máme sexuální chemii, jakou jsem nikdy nezažil. A nejde jenom o sex. V jednom kuse ji chci – ale nechci jenom sex. Chci…" Zarazil se, hledal slova, kterými by to vyjádřil. "Chci jí dávat rozkoš. Chci ji objímat, když vrcholí. Chci ji schovat uvnitř sebe, v srdci, a mít ji tam pěkně v teple a bezpečí a navěky součástí mne." "Jo. Přesně tohle cítím ke Kate," tiše odtušil Lucern. "Zkusil's ji číst?" "Ano, zkusil. A ne, nemůžu." "Dobrá zpráva, ne?" "Jo." "Ale?" optal se Luc, když Bastien vzdychl. "Ale nevím, co cítí ona," vyhrkl zoufale. "Prostě jsem si myslel, že cítí to samé, co já, ale pak jste tu objevili vy a od té chvíle se na mě skoro ani nepodívala."


246

"Aha, no, s tím bych si nedělal starosti. Nejspíš byla prostě ráda, že vidí Kate. Jsou si hodně blízké a – až na těch pár minut minulý pátek, kdy tady Kate Chrise odložila a mne popadla za křídlo a odvlekla na konferenci – se neviděly víc, než půl roku." Chlácholivě ho plácnul po rameni. "Dneska v noci si splknou a dosyta užijí holčičích věcí. No a zítra na generálce, bude celá jen tvoje, bratře." Bastien kývnul, ale nebyl si jist, zda tomu věřit. Chápal, že Terri Kate dlouho neviděla, ale dneska večer se na něho dokonce ani nepodívala. Co když už všeho lituje? Nebo vůbec nechce, aby se o tom Kate dozvěděla? Třeba to považuje za nezávazný flirt, prostě zálet, má dovolenou, proč si nevyhodit z kopýtka, a chce to udržet v tajnosti, aby se vyhnula nátlaku ze strany Kate. Sice si vážně nemyslel, že je Terri tenhle typ – byl si skoro jist, že není – ale na druhou stranu, ani ve snu by ho nenapadlo, že jakmile se objeví Kate a Lucern, už se ho prstem netkne, dokonce se na něj ani nepodívá. Asi mu nezbude než počkat do svatební zkoušky, aby získal lepší představu, o co kráčí. Počká a uvidí, jak ho Terri přivítá a zařídí se podle toho. Jestli se bude chovat normálně vesele a láskyplně, jak jí velí její já, bude vědět, že všechno dobře dopadne. No, a když bude rezervovaná a vyhýbat se očnímu kontaktu, bude vědět, že je to v troubě. V hloubi duše doufal, že k němu Terri prostě přikráčí s úsměvem na rtech a vezme ho za ruku, nebo pod paží, nebo mu dokonce řekne ahoj pěknou pusou. Poslední možnost preferoval, ačkoli nemohl zaručit, že jestli k němu přijde a políbí ho, nezačne ji líbat jako smyslů zbavený, hned tam. Ale vlastně nečekal, že k tomu dojde – koneckonců budou v kostele. Jenomže Terri je od


247

přírody mazlivá a jestli ho má ráda, jak nepřestává v hloubi duše doufat, mohla by ho pozdravit nějakým do oka bijícím projevem citů. Čímž mu dá volnou ruku otevřeně projevit vlastní city. Míč je na její straně hřiště.


248

15. KAPITOLA "Co to Bastien vyvádí?" zavrčela Kate. Farář jim právě udělil poslední rady, popřál dobrý večer a šel si pohovořit se svatební koordinátorkou. Lucern se na ni shora podíval, pak následoval její pohled k bratrovi, který stál mlčky a s ponurou tváří vedle Terri. "Stojí." "No to vidím. Proč s Terri nemluví?" Kate podrážděně potřásla hlavou. "Dokonce se na ni ani neusmál, když jsme přijely, jenom kývnul." "A co? Přesně jako ona," zdůraznil Luc. "Ale jenom protože to udělal on. Terri si nebyla jistá, jak ho pozdravit a tak čekala, jak pozdraví on ji, aby věděla, jak se chovat. Je studený jak psí čumák, takže ona jakbysmet." "Tys jí četla myšlenky," pokáral ji, ale v hlase mu cinkalo pobavení. "To si piš, že jo. Terri je tajnosnubná jak kapradí. Drží jazyk za zuby. Nečíst jí myšlenky, nemám ánung, co se mezi nimi děje." Kate navýsost nespokojeně pozorovala sestřenku a Bastiena. "Já vážně nechápu, proč ji nepopadne a nedá jí pusu. Nic jiného nechce." "On chce nejspíš totéž, ale já si myslím, že Bastien si myslí, že Terri by to nenadchlo kvůli tomu, jak se včera chovala, když byla s tebou," soukal ze sebe Lucern a přistihl se, že je taky pozoruje. Pár jedna radost. Stáli tam jako boží umučení a jeden druhého pečlivě ignoroval. "Cože?" Kate o něj křísla pohledem. "Jakže se včera chovala, když byla se mnou? A co má co dělat to, jak se


249

chovala ke mně, s tím, že si Bastien myslí, že nechce, aby jí vlepil pusu?" "Well, věnovala ti spoustu pozornosti, odkdy jsme přijeli, a jeho takříkajíc ignorovala." "A on žárlí? Na mě?" Kate na něho vytřeštila oči, nevěřila vlastním uším. "Ne. Nežárlí. Ale říkal, že se na něj skoro ani nepodívala. Myslím, že má strach, že jí možná posloužil jen jako… well, náhražka za tebe, pobavil ji, když's ty byla pryč." "Pane na nebi. Terri taková není." "Možná ne. Ale Bastien to neví. Nebo si tím minimálně nemůže být jist. Setkali se před plus mínus týdnem, pro pána krále," zasyčel Lucern a přimhouřil oči. "Koukni. Mluví. Třeba to teď vyřeší." Na druhé straně kostela Terri zrovna říkala: "Měla bych ti poděkovat, žes mne nechal bydlet v penthouse." Vypouštěla ta slova z úst skoro zoufale. Napětí ji prostě zabíjelo. Ona a Kate přijely ke kostelu ve stejnou chvíli jako auto, které přivezlo Bastiena a Lucerna. Muži a ženy se setkali na chodníku a Kate a Lucern se líbali a objímali, jako by se neviděli celou věčnost. Terri je pozorovala s úsměvem, pak se podívala na Bastiena, pozoroval je také. Pak, jako by vycítil, že na něm přistály její oči, se obrátil k ní, moment čekal, jako by od ní očekával, že něco řekne, kývnul a zamumlal zdvořilé nazdar. Cítila, jak ji zalévá vlna zklamání, ale snažila se nedat to najevo. Jen kývla na oplátku. A od té chvíle to tak šlo pořád. Během celého obřadu byli škrobení a zdvořilí. Přesto párkrát Bastiena přistihla dívat se na ni hladovým pohledem, který ale rychle zatřel, sotva se střetla s jeho


250

očima. Jednou ho načapala, jak se na ni dívá s výrazem, o kterém si myslela, že by mohl být toužebný, ale jistá si nebyla. I ten zamaskoval, jakmile pohlédla jeho směrem. "Není zapotřebí mi děkovat. Jsi více než vítaná v mém domově. A tvá společnost mne těší." Terri uvažovala o slovech: Jsi více než vítaná. Tvá společnost mne těší. Obě věty pronesl v přítomném čase, ne v minulém, který by naznačoval, že ať už mezi nimi bylo cokoli, je po všem. Nevěděla, co si z toho vybrat ani co Bastien cítí. A celé to v ní vzbouzelo přání mít šanci promluvit si. Nejistota ji zabíjela. Neměla trpělivost na nějaké hraní, nechtěla ztrácet čas přemítáním, co si lidé myslí nebo cítí. Vyložit karty na stůl bylo odjakživa jejím krédem. Tak je to nejlepší a, i když to občas může bolet, alespoň se tím zabrání nedorozumění. Došla k názoru, že tento případ není výjimkou. Chtěla vědět, jak na tom je. Včera v noci si myslela, že počkat, co udělá, je chytrý tah, ale byl bezchybně zdvořilý a ona pořád nevěděla zhola nic. Rozhodla se, že je nejvyšší čas udělat si ve věcech jasno. Zhluboka se nadechla, obrátila se k němu a spustila: "Mám tě ráda. Nevím, co cítíš ty ke mně, nebo co pro tebe znamená, co jsme spolu dělali, ale mám tě ráda. Jestli to byla jen kratochvíle a nechceš, aby se o tom Kate a Lucern dozvěděli, nebo jestli—" Terriin gambit došel náhlého konce, když Bastien bez varování vzal její obličej do dlaní a přitáhl ji k sobě. Položil rty na její. S úlevou mu zasténala do úst, když ji políbil, a že shodou okolností stojí uprostřed kostela, jí bylo šuma fuk. Vlastně mne líbá jako smyslů zbavený, pomyslela si o chvíli později, když ho objala kolem pasu. Tohle nebyla ledasjaká pusa na přivítanou. "Hele, vy dva, nechte toho. Nervózní nám pan farář."


251

Bastien při Lucernových slovech polibek ukončil, ale dával si načas. Zvolnil, pak ještě ožužlával Terri rty. Jednou, dvakrát, teprve pak se s úsměvem napřímil. "Ahoj," zachraptěl s nejvíc sexy úsměvem, jaký kdy viděla. Usmála se a položila mu dlaně na hřbety rukou, ve kterých stále držel její tvář. "Ahoj i tobě," zašeptala. "Tak kdy bude svatba? A jsem pozvaný?" optal se Chris Keyes. Terri zrůžověla jako kvítek broskvoně a obrátila se, aby mohla na editora udělat obličej. Pustili ho z nemocnice dnes, právě včas na svatební zkoušku. Lucern si ho vybral za třetího družbu, aby co do počtu odpovídali družičkám Kate. Etienne a Thomas byli první a druhý. Bastien, jak už bylo řečeno, měl být hlavní družba, svědek, a Terri hlavní družička. A dvě sestry Kate a její kamarádka a kolegyně Leah šly za družičky. Leah, Terri, Chris a Bastien se jako jediní ze svatebčanů zúčastnili svatební zkoušky a to z prostého důvodu. Byli ve městě. Ostatní nepřijedou dřív než koncem týdne. "Jestli jste vy dva skončili, možná bychom se mohli přesunout do restaurace," zasáhl Lucern, aby editorovi zabránil pronést další nejapnou poznámku. "No dobře," souhlasil Bastien a oznámil: "Lucerne, jedeš s Kate. Bez řečí. Terri se mnou." Zarazil se a pohlédl na Chrise a Leah, jakoby dostal strach. "Jak jste se sem dostali vy dva?" "Najal jsem auto, aby je vyzvedlo, stejně jako nás a holky," oznámil Lucern. Ještě dodal: "Řidič je odveze do restaurace a potom taky domů." Terri překvapeně pohlédla na C.K. "Takže už seš zpátky u sebe doma?" "Ano," zakřenil se C.K. "Vymalovali, což byla


252

poslední z nutných oprav, skončili včera večer. Dneska budu zase poprvé spát doma." "Jo? Bezva!" vykřikla Terri. "Musí být úleva vrátit se do vlastní postele." "Už se nemůžu dočkat," přiznal editor. "Well, všechno dobře dopadlo, tak hněte kostrou," zavelela Kate a ukazovala ke dveřím kostela. "Dobrý nápad." Bastienovi se docela dost ulevilo, když teď věděl, že nebudou mít v autě společnost. "Pojď, miláčku." Terri při láskyplném přídomku znachověla, to už ji jistou rukou kormidloval k východu. Řekl jí miláčku! Rovnou tam, přede všemi! Vůbec se jejich vztah nesnažil skrývat. Kriste, jestli se tohle zvrtne, strašně si namele. Rocky Balboa hadra. V duchu se zašklebila a jednou rukou vzala Bastiena kolem pasu, soustředila se, aby s ním srovnala krok. "V noci jsi mi chyběla," zašeptal, přitáhl si ji do náručí sotva dosedli na zadní sedadla vozu, s šoférem za volantem. Pak dodal: "Když jsem si nedělal starosti." "Starosti?" Překvapeně se odtáhla, snažil se ji políbit. "Proč sis dělal starosti?" Zaváhal. "No, změnila ses, hned jak přijela Kate s Lucernem. Já se…" Pokrčil rameny. "Prostě jsem se bál, že nechceš, aby o nás věděli či co." "Aha," hlesla a usmála se. "Já měla strach, že bys to tak mohl chtít ty." "Jsem rád, že jsme se oba spletli." Líbal ji, zatímco šofér začal couvat z parkoviště. Vzdychla a naklonila se k němu. O chvilku později ho s přidušeným smíchem chytila za ruku. Toulala se jí bez dozoru po noze a pokusila se proniknout po sukni


253

bleděmodrých šatů. "Buď hodný," zašeptala mu do pusy, snažila se mluvit vážně. "Já bych raději zlobil," mumlal a rty se jí procházel po krku. Nadmíru dobře si vědomá přítomnosti řidiče, Terri potlačila kňourání, které ji lechtalo v krku a dralo se na ven. Osedlávalo si ji vzrušení. Měla je na svědomí Bastienova slova… i skutky. Už se mu podařilo – pouhým polibkem – rozdmýchat v ní touhu. Byla strašně ráda, že si v kostele pustila pusu na špacír. Mlčeti je možná zlato, ale dobrá komunikace je nade všechno. Opravdu moc si přála, aby mohli přeskočit večeři na počest svatební generálky a vrátit se do penthouse na rychlovku, opakovací kurz Bastien a Terri, lekce první. Nebo raději na některou lekci kurzu pokročilých. Možná opravdu dlouhou lekci, výuka se nemá flákat. Několik dní by bylo tak akorát. Jenomže to samozřejmě možné nebylo. Bastien nevzdychal zklamáním sám, když dojeli k restauraci a museli se chtě nechtě rozmotat ve dvě oddělené bytosti. "Vím, že dneska nemáme šanci zůstat spolu o samotě," řekl, když vystupoval z auta. Vzal ji za ruku, aby jí pomohl ven. "Ale napadlo mě, že zítra se vážně musíme setkat." "Setkat, huh?" pobaveně odtušila Terri. Došlápla na chodník vedle něj a narovnala se. "Ano. A probrat rozlučku se svobodou." Zamrkala. Bastien se hříšně culil, což jí napovídalo, že chce víc, než jen něco probírat. Ale zmínka o rozlučce jí připomněla, že jako na smrt zapomněla na svůj plán, uspořádat pro Kate dámskou jízdu. Původně se do přípravy chtěla pustit hned po příletu a termín stanovit


254

prostě podle okolností. Věděla, že to bude za minutu dvanáct, ale těžko mohla něco organizovat z Anglie, a tak doufala, že kamarádky Kate budou mít pochopení. Jenomže zmatek, který vypukl poté, co přiletěla, zavinil, že jí to úplně vypadlo z hlavy. Teď si vzpomněla. Rozlučka se svobodou dámskou jízdu skvěle nahradí. Bude větší legrace. Můžou přijít i muži. Může přijít Bastien. "Ano. Budeme se muset setkat. Koneckonců, jsme užší organizační výbor dámské a pánské jízdy zaráz. Mohla bych přijít k tobě do kanceláře, zajdeme si na oběd," navrhla. "Perfektní." Bastien ji znovu políbil, pak vešli do restaurace. "Ahoj." Terri se zastavila před stolem ve vnější kanceláři a široce se usmála. "Meredith? Já jsem Terri." "Jé." Žena byla v tu ránu na nohách a přijímala ruku, kterou jí Terri podávala. "Slečno Simpsonová, je mi potěšením setkat se s vámi osobně." "Terri," zopakovala zvýšeným hlasem. "A mně je potěšením setkat se osobně s vámi. Hrozně moc děkuji za pomoc s květináři a caterery. Vážně, byla jste báječná." "Oh." Meredith se začervenala a lichotku odmávla. Obešla stůl se slovy: "To nic nebylo. Jen dělám svou práci." Pak Terri ukázala, aby šla za ní ke dveřím Bastienovy kanceláře. "Pan Argeneau mi říkal, že přijdete. Oběd ještě nedorazil, ale měl by tu být brzy, stejně jako on," dodala. Meredith otevřela dveře a ustoupila stranou, aby Terri mohla vejít. "Měl poradu s laboranty z Klinického testování na třetím patře, ale říkal, že v poledne bude


255

zpátky. Každou chvíli by se měl vrátit. Mezitím můžete počkat u něj kanceláři." "Jdu trochu dřív," omlouvala se Terri, když vešla do pracovny. Konkrétně o čtvrt hodiny dřív. Ne, že bych se nemohla dočkat či co, pomyslela si ironicky. Už to bylo víc, než půl hodiny, co vystoupila před budovou z taxíku, ale protože věděla, že by přišla příliš brzy, ještě si pár minut prohlížela výklady a zašla do Starbucks na jeden z jejich vyhlášených ledových koktejlů, než zamířila zpátky ke kancelářské budově. "Posaďte se, kam chcete," usmála se na ni Meredith. "Na stolku jsou časopisy. Knihy na polici. Támhle je televize a stereo, kdybyste měla zájem. Mohu vám nabídnout něco k pití?" Když se odpovědi nedočkala, po chvilce řekla: "Terri? Mám vám přinést něco k pití?" "Oh." Terri konečně sklapla dokořán otevřenou pusu. Obrátila se k sekretářce a zamrkala. "Ne, děkuji vám." "Dobrá." Meredith se usmála. "No, kdybyste si to rozmyslela, za barem je lednička plná všeho možného. Samozřejmě je tam taky alkohol. Poslužte si. A kdybyste potřebovala něco jiného, stačí říct. Budu tady venku, dokud se nevrátí pan Argeneau." "Děkuji," zavolala za ní ještě Terri, i když už vyšla z místnosti a zavřela dveře. Pak se obrátila a zase třeštila oči na kancelář. Kriste Pane, nikdy nic takového neviděla! Bastienovo království bylo větší, než celý její domeček v Huddersfieldu. Očima jako tenisáky se rozhlížela kolem sebe a šla dál do místnosti. Obrovský psací stůl o velikosti manželské postele stál před prosklenou zdí, která skýtala doslova dechberoucí výhled na město. V rohu bar, na který ji upozorňovala Meredith, černý kožený bohatě polstrovaný gauč, dvě křesla ve stejném stylu…


256

Kruci! Polovina kanceláře vlastně byla luxusním obývacím pokojem starého mládence, se vším, co k tomu náleží, jako třeba elektronika a bar. A druhá pracovnou obchodníka, s psacím stolem, počítačem, faxem, kartotékami a velikým stolem pro různá jednání. "Ježíši," zamumlala Terri, pak potřásla hlavou. Vážně ji to nemělo tak ohromit. Koneckonců, penthouse byl taky docela impozantní. Přesto, pracovat v kanceláři, jako je tato? Lidi drazí, přála by si mít aspoň poloviční. Nebo dokonce čtvrtinovou. Její pracovna na univerzitě nebyla o moc větší, než šatna. Bylo tam místo jen na psací stůl a křesílko pro návštěvy. Došla ke křeslu před Bastienovým stolem a posadila se, kabelku položila vedle sebe na zem. Moment jen seděla a valila oči, pak ale začala být jako na trní. Vstala a vydala se ke knihovně, na kterou prve ukázala Meredith. Zaujatě si prohlížela hřbety knížek, nemohla nezaregistrovat, že – stejně jako u většiny věcí – se vkus Bastiena od jejího moc nelišil. Ale rozečíst knížku, když na ni má s bídou patnáct minut, jí připadalo trochu hloupé. Otočila se a zamířila přes pokoj ke konferenčnímu stolku před honosnou sedačkou. Raději prolistuje časopisy. Je jich tam fůra. A celkem slušný výběr. Časopisy pro ženy, muže, obchodníky, a také pár magazínů o módě a s klepy o celebritách. Vzala si jeden magazín pro ženy a svezla se na gauč, pak si vzpomněla na kabelku. S časopisem v ruce pro ni zašla a donesla si ji ke gauči a položila vedle nohy, aby nezavazela. A konečně se pustila do prohlížení časopisu. Obrátila jen pár stránek, když si uvědomila, že přece jenom má žízeň. To musí být vším tím chozením. Zvedla hlavu, koukla na bar a zaváhala. Meredith říkala, že si má posloužit.


