Lynsay SANDS, Náhodná upírka 0

Lynsay SANDS, Náhodná upírka

0


Lynsay SANDS THE ACCIDENTAL VAMPIRE

ARGENEAU VII

Náhodná upírka

1


2

1. KAPITOLA Ten pištivý vřískot Elvi probudil. Pronikavý a plný hrůzy. Vytrhl ji ze spaní a tak se pohnula dřív, než vůbec byla pořádně vzhůru. Začala se bleskem zvedat… zaklela a dopadla zase na záda, protože hlavou bouchla do dřevěného víka rakve. Úpěla bolestí, která jí vibrovala lebkou. Před očima jí křepčily hvězdičky, raději je pevně zavřela a přitiskla si dlaň na čelo. Praštila se vážně parádně a ráda by si oběma rukama sevřela hlavu a chvíli se v mukách převalovala sem a tam, jenže to rakev nedovolila. A pak jí druhý vyděšený výkřik připomněl, proč je vlastně vzhůru. Zvedla ruku, kterou si nedržela hlavu, a strčila do víka rakve, až odletělo. Pak si musela hlavu pustit, aby mohla vstát. Vylézt z rakve byla práce pro obě ruce a na první věc po ránu směšně namáhavá. Zvlášť ještě před prvním sáčkem krve. Pronadávala se ven z téhle vymyšlenosti a hned pak na dřevěné podlaze zapleskaly bosé nohy, jak vybíhala ze svého pokoje. Dokonce se ani nenamáhala sáhnout po županu, aby zakryla bílou bavlněnou noční košili, kterou měla na sobě. Další vřískot prořízl vzduch, to už pelášila po chodbě. Čtvrtý se ozval, zrovna když vtrhla do pokoje Mabel. Rozrazila dveře dokořán, neřešila, že prásknou do zdi a nejspíš v ní zanechají rozkošnou díru. Mabel uviděla okamžitě. Stála v županu na posteli, zády ke zdi, rozcuchané stříbrné vlasy kolem hlavy jako vrabčí hnízdo, oči vytřeštěné hrůzou. Kartáčem s


3

dlouhou rukojetí se divoce oháněla po netopýrovi, který stejně divoce kroužil těsně pod stropem. K tomu zřejmě zavřískala pokaždé, když nebohé okřídlené zvířátko zalétlo kamkoli poblíž ní. Elvi pozorovala, jak to netopýr otočil, aby nenarazil do protější zdi, a letí zpátky k Mabel, která opět zavřeštěla. Odbočil, aby se vyhnul mávající lufě, profičel otevřenými dveřmi koupelny a nakrátko zmizel z dohledu. Elvi si přichvátla a fofrem je přibouchla, uvěznila ho uvnitř. "Ach!" Mabel se zhroutila na postel, sprchovou lufu přitisknutou k hrudi. "Ach, díky Bohu." Elvi si dala ruce v bok a zamračila se na svou spolubydlící. "Včera v noci jsi otevřela okna." Mabel si povzdechla nad obviňujícím tónem jejího hlasu. "Musela jsem je otevřít. Bylo horko, Elvi." "Já vím, že bylo horko, Mabel. Taky tady bydlím." "Ale tvoje okna mají síť proti hmyzu. Aspoň ty v ložnici." "Já spím v rakvi," zdůraznila suchým tónem. "Rakev okna nemá. Věř mi, já vím, jaké bylo horko. Ale nemůžeš okna otevírat, dokud na nich nebudou nové sítě." "No jo, k čertu, a kdy je hodlají konečně nasadit?" zeptala se netrpělivě. "Už jsou to dva týdny." "Musí být vyrobené speciálně na zakázku a dodány výrobcem," připomněla jí. "Ano, protože v tomhle baráku je každé zatracené okno jinak velké," brblala Mabel. Elvi pobaveně zkroutila pusu nad tím, jak je otrávená. "Vítej ve světě viktoriánských domů. Není báječný?" "Ha!" zavrčela Mabel a polekaně se posadila, když Elvi vykročila ke dveřím na chodbu. "Hej! Kam si


4

myslíš, že jdeš?" "Zpátky do své rakve." "Ale co netopýr?" vyhrkla zděšeně, vylezla z postele tak rychle, jak jí to dvaašedesát let staré tělo dovolilo, a uháněla za ní. "Co s ním?" Elvi pokračovala chodbou dál. "No, nemíníš ho nějak dostat ven z mé koupelny?" "Vážně ti připadám tak hloupá?" ušklíbla se nevěřícně. "Nemíním se k té věci ani přiblížit. Zavolej do Spolku na ochranu zvířat." "Spolku na ochranu zvířat? Tam teď nikdo nebude." "Musí mít někoho na telefonu pro naléhavé případy. Zavolej tam a zjisti to," odsekla přes rameno Elvi. "Ale to může trvat celé hodiny," protestovala Mabel. "Nemůžeš ho prostě dostat ven? Tím myslím, měla bys s ním být nějak spřízněná." Elvi se zarazila u dveří svého pokoje a užasle se k ní otočila. "Podle tebe vypadám jako létající krysa?" "Ne, samozřejmě, že ne," vyhrkla Mabel a dodala: "ale jsi upírka a on netopýr… Měla by mezi vámi existovat nějaká empatie nebo porozumění nebo… něco. Možná, že kdybys to zkusila, dokázala bys ho přemluvit." "Správně, takže podle toho bychom měli umět mluvit s opicemi. Zkusme to, až půjdeme příště do ZOO," odfrkla Elvi a zopakovala: "Zavolej do Spolku na ochranu zvířat." "Elvi!" vykřikla Mabel a dupla si, když se Elvi obrátila, že půjde k sobě do pokoje. "Nemůžu se osprchovat, dokud je tam ta věc." "Mabel, v tomto domě je šest koupelen se sprchou a vanou. Použij nějakou jinou." "Ale—"


5

Elvi zavřela dveře před dalšími protesty a šla k rakvi, ale zastavila se, sotva okem zavadila o digitální hodiny na prádelníku. Otočila se jako čamrda, trhnutím otevřela dveře a zamračila se na Mabelina vzdalující se záda. "Je devět hodin!" "Že by?" znělo to nakrknutě a šla pořád dál. "Tak proč jsi mne nevzbudila v osm, jak jsem tě prosila?" "Protožes nespala dobře a jsi vyčerpaná, a já se rozhodla nechat tě přispat si… což je laskavé, dle mého názoru, ovšem já jsem ohleduplná osoba… na rozdíl od některých lidí, kteří se dokonce ani nepokusí promluvit s netopýrem, pro dobro drahé věrné přítelkyně." Elvi se zakabonila při tak průhledné snaze naočkovat jí pocit viny a pak vyprskla: "Mabel, Owen má dneska narozeniny. Musím upéct dort a dohlédnout na výzdobu a—" S dlouhým trpitelským povzdechem se Mabel zastavila a obrátila čelem k ní. "O výzdobu už jsem se postarala a teď se přišla domů osprchovat na oslavu. Hodlala jsem tě probudit, až se vysprchuji. A co se týče dortu…" Pokrčila rameny. "Počkají. Oslava bez tebe nemůže začít." Když Elvi pořád jen stála a zle si ji měřila, Mabel mávla rukou. "Dělej. Běž pod sprchu. Obleču se a přijdu ti pomoct, protože já se sprchovat nemůžu." "Zavolej do Spolku na ochranu zvířat," zavrčela Elvi, odmítala cítit se provinile, a práskla dveřmi. "Já tomu prostě nemůžu uvěřit. Nějaká nesmrtelná si dala inzerát do oddílu Hledá se, v Toronto Star! Neuvěřitelné." Victor hodil po DJ pohled lehce opepřený


6

podrážděním. Kdyby podstatně mladší nesmrtelný neřídil BMW, ve kterém oba seděli, dal by mu s chutí lepanec. Takhle mohl leda zabručet: "Pochopil jsem, už když jsi to řekl poprvé, DJ… což bylo před dvěma hodinami a více než stovkou repríz. Chápu to. Přestaň to říkat." "Promiň, ale…" DJ Benoit vrtěl hlavou, až mu po ramena dlouhé, pískově zbarvené vlasy fackovaly tváře, při tom zopakoval: "Já tomu prostě nemůžu uvěřit." Němě zvedl oči v sloup. Victor se obrátil a vyhlédl do noci tónovaným oknem vozu. Uháněli po dálnici, absolvovali poslední úsek dvou a půl hodinové cesty, letěli kolem jasných světel aut, míjeli jedno za druhým, nechávali je za sebou s mizivým strachem z pokuty. Neprotestoval ani nekritizoval. Čas zjevně stále držel mladíka v šachu, proto byl netrpělivý a dychtivý mít cestu za sebou. Časem si DJ uvědomí, že není proč spěchat; čas není jejich druhu soupeřem, kterého je nutno porážet. "Myslím tím, že byl v oddílu Hledá se," ozval se DJ, čímž se znovu přihlásil o pozornost. "Jako by mužský, ať si třeba upír, byl kolo, které si může koupit nebo tak něco. Co si od toho kruci slibuje?" "Pravděpodobně životního druha," odtušil suše Victor. "Takhle přece životního druha nenajdeš," ihned zaprotestoval, pak ale znejistěl. "Nebo jo?" Victor pokrčil rameny. "Už se staly podivnější věci." "Jo, ale… Určitě musí vědět, že tím vzbudí hněv rady. Inzerát, pro smilování Boží! To je kardinální faux pas. Nemáme upozorňovat na naše lidi." "Hmm," zabručel Victor. "Při nejlepším můžeme doufat, že si každý smrtelník, který to uvidí, pomyslí, že


7

jde o žert nebo o úlet nějaké nešťastné duše s vyšinutou myslí." "Nějaký cvok," zamumlal DJ a rozhodně kývnul. "Tak to nejspíš bude. Musí být. Chci říci, no tak. Žádný našinec by takhle nehloupnul." Victor si odpustil poukázat, že ještě před chvilkou tomu skálopevně věřil a uplynulé dvě hodiny strávil lamentacemi nad faktem, že si našinec dal inzerát do novin. Prostě ho nechal měnit názor dle libosti. Co se jeho týče, zatím nebyl rozhodnut. Klidně si počká, až se s tou ženou setká. "Co si myslíš?" "O čem?" "Je pravá?" naléhal DJ, očividně stále na vážkách, s čím mají tu čest. "Jak to mám vědět?" zamručel podrážděně. "Vůbec nic o ní nevím. To ty jsi odpověděl na inzerát a posílal jí dopisy, celé tři týdny." "E-maily," opravil ho DJ. "Vážně tě už musíme propasírovat do jednadvacátého století, Argeneau. Mít počítač a umět ho používat, mohl sis mailovat sám a nenutit k tomu mě." "Což je přesně důvod, proč si žádný pořizovat nemíním," oznámil kousavě Victor. "Takže, vzhledem k tomu, že sis s ní dopisoval ty, pověz to ty mně. Co si myslíš? Honíme se za přeludem? Najdeme rádoby gotické dítě hrající si na vampa?" DJ se zamračil a zamyslel se nad tím. "Nejsem si jist. Vyměnili jsme si zhruba tucet e-mailů, ale vlastně jsem se o té ženě nic nedozvěděl. Je ve všem k zbláznění vyhýbavá." Kabonil se na silnici a po chvilce dodal: "Její e-maily byly povětšinou plné otázek. Nejvíc ji zdá se zajímá ujištění, že opravdu seš, co tvrdíš, že seš."


8

"Na tebe a co ty tvrdíš, že jsi," opravil ho Victor, myslel si, že šlo o přeřeknutí. "Já ty e-maily dokonce ani nečetl." "Ne, ale já na ně odpovídal tvým jménem, tak jsem použil tvou e-mailovou adresu a odpovídal jí na otázky podle tebe." "Cože?" Victor vyletěl, jako by ho píchla vosa. "Žádnou e-mailovou adresu nemám." "Teď už máš," informoval ho DJ. "[email protected]." Dřív, než ho Victor stačil seřvat, pospíšil si s fikanou výmluvou: "No, nakázal jsi mi odpovědět na inzerát a získat si její zájem, abychom o ní mohli zjistit víc." Pokrčil rameny. "Dospěl jsem k názoru, že máme větší šanci ji zaujmout, pokud budeš odpovídat ty. Jsi zajímavější, než já." "Jak jsi na to přišel?" užasl Victor. "Seš bohatej," DJ měl odpověď na všechno. "A brácha nejmocnějšího nesmrtelného na tomto kontinentu, o tom, že pocházíš z jedné z nejstarších famílií nemluvě. Kočky na tohle letí. Peníze, moc… A že seš setsakra fešnej, taky nezaškodí." "Těžko mohla vědět, jak vypadám," mračil se Victor. "Odmailoval jsem jí fotku," potěšil ho DJ. Když se na něho Victor otočil, pohotově se bránil: "No, řekla si o ni. Tak jsem jí poslal jedinou, co mám. Tu, na které jste s Lucianem na veselce Lissiann. Jasně," mrkl na Victorovy po ramena dlouhé vlasy a černé džíny a triko. "Tenkrát jsi měl mnohem kratší háro a kvádro. Nevypadáš stejně jako tehdy." Victor po něm křísl zlostným pohledem, silou vůle se uvolnil a pohodlně opřel. "A cos dostal na oplátku, za mou fotku a rodokmen?"


9

DJ udělal obličej. "Ne tolik, v kolik jsem doufal. Stručný životopis a fotografii." Sundal jednu ruku z volantu, poslepu sáhl na zadní sedadlo a popadl složku, kterou tam položil, když nastoupili do auta. Podal ji Victorovi. "Je uvnitř, na jednom z e-mailů." Victor otevřel desky. Fotokopie novinové stránky ležela hned nahoře. Hledá se: Upír pro atraktivní nezávislou upírku. Přátelství a možná láska. Ochota přestěhování podmínkou. Jen vážně opravdoví upíři. Kroutil hlavou, při tom listoval papíry, zatímco mu DJ líčil to málo, co se dozvěděl. "Je vdova a spolu s přítelkyní vlastní mexickou restauraci a také hotýlek typu nocleh-se-snídaní. Nemůžu si vzpomenout, jak se ta přítelkyně jmenuje. Oba podniky jsou v Port Henry. Prožila tam celý svůj život." Victor super mini životopis ocenil zabručením, právě našel obrázek. Byla na něm krásná žena s dlouhými tmavými vlasy, velikýma očima a plnými rudými rty. Na zadní straně stálo Elvi. Po kratinké prohlídce šoupnul podobenku zpátky do složky. Krásná žena, ale krása na něj jen zřídkakdy udělala dojem. Během svého života už spatřil mnoho krásy, tolik, že už na něj nepůsobila. Ze zkušenosti věděl, že krása je nejlepší způsob, jak odvést něčí pozornost od – a/nebo skrýt – nesnesitelné ohavnosti. Ďábel by se určitě nezjevil a neuváděl lidi v pokušení pokrytý bradavicemi a slizem. "Tak co?" optal se DJ, když Victor vrátil složku na


10

zadní sedadlo. "Co si myslíš?" "Myslím si, že z jednoho obrázku a té trochy informací, které se ti podařilo sehnat, nezjistím nic," odvětil Victor, pak zahlédl značku avizující sjezd z dálnice, který hledali a dodal, "ale brzy zjistíme víc." DJ znechuceně mlaskl. "Tohle celé je nejspíš příšerná ztráta času. Ani jméno Argeneau na ni zdá se neudělalo extra dojem. Být našinec, padla by na zadek." Victor pokrčil rameny. "Nejsme jediná stará, mocná rodina. Třeba pochází z nějaké podobné, takže nepadá na zadek. Nebo se možná zrovna přistěhovala z Evropy. Jméno Argeneau už tam nemá tu váhu, jako mívávalo, než jsme se vystěhovali. Tam je mnoho starých, mocných rodin. Ať tak či tak, stejně je potřeba ji prověřit." "Jasně," povzdechl si DJ, hned zase pookřál a zavrněl: "Pozitivní na tom je, že jestli se z ní vyklube nějaká praštěná rádoby, můžeme hupsnout do káry a odfičet rovnou zpátky do Toronta. Kolem půlnoci bychom kliďánko mohli být doma." Victor se pousmál, ale nijak to nekomentoval. Pozoroval, jak se venkovská silnice, na kterou vjeli, zvolna mění v předměstí. Ze tmy se nořily první zemědělské usedlosti, farmářské domky a stodoly, nakonec domy. Ty rychle ustoupily obchodům; benzínové pumpě, rychlému občerstvení, kde prodávali koblihy, krámkům se zbožím z druhé ruky a bankám. "Máme se s ní setkat v té její restauraci?" zeptal se, prohlížel si reklamní nápisy na průčelí obchodů, které míjeli. "Ano. U Bella Black," odtušil DJ. "Prý je to na Main Street, po levé straně, v půli cesty mezi druhými a třetími semafory."


11

"Tohle jsou druhé semafory," podotknul Victor, když zastavili na červenou. Oba se zahleděli nalevo od silnice, četli vývěsní štíty. "U Bella Black," přečetl DJ nahlas ve stejnou chvíli, kdy Victor zmíněnou budovu uviděl. Port Henry zjevně patřilo k nejstarším městům Ontaria. Většina domů na ulici byla postavena ve viktoriánském slohu. U Bella Black nebyl výjimkou, ale měl obrovský pestrobarevný vývěsní štít a na velkém výkladu restaurace se skvěl elegantní zelený leguán, namalovaný uprostřed květinového věnce. Victor uvažoval o podivné volbě emblému a pak obrátil zrak zpátky k silnici, kde nějaké auto zrovna couvalo na úplně poslední parkovací místo. Vystoupil párek lidí a vydal se k restauraci. Potom naskočila zelená a DJ se pomalu rozjel, zrovna míjeli U Bella Black, když pár došel ke vchodu a otevřel dveře. Nakrátko se jim naskytl pohled na světla a barvy a lidské hemžení, pak dveře za vcházející dvojicí zapadly, na ulici opět zavládl klid. "Je tam plno," utrousil DJ. "Vypadá to, že všechna auta zaparkovaná na této silnici by mohla patřit jenom návštěvníkům restaurace." "Hmm," zabručel Victor. "Tady odboč." Našli si místo v boční ulici a Victor spěšně vystoupil. Využil příležitost protáhnout si ruce a nohy, ze srdce rád, že už je z auta venku. Trochu se o něj pokoušela klaustrofobie, uvnitř uzavřených vozidel se vždycky cítil jako v pasti. Obvykle dával přednost motorkám, ale tohle byla práce, ne zábava, a tak osobní pohodlí muselo jít stranou. "No," poznamenal DJ, když došel za ním na chodník, "myslím, že je šuma fuk, že už nevypadáš úplně stejně


12

jako na fotce. Určitě tě pozná podle toho, že tě nepozná." Victor se na něho zmateně zamračil. "Co to do pekla žvaníš?" DJ pokrčil rameny. "Well, bydlí tu… kolik? Pět set lidí, v tomhle městečku? Pravděpodobně zná jednoho každého, kdo tady žije. Budeme vyčnívat jako bolavé palce." "Pravda," odsekl Victor a přidal do kroku, jak se blížil ke dveřím. Chtěl si tohle prostě odbýt a zjistit, jestli je ta ženská nesmrtelná nebo ne. Jestli není, mohou vypadnout a zamířit k domovu. Jenomže pokud je… Stiskl rty. Pokud je Elvi Blacková nesmrtelná, musí o ní zjistit všechno, co se dá, a předvést ji před radu k soudu. Jak už říkal DJ, upozornit na sebe tím inzerátem bylo považováno za kardinální faux pas. Musí zjistit, jaká faux pas má ještě na svědomí. Soudě dle toho, že po Torontské klubové scéně navíc kolují drby o upírce, která žije v jednom z městeček na jihu, inzerát není jejím jediným prohřeškem. DJ otevřel dveře restaurace a Victor se zastavil, protože je převálcoval příval horka a hluku, připlouvající vchodem na vlně libých vůní. Letmý pohled do nitra lokálu, který se jim prve naskytl, vskutku nebyl sto ukázat vše. Nebylo tu plno. Bylo narváno. Lidé obsadili jednu každou židli a stoličku, a skoro stejně tolik jich postávalo kolem otevřeného baru v přední části restaurace… a sotva překročili práh, všichni do posledního ztichli a obrátili se k nim, aby si je náležitě prohlédli, včetně mariachi kapely, která se promenovala mezi přeplněnými stolky. "Byl's už někdy v Mexiku?" Victor odpověděl na tlumenou otázku DJ zavrtěním


13

hlavy. "Já taky ne," připustil DJ. "Ale myslím, že by se mi tam mohlo líbit." Victor na tu slovní perlu jen pochybovačně našpulil rty, ignoroval neomaleně civící dav a klouzal pohledem po barvité výzdobě restaurace. Zdi byly světle krémové, fádní odstín zpestřovaly kaňky barev. Modré a zlaté sombrero visící na stěně, obrovská, jasně zelená socha leguána s mládětem na polici, řada hliněných květináčů plných slunečnic a také několik barevných reprodukcí, většina od Diega Rivery. A navrch všeho ještě pestrobarevné stuhy, balonky a ohromný transparent Šťastné narozeniny. Dokonce i bez slavnostní výzdoby by to na něj bylo příliš mnoho barev a vzruchu. Dával přednost uklidňujícímu blues, modré a sněhobílé. Tohle bylo… moc hlasité a téměř oslnivé, na jeho vkus. "Mohu vám nějak pomoci, hoši?" Victor shlédl na muže, který se k nim blížil. Pět stop jedenáct plus mínus, o dobrých šest palců menší, než on, a o tři čtyři palce menší, než DJ. Nesl se s důstojností, danou mu odznakem a uniformou, zřejmě místní policajt. Možná jediný, napadlo ho. Koneckonců, je to malé městečko. "No tak co?" Policista se dožadoval odpovědi, hlas a výraz mu tvrdl přímo úměrně délce Victorovy mlčenlivé obhlídky. "Ne," odpověděl jednoduše a vykročil kolem něj, náhle se zastavil, když ucítil na paži pevný stisk. "Tohle je soukromá party," ucedil zachmuřeně policista a Victor pochopil, proč jejích příchod upoutal pozornost. "Byl jsem pozván," prohlásil. Odpověď se místností


14

rozlehla s dunivou ozvěnou. Uvědomil si, nakolik restaurace ztichla, když ustal hovor a hudba. Najednou byl celý nesvůj, přešlápl z nohy na nohu, policista si ho zatím prohlížel pečlivěji. "Victor Argeneau?" zeptal se nakonec, nejistým hlasem. Victor přikývl, uvažoval, odkud ten chlap zná jeho jméno. Vtom si s hrůzou vybavil tričko, které měl jednu dobu v oblibě jeho synovec Etienne, počítačový cvok. Čistě bílé, se slovy: Já jsem ta náctiletá nymfomanka, se kterou sis povídal on-line, nebo něco stejného ražení. Jednu chvíli se obával, že tohle je Elvi Blacková, ale pak se muž pousmál a řekl: "Nevypadáte moc jako na obrázku, co mi ukázala Mabel. Měl jste kratší vlasy a na sobě oblek a vázanku." Victor neměl ponětí, kdo je Mabel, a bylo mu to srdečně jedno, ale zmíněná fotka byla ta, o které DJ tvrdil, že ji poslal Elvi Blackové. "A vzal jste si s sebou přítele," pokračoval policista, zkoumavý pohled obrátil na DJ. Koukal na něj jako koňský handlíř na vychrtlého koníka Toníka. Jestli on vypadal ošuntěle, ve srovnání se svou fotografií, DJ vypadal bez nadsázky jako vagabund. Zhruba před rokem si vypěstoval jakousi alergii na holení a teď připomínal mladého "Grizzly" Adamse. Na sobě měl taky džíny a triko, ale džíny byly modré ošoupané a triko neslo nápis Alexander Keith's Brewery a logo oblíbené značky piva. DJ na módu moc nedbal. "Přivezl mne," odvětil na vysvětlenou a okamžitě se naštval, že se vůbec namáhal. "Copak ty nemáš vůz, synu?" zeptal se podezíravě policajt. Victor zatnul zuby. Nemít v Kanadě auto odjakživa


15

znamenalo nebýt tak docela na úrovni. "Mám jich několik. Nerad řídím," odsekl a pak se zeptal: "Kde je Elvi?" "Ještě tady není. Mám vám chvíli dělat společnost." Když Victor tázavě pozvedl obočí, muž potřásl hlavou a napřáhl ruku. "Zapomínám na slušné vychování. Teddy Brunswick, policejní kapitán města Port Henry, k vašim službám." Victor ruku přijal a potřásl si s ním, zaujal ho široký úsměv na tváři kapitána Tedda Brunswicka. S tímto výrazem vypadal jako šerif ze starých černobílých seriálů, na které se rád díval. Nutně začal uvažovat, jestli tady někde taky nepobíhá nějaký potrhlý, podivínský idiot zástupce. Byl náramný fanda televize a bez problémů si dokázal představit zubícího se idiota ve stylu Dona Knottse, chodícího za zadkem tomuto inteligentnějšímu, příjemnému muži. Dokázal se ovládnout a nezeptat se. "Kapitáne Brunswicku," Victor mu pokývl a vzhledem k tomu, že jeho jméno už znal, prostě se otočil a ukázal na svého mladšího průvodce: "DJ." "DJ čí?" bez servítků se zeptal policista. Otázka mladšího nesmrtelného rozesmála. "DJ Benoit. Hodláte mne prohnat registrem, jestli čirou náhodou něco nevyplave?" "Ano," bezostyšně přitakal policista Brunswick. DJ se rozchechtal, pak mrkl na Victora a prohlásil: "Líbí se mi." "Právě tě urazil," podotknul pobaveně Victor. Tenhle kluk ho rozesmával často, což byla učiněná rarita. Málo věcí ho dokázalo rozesmát, poslední tři století, ale zjistil, že pracovat s DJ je podobné práci s náramně hravým štěnětem. Mít za parťáka DJ ho bavilo mnohem víc, než


16

morousové, se kterými dělával dřív, a měl pro něj čím dál větší slabost. Přesto den, kdy ten spratek počurá někomu koberec, bude taky den, kdy požádá o nového partnera. "Není proč cítit se uražen," uklidňoval DJ kapitán Brunswick. "Už jsem proklepl i Argeneau a jména všech ostatních, co sem mají přijet na schůzku s naší Elvi." Hned nato se Victor rozhodl, že kapitán Brunswick je muž, který nutně potřebuje vymazat paměť. Stejně jako ta Mabel, podle všeho. A pak mu došlo, co řekl a zamračil se. "Všech ostatních, co sem mají přijet?" zopakoval, očima naštvaně probodával DJ. "Oni existují nějací ostatní?" DJ pokrčil rameny, mlčky dal najevo, že o tom nic neví. Odpovědi se ujal Brunswick. S pobaveným úsměvem se zeptal: "Nemyslel jste si, že jste jediný, kdo odpověděl, že ne?" Dřív, než Victor stačil zareagovat, dodal: "Dnes večer má dorazit šest mužů. Přijel jste první." Victora tahle novina věru nepotěšila, ale víc ho zaujala zřejmá nelibost na Brunswickově tváři. "Doufám, že si všichni nepřivezou kamarády, jinak bude v domě přeplněno," poznamenal policista a pak potřásl hlavou. "Pojďte, nechal jsem vás tady stát dost dlouho. Zavedu vás k vašemu stolu." Když se policista Brunswick otočil, aby je provedl narvanou restaurací, DJ vyrazil za ním, ale Victor ho chytil za ruku a zadržel. "Co mělo znamenat, že bude v domě přeplněno!" "Říkal jsem ti, že nás Elvi pozvala na týden," připomněl mu DJ. "Ano," připustil netrpělivě. "Ale čekal jsem, že budeme bydlet v hotelu, ne v něčím domě."


17

"Je to hotýlek nocleh-se-snídaní. Vila Casey. Patří Elvi," zašeptal DJ. "Bude to v pohodě." "Jdete do toho, chlapci, nebo vás pomyšlení na konkurenty vyděsilo?" Victor strnul. Kapitán Brunswick se zastavil u prázdného boxu na pravé straně restaurace, zhruba uprostřed. Byl si jist, že když vešli, prázdný nebyl. Nikdo neodešel, tak logicky usoudil, že ti, kdo tam seděli, se vmísili do davu, co se potuloval kolem baru vpředu. "Tenhle džob vypadá minutu od minuty zajímavěji," utrousil cestou k Brunswickovi DJ. Victor odpověděl pouze zavrčením. Jemu osobně celá situace připadala minutu od minuty zapeklitější a nepříjemnější. "Semhle." Kapitán Brunswick stál tak, že blokoval vzdálenější stranu boxu, zjevně předpokládal, že se na bližší stranu vmáčknou oba dva. Victor okamžitě ukročil stranou a dal DJ přednost. Klaustrofobii poškádlil už v autě, v žádném případě se nenechá uvěznit uvnitř boxu. S úšklebkem na tváři DJ svižně vklouzl na sedadlo a poposedl dál, vmáčkl se do rohu. Victor se usadil vedle něj. Ignoroval, jak nesmrtelné mládě v jednom kuse nespokojeně brblá a vrtí se. Box byl skutečně moc malý pro dva dospělé muže, aby seděli vedle sebe; zvlášť pro dva vzrostlé muže hodně přes šest stop vysoké a způli tak široké. Oba byli stavění jako starodávní válečníci, což bylo šikovné, když došlo na lovení. Velikost zastrašuje a každá výhoda je užitečná. "Mabel se k nám připojí, jen co spolu s Elvi dorazí," poznamenal Brunswick, sotva se místnost zase rozšuměla hovorem. Kapela mariachi zřejmě měla


18

pauzu, ale štamgasti už aspoň nemlčeli, i když zírali dál, a Victor měl vážné podezření, že se baví hlavně o něm a DJ. Ignoroval pohledy, které vrhali jejich směrem, a kývnul v odpověď na Brunswickovu poznámku, ale pořád neměl tušení, kdo je Mabel, a pořád mu to bylo ukradené. V Port Henry měl zájem o jediné. Setkat se s tou Elvi, aby mohl zjistit, jestli je opravdu jednou z našinců, nebo jestli mohou sednout do auta a uhánět domů. Kdysi si práci užíval. Avšak poslední dobou zjišťoval, že je čím dál vyčerpanější. Byl v podstatě lovec unavený lovem. Víceméně k ničemu, nic si nenalhával. Na druhou stranu sám sobě v duchu přiznával, že ani nemá extra chuť být doma. Už nebyl spokojený ani v pohodě nikde, ale to, od smrti své ženy Marion, vlastně nebyl nikdy. Také zjišťoval, že je unavený hodně dlouho, jeho nespokojenost narůstala. Na což se pokoušel nemyslet příliš často. Možná je právě teď znuděný a vyčerpaný životem, ale rozhodné netouží sejít na scestí, jako mnozí jiní jeho druhu, kteří dospěli do tohoto stádia. "Mabel!" plácl se do čela DJ, očividně si jméno konečně zařadil. "Elvina přítelkyně a spolumajitelka restaurace a hotýlku. Správně?" Brunswick přikývl. "Její nejlepší kamarádka. Jestli se nebudete líbit Mabel, můžete na Elvi rovnou zapomenout. Ty dvě jsou od dětství jako siamská dvojčata. Ona je—" Náhle zmlkl, když místnost zčistajasna opět ztichla. Vyklonil se do boku, pohlédl ke dveřím a pak se svižně zvedl na nohy. "Dorazil další. Omluvte mne."


19

2. KAPITOLA Elvi si zrovna fénovala vlasy, když Mabel zaklepala na dveře a něco zakřičela. Zamračila se, vypnula fén a zavolala: "Cože?" "Budeš už konečně hotová?" "Ano, ano, už jdu." Rychle začala omotávat šňůru kolem fénu, při tom očima toužebně objímala vanu. Dala si sprchu, ale raději by lázeň. Svou vanu milovala. Byla to veliká vířivka s vodními tryskami. Při jejím nákupu nešetřila, dospěla totiž k názoru, že si ji zaslouží. Koneckonců se musela vzdát své krásné manželské postele a vyměnit ji za rakev. Luxusní vana jí připadala jenom fér. Tenkrát si Mabel vůbec nebyla jistá, jestli by se měla koupat nebo sprchovat. Nikde přece nebyla ani zmínka, že by se Dracula někdy koupal. Jenomže ona se po celém životě dodržování řádné hygieny bez ní prostě odmítla obejít, mrtvá nemrtvá. Jestli se jí kůže začne loupat, až se namočí, tak ať. Aspoň to bude čistá mrtvá kůže. Naštěstí k tomu nedošlo. Sprchovala se a koupala už pět let, bez jakýchkoli neobvyklých následků, aspoň žádné nepozorovala. Díky Bohu. "Máme zpoždění," zase Mabel. Protočila oči, strčila fén do skříňky, šla ke dveřím a otevřela je. "Jasně, že máme zpoždění. Nechala's mě přispat si," zdůraznila podrážděně, vešla do ložnice jenom v osušce ovinuté kolem těla. "To je mi vděk," remcala Mabel a strčila jí do ruky


20

sklenici krve. "Vypij to a obleč se. Nové šaty jsem ti položila na postel." Elvi povytáhla obočí, když spolykala půlku studené, husté tekutiny, spustila ruku se sklenicí a podotkla: "Nemám postel, Mabel. Mám rakev. Mít postel je pouze mé zbožné přání." Mabel se jen zaksichtila, zabavila jí poloprázdnou sklenku a postrčila ji. "Obléknout." Vykročila k rakvi uprostřed velkého, skoro prázdného pokoje, ramena nešťastně svěšená. Bože, jak jí chyběla postýlka. Manželská postel, model deluxe, vybrala si ji spolu s Henrym, krátce před jeho smrtí. Bylo to jako spát na obláčku. Teď spává v bedně. Zamračila se na tmavou rakev z ořechového dřeva, zůstala stát vedle ní. Mabel si všimla, jak se tváří. "Možná by Brendan mohl s tvou rakví něco udělat, aby byla pohodlnější." Mračila se víc. Dala si do ní deku. Nic jiného se tam nevešlo, aby se tam vešla i ona, nebo skoro nic, a už takhle jí přišla dost stísněná, než aby vnitřek ještě dál zmenšovala. "Pochybuji, že s ní může něco udělat." Nechtěla, aby Mabel otravovala ředitele místního pohřebního ústavu. Už tak si dal hodně práce, dno vysypal hlínou z Mexika a z její zahrádky, a potom do rakve zasadil speciální obložení, takže pach a hlína nepronikaly saténem. Nechtěla mu přidělávat další starosti. Nesnášela být na obtíž. Natáhla si šaty, které jí Mabel přichystala, zavrtěla se, aby padly, jak se patří, pak na sebe koukla a ušklíbla se. Byly nové, ale jinak až moc podobné všem ostatním šatům do práce, které měla. Dlouhé, černé a elegantní, s hlubokým výstřihem, obtažené jako druhá kůže až ke


21

kolenům, kde začínal rozparek, díky kterému byla vůbec sto se hnout. Omezovaly ji na každém kroku a navíc dávaly oku všanc podstatnou část nohou, od kolen dolů. Tohle byla další věc, která ji iritovala. Šatník nemrtvé. Vůbec to nebyl její styl. "Přeju si, abych nemusela nosit tyhle stupidní šaty," zabručela a sáhla dozadu, aby si zapnula zip. "Všichni z nich budou na mrtvici." Mabel jí ruce odstrčila a úkolu se zhostila sama. "Přesně tohle čekají." "Hmm," zahučela. "Asi by je zklamalo, vidět mě tady běhat v teplákách a tričku." "Tenhle týden s tím máš utrum," setřela ji Mabel. "Máme dům plný hostů." "Cože?" vyhrkla překvapeně. Po onom osudném výletu, který ukončil její život, začaly s Mabel společně podnikat, otevřely si mexickou restauraci, kterou pojmenovaly U Bella Black. Ten název byl nápad Mabel. Dostala taky nápad prodat dům, kde kdysi žila se zesnulým manželem, a přistěhovat se k ní, bydlela jen tři krátké bloky od restaurace. Což oběma podstatně usnadnilo život. Jenže i tak, když v něm byly jen samy dvě, dům křičel prázdnotou a Mabel brzy navrhla proměnit staré viktoriánské sídlo v hotýlek nocleh-sesnídaní, aby měly druhý příjem pro případ, že by se restaurace dostala do potíží a zkrachovala. Ne, že by se něco takového dalo čekat. U Bella každou noc v týdnu praskala ve švech, a to díky status quo Elvi, která se stala jakýmsi maskotem městečka. Ale i tak, většinu manželství strávila jako žena v domácnosti. Ráda vařila a starala se o ostatní. Sice už nemohla jíst, ale pořád mohla vařit a taky vařila, kdykoli se jí k tomu naskytla příležitost. Zbožňovala dotýkat se a vonět k jídlu, co už sama zbaštit nemohla, a tak pozorovat


22

ostatní, jak si pochutnávají na výsledcích její práce, bylo maximum, které si mohla dopřát pro vlastní potěšení. Takže letité viktoriánské sídlo zrenovovaly, dokončily podkroví a zřídily tam tři ložnice s koupelnami, a nakonec je pojmenovaly Vila Casey, po Elvině dceři. Idylu kalilo jediné. Většina hostů byli domorodci, kteří se ve vile ubytovali jenom proto, aby mohli říkat, že spali v domě upírky. Měli jisté představy o tom, jak by upíři měli vypadat a jak se chovat, vinou filmů jako například Elvíra-vládkyně noci a tak dál, takže byla nucená nosit tyhle směšné šaty v restauraci a stejně tak i ve vile, pokud tedy měly hosty. Což byla většina času. Vládkyně noci by podle ní měla za mnohé draze zaplatit. Včetně tristní skutečnosti, že ji teď všichni oslovovali Elvi a ne Ellen, jménem, které dostala po narození, ani Ellie, jak jí říkávala většina přátel předtím, než umřela. "Tumáš, nezapomeň si zvonečky." Šklíbila se, když si brala nákotník s drobnými zvonky. Byl to dárek od Mabel, hned po proměně. Prohlašovala, že si myslí, že jsou kouzelné, ale Elvi znala pravdu. Bránily jí neslyšně se k ní přikrást a polekat ji. Mabel to nikdy nepřiznala, ale ona dobře věděla, že se jí po smrti tak trochu bála. Nebýt dlouhého přátelství a věrnosti, mohla zůstat na holičkách. Tak doma nosila ty hloupé zvonečky a nosila je dál, i když se obě přizpůsobily změnám v jejím životě. Navíc se hodily k image svůdné upírky. Ona sama se ve svém kostýmu necítila svůdně, cítila se jenom směšně. Ale nákotník si připnula bez protestů. Lidé z městečka byli jediným důvodem, proč tu katastrofální proměnu přežila, a jejich pravidelné návštěvy restaurace jí umožňovaly vydělávat si na živobytí. Jestli ji chtějí vídat v černé róbě a se zvonečky, mají to mít.


23

"Připravená?" otázala se Mabel, jakmile se Elvi narovnala. "Ještě si musím udělat drdol." "Dneska večer si nech vlasy rozpuštěné." "Ale—" "Rozpuštěné ti sluší víc." S povzdechem si je pročísla prsty, přála si mít možnost podívat se do zrcadla a ujistit se, že nejsou jako vrabčí hnízdo. Ale každý přece ví, že upíři nemají odraz, ačkoli těsně po smrti ho ještě měla. Domnívala se, že to musí být něco, k čemu dojde postupem času, a protože nechtěla uvidět, vlastně neuvidět, poslední důkaz ztráty svého lidství, dala zrcadla pryč z ložnice i koupelny. Chápavá jako vždy, Mabel potom odstranila zrcadla i ze zbytku domu, nechala si jenom jedno v koupelně a v koupelnách a ložnicích hostů. Elvi zůstala zcela odkázaná na ostatní, aby ji ujistili, že vypadá, jak se sluší a patří. "Potřebuji make-up?" "Nikdy make-up nepotřebuješ," řekla suše Mabel. "Ale trochu si namaluj pusu tou vínovou rtěnkou. Sluší ti." Poslušně odešla do koupelny, nacvičeným pohybem si přejela tyčinkou rty. Bez zrcadla získala praxi. "Perfektní," prohlásila Mabel, když se vrátila do ložnice. "Pojď." Cestou do restaurace Elvi mlčela, s obavami si prohlížela Mabelinu bledou tvář a stíny kolem očí. Prve tvrdila, že ji nechala trochu si přispat, protože se jí zdála vyčerpaná, ale poslední dobou vypadala bledě a ztrhaně i Mabel. Bylo jí dvaašedesát a měla by v práci polevit. Místo toho: restaurace, hotel a povinnosti ve dne, které


24

ona sama zastat nemohla. Sečteno a podtrženo, Mabel teď měla víc práce, než kdy dřív. Dělalo jí to starosti. Mabel nebyla jenom přítelkyně, kterou měla celý život. Byla si jistá, že bez ní by to, co se jí stalo, nepřežila. V jednom kuse se užírala myšlenkami, co bude dělat, až si čas nakonec vybere svou daň nejvyšší. Ten problém jí poslední dobou nešel z hlavy. Obě ztratily své muže a několik přátel, pro které už si přišla zubatá. Kolik let se Mabel ještě dokáže kmotřičce s kosou vyhýbat? Elvi doufala, že aspoň dvacet, ale to jenom, když budou mít štěstí. Pokud ne, může to být mnohem méně. To pomyšlení ji deprimovalo. "Tak a jsme tady," vesele zazpívala Mabel, když zaparkovala. Elvi si odepnula bezpečnostní pás a vystoupila z auta. Šla za ní k zadním dveřím restaurace, cestou letmo pohlédla vzhůru. Obloha byla posetá hvězdami, jasná, nikde ani mráček, a ji mimoděk napadlo, že den musel být stejně jasný, sluníčko pražilo a všechno zahřívalo. Slunce byla další věc, kterou strašně postrádala. Odjakživa byla letní typ, měla ráda slunce a kytky, stromy a trávu, kterým sluníčko pomáhalo růst. Teď si těch květin a stromů mohla užívat jen ve světle solárních lamp, které lemovaly její zahrádku. Kdyby se jí někdo zeptal, opravdu by nedokázala povědět, co jí schází víc, jestli jídlo nebo sluneční světlo. Střelila pohledem kupředu, když Mabel otevřela dveře a přelila se přes ně vlna hluku. Znělo to, jako by hosté byli až v kuchyni a ne jen vepředu v restauraci. Nikdy nezažila, že tam byl takový kravál. Zamračeně prokmitla kolem Mabel a prošla kuchyní do chodbičky mezi přední a zadní částí restaurace. Užasle koukala skrz korálky, šokovaná počtem lidí,


25

nacpaných do jídelny za nimi. "Dobrý Bože, tohle zavání rizikem vzniku požáru," zašeptala. "Přesně to říkal šéf hasičů, když jsem ho s rodinou uváděla ke stolu," odtušila pobaveně Mabel. "Varoval mne, že až příště budeme čekat takový nával hostů, musíme dát stolky na chodník nebo tak něco." Elvi nepřítomně kývla, nepřekvapilo ji, že Mike Knight netrval na tom, aby hned zavřely. Večírek se totiž konal na počest jeho syna. Mike byl šéf malého hasičského sboru v městečku, muž vždy ochotný podat pomocnou ruku přátelům a sousedům. Byl oblíbený, stejně jako jeho okouzlující žena Karen. Syn Owen byl po nich. Počet týnejdžrů, kteří sem přišli spolu s dospělými, to dosvědčoval. Připadalo jí, že se tu sešla skoro půlka města. "Vím, že horní patro není hotové, ale možná bychom je měly otevřít, aby tu nebyl takový nátřesk," zamumlala Elvi ignorující hlad, který se jí začal ozývat v útrobách při pohledu na tu masu lidstva. Jídelna byla přeplněná a bar zrovna tak, klimatizace nestačila likvidovat teplo, co produkovali. Bylo horko, lidé se potili a jejich pach se přes ni přeléval jako vlny, až jí trnuly zuby. Ta půlka sklenice krve nestačila. Měla jsem ji dopít, uvědomila si vystrašeně. "Už jsem to udělala." Mabel se naklonila blíž a ukázala na balkon kolem horního patra, kde se promenovalo skoro stejně tolik lidí jako dole. Elvi na ně zírala, ale smysly měla kompletně vyladěné na Mabel a přistihla se, že pomalu vdechuje a vychutnává tu vůni. Mabel byla diabetik typu II, její krev byla vždycky o kapánek sladší, než krev ostatních, navzdory lékům, které brala, a sladší krev byla mňam.


26

Což zjistila, když se z kamarádky párkrát nakrmila. Těsně po proměně. Neměla jinou možnost. Dovolila si těšit se z aroma, dokud neucítila posun zubů, rychle od Mabel uskočila a tiše zaúpěla. "Máš hlad." Mabel ji starostlivě pozorovala. Po pěti letech snadno rozpoznala příznaky. "Měla jsem tě nechat dopít tu sklenici krve, kterou jsem ti přinesla. Mám ti donést jinou, abys to zvládla, než bude hotový dort?" Elvi návrh zvážila, ale zavrtěla hlavou. Kousání do bližních považovala za příšerné, cítila se pak jako nějaké zvíře, ale čím byla hladovější, tím méně příšerné jí to připadalo. Může počkat a tak to řekla. Mabel kývla, ale pohledem zabloudila k zaměstnancům v kuchyni, Pedrovi a Rositě, kteří vařili, a obsluhujícímu personálu, který pobíhal sem a tam, a dovnitř a ven. Zatleskala, aby upoutala jejich pozornost. "Každý, kdo tu není zapotřebí, ven. Chci tady jen Elvi, sebe a samozřejmě Pedra a Rositu." Krátce se usmála na mexický pár, který vařil, a dodala: "Objednané jídlo položím na stůl na chodbě, jakmile bude hotové, a vy tam můžete dávat nové objednávky, já si je vyzvednu." Elvi cítila, jak se jí ulevilo, když servírky a číšníci odešli, a vyslala k Mabel vděčný úsměv. Nebylo to poprvé, co zavelela: všichni, kromě mexických kuchařů, ven z kuchyně. Bylo to preventivní opatření při zřídkavých příležitostech, kdy byla hladová. Uměla to ocenit. "Raději se pustím do dortu," odtušila Elvi, ustoupila od korálkové zástěny a zamířila do kuchyně. "Možná bych dneska měla udělat dva. Myslím, že jeden nebude stačit, pro takový nával lidu." "Sama jsem to chtěla navrhnout," přiznala Mabel.


27

Elvi přikývla a pustila se do práce. "Kdo to je?" DJ v boxu povstal, mohl si hlavu ukroutit, jen aby zjistil, kdo vešel do restaurace. Marně. "Nikdo, koho známe," ujistil ho Victor. Seděl na kraji, tak mu stačilo trochu se vyklonit. Uviděl vysokého, hubeného mladíka, stál u vchodu. Chlapec se mračil na dav, který ho teď zvědavě očumoval, stejně jako před chvilkou obhlížel Victora a DJ. Nemohlo mu být víc, než dvacet, dle Victorova odhadu, a byl oblečen v gotickém stylu. Plandavé černé kalhoty, bohatě řasená volná černá košile a korálky kolem krku a zápěstí. Vlasy dlouhé a černočerné, na první pohled barvené. Navíc byl nepřirozeně bledý. Make-up, pomyslel si Victor, všiml si černých rtů a piercingu všude možně i nemožně. "Našinec?" zeptal se DJ, když vzdal snahu něco uvidět a sesul se zpátky na sedadlo boxu. "Rádoby," zabručel Victor. Jediným slovem deklasoval mládežníka, se kterým právě mluvil Brunswick, a usadil se zase na své místo. "Gotický kostým, líčidlo a špatný dojem." "Žádné překvápko," zamumlal DJ. Když Victor povytáhl jedno obočí, dodal: "No, nikdo z našinců přece neodpoví na inzerát pro nezadané." "Hmm," odtušil Victor vyhýbavě. Podle něj jeden nikdy neví, co kdo může udělat. V životě už viděl podivnější věci. "Jestli je opravdu jednou z nás, pozná, že je rádoby, na první pohled," lhostejně podotkl DJ. "Samozřejmě, ona—" Victor zvědavě pohlédl na DJ, protože se zničehonic odmlčel. Uviděl, že se tváří polekaně, tak se zeptal: "Co


28

se děje?" "Myslím, že se ten leguán právě pohnul," zamračil se DJ. Následoval jeho pohled, pozorně se zadíval na jasně zelené sousoší rodinky leguánů. Teprve zblízka si všiml, že to ve skutečnosti jsou dva dospělí leguáni, s dvěma mláďaty na hřbetě. Všichni byli strnulí a nehybní a tak potřásl hlavou, co to má DJ za vrtochy. "Nebuď směšný, to je soška." "Ne, vím určitě, že jsem viděl—" "Můžeš sedět tady, s těmito dvěma muži." Victor vzhlédl a zjistil, že Brunswick zřejmě nepochopil, že ten chlapec není opravdový a doprovodil ho k boxu. "Vlade, tohle je Victor Argeneau a DJ Benoit," představil je policista, jakmile hoch vklouzl do boxu. "Pánové, toto je Vladimir Drake." "Vladimir Drake?" zopakoval s poťouchlým úšklebkem DJ a Victor přesně věděl, co si myslí. Být rádoby je dost zlé samo osobě, ale některé věci navíc prozradí špatný vkus. "Jo, máš s tím snad problém?" optalo se to kůzle defensivně, pak ale srdnatě vytáhlo do boje: "Mimoto, co je to za jméno… DJ, pro upíra?" "Zkratka pro Dieudonne Jules," odvětil mírně DJ. "Obvykle je pro lidi snazší říkat mi DJ." "Dieudonne? Jako Bohem daný?" ušklíbl se Vlad, očividně znal něco z francouzštiny, ale proč by ne. Hej, tohle je Kanada! "A Benoit je zkratka Benedictine, že jo? To znamená požehnaný nebo blahoslavený." Zkroutil pusu. "Upír, co se jmenuje Bohem daný a požehnaný! Zlatý voči." DJ pohlédl na Victora a poznamenal: "Myslím, že je


29

udělaný do jmenosloví a chytřejší, než vypadá, ale přečetl jsem mu myšlenky." Victor se pousmál. Taky tomu chlapci přečetl myšlenky a objevil, že Vlad zná překlad Dieudonne z let francouzštiny ve škole, a jeho pravé jméno zní Benedict. Vyhledal si je už před lety a zjistil si, co znamená, a také zdrobněliny, včetně Benoit. Potom všechny nutil, aby mu tak říkali, celé týdny, než ho začalo bavit zase něco jiného. "Jo, to určitě, přečetl's mi myšlenky," odfrkl Vlad, zjevně tomu nevěřil. "Vsadím se, že vy dva nejste opravdoví upíři." Victor jeho výzvu ignoroval, pohledem sklouznul k Brunswickovi, který pořád stál vedle boxu, a se zájmem sledoval, jak na sebe upíři dělají ramena. "Ukaž mi svoje a já ti ukážu svoje," navrhl DJ, jako když medu ukrajuje. "Co ti mám ukázat?" zasmál se Vlad. "Chceš vidět moje péro? Ty nejseš upír, ty seš gay!" Victor vztáhl ruku a položil ji DJ na rameno, protože vycítil, jak ztuhl, a potom se pomalu otočil tváří k jinochovi. Zíral na něho dlouze a neúprosně, dokud nezačal na protější lavičce nervózně poposedávat, načež otevřel ústa a vysunul zuby. Na moment je ponechal venku, dlouhé a ostré a perlově bílé, potom je zvolna zatáhl a zavřel pusu. "Do prdele!" zalapal po dechu Vlad. Pod tělkou zbledl jako křída a teď se na svém sedátku klepal, že by mu osika mohla leda závidět. Ať se chvástal, jak se chvástal, dneska v noci zjevně nebyl připravený potkat skutečného upíra. Podle Victorova odhadu, pouhé sekundy dělily hošíka od chvíle, kdy si nadělá do kalhot. "Utíkej domů, chlapečku," zavrčel, ztrácel trpělivost.


30

"Tohle je velká liga a tobě chybí víc, než jen koule, aby sis tady mohl zahrát." Vlad váhal stěží tep srdce, potom se vyštrachal z boxu a pelášil k východu, podle rozkazu bral nohy na ramena. Victor se vyklonil a sledoval ho. Jakmile rádoby doběhl ke dveřím, vklouznul mu do myšlenek a přinutil ho zastavit a stát, zatímco mu mazal paměť. Nahrazoval pravé vzpomínky mnohem prozaičtějšími, jak byl trpce zklamán setkáním s tělnatou starou rádoby jménem Elvi. Přesvědčený, že Vlad nebude běhat po Torontu a vykřikovat cosi o upírech volně se potulujících po ulicích Port Henry, ještě ho mentálně postrčil ke dveřím a usedl zpátky na své místo. "Minimálně potřebujeme o postel méně," odtušil Brunswick, když viděl, jak za Vladem zapadly dveře. Potom se vměstnal na protější sedadlo a zvědavě pohlédl na Victora: "Opravdu dokážete číst myšlenky?" Victor při té otázce povytáhl jedno obočí. Pokud je Elvi skutečně jednou z jejich druhu, měla by mít tuto schopnost také, a Brunswick, který prohlašuje, že je její přítel, by to měl vědět. Na druhou stranu, pro smrtelníky může být nepříjemné vědět, že mohou být čteni a kontrolováni. Taková věc by mohla zkalit přátelství, a třeba si to právě proto nechává pro sebe. Dřív, než se stihl rozhodnout, jestli přiznání způsobí problémy nebo ne, konverzace v sále opět zašla na úbytě a Brunswick pohlédl ke dveřím. "Další pán na holení. Promluvíme si později." Victor pozoroval, jak se souká z boxu a potom se zase vyklonil, aby viděl na nejnovějšího příchozího. Zaklel, když zahlédl vysokého, plavovlasého muže, který právě vešel a teď se rozhlížel po restauraci. "Kdo to je?" DJ poposedl, zase napůl vstal, aby něco


31

viděl, i když to posledně byla marná snaha. "Harpernus Stoyan," odpověděl Victor, oči upřené na vytáhlého blond Němce oblečeného do manšestráků a vycházkové košile. "Harper?" užasl DJ. "Tady? Jak se—?" "Stejně jako my, předpokládám," zamumlal Victor a usadil se zpátky na sedadlo, když Brunswick vykročil, vedl muže k jejich stolu. "Myslíš, že opravdu odpověděl na inzerát?" Mladík to říkal tak udiveně, že Victor musel obrátit oči v sloup. Další příznak mládí DJ… když ne věk, tak jak uvažuje. On sám se už dávno přesvědčil, že jakmile nesmrtelný dospěje do určitého stádia, existuje málo věcí, které by neudělal, jen aby si našel pravou životní družku. Neměl k tomuto stádiu daleko. Bohužel už životní družku našel, miloval a ztratil, a nechoval valnou naději, že je někde nějaká další, souzená jemu. "Tohle je—" spustil Brunswick, když došel ke stolu. Dál se nedostal. Harper spatřil, kdo tam sedí a okamžitě je poznal. "Victore! DJ!" vykřikl. Překvapení se však rychle přetavilo v rozmrzelost… otráveně potřásl hlavou. "Kdo by to byl řekl, že tady narazím na vás dva. Jak to tak vypadá, budu mít konkurenty." Brunswick pozvedl obočí. "Vy tři se znáte?" "Jsme staří přátelé," přiznal Victor a vylezl z boxu, aby si s Harperem potřásl rukou. "No, to jsem nečekal," připustil Brunswick, potom pohlédl podél nich ke dveřím a ještě jednou si povzdechl. "Číslo čtyři ze šesti." Harper a Victor se obrátili, zadívali se na nejnovější přírůstek, a oba se zamračili, když uviděli, kdo to je. "Edward Kenric," zabručel DJ, spatřil muže, sotva se


32

i on napřímil vedle boxu. Na rozdíl od ostatních, Edward si zjevně myslel, že mexická restaurace vyžaduje motýlka. Byl oblečen do smokingu, aby udělal patřičný dojem, světlé vlasy sčesané dozadu, což dalo vyniknout jeho patricijským rysům. Brunswick povytáhl obočí nad zjevnou averzí v hlase DJ. "Chápu-li to správně, tohle je někdo další, koho znáte?" "No to ano, známe ho," bez mučení přiznal DJ, pak ještě zafrflal pod vousy, "pompézní ču… čičmunda." Brunswick se pousmál, ale jenom se zeptal: "Je jeden z vás?" Victor skoro řekl ne, v naději, že policejní kapitán nesmrtelného svižně vyprovodí. Aspoň by bylo o komplikaci méně. Jenže zrovna když otevřel pusu k odpovědi, napadlo ho nejdřív zkontrolovat Brunswickovy myšlenky. Zjistil, že málem udělal velkou chybu. Policista už z jejich reakce uhodl, že k nim Edward patří. Tou otázkou nezjišťoval, jestli ano nebo ne, ale jestli Victor odpoví upřímně nebo využije příležitost a pokusí se vyřadit soupeře z toho, co Brunswick považoval za klání o ruku neznámé Elvi. "Ano, je jeden z nás," odpověděl Victor a jedním dechem upozornil: "Box začíná být drobet přeplněný. Možná byste ho měl usadit někam jinam." "Pokud možno někam daleko," přidal se Harper. "Na parkoviště, to by bylo nejlepší," navrhl DJ. "Parkoviště je momentálně plné," odtušil pobaveně Brunswick. "Myslím, že ho prostě posadím sem, k vám třem. Nakonec se stejně nejspíš budeme muset přesunout ke stolu. Aspoň pokud budou praví i ti další." Dřív, než to kdokoli stihl komentovat, obrátil se a vyrazil přivítat Edwarda.


33

"Měl's zalhat a říct, že Edward není jeden z nás," remcal DJ. Sledovali, jak Brunswick odchází. "Teď tady budeme muset tvrdnout s tím bastardem." "Ne, neměl." Harper se vmezeřil na protější sedačku boxu, zatímco se Victor s DJ vraceli na svou stranu. "Byl to test. Brunswick uhodl, že Edward je našinec. Kdyby Victor řekl, že není, polda by bez řečí vylil perka jemu," prohlásil Harper, čímž na sebe prozradil, že mu také přečetl myšlenky. Potom se zadíval ke dveřím, povytáhl obočí. "Není to… jak jen se jmenuje?" zamračil se. "Zatraceně… Alessandro něco." "Cipriano," odtušil Victor, musel se vyklonit, aby viděl, že do restaurace vešel další nesmrtelný a nyní se zapojil do hovoru mezi Edwardem a Brunswickem. Stejně jako oni, Alessandro se na tuto schůzku oblékl neformálně. Sice měl nadýchanou bílou košili, ale byla zakasaná do upnutých modrých džín. "Cipriano je v pohodě," podotkl DJ. "Takže už zbývá jenom jeden. Možná že až se objeví, budeme se moct konečně setkat s tou tajuplnou Elvi." "Čili je nás dohromady šest?" zeptal se se zájmem Harper. "Pět. Já mám na tomhle výletě roli Victorova šoféra," vyvedl ho z omylu DJ a dodal: "ačkoli šestý existoval, ale byl to jenom rádoby a vyletěl odtud jak namydlený blesk, když mu Victor předvedl tesáky." Harper se zachechtal a potom jeho pozornost opět upoutalo cosi u dveří. "Dorazil poslední," oznámil, oči se mu zúžily. "Není našinec, ale něco je…" odmlčel se, nakrabatil čelo a pak řekl: "Něco je špatně. Obtížně se čte, myšlenky má jaksi chaotické." Victor se vyklonil, aby si prohlédl posledního muže.


34

Mládenec vypadal vcelku normálně. Hnědé vlasy, běžný vzhled a na sobě měl manšestrákové sako, košili a oblekové kalhoty, ale když mu vklouznul do myšlenek, našel vztek a změť nesouvislých myšlenek. Jmenoval se Jason Lerner a Victorovi se zrovna podařilo najít cestu k jeho skutečným úmyslům, k důvodu proč je tady, když Harper řekl: "Je úplně šílený. Přišel sem Elvi probodnout kolíkem, ne zjistit, jestli není jeho životní družkou." "Tohle byl jeho původní záměr," zamumlal Victor, probíral se myšlenkami, které vířily v mužově hlavě. "Ale Brunswick mu právě představil Edwarda a Alessandra coby nesmrtelné a tak si teď myslí, že jako terč postačí." "Do hajzlu," zašeptal DJ, zvedal se na sedadle, zoufale chtěl vidět, co se děje. "Myslím, že se ho Edward ani Alessandro neobtěžovali přečíst," odtušil Harper. "Dokážeš toho muže kontrolovat, Victore? Já ne, ale jsi starší, možná…" Harperův hlas odumřel, protože Victor zničehonic vyskočil a vystartoval ke dveřím.


35

3. KAPITOLA Smrtelník, Jason Lerner, právě strčil ruku do náprsní kapsy saka, když Victor doběhl ke skupince a chytil ho za zápěstí. "Hele!" zaprotestoval Brunswick. "Argeneau, co to—?" Otázka skončila dřív, než začala, protože Victor přinutil muže upažit, při tom zpod saka vykoukla ruka i s kolíkem, který držela. "Není to žádný nápadník, jak doufala vaše Elvi. Je to lovec upírů." Victor vyrval muži kolík z ruky, vsunul si ho do zadní kapsy a pak se podíval na Harpera a DJ, kteří se k nim mezitím přidali. "Vezmeme ho ven a vyřídíme to s ním." "No tak moment," ohradil se Brunswick. "Já jsem tady zákon. Já—" "Co můžete udělat?" přerušil ho zdvořile Victor. Mohl by prostě vklouznout do policistovy mysli a převzít kontrolu, ale s restaurací plnou svědků, kteří z nich nespouštěli oči a natahovali uši, bylo lepším řešením přesvědčování. "Mohu ho zatknout," odpověděl pohotově Brunswick. "Z čehopak ho obviníte? Zastavil jsem ho dřív, než na někoho zaútočil," upozornil Victor. "A pokud vím, kolíky nejsou považovány za skryté zbraně, takže ho nemůžete obvinit, že jeden nosí." Brunswick se zamračil. "Ne, ale mohu ho zatknout za narušení veřejného pořádku." "A ráno bude venku a na lovu vaší Elvi." Brunswick stiskl rty, ale zeptal se: "Co můžete udělat vy?"


36

"Můžeme mu vymazat paměť." Přešlápl z nohy na nohu, očividně se mu ta představa nezamlouvala. "Neublížíte mu?" "Vůbec mu to neublíží. Jenom úplně zapomene na Elvi a tohle město a upíry," ujistil ho Victor, ačkoli to ve skutečnosti nebyla pravda. Lernerovo šílenství znamenalo, že budou muset použít proceduru tři-najednoho a ta mu nepochybně poškodí mozek. Ale vzhledem k tomu, že už do jeho myšlenek zavítal, neměl s tím problém. Elvi nebyla prvním terčem Lernerova šílenství. Tento smrtelník zabíjel ženy z nejrůznějších imaginárních důvodů. Bylo to choromyslné individuum, kterému se nějak dařilo unikat spravedlnosti a na potkání vraždilo ženy, při svých toulkách celou zemí. Pokud po zákroku zůstane ve stavu amnézie s polovinou mozku na kaši, všechny ženy budou rázem bezpečnější. "No tak dobře," povzdechl si nakonec Brunswick. "Ale jen vy." Victor zavrtěl hlavou. "Potřebuji dva muže. Na tohle jsou zapotřebí tři." "Alessandro a já ti budeme asistovat," prohlásil Edward a vzápětí škrobeně dodal: "Předpokládám, že jeden z nás měl být obšťastněn kolíkem, pro který sahal. Je-li tomu tak, zdá se nanejvýš korektní, abychom při řešení problému s tímto mužem pomohli." Victor neochotně přikývl a obrátil smrtelníka k východu z restaurace. Lerner byl jako beránek, odkdy se dotknul jeho zápěstí. Dokázal mu jakž takž kontrolovat mysl a chování, dokud se ho dotýkal. Nekladl odpor, zatímco ho vyváděli ven. S Lernerem se vypořádali rychle. Edward, Alessandro a Victor ho obstoupili, každý se dotýkal jeho ruky nebo


37

obličeje, přitom mu pronikli do myšlenek a vymazali je z mysli. Když skončili, byl v bezvědomí. Odtáhli ho a opřeli o zeď vedle dveří, potom Victor vytáhl mobil, otevřel ho a stiskl tlačítko rychlé volby. Edward a Alessandro trpělivě čekali, než zavolal do Argeneau Enterprises, vysvětlil situaci a zařídil, aby muže vyzvedli. "Máme tady počkat, než ho naloží?" zeptal se Alessandro, když Victor telefon zaklapl. Zavrtěl hlavou a strčil mobil do kapsy. "On nikam nepůjde a jim by to nemělo trvat dlouho. Pojďme." Odvedl je zpátky dovnitř. "Vyřízeno?" zeptal se DJ, když se trio vrátilo do restaurace. Ostatní pořád ještě stáli u dveří. Victor přikývl a zeptal se: "Setkáme se teď s Elvi?" "Brzy," odtušil Brunswick a pak se rozhlédl okolo. "Budeme potřebovat větší stůl, když už jste tady všichni. Uvidím, co se s tím dá dělat." "Takže jsme čtyři," podotkl Harper, když policista odchvátal. "Chceš říct pět," opravil ho Alessandro. "DJ je tady jenom proto, že mne přivezl," vysvětlil Victor. "Aha." Alessandro přikývl a byl to Edward, kdo poznamenal: "Přesto je to pořád víc konkurence, než jsem čekal." "Ve skutečnosti o žádnou konkurenci nejde," upozornil DJ. "Nemůže být životní družkou vás všech." "Což není tak docela pravda," namítl Harper, a když se k němu ostatní nesmrtelní překvapeně otočili, řekl: "Měl jsem přítele, v Německu, za viktoriánských časů. On a jeho bratranec potkali ženu. Ani jeden ji nedokázal přečíst. Mohla se stát životní družkou kteréhokoli z


38

nich." DJ pozvedl obočí. "Co bylo dál?" "Oba se jí dvořili. Vybrala si toho bratrance." Nakrátko uhnul pohledem, než pokračoval: "Můj přítel si byl jist, že už nikdy nepotká žádnou jinou, která by se k němu tolik hodila. Nedokázal snést pomyšlení, že bude přihlížet, jak se bratranec těší štěstí, které mohlo být jeho. Zahubil se." Rozhostilo se tíživé ticho, nesmrtelní se pokoušeli novinu strávit a potom se vrátil Brunswick. "Domluvil jsem výměnu stolů s Jenny Harperovou a jejími kamarádkami. Pojďte za mnou, chlapci." Na souhlas nečekal, jen se otočil a vyrazil. "Nikdy jsem si docela nezvykl, že mi chlapče říkají muži, kteří sice vypadají starší, ale jsou mnohem mladší, než já," odtušil Harper. Victor se jen usmál a vykročil. "Posaďte se," vybídl je Brunswick, jakmile přišli ke stolu. "Vlastně," ozval se Harper, zatímco si ostatní sedali, "myslím, že bych rád zašel poděkovat slečně Harperové a jejím přítelkyním, že se kvůli nám vzdaly svého stolu. Pokud mne omluvíte." Odešel, aniž počkal na Brunswickovo svolení, proplétal se mezi stoly k boxu, kde seděli předtím. Brunswick se za ním mračil, ale pak se obrátil zpátky ke stolu a řekl: "Musím zajít dozadu a zjistit, jestli už přijela Mabel s Elvi. Nemělo by mi to trvat dlouho." Začal se obracet, ale zarazil se, přimhouřené oči zaměřené na něco u vchodu. Victor se otočil a podíval se tam. Povytáhl obočí při pohledu na rozčileného, šedovlasého muže v hábitu kněze, který spěchal k policistovi.


39

"Teddy Brunswicku!" Muž byl ve tváři rudý jako krocan a zjevně skoro bez sebe. "Louise Ascotová mi právě řekla, žes skutečně přivedl půltucet bezduchých upírů do Port Henry! Co si vůbec myslíš?" "Ale no tak, otče," chlácholil ho Brunswick. Popadl kněze pod paží a obrátil zpátky, odkud přišel. "Netřeba se kvůli tomu tolik vzrušovat. Všechno je v pohodě." "V pohodě?" vykřikl muž, vzepřel se a nevěřícně se na něho obrátil. "Na tomto není v pořádku zhola nic, Theodore Brunswicku. Elvi je jedna věc, to je dobrá bohabojná žena, i když už nemá duši, ale přivést sem dalších šest zplozenců pekla?" "Otče, na tohle není vhodný čas ani místo," řekl pevně Brunswick, pobídnul ho, aby pokračoval v chůzi. "Chcete-li si o tom se mnou promluvit, stavte se v mojí kanceláři. Ráno. Toto je oslava narozenin Owena a já vám nedovolím mu ji pokazit." "Owena?" Muž vypadal polekaně. "Ach, prosím, řekni mi, že nehodláš Elvi dovolit, aby ho kousla? Co když se promění i on? Nechci ztratit další duši jedné ze svých oveček. S Elvi už nic nenaděláme, ale Owen je ještě chlapec. On je…" Victor – oči jako stříbrné střípky ledu – sledoval, jak Brunswick konečně vystrkal kněze z restaurace. Neexistovalo nic, co by nenáviděl víc, než kněží. Byla to právě církev, která mlčky přihlížela, jak jeho ženu upalují na hranici. Kdyby mohl, spoustu z nich by tenkrát zmasakroval. Ale bratr Lucian mu to nedovolil. I o tři století později mu útroby stále spalovala zášť při pohledu na kněží… jakékoli kněží. Nenáviděl je všechny. "Za tamto se omlouvám," zabručel Brunswick, zastavil se u jejich stolu cestou dozadu. "Otec O'Flaherty


40

je popudlivý, ale neškodný," ujistil je, pak kývnul a odvrátil se se slovy: "Hned budu zpátky." Pospíchal dozadu do restaurace, zmizel skrz korálkovou zástěnu v klenutém průchodu na pravé straně zadní zdi. Nejspíš vedl do kuchyně. Sotva zmizel, vrátil se Harper a usedl na své místo. "Well," ozval se DJ s předstíranou dobrou náladou, "možná teď konečně spatříme onu tajemnou Elvi." "Díky Bohu," přidal se znuděným tónem Edward. "Hned nato mohu tu ženu přečíst a odjet. Nenávidím maloměsta." "Jestli si jsi tak jistý, že nebude tvou životní družkou, proč prostě neodjedeš hned teď?" navrhl Victor a za snahu inkasoval ostrý pohled. "Nejsem hlupák, Argeneau. Počkám a přečtu ji, čistě pro jistotu, než aby tahle dlouhá, nudná cesta přišla vniveč." Victor lhostejně pokrčil rameny. Ten chlap ho štval, ale doufejme, že ho nebude muset snášet dlouho, pokud by nedokázal Elvi přečíst. "Když už je řeč o hlupácích," pokračoval Edward, při tom probodával Victora pohledem. "Nečekáš od nás, že uvěříme, že ty tady hledáš životní družku?" Victor si uvědomoval, jak DJ vedle něho ztuhl, stejně jako to, že muži se teď na něj dívají s novým zájmem. Alessandro tázavě pozvedl obočí. Zato Harperův výraz dával tušit obavy. Stejně jako ostatní totiž věděl, že Victor je jedním z vykonavatelů rady a nepochybně teď myslel na to, že pokud si tady nehledá družku, musí zde být z pověření rady. "No tak, Argeneau?" pobídl ho Edward. Victor k němu obrátil rozzlobený pohled, ale Brunswickův návrat mu zabránil nesmrtelného usadit, že


41

se opovážil ho vyslýchat. "Jakpak se tady máme?" bodře zahlaholil Brunswick, sotva se usadil ke stolu, a bez čekání na odpověď oznámil: "Děvčata jsou tady a Mabel se za minutku objeví v lokále." "Kdo je Mabel?" zeptal se zmateně Alessandro. "Jsem tady, abych se setkal s Elvi, ne s Mabel." "Ano, ano," zarazil ho Brunswick. "Ale celý tento týden organizuje Mabel." "Já myslel, že Elvi." Harper se mračil. "Se mnou komunikovala ona. E-maily, pozvání, instrukce kudy sem jet…" "Si. Já také," přidal se Alessandro. "A já." Edward upřel přimhouřené oči na policejního kapitána. Victorovi bylo jasné, že mu pročítá myšlenky a – soudě dle výrazu – je lehce překvapen tím, co se dozvídá. Než stačil vklouznout smrtelníkovi do myšlenek, korálky visící v průchodu mezi restaurací a kuchyní zachřestily. V tu ránu v lokále zase všechno ztichlo. Brunswick se ohlédl přes rameno. "Už je tady. Hned jsem zpátky." V mžiku byl na nohou a chvátal pryč. "Kdo je tady?" zeptal se Alessandro, všech a nikoho. "Mabel nebo Elvi?" "Ta ženská není nesmrtelná. Jestli je to Elvi, můžeme se rovnou vrátit do auta a odfrčet domů," poznamenal DJ, ale šmejdil po té ženě očima s čímsi, co nebylo nepodobné zájmu, když ji kapitán Brunswick doprovázel k jejich stolu. Nedávno oslavila šedesátku, v duchu odhadl Victor. Vysoká, udržovaná žena s prošedivělými blond vlasy a tváří, kterou zdobilo jen pár vrásek a atraktivní rysy, jež stále nesly valný podíl krásy, které se musela těšit


42

zamlada. "Mabel, tohle je Edward Kenric, Harpernus Stoyan, Alessandro Cipriano, Victor Argeneau a jeho přítel DJ Benoit," představil je kapitán Brunswick, jakmile se zastavili u stolu. "Pánové, dovolte, abych vás seznámil s Mabel Allenovou." Victor si ji zvědavě prohlížel. Tohle je tedy ta kamarádka, která s Elvi spoluvlastní restauraci a vilu. Brunswick tvrdil, že její názor je pro Elvi důležitý, ale co. On tady přece není na romantické výpravě za možnou družkou, tak jen kývnul na pozdrav. Ostatní nápadníci projevili víc zájmu, pozdravili slovně. DJ, jako jediný, vstal a napřáhl ruku, aby se chopil ruky Mabel, řka: "Enchanté." Victor zakoulel očima. DJ obvykle plýtval šarmem pouze a jenom, když se pokoušel ženy svést. Obvykle mnohem mladší a ty při tomhle divadýlku měkly jako máslo. Mabel byla tvrdší oříšek. Nenechala se opít rohlíkem. Místo, aby se usmála, stiskla rty a rychle mu ruku vytrhla. Potom zabodla pronikavý zrak do Victora. Na první pohled bylo jasné, že neobstál. Znechuceně svěsila koutky úst, když zaznamenala jeho oděv a stav vlasů. "Potřebujete ostříhat," prohlásila a pak se otočila, aby do odsudku zahrnula i DJ. "Oba dva, a taky oholit." Poznámka Victora ponoukla promnout si bradu. Ušklíbl se, když ucítil, jak mu pod prsty zapraskalo strniště. Taktak se probudil, když ho dnes večer přijel DJ vyzvednout. Stihl akorát vysát dva sáčky krve, než zvonek u dveří bytu oznámil jeho příchod. Vzhledem k tomu, že se mu mládenec špacíroval po obýváku a ve všem se zvědavě šťoural, jenom rychle hupsnul pod sprchu a hodil na sebe šaty. Zapomněl se oholit a


43

dokonce i učesat. Vlasy mu uschly tak, jak byly, když vylezl ze sprchy, a určitě připomínaly vrabčí hnízdo. Nelibost už dala najevo dostatečně jasně, tak se Mabel Allenová obrátila ke zbylé trojici mužů. Ti obstáli mnohem lépe, pod jejím kritickým okem, ačkoli jí přes tvář přelétl cynický výraz, když si všimla Edwardova smokingu. Přesto žádného z nich nekomentovala ani nekritizovala, jen pokývala hlavou, jako by chtěla říci: "Vy celkem ujdete." Zřejmě dávala přednost jejich uhlazenému zevnějšku před jeho mnohem ležérnějším… à la hřeben-a-břitva-nutná. "Posaď se Mabel," pobídl ji Brunswick. "Můžeme položit otázky, které jsme si připravili." Victor se zrovna začínal rozpalovat vzteky při představě dalšího výslechu, když zavrtěla hlavou. "Owenův dort je hotov. Elvi ho chce předat hned teď. Je už nějakou dobu vzhůru a má hlad." "Aha. V tom případě uděláme nejlépe, když to celé spustíme." Brunswick se zamračil a pohlédl ke stolu, kde seděl nějaký pár a dva náctiletí kluci. Potom přesunul pohled do zadní části restaurace, kde jiná rodina právě odcházela z boxu, který byl nejblíž korálkovému průchodu. "Možná bychom měli Knightovy přesunout do boxu u kuchyně. Dorty, které peče Elvi, jsou obrovské a nechceme, aby zakopla a upustila ho, když se bude snažit proplést tímhle davem." "Dobrý nápad," řekla Mabel a oba odešli. "Dort je hotov a ona má hlad?" zašeptal DJ, oči nespouštěl z postarší ženy. "Čili Elvi nemůže být moc stará, jestli pořád ráda dorty. Jestli je hodně mladá, mohlo by to vysvětlit její chyby." "Otec ji měl o těchto věcech poučit," zabručel Victor, pozoroval Brunswicka a Mabel, jak hovoří s jedním z


44

jinochů. Pak se otočili a něco říkali rodičům. Kvartet vstal a vykročil do zadní části restaurace. Mabel a Brunswick se drželi na chvostu, hned za hošíkem, se kterým se prve vítali. Mládeneček nejevil stejné nadšení jako ostatní, kráčel o poznání pomaleji, takže brzy zaostali za pelotonem. A Victor zaregistroval, že i když se usmívá, jeho výraz dává tušit strach. Na první pohled bylo jasné, že kluk je nervózní a s každým krokem čím dál nervóznější. "Bude to bolet?" kníknul, zrovna když se přišourali na úroveň stolu, kde seděl Victor a spol. Otázka upoutala jeho pozornost a bezděky přimhouřil oči, když Mabel mlaskla a oslavence setřela: "Nehloupni, Owene. Jistěže to nebude bolet. Myslíš, že by na to muži stáli frontu, kdyby to bolelo?" Odpověď Victora uvrhla do ještě většího zmatku. Kabonil se a snažil se pochopit, o čem ti dva do pekla mluví. Hned po další klukově otázce se mu ale v hlavě rozezněly poplašné zvonky. "Neproměním se, nebo jo?" Tentokrát nenásledovalo žádné mlaskání ani kárání. Mabel si s Brunswickem vyměnila pohled, ale řekla jenom: "No tedy, jak mi vůbec můžeš položit takovou otázku? Nikdo jiný se přece neproměnil, že ne?" "To není ne," upozornil hoch ustrašeně. Brunswick a Mabel si vyměnili další pohled, a pak se na něj obořila: "Neblázni, Owene. Chceš to anebo ne? Protože ti klidně můžeme předat dort a zbytek přeskočit." Nastala krátká pauza, hleděl k boxu, kam se usazoval druhý týnejdžr a rodiče, potom vyhrkl: "Ne, ne, já to chci. Dan by mě na to nenechal do smrti zapomenout, kdybych couvl."


