Lynsay SANDS, Upíří Valentýn 0

Lynsay SANDS, Upíří Valentýn

0


Lynsay SANDS VAMPIRE VALENTINE

ARGENEAU XIII & půl

Upíří Valentýn

1


2

1. KAPITOLA Zrovna, když se Tiny chystal zaklepat na dveře, ozval se zevnitř vřískot. Na nic nečekal, pustil sáčky s krví a vrazil do místnosti. Udělal pár kroků a bleskově obhlédl situaci, nakonec se však zmateně zastavil. Očekával, že tam najde jednoho nebo i víc Leoniových bez-tesáků, co se vkradli do kostela a teď někoho napadli. Nebo přinejmenším myšku, která někoho polekala, ale chyba lávky. Komnata byla plná žen, povětšinou v bílém, a všechny na něj hleděly vykulenýma očima, ve kterých se odráželo překvapení. "Tiny?" Oslovení, doprovázené šustěním hedvábí, ho přimělo otočit hlavu. Spatřil, jak se z hroznu žen po jeho pravici vyloupla Marguerite Argeneau. Dobře věděl, že mu při pohledu na matriarchu rodu Argeneau lezou oči z důlků a klesá čelist. Na sobě měla dlouhou róbu s hlubokým dekoltem, vosím pasem a bohatou sukní, která díky naškrobenému tylu vespod, odstávala od nohou a držela zvonový tvar. Byly to po všech stránkách nádherné tradiční svatební šaty… tedy až na tu barvu. Sytá krvavě rudá s černým lemováním propůjčovala Marguerite vzhled královny obklopené fraucimorem oděným do bílých a pastelových toalet. Zastavila se před ním a Tiny na ni prostě jenom zíral. Očima hltal plná bledá ňadra, vystavovaná na odiv velkoryse vykrojeným výstřihem. Nemohl si pomoct, ale nabýval dojmu, že se šaty pokoušejí vystrnadit okrouhlé kopečky z dekoltu. Snad jejich dokonalost honosnou tkaninu čímsi urážela. "Tiny?" Tentokrát zněl její hlas pobaveně. Silou vůle se přinutil odtrhnout fascinovaný zrak od lákavé tkáně na útěku, a zvednout omluvné oči k jejím. Rozpačitě se


3

pousmál a mlčky vyslal do éteru omluvu. Věděl, že si ji přečte. Načež si odkašlal a rozhlédl se kolem sebe. "Slyšel jsem někoho křičet." "A hned tě napadlo to nejhorší," chápavě přikývla Marguerite. Chlácholivě ho poplácala po ruce. "Všechno je v pořádku. To byl výkřik štěstí, jenomže u Jeanne Louise se to občas těžko pozná." Margueritina neteř nad něžným poškádlením nakrčila nos, a na svou omluvu řekla: "Právě jsem se od Leigh dozvěděla tu dobrou zprávu. Dokonale mne tím překvapila." Jen co se Jeanne Louise obrátila opět k Leigh, aby ji objala a poblahopřála jí, Tiny tázavě mrkl na Marguerite. Docela by ho zajímalo, co to bylo za dobrou zprávu. Momentálně ale její pozornost patřila veřejím za ním. "Ty jsou pro nás?" Otázkou mu připomněla, proč vlastně přišel. Ohlédl se na otevřené dveře a sáčky rozházené na chodbě po zemi. K jeho velké úlevě zřejmě žádný nedošel úhony při pádu. "No ano. Bastien mne požádal, abych vám je, děvčata, odnesl. Jenomže když jsem uslyšel křik, tak jsem je upustil," přiznal a zamířil zpátky ke dveřím. Marguerite šla za ním, a jakmile přiklekla, aby mu pomohla sáčky posbírat, tiše se zeptal: "Jakou dobrou zprávu má Leigh?" "Znovu čeká dítě," usmála se Marguerite. Tiny zvedl obočí a také se začal usmívat, ale sotva si vzpomenul, jak zdrcení byli Leigh s Lucianem, když potratila poprvé, úsměv mu zmrzl na rtech. Jestli přijde i o tohle dítě— "Už je ve čtvrtém měsíci. Toto by mohla donosit," ujistila ho Marguerite, čímž na sebe prozradila, že se


4

ještě nezbavila starého zlozvyku, číst mu myšlenky. "Vyčkávali, dokud zdárně neprošla nebezpečným stádiem, a teprve potom se nám tím pochlubili. Myslím, že se bála, aby to nezakřikla." Chápavě přikývl. Podle toho, co o tom slyšel, byl první potrat pro ty dva hrozná rána. Nedivil se, že si s oznámením tentokrát dávali načas. "Vyřiď jí ode mne, že moc gratuluji," poprosil tiše, jakmile se napřímili. "Pročpak jí to nepovíš sám?" Zaváhal a pohlédl k ženám. Nyní se všechny shlukly na protějším konci pokoje. Terri, Leigh a Inez si oblékly tradiční bílé svatební šaty různých stylů. Jackie, Jeanne Louise, Lissianna a Rachel, které šly za družičky, byly v pastelových barvách – růžové, modrozelené a levandulové. Jedna jako druhá vyhlížely úchvatně… což byl ten problém. Byly kouzelné a uměly mu číst myšlenky. A on, ač nerad, musel přiznat, že ne všechny jeho myšlenky byly cudně platonické. Koneckonců, čemu se divit, byl přece mužský… a nechtěl některou z žen neúmyslně urazit zbloudilou myšlenkou, která pronikla na sever z krajin jižně od rovníku. "Aha," odtušila Marguerite, které bylo rázem všechno jasné. Četla mu myšlenky, ostatně jako vždy. Na uklidněnou ho poplácala po rameni. "To je naprosto v pořádku. Jsou zvyklé na smrtelné muže a jejich zbloudilé myšlenky." "Ale já nejsem zvyklý na ženské, které mi je umí číst," suše opáčil Tiny a položil posbírané sáčky na stolek u dveří. "Leigh ode mě, prosím, vyřiď blahopřání, a ostatním, že jim to moc sluší." "Dobrá tedy." Marguerite vážně přikývla, ale když se obrátil, aby bez boje vyklidil pole, vyšla za ním na


5

chodbu. Tinymu bylo jasné, že má něco na srdci, proto se zastavil a tázavě se ohlédl. Moment váhala, načež zašeptala: "Po všech těch nedávných problémech je pěkné, že toho máme tolik ke slavení." "Hmm." Čekal, věděl, že mu toho chce říci ještě víc. Nakonec si povzdechla a jenom se optala: "Budeš při tom úkolu opatrný?" "Ježíši, Marguerite," odsekl podrážděně. Ta ženská se mnou věčně jedná jako s děckem, co se o sebe neumí postarat. Je to milé, ale— "Vím, že se o sebe dokážeš postarat, Tiny," ujistila ho rychle. "A být tohle normální úkol, pravděpodobně bych si ani nedělala starosti… velké," dodala ironicky, neboť se zatvářil pochybovačně. A potom vyhrkla: "Ale tady máme co do činění s bez-tesáky a—" "Brzdi," skočil jí do řeči, protože mu cosi došlo. "Jak o tom úkolu vůbec víš? Lucian tvrdil, že je to přísně tajné. My—" Sklapl a ušklíbl se. Došlo mu totiž, že to pravděpodobně vytáhla z jeho myšlenek, což byl asi pravý důvod, proč mu všechny detaily tajné mise sdělil Lucian teprve před malou chvilkou. Do svatby scházelo pouhých pár okamžiků. Až do zahájení obřadu měl zůstat v soukromých místnostech, a teprve pak vklouznout na své místo. Lucian doufal, že se tím minimalizuje riziko přečtení jeho myšlenek nesprávnou osobou. "Víš, vlastně jsem to nevyčetla z tvých myšlenek," vyvedla ho z omylu tichým hlasem. "Když se mi o svém plánu Lucian zmínil, ve skutečnosti jsem to byla já, kdo mu na tuto akci navrhl tebe a Mirabeau." "Ty jsi navrhla, aby tu práci dal mně a Mirabeau?" slabikoval a cítil, jak mu leknutím běží mráz po zádech. Marguerite byla pověstná dohazovačka… a nikdy nic


6

nedělala bez dobrého důvodu. Najednou už ho úkol, který slíbil vykonat pro Luciana Argeneau, už tolik netěšil. Protočila oči. "Pro všechno na světě, nekoukej tak vyplašeně." "Marguerite," pronesl, a její jméno se mu skulilo z jazyku coby hrdelní zavrčení. "Každý ví, co se stane, jestliže ty dáš dva lidi dohromady." "Najdou své životní druhy," odtušila s nadmíru spokojeným úsměvem. Když však spatřila, jak se na to zatvářil, zvedla oči v sloup. "Buď tak hodný a nepokoušej se mi tvrdit, že bys nechtěl najít životní družku." Zamračil se. Byl smrtelník. Člověk. Nebyl upír. A smrtelníci životní družky zpravidla nemívali. Aspoň si to myslel. Rozhodně tomu nasvědčovala četnost rozvodů mezi jeho smrtelnými bližními. Životní družky měli pouze nesmrtelní. Nebo to, čemu životní družka říkali. Dokonalé partnerky, které nedokázali číst ani ovládat, tudíž s nimi mohli svůj předlouhý život prožít v poklidu a vášni. Nicméně smrtelníci mohli být životními druhy nesmrtelných. A co se týče otázky, zda by jím rád byl on sám… Tiny se přistihl, že pohledem zabloudil nazpět do komnaty, k ženám shluklým uvnitř. Ještě pořád se smály a vzrušeně štěbetaly o Leighině požehnaném stavu. Očima klouzal po rozzářených, přešťastných tvářích, až nakonec upřel zrak na Jackie, svou šéfku a zároveň parťáka v detektivní agentuře. I ona bývala pouhou smrtelnicí, ale vyklubala se z ní životní družka Vincenta Argeneau. Od té doby tuhle osůbku, kterou mimochodem považoval za jednoho ze svých nejlepších přátel, moc nevídal. Dvojice zřídkakdy vycházela na


7

vzduch, ale před měsícem se s nimi sešel ve Vegas, kde zastoupil Jackiina zesnulého otce. Předával ženichovi nevěstu na svatbě à la Elvis, a tudíž dobře věděl, že je bláznivě šťastná. Oba dva, ona i Vincent, doslova zářili blažeností. Strávil tam s nimi trochu času… bylo těžké nezatoužit po obdobném vztahu a štěstí. Ono ostatně stačilo strávit trochu času s kterýmkoli z nesmrtelných párů, a bylo prakticky nemožné nezatoužit po něčem takovém. Přesto… Obrátil zrak zpátky k Marguerite. "Takže ty si myslíš, že tahle Mirabeau a já…?" "Mirabeau La Roche." Marguerite s širokým úsměvem přikývla. "Myslím, že se k sobě budete báječně hodit." Při těch slovech vyklenul pochybovačně obočí. "Není to ta holka s černými vlasy a růžovým melírem?" "Obvykle ano," přikývla. "Dnes ale ne. Sice jsem jí říkala, že tady v New Yorku se nad jejími vlasy nikdo nepozastaví, jenomže na svatbu chtěla mít trochu tradičnější účes. Krom toho měla pocit, že by jí vlasy neladily s broskvovou toaletou. Proto jsem dnes ráno vzala Mirabeau ke své šikulce kadeřnici, aby jí vykouzlila svatební účes." "Hmm," zabručel Tiny. Bezděky očima zalétl k ženám v pokoji, ale byl si víceméně jist, že broskvovou róbu tam nezahlédl. "Pomáhá s oblékáním Elvi," vysvětlila Marguerite a ukázala na zavřené dveře na opačné straně pokoje. "Brzy se s ní setkáš, a až k tomu dojde…" zaváhala, povzdechla si a spustila: "Naše Mirabeau je sršatá a uštěpačná. Věčně se brání a nejlepší obranou je útok. O Bartolomějské noci ztratila celou rodinu. Zradil je oblíbený strýc, byl to takový hamižný lotr. Důvěřovat a


8

milovat je teď pro ni moc obtížné. Obestavěla se spoustou ochranných zdí. Budeš se muset vyzbrojit trpělivostí." Bezvýrazně zíral na Marguerite. Zcela vážně si myslela, že se stane životním druhem téhle Mirabeau. Ta představa ho současně vzrušovala a pekelně děsila. Jeho život se jednou provždy změní. Bože. Životní druh. Dny jeho staromládenectví jsou sečteny… a pravděpodobně se bude muset proměnit, stát se nesmrtelným jako Jackie. Bude muset pít krev a… "Dýchej," doporučila mu chlácholivým tónem. "Nepanikař. Klidně se mohu mýlit. Prostě počkej a uvidíš. Nějak už to dopadne. Seznam se s Mirabeau, postarejte se o úkol, který vám dal Lucian, a zbytek ponechej na matce přírodě." Tiny ucítil, jak se jeho tělo zhluboka nadechuje, a hned nato vydechuje vzduch, který zrovna nabralo do plic. Měl pocit, že spolu s ním odchází i stres a obavy, co ho zčistajasna začaly soužit. Přimhouřil oči a zabodl je do Marguerite. "Ty mne ovládáš," zahřměl vyčítavě. "Pouze abych tě uklidnila," prohlásila ani za mák kajícně, a oslnivě se na něj usmála. "Vkládám v tebe a Mirabeau velké naděje. A dopadne-li vše jak doufám, nikdy se nebudu muset strachovat, že o tebe vinou stáří časem přijdu. Budeš členem mé rodiny navždy." Při těch slovech mírně povytáhl obočí, a když ho Marguerite náhle objala, kouknul dolů na temeno její hlavy a automaticky zvedl ruce, aby ji pohladil po zádech. "Chápu to tak, že Mirabeau je tedy jednou z tvých zatoulaných oveček?" "Postupem času se stala členem naší rodiny," opravila ho vážným hlasem a ustoupila. "Díky svému strýci nikoho jiného nemá."


9

Měl ji rád. Na rtech mu zahrál pobavený úsměv. "Takže jsi ji adoptovala, vzala za vlastní, jak už to máš se ztracenci ve zvyku…" Výraz ztracenci Marguerite nevoněl, ušklíbla se, ale dříve, než to stačila komentovat, Tiny vážně dodal: "Ale já nejsem žádný zatoulaný pes, Marguerite. Mám rodinu… a mám je moc rád. Nejsem si jist, že bych se jich byl ochoten vzdát." Marguerite po tváři prokmitly obavy, ale pak se usmála. "Všechno se vytříbí. Jako vždycky." "Vždycky?" "Žiješ-li tak dlouho jako my, obvykle ano," ujistila ho se smíchem, a mírně do něho strčila. "Běž. Zkontroluj, jak jsou na tom mužští. Obřad začne co nevidět, a vím jistě, že Bastien přivádí sebe i ostatní k šílenství snahou uřídit všechno všecičko, do posledního detailu. Musel tuhle veselku zařizovat, rušit a znovu zařizovat tolikrát, až už podle mne nikdo nedoufal, že se vůbec kdy bude skutečně konat." Tiny se těm slovům pousmál, ale přikývl, udělal čelem vzad a vyrazil chodbou pryč. Nicméně jen co zahnul za roh a zmizel Marguerite z očí, úsměv se vytratil. V duchu si začal přehrávat jejich rozhovor, a pokoušel se strávit její domněnku, že bude životním druhem téhle Mirabeau. Holky, se kterou měl příštích pár dní spolupracovat. To pomyšlení ho jednak fascinovalo, jednak příšerně vystrašilo. Navíc si nárokovalo veškerou jeho pozornost, takže mnohonásobné vdavky různých příslušníků klanu Argeneau absolvoval prakticky v náměsíčném stavu. Když mu Decker Argeneau Pimms najednou poklepal na rameno, byl to pro něj skoro šok. "Jsme na řadě," zašeptal Decker a bradou kývnul do přední části kostela, kde na ně od otevřených dveří za oltářem mával Lucian


10

Argeneau a ukazoval jim, ať jdou za ním. Místnost matriky, kde měli v roli svědků stvrdit svými podpisy svazky manželské, byla stísněná a příliš maličká, než aby se tam vešli všichni najednou. Proto se rozhodli svědčit na etapy. Nejprve vešla jedna polovina zúčastněných a podepsala se jako první, načež se vytratila bočními dveřmi, zatímco druhá polovina vcházela dveřmi za oltářem, aby se podepsala i ona. Tím mínili zamaskovat jejich nepřítomnost na oslavě, která bude následovat. Pokud je sleduje Leonius Livius nebo někdo z jeho lidí, hned jim nedojde, že někdo ze svatebčanů zmizel, a až to zjistí, bude už – doufejme – příliš pozdě. "Připraven?" optal se vedle něho Decker, když spolu se svou životní družkou Dani a její sestrou Stephanií, vstal. Tiny se okamžitě zvedl a doprovodil trio kráčející před ním k Lucianovi. Nastal čas soustředit se na nadcházející úkol. Započne co nevidět a šance byly padesát na padesát. Buď to bude procházka růžovou zahradou, nebo nebezpečná práce plná napětí, která skončí krvavým masakrem. Osobně doufal v procházku růžovou zahradou. O svých šancích proti bez-tesákům si nedělal žádné iluze… a na smrt byl příliš mladý.


11

2. KAPITOLA "Tohle je v tak mnoha ohledech prostě špatně," brblala si sama pro sebe Mirabeau, a v marné snaze necourat ji v okolním marastu, instinktivně zvedla dlouhou sukni své družičkovské toalety o kousek výš. Jedině Luciana Argeneau mohlo napadnout poslat ženu do kanálů, zvolených jako únikovou cestu, a předem ji nevarovat, takže neměla možnost obstarat si něco vhodnějšího na sebe. Jakési bleskurychlé cupitání ji upozornilo na skutečnost, že není sama. Jelikož věděla, že to s největší pravděpodobností byly krysy, podvědomě si sukně vykasala ještě výš. Nechtěla, aby některý z těch malých šmejdů začal šplhat po jemné látce. Jen co si ale uvědomila, že tím obnažila nohy v punčochách, a odvážnější jedinci by se mohli pokusit vylézt po nich, stejně rychle málem zase sukně spustila. Ovládla se těsně předtím, než se róba ponořila do palec hlubokých splašků, ve kterých stála. Aby nežádoucí společníky v temném tunelu odradila, raději zadupala. Žádný cupitavý zvuk zvěstující houfný úprk stvořeníček, se však neozval. Naopak, ony capkavé zvuky zcela utichly. Věděla, že krysy strnuly a korálkovýma očkama nyní bezpochyby zírají na ni, ostražitě nebo zvědavě. To naznačovalo, že jsou zvyklé, a lidí, co se tady dole potloukají, se nebojí. "Skvělé," utrousila sarkasticky, hned ale ztuhla a vzhlédla. Uslyšela totiž zvuky nesoucí se od kovových padacích dveří, kterými sestoupila z kostelního sklepa. Naslouchala bouchnutí, jak nahoře nejspíš někdo dopadl na horní kryt, a pak šourání, které předcházelo druhému


12

přistání. Těžký dopad dával tušit dvojnásobnou nebo dokonce trojnásobnou hmotnost. Zrovna se na to mračila, když se ozvalo tiché skřípání – někdo dveře odemykal. Znenadání shora zazářila baterka, proud světla trefil Mirabeau rovnou do tváře. Zvedla ruku a zastínila si oči. "Promiň." Slovo hluboce zahřmělo a baterka se odsunula. Mirabeau si zrovna týrala mozek, jak to že nepoznala, komu ten hlas patří, když zazněl znovu. Tentokrát tiše brumlal. Připomínal vzdálené hřmění. Zaslechla tichá slova: "Běž první. Zavřu dveře a zamknu za námi." Slova očividně nebyla určena jí. Odtáhla ruku z očí, aby zjistila, kdože to za ní schází do stoky. Čekala pouze jednu osobu, a to svého partnera pro tuto akci. Také měl přinést balík, jehož doručením byli pověřeni. Předpokládala, že tím partnerem bude muž. V severních státech a v Kanadě bylo vykonavatelek málo, a její obvyklá partnerka Eshe nebyla momentálně k mání. Proto ji rozhodně překvapilo, že k ní teď po kluzkém žebříku velice opatrně slézala žena. Mirabeau přihlížela, jak štíhlounká postavička v šatech ke kolenům sestoupila z poslední příčky a došlápla na cement vedle ní. Poté vzhlédla ke druhé osobě, která také začala lézt dolů po žebříku. Měla za to, že třetí do party tam byl pouze proto, aby za nimi zavřel a zamkl padací dveře, což onen muž sice udělal, nicméně pak rychle sešplhal do kanálu. Mirabeau automaticky ustoupila, aby udělala tomu obrovi místo. Když stanul na betonu a obrátil se čelem k ní, přistihla se, že nově příchozí zkoumá ve světle jeho baterky. Ocenila, že ji držel namířenou do země, aby zase někoho neoslnil. Díky super nočnímu vidění jí stačila slabá zář a viděla oba dva stejně dobře, jako by


13

stáli na slunci. Tahle panenka tedy rozhodně není mé krytí, usoudila. Byla to jen trošku povyrostlá holčička. Nemohlo jí být víc, než čtrnáct nebo patnáct let – pro většinu lidí dítě, ale pro někoho, kdo už po světě chodil poctivých čtyři sta padesát let, pouhé mimino. Dívenka byla útlá a plochá, dlouhé blond vlasy měla vyčesané na temeno. Účes pouze zdůrazňoval mladistvost rysů tváře a labutí šíji. Mirabeau chvíli uvažovala, kdo to je, a proč tam je. Připadala jí povědomá, ale pořád si nedokázala vybavit, odkud ji zná. Nakonec obrátila pozornost k muži. V tu ránu byla dívka zapomenuta. Během svého života už potkala spousty mužů, smrtelných i nesmrtelných, ale jen velice málo takových, co by se vyrovnali tomuto exempláři. O dobrou hlavu vyšší než ona, a to měřila pět stop a deset palců, navíc pohledný. Příroda mu nadělila tmavé vlasy a drsně mužné rysy, jaké se jí odjakživa líbily. A k tomu byl ten chlap extrémně robustní, rozložitá ramena by mu záviděl i obránce v americkém fotbalu. Široká hruď přecházela v úzký pas a – soudě podle toho, co zahlédla, když sestupoval v obleku ze žebříku – fakt nejpěknější pozadí, jaké na nějakém mužském viděla, po hezky dlouhé době. Takové, jaké může holka popadnout a zarýt do něho nehty, aby ho pobídla pokračovat, když— "No to snad ne. Vy taky." Jen co tato spravedlivě pobouřená slova vypustila týnejdžerka z pusy, Mirabeau zamrkala a nechápavě se na ni ohlédla. Co ne? Co já taky? "Ne jen ty," povzdechla si dívka a zakroužila prstíkem, čímž ji dala dohromady s oním výstavním mužským. "Oba dva. Oba tady stojíte a dumáte, jaké by