257

Odhodila magazín na konferenční stolek, vstala a šla za bar. Tam byl na třech policích vyrovnán bezpočet lahví, opticky násobený zrcadlem na zadní stěně. Skoro to tam vypadalo jako ve skutečném baru. Ale o alkohol nestála. Obrátila se a pustila se do zkoumání prostoru za barem. Objevila dvě ledničky. Malou a velkou. Nejdřív zkusila malou a zjistila, že je zamknutá. Zato ta větší se otevřela na první pokus. Lednička byla nacpaná tekutým občerstvením všeho druhu. Džusy, limonády, soda a dokonce i mléko. Ale také tam byly dvě malé ampulky s průsvitnou tekutinou. Zvědavě je vzala do ruky. Poznala je. Takových už viděla dost a dost – poprvé, když byla nemocná maminka, podruhé, když umíral Ian. Lékařské ampulky a na obou byly ty samé dlouhé nesrozumitelné popisy a symboly. Vrátila je nazpátek, ovládl ji zmatek. Proč má Bastien v lednici lékařské ampulky? Přijít na logickou odpověď jí trvalo jen moment. Zdravotnické laboratoře byly jedním z želízek v ohni jeho společnosti. Krevní banky, lékařský výzkum a laboratoře byly obory Argeneau Enterprises. Zrovna před chvílí Meredith říkala, že Bastien je na poradě s laboranty. Tohle s tím pravděpodobně má něco společné. Spokojeně pustila ampulky z hlavy a prohlížela pití. Rozhodla se pro dietní kolu, ještě si pod barem vzala jednu sklenku a nalila si, pak i s pitím zamířila pátky ke gauči. Jasně, to by ani nebyla ona, aby nezapomněla na kabelku opuštěnou na zemi, aby nezavazela. Ale co čert nechtěl, stejně se jí připletla do cesty. Zakopla o tu pitomou věc a klopýtla. Podařilo se jí nespadnout hůř, než na kolena a zachytit se gauče, ale musela při tom pustit, co nesla.


258

"Doprčic," vydechla, nešťastně zírala na louži na koberci. Ještě si ulevila poněkud šťavnatějším slůvkem a vrhla se do akce. Zvedla se na nohy, otočila na podpatku a pelášila, odkud přišla, tedy za bar, hledat utěrku nebo hadr. Ale, jak jinak, kde nic tu nic. Obrátila se a propátrávala pohledem místnost, až jí oko padlo na dveře v protější zdi. "Prosím, ať je to koupelna," pomodlila se a už tam metla. Málem vzlykla úlevou, když uviděla, že opravdu je. A v ní ručníky. Drahé, huňaté načechrané bílé ručníky. Koupí nové, když to jinak nepůjde. Pořád lepší zničit ručník, než koberec. "Už přinesli oběd, Meredith?" optal se Bastien, který vešel do vnější kanceláře a povoloval si vázanku. Tyhle zatracené oprátky z hloubi duše nenáviděl a sundával je kdykoli, kdy mu to situace dovolila. Takže se kravaty zbavoval i teď, pevně rozhodnut neuvázat si ji dřív, než to bude zhola nezbytné. "Ne, pane, ale Terr- chci říci slečna Simpsonová přišla o maličko dřív. Je ve vaší kanceláři, pane." "Jo?" Bastien při té novině znatelně ožil a s úsměvem dodal: "Jestli vám nabídla, abyste jí říkala Terri, tak spánembohem je vám přáno, Meredith. Jenom kvůli mně jí slečno říkat nemusíte." "Ano, pane," usmála se sekretářka. "Za moment půjdu na oběd. Mám přepnout telefony na pult recepční, aby mohla brát vzkazy?" "Ano, prosím," kývnul. "Dobrou chuť." "Vám také, pane." Bastien cestou ke dveřím své kanceláře ještě jednou kývnul, ale počkal u nich, dokud si Meredith nevzala kabelku a neopustila kancelář, teprve pak je otevřel a


259

vstoupil dovnitř. Při pohledu, který se jeho očím naskytl, strnul na prahu a jenom zíral. Terri klečela na zemi, zadeček stěží zakrytý tmavomodrou sukní, vrtěla se ze strany na stranu. S vervou drhla ručníkem koberec. Jeho nástupem na scénu se nedala rušit. Neslyšela otevírání dveří, protože cosi brebentila. Byl tím výhledem tak vyveden z míry, že mu chvíli trvalo, než slůvka zachytil. Bručela cosi ve smyslu, že je pěkný idiot. Což stačilo, aby se přinutil odtrhnout oči od lepého pozadí, potichu zavřel dveře a popošel vpřed. "Terri? Co se stalo?" Krve by se v ní nedořezal, její tělo znehybnělo, pak po něm přes rameno hodila zoufalý kukuč a zakvílela: "Ach, Bastiene, omlouvám se. Já jsem takové nemehlo. Zakopla jsem o kabelku a spadla a tenhle krásný koberec polila kolou. Já—" "Pššš, pšš, pšš. To je v pořádku," přerušil její lamentaci. Šel, vzal ji za ruku a vytáhl na nohy. "Ne, to není v pořádku. Jenom se na to podívej. Já jsem—" "To se vyčistí," uklidňoval ji, zabavil jí ručník a hodil ho na skvrnu, aniž se na ni pořádně podíval. "Neublížila sis, když jsi upadla, nebo jo?" "Ne. Ale já- já nevím, jestli kola nechává fleky, ale jestli jo, myslím, že jsem ti zničila koberec." "Terri, je to jenom koberec. Věc. Věci jsou nahraditelné. Pokud se nic nestalo tobě, na tom jediném záleží." "Ale—" Když očima pořád hledala tu prokletou skvrnu, vzal ji pod paží a odtáhl pryč od gauče, ke stolu, aby na ni nedohlédla. "Netrap se tím," řekl, ale věděl, že slova to nespraví.


260

Terri se tím trápit bude a basta fidli. Nemohla si pomoci. Měla to prostě v povaze, cítit se zodpovědná za své činy a dělat si starosti, ostatně jako on. Dát jí šanci, bude trvat na tom, že čistírnu nebo nový koberec zaplatí. No, tak tuhle šanci jí nedá ani omylem. Hodlal ji naopak zabavit, rozptýlit, prostě odvést pozornost od té patálie a dospěl k názoru, že má-li se obětovat, udělá to s nadšením a víc, než ochotně. "Proč se křeníš?" zpozorněla Terri. "Právě přemýšlím, že mi nezbývá než tě rozptýlit, jinak nepřestaneš hořekovat nad rozlitou kolou." "Rozptýlit?" očividně nechápala. "Mmmm. A usoudil jsem, že, pro dobro věci, se prostě budu muset obětovat." Terri při tom ostentativním prohlášení zamrkala… a jak drze to řekl. Pak našpulila rty, začínala se bavit. "Takže ty jsi ochotný dobrovolně se obětovat pro dobro věci, viď?" Bastien si v duchu pogratuloval. Rozptylování už zabírá. Posunul se blíž, zvedal ruce po obou stranách jejího pasu. "Jo. Jsem ochotný zajít až na krajní mez, bude-li to nutné, abych úkol splnil." "Až na krajní mez?" Teď už byla rozptýlená jaksepatří, a bavila se. "Až na krajní mez," ujistil ji, při tom se nakláněl, aby ji políbil na tvář hned vedle ucha. "To je od tebe nesmírně obětavé," vydechla. Přemístil se, aby ji políbil na druhou tvář. "Mmmm," mumlal. "Říkejte mi pane Obětavý, dámo." Pak ji políbil pořádně, lačně drtil její rty svými. Otevřela se mu, tichounké sténání zaútočilo na všechny jeho smysly. Miloval, když tohle dělala. Zbožňoval, když vzdychala a kňourala. Miloval, když se pod ním vrtěla a


261

vzpínala. Nemohl se nabažit toho, jak na ni působí… a ona na něj. Hrome, stručně a jasně, miluje ji. Při tom pomyšlení se zarazil. Bastien miluje Terri. Což je báječné. Pokud se od něj neodvrátí, jako to udělala Josephine. Terri se odtáhla, když Bastien zničehonic ustrnul. Tázavě se na něho zadívala, uvažovala o výrazu jeho obličeje. Jako by ho něco bolelo. Začínala mít obavy, zvedla ruku a pohladila ho po tváři. "Jsi v pořádku, Bastiene? Stalo se něco?" Zamrkal, jako by se probíral z transu nebo hlubokého zamyšlení, ale místo aby jí odpověděl, raději ji znovu políbil. Tentokrát to nebyl něžný, mámivý polibek jako ten před chvílí. Byl zoufalý a trochu drsný. Překvapením ustoupila o krok dozadu, narazila na hranu stolu. Okamžitě mírně zvolnil, ale líbat ji nepřestal. Ne, že by to po něm chtěla. Po týdnu, kdy ho měla vedle sebe prakticky ve dne v noci, byly minulé dva dny k zešílení. Chyběl jí – jeho společnost, smích, jak gestikuloval jednou rukou, když chtěl něco zdůraznit, jak se mu třpytily oči, když žertoval, pousmání, které mu zahrálo na rtech pokaždé, když si všiml, že vešla do pokoje. Chybělo jí vyprávět mu, a poslouchat, co on vypráví jí. A i když to byly jen dva dny, měla pocit, že utekla celá věčnost, odkdy byli takhle spolu. Drželi se v náručí, objímali se, tiskli k sobě. Dvoje ústa, dvojí dech, ale jedno tělo jedna duše. Bastien jí vsunul jazyk do úst a Terri si ho nadšeně osvojila. Rukama ho objímala kolem krku. Vyklenula se mu vstříc. Sice cítila, jak jí dlaněmi sjíždí dolů po zádech, ale když ji bez varování chytil zezadu za stehna a vysadil na stůl, lekla se.


262

S výjimkou večeří v elegantních restauracích, džíny a pohodlné triko byly jejím stejnokrojem po větší část této cesty. Ale dnešek byl výjimkou. Věděla, že poobědvají v kanceláři, tak si od Kate půjčila tmavomodrou sukni. Nechtěla vypadat jako pěst na oko, mezi všemi zaměstnanci Argeneau, v nažehlených oblecích, a kostýmcích. Taky si půjčila hedvábnou blůzku, modrou, odstín ladil se sukní. Bastien se pustil do práce a začal na ní rozepínat knoflíčky. Šlo mu to jedna radost, povšimla si mimoděk, když rozepnul poslední, na který dosáhl a bez meškání vytáhl top ze sukně, aby se dostal i k těm pár zapnutým, co se skrývaly pod ní. Jakmile byl hotov i s nimi, hbitě halenku rozhalil a nechal líbání, aby se podíval, co odhalil. Prsty se mu jakoby samy od sebe vznesly a zlehka polaskaly vrcholky oblých kopečků a obmalovaly hořejšek bílé saténové podprsenky. "Krásné," zašeptal jako u vytržení a Terri na sebe úkosem koukla. Ňadra, mléčně bílá a oblá, se zvedala ze sněhobílé látky, po obou stranách rámovaná modrou blůzou. Pak jí Bastien stáhl halenku z ramen a sáhl za ni, aby rozepnul podprsenku. Dlouho netrvalo a sloupla se z ní jako okvětní plátky růže. Zasténala, protože jeho ruce nahradily krajkové košíčky, přivírala oči rozkoší, když jí laskal poprsí. Chvíli zmámeně přihlížela, dech se jí minutu od minuty stále víc zrychloval, pak sáhla po knoflících jeho košile. Zjevně neměla takovou praxi jako Bastien. Navíc ji poněkud rozptylovalo to, co jí prováděl, ale nakonec se jí přece jen podařilo košili rozepnout. Jela mu dlaněmi po kůži, mířila na záda, když vtom si najednou klekl a nejprve olíznul a pak sál jedno ňadro. "Bastiene," vydechla a poddala se jeho péči.


263

Milovala, co jí dělal. Zbožňovala pocity, které v ní probouzel. Milovala, jak ji rozesmával, a jak se s ním cítila v bezpečí. Miluje ho. Ta myšlenka ji zastihla nepřipravenou. Zamrkala a otevřela oči dokořán, slepě hleděla na kancelář za jeho rameny. Bastien ji nepřestával hladit. Zkoprnělou mysl zaplavily pocity a ona se s nimi pokoušela vyrovnat. Miluje Bastiena? Otázku jí z mysli vystrnadil pohyb jeho ruky. Jela jí nahoru po noze a před sebou hrnula sukni. Když změnila směr a vklouzla mezi nohy, Terri zasténala. Sten záhy zdusil Bastien svými ústy, když dal bradavce, kterou sál, svobodu a zvedl hlavu, aby pro změnu zajal rty Terri. Líbala ho jako v horečce, vzdychala mu do úst a vzpínala se na stole, když prsty vklouznul pod lem hedvábných kalhotek. Bastien postupoval tak rychle, že ji jímala závrať, točila se jí hlava, ale touhou. Jak to, že mne rozparádil tak rychle? uvažovala zmámeně, ale za moment už jí to bylo jedno. Vsunul do ní jeden prst. Zoufale mu sála jazyk, zatímco prstem klouzal ven a zase dovnitř. Pak palcem zavadil o perlu v samém středu jejího vzrušení, a ona skoro seskočila ze stolu. Tělo se jí otřásalo pod nenadálým přívalem rozkoše, která prýštila z toho jediného maličkého místa. Odtrhla ústa od jeho, zvrátila hlavu dozadu, lapala po dechu, bojovala o vzduch. Bastien jí zatím ústy putoval po hrdle a prsty hladil a vzrušoval. "Bastiene. Prosím," zaprosila nakonec, narovnala se a popadla ho za ramena. "Potřebuji tě." Víc říkat nemusela. Chytil ji za boky a přitáhl ke kraji stolu, současně sáhl po zipu kalhot. V momentě byl rozepnutý a vjížděl do ní.


264

"Ach!" Terri se zajíkla, když ji vyplnil, pak zasténala, když se stáhnul. Bastien natočil hlavu a příští sten zachytil ústy, líbal ji, rukama vjel pod zadeček, aby ji udržel na místě. Znovu do ní přirazil. Terri mu zapletla prsty do vlasů, kudlila ho a tahala, jeho ústa byla stále panovačnější. Pak mu obtočila nohy kolem boků a držela se jako o život. Bylo to rychlé a tvrdé, žádný z nich nebyl ochoten ani schopen zpomalit, rozkoš prodloužit. Za okamžik bylo po všem, vykřikli unisono, když dosáhli vrcholu. Zůstali skoro nehybní, opírali se o sebe, snažili se popadnout dech. "Well," zachraptěl po chvilce Bastien. Zvedl se z ní, vzal její tvář do dlaní a políbil ji na čelo. "Ahoj." Pak dal Terri pusinku na nos, a ona ho nechápavě ohrnula, tak vysvětlil: "Mám dojem, že jsem zapomněl pozdravit, když jsem přišel." "Aha. Myslím, že já taky." Udýchaně se rozchechtala. "Ahoj." Znovu ji políbil na ústa, tentokrát je ale neotevíral a nedral se dovnitř, jen jí přejížděl rty po rtech. Pak ji rychle kousnul do plného spodního rtu, ale vyrušilo ho klepání na dveře. Mírně se odtáhnul a podíval se přes rameno, odkud zvuk přicházel. Když se ozvalo druhé zaklepání, obrátil se k ní a kysele se usmál. "Myslím, že náš oběd dorazil."


265

16. KAPITOLA Bastien odemknul ledničku zabudovanou v psacím stole a vložil dovnitř dvě malé ampulky. Konečně si vzpomněl, že je má vzít do penthouse. Celý týden je měl v kanceláři, až do dne, kdy na oběd přišla Terri, do pondělka. Toho rána se zrovna chystal na poradu s laboranty, když za ním do kanceláře přišel James, aby mu dal nový vzorek syntetických enzymů pro Vincenta k otestování. Šlo o nejnovější pokus zatočit s dědičným onemocněním, které bratrance i strýce nutilo krmit se z živých dárců. Život by byl pro oba mnohem snazší, kdyby mohli vyžít z balené krve, jako většina našinců. Vincent obvykle hrával roli pokusného králíka, který testoval každé nové sérum, a protože James věděl, že momentálně bydlí v rodinném podkroví, přinesl sérum Bastienovi. V té době vědci zrovna ukončili přípravy na klinické testování enzymu – Vincent se měl po dobu jeho užívání přestat krmit z živých dárců a bude muset být denně sledován, aby se zjistilo, jednak zda sérum zabírá, jednak jestli pokusná osoba netrpí nějakými negativními vedlejšími následky – a on už tak šel hrozně pozdě. Poděkoval a ampulky raději narychlo strčil do velké, nezamknuté lednice, než aby ztrácel čas s tou zamknutou. Pak utíkal na poradu. Ale, jak by taky ne, tehdy v noci na ampulky zapomněl jako na smrt, když se vracel nahoru do bytu. Popravdě řečeno, zapomínal den co den, až do dneška, ale kupodivu nezapomněl nadnést celou situaci


266

Vincentovi. Bratranec zastříhal ušima a svolil sérum vyzkoušet, a přeorientovat se na balenou krev, ale odmítl s tím začít do víkendu po svatbě. Nechtěl, aby mu to zhatilo divadelní zkoušky, a hlavně svatbu Lucerna a Kate, kdyby se nedejbůh projevily nějaké vedlejší účinky. Bastien ho úplně chápal. Probral to s Jamesem, aby byla jistota, že se sérum v ampulkách nezkazí, ale až dneska si konečně vzpomněl, že je má vzít nahoru. Uloží je do chladničky v pracovně penthouse, dokud se na ně Vincent duševně nepřipraví. Problém ošetřen. Za odměnu si vzal sáček krve z čerstvě doplněných zásob na policích v lednici. Zaplaťpánbu, že si vzpomněl aspoň na ni, na krev, a vydal příslušné příkazy. Ruku na srdce, nevycházel z úžasu, že se na to vůbec zmohl. Byl lehce roztržitý celý týden, což mělo co dělat s důmyslnými propočty, jak a kdy se sejít s Terri. Sama by s ním nikam nešla, když měla volno Kate, což omlouvala tím, že přece přijela, aby byla se sestřenkou před svatbou a že jí nepřijde správné ji opouštět, když je tak rozčilená a nervózní z blížícího se ceremoniálu. Bastien ji úplně chápal. Krom toho, nějaký ten čas spolu strávili tak jako tak. Akorát že se vídali jenom večer, a to na dvojitých rande s Lucernem a Kate. Nastávající okroužkovaní si rozhodně nepřáli se nevídat, ale přáli si mít při tom garde. V touze po opravdu výjimečné svatební noci Kate i nadále odmítala zůstat s Lucernem o samotě, až do oné pověstné noci. A dokud spolu nemohli osamět Kate a Lucern, měli utrum i Terri a Bastien. Takže, aby mohl být s Terri aspoň chvíli sám, Bastien musel organizovat rande v době, kdy byla Kate práci. Lehce na závadu bylo, že i on měl tou dobou


267

pracovat. První týden, kdy Terri pobývala v New Yorku, si lehkomyslně vzal volno a teď se topil v povinnostech, které tím pádem zanedbal, ale statečně šlapal vodu. Dělal, co mohl, aby všechno dohnal. Přesto se mu dařilo udělat si na Terri čas, minimálně hodinu denně. Navrch si umínil, že budou chodit ven. Po tom, jak dopadl první oběd u něj v kanceláři, nechtěl, aby si myslela, že mu s ní jde jenom o sex. Ale, čert ví proč, ať šli kam šli, ať měli v plánu cokoli, vždycky to skončilo milováním. Tento týden se milovali na zajímavých a nečekaných místech, a ne vždy to vyprovokoval on. Z Terri se vyklubala osůbka stejně nenasytná, jako on sám, tedy poslední dobou. Za léta celibátu po manželově smrti jaksepatří vyhládla a nyní to pilně doháněla. "Bastiene?" "Jo?" Vzhlédl, protože Vincent otevřel dveře kanceláře. "Právě zvonila Terri. Jede nahoru." Bastien s úsměvem odhodil prázdný sáček od krve do koše na odpadky pod stolem a zaklapl ledničku. Vstal a hrnul se okolo stolu ke dveřím. Dnešek byl jediný den, kdy se mu nepodařilo vyšetřit si volnou hodinu, aby se s ní setkal. A protože sem co nevidět přijde Kate, na rozlučku se svobodou, pomoc při jejím zařizování je pro Terri dokonale legitimní důvod přijít dřív. Ačkoli nedoufal, že bude mít takové štěstí a ona se objeví o tolik dřív. "Já tušil, že tě ta novina rozveselí," neodpustil si Vincent. Očividně se jeho spěchem skvěle bavil. "Tos tušil správně, bratranče." Plácl Vinnyho po rameni a prošel kolem něj na chodbu. " Tos tušil správně."


