Lynsay SANDS, Hladovím po tobě 0

Lynsay SANDS, Hladovím po tobě

0


Lynsay SANDS HUNGRY FOR YOU

ARGENEAU XIV

Hladovím po tobě

1


2

1. KAPITOLA Cale právě zvedal ruku, aby zaklepal, když vtom se dveře samy otevřely. Vykoukl z nich vysoký chlapík s krátkými tmavými vlasy a telefonem u ucha. "Cale Valens?" "Ano," přisvědčil. Věděl, že stráž u přední brány zavolala do domu a na jeho příjezd upozornila předem. "Pojďte dál." Muž ustoupil, aby mu uvolnil cestu. Stiskl tlačítko ukončující hovor, načež podal Calovi ruku. "Justin Bricker, jméno mé. Většinou mi říkají Brickere." Cale ruku přijal a zdvořile stiskl. Ještě párkrát zadupal na rohožce, aby jak jen to šlo, oklepal sníh z bot, a vešel dovnitř. "Bylo mi řečeno, že si mám promluvit s Garrettem Mortimerem." "Ano, já vím. Volali sem hoši od brány a říkali to, ale Mortimer je se Sam dole v garáži." Bricker zavřel dveře a obrátil se čelem k němu. Neurčitě mávnul telefonem. "Zrovna jsem tam volal, abych mu pověděl, že jste tady, ale nikdo to nebere. Snad to znamená, že jsou na cestě sem. Doufejme." "Doufejme?" Cale si svlékl hnědý kožený zimník. "Jo, well, mohli se taky zapovídat v některé z cel," ironicky vysvětlil Bricker, zatímco si od něho bral kabát a rychle ho pověsil do šatníku u dveří. "Jsou životní druhové teprve nějakých osm nebo devět měsíců, a tak jsou ještě pořád celí žhaví." Zavřel skříň, pokynul Calovi, ať jde za ním, a zamířil halou do zadního traktu domu. "Pojďte. Nabídnu vám zatím sáček krve, ať nečekáme nasucho."


3

Cale ho následoval a cestou si vybavoval, co mu o těchto mužích pověděl strýc Lucian. Ještě jako vykonavatelé lovící upíry-psance, bývali Mortimer s Brickerem partnery. Ale v současnosti společně provozovali domovskou základnu vykonavatelů. Dům, jak jí všichni pro zjednodušení říkali. Bricker byl mladší a zastupoval Mortimera, který teď měl na povel všechny ostatní vykonavatele. "Jeden pytlík nebo dva?" zeptal se Bricker, jen co ho zavedl do obrovské kuchyně, lemované skříňkami s ostrovem uprostřed. "Stačí jeden," odtušil Cale. Mladší nesmrtelný bez meškání otevřel lednici. Ukázalo se úctyhodné množství balené krve, bez skrupulí naskládané rovnou vedle nejrůznějších potravin obyčejných smrtelníků. Poněkud zarážející pohled. Cale sám už jídlo smrtelníků nekonzumoval hodně přes tisíc let a v lednici nikdy neměl nic než krev. Problesklo mu hlavou, zda je to vůbec hygienické, skladovat syrové maso a zeleninu tak blízko krve. "Nula pozitivní, vyhovuje?" otázal se Bricker, jak se tak probíral sáčky v ledničce. "Jistě." Hygiena sem, hygiena tam, měl hlad. "Tu máte." S poděkováním přijal pytlík, který mu Bricker podal. Počkal těch pár vteřin, co jeho špičáky potřebovaly na vysunutí, a pak si průsvitný sáček, plný karmínové tekutiny, rychle nabodl na tesáky. "Vezměte místo," pobídl ho Bricker a nohou si přitáhl dřevěnou barovou stoličku zastrčenou pod ostrovem. Jakmile se usadil, i on si na zuby připlácl sáček s krví. Cale vytáhl druhou židličku, ale taktak stačil vylézt na vyvýšené sedátko, když se z vedlejší místnosti ozvalo


4

tiché šoupání, jak se tam otevřely a zavřely skleněné posuvné dveře. Zvědavě následoval Brickerův pohled k otevřeným dveřím naproti nim. Zjevně vedly do jídelny, bylo skrz ně vidět konec dubového stolu a židli v čele, ale zasouvací dveře a právě příchozí zůstávali mimo dohled. Nicméně hlasy se k nim nesly skvěle. Než se vůbec nadál a jak si záhy uvědomil, už nechtěně odposlouchával soukromý rozhovor. "Jsi si jistá, že jsi připravená, lásko?" ptal se vážným hlasem nějaký muž. "Ano, jistěže, jsem si jistá," odpověděla žena, ačkoli to, aspoň podle Calova názoru, úplně jistě neznělo. Uvažoval, kdopak to asi je, a na co že je podle vlastního tvrzení připravená. Také onen muž si zřejmě té nejistoty všiml. "Opravdu, Sam? Je to osm měsíců a ty—" "Já vím," skočila mu do řeči. "A omlouvám se, že mi to trvalo tak dlouho. To není proto, že bych tě nemilovala, Mortimere. Miluju, ale—" "Ale nechtěla jsi opustit sestry," dopověděl muž, očividně chápající situaci. Cale cítil, jak bezděky zvedá obočí. Ta jména totiž znal. Přijel sem právě za Mortimerem, ale za tou Sam ostatně také. Podle všeho měla sestru jménem Alex. A teta Marguerite zase měla pocit, že by tahle Alex mohla být ženou, na kterou celý život čekal. Ne že by si dělal kdovíjaké naděje na to, že by měla Marguerite pravdu. Ve svém věku se už víceméně vzdal naděje na nalezení životní družky. Prakticky rezignoval a smířil se s osudem věčného starého mládence. Nechtěl však tetu urazit, a tak souhlasil, že přijede a s tou dotyčnou Alex se sejde. Nemohl se dočkat, až ty dva uvidí, proto se na židli


5

mírně posunul a naklonil do boku, ale k ničemu to nebylo. Museli zůstat stát těsně za dveřmi, kterými vešli. Navíc si očividně mysleli, že hovoří v soukromí. Pohlédl na Brickera, protože očekával, že je třeba nějakým zvukem upozorní, že nejsou sami, ale spíš se zdálo, že mladší nesmrtelný tají dech při čekání, co řeknou dál. Cale se přistihl, že se přes sáček v puse mračí, a zrovna se chystal poposednout i se stoličkou dozadu, aby pár zavrzáním varoval, ale další slova té ženy ho zastavila. "To nebylo kvůli Jo a Alex." Ze zvědavosti zůstal zticha, doufal, že toho o tamté Alex uslyší víc. "Byly jenom záminkou, Mortimere. A dokonce jsem o tom přesvědčila i sama sebe," přiznala s omluvným povzdechem. "Ale potom co Jo potkala Nicholase, mi řekla něco, čím mne přinutila k přiznání, že to nebyl pravý důvod." "Copak?" zeptal se potichu Mortimer. "Poukázala na to, že až mě proměníš, ještě pořád budu mít deset let, abych se jim pokusila najít životní druhy. Řekla, že mám prostě strach, a já si myslím— ne, já vím, že měla pravdu." "Strach z čeho, Sam?" vyzvídal Mortimer s tichou obavou. "Z bolesti při proměně?" "Ne… Ačkoli to je děsivé samo o sobě," připustila s ironickým smíchem. Hlas však měla mnohem vážnější, když posléze dodala: "Ale ve skutečnosti jsem se bála, že se jednoho dne probudíš a uvědomíš si… well, že já jsem jenom já," dokončila bezmocně. "Tomu nerozumím. Já přece vím, kdo jsi, Sam. Co— ?" "Já vím, jenže— Tohle je hloupé, ale přestože jsem


6

chytrá a pracovitá, a v podstatě pěkná, nejsem…" Její hlas zněl mírně rozpačitě, když povídala: "No, prostě nejsem žádná nádherná sexy kočka, žádná žena vamp, která si může udržet pozornost muže, jako jsi ty… navěky." "Miláčku, jsi krásná. Já—" "Vypadám jako Olive Oyl, Mortimere." Slova vytryskla do vzduchu spolu s podrážděným odfrknutím, jako by si myslela, že to přece bije do očí. Cale si stáhl ze zubů vyprázdněný sáček a zmateně kouknul na Brickera. Hlasem ztišeným v pouhý šepot se zeptal: "Olive Oyl?" Bricker si také sundal pytlík a tlumeně vysvětlil: "Holka Pepka námořníka." Když na něj Cale dál jen nechápavě zíral, obrátil oči v sloup. "Kreslená postavička: tmavé vlasy, obrovské oči, vytáhlé, hubené vyžle. Sam je—" "Miláčku, mám oči. Já přece vím, že vypadáš jako Olive Oyl." Své vysvětlování zakončil Bricker tichou nadávkou a na moment zavřel oči. Potom obrátil hlavu nazpět ke dveřím se znechuceným mumláním: "Vy chlapi ze staré školy jste tak zatraceně přímí. Namouduši." Cale by to byl rád rozporoval, ale opravdu, dokonce i on – který se už se ženami neobtěžoval snad celou věčnost – věděl, že Mortimer nemohl povědět nic horšího. Tomu to zjevně došlo také, protože začal blábolit: "Chci říci, že mně připadáš krásná. Miluju tvůj smích, a to jak se ti třpytí oči, když tě něco pobaví nebo mě škádlíš a—" "Ale stejně pořád vypadám jako Olive Oyl," konstatovala tónem, který dával jasně najevo, že na ni svou snahou zachránit situaci extra dojem neudělal.


7

"Ne tak docela." Mortimerovu hlasu scházela přesvědčivost, ale trochu se to vylepšilo, když dodal: "Koukni, zlato, vtip je v tom, že tě nevidím přes růžové brýle. Moje láska není založená na žádných plytkých, vyfantazírovaných představách o tobě. Nehrozí, že bych se jednoho dne probudil a všiml si, že máš špičatá kolena." "Špičatá kolena?" vykřikla. "Já— Ne," rychle to bral zpátky. Tentokrát mu v hlase zazněl drobet paniky. "Ne, samozřejmě, že nejsou špičatá. Jenom jsem tím chtěl říci, že přesně vím, jak vypadáš. Já tě vidím, a jsi tou ženou, kterou chci… žádnou přihlouplou fantazií, jakou byla Jessica Králíková." "Jessica Králíková?" nevěřícně zopakovala Sam. "Ty jsi snil o Jessice Králíkové? O králíkovi z kresleného filmu?" Na to vyjelo Calovi obočí skoro až do vlasů. Žil už dlouho a snil o spoustě věcí, ale o kresleném králíkovi nikdy. "Ale ne jako o králíkovi," trochu rozmrzele zabručel Mortimer. "A ne jako o animované hrdince. Opravdu ne— tím myslím, nechtěl jsem ji sbalit, nebo tak něco. Jenom reprezentovala typ ženy, se kterou bych podle mě mohl zakotvit." "Vnadná a sexy," napověděla Sam. "Přesně," s úlevou přisvědčil Mortimer. Cale nepotřeboval Brickerovo zasténání, aby poznal, že to byla asi ta nejhloupější věc, kterou mohl říci. Tmavé vlasy, obrovské oči a postava vyžlete mu nepasovala na popis vnadná a sexy. "Mortimere," řekla Sam diamantově tvrdým hlasem, "já nejsem vnadná ani sexy. Jestli chceš tohle, proč trávit věčnost se mnou?" "Miláčku, ty jsi sexy. Jsi chytrá a mozky jsou fakt


8

pekelně sexy." "Jasně," odsekla. Tenhle žvást mu očividně nebaštila. "Tak dost!" zařval Bricker. Když mladší nesmrtelný seskočil ze stoličky a pelášil ke dveřím do jídelny, Cale mu utíkal v patách. Do místnosti vkročil těsně za ním a hned se zájmem šmejdil očima po dvojici, která teď na ně překvapeně koukala. Usoudil, že Brickerův popis: tmavé vlasy, obrovské oči, vyžle, padnul Sam jako ulitý. Také to ale pravděpodobně byl ten nejnelaskavější možný způsob, jak ji popsat. Měla tmavé vlasy, ale od blond je dělilo jen pár odstínů. Byly v nich prameny se světlehnědým nádechem a některé dokonce do červena, takže vlasy vypadaly téměř kaštanové, což celkový dojem příjemně osvěžilo. A co se týče očí, jemu osobně vždycky připadaly veliké oči atraktivní, ale pohublé tváři této ženy snad až příliš dominovaly. Mít na sobě trochu víc masa, aby se jí zakulatila líčka, tušil, že by byly krásné. Vlastně by jí nezaškodilo trochu zakulatit všude. Její tělo hraničilo s vychrtlostí. Bezděčně zauvažoval, jestli třeba nemá problém se štítnou žlázou nebo tak něco. Poté přesunul pohled na Garretta Mortimera, ale zaregistroval jen světlé vlasy a svalnaté tělo, protože mu do výhledu vstoupil Bricker. Postavil se před pár ve při a vyštěkl: "Do prkenné ohrady, vy dva! Co to vyvádíte? Sam, ty miluješ Mortimera a on miluje tebe. A přesně to se ti taky pokouší říci. Jenom je moc hloupý, aby to dokázal správně vyjádřit. Ale miluje tě a chce tě takovou, jaká jsi." Znechuceně potřásl hlavou. "Touhle dobou už by sis tím měla být jistá, pro smilování Boží. Celé měsíce to děláte jako párek králíčků a to beze známek, že byste kdy mínili polevit." "Brickere!" vyvřískla Sam. Když se podívala z


9

vykonavatele na Cala, zrůžověla hanbou, že by jí i pivoňka mohla závidět. Měl podezření, že by asi nebylo tak zle, kdyby se tam nenachomýtl on, cizí člověk. "Nuže dobrá," zabručel Bricker. Ohlédl se po něm s povzdechem, který naznačoval, že na jeho přítomnost lehce pozapomněl. "Sam, Mortimere, tohle je Cale Valens. Cale, tohle jsou Garrett Mortimer a Sam Willanová." "Cale," zvolna odtušil Mortimer, podal mu ruku, a pak rozjasnil tvář. "Syn Martiny Argeneau." "Ano." Cale zdvořile potřásl podanou rukou a znovu pohlédl na Sam. K jeho nemalému překvapení byly rozpaky, které jí před chvilkou vehnaly krev do tváří, ty tam. Vystřídal je intenzivní a soustředěný zájem. "Jste nezadaný, pane Valensi?" zeptala se, jen co popošla kupředu, aby mu také potřásla rukou. Při té bezmála neomalené otázce vyklenul Cale obočí, ale když Bricker vyštěkl krátkým, ostrým smíchem, sjel pohledem na něj. "Vidím, že souhlas s proměnou nijak nenaboural tvé odhodlání dát Alex dohromady s nějakým nesmrtelným, Sam," pobaveně poznamenal Bricker, načež Cala varoval: "Dávejte si majzla. Než se sejde týden s týdnem, uspořádá večírek a seznámí vás." "No a proč by ne?" Sam to řekla kapku defenzivně. "Jeden nikdy neví. Mohli by se k sobě hodit." "Miláčku," povzdechl si Mortimer, "naděje, že by Alex byla možnou životní družkou nějakého nesmrtelného, je vážně nepatrná. Je zázrak, že se z Jo vyklubala Nicholasova životní družka. Je převelice vzácné najít tři smrtelné sestry, které by se hodily—" "Třesky plesky," přerušila ho nekompromisním tónem. "Seznámit je a zjistit, jestli k sobě náhodou


10

nepasují, ničemu neuškodí. Z Alex by byla nesmrtelná jedna radost. Je chytrá, úspěšná a v noci pracuje už teď. Prostě jí zavolám a zjistím, jestli může přijet na večeři." Bez meškání se začala obracet, ale Mortimer ji chytil za ruku. "Co kdybychom nejdřív zjistili, proč tu Cale je, a jestli má vůbec čas zůstat na večeři?" navrhl tiše. Sam zaváhala, ale pak pohlédla na Cala. "Můžete zůstat na večeři?" Když přikývl, triumfálně se zakřenila a znovu udělala čelem vzad. "Díky, že jste jí vyhověl," povzdechl si Mortimer, zatímco přihlíželi, jak prochází místností. Cale pokrčil rameny. "Nevyhověl jsem ani tak jí, jako spíš Marguerite." "Marguerite?" Sam se jako na povel zastavila na prahu kuchyně a otočila se na podpatku. Už tak obrovské oči se v překvapené tváři náhle zdály ještě větší. Cale zvedl obočí. Skoro totiž vibrovala emocemi, které nedokázal zcela přesně identifikovat. Zrovna se jí chystal přečíst myšlenky, když vtom jeho pozornost upoutal Mortimer. Zopakoval totiž její výkřik, jen hlubším, ale neméně překvapeným hlasem. "Marguerite?" Pohlédl na Mortimera a pak na Brickera. Oba na něj koukali s nelíčeným zájmem. S úšklebkem vyložil karty na stůl: "Marguerite si podle všeho vzala do hlavy, že se mám stůj co stůj seznámit se Saminou sestrou Alex." "Vážně?" vydechla Sam a o pár kroků se k nim vrátila. Cale se přistihl, že celý nesvůj přešlápl z nohy na nohu, když přitakal: "Ano. Vypadá to, že si myslí, že bychom se k sobě mohli hodit… sice předpokládám, že


11

se plete, ale nemůže být na škodu jí vyhovět. Prostě se setkat s vaší sestrou a zjistit, zda ano či ne." "Donutím Alex, aby přijela hned teď!" Sam se znovu otočila, a tentokrát se dostala z jídelny dřív, než někdo promluvil. Pobavené odfrknutí přitáhlo Calův pohled k Brickerovi, načež se mladší nesmrtelný otázal: "Děláš si srandu, že jo?" "O čem?" zamračil se. Žerty na svůj účet neměl v lásce a ten mladík se mu rozhodně vysmíval. Navíc ho pozoroval se směsicí soucitu a, kupodivu, čehosi na způsob závisti. "O tom, že nepředpokládáš, že má Marguerite pravdu," vysvětlil Bricker a poplácal ho po zádech. "Kamaráde, jestli má Marguerite ten svůj pocit, že se s Alex k sobě hodíte, považuj se za spárovaného. Přesně tohle totiž Marguerite dělá. Hledá životní družky a druhy všem, kterým může. Dala dohromady jeden každý pár, který se našel během posledních několika let." "Každý Argeneau pár," důrazně upřesnil Mortimer. "Za Sam a mne zodpovědná není." "No, nebyl bych si tím příliš jistý," suše opáčil Bricker. "Pravděpodobně Lucianovi navrhla, aby nás poslal na tu práci do země chat v naději, že se někdo z nás bude hodit k některé ze sester." Mortimer obrátil oči v sloup. "O Sam a jejích sestrách nemohla vědět. Mám dojem, že u Deckera na chatě ani nebyla." "Copak já ti to neřekl?" pobaveně se zeptal Bricker. "Neřekl co?" vyhrkl Mortimer a zostražitěl. "Marguerite mu pomohla tu chajdu najít. Protože měl v práci pořád tak napilno, prověřila místo něho dostupné usedlosti, a tu vedle Sam & spol. mu doporučila coby


12

nejhezčí." "Kriste," hlesl pobledlý Mortimer. Bricker se rozchechtal, ale Cale jen zvědavě těkal pohledem z jednoho muže na druhého. "Skutečně je tak dobrá v hledání družek pro nesmrtelné?" "To si piš," ujistil ho Bricker. "Takže pokud si Marguerite myslí, že je Alex družkou pro tebe, máš to v kapse. Jak to tak vypadá, dny tvého staromládenectví jsou sečteny, příteli můj. Vsadím perka, že už se nemůžeš dočkat." Cale se přistihl, že při té poznámce krabatí čelo nevolí. Trochu škrobeně namítl: "Ne všichni našinci jsou osamělí a potřebují životní družku. Některým se daří žít poměrně šťastným, rušným životem i bez ní." "Jo, to určitě," opáčil zjevně nevěřící Bricker. Cale se zamračil, ale námitku nezopakoval. Proč se namáhat? Stejně to nebyla tak docela pravda. "Musíte si ze mě střílet." Alex Willanová zírala na muže stojícího na druhé straně jejího stolu. Peter Cunningham – neboli Pierre, jak si teď rád nechával říkat – byl její šéfkuchař. Malý, vousatý, očka jako korálky. Odjakživa jí připomínal lasičku, ale nikdy tolik jako právě v této chvíli. "Nemůžete jenom tak odejít. Nová restaurace se otevírá za dva týdny." "Ano, já vím." Udělal smutný kukuč. "Ale vážně, Alexandro, nabízí mi královskou gáži, abych—" "Pochopitelně. Snaží se mě zruinovat," odsekla. Lasička pokrčila rameny. "Well, pokud tu nabídku trumfnete…" Alex přimhouřila oči. Nemohla si nevšimnout, že řekl trumfnete, a ne dáte mi totéž, nebo podobnou nabídku.


13

Houby lasička, ten zmetek byl skunk bez kouska věrnosti v těle… bohužel ho potřebovala. "Kolik?" zeptala se zostra, a když zmíněnou částku zamumlal, měla co dělat, aby nezačala hyperventilovat. Pane na nebi, byl to trojnásobek toho, co mu platila, a dvojnásobek toho, co si mohla dovolit… což samozřejmě dobře věděl. Směšná suma. Tolik nebral žádný šéfkuchař, a konkrétně on za to v žádném případě nestál. Peter byl dobrý, ale ne tak dobrý. Nedávalo žádný smysl, že mu Jacques Tournier, majitel Chez Joie, nabídl takovou horentní sumu. A pak jí to najednou docvaklo. Jacques toho muže přetahoval schválně, aby zůstala na holičkách. Nechá si ho dva nebo tři týdny, právě tak dlouho, aby jí to nadělalo fůru potíží, a pak ho pod tou či onou záminkou vyrazí. Otevřela pusu, chystala se Pierra varovat, ale samolibý výraz jeho tváře ji zastavil. Peter byl odjakživa egoistický bastard. Dost hrůza dokud byl pouze sous-chef, ale za tu krátkou dobu od chvíle, kdy ho povýšila na šéfkuchaře, mu ego oproti předchozí nafoukanosti ještě desetinásobně nabobtnalo. Ne, povzdechla si v duchu, nevěřil by mi. Myslel by si, že to jsou prostě kyselé hrozny. "Vím, že si to nemůžete dovolit," soucitně poznamenal Peter, načež už o poznání méně soucitně dodal: "Prostě to přiznejte, ať mohu přestat ztrácet čas a konečně odtud vypadnout." Alex sevřela rty. "No, když jste to věděl, proč jste se to vůbec namáhal navrhnout?" "Nechtěl jsem, abyste si myslela, že jsem docela neloajální," pokrčil rameny. "Kdybyste tu nabídku trumfla, zůstal bych." "Díky," řekla suše.


14

"De rien," opáčil a obrátil se ke dveřím. Skoro už ho nechala odkráčet středem, ale pak se v ní přece jen hnulo svědomí. Ať už jí uvěří nebo ne, musela ho minimálně varovat, že stojí před propastí a hodlá učinit krok vpřed. Až ho Jacques vyhodí – a ona ani jednu jedinou vteřinu nepochybovala, že to udělá – ponese Peter Kainovo znamení. V celé branži se bude vědět, že ji opustil kvůli místu, a pak o tu práci přišel. I když lidé nevytuší celou pravdu o tom, co se vlastně stalo, a nebudou ho mít za smradlavého skunka, budou si myslet, že ho vyhodili za něco. Taktak však začala říkat nahlas, k čemu v duchu dospěla, a Peter už vrtěl hlavou. Přesto spěšně pokračovala a varovala ho, jak jí diktovalo svědomí. Sotva zmlkla, výsměšně se na ni ušklíbl. "Vím, že jste rozčilená, Alexandro, ale vycucat si z prstu takovouhle směšnou báchorku, abyste mě přiměla zůstat, je prostě ubohé. Pravdou je, že se už nějakou dobu prodávám pod cenou. Za těch několik posledních týdnů, kdy jsem vařil místo vás, jsem si vybudoval pověst úžasného šéfkuchaře—" "Dva týdny," opravila ho netrpělivě. "Jsou to pouhé dva týdny, co jsem vás povýšila na šéfkuchaře. A vaříte podle mých receptů, vy sám jste zatím s ničím světoborným nepřišel. Určitě vidíte, jak je směšné, že by vám někdo platil takové peníze za—" "Ne, nic směšného na tom nevidím. Jsem brilantní. Jacques vidí můj potenciál, a že si zasloužím být náležitě finančně ohodnocen. Zato vy očividně ne. Snažila jste se mě držet zkrátka. Nyní dostanu zaplaceno po zásluze, a užiji si něco z výsledků mých dovedností." Stiskl rty a dodal: "A nepřesvědčíte mě, abych zůstal. Nenechám se obalamutit hloupými povídačkami." Se znechuceným


15

odfrknutím se Peter otočil na kramfleku a s nosem vzhůru vyplul z její kanceláře. Z jeho nekritické namyšlenosti bylo Alex na zvracení. Zavřela oči. Momentálně nechtěla nic víc, než na něj na rozloučenou vychrlit řádku obscénností. Měla vážné podezření, že až nadejde den jeho pádu, moc ji to potěší. Její pád však bohužel nadejde dříve. Se šťavnatou nadávkou na rtech si přitáhla otočný vizitkář rolodex a začala se jím probírat. Třeba by jí mohl vypomoci někdo ze starých přátel z kuchařské školy… aspoň na jednu nebo dvě noci. Kriste, jestli někoho nenajde, a to hezky rychle, přijde na buben. Když o hodinu později zazvonil telefon, dostala se až k písmenu W – s nulovým výsledkem. Celá vzteklá, že ji ruší uprostřed krize, chňapla po sluchátku a vyštěkla: "Haló," prsty volné ruky při tom stále nervózněji listovala kartičkami. "Chci tě s někým seznámit." Alex se na ten prazvláštní pozdrav zamračila. Chvíli jí trvalo, než rozpoznala sestřin hlas, načež jí ze rtů splynul srdceryvný povzdech. Vyčerpaně potřásla hlavou. Zrovna tohle, zrovna teď tedy rozhodně nepotřebovala. Z toho procesí mužských, kterým ji během uplynulých osmi měsíců Sam předhodila, jí bylo upřímně špatně. Bývalo to dost hrozné, dokud byla volná a k mání nejen ona, ale ještě i jejich mladší sestra Jo. Ale když teď měla Jo Nicholase, zaměřila Sam svou veškerou pozornost, aby nalezla muže i pro ni. Předpokládala, že by to nebylo tak strašné, kdyby aspoň jeden z mužů, na jejichž představení sestra trvala, o ni projevil přinejmenším zdvořilý zájem. Neprojevil. Ani jeden. Scénář byl pokaždé tentýž. Po stěží víc než chvilce, a občas jen po pár vteřinách, ji všichni do


16

jednoho jednoduše ignorovali. Nebo v některých případech dokonce rovnou odkráčeli. Měla z toho komplex. Dokonce začala držet dietu, přitom by donedávna klidně přísahala, že to by nikdy v životě neudělala. A cvičit, což z hloubi duše nenáviděla. A také se zkoušela jinak malovat a oblékat. To vše jen aby trochu podšprajcovala své momentálně pochroumané ego. Tohle byla skutečně poslední věc, kterou teď potřebovala, ale věděla, že Sam to dělá v dobré víře, a silou vůle se přinutila zůstat trpělivá a dokonce se jí podařilo udržet tón na hranici jen mírné podrážděnosti. "Sam, zlato, můj šéfkuchař dal právě výpověď, a mám hodinu na to, abych za něj našla náhradu, než se mi to sem začne hrnout na večeři. Právě teď nemám na tvoje dohazování čas." "Aha, ale jsem si docela jistá, že tenhle je ten pravý," protestovala. "Pravý, well, možná je, ale jestli to není prvotřídní šéfkuchař, nemám zájem," ponuře odvětila Alex. "Teď zavěsím." "Je!" Alex se zarazila s telefonem na půl cesty zpátky k vidlici, a dala si ho zase na ucho. "Cože? Co je?" "Šéfkuchař?" řekla Sam, ale znělo to spíš jako otázka než oznámení. To stačilo, aby Alex přimhouřila oči. "Doopravdy?" zeptala se podezřívavě. "Ano." Tentokrát to Sam řekla mnohem jistěji. "Kde pracoval naposledy?" zeptala se opatrně. "Já— nejsem si jistá," vytáčela se Sam. "Je z Evropy." "Z Evropy?" Alexin zájem vzrostl. V Evropě měli několik dobrých kuchařských škol. Jednu z nich


17

absolvovala. "Ano," ubezpečila ji Sam. "Vlastně proto si jsem tak jistá, že bude ten pravý. Je na vaření a vybranou kuchyni, stejně jako ty." Alex zamyšleně bubnovala prsty do stolu. Sestra ji chtěla představit šéfkuchaři zrovna v den, kdy jednoho zoufale potřebovala. Až moc štěstí najednou. Na druhou stranu měla posledních pár měsíců takovou smůlu, že na řadě by určitě měla být trocha štěstí. Nakonec se zeptala: "Jak se jmenuje?" "Valens." "Nikdy jsem o něm neslyšela," zamumlala, ale okamžitě si uvědomila, jakou řekla hloupost. Neznala přece každého šéfkuchaře v Evropě. Ve skutečnosti jich znala jen pár, ještě z dob studií na kuchařské škole… a pochopitelně jména těch slavných. "Koukni, je to šéfkuchař a ty jednoho potřebuješ. Čemu ublíží, když se s ním sejdeš?" naléhala Sam. "Přísahám, že nebudeš litovat. Vážně si myslím, že tohleto vyjde. Marguerite se nikdy nemýlí. Musíš se s ním setkat." "Marguerite?" zmateně ji chytila za slovo Alex. Tak toto jméno poznala. Šlo o tetu Mortimerova spoluhráče v kapele, Deckera Argeneau. Sama se s ní nikdy nesetkala, ale Sam se o ní často zmiňovala. Nicméně netušila, co měla ta ženská s tímhletím vším společné. "Prostě se s ním sejdi," škemrala Sam. Alex si povzdechla, prsty teď vyťukávala svižný marš. Cítila, že Sam ve svém odhodlání přinutit ji k setkání s tím mužem, v něčem lže, a momentálně opravdu neměla času nazbyt. Na druhou stranu Sam nezaváhala, když tvrdila, že umí vařit, a dokonce řekla, že právě proto ji napadlo, že by mohli najít společnou


18

řeč. Přinejmenším tato část tedy byla pravdivá. Alespoň v to doufala. Faktem zůstávalo, že byla zoufalá. A ruku na srdce, darovanému kuchaři na zuby nehleď. Jestli ten chlap uměl aspoň trochu slušně vařit, rozhodně o něj měla zájem, i když ne v tom smyslu, jak zjevně doufala Sam. "Pošli ho sem," vyštěkla a praštila telefonem dřív, než si to mohla rozmyslet. Když se Sam poklusem vrátila do jídelny, Cale zrovna Brickerovi a Mortimerovi vyprávěl o svatbě v New Yorku, na které nedávno byl. Hned několik členů jeho rodiny si tam bralo své životní druhy. "Všechno je domluvené," oznámila vzrušeně. "Musíte okamžitě vyrazit do její restaurace." Cale se zamračil. "Tvrdila jste, že ona přijede sem." "Ano, well, změna plánů. Alex má v restauraci menší krizi a nemůže odejít," sdělila mu, při tom ho popadla pod paží a manévrovala ke dveřím do kuchyně. "Což mi připomíná. Umíte vařit?" Hodil brzdu, čímž ji přinutil se zastavit, a škrobeně prohlásil: "Já nejím." "Neptala jsem se, jestli jíte," zdůraznila. "Umíte vařit?" "Proč bych vařil, když nejím?" otázal se suše. "Nedělat jedno vám ještě nebrání dělat to druhé," setřela ho netrpělivě, a pak podrážděně zamlaskala jazykem a pokusila se ho přinutit pokračovat kupředu. "Módní návrháři také nenosí dámské šaty, ale navrhují je." "Jak víš, že je nenosí?" zlehka se otázal Bricker, čímž Cala nenápadně upozornil, že je s Mortimerem následovali, a teď stojí za nimi.


19

Mortimer se těm slovům zachechtal, jenomže Sam zjevně nebylo do smíchu. Zaskřípala zuby a znovu zatahala Cala za ruku. "No tak pojďte. Musíte se dostat do restaurace dřív, než si to rozmyslí a vypaří se do toho nového podniku nebo tak něco." Cale si ruku rázně osvobodil. "Jídlo nevařím a nemám pražádnou chuť navštívit místo prosáklé jeho pachem. Budete muset sjednat schůzku na jiný den. Nemám náladu chodit za ní do jejího podniku."


20

2. KAPITOLA "Nemohu uvěřit, že Sam sestře řekla, že jsem šéfkuchař," nevěřícně zašeptal Cale. Takto si posteskl snad už pošesté od chvíle, kdy ho bez řečí strčili na sedadlo spolujezdce jeho pronajatého vozu a odvezli ze základny vykonavatelů. Lépe řečeno odvezl. Za volantem totiž seděl Justin Bricker. "Klidně tomu uvěř," suše mu poradil šofér. "Sam přímo zoufale touží dostat sestru pod čepec s nějakým nesmrtelným. Sestry táhnou za jeden provaz. Nedají bez sebe ani ránu. Udělá absolutně cokoli, jen aby nemusela Alex v budoucnu opustit." "Hmm." To Cale dokázal pochopit. Často myslel na to, jak musí být pro smrtelníka těžké vzdát se rodiny a přátel, aby se zaslíbil nesmrtelnému, kterého miloval. Samozřejmě toho dostal spoustu na oplátku: věčné mládí, lásku a vášeň, o kterých může většina smrtelníků leda tak snít. Přesto, rodina byla pro jeho klan důležitá, a tak skutečnost, že i Sam a její sestry považovaly rodinu za důležitou, pro ně byla dobrou vizitkou. "Ale stejně… šéfkuchař? Už jen při pohledu na jídlo se mi obrací žaludek, a ten pach…" Zašklebil se a otřepal. Začínalo se mu dělat špatně už z pouhé myšlenky na jídlo. Reakce na tuhou stravu byla jedním z důvodů, proč už se moc se smrtelníky nestýkal. Jako by se celý jejich život točil jenom kolem jídla a pití. Obchody uzavírali nad kávou nebo drinky, a každou událost oslavovali hostinou. Právě z tohoto důvodu přesměroval většinu svých obchodních zájmů do oblastí, kde potřeboval jednat pouze s nesmrtelnými. I někteří z nich pochopitelně jedli. Hodně mladí nebo zadaní. Ale


21

při obchodování s nesmrtelnými narážel na tento problém mnohem řidčeji, než kdyby měl smrtelné obchodní partnery. "Poprvé slyším o nesmrtelném s takovýmto druhem reakce na jídlo," poznamenal Bricker a vrhl na něj zvědavý pohled. "Kolik ti vlastně je?" Cale se zamračil. Čím byl starší, tím víc se mu příčilo na tuto otázku odpovídat. Předpokládal, že začínal pociťovat svůj věk. Ne fyzicky, samozřejmě, ale psychicky. Pravdou bylo, že poslední dobou se až k pláči nudil. Proto také kývnul na dalekou cestu do Kanady. Velmi dlouhou dobu se v jeho životě vlastně nic nějak převratně nezměnilo. Řídil společnosti, které se staraly o potřeby nesmrtelných, a měl převážně nesmrtelné zaměstnance, a tak už nějaký čas nemusel změnit jméno ani práci. Navíc žil na venkovském panství jen kousek od Paříže, kde nebyli žádní sousedé, kteří by si všímali, že nestárne. Takže se nemusel ani stěhovat. Dobře věděl, že je to sice nanejvýš příhodné, ale na druhou stranu mu to dovolovalo stagnovat. Poslední dobou uvažoval o tom, že je nejvyšší čas důkladně si zreorganizovat život. Zvažoval předat otěže svých společností do rukou některého ze schopných, služebně starších zaměstnanců, a zvolit si novou životní dráhu, ale jednoduše se nedovedl rozhodnout, co by chtěl dělat. Sice ho několik věcí napadlo, ale aby získal potřebné znalosti a dovednosti, vyžadovala většina z nich chození na vysokou školu. Což s sebou ovšem neslo kontakt se smrtelníky a jejich všudypřítomnou zálibou v jídle. Další možností, o které uvažoval, bylo nechat se najímat jako žoldák. V mládí rád bojoval, a přestože by se nemohl stát řadovým vojákem, protože nemohl riskovat denní světlo, vyrozuměl, že stále najímali


22

žoldáky na bojové akce v zemích třetího světa. Nicméně měl nepříjemný pocit, že pokud ho tolik lákala krvavá bojiště, vypovídalo to o hlubokém úpadku jeho morálky, o náladě nemluvě. "Jestli seš syn Martiny a Daria, musel ses narodit ještě před začátkem našeho letopočtu," zamyšleně konstatoval Bricker. "Tvůj otec zemřel plus mínus 300 let před Kristem, viď?" "230," upřesnil upjatě. Nebyla to doba, na kterou by zrovna rád vzpomínal. Toho roku neztratil pouze otce, ale i několik bratrů. Všechny v téže bitvě. Ačkoli vražda by pro to asi bylo lepší slovo. Jeden nesmrtelný, který měl zálusk na stejné žoldnéřské kontrakty jako oni, se rozhodl zbavit konkurence a vlákal je do pasti. Jeho otec Darius byl skvělý bojovník. Sám své syny vychoval, vyučil témuž řemeslu, a potom si vydělávali na živobytí společně tím, že se nechali najímat do boje jako vojáci. Včetně něho samotného měla matka s jeho otcem jedenáct dětí, samé syny. Ti dva se setkali a stali životními druhy roku 1180 před naším letopočtem. Otci bylo tenkrát dvě stě let a matce tři sta. Pravidlo jednoho dítěte každých sto roků sice dodrželi, ale měli dvoje dvojčata. Tehdy ještě Rada netrestala rodiče za narození dvojčat tím, že pak museli čekat o sto let déle, než mohli mít další dítě. Z oněch jedenácti synů přežili jen tři. Ostatní zahynuli spolu s otcem, 230 let před naším letopočtem, cestou na ono proklaté bitevní pole. Při vzpomínce na tu nesmírnou ztrátu Cale stále cítil bolest. "No, v tom případě tvou reakci na jídlo možná zavinilo, jak jsi starý," ustaraně odtušil Bricker. Představa, že někdo trpí tak extrémní averzí k jídlu, mladšího nesmrtelného zjevně trápila. Pokrčil rameny a už veseleji řekl: "Ale jestli má v tomhle Marguerite


23

pravdu – a ona ji má vždycky – jakmile se setkáš s Alex, zjistíš, že máš na jídlo hroznou chuť." Když po něm Cale jen pochybovačně křísnul pohledem, zachechtal se a dodal: "Věř mi. Ještě dneska v noci se budeš cpát jako smrtelník po týdenní hladovce." Cale se zamračil, svým názorem ho mladík věru nepotěšil. Ruku na srdce, být s pohříchu mladším nesmrtelným uvězněn v kabině vozu, ho netěšilo o nic víc. Žrouti vždy mívali podobný pach. Normálně mu ten puch tolik nevadil, ale na druhou stranu, normálně s žádným nepobýval v nevětraném autě. S ohrnutým nosem si povzdechl a zeptal se: "Proč mě tam vlastně vezeš ty?" "Protože se v Torontu nevyznáš a Sam nechtěla riskovat, že se ztratíš," pobaveně mu osvěžil paměť Bricker. "Taky měla strach, že bys mohl havarovat na zledovatělé vozovce, a ani to nechtěla riskovat. Vzhledem k tomu, že s ní Mortimer chtěl probírat její proměnu a nedovolil by jí, aby tě odvezla sama, rozhodla, ač zdráhavě, že tě mám k Alex dopravit já. Mám za úkol odříkat jí pak slovo od slova vše, co si povíte," potěšil ho na závěr. Zjevně se skvěle bavil. "Jasně," zamumlal Cale. Začínal uvažovat, do čeho se to tady vlastně namočil. A stálo vůbec za to, dělat Marguerite radost? Ne, pokud to znamenalo vejít do restaurace, kde bude obklopen zápachem pokrmů smrtelníků… a navíc si tahle Alex myslí, že je šéfkuchař, pro smilování Boží! Co to propánakrále Sam popadlo? Tvrdit, že umí vařit. Bezděky zakroutil hlavou. O vaření nevěděl zhola nic. A ani nic vědět nechtěl. Na druhou stranu, pokud by se nakonec ukázalo, že Marguerite měla pravdu, a ta restauratérka skutečně byla jeho životní družkou… Inu, pomyslel si, třeba by to skutečně


24

mohlo stát za to… a v takovém případě bych asi vážně mohl znovu začít jíst. "Tu máš." Bricker poslepu sáhl na zadní sedadlo pro nějakou knížku. Objemný výtisk podal Calovi se slovy: "Sam napadlo, že by mohlo být ku prospěchu věci, kdyby sis cestou střihnul menší rychlokurz." "Kuchařka pro začátečníky?" nahlas přečetl Cale s čímsi ne nepodobným hrůze. Současně s odporem přejížděl pohledem po fotografii mrtvého, bezhlavého, oškubaného, svázaného a upečeného kuřete, které leželo na talíři vedle hromádky orestované zeleniny. "No, nemůže to uškodit," usmál se Bricker. "Alex očekává prvotřídního kuchaře." Cale knihu znechuceně odhodil zpátky na sedadlo za sebou. "Nemám v úmyslu vařit. Prostě tam půjdu, sejdu se s tou ženskou, zjistím, zda ji dokážu přečíst, a když ano, zase odejdu." "Nebo," provokativně pomalu slabikoval Bricker, "tam půjdeš, zjistíš, že Marguerite zase trefila do černého, a že Alex přečíst nedokážeš. A pak budeš zoufale hledat záminku, pod kterou bys s ní mohl zůstat, aby ses ji pokusil učinit svou životní družkou." Cale odfrkl. "Pokud ji nedokážu přečíst a je mou životní družkou, pak na to, abych s ní zůstal, nebudu potřebovat žádnou záminku. Bude mě chtít u sebe." "Tedy člověče, o smrtelných ženách se toho máš hodně co učit," suše odtušil Bricker. Cale o něj křísnul pohledem. "Je-li mou životní družkou, určitě—" "Co? Spadne ti do klína jako zralá švestka?" Bricker odtrhl zrak od silnice a pohlédl na něj, očividně se i nadále dobře bavil. Když se Cale jenom zamračil, zakroutil hlavou a obrátil pozornost zpátky k silnici.


25

"Patrně jsi prve v domě nedával pozornost, viď že ne? Copak jsi nezaregistroval, že Mortimer a Sam jsou životní druhové, jsou spolu osm měsíců, a přesto teprve teď souhlasila Sam s proměnou? Smrtelné ženy mají svobodnou vůli, abys věděl." Cale vytřeštil oči, jelikož mu došlo, že je to pravda. "A na rozdíl od toho, co se tvrdí v tom filmu, Pozemšťanky nejsou lehce k mání." "Cože?" hlesl Cale, kterého zmínkou o snímku totálně zmátl. "To neřeš," znechuceně utrousil Bricker. "Jde o to, že zatímco my vyrůstali s vědomím, že jednoho krásného dne potkáme někoho zvláštního, kdo nás nedokáže přečíst, a koho nedokážeme přečíst, a právě proto bude naší dokonalou životní družkou, smrtelné ženy nikoli. Vyrůstají a učí se, že muži jsou nevěrní prolhaní bastardi. A všichni jim říkají, že budou muset políbit spoustu žabáků, než najdou toho pravého, ze kterého se vyklube jejich princ. A navíc se učí být opatrné, protože někteří princové jsou ve skutečnosti vlci v rouše princovském." Cale na mladšího nesmrtelného jen zděšeně zíral. "To myslíš vážně?" "Ty se na televizi moc nekoukáš, že ne?" suše odhadl Bricker, načež mu doporučil: "Dej na mě. Dneska večer se mrkni na jeden nebo dva filmy. "Získáš představu o současném stavu na frontě války mezi pohlavími." "Války?" "Ano, války," ve vší vážnosti přisvědčil Bricker. "Ženy už dávno nejsou ta sladká drobná pokorná stvoření vděčná za drobet pozornosti. Pokud se v jejich životě vyskytuje nějaký muž, pak protože ho tam chtějí, ne protože ho potřebují, aby se o ně postaral. Dnešní


26

ženy se o sebe umí postarat samy. Minimálně spousta z nich. A coby úspěšná obchodnice patří Alex k těm, co to umí. Odpoutat její pozornost od jejího podniku, bude ve skutečnosti spíš boj. Obzvlášť právě teď," dodal zlověstně. "Proč obzvlášť právě teď?" "Otevírá novou restauraci a čas se chýlí," informoval ho Bricker. "Začínala v malé špeluňce. Byla populární," dodal rychle pro případ, že si to Cale nesprávně vyložil a získal špatný dojem. "Ale malá. Jenomže je to fakt ďábelská kuchařka a byl z toho raketový úspěch. Stůl si musíš rezervovat celé měsíce dopředu. A tak se rozhodla, že potřebuje větší prostor. Jenomže podle toho co říkala Sam, narážela od té chvíle na jeden problém za druhým. Alex teď běhá od čerta k ďáblu a snaží se dát všechno do kupy včas na slavnostní otevření." "Kdy to má být?" "Za dva týdny," suše sdělil Bricker. "Věř mi, bude tam pobíhat jako kuře s useknutou hlavou a – ať už tvou životní družkou je nebo není – pokud zjistí, že nejsi žádný šéfkuchař, budeš mít kliku, jestli s tebou vůbec ztratí slovo." Cale moment mlčel, a pak si rozepnul bezpečnostní pás a otočil se na sedadle. Pro jistotu sáhl dozadu pro kuchařku. Štěstěna přeje připraveným. "Copak tě nenapadá absolutně žádný, podle tvého názoru aspoň trochu slušný – a hlavně momentálně nezaměstnaný – kuchař?" nešťastně se zeptala Alex. A pak naslouchala hlasu ze sluchátka, když jí Gina, výborná kamarádka a také šéfkuchařka, odpovídala, že ne. Ušklíbla se a zašeptala: "No, stejně díky. Za pokus to stálo."


27

S unaveným povzdechem odložila telefon zpátky na vidlici. Pětačtyřicet minut uplynulých od rozmluvy se Sam strávila telefonováním, ale podle všeho se v okolí nenalézal žádný šéfkuchař, který by hledal místo… což bylo prostě směšné, vezme-li v úvahu stav ekonomiky. Ale přesně to odráželo štěstí, co se jí poslední dobou lepilo na paty. Zavrčela frustrací, promnula si rukama obličej a potom se zasténáním padla na kancelářské křeslo u psacího stolu. Pokračovala v telefonování pro případ, že by se šéfkuchař, kterého jí prostřednictvím Sam seslalo snad samo nebe, ukázal jako naprosto nevhodný. Ale už to tak vypadalo, že v tomto okamžiku pro ni byl jedinou nadějí. Proč jsem se pro Boha svatého do tohoto ďábelského podniku vůbec pouštěla, uvažovala zoufale. Tenkrát se to jevilo jako takový jednoduchý a snadný plán. Restaurace běžela jako na drátkách. Pořád bylo plno, penízky se jen hrnuly. Podobala se tlusté, šťastné kočce, která si pochutnávala na smetaně svého úspěchu… a potom jí nějaký rarášek našeptal, že by měla expandovat a ona mu, jako úplný idiot, bezhlavě skočila na špek. Původně doufala, že koupí vedlejší obchod, nechá jen probourat společnou zeď a zvětší svoji restauraci. Potom si ale uvědomila, že aby se mohly provést nutné stavební práce, znamenalo by to zrušit několik rezervací. A vtom kdosi navrhl, ať si prostě otevře další restauraci, v jiné části města. Mohla by tím získat zcela novou klientelu. S vizí řetězce restaurací La Bonne Vie tančící v její hlavě, se pustila do hledání perfektního domu na perfektním místě. Potom se soustředila na jeho zařizování a dala ve známost, že otevírá druhou La Bonne Vie. Zpočátku šlo všechno hladce, a pak ji začala


28

pronásledovat smůla. Tím ideálním místem byl starý viktoriánský dům na kraji rušné nákupní zóny. Byl nově rekonstruovaný, kouzelný a dokonalý – dokud tam jednou pozdě v noci, krátce poté, co začala s jeho zařizováním, nevypukl požár elektroinstalace. Naštěstí už v té době měla nainstalovaný požární alarm a na místo rychle přijeli hasiči. Naneštěstí, přestože se oheň jako takový příliš nerozšířil, poškodil kouř celou budovu. Najednou bylo vše jinak. Namísto výměny nějakých světel čelila nutnosti sundat omítky a interiér zcela restaurovat. Štěstí se k ní zkrátka obrátilo zády. Následujících pár měsíců pak strávila hašením požárů jiného druhu: sháněla dodávky, které se opozdily nebo se prostě nějak ztratily. Dělníky, kteří zničehonic dali výpověď nebo se už jednoduše neukázali. Řešila objednávky, které se nějak popletly, takže dodali špatné výrobky. V několika případech začali dělníci instalovat nesprávné věci dřív, než se tam dostala, a firmy jí odmítly uhradit použité zboží. Brzy jí začaly docházet peníze a musela sáhnout na soukromé úspory. Tehdy začala panikařit. Pevně stanovené a propagované datum otevření se neúprosně blížilo. Projektového manažera, který zatím na přestavbu dohlížel, vyhodila. A tak aby mohla být celou dobu v nové budově a postarat se, že už se nebude konat žádná další fušeřina, a žádné další peníze nevyletí zbůhdarma oknem… povýšila Petera ze sous-chef, čili svého zástupce, na šéfkuchaře původní La Bonne Vie. Což toho malého zrádného skunka očividně přesvědčilo, že je kuchařem světové třídy a zaslouží si moře peněz. Sama pro sebe zamumlala: "Osel," a nešťastným pohledem zalétla k hodinám na zdi. V pět začnou chodit


29

rezervace na večeři, a to už bylo skoro teď. Jestli se neukáže kuchař, kterého jí slíbila Sam, bude se muset pustit do vaření sama. Ne, že by jí to vadilo. Vaření bylo odjakživa její největší láskou. Nikdy nic jiného dělat nechtěla. Když teď musela předat svou šéfkuchařskou čepici Peterovi, aby mohla dohlížet na renovaci nové restaurace, bolelo ji srdce. Neměla však na vybranou. Za normálních okolností by tu dnes, když přišel Peter se svým oznámením, dokonce vůbec ani nebyla. Do staré restaurace zaskočila jenom proto, aby to tam omrkla a vzala si nějaká lejstra, která později v noci doufala projít. Měla v úmyslu vyrazit včas zpátky do nové restaurace. Měli totiž dovézt barvu, kterou měli malíři vymalovat dřív, než zítra přivezou stoly a židle do jídelny. Měla, měli, měli. Takový byl aspoň plán, než se objevil Peter se svou novinou, že mu nabídli směšnou sumu peněz, aby šel pracovat do Chez Joie. Při pouhém pomyšlení na odporný trik, ke kterému se uchýlil její největší konkurent, Jacques Tournier, jí na čele naskočily vrásky. Konkurovali si odjakživa. Jejich restaurace soupeřily o tutéž náročnou klientelu. Ale tohle už zašlo příliš daleko. Nejenže mohl zruinovat ji, ale navíc dozajista nějak poškodí Petera a jeho kariéru. Ale čemu se divit, Jacques byl odjakživa hajzl. Pohlédla na hodiny a zjistila, že se čas pochopitelně nezastavil. Zatímco tu seděla, vztekala se a užírala, klidně se pořád dál plíživě sunul vpřed. Už to nemohla dál odkládat. Musela vstát a pustit se do práce. Touto dobou přicházeli první hosté a do kuchyně bezpochyby přinášeli první objednávky. Bude prostě muset zavolat malířům do druhé restaurace a— Jen co sáhla po telefonu, ozvalo se zaťukání na dveře.


30

Křikla: "Dále," ať už je to kdokoli, pomyslela si a začala mačkat číslo nového podniku, ale sotva se dveře otevřely, nechala toho. Na prahu se totiž objevil Justin Bricker, na tváři neodmyslitelný veselý úsměv, a hned se hrnul do kanceláře. "Nazdar, Alex. Jak ti dupou králíci?" pozdravil s ležérností sobě vlastní. Alex na něj zmateně zírala, a pak zasténala. "Dobrý Bože, snad nejsi ten šéfkuchař, o kterém mluvila Sam?" "Ne," zasmál se a palcem ukázal za sebe. "Cale je tady." "Kél?" zopakovala nechápavě, očima přejela ke stále napůl zavřeným dveřím. Po druhém muži ani vidu ani slechu. Zamračeně položila telefon a naklonila se do boku. S tichým mumláním: "Kél je zelenina, ne kuchař. Kapusta," se pokoušela dohlédnout do kuchyně. "Ne kél. Cale… psáno s C," vysvětlil Bricker, ohlédl se, a když zjistil, že muž, kterého sem měl doručit, nešel dál, zamračil se a na moment vyšel z místnosti. Alex ho zaslechla šeptem láteřit: "Co to vyvádíš, člověče? Padej dovnitř a zkus ji přečíst." Při těch slovech zvedla obočí a krátce uvažovala, co asi znamenají, ale pak se znovu objevil Bricker a vtáhl do kanceláře muže v uhlově černém obleku, který brblal: "Hledal jsem něco, čím bych si zakryl nos a pusu. Dobrý Bože, jak může někdo pracovat vedle všeho toho jídla, je mimo mé chápání. Ten zápach je nesnesitelný. Já—" Alex zlověstně vyklenula jedno obočí. V té chvíli ji spatřil a v tu ránu se těsně za dveřmi zastavil. Otevřela pusu, aby odsekla, že její kuchyň nepáchne, ale ta slova jí nikdy nesplynula ze rtů. Přistihla se, že na toho muže prostě zírá. Byl… zajímavý. Ne krásný v klasickém smyslu, ale rozhodně zajímavý. V obleku vyhlížel, jako


31

by vystoupil z titulní stránky GQ, módního časopisu pro pány. Pohledem rychle mapovala jeho vysokou a pohříchu svalnatou tělesnou schránku, oblečenou do jedinečného kousku z krejčovské dílny nějakého dozajista renomovaného módního návrháře. Posléze ještě chvíli očima otálela na tváři, aby si mohla prohlédnout výrazné, hranaté rysy, stříbromodré oči a čistou pleť. Co jen to má Mortimer za přátele, zamračeně se v duchu ptala sama sebe. Všichni do posledního mají dokonalou pleť a úchvatné oči. "Tak co? Přečteš ji?" netrpělivě naléhal Bricker. "Cože?" Cale na něj pohlédl jako ve snách, ale pak se zřejmě rychle probral. "Aha, jasně." Přesunul zrak zpátky k ní, a když se na ni soustředěně zahleděl, Alex si uvědomila, že vzdychá. Tento upřený pohled totiž nepříjemně dobře znala. Vrhali ho na ni všichni mužští, kterým ji od chvíle, kdy se dala dohromady s Mortimerem, představila Sam. Obvykle byl předehrou k absolutnímu přehlížení její maličkosti z jejich strany. Někdy dokonce rovnou bez dalšího odešli. Právě z tohoto pohledu měla komplexy. "Paráda! Další z tvých a Mortimerových podivínských kamarádů z mokré čtvrti," zabrblala znechuceně, naštvaně se obrátila a probodla Brickera očima. "Jsou snad všichni na drogách nebo poslouchali tu vaši muziku moc nahlas a jsou z toho na hlavu?" "O drogách nic nevím, tak to musí být tou hudbou," odtušil pobaveně. Alex protočila oči. "Na tohleto vážně nemám čas, Justine. Tak umí vařit nebo ne?" Bricker mrkl na Cala. "Dokážeš ji přečíst?" "Přečíst co?" vyprskla podrážděně a přesunula pohled


32

zpátky na Cala. Zjistila, že se tváří ještě soustředěněji a zaměřil se na nějaký bod uprostřed jejího čela. "Nedokážeš, viď že ne?" otravoval Bricker s jakousi poťouchlou radostí. "Ne." Cale to slůvko stěží vydechl a hluboké soustředění na jeho tváři vystřídal lehce omráčený výraz. Alex se zamračila. Na rozdíl od všech ostatních mužských, Cale po tom pohledu neodkráčel. Místo toho na ni zíral, jako by byla nějaká vzácná a exotická bytost. Dala bych přednost okamžitému odchodu, řekla si v duchu, protože jí to začínalo být poněkud nepříjemné. Netrpělivě přešlápla a zase koukla na Brickera. "Co je— ?" "Umí vařit," přerušil ji vesele. Přimhouřila oči, byla si jistá, že jí tady cosi uniká, ale neměla nejmenší tušení, co by to mohlo být. "Slečno Willanová?" Alex s úlekem pohlédla ke dveřím. Bev, která povýšila na sous-chef, a nahradila tak Petera povýšeného na šéfkuchaře, stála ve dveřích s úzkostným výrazem na tváři. "Ano?" "Přichází objednávky a Peter— Chci říci Pierre," opravila se s úšklebkem, "se ještě nevrátil. Ani nevím, kam šel. Měla bych—?" "Peter," zdůraznila Alex, "se nevrátí. Dnes se tu ukázal jen, aby dal výpověď," dodala stroze, jakmile se upamatovala na své současné problémy. "Začněte s objednávkami. Budu tam za okamžik." Bev s vykulenýma očima přikývla a vycouvala z kanceláře, kde se Alex opět podívala na oba muže. Cale na ni stále civěl, jako by byla korunovačními klenoty, zato Bricker se křenil jako obecní blázen. Začínala mít podezření, že jím skutečně je.


33

S podrážděným povzdechem obrátila plnou pozornost na Cala. "Kde jste se vyučil?" "Je z Paříže," oznámil Bricker. "Fakt?" zeptala se překvapeně. Sam tvrdila, že je z Evropy, ale Calův přízvuk nebyl tak docela francouzský. Vlastně ho vůbec nedokázala zařadit. Ozývaly se v něm náznaky francouzštiny a něco z anglické a dokonce německé intonace. Uvědomila si, že přízvuk nebyl momentálně důležitý, a zdůraznila: "Neptala jsem se, odkud je, ale kde se vyučil. Bylo to v La Belle Ecole, Le Cordon Bleu nebo—" "Cordon Bleu," skočil jí do řeči Bricker, a Alex se na něj krátce zadívala přimhouřenýma očima. Když se za to na ni jen zářivě usmál, pohlédla na Cala. Pořád na ni zíral. Z nějakého důvodu ji ten upřený pohled pomalu přestával bavit. Vzbuzoval v ní pocit, jako by měla nudli u nosu nebo šmouhu na tváři, nebo tak něco… což jí děsně lezlo na nervy. Odmítla podlehnout nutkání přejet si rukama po tváři a zkontrolovat si nos, místo toho zaskřípala zuby a vyštěkla: "Fajn. Vyučil se tedy v Le Cordon Bleu. Od té doby pracoval kde?" Když Bricker zaváhal, Cale řekl: "Pracoval jsem pro sebe." Mírně rozšířila oči, ale nezpůsobila to ani tak jeho slova, jako spíš zvuk jeho hlasu. Když prve promluvil, nevšimla si toho sexy, lehce chraplavého tónu. Snad byla v té chvíli příliš rozrušená poznámkou, že její kuchyně zapáchá, aby mu věnovala pozornost. Štvalo ji, že si zrovna teď všímá takového bezvýznamného detailu, a zakaboněně se zeptala: "Jestliže máte vlastní restauraci, proč byste chtěl pracovat tady?" "On vlastně ani nechce," promluvil Bricker, když teď


34

pro změnu zaváhal zase Cale. "Je v Kanadě na návštěvě, ale nabídl se, že ti vypomůže, než najdeš náhradu za toho šéfkuchaře." "Oui. Přesně jak říká," spokojeně přikývl Cale a usmál se na ni. Alex měla co dělat, aby vůbec popadla dech. Myslela jsem si, že je jenom zajímavý a ne krásný? Co se to se mnou děje? ptala se sama sebe, a pak se zamračila, protože zaregistrovala, jaké je u ní v kanceláři horko. Než odejdu, budu muset zkontrolovat termostat a eventuálně stáhnout teplotu, rozhodla se. Odolávala nutkání odtáhnout si svetřík od hrudi a ovívat se. Při té myšlence se zamračila. Než odejdu? Uvažovala, jako by toho muže už najala. To nebylo správné. Přestože oceňovala, že byl ochotný vypomáhat o dovolené, pořád jí nešlo do hlavy, proč…? Přinutila se posbírat myšlenky, odkašlala si a pokračovala ve výslechu: "Jste dobrý? Je vaše restaurace úspěšná?" "Alex," suše řekl Bricker. "Ten chlap má na sobě značkový oblek. Hodinky posázené diamanty. V tom, co dělá, je velmi dobrý." Zamrkala. Odtrhla oči od obleku – který mu vážně moc slušel – a přesunula pohled k hodinkám, které se teď pokoušel zamaskovat. Přetahoval přes ně rukáv. Navzdory rozpačité reakci na Brickerovo poukázání na vnější znaky úspěchu, zahlédla třpytivý ciferník. Připustila, že ten muž má peníze, což naznačovalo jistou míru úspěchu v jeho profesi. Nadávka a zvuk tříštěného skla ozývající se z kuchyně, rozhodly za ni. Vyzkouší ho, a jestli umí vařit, přijme jeho pomoc. Přinejmenším jí to poskytne trochu víc času na hledání náhrady za Petera. A zároveň jí to


35

umožní zajistit, aby další etapa renovace nové restaurace neskončila zase ve stoupě. "Může něco uvařit, aby tě uklidnil, jestli chceš," zničehonic nabídl Bricker. Okamžitě přikývla, a pak překvapeně zvedla obočí, neboť si všimla hrůzy na Calově tváři, a jak se prudce obrátil na Brickera. "Můžeš," trval na svém Bricker, načež tónem, který dával tušit skrytý význam, jemuž neporozuměla, dodal: "Věř mi."


36

3. KAPITOLA "Dobře, tohle bude vaše pracoviště." Cale se za Alex zastavil, a když se pootočila a ohlédla se na něj, dokonce se mu podařilo odtrhnout oči od lepého pozadí a přesunout je k její tváři. Moje životní družka. Ta slova mu letěla hlavou ruku v ruce s notnou dávkou tichého úžasu. Marguerite měla pravdu. Nedokázal přečíst Alex Willanovou. Byla jeho životní družkou. To poznání se mu stále kutálelo mozkem, ale dělalo mu problémy plně je vstřebat a uvěřit tomu. Konečně potkal svou životní družku. Po všech těch staletích bude mít životní družku. Už nemusí být sám. Bude mít spřízněnou bytost. Kdepak, povzdechl si v duchu, bez ohledu na to, kolikrát si to zopakoval, jeho mozek měl prostě blok a nebyl schopen to pojmout. "Nebo jste možná zvyklý na francouzský termín mis en place," dodala Alex, čímž opět upoutala jeho pozornost. Prkenně přikývnul. "Ve skutečnosti budete jako šéfkuchař bezpochyby běhat po celé kuchyni," pokračovala. Trochu strnule se od něho odvrátila a mávnutím ruky vymezila oblast, kam ho vedla. "Ale tady budete pracovat nejvíc, pokud tedy zrovna nebudete dýchat na krk personálu." Když se podívala za sebe, přímo na něj, Calovi se povedlo další úsečné kývnutí a pokusil se vypadat, jako by věděl, o čem to, probůh, mluví. Naneštěstí jen slepě klouzal pohledem po nablýskaném kovovém náčiní před sebou. Mozek se mu zasekl jako poškrábaná gramodeska a pořád dokola přehrával jedinou mantru: životní družka,


37

životní družka, životní družka. "Tohle je tak malý podnik, že šéfkuchař tu hraje tři role zároveň. Mimo svého písečku navíc ještě pracuje jako saucier, dělá omáčky, a pak také pokrmy z ryb," vysvětlila téměř omluvně. "Ve Francii tomu říkáte sauté chef a poissonnier." Cale našpulil rty a znovu přikývl. Její slova měla co dělat, aby si vybojovala místo mezi jeho živými představami, jak s ní tráví věčnost. Moc se jim to nedařilo. "Jak už jsem se zmínila, Bev je sous-chef, vaše pravá ruka. Budete-li mít jakýkoli dotaz, ona je váš člověk. Ale i ta dělá za tři a funguje také coby šéfkuchař pečených pokrmů a šéfkuchař kuchyně na grilu. Nebo jak vy ve Francii říkáte, rôtisseur a grillardin." "Grillardin," zopakoval Cale, a když na něj zvědavě koukla atraktivní zrzka jménem Bev a usmála se, věnoval jí kývnutí na pozdrav. "A pak tu máme Bobbyho. Ten má pod palcem mimo jiné zeleninu, prostě kluk pro všechno, entremetier a tournant," dodala Alex. Očividně mu to překládala do francouzštiny ze strachu, že by anglickým výrazům nerozuměl. Zbytečné obavy – nerozuměl ani těm francouzským. Přestože věděl, co slova jako taková znamenala, stejně si nebyl jist, co přesně ten mládenec dělal. Nicméně se snažil vypadat vědoucně a vzal mladého blonďatého smrtelníka na vědomí dalším kývnutím. "Tamhle je ještě Rebeka," Alex ukázala na ženu vycházející z komory v zadní části kuchyně. Malá, trochu oblejších tvarů, růžolící a tmavé vlasy měla stažené do ohonu. "Odpovídá za studenou kuchyni, ale hlavně je to cukrářka, čili garde manger a pâtissier. Co


38

se sladkostí týče, je skutečná kouzelnice," ujistila ho s úsměvem. "Aha, sladkosti," odtušil Cale s bůhvíkolikátým přikývnutím, na znamení předstíraného porozumění. "Správně." Alex se na něj oslnivě usmála a ukázala na několik popsaných listů papíru připevněných na zdi. "Recepty, podle kterých tu vaříme, jsou všechny moje. Když jsem povýšila Petera na šéfkuchaře… neboli chef de cuisine, musela jsem tu pro něj recepty vyvěsit, aby dokázal uvařit… aspoň to nemusím dělat teď." Znovu se na něj usmála a Cala napadlo, že má vážně moc milý úsměv. Přestože nemohl nevidět podobnost se Sam, Alex měla plnou postavu a velké oči její pěknou tvář spíš doplňovaly, než aby jí dominovaly. Vlasy měla mnohem kratší, lesklé hnědé mikádo jí padalo pod uši, a když pohnula hlavou, pohupovalo se kolem tváře. Přistihl se, že uvažuje, zda jsou ty tmavé prameny právě tak hebké, jak se zdály na pohled, a musel strčit ruce do kapes, aby odolal pokušení to zjistit. "Takže jestli si chcete vzít prostě jednu z objednávek" — ukázala na několik proužků papíru sevřených klipsou, ležících na kovové polici vedle jeho stanoviště — "a pustit se do díla, zdržím se už jen tak dlouho, abych měla jistotu, že to zvládáte, a půjdu vám z cesty." Cale na ni zíral. Bez mučení připouštěl, že přirovnání jako tele na nová vrata, ho momentálně skvěle vystihovalo. Byl si jistý, že zatímco ji hltal očima, muselo mu něco ujít. Vážně navrhovala, aby vařil? Jistěže ano. Proto tady přece údajně jsem, připomněl si v duchu a rozhlédl se po neznámých předmětech kolem sebe. Vždyť ani nevím, kde začít. "Snad by si měl aspoň sundat sako. Nemáš pro něj nějakou zástěru?" ozval se Bricker, čímž nenápadně


39

vyplnil rozpačité ticho. "Ano, ovšem." Alex potřásla hlavou. "Omlouvám se. Dneska je všechno tak vzhůru nohama, že ani nevím, kde mi hlava stojí. Dejte mi své sako, pověsím ho v kanceláři. A donesu vám zástěru a čepici." Cale zamumlal poděkování a zkusil i pomáhat, jakmile mu začala sako stahovat. Poté už jen mlčky přihlížel, jak spěchala kuchyní ke své kanceláři. Sotva zmizela uvnitř, prudce se otočil na Brickera a popadl ho za košili. "Cos to provedl? Tohle nezvládnu. O vaření nevím ani co by se za nehet vešlo." "Tak to prrr, kámo. Já nic neprovedl. To Sam jí nakukala, že seš kuchař," připomněl mu. "No a to já nejsem," odsekl a obrátil se ke svému pracovišti. "Podívej se na to. Co je tohle všechno? Ty knoflíky" — otočil jedním z nich a ozvalo se tiché syčení, pak popadl lesklou stříbrnou hůlku, na jednom konci zploštělou — "a tahle… věc." "Kristepane, co to děláš, chceš nás vyhodit do povětří?" zabručel Bricker, natáhl ruku a vrátil knoflík do klidové polohy. Cale si povšiml, že syčení rázem ustalo. Načež mu Bricker vytrhl z ruky onu stříbrnou věc. "Tohle je špachtle. Použiješ ji na… no, asi na soté," odtušil, když však uviděl Calův výraz, vzdychl. "Koukni, tímhle se ovládají hořáky. Ty knoflíky pouští plyn, ale aby se také zapálil, musíš je otočit až na doraz." Otočil knoflík a znovu se ozvalo syčení, kterého si prve Cale všiml. Následovalo tiché zacvrlikání, hned nato přišlo jakési pšouknutí a najednou vyskočil kroužek plamínků. Bricker otočil knoflík kousek zpátky a plamínky se zmenšily. Z police vedle grilu sundal jednu z pánví a položil ji na sporák. "Hele, věci v pánvi zprudka


40

osmahneš nad ohněm, při tom je rozprostíráš a obracíš špachtlí." Pohyboval špachtlí a názorně předváděl to, co popisoval. "Není to tak těžké, jak si myslíš. Prostě čti recepty a řiď se jimi. Budeš skvělý. Věř mi." Cale se nespokojeně zamračil, ale mračení rychle vystřídal úsměv, jelikož se vracela Alex s bílou zástěrou a čepicí v ruce. "Tady to máte." Podala mu směšně vysokou bílou čepici, a pak mu rychle přehodila přes hlavu vršek zástěry. Chopila se volných pásků a bezmyšlenkovitě ho objala s úmyslem mu je zavázat za zády. Jakmile si však uvědomila, co dělá, zrudla a couvla. Pečlivě uhýbala pohledem před jeho očima, cosi tiše mumlala a přichvátla si za něj, aby mu zástěru zavázala raději zezadu. Calovi se mnohem víc líbilo, když to dělala zepředu. "Tak. Hotovo. Myslím, že bude nejlepší, když se dáte do práce. Objednávky čekají." Když na ni jen nechápavě civěl, Bricker ťafnul jednu objednávku a strčil mu ji před oči. "Ta je první. Pstruh Amandine. Smažený pstruh na másle, s citronem a mandlemi. Mmmm." Cale mu objednávku podrážděně vytrhl a zadíval se na ni. "Slečno Willanová?" Všichni se zarazili a pohlédli na dívku, která zničehonic vběhla do kuchyně. Na sobě měla černé kalhoty a vínovou košili. Mezi personál kuchyně od pohledu nepatřila. Něco ji rozčílilo, protože tuctovou tvář teď navíc ještě hyzdilo mračení. "Copak se děje, Sue?" zeptala se Alex a kousek poodešla, aby si s ní promluvila.