14

to asi bylo, kdybyste spolu měli sex. Jste stejně děsní jako ségra a Decker. Furt po sobě touží… nebo to dělají." Nešťastně zavzdychala a dodala: "Fakt ubohost… přísahám, že nikdy nebudu mít sex, ani si nebudu hledat životního druha, jestli mě to má proměnit ve slintajícího idiota, jako vás ostatní." Mirabeau na tu holčinu prostě zírala, a myšlenky na ni útočily, jedna za druhou. Zaprvé, už věděla, kdo je ta holka. Zmínila se o sestře a Deckerovi, tím pádem to byla Stephanie McGillová, sestra Dani McGillové, životní družky Deckera Argeneau Pimmse. Nesmrtelný bažant. Smrtelnice až do loňského léta, kdy ji unesl upír. Psanec. Každý lovec psanců, který byl dost blízko, aby mohl pomoci při pátrání po této dívce, byl povolán do akce. Včetně ní a její parťačky Eshe. Sice to děcko nakonec našli, ale nepřišli včas. Psanec, bez-tesák, ji stačil proměnit. Naštěstí se Stephanie proměnila v edentate a ne v bez-tesáka. Edentata sice měli mírnou vadu, nevyvinuly se jim tesáky, které většina nesmrtelných při krmení s oblibou používala, jenomže nyní, v časech krve v sáčku, už to nebyl zas až tak vážný problém. Zato bez-tesáci měli tuto vadu plus byli stiženi hrozivým šílenstvím, které je vedlo k páchání příšerných zvěrstev na smrtelnících, na kterých záviselo přežití všech nesmrtelných. A právě proto byli odjakživa beztesáci loveni a zabíjeni. Zadruhé, ta malá jí dokázala číst myšlenky. Nepřekvapilo ji, že Stephanie dokáže přečíst myšlenky i tomu Herkulovi. Poznala, že je to smrtelník, ačkoli nedokázala vysvětlit jak. Prostě to vycítila. Ale že dokázala přečíst ji, to bylo na pováženou. Byla starší než tohle pískle o více než čtyři století. Stephanie by jí neměla umět přečíst myšlenky. Přinejmenším pokud si je


15

budu hlídat. Mirabeau si sáhla do svědomí a musela připustit, že to hlídání trošku odbývala. Budu se na to muset soustředit, rozhodla se v duchu, to už ale spěla ke třetí myšlence. Jak tam tak stála a rozjímala o lepém smrtelníkovi, a prováděla inventuru jeho fyzických předností, matně si uvědomovala, že on dělá to samé. Nicméně, aspoň podle toho, co řekla Stephanie, tam stál a v duchu si maloval sex s ní. Čili po mně touží, jak to kouzelně vyjádřila týnejdžerka. Tohle pomyšlení jí přičarovalo úsměv na rty. Znovu se na lamželeza zahleděla. Větší část těch čtyř a půl století byla sexuálně aktivní. V průběhu posledních sta let však zjistila, že nutkání komunikovat na této bázi mizí. Bylo dobré vědět, že pořád ještě byla schopná zatoužit po muži, a vždycky bylo pěkné zjistit, že onen muž tu touhu opětoval. Třeba by ho po této operaci mohla přesvědčit, aby— "Tiny McGraw." Bezděky při tom jméně zvedla obočí. Slýchala je od Marguerite Argeneau. Často. Od chvíle, kdy se vrátila z Kalifornie, kde se s tímto soukromým detektivem setkala poprvé, pokaždé když ji Mirabeau navštívila, neopomněla se alespoň jednou zmínit o Tinym. Upřímně řečeno, poslouchat tohle jméno už ji unavovalo. Sotva se však před ní ve výši pasu objevila jeho ruka, únava byla rázem ta tam. Automaticky vložila ruku do nastavené dlaně a vykulila oči. Její mnohem menší packa prostě zmizela v ruce o velikosti chytačovy baseballové rukavice. Byla hřejivá a silná, a něžně objímala její drobné prstíky. Ten chlap má obrovské ruce, konstatovala v duchu, a instinktivně mu koukla na chodidla. I ta měl mimořádně veliká. Ježíši, pomyslela si mimoděk, musí mít mamutí—


16

"Kriste pane! Nech toho dřív, než hodím šavli," vyvřískla Stephanie a začala vydávat zvuky naznačující, že se jí navaluje. Mirabeau zavřela oči. Trapné pocity v ní chvíli bojovaly se vztekem. Vztek hladce zvítězil, a proto odsekla: "Tak mi sakra nelez do hlavy." "Nejsem ve tvojí hlavě. Svoje myšlenky na mě prakticky křičíš," nedalo se děvče. "Ehm… řekl bych, že jsi Mirabeau La Roche, a vy dvě se znáte. Nebo se mám pustit do představování?" optal se Tiny nejistým tónem. Pustil její ruku a Mirabeau zavzdychala zklamáním. Vyvolalo to v ní zvláštní pocit ztráty. Hned se ale vzmužila, přinutila se narovnat a jednat jako vykonavatelka, kterou byla. "Ano, jsem Mirabeau. Ale ne, já a Stephanie jsme se nikdy neseznámily. Přesto vím, kdo to je. Zahlédla jsem ji v domě vykonavatelů," vysvětlila a povytáhla obočí. "Chápu to tak, že jsi mé krytí během doručování toho balíku?" "Ano, ano, on tě bude krýt," skočila jí Stephanie netrpělivě do řeči. "A já jsem ten balík. Tak co? Mohli bychom konečně vyrazit? Tady dole to fakt děsně smrdí." Mirabeau k ní obrátila přimhouřené oči. Nejspíš jí mělo dojít, co má vlastně za úkol, sotva tuhle dívčinu s proříznutou papulou poznala. Jenomže nedošlo. Nyní na ni zírala a pozvolna jí docházela pravá tragedie této situace. Měla Stephanii dopravit do Port Henry, což znamenalo strávit minimálně deset hodin uvězněná v autě s touhle neotesanou, prostořekou puberťačkou. Mělo jí to docvaknout mnohem mnohem dřív. V domě vykonavatelů párkrát zaslechla, jak Lucian, Dani a Decker probírají budoucnost této kolčavky. Lucian trval


17

na tom, že v bezpečí nebude nikde jinde, než v domě, kde na ni dohlížejí vykonavatelé. Dani zase nedala jinak, než že musejí Stephanii někam přestěhovat. Holka je tam prý dočista zoufalá. Nemá na práci prakticky nic jiného, než meditování o tom, co všechno ztratila. Potřebuje kamarády, musí dokončit střední školu a v mezích možností vést normální život. Port Henry tedy zjevně bylo řešením, na kterém se společně usnesli. Městečko na jihu Ontaria, relativně přátelsky nakloněné upírům. Někteří místní věděli o jejich existenci, a žilo tam také pár nesmrtelných, kteří mohli na Stephanii dohlédnout. Mirabeau musela uznat, že pro tohle děcko je to nejlepší šance na normální život. Jenom nechápala, proč jako doprovod pro Stephanii vybrali ji a Tinyho. A kde jsou Decker a Dani? Copak oni tam s ní žít nebudou? "Dani s Deckerem odjeli na líbánky," povzdechla si Stephanie. Očividně jí pořád četla myšlenky. "Kdy se vzali?" překvapeně vyhrkla Mirabeau. Decker byl vykonavatel a – aby přežili, museli se spoléhat jeden na druhého – všichni vykonavatelé byli fakt semknutá parta. Drželi při sobě. Jestliže se Decker oženil, nejenže se o tom měla dozvědět, ale rozhodně také měla být pozvána na svatbu. Představa, že nebyla, ji urážela. "Ne, nevzali se. Tohle jsou předsvatební líbánky. Jen co dostanou z organismu to nejhorší z hormonů nověsdružených – jak tomu říká Dani – mají v plánu se vzít a přestěhovat se za mnou do Port Henry. Do té doby mě vezme na byt ta Elvi a Lucianův mladší brácha Victor. Prý mě ochrání a budou se o mne starat." Mirabeau se zadívala na dívčinu. Snažila se odhadnout její názor podle toho, jak se tvářila. Nezdálo


18

se, že by byla vývojem událostí naštvaná. Oči jí jiskřily spíš vzrušením. Neodolala a na moment pronikla holce do hlavy, aby zjistila, co si myslí doopravdy. Domnívala se, že bude v Elvině hotýlku nevítaným hostem, a tak si tam bude moct dělat, co ji napadne. Což bylo pro týnejdžra doslova opojné. Poprvé ochutná svobodu. Mirabeau se rozhodla, že cuchání iluzí nemá v popisu práce. Věděla, že Elvi Blacková, nyní Argeneau, kdysi ztratila dceru. Tušila, že bude téhle holčičce matkou se vším všudy. A nepochybovala ani o tom, že ji Victor Argeneau nenechá zvlčit, a že na mladou dámu řádně dohlédne. Nicméně nechtěla, aby se na ni po zbytek cesty Stephanie mračila, proto raději držela jazyk za zuby. Také ani na moment neuvěřila tomu, že Dani McGillová svou sestru opustila a vyjela si na předsvatební cestu, kde s Deckerem hodlali řešit hormony nově-sdružených. Věděla, že Leonius Livius, psanec bez-tesák, který ty dvě proměnil, chtěl obě sestry znovu dostat do spárů. A pokud je tomu tak, pak jsou hormony nově-sdružených jen krycí historkou, která má Stephanii uchránit před strachem o sestru. Mirabeau podezřívala Luciana, že přesvědčil Dani, aby se stala návnadou při pokusu chytit bez-tesáka do pasti. No, a poněvadž Dani zoufale toužila po tom, aby byla její sestřička v bezpečí, souhlasila. Ovšem pod podmínkou, že malá bude v bezpečí někde dál od přední linie. Vtom si vzpomněla, že jí Stephanie umí číst myšlenky, a tak, sotva se jí tyhle úvahy v hlavě urodily, dala je rychle k ledu společně s názorem, že v Port Henry jí bude Elvi spíš strážkyní, než bytnou. Obě myšlenky kvapně odsunula do pozadí a zároveň se v duchu rozhodla, že po skončení této akce bude muset


19

nabídnout svou pomoc při osnování pasti, bude-li to zapotřebí. Leo byl prohnaný bastard. Už dvakrát se mu povedlo proklouznout vykonavatelům mezi prsty. Můželi pomoct zabránit, aby se mu to podařilo i potřetí, udělá to. Vtom její pozornost upoutalo šustění papíru. Uviděla, že Tiny vytáhl z kapsy blok a teď v něm listoval. Když si cosi spokojeně zamumlal a listovat přestal, popošla blíž a nakoukla na stránku, na kterou svítil baterkou. Byla na ní nakreslená mapa kanálů. Kostel zde byl zřetelně zaznačen coby výchozí bod, a od něj se jako žíly rozbíhaly modré čáry. Cesta byla zakreslena červenou barvou a vypadala pěkně složitě. Zdálo se, že Lucian byl pevně rozhodnut každému, kdo by je chtěl sledovat a zůstat nepovšimnut, maximálně znesnadnit situaci. Některé odbočky byly hodně blízko u sebe, a jiné se jakoby vracely směrem, odkud přišli. Aby je neztratil, případný pronásledovatel by se musel držet hezky blízko za nimi. Nevěděla, proč Lucian tolik vyváděl, když byli v kostelní matrice, odkud vedla tajná chodba do sklepa a ke vstupu do stoky. Ale pak ji napadlo, že svatebčané se tam nemohli zdržet příliš dlouho, aniž by upoutali nežádoucí pozornost. Pokud si Leonius nebo někdo z jeho lidí troufnul vkrást se do kostela na obřad, dlouhé zdržení by u nich mohlo vzbudit podezření. Mohli by začít číst lidem myšlenky nebo si povšimnout, že Stephanie už z matriky nevyšla. Pravda, Lucian byl pro většinu nečitelný, jenomže když vstoupila, aby jako svědkyně podpisem stvrdila sňatek Marguerite a Julia, v místnosti byla přítomna celá první polovina svatebčanů. Jen co skončila s podepisováním, mlčky sledovali, jak ji Lucian vzal pod


20

paží a doprovodil k tajnému východu. Cestou jí vysvětlil, že její partner je ve druhé skupině svědků, a brzy se k ní s balíkem připojí. Někteří svatebčané byli sice postarší, a tudíž těžko čitelní, stejný počet ale tvořili nově proměnění, které bylo snadné přečíst, ať už chtěli nebo ne. Dlouho nepotrvá a někdo zaregistruje, že Stephanie McGillová zmizela, uvědomila si Mirabeau a dospěla k názoru, že času už promarnili dost. Musejí vyrazit. Tiny zřejmě uvažoval stejně, protože zrovna zavíral notes a strkal ho zpátky do kapsy. Posvítil baterkou do tunelu se slovy: "Raději vyrazíme. Půjdeme tudy, mineme tři odbočky a na čtvrté zahneme doprava." Mirabeau si povytáhla sukně, přikývla a otočila se směrem, kam měli namířeno. "Já půjdu první. Stephanie, ty uprostřed a Tiny vzadu." "Potřebuješ baterku?" optal se Tiny, a když se na něj ohlédla, jenom se ironicky pousmál. Vytušila, že jí oči poté, co ve tmě zachytily a odrazily tu trochu světla tady dole, bronzově zazářily, protože zamumlal: "Jasně. Samozřejmě, že ne. Veď nás." V duchu ho pochválila, že na smrtelníka mu to pálí, odvrátila se a opatrně vkročila do tunelu. Dávala dobrý pozor, aby do všudypřítomného sajrajtu nenamočila podolek suknic. Kráčeli mlčky. Mirabeau je provedla kolem dvou odboček vedoucích do rozvětvených tunelů, ale pak ji napadlo, že pokud mají narazit na potíže, pravděpodobně přijdou zezadu. Nechat smrtelného Tinyho hlídat jim záda, nebylo nejspíš zrovna nejchytřejší. Krom toho, že by byla věčná škoda nechat tak pěkného smrtelníka umřít, nechtěla ani pomyslet, jak by řádila Marguerite, kdyby to dopustila. Bohužel podezírala Marguerite, že


21

by se na ni zlobila, i kdyby ho jen urazila. Měla ho moc ráda. Problémem bylo, že smrtelní muži dovedli být na svou mužnost, zdánlivou sílu a zdatnost, setsakra hákliví. Bude muset vykoumat nějakou vychytralou lež, aby si s ní vyměnil místo. Jen co dorazili ke třetí odbočce, Mirabeau se zastavila a udělala čelem vzad.


22

3. KAPITOLA Tiny se v duchu zabýval Margueritinou teorií, týkající se toho, že by mohl být Mirabeauiným životním druhem. Nyní, když se s dotyčnou osobně setkal, shledával tuto možnost doslova fascinující. Právě se pokoušel vybavit si všechny důvody, proč by to tak cítit neměl, když se Stephanie před ním zčistajasna zastavila. Okamžitě byl ve střehu, nervy napjaté, jak všemi smysly pátral po případném ohrožení. Pohlédl na Mirabeau a zjistil, že se také zastavila, a dokonce kráčí zpátky k němu. Jakmile však spatřil její výraz, ihned se zase uvolnil. Nevypadala zachmuřeně ani vyplašeně. Vlastně se tvářila spíš sklíčeně, a její slova vyzněla poněkud neobratně, když řekla: "Myslím… možná by přece jen bylo lepší, kdybys šel první. Je tady hrozná tma a ty máš baterku." Kouknul na svítilnu ve své ruce, pak zase na Mirabeau. Nepochyboval, že lže, jako když tiskne. K tomu proč chtěla, aby šel vpředu, měla určitě nějaký jiný důvod. Mezi nesmrtelnými už strávil spoustu času, a tak dobře věděl, že aby viděli na cestu, jeho světlušku nepotřebují. Do pekla, pomyslel si, ty dvě tady nejspíš vidí jako ve dne. Jenom pořád nechápu, proč najednou chce, abych šel první. "Má strach, že se na konci průvodu necháš zabít, a Marguerite jí to nikdy neodpustí. Sama sebe vystrašila představou, jak tě napadnou zezadu a useknou ti hlavu, nebo tak něco," oznámila Stephanie s typicky týnejdžrovským pobavením, čímž zodpověděla otázku, kterou nepoložil. "A není schopná vymyslet žádnou věrohodnou lež, aby tě dostala do čela." Mirabeau se nejdřív na tu hubatou žábu zamračila,


23

potom málem provinile koukla na Tinyho. "Napadlo mě, že když se k nám bude někdo blížit zezadu, mám větší naději, že to uslyším. A protože problémy s největší pravděpodobností přijdou—" "To stačí," skočil jí do řeči. Tváří v tvář realitě skryté za jejími slovy se mu přesto podařilo viditelně sebou netrhnout. Navzdory patrné snaze ránu odlehčit, jeho ego zásah inkasovalo. Při šesti stopách, sedmi palcích, a dvou stech osmdesáti librách ryzího svalstva, nebyl zvyklý být považován za slabého člena smečky. Nicméně tomu čelit musel, i když teprve poslední dobou… aspoň mezi nesmrtelnými. Deset let byla jeho parťákem ženská, smrtelná jako on sám. Jackie byla drobná bytůstka, a přestože odjakživa věděl a respektoval, že se o sebe umí postarat, stejně v jejich partnerství představoval sílu svalů on. Jenomže když potkala nesmrtelného Vincenta a odešla s ním, aby mu byla životní družkou, znenadání zjistil, že se stal partnerem Marguerite Argeneau. A aby toho nebylo málo, hned první případ odletěli řešit do Evropy. Načež se jeho pohled na sebe sama začal rapidně měnit. Ta maličká dáma, skoro o stopu menší a vážící slabou polovinu toho, co on, byla krásná, sladká a dokázala by si ho strčit pod paži a utíkat s ním po silnici, jako by nevážil víc než pouhé děcko. A ani na moment nezapochyboval, že tyhle dvě subtilní květinky před ním, by z fleku dokázaly totéž. Pořád byl veliký a svalnatý, ale také byl tím křehotinkou, o kterého se musely starat. Depresivní, že ano? A tak zatímco se protahoval kolem Stephanie, aby se dostal k Mirabeau, v duchu se tím užíral. Jenomže ta najednou přidušeně vykřikla leknutím, a on na pochroumané ego rychle zapomněl.


24

Instinktivně zvedl baterku a posvítil Mirabeau do obličeje, čímž ji na moment oslepil. Spatřil, jak před světlem přivírá oči, a málem už začal sklánět baterku k zemi, vtom však za ní zahlédl čísi postavu a zarazil se. Muž, menší než Mirabeau. Přes její rameno viděl jenom šošolku jeho hlavy a šilhavé oči. Nebyly to oči nesmrtelného. Tohle byl pouhý smrtelník, stejně jako on sám. Zato mnohem špinavější, jak si nemohl nepovšimnout. Vlasy rozcuchané, kdovíjak dlouho nemyté, a po čele rozmazaný jakýsi fujtajbl. Čili bezdomovec, vydedukoval. Pravděpodobně obyvatel kanálů, který si vyšel na procházku. Pro Mirabeau žádná velká hrozba, nebo by jí minimálně být neměl. Momentálně ji ale držel za vlasy vyčesané do drdolu na zátylku. Tahal Mirabeau hlavu dozadu, a vypadalo to, že v dost nepříjemném úhlu. Tiny váhal. Čekal, že Mirabeau prostě převezme kontrolu nad myslí toho chlápka a donutí ho, aby ji pustil. Místo toho zareagovala, aspoň měl ten pocit, čistě instinktivním pohybem a zvedla koleno. Asi by vykopla dozadu a vykloubila mu čéšku, kdyby ovšem pohyb dokončila. Bohužel se zapletla do vlastních dlouhých sukní. Ztratila rovnováhu a začala padat, oči vytřeštěné leknutím, pusu dokořán. Pokusil se obejít Stephanii a zachránit ji, ale dorazil včas jen na to, aby byl sám málem sražen k zemi jejíma nohama. Když totiž přistála na dně stoky na zadku, vyhodila je do vzduchu. Na poslední chvíli se zachytil stěny vedle sebe, čímž se mu podařilo to ustát. Hned se po Mirabeau začal natahovat, vtom se ale z ústí tunelu ozvalo jakési zaúpění. Zarazil se a zvedl baterku. Na násilníka dopadl kruh světla, které nemilosrdně odhalilo umolousané šaty a zacuchané vlasy. A nejen to. Nyní bylo vidět, že v ruce


25

držel cosi, co na první pohled vypadalo jako dobrá polovina Mirabeauiných vlasů. Tiny se na okamžik vyděsil, že ji ten chlápek skalpoval. Posléze si však vzpomněl, jak mu Marguerite vykládala, že si nechala fuchsiově zbarvené konce vlasů čímsi zakamuflovat. Rychle si na Mirabeau posvítil a spatřil, že po stranách se lokny uvolnily z drdolu, spadají až na ramena a jsou jednolitě tmavé, zatímco vzadu do všech světových stran trčí růžové konečky vlasů podstatně kratších. Došlo mu, že jí vlasy zřejmě nějak prodloužili. Útočník si evidentně neuvědomil, že jí jen uškubl kousek příčesku, protože lapal po dechu a s hrůzou zíral na chomáč vlasů ve své ruce. Jakmile na něj ale dopadlo světlo baterky, zamžoural a vykašlal se na vlasy. Zaostřil na zdroj světla. Tiny pak prostě natočil baterku tak, aby kruh světla pro změnu pojal jeho vlastní mohutnou tělesnou schránku, a udělal: "Baf." Víc nebylo potřeba. Jako obvykle – minimálně mezi smrtelnými – zafungovala jeho velikost sama o sobě. Přesvědčila toho nebožáka, že mu bude zdrávo neplést se jim do cesty teď, ani v budoucnu. Zapištěl jako myška, které přišlápli ocásek, upustil vlasy, odšoural se rychle dozadu a udělal čelem vzad. Skoro okamžitě zmizel ve tmě. Tiny ještě počkal, dokud zvuky, co na útěku vydával, neutichly, načež se vydal Mirabeau na pomoc. Plácala se ve vodě a snažila se dostat na nohy. Marně. Šaty už zatím stačily řádně nasáknout, a tím pádem také řádně překážet. Při každém pokusu vstát jí bez skrupulí podrazily nohy, takže vždycky skončila na zadku ve splašcích. Zaregistroval, že Stephanie pouze přihlížela, a to z uctivé dálky. Pusinku pootevřenou, očka vykulená hrůzou. Předpokládal, že za její reakci mohlo


26

Mirabeauino zběsilé zmítání. Pokusil se na to nemyslet a zabručel: "Tu máš," a podal Stephanii baterku. Děvčeti se naštěstí podařilo vzpamatovat se natolik, aby si ji od něho vzalo. Jakmile to udělalo, opatrně proklouzl kolem Mirabeau, přičemž se dokázal vyhnout nohám kopajícím do vzduchu. Bez úhony se dostal za ni, a pak už ji jenom chytil pod pažemi a rychle zvedl na nohy. "Děkuji," zamumlala Mirabeau, sotva se dostala na nohy. Vyšlo z toho jakési udýchané zavrčení. Tiny počkal, až měl jistotu, že dokáže stát sama, ale hned potom ji pustil a svižně ustoupil. Nechtěl nikoho urazit, ale nemohl si pomoci. Smrad tady dole byl už tak dost hrozný, a to tudy pouze procházeli. A svým zmítáním ho teď Mirabeau navíc pěkně rozvířila. Zápach byl rázem ještě intenzivnější, a na ní ulpěl v koncentrované síle. Žena, po které hodnou část cesty při chůzi toužil, páchla jako ucpaný klozet, a to jeho vášeň poněkud zchladilo. Což bylo pravděpodobně jen ku prospěchu věci, usoudil v duchu. Koneckonců, mají práci. Vzal si od Stephanie zpátky baterku a posvítil na Mirabeau. Když spatřil, v jakém stavu jsou její šaty, bezděčně sebou škubl. Nevidět ji prve v kostele mezi svatebčany, myslel by si, že má broskvový živůtek s dlouhou hnědočernou sukní, a ne broskvovou toaletu. Róba byla definitivně zničená. Nebyl sám, kdo to zaznamenal. Mirabeau na sebe zírala v němé hrůze, jež překonala i Stephaniino zděšení. Rozzuřeně se rozhlédla a zavrčela: "Kde je?" "Pryč," hlesl. Pomyslel si, že ten chlapík má pekelné štěstí, když se vypařil. "Byl to jenom nějaký bezdomovec. Sotva mě uviděl, vzal nohy na ramena." Mirabeau se při té zpráva zjevně neulevilo a vypadala