268

"No, pak by ti tahle zpráva mohla udělat ještě větší radost." Bratránek se mu držel v patách. "Jaká?" roztržitě hodil přes rameno Bastien. "Musím vyzvednout svou partnerku a vzít ji před večírkem na večeři, takže budete mít tohle místo pro sebe, dokud nezačnou přicházet hosté. Nebo minimálně než se teta Marguerite, Rachel a Etienne nevrátí z letiště, kam jeli pro Lissiann a Grega. Mělo by to hodit takové dvě hodiny. Budeš se sice muset připravit na mejdan, ale—" "Jsi hodný bratranec, Vincente," odtušil vážně Bastien, když dorazili k východu. "A dobrý kamarád." "Připomenu ti to, až budu něco potřebovat," významně zamrkal vychvalovaný příbuzný. "Posluž si," kývnul Bastien. Výtah přijel a dveře se rozjely. "Ahoj krásko," přivítal Vincent Terri, když si s ní měnil místo a nastupoval do výtahu, ze kterého právě vystupovala. "Nedělejte nic, co bych neudělal já," zavolal skrz zavírající se dveře. "A protože toho, co bych neudělal, moc není, skýtá vám to celkem pestrou paletu zábavy." Terri odvrátila zrak od zavřených dveří k Bastienovi a zakřenila se. "Nevyhnala jsem ho já, že ne?" "Ne. Má rande, bere ji na večeři," vysvětlil a bez váhání si zvedl Terri do náručí. "Bastiene!" překvapeně vypískla, protože se lekla a instinktivně se ho chytila za ramena. "Už jsi někdy měla sklenku šampusu v Jacuzzi?" Vykročil chodbou k panskému pokoji. "Ne, jsem si jistá, že ne," připustila Terri. Pustila se a spokojeně se mu přitulila k hrudi. "Chápu to správně, že budeme mít šampaňské ve vaně, než se nachystáme na


269

mejdan?" "Ne," promptně ji opravil. "Ty budeš mít šampus ve vaně." Povytáhla obočí. "A ty budeš mít ve vaně co?" "Já budu mít tebe." "Mmm," zamumlala, neschopná ovládnou vzrušené chvění. "Mmm," zamumlal na oplátku. Vtiskl jí polibek na rty. "Bože, miluju, když tohle děláš." "Dělám co?" zachraptěla a dala mu pusu vedle ucha. "Chvěješ se vzrušením. A mumláš, sténáš, kňouráš, vrtíš se a svíjíš a vzpínáš… Prostě miluju, když jsi vzrušená," přiznal bez okolků. Rozchechtala se. "Za to můžeš ty sám. Začínám si myslet, že jsi něco jako kouzelník. Popravdě řečeno, zrovna teď si tím jsem úplně jistá." "Že by? Pročpak?" "Protože vana je ještě v nedohlednu a já už jsem mokrá." Bastien při tom nadevše upřímném doznání skoro škobrtl o vlastní nohu. Zabodl se jí očima do tváře a okamžitě se ho zmocnila hladová touha, stačilo zahlédnout její provokativní úsměv. "Zatraceně," zavrčel. "Možná si Jacuzzi necháme na jindy." Terri se rozesmála, protože přidal do kroku. "Chceš, abych ti zavolala taxíka?" "Cože?" zaječel Chris, v tom rámusu to ani jinak nešlo. Terri potřásla hlavou. Editor ji přes hlasitě dunící muziku neslyšel. Naklonila se k němu blíž, až se mu rty skoro dotýkala ucha. "Chceš, abych ti zavolala auto? Sádra a metro nejdou dohromady."


270

C.K. zaváhal, popřemýšlel, pak kývnul a zařval: "Buď tak hodná. Ale jak to v tom kraválu chceš udělat?" Teď zaváhala Terri. Na to nepomyslela. Pak dostala nápad. "Telefonem v kanceláři!" "Aha!" kývnul. "Okay." "Hned jsem zpátky," zakřičela. "Seď a čekej!" Zanechala ho uprostřed rozlučky Kate a Lucerna se svobodou, propletla se mezi hosty k východu a pospíchala chodbou ke kanceláři. Všimla si, že editor vypadá unaveně, už když přišel. Když se na to C.K. zeptala, vysvětlil, že minulý týden pracoval přesčas. Snažil se dohnat zpoždění. Povedlo se mu trochu ožít a pobavit, ale jak se připozdívalo, začal zívat. Vyčerpání na něj dolehlo. Když uviděla, že si z opěradla bere sako a souká se do něj, šla zjistit, jestli nechce zavolat taxi. Kancelář byla prázdná, když do ní vešla. Ne, že by čekala něco jiného. Hosté na party byli všichni příbuzní a přátelé, odtud z města nebo ti, kdo během včerejška a dneška přijeli na zítřejší svatbu. Přesto Kate a Lucern, nebo kdokoli jiný, mohl vyhledat tiché místo a trochu samoty. O čemž sama uvažovala a nejmíň půl tucetkrát to chtěla navrhnout Bastienovi. Jenomže jako hlavní družička, volně přeloženo holka nevěstě k ruce, a hlavní družba a svědek v jedné osobě, hráli na této oslavě roli hostitelů, a jednoduše se nemohli jen tak vypařit. Byla ráda, že je místnost prázdná. Přistihnout zamilovaný páreček v nejlepším je poukázkou na náramný trapas. Zavřela za sebou a zamířila ke stolu, pohodlně se posadila. Bezmyšlenkovitě sáhla po telefonu a teprve potom si uvědomila, že nemá ponětí, jaké telefonní číslo má New Yorská taxislužba. Nebo jestli vůbec nějaké má. Usoudila, že je mít musí, jinak by Chris nekývnul, když mu to nabídla. Hryzala si ret a začala se rozhlížet po


271

telefonním seznamu, ale kde nic tu nic. Zadívala se na zásuvky. Nejdřív jí padla do oka taková velká, vlevo dole. Dost velká, aby se do ní vešel telefonní seznam. Navíc nebyla úplně dovřená. Na nic nečekala, sáhla a zatáhla. Pak už jenom zírala. Co zvenčí vypadalo jako bytelný šuplík, žádný šuplík nebyl. Nešlo ho vytáhnout, otevřel se jako skříňka a na světlo boží vykoukla vestavěná mini lednička. Malým překvapením byla sama o sobě, uvnitř skrývala velké. Terri hleděla na dvě ampulky, podobné těm, které v pondělí ráno našla v Bastienově kanceláři. A taky nejmíň tucet sáčků krve. Chvíli na ně jen nechápavě civěla, mírně řečeno vyvedená z míry. Proč by je měl mít doma ve stole v šupleti, které vlastně není šuple? Věděla, že se Argeneau Industries zabývá i medicínským výzkumem, a už slyšela o lidech, kteří si berou práci domů, ale tohle bylo krapet moc. Vtom ji vylekal nějaký zvuk. Provinile dvířka přibouchla a vyskočila ze židle. "Tak tady tě mám," brouknul Bastien, vynořil se z chodby a hned zamířil k ní. S úsměvem na rtech. "Chtěla jsem Chrisovi zavolat taxi, ale neznám číslo a nemůžu najít seznam," vyhrkla. "Já vím. Říkal mi to. Nikam volat nemusíš. Zařídil jsem, aby firemní auta každého odvezla, kam potřebuje. Domů, do hotelu, kam chtějí. Chrise už jsem do jednoho z nich usadil a poslal domů." Obešel stůl a zastavil se před ní. Vzal její tvář do dlaní. Usmíval se, hleděl jí přímo do očí. "Popravdě řečeno, hodně lidí už jsem poslal domů. Ostatní čekají, až se auta vrátí, takže… máme pár minut, než si zase budeme muset hrát na hostitele a hostitelku." "Jejda." Usmála se, ale nešlo jí to od srdce. V hlavě


272

měla jako v úle. Krev, ampulky s nějakou medicínou v chladničkách v Bastienově kanceláři, v práci i doma, stojan kapačky, který našla, když tady první den šmejdila a čmuchala, a navrch tajemství, o kterém se zmínila Kate – a které jí smí prozradit pouze a jenom Bastien… budou si to prý muset vyříkat. Všechno jí to v hlavě vířilo jako včelky dělnice, pořád dokola a dokola. Vlastně spíš jako krysa na běhacím kolečku. Krev, léky, kapačka, tajemství? Bastienovy rty ji příjemně rozptylovaly a vážně se snažila vypudit strach z mysli… ale mozek jel jako na rotopedu. Krev, léky, kapačka, tajemství. "Terri?" zašeptal Bastien, odtáhl se, když přestala reagovat. "Je ti dobře?" Otevřela oči a přinutila se usmát. "Jenom jsem drobátko unavená." Pohladil ji po líčku, palcem ruky. "Je pozdě." "Ano," zašeptala. Bastien přikývnul, ale po tváři mu přelétl stín nejistoty. Terri si okamžitě v duchu dala přídomek provinilá. Nebyla unavená, jen popletená. Trápilo ji, že dovolila, aby to mezi ně vstoupilo, když jim zbývá tak málo času, aby si užili jeden druhého. Pravděpodobně existovalo prosté vysvětlení všeho, čeho se nechtě dopídila, a nejsnazší cesta, jak se… zeptat se. Ano, zeptám se, rozhodla se… ale nejdřív chtěla zrušit nejistotu, kterou mu viděla nejen na nose. Naklonila se, přitiskla mu rty na rty a políbila ho. Bastien chvilku zmužile odolával, ale pak jí začal polibky oplácet. S neuvěřitelnou něhou, rty měl hebké jako prachové peří, přesto jejich dotek stačil, aby se něha zvolna začala tavit v cosi mnohem žhavější.


273

Spokojeně zakňourala a než se stačila vzpamatovat, už ho objímala kolem krku a držela se ho… a vrtěla se a vzpínala, jak to ostatně, prý má rád. Tohle je Bastien, muž, kterého miluje. Na ničem jiném nezáleží… nebo ano? Dveře kanceláře se otevřely. Oba strnuli a obrátili se k nim. "Hrozně nerada ruším." Lissianna vystřihla omluvný úsměv jako ze žurnálu, který radí v situacích typu: vstoupila jsem nevhod. "Ale auta se začínají vracet a rodiče a sestry Kate odjíždějí. Máti si myslí, že by se Terri s nimi mohla chtít rozloučit." "Samozřejmě!" Bastienova ruka obkroužila Terri jako ochočený had a svorně se vydali ke dveřím. "Půjdeme všem říci sbohem."


274

17. KAPITOLA "Dokonáno jest. Od teďka jsi ženáč," škádlivým tónem pronesla Terri, když s Lucernem kroužila kolem tanečního parketu. Obřad i hostina se zvolna stávaly pouhou vzpomínkou a on s Kate právě dotančil tradiční první tanec ženicha a nevěsty. Teď Lucernovi nezbylo než brát do kola jednu svatebčanku za druhou, zatímco Kate si měla zatančit s jedním každým svatebčanem mužského pohlaví. Pak přijdou na řadu významní hosté. Coby hlavní družička a družba, byli Terri a Bastien vyzváni k tanci jako první. "Jak je ti po těle?" "Dobře," zakřenil se Lucern a dodal: "Hlavně jsem šťastný jako blecha, že při obřadu nic nezaskřípalo. Po všech těch pohromách, co přípravu téhle svatby provázely, jsem nepochyboval, že se semele nějaká katastrofa. Ale všechno šlo jako po másle." Terri se na něho usmála. Až do dneška jí moc hovorný nepřipadal. Kate jí jednou večer vysvětlila, že takový bývá pokaždé, když pracuje na nějaké knížce, ale občas prý ze své ulity vyleze. Což dnes zřejmě udělal. Zdál se velmi šťastný. "Ano, jako po másle," souhlasila, ale hned se poopravila: "No, teda až na kýchání C.K." Při té vzpomínce se nemohli nezazubit. Ubohý editor si prožil muka srovnatelná s pranýřem. Stál před kostelem s ostatními družby a každých pár minut kýchal. Nejhorší na tom bylo, že Kate a Lucerna předem varoval, že je na určité květiny alergický, když ho žádali, aby se svatby zúčastnil, a oni ho svorně ujistili, že


275

dohlédnou, aby se žádná z nich ve svatební výzdobě neobjevila. Dávali na ně pozor při vybírání první výzdoby, ale když došlo k té květinová tragédii, úplně na jeho alergii zapomněli a v druhém kole si nechtěně zvolili právě je. Editor byl celý den k politování. Smůla se ho držela pořád dál. Bezděky po něm zapátrala pohledem. Kvůli sádře nemohl tančit, ale u hlavní tabule, kam ho coby družbu na svatební hostinu usadili, nebyl. Tam teď bylo prázdno, většina nejužšího kroužku svatebčanů to vytáčela na tanečním parketu. Opuštěný Chris si raději přisedl ke stolu kolegů z Roundhouse Publishing. Vincent stál za ním, jednou rukou ho konejšivě plácal po rameni. Nebylo pochyb, že mu tím vyjadřoval soustrast, v té jeho květinové mizérii. Terri jenom doufala, že ho smůla brzy opustí a pro změnu mu začne padat šťastná karta. Moc milý kluk, než aby si zasloužil tak trpět. Nějaká elegantně oděná dáma si přišla ke stolu s Chrisem pohovořit a Terri naklonila hlavu, aby na ni lépe viděla. Byla jí povědomá, Kate je určitě představila, ale dneska se setkala s tolika lidmi, že přiřadit k obličejům jména byl nadlidský úkol. Věděla najisto, že má něco společné s vydavatelskou branží, a soudě podle toho, jak se C.K. na židli narovnal, když ho oslovila, tušila, že tato dáma má řekněme jistý vliv. "Lucerne?" zvědavě zvedla oči ke svému tanečníkovi. "Hmm?" "Kdo je ta dáma?" Kouknul směrem, kam ukazoval její prstík. "Kathryn Falková." "Aha," už byla doma. "Lady Barrow."


276

"Ano. Je moc milá. Chytrá a mazaná. Kathryn mi moc pomohla. Víš, na té konferenci, kam mne Kate zavlekla." Terri se kousla do rtu, aby nevyprskla smíchy. Po čertech kulantně vyjádřeno. Kate jí vybreptala úplně všechno o Lucernově poklopci, jak se mu zašprajcoval do ubrusu na hoch nóbl středověkém bále, a jak Lady Barrow zalezla pod stůl za Kate, aby jí pomohla ho vyháknout. Prý svítila baterkou, zatímco sestřenka pracovala na Lucernově osvobození. Historka za všechny prachy. "Udělala toho mnohem víc, než že Kate pomohla vyháknout můj poklopec," prohlásil a tak jí bylo hned jasné, že ve snaze utajit, jakou z toho má legraci, moc neuspěla. Očividně poznal na co myslí. "Taky mě odvezla z letiště do hotelu, když…. A dala mi pár rad… a…" Pokrčil rameny. "Byla mi ten den dobrou přítelkyní… a to přátelství stále trvá. Souhlasil jsem zúčastnit se příští Romantic Times Conference, jenom kvůli ní, aby měla radost." Terri dobře věděla, že tohle o něčem vypovídá. Podle Kate se Lucern všem konferencím vyhýbal jako čert kříži. Dokonce i na té, na kterou odjel minulý týden, nefiguroval jako Luke Amirault-autor, ale jako Lucern Argeneau-snoubenec Kate. Všimla si, že se najednou mračí, a tak se tam podívala znovu. Vincent držel ruku Lady Barrow a zvedal si ji ke rtům, aby ji dvorně políbil. Málem zaslechla jeho sexy: "Enchantée," až z parketu. Ten mužský je zosobněný flirt, napadlo ji, nepolepšitelný. Docela se bavila. Lucern se zjevně nebavil. Když ji Vincent vedl na taneční parket a nachýlil obličej k jejímu krku, Lucernův


277

pohled střelil k místu, kde tančil Bastien s Kate. Bastien se otočil, jako by na něho bratr zavolal. Jejich oči se krátce setkaly… pak se Lucern podíval na Vincenta a Bastien udělal to samé. Něco pošeptal Kate a pak se i ona zadívala na Vincenta, aby viděla, co vyvádí. Ani jeden nevypadal extra nadšen, že ho vidí s Lady Barrow. Terri vážně nechápala proč. Vždyť s ní jenom tančí. Možná ji drží důvěrněji, než káže mrav, ale co na tom… stejně jen tančí. Celý kvartet sledoval pár při tanci. Když hudba dohrála a Vincent odváděl partnerku z parketu, Lucern doprovodil Terri k Bastienovi. "Postarám se o to," vážným tónem oznámil Bastien. "Vy dva tančete. Musíte provést ukrutnou spoustu lidí." Novomanželé kývli a poděkovali. Vyrazili hledat další dvojici svatebčanů, aby s nimi absolvovali povinný tanec. Bastien pohlédl na Terri. "Utíkej, já budu v pohodě," usmála se na něho, přestože neměla tušení, o co se to vlastně má postarat. Celá rodina reagovala maličko přehnaně. "Seženu si něco k pití a na chvilku si sednu, mé ubohé nožky si rády odpočnou," uklidňovala ho, když se pořád tvářil jako hromádka neštěstí. "Běž. Kate s Lucernem jsou na větvi stejně jako ty, a ve svůj svatební den by si neměli dělat starosti s ničím a nikým." "Naproti tomu souhlasím. Jsi výjimečná žena, Terri." Bastien ji zlehka vzal za bradu a letmo políbil. "Dlouho se nezdržím." Narovnal se a otočil na podpatku, pohledem pročesával sál, pátral, kam se bratranec vypařil. Bohužel, jako by se po něm slehla zem. Zamračeně vyrazil směrem, kterým Vinny vedl Lady Barrow, když ho viděl naposled. S obavami očima šacoval lidi před sebou.