41

"Co mám dělat?" vyhrkl Cale, sotva byla z doslechu. "Pstruha," suše mu poradil Bricker. "Jak?" zavrčel. "A jakého pstruha?" Bricker se rozhlédl. "Aha. Jasně. Vydrž, najdu ho." Zatímco uháněl kamsi pryč, Cale znechuceně vrtěl hlavou, a pak se otočil a raději se zadíval na Alex. Zrovna zaslechl něco z toho, co si ty dvě povídaly. Podle všeho jedna servírka nepřišla do práce a v jídelně teď měli málo lidí. A Alex vypadala tou novinou dost zničená. "Tu máš, už jsem ho z obou stran obalil v mouce," oznámil Bricker, který se zjevil vedle něho a vyrušil ho ze zadumání. Cale se obrátil a zjistil, že drží talíř se dvěma plátky pomoučené ryby. "Co s tím mám jako dělat?" zeptal se a vzal si ho. Když Bricker upřel zrak na receptář na zdi, následoval jeho příkladu. Ale všechny recepty byly na omáčky, na pstruha Amandine ani jeden. Od šéfkuchaře se nejspíš čekalo, že ho umí připravit zpaměti, usoudil. "Počkej, mrknu zase do mozku Bev," povzdechl si Bricker. "Zase?" chytil ho Cale za slovo, když se začal obracet k odchodu. "Jak jsem podle tebe asi tak zjistil, kde najdu ryby, a že je mám obalit v mouce?" odtušil, než vyrazil za zrzavou Bev. Netrvalo dlouho a byl zpátky. "Takže. Smaž pstruha na třech polévkových a jedné čajové lžičce másla, po dobu čtyř až pěti minut. A pak ho otoč a smaž další dvě minuty. Potom ho pokapeš šťávou z citronu a smažíš ještě minutu či dvě. Mezitím na jiné pánvi opražíš mandle, bez másla, těmi pak pstruha posypeš, ozdobíš petrželí a podáváš." Při řeči Bricker nandal příslušné množství másla na


42

malou pánev a postavil ji na gril. Zapálil pod ní oheň a sáhl po talíři se pstruhem. Cale mu ho ihned zabavil. "To mám dělat já," připomněl mu smrtelně vážným tónem. "Správně. Dělej to ty," okamžitě přitakal a talíř bez boje předal. Cale ho se spokojeným zamručením zvedl nad pánev a otočil dnem vzhůru, takže ryba dopadla na hrudky másla. Zděšený Justin jen zalapal po dechu. "Co to vyvádíš? Musíš počkat, až se máslo rozpustí, než tam dáš rybu," peskoval ho polekaně. "Tos neřekl," odsekl Cale a vztáhl ruku, aby rybu zase vyndal, ale Bricker ho za ni chytil. "Nevadí. Nech to být." "Nějaký problém?" otočila se k nim s obavami Alex. "Ne," vyhrkli Cale s Brickerem unisono, a při tom se nenápadně posunuli, aby jí bránili ve výhledu na rybu. Mírně se zamračila, ale pak se zdráhavě otočila zpátky k Sue, která podle Calova odhadu velela personálu na place, čili servírkám a číšníkům. "Takhle to…" Cale se obrátil a uviděl, že Bricker někde našel vidličku a vsouval ji pod rybu ve snaze rozmačkat máslo. Pravděpodobně se tak rozpustí rychleji. Nicméně při tom seškrábl notnou část mouky, což soudě podle jeho tichého klení, nebylo dobře. Cale se zamračeně rozhlédl, spatřil talíř s bílou práškovitou substancí, pomyslel si, že právě v tom Bricker rybu obalil, a nabral jí plnou hrst. Otočil se zase k pánvi a nasypal ji na rybu. Bricker zavřeštěl. "Co to tropíš?" křičel polekaně. "Vařím," podrážděně opáčil Cale. "To není—"


43

"Děje se něco?" uslyšel Cale, a když se ohlédl, zjistil, že se blíží Alex. Rychle zalhal: "Ne." "Všechno je v pohodě," ujistil ji Bricker poněkud napjatým tónem. "Běž a postarej se o… co chceš." Alex zaváhala, ale potom ve tváři jaksi ochabla, přikývla a šla zpátky za Sue. Cale se podíval na Brickera, oči podezřívavě přimhouřené. Když spatřil jeho soustředěný výraz, vůbec ho to nepřekvapilo. Zrovna totiž mentálně postrčil Alex, aby se vrátila ke své konverzaci. Mladší nesmrtelný mu kontroloval ženu. "Přestaň na mě zle koukat," zabručel Bricker a obrátil pozornost k pánvi. Začal seškrabávat většinu mouky, kterou Cale právě hodil na rybu. "Přestaň ovládat mou ženu," kontroval Cale. "Jenom se snažím pomoci," ponuře odvětil Bricker a zanadával. "Co se stalo?" vyděsil se Cale, oči upřené na obsah pánve. Máslo teď bylo rozpuštěné, jenomže zhnědlo a zlověstně prskalo okolo nebohé ryby. "Moc velký plamen. Moje chyba," s povzdechem přiznal Bricker. Cale našpulil rty. Měl nepříjemné tušení, že velký plamen nebyl jediným problémem. Máslo s moukou vytvořilo hustou šlichtu. Rozhodně si nemyslel, že tomu tak správně mělo být. A přestože nebyl žádný kuchař, byl si proklatě jist, že se ryba pálí. Odkašlal si a navrhl: "Snad bych to teď měl obrátit." "Jo," souhlasil Bricker, rty nespokojeně zkroucené. "Jdi na věc." Cale převzal špachtli, kterou mu podal, rychle ji vsunul pod proužky ryby a otočil je. Načež si s Brickerem jen nešťastně povzdechli. Výsledek nebyl


44

mírně řečeno nic moc. Místy rybu pokrývala zčernalá moučná krusta, jinde byla naopak holá. Polovina mouky zůstala připálená na dně pánve. "Možná bychom měli začít s mandlemi," navrhl Bricker. "Hmm." "Najdu je." Zmizel a Cale okamžitě pohlédl na Alex, jenomže už nebyla tam, kde ji viděl naposledy. Sue byla už pryč a Alex se přesunula do své kanceláře. Viděl ji otevřenými dveřmi, právě mluvila do telefonu. Nepochybně se snaží najít náhradu za pohřešovanou servírku, pomyslel si. "Už se to nese." Cale se ohlédl po Brickerovi, který se právě vrátil a na čistou pánev nasypal hrst krájených mandlí. "Prostě je opraž nad tímto plamenem," poradil, zatímco otáčel knoflíkem, aby vyloudil slíbené plameny. "A já seženu citron na pokapání." "Jasně," zamumlal Cale. V duchu si říkal, že to zní docela snadno. O pouhý okamžik později, při pohledu na pánev plnou napůl spálených a napůl syrových plátků mandlí, svůj názor revidoval. "Tohleto vaření není zas až taková brnkačka, jak to vypadá na první pohled," zklamaně připustil Bricker o dalších několik okamžiků později, při pohledu na ohořelého pstruha s ostrůvky zelené petržele a zčernalých plátků mandlí, kterého právě naservírovali na talíř. "Jedení je výrazně snazší." "Hmm," znechuceně kroutil hlavou Cale. "Jak jsme na tom?" Zničehonic vedle nich stála Alex. Oba rádoby kuchaři doslova vyletěli a vlastními těly bleskově skryli výsledky svého dosavadního snažení.


45

"Dobře, dobře," promptně ji ujistil Bricker. "První porce je víceméně hotová." "Jenom jedna?" Alex vytřeštila oči leknutím. Vrhla pohled na polici vedle nich, a v tu ránu se leknutí přetavilo v paniku rostoucí geometrickou řadou, což Cala přimělo podívat se tam také. Když zaregistroval, že se počet papírků minimálně zdvojnásobil, zamračil se. Matně si uvědomoval, že kolem nich procházeli nějací lidé, ale nedošlo mu, že s nimi přicházely další objednávky. Příliš ho zaměstnávala snaha vařit a odposlouchávání Alex a Sue. "To je v pořádku. Situaci máme pevně v rukou. Měla bys prostě jít po svých, určitě musíš někde něco zařídit," kategorickým tónem prohlásil Bricker. Když se na něj Cale podíval, nebyl ani trochu překvapen, že na tváři druhého nesmrtelného spatřil soustředění. Poznal, že opět kontroluje Alex, ale tentokrát mu za to byl vděčný. Chudák holka, už tak měla dost problémů, další rozhodně nepotřebovala. Bude-li takto pokračovat, ani si u ní neškrtne. "Očividně tady máte všechno pod kontrolou. Měla bych jít, musím něco zařídit," jako stroj přitakala Alex a prkenně se otočila, jen aby se zase zastavila, protože se kuchyňskými lítačkami najednou protlačila Sue. "Našla jste někoho?" zeptala se s nadějí v hlase, zatímco se hrnula kupředu, aby připnula na polici další objednávky. "Ne," přiznala Alex a poraženě svěsila ramena. "Co budeme dělat?" zpanikařila Sue. "Jsme pozadu s přijímáním objednávek. Všechny stoly jsou plné, Alex. Dneska večer máme jenom dvě děvčata, včetně mě." Alex zvedla ruku a prohrábla si vlasy tak rozčileně, že z toho Calovi naskočily na čele vrásky. "Prostě budeme


46

muset—" "Bricker na place zaskočí," přerušil ji. "Cože?" vyvřískl Bricker. Obrátil se na mladšího nesmrtelného se smrtelně vážným výrazem ve tváři. "Budeš obsluhovat u stolů." "Leda pendrek." "Brickere," zavrčel, a pak ho bez okolků popadl pod paží a vlekl podél řady polic a pracovních stolů, dokud nebyli z doslechu. "Neumím vařit." "Všiml jsem si," odtušil suše. "No a lepší už to nebude," ujistil ho ponuře. "A Alexini hosté nebudou nadšeni tím, co jim nabídnu… ledaže jim někdo pomůže k přesvědčení, že jsou," dodal významně. Bricker zvedl obočí. "Ty po mně chceš, abych kontroloval hosty?" "Do tohoto jsi mne, kamaráde, uvrtal ty," pochmurně zdůraznil Cale. "Hele, brzdi." Bricker zvedl ruce dlaněmi vpřed. "To jsem nebyl já. Že jsi šéfkuchař jí přece napovídala Sam." "Sam to řekla jenom proto, aby ji přiměla setkat se se mnou. Nestála u Alex v kanceláři a nevykládala jí pohádky o tom, že jsem z Paříže a mám vlastní restauraci," kontroval zlověstným tónem, vtom si ale všiml, že Bev poslouchá a lezou jí oči z důlků. Zakabonil se a strávil moment rychlým vymazáním všeho, co vyslechla, z její mysli, a také se postaral, aby už dál neposlouchala. "Neřekl jsem, že restauraci," spěšně se bránil Bricker. "Prostě si domyslela—" "Slovíčkaření," odsekl Cale. "Tohleto uděláš. Nedovolím, aby kvůli tvojí pomoci Alex zkrachovala." Bricker zaváhal, ale pak vylovil mobil.


47

"Komu voláš?" zamračil se Cale. "Mortimerovi," odpověděl šeptem. "Mám práci, jestli to náhodou nevíš. Nemůžu se na celou noc vypařit, aniž mu to prvně neohlásím." Cale se trochu uvolnil. Ulevilo se mu, že je přinejmenším ochotný to udělat. Tohle celé byl pekelný debakl, a přitom ani pořádně nevěděl, jak se do toho všeho vlastně namočil. Nicméně věřil, že to ve dvou mohou zvládnout. On ze sebe vydá maximum při vaření, a Bricker se postará, aby si hosté mysleli, že byli nadšení. A jen co se odsud dostane, začne telefonovat na všechny strany. To by bylo, abych nenašel někoho, kdo se ujme mého místa. Nebo ještě lépe. Někoho, kdo by vzal místo původního šéfkuchaře nastálo, a v Alexiných očích se rázem stanu hrdinou. Budu se jí moct dvořit… a někdy později jí vysvětlím, že vlastně nejsem šéfkuchař a nemám restauraci. Právě se uklidňoval a v duchu si říkal, že jestli přežije dnešní noc, aniž někoho otráví, valná část jeho problémů se vyřeší, když vtom jeho pozornost upoutalo Alexino vyjeknutí. V nestřeženém okamžiku se totiž zašla k němu na pracoviště kouknout na pstruha Amandine, a výsledkem jeho a Brickerova společného snažení se zdála být spíše zděšena než nadšena. Instinktivně se jí pokusil vklouznout do myšlenek a ovládnout ji, ale samozřejmě to nesvedl. V panice se obrátil na Brickera, který si toho už chválabohu povšiml. Zamumlal něco do telefonu, na moment ho sklonil a vjel Alex do hlavy, jako horký nůž do másla. Mentálně ji odehnal od jídla a nechal stát s prázdnou tváří uprostřed kuchyně, zatímco se vrátil k telefonování. Cale si povzdechl a využil času, aby se rozhlédl po lidech v kuchyni. Kupodivu si zřejmě nikdo ničeho


48

nevšiml. Ostatní kuchaři jenom kmitali a pod ostřížím zrakem Bev dávali dohromady svá jídla. Tušil, že dozor nad kuchaři byla vlastně jeho parketa, ale sous-chef se toho ujala bez říkání. Díky ní běžel zbytek kuchyně hladce. Tahle ženská se rozhodně vyznala. Třeba by měl Alex navrhnout, aby ji povýšila na chef de cuisine, a pak najala jiného sous-chef. Ti se určitě dají sehnat snadněji než šéfkuchaři. "Jasně." Bricker zaklapl telefon a popohnal Cala zpátky k Alex. "Mortimer říká, že dneska v noci zůstat můžu, ale na zítřek musíme vymyslet něco jiného." Cale pouze přikývl. Absolvovat tohle dvě noci za sebou tak jako tak nehodlal, a ani po tom netoužil. Najdu pro Alex náhradu za šéfkuchaře, i kdybych měl obvolat všechny, kdo mi dluží nějakou laskavost, pomyslel si nevesele a obrátil pozornost k Alex, které právě Bricker říkal: "Tady je všechno v pořádku, Alex. Já vypomůžu na place a budu dnes večer obsluhovat, a Cale je vynikající šéfkuchař. Všechno bude v pohodě. Skutečně bys měla jít tam, kam potřebuješ, a bez obav nechat všechno na nás." Vlastně se vůbec nedivil, že škrobeně souhlasila, prkenně se obrátila a odešla do kanceláře. Povzdechl si úlevou a otočil se ke svému pracovišti a čekajícím objednávkám. "Takže, jaká je další objednávka?" Bricker ocenil otázku odfrknutím. "To je tvůj problém, kamaráde. Já teď obsluhuji u stolů, vzpomínáš?" Cale na něj polekaně pohlédl. "Ale—" "Prostě vař podle receptů. A pokud půjde o něco, jako byl ten pstruh na mandlích, a nebudeš si vědět rady, vklouzni Bev do hlavy a najdi odpověď," navrhl cestou ke dveřím do jídelny.


49

Cale otevřel pusu k dalšímu protestu, ale oba se zarazili, protože z kanceláře najednou vyšla Alex, a zatímco se soukala do zimníku, přendávala si kabelku a štos papírů z ruky do ruky. "Kam jdete?" překvapeně vyhrkl Cale. "Do nové restaurace," vysvětlila spěšně, měla namířeno ke dveřím v zadní části kuchyně. "Máte tady s Brickerem všechno pod kontrolou, a není se čeho bát. A tak musím zpátky do nové restaurace. Když jsem odcházela, malíři čekali na barvu. Musím mít jistotu, že přivezli správný odstín. Do zavíračky jsem zpátky. Mějte se." Cale za ní zíral s otevřenou pusou. Protáhla se zadními dveřmi, do místnosti zafučel studený vítr, pak se dveře zavřely a byla pryč. Chvíli na ně nechápavě zíral, načež se prudce otočil na Brickera. "Hmm," zamračil se mladší muž. "Poněkud překvapivý vývoj." "Překvapivý?" Cale zuřivě zaskřípal zuby. "Nechal jsem se od tebe přemluvit, abych se pokusil vařit, z jediného důvodu. Abych byl blízko ní. A ona tady ani nebude." "Jo. Pěkná ironie, což?" Bricker potřásl hlavou. Cale se zrovna nadechoval, aby nesmrtelného seřval, když ten poznamenal: "Světlou stránkou celé věci je, že už nejsi tak zelený, jako když jsme sem prve přišli. Mohu to chápat tak, že pach jídla už ti nevadí?" Cale ztuhnul a věnoval trochu času ohledání sebe sama. Žaludek se mu nezvedal, pachy linoucí se okolním vzduchem ho neznechucovaly. Pro jistotu se zhluboka nadechl… ale ne, vůně jídla už ho zřejmě neodpuzovala. Ba naopak. Některé vůně mu dokonce připadaly docela příjemné, uvědomil si s úžasem.


50

"Já ti to říkal," samolibě odtušil Bricker. Zachechtal se a ke dveřím do jídelny se otočil se slovy: "Vítej mezi živými. Teď běž kuchtit." Když přejížděla z jedné restaurace do druhé, Alex se poprvé po dlouhých týdnech cítila neuvěřitelně uvolněně. Měla opravdického a navíc úžasně urostlého francouzského šéfkuchaře, který vařil podle jejích receptů. Bricker zaskočil za chybějící servírku, a v jejím světě bylo všechno v pořádku. Pocit štěstí a bezstarostnosti jí vydržel do okamžiku, kdy přijela k nové restauraci a vstoupila. Uvnitř našla malíře pilně malující prostory jídelny. Z prstů jí vyklouzla lejstra, a ze rtů peprná nadávka. Zděšeně zírala na tři již hotové – limetkově zelené – stěny. Přestože její matka by se při nadávce, kterou právě vypustila z úst, otřásla, malíři vůbec nezareagovali a vesele pracovali dál. "Dost," řekla nakonec. "Nechte toho, do prdele!" Jeden z malířů se na žebříku natočil, aby namočil váleček do té zelené katastrofy, a teprve tehdy si Alex všimla sluchátek, co měl v uších. Pohledem zalétla ke druhým dvěma malířům a uviděla, že je mají také. Všichni tři poslouchali iPod nebo nějaký malý MP3 přehrávač a neslyšeli ji. Znovu barvitě zaklela, vrhla se vpřed a zatahala nejbližšího muže za nohavici. Lekl se, skoro spadl ze štaflí, ale na poslední chvíli to zaplaťpánbu vyrovnal. Vytrhl si sluchátka z uší a zuřivě se na ni zamračil. Jmenoval se Bill. Byl to veliký, statný chlap, naháněl pekelný strach… nebo by naháněl, to by ovšem nesměla být tak rozzuřená.


51

"O co se to sakra snažíte, dámo? Zabít mě?" vyštěkl. "Ne, ale vy zabíjíte mě," odsekla a ukázala na vymalované zdi. "Co je tohle?" "To je malba, paničko," zavrčel a probodával ji zlým pohledem. "Najala jste si nás, abychom vám tady vymalovali, tak malujeme." "Řekla jsem, ať počkáte, dokud se nevrátím," připomněla mu pochmurně. V duchu zatím sama sobě spílala, že sem prve nezavolala, vždyť už přece držela sluchátko v ruce. Jenomže se nechala vyrušit Justinovým a Calovým příchodem. Mohla se jich zeptat na odstín dodané barvy nebo trvat na tom, aby počkali, dokud nepřijde. Místo toho telefon položila a zapomněla na to jako na smrt. Až doteď. Ne, že by malíři s těmi jejich sluchátky zvonění uslyšeli. "Čekali jsme," zařval Bill. "Byla jste v čudu víc než čtyři hodiny. Nakonec jsme se rozhodli, že raději začneme, jinak tu budeme tvrdnout celou noc." Alex zatnula zuby. Původně mínila být pryč maximálně hodinu, ale s tím vším, co se stalo, jí čas prostě protekl mezi prsty. "Když uběhla hodina a půl, a vy pořád nikde, dokonce jste ani nezavolala, začali jsme malovat," křičel rozzlobený Bill. "Tohle je špatná barva," zaječela na oplátku. "Podle vás to snad vypadá jako Bílý písek?" "Ne, vypadá to jako zdi," zavrčel. "Myslím barvu," zuřila. "Malba má být uklidňující, smetanově bílá, které se říká Bílý písek, ne limetkově zelená." Zamračil se na ni, a zběžně se rozhlédl po místnosti, než potřásl hlavou. "Tuhle barvu dovezli, tak jí malujeme."


52

"To je špatná barva," konstatovala ponuře. "No, to není moje starost," opáčil škrobeně. "Zavolejte do obchodu, kde jste ji koupila, a stěžujte si tam." "To si pište, že tam zavolám." Otočila se na kramfleku, vzteky bez sebe strhla z ramene kabelku, a už cestou přes místnost v ní hledala mobil. Když si uvědomila, že zbylí dva muži mají sluchátka a nemají ponětí, že se něco děje, a klidně malují pořád dál, vyštěkla: "Ať toho nechají." Bil s nespokojeným vrčením slezl ze žebříku a vydal se k nejbližšímu kolegovi. Alex obrátila pozornost ke svému telefonu. Zarazila se, protože si uvědomila, že nezná číslo. Potřebuji telefonní seznam nebo účtenku, pomyslela si a proběhla jídelnou a kuchyní do kanceláře. Kopii dodacího listu našla na jinak prázdném psacím stole. Popadla ji, zaregistrovala, že ano, stálo tam barva Bílý písek, a číslo bylo hned nahoře. Kabelku hodila na místo, kde prve ležela faktura, a namačkala číslo obchodu Barvy, laky, fermeže. Zlost v ní bublala jako láva, ale podařilo se jí jakž takž ovládnout. Ženě, minimálně podle hlasu kompetentní, která zvedla telefon, vysvětlila problém relativně klidným tónem. Dokonce se jí povedlo držet nervy pod kontrolou, i když ta pak řekla, že musí sehnat šéfa, a dala ji na čekačku. Nicméně po patnácti minutách čekání už měla skoro pěnu u pusy. Když to šéf konečně vzal, zchladila si žáhu na něm. Seřvala ho současně za zmršenou dodávku a také za to, že byla takovou dobu v pořadí. Pokoušel se ji uklidnit, vysvětloval, že mu to trvalo tak dlouho, protože musel převzít od řidiče papíry. Bohužel neměla na žádné chlácholení náladu. Vyštěkla, že jí to měl někdo říct a nenechat ji viset na


53

drátě. Navíc byla tak rozlícená, že se vážně obávala, že mezi řečí mohla prohodit nějakou tu urážku na konto neschopnosti oné ženské, co vzala telefon, že ji to nenapadlo. Ať tak či onak, manažer ji přestal uklidňovat. Chladně jí oznámil, že podle dodacího listu bylo objednáno a dodáno, šest plechovek barvy Bílý písek. Prý má podepsáno černé na bílém, že všechno bylo v pořádku. Alex okamžitě odsekla, že na zdech zcela určitě nemá Bílý písek. Naneštěstí připojila další urážku, možná dvě. No ano, moc diplomatické to věru nebylo, jenomže měla za sebou pár velice stresujících měsíců. Momentálně se cítila tak trochu jako žena na pokraji nervového zhroucení. Prchlivá reakce jí vynesla moment mrazivého ticha, následovaný ledově chladným prohlášením, že zbylé neotevřené plechovky jí nesmírně rádi vymění. Nicméně pro náhradu těch použitých se musí obrátit na malíře, jelikož převzetí barvy podepsali… a prý děkuje, že u nich nakupovala. Teprve oznamovací tón, který se ozval potom, co praštil telefonem, vytrhl Alex z hysterie. Otupěle mu naslouchala a zlost z ní unikala jako vzduch z propíchnutého balónu. Usedla na stůl, deprimovaně zírala na nevymalované zdi své kanceláře, a pak pomalu zavěsila. Dobře věděla, že na poslední problém zareagovala tím snad nejhorším možným způsobem. Ale krucinálfagot, vždyť během měsíců, kdy chystala tuhletu restauraci, snad nebylo jediného dne, kdy by se nevyskytl ten či onen problém. Začínala si myslet, že je tahleta zatracená putyka snad prokletá. Zhluboka se nadechla, na chvíli zadržela dech a pomalu vydechla. Načež se pokusila soustředit na to, co


54

je potřeba udělat, a ne na to, co se až dosud stalo. Stoly a židle dovezou zítra, takže jídelnu je potřeba vymalovat dnes v noci. Má malíře, potřebuje barvu… a to fofrem. Pochybovala, že budou s potěšením sedět a kopat se nudou do zadku dlouho. Fajn, pomyslela si nevesele, zajedu do nejbližšího obchodu s barvami a koupím správný odstín. A taky základní barvu na podkladový nátěr, protože limetková zeleň je tak výrazná, že pochybuji, že by ji Bílý písek překryl. Všechno to přivezu sem a potom ty mužské nějak donutím pustit se zase do práce. Už trochu klidnější vyrazila z kanceláře za malíři. Muže našla v jídelně, kde je nechala, ale žebříky byly pryč, stejně jako zbytek malířského náčiní. Páni malíři právě mířili ven a odnášeli s sebou svinuté krycí plachty. "Počkejte," vykřikla a rozběhla se za nimi. "Kam to jdete?" "Na pivo," informoval ji Bill, pochodující k dodávce zaparkované před restaurací. Krycí plachty hodil do otevřených zadních dveří. "Ale co restaurace?" vyhrkla. Panika v ní vstala z popela a měla se čile k životu. "Musíte dokončit malbu." Mužský zabouchl zadní dveře a vztekle se k ní otočil. "Řekla jste, že je to špatná barva a máme přestat malovat." "No to ano, ale zajedu koupit správný odstín a—" "Ne." Udělal čelem vzad a obcházel vůz ke dveřím řidiče. "Ne?" zopakovala a uháněla za ním. "Co myslíte tím ne? Dneska večer potřebuji mít restauraci vymalovanou. Zítra přivezou stoly." "Dámo, je pátek večer. Nebudeme tady posedávat a motat palci při čekání, než koupíte barvu. A pak se dřít


55

až do půlnoci, jen aby byla práce hotová." "Ale zítra přivezou stoly," zopakovala plačtivě. "Tak to asi uděláte nejlíp, když se pustíte do malování, protože my to dělat nebudeme." Otevřel dveře a vylezl za volant. Pokusil se zavřít, ale Alex stála v cestě. Zarazil se a zamračil se na ni. "Od samého počátku nebyla tahle hokna nic než osina v zadku. Byli jsme s tím skoro hotoví a připravení odejít, když jste najednou vrazila dovnitř a zastavila nás." "Je to nesprávná barva," upozornila nevěřícně. Ignoroval to a pokračoval: "Navrch jsme tady vlastně měli dělat už minulý týden, jenomže vy jste změnila termín. Málem jsme se přerazili, jen abychom za poslední dny dokončili ostatní zakázky a měli čas sem dneska přijít." "Položili nesprávný koberec. Musela jsem to nechat předělat. A jediný den, kdy byli pokladači k mání, byl ten, kdy jste měli původně přijít vy," sypala ze sebe. Při řeči se přes něj koukala na druhé dva muže, kteří zatím nastupovali do dodávky. Ani jeden se jí nepodíval do očí. Nevypadalo to, že by měli chuť se tady zdržet. "A teď tvrdíte, že přivezli špatnou barvu," suše navázal Bill, čímž přitáhl její oči zpátky k sobě. "Mám takový dojem, že buďto děláte chyby, nebo se vám ten nahoře snaží něco naznačit." "Ale já potřebuji vymalovat restauraci," teď už skoro škemrala. "V tom případě asi uděláte nejlíp, když se pustíte do malování, protože my jdeme na pivo. A teď už sakra uhněte, nebo vás do těch dveří přivřu." Ještě na něj moment hleděla, ale podle zarputilého výrazu poznala, že se od ní ukecat nenechá a práci nedokončí. S povzdechem ustoupila z cesty.


56

Se zavrčení zaklapl dveře a nastartoval motor předtím, než spustil okénko a podíval se na ni. "Je mi líto, že máte problémy," řekl skoro drsně a dodal: "Účet za dnešní malování vám pošleme."


57

4. KAPITOLA "Jestli máte uklizeno, lidičky, pustím vás ven a pozamykám." Cale pohlédl na sous-chef Bev. Stála na prahu Alexiny kanceláře a koukala na ně poněkud nespokojeně. Nemusel jí číst myšlenky, aby poznal, co Bev nevoní. Jejich přítomnost v kanceláři za Alexiny nepřítomnosti. Jenomže byli po skončení směny utahaní a v kuchyni nebyly žádné židle. No tak zašli do kanceláře, aby na pár minut ulevili nohám. Káravý pohled sous-chef ignoroval a namítl: "Alex říkala, že se vrátí o zavírací hodině. Čekáme na ni." Okamžitě zavrtěla hlavou. "Prve volala. V nové restauraci se vyskytl nějaký zádrhel a bude tam celou noc. Požádala mě, abych zavřela a pozamykala. Kdyby vám to nevadilo, pustím vás ven zadním vchodem. Od předního nemám klíče a musím ho zamknout zevnitř." Zamračil se, ale pak pohlédl na tetu Marguerite, která na gauči poposedla a hledala v kabelce mobil. Jakmile byla poslední objednávka hotová a pracoviště chef de cuisine uklizené, s úlevou se na něj složila spolu Leigh, novopečenou chotí jeho strýce Luciana. Při pohledu na vyčerpaný výraz jejich tváří se Cale provinile zašklebil. Hryzalo ho svědomí, poněvadž to byla jeho vina. Po odchodu Alex vydržel bojovat sotva něco málo přes čtvrt hodiny, načež v nouzi nejvyšší zavolal Marguerite a žadonil, aby mu přispěchala na pomoc. Marný boj vzdal těsně potom, co vyrobil dvě porce spálených ryb a jednu omáčku, která vzkypěla, utekla, chytla plamenem a příšerně zaneřádila gril. Nevěděl, co by si měl jiného počít. Naservírovat hostům nechutné, spálené jídlo a nechat Brickera, aby jim překroutil


58

myšlenky, takže budou odcházet s přesvědčením, že okusili nejlepší delikatesu v životě, bylo dost hrozné samo o sobě. Ale nechat Alexinu restauraci lehnout popelem bylo něco docela jiného. Zavolal Marguerite. Ukázalo se, že si s Leigh šťastnou náhodou vyrazily do města na večeři a do kina, a byly jen nějakých deset minut daleko. Vystartovaly za ním dřív, než jim vůbec stačil objasnit situaci. Nicméně to nebyla Marguerite, kdo mu nakonec vytrhl trn z paty, ale Leigh. Na svatbě se dozvěděl, že vlastnila restauraci, ale nedošlo mu, že také uměla vařit. Uměla. Převzala jeho dnešní funkci hlavního šéfkuchaře a zvládla to jako profík. Když bylo zapotřebí, Cale s Marguerite ji střídavě kryli, zatímco ona dělala, co mohla, aby dohnala skluz objednávek. Zbytek času strávili kontrolou mysli kuchařů, stejně jako číšníků a servírek, kteří neustále přibíhali s dalšími bločky. Bránili jim zaregistrovat, co se děje, zavolat Alex a všechno vybreptat. Nicméně se zdálo, že přestože zabránili poplašnému telefonátu, Alex zavolala sama od sebe. Bleskové přečtení mysli Bev ho však naštěstí uklidnilo. O pomoci, kterou tam dneska měl, nic nevyzradila. "Pak tedy," odtušila Marguerite, zaklapla telefon a sotva vstala Leigh, zvedla se na nohy i ona. "Myslím, že můžeme zamířit k domovu." Cale okamžitě vyskočil a obě zašel vděčně obejmout. "Děkuji za pomoc." "Nemáš zač," opáčila Marguerite, když ustoupil. Potom se trpce usmála a dodala: "Uvidím, jestli se mi podaří najít někoho, kdo by to za tebe vzal zítra večer." Znovu jí poděkoval. Pak zaváhal, a když vstal i mladší nesmrtelný, ukázal na Brickera očima. "Nevadilo by ti—"


59

"Jistěže," přerušila ho Marguerite. "Dům vykonavatelů je po cestě. Hodíme ho tam." "Dojdu nám pro kabáty," nabídl se Bricker. Cale zamumlal poděkování a přihlížel, jak zamířil ven z místnosti. "Cale." Přesunul zrak opět k Marguerite a na její tváři spatřil znepokojený výraz. Povzdechla si a řekla: "Myslím, že bude nejlepší, když pravdu o svých kuchařských neschopnostech povíš Alex co nejdříve. Možná ne dříve, než tě trochu lépe pozná, ale moc dlouho to neodkládej. Vztah započatý ve lži stojí na hliněných nohou." Vážně přikývl. Věděl, že má pravdu. Coby nesmrtelní měli dost tajemství, přes které bylo nutné se přenést, aby se mohli těšit z harmonického vztahu. Zbytečné lži jen zbůhdarma zvětšovaly břemeno. "Povím." "Tu máš," ozval se Bricker, který se právě objevil na prahu kanceláře. Na sobě měl zimník a Calův držel v ruce. "Takže ty teď jedeš do hotelu nebo tak něco?" "Nebo tak něco." Cale svrchník přijal a rozhlédl se, aby zjistil, kam dala Alex jeho sako. Uviděl ho na věšáku v koutě, došel si pro ně a natáhl si nejprve sako, na ně zimník, a byl připraven doprovodit Brickera a své spasitelky z kanceláře. "Nepotřebuješ adresu?" zeptal se Bricker. Zůstal stát ve dveřích a tím Cala donutil, aby se zastavil i on. "Jakou adresu?" zpozorněl. "Nové La Bonne Vie," suše opáčil Bricker a potřásl hlavou. "Nějakou dobu se ani nenamáhej dělat tajnosti. Tvá mysl je momentálně jako otevřená kniha. Alex je s konečnou platností ta pravá." "Myslím, že si to uvědomuje, Brickere," stroze konstatovala Marguerite a vzala ho pod paží. Pobídla


60

mladíka kupředu, aby se Cale dostal z místnosti. "A tu adresu jsem mu už dala." "Fakt?" užasl Cale. Překvapení příhodně odpoutalo pozornost od podráždění, které v něm vyvolala Brickerova slova. Přikývla, při tom vlekla Brickera kuchyní k zadním dveřím. "Mrkni na telefon. Poslala jsem ti SMSku." Vybavil si, jak si předtím hrála s mobilem, vytáhl z kapsy ten svůj a rychle zkontroloval textové zprávy. A opravdu, jedna mu přišla od Marguerite, s adresou. Sám pro sebe se zakřenil a uháněl za znaveným triem. "Děkuji ti, Marguerite," zašeptal a dřív, než jim otevřel zadní dveře, ještě jí vtisknul na tvář polibek. Leigh se na něj unaveně usmála a vyšla ven jako první, pak se Cale podíval na Bev. Vyčetl jí v myšlenkách strach, že má pozamykat a úplně sama dojít k autu na temném parkovišti. Přidržel jí dveře a slíbil: "Počkám a doprovodím vás k vašemu autu, než odjedu." "Děkuji," hlesla, očividně se jí ulevilo. Rychle zamkla a skoro běžela k malé Toyotě zaparkované vedle kontejneru na odpadky. "Máte auto daleko? Chcete svézt? Dneska v noci je pěkná zima." Pousmál se, ale zavrtěl hlavou. "Nemám vůz daleko. Jsem v pohodě. Dobrou noc." "Dobrou noc," zabouchla dvířka a nastartovala. Cale okamžitě vyrazil kolem boku restaurace. Marguerite, Leigh a Bricker už mizeli z dohledu, právě zahýbali k průčelí budovy a mířili k vozidlu, kterým ženy přijely. Následoval je stejně svižným tempem. Už se nemohl dočkat, až se dostane do té nové restaurace a znovu spatří Alex. Pomůže jí vyřešit jakýkoli problém, na který narazila, a získá tak šanci trochu se jí dvořit. No, pomohu jí, pokud ovšem nepůjde o vaření, upřesnil


61

v duchu, leč poněkud trpce. Přestože se při dnešním pozorování Leigh něco málo přiučil, nemyslel si, že by byl ještě někdy ochoten vydávat se za šéfkuchaře… nebo to dovolil někomu jinému. Sám pro sebe se ušklíbl, pelášil ke svému autu a nastoupil. Klíč strčil do zapalování skoro dřív, než měl zavřené dveře. Nesmrtelní snášeli extrémnější teploty lépe, ale dneska v noci byla fakt zpropadená zima. Taková, že to cítil, a nemohl nastartovat motor a pustit topení dost rychle. Nechal auto zahřívat, obrátil pozornost k GPS systému pronajatého vozu a zadal adresu, kterou mu poslala Marguerite. Ve chvíli, kdy měl zjištěnou trasu, byla také rozmražená okna. Zařadil rychlost a rozjel se. Po cestě se pokoušel vymyslet nějakou vhodnou záminku, kterou by zdůvodnil, proč Alex vlastně vyhledal. Alex popotáhla štafle o několik kroků doprava a znovu vylezla nahoru, aby pokračovala v malování. Při tom si pobrukovala melodii hrající jí do uší, a neodpustila si ani taneček do rytmu. Dospěla k názoru, že malíři měli dobrý nápad, a tak si přinesla sluchátka, aby mohla při práci poslouchat hudbu ze svého iPhonu. Odjakživa ji hudba uklidňovala. Často jí také pomáhala tvořit. Při rocku řvoucím jí do uší vymyslela některé z nejlepších receptů. Přesto ji překvapilo, že jí pomohla zvednout pekelnou náladu, ve které se ocitla poté, co bezmocně přihlížela, jak Bill a jeho chlapci mizí v dálce. V té chvíli byla tak na dně, že už to skoro vzdala a prostě odešla domů s tím, že tam zaleze do postele a prospí zbytek života. Jenomže byla odjakživa bojovnice a v tomto rozpoložení dlouho nezůstala. Po pár minutách, kdy si dovolila utápět se v sebelítosti, se jí


62

podařilo dát relativně do kupy, a tak popadla kabelku a zamířila do obchodu s barvami. Jak řekl Bill, pokud to chce mít vymalované, bude muset vymalovat sama. V žádném případě nehrozilo, že by sehnala jinou malířskou firmu, která by jí poslala partu chlapů v pátek, v době kdy už minul čas večeře, prakticky večer. Bylo to na ní a tečka. Po návštěvě obchodu Barvy a laky, kde zakoupila podkladový nátěr, správný odstín barvy a ostatní malířské náčiní, zajela ještě do železářství pro štafle. Konečně se mohla vrátit a dát se sama do práce. Kupodivu se z toho vyklubal veskrze uklidňující zážitek. Vyprázdnit si mysl a myšlenky nechat prostě odplynout, zatímco tělo pracovalo… fakt to mělo něco do sebe. S její hladinou stresu to dělalo pravé divy. Naneštěstí, jakmile polevilo napětí, dostaly se ke slovu další pocity… jako hlad… a žízeň. Smůla. Jídlo bylo jedinou věcí, kterou ji při obchůzce obchodů nenapadlo koupit. V žaludku jí zakručelo. Ušklíbla se hladové křeči a otočila se, aby přejela válečkem přes stírací mřížku, ale zjistila, že už vypotřebovala poslední zbytek barvy ve kbelíku. Zarazila se, pohlédla na zem, kde čekala plechovka s barvou, a potom zpátky na zeď. Nebyla žádný profesionál, podle svého skromného názoru však zatím odváděla dobrou práci. Krycí nátěr měla komplet hotový a nyní nanášela první vrstvu Bílého písku na třetí stěnu. Dvě již vymalované zdárně zasychaly, nicméně jí bylo nemilosrdně jasné, že navzdory krycímu nátěru budou potřeba vrstvy dvě, aby zdi vypadaly jaksepatří. Doufala, že než se vydá shánět potravu, dokončí první vrstvu. Jenomže začínala mít v žaludku pocity, jakoby si zavdala kyseliny a, ruku na srdce, docházela jí energie.


63

Když pracovala na třetí stěně, nohy se jí párkrát zcela bez legrace zatřásly. Roztřesené nohy a žebříky nejdou dost dobře dohromady, pomyslela si. Bude rozumnější dát si pauzu teď a malování dokončit až potom, co zavítá do fast-foodu nebo tak něco. Coby šéfkuchařka by nikdy nikomu ani za boha nepřiznala, že si pochutnala na něčem tak přízemním, jako je gumová houska s rehydrovanou cibulí a taveným, napůl voskovým sýrem, ale ve chvílích, jak byla tato, byl cheesburger právě to pravé ořechové. Při tom pomyšlení se usmála, odložila váleček do vaničky, uchopila ji do jedné ruky a opatrně slezla z žebříku. Válečků koupila hned několik, takže se s jeho vypíráním nenamáhala. Klidně ho nechala schnout, zavřela plechovku s barvou a zamířila do zadního traktu restaurace. Po umytí rukou si ještě zaskočila do kanceláře pro kabelku a kabát. O chvíli později už vycházela ze zadních dveří, a když se jí něco otřelo o ruku, málem vyskočila z kůže. Otočila se, aby zjistila, co to bylo. Uviděla, jak se nad ní tyčí temná postava a zaječela z plných plic. Ohnala se kabelkou jako nějakou zbraní a instinktivně jí začala do útočníka bušit. Jednou rukou ho vzala přes hlavu a druhou praštila do břicha, do ramene, prostě všude, kam dosáhla. Chválabohu si při jednom prudším pohybu vytrhla z uší sluchátka a vzala na vědomí, že její útočník vykřikoval její jméno, zatímco se pokoušel vykrývat její rány. Přestala útočit, ostražitě ustoupila vzad a bedlivě si temnou postavu prohlížela. Nakonec se roztřeseným hlasem zeptala: "Kdo jste?" "Cale Valens," povzdechl si a narovnal se z lehce shrbeného obranného postoje, který zaujal, když na něj začala dorážet.


64

"Cale?" vykulila nevěřícně oči. "Můj šéfkuchař Cale?" "Tak trochu," zamumlal. Hrabala se v kabelce a lovila klíče. V duchu si spílala, že venku nerozsvítila a nezkontrolovala malé parkoviště za restaurací dřív, než vyšla ze dveří. Našla svazek klíčů, vytáhla ho a rychle zapnula mini-baterku pověšenou na kroužku. Posvítila si na něj. Jo, rozhodně to byl Cale, její šéfkuchař, zjistila a zamračila se. Měla dojem, že mu ve tmě září oči. Světelný klam, řekla si a nejistě se rozhlédla. Až na její auto, bylo parkoviště prázdné. "Kde máte vůz?" "Parkuji vpředu. Původně jsem byl u předních dveří, ale nepovedlo se mi upoutat vaši pozornost. Když jsem uviděl, že míříte dozadu, obešel jsem dům v naději, že vyjdete ven," vysvětlil tiše, a pak jí naznačil, ať uhne rukou, ve které držela baterku, aby mu už nesvítila do tváře. "Byla byste tak laskavá? Moc ostré světlo." "Pardon," hlesla a zhasla. Přešlápla z jedné nohy na druhou a pohledem sklouzla ke svému autu. Momentálně měla v hlavě hlavně jídlo, pro které se vydala, ale potom si povzdechla. "Co tady děláte?" "Bev se zmínila, že jste narazila na nějaký problém. Napadlo mě, jestli třeba nemůžu pomoct." "Proč?" vyhrkla tak překvapeně, že až vyprskl smíchy. "Copak Kanaďané nevěří na pomoc bližnímu v nouzi?" odpověděl otázkou. Suše poukázala: "No, to ano, ale vždyť mě ani pořádně neznáte." "Rád bych to napravil." Alex ztichla údivem. Poslední dobou si natolik zvykla na muže, kteří prostě odešli nebo ji aspoň přehlíželi, že jí těmi slovy doslova vzal dech.


65

Bylo to trochu nenadálé… a – má-li být k sobě upřímná – hodně lákavé. Cale byl pohledný mužský, a jindy by mu poznávání své maličkosti možná s potěšením umožnila, ale tohle nebyl správný okamžik. Jednu restauraci musela zprovoznit a zároveň druhou nepřivést na buben. Flirtovat se spolupracovníkem nebo – natožpak – zaměstnancem, stručně řečeno: nebylo moudré. Zavrtěla hlavou. "Obávám se, že momentálně nemám v životě časový prostor na ničí poznávání. Omluvte mě." Obrátila se, aby překonala krátkou vzdálenost ke svému vozu, ale nebyla ani v polovině, když se Cale znovu objevil vedle ní. "Kampak jedete?" zeptal se a srovnal s ní krok, zatímco obcházela auto. "Domů," zalhala v naději, že se ho tím zbaví, ale místo toho koutkem oka zahlédla, jak kroutí hlavou. "To těžko. Nechala jste v restauraci rozsvícené a ještě nemáte vymalováno," namítnul. Zastavila se u dveří řidiče a křísla o něj pohledem. "Vy jste se koukal oknem?" "Jsem tu už hezkou chvíli. Několikrát jsem klepal, ale se sluchátky jste mě zjevně nemohla slyšet," konstatoval ironicky. "Mimoto je to podnik, a ne soukromý dům. Naznačování, že jsem nějaký šmírák Paul, si můžete odpustit." "Šmírák Tom," opravila ho nepřítomně a uvažovala, jak dlouho ji asi pozoroval. Posléze však dospěla k názoru, že na tom vlastně nezáleží, stiskla tlačítko odemykající vůz a otevřela dvířka šoféra. "Fajn, nejedu domů, jedu sehnat něco k snědku. Ale mám toho fakt hodně, zato čas na mužské mi momentálně schází, takže dobrou noc."


66

Bleskově vklouzla do auta a zavřela za sebou dřív, než mohl říci cokoli dalšího, čím by ji uvedl v pokušení. Naštěstí neotravoval, bez řečí couvnul pár kroků od auta. Vydechla úlevou, strčila klíček do zapalování a rychle nastartovala… lépe řečeno, chtěla nastartovat. Když se ozvalo jen dýchavičné cvak, cvak, cvak, strnula. "Ne, to si ze mě musíš dělat legraci," zašeptala a znovu otočila klíčkem, se stejným výsledkem. Nebyla mechanik, to byl její táta, sice se jí v mládí snažil vštípit jakési základy o autech, ale nedávala moc pozor. Přesto poznala, že ten zvuk nebyl dobrým znamením. Zkusila to ještě do třetice… všeho špatného. Dopadlo to navlas stejně. V zoufalství si opřela čelo o volant. To byla poslední kapka. Všechny tyhle problémy fakt nezvládne. Ne, když naráží na jeden hned za druhým. Co kdy do pekla provedla, že si zaslouží takový absurdní nápor smůly? Byla hodná, ke všem milá a nekritická. Taky přispívala na charitu. Co jsem komu sakra udělala, že si zasloužím tohleto? Zaklepání na okno ji přimělo zvednout hlavu a podívat se na Cala. K dobru mu bylo nutno přičíst, že vypadal, jako by mu její poslední problém spíš dělal starosti, než udělal radost. Což bylo vážně milé, jelikož mu přece právě řekla, ať si trhne nohou, byť velmi zdvořile. Vydechla a narovnala se na sedadle. Zapomněla, že motor nenastartoval, a stiskla tlačítko, aby spustila okénko. Když se pořád nic nedělo, došlo jí, že takto to nepůjde, a místo okna otevřela dveře. "Mohu pomoci?" nabídl tichým hlasem. Alex cítila, jak kroutí rty, a zeptala se: "Víte něco o autech?" "Ne. To není můj obor," přiznal omluvně. "Ale mám tady auto z půjčovny a mohu vás odvézt, kam budete


67

chtít." Mlčky na něj zírala, v duchu zvažovala pro a proti. Měla vážné podezření, že většina mužských by plýtvala jejím drahocenným časem na marné šťourání pod kapotou. A pak by jí předvedli scénku na téma: nemám vhodné nářadí, popřípadě součástky, jinak bych to spravil, místo aby přiznali, že to prostě neumí. Jeho upřímnost dovedla ocenit, ale zrovna mu řekla, že na žádného muže nemá čas, a to taky neměla. Když teď přijme jeho pomoc, bude se to brát jako využívání? Bude od ní očekávat něco na oplátku? A sejde jí vůbec na tom? Upřímně řečeno, měla už takový hlad, že jestli nesežene něco k jídlu, začne okusovat vzorkovník barev. "Bez závazků," dodal vážně, a to jí stačilo. "Tak jo, sakra," zabrblala, popadla kabelku a rychle vystoupila z auta. Kolem budovy kráčeli oba mlčky. Pokud šlo o Alex, byla příliš unavená, než aby vymyslela, co říci. Dokonce ani neuvažovala o tom, co si počne s autem. Soustředila se pouze a jenom na pokládání jedné nohy před druhou, a aby nespadla na zadek na zledovatělém betonu. A co se Cala týkalo, neměla ponětí, proč byl tak tichý. Napůl čekala, že zdvojnásobí své úsilí přesvědčit ji, aby mu dovolila ji poznávat. Ale to on ne. A mlčel dál, i když ji doprovázel k vozu značky Lexus, zaparkovanému na ulici před restaurací. Když otevřel dveře a se samozřejmostí sobě vlastní ji uchopil za loket a pomohl jí nastoupit, zamumlala díky. Přibouchnul dvířka a spěchal kolem dokola na řidičovu stranu. Mimoděk se zamyslela, zda jsou dobré způsoby nějakou evropskou zvláštností. Nikdy nezažila, aby ji Kanaďan doprovázel a usazoval do auta, jako by byla vyfouknutá ze skla a musela být chována ve vatičce.


68

Rychle si zapnula bezpečnostní pás, a jen co se otevřela dvířka řidiče, pohlédla na Cala. Nastoupil a spolu s ním se do vozu vedral studený větřík vonící jakýmsi citrusovo dřevitým aroma, které nedokázala identifikovat. Torontský vzduch ještě nikdy nevoněl tak hezky. Byla si docela jistá, že ta vůně patří jemu. Odhadovala ji na nějakou značkovou vodu po holení a přistihla se, že vděčně a uznale zhluboka vdechuje. "Kam byste chtěla jet?" zeptal se Cale. Nastartoval dřív, než si zapnul bezpečnostní pás. Alex otevřela pusu, a pak zaváhala. Nechtělo se jí přiznat, že měla v plánu navštívit fast-food. Je to přece šéfkuchař z Paříže, pro smilování Boží, při zmínce o rychlém občerstvení se jen povýšeně ušklíbne, to je jasná věc. Na druhou stranu, nestojím o něj a nemělo by mi na tom záležet, připomněla si, a vzpurně vyhrkla název. "A kde to je?" zeptal se Cale. Dokonce nad její volbou ani pohrdavě nevyklenul obočí. Uvolnila se a udala směr. Nebylo to daleko. Nevzala v úvahu, že už minula půlnoc, a proto když zjistila, že restaurace měla drive-thru nonstop, dost se jí ulevilo. Rychle vyšlo najevo, že Cale v průjezdním motorestu ještě nikdy nebyl. Když spustil okénko až dolů a vyklonil se ven skoro do půli těla, aby mluvil přímo do mikrofonu, Alex se přistihla, že se pobaveně kouše do rtu. Nicméně když po nadiktování její objednávky zaváhal a posléze požádal: "Všechno dvakrát, prosím. Je to pro dva," překvapeně zvedla obočí. Takže budu mít při jídle společnost, konstatovala v duchu. Doteď doufala, že ji jenom odveze zpátky a vysadí i s její kořistí. Mohla by tak pokračovat v práci. Ale jestli požádá, aby se k ní mohl při jídle připojit, bylo by vážně neslušné odmítnout. Koneckonců ji odvezl do


69

restaurace a zpět… a dokonce za jídlo zaplatil, dodala podrážděně, když odmávnul peníze, kterými chtěla za oba zaplatit. Zpáteční cestu strávila ignorováním vůně linoucí se ze sáčku na klíně. Soustředila se na vymýšlení nejlepšího způsobu, jak se ihned po jídle Cala zbavit. Zdvořilé: No, teď se zase musím pustit do práce, takže díky za všechno, jí připadalo jako nejlepší způsob. Přinejmenším to bylo to nejlepší, na co přišla do chvíle, kdy opět dorazili k její restauraci. Než by riskovala pokutu za parkování na ulici, navedla ho na parkoviště vzadu, a bezmála v okamžiku, kdy zastavil, byla venku z auta. Kráčela k zadnímu vchodu, v jedné ruce pytlík s jídlem, druhou hledala v kapse klíče, když vtom na ni Cale zavolal jménem. Netrpělivě se zastavila, podívala se za sebe a uviděla ho obcházet vůz. V ruce držel pouze jedno pití. Přišel blíž, skoro bolestně se usmál a poznamenal: "Zdvojnásobil jsem objednávku, protože jsem měl v úmyslu najíst se také." "Ano, to mi došlo," ujistila ho, a když zaváhal, konečně pochopila, co znamenalo, že nesl jenom jeden nápoj. Nechystal se k ní připojit, jak se obávala. "Páni, omlouvám se," vykoktala a zrudla. "Myslela jsem si, že počítáte s tím, že se najíte tady se mnou." Začala otevírat sáček, chtěla si z něho vzít svou polovinu jídla, ale řekl: "Vlastně ne, poněvadž jste povídala, že máte moc práce, ale jelikož mne zvete, bude mi potěšením se k vám připojit." "Ale já—" Začala mu povídat, že to vlastně žádné pozvání nebylo, jenomže to už obíhal vůz, aby vypnul dosud běžící motor a vzal i druhý nápoj. S povzdechem potřásla hlavou. To jsem holt celá já.


70

Snad jenom já mám přímo sebevražedný sklon dostávat se vlastní nejapností do takovýchto absurdních situací. Raději se otočila a pokračovala k zadním dveřím restaurace. V okamžiku, kdy je odemkla, stál už za ní. Otevřela, přidržela mu je, aby mohl s rukama plnýma kelímků vejít, načež ho následovala dovnitř, ale Cale se po pár krocích zastavil a začal se rozhlížet. Interiér ocenil tichým hvízdnutím. "Je to tu fakt obrovské." "Třikrát tak velké jako původní La Bonne Vie," přisvědčila hrdě. Zastavila se vedle něho, aby i ona obhlédla kuchyň. Snažila se na ni hledět cizíma očima. S potěšením si nemohla nepřiznat, že tady odvedla pořádný kus dobré práce. Dispozici místnosti navrhla sama a výsledek považovala za dokonalý. Byla v ní spousta místa, takže o sebe lidé nebudou zakopávat, a přesto nebyl nikdo tak daleko, že by musel zvedat hlas, aby byl slyšet. "Očividně počítáte s větším počtem kuchyňského personálu," poznamenal, zatímco si prohlížel jednotlivá pracoviště. "Dobře jednou tolik lidí, než je v původní restauraci," přitakala. "Už jsou najatí a vycvičení, připravení pustit se do práce." Užasle na ni pohlédl. "V takovém případě mne ovšem udivuje, proč jste tedy dnes večer prostě někomu z nich nezavolala, aby za Petera zaskočil." Zavrtěla hlavou. "Minulý měsíc cvičili v druhé restauraci s mými zaměstnanci, ale včerejškem počínaje jsem jim dala na dva týdny volno, aby mohli dát do pořádku své záležitosti a všechno ostatní, než se otevře tato restaurace. Většina odjela na dovolenou nebo domů, aby sem v průběhu tohoto týdne přestěhovali rodinu."


71

Když Cale mlčky zvedl jedno obočí, vysvětlila: "Někteří nejsou z města, a tak jsme se dohodli, že počkáme, dokud nebude zkušební doba, po kterou se zacvičovali, u konce, než uzavřeme pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Pro případ, že bychom nedokázali spolupracovat," pokrčila rameny. Přestože si dávala dobrý pozor, koho najme, při pohovoru ukazovali lidé jinou tvář než pak na pracovišti. Peter toho byl zářným příkladem. Když ho najímala, byl okouzlující a servilní, ale v kuchyni mu narostl hřebínek a stal se z něho egomaniak. Propříště se chtěla stejné chyby vyvarovat, proto do smlouvy zakotvila zkušební dobu. Naštěstí se všichni jevili, že se při práci dobře shodnou… zatím. "Šéfkuchař, kterého jsem najala, je z Britské Kolumbie. Dnes ráno odletěl pomoct své ženě s přestěhováním jejich domácnosti, jinak bych ho pochopitelně požádala, aby se do doby, než najdu náhradu, ujal první restaurace." "Nebudete tu šéfkuchařkou vy sama?" otázal se překvapeně. Zatímco ho vedla do jídelny, Alex cítila, jak podvědomě křiví pusu rozmrzelostí. "Původně jsem to měla v plánu. Najala jsem si obchodního manažera, aby se staral o obě restaurace po obchodní stránce, a já byla šéfkuchařkou v této." "Ale?" napověděl Cale následující ji doprostřed jídelny, kde položila sáček s jídlem a kabelku, a pak setřásla plášť z ramen. Hodila ho na zem, usadila se na krycí plachtu a začala otevírat pytlík s jejich baštou. "Ale narazila jsem na pár potíží a peníze začaly utíkat," řekla suše, zatímco vytahovala burgery a hranolky. Pohlédla na něj, přihlížela, jak odložil kabát a


72

uvelebil se naproti ní, a podotkla: "Obchodní manažeři jsou drazí." "Copak šéfkuchaři ne?" podivil se. "Skutečně dobří šéfkuchaři mohou být drazí, pokud jsou ambiciózní, chtějí vařit podle vlastních receptů a časem si otevřít vlastní restauraci. Ale muž, kterého jsem najala, je pohodový, nijak ctižádostivý. Je šťastný jako blecha, že bude vařit podle mých receptů v mé restauraci, a netouží se stát příštím Gordonem Ramsayem." Začala rozbalovat burger. "Navíc pochází z tohoto konce země. Tolik se nemůže dočkat, až se sem vrátí, že je ochoten pracovat relativně lacino… minimálně zpočátku," dodala s povzdechem. "Souhlasila jsem se zvýšením jeho platu po třech měsících. Tou dobou už si – doufejme – restaurace na sebe vydělá." "Ale nejraději byste byla šéfkuchařkou sama," odtušil s velice pomalou dikcí, a téměř zvědavě sledoval, jak se zakusuje do svého burgeru. Alex kousala, žvýkala a polykala, a když jí první sousto sklouzlo do prázdného žaludku, měla co dělat, aby nezakňourala rozkoší. Sáhla po osmaženém bramborovém hranolku a přikývla. "Přirozeně. Vaření bylo vždycky mou největší láskou. Raději bych vařila, než dělala cokoli jiného na světě. A, ruku na srdce, kdybych věděla, že otevření druhé restaurace bude taková osina v zadku, a vystrnadí mě od sporáku, ani za nic bych se do toho nepustila." "Chápu." Cale opatrně rozbalil svého burgera. Znovu si ukousla a posmutněle se rozhlédla po nedokončené jídelně. V rozšíření svého teritoria vkládala tak veliké naděje. Snila o tom, jak diriguje krásnou novou kuchyni, vytváří úžasné nové recepty, podává jídla světové úrovně. A možná si i vyslouží onu prestižní


73

michelinskou hvězdičku, pokud tedy Michelin někdy vydá průvodce po Kanadě. Šuškalo se o tom, že to zvažují, či na něm dokonce už i pracují. Získání michelinské hvězdičky by bylo zlatým hřebem její kariéry. Nebo dvou, nebo tří. Marné sny. Pochmurnou realitou dneška bylo, že díky všem problémům, na které při otevírání této restaurace narazila, sáhla na dno úspor. Nezbylo jí, než šetřit, kde se dalo. A aby renovaci dokončila, musela si vzít půjčku, za kterou ručila vlastním domem. V této chvíli by jí ke štěstí stačilo, kdyby uvedla do provozu tuto restauraci, a ta byla finančně soběstačná. Naděje, že si povede tak dobře, že splatí všechny dluhy a bude si moct dovolit najmout obchodního manažera a vrátit se k vařečce, byla prostě jen… naděje. A začínalo to vypadat, že se hned tak nesplní, leda ve vzdálené budoucnosti… jestli vůbec někdy. Alex si upřímně přála, aby se do této fantasmagorie nikdy nepustila. Ve své kuchyňce v původní vesele prosperující La Bonne Vie, malé ale její, byla šťastná. Proč jsem se s tím prostě nespokojila? "To je dobré." Calův překvapený výkřik vytáhl Alex z chmurných myšlenek. Zvědavě se na něj podívala a uviděla, že zvedl horní polovinu housky svého burgeru a teď koukal, co je pod ní. Při tom nezapomínal nadšeně žvýkat sousto v puse. Pousmála se. "Je to jenom cheesburger. Copak jste ještě nikdy žádný nejedl?" Zavrtěl hlavou. Na to, aby odpověděl verbálně, měl příliš mnoho práce s kousáním do burgeru. Alex se tiše zasmála a také si ukousla. Pobaveně sledovala, jak Cale opět otevřel svůj burger a jal se studovat, z čeho se skládá. "Burger je hovězí, oui?" ujišťoval se s pohledem


74

upřeným na karbanátek. "Ano," přitakala se smíchem. "A tyhle bílé věcičky?" Prstem šťouchnul do přílohy hned nahoře. "Rehydrovaná cibule." "Rehydrovaná?" "Usuší ji a odvezou do restaurace, kde ji zase namočí do vody, aby znovu nabobtnala, než ji přidají do burgerů." "Proč?" zeptal se překvapeně. Pokrčila rameny. "Třeba mají dojem, že by skutečná cibule byla na malých burgerech moc chuťově výrazná. Na velké burgery dávají opravdickou, čerstvou cibuli." "Hmm." Cale si s chutí ukousnul další sousto, zjevně mu nevadilo, že cibuli dehydrovali a rehydrovali, než přistála na jeho burgeru. Alex ho chvíli pozorovala, překvapilo ji, jak moc si to jednoduché jídlo vychutnával. Jí jako k smrti vyhladovělý trosečník, pomyslela si, a pak potřásla hlavou a obrátila pozornost k vlastnímu jídlu. "Takže," zamumlal Cale, jakmile spolknul poslední kousek svého burgeru a zaměřil se na krabičku hranolků. Vytáhl jednu žlutou tyčinku, zvědavě se na ni zadíval a pokračoval: "Kdybyste našla někoho, kdo by oba podniky řídil za nízkou mzdu, mohla byste se vrátit k vaření?" "Leda ve snu," zašeptala a strčila do pusy smažený hranolek. Dobrý obchodní manažer, který by dohlížel na obě restaurace, by stál minimálně dvojnásobek toho, co platila svému šéfkuchaři. A ten, byť měl titul šéfkuchaře, ve skutečnosti pracoval jako sous-chef nebo dokonce vedoucí kuchyně. Všechna rozhodnutí dělala sama. Sestavovala jídelníček, vyřizovala personální záležitosti,


75

určovala směny a výplaty. A dělala také všechny ostatní věci, které měl obvykle na starosti hlavní šéfkuchař. Jenom se už nedostala k vaření. "Ale měla byste z toho radost, oui?" zeptal se Cale, a jeho přízvuk byl silnější než obvykle. Alex vzhlédla a uviděla, že ji vážně pozoruje a čeká na odpověď. Což v ní spolu s tím zvláštním zesílením přízvuku vzbudilo podezření, že její odpověď je nějak důležitá. "Jistěže měla," odpověděla upřímně. "Nesnáším obchodní stránku podnikání. Nejsem rozený organizátor. Jsem spíš tvůrčí typ, zvyklý na chaos." "Chaos?" Přikývla. "Všude mouka a ostatní suroviny. Rachot hrnců a pánví, řinčení nádobí. Vůně italského koření a kuchyňských bylin z předkrmů i hlavních chodů, která soupeří s vanilkou a citrónem dezertů." Pokrčila rameny. "Prostě každonoční kuchyňský chaos, obvykle pod kontrolou, a já to zbožňuju. Sedět zavřená v zapšklé malé kanceláři a snažit se vyrovnat sloupečky Má dáti a Dal, je pro mě jistý druh mučení." Povzdechla si. "Krom toho, přestože jsem se vždycky považovala za pohodový, diplomatický typ člověka, zjistila jsem, že ve skutečnosti nejsem moc dobrá na krize." Ušklíbla se a svěřila mu: "Obávám se, že jsem se tento týden párkrát dala unést, a když se něco pokazilo, snížila jsem se k ječení. Myslím, že si na mně začíná svou daň vybírat stres." "Hmm." Cale si odkašlal a prohlásil: "V tom případě si myslím, že vám mohu pomoci k návratu k vaření, Alex." "Jak?" zeptala se překvapeně. "Já totiž ve skutečnosti nejsem šéfkuchař."


76

5. KAPITOLA Cože? Co jste to právě řekl?" Cale zhodnotil Alexin výraz a trochu pomaleji zopakoval: "Nejsem šéfkuchař. Jsem obchodník." "Ale vy— Najala jsem vás, abyste— Pane Bože!" S panikou ve tváři vyskočila a začala prohledávat kapsy. Když vylovila telefon a dala se do mačkání čísel, Cale se zamračil a zvedl se také. "Komu voláte?" "Bev," odsekla. "Musím zjistit, jestli jste mě zruinoval nebo ne." "Nezruinoval jsem vás," uklidňoval ji. "Prosím, Alex, dejte to pryč." "Ne. Já—" zmlkla a zabodla do něho oči. "Připravil jste pstruha Amandine. Byl perfektní." "Ehm… ano… inu…" Zamračil se a pokoušel se rozhodnout, jak z tohohle nejlépe vybruslit. Očividně si měl vzít čas na rozmyšlenou, než otevřel tu svou nevymáchanou pusu. Myslel na jedinou věc. Ona miluje vaření a on obchodování, tak proč si to nevyměnit? Víc by jí pomohl jako manažer než v roli kuchaře. Domníval se, že se ráda vrátí k vaření a problematiku podnikání s chutí přenechá jemu. A měl podezření, že by z toho fakt měla radost, ale začít vyhrknutím: Nejsem šéfkuchař, pravděpodobně nebyl zrovna nejchytřejší způsob, jak jít na věc. Alex ještě nebyla připravená na prohlášení: Nejsem kuchař, nýbrž upír, a nemohl vysvětlit, že opravdu není šéfkuchař, bez objasnění toho, jak se mu podařilo udržet dobrou pověst její restaurace. Ježíši, dneska v noci tomu teda dávám na frak, jen co je pravda, uznal v duchu. Měl vážné podezření, že na vině byla ta záležitost s životní družkou. Navzdory


77

Margueritiným pocitům, Saminu vzrušení, a dokonce i Brickerovu popichování, fakt nebyl připravený tam nakráčet a zjistit, že Alex doopravdy je jeho životní družkou… a tudíž situaci nezvládl s obvyklou suverenitou. Musel nepříznivý vývoj zvrátit – a to rychle – jinak měl strach, že ho každou chvíli vykráká za uši a vyhodí. Dříve, než se stačil rozhodnout, jak zachránit situaci, Alex ho přestala probodávat pohledem a soustředila se na telefon. Na druhém konci to zjevně někdo vzal. "Promiň, že tě budím, Bev," ohlásila se Alex pohřebním tónem. "Ale musím se dozvědět, co se dnes v noci stalo v restauraci." Nemusel slyšet ženin hlas, aby věděl, co odpoví. Postarali se, aby si ani ona, ani nikdo z personálu nebyl vědom Margueritininy a Leighiny přítomnosti v kuchyni. Přesto se mu ulevilo, když slyšel, jak Bev ujišťovala Alex, že všechno šlapalo jako švýcarské hodinky a Cale měl ohromný úspěch. Všichni na jeho výtvory pěli samou chválu, říkala ta dobrá žena, a jeden z nejrespektovanějších kritiků jídla ve městě byl tak nadšený, že se představil a slíbil velice pochvalnou recenzi v sobotním sloupku o jídle. A jak tak mluvila a mluvila, Alex vypadala pořád zmatenější a zmatenější, a když hovor ukončila, obrátila na Cala nic nechápající oči. Jakmile však strčila mobil zpátky do kapsy, ponurý výraz se vrátil. "To má být jako nějaký francouzský žertík? Bev tvrdila, že večer šlo všechno hladce. Lépe než hladce. Co—?" "Posaďte se, Alex. Prostě si sedněte a mlčte," skočil jí tiše do řeči. "Všechno vysvětlím." Váhala, ale pak si zase sedla na své původní místo. Cale se okamžitě usadil naproti ní. Mohl si zavařit mozek. Jak mám tohleto sakra


78

vysvětlit… a poté dostal nápad. "Obávám se, že má angličtina není tak dobrá, jak bych si přál. Občas, když se pokouším něco vysvětlit, vyjádřím se zavádějícím způsobem." Právě si v duchu gratuloval, jak to hezky vymyslel, když pochybovačně opáčila: "Mně to přišlo docela jasné. Nejsem šéfkuchař, je až moc srozumitelné." Cale se zašklebil. "Ano, inu, chtěl jsem tím vyjádřit, že nejsem takový kuchař jako vy. Tvrdila jste, že vaření je vaší největší láskou, zatímco obchodní stránka věci ne. Já jsem pravý opak. Obchodování miluji a vaření bych se raději vyhnul." Když přimhouřila oči, dodal: "Na rozdíl od vás, když jsem se dal na vaření, nešel jsem za svým snem." Ale ona to vlastně nebyla tak docela pravda. Když jsem totiž souhlasil, že budu kuchařem, kterého dnes večer potřebovala, ve skutečnosti jsem šel za snem, uvědomil si. Za snem o životní družce. Jak ji najdu a prohlásím za svou. Byl to celoživotní sen, popravdě řečeno. Ten se zdá všem nesmrtelným. "Dostal jsem se k vaření na nátlak rodiny." Což nebyla úplná lež. Uvrtala ho do toho Sam, což byla Alexina sestra a – dá-li Bůh – záhy to bude jeho švagrová. "Aha," zamumlala Alex a vážně přikyvovala. "Chápu. Rodinná restaurace… tlak rodičů, abyste se vyučil kuchařem a převzal rodinný podnik…" Znovu přikývla. Zjevně si byla jistá, že přišla věci na kloub. "Vaření vám nejde z duše, ale máte ho v krvi." "Krev má s mou situací rozhodně hodně společného," zabručel Cale. "Co tím myslíte?" "Nic," vyhrkl. "Pointou je, že skutečně nerad vařím.


79

Dávám přednost jednoduché logice obchodu a mnohem raději bych se vám postaral o tuto stránku restauratérství. A vaření nechal na vás." Alex lehce naklonila hlavu, na tváři se jí odrážela nejistota. "Skutečně jsem od vás neočekávala, že celou dovolenou strávíte vypomáháním v restauraci. Myslela jsem – well, vlastně jsem doufala – že budete ochotný vařit jen pár nocí, dokud nenajdu někoho za Petera." "Rád vám vypomohu tak dlouho, jak dlouho to bude zapotřebí," ujistil ji. "A jako obchodní manažer se s potěšením postarám o náhradu za Petera, je-li to nutné." "Je-li to nutné?" udiveně ho chytila za slovo. Zaváhal, ale pak si řekl, že kdyby Alex rovnou vyklopil, že doufá v mnohem trvalejší svazek, příliš by pokoušel štěstí. Krom toho, i kdyby se mu ji nakrásně podařilo přesvědčit, aby byla jeho životní družkou, nevěděl, co by to mohlo přinést do života jim oběma. On cítil potřebu změny a s radostí ponechá své společnosti v Evropě v rukách manažerů. Pouze by na ně dohlížel z Kanady, zatímco by tady Alex pomáhal řídit její restaurace. Nicméně by také mohla změnit názor na směr svého života. U nových životních družek to nebylo řídkým jevem. Pokrčil rameny a omezil se na pouhé: "Poohlédnu se po dostupných lidech s patřičnou kvalifikací a konečné rozhodnutí nechám na vás." Uvolnila se a pomalu přikývla. Výraz její tváře se opět proměnil, tentokrát působila zamyšleně. Cale si byl jistý, že měla sto chutí souhlasit, jenže to byla obchodnice, a pokud došlo na rozhodnutí takového dosahu, očividně se už naučila opatrnosti. Jakkoli pro ni musela být představa návratu k vaření lákavá, neskočila slepě po příležitosti, protože řekla: "Musím si to


80

rozmyslet." "Jistěže," odtušil. "A momentálně na to nemám čas," dodala s pohledem na čekající stěny. Ze rtů jí splynul tichý povzdech a odevzdaně vykročila k opuštěnému kbelíku, o válečku nemluvě. "Vážím si vaší nabídky, ale nenechám se první pohlednou tváří jen tak snadno přesvědčit, abych jí předala otěže svého podniku." "Připadám vám pohledný?" zakřenil se a poklekl, aby jí otevřel plechovku s barvou. Zrudla, ale protočila oči a prohnanou otázku ignorovala. Jenom si od něho vzala otevřenou nádobu a nalila hustou tekutinu do vaničky, zatímco věcným tónem pokračovala: "Potřebuji znát vaši kvalifikaci, a jaké máte zkušenosti. Nerada žádám o životopis, ale vážně by mi při rozhodování pomohl." "Sdělím vám ho ústně, zatímco vám budu pomáhat s malováním," nabídl ve vší vážnosti. Alex postavila plechovku na zem a zamračeně se na něj podívala. "To není nutné. Nečekám od vás, že mi s ním pomůžete. Malování jídelny nemá v popisu práce ani šéfkuchař, ani obchodní manažer. Krom toho na to nejste oblečený," upozornila. Cale se zahleděl na svůj značkový oblek, pokrčil rameny a začal si sundávat sako. "Mám několik stejných obleků a tento už je tak jako tak starý. Krom toho z vlastní zkušenosti vím, že dobrý obchodní manažer udělá cokoli, co je zapotřebí. Přesně jako vy." Alex se ušklíbla. "Když malíři práskli do bot, neměla jsem moc na vybranou." "Vždycky máte na výběr," odtušil vážným hlasem. "Ne vždy z dobrých možností, ale vždy máte na výběr. A vy jste si vybrala zodpovědně."


81

"To jsem celá já, zodpovědná Alex," zavtipkovala na vlastní účet a otočila se, aby s kbelíkem v ruce vystoupala na štafle. Postavila ho do držáku nahoře, a pak shlédla dolů. "Mohl byste mi podat váleček, pěkně prosím?" "Jistěže." Zvedl požadovaný nástroj a podal jí ho. Chvíli pozoroval, jak namáčí váleček do kbelíku a přejíždí po stírací mřížce, a potom se rozhlédl. "Máte ještě jeden kbelík a váleček?" Alex se zarazila a podívala se na něho. "Vážně nemusíte—" Rázně ji přerušil: "Já chci." Okamžik na něj zírala, ale potom pokrčila rameny a ukázala do kouta poblíž přední části místnosti. "Támhle je další vanička a váleček. Ale druhé štafle nemám, takže budete muset dělat spodní polovinu, zatímco já horní." "Vy jste šéf," zlehka odtušil Cale a šel najít náhradní kbelík s válečky. Měl nalitou barvu a zrovna se vedle ní pouštěl do spodní poloviny stěny, když položila první otázku. "Takže, vyrozuměla jsem, že z obchodního hlediska řídíte rodinnou restauraci v Paříži, a také tam občas vaříte? Nebo se vám podařilo zbavit se vaření docela?" Cale se zamračil na zeď, kterou maloval. Věděl, že tady kráčí po tenkém ledě. Tušil, že Marguerite měla pravdu, a vztah založený na lži k ničemu dobrému nepovede. Proto nechtěl lhát víc, než bylo nezbytně nutné. Nakonec řekl: "Až do dnešního večera jsem velmi dlouho nevařil." Což byla kupodivu pravda, dříve skutečně vařil. V mládí několikrát pekl maso na otevřeném ohni. Nebylo to sice žádné vaření à la Cordon Bleu, za vaření se to nicméně počítat dalo.


82

"Nyní tedy restauraci jenom řídíte?" vyzvídala Alex za tichého šoupání válečku, jezdícího nahoru a dolů po zdi. Cale se ušklíbl, při přemýšlení automaticky pohyboval rukou a přejížděl válečkem po stěně. Vůbec žádnou restauraci neprovozoval, ale byl přesvědčený, že by nebylo zrovna moudré říkat to nahlas. Místo toho prohlásil: "Řídím několik firem v Evropě. Většina z nich se zabývá cestovním ruchem a dopravou zboží." "Cestování a doprava? Jak jste se dostal od nějaké restaurace k cestování a dopravě?" podivila se. "Není to tak odlišné," řekl a pomyslel si, že je to pravda. Argentis Inc. a Argeneau Enterprises měli rozhodující vliv v Kanadě a ve Státech, stejně jako ve Spojeném království. Ale on sám měl svou vlastní verzi společnosti ve Francii, Itálii a Španělsku, pod názvem Valens Industries. Provozoval krevní banky a dohlížel na distribuci krve, krmení lidu… přinejmenším tedy nesmrtelného lidu. Vycházel vstříc potřebám nesmrtelných také v ostatních směrech. Jedna společnost se třeba specializovala na cestování. Lety, které začínaly a končily za tmy. Pokud si to tedy nesmrtelní nepřáli, nemuseli cestovat se smrtelníky. Také poskytovala služby při doporučování a rezervaci bydlení ve vybraných destinacích. Během pobytu pak zajišťovala přepravu našinců, zásobování krví a také vydávala průvodce po místních atrakcích, oblíbených a vyhledávaných jejich druhem. Navíc měl firmu, která obstarávala doklady a ostatní věci, které nesmrtelní potřebovali, když měnili jméno a stěhovali se. Jenomže tohle všechno Alex povědět nemohl, tak mlžil: "Mám klientelu se zvláštními požadavky. Nepřeje


83

si využívat obvyklou dopravu a cestovat hromadně." "Aha. Bohatí vyžadující speciální zacházení," zestručnila. "Těch míváme spoustu i v mojí restauraci." "Ano, tím jsem si jist," zamumlal Cale a pomyslel si, jak by asi byla překvapená, kdyby věděla, že hezká řádka z nich byli nesmrtelní. Někteří příbuzní, ti co našli životní druhy a opět začali jíst, podle Leigh a Marguerite pravidelně navštěvovali La Bonne Vie a zbožňovali jídlo, které tam podávali. Leigh byla dočista u vytržení, že získala přístup k receptům na omáčky, které tam během večera místo něho připravovala. Ačkoli si hned pospíšila s ujištěním, že tam kvůli tomu nepřestanou s Lucianem chodit. Prohlásila, že jídlo vždycky chutná lépe, když je uvaří někdo jiný. Vzápětí ho Alex vytrhla ze zamyšlení dotazem: "Jaké zboží přepravujete?" Cale si sám pro sebe povzdechl. Tohle nelhaní se ukázalo být docela únavným. Vzal si trochu času na rozmyšlenou, načež vágně pokračoval: "Tito zvláštní klienti často mají jisté chutě, které si přejí uspokojit, a přitom nejde o nic, co koupíte v potravinách." "Prosím, jenom mi neříkejte, že je tu řeč o prostitutkách," ozvala se Alex ze štaflí. Nakláněla hlavu a hleděla na něj s očividnými obavami. "Ne. Pouhopouhé exotické nápoje nebo nezvyklé vymoženosti," ubezpečil ji se smíchem. Co se týče nápojů, nedostali jste u něho nic exotičtějšího než krev. A ty vymoženosti? Občas rakev na spaní pro staromilce, kteří se neradi vzdávali starých zvyků. Věci exotické a nezvyklé… pro smrtelníky. "Exotické nápoje," zamumlala. Kroutila nad tím hlavou, pak ohrnula nos a zeptala se: "A vás vážně baví obchodní stránka věci?"