27

spíš zklamaně, což ho vlastně ani nepřekvapilo. Podezříval ji, že za to, jak ji popadl a zavinil tak její nynější stav, chtěla toho chudáka vlastnoručně uškrtit. Zatímco na něj hleděla s bezmocným vztekem, trpělivě čekal a uvažoval, jestli si hodlá vylít zlost a frustraci na něm… a zda jí to on dovolí. Nakonec však jenom zaklela a zhnuseně se podívala na svoje zablácené ruce. Právě se jí chystal nabídnout, že obětuje sako, aby se do něho mohla utřít, když vtom vpředu na sukni objevila malý kousek, který ušel pohromě. Mlčky přihlížel, jak se utírá, a když k němu opět zvedla oči, přinutil se povzbudivě usmát. Akorát si vzdychla a odtušila: "Myslím, že bychom měli jít dál." "Ano, taky bych řekl," souhlasil potichu. Přikývla a vykročila ke vchodu do tunelu nalevo od něho. Ihned se ale zase zastavila, protože se jí sukně obtočila kolem nohou. Málem znovu ztratila rovnováhu a Tiny se okamžitě natáhl, aby ji zachytil, ale odmávla ho. Dokázala se udržet na nohou sama. S odporem shlédla na šaty. "Klidně to udělej," ozval se Stephaniin tichý hlásek. "Stejně jsou zničené." Sice věděl, že znovu čte Mirabeauiny myšlenky, ale dokud se Mirabeau najednou nesehnula, netušil, co Stephanie navrhovala. Zvedla spodní lem šatů, našla boční šev a začala trhat. Rozpárala ho skoro až nahoru, hodně nad kolena, pak rychle zabrala do strany. Uškubla spodní tři čtvrtiny sukně, pěkně kolem dokola. Když s tím byla hotová, měla na sobě šaty dlouhé jen do půli stehen. "Jsou teď pravda trochu krátké," usoudila nahlas, jakmile se narovnala. Utrženou látku prostě zahodila, a


28

pak ironicky dodala: "Ale mohu se snadněji pohybovat a takhle mi sukně aspoň nebude překážet, kdybych musela bojovat." "Ano," nepřítomně přisvědčil Tiny. Stěží si uvědomoval, že to slůvko zavrčel. Nemohl odtrhnout oči od nohou v punčochách. Sukně nyní začínala tam, kde končil horní pružný lem punčoch. Při každém pohybu vykouknul lákavý kousek holé kůže. Samotné punčochy byly černé, síťované a momentálně mu připadalo, že objímaly snad míli dlouhé nohy. Ježíši, pomyslel si, ta ženská je samá noha. A byly to moc pěkné nohy. Svalnaté, přesto štíhlé a ženské, a dole přecházely v drobné útlé kotníky. "Je to moje vlastní vina," poznamenala Mirabeau, zatímco se pozorovala, znechucena sama sebou. "Než jsem se k němu otočila zády, měla jsem zkontrolovat, zda je boční tunel prázdný." "Tys ho neslyšela přicházet?" Stephanie položila tu otázku nevinným hláskem, Tiny ji však podezříval, že schválně Mirabeau dráždí. Proto se na týnejdžerku zamračil. Holka zjevně ráda provokovala, ale v duchu si říkal, že na to měla tak trochu právo. Poslední rok jí dal zabrat. Naštěstí podle všeho Mirabeau nepochopila, že ji ta otázka měla pozlobit. Jenom se zamračila do boční větve tunelu a zavrtěla hlavou. "Když o tom tak přemýšlím, neslyšela." Došla k ústí tunelu napravo od Tinyho a zadívala se do tmy. "Ve chvíli, kdy nás uviděl přicházet, musel tady stát a prostě čekat hned za vchodem do tunelu. Baterku určitě viděl už z dálky." "Čekat na co?" zeptala se Stephanie zvědavě. "Copak asi chtěl? Kromě tvojí hřívy?" Při tom posledním v ní zabublal smích, ale Mirabeau


29

jen pokrčila rameny a obrátila se zase čelem k nim. "Kdo ví? Neměl to v hlavě v pořádku… proto jsem ho nedokázala kontrolovat, když mě popadl. Ale z jeho chaotických myšlenek jsem pochopila, že nás považoval za krysy." "Za krysy?" užasl Tiny. Konečně se mu podařilo odtrhnout oči od jejích nohou. V kuželu světla, které zvedl k její tváři, Mirabeau mlčky přikývla. "Mluvící krysy veliké jako člověk?" zapochybovala Stephanie. "Nás ve tmě neviděl, jenom baterku," upozornila Mirabeau. "A z jeho myšlenek vím, že měl odjakživa podezření, že tady dole jsou zmutované krysy lidské velikosti. V jeho představách si s ním vykládaly dokonce i malé krysy." "Aha," zamumlala Stephanie, a Tiny její komentář v duchu zopakoval. Přesunul zrak kolem Mirabeau k tunelu, ve kterém pomatený zmizel. Trochu ho hryzalo svědomí, že toho ubohého bastarda vystrašil. Ten člověk potřeboval pomoc. "No… myslím, že bychom měli pokračovat v cestě," odtušila najednou Mirabeau, ale nepohnula se. Jenom pohlédla směrem, odkud přišli, pak zase do tunelu, před kterým stáli. Věděl, že nyní už si není jistá, kde bude víc v bezpečí. Jestli v čele nebo vzadu. Proto rozhodl místo ní a protáhl se dopředu. Posvítil do tunelu a šel za světlem. Zpočátku, dokud si nebyl jist, že Stephanie a Mirabeau jdou za ním, kráčel pomalu. Mirabeau možná dělalo starosti, jestli je někdo nesleduje, ale dosud tomu nic nenasvědčovalo. On sám měl větší obavy z toho, že narazí na další podzemní šílence, co se poflakovali v kanálech. Bylo mu jich sice


30

líto, ale ne natolik líto, aby byl ochoten riskovat zranění některé z dívek.


31

4. KAPITOLA Když se zničehonic Stephanie zastavila, zůstala stát i Mirabeau a netrpělivě pohlédla na Tinyho. Zase měl venku mapu a koukal do ní. Posvítil okolo sebe, pak se opět zahleděl na náčrt. Způsob jakým stáhl obočí k sobě, ji zneklidnil. Chtěla jít dál a konečně se dostat z těch nekonečných tunelů. Netrpělivě přešlápla z nohy na nohu a sukně se pohnula spolu s ní. Zašklebila se. Ta zatracená věc usychala a lepila se na ni. Stejně jako kalhotky… a bylo to hrozně nepříjemné. "Co se děje?" zeptala se nakonec, když Tiny znovu zopakoval koukání do mapy a šmejdění baterkou po okolí. Obešla Stephanii a postavila se vedle něho, aby se podívala na nákres kanálového bludiště. "Myslím, že jsme špatně odbočili." "Cože?" vyjekla nevěřícně, zatímco mapu doslova skenovala očima. K její velké úlevě na ní byl zakreslený boční tunel zrovna tam, kde byl i ve skutečnosti. Už trochu klidnější, poukázala: "Ne. Po posledním zabočení následují dva boční tunely, pak tenhle. Od posledního odbočení jsme minuli dva vedlejší tunely, takže půjdeme tímto." "Ano," trpělivě přisvědčil Tiny, hned však namítl: "Jenomže podle mapy by tu měl být ještě druhý boční tunel, rovnou naproti tomuto a—" Zvedl baterku a posvítil na protější zeď. "Tunel nikde." Mirabeau nechápavě zírala na masivní jednolitou stěnu, pak mrkla do mapy, ale nic se nezměnilo. Zanadávala, nákres mu sebrala a mlčky po něm jela prstem. Sledovala cestu pozpátku, v duchu počítala odbočky, které minuli mezi těmi, kam odbočili. Snažila


32

se zjistit, kde špatně zahnuli. Vrátila se po vlastních stopách až na místo, kde byla chycena a upadla. "Do hajzlu," vydechla nešťastně a civěla do mapy. "Co?" vyhrkl Tiny. Naklonil se, aby také viděl na plánek kanalizace. "Všechno se zdá v pohodě," zašeptala. "Pokud vím, podle mapy jsme odbočovali správně. Napadá mě jediná věc…" Mirabeau ztichla a jenom ukázala na dva tunely těsně vedle sebe. "To bylo jen kousek od začátku, třetí odbočka," mumlal zamyšleně. Díval se do mapy na místo, kam ukazovala, pak se mírně narovnal. "Tam, kde ten chlápek—" "Ano," skočila mu s povzdechem do řeči. "Myslím, že jsme to možná vzali špatným tunelem. Jestli byly hned vedle sebe, po mém napadení jsme se mohli trochu zamotat." Tiny si slovně ulevil a podíval se směrem, odkud přišli. Posléze si povzdechl a prohlásil: "Budeme se muset vrátit. Zjistit, jestli to je to místo, kde jsme—" "Ale to jsou už celé hodiny," zaprotestovala Stephanie. Popošla k nim, aby se také podívala na mapu. "Hele lidi, to znamená vrátit se prakticky až na začátek. Nepovleču se těmihle tunely, jen aby to celé začalo znovu. Kromě toho, co když se pletete, a jenom jsme to špatně spočítali u některé z ostatních odboček?" "Nespočítali jsme to špatně," potichu opáčila Mirabeau. "Počítali jsme oba dva. Po té zastávce jsme museli vejít do špatného tunelu." "No, tak je třeba špatná mapa," zoufalým tónem prohlásila Stephanie. "Lidé dělají chyby. Dokonce i Lucian přece jednou za čas musí udělat chybu." Zoufalství se záhy přetavilo v revoltu. Založila ruce na


33

hrudi a vyštěkla: "Já se vracet nebudu. Budete mě muset omráčit a nést, protože nepůjdu celou cestu zpátky, jenom aby ta kalvárie začala zase od začátku. Jsem unavená, hladová a z toho smradu je mi k smrti špatně. Chci sprchu, postel a krev. Stručně řečeno, chci odtud pryč," dokončila frustrovaně. Jen co sklapla, v tunelu se rozhostilo ticho. Trucovala. Mirabeau to bylo vcelku jedno, pokud to dělala mlčky. V duchu se zadrhla na slovech sprchu, postel a krev. Mluvila jí z duše. Všechno to chtěla totiž taky. Nebyli v tunelech celé hodiny, maximálně hodinu a půl. A měla zvláštní tušení, že kdyby se vydali správným tunelem, dávno už by byli z kanálů venku. "Postel?" chytil ji Tiny za slovo. "Je teprve chvilka po půlnoci, Stephanie. Nemáš mít teď náhodou poledne, co?" Týnejdžerka znechuceně odfrkla. "Nejsme upíři, Tiny. Kruciš, vždyť já nemám ani tesáky. A pro tvou informaci, nezůstávám celou noc vzhůru a nespávám ve dne. Vyhýbám-li se slunci, klidně můžu být přes den vzhůru. Mimo jiné není v noci nic v televizi. Dávají jenom staré filmy a blbý teleshopping, kde prodávají brak," povzdechla si. "Obvykle lezu do postele kolem půlnoci." Když na ni Tiny pohlédl a zvedl jedno obočí, Mirabeau jen pokrčila rameny. Sama obvykle v noci bděla a dny prospala. Nicméně dneska toho moc nenaspala, protože na svatbu bylo potřeba připravit příliš mnoho věcí. Šlofíkem by rozhodně nepohrdla. I krev zněla fakt dobře. A co se týče sprchy, zrovna teď by zabíjela, jen aby se mohla osprchovat… a převléknout se do čistého. Dobrý Bože, taky chtěla pryč ze stoky. A nepojede deset hodin v SUV v šatech nasáknutých


34

splašky. S touto myšlenkou v hlavě podala Mirabeau mapu Tinymu a otočila se směrem, ze kterého přišli. "Kam to jdeš?" zděšeně vyvřískla Stephanie a mazala za ní. "Přece jsem vám řekla, že se těmi tunely vracet nebudu." "A přesto utíkáš za mnou," poznamenala suše, a nijak ji nepřekvapilo, když se týnejdžerka na místě zastavila. "Jenom abych ti oznámila, že nikam nejdu," zaječela, zatímco Mirabeau nevzrušeně pokračovala temným tunelem dál. "Fajn. Zůstaň si tady a trucuj. Ale před pár minutami jsme minuli průlez na povrch, a já se jím dostanu z téhle pekelné stoky," opáčila s ledovým klidem. "Fakt?" Nadšeně překvapené zapištění záhy doprovodil klapot dívčích střevíčků na betonu. Běžela, aby ji dohonila, což Mirabeau ostatně očekávala. Tiny je následoval mnohem tišeji, takže jí téměř unikly zvuky ohlašující jeho příchod předtím, než ho zaslechla šeptat: "Co máme v plánu?" Mirabeau si povzdechla a zastavila se. Měli být partneři, ale na smrtelné partnery nebyla zvyklá. A vlastně ani na mužské. Eshe obvykle uvažovala ve stejném duchu jako ona, takže měly jen zřídkakdy odlišný názor nebo potřebovaly o věcech diskutovat. Druhá žena by pelášila napřed, jen aby už byla z kanálů venku. Zato Tiny s tím asi bude mít problém. Pravděpodobně je to jeden z takových těch čítankových typů muže, co se za všech okolností striktně drží pravidel. "Máme v plánu," odtušila potichu, "dostat se odsud, ubytovat se v hotelu, osprchovat ze sebe fekálie, sehnat nám všem něco na převlečení a k jídlu, zdřímnout si, pak


35

najít SUV a před úsvitem vyrazit z města." "Jupí," šťastně vypískla Stephanie a roztančila se po betonu. Mirabeau cítila, jak jí cukají rty, ale podařilo se jí neusmát, a Tinymu vážným tónem řekla: "Název parkovací garáže uvedl Lucian na mapě. Najít ji by měla být hračka. Pokud je tak daleko, jak tuším, můžeme jet taxíkem a až nás šofér vysadí, prostě mu vymažeme paměť." Tak dlouho na ni v okolním šeru hleděl mlčky, až už si byla jistá, že hodlá dělat ciráty, a trvat na dodržení instrukcí, které jim Lucian dal. K jejím nemalému překvapení však nakonec přikývl a omezil se jen na: "Nezdá se, že by nás někdo sledoval. A nad desetihodinovou jízdou v těchto šatech, vyhrává tvůj plán na celé čáře." Uvolnila se a troufla si i usmát. Na rtech jí hrál úsměv, dokud ovšem Tiny nedodal: "Nyní už nám zbývá jediná starost. Aby byl nad námi nějaký hotel, kam dojdeme pěšky." Na moment se zamračila, pak ale potřásla hlavou. "V tomhle městě neujdeš blok, aniž bys zakopl o hotel. Nějaký nablízku prostě být musí." Navzdory statečným slovům měla ale strach, že je tunel, kam chybně odbočili, zavedl do nějaké části New Yorku, kde nebyly žádné hotely. S touto obavou v hlavě, došla v čele jejich tria zpátky k žebříku vedoucímu na povrch, kolem kterého už jednou, sotva před pár minutami, prošli. Tiny se sice nabídl, že půjde první a zjistí, jestli dokáže otevřít poklop průlezu, ale jen zavrtěla hlavou a začala šplhat nahoru. Měla podezření, že vnější kryty byly vybaveny speciálními zámky nebo tak něco, aby zabránily lidem strkat nos tam, kam


36

nemají. Na otevření nejspíš bude potřeba hrubá síla. Tiny měl spoustu svalů… na smrtelníka, přesto však byla silnější. Jen co se jí podařilo poklop otevřít a opatrně zvednout, aby viděla ven, zeptal se: "Poznáš, kde jsme?" Chvilku se v rámci možností rozhlížela. Nacházeli se poblíž rohu, ale výhled na název ulice blokovala zaparkovaná dodávka. "No tak, kde to jsme?" nedočkavě vyhrkla Stephanie. "Nevím, ale přes ulici je hotel," odpověděla. Všimla si, že řidič dodávky vykládal přepravky plné něčeho, co vypadalo na jídlo a čerstvou zeleninu. Pomyslela si, že dodávat zboží v noci, kdy ulice nejsou tak ucpané, je jistě snazší. Otočila se a shlédla na duo u paty žebříku. "Polezte. Ubytujeme se v hotelu a hned budeme vědět, kde to k čertu jsme." Stephanie byla v půlce žebříku dřív, než vůbec vypustila poslední slovo z pusy. S ironickým úsměvem odsunula Mirabeau poklop, rychle vylezla na ulici a přikrčila se. Stephanie ji málem zašlápla, jak se ozlomkrk drala ven. Tiny vystoupal na asfalt těsně za ní a pomohl vrátit poklop na místo. Konečně se mohli narovnat a přesunout na kraj silnice. V noci byl dopravní provoz v New Yorku sice slabší, což ale neznamenalo, že nebyl vůbec žádný. Měli fakt štěstí na okamžik, kdy lezli ven. Jakmile se totiž dostali na chodník, prosvištělo kolem taxi. "Možná byste měly počkat tady, mé dámy, a pronajímání pokoje nechat na mně," potichu odtušil Tiny, zatímco je popoháněl dál od obrubníku. Mirabeau okamžitě zavrtěla hlavou. "Pokoje zajistím já. Jestli si někdo uvědomil, že ses ztratil i ty, mohl by si domyslet, že jsi se Stephanií, a pokusit se sledovat tvé


37

kreditky." "Totéž platí o tobě," namítl zamračeně. "Ano, ale já kreditkartu nepotřebuji," suše zdůraznila Mirabeau. To už vykročila po chodníku k průčelí hotelu. "Moment," vyhrkl a popadl ji za ruku. "Možná je to přece jen špatný nápad. Vzhledem k tomu, jak obě vypadáte, si vás lehce zapamatují. Pokud se někdo přijde vyptávat—" "Tak ve vzpomínkách lidí, které potkáme, po nás nenajde jedinou stopu," dořekla tiše. Tiny jí moment hleděl do očí, potom přikývl. Mirabeau doslova ucítila, jak Stephanie zafuněla úlevou. Děvče se strachovalo zbytečně. Přestože už byli ze stoky venku, ještě stále necítila nic, než jejich pach. Nesli si ten nevábný odér s sebou. Byla skálopevně rozhodnutá se toho smradu zbavit, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá. Nehodlala si zastávku v hotelu rozmyslet. Otočila se na kramfleku a jako první vyrazila k hotelovému vchodu. Sotva se přiblížil vrátný – bezpochyby jim chtěl zabránit ve vstupu – bleskově mu vklouzla do mysli. Sledovala, jak z jeho tváře mizí výraz, a jak odvrací oči. Jen co ho nerušeně minuli, obrátila pozornost k lidem ve foyer. Naštěstí už bylo dost pozdě a lidí na dohled pomálu. Celkem se jí ulevilo. Na jedné z pohovek seděl nějaký džentlmen a četl noviny. Začal zvedat hlavu, aby se podíval jejich směrem, ale jakmile se dotkla jeho myšlenek, prostě ji zase sklonil. Podruhé už nevzhlédne, dokud foyer neopustí. U pultu stála mladá, přespříliš nalíčená recepční. Ospalé oči zděšeně zpozorněly… a ve vteřině už zase vypadaly ospale. A stačilo k tomu jen to, aby se jí Mirabeau vloudila do hlavy. Recepční vzápětí začala


38

poslušně ťukat do klávesnice. Ze zásuvky plné kartových klíčů dva vytáhla, projela je jakýmsi přístrojem, strčila do malého papírového pouzdra, načmárala na ně číslo pokoje a podala Mirabeau. Během celé operace ani jednou nezvedla zrak od klávesnice. Mirabeau balíček převzala a zamířila k výtahům. Cestou znovu pročesávala halu očima. Chtěla mít jistotu, že nikoho nepřehlédla. A právě v té chvíli si všimla malého krámku v rohu. "Co je?" zeptal se Tiny, když se zastavila. Zaváhala a ještě jednou zalétla pohledem k dívce za pultem. Po rychlém přečtení mysli recepční se zamračila a povzdechla si, načež pokračovala vpřed s tichým: "Nic. Pojďme." Stiskla tlačítko a dveře výtahu se vzápětí rozestoupily. Vešla do zdviže a zmáčkla knoflík jejich poschodí, teprve pak se podívala na Tinyho, který následoval Stephanii dovnitř. Zaregistrovala, jak se ustaraně ohlédl do vestibulu. Jako by měl podezření, že vycítila nějaký problém. Nechtěla, aby si zbytečně dělal starosti, proto vysvětlila: "Jenom jsem si všimla obchůdku v hale. Mají tam oblečení a další věci. Napadlo mě, že bych tam pro nás pořídila šaty na převlečení, ale ta holka na recepci nemá klíče. Ty má jenom hotelový manažer a majitel obchodu, a žádný z nich v tuto hodinu v hotelu není." "Aha," oddechl si Tiny, načež si nervózně odkašlal a opatrně se zeptal: "Takže my za ten hotelový pokoj nezaplatíme?" Mirabeau zvedla obočí. Opatrný tón naznačoval, že se mu ta představa dvakrát nezamlouvá. Zamračila se, pokrčila rameny a prohlásila: "Až se dostaneme do Port Henry, brnknu Bastienovi. Někoho sem pošle, aby se o


39

to postaral." Přikývl. Nemohla nevidět, jak se mu z ramen ve skvěle padnoucím saku vytrácí napětí. Přistihla se, že si ho zvědavě prohlíží. Z toho, že si na pár hodin půjčí hotelový pokoj bez zaplacení, by si většina lidí vrásky nedělala. Jenomže ona už z bezpočtu zkazek, které jí o tomto muži vyprávěla Marguerite Argeneau, věděla, že má páteř a smysl pro čest jako z ocele. Jak osvěžující… "Spíš hloupé," zamumlala Stephanie. "Copak si toho někdo všimne? Je jasné, že v pokoji, který nám dali, nikdo nebydlí." "V pokojích. Máme apartmá," zamračila se na ni Mirabeau. Už tak bylo dost hrozné, že jí ten fracek v jednom kuse četl myšlenky, ale urážet Tinyho? To holčička krapet přepískla. Tento urostlý smrtelník dával život v sázku, aby ji v bezpečí doprovodil do Port Henry. Trocha vděku by nezaškodila. "Jak chceš," zabublala Stephanie. Podle všeho byla stále zabraná do svých myšlenek, ale najednou vypadala trochu rozmrzele. Zjevně zachytila mlčenlivý průplesk, který jí v duchu Mirabeau uštědřila. "Něco mi ušlo?" tiše se otázal Tiny. Podívala se na něj. "Nic důležitého," ujistila ho ve chvíli, kdy se dveře výtahu otevřely.