278

Chápal, že Vincent má touto dobou pravděpodobně hlad. Minula hodina, kdy měl ve zvyku každonočně vyrážet na lov. Ale nemůže se tady jen tak poflakovat a napájet z význačných hostů! "Bratře!" Bastien zpomalil a obrátil se k Etiennovi, který ho zrovna dobíhal. "Lucern a Kate mi vyklopili, co se děle, prý ti mám pomoct." Bastien kývnul a rozhlédl se. "Vincent měl namířeno někam támhle, když jsem ho viděl naposled. Asi bude nejlepší prohledat to tady a pak pročesat zbytek sálu." "Dobrý nápad." Etienne s ním srovnal krok, vyrazili na lov nezbedného hladového bratránka. Za chvilku mu to ale nedalo a začal, jako když medu ukrajuje. "Tak ti mi ptáčci na střeše vyštěbetali, že Terri je pro tebe… důležitá." "Tak ptáčci na střeše, jo?" ironicky odtušil Bastien. "Jo." Když na to Bastien neřekl ani A ani B, Etienne pokračoval: "Povídal jsem si s Terri včera na večírku. Zdá se být prima. Vlastně je prima," opravil se. No a pak kápnul božskou: "Přečetl jsem ji." "Já to nesvedu, takže je dobré vědět, že mne instinkt nezklamal." "Well, já ji přečíst svedu a dej na mne, starý brachu, mám ji rád. Je jako má Rachel – výjimečná." "Ano, je," zasnil se Bastien. "Sladká a krásná a chytrá a—" "A ty to nesvedeš," papouškoval Etienne. "Přečíst ji. Zato ji svedeš svést a miluješ ji. Vždyť to bije do očí, čéče… našel's družku pro pouť životem. Gratuluji, bratříčku! Jsem tomu rád za nás za oba." "Ano. Hlavně to neříkej máti." Bastien si mohl krk


279

ukroutit, když ho Etienne bodře poplácával po zádech. Ještě to by tak scházelo. "Co mi nemá říkat?" Bratři se jako jeden muž otočili a zaúpěli. Právě se k nim totiž připojila Marguerite Argeneau. "Máti." Bastien ji poslušně políbil na líčko. Etienne jakbysmet. "Chlapci, opravdu nechápu, proč se pořád pokoušíte něco mi tajit. Jeden by si myslel, že ve svém věku byste už měli vědět, že je to naprostá ztráta času. Jsem vaše matka. Vidím, slyším a vím všechno." "To jako fakt?" vyděsil se Bastien. "Fakt," řekla, jako když kosa křísne o kámen. "A snad to dojde i tobě, za bratru dvě stě let. Lucernovi to trvalo šest století. Ruku na srdce. Vychovávat hochy je mnohem těžší, než výchova dívek." Marguerite se na syny zamračila za to, jak se ušklíbají, že je odposlechla, když ona si jim tady vylévá srdce, no a pak si povzdechla: "Takže je nabíledni, že nechceš, aby mi Etienne vyslepičil, že miluješ tu milou sestřenku Kate, Terri?" Etienne zařval smíchy. Bastienův výraz mu budiž odpuštěním. "Snad sis nemyslel, že jsem to nepostřehla, že ne?" vrkala matinka. "Po čtyřech stech letech snad není přespříliš odvážné očekávat, že svého syna znám a chápu natolik dobře, abych poznala, že se zamiloval." Vzdychla a kývla. "Mimochodem, souhlasím. Je krásná a hodna tvé lásky. A navíc Kate ulehčí ztrátu rodiny, až bude nucená se jí vzdát. Nemluvě o tom, že Kate, coby našinec, na oplátku ulehčí situaci jí. Pěkně nám to do sebe zapadá, což?" "To mě nenapadlo," překvapeně hlesl Bastien. "Tím


280

myslím, že to tak bude snazší pro obě." "Inu, to je důvodem, proč ti Bůh dopřál matku." Marguerite ho pohladila po rameni a rozhlédla se. "Už jste se dívali v hale, po barech a na hlavním podlaží?" Když si synové beze slova vyměnili pohled, jen zvedla oči v sloup. "Jeminánku, snad nečekáte, že ji Vincent kousne tady, že ne? Najde si nějaký klidný, temný koutek. Jděmež, pánové. Najdeme toho chlapce dřív, než spadne do maléru." "My se o to postaráme, mami," vyhrkl Bastien. "Proč bys—?" "Měla přijít o všechnu legraci?" dopověděla za něj. "To ani omylem." Když si Bastien a Etienne zase svorně vyměňovali zahořkle vědoucí pohledy, dodala: "Buď rád, že mezi vás dva se plést nebudu. Tím myslím tebe a Terri." "Fakt ne?" Bastien na ni koukal se směsicí naděje a obav. Kdožvíproč se mu jaksi nedařilo jí věřit. "Ne, nebudu," ujistila ho Marguerite. "Měl bys to zvládnout sám. Chápej, jestli to zbabráš, možná změním názor." Volně přeloženo, neříkej, že jsem tě nevarovala. A otočila se a vyrazila, očividně se ujala vedení pátrací akce. Terri sledovala, jak Bastien a Etienne spolu s matkou vyšli ze sálu pátrat po Vincentovi, a jedním uchem poslouchala svou tetu, která básnila o absolutně perfektním mužském, se kterým by se měla stůj, co stůj setkat. Teta byla milá, ale ona se už za mužskými nehonila. Jednoho už, ulovila… asi. Bezděky pohledem zabloudila ke dveřím, kterými odešel Bastien. "Terri žádného chlapa nepotřebuje, maminko. Ona už jednoho má," zazpívala Kate, kterou doprovázel Lucern.


281

"Má?" Lydia Leeverová znatelně ožila. "Proč jsi mi nic neřekla, drahoušku? Kdo je to?" "Lucernův bratr. Bastien." "Ach!" Teta Lydie byla tou novinou zjevně nadšena, protože Terri objala. "Well, to je báječné. On je tak pohledný a aspoň z půlky stejně pěkný jako Lucern. Měli byste být spolu šťastní." "Nesmírně mne těší, že mě shledáváte pohledným, paní Leeverová," vmezeřil se do hovoru Lucern. "Mohuli být tak smělý, doufám, že si se mnou zatančíte? Koneckonců… odteď jsem váš zeť." "Oslovuj mne mami, Lucerne. Máš pravdu, jsme teď jedna rodina," perlila tetinka Lydia. Lucern nehnul ani brvou a odvedl ji na parket. Kate se celá rozzářila a úsměvem se pro teď s Terri rozloučila, jelikož před ní právě stanul John Leever, táta. Byl na řadě, aby ji provedl po parketu. Krucipísek, to si nemohl nechat ujít, vždyť vdává dceru. Terri zadumaně pozorovala, jak ti dva odchází a v myšlenkách se vrátila k Bastienovi. Konečně byla sama a nikdo ji nerušil. Cestou na svatební hostinu, ještě v autě, jí pověděl, že s ní chce něco probrat. Od té chvíle ji ta vážná slova ji strašila. Okamžitě se jí vybavily ampulky, krev v sáčcích, kapačka, a pak taky Kate, jak jí říká, že právě a jenom Bastien jí musí něco říci. Strašidelné, obzvlášť pro ni. Co jí musí říct? Jak strašné to může být? Doufala, že moc ne, ale asi jí nezbude než počkat. Dočkej času, jako husa klasu. Už si ani nemohla vzpomenout, kdy tohle úsloví slyšela naposled. Ale klidu jí nepřidalo. Přešlápla z nohy na nohu, položila dopitou sklenku na stůl a zamířila na dámy, aby ulevila aspoň tělu, když už duše musela


282

strádat. Dvě dámy z dam zrovna odcházely, když vešla. Ani jednu neznala. Takže to jsou buďto Katiny kamarádky z práce nebo příbuzné ze strany Argeneau. Usmála se, zdvořile kývla a prošla kolem kabinek až k té na konci. Vešla, zamkla za sebou dvířka, ještě sukni nahoru, kalhotky dolů a konečně s úlevou usedla a oddechla si. Nohy ji bolely, obvyklá daň novým lodičkám, a taky všechno to stání dneska – nejdřív obřad, pak na schodech kostela, kde spolu s novomanžely přijímala gratulace, a nakonec ještě nekonečné pózování pro radost hledáčků svatebních fotoaparátů. Poprvé si mohla sednout až v sále při hostině, ale to zase musela v jednom kuse vstávat, když si tu ten, tu onen host přišel připít s nevěstou a ženichem. Sotva bylo jídlo snědeno, vypukl tanec a ona si vážně nebyla jistá, že to ustojí. V těchhle botách ani náhodou. Nohy měla napuchlé a kouzelné saténové lodičky družičky položily pevné základy budoucím puchýřům. Zatím jenom děsně tlačily. Zvedla ztýrané nohy, aby je podrobila pečlivému zkoumání. Botky byly sice krásné, nicméně přídomek španělské by jim seděl jako ulitý. Krátce zauvažovala, jestli hodit je do koše a po zbytek večera chodit bosky jen v punčochách, by bylo velké faux pas. S trochou dobré vůle by to jít mělo – sukni má dlouhou, že je bosky s přehledem zakamufluje – akorát že si zničí punčochy, ale ty může nad ránem tak jako tak vyhodit. "Už to Bastien Terri řekl?" Terri v kabince strnula, nohy pořád v luftu. "Pššš, Lissiann." Poznala hlas Kate. "Někdo by tady mohl být." "Není, koukala jsem se. Pusto prázdno, můžeme si zdrbnout," ujistila novopečenou švagrovou Bastienova


283

sestra. Terri sklopila zrak k podlaze, kde by měla nohy, kdyby… Lissianna logicky usoudila, že kabina je prázdná. Jedním slovem, trapas. Co má dělat? Dát nohy dolů, zakašlat, aby zjistily, že tam je a že nejsou samy? Nebo držet klapačku a nepřivádět do rozpaků ani sebe ani je? Aspoň zjistí, o čem hodlají zdrbnout. "Ach jo," povzdechla ji Kate. "Ne, Bastien jí ještě nic neřekl, a já bych tak moc chtěla, aby jo. Nemůže to před ní tajit navěky. Tak jako tak se to jednou musí dozvědět." Dozvědět… co? V duchu se ptala Terri. V puse měla sucho a v krku ji škrábalo. "Stejně brzy odjede, nebo ne?" optala se Lissianna. "A ty si myslíš, že nepojede za ní? Nebo že se nevrátí?" "Myslíš, že to je tak vážné?" Bastienova sestra znatelně zpozorněla. "Ano. A ty taky, jinak by ses mě neptala, jestli jí to řekl," suše podotkla Kate. "Tohle se rozhodně neříká každé holce, se kterou jenom randíš." Řekl mi co? Zase jenom v duchu. Do prkenné ohrady, kéž by to řekly z mosta do prosta. A hlavně fofrem. Začínaly ji bolet svaly nohou z toho, jak je má nahoře. Lýtkový sval přímo pálil. Dlouho už je nahoře neudrží. "Ano, je to vážné," povzdechla si Kate. "Znám Terri. Miluje ho celým srdcem. Já tak miluju Lucerna, takže to poznám. Jejich city jsou vzájemné, nevzdálí se od sebe na delší dobu, než bude nutné. Dokonce, i když se vrátí domů a on hned nepoletí do Anglie za ní. Tak jako tak jí to musí říci. Neměla by to zjistit na vlastní pěst. "Ne," přitakala Lissianna. "Bude lépe, když jí to poví, než aby to zjistila čirou náhodou."


284

Zjistila co? Terri si už fakt zoufala a tentokrát to málem vykřikla nahlas. O bolesti nemluvě – nohy ji bolely přímo pekelně. "Nevím, proč to tak protahuje," vztekala se Kate. Lissianna odpověděla úsečným zasmáním a: "Snadná odpověď. Protože ji miluje tolik, jako ona jeho. Nikdy jsem ho takového nezažila. Pořád se směje, nebo si píská, nebo… když se mu do života připletla Josephine, ještě jsem nebyla na světě, ale Lucern tvrdí že nebyl tak šťastný, když si myslel, že miluje ji. Terri si při té novině málem nahlas povzdechla. Rodina si myslí, že ji miluje. A že je s ní šťastnější, než s Josephine – ať už je to kdokoli. Čert vem nohy, trošku bolesti snese. "Well, tak pro riskuje, že to vyjde najevo a Terri mu dá košem jenom proto, že drží pusu na zámek?" lamentovala Kate. "Jak už jsem říkala, protože ji miluje," zopakovala Lissianna. "Co ti mám povídat, o Josephine jsi slyšela?" "Ano, samozřejmě. Ale Terri je jiná. Bude mít víc pochopení. Zvlášť po tom, čím si prošla s Ianem. Ona…" Ať už následovalo cokoli, k uším Terri to nedolehlo. Slova nakrátko přehlušila hudba, která panovačně vpadla dovnitř, když se dveře otevřely, a zase utichla, když se vzápětí zavřely. Lissianna a Kate odešly.


285

18. KAPITOLA Myšlenky jí v hlavě vířily jako tornádo. Terri je jiná. Bude mít víc pochopení. Zvlášť po tom, čím si prošla s Ianem. Slova Kate probudila myriády vzpomínek, až doteď pokojně dřímajících v její mysli. Noční vzlykání do polštáře, když bezmocně naslouchala, jak Ian sténá bolestí. Bolestí, kterou morfium nepřemohlo, ať ho bylo, kolik chtělo. Nasládlý pach smrti, který lpěl na všem v domě, včetně jí samotné, ještě celé měsíce potom. Ianova ztráta důstojnosti, potažmo studu, když zeslábnul natolik, že mu nezbylo než nechat ostatní, aby mu pomáhali i v těch nejintimnějších věcech, což bylo ponižující… pro oba. Pro ni to bylo mučení. Ale věděla, že pro něj to muselo být tisíckrát horší, a i tohle břímě musela nést. Věděla, že Ian si přeje, aby to všechno prostě skončilo. Mnohokrát ji prosil, aby to skoncovala, když už byl příliš slabý, aby to dokázal sám. Odmítla. Jestli to chtěl ukončit, proč čekal, až to sám udělat nedokáže? Proč čekal, až tíha dopadne na její ramena a bude muset snášet ještě i vědomí viny, že to nedokázala? Už tak musela nést břímě viny jako bájný Atlás. Kladla si za vinu, že to potkalo jeho a ne ji, že je zdravá, zatímco on trpí. Že ho nedokázala zachránit. Ba co hůř, že jeho utrpení nedokázala ukončit, když ji o to žádal. Víc pochopení, tak to Kate říkala? Ano, chápala to. Přesně věděla, čím si Bastien projde, ať už má jakoukoli nevyléčitelnou nemoc, protože právě o tom nejspíš mluvily. Léky, krev, kapačka a tajemství. Najednou to


286

začalo dávat smysl. A bral lék, který způsoboval fotosenzitivitu, a v jídle se jenom nimral, jako by na ně vůbec neměl chuť. Jasné jako facka: ten silný, krásný Bastien je smrtelně nemocný. Chápala to. Chápala, co bude dál… pořád to samé. Smrt je smrt, ať už za ni může Hodgkinova choroba, rakovina prsu nebo… cokoli, co má Bastien. Věděla to a bylo jí skoro fyzicky zle už jen z pomyšlení, jak bude trpět. Ale ona ne, nemůže… nedokáže tím procházet spolu s ním. To prostě nejde. Myslela na utrpení, které zakusila s maminkou a Ianem. Bylo to zlé, ale Bastien? Bezmocně přihlížet, jak se ten vitální, silný a pohledný muž mění v torzo kostí, jen s bídou potažených kůží? Koukat, jak slábne a poddává se příšerné bolesti? A co má udělat, až ji bude prosit o ránu z milosti, když mu jeho tělo prostě vypoví službu? Zabilo by ji to. Tohle už neunese. Věděla, že by to byla poslední kapka. A najednou se strašně rozzlobila. Snad nikdy nebyla tak hrozně rozhněvaná. Jak si vůbec troufá nechat ji, aby se do něho zamilovala, když ví, že umírá? Proč jí neřekl, jak na tom je, hned na začátku? Aspoň by si mohla ohlídat srdce, city… a uchránit se nevyhnutelné bolesti. Jak si vůbec troufá být nemocný? Jak si vlastně dovoluje umírat? Jak si troufá… Do koupelny vpadla hudba a spolu s ní několik žen. Terri vzdáleně vnímala, že o něčem švitoří, ale ve skutečnosti je vůbec neslyšela, v hlavě jí vířilo, co se právě dozvěděla. Počkala, dokud neodešly a na toaletě opět nezavládlo ticho. Pak spustila nohy, upravila si šaty a vyšla z kabiny. Umývala si ruce, zírala na svůj odraz, ale zpočátku se vlastně ani neviděla. Topila se ve vzpomínkách na Iana. Ale teď, když si vybavila, jak Ian v noci ležíval v posteli a sténal, měl tvář Bastiena. Když


287

ji Ian prosil, aby to s ním skoncovala, promlouval k ní Bastien. Upoutal ji jakýsi pohyb, zahleděla se na sebe v zrcadle a nepřítomně zírala, jak jí po tvářích stékají slzy. Plakal, což bylo zvláštní, protože měla pocit, že nic necítí. Vlastně se cítila podivně otupělá. Přesto tam byly: slzy jedna po druhé unikaly z vpadlých očí a vydávaly se na klikatou cestičku dolů po tvářích, jako drobné potůčky. Zahleděla se ma svůj obličej a uvědomila si, že jí z obličeje vyprchala veškerá barva, smrtelně zbledla. Takhle se na oslavu vrátit nemůže. Dokonce ani nesmí dopustit, aby ji v tomhle stavu někdo uviděl. Vypnula vodu a začala myslet. Musí zdrhnout. Radost z toho sice neměla, ale připadalo jí to jako jediná možnost. Nechtěla sestřence a Lucernovi pokazit den. Utřela si ruce a slzy a vyklouzla ven. Zaútočil na ni hluk a barvy. Svatební veselí bylo v plném proudu. Nikdo si nevšiml, že stojí u dveří koupelny. Bleskově zvážila kritickou cestu ze sálu, hlavně rychle a rovnou za nosem, a vyrazila. Žasla, jak snadno se jí povedlo utéct, aniž narazila na někoho, kdo by ji zastavil. Těch pár lidí, které minula, si jí ani nevšimlo. Ze sálu zamířila rovnou k eskalátorům, než aby riskovala čekání na výtah. Jezdící schody byly na noc zastavené, ale svižně je seběhla, prošla foyer a předními dveřmi rovnou ven z hotelu. "Taxi, slečno?" optal se portýr. Kývla. Hvízdnul a bryskně předjel první čekající vůz. Zastavil hned u ní a vrátný jí otevřel dvířka. Zamumlala děkuji a nastoupila. "Kam to bude, slečinko?" Nadiktovala adresu Kate a usadila se na zadním sedadle, v hlavě jako vymeteno. Celou cestu prostě seděla, tichá jako myška. Teprve až když taxík zastavil


288

před činžákem, kde sestřenka bydlela, došlo jí, že nemá kabelku. Nepotřebovala ji, až doteď by jí spíš překážela. Cesta i jídlo byly v ceně, jak už to na svatbách bývá, proč se otravovat s kabelkou? S hrůzou zírala na šoféra, který se k ní obrátil a sdělil jí sumu za odvoz, pak ale vzala rozum do hrsti. "Mohl byste mne zavézt na letiště? Jenom si vezmu kufr." Taxikář předvedl celou škálu emocí. Překvapení, podezření a nakonec radost, že má tak bezva rito. Kývnul. "Jistě, dámo." "Počkejte na mne. Za minutku jsem zpátky." Vyjela z taxíku jako namydlený blesk, než stihl něco namítnout. Napůl čekala, že vyskočí z auta a požene se za ní a bude chtít zaplatit, ale její andělíček strážníček se dnešní noci očividně neflinkal – taxikář zůstal v autě a auto u chodníku. Tak si jen nadzvedla sukni a vyběhla nahoru po schodech. Jenomže neměla klíče. Měl je Bastien, strčil si je do kapsy saka, protože mělo kapsy, a protože se při šití rób družičkám na kapsy jaksi pozapomnělo. Původně bylo v plánu, že jakmile oslava skončí, posbírají její saky paky a svou poslední noc v New Yorku stráví s ním. Říkal, že si musí promluvit, a že se jí musí na něco optat, po svatbě. V hloubi duše doufala, že ten rozhovor bude mít co dělat s láskou a společnou budoucností. Jenomže teď už věděla, že má být o smrti a umírání. Nezbylo jí nic jiného, než zazvonit na domácího, teď byla vážně ráda, že ji Kate domácím představila. Ozvala se paní domácí a Terri jí rychle vysvětlila, že spěchá a že se musí dostat do bytu, protože tam něco zapomněla, ale že si taky – hlava děravá – zapomněla vzít klíče, když pospíchala ze svatby. Paní řekla, že bude dole v cuku letu. Terri věděla, že by jí mohla otevřít z bytu, ale


289

předpokládala, že si chtěla být jistá, že je to skutečně ona. Zodpovědní lidé ještě nevymřeli. Sice jako na trní, ale smířila se s čekáním. "Támhle je." Bastien se podíval, kam matka ukazovala, na box vzadu v baru. V něm seděl Vincent a Lady Barrow, hlavy u sebe, vykládali si. "Hmm. Zajímalo by mne, jestli jsme to stihli včas," polohlasem odtušil Bastien. "To zjistíme toliko jediným způsobem." Marguerite Argeneau vyrazila, synáčky nechala v závěsu, a mrštně se proplétala davem v baru. "Teto Marguerite!" Vincent vstal, jak mu kázalo vychování ze staré školy, jakmile došla ke stolu. "Co tady děláš…" Hlas mu odumřel a pevně stiskl rty, když uviděl Bastiena a Etienna. "Myslím, že Lady Barrow by si ráda zašla na dámy." Marguerite do ní doslova zabodla pronikavé, stříbromodré oči. Lady Barrow se zasmála. "Vlastně ani ne." Marguerite překvapeně zamrkala a pak jí nezbylo, než se obrátit na syny. "Bastiene," ukázala na elegantní dámu, "zařiď to." Bastiena tak překvapilo, že jeho jinak všehoschopná matinka nedokáže kontrolovat mysl Lady Barrow, i když se o to zjevně pokoušela, že mu trvalo skoro minutu, než to zkusil sám. A zjistil, že ji nedokáže přečíst, neřkuli do ní vstoupit. Chvíli se snažil, zatímco Lady Barrow na něho koukala čím dál zmateněji, pak se podíval na máti a zavrtěl hlavou. "Etienne?" hlesla Marguerite a nejmladší syn se pokusil a… selhal. Také jenom zavrtěl hlavou.