45

DJ se naklonil blíž a zasyčel: "Nemluví o tom, o čem si myslím, že mluví, že ne?" Victor místo odpovědi čapl Brunswicka za ruku, když ho míjel, a zastavil ho. "Z čeho má ten kluk strach? Čeho se bojí, že bude bolet?" "Kousnutí k narozeninám," odpověděl Brunswick a šel by hned dál, kdyby ho Victor nezadržel. "Kousnutí k narozeninám?" vyštěkl. Nedočkavý, aby mohl konečně odejít, Brunswick narychlo vysvětlil: "V den osmnáctých narozenin sem chlapci přichází na zvláštní slavnostní večeři. Dostanou dort, který pro ně Elvi sama upeče, a potom je kousne." Zarazil se, když postřehl ohlušující ticho, které po jeho slovech u stolu zavládlo, a dodal: "Je to jakýsi rituál přerodu chlapce v muže. Zkouška dospělosti." "Zkouška dospělosti?" vydechl DJ, jako by nevěřil vlastním uším. "Indiáni mají své rituály, my je máme také," pokrčil rameny Brunswick a osvobodil si ruku. "Musím jít." Tentokrát ho Victor nechal uniknout. Tohle není dobré. Tohle vůbec není dobré. Nenadálé ticho v lokále všem napovědělo, že by nebylo od věci podívat se dozadu. Victor vyvalil oči, když zpoza korálků, které dělily restauraci od kuchyně, vyplula lepá oblá rudovláska. Jestli je to Elvi, její obrázek byl mírně řečeno zavádějící. Zaprvé, na fotce vlasy vypadaly spíš tmavé, než zářivě rudé, jaké byly ve skutečnosti. Fotografie také neprozradila, že je malá, ne víc než pět stop tři. A rozhodně neměla oblečené to, co teď. Jeho oči hladově hltaly dlouhé, jako druhá kůže přiléhavé šaty, chvíli otálely na obnažené kůži lýtek, které bylo vidět, když kráčela, pak se vrátily ke tváři.


46

Byla to tatáž tvář a přesto si až teď povšiml pikantní přitažlivosti, téměř elfího šarmu, a že nemá oči jen velké, ale obrovské, a taky měla ten nejrozkošnější nosík, jaký kdy viděl. A co se týče rtů— Victor zatřepal hlavou. Zatímco její podobenka na něj dojem neudělala, ona sama mu kdožvíproč brala dech. Přistihl se, že na ni hledí jako u vytržení, nespouštěl z ní oči, když se vlnila ke stolku, kde seděl jubilant Owen s rodinou. Doprovázelo ji jemné cinkání zvonečků a Victorovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že se line z řetízku s přívěsky, který měla ovinutý kolem kotníku. Hned poté zjistil, že na ten kotník doslova zírá, a očima obmalovává ladnou křivku od lýtka až k patě. Teprve až když DJ zatajil dech, Victor zvedl zrak zpátky k ní samotné a uvědomil si, že mezitím došla ke stolku a vmáčkla se na kraj lavice k oběma jinochům. Teď se nakláněla k Owenovi, šeptala mu něco do ucha. Když mládeneček těžce polknul a nervózně přikývl, něžně se zasmála. V lokále bylo ticho jako v hrobě, zdálo se, že jeden každý tají dech. "Pane na nebi! Ona ho hodlá kousnout rovnou tady, přede všemi," zděšeně vyjekl DJ. "To by se neopovážila," zachraptěl nevěřícně Victor, ale sotva ta slova vyřkl, znovu se k chlapci naklonila. "Musíme něco udělat!" sykl DJ. "Nemůžeme připustit, aby tohle uviděli všichni, co jsou tady." Victor neodpověděl, už byl na nohou a uháněl k rohovému boxu.


47

4. KAPITOLA Victor skoro doběhl k zadnímu boxu, když vtom mu Teddy Brunswick zastoupil cestu. "Copak to děláš, synu?" zeptal se policista vážným tónem. Victor mu už málem začal vklouzávat do mysli, že ho přinutí uhnout, pak ale zaváhal, protože zaregistroval, jak za Brunswicka popošel jakýsi muž a postavil se za něj… A další. Strnul, pozvolna se rozhlížel okolo sebe, viděl, že štamgasti sedící nejblíž jsou napjatí, oči přimhouřené, připravení vložit se do toho, kdyby bylo zapotřebí. Dokud DJ nepromluvil, neuvědomil si, že s ním nesmrtelný mládenec držel krok a teď mu kryje záda. "Co budeme dělat?" vydechl DJ hlasem tak tichým, že ho mohl zaslechnout jenom Victor. "Synu." Brunswick na něj zavrčel dřív, než stihl odpovědět. "Na něco jsem se ptal. Copak to děláš? Nemáš v úmyslu ublížit naší Elvi, viď že ne?" Všímal si nečekaných přesunů kolem nich, rozhlédl se a uviděl, že se smrtelníci začínají dívat zle, nebezpečně podobní lynčujícímu davu, a obkličují je. Také si všiml, že Alessandro, Harper a Edward popošli vpřed, postavili se za DJ, němě nabízeli podporu, bude-li nutná, ale Victor nechtěl, aby se nastalá situace zvrhla ve rvačku. Vezme-li v úvahu zvětšenou sílu a schopnost kontrolovat mysl, pro pětici našinců by nebyl žádný problém vypořádat se s tímhle davem, ale nechtělo se mu pak likvidovat následky. Vymazání paměti jednoho


48

každého zákazníka restaurace by byla vyčerpávající, krom toho riskantní, záležitost. Stačila jediná osoba, která by dokázala vymazání odolat a podařilo se jí vzpomínky si uchovat… následně by mohla vrátit paměť ostatním a to by byla naprostá ztráta času. Přesto by možná měl vzpomínky všech těchto lidí vymazat, ale raději by se tomu vyhnul, bude-li to možné. Neměl ponětí, co se tady děje, co ti lidé vědí nebo nevědí, a nechtěl rozpoutat takovou akci, dokud nebude v obraze. Zhluboka se nadechl a zalhal: "Ne, samozřejmě, že ne. Špatně jste to pochopil. Nemám v úmyslu Elvi ublížit. Jenom jsem se nemohl dočkat, až se s ní setkám." "Uh-huh." Brunswick nevypadal, že by mu to věřil a Victor pochopil proč, když se zeptal: "Tak pročpak máš v ruce Lernerův kolík?" Victor užasle sklopil zrak k malému dřevěnému kůlu, který musel vytáhnout ze zadní kapsy, když uháněl vpřed. Dočista nevědomky. Teď ho podal Brunswickovi. "Nesl jsem ho vám… jako záminku přijít ke stolu a poznat Elvi." Policista si ho chvíli pátravě prohlížel a pak sklouznul pohledem k trojlístku nesmrtelných za nimi. Podle všeho se žádný z nápadníků netvářil bojovně. Brunswick se maličko uvolnil. "Snažíte se ostatní předběhnout," odtušil. "Něco na ten způsob," zamumlal Victor. Brunswick uvážlivě kývnul, ale bylo znát, že pořád ještě není úplně přesvědčen. Vzal si kolík, ale pak se na něj podíval víc zblízka. "Ukaž mi znovu svoje zuby, synu. Neviděl jsem pořádně, když jsi je předváděl Vladovi." Victor ztuhl. Bylo jasné, že se chce ujistit, že nemá na


49

krku dalšího lovce upírů. Nesnášel, když musel prokazovat svůj status quo, ale tušil, že se k Elvi nedostane, pokud to neudělá, tak otevřel pusu a vysunul špičáky. Teddy Brunswick je důkladně prozkoumal, dokonce do nich šťouchnul prstem, aby se ujistil, že nejsou nasazené. Očividně spokojen kývnul a uklidnil se docela. "Okay, ale toto je Owenova chvíle. S Elvi si můžete promluvit potom." Ukázal ke stolu, kam zubatou pětku prve usadil. "Běžte se posadit. Mabel a já za vámi za chvíli přijdeme." Victor se podíval přes Brunswicka a uviděl Elvi, zvědavě koukala jejich směrem, při tom nepřítomně poslouchala, co švitoří usměvavý a nepokousaný Owen. Neochotně přikývl, otočil se a v čele nesmrtelných odkráčel ke stolu, který jim přidělili. "Takže tady jsi z pověření rady," poznamenal Edward, sotva se zase usadili. "Toho jsem se bál," zamumlal Harper. "Předpokládám, že radu její inzerát v rubrice pro nezadané nijak nepotěšil." "Ne, to věru ne," připustil Victor. "Byl jsem si jistý, že ho míní kousnout tady, přede všemi," omlouval se DJ, pohledem se opět vrátil k narozeninovému boxu. Potom očima bloumal po narvané restauraci, prohlížel si jednoho zákazníka po druhém. "Myslíš, že to všichni vědí?" "Jak by to mohli nevědět?" ušklíbl se Victor, zamračeně následoval jeho pohled. Rázem toho mají na krku víc, než čekali, když s DJ tenhle případ převzali. "No a co rada hodlá s Elvi udělat?" naléhal Edward. Tvářil se prohnaně. Victor nepochyboval, že v duchu kalkuluje, co by tohle všechno mohlo znamenat, kdyby


50

se ukázalo, že je jeho životní družkou. Pohlédl na tváře zbylých potenciálních nápadníků. Oba byli ustaraní a z dobrého důvodu. "Nejde jen o ten inzerát," řekl nakonec. "Po celé Torontské klubové scéně se šušká, že v jednom z jezerních městeček v jižním Ontariu žije upírka." Trojice mlčela, jen jejich výraz napovídal, že chápou závažnost situace. Jejich lidé měli pouze pár zákonů, ale byly to důležité zákony, a neupozorňovat na sebe ani na existenci soukmenovců, v důležitosti vedlo. Další zákon říkal, že nesmí kousat smrtelníky… kromě případů krajní nouze. Pohledem opět zalétl k rohovému boxu. Smála se něčemu, co týnejdžr vykládal. Chlapec se zdál úplně v pohodě a zářil jako vánoční stromeček, strach a obavy byly ty tam. Nezáleželo na tom. Nesměli kousat, protože to zvyšovalo riziko odhalení jejich lidí, a ona zjevně mínila tohohle kluka kousnout. Ba co hůř, podle toho, co říkal Brunswick, nebude první. "A jak se to zatím jeví, kouše smrtelníky," zašeptal Alessandro, očividně mu myšlenky ujížděly po stejné koleji. Victor to nekomentoval. Rozhlížel se po restauraci, rychle a snadno klouzal z jedné mysli do druhé. Přesně, jak se obával, jedna každá osoba v lokále věděla, že Elvi je upírka… a on a ostatní upíři. Elvi Blacková si u rady zadělala na pořádný malér. Na malér, který může skončit fatálně. Přibitím na slunce na celý den, za soumraku zkrácením o hlavu. Upřímně doufal, že není životní družkou žádného z přítomných. "Okay." Victor polekaně vzhlédl, zjistil, že se vrátil Brunswick. Nepozorovaně. Neslyšel ho ani neviděl


51

přicházet. "Okay," zopakoval Brunswick, nyní už se těšil plné pozornosti všech. "Mabel a já si myslíme, že bude nejlepší, zběžně vás, pánové, představit a potom Elvi vezme Owena dozadu do kanceláře na Kousnutí k narozeninám. Až půjde Mabel pro chlapce, narychlo jí vysvětlí, co tady děláte. No a pak si může přisednout k vašemu stolu a—" "Co chcete říct tím: narychlo jí vysvětlí, co tady děláte?" skočil mu Harper do řeči. "Ona to přece ví. Pozvala nás." Brunswick se zašklebil. "Ve skutečnosti… neví. Mabel dala inzerát do rubriky Seznámení a odpovídala na všechny vaše e-maily, a nakonec vás pozvala na týden sem k nám. Elvi o ničem z toho nemá ani ponětí." "Já ti to povídal, že žádný našinec by nebyl tak pitomý, aby si dal inzerát do rubriky Seznámení," spokojeně zajódloval DJ. "Ne, zato jste dost pitomí, abyste na něj odpověděli, " odsekl Brunswick. Zrudl ve tváři, buďto mu bylo trapné, že se zapletl do pokusu o dohazování, nebo se prostě naštval. Možná obojí. "Takže ona neinzerovala?" Harper vrhl na Victora pohled plný naděje, který zřejmě říkal: Vidíš, jeden hřích se z černé listiny škrtá. Ale jenom jeden, pomyslel si Victor, stiskl rty. Obrátil pozornost zpátky k Brunswickovi a řekl: "Po klubech se klevetí o krásné mladé upírce, která bydlí v malém městě na jihu. Jako je toto." "Ano," přidal se DJ, pochopil, o co mu jde. "Jezdívá Elvi do Toronta a navštěvuje kluby?" "Well…" Brunswick vypadal, jako by ho načapali na hruškách a uhnul pohledem. "Ona…er… my…"


52

"Ano nebo ne?" vyštěkl Victor, na tohle okolkování neměl trpělivost. "Ne," neochotně přiznal Brunswick. Jednou rukou si nervózně prohrábl vlasy, než se pustil do vysvětlování. "Chápejte, tohle je malé město." Nikdo to nekomentoval. Taky mohl říct, že tráva je zelená. "Je tady jedna střední škola a všichni jsme do ní chodili společně. Právě proto si jsme hodně blízcí a držíme pospolu, aspoň myslím, ale během posledních zhruba pěti let jsme ztratili hned několik spolužáků. Manžel Mabel umřel před šesti lety na infarkt. Manžel a dcerka Elvi měli autonehodu o rok později, pak se Elvi proměnila…" Zamračil se. "Od té doby šlo všechno od desíti k pěti. Ztráceli jsme jednoho, dva ročně, ale letos už tři, jednoho po druhém, během šesti měsíců. Jsme v tom věku," přiznal vážně. Victor zůstal zticha, uvědomoval si rozpaky nesmrtelných. Bylo s tím spojené i jisté množství pocitu viny, vědět, že tohle se jich netýká. Infarkt, rakovina a tak dál… pro ně žádný problém. Jemu samotnému bylo přes dva tisíce let. Věk nebyl jeho druhu takovou hrozbou, jako tomu bylo u smrtelníků. "Všichni jsme ta úmrtí nesli těžce," pokračoval Brunswick, "ale Elvi hůř. Přihlíží, jak její přátele a milované kosí smrt a uvědomuje si, že brzy zůstane úplně sama. Samozřejmě, mladší generace postoupí na jejich místo, a spřátelí se s ní, to vím jistě, ale nebude to stejné. Krom toho, i oni relativně brzy umřou, a tak dál." Mračil se na stůl a jezdil prstem po obvodu jedné z keramických kachliček, než přiznal: "Nelíbí se nám představa opustit ji, aby tím musela procházet tak sama." Victor bezděky rozšířil oči, když plně pochopil, že –


53

přestože – právě proto, že – si uvědomují svou vlastní smrtelnost, tito dva lidé, Mabel a Brunswick, mají větší starost o to, že tady jejich nesmrtelná kamarádka zůstane samotná, než že jim smrt šlape na paty. Udělalo to na něj hluboký dojem a taky to v něm probudilo zvědavost. Odjakživa se pečlivě vyhýbal kontaktům se smrtelníky právě proto, že se ve velkém schématu věcí nevyskytovali dlouho. Pokud průměrný lidský život trvá šedesát pět let, on sám jich prožil přes čtyřiatřicet. Strávit takovou dobu přihlížením, jak kolem něj přátelé umírají, jeden za druhým, na to si prostě netroufal ani pomyslet. "Takže…" Brunswick se napřímil. Růžové flíčky na tvářích prozrazovaly, že je mu trapně kvůli tomu, co hodlá říci, a tvářil se sklíčeně. "Barney a já jsme párkrát zajeli na sever do Toronta, je to pár měsíců." "Barney?" zlehka nadhodil DJ. "Můj zástupce." "Neuvěřitelné," zamumlal Victor. "Co jako?" nechápal Brunswick. "Nic. Pokračujte. Vy a Barney jste párkrát zajeli do Toronta." "Ano." Zase byl jako na jehlách. "Mysleli jsme si, že jestli v Kanadě existují nějací upíři, kromě Elvi, budou ve velkých městech jako Toronto. Vydali jsme se je hledat." Takže odtud vítr fouká. Tohle byl prvopočátek těch drbů v klubech, uvědomil si Victor. "Vzali jste útokem klubovou scénu?" Brunswick přikývl. "Vymyslel to Barney, že prý je najdeme spíš v klubech. Tvrdil, že pokud nějací existují, pravděpodobně mají za to, že by je město jako Port Henry nedokázalo zásobovat a uspokojovat jejich


54

potřeby. Vydedukoval, že budou patrně… ehm… lovit po klubech." Omluvně se zašklebil a přiznal: "Byli jsme na kluby moc staří. Mladé ženy si myslely, že jsme párek starých úchylů. Nikdo nám nic neřekl. Po třetí marné výpravě Mabel rozhodla zkusit inzeráty seznámení. Byla si jistá, že někde tady musí existovat aspoň jeden osamělý upír. Já myslel, že se zbláznila, ale…" výmluvně ukázal na osazenstvo kolem stolu, "její způsob se však nakonec ukázal úspěšnějším, než naše pokusy." Chvíli mlčeli a pak DJ najednou vstal. "Potřebuji na pány. Victore?" S kývnutím vstal a vydal se za ním, věděl, že mladší nesmrtelný chce prodiskutovat nejnovější informace. "Myslel jsem, že to jenom holky chodí do koupelny hromadně, ale jak vidím, vy chlapi upíři taky, huh? Je to pro případ, že by se vás někdo snažil probodnout, zatímco podáváte ruku nejlepšímu příteli?" zeptal se Brunswick, když odcházeli od stolu, a hned dodal: "Tady se nemusíte bát. V Port Henry jsme upírům přátelsky nakloněni." Victor ho ignoroval, cestou na toaletu v duchu přežvykoval, co se právě dozvěděl. Počkal, až DJ vklouzne do myšlenek těm několika mužům, kteří si tam zrovna ulevovali, a přinutí je odejít, ať už jsou hotoví nebo ne. "Tak co?" vyhrkl DJ, když za posledním z nich konečně zapadly dveře. "Můžeme jet domů? Nedala si inzerát ani nešířila klevety po Torontu." "Ne," připustil Victor. "Ale řekla o své existenci smrtelníkům." DJ netrpělivě mávl rukou. "Na to není žádný zákon. Služebnictvo Marguerite to ví a většina nesmrtelných


55

taky má jednoho, dva smrtelníky, kteří jsou do věci zasvěceni. K čertu, polovinu Argeneau Enterprises tvoří smrtelníci, kteří tajemství znají a složili bobříka mlčení." "Ale Brunswick a ostatní místní smrtelníci nemlčí," zdůraznil Victor. DJ si rozčileně prohrábl vlasy. Bylo jasné, že čím víc o ní ví, tím větší sympatie k ní cítí. Victor tušil, že si myslí, že nic z toho tady není její vina, bohužel přespříliš dobře věděl, že rada to takto vidět nebude. Nesmrtelní byli extrémně opatrní na to, s kým osudovou informaci sdílí, přesně z tohoto důvodu, a i kdyby nic jiného, Elvi Blacková selhala při prověrce důvěryhodnosti lidí, kterým ji svěřila. Pokud celé městečko ví, že jste nesmrtelní, to pak těžko můžete být opatrní a diskrétní. "Co tak je před odjezdem varovat, aby mlčeli?" licitoval DJ. Victor zavrtěl hlavou a připomněl mu: "Kouše smrtelníky." Což znamená, že se protiví radě, a nebude to pěkné, ale vyřizovat takovéhle věci je jejich práce. DJ si dlouze povzdechl. "Já doufal, žes na tenhle detail pozapomněl." Mračil se jako tisíc čertů a zavrtěl hlavou. "Kdo ksakru byl její otec? Měl jí říct, že to je špatné." "Jak víš, že neví, že to je špatné?" otázal se suše Victor. "Těžko by to prováděla tak veřejně, kdyby znala následky," upozornil DJ. "Udělat z toho zkoušku dospělosti pro všechny mladé muže v městečku, zrovna moc nepřipomíná plížení se po nocích a okusování nic netušících chlapců pod rouškou tmy. Ona prostě nemůže vědět, že to je v rozporu s našimi zákony." "Hmm." Victor chtě nechtě připouštěl, že to je pravda.


56

Pokud ta ženská netouží po smrti a nechce vážně přijít o hlavu, pravděpodobně neví, že dělá něco špatného. "Well, zdá se, že tohle bude náš další úkol. Musíme zjistit, jestli zná naše zákony a kdo je její otec." "Co je komu po tom, kdo je její otec?" podivil se DJ. "Nemůže nést odpovědnost za její činy." "Může, pokud ji neseznámil s našimi zákony." "Jediný otec, který promění smrtelníka a nenamáhá se říct mu o našich zákonech, je nejspíš psanec." "Přesně," souhlasil Victor. "Ach jo." Nesmrtelný mladík přikývl, tomuhle rozuměl. "Možná máme psance, o kterém nevíme. Možná ji proměnil a nechal svému osudu." Zase kývnul, potom položil otázku otázek. "Potrestá ji rada, jestli nevěděla, že porušuje naše zákony?" "Neznalost zákona neomlouvá, to platí dokonce i u soudů smrtelníků." DJ si povzdechl a zakroutil hlavou. "To je škoda. Pokud nevěděla, že to je špatné, nebylo to naschvál." "Mluvíš jako právník najatý na její obhajobu," s úsměvem podotkl Victor. DJ pokrčil rameny. "Možná ji před radou vážně budu hájit. Líbí se mi." "Ještě ses s ní ani nesetkal," zasmál se Victor. "No, líbí se mi její restaurace a pročetl jsem si Brunswickovy myšlenky," nedal se DJ. "Myslí si, že je to zatraceně skvělá ženská, vždycky připravená pomoci ostatním a po celý život byla, je, pilířem téhle obce. Podle všeho se na všecičko hlásila dobrovolně, než se proměnila, a pořád v tom pokračuje. Je to hodná paní, Victore. Už samotný fakt, že si přátelé kvůli ní dávají takovou práci, svědčí jak moc." "Hmm." Zamračil se. "V tom případě nejlíp uděláme,


57

když zjistíme všechno, co můžeme, aby rada mohla vynést spravedlivý rozsudek. Jinak se vážně obávám, že by mohla přijít o hlavu." Rty stisknuté, DJ kývnul a vyrazil ven z koupelny. "Jste připravení?" zeptal se Brunswick, když se přiloudali ke stolu. Přikývli. Povzdechl si a vstal. Jakmile se zvedli i ostatní, zavelel: "Teď jenom nezapomeňte držet o tom inzerátu jazyk za zuby a omezte se jenom na pozdrav, dokud Mabel nedostane šanci celé to vysvětlit." "Proč tedy s naším představením nepočkat, až to vysvětlí?" zeptal se suše Edward. "Určitě to dává lepší smysl." "Ne, pokud znáte Elvi," ujistil ho Brunswick. "Jakmile se dozví, co jsme udělali, bude řádit jako tajfun, ale taky jí bude strašně trapně a pokud by se s vámi ještě nesetkala, bezpochyby by to odmítla." Zavrtěl hlavou. "Ne, tohle je nejlepší způsob. Nuže pojďte." A jako obvykle nečekal na protesty ani na souhlas, prostě jim ukázal, aby šli za ním a obrátil se, zamířil, odkud přišel. "Tak co?" odtušil Harper, tázavě pohlédl na Victora. Ten se s pokrčením ramen otočil a vykročil v Brunswickových stopách. Uvědomoval si, že zbytek mužů ho kopíruje. Tentokrát došli skoro až k boxu. Victor zrovna kráčel kolem police se sousoším rodinky leguánů, když koutkem oka zaregistroval pohyb. Potom se část sochy oddělila a vrhla se na něj. A pak se rozpoutalo peklo.


58

5. KAPITOLA "Já ti říkal, že se to pohnulo," bublal DJ. Victor si ho nevšímal. Veškerou pozornost věnoval drobné ženušce, která ho obskakovala a tiskla mu k uchu a na krk ubrousek. Jeho řev, když mu leguán přistál na krku a rameni a zakousl se do ucha, si suverénně získal pozornost všech, ale celý lokál se rozvřískal a rozječel, teprve až když se po něm začal ohánět a točit na místě. S křikem na někoho jménem Pedro, Elvi opustila oslavence a pádila za Victorem. Sundala leguána, předala ho malému Mexičanovi, který přiběhl ze zákulisí restaurace, a potom sebrala z nejbližšího stolu ubrousky, vrkala a poskakovala kolem něho. "Hrozně se omlouvám. Nikdy nic takového neudělal, celých pět let, co tuhle restauraci máme," zopakovala a zatahala ho za ruku, aby se sklonil a ona už nemusela stát na špičkách, protože jinak na ránu neviděla. Zabručel a poslušně se předklonil… málem mu vypadly oči, když zjistil, že jí teď kouká rovnou do hlubokého dekoltu, na svůdný žlábek mezi ňadry. "Proboha! Nejlepší bude to vyčistit a obvázat." Hlas měla roztřesený, když ustoupila a připravila ho o vyhlídku na bujné poprsí. "Raději pojďte se mnou." Napřímil se a čekal, než se omluví oslavenci a jeho rodině, načež následoval pohupující se boky v obtažené sukni. Provedla ho korálkovým obloukem a odbočila do nijak prostorné kanceláře se stolem, dvěma křesílky, nevelkou ledničkou, registraturou a vysokou kovovou


59

dvoudveřovou skříní. "Posaďte se." Elvi ukázala na křesílka před stolem. Sama šla ke kovové skříni a otevřela jedno křídlo dveří. Objevily se police plné úhledně srovnané dokumentace a všeho možného, včetně lékárničky. Vytáhla malou bílou brašnu, položila ji na stůl a otevřela. Po chvilce váhání vyndala vatové tampony, odšroubovala tmavohnědou lahvičku a na jeden nalila trochu jejího obsahu. "Bude to štípat," varovala ho, sotva k němu došla. Pustila se do práce, čistila postižené ucho a krk. Victor seděl úplně nehybně, štípání stěží vnímal, protože s požitkem vdechoval její vůni. Voněla vanilkou a kořením z kuchyně, lahodná to kombinace, až se mu sbíhaly sliny. Stiskl rty, snažil se vůni ignorovat, ale zjistil, že zrádný nos čichá o to víc. "Hmm," zamumlala Elvi vedle něj, její dech ho lechtal na boltci. "Není to tak zlé, jak jsem se v první chvíli bála. Víc krve, než škody, díky Bohu." Victor to nekomentoval. Rána byla docela hluboká, jenomže tělo se okamžitě začalo opravovat. Nicméně mu to dalo odpověď na jednu z otázek. Nepozná nesmrtelného. Obvykle to u našinců bylo instinktivní. Ačkoli pokud nebyli poučeni, nerozeznali signály, které jim mysl a tělo posílaly. Uvědomil si, že její ruce znehybněly a slyšel, jak mu těsně u ucha těžce polyká, otočil se a zahleděl se na ni. Oči musela mít hnědozeleně oříškové, ještě jako smrtelnice, nyní se zeleň leskla stříbrem a hněď okolo zářila zlatě. Kousala se do koutku rtů, ostrý tesák vykukoval ven, hypnotizovala stále krvácející boltec. Nijak zvlášť ho to nepřekvapilo. Byla bledá a zjevně se dost nenakrmila. Krev ji bude lákat. Zvědavě čekal, aby viděl, co udělá.


60

"Oh." Zčistajasna zatřepala hlavou a ustoupila, jednou rukou si zakryla pusu a tesáky, které zahlédl drát se ven ze rtů. Odvrátila se a krví nasáklý tampon odhodila, jako by pálil. "Jsem si jistá, že se to rychle zahojí. I když možná budete chtít, aby se vám na to zítra podíval doktor." "Doktor není zapotřebí," zašeptal Victor, pozorně ji sledoval. "Náš druh se hojí rychle a dobře." Strnula a zase se pomalu obrátila. "Náš druh?" zeptala se nejistě, pořád si dlaní zakrývala ústa. "Nesmrtelní," řekl tiše, pak použil termín, který Brunswick a Mabel několikrát zopakovali. "Upíři." Zatajila dech. "Vy— Vy jste… taky upír?" Když přikývl, spustila ruku podél těla a klesla do druhého křesla. Uplynula dlouhá doba, zuby se mezitím zase zasunuly do dásně, než konečně řekla: "Když jsem se vrátila z Mexika, Mabel a já jsme se pokoušely najít ostatní, ale…" Odmlčela se a zvedla roztřesenou ruku, odhrnula si vlasy z tváře. "Potřebujete se nakrmit," odtušil mírně. Váhavě kývla, vstala a šla k mini ledničce za stolem, vytáhla z ní sáček krve. Vyhýbala se jeho pohledu, vzala ze stolu nůžky, ustřihla rožek sáčku a polovinu krve nalila do sklenice stojící na stole. Začala zvedat sklenku ke rtům, pak se ale zarazila, nejspíš si vzpomněla na pravidla slušného chování, a gestem nejistě nabídla i Victorovi. Když zavrtěl hlavou, zvedla si sklenici ke rtům… a při pití se rozpačitě obrátila zády. Celé to vypadalo jako rutina a Victor ji zvědavě pozoroval. Obsah sklenky vypila rychle, jako by si dávala panáka whiskey. Pak si nalila další.


61

"Myslel jsem, že tuhle noc má být vaším jídlem Owen," podotknul. "Budete moc plná, abyste se z něho krmila." Ze rtů jí vytryskl tichý smích, to už usrkávala z druhé sklenice. "To sotva. Jsem si po čertech jistá, že se podělá jako ostatní." "Podělá?" zopakoval se zájmem. Pokývala hlavou, při tom si olízla horní ret, a hned nato vysvětlila: "Většina to vzdala a celé je to vážně jenom strašná otrava, ale…" pokrčila rameny a znovu zvedla sklenku ke rtům. "Jestli je to tak, proč toho Narozeninového kousání prostě nenechat?" Spustila ruku se sklenicí a zvědavě na něho pohlédla. "Vy o tom víte?" "Váš kapitán Brunswick mi to vysvětlil." Něco v jeho tónu muselo prozradit, že touhle věcí není zrovna nadšen. Kývla a sklopila oči ke sklence, pak se dala do vyprávění. "Celé to začalo jako vtip. Jedné noci sem zavítala smečka týnejdžrů. Jeden z těch sotva opeřených kohoutků, drzejší než ostatní, mne dráždil, abych prý ho kousla. Dokonce zašel tak daleko, že si nařízl dlaň kapesním nožem a napřáhl ji ke mně." Zakroutila při té vzpomínce hlavou. "Měla jsem sto chutí dát mu na pamětnou. Ale, samozřejmě, to jsem udělat nemohla. Místo toho jsem se prostě rozesmála a řekla, že děti nekoušu." Ušklíbla se. "A já hloupá ještě dodala: Vrať se, až budeš muž." Povzdechla si a pokrčila rameny. "Za dva měsíce se vrátil. Na své osmnácté narozeniny. Teď jsem muž, Elvi, řekl, podle zákona. Chci svoje kousnutí." Stiskla rty. "Pokusila jsem se ho odbýt smíchem, ale


62

nesežral mi to. Právě on a jeho kumpáni mají tenhleten cirkus na svědomí. Mabel nakonec řekla: No co. Je plnoletý, jestli chce, kousni ho. Bude to jenom o pytlík krve, který musíme opatřit, méně." "Tak jste ho kousla," odtušil Victor. Přikývla. "K velkému zklamání jeho kamarádů jsem ho přinutila zajít si pro kousnutí sem, do kanceláře. Nekousla jsem ho přede všemi, jako v nějakém panoptiku zrůd. Krom toho, já—" "Krom toho?" napověděl, když se odmlčela. Zavrtěla hlavou. "Na tom nesejde," zašeptala a pokračovala: "O pár týdnů později se vrátili. V den narozenin jeho přítele. Na první pohled jsem poznala, že ten přítel není žádný potížista. Vlastně vůbec kousnout nechtěl. Jenom nechtěl před kámoši vypadat jako bábovka. Zavedla jsem ho sem dozadu, řekla mu, že to nemusí udělat, a dala mu náplast na krk, takže to nikdo nepoznal. A pak jsem trpce litovala, že jsem byla tak hodná, když jsem zaslechla, že se před kumpány chvástá, jak prý to bylo sexy." Protočila oči. "No a dopadlo to, jak to dopadnout muselo, když takhle tlačil na pilu. Za pár týdnů se objevil další pro své Kousnutí k narozeninám. A pak další. Dalo se s tím skoro dopředu počítat. Slavíš osmnáctiny? Zajdi si k U Bella, ať tě Elvi kousne," šaškovala, ale znělo to hořce. "Všichni sem teď chodí, ale polovina z nich jenom proto, že je kamarádi poštívají, a ti ostatní sice chtějí, ale jsou víc vystrašení, než příjemně vzrušení. Někteří přijdou v rauši nebo mají tekutou kuráž a žádného z nich nekousnu. Ale všichni vejdou do mojí kanceláře a – kousnutí či ne-kousnutí – dostanou náplast, takže si všichni myslí, že tím prošli."


63

Bříškem prstu obkroužila horní okraj sklenky. "Podle mého odhadu jeden z pěti absolvuje kousnutí, ale všichni dostanou dort a náplast." "A právo žvanit," zamumlal Victor. Pokrčila rameny. "Kluci jsou kluci." Victor mlčel. Tato informace měnila situaci. Mohla by Elvi dokonce zachránit ten krásný krček. Nebyl si jist. Běžně docházelo ke kousnutí mezi nesmrtelnými a jejich milenci, kteří k tomu byli svolní, a rada to povětšinou nechávala bez povšimnutí. Ale i když tihle hoši byli svolní, nebylo možné je klasifikovat jako milence a jejich počet sám o sobě radu rozzuří. Pak tu byl smutný fakt, že Elvi nežila potichu a nesnažila se vyhnout odhalení. Každý v tomto městě zřejmě věděl, co je zač. Ozvalo se zaklepání na dveře a Elvi se zamračila, podívala se na ně. Odložila krev a šla otevřít, na prahu stál dnešní oslavenec, Owen. "Mabel říkala, že mám jít sem dozadu," špitl nervózní chlapec, očima sklouznul z Elvi k Victorovi, a pak uhnul pohledem. "Samozřejmě," broukla, pohybem ruky ho pozvala dál. Omluvně se obrátila se na Victora. "Omluvíte nás?" Victor zaváhal, pak vstal a opustil místnost. Zavřel za sebou, ale místo, aby se vrátil ke stolu, zůstal stát a poslouchal přes dveře. Elvi s lítostí hleděla na zavřené dveře. Nikdy se s jiným upírem nesetkala a měla milion věcí, na které by se ráda zeptala. Bála se, že prošvihla jedinou příležitost. Nebyl místní. Očividně městem jenom projíždí. Neměla tušení, proč zašel do restaurace. Třeba ti muži s ním jsou smrtelníci a chtěli se stavit na pozdní večeři. Napadlo ji, že se to nikdy nedozví. Ten muž se určitě vrátil za přáteli


64

a odejde dřív, než bude hotová s Owenem a půjde zpátky do jídelny. Poprvé za pět let potkala někoho svého druhu, a co dělala? Nervózně brebentila o Kousnutí k narozeninám, a jak vzniklo. Sice je pravda, že se na ně sám zeptal, ale kdyby nezabíhala do detailů, mohla mít šanci otázat se aspoň na jednu dvě věci, které ji tolik zajímají. Jako například, co je vlastně zač? Může získat zpátky duši? Jak může ukončit svou existenci? Místo toho blábolila o kousání. Nerozhodilo ji jenom to, že je upír. Mohl za to on sám jako takový. Byl vysoký a překrásný a hezky voněl a připadal jí strašně atraktivní ještě dřív, než zjistila, že je upír. Což bylo znepokojivé samo o sobě. Tak silně na žádného muže nezareagovala dlouhá léta. Celý život, má-li být k sobě upřímná. Manžel byl středoškolská láska. Vyrostla s ním a znala ho celý život. Měli příjemný, láskyplný vztah, ale nevzpomínala si, že by na pouhou jeho přítomnost někdy zareagovala celou svou bytostí, jako právě teď, na blízkost tohoto muže. Byla tak rozrušená už jen tím, že je blízko něj, že si nevšimla své odezvy na vůni krve, dokud jí nezačaly vylézat zuby, a pak myslela jenom na to, aby se od něj klidila dál. Získání mírného odstupu sice trochu zmenšilo žízeň po krvi, ale ostatní reakce na něj nepolevily. Chovala se jako nervózní puberťačka na prvním rande, drmolila jako idiot o nesmyslech, místo aby položila důležité otázky, které měla. Teď se cítila zmatená a rozpolcená. Část jejího já byla ráda, že už se s ním nesetká a nebude nucená vypořádávat se s reakcemi, které v ní vzbuzoval. Druhá část byla naštvaná. Představa dalších pěti let, které uplynou, než narazí na někoho svého druhu a získá


65

odpovědi, které si tolik přála mít, byla hrozně deprimující. S povzdechem se otočila k Owenovi. "Takže…" Prohlížela si ho, všímala si bledosti tváří a nedostatku nadšení. Kluk koukal do země, tělem mu probíhal jemný třas. Zavrtěla hlavou a něžně zašeptala: "Nemusíme to udělat, Owene." Kluk ožil nadějí, zvedl hlavu, ale pak posmutněl a ramínka mu zase rychle klesla. "Jestli to neuděláme, kamarádi si ze mě budou utahovat až do smrti," odvětil zasmušile. "Musíme to udělat." Zamračila se, napadlo ji, že nátlak vrstevníků je pěkná otrava. Ale v žádném případě nechtěla kousnout někoho, kdo se tak zjevně děsí už jen toho pomyšlení. "Nemusí se to dozvědět," ujistila ho a přešla ke stolu. Otevřela horní zásuvku, vytáhla krabičku speciálních náplastí, právě pro tyto příležitosti. Vybrala jednu, na které se skvěl purpurový nápis Šťastné narozeniny, vytáhla ji z balíčku a zvedla. "Nalepíš si tohle a oba budeme předstírat, že se to stalo. Nikdo se nedozví, že jsem tě nekousla." Owen zíral na náplast, jako by to byl záchranný člun, ale ještě si nebyl jistý. "Co řeknu, když se mě budou ptát, jaké to bylo?" Pokrčila rameny. "Prostě jim řekneš, že se nelíbáš, abys o tom povídal." Vykulil oči s obnoveným zájmem. "Při tom se líbá?" "Ne," řekla rychle a tiše se zasmála jeho zklamání. "To se jenom tak říká, znamená to, že nebudeš indiskrétní a vykládat o tom." "Aha," znělo to zklamaně. Bylo jasné, že když s tím není spojené líbání, nemá zájem. Měla vážné podezření,


66

že kdyby řekla ano, líbá, změnil by názor a rozhodl se to zkusit, ale kousání je jedna věc a líbání druhá. Nehodlala líbat dospívající kluky. Možná vypadá na pětadvacet, ale cítí se na jednu každou minutu svých šedesáti dvou let… což je stejně dost zvláštní, když se nad tím tak zamyslí. Než se proměnila, vždycky se cítila jako šestnáctiletá, uvězněná ve starém ženském kolabujícím těle. Zatímco jí tělo zvenku stárlo, dělaly se mu vrásky a sláblo věkem, uvnitř se vlastně nikdy nezměnila. Pořád se cítila jako ta samá mladá, nadějná žena, jakou byla v šestnácti, osmnácti a dvacíti. No a teď po proměně se cítila jako dvaašedesátiletá podvodnice, ukrytá v mladém ženském těle. Jak to tak vypadá, má prostě ustavičně pech. "Tu máš, přilep si to na krk." Strčila klukovi náplast a vrátila se ke stolu, ke své sklenici. Automaticky začala polykat. Zpočátku ji chuť krve děsila, dokonce, i když po ní toužila. Už dávno jí nevadila, ale neudělá nic tak netaktního, jako pochutnávat si na ní před Owenem. Z reakcí Mabel poznala, že je prostě odporné dávat otevřeně najevo, že jí krev chutná, ale byl to pro ni jediný zdroj výživy, nemohla si pomoct. "Jak to chutná?" zeptal se zvědavě Owen. Spustila ruku se sklenkou a zamyslela se, jak na otázku odpovědět. Nakonec řekla: "Určitě ses už někdy říznul do prstu nebo do ruky a strčil si ránu do pusy." "Jo." "No," pokrčila rameny a položila sklenici, aby do ní nalila zbytek krve. "Takže víš, jak to chutná." Owen se zašklebil. "Nechutná to jinak, když jste teď upírka?" "Trošku," připustila neochotně. Tahle konverzace jí byla nepříjemná a taky jí připomněla, že je teď něco jako zrůda, ukázala na dveře. "Měl by sis jít sníst dort. Dělala


67

jsem ho sama." Kývnul a šoural se ke dveřím, pak se ale zastavil a ještě se ohlédl. "Děkuji," hlesl a přejel si prsty po náplasti na krku. "Za tohle." "Nemáš zač, Owene. Šťastné narozeniny." "Děkuji," zakřenil se a sáhl po klice se slovy: "a dneska večer hodně štěstí." Už se začala otáčet, ale zarazila se a zmateně se na něj podívala. "Co tím myslíš, dneska večer hodně štěstí?" Zdálo se, že ho otázkou překvapila. "Však víte… ti upíři, kteří přijeli do města." "Cože?" Jenom zírala. Zamračil se, nelíbilo se mu, jak je zmatená. "Však víte… ten pán, co byl prve tady, a jeho přátelé." Když se nezatvářila o nic moudřeji, vypadal náhle ustaraně a zamumlal: "Vím, že to mělo být tajemství, posledních pár týdnů, ale myslel jsem, že teď už vám to Mabel prozradí. Chci říci, jsou přece tady. Musela vám to povědět." "Kdo je tady?" zeptala se Elvi, odložila sklenici a obcházela stůl. Owen zaváhal. Nakonec řekl: "Myslím, že bych vám to neměl říkat. Myslím, že to má být překvapení." "Co má být překvapení?" naléhala, čím dál netrpělivější. "Nemám ráda překvapení, Owene. Prostě to vyklop." Když pořád váhal, netrpělivě se ošila a slíbila: "Nikomu to na tebe nepovím. Bude to prostě naše další tajemství." Na tváři se mu odrážel krátký vnitřní boj a potom vážně přikývl. "Stejně byste to měla vědět. A navíc, vy


68

jste pro mě udělala tohle." Oči Elvi sledovaly prst, kterým si významně přejel po krku, trpce se zasmála. Neudělala nic, jenom mu dala náplast. Předpokládala, že tím mínil uchování tajemství. "Dobře," Owen přešlápl z nohy na nohu a pak vykročil ode dveří. "Já vám to teda povím." Usadila se na roh stolu a trpělivě čekala, až začne. "Jestli jste hotový, myslím, že byste se měl vrátit ke stolu za ostatními." Victor při zvuku toho chladného hlasu strnul. Pomalu se odvracel ode dveří a konverzace, která se uvnitř vedla. Pohlédl na Mabel, v duchu se zastyděl, že ho nachytala, jak tajně poslouchá. "Já—" "Vím, co jste dělal," přerušila ho suše. Přimhouřil oči, protože zčistajasna strčila ruku do kapsy, pud sebezáchovy ho varoval, že tam může mít zbraň. "Vraťte se ke stolu, prosím," naléhala s mrazivou zdvořilostí, ruku pořád v kapse. Vnímal ponuré odhodlání a naprostou absenci strachu. Neměla ponětí, na koho si vyskakuje. Mohl by… Nechal mohl by plavat. Nemínil jí ublížit a ona to zřejmě věděla. Pokrčil rameny, vykročil vpřed. Evidentně šel blíž, než jí bylo milé, a podle všeho taky nebyla tak nebojácná, jak si myslel, protože najednou vytrhla z kapsy šestipalcový kříž, zvedla ho před sebe a zasyčela: "Zpátky." Victor se zastavil, nevěřil vlastním očím, když zíral na kříž, který před sebou držela jako štít. Jeho výraz musel stát za záznam. Tohle rozhodně nebyla zbraň, kterou čekal. Už celá staletí mu nikdo nestrkal před oči krucifix. Pro smilování Boží, ta ženská se přece přátelí s


69

Elvi. Měla by vědět, že kříže ani jiné svaté předměty na našince nijak nepůsobí. "Můžete ho schovat," řekl chlácholivě, nerad se díval, jak se někdo zbytečně bojí. "Neublíží mi a já nechtěl ublížit vám." Jako by hrách na stěnu házel. Kříž třímala pořád dál a navíc ho teď probodávala zlostně přimhouřenými kukadly. Čeho je moc… protočil oči, vztáhl ruku a vzal do dlaně vršek kříže, skoro se zakřenil, když uviděl, jak v šoku poulí oči. "Vidíte?" řekl po chvilce, kdy tam proti sobě stáli, jako dva špatně vyřezaní svatí. "Žádné syčení škvařícího se masa, žádná bolest. Náboženské symboly a relikty na nás nemají žádný vliv." Pustil kříž a couvl, aby se nemusela bát, že je moc blízko. "Poslouchal jsem za dveřmi, abych zjistil, jestli Elvi nemá problémy s tím chlapcem. Byl vyděšený a nenadšený. Skoulela to s ním krásně. Nyní se mohu vrátit ke stolu a čekat s ostatními." Důstojnost navrácena. Hrdě odpochodoval do jídelny.


70

6. KAPITOLA "Cože?" Elvi se svezla do svého kancelářského křesla. "Cože udělali?" Owen nervózně polknul. "Oni… ehm… dali do novin inzerát, že se hledá upír," zopakoval. "A šest jich mělo dnes večer přijít do restaurace, aby se s vámi setkali. Pět už je tady, myslím." Když na něho pořád jen s hrůzou zírala, celý nesvůj se ošil. "No, raději se vrátím ke stolu. Ehm… Děkuji… za" — ukázal si na krk — "však víte." Slyšela otevření a zavření dveří, ale jenom tam seděla, myšlenky jí v hlavě vířily. Nemohla uvěřit, že by Mabel a Teddy… Dobrý Bože. Nevěděla, jestli se má smát nebo plakat… Nebo házet věcmi. Co je to napadlo? Dveře se otevřely a do místnosti vešla Mabel. "Právě jsem minula Owena. Jak ti je?" Zrovna když tu otázku položila, její zrak přistál na prázdném krevním sáčku na stole. "Vycouval z toho, že jo?" Kroutila hlavou a šla pro pytlík, aby ho vyhodila do odpadků, pak se usadila na roh Elvina stolu a řekla: "Poslouchej. Něco ti musím povědět." "Dali jste do Torontských novin inzerát, že svobodná upírka hledá upíra, a vybrali šest, aby přijeli strávit týden v Port Henry," odrecitovala Elvi. "No nazdar." Mabel si nervózně přejela jazykem po rtech. "Owen?" Přikývla. "Popřál mi hodně štěstí dneska večer a já ho přinutila vyklopit, o čemže to mluví." "Hmm." Mabel si skousla ret a potom rezignovaně


71

vzdychla. "Well, je to moje chyba. Měla jsem ti o tom říct dřív, ale bála jsem se, že se naštveš." "To máš sakra pravdu, že bych se naštvala!" odsekla Elvi a pak se nevěřícně zeptala: "Co tě to napadlo?" "No," zaváhala, nakonec nevesele pokračovala: "Napadlo mě, že je mi dvaašedesát a už tady moc dlouho nepobudu a—" "Neříkej to!" vykřikla vyděšeně Elvi. "Ach, Elvi." Mabel smutně potřásla hlavou. "Obě jsme ztratily své muže a několik přátel za posledních pár let. Jenom během minulých šesti měsíců umřeli tři z naší třídy." Elvi se zase opřela a hleděla na ni, hrozně nerada poslouchala, co říkala, ale věděla, že má pravdu. Jejich přátelé a milovaní začali kapat jako mouchy a při každé ztrátě se cítila smutně, rozzlobeně a prostě provinile, protože smrt byla něčím, s čím si už nemusela lámat hlavu. "Je to pro dobro věci. Jestli ti najdeme upířího druha, budeš mít někoho, kdo ti pomůže překonat… všechno," dokončila Mabel raději neurčitě, než aby se zase zmínila o své smrti. Elvi mlčela. Část jejího já lákalo pomyšlení mít někoho k sobě, někoho, jehož ztráty by se nemusela bát. Ale druhá část… "Nemyslím, že jsem připravená začít zase randit," přiznala nešťastně. "Tohle není tak docela randění," ujistila ji Mabel a když se na ni podívala s otevřenou nevírou, pokračovala: "Koukni, na inzerát odpovědělo chlapů až hrůza pomyslet. Probrala jsem je, dopisovala si s nimi a vybrala ty, o kterých jsem usoudila, že by mohli být praví. A ne zrovna špatně. Nakonec jsme museli


72

vypakovat jenom dva. Ostatní jsou opravdoví upíři jako ty. Všichni jsou slušní a zdají se docela milí… no, až na tu máničku, kterého kousnul Pedrův leguán," dodala s jasnou averzí. "To je prvotřídní potížista. Což je pravděpodobně důvod, proč na něho ještěrka skočila. Zvířata tyhle věci vycítí." Elvi zamrkala. Byla tak konsternovaná tím, co jí Owen prozradil, že si nedala dvě a dvě dohromady a nespojila si zraněného upíra s plánem Mabel a Tedda. Samozřejmě, uvědomila si až teď, nezašel sem, protože náhodou projížděl městem. Je tady, aby se setkal se mnou… přišel na seznamovací inzerát… protože si myslel, že jsem nechala vytroubit do světa, že hledám chlapa. "Ach můj Bože," zašeptala. Cítila se příšerně ponížená. "Ale ne, bude to v pohodě," konejšila ji láskyplně Mabel, když se na křesle schoulila do klubíčka a zakryla si rukama obličej, rděla se jako pivoňka. "Koukni, Teddy a já jsme se o všechno postarali. Tobě zbývá jediné. Strávit s nimi týden v našem domě a zjistit, jestli by ti to s jedním z nich čirou náhodou neklapalo. Jednoduché jako facka." Elvi složila ruce do klína. "Myslí si, že jsem zoufalá stařena, co dává inzeráty do novin." "Že prý stařena," odfrkla Mabel. "Vypadat stejně dobře jako ty, vůbec by mi nevadilo mít šedesát dva. Kromě toho, oni odpověděli na inzerát. A tys ho do novin nedala. Tak kdo je tady zoufalý?" Elvi zakňourala: "Panenko skákavá, tohle je tak trapné." "Není," trvala na svém Mabel. "A nemusí to být randění. Bude to, cokoli budeš chtít."


73

Když Elvi pořád jen nešťastně kroutila hlavou, dodala: "Přinejmenším bys mohla získat přátele, o které si nebudeš muset dělat starosti, že jednoho krásného dne zaklepou bačkorama. A když budeme mít štěstí, mohli by znát upírky, se kterými bys mohla chodit nakupovat a flámovat." Přestala to řešit. Třeba nebude tak zle, jak si zpočátku myslela. Koneckonců, aspoň se může na všechno pořádně vyptat. Bylo by pěkné nebýt tak nevědomá ohledně toho, co teď vlastně je. "Čtyři z šesti, huh?" pozvedla obočí. "Owen říkal, že jich je pět." "Aha." Mabel udělala obličej. "Číslo pět je kumpán upíra, kterého kousl Pedrův leguán." Zavrtěla hlavou. "Jak nedospělé. Musí si přivézt kamaráda." "Že by? Já ti nevím, možná je to stejně dospělé, jako potřebovat kámošku, která by za tebe dala do novin inzerát, abys měla s kým jít na rande," odtušila suše. Mabel na ni vyplázla jazyk a sesoukala se ze stolu. Chvilku na ni zkoumavě hleděla. "Vypadáš unaveně." "To bych neměla. Nechala's mne vyspávat." "Ale?" nedala se odbýt Mabel. "Ale jsem vyčerpaná," přiznala Elvi, i když tušila, že to je vyčerpání duše. Chvilku se nad tím zamyslela a hned se cítila ještě deprimovanější. Je upírka. Mrtvá. Bez duše. Všimla si obav na tváři Mabel a přinutila se usmát. "Jsem v pohodě." "Nevypila jsi tolik krve jako jindy," podotkla Mabel smutně. "Možná churavíš." "Myslím, že upíři nechuraví, Mabel." Přikývla, ale pořád vypadala ustaraně. "Poslechni, co kdybys šla domů a odpočinula si? Já se postarám o křížový výslech uchazečů."


74

Elvi povytáhla obočí. "Dala sis s tím takovou práci, a teď mne pustíš z háčku?" "Ne tak docela. Jenom si myslím, že by bylo lepší, aby ses s nimi poprvé setkala za přirozenějších okolností, doma, kde na ně prostě narazíš, než abychom jim tě naservírovali jako pečené prase na podnose." Při té představě se zašklebila. I když už se s jedním z nich setkala a připadal jí vážně docela milý a pohledný, v duchu se viděla, jak cupitá za Mabel ke stolu plnému chlápků à la Dracula, všichni ji zkoumavě pozorují, zvažují, jestli je pro ně dost dobrá. Otřásla se, zavrtěla hlavou a vstala. "Na tohle nejsem připravená." "Ne," souhlasila Mabel, objala ji kolem ramen a ponoukla ke dveřím. "Měla jsem tě varovat." "Hmm," zabručela, ale nemyslela si, že by víc času něčemu pomohlo. Připadalo jí, že to celé jednoduše zdůrazňuje, jak moc se teď liší ode všech lidí, které znala odjakživa a se kterými vyrostla. Odlišnost, které se v myšlenkách vyhýbala, seč mohla, aby si ji nemusela přiznat. Těžká věc, když vezme v úvahu, že spí v rakvi, nemůže se podívat do zrcadla ani jíst normální jídlo, ale povětšinou se jí to jakž takž dařilo. Měla podezření, že se během posledních pěti let stala nekorunovanou královnou popírání. "Běž domů, převleč se, do čeho chceš, rozdělej oheň a nalij si sklenku v— krve." Elvi věděla, že Mabel začala říkat vína, ale na poslední chvíli se opravila. Z celého srdce toužila, aby si mohla dát víno. Sklenice vína a oheň. To znělo tak pohodově a normálně. Sklenice krve a oheň, zkrátka nemělo stejný šmrnc. "Chceš, abych tě odvezla?" zeptala se Mabel, když otevírala dveře kanceláře.


75

Zavrtěla hlavou. "Neblázni. Jsou to jenom tři bloky." "Dobře. Well, budeš mít dům sama pro sebe. Mužský tady zdržím, dokud restaurace nezavře." Victor netrpělivě bubnoval prsty na desku stolu, oči nespouštěl z klenutého průchodu do zadního traktu restaurace. Nakonec odtam Elvi vyjít musí, určitě? Nechala je čekat celou noc, zatímco se restaurace zvolna vyprazdňovala a oni byli podrobováni křížovému výslechu. Vyslýchající, Mabel a Brunswick. Fakt zážitek. Dlouholetý zvyk jim velel nechávat si informace o sobě pro sebe, smrtelníkům svěřovat jen nejnutnější minimum, a tak pětice mužů seděla, rozpačitě se vrtěla a odpovídala nanejvýš vyhýbavě. Jenomže Mabel byla odhodlaná a kladla přímé otázky typu: čím si vydělávají na živobytí? Byli/jsou ženatí? Jaké mají zájmy? Victor se musel nesmírně ovládat, aby odolal silnému pokušení vklouznout jí do mysli a přinutit ji toho nechat, a podle pohledů, které k němu zoufale vysílali ostatní, věděl, že doufají, že přesně tohle udělá. Sami si to netroufli, protože je u toho. Jako nejstaršímu, lovci rady a příslušníku jedné z nejstarších rodin našinců, se mu přirozeně podřizovali. Nedonutil ji ukončit výslech ze dvou důvodů. Zaprvé, měl pocit, že pokud se z jednoho z nich vyklube životní druh Elvi Blackové, měla by informace, které se jí Mabel tak urputně snažila obstarat, mít. Zadruhé, byl strašně zvědavý, jak daleko je tahle broskvička ochotná zajít, pro dobro své kamarádky. Začínalo být jasné, že i když jejich metody nadělaly Elvi problémy s radou, svědčily o lásce a oddanosti. Tito dva domorodci na prahu stáří se skutečně snažili svojí Elvi pomoci. Mít možnost prezentovat své vzpomínky před radou, by


76

mohlo té ženě pomoci, až před ni nakonec chtě nechtě předstoupí. Victorovo bubnování ustalo, vystřídáno netrpělivým očekáváním, když poslední zákazník odešel a Mabel se vynořila z kuchyně, aby zamkla přední dveře a potom došla k jejich stolu. "Dobrá," odtušila, její zrak kriticky přelétal z jednoho na druhého. Když jim už ticho začalo brnkat na nervy, Victor se zeptal: "Budeme mít konečně možnost pobýt s Elvi?" Brunswick se na něho překvapeně podíval. "Elvi odešla domů už před několika hodinami. Copak jsme se o tom nezmínili?" "Ne, určitě ne," odsekl Victor. "Když je to tak, proč jsme tady museli celé hodiny sedět a pozorovat smrtelníky jíst? Myslel jsem, že důvodem tohoto srazu je poznat Elvi." "Je a poznáte ji," vyštěkla Mabel stejně úsečně a dodala: "Byla unavená. Poslala jsem ji domů, aby si odpočinula a přivykla myšlence na týden, který jsme zorganizovali." Okamžitě mu to docvaklo a přeložil: "Chcete říci, že byla naštvaná kvůli tomu, co jste provedli za jejími zády." Mabel se na něho zamračila, pak ho ignorovala a oznámila: "Teď pojedeme do domu. Teddy vezme čtyři z vás do svého auta a jednoho zbylého svezu já." "Pojedu s vámi," prohlásil DJ a už se zvedal na nohy. Victorovi neušlo, jak nespokojeně stiskla rty. Sám mohl jen stěží uvěřit, že se DJ skutečně dobrovolně přihlásil, že pojede s tou starou semetrikou. Celou noc jeho a DJ akorát kritizovala a otravovala. Rozhodně o nich Elvi dobrého slůvka neřekne. Ne, že by mu na tom


77

záleželo, ale uvažoval, proč se DJ dobrovolně cpe do její společnosti. "Dobře, ostatní za mnou." Brunswick je odvedl do zákulisí restaurace. "Co naše auta?" zeptal se DJ, když vyšli na parkoviště. "Dům odtud není daleko. Vezeme vás tam jenom proto, abyste věděli, kde to je. Později se můžete pro svá auta vrátit," odpověděla pohotově Mabel. Zastavila se vedle Toyoty a otevřela dvířka řidiče. Když DJ začal otevírat druhé přední dveře, sežehla ho pohledem a přikázala: "Na zadní sedadlo." Victor se kousl do rtu, aby nevyprskl smíchy, jak DJ povadl a schlíple nastoupil dozadu. "Můj vůz je tamhle," celkem zbytečně oznámil Brunswick, když vykročil k jedinému dalšímu autu na malém parkovišti. Policejní vůz stál v zadním pravém rohu. Sotva zahlédl mříž mezi předním sedadlem a zadní částí vozu, Victor si přichvátl k předním dveřím na straně spolujezdce, než místo zabere někdo jiný. Ať se propadne, jestli bude sedět v kleci, namačkaný se dvěma našinci. Mabel si nedělala legraci, když tvrdila, že dům je blízko. Uběhlo stěží pár minut a Brunswick už odbočoval na příjezdovou cestu, která zezadu obtáčela velký cihlový viktoriánský dům. "Je zde pouze šest ložnic," řekla větou oznamovací, když je vedla k přednímu vchodu. "Elvina, moje a čtyři pokoje pro hosty. To znamená, že dva z vás budou nocovat společně." Zastavila se u paty točitého schodiště a zlostně si změřila Victora a DJ. "A protože jste se o své vůli rozhodl přivézt nezvaného kamaráda, Argeneau, o pokoj se podělíte vy dva."


78

Victor sevřel rty, ale neřekl ani popel a začal stoupat do schodů. "Jak nádherně zachovalé," pochvaloval si Edward, drahnou chvíli pohledem obmalovával dřevěné ostění nade dveřmi, než se obrátil k Mabel. "Viktoriánské?" "Ano." Fakt se na Edwarda usmála. Victor byl až doteď bezmála přesvědčen, že toho vůbec není schopná. "Dům byl postaven někdy kolem roku 1890." "Taková jemná práce." Edward láskyplně pohladil stáčející se zábradlí. "Tenkrát lidé ještě rozuměli kráse umění fajnové řemeslné práce." "Mohu jenom souhlasit." Mabel se rozzářila a zpomalila, takže pokračovali bok po boku. Victorovi se podařilo nepozvracet, jak Edward šplhá. Bilo do očí, že ten chlap podlézá. Poněkud překvapivé u pompézního Brita. Jakmile došli do druhého patra, Mabel je zavedla za roh doprava a po krátké chodbě ke dveřím. "Victor a DJ budou spát tady." Otevřela dveře a předvedla jim velikou místnost. Manželská postel, gauč, křeslo, stůl a mini-lednice. Victor vešel dovnitř, kouknul napravo. Dvoje dveře, jedny vedly do šatny, druhé do koupelny. "Gauč se dá roztáhnout na druhou postel," podotknul Brunswick, čímž jim připomněl, že tam je. Pak přešlápl a řekl: "Ačkoli předpokládám, že to nebude zapotřebí. Naštěstí jsou všechny pokoje dost velké, na vaše rakve." Victor si pomyslel, že to je velmi ubohý vtip. Fakt, že se nikdo z nesmrtelných nezasmál, mluvil za vše. Všichni mlčeli a následovali Mabel ven z pokoje a zase na chodbu. Odvedla je na druhý konec chodby a nahoru po dalším točitém schodišti do třetího patra domu. Toto


79

podlaží zjevně bylo nedávno renovováno. Krásné dřevěné ostění chybělo a všechno vypadalo nově. Každý pokoj byl vybaven manželskou postelí, posezením, malou ledničkou a koupelnou. "Nevím, jestli jste se nezařídili nějak jinak, ale zajistili jsme pro vás zásobu krve," odtušil Brunswick poté, co Edward popošel k ledničce a otevřel dvířka. Ukázalo se, že vevnitř je několik sáčků krve. "Byli bychom raději, kdybyste nekousali místní lidi," dodal ostrým tónem policista. "Netřeba si dělat starosti," informoval ho Harper klidným hlasem, vyhýbal se Victorovu pohledu. "Kousat smrtelníky odporuje našim zákonům, nejde-li o případ krajní nouze." "Vážně?" Brunswick se zamračil, očividně myslel na to, že jejich Elvi smrtelníky kousala. Potom narovnal ramena a řekl: "No, to rád slyším, ale v Port Henry jsem zákon já. Pokud máte problém, přijdete za mnou. Pokud jste problém, můžete čekat, že přijdu a najdu si vás." Jako hrozba to bylo docela působivé, napadlo Victora, nebo by bylo, kdyby nebyl smrtelník. Podle všeho žili se svou ochočenou Elvi tak dlouho, že teď mají všechny nesmrtelné za stejně svolné a milé. Polda se má moc co učit. Naštěstí pro něj, on sám neměl zájem ho poučit. "Zajdu pro auto," zabručel, otočil se a zamířil zpátky dolů. "Stojíš o společnost, Victore?" zeptal se DJ, dohnal ho ve druhém patře. Zakřenil se a dodal: "Mohl bych ti dělat zeď, postarat se, aby ses nenechal chytit a neměl průšvih s kapitánem Brunswickem." Victor se pousmál. Nijak ho nepřekvapilo, že DJ pochopil, že se cestou míní nakrmit. Zavrtěl hlavou.


80

"Netřeba." "Okay. Tak já si zajdu na jeden pytlík do našeho pokoje, souhlas?" pokrčil rameny DJ a pokračoval dál po chodbě a za roh, zatímco Victor svižně sbíhal po točitých schodech. Uvažovala o poznámce, že bude dělat zeď, aby se Victor nedostal do maléru. Elvi se začala zvedat od klíčové dírky, skrz kterou koukala ven, ale zarazila se, když ze schodů do třetího poschodí sešli další dva muži. Jeden vysoký světlovlasý. Druhý o pár palců menší a tmavovlasý. Oba byli hezcí. Zvědavě si je prohlížela, zatímco kráčeli kolem její pozorovatelny. "Nečekal jsem takový povyk," poznamenal tmavovlasý. "Ta Elvi se nezmínila, že tady bude i někdo další." "Myslíš Mabel," opravil ho blonďák a připomněl: "Ty e-maily přece psala Mabel." "Si, Mabel." "Ani já nečekal konkurenci," nevesele přiznal blondýn a pak pokrčil rameny. "Takový je život." "Ano," zamumlal brunet a dodal: "Nevadí mi Victor ani ty, moc, ale Edward je kokot." "Hmm." Blondýn přikývl. "Doufejme, že ji dokáže přečíst nebo že mu rychle ukáže, kde nechal tesař díru." Brunet zavrtěl hlavou. "Před ní se bude chovat jako dokonalý gentleman. To jenom za jejími zády nám bude ukazovat cornuto. Vždyť se podívej, jak leze do zadku její přítelkyni Mabel, aby ji dostal na svou stranu." "Myslím, že jí vlezl spíš do hlavy a vyvinul jistý nátlak," odtušil blondýn. "Myslíš?" zeptal se překvapeně brunet. "No, to je těžko fair play."


81

"Všechno je fair, když je ve hře láska a životní družka," odpověděl suše blonďák. Odezvu na toto moudro už Elvi nezaslechla. Ztratili se z dohledu na schodech, a z doslechu jakbysmet. "Já tento dům zbožňuji. Viktoriánská éra měla své chyby, ale architektura k nim nepatřila." Elvi sklouzla očima zpátky na konec chodby, kam vkročil pátý a poslední muž, spolu s Mabel a Teddym. "Ach, nemůžu než souhlasit, Edwarde," rozplývala se Mabel a Elvi se zamračila přespříliš nadšenému tónu jejího hlasu. Mabel se nikdy nerozplývala. A tohle je Edward, o kterém se zmiňovali ti dva, uvědomila si, oči přimhouřené. Myslím, že jí vlezl spíš do hlavy a vyvinul jistý nátlak, říkal prve ten plavovlásek. Neměla ponětí, o čem to mluvili, ale hodlala to zjistit. S její kamarádkou si nikdo zahrávat nebude. "Měl bych si zajít pro auto," odtušil Edward, když míjeli dveře, za kterými se krčila Elvi, u klíčové dírky. "Teddy vás k němu může zavézt," nabídla Mabel a Elvi vztekle našpulila rty. Tohle se Mabel ani za mák nepodobalo, úkolovat ostatní. Když už, tak by ho odvezla sama. "Uh… jistě," souhlasil Teddy, zřejmě stejně překvapen, jak ho Mabel bez mrknutí zdobrovolnila. "Ale pak musím rovnou zpátky na stanici." Pomalu se napřímila a odvrátila ode dveří, v hlavě jí to šrotovalo. Kontroluje Edward mysl Mabel? A co chystá tenhle Victor, že si jeho kamarád myslí, že potřebuje hlídat? Do čeho je to Mabel do pekla namočila, pozváním těchto mužů? Zatím jediní, kteří nevypadají, že by měli něco za lubem, je ten vytáhlý s nordickými rysy a pomenší Talián.


82

Usoudila, že nic nezjistí, když zůstane zavřená ve svém pokoji. Narovnala ramena, vypnula hruď a rychle přeběhla ke dveřím naproti těm, za kterými potají naslouchala. Proklouzla temnou zasklenou verandou, která k pokoji přiléhala, a uháněla po schodech do přízemí.


83

7. KAPITOLA "Elvi? Jsi to ty? Co děláš v tom křoví?" Potichu zaklela, vylezla ven a šla za Teddym, který stál vedle svého policejního vozu. Snažila se, aby to neznělo moc rozpačitě. Jenže co už nadělá, nechala se nachytat při špehování. "Ahoj Teddy." Pokoušela se vymyslet, jak vysvětlit své chování. Pravda byla taková, že seběhla dolů na venkovní verandu kolem domu, aby viděla, co chystá muž, kterému říkají Victor. Když obešla roh, zjistila, že už je půl bloku daleko, rázoval po silnici k Main Street. Chystala se běžet za ním, ale z domu vyšel blonďák s Taliánem a tak se schovala do křoví, aby ji neviděli. Co čert nechtěl, zrovna v té chvíli vyšel Teddy a zamířil k příjezdové cestě a svému autu. Samozřejmě si jí všiml. "Já, já kontrolovala… ehm… jakou škodu natropily mšice," moc přesvědčivě to tedy neznělo. "Aha." Vypadal nejistě a pak se zadíval k domu, kde se otevřely dveře a Edward, blondýn s britským přízvukem, vyšel ven. Elvi přešlápla z nohy na nohu, blížil se. Vážně se s ním zatím netoužila setkat. "Well," zazpívala zvesela, udělala krok vzad. "Musím zkontrolovat ještě rostliny na boční straně domu. Uvidíme se později, Teddy." Zvrtla se na patě, oběhla garáž a pak se zastavila. Ulice byla prázdná. Žádný z mužů už nebyl na dohled. Zdá se, že nebude špehovat nikoho. "Krucipísek," ulevila si, pokračovala kolem domu ke


84

vchodu na spodní prosklenou verandu a prošla místností zpátky na zadní, otevřenou verandu. Pohled na příjezdovou cestu jí prozradil, že Teddy s Edwardem právě vyjíždí na ulici. "Aha, tady jsi!" Mabel vyšla z kuchyně a usmála se. "Zrovna jsem uvažovala, kam ses poděla. Je ti líp?" "Ano," zalhala. Popravdě řečeno ji trochu bolela hlava, pravděpodobně z frustrace, pomyslela si s povzdechem. Mabel kývla, pak vzhlédla, zadívala se na oblohu posetou hvězdami. Sklouzla pohledem na dvorek za rozlehlou verandou. "Napadlo mě udělat si táborák." "Hostům by se to pravděpodobně líbilo," zašeptala. "Všichni jsou venku," podotkla Mabel. "Šli si pro auta." Sice si byla jistá, že vousatý kamarád Victora je pořád v domě, ale nic neřekla a šla za Mabel k hromadě dřeva, aby jí pomohla je nasbírat. "Co kdybys nám zašla pro něco k pití, než rozdělám oheň?" navrhla Mabel, jakmile zanesly hromádku dříví k ohništi. Otočila se a zamířila k domu. Mabel stejně uměla rozdělávat oheň líp. Nalila drinky a právě se pokoušela otevřít kuchyňské dveře, aniž by je zase vylila, když se kolem ní protáhla čísi ruka a šťouchla do nich… voilà otevřeno. "Dovol." Zůstala stát a obrátila se na muže, který jí pomohl, vousatého přítele Victora. "DJ," představil se a navrch přihodil široký úsměv. "A ty seš Elvi." Kývla, nemohla odolat a přidala úsměv na oplátku, i když cítila, jak jí ruměnec barví líčka. Jeho úsměv byl


85

nakažlivý. "DJ, zkratka čeho to je?" "Dieudonne Jules," zarecitoval, jako když bičem mrská. "Dieudonne?" zopakovala, pomyslela si, že to je krásné jméno. "Jsi kamarád, ne jeden z těch… ehm…" Ochotně napověděl: "Nápadníků." Udělala obličej, ale kývla. "Želbohu, ano, toť pravda pravdoucí. Jsem zde coby pouhá morální opora kamaráda," odtušil, pak začichal a kouknul do sklenic, které držela. "Víno?" "Pro Mabel." "Hezky voní." "Ano." Vdechovala vůni vína s lítostí, že je nemůže ochutnat. "Je to domácí víno." "Domácí víno?" "Děláme je samy." "Opravdu?" Obočí mu povyjelo nahoru. "Mohl bych dostat sklenku i já?" Elvi zírala, tímhle ji fakt překvapil. Myslela si, že je taky upír, ale jak se zdá, je prostě smrtelník, co pomáhá svému upířímu příteli. Jako Mabel jí. Jenomže sotva ji to napadlo, vzpomněla si, že šel na jeden pytlík krve, když Victor odcházel pro auto. Naprosto zmatená otevřela pusu, aby se zeptala, co přesně je, když vtom se otevřely dveře garáže a vešel Victor. První, na co jí oko padlo, bylo ucho a krk. Všimla si, že obvaz je pryč a rána úplně zahojená, a potom obrátila pozornost ke zbytku tělesné schránky. Prve jeho vzhledu moc pozornosti nevěnovala. Nejdřív byla příliš rozrušená útokem leguána a pak překvapená tím, že je upír. Zato teď si ho prohlédla důkladně a přistihla se, že


86

zhluboka vdechuje. Nádherný exemplář muže, jen co je pravda. Vysoký, široká svalnatá ramena a pekelně sexy, s těmi podelšími vlasy, v upnutých džínách a triku, co měl na sobě. Avšak nejúžasnější na něm byly oči, překvapivé stříbromodré barvy, kterou nikdy dřív neviděla. Krásné, obrovské a orámované dlouhými řasami. Ženy by zabíjely, aby měly takové oči. "Dýchej," pošeptal jí do ucha DJ, při tom jí zručně sebral sklenice z najednou roztřesených rukou. Zrudla a přinutila se od Victora odvrátit zrak. Vzpomněla si na DJ, silou vůle se soustředila na něj a zeptala se: "Chceš víno?" Už to přece řekl, jasně, ale zeptala se znovu, prostě pro jistotu, že se nepřeslechla. "Nebude-li tě to obtěžovat," potvrdil mírným kývnutím. "Já bych si s dovolením také vzal," ozval se Victor, zrovna obcházel kuchyňskou linku, aby se k nim připojil. Zamrkala, ale všimla si, že i DJ tou prosbou vypadá lehce překvapen a hledí na svého přítele. Victor na jeho údiv odpověděl pokrčením ramen. "Hezky voní." Nepřekvapilo ji, že to ucítil přes celou místnost. I její smysly po proměně extrémně zesílily. Ale ta žádost ji mátla. "Elvi?" Mabel otevřela rám se sítí proti hmyzu. Zrakem podezíravě těkala z DJ k Victorovi, vešla dovnitř a řekla: "Trvalo ti to tak dlouho, že jsem si začala dělat starosti." "Jsem v pohodě," ujistila ji, pak přelétla pohledem z jednoho muže ke druhému a uvážlivě zopakovala: "Vy


87

oba chcete víno?" Když svorně přikývli, vyměnila si pohled s Mabel. Ta se jí v mžiku postavila po bok a obě založily ruce na hrudi, očima probodávaly ty dva před sebou. "Takže na rovinu, co je to za vtip?" zeptala se ponuře Mabel. Když oba tázavě pozvedli obočí, Elvi se netrpělivě ošila a řekla: "Upíři nekonzumují nic, než krev. Nejste skuteční upíři. Tak o co tu jde? Napadlo vás, že bude náramná zábava—" Došla jí slova, když DJ najednou otevřel pusu. Jeho zuby vypadaly perfektně normálně… dokud špičáky nevyjely ven a dolů, a neproměnily se v dlouhé, špičaté tesáky. "Jé," vydechla. "My dáváme přednost termínu nesmrtelní, před upíři," řekl Victor větou oznamovací, zatímco DJ zatahoval zoubky. "A můžeme jíst a pít i jiné věci, než krev, ačkoli to mnoho našinců dělat přestane, protože je to po nějakém tom století znudí." "My můžeme jíst?" zopakovala Elvi jako v transu. Vlastně to byla jediná věc, která jí uvízla v hlavě. "Já můžu jíst?" "Tys to nevěděla?" zeptal se DJ, zuby dávno zpátky v dásni. "Dracula nikdy nejedl," zdůraznila Mabel, na tváři zmatek a starost, když koukala na Elvi. "Dracula je smyšlená postava," řekl suše Victor. "Elvi, jsi v pořádku?" zeptala se ustaraně Mabel, zlehka se dotkla její paže. Elvi byla zticha, hlavu skloněnou. Když ji zvedla, zamrkala, aby viděla skrz slzy, které jí rozostřily vidění. "Já můžu jíst."