84

Cale se zachechtal jejímu výrazu. "Všechno není tak suchopárné, jak se vám asi zdá. V řešení vzniklých problémů je jistá výzva, v nových projektech vzrušení a—" "Jo, jo, beru vás za slovo," přerušila ho znechuceně. "Upřímně řečeno, řešení problémů nepatří k mým silným stránkám… ledaže jde o problém, jak připravit z rajčat omáčku, co by nebyla tolik kyselá, nebo jak upéct perfektní soufflé. S jídlem vycházím lépe než s lidmi. Lidé mají sklon mě štvát." Překvapeně k ní vzhlédl. "Ale vlastníte restauraci. Dennodenně jednáte s lidmi." Jenom mávla rukou. "Jednám s personálem kuchyně, který je inteligentní a dobrý v tom, co dělá. Nemusím jednat s otravnými hosty, kteří si objednají něco, o čem v životě neslyšeli, jako třeba gazpacho, a pak si stěžují, že je polévka studená, protože nevědí, že se tak má podávat." Podrážděně zamlaskala. "A rozhodně nejsem zvyklá na handrkování s neschopnými prodavači, kteří si zapíší nesprávná čísla a posílají mi pak naprosto nevhodné a nechtěné zboží. Jako třeba limetkově zelený koberec a barvu, a křiklavě oranžové kachličky do koupelny." "To se stalo?" zeptal se Cale překvapeně. Alex s povzdechem odložila váleček do kbelíku, protáhla si záda a přikývla. "Pročpak si myslíte, že asi tady maluju? Na tohle jsem si najala lidi. Bohužel jsem v době, kdy jsem se sem dnes večer vrátila ze staré restaurace, s hrůzou zjistila, že dodali špatnou barvu. A aby toho nebylo málo, malíři s ní vesele natírali stěny, už skoro končili," vysvětlila otráveně a zavrtěla hlavou. "Zdi vyhlížely, jako by je někdo celé pozvracel zeleným slizem."


85

Cale se zadíval na nevymalovanou část zdi a všiml si zeleného nádechu, který prosvítal bílým podkladovým nátěrem. Znovu projel válečkem barvou ve vaničce a pokračoval v líčení se slovy: "A ten zelený koberec?" "Stejná písnička. Tehdy jsem ještě měla projektového manažera a sama pracovala ve druhé restauraci na zácviku nového personálu. Stavila jsem se tady po zavírací době na kontrolu a zjistila, že namísto odstínu, který jsem vybrala, je na zemi položený hráškově zelený koberec. Málem jsem dostala infarkt. Navíc bylo už strašně pozdě v noci a nedalo se s tím vůbec nic dělat. Většinu příštího dopoledne jsem pak strávila telefonováním ve snaze dát to do pořádku." "Očividně jste uspěla," poznamenal s pohledem upřeným na tmavý koberec, který prosvítal skrz krycí plachtu. Odfrkla si. "Jo. Ale co to stálo. Projektový manažer převzetí koberce podepsal, a vrátit ho nebylo možné, protože už byl položený. Prakticky jsem to musela celé znovu zaplatit, abych dostala správnou barvu." "A tehdy jste vyhodila projektového manažera?" optal se Cale, posouvající kbelík s barvou doprava, aby pokračoval v malování. "Ne," povzdechla si. "Řekl, že zapomněl, jakou barvu jsem vybrala, a já s ním hned nevyběhla. Myslela jsem si, že to byl jen ojedinělý přehmat. Tak jsem to pro jednou skousla, ale to samé se opakovalo s kachličkami do koupelny a kuchyní." "Křiklavá oranžová?" vybavil si její dřívější slova. "Ano," přisvědčila nevesele. "A v tomto případě jsem mu ráno ještě připomněla, jakou barvu by měly kachličky mít. Dokonce jsem předchozí večer zavolala do obchodu a přinutila prodavače přečíst kódy zboží, aby


86

bylo jisté, že se shodují s těmi na mé potvrzené objednávce." "Shodovaly se?" "Do puntíku. Tak jsem odešla do práce do staré restaurace s jistotou, že všechno bude v pohodě. A tu noc, nic zlého netuše, jsem nakráčela do kuchyně a koupelen obložených oranžovými kachličkami." "Projektový manažer jim dovolil začít obkládat?" zamračil se Cale. Alex si zhnuseně odfrkla. "Ukázalo se, že ten můj slavný projektový manažer byl náruživý alkoholik a očividně býval mimo víc než při smyslech. Toho dne přišel s kocovinou, pustil obkladače dovnitř, nechal je podepsat převzetí kachliček a odešel omdlít do mojí kanceláře." S povzdechem potřásla hlavou. "Ale tentokrát jsem to skousnout nehodlala. Kachličky, které jsem objednala, byl absurdně drahý italský import. Stály skoro tolik, kolik všechno ostatní dohromady." "Co se stalo?" Hořce zkroutila rty. "Předák obkládačů byl chytřejší než pokladači koberce. Napadlo ho, že by ta oranžová mohla být špatná a pokusil se vzbudit projektového manažera, ale byl tuhý jako štolverk. Tak znovu překontroloval kódy kachliček na stvrzence. Srovnal je s čísly na krabicích, ještě než je převzal. A čísla byla stejná, tak prostě došel k názoru, že mám špatný vkus a pustil se do práce." Pohlédla dolů, a když spatřila Calův překvapený výraz, ironicky se usmála. "Sama jsem ta čísla překontrolovala, a skutečně byla totožná. Zřejmě se spletl prodavač a omylem prohodil kódy, když je zapisoval, a tak byly na objednávce oranžové kachličky… a já tu zatracenou věc podepsala bez toho,


87

abych kód znovu ověřila. Dostala jsem přesně to, co bylo na objednávce, kterou jsem podepsala." Cale se ušklíbl a tipnul si: "Dodavatel by je nevyměnil?" Alex si odfrkla a zase se vrátila k práci. "Ty oranžové už byly na stěnách. Musely se strhnout a přirozeně nešly dolů v jednom kuse… a jak už jsem říkala, byly velice drahé. Proč by na sebe bral takovou škodu, když nemusel. Můj podpis na objednávce s nesprávným kódem zboží ho bohužel zbavil odpovědnosti. Z právního hlediska to byla moje chyba. Kupující je povinen zkontrolovat… na pozdější reklamace nebude brán zřetel." "A teď zase barva," zabrblal Cale. Zachmuřeně se znovu se pustil do malování. "Ano, well, po těch kachličkách jsem projektového manažera konečně vykopla." Zamračila se na zeď a připustila: "To už však bylo příliš pozdě. Výměna kachliček, i když za levnější, mě finančně docela vyčerpala. Nemohla jsem si dovolit najmout dalšího manažera, přitom jsem tady ale potřebovala někoho, kdo by se postaral, že se takovéto chyby nebudou opakovat. Další omyl jsem si rozhodně nemohla dovolit, proto jsem před dvěma týdny povýšila Petera na šéfkuchaře. Tak jsem mohla být tady a vždycky všechno překontrolovat." "Ale?" napověděl. Věděl, že se něco muselo zvrtnout, jinak by teď tady nepřemalovávali zdi. "Dnes jsem zajela do staré restaurace pro nějaká lejstra a malíři se ukázali trochu dřív. Navíc jsem díky Peterově výpovědi za něj musela hledat záskok, a tak jsem se tam zdržela mnohem déle, než jsem měla v plánu. V době, kdy jsem vás v restauraci opustila a


88

dostala se zpátky sem, uplynuly od mého odchodu dobré čtyři hodiny." Nešťastně pokrčila rameny. "Mezitím přivezli špatnou barvu a chlapi se pustili do malování." "Aha," vydechl Cale. Zhruba minutu pracoval mlčky, a pak se zeptal: "Budete muset zaplatit vícenáklady spojené i s touto záměnou?" Alex nešťastně pokrčila rameny. "Malíři podepsali převzetí barvy. A je spotřebovaná, nebo aspoň většina. Manažer v obchodě řekl, ať přinesu zpátky všechnu barvu, která nebyla načatá. Což je jedna plechovka," dodala suše. "Předpokládám, že jste zkontrolovala potvrzenou objednávku, abyste měla jistotu, že jste tentokrát objednala správné zboží?" dotázal se mírně. Přikývla. "Na objednávce i na dodacím listu je napsáno Bílý písek." "A co plechovky?" Přestala malovat a překvapeně se na něj podívala. Zkontrolovat plechovky ji zjevně nenapadlo. Váleček odložila do kbelíku, bleskově sjela ze štaflí a přeběhla k vypotřebovaným a poslední neotevřené plechovce s barvou, které prve naskládala do kouta. Cale okamžitě položil váleček a následoval ji. Zastavil se vedle ní a rychle prohlédl nádoby. Víka spotřebovaných plechovek byla sundaná a ležela na krycí plachtě hlavou dolů, ale ta poslední plná ho pořád ještě měla. "Tady stojí Bílý písek," ukázal na neotevřenou plechovku. Pohledem sklouznul k jedné poloprázdné. Byla zakrytá víkem, ale na štítku měla zelenou šmouhu. Přiklekl a začal vracet víka na ostatní plechovky. Některé měly štítky zabarvené, ale dva byly čitelné a stálo na nich: Bílý písek.


89

Uchopil zatím neotevřenou plechovku a poohlédl se po otvíráku. Popadl ho, zastrčil pod víko a vypáčil je. Svorně zírali na hustou zelenou kapalinu. "To vypadá, jako by je někdo zaměnil," tiše konstatoval Cale. "Obchod vás za to bude muset odškodnit." "A taky uhradit čas malířů," vyhrkla. Usmívala se na něho, jako by v té plechovce našel celé jmění ve zlatých dublonech. Neměl sice ponětí, kolik stojí malíři, ale byl si jistý, že zas tolik peněz jí neušetřil. Tušil, že měla prostě radost ze zvratu štěstěny. Aspoň jednou nebude muset zatnout zuby a sáhnout do vlastní kapsy. Záhy jeho tušení potvrdila slovy: "Třeba je to znamení, že mě smůla opouští. Třeba jste můj talisman pro štěstí, Cale. Děkuji vám." "Bylo mi potěšením," lehce se uklonil, zatímco vracel víko na plechovku. Narovnal se a nabídl: "Ráno to vyřídím, chcete?" Ironicky se usmála. "Už jen proto, že bych se pak nemusela znovu handrkovat s tím vedoucím v obchodě, by stálo za to vás najmout." "Tak mě najměte," navrhl, a když stále váhala, ještě dodal: "Mohla byste se vrátit k vaření a s tímhletím vším se přestat se trápit." "Jste učiněný ďábel našeptavač." "Jo. Najměte mě," vemlouval se. Alex pořád váhala. Nakonec se zamračila a zavrtěla hlavou. "Jste z Francie." Obočí mu vyletělo až do vlasů. "To je problém?" "No, jenom pro vládu," odtušila suše. "Nemáte SIN." "SIN?" nechápal. "Social Insurance Number," vysvětlila. "Ve státech tomu říkají číslo sociálního pojištění. Nevím jistě, jak se


90

to jmenuje ve Francii, ale bez kanadské SIN karty v Kanadě pracovat nemůžete… nebo minimálně pracovního víza nebo tak něco." "Já mám SIN," zalhal. Zařizováním takovýchto věcí pro nesmrtelné, kteří chtěli přesídlit do Kanady, se mimo jiné zabývaly jeho společnosti. "Jak můžete mít SIN? Jste z Francie," namítla zmateně. Nevzrušeně prohlásil: "Mám dvojí občanství." Současně si udělal mentální poznámku, že bude muset zavolat do své kanceláře a pověřit asistentku obstaráním a zasláním zmíněné SIN karty. Vtom si uvědomil, že na něj Alex kulí oči, a navázal: "Valná část mé rodiny žije tady. Proto jsem také přijel." Naklonila hlavu. "Mortimer je váš příbuzný?" "Ne. Ale pracuje pro mého strýce," odpověděl, čímž ji očividně zmátl ještě víc. "Jak může pracovat pro vašeho strýce? Mortimer, Bricker a Decker jsou v kapele." Cale strnul. Taky mě mohl někdo varovat, že si Alex myslí, že mužští jsou v kapele. Mírně upjatě se usmál. "Pracuje asi nebude správný termín, ale můj strýc sjednává jejich… ehm… koncerty a vystoupení. Hrají tam, kam je pošle." "Aha, chcete říct, že je jejich agentem nebo manažerem nebo něco na ten způsob," přikývla. "Ano, přesně tak. Je jejich manažerem," zamumlal Cale. Při řeči ji odvedl nazpět na druhý konec místnosti. Zvedl váleček, a pak si všiml, že část zdi, na kterou dosáhla, má hotovou, a posunul jí žebřík. "Děkuji," řekla, když začala stoupat zase nahoru. "De rien," hlesl Cale. Uvažoval, jakpak se asi bude Lucianovi líbit jeho nové krytí.


91

"Takže jste tady na rodinné návštěvě," poznamenala, jen co se opět pustila do práce, a lehce se zasmála. "To ráda slyším. Napadlo mě, že možná nejste zrovna nejbystřejší, když se sem přihrnete na dovolenou během nejchladnějšího období." Cale se pousmál, ale řekl: "Jsem si jist, že se tu v zimě dá dělat spousta věcí." "To jistě," souhlasila pobaveně. "Lyžovat, jezdit na sněžném skútru nebo se choulit doma u krbu, dokud zima nepomine. Já osobně tíhnu k tomu poslednímu." "Nerada lyžujete?" zeptal se a současně v duchu přemítal, čímpak se asi baví. Nebo jestli si vůbec najde čas na zábavu. Měl vážné podezření, že Alex je workoholik. To úspěšní lidé obvykle bývali. "Nikdy jsem na lyžích nebyla," pokrčila rameny. "Vždycky jsem si to chtěla vyzkoušet, ale vlastně se mi nikdy nenaskytla příležitost, neměla jsem čas… Ježdění na sněžném skútru by nejspíš taky mohla být zábava, ale ani to jsem nikdy nezkusila." Zrovna uvažoval o tom, že by pro ni možná mohl zorganizovat nějaký výlet do přírody, aby oba sporty aspoň vyzkoušela, když řekla: "Je mi líto, že jsem vás dnes večer zlanařila do práce, když jste tu na návštěvě u příbuzných." "Vůbec ne," namítl okamžitě. "Stejně bych akorát tvrdnul v hotelu." Samozřejmě lež jako věž. Nejspíš by se konala válečná porada s Marguerite a Lucianem, a s největší pravděpodobností také se Sam a Mortimerem. Snažili by se vykoumat jiný způsob, jak ho s ní dát dohromady. Její smůla vlastně byla jeho štěstím… i když neuměl vařit. "Pochybuji, že byste seděl v hotelu," namítla okamžitě. "Vaše rodina se pravděpodobně nemůže


92

dočkat, až vás uvidí a…" odmlčela se, nechala malování a shůry se na něj zamračila. "Práce pro mě vám bude bránit v setkávání." "Všichni chodí do zaměstnání," promptně oponoval. "Práce mi vyplní čas, zatímco nebudou k mání." "Aha, ano, na to jsem nepomyslela," odtušila, ale její se ruka zpomalila a Alex zase koukla dolů, aby vyzvídala: "Raději bydlíte v hotelu než u příbuzných?" Tou otázkou ho rozesmála. "Dostal jsem několik nabídek na ubytování u přízně, ale protože šlo povětšinou o novomanžele, napadlo mě, že by můj vpád do svého soukromí ve své podstatě moc neocenili." "Novomanželé?" křísla o něj pohledem. "Nejste spřízněný s tou rodinou, o které pořád mluví Sam? Argeneau? Právě minulý víkend měli obrovskou, mnohonásobnou svatbu v New Yorku." Cale přikývl. "Přiletěl jsem do New Yorku na tu svatbu. Několik dní jsem zůstal ve městě, abych vyřídil nějaké obchodní záležitosti, a taky shlédl jedno či dvě broadwayská představení, a pak odletěl sem na sever." "Kdy odlétáte domů?" Zarazil se. Vlastně datum dosud nestanovil. Termín návratu nechal otevřený, protože si nebyl jistý, jak dlouho bude chtít zůstat. Během své návštěvy se tady chtěl poohlédnout po obchodních příležitostech. Netušil, jak rychle sežene práci, ale nehodlal se vzpírat osudu. S radostí přijal, co mu nabízel, pokud mu to poskytlo šanci získat Alex. Otázkou otázek však bylo, jak dlouho to potrvá? Přemýšlivě krčil čelo a nepřítomně si hladil břicho, zatímco se na to pokoušel přijít. Věděl, že smrtelníci očekávají námluvy. Ale jak dlouho by měly trvat? Týden? Dva týdny? Měsíce?


93

"Dva měsíce," odpověděl. Čistě pro jistotu si nechal rezervu. "Vy si můžete dovolit být tak dlouho dobu mimo svou firmu?" zeptala se Alex překvapeně. "Dobří šéfové chápou, že pracovat do úmoru nic dobrého nepřinese," pronesl významně, s pohledem na hodinky. Když se tomu jemnému pokárání jen ušklíbla, dodal: "Mám dobré zaměstnance, kteří pro mě pracují. Věřím jim, že zvládnou každodenní problémy. Pokud se vyvrbí něco důležitého, zavolají, ale jinak mě s největší pravděpodobností nebudou ani postrádat." "Páni," zamumlala. "To musí být hezké." "Sama máte dobré lidi, co pro vás pracují," opáčil tichým hlasem. "Mám podezření, že Peter mezi ně nepatřil, zato Bev je poklad a Bobby s Rebeccou se zdají být docela schopní." "Jsou," souhlasila. "Bev překvapila. Předtím dělala Bobbyho práci, a já odjakživa věděla, že je dobrá, ale na post sous-chef vklouzla hladce, jako by to dělala odnepaměti. Vlastně jsem zvažovala, že ji povýším na šéfkuchařku a najdu náhradu za ni." "Proč jste to neudělala?" Alex zaváhala, načež ironicky přiznala barvu: "Protože stále doufám, že se na místo šéfkuchařky nakonec vrátím sama, a kdybych ji pak musela degradovat, měla bych z toho špatný pocit." "Aha," přitakal chápavě. Bezmyšlenkovitě si mnul žaludek a dal si pauzu na obhlídku jejich zatímní práce. Byl hotov se spodní polovinou celé zdi a připraven pustit se do další. Alex byla trochu pozadu, ale to bylo jen dobře. Mohl začít na vedlejší stěně, a až se tam Alex časem dostane, aspoň nebude zavazet jejímu žebříku. Posunul vaničku, aby se dal do díla.


94

"Čím to, že jste se dala na vaření?" zeptal se tentokrát pro změnu on, jen co se pustil znovu do práce. Alex se pousmála a kápla božskou: "Věřte nevěřte, má v tom prsty můj dědeček." "Vážně?" zeptal se se zájmem a ohlédl se, aby spatřil, že přikývla. "Zamlada byl armádním kuchařem, a v civilu pak vařil v restauraci jako chef de partie. Vaření miloval a tak trochu mě tím nakazil." Odmlčela se, projela válečkem barvou, a pak řekla: "Byl to můj nejlepší přítel." Cale zvedl jedno obočí. "Váš dědeček?" "Jo." Zasmála se jeho výrazu a pokrčila rameny. "Zhruba do mých deseti let se naše rodina každý rok stěhovala. To dost ztěžovalo uzavírání a udržování přátelství." "Proč jste se tak často stěhovali?" Alex vyfoukla vzduch z plic, ale rozpovídala se: "Táta byl mechanik, který chtěl vlastní dílnu, a byl šikovný na práci kolem domu. Máma byla sekretářka s okem pro design interiérů, a jeho sen podporovala. Ten rok, co jsem se narodila, koupili starou barabiznu. Celý rok ji při zaměstnání opravovali, a pak prodali a koupili jinou. Dělali to tak každým rokem, dokud mi nebylo asi deset. Tehdy konečně nastřádali dost peněz na otevření tátovy garáže. A tenkrát se přistěhoval děda, tatínek mojí mámy. Aby garáž zprovoznili, dělali mamka s taťkou dlouho do noci, a děda právě odešel do důchodu. Zdraví neměl nejlepší, tak se přistěhoval k nám, aby vypomohl s námi dětmi. Mám dvě mladší sestry," odbočila od tématu. "Se Sam jste se už setkal, a benjamínkem rodiny je Jo. Ta momentálně cestuje se svým přítelem po Evropě.


95

Na tom ostatně nesejde. Roky, kdy u nás dědeček bydlel, byly ty vůbec nejlepší," prohlásila s láskyplným úsměvem. "Každý den po škole jsme přišly domů a našly ho, jak si píská a vytahuje z trouby sušenky nebo prostě něco dobrého. Říkával: Udělejte si úlohy, děvčata, a můžete si jednu vzít… Ale každá jenom jednu. Nechceme, abyste si pokazily chuť k jídlu. Víte, že bude večeře." Rozchechtala se. "Měly jsme ve zvyku zvládnout domácí úkoly v rekordním čase. A on pak přinesl sušenky a posadil se s námi ke stolu, a všichni jsme si na jedné pochutnali a zapíjeli ji sklenicí mléka. Při tom jsme mu vykládaly, co bylo ve škole a tak. Potom nás obvykle poslal koukat na televizi a sám se pustil do přípravy večeře. Ale já jsem nechala Jo a Sam, ať se dívají na kreslené pohádky, a šla do kuchyně otravovat dědu. Vyptávala jsem se ho, co dělá, a proč tam dává to či ono. A on mi všechno trpělivě vysvětloval a ukládal mi drobné úkoly. V době, když jsem začala chodit na střední školu, mi dával už větší úkoly. A někdy mě dokonce nechával vařit a jenom mi pomáhal. Od té doby jsem vaření milovala, a po maturitě jsem se rozhodla vyučit šéfkuchařkou." "Dědeček musel být pyšný," poznamenal Cale, jenomže když uviděl, jak rázem zesmutněla, nakrčil čelo. "Obávám se, že se o tom nikdy nedozvěděl. Ke konci mého maturitního ročníku umřel na infarkt." "To je mi líto," zašeptal, nevědomky si při tom rukou masíroval břicho. "Mně také," přisvědčila vážným tónem. "Byl to báječný muž." "A co ostatní prarodiče?" vyzvídal Cale. "Ach jo," povzdechla si. "Otcovi rodiče zemřeli dřív,


96

než jsem se narodila, a maminčina matka, dědova žena, zahynula na rakovinu mozku, když jsem byla ještě malá. Dokonce se na ni ani nepamatuji. Měla jsem jenom dědečka." "No, jsem si jistý, že by byl hrdý, kdyby věděl, že jste to dotáhla na šéfkuchařku." "Hrdý? Pukl by samou pýchou," zasmála se. "Zvlášť proto, že jsem se vyučila v Paříži. Vždycky mi povídal, že z Paříže vzešli ti nejlepší světoví šéfkuchaři. Byl by ohromený, že jsem tam odjela." "Vy jste se vyučila v Paříži?" Při zprávě, že se před tolika lety ocitla geograficky tak blízko něho, Cale přestal malovat. Kdyby tomu osud chtěl, mohl jsem ji potkat už tenkrát. "Není nad Paříž," ujistila ho s ironickým smíchem. "Byla jsem rozhodnutá stát se tím nejlepším šéfkuchařem na světě." "Líbila se vám Paříž?" Uvažoval, zda bude mít ráda jeho domov. "Zbožňovala jsem ji," vydechla. "Vůně, památky, pozorování lidí… Je to jediné místo, které znám, kde se zřejmě absolutně každý potlouká po ulicích s bagetami v ruce." Zakřenila se a přiznala: "Když jsem školu dokončila, skoro mi bylo líto odjet domů." "Ale odjela jste," napověděl, když zmlkla. "Jasně, že ano. Podařilo se mi získat místo chef de partie v dobré restauraci, pak jsem se vypracovala na sous-chef, ale mou vysněnou prací byl šéfkuchař. Kdybych neotevřela La Bonne Vie, najít někde zaměstnání v této funkci by mi trvalo další čtyři nebo pět let." "Vydělala jste si na ni stejně jako vaši rodiče? Renovováním domů?"


97

"Ne. Nemám zlaté ruce po tatínkovi, ani dobré oko po mamince," zavrtěla hlavou. "Provoz La Bonne Vie jsem zahájila se svým podílem na dědictví, když rodiče zemřeli při autonehodě." "To je mi líto, ale jsem si jistý, že by je váš úspěch potěšil. První podnik si vede tak dobře, že otevíráte druhý," podkuřoval jí Cale. "Jo, jestli ovšem nezbankrotuji ještě před otevřením," zchladila ho. Pohlédla dolů a najednou se zeptala: "Jste v pořádku?" Otázka a starostlivý tón hlasu přiměly Cala vzhlédnout. Uviděl, že slézá ze štaflí. "Ježíšku na křížku, vypadáte děsně," zašeptala, jen co došlápla na zem vedle něho. "Už nějakou dobu si co chvíli mnete žaludek. Napadlo mě, že něco není v pořádku, ale jste bledý jako smrt, Cale." Podíval se dolů a zjistil, že si skutečně masíruje žaludek. Navíc si najednou uvědomil, že ho trápí nějaké hlodání. Musím se nakrmit, uvědomil si nešťastně. Nekrmil se od… no, za posledních čtyřiadvacet hodin měl vlastně jenom ten jeden sáček v domě vykonavatelů. Minulý týden v New Yorku impulzivně pozval pár bratranců k sobě do hotelu a spotřeboval víc, než měl během pobytu v plánu. Zásoby mu došly už včera, ale rozhodl se, že místo aby poslal pro další, raději vydrží do hotelu v Torontu, kde měl čekat chladicí box krve. Bohužel se do hotelu vůbec nedostal. Obdržel totiž vzkaz od Marguerite, ve kterém ho prosila, aby se okamžitě po přistání stavil u ní. A tak, jen co si vyzvedl vůz z půjčovny, zamířil rovnou k ní domů. Jak se nakonec ukázalo, šlo o spiknutí. Když tam totiž přijel, zjistil, že už na něho čekají. Marguerite s manželem Juliem, a Lucian s Leigh. Přesila čtyř na jednoho.


98

Ještě ani pořádně neprošel dveřmi, a už mu Marguerite vykládala, jak si je jistá, že Alex je ta pravá. Vyslechl ji, vzal na vědomí vážný výraz Lucianovy tváře, včetně celou dobu založených rukou, a instinktivně poznal, že tam je, aby Marguerite podpořil. Budou do něho hučet tak dlouho, dokud nesouhlasí, že se s tou ženou setká. Byl realista. Využil první příležitosti, kdy se dostal ke slovu, a souhlasil, že odjede do domu vykonavatelů a smluví si s tou osobou schůzku. Měl vážné podezření, že svým krotkým souhlasem všechny překvapil, ale jakmile to udělal, Marguerite nedala jinak, než že by měl ihned vyrazit. Nato se ujal slova Lucian a poskytl mu stručný referát o lidech, které tam najde. Ještě mu řekl kudy jet a bez dalšího otálení ho vypakoval. A tak se chtě nechtě vydal k mateřské základně vykonavatelů, kde se mu podařilo zkonzumovat jeden sáček, než ho zase vyhnali, tentokrát do restaurace. Když Alex zvedla ruku a sáhla mu na čelo, v duchu připustil, že mu ten samojediný pytlík nestačil ani náhodou. Hlodavý pocit v útrobách pohotově zesílil v odpověď na její vůni. Každopádně se musím nakrmit, pomyslel si, a dokud se Alex nezamračila a neřekla: "Právě jsme jedli," vůbec si neuvědomil, že to vyslovil nahlas. "Byl to moc malý burger," zabručel a klidil se. Předstíral, že šel odložit váleček, ale ve skutečnosti se chtěl dostat dál od Alex. A hlavně od krve, kterou doslova cítil proudit pod její kůží. "Ano, to byl," přisvědčila málem omluvně. "Vždycky si dávám raději tyhle malé cheeseburgery než pořádný burger. To kvůli té rehydrované cibuli. Mám ji strašně ráda. Přesto—"


99

"A celý den jsem nic jiného nejedl," skočil jí do řeči, když se napřímil. Obočí jí vylétlo nahoru a najednou vykročila. "Dobře. Nejvyšší čas jít." "Nemusíte chodit se mnou." Když popadla kabelku a kabát, polekaně se ji snažil zabrzdit. Hodila ho na sebe. Kabát, ne Cala, to dá rozum. "Jak dlouho jste v Torontu?" "Ode dneška," připustil zmateně. "To jsem si mohla myslet. Čili nevíte, kde jsou nejbližší nonstop potraviny. Já ano." "Nevím, ale trefím k restauraci, kde jsme byli prve," ujišťovali ji Cale. Maloval si, že bleskově zajede do hotelu, vyloží tam kufr, popadne pár sáčků krve a na zpáteční cestě to zase vezme přes drive-thru. Předchozí jídlo si vychutnal a vůbec by mu nevadilo dát si repete. "V žádném případě," kategoricky prohlásila Alex. "To co tam prodávají, nemá absolutně žádnou výživnou hodnotu, a vy jste celý den nejedl. Zajedeme do potravin pro něco vhodného na hezky zdravý piknik." "Ale já myslel, že bych se cestou zpátky stavil zapsat v hotelu a vyložil tam zavazadla," namítl zoufale. Alex k němu obrátila vytřeštěné oči. "Vy jste se dokonce ani nezapsal v hotelu?" "Ne. Obávám se, že nikoli. Z letiště jsem odjel rovnou k tetě, pak do do… no, k Mortimerovi, a potom jsem skončil ve vaší restauraci a nakonec tady." "Proboha, tak to tedy musíme nejdřív do vašeho hotelu, a měli bychom si pospíšit. Ještě by mohli váš pokoj pronajmout někomu jinému," vyděsila se a vyběhla z místnosti. "Správně," zamumlal unaveně, zatímco si bral a natahoval sako. Tohleto poněkud komplikovalo situaci.


100

6. KAPITOLA "Pěkné. Nikdy jsem v tomto hotelu nebyla, ale pokoje tu mají krásné." Cale následoval Alex do svého hotelového pokoje a cestou se zvědavě rozhlížel. Uplynulo už dvacet let od doby, co v tomto výjimečném hotelu bydlel naposledy. Patřil nesmrtelnému, který se postaral, aby okna měla zatemňovací závěsy a v šatnících byly zásuvky pro speciální cestovní chladničky. S touto myšlenkou v hlavě se zastavil a otevřel skleněné zasouvací dveře, aby se podíval, jestli mu doručili krev. Šatník byl prázdný. "Co se stalo?" zeptala se vedle něho Alex. Přinutil se zaplašit chmury z tváře. "Nic, jenom zvažuji, zda se mám převléknout nebo ne." Prohlédla si ho od hlavy k patě. "No, myslím, že záleží na tom, jestli máte v plánu mi pomoct s dokončením malování nebo ne… chci říci, nemusíte, jestli ne—" Když začala koktat, přerušil ji: "Pomohu." "Díky," hlesla a odkašlala si. "Tak to byste se asi převléknout měl. Zdá se, že se vám zatím dařilo nepocákat si oblek, ale není radno pokoušet osud." Rozhlédla se. "Musím do koupelny. Mohl byste se převléknout, dokud budu—" Najednou se odmlčela a zamračila se. "Nebo… nechcete se osprchovat nebo tak něco?" "Proč? Smrdím?" optal se pobaveně, a Alex zrudla. "Ne, jistěže ne. Jenom mě tak napadlo, no, já jsem po letu vždycky zralá na sprchu. A vy jste navíc strávil celé dlouhé hodiny u rozpáleného grilu a—" "Jsem v pohodě. Sprcha by jen oddálila jídlo.


101

Osprchuji se, až budeme hotoví s malováním. Zajděte si do koupelny, a já se zatím převléknu." Přikývla a přešla ke koupelnovým dveřím. "Dám si na čas." Cale si odvezl kufr k posteli, otevřel ho a chvíli se probíral věcmi uvnitř, dokud nenašel pohodlnou košili a džíny. Rychle si svlékl oblek a začal se oblékat. Natáhl si džíny, zapnul se a sáhl po vínové košili s dlouhým rukávem, kterou vytáhl z kufru, když vtom se ozvalo klepání na dveře. S košilí v ruce prošel pokojem, aby otevřel, a když za dveřmi spatřil muže s velkým chladicím boxem v ruce, hlasitě si oddechl. "Pojďte dál," vyzval ho a pohlédl na zavřené koupelnové dveře, při tom ustupoval z cesty, aby ten dobrý muž mohl vejít. "Kam to chcete?" zeptal se poslíček vcházející do pokoje. "Sem." Cale otevřel dveře šatny. "Šikovná věcička," poznamenal uznale, když se zastavil vedle Cala a nakouknul do neobvykle hlubokého šatníku se zásuvkou v zadní stěně. Postavil chladicí box dovnitř, zapojil a vysvětloval: "Nejnovější model. Přenosný. Pokud potřebujete cestovat, můžete ho strčit do zapalovače v autě." "Skvělé, díky." Cale dal mládenci dýško a vyprovodil ho ven. Hned pak se vrátil k čekajícímu boxu. Dřepnul si na prahu šatníku a odklopil víko. Jediný pohled na sáčky temně rudé krve stačil, aby se mu začaly vysouvat zuby. Okamžitě jeden popadl a nabodl na ostré špičky. Potom tam už prostě jenom seděl na patách, zatímco zuby nasávaly tekutinu do těla. Po prvním sáčku zaváhal, uvažoval, jestli má dost času na další, ale žaludeční křeče se pouze zmírnily, proto se rozhodl riskovat.


102

Bohužel ve chvíli, kdy se posléze začaly otevírat dveře koupelny, byl sáček teprve poloprázdný. "Ťuk, ťuk. Jdu ven, jestlipak jste zahalen?" škádlivě zazpíval Alexin hlas. Nu a Cale zareagoval se vší suverenitou, jak byste ostatně od muže jeho mírně řečeno zralého věku očekávali. Nadskočil, ujela mu noha, napůl upadl do šatníku a v panice za sebou zavřel dveře. "Cale?" uslyšel nejistě říkat Alex z pokoje. "Kde jste?" Tiše zaklel, vstal, hlavou se praštil o šatní tyč a zaklel znovu, tentokrát nahlas. "Cale?" nyní se už z Alexina hlasu ozývala nervozita, ale navíc se evidentně blížila. Zaslechla mě lomozit a jde na výzvědy, polekal se a okamžitě strhl poloplný pytlík ze zubů. Velká chyba, uvědomil si, jakmile mu studená krev vystříkla do tváře a na hruď. Opět šťavnatě zanadával, krvácející sáček hodil zpátky do boxu, zabouchnul víko a chvatně si začala vínovou košilí utírat obličej. Když se dveře šatníku pootevřely, dostal se teprve k hrudníku. Jakmile ho zalilo světlo, instinktivně trhl košilí nahoru před prsa, aby zakryl případné zbytky krve. "Co pro Boha svatého děláte ve skříni?" "Ještě jsem nebyl oblečený," vyhrkl. "Aha," hlesla zmateně. Pohledem přejížděla z košile, kterou držel defenzivně před sebou, k nohám v džínech. Z jeho chování, za které by se nemusela stydět ani viktoriánská panna, protože mu scházela jenom košile, byla zjevně lehce perplex. Nicméně bez odporu vycouvala. "No, tak já vás tu ještě chvíli nechám." Jen co zmizela z dohledu, srdceryvně zavzdychal. Rychle si utřel z hrudi zbylou krev, ale dokud neuslyšel,


103

jak se opět zaklaply dveře koupelny, ze skříně nevylezl. Pár vteřin věnoval kontrole sebe sama v zrcadle naproti zasouvacím dveřím šatníku. S úlevou zaznamenal, že všechnu krev dostal pryč. Košili mrskl do skříně na chladicí box a utíkal ke kufru. Vyndal další top, tentokrát zelené tričko. Jen co si je přetáhl přes hlavu, zavolal: "Už můžete ven." "Víte to jistě?" zakřičela Alex skrz dveře. "Nerada bych zahlédla vaši nahou hruď. Co kdybych se neudržela." "Kéž by," zabručel a urovnal si triko. Jenom se ušklíbl. Očividně se bavila. S takovou na ni velký dojem neudělá. Potřásl hlavou, udělal těch pár kroků ke koupelně a otevřel dveře. Ustoupil a gestem naznačil, aby vyšla ven. "Jsem připravený, jestli i vy." Alex se zakřenila a vykráčela kolem něho s poznámkou: "Tleskám vám za tu odvahu." "Odvahu?" zopakoval popleteně. "Hmm." Zamířila ke dveřím na chodbu, při chůzi rozverně pohupovala kabelkou. "Mnohým mužům připadá těžké vyjít ze skříně." Cale si byl jist, že si z něho dělá legraci, ale vtip nepochopil. Zakroutil hlavou, sebral z postele plášť a následoval ji ven z pokoje. Nákup v potravinách se pro Cala stal neuvěřitelně zajímavým zážitkem. Od dob, kdy si naposledy dopřával tuhou stravu, se jídlo rozhodně změnilo. Místo toho, abyste si museli potravu sami ulovit, zabít, vykuchat a uvařit, mohli jste ji nyní koupit připravenou nebo dokonce uvařenou. Stačilo ji sníst. Tohle už pochopitelně věděl – svět, ve kterém žil, pro něj nebyl zas až tak velkou neznámou – ale vlastně nikdy se


104

nenašel důvod, proč do obchodu s potravinami chodit. A jen tak sám od sebe se do žádného podívat nezašel. O to to teď bylo všechno zajímavější. Přistihl se, že si prohlíží pulty, courá uličkami a bere do ruky skoro vše, co uviděl. A komplet všechno to vypadalo dobře. "Panenko skákavá," ulevila si Alex podrážděně. Popadla ho za ruku a rázně vyvlekla z oddělení pečiva. "Člověk by řekl, že jste v životě nebyl nakupovat." Bez přemýšlení vyhrkl: "Nebyl." Když se na něj prudce otočila, rychle dodal: "V severoamerickém obchodu s potravinami." "Aha, jasně," uvolnila se. "Asi je tu všechno jiné, než na co jste zvyklý z domova. Jiné značky, odlišné balení a tak dál." "Oui," špitl Cale. Hladové oči nespouštěl z pultu s lahůdkami, kolem kterého ho hnala rychlým krokem. Linuly se odtud vůně přímo úžasné. "Myslím, že máme všechno," odtušila Alex, zatímco vybírala několik balíčků krájeného masa a sýra, a pokládala je do vozíku. "Můžeme vypadnout?" Přikyvoval a poslušně za ní tlačil nákupní vozík. Vedla ho k pokladnám vpředu. V duchu se zabýval problémem, jak ji přimět k souhlasu, aby se stal jejím manažerem, místo šéfkuchařem. Mělo to všestranné výhody. Krom toho, že sama bude v kuchyni mnohem šťastnější než v kanceláři, to bude rozhodně lepší také pro něj. A přesto té lákavé představě stále odolávala. Přinejmenším s novým uspořádáním pořád ještě nesouhlasila. Zrovna v okamžiku, kdy dorazili k pokladně, ho ze zamyšlení vytrhlo zvonění mobilu. Zamračeně ho vytáhl, a když poznal Lucianovo číslo, zaváhal. Z telefonu přejel zrakem k pultu, kam Alex vykládala potraviny.


105

Tiše ho pobídla: "Klidně to vezměte, tohle zvládnu. V tuto hodinu musí volat někdo z Francie. Ve firmě se asi vyskytl nějaký problém." Záměrně ji neopravil, ale přikývl a stiskem tlačítka hovor přijal. Z přístroje se ozvalo Lucianovo vrčení, a tak se raději od pokladny vzdálil. "Bricker říkal, žes odjel za Alex do restaurace. Co se děje?" Trpce se tomu pozdravu pousmál. Lucian vskutku nebyl pověstný tím, že by hovor začínal slovy: Ahoj! Jak se máš? "Jsme v obchodě s potravinami. Nakupujeme pozdní svačinu." Zůstal stát mimo doslech a ohlédl se po Alex. Lucian informaci ocenil zabručením. "Marguerite se snaží sehnat nějakého šéfkuchaře, který by tě nahradil, ale zatím bez úspěchu. Vyrozuměl jsem, že se Leigh s Marguerite vzdaly kina, aby tě vytáhly z maléru. To už se nebude opakovat. Nedovolím to. Takže pokud víš o kuchaři, co by mohl vypomoct, řekni to hned, jinak zítra v noci dostaneš rychlokurz vaření." Cale si povzdechl. Teď už důvod telefonátu chápal. Luciana naštvala Leighina výpomoc. Skutečně mu to nemohl vyčítat. Leigh byla těhotná, a protože minulé dítě potratila, Lucian ji chránil víc než oko v hlavě. Nesmrtelná potratila, pouze pokud se vyskytla nějaká genetická vada, což bylo řídkým jevem. Dobře věděl, jak je to oba zdrtilo. "Možná už kuchaře nebudu potřebovat," řekl, načež mu bleskově vysvětlil své naděje ohledně převzetí obchodní stránky podniku s tím, že by se Alex ujala vaření sama. "Tak v čem je problém?" zostra se zeptal Lucian. "Měla by radostí skákat do stropu. Jsi ďábelský obchodník."


106

Cale odtáhl telefon od ucha a ještě jednou se podíval na displej. Čistě pro jistotu, že doopravdy hovoří se strýcem. Jaktěživ neslyšel, aby ten muž někomu skládal poklony. Leigh má na svého chotě blahodárný vliv, to se jí musí nechat. Dal si přístroj zpátky k uchu. "Odolává. Myslím, že po všech těch potížích co měla s projektovým manažerem, se bojí důvěřovat někomu dalšímu." Lucian cosi zabručel, chvíli mlčel, a pak oznámil: "Pošlu Brickera, ať na vás počká u nové restaurace a pomůže ti ji přesvědčit." Povzdechl si. Přesně věděl, co má Lucian za lubem. Přikáže Brickerovi, aby na Alex použil kontrolu mysli. Byla to lákavá představa, ne že ne. Každopádně by to usnadnilo situaci. Jenomže se mu nezamlouvalo pomyšlení, že z ní rozhodnutí vymámí tímto způsobem. "Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad. Koneckonců je to její podnik, strýci. Ona—" "Nezná všechna fakta," bez okolků ho přerušil Lucian. "A povědět se jí nesmějí. Nemůže udělat správné rozhodnutí s pouhou polovinou informací, tak rozhodnu za ni." "Ale—" "Je tvou životní družkou," smrtelně vážným tónem pronesl Lucian. "Tím, že si získáš její náklonnost a přesvědčíš ji, aby tu roli přijala, ji učiníš šťastnou. A potažmo také Sam a Jo. Což zase potěší moje vykonavatele. Posílám Brickera." Precizní a prakticky nevyvratitelnou argumentaci završilo cvak a rozhostilo se ticho po drátě. Lucian zavěsil. Cale si polohlasem ulevil, strčil telefon do kapsy, obrátil se a vyrazil zpátky k pokladně právě včas, aby


107

zabránil Alex v placení. Když to vypadalo, že bude protestovat a nenechá ho účet zaplatit, nekompromisním tónem jí připomněl: "Hlad jsem měl já." Zaváhala, ale pak přikývla a dál se nedohadovala. "Jste v pořádku?" zeptala se o nějakou chvíli později, zatímco ujížděli nazpět do restaurace. "Zdáte se mi trochu zamlklý." Cale se přinutil usmát. "Jenom hladový," uklidnil ji. Pravdou ale bylo, že se v duchu užíral tím, co přijde. Tedy kdo přijde. Bricker se s nimi sejde u restaurace a bude se Alex vrtat v hlavě. Část jeho já strýcova podloudná taktika iritovala. Vážně neměl co zasahovat do jejich vztahu. Nic mu do toho nebylo. Ne, že by něco tak bezvýznamného, jako že to není jeho věc, někdy Luciana zastavilo. Nicméně té druhé, mnohem větší Calově části, se při tom pomyšlení spíše ulevilo. Rozhodně to zjednoduší situaci. Alex bude šťastná, a on bude moct zůstat nablízku a dvořit se jí. "Je to Justin?" zeptala se Alex, když vjeli na parkoviště. "Ano," zamumlal. Spatřil Brickera usazeného v SUV. "Zajímalo by mě, co tady dělá," zamračila se. "Doufám, že se něco nestalo Sam." "Přijel pomoct s malováním," zalhal, aby jí ušetřil zbytečné obavy. Vzápětí se rozhodl, že aby přiložil ruku k dílu, mladíka podplatí. Tím pádem to, co právě řekl, žádná lež nebude. Alex vytrhlo ze spaní jakési hlasité a rázné bušení. Zívla, otevřela oči, posadila se na posteli a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Jen zvolna jí docházelo, co ji vlastně vzbudilo. Když se bušení ozvalo znovu, odhodila pokrývky i s přehozem a horko těžko vylezla z postele.


108

Vyškobrtala ze dveří ložnice, málem zakopla o vlastní nohu, ale k přednímu vchodu se jí kupodivu podařilo sejít, aniž si zlomila vaz. Otevřela ve chvíli, kdy se rozeznělo další kolo bouchání. Mladík na prahu se zarazil s rukou ve vzduchu. Jen co se vynadíval na její flanelové pyžamo s pandami, nejistě se usmál a zeptal se: "Slečna Willanová? Alexandra Willanová?" Přikývla a přenesla váhu na jednu nohu. Tu si pak přikryla šlapkou druhé nohy, v marné snaze chránit se před zimou čišící zvenku. "Tady máte klíčky," řekl mládenec, zvedl ruku a zahoupal jí klíčky před očima. "Klíčky?" zopakovala zmateně. "Ano, ma’am. Vaše auto je spravené. Ukázalo se, že se nějak uvolnil kablík od baterie. Už je to v pořádku. Můžete podepsat převzetí vozu?" "No ano, samozřejmě." Vzala si od něho psací podložku s propiskou a podepsala se tam, kam ukázal. Když mu podložku vracela, pohledem zalétla k autu zaparkovanému na krátké příjezdové cestě. Vypadalo to, že bylo nejen opravené, ale i umyté. Po skvrnách od soli nezbylo ani památky. Jenom zavrtěla hlavou. Minulou noc nechala klíče Calovi. Slíbil, že se postará, aby se jí na vůz někdo podíval. Zjevně slib splnil. "Příjemný den." Pohledem se vrátila k onomu mladému muži a zjistila, že schází z verandy. Zamračeně vyměnila nohy, aby si zahřála tu, co byla doteď nahoře. "A co účet?" "No, pan Argeneau říkal, abychom účet poslali do restaurace. Za pár dní byste ho měla dostat." Ještě na ni přes rameno zamával a už utíkal k náklaďáčku, který stál na volnoběh u obrubníku.


109

"Děkuji vám," zavolala, zatímco nasedal do vozu. Kývnul, znovu zamával a zabouchnul dveře. Okamžitě následovala jeho příkladu. A moc ráda. Jak se ostatně dalo na sklonku února očekávat, byla pěkná zima, navíc foukal vítr, a tak se zdálo ještě chladněji. Rozklepaná jako osika zamířila zpátky nahoru. Myslela na to, že by se měla osprchovat, obléct a vyrazit na kontrolu do nové restaurace. Minulou noc se jednu chvíli přistihla, jak souhlasí s tím, že Cale převezme funkci obchodního manažera, a na ni zbude vaření. Nicméně jak k tomu vlastně došlo, neměla ponětí. Pravdou bylo, že se k tomuto řešení stejně přikláněla, zviklaná tíhou pokušení, ale nevybavovala si okamžik, kdy se s konečnou platností definitivně rozhodla. Prostě pořádali piknik na krycí plachtě – rozdělili se s Brickerem – když vtom najednou prohlásila, že Cale je přijat. Načež se nechala přesvědčit, aby mu předala klíče od nové restaurace, stejně jako od vozu, a znovu se ocitla v autě. Odvezli ji domů s tím, že má zbytek malování nechat na pánech tvorstva. Skutečně si nebyla jistá, jak se to všechno semlelo. "Musela jsem být vážně vyčerpaná," mumlala a kroutila nad tím hlavou, zatímco procházela ložnicí do přilehlé koupelny. To bylo jediné vysvětlení, na které dokázala přijít. Nebyla z těch, co utečou před prací domů do postele a nechají všechno na ostatních. Když prve otevírala dveře, studené povětří ji řádně probudilo. Teď se zahřála ve sprše, přesto však věděla, že dokud si nedá kávu, úplně vzhůru nebude. Jenomže se jí nechtělo ztrácet čas čekáním, než překape. Cestou do restaurace koupím u Tima Hortonse dvě kávy s sebou, rozhodla, zatímco si umývala a oplachovala vlasy. Jednu pro sebe a jednu pro Cala, který ji nějak přesvědčil, že


110

by měl dneska pracovat a být v restauraci, aby převzal nábytek. Nikdy jsem s tím neměla souhlasit, pomyslela si podrážděně, když vycházela ze sprchy. Tímto tempem se mi ten chlap do konce týdne sedře. Ta možnost jí dělala trochu starost. Aby se udržel při síle, musím mu ke kávě koupit ještě snídaňový sendvič. Nebo normální sendvič, změnila názor, jen co vešla do svého pokoje a uviděla, kolik je hodin. Bylo pozdní odpoledne. Kruciš, touto dobou už Cale stoly a židle pravděpodobně převzal a míří do svého hotelu. Co naplat? Stejně ale jídlo chtěla a čistě pro případ, že by tam ještě byl, zdvojnásobila objednávku. Nakonec se ukázalo, že dobře udělala, protože když dorazila k restauraci, Cale tam skutečně stále byl. Aspoň je tady jeho auto, upřesnila v duchu. Nechtěla, aby jídlo vystydlo, proto zaparkovala co nejblíž dveřím a hrnula se dovnitř. Letos budu fakt moc ráda, až nám zima ukáže záda, pomyslela si, zatímco pokládala kávu a poživatiny, aby si mohla sundat kabát. Dlouhý zimník přehodila přes nejbližší pult ve své krásné nové kuchyni, jídlo i pití prozatím nechala, kde bylo, a nedočkavě se rozběhla do jídelny. Jakmile vkročila dovnitř, ze rtů jí splynul tichý povzdech… pro změnu ze samé radosti. Bylo vymalováno. Stěny měly teplý, smetanově bílý odstín a nahoře vínově červenou borduru. Nemohla se nepousmát, když si vzpomněla na své neumělé pokusy vysvětlit, jak to měla vymyšlené. A na svou frustraci, protože věděla, že to nepopisuje správně. Bricker však trval na svém, prý tomu porozuměl, a jí se pak tak nějak hezky ulevilo a uvěřila mu. Nelhal. Porozuměl. Zatímco Cale vypadal nejistě, Bricker očividně přesně pochopil,


111

co chtěla. Bylo to do puntíku takové, jak si to představovala. Pohledem pohladila stoly a židle, a zachvěla se radostí. Byly správné a absolutně dokonalé. Tiše se v duchu zaradovala. Smůla si balí fidlátka a štěstí se ke mně navrací. Zvolna kráčela jídelnou a konečky prstů zlehka přejížděla tu po jednom stolku, tu po druhém. Vypadalo to dobře. Věci se tříbily, blýskalo se na časy. "Už se to začíná rýsovat." Alex se otočila a spatřila Cala stát na prahu mezi kuchyní a jídelnou. Zářivě se na něj usmála. Křenila se tak zeširoka, až ji skoro bolela pusa. Div že si nenatrhla koutky. "Děkuji vám," zazpívala a odpelášila kolem něho do kuchyně. "Nemohu uvěřit, že jste pořád ještě tady," odtušila cestou ke kávě a sáčku s jídlem. "Ale prostě pro případ, že byste tu byl, jsem vám přinesla omluvu." "Omluvu?" zeptal se, a Alex v jeho hlase zaslechla překvapení. "Ano." Obrátila se s kávou v ruce. "Omlouvám se, že jste tady včera zůstal a maloval. A dneska tady byl zase a přebíral nábytek. Nikdy jsem s tím neměla souhlasit." "Nabídl jsem se," připomněl jí tiše, a když vztáhla ruku s kávou, popošel vpřed. "No ano, ale já to měla odmítnout," prohlásila, zatímco si ji bral. Ještě se otočila, vytáhla jeden ze dvou sendvičů se slaninou, salátem a rajčaty, a podala mu ho se slovy: "Musíte být vyčerpaný." "Vlastně jsem v pohodě," prohlásil a jídlo přijal. "To bude tím časovým rozdílem. Musím mít pásmovou nemoc. Rozbily se mi vnitřní hodiny." "Hmm," zapochybovala. Nemohla uvěřit, že není totálně hotový.


112

"Neposadíme se v jídelně?" navrhl. Ten nápad jí sám o sobě vyloudil na rtech úsměv. Sebrala svou kávu a sendvič a následovala ho vedle. Posadili se ke stolku blízko kuchyňských dveří. "Chápu správně, že už máte auto opravené?" otázal se Cale, zatímco si rozbaloval sendvič. "Ano. Díky vám. Musel jste jim volat hned po ránu." "Oui, hned po ránu," připustil. "Co mu bylo?" "Nakonec nic vážného," upokojila ho. "Myslím, že ten mládenec říkal něco o uvolněném kontaktu na autobaterii, či co." Pokrčila rameny. "To je vše? Jeden uvolněný drát?" Přikývla. Momentálně totiž nemohla odpovědět verbálně. Měla pusu plnou teplého sendviče. A tak nějakou tu chvíli svorně mlčeli a soustředili se na jídlo. "Ty kafe jsem měla vzít každému aspoň dvě," povzdechla si, když zmačkala obal od sendviče a strčila ho do prázdného kelímku. "V kanceláři je čerstvá káva," oznámil Cale, zatímco na pohárek vracela víčko, a když na něj překvapeně pohlédla, vysvětlil: "Bricker je závislý na kofeinu. Nedal jinak, než že cestou od vás sem koupíme kávovar, šálky a – jeho slova – všechno, jak se sluší a patří." "Kde jste v tak nekřesťanskou hodinu objevili domácí potřeby?" zeptala se překvapeně. "Stačil obchod s potravinami, kde jsme pořídili věci na ten náš piknik," odpověděl, vstal a sebral prázdný obal a kávový kelímek. "Mají tam celé oddělení malých spotřebičů, a také knížky a kdovíco ještě." "No jasně, úplně jsem na to zapomněla," přiznala, když ho následovala kuchyní do své kanceláře. "Jsem zvyklá na obchody poblíž mého domu. Tam mají jenom jídlo."


113

Přikývl, zabavil jí kelímek a odnesl ho k malému odpadkovému koši vedle psacího stolu. Při chůzi ukázal přes rameno. "Postavil jsem ho támhle do kouta a stolku nemaje, vystačil jsem s podlahou." Okamžitě vyrazila ke kávovaru, šálkům a pochutinám vyrovnaným v koutě. Svižně poklekla, aby oběma připravila šálek. Jen co upila, zavrněla: "Mmm, je čerstvá," a pak se narovnala, aby obě kávy odnesla ke stolu. "Když jsem zaslechl vrznout zadní dveře, zrovna jsem to zapnul," ujistil ji a přijal hrneček, který mu podávala. Usrkl, zavzdychal rozkoší, načež přešel ke stolu. Vtom si všimla kancelářského křesla za stolem a vykřikla údivem: "Vy máte židli." Moji židli, uvědomila si, protože poznala tmavohnědý kožený model, který objednala, a bylo jí řečeno, že ho objednali u dodavatele a nepřivezou ho dříve než za šest týdnů. "Jak jsem tak třídil vaši dokumentaci, padl mi pod ruku účet za křeslo. Když jsem zjistil, že bylo objednáno u dodavatele, zavolal jsem tam a zařídil, aby sem na dobu, než dorazí vaše vlastní, přivezli vystavený kus. Je výrazně snazší pracovat vsedě u stolu než na podlaze." "A oni souhlasili?" užasla. "Oui. Toliko jsem na úvod upozornil, že podle objednávky ho měli přivézt už minulý týden, a že zdržení a takováto zklamání jsou věru špatným obchodním tahem. V tisku by nemusela vzbudit dobrý ohlas," dodal s ďábelským úsměvem. "Když jsem posléze navrhl, aby vám prozatím přivezli model z výlohy, manažer přeochotně souhlasil." "Špatný ohlas?" optala se pobaveně. Pokrčil rameny. "Unavilo mě sedět na zemi. Krom


114

toho bych řečenou zmínku mohl celkem snadno vpašovat do nějakého článku, kdybych si to usmyslel." "Hmm," zavzdychala radostí při pohledu na křeslo. Vypadalo senzačně, přesně jak předpokládala. A to její bude vypadat ještě lépe, protože na sobě nebude mít těch pár oděrek a škrábanců, co má tohle. "Postaral jsem se také o ten problém s barvou," oznámil Cale. Obešel stůl a chvíli se probíral papíry na něm. Ze štosu lejster vytáhl jedno, ve kterém poznala účet za barvu. "Potom co dorazily stoly a židle, odvezl jsem plechovky do obchodu a tam jim názorně předvedl, že na nich sice stálo Bílý písek, ale očividně v nich nic ani vzdáleně podobné Bílému písku nebylo. Manažer souhlasil, že chyba se stala u nich. Popletli to. Uhradí vám barvu, stejně jako účet za malíře. A mám vám vyřídit, že se omlouvá." "Páni," hlesla, nemohla spustit oči ze stvrzenky, kterou jí podal. Přibyla na ní nečitelná čmáranice a cosi, co s trochou fantazie mohl být podpis. Nejspíš toho šéfa, tipla si a pohlédla na Cala, který už zase listoval v papírech. "S kobercem jsem ale bohužel nic nenadělal. Ten násoska, pardon, váš projektový manažer, podepsal převzetí, přestože měl nesprávnou barvu. Nicméně jsem se aspoň zastavil v obchodě, kde jste koupila kachličky. Poukázal jsem na nesporný fakt, že chybu udělal prodavač, a že po vás těžko mohou chtít, abyste opětovně kontrolovala jím zapsaná čísla. Také jsem upozornil na to, že čísla kódu zboží byla sice chybná, ale popis barvy vedle nich byl správný, a právě ten jste kontrolovala. Jen tak mimochodem jsem poznamenal, že soudce by s tím pravděpodobně souhlasil." Odmlčel se, zakřenil se na ni, a pak jí podal i tento účet se slovy:


115

"Souhlasil, že vám peníze za kachličky vrátí." "Vrátí?" vydechla Alex. Hrozba bankrotu, která jí dnem i nocí strašila v hlavě, se pozvolna rozplývala. Dobrý Bože, vrácení peněz za ty mizerné kachličky znamenalo, že má dokonce nějaké úspory. Nevelké, ale lepší něco než nic. "Oui. Vrátí… chtělo to jen trochu přesvědčování a pár výhrůžek," dodal suše, a pak ji upozornil: "Cenu obou pokládek ale musíte přenést přes srdce. V této věci by se zlomit nedal. Ale vzhledem k tomu, že tvrdě doplatil na to, co byla v podstatě chyba prodavače, příliš jsem netlačil—" Calova slova byla završena překvapeným zahekáním, jelikož se na něj bez varování, navíc s pronikavým pištěním, Alex vrhla. Pevně ho objala, potom vzala jeho obličej do dlaní, políbila na obě tváře a prohlásila: "Jste bůh!" Zachechtal se jejímu vzrušení a oběma rukama ji objal kolem pasu. "Inu, jsem rád, že jste s mou prací spokojená, ma’am." "Spokojená?" zasmála se. "Takhle spokojená jsem ještě nikdy v životě nebyla. Vrácení peněz za kachličky je lepší než… no, dokonce lepší než sex." "Tak to jste asi měla sex s nesprávnými lidmi," prohlásil ve vší vážnosti, a Alex si náhle uvědomila hned několik věcí zároveň. Že je jeho šéfka, a on její zaměstnanec. Že jsou v její kanceláři, a ona v jeho náruči… a to by být neměla. Ježíši, vždyť by mě mohl obvinit ze sexuálního harašení. Znervózněla a odtáhla se od něho, přitom jí bylo nemilosrdně jasné, že musí být rudá jako suknička makové panenky. Zamračil se, ale pustil ji bez protestů. Ihned zamířila ke dveřím a nejvěcnějším tónem, na jaký


116

se v té chvíli zmohla, odtušila: "Myslím, že raději půjdu do staré restaurace, abych všechno nachystala dřív, než začne doba večeří. A vy byste měl jít domů… tedy do hotelu, a zdřímnout si. Musíte být úplně grogy." Pojednou se zastavila a znepokojeně se otočila. "Dneska je sobota. Nemusel jste se vzdát nějakých plánů na návštěvu příbuzných, abyste tady zůstal?" "Ne," uklidnil ji tichým hlasem a šel vypnout kávovar. Jen co se napřímil, dodal: "Vlastně mám volný den. Čeká mne pouze pozdní večeře s bratrancem Thomasem a jeho ženou Inez." Při té zprávě jenom nešťastně vzdychla. "A mojí vinou jste byl celou noc a den vzhůru. Nejspíš budete tak utahaný, že si tu návštěvu ani neužijete." "Schrupnu si, než se s nimi sejdu," uklidnil ji, zatímco si bral kabát přehozený přes zadní opěradlo křesla. "Bude to velice pozdní večeře, a pak je odvezu na letiště. Přijeli na svatbu," vysvětloval, "ale Inez musí do práce, proto dnes v noci odlétají zpátky do Evropy." "Do Evropy?" užasla. "Do Anglie," upřesnil. "Ačkoliv z Paříže jsou to jenom nějaké dvě a půl hodiny, a Kanaďanovi to asi nepřijde daleko, pro nás je to výlet přes noc. A tak se moc nevídáme, přestože teď žije v Evropě." "Aha," přikývla s vlažným úsměvem a trochu se uvolnila. "Vzpomínám si na to z doby, když jsem tam žila. Máte jiný náhled na cestování než my." Kývnul. "Dnes v noci je každopádně navštívím, ale o zavírací hodině se za vámi stavím ve druhé restauraci a omrknu, jestli je všechno v pohodě." Alex mlaskla a zavrtěla hlavou. "Nehloupněte. Nikdo od vás nečeká, že budete pracovat od nevidím do nevidím. Což mi připomíná, které dny vlastně chcete


117

chodit do práce?" Když zaváhal, upozornila: "Je sobota a za normálních okolností by mě ani ve snu nenapadlo, že byste v sobotu pracoval, protože banky a většina firem a úřadů má o víkendu zavřeno. Pravděpodobně budete chtít pracovní týden od pondělí do pátku. Viďte?" Přikývl. "To zní dobře." "Ale měl byste mít celý víkend, takže jestli chcete toto pondělí volno—" začala. "Ne, ne. V pondělí budu pracovat," ujistil ji. "Minulý týden jsem měl dovolenou, vzpomínáte?" Zaváhala, ale pak přikývla. "Domluveno. Takže se uvidíme příští týden." Chvíli se mračil, otálel a nakonec se zeptal: "Předpokládám, že budete vařit i zítra?" "Ano," přikývla. "Máme otevřeno od středy do neděle, pondělí a úterý jsou zavírací dny. Spousta lidí si kupodivu rezervuje nedělní večeře, ale v pondělí a v úterý je okurková sezóna. Takže se zdálo nejlepší, povýšit je na náš víkend." Calovo mračení přerostlo v kabonění. "Čili já budu mít volnou sobotu a neděli, a vy pondělí a úterý?" "Ano," zakřenila se. "Takže nebuďte překvapený, pokud sem v ty dny občas zaskočím zjistit, jak se to tady vyvíjí." Přikývl a trochu se uvolnil. "Budu se na to těšit." Odfrkla si. "Jo, jasně. Protože všichni prostě zbožňují, když jim šéf dýchá na krk." Pousmál se. "Vy mi můžete dýchat na krk kdykoli." "To vám připomenu, až si budete stěžovat, že neumím delegovat povinnosti a na všechno moc dohlížím," poznamenala s nuceným smíchem a zapnula si kabát. "Teď už pojďte, musíte si před schůzkou s


118

bratrancem zdřímnout. Hryže mne svědomí, že jste se nevyspal. Krom toho musím do La Bonne Vie, té druhé La Bonne Vie," dodala, zamračila se a zašeptala: "Měla bych jí říkat nějak jinak. Při řeči je to matoucí." Cale se zastavil, aby se nasoukal do kabátu, a navrhl: "Říkejte jim Bonne Vie I a Bonne Vie II." "Dobrý nápad." Otočila se a vyšla z kanceláře, ale ve dveřích se ještě obrátila a usmála se na něj. "Děkuji vám, Cale. Za všechno. Na chlápka, co má jméno po jídle, jste jedním slovem geniální." Zkameněl s polekaným výrazem ve tváři. "Cože?" Zaksichtila se: "Jenom žertuji… no, skoro. Kdykoli vyslovím vaše jméno, vzpomenu si na zeleninu." "Na zeleninu?" zopakoval přiškrceným hlasem. Alex vystřihla další ksichtík. "Jo. Kél, psáno s K, je lidový název zelené listové zeleniny. Spisovně kapusta, pokud si vzpomínám," zabrblala ještě a zase zamířila ven ze dveří. "Říkejte mi Cal," ponuře odtušil v závěsu za ní. Pousmála se, ale v duchu pátrala, co dalšího by řekla. Z nějakého důvodu měla strašnou chuť žvatlat. To co se odehrálo v kanceláři, ji uvedlo do rozpaků a tohle byl následek. Nakonec vyhrkla: "Je Cale zkratka nějakého jména?" "Ne." "Je skotské, viďte?" vařila z vody, když prošla kuchyní k zadním dveřím a zatlačila do nich. Cale okamžik váhal, posléze však přece jen kápnul božskou: "Matka milovala poezii. Kalliopé byla múzou epického básnictví a zastánkyní výřečnosti. Máti doufala, že když mne pojmenuje po múze, vyroste ze mě spíše básník než bojovník, jako byli mí bratři. Domnívala se, že Cale bude správná mužská verze


119

latinské podoby jejího jména, Calliope." "Bojovník?" Alex, která se prve otočila a nyní přihlížela, jak zamykal dveře, na něj vykulila překvapené oči. "Ach ta moje angličtina." Teatrálně si povzdechl, vyznělo to však zvláštně ponuře. "Myslel jsem samozřejmě vojáka. Ze všech bratrů vyrostli vojáci." "Aha. Vaši bratři jsou tedy starší než vy?" Když se na ni obrátil od zamykání dveří, dodala: "Jsem si jistá, že vám musí být osmnáct, abyste byl vojákem. Pokud z nich v době, kdy vám matka dávala jméno, už byli vojáci, tak jim muselo být aspoň osmnáct, když jste se narodil." "Jsem mnohem mladší než moji bratři, oui." Vzal ji pod paží a doprovázel k vozu. Byly teprve čtyři hodiny odpoledne, ale nebe už tmavlo nadcházejícím soumrakem. Tohle na zimě fakt nesnášela. Chlad jí nevadil ani zdaleka tolik, jako krátké dny. Když odemkla a otevřela dveře řidiče, nepřirozeně vesele zahlaholila: "No, přeji vám dobrou chuť k večeři." "Ano, a vy si užijte to svoje milované kuchtění." Zatímco se vměstnávala za volant, přidržoval jí dveře. "Božínku, věřte mi, vychutnám si to," ujistila ho a ještě dodala: "Na viděnou v pondělí," a přibouchla dveře. Alex nastartovala, zamávala Calovi a odjela. Sama pro sebe se šťastně usmívala. Cale Valens byl úžasný. Nemohla uvěřit, jaké se na ni usmálo štěstí. Za jediný den toho dokázal víc než ona za celou dobu. Vrácení peněz za kachličky? Bomba! Konečně se mohla volně nadechnout. Už celé týdny měla pocit, jako by se topila. Zato zrovna teď se cítila, jako by tančila na špičce… no, jehly ne, ale na vrcholku


120

světa určitě. A to všechno pouze a jenom díky Calovi. Bože, je dobrej. A já se zase dostanu k vaření. Vážně musím zavolat Sam a poděkovat jí, že mi tohohle mužského poslala. Je odpovědí na moje motlitby. Dal mi naději, že ten šílený nápad se dvěma restauracemi, snad nakonec přece jen dobře dopadne. Jedno si ale musím vtlouct do hlavy: Ruce pryč od Cala. Sexuální harašení, ještě to by mi tak scházelo.