290

"Máte vážně… zajímavou rodinu, Vincente," zdvořile podotkla Lady Barrow. "Prosím, omluvte mne na moment, Kathryn. Utrousím s nimi slůvko či dvě." Vincent se mírně uklonil a popadl tetinku za loket. Bez skrupulí ji kormidloval dál od stolu. Bastien a Etienne se bez říkání vydali za nimi. Jakmile byli z doslechu, dožraně se k nim obrátil. "Nechtěl jsem ji kousnout. Bože, vy se chováte, jako bych byl vzteklý pes, co se zakousne do každého krku, co jde zrovna kolem." "Well, víme, že někde se najíst přece musíš, Vincente." Tón Marguerite změkl, teď uklidňoval. "Stihl jsem to během večeře. Zašel jsem si do baru – rychlé kousnutí, jasné? Pak fofrem zpátky." Prohnaně se zašklebil… a zamrkal. "No jo, cos ale celou tu dobu dělal?" Etienne ještě pořád nic nepochopil. "Co jsem asi tak dělal?" naštval se Vincent. "Povídal jsem si s Kathryn. Je to vážně fascinující žena." "Takže ses nechystal… kousnout ji?" ubezpečoval se Bastien. "Ne, Bastiene, nekousnu ji. Ctím pravidlo, že hosté na Lucernově svatbě se nekoušou." "Jo a jak jsme to měli vědět?" odsekl Bastien. "Mou hospodyni jsi kousnul." "To bylo v nouzi nejvyšší. Normálně se doma ani u příbuzných nekrmím." "Kousnul's i Chrise," Bastien se nedal jen tak opít rohlíkem. "A to až potom, co ses mi zakousnul do hospodyně." "Jo, v paní Houlihanové jsem totiž zoubky s bídou smočil. Vrazili jste tam a měl jsem po obědě. Byl jsem slabý jako moucha. Nemohl jsem vyrazit na lov,"


291

trpělivě vysvětlil a hned pak dodal: "A mimochodem není zač." "Zač jako?" nechápal Bastien. "Že jsem se postaral o tu hospodyni. Meredith tuhle volala, už ani nevím kdy, Terri byla v prachu a ty jakbysmet, zrovna jste si někam odskočili, a tak jsem to vzal. Měla její adresu. Tak jsem za ní zašel a vymazal jí paměť. A těm dvěma, se kterými mluvila, taky. Už si kvůli ní nemusíš dělat starosti." "Fakt?" překvapeně vydechl Bastien. Uvědomil si, že mu to úplně vyklouzlo z hlavy. Vůbec si s tím nedělal starosti, měl hlavu totiž plnou Terri. Tohle nemuselo dobře dopadnout. Takovéto detaily bylo neradno podceňovat. Bylo nutné mít je na paměti a postarat se o ně. Ještěže na to Vincent pamatoval. Naprosto upřímně vydechl: "Děkuji." Bratranec pokrčil rameny. "Vyrobil jsem problém, vyřešil jsem problém. Teď," významně se na ně podíval a trochu naštvaně se optal: "Mohu se konečně vrátit za svým hostem? Je to opravdu jedinečná žena." "Kdyby nic jiného, má silnou mysl," podotkla Marguerite, zvědavě pohlédla k boxu, kde seděla Lady Barrow. "Ano, to má," souhlasil Vincent. "A teď, když jste se přesvědčili, že není koho štvát a laně jsou v bezpečí, neb starý dobrý Vincent se drží na uzdě, mohli byste jít do… veselit se na Lucernovu svatbu? Koneckonců, chlap se žení jen dvakrát třikrát za život." "Já myslela, že jste přišla pro nějakou maličkost, co si tady naše malá Katie zapomněla," divila se bytná, když doprovázela Terri z bytu. Ta už držela kabelku a kufr. Dlouho jí to netrvalo, ostatně byl předem sbalený a čekal


292

na odnos, jenomže ho měl nést někdo jiný a jinam… obrátila se, zavazadlo v ruce. "Ne." Na chodbě se zastavila, zatímco za nimi bytná zamykala. "Omlouvám se, že jsem vás obtěžovala. Ale musím to stihnout na letiště, a kdybych se musela vracet pro klíče…" "Jaképak obtěžování, drahoušku. Jen jsem špatně rozuměla," bodře ji uklidňovala milá paní, při čekání na výtah. Pak ji sjela pohledem, od hlavy až k patě. "Chcete jet na letiště v tomhle?" Terri mlčky kývla. "Jste v pořádku?" Teď se na ni koukala ustaraně a Terri bylo jasné, že musí vypadat příšerně. Uplakaná, usoužená. "Budu," odhodlaně kývla hlavou, ačkoli si vůbec nebyla jistá, že to je pravda. "Dobře. Dojeďte v pořádku. Budu se za vás modlit." Z tónu hlasu bylo patrné, že postarší paní nic nepředstírá, proč taky, že je to hodná osoba, která prostě jen projevila zájem a má o sestřenku své podnájemnice starost. Terri poděkovala a vyběhla z výtahu, sotva se dveře otevřely. Taxikář vyskočil z auta, jakmile vyšla ze dveří. Podle toho, jak se tvářil, když bral schody po dvou, aby jí pomohl s kufrem, bylo jasné, že se mu docela ulevilo, když ji uviděl. Tušila, že si nebyl zrovna dvakrát jistý, že se vrátí a že jediným důvodem, proč na ni počkal, nejspíš byla její uplakaná tvářička. Poděkovala, že jí snesl kufr dolů, a unaveně si zalezla na zadní sedadlo, zatímco on ho ještě ukládal do kufru. "Na které letiště, slečno?" optal se, když se uvelebil za volantem. "JFK." Opřela si hlavu a zavřela oči.


293

Na letiště se jelo dlouho, ale nespala, i když si taxikář musel myslet, že ano. Ani nepřemýšlela – jenom tak seděla, mlčky a bez hnutí, a prostě jenom existovala. V hlavě pusto prázdno nehostinno, v srdci také. Kupodivu jí tak cesta na JFK uběhla rychle. Našla v kabelce peníze na zaplacení, hned když šofér zabrzdil u terminálu. Podala mu je a on jí kufr. Pak už na nic nečekala a vystartovala do letištní haly, k přepážce, kde prodávali letenky. Sehnat let nebylo snadné. Všechna letadla z New Yorku do Anglie odlétala večer, to poslední do Manchesteru jí zrovna uletělo. Ale měla štěstí v neštěstí. Bledá tvář a výraz, který napovídal, že je zralá na zhroucení, opět zafungoval. Fešná slečna se fest zasnažila aby ji dostala z New Yorku a přiblížila k domovu. Nakonec ji čekala děsně dlouhá a spletitá cesta. Detroit, transfer, Francie, další transfer, až pak konečně let do Manchesteru. Bylo jí to jedno. Chtěla pryč z New Yorku, domů, do svého domečku a vrátit se ke svému bezpečnému životu. Koupila si nové letenky, staré revokovala, a kufr nechala odjet na černém páse kamsi k neumětelům. Dostala jakousi kartičku, ale jestli se s ním ještě někdy shledá, to bylo ve hvězdách. Pak se vydala do koupelny, že se jako převlékne z družičky za člověka, a teprve až v té chvíli si uvědomila, že kufr je na cestě… do neznáma, a jí zbyla jenom příruční brašna. Takže nic na převlečení nemá. Nezbylo jí než z koupelny vycouvat a porozhlédnout se po nabídce letištních předražených obchůdků: Herme's, Ferragamo's a American Clothier. U Ferragama se jí podařilo najít pohodlné, a ani ne moc drahé, oblečení. Zaplatila, bez úrazu prošla bezpečnostní kontrolou, našla odletovou bránu, kudy


294

bude odcházet k letadlu, a hned pak zamířila do koupelny. Rychle svlékla dlouhé, levandulově fialové šaty, a s úlevou je nacpala do tašky s logem Ferragamo. Kalhotový kostýmek, který si tam koupila, sice nebyl nic moc, ale aspoň v něm nepoutala pozornost, čemuž se v šatech družičky nevyhnula. A momentálně vážně nechtěla, aby se za ní lidé otáčeli. Vyšla z kabiny a zamířila k umyvadlům. Brašnu a kabelku položila pokud možno co nejdál od ohrožení vodou, pak se na sebe podívala v zrcadle. Vypadala děsně, jak jinak. A moc s tím nenadělá. Zapátrala v taštičce, troška make-up nezaškodila, ale ani moc nepomohla. Prázdný výraz očí nemohlo zastřít nic. Na zlomené srdce jsou všechny kosmetické firmy, co jich na světě je, krátké. Vytáhla sluneční brýle, ale bylo to prašť jako uhoď. Zase je strčila do brašny a šla čekat na letadlo. Měla před sebou jen o málo méně, než dvě hodiny čekání. Čili dlouhé čekání, zvlášť když ji strašila představa, že si na oslavě někdo všimne, že se vypařila a začne ji hledat. Najednou si uvědomila, že měla Kate nechat vzkaz, aby o ni neměla strach a nekazila si svatební noc. Uviděla řadu telefonních automatů. Padesát centů stačilo, aby na recepci hotelu nechala vzkaz. Veselý, lživý… Jsem v pořádku, na letišti, čekám na letadlo, přeju Vám nemravné líbánky, mám Tě ráda. Jako kdyby neudělala nic tak absolutně nečekané, jakože zčistajasna zmizí a to dřív, než měla v plánu. Nic jiného jí ale nezbylo. Zavěsila, pak sluchátko zase zvedla, a podívala se na hodinky. V Anglii právě Big Ben odbíjí půlnoc. Teď tam volat nemůže, probudila by Dava a Sandi. Raději počká,


295

až bude ve Francii a zavolá odtam. Akorát že to je moc dlouho předem nevaruje… ani pro ni nestihnou zajet na letiště. No co, když to nestihnou, vezme si taxi. Ne, že by si to mohla dovolit, ale takový už je život. "Je tam?" optal se Bastien Rachel, sotva vyšla z dam. Vrátil se z trestné výpravy za Vincentem a zjistil, že Terri zmizela. Několikrát prošel sál křížem krážem, než to vzdal a poprosil Etiennovu choť, aby zašla do koupelny, jestli čirou náhodou není tam. "Ne. Je mi líto, Bastiene," švagrová zavrtěla hlavou. "Podívala jsem se do všech kabin. Nikdo tam zrovna teď není." Bastien se zamračil a obrátil se, ještě jednou se bezradně rozhlédl po sále. Přece někde tady být musí. Nemohla se propadnout do země. "Třeba se zašla nadýchat čerstvého vzduchu," napadlo Etienna, dorazil k nim s pitím, pro které zašel k baru. "Tu máš, drahoušku." "Děkuji." Rachel si od manžela vzala skleničku a upila. "Mmmm. Krvavá Mary. Tu miluju." Což Bastien sice ještě zaslechl, ale to už mířil k východu. Etienne je hlava, že si prostě zašla na vzduch, jeho samotného nenapadlo. Nejspíš to tak bude, ujišťoval se v duchu. Určitě sedí před Hiltonem, na mramorovém obrubníku – kde se miliskovali jako puberťáci tu noc, kdy ji vzal Fantoma Opery. Sám pro sebe se usmál, při té vzpomínce se mu ulevilo. Pouhou shodou okolností se svatební hostina konala na témže místě, kde prožili krásný konec báječného rande. Ale byla to milá náhoda. Místo jako stvořené k vyznání lásky a rozhovoru, který plánoval. Poví jí, že ji miluje a požádá o ruku a pokud mu na


296

oplátku řekne, že ho také miluje, s čímž víceméně počítal – přinejmenším v to upřímně doufal – pak jí všechno vyklopí. Jestli to dopadne podle jeho představ, odveze Terri do penthouse a dnes v noci ji promění. A mohou začít žít spolu. Samozřejmě, také existovala možnost, že bude potřebovat trochu času, aby uvykla tomu, co se od něj dozví. Není to nic jako přiznání, že je katolík či co. Bude muset té představě přivyknout, zařadit ji do svého myšlenkového světa, uvěřit. Zamyslel se, třeba by jí tady před hotelem měl říct jenom tu část s milováním a vdáváním. Dnes přespí v penthouse, protože Kate bude na líbánkách. Počká, až si ji tam odveze, zvolna, vášnivě ji pomiluje, pak jí vysvětlí… Ne, podkroví není dobrý nápad, došlo mu najednou. Bude tam celá rodina a Vincent si nedělal legraci, když o Terri říkal, že je hlučná. V ložnici byla stejně bez zábran, jako všude jinde. I když předpokládal, že by se snažila být potichu, když už v bytě nebudou sami. Zvlášť když tam bude máti. Jenomže nechtěl, aby se krotila. Zbožňoval mít ji celou rozvášněnou. Třeba by mohli zůstat na noc v bytečku Kate. Když v úvahách dospěl až sem, právě docházel k východu Hiltonu. Protlačil se otáčivými dveřmi a na chodníku se zastavil, očima dychtivě pátral po Terri ve světle levandulových šatech. Zamračil se, protože ji nikde neviděl. Kam mohla jít? "Přál byste si taxi, pane?" "Cože?" Roztržitě pohlédl na portýra. Už už začal vrtět hlavou, aby odmítl, když v tom ho něco napadlo. "Neviděl jste tady ženu v dlouhé, levandulové róbě?" Muž zaváhal. "Pěkná? Dlouhé hnědé vlasy? Velké zelené oči?"


297

"To je ona," s úlevou vydechl Bastien. Konečně někdo, kdo ji viděl. "Ano, pane. Asi před půlhodinou jsem ji usadil do taxíku." "Do taxíku?" zhlouple zopakoval Bastien. "Ano, pane." Bastien tam chvíli stál jako solný sloup, nic nechápal. Proč by odjížděla taxíkem? Proč vůbec oslavu opouštěla? Nenapadal ho žádný důvod, proč by měla odcházet ze svatební hostiny sestřenky. Zvlášť když nikomu neřekla ani slovo. Vtom ho osvítil duch svatý… třeba se něčím polila a potřebovala se převléknout. Tak to bude, zase se začínal uklidňovat. Samozřejmě. Přece o sobě sama říkala, že je krapet nešika. Polila si šaty a uháněla se převléknout do čistého. "Také byste si přál taxi, pane?" znovu se optal vrátný a už zvedal píšťalku… tentokrát ale dostal košem. "Ne, ne děkuji." Bastien vytáhl z kapsy mobil a poodešel stranou, aby přivolal vůz, který na dnešek rezervoval. Řidič čekal za rohem a předjel za pár vteřin. Bastien nastoupil a požádal, aby ho odvezl domů. Teprve v penthouse, když už strkal klíč do výtahu, mu došlo, že Terri nemá klíče. A stejně tady ani nemá věci. Měli pro ně zajet až po recepci. Otočil se a kráčel zpátky k autu, které poslušně čekalo, a zase nastoupil. "Kam to bude teď, pane?" optal se šofér. Správná otázka. Bastien seděl a dumal. Otázka správná, odpověď žádná. Nevěděl, kam jet. První instinkt mu velel jet do apartmá, protože tam měla přespat. Ale věci má u Kate. Ačkoli, ani od jejího bytu nemá klíče – ty má on, v kapse smokingu. Terri nemá klíče, kabelku ani peníze. Jasně, třeba si to neuvědomila,


298

když se vyhrnula ven, vyvedená z míry politými šaty. Mohla dojet až ke Kate a zase se obrátit a vrátit na oslavu. Pravděpodobně to tak bylo, pomyslel si Bastien. Terri už je nespíš zpátky v hotelu a hledá ho kvůli klíčům. Prohnaně se zašklebil. Zaplatí taxi a jeho šofér je odveze ke Kate, aby se Terri mohla převléknout. Nebo aspoň svléknout. Jestli všechno klapne, nemusí se obtěžovat návratem na svatbu. Přinejmenším ne hned. "Zpátky do hotelu," zavelel a pohodlně se usadil. Touhle dobou má Terri nejspíš hlavu v pejru. Bude ji muset uklidnit. Napadala ho celá řádka způsobů, jak to udělat. Při většině z nich byly šaty na obtíž. Terri se uhnízdila na svém sedadle v letadle a okamžité ucítila, jak ji zvolna opouští napětí. Vůbec si nebyla jistá, že to zvládne. Napůl se bála, že se najednou objeví Bastien, že ji hledá. Určitě Kate dostala vzkaz, který jí nechala? Jestli ne, touhle dobou si už někdo stejně musel všimnout, že je v čudu. Doufala, že si žádný nebude dělat moc velké starosti. Pohlédla na telefon připevněný na sedadlo před ní. Čistě pro případ, že se vzkaz Kate kamsi zatoulal, zavolá do hotelu a nechá vzkaz také Vincentovi. Ale neriskne to dřív, než budou ve vzduchu. "Bratranče!" Bastien se zastavil – přestal chodit jako tygr v kleci, což dělal poslední půldruhé hodiny – pohlédl na muže, který k němu přibíhal. Vincent. Přijel do hotelu a zjistil, že Terri se nevrátila. Dospěl k názoru, že taxikář se asi dožral, když mu přiznala, že nemá na zaplacení, a odmítl zavézt ji zpátky. Živě si představoval, jak se pěšky toulá


299

ulicemi New Yorku a přikázal šoférovi vozit ho sem a tam, kudy by tak asi mohla jít, ale nebylo po ní ani vidu ani slechu. Nakonec to vzdal a chodil sem a tam tady, čím dál tím nervóznější, týraný představami, jak se někde zraní nebo ji zabijí dřív, než se dostane k hotelu. Krásná žena oblečená v dlouhých, možná politých šatech družičky, jdoucí sama po ulici? Představy zvolna nabývaly rozměrů nočních můr. Vlastně byl skoro vděčný, že ho Vincent přivede na jiné myšlenky. "Kate a Lucern odjíždějí?" "No, ano. Odjíždějí. Ale proto tady nejsem. Právě mi volala Terri." Bastienovi se ulevilo a současně se celý našponoval. Volala, takže je aspoň natolik v pořádku, aby mohla telefonovat, ale určitě je v nějakém průšvihu – zvlášť když se Vincent tváří, jak se tváří. "Kde je?" "V letadle do Anglie." "Cože?" Vincent ho nemohl šokovat víc, ani kdyby mu řekl, že volala z vězení. Bratranec kývnul. "Náhodou jsem šel kolem recepce, když jsem uslyšel své jméno. Recepční pro mne zapisovala vzkaz a tak jsem sáhl po sluchátku. Terri. Volala z letadla." "Ale, co dělá… Proč je…?" Bastien se snažil, ale tak jako tak tomu nerozuměl. "Jak to tak vypadá, slyšela Kate a Lissiann, když klevetily na dámách," bez nadšení konstatoval Vincent. "Mluvily o tom, žes jí ještě neřekl o svém stavu." Bastien svěsil ramena. Ví, co jsem. A prchá ode mne jako Josephine. "Ne. Terri to špatně pochopila. Napadlo ji, že tím ty dvě myslí, že jsi smrtelně nemocný. Když jsem řekl, že


300

ne, odsekla, abych se jí neobtěžoval lhát – viděla léky a krev. Že prý ví, že jsi nemocný. Myslí si, že umíráš jako její máma, a manžel, a prý by nesnesla přihlížet, jak jí umíráš i ty. Na to tě příliš miluje, aby to dokázala snášet." "Ona mne miluje?" Vincent kývnul a hned pak se zakřenil. "Tak na co čekáš? Šup do auta a fofrem na letiště. Jeď za ní. Musíš jí vysvětlit, jak je to doopravdy. Pověz jí všechno. Miluje tě, Bastiene. Musíš jí říct, že neumíráš, a že nebude muset bezmocně přihlížet, jak umíráš dlouhou, krutou smrtí." "Ano!" Bastien se usmál, protože si uvědomil, že v tomto případě by jeho stav, mohl být výhodou. Pochechtával se, když mával na svého řidiče. Předpokládal, že ho bude potřebovat, až Terri přijde, tak si ho nechal i s autem po ruce. Teď startoval a popojížděl dopředu. "Šťastnou cestu a obejmi ji a pozdrav místo mne," popřál mu Vincent, doprovázel ho k silnici, pak ještě dodal… už docela vážně: "Jsem rád, že jsi rád, bratránku." "Díky, Vincente," hlesl Bastien a nasedl na zadní sedadlo vozu. "Rádo se stalo. Jenom to nezvorej, huh? Skvěle se k tobě hodí. Je o moc pěknější a milejší, než ta rádoby svatá, leč tupá Josephine." Což Bastiena překvapilo. Už skoro zavřel dveře, ale teď se zarazil. "Já myslel, žes měl Josephine rád." Vincent ohrnul nos a zavrtěl hlavou. "Nikdo z nás ji rád neměl, ale ty sis myslel, že ji miluješ, tak nám nezbylo, než ji snášet. Dobrá zpráva je, že pokud jde o Terri, nemusíme nic předstírat. Je to sněhová pusinka


301

přímo k nakousnutí." Vincent zabouchnul dveře vozu a ukázal mu palcem nahoru. Auto se rozjelo.