88

"Ano, zlato, už to tak vypadá." Mabel ji pohladila po rameni. Zavřela oči, točila se jí hlava. Už pět let nesnědla ani co by se za nehet vešlo a to ji, víc než co jiného, vzdálilo ostatním lidem. Teprve až po proměně si uvědomila, jak moc lidé spoléhají na jídlo, při společenských příležitostech. Narozeniny, svatby, rozlučky se svobodou… se slavily hostinami nebo dorty nebo nějakým jiným jídlem. Přátelé se vždy scházeli nad kávou a nápoji. Veškerá setkání lidí se nějak točila kolem jídla nebo pití a to ji pokaždé odstavilo na vedlejší kolej. Nemohla to ani to, nebo si to aspoň myslela, její přítomnost často způsobila, že se ostatní cítili nepříjemně a provinile, když před ní jedli nebo pili. To byla emocionální, duchovní stránka věci. Ta druhá, hmotná stránka byla o tom, že jídlo milovala. Odjakživa. Zbožňovala vůni, vzhled, texturu, chuť. Ráda vařila a ráda jedla. Obejít se pět let bez jídla bylo cosi jako mučení. Zbytečné mučení, jestli je pravda, co tihle dva muži řekli. Můžu jíst. Tahle myšlenka jí křičela v hlavě jako banshee, každou jinou myšlenku přehlušila svým kvílením. Elvi se najednou obrátila k ledničce, jediným trhnutím otevřela dveře… a jenom zírala, co to v ní je. "Oh, Mabel," zakňourala nešťastně. "Co?" přišla za ní, ale zřejmě hned pochopila, když pohledem přejela obsah lednice. Omluvně špitla: "Mám dietu. Doktor Wilburs mi ji předepsal." Elvi jenom stála a žalostně kroutila hlavou. V duchu křičela po cheesecake a v ledničce nebylo nic, než zelené věci; hlávkový salát, celer, špenát, brokolice. Rozhodně si nedá nic zelené a zdravé, když to má být první jídlo po pěti letech.


89

"Musím jet do Potravin," rozhodla se a přibouchla dveře lednice. "Cože?" vyhrkla překvapeně Mabel. "Touhle dobou mají v Potravinách zavřeno." "V A&P ne," řekla a protlačila se triem, oběhla linku. "Tam mají otevřeno čtyřiadvacet hodin denně." Zastavila se u dveří garáže: "Kde jsou klíče od auta?" "Počkej chvilku, pojedu s tebou," vykřikla Mabel. "Jenom si vezmu boty a kabelku a—" "A co oheň?" zeptala se Elvi. Fakt se jí nechtělo čekat, než se Mabel vybatolí. Bude se chtít převléknout a namalovat, pak si nebude moct vzpomenout, kde nechala kabelku a tak dál, a než bude hotová, ona sama by stačila dojet tam a zpátky a ještě sníst půlku koláče. "Ach jo, zatraceně. Zapomněla jsem na oheň," zamumlala Mabel. "Nemůžu ho nechat bez dozoru." "To je v pohodě," ujistila ji Elvi. "Můžu jet sama. Nebudu tam dlouho." "Svým autem nikam neodjedeš. Dveře garáže blokuje moje auto," potěšil ji Victor cestou k ní. "Odvezu tě. DJ může zůstat tady a pomoct Mabel s ohněm." "Já s ohněm pomáhat nepotřebuju, zatraceně," vyprskla Mabel. "Jsem si jist, že ne," chlácholivě odtušil DJ, pak se zakřenil a dodal, "ale vsadím se, že když ho budeme udržovat ve dvou, rozhoří se mnohem žhavěji." V místnosti nakrátko zavládlo ticho. Vypadalo to, že Mabel je příliš omráčená sugestivním komentářem, než aby se zmohla na odpověď. Sám Victor se zdál být poněkud překvapen. Co se týče Elvi, i když byla maličko vyjevená, myšlenka na jídlo jí v hlavě vesele kynula a vytlačovala všechno ostatní. Nehodlala se plést mezi DJ a Mabel, ať už spolu mají cokoli, ani nehodlala


90

diskutovat o tom, že ji Victor poveze do obchodu. "No tak jedeme," vyhrkla a vyrazila z domu. Necítila absolutně žádnou vinu, že Mabel opouští a nechává napospas něžné péči DJ. Vždyť to byla právě Mabel, kdo před pěti lety hlásal, že upíři nejedí a trval na tom, že to nesmí ani zkusit, protože jí prý nechce držet hlavu, až všechno zase vyblinká. Momentálně měla Mabel za zlé pět let bez tvarohových koláčů, zmrzliny a čokolády. "Cheesecake, zmrzlina, čokoláda," mumlala, když se hnala garáží k bočním dveřím. "Tvůj nákupní seznam?" zeptal se pobaveně Victor. Držel se jí v patách, vyšel za ní na chodník, který vedl kolem garáže na příjezdovou cestu. "Jenom začátek," přiznala, pelášila k cestě… a vtom se zastavila. Vůz, o kterém se domnívala, že musí být jeho, tam sice stál, velké stříbrné BMW, ale další dvě auta zrovna vjížděla na příjezdovou cestu. Ital a Němec se vrátili, a teď auto blokovali. Victor jenom mrkl, jak se tváří, a prošel kolem ní k dvířkům šoféra auta za BMW. "Harpere, nevypínej motor," nařídil a otevřel je. "Vypukla krize. Musíme tuto dámu dopravit do A&P, ale stojíš v cestě mému autu a nevěřím, že dokáže počkat, než přeparkuješ. Svezeš nás?" "Samozřejmě." Harper se na Elvi okýnkem usmál a znovu si zapnul bezpečnostní pás, který zrovna teď odepnul. "Díky." Přibouchnul dvířka, zamával na Elvi a šel otevřít zadní dveře. "Já jedu taky," prohlásil Ital, když vystoupil ze svého auta. Bylo jí to jedno. Můžou jet třeba všichni, jestli chtějí… pokud ji ovšem nezpomalí. Už sama představa, jak jí něco sladké a hedvábné plní ústa, laská chuťové


91

buňky a klouže krkem do prázdného žaludku, hrozila, že bude slintat jako dítě. "Jaká krize?" zeptal se Ital, soukající se na zadní sedadlo ze strany spolujezdce. Elvi si mezitím vlezla dovnitř protějšími dveřmi. "Cheesecake," vydechla a přimáčkla se na něho, aby udělala místo Victorovi, který si k ní zrovna přisedal na zadní sedadlo. "Máte pohodlí?" zeptal se suše Harper, koukal na ně do zpětného zrcátka. Zepředu, kde seděl úplně sám. Elvi se ušklíbla, ale nestěžovala si ani nenavrhla, aby se někdo přesunul dopředu, ať si tam Harper klidně zůstane osamělý jako šofér. Chtěla jediné. Aby se konečně rozjeli. Harper pokrčil rameny a zařadil zpátečku, začal couvat, pak náhle zastavil, protože se za nimi objevilo další auto a zatarasilo cestu. "Edward," zabručel Victor, málem si ukroutil krk, jak vyhlížel zadním oknem. Zagestikuloval na něho a zaječel: "Uhni z cesty!" Místo aby poslechl, poklidně vystoupil. "Kampak všichni jedete?" zeptal se zdvořile, oči mu zpozorněly, když se zadíval na zadní sedadlo a uviděl tam Elvi. "Musíme do A&P," odvětil Harper. "Odjeď s autem, ať se odtud dostaneme." Edward zaváhal a pak řekl: "Nebylo by jednodušší prostě vzít moje auto? Má větší sedadla." "Fajn!" hlesla Elvi. Vytočená už byla na nejvyšší míru. Bude to nejspíš stejně rychlé, jako čekat, než zase nastoupí do auta a vycouvá, pomyslela si. Přelezla by rovnou přes Victora, aby se dostala ze stíněné kabiny auta, kdyby už s povzdechem neotevíral dveře.


92

Netrpělivě čekala, než vystoupí, vyškrábala se ven a utíkala za ním k vozu, který zavazel Harperovi. BMW, jako Victorovo, ale černé. Krom toho bylo obrovské a rozhodně v něm bylo víc místa k sezení. Zalezla dovnitř a zase narazila na Itala, který si zase vlezl na zadní sedadlo. I když bylo větší, stejně tam bylo těsno, jakmile se dovnitř vecpal ještě Victor a zavřel dveře. Tihle mužští byli fakt velicí. Pořád se cítila trochu jako sardinka v konzervě. Vycítila, že se na ni Alessandro kouká, obrátila k němu tázavý pohled. "Déjà vu, že jo?" zakřenil se a přiklapl dveře. Přes všechnu svou nedočkavost, aby už už byla v krámě s jídlem, se Elvi přistihla, že mu úsměv oplácí. "Jsem Alessandro Cipriano," představil se a podal jí ruku. Sotva mu s ní potřásla, ukázal na blonďáka, který se zrovna vměstnával na přední sedadlo vedle řidiče. "A tohle je Harpernus Stoyan." "Říkejte mi Harpere." Otočil se, aby jí také rychle potřásl rukou, pak sáhnul po bezpečnostním pásu. "A já jsem Edward Kenric," oznámil řidič, jakmile byl hotov s pásem a začal couvat. "Předpokládám, že Victor se náležitě představil, zatímco jste mu ošetřovala zranění," podotknul Harper, poposedl bokem, takže na ni viděl. "Ne." Elvi úkosem pohlédla na muže, kterému skoro seděla na klíně. Pane na nebi, všichni tihle mužští jsou obři. Myslela by si, že to je přímý důsledek vampyrismu, ale ona přece zničehonic nepovyrostla na šest stop a nenafoukla se jí prsa, tak usoudila, že to je spíš přímý důsledek genotypu. "Victor Argeneau," náležitého představení se tedy ujal Harper.


93

Elvi a Victor si vyměnili kývnutí. "A vy jste, jak doufám, Elvi Blacková?" Harper pozvedl obočí. "Ano." Začervenala se, najednou si vzpomněla, že se jí sem všichni tito muži přijeli dvořit. Chtěla vyhrknout, že ona ten inzerát do novin nedala, ale měla strach, že by jí třeba nevěřili. "Kam jedeme?" zeptal se Edward. "Zahněte doleva," instruovala ho, uvědomila si, že vycouval a otočil se a teď stojí u ústí příjezdové cesty a neví kudy jet. "Jedeme do A&P." "A&P," odtušil Edward, když zastavil na rohu na červenou. "O jakou krizi přesně jde?" "Cheesecake," odpověděl Alessandro, pak pokrčil rameny, když ho Brit probodl očima. "Tohle mi řekla, když jsem se zeptal." "Tady doprava," ozvala se rozpačitě. Pořád svítila červená, ale odnikud nic nejelo. Edward se zase otočil tváří k silnici a zahnul podle pokynu. "Několik bloků pořád rovně," pokračovala. "Je to nalevo. Řeknu vám, až se přiblížíme." Pak se opřela a snažila se nebubnovat prsty do kolena, protože Edward Kenric projížděl ulicí směšně pomalu. "Povolená rychlost je padesát kilometrů za hodinu," poučila ho, když už to nemohla dál vydržet. Kenric zabodl oči do jejích ve zpětném zrcátku. Nevyštěkl ostrá slova, která vycítila, že má na jazyku, ale zrychlil… malinko. Nejradši by se rozbrečela zoufalstvím. Byla si jistá, že jede třicet. To by tam rychleji doběhla pěšky… a ještě nesla jednoho z nich. Uvědomila si, že v autě nemlčí jenom ona, zvědavě se rozhlédla po ostatních. Všichni, kromě Edwarda, zdá se


94

zírali na ni, vlastně dokonce i Edward z ní nespouštěl oči, ve zpětném zrcátku. Rozpačitě se zavrtěla, vzdychla si a řekla: "Já jsem ten inzerát do novin nedala. To Mabel. Já ani nevěděla, co má za lubem, až do dneška." "My víme," potěšil ji Harper mírným tónem. "Zjistili jsme to dnes večer v restauraci." "Aha." Poposedla. Pořád na ni zírali, ale neměla ponětí, co říci, aby toho nechali… leda to říct na rovinu a to jí přišlo hrubé, když se všichni mohli přetrhnout, aby ji dopravili do A&P za cheesecake. No, všichni kromě Edwarda. Zřejmě je to nedělní řidič. Proč ten zatracený chlap prostě neuhnul s tím svým stupidním vehiklem a nenechal jet Harpera, to fakt nevěděla. Očividně musí mít furt a všechno pod palcem, rozhodla se v duchu. Nevypadá špatně, ale má problémy. A není ani z nejchytřejších. Moudrý muž by se nestavěl mezi ženu a cheesecake. Jakýsi přidušený zvuk přitáhl její oči k zátylku Edwardovy hlavy. Lekla se. Jestli má nějaký záchvat a zdrží její příjezd do krámu… Namouduši! Kuckání smíchem přicházející od Taliána ji vyrušilo. Koukla na něho a lehce se zamračila. "Co je?" "Nic," vyhrkl a pak se zeptal: "Co si zatím myslíte o mě?" "Neznám vás," hlesla, celá popletená tou otázkou. "Ne, samozřejmě, že ne," zamumlal, ale pozoroval ji téměř netrpělivě. Potřásla hlavou, opět vyhlédla oknem vpředu, aby viděla, jak daleko jsou, ale otázka pořád visela ve vzduchu, nemohla si pomoci, zamyslela se nad tím. Co si o něm myslí? Zdál se v pohodě, zatím, podle ní. Rozhodně byl


95

pohledný, a ty oči! Ještě nikdy neviděla zlatohnědé oči. Byly skoro stejně krásné, jako Victorovy. Bezděky pohledem sklouzla na Harpera. Taky krásný mužský, se zlatými vlasy a stříbrozelenýma očima. Všichni čtyři pánové ve voze byli atraktivní, přesto se jí z toho fešného kvarteta nejvíc zamlouval Victor. Nedokázala by říct proč a nechtělo se jí to rozebírat. Krom toho dorazili k obchodu s potravinami… konečně. A Edward ho nakonec mine, uvědomila si s hrůzou. Poposedla dopředu a zaječela: "Tady!" a vykřikla překvapením, protože Edward dupl na brzdy a všechny to hodilo dozadu do sedadel. Následovala chvíle vyděšeného ticha a potom se Edward na sedadle pomalu otočil a vrhl na ni chladný, zlý pohled. "Slečno Blacková. V budoucnu byste se mohla pokusit vyvarovat ječení řidiči do ucha, při udávání směru jízdy. Jednoho to může poněkud vylekat." "Pardon," hlesla pokorně. Dokáže být docela hrozivý, když chce. "Ona má recht, Edwarde. Prostě tam zajeď." Victorův hlas byl drsný a autoritativní a Edward zareagoval, i když si dobře všimla, že mu obličejem nejdřív prokmitla zlost. Vyfoukla dech, který prve zatajila, hned jak na ni přestal tak zle zírat, opatrně se nadechla a poděkovala Victorovi vděčným úsměvem, pak se tázavě podívala na Alessandra, když jí poklepal na ruku. "Mě ale ráda máš, ne?" zakřenil se, když se mu podívala do očí. Zmateně na něho zírala a pak sledovala jeho pohled, když významně kouknul dolů. Až teď si uvědomila, že když Edward dupl na brzdy, chytila se jeho kolena a


96

pořád ho svírá jako o život. Překvapené vypísknutí jí vyklouzlo ze rtů a koleno okamžitě pustila, a hned si uvědomila, že Victorovo svírá taky, druhou rukou. Stáhla i tuto zbloudilou ručku a založila si ruce na prsou, zírala přímo před sebe na svítící logo A&P, jako by to byl maják ve tmě. "Cheesecake, čokoláda, zmrzlina," mumlala polohlasem. Na ničem jiném nebude záležet, jakmile dostane tohle.


97

8. KAPITOLA "Ona to myslela vážně? Ta krize je kvůli cheesecake?" Edward to říkal, jako by tomu nemohl uvěřit. Pozoroval, jak Elvi nerozhodně váhá nad pultem s koláči. "Nejedla pět let," roztržitě odtušil Victor, který stál vedle ní a se zájmem obhlížel sortiment dobrot. "Proč ne?" zeptal se Harper. "Nevěděla, že může," odpověděl nepřítomně. "Cože?" Alessandro se doslova vyděsil. "Kdo je tvůj otec, bella? Rád by si s ním ručně pohovořil. Zanechat tě v takové nevědomosti…" Elvi ho ignorovala. Neměla ponětí, co to Alessandro kecá, že je tak rozhořčený. Netušila kdo je otec, očividně ne táta, a zjišťováním o co jde, se momentálně nemohla zdržovat. Copak neví, že potřebuje jídlo? Skoro upadla na obličej, jak pospíchala, aby se dostala z auta. Jenom Victorova pevná ruka ji udržela zpříma. Vydechla děkuji a už metla do obchodu, uháněla napřed a muže nechala, ať si jdou za ní nebo ne, dle libosti. Bylo hodně pozdě, takže obchod téměř zel prázdnotou, což znamenalo spoustu vozíků v řadě za sebou, čekajících jen a jen na ni. Jeden osvobodila a tlačila do zadní části obchodu, skoro běžela, přitahovala pohledy několika lidí, kteří doplňovali regály. Koukli na ni a pak ještě jednou, když uviděli, kdo to je. Cestou se jí podařilo usmát na každého, koho míjela. Věděla, že je mírně řečeno překvapuje, že nakupuje… jako normální člověk. Dorazila k pultu s pěkným náskokem, ale když ji


98

pánové dohnali, pořád ještě stála a dumala a váhala, co si vybrat. Tohle byl závažný problém. První jídlo po pěti letech. Doufala, že pořád chutná stejně. Tahle myšlenka ji na chvilku rozhodila. Krev jí teď chutná jinak. Co když i jídlo? Dokud byla naživu, krev pro ni představovala kovově chutnající fuj věc, ale teď je mňam. Co když jídlo, které se zdálo tak mňam, když byla živá, jí teď, když je mrtvá, bude připadat fádní a bez chuti? Nic naplat, je nutné to otestovat, rozhodla se. Nehodlala tahat domů jídlo, které si nevychutná, a bude na ně jen zírat a v depresi truchlit nad klamnou nadějí. Musí něco ochutnat a zjistit, jak jí to chutná, ale co? "Elvi?" Victor měl v hlase ustaraný tón, když k ní přicházel. "Jsi v pořádku?" "Potřebuju něco," zamumlala. "Copak potřebuješ?" zeptal se a ona si nemohla pomoci, ale všimla si, že mluví poněkud opatrně, jako by se blížil k možná vzteklému zvířátku… nebo bláznivé ženské. Byla příliš rozrušená, než aby jí na tom záleželo. Krom toho to zjevně nechápal. Ona nejedla pět let. Pět. To je jeden tisíc, osm set a dvacet pět dní. Což představuje pět tisíc, čtyři sta a sedmdesát pět jídel. Vlastně mnohem víc, protože tuhle zimu to bude už šest let. Jenom za pár měsíců. Kolik jídel to přesně je? Zamyslela se nad tím a začala počítat a pak to odsunula stranou jako nedůležité. Nejedla. Chce jídlo. Je žena s posláním. "Mohu vám s něčím pomoct, Elvi?" Pohlédla stranou a usmála se, když poznala svěží tvářičku mladé blondýnky v uniformě obchodu. Dawn Geoffreysová, kamarádova vnučka.


99

"Ano, drahoušku," rozzářila se Elvi. "Musím něco malého ochutnat." "Ochutnat?" zeptala se Dawn zmateně, pak se jí kukadla rozšířila úžasem. "Myslíte jako k snědku?" "Ano. Tito pánové tvrdí, že můžu jíst, ale nejdřív bych chtěla okusit něco malého, abych…" Hlas ji zradil, když pohledem sklouzla z dívky na postarší ženu, která se k nim blížila. "Paní Ricciová," hlesla překvapeně a nenápadně mrkla na hodinky. Půlnoc dávno minula a s ní i chvíle, kdy postarší dámy chodí do postele, to věděla jistě. Leonora Ricciová byla osmdesátnice. "Co tady děláte tak pozdě?" "Už moc dobře nespím, drahá," poklidně odvětila paní Ricciová. "Do postele chodím v devět a ve dvě jsem vzhůru a hledám, čím se zabavit. Zjistila jsem, že v tuhle dobu se nejlépe nakupuje. V tuto hodinu nikdo nenakupuje… Obvykle," dodala s úsměvem a pak pohlédla na muže kolem Elvi a zeptala se: "Hádám, že tohle jsou ti tví nápadníci." "No, ano." Elvi se začervenala a rychle se pustila do představování. Paní Ricciová každého mile pozdravila a pak poznamenala: "Malý Teddy mi o vás pověděl, chlapci. Doufám, že se k naší Elvi chováte, jak se sluší a patří. Žádné ošustit-a-opustit, jak to má ve zvyku dnešní mládež." Když chlapci kvapně vykoktali svá ujištění o dobrých úmyslech, paní Ricciová přikývla a obrátila se k Elvi. "Zaslechla jsem, že bys ráda ochutnala něco malého, když jsem přicházela. Proč ne sušenky, drahoušku?" Ukázala na stůl za sebou, plný průhledných krabiček čerstvě upečených sušenek a Elvi se usmála. Sušenky.


100

Jak jednoduché a perfektní! Popošla ke stolu, pohledem objala nabídku: Ovesné, čokoládové lupínky, Double Chocolate Fudge, Hermit Cookies, linecké pečivo, S'Mores, Butterscotch Chocolate Chip— "Bílá čokoláda s jahodami?" přečetla si se zájmem. "Ty jsou nové. Nepamatuji si na ně z dob, kdy jsem ještě jedla." "No jo." Dawn si pospíšila za ní. "Jsou nové. A taky jsou opravdu dobré." "Bezva." Elvi sloupla fólii, otevřela škatulku a vytáhla jednu sušenku, pak zaváhala, skoro se bála ji okusit. Nakonec si ji opatrně zvedla k nosu a začichala. Bože, voněla hezky! Vdechla zhluboka. "Ochutnej," pobídla ji paní Ricciová. "Všichni jsme zvědaví." Elvi se zadívala na sušenku a kousla se do rtu, pak řekla: "Ale co když už jídlo nechutná stejně? Co když mi bude chutnat jako prach? Bude to hrozné zklamání." "Aha." Úsměv Dawn povadl a potom se obrátila k mužům. "Bude?" "Ne, samozřejmě, že ne," vyhrkl netrpělivě Victor. "Bude chutnat stejně dobře jako dřív. Dokonce lépe. Chuťové buňky máš teď citlivější, stejně jako všechno ostatní. Copak tě tvůj otec nepoučil vůbec o ničem?" Elvi ztratila zájem o to, co říká, jakmile zaslechla, že má chuťové buňky citlivější stejně jako všechno ostatní. Sluch má desetinásobně lepší, stejně jako fyzickou sílu a rychlost, ale že by chuťové buňky taky? "Ochutnej to, Elvi," pobídla ji ještě jednou paní Ricciová. Zhluboka se nadechla, pak si zvedla buchtičku ke rtům, zavřela oči a ukousla si. Okamžitě je zase vytřeštila úžasem nad tím požitkem. Jenom držela sousto


101

v puse, skoro se bála kousat, ale chuťovým buňkám to stačilo. Zbláznily se. Jediný způsob, jak to popsat, by byl orální orgasmus. Po pěti letech na přísné krvavé dietě, tato sladká, lahodná exploze v její puse postavila chuťové pohárky do pozoru, pak jí na jazyku začaly metat kotrmelce. "Dobré?" vydechla Dawn, celá natěšená. "Mmmmmmmm," odpověděla Elvi, dlouhatánským mumláním. "Mmm, mmm, mmmmmmmm." Zachechtání přitáhlo její oči k Alessandrovi. Křenil se na ni, zjevně ho těšilo její potěšení. Vlastně, jak si všimla, všichni muži se na ni shovívavě usmívali… kromě Edwarda. "Pokud by to nebylo příliš velké vzrušení pro vaše smysly," ucedil suše, "třeba byste se mohla pokusit žvýkat a polknout—" Strčila mu zbytek sušenky do příhodně otevřené pusy. Pozorovala ho zblízka, při tom začala kousat a sáhla po další sušence, místo té, co se teď Edward pokoušel vyplivnout. Pak se zarazil, jeho pusa se dala do díla, sotva chuťové pohárky ochutnaly. "To je dobrý," vydechl překvapeně. Elvi se usmála s plnou pusou – to se smí – a pak nabídla paní Ricciové. "Mohl bych taky jednu ochutnat?" zeptal se zvědavě Alessandro a hned vysvětlil: "Nejedl jsem padesát let, ale vám to zdá se děsně chutná…" "Padesát let!" vyděsila se paní Ricciová. "Někdo vás musí krmit, synu. Přijďte ke mně na návštěvu, až dostanete hlad. Bydlím hned přes ulici od Elvi a navařeno mám pořád." Elvi se usmála a nabídla Alessandrovi krabičku. Pozvedla obočí, když on, Harper a dokonce i Victor


102

okamžitě sáhli po sušence. Všimla si závistivého kukuče na tváři Dawn a tak jí nabídla taky, holčina se za to na ni krásně usmála. Edward dojedl půlku sušenky, co dostal, a sáhl po další. Zamračil se, jak málo jich zbylo. "Myslím, že bychom jich měli koupit víc." "Rozhodně," usmál se Harper, který zrovna dojedl tu svou. "Jsou vážně moc dobré." "Ano, to jsou," přisvědčila paní Ricciová a zašla si ke stolku pro krabičku a strčila ji do vozíku. Potom jim popřála pěkný večer a vydala se dál nakupovat. Sotva zmizela, mužští se vrhli na stůl a každý popadl pár škatulek. Elvi si vzala další sušenku z té otevřené, položila ji do vozíku a šťastně popojela zpátky k pultu s cukrovím. Konečně může popustit uzdu svým lačným očím a pořádně si prohlédnout nabídku dne. Cheesecake, Mrkvový dort, Chocolate Bomb, Black Forest Cake, Lemon Supreme, Třešňové překvapení… Všechno vypadalo tak krásně. "Takže?" Alessandro jí šel v patách a se zájmem se zahleděl na dorty. "Copak máme dobrého tady?" "Nemůžu se rozhodnout!" přiznala zděšeně. Chtěla je všechny, ale všechny sníst nedokáže, vybrat dva nebo tři by bylo lepší, ale které dva nebo tři? "Tvrdila's, že chceš cheesecake," připomněl jí Victor. "Cheesecake, zmrzlinu a čokoládu." "Ano, ale Caramel Crunch taky vypadá moc dobře a co všechny ty čokoládové dorty? Čokoládová bomba, Dort z Černého lesa nebo Fudge Surprise? A mrkni na mrkvový dort. To je učiněné mistrovské dílo," zanaříkala. Victor dortíky, na které ukazovala, okem znalce ocenil a s pokrčením ramen vynesl ortel.


103

"Ber to všecko." "Úplně všecko?" vyjekla a připadala si jako odsouzenec k roztržení koňmi. Jeden měl v sedle naději a druhý hrůzu při pomyšlení na tu hromadu dobrot. "Proč ne? Musíš dohnat pět let." "Victor má pravdu a my ti to rádi pomůžeme sníst," prohlásil Harper. Popošel dopředu, vzal cheesecake a podal ho Alessandrovi, sám popadl Čokoládovou bombu a Dort z Černého lesa. Victor se ujal Nugátového překvapení a Karamelového křehkého dortu. Elvi si prohlédla dorty, které zbyly, pak si skousla ret a rychle vzala ještě Cherry Supreme. "Mám ráda třešně," hlesla na svou omluvu. "Zmrzlinu?" nadhodil Victor. "Ach ano." Otočila se, opatrně položila své dorty do vozíku a vykročila do sekce mražených výrobků… náhle se zarazila, zrovna míjela uličku s mexickým jídlem; taco, koření a tak dál. Mexické jídlo úplně zbožňovala. Vařila je a motala se kolem něj pět let a nemohla si ani líznout. Hleděla do uličky a z toho pomyšlení jí bylo málem na omdlení. Může si uvařit tacos nebo chimichangas nebo ohhhhhh, fajitas. Potřebuje hovězí… nebo možná kuře. A rajčata a cibuli a sýr a— "Myslím, že budeme potřebovat další vozík," odtušil Edward, otočil se a šel pro něj. Elvi si jeho odchodu stěží všimla, doplňovala nákupní seznam ve své hlavě. "Mám strach, že tady na všechno není dost místa," zamračil se Alessandro, když Edward otevřel kufr BMW. "Něco můžeme vzít na zadní sedadlo a možná i dopředu," navrhla Elvi, která vytahovala nákupní pytle z prvního ze tří vozíků. Věděla, že to s nákupem poživatin


104

drobet přehnala, jenomže mužští jí vážně vůbec nepomáhali, naopak ji povzbuzovali, coby kvartet pokušitelů v žoldu ďábla, vyslaný zlákat ji ke spáchání třetího ze sedmi smrtelných hříchů: obžerství. Kdykoli se rozhodovala mezi dvěma věcmi, prostě jí sebrali obě a strčili je do vozíku. A pak si ještě jednu nebo dvě vybrali sami, co jim padlo do oka či pod ruku. Dawn je vzala ke kase a všechno namarkovala, celou dobu kulila oči a Elvi nepochybovala, že do snídaně se drby o tomhle nákupu ponesou celým městem. A aby toho nebylo málo, když se objevila výsledná suma, sáhla po kabelce a teprve v té chvíli si uvědomila, že vyběhla z domu tak narychlo, že si ji zapomněla vzít s sebou. Z jejího zděšeného výrazu, když sáhla do prázdna, kde měla být kabelka, pánové uhodli, v čem je problém. Zčistajasna se před ní objevily čtyři mužské ruce a každá držela kreditkartu. Victor vzal útratu na sebe. Tak dlouho vrhal na ostatní zlostné pohledy, dokud karty a peněženky pokorně neschovali. "Je větší, než vypadá," podotknul Harper, když se jim do kufru vešel i poslední nákupní pytel. "Možná bych si měl tohle fáro pořídit." Elvi to nekomentovala, jenom dumala, co asi dělají. Dva měli vůz, který pravděpodobně stál víc, než její dům a další nonšalantně uvažoval, že si obstará stejné. Když se nad tím tak zamyslí, ani kabriolet, ze kterého vystoupil Alessandro, nebude nejlevnější. Zdá se, že Mabel pro ni vybrala jenom fakt prachaté upíry. Vtom zahlédla auto přijíždějící na parkoviště a zadívala se na ně, určitě je pozná, parkovalo pod lampou. Když řidič otevřel dveře a vystoupil, zatajila dech a zasyčela: "Skrčit!"


105

K její velké úlevě muži poslechli a přikrčili se vedle ní, za Edwardovo BMW. Všichni, až na Victora, uvědomila si, když koukla stranou. Hleděl na ně, jak dřepí skrčení u země a otázal se: "Nějaký problém?" "Ne." Popadla ho za ruku a stáhla za nimi. "Jenom někdo, komu bych se ráda vyhnula." "Nebyl to čirou náhodou otec O'Flaherty?" zeptal se suše. Překvapilo ji, že ho poznal, ale řekla: "Je to vážně starý drahoušek, jenže nevzal mou proměnu stejně dobře, jako ostatní. Což je myslím pochopitelné." "Opravdu?" hlesl pochmurně. "No, on je kněz a já upírka." Jak prosté. Cosi potichu zamumlal a zvedl se. "Hej," zasyčela, vstala, aby ho mohla chytit za ruku, pak se ale zarazila, když uviděla, že otec O'Flaherty vchází do Potravin. "Aha… myslím, že můžeme jet." Cestu domů strávila vymýšlením, co zbaští nejdřív. Bylo to těžké rozhodování, ale už nebylo tak naléhavé, jako prve nutnost dostat se do krámu. Spolu s nápadníky snědla při toulkách obchodem šest krabiček sušenek. Momentálně se cítila skoro nepříjemně plná, bolela ji hlava a břicho. Oči by jedly, ale žaludek už nemohl. "Pro Boha svatého! Co jste to provedli? Vykoupili celý krám?" vykřikla Mabel vcházející do kuchyně z verandy, s DJ v patách, zrovna když Elvi vyšla z garáže, s mužskými v závěsu. Všichni měli ruce plné nákupních pytlů. "Nemohla jsem se rozhodnout," odtušila rozpačitě, zatímco oslíci začali skládat náklad. "Zajdeme pro zbytek," oznámil Victor a v čele ostatních vyšel přes garáž ven.


106

"Ono je toho ještě víc?" zděsila se Mabel. "Elvi, kam to všechno dáme? Máme jenom dvě lednice." "Všechno není čerstvé," uklidňovala ji, vzala pytlík se zmrzlinou a šla k mrazáku. "Zbytek jsou hlavně krabice a konzervy. Nejdřív jsme přinesli mražené a chlazené, aby se to nezkazilo." Mabel kroutila hlavou, ale sehnula se pro pytel, že pomůže vybalovat. "Doufám, že to nechceš sníst všechno najednou," podotkla ustaraně, když začala vyprazdňovat vak, který si vzala na starost. "Bude ti špatně." "Ne, samozřejmě, že ne," ujistila ji a byla si úplně jistá, že nelže. Chtěla si dát ještě něco malého, ale vážně byla docela plná. Předpokládala, že po pěti letech, kdy v něm neměla vůbec nic, se jí žaludek scvrkl na velikost hráčku a teď ho roztáhla cukrovím. Fakt ho chce roztahovat ještě víc? Ano, hlavou se jí rozezněla pádná odpověď. Jenom trošku. Něco malého. Ale co? dumala, když se pánové vrátili se zbytkem potravin. Pokoušela se necítit provinile, kvůli přemrštěnému množství jídla, protože pořád měli co vybalovat. Raději se soustředila na to, co by si měla dát. Čím začít? Cheesecake? Čokoládu? Zmrzlinu? Měkké tacos? Špagety? Steak? Čabajku? Špekáček? Všechno jí znělo jako mana nebeská. "Co třeba sýrový talíř a krekry," odtušil Alessandro, tvářil se soucitně, když ji pozoroval, jak celá zmatená kouká na všechno to papání. "A k tomu sklenku dobrého vínečka u ohně." "Sýr," vydechla s úlevou. Neměl daleko k cheesecake, ale byl pro ni lepší, že ano? Ale ne zas až příliš zdravý… A krekry jsou prý dobré na žaludek.


107

"Dobrý nápad, Alessandro," poděkovala úsměvem. S pomocí Mabel a pánů nápadníků dlouho netrvalo a nákupní pytlíky zely prázdnotou, a spíž a skříňky v lince byly narvané k prasknutí, o ledničkách nemluvě. "Elvi, nalijte si s pány trochu vína a vezměte si je k ohni," navrhla Mabel, sotva byli hotoví. "Nachystám sýr a krekry a přinesu vám je ven." "Můžu pomoct," namítla. "Nejvíc pomůžeš, když půjdeš ven a pěkně se tam s pány usadíš, a mně dáš prostor k práci," prohlásila Mabel a zatvářila se významně. Teprve v té chvíli si Elvi vzpomněla, že se má s těmihle mužskými poznávat, oťukávat a možná si mezi nimi vybrat partnera. Tak se ponořila do rozkoší jídla a nakupování, že na tento trapný detail docela zapomněla. "Tu máte." DJ přešel ke stojanu na víno, vybral tři láhve a podal je mužům, pak odkudsi vyčaroval skleničky a vývrtku, jako by tady bydlel minimálně týden. Všechno jim to předal a hnal je ze dveří. "Běžte se usadit k ohýnku a seznamujte se. Pomůžu Mabel s podnosem." "Já žádnou pomoc nepotřebuju," zavrčela Mabel. Ji ignoroval, je dál popoháněl ke dveřím. "Padejte." S prapodivným úsměvem na rtech vzal Victor Elvi pod paží a kormidloval ji ke dveřím. "Zakřič, kdybys potřeboval pomoct." DJ se jenom zakřenil a sledoval, jak odchází. "Je tady hezky," zašeptal Harper o chvilku později, když se sesedli kolem ohniště na dvorku. Oheň pohasl, zatímco nosili židle z garáže a stavěli je kolem dokola. Harper s Alessandrem plameny opět rozdmýchali, Edward, Elvi a Victor mezitím otevřeli víno a nalili je do


108

sklenic. "Ano," špitla Elvi, skrz červené víno ve sklence hleděla do ohně. Mabel a DJ přišli o chvilku později s podnosem vrchovatě naloženým všemi druhy – rovný půltucet – sýra, které Elvi a spol. v krámě vybrali, a minimálně stejně pestrou plejádou krekrů. Nezapomněli ani na papírové talířky. Všichni postupně ochutnali od všeho, co se jim tak štědře nabízelo, při jídle probírali, co je dobré a co ne, a i leccos jiného. Když byl tác prázdný, Mabel ho sebrala a vstala. "Já to uklidím, Mabel. Posaď se," ozvala se Elvi, sotva se obrátila k odchodu. "To je v pohodě. Stejně jdu do postele," pokrčila rameny Mabel. "Ty bys už taky měla brzy na kutě." Elvi se zamračila a koukla na hodinky. Pět ráno pryč. Každou chvíli vyjde slunce, uvědomila si překvapeně a pak v duchu uznala, že na tom není nic k divení. Restaurace nikdy nezavírala před druhou ranní, kvůli baru, a pak přišla cesta k domu, vyzvedávání aut a dobrá hodina v Potravinách, než se usadili kolem ohně. Jak ten čas letí. S lítostivým povzdechem, že se první zajímavá noc, kterou po dlouhé době zažila, chýlí ke konci, posbírala sklenice a šla uhasit oheň. "Já se o to postarám," nabídl se DJ a hnal ji odtam. "Děkuji," zašeptala, rozhlédla se po ostatních, popřála dobrou noc a loudala se za Mabel. "Tak co?" zeptala se Mabel, sotva vešla do kuchyně. "Zdají se milí," přiznala rozpačitě, pak se zasmála a řekla: "ale co tě to napadlo, vybírat jenom nejzámožnější a nejpěknější?" "Pro mou Elvi jen to nejlepší," zadeklamovala.


109

"Co bych si bez tebe počala?" povzdechla si Elvi s úsměvem a objala ji. "Teď alou do postele. Už dávno minula hodina, kdy chodíváš spát." Mabel s kývnutím zamířila k východu z místnosti, pak se najednou zastavila a udělala čelem vzad. "Neměla jsem příležitost ti říct…" "Co?" Elvi otevřela myčku na nádobí a sklonila se, začala do ní ukládat skleničky od vína. "Když jsme byli v restauraci, ten chlap, Argeneau, sáhl na můj kříž," zašeptala Mabel. "A nic se nestalo." "Vážně?" užasla Elvi. Po proměně se už neodvážila vejít do kostela ani sahat na nic náboženské ze strachu, že vzplane nebo něco na ten způsob, jak to bývá ve filmech. Mabel přikývla. "Možná by ses ho na to měla zítra zeptat." "Ano," hlesla Elvi a Mabel odešla z kuchyně. Zavřela dvířka myčky a vydala se nahoru. Bylo pozdě, nebo brzy, jak se to vezme, a věděla, že by měla jít do postele, ale místo toho ji nohy jakoby samy od sebe zanesly přes pokoj až na zasklenou verandu. Nechala zhasnuto, šla k oknu a podívala se dolů, na půlkruh mužů kolem dohasínajících plamenů. Jejich hlasy se k ní vznášely tichou nocí, zatímco tam stála a pozorovala je. Jeden z nich by se mohl stát mým partnerem, pomyslela si, nechtělo se jí tomu věřit. Pořád si nebyla jistá, že je připravená na další vztah. Tak hrozně moc to bolelo, ztratit manžela a dcerku… Na druhou stranu by se nejspíš nemusela bát, že zase ovdoví, mít za manžela jednoho z támhle těch fešáků. Oni, stejně jako ona, už mrtví jsou. S úšklebkem se šla posadit na proutěný gauč. Přitáhla si nohy pod sebe, zavřela oči a vychutnávala nejlepší den


110

za pět let. Může jíst. Už se při společenských akcích nebude cítit jako vyděděnec. Kdyby se nic jiného tento týden nestalo, byla by vděčná za tohle. Zaťukání na dveře verandy ji polekalo, vzhlédla a uviděla Victora, stál na druhé straně skleněných dveří. Srdce se jí v hrudi rozbušilo jako splašené a úplně cítila, jak se jí potí ruce. Sepjala je, stiskla a přinutila se zhluboka nadechnout. Taková odezva na muže byla víc, než zneklidňující. Ráda by z toho obvinila nějakou chemickou reakci na zvláštní feromony, které vylučují upíři, ale mimo něj na žádného z upírů v domě takto nereagovala. Skoro si přála, aby ano. Už je setsakra moc stará, aby se chovala jako láskou poblázněná septimánka. Naneštěstí, zatímco jí je dvaašedesát, vypadá na pětadvacet a díky němu se cítí bratru na šestnáct. Zakroutila nad sebou hlavou, vstala a šla otevřít dveře. Vystřihla cosi, co, jak doufala, byl zdvořile tázavý výraz a čekala, co řekne on. Bála se, že když otevře pusu, zabrebtá něco hloupého. "Zapomněla sis nákotník." Vztáhl jednu ruku, otevřel ji a na prstech se mu houpal řetízek se zvonečky. Sundala si ho u ohně, když jí ustavičné cinkání začalo lézt na nervy. Položila ho na zem vedle židle a zjevně ho tam zapomněla. "Děkuji," zašeptala, zrudla, když uviděla, jak se jí chvějí prsty, když si ho od něj brala. Sotva si nákotník šupla do kapsy, Victor zvedl druhou ruku. Objevily se dvě skleničky a způli plná láhev vína. Láhev držel za hrdlo a křehké sklenky za stopku, v prstech jedné ruky. "Tohle je vše, co zbylo. Byla by


111

škoda, aby víno přišlo vniveč. Mělo by stačit na dvě skleničky, aspoň myslím." Málem řekla ne a zavřela mu dveře před nosem, aby se vyhnula rozpakům, které v jeho přítomnosti cítila, ale chtěla se zeptat na tolik věcí… a pak taky… bylo jí sice trapné, že ji tolik přitahuje, ale stejně moc toužila být s ním. Ulehčila mu od dvou číší a ustoupila, aby mohl vejít. "Pěkné," zamumlal, rozhlížel se po verandě. Následovala jeho pohled po proutěném nábytku utopeném ve tmě. Jediné světlo sem dopadalo otevřenými dveřmi z jejího pokoje, ale předpokládala, že má stejně ostrý zrak jako ona. Tato měkká zář jim bohatě stačila. Tušila, že právě díky ní poznal, že je tady nahoře a vzhůru. "Jak se cítíš?" zeptal se Victor, usadil se na gauč a vztáhl ruku po skleničkách. "Trochu omámeně," přiznala tiše, když mu je podala. "Nevypila jsem ani kapku celých pět let a maličko mi to stouplo do hlavy. Abych pravdu řekla, vážně bych už neměla…" "Jedna sklenička ti snad neuškodí," zašeptal a nalil víno. Podal jí sklenku, pozvedl svoji a opřel se, zadíval se na ni. Ticho, které se v místnosti rozhostilo, zatímco usrkávali opojný mok, brnkalo Elvi na nervy. Intenzivně si uvědomovala jeho blízkost a úžasně mužnou vůni. Nevěděla, jakou vodu po holení používá, ale ráda by si ji koupila a pokropila jí vnitřek rakve, aby si mohla zabořit tvář do saténového polštáře a celou noc ji vdechovat a sladce spát. "Podle všeho jsi nebyla pořádně vytrénována v tom, co můžeš a nemůžeš. Pročpak?"


112

Victorova nečekaná otázka meditace o vodě po holení rázně vyvětrala. Elvi celá ztuhla, když jí došel smysl jeho slov. Že prý podle všeho nebyla vytrénovaná. Copak existuje trénink pro upíry? Něco jako výcvikový tábor pro upíří bažanty? "Co tím myslíš?" zeptala se nakonec a poposedla, trochu se napřímila, když si uvědomila, že je zřejmě vážně tak nevědomá, jak se cítí. "Co mi ušlo?" Victor vyklenul jedno obočí. "Zaprvé, myslela sis, že nemůžeš jíst normální jídlo." "No, ano." Začervenala se. Tohle fakt nejspíš mluví za vše, ale vážně, jakpak asi tak měla zjistit, co může a nemůže dělat? Žádný upír nikdy nejedl ani nepil nic než krev, ve filmech a televizních seriálech. Aspoň ne v těch, na které se dívaly s Mabel, když se proměnila a pustily se do bádání. "A," dodal vážně, čímž si získal její pozornost, "očividně si neuvědomuješ, že je v rozporu s našimi zákony, kousat smrtelníky." Strnula leknutím. "Cože? My máme zákony?" Vážně přikývl. Seděla mlčky, v hlavě kolotoč myšlenek. Existence zákonů naznačovala nějakou formu organizace. Také dávala tušit, že takových, jako je ona, je víc, než si myslela. V hlavě jí začaly vířit otázky, ale problém s porušováním upířích zákonů je zatlačil do pozadí. Nikdy v životě žádný zákon neporušila. Dokonce ani nikdy nešla na červenou. Nyní ji věru nepotěšilo, že jeden nevědomky porušila. "Neuvědomila jsem si, že to je proti našim zákonům," vyhrkla. "Ve skutečnosti jsem ani nevěděla, že nějaké zákony vůbec existují. Dokonce jsem si ani nebyla jistá, že existuje víc takových, jako jsem teď já."


113

"Právě toho jsem se obával," zabručel Victor, pak potichu zaklel. "Řekl jsi zákony. Množné číslo," zašeptala. "Jaké jsou ty ostatní?" Otevřel pusu, ale pak jen potřásl hlavou. "Nemá smysl ti je vysvětlovat zrovna teď. Napila ses poprvé po letech a pravděpodobně bych to stejně musel večer zopakovat, až se probudíš." Otevřela pusu na protest, ale slíbil: "Všechno ti povykládám, až se vyspíš." Když se na křesle rezignovaně zhroutila, pousmál se a dodal: "Když už o tom mluvíme, asi bych tě měl nechat jít do postele." Vstal a kráčel ke dveřím. Šla za ním, oči jí samy od sebe sklouzly k jeho pozadí. Podařilo se jí zvednout zrak, když prošel dveřmi na horní schodek a otočil se. "Ale ještě než odejdu, potřebuji odpověď na jednu otázku." "Ano?" hlesla zvědavě. "Kdo byl tvůj otec?" Zamračila se. "Co přesně je otec? Táta asi ne," zeptala se zmateně. "Jak ty, tak Alessandro jste to slovo použili a já nemám ponětí, co znamená." "Znamená našince, který tě stvořil," vysvětlil. "Toho, kdo tě proměnil v nesmrtelnou." "Aha," pousmála se. Měla pocit, že tohle už někdy dřív slyšela, pravděpodobně když s Mabel prováděly výzkum upírů, po návratu z Mexika, ale v této souvislosti se často používal termín kníže nebo pán a jí se to stejně netýkalo, tak to celé pustila z hlavy. Uvědomila si, že čeká na odpověď, zavrtěla hlavou. "Žádného otce jsem neměla." Victor na ni zíral jak z jara. "Musela's mít


114

otce…ledaže…" zarazil se, pak se dost nejistě zeptal: "Nenarodila ses nesmrtelná?" Ten nápad ji rozesmál. "Ne, samozřejmě, že ne. Před pěti lety jsem měla šedé vlasy a vrásky," ubezpečila ho. "Ale nikdo mne nestvořil." "Někdo musel," trval na svém. Zahleděla se přes něj na blednoucí nebe, v duchu se podvědomě vrátila do časů kolem své smrti. Na tu dobu nerada myslela a popravdě řečeno, ve vzpomínkách ji měla strašně rozmazanou. Jediné, na co si pamatovala jasně, bylo, že kousla Mabel a skoro ji zabila, když byla dočasně mimo sebe. "Mabel a já jsme jely do Mexika," řekla nakonec. "Měly jsme autonehodu a já jsem se probrala o několik dní později… takhle." Přinutila se usmát a rozpačitě se ošila, když na ni zíral naprosto nechápavě. "Nejspíš by se dalo říci, že jsem se stala upírkou následkem nehody." S nuceným úsměvem zamumlala dobrou noc a zavřela dveře dřív, než stihl povědět cokoli dalšího. Nerada na tohle období svého života myslela a ještě méně ráda o něm mluvila. Zamkla, obrátila se a vešla do ložnice, ušklíbla se při pohledu na rakev, která tam na ni čekala. Trochu ji bolela hlava a měla nepříjemně plný žaludek, ale poprvé po letech se uvolnila, díky vínu, a cítila se maličko míň jako zrůda, když je nablízku tolik našinců, přesto pořád musí spát v té zatracené bedně. Potichu si brblala, rakev z tmavého dřeva ignorovala a šla do koupelny. Ráda by se vykoupala, než půjde spát, ale bylo dost pozdě, takže se musela spokojit s rychlým umytím. Bála se, že upadne do stavu poloviční smrti, do kterého prý upíry uvrhne denní světlo, proto nikdy neriskovala zůstat po úsvitu mimo rakev. A nehodlala


115

pokoušet osud ani dneska. Ale zítra se Victora zeptá, co ještě může, popřípadě nemůže. Zadumaně si oplachovala mýdlo z obličeje, zčistajasna si uvědomila, že ji dokonce ani nenapadlo, že by své otázky mohla položit komukoli jinému z mužů v domě, že by na ně všichni dokázali odpovědět. Prostě ji automaticky napadlo zeptat se Victora. Nebyla si jistá, jestli za to může poklidná pohoda, ke které s ostatními zatím ještě nedospěla, nebo jednoduše raději jedná s ním, ale tušila, že v tom má prsty obojí. To pomyšlení stačilo, aby se ho najednou zdráhala ptát, ale začínalo být žalostně jasné, že i když je upírkou celých pět let, zůstala smutně neobeznámená s pravidly, co smí a co nesmí. Kdo mohl vědět, že existují nějaké zákony a tak podobně? Ne, své otázky položit musí, a jestli se někoho zeptá, bude to Victor. Ze všeho nejdřív se ho zeptá na rakve a potom přejde k věcem jako schopnost vklouznout do něčích myšlenek. Rozhovor mezi Alessandrem a Harperem, který potají vyslechla, v ní vzbudil zvědavost. Dokáže číst myšlenky a kontrolovat ostatní, což prý nejspíš dělal Edward Mabel, jak naznačoval Alessandro? Mabel na ni naléhala, aby se pokusila číst myšlenky a tak dál, když se tenkrát proměnila. Koneckonců, Dracula to zřejmě uměl, ale ona to nedokázala a tak došla k závěru, že pouze on, coby král upírů, tohle umí. Ale jestli to umí i Edward, třeba se jenom nesnažila dost dlouho. Mabel taky chtěla odjet do Transylvánie a najít Draculu, ačkoli si byla jistá, že jméno bude jiné. Vážně byla do téhle upíří věci udělaná, ale nakonec nebyla tou, kdo se proměnil. Chtěla být. Nejdřív Elvi prosila, aby ji proměnila taky, tak by byly upírky obě dvě. Jenomže,


116

bez ohledu na to, kolikrát ji Elvi kousla nebo kolik krve vysála, neproměnila se. Elvi si nakonec postavila hlavu a s pokusy skončila, když ji jednou málem zabila, protože vysála příliš mnoho krve. A byla moc ráda, že to vzdala, když před dvěma lety Mabel přiznala, že ji vlastně docela těší, že to nefungovalo. Viděla, co všechno Elvi ztratila – jídlo, víno, zahradu zalitou sluncem, výlety na pláž, rožnění s přáteli a bůhví co ještě – a pomyslela si, že to třeba není zas až tak báječná věc. Kromě všech těchto věcí navíc po proměně musela čelit myriádě právních problémů. Doklady, například. Pas, řidičák a karta zdravotního pojištění musely být často prodlužovány. Všechny do dvou let pozbyly platnosti. A nechat si je vyměnit? Zapomeňte na to. Podle všech dokladů jí bylo dvaašedesát. Nevypadala na dvaašedesát. Ejhle problém. Naštěstí už nepotřebovala zdravotní kartu, ale cestování bylo bez pasu passé. Řidičák jí taky propadl, ale obnovovat se ho neobtěžovala, ačkoli by mohla, tady ve městě, kde ji znali a nerozporovali by, že jí je šedesát dva, ale vypadá na dvacet pět. Jenže jeho prodloužení nestálo za námahu. Všude v Port Henry klidně došla pěšky, ale pokud potřebovala auto na přivezení zásob či co, Teddy ani Barney by z toho nedělali vědu. Nikam dál prostě nejezdila. Riziko bylo příliš velké, co kdyby ji zastavil cizí policajt. V žádném případě by jí nespolkl, že je ta babka na fotce v řidičáku. Sečteno a podtrženo, zůstala víceméně uvězněná v městečku Port Henry. Ale teď, když je tady Victor a ostatní, začala uvažovat, jak se s těmito problémy vypořádat. Neměla představu, kolik jim je, ale všichni


117

hovořili jaksi formálně, jejich mluva naznačovala, že jsou dokonce starší než ona. Kromě DJ, pomyslela si a v duchu se usmála, když si vzpomněla, jak celý večer s Mabel flirtoval. Ta to shledávala mírně řečeno otravným a nasadila si masku strohé, podrážděné staré dámy, ale Elvi věděla, že je pod vším tím pohoršením polichocená. Věk byl na Mabel sice znát, ale pořád vypadala pěkně a tak teď dumala, jestli by ji DJ opravdu mohl mít rád. Oknem koupelny zahlédla, že obloha získává růžový nádech, a tak si s očistou pospíšila. Hned pak odpelášila do ložnice a se znechucenou grimasou zalezla do rakve. Dumala, kdy si asi Victor a ostatní nastěhovali do domu svoje rakve. Všichni přijeli osobními auty, takže si je sem museli nechat poslat, usoudila, když zavírala víko.


118

9. KAPITOLA "Upírka následkem nehody," brblal si pro sebe Victor, když vcházel do pokoje, o který se dělil s DJ. "Victore?" ozval se ospalý hlas z protější strany temné místnosti, sotva zavřel dveře. Následovalo šustění, jak se DJ na roztahovacím gauči hemžil. "Říkal's něco?" "Ano." Victor rozsvítil. DJ se posadil, přikrývky se mu svezly k pasu. "Jsem vzhůru. Co se děje?" Victor rázoval pokojem a mračil se. "Elvi tvrdí, že se stala upírkou následkem nehody." "Cože?" zeptal se zmateně. Victor přikývl. "Nedozvěděla se nic o našich zákonech a pravidlech od svého otce, protože si myslí, že žádného nemá." "Ale no tak. Jasně, že má," logicky oponoval DJ. "Někdo ji proměnit musel." "Moje slova, jenže ona prý odjela s Mabel do Mexika, měly autonehodu a probudila se jako upír. Je z ní upírka následkem nehody." "To není možné," zdůraznil DJ. "Možná je ta nehoda jenom jediná věc, na kterou si vzpomíná. Možná jí otec vymazal paměť nebo tak něco." "Nebo matka," podotkl zvýšeným hlasem Victor. "Nemusel to být muž." "Nebo," DJ vykulil oči, "možná se při té nehodě zranila a dostala kontaminovanou krev z krevní banky." "Žádný upír by nedal svou krev krevní bance," ucedil suše Victor.


119

"Myslím, že ne," souhlasil zklamaně, pak strnul a řekl: "ledaže by to byl psanec a chtěl nakazit hodně smrtelníků, aniž by se vystavil riziku odhalení." Victor na něho zíral, jako by nevěřil vlastním uším. "Musíš přestat po nocích čumět na maratóny Jamese Bonda." "Well, je to možné," nedal se DJ. "Vlastně je to brilantní plán." Victor sebral z postele polštář a praštil ho s ním do hlavy. "Ne, není brilantní. A tady se nic takového nestalo." "Jak to víš?" popíchl ho DJ. "Protože jsem přesvědčený, že dokonce i v Mexiku testují darovanou krev, než ji dají obětem nehody. Okamžitě by si všimli nanobotů a předali krev k dalšímu zkoumání a touto dobou už bychom byli v troubě." "Ten nesmrtelný mohl kontrolovat myšlenky lidí, kteří testy provádí, takže by ji vůbec netestovali," dál fabuloval DJ. Victor zvedl oči v sloup. "V tom případě by po Mexiku pobíhala děsná spousta zmatených nesmrtelných bažantů a už dávno bychom se o tom doslechli. Elvi se proměnila před pěti lety." "Aha." Ten idiot vypadal, že je tou zprávou zklamaný. Očividně ho vzrušovala představa nesmrtelného à la Goldfinger, který spřádá tajné plány na ovládnutí světa nebo něco na ten způsob, šířením své krve. Zakroutil nad ním hlavou a šel k manželské posteli. Ztěžka dosedl a začal si zouvat boty. "Takže…" hlesl DJ. Když se odmlčel, Victor zvedl hlavu a zvědavě na něho kouknul. "Co?"


120

"Mabel je kus, huh?" Victor zamrkal, jak rychle změnil téma, ale přisvědčil: "Je atraktivní." Zaškubalo mu v koutcích úst, když si vzpomněl, jak kolem ní DJ celou noc poletoval. Sehnul se ke druhé botě. "Nedokážu ji přečíst," vyhrkl DJ. Victor strnul, pak zvolna zvedl hlavu a podíval se na něj. Tázavě povytáhl jedno obočí. "Vážně ne?" DJ pomalu vrtěl hlavou ze strany na stranu. "Zkoušel jsem to v restauraci a potom znovu, když jsme přijeli sem. Nedokážu ji přečíst." Victor dlouze vydechl, vzaly ho útokem nejrůznější myšlenky. A ta nejdůležitější… DJ potkal životní družku. "Mohla by to být komplikace," podotknul nakonec. "Jo," souhlasil DJ, silou vůle potlačil široký úsměv a vážně slíbil: "Pokusím se, aby to nebylo na překážku." "Jasně," zamumlal Victor, ale věděl, že to bude marný boj. Kdysi míval životní družku. Měl zkušenost, co to s mužským udělá. Bude roztěkaný a k ničemu, neschopný odpoutat myšlenky od ženy, která drží jeho budoucnost v hrsti jako neopeřené ptáče, co lze vypiplat až do dospělosti nebo rozmáčknout pouhým stiskem ruky. S povzdechem zahnal závist, která se mu najednou zahryzla do útrob, a skopl druhou botu, pak vstal a šel zhasnout. "Dobrou noc, Victore," popřál DJ, když se pokoj zase ponořil do tmy. "Dobrou noc." Najednou byl strašně, strašně moc unavený. Elvi se probudila pozdě. Tušila, že to je neblahé dílo alkoholu, co vypila předešlou noc, a zašklebila se, v puse


121

měla jako v polepšovně. Odklopýtala do koupelny vyčistit si zuby. Hned potom se rychle osprchovala, natáhla si džíny a tričko, a zamířila ke dveřím, nemohla se dočkat jídla. Obojího druhu. Bude si muset dát krev, samozřejmě, ale po ní přijde na řadu normální jídlo. Možná cheesecake, ke kterému se minulou noc nakonec nedostala. Nebo zmrzlina. Nebo slanina, napadlo ji, když vyšla z pokoje a začichala. Ano, rozhodně cítí slaninu. Cheesecake se najednou ocitl na spodní příčce žebříčku nejžádoucnějších pokrmů. Ke snídani byl moc sladký, i když je ve skutečnosti sedm hodin večer. Lahodná vůně, co ji dráždila v nose, ji ovšem nepřipravila na pohled, který se jí naskytl, když stanula na prahu kuchyně. Victor se točil kolem pánve, na které prskala a syčela slanina. Harper stál vedle něj a obsluhoval toaster. Alessandro právě zaklapl a zapnul kávovar, a Edward vymačkával čerstvý pomerančový džus. "Dobré ráno," pozdravila zvesela, křenila se při pohledu na tolik mužů, pilně pracujících u ní v kuchyni. V restauraci sice vařil Pedro, ale její manželství bylo staromódní, kde manžel pracuje mimo dům a do kuchyně nikdy nevkročí. Tohle bylo… nezvyklé. Kvarteto se otočilo jako jeden muž a počastovalo ji pohledem. A taky úsměvem a sborovým: "Dobré jitro." Usmála se málem od ucha k uchu, když uviděla, že Victor má na sobě Mabelinu zástěru. Popošla vpřed se slovy: "Jak můžu pomoci?" "Nijak. Všechno je hotové," prohlásil Victor. Vypnul hořák pod slaninou, vzal si chňapku a otevřel dvířka trouby, uvnitř se hřály dvě misky. V jedné byla míchaná


122

vajíčka, druhá byla plná zlatavých bramboráčků. Mrkl na ni a dodal: "Posaď se." Zaváhala, pak se ale rozkazu vzepřela a vklouzla do kuchyně, proplétala se mezi hromotluky, kteří to tady momentálně okupovali, aby se dostala k lednici. "Co hledáš? Mohu ti to podat." Alessandro hbitě vyrazil, ale Elvi už otevřela dvířka a zmocnila se sáčku krve. Obvykle je mívala v chladničce ve svém pokoji, ale nad ránem ji jaksi nenapadlo vzít si nějaký s sebou nahoru. "Aha." Alessandro ustoupil, jakmile dvířka zaklapla. Tím pádem se ocitl před skříňkou s hrnečky. "Potřebuju šálek," zašišlala omluvně, protože jí jazyk klopýtal o tesáky, které pohled na pytlík krve v kombinaci s hladem vylákal ven. Místo aby jí šel z cesty, Alessandro zvedl ruku, otevřel skříňku a sáhl po hrníčku. Jenomže dřív, než si ho stačila vzít, Victor řekl: "Pít krev takhle trvá moc dlouho. Vystydne ti snídaně. Alessandro, předveď jí, jak se krmit ze sáčku." "Ze sáčku?" zeptala se nejistě, koukla na Victora a uviděla, že už položil vajíčka a bramboráčky na stůl a teď přendává slaninu z pánve na talíř. "Copak ty nevíš, jak se krmit přímo ze sáčku?" podivil se Harper, který zrovna přinesl na stůl toasty. "Nikdy se nesetkala se svým otcem a nebyla trénovaná… v ničem," odpověděl místo ní Victor, a Elvi cítila, jak rudne, protože se všichni muži otočili a zírali na ni, zděšeně a soucitně, tak půl na půl. Cítila se trapně, jako by zrovna oznámil, že se jí sukně zachytila vzadu za kalhotky. "Říkal's to včera v noci, ale vůbec mě nenapadlo, že to zahrnuje nenaučit ji, jak se nakrmit," ozval se Edward a vzal jí sáček dřív, než Alessandro stihl zareagovat, a


123

nařídil: "Otevřete ústa." Elvi zaregistrovala podráždění, které přelétlo mužům po tvářích, když si Edward úkol svévolně přisvojil, otevřela pusu, a pak se lekla, protože jí jediným prudkým pohybem narazil pytlík na tesáky. Instinktivně se pokusila zeptat, co to dělá, ale se sáčkem v puse samozřejmě nemohla mluvit a přestala se o to pokoušet, když ji Edward chytil za ruku a zavelel: "Žádné mluvení. Tohle potrvá jen moment." Tak zůstala klidně stát, čekala, až se sáček vyprázdní, překvapená, že si nedělal legraci. Za chvilenku už jí ho stahoval prázdný ze zubů. "To je neuvěřitelné," vydechla celá užaslá, zatímco ho šel vyhodit. "Mnohem rychlejší, než bumbat ze sklenice, že ano?" Alessandro se pohotově chopil jejího lokte a manévroval ji okolo linky ke stolu. "Mnohem," přisvědčila s úsměvem a sotva usedla, obrátila pozornost ke snídani, která tu před ní ležela vzorně naservírovaná a až hrůza lákavá. Vykulila oči na tu neuvěřitelnou haldu jídla na stole. Museli nakrájet všechna tři balení slaniny, která koupila. Harper zřejmě opekl celou šišku chleba a měla vážné podezření, že Victor na míchaná vajíčka spotřeboval oba kartony vajec a věnec klobásek. Jak to tak vypadá, pánové dostali řádnou chuť k jídlu. "Tu máš." Victor jí začal nakládat vajíčka na talíř a Elvi lezly oči z důlků, jakou horu jí naservíroval. Harper nelenil a žluté pohoří hbitě obložil slaninou. "Toast?" zeptal se Alessandro, to už jí strkal pod nos tác, zatímco Edward naléval čerstvě vymačkaný pomerančový džus do její sklenice. Wow! Jestli takhle vypadá dvoření, s radostí si je


124

oblíbím, pomyslela si a zamumlala děkuji všem, to už si brala plátek toastu. Nemínila všechno tohle sníst, ale bude legrace to zkusit. "Chápu to správně, pánové, že už zase holdujete pokrmům smrtelníků?" poškádlila je, když svorně usedli kolem stolu a začali si nakládat na talíř. "Nudu z jídla jste úspěšně překonali, což?" Náhlé ticho, které u stolu zavládlo, ji přimělo zvědavě zvednout zrak od nabírání vajíček na vidličku. Mužští mlčeli jako zařezaní a koukali po sobě. "Co?" vyhrkla zvědavě. "Řekla jsem snad něco, co se nesluší?" "Ne," odpověděli sborem. Pak Victor s Harperem obrátili pozornost k talíři, vypadali vyvedení z konceptu. Alessandro zvědavě a těkal pohledem z jednoho na druhého, a Edward všechny pozoroval jako laboratorní myši. Všechno to bylo velmi podivné a Elvi neměla ponětí, co to má znamenat. Chvíli jedli v naprosté tichosti a pak se rozhodla rozehrát další pokus o konverzaci. Podívala se na Alessandra a zvídavě odtušila: "Minulou noc ses zmínil, žes nejedl padesát let?" "Si," přikývl. "DJ je mezi námi jediný dost mladý, aby ještě jedl… až doteď," dodal rozpačitě Victor a pak se vzmužil a pokračoval: "Obávám se, že my ostatní jsme příliš staří, abychom se obtěžovali jídlem, většinou." "Moc staří, abyste se jím obtěžovali?" zopakovala a koukala z jednoho na druhého. "Po jednom, dvou stoletích se většině nesmrtelných omrzí otravovat se jídlem a přestanou se jím namáhat, s výjimkou společenských událostí," vysvětlil Harper. "Jednom, dvou stoletích?" vyjekla, ale matně si


125

vzpomínala, že tohle už slyšela. Pravděpodobně minulou noc, po cestě nebo při nakupování. Cokoli, co tehdy někdo řekl, jí šlo jedním uchem tam a druhým ven. Tenkrát se plně soustředila na jídlo. Teď putovala pohledem z jednoho nápadníka ke druhému. "Kolik vám je?" Trio tázavě pohlédlo na Victora. Když pokrčil rameny, Edward si odkašlal, čímž upoutal její pozornost. "Narodil jsem se v roce 1004." Ještě lapala po dechu, když se Harper mírně uklonil a přiznal: "Já jsem se narodil v roce 1282." "No a já 1794," oznámil Alessandro. Když se na něho podívala, zakřenil se a dodal: "Jsem tady nejmladší." "Nejmladší?" zašeptala a šly na ni mrákoty. Místnost se najednou začala točit. Nebo se jí možná točila hlava. "Ve skutečnosti je nejmladší DJ, tomu je jen něco přes stovku. On je nejmladší," upřesnil Edward. Alessandro pokrčil rameny. "Si. Ale právě teď tady není." "Ano," uznal Edward a pak, jako blesk z čistého nebe, prohlásil: "Victor je nejstarší." V duchu se zapotácela, kolečka v hlavě se jí zadrhla, a upřela zděšený pohled na Brita. "Starší, než vy?" Edward se usmál jejímu výrazu a přikývl. Zvolna se pootočila a zadívala se na Victora. Nevypadal ani o den starší, než třicet a klidně by mu prošlo i pětadvacet, ale oni jí tvrdili, že je starý víc, než jeden tisíc let. Victor se pod jejím pohledem nervózně ošil, zjevně mu to bylo trapné a nepříjemné, nakonec zamumlal: "Dvě stě třicet." "To je rok narození, ne věk," neopomněl zdůraznit Edward.


126

"Dvě stě třicet?" zeptala se nechápavě. "Ale to by ti bylo" — odmlčela se, aby si to spočítala — "jeden tisíc, sedm set a sedmdesát sedm let?" Victor našpulil rty a zavrtěl hlavou, ale než stihl odpovědět, opět mu pomohl Edward: "Obávám se, že nikoli. Viktor se narodil v roce 230 př. Kr." "Př. Kr.," zopakovala Elvi, rychle zamrkala, protože se jí zase začínala motat hlava. "Před Kristem… Ach můj Bože," zašeptala a začala klouzat z židle. "Myslím, že se probírá." Elvi silou vůle setřásla poslední vlákna pavučiny spánku, byla si jistá, že poznává Harperův hlas. Ten druhý rozhodně patřil Edwardovi, ponuře odtušil: "Hmm. Konečně." Otevřela oči a zjistila, že hledí vzhůru na mužský kvartet. Všichni se tvářili stejně ustaraně, jak se tak nad ní skláněli. "Je vzhůru," se zřejmou úlevou konstatoval Victor. "Byla jsi tak dlouho bez sebe, že jsme si začali dělat starosti. Jsi v pořádku?" "Co se stalo?" vydechla zmateně. "Upadla jste do mdlob," sdělil jí Edward. "Velmi viktoriánské, mohu-li tak říci." Zamračila se. "Nikdy neomdlévám." "Očividně teď ano," podotknul. "Kolik krve jsi měla během poslední čtyřiadvaceti hodin?" zeptal se Victor. "Jeden sáček včera v noci a ten teďka před snídaní," zamumlala a pokusila se posadit. Trochu jí pomohli, opřela se zády o područku gauče a koukla kolem sebe. Přenesli ji na pohovku v obývacím pokoji, zatímco byla v bezvědomí.


127

"Jeden včera a jeden dneska večer?" zavrčel podrážděně Victor. "Není divu, žes omdlela. Měla bys zkonzumovat minimálně dva nebo tři sáčky denně. Budeš litovat, jestli se bez toho pokusíš obejít." "Ano, já vím." Zkoušela krvi odolat, těsně po proměně, a musela to rychle vzdát, protože dostala hrozné bolesti. Když dost nejedla, fyzicky to bolelo. Vlastně, když se nad tím tak zamyslí, žaludeční nevolnost a bolest hlavy, které ji trápily minulou noc, pravděpodobně zavinil spíš nedostatek krve, než jídlo, které snědla. Obojí se po ránu zhoršilo, ale polevilo, sotva vysála pytlík krve. Dát si další, nebo dva, pravděpodobně zmizí úplně. "Já—" zmlkla, protože Victor najednou vstal a vyšel z pokoje. Překvapeně za ním zírala, pak přehoupla nohy na zem a opatrně se postavila, mávnutím ruky odmítla pomoc, když se zbylí tři našinci natáhli, aby jí pomohli udržet rovnováhu. Ještě pořád byla trochu roztřesená, ale měla podezření, že to má co dělat s novinkami, které se o těchto mužích prve dozvěděla, stejně jako s nedostatkem krve. S Mabel už její nový, prodloužený život probíraly, uvažovaly, že by mohla existovat dalších sto let či co, ale ani jednu nenapadlo myslet na sedm set, tisíc nebo dokonce dva tisíce let. Tohle byla šokující zpráva. A vůbec si nebyla jistá, že dobrá. Představa žít dalších sto let už sama o sobě poněkud naháněla hrůzu, nemluvě o tisíci nebo víc. Proboha. Každý, koho zná a pak jejich děti, děti jejich dětí a tak až donekonečna, umře dřív, než ona a ona tomu bude muset bezmocně přihlížet, truchlit nad každou další ztrátou, oplakávat skon svých bližních, zatímco sama zůstane tady, v Port Henry, neměnná jako socha.


128

Do pekla, její dům a dokonce Port Henry by se mohl rozpadnout a obrátit v prach dřív, než umře. Co je to za budoucnost? "Tady." Muži uhnuli z cesty Victorovi, který se vracel, v ruce sáček krve. "Děkuji." Ráda si ho vzala. Sotva ji sáček zastudil na dlani, ucítila, jak se její zuby pohnuly a umožnily tesákům vyjet ven. Nejistě se zahleděla na sáček. Victor zřejmě pochopil, proč váhá a poradil: "Prostě si ho pevně připleskni na zuby." Přikývla, otevřela pusu, zhluboka se nadechla a trhla sáčkem nahoru, jak jí to prve udělal Edward. Následoval chvilkový odpor, když igelit narazil na zuby, ozvalo se prasknutí a pytlík pokračoval, až se docela napíchnul na tesáky. "Perfektní," pochválil ji Victor. "Si, velmi dobře," souhlasil Alessandro. Harper přikývnul. "Přirozený talent." Edward jenom zabručel. Pobavené odfrknutí přitlumil sáček, Elvi na ně zírala, mluvit nemohla. Chovali se, jako by poprvé jela na kole. Akorát si nabodla sáček na zuby. Soudě podle obav na jejich tvářích tušila, že se báli, aby zase nepadla do mdlob. Mužští tyhle věci nesnáší. Omdlévání, pláč a podobně. Zřejmě se při nich cítí bezmocní. S kvartetem chlápků, kteří na ni hleděli, jako by se měla každou chvíli odporoučet k zemi, jí pár minut potřebných na vysátí sáčku připadalo jako nesnesitelně dlouhá doba. S úlevou ho stáhla, sotva byl prázdný, a prošla špalírem, rozhodnutá vyhodit ho sama a tak dokázat že je v pohodě.