121

7. KAPITOLA Alex se s natěšeným povzdechem pustila do příprav na nadcházející večer. Vytáhla pánve a náčiní, které bude s největší pravděpodobností potřebovat, a rozličné ingredience si vyskládala tak, aby je měla pěkně po ruce. Byl pátek. Od chvíle, kdy jí vstoupil do života Cale, uplynul právě jeden týden. A byl to úžasný týden. Ten člověk pro ni byl učiněným požehnáním. Za tu krátkou dobu toho dokázal víc, než by vůbec kdy svedla ona. Podařilo se mu dát do pořádku veškeré papírování, které – ruku na srdce – nebylo zrovna její silnou stránkou. Dohlédl na nesčetné bezchybné dodávky – nebo aspoň, pokud se do nich snad nějaká chybička vloudila, přehmat napravil, zabránil nejhoršímu a ji tím nezatěžoval. Nová restaurace byla kompletně zařízená, a to včetně kanceláře, která byla dokonce vymalovaná. Po fiasku s kachličkami měla původně v úmyslu nechat svou kancelář nedokončenou, dokud si to nebude moci lépe dovolit. Jakmile však Cale vyjednal refundaci za tu oranžovou pohromu, rozhodla se pustit chlup a koupit barvu. Na nic nečekala. V pondělí koupila barvu a přes noc vymalovala… k nemalé Calově zlosti. Prskal vzteky, že nic neřekla a nedovolila mu pomáhat, jenomže celý den tvrdě pracoval a nechtěla ho otravovat ještě i ve volném čase. Kromě toho si myslela, že pro ni bude nejlepší, pokud možno se mu vyhýbat. Trávit s ním moc času o samotě neprospívalo její duševní pohodě. Byl prostě příliš atraktivní. Navrch pro ni pracoval, což muselo jednou skončit, ale to byl úplně jiný problém. Rozhodně se nepotřebovala zamilovat do chlápka, který za měsíc či


122

dva práskne do bot. Vážně se totiž obávala, že zamilovat se do něho, by bylo proklatě snadné. Do otevření nové restaurace scházel pouhopouhý týden a Alex si uvědomila, že se na to kupodivu doopravdy těší, místo aby zpanikařila pokaždé, když si na to vzpomene. Ve staré La Bonne Vie bude ten večer zavřeno, takže se bude moci i s personálem zúčastnit slavnostní premiéry. Tím pádem budou také příhodně po ruce, aby vyrazili na pomoc, kdyby to bylo zapotřebí. A k tomu by klidně mohlo dojít, jelikož o zahajovacím večeru čekala velkou návštěvnost, a tudíž i pěkný frmol. I na ten se však těšila. "Což mi připomíná," zamumlala si pro sebe a ohlédla se přes rameno na Bev. Ta zrovna kontrolovala zvolna se pečící kachnu, kterou už dříve strčila do trouby. "Bev, dostane Mark v pátek večer volno, aby mohl přijít na otevření?" zeptala se, jen co Bev troubu opatrně zavřela a narovnala se. Její přítel Mark pracoval v Chez Joie. V pátek býval ve většině restaurací fofr, a tak si nebyl jistý, jestli dostane volno… zejména s ohledem na to, proč ho chtěl. Bev se na ni podívala a široce se usmála. "Ano, a k mému velkému úžasu prý kvůli tomu Jacques ani nedělal dusno." Alex zvedla obočí. Taková slušnost ji u Jacquese překvapila. Vlastně u Jacka, jak ho odedávna znávala, alespoň než otevřel Chez Joie a změnil si jméno na Jacques. Co je to s těmi muži a jejich potřebou zviditelňování, uvažovala. Neznala jedinou šéfkuchařku, která by si dala falešné francouzské jméno, aby jí svým honosnějším zvukem dodávalo pocit důležitosti. Ale Jack si skutečně nechal legálně změnit jméno, aby znělo francouzsky… pompézní hňup, pomyslela si. A pak ji


123

napadlo, že on a Peter/Pierre by si koneckonců mohli padnout do noty. Oba to byli egocentričtí skunkové. Proto ji překvapilo, že za účast na otevření nové restaurace své konkurentky, Marka nijak nedusil. "To mi něco připomnělo," ozvala se najednou Bev. "Dneska ráno mně Mark pověděl, že Jacques včera v noci vyrazil Petříka." Ohrnula nos. "Myslím, že to nevzal moc dobře. Prý—" Pojednou zmlkla, nespouštěla oči ze dveří a nápadně zbledla. Alex z toho usoudila, že někdo vešel, otočila se, ale nikdo tam nebyl. Dokud se nepodívala oknem do restaurace, nechápala, co zapříčinilo Bevinu reakci. Nyní, když spatřila Petera, jak rychlým krokem prochází mezi stolky ke kuchyním, rázem jí to bylo jasné. "My o vlku," zabručela. Nemusela být génius, aby přišla na to, proč tu Peter je. Dostal padáka a doufal, že dostane zpátky svou starou práci, tipla si v duchu a otráveně vzdychla. Tohle tedy dnes večer vážně neměla zapotřebí. O pátcích bývalo vždycky rušno, a nechtěla začínat večer ve špatné náladě… ačkoli, aby byla upřímná, ve špatné náladě nechtěla začínat žádný večer. A konkrétně tomuto rozhovoru by se ze srdce ráda vyhnula docela. S grimasou zase pohlédla na Bev a zaregistrovala odevzdaný výraz kuchařčiny tváře. Také jí neušlo, jak svěsila hlavu a vrátila se ke své práci. A opět nepotřebovala mozek génia, aby věděla, co ji tížilo. Bev se bála, že vezme Petera zpátky, což by ji připravilo o povýšení. Dříve, než ji stačila uklidnit, do dveří kuchyně vrazil Peter a hrnul se rovnou k ní. Na okamžik zaváhal, a pak – pokorným tónem, na který u něho nebyla zvyklá – požádal: "Alex, mohl bych


124

na slovíčko, prosím vás?" Zvažovala říci mu prostě ne a vyhnout se tomu, co ji zřejmě čeká a nemine. Bohužel se obávala, že by to řekl stejně, hned a tady, a došla tedy k závěru, že vhodnějším místem bude kancelář. S povzdechem ho provedla kuchyní se slovy: "Mám jenom chvilku, Petere. Je pátek." U dveří kanceláře se zastavila a gestem ho vyzvala, aby šel dál. Následovala ho… a dveře nechala dokořán. Nechtěla, aby zavřel, a zůstala s ním uvězněná v jedné místnosti. Tak hloupá zase nebyla. Peter měl nervy na pochodu, proto chtěla, aby si někdo všimnul, kdyby se ji najednou pokusil uškrtit. "Posaďte se," řekla tichým hlasem, zatímco obcházela svůj stůl. Usedla a kapku netrpělivě čekala. Peter koukal dolů na svoje ruce a znovu a znovu polykal. V té chvíli si hlavně přála mít tuto nepříjemnost konečně za sebou a moct pokračovat ve svém životě. Měla sto chutí na něj zařvat, že tu práci zpátky nedostane, ještě dřív, než si o ni vůbec řekl. Ale zrovna v okamžiku, když už otevírala pusu, přece jen promluvil. "Měla jste pravdu," oznámil ponuře. "Minulou noc mě Jacques vyhodil." Zvedl hlavu, tvářil se zuřivě a ucedil: "Přetáhl mě k sobě, jen aby se mohl pokusit vás zničit." "Snažila jsem se vás varovat," odtušila, a ani se nenamáhala předstírat překvapení. "Rozzuřila ho ta pětihvězdičková recenze v novinách, když jste minulý týden nechala vařit toho žabožrouta," pokračoval vzteklým tónem. "A když uslyšel, že jste zaměstnala nového manažera, pokusil se vám ho přebrat a najmout ho sám. Nepochodil a úplně ztratil úroveň." Alex bezděky přimhouřila oči. Cale se slovem


125

nezmínil, že by ho Jacques oslovil. "Zavolal si mě do kanceláře, soptil a vyléval si na mně zlost, jako by to byla moje vina," dál se rozčiloval Peter. "Řekl, že najmout mě bylo k ničemu a… a pak mě vyrazil." "Chápu," zamumlala Alex. "Víte, že ani nepropustil minulého šéfkuchaře?" podotkl znechuceně. "Ten chlap byl jenom na dovolené." Nijak ji tím nepřekvapil. Ani ji nepřekvapilo, že si Jacques raději najal šéfkuchaře, než aby vařil sám. Byl hrozný kuchař. Na kuchařské škole, do které oba chodili, se mu podařilo dostat tak daleko pouze díky podvádění. Když ho přistihli, byl vyhozen a na nějakou dobu zmizel. Krátce poté, co otevřela La Bonne Vie, se najednou zjevil v Torontu a otevřel si Chez Joie. "Tak jsem přišel požádat o své bývalé místo," škrobeně oznámil Petr, čímž si opět získal její pozornost, a mlel dál. "Uvědomuji si, že jste opět šéfkuchařkou, takže se budu muset vrátit na pozici sous-chef. Nicméně jsem ochoten to ponížení překousnout jako trest za to, že jsem nedal na vaše varování a—" "Petere," přerušila ho tiše. "Pierre," opravil ji se zábleskem někdejší arogance. Alex měla podezření, že vřela pod povrchem pokorné fasády, kterou stavěl na odiv. Jenom potřásla hlavou a prohlásila: "Je mi líto, že jste ztratil práci v Chez Joie. A ano, varovala jsem vás, avšak—" "Ano, já vím, ale—" "Avšak," zopakovala zvýšeným hlasem. Když pochopil a zmlkl, pokračovala: "Nejsem ochotná degradovat Bev a vyhodit Bobbyho. Nepřevrátím všechno naruby, jen aby bylo po vašem. Stejně byste mě


126

při první příležitosti znovu nechal na holičkách." "Nenechal. Přísahám," dušoval se. "Nevěřím vám," pronesla klidným, tichým hlasem. Začal něco říkat, ale zvedla ruku a dodala: "A nejsem ochotná podstoupit takové riziko." "Ale já teď nemám práci," vyhrkl, jako by jí tento fakt snad ušel, a jen co si ho uvědomí, přinutí ji to změnit názor. "To není moje vina ani můj problém, Petere," zdůraznila tímtéž vyrovnaným hlasem. "Tehdy jsem vás žádala, abyste zůstal. Vysvětlila jsem vám, co podle mne Jacques chystá. Přesto jste se rozhodl odejít. Obávám se, že nyní s tímto rozhodnutím budete muset žít." Civěl na ni naprosto nechápavě. Očividně si byl jist, že ho ráda přijme nazpět. Nechtěl slyšet, že mu všechno šmahem neodpustí a nevezme ho zpátky, s otevřenou náručí. Když v něm prvotní překvapení začala vytěsňovat zlost, Alex ucítila, jak v ní narůstá napětí. "Ty arogantní mrcho," zasyčel mrazivě. "Předpokládám, že tě těší vidět mě se takhle tady ponižovat. Toho dne, kdy s nosem nahoru odešel, si myslela, že ji jeho pád potěší. A teď to bylo tady, a ona zjistila, že ji to pranic netěší. Ani trošku. Místo toho jí bylo té zrádné lasičky upřímně líto, což také řekla. "Ne, vlastně je mi vás líto." "Líto?" Zfialověl vzteky a vyskočil ze židle. "Neopovažujte se mě litovat. Jsem Pierre. Jsem brilantní šéfkuchař. Pro tuhle malou podělanou díru jsem až příliš dobrý. To vy budete k politování!" Obrátil se na patě a vyletěl ven. Cestou skoro porazil Bev. "Hňup," zabručela Alex, když vyrazil z kuchyně. "Tys ho nevzala zpátky."


127

Podívala se ke dveřím, kde teď stála Bev a kulila na ni oči. Zamračila se. "Samozřejmě, že ne. Proč taky? Těžko se s ním pracovalo i v nejlepších časech. A ty jsi lepší sous-chef, než kdy byl on. A jednoho dne to dotáhneš na takovou šéfkuchařku, o jaké se jemu ani nesnilo." Bev tou poklonou celá zrůžověla. "Děkuji." "Mně neděkuj, je to pravda," opáčila Alex vážným hlasem. Vtom se jí na stole rozdrnčel telefon. Pohlédla na něj a poznala číslo Sam. Mrkla na hodinky. Když uviděla, kolik je, zamračila se. Za pár minut budou otevírat a začnou přicházet první hosté. Vážně neměla čas na dlouhé řeči, což Sam dobře věděla. Pokud volala v tuto denní dobu, muselo jít o něco důležitého. "Raději se vrátím ke sporáku," odtušila Bev. Přikývla. "Hned přijdu. Budeš té lásky a zavřeš za sebou?" "Jistě." Bev zavřela zvenku a Alex sáhla po telefonu. "Co Cale?" vyhrkla Sam, sotva se ohlásila. Zvedla na ten nekonvenční pozdrav obočí, ale než se nadála, už se usmívala a slyšela se říkat: "Je geniální. Úžasný. Nemůžu ti ani dost poděkovat, žes mi ho poslala." "To jsem moc ráda." Sam vyzněla nepokrytě potěšeně, ale hned se zeptala: "Jak úžasný?" Poposedla dozadu a obočí zvedla ještě výš. "Co máš na mysli?" "Mám na mysli… no jak přesně je úžasný?" Alex si otázku promyslela, a pak prostě řekla: "Je odpovědí na mé sny, Sam. Nebo možná modlitby." "Vyprávěl ti o své rodině?" zeptala se hned Sam. "Moc ne," připustila. "Vyrozuměla jsem, že má bratry vojáky. A vyučil se kuchařem, aby vařil v rodinné


128

restauraci, ale dává přednost obchodní stránce věci. To je zhruba tak všechno." "Nic víc?" podivila se Sam, a Alex v jejím hlase zaslechla zklamání. "Ne, nic víc," zasmála se. "Proč by mi měl vykládat něco víc? Jsem jeho šéfka, ne holka." Linkou se k ní doneslo tiché zaúpění. "Alex, copak ty— Chci říci, co si o něm myslíš jako o mužském?" "Že je to mužský?" popíchla ji a oknem nad gaučem vykoukla na cvrkot v kuchyni. "Alexandro!" netrpělivě vyštěkla Sam. Povzdechla si. Co si o něm myslí jako o mužském? Před očima jí vytanul kaleidoskop obrázků Cala. Cale se usmívá, Cale se mračí, Cale maluje zeď, Cale sedí za jejím stolem. Nakonec odpověděla upřímně: "Myslím si, že je nádherný, chytrý, zábavný, božsky voní a má pravděpodobně nejvíc sexy přízvuk, jaký jsem kdy slyšela." "A?" naléhala Sam. "A co?" "Co s tím hodláš dělat?" vyprskla Sam, které očividně docházela trpělivost. Alex se na své židli posadila zpříma a pevným hlasem prohlásila: "Absolutně nic." "Cože?" zalapala po dechu její sestra. Nedalo se v tom přeslechnout cosi na způsob hrůzy. "Ale—" "Sam, zlato," přerušila ji mírně, leč rozhodně. "Dobře vím, že jsi s Mortimerem bláznivě šťastná, a to samé chceš i pro mě, ale Cale je nejlepší obchodní manažer, jakého bych si mohla přát. Nepokazím to tím, že se s ním zapletu." Počkala, až to sestřičce dojde, načež dodala: "Mimo to nejsem jako ty. Nepotřebuji chlapa, abych byla šťastná. Ke štěstí mi stačí vaření a moje


129

restaurace." "Ale to tě v noci nezahřeje," okamžitě namítla Sam. "Na to jsou elektrické dečky." "S elektrickou dečkou si nepopovídáš," nedala se Sam. "Na řeči jsou přátelé," i Alex měla odpověď hned po ruce. "Přátelé ti nedají sex," vynesla trumf. "Přátelé s benefity ano," zakřenila se Alex. Sestřinu frustraci si až neskutečně užívala. Když Sam vydechla: "Ty snad máš přítele s benefity?" znělo to jaksepatří překvapeně. "Ne," připustila a úsměv se vytratil. Popravdě řečeno, momentálně by se její milostný život dal nejlépe charakterizovat slovy: pusto, prázdno, nehostinno. A nějakou dobu už to trvalo. Stačilo pomyslet a pokoušela se o ni deprese. Silou vůle narovnala ramena. "Ale BOB ho příhodně zastoupí, než si nějakého najdu." "Kdo je Bob?" zmateně hlesla Sam. "Ne kdo, co," suše ji opravila Alex. "Borec na baterky." "Cože?" Sam byla podle tónu hlasu totálně mimo. "Vibrátor, Sam," objasnila stroze. "Probůh. Copak jsi nikdy o žádném neslyšela?" Telefonní linkou se nejprve rozlehl táhlý povzdech, a pak Sam řekla: "Alex, prosím… Aspoň dej Calovi šanci. Pokud to neuděláš, mohla bys propást největší štěstí svého života." Chvíli mlčela, uvažovala, jestli jí s Calem něco dobrého skutečně neprotéká mezi prsty. Potom si ale připomněla, že tady bude jenom krátce a nakonec se vrátí domů. "Jak bere Cale tvoji… rezervovanost," zeptala se


130

Sam, čímž opět upoutala její pozornost. Alex cítila, že bezděky zvedá obočí, a pomalu odpověděla: "Řekl, že by mne rád poznal lépe, ale já dala jasně najevo, že momentálně nemám na muže čas, a on to respektuje." "To je ale pitomec," ulevila si Sam, což Alex rozesmálo. Sestra ji měla ráda a každého mužského, který po ní nepůjde jako kachna po chroustovi, bude zcela zákonitě považovat za pitomce. Fakt rozkošné, pomyslela si Alex, ale když vyhlédla do kuchyně a uviděla, jak Sue pokládá na její poličku štůsek objednávek, smích jí došel. "Zlato, musím jít," omluvila se. "Začínají se hrnout objednávky." Sam vzdychla, ale řekla: "To je v pořádku. Stejně musím brnknout Marguerite." "Marguerite Argeneau?" podivila se. To byla totiž jediná Marguerite, o které se jí Sam kdy zmínila. "Ano," poněkud nevesele zamumlala Sam, a Alex se zmocnila zvědavost. Nevěděla, že se ty dvě tak dobře znají. Sam o ní vždycky mluvila, jako by to byla nějaká bohyně nebo aspoň někdo hodně převyšující jejich společenskou úroveň. Teď to ale vyznělo, jako by se spřátelily. Do kuchyně vtrhla Sue s další nadílkou objednávek v ruce. Alex udělala obličej. Měla nejvyšší čas. "Výborně, takže brnkni té Marguerite, ale nejdřív ti chci říci… děkuji, děkuji, děkuji, žes mi poslala Cala. Dělá zázraky, a jen díky němu jsem nebankrotovala. Zachránila jsi mi život. Mám tě ráda, Sam." Pak už jenom počkala na sestřino zvadlé: "Taky tě mám ráda," na oplátku, než zavěsila a horempádem se řítila na své pracoviště.


131

Taktak stihl zazvonit na zvonek Margueritina obrovského domu, a už se dveře otevřely. Očividně ho vyhlížela. "Cale," šťastně se usmála a popošla vpřed, aby ho objala. "Jdeš právě včas. Takže jsme všichni." Objetí opětoval, ale mračil se. "Kdo je to my?" Když teď vypomáhal v restauraci, přešel na denní režim smrtelníků. Vyžádalo si to oproti normálu mírně zvýšenou konzumaci krve, ke kompenzaci škod způsobených sluncem. Ale maximálně je minimalizoval. Poctivě se balil, čímž zabil dvě mouchy jednou ranou. Chránil se před sluncem, stejně jako před chladem. A pracoval povětšinou sám, z Alexiny kanceláře v nové restauraci. Naneštěstí to však také znamenalo, že měl jiný režim než jeho příbuzní. Během minulého týdne si s většinou z nich hrál po telefonu na honěnou. V pátek mu Marguerite zavolala hned několikrát a poslední vzkaz vyzněl natolik urgentně, že se dnes ráno nechal vzbudit mírně řečeno časně, aby jí zatelefonoval dřív, než se za úsvitu uloží s Juliem do postele. Tudíž byl náležitě překvapený, když ho jenom chtěla pozvat na večeři. Vzhledem k tomu, že byla sobota, a Alex bude tak jako tak v práci, přijal. "Pozvala jsem ještě pár lidí," odpověděla vyhýbavě, zatímco ho uváděla do haly. "Koho?" vyhrkl. Marguerite mu pomohla mu ze zimníku, jako by byl malé dítě. "No, samozřejmě je tu Julius," odtušila a pověsila kabát na věšák. "Samozřejmě," pousmál se. Zatím ji viděl bez Julia pouze jedinkrát, a to když ho onehdy v restauraci tahala z maléru. V New Yorku, a pak i tady, to vypadalo, že je


132

k ní přirostlý jako siamské dvojče. "Kdo ještě?" "Pojď a podívej se sám," navrhla s prohnaným úsměvem, vzala ho pod paží a zavedla do obývacího pokoje. Sotva došel ke dveřím a uviděl lidi sedící uvnitř, zastavil se. Julius už chvátal za Marguerite, jako by se těch pár minut bez ní ani nedalo přežít. Objal ji, na čelo jí vtiskl polibek a přitiskl svou ženu k sobě, ale Cale mezitím obrátil pozornost k ostatním lidem v místnosti. Lucian, Leigh, Mortimer, Sam a Bricker. Svorně ho hypnotizovali, a v něm to vyvolalo intenzivní pocit déjà vu. Připomnělo mu to den, kdy přiletěl a zastavil se tady víceméně na Margueritin rozkaz. Spolu s ní a Juliem tu na něj čekal i Lucian s Leigh. Tehdy měl pocit, že upadl do léčky, což se nyní do písmene opakovalo. "Ach ne, drahý. Tohle není žádná léčka," namítla okamžitě. Prudce se k Marguerite otočil, protože si uvědomil, že mu čte myšlenky. A necítil se o nic lépe, když na to řekla: "Ve skutečnosti je ani tak moc nečtu, jako je spíš na nás vykřikuješ. Za to může ta věc s novou životní družkou. Ztěžuje to hlídání vlastních myšlenek a dokonce je to zřejmě zesiluje. Všichni jsme si tím prošli," dodala soucitně a pobídla ho, aby se posadil naproti pohovky, na níž seděl Lucian, Leigh a Bricker. Napravo od něho stálo dvojkřeslo s Mortimerem a Sam, a Marguerite s Juliem se nyní uvelebili na druhém dvojkřesle vlevo. Zanechalo to v něm dojem, jako by byl obklíčen a u výslechu. Celý nesvůj poposedl, přejel pohledem po lidech, kteří na něj upřeně zírali, a pak si jednou rukou unaveně prohrábl vlasy. "Jestli to není léčka, co to tedy je?" Moment bylo ticho, probíhala pouze výměna pohledů, načež Marguerite řekla: "Chceme ti jen pomoci s Alex."


133

"Nepotřebuji pomoc," prohlásil stroze. "Ne? Takže všechno probíhá hladce?" optala se mírně. Cale cítil, jak svírá rty. Přesně takto by to nevyjádřil. Stěží se s ní vídal. Pracoval v nové restauraci, ona ve staré. Měla volno v pondělí a v úterý, on v sobotu a v neděli. A přestože několikrát zašel do staré restaurace, a ona se sem tam stavovala na kontrolu v nové, pokaždé udržovala hovor na striktně služební bázi. Sice se párkrát pokusil zavést řeč na nějaké osobnější téma, jenomže Alex ji pokaždé nekompromisně přesměrovala nazpět k provozu podniku. Bylo to neskutečně frustrující, neměl ponětí, co si s tím počne, ale nebyl ochoten to přiznat. Lehce pozapomněl, že mu ostatní mohou číst myšlenky a všechno to vědí, a škrobeně pronesl: "Jde to velmi dobře." "Už ses s ní vyspal?" bez obalu se zeptal Lucian. "Lucu," okřikla ho Leigh a pleskla chotě po rameni. "Takto přivedeš Cala do rozpaků." "Miláčku," něžně odvětil Lucian, "Calovi je přes dva tisíce let. Do rozpaků by ho už nemělo přivést lautr nic." "Vážně jsi tak starý?" užasla Sam. "Narodil se 280 let před naším letopočtem," informoval ji Lucian, a Sam zbledla. Cale nabyl zřetelného dojmu, že ho coby případného sestřina druha právě přehodnocuje. Když se teď dozvěděla, kolik mu je, náhle ho shledávala zcela nevhodným. "Neodpověděl jsi na mou otázku," upozornil ho Lucian, čímž opět upoutal jeho pozornost. "Ne," hlesl nakonec. "Ještě jsem s ní nespal." "A ani se s ní nevyspíš," kategoricky prohlásil strýc. Cale se na něj za tu jeho zatracenou jistotu zamračil. "Co tě vede k názoru—?"


134

"Nespává se zaměstnanci." Označení zaměstnanec mu pravda moc nevonělo. Ve Francii byl vlastníkem firmy, kterou sám vytvořil. Ve skutečnosti měl vlastní malé impérium. Představa, že ho považuje za pouhého zaměstnance, a ne za někoho, kdo je jí roven a jenom ji momentálně tahá z bryndy, ho tak trochu deprimovala. "Jsem spolupracovník. Ne zaměstnanec. A stejně jenom dočasně. Já jen—" "Fajn. Nespí ani se spolupracovníky," suše mu skočil do řeči Lucian, a hned Calovi nalil čistého vína: "V pátek večer to řekla Sam. Sam okamžitě zavolala o radu Marguerite, a Marguerite nás sem dnes večer sezvala na poradu, jak bychom ti pomohli." Cale se v křesle poraženě zhroutil. Tušení ho nezklamalo, bylo to spiknutí. "Dobrá. Co navrhujete?" Na chvíli zavládlo ticho, které posléze přerušila Marguerite slovy: "Kéž by tu tak byl Lucern. Jeho Kate měla problém s pomyšlením, že se zaplete s jedním ze svých spisovatelů, ale podařilo se jim to překonat. Mohl by nám povědět jak." "Snový sex," zčistajasna vyhrkl Lucian, a oči všech se obrátily k němu. "Snový sex?" nejistě zopakoval Cale. Lucian přikývl. "Je těžké odolat pokušení, když se vzájemně navštěvujete v mokrých snech." "Ano, to je," vzrušeně souhlasila Sam, a když na ni všichni pohlédli, zrudla. "No, to tedy je. Byla jsem tak zažraná do své kariéry, že když se objevil Mortimer, o žádný vztah jsem vlastně ani moc nestála. Ale ty sny…" Potřásla hlavou. Ruměnec jí zalil hrdlo a stoupal do tváří, stačilo si na ně vzpomenout. "Pořádně mi ztížily odolávat Mortimerovi. Pokaždé, když jsem se na něj podívala, vzpomněla jsem si na ty zatracené sny."


135

"Díky Bohu za to," zamumlal Mortimer a pevně ji objal. Usmála se a přitulila se k němu. "Stále nejsi proměněná," poznamenal Cale, a když na něj s Mortimerem překvapeně pohlédli, přiznal barvu: "Omlouvám se, ale minulý týden, když jsem přijel do domu vykonavatelů, jsme s Brickerem nechtěně vyslechli váš rozhovor. Souhlasila jsi s proměnou, přesto ještě pořád nejsi proměněná." "Momentálně má Mortimer tak trochu podstav. Snad každý je na líbánkách," plaše odtušila Sam. "Ale máme to naplánované na tento týden." "Souhlasila jsi s proměnou?" Marguerite se na ni zářivě usmála. "Báječná zpráva. Který den to uděláte? Jestli chcete, přijdu Mortimerovi pomoci tě ohlídat." "Já taky," nabídla se Leigh. "Ty ne!" okamžitě zahřměl Lucian. "Nedovolím, aby tě kopla a možná tak ublížila dítěti." "Nikdy bych Leigh nekopla," užasle namítla Sam. "Udělala bys to nechtěně," řekl Lucian. "Ale v těch bolestech nebudeš vědět, co děláš." Sam zpopelavěla. "Vím, že když se měnila Jo, měla hrozné bolesti, ale myslela jsem si, že za to mohlo její zranění. Nebudu to mít snazší?" "Já měl za to, že jsme tady kvůli Calovi a Alex," zasáhl Mortimer. Nepochybně dostal strach, že kdyby se dozvěděla, co přesně ji čeká, mohla by si proměnu nakonec ještě rozmyslet. "Jasně," Bricker přítele bez meškání podpořil. "Byla řeč o mokrých snech." "Správně, o mokrých snech," suše odtušil Cale. A hned na kolemsedící udělal obličej. "Jak mám Alex přimět, aby se jí o mně zdály erotické sny, když se jí


136

nedostanu do hlavy?" Jen co Bricker otevřel pusu, zostra dodal: "A prosím, nikdo nenavrhujte, že to uděláte za mě. To za žádnou cenu nepřipustím." Lucian si odfrkl a zakroutil hlavou. "Copak ti matka nevysvětlila, jak to chodí mezi nesmrtelnými?" "Jistěže ano," odsekl netrpělivě a zamračil se na něj. "Jak je potom možné, že nic nevíš o sdílených mokrých snech?" kontroval. Když ho Cale jen mlčky probodl pohledem, spěšně se do věci vložila Marguerite: "To není nic, co by jí mohl někdo vnuknout, drahý… možná kromě tebe. Životní druhové, kteří spí pod jednou střechou, mívají sklon sdílet své sny… erotické sny o sobě navzájem." "Se Sam jsme ani nemuseli být pod jednou střechou," ozval se Mortimer. "Spali jsme v sousedních chatách a zdály se nám." Sam opět zrudla, ale mlčky přikývla. "Takže vás musíme dostat blíž k sobě," zamyšleně odtušila Marguerite. "Nejlépe pod stejnou střechu, ale mohlo by to fungovat i někde v sousedství." Cale se zamračil. "Pořád nechápu, proč si všichni myslíte, že by ji společné sny mohly přesvědčit, aby porušila zásadu, že co je v domě není pro mě, a začala si se mnou." Když začal Lucian vyhlížet vztekle, Mortimer směrem k němu zdůraznil: "Nikdy žádný neměl." "Tak by nám měl prostě věřit, že víme, o čem mluvíme," zavrčel patriarcha. Byla to Marguerite, kdo mírným tónem řekl: "Cale, drahoušku, v současné době v tobě Alex vidí ztělesnění odpovědi na své podnikatelské sny. Všimla si, že jsi pohledný, a táhne ji to k tobě, jenomže je to podobné, jako když držíš dietu a uvidíš krásný zákusek, který jsi


137

však nikdy dřív neokusil. Sice vyhlíží náramně chutně, ale protože nevíš jistě, jak lahodný ve skutečnosti je, snáze si ho odepřeš. Kdežto kdyby to byl krásný kousek tvarohového koláče, který jsi už ochutnal, a víš, že je moc dobrý, bylo by mnohem těžší mu odolat." "Chápu," zašeptal. "Nemohl bych ji prostě políbit? Vyzkoušela by si, jak se přitahujeme a—" "Polibky jsou pěkné, ale mohla by se odtáhnout dřív, než se dostaneš moc daleko," upozornila Sam. "Když si Alex jednou vezme něco do hlavy, je pořádně paličatá. Sdílený sen bude fakt lepší. V něm si všechnu tu vášeň prožije na vlastní kůži. Polibek by byl jako sousto předkrmu, a my přece chceme, aby dostala kompletní menu o všech chodech. Jenom tak pozná, co by mohla mít." Cale si unaveně zajel rukou do vlasů. "Jasně." "Jak je to dlouho, cos měl sex?" zeptal se Lucian, a vysloužil si tím od Leigh další káravý pohled. S povzdechem ji pohladil po ruce a vysvětlil: "Jestli je to už hodnou chvíli, mohl by se mu hodit opakovací kurz. Nebo jedna z těch knížek, co jsem nakoupil." "Tvrdil jsi, žes je nečetl," prohodila překvapeně. "No, však také ne, ale já jsem byl vždycky ve všem výjimečný. Vpravil jsem se do toho i bez nich. Ale Cale není já." Cale zvedl oči v sloup. "Už jsem pozapomněl, jak arogantní dokážeš být, strýci." Lucian s ledovým klidem pokrčil rameny. "I to je svého druhu dovednost, a jak říkám, jsem ve všem výjimečný." Leigh se zasmála a políbila ho na tvář, jako by si myslela, že žertoval. Cale měl ovšem vážné podezření, že nežertoval.


138

"Dobrá, myslím, že se všichni shodneme na tom, že nejlepší bude dostat Alex s Calem pod jednu střechu. Nebo aspoň co nejblíže k sobě, aby mohli prožít sdílené sny," rázně prohlásila Marguerite, načež se rozhlédla po místnosti. "Má snad někdo nějaký nápad?" "Mohl bych ho v dodávce odvézt k ní před dům, zaparkovat na silnici a uspat ho v zadním prostoru," navrhl Bricker. "To by mohlo být dost blízko, aby se jejich mysli setkaly." "Ne. V žádném případě," vyštěkl Cale, pobledlý pouhou představou. Leží vzadu v dodávce, má erotické sny o Alex, zatímco na předním sedadle trůní Bricker a – což na tom bylo asi to nejhorší – dokáže mu číst myšlenky. Mohl by se tak snadno stát svědkem všeho, co bude prožívat. Ne. O tom nebyl ochoten ani uvažovat. Pane na nebi! "Mám pocit, žes tvrdil, že po tolika letech už by ho nemělo nic přivést do rozpaků?" tiše podotkla Leigh. Zjevně se bavila. Lucian zavrčel. "Koukám, že je choulostivější, než jsem si myslel." "Já nejsem choulostivý," odsekl Cale, podrážděný samotným obviněním z choulostivosti. "Na vině bude patrně jeho matka," ignoroval ho Lucian. "Martina ho pojmenovala po Kalliopé, což byla múza poesie. Když k tomu připočtete, že jeho otec zemřel, když mu bylo pouhých padesát, pravděpodobně strádal pod Martininým patetickým vlivem." Když začal Cale hluboko v hrdle vrčet, Marguerite se kvapně pokusila zachovat mír návrhem: "Snad bychom se měli přesunout do jídelny. Touto dobou už bude večeře patrně hotová. Při jídle můžeme vymýšlet řešení. A pak to ještě probereme."


139

"Jídlo je vždycky dobrý nápad, Marguerite," pochválil ji Lucian. "Výborně," zabručel Cale, zatímco všichni se souhlasným mumláním vstávali. Jak to tak vypadá, bude mít přestávku mezi mučením, kterému se tady říkalo pomoc.


140

8. KAPITOLA "Nechceš pomoct?" Alex vzhlédla od drhnutí grilu a usmála se. "Ne, už jsem skoro hotová. Utíkej domů s ostatními." Bev vděčně přikývla, doběhla si pro kabát a kabelku, a následovala kolegy ven zadními dveřmi. Jak se otevřely a zavřely, pronikl dovnitř chladný větřík. Alex obětovala chvilku času a s rozkoší si ho vychutnala. Na konci večera vždycky bývalo v kuchyni vedro na padnutí. Bez ohledu na prvotřídní ventilační systém, který nechala nainstalovat, zvedly dlouhé hodiny vaření a pečení teplotu o několik stupňů. Vánek byl příjemným osvěžením. S povzdechem se otočila, aby dokončila úklid svého pracoviště. Jako majitelka mohla někomu přikázat, aby nepříjemnou práci udělal za ni, ale měla k tomuto místu poněkud majetnický vztah. Přihlížet, jak tu pracuje Peter, pro ni býval očistec. Všechno přemisťoval a sahal na její náčiní. Byla šťastná jako blecha, že to tu patřilo už zase jenom jí. Konečně měla hotovo. Sama pro sebe se usmála, uklidila čisticí prostředky, a pak už si jen sundala čepici, zástěru a zamířila do kanceláře. Byla sobota a o sobotách zavírali později, přesto by za normálních okolností musela zasednout za stůl a než bude moct vyrazit k domovu, trochu si zapapírovat. Ale když se jí teď o administrativu staral Cale, neměla na práci nic. A byla moc ráda. Nevěděla, jestli za těch pár týdnů, kdy dohlížela na novou restauraci, vypadla ze cviku, nebo na ni něco lezlo, ale dneska byla neuvěřitelně unavená. Nemohla se dočkat, až půjde domů.


141

Zástěru pověsila na věšák v koutě kanceláře, nasoukala se do kabátu a musela se zastavit, aby si zakryla rukou pusu, protože na ni zničehonic přišlo zívnutí, až jí hrkly slzy do očí. Otřela si je, popadla klíče a kabelku, a zamířila k zadnímu východu. Doufala, že poryvy studeného vzduchu, který na ni čekal venku, ji před jízdou autem zavčas proberou. Přesně jak přepokládala, sotva vyšla ven, opřel se do ní mrazivý vichr a zanechal ji téměř bez dechu. Mhouřila před ním oči a rychle zamykala dveře, když vtom ji někdo zezadu popadl. Vyjekla překvapením. Podařilo se jí napůl vykřiknout dřív, než se jí čísi paže ovinula kolem krku a pokus v zárodku zadusila. Současně ji druhá ruka objala v pase. Jen co ji zvedly ze země a začaly odnášet pryč, překvapení se proměnilo v paniku. Upustila klíče a zaměřila se na muže za sebou. Zaryla nehty do ruky kolem krku a současně začala kopat, Když nic z toho nezabralo, sáhla za sebe a zatnula nehty do prvního masa, které nahmatala. Odměnou jí byla zařvaná nadávka, a pak se paže kolem hrdla vytrhla z ohbí jejích loktů. Něco ji řízlo do tváře, až zaskřípala zuby bolestí. Útočník se ji pokusil popadnout za ruce a zároveň nepustit v pase, jenomže ona měla dvě volné ruce a on jenom jednu. Nakonec to vzdal a bez skrupulí ji udeřil do hlavy. Před očima se jí pojednou roztančily jiskřičky. Zasténala. A pak ruka kolem jejího pasu zčistajasna zmizela. Nohama tvrdě přistála na zemi, okamžitě jí podklouzly. Zřítila se naznak na zledovatělý asfalt, a následovala druhá exploze bolesti. Její epicentrum zřejmě měla v zadní části lebky a trýznivé vibrace postupovaly mozkem kupředu. Jednu chvíli vnímala pouze a jenom bolest. Posléze si


142

uvědomila, že ji táhnou za ruku po namrzlé zemi. Zrovna se pokoušela vzpamatovat aspoň natolik, aby se byla schopná začít bránit, když vtom ji znenadání zalilo jasné světlo. Zaslechla zvuk podobný kvílení pneumatik ve smyku, hlasitý řev klaksonu… ten někdo pustil její ruku a Alex dopadla na zem. Se zaúpěním se na ledové zemi stočila do klubíčka a sáhla po zátylku. Pokoušela se držet si hlavu pohromadě. Měla pocit, že se jí každou chvíli rozletí na kusy. Vřeštění houkačky náhle ustalo. Vystřídal je nezřetelný zvuk otevírání dveří a rychlé, blížící se kroky. "Alex? Seš okay?" Přinutila se otevřít oči a spatřila Bev. Dřepěla vedle ní, tvářila se ustaraně a mumlala: "Díkybohu jsem si zapomněla brýle a musela se vrátit. Ten chlap tě napadl." "Ano," hlesla Alex, ačkoli nevěděla, s čím vlastně souhlasí. Že je štěstí, že si Bev zapomněla brýle a vrátila se, nebo že ano, ten muž ji skutečně napadl. "Můžeš vstát?" zeptala se Bev a nervózně se rozhlížela okolo. Došlo jí, čeho se děvče obává. Že by se ten útočník taky mohl vrátit. To bylo naprosto reálné riziko. Silou vůle se přinutila rozbalit a posadit. Bev jí okamžitě začala pomáhat, přehodila si její ruku přes rameno a při vstávání ji svírala v pase. Společnými silami se jim podařilo dostat Alex na nohy. Napřímila se právě ve chvíli, kdy na parkoviště vjel druhý vůz. Alex se na něj podívala a jen co poznala Cala, zamračila se. To už vystupoval a utíkal k nim. "Co se stalo? Upadla jste na náledí?" vyzvídal ustaraně, zatímco se běžel postavit vedle ní z druhé strany. "Jsem v pohodě," odbyla ho, protože neměla náladu


143

na vysvětlování. Zato Bev hned vyhrkla: "Někdo ji napadl." Oběť se zašklebila, a když se na ni Cale prudce otočil, jenom mávla rukou. "Jsem v pohodě," zopakovala. "Bev si zapomněla brýle, vrátila se pro ně a vyplašila ho." Cale se rozhlédl, jako by se chystal za pachatelem vystartovat, ale očividně nikde nikoho neviděl, a tak se obrátil zpátky. Vtom se ale zarazil, sehnul se a ona zaslechla cinkat klíče. To musel najít ty moje, uvědomila si, když se narovnal a držel je v jedné ruce. Druhou ji vzal za bradu a zvedl její obličej k sobě. "Krvácíte." Alex netušila, jak to v té tmě mohl poznat, a hned nato se zamračila, protože si teprve teď uvědomila, jaká je vlastně tma. Pohlédla ke světlu nade dveřmi. Obvykle ozářilo polovinu parkoviště. "Co je s tím světlem?" zeptala se Bev, která její pohled kopírovala. "Nemám zdání. Jsem si jistá, že jsem rozsvěcela," zamumlala Alex. Začala nad tím kroutit hlavou, ale okamžitě jí lebkou prostřelila bolest. Přitiskla si ruku na čelo. "Raději ti zajdeme dovnitř pro brýle, Bev, ať můžeš jet domů." Aniž čekala na souhlas, vykročila ke dveřím, vděčná za Calovu ruku v podpaží. Galantně ji podepíral. Pořád měla trochu roztřesené nohy. Dveře odemknul jejími klíči, otevřel a doprovodil ji dovnitř. "Kde je vypínač?" zeptal se těsně za dveřmi. "Mám ho," ozvala se Bev. V tu ránu se jim nad hlavou rozzářila jasná stropní svítidla. Alex sebou bezděky trhla. Ostré světlo jí vjelo očima do hlavy jako nože. Slyšela, jak kolegyně několikrát cvakla druhým vypínačem. "Sice jsi zapnula světlo, Alex, jenomže


144

nefunguje. Ale když jsem odcházela, svítilo," dodala. Tón prozrazoval, že se mračí. Možná praskla žárovka." "Podívám se na to, než odejdeme," vážně odtušil Cale, pobízeje Alex kupředu. Šla celkem ochotně, ale když ji zastavil v kuchyni a nenutil chodit až do kanceláře, byla ráda. Bolest vystřelující ze zátylku pohyb ještě zhoršoval. Když ji najednou uchopil v pase a vysadil na pult, neudržela se a zasténala. Samozřejmě mu to neuniklo. Dobře viděla, jak si ji prohlížel. Ve tváři se mu odrážely plynule narůstající starosti. Když se jí začal probírat prsty ve vlasech, uhodla, že hledá bouli a napověděla: "Vzadu." Okamžitě ustoupil stranou a pustil se do osahávání zátylku. Jakmile nahmatal bouli, prudce se nadechla, a on toho bez říkání ihned nechal. "Nezdá se, že by to krvácelo," odtušil. "Ale na líci ti trochu teče krev," upozornila Bev. Celou dobu na ni ustaraně koukala. "Myslím, že mě škrábl hodinkami nebo prstenem," poznamenala Alex. Vybavila si ostrou bolest, jak jí při potyčce přejel rukou po tváři. "Musíte do nemocnice," rozhodl Cale. "To je ten škrábanec tak strašný?" Instinktivně si sáhla na tvář. Dostala strach, že by mohla být nějak strašně zohavená. Co když jí zůstane jizva? "Ne, ale ta boule vzadu je obrovská a pořád roste," prohlásil vážným tónem a pohlédl na Bev. "Mohla byste sehnat trochu ledu a dát ho do ručníku nebo třeba do igelitového sáčku?" "Jistěže," zamumlala a bez meškání šla na věc. "Nemusím do špitálu," namítla Alex tiše. "Ani jsem neztratila vědomí. Je to jenom boule." Cale se však nedal zviklat. "Mohla byste mít otřes


145

mozku. Bude lepší nechat to pro jistotu vyšetřit. Ať víme, že je všechno v pořádku." "Má pravdu," přisolila si Bev, vracející se s pytlíkem ledu v ruce. "Opatrnost je matkou moudrosti." Alex protočila oči, zatímco Cale se chopil sáčku. Ale jen co ho přiložil na zátylek, a hlavou jí opět proletěly šípy bolesti, neubránila se samovolnému ucuknutí. Skousla si ret, počkala, dokud bolest trochu nepovolí, a rezignovaně vzdychla. "Dobře. Cestou domů se stavím v nemocnici a nechám se vyšetřit." "Odvezu vás tam, a pokud v nemocnici řeknou, že jste v pořádku, dopravím vás domů," rázně prohlásil Cale a ještě dodal: "Můžeme odtud zavolat na policii, kvůli tomu útoku." "Proč?" odsekla. "Chlap je dávno v trapu a já ho nepoznala. Taky nemám zrovna náladu na vyplňování stohu hlášení o nějakém lupiči, kterého stejně nikdy nechytí." "Copak on kradl?" zapochybovala Bev. "Z dálky to vypadalo, jako by se tě snažil zatáhnout za kontejner. Když jsem přijela, myslela jsem si, že tě chce znásilnit." Cale zpozorněl. "Viděla jste mu do tváře?" "Ne," přiznala omluvným tónem. "Byla tma a semlelo se to strašně rychle." Pokrčila rameny. "Ale mohl to být Peter." "Peter?" vyštěkl Cale. "Ten šéfkuchař, co dal výpověď," povzdechla si Alex. "Ale nemyslím si, že tohle udělal on." "Já ti nevím," odtušila Bev, s přemýšlivě nakrčeným čelem. "Ten den, kdys ho odmítla vzít zpátky, byl pěkně vzteklý. A řekl, že budeš litovat." Alex se zamračila. "Pojďme." Cale ji opět chytil v pase, opatrně sundal z


146

pultu a postavil na nohy. "Chci, aby vás vyšetřili." "Pojedu taky," prohlásila Bev a hrnula se ke svému místu pro brýle. Z páry v kuchyni je měla věčně zamlžené, a tak si optiku vždycky před vařením sundávala a pokládala nahoru na polici. "Nemusíš s námi jezdit, Bev," namítla Alex, když ji Cale začal postrkovat k zadním dveřím. "Jsem si jistá, že jsem v pohodě. Jeď domů a odpočni si." Když zaváhala, vložil se do toho Cale: "Až ji doktor prohlédne, zavolám vám, ať už to bude v pořádku nebo ne." "Tak dobře," zdráhavě souhlasila a prošla kolem nich, aby otevřela a podržela jim dveře. Ještě s nimi počkala, než Alexinými klíči zamknul oboje dveře, a potom přešli přes parkoviště k místu, kde kupodivu ještě pořád stálo Bevino auto. Motor běžel, světla svítila do noci a dveře šoféra byly dokořán. Má štěstí, že jí s ním nikdo neodjel, pomyslela si s povzdechem Alex. "Aspoň bude zahřáté," zabručela Bev, když se zastavili u otevřených dveří. "Prosím, nezapomeňte mi zavolat. Jinak celou noc strachy neusnu." "Nezapomenu," ujistil ji Cale vážně. "Jeďte. Počkáme, dokud nevyrazíte na cestu." Když Bev pohlédla na Alex, ta ji vzala za ruku a stiskla. "Děkuji." Bev se pousmála. "Když zapomínám brejle a vracím se pro ně, obvykle tě to naštve." Ironicky se zapřísáhla: "Nikdy víc." "Naštve, ale to je okay," vyprskla smíchy Bev. Rychle ji objala, otočila se a vklouzla za volant. Počkali, dokud nezařadila rychlost a neodjela, potom Cale doprovodil Alex ke svému půjčenému vozu. Nenamáhala se


147

dohadováním, že může řídit a odvézt se do nemocnice sama. Popravdě řečeno, hlava ji bolela tak strašně, že představa, jak mžourá v ostrých světlech protijedoucích aut, nebyla nikterak příjemná. Ráda přenechala řízení Calovi. Po čtyřsté padesáté třetí prošel Cale po chodbě před Alexinou ložnicí. Zastavil se u dveří a naslouchal. Tentokrát namísto zoufalých vzdechů nebo neklidného převalování, uslyšel pravidelné, hluboké oddechování. Konečně usnula. Okamžitě vzal za kliku a opatrně otevřel, aby nakouknul dovnitř. Ano, spala jako budulínek. Ležela stočená na boku, vlasy měla rozcuchané kolem obličeje a pootevřenou pusu. Z koutku úst jí vytékal tenký pramínek slin. Pousmál se. Ulevilo se mu, že jí z tváře zmizely bolestné vrásky. Po příjezdu domů ho dvakrát ujistila, že se cítí dobře a nemusí tam s ní zůstávat, ale vrásky vyryté bolestí ji usvědčovaly ze lži. Prozrazovaly mu, že trpí. Potichu zavřel dveře a zamířil dolů. Cestou lovil z kapsy mobil. Ve chvíli, kdy vcházel v přízemí do kuchyně, už vyťukával Brickerovo číslo. Ještě než odjeli z nemocnice, zavolal Bev, aby ji uklidnil, že Alex je v rámci možností v pořádku, a bere ji domů. Během telefonátu stála vedle něho. Zato nadcházející hovor byl poněkud ošidnější, proto si počkal. Chtěl mít jistotu, že bude spát, a ani náhodou nic nezaslechne. "Maucta, Cale," pozdravil Bricker. Telefon zvedl na druhé zazvonění. "Čemu vděčím za to potěšení? Neříkej, že sis nechal můj návrh projít hlavou a přece jen hodláš nocovat v dodávce před Alexiným vigvamem? Jestli jo, stačí slovo a vyrážím, kámo."


148

"Ne, v tomto ohledu jsem názor nezměnil," stroze odtušil Cale. "A prosím, řekni mi, že ten dnešek nebyl jedním z tvých geniálních plánů, jak mne s Alex dostat pod jednu střechu." "Dnešek?" nejistě zopakoval Bricker. "Ne, myslím, že ne. Proč? Co se stalo?" "Nenavedl jsi některého ze svých kumpánů, aby Alex napadl, ona z toho měla otřes mozku, a já pak u ní musel zůstat přes noc a hlídat ji?" Ne, že by si vážně myslel, že to má na svědomí, ale chtěl mít jistotu. Podle všeho dostával Bricker občas divoké nápady. Byl dost mladý, aby pozapomněl, jak křehcí jsou smrtelníci. Zpočátku ho vlastně jen tak letmo napadlo, že by v tom útoku snad mohl mít prsty, ale jakmile ta myšlenka jednou vyrašila, zapustila kořeny. Teď ji nemohl zaboha dostat z hlavy. Nicméně z Brickerova zděšeného vyjeknutí a nelíčeného šoku usoudil, že to by Bricker předstíral obtížně. Navíc Bricker barvitě zaklel a telefonem se k němu nesly mnohomluvné nadávky. "Ne! Samozřejmě, že jsem Alex nenapadl jenom proto, aby sis ty mohl vrznout. Kriste! Za koho mě vůbec máš? Je to sestra Sam! O tom, že je to také setsakra nejlepší kuchařka široko daleko ani nemluvě! Ježíši! Ona je— Je v pořádku?" skočil sám sobě do řeči. "Má slabý otřes mozku. Bude v pořádku. Pár dní se ale musí šetřit." Bricker cosi zahučel a znovu spustil souvislý proud lamentací. "Nemůžu uvěřit, že tě vůbec napadlo, že bych za útokem na ni mohl být já. Sedět v dodávce a motat palci, zatímco ji ve snu oprašuješ, je jedna věc, ale napadnout ji? V žádném případě." "Oprašuješ?" znejistěl Cale. "Stavíš stan," vysvětlil, a posléze dodal: "Máš erekci,


149

řečeno po lopatě pro ty z nás, co jsou příliš letití, než aby rozuměli moderní krasomluvě… a už ani nejsou sto odhadnout něčí náturu. Strávil jsi proklatě mnoho času o samotě, jestli sis myslel, že já bych—" "Vlastně nemyslel," vyhrkl Cale v naději, že tím utne výlev Brickerovy raněné ješitnosti. "To jen, že se tím nakonec dosáhlo toho, čeho se všichni zjevně nemohli dočkat. Prostě mě napadlo, že by to třeba nemusela být náhoda." "No jasně že to nebyla žádná náhoda," zavrčel očividně stále nabroušený Bricker. "Čirou náhodou nikoho nepřepadneš, ale mohu přísahat, že já v tom prsty nemám. A vím, že ani Mortimer by nic takového neudělal. A co se týče Julia, toho tak dobře neznám, ale neřekl bych to do něho… Na druhou stranu Lucian, ten možná jo," dodal břitce. "Ten starej prevít se neštítí ničeho, hlavně když nakonec dosáhne svého. Účel světí prostředky. Tomu by nebylo proti mysli přetáhnout holku kyjem přes hlavu a za vlasy ji odtáhnout k sobě do jeskyně." "Jak víš, že ji táhli?" V Calovi tak nechtě vzkřísil původní podezření, což v Brickerovi obratem vzkřísilo původní zlost. Slovně si ulevil. "Hovořil jsem obrazně," odsekl. "Kriste, ty si vážně myslíš, že bych byl schopný takového svinstva. Za koho mě máš?" "Za toho, kdo navrhl vypálit její dům do základů, aby musela jít bydlet do mého hotelu," suše opáčil Cale. To byl totiž jeden z mnoha velmi špatných Brickerových návrhů, z úvodu téže noci. "To byl vtip! Žertoval jsem. Bože, vy starci fakt postrádáte smysl pro humor, stejně jako schopnost svádět baby," vyštěkl.


150

Na chvíli zavládlo ticho. Když Bricker znovu promluvil, Cale mu poznal po hlase, že se mračí. Tušil, že dostal nějaký nápad. "Předpokládám, žes neviděl, kdo to byl?" "Ne," připustil. "Ale byl to někdo nesmrtelný?" Cale zaváhal. "Tím si nejsem jistý. Neviděl jsem ho, a Alex neřekla nic, co by to naznačovalo. Co tě napadlo?" Bricker mlčel tak dlouho, až si začal myslet, že už ani neodpoví, pak se ale zdráhavě rozpovídal: "Měli jsme nějaké problémy, konkrétně s jedním psancem. Beztesákem," dodal pochmurně. Cale strnul. Nevlastní bratr Decker se mu o tom zmínil na svatební hostině v New Yorku. Bez-tesák Leonius unesl a proměnil Deckerovu životní družku Dani, a také její mladinkou sestru Stephanii. A jako by to nestačilo, podle všeho je chtěl zpátky. "O Leoniovi vím od Deckera, co tě ale vede k názoru, že by chtěl ublížit Alex?" "No, jeden z jeho synů napadl Jo, mladší sestru Alex a Sam. Měl v plánu přivézt ji svému otci jako dárek. Zjevně se domníval, že Leoniovi udělá radost, když se nám jejím prostřednictvím trochu pomstí." Počkal, až to Calovi dojde, a pokračoval: "Je možné, že v tomto případě jde o totéž. Není to pravděpodobné," dodal rychle, "ale je to možné." Cale se zamračil. "Já ti nevím. Poslední dobou se jí smůla doslova věšela na paty. Uvažoval jsem, jestli to všechno nemůže mít jistou spojitost." "Jo, to je pravda," souhlasil Bricker. "Ale nechce se mi věřit, že by se Leonius nebo jeho synové namáhali s drobnými problémy, jaké ji potkaly." "Mnoho nechybělo a ty drobné problémy ji


151

zruinovaly," poznamenal Cale. Na mysli mu vytanuly všechny ty chybné dodávky a přeběhlí zaměstnanci. "Možná, ale Leonius není z těch, co si pod pojmem pomsta představí ruinování lidí. Spíš něco ve stylu, nejdříve je znásilníme a potom při mučení k večeři sníme." "Bev tvrdila, že se ten parchant pokoušel Alex odtáhnout za kontejner." "Pokoušel, jo?" zamyšleně se optal Bricker. "Tak to nebude nikdo nesmrtelný. Každý našinec by ji zvedl jednou rukou a odnesl, kam by se mu zachtělo. Do pekla, vždyť bychom se s ní ani nemuseli tahat. Mohli bychom ji přinutit odejít tam, kde ji chceme mít, prostým ovládnutím mysli… no, tedy my ostatní. Ty ne, samozřejmě." "Hmm," zahučel Cale, ale ta věc s pomstou mu pořád vrtala hlavou. Když teď o tom přemýšlel, celá situace hodně připomínala události, které nakonec vedly ke smrti jeho otce a bratří. Zákeřnou léčku předcházela řada nehod. Pokažené zbraně, zničehonic zdivočelí koně, kteří shazovali své jezdce, a požáry. Teprve mnohem později si uvědomili, že ty nehody měl na svědomí jeden otcův konkurent. Nakonec nastražil past, při které mu zahynul jak otec, tak i většina bratrů. "Proberu to s Mortimerem, zjistím, co on na to, a zítra se za vámi zastavím. Mezitím bys ale fakt měl usnout a nechat si zdát ten slavný společný sen." Cale se návrhu ušklíbl a připomněl: "Hlava se jí div nerozskočí bolestí, Brickere." "Já myslel, že to je výmluva vdaných žen," pohotově opáčil Bricker a při pokládání telefonu se vlastnímu vtipu od srdce zasmál. Jenom zakroutil hlavou a s povzdechem zaklapl


152

mobil. Justin Bricker byl otravný lotřík. A nejhorší na tom bylo, že ho vlastně začínal mít docela rád. Prohrábl si rukou vlasy a rozhlédl se po kuchyni. Alex řekla, ať si udělá pohodlí a chová se u ní jako doma. Což bylo dobře, protože dostal hlad… a nejen na jídlo. Bohužel tu asi nebude mít pár pint nuly pozitivní. Zato jídlo ano. Prozatím se s ním tedy spokojí. Nebyl si jist, nakolik žaludeční křeče vyvolala potřeba jídla, a nakolik potřeba krve. Pokud jídlo pomůže, vydrží do rána. Pokud ne, bude muset zavolat a zjistit, zda je sem možné objednat nějakou mimořádnou dodávku. Přešel ke skříňkám a začal je otevírat. Byla v nich spousta jídla, ale samé krabice a konzervy, a všechno to bylo potřeba uvařit, což neměl náladu znovu zkoušet. Proto mrkl do ledničky a narazil na zlatou žílu. Uvnitř bylo několik předvařených jídel, všechna stačilo dát na chvilku do mikrovlnky. V nové restauraci už několikrát viděl, jak Alex používala mikrovlnnou troubu. Pokaždé když se za ním během uplynulého týdne zastavila, aby zjistila, jak se vyvíjí situace, přinesla mu oběd. Sledoval, jak ho vkládá do mikrovlnky, a tu pak pomocí tlačítek uvádí do chodu. To zvládne taky. Vybral si talíř s lasagnemi, strčil ho do mikrovlnné trouby a zahleděl se na ovládací panel. Vyžádalo si to pár neplatných pokusů, ale nakonec pochopil, že musí navolit vaření, zadat jak dlouho chce vařit, a pak zmáčknout tlačítko start, aby stroj spustil. Jen co začala mikrovlnka tiše příst, spokojeně si povzdechl, ustoupil, a když se mu vzápětí rozezvonil telefon, sáhl po něm. "Dyť jo," zavrčel Bricker, sotva řekl Cale haló. "Zrovna když jsem Mortimerovi vykládal o tom útoku na Alex, vešel Lucian. A co čert nechtěl, něco z toho pak zaslechla taky Sam, a teď oba chtějí— Hele!"


153

Ze sluchátka se linulo jakési šustění, a potom Lucian vyštěkl: "Posílám Brickera, aby přečetl Alex a zjistil, jestli toho chlapa nezahlédla. Pokud to byl někdo nesmrtelný, chci to vědět." "Říkala, že ho neviděla," klidně opáčil Cale. "Je smrtelná a má poraněnou hlavu," suše odtušil Lucian. "Neví, co všechno ví." "Jistě," povzdechl si Cale, a pak ho napadlo požádat: "Jestli přijede Bricker, ať mi přiveze trochu krve." Lucian vydal vrčivý zvuk, který mohl být souhlasem, načež očividně předal telefon Sam, protože se ozval její hlas. "Bricker tvrdí, že je Alex pořádku. Je… nebo snad není?" zeptala se úzkostlivým tónem. "Je v pohodě," chlácholil ji. Z nitra mikrovlnné trouby se ozvalo tiché pleskání. Potravinová fólie kryjící talíř se nafoukla jako balón a byla teď zevnitř postříkaná rajčatovou omáčkou, jako by vřela a kypěla, ačkoli zvenku to tak vůbec nevypadalo. "Bricker říkal, že má otřes mozku," znovu se přihlásila o pozornost Sam. "Lehký otřes mozku, ano," přiznal. "Ale neztratila vědomí, a tak řekli, že může domů, pokud se bude pár dní šetřit a někdo tady na ni dohlédne, což svědomitě dělám," ujistil ji. "Už jsem ji několikrát zkontroloval a míním v tom pokračovat celou noc. Zůstanu tu i zítra a budu na ni dávat pozor." "Bezva," vydechla Sam, ale hned ji znepokojilo něco jiného. "Má se pár dní šetřit? Co restaurace?" "Asi budu muset najít někoho, kdo zítra večer uvaří místo ní," povzdechl si. Při tom si v duchu říkal, že by moc rád věděl, kde krucinálfagot toho někoho asi tak sežene.


154

"No, tak to potěš pánbůh," suše poznamenala Sam a varovala ho: "I když nakrásně seženeš kuchaře, který za ni zaskočí v restauraci, ještě ji musíš donutit, aby se šetřila. Což ti hochu fakt nezávidím. Není dobrý pacient. Bude nervózní a podrážděná z toho, že má zítra zůstat doma." "Inu, doktor nařídil, aby se šetřila, tak se prostě bude muset šetřit," nevesele konstatoval Cale. "Třeba se můžeme doma koukat na filmy nebo tak něco." "Ano, dobrá, doporučuji začít tímhle, ale jestli si postaví hlavu, navrhuji toulky po starožitnictví." "Toulky po starožitnictví?" podivil se. "Ano. Jenom se kolem sebe rozhlédni. Alex starožitnosti miluje a není to nijak náročné. Co noha nohu mine se budete toulat po obchodech a všechno si prohlížet. A ty můžeš cestou z jednoho krámu do druhého sem tam navrhnout přestávku na kávu a na něco na zub." Nemusel se rozhlížet. Stačil si povšimnout několika antikvárních kousků, už když prve následoval Alex dovnitř. Nikdy dřív o toulkách po starožitnictvích neslyšel, ale odhadoval, že jde o nakupování starých věcí. Předpokládal, že to vydrží, hlavně když tím Alex zabrání dělat cokoli příliš namáhavého. "Bricker je připraven vyrazit a chce vrátit telefon. Ale nemohl bys mi zítra zavolat, abych věděla, jak jí je? Nebo ať zavolá sama." "Ano, samozřejmě," přislíbil a lekl se, neboť z mikrovlnky se tentokrát ozval mnohem hlasitější zvuk, jakési prasknutí. Otočil se a zjistil, že se fólie protrhla a rajčata vyprskla na skleněné okénko dvířek. Vykročil k troubě, ale Brickerův hlas přicházející ze sluchátka ho zastavil.


155

"Budu spěchat, jak jen to půjde, ale projet městem mi nějakých bratru pětačtyřicet minut zabere." Místo odpovědi zavrčel a pokračoval k mikrovlnce. S obavami nakouknul dovnitř na to, co se mu mělo stát potravou. "Mám ti něco přivézt nebo po cestě vyzvednout?" Pohlédl na svinčík v troubě, ale zavrtěl hlavou. "Ne, díky. Je tady spousta jídla i kávy." "Fajn. Tak brzy na viděnou." Přikývl a zavěsil dřív, než si uvědomil, že to kývnutí Bricker neviděl. Pokrčil rameny, strčil mobil do kapsy a zahleděl se na ovládací panel mikrovlnné trouby. Hledal tlačítko, kterým by ji vypnul. Zkontroluje lasagne, vyčistí vnitřek přístroje, a nebudou-li ještě hotové, vrátí je tam na dalších deset minut. Misku však zakryje něčím jiným. Jak Alex mačkala tlačítka se díval, ale tomu, co k ohřívání jídla vlastně používala, velkou pozornost bohužel nevěnoval. Každopádně bude potřebovat něco těžšího než plastovou fólii. Plastové víčko by mohlo být lepší, pomyslel ve chvíli, kdy konečně spatřil tlačítko s nápisem clear/stop a stiskl ho.


156

9. KAPITOLA Když Cale uslyšel klepání na dveře, zrovna pošesté zapnul mikrovlnku. Věděl, že to bude Bricker. S úlevou vyběhl z kuchyně a dlouhými kroky rázoval chodbou, aby mu otevřel přední vchod. "Čau," vesele pozdravil Bricker. "Přinesl jsem—" zmlkl, jen co Cale bez pozdravu odhodil víko malého chladicího boxu, který právě zvedl, chňapnul po sáčku krve a nabodl si ho na zuby. "Koukám, že máš hlad," odtušil ironicky, a když se Cale otočil a vrátil do chodby vedoucí ke kuchyni, šel za ním. "Vzal jsem s sebou jenom čtyři pytlíky. Počítám, že si je tady stejně nemůžeš dát do lednice, a zítra můžu přivézt další, jestli se odtud neutrhneš." Cale zavrčel na souhlas přes sáček v puse, prošel kuchyňskými dveřmi, a když spatřil, jak z kastrolku v mikrovlnce létají jiskry, zaklel a utíkal k ní. "Co to sakra vyvádíš?" zhrozil se Bricker, box postavil na stůl a hrnul se za ním k troubě. Sotva Cale stiskl tlačítko clear/stop, Bricker trhnutím otevřel dvířka a poohlédl se po utěrce, aby kastrol vytáhl. "Kriste, do mikrovlnky nikdy nedávej kov." "No, plast se pořád tavil," ohradil se Cale, jakmile si ze zubů strhl vyprázdněný sáček. Mladší nesmrtelný zatím mrskl nádobu do dřezu. "Ježíši, ani plast tam nedávej, leda ten speciální, určený do mikrovlnek," odsekl znechuceně, načež přestal kázat a pomalu se otáčel. Při pohledu na talíře rozestavěné kolkolem po kuchyni mu klesla čelist. Popošel blíž. "Co to je?" "Vybuchlé lasagne," povzdechl si Cale.


157

Bricker vyklenul jedno obočí. "Vybuchlé?" "Plastová fólie se protrhla, a lasagne tak trochu vybuchly a rozprskly se po celém vnitřku trouby." Zhnuseně se ušklíbl. "To ti byl děsný čurbes." "Aha," zamumlal Bricker a ukázal na další misku. "A tohle?" "Roztavená sekaná," přiznal Cale a šel si vzít z chladicího boxu druhý sáček. "Roztavená? Vypadá dobře." Šťouchnul do ní prstem. "Ale ten sýr je nějaký divný." "To není sýr. To je víčko z umělé hmoty, které se v mikrovlnce roztavilo," vysvětlil nešťastně. Když Bricker němě zvedl obočí, na svou obranu dodal: "Mám v plánu hned zítra koupit novou misku." "Hmm." Bricker přešel k dalšímu talíři. "A tohle?" "Zkamenělé těstoviny penne. Protože plastová fólie vybuchla a umělá hmota se tavila, zkusil jsem je vařit bez ničeho. Napadlo mě, že se jídlo třeba nemá ničím zakrývat, ale scvrklo se a ztvrdlo na kámen," konstatoval nevesele. "Proto jsem v dalším kole zkusil kastrolek. Došlo mi, že se to musí zakrýt něčím pevnějším, než je plast." "Jak dlouho jsi to ohříval?" "Jenom deset minut." "Panenko skákavá," vyprskl smíchy Bricker. "Máš kliku, že to nezačalo hořet. Když to máš na maximum, stačí ti na ohřátí jídla minuta či dvě." "Inu, tím se leccos vysvětluje," podotknul Cale a narazil si na zuby druhý sáček. Bricker jenom kroutil hlavou, vydal se k lednici a otevřel dvířka. "Zbyly tady ještě nějaké těstoviny. Vypadá to na flíčky s máslem a parmezánem. Ohřeji ti je, jestli chceš."


158

Přes sáček v puse nemohl Cale mluvit, a tak jenom přikývl. "Než na to zapomenu, Lucian obstaral kuchaře na ten zítřejší záskok za Alex," oznámil Bricker, zatímco vytahoval z ledničky zmíněné flíčky – což vlastně byly fetuccini Alfredo. "Spí?" Cale znovu přikývl a sledoval, jak Bricker odhrnul plastovou fólii z jednoho rohu misky, a potom ji vložil do mikrovlnné trouby. "Vždycky používej jenom plastové obaly určené do mikrovlnek, což tento dozajista je," vysvětloval Bricker, zatímco mačkal knoflíky. "Ale musíš nechat otvor, aby mohla unikat pára." Cale přes igelit zahuhlal, že pochopil, a jen co ho vysál, stáhl pytlík ze zubů. "Koho našel Lucian místo Alex?" "Vlastně toho chlápka splašil Lucern. Lucian volal na všechny strany a ozval se mu Lucern s tím, že sehnal – tomu neuvěříš – šéfkuchaře Emila. Souhlasil, že se Alexina podniku večer ujme." "Stojí za něco?" nevzrušeně se optal Cale, zatímco šel oba prázdné sáčky vrátit do chladicího boxu. "Děláš si srandu, že jo?" užasl Bricker. "Je to famózní kuchař, Cale. A má svůj vlastní televizní pořad. Emilova kuchyně. Není jenom dobrý, navíc ještě do La Bonne Vie přiláká novináře a reportéry kvůli interview. Pro Alex to bude reklama k nezaplacení. Pravděpodobně se s tím sveze i otevření nové restaurace, protože na to ho Lucern pozval taky." Cale přimhouřil oči. "Souhlasil? Nebo ho přesvědčili?" "Souhlasil," ujistil ho Bricker. Mikrovlnka cinkla, a tak se k ní vydal. "Lucern s Kate jsou na pár týdnů v


159

Torontu, a Emil je v New Yorku. Po telefonu mysl smrtelníka ovládat nejde. Mimoto jsem vyrozuměl, že jsou s Lucernem kamarádi. Emil vydal v Katine vydavatelství kuchařku. Tak se seznámili, a pořád jsou ve spojení po síti." Pokrčil rameny a vytáhl flíčky. "Takže když mu Lucian zavolal, Lucern zavolal Emilovi, a měli jsme štěstí. Podle všeho právě dokončil natáčení této sezóny svého seriálu a pár týdnů má volno. Lucern ho požádal, aby přijel vařit místo Alex, a týden dva strávil u něho a Kate. A třeba se zúčastnil otevření restaurace, a trochu relaxoval… a on souhlasil." "Hmm, budu muset Lucernovi poděkovat," zamumlal Cale. Podíval se na těstoviny, které teď Bricker míchal. "Jsou hotové?" "Ne. Musejí se dát dovnitř na půldruhé minuty, potom zamíchat a ohřívat ještě pětačtyřicet vteřin," vysvětlil Bricker, zatímco vracel plastovou fólii na místo. Cale přikývl a zamířil ke dveřím. "Než se to uvaří, zajdu zkontrolovat Alex." "Půjdu s tebou." Bricker vložil misku zpátky do mikrovlnky a stiskem tlačítka ji opět uvedl do chodu. Když se otočil a zjistil, že Cale zůstal stát a teď po něm zle kouká, připomněl mu: "Lucian chce, abych ji přečetl." "Jasně," vydechl Cale a vydal se po schodech nahoru. Zastavil se přede dveřmi, poslouchal, aby se ujistil, že Alex dýchá pomalu a pravidelně, a pak dveře na škvíru pootevřel. Uviděl, že opravdu spí. Obrátil se k Brickerovi a zašeptal: "Ode dveří. Nechci, aby se vzbudila a našla tě u sebe v pokoji." "Převezmu nad ní kontrolu, kdyby k tomu došlo," chlácholil ho Bricker… a promptně dodal: "Ode dveří to stačí."


160

S pokývnutím Cale couvnul a čekal, zatímco Bricker nakoukl dovnitř a zaostřil na Alex. Její čtení mu dlouho netrvalo. Za moment zavrtěl hlavou a zase dveře opatrně zavřel. "Popadl ji zezadu, takže nic neviděla," informoval ho cestou do přízemí. "Ale stejně to podle mě na útok nesmrtelného nevypadá." "Proč?" zajímal se Cale po návratu do kuchyně. "Nepřevzal nad ní kontrolu, dokonce ani ve chvíli, kdy mu šla nehty po očích. A neměl naši sílu." "Chápu," zamumlal Cale a zašel vytáhnout z mikrovlnky hotové nudle Alfredo. Nechal je chladnout na lince a při čekání věnoval pozornost zbylým sáčkům krve v chladicím boxu. Než si nabodl na zuby první, zeptal se: "Takže ty si nemyslíš, že by to mohlo mít nějakou souvislost s Leoniem?" "Pochybuji," zavrtěl hlavou Bricker. "Prostě tomu scházel punc nesmrtelných. Ačkoli připouštím, že Leonius mohl zplodit i pár smrtelných parchantů. Synátor, co šel po Jo, byl nesmrtelný a ne bez-tesák. Koneckonců, smrtelnice s nesmrtelným nebo s beztesákem otěhotnět může. Stává se to sice zřídka, ale ne že bychom o tom ještě nikdy neslyšeli. Myslím, že by mohl mít smrtelného syna, který se teď snaží vysloužit si jeho uznání tím, že mu přivede někoho příbuzného s Joinou rodinou." Cale si to celé při čekání na vysátí sáčku důkladně promýšlel, a když Bricker znovu promluvil, právě ho vytahoval z úst. "Třeba to byl prostě jenom nějaký smrtelný zloděj nebo úchyl," nadnesl nový úhel pohledu. "Bev napadlo, že by to mohl být Peter. Ten, co podal u Alex výpověď toho dne, kdy jsem přiletěl,"


161

poznamenal Cale, zatímco vkládal prázdný sáček do chladicího boxu k předchozím dvěma, pak prohledal zásuvky, našel vidličku a položil ji na stůl spolu s talířem chladnoucích nudlí. "Já myslel, že se jmenuje Pierre," překvapeně poznamenal Bricker. "Pouhá póza," konstatoval suše. "Jeho skutečné jméno zní Peter. A co vím, nedávno se objevil v restauraci a chtěl zpátky svou práci. Když ho Alex odmítla, velkou radost z toho věru neměl." Připleskl si na tesáky poslední pytlík krve. Bylo lepší ji spotřebovat a prázdné sáčky poslat pryč po Brickerovi, než riskovat, že je Alex najde v odpadcích a začne klást nevhodné otázky. "Jo tak," ušklíbl se Bricker. "Chodívám s Mortimerem a Sam do restaurace na večeři, a párkrát jsem s ním měl tu pochybnou čest. Pokaždé před odchodem zajdeme dozadu za Alex, a ten maník byl stručně řečeno, arogantní čurák. Nepadla ti při třídění Alexiných lejster čirou náhodou pod ruku jeho adresa, což?" Cale se přes sáček v puse zamračil, silou vůle se přinutil čekat, dokud ho nevysál dosucha a nemohl se bez nehody zeptat: "Proč?" "Protože se cestou domů zastavím u něho v bytě a trochu si v něm počtu. Aspoň budeme vědět, na čem jsme," osvětlil Bricker, zatímco přihlížel, jak Cale nejprve strčil poslední prázdný sáček do chladicího boxu k ostatním, a pak si odešel sednout ke stolu. "Na adresu si nevzpomínám, ale viděl jsem jeho poslední výplatní šek a znám alespoň příjmení. Nejspíš ho najdeme v telefonním seznamu, pokud v něm tedy je," podotknul a strčil si do úst sousto flíčků à la Alfredo.


162

Potom chvíli jenom tak seděl a držel je v puse, zatímco mu na jazyku perlil ohňostroj chutí. "Dobrota, huh?" závistivě odtušil Bricker. Přikývl a polknul. "Alex mi nosila do práce obědy a já věděl, že je dobrá kuchařka, ale toto je mana nebeská." "Jo," povzdechl si Bricker, "je to po čertech skvělá kuchařka." Obrátil se a zamířil k telefonnímu aparátu na kuchyňské lince. Zkusmo otevřel zásuvku přímo pod ním a se slovy: "Bingo. Tak jak tedy zní Peterovo příjmení?" se usmál a vytáhl telefonní seznam. "Cunningham," odpověděl Cale a ládoval se dál. Bricker se odevzdaně pustil do listování. Nějakou chvíli mu to trvalo, ale posléze vydal jakýsi triumfální zvuk. Cale na něj tázavě pohlédl. "Našel?" "Jo, několik. Teď už jenom musím přijít na to, který z nich je náš rádoby Pierre," suše si posteskl, seznam zavřel, uklidil do šuplete a zeptal se: "V Alexině paměti jsem viděl, že když odcházela, světlo venku přede dveřmi nesvítilo. Přitom toho večera, jen o něco málo dříve, ještě fungovalo. Mám se mrknout i na ně?" "Někdo rozbil žárovku," tichým hlasem oznámil Cale. "Alex o tom nevěděla. Proč jsi jí nic neřekl?" "Protože ony na žárovku neviděly a vrtalo by jim hlavou, jak to že já ano." "Aha." Bricker chápavě přikývl. "To byla taková tma?" Kývnul. "Musel to udělat ten útočník, aby ho nepoznala, kdyby se jí náhodou poštěstilo ho zahlédnout." "Což naznačuje, že Pierre/Peter je náš člověk," pochmurně konstatoval Bricker, s očima na Calově talíři. "Zajedu mu trochu prokutat myšlenky. A po cestě se asi


163

stavím někde ve fast-foodu. Z té vůně dostávám hlad." Když sebral chladicí box a zamířil ke dveřím, Cale řekl: "Díky za donášku krve… a rychlokurz ohřívání večeře," a vstal, aby ho vyprovodil. "Nemáš zač. Brnkni, kdybys ještě něco potřeboval. Pokud se nebudu moct utrhnout sám, vždycky můžu zaúkolovat někoho z kluků, aby sem zaskočil." "Díky," zopakoval Cale, když mladší nesmrtelný otevřel vchodové dveře. Bricker kývnul, ale na prahu se ještě zastavil. "Hodně štěstí při snění. Doufejme, že ji touhle dobou už hlava bolet přestala, a budete moct zažít – a jaksepatří si užít – ty proslulé sdílené sny." "S tím nepočítám. Schytala pěkně tvrdou ránu. I kdyby ji hlava nebolela, na nic takového by nemusela mít náladu. " "Ty jsi nepočítal ani s tím, že by mohla být tvou životní družkou," zakřenil se Bricker a pokračoval ven ze dveří. "Dobrou noc." "Dobrou noc." Cale pozoroval, jak kráčí k SUV zaparkovanému na příjezdové cestě, nastupuje a startuje motor. Jen co začalo SUV couvat na silnici, zavřel dveře a zamknul. Potom se vrátil ke stolu a vychutnal si každé zbylé sousto lahodného pokrmu. Jakmile dojedl, vyhodil všechno jídlo, které zničil při hrátkách s mikrovlnami, umyl nádobí a znovu se vydal nahoru, zkontrolovat Alex. Tvrdě spala, tak se vrátil dolů do obývacího pokoje, a pak tam prostě stál a nevěděl, co má dělat dál. Návštěva nemocnice se protáhla. Právě minula třetí ranní. V současnosti dodržoval běžný denní režim a zákonitě by měl být unavený, přesto byl čilý jako rybička.