40

5. KAPITOLA Apartmá bylo tvořené dvěma standardními ložnicemi propojenými obývacím pokojem, na jednom konci vybaveném jídelním stolem s židlemi a gaučem, křesly a televizí na druhém. Žádný velký luxus, ale proč taky? Nebyli v žádném pětihvězdičkovém grand hotelu. Nám to bude bohatě stačit, rozhodla v duchu Mirabeau, jen co obhlédla prostory pronajaté za pět prstů. "Já si beru tenhle pokoj," prohlásila Stephanie nakukující do ložnice napravo, načež se otočila a vyklenula jedno obočí. "Který z vás si vezme ten druhý, a kdopak bude spát na gauči?" "Hezký pokus," zavrčela Mirabeau a balíček kartových klíčů pohodila na jídelní stůl. "Ten pokoj si vezmeme ty a já. Tiny dostane tamten druhý." Stephanie ihned zaprotestovala: "Ani omylem. Já s tebou spát nebudu. Pravděpodobně chrápeš." Mirabeau se zakabonila. Pomalu, ale jistě jí docházela trpělivost, nicméně dřív, než stačila toho drzouna seřvat, Tiny kliďánko prohlásil: "Neunáhloval bych se, být tebou. Máš na vybranou. Buďto budeš mít na druhé posteli v pokoji Mirabeau nebo mě… A já bych mohl chrápat na olympiádě." Když Stephanie znovu otevřela pusu, pravděpodobně k dalšímu protestu, ještě dodal: "Anebo se – hned teď – vydáme hledat SUV a pojedeme tak, jak jsme. Dokud tě bezpečně nedopravíme do Port Henry, nemůžeš zůstat sama. Stále existuje riziko, že by nás mohl najít Leonius nebo některý z jeho mužů." Natotata pusu sklapla, a pak dopáleně odsekla: "Fajn. Tak Mirabeau. Ale povím Lucianovi, že jako bodyguardi


41

jste děsní." Vytočila piruetu a mazala pryč se slovy: "Jdu do vany. Budu tam dlouho. Oba strašně smrdíte. Už to nemůžu vydržet." S touto okouzlující poznámkou na rtech napochodovala do koupelny pokoje, který měla sdílet s Mirabeau, a práskla za sebou dveřmi. Ta zavrčela a vyrazila – schylovalo se k vraždě – jenomže ji Tiny chytil za ruku. Když se na něj rozzuřeně obrátila, chlácholivým tónem nabídl: "Můžeš jít do mojí koupelny." "Ona—" začala, ale skočil jí do řeči. "Je týnejdžr, kterého unesli, vystavili kdovíjakým zvěrstvům, a proměnili proti její vůli. Kromě sestry ztratila celou rodinu, a nyní přichází také o ni, i když jenom na čas. A teď se má navíc schovávat na nějakém vystrkově v jižním Ontariu." Mirabeau si uvědomila, že se jí při jeho slovech dere úsměv na rty. "Vystrkově?" "Její slova," odtušil ironicky. Přikývla. Sice nevěnovala pozornost tomu, co si ti dva povídali, ale věděla, že si při tunelovém výšlapu Tiny se Stephanií tiše vykládali. Děvče zřejmě ventilovalo své křivdy a ústrky, a ona na nich měla lví podíl. Stephanie hodně zkusila, připustila v duchu a přinutila se uvolnit. Zhluboka se nadechla a nabrala do plic očistný, uklidňující vzduch. "Máš s ní bohorovnou trpělivost," poznamenala. "Jsem trpělivý mužský," zakřenil se, a najednou si Mirabeau uvědomila, že je dokonale uvolněná a úsměv mu oplácí. Jen co se usmála, Tiny ji poplácal po paži, za kterou ji prve chytil, a couvnul. "Běž. Vykoupej se v mém pokoji. A klidně si dej na čas, vyráchej se po libosti. Půjdu zatím ven, jestli se mi nepovede splašit pro nás něco k jídlu."


42

Přihlížela, jak kráčí ke dveřím, a neuroticky si hryzala ret. Najednou o něj dostala strach. Přestože si nemyslela, že je někdo sledoval, stále přetrvávalo mírné riziko, že ano. A pokud tomu tak nedejbože bylo, představa, že zůstane sám, se jí ani trochu nezamlouvala. Také však věděla, že by nebylo zrovna nejmoudřejší, říct to nahlas. Dozajista by neocenil, že se o něj bojí, jako by se o sebe nedokázal postarat, a tak se raději zeptala: "Nechceš se prvně vysprchovat nebo tak něco?" "A potom si zase navléct tyhle páchnoucí šaty?" opáčil suše. U dveří se ještě zastavil, ohlédl se a zamrkal na ni. "Nedělej si o mě starosti. Budu v pohodě. Dej si lázeň, a pak si třeba promluv se Stephanií." "Mám si s ní promluvit?" vyděsila se. Na obavy o něj v tu ránu zapomněla. "O čem?" "O tom, čím si prošla," poradil šeptem. "Pomineme-li její sestru, pravděpodobně jí můžeš pomoci víc, než kdokoli jiný." "Já?" vypískla, jako by nevěřila vlastním uším. "Co tě vede k názoru, že já—" "V mladém věku jsi přišla o celou rodinu… stejně jako ona, viď?" odtušil tiše. "Ze všech lidí bys právě ty měla chápat přinejmenším to, čím si prochází." Mirabeau cítila, jak se uzavírá do sebe. Jako by se kolem ní cosi pevně stahovalo. Nikdy si nedovolovala vzpomínat na vyvraždění své rodiny. Předpokládala, že mu o tom z toho či onoho důvodu pověděla Marguerite, ale radost jí tím neudělala. A protože nevěděla, jak odpovědět, jediné, co vymyslela, bylo téměř zahořklé: "Ona má rodinu pořád ještě naživu." "Ale už nikdy se s nimi nesmí setkat. Už nikdy se nebude moct radovat z jejich lásky, nebudou jí oporou," poukázal klidným hlasem.


43

"Má Dani," pochmurně trvala na svém Mirabeau. "Ne, momentálně nemá," namítl Tiny, načež tiše dodal: "Promluv si s ní. Je stejně samotná a osamělá jako ty." Tentokrát mu v odchodu nebránila. Pouze mlčky přihlížela, jak se za ním zavírají dveře, zatímco jí v nitru řádila malá bouře emocí. Samotná a osamělá? Kde na to do pekla přišel? A mezi ní a Stephanií byl obrovský rozdíl. I když se ta holka nesměla, nebo by se aspoň neměla, setkat se svou rodinou, protože se proměnila, přinejmenším věděla, že jsou naživu. Mohla je čas od času zkontrolovat. Ujistit se, že jsou šťastní. To ona sama nemohla. Celá její rodina – máma, táta a tři bratři – všichni byli mrtví. Včetně kdysi oblíbeného strýce, který je zabil. Nemám nikoho, pomyslela si, a vydala se do ložnice patřící Tinymu. Teprve až když vešla do koupelny, v duchu připustila, že to nebyla tak docela pravda. Měla Argeneau. Když povraždili její rodinu, bylo Mirabeau sedmnáct. Lucian ji posléze odvezl ke své švagrové Marguerite. Ta báječná dáma ji vzala pod ochranná křídla, a jako kdyby vycítila, že jednat s ní jako s dcerou by Mirabeau příliš bolelo a darmo by jí to připomínalo, co ztratila, Marguerite jí nabídla lásku a přátelství, kterou by mohla dát teta neteři. Otevřela jí svůj dům a přivítala ji ve své rodině. Celý klan s ní nakonec jednal jako s drahou rodinnou přítelkyní. Věnovali jí tolik lásky, kolik si jen mohla přát. Stali se jí oporou… ale co naplat, bylo to od nich hezké, přesto jí vlastní rodinu nahradit nemohli. Byla z toho akorát celá nesvá. Ano, rozumělo se samo sebou, že se účastnila všech mimořádných příležitostí a oslav, jako byly třeba Vánoce a svatby. Právě tyto události jí však pokaždé nemilosrdně připomněly absenci vlastní


44

rodiny… a předpokládala, že Stephanii čeká prakticky totéž. S povzdechem pustila sprchu, rychle shodila zničené šaty a vkročila pod horký proud. Chvíli se pod sprchovou růžicí jen pomalu otáčela a smývala to nejhorší ze sajrajtu, který měla na sobě, a teprve potom sáhla po hotelovém mýdle. Během očisty se snažila vymyslet, co Stephanii říci. Čím bych jí tak pomohla tohleto přestát? Skutečnost byla bohužel taková, že neexistovalo nic, co by se dalo říct a dívčinu situaci tím reálně vylepšit. Dokonce i ona sama jí mohla tak leda dát na srozuměnou, že ji chápe, a snad ji ještě vzít pod svá ochranná křídla, jako to kdysi udělala Marguerite Argeneau pro ni. Problém vězel v tom, že si nebyla jistá, zda na to má. V takovýchto věcech neměla valnou praxi. Od smrti své rodiny se vlastně nikomu doopravdy neotevřela, pouze Eshe a Argeneau. A že se otevřela Argeneau, byla zcela Margueritina zásluha. Ta ženská byla jako nějaký nepřemožitelný živel. Pokud se jednou rozhodla, že patříte do rodiny, tak jste do ní patřili… a basta fidli. Jakýkoliv odpor byl marný. A co se týče Eshe, uteklo pěkných pár dekád společné práce, než se jí otevřela a dovolila si upřímně se s ní spřátelit. Stručně řečeno, neměla ráda, když jí na lidech záleželo. Jejich případná ztráta šla totiž ruku v ruce s bolestí. Vystoupila ze sprchy a zamotala se do ručníku, ale pak tam jenom tak stála a mračila se. Trápily ji neveselé myšlenky, a současně i nepříjemný fakt, že přestože si namydlila a vydrbala každou píď kůže, neměla pocit čistoty. A taky neměla ponětí, jak by mohla pomoci Stephanii. Dívka je rozhněvaná na celý svět, roztrpčená a zraněná… hodně jako já sama poté, co jsem ztratila


45

rodinu… a jako jsem nejspíš do dneška, mám-li být k sobě upřímná. Nikdy se z té ztráty docela nevzpamatovala, pouze to odmítala uznat. Rána se nezahojila, jen zacelila na povrchu. Za těchto okolností neměla tušení, jak má tu holku vytáhnout z ulity a pomoct jí. Tiny ve mne vložil přehnanou důvěru, tím, že si myslí, že to svedu, usoudila s pohledem upřeným na prázdnou vanu. Dospěla k názoru, že trocha máčení v horké pěnivé lázni, z níž stoupá voňavá pára, jí možná vrátí pocit čistoty. Snad se při koupeli uvolní a přijde na to, co by mohla Stephanii říct. Něco, čím by jí pomohla. Rozhlédla se a na pultu spatřila miniaturní lahvičku s pěnou do koupele. Bez meškání po ní sáhla, skoro celý obsah vylila do vany a pustila vodu. Bude si hovět v bublinkách a přemýšlet.


46

6. KAPITOLA Z výpravy za potravou se Tiny vrátil s několika nákupními taškami v rukách. Jedna obsahovala sendviče, chipsy a různé nealko nápoje, ty další turistické oblečení. Trička, tílka, šponovky a bundy rozmanitých velikostí, a na všech se skvěl nápis I ♥ NEW YORK nebo nějaký jiný městský chvalozpěv. Říkal si, že to, co sehnal, sice není ideální, ale pořád to bylo lepší než šaty, které měli na sobě teď. Očekával, že s ním budou ženy souhlasit. V jedné tašce byla navíc i sada dočasných kérek. Ty byly pro Stephanii. Když procházeli stokou, děvče si mu stěžovalo, co všechno teď, když ji proměnili, nemůže. A tetování patřilo na tom seznamu čelné místo. Podle všeho měla v plánu pořídit si kérku, jen co jí bude osmnáct, protože do té doby o tom odmítali rodiče byť i jen uvažovat. Doufal, že ji tím aspoň trochu rozveselí. "Jé, čichám, čichám jídlo?" Sotva zavřel dveře a obrátil se, přihnala se k němu Stephanie. Dost ho překvapilo, že byla zabalená do županu. Už jen málokterý hotel měl na pokojích župany. "Zavolala jsem na recepci, aby mi župan přinesli. Většina hotelů je má na prodej. Připíšou to k účtu za pokoj," utrousila na půl úst, a začala se dobývat do tašek, které přinesl. "Co je v tom? Tys sehnal i šaty?" "Objevil jsem nonstop tržiště. Je úžasné, co všechno tam prodávají," odtušil, ale to už ho postrkovala ke stolu. Jakmile na něj tašky postavil, vrhla se na jejich obsah. Zatímco zpočátku měla zájem jen o jídlo, nyní tuto kabelu ignorovala. Ostatní bez okolků vysypala a jala se zkoumat kořist. "Pěkný." Uznale zvedla černé tílko s nápisem NYC


47

přes prsa. Vybíral je s myšlenkou na Mirabeau. Měl dojem, že je to její styl, a jen doufal, že trefil i velikost. Dokázal si ji v něm představit. Stephanie mu to očividně vyčetla z myšlenek a odhodila tílko na stůl. "Stejně jí bude slušet víc než mně. Nemám na ně prsa." Tiny si sám pro sebe povzdechl. Přemítal o tom, že být nesmrtelný by mohlo být prima už jen proto, že by si pak dokázal před ostatními střežit myšlenky. Bylo dost zlé, když mu lezl do hlavy každý dospělý nesmrtelný, ale že se mu myšlenkami, které občas byly mírně řečeno mládeži nepřístupné, mirnix dirnix probírala i Stephanie, bylo ještě mnohem horší. Bude-li tahle zvědavka zvědavá poblíž, rozhodně musí začít cenzurovat, na co myslí. "Hej! A co je tohle?" Pohlédl na zmíněnou všetečnou bytůstku a uviděl, že našla tetování. Odkašlal si: "Napadlo mě, že ti to možná zvedne náladu. Vím, že to není skutečné tetování, ale zato je můžeš střídat po libosti, a nemít jedno navěky, i když se ti omrzí." "To je myslím pravda," zamumlala. Soustředěně listovala aršíky s rozličnými kérkami. "Jak to že jsou na všech srdíčka, hrdličky a ty děsný nesmysly o lásce?" "Dneska je přece Den svatého Valentýna, kopretino," poučil ji, pak si ale uvědomil, že už to nebyla pravda. Svatební obřad se sice konal na svatého Valentýna – měl podezření, že hlavně proto, aby muži nikdy na výročí nezapomněli – jenomže půlnoc už dávno odbila, a tak bylo patnáctého února. Pokrčil rameny a dodal: "Měli jenom tohle, ovšem mimo I ♥ NEW YORK, ale o to bys podle mého názoru asi zájem neměla. "Ne," s úšklebkem přitakala a rozzářila se. "Půjdu to ukázat Mirabeau. Kde je?"


48

"V mojí koupelně," tipnul si, a když tam okamžitě zamířila, ještě ji varoval: "Pravděpodobně je ve vaně." Příliš pozdě. To dítě se, ostatně jako všichni nesmrtelní, pohybovalo super-rychle. Ve chvíli, kdy vyřkl první varovné slovo, už proletěla jeho ložnicí a vtrhla do koupelny. Jen co zaslechl Mirabeau zavřeštět, zaklít a ironicky se dotázat, zda nemá vůbec žádné zábrany, ušklíbl se a vydal se za nimi. "Promiň." Stephaniin prve tak nadšený hlásek teď zněl poněkud povadle. Když se obrátila ke dveřím, tvářičku měla zkroušenou a šeptala: "Byla jsem zvyklá vykládat si s mamkou celou dobu, co seděla ve vaně. Myslím, že jsem prostě nepřemýšlela." Celá zahanbená se dala na ústup z koupelny, a jemu se aspoň poštěstilo zahlédnout Mirabeau. Kousala si ret a její výraz dával tušit, že už svého výbuchu lituje. Najednou vyhrkla: "To já taky." V duchu se usmál. Věděl, že si s tou malou poradí, a když se Stephanie zastavila a nejistě koukla za sebe, ani trochu ho to nepřekvapilo. "Fakt?" Viděl, jak Mirabeau vážně přikývla, a právě si pomyslel, že to bude v pořádku, když se Stephanie optala: "Ve tvé době už se lidi koupali?" Každopádně špatná reakce. Podle všeho nedokázala tahle cácorka říct Mirabeau nic, čím by ji neurazila. Proto když spatřil, jak mhouří Mirabeau zlověstně oči, nijak se tomu nedivil. Zato ho udivilo, že se mu dařilo nespustit oči z její tváře. Z moře nadýchané pěny však díkybohu vyčnívala jen hlava a ramena. "Dokážeš vůbec vypustit z pusy něco… cokoli, co není urážka?" ponuře se otázala Mirabeau. "Připravila tě snad proměna o dobré způsoby? Nebo ti možná nikdy matka ani žádné nevštípila."


49

"Vštípila," ohradila se ihned Stephanie pronikavým, drsným hlasem. "Byla to dobrá máma." "Co máš teda za problém?" optala se Mirabeau. "Co máš ty za problém?" kontrovala Stephanie. Vypochodovala z koupelny a práskla za sebou dveřmi. Tiny mlčky ustoupil z cesty a s povzdechem ji vyprovázel očima. Když ale z koupelny zaslechl šplouchání vody, otočil hlavu zpátky ke koupelnovým dveřím. Mirabeau vylézala z vany, uvědomil si. Nechtěl být přistižen, jak na dveře zasněně civí, a tak se raději zaměstnal vyprazdňováním kapes, v rámci přípravy na svlékání. Snad se konečně vykoupe i on. Jen co byl hotov, zašel pro triko a tepláky XXXL, které koupil sobě, a také pro černé tílko, tričko a elasťáky velikosti M, určené Mirabeau. Zrovna je nesl dovnitř, když vtom se dveře koupelny otevřely, a objevila se Mirabeau, pouze v ručníku. Při pohledu na ni zůstal stát jako opařený. Ne, že by neměla zakrytá všechna důležitá místa, ale prostě si nemohl pomoci. Intenzivně vnímal, že je pod ručníkem docela nahatá. Sotva ho spatřila, zarazila se, ramena jí poklesla a trpce odtušila: "Myslím, že jsem to s ní nezvládla tak dobře, jak jsi doufal." Nedokázal sice odtrhnout oči od inventury lákavě obnažených údů, které byly k vidění nad a pod ručníkem, ale povedlo se mu zachraptět: "Well, byla poněkud ústnatá." "V jejím věku jsem nejspíš byla ještě mnohem ústnatější," připustila unaveně, pak si ale všimla šatů v jeho rukách, a bez meškání vykročila kupředu. Hnedle se tvářila veseleji. "Ty jsi sehnal šaty?" Pronesla to tónem, který by očekával leda poté, co by


50

jí nabídnul kreaci nějakého proslulého módního návrháře, přesto její radost úplně chápal. I on sám byl nadšený, když ty svršky v krámě zahlédl. Tři XL odhodil na postel a emka podal jí. "Odhadl jsem tě na velikost M, ale nevěděl jsem, co bys raději. Napadlo mě, že asi tílko, ale je zima, tak—" "Zima mi nevadí," ujistila ho a vybrala si top bez rukávů, jak v skrytu duše doufal. Její slova v něm vzbudila pošetilé přání, aby jí přinesl také šortky. Pravděpodobně by si je neoblékla, ale fantazírovat o tom mohl. "Jsou skvělé," odtušila šťastně, jakmile si vzala také legíny. Když zahlédla jeho ironický výraz, zasmála se a podotkla: "Nesmrdí a zakryjí víc, než ručník." "Jo, přesně to mě napadlo," přiznal, a když udělala čelem vzad a namířila si to do svého pokoje, pohotově sklopil zrak a pokračoval v inventuře. Nyní se zaměřil na nohy zezadu. "Opláchla jsem vanu, je připravená, jestli mě chceš vystřídat," odtušila Mirabeau, vyklouzla ze dveří a zmizela z dohledu. S povzdechem za ní zavřel. Předpokládal, že by toho nejspíš chtěl příliš mnoho, kdyby doufal, že se ručník sám od sebe sveze na zem. Co naplat… Osprchuje se, aby smyl zápach, a sní si pár sendvičů, které přinesl. Přestože hlady šilhal, ve stavu, v jakém momentálně byl, se mu při pomyšlení na jídlo navalovalo.


51

7. KAPITOLA Když vešla Mirabeau do pokoje, který sdílela se Stephanií, spolubydlící seděla se zkříženýma nohama na vzdálenější posteli. Pokládala to za znamení, že jí patří ta bližší postel. Hodila na ni tedy oblečení, sundala ručník a zvedla tepláky, aby si je natáhla. Uvědomovala si, že ji Stephanie pozoruje. Za své tělo se nestyděla. Nanoboti, které měl její druh v krvi, byli naprogramováni, aby likvidovali nemoci, opravovali zranění a udržovali své hostitele ve špičkové kondici. Čili mladé a zdravé. Věděla, že vypadá, jak nejlépe může. Nebo snad po všech těch letech, kdy se z toho či onoho důvodu ocitala před tolika lidmi nahá, jí to už nevadilo. Nevěděla, a ani ji nezajímalo, proč jí to nevadí. Dokud Stephanie nepromluvila, vlastně o tom, že je nahá, prakticky vůbec nepřemýšlela. "Neholíš si nohy," užaslo mládě. A pak leknutím vykulilo oči. "Ale můžeme si holit a voskovat nohy, že jo? Snad nám je během pár minut nenechají nanoboti zarůst, nebo ano?" Mirabeau se zarazila a zahleděla se na svoje nohy. Měla na nich jemné chloupky, které jí – dokud Stephanie neotevřela klapačku – nijak nepřekážely. Zato nyní jí začaly dělat starosti. Pomyslela si, že cestou do Port Henry si bude muset někde obstarat holicí strojek nebo něco na ten způsob. Než svede Tinyho, musí si je oholit. A co se svedení týče, byla čím dál odhodlanější neotálet. Jakmile bude tento úkol za nimi, skočí po něm. Krom toho, že byl atraktivní po fyzické stránce, poznenáhlu jí začínala připadat nadmíru atraktivní i jeho osobnost. Z historek, které jí o něm vykládala Marguerite, už věděla, že je to hodný mužský. Ale hlavně na ni udělal dojem


52

svým chápavým přístupem a trpělivostí, kterou měl se Stephanií. Ona sama tedy rozhodně Miss Trpělivost nebyla. Nikdy. Možná právě proto ji tato jeho vlastnost tolik přitahovala. Odsunula tu myšlenku stranou, zvedla zrak ke Stephanii a uklidnila ji: "Jistěže se můžeme holit. Nedorostou nám okamžitě. Chloupky jsou vlákna mrtvých buněk. Nanoboti se s nimi nezatěžují." "Aha." Stephanii se vůčihledně ulevilo. "Tak proč se neholíš?" "Holím, jenom jsem se tím nějakou dobu nezatěžovala," zabrblala. Když to přišlo do módy, začala se holit stejně jako každá jiná žena na světě. Ale bylo to už tak dlouho, kdy ji naposled zajímalo randění nebo cokoli na ten způsob, že se přestala namáhat. "Jaké to je?" zeptala se Stephanie, když si Mirabeau oblékla tepláky a sáhla po černém tílku. "Co?" hlesla nepřítomně, zatímco si ho přetahovala přes hlavu. "Být tak stará." Jen co si top natáhla, podrážděně se na tu diplomatku otočila. Ale dřív, než na ni stihla vyštěknout, Stephanie rychle řekla: "Nesnažím se tě urazit. Já jenom, víš… jaké to je žít tak dlouho?" Mirabeau se přinutila ke klidu a pokrčila rameny. "Nevím. Prostě to tak je. Myslím, že to časem zjistíš sama." "Jo, během plus mínus století," suše odtušila Stephanie, pak zmlkla a pozorovala, jak jde Mirabeau k zrcadlu nad prádelníkem. Projížděla si vlhké vlasy prsty a pokoušela se zacuchané prameny aspoň trochu zkulturnit. Jenomže bez hřebene je to prostě neproveditelný


53

úkol, rozhodla nakonec. Mračila se na svůj odraz a uvažovala, jestli by dokázala odstranit zbylé prodloužení sama, nebo jestli to musí udělat kadeřník. Když jí v kanále vyrval ten bláznivý chlapík chomáč nastavených vlasů, děsně to zabolelo, ale ohmatala se a nezdálo se, že by měla na zátylku plešku. Třeba by mohla zbývající prodloužení také prostě utrhnout. "Zlepší se to někdy?" "Cože?" zeptala se Mirabeau, kterou otázka vytrhla ze zamyšlení. "Bolest z jejich ztráty," tiše řekla Stephanie, a Mirabeau zrovna uvažovala, jestli míní její prodloužené vlasy, když vtom dívka dodala: "Tiny mi pověděl, žes také ztratila svou rodinu, a já… Občas to tak moc bolí, a poznám, že tebe to bolí pořád, a já…" Mirabeau se přestala zabývat vlasy a otočila se. Upřeně se na děvče zadívala. Tvářinku mělo zrůzněnou skutečnou, nelíčenou bolestí. V útrobách jí vytryskl pramen čiré paniky. Emoce neměla v popisu práce. Neuměla to. Ruku na srdce, situacím, při kterých se dostávaly ke slovu city, se vyhýbala jako moru. Jenomže Stephanie trpěla a nikdo jiný, kdo by jí pomohl, tady nebyl. Těžce polkla, došla k její posteli a sedla si na kraj… chvíli na ni jenom koukala. Potom váhavě zvedla ruku a položila ji dívce na nohu. Doufala, že to vyznělo jako uklidňující dotek. Odkašlala si. "Bolí to, a zrovna teď mne to bolí, protože mi tvá situace připomíná mou vlastní. A bolí mne to také o svátcích a při mimořádných událostech. Ale postupem času se ta bolest trochu zmírňuje, je snazší ji snášet… a ty budeš mít o svátcích Dani." Stephanie těžce polkla a vážně kývla. "Ty nemáš ani to, viď?"