302

19. KAPITOLA "Ter!" Terri vzhlédla a okamžitě uviděla Dava. Švagra nebylo lze neuvidět. Vysoký, předčasně prošedivělý a navíc pohledný, ani v davu ho povětšinou nešlo přehlédnout. Přinutila se unaveně usmát a zamířila skrz příletovou halu rovnou k němu. "Dave. Děkuji, žes pro mne přijel." "Nemáš zač." Objal ji na uvítanou a chopil se madla jejího kufru jediným plynulým pohybem. "Jaký byl let?" "Dlouhý," povzdechla si. "Jako vždycky, viď? Škoda, že dali Concorde k ledu." "Ano." "Víš, vypadáš…" švagr zaváhal, ale stejně dál nic říkat nemusel. Věděla, jak vypadá. "Hrozně?" pomohla mu. "No, já bych to tak na rovinu neřekl, ale ano, vypadáš hrozně." Z jeho očí teď na ni hleděla nefalšovaná starost. "Je vorvaná jak borůvky. Po všech těch mejdanech v New Yorku není divu. Hlavně, že už seš doma, konečně si odpočneš." "Sandi!" Terri se obrátila a objala drobnou zrzku, která se vynořila zpomezi lidí. "Já tě neviděla, myslela jsem si, že děláš jako mourovatá, protože ti termín šlape na paty či co." "Což šlape. Nicméně jí to nezabrání zajet si pro oblíbenou švagrovou," láskyplně konstatoval Dave, a volnou rukou ženu objal kolem ramen a přitisknul k sobě. "Ne, to ani omylem," přitakala Sandi a přitulila se k němu. Usmála se a pustila se do vysvětlování: "Byla


303

jsem na dámách… jak to mám ostatně ve zvyku pokaždé, když se děje něco důležitého." Její slova Dava rozesmála a Terri na rtech zahrál první upřímný úsměv, odkdy odešla ze svatby Kate a Lucerna. "No tak pojďte, holky," ozval se Dave. "Ať už jsme odsud a hlavně doma." Pobídl obě k jezdícím schodům na parkoviště. Páreček při jízdě vesele brebentil o provoze okolo, a co se událo, zatímco byla pryč, takže mohla jen poslouchat a vstřebávat skutečnost, že je zase doma. Legrační ovšem bylo, že už se tady doma necítila. Nic jí nepřipadalo stejné, jako když odjížděla. Jejich přízvuk – přízvuk lidí, se kterými žila deset let, a pravděpodobně už ho za ty roky taky drobet pochytila – zněl jejím uším cize. Auta, která na parkovišti po cestě k Davovu černému Jaguáru míjeli, ji připadala divná, malá a cizí, po pouhých dvou týdnech mezi většími, elegantnějšími modely Severní Ameriky. Dokonce ani ježdění vlevo už jí nepřišlo normální. Popravdě řečeno, přivykla Státům tak rychle, že jí teď Anglie připadala stejně cizí, jako když sem zavítala poprvé. "Tak nám konečně taky něco pověz. Co svatba? Obešla se bez maléru?" Terri vyprskla smíchy. Sandi, která se prve ptala a obrátila se na předním sedadle, aby i ji zapojila do hovoru, pozvedla obočí. "Aha, tak tohle budeš muset podrobně vysvětlit. Zavání mi to bezva příběhem. No tak, nedej se prosit. Povídej, přeháněj." "Svatba," pronesla Terri s falešným úsměvem, pak se dala do vypočítávání pohrom, které oddavky Kate postihly, a co ona a Bastien udělali, aby nepřízeň osudu


304

zažehnali. Měla o čem povídat celou cestu až do Huddersfieldu, a skončila právě, když zahnuli na ulici, kde Dave se Sandi bydleli. "Mysleli jsme si, že bys nepohrdla douškem čaje, než tě odvezeme domů," oznámil Dave. "Víme, že doma nemáš nic k jídlu a napadlo nás, že si aspoň trošku odpočineš. A taky tě svezeme do Sainsbury, aby sis mohla nakoupit, než tě odvezeme domů. Jsi pro?" "Ano, to bude fajn. Děkuji." Terri se mu ve zpětném zrcátku podívala do očí a kývla. Bylo to víc, než jen fajn. Netěšila se do svého malého domečku. Věděla, že jakmile zůstane o samotě, všechny myšlenky a vzpomínky, na které se tak urputně snažila zapomenout, se na ni vrhnou jako hladoví supové. "Uvařím čaj, než si vy dvě splknete," nabídl se Dave, když zaparkoval auto. "Jsi hodný mužský, Dave, víš to, viď?" vyhrkla Terri, aniž vlastně věděla proč. Snad, že to byla pravda. "Je lepší, než hodný," přetrumfla ji Sandi. Vystoupili. "Je hvězda." "Stejně jako ty, kytičko má sedmikrásko," odpověděl manžel, vzal ji za ruku a letmo líbnul na čelo, než se obrátil k domu. Terri se usmála a šla za nimi dovnitř, ale srdce ji při pohledu na jejich láskyplnou něhu bolelo. Připomněli jí Bastiena. "Sláva!" Sandi nakráčela do obývacího pokoje a s povzdechem se svezla na gauč. Pak pozvedla obočí a koukla na Terri. "Teď, když jsme samy, nechtěla by sis promluvit o tom Bastienovi, co provedl, že ti zlomil srdce?" Terri strnula, pak se na švagrovou ostře zadívala. "Proč si myslíš, že mi zlomil srdce?" nevydržela to


305

nakonec. "Nebo že ho miluji, když už na věc přijde?" "Jéminkote, to snad nemyslíš vážně," zasmála se Sandi. "Každé druhé slovo, cos zatím vypustila z pusy, bylo Bastien. A nepřiletěla bys dřív, nevypadala jako smrtka před dovolenou, kdyby všechno klapalo. Tak přestaň kecat a mluv. Co ti provedl?" "Vlastně nic. Já opustila jeho," neochotně přiznala Terri. Lezlo to z ní jako z chlupaté deky. Převyprávěla jeden každý moment posledních dvou týdnů, nic nevynechala. Nezmlkla ani když za nimi při šel Dave. Vylévala si duši. Oba seděli tiše, neřekli ani slovo, dokud Terri neskončila a neopřela se, aby vyslechla jejich ortel. Dlouho jim to netrvalo. Znala je, čekala, že Sandi ji pochopí a Dave si o ní asi bude myslet, že je idiot, takže ji překvapilo, když švagrová potřásla hlavou a řekla: "Ty hloupá náno." Terri strnula v šoku, ale Sandi ještě neskončila. "Našla's pravou lásku – perfektního partnera – a dovolíš strachu, aby tě dohnal prostě ji zahodit? Ty idiote!" Zatímco Terri lapala po dechu, Sandi se plácla do stehen a posadila se zpříma, ruce zkřížené na hrudi. "Takže tak se věci mají. Předpokládám, že teď se odstěhuješ do Francie." "Cože?" popleteně vyhrkla Terri. "No, předpokládám, že nás máš ráda." "Samozřejmě, že mám," kývla Terri. "Nevím, co bych si po Ianově smrti počala, nebýt vás dvou—" "Takže," Sandi jí nemilosrdně skočila do řeči a pokrčila rameny, "nejlíp uděláš, když se odstěhuješ do Francie, co nejdál od nás. Čím víc času s námi strávíš, tím nás budeš mít raději – a přece víš, že my taky jednou zemřeme."


306

"To není totéž," ohradila se Terri. "Samozřejmě, že je. Láska je láska a ztráta je ztráta. Všichni milujeme a všichni umíráme a všechny truchlení bolí. Trik je v tom těšit se z toho, co máš, dokud to máš. Neutíkat od dobrých věcí jako zajíc před liškou jenom proto, že ti je možná vezmou dřív, než by se ti líbilo. "Ale—" "Lituješ času, kterýs strávila s Ianem? Vzdala by ses ho, nechala si vymazat paměť, aby ses vyhnula bolesti, žes ho ztratila?" mučila ji dál. "Nebo tvoje maminka? Přeješ si, aby zemřela, když ti dávala život, takže bys v devatenácti nemusela trpět, když ti ji vzala nemoc? Pak jsme tu my, jak už jsem říkala, Dave a má zrzavá maličkost. Jestli onemocníme, přestaneš nás navštěvovat a budeš se nám vyhýbat? Nebo když vyjdu ze dveří a srazí mě autobus, budeš litovat, žes mě znala, protože tě bude bolet, žes o mě přišla? Bude to dneska bolet méně, než zítra, nebo příští týden, nebo za rok?" "Ne, samozřejmě, že ne." "To proto, že nás máš ráda, Terri. A tamtoho Bastiena miluješ. Jediný rozdíl je v tom, že ses ho vzdala dřív, než's musela. Trpíš pro nic za nic. A můžeš si za to sama. Seš blázen." "To bylo kapku kruté, viď, sedmikrásko?" poklidně odtušil Dave. "Bylo?" Sandi se k němu obrátila s pozvednutým obočím. "Jak by ti bylo, kdybych od tebe utekla, ne proto žes udělal něco špatného, nebo že bych tě nemilovala, ale právě proto, že tě miluju a ty jsi nemocný? Protože by to mohlo časem bolet?" Dave vykulil oči a Sandi kývla. "Jo, přesně o tom to je. Takhle se momentálně cítí Bastien. Terri ho trestá za to, že se do něj zaláskovala a on má tu drzost být


307

nemocný, být člověk. Zrovna teď se nejspíš trápí a dokonce ani neví, co provedl, žes ho proto opustila." "Ale Dave tě miluje," zdůraznila Terri. "A Bastien miluje tebe," tvrdě opáčila Sandi. "Napovídá mi to všechno, cos mi o něm vyprávěla. A koukni na sebe, ubližuješ zaráz jemu i sobě, a to bez dobrého důvodu, jenom proto, že jsi zbabělá. Žít chce kuráž, Terri. Žít naplno. Jít si za svými sny, někoho milovat, den za dnem. Agorafobie uvězní ty, kteří jí trpí doma, protože mají hrůzu z toho, co by se mohlo stát – ale pokud zůstávají uvnitř, nikdy se nedozví, co se stát mohlo. Ty jsi citový agorafobik. Stala ses jím, když umřel Ian. Vyhýbáš se všemu, při čem by mohly přijít ke slovu city, abys nepřišla k úrazu. Inu, je nejvyšší čas, aby ses vrátila do života, holka moje zlatá, a přestaň se chovat, jako bys tím, kdo skončil v chladném hrobě, byla ty. Vsadím botky, že Ian by dal nevím co, aby mohl žít a milovat, a ty máš obojí a odhazuješ to do škarpy." Sandi zavrtěla hlavou a vyrazila ven z pokoje. "Jdu něco dělat. Z lidí bych občas zcvokla." Terri se kousla do rtu a koukla na Dava, který ji chlácholivě hladil po ruce. "Je jenom vytočená kvůli tomu termínu. Má tě ráda. Oba tě máme rádi a bolí nás vidět tě nešťastnou. Byla jsi nešťastná tak dlouho, Terri. A je k vzteku přihlížet, jak vyhazuješ štěstí oknem." "Ale on umírá, Dave," zanaříkala Terri. "Nemůžu se na to dívat… zase." "Jsi si jistá, že umírá? Víš to jistě? Třeba je to něco chronické, ne smrtelné. Nebo mu možná zbývá pět, deset dobrých let. Chceš se o ně připravit, aby ses vyhnula šesti měsícům nebo roku, kdy to bude zlé? Neříkám, že ten konec bude snadný, ale nemohla by sis užít čas, který máš a nelámat si hlavu s tím, co ztratíš?" Odmlčel se,


308

pak dodal: "Víš, že Sandi má pravdu. Může vyjít ze dveří a zítra umřít. Já taky. A ty jakbysmet. Dokonce, i jestli ten Bastien smrtelně nemocný skutečně je, mohl by tě přežít. Nemůžeme žít, co by kdyby. Protože nic není předurčené. Budoucí osud není vytesán do kamene." Terri sklonila hlavu, v mysli jí zase řádilo tornádo. Zmatek nad zmatek, klíčová slova dneška a půl včerejška. Byla vyčerpaná a nemyslelo jí to. "Vypadáš jako zmlácená," podotknul Dave. "Co tak se na chvilku natáhnout na gauč a trošku si odpočinout? Vzbudím tě, až bude čaj hotov." "Ano. Myslím, že to udělám," zašeptala. "Jsem vzhůru víc, než čtyřiadvacet hodin, a aspoň třináct jsem strávila na letištích a v letadlech." "Rozhodně se potřebuješ vyspat. Lehni si." Uložil ji na gauč, sáhl po naducaném polštáři a dal jí ho pod hlavu. Z křesla ještě vzal podomácku vyrobenou sešívanou deku a přikryl ji. "Děkuji," zamumlala Terri. "Sandi má štěstí, že tě má. A já taky." "Hmm." Dave si odkašlal a zdálo se, že ho uvedla do rozpaků. Pokrčil rameny, zabrblal něco jako, že by si měla zdřímnout, a nechal ji o samotě. Terri usnula. Na čaj ji nevzbudili, nechali ji spát celou noc. Probudila se až zítra, v pět ráno, cítila se jako boxovací pytel. Ale dobře odpočatý boxovací pytel. Sama pro sebe se pousmála, vstala a složila peřinu, kterou na ni někdo v noci hodil, a taky deku. Z kufru si vzala čisté oblečení a vydala se po schodech nahoru do koupelny. Podařilo se jí osprchovat, aniž pár spící hned přes chodbu probudila. Oblékla se, vyčistila si zuby a sešla dolů. V kuchyni uvařila čaj a odnesla si ho ven, k


309

piknikovému stolku. Usadila se na plastovou židli a nepřítomně koukala na divočinu, která bujela všude kolem. Dumala o tom, co řekla Sandi, a o všem, co ví ona sama. Popravdě řečeno, musela připustit, že neví jistě, jestli je Bastien nevyléčitelně nemocný. Přesto tomu všechno nasvědčovalo. Rozhodla se vycházet z předpokladu, že má pravdu a podle toho se rozhodnout, protože potřebovala vědět, co chce, má-li Bastien umřít. Jestli ne, odpověď je nasnadě: chce být s ním. Ale sňatek je o v nemoci i ve zdraví, v dobrém i zlém – neslibuje se, dokud budeme oba zdraví a šťastní. Potřebovala vědět, jestli ho miluje dost, aby byla ochotná při něm stát, i když dojde na nejhorší. Jestli je dost silná, aby to zvládla. Hleděla na cihlovou zeď okolo malého domku Dava a Sandi, a představovala si dny, co přijdou… bez něho. Svět bez Bastiena jí připadal hrozně pustý a prázdný. Pak si představila svůj život s ním a vzpomínala, jaké to s ním bylo. Smích, povídání a jak jim šlo řešení krizí – chce to. Nechce to ztratit, když už to jednou měla. Ale, prakticky vzato, už to ztratila. Sandi má pravdu, už se toho vzdala. A tu nemoc s ním protrpí tak jako tak, jako už ji protrpěla dvakrát. Věděla, že nedá Kate pokoj a v jednom kuse bude vyzvídat, jak na tom Bastien je. Nedokáže si pomoci. Zprávy, které dostane, spolu s zážitky z minula, a k tomu ještě navíc její bujná fantazie, se postarají, aby přesně věděla, jak trpí a bude trpět s ním, ať už s ním bude a uvidí to na vlastní oči nebo ne. Je zbabělá a blázen, uvědomila si. Lehkomyslně se připraví o dny, měsíce, možná dokonce roky štěstí, čekáním na neštěstí, které má přijít. Život je bez záruky. Dokonce, i kdyby Bastien umíral, mohla by ho – jak už


310

říkal Dave – na cestě do hrobu předběhnout. Rázně vstala, vrátila se do domu a umyla po sobě hrneček. Pak narychlo naškrábala vzkaz přátelům a zvedla sluchátko, aby si zavolala taxi. "Jestli vydržíš počkat deset minut, než na sebe něco hodím, odvezu tě." Vzhlédla ke dveřím, kde stál Dave v teplákách a mikině. Zapomněla, že je ranní ptáče. "Můžu jet taxíkem. Aspoň tě nebudu muset otravovat." "Stejně jsem chtěl jet do Sainbury pro pár věcí. A vím, že se tam musíš stavit, než pojedeš domů. Za moment jsem tady." Nedal jí příležitost odmítnout, prostě se otočil a vyběhl nahoru. Za dvě minuty přišla dolů Sandi, v domácím, zívala na celé kolo. "Mňo." Potřásla hlavou, sotva dozívala, jako by se snažila setřást ze sebe spaní, a podívala se na Terri. "Omlouvám se za to, co jsem řekla." "Neomlouvej. Měla jsi pravdu." Sandi pokrčila rameny. "Mohla jsem to říci diplomatičtěji." Terri se zakřenila a objala ji. "Mám tě ráda." "Pojedeš za ním," odtušila Sandi. V očích měla smutek. "Místo kantorky určitě seženeš, univerzit je tam jako máku. Vím, že budeš šťastná. Ale budeš nám chybět." Terri ucítila, jak se jí úží hrdlo. Na téhle dvojici psychicky doslova visela, dlouho jí byli jedinými blízkými příbuznými. Přinutila se usmát. "Well, nechval dne před večerem. Třeba mě ani nechce." Sandi odfrkla. "Jo, taky pravda." "A jestli mě kdy chtěl, teď už možná nechce, protože jsem mu utekla." "Odpustí ti," prorokovala Sandi. "Akorát musíš přilézt


311

ke křížku a přiznat, že ses zachovala jako idiotka." Terri se zachechtala a pohlédla ke dveřím, protože Dave zrovna sbíhal ze schodů. "Správně! Jsem hotov. Vrátím se coby dup, květinko." Letmo ji políbil, kufr popadl za ucho, pak se zastavil a vrátil se ještě pro jednu pusu, než vyšel v domu. "Jeď opatrně," zavolala Sandi ze zápraží. "Pojedu, kvítku můj líbezný. Teď hajdy zpátky na kutě – dělala's dlouho do noci." "Slídile," zamumlala s láskou. "Já to slyšel." "Jasně, že jo," zakřenila se, zamávala Terri a vrátila se dovnitř. Terri pobaveně kroutila hlavou, když se soukala na přední sedadlo Jaguáru. "Vy dva jste byli pro sebe stvořeni." "Ano, byli," bez váhání souhlasil Dave. Zazubil se a nastartoval vůz, hned pak vyrazil ulicí jako o závod. Bastien podřimoval na předním sedadle pronajatého auta, když vtom za ním zaburácel nějaký vůz. Rozlepil oči a uviděl zastavovat černého Jaguára se dvěma pasažéry. Ospalé, zamžené mysli chvíli trvalo poznat na sedadle spolujezdce Terri, pak vedle ní spatřil jakéhosi muže, což ho dokonale probudilo. Je sedm ráno. Doma ji nenašel, když sem v noci dorazil, a tak seděl v autě před jejím mrňavým obydlím, dokud tam neusnul. Ne, že by se nějak extra dobře vyspal. Bylo mu strachy zle, uvažoval, jestli jí jen uletělo letadlo nebo se dostala do průšvihu či co. Ale koukejme se, heleďme se, tu ji máme, živou a zdravou… a s jakýmsi chlapem? Jestli toto bastarda nepraštím, svatozář mne nemine, pomyslel si.