129

"Přinesl jsem ti dva sáčky," odtušil Victor, pronásledoval ji ven z pokoje a přes foyer do jídelny. "Aha, díky." Sáhla za sebe pro plný pytlík a napíchla si ho na zuby, pak pokračovala ke koši na odpadky v rohu kuchyně, vyhodit pytlík číslo jedna. Tou dobou už bylo skoro prázdné i číslo dvě, tak počkala, než se skoro promění v úplně a vyhodila ho taky. Když se obrátila čelem do místnosti, všichni už tam byli, rojili se kolem sporáku a přebírali talíře a mísy, které Victor vyndával z trouby. "Dali jsme to tam, aby jídlo nevystydlo, když jsi omdlela," vysvětlil, sotva vytáhl poslední talíř. "Aha." Vydala se za ním ke stolu a přitom se zvědavě zeptala: "Kde je DJ?" "V restauraci s Mabel," řekl Harper a přidržel jí židli. Usedla, obočí povytažené. Tohle je mi novina, pomyslela si. Věděla najisto, že Mabel z jeho přítomnosti nebude nadšením bez sebe, a nedokázala vymyslet, proč tam šel. "Proč je v restauraci?" Když Victor zaváhal, slova se ujal Edward: " Mabel na odchodu řekla, že vás nechá spát, ale až prý se vzbudíte, máme vám vyřídit, abyste dnes do restaurace nechodila, ale vybrala si jednoho z nás a strávila večer poznáváním." "Si," přitakal Alessandro. "A nato DJ prohlásil, že není na seznamu nápadníků, tak půjde do restaurace místo tebe a vypomůže." Elvi zrůžověla, připomněli jí, že tady hledají partnerku… a ona je jediná nezadaná upírka ve městě. Odkašlala si a prohodila: "Nemyslím, že Mabel potěšilo, že se DJ dobrovolně přihlásil namísto mě." "Ne, to věru ne," přisvědčil pobaveně Victor a ukázal na její talíř. "Jez."


130

Přikývla a zaměřila se na jídlo. Toast navlhl, ale jinak bylo všechno velmi dobré. Zavládlo družné mlčení. Jak káže bontón, u jídla se nemluví. Každý se soustředil na obsah talíře a tak aspoň měla čas strávit, co se dozvěděla předtím, než omdlela. Věk, ke kterému se spolustolovníci hlásili, byl vpravdě šokující. Nebyla by tak perplex, být všem dvě, tři stovky let jako Alessandrovi a DJ, ale stáří ostatních… Těkala očima z jedné tváře ke druhé, hledala jakékoli známky tak požehnaného věku, ale žádný z nich na svůj věk vážně nevypadal. Do pekla, žádný z nich nevypadal ani na jejích dvaašedesát. Jenomže, na druhou stranu, to ani já, uznala v duchu. Zahleděla se na Victora, když si vybavila, že je nejstarší, narozený v roce 230… př. Kr. Před Kristem. Krátce se nad tím zamyslela, uvědomila si, co to znamená. Existoval v době, kdy Ježíš kráčel po této zemi a skoro už se zeptala, jestli se s ním nesetkal, ale pak si to rozmyslela. Koneckonců jsou bez duše, vinou svého prokletí, a bezduché bytosti by stěží chodily hledat syna Božího. Nebo ano? Zamračila se, protože si vzpomněla, jak Mabel povídala, že Victor v restauraci sáhl na její křížek a nic zlého se nepřihodilo. Chtěla se ho na to zeptat, ale včera nad ránem na verandě zapomněla. "Na co myslíš," zeptal se najednou Victor. Skousla si ret a kápla božskou: "Na to, že jsme bezduší a prokletí a přesto ses dotknul křížku Mabel a ona tvrdí, že se nic nestalo. Já—" "Nejsme bezduší," skočil jí do řeči. Strnula, s vidličkou ve vzduchu. "Cože?" "Nejsme nesmrtelní vinou nějaké kletby, která by nás připravila o duši." Pohledem tázavě sklouzla k ostatním. Všichni kývali.


131

"Tak jak teda…?" "Brouci," vyhrkl horlivě Alessandro. Když se k němu nedůvěřivě otočila, vzrušeně kývnul. "Si. Opravdu, jsou to malincí broučci. Bydlí v naší krvi, požírají všechny nemoci a—" "Nejsou to žádní brouci, idiote," přerušil ho suše Edward a pak adresoval Elvi: "jsou to nanoboti. Naši praotcové pochází z Atlantidy. Předpokládám, že jste o ní slyšela?" Pomalu přikývla. Muž z Atlantidy býval populární seriál, když byla mladší. "No a právě odtam náš druh a tito nanoboti pochází," ozřejmil Edward. "Opravdu, jsme cosi jako nadlidé. Naši vědci byli mimořádně pokročilí. Využívali technologie daleko za hranicemi dokonce i současné úrovně poznatků a zkombinovali bioinženýrství a nanotechnologii, za účelem vytvoření speciálních lékařských nanobotů, kteří mohou být vpraveni do krevního řečiště člověka s… řekněme… vnitřním zraněním nebo rakovinou. Tito nanoboti používají krev jako pohonnou hmotu, když opravují veškerá poškození nebo obklopují bakterie, mikroby nebo třeba rakovinné buňky a likvidují je. Byli vyvinuti jako náhrada invazivní chirurgie. Jakmile budou hotoví, rozpadnou se a opustí tělo jako veškeré odpadní látky." "Nanoboti?" Elvi odložila vidličku na talíř a opřela se dozadu, myšlenky se jí v hlavě splašily, jak se snažila všechno pochopit. "Takže, ti nanoboti… oni mě omladili?" "Proces stárnutí berou jako poškození, které je potřeba opravit," odtušil tiše Victor. Edward přikývl. "Následky stárnutí, opalování na slunci…" Pokrčil rameny. "Všechno, co způsobí


132

narušení rovnováhy těla je považováno za problém, který by měli vyřešit, a tělo je pod neustálým útokem vlivů prostředí a stejně tak plynutí času." "Takže nanoboti mají pořád plné ruce práce, a tudíž se nikdy nerozpadnou a nejsou tělem vyloučeni," zjednodušil Harper. "Zůstávají a udržují nás na optimální úrovni zdraví, síly a stáří." "Jenže to také znamená, že se neustále reprodukují, neustále opravují," dodal Victor. "Spotřebují spoustu krve, víc, než jí tělo dokáže vytvořit a tak naše těla vyvinuli, přetvořili k získávání toho, co potřebují k udržování našeho optimálního zdraví." "Tesáky." Podvědomě si přejela jazykem po zubech. "A větší síla, rychlost, lepší sluch, zrak, kontrola mysli…" přikývl Victor. "Cokoli, co zvýší naši schopnost získávat krev navíc." Nanoboti, pomyslela si. Ne bez duše, jen s nanoboty. Nějakým způsobem byli vpraveni do mého krevního řečiště, jak to vyjádřil Edward. Ale jak, toť otázka. Dostala po nehodě infikovanou krev? Jediné, na co si vzpomínala, byla havárie, pak probuzení v hotelovém pokoji… pokrytá krví, s tesáky hluboko v krku Mabel. Otřásla se při vzpomínce, na kterou se nejčastěji snažila zapomenout. Ta epizoda s šíleným, primitivním a nekontrolovatelným hladem, který ji dohnal ke spáchání něčeho, co by normálně nikdy neudělala, ji přesvědčila, že je prokletá a přišla o duši. Ačkoli, pomyslela si, od první chvíle trpěla hroznými výčitkami svědomí a to samo o sobě ji mělo přesvědčit, že duši pořád ještě má. Démony bez duše jejich zločiny dozajista netrápí. Páni. Všechno to pochopila špatně. Není bez duše. Může jíst. Co jiného asi ještě může?


133

"Co denní světlo?" vyhrkla a bezděky se narovnala, seděla teď jako jehlách. Prosím, Pánbíčku na nebíčku, prosila v duchu zoufale, dovol mi zase spatřit slunce. Zahrádka pro ni byla odjakživa útočištěm, kam se mohla uchýlit před strastmi života a prostě relaxovat, vrtat se v zemi, obklopená vůní květin a bylin. Strašně moc jí chyběla. "Denní světlo může být problém," připustil Victor omluvným tónem. "Ale jenom v tom, že slunce poškodí kůži, takže nanoboti budou mít víc práce, což potažmo znamená, že budeš muset zkonzumovat víc krve." "Ale můžu jít ven za denního světla?" Zatajila dech. "Ano, ale nedoporučuji, abys byla dlouho na sluníčku, a musíš zvýšit příjem krve," řekl autoritativním hlasem. Elvi to bylo úplně jedno. Klidně vypije oceán krve, jen když zase ucítí slunce na tváři. Co dál, dumala. Čeho dalšího se za posledních pět let vzdala, protože si myslela, že upíři musí žít jistým způsobem? "Takže můžeme jíst, můžeme chodit ven na sluníčko…" koukla na Victora a dodala: "A náboženské předměty nám neublíží." Usmál se a zavrtěl hlavou. "Můžeme baštit, chodit na slunko a do kostela a sahat na kříže a ráchat se ve svěcené vodě, a nevzplaneme jako vích, nespíme v rakvích naplněných hlínou, máme odraz v zrcadle…" Došla mu fantazie a ohlédl se po ostatních. "Existuje ještě nějaká směšná pověra, kterou jsem zapomněl vyjmenovat?" Všichni muži vrtěli hlavou, ale Elvi nedávala moc pozor, zadrhla se u: nespíme v rakvích. Nespíme v rakvích naplněných hlínou. Ta slova jí v uších pěla: Aleluja! Žádná rakev. Může spát v posteli.


134

Velké měkoučké pohodlné posteli bez bočnic a víka. Se spoustou polštářů a obrovskou naducanou peřinou a— Vstala. "Musím jít." "Cože?" nechápal Victor. Spolu s ostatními na ni užasle zíral. "Musím jít," zopakovala, otočila hlavu, očima našla hodiny. Má třicet minut, než v obchodu s nábytkem zavřou a s koupí postele do zítřka čekat nebude. Zvrtla se na patě a uháněla ke schodům, stěží vnímala skřípění dřeva na keramické dlažbě, jak muži vstávali od stolu. Potřebuje kabelku. Má tam klíčky od auta a peněženku. Jeden obchůdek s nábytkem sice byl jen blok od restaurace, jenomže ten zavíral brzy. Zato na předměstí byl další, mnohem větší a hlavně tam měli ještě otevřeno. Cesta potrvá patnáct minut, takže jí zbude patnáct minut na nákup. Musí pohnout kostrou! "Co se děje?" uslyšela ptát se Alessandra, když sprintovala do schodů. Nikdo neodpověděl. Místo toho se na schodech ozvalo dusání, jak se ji všichni snažili dohonit. "Elvi," volal Victor. Ignorovala ho a metla do svého pokoje. Vtrhla dovnitř a pelášila rovnou k prádelníku pro kabelku, příhodně postavenou hned nahoře. Obrátila se právě včas, aby viděla, jak Victor vrazil do ložnice, zbylé trio v závěsu. "Co—?" Victorovi zmrzla otázka na rtech, když spatřil uprostřed místnosti rakev. Zbledl. Ostatní se podívali tam, kam on, a vytřeštili oči hrůzou. Chvilku napjatého ticha přerušil Edward, šel si rakev důkladně prohlédnout. "Neslyšel jsem, že by v tomhle někdo z našinců spal od… no, to už bude dobrých sto let."


135

Překvapeně na něho vykulila oči. "Chcete říct, že upíři v těchhle věcech vážně kdysi spávali?" Chvíli si myslela, že se pletla docela ve všem. Harper přikývl a šel pohladit lesklé dřevo. "Domy bývaly obrovské a odevšad táhlo, a občas ani nedržely zrovna dobře pohromadě. Někteří našinci spávali v rakvích nebo hrobkách pro jistotu. Chránili se tak před denním světlem." "Proč?" zamračila se a vyčítavě pohlédla na Victora. "Tys říkal, že můžu ve dne ven." "Ano, ale taky jsem říkal, že to znamená zkonzumovat víc krve. Před vznikem krevních bank to byla riskantní záležitost. Čím víc jsme se museli krmit, tím větší byla pravděpodobnost, že nás odhalí," vysvětloval trpělivě. "V jednom kuse jsme se vyhýbali slunci a všemu, co by mělo za následek vyšší spotřebu krve." "Aha," zašeptala. "Tys v tomhle spávala?" zeptal se Victor cestou k rakvi. Zrudla a kývla. "Pět let?" Zvedl víko a kouknul dovnitř. Znovu přikývla. "Takže tu máme další pohotovostní výjezd ve stylu cheesecake," potřásl hlavou Alessandro. "Ano," zasmušile souhlasil Victor, opatrně zavřel víko. "A čas nám běží. V obchodech brzy zavřou." "Moje auto je hned na začátku příjezdové cesty," pochlubil se Edward, to už se obracel ke dveřím. "Vezmu si klíče." Vzpomněla si, jak pomalu jezdí a mrkla na hodiny na prádelníku. Až teď si vzpomněla, že hodiny dole se zpožďují o deset minut. A pět minut navíc promarnili


136

zíráním na rakev. "Zavírají za patnáct minut. To nestihneme," zachraptěla zoufale. "Stihneme," ujistil ji Victor, popadl ji za ruku a vyrazil ven. "Ne, jestli bude řídit Edward," zanaříkala. Brit strnul a celý pobouřený ucedil: "Prosím?" "Pardon," omluvila se neomluvila. "Ale řídíte jako stařec." "Já jsem stařec," opáčil suše Edward. "My všichni jsme starci." Kousla se do rtu, došla jí slova. Trapné ticho prolomil Victor. "Může jet Alessandro. Stojí s autem vzadu v druhém pruhu." "Si. Jezdím rychle a klíčky mám v kapse," triumfoval Alessandro. Vystartoval ke dveřím a ostatní hned za ním, ale zase se zarazili, když Harper podotknul: "Alessandrova kára uveze jenom dva." "Nikolivěk," ujistil je Talián a znovu se ujal vedení. "Pro dva je pohodlnější, si, ale uveze čtyři." "Nás je pět," připomněl mu nakvašeně Edward a všichni hodili brzdu. Elvi zavřela oči. Cítila, jak sekundy odtikávají. Tohle nestihneme. Mohli bychom— "Posadím si Elvi na klín," prohlásil Victor a celá banda okamžitě zase vyrazila vpřed, včetně Elvi, ale ta se hýbala jenom proto, že ji Victor vlekl za ruku. Nohy šly tak jaksi s sebou. Sedět mu na klíně? To ani omylem. Vždyť ho ani nezná. A navíc je to nelegální, tím si byla jistá. No a co bezpečnostní pásy? Ne, rozhodně si mu nesedne na klín.


137

10. KAPITOLA Elvi slyšela, jak se jí Victor na cosi šeptem ptá. Dokonce cítila, jak jí při tom jeho dech ovanul ušní lalůček, ale nepřestala se ho držet jako klíště a nezaklonila se, aby odpověděla. Zůstala, kde byla, připlácnutá na jeho hrudi, hlavu kousek od krku, obličejem k řidiči. Fascinovaně zírala na tachometr, jímala ji hrůza. Alessandro ležérně pootočil hlavu a zachytil její pohled. Rozzářil se. "Já jezdím rychle, viď?" Zaslechla cosi, co mohlo být zakňourání, nejspíš její, a obrátila oči k přístrojové desce. Nejel rychle, řítil se po silnici rychlostí světla. Skoro. Seděla schoulená Victorovi na klíně na sedadle vedle řidiče a viděla na tachometr. Bohužel. Ukazoval v mílích za hodinu, ne v kilometrech, jak byla zvyklá. Rafička tachometru se momentálně jakž takž ustálila na 155 mílích a vlastně mohla ukazovat ještě vyšší rychlost. Věděla to, protože přesně to Alessandro dělal. Zrychloval. Nikdy dřív neviděla, že by se telegrafní sloupy, které míjela, změnily v rozmazanou šmouhu. Zavrtala si obličej do Victorova ramene, držela se ho ještě o trochu zoufaleji, když přifičeli k zatáčce a Alessandro ji vybral bez zpomalení. S pusou přitisknutou k Victorovi viděla na ty dva nešťastníky vmáčknuté na zadní sedadlo. Vůz skutečně disponoval věcí, které se s řádnou dávkou dobré vůle mohlo říkat zadní sedadlo, nicméně se zřejmě nečekalo, že na něm bude někdo sedět, a už vůbec ne dva velicí chlapi. Edward a Harper tam vzadu věru nevypadali moc v


138

pohodě, ale Harperovi se podařil chabý úsměv, ačkoli zrovna zoufale hrábl po čemkoli, čeho by se mohl chytit, aby neskončil Edwardovi na klíně, když si s nimi zahrála odstředivá síla. Co se týče Edwarda, tvářil se ponuře, rozzuřenýma očima propaloval Alessandrovi do zátylku díry. Blýskavá světla majáčku ozářila zadní okno a Elvi poplašeně vykulila oči. "Policie!" Podívala se na Alessandra, nevzrušeně koukal do zpětného zrcátka. Ubral plyn, zpomalil, policejní auto je dohnalo, a na ni se jenom usmál. "Bez obav. Vyřídím to meteleskum bleskum," ujistil ji a soustředil se na zpětné zrcátko, upřeně se zahleděl na odraz blikajícího vozu. Absolutně zmatená pohlédla na silnici právě včas, aby viděla, jak policejní světla najednou pohasla, majáček se zastavil a auto se otočilo a zamířilo, odkud přijelo. Alessandro okamžitě znovu zrychlil. "Cos udělal?" obrátila se na něj užasle. "Jen jsem mu podstrčil do hlavy myšlenčičku, že koblížky jsou dneska obzvláště vysmažené, a tak jel asi na koblihy," pokrčil rameny. "Policajti mají rádi koblihy i tady, že jo?" "Tys—!" začala zděšeně, ale slovní klystýr, který by mu dala za to, že zmermomocnil příslušníka policejního sboru, jí uvízl v krku. Místo toho zakvílela, protože zrovna střihli další zatáčku a ji to hodilo dozadu. Narazila by do dveří, kdyby ji Victor nechytil a rychle nepřivinul k hrudi. "Vydrž," zašeptal jí do ucha. "Brzy to budeme mít za sebou." Spolkla výčitky, kterými chtěla počastovat Alessandra a držela se. Roztřeseně se nadechla a zavřela


139

oči, pak je otevřela a znovu vdechla, trošku vykulená Victorovou mučivě svůdnou vůní. Nevěděla, co to je, ale bylo to kořeněné a opravdu úžasné, přistihla se, že se mačká ještě blíž a znovu vdechuje. Až při pohledu na Harperovo pozvednuté obočí si uvědomila, co dělá a že to nedělá beze svědků. Celá rudá se pokusila trochu napřímit a zase skončila Victorovi na prsou, hned potom mu sjela z klína až na nohy, protože Alessandro bez varování odbočil ze silnice a dupl na brzdy. "Jsme tady, ne?" zazpíval Talián a rozjařeně na ni zamrkal. Zlomek sekundy k němu nevěřícně vzhlížela, potom se jednou rukou chytila přístrojové desky, druhou Victorova kolena a povedlo se jí zvednout. Rozhlédla se a moc se jí ulevilo, když uviděla velký žlutý vývěsní štít obchodu s nábytkem. "Ano," vydechla, vděčná, že je ta pekelná jízda za ní. Victor otevřel dveře, chytil ji v pase, zvedl a podal Harperovi, který už svižně vyskočil zezadu z auta a teď čekal, aby pomohl. Postavil ji vedle vozu a přidržoval tak dlouho, než měl jistotu, že stojí pevně na nohou, teprve potom ji pustil a ukročil. Mezitím se z auta vymanévroval i Victor. Ještě oběma zamumlala děkuji vám, otočila se a pelášila k obchodu, ze všech sil se snažila zapomenout, že se tím fárem bude muset vracet. Díky Alessandrově rychlé jízdě proklouzli dveřmi v tu samou chvíli, kdy se na obzoru zjevil manažer. Netřeba pochybovat, že mínil zavřít. Omluvně se na něho podívala. "Zvládneme to v cuku letu," slíbila a letěla rovnou k oddělení postelí. Pánové hned za ní.


140

"Mohu vám nějak pomoci?" vyhrkl manažer a dělal, co mohl, aby ji dohnal. Zrovna se chystala odpovědět, když vtom na paži ucítila čísi ruku a překvapeně pohlédla na Victora. Poněkud majetnické chování. "Potřebujeme postel," prohlásil. "Ano, samozřejmě," odtušil manažer. Aby taky ne, evidentně chtějí postel, když proběhli celým obchodem až dozadu, pomyslela si. "Máme báječné postele. O jakou velikost byste měli zájem?" "Královskou," odpověď měla pohotově. Už se nemohla dočkat, až si vleze na veliké letiště, neomezovaná bočnicemi ani víkem, kolem sebe bude mít jenom velikou měkkou deku a hebké polštářky… Bože, už jenom při té představě ji brněly prsty u nohou. "Tohle je oblíbený model," řekl manažer, ukazoval na první postel v řadě. Zírala na ni jako uhranutá, očima si vychutnávala už jenom to, jak je veliká. Jí připadala rozlehlá jako oceán, po pěti letech ve stísněné rakvi. "Vyzkoušej ji," navrhl Alessandro. "Musíš zkusit, jaká je, než si ji koupíš." "Má pravdu," přidal se manažer, když zaváhala. Kývla, kabelku podala Victorovi, na moment zůstala stát, aby se zhluboka nadechla a skočila na postel. Kdyby kolem nestáli mužští a nekoukali, válela by sudy nadšením. Může vyhodit rakev. Může spát v oceánu dek… ohhhhh. Hedvábí, napadlo ji, představila si, jak splývá v hedvábném moři… nebo satén. Otevřela oči, zjistila, že hledí na pět mužů, kteří ji nedočkavě pozorovali. "Je fajn," zamumlala, přinutila se vstát a upravit si oděv. Díky Bohu za džíny. "Beru ji."


141

"Neměla by sis vyzkoušet i ty ostatní?" navrhl mírně Victor, čímž manažerovi vymazal radost z tváře dřív, než se na ní vůbec pořádně objevila. "Ano, rozhodně je musíš vyzkoušet všechny," přisolil si Harper. "Ano," zavzdychal manažer. "Je lepší vyzkoušet jich aspoň několik, než si jednu vyberete." Elvi se rozhlédla po skutečném moři postelí, oči jí lezly z důlků. "My ti pomůžeme," ujistil ji Victor. "Jaká je ta postel?" zeptal se o pár vteřin později Harper. "Mně připadá pohodlná tahle." Posadila se na posteli, kterou zrovna zkoušeli, a která jí připadala absurdně tvrdá, a podívala se na jiný model, na kterém seděl Harper a rozkošnicky ho popleskával. "Třeba bych vám mohl ušetřit námahu," ucedil manažer, zacukalo mu horní víčko, když se Alessandro vrhl na další postel. "Jaké posteli dáváte přednost, vy a vaše paní, tvrdé nebo měkké, pane?" Překvapeně vzhlédla, protože se na to zeptal Victora. Neměla ponětí, proč dospěl k názoru, že jsou pár. Ledaže proto, že s Victorem tíhli ke stejným postelím. Vždycky si lehli na tu samou, jen z opačné strany. Ona napravo, Victor nalevo. Nicméně Viktor, když se vedle ní posadil, mylný úsudek nijak nekorigoval. Jen se na ni podíval s povytaženým obočím. "Měkkou," zavelela a vstala, vyrazila k posteli, na které se teď rozvaloval Harper. Usedla z druhé strany, vyhoupla nohy nahoru a uložila se. "Tahle je lepší, než ta minulá," prohlásila a dodala: "Jenže si nejsem úplně jistá. Možná bych raději něco


142

ještě měkčí." "Dovol." Victor ji poplácal po noze, aby se posunula. No a tak se posunula víc doprostřed a udělala mu místo. Sledovala ho uléhat a pak se zahleděla na strop nad sebou; rozjímala, jestli je stejně pohodlná jako postel, které se vzdala před pěti lety. Ve vzpomínkách to bylo jako ležet na obláčku. "Myslím, že je moc tvrdá," řekl Victor. "Máme mnohem měkčí postele," prohlásil manažer. "Ty, které zkoušíte, patří spíš k tvrdším." "Sem s nimi." Elvi přeskákala na konec postele po zadku. Nesmírně ráda, že si dnes ráno natáhla džíny. Díky Bohu za džíny. Podruhé. Mít na sobě některé z těch směšných šatů, které chtě nechtě nosila, nemohla by si tohle dovolit. "A jsme tady," prohlásil manažer, když je osobně zavedl k posteli, která tam stála sama samotinká. "Toto je nejlepší postel, jakou máme. Nikdy ji nikdo nevrátil a to má dvacetiletou záruku." Vylezla si na ten zázrak a uložila se skoro přesně uprostřed. "Jé," povzdechla si, když ji postel objala. "To je nádhera." Victor a Harper nelenili a okamžitě si ji šli vyzkoušet taky, každý z jedné strany, jenže tentokrát se připojil i Alessandro, vylezl si nahoru a vmáčknul se mezi ni a Harpera. "Ach ano," zamumlal Harper. "Si," povzdechl si Alessandro. "Tohle je vážně paráda. Chci ji taky. Dodáváte postele i do Toronta?" "Ano, zajisté," manažer ožil, pak se v něm ale ozvaly letáčky jak mluvit se zákazníkem. "Nicméně byste si ji vážně měli vyzkoušet v pozici, jak normálně spáváte.


143

Pokud raději spíte na své straně, například, měli byste si vyzkoušet, jak se vám tak bude spát. Jak normálně spáváte?" Elvi se ušklíbla. "V posteli jsem bývala zvyklá spávat na pravé straně, ale posledních pět let jsem musela spát v r—" "Všichni se překulí vpravo," vyštěkl Victor, právě včas, aby neřekla v rakvi, a ona si připomněla, že není v Port Henry, kde každý ví, co je zač. Tento člověk by si myslel, že je cvok, kdyby začala vykřikovat něco o rakvích a upírech. S úšklebkem se převalila na pravý bok, stejně jako to udělali ostatní, a uhnízdila se na posteli s jednou rukou pod hlavou, místo polštáře, oči upřené na Alessandrův zátylek. "Víte, tohle mi připomíná film, který jsem kdysi viděl." Mumlal Edward, zamyšleně na ně koukal shůry. Stál vedle postele z jedné strany, manažer ze druhé. "Který film?" zeptala se zvědavě. "Nemůžu si vzpomenout na název, ale byl s hvězdičkou." Zamrkala a pak zčervenala, když si uvědomila, že se válí na posteli s třemi mužskými. Super. Rudá jako sukénka makové panenky se posadila a fofrem slezla z letiště. "Vezme si tuhle," prohlásil Victor, taky se zvedl a hned Edwarda setřel zamračeným pohledem. "Ano, vezmu." Začala se štrachat v kabelce, hledala peněženku. "Výtečně!" Manažer se otočil a vyrazil k pultu, kde seděla nějaká žena a čekala, až si něco koupí nebo aspoň konečně vypadnou.


144

"Odvezete si ji sami nebo ji chcete dovézt?" zeptal se, přitom sáhl po bločku prázdných účtenek a začal jednu vyplňovat. "Dovézt," vyhrkla a podala mu kreditkartu. Vážně nehrozí, že by letiště odvezli Alessandrovým sporťáčkem. Bohužel bude muset spát v rakvi ještě jednu noc. "Budu potřebovat vaši adresu." Zabrebentila adresu, oko jí nad jeho ramenem zase sklouzlo k vytoužené postýlce. Byla krásná a tak pohodlná… Nemohla se dočkat, až se v ní vyspí. "Port Henry?" zamyslel se manažer, když jí vracel kreditkartu. "Moment. Tam jezdíme ve středu. Co takhle tuto středu?" Elvi se zatočila hlava hrůzou. "Ve středu?" vyvřískla. Byla to absurdně drahá postel a za tu cenu doufala, že ji aspoň přivezou hned druhý den. Obávala se, že spíš zoufale kvílí, než mluví, když se ptala: "Nemůžete ji dovézt zítra?" "Zítra je neděle," zdůraznil a zamračeně dodal: "v neděli nedoručujeme. A do Port Henry jezdíme jenom ve středu." Koukala na něho, jako by spadla z višně. Nemohla uvěřit, že bude muset čekat do středy, než se vyspí v téhle krásné posteli. Nemůže čekat do středy. Pět dlouhých let strávila v rakvi a to úplně zbytečně. Jednu noc navíc by možná zvládla. Ale čtyři? Ani omylem. "Přivezete postel zítra," řekl klidně Victor. Překvapeně na něho pohlédla, ale hned střelila pohledem po manažerovi, který poslušně přitakal: "Přivezeme postel zítra." "Ne," vyštěkla, sotva si uvědomila, že Victor toho muže nějak ovládl, stejně jako prve Alessandro policistu,


145

když ho donutil přestat je stíhat. Prodavač by v žádném případě nemohl změnit názor tak rychle, zničehonic, ledaže mu někdo pomohl, Victor. Žena za pultem na něho zírala málem s otevřenou pusou, jako by mu najednou vyrašila druhá hlava, což taky dávalo tušit, že tohle není samo sebou. A přestože strašně moc chtěla, aby postel dovezli už zítra, nebyla ochotná získat ji tímto způsobem. Popadla Victora za ruku a zasyčela: "Ne, Victore." "Potřebuješ postel," řekl prostě. "Tu máte. Hotovo, vyřízeno." Otočila hlavu, uviděla manažera, podával jí kopii účtenky. "Bude tam zítra odpoledne, pokud její přivezení zařídím osobně. Děkuji, že jste u nás nakoupila." "Děkujeme." Victor převzal lejstra, která Elvi odmítla přijmout. "Victore," řekla smrtelně vážně, ale on ji jenom otočil čelem k východu. "Tohle nesmíš," zaprotestovala, zatímco ji popoháněl ven z obchodu. "Uklidni se," zašeptal a kormidloval ji k autu. "Zaplatila jsi pěkně mastný účet za postel a odvoz." "O to nejde," odsekla a zastavila se na chodníku u parkoviště. Obrátila se na něho. Všimla si, že ostatní muži fascinovaně přihlíží. Zarazila se a rozhlédla okolo, než chytila Victora za ruku a odtáhla kousek dál, za roh a z dohledu. Ze zásady se nikdy nehádala, ani nikoho neplísnila, před ostatními. Připadalo jí to trapné a nezáleželo, jak naštvaná byla, prostě neexistoval důvod kohokoli takto ponižovat. Zastavila se na trávníku mezi budovou a stromy, otočila se čelem k Victorovi, nadechla se, aby se


146

zklidnila a našla argumenty, jak ho přesvědčit, že to, co dělá, je špatné. "Je to špatné," vyhrkla nakonec. Zhluboka si povzdechl, přešlápl a založil ruce, jako by tady byla zkoušena spíš jeho trpělivost, než její. "Co je na tom špatného, přesně?" zeptal se. "Koupila's postel, zaplatila za ni, zaplatila's za dovezení a přivezou ji, kdy chceš, aby ji přivezli. Nedostala jsi ji zadarmo nebo tak něco." "Ano, ale v neděli nerozváží." "Jak je vidět, rozváží," namítl mírně. "Ne, nerozváží," odsekla. "Tys— tys ho uhranul." Povytáhl jedno obočí. "Uhranul?" Netrpělivě mávla rukou. "Nevím, co přesně vy našinci děláte, ale něco's udělal, protože oni v neděli zboží nedodávají a do Port Henry jezdí jenom ve středu." "Elvi, vážně bys na tu postel chtěla čekat do středy?" Zamračila se. "Jasně, že ne, ale o tom to není." "A o čem to teda je?" zeptal se, čím dál netrpělivější. "Tys ho přinutil udělat něco, co udělat nechtěl." "Jak to víš? Třeba ti tu postel opravdu chtěl přivézt už zítra. Krom toho, co na tom záleží? Nikomu to neublíží." "Jak to víš?" nedala se. "Možná ten někdo, koho přinutí dovézt ji zítra, měl v plánu něco, co teď kvůli tomu nemůže udělat. Třeba má jeho dcera narozeniny a on je zmešká, a jeho žena bude naštvaná, a skončí to rozvodem. Nebo někdo, koho má rád, je v nemocnici a šel by ho navštívit, ale nestihne to a ten on či ona umře a on tak promeškal poslední příležitost ho či ji vidět." "Proboha," zašeptal Victor a nevěřícně zavrtěl hlavou. "Moc přemýšlíš." Elvi zaskřípala zuby. "Tak kde to končí?" Zatvářil se zmateně. "Kde co končí?"


147

"Mě kontroluješ taky?" "Samozřejmě, že ne." Mávl rukou, že to je prostě směšné. "Ne? A jak to mám vědět?" "To bych neudělal," ujistil ji pevným tónem. "Opravdu? Pročpak ne? Jeho jsi kontroloval." "On je smrtelník." Strnula. "Před pěti lety jsem byla smrtelná i já," zdůraznila chladně a změřila si ho škaredým pohledem. "Víš, co seš? Ty seš… ty seš… smrtelnícista." "Smrtelnícista?" zopakoval. "Co to má do pekla být?" "Po vzoru rasista, akorát že—" Vysvětlení jí uvízlo v krku, protože cosi propíchlo vzduch těsně před jejím obličejem. Zamrkala, zírala na dřík šípu s peříčky, který vibroval mezi nimi, a pak jela pohledem až ke špičce, která se zabodla do cedule na stěně budovy vedle nich. "Co— argh!" vyjekla překvapeně, když ji Victor najednou zatlačil k zemi a lehl si na ni. Kryl ji svým tělem, přitom zvedl hlavu a rozhlížel se, oči přimhouřené soustředěním, jak se snažil najít luk, ze kterého byl vystřelen šíp, co je právě těsně minul. "Ehm… Victore?" marně mu tlačila do ramene. Nakonec zalapala po dechu a hekla: "Nemůžu dýchat." Trochu se nadzvedl a starostlivě se na ni podíval. "Jsi v pořádku?" "Jasně. Akorát asi budu mít pár modráků, jak jsem skončila na zemi a ty na mně, ale jinak pohoda," řekla suše. "Můžeme teď konečně vstát?" "Ne." Znovu se rozhlédl. "Proč ne?" Fakt žasla, a on se k ní otočil, jako by nevěřil vlastním uším. "Proč ne? Copak ti uniklo, že na tebe někdo právě vystřelil šíp?"


148

"Na mě?" odfrkla nevěřícně a odkulila se stranou, podrazila mu ruku, o kterou se opíral, takže skončil na zemi, zatímco ona vstávala a oprašovala se. "Pokud by na někoho stříleli, určitě na tebe. Nejsi odtud. Já tady žila celý život bez jediného problému," zdůraznila a dodala: "ale nikdo na nás nestřílel. Proč by to dělali? Jsme nesmrtelní a nemůžeme umřít." Přestala se oprašovat, narovnala se a koukla na něho, zrovna se pokoušel na zemi posadit. S rukama v bok se zeptala: "Copak jsi neviděl ceduli vedle na vratech, když jsme jeli kolem? Je tam lukostřelecký klub. Zřejmě má někdo mušku z Kašparovy krávy." Potřásla hlavou, obrátila se a vykročila zpátky kolem budovy. Victor se za ní chvíli díval, pak vstal a vydal se ke stromům, které zboku lemovaly obchod s nábytkem. Opatrně koukal skrz větve, prohlížel si vedlejší pozemek. Na první pohled bylo jasné, že to vážně je klub lukostřelců. Vzadu stála řada obrovských terčů. Pečlivě to tam očima propátral, ale nikde nikdo. Usoudil, že ať už střílel kdokoli, vrátil se do domu. Mrkl znovu na terče a pak se otočil, zadíval se na šíp, který pořád trčel ze spodního rohu velké reklamní tabule na boku obchodu. Zakroutil hlavou. Elvi se mýlí. Tohle nebyla náhoda. Terče jsou úplně vzadu na druhé straně, ne podél stromořadí. Někdo na ně vystřelil šíp záměrně. A co se týče argumentu, že jsou nesmrtelní a nemůžou umřít, připomněl mu, že ještě zbývá spousta věcí, které jí musí vysvětlit, včetně zákonů našinců a toho, že nejsou docela nesmrtelní. Ještě jednou pohledem propátral vedlejší pozemek, čistě pro jistotu, že tam nikdo není a on nekoupí šíp do zad, až bude odcházet, a vydal se ve stopách Elvi.


149

V hlavě mu vrtaly dvě věci. Kdo na ně vystřelil? A na koho vlastně mířil? Elvi odvrátila zrak od ohně, který mužští rozdělali po návratu z nákupu postele, a zamračila se na Victora. Ne, že by to zaregistroval. Byl duchem nepřítomen, odkdy odešli z Nábytku, a zjevně si nevšiml ani jednoho nakvašeného pohledu, který vyslala jeho směrem. Což ji ještě víc napružilo. Měl by si všímat, že je na něho naštvaná a nemělo by mu to být ukradené, do prkenné ohrady! Zvuk motoru nějakého auta ji vyrušil ze zadumání, podívala se na příjezdovou cestu právě včas, aby viděla, jak Mabel parkuje za Alessandrovým sporťákem. Sledovala, jak kamarádka rozrazila dveře, vyskočila ven a přibouchla je větší silou, než bylo nutné. Našpulila rty. Soudě dle toho, jak rázně Mabel pochodovala po chodníku na verandu a pak rovnou do domu – po nich se ani neohlédla – zřejmě dneska v noci nebude jediná naštvaná na příslušníka mužského pohlaví. Ozvalo se prásknutí druhých dveří, znovu se podívala na auto, to už DJ sprintoval po chodníku. Jenomže když chtěl vejít dovnitř za Mabel, ukázalo se, že dveře jsou zamknuté. Zkusil to dvakrát, zaklel, a odmašíroval dolů, zřítil se na jednu ze dvou prázdných židlí u ohně s povzdechem: "Ženy!" "Cos jí provedl?" zeptal se pobaveně Harper. "Byl jsem milý," znechuceně odtušil DJ. Elvi si skousla ret, kdožvíproč mu věřila. Za chvilku si odkašlala a zeptala se: "Ona zamkla dveře?" DJ ji neráčil poctít pohledem, jen přikývl.


150

"Půjdu odemknout," zamumlala. Zvedla se a zamířila na verandu. Měla pocit, že pánům přijde vhod pár minut o samotě, aby DJ rozveselili z morousovitého rozpoložení. Tiše si vykládali, zatímco ona vyšla schody k zasklené verandě. Vstoupila do domu tamtudy, prošla svou ložnicí a ven na chodbu právě včas, aby zahlédla Mabel jít k sobě do pokoje. "Mabel?" ozvala se cestou po chodbě. "Jsi okay?" "Jsem v pohodě," zalhala šedovláska s nucenou veselostí. "Proč se ptáš?" Povytáhla obočí a opatrně řekla: "Prostě jsi mi připadala drobet rozčilená, když jsi přijela domů." "Ale ne." Znovu se ozval ten divný, nucený smích. Vešla do pokoje, dveře nechala otevřené, němé pozvání, aby Elvi šla dál, pokud chce. "Jak jsi na to přišla?" "No, já ti ani nevím," utrousila a němé pozvání přijala. "Snad proto, žes napochodovala do domu, nikomu u ohně neřekla ani tě péro sombréro, a pak jsi za sebou zamkla dveře, takže DJ nemohl dál." Když jedinou odpovědí Mabel bylo jakési nesrozumitelné mumlání, pokračovala: "Tak mne napadlo, že DJ možná provedl něco, co tě napružilo." Mabel se rozzlobeně otočila. "Vůbec to jméno přede mnou nevyslovuj. Ten chlap je nejprotivnější, nejotravnější, nejnesnesitelnější… chlap." Poslední slovo vyplivla, jako by bylo synonymem čehosi fekálního a plynule navázala: "Vůbec tady neměl být! Nikdo ho nepozval." "Ne," přitakala opatrně Elvi. "Ale—" "Abys věděla, pronásledoval mě celý den! Nemohla jsem se ho zbavit ani na minutku." "Myslím, že tě má rád."


151

"Ale no tak! Elvi, podívej se na mě." Mabel rozhodila rukama ve vzduchu. "Já jsem stará ženská. On je urostlý, statný… mladej floutek. Nemá o mne zájem." "Není tak mladý, jak si myslíš," ozvala se Elvi, ale Mabel ji neposlouchala, mašírovala do koupelny. Elvi hned za ní, koukala, jak zašpuntovává vanu, nalévá do ní pěnu do koupele a pouští vodu. Narovnala se, otočila a mlela dál: "Ten fracek se pořád snaží něco mi podávat nebo zvedat, jako bych byla stařena úplně k ničemu," ucedila znechuceně a pak nešťastně zařvala: "A proč nosí tak obepnuté džíny?" Elvi jenom zírala, napadlo ji, jestli to není tak náhodou naopak. Ne, že DJ přitahuje Mabel, ale Mabel přitahuje DJ, což ji pekelně vytáčí. "Jak už jsem říkala, myslím, že tě má rád," zopakovala. "Přestaň to říkat!" odsekla Mabel, naštvaně se na ni obrátila. "Já jsem—" "Krásná ženská," přerušila ji dřív, než se stihla zase urazit. "Seš přece upírka, Elvi," odtušila nevesele. "Máš lepší zrak, než my ostatní. Tak se na mě podívej. Podívej se na ten vrásčitý starý obličej." "Ach, Mabel, pro smilování Boží," zabručela netrpělivě. "Ano, máš mimické vrásky—" "Mám vrásky," zopakovala krutě a dodala: "všude." Elvi to odmávla jako nedůležité. "No a? Žádný z nás nevypadá stejně jako před dvaceti lety." "Ty ano," zdůraznila Mabel. "Do pekla, vypadáš líp, než před dvaceti lety; vypadáš jako před čtyřiceti lety." "No jasně." Elvi si skousla ret. Sice od návratu z Mexika neměla zrcadlo, ale tenkrát se tam letmo zahlédla. Věděla, že vypadá mladě.


152

"Zapomeň, že jsem to řekla," povzdechla si unaveně Mabel, když Elvi jen stála a zírala na ni, bezmocně provinilá, a raději obrátila list: "Jakou jsi měla noc?" Ulevilo se jí, změnu tématu uvítala, tak rychle povykládala o nákupu postele, a jak se rozzlobila na Victora, že uhranul manažera, aby ji přivezli už druhý den. "Zavolala jsem do toho obchodu, sotva jsem se dostala domů," hořekovala. "Ale samozřejmě měli zavřeno. Nechala jsem vzkaz na záznamníku, aby ji zítra nevozili." "Nechápu, proč ses vůbec namáhala," potřásla hlavou Mabel. "O nic moc nejde. Mimoto, myslíš, že to zabere? Chci říct, to jejich uhranutí musí být něco víc, než jen manipulace. Musí umět v člověku vyvolat jakousi nutkavou potřebu. Jinak by se ve chvíli, kdy Victor odešel, manažer probral a dodávku sám stornoval. Nemyslíš?" "To mě nenapadlo," připustila Elvi. "Musím toho o tom zjistit víc." V místnosti se rozhostilo ticho a potom se Elvi podívala na župan a knížku, kterou si Mabel vzala, a teď držela, jako by nevěděla, co si s nimi počít. Zamířila ke dveřím. "Měla bych jít a nechat tě vykoupat… možná si taky dám lázeň." "Dobrou noc," zašeptala Mabel. "Brou." Elvi vyklouzla na chodbu, zavřela za sebou dveře ložnice a loudala se ke svému pokoji. Ráno si dala sprchu, ale dlouhá koupel ve vaně plné bublinek byl vážně báječný nápad. Sama sobě to odkývla a přidala do kroku. Má přece tu úžasnou novou řadu kosmetiky, kterou chce vyzkoušet. Pěnu do koupele vonící vanilkou a mléko po koupání


153

crème brûlée. Lehce se zachvěla, stačilo pomyslet. Bublinkovou lázeň zbožňovala. V minulosti vana často bývala jediným místem, kde měla chvíli klid a soukromí. Coby matka a manželka měla v jednom kuse na krku děsivé tragédie. Kupříkladu nemám co na sebe na večírek příští víkend nebo nemůžu najít čedar, se kterými jí chodili klepat na dveře dcera nebo muž. Smutně se usmívala při vzpomínkách na právě taková vyrušení, zatímco si napouštěla vanu. Kdyby tenkrát věděla, jak málo času s nimi jí zbývá, ty chvíle by si vychutnávala, dokud mohla. Pokrčením rameny tyhle myšlenky odehnala, zavřela dveře koupelny, nachystala si osušku a žínku, a svlékla se. Tou dobou už hladině chybělo jen pár palců k hornímu okraji vany. Sklonila se, zavřela kohoutek a opatrně vstoupila do lázně. Zvolna se ponořila do horké vody plné pěny, rozkošnicky zavzdychala. Jé, to je paráda. "Já měl dojem, že Elvi říkala, že odemkne dveře?" Victor kouknul na Alessandra, který se zrovna vrátil k ohni. Předstíral, že poslouchá, jak Harper líčí DJ jejich poslední nakupovací dobrodružství s Elvi, ale ve skutečnosti si mohl zavařit mozek. Pokoušel se vymyslet, jak nejlépe Elvi přimět pořádně vysvětlit, že je upírkou následkem nehody. Z její reakce včera v noci mu bylo jasné, že se jí tohle téma nechce dál probírat, jenomže on sem přijel právě kvůli tomu. Nechtěl ji rozrušit ani nutit vzpomínat na zjevně nepříjemné věci, ale tohle dořešit prostě musí. Věděl, že se s ní měl dneska posadit a na vše se jí podrobně vyptat, místo aby svolil k nejnovější nákupní eskapádě, ale zjistil, že se touhle ženskou nechá strašně


154

snadno rozptýlit. Pořád ho něčím překvapovala, poletovala sem a tam jako kolibřík po zahradě. Přistihl se, že utíká, aby jí stačil, a nadšeně dělá, co může, aby jí pomohl sehnat, co potřebuje, místo, aby jí přistřihl křidélka a dělal svou práci. Vykonavatele. Vůbec mu to nebylo podobné. Už je to strašně dávno, co ho nějaká žena tak fascinovala, a nikdy se nedal zabavit natolik, aby flinkal povinnosti vykonavatele. Nikdy… ode dne, kdy to místo přijal, před více než třemi sty lety. "Neodemkla?" zeptal se DJ, čímž přitáhl jeho pozornost k řečem, které se vedly kolem něj. Když Alessandro zavrtěl hlavou, Victor se zamračil a zvedl oči k oknům nahoře. Světlo na Elvině konci domu se rozsvítilo před dobrou hodinou. Z těch pár chvilek, které zkraje večera spolu s ostatními strávil v jejím pokoji, usoudil, že to je okno koupelny. A pořád se tam svítí. Otevřel pusu, že mu navrhne, aby šel zaklepat na dveře horní verandy, pak ale sklapl a vstal. Jestli ji někdo půjde otravovat do ložnice, bude to on. Krom toho, teď je dobrá příležitost proniknout ke kořenům její proměny. "Podívám se na to," odtušil cestou od ohně. Elvi nechala dveře verandy otevřené, když předtím šla dovnitř, zavřený byl jen rám se sítí proti hmyzu a nebyl zamknutý. Kouknul skrz něj do otevřených dveří ložnice, zamračil se. V pokoji byla tma. Zvedl ruku, zlehka zaklepal na dveře, počkal, pak zaklepal trochu hlasitěji. Když se nikdo neozval ani po třetím zaklepání, zaváhal a nakonec se protáhl na verandu. V pokoji zjevně není. Jenom projde jejím pokojem, sejde dolů a odemkne kuchyňské dveře, potom ji vyhledá a promluví si s ní. Musí, už to nesmí odkládat.


155

Právě zdolal polovinu ložnice, mířil ke dveřím na chodbu, když vtom se dveře napravo otevřely. Nohy mu zdřevěněly, cítil se jako harant nachytaný na hruškách, a otočil hlavu po zvuku. Elvi vycházela z koupelny, mokré vlasy sčesané dozadu a na sobě nic, než ručník. Velmi malý ručník. Victor těžce polknul, myšlenky na výslech se mu dočista vypařily z hlavy, pohledem lačně putoval po jednom každém coulu obnaženého těla. Vzal to pěkně odshora, oči se mu roztančily na alabastrových ramenech, pažích a hrudníku nad ručníčkem, poté se vydaly na jih, láskyplně obmalovávaly nohy. Huňatá látka byla tak laskavě krátká, že lýtka, kolena a dobré tři čtvrtiny stehen ponechala odhalená. Důkladný průzkum mu překazilo, že ho spatřila. Strnula jako socha, upustila raneček, který nesla, a polekaně vypískla. "To je v pohodě," vyhrkl. "Jenom procházím. Zapomněla jsi dole odemknout dveře. Klepal jsem, ale nikdo neotevíral, tak mě napadlo, že prostě proběhnu pokojem a udělám to sám." "Aha," vydechla, z ramen jí vyprchávalo napětí. "Já— polekal's mě. Nečekala jsem…" Hlas se vytratil, sklopila zrak k ranečku, co upustila. Jednou rukou si přidržovala ručník, sklonila se, že balíček zvedne, ale jak se narovnávala, něco se z něho uvolnilo a svezlo zpátky na zem. Victor okamžitě vykročil zakročit. "Moment, podám ti to." Poklekl pro ten kousek hedvábí, mozek jen pomalu bral na vědomí, že to jsou červené hedvábné kalhotky. Sotva je poznal, začal zvedat hlavu, chtěl se pohledem omluvit, ale oči mu uvízly na nahatých nožkách. Byly krásné. Bledé, ale dokonalé. A leskla se na nich kapka, kterou při utírání


156

vynechala. Na vnitřní straně kolena. Najednou ho ovládlo bláznivé pokušení naklonit se a uzmout ji jazykem. Nějaký tichý zvuk od Elvi ho přivedl k rozumu, přinutil se narovnat. V ruce držel kousínek hebké látky. "Tvoje… ehm…" Celá zrudlá si kalhotky vzala a zašeptala: "Děkuji. Omlouvám se, že jsem zapomněla odemknout dveře." "Ano," zamumlal, oči upřené na rudé rty. Další kapička vody, třpytila se jí zrovna uprostřed spodního rtu. Pokoušela ho, osmělovala, dodávala odvahu rty zajmout dolní rtík a krůpěj ukradnout. Výraz měla zmatený a nejistý, ale dobře slyšel, jak jí tluče srdce a věděl, že buší stále rychleji, reaguje na jeho blízkost. Stejně jako jemu, uvědomil si. "Victore?" Jméno stěží vydechla, ale stačilo to, kapka se třaslavě rozkutálela. Dřív, než ale stačila uniknout, sklonil se, položil jí rty na spodní ret, kapku uvěznil a vsál do úst. Elvi překvapeně zalapala po dechu a Victor zneužil situace. Položil rty na rty docela a jazykem troufale pronikl mezi ně. Chutnala sladce a voněla po vanilce, jako doma pečené sušenky. Měl nutkání ji sníst. Takto nezareagoval, odkdy mu umřela žena a bylo prostě nemožné to ignorovat. Podvolil se, jazykem jí pootevřel ústa, zvedl ruku a naklonil jí hlavu, pak polibek prohloubil, to už ji druhou rukou bral kolem pasu, dlaň položil na páteř a ponouknul to lepé tělo blíž. Zasténala mu do úst, zvedla ruce a chytila se ho za paže, stiskla, když sjel dlaní po zádech až na kraj ručníku a vklouzl pod něj, vzal do ruky pevnou půlku zadečku. Až dusot nohou na schodech, které vedly nahoru na


157

zasklenou verandu, ho přinutil přestat. Přerušil polibek, vzhlédl k otevřeným dveřím a v duchu se poslal do horoucích pekel, že je nezavřel. S omluvou Elvi pustil a udělal krok vzad, hned se ale zastavil, sklonil a zachytil uvolněný ručník, který začal klouzat na podlahu. Sotva ho sevřel v ruce, zjistil, že má tvář přímo před okrouhlým ňadrem, se zduřelou bradavkou. Na moment zavřel oči před pokušením, pak se silou vůle donutil napřímit a zavinout Elvi do ručníku. Na ten pak položil její ruku, obrátil ji ke koupelně a postrčil zpátky, zrovna někdo zaklepal na skleněné dveře. "Já to vyřídím," zamumlal a zaklapl za ní dveře koupelny. Ještě ztratil chvilku tím, že si prsty prohrábl vlasy, zatřepal hlavou, aby se mozek zase pustil do díla, a vyšel na verandu.


158

11. KAPITOLA "Promiň," hlesl DJ, když Victor otevřel dveře. "Začínali jsme si dělat starosti. Nejdřív odešla odemknout dveře a nevrátila se Elvi, a potom ty a dopadlo to stejně. Napadlo nás, že se třeba něco stalo." Alessandro přikyvoval na schodku hned pod DJ. "Ne. Nic se nestalo," ujistil je Victor. "Elvi na to jenom zapomněla a šla se koupat." "Aha," zamumlal DJ a povytáhl jedno obočí, zjevně čekal vysvětlení, proč odemykání nezvládl on. Victor tázavý kukuč ignoroval. Stál, pevný jako skála, vyčkával. "Alessandro potřebuje na záchod a já pytlík krve. Celý den jsem nejedl," svěřil se DJ, když pořád mlčel jako hrob. "Aha." Victor zaváhal, hodil oko na zavřené koupelnové dveře a potom neochotně ustoupil a gestem je pozval dál. "Děkuji," řekl Alessandro, svižně proklouznul dveřmi ložnice, které Victor ve chvilce otevřel. "Cestou ven odemknu dveře do kuchyně." "Dobře." Victor přikývl a netrpělivě kouknul na DJ. Ten, místo aby se měl k odchodu, se na něho vážně zahleděl. "Krmil ses dneska?" Victor se zamračil. Není dítě, aby na něho dohlíželi. Krom toho, odpověď zněla ne. Měl vyrazit do terénu, než se pustil do vaření, když vstal, ale chtěl mít jistotu, že snídaně bude hotová, až se Elvi probudí, tak nešel nikam. Dokonce si od té doby na krmení ani


159

nevzpomněl, ačkoli když se o tom teď DJ zmínil, začalo mu kručet v břiše. "Nekrmil, že jo?" hlas DJ byl plný ah-ha faktoru. "Mně se hned zdálo, že seš nějak pobledlý." "Postarám se o to," zabručel, i když se nejdřív chtěl postarat o cosi jiného. DJ přikývl. "Půjdu s tebou. Budu ti dělat zeď a stejně si musíme promluvit." Victor se zamračil. Nechtěl se krmit. Nechtěl debatovat. Chtěl Elvi. Nicméně to nevypadá, že dostane, co chce. DJ čekal, celý netrpělivý. S povzdechem vrhl poslední lítostivý pohled na zavřené dveře koupelny a vyšel na chodbu, tiše za sebou zavřel dveře. "Edward se zmiňoval o jakémsi šípu, který prý na vás večer vystřelili," vyhrkl DJ, jakmile o chvíli později vykročili po ulici. Ustaraně Victora pozoroval. "O co šlo?" Ušklíbl se a rychle vysvětlil, co se stalo. Nevynechal ani to, že podle Elvi šlo o nehodu, ale kdyby prý ne, nejpravděpodobněji je terčem on. "Ty?" podivil se DJ. "Proč si myslí, žes byl terčem?" Victor zahnul doprava, když dorazili na Main Street. Dvě v noci, sobota, bary zavíraly. Chodník byl plný lidí na cestě domů. Prohlížel si je pohledem predátora, při tom vysvětloval: "Tvrdí, že tady žila celý život a nikdo se jí nikdy nepokusil ublížit. Coby přivandrovalce mne považuje za pravděpodobnější oběť." Obrátil oči v sloup nad tak absurdním zdůvodněním, ale DJ vypadal zamyšleně. "Hmm," řekl nakonec. "Hmm?" zopakoval nevěřícně Victor. "DJ, nikdo by neměl mít žádný důvod mě zabít."


160

"Hmm-." DJ nevypadal přesvědčeně a Victor nakonec znejistěl. "Co si myslíš ty?" zeptal se ostražitě, zpomalil. DJ pokrčil rameny a povzdechl si. "No, myslím si, že pokud nikdy neměla žádné problémy s lidmi z Port Henry ani z okolí, celých pět let odkdy se proměnila, není pravděpodobné, že by se ji teď najednou snažili zabít." "Pravda, ale nemají ani důvod zabít mě," odsekl. "Well…" DJ se jaksi šklíbil. "No co?" "Je tu ta věc s kolíkem," odtušil neochotně. "Jaká věc s kolíkem?" "Však víš. Když sis myslel, že se Elvi chystá kousnout toho kluka, Owena, a vyrazil's přes celou restauraci ji probodnout." Pokrčil rameny. "Někdo třeba neuvěřil té báchorce o odevzdávání kolíku, údajné zámince se s ní setkat. Možná se snaží chránit Elvi. Před tebou." Victor se zamračil. Na tohle hloupé nedorozumění úplně zapomněl. Teď, když o tom tak uvažuje… "Kde byli ostatní?" zeptal se najednou DJ. Victor se na něho překvapeně podíval. "Za rohem. Před obchodem. Proč?" "Všichni?" "Ano," přitakal. "No, ne. Edward tam nebyl, když jsem se k nim vrátil." "Kde byl?" "Šel si prý najít nějaký příhodný keříček," citoval. "Za chvilku se vynořil za rohem na druhé straně budovy. Proč? Na co myslíš?" DJ pokrčil rameny. "Mohl to být jeden z nich." Victor si málem ukroutil hlavu. "Proč by na mě někdo


161

z nich střílel?" "Aby vyřadili konkurenci?" Victor se zastavil a zmateně se na něho zahleděl. "Jakou konkurenci?" "Elvi," připomněl trpělivě. "Nebuď směšný," mávl rukou a znovu vykročil. "Touhle dobou už ji všichni nejspíš přečetli, zjistili, že to dokážou a že není jejich životní družka." "Proč jsou teda pořád tady?" položil veskrze logickou otázku DJ. Victor se zarazil, zamyslel se nad tím, ale nakonec zavrtěl hlavou. Zdráhal se dokonce i uvažovat o tom, že jeden z našinců nápadníků je předurčený životní druh ženy, po které touží. Pocit, který nezažil dlouhou, dlouhatánskou dobu a nebyl ochotný nechat si to proklouznout mezi prsty, kvůli nikomu. "Nevím, proč jsou tady," připustil. "Ale jejími životními druhy nemůžou být všichni." "Ne?" DJ povytáhl obočí. "Co ta historka, kterou nám vyprávěl Harper, hned první noc? O svém příteli a jeho bratranci, kteří se setkali s ženou, kterou nedokázal přečíst ani jeden ani druhý?" Připomenutí tragického osudu obrátilo Victorovi žaludek naruby, a potažmo mu připomnělo důvod, proč se potulují po ulicích Port Henry. Nakrmit se. Přesně, jak řekl Elvi, bylo proti jejich zákonům krmit se ze smrtelníků, ledaže šlo o případ krajní nouze. A on byl v krajní nouzi odjakživa. Narodil se s genetickou anomálií, která mu znemožnila přežít na balené krvi. Mohl jí zkonzumovat, co se do něj vešlo, stejně to bylo k ničemu. Musel se krmit z paznehtu, aby přežil. Zrovna šli kolem parčíku mezi dvěma domy, zadíval se tam. Zaregistroval dvojici potácející se po chodníku k


162

parkovišti na druhé straně. Muž byl zjevně namol a tak o něj zájem neměl. Nechtěl být sám opilý. Zato žena si dala jenom pár drinků, trochu se uvolnila, nic víc. Caprtala pod tíhou svého mnohem většího přítele, kterého se snažila kočírovat k místu, kde parkovali. Victor zabočil k parkovišti, aby nabídl pomoc; vezme si za to jen trošku krve na oplátku. Podle něj to byl férový obchod. DJ šel za ním. O patnáct minut a tři páry později, Victor s DJ z parkoviště odešli a zamířili do Vily Casey. "Myslím, že existuje ještě jedna možnost," odtušil mladý nesmrtelný, ledabyle se vrátil k tématu, které prve probírali, jako by nic. "A jaká?" "Její otec." Victor na něho udiveně pohlédl. "Otec? Jaký otec? Podle Elvi žádného nemá." "Jasně, ale oba víme, že to není možné," zdůraznil DJ. "Jedinec našeho druhu jí musel dát krev… a ať už to byl kdokoli, možná se ji teď pokouší zabít. Třeba se domákl, že tady čmuchá rada. Jestli už proměnil někoho jiného a ona je číslo dvě, měl by s radou těžký malér. Může se snažit zabít Elvi dřív, než vypátráme, kdo to je." Victor mlčel, nechtělo se mu této teorii věřit, ale nemohl ji jen tak smést ze stolu, jako ty ostatní. Někdo Elvi proměnil. A nepřihlásil se k ní a netrénoval ji, jako správný otec. Dokonce, i kdyby nebyla druhou proměnou tohohle neznámého nesmrtelného, měl by kvůli tomu potíže. Velké potíže. Umlčet ji mu mohlo zachránit kůži. "Takže pořád nevíme jistě, komu byl šíp určen," zamumlal. DJ přikývl a hned nato položil otázku otázek: "Dokážeš ji přečíst?"


163

Podrážděně stiskl rty, po chvilce kápl božskou: "Nevím. Nezkusil jsem to." "Proč?" podivil se DJ. "Prostě mě to nenapadlo," přiznal, cítil se hloupě. Měl se pokusit ji přečíst, když pro nic jiného, tak aby urychlil práci na případu. Proč mě do pekla nenapadlo ji přečíst? lámal si hlavu. Protože tě rozptylovala svou omamnou vůní, kdykoli ses ocitl poblíž ní, a tím zpropadeným širokým, upřímným, bezelstným úsměvem a obrovskýma krásnýma očima, odpověděl si v duchu. "Vsadím se, že ji přečíst nedokážeš," ozval se zničehonic DJ. "Vsadím se, že je prostě nečitelná." Victor se zakabonil. "Ty ji nepřečteš?" "Nezkoušel jsem to," přiznal DJ. "Ani jsem se nenamáhal, když jsem zjistil, že nepřečtu Mabel." Najednou neuvěřitelně vykulil oči. "Možná v tom jede prostě celé město. Možná nejde přečíst nikoho." "Cože?" užasl Victor. "Jo," zazpíval zvesela DJ. "Třeba je tady něco ve vodě." "Nebuď směšný," odfrkl. "Ne, poslouchej," nedal se DJ. "Já nepřečtu Mabel a nikdo z chlapů nepřečte Elvi." "Vážně?" polekal se, bylo mu to vidět na očích. "Přiznali ti to?" "Well…" DJ pokrčil rameny. "Edward tvrdí, že ji přečte a zůstává jenom proto, že v Port Henry je moc zajímavá architektura, a Alessandro říká, že ano, přečte ji, ale ženy tady jsou tak bella, že se rozhodl zůstat celý týden, ale…" Vyklenul obočí. "Hele, kámo, ty jim to baštíš?" Victor se zamračil. Jaksi nevzal v úvahu, že by ji i


164

ostatní nemuseli umět přečíst. V duchu už si Elvi pozvolna přivlastňoval. Nelíbila se mu představa, že by mohl mít konkurenci. "Myslím, že kdyby ji nepřečetli, už by byli dávno pryč," odtušil s jistotou DJ. "Žádný z nich nebyl příjezdem sem moc nadšen a první noc přece tvrdili, že zvednou kotvy, jakmile zjistí, že ji přečtou… Jenže jsou pořád tady." Zavrtěl hlavou. "Lžou. Žádný ji nepřečte." "Proč lhát?" kabonil se Victor. DJ pokrčil rameny. "Kdo ví? Možná čekají, co na to rada." Victor se ušklíbl. Při tempu, jakým pracuje, nebo spíš nepracuje, se ještě načekají, než se dozví, co na to rada. Tázavě povytáhl obočí: "No a Harper?" DJ našpulil rty. "Nevím. Ještě jsem neměl příležitost ho vyzpovídat, ale mám vážné podezření, že ani on ji nepřečte… což jenom dokazuje, že mám recht. Copak jsi někdy slyšel o třech nebo dokonce čtyřech nesmrtelných, kteří by někoho nepřečetli?" Nedal Victorovi šanci odpovědět, hned pokračoval: "Něco musí být ve vodě. Nebo v půdě nebo někde. A kvůli tomu je celé tohle zatracené městečko nečitelné." Victor zamrkal údivem nad tím nápadem a nadšením DJ při pomyšlení, že Mabel možná vůbec není jeho životní družka. Nepřečte ji, protože město je prostě nečitelné. Ale pak si vzpomněl, jak dávala DJ zabrat, a celkem chápal, že pro něho může být skoro úleva nemuset si ji namlouvat. Málem mu bylo líto zbavit ho iluzí, přesto to udělal. Pravda bolí, ale očišťuje. "Četl jsem Tedda Brunswicka, první noc tady." "Aha." DJ chvilku vypadal zklamaně a pak se rozzářil. "Třeba to účinkuje jenom na ženy. Třeba jsou muži pořád otevření jako kniha, ale ženy to blokuje."


165

Victora tato možnost nadobro vyděsila. Je-li tomu tak, mohlo by to znamenat, že Elvi nakonec vůbec není jeho životní družka a všechny naděje, které v něm posledních pár dní ožívaly, by mohla být jen prázdná přání. Zůstal stát na chodníku jako solný sloup, mysl mu ovládl chaos. Mohlo by to znamenat, že Elvi nakonec není moje životní družka? Kdy vlastně došel k názoru, že by vůbec mohla být jeho životní družkou? Jistě, začal zase jíst, a dobře, skoro dostal infarkt, když večer při snídani u stolu omdlela, a ano, bylo mu nesmírně příjemné, mít ji v autě na klíně, když se k němu vinula, jako by byl jediný bezpečný přístav v bouři. Taky byl potají potěšen, když ten inteligentní prodavač poznal, že jsou pár. A nepopře, že po ní touží, je to první žena, po které zatoužil po více než třech stech letech, ale… životní družka? Pořád ji cítí ve své náruči a chutná na jazyku, a chtěl by cítit a ochutnat mnohem víc. Kecy, pomyslel si s hrůzou. Chce ji za družku pro pouť životem. A vzhledem k tomu, že to nezkusil, nemá ponětí, jestli ji dokáže přečíst nebo ne. Navíc ten holomek DJ naznačuje, že dokonce i kdyby ne, mohlo by se jednat jenom o jakousi anomálii tohoto městečka. Místní ženské by mohly být prostě nečitelné, tečka. To by nešlo. To prostě nejde. "Victore?" Hlas DJ ho probral ze zamyšlení a Victor se rozhlédl po temné ulici. Stáli na rohu u vjezdu na silničku k domu Elvi. Ulice byly liduprázdné, žádná obyvatelka městečka nikde na dohled a on teď nutně potřeboval nějakou ženu z Port Henry. "Mabel," zamumlal a zas vykročil, pro změnu rychle.


166

"Co je s Mabel? Kam jdeš?" poplašil se DJ, sprintoval, aby mu stačil. "Najít Mabel," odsekl, když dorazil k bráně Vily Casey a otevřel. "Šla do postele," ozval se DJ hned za ním, cestou k vchodu do domu. "Bezva," odsekl. "Aspoň ji snadno najdu." "Victore!" zakřičel polekaně DJ. Když se hnal za ním a pokusil se ho chytit za ruku a zastavit, Victor se po něm ohnal, jako by byl otravný komár. "Vyřeším to hned teď." "Ale—" "Žádné ale. Pokud jsou ženy v tomto městě nečitelné, chci to vědět. Všechno se tím mění. Nečitelné je téměř nemožné vymazat a celé tohle zatracené město potřebuje vymazat jako sůl. A co ksakru uděláme, pokud je vymazat nedokážeme? Co udělá rada?" Sice to momentálně vlastně nebyl ten největší problém, ale problém to byl, a příhodně zakamufluje jeho náhlou aktivitu. "Co udělá rada?" zděsil se DJ. "Nevím," přiznal Victor, když otevřel přední dveře Vily Casey a vtrhl dovnitř. "Ale nic pěkného to nebude. Nemůžeme potřebovat celé město plné lidí, kteří o nás vědí. Pravděpodobnost, že jeden z nich promluví, je astronomická. Rada to nestrpí." "Zatraceně," vydechl DJ, ploužil se za ním po točitém schodišti do druhého patra. Zastavil se u dveří Mabel, zvedl ruku, že zaklepe a pak změnil názor. Jestli spí, může jí vklouznout do myšlenek a zjistit, jestli ji dokáže přečíst, aniž by ji vyrušil. Pokud ne, prohlásí, že si myslel, že to je pokoj Elvi. Kývnul sám sobě, sáhl po klice a otevřel dveře.


167

Mabel nespala. Seděla na posteli, na nose brýle a v ruce červenou knihovnu. Vzhlédla překvapená vniknutím do svého soukromí a zamračila se, když na prahu uviděla Victora a DJ, který mu rozpačitě přešlapoval za zády. "Už jste někdy slyšeli o klepání?" vyštěkla. "Co chcete?" Victor se nenamáhal odpovědět. Raději se soustředil na její čelo a vyslal myšlenky najít ty její. Ke své velké úlevě jí vjel do mysli jako nahřátý nůž do másla. A klesla mu čelist, jaké myšlenky a pocity tam víří. Mabel nebyla v jádru tak tvrdá, jak je nutila věřit. Ve skutečnosti byla měkká jako opečený marshmallow. Drsná slupka byla jen ochranná ulita, kterou si nasazovala, aby se vypořádala se světem. Za manžela měla slabocha a tak byla nucená řešit veškeré, i ty nejmenší těžkosti, které s sebou přináší život. Výchovou a trestáním dětí počínaje, jednáním s drzými údržbáři nekonče. Nelíbilo se jí, že má všechno na krku a nemá v nikom oporu. Toužila, aby manžel byl ten silný mužský, jakým se zdál být, když si ji namlouval. Byla tak nešťastná, že by se s ním možná i rozvedla, ale už čekala první dítě, když poznala slabou náturu, schovanou za chlapským chováním. Nepřišlo jí to jako dost dobrý důvod k rozbití rodiny. Koneckonců, není ženou surovce ani alkoholika, říkala si a dělala, co mohla, brala na sebe těžké úkoly namísto něj. Jenomže proto Victorovi čelist neklesla. Vůbec ho to nepřekvapilo. Její láska a velká starost o Elvi mu už prozradily, že není žádná bezcitná rašple, jak ráda předstírala. Důvodem bylo malé tornádo zmatku, ve kterém se bezmocně zmítala, odkdy se na scéně objevili oni dva.


168

Co se týče jeho, žádný zmatek v hlavě neměla, jednoduše ji rozčiloval, ale DJ… to byla jiná písnička. Mabel měla mladšího nesmrtelného ráda, což ji ani zdaleka neštvalo tolik jako to, že jí připadal neodolatelně přitažlivý. Jeho příjezd v ní vzkřísil všemožné touhy a choutky, jako nic co zažila od dob dospívání. A ty obratem ruky vzbudily pocit viny a hrůzu, protože si o něm myslela, že je o mnoho mladší, než ona a považovala za odporné mít erotické fantazie a sny o chlapci, který není starší, než její syn. Celá situace pro ni byla jedním slovem nesnesitelná a rvala jí srdce. "No tak co?" Mabel ta slova vyštěkla, ale on věděl, že právě sebeznechucení může za to, že použila ostřejší tón, než měla v úmyslu. "Victore?" zasyčel DJ a on mu nemusel číst myšlenky, aby poznal, na co se ptá. Přečteš Mabel? "Ano," řekl v odpověď na otázku DJ a vlna emocí, která se nesmrtelnému mladíkovi rozlila po tváři, když si uvědomil, že opravdu je jeho životní družkou, stačila, aby se rozhodl, jak odpovědět Mabel. Sám je možná ve srabu, ale DJ být nemusí. "Halóóó!" zaječela rozdrážděná Mabel. "Existuje nějaký důvod, proč jste mi uprostřed noci vtrhli do pokoje? Chcete něco?" "Já ne, zato DJ ano. Chce tebe," odpověděl Victor, chytil mladšího nesmrtelného za límec a strčil ho do pokoje. Rozpačité protesty DJ a zděšené vřískání Mabel ignoroval, začal zavírat dveře, jenom ještě na moment zbrzdil. "Přestože vypadá, jak vypadá, má jedno sto jedenáct let, Mabel. Je to postarší muž a žádný mladý hřebeček. Neexistuje důvod, abyste si spolu neužívali. Můžeš se přestat cítit provinile, že po něm toužíš."


169

Přibouchl dveře, ale neodešel. Místo toho čekal a poslouchal, nakonec se dokonce sehnul ke klíčové dírce, když se ticho uvnitř příliš prodlužovalo. Zůstane, dokud se nepřesvědčí, že to DJ nezvrtal a ti dva už nebudou potřebovat nikoho, kdo by je dokopal ke štěstí. Podle jeho osobního odhadu teď DJ svou životní družku buďto svede nebo všechno nadobro zpacká. "Říkal jedno sto jedenáct?" šeptem hlesla Mabel, po několika dlouhých minutách mlčení. DJ si odkašlal, konečně se na ni podíval a vážně přikývl. "Jedno sto a dvanáct, ve skutečnosti. Zrovna minulý týden jsem měl narozeniny." Mabel se ztěžka opřela o čelo postele, ruce se jí bezvládně svezly do klína, knížku nepustily. "Sto dvanáct," zamumlala ochable, zjevně jí dělalo problémy zesumírovat si to v hlavě a nebyla si jistá, co to znamená pro ni. DJ stál na fleku a mlčel tak dlouho, že Victor už málem otevřel dveře a zahulákal na něho, ať se konečně vyžvejkne, ale pak najednou narovnal ramena a vykročil k posteli. "A také mluvil pravdu, když říkal, že tě chci, Mabel." "Tím myslíš, nakrmit se?" zachraptěla nejistě. "Ne." Hlas DJ byl jasný a rozhodný, obcházel postel a blížil se k ní. "Chci tebe. Připadáš mi nesmírně fascinující, zábavná a vzrušující. Žádoucí. Chci tě. Tvé tělo, tvé myšlenky, tvoje srdce. Celou, se vším všudy." "Ne, nechceš," řekla s jistotou. "Jsem stará." "Já jsem starší a vždycky budu," trumfoval DJ. "Ale já vypadám staře," vykřikla, oči čím dál vykulenější, jak šel pořád blíž. Začala si přitahovat deku pod bradu. "Líbí se mi, jak vypadáš." Jak prosté.


170

"Tak to potřebuješ brejle," zabručela. "Mám ksicht vrásčitý jak sušená švestka. "Tvou tvář poznačil život, vepsal do ní lásku a smích, utrpení a slzy. Je krásná." DJ se zastavil vedle postele a pozvolna se usadil vedle ní. "Ale—" Nečekal, až promění ve slova další obavy a strach, naklonil se k ní, políbil ji nejprve na čelo, potom na oči, něžným násilím rtů ji přiměl sklopit víčka, a potom ji políbil na ústa. Byl to vášnivý polibek a Victor se musel kousnout do jazyka, aby nezavýskl: Borec! Málem už odešel, ale nakonec ještě počkal, aby viděl, jestli ho vyhodí nebo se smíří s nevyhnutelným. S ženskými může být v těchto situacích kříž. Nesmrtelní vědí, že jakmile najdou příslušníka opačného pohlaví, kterého nedokážou přečíst, našli svého životního druha a berou to za hotovou věc. Smrtelníkům obvykle chvíli trvá, než to stráví, mají strach vrhnout se do toho po hlavě, že udělají chybu. DJ nechal líbání a odtáhl se, dal jí tím šanci odpovědět. Oba, on i Victor na chodbě, čekali se zatajeným dechem. Jenom tam tak seděla a zírala na něho, tvář jako autostrádu, po které se míhaly rozporuplné a zmatené myšlenky jako auta. Odrážel se na ní souboj, který v duchu vedla sama se sebou. Nakonec ale odhodila román, který si mohla jenom číst, a sáhla po DJ. "To je holka. Bravo, Mabel," vydechl Victor, začal se spokojeně narovnávat… a vyletěl, protože někde na chodbě práskly dveře. Polekaně se otočil. Elvi stála přede dveřmi svého pokoje.