164

Oko mu padlo na televizi. Pokrčil rameny, z konferenčního stolku sebral dálkové ovládání, usadil se na gauč a přístroj zapnul. Doma televizor neměl, ale vzal si k srdci Brickerovu radu a v hotelu na ni před spaním koukával. Znalost dálkového ovládání byl teď bonus. Projížděl kanály, dokud nenarazil na pořad, který vypadal zajímavě, načež se pohodlně usadil a začal ho sledovat. Alex probudila žízeň. Ospale se zavrtěla, posadila se a v mdlém světle pronikajícím do ložnice pootevřenými dveřmi z koupelny, se rozhlédla okolo sebe. Cale nechal rozsvíceno a dveře otevřené na škvíru pro případ, že by se v noci probudila. Dobrý nápad, pomyslela si, když teď lezla z postele. Zvažovala, že by si na túru dolů do kuchyně pro vodu vzala župan, nakonec ale dospěla k názoru, že flanelové pyžamo nadměrné velikosti je více než dostačujícím úborem, aby bylo mravnosti učiněno zadost. Když sešla se schodů, v obýváku se svítilo. Zvědavě se tím směrem podívala, ale nejdříve zamířila do kuchyně pro vodu. Poté co hltavě vypila dvě sklenice, napustila si ještě třetí a vydala se do pokoje. Zajímalo ji, copak asi Cale dělá. Našla ho sedět na pohovce a spát, s bradou na hrudi. Ušklíbla se. Dovedla si živě představit, jak bude mít z takového spaní zdřevěnělý krk. Popošla ke gauči. Nejprve chtěla Cala probudit, ale vypadal tak pokojně, že raději vzala z kraje gauče ozdobný polštářek a postavila se před něho. Po krátkém zaváhání si stoupla mezi jeho nohy, až se koleny opírala o gauč, a nahnula se dopředu. Polštář položila za něj na opěradlo a pokusila se mu opatrně zaklonit hlavu, aby ji měl


165

opřenou. Právě se chystala narovnat a vrátit nahoru do svého pokoje, když vtom najednou otevřel oči. Strnula, jako by ji přistihl při nějaké nepřístojnosti, hned se ale své podvědomé reakci ironicky pousmála a spustila: "Bála jsem se, že dostanete křeč do krku ze spaní v této po—" Vysvětlování však skončilo překvapeným vyjeknutím, neboť bez varování vztáhl ruce a popadl ji za zátylek. Dříve, než stačila udělat něco víc, než užasle zamrkat, přitáhl si její hlavu a přitiskl rty na rty. Bylo to tak nečekané, že patřičně nezareagovala a neodtáhla se. V okamžiku, kdy si vzpomněla, že se snažila vyhnout jakýmkoli pletkám s ním, a že by si tohle neměla dovolit, už bylo příliš pozdě. Jazykem jí skrz pootevřené rty pronikl do úst, a tím v ní rozpoutal učiněnou smršť reakcí. Místo aby ho odstrčila, Alex se přistihla, že v němém pozvání otevírá ústa ještě víc, a po stranách jeho hlavy se rukama opírá o zadní opěradlo gauče. Nenechal se dvakrát pobízet a prohloubil polibek. Zvedl ruce a přejel jimi po pažích. To nevinné pohlazení stačilo, aby se zachvěla touhou, a když vzal přes měkký flanel pyžamového kabátku do dlaní ňadra, zasténala. Předklonila se v ústrety jeho laskání a mimoděk tak na něj částečně přenesla váhu. Líbal ji stále horoucněji, posléze ji však začal pobízet, aby se narovnala. Poněkud zmateně poslechla. Sotva na prsou ucítila závan chladného vzduchu, překvapeně pohlédla dolů. Vykulila oči na rozepnuté knoflíky flanelového kabátku, který byl nyní rozevřený a dával ňadra všanc jeho hladovým očím. Cale na gauči poposedl dopředu a začal se mazlit s odhalenými, vnadnými půvaby. Těžce polkla a pohledem sklouzla k jeho tváři. Skrz ztěžklá víčka pozorovala jeho výraz, když mačkal a hnětl oblé prsy.


166

Jakmile vzal bradavky mezi palec a ukazováček a jemně je zkroutil, zakňourala a položila dlaně na hřbety jeho rukou. V přívalu rozkoše bezděky zavřela oči. "Otevři oči," zašeptal. Přinutila se poslechnout právě včas, aby uviděla, jak se posunul ke kraji pohovky a semknul rty kolem ztvrdlé bradavky. Fascinovaně sledovala, jak střídavě saje, okusuje a dráždí jazykem zduřelý hrot. Ani druhé ňadro však nezůstalo opomenuto. To dál hladil jednou rukou. Její tělo předlo slastí z pocitů, které v ní probouzel, a tak si prakticky neuvědomovala, že se druhá ruka nenápadně sune k jihu, dokud nevklouzla mezi nohy a neotírala flanel o citlivou tkáň oněch míst. Zalapala po dechu a sáhla po jeho ramenech. Musela se ho chytit, aby se vůbec udržela na nohou, zatímco ji laskal a vysílal tím do ní vlny rozkoše, které ji neúnavně zaplavovaly, jedna za druhou, znovu a znovu. Takový nápor však dlouho nevydržela. Brzy ho popadla za vlasy vzadu na hlavě a odtáhla ji od svého ňadra. Konečně se mohla sklonit a opět ho líbat. Vyslyšel němou prosbu, zvedl ústa k jejím a vsunul do nich jazyk, v roli dobyvatele. Nejenže však nepřestával pohybovat rukou mezi jejíma nohama, pracoval teď dokonce ještě rychleji a naléhavěji. Alex mu zasténala do úst, a pak začala sát jeho jazyk a prsty drásat kůži ve vlasech, jen aby dosáhla svého. Když si ruku vyprostil a její rozkrok osiřel, zasténala znovu, v tomto případě na protest. Ruka se však rychle vrátila, vklouzla pod gumu v pase pyžamových kalhot, na rozpálenou kůži, a znovu se jí dotýkala, tentokrát už bez překážející tkaniny mezi nimi. Exploze touhy v jejím nitru byla tak všepohlcující, že si Alex jen matně uvědomovala, jak jí stahoval pyžamové kalhoty, a ty že


167

se jí svezly dolů ke kotníkům. Jejich ztrátu vzala na vědomí teprve ve chvíli, kdy ji znovu přestal laskat. Chytil ji v pase, zvedl a obkročmo posadil na svůj klín. Sotva nahými stehny zavadila o drsný materiál riflí, Cale jí shrnul z ramen pyžamový kabátek. Dlouho netrvalo a přistál na zemi u svého blížence. Nechal líbání, trochu se zaklonil a upřel na ni rozespalé oči. Alex si uvědomila, že do nich fascinovaně hledí. Nyní byly na pohled spíše stříbrné než šedé. Zatímco jí rukou opět vjížděl mezi nohy, stříbro v nich tálo a pomalu převládalo. Šikovné prsty se zlehka roztančily po citlivé tkáni, a Alex se bezmocně kousala do rtů a zatínala mu nehty do ramen. V okamžiku, kdy vnořil prsty hlouběji, aby nahmatal samotné jádro její bytosti, zvrátila hlavu dozadu a s přivřenýma očima tiše sténala. "Podívej se na mě," nařídil tichým hlasem, kterému se však nedalo odporovat. Přinutila se zvednout hlavu. Oči měl teď jakoby v jednom ohni. Zatímco ji opečovával, zírala do nich, naprosto hypnotizovaná. Dýchala mělce, zajíkala se, téměř lapala po dechu, a s narůstajícím vzrušením měla dech stále mělčí a mělčí. Když do ní vsunul jeden prst, ne že by ji přestal hladit, už to déle nevydržela. Nemohla si pomoci, musela zavřít oči. Pootevřela ústa a ze rtů jí splynulo: "Ach," které záhy přešlo ve sten. Prst se totiž na moment stáhl, jen aby se znovu vnořil do vlahého lůna. Ve chvíli, kdy se najednou zastavil, si byla jistá, že orgasmus je na spadnutí. Otevřela oči a zmateně na něj mžourala. Bez varování ji popadl v pase a opět ze sebe zvedl, až vyjekla leknutím. Koukla na něj a uviděla, že vstal proto, aby si sundal šaty. Ihned se mu jala pomáhat, ale jen co si vyhrnul triko a začal ho přetahovat přes hlavu, rozptýlil ji pohled na mužnou hruď. Nedokázala


168

odolat, musela přejet rukama po rozložitém hrudníku, ale pak sjela níž, až ke knoflíku a zipu džínů. Jedno po druhém zručně rozepnula. Přestože byly kalhoty upnuté, sjely z něho jako plátek másla po pečeném krocanovi, a erekce se vyhoupla ven, zbytnělá a natěšená. Instinktivně po ní sáhla, ale Cale ji zarazil a otočil k sobě zády. Objal Alex zezadu, rty přiložil ze strany na krk, jednou rukou hladil ňadra a druhá se vrátila mezi nohy. Už tam byla jako doma. Tentokrát ji vzal do dlaně, pozadu přitiskl na erekci, a proto když posléze pokračoval v předchozím laskání, otírala se o něj zadečkem. "Cale, prosím," zaúpěla a skoro surově na něj zatlačila. Byla přesvědčená, že víc těchto hrátek s čertem už nevydrží. Chtěla ho cítit uvnitř sebe. Chtěla, aby ji naplnil a přivedl na vrchol, kam měli oba namířeno. K její velké úlevě úpěnlivou prosbu vyslyšel, ale nestáhl ji na gauč zase obkročmo na sebe, jak čekala. Místo toho ji přiměl, aby si na gauč klekla a předklonila se tak, že se mohla zapřít o zadní opěradlo. Zabořil se do ní a Alex vykřikla. Zoufale zatínala nehty do opěradla, nohy roztřesené jako by byly z želatiny. Cale znehybněl a vtiskl jí polibek z boku na krk, poté se mírně povytáhl a opět přirazil. Cítila, jak zuby škrábe jemnou pleť hrdla, a otočila hlavu, aby ho políbila s veškerou vášní, kterou v ní rozdmýchal, jenomže to ho přinutilo znehybnět. A tak když vzápětí začal nyní už cílevědomě přirážet, raději se zakousla do gauče. Ve chvíli, kdy kolem ní ovinul jednu ruku, aby ji opět polaskal, už to dál nevydržela, a jen co okolo něho explodovala její rozkoš, rozkřičela se. Potom musela usnout. Když znovu otevřela oči, ležela na gauči, Calovi na prsou. Nevěděla, zda spí či


169

bdí, proto pomalu zvedla hlavu a koukla na něj. Spatřila, že má otevřené oči a kouká na ni, a zmohla se na úsměv. "Ahoj," zašeptala stydlivě. "Ahoj," pozdravil ve vší vážnosti. Chvíli na něj zírala, jenže pak její stydlivost vzrostla, a Alex se začala zvedat, jakmile však pod sebou ucítila erekci, strnula. V šoku střelila očima zpátky k jeho tváři. "Copak ty ses ne—?" "Ano," ujistil ji s ironickým úsměvem. "Ale jak to tak vypadá, už tě zase chci." Zahleděla se dolů na jeho hruď a váhala, nebyla si jistá, co má teď dělat. Tu velikou chybu, že se s ním vyspala, už tak jako tak udělala. Zhorší se tím něco, když ji zopakuje? Dospěla k názoru, že pokud se na to musí ptát, tak nejspíš ano. Spustila na zem pravou nohu, měla v úmyslu z něho slézt, ale jak se pohnula, zavadila o bytnící erekci. Znovu přišlo vzrušení a to slastné mravenčení ji opět zastavilo. "Myslím, že se tě nikdy nenabažím," zašeptal Cale a zákeřně pohnul boky, takže se o ni otřel ještě jednou. Alex pohlédla do jeho tak vážné tváře a zašeptala: "Ach, sper to ďas." Sáhla mezi ně a vzala erekci do ruky. Hned potom na něj nasedla a navedla ji do sebe. Cale ji za to pochválil sexy úsměvem. "Vítej doma," zachraptěl a natáhl se po ňadrech. Jeho ruce ji dráždivě polaskaly a Alex s povzdechem zavřela oči. Znovu se začala zvedat, ale vtom se rozdrnčel telefon… zamrkala, otevřela oči a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Uvědomila si, že leží ve své posteli, od hlavy k patě mravopočestně zabalená do flanelu… a je docela sama. Vyletěla do sedu a zamračila se. Co se to do pekla děje?


170

Telefon znovu zazvonil. Natáhla ruku, aby ho vzala a umlčela. Přitáhla si sluchátko k uchu a vyštěkla: "Haló?" "Gratulujeme! Vyhrála jste bezplatný výlet do Las Vegas. Abyste cenu získala, musíte už jenom—" "Narvat vám do chřtánu tisíce dolarů," zhnuseně zavrčela a praštila telefonem. Oko jí padlo na budík na nočním stolku. Půl deváté ráno. Vzdychla a se zabručením: "Čert aby ty prodejce spral," padla zpátky na postel. Údajně existoval seznam, na který jste mohli zapsat své jméno a vyhnout se tak těmto vlezlým telefonátům. Budu muset vypátrat, jak se na něj dostat, pomyslela si a znovu se rozhlédla po pokoji. Vážně byla stále oblečená a v posteli. Copak byla celá ta epizoda s Calem jen pouhým snem? Musela být, uvědomila si a zašeptala: "Mně se hned zdálo, že ty džíny šly dolů moc lehko." Cale zíral do stropu a přemítal, kdopak to asi volal. Moc rád by ho naporcoval, rozkrájel a poté zvolna usmažil za to, že jeho a Alex přerušil v nejlepším. Do pekla, tyhle sdílené mokré sny byly fakt něco docela jiného. A mokré tedy rozhodně byly, uvědomil si. Chladivé vlhko ve slabinách přitáhlo jeho pozornost ke ztmavlému místu přímo nad erekcí, která se stále měla čile k světu. Očividně se udělal, a pak znovu postavil stan, jak to poeticky vyjádřil Bricker. Díky Bohu, že jsem nesouhlasil s tím nápadem o spaní v dodávce. "Někdo mě měl varovat," zavrčel znechuceně. Vzal by si něco na převlečení, takhle měl jenom to, co měl na sobě. S povzdechem padl zpátky na gauč. Vtom shora zaslechl pohyb a strnul. Alex je vzhůru. Paráda, teď přijde sem dolů a— S tlumenými nadávkami se vyštrachal z gauče, uháněl


171

do kuchyně a uprostřed ní se zastavil. Neměl ponětí, co si má počít. O slovo se hlásila panika. Lehké kročeje už bylo slyšet dole na schodech. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy. Vrhl se k ledničce, otevřel dvířka, z horní police sebral načatou krabici pomerančového džusu a bez meškání si ji zvedl k puse a naklonil. "Dobré jitro, já—" Strategicky stál zády k ní. Teď sebou trhl, jako by ho překvapila, a polil si oranžádou bradu, hruď a nakonec také džíny. Mnoho nechybělo a vylil na sebe půl krabice, jen aby měl jistotu, že se dostane až na inkriminované místo. Teprve potom ji prudce narovnal, obrátil se k Alex a hrál překvapeného. "Probůh, omlouvám se, nechtěla jsem vás vylekat." Alex se rozběhla ke dřezu, kde prve nechal schnout utěrku. Sebrala ji, poklusem zamířila k němu a začala mu utírat džus z tváře a hrudníku. "Probudil mě telefon. Pokoušela jsem se pak ještě usnout, ale měla jsem žízeň, tak jsem se přišla napít vody a já—" Cale se kousl do rtu. Zatímco žvatlala, osušila mu obličej, prsa, pak si bezmyšlenkovitě klekla, aby pokračovala na džínách. Zjevně si však uvědomila, co to proboha dělá, a zarazila se. Panika naštěstí zchladila vášeň a původní erekce byla ta tam. Nicméně… sledovat ji, jak ho utírá, vlasy stejně rozkošně rozvrkočené, jako prve ve snu, oblečená v tom roztomilém flanelovém pyžamku, které z ní v jejich snu s takovým požitkem svlékal… inu, nebyl schopen se ovládnout. Ten pohled sám o sobě stačil, aby znovu postavil stan, ač toliko na půl žerdi. "Páni," vydechla, oči upřené na bouli v džínách. "Já… Možná byste měl—" Alex zvedla současně hlavu i ruku, podávala mu utěrku. Klečela před ním a nejistě


172

hleděla vzhůru. Na mysli mu vytanula zcela nová série vizí. Tyhle ve snu nevyzkoušeli. Vzápětí vytřeštil oči hrůzou, neboť stan zase stál, nyní už ve vší parádě. Erekce zvedala džíny a vytvářela velmi nápadnou bouli. "Ano, ano, samozřejmě," vyhrkl, a sotva začala znovu klopit zrak k rostoucímu nepohodlí v jeho kalhotách, jednou rukou popadl utěrku, druhou chytil Alex pod paží a rychle ji zvedl na nohy. Jakmile Alex úspěšně dostal do stoje spatného, udělal čelem vzad a pospíšil si ke dřezu. Mytí rukou využil coby záminku zůstat zády k ní, a lehce netrpělivě čekal, až erekce opadne. "Vážně je mi to líto," koktala Alex cestou ke skříňce pro sklenici. "Asi jsem měla dupat nebo si pískat, abyste věděl, že přicházím." "To nebyla vaše vina. Ten telefon mě vytrhl ze spaní, ale úplně probuzený jsem ještě nebyl. Prostě jsem se lekl," odtušil a při tom horečně uvažoval, jak dlouho si asi bude muset mýt ruce. Ten zatracený stan se totiž ne a ne složit. "Co hlava?" "Celkem v pohodě." Přešla k aquamatu, automatu na vodu v koutě kuchyně, a napustila si do sklenice studenou tekutinu. "Ještě trochu bolí, ale myslím, že dalších pár veršíků spánku to spraví. Když jsme se konečně vymotali ze špitálu, bylo už dost pozdě." "To ano," přitakal. Déle už to odkládat nemohl. Ostentativně si nad dřezem otřepával ruce, zatímco si mohl mozek zavařit, jen aby vymyslel nějaký důvod, proč zůstat k Alex zády. Nic ho nenapadlo. Věren heslu, že nejlepší obranou je útok, na ni vyjel… snad až moc zostra. "Měla byste jít zpátky do postele." "Půjdu. Jen co si něco sním." Objevila se vedle něho s čistým ručníkem v ruce. Vzal si ho, zamumlal díky, ale při utírání rukou zůstal stát čelem ke dřezu.


173

"Páni, kam se podělo všechno jídlo? Snad jste tady v noci neuspořádal žranici?" Ohlédl se a uviděl, že stojí před otevřenou – vyplundrovanou – lednicí a mračí se na prázdné police. "No, já… ehm…" S povzdechem odložil ručník a vydal se ke dveřím na chodbu. "Stejně se musím zajet do hotelu převléknout. Na zpáteční cestě něco koupím." "Cale." Uslyšel pleskání bosých chodidel a zrychlil. Povedlo se mu dostat ke skříni u vchodu a vyndat si kabát dřív, než ho dohonila. "Klíče." Otočil se k ní s kabátem před spodními partiemi. Podávala mu své klíče. "Abyste se dostal dovnitř." "Jasně." Usmál se, klíče si vzal a zacouval ke dveřím, plášť stále držel v úrovni pasu. "Dlouho tam nebudu. Máte nějaké zvláštní přání, co se týče jídla?" "Nechám to na vás." "Bezva." Otočil se, otevřel dveře a s úlevou vyšel ven. "Oblečte si kabát," zasmála se, a když se hned za sebou pokusil zabouchnout dveře, zachytila je. "Venku mrzne a vy jste mokrý. Bude z vás rampouch." Zatímco sbíhal se schodů, bleskově se nasoukal do zimníku a poklusem vyrazil k vozu.


174

10. KAPITOLA Když se skoro o dvě hodiny později Cale vrátil, v domě bylo ticho. Spěchal, jak jen to šlo. Sotva vešel do svého hotelového pokoje, vzal si z chladicího boxu sáček krve a rovnou skočil pod sprchu. Krmil se při sprchování. Nebo sprchoval při krmení? To je jedno. Každopádně to byla nejrychlejší sprcha v historii, tím si byl jist. Ve chvíli, kdy lezl ven, dokonce ani neměl sáček na zubech prázdný, přesto se jednou rukou utřel a bez meškání se začal navlékat do čistého. Potom už jenom bleskově naházel do tašky něco šatstva a uháněl ven a dolů k autu. Zastávka v hotelu a následný průjezd motorestem Tim Hortons netrvaly dohromady ani dvacet minut. Nicméně Alexin dům byl od hotelu vzdálen dobrých čtyřicet minut, což vysvětlovalo, kam se všechen ten čas poděl. Nyní zavřel vchodové dveře, zaháknul pojistný řetízek a odnesl jídlo s kávou do kuchyně ještě předtím, než si svlékl plášť. Rychle ho uklidil do šatníku v hale, a pak tiše vyšel po schodech nahoru. Tiché, hluboké oddechování uslyšel dřív, než dorazil ke dveřím, ale stejně je pro jistotu opatrně pootevřel. Když uviděl Alex ležet na boku zády k němu stočenou do klubíčka, široce se usmál. Spala klidně jako batole. Veleopatrně zavřel, otočil se na patě a odpelášil do přízemí. Ona spí! To pomyšlení mu vířilo hlavou jako splašené. Můžeme si střihnout další sen! Díky té myšlence vlál na půl žerdi, ještě než doběhl do obýváku, k čekajícímu gauči. Skočil na něj, uvelebil se na zádech a zavřel oči. Nemohl se dočkat, až usne a stejně jako prve vejde do říše snů.


175

"Hej hola?" Vytřeštil oči a posadil se. Zamračeně pohlédl na prázdný práh dveří. Tohle nebyl sen. S bídou zavřel oči, než na něj Alex zavolala. Musel ji probudit, jak zavíral dveře. S povzdechem odpověděl: "Jo?" "Měla jsem pocit, že jsem vás slyšela přijít," zavolala seshora od schodiště. "Jdu se sprchnout. Hned budu dole." Svěsil ramena. Jak to tak vypadá, žádné další sdílené snění se teď konat nebude. Zatraceně! Tolik se na ně těšil. S povzdechem vstal a odešel zpátky do kuchyně. Jídlo a káva poslušně čekaly na stole. Nachystal talíře a příbory pro dva. Ve chvíli, kdy Alex vstoupila do kuchyně, měl kávu nalitou do šálků a jídlo rozbalené a naservírované na talířích. Ona měla vlasy vlhké, ale učesané, na sobě džíny a modrý svetřík. Přišla za ním ke stolu a voněla po pomerančích a nějakém koření. "Páni, ještě je teplý," vzdychla rozkoší, jen co položila prst na svůj sendvič. "Oui. Mám je z kavárny hned za rohem." Cale se usadil naproti ní. "A klobouk dolů, byla to blesková sprcha." S kývnutím se posadila. Při jídle byli nezvykle tiší. Nemusel si nijak zvlášť lámat hlavu, aby věděl proč. Pokaždé, když se na ni podíval, vyvstala mu na mysli nějaká scéna ze snu a připravila ho o dar řeči. Soudě podle toho, jak se Alex začervenala, kdykoli na něj pohlédla, vytušil, že má tentýž problém. Když konečně dojedli, byla to téměř úleva. Ve stejné tichosti spolupracovali při umývání hrnečků a talířů, a pak se na něj Alex podívala, zrudla, odvrátila zrak a zamumlala: "Myslím, že bych měla vyrazit do restaurace a zkontrolovat to světlo nad zadními dveřmi.


176

Asi bude potřeba vyměnit žárovku. Pokud to neudělám, zapomenu na to, a zase půjdeme domů potmě." "Doktor říkal, že byste se dneska měla šetřit," tiše poznamenal Cale. "Já vím, ale večer musím vařit a—" "Ne, nemusíte," skočil jí do řeči. "Můj bratranec zařídil, aby sem přiletěl Emil a večer vás zastoupil." Poprvé od chvíle, kdy sešla dolů, pohlédla přímo na něj. Tentokrát však rozhodně nemyslela na jejich sen. Oči měla vykulené a nejisté. "Promiňte? Koho že to váš bratranec sehnal, aby mě zastoupil?" "Emila," zopakoval. Nemohl se ironicky neusmát jejímu ohromenému výrazu. Očividně poznala jméno, které jemu pranic neříkalo. "Z čistě obchodního hlediska je to podle mne velmi dobrý tah. Nejenže to má být velice schopný kuchař, ale navíc se dá čekat, že sotva to vyčmuchají novináři, sesypou se na vaši restauraci… a jak znám svou rodinu, do několika redakcí ve městě už kdosi zavolal. Měla by to být skvělá reklama pro restauraci, o otevření té nové příští týden ani nemluvě." "Zatraceně," vydechla Alex. Sesula se na linku, jako by ji nožičky zčistajasna odmítaly unést. "A já se bála, že to přepadení bylo znamením, že má smolná série ještě zdaleka neskončila, jak jsem si potají začínala myslet." Cale se nevěřícně zasmál. "Copak si teď myslíte, že to bylo nějaké štěstí?" Podívala se na něj, jako by spadl z višně. "Jestli bude díky němu v mé kuchyni vařit Emil, udělá mi ohromnou reklamu. To si pište, že je to štěstí. Hrome, za takovouhle reklamu stojí zlomené kosti a stehy, dokonce možná i krátké koma. Malá boule na hlavě je nic." Nevěřícně se rozchechtal. "Proboha." Alex se najednou napřímila. "Musím v


177

restauraci uklidit." "Já myslel, že uklízíte každou noc, když zavřete." Vyrazila z kuchyně a Cale se jí držel v patách. "Jasně že ano, ale tohle je Emile," hodila přes rameno. Jméno vyslovila jako synonymum krále či boha. "Kuchyně musí být bez poskvrnky." "Vyhověla by nárokům zdravotní inspekce?" zeptal se, přestože odpověď již znal. Tu jednu noc, kdy v restauraci řekněme pracoval, a také když se tam pak párkrát stavil o zavírací době, si dobře všiml, že tento aspekt podnikání brala Alex velice vážně. A své lidi vydrezírovala k téže svědomitosti. "Jistěže. V kuchyni mám samozřejmě čisto," odsekla téměř pobouřeně. To už otevírala dveře šatníku. Zcela rozumně namítnul: "Čili je dost dobrá i pro Emila." "To je něco jiného. Chci se postarat, že tam nebude ani smítko. "On je—" "Alex," řekl tiše a zabavil jí kabát, který právě servala z ramínka. Poděkovala mu zamračeným kukučem. "Cale, dejte mi to. Musím do restaurace a pustit se do úklidu. Chci ji vydrhnout od sklepa po půdu. Vezmu na to bělidlo a zubní pastu. Zapravím každou prasklinu a škvíru." Nakrčila čelo a dodala: "Možná bych mu měla koupit novou zástěru." Při řeči se sápala po kabátu, ale pořád s ním uhýbal, aby na něho nedosáhla. Nakonec ji popadl za ruku a přinutil zůstat stát. "Drhnutí kuchyně není odpočinek. Ve skutečnosti je to mnohem více neodpočinková činnost, než by bylo večerní vaření." "Ano, ale tohle je Emil," zdůraznila frustrovaně. "Musím zajistit, aby všechno bylo perfektní."


178

Mlčky na ni zíral, načež si povzdechl a dal kabát dolů. "Výtečně. Pokud tedy nedáte jinak, než že Emilova přítomnost znamená celodenní gruntování, zavolám bratranci. Povím mu, aby se spojil s Emilem a celé to zrušil." Sotva na něj dosáhla, Alex mu plášť vyškubla a hned se do něho začala soukat, teď ale strnula a obrátila k němu šokované oči. "Cože?" "Inu," spustil rozumným hlasem, "ten člověk sem přijede pouze a jenom proto, aby vám pomohl, poněvadž jste zraněná a máte se šetřit. Co si myslíte, jakpak se asi tak bude cítit, když poté, co podstoupí takovou štrapác, zjistí, že žena, která se měla šetřit, se dnes málem udřela k smrti při úklidu kvůli tomu, že přijede… Při úklidu kuchyně, která mimochodem byla dokonale bez poskvrnky, když jsem ji včera večer viděl," dodal ve vší vážnosti. "Nemusí se to dozvědět," špitla. "Měl by z toho pocit, že ho využili a zneužili ho kvůli jeho renomé," neochvějně pokračoval Cale. "A i kdyby se to nedozvěděl on, věděl bych to já a neměl z toho dobrý pocit. Pokud na tom trváte, raději jeho záskok za vás zruším a nechám vás vařit. Určitě to bude menší dřina, než vkleče drhnout podlahu. Doktor nařídil, abyste se šetřila." "Ale…" Hleděla na něj jako hromádka neštěstí, ale zjevně nebyla sto najít žádný smysluplný argument, a tak poraženě svěsila ramena. Povzdechla si a roztrpčeným hlasem zamumlala: "Myslím, že máte pravdu. Kdyby zjistil, že jsem gruntovala, zatímco jsem údajně měla být příliš nemocná na vaření, pravděpodobně by ho to naštvalo." "Vy jste příliš nemocná na vaření," prohlásil pevně.


179

Když na to jen udělala obličej, mírně dodal: "Alex, já vím, že se momentálně cítíte dobře, ale váš mozek v noci utrpěl trauma. Když jste upadla, dostal podle doktora tvrdý kopanec. V lebce to s ním házelo jako s míčkem v osudí. Může být pohmožděný nebo poškozený, třebaže se to dosud neprojevilo. Prosím, poslechněte ho a dneska trochu uberte. Jenom jeden den?" "Fajn," odsekla, shodila ze sebe kabát a mrskla ho na zem šatníku, načež vztekle přibouchla dveře a odmašírovala do kuchyně. Cale za ní užasle zíral a uvažoval, jestli s tím poškozeným mozkem nakonec netrefil do černého. Chovala se jako rozmazlený spratek, když není po jeho. Fascinován touto její stránkou, kterou dosud nezažil, následoval Alex do kuchyně, kde ji našel opřenou o dřez, jak zírá z okna nad ním. Jen co vycítila, že vešel, povzdechla si a otočila se s mumlavým: "Pardon." "Rozumím vám," odtušil tiše. "Takže" – přinutila se k zářivému úsměvu – "dneska asi zůstanu doma a budu odpočívat. Můžete odejít, jestli chcete. Jsem vám samozřejmě vděčná, že jste tu zůstal přes noc. Bylo to od vás moc milé." Přimhouřil oči. Zmocnilo se ho neblahé tušení. Hlas měl pokojný až nevinný, když říkal: "Odejdu, když chcete. Stejně musím zavézt Lucianovi vaše klíče." "Moje klíče?" zpozorněla, a úsměv se jí ze rtů zvolna vytrácel. "Vezme Emila do restaurace. Pravděpodobně trochu dříve, než je ve skutečnosti potřeba. Měl by mít možnost se obeznámit s prostředím," plynně lhal Cale. Nikdo se mu slovem nezmínil, kdo že má podle plánu uvést věhlasného kuchaře do La Bonne Vie, a ráno se vlastně rozhodl, že to udělá osobně. Chtěl však dát Alex najevo,


180

že se ho jen tak nezbaví a nevyplíží se do restaurace. Měl totiž podezření, že právě to chystala. "A pochopitelně si musím vzít i klíče od vozu. Časem zařídím, aby vám ho sem někdo přivezl. Včera jsme jeli mým, takže do té doby budete bez auta, ale vzhledem k tomu, že stejně míníte sedět doma…" "Do hajzlu," ulevila si. Úsměv byl s konečnou platností pryč. Cale se ukázal jako dobrý psycholog. Těmi slůvky potvrdila, že měla v úmyslu vykrást se do podniku. "Nebo…" začal, ale odmlčel se, aby si nápad, který právě dostal, trochu promyslel. Měl totiž strach, že je na něj tak naštvaná, že by ho mohla ze vzteku poslat domů. Ale kdyby se mu ji povedlo zlákat na toulky po starožitnostech… Jestli odejde, zůstane tu sama, bez auta, proto by se snad mohla nechat uvést v pokušení, a on by aspoň mohl dohlédnout, že se bude šetřit. "Nebo co?" zamračila se na něj. "Nebo se dneska spolu vydáme omrknout nějaké starožitnosti," navrhl a na vysvětlenou ještě dodal: "Pěkně pomalounku, polehounku. Žádný pochoďák." "Pochoďák?" zeptala se suše. "Časté zastávky na kávu nebo něco na zub, a nebýt moc dlouho na nohách," konkretizoval odhodlaným tónem. Velice dlouhou dobu na něj zírala, ale nakonec si povzdechla, odstrčila se od linky a zabručela: "Asi to bude pořád lepší, než celý den trčet tady." "Vy jste vážně příšerný pacient, viďte?" poznamenal pobaveně, když v závěsu za ní vycházel z kuchyně. Za to ho probodla pohledem přes rameno. "Kdo říkal, že jsem příšerný pacient?" "Sam."


181

"Jako by sama byla lepší," odfrkla, když otevřela dveře šatníku a sehnutá lovila ze země pohozený plášť. Pak ještě sundala z ramínka jeho kabát a otočila se, aby mu ho podala. "Děkuji." Přikývla a navlékla si plášť, než dodala: "A já náhodou nejsem příšerný pacient." "Ne?" zapochyboval a pečlivě se zabalil. Šála, čepice a ani na rukavice pochopitelně nezapomněl. "Ne," ujistila ho, načež kapku rozmrzele dodala: "Jenom mám ráda, když je po mém." Cale se zasmál přímočarosti toho doznání. Nebyl překvapen. Vlastnila dům, ve kterém bydlela, a řídila vlastní podnik, ve kterém pracovala. A byla setsakra zvyklá, prosadit si svou. Což on ale taky. Už tušil, že pokud se mu ji vůbec někdy podaří svést k souhlasu stát se jeho životní družkou, budou se nějaký ten rok muset horko těžko učit žít jako pár. Určitě se to sem tam neobejde bez domácího ohňostroje, nicméně sex na udobřenou bude rozhodně stát za to. "Je ti teplo, děvče?" zažertovala Alex, jen co zaregistrovala, jak je nabalený. Čepici měl staženou do čela, a šálu si neomotal jenom kolem krku, ale také přes obličej, takže sluníčko dosáhlo pouze na úzký proužek kůže kolem očí. "Jsem Evropan," zahuhlal skrz šálu. "Na tuhle sibérii nejsem zvyklý." "Hmm." Otočila se a otevřela přední dveře. "Říká tentýž muž, co si dnes ráno ani nenavlékl kabát, než vyběhl ven k autu." Cale se moudře zachoval podle hesla mlčeti zlato. Následoval ji ze dveří, zamknul a její klíče strčil do své kapsy. Mínil si je ponechat minimálně do večera. V


182

žádném případě ho nesetřese a nevezme roha, aby mohla uklízet v restauraci. Šílená osoba, povzdechl si v duchu. Očividně neměla páru, jak křehká coby smrtelnice byla. Dokud nebude souhlasit s proměnou, budu na ni muset dohlížet, rozhodl se a jenom doufal, že když teď sdíleli sen, dotlačit ji k tomu už mu nepotrvá moc dlouho. Nevěděl, jak Mortimer dokázal celé dlouhé měsíce přežívat s vědomím, že Sam není proměněná. Ten nebožák z toho musel být nemocný strachy. Když včera v noci dorazil k restauraci a uviděl, jak Bev pomáhá krvácející Alex na nohy, měl pocit jako by spolknul vlastní srdce. Nemohl se k ní dostat dost rychle. Musím ty námluvy vzít hopem a získat souhlas k proměně… a hotovo. "Měla by kancelář trochu oživit," poznamenala Alex s nadšeným úsměvem. Koukala na zarámovanou reprodukci na svém klíně, osm-palců-na-osm-palců. Jmenovala se Příprava jídla a byl na ní kuchař v kuchyni italského stylu plné světla, a krájel pastinák. Přestože ji dnes objevila v obchodě se starožitnostmi, byla si de facto jistá, že o žádnou starožitnost nejde. Dobře si vzpomínala, kde už ji viděla. V jednom z restauračních katalogů, které měla doma. Reprodukce byla ke koupi v sadě spolu se třemi dalšími. Ve skutečnosti však vypadala mnohem lépe než na prťavém obrázku v katalogu. Napadlo ji, že když bude restaurace vydělávat, mohla by si objednat ještě i ty tři zbylé, které k ní patřily. "Je kouzelná." Cale na reprodukci jen mrkl a zas rychle obrátil oči k silnici, načež navrhl: "Chtěla byste se stavit v restauraci a pověsit ji na zeď, ještě než zamíříme do staré La Bonne Vie na večeři? Stejně jsme trochu v


183

předstihu." Šťastně přisvědčila: "Ano, prosím." Za starožitnostmi se vydali na sever, do krámků v tamních městečkách. Pojedou kolem odbočky do městské části, kde sídlila nová restaurace. Cale hodil blinkr, a Alex si všimla, že se k tomu výjezdu vlastně už blížili. Sledovala, jak manévruje, a pak se zvědavě zeptala: "Jak se tenhle vůz ovládá?" Když na ni Cale jen tázavě pohlédl, vysvětlila: "Moje autíčko tak trochu mele z posledního. Do šesti měsíců je musím vyměnit, maximálně do roka… tedy pokud si to budu moct dovolit," dodala hořce a navázala: "Uvažovala jsem o Pontiac Solstice, ale tohle vozítko vypadá dost slušně." "Ovládá se dobře," ujistil ji a nabídl: "Ostatně, jestli chcete, můžete si ho cestou z restaurace sama vyzkoušet." "Světe, zboř se, jaké to vzácné a exotické zvíře. Muž ochotný předat volant svého vozu ženě," utahovala si z něho. Při brouzdání po antikvách se jí nálada výrazně zlepšila. Sice si pořád přála, aby jí dovolil vtrhnout do kuchyně a nablýskat ji do vysokého lesku, nicméně chápala, proč byl v tomto směru neoblomný. Navíc se odpoledne fakt pobavila. Líbilo se jí spolu s ním procházet různé obchůdky se starožitnostmi a prohlížet si tu to, tu ono. "Tenhle je jen půjčený," připomněl jí a dodal: "Ačkoli vás ze srdce rád nechám řídit i moje vlastní auto. To byste ovšem musela přijet do Francie." "To určitě, na svatýho Dyndy," zasmála se. "Upřímně doufám, že přijedete," opáčil smrtelně vážně. Prudce na něj pohlédla, zamyšlenýma očima


184

obkreslovala jeho profil. Poprvé vypustil z úst něco, co snad naznačovalo, že doufal v pokračování jejich přátelství i po uplynutí oněch dvou měsíců, které si na zdejší pobyt vyhradil. Bylo-li to přátelství. Nebyla si jistá, jak jejich vztah pojmenovat. Momentálně pro ni pracoval, jednu chvíli prohlásil, že by ji rád poznal lépe, ale nikdy se o nic nepokusil. Ani dát jí pusu. Tedy kromě toho divokého snu, který se jí zdál v noci na dnešek. Ale to ji jen mysl mučila tím, co nemohla mít. To mu nemohla klást za vinu, ani počítat k dobru. Ne, že bych chtěla, aby mě políbil, okřikla se v duchu, sotva jí došlo, jakým směrem se ubírají její myšlenky. Od té noci, kdy společně malovali v jídelně, dokonce ani nepřipustila, aby při řeči sklouzli k osobnějšímu tématu. Nechci se zaplést, připomněla si rázně a obrátila pohled kupředu. Cale zrovna odbočoval na parkoviště za novou restaurací. Na místě, kde obvykle parkovala se svým autem, spatřila SUV. Zvedla obočí. "Není to Justin Bricker?" "Hmm." Cale s vážným výrazem přikývl. "Zajímalo by mě, co tady dělá." "To mě taky," odvětil suše a zaparkoval. Sotva vůz zastavil, Bricker přiskočil ke dveřím spolujezdce a dvorně Alex otevřel. Vesele se zakřenil: "Ahoj, krásko. Jak vidím, během nuceného odpočinku se ti dokonce povedlo Cala nezabít." Ironicky se usmála, zatímco on vzal zarámovaného kuchaře do jedné ruky a druhou natáhl k ní, aby jí pomohl vystoupit z auta. "Když mi nedovolil odjet do restaurace uklízet, tak mnoho nescházelo, ale podařilo se mi se ovládnout." Bricker s řehotem zabouchl dveře a obrátil zrak k reprodukci. "Do nové restaurace?"


185

"Do kanceláře," upřesnila a znovu se na ni zadívala. "Pěkný," pochválil. "Líbí se mi ty barvy. Do restaurace se bezvadně hodí." "Přesně to mě taky napadlo," zasmála se, když si od něho brala obrázek nazpět. "Čemu vděčíme za návštěvu?" zeptal se Cale, který právě obešel vůz, aby se k nim připojil. "Sháním Lucianovi klíče od restaurace. Berou tam s Lucernem Emila trochu dříve, aby se stihl zorientovat a seznámit s prostředím. "Jasně, na ty klíče jsem jako na smrt zapomněl." Cale začal prohledávat kapsy. "Divím se, žes nezavolal," poznamenala Alex. Bricker pokrčil rameny. "Byl jsem v sousedství, tak jsem se tu prostě zastavil. Když mi došlo, že tady nejste, hodlal jsem mu brnknout na mobil a zjistit, kde se vy dva potloukáte, ale to už jste přijížděli a ušetřili mi práci." "Tady." Cale mu podal klíče. "Až otevřou, přijedeme na večeři." "Vzkážu to Sue, podrží vám stůl," slíbil. "Jestli bude narváno, řekni jí, že se najíme v kanceláři," ozvala se Alex. Nechtěla na svou hostesku tlačit. Plně rezervováno měli téměř vždy, ale jestli se rozneslo, že dnes večer vaří Emil, určitě vypukne blázinec. A jelikož lidé zavolají přátelům a vezmou je s sebou, bude se u stolků pro dva tísnit čtyři i více hostů. To se v omezené míře stávalo každou noc, a oni se obecně snažili vyhovět. Jenomže měla tušení, že dnes večer to bude daleko horší než obvykle. "Provedu," zasalutoval Bricker. "Alex, co kdybyste šla dovnitř a zatím si vymyslela, kam chcete ten obrázek? Pověsím ho, jenom ještě něco


186

proberu s Brickerem," tiše navrhl Cale. Zvedla obočí, jak se do ní zahryzla zvědavost. Uvažovala, o čem chce asi tak mluvit, že to nemůže říkat před ní, ale přikývla a vykročila k zadním dveřím. "Zašel jsi na návštěvu k Peterovi?" zeptal se Cale, jen co Alex zmizela uvnitř restaurace. Mladší nesmrtelný s úšklebkem přikývl. "Jo. Je to nepříjemný bazilišek, ale není to ten grázl. Nicméně za to, že ho nevzala zpátky, byl na Alex naštvaný." "Byl naštvaný?" Cale tázavě vyklenul jedno obočí. "Odstranil jsem mu ty pocity," suše konstatoval Bricker. "Byl fakt zahořklý a má pomstychtivou náturu. Dospěl jsem k názoru, že to tak bude lepší. Užíral by se tím a později ztropil nějakou neplechu." Cale přikývl. "Dobrý nápad. Díky." "A co ty?" Nyní tázavě vyklenul obočí Bricker. "Měl jsi v noci sladké sny?" "Do toho ti nic není," zamračil se. Bricker se zachechtal, úsečným tónem nikterak neuražen. Udělal čelem vzad se slovy: "Volně přeloženo ano, měl, " a zamířil k SUV. "Vyřídím to Sam. Má o vás dva fakt starost." Skutečně jsem si myslel, že začínám mít tohohle chlapíka rád, podrážděně se ptal sám sebe, zatímco sledoval, jak mladší nesmrtelný nasedá do SUV a startuje. Pokud ano, pak ten názor s konečnou platností reviduji. Když mu Bricker při odjezdu vesele zamával, Cale zakroutil hlavou, otočil se a zamířil dovnitř. Sotva prošel zadními dveřmi, uslyšel bušení a okamžitě věděl, kolik uhodilo. Místo aby počkala na něj, Alex se do věšení reprodukce pustila sama. Ta ženská byla až moc nezávislá. Zjevně se rozhodla dokazovat, že ho na nic nepotřebuje. Tedy vyjma práce, kterou


187

souhlasil vykonávat. Alespoň jemu se to tak jevilo. Vždycky se pokoušela platit za jídlo, vždycky se vyhýbala pomoci, byť by se jednalo o maličkost. Zdálo se, že pomoc snad ani neumí přijmout. Občas to v něm tak trochu vyvolávalo pocit méněcennosti. A občas se cítil tak trochu zbytečný. S povzdechem za sebou zavřel a vydal se do kanceláře. Když spatřil, co prováděla, hrůzou mu lezly oči z důlků. Místo aby si přinesla žebřík, který použili při malování, přitáhla si od stolu kancelářské křeslo. Nyní stála jednou nohou na sedadle, druhou na područce, a vesele zatloukala hřebíček obrazového háčku do zdi. Očividně jí bylo zcela lhostejné, jak se s ní křeslo při každém úderu kymácí. O tom, že ta zatracená věc měla kolečka a mohla jí každou chvíli podjet, ani nemluvě. V okamžiku, kdy – hotová se zatloukáním – odhodila kladívko na sedačku a zvedla obraz, aby ho pověsila, se rozběhl přes místnost. Zrovna pustila reprodukci z rukou, když dorazil ke křeslu a zostra řekl: "Ježíši, Alex. Zlomíte si—" Lekla se, uklouzla, a když pod ní židle popojela, ztratila rovnováhu. Cale s jadrnou kletbou natáhl ruce a zachytil ji. Pevně si ji přitiskl na hruď a na moment zavřel oči úlevou, že tam byl a mohl zabránit nejhoršímu. Hned je ale zase otevřel, poněvadž na něj podrážděně vyprskla: "Pro smilování boží, Cale. Málem jsem si zlomila vaz. Neměl byste takhle lekat lidi." Nevěřícně zíral do její rozdurděné tváře. "Vy— já—" Když vzdal snahu povědět, co se ze sebe marně pokoušel vymáčknout, a jenom na ni frustrovaně civěl, Alex zvedla obočí. Neměla ponětí, co ho tolik rozčílilo. Vždyť to přece on k smrti polekal mne. A také ji pořád


188

držel pevně přimáčknutou na svou hruď, což Alex poněkud znervózňovalo. Cítila směšné nutkání obejmout ho kolem ramen a přitisknout se ještě blíž, ale podařilo se jí odolat. Místo toho se přinutila upřeně mu hledět do tváře a čekat, až ji postaví na zem. Dobrá, vlastně to nebyla tvář, na co upírala zrak. Z nějakého důvodu se zaměřila na rty. Jako by od nich nemohla odtrhnout oči. Ostatně nebylo divu, vzhledem k tomu, že jí mysl promítala scény ze snu z minulé noci. Hlavou jí běžely obrázky těch rtů, jak jí klouzaly po kůži a braly do zajetí bradavku. A právě si v duchu říkala, že se v kanceláři znenadání jaksi oteplilo, když si uvědomila, že se ty sladké rty, na které zírala, přibližují. Chystá se tě políbit, zaječela na poplach jistá část její mysli, a Alex dobře věděla, že by měla odvrátit hlavu. Nebo kopat nohama, aby ji postavil na podlahu, ale zjistila, že se jí nechce. Chtěla, aby ji políbil. Chtěla se dozvědět, jestli to bude stejně úžasné, jako ve snu. Nic nemůže být tak báječné, určitě ne, pomyslela si omámeně, a potom už se jeho rty měkce snesly na její. Zlehka o ně zavadily, jako motýlí křídla. Jednou, potom dvakrát, než se uhnízdily tak, že mohl jazykem vyklouznout ven a přinutit ji odchýlit rty. Nebyla si vědoma, že by dala mozku příkaz, aby to udělal, ale ochotně pootevřela ústa a vpustila jazyk dál. Načež musela promptně revidovat přesvědčení, že žádný skutečný polibek nemůže soupeřit s těmi z jejího snu. Tento byl každopádně stejně dobrý, ne-li lepší, rozhodla, když se jeho jazyk propletl s tím jejím. Cale chutnal po citrónovém koláči se sněhovou čepicí, a kávě. Obojí si dali při poslední zastávce, na kterých během jejich výpravy za starožitnostmi Cale trval. Ale to vše bylo smíšeno s jinou chutí, s osobitou


189

chutí jeho samotného. Alex se přistihla, že tiše kňourá a posouvá se mu v náručí tak, aby ho mohla vzít rukama kolem krku. Okamžitě polibek prohloubil, jeho ústa byla rázem náročnější, a ona zjistila, že se ho drží jako klíště. Přetáčela trup, aby se mohla přitisknout ještě blíž. Neuvědomovala si, že se pohybuje, dokud ji nedal dolů. Náhle pod zadečkem ucítila desku stolu, ale větší pozornost si to nezasloužilo. Cele se soustředila na dlaně, které jí nyní šmejdily po těle a přes svetřík si pohrávaly s ňadry. Sténala a prohýbala se těm dotekům vstříc, a když přerušil polibek a rty jí putoval k oušku, zalapala po dechu. Okamžitě pootočila hlavu, zajíkavě se podbízela novému laskání. Zlehka ji kousnul do lalůčku a její tělo se zachvělo. Vtom se odtáhl a Alex zmateně otevřela oči. Pohled dolů jí prozradil, že se pilně věnoval sundávání svetříku. Už ho vyhrnul a odhalil podprsenku. Instinktivně zvedla ruce, aby mu pomohla. Přetáhl jí svetřík přes hlavu. Tiše vzdychla, a když bez meškání položil ruce na hedvábné trojúhelníčky na prsou, opět se zachvěla. Znovu ji začal líbat, jazykem se jí dobýval do úst, zatímco ji přes podprsenku mnul. Bradavky ovanul chladný vzduch. Cale znovu přerušil polibek a Alex shlédla dolů. Zjistila, že stáhl z ňader košíčky a nechal je odhalená. Ne na dlouho. Stěží si uvědomila, co udělal, a už se skláněl, aby vzal do dlaně jedno a do úst druhé. Zalapala po dechu a položila ruce na stůl. Zapřela se o ně a prohnula se v zádech jako luk. Okamžitě ji popadl za boky a přitáhl blíž k okraji stolu, až ho nohama objala kolem boků. Rozkrokem se mu tiskla ke slabinám. Sténala, zatímco se o ni otíral a současně oždiboval a sál nejprve jedno ňadro, a pak i druhé. Nikdy nezažila nic podobného extázi s ozvěnou, kterou to v ní vyvolávalo.


190

Přicházela ve vlnách. Prohnaly se jejím tělem, jedna za druhou. První jako by se připojila ke druhé… a třetí. Narůstala, až se hladina slasti stala nesnesitelnou. Ovinula kolem něho nohy ve snaze zastavit přirážení, a pevně ho k sobě přitiskla. Potom přenesla váhu na jednu ruku a druhou zapletla Calovi do vlasů. Odtáhla mu rty z ňadra, vzhůru k polibku. Nikdy nezažila hloubku pocitů, které v ní probouzel, a to ji děsilo. Ale moc si nepomohla. Vlastně tím manévrem všechno jenom zhoršila. Nyní ji sváděl ústy, zatímco jednou rukou mučil ňadra a druhou vsunul mezi ně a laskal ji přes džíny. "Ach můj bože," zasténala, jen co od něho odtrhla rty a odvrátila hlavu. Potřebovala pauzu, aspoň trochu vzduchu. Byla si jistá, že z rozkoše vytrvale mohutnící v jejím nitru, jednoduše omdlí. Jenomže Cale jí prostě přejel rty po tváři k uchu a náruživým okusováním vzápětí zapříčinil zcela novou kaskádu slastného úpění. Jeho ruce ji znenadání přestaly hladit a Alex na moment pocítila úlevu. Když ji však popadl za boky, sundal ze stolu a postavil na nohy, úleva se bryskně přetavila ve zmatek. Chvíli se bála, že mínil přestat, což ji donutilo pohlédnout pravdě do očí. Přestože ji tyto pocity připravovaly o dech i o rozum, zdráhala se s nimi rozloučit… což však nebylo na pořadu dne. V okamžiku, kdy si uvědomila, že se ruce pouze přesunuly a zapracovaly na knoflíku a zipu džínů, bylo už obojí rozepnuté, a jedna ruka vjížděla dovnitř. Jakmile ji začal hladit přes kalhotky zbavené džínového brnění, se zajíknutím se ho chytila za ramena a stoupla si na špičky. "Cale," chraptěla, ve vlastním hlase zaslechla ozvěnu zoufalství. Pootočila hlavu a znovu se mu přisála k


191

ústům. Záhy jí jazykem pronikl mezi rty, a Alex začala průzkumníka náruživě sát. Vzala na vědomí, že jí Cale volnou rukou stahuje džíny, a jala se mu poslepu pomáhat. Shrnula je dolů přes boky a trochu se zavrtěla, až sjely po nohách dolů, což ji vydalo napospas jeho laskání. Zasténala. Motala se jí hlava a začínala mít strach, že to zranění hlavy přece jen napáchalo nějaké škody. Žádný muž na ni ještě nikdy takto nezapůsobil. Nemůže to být jenom tou vášní, pomyslela si omráčeně, a v rámci boje o rovnováhu se ho vpředu chytila za košili, neboť z ní právě rval kalhotky. V příštím okamžiku přejel prsty po vlhké tkáni, a Alex dopěla ke zralému názoru, že je jí to vlastně jedno. Pod náporem žhnoucí potřeby, kterou tak zručně rozdmýchával v jejím nitru, se strach rozplýval. Poslepu sáhla po zapínání jeho džínů, aby rozepnula knoflík a zip, ale zjistila, že práce je hotová a erekce napůl venku. Sestrkal si rifle z boků vlastnoručně. Stěží ho stačila vysvobodit ze zajetí látky a vzít do ruky dřív, než Cale nechal džíny džínami a znovu ji vysadil na stůl. Sotva se její rozpálená kůže dotkla chladného dřeva, zalapala po dechu, ale to byl teprve začátek. Popadl ji totiž pod stehny a vjel do ní, stále úplně oblečený. Vykřikla mu do úst. Poté Cale znehybněl, vnořený hluboko do jejího těla. Dokud nepřerušil polibek a nezahleděl se na ni, Alex si nebyla jistá proč vlastně. Nicméně teď v tázavém pohledu jeho očí rozeznala nejistotu. Místo odpovědi se nadzvedla a vtiskla mu na rty polibek. Potom ho chytila za zadní tváře a zaryla do nich nehty v němé pobídce, aby pokračoval. Pochopil. Zvolna se povysunul, a oba zasténali, potom zajel zpátky, to pak unisono zaúpěli. Načež opět


192

přiložil rty ke rtům a roztančil boky v odvěkém rytmu… Byl to velmi krátký taneček. Když do ní Cale vstoupil, Alex už byla na pokraji orgasmu. Vydržela snad čtyři další přiražení, než její svět vyletěl do povětří. Mlhavě si uvědomovala křik, jak ji doprovodil na vrchol, a pak jí do mozku vtrhla temnota a smetla vše ostatní.


193

11. KAPITOLA Alex se probudila na gauči, ležela Calovi na hrudi. Musel nás sem přemístit potom, co jsem ztratila vědomí, uvědomila si a zamračila se. Očividně se neprobrala, ani když ji přenášel, což se jí zrovna dvakrát nezamlouvalo. Několik minut ležela, okusovala si ret a pokoušela se přijít na to, co se právě stalo, a co to znamenalo. Ne, že by si nebyla vědoma faktu, že právě měla úžasný sex. Na stole, v kanceláři své restaurace, se svým obchodním manažerem. To se nedalo popřít. Čemu nerozuměla? Tomu, jak to bylo silné a omračující. Že by šlo o vedlejší efekt traumata hlavy? Sex u ní obvykle nebýval tak všestravující záležitostí. A nikdy dříve neodpadla jako alkoholik po třídenním flámu. Nicméně mnohem důležitější než všechno ostatní pro ni byla otázka, jak se mu teď má podívat do očí. "Jsem vzhůru. Nemusíš ze strachu, že mě vzbudíš, ležet tiše jako pěna." Calův lehce chraplavý šepot doprovodila jeho ruka hladící ji po zádech, a Alex ztuhla, přesně tam, kde ležela. Její nehybnost si vyložil zcela nesprávně… A to bylo pravděpodobně dobře, usoudila. Měla být dospělou, moderní ženou, ne stydlivkou, která má strach čelit tomu, co udělala. Přinutila se pohnout. Ruce opřela z obou stran jeho těla, kolena podél jeho boků a začala se zvedat. Jenomže se na něm tím pádem ocitla obkročmo, a aby toho nebylo málo, přejela po erekci, která zjevně uvízla mezi jejich těly. Strnula uprostřed pohybu a střelila po Calovi překvapenýma očima. "Už jsem chvíli vzhůru," odtušil ironicky. Alex zamrkala. Vybavila si totiž velice podobnou


194

scénu ze svého snu. Ve snu to stačilo, aby se rozhodla dát si další výšlap k vrcholu a vzít ho do sebe. V tvrdé realitě dne se ovšem nedomnívala, že by to byl zrovna moudrý tah. Tím, že se vyspala se zaměstnancem, už jednu obrovskou chybu udělala. Nehodlala situaci dál zhoršovat tím, že— Cale bez varování zvedl hlavu a zákeřně polapil bradavku jednoho z ňader, která mu nechtěně nechala viset před obličejem. Myšlenky se jí rozutekly. Jenom tam tak klečela, upírala mu oči do očí, neschopná se pohnout, natožpak z něho slézt, jak měla původně v úmyslu. Ne, když v ní ten malý pohyb vzkřísil všechnu předešlou vášeň. Dobrý Bože, jak jen to udělal, uvažovala zmámeně. Vtom se pod ní pohnuly jeho boky, erekce zavadila o jádro, a Alex vytřeštila oči. "Nasedni," zašeptal Cale, bradavka mu při tom vyklouzla z úst. Přesunul ruce na její boky a Alex se přistihla, že poslušně dělá, co poručil. Popolezla dozadu, klesla a pojala ho do sebe. Ruce mu položila na prsa, zapřela se a začala se na něm pohybovat. Stále sice nechápala, jak se mohla ta vášeň tak zničehonic probudit a vybuchnout jako spící sopka… ale už jí na tom nezáleželo. Cala přivedlo k vědomí vzdálené klepání. Krátce se zamračil a zauvažoval, kdo by to tak mohl být, a pak se mu rozsvítilo. Jakmile se probudil z prvního kola milování s Alex, zavolal Brickerovi a poprosil ho, jestli by mu nepřivezl krev. V té chvíli mu to připadalo jako dobrý nápad. Ráno ve spěchu vysál s bídou jeden pytlík, a tak když si mnohem později pohrával rty se sladkou pletí Alex, měl co dělat, aby ji nekousnul. Ale vytratit se ven a obstarat si nějakou krev sám, to nechtěl ze strachu,


195

aby se neprobudila bez něho. Ještě by mu pláchla domů nebo do restaurace, a napříště udělala maximum, jen aby s ním už nezůstala o samotě. Popravdě řečeno, jejich poprvé bylo tak bleskové a nespoutané, ač úchvatné, až se bál, že ji to vystrašilo. Že před ním uteče a už ho nebude chtít vidět. Donáška krve byl jediný způsob, který ho napadl, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Vyhne se tak riziku, že mu uteče i riziku, že ji kousne. Bricker souhlasil, nicméně ho varoval, že dostat se za ním mu nějakou tu chvíli zabere. A tak Cale přenesl Alex na gauč, uvelebil se na něm spolu s ní, a čekal. Probudila se dřív, než dorazila krev, což ho nijak zvlášť nepřekvapilo. Prostě musel znovu zatnout zuby, obrazně řečeno, aby do ní nezatnul zuby… doopravdy. Naštěstí bylo toto kolo ještě kratší než premiéra. Hlavně proto, že už na gauči ležel velmi dlouho. Choval Alex v náručí, vdechoval její vůni a myslel na všechny ty věci, které s ní chtěl dělat. V době, kdy vycítil, že je vzhůru, byl tak nažhavený jako by své představy skutečně realizoval, a ta vášeň Alex rychle zaplavila. Další série klepání přiměla Cala k akci. Opatrně si sundal Alex z hrudi, vstal a šel otevřít. Byl už venku z kanceláře a dobře v polovině kuchyně, a teprve si vzpomněl, že je na Adama. Zpomalil, pak ale dostal strach, že Bricker zaklepe ještě jednou a probudí Alex. Návrat pro šatstvo tedy zavrhl, raději to vzal ke dveřím poklusem. "Konečně," zabručel Bricker, jen co do nich Cale zevnitř zatlačil a otevřel. "Už jsem si začínal myslet—" Sotva zaregistroval absenci Calova oděvu, zmlkl jako když utne, a hned nato se začal křenit. "Myslím, že v jednom už máme jasno. Konečně jste to dělali, což?"


196

Cale se zamračil a beze slova mu z ruky vytrhl chladicí box. Zrovna začal zavírat, když se Bricker optal: "Vážně si ho chceš nechat uvnitř? Alex by mohla—" Zaklel a znovu rozrazil dveře. "Pojď dál. Dám si sáček nebo dva, a pak si to můžeš odvézt." "Vlastně jsem jich tentokrát dovezl víc. Říkal jsem si, že by sis mohl dát chlaďák do kufru auta," informoval ho Bricker, vcházející ze zimy dovnitř. "Čistě pro případ, že by se z tohohle vyklubal kupříkladu třídenní sexuální maratón, a potřeboval bys další." "Dobrý nápad," zhodnotil Cale a zase toho chytráka vystrčil na mráz. "Moment," zasmál se Bricker. "Ježíši, být já choulostivější nátura, mohl bych být tvou nedočkavostí vystrnadit mě ze dveří raněn, a prostě odejít. To bys pak ty ostatní lahůdky, co jsem vám přivezl, ani okem nespatřil." "Jaké lahůdky?" zeptal se podezíravě. Bricker pozvedl tašky, kterých si Cale dosud nevšiml, protože je držel ve druhé ruce. "Jídlo a pití. Delikatesa à la Emile připravená speciálně pro vás dva. Jakož i dost potravin, abyste s nimi den dva vydrželi." Cale se ho přestal snažit vytlačit ze dveří a povzdechl si. "Vřelé díky. To bylo pozorné." "Jsem pozorný chlapík," zlehka odtušil Bricker a odnesl tašky k pultu. "Mám tu pro vás víno, ovoce, nějaké sendviče a brambůrky." Přerušil vykládání poživatin a zakřenil se. "Nekoupil jsem žádný dezert, zato mám šlehačku pro případ, že by sis chtěl udělat zákusek z Alex… nebo vice versa." "Právě když jsem tě zase začínal mít rád, přijdeš s takovým nesmyslem," suše odtušil Cale, pokládaje box na pult.


197

"Ale no tak, Cale, budu se červenat. Co ty řeči hodné bromance," utahoval si z něho Bricker a pokračoval ve vybalování. "Bromance?" znechuceně zopakoval Cale. "A to má být sakra co?" Bricker otevřel pusu k odpovědi, ale pak zavrtěl hlavou a vrátil se k práci. "Myslím, že tě nechám, jen ať ti to vrtá hlavou, dokud si to nenajdeš na netu." "Bože, občas jsi učiněná osina v zadku," zamumlal Cale a sáhl po lančmítu a chtěl ho dát do ledničky. K tomu však nikdy nedošlo, protože ho Bricker pleskl po ruce. Lekl se, až balíček upustil. "Co to děláš?" vyštěkl mladší nesmrtelný. "Mazej pryč od jídla. Bože, jsi nahatý jak mimino, a já vím, kdes ty ruce měl. Běž ke dřezu a umyj se. Já to zatím poklidím." "Jsi horší než moje matka," remcal Cale, ale místo ke dřezu zamířil zpátky do kanceláře. Cestou do přilehlé koupelny míjel gauč, na kterém Alex ještě pořád tvrdě spala. Tu noc, kdy malovali jídelnu, mu vysvětlila, že její kancelář bývala ložnicí pána domu a patřila k ní i koupelna. Původně měla v úmyslu stěnu zbourat a kancelář zvětšit, ale posléze došla k závěru, že se koupelna může hodit a nechala ji v původní podobě. Pokud by se nepoužívala, zlikvidovat ji může vždycky. Odteď se rozhodně používat bude, rozhodl v duchu. A já s tím začnu. Bleskově se osprchoval, a tak ve chvíli, kdy se vrátil do kuchyně, Bricker právě uklízel poslední potraviny. Vlasy měl vlhké a kolem pasu ručník. Oblékání by bylo pouhou ztrátou času, jelikož měl v úmyslu probudit Alex polibky a hlazením… jen co se zbaví Brickera. "Tak to by bylo všechno, tedy kromě těch delikates


198

od Emila. Jsou v termoobalech, čili by měly vydržet teplé o trochu déle," poznamenal Bricker, vycházející z obří lednice. "Co kdybys teď do sebe hodil pár sáčků krve? Ještě než odjedu, odnesu chladicí box k tobě do auta a strčím ho do kufru." "Můžeš rovnou vyrazit, určitě máš dost své práce," pobídl ho Cale. "Až budu hotový, dokážu si ho do auta odnést sám." "Máš rád omrzlého ptáčka zpěváčka, viď?"odtušil Bricker, a významným pohledem upozorňoval na absenci oděvu. Cale se ušklíbnul a zašel si do boxu pro pytlík krve. Zrovna ve chvíli, kdy si ho připleskl na zuby, zaslechl z kanceláře pohyb. Vyvalil oči a instinktivně začal sáček stahovat, ale kde se vzal, tu se vzal, objevil se před ním Bricker a pohotově mu zadržel ruku. "Nepanikař," zasyčel, zatímco Calovi bránil sundat sáček a napáchat pekelnou spoušť. "Ty možná Alex ovládat nedokážeš, ale já jo." Když se na něj Cale, rozzuřený pomyšlením, že by ji kontroloval, přes sáček zlostně zahleděl, Bricker si povzdechl. "Akorát jí do hlavy podstrčím chuť dát si sprchu, jako prve ty. Tím získáš dost času, aby ses stihl nakrmit dřív, než tě přijde hledat," chlácholil ho, a jen co se Cale uvolnil, zamumlal: "Najednou jste všichni děsně hákliví na čtení a kontrolu vašich žen. Co sis myslel, že udělám? Donutím ji nahatou metat hvězdy z kanclu až do kuchyně?" Už jen za samotný nápad ho Cale doslova probodl očima. Bricker se zasmál a obrátil hlavu ke dveřím do kanceláře. Z místa, kde Cale stál, do kanceláře neviděl, ale


199

Bricker byl v tomto ohledu v lepší pozici. Věděl, že mladší nesmrtelný musí na Alex vidět, což byla podmínka, aby našinci mohli číst smrtelníkům myšlenky a ovládat je. Sotva si to připomenul, opět sáhl po pytlíku na zubech. Přece ho nenechám čumět na nahou Alex. "Zklidni hormon, svalovče," zašeptal Bricker a znovu zachránil kuchyni před krvavou sprchou. "Dívám se jí na obličej, nikam jinam." Cale se neochotně přinutil uvolnit a čekat. "Člověče, chudák holka, v téhle chvíli má v hlavě pěkný guláš, to ti povím," odtušil Bricker. Očividně jí četl myšlenky. "Mimochodem, Sam říkala, abych tě varoval, že jí na té kuchařské škole nějaký chlap těžce popletl hlavu. A že občas randí, ale vážnou známost ještě neměla." Cale se zamračil. Alex se mu o ničem takovém slovem nezmínila. Ovšem je také pravda, že s výjimkou té první noci, kdy si hráli na malíře, byla, pokud šlo o ni samotnou, velice zdrženlivá a odhodlaná udržet jejich vztah na profesionální úrovni. "Jo, přesně to si namlouvá. Že udržuje styky na profesionální úrovni," informoval ho Bricker. Zjevně nečetl myšlenky jenom Alex. "Pravda je jiná. Bojí se, že si znovu natluče. Od začátku totiž tuší, že jsi po dlouhé době první mužský, který by jí mohl ublížit." Cale vykulil oči. Tohle byly dobré zprávy… do jisté míry. "Teďka ji pošlu pod sprchu, a pak ty její obavy malounko zamlžím. Tak ti aspoň neuteče s křikem do noci dřív, než si dokážeš nadobro získat její náklonnost." Cale se opět zamračil. Vůbec si nebyl jistý, jestli chce, aby Bricker potlačil Alexin strach. Připadalo mu to nečestné.


200

"Jo, jenomže ve skutečnosti chceš, abych to udělal, protože si zoufale přeješ, aby byla tvou životní družkou," tlumočil Bricker. Chtě nechtě musel, byť kapku provinile, připustit, že má ten pilný čtenář myšlenek pravdu. Chtěl, aby to udělal, což však ještě neznamenalo, že by mu to měl dovolit. "Pozdě bycha honiti," potěšil ho Bricker, uvolnil se a mrkl na něj. "Je ve sprše a ty máš prázdný pytlík. Popadni další a dej mi klíče od auta." Cale si strhl ze zubů prázdný sáček a odpochodoval ke chlaďáku pro nový. Cestou přes kuchyni do pracovny si ho nabodl na zuby. Stejně jako Alex měl rád, když bylo po jeho, a navíc se nerad nechával komandovat. Nenáviděl rozkazy. I ty rozumné. Alex vystoupila ze sprchy, utřela se a toliko v rouše Evině nakráčela zpátky do kanceláře. Vzápětí sebrala ze země Calovu košili a oblékla si ji. Už když to dělala, lámala si hlavu, proč si na sebe vlastně nevzala svoje šaty. To měla totiž v úmyslu, když se prve v kanceláři probudila. Sama. Tentokrát tam nebyl žádný Cale, aby ji zlákal pulzující erekcí. První instinkt jí velel skočit z gauče rovnou do šatů a zatroubit na ústup, aby si pak někde v klidu sesumírovala, co to do pekla udělala. Nicméně v tom samém okamžiku, kdy si natáhla svetřík, se náhle přistihla, že ho z nepochopitelného důvodu opět sundává a míří do sprchy. Nyní ji část mozku opět nutila natáhnout si vlastní oblečení a vzít nohy na ramena. Ale bylo to méně naléhavé, spíš jen jakýsi návrh. Ani si neškrtl. Jako ve snách si zapnula knoflíčky vpředu na košili a vyrazila do kuchyně. Když vešla do místnosti, Cale byl u zadních dveří. Na


201

sobě měl jenom ručník obtočený kolem pasu a něco povídal komusi venku. Zvědavě se vydala za ním, ale domluvil a zavřel dříve, než k němu došla. "Kdo to byl?" Odvrátil se ode dveří skoro provinile, ale rychle se vzpamatoval a s úsměvem jí vykročil vstříc. Objal ji, přitáhl k sobě – to už skláněl hlavu – a Alex si navzdory zmatku v myšlenkách uvědomila, že zvedá obličej k polibku. Jakmile položil rty na rty, zavřela oči. Když posléze nechal líbání a odtáhl se, aby odpověděl na její otázku, ze rtů jí splynul tichý povzdech. "Bricker. Přivezl jídlo, co pro nás ukuchtil Emil." "Fakt?" vyhrkla a překvapeně vykulila oči. Jen co přikývl, vyvinula se mu z náruče. Na lince spatřila tašku a už si to mazala k ní. Nakoukla dovnitř, ale uviděla jen termoobal. Lépe řečeno dva termoobaly, uvědomila si, když ten horní vytáhla ven. "Chápu to tak, že máš hlad," pobaveně odtušil Cale, který se jí držel v patách. Překvapeně se po něm ohlédla. "Copak ty ne? Doba večeře už dávno minula," podotkla, zatímco rozepínala zip termoobalu, a lehce v rozpacích zamumlala: "Museli jsme spát hezkou chvíli." Něžně zašeptal: "Chviličku." Alex cítila, jak jí hoří tváře, a snažila se to ignorovat. Raději nadzvedla víko termoobalu a odklopila ho. Nos jí poškádlilo tak neuvěřitelné aroma, že se neovládla a zavzdychala rozkoší: "Mmmm." "Voní to hezky." Cale se naklonil blíž, přilákán vůní. "Copak to je?" "Nevím," přiznala se smíchem, zatímco vyndávala zavřenou misku. "Ale voní, že by pro to člověk umřel." Nemohl nesouhlasit. "Ano, to tedy ano."


202

První misku položila na linku a zašla z tašky vytáhnout i druhý termoobal. Když rozevřela zip a vyňala misku, vyvanulo z něho odlišné, ale stejně úžasné aroma. "V každé je něco jiného," poznamenal Cale a koukal z jedné ploché misky na druhou. Alex druhou misku odložila a pokrčila rameny. "Pravděpodobně poslal dva různé druhy jídla pro případ, že bychom ty nebo já některé z nich neměli rádi." Přikývl a začal otevírat první misku, zatímco ona sundávala víčko z té druhé. Potom věnovali trochu času zkoumání obou pokrmů. Alex ukázala prstem na ten jeho a vynesla ortel: "Tohle je coq au vin a nějaký salát." "Kohout na víně?" zabručel a kouknul do její misky. "A tamto?" "Gratin Dauphinois, gratinované brambory, a kuře po baskicku," určila po chvilce a ještě vysvětlila: "V podstatě jsou to zapečené brambory se sýrem a lehce osmahnuté kuře dušené do měkka se šunkou, paprikami, rajčaty a česnekem." "Nevzpomínám si, že bys to měla na jídelníčku," zamračil se Cale. "Ne," pousmála se. "Ale všechny potřebné suroviny v kuchyni stejně mám. Pravděpodobně chtěl uvařit něco jiného, než co si objednával každý." Cale přikývl, načež tázavě vyklenul jedno obočí. "Tak co, kterou z těch orgií smyslů bys chtěla?" "Obě," přiznala se smíchem. "Půl na půl?" "To zní dobře," usoudil a se slovy: "Do jídelny?" vyrazil pro příbory. "Jasně." Vzala obě misky a zamířila ke dveřím, ale když se najednou rozběhl kolem ní, zastavila se.