54

Mirabeau cítila, jak se jí svírá hrdlo. Spolkla knedlík, který se jí tam udělal, a zoufale se snažila změnit téma. "Mám ti nalepit nějakou kérku?" Stephanie váhala, mlčky ji pozorovala, a Mirabeau poznala, že se jí ten malý spratek zase hrabe v myšlenkách. Což ji přimělo k úvaze, jak to sakra dělá? Přece je pouhý bažant. Nesmrtelní bažanti zpravidla nedokázali číst ani smrtelníky. Byla to dovednost, kterou se museli teprve naučit, a Stephanie by ještě neměla umět číst nikoho. A už vůbec ne někoho tak starého, jako byla ona. "Vážně?" vyhrkla Stephanie. Posadila se trošku vzpřímeněji a svěšené koutky úst se jí začaly zvedat radostí. "Vím, že Dani zatím myšlenky číst neumí, ale já si vždycky myslela, že to jenom ona." "Ne, nejen ona," tiše ji ujistila Mirabeau. Spadl jí kámen ze srdce, že změnily téma a děcko už nenatahuje moldánky. Nevěděla, co by si počala, kdyby se holka zčistajasna proměnila ve vodotrysk. Když viděla, jak ji nezvyklá schopnost těší, pohotově dodala: "Zdá se, že jsi rarita. Čtenář myšlenek od přírody. To je vzácné." Stephanie se zakřenila a zvedla aršíky s tetováním, co držela v ruce. "Které chceš?" Mirabeau zamrkala. "Já tím nemyslela, že nalepím kérku sobě. Měla jsem v úmyslu dát nějakou tobě." "Já vím," prohnaně se pousmála Stephanie. "Ale nechci, abys to zkazila. Prubneme to na tobě. Tak zjistíme, jak se to dělá." Nevěřícně se uchechtla. "Čili budu pokusný králík, takže až pak budeme tetovat tebe, už to nezpackáme?" "Přesně tak," přisvědčila a usmála se naplno. Chtě nechtě se Mirabeau rozchechtala, ale pak si povzdechla a potřásla hlavou. Prohlédla si tetování, která


55

jí Stephanie nabízela. ´"Fajn. V tom případě mi dej Amora." Stephanie povytáhla obočí. "Proč zrovna Amora?" "Protože je lukostřelec, a já také." "Vážně?" zeptala se zvědavě, když začala připravovat tetování. "Ano. Jako malou mě cvičila máma, a já v tom celá staletí pokračovala. Vlastně dávám luku a šípu přednost před palnou zbraní – jsou mnohem tišší a snadno poznáš, zda jsi trefila do černého. Mimoto kulky dokážou naše těla vytlačit, stačí trocha času, ale větší, těžší šíp ne. Takže když zlosyna zasáhneš šípem, není pravděpodobné, že se zvedne a odkráčí po svých. Jedině když mu šíp vytáhneš." Stephanii to zjevně nadchlo. "Můžeš mě naučit střílet z luku?" "Uvidíme," neurčitě zamumlala Mirabeau. Nerada něco slibovala, pokud si nebyla jista, že to dodrží. "To je dobrá zásada," odtušila Stephanie vážným tónem a zvedla tetování. "Kam ho chceš?" "Na paži," odpověděla okamžitě. Seděla klidně a mlčky, zatímco se Stephanie pustila do aplikace dočasné kérky na její nadloktí. Mirabeau se soustředila na aplikaci kérky, proto ji překvapilo, když Stephanie najednou řekla: "Mám Dani, ale právě teď je poněkud zahleděná do Deckera. Občas mívám pocit, že jsem ztratila i ji." Mirabeau se zamračila. Celá situace byla hodně složitá. Věděla, že Dani pro to děvče dělá, co je v jejích silách, ale mělo to háček. A ne jen jeden. Za prvé se venku potuloval Leonius, kterého bylo nutné chytit. Za druhé, nedávno našla životního druha, Deckera. Nepochybovala, že Dani bude mít potíže s


56

uspokojováním pravděpodobné Stephaniiny přehnané potřeby pozornosti. Což by měl snad každý. Nakonec si odkašlala a odtušila: "Je pravda, že momentálně jí dává pořádně zabrat vlastní život. Víš, také se musí s tímto vším vypořádat. Prochází úplně každým problémem co ty." "Ale ona má Deckera," posteskla si Stephanie nešťastně. "A jestli se vezmou a budou mít děti, bude mít i vlastní rodinu. Už mě nebude potřebovat." Mirabeau si povzdechla. "Vždycky tě bude milovat a potřebovat ve svém životě, Stephanie. Teď je sice hodně zaměstnaná sama sebou, ale to časem pomine. Mimoto, jednoho krásného dne potkáš životního druha i ty, a založíš si svou vlastní rodinu." "To ty taky," potichu odtušila Stephanie. "Myslíš, že pak ten pocit ztráty trochu zeslábne?" "Nevím, možná," odpověděla stejně potichu. Pravdou však bylo, že si nemyslela, že někdy bude mít životního druha a děti. A při pouhém pomyšlení, že možná ano, se jí náhle málem zvedl žaludek, ačkoli nedokázala říci proč. Stephanie dokončila tetování mlčky, ale potom si odsedla se slovy: "Hotovo. Mrkni do zrcadla." Mirabeau poslušně vstala a odešla k zrcadlu, aby zkontrolovala svou novou kérku, na dobu určitou. Nevypadala špatně. Byla to pouze černá silueta Amora na paži. Dokáže s tím žít. "K tomuhle úboru se to docela hodí, viď že jo?" poznamenala. Hleděla na sebe v černých elasťákách a tričku bez rukávů. Stephanie se zakuckala smíchy. "Nesnášíš to." Okamžitě namítla: "Ne," ale pak se ironicky usmála a přiznala: "Nikdy jsem moc nebyla na body art. Ale je to


57

fajn. Hezký." Stephanie se zasmála smíchem nevěřícího Tomáše. Nato si ji prohlédla od hlavy k patě a vzdychla. "Doufám, že jednou budu mít figuru jako ty, a bude okolo mě kroužit s vyplazeným jazykem nějaký mužský, milý jako Tiny." "Nekrouží kolem mě s vyplazeným jazykem," ohradila se pobaveně. "Ne, ale kdybys slyšela jeho myšlenky…" Zvedla oči v sloup, teatrálně se ovívala a zazpívala: "Ó la lá." Mirabeau se té šaškárně zasmála, ale pomyšlení, že Tinymu možná připadá atraktivní, ji potěšilo. Zatím neztrácela čas čtením jeho myšlenek, ale třeba by ho trochu obětovat měla. Má-li stejný zájem jako ona, nahrává to jejím hříšně svůdnickým úmyslům. Jenom musí být opatrná, protože jestli se v posteli příliš rozparádí, mohla by ho podvědomě začít ovládat. A pravděpodobně by tím naštvala Marguerite. "Budu dál růst nebo budu navždy vypadat na čtrnáct?" zeptala se nečekaně Stephanie, která ještě pořád závistivě obhlížela její postavu. Mirabeau zvedla obočí. Tímto ji fakt překvapila. Proměnila se zhruba před půl rokem, a proto očekávala, že odpověď na otázky tohoto typu už zná. "No, Dani o tom moc neví," poznamenala Stephanie. Stále jí bez omluvy četla myšlenky. "Pokaždé, když se jí na něco zeptám, musí se na to jít zeptat Deckera. Zapovídají se, a odpověď se dozvím za několik hodin nebo někdy dokonce až druhý den. Tak jsem se jí raději přestala vyptávat." "Hmm." Mirabeau se skoro zeptala, proč se nezeptá někoho jiného, ale pak si uvědomila, že v domě vykonavatelů většinou pobývala už jen jedna žena. Sam.


58

Což také byla čerstvá životní družka. A ta by se při hledání odpovědí s největší pravděpodobností zapovídala jakbysmet. Tím pádem byla asi první nezadanou nesmrtelnou, se kterou zůstala Stephanie dost dlouho na to, aby jí vůbec mohla klást otázky. "Jasně," odtušila klidně a šla se zase posadit na postel. Byla odhodlaná zodpovědět každou otázku, na kterou bude znát odpověď. "Dokud se budeš pravidelně krmit, porosteš. Jakmile dosáhneš optimální dospělé kondice, přestaneš stárnout a navždycky budeš vypadat na něco mezi pětadvaceti a třiceti." Stephanie přemýšlivě nakrčila čelo. "Jak často je pravidelně?" Mirabeau chvíli váhala, než začala radit: "Nejlepší je konzumovat malé množství každé plus mínus tři hodiny, až do pětadvaceti." "Jako mimino," odfrkla znechuceně. "V zásadě ano," přisvědčila pobaveným tónem. Vtom si všimla, jak je bledá. "Kdys vlastně jedla naposledy?" Stephanie se sice ušklíbla, ale byť neochotně kápla božskou: "Než jsme odjeli na svatbu." Mrkla na hodiny. Skoro dvě ráno. Holka se měla nakrmit už před hodnou chvílí. "Lucian říkal, že v SUV je krev," ozvala se Stephanie. "Můžeme se nakrmit ráno před odjezdem." Mirabeau mlčela. Když ji Lucian zavedl v kostele k tajným dveřím, tohle jí pověděl také. Momentálně bude SUV nejsnazší zdroj krve. Obzvlášť proto, že Stephanie nemá tesáky. Nejjednodušší bude vyrazit na cestu ihned, jak se Tiny osprchuje. Vyzvednou SUV, nakrmí se a zamíří pryč z města. Navíc to nejspíš bude nejbezpečnější. "Ne," okamžitě zaprotestovala Stephanie – věrná


59

čtenářka jejích myšlenek. "Říkala jsi, že si můžeme zdřímnout. Určitě můžu počkat pár hodin. Až se dostaneme do SUV, vezmu si dvojnásobek své obvyklé dávky." Loudivý tón hlasu a fakt, že tomu ta malá říkala dávka, naznačovaly, že obvykle mívá s krmením potíže. Nicméně v duchu připouštěla, že se vlastně není čemu divit. Dívka vyrostla jako smrtelnice, tudíž jí bezpochyby dělalo problémy vůbec překousnout holou skutečnost, že musí pít krev. Pravděpodobně odolávala a k pití té věci ji museli nutit. Mirabeau však tušila, že když se teď dozvěděla, jak je nezbytná pro její tělo, aby řádně vyspělo, bude se v budoucnu bránit méně. Žádná holka nechce mít navždy prsa po tatínkovi. "Okay, řekla jsem, že si před odjezdem můžeš zdřímnout," chlácholila ji. "Držím slovo. Než se Tiny osprchuje, zajedu pro SUV. Vezmeš si trochu krve, všichni si dáme šlofíka a ráno vyrazíme, tak jak to bylo v plánu." Vykročila ke dveřím, ale zastavila se dřív, než k nim došla, protože si vzpomněla, kam dala klíče, které dostala od Luciana. Bez kabelky, a coby družička v šatech krásných, leč žalostně nepraktických, čtěte postrádajících kapsy, si je prostě zastrčila do podprsenky. Šikovná kapsička od matky přírody, kterou občas v nouzi využívala. Jenomže podprsenka nyní ležela na zemi v koupelně, kde se sprchoval Tiny. "Tak počkej, až bude osprchovaný," navrhla Stephanie a významně pozvedla aršíky, které držela v ruce. "Při čekání mi aspoň můžeš dát to tetování." Mirabeau se odevzdaně vrátila k posteli a usadila se. "A které bys chtěla?" "Srdce." Stephanie jí podala zvolenou kérku.


60

Vzala si ji, když ale uviděla, že obtisk protíná zubatá linie, zamračila se. Tetování bylo v těch místech seškrábnuté. "Trochu jsem ho pozměnila," zašeptala Stephanie. "Takhle mi přijde vhodnější." Zírala na srdce. Uvědomila si, že na kůži bude vypadat právě tak zlomené, jako bylo momentálně zlomené srdce této dívky. A to moje od sedmnácti let. Jenom doufám, že Danina přítomnost a skutečnost, že její rodina nevymřela, pomůže Stephanii zahojit se rychleji, než jsem se zahojila já… nebo nezahojila, jak se to vezme, přiznala si v duchu Mirabeau, celá nešťastná.


61

8. KAPITOLA Tiny zastavil vodu a vyšel ze sprchy. Zavzdychal rozkoší. Cítit se zas čistý byla taková paráda. Sice ve stoce neupadl jako Mirabeau, přesto mu v době, kdy se konečně dostal z kanálů, na šatech a dokonce i na kůži ulpěl jejich pach. Svléknout si je byla úleva, a ještě větší úleva byla možnost smýt puch, kterým načichl. Těšil se na čisté textilie, i když to bylo jen oblečení ze suvenýrů. Čistý ohoz pro turisty vyhrával nad smradlavým oblekem od Armaniho na celé čáře. Ačkoli nutno říci, že předtím než nasmrádl ve stoce, měl ze značkového obleku ohromnou radost. A bylo mu líto, že o něj přišel. Byl fakt drahý. Silou vůle nechal smutnění a s představou čistého šatstva v hlavě se rychle vyfrotýroval, mokrý ručník si obtočil kolem pasu a zamířil ven z koupelny. V oblaku páry vkročil do ložnice, ale když spatřil Mirabeau, jak přechází sem a tam, ihned se zastavil. Ta se jako na povel obrátila, na tváři úlevu. "Díky Bohu," zamumlala. Rozběhla se kupředu a protlačila se kolem něho do místnosti, ze které právě vyšel. Se zvednutým obočím se otočil a pozoroval, jak sebrala pohozené torzo róby a krajkové prádlo, a rychle je prohledávala. "Copak?" zeptal se, když si slovně ulevila a zničené šaty znechuceně upustila na zem. S povzdechem vzhlédla a přiznala barvu: "Chtěla jsem zajet pro SUV a donést z něho Stephanii nějakou krev. Když jsme se vydali do kanálů, měla jsem klíčky v podprsence, ale nejsou tam." Nešťastně se zamračila. "Musely mi vypadnout, jak jsem tam sebou praštila o


62

zem." "Hmm," zahučel Tiny. Očima brouzdal po Mirabeau v nových šatech. Černé elasťáky měly v postranním švu NYC, byly jí trochu velké a sklouzly nízko na boky. Zato černé tílko s NYC přes prsa rozkošně obepínalo její křivky. Vybral jsem dobře, pochválil se. Vypadala v tom úboru víc sexy, než vůbec považoval za možné… a ty klíčky měly ohromné štěstí, že si hověly v hnízdečku mezi ňadry, i když jen pár minut. Znechucené mlasknutí ho přimělo zvednout oči od lepého těla k Mirabeauině tváři. Povzdechla si a vypadala nešťastná jako šafářův dvoreček. "Asi budu muset zavolat Lucianovi a povědět mu to. Bude nutné za námi poslat někoho s klíčky, nebo úplně jiné SUV." Rozčileně zafrkala a spustila lamentaci: "Bože, jak ten se bude vztekat. Celé to naše tajné plížení z kostela a pochoďák v kanálech bude rázem na kočku. Leonius nebo některý z jeho mužů může sledovat toho, kdo nám klíče doručí a—" "Nemusíme volat Lucianovi," řekl Tiny tiše, a Mirabeau k němu obrátila překvapená kukadla. "Ne?" hlesla s jiskérkou naděje v hlase. Zavrtěl hlavou. "Dostanu nás do SUV a nastartuji i bez klíčů." "Fakt?" Vzhlížela teď k němu, jako by byl nějaký bůh. Ironicky se usmál. Ano, líbilo se mu, když se na něj takto dívala. Kéž by to však bylo z jiného důvodu, než že jí pomůžu vyhnout se telefonátu s Lucianem, pomyslel si, načež nalil čistého vína: "Je to jedna z mnoha poněkud pochybných dovedností, které jsem si osvojil v raném mládí. Než mne Jackiin otec vzal pod ochranná křídla a udělal ze mě soukromé očko, měl jsem,


63

řekněme, temnou minulost. Nebýt jeho, myslím, že by se ze mě nejspíš stal zločinec. Naštěstí mne chytil ještě jako zelenáče." K jeho velkému překvapení zareagovala na ta slova širokým úsměvem. Kráčela k němu koupelnou, vyzývavě se zasmála a přiznala: "S tou špetkou temnoty jsi ještě přitažlivější." Cítil, jak samovolně zvedá obočí a usmívá se. Rozhodně ho přitahovala a v hloubi duše doufal, že je to vzájemné. Ale přestože Marguerite chovala naději, že jsou životní druhové, a Stephanie utrousila pár poznámek o tom, jak po sobě navzájem touží, ze strany Mirabeau žádný důkaz, který by to potvrzoval, zatím nezaznamenal. Sám z ní nemohl spustit oči, kdežto ona až do této chvíle jednala striktně a věcně. "Přitažlivější? Takže ti připadám přitažlivý?" "To si piš," ujistila ho ochraptěle. Sklopila zrak a jedním prstem mu zlehka přejížděla po nahé kůži těsně nad ručníkem, který měl uvázaný kolem pasu. Zatajil dech. Břišní svalstvo mu nadskakovalo a tělo spolu s ním. Když spatřil, že se ručník vzedmul, nijak ho to nepřekvapilo. Malý Tiny se čile probíral k životu. A nepřekvapil ho ani Mirabeauin úsměv. Ten se ještě kapku rozšířil a měl teď nadmíru spokojený nádech. Znovu zvedla hlavu a podívala se mu do tváře. Oči jí začínaly zářit. Dobře věděl, co to znamená. Byl to neklamný důkaz touhy. Její hlas zněl jako tichounké hrdelní vrčení, když slibovala: "Až bude tato akce za námi, musíme s tím něco provést." To už po ní sahal a nic, natožpak pouhá slova, mu nemohlo zabránit, aby ji přitáhl kupředu a přitiskl na svou hruď a na jiné, mnohem méně ploché partie. "Proč čekat?" zavrčel, načež položil rty na rty. Políbil


64

ji s veškerou touhou, kterou zažíval od chvíle, kdy se k ní v tunelech připojil. Naléhal na ni ústy, a i když se mu dostalo jisté odezvy, poznal, že se drží zpátky. Smysl pro povinnost bojoval s touhou. Nepoddávala se mu docela. Přerušil polibek, zlehka si prokusoval cestičku po líčku k oušku, a při tom ji šeptem sváděl: "Máme přestávku. Stephanie je v bezpečí a pravděpodobně spí. A do úsvitu nám zbývá pár hodin… ber to jako pauzu na večeři." Mirabeau ho odstrčila tak svižně, až si v první chvíli pomyslel, že ji něčím urazil. Jenomže do něho strkala znovu a znovu. Hnala ho koupelnovými dveřmi ven a ložnicí pozpátku přímo k manželské posteli. Ucítil, jak mu zezadu narazila do lýtek, a hned pak ho na ni Mirabeau pozadu shodila. Bez meškání si na něj vylezla a posadila se mu obkročmo na boky zakryté ručníkem. "Na dezert, ne na večeři," zašeptala a sklonila se, aby ho políbila. Tentokrát všechnu tu vášeň, kterou – jak správně vytušil – dosud držela na uzdě, pustila z otěží… a ještě mnohem více. Byla jako roztavený oheň a vtékala na něj. Její ústa splynula s jeho, a tělem se na něj lepila jako teplý vosk. Chytila ho za ruce a přitiskla je k posteli. Pronikla mu do úst jazykem a dělala takové věci, že nemohl než sténat a vycházet jí boky vstříc. Ani její boky rozhodně nebyly v klidu. Hýbala a vrtěla se mu na slabinách. Zároveň mu tiskla ňadra na hruď a otírala se o ni. Kombinované dráždění vyhánělo jeho vzrušení do závratných výšin. Měl pocit, že v něm kmitá ve vlnách, a roste s každou amplitudou. Hluboce hrdelně zavrčel a trhl rukama. Podařilo se mu využít momentu překvapení a osvobodil si je. Okamžitě byly všude. Snažily se v tutéž chvíli dotýkat celé Mirabeau. Nejprve jel vzhůru po bocích, pak vzal do dlaní ňadra,


65

zpočátku přes tenkou bavlnu tílka, co měla na sobě. Potom vklouznul pod ně, aby si sáhl na holou kůži. Kriste, takovouto vášeň jsem nikdy dřív nezažil, pomyslel si celý zmámený, zatímco prsty laskal horkou tkáň plochého bříška. Měl pocit, jako by mnoho nechybělo a oba vzplanou. Ona byla na omak téměř horečnatě teplá a on hořel zevnitř. Chtěl ji cítit na sobě. Úplně celou. Chtěl, aby se k němu tiskla obnaženým tělem. Všude. A chtěl do ní proniknout a zabořit se do vlhkého žáru. Ale to by vše ukončilo a on chtěl, aby to neskončilo nikdy. Když Tinyho ruce nahmataly pod tílkem ňadra, Mirabeau zasténala. Okamžitě ji totiž zasáhla téměř nesnesitelná slast. Přelévala se přes ni, vlna za vlnou. Chtěla však víc. Nechala líbání a zvedla se na něm. Položila mu dlaně na hřbety rukou pod látkou a stiskla, aby ho rozkurážila. Nato zvedla víčka, zahleděla se mu do očí a spouštěla ruce k lemu topu, který jí koupil. Tiny si olízl rty a zcela fascinován sledoval, jak je zvolna zvedá, přetahuje top přes hlavu a odhaluje dokonalý, porcelánově bělostný trup. Jeho tmavší, opálená kůže s ním v místech, kde laskal poprsí, ostře kontrastovala. Maně si pomyslel, že nic tak krásného snad nikdy v životě nespatřil. "Jsi překrásná," zašeptal. Odtáhl ruce z ňader a položil je na boky, aby se na ni mohl dosyta a bez zábran vynadívat. Na celou, od pasu až nahoru. Těmi slovy jí přičaroval na rty úsměv. Chomáč černé látky upustila na postel vedle nich a natáhla ruku. Jedním prstem mu putovala po hrudi dolů, na jih, k vršku ručníku. Zakroutila boky a dorážela na něj. Jakmile jimi proletěl šíp rozkoše a rozvibroval se mezi nimi, zavřela oči a zakňourala.