171

12. KAPITOLA "Není to, jak si myslíš," Victor se hnal za Elvi dolů po schodech. "Vážně. Jenom jsem se snažil pomoct DJ." "Tím, že šmíruješ Mabel?" vyprskla, nevěřila mu ani slovo. V modrém županu vztekle mašírovala ze schodů a zahnula do jídelny. "Co? Měl jsi podat DJ hlášení, v čem chodí do postele?" "Ne, jistěže ne," ohradil se. "Mimoto už to ví. Je tam s ní." Strnula a otočila se. "Cože?" "Tohle nejspíš nebyl nejlepší způsob, jak vnést do věcí jasno," sebekriticky zabrblal Victor. "Co tam DJ dělá?" Vztek s přehledem vytěsnila starost. Elvi uháněla zpátky, proběhla kolem něj ke schodům, zjevně odhodlaná zachránit Mabel. Klel jako pohan a pustil se za ní. "Počkej, stůj, všechno zkazíš," syčel, dohnal ji až u dveří ložnice a popadl za ruku. Otočila se, pusu dokořán, určitě na něho chtěla zaječet, aby ji pustil, jenže vtom oba zkameněli. Ozval se totiž výkřik, přitlumený dveřmi ložnice. Sklapla, zvrtla se na patě a sáhla po klice, ale zase se zarazila, když zazněl hlas Mabel, hlasitě a jasně, vzdychala: "Ach, DJ! Bože, ano!" S vytřeštěnýma očima kliku pustila, jako by se proměnila v hada, a civěla na zavřené dveře, jako by je nikdy dřív neviděla. Zavrčení – každopádně DJ – málem přehlušilo pravidelné vrzání starodávné postele, které je nenechalo


172

na pochybách, co se za dveřmi právě odehrává. "Pracuje rychle," zašeptal s uznalým údivem Victor a pak jen pokrčil rameny. Poprvé s životním druhem je pokaždé zběsilá rychlovka. Dlouho potlačovaná žádost a žhavá vášeň vzplanou a oba rychle spalují na ohni živeném vzájemnou touhou. Bude-li mít veliké štěstí, mohl by to brzy zažít taky. Nakrátko, dodal s povzdechem. Je-li Elvi jeho životní družkou, osud se mu nemohl pomstít zákeřněji. Poslední, v co by doufal, je družka, kterou by taky nakrásně mohla popravit rada. To není zrovna žena snů každého nesmrtelného. "Co to dělají?" zeptala se nejistě Elvi. Nevěřícně se na ni zahleděl, pak spojil ruce za zády a zíral do zdi, odmítal se jí podívat do očí. Nebude jí vysvětlovat, co se v tom pokoji děje. Je dost stará, aby to poznala sama, a taky že poznala – tím si byl jist – jenom nemůže uvěřit, že by její panovačná, nabručená kamarádka mohla vydávat takovéhle zvuky. Sám tím byl poněkud překvapen, přiznal v duchu, když Mabel zakřičela: "Tvrději! Ach ano! Ach, DJ! Ach můj Bože, ano! Rajtuj na mě, dokud nepoženou krávy z pastvy!" Victor zamrkal a pak se nejistě zeptal: "Ona vyrostla na mléčné farmě?" Elvi otevřela pusu, zase ji zavřela, pak rozhodila rukama ve vzduchu a vyrazila pryč, sotva Mabel vykřikla cosi o hřebcích a sedlech. Viktorovo oko sice ještě letmo sklouzlo ke klíčové dírce, ale potřásl hlavou a vydal se za Elvi. DJ už je v sedle. Šla toporně, jako by spolkla pravítko, když znovu scházela ze schodů.


173

Victor za ní marně pátral v hlavě, co říci na odlehčení atmosféry. Tohle vážně nebyla jeho parketa, tak zůstal zticha, následoval ji přes jídelnu a kolem linky do kuchyně. Otevřela lednici a zadumala se nad obsahem. Vyhlédl z okna, oheň byl uhašen a muži pryč. Předpokládal, že odešli do svých pokojů, když byli s DJ na obchůzce. Prásknutí dveří chladničky ho lehce vylekalo, podíval se na Elvi, teď obrácenou k němu. "Jestli si zahrává s jejími city, osobně ho stáhnu z kůže," varovala skrz zaťaté zuby. "Nezahrává," ujistil ji rychle. "Nedokáže ji číst." "A co to do pekla znamená?" vyštěkla, vzteklá a zmatená. "To znamená, že je jeho životní družka," vysvětlil. "Neublíží jí." "Životní družka," zopakovala, o nic méně popletená, a to mu připomnělo, že ji nikdo nenaučil to, co jeho naučili před staletími, a co bral za samozřejmost. "Každý z nás má životního druha," pustil se do výkladu. "Někoho, koho nedokážeme číst ani kontrolovat, kdo je naším dokonalým partnerem. Mabel je družkou DJ." "Ale Mabel není upírka." "Nesmrtelná," opravil ji. "Jak je libo," odsekla. "Je smrtelná. Jak může být jeho životní družkou?" "Není nesmrtelná, zatím," upřesnil. "Bude-li souhlasit, že se stane jeho životní družkou, promění ji." "To on může?" užasla. "Samozřejmě. DJ ještě nikdy nikoho neproměnil, takže ji podle našich zákonů může proměnit, jestli si to přeje."


174

"To mi nedává absolutně žádný smysl," povzdechla si nešťastně. "Ale já to myslela jinak… opravdu ji dokáže fyzicky proměnit? Chci říci, několikrát jsem se pokoušela Mabel proměnit. V knihách se píše, že trojí kousnutí promění, ale já ji musela kousnout snad tucetkrát a nikdy se neproměnila. Zkoušely jsme to pořád dokola, ale—" "Ty ses pokoušela proměnit Mabel?" zhrozil se Victor. "No, jasně," přitakala, jeho reakce ji mírně řečeno překvapila. "Byly jsme nejlepší kamarádky od dětství a já najednou byla zase mladá a silná a ona chtěla být taky taková, a já v tom nechtěla zůstat sama." Otevřel pusu, rozmyslel si, co chtěl původně říci, zakroutil hlavou a raději řekl: "Musí pozřít nebo dostat tvou krev. Otec ti musí předat svou krev. Ta obsahuje nanoboty. Nastěhují se do krevního řečiště proměňovaného a budou se rozmnožovat a šířit, až nakazí celé tělo." "Jasně. Nanoboti," zašeptala Elvi. Uvažovala o nich už prve ve vaně. Přemítání o tom, co muži tvrdili, jí trochu srazilo hřebínek. I když to hrozně nerada přiznávala, skoro jí bylo líto, že je upírka díky nanobotům a ne vinou nějaké kletby. Směšné, samozřejmě, ale… prostě to tak cítila. Nespokojenost se jí musela odrazit v intonaci. Victor povytáhl obočí. "Copak?" Zaksichtila se a potřásla hlavou. "To jen že… no, není v tom žádná romantika, nanoboti a věda a… tak vůbec." "A na prokletých chodících mrtvých bez duše ano?" nevěřil vlastním uším. Zakabonila se, cítila se hloupě. "No, upíři jsou přinejmenším tragičtí hrdinové a ne jakýsi vědecký


175

experiment." Victor zakoulel očima. "Dracula z té slátaniny od Brama Stokera není žádný tragický hrdina. Je to parazit. Krmí se a proměňuje nevinné volky nevolky, a chlap, podle kterého ta postava vznikla, má na triku, že jsme se tenkrát zatraceně přiblížili totálnímu vyhlazení." "Dracula vznikl na základě skutečné osoby?" ožila Elvi. "Můžu se s ním setkat?" "Ne," odsekl. "Je mrtvý." "Jak může být mrtvý?" namítla. "Jsme nesmrtelní." "Ne, nejsme. Chci říci, víceméně jsme, ale můžeme umřít, když nám setnou hlavu nebo—" "Nás probodnou kůlem?" "Bodnutí kůlem, nožem nebo kulka do srdce nás může zabít, pokud tam ta která věc zůstane. A také můžeme uhořet." "Hmm." Promyslela si nové informace a zamračila se. "Tak proč proboha pořád trváte na tom, abych říkala nesmrtelní? Vůbec nejsme nesmrtelní. Jsme upíři." Dřív, než stačil odpovědět, pokračovala: "Tak jak vás ten chlap, podle kterého Dracula vznikl, skoro všechny vyhladil?" Victor podrážděně zkroutil pusu. Tohle pro něj bylo choulostivé téma. "Protože to byl zatrápený hloupý ochlasta, který žvanil se Stokerem a vykecal mu všechno o našem druhu, když byl nalitý. Předtím se nám dařilo unikat, akorát se sem tam se vyrojily nějaké klevety. Jakmile Jean Claude otevřel tu svou nevymáchanou stupidní držku a Stoker vydal svou knížku, lovili nás. Celé dekády trvalo přesvědčit většinu, že je to jenom fikce a stejně pořád musíme čas od času vymazat paměť a zpacifikovat fanatické lovce upírů." "Lovce nesmrtelných," opravila ho nepřítomně.


176

"Takže Dracula je založen na někom jménem Jean Claude. Kdo to byl?" "Ne přesně na něm, ne, a nechci o tom mluvit," zamumlal Victor cestou k lednici. Šel jí pro sáček krve. Byla bledá. "Takže jim musíte dát svou krev," Elvi se vrátila k původnímu tématu. "Huh. Tahle část filmu mi musela ujít." "Jakého filmu?" zeptal se zmateně, když jí podával sáček. "Dracula. Musela jsem být v koupelně či co, když ji krmil svou krví. Nevzpomínám si, že bych to viděla," objasnila a narazila si pytlík na zuby. "Cože?" To objasnění ho tak vykolejilo, že jí bezmyšlenkovitě vyškubl sáček z pusy, aby mohla odpovědět, a hned ho zase překvapeně upustil, protože z něj začala všude okolo stříkat krev. Začal se pro pytlík zohýbat, ale pak se zarazil, nemohl se nezeptat, protože tomu nemohl uvěřit. "Vy jste bádaly koukáním na filmy, místo abyste si přečetly tu zatracenou knížku?" Při pohledu svinčík, který natropil, znechuceně mlaskla, uškubla z role několik papírových utěrek a odsekla: "Well, v knihovně byla zrovna vypůjčená a já se chtěla dozvědět co nejvíc, co nejdřív. Film zabere míň času, než knížka." Victor obrátil oči v sloup a šeptem zaštkal: "Rozhodně dítě své doby. Kdysi vysokoškoláci čítali výtahy z knih, které si měli přečíst, teď koukají na filmy." V ruce zchumlanou utěrku, Elvi přimhouřila oči. "Víš, Victore, občas mluvíš pompézně jako koňská prdel." "Mabel není jediná, co vyrostla na farmě, jak vidím,"


177

odtušil škrobeně, potom se zdvořile otázal: "Jsou koňské prdele opravdu pompézní?" "Bože! Občas seš takovej… takovej… mužskej." "Dobře, že sis všimla," zakřenil se a z její tváře se pozvolna vytrácelo rozhořčení, vytěsněné váhavým úsměvem. Minuty ubíhaly, ti dva tam prostě stáli, usmívali se na sebe, a potom Victor upřel oči na její čelo. Konečně si vzpomněl, že by se ji měl pokusit přečíst a zjistit, jak na tom vlastně je. Než to stihl, jazýček Elvi vyklouznul ven a zvlhčil své paní domácí rty. Projev nervozity. Ale po čertech svůdný. Děsně ho to rozptylovalo a zčistajasna zjistil, že očima tíhne spíš ke rtům. Měla ta nejfantastičtější ústa. Plné, malinové rty, které žebraly o polaskání, o polibek, a on už poznal, že jsou stejně hebké, jak vypadají. Přistihl se, že jde pomalu dopředu, soustředěný na rty a jaké budou na dotek a jak budou chutnat, a na nic víc. "Victore?" hlesla nejistě. "Chci tě políbit." Nebyla to prosba, ale vysvětlení, a odpovědí mu byl jemný závan vzduchu, když vydechla cosi jako aha. Vzal to za souhlas, položil rty na rty. Byly jako měkounké polštářky, ochotně se poddaly pevnějším. Bez meškání vystrčil jazyk, odchýlil je a ochutnal. Sladká, pomyslel si. Určitě měla čokoládu, odkdy se naposled líbali. Musí ji mít schovanou u sebe v pokoji. Líbilo se mu, jak se chuť čokolády mísí s chutí jí samotné. Což byla poslední takřka souvislá myšlenka, kterou měl, hned nato se mozek vzdal řízení, dovolil tužbám a potřebám těla usednout za volant. Elvi stála tichá jako pěna, málem tajila dech, když se Victorovy rty něžně přitiskly k jejím. Prožívala déjà vu,


178

o tom nebylo pochyb. Všechny pocity a potřeby těla, které v ní vzkřísil nahoře v pokoji. Potřeby, které byly odstaveny z plamene a dostaly studenou sprchu, když je vyrušili, se nyní opět rozžhavily doběla. Když se k ní najednou přitiskl a zakláněl jí hlavu, jakmile jeho jazyk vyklouzl ven a pronikl do ní, zalapala po dechu a upustila papírovou utěrku, kterou si vzala na setření krve z podlahy. Chytila se ho za paže, aby udržela rovnováhu. Jednu chvíli se cítila jako země napadená okupanty, ohromená a nepřipravená, ale pak jazykem zavadil o její a vyloudil jí z hrdla zasténání, protože v ní probudil a roznítil vášně, které necítila celá léta. Tělo se jí samo od sebe napjalo a vyklenulo, tisklo mu ňadra na hruď a tlačilo pánev dopředu, až narazila na tvrdý odpor, tlačící opačným směrem. Kňourala, jazyk jí v puse obživl a s dychtivým nadšením přivítal většího kamaráda. Za zády ucítila linku, ale její pozornost patřila tělu tlačícímu se na ni zepředu, a hladu, který vzbouzelo. Už to bylo strašně dávno, co ji někdo takto objímal a líbal. Byla jako květ otevírající se slunečním paprskům, po létech noci. Tělo ji bolelo touhou po dotecích a zároveň chutí dotýkat se. Dovolila rukám vyjet mu po ramenech nahoru ke krku. Jedna ho přidržela a nutila polibek ještě víc prohloubit. Druhá pokračovala výš a zapletla se mu do vlasů, nehty škrábaly kůži hlavy, zatímco jí hebké lokny laskaly prsty. Victor zavrčel a vyhověl němé prosbě. Polibek byl v tu ránu tvrdší, panovačnější a i ruce se daly na pochod. Nejprve kolem pasu, pak dolů na zadeček, tiskly si ji blíž, až se k němu úplně přivinula. Jedna se potom dala na ústup přes boky a kolem dokola, až dosáhl na ňadra.


179

Vášeň se jí hromadila mezi nohama, když k ní přirážel, ale trhla sebou leknutím až při vzrušení, které jí projelo, jakmile vzal do dlaně ňadro, přes hedvábí župánku. Bradavky jí ztvrdly a zcitlivěly, dychtivě se vztyčily a podbízely se laskání, jaké celé roky nezakusily. "Bože, Victore," vydechla, když odtrhl rty a sklouzl ke krku, oždiboval jemnou kůži pod ouškem. Nekousal, ale skoro si přála, aby ano. Sama ho totiž chtěla kousnout a cítila tlak v dásních, jak se zuby pohnuly. Vykřikla a zvrátila hlavu, aby odolala pokušení. Slepě zírala na lustr nad hlavou, krev se jí tělem hnala jako láva rozžhavená vzrušením. Chtěla ho. Jeho polibky, laskání, tělo přirážející do ní, zatnout do něj zuby, mít ho hluboko v sobě. Myšlenky vířily představami a touhami, které se rozlétly jako suché listí v podzimním větru, když najednou rozhalil výstřih županu a sklonil hlavu, aby ústy zajal bradavku. Na moment mu sevřela ramena, hned pak ho začala tahat vzadu za tričko, vytahovat je nahoru, až se shrnulo do podpaží a mohla se dotknout holé kůže zad. Nestačilo to. Hluboce hrdelně zavrčela, zapletla mu prsty do vlasů a přinutila zvednout hlavu. Váhavě se podřídil, bradavka mu vyklouzla z úst a znovu vzal ňadro do dlaně, jenomže tentokrát obnažené, zbavené hedvábného úkrytu, zatímco zvedal hlavu, aby ji znovu políbil. Nyní se jazyky pustily do boje. Bojovali se svými touhami, a ona mu rukama pronikla pod tričko pro změnu zepředu a přejela nehty po těle. Hruď měl pevnou a širokou a svalnatou, učiněné hřiště pro ženské hrátky, ale jenom mu dlaněmi obmalovala všechno to mužné svalstvo, než z něj jedna ruka sama od sebe sklouzla a vzala to obchvatem k pozadí. Stiskla je a nutila ho


180

přitvrdit, dokud na sebe nedoráželi přes šaty. Agresi ocenil zavrčením a bez varování sáhl dolů, popadl ji zezadu za stehna a zvedl, a vyvážil na pracovní desce kuchyňské linky tím, že si jednu její nohu obtočil kolem sebe. Zalapala po dechu, když jí najednou rozhalil župan úplně, hned pak zabloudil rukou mezi ně a hladil ji přes hedvábné kalhotky. Jediný ždibec ošacení, který si pod župan oblékla. Zakřičela, prohnula se vstříc doteku, uvědomovala si, že její tělo roní slzy touhy a smáčí kalhotky hladem po něm. Jakoby se vše, co bylo na světě nějak důležité, znenadání soustředilo do rozpáleného místečka mezi jejíma nohama, v němž zručně rozdmýchával divokou žízeň po životě. Věděla, že najednou dýchá rychle a mělce, lapá po dechu, ale i o ten zbytek dechu přišla, když jedním prstem vklouzl pod krajkové kalhotky a přejel po obnažené tkáni. Horečně mu sála jazyk, její tělo se při tom vzpínalo vstříc jeho doteku. Vsunula ruku mezi ně, našla ho přes džíny a zmáčkla. Victorova reakce byla téměř surová. Přirazil jí do dlaně, pak ji najednou odstrčil, obtočil prsty kolem jemného hedvábí kalhotek a vší silou trhl, serval je z ní jediným škubnutím. Vyjekla leknutím, vzrušení si vybíralo svou daň, a potom zasténala, když se vrátil k laskání. Už mu nic nepřekáželo. Vzal ji do ruky a přitiskl patu dlaně na středobod ženství. Zkušeně ho dráždil a… vjel prstem dovnitř. Vykřikla, vycházela mu v ústrety pohybem boků, a znovu zakřičela, když sjel rty po krku k ňadru, bradavku nejprve poškádlil zuby, teprve pak ji vzal opět do úst a začal sát, mezitím prst vysunul a zase vnořil do rozpáleného lůna.


181

Mnoho nechybělo a explodovala by rozkoší. Tělo měla napjaté jako tětivu luku, mysl zmámenou touhou, v uších jí duněl hrom a pak— od ní Victor zničehonic uskočil, jako krysa opouštějící potápějící se loď. Bez jeho opory ji rozechvělé nohy zradily a tak padla na kolena na zem kuchyně. V klubíčku zmatku a frustrace. "Tak tady jsi, Victore." Přes vlastní supění zaslechla hlas Edwarda Kenrica a okamžitě pochopila, že to hřmění vlastně bylo dusání podrážek, jak sbíhal ze schodů. Taky jí došlo, proč teď Victor stojí s vytřeštěnýma očima na konci linky a tváří se provinile. Skoro je přistihli, jak dovádí v kuchyni. Lépe řečeno, ještě pořád je přistihnout může, uvědomila si, když na zemi spatřila roztrhané kalhotky, jen pár stop od vylitého sáčku krve. Jestli Edward linku obejde… "Mám na tebe jednu otázku," pokračoval Kenric a k její velké hrůze se jeho hlas pohyboval podél linky na druhý konec. Začala úspěšně panikařit, po čtyřech lezla pro kalhotky. "Už jsi— Helemese, Elvi." Bylo to o fous. Nacpala si zrádný cár hedvábí do kapsy županu, zavázala pásek a popadla papírovou utěrku, kterou prve upustila, jen o zlomek sekundy dřív, než Edward cestou k Victorovi linku obešel. "Ahoj Edwarde." Silou vůle vyloudila nevinný úsměv a začala z podlahy utírat zasychající krev, pak toho na moment nechala, zvedla prázdný krevní sáček a hodila ho nahoru – doufejme – do dřezu, a pokračovala v likvidaci svinčíku ve stylu já nic já muzikant. "Nevěděl jsem, že jste tady taky. Mohu pomoci?" nabídl galantně Edward, šel pořád blíž.


182

"Ne, ne. Je to skoro hotové. Běžte si promluvit s Victorem. Na verandu, jestli chcete soukromí," pobídla je. "Za minutku to dodělám." "Když myslíte," odtušil zdvořile a obrátil se na Victora se slovy: "Pokud by ti to nevadilo?" Victor zaváhal, pak se podvolil nevyhnutelnému a vykročil na verandu. Elvi ztěžka dosedla na paty, cítila se vymačkaná jako citron. Ale dovolila si oddechnout jen na chvilenku, potom rychle setřela zbytek krve z podlahy. Sotva byla hotová, vstala a zkrvavenou utěrku vyhodila, vytáhla ze dřezu prázdný pytlík a poslala ho za ní. Nakonec doklopýtala k ledničce a vzala si nový sáček krve. Což byl hlavní důvod, proč se dolů vůbec vydala. Jenže se nechala zabavit. Oko jí sklouzlo k lince, kde bezmála dospěla k prvnímu orgasmu jako… well… ne mrtvá. Sáček si vzala s sebou a z kuchyně zdrhla. Teď, když vášeň vyprchala, jí bylo příšerně trapně a nebyla si jistá, jak se k Victorovi chovat. Pro Boha svatého, skoro ho nezná a skoro s ním měla sex přímo tady, na kuchyňské lince. Kdokoli sem mohl vejít a načapat je. Co to s ní jenom je? Co to s námi jenom je? Opravila se v duchu, když šla kolem Mabelina pokoje a uslyšela zvuky, které se odtam linuly. Na moment pocítila závist a hlavou jí probleskla vize sebe a Victora, jak se milují v její… rakvi. Tyhle myšlenky svižně utnula a zašklebila se, protože si vzpomněla, že ještě nemá postel, a potřásla hlavou, aby vizi zahnala. Pro smilování Boží, ona – a Mabel – jsou dvaašedesát let staré ženské, prakticky důchodkyně, obě žily usedlým, bohabojným životem. Holky z malého


183

městečka, které se provdaly za svou první dětskou lásku. Neměla jiného milence, než manžela, a věděla, že to samé platí i o Mabel, a přesto se teď najednou chovají jako dvě rajdy. Podařilo se jí nezvednout oči v sloup, o čem to proboha přemýšlí. Věděla, že to je staromódní výraz a její uvažování bylo staromódní jakbysmet. Ale je, co je. Staromódní maloměšťačka, která se zčistajasna přistihla, že se chová, jako by to ani nebyla ona. Ba co hůř, i když věděla, že by měla být Edwardovi vděčná, že je vyrušil dřív, než to mohlo dospět ještě dál, ve skutečnosti si přála, aby ten protivný mužský zůstal v tom svém zatraceném pokoji a nevyrušoval. Ochutnala blaho, které jí Victor mohl dát, a chtěla víc. "Do prkenné ohrady," zamumlala. Neměla chodit dolů na krvavý šláftruňk. A kam se poděly pocity à la nejsem připravená randit? které na ni zaútočily, když poprvé uslyšela, že jsou tady tihle mužští? Teď na randění kašle a chce s jedním z nich spát. Aspoň tohle je asi v pořádku. Chce spát jenom s jedním. Vášnivý výkřik ji zastavil na prahu ložnice. Ohlédla se přes rameno na dveře Mabel. Moc si přála promluvit si s ní, jenže to bylo, samozřejmě, zrovna teď nemožné. Jak to tak vypadá, bude muset prostě počkat, dokud DJ neodejde. Do té doby si dá studenou sprchu, převlékne se do noční košile a nejspíš si bude v duchu promítat kuchyňskou epizodu, sekvenci po sekvenci, jaksepatří podrobně. Safraporte, ten chlap ale umí líbat.


184

13. KAPITOLA Elvi se v pondělí večer probudila s úsměvem na tváři, rozkošnicky se protahovala na své krásné nové posteli. Neděle byla skvělá. Probudila se pozdě a sešla dolů… a zjistila, že postel skutečně dovezli. Nechtěli ji rušit, tak pánům závozníkům řekli, ať ji složí ve foyer, kde si počká, až se majitelka vychrninká. Sotva se objevila, rakev snesli dolů a postel vynesli nahoru. Když se jí zeptali, co chce, aby s rakví udělali, ušklíbla se a vynesla nemilosrdný ortel: "Spálit." Vzali ji za slovo. Zatímco Victor s Edwardem montovali kovový rám, který patřil k posteli, Alessandro a Harper se chopili seker a rozštípali rakev na třísky. Nakonec rozdělali oheň a nad hořícími ostatky rakve si opékali buřty. Když se rozpršelo, přesunuli se dovnitř a sáhli po kartách, aby se zabavili. Zjistili, že Elvi nikdy nehrála poker, takže se rozhodli ji to naučit a strávili zábavnou noc plnou smíchu, vykládání a postupně jí sebrali všechny žetony. Znovu se protáhla na své rozkošné, zbrusu nové posteli… a povzdechla si. Neděle sice byla z větší části pěkná, ale současně jí připadala drobet stresující – dělala totiž, co mohla, aby nezůstala s Victorem o samotě. Z její strany šlo o bohapustou zbabělost. Nevěděla, jak se k němu má chovat, po té epizodce v kuchyni, a tak se prostě vyhýbala každé situaci, kdy by s ním měla jednat jinak, než jako s jedním z kluků. No a teď má před sebou další den na jedno brdo. Zaksichtila se na strop. Neochotně odhodila deku a


185

vylezla z té báječné novoučké postýlky. Spala jako na obláčku. Vlastně až moc dobře. Původně doufala, že vstane brzo, aby si trochu užila denního světla, poprvé za pět let. Doufala, že zajde na zahrádku a vychutná si sluníčko na tváři, ale stačil jeden pohled z okna, aby poznala, že už zapadlo. Může si za to sama. Do pokoje odešla včas, ale zůstala vzhůru a čekala, až se Mabel a DJ vrátí z restaurace, aby si s ní konečně promluvila. V sobotu v noci se jí k tomu nenaskytla příležitost. DJ prostě z ložnice vůbec neodešel, aspoň co ona ví. Minimálně do chvíle, kdy to vzdala a usnula. No, a když se v neděli probudila, páreček už byl dávno vzhůru a za horami. Doufejme, že dneska dostane šanci to s ní probrat. Hodila by se jí nějaká rada, jak jednat s Victorem. Nemůže se mu vyhýbat donekonečna. Fénováním vlasů se nenamáhala. Když vyšla ze sprchy, jenom si je sčesala dozadu a nechala přirozeně uschnout. Rychle si natáhla nabíranou volnou blůzku a sváteční bavlněnou mexickou sukni a vyrazila dolů. Za normálních okolností by dnes večer zamířila do restaurace, ale za daného stavu věcí si nebyla jistá, co se od ní očekává. Koneckonců mají hosty. Až se dozví co a jak, může se převléknout. Sešla ze schodů a rozhlédla se. Měla pocit, že je tam snad docela sama, pak se ale otevřely dveře na verandu a vešel Victor. Zarazil se, když ji uviděl, pak zamumlal něco na pozdrav a šel k lednici. Vytáhl sáček krve, podal jí ho a zeptal se: "Co postel?" Jistá nejistá, stejně najednou cítila, jak jí úsměv roztahuje pusu od ucha k uchu. "Fantazie." "To rád slyším." Jeho váhavý úsměv se přetavil v


186

úsměv široký, když si krev vzala. "Kde jsou všichni?" "Chlapi šli do školy, na nějakou hru. S tvými sousedy… Mark a Sharon?" "Mike a Karen," opravila ho, nijak ji nepřekvapilo, že je ti dva pozvali. Knightovi byli báječní. Pořád ochotně nabízeli pomoc kolem domu nebo ji a Mabel někam zvali. Nepřekvapilo ji, že byli tak velkorysí a své pozvání rozšířili i na přivandrovalé mužské. Jejich velkorysost a pozornost dílem mohla za to, že byli ve městě velmi oblíbení. Proto taky na oslavu narozenin jejich syna Owena přišlo tolik lidí. "A Mabel s DJ jsou v restauraci," navázal Victor. "Máme ti od ní vyřídit, že tě tam dneska nečekají. Chce, aby sis vybrala jednoho z mužů a noc strávila jeho oťukáváním." Zamrkala. "Ale tys tvrdil, že chlapi šli na představení." "Ano. Protože jsi nebyla vzhůru, svévolně jsem rozhodl místo tebe a ostatním oznámil, že dneska budeš poznávat mne," prohlásil a omluvný tón aby jeden pohledal. "Napadlo mě, že takhle ti aspoň budu moct konečně vysvětlit naše zákony a pravidla." "Aha." Skousla si ret. Tolik k možnosti se mu vyhýbat. "Jez," nařídil, ukázal na pytlík, který pořád držela v ruce. S úlevou využila změnu tématu, vysunula zuby a nabodla si na ně sáček, pak uhýbala pohledem, aby se Victorovi nemusela podívat do očí. Snažila se vymyslet, co dělat. Pohledem klouzala po krbu v obývacím pokoji. Po bohatě zdobeném krbu s keramickými kachličkami po stranách a vyřezávanou dřevěnou římsou. Bývalo zde


187

i zrcadlo v krásném vyřezávaném rámu, patřilo nad ni, ale před pěti lety bylo sundáno a uloženo do garáže. Teď jí to prázdné místo vnuklo nápad. Počkala, dokud nedorazila druhý sáček krve, potom popadla kabelku a oznámila: "No tak fajn, ale promluvíme si při nákupu." "Cože?" podivil se. "Musím jít nakupovat," odtušila trpělivě, cestou ke dveřím garáže. "Mabel a DJ si vzali auto," poznamenal, takže zabrzdila, a dodal: "budeme muset jet mým. Přinutil jsem našince přeparkovat, abych stál vzadu, pro případ, že bychom je potřebovali." Ulevilo se jí, že se nehádá, usmála se a pokračovala ven z domu. "No a co budeme kupovat tentokrát?" zeptal se, když o několik minut později zastavil na parkovišti místního obchodního domu Wal-Mart. "Zrcadlo. Pět let jsem žádné neměla. Bude prima vidět, že mi vlasy netrčí do všech světových stran a nemalovat se po paměti." Zmlkli, když vešli do obchodu a našli oddělení, které hledali. Elvi chtěla zrcadlo, ve kterém se uvidí od hlavy až k patě. Vlastně chtěla taky pořádné zrcadlo do koupelny, a taky vytáhnout krbové zrcadlo z garáže a pověsit ho zase nad římsu, a… tak dál. Ale momentálně se zrcadlo v životní velikosti jevilo jako nejrozumnější koupě. Došla k uličce, kde byla vystavená zrcadla a znatelně zpomalila. Skoro se bála, co uvidí, ale pak se vzmužila a přinutila stoupnout před první z nich a pohlédnout sama sobě do tváře. Úžasem doslova zkameněla.


188

Hleděla na ženu s dlouhými, zářivě rudými vlasy, které se měkce vlnily kolem krásného obličeje. Pleť měla perfektní a postavu taky. Do pekla, jsem liška, uvědomila si s úžasem. Vypadám jako Casey. Jak to, že si nikdy nevšimla, že je jí dcera tolik podobná? Upoutal ji pohyb v zrcadle a dokonce se jí podařilo odtrhnout zrak od sebe a zadívat se na Victora, který se postavil za ni, takže tam stáli, orámovaní zrcadlem, pohledný pár. Dělali si čest. "Takže," zamumlala, přinutila se odvrátit od něj oči a pokračovat dál zátiším zrcadel. "Jaké jsou ty zákony?" Victor se zamračil, její otázka mu moc nevoněla. "Nevím, jestli je Wal-Mart úplně správné místo na diskuzi o—" "Proč ne?" skočila mu do řeči, při tom nezapomínala obhlížet pestrou škálu nabízených zrcadel. "Všichni ve městě o mně vědí a hodláš mi vykládat zákony, ne pikantnosti ze soukromí." "Ano, ale co když tady nakupuje i někdo, kdo není z města?" Pokrčila rameny. "Tak mluv tiše. V téhle uličce jsme sami. Pokud někdo přijde, prostě zmlkni." Zaváhal, pak uslyšela, jak vydechl, než řekl: "No tak dobře." Přesto se ještě na moment odmlčel a rozhlédl kolem sebe, než nervózně začal: "Inu, ten nejdůležitější už znáš." "Nekousat smrtelníky," zarecitovala snaživě. Udivilo ji, jak je nesvůj. Pomyslela si, že je zvyklý držet všechno pod pokličkou. Má velké štěstí, že ona sama nemusí. Když zůstal potichu, zašeptala: "Až doteď se mi zákoník líbí. Přinejmenším zákon číslo jedna. Budu mít omluvu proč skoncovat s oslavami narozenin hochů k


189

nakousnutí. Měli z toho víc trablů než legrace, ale čekali to a já je nechtěla zklamat." Viděla, jak Victor stiskl rty, když procházel kolem ní a uvažovala, co řekla, že ho tím naštvala. Než se stačila zeptat, zastavil se u jednoho zrcadla. Pohladil tmavé dřevo rámu, prsty obmalovával složitou řezbu. "Tohle se bude hodit do domu." "Ano." Zůstala stát, důkladně si zrcadlo prohlížela. Vyřezávání bylo velmi podobné řezbářské práci v jejím domě. Opravdu tam skvěle zapadne. Victor chvíli přihlížel, jak obchází stojící zrcadlo, a pak pokračoval ve výuce. "Další zákon důležitý pro tebe – coby ženu – praví, že smíš mít jenom jedno dítě každých sto let." Elvi strnula, pohledem rentgenovala jeho tvář v zrcadle. "Cože?" Victorův blíženec se ušklíbl. "Vím, zdá se to kruté, ale musíme udržovat počet našinců na minimu. Pokud ne, s naší průměrnou délkou života rychle převýšíme zdroj krve." Jenom netrpělivě zamávala rukama. Snad ani nemohla ještě víc kašlat na důvody vzniku tohoto zákona. "Chceš mi tím říct, že můžeme mít děti?" "Ano." Nachýlil hlavu. Podrobně zkoumal, jak se tváří. Skousla si ret a potom otázku upřesnila. "Co když jsme nemohly, nebo měly problémy je mít, jako smrtelnice?" Zadíval se jí do obličeje a zašeptal: "Brunswick tvrdil, že tvá dcera umřela při autonehodě. Měla jsi problémy s jejím početím?" Poodešla, předstírala, že si prohlíží jiné zrcadlo, ale ve skutečnosti neviděla nic. Hleděla do minulosti.


190

"Odjakživa jsem chtěla spoustu dětí," přiznala tichounkým hláskem. "Pět nebo šest, minimálně. Ale měla jsem šest potratů, než se narodila Casey, a při porodu jsem málem umřela. Řekli, žádné další děti." Neslyšela Victora přicházet, ale najednou byl tam, konejšivě jí rukou přejížděl nahoru a dolů po zádech, zatímco pokračovala: "Proto byla Casey dvojnásob vzácná. Byla dokonalé dítě. Pořád dobře naladěná, málokdy plakala a skoro okamžitě prospala celou noc. A dokonalá zůstala. Sen každého rodiče. Dospěla v krásnou mladou ženu, nikdy neměla roupy, nikdy nepřetáhla večerku. Dostávala dobré známky, měla hromadu kamarádů, tvrdě pracovala a získala stipendium na vysokou." "Casey," odtušil Victor. "Vilu jsi pojmenovala po ní." Přikývla. "Je mrtvá," řekl tiše. Nebyla to otázka, ale ona to tak vzala. Zlehka kývla hlavou. "Vracívala se domů ze školy na víkendy. Obvykle jsem pro ni jezdila na zastávku vlaku já, ale tenkrát naposled tam jel Harry, můj manžel. Zůstala jsem doma, abych pro ni přichystala extra dobrou večeři." Sevřela rám zrcadla, až jí zbělely klouby na ruce. "Na půli cesty domů dostal mozkovou mrtvici a havarovali. Harryho mrtvice zabila okamžitě, tvrdí oni, ale Casey—" Elvi se odmlčela a kousla do rtu, když se jí hlas zlomil, pak se zhluboka nadechla. Nevšímala si slz, které jí najednou hrkly do očí. "Casey zůstala uvězněná v autě. Museli použít čelisti života. Byla při vědomí a měla strašné bolesti, ale upadla do bezvědomí, sotva ji dostali ven. Umřela v nemocnici, tu samou noc." "To je mi líto," zašeptal. Objal ji zezadu kolem pasu, zlehka si položil bradu na její hlavu a držel ji, zatímco tiše plakala. Po chvíli se vymanila a obrátila tváří k


němu.

191

"Říkáš, že bych mohla mít další dítě?" Nové miminko by Casey nenahradilo, ale mohlo by pomoci zaplnit propast, kterou zanechala její ztráta. Vážně přikývl. "Pokud si to přeješ. Nebudeš mít problém počít. Nanoboti se už postarali, aby tvůj reprodukční systém byl v naprostém pořádku. A budou to nesmrtelné děti." Zavřela oči, otřásaly jí tiché vzlyky. Ani ve snu ji nenapadlo, že by si ještě někdy mohla pochovat dítě. Ne svoje vlastní. A on jí teď neříkal jenom, že ano, ale přidal bonus. Bude to nesmrtelné dítě, o které se nebude muset tolik bát. Neztratí je vinou dětské nemoci, neutopí se jí ani neumře při autonehodě. Kéž bych se proměnila ještě před tou prokletou autonehodou, pomyslela si najednou. Kéž bych mohla proměnit svou dceru. Kéž by… "Elvi?" Lekla se. Mrkáním zahnala slzy a otočila se k ženě, která kráčela uličkou přímo k ní. Louise Ascotová. Byla stejně stará jako ona, ale o palec či dva menší a drobná jako ptáček, vlasy pepř a sůl a ustaraný výraz na tváři. "Jsi v pořádku?" zastavila se vedle ní. "Pročpak pláčeš?" Elvi v duchu zanaříkala. Louise s nimi chodila do školy a už tenkrát byla klepna k pohledání. A čím starší, tím horší. Volně přeloženo, nejhorší osoba, na kterou mohla narazit v Wal-Mart, když tady vzlyká jako děcko. Dávala jí tak patnáct minut. Do té doby o tom bude vědět celé město. "Jsem v pohodě, Louise," zaplašila slzy a vyloudila úsměv. Očividně jí neuvěřila a na Victora se koukala moc a


192

moc zle, když říkala: "Jak myslíš, ale doufám, že víš, že kdyby tě někdo" — sežehla Victora na troud pouhým pohledem — "obtěžoval, v Port Henry není nikdo, kdo by váhal ho srovnat." "Naštěstí mne nikdo neobtěžuje," uklidnila ji Elvi a pak se obrátila na Victora: "Myslím, že si vezmu to dřevěné, které se hodí do domu. Zajdeme si pro vozík?" Zavrtěl hlavou. "Odnesu je." Ignoroval, jak ho Louise v jednom kuse probodává očima, sehnul se k regálu pro jedno zabalené zrcadlo a vykročil i s ním ven. Elvi ještě zamumlala měj se a pospíšila si za ním. Vystáli frontu u kasy, koupili zrcadlo a odjeli domů, mlčky, ale ve chvíli, kdy dorazili na příjezdovou cestu, už to dál nevydržela a vyhrkla: "Omlouvám se." Victor vypnul motor a překvapeně se k ní otočil: "Zač?" "Za Louise, a že jsem se v obchodě rozbrečela." Povytáhl obočí. "Nejsi zodpovědná za to, co dělají ostatní lidé, a nerozhodilo mě, že ses rozplakala." Zamračil se. "Tedy, chci říci, rozhodilo mně, že jsi rozhozená, ale… můžeš plakat, kdekoli chceš… pokud chceš," vykoktal, zjevně nebyl zvyklý řešit situace tohoto typu. "Harry neměl rád, když jsem projevovala emoce na veřejnosti," přiznala. "Obzvlášť brekot. Bylo mu trapně." "Byl moc mladý," opáčil tiše Victor. "Po jednom, dvou staletích tě život poučí, že toho, kvůli čemu má význam cítit se trapně, je moc málo. Všichni tropí hlouposti, každý dělá chyby, nikdo není dokonalý." Pousmála se, že prý byl Harry mladý. Byli vrstevníci. Padesát sedm, když umřel. Stěží mladý, podle měřítek smrtelníků, ale mrně pro nesmrtelného, přes dvě tisíciletí


193

starého. Ze zadumání ji probral Victorův prst, který ji něžně pohladil po líčku. "Jsi v pohodě? Nechtěl jsem křísit smutné vzpomínky." "Jsem okay," pokrčila rameny. "Život nemůže být pořád jako cheesecake." Zakřenil se a připomněl jí: "Ještě's ten slavný cheesecake, po kterém jsi tak zoufale prahla, ani neochutnala." "Ne." Usmála se a pak překvapeně dodala: "Vlastně mně ani nenapadlo dát si dneska večer snídani, než jsme odjeli. Myslím, že jsem odvykla." "Je to opravdu tak?" optal se, učiněné neviňátko. "Napadlo mě, že ses možná jenom snažila nezůstat se mnou sama. Bála ses, že tě zase políbím." Zatajila dech, vykulila oči nad vyzývavostí tónu jeho hlasu. Ovzduší ve voze najednou ztěžklo, jako těsně před bouřkou. Hleděli na sebe. Nevěděla, co říci nebo udělat, ale jako by od něj nedokázala odtrhnout zrak. Oči se najednou chopily iniciativy a samy od sebe se zaměřily na jeho pusu, sotva si vzpomněla, jaké to bylo, když si ji zotročil pouhými rty. "Udělal bys to?" zeptala se nakonec, samotnou ji překvapilo, jak chraptí. "To si piš," zavrčel. Přikývla. "A co teď?" Ta slova jí z pusy vypadla dočista samovolně, tolik ji vylekala, že si skoro ukousla jazyk. Kdyby někdo řekl, že jí Victor pronikl do myšlenek a zaúřadoval tam, aby ta slova vůbec vypustila z úst, bez problémů by tomu uvěřila. Ruku na srdce, už tomu napůl věřila, ale bylo jí to šuma fuk, protože přesně to chtěla. Chtěla to už od kuchyňské epizodky, což byl pravý důvod, proč se


194

vyhýbala situacím, kdy by s ním osaměla. Měla strach, že na něho skočí a to prostě neměla v povaze. Jenomže tenhle mužský byl návykový jako droga, a teď po něm prahla, moc a moc. Hodně se jí ulevilo, když Victor pozvání bez řečí přijal. Naklonil se, rozepnul jí bezpečnostní pás, ohlídal, aby se jaksepatří svinul, to už ji líbal. Nijak váhavě. Na jakoukoli nejistotu zapomeňte. Záběr 00:00. Sedí vedle sebe, na opačných stranách vozu. Záběr 00:01. Má rty na její puse, sedadlo padá dozadu a on na ni. Záběr 00:02. Prodral se jí jazykem skrz rty. Jako kdyby prostě začal tam, kde onehdy skončil. Nekonalo se žádné pozvolné dobývání, žádné loudění. Ústa měl vášnivá a zoufalá, jazyk panovačný… a ona? Nebyla o mnoho lepší. Najednou byla celá jako v ohni. Vjela mu rukama za záda, tahala ho za košili, její tělo se stůj co stůj snažilo přitisknout k jeho a jazyku dala volnost, ať se klidně zapojí do rvačky, když se mu chce. "Bože, chci tě," zachroptěl Victor, když od ní odtrhl rty a jal se tvořit pěšinku z pusinek, podél líčka až k pulzujícímu místečku pod ouškem. "Ano," vydechla. Jednou rukou se mu vrátila k hrudi a začala ho hladit přes bílé bavlněné tričko. "Ano." "Nikdy jsem nikoho tolik nechtěl." Zuby se jí při řeči otíral o krk… zasténala a naklonila hlavu na stranu, a pak zase zpátky, když rty putoval po té dlouhatánské štrece, až ke klíční kosti. Zalapala po dechu, když se jí prodral do výstřihu a olíznul oblinu ňadra. "Ach ano," zašeptala. Cítila se přesně tak, jak tvrdil, že se cítí on. Ale prostě to nedokázala verbalizovat. "Ano," zřejmě bylo jediné slovo, které měla momentálně ve slovníku. Poněkud omezená slovní zásoba, což? A přišla o řeč docela, když v dlani uvěznil jedno ňadro a


195

jemně stiskl, a sklonil se ještě níž a vzal do úst nyní starorůžovou zduřelou bradavku… a ovanul ji horkým dechem. Ze rtů se jí dralo jenom nesrozumitelné prosebné kňourání, vyklenula se na sedadle, zvedala ňadra a přála si, aby jim oblečení nestálo v cestě, a ona si ta horká, dobyvačná ústa mohla vychutnat bez překážek. No a Victor chtěl nejspíš totéž, protože za chvilku už ji netrpělivě tahal za blůzičku, aby se dostal k tenké bílé hedvábné podprsence bez ramínek vespod. Zapínání měla vpředu a stačilo lupnout ukazováčkem o palec, aby se otevřela. Zalapala po dechu a zachvěla se, když to hedvábí vzdalo a slouplo se, takže ňadra vyskočila ven jako čertíci ze škatulky. No a potom vykřikla, když rty překryl vzrušenou bradavku. Prsty mu zapletla do vlasů a držela se jako o život, když ji sál, a vstřícně zavrtěla boky, sotva ucítila jeho ruku pod sukní a stále výš, až na stehně. No a přesně v té chvíli ztuhli a odtrhli se od sebe, protože někdo zaklepal na okno. Rychle si stáhla blůzku a rozhlédla se… a zanaříkala, když uviděla zachmuřený obličej Tedda Brunswicka, koukat skrz okénko u řidiče. Právě je načapal policajt. A ona se cítila jako středoškolačka. "Obleč si podprsenku," řekl klidně Victor, který se mírně posunul, aby clonil Teddymu ve výhledu. Zkusila to, ale ruce se jí třásly tak strašně, že s ní bojovala, dokud je Victor nesmetl a neudělal to sám. Také jí narovnal blůzku, než vystoupil z vozu, aby čelil Brunswickovi. Zhluboka se nadechla a sklouzla ze sedadla. "Volali mi, že tě někdo obtěžoval ve Wal-Mart," prohlásil Teddy, sotva stanula Victorovi po boku.


196

"Louise," vydechla zoufale. Znala ji jako své boty, věděla, že je klepna, ale nenapadlo ji, že první, komu zavolá, bude Teddy. "Ano." Přimhouřil oči, prohlížel si pomuchlané oblečení a opuchlé rty. "Jsi v pořádku?" "Ano, jsem v pohodě," odpověděla rychle. "Louise si všechno špatně vyložila. Rozbrečela jsem se, protože mi Victor právě řekl, že můžu mít děti a já prostě…" bezmocně rozhodila rukama. Teddy pomalu přikývl. "Takže vás napadlo, že bude nejlepší vrátit se sem a hned na tom zapracovat." Ztuhla překvapením. Tvář jí zrudla rozpaky a vzteky taky. Nikdy dřív s ní Teddy nemluvil tak znechuceně ani tak studeně a co řekl, bolelo, ale když ucítila, jak se Victor vedle ní celý našponoval, sáhla stranou a chytila ho za ruku. "To bylo krajně nevhodné," odtušil Victor a stiskl jí ruku pevněji. "Ze srdce rád bych vás ručně poučil o slušných způsobech, ale protože vím, že z tebe mluví pouhá žárlivost… odpustím ti. Protentokrát. Ale nepleť si to s povolenkou znovu Elvi ublížit." "Žárlivost?" zopakovala a koukala na Brunswicka, dočista zmatená. "Teddy?" Policejní kapitán mlčel jako zařezaný, netvářil se nijak. Beze slova se otočil a odešel k policejnímu autu zaparkovanému za Victorovým BMW a nastoupil. Victor se otočil k vozu a vyložil zrcadlo. Přihlížela, jak Teddy odjíždí. "Tys nevěděla, že tě miluje?" zeptal se, když si uvědomila, že drží zrcadlo a vyrazila k bočním dveřím garáže. "Ne," špitla, pořád tomu vlastně tak docela nevěřila. U dveří se zastavila. Sáhla do kabelky pro klíče a dodala:


197

"Pořád to nevím. Celá léta jsme kamarádi." "Celá léta tě miluje." Vešel dovnitř a zastavil se, čekal v úzkém prostůrku mezi zdí a autem Mabel, až za nimi zamkne. "Proto se nikdy neoženil. Žádná žena s tebou nemohla soupeřit. Když ti umřel manžel, doufal…" Pokrčil rameny nad marnými nadějemi. "Ale proměnila ses." "A on už o mě nestál," dopověděla hořce, sotva se otočila tváří k němu. "Chyba lávky. Chtěl tě," ujistil ji Victor. "Ale myslel si, že ty bys nestála o staříka, jako je on, tak se vzmužil a pomáhal Mabel, najít ti někoho jiného. Tolik tě miluje." "Přečetl's mu myšlenky?" došlo jí. Přikývl. "Dokážeš přečíst moje?" Zčistajasna ji to vyděsilo. Představa, že přesně ví, jak se díky němu cítí a co mu chce dělat a co chce, aby on dělal jí, byla děsně ponižující. Mlčel tak dlouho, až už si myslela, že neodpoví, a pak přiznal barvu: "Nevím. Nikdy jsem to nezkusil." Překvapeně zvedla obočí. "Pročpak?" Místo odpovědi opřel zrcadlo o zeď a upřeně se na ni zadíval, bylo poznat, že se maximálně soustředí. Čekala, věděla, že se ji snaží přečíst. Nebyla si jistá, jestli by poznala, že se mu to podařilo nebo ne, ale nic se nedělo. Jenom tam tak stáli a jemu se na tváři vystřídala celá plejáda emocí. Soustředění, zmatek, úžas a nakonec pochyby. Zrovna dospěla k názoru, že to musí být tím, co si v ní přečetl, když najednou přistoupil blíž a vztáhl ruce, dotknul se jejích paží, pevně je chytil a zdvojnásobil soustředění. "Nedokážu," řekl nakonec a z jeho výrazu nepoznala,


198

jestli je to dobře nebo ne. Najednou zbledl, ale bylo těžké uhádnout, co si myslí. Odvrátil se, opřel se o auto, jako by mu najednou došly síly. Dostala strach. "Victore?" Popošla k němu, vmezeřila se mu do podpaží mezi něj a auto, a zahleděla se mu do obličeje. Oči měl zavřené, ale teď je otevřel. "Jsi v pořádku?" hlesla, položila mu dlaň na prsa. Schoval její ruku ve své, přitiskl si ji na srdce, pak zvedl ke rtům a políbil. To gesto bylo tak láskyplné, že zatajila dech, a pak mu jazyk pokušitel vyklouzl z úst a olíznul jí jeden prstík, odshora až dolů. Ucítila, jak jí běží mráz po zádech a těžce polkla. Fascinovaně sledovala, co dělá. V podbřišku se jí zase po čertech oteplilo. Když ale zákeřně vtáhl prst do úst a sál ho, začalo ji svrbět celé tělo a zjistila, že se bezděky mačká na auto za sebou. Odtáhl její ruku, propustil prstík z úst, a pak si ji přitáhl do náručí. Pro změnu připravil o svobodu ústa. Vzala ho kolem krku, nechala se vzít do zajetí, to už cítila, jak jí výstřih blůzičky putuje na jih. Podprsenka to vzdala, ještě než se dostal k oušku. Zalapala po dechu, když ji ovanul chladný vzduch, hned potom ji Victor uchopil v pase a zvedl na kapotu auta. Cosi mu mumlala do pusy, prohnula se vstříc rukám, když vzal do dlaní ňadra. Drsná kůže prstů muže, který umí přiložit ruku k dílu, ji teď hladila a hnětla, zatímco jí jeho jazyk dareba dováděl v ústech. Celá žhavá dotknout se ho mu vjela rukama pod tričko, vytáhla je až do podpaží. Pak si užívala hlazení holé kůže, kterou sama zručně obnažila, a taky vzala do zajetí bradavky, stejně jako to prováděl on jí. Látka blůzky mu musela zavazet, uvědomila si, když ji přinutil připažit, aby ji mohl stáhnout dolů a osvobodit


199

její ruce. Zachvěla se, když se jí jemný materiál nabírané halenky svezl k pasu, takže zůstala nahoře bez, ale Victor ji okamžitě objal, zahřál, jemnými chloupky dráždil bradavky. Postrádala polibky, tak mu zajela rukou do vlasů a přitáhla si jeho rty ke svým, šťastně mumlala, když vjel jazykem dovnitř. Ale byl to kratinký polibek. Vymanil se a sklonil hlavu, začal zkoumat ňadra, obmalovávat je polibky, laskat jazykem a nakonec jedno po druhém sát. Byla nucená posunout se na kapotě dál dozadu, aby mu vyhověla. Zvedla se na lokti, druhou rukou ho hladila po zádech a hlavě, oči přilepené k místu, kde bral do úst nejprve jednu a pak i druhou bradavku. Vzrušená nevzrušená, stejně si dobře všímala, že jí rukama vyjíždí zvenku po stehnech, vyhrnuje sukni a vrací se na koleno. Když ty ruce vyrazily na sever příště, propalovaly se vzhůru po vnitřní straně stehen. Elvi cítila, jak se jí začínají chvět svaly stehen a že dýchá mělce a rychle, lépe řečeno lapá po dechu tím namáhavěji, čím výše dorazily. Jedna se zastavila na stehně, aby si drobet odpočala, ale druhá pokračovala a zlehka dotírala na lem kalhotek. Škádlivý dotek jí vyloudil ze rtů roztoužené zakňourání a boky se jí samy od sebe zvedly, nutily ho pokračovat, a stejně tak i stehna, která se mu kolem ruky sevřela jako květina zavíjející okvětní lístky, když padne tma. Victor se nenechal dlouho pobízet, oběma rukama ji chytil za stehna a roztáhl je, potom uvolnil bradavku z něžného zajetí úst a dřepl si vedle auta a přitiskl rty na kalhotky, laskal ji přes hedvábí. Elvi vykřikla a padla zády na kapotu vozu, rukama marně pátrala po něčem, čeho by se chytila, když se jí boky splašily a zvedly pánev vpřed. No a potom byla


200

látka zčistajasna odsunuta stranou a jeho jazyk se jal opečovávat delikátní kůžičku, nesnesitelně vzrušujícími doteky. Matně si uvědomovala, když kalhotky strhl a napadlo ji, že rozhodně bude muset zavítat do obchodu s jemným dámským prádlem, bude-li to takhle pokračovat, ale potom jí mozek vypověděl poslušnost a proměnila se ve sténajícího, naříkajícího a vzlykajícího idiota, protože se ústy vrátil k dílu a jal se ji mučit. Oči se jí otevíraly a zavíraly a hlava převracela ze strany na stranu, občas měla před očima momentku stropu garáže nad sebou, ale neviděla nic. Myšlení si nadobro nárokovala snaha snést rozkoš, která jí protékala. Nikdy nic takového nezažila. Na počátku byla rozkoš, pak přišly nekonečné ozvěny rozkoše, které jí vibrovaly mozkem, jako by pocity, které prožívala, byly jakýsi zvláštní bumerang, který vyslala a on se k ní vrátil znásobený, zesílený, téměř omračující. Měla blízko k vyvrcholení, ale chtěla ho při tom cítit uvnitř sebe. Silou vůle se posadila, zapletla mu ruku do vlasů, s úlevou zaznamenala, že se narovnává. Vstoupil jí mezi nohy, objal ji a vtiskl několik polibků na krk a tvář, zatímco ona sáhla mezi ně po knoflíku u džínů. Zvládla knoflík i zip a potom vsunula ruku dovnitř a našla ho. Kousala ho zlehka do ucha a vyprošťovala z kalhot. Mumlal jí do ouška něco nesrozumitelného, popadl za zadeček a mírně pozvedl, sotva namířila tvrdou, svůdně dlouhou část jeho já rovnou do svého lůna. Skousla si ret a zasténala, když ji vyplnil, tělo se nadšeně rozšířilo, aby ho přijalo. Patami se zapřela o bok auta, držela se ho za zadek, když do ní začal přirážet v prastarém tanci, starém jako svět.


201

Byl to krátký taneček. Už byla skvěle připravená, takže stačilo, aby Victor půl tucetkrát přirazil, a tělo Elvi najednou strnulo, pak se sevřelo, zoufale do něj zaťala ruce, jako by se měl okolní svět rozletět na cimprcampr. Matně si uvědomovala, jak Victor křičí, když vyvrcholil i on, ale bylo to jaksi vzdálené, protože ztrácela vědomí. Omdlela jako špalek.


202

14. KAPITOLA Elvi se probrala z mrákot a zjistila, že je zase v posteli. Celá zmatená se rozhlédla kolem sebe, potom se překulila na záda a podívala se na druhou stranu postele. Victor ležel na dece vedle ní, s úsměvem na rtech obhlížel strop nad hlavou. Stačil jediný pohled vzhůru, aby se ujistila, že na stropě není nic, co by mohlo takový výraz zdůvodnit, a z toho logicky usoudila, že se usmívá něčemu, na co myslí. Když oči zase sklopila, měl už hlavu obrácenou k ní, úsměv se přetavil v křenění. "Já omdlela." Přikývl. "A tys mě odnesl sem nahoru?" "Ano." Zavrtěla hlavou. "Omlouvám se. Dneska ráno jsem si dala dva sáčky, nevím, proč jsem omdlela. Já—" Zmlkla, když se mu hruď začala otřásat tichým smíchem. "Co je na tom legrační? Začínám se bát. Nikdy neomdlévám." "Nic se neděje," uklidnil ji, převalil se na bok a pohladil ji po ruce. "Omdlévání je běžné, první rok, co… jsou dva nesmrtelní spolu." "První rok?" nevěřila vlastním uším a pak přimhouřila oči. "Tys omdlel?" "Nakrátko jsem ztratil vědomí, ano," přiznal. Protočila oči. To jsou celí muži. Ona omdlela, zatímco on nakrátko ztratil vědomí. A bylo jí to jedno, ať si tomu říká, jak chce. Cítila se úžasně. Jejímu tělu bylo úžasně. Postel měla úžasnou. Život byl prostě úžasný sakumprásk. Momentálně.


203

"Tamhle to jsi ty s dcerou?" Podívala se tam, kam on, na fotografii na prádelníku. Ona a Casey na trhu ve městě, léto předtím než umřela. "Ano," hlesla. "A to je tvůj zesnulý manžel?" Přikývla, očima přejela na druhou stranu prádelníku. Harry býval krásný mužský. Vysoký, interesantně prošedivělý a elegantní. Chvíli se na fotografii dívala a potom zvědavě pohlédla na Victora. "Proč ses nikdy neoženil? Dva tisíce let je dlouhá doba zůstávat sám." Převalil se na záda, zavřel oči a pak přiznal: "Oženil jsem se. Jednou. Jmenovala se Marion. Upálili ji v roce 1695. Tenkrát jsem byl v Londýně. Kdybych byl doma—" "Možná by tě upálili taky," skočila mu do řeči a byla moc ráda, že doma nebyl. "Ne," opáčil vážně. "Bylo jich příliš mnoho, aby je Marion sama zvládla, ale být tam s ní…" Nechal větu nedořečenou, jen si povzdechl. Ta vzpomínka ho zjevně bolela. Nechala to být a raději se zeptala: "Měli jste děti?" Otevřel oči a zahleděl se do stropu. "Jedno. Vincenta. Narodil se v roce 1590. Je mu čtyři sta sedmnáct let." Ušklíbla se. Dokonce i jeho syn je starý. "Kde je?" "Žije v Kalifornii," řekl tiše, pak vyhrkl: "Moc se s ním nevídám." "No, má své roky," nabídla mu výmluvu. "Když děti vyrostou a začnou žít vlastní život, rodiče už je skoro nevidí." "Nevídám se s ním ze své vůle." "Ty ho nechceš vidět?" znejistěla. Sama si takovou věc ani nedokázala představit. Kdyby Casey havárii přežila a umřel jenom Harry, ta ubohá holčička by si


204

určitě všem kolem dokola stěžovala, že ji navštěvuje příliš často. "Nechápu. Proč se s ním nevídáš?" Victor znovu zavřel oči, povzdechl si: "Těžko se to vysvětluje. Marion byla… má životní družka. Čekal jsem na ni tak dlouho a byl tak osamělý, než přišla do mého života…" Odmlčel se a zamračil, potom se na ni podívat a zopakovat: "Těžko se to vysvětluje." "Zkus to," naléhala, vážně tomu chtěla porozumět. Odvrátil zrak a pak řekl: "Bez tréninku ses nejspíš zatím nenaučila číst myšlenky." Zavrtěla hlavou. "Naučím se to?" "Ano. Je to jedna z dovedností, kterými nás vybavili nanoboti. Musela sis všimnout, že máš lepší intuici." "Mnohem," přiznala. Už dávno zjistila, že je velice vnímavá na city a dokáže vycítit emoce. Přikývl. "Čili máš schopnost a jenom musíš trénovat, abys ji dokázala používat." "Nevím určitě, že to chci," zamumlala. "Je to jako vpád, kam nikdo nesmí." "Musíš se naučit to dělat, abys to mohla nedělat," odtušil Victor s poněkud matoucí logikou a Elvi na něj popleteně vytřeštila oči. "Cože?" Podíval se na ni. "Bolívá tě hodně hlava?" "Ano." Otázkou ji překvapil. Nikdy o tom nijak zvlášť nepřemýšlela, hlava ji hodně bolela už před proměnou a brala za samozřejmé, že ji bolívá pořád dál, ale teď se nad tím zamyslela a něco si uvědomila: "Pokaždé, když vejdu do restaurace nebo někam mezi lidi. Není to tak hrozné, když jsem sama doma." "A přesto pořád chodíš do restaurace a mezi lidi," zašeptal. Pokrčila rameny. "Čeká se to ode mne."


205

Vypadal, že má něco na jazyku, ale pak odvrátil zrak. "Bolesti způsobují myšlenky lidí kolem tebe. V restauraci a ve společnosti je to horší, protože tam tě jimi bombarduje víc lidí." Zavrtěla hlavou. "Určitě ne. Prostě mě bolí hlava, ničí myšlenky s tím nemají co dělat." "Protože je jich příliš mnoho," vysvětlil. "Neprošla jsi tréninkem kontroly a soustředění, takže přijímáš myšlenky všech. Jsou jako poruchy v rádiu nebo bílý šum v televizi. Proto tě bolí hlava, když jsi mezi lidmi, ale ne když jsi sama. Jakmile se naučíš soustředit, bude to lepší, ale pořád vyčerpávající. Budeš muset být pořád ve střehu, pořád blokovat myšlenky ostatních a hlídat si svoje. Je to únavné. Většina nesmrtelných se maximálně straní společnosti právě z tohoto důvodu, ale to jsme zase pořád sami. Životní druh osamělost usnadní. S ním si nemusíš myšlenky hlídat. Ani je blokovat. Životní druh se ti stane jediným útočištěm, chladným a konejšivým vánkem za horkého dne." "A tím ti byla Marion," zašeptala. "Ano… A mnohým dalším," přiznal. "Když umřela… nejprve jsem byl úplně na dně, nechtěl jsem nikoho vidět, nic dělat ani nikam chodit. Chtěl jsem se jenom schoulit do klubíčka a lízat si rány." Najednou se usmál a láskyplně řekl: "A ta osina v zadku, brácha Lucian, mne z toho dostal. Vykopal mě zase tmu Boží, za uši vytáhl na svět a řval a dal mi smysl života." "Jaký smysl?" usmála se. Chvilku mlčel, nakonec přiznal: "Jsem vykonavatelem rady." "Co je vykonavatel?" "Lovíme nesmrtelné, kteří sešli na scestí. Psance. Ty, co přišli o zdravý rozum a porušují naše zákony."


206

Přikývla. "Jak tě k tomu přinutil? Pochybuji, že stačilo pěkně poprosit." "Ne." Victor se zasmál. "Jednoho dne Lucian nakráčel do dveří mého domu, nesl rodinný portrét. Obrovskou malbu rodiny. Krásná žena, usmívající se muž a dvě šťastné děti. Ten obraz mě okamžitě rozzuřil, jelikož moje vlastní krásná rodina byla rozervána na kusy. Poté Lucian tasil kord a vyřízl tu ženu z obrazu, a zatímco jsem tam seděl zcela v šoku, sdělil mi, že ji unesli psanci, rodina je zničená její ztrátou, jako já ztrátou Marion, ale prý mohu pomoci zabránit, aby se to stalo další rodině." Břitce se zasmál. "Zdůraznil jsem, že to byli smrtelníci, kdo mne o Marion připravil, a proč mi má záležet na tom, jestli trpí a on se zeptal, jestli míním vinit všechny smrtelné za to, co udělal jeden černoprdelník? Pokud ano, nemá pak její rodina svaté právo vinit mne a všechny našince ze ztráty matky a ženy?" Pokrčil rameny. "Odešel jsem s ním. Na lov. Tohoto psance, pak dalšího a dalších… Od té doby to pro mne bylo jediným skutečným smyslem života." "A co syn?" zeptala se, dumala, kdy konečně dojde na něj. Victor si povzdechl. "Po prvním lovu jsem se zajel na Vincenta podívat. Neviděl jsem jeho ani nikoho jiného od smrti Marion." Bolavá vzpomínka mu na chvilku probleskla očima. "Vincent vypadá jako jeho maminka. Barvu vlasů, pleti a postavu má po mně, ale zdědil její úsměv a oči a… nesnesl jsem to. Neunesl jsem pohled na něj. Příliš to bolelo," přiznal a kajícně dodal: "Odjel jsem, co možná nejdříve, a vídám ho, co možná nejméně." "Musel jsi ji hluboce milovat."


207

"Spasila mou duši," řekl prostě. "Osamělost je k zešílení a mnoho nechybělo, abych sám sešel na scestí, když jsme se setkali. Její vstup do mého života bylo pravé požehnání." Otočil se a zahleděl se jí hluboko do očí. "Právě tak, jako tvůj." Elvi se na posteli kousek odtáhla, jeho slova ji zastihla nepřipravenou. "Můj?" Přikývl. "Některým není to štěstí dopřáno ani jedinkrát. Nikdy by mne nenapadlo, že se mi dostane štěstí být požehnán dvakrát. Ale Elvi, také ty jsi má životní družka." "Uklidni se," nakázala Mabel. "Elvi, musíš se uklidnit." "Ale on si myslí, že jsem jeho životní družka," zaskřehotala Elvi, chodila z jednoho konce kanceláře restaurace na druhý, jako tygřice v kleci. "Stěží se známe a on mluví o věčnosti a… já na tohle nejsem připravená," vykřikla zděšeně. "Mně's tedy připadala celkem připravená, tam v tom autě," podotknul Teddy. Elvi se na starého kamaráda obrátila a poděkovala mu vzteklým pohledem. Poté, co Victor oznámil, že je jeho životní družka, dlouho jenom ležela a zírala na něho, pak beze slova vstala a odešla z pokoje. Jakmile za ní zaklaply dveře, rozběhla se, sletěla ze schodů a vyrazila z domu tak, jak byla, v pomačkané sukni a blůze, utíkala rovnou do U Bella Black, za Mabel. Byla v půli cesty do restaurace, když Teddyho policejní auto zabrzdilo na silnici těsně před ní a přinutilo ji zůstat stát. Když ji viděl běžet po ulici jako smyslů zbavenou, musel se prý do toho vložit. Zastavil, aby se ujistil, že je v pořádku, ale když jediné, co z ní


208

dostal, bylo nesrozumitelné žvatlání o životních druzích. Udělal rozumnou věc. Strčil ji do auta a zavezl do restaurace. Mabel stačil jeden pohled na tvář Elvi a už ji kormidlovala do kanceláře, v patách Tedda a DJ. "Poslouchej mě," Mabel ji chytila pod paží a odtáhla od jejich letitého kamaráda. "DJ mi to všechno vysvětlil. Můžu ti pomoct." Elvi přikývla. "Tak mi pomoz." "Ano," odtušila klidně, pak se zhluboka nadechla a řekla: "Nesmrtelní umí přečíst každého, často dokonce i ostatní nesmrtelné, pokud nejsou mnohem mocnější. No a taky jsou čitelní pro jiné starší a silnější nesmrtelné." "Tohle všechno už mi Victor vysvětlil," zanaříkala Elvi. "Ale jak to ze mne dělá jeho životní družku?" "Nedokáže tě přečíst." Jak prosté. Elvi na ni jenom zírala, v duchu se vrátila do garáže a jak se na ni soustředil, pokoušel se ji přečíst. Tvrdil, že to nedokáže. Taky tvrdil, tu noc, kdy ho přistihla přede dveřmi Mabel, že Mabel je životní družka DJ, protože ji nedokáže přečíst. Jenomže si to doteď nedala dohromady. "Marion byla jeho životní družka," namítla. "Miluje ji." "A Harry byl tvůj manžel a milovala jsi ho," přebila její argument Mabel. "No a co? Lidské srdce je dost veliké, aby v jednom životě milovalo víc, než jednoho člověka." Což je sice pravda, pomyslela si, ale… "Co když to byla jenom náhoda, že mne nepřečetl?" "Existují i jiné příznaky," ujistila ji Mabel. "Kupříkladu, zase jí." Elvi mávla rukou, že to je směšný argument. "Všichni jedí. Dokonce i DJ."


209

Chlápek s pískově blond vlasy spolkl sousto chimichangas a řekl: "Protože Mabel je moje životní družka." "Dobře, no a co ostatní?" nedala se Elvi. "Edward, Harper a Alessandro taky jedí." "Ano," připustil DJ. "Trochu nám to dělá starosti. A také jsou pořád tady, což naznačuje, že tě taky nedokážou přečíst, jinak by touhle dobou už byli někde za horami." "Chceš tím snad říci, že by mohla být životní družkou jednoho každého z těch čtyř mužů?" užasl Teddy a pak obrátil ohromený pohled na Mabel. "Zatraceně, ty teda válíš, Mabel. Co tak najít ženu taky pro mě?" "Tohle není legrace, Teddy," odsekla Elvi. "Vidíš snad, že bych se smál?" Odvrátila se od něho. "Takže ty tvrdíš, že by všichni čtyři mohli být mými životními druhy? Co mám asi tak dělat?" "Jednoho si vybrat," prohlásila rozumně Mabel. "Myslím, že vzhledem k tomu, že ses vyspala s Victorem, bude nejmoudřejší volba on." "Jak to víš?" vyjekla s úžasem, ve tváři celá rudá rozpaky. "Elvi, máš opuchlé rty, vlasy jako vrabčí hnízdo, nemáš podprsenku a vypadáš jako velmi dobře uspokojená žena," vypočítala suše Mabel. "A stavili jsme se v domě," dodal DJ. "Mabel zapomněla rozpis práce na tento týden a tak jsme se pro něj vrátili. Když jsme vkročili do garáže, že zase pojedeme zpátky, zrovna jste s Victorem zmermomocňovali auto. Rozhodli jsme se počkat, dokud neskončíte." "DJ!" vyštěkla Mabel.


210

"No co, je to pravda," bránil se. "Ach můj Bože," zašeptala Elvi, složila obličej do dlaní. Auto. Proč jí nedošlo, že tam stojí auto? Dělali to rovnou tam, na té zpropadené věci. "Koukni, zlato," Mabel jí přejela rukama nahoru a dolů po pažích. "Není zač se stydět. Všichni jsme dospělí." Když Teddy její poznámku ocenil odfrknutím, probodla ho očima. "Na mě se nezlob," zvedl ruce. "Já se nechovám jako hloupý puberťák." Elvi zvedla hlavu. "Chceš snad říci, že já ano?" "Potrefená husa kejhá, Ellen." Vykulila oči, že použil její pravé jméno. Od proměny jí tak neřekl. Nikdo jí tak neříkal. Často ji to mrzelo, ale teď to vyznělo jako urážka. "Teddy," zavrčela varovně Mabel. "No co, je to pravda," bránil se Teddy stejný tónem, jako před chvilkou DJ. Založil ruce na prsou a zadíval se na Elvi. "Máš toho mužského ráda. On má rád tebe. Užili jste si skvělý sex v garáži a místo, aby se zachoval po vzoru ošustit a opustit, chce si s tebou budovat budoucnost. A co uděláš ty? Rozběhneš se do restaurace jako peklo na kůži a panikaříš, co prý máš dělat?" "Co to úsloví vlastně znamená, peklo na kůži?" zeptal se DJ do ticha, které se rozhostilo po Brunswickových slovech. "A odkud se vzalo?" Teddy na nesmrtelného vytřeštil oči a pak podrážděně vyhrkl: "Jak to mám k čertu vědět? Prostě se to tak říká, už celou věčnost." "Vždycky jsem si myslela, že to znamená bláznivě rychle," poznamenala Mabel. "I když nevím proč. Nedává to žádný smysl, když se nad tím zamyslíte."


211

"V současnosti už ne, ale je to staré pořekadlo a raději jsme nosívali boty kožené, než s gumovou podrážkou," odtušil zamyšleně DJ. "Možná to pochází z toho, jít rychle nebo vytrvale a být pekelník v kožených botách." "Jé, o tom jsem nikdy nepřemýšlela," podivila se Mabel. "Ty jsi tak chytrý, lásko." Znechuceně zakroutil hlavou, když se ti dva začali líbat. Teddy popadl Elvi za ruku a popoháněl ji ke dveřím. "Pojď. Nic rozumného z nich člověk teďka nedostane. Nejpozději za tři minuty zamknou dveře." Elvi mu dovolila odvést ji z restaurace, ale pokusila se vykroutit, když se přiblížili k jeho autu. "Můžu jít pěšky." "Ano, ale to bych si s tebou nemohl promluvit a mám jistá moudra, která bych ti rád sdělil," odsekl. Otevřel dveře spolujezdce, gestem ji pobídl, aby si nastoupila, přirazil je a obešel vůz. Mlčela, Teddy nastartoval. Nechala ho vybrat okamžik, kdy spustí. Dlouho to netrvalo. "Mabel a já jsme zorganizovali tento týden, aby sis našla partnera," začal, když vyjel z parkoviště. "Nelíbí se nám pomyšlení, že bys tady zůstala sama." "Ano, já vím. Řekla mi to." Přikývl. "No, jak to tak vypadá, povedlo se nám to. Ze všech upírů, co jich na světě je, vybrala čtyři, kteří by ti mohli být vhodnými životními druhy." Odmlčel se a minutu se soustředil na řízení, než pokračoval: "Elvi, jestli toho chlapa miluješ, nedovol strachu, aby tě brzdil. Litovala bys. Věř mi, já to vím," dodal vážně a pak řekl: "Seš doma. Vystup." Překvapeně se rozhlédla, uviděla, že opravdu stojí na její příjezdové cestě a obrátila nevěřící pohled zpátky na Tedda.


212

"To je celé?" zeptala se, nemohla tomu uvěřit. "Nedovolit strachu, aby mne brzdil. Jsme doma, vystup. To mají být ta tvá moudra?" "Nejlepší rada je často ta nejjednodušší," pokrčil rameny, pak trochu zněžněl a dodal: "Elvi, máš strach. Chápu to. Zažil jsem to. Kdysi jsem strachu dovolil, aby mi zabránil požádat kohosi o tanec, ještě na střední. A k tanci ji tenkrát vyzval kdosi jiný a nakonec si ho vzala. Uplynulo čtyřicet let a já toho stále lituji, ale můj život je skoro u konce. Ty bys litovala po čertech déle, než já." Vzpomněla si, jak Victor říkal, že ji Teddy miloval a miluje, dlouho. Tušila, že je dívkou, kterou nevyzval k tanci, a chtěla něco říci, aby mu ulehčila, ale vlastně nebylo co. "Nyní buď tak hodná a prokaž mi laskavost. Vystup z auta, než se mi Dlouhán pokusí rozmlátit mozek na kaši. Dneska v noci nemám náladu vyplňovat lejstra ohledně jeho zatčení." Podívala se z okna a uviděla, jak si to Victor dupe po příjezdové cestě rovnou k nim. S povzdechem otevřela dveře vozu a ještě než vystoupila, naklonila se a políbila Tedda na tvář. "Kde—" začal Victor, sotva vykročila po cestě nahoru, ale rychle ho utnula. "Promiň, že mi to trvalo tak dlouho. Měla jsem ti říct, kam jdu, než jsem odešla, ale najednou jsem si na něco vzpomněla. Musela jsem mluvit s Mabel," lhala, až se jí od pusy prášilo. Uháněla kolem něj po cestě a mířila ke dveřím domu. Zamračeně se otočil a šel za ní. "Tys—" "Páni, při všem tom pobíhání mi jaksepatří vyhládlo. Chceš sáček krve? Nebo třeba steak? Můžu rozpálit gril."