203

"Zatáhnu žaluzie, jestli dovolíš." "Jo." Zůstala stát ve dveřích. Ještěže je minulý týden přivezli a nainstalovali, pomyslela si. Sotva se zavřela poslední lamela, přešla ke stolku poblíž kuchyňských dveří a položila na něj talíře. "Dobrá volba," pochválil ji Cale, jen co se k ní připojil. "Aspoň se nemusíme otravovat s velkým světlem." "Přesně to mě napadlo," odtušila Alex, rozhlížejíc se kolem sebe. Světlo proudící sem z kuchyně dveřmi a dlouhým průzorem nad pultem, kudy se budou podávat objednávky, stačilo, aby se při něm mohli pohodlně najíst a nemuseli rozsvítit lustr. Bezděčně tak vzniklo skutečně pěkné zákoutí s příjemnou atmosférou. Zaslechla, jak Cale labužnicky zamlaskal, a otočila se. Pohled jí potvrdil to, co už ostatně tušila. Nemohla se neusmát. Olizoval se až za ušima. Pán holt začal bez ní. "Tohle je moc dobré," sdělil jí, jen co polknul. "No, Emil se neproslavil vařením fujtajblů," povzdechla si. "Chtěla bys být tak slavná jako on?" vyzvídal, zatímco ji sledoval, jak zvedá vidličku se soustem baskického kuřete k ústům. Alex se zarazila, aby si otázku promyslela, a nakonec přiznala: "Pravděpodobně každý by chtěl být dalším Emilem, ale…" "Ale?" napověděl. "Ale nemyslím si, že bych stála o jeho slávu." Na Calovo tázavě zvednuté obočí jen pokrčila rameny. "Vždyť žije v akváriu. Věčně jsou mu v patách paparazzi, jako by byl nějaký herec. Všichni prahnou akorát po tom, aby ho nachytali při některém z jeho proslulých hysterických záchvatů. V jednom kuse je v


204

novinách, ať už z toho či onoho důvodu." Zavrtěla hlavou. "To by se mi nelíbilo." "Hmm. Ne, to asi ne." Alex zjitřeně vnímala, jak ji při jídle pozoruje, a zničehonic se jí zmocnily rozpaky. "Jaké to je?" zašeptal. Jen co zaregistrovala hladový pohled, kterým sledoval, jak si nabírá na vidličku další sousto, málem se nahlas rozesmála. Cítila se trapně pro nic za nic. Teď netoužil po ní, ale po baště. "Ochutnej," vybídla ho s úsměvem a vztáhla k němu ruku s vidličkou. Cale vzal její ruku do dlaní a pomohl jí navést jídlo do svých úst. Musela se při tom trošku zvednout ze židle. Celou tu dobu jí upřeně hleděl do očí. Když zavřel za soustem rty a uvěznil ho tak ve své puse, a pak ruku dráždivě pomalu oddaloval, čímž dal svobodu dočista olíznuté vidličce, zdálo se jí, že mu v panenkách tančí stříbrné plamínky. Ruku s vidličkou však nepustil. Alex se přistihla, že zcela fascinovaná pozoruje, jak kouše a polyká. Poté mu z úst vykouknul nezbedný jazyk, olíznul rty a Cale se usmál. "Lahodné. Vylepšit by to mohla snad jen jediná věc. Jíst přímo z tvého těla." Vykulila oči, v duchu už to totiž viděla. Když její ruku posléze pustil, dosedla ztěžka, až to žuchlo, oči stále v zajetí jeho žhavého pohledu. "Měla bys jíst," poznamenal vážným hlasem. "Budeš potřebovat energii." Otevřela ústa, zase je zavřela a skoro zoufale sklopila zrak ke svému talíři. Zrovna se pokoušela vzpamatovat a jakž takž uklidnit, když řekl: "Ochutnej tohle." Zdráhavě zvedla hlavu a uviděla, že jí na oplátku


205

podává kousek kohouta na víně. Polkla, zaváhala, potom se naklonila dopředu a otevřela pusu, aby nabízené sousto přijala. Šupnul je dovnitř a ona pusu automaticky zavřela, ale intenzivně si uvědomovala, jak ji při tom jeho oči pečlivě sledují. Když začal vidličku pomalým až líným tempem opět vytahovat, v duchu popustila uzdu fantazii… a vidlička se proměnila v něj. Myslela na to, jak se z ní vysouval… při sexu. "Není tady moc horko?" hlesla, sotva sousto kohouta spolkla. S trochou námahy se jí podařilo odtrhnout kukadla od jeho uhrančivých očí a vrátit je ke svému talíři. "Oui. Trochu," zašeptal, načež s kamennou tváří navrhl: "Jestli je ti moc teplo, pročpak si nesvlékneš mou košili?" Znovu po něm střelila očima. Pronesl to tak pokojně, jako by šlo o tu nejrozumnější věc na světě. A vzhledem k tomu, že už s ním dvakrát měla sex, předpokládala, že by ji vyhlídla na možnou nahotu, neměla tolik šokovat. A ona ji, po pravdě řečeno, vlastně vůbec nešokovala. Zato ji šokovalo, že to udělat chtěla. Chtěla vstát, dojít k němu a pomalu, knoflíček po knoflíčku, si rozepnout jeho košili, setřást ji z ramen, a pak mu vyskočit na klín a osedlat si ho, jako nějaká cowgirl. Tolik k oné profesionální úrovni, pomyslela si ironicky, načež sama sobě v duchu přiznala, že ta už před pěknými pár hodinami vyletěla oknem. "Pojď sem." Odsunul se i s židlí kousek dozadu a natáhl ruku. Alex zvedla hlavu. Váhala, potom ale podávanou ruku přijala a vstala. Nechala se něžně vést kolem stolu, zatímco se na sedadle postupně otáčel, až seděl bokem. Jakmile dostal Alex tam, kde ji chtěl mít, Cale pustil její


206

ruku a sáhl po předku své košile. Zručně rozepnul jeden knoflíček po druhém, a poté ji rozevřel jako výtisk červené knihovny. Měkká látka sklouzla po náhle vztyčených a velmi citlivých bradavkách. "Mmmm," liboval si a rukou, která se už nemohla dočkat, až vezme do dlaně plné ňadro, jel zvolna vzhůru po kůži bříška. "Dokonce ani Emil nemůže konkurovat šéfkuchařce Alex." Ze rtů jí při tom škádlení vytryskl nervózní smích, ale jen co se bez varování naklonil a vdechl polibek na pupík, perlivý smích se rychle přetavil v lapání po dechu. A když poté ještě rukama přejel zvenku po nohách a pohladil boky, polkla, zapletla mu prsty do vlasů a chytila se hlavy. Rty se potuloval po břiše, z jedné strany na druhou, zlehka kousal a lechtal, až jí břišní svaly nadskakovaly a prsty na nohou se kroutily a zatínaly do koberce. "Krása," zašeptal a jeho dech jí ovanul kůži. Jednou rukou zajel dozadu, položil dlaň na zadeček a přisunul si Alex blíž k sobě. Rty zatím putoval níž a vydal se na výlet po kosti kyčelní. Nicméně druhou rukou šplhal vzhůru po vnitřní straně stehna. Když přejížděl po citlivé tkáni směrem k jádru jí samé, Alex si skousla ret a zavřela oči. K cíli však nedorazil. Namísto toho udělal dvě věci současně. Vklouznul rukou pod stehno a zvedl je, a sám se svezl na kolena. Když si pak jednu její nohu přehodil přes rameno a sehnul hlavu, Alex vytřeštila oči a trochu zoufale mu ji sevřela. Původně chtěla vzít nohy na ramena, a paradoxně se jí to splnilo. Přejížděl jazykem po choulostivé tkáni a ona sténala a chvěla se. Noha, na níž stála, se jí začínala silně třást a podlamovat. Měl velmi nadaná ústa. Myslela si o něm, že skvěle


207

líbá, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, co předváděl nyní. Jako by přesně do puntíku věděl, čeho se dotknout, aby ji nejvíce obšťastnil. Kam zatlačit a kam ne, kdy zrychlit a kdy zpomalit. Během několika vteřin se proměnila v žalostný, třaslavý rosol, a byla si jistá, že nebýt jeho rukou, které jí podepíraly stehna, už dávno by se neudržela na nohách. Ze strachu, že se na toho nebožáka zhroutí, ho zatahala za vlasy a donutila přestat. Cale se zaklonil, vzhlédl k ní, zaváhal a začal vstávat. Alex spadl kámen ze srdce. Rozhodla se dopřát si oddech tím, že bude pro změnu oblažovat jeho. Sáhla po něm a poklekla. Koleny se ale stěží dotkla podlahy – a taktak ho vzala do úst – a už ji Cale popadl za ramena a vytáhl zase na nohy. Strpěla to spíš proto, že byla v šoku, než kvůli něčemu jinému. Aťsi byl kontakt úst s erekcí sebekratší, vyslal do ní slastný výboj, jako by někdo polaskal ji samotnou. "Já—" spustila, ale pokus svěřit se mu s tím prazvláštním zážitkem skončil lapáním po dechu. Cale ji totiž bez řečí vysadil na vedlejší stůl, postavil se mezi její nohy a vjel do ní dřív, než popadla dech. Ve chvíli, kdy svorně vykřikli, a o pár okamžiků později omdleli, už na podivný úkaz nadobro zapomněla.


208

12. KAPITOLA Alex se ospale pohnula, kolenem při tom narazila do něčeho tvrdého a zaúpěla nečekanou bolestí. Horko těžko rozlepila oči a rozhlédla se okolo sebe. Poprvé spatřila kuchyni z perspektivy, o které by si ve snu nepomyslela, že se jí kdy naskytne, což kvitovala odevzdaným povzdechem. Ležela na studených keramických dlaždičkách, které pokrývaly podlahu, někde mezi jedním z grilů a jedním ze stolů na přípravu pokrmů. Kolenem trefila ten stůl. Promnula si postižené místo, aby zmírnila ostrou bolest, a pohlédla na muže napůl zhrouceného na její maličkosti. Cale Valens. Úžasný šéfkuchař, neuvěřitelný obchodní manažer a mimořádný milenec. Ten muž byl zřejmě výjimečný ve všem, co dělal. Za to mohla ručit. Co nemohla? Nabažit se ho. Stačilo, aby se jí dotknul, a tála jako teplá čokoláda. Pokud jde o to poslední – dokonce ani nevěděla, kolik hodin to trvalo – milovali se u ní v kanceláři, v jídelně, znovu v kanceláři na gauči… a naposled přišla o poctivost kuchyně. Závěrečná štace nebyla o nic plánovanější než ty předchozí. Přišli sem hledat jídlo, ale pochutnání na dobrotách, které přinesl Bricker, jim opět zhatila vzájemná touha. Čímž se také vysvětlovalo, proč se nyní probudila na studené kuchyňské zemi, napůl zalehnutá Calem a obklopená zbytky jejich rádoby pikniku. Pohledem klouzala po nakousnutém ovoci rozházeném po zemi okolo nich, a skoro prázdné dóze od šlehačky. Dobře si uvědomovala, že jí při pouhé vzpomínce na chvíle, kdy tu šlehačku spotřebovali, opět


209

tvrdnou bradavky. Logicky došla k závěru, že je nejvyšší čas vstávat. Zatímco milování téměř ve všech místnostech restaurace byla zábava, tvrdé země měla plný chrup. Od nynějška dávám hlas měkké posteli s teplými dekami a čistými prostěradly. V duchu si povzdechla a pomalu se začala vyprošťovat zpod Cala. Naději, že by se mohli vrátit k profesionálnějšímu typu vztahu, úplně vzdala. Ve skutečnosti už o něj ani nestála. Připravit se o rozkoš, kterou dnes v noci sdíleli? O tom už nebyla ochotná ani uvažovat. Ten muž se jí dostal pod kůži… a do kůže. A chtěla ho tam zase, a zase, a zase, co nejdéle to půjde. Měla zlé tušení, že až odjede, zlomí jí to srdce, ale s tím bohužel nic nenadělá. Už se do toho chlapíka zamilovala. Mohla udělat jediné, opatřit si co nejvíce kouzelných vzpomínek. Na něho. Na to, jaké to s ním bylo… dřív, než jí odletí. Cale ze spánku zavzdychal a otočil se na bok. Napůl zvednutá Alex na moment ztuhla, ale když se jeho dech opět zpomalil a nabral pravidelný rytmus, spěšně vstala a po špičkách proběhla kuchyní do kanceláře a skrz ni do koupelny. Naklonila se do vany a otevřela kohoutky. Rozhodla se dát si rychlou sprchu, aby odstranila lepkavý povlak, který po sobě zanechala šlehačka. Potom se nejprve oblékne a teprve pak probudí Cala a navrhne mu přesun k ní domů. Točila kohoutky a upravovala teplotu vody, dokud nebyla pěkně horká, ale ne vařící. Potom stiskla příslušný knoflík a přesměrovala vodu z ramínka vodovodní baterie do sprchy. Vstoupila do vany a zatáhla dvířka dřív, než stihlo utéct příliš mnoho vody. Jak se tak otáčela pod proudem teplých krůpějí, musela připustit, že zachování koupelny na úkor rozšíření


210

kanceláře byl geniální nápad. Dnes v noci rozhodně přišla vhod. Věčná škoda, že ji kromě tekutého mýdla na ruce nenapadlo koupit i něco jiného. Nu což, dneska se s ním budou muset spokojit. Zmáčkla pumpičku, a do dlaně jí vytryskla trocha gelu vonícího po vanilce. Zamyšleně si mnula ruce a přetvářela ho na pěnivé mydlinky. Nějaký šampon a pořádné mýdlo, možná by se dokonce hodil i tělový peeling, říkala si v duchu, při pečlivém mydlení své tělesné schránky, upatlané šlehačkou. Měla co dělat, aby ji smyla. A také bude potřeba pořídit klasické osušky. Ručníky, které koupila do koupelny, byly na utírání rukou zbytečně velké, přesto pořád moc malé, aby byly k něčemu po koupeli. Když si ho Cale obtočil kolem boků, taktak stačil. Při vzpomínce na to, jak skrovně ho halil, si nezadala s hárající fenkou. Okamžitě zalezla pod vodu, aby ze sebe opláchla mýdlo. "Mmm. Prohřátá a mokrá Alex, má oblíbená delikatesa." Překvapeně se ohlédla přes rameno. S hrůzou zjistila, že Cale už otevřel dvířka a právě vchází dovnitř. O jeho úmyslech se nedalo pochybovat. Když po ní sáhnul, zablekotala: "Ne, ne, ne," a couvala do nejzazšího rohu, aby se vyhnula jeho doteku. Z osobní zkušenosti totiž věděla, že stačí, aby o ni jediným prstíkem zavadil, a padne mu do náruče. A dojde-li k tomu, probudí se na něm nebo pod ním, rozhodně však na dně vany. Pokud se tedy vůbec probudím, pomyslela si nevesele. S mým štěstím omdlím ve vaně na zádech a utopím se vodou, co mi ze sprchy nateče do pusy. Jakmile si uvědomila, že Cale strnul a kouká teď na ni


211

poněkud nejistě, sarkasticky se usmála a vysvětlila: "Doufala jsem, že to příště vyzkoušíme v posteli. Co tak zajet ke mně?" Uvolnil se a přikývl. Když posléze přitakal: "Oui. To by se mi líbilo," měl vážný hlas. Alex si od plic oddechla, ale věděla, že pořád ještě nebyla za vodou. Doslova. Vzájemná touha se už vymkla z otěží a byla tak vznětlivá, že klidně ještě mohli skončit na jedné zmáčené hromadě na dně vany. Stačilo, aby o sebe byť náhodou zavadili. Zkontrolovala se a uviděla, že voda už mydliny stačila spláchnout. "Takže já vylezu a obleču se. Stejně jsem už hotová," řekla, a při tom se zvolna kradla k posuvnému panelu na svém konci vany. "Opravdu? Mohu počkat venku, jestli—" "Ne, ne, opravdu." Odsunula dvířka zástěny a vyšla ven. "Dej se do toho." Rychle zasunula dvířka a zavřela ho uvnitř. Samotného. Teprve potom tiše vydechla úlevou. Chopila se ručníku a začala se utírat, když vtom se z vany ozvalo: "Možná bychom se cestou měli stavit pro tvoje auto, abys neuvízla v domě bez dopravního prostředku, až odjedu do práce. Alex se zarazila a z pultíku u umyvadla, kam si je položila před první sprchou toho večera, si vzala náramkové hodinky. Když zjistila, kolik je, zamračila se. "Jsou skoro dvě ráno, Cale. Snad nechceš jít dneska do práce, vždyť jsi skoro nespal?" "Ne hned ráno, to ne. Ale nespávám tolik jako většina lidí. Mohl bych se sem vrátit později, až si budeš dávat šlofíčka, a aspoň pár hodin věnovat papírování. Nechci flákat svou práci a zklamat šéfku," dodal se smíchem. "Věř mi. Podle mého je vyloučené, že bys svou šéfku


212

zklamal," odtušila suše, a když se znovu zasmál, usmála se taky. Potřásla hlavou a ještě dodala: "A navíc si ta šéfka myslí, že za to, jak oddaně jsi ji potom, co si natloukla kokos, v sobotu v noci, o neděli nemluvě, hlídal, si zasloužíš den volna." "No, jednu chvíli si možná budu muset zajet do hotelu pro čisté oblečení, a auto budeš tak jako tak nakonec potřebovat. Klidně bychom se teď pro ně mohli stavit." Stará La Bonne Vie nebyla tak docela při cestě. Ve skutečnosti to bylo hodně z ruky. Na druhou stranu, uvědomila si Alex, v tuhle hodinu bude na dálnici slabý provoz, což dobu, za kterou tam dojedeme, pravděpodobně zkrátí na polovic. "Okay, zastavíme se tam a vyzvedneme moje auto," souhlasila nakonec, ale když zvuk tekoucí vody náhle utichl, ztuhla. Vzápětí se začaly otevírat zasouvací dveře. Už na nic nečekala, všeho nechala, ručník upustila na zem a vyběhla z koupelny pro šaty. Pořád ležely pohozené v kanceláři na podlaze. Dřív než vykráčel Cale z koupelny, si stihla obléknout kalhotky, džíny a podprsenku, a právě tahala přes hlavu svetřík. Zatímco se upravovala, stačil jeden pohled na jeho hrdé nahé tělo, a raději hned zamířila ke dveřím se slovy: "Přinesu ti košili." Objevila ji v jídelně. Ležela zapomenutá na zemi mezi dvěma stoly, na nichž stolovali. Jídlo však konzumovali pouze na jednom. Ohrnula nos a posbírala ještě opuštěné pochoutky od Emila. Poskládala misky na sebe a všechno odnesla do kuchyně. "Helemese, tak jsi ji našla," poznamenal Cale, který vešel do kuchyně, zrovna když tamtudy procházela. Popošel k ní a oko mu sklouzlo k miskám, co držela v


213

rukách. Ušklíbl se. "Když Emilovo jídlo vychladlo, už nevypadá ani zdaleka tak chutně, viď?" "Ne," přisvědčila a opatrně mu podala košili. Dávala při tom dobrý pozor, aby o něj nezavadila rukou. Jen co to bez nehody zvládla, pokračovala k odpadkům a plastové nádobí vyhodila. Sakumprásk i s ještě nedávno nadmíru vábným obsahem. Cale se mezitím dooblékal. "Přinesu nám kabáty," řekl, otočil se a zamířil do kanceláře. Po cestě si zastrkával košili do kalhot. Alex se vydala za ním, chtěla si vzít kabelku. Na poslední chvíli si ale vzpomněla na jídlo, co zbylo na zemi po jejich poslední seanci, a tak místo toho obešla pult. Jenomže když tam dorazila, žádné pozůstatky lukulského dovádění už na podlaze neležely. Cale musel všechno posbírat a vyhodit dřív, než vyrazil za mnou do sprchy, uvědomila si překvapeně. Bezděčně ji napadlo, že ten mužský byl prostě příliš dobrý, než aby byl skutečný. Musel mít nějakou příšernou vadu, jenom o ní zatím nevěděla. Nikdo, muž ani žena, nebyl dokonalý. "Nesu ti taky kabelku," ohlásil Cale. Vrátil se do kuchyně v nezapnutém kabátě a s šálou kolem krku. "Měl jsem vzít ještě něco jiného?" "Díky. Ne, nic jiného jsem neměla," zamumlala. Když si od něho brala plášť a kabelku, všimla si, že i on dává pozor, aby se jejich ruce nedotkly. "Prve jsi povídala, že bys ráda vyzkoušela moje auto. Chceš řídit do La Bonne Vie I?" zeptal se Cale, zatímco si zapínal kabát. Nato vytáhl z kapes ještě čepici a rukavice, a pečlivě si je nasadil. "Bezva." Alex se jeho nabídce usmála. Dost ji udivilo, že si vzpomněl. Jen co vyšla ze zadních dveří – poté, co jí dal přednost – její úsměv povadl. V té chvíli ji totiž napadlo, že je opravdu přespříliš dokonalý.


214

Když se o chvíli později obrátila od zamykání zadních dveří restaurace, podal jí klíčky. "Tu máš." Alex k němu natáhla ruku a přistály jí na dlani. Potom svižným krokem zamířili k jeho vozu. Oba spěchali, aby se dostali ze zimy. Už přes den bylo strašně chladno, v tuto hodinu však teplota klesla hodně pod nulu. Aspoň že dneska není větrno, libovala si v duchu, zatímco se vměstnávala za volant. Vítr by zimu ještě zhoršil. Ze všeho nejdříve nastartovala, teprve potom si upravila sedadlo. K jejímu překvapení otevřel Cale namísto předních dveří zadní. Užasle na něj pohlédla. "Zapni odmrazování," nakázal, vzal ze zadního sedadla škrabku a dveře zase přibouchl. Začal oškrabávat námrazu z okna. Poslechla, a pak se ohlédla na zadní sedadlo, jestli tam není další škrabka. Nebyla nebo ji aspoň neviděla, proto otevřela kabelku a pohotově vytáhla svou air-miles card. Ještě zesílila topení, ale hned potom vyklouzla ven a pustila se do oškrabávání řidičovy strany oken. "Kdes vzala škrabku?" podivil se Cale. Zvedla air-miles card a zasmála se jeho překvapenému výrazu. "My rodilí seveřané se už odmala učíme improvizovat." "To vidím," odtušil pobaveně. "Kreditní karty fungují také," informovala ho, když dokončila postranní okno a přecházela dozadu. "Ale pokud je poškodíš, může to mít neblahé následky, a tak dávám přednost své kartě na vzdušné míle." "Budu si to pamatovat. " Pousmála se a došla k zadnímu oknu. Díky tomu, že škrabali oba dva, byli celkem rychle hotoví, ale přesto se jí ulevilo, když skončili a mohla se vrátit do auta. Obzvlášť proto, že v kabině teď bylo výrazně tepleji než


215

prve. "Chceš se cestou stavit v průjezdním motorestu pro kávu?" zeptala se, když už vedla půjčený vůz z parkoviště. "To zní dobře," odtušil, a pak se najednou zeptal: "Ty nemáš rukavice?" Alex v jeho hlase zaslechla nespokojený tón a koukla po něm. Zjistila, že ustaraně sleduje, jak drží volant. Přestože v kabině teď bylo teplo, volant byl na omak stále jako z ledu, proto se ho dotýkala, co možná nejméně. Skousla si ret a chytila volant pořádně. "Mám… někde. Ale pořád si je zapomínám brát. Stejně je to jedno. Je mi fajn." "Tu máš." Zrovna zastavila na červenou a v jejím periferním vidění se najednou objevily jeho rukavice. Zaváhala, ale ten volant byl vážně ledový. S povzdechem si rukavice vzala, natáhla a při tom mumlala: "Děkuju." "Koupím ti je k vánocům," prohlásil a popíchl ji: "Takové ty, co mají obě rukavice spojené šňůrkou nebo gumou. Budeš je mít v kabátě pořád. Budou ti viset z rukávů a čekat na tebe… a osobně dohlédnu, abys je nosila." "Planá hrozba, tím mi strach nenaženeš," odfrkla. "Na vánoce si počkáme deset měsíců a ty odlétáš ani ne za dva." "Možná," zašeptal. Hlas měl tak tichý, že jí to slůvko málem uniklo. Křísla o něj pohledem. "Co to znamená?" "To znamená, že se mi tady líbí, a možná bych se tu chtěl usadit natrvalo. To záleží na tom." Alex polkla a obrátila oči zpátky k silnici, teprve pak se zeptala: "Na čem?"


216

"Na tobě." U dalšího semaforu dupla na brzdy a otočila se k němu. Hleděla na něj s něčím na způsob úžasu říznutého strachem. Ten muž hovořil o budoucnosti s ní. Aspoň si to myslela. Nebo ne? Oba chvíli mlčeli, jenom se na sebe dívali, a pak se Cale obrátil a vyhlédl z předního okna. "Máš zelenou." Alex mrkla na semafor. Zjistila, že skutečně naskočila zelená a sundala nohu z brzdy. Po zbytek cesty už ani jeden nepromluvil. Nevěděla, na co myslel Cale, ale její myšlenky připomínaly křečka v běhacím kolečku. Stěží byla schopná věnovat patřičnou pozornost řízení. Dokonce se zapomněla zastavit pro kávu, přitom to prve sama navrhla. Přemítání o možnosti skutečného, trvalého vztahu s ním, ji dokonale zaměstnalo. Cale byl ten typ muže, jaký hledá každá. Chytrý, sexy, pozorný a neuvěřitelný milenec. No a to, že ho shledávala atraktivním, byla už jen šlehačka na dortu, protože – upřímně řečeno – i mnohem méně atraktivní muž začínal vypadat jako super manekýn, oplýval-li všemi těmito ctnostmi. A mohl by být můj, pomyslela si. Až se jí z toho zatočila hlava… a pak se ozvala její mnohem cyničtější stránka. Tvrdila, že ten chlap musí mít nějakou obrovskou vadu na kráse, jinak by ho už před lety klofla nějaká jiná. Pravděpodobně si o víkendech rád obléká dámské šaty a balí muže, napadlo ji… nebo je to možná sériový vrah. "Jeď napřed tímhle," vybídl ji Cale, když zastavila vedle svého věrného oře, stále čekajícího na parkovišti La Bonne Vie. "Ve tvém autě bude zima." Vystoupil dřív, než stihla odpovědět, ale rychle ho napodobila. "Vrať se do vozu," zamračil se na ni přes kapotu auta


217

z půjčovny. "Nemusí nám být zima oběma." "Můžu pomoct. Ve dvou se to lépe škrábe," zažertovala a začala si stahovat jeho rukavice. Když obešel vůz a jal se proti tomu vehementně protestovat, jednu si nechala. Druhou mu podala a holou ruku si jednoduše strčila do kapsy. "Na škrabání potřebuji jenom jednu." Cale zaváhal, vzápětí se ale ironicky usmál a rukavici přijal s poznámkou: "Umění kompromisu jest uměním." "Zlatá slova," přisvědčila a otočila se ke svému autu, aby si z něho vzala vlastní škrabku. "Tu máš." Alex se narovnala a uviděla, že jí podává její klíče. "Nastartuj, já zatím začnu škrabat." Kývla, vzala si klíče, vklouzla za volant a rychle nastartovala. Stejně jako předtím v jeho autě, bezprostředně potom, co zapnula odmrazování a zvýšila teplotu na termostatu topení, věnovala chvilku nastavení sedadla. Tentokrát je posunula dozadu, aby se mu tam vešly ty dlouhé nohy. No a pak se konečně chopila škrabky a vylezla ven. Společnými silami měli okna v cuku letu oškrábaná a Cale jí otevřel dveře svého půjčeného auta. Sotva usedla za volant, sundala si Alex druhou rukavici a podala mu ji. "S díky vracím. Tento volant už je zahřátý, zato ten můj určitě ne." Jakmile si rukavici vzal, dodala: "Asi bys měl jet první. Musíš vjet na příjezdovou cestu přede mnou, jinak si mým autem zablokuješ svůj vůz. " "Dobrý nápad." Cale přibouchnul dveře a rychle naskočil do jejího auta. O chvíli později už byla Alex připoutaná a vyjela za vlastním vozem z parkoviště.


218

Na rohu Cale zastavil a kouknul do zpětného zrcátka. Alex za ním právě brzdila. Sotva si vybavil její reakci na svá slova, že jeho být či nebýt v Kanadě závisí jen a jen na ní, spokojeně se usmál. Nezdálo se, že by ji tím nenápadným návrhem otrávil nebo nedej bože vyděsil. Měl z toho dobrý pocit. Podle něho se to zatím vyvíjelo slibně. Doufal, že právě pokládají základy společné budoucnosti. Nyní, když jí do hlavy zdárně zasel semínko trvalosti, měl v úmyslu s ní strávit každou volnou chvíli. Bude na to přivádět řeč znovu a znovu, dokud si na tu myšlenku nejen nezvykne, ale dokud to nebude chtít stejně moc jako on sám. Dnes a zítra měla Alex volno, a tak se těch dnů rozhodl náležitě využít. Bude ji milovat do naprostého umilování. Pracovat, zatímco ona bude spát, a pak se vrátí a pomiluje ji znovu. To si ovšem vyžádá konzumaci mnohem většího množství krve. Nějakou dobu se obejde beze spánku, pokud patřičně zvýší příjem a— Vtom z boční ulice vyrazil tmavý pickup a zařadil se za něj. Nechal plánování věcí příštích a zamračil se. Alex zaostala na vzdálenost zhruba dvou délek auta, vůz toho využil a vtlačil se mezi ně. Ne, že by byl v tuto hodinu velký provoz, ale nějaký přece jen byl. Kabonil se do zpětného zrcátka, zvažoval možnost převzít nad řidičovou myslí kontrolu a přinutit ho přejet do jiného jízdního pruhu nebo tak něco, aby se Alex zase ocitla bezprostředně za ním, ale nakonec se rozhodl, že se nebude angažovat. Náklaďák určitě brzy někam odbočí. Krom toho Alex cestu k vlastnímu domu přece znala. Obrátil pozornost zpátky k silnici a uvažoval, zda by se neměl stavit v kavárně a koupit kafe, jak se předtím


219

zmínila. Tušil, že jí ten plán vytlačila z hlavy jeho poznámka o přesídlení do Kanady. Nicméně nutno přiznat, že by teď dobrou horkou kávou vážně nepohrdl… a možná nějakým sendvičem. Ze všeho toho jídla, co jim Bricker přivezl, toho mnoho nesnědli. Z Emilových dobrot pouhé sousto či dvě. A nesmím zapomenout na bratru polovinu šlehačky, připomněl si v duchu. Rty mu roztáhl hříšný úsměv. To Alex objevila onu lahodnou bílou perlu zákusků. Zobala jahody, zatímco si prohlíželi, copak jim to Ježíšek Bricker nadělil, když vtom uviděla šlehačku. Chňapla po ní s nadšeným jejda a stříkla si trochu na jahody na dlani. Potom mu nabídla sprej a jahody. Šlehanou smetanu si vzal, ale protože si vzpomněl na Brickerův nápad udělat si zákusek z Alex, ovoce vynechal. O několik okamžiků později se už celí zapatlaní od šlehačky kutáleli po studené keramické podlaze. Jakmile si však vybavil jeden nebo dva choulostivé momenty, ke kterým to vedlo, úsměv na rtech mu poněkud okoral. Tehdy se totiž pokusila olíznout šlehačku z malého Cala a zakusila jeho rozkoš spolu s ním. Naštěstí si hezky rychle uvědomil, co se děje, zintenzivnil péči o její rozkošné tělo a podařilo se mu tak odvést pozornost od toho, co právě zažila. Neexistoval způsob, jak vysvětlit, že vzájemně prožívají rozkoš toho druhého, bez toho, aby jí naplno odhalil, co je vlastně zač. Měl pocit, že na tento rozhovor zatím nebyla Alex připravená. Proto když ho v jídelně překvapila tím, že klesla na kolena a vzala ho do úst, ji střelhbitě zastavil. Věděl, že se ten problém bude opakovat, ale dokud se o něm Alex všechno nedozví, pokaždé si s tím bude muset nějak poradit. Pokud bude laskat pouze on ji, bude jejich smíšenou rozkoš jednoduše považovat za slast jí


220

samotné. Ale kdybych jí dovolil, aby mě potěšila tak, jak to měla v úmyslu, rozhodně by jí neušlo, že tady něco nehraje, říkal si v duchu, zatímco vjížděl na nájezd na dálnici protínající město. Vyslechl už bezpočet historek o splynutí mysli a spojení rozkoše, ke kterému docházelo mezi životními druhy, přesto mu ten zážitek bral dech. Ve srovnání s ním všechny jeho dosavadní sexuální zkušenosti, ať už se smrtelnicemi nebo nesmrtelnými, rázem vybledly. Byly jako mihotavý plamének hořící zápalky vedle plamenů samotného pekla. A bylo to jako droga. Dokonce i teď řvalo jeho tělo touhou po ní. Část mysli se paralelně věnovala úvahám, jak asi rychle ji po návratu k ní domů dokáže dostat ze zimníku a šatů, a vnořit se do jejího lůna. Odměnou za toto rozjímání mu byla poloviční erekce, která teď tvrdošíjně zvedala zip džínů. Jenom si povzdechl. Momentálně nebyl ničím jiným než chodící a mluvící erekcí, a podle toho, co o tom slyšel, se dalo čekat, že tento stav potrvá dobrý rok. S úšklebkem sáhl dolů a pokusil se pošoupnout do pohodlnější polohy. Vzápětí mu pohled do zpětného zrcátka prozradil, že ho pickup sice následoval na dálnici, ale nyní jel ve vedlejším pruhu, což umožňovalo Alex uhánět ve vypůjčeném voze hned za ním. I při svém nočním vidění rozeznával v temné kabině pouze její siluetu. Věděl, že coby smrtelnice z něho nevidí ani tu. Sotva mu ta úvaha proplula hlavou, auto, které řídil, náhle poskočilo doprava. Pevně sevřel volant a podíval se doleva. Uviděl, že se pickup v rychlém jízdním pruhu najednou odchýlil ze směru a narazil do něho. Pomyslel si, že řidič z toho či onoho důvodu ztratil nad vozem


221

kontrolu, a pokusil se na něj nebo na ni soustředit. Měl v úmyslu převzít kontrolu a svést vůz bezpečně z dálnice. Stěží se však stačil dotknout řidičovy mysli, když vtom začala Alex troubit. Instinktivně pohlédl do zpětného zrcátka. Zjistil, že už nejede přímo za ním, ale kus stranou. Otočil hlavu, aby se znovu podíval z předního okna, a s hrůzou spatřil, že ho náklaďák zatím nenápadně vytlačil z jeho pruhu. V té chvíli bez nadsázky zalapal po dechu. Jel teď po hranici pravého jízdního pruhu a odbočovacího pruhu pro výjezd z dálnice… a mířil rovnou do betonového svodidla. Jadrně zaklel, dupl na brzdu a pokusil se odbočit ze silnice, ale jeho vůz se zřejmě zachytil za něco na pickupu. Opět si slovně ulevil a současně dupl pro změnu na plyn. Ozval se pronikavý skřípot kovu o kov, ze kterého naskakovala husí kůže, jak se třel o kapotu pickupu. Ať už drželo oba vozy u sebe cokoli, k jeho velké úlevě to najednou povolilo, a Cale se vyřítil na sjezd z dálnice. Než se mu podařilo zajet víc doprava, sedřel bok o betonová svodidla. Byl volný, hurá, jenomže teď měl další problém. Ďábelskou rychlostí vjížděl do zatáčky.


222

13. KAPITOLA Když s Calovým půjčeným autem vletěla na odstavný pruh na boku výjezdu, Alex se napůl modlila: "Ach Bože, ach Bože, ach Bože," a napůl poplakávala. Z jejího vlastního auta zbyl tamten šrot vpředu, slisovaný svodidly. Pickup, co ho smetl, nebyl v dohledu. Jakmile Cale havaroval, ten mizera dupl na plyn a vzal do zaječích. Nejspíš nějaký ožralý idiot zmizel ze scény dřív, než se ukážou policajti, pomyslela si ponuře, když otevřela dveře a klopýtala sněhem k torzu svého auta. Ten zatracený pickup najednou najel do Cala a začal ho vytlačovat ze silnice. V té chvíli nevěřila vlastním očím. Instinktivně začala zpomalovat, aby se mezi ně nepřipletla, ale v okamžiku, kdy jí došlo, že náraz navedl auto na betonová svodidla, a že Cale zírá na pickup a ještě si to neuvědomil, zmáčkla klakson půjčeného vozu, aby ho varovala. K její velké úlevě otočil hlavu, očividně problém zaregistroval a podařilo se mu odtrhnout se od pickupu. Jenomže to už jí bylo nemilosrdně jasné, že jede příliš rychle. Odstředivá síla ho vynesla ze silnice. Ještě teď jí zvonilo v uších z té hrozné rány, jak vůz narazil do svodidel. Navíc jí v uších hučelo vyplaveným adrenalinem, který jí teď pomáhal prodírat se sněhem ke Calovi. Celou tu dobu ji ochromoval příšerný pocit, že se tam dostane, jen aby ho našla mrtvého. Prostě jí nebyl dán do vínku dost velký příděl štěstí na to, aby dostala dar, jakým byl on, a mohla si ho beztrestně ponechat. Osud mi vzal rodiče i prarodiče, proč jsem si třeba jen na chvíli myslela, že bych mohla mít jeho? Oči se jí zalily slzami. Všechno měla rozmazané. Jen


223

co se dostala ke dveřím na straně šoféra, netrpělivě si je utřela. Předek jejího auta vypadal jako harmonika. Nejhůř na tom byla řidičova strana. Okna byla rozbitá. Když se chytila studeného kovu, aby se podívala dovnitř, pořezala se o střepy, co stále vězely v rámu dveří. Rozeznala jenom Calovo tělo. Ležel s hlavou na sedadle spolujezdce. Nehýbal se. Zalilo ji zoufalství. Pustila okenní rám a okamžitě se začala belhat sněhem, aby se dostala ke dveřím spolujezdce. Tato strana byla poškozená mnohem méně a panty k její nemalé úlevě stále fungovaly. Dokázala otevřít dveře natolik, že se mohla naklonit do vozu a vyšetřit Cala. Obhlédla temnou siluetu, pak otevřela přihrádku na rukavice a sáhla pro baterku, kterou tam vozila pro strýčka příhodu. Zimou ztuhlými prsty ji zapnula a posvítila si na Cala. Když uviděla, v jakém je stavu, jenom tiše vzlykla. Oči zavřené, bledý jako smrt, hrudník a obličej samá krev. Sklonila proud světla k nohám a na moment podvědomě zavřela oči před pohledem, který se jí naskytl. Kov je od kolen dolů přirazil k sedadlu. Jestli je to tak zlé, jak to vypadá, budou potřebovat čelisti života, aby ho dostali ven, pomyslela si zoufale a sáhla do kapsy pro telefon, ale nebyl tam. Uvědomila si, že ji před odchodem na starožitné toulky nenapadlo vzít si ho s sebou. Bude pořád doma na nabíječce, kam ho dala po návratu z nemocnice. Tam je mi platný, vynadala si v duchu. Pohlédla na Cala, potom vypnula baterku a položila ji na podlahu. Naklonila se do kabiny a začala mu prohledávat kapsy. Hledala mobil. Právě začala s první kapsou, když vtom se náhle prudce pozvedl a hlasitě, z hloubi plic zalapal po dechu, jako kdyby mu právě dala výboj z elektrod


224

defibrilátoru. "Cale?" hlesla. Nemohla tomu uvěřit. Jen co se zase zhroutil na sedadlo, položila mu ruce na obličej. "Slyšíš mě?" Když zasténal a přitulil si obličej do její dlaně, vzdychla úlevou. Po tvářích se jí začaly hrnout slzy. Políbila ho na čelo a zašeptala: "Díky Bohu." "Krev," zachraptěl. "Ano, já vím, broučku. Ztratil jsi strašnou spoustu krve. Musím zavolat sanitku." Začala odtahovat ruce z jeho obličeje, ale za jednu ji chytil a vrátil si ji na tvář. "Žádný… telefon," zaúpěl a očichával jí ruku. Měla dojem, že dokonce ucítila, jak jí teplým jazykem přejel po prokřehlé dlani, ale větší starosti jí dělalo to, co řekl. "Ty taky nemáš mobil? Ale já myslela, žes volal Brickerovi… musel jsi použít pevnou linku v restauraci. Ani jsem si neuvědomila, že už ji zapojili." Zamračeně otočila hlavu a vyhlédla předním oknem ven. Uvažovala, jak jsou asi daleko od nějaké budovy nebo domu, odkud by si mohla zatelefonovat. Nebo aspoň někoho požádat, aby zavolal sanitku. Rukou jí prostřelila bolest a Alex instinktivně ucukla. "Au!" "Promiň." Zaznělo v tom zoufalství srovnatelné jen s jeho slabostí. Povzdechla si a znovu ho políbila na čelo. "To je dobrý. Pořezala jsem se o rozbité okno. Je to trochu citlivé." Trochu se narovnala a znovu se rozhlížela. Doufala, že sem někdo odbočí a zastaví, aby pomohl. Nikde nikdo. Ne, že by po dálnici nic nejezdilo, ale tohle evidentně nebyl populární výjezd. Bude muset vyrazit pro pomoc. "Cale." Znovu se k němu obrátila a uslyšela, že čímsi šramotí. Zamračila se, zvedla baterku a posvítila si na


225

něj. Když uviděla, jak se na sedadle svíjí, bezmocně si skousla ret. Očividně měl strašné bolesti. "Ach můj Bože, Cale," zašeptala. Vztáhla volnou ruku, lehce se dotkla jeho tváře a rázným tónem prohlásila: "Zlato, musím jít pro pomoc. Budu moc spěchat, ale—" Zakňoural a znovu jí otočil hlavu do dlaně. Tentokrát dobře viděla, jak vystrčil jazyk a zkrvavenou dlaň olízl. Navzdory situaci ji to rozechvělo vzrušením. Do krve se za sebe zastyděla. Ten muž je v deliriu, polomrtvý a ona tady stojí a jdou na ni choutky. Najednou ruku odstrčil, čímž opět upoutal její pozornost. "Kufr," sípal. "Kufr?" znejistěla. "Auto z půjčovny. Chladicí box," dostal ze sebe chraplavým hlasem. Rozhodně blouzní, usoudila. "Miláčku, teď vážně není nejlepší doba na studené pivo. Potřebuješ pomoc." "Chladicí box," trval na svém, znělo to strašně zoufale, a pak nějaké trhání přitáhlo její oči k jeho nohám. Posvítila si na ně baterkou a zjistila, že se je pokoušel vytáhnout ze zkrouceného kovu. Snad chtěl vstát a dojít si pro box sám. Ozvalo se další trhání, ale tentokrát měla podezření, že to nebyla látka. Ten blázen si ze zoufalství ještě víc ublíží. "Dobře, já ti ten box teda přinesu," vyhrkla ve snaze ho uklidnit. "Jenom se přestaň hýbat. Akorát se zraňuješ." K její velké úlevě se svezl na sedadlo a znehybněl, jen ještě zašeptal: "Potřebuji ho." "Okay. Už jdu pro něj. Hlavně sebou nemel," poprosila, načež vycouvala z vraku, narovnala se a spěchala k půjčenému vozu. Sníh podél výjezdu byl


226

dobré dvě stopy hluboký. Už věděla, jak těžko se jím prodírá, tak riskla silnici, ale hned zjistila, že to nebylo o moc rychlejší. Vozovka byla zledovatělá, proto nemohla jít moc rychle. Bála se, že uklouzne a při pádu se zraní, což by jí znemožnilo sehnat Calovi pomoc, kterou tak zoufale potřeboval. Když konečně dorazila k autu, znovu se zdržela. Jak prve spěchala, aby se dostala ke Calovi, nechala klíče v zapalování a motor v chodu. Aby se dostala na stranu řidiče a ke klíčům, musela se nyní brodit sněhem. Ve chvíli, kdy se prodrala k otevřeným dveřím, funěla námahou. Natáhla ruku a stiskla tlačítko dálkového ovládání, které viselo na černém řetízku z klíčů v zapalování. Pak je zmáčkla znovu, až uslyšela, že se všechny dveře odemkly. Narovnala se, utíkala ke kufru, a když ho otevřela, ukázalo se, že v sobě skrývá malý chladicí box. Uchopila box za držadlo a vytáhla ven. Ještě zabouchla kufr a už pospíchala ke svému autu za Calem. "Tady, donesla jsem ten box," oznámila konejšivě, když se naklonila do kabiny. Chladicí box postavila na zem před sedadlo spolujezdce a posvítila si na Cala. Málem zaúpěla. Zatímco byla pryč, pokračoval v pokusech se osvobodit. Do jisté míry uspěl. Nohy přimáčknuté k sedadlu měl napůl venku, ale hezky to nevypadalo. Předek lýtek připomínal syrový hamburger a dokonce měla pocit, že na jednom nebo dvou místech zahlédla prosvítat kost. "Panenko Maria, Cale, musím ti sehnat pomoc," zasténala a pochmurně dumala, jestli vůbec bude zase chodit. "V chlaďáku… krev," zavrčel, a ona zvedla oči a světlo baterky mu namířila do tváře. Byl ještě bledší, než


227

když ho spatřila bezprostředně po havárii. Vinou ztráty krve byl téměř šedý, ale stejně se natahoval přes sedadlo. Oči žhnoucí stříbrem upíral na box, který postavila na dlážku. "Otevři to." Skoro ta slova zavrčel a Alex automaticky odsunula držadlo a otevřela box. Když uvnitř našla naskládané sáčky krve, vyvalila oči. Zmateně na ně zírala, a pak jeden vytáhla, aby si ho prohlédla zblízka. "Co—?" Bez varování jí sáček vytrhl a z úst mu najednou vyjely tesáky. Alex hrůzou málem vylezly oči z důlků. Okamžitě zatnul zuby do pytlíku, a ona v panice udělala krok vzad. Narazila do dveří, podklouzly jí nohy a přistála na zadku ve sněhu, ale světlo baterky ani oči nespustila z Cala. Měl zavřené oči. Nevěděla, jestli proto, aby ho neoslňovala, nebo úlevou či rozkoší. Každopádně však viděla, jak igelit splaskává a obsah mizí. "Další," vydechl, jen co vyprázdnil první sáček a strhl si ho ze zubů. Na chladicí box se ani nepodívala. Zírala na Cala. "Alex," zavrčel. "Prosím." "Co jsi zač?" zeptala se roztřeseně. Zavřel oči. "Nechtěl jsem, abys to zjistila takto." "Zjistila co? Že jsi upír?" zaslechla ve svém hlase záchvěv hysterie a sklapla. Zavřela oči. Tak tohle je tedy ta vada na kráse, pomyslela si. Byl dokonalý… až na drobný detail, že to byl krvelačný démon. Ježíši, mám ho probodnout nebo co? Šramot a následné trhání ji přiměly otevřít oči. Uviděla, že se Cale po sedadle přitáhl o kousek dál a způsobil si při tom další zranění. Jenomže neměl moc na vybranou, napadlo ji. Jestli byl upír, nemohl připustit, aby ho takhle uviděli záchranáři a hasiči.


228

"Prosím," zachroptěl těžce dýchající Cale. Váhala, ale když se přitáhl o dalšího půl palce blíž, rychle vyndala druhý sáček krve a přistrčila mu ho, aby si držela upíra od těla. Sáček si vzal, ale nenabodl si ho na tesáky, které teď viděla až příliš jasně. "Alex, to je okay." Ze rtů jí vytryskl nevěřící smích. Vyděšená hysterickým zvukem si okamžitě zakryla pusu. Cale si povzdechl, zvuk prosycený čirým zoufalstvím. Konečně sáček zvedl a zatnul do něho zuby. Alex přihlížela a najednou ji napadlo, jestli ji nekousnul. Žádné zrádné výmluvné ranky sice nenašla, ale na těle jsou místa, kam si bez zrcátka neuvidíte. Nebo pokud se nesvinete jako preclík… a jednomu z takových míst věnoval obzvláštní pozornost. Pane Bože, najednou ji to trklo, možná právě proto jsem pořád omdlévala. On mě jenom neolizoval a neoždiboval, ale také kousal a vysával. Pravděpodobně jsem teď o pár litrů krve lehčí. Ježíši! Hleděla na Cala vytřeštěnýma očima a přemítala, jakpak ji asi dokázal uchránit před bolestí. Páni, myslela si, že rozkoš, kterou jí poskytl, nebyla srovnatelná s ničím, co kdy zažila. Nyní tedy věděla proč. Musel být schopen mě přinutit, abych si myslela, že se mi to líbí… což znamenalo, že dokázal nějak kontrolovat mou mysl, uvědomila si Alex. Tím se ovšem také vysvětlovalo, proč se potom, co se probudila sama v kanceláři, zničehonic přestala shánět po šatech a bezstarostně odkráčela do sprchy. Uviděla, že má sáček na zubech skoro prázdný, a vytáhla z chladicího boxu další, ale pak zaváhala. Možná by mu tu krev dávat neměla. Teď byl slabý a měl bolesti, ale co když ho ta krev uzdraví? Nyní tedy věděla, co je


229

zač. Momentálně se ji nepokoušel ovládat, ale co když na to byl jen moc zesláblý ztrátou krve? Jestli mu bude pořád dávat krev a on zesílí… co bude dál? Přinutí ji zapomenout, co je zač? K čemu jinému ji může donutit? Nechá si ji jako mazlíčka? Chodící zdroj krve a sexuální otrokyni, dokud se mu neomrzí? A znovu… co bude dál? Najdou její tělo ve škarpě, vysáté dosucha? Balenou krev v chladicím boxu odněkud vzít musel. Sehnal oběti, vykrvil je, krev nasáčkoval a uschoval do zásoby, dokud nenajde další oběť? "Kriste," vydechla. "Alex?" Cale si stáhl sáček a s obavami se na ni podíval. "Na co myslíš?" Pohlédla na něj, napadlo ji totiž ještě něco jiného. "Jsi Mortimerův kamarád. Není náhodou… jako ty?" vykoktala. Nepromluvil, ale odpověď mu viděla na očích. Mortimer byl také upír. "Pane Bože," zajíkla se. V duchu si říkala, že se tím aspoň vysvětluje, proč Sam tak najednou praštila s prací. Ze dne na den hodila za hlavu kariéru, na které celý život tvrdě pracovala, jen aby dělala kvočnu Mortimerovi a jeho kumpánům. Mortimer ji kontroloval, pravděpodobně Sam také používal jako krevní sáček a sexuální otrokyni. Musela ji varovat. "Alex?" Cale na ni upíral tak intenzivní pohled, až v ní vzbudil dojem, že se ji pokoušel ovládnout, ale byl na to příliš slabý. Nemohla dovolit, aby zesílil a povedlo se mu to. Sáček, co už držela v ruce, hodila zpátky do boxu, zabouchla ho a zvedla se na nohy. Zároveň vytáhla chladicí box z vozu. "Počkej! Alex. Ne!" Opět uslyšela povědomý šramot


230

a trhání, a hned jí bylo jasné, že se stůj co stůj snažil osvobodit a jít po ní. Nebyla si jistá, čeho všeho byl schopen, a děsilo ji pomyšlení, že uspěje. Utíkala po silnici zpátky k vozu z půjčovny. Když jí podjely nohy, byla od něho jen pár stop. Začala klouzat, upustila chladicí box a pokoušela se udržet na nohách, jenomže ledová plotna najednou skončila. Pravou nohou narazila na drsný asfalt, ta se zadrhla a Alex najednou padala dopředu. Natáhla před sebe ruce, pokoušela se pád zbrzdit, ale jak šla k zemi, hlava se jí převážila a čelem tvrdě udeřila o vozovku. Zaúpěla bolestí a zavřela oči, ale pak se zvedla na všechny čtyři a pohlédla za sebe. Cale se vyvlekl z vozu a šel po ní. Silou vůle se vydrápala na nohy a překlopýtala kolem auta na řidičovu stranu. Dovnitř se prakticky vrhla. Tak zoufale chtěla zavřít dveře a zamknout se v kabině, že si do nich málem přirazila kotník. V duchu si pogratulovala, že nechala běžet motor, a zařadila rychlost. Ještě jednou naposled pohlédla na Cala. V přímém přenosu sledovala, jak se mu podlomila kolena. Na to, aby ho nohy unesly, je měl příliš zle zřízené. Při pádu zařval bolestí a jí se sevřelo srdce. Zaváhala, jenomže pak spatřila chladicí box, který prve upustila. Otevřel se a vypadlo z něho několik sáčků krve. Tmavorudě se leskly v záři reflektorů. Zatnula zuby, otočila volantem a dupla na plyn. Udělala hodiny a vyrazila po výjezdu v protisměru. Nehodlala riskovat ani jízdu kolem Cala. Prostě nevěděla, co všechno dokáže. Naštěstí se před ní na silnici neobjevil nikdo, kdo by přijížděl v jejím směru, a když se dostala k dálnici, byla prázdná. Zahnula na ni tak prudce, až pneumatiky zakvílely, a než dostala vůz pod kontrolu, trochu mu plaval zadek. Potom už bez


231

váhání vystřelila kupředu. Nyní se soustředila na jedinou věc. Musí se dostat k Sam a varovat ji. Klečel, lapal po dechu a sledoval, jak jeho vůz z půjčovny uhání pryč. Potom se Cale zhroutil na záda a rozkřičel se bolestí a zoufalstvím. Ve snaze dostat se z auta si takřka urval nohu. Bolest byla nesnesitelná. Ale ono ho celé tělo příšerně bolelo už od chvíle, kdy se po nehodě probral. Bez bezpečnostního pásu, který by ho zachytil, vletěl do palubní desky a při dopadu slyšel praskání kostí. Tušil, že má prasklou lebku, zlomenou lícní kost, nos, klíční kost a několik žeber. O vnitřních zraněních raději nechtěl ani spekulovat. Pak tu byly nohy a chodidla. Zvedl hlavu a věnoval jim pohled. Jejich žalostnému stavu se mohl leda tak ušklíbnout. Ty dva pytlíky, co se mu poštěstilo zkonzumovat, nastartovaly hojivý proces, ale aby se uzdravil docela, potřeboval mnohem, mnohem víc. A pak bude muset najít Alex, uklidnit ji a pokusit se zachránit situaci. Teď ji nemůžu ztratit, pomyslel si a upřímně proklel toho imbecila, který to do něho napálil. Strčil ruku do kapsy, aby našel mobil, který prve hledala Alex. Tělo se mu za to odměnilo přívalem ostré bolesti. Další úšklebek. Naštěstí stihla prohmatat jenom jednu kapsu, a jeho pokus povědět jí, že nechce, aby přivolávala pomoc, si spletla s tvrzením, že žádný telefon nemá. Vylovil ho za cenu slušné dávky bolesti a začal mačkat Brickerovo číslo. Jenomže si uvědomil, že se nic neděje, a nechal toho. Obrátil přístroj a vzadu uviděl velkou prasklinu. Ta zatracená věc se při havárii rozbila. S nadávkou ho odhodil, ještě uslyšel, jak klouže po sněhu. Překulil se na břicho, zasténal a kouknul na


232

chladicí box ležící kus dál na silnici. Nemůžu si přivolat pomoc a nemůžu chodit, ale k tomu zatracenému boxu se dostanu, pomyslel si s ponurým odhodláním, a začal se plazit sněhem. Vlekl se kupředu za pomoci rukou. Nohy, momentálně k ničemu, za ním zanechávaly krvavou stopu. Teprve až když vjela na příjezdovou cestu Mortimerova domu, vzpomněla si Alex na absurdní míru ochrany, co tady měl. Pravděpodobně chtěl každému zabránit, aby se vkradl dovnitř a někoho z nich probodl, pomyslela si, když stiskla tlačítko na stahování okénka. Obvykle poznali její auto a pustili ji dovnitř bez zastávky před první bránou. Dnes v noci ale přijela Calovým vozem z půjčovny. Zjevně však poznali i to a první brána se začala otevírat dřív, než se stačila vyklonit, stisknout čudlík a lhát, že se jen stavila na kus řeči. S povzdechem se svezla zpátky na sedadlo, stiskem tlačítka vytáhla okénko, ale pak začala být jako na trní. Uvědomila si totiž, že ji zastaví mezi dvěma branami, aby se podívali pod auto, zatímco budou vyzvídat, proč tam vůbec je. Neměla ponětí, co všechno umějí, ale tušila, že by měla skutečný důvod své návštěvy bleskově vytěsnit z mysli. Pokud totiž dokážou ovládat lidi, jak je podezřívala, mohli by také umět číst myšlenky. Byla si naprosto jistá, že upíři v knížkách a filmech číst myšlenky dovedli. Přijet sem od ní byla pěkná pitomost. Měla Sam zavolat a dát si s ní schůzku v kavárně nebo tak něco. Sotva ji to napadlo, na příjezdovou cestu za ní vjelo nějaké SUV. Uvědomila si, že teď už nemá na vybranou a může pokračovat jenom vpřed. Tiše zaklela a sundala nohu z brzdy. Pronajatý vůz hladce vklouznul do


233

prostoru mezi dvěma vysokými branami, které blokovaly vjezd do areálu domu. Pohled do zrcátka Alex prozradil, že ji SUV následovalo dovnitř a zastavilo vedle ní. První brána se začala zavírat. Nešťastně to sledovala a při tom uvažovala, jestli toto místo ještě vůbec někdy opustí… živá. Její pozornost upoutalo zaťukání na okno. Otočila hlavu a uviděla, že se na ni udiveně usmívá Russell. Pohledem sklouzla z jeho blond vlasů a zlatých očí k tmavovlasému muži, který kolem něho prošel k zadní části vozu, aby se podíval na podvozek. Jméno druhého muže znělo Francis, a přestože to nikdo nahlas neřekl, měla podezření, že ti dva nejsou partnery jen v práci u ochranky, ale také v životě. Byli to jediní dva muži, které Sam formálně nepředstavila jí ani Jo. Kromě toho bylo na způsobu, jak se na sebe dívali, a jak se k sobě chovali cosi, co ji přivedlo na myšlenku, že je spojuje víc než jen pouhé přátelství. Přesunula zrak zpátky k Russellovi a zmáčkla tlačítko, aby znovu spustila okénko. Současně se snažila vyprázdnit si hlavu pro případ, že by jí skutečně uměli číst myšlenky. "Čau, Alex. Co se děje?" pozdravil ji Russell. Něco v jeho postoji, nebo snad v tónu hlasu, jí nahnalo strach, že na skrývání myšlenek je už příliš pozdě. Stejně se ale donutila usmát, a když odpovídala: "Nic. Jen jsem se stavila za Sam," snažila se, aby to vyznělo ležérně. "Trochu pozdě na návštěvu, což?" přimhouřil oči. "Trochu ano," přitakala. Až nyní si uvědomila, že už bezmála svítalo. Pohledem zalétla k SUV. Vystupovali z něho dva muži, aby si promluvili s Francisem, který už byl vzadu s vozem hotov. Pamatovala si je z předešlých


234

návštěv. Obvykle mívali službu přes den. Předpokládala, že dorazila ve chvíli střídání stráží. "Zavolám do domu, aby ti někdo přišel naproti ke dveřím." Prudce se obrátila nazpět k Russellovi. Měl uzavřený výraz a v hloubi očí starost. Nyní už si tím byla jistá. Uměl jí číst myšlenky. Napadlo ji zařadit zpátečku a pokusit se první branou probourat na svobodu. Russell ten nápad shodil ze stolu slovy: "To bych nedělal, být tebou. Mohla bys přijít k úrazu." Těžce polkla. Slova byla vyslovena tiše, ale jí momentálně zněla jako hrozba. Ještě horší však bylo, že se teď už nedalo popírat, že jí dokáže číst myšlenky. "Jeď." Podívala se dopředu, kde jí zatím Francis otevřel druhou bránu, a nyní tam stál a čekal, až se uráčí projet. Když stále váhala, Russell tiše odtušil: "Není to tak hrozné, jak si myslíš." Na její tázavý pohled dodal: "Zajeď k domu a nech si vysvětlit, jak to vlastně je. Všechno bude v pořádku." Znovu polkla, stiskla tlačítko na zavření okna a projela branou. Oběma rukama pevně svírala volant. Ta cesta, ať si jak chce krátká, byla nejhorší v jejím životě… protože měla zlé tušení, že jede vstříc vlastní zkáze. Když se Cale konečně doplazil k chladicímu boxu, mnoho nechybělo a rozvzlykal by se úlevou. A když navíc zjistil, že už je otevřený a obsah leží vysypaný ve sněhu jako drahocenné rubíny, ta úleva jen vzrostla. Popadl nejbližší sáček, přitáhl si ho k ústům, zatnul do něho zuby a netrpělivě čekal, až se vyprázdní. V myšlenkách byl u Alex. Kampak asi tak mohla jet?


235

Měl jsem jí všechno vysvětlit dřív, než jsem ukázal zuby, spílal sám sobě. Když se jen tak zničehonic objevily tesáky, musel to pro ni být setsakra šok. Jenomže byl v tak strašné nouzi, a ona krvácela. Vůně a chuť krve z pořezaných dlaní ho pokoušela, vysmívala se mu… Co je menší zlo, vysát pytlík krve nebo podlehnout zoufalství a kousnout Alex? Tak jako tak by vyšlo najevo, co je zač. Bohužel nebyl ve formě, aby ji sváděl a hladil, až by se dostatečně vzrušila, otevřela mu svou mysl a namísto vlastní bolesti cítila jeho rozkoš. Za těchto okolností by ji jeho kousnutí bolelo. Přestože by jí nikdy záměrně neublížil, byl příliš vyhladovělý, a tak si v tomto ohledu prostě nedůvěřoval. Poslat ji pro chladicí box s krví se v tom okamžiku jevilo jako jediné východisko. Být v lepším stavu, možná by ho napadlo přimět Alex, aby mu tam box nechala a sama se vydala pro pomoc. Nakrmil by se, aniž by ho při tom viděla. Jakmile však spatřil chlaďák, nedokázal už myslet na nic jiného než na sladkou úlevu, kterou mu krev poskytne. Cale si strhl ze zubů vyprázdněný sáček a přitáhl si další. Takto vysál čtyři pytlíky dřív, než si začal dělat starosti s čímkoli jiným… jako třeba, že leží na kraji silnice, kde ho mohl kdekdo najít. A že mu během několika sekund vteče krev do organismu, což zahájí uzdravovací proces. Bude pak mít takové bolesti, že se nebude schopen kontrolovat. Pokud se tam nachomýtne nějaký milosrdný samaritán, pravděpodobně mu prokousne hrdlo, aniž si vůbec uvědomí, co dělá. S povzdechem se rozhlédl. Na této straně nebylo široko daleko nic než kovová svodidla a trojúhelník sněhu mezi dálnicí a výjezdem. Zato na druhé straně silnice byl malý lesík, začínající asi padesát stop od


236

krajnice. Nic moc, pár stromů. Zdály se hrozně daleko, ale měl dojem, že nemá moc na vybranou. Buď to anebo riziko, že někoho zraní. Už takto měl neuvěřitelné štěstí, že tudy dosud nikdo nejel, nemohl riskovat— Zalilo ho světlo a myšlenka vzala za své. Zvedl hlavu a uviděl, že někdo odbočil z dálnice. Blížil se, a aby toho nebylo málo, zpomaloval.


237

14. KAPITOLA Jestli se Alex domnívala, že jízda autem k domu byla zlá, pak přinutit se vystoupit a dojít ke dveřím, bylo ještě mnohem horší. Kvůli jediné věci se k tomu přesto donutila. Uvnitř byla Sam a neměla ponětí o tom, že muž, kterého milovala, je krvežíznivým upírem. Prostě jí vnutil myšlenku, že ho miluje, aby se z ní mohl krmit jako nějaký parazit. Musela jít dovnitř, sestru varovat a – pokud to dokáže – dostat ji ven. Ačkoli si už pomalu začínala myslet, že si o tom může nechat leda tak zdát. U dveří se zastavila a věnovala trochu času pokusu dát se dohromady. Teprve potom konečně zvedla ruku a zaklepala. Nebylo to zrovna hlasité bušení, spíš nesmělé ťukání, ale čemu se divit? Momentálně byla tak vyděšená, že jí docházel humor… a vážně se mi chce čurat, pomyslela si nešťastně. Proč se takovéto věci vždycky stávají v těch nejnevhodnějších situacích? Stačí jedno pořádné baf a cvrknu si do kalhotek. A jelikož právě vcházela do upířího doupěte, měla podezření, že ji toho čekalo mnohem víc než jen jedno vybafnutí… Takže ke vší té hrůze, zažiji dnes v noci navrch ještě trapas, uvědomila si Alex, a najednou byla rozčilená. Minuty ubíhaly, pořád jí nikdo nepřicházel otevřít a zlost vesele narůstala. Ježíši, jestli mám být obětována na krvavém oltáři hordy vysávačů krků, přinejmenším by mě nemuseli nechat čekat. Poslední úvaha Alex napověděla, že evidentně přichází o zdravý rozum. Zlobit se, že jejím budoucím vrahům schází pohotovost, nebylo zrovna známkou příčetnosti. S povzdechem nad sebou zakroutila hlavou a zaklepala ještě jednou, ale stejně ne moc nahlas. Prostě


238

se nedokázala přinutit zabušit, jako by fakt chtěla, aby ji někdo přišel zabít. Když uběhla další chvíle, aniž se dveře otevřely, naposled zaváhala a potom vzala za knoflík kliky a otočila. K jejímu velkému překvapení nebylo zamčeno. Opatrně otevírala a cítila se jako nějaká viktoriánská hrdinka vcházející do strašidelného domu… nebo upířího brlohu, pomyslela si suše a zamumlala: "Možná mám na kahánku, ale aspoň jsem neztratila smysl pro humor." Její hlas zazněl tak hlasitě, až sebou trhla, vzápětí však vklouzla dovnitř a zůstala stát. Na uši jí totiž zaútočila kakofonie zvuků: vřískot, výkřiky a tvrdošíjné zvonění telefonu. Předpokládala, že ten telefon byl Russell, který se marně pokoušel upozornit místní osazenstvo na její příchod. Znělo to, jako by se ho nikdo neobtěžoval zvednout. Přičítala to faktu, že v řevu seshora telefon nejspíš vůbec neslyšeli. Byl hlasitý a bolestný… a patří Sam, uvědomila si s hrůzou, když v tom nářku mučeného rozeznala sestřin hlas. Instinktivně vykročila ke schodům, ale když zaslechla křičet další hlasy, na místě se zastavila. Pokoušeli se přehlušit Samin vřískot. "Zatraceně! Proč to nezabírá?!" Tohle znělo jako Mortimer, a to zoufalý Mortimer, zamračila se Alex. "Nevím. Dali jsme jí předepsané množství!" vykřikl někdo v odpověď. "Dejte jí víc!" zahřměl Mortimer. Alex si skousla ret a rozhlédla se. Hledala nějakou šikovnou zbraň. Kříž, svěcená voda nebo česnek by přišly vhod, ale nic na ten způsob tam samozřejmě nebylo. Uviděla, že v kuchyni se svítí. Proběhla chodbou, vletěla dovnitř a rovnou ke dřevěnému stojanu


239

plnému nožů. Vytáhla dva největší a obrátila se zpátky ke dveřím. Vtom si ale uvědomila, že jí nejspíš k ničemu moc nebudou, a zastavila se. Cale byl po té autohavárii na hadry, a přesto chodil. Potřebuje bazuku… nebo kolík. Přešlápla z nohy na nohu, pokoušela se vymyslet, co má dělat, a pak začala vytahovat jeden šuplík za druhým. Zoufale hledala, dokud nenarazila na dlouhou dřevěnou vařečku. Vytáhla ji ze šuplete a během chvilky přiostřila jedním z nožů. Byla to moc špatná práce, uspěchaná a výsledkem byl jenom trochu zašpičatělý konec, ale Sam se rozkřičela ještě hlasitěji, a Alex se rozhodla, že to bude muset stačit. Holt musím bodnout vší silou. Provizorní kolík strčila do zadní kapsy, znovu vyrazila ke dveřím, pak si ale vzpomněla, že upíři umí číst myšlenky a zastavila se. Potřebuji plán, jinak nade mnou prostě převezmou kontrolu a donutí mě odevzdat zbraně, uvědomila si zděšeně. Útok ze zálohy bude nejlepší… nebo jim nějak zabránit, aby se mi dostali do hlavy. Pomalu se obrátila, pozorně se rozhlížela, načež se vrátila k zásuvkám. Byla si jistá, že ve druhé nebo třetí prve zahlédla podlouhlou úzkou škatulku— "Ejhle!" vydechla, když hned v prvním šuplíku objevila potravinové fólie. Vyndala roli alobalu, utrhla velký kus a rychle si ho přehodila přes hlavu. Konce spojila pod bradou a zmačkala k sobě, aby šáteček držel. Vpředu potom stahovala alobal tak dlouho, až měla zakryté celé čelo. Nicméně zátylek zůstal obnažený. Rychle utrhla druhý kus a šikovně ho připojila k prvnímu tím, že okraje pěkně stlačila dohromady. Teď měla chráněnou celou hlavu kromě obličeje od očí dolů. Cítila se v té věci jako naprostý idiot a přitom neměla


240

ponětí, jestli to bude vůbec fungovat. V této situaci ale zkusí cokoli. Kromě toho to ve filmech dělávali takoví ti švihlí vědátoři, aby zabránili vesmírným paprskům a bůhvíčemu dalšímu, proniknout jim do hlavy. Musí to mít nějaký vědecký základ, a třeba ji to ochrání. "Přišla jsem o rozum," objektivně zhodnotila své počínání, když se znovu chopila nožů a pochodovala kuchyní. "Dneska ráno jsem se probudila coby nudná kuchařinka na planetě Zemi, a nějak jsem skončila v Zóně soumraku, jako náhradnice Buffy, přemožitelky upírů." Uháněla halou ke schodům a pokračovala v brblavém monologu: "Kde se sakra fláká, když ji potřebuju? Zrovna teď by se mi malá Buffy náramně šikla." Alex sice věděla, že mluvit nahlas sama se sebou, když se pokoušela plížit za upíry, asi nebylo zrovna nejchytřejší, ale zlepšovalo jí to náladu a dodávalo kuráž. Mimoto mě přes Saminy pronikavé výkřiky, ze kterých praskají ušní bubínky, stejně jen těžko uslyší, pomyslela si a zamračila se. Co jí proboha můžou dělat? Pravděpodobně se tam konají nějaké podivné krvavé orgie. Tucet zubatých špinavců shluklých okolo ubohé Sam kouše do jejího nahého těla. Měla jsem vyběhnout nahoru hned, jak jsem je poprvé uslyšela, nadávala si v duchu, když se dostala na vrchol schodiště, ale věděla, že by tím ničemu nepomohla. Bylo to dost riskantní, i když byla ozbrojená. Přejela pohledem po dveřích na chodbě. Zastavila se u těch, o kterých z předchozích návštěv věděla, že vedou do koupelny. Pořád potřebovala na záchod. Popravdě řečeno, čím víc se bála, tím víc tam musela, ale v žádném případě si nedá přestávku, když Sam hnedle za rohem takhle vříská. Stavit se pro zbraně byla jedna věc,


241

zato čůr-pauza nepřicházela v úvahu. Ale jestli se počurám, tak nějakému upírovi každopádně nakopu zadek, rozhodla se cestou za sestřiným křikem ke dveřím ložnice, kde bydlela Sam s Mortimerem. Ostatní hlasy uvnitř pořád křičely, takhle z blízka však bylo těžší rozpoznat, co říkají. Uši měla tak zahlcené zvuky sestřiny agónie, že se na ostatní hlasy při nejlepší vůli nedokázala soustředit. Zhluboka se nadechla, nože přendala do jedné ruky a pomalu otočila koulí kliky. Dveře otevírala s nadšením dítěte vcházejícího do zubařské ordinace. Sotva viděla dovnitř, začala místnost skenovat očima. Se Sam tam byli čtyři lidé, ne dvanáct: Mortimer, Bricker, další muž a nějaká ženská. Žádný z nich sice Sam neokusoval, zato ji všichni drželi na posteli. Úchylní bastardi, pomyslela si zhnuseně ještě předtím, než obrátila zrak k Sam. Jakmile ji spatřila, hladina obav o sestru stoupla o další stupeň. Nejenže ji drželi dole vlastními silami, navíc měla Sam na zápěstích a kotnících provazy. Byla přivázaná k posteli, ačkoli se zdálo, že jeden z nich povolil. Taky byla oblečená, což bylo dobré, na orgie zřejmě ještě nedošlo. A nedošlo ani na kousání. Alespoň na kůži hrdla a na tom mále, co bylo vidět v oblasti zápěstí a kotníků, nebyly žádné výmluvné stopy. I tak však byla Sam neuvěřitelně bledá. Bílá jako prostěradlo. Jako by jí všechnu krev už vysáli. Ale nechovala se jako někdo zesláblý ztrátou krve. Drželi ji čtyři lidé, upíři, aspoň podle filmů silnější než pouzí smrtelníci, a přesto měli co dělat, aby udrželi Sam na posteli. Mlátila sebou a vřískala, jako by hořela zaživa. Alex strčila do dveří, otevřela o kousek víc a opatrně se protáhla do pokoje. V té chvíli byla vděčná, že upíří


242

kvarteto efektivně zaměstnávala její sestra. Fakt by se jí mohlo povést připlížit se k nim a jednoho nebo dva probodnout dřív, než si ostatní vůbec uvědomí, co se děje. Bricker byl nejblíž. Spolu s tím druhým mužem stáli v nohách postele, každý v jednom rohu. Přidržovali Sam lýtka a chodidla. Mortimer a ta cizí ženská jí drželi ruce. Tmavovlasého muže nalevo neznala a skoro litovala, že nedrží Sam za druhý kotník. Byl by bližší cíl. Určitě by pro ni bylo snazší propíchnout někoho docela cizího. Pomalu se blížila a tak trochu litovala, že musí Brickera probodnout. Odjakživa pro něj měla slabost. Jenomže to byl upír a musela zachránit Sam. A když teď vím, že se pod jeho přátelskou maskou skrývá krvežíznivý zloduch, pravděpodobně by mě bez mrknutí zabil… kdyby k tomu ovšem dostal příležitost, připomněla si Alex. Nůž v pravé ruce strčila do zadní kapsy, namísto něho vytáhla provizorní kolík. S očima upřenýma na Brickerova záda kolík pozvedla a bodla. Mířila plus mínus na srdce. Nicméně to nevyvolalo takovou reakci, jakou čekala. Bricker se jenom naštvaně ohlédl, a když ji uviděl, překvapeně zamrkal. "Alex. Co tady děláš?" zeptal se. Nebo si to aspoň myslela. Musela mu odezírat ze rtů, protože díky Sam momentálně slyšela houbeles. Zmateně pohlédla na svůj kolík a s hrůzou zjistila, že tu zatracenou věc drží obráceně. Bodla ho zakulaceným koncem vařečky. V duchu si začala hubovat, že pro jistotu nezkontrolovala, jak drží kolík dřív, než ho bodla. Vtom si uvědomila, že se k ní Bricker pošetile otočil opět zády. Sam se totiž nepřestávala mlet. Rychle vařečku otočila v prsech… a skoro tu proklatou věc


243

upustila, tudíž nebylo divu, že jí uklouzlo peprné slůvko. Šmárjápanno, já jsem teda fakt děsná Buffy, láteřila v duchu, když se rukou svírající vařečku znovu zoufale ohnala po Brickerovi. Tentokrát ji držela správným koncem napřed. Naneštěstí se v kritickém okamžiku ohlédl přes rameno, instinktivně natáhl ruku a bryskně ji zpacifikoval. "Brickere, přestaň se kočkovat s Alex a drž Sam," okřikl ho Mortimer tak nahlas, že ho doopravdy uslyšela, načež dodal: "A ty, Alex, běž do kouta na hanbu, a už buď hodná." Alex se otočila na patě, odešla do rohu, udělala čelem vzad, a pak tam prostě stála. Nechtěla to udělat, ale neměla na vybranou. Její tělo dělalo přesně to, co Mortimer nařídil, jako by… no, jako by mě ten bastard ovládal, uvědomila si zděšeně. A podle všeho s tím nemohla udělat ani ťuk. Svaly a údy jednoduše nepřijímaly rozkazy, které jim posílala ve snaze přimět je k pohybu. "Druhá dávka zabírá," odtušila žena v hlavách postele. Prakticky ani nemusela zvýšit hlas. Sam nekřičela, nyní už jen tiše sténala. Alex vzdala pokusy o pohyb, raději koukla na Sam a uviděla, že už se ani tak zběsile nezmítá jako prve. Uvažovala, copak to asi zabírá, a při tom obrátila pohled k ženě, která promluvila. Prohlížela si její dlouhé tmavé vlasy a dokonalou pleť. Ještě nikdy nespatřila nikoho s tak lesklými, od pohledu zdravými vlasy a čistou pletí, jakou měla ona. Rozplakala by i porcelánové panenky. Vedle ní by si připadaly jako méněcenné šmudly. Zářila zdravím a spokojeností. Tohle tedy rozhodně bude královna prokletých, usoudila.