312

Otevřel dveře a celý rozlámaný vylezl z auta. Cítil se jako boxovací pytel po tréninku. S rukama v bok pozoroval, jak ti dva vystupují z vozu. "Bastien!" Terri byla spíš v šoku, než štěstím bez sebe, že ho vidí, usoudil z tónu jejího hlasu. Ještě toho kousek. Už tak má nervy na pochodu, protože se pořádně nevyspal. O krvi nemluvě, připomněl si. Kdy se krmil naposled, sice přesně nevěděl, zato věděl, že už je to setsakra dlouho. Možná toho libového frajera raději kousne, než praští, proč si otloukat ruce. "Dave, tohle je Bastien," řekla Terri onomu prošedivělému dlouhánovi, který zrovna vyndával její kufr z kufru černého vozu. Předčasně prošedivělého, povšiml si Bastien, když stříbrovlasý muž zaklapl kufr a zamířil k němu, kufr vezl na kolečkách. Udělal krok vpřed. "Bastiene, tohle je David Simpson, můj švagr," pustila se do představování a díkybohu taky do vysvětlování. "Dave s manželkou, Sandi, mě včera vyzvedli na letišti. Usnula jsem u nich na gauči." Bastien cítil, jak vypouští páru. Nebyl si zcela jist, jestli mu nejde i z uší. Švagr. A má ženu. "Aha," oddechl si a napřáhl ruku k pozdravu. "Rád vás poznávám." "A já rád poznávám vás," zakřenil se Dave. Strčil Bastienovi do ruky madlo kufru, místo aby si s ním potřásl. Bastien zíral na kufr jako v Jiříkově vidění. Dave se mezitím promptně otočil a objal Terri. "Musím fičet. Sandi bude mít starost. Zavolej a podej hlášení, jak to dopadlo." Bastien zvedl hlavu a zadíval se za mužem odjíždějícím v Jaguáru. "Hezké auto."


313

"To si piš. Davova chlouba a radost," usmála se Terri. "Nepůjdeš dál?" Kývnul a šel za ní po schodkách nahoru, až pak si všiml, že nese šedý papírový pytel s nějakým jídlem. Švagr ji zjevně vzal do samoobsluhy, než ji zavezl domů. Vešel za Terri do chaloupky a sotva za sebou zavřel dveře, mohl si oči vykoukat. Bylo to tam stísněné, ale vkusné… pak se obrátila tváří k němu. "Omlouvám se," vyhrkla. "Omlouvám se. Neměla jsem takhle utéct." "Terri—" "Ne, počkej. Nech mne to říci. Udělala jsem chybu. Stupidní chybu, protože jsem se bála. Já… Miluji tě, Bastiene. Vážně. A představa, že jsi nemocný a já budu muset přihlížet, jak proděláváš to, čím si prošel Ian a moje máma… mne příšerně vyděsila, ale jsem ochotná to podstoupit, jen když budu moct být s tebou. Ať už ti zbývá času, kolik chce. V dobrém i zlém. Budu stát při tobě. Já—" "Nejsem nemocný," přerušil ji. Zmlkla a zírala, nic nechápala. "Cože?" "Nejsem nemocný," zopakoval pevně a hlasitě. "Ale co ty ampulky ve tvojí ledničce." "Ampulky?" Pak mu svitlo. "Vincentovo sérum?" "Vincentovo sérum?". "Ano. Přece víš, že má zažívací obtíže. Poslali je pro něj z laboratoře, aby je vyzkoušel. Je to nové sérum, doufáme, že zabere." Pečlivě volil slova, takže říkal pravdu, ale nic neprozradil. Zatím. Terri žuchla na sofa. "Sérum je tedy Vincentovo." "Ano." "Ale co krev a stojan kapačky?" "Stojan? V šatně v panském pokoji?" optal se


314

překvapeně. Přikývla. "Ten je tam už dlouho. Jednu dobu ho potřebovala Lissianna a my ho pak prostě zapomněli dát pryč." "Lissianna?" vypískla Terri. "Ano. Lissianna." "A ta krev?" Zaváhal. Tady kráčel po tenkém ledu. Terri pokračovala: "A Kate tvrdila, že mi musíš něco povědět, prý si musíme něco vyříkat, má-li nám to klapat." "To je pravda," připustil, rád že se momentálně tématu krev vyhnul. "Existuje jedna věc, kterou s tebou musím probrat, pokud budeš souhlasit, že si mne vezmeš, ale není to smrtelná choroba. Vůbec nemocný nejsem." "Ty si mě chceš vzít?" zaradovala se Terri. Obrátil oči v sloup. "Terri, zlato. Právě jsem uletěl dva tisíce a tři sta mil, abych tě dohonil. Kvůli pozvání na rande to nebylo." "Jé, Bastiene!" Vyskočila z pohovky. Zachytil ji a zafuněl, protože mu skoro vyrazila dech, a hned pak posela tvář spoustou motýlích polibků. "Terri, miláčku, měj strpení. Musíme si promluvit." "Později," zašeptala. "Já byla tak zoufalá, odkdy jsem v koupelně zaslechla Lissiann a Kate mluvit o…" Odmlčela se a tázavě se na něho podívala. "O čem to vlastně mluvily – prý bych měla mít pochopení, kvůli Ianovi? Vyložila jsem si to tak, že jsi nemocný a já to budu chápat a zvládnu to, protože jsem to prožila už s Ianem." "Musíme si promluvit," zopakoval Bastien a povzdechl si.


315

"Prostě to vyklop." "Tohle není nic, co se dá prostě vyklopit, Terri." "Teď jsem z tebe zase nervózní." "To je mi líto, ale…" Vzal ji za ruce a kormidloval zpátky na pohovku, a usadil se vedle ní. "Není to nic zlého," začal a doufal, že bude stejného názoru. "Není?" "Ne." Rozhlédl se po obývacím pokoji chaloupky, bezděky si všímal, jak je útulný a přívětivý, a snažil se vymyslet nejlepší způsob, jak jí to povědět. "Dobrá," řekl nakonec, "viděla jsi film Americký vlkodlak v Londýně?" Zmateně se zasmála. "Ano. To snad každý, ne?" Kývnul. "Inu, nejsem Američan ani vlkodlak a nejsme v Londýně." Několikrát při té poznámce zamrkala, pak pomalu zavrtěla hlavou. "Ne, tohle je Huddersfield." "A já jsem Kanaďan a upír," prohlásil vesele. "Aha… huh," zablekotala. "Bastiene, je ti dobře?" "Terri—" "Tobě tohle přijde jako dobrý vtip?" Začínala se zlobit, uvědomil si s úlekem. Hrome, jak jen to Etienne a Lucern dokázali, říci Rachel a Kate, že jsou upíři? "Terri, mazlíčku." V duchu si vyhrnul rukávy a spustil: "Tohle není žádný vtip. Já opravdu jsem upír." "Aha. Chápu." A najednou je taky pěkně jízlivá. Což bylo zajímavé. Nikdy dřív ji jízlivou nezažil. Well, snad jen na tu prodavačku ve Victoria's Secret, na tu byla ostrá jako břitva. Ne, vlastně ne. Odkázala ji do patřičných mezí, ale jízlivá nebyla. "Seš upír." Podle hlasu mu nevěřila, ani co by se za nehet vešlo, a kývala hlavou nahoru a dolů způsobem,


316

který pranic dobrého nevěstil. "Fajn. Kousni mě." Vyzývavě k němu napřáhla ruku a Bastien se zamračil. "Terri, já tě nechci kousnout." Pak se zarazil a mnohem upřímněji dodal: "No, ve skutečnosti jsem zrovna teď dost vyprahlý, ale raději bych to ne—" "Aha. Kousni mě!" vyštěkla. "Jestli seš upír, tak mě kousni." Chvilku se na její ruku díval, pak ji vzal do dlaní, zvedl a kousnul. "Auvajs!" Terri vyskočila z gauče a ruku mu vyškubla. Bastien překonal rekord v urychleném vytažení zubů, aby jí neroztrhl žílu ani kůži. "Tys mě kousnul! Ty máš tesáky!" "Takže teď už mi věříš?" Ruku si tiskla na prsa a začala couvat. "Prosím, neboj se mě, Terri. Miluji tě," škemral něžně, udělal krok směrem k ní a vztáhl ruku, v prosebném gestu. Ulevilo se mu, když zaváhala. "Zlato, tohle je dobrá věc. Opravdu. Nikdy nebudeš muset mít strach, že umřu hroznou, dlouhou smrtí," sliboval. "Neumřu ti jako máma a Ian. Nemůžu." Zírala na něho. "Tvůj otec je mrtvý. Probodli ho?" "Ne. Uhořel. Uhořet můžeme." Pak rychle dodal: "Ale nic jako dlouhá nemoc nám nehrozí. Půjde to ráz na ráz. Žádné umírání na dlouhé lokte." "Takže ta krev u tebe v lednici…" "Potrava. Už lidi nekoušeme, ledaže je to absolutně nezbytné." "Nejsi člověk." "Ano, teda ne, samozřejmě jsme lidé. Víceméně. Jenom jsme odjinud, vážně. Jsme téměř nesmrtelní, na rozdíl od smrtelníků. A spíš Atlanťané, než Britové. No, teďka Kanaďané. Aspoň má rodina." Zmlkl a zachmuřil


317

se. Tohle teda babrám jedna radost. "Koukni, miláčku, posaď se a já ti všechno vysvětlím. Jsme upíři zásluhou vědy, žádná kletba, či co. Nejsme bez duše. Ti démoni, co se toulají po nocích, za které všichni upíry považují, jsou – well, všechno to prostě bylo jedno velké nedorozumění." Terri si nesedla, místo toho přimhouřila oči. "Takže upíři mohou chodit po venku za denního světla?" "Ano." Zamračil se. "No, slunce samozřejmě nadělá spoustu škody. A chodit po venku ve dne znamená, že musíme zkonzumovat mnohem víc krve, aby byla napravena, ale ano, můžeme jít ven a nevzplaneme ani nic podobného." Zdálo se, že tohle zřejmě bere, ale proč taky ne? Koneckonců ho už na denním světle viděla. "Kolik ti je?" Bastien si povzdechl. "Čtyři sta dvanáct." "Čtyři sta a – Kriste Pane." Teď si sedla a hned pak strnula. "Takže to všechno, cos znal, když jsme navštívili muzeum…" "Byl jsem u toho, vykládal jsem ti o tom, co jsem sám zažil," přiznal. "Ne moc hluboko do středověku. Jenom zhruba od roku 1600, to mi bylo devět." "To je všechno?" odsekla suše. Pak zavrtěla hlavou a zamumlala: "Tohle celé je šílené." "Ne, je to věda," vysvětloval zoufale. "Chápej, naši vědci v Atlantidě vyvinuli nanoboty, kteří opravují a regenerují tělo, ale spotřebovávají na to krev. Jako auto benzín. Rychlejším tempem, než aby na to přirozená krvetvorba stačila. Tím pádem musíme konzumovat krev navíc, abychom je nakrmili a zůstali živí a zdraví. Pijeme krev, abychom přežili, jako si diabetici píchají inzulín, protože ho sami nedokážou produkovat


318

dostatečné množství." "Atlanťané," zašeptala Terri. "Zamilovala jsem se do muže z Atlantidy, to jsem celá já." Prudce vzhlédla. "Nemáš plovací blány mezi prsty nebo něco na ten způsob?" Bastien si povzdechl, snažil se zůstat trpělivý. O Atlantidě se traduje skoro tolik mýtů, jako o upírech. Avšak žádné, které by je dávaly do souvislosti, díkybohu. "Miláčku, viděla jsi mne nahého. Od hlavy až k patě. Víš, že nemám žábry ani ploutve." "Aha, ano." Dlouho mlčela, pak si odkašlala. "Bastiene?" "Ano?" hlesl s nadějí. "Myslím, že bych chtěla, abys odjel. Potřebuji čas na… no… abych to strávila." Cítil, jak se mu svírá žaludek. "Kolik času?" "Nevím jistě," přiznala bez vytáček. Chvíli na ni hleděl, pak vstal a vykročil ke dveřím. Zastavil se a ohlédl. "Nikomu to neprozradíš, že ne?" "Ne, samozřejmě, že ne. Stejně by si mysleli, že jsem spadla z višně." Kývnul. "Dobře. Protože bys ohrozila celou mou rodinu – včetně Kate." "Kate?" Hlava jí doslova vyletěla nahoru. Přikývl. "Lucern ji proměnil. Je jeho životní družka, partnerka, ta pravá." "Ona s tím souhlasila?" "Jistěže ano," vyštěkl. "Neproměňujeme lidi bez dovolení. Well, Rachel ano," přiznal. "Ale ona byla výjimkou potvrzující pravidlo. Umírala a my ji museli zachránit." "Rachel je upírka, ale předtím nebyla?" "Ne."


319

"A Greg?" "Obyčejný kanadský psycholog – než se s Lissiann do sebe zamilovali a ona ho proměnila." Terri zvolna přikývla. "Takže abych byla tvojí družkou, budeš mne muset proměnit?" "Ano. Pokud budeš souhlasit." "A když ne?" "Pak mi nezbude, než se dívat, jak stárneš a slábneš a umřeš, jako ty na Iana a maminku – jen o mnoho déle. Podstoupím to kvůli tobě, Terri. A budu tě milovat až do konce. Zabije mne to, ale… u nás v rodině si slibujeme věrnost na celý život a svému slovu dostojíme." Otevřel dveře, vyšel ven a ještě se obrátil. "Budu bydlet v hotelu George, zůstanu dvě noci, pak odletím do Ameriky." Pomalu kývla a pak kývnul on, zavřel za sebou dveře a šel k pronajatému vozu. Nevěděl, jestli dělá dobře, že ji nechává samotnou, když už o nich všechno ví. Mohl by tím ohrozit celou rodinu. Ale láska je o důvěře a on Terri věřil. Miluje ho, a i kdyby nakrásně nakonec nedokázala přijmout, čím je, nikdy by mu neublížila. Terri rozbalila krevetový sendvič, ukousla si, a s povzdechem ho odložila, vyhlédla z okna pracovny. Krevety měla moc ráda, ale momentálně jí nějak nechutnaly. Nic jí nechutnalo, odkdy opustila New York. Odkdy opustila Bastiena. Zašklebila se a zase vzala sendvič do ruky. Už uplynul skoro týden, co Bastien odešel od ní z domečku. A i když tvrdila, že potřebuje čas, aby strávila, co jí pověděl… no, pořád to nemohla strávit. Nedokázala pořádně pochopit, co je vlastně zač. Porozuměla tomu, co říkal, a přestože věděla, že nejspíš existuje podrobnější vysvětlení, tomu o nanobotech a krvi


320

porozuměla. Ale porozumět a uvěřit a přijmout jsou absolutně různé věci. Pochopila, co je, uvěřila, že to je možné, ale dělalo jí potíže to akceptovat. Ta její úžasná, báječná, prostě perfektní pohádka se jaksi zvrtla. Kouzelný princ saje krev. "Vypadá dobře. Úplně se mi sbíhají sliny." Terri vzhlédla a vyskočila na nohy. "Kate!" "Ahoj." S úsměvem si sundala tmavé brýle a vykročila, obcházela stůl a bylo jasné, že ji chce obejmout. Protekla jí vlna ochromujícího strachu a Terri instinktivně vztáhla ruku, aby sestřenici zastavila, pak se zahleděla na sendvič, který držela jako nějaká Viktoriánská venkovanka krucifix. "Chceš kousnout?" hlesla, nijak zvlášť přesvědčivý herecký výkon nepodala. Kate mrkla na sendvič, vyprskla smíchy a chopila se rádoby kříže. Hodila ho do koše pod stolem, popadla Terri za ruku a táhla ji ke dveřím. "Pojď, vyrazíme si na oběd k Harvey Nichols." "Ale tam je strašně draho," namítla Terri a hodila brzdu. K jejímu nemalému úžasu tím Kate ani nezpomalila. Terri zauvažovala, jestli je pasáž o velké síle v upířích filmech pravdivá. "Je," odpověděla Kate, jako by si to nemyslela, ale říkala nahlas. Cestou kolem věšáku sebrala lehký jarní kabátek. "Ty mi umíš číst myšlenky?" vyhrkla v šoku. "Ano, To je taky pravda," odtušila Kate, klidná jako želva. "Takže celou tu dobu mi Bastien četl v mysli?" Hrůza a děs. "Věděl, co si myslím?"


321

"Ne. Neumí ti číst myšlenky. Právě proto se k sobě tak skvěle hodíte." "Vážně?" "No jo." "Kate. Já si nemyslím…" zmlkla, protože sestřenka se zčistajasna zastavila a obrátila se tváří k ní, oči zúžené. "Terri, já jsem Kate. Ta samá Kate, kterou znáš odjakživa. Sestřenice, kterou máš ráda a která má ráda tebe. Holka, se kterou jsi lovila pulce. Nic se nezměnilo. A strašně mě rozčiluje, že se mne bojíš, protože se změnil můj… řekněme zdravotní stav." Klesla hlasem, pak dodala: "Obzvlášť, když vezmeš v potaz, že jsem oželela kousek líbánek, abych sem přiletěla napravit, co Bastien po… pokazil." "Líbánek?" zašeptala Terri. "Ano. Líbánek," zopakovala Kate. "Jakmile mi Marguerite zavolala a pověděla, co se stalo, začala jsem Lucerna otravovat, abychom změnili itinerář svatební cesty a přidali na něj jakýsi Huddersfield kdesi v Anglii. Pak jsem ho nechala úplně samotného, a patřičně osamělého, v hotelu George, a chytila vlak do Leeds, abych se s tebou viděla. To všechno jenom proto, že tě mám ráda. Chci, abys byla šťastná. Nikdy bych ti neublížila. Kdybych tě chtěla kousnout, mohla jsem to udělat bezpočtukrát, když jsi u mě, v New Yorku, bydlela. Ale nekousla. Já nekoušu. Teď, prosím, prostě pojď se mnou na oběd a dovol, abych ti všechno vysvětlila. Snad ti to pak bude dávat lepší smysl. Když nic jiného, aspoň se budeš moct rozhodnout náležitě informovaná." Terri zaváhala a kývla. "Dobře." "Bastiene, ty mě vůbec neposloucháš," naštvala se


322

Marguerite Argeneau. "Ale ano, poslouchám, máti," kapku netrpělivě odtušil Bastien. Neobtěžoval se při tom zvednout oči od spisu, který pročítal. "Tak co jsem právě říkala?" Položil papíry, které procházel, a pohodlně se opřel, že jí tedy věnuje plnou pozornost, když jinak nedá. Ne, že by to zaregistrovala. Vůbec se na něj nedívala. Chodila sem a tam před jeho psacím stolem, jako lvice v kleci. Vyčerpaně si povzdechl a spustil: "Říkala jsi, žes dostala dopis, od někoho, dnes rá—" "Od Vincenta," skočila mu do řeči. "Fajn, od Vincenta," poslušně zopakoval, pak se ale zamračil. "Proč by ti Vincent posílal dopis? Bydlí s námi v penthouse. Proč prostě ne—" "Dobrý Bože, ty jsi opravdu mimo," utnula ho Marguerite. Zastavila se a se založenýma rukama se na něj škaredila, jako bohyně pomsty. Pak vzdychla a odevzdaně mu připomněla: "Vincent se vrátil do Kalifornie." "Jo?" "Ano. Vrátil. Odletěl domů už před týdnem!" "A co ta jeho hra?" Bastien se vybičoval a dokonce se mu vybavil název. "Dracula, muzikál." Znechuceně mávla rukou a zase začala pochodovat. "Skrečovali ji, už to jsou dva týdny." "Už?" vytřeštil oči. "Měl jsem jít na premiéru, ale nevěděl jsem, že nějaká byla. Nebo jo?" Nebyl si tak zcela jist, že mu o ní nikdo neřekl. Dost možná nedával pozor nebo mu to šlo jedním uchem tak a druhým ven. Hodně věcí se mu z hlavy záhadně vytrácelo, odkdy ho Terri opustila. Marguerite se zase zastavila a s přehnanou trpělivostí


323

mu sdělila: "Na premiéru vůbec nedošlo, Bastiene." Pozvedl obočí. "Pročpak?" "Museli to skrečovat. Příliš mnoho lidí onemocnělo, účinkující i ostatní personál." "Čím?" zpozorněl Bastien. Zaváhala. "Nevěděli to jistě." Nemohl si nepovšimnout, že matka najednou uhýbá pohledem. "Máti," zvedl hlas. Vzdychla a kápla božskou: "Jistě to nevěděli, ale muselo jít o něco na způsob nakažlivé anemie." "Nakažlivé anemie?" zopakoval Bastien a ani se nepokusil skrýt, jak je zhnusený. Žádná nakažlivá anemie neexistuje. Už mu bylo jasné, kde se Vincent krmil, odkdy přijel do New Yorku. Kroutil hlavou a prostě žasl. "Takže si snědl první hlavní roli, co dostal. Proboha! Jak se mu to podařilo? Na co myslel?" "Myslím, že nemyslel," povzdechla si Marguerite. "Myšlení, právě v tom to vězí. Předpokládám, že byl tak nervózní z hlavní role, že prostě…" "Nervózní nevypadal," vyštěkl Bastien. Znal ho čtyři století. Toho neznervóznilo nikdy nic. "To je pravda," neochotně připustila matka, pak zazářila. "No jasně!" "Co jasně?" optal se Bastien. Zmocnilo se ho neblahé tušení, že to vědět nechce. "No, nejspíš šlo o jídlo pro útěchu." "Jídlo pro útěchu?" nevěřil vlastním uším. "Mmm," vehementně přikyvovala Marguerite. "No, byl tam Etienne a Lissianna, oba šťastní se svými životními druhy, a Lucern si zrovna bral tu svou jedinou, a ty s Terri… Pravděpodobně byl osamělý, zničehonic na něj dolehlo, jak na tom je, a začal se kvůli tomu přejídat."