66

Už nedokázal déle odolávat a znovu jí položil dlaně na ňadra. Jen co to udělal, otevřela oči a zahleděla se na něj. Její roztoužený úsměv se přetavil v rozpustilé křenění. Nakláněla se dopředu, vstříc laskání, až měla ústa přímo nad jeho rty. Vystrčila jazýček a olízla mu spodní ret. To jí ale nestačilo. Vzala ho mezi rty. Něžně za něj tahala a sála ho, než dala zajatci svobodu a zamumlala: "Mmm, delikatesa. Až příště uvidím Luciana, musím mu poděkovat, že tě najal, abys mne kryl." "Marguerite," automaticky ji opravil a znovu se pokusil zmocnit jejích rtů, ale odtáhla se a zvážněla. Nezbedný úsměv jí zmrzl na rtech. "Cože?" zeptala se opatrně. Tiny váhal. Zmocnilo se ho neblahé tušení, že měl držet jazyk za zuby. Kéž bych mlčel, řekl si v duchu, než zdráhavě přiznal: "To Marguerite navrhla, abychom při této akci pracovali společně." Přesně jak se obával, těchto pár slov definitivně pokazilo náladu. Ani vědro ledové vody by nemohlo Mirabeau víc šokovat. V okamžení se jí na tváři odrazila čirá hrůza a ona vyletěla nahoru. Když se zostra zeptala: "Abys mne kryl ty, navrhla Marguerite?" všechna ta slibná vášeň už byla pryč. Pomalu přikývl. "Ale Marguerite se do takových věcí plete jenom, když si myslí—" Slova jí došla. Zírala na něj a hrůza zrcadlící se na jejím obličeji narůstala geometrickou řadou. Zjevně ji nepotěšilo, co to znamenalo. Marguerite se domnívala, že by mohli být životní druhové. Chvíli jí upřeně hleděl do očí, načež lehce ochraptělým hlasem položil otázku otázek: "Dovedeš mě přečíst?"


67

Seděla mu na bocích, teď ale poodsedla. Dokonce se mírně zhoupla vzad, jako by ji udeřil. Za okamžik však narovnala ramena, přesunula zrak z očí k jeho čelu a soustředila se na ně. Nepochyboval, že se ho pokoušela přečíst, a tak jen klidně ležel a čekal. Když zahlédl, jak jí po tváři přelétl záblesk strachu, instinktivně poznal, že odpověď zní ne. Mělo to však háček. Místo aby ji to zjištění potěšilo, vyděsila se. Přestože viděl, jak se tváří, když z něho náhle sklouzla a slezla z postele, stejně na to nebyl připraven. U dveří byla dřív, než ho vůbec napadlo promluvit. "A co to SUV?" vyhrkl zoufale, sotva vykročila z pokoje. V okamžiku, kdy ta slova vypustil z pusy, se zastyděl, že si dovolil zapomenout na její úmysl obstarat děvčeti krev. Soudě podle toho, jak se Mirabeau na místě zastavila a svěsila ramena, sotvaže si připomněla důvod, proč vlastně do jeho pokoje přišla, cítila se víceméně stejně. Chvíli stála mlčky a bez hnutí na prahu, ale pak si dlouze povzdechla. Konečně promluvila: "Pár hodin nalačno Stephanii pro jednou neublíží. Stejně už pravděpodobně spí. Můžeme odtud odejít za úsvitu a nakrmit ji, až se dostaneme do SUV, tak jak to bylo v plánu. Vzbudím tě." Ani se po něm neohlédla. Jen co vyšla z pokoje a zavřela za sebou dveře, zklamaně zavzdychal. Nepopíral, že když si uvědomil, co Marguerite svým návrhem, aby Mirabeau na této misi doprovodil, sleduje, v první chvíli zrovna neskákal radostí. Představa, že by mohl být něčím životním druhem, ho nijak zvlášť nenadchla. Jenomže pak se s ní setkal a přes své prvotní zdráhání se rychle přenesl. Ale jak se zdálo, na to, aby té myšlence přivykla, bude potřebovat Mirabeau víc času. Přestože ho chtěla, zřejmě


68

to nestačilo, aby strach spojený s nalezením životního druha překonala. Marguerite měla pravdu, uvědomil si při pohledu na touhou rozbolavělou stanovou tyč, kterou se stala jeho erekce. Jestliže Mirabeau chci, rozhodně s ní budu muset mít trpělivost, pomyslel si a s povzdechem se uložil na postel. Nezbylo mu než vyčkat, až se ručníkový stan sám složí. Když se Mirabeau vrátila do své a Stephaniiny ložnice, měla dojem, že její spolunocležnice spí, a tak se lekla, když dívenka najednou zašeptala: "Vím, že se bojíš pustit si lidi k tělu, protože když je pak ztratíš, jako se to stalo nám, bolí to. Ale určitě to stojí za to? Přece by sis nepřála, abys svou rodinu nikdy nepoznala ani je nemilovala, viď že ne?" Mirabeau, šokovaná jejími slovy, zůstala stát jako solný sloup. Slyšet je navíc od dívky tak mladinké, bylo přinejmenším zvláštní. Taková moudrost a schopnost vcítit se do druhého, byla u dítěte jejího věku neobvyklá. Ovšem, čemu se divit? Stephanie se už dříve projevovala jako veskrze neobvyklé dítě. "Tohle mi před časem řekla Dani," přiznala potichu. "A měla pravdu. Nesmím se bát, mít zas ráda lidi. Přišla bych o hodně dobrého. A nejen já, ale my. Obě dvě." Uslyšela, jak se Stephanie hýbá, a pohlédla na ni právě včas, aby viděla, že se obrátila na bok, zády k ní. Zřejmě už pověděla vše, co měla na srdci. Mirabeau tedy nezbylo, než zalézt do postele a prospat těch několik málo hodin, které scházely do svítání. Což se snadno řekne, avšak hůře udělá. Do postele sice vlezla, jenomže ne a ne usnout. Ležela a přemýšlela, do čeho ji to Marguerite uvrtala. A o tom, že nesvedla přečíst Tinyho,


69

ale zoufale ho chtěla. Nikdy, za celých více než čtyři sta padesát let, k nikomu jinému nic takového nepocítila. Pravděpodobně to znamenalo, že byl jejím životním druhem. Také dumala o tom, co říkala Stephanie. Ano, představa, že by opět měla někoho ráda, byla děsivá. Chce si ale skutečně nechat protéct mezi prsty to, co by spolu mohli sdílet, jen aby se vyhnula pozdější bolesti? Zatímco noc zvolna míjela, všechny ty myšlenky jí vířily v hlavě. Vše bylo tak děsivé a matoucí, že když škvírou mezi závěsy spatřila kalné světlo nadcházejícího úsvitu, nesmírně se jí ulevilo. Sice pořád nevěděla, co si počne s Tinym, ale vstát, mít něco na práci, a ne jen ležet a užírat se marným přemítáním, byla úleva.


70

9. KAPITOLA "Chceš kousnout?" Tiny zvedl věc, které říkal chilli cheese dog, Mirabeau přímo před obličej. Leknutím ucukla hlavou a otráveně zabručela: "Já jídlo ne—" Poslední slovo ale skončilo překvapeným lapáním po dechu, protože jí housku bez varování strčil skoro do pusy. Trefil horní ret a spodek nosu. "Hezký, Tiny," vyprskla smíchy Stephanie, ústa plná cheesburgeru. Mirabeau se na ten povedený párek zamračila, odsunula ruku s dogem a utřela si teplé chilli z nosu. Jenomže sotva si olízla ret a na jazyku jí explodovala pikantní kořeněná chuť, mračení vystřídal úžas. Spolkla lahodný vzorek zdarma a nedokázala potlačit slastné zamumlání: "Mmm." "Ještěže jsem vzal jeden i pro tebe, přestože jsi tvrdila, že nic nechceš, což?" neodpustil si Tiny. Zatím z podnosu, který přinesl ke stolu, zvedl druhý talíř s chilli dogem a položil ho před ni. Váhala, skutečně už nejedla. Příležitostně něco zobla, aby Jeanne Louise nemusela jíst sama, ale jinak se tím obtěžovala zřídkakdy. Časem se pro ni jídlo stalo pouhou nudnou rutinou. Nicméně tato chilli bašta, není nudná ani trochu, pomyslela si, zatímco sledovala, jak opatrně zvedl Tiny svůj párek v rohlíku politý hustým chilli, a zakousl se do něho. Třeba jsem jenom jedla špatné věci, řekla si v duchu a napodobila ho. "Nebo je možná Tiny tvůj životní druh a chuťové buňky ti ožily stejně jako Deckerovi, o libidu nemluvě," suše utrousila Stephanie. Mirabeau se zarazila uprostřed kousnutí, aby se na tu


71

drzounku zamračila, ale dlouho to nevydržela. Ústa jí plesala nad úžasnou kombinací chutí sousta, které právě žvýkala. Zatímco si užívala ohňostroj rozkoší smyslů odehrávající se u ní v puse, bezděky přivřela oči. Chilli párky jsou mana nebeská, odklepnuto, rozhodla a zamyslela se, jak je možné, že ještě nikdy žádný nejedla. "Ochutnej taky cibulový kroužek," navrhl Tiny, to už jí podával jakési osmažené obalované kolečko. Vzala si ho, zvědavě obracela v prstech, přivoněla k němu, a pak si opatrně ukousla. Na její smysly zaútočila docela jiná chuť a Mirabeau, překvapená tou slastí, bezděky vykulila oči. Zatraceně, tohle je také moc dobré, připustila, a když před ni šoupnul menší talířek s hromádkou kroužků, usmála se. Neušlo jí, že ty vzal také hnedle dvakrát. "A co čokoládový koktejl?" sváděl ji, a postavil před ni ještě od pohledu hustý, smetanový nápoj. Tentokrát ochutnala bez váhání, a jen co jí chladná smetanová čokoláda stekla po jazyku do hrdla, pochopila, co má za lubem. "Pokoušíš se mě zabít rozkoší," povzdechla si. "V takovém případě bych byl nahý, ty bys hezky ležela a já stoloval na tvém těle," zavrčel Tiny. Poté se k ní naklonil a olíznul kapku chilli, co jí ulpěla na horním rtu. Těžce polkla a zahleděla se mu do očí. Jen Bůh sám ví, jak dlouho by se tam na sebe takto dívali, kdyby Stephanie nezasténala a nezamumlala: "Páni, fuj. Jděte na pokoj." Mirabeau zaregistrovala rozladěný výraz, který prokmitl Tinymu po tváři. Poznala, že stejně jako ona, na pár vteřin na přítomnost mladistvé docela zapomněl. Spiklenecky se na sebe usmáli, a jako na povel obrátili


72

pozornost k dobrotám a pustili se do jídla. Snažili se předstírat, že se ta drobná mezihra vůbec neudála. Naneštěstí jim svěřená osoba nehodlala dopřát klid. "Až mě dopravíte do Port Henry, dáte se dohromady, nebo co bude?" Mirabeau se ji pokusila umlčet pohledem, jenže ta provokatérka nebyla ochotná držet klapačku. "Ale no tak, přece je tvým životním druhem, viď že jo?" otravovala, a při řeči mávala do taktu hranolkem. "Nevíš, o čem mluvíš, Stephanie," odsekla Mirabeau. "Sněz si jídlo. Musíme vyrazit." "Lidi, prosím, i kdybych vám neuměla číst myšlenky, i slepý vidí, jak jste na sebe celí žhaví." "To stačí, Stephanie," ozval se tichým, klidným hlasem Tiny. "Teď se pusť do jídla. Máme velké zpoždění. Skutečně jsme se tady neměli zastavovat." A to jsme fakt neměli, uznávala Mirabeau. Touto dobou už lidé v Port Henry pravděpodobně panikařili a volali Lucianovi, že pořád ještě nedorazili… a oni přitom nemohli udělat zhola nic, aby jejich obavy rozptýlili, a dali jim vědět, že je všechno v pořádku. Sama při odchodu z kostela mobil neměla, a ten Tinyho se ztratil. Měl podezření, že mu ho někdo šlohnul, když nakupoval oblečení a jídlo. Tak jí to aspoň pověděl, zatímco v předjitřním šeru kráčeli k SUV. Zvažovala, že by zavolala z budky, ale jeden z posledních Lucianových pokynů zněl, nenavazovat kontakt nijak jinak, než Tinyho mobilním telefonem. Výjimkou byl pouze stav nouze. Řekl, že Tinyho mobil speciálně nastavili tak, aby ho nebylo možné vysledovat, což o hovorech z ostatních aparátů neplatilo. Byl skálopevně rozhodnutý zajistit, že absolutně nikdo nepřijde na to, kde je Stephanie. A šéfem tu byl on.


73

Takže nemohla dělat lautr nic. Musela se řídit heslem, jen je nechme, ať se bojí. A bát se určitě budou, pomyslela si nešťastně. Odhadovala, že když se k tomu jejich bloudění v tunelech připočetla ještě zastávka v hotelu na mytí a krátký odpočinek, pravděpodobně teď měli pěti až šesti hodinové zpoždění. Sečteno a podtrženo, podle plánu měli do Port Henry dorazit před nějakými třemi nebo čtyřmi hodinami. Místo toho byli slabou půlhodinku na jihozápad od Toronta, a cpali se nejskvělejším jídlem, jaké kdy strčila do pusy, v motorestu, který by z fleku vyhrál soutěž o nejšerednější a nejdepresivnější podnik v zemi. Vybral ho Tiny, potom co Stephanie několik hodin fňukala, že má hlad. Říkal mu truck stop, oáza kamioňáků, a tvrdil, že tam vždycky mají ten nejlepší žvanec. Musela přiznat, že jídlo bylo vskutku dobré. Jenom se tu na ně vážně neměli stavovat. Kdyby nebyl Tiny očividně vyčerpaný řízením po celou cestu z New Yorku, protestovala by. Poslední hodinu však za volantem v jednom kuse zíval a protíral si unavené oči, a tak dospěla k názoru, že nejspíš bude moudré zastavit. Až se vrátí k SUV – kam se mu je to ráno podařilo dostat, a které nastartoval za pomoci ničeho jiného než ramínka, co sebral v pokoji, a šroubováku, který si vypůjčil od hotelového údržbáře – měla v plánu mu nabídnout, že převezme řízení. Mimochodem, sledovat ho v akci byla pastva pro oči. Ale na druhou stranu, on sám byl pastvou pro oči, připouštěla v duchu. "Hotovo? Můžeme jet?" zeptal se, a Mirabeau ironicky shlédla na svůj vymetený talíř. Tolik k nejedení. Všechno, co jí přinesl, slupla jako malinu. "Musím na záchod," oznámila Stephanie a vyzunkla


74

zbytek koktejlu. Byl růžový a voněl po jahodách. "Vezmi ji na toaletu, zatím nastartuji SUV," navrhl Tiny, zatímco se zvedal. "Hele, nejsem žádné malé dítě. Můžu jít na záchod sama," zamračila se na ně Stephanie. Než by poukázal na to, že Mirabeau s ní má jít v roli osobního strážce, zakřenil se a poškádlil ji: "Já myslel, že vy holky vždycky chodíváte do koupelny houfně?" "Sexisto," odfrkla Stephanie, ale když vstala, rty jí cukaly smíchy. Odbyly si to celkem rychle, přesto byl Tiny rychlejší. Když vyšly ven, SUV měl nastartované a přijel pro ně až ke dveřím. "Chtěla jsem se nabídnout, že budu řídit," odtušila Mirabeau, poté co zavřela za Stephanií zadní dveře a vylezla si na přední sedadlo spolujezdce. "To je dobrý. Jsem v pohodě. Ta pauza mě probrala," ujistil ji. Pokrčila rameny, a zatímco mířil k výjezdu z parkoviště, uvelebila se a zapnula si bezpečnostní pás. Ve chvíli, kdy se Stephanie najednou vyklonila mezi přední sedadla, byli už zase na dálnici. "Jak se vlastně jmenuješ doopravdy, Tiny?" zeptala se. Mirabeau na něj pohlédla, protože sama byla na odpověď docela zvědavá. Přistihla ho, jak se potutelně usmívá, když opáčil: "Proč si myslíš, že se nejmenuji Tiny?" "Protože pojmenovat své dítě Tiny, by mohl leda párek momentálně zaostalých," suše ho ujistila týnejdžerka. "Momentálně zaostalých?" zachechtal se. "Mé křestní jméno zní Tinh," hláskoval je, a pak dodal: "Jenomže mi všichni říkají Tiny, podobně jako se Billovi říká Billy."


75

"Tinh?" užasla Stephanie. "Co je to za jméno?" "Vietnamské." "Ty ale nejsi Vietnamec," odtušila, hned se ale zeptala: "Nebo jo?" "Ne," usmál se. "Tak proč ti rodiče dali takové jméno?" "Můj otec byl vojákem ve Vietnamu," odpověděl trpělivě. "Při průzkumu byl zraněn. Prý si je docela jistý, že kdyby ho jeden hodný domorodec jménem Tinh tenkrát nezachránil a neošetřoval, dokud se neuzdravil, zemřel by tam, kde padl. Táta se nikdy nedozvěděl, jestli to bylo křestní jméno nebo příjmení, ale když si vzal mámu, a měli mě, pojmenoval mne po muži, který mu zachránil život." "Páni," vydechla Stephanie. "Myslím, že to je senzační." "Také si to odjakživa myslím," souhlasil. "I když je podle mě dobře, že z tebe nevyrostl prcek," poznamenala. "Takovým jménem by tě odsoudili k životu plnému pošklebování a šikany." "Ono nebylo moc pravděpodobné, že bych byl malý," ujistil ji Tiny. "Máma měří pět stop deset a táta je velký jako teď já." "Hmm," zamručela Stephanie a poposedla zpátky dozadu. "Dodívám se na konec filmu, na který jsem koukala, než jsme se zastavili na baštu." Mirabeau se ohlédla přes rameno. Viděla, jak si dala do uší sluchátka a stiskla tlačítko PLAY na DVD přehrávači, zabudovaném do zadního opěradla Tinyho sedadla. Obrátila se zase dopředu, ale přistihla se, že nemůže odolat a stále musí pokukovat po muži za volantem. Nakonec se tiše otázala: "Takže jsou pořád naživu? Myslím tví rodiče?"


76

"No jasně," přitakal. "Oba jsou v důchodu a rozmazlují vnoučata, co jim dala má mladší sestra… a mě proklínají za to, že jsem jim zatím žádná neopatřil," dodal s kyselým úsměvem. "Jste si blízcí," uvědomila si. To pomyšlení jí přidělalo starosti. "Ano," přiznal, podíval se na ni, a dodal, "budou tě mít rádi." Chvíli jeho pohled opětovala, ale posléze se odvrátila a vyhlédla z okna. V duchu se pokoušela vyřešit ošemetnou situaci, v níž se náhle ocitla. Nejspíš byli životní druhové, a ona na to dosud nahlížela pouze ze svého úhlu pohledu. Myslela na riziko, že mu otevře srdce, a možná ho potom ztratí, jako ztratila svou rodinu. Nepřemýšlela o tom, čeho by se musel vzdát on, aby byl jejím životním druhem. A že se toho třeba ani nebude ochoten vzdát… jen kvůli ní. Znenadání ji vybídl: "Vyprávěj mi o své rodině." Ostře na něj pohlédla, pak uhnula očima a zamumlala: "Co chceš vědět? Jsou mrtví." "Ano," odtušil tichým hlasem. "Marguerite říkala, že je tvůj strýc zabil. Pověz mi jak… a proč?" Pár minut mlčky zírala z okna, ale neviděla auta ani krajinu, kterou projížděli. V duchu se ocitla ve Francii, v roce 1572. Šílené časy. "Mého otce a strýce proměnil ve třináctém století jeden psanec," ozvala se nakonec. "Naštěstí byli v době, kdy ho ulovili a zabili, čerstvě proměnění a ještě nespáchali žádný zločin. Proto je ušetřili." "Jako Dannyho, toho Leighina kamaráda?" optal se Tiny. Mirabeau mlčky přikývla, odkašlala si a pokračovala: "Před proměnou si byli velice blízcí, a také nějakou dobu


77

po ní, ale pak potkal táta mou mámu. Byla jeho životní družkou. Zahleděli se do sebe, utápěli se v sobě, jak už to u životních druhů bývá. A zatímco si rychle za sebou pořídili mé tři bratry a mě, otec se strýcem se jeden druhému postupně vzdalovali." "Rychle za sebou?" překvapeně vyhrkl Tiny. "Já žil v domnění, že mezi jednotlivými dětmi musíte čekat sto let?" "No to ano, ale chtěla jsem tím říci, že nejstaršího bratra měli hned v roce 1255, a jen co uplynulo sto let, přišel na svět druhý bratr, a tak dál. Nečekali ani o den déle, než museli. Já jsem se narodila v roce 1555, sto let a den po narození nejmladšího bratra." "Aha," zamumlal. "Stručně řečeno, byli šťastní. Všichni jsme byli šťastní, zato strýc zjevně ne. Stále ještě nenašel životní družku a žárlil na otce, který měl mou mámu, nás děti a navíc jmění a titul. A strýc to všechno chtěl… včetně mé matky. Podle mě si myslel, že masakry odehrávající se po Bartolomějské noci budou dobrou zástěrkou, aby to získal." "Promiň," přerušil ji nesměle. "Marguerite se mi o bartolomějské noci zmiňovala, ale nejsem si jist, co to přesně bylo." Mirabeau se zamračila. Tato tragická událost představovala významný mezník v jejím životě. Nyní zatrpkle uvažovala o tom, jak je vůbec možné, že dnešní smrtelníci o ní většinou skoro nic nevědí. Pro ni to byl bod zlomu, a jen s obtížemi akceptovala, že pro ostatní nic neznamenal. Nakonec ale pokrčila rameny, obecnou neznalost historie hodila za hlavu a zahájila improvizovanou hodinu dějepisu. "Bartolomějská noc byl v podstatě masakr. Má jistý historický kontext, ale


78

poslední kapkou, která zvedla stavidla běsnící hysterie, byl sňatek katoličky Margot z Valois, sestry krále Francie, s hugenotem Jindřichem Navarrským. Pařížané bývali pravověrní římští katolíci a zapřísáhlí odpůrci hugenotů, francouzských protestantů," vysvětlila dřív, než se mohl zeptat, co slovo hugenot znamená. Načež navázala: "V příštích šesti dnech po svatbě došlo k několika událostem, které celou situaci vyhrotily. Třiadvacátého srpna pak vyústily v rozkaz uzavřít městské brány, a římskokatolický dav začal v ulicích honit a vraždit protestanty. Byly zabity tisíce hugenotů, včetně žen a dětí." "A tvá rodina byla v Paříži?" otázal se Tiny, se zadumaně nakrabaceným čelem. "Ne. A byli to katolíci, ne protestanti, a umřeli koncem září, ne v srpnu. Nicméně až do října toho roku docházelo k takovýmto útokům ve městech po celé Francii. Stačil náznak protestantismu a pro rodinu to byl polibek smrti. Nevím, zda strýc to, co udělal, plánoval dopředu, a Bartolomějská noc mu jen poskytla vhodnou záminku, nebo jestli ho teprve probíhající masakry popohnaly k činu, ale chystal se prohlásit, že jako podezřelí z protestantismu, jsme byli připoutáni ve stáji a zaživa upáleni." "Odporný bastard," ponuře odtušil Tiny. "Plán mu však evidentně nevyšel." A když na něj tázavě pohlédla, zdůraznil: "Přece jsi pořád naživu." "To ano." Zamračila se a znovu se zadívala z okna, načež přiznala: "Ale jsem naživu jenom proto, že jsem byla vzpurná sedmnáctiletá uličnice. Vykradla jsem se z hradu do stájí, s úmyslem popíjet víno s tuze pěkným pacholkem jménem Fredrique."