213

Dobře věděla, že ho má v patách, nepřestala švitořit celou cestu až do kuchyně a začala se probírat obsahem lednice. Hlavně proto, aby mu zabránila zeptat se nebo říci něco, čeho by pak možná oba litovali. Nebyla připravená odpovídat na otázky. Potřebovala přemýšlet. Potřebovala čas všemu přivyknout. Od Tedda sice bylo pěkné, že jí řekl, aby se nenechala brzdit strachem, ale stejně se do toho nevrhne po hlavě. Victora zná jenom pár dní. Moc málo, aby se zamilovala. K ničemu se nezaváže, dokud nebude připravená. Mužstvo se vrátilo zrovna, když jedli, a zasypalo je dojmy ze hry. Povětšinou si ji zřejmě náramně užili, i když se jedlo o skrznaskrz amatérskou záležitost. Taky se jim zamlouvala společnost a gratulovali jí, že má docela normální a zábavné sousedy. Měla vážné podezření, že od nich je to maximální chvála. "Cestou zpátky nás napadlo udělat si zase táborák," prohlásil Harper, když se usadil u stolu a sebral Elvi z talíře kousek salátu. "Ale rozpršelo se." Podívala se z okna. Měl pravdu. Zamyslela se, jak pány zabaví. Zrovna měla v plánu navrhnout další partii pokeru, když se ozval Victor. "Ještě jsem Elvi nevysvětlil všechny naše zákony. Vezmeme si kávu nahoru na verandu a dopovíme si to." Pokrčila rameny, když se na ni podívali. Victor říkal pravdu. Dneska se dozvěděla jenom o jednom zákonu a určitě jich musí existovat víc. Každopádně bude dobré znát všechny, aby nějaký nechtěně neporušila. "V obýváku ve skříňce jsou filmy, pokud byste se chtěli na něco koukat," navrhla, když Victor vzal prázdný talíř a odnesl ho do kuchyně. "Určitě nám to nebude trvat dlouho."


214

Byla optimistka, to věděla, ale vážně, přece nemůže existovat zas až tolik zákonů, a když se nenechají rozptýlit, mohli by je probrat rychle, pomyslela si, zatímco odnášela svůj talíř a chystala šálky na kávu. Pánové nejprve mlčeli, ale když nalila kávu a vykročila v doprovodu Victora z jídelny, začali probírat čím se zabavit. Odvedla ho nahoru na verandu a otevřela několik oken, aby dovnitř mohl svěží noční vzdoušek. Victor se usadil do proutěného křesla. Ona si vybrala proutěné sofa hned vedle něj a tázavě zvedla obočí. "Takže, nekousat, jenom jedno dítě za sto let a…?" "A smíš proměnit jenom jednoho jediného smrtelníka, za celý život," navázal. "To jsou tři nejdůležitější." "Smíte proměnit jenom jednoho?" Tohle ji překvapilo. "Už jsem ti to říkal, všechny zákony jsou tu od toho, aby udržely počet našinců na minimu." "Ano," zašeptala. "Většina nesmrtelných si tu proměnu šetří pro svého životního druha." "Ano, to chápu," přitakala, ale mračila se. "Kdo tedy proměnil mne a proč by jedinou povolenou proměnu vyplýtval zrovna na mě?" "To bychom také rádi věděli, DJ a já," přiznal Victor, odložil šálek a naklonil se, opřel se jí lokty o kolena. "Elvi mohla bys mi říci, na co přesně si vzpomínáš, v souvislosti s proměnou? Třeba z toho něco vydedukujeme." "Pokusím se," hlesla nešťastně. "Ale všechno to mám hrozně rozmazané." "Prostě zavři oči, uvolni se a vrať se do minulosti," zašeptal.


215

Pousmála se. "Mluvíš, jako hypnotizér." "Přál bych si jím být," přiznal a dodal: "Kdybych ti dokázal číst myšlenky, mohl bych se ti podívat do paměti sám, ale—" odmlčel se a povytáhl obočí. "DJ by to mohl zvládnout. Můžeme na něj počkat a—" "Ne," skočila mu do řeči. Poslední, co by si přála, aby se jí někdo vrtal v mozku. Krom toho, zřejmě ji nedokáže přečíst nikdo. Co když ani DJ? Tuhle komplikaci si ráda odpustí, zvlášť když na něj má zálusk Mabel. "Dobrá, vydáme se těžší cestou," utrousil ironicky. "Opři se, zavři oči, uvolni se a vrať se do toho dne. Říkala jsi, že jste byly v Mexiku…" "Ano," zašeptala. "Měly jsme s Mabel bydlet v jednom turistickém letovisku, ale když jsme přijely, zjistily jsme, že tam jsou problémy s vodou. Všechny stěhovali jinam. Nás také. Vystoupily jsme z taxíku a nahnali nás do minibusu." "Byl v té dodávce ještě někdo jiný?" Přikývla. "Tři páry a čtyři sólisté." "Popiš je." "Dva páry našeho věku." Svraštila obočí, jak se pokoušela vybavit si lidi v dodávce. "Vepředu. Ten třetí byl mladší. Plus mínus čtyřicet, asi. Hned za šoférem." "A co ti čtyři?" pobídl ji, když se odmlčela. "Tři mladé kočky, vysokoškolačky, aspoň myslím," začala a pak se ušklíbla. "Seděly vzadu a stěžovaly si, že se v tamtom letovisku nic nedělo. Doufaly, že v tom dalším bude větší zábava." Hlas měla překvapený, když to říkala. Úplně na to zapomněla, ale čemu se divit? Většinu posledních pěti let strávila snahou zapomenout na celý tenhle výlet. "A co poslední sólista?"


216

Stiskla víčka pevněji, hledala v paměti posledního člověka. Kdožvíproč, jakoby se od něj v duchu jaksi odtahovala. "Seděl přes uličku, vedle Mabel a mne," odříkávala pomalu. "Nemůžu… matně si vzpomínám na džíny a košili. Průměrný vzhled. Mlčel. My ostatní jsme si vykládali, ale on se zřejmě chtěl držet stranou." "Kolik let bys mu hádala?" zeptal se Victor, znělo to napjatě. "Něco ke třicítce," řekla a otevřela oči, protože jí to došlo. Všech pět mužů, kteří se u ní tento týden sešli, vypadalo na tento věk. A když už jsme u toho, ona také. Victor přikývl a pak navrhl: "Prima, teď mi pověz o cestě jako takové." Znovu zavřela oči. "Řekli nám, že pojedeme pět hodin. Začalo to dobře. S Mabel jsme byly utahané z letu a zhruba hodinu jsme klimbaly. Když jsem se probrala, Mabel žvatlala s německou dvojicí před námi. Moc milý pár," dodala smutně. Mabel jí později řekla, že při havárii oba zahynuli. "Takže jste klevetily s tímhle párem…" pobídl ji Victor. "K nehodě došlo asi hodinu poté, co jsem se probudila." Zmlkla a zamračila se. "Jeli jsme po úzké horské silnici. Myslím, že se řidič pokoušel něčemu vyhnout. Hned pak už jsme se kutáleli. Všichni křičeli a svět byl vzhůru nohama, všude létala zavazadla. Minibus skončil na boku, na straně, kde jsme s Mabel seděly. Musela jsem ztratit vědomí. Vzpomínám si, jak se probírám, ležela jsem na ní. Slyšela jsem ji sténat a bála se, že ji drtím, ale když jsem se pokusila pohnout, hlavou mi projela bolest a myslím, že jsem znovu omdlela."


217

"A příště ses probrala…" "V hotelu. Museli nás tam dopravit, když nás našli," řekla váhavě, pak zaskřípala zuby a kápla božskou: "Probudila jsem se a zjistila, že mám tesáky a mám je zaťaté do krku Mabel. Skoro se nebránila." Otevřela oči, Victor se při těch slovech zamračil a zasmušile kývnul. "Ano, měla jsem zatraceně blízko k tomu ji zabít." "Ruku na srdce, divím se, že ne. Proměna si vyžádá spoustu krve. Víc, než dokáže dodat jeden smrtelník." Cosi ho napadlo. "Odkud jsi sehnala krev?" "Mabel podplatila jednu pokojskou. Její bratr pracoval v krevní bance. Bylo to drahé." Victor pozvedl obočí. "No, když nic jiného, aspoň nenaletěla na tu báchorku v Draculovi a nemyslela si, že musíš pít jenom ze zdroje. To, žes ji kousla, byl první příznak, že ses proměnila? A jak ses dostala do hotelu? Během proměny je smrtelníkům hrozně zle. Jak to, žes neskončila ve špitále?" "Myslím, že přijít k vědomí po nehodě a zjistit, že mám hlavu v přenosné chladničce a chlemtám krev z protržených krevních sáčků, byla první nápověda," opáčila suše. Strnul. "O tom ses nezmínila." "No, nevzpomínám si na to moc jasně," vysvětlila. "A tys chtěl slyšet, na co si pamatuji. Epizoda se sáčky s krví na místě havárie mi připadala jako sen a vím, že se to fakt stalo jenom proto, že to tvrdila Mabel." Zamračil se. "Popiš mi všechno, na co si vzpomínáš, ať už máš pocit, že to byl jen sen nebo ne." Odmlčela se, aby si v hlavě srovnala vzpomínky a pak řekla: "Well, jak už jsem říkala, mám to poněkud rozmazané. Vzpomínám si, jak jsem se probudila a něco čichala…" Zaváhala, nebyla si jistá, jak popsat, co cítila.


218

Měla strašné bolesti, každá píď těla ji bolela a ten pach ji přiváděl k šílenství. Zoufale se chtěla dostat k jeho zdroji. "Chápu," přitakal Victor. "Musela jsi být dočista ohromená, když sis uvědomila, že tě krev tolik přitahuje." "Možná. Nevzpomínám si, že bych vůbec něco cítila, kromě úlevy. Ucítila jsem tu vůni, dělala, co mohla, abych si uvolnila bezpečnostní pás, přelezla Mabel, šla po čichu a tam byl otevřený chladicí box. Musel být u zavazadel, která všude popadala. Víko bylo pryč a jeden sáček se roztrhl. A…" "A tys ho vylízala a sáhla po dalších, neprotržených," odhadl. Přikývla. "Neměla jsem nic, čím bych je otevřela, tenkrát dokonce ještě ani tesáky, tak jsem je trhala zuby. Víc krve jsem lila na sebe, než do sebe, když se probrala Mabel a uviděla, co dělám. Matně si vzpomínám, že na mě ječí a potom jsem myslím zase omdlela. Tvrdila, že už jsem začínala vypadat mladší, když mě spatřila, a prý jsem měla ošklivou ránu na čele, ale za hodinu už byla fuč a já vypadala ještě mladší. Okamžitě poznala, že je něco špatně. Když objevili místo havárie a začalo se to tam rojit policajty a kdovíkým ještě, chtěli mě odvézt do nemocnice, ale ona jim to nedovolila. Podplatila je, aby nás zavezli do letoviska." Victor zůstal chvíli zticha a pak se zeptal: "Máš ještě nějaké jiné, jakoby snové vzpomínky, před touto, o kterých ses zatím nezmínila?" "Jednu," přiznala. "Ale vím jistě, že to byl sen." "Povídej." Zavřela oči, snažila se v duchu vrátit do minibusu, aby se jí rozjasnila paměť. Nakonec řekla: "První, na co


219

si vzpomínám, je déšť." "Déšť?" užasl. Přikývla. "Ano. Měla jsem pusu dokořán a plnou vody." "V autobuse?" zapochyboval. Přitakala. "Chutnala legračně, když jsem ji spolkla. Kovově." "Jako krev," napověděl. Nechala oči zavřené. Teď, když se zabrala do vzpomínek, byly jasnější než kdy dřív. Dokonce si vybavila pomalé kap, kap, jak jí tekutina dopadala na jazyk a klouzala do krku. "Otevřela jsem oči a… ten samotářský mládenec visel nade mnou." Vycítila, že se Victor naklonil dopředu, celý napjatý. "Visel nad tebou?" "Minibus ležel na boku," připomněla. "Bezpečnostní pás ho udržel na sedadle, pohupoval se nad námi." Najednou ho tam v duchu uviděla. Otřepala se. "Zranil se při havárii." Otevřela oči, aby tu vizi zahnala. "Proto vím, že to byl sen. Mabel tvrdila, že ho po nehodě viděla a byl v pohodě. Nezraněný." "Zapomeň na to," nakázal Victor. "Chci, abys zavřela oči a znovu si tu scénu představila. Co přesně jsi viděla?" Neochotně poslechla a zavřela oči. V duchu se k té vzpomínce vrátila, viděla ji do všech detailů, ačkoli byla nepříjemná. "Oči měl zavřené. Myslela jsem si, že je mrtvý. Jeden obrovský, ostrý trojúhelník skla měl zabodnutý v břiše a druhý v rameni. Málem mu uřízl ruku a tekla mu z ní krev a kapala…" "Ti do pusy," dořekl triumfálně Victor. Udiveně otevřela oči. "Ano."


220

"Upírka následkem nehody. Houby. Stala ses upírkou čirou náhodou. Náhodná upírka," zakřenil se, ale úsměv rychle pohasl. "Jsem překvapený, že si neuvědomil, co se stalo, když se probral a viděl tě lačnit po krvi." "Myslím, že neviděl," zašeptala s nakrabaceným čelem. "Mabel říkala, že mě dostala z minibusu a pryč od ostatních, sotva si uvědomila, že je se mnou něco v nepořádku." "Což od ní bylo velmi statečné," podotknul vážný tónem. "Zvlášť pokud tušila, čím ses stala." "Ano," nemohla nesouhlasit. "Je dobrá přítelkyně. Dopravila mě do hotelu, obstarala mi krev a zavolala Teddovi, aby nám do Mexika bleskově poslal pas Casey." "Tvojí dcery?" "Ano. Mabel mě hned chtěla vzít domů, letecky, ale na pasové fotografii jsem měla prošedivělé vlasy a vrásky…" "A tak už jsi nevypadala," odtušil. Přikývla. "Myslím, že bych nepřežila, kdyby tam nebyla Mabel, kdyby se o všechno nepostarala. Udržela mne naživu, dopravila domů, promluvila s Teddem a pár dalšími… umetla mi cestičku, takže se na mne nevrhli s kolíky v ruce." Zakřenila se. "Nevím, jak se jí to podařilo, ale městečku to celé vylíčila coby fakt žůžo dobrodružství a ne jako scénu z hororu, a ze mne rázem byla tragická hrdinka a ne příšera." "Ale sama sebe jsi měla za příšeru," hádal potichu. Elvi na něho hleděla vážnýma očima. "Málem jsem ji zabila." "Nebyla jsi při smyslech, Elvi. Ona to ví. Kdyby se to stalo naopak a tenkrát se proměnila Mabel, nebo co kdyby se to stalo Casey, jak by ses cítila?"


221

Roztřeseně si povzdechla. Celých pět let ji ta vina tížila na srdci, jen tak lehce se nesmyje. A nechtělo se jí na to myslet. Rozhodla se, že je nejvyšší čas změnit téma. "Jsi připravená promluvit si o tom, co se mezi námi prve odehrálo?" zeptal se zničehonic Victor. Polekaně na něho koukla. Tohle tedy nebyla změna tématu, která by se jí zrovna zamlouvala. Nebyla připravená mluvit o možnosti, že si jsou životními druhy. Protože krátká, ač důkladná, prověrka mysli nepřinesla žádné lepší téma… když je nouze nejvyšší… naklonila se k němu a políbila ho. Podle jejích zkušeností byl tohle spolehlivý způsob, jak mužského umlčet. Přinejmenším s jejím manželem to vždycky fungovalo. A na Victora to zabralo jakbysmet, uvědomila si, když ji popadl v pase a zvedl z kanapátka a posadil si ji na klín, na proutěném křesle. Spokojeně se mu usmívala do úst, objala ho kolem ramen, a pak strnula, když ji zčistajasna ostře zabolelo mezi lopatkami. Bolest ji připravila o dech i o vědomí. "Elvi?" nejistě hlesl Victor, když se mu bezvládně svezla do náručí, jako polámaná loutka. Odtáhl se, chytil ji za bradu a zaklonil jí hlavu, zamračil se, když uviděl, že má zavřené oči a bledou, ochablou tvář. Okamžitě dostal strach. Jedna věc je, když omdlí při orgasmu, když se milují, to je u nesmrtelných normální, zpočátku, ale vždyť ještě ani pořádně nezačali. "Elvi?" řekl znova a jemně ji popleskal po tváři. Když nezareagovala, začal zvedat ruku, že ji vezme do náruče a posadí na sofa, mínil zajít pro mokrou žínku nebo ručník, ale strnul, když rukou zavadil o něco tvrdé.


222

Přitulil si ji na prsa, podíval se přes její rameno dolů… srdce se mu zastavilo, když spatřil šíp, který jí trčel ze zad.


223

15. KAPITOLA "Myslím, že tohle dokazuje, že první šíp nebyla nešťastná náhoda a dává to odpověď na otázku, na koho mířili," poznamenal DJ. Sledoval, jak Victor nabodl Elvi na zuby další

sáček krve. Victor zavrčel. Po pravdě řečeno, raději by byl terčem útoku sám, než vidět Elvi v tomto stavu. Šílel, když zjistil, že je postřelená. Vstal, držel si ji na hrudi, proběhl verandou a vyhlédl z okna na temný dvorek. Nikoho dole neuviděl, ale střelec se mohl skrývat ve stínech. Lov lučištníka odložil na později. Elvi odnesl do ložnice, aby ji ošetřil, vděčný, že si DJ s Mabel vybrali pro návrat domů právě tuto chvíli, a že se ho sem mladší nesmrtelný vypravil hledat. DJ jednou koukl na Elvi na posteli se šípem v zádech a rovnou zařval na Mabel, aby okamžitě přinesla nahoru krev. Hned pak vletěl do koupelny pro ručníky a usadil se na protější straně postele. Bez řečí nabídl pomoc a morální oporu, zatímco se Victor pustil do neuvěřitelně delikátní operace vyjmutí šípu bez toho, aby napáchal ještě víc škody. Mabel s krví dorazila zrovna, když se mu podařilo šíp vyprostit. K jeho velké úlevě nepropadla hysterii. Byla rozčilená a chtěla vědět, co se stalo, ale nezačala vřískat ani neomdlela ani nic na ten způsob. Moderní ženy jsou podle všeho setsakra otrlá cháska. "Zranění se hojí," zamumlal Victor, když vyměnil krevní sáček. Už do ní dostal čtyři a rána se jim zavírala přímo před očima. Od pohledu mu připadala pořád


224

menší, přesto Elvi zatím nejevila žádné známky probírání z bezvědomí. Ale čemu se divit, určitě má závažná vnitřní zranění a i ta se musí zahojit. "Mužští debatují, co se děje," oznámila Mabel po návratu z další výpravy pro krev. "Viděli mě nosit všechno tohle nahoru a tak je trklo, že se něco přihodilo." "Cos jim řekla?" zeptal se Victor, vzal si od ní krev a položil ji na kraj postele. "Nic, jenom jsem nad otázkami mávla rukou a vrátila se sem." "Tak to se co nevidět vydají za ní nahoru," zamračil se DJ. "Už se vydali," oznámil Edward od veřejí, kde bylo najednou narváno k prasknutí. Elvi zaslechla šum hlasů a popleteně dumala, kdo si to asi vykládá nad její rakví. Teprve až když otevřela oči, si vybavila, že už v rakvi nespává. Ležela na břiše na posteli a její pokoj byl plný lidí. Victor, Mabel, DJ, Harper, Alessandro a Edward… prostě všichni, soudě podle hlasů, které slyšela. "Kdo by chtěl Elvi zranit?" lamentoval zděšený Harper. "Nevím, ale hodlám to zjistit," odtušil Victor ponurým hlasem. Zamračila se, pokoušela se pochopit, o čem to proboha mluví. Zranit ji? Někdo ji zranil? Sotva si tu otázku v duchu položila, spatřila zkrvavený šíp na kraji postele a vzpomněla si, jak na verandě seděla Victorovi na klíně a na ostrou bolest v zádech. Takže odtud se tedy vzala ta bolest. Zírala na krvavý šíp a vybavila si ten, který je jen těsně minul u obchodu s


225

nábytkem. Tehdy nepochybovala, že šlo o nehodu a, kdyby snad ne, že šíp byl určen Victorovi. Bydlela v Port Henry celičký život. Nikdo by mi tady neublížil, pomyslela si tenkrát. A myslela si to stále. Chvíli si lámala hlavu s tím, co se přihodilo, snažila se najít v tom nějaký smysl, a pak strnula, protože dostala nápad. Opatrně se převalila na záda, s úlevou zaznamenala, že to nebolí. Zřejmě je zahojená. "Musíme vypátrat, kdo tohle spáchal," zuřil Alessandro. "Nesmí Elvi ubližovat. Je to dobrá žena, tak bella, tak sladká." "Ano a budeme na ni muset dávat pozor a hlídat ji, než se nám to podaří," zašeptal Harper. "To pak ale budete střežit nesprávnou osobu," prohlásila Elvi a upoutala jejich pozornost tím, že se jí podařilo posadit. Sice ji nic nebolelo, ale cítila se maličko zesláblá a tušila, že potřebuje víc krve, aby nahradila tu spotřebovanou při léčebném procesu. "Elvi." Victor okamžitě uháněl k posteli, tvářil se ustaraně. "Ještě by ses neměla hýbat." "Jsem v pohodě," ujistila ho, ale potom se zamračila, protože na ni zaútočila slabost. "Máme ještě krev?" "Doběhnu pro další," slíbila Mabel a vyrazila z pokoje, zatímco pánové obstoupili postel. "Jak se cítíš?" zeptal se Harper, tvář zrůzněnou starostí. "V pohodě," zopakovala a pak přiznala: "Slabá jako moucha, ale v pohodě." "Cos myslela tím, že bychom střežili nesprávnou osobu, pokud budeme hlídat tebe," ozval se zvědavě Edward. "Nebyla jsem terčem." "Elvi," zakroutil hlavou Victor. "Střelili tě do zad.


226

Museli mířit na tebe." "To si nemyslím," namítla sladce. "No, pochybuji, že na mě. Těžko by stříleli skrz tebe, aby zasáhli mne." "To ne, ale—" odmlčela se a vděčně se usmála na Mabel, která už se hrnula dovnitř se čtyřmi pytlíky. Zamumlala díky, vzala si od ní ten, co jí podala a napíchla si ho na zuby, využívala čas, aby si v duchu zesumírovala, jak vysvětlit, co má na mysli. Při druhém pytlíku dospěla k názoru, že názorná ukázka vydá za mnoho slov. Shodila nohy z postele, že vstane. "Co to děláš?" polekal se Victor. "Ještě bys neměla vstávat. Dej tělu čas, aby—" "Je mi dobře," přerušila ho podrážděně, jakmile si vytáhla prázdný druhý sáček z pusy. "Nic mě nebolí a ta slabost z větší část odezněla, díky krvi." "Ano, ale troška odpočinku by nezaškodila," prohlásil Harper, čímž utnul cokoli, co měl na jazyku Victor, který už už otevíral pusu. Soudě podle výrazu, nebylo by to nic tak diplomatické, jako Harperova slova. Měla vážné podezření, že Victorovi prokázal velkou službu, když mu skočil do řeči. "Pravděpodobně," podezřele mile souhlasila a vzala si od Mabel třetí sáček, zkonzumovala ho a pak dodala pro změnu nekompromisním tónem: "a dám si pohov, jen co si zajdu dolů." Svým prohlášením vyvolala učiněnou bouři nevole, ale kliďánko pány ignorovala, naklonila se k Mabel a něco jí pošuškala do ucha. Když se narovnala a kamarádka přikývla, obrátila se k mužům. "Pojďte za mnou a já vám dokážu, že jsem nebyla terč," vybídla je, nabodla si na zuby poslední sáček a zamířila ke dveřím.


227

Šli za ní, nikoli bez protestů, remcali celou cestu, ale nevšímala si jich, jenom koukla přes rameno. DJ se k nim nepřipojil. Usmála se přes sáček v puse, když ho Mabel popadla za ruku a táhla opačným směrem, ke dveřím na verandu. "Elvi, tohle je prostě směšné," prskal Victor cestou dolů a do kuchyně. "Měla bys odpočívat a zotavovat se, ne— Nepůjdeš ven!" vykřikl, chytil ji za ruku a zabrzdil, hned jak mu došlo, že má namířeno ke dveřím. "Je to úplně bezpečné… pro mě. Ačkoli ty bys možná měl zůstat tady," navrhla, najednou dostala strach, ale vážně chtěla, aby tohle viděl i on. Sklouzla pohledem k ostatním. "Myslíte, že byste mohli Victora obstoupit pro případ, že je ten lukostřelec pořád ještě taky? Podle mě nevystřelí, když nebude mít šanci na čistou ránu." "Nebuďte směšní," odsekl Victor, protože to svorně odsouhlasili. "Já nejsem terč— Počkej na mě," vyštěkl, když se otočila na patě a vyrazila z domu. K její velké nelibosti se pánové rozhodli, že jistota je jistota, a obklíčili je oba dva, sotva vyšli ven. Potřásla hlavou a jen udala směr z přízemní nezastřešené verandy dolů a pořád dál, na zadní část pozemku. Jakmile tam došli, celá skupina se obrátila a vzhlédla, kam ukázala, do oken verandy nahoře. "Co vidíte?" zeptala se. "Je to DJ, tam v soláriu?" zeptal se překvapeně Alessandro, očividně si nevšiml, že nepřišel s nimi. "Ano." Spokojeně zaregistrovala, že z tohoto úhlu je vidět jen horní část těla a zopakovala otázku: "Co vidíte?" Následovala chvíle ticha, kdy ji nic nechápající pánové častovali zmatenými pohledy, pak promluvil Harper: "DJ sedícího v soláriu."


228

"Ne, nevidíte," kontrovala. "Si, vidíme," ujistil ji Alessandro. "Ne. Vidíte siluetu DJ sedícího na prosklené verandě," zdůraznila. "Světlo je za křeslem a tak nerozeznáte rysy tváře." "Pravda," připustil Edward. "Ale—" "Jděte na věc!" zakřičela směrem k domu a temný obrys DJ se začal pohybovat a pak se rozdělil na sedícího DJ a stojící ženu, když se Mabel přesunula vedle křesla. "Co to bylo?" vydechl užasle Alessandro. "Je to Mabel?" "Ano," přitakala. "Seděla DJ na klíně, jako já seděla na klíně Victorovi, když mne zasáhl ten šíp." "Neviděli by tě," odtušil Harper, došlo mu to. "Jenom jeho siluetu." Otočila se k Victorovi. "Mířili na tebe. Já se jen připletla do cesty." Když se nepřel, ale stál a mračil se na dvojici v soláriu, dodala: "Ráno zavolám Teddovi. Řeknu mu o tom, uvidím, co může dělat. Do té doby by možná bylo lepší, abys zůstal v domě… a držel se dál od oken." Po této malé demonstraci se Elvi ani nenadála a už ji popoháněli zpátky do postele. Neprotestovala. Procházka ji vyčerpala. Zjevně ještě není tak docela uzdravená. Nechala Mabel a muže debatovat, co by měli podniknout s neznámým útočníkem, který nejspíš jde po Victorovi. Dovlekla se po schodech nahoru a padla do postele, kde skoro okamžitě usnula. A jak jinak, vzhledem k tomu, že šla spát tak brzy, brzy se i vzbudila a když otevřela oči, naskytla se jí potěcha pro oko, kterou si už strašně dlouho neužila.


229

Slunce se opíralo do tmavočervených rolet její ložnice, dovnitř se nedostalo, ale projasnilo je, až získaly barvu růží. Při tom pohledu jí na rtech vykvetl úsměv, koukla na digitální hodiny a zatajila dech. Nebylo ještě ani poledne. Může jít ven a trochu zahradničit. Odhodila deku, vyskočila z postele a metla do koupelny. Hupsla do sprchy, oblékla se a v rekordním čase vyletěla z pokoje. "Dobré ráno," pozdravila ji překvapeně Mabel, když vyšla zpoza rohu do jídelny. "Vstala's brzy." "Ty taky," usmála se na oplátku. Zpočátku Mabel chodívala do restaurace na denní směny, ale po čase zjistila, že zůstává vzhůru čím dál déle, aby dělala Elvi společnost za dlouhých, osamělých hodin noci, kdy už nikde v městečku neměli otevřeno. Postupně se přeorientovala na druhou směnu i ona. "DJ a já jsme šli do postele hned po tobě," zamumlala. Ruměnec, který jí stoupal do tváře, nejspíš naznačoval, že nestrávili celou dobu jenom spaním. Odvrátila se, aby zakryla úsměv, a šla si do ledničky pro sáček krve. Jeden u ní vysála na stojáka, pak vytáhla druhý a nabodla si ho na zuby, přibouchla dvířka a šla vyprázdněného kolegu vyhodit do smetí. Potom odkráčela k oknu a vyhlédla ven, čekala, až zmizí obsah i druhého pytlíku. Tichý povzdech jí unikl kolem sáčku v puse, když se zahleděla na sluncem zalitou zahradu. Javory, smrky a šeříky ji lemovaly po stranách a zezadu, všude kvetly kosatce, keře růží, popínavý klematis a všemožné další kytky. Vedle bílé besídky, vzadu vpravo skoro v koutě, stálo koupátko pro ptáčky, a když si stáhla prázdný pytlík ze zubů, zachechtala se při pohledu na dvě pěnkavky, které se v něm cákaly a poletovaly okolo.


230

"Možná bys neměla stát tak blízko u okna," podotkla starostlivě Mabel. "Victor říkal, že můžu chodit ven na sluníčko," připomněla jí Elvi, když strčila do koše druhý sáček. "Ano, ale oslabí tě to," napomenula ji Mabel. "Potřebuješ se mu pokud možno co nejvíc vyhýbat." Což Elvi ocenila odfrknutím. Měla daleko k touze se mu vyhýbat. Chtěla vyběhnout ven a koupat se nahatá ve slunečních paprscích, jako ti ptáčkové v bazénku. Bože, po slunci se jí moc stýskalo. "Mabel má pravdy," přisolil si DJ, který zrovna vešel do kuchyně z foyer. "Čím déle zůstaneš na slunci, tím víc krve spotřebuješ." "Jenomže já chci jít ven na zahradu," namítla a zamračila se, protože to vyznělo jako kňourání umanutého haranta. Ještě že si nedupla. Obrátila se a vyhlédla na dvorek. Cítila se jako dítě bez haléře v kapse, co zírá do výkladu cukrárny. Sbíhají se mu sliny při pohledu na všechny ty načančané sladkosti, ale ví, že na ně nemá. Že je nemůže dostat. "Můžeš ven, ale musíš být opatrná," chlácholil ji DJ. "Musíš mít dlouhé rukávy a klobouk a rukavice, a co možná nejvíc se držet ve stínu. A zkonzumovat jednou tolik krve." Provinile nakrčila čelo. Hryzalo ji svědomí. Přežívala díky krvi, kterou darovali spoluobčané z městečka, a nechtěla je zatěžovat ještě víc, než doteď, ale stůj co stůj chtěla jít ven na zahrádku. "Padej," pobídl ji láskyplně DJ. "Obleč si košili s dlouhým rukávem a vyštrachej nějaký klobouk s širokou krempou. A místo těchhle tříčtvrtečních gatí si vezmi dlouhé." Nemusel jí říkat dvakrát, otočila se na patě a už pádila


231

nahoru se převléknout. Zhoubné výlety na slunce omezí na minimum, ale dneska půjde ven, i kdyby hrom bil. Ve chvíli, kdy završila proces převlékání, její pokoj vyhlížel, jako by se jím prohnalo malé tornádo. Šatstvo kolem sebe rozhazovala bez ladu a skladu a nechávala je ležet, kde čirou náhodou přistálo. Hopkala ke dveřím a ještě ani neměla pořádně natažené tmavé kalhoty. Knoflíky na košili si zapínala na chodbě cestou ke schodům, a když dorazila dolů, už jí scházel jenom klobouk a rukavice. Naštěstí Elvi měla Mabel a Mabel pro ni měla obojí. A taky krém na opalování a podle pokynů DJ ji napatlala tak tlustě, že se ani nevpil do kůže a zůstaly jí na ní bílé čmouhy. Elvi trpělivě držela a ani nemukala, věděla, že to ti dva dělají jenom pro její dobro, ale ve zlomku vteřiny, kdy usoudili, že udělali, co bylo v jejich silách, aby ji ochránili a ustoupili z cesty, vyrazila ven jako dostihový kůň ze startovacího boxu. Rozběhla se, proletěla kuchyňskými dveřmi ven na zadní verandu… a tam zabrzdila a zůstala stát jako solný sloup, třásla se vzrušením a malinko strachem, na poledním slunci. Nevzplála jako vích, což byla veliká úleva, a i když ji sluníčko krásně hřálo na kůži, nepálilo. Bylo to vážně krásné. Zavzdychala úlevou a taky rozkoší, došla na kraj verandy a znovu se zastavila, pohledem putovala po své zahrádce, všechno bedlivě prohlížela. Před proměnou každodenně trávila na zahradě celé hodiny. Sela, sázela, plela, prořezávala a zalévala. Pečovala o krmítka pro ptáčky, starala se, aby byla plná semínek a nechávala venku oříšky pro veverky, čipmanky a sojky chocholaté, a chléb pro pěnkavky. Každičký den si trochu potěšila oko i duši koukáním, jak


232

zvířátka a poletušky přichází a hodují. To vše proměnou skončilo. Krmítka teď byla prázdná a opuštěná, většina v žalostném stavu. V koupátku sice voda byla, ale jenom protože v noci pršelo. Zoufale potřebovalo vyčistit. A zahrada? Během posledních let zdivočela v džungli. Jeden den rozhodně nepostačí, aby napravila škody, co napáchal čas. Dva týdny práce od úsvitu do soumraku by nepostačily. Cítila, jak věší ramena zklamáním. Při měsíčku zahrada nevypadala takhle zbědovaně. Je jasné, že bude potřebovat pomoc. Musí najmout zahradníky, aby udělali většinu práce, uvědomila si. Příští týden někoho najde, hned jak odjedou našinci, ale teď může udělat aspoň něco. Zjistit, co zbylo ze zahrady, o kterou tak láskyplně pečovala… před proměnou. "Elvi?" Chvíli jí trvalo uvědomit si, odkud ten hlas přichází. Nejprve se podívala k domu, než ji napadlo kouknout na dvorek k sousedům. Soukromí chránil plaňkový plot mezi jejím pozemkem a parcelou Mika a Karen Knightových, ale veranda byla zvednutá o dobré dvě a půl stopy, takže k nim viděla, do zahrady za domem. Mívala ve zvyku zastavit se na kus řeči přes plot, před proměnou, ale pak ji nenapadlo, že by mohla za dne ven a noci trávila v lokále. Stručně a jasně, od proměny už si přes plot nezdrbla. Rty jí zvlnil úsměv, když uviděla Karen stát vedle koše s prádlem na druhé straně plotu. Zírala na ni s otevřenou pusou. "Překvápko, huh?" zazpívala drobet trpce. Jasně, všichni přece vědí, že nemůže za denního světla vycházet ven. V blízké budoucnosti se podiví ještě spousta lidí. Karen nebyla žádná klepna, takže se zpráva


233

o tom, že byla venku za denního světla, neroznese, dokud ji neuvidí někdo jiný. Zavřela pusu, nechala prádlo prádlem a vydala se k plotu. "Co děláš venku za bílého dne? Měla bys chodit ven? A jsi v pořádku? Seš příšerně bledá." "Jsem v pohodě. To bílé je jenom opalovací krém," ujistila ji se smíchem. "A ano, můžu být venku, když budu opatrná. Není to báječné?" "Je to báječné," zakřenila se Karen, ale na tváři se jí stále zračily obavy a Elvi věděla, že zpočátku si bude dělat starosti každý. Byli zvyklí, že se schovává před sluníčkem, chvilku potrvá, než přivyknou. "Je Owen dneska v práci?" zeptala se, aby ji přivedla na jiné myšlenky. Léto brzy skončí a zase začne škola. Věděla, že se tam Owen zase na rok vrátí, aby si připsal na konto další úspěchy, ale v létě chodíval na brigády. Jenomže místo, aby ji přivedla do lepší nálady, otázka měla přesně opačný účinek, zatvářila se ještě mnohem ustaraněji. "Ne." Karen bezděky pohlédla k domu, mračila se. "Nepracuje, až večer. Pořád ještě spí." "Pořád?" podivila se Elvi. Bylo bezmála poledne. "Ano, poslední dobou, jako by ani nic jiného nedělal," zamumlala Karen s utrápeným výrazem, pak se přinutila pousmát a řekla: "Týnejdžři!" "Ano." Elvi se také pousmála. Dokonce i Casey prošla stádiem, kdy hodně spávala. "Well." Karen se zdařil přirozenější úsměv. "Znamená to snad, že tě na trhu můžeme čekat dřív, než jsi přicházela obvykle?" "Na trhu?" hlesla nechápavě. "Výtěžek jde na konto útulku pro děti v nouzi," připomněla Karen, zasmála se a popíchla ji: "Všichni ti


234

fešáci u tebe doma, přece jsi na to kvůli nim nezapomněla, nebo ano? Doufám, že ne. Tvůj stánek pokaždé vydělal fůru peněz." Mozek si už zvolna vybavoval, o čem to vůbec mluví. Tradiční trh na rozloučenou s létem. Začínal ve čtvrtek a trval do neděle. Mívala tam svůj stánek – prodávala kousnutí – a taky pekla… "A ty tvoje koláče. Pokaždé se na trhu prodávají jako horké koláče na trhu," zašklebila se Karen. "Přála bych si umět upéct kůrčičku stejně křupavou, jako je ta tvoje. Však víš, Mike nedá jinak, než že musím aspoň půltucet koupit a zmrazit na později." "Koláče!" myšlenku dokončila nahlas, pěkně zděšeným tónem, a když uviděla překvapený výraz na tváři Karen, bez mučení se přiznala: "Dočista jsem na to zapomněla. Do prkýnka! Musím běžet!" Otočila se na podpatku a rozběhla se k domu, s časem o závod. Bylo už pozdě, když se Victor probudil. Valnou část noci a rána strávil pozorováním Elvi, jak spí. Chlapi zřejmě byli, stejně jako ona, přesvědčení, že jí se nikdo ublížit nesnažil a pomyslný terč nosí on. Edward dokonce zašel tak daleko, že nahlas usoudil, že by se nejspíš kolem ní neměl motat, protože ji tak patrně staví do první linie. Pekelné na tom bylo, že Edward měl pravdu. Je-li skutečně terčem on, pak její zranění včera v noci zavinilo, že se ocitla příliš blízko něho. S povzdechem se překulil na záda a zíral do stropu. Upřímně řečeno, v duchu se přikláněl k teorii, že za útokem stojí Edward, aspoň bezprostředně poté, co Elvi zranili. Důvodem bylo, že se vytratil z parkoviště před Nábytkem v době, kdy první šíp minul, nemluvě o tom,


235

že našinci byli doma, když dneska někdo vystřelil druhý šíp a neminul. Nebo minul? Chvíli ho podezíral, ale když se nad tím v noci pořádně zamyslel, prostě to nedávalo dobrý smysl. Každý nesmrtelný ví, že šíp žádného nesmrtelného neusmrtí, i kdyby uvízl v srdci. Jakmile bude vyňat, nanoboti zranění vyléčí, srdce se rozbuší a nesmrtelný bude zase zdravý jako rybička… pokud mu nesetnou hlavu, zatímco bude v limbu. Kdepak, použití šípu mu jasně ukazovalo na smrtelníka. Zpravidla to byl dřevěný kolík s letkami a kovovým hrotem, a smrtelníky by mohlo napadnout, že zafunguje, když trefí srdce. Pokud ví, nikoho smrtelného v Port Henry poslední dobou nenaštval. Je tady jenom pár dní. Krom toho, co když lukostřelec viděl, jak mu Elvi usedá na klín a tak taky viděl, jak jejich siluety splývají? Šíp přiletěl jenom malou chvilku potom, co se začali líbat, takže je to více než možné. Sečteno a podtrženo, zase jsou tam, kde byli, a zase nemá ponětí, kdo je terčem, a tak se užíral strachy, pročež se postavil na stráž. Bděl a hlídal ji ve spánku, nespustil z ní oči, dokud neuslyšel šramot z pokoje Mabel a neuvědomil si, že usnul v křesle, které si přitáhl k posteli. Přesvědčený, že bude v bezpečí, když už je Mabel s DJ vzhůru a nablízku, se konečně zvedl a šel do hajan. Moment uvažoval, že se vyspí tady u ní, ale bez dovolení nechtěl a budit ji kvůli tomu už vůbec ne. Ale teď si přál, aby tam zůstal. Bylo by pěkné probudit se vedle ní, moci se překulit a přitulit si ji do náručí a vtisknout nos do krku a vdechovat její vůni. Jejich první milování bylo bouřlivé a tak na ně pořád nemohl přestat myslet… dokud neuviděl šíp, trčet jí ze zad. Což se


236

rovnalo chrstnutí džberu ledové vody, rázem přišel na jiné myšlenky. Bylo mu zle strachy a vzteky. Zuřil, přitom si ten vztek neměl na čem vybít, byl nucen ho potlačit a ignorovat. A teď už zase cítil, jak mu brnká na nervy a zvedá v něm vlnu emocí. Neváhal a vylezl z postele. Hněv ničemu nepomůže. Akorát mu zastře úsudek a pravděpodobně zpomalí reakce. Potřebuje čistou hlavu a vzít rozum do hrsti, aby tuhle situaci zvládl a udržel Elvi v bezpečí. Bohužel už věděl, že zachování jasné hlavy bude poblíž ní setsakra těžké. Je jeho životní družkou. Ať už ji ostatní nápadníci dokážou přečíst či ne, podle něj už se rozhodla, protože se s ním pomilovala. Patří mu. Jeho mysl už to vzala za své a jela na plné obrátky. V hlavě mu stavěla vzdušné zámky, malovala obrazy a spřádala plány společné budoucnosti. Budoucnosti, která jim nebude dopřána, pokud Elvi zavraždí. Připadalo mu, že nejlepší způsob, jak se s touto věcí vypořádat, bude snaha držet si odstup, jak navrhoval Edward. Nespouštět ji z očí, ale nezůstávat tak blízko, aby se ocitla v přímém ohrožení, a doufat, že ten odstup navíc umožní jeho mozku pracovat a vymyslet, jak nejlépe pokračovat. Logický závěr, ale radost z něho neměl. Celá jeho bytost křičela touhou být blízko ní, ale bude to muset ignorovat, aby jí zajistil bezpečí. Bude to boj. Osprchovaný a oblečený se vydal do Elviny ložnice, přesvědčený, že ji najde pokojně ležet v posteli, spát a nabírat síly, což podle něj její tělo jistojistě potřebovalo. Chyba lávky. Zíral na prázdnou, neustlanou postel a šatstvo rozházené po podlaze. Práskl dveřmi, otočil se a uháněl dolů, vrazil do kuchyně a hned zabrzdil. Nestačil žasnout.


237

Elvi byla živá a zdravá a zaprášená od mouky, cosi horečně válela na jídelním stole. Stejně jako Edward, Alessandro a Harper. "Je tenhle lepší, Elvi?" Alessandro pozvedl cosi jako koláč. "Mnohem, Alessandro." Odměnila ho zářivým úsměvem. "Tenhle pie je rozhodně prodejný. Dej ho k ostatním, co čekají na nádivku." "Mně se ta kůrka pořád trhá," zavrčel podrážděně Edward, namáčel prsty v misce s nějakou tekutinou a přejížděl po trhlinách, co se objevily na krustě, kterou vyráběl. "Děláš to dobře," uklidnila ho. "Vždycky pukají." Edward cosi zabručel, ale opravil puklinu a opatrně zvedl korpus na formu na pie z hliníkové folie, tiše si oddechl, když se to podařilo, aniž se mu rozpadl v rukách. "Dobrá práce," pochválila ho a zlehka poplácala po ruce, oči jí zalétly k místu, kde se činil Harper. Němec se svým pie zjevně neměl nejmenší problémy. Ba naopak. Váleček na těsto držel a kůrku tvaroval se zručností profesionála. A Victor nebyl jediný, kdo si toho všiml. "Umíš to moc dobře, Harpere," podotkla zvědavě Elvi. "Chápu správně, že už jsi to někdy dělal?" "Hmm. Zamlada jsem býval osobním kuchařem Jeho Veličenstva zvoleného císaře římského Maxmiliána I." "Zvoleného císaře římského Maxmiliána I.?" zopakovala nejistě. "Nejjednodušší vysvětlení zní, že byl něco jako král části Evropy," pokrčil rameny. Victor nebyl přesvědčený, že to moc pochopila, ale místo, aby požádala o hodinu dějepisu, kývla a zaměřila se na vlastní pie, šikovně uložila korpus do formy.


238

"Chce mi tady někdo říct, proč si vy čtyři hrajete na Betty Crocker?" zeptal se nakonec. Pak mu zrak přistál na lince, kde už na nádivku čekalo bratru dvacet koláčů, a dodal: "A pro koho do pekla všechny ty koláče jsou?" Elvi zvedla hlavu a překvapeně se usmála. "Jé, dobré ráno, Victore." Uviděl, že má mouku dokonce i na tváři a na nose, a nemohl jí úsměv neoplatit. Byla tak rozkošná. "Koláče jsou na trh konaný na rozlučku s létem," zodpověděla nejprve poslední otázku. "Výtěžek půjde na konto útulku pro děti v nouzi. Obávám se, že jsem na to prostě úplně zapomněla, když jste sem najednou přijeli a vůbec. Naštěstí byli pánové tak laskaví a nabídli mi pomoc." "Harper nás prohlásil za dobrovolníky," upřesnil Edward s úšklebkem. "A je to tak jenom správné. Bydlíme tu zadarmo, jíme a konzumujeme krev. Udělat pár koláčů na oplátku je pouhá maličkost," pokrčil rameny Alessandro. Edward si zase něco brblal, ale byl tady a pomáhal, což dávalo tušit, že souhlasí. Nebyl zrovna typ, který dělá věci, které dělat nechce, z čehož vyplývalo, že přiložil ruku k dílu dobrovolně. Victor ho podezíral, že tím remcáním chce jen pojistit, že jeho mužnost nedojde úhony tím, že se podílí na této ryze ženské práci. Chvilku přihlížel, jak pracují, pak si zhluboka povzdechl a vykročil ke stolu. "Takže, co mám dělat?"


239

16. KAPITOLA "A je to." Elvi pečlivě přitlačila těstové víko na poslední pie a s úlevným povzdechem udělala krok vzad. Byly to vpravdě hektické dva dny, ale jsou hotovi. Jedno sto koláčů. Přes polovinu jich dodělali včera, a pak se odpotáceli do postele. Dneska se opět probudila dřív, než ostatní a rovnou se pustila do práce. Vděčně uvítala, když se k ní pánové znovu připojili, sotva vstali. Rozhlédla se po výsledcích společného úsilí, vyčerpaná, ale spokojená. Tedy po těch, co byly na dohled. Většina koláčů už totiž byla upečená a odpočívala na policích v komoře, mezi garáží a kuchyní. Navíc jeden tucet čekal v chládku ve sklepě, až přijde na řadu, aby se podíval, jaké je to být v troubě, a tak se jí momentálně ke kochání nabízelo jen těchto šest tady v kuchyni, které se svými pomocníky zrovna teď dokončila. Musela už jen upéct zbylých osmnáct kousků a vložit je do škatulek, a na zítřek bude všechno nachystané. A nikdy by to nestihla nebýt nápadníků. Alessandro se snažil spěchat, víc škody, než užitku, a Edward byl velice, převelice pomalý, příšerný puntičkář, zato Harper byl sen a Victor se ukázal být nadaným koláčníkem, stačilo mu předvést, jak na to. Takže krátce poté, co se zapojil do jejich manufaktury, převelela Alessandra a Edwarda na loupání jablek a vaření višní do náplně, a pak to teprve začalo odsýpat. "Tahle várka vypadá upečená," prohlásil Victor, skláněl se k troubě a nahlížel dovnitř. "Mám ji vytáhnout


240

a strčit tam další tři?" "Ano, buď tak hodný." Vzala dva koláče ze stolu, usmála se, když viděla, jak si Harper přichvátl a volnou rukou popadl třetí. Tou druhou si přidržoval sáček krve u pusy. Hned jak zavíčkovali svou poslední pie, vrhli se k lednici na životadárnou tekutinu. Všichni, kromě Victora, který šel k troubě zkontrolovat, jak jsou daleko s pečením. Když se nad tím tak zamyslela, uvědomila si, že nikdy neviděla, aby se Victor krmil. Chtě nechtě zauvažovala, jestli se může krmit méně, protože je tak starý, nebo se ostýchá krmit před ostatními. Dumala o tom při čekání, než vytáhne tři upečené kousky z trouby. Sotva vyndal poslední, strčila dovnitř své dva a třetí si vzala od Harpera. Když se napřímila, protože delikátní úkol vkládání koláčů na rozpálenou mřížku zvládla na výbornou, zavřela dvířka a odvrátila se, Victor stál vedle ní. Podával jí sáček krve. "Děkuji." Krev si vzala a zeptala se: "Ty si nedáš?" V tu ránu bylo v kuchyni ticho jako v hrobě. Až to lekalo. Všechny oči se obrátily na Victora, zavládlo podivné, vyčkávavé mlčení, ale jen pokrčil rameny a odvrátil se. "Teď ne." Zamračila se, všímala si, že všichni teď důsledně uhýbají očima a soustředí se na krmení nebo vyhazování sáčků, co vysáli, podle toho, jak kdo byl daleko. Těkala pohledem z jednoho na druhého, pak se znovu zadívala na Victora a podotkla: "Nevzpomínám si, že by sis po ránu nějaký dal." Každý zamířil pro jeden dva pytlíky, hned jak vešel do kuchyně, vysál je a vyhodil, než se připojil k ní u stolu. Každý, kromě Victora. Ten šel rovnou ke stolu a pustil se do díla, okliku pro jídlo vynechal.


241

"V pokoji máme lednici," připomněl jí a změnil téma: "Odnesu je do chladu." Sebral dva zrovna dopečené koláče a vyrazil ke dveřím do sklepa. Harper se chopil posledního pie, popoběhl, aby otevřel dveře a následoval ho dolů, nezapomněl za nimi zavřít. "No a co budeme dělat teď?" Edward vyplašil bobříka mlčení, sotva se ti dva ztratili z dohledu. "Péct čokoládové sušenky nebo provozovat nějakou jinou zábavnou kratochvíli?" Elvi se pousmála jeho sarkasmu. Ten mužský opravdu potřebuje obrousit společenské způsoby. Není divu, že ho ostatní nemají v lásce, ale jsou na omylu, že k ní se prý chová lépe. Inkasovala jeho sarkastické poznámky stejně často, jako ostatní. Vážně se nezdálo, že by své bližní nějak moc miloval. Jestli chce jednou získat životní družku, musí na tom těžce zapracovat. "Vlastně jsem právě uvažovala, že bych vás, džentlmeni, pozvala někam na večeři a pár drinků, jako poděkování za pomoc." "Kampak?" Edward nezklamal. Pokrčila rameny. "No, můžeme zajít k U Bella Black nebo—" "Ne, děkuji," vyhrkl okamžitě. Kousla se do rtu, uvažovala, jestli zrovna urazil její restauraci. "Well, jak jsem hodlala říci, než jsem byla neomaleně přerušena —nebo někam jinam. Je tady pár restaurací, které—" "Elvi, má drahá." Edward jí opět skočil do řeči. "Nemínil jsem pohanět tvou restauraci, když jsem řekl ne. Jsem přesvědčen, že jídlo je tam báječné, rozhodně krásně vonělo, když jsme tam byli. Jenomže zatímco tobě možná vyhovuje být místním mazlíčkem, já bych


242

byl mnohem raději, kdyby mne celou noc neočumovali a nešeptali si," řekl suše a dodal: "Jít se najíst nebo napít kamkoli tady v městečku, je jen stěží oddech po práci." "Mazlíčkem?" zopakovala. "Obávám se, že Edward má pravdu," přidal se Alessandro tónem, jako když medu ukrajuje. "Není moc příjemné, jak tady všichni zírají a šeptem klevetí. Při představení, kam nás vzali Knightovi, jsme my sledovali hru, ale všichni ostatní sledovali nás. Podle mne bude lépe vydat se někam jinam." Elvi si povzdechla, svůj názor na to, že ji Edward nazval mazlíčkem, nechala plavat… prozatím. Věděla, o čem ti dva mluví. U ní to bylo stejné, když se tenkrát vrátila, ale časem se to zlepšilo. No, a když se tady objevili oni, začalo to odznovu. "No, mohli bychom zajet do vedlejšího města," navrhla. "Do města?" ožil Alessandro, ale Edward řekl: "Pařit s bandou ožralých smrtelníků není zrovna alternativa, o kterou bychom měli zájem." "Well, mám strach, že není moc na vybranou," odsekla podrážděně. "Pokud je mi známo, většina lidí jsou smrtelníci. Vy jste první upíři, se kterými jsem se tady za pět let setkala." "Pokud je ti známo," zdůraznil Edward. "Naneštěstí vzhledem k tomu, že postrádáš výcvik, myslím, že bys žádného nesmrtelního nepoznala, leda by tě kousnul… což by samozřejmě neudělal, protože on by poznal, že jsi nesmrtelná a tak mu tvá krev není k ničemu." Naštvaně se zamračila, dumala, proč tady vlastně pořád ještě zaclání. Kdyby jí poslední dva dny nepomáhal vyrábět koláče, rovnou by ho požádala, ať se poohlédne, kde nechal tesař díru. Coby životní druh si u


243

ní ani neškrtne. I kdyby se nezapletla s Victorem, Edward byl prostě příliš otravný, aby jí vyhovoval. "Toronto je odtud slabé tři hodinky," ozval se Alessandro. "Mohli bychom vyrazit do Nočního klubu." Otevřela pusu, aby se zeptala co ten noční klub je, když vtom se otevřely dveře do garáže a do kuchyně vešla Mabel, s DJ v závěsu. Na chvíli pustila noční klub z hlavy a udiveně si ty dva prohlížela. "Dneska jste tu brzy." Mabel pokrčila rameny. "Předala jsem otěže Pedrovi. DJ a já chceme být chvíli sami." "Aha." Elvi byla překvapená, ale připouštěla, že nemá proč. Mabel sice hodlala převzít veškerou zodpovědnost za restauraci, zatímco ona se bude seznamovat s nápadníky, jenomže to nepočítala s tím, že se zamiluje do DJ a přesně k tomu došlo. Tušila, že dlouho nepotrvá a přijde na přetřes otázka proměny a upřímně doufala, že Mabel bude souhlasit. "Co vy, lidičky? Chystáte se někam?" Na DJ bylo vidět, že v to upřímně doufá. Zjevně se nemohl dočkat, až s Mabel budou mít dům sami pro sebe. "Napadlo nás zajet do Nočního klubu," oznámil Alessandro. "Co je Noční klub?" Mabel položila otázku, kterou měla na jazyku Elvi, když prve nakráčeli do domu, ale nestihla se zeptat. Potom ustoupila z cesty, protože se otevřely dveře ze sklepa a znovu se k nim přidal Victor s Harperem. "Prostě Noční klub," pokrčil rameny Alessandro. "Bar, kam v noci chodí nesmrtelní." "Samozřejmě má otevřeno déle, než bary a kluby smrtelníků, a nápoje víc podle naší chuti," doplnil Edward.


244

"Hmm." Elvi ožila, na tohle byla jaksepatří zvědavá. Představa baru plného nesmrtelných ji lákala. Mohla by tam poznat jiné ženy, které by jí třeba pomohly ve věcech, které by mužské ani nenapadlo probírat. Jenže když pohledem zalétla k hodinám na troubě, zalila ji vlna zklamání. "Tři hodiny tam, tři nazpátek, a musím se osprchovat a převléknout," nešťastně potřásla hlavou. "Myslím, že to ne— " "Můžeme to stihnout," přerušil ji rozhodným tónem Harper. "Zařídím, aby nás vyzvedl můj vrtulník. Budeme tam v cuku letu. Běž se připravit. Já všechno zařídím." "Vrtulník? Fakt?" užasla. Podle aut poznala, že tihle mužští jsou zazobaní, ale soukromý vrtulník? Dobré nebe! Ten chlap musí být v balíku. Obrátila pohled na Victora, zamračila se, když uviděla, že vypadá méně než nadšený, nápadem vyrazit si ven. "Ano, fakt." Harper ji jemně postrčil ke dveřím. "Utíkej. Hoď se do gala." "Ale co koláče?" zaváhala. "Já ti je upeču," prohlásila Mabel, chytila Elvi pod paží a kormidlovala ke schodům. "Pojďme. Pomůžu ti. Můžeš si vzít ty červené šaty s rozparkem na boku." A tak se nechala zahnat nahoru. Vadilo jí, že Victora představa výletu zjevně netěší, ale byla příliš zvědavá na klub pro nesmrtelné, než aby ji to zastavilo. Mabel jí přichystala červené šaty, o kterých se prve zmínila, zatímco se sprchovala, a potom jí pomohla s účesem, líčením a doplňky, a nakonec do šatů. Elvi se šťastně usmívala na temně rudé koktejlky s krátkou sukní, bez zad, s odhalenými rameny a topem na vázačku za krkem. Vlastně ani nečekala, že někdy bude mít šanci šatičky vzít na sebe, když je kupovala.


245

Všechno, co nosila do restaurace a i jinam mezi lidi, bylo černé, ale nemohla odolat, sotva je v obchodě uviděla. Teď byla ráda, že tenkrát neodolala. Mabel jí zapnula zip, couvla a zakřenila se. "V tomhle Victora rozpálíš doběla," chechtala se a postrkovala ji ke dveřím. "Pojďme. Makali jste jako draci, aby byly koláče hotové, celé dva dny, a vím, že jste s Victorem už nedostali příležitost k repríze té garážové scény. Dneska v noci se jaksepatří pobav. Nepobavila ses ani nepamatuju a zasloužíš si to. Tak mi slib, že se pokusíš odvázat a řádně obveselit. "Slibuji," zasmála se Elvi, naděje vkládané do noci, kterou měla před sebou, najednou prudce vzrostly. Dokonce se s Victorem ani nepolíbili, od té patálie se šípem. Vážně se jim nenaskytla vhodná příležitost, když se všude kolem nich činili mužští, při výrobě koláčů. Přestože tohle všechno věděla, cítila se lehce ošizená, že se ani nepokusil ukrást jí tu a tam hubičku. Nebo se v noci vplížit k ní do pokoje a probudit ji polibky a hlazením. Bez reálné příčiny zjistila, že ji trápí – nebo si užívá, záleží na úhlu pohledu – pěkně erotické sny. Sny, které se zdály neuvěřitelné reálné, a když se vzbudila, těžce oddechovala zbrocená potem, mimo jiné. Ne, že by si stěžovala, pořád lepší, než noční můry, které ji trápily obvykle. O manželově a dceřině smrti a nehodě v Mexiku. Přesto by reálná příčina byla povzbudivější. Začínala pochybovat o jeho zájmu o ni, a přitom věděla, že to je hloupost. Přece ji sám prohlásil za svou životní družku. "Ach, bella, jsi dokonalost na nožičkách," teatrálně zazpíval Alessandro přicházející chodbou, zrovna když se k ní Mabel připojila přede dveřmi ložnice. "Znamená to, že zbytek mne ujde, ale nohy mám


246

hrozné?" zeptala se pobaveně. "Ne!" Alessandro vypadal zděšený, že si vůbec může něco takového myslet. "Ne, bella. Máš krásné nohy. Tak štíhlé, a jak ladného tvaru, sen každého muže." "Teda, Alessandro, ty jsi takový šmajchlíř." Smála se a kroutila hlavou, cestou ke schodům. "Co je na tom špatného?" znejistěl. "Vůbec nic," ujistila ho zvesela. "Jenomže mám podezření, že takhle koketuješ s každou ženou, která se ti připlete do cesty. Těžko tě pak brát vážně." "To je hrůza," zavyl nešťastně. "Kanaďané jsou tak rozumní, hodně jako Britové. A jako Američané. Nemáte duši, kouska romantiky ve vás není. Ne jako my Italové. Nám je láska vším a krása něco, co má být opěvováno. Ženy má muž hodný toho jména líbat a říkat jim, jak jsou bella." "Jak dlouho jsi v Kanadě?" zeptala se, najednou se jí zmocnila zvědavost. "Deset let." "Proč jsi přijel?" "Proč ne?" pokrčil rameny. "Snažíme se nezůstávat příliš dlouho na jednom místě. Deset let, plus mínus. Nestárneme. Zůstat příliš dlouho vyvolá otázky. Tak jdeme dál. Na jiné místo, pak na další a za možná dvacet… třicet let se vrátíme domů jako nějaký bratranec, syn nebo někdo jiný. Tou dobou se každý, kdo nás znal, odstěhoval nebo zestárnul nebo zemřel nebo si na nás jednoduše nepamatuje a my jsme v bezpečí na dalších deset let, než se zase musíme vydat do světa." "Příšerné," vydechla s nelíčeným soucitem. "Neumím si představit muset takhle žít." "Ale ty nemusíš," zdůraznil. "Máš to tady moc dobré. Tví lidé tě mají rádi a chrání tě, abys takto žít nemusela."


247

"Ano," přitakala tiše. Život sice neměla dokonalý, ale měla domov a nemusela ho opouštět a nemusela si ustavičně dělat starosti s tajením toho, co je zač. Mohla se těšit z lásky a podpory přátel a sousedů. "Konečně!" utrousil mrzutě Edward, když se vynořili zpoza rohu v kuchyni. "Čekáme—" "Ale výsledek dozajista stojí za každičkou minutku čekání," utnul ho galantně Harper, přichvátl si a chopil se její ruky a zlehka políbil hřbety prstů. Celá rudá rozpaky pohlédla přes jeho skloněnou hlavu na Victora. Opíral se o zídku, výraz nečitelný. Nevěděla, co si myslí o Harperově dvornosti, ale sám se k ní přiblížit nepokusil. "Váš kočár čeká, má paní." Harper položil její ruku na své rámě a pobídl ji ke dveřím vedoucím na verandu. Myslela si, že budou muset dojet na nejbližší letiště, kde bude čekat vrtulník. Mýlila se. S ostatními na chvostu ji Harper doprovodil přes verandu a po chodníku na příjezdovou cestu, ale zaparkované vozy minul bez zastávky. "Jak—" začala celá zmatená, ale zarazila se, když spatřila vrtulník na školním dvoře přes ulici. "Můj pilot patří mezi nejlepší," informoval ji Harper s patřičnou hrdostí. "S tímto vynálezem dokáže přistát prakticky kdekoli." "Tak to vidím," zasmála se, když vykročili na druhou stranu ulice. "Už jsi někdy seděla v helikoptéře?" zeptal se s rozzářenýma očima. Když zavrtěla hlavou, zakřenil se. "Takže tohle bude křest." Nevěděla nic o křtu, ale určitě to byl zážitek. Jeden z těch, o kterých si nebyla jistá, že si je užila v dobrém slova smyslu. Ovšem bylo to rychlé, rychlejší, než by


248

byla jízda autem, a dlouho netrvalo a už dosedali na heliport na střeše budovy v centru Toronta. "Co si myslíš?" zeptal se napjatě Harper, když sjížděli do přízemí, výstředně luxusním výtahem. "Myslím si, že potřebuju drink," přiznala ve vší upřímnosti. Muži se rozesmáli, jako by si dělala legraci, ale ona si byla docela jistá, že nechala žaludek na školním dvorku. "Noční klub je několik bloků odtud. Zvládneš to v těchto botách?" zeptal se Victor, promluvil poprvé, odkdy vešla do kuchyně. "Myslím, že ano," řekla a byla si jistá, že je to pravda. Součástí jejího každonočního pracovního oděvu v restauraci byly černé boty na jehlových podpatcích. Zvykla si v nich chodit i stát. Victor přikývl a okamžitě upadl do předchozího mlčení, dokonce ustoupil a dal přednost Harperovi, aby ji doprovodil, když se dveře výtahu otevřely. Cítila se jako míč, který jeden muž přihrál druhému, a nemohla si pomoci, ale štvalo ji to. Kam se poděl jeho zájem? Onehdy v noci se zapřísahal, že je jeho životní družka a teď si od ní drží odstup, jako by byla nakažená morem. Bolelo to. Cítila, jak se jí chvěje ret, tak si ho zuřivě skousla a zvedla bradu, když ji Harper vyváděl z budovy. Jestli o ni nemá zájem, fajn. Ještě má v rukávu další tři ctitele, aby zaujali jeho místo. Srdce sice naříkalo, že žádný z těch tří není Victor, ale hrdost si postavila hlavu, že to bude muset stačit. Pod stolem si nenápadně zula jehly a rozhlédla se po Nočním klubu. Nebyla si ani za mák jistá, co čekala, ale tohle ne. S hlučnou muzikou, blýskavými světly a stolky kolem tanečního parketu to mohl být jakýkoli noční klub


249

smrtelníků, v jakémkoli městě na světě. Ne, že by si myslela, že tady budou rakve místo stolků nebo nohama vzhůru obrácené krucifixy na zdi, ale vážně, vejít sem omylem, v žádném případě by nepoznala, že to není noční podnik pro smrtelníky. "Co vám mohu přinést, lidičky?" Podívala se na servírku. Malá, blond a roztomilá, nebylo jí víc, než dvaa, třiadvacet. Určitě vysokoškolačka, která si tady vydělává na školné— ještě to ani nedomyslela, když se ta dívčina rozesmála. "Musíš být bažant. Zlato, mne třiadvacítka minula před dobrými sto lety," zašvitořila číšnice, zjevně jí četla myšlenky. Svá slova zjemnila úsměvem a dodala: "První drink je pro bažanty na účet podniku. A to je Panna Marie." "Panna Marie?" špitla Elvi. Nebyla si jistá, ale tušila, že to nebude nápoj, který si myslela, že to bude. "Krev panen," poučila ji blondýnka. "Velmi vzácná, čím dál vzácnější, velmi drahá a velmi lahodná." "Aha. Děkuji vám." Elvi se podařilo usmát. Za ta léta už si všimla, že každá krev chutná jinak. Některá byla sladší, některá hutnější, některá trochu nahořklá, jiná řídká a chutnala skoro vodově. Ale nikdy by ji nenapadlo, že krev panny chutná jinak než krev holky bez věnečku. Nemohla se nezamyslet, jak asi panenská krev chutná. Nejspíš už ji pila, aspoň jednou za pětiletku, ale podle chuti by ji nepoznala. Celá natěšená si pomyslela, že už se to asi brzy dozví, pak se ale zamračila, protože si všimla, jak ta stoletá křehule dělá oči na Victora. "Well, ahoj pane Argeneau. Jdete trochu pozdě, což?" "Že by?" hlesl, zjevně nevěděl, o čem je řeč. "No, soukmenovci dorazili už před hodinou."


250

Elvi dobře viděla, jak mu přes tvář přelétla panika, ale přesto se opatrně zeptal: "Soukmenovci?" "Etienne s Rachel, Lissianna s Gregem, Thomas, Lucian a nějaké děvče, které jsem ještě nikdy neviděla, říkali jí Leigh." Pokrčila rameny a pokračovala: "Ale jestli jste se s nimi tady měl sejít, obávám se, že jdete pozdě. Už odešli." "To je škoda," zamumlal, ale Elvi měla naopak dojem, že mu vůbec není líto, že to slyší. "Takže, co budete pít?" zeptala se číšnice, když to dál nijak nekomentoval. "Většina lidí, o kterých se zmínila, jsou Victorovi příbuzní, neteř a synovci se svými druhy," zašeptal Harper, zatímco si Victor objednával. "Nevím, kdo je Leigh, ale Lucian je hlavou rady a Victorův starší bratr." "Starší bratr?" nevěřila vlastním uším, prostě nemohla uvěřit, že existuje někdo ještě starší, než je Victor. "Je jeden z nejstarších," přitakal Harper. "Lucian a jeho dvojče Jean Claude byli mezi těmi několika málo přeživšími, kterým se podařilo uprchnout z Atlantidy." "Atlantida. Jasně," zamumlala, povzpomínala si na jejich vysvětlování o nanobotech a odkud pocházejí. "Nechtěla by sis zatančit, než se dočkáme drinků?" zeptal se Harper, když si bloncka sepsala objednávky a odplula od stolku. Kdožvíproč zrakem zabloudila k Victorovi, než odpověděla. Tvářil se zcela netečně a tak si připomněla, že o ni zjevně ztratil zájem. Silou vůle vykouzlila na tváři zářivý úsměv, kývla, jakoby nic si nazula střevíčky a vstala. "Moc ráda." Odjakživa strašně ráda tancovala, rychle, pomalu… milovala všechny tance a netančila už celé věky. To a fakt, že ji Victor totálně ignoroval, pořád věnoval


251

pozornost nějakému jinému stolku nebo prostě bloumal někde po klubu, ji povzbudila vyhýbat se stolku jako čert kříži a většinu noci protancovat. Dokud byla na parketu, nemusela se cítit ublížená, že se k ní chová tak odtažitě. A mohla předstírat, že si nevšimla, jak se na půl hodiny vytratil ven. Tančila se všemi nápadníky. Kromě Victora. Edwardovou doménou byla salsa. Alessandro byl z nich nejlepší na rychlé tance. Harper zvládal všechno, ale Victor byl jediný, s kým si opravdu chtěla zatančit, a jediný, kdo ji o tanec nepožádal. Navzdory zraněným citům se dobře pobavila, ale stejně se jí ulevilo, když si Harper všiml, že zívá a rozhodl, že je čas odletět na kutě. Sice byly teprve dvě ráno, jenomže dneska byla brzy vzhůru, zase, vstávala v deset dopoledne, aby hňácala koláče. Krom toho ji bolely nohy, šlapky měla v jednom ohni a tělo rozlámané, a rozhodně měla příliš mnoho drinků. Panna Marie byla jen první v dlouhé řadě. Pokaždé, když se posadila, jí někdo z její kohorty podával nápoj, který prý musí ochutnat. Měla Marjánku, Opojnou červenou a nejrůznější drinky, které, jak časem zjistila, pochází z dárců s řekněme pozvednutou náladou nebo něco na ten způsob. Osobně by raději zůstala u Sladkého zoubku a drinků z podobného soudku. Nestála o omámení, které jí nabízely ostatní nápoje, a byla moc ráda, že většinu z toho vytancovala… nebo si to aspoň myslela. Jenže když vstala k odchodu poté, co do sebe hodila poslední drink… že prý šláftruňk na dobrou noc, zjistila, že má řekněme drobet nejisté nohy. Procházka zpátky k vrtulníku jí připadala delší, než prve ta opačným směrem, ale zvládla ji v pohodě a s


252

úlevným povzdechem se usadila mezi Harpera a Victora. Sotva se vznesli do vzduchu, začala se jí klížit víčka dílem přejedením a dílem vlivem opiátů v pití. Brzy prostě zavřela oči a udělala si na sedadle pohodlí. "Spí," konstatoval Harper, když vrtulník přistál a Elvi nehnula ani brvou, zůstala zhroucená na sedadle. "Ano." Victor si ji zvedl do náručí. Věděl, že by neměl. Byl odhodlán udržovat si od ní odstup, dokud nevypátrají, kdo na něj střílí… nebo na ni, ale jak tam tak celý večer postával a posedával a nechával Harpera, Edwarda a Alessandra točit se kolem ní – to pro něj bylo tak trochu jako peklo… ba co hůř, Elvi na tom zřejmě ani za mák nesešlo. Původně měl v plánu vzít ji stranou a vysvětlit co a proč dělá, ale před odletem neměl příležitost a pak se s tím zdála tak srozuměná, že mu to jeho zraněná hrdost odmítla dovolit. Připomínala mu, že je sice krásné, že ji nedokáže číst, jenomže to nedokáže žádný z přítomných našinců. Kterýkoli z nich by jí vyhovoval coby životní druh a ona zřejmě vybírá. Ano, vyspala se s ním, ale nejspíš ji to nijak nezavazuje. Koneckonců, připomněl si, uprchla z domu hned poté, co prohlásil, že je jeho životní družkou. Třeba to byl její způsob, jak mu něco naznačit. Přesto přese všechno, ať se propadne, jestli dovolí, aby ji do domu odnesl někdo jiný. Pokud jde o něj, prokázal sdostatek sebeovládání na celý život, když tam stál jako svatý za dědinou, zatímco ona s nimi křepčila, a jemu se při tom vařila krev v žilách, stačilo pomyslet. A co se týče pití, které jí navrhli ochutnat, s chutí by Edwardovi zakroutil krkem, o Alessandrovi nemluvě. A jí za to, že je ochutnala a nezeptala se, co v tom je.