324

"Pane na nebi." Bastien klesl do kancelářského křesla a vrtěl hlavou. "Ubohý chlapec," šeptala Marguerite. "Ano, ubohý chlapec," suše odsekl Bastien. Zvedl oči v sloup. Máti měla pro Vincenta slabost odjakživa. Stručně a jasně, oblíbený synovec. "Možná bych ho měla jet navštívit," uvažovala nahlas. Bastien znatelně ožil. "To bys měla. Jsi taková hodná a chápavá, mohla bys mu pomoct." "Ano." Marguerite si vzala ze stolu kabelku. "Výlet do Kalifornie by v téhle roční době mohl být báječný." "Slyšel jsem, že je tam vskutku nádherně," kul železo, dokud bylo žhavé. "Ano, myslím, že pojedu." Přehodila si řemínek kabelky přes rameno a ještě se na něho zadívala. "Víš, že tě mám nadevše ráda a neodjela bych do Kalifornie pečovat o Vincenta, kdybych nevěděla, že o tvůj malý problém je už postaráno, viď?" Trochu trhnul hlavou. Její slova ho překvapila. "Žádný problém nemám," zavrčel a dodal: "A co tím chceš vlastně říct, že je o něj postaráno?" Marguerite otázku přeslechla. Otočila se jako čamrda a vyrazila ke dveřím. "Well, mířím do slunné Kalifornie. Vincent určitě nedá jinak, než aby bydlela u něho, tak mi cinkni tam, kdybys měl nějaké… novinky." "Počkej! Máti!" Napůl vstal a hned zase dopadl na sedadlo, protože dveře za ní zaklaply. Minutu na ně slepě zíral, přemýšlel, o čem to mluvila. Předpokládal, že měla na mysli jeho zlomené srdce, když mluvila o problému, ale neměl zdání, co mínila tím, že je o něj postaráno. Možností bylo nekonečně mnoho. Nepochybně mu v příštích dnech zavolá půltucet New


325

Yorských psycholožek – pěkných, nezadaných psycholožek – a všechny budou tvrdit, že si s ním musí pohovořit o jeho matce. Rozčileně si rukama prohrábl vlasy. Marguerite Argeneau dokáže našince dožrat jako nikdo jiný, do všeho se plete… a teď ji má na krku Vincent. Přinejmenším na čas. "Promiň, Vinny," zamumlal polohlasně. Rty mu cukaly úsměvem, když si živě představoval chaos, který bratrance čeká a nemine, ale rychle zvážněl. Je otravná a umíněná, a snad právě proto Marguerite Argeneau často dostane, co si zamane. Podařilo se jí vrátit Lucernovi Kate, když mu uletěla do New Yorku. A smluvila se s Thomasem, aby dal zase dohromady Etienna s Rachel, když se poškorpili. Věčná škoda, že si neusmyslela vrátit i jemu… Terri. Ne, že by chtěl, aby se mu pletla do života, to chraňbůh, přesvědčoval sám sebe. Meredith právě něco povídala do telefonu, když k ní do kanceláře nakráčela Terri. Zmlkla uprostřed věty a valila na ni oči. Pak praštila sluchátkem, beze slova rozloučení nebo vysvětlení tomu komusi, kdo byl na druhém konci linky. "Ráda vás vidím." Terri se usmála. "No, já vás taky moc ráda vidím, Meredith." "Věřte mi, ne tolik jako já vás, Terri." Sekretářka vstala, vzala si kabelku a sako a obešla stůl. "Z Anglie se mi místo šéfa vrátila nabručená hromádka neštěstí. Miluje vás, to přece víte." "Ano," usmála se. "Pověděl mi to v Huddersfieldu. Celý problém vězel v tom, jestli překousnu, čím vy všichni jste." Kate jí mimo jiné prozradila, že většina


326

zaměstnanců na vyšších místech jsou rovněž upíři. Argeneau Enterprises sice zaměstnávala i mnoho smrtelníků, ale důležité posty obsadili nesmrtelní. Čímž se eliminovalo riziko, že nespokojený zaměstnanec celému světy vyžvaní, co jsou zač. Meredith se u ní zastavila a kývla. "A teď?" "A teď jsem bez práce a bez domova, a tady," hořce odtušila Terri. V práci dala výpověď a dokonce se jí podařilo prodat svou útulnou chaloupku, ještě než odjela. Měla v plánu hledat si místo v Americe, nebo v Torontu, nebo prostě kdekoli, kde se s Bastienem nakonec usadí. Jestli ji tedy pořád ještě chce. Sekretářka se celá rozzářila a objala ji. "Vítejte do rodiny," a ukázala na dveře Bastienovy kanceláře. "Není zamčeno. Bude šťastný, až vás uvidí. Jdu na oběd, co na tom, že je čas stěží na svačinku." "Děkuji," hlesla Terri. Počkala, dokud ve skutečnosti o Bůh ví kolik let starší žena neodešla, teprve pak zaklepala a zase čekala, tentokrát na: "Dále" – které fakt znělo poněkud úsečně, jak si nemohla nevšimnout – a zhluboka se nadechla a vešla. "Meredith, kam jsem do pekla vrazil—" otrávený hlas okamžitě odumřel, sotva vzhlédnul a spatřil ji. "Terri." Terri. "Mne jsi nikam nevrazil, ale nechal v Huddersfieldu." Zavřela dveře a vydala se přes místnost… za ním, zčistajasna si přestávala být jistá, že Kate a Meredith měly pravdu v tom, že bude rád, až ji uvidí. Zrovna moc šťastně nevypadal. Bastien byl moment čistokrevně zmaten, pak si v duchu zopakoval svá slova – Meredith, kam jsem do pekla vrazil… Terri. Konečně se mu rozsvítilo. "Čekal


327

jsem dva dny." "Mně to myslí pomalu," podotkla omluvně. "A občas mi to jde vážně ztuha. Musela za mnou přijet Kate, než jsem se dokázala přenést přes své předsudky." "Předsudky?" "No, však víš. Třiatřicet let upířích filmů zanechá následky," pokrčila rameny. "Zasekla jsem se na tom slově, neviděla jsem za ním muže. Ani ženu, když na věc přijde." Zastavila se před jeho stolem. "Bála jsem se Kate, když se bez varování objevila u mne v kanclu v Leeds." "Kate přijela na univerzitu?" Nestačil se divit. Přikývla, na rtech jí hrál škádlivý úsměv. "Tvrdila, že prý najisto věděla, že vysvětlování dobro zvrtáš." "Já vysvětlování nezvrtal," odsekl. "Viděla jsi film Americký vlkodlak v Londýně?" ocitovala ho. Pak zavrtěla hlavou a rozchechtala se. Bastien zrudl. Tak teda jo – možná to nebyl zrovna nejvytříbenější začátek. Od té doby ostatně vymyslel minimálně tucet lepších způsobů, jak začít. "Byl jsem trochu – hodně – pod tlakem," vymlouval se. Unaveně pokrčil rameny, zhroutil se na židli a podíval se na Terri. "Hodláš mi milosrdně sdělit, proč jsi tady? Nebo tě baví mučit mne?" "Jsem tady, protože tě miluju." To zní nadějně, pomyslel si, jeho těla se začínalo zmocňovat to pravé napětí. "A protože doufám, že ty ještě pořád miluješ mě." Bastien na ni chvíli zíral, jedna část jeho já chtěla přeskočit stůl a vzít ji do náručí a názorně jí předvést, jak moc ji ještě pořád miluje. Druhá část radila k opatrnosti. "A co" – ukázal na svou tělesnou schránku – "můj zdravotní stav?"


328

Terri se zasmála. "Zdravotní stav?" Utrápeně vzdychl. "Víš, co myslím." Zaváhala, pak se optala: "Pořád mě miluješ, Bastiene? Nebo seš tak ublížený, že jsem potřebovala čas na rozmyšlenou, že vlastně ani nevíš, jestli se mnou ještě chceš mít něco společného?" "Pořád tě miluju," přiznal. "Budu tě milovat navěky. Nebo aspoň další čtyři nebo pět staletí. Potom možná budeme muset zapracovat na… oživení vztahu." Terri se zakřenila a obešla stůl. Pozoroval ji jako uhranutý, neschopný pohybu, stále se měl na pozoru, pak zafuněl, protože mu dosedla na klín. "Dokážu tvůj zdravotní stav překousnout," svěřila mu. "A ráda bych strávila život, ať už jakkoli dlouhý, s tebou. Teď, kdyby ti to nevadilo, mohl bys mne pomilovat, prosím?" Objala ho kolem ramen. Vím, že si toho musíme ještě hodně vyříkat, ale opravdu potřebuji cítit, že jsem zase u tebe. Cítila jsem se uvnitř prázdná, prokřehlá a vystrašená, odkdy jsi odešel." Bastien cítil, jak ho opouští jakási otupělost, díky které poslední tři týdny vlastně nic necítil, a na její místo se dere souznění spřízněné duše. Přesně tak se cítil on. Prochladlý a vyděšený, vnitřně sám. Jako by spolu s ní odešlo z jeho života i všechno štěstí. Objal ji kolem pasu a sklonil hlavu, aby ji políbil. V náručí ho hřála a na rtech sládla, ale teprve až mu zavzdychala do úst, ucítil, jak se do něj po špičkách vkrádá vášeň. Chyběla mu. Chybělo mu dotknout se jí, mluvit s ní, prostě s ní být. A taky mu chybělo její vzdychání, kňourání a jak se k němu celým tělem tulí a mazlí a tak vůbec. Jel dlaní od pasu nahoru k ňadrům a něžně stisknul,


329

ozvalo se tiché vzdychnutí, když se prohnula do oblouku a zasténala v odpověď. Málem cítil, jak ochranná ledová krusta, která mu během posledních tří týdnů vyrostla kolem srdce, praská a bortí se. V hrudi zbylo obnažené, bolavé srdce. Teprve nyní pochopil frázi: Miluji tě, až to bolí. Bolelo ho srdce a zahojit je mohla jenom Terri. "Terri," zašeptal, když ji přestal líbat a rty jí putoval po líci. "Potřebuji tě." "Já tebe taky." Cosi v jejím hlase cinklo, když mu to přiznala, jakýsi vzrušený bezdechý zvuk. Pak mu zapletla prsty do vlasů a přitáhla si jeho rty ke svým. Políbila ho s vášní, na kterou vzpomínal a po které toužil. Bolest v srdci polevovala, ale teď ho zase bolelo tělo. Hrozně ji chtěl a tak ani nepomyslel na nějakou něhu, ohleduplnost či takt. Instinkt mu velel servat šaty z ní a vnořit se hluboko do ní. Ruka škádlící ňadro se pustila do knoflíčků vpředu na blůzce. Bezohledně za ně škubala a několik jich uškubla, nemohl se dočkat, až se dotkne holé pleti. Blůzička rozhalena, jaká to úleva. Pohled na černou saténovou podprsenku ho jedním slovem frustroval. Terri se nad ním smilovala a zručně vyhákla háček, fikaně umístěný vepředu, takže černý satén vydal v plen, co až doteď skrýval. Bastien nezaváhal a nabral ty poklady do dlaní, laskal a tiskl teplou, hebkou kůži. Nechal líbání a vzal do úst vztyčenou bradavku. "Měli bychom se přesunout na gauč," mumlal. "Ne," vzdychla – a jeho zalila vlna zklamání, protože najednou sklouzla a on na ni nedosáhl. Jenže ani Terri zjevně neměla náladu na moc dlouhou předehru. Než se stačil ve zklamání utopit, nebo se pohnout, znovu se mu usadila na klíně, tentokrát obkročmo.


330

"Zase máš sukni," vydechl na ňadro a olíznul bradavku, která mu vyzývavě trčela přímo do obličeje. Dlaní jel vzhůru po stehnu v zajetí punčoch. "Ale tohle bude zavazet." "Ne, nebude," vzala ho za ruku a vedla stále výš, pod sukni, na boky. Vykulil oči. Tohle nejsou punčocháče, ale staré dobré punčochy. A bez kalhotek. Zaúpěl jí do prsou a v puse uvěznil bradavku, rukama hladil nahý zadeček a řešil veledůležitý rébus. Jak brzy by bylo moc brzy do ní vstoupit. Což ona vyřešila levou přední. Poposedla, sáhla a rozepnula mu kalhoty. "Potřebuji tě teď, Bastiene." "Díky Bohu," vydechl, jednou rukou jí vjel mezi nohy, aby ji pohladil. Na první dotek poznal, že je nažhavená a mokrá a připravená. V tu samou chvíli, kdy ho osvobodila z kalhot, mu ruku odstrčila a posunula se, změnila polohu tak, aby na něho mohla nasednout. "Terri…" zavzdychal, když zvolna klesla a přijala ho do sebe. Vlahé vlhké lůno se kolem něj sevřelo. "Ano," vydechla, zvedala se a zase sjížděla dolů. "Zatraceně." Ústy se jí přisál ke krku a naléhavě sál. Ucítil, jak se špičáky pokouší vyjet ven, aby se do ní zakously. Silou vůle je zatáhl a raději obrátil pozornost ke rtům. Líbala ho právě tak hladově, jako on ji, klouzala po něm, zvedala se a spouštěla. Její loudavý rytmus ho doháněl k šílenství. Potřeboval to rychle a tvrdě, byl bez ní příliš dlouho. Povytáhl sukni víc nahoru, aby mu nepřekážela, oběma rukama jí sevřel boky a nutil pokračovat. Seděla na něm obkročmo, jako na bujném hřebci, teď jí nezbylo, než od něj ústa odtrhnout. Lapala po dechu.


331

Popadla ho za zátylek a pusou přitiskla na kůži svého hrdla. Napětí v ní narůstalo, už bylo téměř nesnesitelné. "Bastiene, prosím!" zaúpěla, škemrala o uvolnění. Už ji tam skoro měl. Pak ucítila, jak se do ní zatínají zuby a zkameněla překvapením. Přestala se pohybovat, tělo se jí napjalo, tančila na ostří vzrušení, ale on stále pokračoval. Přirážel a sál. Zčistajasna v ní explodovala rozkoš. Neuvěřitelná, orgasmická rozkoš, přímo extáze. Vykřikla, držela se ho jako klíště, objímala kolem krku a ramen, a celá se třásla v jeho náručí. Vyvrcholení ji zdolalo, zaplavilo, vlna za vlnou, až už si nemyslela, že snese ještě víc… pak ji spolkla tma. "Tys omdlela." Terri při těch slovech s námahou otevřela oči a podívala se vzhůru na Bastiena, pak se rozhlédla okolo. Přenesl ji na gauč. Ležela, šaty mírně řečeno neupravené, a on seděl na kraji a něžnými, půvabnými pohyby prstů jí odhrnoval vlasy z tváře. "Tys mě kousnul," vydechla, pořád tomu nemohla uvěřit. Zašklebil se. "Omlouvám se, snažil jsem se odolat, ale přitiskla sis mou hlavu ke krku a já…" "To nevadí," vyhrkla, omlouvání nebylo to, o co zrovna teď stála. Pak vzdychla. "Ježíši, Kate říkala, že to je něco, což je ale setsakra slabé slovo." "Jsi v pořádku?" Měl o ni starost. Pomalu kývla. Cítila se v pohodě. Cítila se víc, než jen v pohodě. Cítila se přímo skvěle. Zadívala se mu upřeně do očí. "Miluji tě, Bastiene. Za ty poslední tři týdny se omlouvám, ale potřebovala jsem čas… sžít se s tím. Všechno bylo tak snadné, tak přirozené, od samého


332

začátku. Jako v nějaké pohádce." "A poté se pohádka proměnila v horor." "Ne. Žádný horor," zavrtěla hlavou na polštáři… a raději přešla na upřímnost. "Well, okay, možná maličko strašidelná pohádka, ale za to mohlo jenom to tvoje vysvětlování—" "Je mi to líto," přerušil ji. Zasmál se a rozpačitě si prohrábl rukou vlasy. "Věřila bys, že Rachel jsem to místo Etienna musel vysvětlovat já, protože on to zpackal? Pak se karta obrátila a já to s tebou zpackal taky. Myslím, že je těžší vymyslet něco chytrého, když ti na věci opravdu záleží. A to záleží – hrozně moc – mi na tom záleží." "Já vím. Chápu to," uklidňovala ho. Pozvedla se na pohovce a sedla si. Měla překvapivě lehkou hlavu, byla jako omámená. "Při všem tom vzrušení jsem se nechal unést," nepřestával se omlouvat. "Už se to nestane." "Děláš si srandu?" vykřikla. "Upřímně doufám, že stane. Bylo to…" Zavrtěla hlavou. Neměla pro to slov. Extáze, možná. Bastien se pousmál, ale řekl: "Terri, miluji tě. Jenže nejsem dokonalý a udělal jsem chybu, a jak poplyne čas, udělám spoustu dalších. Omlouvám se, já—" "Pššš." Vzala jeho tvář do dlaní. "Nikdo není dokonalý, já nejsem dokonalá a ani ty nejsi dokonalý, Bastiene. Ale pro mne pan Donalý jsi." Něžně se políbili a pak se odtáhl a pozorně se na ni zadíval. "Nuže, paní Dokonalá, co děláš příštích čtyřicet, padesát let?" "Hmm." Blaženě se usmála. "Vlastně momentálně žádné plány nemám. Sekla jsem s prací a prodala dům, takže jsem svobodná… bez závazků."


333

"Jo?" Bastien se zakřenil. "Neměla bys chuť strávit je se mnou?" "Už jsem si myslela, že se nikdy nezeptáš." "Hmm." Zvážněl a Terri bylo z jeho výrazu nad slunce jasné, že přijde něco pro něj velmi důležité. Bříškem ukazováčku jí sjel dolů po líci. "A nechtěla bys je prodloužit na čtyři, pět století a možná i víc? Na tomhle světě se dá podnikat moře věcí a bylo by pěkné dělat je spolu." Zvedla ruku, pohladila ho po tváři a přikývla. "Myslím, že chtěla."

překlad: Alice verse 3.3


Sága rodu ARGENEAU I. Rychlé kousnutí Lissianna ARGENEAU (*1798) & Greg HEWITT (*1965) TADY

II. Kousnutí lásky Etienne ARGENEAU (*1689) & Rachel GARRETT (*1972) TADY¨

III. Svobodný bílý upír Lucern ARGENEAU (*1390) & Kate C. LEEVER (*1977) TADY

334


335

336

Lynsay SANDS Vysoký, tmavý & hladový Alexandria & Ramses

(*1560 před Kristem +79 po Kristu) (*1567 před Kristem +79 po Kristu) zahynuli 24.8.79 našeho letopočtu, při výbuchu sopky Vesuv (zkáza Pompejí a Herculanea) dvojčata

Lucian

Jean Claude

(*1534 před Kristem)

(*1534 před Kristem +1995 doma při požáru)

Luna

(+ při zkáze Atlantidy)

dvě dcery


Sabia


Martine

Armand


Marguerite

Susanna

Althea

(*4.8.1265)

(*1430 +1449)

(*1775 +1798)

Lucern

Bastien

Etienne

Lissianna

Thomas

(*1390)

(*1590)

(*1689)

(*1798)

(*1794)

Terri Simpson

Rachel Garrett

Gregory Hewitt

Kate C. Leever

(*1977) (*1970) (*1972) III. Svobodný IV. Vysoký, II. Kousnutí bílý upír tmavý & hladový lásky

Victor


(*230)

Rosamund

Marion Sarrah

(*1888 +1909)

(*1301 +1695) upálena na hranici

Jeanne Louise (*1909)

Vincent (*1590)

(*1965) I. Rychlé kousnutí

Darius

(*1380 před Kristem +230) přišel o hlavu v bitvě Darius

Raphael

Cale

Aloysius Pimms (*1673) dvojčata Decker Elspeth Julianna Victoria (*1750) (*1872) (*1983) (*1983)

Lynsay SANDS Vysoký, tmavý & hladový 0

Recommend Documents