79

Vzhlédla právě včas, aby spatřila, jak Tinymu cukají rty smíchy. Moc si přála, aby se tomu mohla zasmát i ona. Jenomže ani o tolik let později, neviděla na oněch dávných událostech nic humorného. "Strýc k nám přijel na večeři. Po jídle se šel spolu s otcem a bratry podívat na nového koně, kterého táta koupil. Strýcovi muži tam museli čekat a překvapit je. Sotva vešli do stáje, všechny je povraždili. Ve chvíli, kdy jsem se vykradla za Fredriquem, ve stájích nikdo nebyl. Myslela jsem si, že už se vrátili do hradu." Našpulila rty a hořce dodala: "A strýc se do hradu skutečně vrátil… pro mou matku." Než pokračovala, na moment zavřela oči. "Když posléze do té stáje přivlekl strýc mou matku, aby jí ukázal, co spáchal, popíjeli jsme na půdě, a Fredrique se mi pokoušel ukrást hubičku. Celou tu dobu, co jsem s Fredriquem nahoře pila, ležela bezhlavá těla mého otce a bratří ve stání pod námi, přikrytá jen tenkou vrstvou slámy. Strýc je mámě ukázal a chtěl po ní, aby byla jeho životní družkou." "Brzdi," zarazil ji užaslý Tiny. "Jeho životní družkou? Jak by mohla být jeho životní družkou? Přece byla životní družkou tvého táty. A kam se poděli jeho muži?" "Musel je poslat pryč. S matkou a se mnou to měl v úmyslu vyřídit osobně," odtušila Mirabeau, pak se ušklíbla a vysvětlila: "A co se týče životní družky, mámu nedokázal číst a ovládat ani strýc. Mohla se stát životní družkou obou bratrů, ale vybrala si mého tátu." "Chytrá dáma," zamumlal. Mirabeau si povzdechla. "Snad, ale myslím si, že právě to ho skutečně přivádělo k šílenství. Pokud by si totiž vybrala jeho, měl by všechno, co takhle patřilo mému otci." "Chápu," vážně přikývl Tiny. "Ano, musel to mít


80

těžké. Snášet něco takového není legrace. Promiň. Pokračuj." Zhluboka se nadechla a spolkla bolest, která vystrčila růžky pokaždé, když na tyto události pomyslela. Nikdy o nich nikomu nevyprávěla. Jenom Lucianovi. Přijel ještě téže noci, a ona mu vše vzlykavě vylíčila. Kupodivu však zjistila, že dnes to bolí mnohem méně. Vrtalo jí hlavou, jestli bolest otupil čas, nebo zda za to vděčí faktu, že když se s tím konečně někomu svěřuje, pak právě Tinymu. Pořád to bolelo, a do očí se jí hrnuly slzy, ale nehrozilo, že se zase rozvzlyká tou mučivou bolestí z utrpěné ztráty. Sklopila oči a poprvé si všimla, že Tiny překryl dlaní své velké ruky tu její, mnohem menší, kterou měla položenou na noze. Na okamžik se zamyslela, kdy ji tam asi dal, ale pak si odkašlala a pokračovala: "Strýc mamince řekl, že pokud bude souhlasit s tím, že bude jeho životní družkou, a dosvědčí lživé žvásty o potulné bandě římskokatolických fanatiků, co pozabíjela mého otce a bratry, nechá mě naživu." "Bastard," zabručel znovu Tiny. Ke svému velkému údivu Mirabeau pocítila, že jí při tom rozzlobeném slově a podpoře, která se za ním skrývala, cukají rty smíchy. Ale jen co navázala, touha smát se ji rychle přešla. "Domnívala jsem se, že na to máma kývne. V duchu jsem ji prosila, aby souhlasila. Říkala jsem si, že později přijdeme na nějaký způsob, jak uprchnout a povědět světu pravdu… a skutečně si myslím, že by to udělala, kdyby mne ovšem nezahlédla, jak vykukuji ze seníku. Tehdy se narovnala a s odhodlaným výrazem řekla: Ne. Strýc byl vzteky bez sebe. Ani abys zachránila svou dceru? zuřil. Nemohl tomu uvěřit. Zato máma byla


81

zničehonic klidná. Hleděla přímo na mě, když mu odsekla: "Moje dcera se dokáže zachránit sama. Mirabeau se ti zavraždit nepodaří. Je silná a statečná. Uteče, a zvěst o tom, co jsi spáchal, doručí lidem, kteří s tím mohou něco udělat. Však oni už ti to spočítají." "Radila ti, co máš dělat," odtušil šeptem. "Ano." Když hned nepokračovala, pobídl ji: "Co udělal tvůj strýc?" "Zařval: Odpravím ji v posteli, ve které právě teď leží a spí, a přitiskl mámě meč na hrdlo. Ale ta se na mne přes jeho rameno jenom povzbudivě usmála a řekla: Můžeš to zkusit. Nicméně přísahám, že neuspěješ. Jakkoli svou dceru miluji, ani na okamžik nebudu předstírat, že jsem tvou životní družkou. Nikdy nedovolím, aby ses mne dotkl, či na mne byť i jen takto pomýšlel." Jen co se Mirabeau odmlčela, neboť se v myšlenkách vrátila do oné chvíle, Tiny jí stiskl ruku a tlumeným hlasem se otázal: "A tak ji zabil?" Zavrtěla hlavou a volnou rukou si utřela slzy. "Ne, zabila se sama." "Cože?" užasl. "Ale jak? Proč?" Pokrčila rameny. "Protože ji sice nedokázal ovládat, a oba byli nesmrtelní, přesto však byl muž, a jako takový měl větší sílu. Nejprve by ji znásilnil a mučil. A já bych se ji pokusila zachránit, čímž bych se sama ohrozila. Všechno tohle máma věděla, a tak…" Zhluboka se nadechla. "Ve chvíli, kdy jí poslední slovo splynulo ze rtů, ho chytila za ruku, ve které držel meč, a trhla jím k sobě. Současně vyrazila hlavou dopředu. Sťala se ocelovým ostřím." "Ježíši," vydechl Tiny, posléze mírně zavrtěl hlavou.


82

"Ani by mne nenapadlo, že je to vůbec proveditelné. Musí na to být potřeba ohromná síla. Fyzická, a k tomu ještě srdnatost…" "Jsme silní," bylo jediné, co na to Mirabeau řekla. Ačkoli tehdy to šokovalo i ji samotnou. Ani ona si nedokázala představit, že by někdo něco takového udělal, ale její matka byla jako Marguerite. Silná žena schopná čehokoli, co si vezme do hlavy. A Mirabeau navíc tušila, že když matce ležel životní druh u nohou mrtvý, patrně už neměla pro co žít. Nalezení životního druha bylo vzácné. A život mohl být tolik osamělý, pokud jste jím kráčeli bez něho. Odsunula tu myšlenku do pozadí a tiše přiznala: "Jakmile to udělala, rozkřičela jsem se. Naštěstí mi Fredrique včas zacpal pusu, a to málo co z ní uniklo, strýc neslyšel, protože sám řval jako tur. Dokud šíleně křičel, zůstali jsme, kde jsme byli. Ale sotva mě odešel hledat, slezli jsme z půdy. Fredriqueovi jsem řekla, ať se někam zašije a nevystrkuje ani nos. Sama jsem nasedla na koně a uprchla. Strýcovi muži tábořili pod hradbami v lese. Když jsem tryskem projížděla jejich táborem, vyskočili na koně a rozjeli se za mnou. Kdyby se znenadání neobjevil Lucian, myslím, že by mne asi chytili. S tátou byli oba nadšení koňáci a stali se dobrými přáteli. Mířil do La Roche, podívat se na nového koně. Dorazil ve chvíli, kdy mě strýcovi muži už málem předjeli." "A postaral se o ně," tiše odhadl Tiny. "Ano," přisvědčila šeptem. "Stejně jako o mého strýce." Přikývl a několik minut nechal uplynout v naprosté tichosti, načež položil otázku otázek: "Co uděláme s tím, že jsme životní druhové, Mirabeau La Roche?"


83

10. KAPITOLA Mirabeau v šoku pohlédla na Tinyho. Zmocnila se jí panika. Přímou otázku nečekala a odpověděla nesmyslně krutě. "Co tím myslíš? Nikdy jsem neřekla, že jsme životní druhové. Co tě vede k názoru—" "V mém pokoji ses mě pokoušela přečíst. Bilo do očí, že jsi to nesvedla," skočil jí tiše to řeči, a hned pokračoval: "Navíc jíš, což je další příznak. A jsem si setsakra jistý, že dneska ráno, nebo včera v noci, jak se to vezme, jsem v posteli s tebou zažil ukázku té proslulé sdílené rozkoše." "Vy dva jste to v noci dělali?" vyvřískla Stephanie. Mirabeau se na ni prudce otočila a uviděla, že má pořád nasazená sluchátka. Což ji zmátlo. Muselo na ní být poznat, že nechápe, jak mohla jejich rozhovor slyšet, protože Stephanie protočila oči. "Na to, abych slyšela vaše myšlenky, uši nepotřebuji," sdělila jim přehnaně nahlas, jak podvědomě překřikovala zvukovou stopu filmu, který jí hrál do uší. "Ano, ale to, cos slyšela, jsme říkali," zabručel Tiny. "A když mluvíte, myslíte na to, co říkáte," připomenula blahosklonným tónem a zakroutila hlavou. "Namouduši, ta věc s životními druhy dělá z dospělých úplné idioty. Chci říci, Dani je doktorka, pro smilování Boží, a od chvíle, kdy potkala Deckera, dočista zpitoměla. A teď zase vy dva." Znovu zakroutila hlavou a obrátila pozornost k výměně filmu, při tom si mumlala: "Nikdy nedovolím, abych se dostala do tohoto stádia. Ani za nic." Mirabeau se s povzdechem zhroutila na sedadlo.


84

Namouvěru, týnejdžři byli jak osina v zadku. Upřímně žasla, že její rodiče byli ochotní mít víc, než jednoho, nemluvě o tom, že si mezi nimi nedali žádnou větší pauzu… jako třeba tisíc let. Jo, zhruba tak nějak. Dosavadní společnost tohoto kvítka z čertovy zahrádky ji nutně dovedla k názoru, že lidé musejí být šílení, aby chtěli děti. Jasně, byla rozkošná a k zulíbání, pokud ovšem šlo o miminka někoho jiného. A jen když jste je pak mohli poslat domů. Strávíte s nimi čtyřiadvacet hodin, a ono ejhle, kde se vzaly, tu se vzaly pokakané plínky. Odříhnou si zrovna na vás, věčně křičí a brečí… pak z nich vyrostou přechytralí týnejdžři. "Koho si myslíš, že tím oblbneš, Mirabeau," ozvala se pobaveně Stephanie. "Umím ti číst myšlenky, pamatuješ? Vím, že mě máš ráda." Mirabeau se ušklíbla, ale nehádala se. Přes všechny ty přemoudřelé komentáře, měla toho fracka ráda. Stephanie jí připomínala ji samotnou zamlada. Jenže bych si raději ukousla jazyk, než abych to vyslovila nahlas, uvědomila si. A když se na zadním sedadle začala Stephanie řezat smíchy, ušklíbla se znovu. Bylo jí totiž nemilosrdně jasné, že to tak jako tak slyšela. "Tak co?" připomněl se po chvilce Tiny. Tím pádem je jasné, že to téma nehodlá nechat plavat, pomyslela si Mirabeau nešťastně. Problém byl v tom, že nevěděla, co s tím udělají. Zato věděla, že to, co v noci řekla Stephanie, byla pravda. Přestože ztráta rodičů a bratrů hrozně bolela, ani ve snu by ji nenapadlo vzdát se let, které s nimi strávila, jen aby toho zůstala ušetřena. Chce tedy skutečně odkráčet středem a připravit se tak o to, co může mít s Tinym, jen aby měla jistotu, že nebude strádat bolestí, až ho jednou možná ztratí? Což se třeba ani nikdy nestane, připomněla si. Koneckonců, klidně


85

mohla umřít první, nebo mohli přijít o život společně. Nicméně zatímco by ona sama už mohla být ochotná pohnout se kupředu a být mu životní družkou, nešlo tady jenom o ni. Také Tiny si musel vybrat, a ten, na rozdíl od ní, stále ještě disponoval rodinou, kterou by tím ztratil. Ne, že by se svých blízkých musel vzdát okamžitě, ale časem by mu nezbylo, než se od nich odpoutat. Nesměli si totiž povšimnout, že nestárne. Nakonec odpověděla otázkou: "A co s tím chceš dělat ty?" "Já ti vážně nevím, Mirabeau," přiznal s ironickým úsměvem. "Od chvíle, kdy jsem stál v kostele v New Yorku, a povídal Marguerite, že mám rodinu, uplynulo jen o málo víc, než čtyřiadvacet hodin. Blízké, kterých se nechci vzdát ani kvůli slastem s životní družkou, ale teď…" Potřásl hlavou a užasle kápl božskou: "Když jsem s tebou, připadají mi tak vzdálení. Mám je rád, ale…" Na moment se otočil, hodil po ní očkem a vzápětí zase obrátil zrak k silnici. "Před dvaceti čtyřmi hodinami jsi pro mě byla jen cizí holkou s růžovo-černými vlasy. Jak ses mohla tak rychle stát tak důležitou?" Neměla ponětí. Neměla ponětí, jak ta věc s životními druhy funguje. Akorát věděla, že skutečně funguje. A že vykazuje všechny symptomy, a že čím déle je s ním, tím více chce to riziko podstoupit. Před nimi se objevila tabule oznamující výjezd na Port Henry. Mirabeau na ni zírala poněkud překvapeně. Nenapadlo by ji, že od chvíle, kdy vyšli z restaurace, uběhlo tolik času. Na druhou stranu musela připustit, že ji tak trochu rozptyloval jejich rozhovor. "Myslím, že tohle povídání budeme muset nechat na později," odtušil Tiny a hodil blinkr k výjezdu z dálnice. "Až odjedeme z Port Henry, někde zastavíme a


86

probereme to." Sice mu návrh odkývala, měla však vážné podezření, že pokud zastaví někde, kde budou mít aspoň kapku soukromí, moc toho nenamluví. Dokonce ani velmi veřejné místo jim pravděpodobně nezabrání konzumovat jejich vztah, budou-li uvnitř SUV. Jakmile splní úkol, nebude jim v tom bránit nic, leda oni sami. A životní druhové rozhodně nebyli pověstní svou zdrženlivostí. Právě naopak. Slýchala, že čerství životní druhové jsou jako drogově závislí. Neustále prahnou po další dávce životního druha. Ale až dnes to doopravdy pochopila. Toužila po Tinym. Intenzivně vnímala jeho vůni a teplo linoucí se z jeho těla. Přála si přisednout si k němu blíž. Hladit ho po hrudi, po nohou, kousnout ho do ucha… Na tom, že zrovna řídí, jí pramálo záleželo. Vlastně jediná věc, která jí bránila to vše zrealizovat, byla přítomnost Stephanie. A úkol, dostat ji bezpečně do Port Henry. Ale jakmile tyto důvody pominou… Mirabeau se na sedačce neposedně zavrtěla a nedočkavě si olízla rty. "Co tady dělají? Myslel bych, že touhle dobou budou na líbánkách," zamumlal Tiny, zatímco parkoval SUV za viktoriánským domem. Elvi a Victor Argeneau, jeden z párů, jimž šla za svědka, právě vyšel ze zadních dveří a procházel verandou k příjezdové cestě. Novomanželé domů očividně přiletěli, a tak se dostali do Port Henry před nimi. "Pravděpodobně tady chtěli Stephanii uvítat," zašeptala Mirabeau, rozepnula si bezpečnostní pás a otevřela dveře. "Moc rádi vás tu vidíme," volala Elvi a uháněla vpřed. Sotva Mirabeau vystoupila z SUV, vzala její ruce do dlaní a dodala: "Už jsme si vážně začínali dělat


87

starosti. Čekali jsme vás před několika hodinami." "Trochu jsme se zamotali v tunelech, a pak jsme taky měli pár neplánovaných zastávek," omluvně vysvětlovala Mirabeau. "Hlavně že jste tady," usmála se Elvi. Očima střelila po Stephanii, která zrovna vylézala ze zadní části SUV. Pustila Mirabeau a šla vzít za ruce zase ji, se slovy: "A ty musíš být Stephanie. Zahlédla jsem tě na svatbě, ale na pořádné seznámení nedošlo. Teprve později jsem zjistila, že to ty jsi ten zvláštní host, o jehož ubytování nás Lucian požádal." "Pravděpodobně nechtěl, aby vám někdo přečetl myšlenky a přišel na to, kde bude Stephanie bydlet," poznamenal Tiny, jen co obešel vůz a připojil se k nim. "Přesně to povídal," přisvědčila Elvi. Nespouštěla oči ze Stephanie, která se – k nemalému překvapení Mirabeau – posunula blíž k ní, jako stydlivé dítě, co se při setkání s cizími drží rodičů nebo starších sourozenců. "Well…" Mirabeau zaváhala, ale pak se podívala za sebe na SUV. Uvažovala, jestli nemají rovnou vyrazit do Toronta a podat hlášení Lucianovi. Pochybovala, že by bylo záhodno riskovat telefonát z domu. A čím dříve akce skončí, tím lépe. Jakmile podá hlášení, bude mít volno. Budu si moct dělat, co se mi zachce… nebo s kým se mi to zachce dělat, pomyslela si a oči jí ujely k Tinymu. Minimálně než se vynoří další případ. "Ale ještě neodjíždíš, že ne?" polekaně vyhrkla Stephanie. "Jistěže ne, drahoušku," okamžitě ji ubezpečila Elvi. Vklouzla mezi ně, obě vzala kolem pasu a nasměrovala je k domu. Tinyho přenechala Victorovi. "Mirabeau a Tiny se musí ohlásit Lucianovi. A pak si dáme něco dobrého k snědku, a než si rozmyslí, co podniknou dál,


88

budou si moci odpočinout po dlouhé cestě." Mirabeau cítila, jak jí při slovech: rozmyslí, co podniknou dál, obočí stoupá do vlasů. Vzhledem k tomu, že ta žena neznala ani je, ani situaci, ve které se momentálně nacházeli, připadala jí dost zvláštní. "Lucian říkal, abychom nevolali ničím jiným, než Tinyho mobilem, a ten jsme v New Yorku ztratili," vysvětlila tichým hlasem, zatímco kráčeli přes verandu k zadním dveřím. "Proto jsme nemohli zatelefonovat a uklidnit vás, že máme jen zpoždění." "Máme bezpečný telefon," ozval se Victor. Otevřel dveře, přidržel je a všem ukázal, ať jsou dál. Mirabeau následovala Elvi otevřenou kuchyní se snídaňovým pultem do obrovské jídelny s krásným krbem. U stolu tam seděli tři lidé – velice pěkná blondýnka a dva muži, jeden brunet a jeden blonďák. Trojice hned vstala, aby nově příchozí přivítala. Ti se zastavili, zatímco Elvi se pustila do představování. "Tohle je moje nejlepší kamarádka Mabel, její životní druh DJ a náš předrahý přítel Harper," říkala a postupně na ně ukazovala. "No a tato kouzelná mladá dáma je Stephanie. Nějakou dobu tu s námi bude bydlet." Zářivě se na dívčinu usmála, načež dodala: "A nesmím zapomenout na Mirabeau a Tinyho, kteří byli tak hodní, že ji sem bezpečně dopravili, a propásli tak svatební hostinu." "O nic moc jste nepřišli," ujistil je DJ, onen prve zmíněný brunet, a současně popošel, aby jim podal ruku. "Žádní opilci ani košilaté vtipy, jen banda nastrojených lidí, kteří chtěli jít domů a svléknout se do naha." "DJ." Mabel sice kroutila hlavou, ale usmívala se na něj. Bylo očividné, že ve skutečnosti ji jeho slova nijak


89

nepobouřila. "No co, je to pravda," nedal se. "Co byla první věc, kterou jsme udělali, když jsme konečně vypadli a vrátili se do hotelového pokoje?" "Panenko skákavá, oni jsou docela všude," zasténala Stephanie. Dobře věděla, že mluví o čerstvých životních druzích, kteří podle všeho nedělají nic jiného, než že po sobě furt touží… nebo to dělají, jak to ta pubertální osůbka vyjádřila na počátku této anabáze. Proto se Mirabeau obrátila zády k ostatním, aby ji zpražila pohledem, a okamžitě za sebou uslyšela zděšené lapání po dechu. "Dítě, co se ti to stalo s vlasy?" Při Mabelině výkřiku se Mirabeau rozpačitě otočila nazpátek, a ruka jí sama od sebe vyletěla k zátylku. To už ale blondýna vyrazila a hned ji zase obrátila zády, aby se mohla lépe podívat. "Co to proboha," vydechla Elvina přítelkyně, a Mirabeau cítila, jak tahá za smutné torzo vlasů vzadu na hlavě. "Jeden bezdomovec jí urval kus prodloužení," ochotně sdělovala Stephanie, a Mirabeau neunikl pobavený tón v jejím hlase. To už se Elvi a Mabel shlukly okolo ní, aby prozkoumaly rozsah škod. "Budeme tě muset dát do pořádku," kategoricky rozhodla Mabel. "Ano," souhlasila Elvi, a začala Mirabeau se Stephanií postrkovat z jídelny k točitému schodišti v předním foyer. "Pojď s námi. Než ti opravíme vlasy, Tiny může zavolat Lucianovi." "Ano, takhle tady chodit nemůžeš. Když jsem to prvně uviděla, myslela jsem si, že tě skalpovali," říkala Mabel někde za ní, a pak se zeptala: "Máš ve vlasech