253

Elvi je prostě příliš důvěřivá a měla jenom veliké štěstí, že tam byli všichni, jako čtyři mušketýři. Akorát že tady to nebylo jeden za všechny, všichni za jednoho, ale všichni proti všem. Nelíbilo by se mu pomyšlení, že by zůstala sama s Alessandrem, který by na ni šarmantně naléhal, aby vypila to či ono a přitom jí nevysvětlil, co v tom či onom je. Dokud by to nevybumbala. Ten chlap byl vtělený Giacomo Casanova a, i když se zatím choval v mezích slušnosti, Victor měl vážné podezření, že jen díky přítomnosti ostatních kandidátů. Co se týče Edwarda… Victor se zamračil. Neměl představu, co ten Brit chystá. Nebyl typ, co dámu opije a zneužije, přesto dnes v noci objednal jeden či dva omamné nápoje. Ačkoli… bylo to hned na začátku a možná jenom chtěl, aby se Elvi trochu uvolnila a bavila. Zpočátku byla tak trochu napjatá a podrážděná. Byli už skoro u brány vedoucí ze dvora školy, když se rotor vrtulníku roztočil. Přitiskl si Elvi blíž k hrudi, aby ji chránil před létajícím pískem a bůhvíčím, které rozvířil, a přes rameno se na tu zpropadenou mašinu zamračil. Na Elvi zjevně udělalo dojem, že Harper vlastní soukromou vážku. Nevěděl proč. Mohl by mít helikoptéru, kdyby chtěl, ale on ty zatracené věci nesnášel. Lítal jimi dost často coby vykonavatel a pokaždé měl pocit, jakoby žaludek nechal na zemi a tomu pak trvalo celé hodiny, než ho dohnal. "Vrátili jste se!" DJ sprintoval po příjezdové cestě, sotva po ní vykročili k domu, výraz a tón napovídal, že panikaří. "Díky Bohu!" "Co se děje?" zeptal se Victor, automaticky zrychlil. "Mabel," sípal DJ, otočil se a spěchal, odkud přiběhl. "Myslím, že je něco špatně." "Mabel?" zašeptala ospale Elvi, když DJ zmizel v


254

domě, nečekal na ně ani se nenamáhal vysvětlováním. Victor se cestou po verandě kouknul na svůj poklad. Elvi se mu v náručí hemžila, protírala si rukama obličej, snažila se probudit. Zmateně se rozhlédla kolem sebe. "Už jsme doma?" "Ano," zamumlal a prošel dveřmi, které mu Harper přidržel, a potom nastalo boží dopuštění. Výkřiky Mabel uslyšeli hned, jak vstoupili dovnitř. Zaznívala z nich zoufalá muka. Elvi se mu v náruči proměnila v rozzuřenou kočku. Už jenom scházelo, aby syčela, když sebou najednou začala mrskat, aby se osvobodila. Bál se, že si ublíží, tak ji postavil na nohy, a hned pak se musel rozběhnout, protože vyrazila ke schodům, jako namydlený blesk. "Mabel!" zařvala Elvi, protože jí při těch výkřicích běhal mráz po zádech. Po schodech nahoru doslova vyletěla, slyšela dusot mužů v závěsu, ale kašlala na ně. V plné rychlosti vtrhla do ložnice Mabel. Uviděla, že se svíjí na posteli, ačkoli DJ dělal, co mohl, aby ji udržel v klidu, a rovnou mu uháněla na pomoc. "Co se stalo?" zaječela a pokoušela se přitlačit ramena Mabel k pelesti. Zmítala se jako smyslů zbavená, převracela hlavu ze strany na stranu, tělo zachvátily křeče, a tak nemohla pořádně zjistit, kde je zraněná. K její velké úlevě, sotva Mabel zaslechla její hlas, výkřiky se proměnily v tiché sténání. Ale mlátila sebou pořád a Elvi zopakovala: "Co se stalo?" "Pokouším se ji proměnit," s úzkostí v hlase vydechl DJ a potřásl hlavou. "Ale něco se pokazilo. Ona…" Nedořekl a chytil Mabel za ruku, kterou se praštila do čela postele. "Ach, pro smilování Boží, DJ!" Victor napochodoval k posteli, ostatní se mu drželi v patách. "Proč jsi mi


255

ksakru neřekl, že ji hodláš proměnit? Mohl jsem pomoct. Nemusí tohle zakoušet. Existují jisté drogy a mohli jsme leccos udělat, abychom jí to ulehčili." "Já to nevěděl," vyhrkl DJ zoufale. "Nebylo to plánované. Bavili jsme se a ona řekla, že to chce a abych to udělal, než změní názor. Tak jsem to… udělal," řekl bezmocně. "Nikdy dřív jsem proměnu neviděl. Nevěděl jsem, že to bude tak… Pomoz jí!" zařval, když vřískot Mabel opět nabral na síle. Victor vztekle zakroutil hlavou a ujal se velení. Alessandra poslal najít nějaké provazy, aby ji bylo možné přivázat. Harpera do nejbližší lékárny s nonstop provozem, aby přemluvil magistru vydat mu drogy, které Mabel pomohou projít proměnou. A Edwarda pro krev. "Jak je to dlouho, cos jí dal svou krev?" zahájil výslech, sotva ti tři odešli, pro co je poslal. "Já…" DJ se tvářil nejistě. "Připadá mi to jako celé dny. Myslel jsem, že se nikdy nevrátíte." "Tak kdy?" vyštěkl Victor. "Zhruba tak hodinu potom, co jste odešli," vykoktal konečně DJ. "Kolik krve jsi jí dal?" pokračoval Victor. "Já—" Zavrtěl hlavou. "Žádnou. Ještě nemá tesáky." Jenom ta slova vypustil z pusy, Mabel mu dokázala, že je na omylu. Elvi klečela na rohu u čela postele, nakláněla se nad ní a snažila se jí udržet ramena dole. Hlavu měla odvrácenou, koukala na muže, když Victor zpovídal DJ. Neviděla, jak se Mabel zčistajasna vzepjala a se zběsilým zavrčení se jí zahryzla do hrdla. Ale rozhodně to cítila… a určitě to byly tesáky. Elvi se podařilo přiškrceně vykřiknout a upoutat pozornost mužů. Oba se jí okamžitě vrhli na pomoc.


256

17. KAPITOLA Victor opět přiložil Elvi na krk ručník a tiše zaklel. "Himlhergot… moc nechybělo a urvala ti hlavu." "Ona nechtěla," připomněla mu potřetí od chvíle, kdy ji odnesl do jejího pokoje a posadil se s ní na klíně na postel, kde jí pak na tesáky napichoval jeden sáček krve za druhým. Hlas se jí, jak s úlevou zaznamenala, pomalu ale jistě vracel. Už to nebylo chraplavé sykání, ale spíš její starý hlas. Musí být skoro vyléčená. "Nemluv," okřikl ji, taky potřetí, a připlácl další pytlík krve na ostré špičáky. Mračil se, ale jeho výraz ji ve skutečnosti uklidňoval. Celou noc byl chladný a odtažitý, ale teď na něm nic chladného ani odtažitého nebylo. Rozhodně o ni stál. Zuřil a bál se a celkově se choval tak, jak by se měl chovat chlap, který ji miluje, když je tak strašně zraněná. Je jenom zatracená škoda, že mi museli rozervat hrdlo, abych opět spatřila tu láskyplnou stránku, pomyslela si a zamračila se na něho přes pytlík v puse. Fakt, ten mužský přepínal z vřelosti na chlad jako klimatizace s porouchaným termostatem. "Jak je jí?" zeptal se Harper, tím přitáhl jejich pozornost ke dveřím. "Fajn," ubezpečila ho, při tom si stahovala prázdný sáček ze zubů. "Jak je Mabel?" "Je na tom lépe," řekl opatrně. "Ale bude to běh na dlouhou trať. Už je postarší a je toho hodně co opravovat. Budeme potřebovat víc krve." "Zavolám Teddovi. Vyzvedne nějakou v krevní bance


257

a přiveze ji," slíbila. "Máme dost, abychom s ní ještě pár hodin vydrželi? Raději bych ho nebudila v" — zarazila se a koukla na hodiny — "půl páté ráno." Harper se nad otázkou zamyslel, než odpověděl: "Pokud už nikomu neprokousne krk, myslím, že krev vydrží do dopoledne." Kývla. "Zavolám mu hned ráno. Bude na větvi, až uslyší, co se stalo, a bylo by lepší, kdyby proměna pokročila." Harper přikývnul a vycouval z pokoje, ještě slíbil, že je bude průběžně informovat, když zavíral dveře. "Nechápu, jak můžeš být tak klidná," bublal Victor, vzal si od ní prázdný sáček a vyhodil ho do koše, který prve postavil vedle postele. "Neudělala to naschvál," zopakovala, když sáhla po novém pytlíku. "Ano, ale… do pekla, skoro se zdá, že z toho máš radost," podotkl, totálně vyvedený z konceptu. "No," špitla a na rtech jí hrál úsměv, "víceméně mám." "Proč, pro smilování Boží?" rozčílil se. "Protože teď už mě nemusí hryzat svědomí, že jsem ji kousla, když jsem se v Mexiku proměňovala," zakřenila se a pak mnohem vážněji dodala: "Užírala jsem se hrozným pocitem viny, celá ta léta. Strašné, příšerné viny," povzdechla si a pokrčila rameny. "Ale teď už nemusím. Kousnutí mi oplatila, takže jsme si kvit." "Ženy," zamumlal znechuceně. "Vaše zdůvodnění nikdy neselže, pokaždé nevycházím z úžasu." Přimhouřila oči a chraplavě poznamenala: "Nejsme o nic horší než vy, muži. Žádný z vás nedává valný smysl a ty jsi nejhorší, proměnlivý jako vítr." "Cože?" podivil se, ale už si nabodla krevní sáček na


258

zuby a musel čekat, než ho vysaje. "Cos myslela tím, že jsem proměnlivý jako vítr?" zeptal se, sotva byl pytlík prázdný a vyndala si ho z pusy. "Nic," odsekla, byla příliš unavená, než aby se s ním teď namáhala dohadovat na tohle téma. Posadila se, stáhla si ručník z krku a vstala, šla si k zrcadlu prohlédnout ránu. Byla omámená ztrátou krve, když ji sem Victor přinesl, ale natolik při vědomí, aby chápala, co muži říkají, když mu průběžně hlásili, co se děje. Věděla, že Mabel přivázali, nakrmili několika sáčky krve a podali jí drogy, které sehnal Harper. Zabraly rychle a výkřiky se brzy staly jenom zlou vzpomínkou. Zranění na krku, které utržila, bylo tou dobou téměř zahojeno, přesto do ní Victor nepřestával lít krev. Teď hleděla do zrcadla, viděla, že rána je zcela zavřená a zbyla jen rudá, rozeklaná jizva, která, jak dobře věděla, brzy zmizí. Pohled přesunula na Victora, který se zjevil v zrcadle za ní. Položil jí ruce na ramena a podíval se do očí její blíženkyni v zrcadle. "Měla bys být v posteli." Cítila, jak její tělo zareagovalo na zastřený tón jeho hlasu a stála velmi klidně, zatímco očima klouzal po jejím odraze. Rozhořelo se v nich stříbro, spálilo modř duhovek, zbyly po nich řeřavé hladové stříbrné studánky, jako nabité elektrickým proudem, až skoro cítila, jak ji hladí po těle. Věděla, že by ho měla vybídnout, aby odešel nebo aspoň žádat vysvětlení jeho odtažitého chování v noci, ale tělo mělo jiné plány a prostě se o něho opřelo, zvláčnělo, aby k němu dokonale pasovalo. Unikl jí tichý povzdech, když jí rukama vklouznul


259

kolem pasu a potom vzhůru, vzal do dlaní ňadra v rudém odvážném živůtku. Položila mu dlaně na hřbety rukou, stiskla, když stiskl on, oči jí žhnuly zlatem, tělo se podvědomě vyklenulo, ňadry vycházelo vstříc laskání, zadečkem jemu. Když sklonil hlavu, aby jemně políbil zraněné hrdlo, sklopila zrak. Po očku sledovala, jak nechal hlazení a pustil se do uvolňování vázačky, která držela top. Temně rudá látka se vzápětí sloupla a zůstala viset před sukní, vystavila na odiv ňadra. "Krása," zašeptal, pohledem obmalovával přízračnou blíženkyni. Stačilo to jediné slovo vydechnuté do ouška a celá se rozechvěla a protáhla jako kočka, jednu ruku natáhla dozadu a poslepu hledala jeho boky, druhou zvedla a vzala ho kolem krku, prohnula se jako luk, zvedala vztyčené bradavky prosící o pozornost. Okamžitě vyhověl, vzal obě do dlaní. Vzdychala při erotickém dráždění, stejně jako při pohledu na něj, jak se jí dotýká. Nikdy se nepovažovala za exhibicionistku, ale dívat se na jejich propletené odrazy a pozorovat ho dělat, co dělal, na ni mělo neuvěřitelný účinek. Když jedna ruka sjela po sukni na jih a uchopila ji mezi nohama, zasténala a vyklenula se ještě víc. Vyčerpání sice bylo náhle zapomenuto, ale stejně nehrozilo, že by něco probírali. Konverzace byla to poslední, na co momentálně myslela. Otočila se mu v náručí. Všichni muži se převlékli, zatímco se strojila a Victor zvolil ležérní modrou bavlněnou košili a džíny. Hbitě mu ji začala vytahovat z kalhot a pak se zaměřila na knoflíčky, rozepínala je poslepu, protože sklonil hlavu a teď ji líbal a bránil ve výhledu. Měla jich hotovou polovinu, když se jí rukama vkradl


260

pod sukni a popadl za zadeček. Nejdřív ho jenom mačkal a hnětl, ale sotva košili rozepnula a začala stahovat z ramen, zvedl ji nahoru a pevně přitiskl na erekci, která mu napínala džíny. Přestala za košili tahat, místo toho se jí chytila, zoufale mu sála jazyk, při tom se o sebe žádostivě otírali. Opatrně ji spustil na zem a rychle rozepnul zip šatů. Chvěla se mu na hrudi, když se lehká látka bez odporu vzdala a svezla se jí k nohám jako rudá louže. Kalhotky rychle následovaly. Teď tam stála a na sobě měla pouze rudé střevíčky s jehlovými podpatky. Victor nechal líbání a zvedl hlavu, znehybněl. Ohlédla se přes rameno, zvědavá, co upoutalo jeho pozornost. Zahlédla jejich odraz — jemu při tom pohledu oči vířily stříbrem, zato ona došla k názoru, že jeden z nich toho má na sobě příliš mnoho. Otočila se, rázně se vypořádala s košilí a potom sáhla po knoflíku džínů a rozepnula ho, jen to luplo. Jezdec zipu sjel dolů v okamžení a hned pak poklekla, stahovala mu nohavice, neopomněla si při tom všímat, jak silné a svalnaté má nohy a že chodí naostro. Když se erekce vyhoupla z modré látky, Elvi se naklonila a zlehka o ni zavadila rty, pokračovala ve stahování džínů. Ale přestala s tím, když je dostala ke kotníkům a raději sáhla po erekci a zase se naklonila blíž a vzala ho do úst, přejela rty po celé délce. Victor okamžitě zaúpěl a zapletl jí prsty do vlasů, ale vnímala to jen matně, hlava se jí zatočila náhlým přívalem rozkoše. Když ho opečovávala, mysl jí plnily pocity, které prožíval, její tělo reagovalo, jakoby samo bylo obšťastňováno. Nevěděla, jak je to možné, ale zřejmě prožívala, co prožíval on. Neuvěřitelný pocit. Díky němu přesně poznala, co je nepříjemnější a jak


261

moc stisknout a nepřítomně uvažovala, jestli tohle prožíval i Victor, onehdy v garáži. Proto tedy přesně věděl, čím ji přivede do varu a kdy přestat a pomilovat ji? Zrovna, když si myslela, že exploduje rozkoší, která ji zaplavovala, popadl ji za paže a přinutil vstát. Položil rty na její a pronikl jazykem dovnitř, při tom ji chytil zezadu za stehna a zvedl, intuitivně mu obtočila nohy kolem boků. Držel ji, nepřestával horoucně líbat a obrátil se k posteli… natolik vzrušený, že lehce pozapomněl na džíny kolem kotníků. Při prvním kroku si na to vzpomněli oba dva, když najednou ztratil rovnováhu a začal padat dopředu. Vykřikla a pevně zavřela oči, paže obtočené kolem něj zoufale zesílily stisk, zatímco čekala bolest, která se nedostavila. Pustil ji totiž a vztáhl ruce před sebe, zastavil je dřív, než se zády dotkla země. Svorně vydechli úlevou a potom na ni shlížel, jak ho pouští a pokládá se na podlahu pod ním. "Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně. Začala kývat, ale strnula, hlavou trhla ke dveřím, po chodbě totiž dusaly čísi nohy. "Victore! Elvi!" "Stát!" zařval, vykopl nohu a zablokoval dveře, to už se knoflík kliky začal otáčet. Když se otáčet přestal a venku za dveřmi se rozhostilo ticho, hlasitě si oddechl a sklonil čelo k jejímu, oči zavřené. Pohoda dlouho netrvala. "Je všechno v pořádku?" zeptal se Harper, hlas přitlumený dveřmi. "Slyšeli jsme Elvi křičet." Victor zvedl hlavu a díval se na ni, když říkal: "Je v pohodě. Ona… ehm… nesl jsem ji zpátky do postele a zakopnul."


262

"Nesl's ji zpátky?" zeptal se zostra Edward. "Co proboha dělala venku z postele, v prvé řadě. Neměla by vstávat." "Ano, vřele souhlasím… a vynasnažím se ji tam udržet," prohlásil vážně Victor, ale z očí mu najednou koukala čertovina, když se střetly s očima Elvi. Začala se usmívat v odpověď a zatajila dech, protože se pohnul, otřela se o ni erekce. Stříbro v očích se rozhořelo a schválně se pohnul ještě jednou, hladil ji svým tělem. Zaryla mu prsty do ramen, když její tělo vyšlo tomu pokoušení vstříc. "No v to doufám," zamumlal Edward. "Ta ženská nemá ani dost rozumu, aby poskytla tělu čas na zotavenou, když je to nezbytné. Nedá si pokoj ani bezprostředně poté, co utrpěla vážné zranění. Sakra, potřebuje opatrovníka." "Zaopatřím ji," vydechl jí Victor vedle ucha, zase se o ni otíral, erekci už měl kluzkou jejím vzrušením. "Cože?" vyštěkl Edward. "Neslyším tě." "Říkal jsem, že budu její opatrovník," zalhal Victor, svým hlasem skoro zakamufloval její sténání, když se opět potkali. Skoro. "Víš určitě, že je v pořádku?" staral se Harper. "Mám dojem, že jsem ji slyšel sténat." "Jsi v pořádku, Elvi?" zašeptal Victor, vtiskl jí polibek pod ouško, přesunul se bokem a jednou rukou sjel dolů, rovnou mezi nohy. "Ano," zaúpěla, pozvedala boky v ústrety laskání. Začala zase sténat, ale Victor sklonil hlavu a zachytil sten svými ústy, prsty klouzal po hebké tkáni. "Víš to jistě?" nedal pokoj Harper, a sice mu po hlase poznala, že se mračí a věděla, že si dělá starosti, ale přála si jediné. Ať jde pryč.


263

"Jsem v pohodě," vydechla ztěžka, sotva Victor zvedl hlavu. Slova byla slabá a zadýchaná, její dýchání se zredukovalo na mělké lapání po dechu, za což mohlo to, co jí prováděl. V naději, že se zbaví těch otravů za dveřmi, bez dechu dodala: "Vážně. Můžete si přestat dělat starosti. Teďka půjdu spát." "Upřímně doufám, že ne," pošeptal jí do ucha Victor a sklonil hlavu, vzal zlehka mezi zuby bradavku a něžně ji okusoval. "Elvi?" Zase Harper. "Ano?" vydechla, vtáhla břicho leknutím, když Victor bradavku pustil a bez varování po ní začal sjíždět dolů, až měl obličej mezi jejíma nohama. Hned se je pokusila dát k sobě, aby mu zabránila v tom, co tušila, že má za lubem, ale prostě ji chytil za nohy a zase je rozevřel, čímž vystavil její středobod svému pohledu. "Elvi?" zopakoval Harper a jí došlo, že první odpověď nezazněla nahlas. "Ano," zkusila to znovu a tentokrát z ní vyšlo cosi blízké zapištění, protože si Victor vybral právě tuto chvíli, aby přejel jazykem po rozechvělé tkáni. Bojovala o normálnější hlas, sípala: "Co je?" Za dveřmi zavládlo nejisté mlčení a tak zvedla hlavu a podívala se na Victora, popadla ho za vlasy a tahala, při tom syčela: "Nech toho." Nejdřív si myslela, že napůl prosbu, napůl rozkaz poslechne. Mírně se pozvedl, ale jenom se na ni hříšně zakřenil a vklouznul dovnitř prstem. Vzepjala se jako divoký mustang, tělo kašlalo na to, že za dveřmi někdo je. Pak si ji znovu našel ústy a jí nezbylo, než si v zoufalství zacpat pusu rukou, aby zadusila kňourání. Zavřela oči, když se s vervou pustil do práce. Dotýkal se jen těch pravých místeček, správným


264

tlakem, až začala převracet hlavu ze strany na stranu. Victor musí prožívat totéž, pomyslela si najednou, žasla, co to s ní provádí. V žádném případě nemůže— "Nezapomeneš ráno zavolat Brunswickovi? O tu krev?" skočil jí do myšlenek Harper. Vytřeštila oči. Úplně zapomněla na ty zatracené chlapy za dveřmi. Jak na ně mohla zapomenout? Snadno, uvědomila si, když ji Victor polaskal směleji. "Ano!" vykřikla, její boky mu vycházely vstříc. Světélka jí začínala tančit před očima a cítila se zralá vyvrcholit, ale tentokrát neznal slitování. "Zapomeneš?" zeptal se zmateně Harper. Zamrkala, uvažovala, o čem ten chlap žvaní. Otázka se jí dočista vykouřila z hlavy. Stejně jsem s ním nemluvila. Nebo mluvila? Mohla jsem něco říct. Copak to asi bylo? Napadlo ji, že to mohlo být ano nebo něco na ten způsob. Poněvadž to očividně byla špatná odpověď, zkusila: "Ne!" "No dobře, díky," zamumlal Harper. "Tak já půjdu do postele. Alessandro už šel do hajan, ale Edward míní zůstat vzhůru s DJ, pomoct mu dohlížet na Mabel. Stačí zavolat, kdybyste něco potřebovali." Elvi se nenamáhala odpovídat, ve skutečnosti neslyšela nic z toho, co povídal, nebo by snad bylo správnější říci, že to slyšela, ale nic nechápala. Mozek momentálně postrádal kapacitu, jelikož ho oblévala vlna za vlnou stále silnější a silnější rozkoše z toho, co jí Victor dělal. Proměňoval ji v hromádku roztřesené huspeniny z čirých až animálních pocitů a ona si byla jistá, že vybuchne. Ve zlomku sekundy, kdy kroky za dveřmi prozradily, že muži odchází, se Victor vztyčil a zvedl si ji do náručí. Zjevně se mu v mezičase podařilo skopnout džínová


265

pouta, protože tentokrát zvládl cestu k posteli bez upadnutí. Jakmile k ní dorazil, jednoduše se otočil a padl naznak na matraci, s Elvi v náručí. Přistála mu na hrudi s tichým heknutím a rychle využila jejich polohy a posadila se dřív, než ji stačil překulit pod sebe. Role se obrátily. Už se mučit nenechá. Věděla, co chce a bude to mít. Victor se po ní natáhl, ale mrštně popolezla a osedlala si ho, sáhla po erekci a navedla ho do sebe. Oba znehybněli, jejich oči se potkaly, když ji vyplnil, vtom se najednou posadil, chytil ji za zátylek a přitáhl blíž, hladově si podmanil její ústa. Zasténala a objala ho jednou rukou kolem ramen, aby udržela rovnováhu. Druhou rukou mu vjela do vlasů, škrábala ho na hlavě, když ji vyplnil i jazykem. Byl v ní a kolem ní, obklopoval ji a stejně to nestačilo. V této pozici se nemohla hýbat a ona se hýbat chtěla. Kňourala mu prosebně do úst, vrtěla boky, zoufalá jak malý má prostor. Victor se poddal, převalil je na posteli, položil ji na záda a sebe na ni. Povzdechla si mu do úst, když jeho tělo překrylo její a pak zalapala po dechu, když vyjel, jen aby hned přirazil. Vysouval se a přirážel, ona do něj zatínala nehty, drásala mu záda a nutila pokračovat, ale pak vykřikla na protest, když ji popadl za zápěstí, zvedl jí ruce za hlavu a držel je tam. Bez meškání ji umlčel polibkem, jazykem se jí dral mezi rty, tělem vyrážel vpřed. Chvíli bojovala za svobodu rukou, pak to vzdala a soustředila se, tělem rytmicky vycházela vstříc jeho přírazům. Rozkoš vířící jí v mozku se proměnila v tornádo, které vymazávalo všechny ostatní myšlenky. To už stačil jediný poslední příraz, aby rozkoš mezi nimi


266

explodovala. Odtrhla ústa a zakousla se mu do ramene, aby se nerozkřičela a zase tím někoho nepřivolala. Potom se propadla do tmy, která čekala hned za požárem, který společně založili. Během příštích pár hodin se několikrát probudila, pokaždé si hověla ve Victorově náruči, jen jednou ne. Tenkrát se na posteli ospale zvedla a rozhlédla okolo, ale nikde ho neviděla. Pomyslela si, že odešel k sobě do pokoje, a se zklamaným povzdechem znovu usnula, ale při příštím probuzení zase ležel vedle ní. Když otevřela oči naposled, bylo něco po deváté ráno. Vzpomněla si, že má zavolat Teddovi. Opatrně se vymanévrovala z Victorova objetí a vylezla z postele. Rychle se osprchovala, oblékla a vykradla z pokoje, aby ho neprobudila. V domě panovalo ticho, když po špičkách cupala chodbou. U dveří Mabel se zastavila a opatrně je pootevřela. Když viděla, že Mabel klidně spí a Edward s DJ odfukují v křeslech, zase dveře tiše zavřela a šla dolů. Rozhodně si nemyslela, že proměna Mabel je u konce, ale zdálo se, že nejhorší má za sebou. Z kuchyně zatelefonovala Teddovi. Byl pochopitelně překvapen, když uslyšel, že potřebují víc krve. Spolu s Mabel jí dovezl spoustu, před příjezdem nápadníků. Teprve v té chvíli si uvědomila, že mu neřekla o útocích na Victora, které vedly k jejímu zranění. Chtěla mu zavolat, ale zjistila, že se s ním cítí nepříjemně, ode dne, kdy se dozvěděla, že o ni stojí. Byl k ní od té chvíle tak strohý, že na to snadno zapomněla, při pečení koláčů. Neřekla mu to ani teď, napadlo ji, že bude lepší povědět mu o tom osobně, a po jeho reakci na zprávu o proměně Mabel byla ráda, že to neudělala. Klel jako


267

pohan, když praštil telefonem. Radost neměl. Ušklíbla se a zavěsila. Raději šla zapnout troubu, aby se rozehřála. Vzala tác ze skříňky nad lednicí a vydala se dolů, aby zjistila, kolik zbylo ve sklepě koláčů k upečení. Nijak ji nepřekvapilo, že na polici pořád čeká patnáct kousků. DJ dal Mabel svou krev hodinu po jejich odchodu a rozhodně nepekl koláče, když sebou nahoře mlátila a křičela. Naskládala na podnos tři pie, odnesla je nahoru do kuchyně a položila na linku. Chvíli je tam nechala, vzala si jeden z posledních sáčků krve, které zůstaly v ledničce, nabodla si ho na zuby a šla se koukat z okna při čekání, než ho vysaje. Toužebně klouzala pohledem po zahradě. Nedala se do práce, jak doufala. Zatím se ještě ani neprošla po verandě za denního světla. Třeba by mohla něco dělat při pečení. Odvrátila se, vyhodila prázdný sáček do odpadků a šla do komory pro klobouk a košili s dlouhými rukávy, které tam před pár dny pověsila. Oblékla se, nasadila si klobouk a našla krém na opalování, rychle se namazala. Přesvědčená, že učinila veškerá nezbytná opatření, strčila koláče do trouby a nastavila minutky. Potom už jen sebrala rukavice a vyklouzla ven. Na rtech jí hrál úsměv, když vykročila po verandě. Ptáčci švitořili a poletovali kolem koupátka, motýli tančili mezi květinami a jedna veverka se vrtala v záhonku, určitě hledala oříšek, který si tam zahrabala. "Dobré ráno, Elvi!" Zastavila se na kraji verandy, vzhlédla a usmála se na Mika Knighta. Měl na sobě šortky a tričko s krátkým rukávem, jemným sítkem pečlivě pročesával hladinu bazénu, vybíral lístečky, které tam přes noc napadaly. "Dobré ráno, Miku. Dneska nejdeš do práce?"


268

Zavrtěl hlavou. "Mám volno. Upravil jsem si rozvrh, abych mohl pomáhat na trhu." Přikývla. Jako šéf hasičského sboru k tomu měl pravomoc a často jí využíval. Účastnil se místních charitativních akcí, stejně jako ona, před proměnou. "Co koláče?" mrkl na ni. "Karen říkala, žes na ně úplně zapomněla." "Ano, díky Bohu mi je připomněla. Já vážně zapomněla," přiznala bez mučení. "Ale jsou už skoro hotové. Právě peču poslední, jenom mne napadlo zajít ven a obhlédnout, kolik práce je potřeba udělat na zahradě." "Takže tě venku uvidíme častěji," usmál se Mike. "Bezva. Chybělo nám naše klábosení přes plot." "Mně taky," přisvědčila vážným tónem a byla to pravda. Tohle byla jedna z mnoha věcí, které těch pět let postrádala. "Chceš pomoct se zahradou?" zeptal se, přestal prosívat vodu a podíval se na ni. "Rád ti pomůžu dát ji zase do pořádku. Karen nejspíš taky. Popravdě řečeno, musel jsem ji brzdit, aby se do toho už dávno nepustila. Strašně ji rozčilovalo jen tak přihlížet, jak ta krása divočí a tvá práce postupně přichází vniveč, těch posledních pět let." Elvi se zachechtala, ani na moment o tom nepochybovala. Karen a Mike udržovali dům i nádhernou zahradu ve vzorném stavu a pořád je bylo vidět venku, jak kosí, shrabují nebo zahradničí. Okolí domu nebylo nikdy jiné, než bezvadné a věděla, že dům sám jakbysmet. Ubohou Karen muselo doslova přivádět k šílenství, jak sousední zahrada pomalu pustne. Mabel najímala Owena, aby sekal trávník a tak, ale zahradu ponechala svému osudu.


269

"Ne, to je v pohodě," řekla, Mike zatím šel pověsit síťku. "Dneska jenom obhlížím, jak moc je to zlé. Uvažuju, že možná najmu zahradníka, aby ji srovnal do latě, pokud to bude vypadat na příliš mnoho práce. Vlastně ji nejspíš budu muset nechat předělat, aby údržba nebyla tak náročná. Můžu teď sice vycházet ven, ale myslím, že bude lepší, když nebudu venku moc dlouho. Musím pak zkonzumovat víc krve." "Aha. To nerad slyším," odtušil Mike, se soustrastným výrazem na tváři. "Podle mne pořád lepší, než nic," zamumlala a zamířila ke schodkům na zahradu. "Elvi?" zavolal Mike. Zastavila se, a když se k němu otočila, ještě zaváhal a pak se zeptal: "Jsi šťastnější?" Zmateně vykulila oči. "Šťastnější?" "Ano." Popošel k plotu. "Mabel jednou říkala, že si přeješ, abys nikdy neodjela do Mexika a neproměnila se v… ehm… upírku. Tvrdila, že jsi nešťastná." "Ano, říkala jsem to. Mnohokrát," přiznala tiše a opravdu se tenkrát tak cítila. Ale to si ještě myslela, že nemůže jíst, musí spát v rakvi a vyhýbat se dennímu světlu jako moru. Situace se podstatně zlepšila, odkdy se v jejím životě objevil Victor a ostatní. Domnívala se, že právě v něco takového všichni doufali a proto ty muže pozvali. "Omlouvám se." Vytrhla se ze zamyšlení a překvapeně se na něho podívala. "Zač?" "Že jsem tě pomáhal nutit jet do Mexika, když se ti tam nechtělo," vysvětlil. "Spousta lidí se kvůli tomu cítí strašně, odkdy nám Mabel vylíčila, co se tam stalo, na městském shromáždění, které svolal Teddy, když jste se vrátily. Nikdy bychom na tebe tak netlačili, vědět—"


270

"Nehloupni, Miku. Já to přece vím," skočila mu do řeči. Celé roky znala důvod, proč byli všichni tak tolerantní, co se týče jejího nového status quo. Mnozí z nich se totiž cítili mizerně, že ji přemlouvali, aby na ten výlet jela, když jet nechtěla. Měla v úmyslu zájezd do Mexika zrušit, po té osudné autonehodě, ale každý – Teddy, Mabel, Knightovi, dokonce i Dawn, prodavačka v Potravinách – naléhal, že by odjet měla. "Doufali jsme, že by Mabelin plán se seznamovacím inzerátem mohl pomoci věci zlepšit." Pousmála se a otevřela pusu, aby ho potěšila, že to fakt klaplo, ale zarazila se a pohlédla na příjezdovou cestu, protože zaslechla motor vozu. "To bude Teddy," řekla místo toho. "Dopovíme si to později." Zamávala mu a utíkala na konec verandy, sešla ze schodů přivítat Tedda, který vystoupil z auta a vytáhl z kufru chladicí box. "Jak je jí?" zeptal se nakvašeně, to už k ní mašíroval po příjezdové cestě. "Spala, když jsem ji kontrolovala," odpověděla Elvi, spěchala před ním, otevřít dveře. Zanesl box dovnitř, hodil ho na linku a otočil se k ní. "Jak jsi to mohla připustit? Po všem, co pro tebe udělala?" zuřil. "Já nic nepřipustila," nedala se. "Ani jsem tady nebyla. DJ ji proměnil a—" "Ale měla jsi tady být," zavrčel. "Po tom, jak se o tebe pět let starala, dělala všechno, cos ty už dělat nemohla, mohla jsi obětovat trochu času a pro změnu se starat o ni." Znechuceně si odfrkl. "Ale předpokládám, že ses nemohla odtrhnout od toho zatraceného Argeneau."


271

"Já—" začala, ale najednou přimhouřil oři a skočil jí do řeči. "Udělal jí to DJ?" zeptal se najednou, zřejmě tato část konverzace teprve teď prokraulovala jeho spravedlivým hněvem. Stiskl rty, zavrčel: "Probodnu ho kůlem jako—" "Nic takového neuděláš!" zostra ho přerušila. "Mabel ho miluje a udělal jenom to, oč ho požádala." "Uvidíme. Zajdu za ní. Sám," prohlásil tónem, který nepřipouštěl námitky. Elvi pozorovala, jak odhodlaně míří nahoru. Potřásla hlavou a vydala se zase ven. Nebude se to toho plést. DJ ho zvládne. Jestli na mne bude chtít řvát i potom, může si mě prostě najít, pomyslela si vztekle cestou přes verandu na zahradu. Nemohla uvěřit, že se do ní tak pustil, obviňoval ji z proměny Mabel, jako by to byla její chyba. Jako by byla špatná kamarádka a připustila to. Pravdou bylo, že kdyby věděla, co chce Mabel udělat, stála by při ní. A Teddy nemá žádné právo hrát si na soudce, pomyslela si, když obcházela zahradu a mračila se na škodu, kterou natropil čas. To bylo jediné, co měla dneska v plánu, ale byla tak rozohněná a vytočená hádkou s Teddem, že usoudila, že potřebuje trochu fyzické námahy, aby to ze sebe dostala. Vyrazila ke kůlně v zadní části zahrady, otevřela dveře a vešla dovnitř. Všechno její zahradnické náčiní bylo pořád tady, viselo na háčcích a leželo v regálech, v perfektním stavu, ale pokryté prachem. Tiše si brblala a brouzdala kolem nářadí, snažila se rozhodnout, co bude potřebovat. Chtěla dělat něco, při čem by si mohla pořádně bouchnout nebo aspoň dát zabrat. Něco jako štípání dříví by bylo požehnání, pomyslela si. Bohužel žádné dříví k naštípání neměla.


272

Kupovaly je už rozštípané v koších. Šeptem komentovala mužskou stupiditu a vybrala si rýč. Napadlo ji, že zarýt pársetkrát do země a zabírat nahoru a dolů, aby zemi obrátila, bude to pravé. Vykročila ke dveřím, když vtom se najednou přibouchly. Zastavila se a zamrkala ve tmě. V kůlně nebylo žádné osvětlení ani okna, která by dovnitř pustila aspoň přirozené světlo. Nebylo tu dost světla dokonce ani pro její oči. Což ji jindy občas štvalo, ale nyní skoro vyděsilo. Už jsou to roky, co nebyla v této kůlně, kde – kdysi – popaměti přesně věděla kde co je a celkem snadno by jí prošla – teď už ne – a kde bylo tolik nebezpečných věcí. Všude byly ostré nástroje. Na podlaze, aby o ně zakopla a upadla na ně… na zdi, aby do nich vrazila. Vůbec si nebyla jistá, že najde dveře bez toho, aby se na něco nabodla. Měla jsem si dveře něčím zapřít, aby určitě zůstaly otevřené, než jsem šla dál, došlo jí, a chvilku si nadávala, že ji to nenapadlo dřív, než vítr dveře přirazil. A pak se zarazila a čichala, protože jí něco ovanulo nos. Je to kouř? Nadechla se zhluboka, zamračila se, když dostala do nosu plnou dávku toho pachu. Je to kouř. Uvědomila si, že v zadním rohu cosi bliká, pomalu se otočila a zírala na plameny, olizující zadní zeď. Šplhaly výš. "A sakra."


273

18. KAPITOLA Křik zavinil, že se Victor zamračil, když otevřel dveře ložnice Elvi. Hádka DJ a Tedda Brunswicka ho prve probudila a tak vylezl z postele a šel je srovnat. Trvalo mu několik minut Brunswicka přesvědčit, že Mabel je v pohodě a DJ neudělal nic, co by si sama nepřála. Ve chvíli, kdy policista odcházel, už byl dokonale probuzený. Věděl, že vracet se do postele by bylo k ničemu, tak zamířil do sprchy. Nyní byl oblečený a připravený čelit dni, ale křik se ozval znovu. Jeho první reakcí byl vztek, ale ten se přetavil v překvapení a obavy, sotva vyšel na chodbu a uvědomil si, že to neječí DJ a Teddy, který se vrátil, ale Harper. To už se Němec řítil krkolomnou rychlostí po schodech z hořejšího patra, a cestou hulákal, že vzadu na zahradě něco hoří. Victor za ním užasle zíral… dokud jeho mozek nevstřebal, co křičel. Něco hoří? Vzadu na zahradě? "Kde je Elvi?!" zařval Victor, najednou ho zachvátila panika, a okamžitě se pustil za Harperem. Byl si absolutně jistý, že pokud nastal problém, Elvi nebude daleko. Vyletěl na verandu, zkameněl při pohledu na malou kůlnu vzadu na zahradě. Hořela. Z celé jedné strany teď byla zeď plamenů. Uslyšel tlumený křik a několik zabušení a cítil, jak mu zmrzla krev v žilách. Někdo je uvnitř hořící boudy. A nemusel hádat dvakrát, aby věděl, kdo to musí být.


274

Po schodech se neobtěžoval, nechal Harpera zápolit se zahradní hadicí a vyrazil, přeskočil zábradlí, které vedlo kolem verandy. U kůlny byl za stěží víc, než tep srdce. O dveře byla zapřená násada lopaty, takže nešly zevnitř otevřít. Odkopl ji a současně sáhl po klice. Otevřel a vkročil dovnitř, hned pak zahekal a pozpátku škobrtal, odkud přiběhl, protože mu nějaký kouřící ranec narazil do hrudi. Podle všeho se Elvi rozhodla dveře vyrazit zrovna ve chvíli, kdy je otevřel. Na což nebyl připraven. Odvrávoral několik kroků vzad, přesto ji stačil pevně obejmout. Oba vykřikli, když vrazil do ptačího koupátka a naboural mu rovnováhu, jak padali na zem. Zachrčel, když zády dopadl na matičku zemi a zanadával bolestí, sotva na něm přistála Elvi, kolenem se mu totiž neomylně trefila do rozkroku. Potom už jen fňukal jako dítě, protože když si uvědomila, co se stalo, rychle se z něho odkulila, čímž ovšem pomohla rozkymácenému koupátku rozhodnout, zda spadne či nikoli. Spadlo. Zaujalo její místo. Dno mu přimáčklo varlata. "Victore?" Elvin hlásek plný úzkosti mu zazněl u ucha. "Jsi v pořádku?" Za očima mu explodoval gejzír hvězdiček a tělo trýznila bolest vystřelující ze slabin. Ležel naprosto nehybně a jenom sténal, v duchu žasl, že se na to vůbec zmůže. Změnil repertoár a zaúpěl, když se na něj navíc začala řinout voda. "Ne, Harpere!" zakřičela mu vedle ucha Elvi. "Musíš na konec hadice nasadit trysku. Takhle voda ke kůlně nedosáhne. Kropíš nás! Nasaď trysku!" "Co se tady k čertu děje?" Victor poznal hlas Tedda Brunswicka, ale nenamáhal


275

se otevřít oči a rozhlížet se. Jenom ležel, kde byl, čekal, až tělo přestane protestovat proti týrání, které utržilo. "Victore?" V hlase DJ se ozývaly obavy, blížil se. "Jsi v pořádku?" "Co se stalo?" zeptal se Edward. "Byl někdo zraněn?" Alessandrova otázka Victora málem přiměla nevěřícně vytřeštit oči, ale přišlo mu to jako moc velká námaha, tak zůstal, jak byl. "Mám to! Z cesty!" Hlas patřil Miku Knightovi, náčelníkovi hasičů a sousedovi Elvi. Poznal ho, přesto hned oči neotevřel. Teprve, až když uslyšel syčení následující po autoritativním křiku, otevřel je a zjistil, že smrtelný soused byl jediný, kdo měl dost rozumu, přinést si na tuto sešlost hasicí přístroj. Zklamaný povzdech na levoboku přitáhl jeho pohled k Harperovi. Nesmrtelný tam stál jako hromádka neštěstí, ramena svěšená, kapající hadici v ruce. Z té teď byla zašmodrchaná spleť roztahaná mezi verandou a místem, kde stál. Mírně připomínala elektrické svíčky z minulých vánoc. Zřejmě tolik pospíchal na pomoc, že se mu nějak podařilo hadici zamotat a tak proud nedosáhl dozadu na zahradu. To vysvětluje spršku, kterou jsem právě absolvoval, pomyslel si Victor. Šramot vedle něj přilákal jeho pohled k Elvi. Sedala si a sledovala, jak Mike dohašuje požár. Na tváři měla šmouhy od sazí a klobouk a šaty drobet ožehnuté, ale jinak se zdála v pořádku. Což ostatně čekal. Hlas měla silný v obou případech, kdy promluvila, odkdy přistáli na zemi. Zrakem sklouzl ke koupátku, které na něm pořád leželo, a ušklíbl se. Muselo něco doopravdy porouchat. Být smrtelník, bylo by sporné, zda vůbec kdy bude mít


276

další děti. Díkybohu není smrtelník. Sáhl dolů a koupátko odstrčil. Elvi se hned obrátila a podívala se na něho. Vykouzlila ustaraný úsměv, naklonila se a položila mu dlaň na tvář. "Jak ti je? Jsi v pořádku? Myslím, že sis vyrazil dech." Dřív, než stihl odpovědět, objevil se za ní Teddy. Zíral na ně shůry, na vrásčité tváři vážný výraz. "Co se stalo?" "Co tady děláte?" Victor odpověděl otázkou. "Odjel jste před dobrou čtvrthodinou." Brunswick povytáhl obočí, ale odpověděl celkem klidně. "Byl jsem už skoro u stanice, když mi došlo, že jsem tady zapomněl chladicí box z krevní banky. Tak jsem to otočil a asi dva bloky odtud, jsem uviděl kouř. Spustil jsem sirénu, zavolal na požární stanici, šlápl na plyn a dorazil právě včas, abych viděl, jak jste se s Elvi zřítili na ptačí lázně." Victor přimhouřil oči, soustředil se na jeho myšlenky, ale zase se uvolnil, když zjistil, že Brunswick říká pravdu. Není to smrtelník, který požár založil. Takže zbývá— "Hotovo," oznámil Mike Knight, blížil se k hloučku kolem Victora a Elvi. "Ale je to pořád rozžhavené. Nechám chlapy, aby to pokropili, až se sem dostanou. Čistě pro jistotu, že se to znovu nevznítí. Už jsou tady," dodal, hleděl k příjezdové cestě, kam zrovna vjel červený hasičský vůz s ječícími sirénami. Victor se tam nedíval. Soustředil pozornost na Mikovy myšlenky, probíral se vzpomínkami na posledních pár minut. Zjistil, že soused byl doma, převlékal se, protože se polil herbicidem, když vtom na něho z kuchyně zakřičela žena, že kůlna u Elvi hoří.


277

Náčelník hasičů si při běhu z pokoje natáhl triko, zastavil se jenom, aby popadl hasicí přístroj, než se rozutíkal kolem dvou oplocených pozemků, aby se dostal na zahradu, k hořící kůlně. Ani on požár nezaložil. Victor se zase uvolnil, zachmuřeně uvažoval, kdo to mohl do pekla být, ale nechal to plavat, když uviděl, jak ho Elvi pozoruje. "Proč nezajdeš za otcem O'Flahertym a nepřečteš myšlenky i jemu?" zeptala se sarkasticky, zjevně uhodla, co dělá. "Kostel je jen kousek dál po ulici." Poznala mu na očích, že ho tahle novina zaujala. Znechuceně rozhodila rukama a zasyčela: "Byla to nehoda." "Tohle nebyla žádná zatracená nehoda," vyštěkl. "Samozřejmě že byla," trvala na svém. "Nikdo v Port Henry by mi nechtěl ublížit." "Má pravdu," přisolil si Brunswick. "Elvi má tady každý rád." "Vidíš?" zavrněla a úsměvem Teddovi poděkovala, že ji podržel. Victor se jenom zamračil a obrátil pohled k náčelníkovi hasičů. "Knighte?" "No, jsem si jist, že by jí nikdo nechtěl ublížit," souhlasil, hned nato ale rozpačitě přešlápl. "Jenomže jsem při hašení cítil benzín." "Benzín?" vyhrkla zděšeně. Podle všeho si štiplavého pachu sama nevšimla, ale nejspíš na to jen neměla myšlenky, protože se hlavně snažila dostat ven, usoudil v duchu Victor. "Obávám se, že ano, Elvi," potvrdil Mike zasmušile a zabrblal cosi, že potřebuje mluvit se svými muži a uháněl k příjezdové cestě, kde několik uniformovaných požárníků vyskákalo z auta a začalo rozmotávat hadice.


278

"Teď už konečně připustíš, že po tobě někdo jde?" zeptal se unaveně Victor. "Ale nikdo by mi nechtěl ublížit," zaprotestovala. "Musela to být náhoda." Vytřeštil oči. Rozzuřený jejím paličatým odmítáním, zařval: "Ženská jedna zatracená! Nikdo nezapřel lopatu o dveře kůlny, nenalil na zeď benzín a neškrtl sirkou náhodou. Někdo se tě pokouší zabít." Elvi vykulila oči. Tohle vysvětlovalo, proč nemohla otevřít dveře, ale než stačila něco říci, pokračoval: "A můžeš mě přestat probodávat očima, že čtu tvoje přátele. Jasně, podezírám je. Útočí na tebe totiž nějaký smrtelník." Stiskla rty. "To nevíš jistě." "Ano, vím," zavrčel. "Jenom smrtelník by se tě pokusil zabít šípem do zad. A jenom pitomý smrtelník mohl selhat při zabití někoho, kdo se tak nadšeně vrhá do nebezpečí." Ztuhla. "Mí nejlepší přátelé jsou smrtelníci, Victore, a nejsou to žádní pitomci. Mimoto, vyjít ven pracovat na zahradu není vrhání se do nebezpečí." "Kulový není!" odsekl a pokračoval: "V prvé řadě bys vůbec neměla být venku. Měla bys být v posteli. Mabel ti v noci skoro ukousla hlavu. Utržila jsi příšerné zranění a ztratila spoustu krve. A… koupila's šíp do zad, není to tak dlouho! Neměla bys dělat nic, jenom se zotavovat a nabírat síly. A děláš to? Ne, neděláš, Elvi Blacková. Musíš vyskočit z postele a vyrazit ven a dělat, co se dá, aby ses zase pokoušela nechat zabít!" "Hou, hou, brzděte lidičky." Brunswick těkal pohledem mezi Victorem a Elvi a nakonec si vybral ji. "Mabel ti rozervala krk? Někdo tě střelil do zad? Co se tady ksakru děje, Ellen Stoneová?"


279

"Ellen Stoneová?" zopakoval zmateně Harper. "Její pravé jméno," vysvětlil DJ, určitě to věděl od Mabel. "Je rozená Ellen Blacková, přijala manželovo příjmení Stone, když se provdala, a vrátila se ke svému dívčímu jménu, po proměně." "Tak proč jí všichni říkají Elvi?" nechápal Edward. "Teď se ptám já," vyštěkl Brunswick a tázavě pozvedl obočí na Elvi. "Proč jsi mi k čertu neřekla, co se děje? Jsem policejní kapitán. Měla jsi mi to říci." "Měla zůstat v posteli, kde je v bezpečí," odsekl Victor, mezitím se k nim znovu připojil Mike. "Mám vážné obavy, že musím souhlasit s Victorem, Ellen," blahosklonně pronesl Edward, neopomněl náležitě zdůraznit její jméno. "Máš příšerný sklon dostávat se do potíží. Opravdu si myslím, že nejlepší místo pro tebe je mezi čtyřmi stěnami, dokud my muži tuto záležitost nevyřešíme." "Není žádné my," ohradil se chladně Brunswick. "Já jsem polda. Tohle je moje město. Vy jste tady jenom na návštěvě. Já to vyřeším… Když teď konečně vím, že se to děje," dodal a vrhl na Elvi další zlý pohled. "Kdybys aspoň mně řekla, co se děje, Elvi, mohl jsem dávat pozor, jestli se kolem někdo nepotuluje," dodal Mike. Chvíli hleděla na rozhněvané mužské tváře okolo sebe a pak vstala a protlačila se skrz ně se slovy: "Mám v troubě koláče, musím je zkontrolovat." "Dobrá práce, džentlmeni," ironicky odtušil Harper, zatímco svorně sledovali, jak jde do domu. Držení těla naznačovalo, že je na dně. "Zaútočit na oběť je odjakživa velmi efektivní." Victor se po Němci ostře podíval a pak s povzdechem


280

zase položil hlavu na zem, protože mu došlo, že přesně to udělal. Ba co hůř, nejenže na ni zaútočil, obviňoval ji. Nemyslel to vážně, ale celá věc ho pekelně vyděsila. Když si uvědomil, že Elvi je uvězněná v hořící kůlně, bylo to jako déjà vu Marion. Nebyl u toho, nebyl svědkem smrti své první choti, ale slyšel o tom a dodnes ho týraly noční můry. Nemohl v ohni ztratit také Elvi. Vůbec ji nesmí ztratit. Stala se nejdůležitější věcí v jeho životě. Neztratí ji teď, když ji konečně má. "No, ano!" Brunswick si nervózní rukou prohrábl řídnoucí vlasy. "Mám dojem, že jí dlužíme omluvu." "Taky bych řekl," přitakal Harper. "Well, pojďme tedy, Argeneau," povzdechl si a vyrazil. "Nejlépe uděláme, když to urovnáme dřív, než se rozbrečí nebo udělá něco podobně ženského. Nesnáším plačící ženy. Elvi taková obvykle nebývá, ale poslední dobou toho na ni bylo moc a…" Brunswick zmlkl a obrátil se, když si uvědomil, že za ním nikdo nejde. Victor pořád nehybně ležel na zemi a ostatní na něj mlčky zírali. "Co je? Nemůžete vstát?" Brunswick se vrátil do kroužku mužů. "Ne, momentálně ne," klidně přiznal Victor. "No a proč jste nic neřekl?" Dřepl si vedle něj. "Kde jste zraněný? Podívám se na to." "Myslím, že ne," opáčil suše Victor. "Myslím, že mu to koupátko shodila na…" Alessandro pohledem hledal pomoc u lingvistů Harpera a Edwarda. "Jak tomu u vás říkáte? Koule?" "Koupátko mu přistálo na slabinách," podrážděně odsekl Edward. "Aha." Brunswick se hnedle odtáhl, zjevně nebyl o nic víc ochoten podívat se na ono zranění, než byl Victor


281

ochoten nechat ho kouknout." "Si," přikývl Alessandro. "Slyšel jsem něco rupnout, když dopadlo. Myslím, že je hrozně zraněn a převelice to bolí." "Moc pěkně ti děkuji, Alessandro," ucedil Victor. "Co uděláme?" zeptal se Mike Knight. "Počkáme," pokrčil rameny Harper. "Zahojí se to samo. Chce to čas, toť vše. Ačkoli se do té doby pravděpodobně nebude cítit na hýbání." "A taky se musí nakrmit," lakonicky odtušil Edward. "To je v pohodě, přivezl jsem další krev," oznámil Brunswick. Nesmrtelní si jenom vyměnili pohled a obrátili se, zahleděli se na hasiče. Kůlnu měli postříkanou a teď si sklízeli nádobíčko. "Miku," ozval se znenadání Harper. "Myslím, že bys měl vzít Tedda a ohledat kůlnu kvůli důkazům." Mike na něho překvapeně pohlédl. "Já… Ano," hlesl najednou, tvář mu ochabla. Otočil se, odešel ke kůlně a zůstal tam stát, čelem k ní. Když pak Harper obrátil zrak na Brunswicka, policejní kapitán ho bez odporu následoval. Ti dva tam stáli mlčky a klidně, v tichosti zírali na ohořelou boudu. "Dojdu ti pro večeři," řekl Edward a zamířil k hasičům. "Pomůžu ti." Alessandro si pospíšil za ním. "Děkuji," vydechl Victor, zavřel oči. Elvi se mračila z okna verandy na muže, stále shluklé na zahradě. Přišla dovnitř, upečené koláče v troubě vystřídala zatím syrovým triem a šla se nahoru osprchovat. Pohledem z okna koupelny, při čekání než se voda


282

ohřeje, zjistila, že Teddy a Mike stojí a zírají na kůlnu, zatímco ostatní, včetně hasičů, stojí v kroužku kolem Victora. Jeden hasič klečel vedle něj, nejspíš ho vyšetřoval, usoudila. Na chvilku skutečně dostala strach, že byl zraněn vážněji, než si uvědomila, ale odmítala to jít zjišťovat. Darmo by na ni zase jenom řvali. Raději si zalezla pod sprchu, smýt čmoud a popel, namlouvala si, že je v pohodě. Jenže byl pořád tam, ležel na zemi. Ačkoli si všimla, že hasiči už jsou pryč a Teddy s Mikem se znovu připojili k už menšímu kroužku mužů. Před jejíma očima se Victor pomalu posadil a přijal ruku, kterou napřáhl DJ, aby mu pomohl vstát. Opatrně se dostal na nohy a hodnou chvíli zůstal předkloněný, ale nikde neviděla krev, která by naznačovala, že se mu stalo něco víc, než že měl vyražený dech, jak se prve domnívala. S povzdechem se odvrátila od okna a prošla pokojem na chodbu. Mabel zůstala dlouho sama. Měla by ji zkontrolovat, aby se ujistila, že je v pořádku. Mabel se zrovna pokoušel vstát, když vešla do pokoje. "Ne, ne, ne," vyhrkla okamžitě a rozběhla se k ní. "Neměla bys vstávat." "Musím do koupelny," prohlásila podrážděně Mabel, vylezla z postele a odmávla ji. "Pomůžu t—" Elvi strnula, slůvko ti jí uvízlo v krku, když se Mabel narovnala a mohla se ni pořádně podívat. Viděla ji jenom dvakrát, odkdy proměna začala. Poprvé, když se vrátili z Nočního klubu a pak dneska ráno, cestou dolů. Včera v noci sebou Mabel tak strašně mlela, že nevěnovala pozornost ničemu jinému, než snaze zabránit jí ublížit si, no a pak ji kousla. Dnes ráno jenom


283

nakoukla ode dveří a to Mabel spala s hlavou odvrácenou, deku omotanou kolem těla, a také jí částečně zakrývala hlavu. Teď zakrytá nebyla a Elvi jenom stála a s pusou dokořán zírala na tu změnu. Mabel nevypadala ani o den starší, než dvaadvacet. Tvář broskvově smetanová dokonalost, oči ryzí zlato, postava štíhlá a pružná, a vlasy aureola lesklých, zářivě zlatých vln. Elvi kroutila hlavou v němém úžasu. Mabel nevypadala, jako zamlada, vypadala mnohem líp. Blondýnka naneštěstí v dospívání trpěla silným akné a její pleť zůstala jednou provždy poznamenaná ďolíčky. Taky byla moc hubená a s plochou hrudí, dokud v půli cesty od čtyřicítky k padesátce nepřibrala dobrých čtyřicet liber. Nyní nebyla ani moc hubená ani neměla nadváhu. Proměna jí ubrala přinejmenším dvacet liber, a co zbylo, přerozdělila a darovala jí zdravou, ženskou figuru ladných tvarů. Byla nádherná a navíc měla sebedůvěru danou věkem, jako bonus ke kráse. Elvi nemohla nezauvažovat, jaký by asi byl život této ženy, kdyby tenkrát zamlada vypadala takhle. "Tváříš se skoro jako Teddy, když mě uviděl. Jako by dostal pantokem mezi oči. Je to tak zlé?" vyjevila se Mabel, dobře si všímala, jak se tváří. Elvi se podařilo zavřít pusu, ale pak jenom zavrtěla hlavou, vzala ji za ruku a zavedla k patám postele, kde stálo zrcadlo v životní velikosti. "Ježíš, Maria, Josefe," vydechla Mabel, civěla na svůj odraz ohromenýma, zlatýma očima. Elvi se zakřenila jejímu nechápavému výrazu a hned nato se rozchechtala, protože se Mabel začala dloubat do rozličných míst, jakoby chtěla zjistit, jestli je tohle zbrusu nové tělíčko skutečné. Když otevřela pusu a


284

marně hledala špičáky, Elvi došla k lednici pro sáček krve. Stačilo ho přinést. Sotva Mabel uviděla krev, zuby se daly do pohybu. Zděšeně si zakryla pusu, pak se ale otočila zpátky k zrcadlu, aby se na ně podívala. "Pojď," řekla Elvi, poté co ji nechala dalších pár minut prozkoumávat samu sebe. "Měla by ses vrátit do postele a nakrmit." "Nechci zpátky do postele," ohradila se nedočkavě Mabel, ale krevní sáček si vzala. "Mám prostě…" "Prostě otevři pusu a nabodni si ho na zuby," poradila Elvi, sledovala, jak to udělala a zasmála se. "Vidíš? Je to hračka. Teďka pojď a seď na posteli, aspoň než se nakrmíš." Mabel neochotně poslechla a usadila se na pelest, Elvi zatím vyndala z lednice další pytlíky s krví. Mini lednička původně stála v DJ/Viktorově pokoji, ale muži ji v noci přestěhovali nahoru. Zatímco se Mabel krmila, líčila jí, co všechno se událo, odkdy spolu se svými kavalíry včera večer odešla z domu. Pověděla jí o výletu do klubu a Victorově odměřenosti, a o návratu domů, kde našli DJ napůl šíleného a ji napůl proměněnou. Mabel se provinile začervenala a přerušila ji, přiznala, že si vzpomíná, jak ji v noci kousla. Když se za to začala omlouvat, Elvi jenom mávla rukou. "V Mexiku zase já kousla tebe. Jsme si kvit," shodila problém ze stolu a pokračovala vyprávěním o tom, jak Victor zčistajasna obrátil a nakonec o zapálené zahradní kůlně. Mabel poslouchala, oči pořád vykulenější, když popisovala, jak jí ti dva, Teddy s Victorem, a dokonce i Edward, vyčítali, že ji málem zabili, jako by to byla její vina.


285

"Muži!" odfrkla znechuceně Mabel, když zrušila poslední sáček. Potom vstala a zamířila do koupelny se slovy: "Teďka už vážně musím čurat." Rozesmátá Elvi vstala a šla za ní. Počká za dveřmi pro případ, že by se jí najednou udělalo slabo nebo omdlela, ale když zvuk splachování záchodu vystřídalo pouštění sprchy, sáhla po klice. "Mabel, myslím, že by ses ještě neměla sprchovat. Co když omdlíš nebo tak něco?" lamentovala v pootevřených dveřích. "Nepadnu do mdlob. Je mi fajn," ujistila ji a vyndala ze skříňky ručník a žínku. "Navíc už je to skoro čtyřiadvacet hodin. Tys byla po čtyřiadvaceti hodinách čilá jako rybička." Elvi mrkla na hodinky, překvapeně zjistila, že už je pozdní odpoledne. Pobyla tady hodnou chvíli. "Co se děje?" zeptala se Mabel, když viděla, jak se tváří. Zaksichtila se. "Jenom uvažuju, co asi dělají mužští." "Koho to zajímá?" odfrkla Mabel. "Mě jo," přiznala. "A tebe by mělo taky. Proč tě DJ ještě nepřišel zkontrolovat?" "Přišel. Otevřel dveře a strčil dovnitř hlavu, zrovna jsi mi vykládala o Nočním klubu. Když viděl, že sedím na posteli, v pohodě, a ty jsi tu se mnou, poslal mi pusu a vycouval." "Aha," zašeptala, ale začala si nervózně okusovat ret. DJ se věšel Mabel na paty od první chvíle, kdy dorazil do Port Henry, od proměny se od ní nehnul ani na krok, a teď je najednou dole s mužskými… Vzbudilo to v ní zlé tušení, že mají něco za lubem. Dumala, co by to mohlo být, zatímco se Mabel sprchovala, a pak strnula, opřená o umyvadlovou desku,


286

když se ozvalo ťukání na dveře koupelny. Mabel vystrčila hlavu ze sprchy a zamračeně se zeptala: "Byly to dveře?" Elvi přikývla. "DJ by neklepal." Jen vyslovila, co bylo zřejmé. Elvi jí to odkývala a zírala na koupelnové dveře, jako by to byl had. Uklidnila se až při druhém zaklepání, které doprovodilo volání ženského hlasu: "Haló?" "Karen," vydechla s úlevou. "Jdu otevřít. Zakřič, kdybys měla problém." "Jsem hotová. Lezu ven," oznámila Mabel a zmizela ve sprše. Elvi cestou z koupelny slyšela, jak vypíná vodu. "Tak tady jsi," usmála se Karen, když otevřela dveře, a pak s obavami vyhrkla. "Neprobudila jsem Mabel, že ne? DJ tvrdil, že je vzhůru a že jste si vykládaly, když tu byl naposled, tak jsem si myslela, že nebude vadit, jestli přijdu nahoru." "Jasně, že to nevadí, a ne, neprobudila jsi Mabel," ujistila ji Elvi, ustoupila, aby mohla dál. "Je ve sprše." "Fajn. Takže už je jí líp, viď?" Elvi kývla a zavřela dveře. "Mnohem." "No, přišla jsem hledat Mika, když se po požáru nevrátil domů a našla chlapy u tebe v jídelně, mají schůzi. Tvrdili, žes měla nějaké potíže." "Maličko," zašklebila se Elvi. "Ale jsem si jistá, že o nic nejde." "Aha." Karen zaváhala a pak pokračovala: "Well, oni říkali, že dneska večer nepřijdete na jarmark, ty ani Mabel, tak jsem se přišla zeptat, jestli chceš, abych odvezla koláče a—" "Cože říkali?" Elvi jí bez okolků skočila do řeči. Vykulila oči, když uslyšela ten tón. "Že nejdete na


287

trh," zopakovala nejistě. "Kdo to říkal? Victor?" Výbušná povaha se začínala hlásit o slovo. "No, vlastně si myslím, že Teddy to řekl první, ale všichni s ním zdá se souhlasili." "Teddy je pořád ještě tady taky?" Tohle ji překvapilo. "Ano. On a Mike jsou tu od požáru." Pomalu vydechla. Věděla, že kují nějaké pikle. "Můžu odvézt koláče místo tebe", znovu nabídla Karen. "Chci říci, pokud jsi v nebezpečí, možná je nejlepší, abys zůstala doma." Zamračila se. "Na koláče jsem zapomněla. Tucet ještě není upečený." Karen zavrtěla hlavou. "Muži je upekli. Všechny jsou hotové a poslední tři stydnou dole." "Aha." Zírala do zdi, uvažovala, jak muži dokážou být jedním vrzem tak báječní a tak k vzteku. Na jednu stranu pomáhali vyrábět koláče a teď je pomohli upéct, což je vážně sladké, ale na druhou stranu se spikli, aby jí zabránili vzít je na trh na prodej. "Tak co, mám je odvézt místo tebe?" "Ne, to je v pohodě," zavrtěla hlavou. "Odvezu je." Karen se kousla do rtu a nakonec prozradila: "Myslím, že tě nepustí z domu, Elvi. Zrovna se domlouvali, jak tě tady zadržet, když jsem se vydala nahoru." "Aha, čili pánové se na nás domlouvají, jo?" odtušila Mabel a obě se na ni otočili. Stála na prahu koupelny, pořád mokrá ze sprchy a zamotaná do osušky. Zjevně všechno slyšela. "Mabel?" Karen zalapala po dechu, zírala na ni, dočista tumpachová. "Ty— Ty—" "Není to špatné, na starou bábu, huh?" odtušila


288

pobaveně Mabel, když Karen zjevně nemohla najít slova, která hledala. Karen se podlomila kolena a ztěžka dosedla na kraj postele. Jenom zírala. "Soudím, že se spiklenci nejspíš nezmínili, že se Mabel proměnila?" zeptala se mírně Elvi. Karen jen zavrtěla hlavou, očividně oněmělá úžasem. Elvi ji chlácholivě poplácala po rameni a podívala se na Mabel, která odhodlaně rázovala pokojem. "Takže pánům tvorstva se zachtělo kout pikle," drtila mezi zuby cestou ke skříni a začala se probírat oblečením. "No, kdo seje vítr, sklidí bouři. Chtějí boj, mají ho mít. Mabel Allenová a Ellen Stoneová nebudou tancovat, jak někdo píská. My—" Najednou se zarazila a s úděsem na tváři vykřikla: "Já nemám co na sebe. Jediná věc mi teď nepadne!" "Mám šaty, co ti padnou," utnula ji Elvi a hned pokračovala: "A taky mám plán. Bojovat netřeba." "Bojovat se nebude?" zeptala se Mabel, znělo to málem zklamaně. Odjakživa byla bojovnice. "Mabel, je jich víc, než nás, a jsou větší, než my," zdůraznila Elvi. "V otevřeném boji zvítězí. Lepší bude použít mozek." "Mozek," kývla Mabel. "Tak to už jsme je porazily." Elvi se zasmála a obrátila ke dveřím. "Jdeme. Najdeme ti něco na sebe. Ty taky, Karen. Rozhodně budeme potřebovat tvou pomoc." "Nedostane mne to do maléru, že ne?" ujišťovala se Karen, když vstávala z postele. "Do maléru?" podivila se Elvi. "Ne, jasně, že ne. Jenom pojedeme na trh. To není, jako bychom chystali něco nezákonného."


289

19. KAPITOLA "Jsem si jistá, že ti neukradly auto, Teddy. Elvi říkala, že nechystají nic nezákonného." Victor si vyměnil pohled s DJ, mezitím se Karen Knightová pokoušela uklidnit rozzuřeného kapitána policie. Teddy Brunswick nebral ani trochu sportovně, že když – poté, co se DJ vrátil z návštěvy Mabel a oznámil, že jim holubičky uletěly – se všichni vyhrnuli na příjezdovou cestu, byl jeho policejní vůz fuč. V jednom kuse klel, zatímco se skládali do aut Victora a Harpera a ujížděli do parku, kde se trh konal. Karen měla tu smůlu, že se vracela na parkoviště ke svému autu pro další krabice koláčů, zrovna když přijeli. Uviděl ji. Teddy vyskočil z Victorova auta a vyrazil, prakticky s pěnou u pusy. "Chtěly jenom odjet na trh," pokračovala Karen. "Plán zněl, že se vyplíží přes Elvinu verandu a pojedou mým autem, ale nebylo v něm dost místa. Příliš mnoho koláčů. Nevěděla jsem si rady, ale řekly, ať prý jedu napřed, že si najdou jiný způsob, jak se sem dostat." "A potom odcizily moje auto!" běsnil Teddy Brunswick. "Určitě ne. Elvi slíbila, že neudělají nic nezákonného," zopakovala Karen, už drobet neklidně. "Tak to teda lhala," vyštěkl Teddy. "Poněkud drsně řečeno," zamračil se Mike a objal svou ženu, aby ji zaštítil. "Elvi a Mabel nejsou žádné lhářky ani zlodějky. Nejspíš si vůz jenom vypůjčily. Po trhu by ho přivezly zpátky."


290

Když viděl, že se Brunswick zase chystá řečnit, Victor zasáhl: "Kde jsou teď, Karen? Předpokládám, že se sem dostali, viď? Policejní auto je tady." "No ano, samozřejmě." Usmála se na něho, očividně vděčná, že už nečelí Teddovi. "Obsluhují u stánku." "U jakého stánku?" zeptal se mrzutě DJ. "Mabel vůbec neměla vstávat z postele." "Mabel měla být u stánku s koláči, ale u Elvina stánku byl takový nával, že jí nakonec šla pomáhat a já prodávám jeden pie za druhým," vysvětlila Karen. "A jim to taky odsýpá jedna radost, to vám povídám." "Jaký a kde je stánek Elvi?" zeptal se trpělivě Victor. "Je to Kousnutí na prodej, akorát, že—" Karen zmlkla, protože se Victor otočil a vyřítil do parku, ostatní muži v patách za ním. "Nemůžu uvěřit, že pořád kouše, když ví, že je to proti našim zákonům," hořekoval Harper, zatímco se proplétali davem a hledali Kousnutí na prodej. "A Mabel taky. Určitě's jí řekl, že to není dovolené, DJ?" "Ano," odsekl DJ. "Kousací stánek obvykle bývá v pravém zadním rohu," funěl Brunswick, měl co dělat, aby jim stačil. "Veďte nás," řekl Victor a předal mu vedení při průchodu přelidněným parkem. Victor se soustředil, aby neztratil Brunswicka z očí, všude bylo lidí jako smetí, takže se kolem sebe moc nedíval, ale když Edward najednou vyštěkl smíchy, zvědavě se rozhlédl. "Co—?" otázku spolknul, když uviděl stánek, na který se díval Edward. Stánek jako takový, ani jeho osazenstvo, nebyl vidět přes dav shromážděný před ním, ale vývěsní štít nahoře bylo vidět dobře. Sice na něm stálo Kousnutí na prodej, jenže slovo Kousnutí bylo


291

přeškrtnuto tlustou černou čárou a nad ním bylo napsáno: Polibky. "Well," podotknul mírně Edward, "podle mne si přinejmenším můžeme přestat dělat těžkou hlavu, že dámy za toto přijdou o hlavu." "Pendrek můžeme," zamumlal Victor a předešel Brunswicka, aby se prodral houfem mužů. Tlačil se dopředu, ignoroval reptání a brblání na své konto, ale sotva se dostal ke stánku, zastavil se. Mabel byla za pultem, odškrtávala položky ze seznamu na psací podložce s klipem, při tom kladla otázky muži v čele fronty. Uslyšel, jak si DJ oddechl úlevou, když k němu dorazil a uviděl svou životní družku s podložkou, ale nekomentoval to, jeho oči hledaly a našly Elvi. Byla vzadu ve stánku, zaměstnaná vytahováním jehly z paže toužebně pomrkávajícího mladíka. Sledovali, jak mu dává sušenku a pohárek džusu, pak ho letmo políbila na rty, než se obrátila na muže, který seděl na další ze tří židlí. Tiše vrčel, vystartoval ke vchodu do stánku, jenomže najednou zjistil, že mu v cestě stojí Mabel. "Promiň, Victore, ty nevyhovuješ," zazpívala jasným hláskem. "Tvou krev si vzít nemůžeme. Žádná krev, žádný polibek. Vypadni. Máme moc práce." "Mabel." DJ ji chytil za ruku a odtáhl stranou, začal něco horečně šeptat. Nebyl naštvaný jako Victor, teď, když na vlastní oči viděl, že Mabel ve skutečnosti nikoho nelíbá, zato Victor zuřil. "A je to," říkala vesele Elvi, když vytáhla jehlu druhému muži a přiložila vatový tampon na dírku po ní. "Chvilenku si to pevně držte, než vám dám náplast." Otočila se a hned musela bryskně zabrzdit, aby


292

nevrazila do Victora. "Jé!" lekla se. "Victore, co tady děláš?" "Myslím, že důležitější otázka zní, co ty tady děláš?" ucedil vážně a vzal ji za ruku, popohnal ji kousek dál od trojice mladíků na židlích v zákulisí. "Pracuju," odsekla a nervózně se rozhlédla. "Teddy tady není nebo jo? Ví, že—?" "Že jste mu ukradly auto?" dořekl suše. "Ano, ví to a je pěkně vzteklý." "My je neukradly," ohradila se pohotově. "Jenom jsme si je půjčily." "Nemám dojem, že by to viděl takhle," zašeptal. "Radost nemá a já taky ne." "Na tom čerta starého záleží, protože jste ze mě radost neměli už předtím," odsekla netrpělivě. "Podle toho, co jste na mě pokřikovali, je jasné, že mě máte za hloupou husu." "Já ne," namítl a v duchu se proklínal, že na ni prve křičel. Hned nato se zmateně zamračil, lámal si hlavu, jak je možné, že se karty zčistajasna obrátily a ten špatný je najednou on. Než ten rébus stačil vyluštit, přiběhl Brunswick s kohortou nesmrtelných. "Ellen Stoneová," pronesl úředním tónem a vytahoval náramky. "Jste zatčená za velkou automobilovou loupež." "Proč mi vlastně říkáš mým pravým jménem jenom, když se na mě zlobíš?" chytře opáčila Elvi, nezdálo se, že by jí želízka, kterými vztekle mával, dělala větší starosti. "A tyhle hlouposti si strč někam. Nemůžeš mě zatknout." "Mohu a udělám to," vyhrožoval. "Pak budeš muset zatknout taky sám sebe. Za spiknutí za účelem únosu," opáčila klidně. Když se Teddy v šoku


293

napřímil, pokračovala: "Hele, nepokoušej se to popírat. Slyšely jsme všechno, z horní podesty, cestou do mého pokoje." Vystřihla přísnou tvář a parodovala ho, vrčela hlubokým hlasem: "Prostě jim řekneme, že na trh nesmí, a když budou dělat problémy, zamkneme je ve sklepě do spíže." Povytáhla jedno obočí. "Jestli tohle není únos, tak je to minimálně nezákonné omezování osobní svobody." "Ale my neměli šanci vás zamknout," namítl pohotově. "A já neukradla auto. Půjčila jsem si je. Tady máš klíčky." Vytáhla z kapsy svazeček klíčů a strčila mu je do ruky. "Díky, žes mi je v autě nechal. Stojí na parkovišti." "Vy jste nechal klíče v zapalování?" zeptal se Victor, jako by tomu nemohl uvěřit. "Kůlna stála v plamenech," brblal rozpačitě Teddy. "Dokonce si ani nepamatuju, že bych vypínal motor. Jenom jsem zastavil, vyskočil ven a rozběhl se." Udělal obličej. "Ani jsem si na ně nevzpomněl, dokud se auto neztratilo." "To by se mělo v hlášení náramně vyjímat," poznamenala jedovatě Mabel, čímž upozornila na sebe a DJ. Stáli tam ruku v ruce. Victor předpokládal, že to znamená, že oni věci urovnali. A přesně tak to chtěl s Elvi, všechno urovnat a dostat ji zpátky do domu, kde bude v bezpečí. A řvaním toho očividně nedocílí, přiznával v duchu. Zřejmě nejlépe udělá, když se ji pokusí přesvědčit. "Elvi," začal klidně, "DJ pomůže Mabel ve stánku. Prosím, pojď se mnou domů." Skoro to zafungovalo. Postoj a výraz zněžněl, ale nakonec zavrtěla hlavou a omluvným tónem řekla:


294

"Nemohu, Victore. Čeká se, že tady budu." Podrážděně odfrkl. "Podle toho, co jsem se během týdne dozvěděl, se čeká, že budeš na každé městské trachtaci. Nezabije tě odejít z jediné trochu dřív." "Vlastně by mne to docela dobře zabít mohlo," odtušila chladně, zuřivost si k ní opět našla cestičku. "Pro případ, že sis toho neráčil všimnout, to nejsou peníze, co tady ti lidé darují." "Neměla bys zpívat za večeři, jako nějaké městské ochočené zvířátko," odsekl a hned poznal, že to přepískl. Elvi se začínala odvracet, ale při jeho slovech se zarazila a otočila nazpátky. Kupodivu střelila pohledem nejprve po Edwardovi a po něm až pak. "Městské ochočené zvířátko?" zopakovala velmi tichým hlasem. Victor stiskl rty a poukázal: "Už to tak bude. Zásobují tě krví a ty přijdeš, když zavolají, jako dobře vycvičená fenka. Pořádají svá představení a trhy a výstavy, a ty se objevíš a předvádíš, jako cvičený medvěd." Viděl, jak se jí z obličeje vytrácí krev, a litoval, že to řekl, ale svá slova už nemohl vzít zpátky. Krom toho to byla pravda. Zahlédl střípky mozaiky, poznamenalo to celý její život. Nenáviděla jméno Elvi, ale nežádala po lidech, aby jí tak přestali říkat, protože je nechtěla otrávit. Připouštěla, že nenávidí kostýmy, které si obléká do restaurace a na takovéhle akce – jako černé lesklé dlouhé šaty, co teď měla na sobě ona i Mabel – ale nosila je, protože se to čekalo. Kousnutí k narozeninám byla k vzteku, ale raději v tom pokračovala, než aby někoho zklamala. A jak zpanikařila kvůli koláčům na jarmark, jako kdyby neúčast na jediné akci znamenala katastrofu. Měl dojem, že se bojí, že přestanou chodit darovat krev, pokud se nebude producírovat.