244

"Díky Bohu," oddechl si Mortimer a Alex přesunula zrak k němu. Díval se dolů na její sestru. Trochu ji překvapilo, že na jeho tváři spatřila úzkost a lásku. Navíc ji dost překvapilo, že si troufal brát jméno Boží nadarmo. Neměl by mu za to jazyk vzplanout nebo upadnout? Ozval se tichý smích. To se směje ta ženská, uvědomila si Alex. Podívala se na ni a zjistila, že ji pozoruje s mírným pobavením. "Co je tady k smíchu, drahoušku?" otázal se muž v nohách postele, který spolu s Brickerem přidržoval Saminy nohy. "Ona si myslí, že—" odmlčela se a potřásla hlavou. "Nic. Nechci tu ubohou dívku přivádět do rozpaků." Alex se na ta slova mračila, vtom si však uvědomila, že se všichni obrátili a koukají teď na ni. Mortimer, evidentně rozladěný její přítomností, se naštvaně kabonil. Bricker se na ni křenil jako obvykle, ale ten muž, kterého dosud neznala, od ní nyní odvrátil zvědavý pohled a pohlédl na Mortimera s otázkou: "Nepředstavíš nás?" Mortimer jen obrátil zrak nazpět k Sam, a tak odpověď zbyla na Brickera. "Tohle je Samina sestra, Alex," oznámil, narovnal se a šel za ní. Zastavil se před ní se slovy: "Alex, toto je Marguerite Argeneau Notte a její manžel Julius Notte." Alex projel osten poznání a opět otočila oči k té ženě. Neušlo jí, že Sam o ní vždy hovořila s jakousi až nábožnou úctou. Nyní tedy věděla proč… královna prokletých. "Co ta… ehm… kukla?" zeptal se Bricker, čímž opět upoutal její pozornost. Otevřela pusu, ale rychle ji zase zavřela. Nechtělo se jí přiznat, jak doufala, že jim to zabrání ji ovládat.


245

"Jo, tohle dvakrát dobře nefunguje," zachechtal se. "Ale vypadá to roztomile. Babka v srandovním alobalovém šátku má cosi do sebe." Alex se zamračila. "Tak co?" pokračoval pobaveně. "Copak tady děláš? Myslím kromě snahy, upíchat mě vařečkou k smrti?" "Brickere," okřikla ho královna. Vzdálila se od postele a přistoupila k nim. "Přestaň si ji dobírat. To nebohé děvče je strachy bez sebe." Bricker se odmlčel, ale Marguerite zrovna tak, uvědomila si Alex a přejela pohledem z jednoho na druhého. Když na jejich tvářích spatřila soustředěný výraz, podrážděně nakrčila čelo. Zvolna začínala brát na vědomí prazvláštní čeření v myšlenkách. Něco jako šimrání, jako by jí v lebce poletovaly můry nebo motýli. To už se k těm dvěma ale přidal i Margueritin manžel Julius, a zíral na ni jakbysmet, což ji dokonale rozptýlilo. Uplynul další okamžik mlčení, pomalu ji to přestávalo bavit a začínala se na ně škaredit. Potom Marguerite najednou prohlásila: "Brickere, raději bys měl jet najít Cala." "Už jdu na věc," ujistil ji cestou ke dveřím. "Co se stalo?" zeptal se od lůžka Mortimer. Alex na něj neviděla, Marguerite jí zavazela ve výhledu, ale jeho hlas zněl ustaraně. "Nic, s čím by sis měl dělat starosti," chlácholivě odtušila Marguerite. "Postarám se o to, ty tady hezky hlídej Sam. Budeme hned vedle. Kdybys mě potřeboval, křikni." "Mám jít s vámi?" otázal se Julius. "Ne, budeme v pohodě," usmála se a naklonila se k němu. Teprve až když ho políbila, pohlédla zase na Alex. "Pojďte, drahoušku. Vidím, že si máme hodně o


246

čem povídat." Sotva Marguerite klesla hlasem, Alex zjistila, že ji nohy otáčejí a nesou ke dveřím, ve kterých právě zmizel Bricker. Opět nedostala na vybranou. Nechtěla opustit Sam, proto se pokusila zastavit, ale tělo ji neposlouchalo. "Sam bude v pohodě," ujistila ji Marguerite tichým hlasem, jen co vyšly z pokoje a vykročily po chodbě. "Mortimer ji nadevše miluje a nikdy by jí neublížil. Přísahám." Alex se nemohla nezamyslet, zač asi stojí upíří přísahy. Určitě lžou stejně snadno jako smrtelníci. Nebo ještě snáz? "Samozřejmě můžeme lhát, ale já nelžu," ohradila se Marguerite, zatímco Alex nohy odnesly do vedlejšího pokoje. Uslyšela, jak se za ní zaklaply dveře. "Nechtěla byste si zajít do koupelny?" Kdyby mohla otočit hlavu, překvapeně by se ohlédla, ačkoli v duchu uznávala, že se vlastně nemá čemu divit. Ta ženská ví, že musí na záchod, jelikož jí čte myšlenky. Což byl prvořadý problém. Umírání byla jedna věc, ale ráda by sešla ze světa s kapkou důstojnosti. "Neumřete," podrážděně odsekla Marguerite. "A můžete mluvit. Nepřevzala jsem nad vámi úplnou kontrolu." "Mohla byste si ze mě taky dělat šoufky," zabrblala Alex. V uších jí zazněl Margueritin smích připomínající cinkání rolniček a vzápětí ucítila, že ji nohy nesou ke druhým dveřím v pokoji. "Běžte si ulevit. Ale, prosím, buďte tak hodná a nepokoušejte se uprchnout. Daleko byste se nedostala." Alex se ušklíbla. To je přece evidentní, pomyslela si, a pak dorazila ke dveřím. Najednou ucítila jak síla, která


247

poháněla její nohy, zmizela. "Myslím, že to zvládnete sama," tiše poznamenala Marguerite. "Počkám na vás tady." Ohlédla se na ni, a udělalo jí radost, že to mohla udělat. Když se Marguerite povzbudivě usmála, otočila se a otevřela dveře. Jakmile se ocitla bezpečně uvnitř, dveře přirazila a opřela se o ně. Slabostí se jí podlamovala kolena. Byla uvězněná v jámě lvové, nadobro vyřízená. Vzhledem k tomu, že jí dovedou číst myšlenky, těmto lidem neuteče. Mimoto, i kdyby nakrásně upláchla z koupelny a domu, dobře věděla, jaké tu mají zabezpečení. Ploty pod vysokým napětím, kamery s pohybovými senzory a ozbrojence. Nikam nepůjde. Bez Sam by odtud stejně neodešla. Nějaký výkřik vytrhl Cala z jeho soukromého pekla. Jednu chvíli se bál, že to přicházejí další smrtelní samaritáni. To by nebylo dobré. Byl slabý jako kotě, měl kruté bolesti a momentálně se necítil zrovna společensky naladěn. A aby toho nebylo málo, došla mu krev, potřeboval další, a tak si nemyslel, že by se dokázal ovládat stejně jako v prvním kole. Když prve spatřil, jak si to k němu šine auto, první instinkt mu velel vklouznout řidiči do mysli a donutit ho jet dál. Jenomže pak pohledem zalétnul k onomu lesnatému plácku, zaregistroval, jak hrozně je to daleko, a změnil názor. Takovou dálku by se vlastními silami za žádnou cenu nedovlekl. Proto převzal kontrolu nad myslí řidiče a přinutil ho zastavit, což by asi udělal tak jako tak. Potom přiměl jeho dva spolucestující vystoupit a dojít k němu. Ke Calově nemalé úlevě to byli mladíci něco málo přes dvacet, zdraví a silní. Jakmile stanuli před ním, mlčící a náhle zcela


248

nehybní, mentálně je vyzval, aby z chladicího boxu vyndali poslední dva sáčky, strčili mu je do zimníku a odnesli ho mezi stromy. Přičte-li se ke sněhu ještě nerovný terén, neměli to hoši lehké. A také jim to trvalo déle, než doufal. V době, kdy ho uložili do úkrytu stromů, hojivý proces už nemilostně nabral na obrátkách. Jeho sebekontrola tála jako sníh na jarním slunci. Jediná věc, která mu zabránila jednoho nebo rovnou oba dva šťavnaté mladé muže napadnout, bylo vědomí, že má v kabátě dva sáčky krve. Do prvního se zahryzl v tomtéž okamžiku, kdy ho položili na zem. Současně je mentálně poslal štandopede k jejich vozu. Na cestu jim dal za úkol zapomenout. Na zmasakrované auto, jeho tělesnou schránku, o něm jako takovém nemluvě. Dostali se ke svému autu a vyrazili k neumětelům ve stejné chvíli, kdy vysál poslední kapku krve. No a potom už mu nezbylo, než se jen bezmocně svíjet na matičce zemi. "Cale!" Takže žádný smrtelník, pomyslel si s povzdechem, jen co poznal Brickerův hlas. Pokusil se zakřičet tady, ale vyšlo z toho jen ochraptělé zaskřehotání, za které by se styděl i vodník Česílko. Na tom ale nezáleželo. Zřejmě ho i tak muselo být slyšet, protože se vedle něho najednou zjevil Bricker. Vysoká silueta proplétající se stromy bez listí v řídkém světle nadcházejícího úsvitu. "Ježíši, ty seš teda fakt v příšerném stavu, brácho," konstatoval pochmurným tónem. Při řeči poklekl, aby si ho prohlédl. Když pohledem doputoval až k nohám, nevybíravě zaklel. "Tohle má na svědomí ta nehoda?" Cale zabručel a Bricker se obrátil, aby mu pohlédl do tváře. "Viděl jsem stopy. Nechával jsi za sebou krvavou cestičku."


249

Tím se ovšem vysvětluje, proč jsem v procesu hojení zatím moc nepokročil, pomyslel si nevesele. Ztrácel krev stejnou rychlostí, jakou ji konzumoval. V nohách mu pravděpodobně popraskalo takové kvantum žil, že se nestačily zavřít dost rychle, aby se tomu předešlo. Znamenalo to, že bude potřebovat po čertech víc krve. Nejlepší by asi byla krvavá lázeň. "Russell s Francisem ji zlikvidují a postarají se také o vrak," informoval ho Bricker. "Když jsem odjížděl, zrovna jim končila směna, tak jsem je naverboval na pomoc." Cale znovu zabručel. "Jsou tu dvoje šlápoty. Koho jsi přesvědčil, aby tě sem odnesl?" "Smrtelníky," podařilo se mu ze sebe dostat. "Kde jsou těla?" suše se optal Bricker. Sehnul se, vzal ho do náruče a zvedl ze země. Cale jen zasténal mučivou bolestí. "Neboj, bráško," konejšil ho Bricker soucitným tónem. "V SUV je krev a za vteřinku budeš v domě. Na mě se můžeš spolehnout." "Alex," zachroptěl Cale, když zamířili z lesíku ven. "Je v domě. Je v pořádku. Akorát jí malounko straší ve věži," dodal pobaveně. "Ale jinak je v pohodě." Cale by se rád zeptal, co tím myslel, ale prostě na to neměl energii. Víčka mu ztěžkla, oči se zavřely a vzápětí vděčně upadl do bezvědomí.


250

15. KAPITOLA Když při mytí rukou pohlédla Alex do zrcadla a spatřila svůj odraz, nevěděla, jestli se má smát nebo plakat. S alobalovou karkulkou na hlavě vypadala fakt směšně…, a navíc to ani nefungovalo. Otráveně si stříbrnou kapuci strhla. Připočtu-li k tomu svůj pokus upíchat ho vařečkou k smrti, je s podivem, že se Bricker k smrti neumlátil sám – smíchy – pomyslela si znechuceně a mrskla zmačkaný alobal do koše. Sečteno a podtrženo, jsem mizerná Buffy. S povzdechem si utřela ruce a silou vůle se přinutila vrátit do ložnice. V místnůstce úlevy by se moc ráda schovávala navěky, ale tím by se nic nevyřešilo. Marguerite seděla v jednom ze dvou křesel na opačném konci pokoje. Jakmile se objevila Alex, usmála se a poplácala polstrovanou područku křesla stojícího hned vedle. "Pojďte se posadit." Alex se ani nehnula. "Raději ne." "Ale no tak," pokárala ji. "Já nekoušu." Alex si odfrkla. "Jste upírka." "Ne, to nejsem," ve vší vážnosti oponovala Marguerite. "Jsem nesmrtelná." Nejistě na ni pohlédla. "Co to je?" "Abyste se to dozvěděla, budete muset přijít sem," prohlásila rázně. "Nemám náladu na vás pokřikovat přes celou místnost." Ještě chvíli váhala, než se zdráhavě přišourala ke křeslu. Vmáčkla se do rohu, co nejdále od Marguerite, ostražitě ji pozorovala a čekala. "Především, nemáte se čeho bát," tiše ji ujistila Marguerite. "Nikdo vám tady neublíží. Nekrmíme se a


251

vlastně se ani nesmíme krmit ze smrtelníků. Konzumujeme sáčkovanou krev." Alex cítila, jak z ní trocha napětí vyprchává, ale potom znovu strnula a hlesla: "Sam—" "Neubližujeme jí," ubezpečila ji Marguerite pevným hlasem. "Musela jste si všimnout, jak se na posteli vzpíná a zmítá v křečích. Snažili jsme se ji udržet v klidu, aby sama sebe nezranila." Tázavě naklonila hlavu. "Copak jste na Mortimerově tváři neviděla lásku a starost? Nikdy by nedovolil, aby jí někdo ublížil." Alex se zamračila. Ano, všimla si toho, a v té chvíli ji to zmátlo. "Co je s ní?" Marguerite moment váhala, načež řekla: "Myslím, že předtím, než vám to vysvětlím, musíte pochopit, kdo a co jsme." "Já vím, co jste," škrobeně odtušila Alex. "Jste upíři." "Nejsme upíři," kategoricky kontrovala Marguerite. "Jsme nesmrtelní." "Máte tesáky," nedala se Alex, vzápětí se však zamračila a dodala: "Aspoň Cale je má." "Všichni nesmrtelní mají tesáky," klidně podotkla Marguerite. "Jasně," zamračila se Alex. "Všichni máte tesáky a konzumujete krev, abyste přežili, ale nejste upíři?" Marguerite netrpělivě mlaskla jazykem. "Ano, vím, jsou zde jisté podobnosti. Oni pověstní upíři mají tesáky a krmí se z živých. Nicméně to mají být prokletí, oživení mrtví bez duše. A ujišťuji vás, že nejsem prokletá ani bez duše. Rozhodně také nejsem mrtvá." "Tak co—" "Všechno vám vysvětlím, ale možná pro vás bude těžké to vysvětlení přijmout," varovala ji. "Těžší, než strávit fakt, že upíři skutečně existují?"


252

suše se optala Alex. "Spusťte. Myslím, že teď už zvládnu cokoli." "Kéž byste nás mohla přestat nazývat tím ošklivým slovem. Opravdu mne to docela znervózňuje," smutně poznamenala Marguerite, ale pokračovala: "Slyšela jste o Atlantidě?" Alex zvedla obočí. "Ano. Starodávná bájná země opředená mýty o tom, že byla vyspělejší než zbytek světa, nebo tak něco." "Ano… on to však není pouhý mýtus. Bývala to země na výběžku kontinentu, ze tří stran obklopená oceánem, pásmem hor odříznutá od sousedů. Ztěžovalo to cestování. Byla izolovaná a vědecky mnohem vyspělejší než ostatní svět. Pokročili až do té míry, že vědci začali pracovat na tom, čemu se dnes říká nanotechnologie. Jednoho z nich zřejmě napadlo, že by mohla mít své využití ve zdravotnictví. Vyvinul nanoboty speciálně naprogramované na opravu zranění a boj proti nemocem v lidském těle. Dostal nápad, že by je mohl vstříknout přímo do krevního řečiště. Krev by je pak roznesla po těle, a tak by se dostali všude, kde by jich bylo ke splnění úkolu zapotřebí. Z toho důvodu je sestrojil s pohonem na krev. Využívali ji také k vlastní regeneraci, takže dokázali zvládnout i rozsáhlé akce, jako třeba likvidaci rakoviny v těle postiženém zhoubným bujením." Alex opět zvedla obočí a nevěřícně se optala: "A kdy to bylo?" "Hodně dlouho před příchodem Krista, drahá," vážně odvětila Marguerite. "Dobrá, to zní krapet divoce," uznala Alex. "Ale co to má co dělat s up— nesmrtelnými?" opravila se na poslední chvíli.


253

Marguerite ji za snahu pochválila úsměvem. "Inu, tito nanoboti se měli rozložit a opustit tělo, jakmile dokončí svou práci. Jenomže tělo strádá nesčetnými nemocemi a zraněními, a naprogramovat nanoboty specializované na tu kterou chorobu by bylo jedním slovem nemožné. Tak je naprogramoval, vlastně naprogramovali," skočila sama sobě do řeči, "protože vývoj sice zahájil jeden muž, ale dokončili ho ostatní. Na tom koneckonců nezáleží. Aby tento problém obešli, nanoboti byli jednoduše naprogramováni na opravu veškerých poškození, boj se všemi možnými nemocemi a udržování hostitelova těla ve vrcholné kondici. Naneštěstí však tělo potřebuje něco opravit neustále. Slunce, životní prostředí, dokonce i plynutí času zabíjí buňky a způsobuje škody, na které nanoboti pohlížejí jako na vadu, která musí být opravena." "Nikdy se nerozložili a tělo neopustili," došlo Alex. Marguerite přikývla. "A používají krev jako pohonnou látku a k vlastní regeneraci, stejně jako k opravám hostitele. Spotřebují na to více krve, než kolik dokáže tělo vytvořit." "Potřeba krve," zamumlala. Znovu přikývla. "V Atlantidě se ten problém řešil transfuzemi. Dávali je všem, do koho byli při lékařských pokusech nanoboti vpraveni předtím, než byla odhalena tato Achillova pata celého projektu. Nicméně když Atlantida padla—" "Jak vlastně padla Atlantida?" zvědavě vyhrkla Alex. "Pokud vím, došlo tam k zemětřesení. Ale ať už se to stalo jakkoli, Atlantida se v podstatě potopila do oceánu." "Tak prý jednou dopadne i Kalifornie," podotkla Alex.


254

"Ano," přisvědčila Marguerite. "A zkázu Atlantidy přežili prakticky jen lidé infikovaní nanoboty. Přešli přes hory, aby se připojili ke zbytku světa, a zjistili, že se rázem ocitli v mnohem primitivnější společnosti. Neexistovali tu lékaři ani transfuze." Alex se ušklíbla. "To musel být trochu šok." Marguerite přikývla. "Podle všeho to pro většinu byla velmi drsná doba. Pořád potřebovali víc krve, než kolik dokázali vytvořit, ale nyní ji neměli jak získat. Někteří prostě zahynuli, ale ty ostatní jejich nanoboti nějak přinutili pokračovat v evoluci, aby se adaptovali na nové prostředí a životní podmínky. A tak aby se k nezbytné krvi vůbec dostali, zčistajasna jim vyrašily zatahovatelné tesáky." S podezřívavě přimhouřenýma očima Alex vyštěkla: "Mám dojem, že jste tvrdila, že nekoušete a nesmíte se krmit ze smrtelníků." "Ano, well, měla jsem říci už nekoušeme. Ale když teď existuje krev v sáčcích, skutečně se nesmíme krmit ze smrtelníků. Je to proti našim zákonům. Nesmrtelný, který ten zákon poruší, může být popraven." "Může být? Nebo je?" otázala se suše. "Výjimka potvrzuje pravidlo. Tou jsou mimořádné situace, kdy se nějaký nesmrtelný ocitne v opravdové nouzi a nemá k dispozici balenou krev," upřesnila Marguerite. "Ale jinak, pokud se krmí ze smrtelníků, protože se jim prostě zachce, jsou označeni za psance a odstraněni." Alex si vzpomněla na Cala. Ten rozhodně byl v úděsné nouzi… a ona mu odnesla chladicí box se sáčky krve. Jestli se k nim nedostal, někdo jel kolem a zastavil, odpustí mu, že se z toho člověka nakrmil? "Spíše toho člověka ovládne a donutí ho, aby mu


255

přinesl ten chladicí box," tiše prohodila Marguerite. "Myslím, že je na to moc slabý. Jinak by mne prostě přinutil donést mu krev zpátky," odtušila Alex a zamračila se. Uvědomila si totiž, že ji minulý týden skutečně ovládal, přesně jak se obávala. "Žádný nesmrtelný není nikdy tak slabý, aby nedokázal kontrolovat smrtelníka," ujistila ji Marguerite. "A Cale vás rozhodně neovládal, protože to nedokáže. Není schopen vás kontrolovat ani vám číst myšlenky, Alex. Proto jste tak výjimečná." "Vy mě ale kontrolovat dokážete," připomenula, aby dala najevo, že se nenechá jen tak opít rohlíkem. "Ano, stejně jako každý jiný nesmrtelný, kterému se zachce," pokrčila rameny Marguerite. "Ale to jen proto, že nejste životní družkou nikoho z nás. Právě Calova neschopnost vás číst nebo ovládat vás pasuje na jeho potenciální životní družku." "Co je životní družka?" zeptala se okamžitě. Marguerite zaváhala. "Myslím, že toto vysvětlení ponechám na Calovi." "Proč?" Znovu pokrčila rameny. "Je to jeho parketa. Popravdě řečeno, bylo by lepší, kdyby vám tohle všechno objasnil také on sám. Bohužel si ale nemyslím, že byste ho byla ochotná vyslechnout." Alex se nespokojeně zamračila a chvíli na ni zírala. Nakonec si povzdechla a změnila téma: "Takže vás nanoboti vybavili tesáky a schopností kontrolovat a číst myšlenky, aby vám po zkáze rodné země pomohli s krmením. Co ještě—" "Nikoli mě. Já se narodila až léta Páně 1265," tiše ji přerušila Marguerite. "A narodila jsem se smrtelná, teprve za čas jsem dostala nanoboty."


256

Alex jen pokrčila rameny. "Co ještě dovedete?" "Dovedeme?" zeptala se nejistě. "Proměňujete se v netopýry a létáte nebo—" zmlkla, jelikož se Marguerite tiše rozesmála. "Ne," ujistila ji pobaveně. "Přestože by schopnost létat byla podle mě báječná, o proměnu v netopýra bych asi nestála." Zakroutila nad tím nápadem hlavou a znovu se pustila do vysvětlování: "Nanoboti pouze zdokonalili přirozené schopnosti, které mají všichni lidé. Naprogramovali je, aby svého hostitele udržovali ve vrcholné kondici, a na to potřebovali krev. A tak ho vylepšili, aby ji byl schopen snáze obstarávat. Dali mu větší sílu a rychlost, lepší čich a zrak. Navíc nesmrtelné vybavili neuvěřitelným nočním viděním, takže mohli lovit v noci a ve dne se vyhýbat škodlivým slunečním paprskům." "Stali se z nich noční dravci," zvolna konstatovala Alex. "V podstatě ano," souhlasila Marguerite, "ačkoli to nebyla jejich volba. Pocházeli z kulturní společnosti a přes noc se z nich nestala pažravá zvířata. Ano, lovili a krmili se, ale většina se snažila sousedům a přátelům, ze kterých se byli nuceni krmit, neubližovat víc, než bylo nezbytně nutné." "A ta kontrola mysli a—" "Další schopnosti, které vyvinuli nanoboti," pokrčila rameny. "Když se vybraný dárce nepere nebo si na kousnutí dokonce ani nevzpomíná, je snazší lovit a žít bez neustálé hrozby prozrazení. Být kořistí se lidem pochopitelně nelíbí." "Ne, to asi ne," suše přisvědčila Alex, a pak naklonila hlavu a vrátila se k předchozí poznámce. "Řekla jste, že jste se narodila smrtelná."


257

"Ano. Proměnili mne ve věku, které mu se dnes říká týnejdžr," přitakala tiše. "V roce 1265 ale neexistovaly injekční stříkačky ani doktoři schopní píchnout vám nanoboty," poukázala Alex. "Ne, to tedy ne. Můj otec mě proměnil tak, že si prokousnul zápěstí a jednoduše mi je přitiskl k puse. Napila jsem se jeho krve a s ní vypila i nanoboty. Tak se ostatně proměňuje většina nesmrtelných, dokonce i dnes." Alex při té představě zhnuseně ohrnula nos. "Proč? Chci říci, je mi jasné, že tenkrát vám nic jiného nezbylo, ale v dnešní době už existují injekce. Takové barbarské nesmysly přece dávno nejsou zapotřebí." Marguerite se pousmála. "Ale stala se z toho tradice." "Bolestivá," suše doplnila Alex. "Ano, ale na druhou stranu, sama proměna bolí. Myslím, že by vaše sestra vřele souhlasila s tím, že bolest, kterou dnes v noci zakusil Mortimer, byla pouhou maličkostí ve srovnání s tím, jak teď při proměně trpí ona. Krom toho existuje jisté podezření, že sdílení týchž nanobotů posiluje spojení, ačkoli to zatím nikdo nedokázal." Alex na ni prostě zírala, poslední větu stěží zaslechla. V duchu se zadrhla na slovech: Myslím, že by vaše sestra vřele souhlasila s tím, že bolest, kterou dnes v noci zakusil Mortimer, byla pouhou maličkostí ve srovnání s tím, jak teď při proměně trpí ona. Zněla jí v hlavě, zatímco si vybavovala sestřiny zmučené výkřiky a to, jak sebou na lůžku házela. Zvedla k Marguerite vystrašené oči a roztřeseným hlasem koktala: "Snad se Sam ne—?" "Ano, drahoušku. Sam se právě proměňuje," přisvědčila Marguerite vážným tónem.


258

Alex okamžitě vyskočila, hned nato ale zjistila, že opět usedá do křesla. Ne z vlastní vůle. Marguerite ji jemně poplácala po ruce. "Sam se pro proměnu sama rozhodla. Nebylo to z donucení. Miluje Mortimera. Jsou praví životní druhové a ona si přeje sdílet s ním svůj život." Nechápavě na ni zírala. Její mysl vstřebala pouze to, že ze Sam je teď upírka, nebo bude, jakmile se proměna završí. "Pořád to bude Sam," konejšila ji Marguerite. "Jenom už nikdy neonemocní a nezestárne. Navíc se pravděpodobně trochu zakulatí." Zamrkala. "Zakulatí?" "No, je nezdravě hubená," ozřejmila Marguerite. "Mám podezření na nějakou dysfunkci štítné žlázy." "Máma ji kvůli tomu věčně tahala po doktorech, ale na nic nepřišli," slabým hláskem namítla Alex. "Je toho mnoho, co lékaři zatím ještě nevědí, zato nanoboti jsou naprogramovaní, aby dostali svého hostitele do vrcholné formy, a pak ho v ní udržovali," připomněla jí. "Nemyslím si, že Sam vůbec někdy byla v optimální kondici. Brzy bude." Alex tam chvíli prostě jenom seděla. Momentálně byla příliš ohromená novinou, že její sestra bude brzy upírkou, aby něco řekla nebo si něco aspoň pomyslela. Ale potom se zeptala: "Kdy se rozhodla, že se nechá proměnit?" "Ve skutečnosti se však chcete dozvědět, jak dlouho o nás věděla a neřekla vám to," tiše odtušila Marguerite. Alex své odhalení nijak nekomentovala, jelikož věděla, že přesně tak to bylo. Opravdu se to chtěla dozvědět. Cítila se tak trochu zrazená. Sam jí to měla povědět.


259

"Pokud chtěla zůstat s Mortimerem, tak nesměla. A kdyby se rozhodla s ním nezůstat, nesměla by si ponechat ani vzpomínky." Marguerite rázně vnesla do věci jasno, načež dodala: "A ví to od loňského léta, od toho vašeho chataření. Ale s proměnou souhlasila teprve nedávno." Když se náhle odmlčela, Alex na ni zvědavě koukla a uviděla, že se jí ve tváři odráží jakýsi krátký vnitřní souboj. Nakonec se zašklebila a pouze řekla: "Nicméně byste neměla připustit, aby skutečnost, že nyní je Sam jednou z nás, ovlivnila vaše rozhodnutí." "Jaké rozhodnutí?" lekla se. "Zda jste ochotná přijmout Cala za svého životního druha a proměnit se také." Alex zbledla. "Stát se upírkou?" "Ne, nesmrtelnou," opravila ji už notně podrážděná Marguerite. "A prosím, neříkejte nahlas ten nesmysl, že je to jedno a to samé. Dobře vím, že nyní, když jsem vám vysvětlila, jak se věci mají, si to už nemyslíte." Alex zůstala zticha. "Už se mě nebojíte, Alex. Teď, když znáte podstatu toho, co vlastně jsme, se nebojíte ani Cala." "Bojím," vyhrkla, ale sama slyšela, že jejímu hlasu scházela přesvědčivost. "Ne, drahoušku, nebojíte," kontrovala Marguerite. "Umím vám číst myšlenky a tak vím, že už se nás nebojíte… alespoň po fyzické stránce ne. Strach vám nahání pouze návrh, abyste byla Calovi životní družkou." "Tak co? Bojím se anebo ne?" bez obalu vyhrkla Alex, a tentokrát se vážně chtěla dozvědět, co si ta ženská myslí. Sama byla momentálně pěkně zmatená. Nebyla si jistá, co vlastně cítí. Marguerite měla pravdu.


260

Jen co pochopila, jak to s nimi vlastně je, začala se uklidňovat a přestávala z nich mít strach. Ale sotva se Marguerite zmínila o tom, že by měla být Calovou životní družkou, propadla naprosté hrůze. "Domnívám se, že se bojíte, ale jen Cala. A nemáte strach, že by vám ublížil fyzicky, ale že by to mohl udělat emocionálně," odpověděla mírným hlasem. "Zamilovala jste se do něho, má drahá. Čtu a vnímám to ve vašich vzpomínkách a myšlenkách. Od prvního okamžiku víte, že je mimořádný. Že byste ho mohla mít ráda. Potřebu udržet váš vztah na profesionální úrovni jste použila jako štít, abyste sama sebe ochránila. Přesto jste se od něho nedokázala držet dál, ač jste měla pocit, že by to bylo záhodno. Každičký den jste si našla nějakou záminku, abyste se s ním mohla setkat. Bohužel nedokážete uvěřit, že by vás mohl milovat," smutně konstatovala Marguerite. "Přestože jste přitažlivá, inteligentní a úspěšná žena… z nějakého důvodu máte dojem, že nejste hodna lásky." Alex spolkla knedlík, který se jí zničehonic udělal v hrdle, a když ucítila, jak se jí do očí najednou hrnou slzy, raději rychle zamrkala. Co naplat? Slova Marguerite ťala do živého. "Snad byste se měla zastavit a sama sebe se ptát, proč?" pokračovala Marguerite ve vší vážnosti. "Kdopak vám vnukl myšlenku, že nejste hodna lásky? Kdo vám to řekl?" Alex se nemusela ani moc zamyslet. Okamžitě se v duchu vrátila do kuchařské školy, ke své první zkušenosti s dospělou láskou. Každopádně totální pr— propadák, povzdechla si. Ale přece ji to nemůže ovlivňovat dodnes? "Jsem přesvědčená, že to pouze prohloubilo něco, co


261

už ve vás narůstalo. Myslím, že nějaký iracionální strach, to však nijak neubírá té věci na děsivosti. Budete muset zajít dál do minulosti a pátrat, proto vás opustím. Máte toho hodně na přemýšlení. Dříve než budete moci nechat minulost za sebou a přijmout vše, co vám může nabídnout Cale, musíte zjistit, co vás utvářelo. Proč jste dnes taková, jaká jste. A pak to hodit za hlavu. On vás miluje, Alexandro. Přísahám. A nedovede vás číst ani ovládat. Vy dva byste spolu mohli prožít báječný život… pokud ovšem dokážete tu lásku přijmout. Ale na to si nejprve musíte udělat pořádek v hlavě a čelit své minulosti. Alex mlčky přihlížela, jak vstává a prochází pokojem. Sotva však Marguerite otevřela dveře a za nimi se objevil Bricker s bezvládným Calem v náručí, sama vyletěla z křesla. Rozběhla se ke dveřím, jenomže stačil jediný pohled, aby zůstala jako solný sloup. Na světle vypadala jeho zranění daleko hůř, než tomu bylo na temné silnici… a já ho tam prostě nechala, pomyslela si, a v té chvíli by se nejraději hanbou propadla. Muž, který se k ní nikdy nechoval jinak než pozorně a s láskou, a ona ho v tomto stavu nechala na holičkách na místě, kde snad ani lišky nedávaly dobrou noc. "Měla jste ho za příšeru," tiše odtušila Marguerite. "Vzhledem k okolnostem to bylo sice nešťastné, ale pochopitelné. Jistě vám to nebude předhazovat." Alex vykročila za Calem, ale její nohy se téměř okamžitě zastavily, otočily ji zpátky do pokoje a odnesly ke křeslu, ze kterého právě vstala. Marguerite opět převzala kontrolu. "Já Brickerovi s Calem pomohu. To nejlepší, co pro něj nyní můžete udělat, je vypořádat se sama se sebou. Abyste ho mohla milovat tak, jak si zaslouží," řekla


262

Marguerite ode dveří, a Alex zjistila, že usedá. "Měla bych vás varovat. Až se rozhodnete, musíte si tím být jistá. Vaše rozhodnutí je nevratné. Pokud se rozhodnete nebýt Calovou životní družkou, všechny vzpomínky na něj vám budou z mysli odstraněny. A už ho nikdy neuvidíte. Pohled na něj by vám totiž mohl ty vzpomínky vrátit." Ihned poté se dveře zavřely a Alex zjistila, že je opět paní svého těla. Okamžitě vstala, ale pak si prostě zase sedla. Akorát by nad ní zase převzali kontrolu a poslali ji nazpět. Krom toho vážně měla o čem přemýšlet.


263

16. KAPITOLA Cale otevřel oči a pohlédl na strop. Čekal, až se vrátí bolest a pohltí ho jako pokaždé, když se tu během posledních několika hodin probudil. Nic se nestalo. Bolest byla pryč. Nakrátko se mu ulevilo, ale potom ho napadlo, že by se o tom měl raději přesvědčit dřív, než začne jásat. Pokoušel se postupně hýbat jednotlivými končetinami a prsty, jestli to nezabolí, ale když k jeho uším dolehlo nějaké šustění, strnul a podíval se stranou. "Jsi vzhůru." Na křesle vedle postele poposedla Alex. Překvapeně zaznamenal náznak úsměvu a už se škrabal do sedu. Obavy z návratu bolesti byly rázem zapomenuty. "Jsi tady." "Ano." Zaváhala. "Mám jít pryč? Pochopím, jestli se zlobíš, že jsem tě nechala—" Když se pokusila vstát, popadl ji za ruku. "Ne. Zůstaň." Držel ji, dokud si znovu nesedla. Potom ji pohladil po ruce se slovy: "Nezlobím se. Když jsi uviděla moje tesáky, musela ses příšerně vyděsit. Celou tu věc jsem jedním slovem nezvládl. Měl jsem tě poslat pryč předtím, než—" "Zrovna jsi jen o vlásek vyvázl ze strašné autonehody, Cale," skočila mu do řeči. "Prostě ti to nemyslelo. Není divu. Měla jsem tam vydržet aspoň tak dlouho, abych se přesvědčila, že budeš v pořádku. A nechat tě to vysvětlit." "Beru to tak, že ti všechno vysvětlil někdo jiný, zatímco jsem se dával dohromady?" Přikývla. "Marguerite." Cale mlčky vyslal do éteru poděkování své moudré


264

tetě. Alex se už na něj nedívala jako by byl nějaká příšera. Náramně se mu ulevilo. Nicméně tušil, že ještě uplyne hodně vody, než zapomene, jak hrůzou zbělela ve tváři, když vysunul tesáky a zakousl se do sáčku s krví. Byl to jeden z mála okamžiků v jeho životě, kdy se skutečně cítil jako zrůda, za které byli příslušníci jeho druhu považováni. Pohledem se vrátil k Alex. Smutně koukala na svoje ruce složené v klíně a nervózně si je mnula. Zamračil se. Přestože jí Marguerite vysvětlila, jak se věci mají a co jsou zač, zjevně ji pořád něco trápilo. "Copak?" zašeptal tázavě. Olízla si okoralé rty a vyhrkla: "Marguerite tvrdí, že mě miluješ." "Ano, věřím, že ano," připustil. Uběhl pouhopouhý týden. Dobrá, možná den dva navíc. Jak dlouho vlastně trvá poznat, že někoho opravdu milujete? Tušil, že někdy je to pomalé, láska narůstá jako voňavá květina. Vyraší nesmělé poupátko, posléze se rozvine a kytka rozkvete. Zato jindy to může být pěkný fofr. Krom toho měli nesmrtelní – díky nanobotům – po této stránce náskok. Pokud byl někdo jejich životní družkou či druhem, hned věděli, že je to ta či ten pravý. Dokázali se pak z té bytosti radovat bez otázek a pochybností, zda se k nim hodí a… bla bla bla. A přesně to celý minulý týden dělal. Vychutnával si její nezávislost, rozhodnost, ambice, kreativitu a smysl pro dobrodružství. Byla to úžasná žena. V některých věcech se k němu dokonale hodila a v jiných ho skvěle doplňovala. Zatímco on byl rozený organizátor, ona měla drobet chaotického a tvůrčího ducha. Budou se navzájem vyvažovat a současně se od sebe navzájem učit.


265

"Navíc říkala, že tě také miluji," špitla Alex. Stále nezvedla oči od svých rukou. "Měla pravdu?" hlesl a zatajil dech. V duchu se modlil, aby mu dala takovou odpověď, o jakou stál. "Ano… ne…" Udělala obličej a konečně se mu podívala do očí. "Když jsem uviděla tvoje tesáky, pěkně to se mnou zamávalo. Okamžitě mě napadlo, že to jsem prostě celá já. Pokud se do někoho zamiluju, zcela zákonitě se z něho musí vyklubat příšera. V té chvíli jsem dokázala myslet jenom na to, že ze mě chceš mít dárkyni krve a sexuální hračku." "To ne, Alex, já—" začal, ale nenechala se přerušit a pokračovala dál. "Marguerite řekla, že to používám jako výmluvu, abych se nezapletla a neriskovala další zranění na duši. Měla pravdu. Zatímco ses uzdravoval, hodně jsem přemýšlela. V zásadě jsem dospěla k názoru, že jsem dočista v háji," vyklopila na rovinu a zahořkle se zasmála. Cale se zamračil. "Mně připadáš dočista v pohodě." "Jo." Jenom mávla rukou. "Jasně, vypadám v pohodě, ale…" povzdechla si a navázala: "Vzpomínáš, jak jsem ti povídala, že jsme se každý rok stěhovali, dokud mi nebylo deset? A že to pak bylo těžké udržet si přátele?" Přikývl. "No, jde o to, že jsem si udělala kamarády, ale pak jsme se přestěhovali. Získala jsem si nové kamarády, a znovu jsme táhli o dům dál. A tak pořád dokola. Když přijel dědeček a začal bydlet s námi, bylo prostě snazší být s ním. Mít ho za nejlepšího přítele a důvěrníka. A on si pak klidně umřel a taky mě opustil," zaksichtila se. "Začala jsem si myslet, že mi není souzeno někoho mít. Všichni buďto umřeli nebo mne opustili."


266

"Chápu," zašeptal Cale. A vážně tomu rozuměl. Dokázal si představit, jaké to pro to dítě asi muselo být. "Na střední jsi přátele neměla?" Zavrtěla hlavou. "Tou dobou jsem zrovna přišla do těch trapných telecích let a byla jsem plachá… a moc nepomáhalo ani to, že jsem byla nejstarší. Potom co dědeček umřel, jsem se musela starat o Jo a Sam. To znamenalo nesmět nikdy přijmout pozvání na něco po škole nebo o víkendu. Byla jsem hodně osamělá." Zaksichtila se a dodala: "Ale pak jsem odjela do kuchařské školy. Jako by se mi otevřel úplně nový svět. Ocitla jsem se v cizí zemi, potkala spoustu nových a zajímavých lidí, našla si přátele a…" "A?" napověděl. "A byl tam Jack," ušklíbla se. "Seznámila jsem se s ním hned první týden ve škole. Také pocházel z Kanady, z městečka v jižním Ontariu. Uměl francouzsky a byl pohledný, a zábavný, a okouzlující… a měl mě rád. Celý první rok jsem se cítila jako v ráji. Všechno všecičko bylo báječné. S Jackem jsme byli pořád spolu a dokonce jsme měli společné i některé předměty. Tvrdil, že mě miluje." Cale cítil, jak mimoděk zatíná zuby a tiskne rty k sobě. Částečně za to mohla žárlivost, ačkoli na ni vlastně neměl právo. Zbytek měl na svědomí plačtivý tón těch slov. Ozývala se v nich dávná, velmi hluboká bolest. Měl sto chutí tohohle Jacka ulovit a vlastnoručně mu zakroutit krkem. "Potom nadešel čas závěrečných zkoušek," pokračovala. "Měli jsme prokázat své tvůrčí schopnosti. Vymyslet vlastní recept. Něco nového a originálního. Pro mě to díky dědouškovi byla brnkačka. Vždycky mi dodával odvahu k experimentům, takže jsem na to byla


267

zvyklá a rychle jsem se rozhodla, co uvařím. A dopředu jsem to nacvičovala ve svém bytě, aby to pak naostro, bylo prostě perfektní. Jacka jsem pasovala na svého dvorního ochutnávače. Velká chyba," dodala suše. "Toho dne po hodině, kdy jsem své jídlo představila, si mě zavolali do školy. Můj recept vypadal jako přesná replika receptu, který téhož dne jen o něco dříve prezentoval jiný student." "Jack." Alex vážně přikývla. "Řekla jsem jim, že to musí být nějaký omyl. Že by mi Jack recept nikdy neukradl. No a tak se mě pochopitelně začali vyptávat. Jak jsem ten recept vymyslela. A proč jsem tam dala to či ono." Ironicky se usmála. "Vlastně ani nevím, jak k tomu došlo, ale nakonec jsem se přistihla, že jim vyprávím o dědečkovi. Jak ve mně probudil chuť vařit a experimentovat s recepty a… a tak dál. Potom mě vyzvali, abych počkala venku. Tím se myslela průchozí kancelář. Když jsem tam vešla, Jack právě dorazil. Ihned ho pustili dál." Pevně sevřela rty. "Pořád jsem si myslela, že to přece musí být nějaký omyl. Koneckonců, Jack mě miloval. Jenomže dveře kanceláře byly moc tenké. Slyšela jsem každé slovo. Obvinil mne, že jsem mu ten recept ukradla. Tím mě ovšem doslova srazil na kolena. Prakticky jsem ani nevnímala, že nebyl schopen odpovědět na otázky, jak recept vymyslel. Nebo proč tam dal to či ono. Když mne zavolali dovnitř a přizvali k vynesení rozsudku, byla jsem strachy bez sebe, že uvěřili, že jsem ten recept skutečně ukradla já." "Samozřejmě neuvěřili," se vší jistotou konstatoval Cale. "Ne, neuvěřili," přitakala. "Řekli… prý bije do očí, že


268

ho ukradl Jack. Je to tuctový kuchař, když má dobrý den. Zatímco já od začátku dávám tušit, že jsem prvotřídní kuchařka. A mám na to, abych jednou byla šéfkuchařkou. Jacka s ostudou vyhodili ze školy, a mně se omluvili, že jsem musela absolvovat ten výslech. No a pak nám prostě řekli, ať si jdeme po svých." "Jak to Jack přijal?" optal se Cale, ačkoli měl takový dojem, že odpověď už zná. "No, radost z toho neměl," ušklíbla se. "Počkala jsem, dokud jsme nevyšli ven, a potom jsem se ho zeptala, proč to udělal, když tvrdil, že mě miluje. Doslova vybuchl. Řval na mě: Milovat tebe? Jak by tě vůbec někdo mohl milovat? Seš akorát hloupá šeredná kráva. Tahal jsem se s tebou jenom proto, že umíš vařit, a já chtěl graduovat." Ohrnula nos. "No, on toho řekl ještě víc, ale tohle stačí, aby sis udělal názor. Byl řekněme nepříjemný." "A tím jen potvrdil tvůj vnitřní pocit, že ti prostě není souzeno mít někoho, koho bys mohla milovat," pochopil Cale. Alex vážně přikývla. "Nová verze starého klišé. Každý, koho jsem měla ráda, mne opustil, umřel nebo mne zradil…" Uhnula pohledem. "A i když vím, že je to nesmysl, že si Bůh dědečka nevzal proto, že mě měl rád a já měla ráda jeho. A že Jack je prostě hajzl…" Bezmocně pokrčila rameny. "Jen proto nemám o nic menší strach, že když si dovolím se do tebe zamilovat a uvěřím ti, ty prostě…" Cale vzal její ruku do dlaní a čekal, dokud se na něj nepodívala, teprve pak řekl: "Tak nevěř mně. Důvěřuj nanobotům." Zmateně zamrkala. "Nerozumím." "Copak ti Marguerite nevysvětlila, jak je to s


269

životními družkami, když už ti vysvětlovala všechno ostatní?" zamračil se. Alex zavrtěla hlavou. "To je prý tvoje parketa." Přikývl. Chvilku si srovnával myšlenky, potom si v duchu vyhrnul rukávy a pustil se do toho. "Životní družka je jediná osoba, se kterou může nesmrtelný prožít svůj velice dlouhý život… a být šťastný. Nikdy jeden druhému takříkajíc nezahnou, nikdy se navzájem nezradí a nikdy se nepřestanou milovat. Nesmrtelný by si spíš vlastnoručně vyříznul vlastní srdce a snědl je, než by ublížil své životní družce… a ty jsi tou mou." Zamračila se. "A jak to víš? Možná—" "Objasnila ti naše schopnosti? Že dokážeme číst a ovládat smrtelníky?" Kývla. "Ale říkala, že ty mě neumíš přečíst ani kontrolovat." "Ano. Přesně tak. Proto také vím, že jsi má životní družka." "To je celé?" zamračila se. "Je to mnohem důležitější, než jak ti to asi připadá," odtušil ironicky. "Chápej, nejenže dokážeme číst a ovládat smrtelníky, nýbrž také číst myšlenky ostatním nesmrtelným, pokud si je nehlídají. To znamená, že ve společnosti našinců tráví většina nesmrtelných čas hlídáním svých myšlenek. Nikdy nemáme padla. Pořád musíme být ve střehu. Ale s životní družkou se můžeme uvolnit a nechat myšlenky bez dozoru." "A ty mě nedokážeš číst ani kontrolovat?" zeptala se pomalu. "Ne, nedokážu," ujistil ji. Oči jí okamžitě podbarvilo podezření. "Marguerite to tvrdila taky, ale já pak o tom trochu zapřemýšlela. Mám dojem, že mě včera v noci v restauraci někdo


270

kontroloval. Prvně jsem se probudila na gauči a hned se začala oblékat. Chtěla jsem bleskově vzít roha. Ale pak jsem se najednou svlékla a odešla do sprchy." "To byl Bricker," požaloval Cale. "Zrovna jsem se v kuchyni krmil, a tak tě poslal pod sprchu, abys mě při tom neuviděla." Přimhouřila oči, ale řekla jen: "A tu noc, kdy jsi mi vypomohl v restauraci? Nebyla jsem si moc jistá, jestli tě tam mám nechat, a pak najednou—" "Zase Bricker. Já tě fakt nedokážu číst ani ovládat, Alex. V tomto bych nikdy nelhal. Ani jednomu z nás by to nic dobrého nepřineslo, ale nemusíš dát na má slova. Jsou i jiné příznaky životních druhů." "Jako například?" "Obvykle k sobě dokonale pasují. Vyhovují si nebo se doplňují, ať už jde o povahu či vkus. Nanoboti zřejmě rozpoznají spřízněné duše a dají je dohromady. A my se přece skvěle doplňujeme, Alex. To musíš uznat. Ty máš tvůrčího ducha, zatímco já jsem naopak logik, možná až trochu pedant. Od chvíle, kdy jsem dorazil, nám to perfektně klape." Zdráhavě přikývla. "To je pravda. Obchodní stránku zvládáš tak, jak se mně o tom nikdy ani nesnilo." "A ty vaříš tak, jak se o tom nikdy ani nesnilo mně." Pousmála se, ale pořád mu ještě tak docela nedůvěřovala: "Podle čeho dalšího poznáte svoje životní družky?" "Nalezne-li nesmrtelný životní družku, doslova omládne. Všechno ho najednou víc baví." "Co třeba?" "Jídlo," odpověděl. Logicky vybral nejjednodušší téma. "Víc než tisíc let jsem nebyl schopen snést chuť, a dokonce ani pach jakéhokoliv jídla. Ale jakmile jsem


271

potkal tebe, zjistil jsem, že se mi chuť k jídlu vrací. Od chvíle, kdy jsem se s tebou setkal, mám pocit, že nedělám nic jiného, než že se cpu." "Zpočátku možná, ale v neděli večer, před tou autonehodou, jsme toho zrovna moc nesnědli," poznamenala suše. "Ano, inu, chuť na sex je další z věcí, které v nesmrtelném vstanou z popela," přiznal s lišáckým úsměvem. "Určitě sis všimla, že to bylo poněkud… výbušné?" Alex zrudla. "Ano, ale—" "To díky sdílené rozkoši, kterou je dáno prožít pouze životním druhům." Nejistě po něm koukla. "Sdílené rozkoši?" Cale poklepal na postel vedle sebe. "Pojď sem." "Proč?" zeptala se ostražitě. "Je snazší ti to předvést, než povykládat," odpověděl tiše, a když stále váhala, dodal: "Slibuji, že ti předvedu jen tolik, kolik je toho zapotřebí, abys ten fenomén lépe pochopila. A pak tento rozhovor ukončíme." S tichým povzdechem vstala, ušla těch pár krůčků k posteli a opatrně usedla na krajíček. "Dotkni se mne," poprosil. Zvedla jedno obočí a zadívala se na něj přes rozložitou pláň jeho hrudi. Když ho sem přinesli, bez diskuze mu všechno svlékli. Pod dekou, co ho kryla od pasu dolů, byl nahý jako prst. Alex obhlížela tělo, které se jí nabízelo, a pak zdráhavě natáhla ruku a konečky prstů mu zlehka přejela po paži. Cale bezděky ztuhl. Ve stopách jejího doteku se mu po kůži slastně rozběhli mravenečci, ale Alex na něj jen tázavě koukla. "Co jsem měla jako cítit?" Vytřeštil oči, hned mu ale došlo, v čem byl problém.


272

Musela být vzrušená, aby byla schopná vnímat, co popisoval. Mlasknul jazykem, vjel jí rukou do vlasů a položil dlaň na zátylek. Začal si ji přibližovat, ale zapřela se mu rukou o hruď a zabrzdila ho. "Počkej. Co to—?" "Důvěřuj mi," naléhal tichým hlasem, a pak se ušklíbnul a přeformuloval: "Věř nanobotům." Skousla si ret, ale přikývla a dovolila mu přitlačit si ji blíž. Políbil ji nejprve zlehounka, svádivě, pouhé letmé doteky rtů. Škádlil ji a dráždil, dokud nepootevřela rty a nepodvolila se hlubšímu polibku. Dal jí, co oba tolik chtěli, a na okamžik prohloubil polibek, vsunul jí jazyk do úst. Jinak se však Alex nedotýkal, pouze jednou rukou přidržoval hlavu, a po prvním zasténání polibek přerušil. Když se odtáhl, oba byli zadýchanější než obvykle. A když ji vyzval: "Teď se mne dotkni," měl chraplavý hlas. Alex zvolna zvedla ztěžklá víčka a podívala se mu do očí. Potom sklopila zrak a znovu váhavě vztáhla ruku. Tentokrát mu sáhla na hrudník. Položila prsty na klíční kost a jela dolů, až zavadila o bradavku… a překvapeně ucukla. "Já to cítila," vyhrkla celá zmatená. Promnula si vlastní ňadro, jako by chtěla zaplašit lechtání, které svým letmým dotekem způsobila. "Oui. Životní druhové vzájemně prožívají svou rozkoš," chraptěl. "Proto bych ti až doteď za žádnou cenu nedovolil, aby ses mě dotkla. Ucítila bys toto a kladla otázky, na které jsem prostě nesměl dát odpověď, tak jsem—" zmlkl a zalapal po dechu, jelikož ho Alex bez varování pohladila po slabinách skrytých pod dekou. Z toho, jak odchýlila rty a tiše zavzdychala, usoudil, že to rozhodně cítila i ona.


273

"Správně," pochválil ji tak trochu bez dechu. "Pravděpodobně bychom se měli vrátit k—" "Za minutku," zamumlala a stáhla z něho ruku. Na moment se mu ulevilo, ale všeho do času. Vzápětí toutéž rukou odhodila deku, kterou měl přikrytý klín. Jen co jí přestala zavazet, hbitými prsty obemkla erekci. Když mu hřejivou nezbednou packou přejela po nejlepším příteli, od hlavy až k patě, Cale se nezmohl na odpor. Akorát přivřel oči před přívalem přímo nehorázné slasti. Cestou občas jemně stiskla. V příštím okamžiku vykřikl a v šoku vykulil oči. Něco teple mokrého totiž objalo hlavičku. Zatímco měl zavřené oči, Alex pohotově zneužila situace, sklonila se a vzala ho do úst. Tohle byl vážně špatný nápad, rozhodl v duchu, když Alex proklatě mrštným jazýčkem obkroužila žalud a usilovně sála. Zatraceně, pomyslel si, tento rozhovor asi nikdy v životě nedokončíme, bude-li mi tohle—" Alex zničehonic přestala, posadila se zpříma a upřela na něj oči jako tenisáky. "Já jsem to cítila." "Ano," přikývl. Napůl byl vděčný, že přestala, a napůl si přál, aby pokračovala. "Chci říci, já to vážně cítila. Teda ne, jako bych měla penis nebo tak něco. Ale každý dotek a líznutí vysílaly vlny rozkoše i do mne." "Oui. Já vím," zašklebil se a promptně tahal deku zpátky. Bude lepší, když tento rozhovor přece jenom dokončí. "Proto se tomu říká sdílená rozkoš. Tu prožívají pouze a jenom životní druhové." "Takže jsi to cítil pokaždé, když jsi mě líbal a hladil?" zeptala se užasle. Přikývl. "No, páni," vydechla, a pak najednou natáhla ruku a štípla ho do bradavky… surově.


274

Cale vyštěkl překvapivou bolestí a udiveně na ni zíral. "Za co?" "Promiň," hlesla a zamračeně ho poplácala po ruce. "Jenom jsem chtěla zjistit, jestli ucítím i bolest." "Ne, takhle to nefunguje," odsekl a třel si postižené místečko. "Hm. Uvažuji, proč vlastně ne." Zakroutil hlavou a v sebeobraně si vytáhl deku až do podpaží. Co kdyby znovu dostala chuť experimentovat? "Pointou je, že rozhodně jsme životní druhové. Pouze životní druhové prožívají sdílenou rozkoš." Natáhl se, uchopil Alex za ruku a zcela vážně dodal: "Miluji tě, Alex, ale pochopím, jestli je tohle všechno na tebe moc kách a pochybuješ o mých citech k tobě. To je v pořádku. Nemusíš věřit jenom mně, Alex. Dokud se mi nenaučíš důvěřovat, věř nanobotům." Alex na něj mlčky zírala a v hlavě jí snad pořádal bůh chaosu mejdan. Všechno se dělo tak rychle, přála si zpomalit. Vždyť byl v sázce zbytek jejího života. Ráda by měla víc času na rozmyšlenou. Naneštěstí věděla, že to byl luxus, na který neměla nárok. Marguerite jí vysvětlila, že se musí rozhodnout brzy. Nemohou ji nechat jen tak běhat po světě s tím, co se dozvěděla. Řekla jí, že nemusí souhlasit s okamžitou proměnou, ale každopádně se musí rozhodnout dříve, než bude smět opustit dům. Bylo to nutné na ochranu jejich lidí. Kdyby připustili, aby o nich každý věděl, nedokázali by takovou dobu uchovat své tajemství. Věděla, že Cale čeká na nějakou odpověď, ale bylo to tak těžké. Myslela si, že ho miluje… nebo k tomu alespoň nevyhnutelně směřovala. V jejích očích to byl nádherný, pozorný, chytrý a sexy chlap. A za sex s ním stálo položit život… a nemýlil se, když říkal, že jim to


275

skvěle klape, a že se navzájem doplňují jako jin & jang. Ale o Jackovi si přece také myslela, že ji miluje. Vsadila by na to život. Tenkrát. A tak se teď příšerně bála, že pokud řekne ano, mohla by udělat další chybu. Na druhou stranu, argumentoval zdravý rozum, pokud řekneš ne, už nikdy Cala neuvidíš. Nikdy. Už nebudou žádné polibky, smích, nemluvě o tom fantastickém sexu. Už nikdy se ti nebude celý rozdurděný pokoušet pomáhat, až si zase umaneš paličatě prokazovat svou nezávislost. Alex zrovna kolísala mezi ano a ne, když se ozvalo klepání na dveře. Z postele prakticky vyskočila se slovy: "Já otevřu." Zaslechla, jak si za ní Cale povzdechl. Bylo jí jasné, že je tím vyrušením zklamaný, jenomže jí se naopak ulevilo. Dostala čas k dobru. Odklad. Otevírala dveře s omluvným úsměvem, ale jen co na chodbě uviděla Sam, proměnil se v šokované: "Jé!" Od chvíle, kdy sem před nějakými čtyřiadvaceti hodinami přijela, jí už nedovolili zajít se na sestru znovu podívat. Trvali na tom, že bude lepší počkat, až se proměna završí, a bude se na to cítit připravená. Nyní na ženu před sebou zírala, bez nadsázky s pokleslou čelistí. Sam se zakulatila. V dobrém slova smyslu. Ačkoli Pepek námořník by byl asi zklamán. Už to nebyla žádná Olive Oyl. Měla masíčko na těch správných místech. A její tváři už oči nedominovaly, ale dávaly jí vyniknout. Díky stříbřitému nádechu duhovek jste se v nich mohli dokonce utopit. A navrch měla zdravé a lesklé vlasy. A její pleť téměř zářila zdravím a štěstím. Byla to tak dokonalá Sam, až to bralo dech. "Inu?" zakřenila se. "Co ty na to?" "Ach můj Bože!" vyvřískla Alex a pevně ji objala.


276

"Vypadáš prostě… fantasticky." "A fantasticky mi taky je," rozchechtala se. Sevřela sestru v náručí a dodala: "A ta zatracená ušní infekce je už taky jednou provždy fuč." "Vážně?" vydechla Alex. Odstrčila ji od sebe, aby se na ni mohla ještě jednou pořádně podívat. Čas od času trpívala Sam chronickou ušní infekcí. Což Alex, stejně jako jejich benjamínkovi Jo, dělalo skutečně velké starosti. Člověka prostě nemohlo nenapadnout, že by to mohl být symptom nějakého skrytého, mnohem zlověstnějšího problému. "Vážně," se šťastným povzdechem potvrdila Sam. Potom koukla sestře přes rameno na Cala a zamračila se. "Přišla jsem nevhod, že ano? Řekli mi, že od okamžiku, kdy jsi sem dorazila, přemýšlíš. Prý hodláš Calovi sdělit, jak ses rozhodla, až se probere. Ale pořád jsi mu nic neřekla, že ne?" "Ty mi čteš myšlenky?" zamračila se Alex. Sam se zasmála. "Ne. To zatím nedovedu. Jenomže Cale nevypadá zrovna šťastně a na první pohled poznám—" "Bude v pohodě." Zatímco vystrkávala Sam ze dveří, Alex se ještě ohlédla a slíbila: "Hned jsem zpátky." Okamžik nato vyšla za ní na chodbu. Zaklapla za sebou dveře a otočila se. "Co mám dělat?" "A s čím jako?" nejistě se optala Sam. "Mám souhlasit, že se stanu Calovou životní družkou… nebo ne?" netrpělivě vyhrkla Alex. Sestra se na ni v tu ránu zamračila. "Marguerite říkala, že Cala miluješ," odtušila zmateně. "Mně to povídala taky," připustila s povzdechem Alex. "No a já si jsem taky celkem jistá, že ano."


277

"Tak řekni ano," vyhrkla Sam. Tón napovídal, že se jí ulevilo. "Ale co když on nemiluje mě?" zakvílela Alex. "Sice tvrdí, že ano, ale to přece říkal i Jack, a jak to—" "Propáníčka, zlato," povzdechla si Sam. "Jack byl osina v… však sama dobře víš kde. Cale by ti nikdy neprovedl to, co on." "To nemůžeš vědět jistě," vystresovaně namítla Alex." "To teda můžu. Je nesmrtelný. S nimi je to jiné. Dej na mě. Taky mi trvalo, než mi to došlo, ale je to tak." Znechuceně potřásla hlavou a zamumlala: "Přísahám, že kdyby máma s tátou byli ještě na světě, dala bych s nimi řeč." Alex překvapeně zvedla obočí. "Máma a táta byli fajn." "Tak proč jsme dopadly takhle?" optala se suše. "Většinou ani nebyli doma, Alex. A když ano, tak nás leda kritizovali a kladli na nás nesmyslné nároky, místo aby nás milovali a podporovali." Zahořkle zkroutila rty. "Víš ty vůbec, že jsem celých osm měsíců nechávala Mortimera v nejistotě, než jsem konečně souhlasila s proměnou? Proč asi? Protože jsem se necítila hodna jeho zájmu. Měla jsem pocit, že to přece musí být nějaký omyl. Že mě nemůže milovat. Byla jsem strachy bez sebe, že si zčistajasna uvědomí, že nejsem dost dobrá a dokonalá, jak to od nás vždycky chtěli máma s tátou. A nemohl za to jenom můj ex, že jsem se cítila takhle. Mohl za to taky fakt, že tu svou zatracenou firmu měli asi radši než nás." Alex na ni prostě zírala, div že jí nevypadly oči z důlků. Znala každý z pocitů, které Sam právě popsala. Zjištění, že sestra se cítila stejně, byl tak trochu šok.


278

"Myslíš, že Jo je na tom jako my?" "Myslím, že ne," povzdechla si Sam. "Je mnohem mladší a obě jsme se o ni staraly a dávaly jí lásku a podporu, kterou jí nedávali najevo naši." Obě se na chvíli odmlčely, a pak Sam spustila: "Vím, že se bojíš, že uděláš chybu. Vím, že je to děsivé. Ale jestli Cala miluješ, tak řekni ano, Alex. Jinak ho navždy ztratíš, stejně jako—" Alex zvedla jedno obočí. "Stejně jako co?" Sam zaváhala, ale pak zavrtěla hlavou. "Nic. Prostě popadni příležitost za pačesy a řekni ano. Vím, že ti Jack ublížil, ale vážně bys raději vynechala ten rok, kdy sis s ním užívala, ještě než tě zradil? Vážně se chceš vzdát staletí s Calem jen proto, že by se v budoucnu mohlo něco pokazit? Je naživu už dva tisíce let a dosud nepotkal životní družku. Teprve až tebe. Dej na mě. Ten tě bude nosit na rukou." "Dva tisíce let?" zalapala Alex po dechu. "Kruciš." Sam se zaksichtila. "Já myslela, že to víš." "Dva tisíce?" "No jo. Přišel na svět 280 let před naším letopočtem nebo tak nějak. Stařík, což?" "To je poněkud slabé slovo, nemyslíš?" suše se optala Alex. "On je vlastně starožitnost." "Jo," přikývla Sam. "Ale ty seš přece na starožitnosti vysazená odjakživa. A pořád vypadá k světu." Alex odfrkla smíchy, vzdychla a unaveně si prohrábla vlasy. "Vypadáš pěkně zdrchaně, kamarádko," soucitně konstatovala Sam. "Nespala jsem, co jsem tady. " Sam zvedla obočí. "Pročpak?" "Přemýšlela jsem. Snažila se rozhodnout, co mám


279

dělat." "Alex, vyčerpaná jsi jaktěživ nic rozumného nevymyslela. Běž se vyspat. Spánek ti pročistí hlavu, teprve pak budeš schopná o něčem rozhodovat." "Máš recht," ušklíbla se Alex. Když byla utahaná, odjakživa mívala v hlavě mlhu. A momentálně byla víc než jen utahaná. Snad nikdy v životě nebyla unavenější. Na duši i na těle. Napadli ji, vztah s Calem se dostal na další úroveň… a pak tu byla ta věc s upíry. Seběhlo se toho moc najednou, a na její vkus moc rychle. I po celonočním spánku bude těžké to strávit, ale bez něho to bylo zhola nemožné. Spánek byl rozhodně dobrý nápad, ale čekal na ni Cale. "Já mu povím, že sis šla odpočinout," tiše řekla Sam, když Alex zdráhavě koukla na dveře ložnice, před kterými stály. "Díky," hlesla s úlevou a vyrazila do pokoje, kam ji prve odvedla Marguerite na jejich rozhovor, mezi námi děvčaty. "Alex." Zastavila se u dveří a tázavě se ohlédla. "Mám tě ráda," tiše řekla Sam. "Nezáleží na tom, jak se rozhodneš. Chci, abys věděla, že tě mám ráda. Nikdy na to nezapomeň." Alex se užasle usmála. "Já tě mám taky ráda, Sam." Sestra jí úsměv oplatila, ale jaksi smutně. Otočila se a zamířila do Calova pokoje. No a Alex se znovu obrátila ke svým dveřím. Mít tak průvodce vlastním životem. Nějaký návod k použití. Ruku na srdce, kdo by o něj nestál? Prostě chtěla, aby jí někdo pověděl, co má dělat. Které rozhodnutí je správné. Měla by bez rozmýšlení skočit po lásce nebo by bylo moudřejší prostě stát na břehu a přihlížet, jak bárka lásky mizí v dáli?


280

"Bárka lásky?" zopakovala znechuceně a vešla do svého pokoje. Hloupnu. Ano, tímto se to potvrzuje. Rozhodně se musím vyspat.


281

17. KAPITOLA Alex se probudila, slastně si povzdechla a pořádně se na posteli protáhla. Cítila se báječně. Dokonce absolutně báječně. Sotva si lehla, usnula jako dudek. A zdály se jí pěkně erotické sny, s Calem v hlavní roli. Zatraceně, ve snech byl stejně dobrý jako v reálném životě. A nejenže ji v říši snů řekněme opečovával svým tělem, navíc nelenil a pověděl jí několik moc pěkných věcí. Prý ji miluje celičkou. Nosíkem počínaje a tou její tvrdohlavou vůlí dokázat, že dokáže všechno, co si vezme do hlavy, konče. Také řekl, že ji bude milovat navěky. Jasně, mohl to být pouhý sen, ale hodlala ho považovat za dobré znamení a říci ano. Dokonce i jediná noc s ním stála za bolest zlomeného srdce, která by ji mohla v budoucnu čekat. Kromě toho před ničím neuhýbala ze strachu, to neměla v povaze. Jinak by se nikdy nechopila příležitosti a z díry ve zdi by nevydupala svou první La Bonne Vie… ani druhou, když na věc přijde. Po tom všem, co prodělala, musela být fakt neuvěřitelně vyčerpaná. Jedině tím se dalo vysvětlit, proč byla v době, kdy se probral uzdravený Cale, tak zmatená a nerozhodná. Něčí zaklepání přitáhlo její pozornost ke dveřím. Posadila se na posteli, podívala se na ně a špitla: "Ano?" "Dobré ránko," zvesela zazpíval Cale, jen co otevřel dveře a vplul dovnitř. "Nebo spíš večer. Už je celkem pozdě." "Ahoj," usmála se a nadmíru zvědavým pohledem přelétla z podnosu v jeho rukách, k nákupní tašce, kterou měl přehozenou přes rameno.


282

"Nesu ti něco na zub, a taky něco na sebe. Po snídani si to obleč," nakázal s tajuplným úsměvem, zatímco do nohou postele pokládal tác. Ohromnou tašku složil vedle něho. "Děkuji," vydechla překvapeně a zadívala se na podnos. Sendvič a šálek kávy, ze které se voňavě kouřilo. Koukla po Calovi. Mířil ke dveřím stejně rychle, jako do nich prve nakráčel. "Dej si na čas. Sejdeme se dole," řekl zlehka těsně předtím, než vyklouznul ze dveří a zavřel za sebou. Alex znovu pohlédla na podnos, odhodila pokrývky a přelezla na konec postele, aby dosáhla na kávu. Nutno říci, že na luxusní kávu. Se smetanou a jedním cukrem, přesně tak, jak to měla ráda. Pousmála se a při tom ji napadlo, že se Cale naučil znát její libůstky a nelibůstky vpravdě závratnou rychlostí. Kafe bylo senzační, ale to byl i sendvič s opečenou slaninou, salátem a rajčaty. Obojí s chutí spořádala ještě dřív, než se natáhla po tašce s oblečením. Byla obrovská a ona rychle zjistila proč. Jedny čisté džíny, huňatý svetr, kalhotky a podprsenka. Tím však výčet ani zdaleka nekončil. Také tam byla lyžařská souprava, tlusté ponožky, ušanka, rukavice, nemluvě o pořádných botách. Tohle zavánělo výšlapem. Ještě si dala bleskovou sprchu a byla připravená na oblékání. Když se jí v těžkých pohorkách podařilo sestoupit ze schodů, našla Cala – vystrojeného stejně jako ona – čekat u předních dveří. Mohla jen doufat, že tam nečekal dlouho. "O co kráčí?" vyhrkla zvědavě, jen co se doplahočila k patě schodů. "A kde jsou vlastně všichni?" "Bricker s Mortimerem vzadu v garáži. A Sam je v kuchyni. Něco kuchtí," odpověděl Cale, zatímco se obracel, aby jí otevřel přední dveře. "Pojďme."


283

"Kampak?" Alex vyhlédla na noční oblohu plnou hvězd a poslušně vyšla ven. Při pohledu na čekající sněžný skútr se však překvapením zase zastavila. "Co to jako—?" "Onehdy jsi mi říkala, že ses odjakživa chtěla svézt na sněžném skútru, ale nikdy sis na to neudělala čas. No a tak jsem poprosil kluky, aby mi jeden vypůjčili," oznámil Cale, zatímco ji vedl ke stroji. Ze sedadla vyndal dvě jezdecké helmy, jednu jí podal, druhou si nasadil na hlavu sám. Alex přilbu jen držela v rukách a mlčky na něj zírala. Vybavovala si rozhovor, o kterém mluvil. Žasla, že si na něj vzpomínal, ale ještě mnohem víc ji udivilo, že si dal práci s půjčováním sněžného skútru, jen aby se mohla svézt. "Russell mi ukázal, jak se to řídí. Vezmu tě na projížďku. A pak tě to taky naučím, abys mohla na oplátku povozit ty mě," slíbil a nastartoval. Tím vzala veškerá konverzace za své. V hlasitém řevu motoru bylo mluvení vyloučené. Když se Cale otočil a ukázal jí, ať jde za ním, Alex si nasadila přilbu a popošla kupředu. Jenom při tom mlčky kroutila hlavou nad tím, že si dal takovou práci. Bylo to od něho opravdu moc milé a nebylo to poprvé, co se zachoval takto pozorně. Ten den, kdy se spolu vydali do starožitnictví, jí náramně rychle došlo, že v životě v žádném nebyl. Měla vážné podezření, že to navrhl pouze proto, aby ji potěšil, a během nuceného odpočinku po úrazu hlavy udržel v dobré náladě. Neměla ponětí, jak se vůbec dozvěděl, že má zálibu v antikvárních kouscích, ale tušila v tom prstíky Sam. A pak tu také bylo převzetí obchodní stránky podnikání, což jí umožnilo vrátit se k vaření. Sice věděla, že sám


284

dává před vařením přednost papírování, ale pravda byla taková, že nemusel dělat ani jedno. Přestože tady byl na dovolené, obětoval volný čas, aby jí pomáhal. Byl to velice velkorysý a štědrý muž. Cale obkročmo nasedl na stroj a pobídnul ji, aby se usadila za něj. Jakmile to udělala, sáhl za záda, uchopil ji za ruce a obtočil si je kolem hrudi. Náhle zařval motor sněžného skútru ještě mnohem hlasitěji, načež poskočili vpřed, a Alex se ho bez pobízení chytila pevněji. To už ujížděli po předním dvoře. Když zatočil a skútr se s nimi rozletěl do kopečku, vedlejšího to efektu odklízení sněhu z chodníku, zapištěla a schovala si hlavu za jeho záda. Přistáli s notným heknutím a hned vystřelili kolem domu na zadní dvorek. Zpočátku měla Alex příliš mnoho práce s držením, než aby věnovala pozornost čemukoli jinému, ale když Cale zamířil ke stromům, konečně se rozhlédla okolo sebe a bezděky zatajila dech. Větve hustých jehličnanů byly bohatě obtížené novým sněhem, který ve světlech skútru jiskřil. Co však opravdu zářilo, byly duby a javory. Měly větve obalené ledem z minulé sněhové nadílky, která roztála a zmrzla, a když na ně dopadlo světlo, třpytily se jako diamanty. Bylo to překrásné. Vzápětí ji Cale překvapil tím, že náhle zastavil, a pak prostě seděl a rozhlížel se. Po chvilce vyslovil přesně to, na co sama myslela. "Krása, viď?" Usmála se a se zašeptáním: "Miluji tě," ho objala pevněji. Strnul, prudce se na sedadle otočil a zvedl hledí své přilby, aby na ni lépe viděl. "Cože?" Alex si také zvedla hledí a pevným hlasem prohlásila: "Miluji tě a jsem ochotná se proměnit." Místo, aby z toho měl radost, Cale se kupodivu


285

zamračil. "Víš to jistě? Chci říci, dnes ráno v mém pokoji ses zdála zmatená a vystrašená a—" Rázně ho přerušila: "Dneska ráno jsem byla vyčerpaná," a ještě poukázala: "Mám za sebou pár krušných dní. Hodně se toho semlelo a já se moc nevyspala. Ráno jsem byla zhuntovaná." "A teď?" hlesl nejistě. "Teďka jsem vyspaná do růžova," řekla něžně. "A přestože se pořád bojím, že si natluču duši, miluji tě. Mám pocit, že za to riziko to stojí." "Přál bych si, aby ses nebála," zašeptal, zvedl ruku v rukavici a jedním prstem ji pohladil po líčku. "Kéž bych tě dokázal přesvědčit, že tě miluji a neublížím ti." "To svede jen čas." Cale ji pevně objal a povzdechl si. "Doufám, že nikdy nenarazím na toho tvého Jacka. Bylo by moc těžké nezakroutit mu tím jeho zatraceným krkem za to, že ti tolik ublížil." Alex se mu zasmála do prsou. "To nebyl jenom Jack. On byl jen pařížskou šlehačkou na dortu všech těch událostí, které způsobily, že jsem taková, jaká jsem. Mimoto ses s ním už setkal. Nebo jsi s ním minimálně mluvil." "Cože? S žádným Jackem jsem se nesetkal." "Jacques Tournier," upřesnila suchým tónem. "Peter tvrdil, že se mi tě Jacques pokusil přebrat a najmout si tě pro sebe. Nebo snad ne?" "Ano, to ano. Volal mi. Ale představil se jako Jacques, a ty teď povídáš, že je to tvůj Jack?" zamračil se. "On není moje nic," ušklíbla se a vysvětlila: "Jako Jacka jsem ho poznala na škole. Předtím, než otevřel Chez Joie, si legálně změnil jméno na Jacques Tournier.