90

růžová místa nebo je to následek prodlužování?" "Předtím než ji Marguerite vzala ke kadeřnici, měla fuchsiové konečky," vysvětlila Elvi tlumeným hlasem. "Božínku, no to je ale… zajímavé, dítě," nejistě odtušila Mabel. Mirabeau cítila, jak jí v hrdle bublá smích. Bylo jasné, že Mabel neví, co si o tom myslet, ale na druhou stranu to – i přes svůj mladistvý vzhled – byla šedesátnice. Módní výstřelky pravděpodobně nebyl její styl. Ona sama byla pochopitelně ještě mnohem starší, ale nesmrtelná se narodila, staře nikdy nevypadala, a ani se tak necítila. Tyto dvě dámy však byly nesmrtelné teprve krátce. Před proměnou to byly babičky s prošedivělými vlasy. Což byl nejspíš důvod, proč jí Mabel říkala dítě, přestože ve skutečnosti měla Mirabeau podstatně více let než ona. Zjevně ještě nestačila přivyknout myšlence, že je teď – aspoň po fyzické stránce – mladou ženou. "A jsme tady," zazpívala vesele Elvi a uvedla je do veliké místnosti s manželskou postelí a posezením. "Během vašeho pobytu u nás to bude tvůj a Tinyho pokoj." Mirabeau nestačila mrkat, co to proboha říká, načež se Mabel ujala vysvětlování: "Marguerite nám pověděla, že když přiměla Luciana, aby z vás dvou udělal tým, který sem měl přivézt Stephanii, byla si jistá, že jste životní druhové. A očividně měla pravdu." "Fakt?" zděšeně hlesla Mirabeau. S určitostí věděla, že neřekla ani neudělala nic, čím by své city ke smrtelníkovi dala najevo. "Nemusíš nic říkat, drahoušku," něžným tónem opáčila Elvi. "Vaše myšlenky jsou pěkně hlasité. Musí být. Mabel a já jsme čtení myšlenek zatím tak docela nezvládly. Přečteme stěží smrtelníky, a to jen s velikou


91

námahou. Ale ty a Tiny jste jako dvě rádia s hlasitostí na maximu." "A vysíláte porno stanici," zakřenila se Mabel. "Kdykoli se na něj podíváš, v duchu ho svlékáš a děláš mu pikantní věci. A on není o nic lepší." "Já ti povídala, že na mě svoje myšlenky křičíš," připomněla se zjevným zadostiučiněním Stephanie. Mirabeau pouze zavřela oči a přála si být mrtvá. "Tak to slyšíš její myšlenky i ty?" překvapeně se zeptala Elvi, a Mirabeau otevřela oči, aby viděla, jak Stephanie přikývla. "Slyším i vás, a všechny dole," přiznala. "Dokonce i Harpera?" zamračila se Mabel. "Ano." "Inu, budeš asi moc chytrá," podotkla Elvi a pohladila děvče po rameni. "Musíš mít mimořádný talent, protože přečíst Harpera je podle všeho docela obtížné." "Opravdu?" vydechla Stephanie. Napřímila se, a jako by tou pochvalou maličko povyrostla. "Ano, opravdu. Od chvíle, kdy ztratil svou životní družku, dělá jeho čtení potíže dokonce i Victorovi." Nešťastně si povzdechla a uvedla je do situace: "Když tu byl předminulé léto, našel Harper životní družku, stejně jako ostatní hoši. Ale nepřežila proměnu." "Hmm," přitakala Mabel, současně pobídla Mirabeau sednout si na postel, aby se mohla pustit do zachraňování jejích vlasů. "Což byl pořádný šok, to vám povím. Všichni jsme se strachovali o Alessandrovu družku, protože jí bylo přes osmdesát, ale ta proměnou prošla s písní na rtech. Místo toho se dostala do potíží životní družka Harpera, mladá a zdánlivě zdravá. Zřejmě měla špatné srdíčko. Nikdo o tom nevěděl. Zemřela dřív, než k němu nanoboti pronikli. Nestačili je opravit a


92

posílit." V pokoji se na moment rozhostilo ticho, které vzápětí přerušila opět Mabel: "Myslím, že to dokážu sundat, ale musíme se přesunout do koupelny." A než se nadála, byla Mirabeau eskortována do koupelny.


93

11. KAPITOLA "Dal by sis něco k pití?" zeptal se Victor, jakmile ženy zmizely na schodech. Tiny přikývl. Chilli dog byl vynikající, ale drobet slaný. Poslední půlhodinu měl v puse řádně vyprahlo. "Díky, to by bylo prima." "Alkohol nebo kávu?" ptal se dál, cestou kolem pultu do kuchyňské poloviny místnosti. Když Tiny zaváhal, ještě dodal: "Teď už nejsi ve službě. Můžeš i alkohol." "V tom případě alkohol," zamumlal Tiny, a v duchu si říkal, že pivo by bodlo. "Donesu nám pár piv," nabídl se DJ, čtoucí mu myšlenky. Jen co vstal, Victor na něj kývnul: "Pro mě taky jedno, prosím. Zajdu pro sklenice." DJ otevřel dveře z kuchyně a zamířil někam dolů, kde zřejmě bylo pivo uskladněno, a Victor se zabavil v kuchyni. Tiny tak osaměl s mužem, kterého jim představili jako Harpera. "Jsi životní druh Mirabeau," odtušil tiše. Tiny zvolna přikývl. "Vypadá to tak." "Gratuluji," zašeptal Harper. Potom se otázal: "Jak jsi na tom se zdravím?" "Dobře," hlesl Tiny, lehce zmatený tou otázkou. "Co srdce?" Pozvedl obočí, přesto odpověděl: "Silné jako býk… aspoň podle mého doktora. Minulý měsíc jsem absolvoval zátěžový test." Harper zkřivil rty do hořkosladkého úsměvu. "V tom případě nedovol, aby tě brzdil strach z budoucnosti. Být životním druhem je vzácná a úžasná věc. Popadni štěstí


94

za pačesy a nepouštěj. Nebudeš toho litovat." Pak vstal a s úsečným kývnutím opustil místnost. Tiny za ním jen ohromeně zíral. "Harper ztratil životní družku a teď prožívá dost drsné časy," poznamenal Victor, vracející se zpátky do jídelny. "Ale měl pravdu. Nedovol strachu, aby ti zabránil přijmout štěstí, které byste mohli s Mirabeau mít." "Nedovolím," zabručel Tiny a věděl, že říká pravdu. Přestože si dělal starosti, co to bude znamenat, pokud jde o jeho rodinu, prostě nedokázal Mirabeau odolat. Přitahovala ho. Vzal si prázdnou sklenici, kterou mu Victor podával, zamumlal zdvořilé: "Díky," a pomyslel si, že má pivo sice nejraději přímo z láhve, ale ze slušnosti bude pít ze sklenice. "Vlastně je mám taky radši z flašky," ironicky prohlásil Victor. Očividně mu zase četl myšlenky. Tiny se pousmál, ale znovu ho napadlo, že být nesmrtelný by mohlo být bezva už jen proto, že by byl schopný hlídat si myšlenky před ostatními. "Snažil jsem se být dobrým hostitelem, ale" – vzal si zpátky sklenici, kterou právě Tinymu podal, a prohnaně utrousil – "takhle aspoň nebude potřeba umývat žádné sklo." Udělal čelem vzad a šel vrátit sklenice na místo se slovy: "Telefon je na pultu. Bezdrátový. Jestli chceš soukromí, běž si s ním na verandu." "Díky," zopakoval Tiny a vydal se pro aparát. "Jak to tak vypadá, máš na krku hned dvě Marguerite," odtušila šeptem Mirabeau, když se Mabel s Elvi vydaly zkoumat nejrůznější šampóny a kondicionéry. Snažily se rozhodnout, co bude nejlepší pro její zubožené vlasy, když je teď prodloužení pryč. Byla to rozkošná dvojka – zábavná, starostlivá a


95

láskyplná, a obě ještě stačily při práci obskakovat Stephanii. Vyptávaly se jí na ledacos a úspěšně ji vtahovaly do hovoru. Dívka při těch slovech sice protočila oči, ale Mirabeau ji podezřívala, že to byl jen tyátr. Vycítila, že jejich zájem holčinu v skrytu duše těší. "Už jsme tady. Dospěly jsme k názoru, že nejlepší bude tohle," oznámila Elvi a podala jí dvě lahvičky téže značky. Šampon a kondicionér. "Chceš se osprchovat nebo si jen umýt vlasy v umyvadle?" "Umyvadlo bude stačit," odtušila Mirabeau, a v mžiku měla z každé strany jednu ženu odhodlanou jí při mytí pomáhat. Nebyla zvyklá, aby ji někdo obskakoval, proto se jí náramně ulevilo, když to měla za sebou a mohla si vlasy vysušit. Nakonec jim ještě za pomoci gelu vrátila obvyklý účes na ježka, který zlé jazyky nazývaly, prolítla jsem křovím. "Božínku," vydechla Mabel, jen co Mirabeau skončila a ukázala se jim. "Tobě tento styl vážně sluší, drahá. A ty fuchsiové konečky jsou skutečně překrásné. Líbí se mi to." "Ano, je to docela pěkné," souhlasila Elvi. A pak upřela oči kamsi za Mirabeau a usmála se. "Co ty na to, Tiny?" Mirabeau se překvapeně ohlédla přes rameno, a když ve dveřích spatřila Tinyho, vykulila oči. "Já si myslím, že Mirabeau vypadá krásně vždycky," prohlásil ve vší vážnosti. "Ale tento účes se mi líbí nejvíc. Hodí se k ní." Elvi se na něj zářivě usmála. "Sotva jsem se s tebou v New Yorku setkala, hned jsem poznala, že jsi inteligentní muž, Tiny McGrawe." K Mirabeauinu nemalému úžasu, se při té lichotce


96

začervenal, což zřejmě potěšilo Elvi ještě mnohem víc. S tichým smíchem vzala Mabel a Stephanii pod paží, a začala je kormidlovat ven z koupelny. "Tady jsme s prací hotovy, děvčata. Co kdybychom nechaly ty dva o samotě a šly na čaj? Stephanie, jestlipak máš ráda sušenky s jahodami a bílou čokoládou?" "Myslím, že jsem je ještě nejedla." Aby mohly vyjít z koupelny, ustoupil jim Tiny pohotově z cesty. "Pak se tedy máš na co těšit. Jsou božské," básnila Elvi, zatímco procházely ložnicí. "Cestou domů z letiště jsme jich nakoupili celou hromadu." "Vzala také cheesecake," suše oznámila Mabel, a pak Stephanii spikleneckým tónem prozradila: "Brzy zjistíš, že Elvi má něco jako sladký zoubek." "To já taky," zakřenila se Stephanie. "No to je paráda," šťastně vrkala Elvi. "Budeme spolu skvěle vycházet!" Sotva za mlsným triem zapadly dveře, Mirabeau pohlédla na Tinyho a ironicky zavrtěla hlavou. "Než si ji tady stihne Dani vyzvednout, ty dvě Stephanii příšerně rozmazlí." "Po tom všem, čím si prošla, si trochu toho rozmazlování zaslouží," odtušil mírným hlasem, a pak dodal: "Stejně jako ty." Mirabeau cítila, jak jí při těch slovech překvapením uvízl dech v hrdle, a srdce zjihlo. Řekl přesně to pravé. Vykročila pokojem, chtěla ho za to políbit, když vtom najednou zvedl ruku s telefonem. "Chce s tebou mluvit Lucian." "Lucian?" užasle zírala na přístroj. "Ty jsi s ním telefonoval celou tu dobu?" Ušklíbl se a zavrtěl hlavou. "Snažil jsem se mu dovolat, bylo obsazeno, dal jsem si s kluky pivo a zkusil


97

to znovu." To muselo být dlouhé pivo, pomyslela si a přemítala, zda si ho kluci kvůli ní jemně dobírali, stejně jako si ženy dobíraly ji kvůli němu. Potřásla hlavou, vzdychla a převzala telefon. "Haló?" "Takže Tiny je tvůj životní druh," byla první slova, která jí zavrčela do ucha ze sluchátka. Ztuhla, potom se na telefon zamračila, než se sladce zeptala: "Bude to služební hovor nebo zábava, Luciane?" "Služební," vyštěkl. "Je nebo není tvým životním druhem?" Mirabeau se zaksichtila, ale odsekla: "Je." Ozvalo se syčení, jako by nasával vzduch do plic, a vzápětí Lucian zaklel. "Čert aby tu Marguerite spral. Darmo mi ztěžuje život. Už takhle jsem měl podstav vykonavatelů, a teď mám ještě o jednoho méně." "Ty jsi ten, kdo se od ní nechal přesvědčit, aby nás dal dohromady," upozornila podrážděně. "Mohl jsi odmítnout." "A připravit tě o šanci potkat možného životního druha?" zeptal se pobouřeně. "To nikdy, holčičko." Mirabeau si uvědomila, že se jí rty zdráhavě stáčí do úsměvu. Od smrti její rodiny jí holčičko neřekl. "Odvedu tě k oltáři," oznámil nekompromisním tónem. "Tvůj otec by to tak chtěl." "O žádném oltáři zatím řeč nebyla," zalapala po dechu a s obavami koukla na Tinyho. Pane na nebi, taktak se znají a Lucian už by je sezdával. "A žádného dalšího lovce jsi neztratil. Zůstanu tady přes noc a zítra, jen co slunce zapadne, vyrazím na zpáteční cestu, připravená pracovat." "Vyrazíš leda do pekla," odsekl Lucian. "To si piš, že vyrazím," trvala na svém.


98

"Nenamáhej se. Stejně bys byla k ničemu. Zůstaň chvíli v Port Henry a dostaň Tinyho z organismu. To je rozkaz," dodal pevně. "A pověz mu, že je to rozkaz i pro něj. Jackie už souhlasila a—" Náhle se odmlčel, a Mirabeau slyšela v pozadí mumlání nějakého ženského hlasu. Právě si uvědomila, že to musí být Tinyho šéfka Jackie, když Lucianův tlumený hlas řekl: "Dobře, dobře," než už normálně nahlas promluvil opět k ní. "Jackie vzkazuje, abys Tinymu vyřídila, že je za něj velmi šťastná. Prý si má dát podle potřeby na čas." Mirabeau zaváhala, očima sklouzla k Tinymu a zase zpátky k telefonu, potom se nejistě optala: "A co když nechce?" "Ale chce, holčičko. Už jsem se ho na to přeptal. Užívejte si." Poslední slova doprovodilo cvaknutí, jak zavěsil. "Tobě taky na slyšenou," zamumlala a stiskla tlačítko ukončující hovor. S povzdechem zvedla zrak k Tinymu, odkašlala si a zašeptala: "Říkal, že bychom tady měli chvíli zůstat." "Slyšel jsem," přiznal a tiše se zeptal: "Nevadí ti to?" Křivě se usmála. "Nezdá se, že bych měla moc na vybranou. Je to můj šéf, a je to rozkaz." "Vykrucuješ se," poznamenal tichým hlasem. "Chceš to? Ano nebo ne?" Polkla a vyhnula se jeho očím. "Já… nedokážu tě přečíst… a chci tě." "To už vím, Mirabeau," podotknul něžně. "Otázkou je, zda jsi na životního druha připravená?" Celou jednu minutu s tou otázkou bojovala. Zdráhala se přiznat, že je. Ale to v ní jen na moment zvedla hlavu plnou strachu a obav mladinká Mirabeau. Ne, už dávno nebyla tou ubohou zlomenou dívkou. Byla nesmrtelnou


99

ženou, a on byl jejím životním druhem. Nezáleželo na tom, co věděla či nevěděla o něm, nebo čemkoli jiném. Faktem zůstávalo, že nanoboti věděli, že jim to bude klapat. A jak vědí všichni nesmrtelní, nanoboti se nikdy nemýlí. Představoval pro ni budoucnost. Pojednou si uvědomila, že všechen ten strach byl jen následek strýcových skutků. Už jí toho vzal dost a dost. Nepřipustí, aby ji připravil i o Tinyho. "Ano," řekla nakonec pevným hlasem a vyzývavě zvedla bradu. "Jsem připravená." Tiny se po ní začal natahovat, ale položila mu ruku na hruď a zastavila ho. "A co ty? Jsi připraven být mým životním druhem, Tiny McGrawe?" "Neměl bych být," odvětil smrtelně vážně. Objal ji kolem pasu, přitáhl blíž a podařilo se mu přitisknout jejich rty na sebe, i navzdory ruce mezi nimi, zatímco šeptal: "Stěží se známe." "To je pravda," zamumlala, když se sklonil a vdechl jí polibek na čelo. "Nevím, co máš ráda, a co nerada. Jakého jsi vyznání, ať už jde o náboženství či politiku. A dokonce ani nevím, jestli chceš mít děti." Každou svou neznalost odfajfkoval další pusinkou. Jednou vedle oka, jednou na tvář a jednou na ušní lalůček. Mirabeau kňourala něco na souhlas, i když jí to znělo spíš jako sténání, neboť její tělo začalo reagovat na jeho blízkost a doteky. "Skutečně bychom si měli promluvit," mručel, zatímco jí přejížděl rty po líčku, aby další polibek věnoval koutku úst. "Trochu se navzájem poznat." "Ano," vydechla. Už zapomněla, proč by ho vlastně měla držet od sebe, a tak mu raději objala široká ramena. Sotva to udělala, uchopil do dlaní zátylek její hlavy a


100

ve vší vážnosti se jí zahleděl do očí. "Promluvíme si později," slíbil. "Později," přitakala těsně předtím, než položil své rty na její. Jeho polibek byl vášnivý a naléhavý, a Mirabeau sténala, zatímco se její tělo nadšeně probouzelo k životu. Pak vyjekla, protože ji bez varování popadl za prdelku a zvedl. Hned nato přesunul ruce na stehna, takže teď měla nohy kolem jeho pasu. Instinktivně mu za zády zahákla kotníky do sebe. Jen co vykročil přes ložnici, zalapala po dechu a kousla ho do rtu. Při chůzi se totiž o sebe otírali, což stupňovalo touhu téměř až na hranici bolesti. Jakmile došel k posteli, postavil ji Tiny na zem, potom jí rychle a metodicky svlékl tílko. Právě když vztáhla ruce, aby mu také ulehčila od oblečení, strčil do ní, takže přistála naznak na lůžku. Bez meškání se sklonil, popadl pásek jejích legín a bryskně je stáhnul. Sotva měl Mirabeau pěkně nahatou, znehybněl, aby si ji mohl prohlédnout. Jen jednou rukou něžně hladil rozpálenou kůži. Přivřela víčka, tělo rozechvělé rozkoší. Dlouho to ale nevydržela a sáhla po něm, chtěla ho cítit na sobě, jenomže se smíchem uhnul a narovnal se. Rukama nahmátla pouhý vzduch, zato však mohla přihlížet striptýzu, při kterém se svižně zbavoval šatstva. Zatímco pozorovala, jak nejprve tričko a potom i tepláky dopadají na podlahu, hladovýma očima obmalovávala Mirabeau siluetu Tinyho těla. Se vší jistotou věděla, že potrvá ještě dlouho, než dojde na onu slíbenou rozmluvu… velice dlouho. Snad až přijde na svět naše první dítě… nebo druhé, pomyslela si, když se na ni položil, a tělo měl pevné a tvrdé.


A potom přitiskl své rty na její, a začal ji mapovat rukama, a ona přestala myslet docela, a vložila důvěru v nanoboty.

překlad: Alice korektura: Petra verse 4.3 [email protected]

101


102

Sága rodu ARGENEAU I. Rychlé kousnutí Lissianna (*1798) & Greg Hewitt (*1965)

TADY II. Kousnutí lásky Etienne (*1689) & Rachel Garrett (*1972)

TADY III. Svobodný bílý upír Lucern (*1390) & Kate C. Leever (*1977)

TADY IV. Vysoký, tmavý & hladový Bastien (*1590) & Terri Simpson (*1970)

TADY


103

V. Kousnutí na pamětnou Vincent (*1590) & Jackie Morrisey (*1976)

TADY VI. Kousni mě, když to dokážeš Lucian (*1534 před Kristem) & Leigh Gerard (*1976)

TADY VII. Náhodná upírka Victor (*230 před Kristem) & Ellen/Elvi Black/Stone (*1945)

TADY VIII. Upíři jsou navždy Thomas (*1794) & Inez Urso (* 1979)

TADY


104

IX. Upírka, narušená Marguerite (*1265) & Julius Notte (*534 před Kristem)

TADY


105

X. Lovec psanců Garrett Mortimer (*1210) & Samantha Willan

TADY XI. Nesmrtelný lovec Decker (*1750) & Danielle McGill

TADY XII. Lovec renegát Nicholas (*1449) & Josephine Lea Willan

TADY XIII. Zrozena ke kousání

Armand (*1100 před Kristem & Eshe D’Aureus (*1446 před Kristem)

DOC, PDF, MOBI


106 Alexandria & Ramses

(*1560 před Kristem +79 po Kristu) (*1567 před Kristem +79 po Kristu) zahynuli 24.8.79 našeho letopočtu, při výbuchu sopky Vesuv (zkáza Pompejí a Herculanea) dvojčata

Lucian

(*1534 před Kristem)

Luna

Jean Claude

Leigh Gerard

(+ při zkáze (*1976) Atlantidy) VI. Kousni mě, když to dokážeš

dvě dcery

(+ při zkáze Atlantidy)

Martina

Armand

(*1534 před Kristem +1995 doma při požáru) (*1280 před Kristem)

Sabia

Marguerite

(+ při zkáze Atlantidy)

"Jane Doe"

Susanna

Althea


Rosamund Eshe

Marion Sarrah

Ellen/Elvi Black/Stone

(*4. 8.1265)

Lucern

Bastien

Etienne

(*1390)

(*1590)

(*1689)

Kate C. Leever

Terri Simpson

Rachel Garrett

(+1491) (*1430 +1449) (*1775 +1798) (*1888 +1909) (*1446 (*1301 +1695) (*1945) př.Kr.) upálena na hranici VII. Náhodná Nicholas Thomas Jeanne XIII. Zrozena Vincent upírka Louise ke kousání (*1449) (*1794) (*1909) (*1590) Lissianna (*1798)

Annie

(*1977) (*1970) (*1972) III. Svobodný IV. Vysoký, II. Kousnutí bílý upír tmavý & hladový lásky

Julius Notte

(*534 před Kristem) IX. Upírka, narušená

Gregory Hewitt

(+před 50 lety)

(*1965) I. Rychlé kousnutí

Luciana (*2006)

Josephine Inez Urso Lea Willan (*1979) XII. Lovec renegát

Jackie Morrisey (*1976) V. Kousnutí na pamětnou

VIII. Upíři jsou navždy

Darius

Aloysius Pimms

(*1380 před Kristem +230) přišel o hlavu v bitvě

(*1673)

Darius Christian (*1491)

Victor


Raphael

Cale

dvojčata Decker Elspeth Julianna Victoria (*1750) (*1872) (*1983) (*1983) Danielle McGill XI. Nesmrtelný lovec

Lynsay SANDS, Upíří Valentýn 0

Recommend Documents