295

Přesto moje volba slov mohla být diplomatičtější, uvědomil si, když viděl, jak chladný výraz na její tváři vystřídala bolest. Připravil se na nadávky, místo toho úsečně kývla a ledovým tónem odtušila: "Je dobré vědět, co si o mně doopravdy myslíš." "Elvi," sáhl po její ruce, ale ucukla. "Ne. Svůj názor jsi objasnil dokonale. Možná mne nedokážeš přečíst a třeba to vážně znamená, že jsem tvá životní družka, ale já si myslím, že ne. Nemáš o mně valné mínění, Victore. Myslíš si, že jsem hloupá a potřebuji opatrovníka. Nechci být ničí ochočené zvířátko. Dokonce ani tvoje ne. Nyní, pokud mne omluvíš, mám práci." Obrátila se a šla zpátky ke svým svěřencům na židlích dárců. Nechala Victora, ať se za ní bezmocně kouká s vědomím, že to královsky pohnojil, ale bez sebemenšího nápadu, jak to napravit. "Já tomu nemůžu uvěřit!" vyštěkla mu najednou do obličeje Mabel. "Máš být její životní druh, ale nadáváš jí to ochočených zvířátek a cvičených medvědů?" "Mabel," zamumlal DJ, natáhl se po ní, ale setřásla ho s ostrým ne a zabodla pohled do Victora. "Pro tvoji informaci, konkrétně tahle trachtace se koná kvůli tobě." "Cože?" zeptal se překvapeně. "Mabel má pravdu," unaveně potvrdil Teddy, většina jeho vzteku na Elvi se zdá se vypařila. "Uspořádali jsme tento trh, abychom sehnali víc dárců… kvůli vám a ostatním mužům." Když začali protestovat, zvednutím ruky požádal o klid a vysvětlil: "Je vás tady pět, dáváme vám krev jeden týden. To znamená, že pětitýdenní zásoba pro Elvi je pryč, takhle." Luskl prsty.


296

"Ve skutečnosti," dodala Mabel, "pravděpodobně víc, než pětitýdenní, protože vy muži zdá se pijete víc, než ona. Musíme tu krev nahradit, aby vaší návštěvou netrpěla." Teddy přikývl. "Uvědomili jsme si to, když jsme plánovali váš příjezd sem, a tak jsme uspořádali trh, abychom se pokusili obnovit zásoby krve. I když jsme to, samozřejmě, Elvi tenkrát neřekli. Myslí si, že je to prostě další z nekonečné řady jarmarků, co každé léto pořádáme. Je jich tolik, že ztratila přehled. Ale toto je pravý důvod jeho konání… postarat se, abychom měli dost krve na tento týden." "Ano," přisvědčila vážně Mabel. "Takže místo jejího urážení, byste mohli být nápomocnější, pánové. Ne, že bychom čekali, že vy budete zpívat za večeři. Elvi a já jsme ochotné udělat to za vás. Ačkoli," dodala zasmušile, "třeba byste měli. Třeba když pro změnu budete muset za večeři zazpívat, lépe Elvi porozumíte a nebudete tak zatraceně kritičtí." Otočila se na jehlovém podpatku a odkráčela za Elvi. "Elvi není žádné ochočené zvířátko," řekl tiše Brunswick, přihlížel, jak obě ženy pracují. "V Port Henry ji velmi milujeme a staráme se o ni. Je jednou z nás. A proto chodí na tyhle akce, ne protože je cvičené zvíře, od kterého se čeká cirkusové číslo." Victor zaváhal, věděl, že tak to vidí on a všichni ostatní v tomto městečku, ale nevidí všechno. Nakonec se zeptal: "Opravdu si myslíte, že chce chodit a dobrovolně pomáhat na jedné každé akci, co se v tomto městě koná?" "No a proč by ne?" podivil se Brunswick. "Já ano." "Je to vaše práce, Brunswicku. Postarat se, že nenastanou žádné potíže. Její prací je restaurace a hotel,


297

ne předvádění se coby Elvi, městská upírka, a obsluhování u stánku s kousnutím nebo cokoli dalšího, co těch posledních pět let dělala. Má vůbec někdy čas prostě se posadit a dát si pohov, třeba si číst u ohně? Nebo něco podobného?" Brunswick vypadal nejistě. "Mohla odmítnout, jestli nechtěla—" "Jak by asi tak mohla odmítnout?" zeptal se Victor. "Podívejte, většina nesmrtelných dostává krev z Krevní banky Argeneau. Dárci jsou zcela anonymní. Neznámí, bezejmenní smrtelníci, se kterými se nesmrtelný nemusí nikdy setkat. Dokonce se doručuje jako potraviny, můžeme ji tak konzumovat bez pocitu viny. Elvi, na druhou stranu, žije a chodí mezi svými dárci. Téměř každý z tohoto města daroval krev, aby přežila, což je od vás laskavé a štědré a opravdu báječné, ale pro ni to znamená žít s narůstajícím pocitem viny. Jak by jí asi bylo, kdyby měla říct: Ne, nemám náladu jít tam či onam, lidem, o kterých ví, že jim dluží vlastní život?" DJ přikývl a řekl: "Těch posledních pět let by měla mnohem snazší život, kdy si mohla krev prostě objednat, jako to děláme my." "My jsme nevěděli, že si může krev jednoduše objednat," bránil se Brunswick. "A, krucinálfagot, nemá proč se cítit provinile. To my jsme trvali na tom zatraceném zájezdu. Tlačili jsme ji do toho. Kdyby ne, nevrátila by se jako upírka a nepotřebovala by krev, to v prvé řadě. Proč si ksakru myslíte, že každý dává krev tak ochotně? Normálně, snažit se sehnat dárce, je jako trhat zuby, ale zmiňte se, že Elvi potřebuje víc krve a všichni, Dawn z Potravin počínaje a Jimmym z garáže konče, v tu ránu stojí v řadě, aby dali krev, protože ji všichni nutili odjet na tu prokletou dovolenou. Toho podzimu


298

nemohla zajít ani na roh do krámu, aby jí kasírka nevykládala, že by měla jet. Takže máme pocit, že jí to dlužíme. A je jedna z nás a my se o své lidi staráme." "A já si jsem jistý, že je za to vděčná," ujistil ho Victor. "Vím, že já ano. Udrželi jste ji při životě pro mne, abych ji mohl najít. Ale musíte vidět, že záchranou života jste jí ho také vzali. Život už jí nepatří. Tráví čas běháním z restaurace, kde se od ní čeká tyátr, na jednu akci za druhou, aby zaplatila za krev, kterou potřebuje… Zašlo to tak daleko, že teď dává v sázku život návštěvou tohoto trhu, takže nikdo není zklamaný. To je špatně, Teddy." Brunswick se nešťastně mračil a obrátil se k těm dvěma, pozoroval je pracovat. "Zatraceně," mumlal DJ, pohledem putoval po smrtelných mužích v hloučku kolem Elvi a Mabel, všichni dychtili dát krev, aby jim udělali radost. "Proč prostě nezavoláme Bastienovi, ať sem pošle zásobu krve na celý rok? Pak nebudou mít žádnou záminku být tady." "Bastienovi zavolat nemůžeme," řekl Victor. "Proč?" Victor obrátil ponurý pohled na mladšího upíra. "Bastien donáší Lucianovi." "Jasně," hlesl DJ a poraženě svěsil ramena. Nicméně se zdálo, že ostatní nechápou. Zvědavě vypadali všichni, ale zeptal se Harper: "No a?" "První otázka z Bastienových úst bude znít: Jak pokračuje případ?" vysvětlil a dodal: "Nechci na ni odpovídat." "O jaký případ jde a proč na tu otázku nechcete odpovídat?" připomněl se jim Brunswick. Victor se zamračil, váhal přiznat původní záměr svého příjezdu sem, ale nakonec nemusel. Edward to


299

udělal za něj. "Mám za to, že Victor hovoří o své práci vykonavatele naší rady." "On je vykonavatel?" Teddy pozvedl obočí a se zájmem se zeptal: "To je něco jako upíří polda?" "V podstatě," přisvědčil Edward. "Posílají ho lovit psance z řad nesmrtelných." "Psance z řad nesmrtelných?" Teddy přimhouřil oči. "Jako třeba nesmrtelné, co koušou smrtelníky a tak?" Victor se zašklebil. "Ano," odpověděl Edward, když se k tomu sám neměl. "Samozřejmě, případ se zkomplikoval, když dorazil sem a zjistil, že Elvi nedokáže přečíst a tak je jeho životní družkou." "Družka, družka, družka. Co k čertu je ta životní družka?" vyhrkl podrážděně Teddy. "Každý to tady opakuje pořád dokola. Mabel prý je družka DJ, Elvi je – nebo podle ní není – Victorova družka. Co to do pekla znamená?" "Přesně to, co ta slova znamenají," zjednodušil Victor. "Naše druhá polovina. Drahocenná žena, která nám bude optimální družkou pro cestu životem. Žena, kterou nedokážeme přečíst ani kontrolovat a která vyváží naše slabiny." "Doplňuje nás jako jin jang," ozval se Harper. "A vyplňuje prázdnotu naší existence, která našince zmáhá." Brunswick to chvíli v duchu přežvykoval a pak se zeptal: "A tímhletím je Elvi pro vás?" Victor se zamračil, pohledem klouzal po ostatních, než přiznal: "Zdá se, že tímhletím může být pro nás pro všechny." "Jo, DJ onehdy říkal to samé," poznamenal Teddy s úšklebkem. "Znamená to snad, že jsme místo partnera


300

našli Elvi harém?" "Ne," ujistil ho Edward. "Vzácně se sice opravdu stává, že dva nesmrtelní nepřečtou a hodili by se k jediné osobě opačného pohlaví, ale je to velice zřídkavé, a není to tento případ. Přinejmenším," významně se rozhlédl po mužích kolem sebe, "já ji přečíst dokážu. Není mou životní družkou." "No a proč seš ksakru pořád ještě tady?" vyjel na něho Victor. "Proč jsi neodjel hned, když jsi poznal, že ji nepřečteš?" "Týden zdarma je týden zdarma," pokrčil rameny Edward. "Mimoto jsem byl zvědavý, jak tohle dopadne. Je to jako jeden z těch filmů týdne. Velký neúprosný vykonavatel rady je vyslán pro upírku, jež sešla na scestí, ale ouha. Není tím, čím se zdála být a navíc je jeho životní družkou. Copak asi udělá drsný lovec psanců?" Znovu pokrčil rameny. "Krom toho, toto město je prostě… a ona je tak… a pak jsou tu i jiné zajímavosti," dokončil s dalším krčením ramen. Victor na něho zíral, nevěděl, co odpovědět. Potom obrátil nevěřící pohled na DJ, když mladší nesmrtelný poznamenal: "No, aspoň jeden vypadl ze hry." "Vlastně dva," ozval se Alessandro, čímž si získal všeobecnou pozornost. Pokrčil rameny a řekl: "Také já dokážu přečíst bella Elvi." "Taky zůstáváš, protože máš týdenní dovolenou zadara?" rýpnul si pobaveně DJ. Alessandro znovu pokrčil rameny. "Mimo jiné." "Takže zbýváte vy, Harpere," odtušil jedovatě Teddy a obrátil tím Victorovu pozornost k Němci. "Předpokládám, že i vy ji máte přečtenou a poflakujete se tady jenom kvůli týdnu bezplatné krve a abyste viděl, jak to dopadne."


301

"Vlastně ne," zavrtěl hlavou Harper. "Nezkusil jsem ji přečíst." Victor se zamračil. "Ne?" "Ne," potvrdil klidně Harper. "Neobtěžoval jsem se to zkoušet, potom co jsem zjistil, že nedokážu přečíst Jenny Harperovou." Teddy Brunswick ztuhl. "Jenny Harperovou, naši pošťačku?" "Ano. Tu první noc v restauraci jsem šel poděkovat její společnosti, že si s námi vyměnili stůl, jestli si pamatujete?" Když všichni kývli, pokračoval: "No, a protože její příjmení Harper je shodou okolností mým křestním jménem, dali jsme se do řeči a…" Pokrčil rameny. "Ale dvořil ses Elvi," nechápal Victor. "Proč— " "Tak docela jsem se jí nedvořil, Victore. Ale byl jsem tady na její pozvání – či na pozvání Mabel, jak se nakonec ukázalo – a přišlo mi zdvořilé dělat jí do konce týdne společnost. Také se to zdálo jako dobrá příležitost dopřát Jenny čas, aby si na mě zvykla, než jí povím, že je moje," vyklopil bez vytáček. "Mimoto jsi potřeboval pomoc, někdo se Elvi pokoušel zabít, bylo zapotřebí ji hlídat." "Což je stále na pořadu dne," zdůraznil Edward. "A aby toho nebylo málo, máme problém navíc. Postarat se, abys o ni nepřišel. A pak se postarat, aby si rada nevyžádala její hlavu na stříbrném podnose." Usmál se, zjevně mírně pobaven. "Na dobré dvě tisícovky let starého upíra, je tvůj nedostatek obratnosti v jednání se ženami vskutku otřesný." "Co uděláte s tou radou?" zeptal se Brunswick dřív, než Victor stačil zareagovat na Edwardova slova. Victor si povzdechl, ramena svěšená, když chtě


302

nechtě připustil: "Nemám ponětí, co udělat s radou. Krucinálfagot. Snažil jsem se na něco přijít. Celý týden. Ale rozptylovalo mě… všelico," dodal chabě. Většinu rozptýlení měla na triku Elvi osobně. Ruku na srdce, každý nesmrtelný je zpočátku na bačkoru, když nalezne životní družku. "No" – Teddy nešťastně přešlápl – "kvůli čemu přesně se vlastně zlobí?" "Původně jsme sem byli vysláni kvůli inzerátu v novinách a fámám v Torontu," odvětil Victor. Brunswick se zamračil, nešel mu pod nos jeho vyčítavý výraz. "Nenasazujte mi psí hlavu. Nebýt toho inzerátu, nikdy byste ji nepotkal. Kromě toho, nemohou ji potrestat ani za jedno. Už dobře víte, že fámy se po klubech roznesly kvůli mně a Barneymu, a inzerát podala Mabel. Nemůžou to dávat za vinu Elvi." "Určitě má pravdu, Victore," ozval se Harper. "Těžko ji mohou obviňovat a trestat za to, co udělali druzí." "Ne," souhlasil Victor. "Ale mohou ji obvinit z jiných věcí. Nežije zrovna nenápadně a nedělá maximum, aby se vyhnula pozornosti. Je celebrita, i když jen na malém městě, což vůbec nemají rádi. A kousala smrtelníky, a to je ještě horší, to je porušení našich zákonů." "Nevěděla, že to je proti vašim zákonům, určitě to vezmou v úvahu," namítl Teddy. Victor povytáhl obočí. "Takže vy pustíte každého smrtelníka, který prohlásí, že nevěděl, že překročil povolenou rychlost, nebo nevěděl, že to, co dělá, je nezákonné?" "Zatraceně," ulevil si Teddy, se sklopenýma očima. "Něco už vymyslíme," chlácholil ho DJ. "Victor je chytrý a mocný a jeho brácha je hlavou rady. Vyřídí to." Victorovi se podařilo neušklíbnout, při téhle pohádce


303

pro policajta. Neměl sebemenší představu, co si s tímhle vším počít. A Lucian sice je jeho bratr, ale to ještě neznamená, že se v tomto případě smiluje. Lucian Argeneau se těšil pověsti jednoho z nejbezcitnějších bastardů na kontinentu, a to z dobrého důvodu. Instinkt Victorovi velel popadnout Elvi za křídlo a uprchnout, schovat se, třeba se odstěhovat do Evropy, kam by je rada možná nepronásledovala. "Každopádně," pokračoval DJ, "tohle je důvod, proč Victor nechce objednat dodávku krve. Snaží se vyhnout jakémukoli kontaktu s radou a kýmkoli blízkým radě, dokud nevymyslí nejbezpečnější způsob, jak jim tuto záležitost prezentovat." "Ano, teď to chápu." Harper vypadal zamyšleně. "Takže, co se týče potravy, volky nevolky jsme nyní i my závislí na dobrotě těchto měšťanů." "A Elvi a Mabel," zdůraznil Edward. "Pokud nepřestaneme nosit nos nahoru a nepřiložíme ruku k dílu, Elvi a Mabel budou zpívat za naši večeři… nebo líbat, v tomto případě." "No," vyhrkl pobouřeně Alessandro. "Nebudou zpívat. Nedovolím žádné ženě prodávat se kvůli mně. Sám se zaprodám za svou vlastní krev." "A já taky," zamumlal Harper. Victor pohlédl na Tedda. "Nuže? Jak můžeme pomoci?" Brunswick zaváhal, pohledem pročesával tržiště a pak se rázně otočil. "Pojďte se mnou. Najdeme Karen a Mika. Jsou ve výboru této akce." Victor vykročil za ním, zpomalil, když se vedle něj objevil Edward a zašeptal: "Jakmile vyřídíme otázku zpěvu, myslím, že bychom měli probrat, jak ti nejlépe pomoci získat půvabnou Elvi. Nezdá se, že by sis sám


304

vedl extra dobře." "Má pravdu," přitakal Harper z druhé strany. "Dáme hlavy dohromady a něco vymyslíme. Neboj se." Z nějakého záhadného důvodu jejich ujištění dosáhlo jediného. Bál se víc.


305

20. KAPITOLA "Teddy mi právě řekl, že muži obsluhují u stánku s koláči," zašeptala Mabel, podávající náplast poslednímu dárci. Elvi na ni překvapeně pohlédla. "Já myslela, že tam obsluhuje Karen." Mabel zavrtěla hlavou. "Teddy tvrdí, že Karen s Mikem jsou pořád na parkovišti a kvůli něčemu se hádají. Tak mužští převzali stánek. Nabízí ženám polibky, pokud se vrátí s náplastí na důkaz, že darovaly krev." Elvi povytáhla obočí. To vysvětlovalo nárůst počtu dárkyň. Obvykle stánek okupovali většinou muži, ženy zásadně chodívaly do krevní banky, ale dneska si ve frontě všimla i několika žen, když se tam párkrát podívala. "Kdopak je za to líbá?" Sklonila se a přiložila náplast na ruku Johna Dorseyho, letmo ho políbila na rty a dala mu kelímek džusu a sušenku. "To byla i moje první otázka," zasmála se Mabel. "Vyrozuměla jsem, že Victor a DJ jenom prodávají, dárkyně mají na vybranou z trojlístku Edward, Harper a Alessandro. A," dodala suše, "zřejmě se toho ujali dobrovolně. Zdá se, že chuť k jídlu není to jediné, co se v nich na tomhle výletu probudilo ze zimního spánku. Což je poněkud podivné, když se nad tím zamyslíš… nebo ne," dodala tajuplně. "Cos slyšela?" "No, kolují tady jisté zvěsti." "O čem?"


306

"Well… všimla sis, že Edward pořád dobrovolně jezdil do Potravin pro mouku, máslo, jablka a bůhvíco ještě, když jste dělali koláče?" "Ano." Pojížďky mu trvaly celou věčnost, ale přičítala to jen jeho hlemýždímu tempu jízdy. "Inu, podle všeho pokaždé zavítal ke kase Dawn a strávil tam pěknou chvíli. Klábosil a smál se s ní," prozradila Mabel. "Smál se? Edward?" nemohla uvěřit vlastním uším. "Já vííííím," přikývla Mabel. "Třeba je jeho životní družka." "Dawn? V žádném případě," řekla Elvi, ale vrtalo jí to v hlavě. "A pak je tu Alessandro." "Co je s Alessandrem?" vykulila oči. "Well, Louise Ascotová povídala, že každé ráno sedával na přední verandě paní Ricciové, když vyšívala venku na sluníčku." "Ráno? Když jsme všichni spali?" V duchu to zvážila a usoudila, že to vysvětluje, proč vždycky vstával poslední. "Zřejmě tam vysedával skoro do oběda," pokračovala Mabel. "Prostě s ní rozprávěl a pomáhal navlékat jehly a tak. A Louise říkala, že dneska ráno šli dovnitř a pak nevyšel ven celé hodiny… a křenil se jako idiot, když odcházel." "Paní Ricciová?" zalapala po dechu Elvi. "Je jí čtyřiaosmdesát!" Mabel si odfrkla. "Mně je dvaašedesát a DJ to nezastavilo." "Ano, ale… DJ je sladký a inteligentní, a Alessandro je tak nezralý a…" zarazila se. "Nepředpokládám, žes slyšela něco Harperovi?"


307

Přikývla. "Karen povídala, že na představení, kam s Mikem vzali mužské, Harper vybíral místa a usadil se rovnou vedle naší pošťačky, Jenny, a celou hru si s ní vykládal." "Well… myslím, že si v klidu můžu přestat lámat hlavu, jak je bezbolestně odmítnout," zakřenila se a zamumlala: "Předpokládám, že mi zbývá strachovat se šarvátky s Victorem." "Ano." Mabel se kousla do rtu. "Elvi, nebuď na něj moc zlá. Nevěřím, že si myslí, že jsi idiot ani nic na ten způsob. A co se týče té záležitosti s ochočeným zvířátkem…" nešťastně si povzdechla. "Zlato, uviděl a pochopil víc za jediný týden, než celé tohle město za pět let, včetně mě, tvojí údajně nejlepší přítelkyně, která s tebou žije." Potřásla hlavou. "Omlouvám se, neuvědomila jsem si, jak se cítíš. Nikdy by mě nenapadlo, že bys mohla cítit jako povinnost, dělat tohle všechno." "Mabel, to je v pohodě," vyhrkla Elvi. "Ne, není. Vidím teď věci z jiného úhlu, když jsem taky nesmrtelná. Kupříkladu, tenhle kostým je zatraceně nepohodlný a prostě směšný. Jak jsi to ksakru dokázala snášet, celých pět let— Ó, můj Bože, DJ se oholil a ostříhal si vlasy!" Elvi se ohlédla přes rameno. Blížil se Victor s DJ, oba museli navštívit Irenin stánek. Kadeřnice na jarmarku stříhala vlasy a veškerý výdělek šel na konto útulku pro děti v nouzi, stejně jako peníze za koláče. "Oholení se mi líbí," prohlásila Mabel a dodala: "ale delší vlasy se mi zamlouvaly víc." "Mně taky," zašeptala Elvi, nespouštěla oči z Victorova krátkého, konzervativního účesu. Pořád byl nádherný, ale muž s delšími vlasy prostě má něco do


308

sebe. Mlčky na něj zírala, dokud se Mabel nedotkla její ruky a neupoutala tak pozornost. "Poslouchej Elv— Ellie," opravila se, s omluvným úsměvem se vrátila ke staré přezdívce. "Koukni, prostě Victora vyslechni, okay? Z toho, co jsem viděla, a z toho, co říkal DJ, soudím, že tě Victor doopravdy miluje." "Myslí si, že jsem idiot," zamumlala Elvi. "Nebuď směšná. Každý s aspoň půlkou mozku pozná, že nejsi žádný idiot," okřikla ji. "Prostě ho nech mluvit, jo?" "Já myslela, žes na něho byla naštvaná taky, za to, co řekl," zamračila se. "No, byla, ale přemýšlela jsem. Měl pravdu. Nemysleli jsme to tak, ale zacházeli jsme s tebou jako s mazlíčkem. Nikoho z nás nenapadlo, že bys mohla chtít dělat i něco jiného, než se v jednom kuse všem předvádět a—" Zmlkla a zavrtěla hlavou. "Teď na to není čas. Prostě ho nech mluvit. Postarám se o stánek. Vy dva si dejte na čas." Elvi sledovala, jak spěchá zpátky dozadu do stánku a pak se obrátila. Viděla, že se DJ odpoutal od bruneta a uhání za blondýnkou. Victor šel dál, až stanul přímo před ní. "Nemyslím si, že jsi idiot," vyhrkl bez úvodu. "Mám nejhlubší respekt ke tvé inteligenci. Myslím si, že jsi okouzlující a krásná a sexy a duchaplná a sexy a sladká a laskavá a sexy a— Ach, k čertu s tím." Vzdal verbální pokus o omluvu, popadl ji za ramena, přitáhl na svou hruď a horoucně políbil. Lapala po dechu, když ji pustil, ale přesto ho zaslechla tiše říkat: "Miluji tě, Ellen Stoneová. Vydechla, ale znělo to jako povzdech, opřela se mu hlavou o prsa a zašeptala: "Nejsem žádný idiot."


309

"Já vím," ujistil ji a hladil po zádech. "Nevrhám se bezhlavě do nebezpečí." "Ne… no…" zarazil se, když k němu pozvedla nebezpečně přimhouřené oči. Zašklebil se. "Máš děsivou tendenci vrhat se do věcí bez rozmyslu." "Jako například?" zeptala se vyzývavě. "Jako například krize řečená cheesecake," zvedl hozenou rukavici. "Sotva ses dozvěděla, že můžeš jíst jídlo, vyletěla's jako střela, zoufale ses chtěla dostat do A&P a běda tomu, kdo se ti připletl do cesty." "Chtěla jsem jídlo," řekla na svou obranu. "Bylo to pět let, Victore." "Ano, já vím," řekl konejšivě a zase si přitiskl její hlavu na prsa, ale dodal: "A pak přišla ta věc s postelí. V minutě, kdy sis uvědomila, že v ní můžeš spávat, jsi byla na nohách a hrnula se ke dveřím." Trhla hlavou a vykřikla: "Spávala jsem v rakvi!" "Ano," přikývl, mnul jí záda a znovu si přivinul její hlavu k rameni, než pokračoval: "ale nezastavíš se, abys věci naplánovala, ty se prostě rozběhneš… A k smrti mě vyděsilo, když jsem si uvědomil, že jsi v hořící kůlně. Proto jsem na tebe řval… A jsi příliš důvěřivá." "Příliš důvěřivá? Já si nemyslím—" "Jenom si vzpomeň, jak jsi ochutnávala všechny ty drinky, které ti Edward s Alessandrem podstrkovali v Nočním klubu. Takovéhle věci jsou na vině, že je mi strachy špatně, že uvěříš špatné osobě a přijdeš k úrazu Elvi… ehm… Ellie… Ellen. Jak vlastně chceš, abych ti říkal?" zeptal se zoufale. Zůstala tam, kam si ji přitulil, její rozhořčení se rozplývalo, vytěsněné tichým pochechtáváním. "Směješ se nebo pláčeš?" zeptal se obezřele. "Směju," ujistila ho potichu.


310

"Bezva," zašeptal a vtiskl jí polibek na šošolku. Potom se zeptal: "Je smích dobré znamení nebo špatné?" S úsměvem se odtáhla a stoupla si na špičky, políbila ho a pak zašeptala: "Dobré." "Aha." Usmál se. "Proč sis ostříhal vlasy?" Okamžitě znejistěl. "Tobě se to nelíbí?" "Well…" "Nelíbí," vydechl zklamaně. "DJ vyšiloval kvůli těm mužským, co se tady motají kolem proměněné Mabel a rozhodl se nechat se oholit a ostříhat, aby jí udělal radost a já myslel, že by se ti mohlo líbit—" Položila mu dlaň na ústa, aby ho umlčela a řekla: "Ne, že by se mi to nelíbilo. Je to jenom jiné a já se zamilovala do Victora s dlouhými vlasy. Zvyknu si." "Ty mě miluješ?" zakřenil se. "Victore! K zemi!" Elvi se začala rozhlížet, aby zjistila, proč DJ křičí, ale viděla jenom, jak letí ze zákulisí stánku rovnou k nim. Narazil do nich ve stejnou chvíli, kdy ji Victor instinktivně začal tahat na zem. Všichni tři přistáli na jedné hromadě, v chumlu rukou a nohou. "Ježíši, DJ," bručel Victor a snažil se posadit. "Co to do pekla—" Zajímalo ji, proč tak najednou zmlkl, následovala jeho pohled a uviděla šíp zabodnutý do pultu přesně tam, kde stáli předtím, než DJ vykřikl. "Byl to Mike Knight," sípal bez dechu DJ, zvedal se do sedu hned vedle. Victor se prudce otočil na mladšího upíra. "Mike Knight? Víš to určitě?" DJ přikývl. "To nemohl být on," prohlásila Elvi, byla si tím


311

naprosto jistá. "On a Karen jsou mí sousedé už šestnáct let. Viděla jsem vyrůstat jejich děti. Nikdy by mi neublížil." S těmi slovy se začala zvedat, tak tak dostala bradu nad úroveň pultu a už ji Victor chytil za ruku a stáhl zpátky dolů. Nicméně viděla dost. V šoku, s vytřeštěnýma očima vydechla: "Je to Mike." Nemohla uvěřit tomu, co spatřila. Mike Knight, kamarád a soused, stál dobrých dvacet stop od stánku, nohy rozkročené ve střeleckém postoji a v rukách měl kuš, kterou natáhl a znovu nabíjel. "Mike?" Victor popleteně vrtěl hlavou. "To nedává žádný smysl. Přečetl jsem ho po požáru kůlny. Nezaložil ho." Elvi to nekomentovala, v duchu pořád zápolila s faktem, že její soused, Mike, kterého znala a celá léta měla za kamaráda, se ji pokouší zabít. Myšlenka na kamarádství jí připomněla Mabel. Ohlédla se dozadu do stánku, uviděla, že blondýnka a tři dárci sebou prve plácli na zem, ačkoli teď už se Mabel plížila k nim. "Ahoj," špitla, když se k nim dostala. "Co to děláme?" "Schováváme se," odpověděla Elvi. "Vymýšlíme plán," opravil ji zamračený DJ, pak povytáhl jedno obočí na Victora. "Nějaké nápady?" Victor pokrčil rameny. "Mohli bychom přeskočit pult na opačných koncích a vrhnout se na něho ze dvou stran. Může trefit jenom jednoho." "Cože?" vyděsila se Elvi. "To není plán, to je šílenství! Vy—" "Ehm… Elvi?" nesměle zavolal Mikův hlas z druhé strany pultu. "Myslíš, že by ses mohla postavit? Tohle potrvá jenom minutku."


312

Elvi otočila vykulené oči k Mabel. "Myslí to vážně?" "Přišel o rozum," prohlásila Mabel, smutně potřásla hlavou. Victor je ignoroval a bez varování vstal. Elvi se lekla, popadla ho za ruku. Snažila se ho stáhnout a při tom syčela: "Victore! Pojď zpátky sem dolů." Jenom její ruku setřásl a otočil se, zjevně se mínil Mikovi postavit. "Co se tady děje, Knighte? Proč se snažíš zabít Elvi?" "Ehm… well, to je tak nějak mezi Elvi a námi, pokud ti to nevadí, Victore," řekl zdvořile Mike. "Obávám se, že cokoli, co se týká Elvi, se nyní týká i mne, Miku," odpověděl Victor, stejně zdvořile. Zamračila se a vstala taky. Postaví se mu po bok. Jestli je dost statečný, aby to udělal, ona může taky… nebo si to aspoň myslela. Sotva totiž zaregistroval, že se zvedá na nohy, Victor se postavil před ni, jako ochranná zeď. Když se pokusila udělat krok stranou, zjistila, že DJ je taky na nohou, stojí vedle ní a blokuje jí cestu. "Ani na to nepomysli," zamumlala Mabel, stoupla si vedle ní z druhé strany, takže teď byla chráněná odevšad, jenom zezadu od stánku ne. Ušklíbla se a vzdala snahu vyjít z živého úkrytu, jenom natáhla krk, aby viděla kolem Victorovy paže. Mike s Karen stáli na druhé straně. Mike držel v úrovni pasu nataženou kuši a Karen mu stála po boku, s ponurým výrazem. "Byla to Karen? Zapálila kůlnu?" zeptal se Victor, když se mlčení prodlužovalo. Mike se ušklíbl a hodil po své ženě tvrdým pohledem, ale přiznal: "Ano. Udělala to za mými zády. Věděla, že bych nesouhlasil. Oheň se lehko mohl rozšířit na dům


313

sousedů nebo na náš. Neuvědomil jsem si, co udělala, dokud mi to dnes večer neřekla, když jste odběhli hledat stánek s polibky." "A šíp u obchodu s nábytkem?" pokračoval Victor. "Ty nebo ona?" "Já," přiznal. "I když to byla nehoda. Měl jsem namířeno ven, abych trénoval, když vtom na mě Bob, majitel lukostřeleckého klubu, zakřičel, že Karen je na drátě. Otočil jsem se a náhodou vypustil šíp, jak jsem se obracel." Pokrčil rameny. "Za to se omlouvám. Ani jsem si neuvědomil, že tam někdo byl, dokud jsem tě s Elvi neuviděl vynořit se na kraji lesíčku, a tou dobou jsem byl uvnitř, u telefonu. Zahlédl jsem vás oknem. Už jste byli pryč, když jsem se dostal ven a šel se přesvědčit, že nikdo nebyl zraněn. Ale právě při tom Karen dostala nápad, jak vás zabít. Usoudila, že šíp je stejně dobrý jako kolík." "Takže jsi zastřelil Elvi v soláriu." Mike přikývl. "Nebo se o to pokusil. Byl jsem si jist, že jsem ji dostal, ale očividně jsem minul srdce. Ovšem na tuhle vzdálenost neminu, Elvi," ujistil ji, hleděl jí s vážným výrazem do očí. "Bude to rychlé, slibuji." "Michaeli Knighte, ztratil jsi rozum?" zakřičela najednou Mabel. "Co na tom záleží, jestli to bude rychlé nebo pomalé? Ona nechce umřít." Vypadal, jakože ho to překvapilo. "Ale tys přece Karen povídala, že je jako upírka nešťastná a přeje si, aby při té autonehodě raději umřela, než se stala upírkou." "To bylo před čtyřmi roky. Teď je šťastná," odsekla Mabel a obrátila se na Elvi: "Pověz mu to sama." "Vážně, říká pravdu, Miku. Opravdu netoužím umřít."


314

Mike pohlédl na svou ženu, která k němu popošla blíž a zuřivě šeptala. Když si povzdechl a otočil se nanovo tváří k nim, Karen udělala krok ke stánku a řekla: "Je mi to líto, Elvi. Víš, že tě máme rádi, ale on je náš syn." "Owen?" Elvi si stoupla na špičky, aby na ně lépe viděla. "Co pro všechno na světě má s tímhle společné Owen?" Její očividná nechápavost zřejmě Karen jenom víc rozparádila. Dala si ruce v bok a zaječela: "Ty víš, co má s tímhle společné, ty… ty vampe!" Tón, jakým vyslovila slovo vamp, naznačoval, že je míněno coby synonymum nemravy, ale Elvi na to řekla jenom: "Ne, opravdu nevím." "Kousla jsi ho!" zařvala Karen, jako by to bylo úplně jasné. Elvi nevěřícně vytřeštila oči nad záští, která z těch slov čišela, ale než by prozradila, že ho nekousla, řekla: "Přivedli jste ho tam, aby dostal kousnutí k narozeninám." Nešťastně svěsila ramena. "Měl narozeniny, chtěl to. Zato já vůbec nechtěla, aby tím prošel." Zlostně si změřila manžela. "Říkala jsem ti, že bychom mu to neměli dovolit, ale to ty ne. Bože chraň, abys dal na mě. Já jsem jenom hloupá ženská. Teď máme za syna upíra… kdybys mě jenom poslechl, aspoň tentokrát—" "Cože?" přerušila ji nedůvěřivě Elvi. "Upíra?" "No tak, no tak," vmísil se do řeči Brunswick. Rázně vystoupil z davu čumilů, aby dal najevo, že s ním přišel zákon. Někdo pro něj nejspíš doběhl, když se strhla mela. Teď nakráčel mezi Knightovy a stánek, zatímco se Edward, Harper a Alessandro nenápadně kradli kolem shromážděných smrtelníků, aby obstoupili ostrou dvojku.


315

"Jsem si jist, že to Elvi neměla v úmyslu," chlácholivě odtušil Teddy. "Byla to prostě nehoda. Kouše chlapce v tomto městě pět let a nikdy se nic nepřihodilo. Jak měla vědět, že tentokrát se kousnutí zvrtne?" "Kašlu na to, že to byla nehoda. Chci zpátky své dítě," rozkřikla se Karen. "Miku, dělej něco!" Když Mike vypadal řekněme nerozhodně, oči se jí podezíravě přimhouřily. "Neříkej mi, že bys byl raději, aby náš syn byl upír?" "No a co, k čertu," odsekl. "Nedá se říci, že konkrétně Elvi by to nějak ublížilo, a potřebuje manžela. Pořád lepší někdo odtud než—" "Ježíši Kriste, ta ženská je stejně stará jako moje matka!" přerušila ho znechuceně Karen. "Je jí dvaašedesát." Mikovy oči zalétly k Elvi, pořád vykukovala vedle Victorovy paže. Našpulil rty. "Na dvaašedesát vypadá zatraceně dobře. A Owen by mohl vypadat právě tak dobře navěky. Zamysli se, Karen, už se nebudeš muset bát, že se ti zraní při fotbale." Na Karen tím velký dojem neudělal. "Michaeli Knighte, jestli nezabiješ tuto ženu a nepostaráš se, aby z našeho syna byl zase jenom obyčejný kluk, ocitneš se u rozvodového soudu, než bys řekl upír. A vezmu si dům, loď, chatu—" "Dobrá, dobrá," povzdechl si, poražen na hlavu, a pak se obrátil k Elvi a ostatním, a omluvně prohlásil: "Je mi to líto. Snažil jsem se, ale vidíte, s čím se tady musím potýkat. Ta ženská prostě ztrácí soudnost, když dojde na jejího chlapce." "Jenomže, Miku…" Brunswick udělal další krok, mimoděk zakryl Elvi výhled. "Co se zabitím Elvi vyřeší?"


316

"Pro smilování Boží, Teddy! Copak ty vůbec nic nevíš?" vyštěkla podrážděně Karen. Rozběhla se, popadla ho za ruku a podařilo se jí ho odtáhnout pár kroků stranou, takže Elvi zase viděla na jeviště, když vysvětlovala: "Jediný způsob, jak zvrátit Owenovu proměnu, je zabít upíra, který ho proměnil. Takže musíme zabít Elvi. Nechceme to udělat. Pravděpodobně dostaneme hrozné sousedy, až bude pryč a Mabel v Torontu s DJ, ale chci mít zpátky svého syna, zatraceně!" "Raději bys měla manžela ve vězení za zabití Elvi, než syna upírem?" zeptala se nevěřícně Mabel. "Ve vězení?" polekal se Mike. "Nepůjdeš do vězení," ujistila ho rychle Karen. "Nemůžeš být obviněn z jejího zabití, protože už mrtvá je. Jenom ji uložíš k věčnému odpočinku. Dělej, zlato, ať už to máme za sebou. Promiň, Elvi," dodala omluvným šepotem. Mike si dlouze trpitelsky povzdechl, omluvně se rozhlédl, pozvedl samostříl a řekl: "Byl bych radši, kdybys ustoupil, Victore, ale zastřelím tě, abych se dostal k ní, budu-li muset." Využila momentu překvapení. Elvi se podařilo protáhnout mezi muži, vrhla se před Victora a vyhrkla: "Nekousla jsem Owena." "Sakra, Elvi," odsekl zhnuseně Teddy, když setřásl Karen a vrátil se mezi Mika a stánek. "Tohle nevyjde. Všichni víme, žes ho kousla. Měl narozeniny." "Viděli jste, jak ho koušu?" zeptala se vážným tónem. "Ne, odvedla sis ho dozadu, ale viděli jsme stopy po kousnutí, když se vrátil," řekla Karen. Energicky zavrtěla hlavou a opravila ji: "Viděli jste náplast na krku. Žádné kousnutí pod ní nebylo. Nalepili


317

jsme ji, aby to vypadalo, že jsem ho kousla, aby si z něho kamarádi nedělali legraci, ale po pravdě řečeno, na poslední chvíli couvnul." "Proboha, tohle se prostě nedělá," naštval se Mike. "Je špatné označit mého syna za zbabělce, jen aby sis zachránila život." Elvi protočila oči. "Není žádný zbabělec. Většina kluků to vzdala. Nekousla jsem ho." Když Mike zjevně znejistěl, Karen se zamračila a zeptala se: "Proč se potom mění v upíra?" "Nemění se v upíra," ujistila ji Elvi. "Celý den prospí, je vzhůru celou noc a nejí nic nebo—" "Aha, chceš říct, že to je typický týnejdžr," přerušila její výčet příznaků Elvi. "Také jsem kdysi byla máma, Karen. Věř mi, dlouho spát, zůstávat dlouho vzhůru a nejíst zeleninu, ale chodit ven a baštit nezdravá jídla s kamarády, je standardní proces." "Má tesáky," zachmuřeně prohlásila Karen. Elvi si jen odfrkla. Nevěřila tomu. Owen v žádném případě nemůže být upír. Nekousla ho. Krom toho, podle Victora kousnutí proměnu nevyvolá, na to je zapotřebí podělit se o krev. A ona krev s nikým nesdílela. "Má," trvala na svém Karen, očividně rozzuřená, že se jí nevěří. Narovnala se, natáhla krk a rozhlédla se po shluku lidí kolem nich. Zatvářila se spokojeně, když uviděla svého syna. "Owene! Pojď sem a ukaž Elvi svoje tesáky." Elvi následovala její pohled a spatřila týnejdžra, jak divoce vrtí hlavou a snaží se schovat za pana Albrechta, ředitele střední školy. S přimhouřenýma očima požádala: "Owene Knighte, pojď sem, prosím."


318

Owen vyhlédl zpoza pana Albrechta, oči vyvalené, vesele panikařil. Zase zavrtěl hlavou. "Nenuť mě poslat tam pro tebe Victora," pohrozila. Mělo to efekt, v jaký doufala, a kluk se po krátkém zaváhání vyplížil zpoza pana ředitele a neochotně vykročil vpřed, proplétal se davem ke stánku. "Ježíši, vřelé díky. Dělat ze mě gorilu," pošeptal jí Victor do ucha, jeho ruce jí ztěžka přistály na ramenou. "Promiň," zamumlala. "Ale jsi hrozivější, než já." "A vždycky budu," souhlasil. "Mimochodem, není proč se omlouvat. Tohle je velmi poučné. Napovídá mi to, že větu: Počkej, až přijde domů tatínek, budou naše děti slýchat často." Elvi se na něho ohromeně podívala. "Děti? To je tvá představa žádosti o ruku?" Místo odpovědi ukázal před ni. "Owen přišel." Téma společné budoucnosti odsunula stranou a obrátila se k dospívajícímu jinochovi. Maličko se zamračila, když viděla, jak je bledý. Částečně za to mohl strach, ale ne tak docela, usoudila, když si všimla bílého proužku u obočí. Stiskla rty, naklonila se přes pult a přejela mu prstem po tváři. Na bříšku prstu jí ulpělo bílé líčidlo. "Týnejdžři," zamumlal pobaveně Victor. Elvi si povzdechla a obrátila zklamaný zrak k Owenovi. "Podívejme se na ty tesáky." Owen zavřel pusu pevněji a zase zavrtěl hlavou. "Owene," zavrčela, "otevřít." Poplašenýma očkama zalétl k Victorovi. Cokoli tam uviděl, stačilo, aby pusu promptně otevřel. Vytřeštila oči při pohledu na odhalené špičáky a pak vrhla vzteklý pohled na trio, které se vkradlo za Mika a Karen. "Edward. Harper. Alessandro… ať už jste tady!"


319

Tři nesmrtelní se po sobě podívali, pak zavrtěli hlavou a vzdali se těžce dobytých pozic, vykročili ke stánku. Než by ho obcházel k bočnímu vchodu, Edward zvedl sklápěcí část desky pultu a opřel ji o konstrukci, vešel následován Harperem a Alessandrem. "Co se děje?" zeptal se Edward, sotva stanul před Elvi. Dala si ruce v bok a vyjela na ně: "Který z vás ho proměnil?" "Ehm…" Mike popošel vpřed a postavil se vedle svého syna, aby jí připomněl: "Ty, Elvi, když jsi ho o narozeninách kousla." Podrážděně ho probodla očima. "Kousnutím nikoho neproměníš, musíš—" Sklapla, když ji Victor čapl za ruku a odtáhl dozadu, za Mabel a DJ. "Myslím, že by bylo záhodno uchovat v tajnosti, jak se proměňujeme," zašeptal, když se kolem nich shlukli ostatní nesmrtelní. "Proč?" podivila se. "Protože si nemyslím, že chceš, aby se k tobě někdo přikradl, až budeš spát, aby získal přehršel tvojí krve." Uvolnila se a dokonce se tomu nápadu zasmála. "To by nikdo neudělal! Tohle jsou mí přátelé." "Přátelé?" Edward vyklenul obočí a výsměšně se otázal: "Patří k nim i ten chlápek s kuší a šípem namířeným na tvé srdce?" Zaškaredila se na Brita a odsekla: "Dává pozor na syna. Mimoto, jak si můžete všimnout, ještě ji nepoužil!" "Bože, máš pravdu, Victore. Ona je příšerně naivní na svůj věk," zamumlal zděšeně Harper a Elvi nevěděla, na koho se mračit dřív. Jestli na Victora, že takové věci říká, nebo na Harpera, že s ním souhlasí.


320

"Nejsem naivní," informovala je vážně. "Strávila jsem v tomto městě celý život a znám tyto lidi. Na rozdíl od vás pěti." Zamračila se na ně a znovu se zeptala: "Takže, kdo z vás proměnil Owena?" "Má drahá Ellen," ozval se znechuceně Edward. "Je nám dovolena pouze a jenom jedna proměna za celý život. Přece nevěříš, že by ji kdokoli z nás vyplýtval, na tamtoho utřinose." Zamračila se, věděla, že má pravdu. Šetří si ji pro svou životní družku, bude-li třeba, nepromrhají ji na chlapce, který se zjevně přenesl přes svůj strach a rozhodl se stát upírem. Nešťastně si povzdechla. "No, někdo to udělat musel." "Ellen," zašeptal trpělivě Victor. "Viděla's ty zuby?" "Samozřejmě. A chci vědět, kdo mu je dal." "Myslím, že prodavač v krámku s maškarními kostýmy ve městě," řekl suše a pak podrážděně vyhrkl: "Viděla jsi vůbec někdy svoje vlastní zuby?" Zamračila se. "Ano. Jednou." "Jednou?" zopakoval, jako by tomu nemohl uvěřit. "Jednou," trvala na svém. "V Mexiku, hned po proměně." Zašklebila se. "Vypadaly poněkud děsivě, co si vzpomínám, tak jsem se ani nenamáhala jejich prohlížením, když jsme koupili to zrcadlo." "Já zapomněl, žes donedávna neměla zrcadla," zamumlal Victor a potřásl hlavou. "Koukni, jeho zuby… naše zuby…" Trpělivě čekala, když se odmlčel a zamračil a nakonec pokus o vysvětlení vzdal. Prošel mezi soukmenovci, chytil Owena za zátylek a vtáhl ho do stánku. Musel mu krk stisknout, až to zabolelo, protože překvapený kluk vyjekl bolestí. Bleskurychle mu volnou rukou sáhl do otevřené pusy a vytrhl jeden tesák.


321

"Aůů!" zařval Owen a přikrýval si napadená ústa. "Byl přilepený." "Přilepený?" užasl Victor. Přikývl. "Ta věc na připevnění moc dobře nefungovala, tak jsem použil sekundové lepidlo." "Idiot," odtušil Victor, ale jenom šel k Elvi a vztáhl ruku. Zub ležel na dlani. Nic, než bizarní korunka. "Jsou falešné." "Cože?" Mike sklonil kuši a hrnul se do stánku, Karen spěchala za ním. Oba zírali na falešný zub, stejně jako Elvi, potom se podívali na sebe, zase na zub a nakonec na synátora. "Owene Knighte," vyštěkla Karen cestou k němu. "Jak jsi mohl provést něco tak stupidního? Tvůj otec málem zabil Elvi, kvůli téhle vylomenině!" "Já nechtěl, aby Elvi zabili," zavřeštěl Owen a nenápadně ustupoval. "Já jenom— Bev si myslela, že upíři jsou super, tak jsem si myslel…" Vysvětlení skončilo do ztracena, když se zašil za ostatní nesmrtelné, provedl taktický úhybný manévr, aby se vyhnul rozlícené mámě. "Aha," odtušil moudře Victor, čímž si od Elvi vysloužil zvědavý pohled. "Aha co?" "Žena. Tím se vše vysvětluje. Smrtelníci vyvádí neuvěřitelné hlouposti, aby udělali dojem na ženy." "Například chodí k holiči?" popíchla ho potměšile. Zakřenil se. "Ano. Například." Potřásla hlavou, protáhla se skrz muže a postavila se mezi Owena a jeho matku. "To je v pořádku, Karen. Konec dobrý všechno dobré a nikomu se nic nestalo." "Cože?" Victor pracoval k infarktu. "Skoro tě zabili… třikrát!"


322

"Ano, well, však ona ví, že jsme tím nic zlého nemysleli," ujistil ho Mike. "Vážně máme Elvi rádi. Je to nejlepší sousedka, jakou jsme kdy měli. Byl jsem opravdu zdrcený představou, že ji musím zabít." Edwardův výbuch smíchu byla jediná věc, která Victorovi zabránila toho chlapa popadnout a zakroutit mu krkem. Úsečný drsný zvuk jeho roztrpčení přesměroval a tak se rozzuřeně obrátil na Brita. "Co je tady do pekla k smíchu?" "Ty," odvětil nonšalantně a dodal. "A celá tahle situace. Nezávidím ti, že máš tohle město na krku. Je to poukázka na zajímavý – ale bezpochyby frustrující a vyčerpávající – život." Victor se jenom ušklíbl, měl vážné podezření, že má pravdu. "Omlouvám se, že jsem tě prve nazvala vampem," říkala zrovna Karen. "Nehloupni, já jsem vamp," chlácholila ji Elvi. "Ano, ale není to tvoje vina. Navíc jsem vamp řekla tak, že to vyznělo jako něco špatného, což není pravda. Jsi rozkošná upírka," přesvědčovala ji blondýna. "A my jsme opravdu rádi, že tě máme za sousedku. Jenom jsme byli příšerně zděšení, že je z Owena upír, a nevěděli, co si počít. Je mi moc líto, že jsem se snažila Mika donutit, aby se tě pokusil zabít. Doufám, že to nezničí naše přátelství?" "Jasně, že ne." Elvi ji objala. "Být na tvém místě, udělala bych to samé." Victor jenom kroutil hlavou. Nešlo mu na rozum, jak mozky žen fungují… pokud vůbec fungují. "Well," odtušila Mabel a mimoděk upoutala jeho pozornost, "myslím, že tím se všechno vyřešilo." Odfrkl si, nemohl uvěřit vlastním uším. Možná


323

vyřešili záhadu, kdo se ji snaží zabít a zarazili to, ale stále před sebou mají dlouhou cestu, než se všechno vyřeší. Musí si promluvit a pak je tu také město a rada, starostí až nad hlavu. "Ou, ou," zašeptal DJ, od Victora se mu dostalo tázavého pohledu. Mladší upír kývnul na stranu a Victor spatřil svého bratra, Luciana Argeneau, hlavu rady, stát na kraji davu okolo stánku. Jak to tak vypadá problém číslo dvě a tři přijdou na pořad dne hned teď, pomyslel si a polohlasem šťavnatě zaklel.


324

21. KAPITOLA "Do prdele," ulevil si Victor, uvažoval, jak dlouho už tady Lucian je. "Elvi, pojď sem." "Copak je, Victore?" Vrátila se k němu, tvář zrůzněnou obavami. Nebylo pochyb o tom, že jde o reakci na paniku v jeho hlase. "Přihodilo se něco?" "Můj bratr je tady," odtušil ponuře, pohled upřený do očí nesmrtelného blondýna. "Jejda," zaradovala se. "To je milé, poznám tvého brášku." "Ano," zaúpěl Victor. Na tohle setkání by si klidně ještě hezkou chvíli počkal. Minimálně dokud nevymyslí, jak situaci tady v Port Henry prezentovat v co nejméně likvidačním světle. "Ty to říkáš, jako by setkání s ním, pro mne nevěstilo nic dobrého," podotkla ustaraně. "Něco není, jak má být?" "Ne, ne," ujistil ji suše. "Krom toho, že jsme mrtví, jakmile zjistí, co se tady děje, je všechno fajn." "Ach, ty." Zasmála se a plácla ho do ruky, očividně si myslela, že žertuje nebo přehání. Rozhlédla se po lidech, kteří se potloukali okolo stánku. "Musí to být ten blonďák, co vypadá jako ty." Victora nepřekvapilo, že poznala, kdo z nich je Lucian. Byl jediný cizinec mezi domorodci. "Kdo je ta pěkná brunetka?" Zadíval se na drobnou ženu v bílých kalhotách a rudé hedvábné halence. "Nemám zdání," přiznal váhavě.


325

"Jak vypadám, Mabel?" Sklopil zrak, zjistil, že Elvi zděšeně kouká na šaty, co má na sobě. "Zatraceně," povzdechla si nešťastně. "Kéž bych si neoblékla tenhle stupidní kostým Elvíry. Myslíš, že bych mohla zaběhnout domů a převléknout se?" "Ty jsi krásná pořád," ujišťovala ji Karen. "Obě můžete nosit třeba pytel od brambor a stejně vám to bude slušet." "Já nevím," šeptala Elvi, pohledem se vrátila k páru, který teď mířil ke stánku. Zírala na elegantní úbor ženy a pak mrkla na sebe, skousla si ret a nakonec rozhodila ruce do vzduchu. "Musím se převléknout!" "Jestli ty, tak já taky," prohlásila Mabel. "Budu řídit!" nabídla se Karen. Victor stiskl rty. "Elvi." Zastavila se a ohlédla. "Copak?" "Nemáš na převlečení čas," řekl tiše. "Při tomhle tě chci mít u sebe." Oči se jí mírně rozšířily a Victor vzal její ruku do své a stiskl ji. "Bude to v pořádku," chlácholila ho a stisk mu oplatila. Podíval se na ni. Viděl, jak povzbudivě se na něho kouká. Sladký Ježíši. Ona si myslí, že on je ten, kdo potřebuje chlácholit, přitom se bál o ni a vůbec si nebyl jistý, že to vůbec bude v pořádku. "Jak moc je to zlé?" zeptal se Brunswick, čelo zvrásněné obavami, když přejel pohledem ze strnulého Victora k pochmurně se tvářícímu DJ. "Zlé," ubezpečil ho DJ. "Bude to v pohodě," kontrovala Elvi a zamračila se na DJ. Victor zakroutil hlavou nad jejím optimismem a


326

obrátil se na policejního kapitána: "Lucian je hlava rady a Elvi porušila minimálně dva naše zákony." "Kousání a víme o ní, že je upírka," přikývl Brunswick a vysvětlil Mikovi: "Podle Mabel je to proti jejich pravidlům." "Zákonům," opravil ho Victor. "Zákonům, za jejichž porušení může být Elvi odsouzena k smrti." "Hmmph." Mike se škaredil na blížící se pár. "Možná by sis měl vzít tohle." Victor zíral na samostříl, který mu podával, a nějak mu to nedocházelo. Před pár minutami jím mířil na Elvi a teď mu ho nabízí na její obranu. Tohle musí být nejbláznivější město— "Mám zajet domů pro pušku, kterou mi dal táta k narozeninám?" zeptal se Owen, nedalo se přehlédnout, že má starost. Připomněl mu tím, že je tam taky. "Můžu si vzít auto. Za pár minut jsem zpátky." Victor se na kluka, kvůli kterému skoro zabili Elvi, zle podíval a ucedil rozhodné: "Ne." "Pan Argeneau má pravdu, synu" – Karen ho poplácala po ruce – "Tohle nech na nás dospělé." "Nedělej si starosti, Owene," řekl pevně Brunswick. "Nic se nestane, dokud jsem tady." Victor obrátil oči v sloup. Brunswick to pořád ještě nepochopil. Odznak sem, odznak tam, tady nemá žádnou moc. Autorita a dokonce i zbraň mu budou k ničemu proti Lucianově pozici a schopnostem. Ale nechal si to pro sebe, jenom odstrčil kuš, kterou mu Mike pořád podával a zasyčel: "Dej to pryč." "Je to ovšem lákavé, což?" zamumlal DJ a on to nepopřel. Bratra měl rád, ale bez mrknutí oka by ho zabil, aby zachránil Elvi. A věděl, že DJ to cítí stejně, s Mabel.


327

"Victore," řekl Lucian na uvítanou, když spolu s tou ženou došel k opačné straně pultu. "Luciane," oplatil mu ostražitě, zahryzla se do něj zvědavost, když zaregistroval úsměv na bratrově tváři a láskyplný způsob, jakým teď jednou rukou objal tu brunetku kolem ramen. "Hele, co má tohle znamenat?" šeptal DJ. "Nikdy jsem neviděl, aby se Lucian usmíval. A koho to k sobě mačká?" "Nemám zdání," zopakoval Victor. Lucian mezitím tu ženu pobídl do stánku a dal jí přednost. Rozhostilo se ticho, tíživé a vyčkávavé, a Victor se zoufale snažil nemyslet na to, jak zlé by tohle mohlo být. "Nechal ses ostříhat," zakřenil se Lucian. Dřív, než Victor stačil odpovědět, nakrátko se ocitl v bratrském objetí. Nevěřícně valil oči a na přivítání zareagoval drobátko pomalu, se zpožděním zvedl ruce a chabě poplácal Luciana po zádech, když ho pustil. Nejstarší bratr si na veřejné projevy citů nepotrpěl, celou dobu, co ho znal, ačkoli slyšel, že býval otevřeně láskyplný, před zkázou Atlantidy a ztrátou ženy Luny a obou dcer. Jak to tak vypadá, ten prastarý Lucian je zpátky. Když se Lucian obrátil, aby pozdravil DJ, Victor se přistihl, že klouže pohledem k drobné brunetce po bratrově boku. Ani na moment nepochyboval, že právě ona je příčinou Lucianova změknutí. "Bratře…" Lucian couvnul, zase hnědovlásku objal a tlačil dopředu. "Rád bych tě seznámil se svou životní družkou, Leigh Gerardovou, brzy Argeneau." "Životní družkou?" DJ zalapal po dechu, nemohl tomu uvěřit. "No, tak to ahoj, přemožitelko draků." "Přemožitelko draků?" Leigh se rozesmála a potřásla


328

rukou, kterou jí nesmrtelný podal. "Hmm. Musíš být dračí přemožitelka, žes dostala do chomoutu tohoto chlapa se srdcem z kamene," objasnil DJ a ustupoval, aby udělal místo Victorovi. Jenomže když Leigh podal ruku na uvítanou Victor, použila ji, aby si ho přitáhla do náručí. "Strašně ráda tě poznávám, Victore" řekla. "Lucian mi o tobě tolik vyprávěl." "Vítej do rodiny," zamumlal a objetí jí oplatil. Potom ukročil vzad a stiskl Elvinu ruku, která mu vklouzla do dlaně. Málem už ji taky představil, ale odložil to, raději se zeptal: "Kdypak k tomu došlo? Když jsem o tobě slyšel naposled, měl jsi namířeno do Kansasu, vyřídit Morgana." "Hodně se toho událo, odkdy jsem s tebou mluvil posledně," zakřenil se Lucian a potom dodal, už mnohem vážněji: "Zatelefonoval bych a o všem ti řekl, ale nemohl jsem se dovolat na tvůj mobil." "Zapomněl jsem nabíječku a baterie se vybila," koktal Victor, v duchu se modlil, aby ho Lucian nepřečetl a nezjistil, že lže, jako když tiskne. Ve skutečnosti ten ďáblův vynález vypnul hned, jak zjistil, že ho to táhne k Elvi. Nechtěl muset podávat hlášení o tom, co se tady děje, dokud nevymyslí nejlepší způsob, jak na to. Věděl, že DJ udělal to samé ve snaze chránit obě, Elvi i Mabel. "Hmm." Lucian kývnul a pohlédl na DJ. "A co ty? Na tvém čísle jsem se taky dozvěděl akorát, že volaný je dočasně nedostupný. Předpokládám, žes taky zapomněl nabíječku?" "Ale kdepak, nabíječku mám," řekl popravdě DJ a pak zalhal: "Já zapomněl telefon." Lucianovy oči se zlověstně přimhouřily. "Jasně." Všichni tři ztichli, Victor ignoroval Elvi, která ho


329

tahala za ruku. Věděl, že od něj čeká, že ji představí, ale pořád s tím váhal, tak tam stál mlčky a dělal, co bylo v jeho silách, aby se pod bratrovým upřeným pohledem nesvíjel jako žížala na háčku. Byla to sama Elvi, kdo nakonec prolomil mlčení. Podrážděně mlaskla, vyprostila si ruku z jeho dlaně a pokročila vpřed, podala ji Lucianovi. "Jsem Ellen Stoneová. Vítejte v Port Henry." "Ahoj, Ellen," pozdravil zdvořile Lucian, ruku přijal a potřásl jí, současně obrátil tázavý pohled k Victorovi. "Je moje životní družka," zavrčel v odpověď na ten pohled a nebyl jediný, kdo zaregistroval, že to vyznělo řekněme méně, než nadšeně. Elvi se na něho zamračila, pak se silou vůle zasmála a řekla: "Nevšímejte si ho. Myslím, že se Victor jenom bojí, že mě budete chtít zabít, ale jsem si jistá, že si to rozmyslíte, jakmile vám všechno vysvětlíme. Tohle je moje nejlepší kamarádka Mabel. Životní družka DJ a toto je—" "Promiňte," ozval se Lucian do Victorova zasténání, když vypustila z úst tu bombu a pak se rovnou pustila do představování, které on zanedbal. "Proč by si Victor myslel, že vás chci zabít?" "Protože jsem kousala smrtelníky a všichni vědí, že jsem upírka," vysvětlila, jako by se nechumelilo. Victor pro změnu zaúpěl. "Brzdi," okřikl ji nervózní Brunswick a postavil se vedle ní z druhé strany. "Ten člověk si ještě pomyslí, že jsi nějaký psanec či co. Ona není žádný psanec," dodal rozhodně směrem k Lucianovi. Lucian povytáhl jedno obočí. "Kdo jste?" "Já jsem kapitán Teddy Brunswick," představil se a napřáhl ruku. Když ji Lucian automaticky přijal, dodal:


330

"Jsem hlava policejního sboru v Port Henry, takže mi můžete věřit, když vám říkám, že se nemusíte bát, že by Elvi porušovala vaše zákony, když teď o nich ví. Znám ji celý svůj život. Je to dobrá, bohabojná, zákonů dbalá občanka tohoto města. Nikdy v životě neporušila jediný zákon. Dokonce ani nepřešla na červenou…" Odmlčel se a našpulil rty, po chvilce neochotně dodal: "No, kromě dneška, kdy mi ukradla policejní auto. Ale to nebyla skutečná krádež, byla to půjčka. Chci říci, opravdu jsme vyhrožovali, že je zamkneme do sklepa a já nechal klíčky v zapalování, takže to byla spíš půjčka, než krádež, jestli víte, jak to myslím." Victor zakvílel a tentokrát pokročil vpřed Mike, aby se pokusil vývoji věcí napomoci. "Teddy má pravdu," řekl pevně. "Opravdu to nebyla krádež. A Elvi nevěděla, že nás nemá kousat, nikdo z nás to nevěděl, jinak by nikdy nekousla všechny ty chlapce, kteří dovršili osmnáct let. Navíc kousla jenom ty, co to chtěli." "Well, kromě toho, jak kousla Mabel, když byla nemocná při proměně," prohodila Karen a hned rychle dodala: "ale Mabel jí odpustila a pořád jsou kamarádky a Mabel ji kousla na oplátku, když se sama proměňovala, takže jsou si kvit a tím se to ruší, viďte?" "Kdo jsou všichni ti smrtelníci?" zeptal se absolutně zmatený Lucian Victora. "Aha, omlouvám se," Mike napřáhl ruku. "Michael Knight, náčelník hasičů v Port Henry. A tohle je má půvabná žena Karen." "Já myslel, že už tě zabít nechtějí, Elvi," šeptem odtušil DJ. "A ani jsem si neuvědomil, že Brunswick to měl v plánu taky." Victor s povzdechem usoudil, že je nejvyšší čas


331

zakročit, ale dřív, než to stihl, Harper řekl: "Nedala si inzerát do rubriky seznámení a nikdy nebyla v Torontu. Ona není zdrojem těch fám, co kolují po klubech." "Ten inzerát jsem dala do novin já," přiznala se Mabel. "A fámy se po Torontu roznesly, když Brunswick vpadl na klubovou scénu při hledání dalších upírů," oznámil Edward. "Si," přikývl Alessandro. "Hledali partnera pro Elvi." "Nevěděli jsme, že děláme něco špatného," ubezpečil ho Teddy. "Už to nikdy neuděláme." Když se na něho Lucian obrátil, Victor si roztřesenou rukou prohrábl vlasy a řekl: "Podívej, Luciane, je tady hodně co vysvětlovat. Možná bychom se měli vrátit do domu a probrat to." "Beze mě nikam nepůjdete, synu," prohlásil rozhodně Brunswick. "V tomto městě jsem zákon já a Elvi nikdo neublíží." "Pojedeme s vámi," prohlásil Mike. Jasně dal najevo, že policejnímu kapitánovi kryje záda. Karen se významně rozhlédla po houfu lidí, kteří prve obstoupili stánek a stále napjatě přihlíželi. "Myslím, že bychom měli jít všichni." Z davu se začalo ozývat souhlasné hučení. Než mohlo nabýt na hlasitosti, Lucian vyštěkl: "Dost." Victor napjatě čekal, zatímco Lucian klouzal pohledem po davu lidí, kteří stánek obklíčili. Nemohl si nevšimnout, že mají tentýž výraz, jako hosté v restauraci hned první večer, když se rozběhl, kolík v ruce, a ohrožoval Elvi. O slovo se hlásil soudce Lynč. Jestli si toho všiml Lucian, nevypadal, že by mu to dělalo těžkou hlavu. Ačkoli se přisunul blíž k Leigh, ochranitelským způsobem.


332

Nakonec oslovil Elvi: "Elvi Blacková?" "Ne… well, ano, ale ne," vyhrkla a vysvětlila: "Moje pravé jméno je Ellen Stoneová, ale každý mi říká Elvi Blacková. Blacková jsem se jmenovala za svobodna a Elvi je… no, přezdívka." Lucian na ni minutu zíral, pak kývnul a otočil se nejprve na Brunswicka, pak postupně na Mika, jeho ženu, všechny nesmrtelné a nakonec na Victora. Victor nevzdoroval ani se nesnažil Luciana blokovat, když ucítil čeření v mysli, věděl, že bratr už přečetl myšlenky Elvi, stejně jako Brunswickovi, Knightovým, ostatním nesmrtelným a pravděpodobně polovině lidí kolem stánku, pokud ne všem. Byla to nejrychlejší a nejsnazší cesta, jak zjistit pravdu o celé této záležitosti a nejspíš jediná, jak ji vyřešit. Na první pohled bylo poznat, kdy Lucian skončil. Uvolnil se a pohlédl na Leigh. "Mám za to, že Bastien bude muset pronajmout větší sál. Připíšeme dalších několik jmen na náš seznam svatebních hostů." Victor si dlouze oddechl, jako když lokomotiva vypouští páru, napětí z ramen se mu zvolna vytrácelo, ale ztuhl, když se k němu Lucian znovu otočil. "Jen aby bylo jasno, Victore," řekl, "v souboji bys mne neporazil. Já bych zabil tebe. Ale chápu, proč by ses o to pokusil. Je celkem výjimečná. Skoro tak výjimečná, jako moje Leigh." "Ještě pořád žasnu, že nebudu předvolána před radu ani nedostanu žádný trest," šeptala Elvi, zády se opírala Victorovi o prsa a ruce měla položené na jeho, když společně sledovali, jak se Lucianovo auto rozjíždí po příjezdové cestě, o několik hodin později. "Čekala jsem aspoň nějaký malý trest."


333

"Lucian je rada, nebo přinejmenším její hlava. Co rozhodne, je obvykle zákon," vysvětlil Victor, pak se uchechtl a dodal: "a on považuje nařízení žít tady a dohlížet na obyvatele Port Henry, aby byla jistota, že nikomu nic neřeknou, za trest." "Ne, to ne," zasmála se a pleskla po ruce. "Jo, to jo, řekl mi to," ujistil ji s širokým úsměvem. Jen potřásla hlavou. "Vážně se mi líbí, on i Leigh. Škoda že nemohli den dva zůstat. Mohli by si vzít pokoj, kterýs míval s DJ." "Jim by se to taky líbilo," ubezpečil ji, přitulil blíž a políbil na vršek hlavy. "Ale v Torontu na ně čeká letadlo, poletí do Kansasu vyřídit pár věcí kolem restaurace Leigh, než zamíří do Evropy. Lucian si dělá starosti o naši švagrovou a chce ji zkontrolovat." "Marguerite," kývla. "Leigh mi říkala, že ji nemohou sehnat a její dcera porodila dítě." "Ano." Objal ji pevněji, očima propátrával oblohu. Zmínka o děťátku Lissiann mu připomněla poslední problém, který musí ošetřit, než si troufne mít jistotu, že jejich budoucnosti nestojí v cestě žádné překážky. "Lásko, vím, že chceš mít děti, ale…" "Ale?" zeptala se a po hlase jí poznal, že se mračí. Otevřel pusu, zaváhal a stáhl ruce, které měl ovinuté kolem jejího pasu. Vzal ji pod paží a odvedl ke křeslu na verandě. Posadil se do něj, přitáhl si ji na klín a objal, teprve pak se dal do vyprávění. "Můj syn, Victor, nepřežije na balené krvi," oznámil. Udiveně k němu vzhlédla. "Ne?" Zavrtěl hlavou. "Trpí genetickou anomálií, která mu to znemožňuje. Na dietě balené krve zemře hlady." Zamračila se. "Myslela jsem, že nanoboti všechno opravují a starají se, abychom byli dokonalí."


334

"Dokonalí ne, lepší. Silnější, rychlejší, zdravější…" Pokrčil rameny. "Zjevně tu anomálii nepovažují za nic, co potřebuje opravit." "Aha," zamyslela se. "Jak teda přežívá?" "Musí se krmit přímo ze zdroje." "Musí kousat lidi," přeložila do srozumitelné řeči. "Ano." Několik úderů srdce mlčela a pak položila otázku otázek: "Zdědil to po tobě?" Victor zatajil dech, věděl, že jí to bude muset říct, ale nenapadlo ho, že to uhodne. "Jak jsi to…?" "Jsi tady týden, Victore, a ani jednou ses přede mnou nekrmil," řekla vážně. "Mimo to jsem zaslechla, jak se DJ nabízí, že ti bude dělat zeď, hned tu první noc. A i jindy. Nechápala jsem proč, ale tímhle se všechno vysvětluje." Naklonila hlavu. "Proto ses na chvíli vytratil, když jsme byli v Nočním klubu?" "Ano," přiznal s obavami, ale jenom kývla a znovu se o něho opřela. "Vadí ti to?" zeptal se po chvilce ticha. "Vadí mi co?" zeptala se zmateně. "Že musím kousat jiné ženy." "No, mohl bys kousat taky muže," podotkla pobaveně. "Ano a budu, ale přijdou chvíle, kdy žena bude víc po ruce," odtušil tiše. Pokrčila rameny. "Proč by mi to mělo vadit? Jestli je to pro tebe jediný způsob, jak se nakrmit…" Znovu pokrčila rameny. "Marion to vadilo." "Marion zemřela dřív, než vznikly krevní banky, taky se musela krmit kousáním. Proč by jí to vadilo?" "Bála se, že mi ty ženy budou připadat přitažlivé,


335

myslím." Elvi se zachechtala. "Tak to bylo něco v nepořádku s Marion. Těžko tě bude přitahovat někdo, na koho myslíš jako na večeři. Aspoň pro mě to platí. Mně tedy žádný z těch osmnáctiletých koloušků rozhodně přitažlivý nepřipadal." Zadívala se na něj a zvážněla. "Victore, i kdyby se ti zdály atraktivní, vím, že by ses s nimi nezahodil. Jsem tvá životní družka. Pochybuji, že při krmení narazíš na další nečitelnou ženskou. Nejsem tak nejistá, abych se tím užírala." Naklonila hlavu. "Proto jsi mi o tom doteď neřekl?" "Proto a protože jsem se bál, že by tě mohla rozrušit představa mít děti, které se budou muset krmit stejně. Bastien tvrdí, že pravděpodobnost je padesát na padesát, jestli ano nebo ne. Záleží, jestli budou po matce nebo otci. Mezi našinci je to něco jako stigma." "No, tak to nám myslím nezbude než doufat, že budou po mně," opáčila rozumně. "Ale pokud ne, nějak si s tím poradíme. Společně zvládneme cokoli. Miluju tě." "Taky tě miluju," vydechl a přitiskl ji k sobě. "Jak jsem k tomu štěstí přišel, že jsem tě našel?" "Mabel dala inzerát do rubriky seznámení," připomněla mu škádlivě a Victor se rozesmál a přitulil si ji k sobě, a potom vstal s ní v náručí a vykročil ke schodům na horní verandu. "Napadlo mě, že bychom si v blízké budoucnosti třeba rádi udělali výlet," odtušil, když se zastavil na vrcholu schodů. "Že by?" Otevřela dveře na verandu, takže ji mohl zanést dovnitř. "Ano. Do Kalifornie. Navštívit mého syna."


336

Střelila po něm pronikavým pohledem. "Vážně?" "Vážně," přisvědčil tiše. "Je čas. A tak nějak si myslím, že už to nebude bolet." "Miluji tě, Victore Argeneau," zašeptala a pevně ho objímala, když ji nesl verandou k ložnici." "Miluji tě, Ellen Elvi Blacková Stoneová… Ale nemůžu se dočkat, až změníš jméno na Argeneau, takže budu vědět, jak ti říkat." "Říkej mi prostě lásko, zašeptala a políbila ho, když oba uložil na postel.

překlad: Alice verse 4.0 [email protected]

337


Sága rodu ARGENEAU I. Rychlé kousnutí Lissianna (*1798) & Greg Hewitt (*1965)

II. Kousnutí lásky Etienne (*1689) & Rachel Garrett (*1972)

III. Svobodný bílý upír Lucern (*1390) & Kate C. Leever (*1977)

IV. Vysoký, tmavý & hladový Bastien (*1590) & Terri Simmpson (*1970)

338


V. Kousnutí na pamětnou Vincent (*1590) & Jackie Morrisey (*1976)

VI. Kousni mě, když to dokážeš Lucian (*1534 před Kristem) & Leigh Gerard (*1976)

339

Lynsay SANDS, Náhodná upírka Alexandria & Ramses

(*1560 před Kristem +79 po Kristu) (*1567 před Kristem +79 po Kristu) zahynuli 24.8.79 našeho letopočtu, při výbuchu sopky Vesuv (zkáza Pompejí a Herculanea) dvojčata

Lucian

(*1534 před Kristem)

Luna

Jean Claude

Leigh Gerard

(+ při zkáze (*1976) Atlantidy) VI. Kousni mě, když to dokážeš

dvě dcery

(+ při zkáze Atlantidy)

Martine

(*1534 před Kristem +1995 doma při požáru) (*1280 před Kristem)

Sabia

(+ při zkáze Atlantidy)

Marguerite

Armand

Susanna

(*4.8.1265)

Althea


Rosamund

Marion Sarrah

(*1430 +1449) (*1775 +1798) (*1888 +1909) (*1301 +1695) upálena na hranici

Ellen/Elvi Black/Stone (*1945) VII. Náhodná upírka

Thomas Lucern

Bastien

Etienne

Lissianna

(*1390)

(*1590)

(*1689)

(*1798)

Terri Simpson

Rachel Garrett

Gregory Hewitt

Kate C. Leever

Victor


(*1977) (*1970) (*1972) III. Svobodný IV. Vysoký, II. Kousnutí bílý upír tmavý & hladový lásky

(*1794)

Jeanne Louise Vincent (*1909)

Jackie Morrisey (*1976) V. Kousnutí na pamětnou

(*1965) I. Rychlé kousnutí

Darius

(*1380 před Kristem +230) přišel o hlavu v bitvě Darius

(*1590)

Raphael

Cale

Aloysius Pimms (*1673)

dvojčata Decker Elspeth Julianna Victoria (*1750) (*1872) (*1983) (*1983)

Lynsay SANDS, Náhodná upírka 0

Recommend Documents