286

Myslím, že francouzské jméno mělo nahradit diplom z francouzské kuchařské školy. Vždycky to byl osel," dodala břitce. "On je teď tvůj největší konkurent?"otázal se Cale pochmurným hlasem. Přikývla. "Prakticky ano. On—" Vtom se bez varování obrátil a nastartoval. Překvapeně zmlkla a zamračila se, protože se nemohla optat, co to do něho tak najednou vjelo. V řevu motoru by ji neměl šanci uslyšet. Když najednou vyrazil vpřed, nezbylo jí, než držet sebe i pusu. Nijak zvlášť ji nepřekvapilo, že zamířil rovnou zpátky, ale dělala si starosti. "Co se stalo?" vyhrkla, sotva se ocitli před domem a Cale zase vypnul motor. "Nic," zabručel, slezl ze stroje a rázoval do domu. "Musím s někým mluvit." Přimhouřila oči a utíkala za ním. "Nepůjdeš po Jackovi, že ne?" Místo odpovědi vešel dovnitř a zařval: "Sam?" "Jo?" rádoby švagrová vystrčila hlavu ze dveří kuchyně, obočí tázavě zvednuté. "Mohla bys zavolat Mortimerovi a Brickerovi dolů do garáže a požádat je, aby sem přišli? Buď tak hodná," poprosil, zatímco si zouval boty. "Musím s nimi něco probrat. Je to důležité," dodal ještě, jen co se vypořádal s obuví a vykročil po schodech nahoru, stále komplet v mundůru na skútrování. Alex šťavnatě zaklela, skopla boty a rozběhla se. "Cale, okamžitě mi vyklop, o co tady jde." "O nic, s čím by sis ty musela dělat starosti," ujistil ji. Zatím už stačil vyjít na chodbu nad schody. "Jenom musím něco zařídit." Vešel do svého pokoje.


287

"Kecáš," odsekla mu těsně za patami. "Máš namířeno za Jackem, a to je prostě pitomost. Byl to jen dětinský románek. Nic neznamenal." "Pořád má na tebe vliv, z čehož plyne, že ty můžeš mít pořád vliv na něj," odtušil nepřítomně, při tom si svlékal venkovní overal. Zastavila se a nechápavě na něj zírala. "O čem to mluvíš? Tím myslím, já vím, že jsem říkala, jak mě to tenkrát vzalo, ale byla to jen jedna věc navíc. Žádný konec světa. A rozhodně to už v současnosti neznamená nic pro něj. Nikdy mne nemiloval." "Alex, kvůli vztahu s tebou, a kvůli přistižení při krádeži tvého receptu, ho s ostudou vyrazili z kuchařské školy," namítl netrpělivě. Přilbu a rukavice mrskl na postel a začal rozepínat zip bundy. "Samozřejmě ho to pořád ovlivňuje. Nejspíše to klade za vinu právě tobě. Lidi jako on všechno rádi překroutí. Vlastní slabiny tak mohou hodit na někoho jiného." "Ale—" "Otevřel si tu svou Chez Joie předtím nebo až potom, co sis ty otevřela La Bonne Vie?" položil otázku otázek, odhodil bundu na postel a začal pracovat na svlékání spodního dílu soupravy. "Asi šest měsíců potom," odpověděla. Ne, že by jí bylo jasné, co to má s čím společného. "Jak daleko je od tvé restaurace?" Alex se zamračila a přihlížela, jak vystoupil z kalhot. Zůstal v džínách a svetru. "Nevím. Daleko to není. Když je hezky, dojdeš tam pěšky." "A ty si vážně myslíš, že je to náhoda? Otevřel restauraci nabízející francouzskou kuchyni. Jako ty. Tady v Torontu. Tak blízko té tvojí. A jen o pár měsíců později?" optal se s rukama v bok.


288

Tou otázkou ji překvapil. Zamrkala a přiznala: "No, já o tom nikdy takhle nepřemýšlela." "A změnil si jméno na Jacques Tournier, aby si dodal na důvěryhodnosti, protože on – na rozdíl od tebe – nemá štempl na diplomu z kuchařské školy," dodal suše a hned nato se zamračil. "Tohle jsi mi fakt měla povědět mnohem dříve." "Neřekla jsem ti to, protože to nebylo důležité," namítla defenzivně. "A pořád není." "Kde hoří?" zeptal se Bricker, vcházející do místnosti s Mortimerem v závěsu. "Jacques Tournier, majitel Chez Joie, největší konkurent Alex, je také Jack Turner. Ten zmetek, co Alex v kuchařské škole popletl hlavu. Za to, že jí ukradl recept, ho nakonec vyrazili," zrekapituloval Cale, jako by měli porozumět skrytému významu, který Alex pořád jaksi unikal. A k jejímu notnému úžasu to těm dvěma, na rozdíl od ní, asi vážně došlo. "Zajímavé," zvolna odtušil Bricker. "Mnohem víc než jen zajímavé," suše poznamenal Mortimer. "Ďábelská náhodička, jen co je pravda." Alex vykulila oči a zděšeně se obrátila na Cala. "Tys jim to o Jackovi vyslepičil?" "Brzdi, hlavně mu neutrhni hlavu ani nic jiného. Trpce bys litovala. Nebyl to Cale, ale Sam. Pověděla nám, že ti nějaký mládenec na kuchařské škole zlomil srdce a ukradl závěrečný projekt," nepřítomně prohodil Bricker. Tvářil se zamyšleně, očividně zvažoval důsledky Calových slov. "Možná by nebylo od věci, navštívit Chez Joie," tiše navrhl Mortimer. Alex se k němu užasle otočila. "Proč? Tohle je hloupost. Co—?" Sotva ucítila nepříjemně povědomé


289

čeření v hlavě, zmlkla a Brickera s Mortimerem proklála rozzuřeným pohledem. "Hned toho nechte. Jestli se chcete něco dozvědět, zeptejte se. Laskavě se mi nehrabte v hlavě." Bricker zvedl obočí. "Je vnímavější než většina ostatních. Ucítila, jak šťourám." Jenom se zamračila. "Co ses snažil zjistit?" "Dobrý, našel jsem to," pokrčil rameny, pohlédl na Cala a oznámil: "Žádné z těch událostí si nedala dohromady." "Jakých událostí?" procedila skrz skřípající zuby. Cale popošel za ní a vzal ji za ruce. "Zlato, poslední dobou jsi měla spoustu nečekaných zádrhelů a problémů." "Ano, toho jsem si ráčila všimnout," odsekla. "Celé měsíce se na mě valí jedna pohroma za druhou." "No, já si nemyslím, že je to jen smůla." Strnula. "Co tím chceš říci?" Váhal a po chvilce spustil: "Když jsem zjistil, jaké potíže tě postihly, dostal jsem strach. Připomnělo mi to mou rodinu." "Tvou rodinu?" podivila se a potřásla hlavou. "Čím?" "Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že mí bratři byli všichni vojáci?" "Vlastně jsi řekl bojovníci, a potom tvrdil, že za to může tvoje chabá angličtina a myslel jsi vojáky," vybavila si někdejší rozhovor… hned nato si vzpomněla, kolikže je mu podle Sam let a zvedla k němu oči. "Tys skutečně myslel bojovníky, že ano?" Přikývl. "Můj otec se nechával najímat jako žoldák. Jak se mým rodičům rodil jeden kluk za druhým, dával každému bojový výcvik, až z nás časem vznikla malá armáda. Byli jsme považováni za nejlepší v branži, ale


290

měli jsme konkurenta. Jiného nesmrtelného, Nigera Malumuse. Měl vlastní armádu ze svých synů a soupeřili o tytéž zakázky. Dokud byly obě skupiny malé, o nic moc nešlo. Často byly najaty obě dvě a bojovaly bok po boku. Tak to šlo celá staletí. Ale jak obě strany početně narůstaly, bývala najata jedna nebo druhá, už ne obě dvě. A tak začali o zakázky soupeřit. Zpočátku šlo o přátelské soutěžení, ale postupem času bylo soupeření čím dál méně přátelské… a pak nás postihla smolná série," vyprávěl smutně. "Náhlé nehody, zčistajasna splašení koně shazující jezdce, zničehonic nefunkční zbraně, drobné požáry ve stájích." Cale si povzdechl a unaveně si prohrábl rukou vlasy. "Tenkrát jsme si to neuvědomili, ale jeden z našich mužů byl zrádce. Byl za ty nehody placený. Ale nehody byly jen předkrm. Niger pracoval na naší likvidaci. Na odstranění svého konkurenta, a to jednou provždy." "Co se stalo?" zeptala se tiše Alex, když se odmlčel. Zakroutil hlavou. "To je na tom to peklo. Nevíme jistě. Jednoho dne dorazil posel s údajnou nabídkou práce. Otec a osm z jedenácti bratrů vyrazilo." "Proč jen osm?" "Ráno mě shodil kůň. Jedna z těch nehod, co se stávaly v jednom kuse," poznamenal hořce. "Zlomil jsem si záda při pádu ze svého obvykle věrného koně, který se zčistajasna splašil a hodil mě do stromu. Ještě pořád jsem se hojil. A pokud jde o mé dosud žijící bratry, nejstarší Darius žil se svou novou životní družkou kus cesty od nás. No a bratra Caleba poslali pro něj, aby pak otce s ostatními cestou dohnali." Na moment se odmlčel, polknul a zavřel oči. "Caleb s Dariem je dohonili dříve, než předpokládali. Pouhou hodinu od naší tvrze. Padli do nějaké léčky a byli


291

zmasakrováni do posledního muže. Všem usekli hlavu a nechali je hnít na kraji cesty, jako pouhý odpad." "To je mi líto," vydechla Alex a stiskla mu ruce. Tohle si nedokázala ani představit. V jediné noci ztratit osm bratrů a otce. Povražděných pro pouhých pár zakázek. "Co se stalo s Nigerem Malamusem a jeho syny? Dopadli je někdy?" Cale se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. "Nakonec o ně bylo postaráno," zašeptal. "Ale to mi otce ani bratry nevrátilo." Podívala se dolů na jejich propletené prsty a zavrtěla hlavou. "Je mi to líto, Cale, nedokážu si představit utrpení z tak obrovské a tragické ztráty, ale skutečně nechápu, jak to souvisí s Jacquesem." "Vážně ne?" otázal se tiše. "Vidím tentýž vzorec. Konkurence, zádrhely, dodávky nesprávného zboží…" "Měla jsem doopravdy špatného projektového manažera. Proto jsem ho taky vyrazila," upozornila netrpělivě. "A ten požár těsně potom, cos dům koupila?" optal se Bricker. "Elektrický požár," vyhrkla. "Byl to starý dům, staré rozvody." "Co to napadení před restaurací?" připomněl Mortimer. "Pokus o krádež," řekla pevně. "A ten pickup, který mě vytlačil ze silnice?" ponuře se otázal Cale. Zamrkala překvapením. "Jsem si jistá, že to byl jen opilý řidič." "Alex," okřikl ji. "Vím, že se poslední dobou vyskytlo mnoho problémů. Věř mi, že já to dobře vím," dodala smutně.


292

"Ale všechno to byla jen pouhá smůla. Nemyslím si, že by za tím někdo byl. Nikdo nemá nejmenší důvod k tomu, aby mi chtěl ublížit. A už vůbec ne Jacques. Pro smilování boží, má-li někdo právo toho druhého nenávidět, pak jsem to já. A já k němu nenávist necítím." "No, někdo to chce," suše odtušil Bricker. "Proč jsi to řekl?" podivila se. Mortimer pohlédl na Cala. "Tys jí o tom neřekl?" "Co mi neřekl?" zamračeně se obrátila na Cala. Vypadal smrtelně vážně. "Když mě vytlačovali ze silnice, začal jsem se pokoušet převzít nad tím šoférem kontrolu, abych ho vrátil do jeho pruhu. Napadlo mě, že je opilý nebo má infarkt." "To asi ano," promptně přitakala. "Nedokázal jsi ho ovládnout?" "Nedostal jsem příležitost. Zatroubila jsi a vyrušila mne. Rozhlédl jsem se a s hrůzou zjistil, že mám namířeno do betonového svodidla. Vykašlal jsem se na starosti o řidiče a soustředil se na to, jak se mu vyhnout. Ale i když jsem nestihl řidičovy myšlenky přečíst, alespoň jsem stačil vycítit jejich aroma ještě předtím, než jsi na mě zahoukala." "Aroma jeho myšlenek?" optala se zmateně. "Mysl lidí je…" zamračil se. "Představ si ji jako jídlo. Cítíš ho dříve, než si do něho skutečně kousneš, a už ta vůně dává tušit, jak bude chutnat." "Naše mozky páchnou?" užasla. "Ne," uchechtl se tiše. "Ale vyzařují povšechný dojem, který vycítíš dříve, než pronikneš do myšlenek a dotkneš se jich. Například před vstupem do mozku opilého bys cítila zmatek a nesoustředěnost. Nebo paniku a bolest před dotekem někoho postiženého infarktem." Počkal, dokud nepřikývla na srozuměnou, a


293

pokračoval: "Ten řidič nebyl to ani ono." Alex cítila, jak jí srdce usedá. "Co byl teda zač?" "Háraly v něm velice intenzivní pocity. Snad nejlépe by to asi vystihlo slovo zášť," zašeptal. "Jsem si docela jist, že přesně věděl, co dělal. Záměrně mě vytlačil ze silnice." Alex se zamračila. "Kdo by ti to udělal?" "Nemyslím si, že věděl, že to jsem já. Bylo to tvoje auto," upozornil tichým hlasem. Zírala na něho a oči jí div nevypadly. Představa, že by jí mohl chtít někdo ublížit, brala Alex pevnou půdu pod nohama, ale pak zase zavrtěla hlavou. To prostě není možné. Celé je to absurdní. Proč by se ji měl někdo snažit schválně smést ze silnice? "Zatímco jsem se uzdravoval, Bricker seděl na telefonu," navázal Cale, stále stejně tiše. "Policii tu nehodu nikdo nenahlásil. A nikdo se ani neobjevil v žádné z mnoha autoopraven, co jich ve městě je, s poškozením, které musel pickup utrpět při tom, jak jsme jeli takříkajíc kapota na kapotu. Nevíš, jakým vozem jezdí Jacques?" Zamračeně zavrtěla hlavou, potom zčistajasna udělala čelem vzad a vyrazila z pokoje. "Alex? Kampak jdeš?" zeptal se Cale, zatímco ji následoval kolem Mortimera a Brickera. Ani se neohlédla, aby zjistila, jestli jdou za ní, ale slyšela kroky, jak trio dusalo dolů po schodech. "Alex," netrpělivě zopakoval Cale, když ji u paty schodů popadl za ruku a zastavil. "Jdu zjistit, čím jezdí Jacques," odsekla, setřásla jeho ruku a už si to metla do kuchyně. Byla tam Sam, a když Alex se třemi muži v závěsu vletěla dovnitř, překvapeně se otočila. "Co se stalo?"


294

Alex ji i otázku ignorovala. Pořád byla trochu naštvaná, že si sestřička pouštěla pusu na špacír a Brickerovi a Mortimerovi vyžvanila, že měla poměr s Jackem. Došla k telefonu na lince, ale zaslechla Mortimera šeptat a věděla, že všechno vysvětluje. Bylo úterý, sedm hodin večer. La Bonne Vie měla zavřeno, zato Chez Joie byla otevřená sedm dní v týdnu. Mark bude v práci, tím pádem se nemohl jít povyrazit s Bev, proto vytočila číslo k ní domů. Ulevilo se jí, že to po několika málo zazvoněních vzala. Jen co však zaslechla dívčin hlásek jako konipásek a podezřelé odfrkování, úleva rychle vzala za své. "Bev? Jsi okay?" vyhrkla celá vystrašená, že se holka cestou domů nastydla. "Alex?" ozvalo se pípnutí přiškrceného hlasu. "Ano, jsi v pořádku?" zopakovala. "Já?" prakticky vyvřískla kolegyně. "Ach můj Bože. Mně je strachy špatně o tebe. Byla jsem tak vytočená, já—" "Jsem v pohodě," skočila jí do řeči Alex a jen vrtěla hlavou. Když jí po tom napadení ještě z nemocnice volali, stála těsně vedle Cala. Přece Bev jasně řekl, že jsem v pořádku, propánakrále. "Mám akorát bouli na hlavě. Ten chlápek, co mě napadl, nedostal díky tobě šanci, nějak hůř mi pocuchat fasádu." Bev najednou zavrčela: "Ten bastard." Alex zvedla obočí, ale řekla pouze: "Koukni, volám jenom proto, že mě napadlo, jestli čirou náhodou nevíš, jakým autem jezdí Markův šéf." "Jacques?" zhnuseně vyprskla Bev. "Ne, nevím, a ani to vědět nechci. To je ale kretén. Představ si, že Markovi navykládal jakousi báchorku o tom, žes měla příšernou havárku. Prý to viděl ve zprávách. Tvrdil mu, že z tvého


295

auta je harmonika a vypadá to na smrťák. Vyzvídal, jestli jsem něco neslyšela, nebo jestli nevím, co bude s restaurací. Mark mi samozřejmě hned zavolal, a od té chvíle jsem na prášky. Volala jsem ti domů, a když to tam nikdo nebral, pokoušela jsem se najít telefon na tvoje sestry, abych mohla zavolat jim. Dokonce jsem obvolávala špitály a policajty, a snažila se o tobě získat nějaké informace. Už když mně ani oni nebyli schopní nic říct, mělo mi dojít, že ten špinavec lhal." Se sluchátkem u ucha se Alex pomalu obrátila na Cala, Mortimera a Brickera. Jediný pohled na jejich zachmuřené tváře stačil, aby pochopila, že všechno slyšeli. Jacques vyrazil po mé stopě, aby mě dostal, uvědomila si zděšeně. Už věděla, že Bricker s nějakými maníky místo havárie uklidili. Auto odvezli, takže ho nikdo nenajde a nezačne klást otázky. Nikdo, vyjma lidí v tomto domě, o havárii nevěděl… ovšem kromě řidiče černého pickupu. Nikde ve zprávách o tom nepadlo jediné slovo. Jacques lovil informace a celé si to vymyslel, jen aby se k nim dostal. "Bev, jsem u Sam. Opiš si číslo z displeje telefonu, a kdybys mne potřebovala, zavolej," řekla Alex a stiskla tlačítko na ukončení hovoru. "Ehm, naše číslo se jí neukáže. Není v seznamu a je blokované," oznámil Bricker, jakmile položila sluchátko. Jen mávla rukou. Momentálně jí na tom nijak extra nezáleželo. Podívala se na Cala. Z úst jí vyšlo jediné slovo: "Proč?" Okamžitě pokročil vpřed a vzal ji do náruče. Objímal ji a hladil po zádech na uklidněnou. "Já nevím, miláčku. Ale zjistíme to." "Ano, zjistíme," pochmurně přisvědčila a odtáhla se, aby se na něj rozhodně podívala. "Jdu s vámi."


296

Cale otevřel pusu, tušila, že mínil protestovat, ale Mortimer ho předešel. "Obávám se, že to nemohu dovolit." Alex se Calovi vytrhla, obešla ho a probodla sestřina kluka rozezleným pohledem. "Nemůžeš to dovolit?" optala se zostra. "Kdo si do pekla myslíš, že seš? Nemůžeš mě zastavit, pokud chci odejít." "Ehm, no… vlastně může, Alex," ozvala se Sam mírným hlasem. "Je to jeho práce." Alex přimhouřila oči a obrátila je na Mortimera. "Takže žádná kapela, co? Chápu to správně?" Mortimer se tak zašklebil, až z toho Bricker vyštěkl smíchy. "Od začátku nemůže tuhle krycí historku vystát." Alex si povzdechla. Mělo ji to napadnout. V tomto domě byla už vícekrát a nikdy tady neviděla ani jeden jediný hudební nástroj. Proč jí to nedošlo už dříve? Pravděpodobně proto, že mi to nedovolili, odpověděla sama sobě. Ježíši. Byli to vlastně takoví malí polobohové, ovládali lidi a aranžovali věci podle libosti. Znechuceně potřásla hlavou. "Tak co jste vlastně zač?" "Upíří poldové," okamžitě odpověděl Bricker. Mortimer s Calem se otřepali. Zdálo se, že ho jejich bolestná reakce obveseluje, a svěřil jí: "Obstarožní našinci nemají slovo upír zrovna v lásce." "A ty bys je neměl mít rád jakbysmet. Upíři jsou—" "Mnohem víc sexy než nesmrtelní," rezolutně přerušil námitku. "Hrome, dneska jsou přece v kurzu. Kdybychom vyšli na svět a říkali si upíři, byli bychom mnohem populárnější." "Jasně, protože taková spousta lidí jsou nekrofilové a hledají nemrtvé milence," zasmála se Sam. "O tom dost pochybuji, Brickere."


297

"Vraťme se k tématu." Mortimer vážným hlasem debatu utnul a obrátil pohled k Alex. "Obávám se, že odtud nesmíš odejít, dokud se nerozhodneš, jestli budeš Calovou životní družkou nebo ne." "Už se stalo. Venku jsem mu řekla, že budu jeho životní družkou," vzala mu vítr z plachet. "Ach, díky Bohu!" Sam proletěla kuchyní a pevně ji objala. Ohromně se jí ulevilo. Kapánek pevněji, než si vůbec uvědomuje, pomyslela si Alex, když se jí začalo nedostávat vzduchu. "Sam, zlato, jsi teď drobet silnější, než si uvědomuješ," něžně zasáhl Mortimer. "Možná bys chtěla pustit Alex dřív, než ji udusíš." "Jéje, promiň!" Sam dopřála sestře kyslík a na omluvu ji pohladila po ruce. "Omlouvám se, jsem jenom strašně šťastná." Znovu ji objala, tentokrát něžněji, a švitořila: "Tolik jsem se bála, že odmítneš, a oni ti pak vymažou vzpomínky, a už se nikdy v životě neuvidíme." Alex se zamračila. "Chtěla jsi říci, že Cale už mě nikdy nebude smět vidět." "Ne. Protože jsme teď nesmrtelné, nesměly bychom tě vídat ani my s Jo. Mohlo by to vzkřísit vzpomínky a to oni nemohou připustit. Byla bys pro nás navždy ztracená." Alex na ni nechápavě zírala. Měla pocit, jako by právě dostala ránu do žaludku. Potom zaječela: "Jo je taky nesmrtelná?" Sam sebou škubla, načež s provinilým kukučem přisvědčila: "Jo. Nicholas ji proměnil jen pár dní po tom, co se seznámili." "Proč jste mi o tom nepověděly?" zuřila Alex. "Už to, žes mi neřekla o Mortimerovi, bylo dost hrozné. Nicméně to tak trochu dokážu pochopit. Ale Jo? Naše


298

malá sestřička? Tos mi říct měla!" "Oni by mi to nedovolili," ihned se ohradila Sam. "Báli se, že by to ovlivnilo tvoje rozhodnutí, jestli přijmeš Cala za životního druha a proměníš se, nebo ne. Proto jsem ti nesměla prozradit, že pokud odmítneš, ztratíš také nás." Alex se obrátila, aby zlostným pohledem sežehla trojici mužů, ale už tam nebyli. Využili okamžiku, kdy nedávala pozor, a po anglicku se vytratili z domu.


299

18. KAPITOLA Alex se na gauči pohroužila do lehké dřímoty, ze které ji o něco později vytrhlo vrznutí otevíraných hlavních dveří. Sotva zaslechla, že dovnitř pochodují muži, posadila se a napjatě pohlédla do haly. Sam se okamžitě zvedla a odešla se s nimi přivítat, ale ona zůstala, kde byla. Skoro se zdráhala dozvědět se, co se stalo. Nechtělo se jí věřit, že v té její smolné sérii měl někdo prsty, ale hovor s Bev ji přesvědčil, že Jacques vytlačil její vůz ze silnice… což naznačovalo, že by mohl mít něco společného i s ostatními problémy, na které poslední dobou narážela. Podle ní to byla naprostá pitomost. V jejich vztahu přece byla poškozenou stranou ona. Proč si sakra usmyslel, udělat jí ze života takové peklo? Cale se objevil na prahu a prošel pokojem až k ní. Alex zahlédla, jak Sam odváděla Mortimera a Brickera do kuchyně. Nechávali je o samotě. Tak to asi nebudou dobré zprávy, usoudila, když se před ní Cale zastavil. "Mohu se posadit?" zeptal se a hleděl na ni podivně ostražitě. Alex se přistihla, že se ironicky usmívá. Nebyl si jist, zda je vítán. Aspoň že věděl, že takhle se odtud beze slova vykrást, byla pěkná rošťárna. "Ano, jistě," zamumlala. Vyčkala, dokud neusedl vedle ní, načež se pootočila a posadila se do tureckého sedu, čelem k němu. "Tak co?" zeptala se. "Co se stalo? Udělal to?" Cale si zhluboka povzdechl a spustil: "Když jsme dorazili do restaurace, už tam nebyl. Vypadá to, že sotva jsi zavěsila, Bev zavolala Markovi. Nejprve se ho optala, jakým autem jezdí Jacques, aby ti mohla tu informaci


300

předat. Potom na něj vyjela, co za debila může vykládat, žes měla autonehodu, když jsi v pořádku. Mark o jejím telefonátu za tepla pověděl Jacquesovi, a ten okamžitě odešel." Ušklíbl se. "Domysleli jsme si, že si nadělal do kalhot, protože ses zajímala, jakým autem jezdí… černým pickupem, jen tak mimochodem. Podle Markových vzpomínek jím jezdil až do pondělka, kdy se u restaurace objevil v autě z půjčovny a tvrdil, že má vůz v mototechně." Alex si s tichým povzdechem pročísla rukou vlasy. Nemohla neuznat, že to už byl pořádný důkaz. Podle všeho se ji v pondělí ráno Jacques pokusil smést ze silnice. Jejím jediným štěstím bylo, že za volantem seděl Cale. Ne, že by ji těšilo, že se zranil, ale ona sama by to vůbec nepřežila. "Předpokládám, že jste se potom zajeli podívat k němu domů." Když se Cale zdál být překvapen, pokrčila rameny. "Mortimer a Bricker jsou upíří poldové. Policajti by pak omrkli dům." Přikývl. "Zásuvky byly pootevírané a poloprázdné. A v šatně mezi velikým kufrem a malým kufříkem zbylo volné místo, kam by se vešel kufr střední velikosti. Domníváme se, že se ve spěchu sbalil a práskl do bot. Kdosi se ho teď pokouší vystopovat za pomoci sledování pohybů na jeho bankovních účtech. Mortimer navíc vyslal pár mužů na lov. Nakonec ho najdou a odhalí, kolik z tvých nedávných problémů způsobil on, a jak." "A co pak?" tiše položila otázku otázek. "A prosím, neříkej mi, že ho předají do rukou úřadů. Vím, že auto už skončilo na vrakovišti. Neexistuje žádný důkaz, že vůbec něco provedl. Co s ním udělají?" "Nevím," přiznal stejně tiše. "Pravděpodobně o tom rozhodne Lucian. Všechna takováto rozhodnutí dělá


301

sám." "Lucian." Alex to jméno zamumlala s jasně patrnou averzí. Zatímco čekaly na návrat mužů, Sam jí toho o tomto nesmrtelném hodně povyprávěla. Vysvětlila jí, že souhlas s proměnou, ještě ani zdaleka neznamenal, že se teď může klidně vrátit do svého života. Pokud se nepromění okamžitě, bude muset na pohovor k Lucianovi Argeneau. Ten pak rozhodne, zda je bezpečné pustit ji ven s choulostivými informacemi o tom, kdo a co jsou. Bylo to v zájmu zachování tajemství a bezpečí jejich lidí. Sice to chápala, ale soudě podle sestřina popisu, raději by se onomu pohovoru vyhnula. Sam to přirovnala ke znásilnění mozku. Taky se jí nijak zvlášť nechtělo absolvovat týdny strachu z vlastní proměny. Když onehdy přihlížela, jak trpěla Sam, připadalo jí to jako zatraceně bolestivá záležitost. Jednou se rozhodla a tak, jako ostatně vždycky, chtěla jít rovnou na věc a mít to z krku. Rozhodla se, aspoň pro teď, pustit Jacquese a jeho budoucnost z hlavy. "Takže… proměníš-li mne dneska v noci, budu zítra natolik zotavená, abych mohla do práce?" Cale vypadal tou otázkou šokován. "Dnes v noci? Ráno sis ještě ani nebyla jistá, co dělat." "A pak jsem si dala šlofíka a rozhodla se, že chci být s tebou a proměnit se," rázně opáčila Alex. "Nechci ztrácet čas." "Ano, ale je to vážné rozhodnutí. Jestli chceš více času—" "Ježíši," povzdechla si a zvedla se na kolena, aby mu vylezla na klín. Zpočátku se při tom cítila maličko hloupě. Všechno to pro ni bylo nové, ale usadila se mu


302

na klíně a vzala ho kolem krku. Zadívala se Calovi do očí. "Ty mluvíš, jako by sis to rozmyslel." "To nikdy," vyhrkl a objal ji kolem pasu. "Já jen nechci, abys do toho skočila po hlavě dřív, než budeš mít jistotu." "Obávám se, že to už mám v povaze," připustila, pokládaje si čelo na jeho. "Lámu si hlavu, potom se rozhodnu, a horempádem jdu na věc, pro kterou jsem se rozhodla. "V tom také částečně tkví můj osobní šarm," dodala ironicky. "Ano, to ano," zamumlal. "A já si zase věci promýšlím, zvažuji klady a zápory, a poté co uplyne náležitý čas, rozhodnu, zda je to proveditelné." Odfrkla si. "Podle toho, co říkala Sam, ses rozhodl, že jsem tvou životní družkou, hned tu první noc, kdy jsme se setkali." "To bylo něco jiného. Tebe mi vybrali nanoboti. Nebylo o čem rozhodovat." "Proč to tedy protahovat a čekat?" šikovně proti němu obrátila jeho vlastní argument a jako bolestné přidala polibek. Cale okamžitě zareagoval. Pootevřel ústa a vyslal jazyk ven, v roli průzkumníka. Jen co do ní pronikl, Alex si povzdechla a spustila ruce níž. Jala se prozkoumávat mužnou hruď. Jakmile nahmatala bradavky, začala si s nimi přes košili pohrávat, což do obou dvou vysílalo slastné vlnky. "Nikdy by mě nenapadlo, že se osahávání bradavek líbí i mužským," vydechla, když jeho rty opustily její a vydaly se na pouť k oušku. "Všem možná ne," zamumlal. "Tobě ano," skoro sténala, zatímco jí oždiboval ušní lalůček.


303

"Však tobě také," vydechl. Našel plná ňadra ukrytá pod svetrem, vzal je přes něj do dlaní a zlehka mnul. Zaplavila ji rozkoš, ta se zdvojnásobila, a pak se zdvojnásobila podruhé… a Alex stále tiše sténala, ale když Cale najednou vstal a ji vzal s sebou, vypískla překvapením. Podebral jí rukama zadinku a zvedl. Zatímco vykročil ke dveřím, instinktivně mu ovinula nohy kolem boků a kotníky zaklesla do sebe, ale ještě se starostlivě zeptala: "Máme dost času? Zítra ve čtyři odpoledne musím být fit na odjezd do restaurace." "Dáme si rychlovku," ujišťoval ji chraplavým hlasem cestou do haly. Tomu slibu se jen ironicky zasmála. "Jako vždycky. Ale jestli potom budeme moc dlouho spát…" Cale odpověděl hlasitým výkřikem: "Mortimere, za hodinu na nás mrkni, a když tak nás vzbuď!" Ani nepočkal, až mu to Mortimer slíbí, rovnou vykročil do schodů. Zvedl oči k její tváři. Jak se o sebe jejich těla otírala, vysílala do obou rázové vlny rozkoše. Alex se na něm s tichým zakňouráním zavrtěla. Vozila se po té tvrdé věci, která vytrvale rostla tam, kde se těla stýkala, a udýchaně vyhrkla: "Raději by sis měl pospíšit." "Už se na tom pracuje," zahekal, a ona si teprve teď uvědomila, že zrychlil a schody prakticky vybíhal. To však situaci jen zhoršilo. Při každém kroku teď na něj narážela větší silou, znovu a znovu. Ve chvíli, kdy dorazil nahoru, oba těžce dýchali a s námahou stoupání do schodů to mělo jen málo společného. Místo aby ji odnesl do svého nebo jejího pokoje, Cale zaúpěl a vzal to zkratkou. Jednoduše ji opřel o zeď. Zatímco si podmaňoval její rty, sundal jednu ruku z prdelky a položil na ňadro. Stěna mu pomáhala nést její


304

váhu. Ani Alex však nezůstala v klidu. Okamžitě začala tahat za jeho svetr, vyhrnovat mu ho, chtěla se dostat na kůži. Potom ho přiměla zvednout ruce, aby mohla svetr stáhnout. Cale ji hned pustil, svými boky přišpendlil Alex ke zdi a přerušil polibek, takže byl schopen vyslyšet její tichou prosbu. "Tohle je šílené," mumlal, zatímco mu tahala svetr přes hlavu. "Uh-huh," zahuhlala na souhlas. Svetr odhodila v tomtéž okamžiku, kdy ho z Cala servala. Ještě zahlédla, jak plachtí přes zábradlí, a pak už přesunula pozornost k nahé hrudi, kterou právě odhalila. Nemyslela, podvědomě sklonila hlavu a olízla holou kůži. Když mu oždibovala místečko nad klíční kostí, což rozpoutalo doslova slastnou smršť, spodní polovina jejího těla se bezmocně svíjela mezi ním a stěnou. Koho by napadlo, že je klíční kost tak citlivá, pomyslela si zmámeně, zatímco se jeho rozkoš mísila s její. Ucítila, jak teď vyhrnuje její svetr, a pohotově se odtáhla, aby mu ho umožnila sundat. Jen co odhodil měkkou pleteninu přes rameno, zachvěla se. Viděla ji přeletět zábradlí, potom musela zavřít oči. Rukama ještě zmrzlýma z venku hladil Cale prohřátou tkáň a Alex z toho běhal mráz po zádech. Když jí náhle povolila podprsenka, leknutím oči zase otevřela. Zručně ji zpomezi nich vyprostil a poslal letem světem za svetrem. Konečně mohl uchopit ňadra, vysvobozená z hedvábné látky. "Bože, jsi krásná." Málem ta slova zavzdychal, zatímco ji zvedal, aby mohl semknout rty kolem jedné obnažené bradavky. "Hej hola! Sam, Mortimere! Tohle musíte vidět. Prší tady šatstvo." Brickerova slova doprovázel rozpustilý


305

smích. Alex zaslechla, jak Cale v hloubi hrdla zavrčel, a vzápětí už rukama opět sklouznul pod její zadní tváře. Zvedl ji ze zdi a pokračoval chodbou dál, ale sát ji nepřestal. Alex mu obtočila ruce kolem hlavy, vzpínala se a svíjela. "Dveře?" zamumlal s pusou na její kůži, aniž zvedl hlavu. Vibrace jeho řeči prošla rovnou skrz ni. Zachvěla se, a potom se té absurdnosti zasmála, ale poslušně se ohlédla. "Ještě pár kroků," navigovala udýchaně. Dolů po zádech mu klouzala dlaněmi a cestou nahoru je drásala nehty. Když ji přitiskl na dveře, sáhla za sebe, aby otevřela. Matně si uvědomovala, že se zespodu nese tichý šum hlasů, ale tomu, co říkaly, nerozuměla. Ne, že by jí na tom, co si dole povídali nebo mysleli, záleželo. Momentálně toho nebyla schopná. Jediné, na co dokázala myslet, byly pocity burácející jejím tělem. Stěží měla všech pět natolik pohromadě, aby zvládla otočit klikou, ale povedlo se a dveře se rozlétly. Cale ji okamžitě vnesl dovnitř a obrátil se, aby jejími zády zavřel dveře. Jeho rty propustily jednu bradavku, jen aby se s něžným okusováním přesunuly ke druhému, zatím opomíjenému ňadru, a zajaly pro změnu jeho natěšenou malinu. Držel teď Alex zvednutou tak vysoko, že měla nohy ovinuté kolem jeho pasu a ne okolo boků. Alex frustrovaně kňourala a svíjela se na něm jako žížala na háčku. Začala ho kudlit za vlasy. Chtěla, aby ji spustil níž o kousínek, který scházel k tomu, aby se o něj mohla zase otírat. Poslechl, to však musel zanechat své bohulibé činnosti, a Alex zjistila, že spadla z bláta do louže. Tohle ji totiž frustrovalo jakbysmet.


306

Vzala jeho obličej do dlaní, pozvedla a rty se zmocnila úst. Když i s ní najednou udělal čelem vzad, odtrhla rty a překvapeně se rozhlédla. Už neměla dveře za zády, koukala na ně. "Postel," sípěl na vysvětlenou. "Na měkké." Alex na něj překvapeně vytřeštila oči. Doslova žasla, že si na její přání z koupelny restaurace vzpomínal ve chvíli, kdy si ona sama byla stěží schopná vybavit své vlastní jméno. Bývala by štěstím bez sebe, kdyby z ní strhl kalhoty a pomiloval ji hned a tady, opřenou o dveře… Alespoň dokud bychom se neprobrali na zemi, na jedné hromadě, celí rozlámaní, připouštěla v duchu, ale to už se skláněl k lůžku. Něžně ji uložil a hned nato znovu políbil. Polibky mu oplácela se vší vášní, kterou v ní dokázal vzkřísit a rozdmýchat jedině on, ale když sáhl po opasku jejích džínů, popadla ho za ruce. Cale se zarazil a polibek přerušil. Tázavě na ni shlédl a Alex okamžitě přehmátla a uchopila do dlaní jeho tvář. "Mám tě ráda," řekla skoro bez dechu. Zmateně zamrkal. "Také tě mám rád." "Ne, myslím to vážně," pokračovala, s ještě větší naléhavostí v hlase. "Mám tě ráda. Milovala jsem lidi, které jsem vlastně nemohla vystát. Kupříkladu své sestry," dodala suše. "Sourozenecká rivalita je peklo na zemi… Ale tebe mám ráda, Cale. Jsi zábavný, chytrý, pozorný a ďábelsky sexy, a já tě mám skutečně ráda." Něžně se usmál a otočil hlavu, aby jí vtiskl polibek nejprve do jedné dlaně, a pak i do druhé. Teprve potom se jí vážně zadíval do očí. "Také tě mám rád. Jsi milá, inteligentní, ctižádostivá a úžasná kuchařka… No a teď tě pěkně svlékneme, protože nahatou tě mám stejně nejradši." Tomu se Alex prostě nemohla nezasmát. Za trochu


307

upřímnosti, šel bych světa kraj, jak nepraví básník. Ještě mu vypomohla s rozepínáním kalhot, a pak se pevně chytila postele, aby nesjela, zatímco je z ní nedočkavě stahoval. Kalhotky šly s sebou a vzápětí mu obojí letělo přes rameno. Ještě rychle shodil vlastní džíny a už za ní lezl na matraci. "Mmm, měkké," liboval si. "Ty nebo postel?" provokovala. "Postel," odsekl. "Dost pochybuji, že vůbec někdy změknu, budeš-li nablízku ty." Jen co do ní vjel, žhavý, plný a rozhodně ne měkký, Alex zalapala po dechu: "To je dobré vědět." "Sklapni, ženo, a polib mě," zavrčel, zatímco se mírně vysouval. Zasmála se a splnila rozkaz. Přiložila rty na rty a odchýlila je, aby do ní mohl proniknout jazykem, a současně i svým nejlepším přítelem. *** "Tomu se u nás říká úspěch." Alex pohlédla na Cala, který se právě zastavil vedle ní. Když ji vzal jednou rukou kolem pasu a rty se dotkl čela, opřít se o něj, se zdálo tou nejpřirozenější věcí na světě. Konečně nadešla noc slavnostního otevření. Jednou či dvakrát se bála, že tento večer nikdy nepřijde, ale najednou to bylo tady. Restaurace byla hotová, všechno na svém místě, v kuchyni pilně pracovali noví kuchaři, a jídelna s barem praskaly ve švech. Lidé se tu se bavili, pochutnávali si na jejím jídle a pití… a přesně tak to mělo být. Dnešní premiéru pojala Alex spíš jako večírek než klasickou návštěvu restaurace. Pozvala stálé hosty původní La Bonne Vie, stejně jako přátele a příbuzné,


308

několik místních celebrit, samozřejmě Emila, a pak také lokální tisk. Ten se sem, díky Emilovi, přihrnul v masivním počtu. Jedním slovem: úspěch. "Jsi bledinká," zašeptal Cale, díval se na ni kapku ustaraně. "Možná by ses měla vytratit do kanceláře, na pár kapek rychlé vzpruhy." Když se na něho za ten nápad zamračila, dodal: "Zabere to jen minutku a já ti tady zatím na všechno dohlédnu." "No tak dobře," zabručela s nadšením dítěte, co právě velice neochotně souhlasilo, že pozře rybí tuk. Nešlo o to, že by jí krev nechutnala. Vlastně ji ještě ani neochutnala. Ukázali jí, jak se nakrmit i bez toho. Ale ta představa, že konzumuje lidskou krev. Pořád si na to tak docela nezvykla a pokaždé, když jí vyjížděly tesáky, celé říčné se nakrmit, otřásla se hnusem. U upírky krapet problém, což? Cale se zachechtal jejímu výrazu. Přitiskl ji k sobě a sklonil se, aby ji letmo políbil na rty. "Ubohý drahoušku. Brzy si zvykneš." "To mi říkáš furt," brblala a hrála si s jeho vázankou. "Jenomže zatím pořád skutek utek." "Je to teprve pár dní, lásko," plísnil ji. "Dej tomu čas." "Hmm," pousmála se. "Toho teď mám, zdá se, spoustu." "Ano. Máš," přisvědčil vážným tónem. "Snad už nelituješ?" Pobaveně vyhrkla: "Děláš si srandu, viď?" Ty poslední dva dny od chvíle, kdy se probrala z proměny, byly úžasné. Jakmile se přestala snažit držet si ho od těla pod záminkou toho nesmyslu s profesionální úrovní vztahu, a souhlasila být mu životní družkou, život se jí stal téměř nebem na zemi. Kdykoli mohli, pomilovali se,


309

což bylo samozřejmě báječné. Byla si jistá, že nesmrtelný sex nemohlo překonat vůbec nic. V jistém smyslu však mělo i toto svou výjimku, potvrzující pravidlo. Tou byly okamžiky, kdy nemohli. (čtěte: byla s Calem, ale nemohli se pomilovat) Během posledních dvou dnů k tomu docházelo hrozně často, protože musela vařit ve staré La Bonne Vie, a dokud nedopadnou Jacquese, odmítal ji Cale nechat samotnou. Seděl na pultě a zálibným okem ji při kuchtění pozoroval. Zatímco mezi nimi pod škraloupem profesionality jiskřila touha a potřeba, odehrávaly se tam vtipné diskuze, jemné škádlení a něžnůstky, ve kterých si náramně libovala. Vážně měla tohoto muže ráda, a samozřejmě ho chtěla, odklepnuto, s konečnou platností, ale navíc ho milovala. Přestože mu to řekla už ve chvíli, kdy souhlasila s proměnou, nyní se domnívala, že to tehdy snad ani nebyla pravda. To, co k němu cítila, totiž den ode dne sílilo a někdy skutečně bolelo. Podívala se na něj a píchlo ji u srdce. Nebo to už tak s pravou láskou prostě bývá. Třeba časem sílí, napadlo ji, a ujistila ho: "Se svým rozhodnutím jsem nadmíru spokojená." "Bezva." Usmál se a políbil ji na nos. Teprve až potom ji pustil z náruče. "Tak utíkej a buď moje hodná holčička. Navíc na tebe v kanceláři čeká překvapení." "Jé?" hnedle ožila. "Jaképak překvapení?" "Běž a podívej se sama," trval na svém, protiva, a maličko ji postrčil. S úsměvem se rychle propletla hemžícím se davem. Cestou děkovala lidem, kteří jí blahopřáli k nové restauraci, jídlu, pití, obsluze. Už si začínala myslet, že se do své kanceláře snad nikdy neprodere, když vtom se zjevila Sam. Popadla ji za ruku a zbytek cesty


310

nekompromisně odvlekla. "Páni! Díky," zasmála se Alex, jen co uprchly do kuchyně a zhouply se za nimi dveře. "Pomalu jsem měla dojem, že to odtamtud nezvládnu." "Ano, vypadala jsi jako slečna v nouzi, obklíčená všemi těmi obdivovateli, co ti pochlebovali ostošest," popíchla ji Sam. "Ano, správně. Krom toho jsem slečna v nouzi. Potřebuji si drobet šlehnout na posilněnou. A Cale taky povídal, že prý mám v kanceláři nějaké překvapení. Chci je vidět," nedala se Alex cestou ode dveří. "Povídal?" nevinně se optala Sam. Alex rázem zpomalila a podezřívavě si ji změřila. "Ty víš, oč jde?" "Kdo? Já?" Zatřepetala řasami a popohnala Alex do kroku. Ta si odfrkla. "Ty seš taková—" Sotva vešla do kanceláře a spatřila Jo usazenou v křesle s nohama na stole, slova jí uvízla v hrdle. "No konečně!" Jo shodila nohy a obešla stůl. "Propašovat ji sem ti trvalo celou věčnost, sestro." "Jo!" vypískla Alex a vyrazila vpřed, aby svou malou sestřičku objala. Stejně rychle se ale zase odtáhla, chtěla si ji pořádně prohlédnout. Všimla si, že zatímco Sam obalila proměna kosti masem, a jí samé naopak pár liber ubrala, Jo se zřejmě vůbec nijak nezměnila. Snad kromě toho, že nyní doslova zářila zdravím. To vlastně my všechny, konstatovala v duchu a nahlas se zeptala: "Co tady děláš? Máš s Nicholasem cestovat po Evropě. Myslela jsem si, že to nemůžeš stihnout." "A propást tvůj velký den?" odfrkla Jo. "To ani omylem. Samozřejmě jsme přiletěli na oslavu." "Páni." Alex ustoupila, koukla na ni, a pak objala i


311

Sam a přitáhla ji k nim. "Je to fakt úžasné, viďte?" "Úžasně úžasné," přitakala Sam. "Je to začátek řetězce, má drahá," věštila Jo. "Předpovídám, že do deseti let restaurace La Bonne Vie obkrouží zeměkouli." "Jen to ne," zasmála se Alex. "Ujišťuji tě, že netoužím otevírat další restaurace. Myslela jsem nás. Tady. Všechny tři máme muže, kteří nás milují, a my zase milujeme je." "Nesmrtelné, kteří nás milují, a které milujeme," vážně upřesnila Sam. "Měly bychom mít společnou svatbu," navrhla najednou Jo. Alex ji znechuceně okřikla: "Panenko skákavá, nezačínej s řečmi o vdavkách. S Calem jsme se právě dali dohromady. A svatby nenávidím." "Což je přesně ten důvod, proč bychom měly mít jen jednu velikou," ihned opáčila Jo. "Méně práce pro každou z nás. Kromě toho to nemusí být hned teď. Možná někdy příští rok. Můžeme—" Když se Sam začala otřásat tichým smíchem, odmlčela se a zvědavě na ni koukla. "Co je?" "Jenom myslím na to, jak skvěle to vyšlo," zakřenila se a hned nato vyprskla smíchy naplno. "A přitom mi všichni pořád dokola povídali, že se to stát nemůže. Že celé trio sester životní druhy nenajde. Povídali, že mu hráli. Ha! Ha, došlo na má slova." "Počkat, počkat." Jo se odtáhla a odběhla k malé ledničce v koutě. "Na to si musíme připít." "Tam najdeš leda krev," suše oznámila Alex. Když Jo otevřela dvířka, nakoukla dovnitř a zjistila, že to byla smutná pravda, udělala obličej. Chvíli váhala, potom však pokrčila rameny. "No a co, hrome?"


312

"Raději zatáhnu žaluzie," odtušila Sam a vyrazila k oknům, zatímco Jo vyndávala tři sáčky rudé tekutiny." Alex rychle zaklapla také dveře, načež se obrátila a vzala si pytlík krve, který jí podávala Jo. "Tu máš," hlesla Jo, jen co nabídla sáček také Sam. "Společně zahalekáme: Ha! Ha, došlo na má slova, a připlácneme si pytlíky na zuby. Odteďka to může být náš soukromý rituál." Zmlkla a znepokojeně přejela pohledem ze Sam na Alex. "Umíte obě vysunout zuby, aniž vás Cale nebo Mortimer nejdřív ehm… vytočí, viďte?" Alex zvedla obočí. "Mám dojem, že je k tomu vždycky potřeba krev, a už při pohledu na ni samy vyjedou. Cale mě nikdy nemusel, jak jsi to říkala, vytočit, abych je dostala ven," řekla, lépe řečeno zašišlala. Ušklíbla se tomu, jak tesáky slova zkomolily. Objevily se v okamžiku, kdy spatřila pytlík s krví. "Mě taky ne," ozvala se Sam. Ze tří krátkých slůvek vzniklo něco jako mě faky ne. "Ach jo," zamračila se Jo. "Tak to muselo být jenom u mě." Pokrčila rameny a pozvedla sáček. "Okay. Tak teď sborově." Alex nad tou blbostí zakroutila hlavou, jenomže ony přece blbly odjakživa, a tak poslušně zarecitovala: "Ha! Ha, došlo na má slova," sborem se sestrami, a nabodla si sáček na zuby. Potom tam stály, křenily se na sebe přes pytlíky jako trojlístek idiotek, a čekaly, až se vyprázdní. "Měly jsme si připít na nás," povzdechla si o chvíli později Jo, jen co strhla prázdný sáček. "Později to uděláme šampaňským," uklidnila ji Alex, sotva si stáhla ten svůj. "Sestry Willanovy si zaslouží šumivý přípitek." "Máš šampus?" zpozorněla Jo.


313

"Chladí se. Až odejdou ostatní, měl by mít správnou teplotu. Ale je tu taky spousta jiných dobrot, jestli máte žízeň nebo hlad." "Já mám hlad jako vlk," bez váhání přiznala Jo. "Jedeme sem rovnou z letiště." Alex s pozdviženým obočím sjela očima sestřiny obtažené, dlouhé černé večerní šaty: "Tos jako letěla takhle?" "Blázníš? Většinu času jsem sem letěla víceméně nahá," odtušila pobaveně, a když oběma sestrám vyletělo obočí skoro až do vlasů, slitovala se nad nimi a udělala v tom jasno. "Bylo to firemní letadlo. Poslal ho pro nás Bastien a v sekci pro pasažéry jsme byli s Nicholasem sami. Jsem teď členkou mile-high club, a to hned několikrát. Ten chlap nedokáže nechat ruce v klidu." Alex vyštěkla smíchy. "A předpokládám, že tys nic dělat nechtěla. Pleskala jsi Nicholase po prstech a odháněla ho?" "Bože chraň, to ne!" zachechtala se Jo. "Možná jsem tu část Adam-Eva dokonce sama odstartovala. Ale začal si on… takové ty paci-čmuchy hrátky. Do té doby jsem se snažila chovat mravně." "Já to neposlouchala, takže jsem nic neslyšela," ozvala se Sam, právě odhazující svůj sáček. "Ty seš moje malá sestřička. Nemáš sex. Pořád jsi panna, a pokud jde o mne, zůstane to tak, dokud nezaklepu bačkorama." "A co Alex?" vyhrkla náramně dobře se bavící Jo. "Ona taky," ujistila ji Sam. "Žádná z vás neprovozuje sex a hotovo. Až přijdou děti, vykřiknu úžasem, že to neposkvrněné početí nebyl planý žvást, protože už je to tu zas." Alex s Jo svorně zařvaly smíchy.


314

"Dobře, Alex, už jsme si tě uzurpovaly pro sebe dost dlouho. Měly bychom tě propustit. Vrať se na svou slavnostní premiéru," odtušila Sam vzápětí, nutno zdůraznit, že mnohem serióznějším tónem. "Můžeme to dohnat později, v domě. Uděláme si holčičí noční pokec." Mile překvapená Jo se obrátila na Alex. "Bydlíš v domě?" Ta se zaksichtila. "Ano. Mortimer s Calem na tom trvají, dokud nedopadnou Jacquese." "Jacquese Tourniera?" zamračila se Jo. "Co—" "Vysvětlím ti to," energicky zasáhla Sam. "Alex, vážně by ses měla vrátit. Některý z reportérů by mohl prahnout po interview." Alex přikývla, ale řekla: "Nejprve si musím odskočit na záchod. Běžte napřed." "Domluveno, budeme držet pevnost, dokud nepřijdeš," slíbila Sam, kormidlující Jo ke dveřím. Dívala se za nimi, sama pro sebe se usmívala, a pak otevřela dveře koupelny. Rozsvítila a vstoupila dovnitř, sotva však spatřila muže usazeného na toaletě, bleskem hodila brzdu. "Pardon," spustila překvapeně. "Já si neuvědomila—" Jakmile vstal – a jí došlo, že byl oblečený, jenom seděl na víku záchodové mísy – okamžitě zmlkla. Teprve v té chvíli se na něj pořádně podívala. Když si totiž prve uvědomila, že na toaletě někdo je, automaticky odvrátila zrak, ale nyní mu hleděla do tváře a oči jí lezly z důlků. Poznala toho muže s třídenním strništěm na tváři. "Jack." Pochmurně ji opravil: "Jacques," a vykročil kupředu. Zbraní, kterou až teď spatřila v jeho ruce, jí rázně ukázal, ať jde dál ode dveří. Rychle uhnula stranou,


315

kradmou chůzí ho obcházela, až si s ním vyměnila místo. Zavřel dveře. Ostražitě ho sledovala, zastavila se vedle klozetu a tázavě na něj koukla. "Co bude teď?" Připadalo jí to jako ta nejrozumnější otázka. Měl zbraň, a přestože si nemyslela, že by ji teď po proměně dokázal kulkami zabít, každopádně by ji mohl zranit. Zranění nemá v lásce nikdo. Nicméně ho tou otázkou podle všeho podráždila. Nebo možná tím, že jsem se neskácela v hysterickém oblouku, nekvílela a nebrečela hrůzou, uvědomila si, když začal zoufale drmolit. "Nikdy nic neuděláš tak, jak máš," vyprskl frustrovaně. "Ve Francii jsi mne měla milovat natolik, abys prohlásila, žes mi ukradla recept. A udělala jsi to? Ne. Nechala's je při tom, že jsem já ukradl ten tvůj." "Ty jsi ukradl ten můj," opáčila okamžitě. "Ale kdybys mě milovala tolik, jak jsi tvrdila, vzala bys vinu na sebe. Ale to ty ne. Nechala jsi je, aby mě s hanbou vykopli," odsekl. "Otec mi to nikdy neodpustil." "No, to byla jen stěží moje vina," odtušila netrpělivě. "A milovala jsem tě. Nebo jsem si to aspoň myslela. Tolik, že kdybys mne slušně požádal o pomoc, pomohla bych ti. Ale tys mi místo toho šlohl recept." "A pak jsem si dal takovou práci a vyhodil majlant za otevření restaurace tak blízko tvojí, a všimla sis toho vůbec? Taktak. Popřála jsi mi hodně štěstí a šla sis po svých, jako by ti to vůbec nevadilo." "Mně to totiž nevadilo," potvrdila suše. "V Torontu je fůra lidí, Jacku. Určitě stačí na to, aby uživily dvě francouzské restaurace." "Jacquesi," zavrčel. "A dobře vím, že ses mi vysmívala. Myslela sis, že pro tebe nejsem žádná konkurence, protože jsem negraduoval na slavné


316

kuchařské škole," pokračoval zatrpkle. "Já se ti nevysmí—" "Dokonce jsi zašla tak daleko, že ses rozhodla otevřít druhou restauraci, abys mi ukázala, zač je toho loket," navázal, aniž ji nechal domluvit, a dál řečnil. "A co se stalo, když jsem ti při tom házel klacky pod nohy?" "Máme podezření, že za mými problémy tady, stojíš ty," povzdechla si. "To si teda piš, že jsem to byl já. Utratil jsem pekelnou spoustu peněz, abych zajistil, že to tady elektrikář pozapojuje tak, aby tenhle barák lehnul popelem. Ale ty snad žiješ pod šťastnou hvězdou nebo co. Nevyhořelo to do mrtě, jak mělo. Jenom se to tu trochu začmoudilo. Ani tě to moc nezpomalilo. Prostě ses pustila do práce, nechala shodit omítky a zdi renovovat." Zavrtěl hlavou. "Nedomnívám se, že bys měl prsty také v problémech, na které jsem při tom narážela. Nebo měl?" zeptala se pochmurně. "Špatný koberec, kachličky, bar—" "Stálo mě malé jmění zařídit, aby to všechno klaplo," odpověděl zahořkle. "Platil jsem tvému projektovému manažerovi, aby zfušoval, co mohl. Podmázl jsem každého, prodavačem kachliček počínaje a pokladači koberců konče, aby to popletli, jak se dalo. Ale zase, tys prostě jela dál a maléry zvládala levou zadní. Dokonce ani přetažení Petera tě nezbrzdilo. Prostě jsi najala kohosi jiného." Alex na něj zírala a žasla. Jednoduše nedokázala pochopit, že utrácel takové moře času a peněz, jen aby se jí pokusil ublížit. Jak asi ve své hlavě překroutil vlastní podvod, aby se z něho náhle stal její prohřešek? Co jen to s ním bylo?


317

"Co to moje napadení u staré La Bonne Vie?" Ponuře přikývl, oči mu žhnuly nenávistí. "Nic jiného se tě podle všeho ani netklo. Uvědomil jsem si, že jediný způsob, jak ti mohu dát lekci, je nakládačka. Dokonce jsem se těšil, jak tě zmlátím do bezvědomí, ale nachomýtla se tam Bev a všecko mi zhatila." Alex přimhouřila oči. Dávno už jí bylo jedno, proč to všechno udělal, teď začínala dostávat vztek. "A vytlačení mého auta z dálnice?" Tou otázkou ho popletla, po tváři mu prokmitl zmatek. "Jak jsi to k čertu přežila? Chtěl jsem tě tam sice jenom zranit, ale byl jsem si jistý, že jsem tě musel zabít. Přesto nemáš ani škrábanec. Ale já přece viděl, jak to auto vrazilo do svodidel." "V tom autě jsem neseděla já," prozradila ponuře. Jak si tak zpětně vybavovala Calova zranění, cítila, že její hněv zase o kus povyrostl. Ten chlap ji mohl zabít. Žádné mohl. Řídit ten vůz, jak by tomu bylo za normálních okolností, zabil by ji. Takto však strašlivým způsobem zranil Cala, a to jenom proto, že on ukradl její recept, když byli v podstatě ještě děti? "Tos nebyla ty?" užasle vydechl Jack, a pak zakroutil hlavou. "Ty seš mrcha s největším štěstím pod sluncem." "Ano, to jsem," ujistila ho ve vší vážnosti. "Takže bys možná měl přehodnotit jakýkoli stupidní plán, co ti teď krauluje v té věci, které říkáš mozek, a prostě se odtud fofrem klidit." Velkorysý návrh ocenil pohrdavým odfrknutím. "Žertuješ, viď? Naprosto jsi mne zruinovala. Jdou teď po mně policajti. Vědí, že jsem to napálil do tvého auta. Byli v restauraci a vyslýchali moje lidi." Alex ani na moment nezapochybovala, že muži, které považoval za policisty, byla ve skutečnosti nesmrtelná


318

trojka: Cale, Mortimer a Bricker. Jenomže si v duchu řekla, polda jako polda. Upíří policajt nebo člověčí, to máte prašť jako uhoď, tak se ho ani neobtěžovala vyvádět z omylu. Stejně pochybovala, že by ji poslouchal. Mimo to ji nyní zaujaly dveře za Jackem. Pomalu se začaly otevírat. "Zruinovala jsi mě," zopakoval Jack, čímž znovu upoutal její pozornost dříve, než stačila zjistit, kdo je za dveřmi. "Jsem bez peněz a nemohu se přiblížit ke svému domu ani k restauraci, abych si opatřil další. Jde po mně policie. Nemám, kam bych se vrtl. Jsem na dně." Zamračila se na tón, kterým to říkal. Zlost se kamsi vytratila a už to znělo jenom smutně. Přesto nebyla na jeho další slova připravená. "Miloval jsem tě," skuhral. "Maloval jsem si, jak si spolu otevřeme restauraci a budeme mít děti a… Ale abych to všechno mohl s tebou mít, musel jsem absolvovat. Ze zoufalství jsem okopíroval tvůj recept. Nevěděl jsem, že přivedli všechny kantory, aby recepty posoudili, a že všichni uvidí oba dva. Myslel jsem, že tvůj profesor uvidí tvůj, a můj zase ten můj. Diplom budu mít v kapse a nikdo se nikdy nic nedozví." Alex na něj zase jen němě zírala a žasla. Celou tu dobu si myslela, že o ni nestál, a on to byl jen politováníhodný omezený slaboch. "Ale řekl jsi mi všechny ty hrozné věci." "Bylo mi trapně a zlobil jsem se," přiznal unaveně. "A tys mě nemilovala, jak bys měla. Láska přece znamená, nikdy se nemuset omlouvat." Netrpělivě přešlápla. "To je ale blábol! Pokud někoho miluješ, omluvíš se mu právě proto, že ti na něm záleží. A nekradeš mu blbé recepty," odsekla. "Vidíš?" zavrčel. "Zase neděláš to, co bys udělat


319

měla." "A co by to jako mělo být?" optala se suše. "Jsem přesvědčený, že doufal, že povíš, že ho zase miluješ. Vezmeš ho na milost, všecko mu odpustíš a on bude za vodou," břidce zrekapituloval Cale, zatímco se pootevřenými dveřmi protahoval dovnitř za nimi. Jack se prudce otočil, zvedal pistoli, ale Cale mu ji jednoduše sebral z ruky pohybem tak bleskovým, že to Alex téměř přehlédla. "Naneštěstí pro tebe," pokračoval Cale a při řeči probodával záškodníka očima, "jsem přesvědčený, že Alex teď miluje mě. Takže máš smůlu, hochu." "Kdo k čer—?" Cale strčil do dveří a Jack otázku spolknul. Odhalil tím totiž trio: Nicholas, Mortimer, Bricker. Stáli v kanceláři, na zubech skoro prázdné krevní sáčky. Když na ně Alex němě koukala a od pohledu bylo jasné, že nevěřila vlastním očím, Bricker si strhl právě vyprázdněný pytlík ze zubů a ujal se role tiskového mluvčího. "Je hrozně užvaněný a my dostali žízeň. Beztak si člověk představení lépe vychutná, má-li co zakousnout." Znechuceně potřásla hlavou. "Těší mě, že vás noční můra mého života obveseluje." "Já bych řekl, že to byla spíš fraška, než noční můra," ujistil ji pobaveně. "Ten chlapík je fakticky břídil. Jsem rád, že se tvůj vkus na muže zlepšil." Alex zlověstně přimhouřila oči a upřela je na prostořekého vykonavatele. Uvažovala, zda by mu teď, když už je také nesmrtelná, mohla dát do zubů. Jestlipak na něj mám, ptala se v duchu sama sebe. Mortimer si zčistajasna strhl pytlík ze zubů a postrčil Brickera ke dveřím s příkazem: "Běž najít Luciana.


320

Bude chtít rozhodnout, co uděláme s tímhle mládencem." "Zrovna, když ho člověk začne mít rád," zamumlal Cale, zatímco se díval za mizejícím Brickerem. Potřásl hlavou, potom pohlédl na Alex a vztáhl k ní ruku. Jen co pár krůčky obešla Jacka, aby na ni dosáhla, Cale si ji přitáhl na hruď a ustaraně se zamračil. "Jsi v pořádku?" "Ano." S povzdechem se zadívala na Jacka. Stál tam s prázdnou tváří a nehýbal se. Očividně byl pod něčí kontrolou. "Co s ním bude?" "Postaráme se o něj," tiše slíbil Mortimer a ulehčil Calovi od Jackovy pistole. "Vy dva se vraťte na večírek, než vás holky přijdou hledat. Nechceme k této místnosti přitáhnout nežádoucí pozornost. Znamenalo by to jen spoustu práce s vymazáváním a nahrazováním vzpomínek." Cale přikývl a pobídl Alex do kanceláře, a vzápětí ke dveřím ven. "Co mu udělají?" zeptala se tiše, jen co vešli do kuchyně. "Nejspíš mu vymažou paměť, šoupnou ho do nějakého psychiatrického ústavu a zajistí, že tam zůstane," pokrčil rameny. "Neměli bychom ho prostě předat policii?" zamračila se. "A z čeho bychom ho asi tak obvinili?" vznesl řečnickou otázku a hned pragmaticky pokračoval: "Bohužel nemáme žádný důkaz, že vůbec něco spáchal. Jsem si jistý, že ty úplatky dával v hotovosti. Neexistuje žádný způsob, jak dokázat, že tě na tom parkovišti přepadl právě on. Co se týče incidentu s autem, nenahlásili jsme ho a nyní už to udělat nemůžeme. Vrak byl ještě tutéž noc odvezen na šrotiště aut. A i kdyby


321

nebyl, jak bychom asi vysvětlili, že dneska nemám ani modřinu?" Nechal ji o tom přemýšlet a po chvilce zavrtěl hlavou. "Ne. Bude lepší, když to vyřídíme sami." "Ano, ale zavřít ho do blázince mi připadá…" Alex si nešťastně skousla ret a potřásla hlavou. Cale se zastavil a vzal ji do náručí. "Netrap se pro něj, miláčku. Kdybys tím autem jela namísto mne ty, byla bys už mrtvá." Při tom pomyšlení ji krátce stiskl pevněji a pochmurně dodal: "Vyvázne z toho lehko. Být nesmrtelným, byl by přibit na slunce, celý den opékán a za soumraku zkrácen o hlavu. Krom toho to skutečně nemá v hlavě v pořádku, Alex. Vím, že ty zatím mysl číst neumíš, ale já si přečetl jeho myšlenky. Je pomatený, věř mi—" odmlčel se a zavzdychal předtím, než dodal: "Nebo, víš, místo abys věřila mně, můžeš požádat některou sestru, aby ho přečetla a—" Alex se odtáhla a rychle mu položila bříška prstů na rty. "To nemusím. Věřím ti." Z tváře se mu okamžitě vytratilo napětí. "Věříš?" Vážně přikývla. "Celým svým životem, tělem i duší. Opravdu tě miluji, Cale." "Ach, díky Bohu," zašeptal, a opět si ji přitáhl do náručí a pevně stiskl. "Také tě miluji." "Ježíši, vy dva. V kuchyni ne. Není to hygienické. Najděte si někde pokoj nebo tak něco. Vážně." Alex s Calem se od sebe odtrhli a spatřili Brickera. Vedl do kuchyně Luciana Argeneau. "Jednoho krásného dne toho kluka někdo zabije," zabručel Cale, zatímco oba muži zmizeli v kanceláři. "Jo," s povzdechem přitakala Alex. "Ale může to udělat někdo jiný. Já mám pro tebe lepší věci na práci ve volném čase." "Že by?" ožil a se zájmem se obrátil zase k ní.


322

"Hmm," zamumlala. "Předvedu ti to později v noci v domě." "Což o to, zní to dobře," mručel, zatímco ji navigoval ke dveřím jídelny. "Už se nemůžu dočkat." "No, obávám se, že budeš muset trochu počkat," omlouvala se. "Nejdřív budeme mít holčičí pokec: Sam, Jo a já." Znovu se zastavil a zamračeně se na ni podíval. "Holčičí pokec?" Skousla si ret a přikývla. Povzdechl si. "No dobrá. Myslím, že jim mohu dopřát holčičí pokec s tebou… Pokud tě po něm budu mít pro sebe já sám." "Ty mě máš navždycky," zašeptala. Cale se zakřenil. "Hmm. Mám rád kompromisy." "Skvěle to pak klape, viď?" Alex se na souhlas zasmála, a potom už ruku v ruce prošli dveřmi do jídelny, aby se připojili ke společnosti.

překlad: Alice korektura: Petra verse 3.0 [email protected]


323

Sága rodu ARGENEAU I. Rychlé kousnutí Lissianna (*1798) & Greg Hewitt (*1965)

TADY II. Kousnutí lásky Etienne (*1689) & Rachel Garrett (*1972)

TADY III. Svobodný bílý upír Lucern (*1390) & Kate C. Leever (*1977)

TADY IV. Vysoký, tmavý & hladový Bastien (*1590) & Terri Simpson (*1970)

TADY


324

V. Kousnutí na pamětnou Vincent (*1590) & Jackie Morrisey (*1976)

TADY VI. Kousni mě, když to dokážeš Lucian (*1534 před Kristem) & Leigh Gerard (*1976)

TADY VII. Náhodná upírka Victor (*230 před Kristem) & Ellen/Elvi Black/Stone (*1945)

TADY VIII. Upíři jsou navždy Thomas (*1794) & Inez Urso (* 1979)

TADY


325

IX. Upírka, narušená Marguerite (*1265) & Julius Notte (*534 před Kristem)

TADY X. Lovec psanců Garrett Mortimer (*1210) & Samantha Willan

TADY XI. Nesmrtelný lovec Decker (*1750) & Danielle McGill

TADY XII. Lovec renegát Nicholas (*1449) & Josephine Lea Willan

TADY


326

XIII. Zrozena ke kousání

Armand (*1100 před Kristem & Eshe D’Aureus (*1446 před Kristem)

DOC, PDF, MOBI

Upíří Valentýn Mirabeau LA ROCHE (*1555) & Tiny McGRAW DOC, PDF, MOBI


327 Alexandria & Ramses

(*1560 před Kristem +79 po Kristu) (*1567 před Kristem +79 po Kristu) zahynuli 24.8.79 našeho letopočtu, při výbuchu sopky Vesuv (zkáza Pompejí a Herculanea) dvojčata

Lucian

(*1534 před Kristem)

Luna

Jean Claude

Leigh Gerard

(+ při zkáze (*1976) Atlantidy) VI. Kousni mě, když to dokážeš

dvě dcery

(+ při zkáze Atlantidy)

Martina

Armand

(*1534 před Kristem +1995 doma při požáru) (*1480 před Kristem)

Sabia

(+ při zkáze Atlantidy)

Marguerite

"Jane Doe"

(*4. 8.1265)

(+1491)

Lucern

Bastien

Etienne

Lissianna

(*1390)

(*1590)

(*1689)

(*1798)

Kate C. Leever

Terri Simpson

Rachel Garrett

Susanna

(*1977) (*1970) (*1972) III. Svobodný IV. Vysoký, II. Kousnutí bílý upír tmavý & hladový lásky

Althea

Rosamund Eshe

(+před 50 lety)

(*1965) I. Rychlé kousnutí

Josephine Inez Urso Lea Willan (*1979) XII. Lovec renegát

(*534 před Kristem) IX. Upírka, narušená

Luciana (*2006)

Ellen/Elvi Black/Stone

Raphael Cale (* 280 př.Kr.) XIV. Hladovím po tobě Alexandra Willan

(*1976) V. Kousnutí na pamětnou

Aloysius Pimms

(*1380 před Kristem +230 př.Kr.) přišel o hlavu v bitvě spolu s osmi syny Darius

Christian (*1491)

Marion Sarrah

(*1945) VII. Náhodná upírka

Jackie Morrisey

VIII. Upíři jsou navždy

Darius Julius Notte


(*1430 +1449) (*1775 +1798) (*1888 +1909) (*1446 (*1301 +1695) př.Kr.) upálena na hranici Nicholas Thomas Jeanne XIII. Zrozena Vincent Louise ke kousání (*1449) (*1794) (*1909) (*1590)

Annie Gregory Hewitt

Victor


(*1673)

dvojčata Decker Elspeth Julianna Victoria (*1750) (*1872) (*1983) (*1983) Danielle McGill XI. Nesmrtelný lovec

Lynsay SANDS, Hladovím po tobě 0

Recommend Documents