Lynsay SANDS, Kousnutí lásky 1

Lynsay SANDS, Kousnutí lásky

1


Lynsay SANDS LOVE BITES

ARGENEAU II

Kousnutí lásky

2


3

PROLOG Pudge mžoural do dalekohledu své pušky. Ne jen tak ledajaké pušky. Tac Ops Tango 51, maximálně přesná taktická puška. Váží 10,8 liber, měří 44,3 palců, garantovaná přesnost 0.25 MOA. Má poloviční bobří ocas… Přestal v duchu citovat parametry z výrobního katalogu Tac Ops a zkoumavě se zadíval na zbraň. Neměl ponětí, co přesně ten bobří ocas je. Při čtení to znělo skoro sexy. Poloviční bobří ocas. Bobří ocas. Bobr. Ocas. Celý popis té zbraně byl sexy. Například, prý má dvojí dlaňové boule. Nebyl si jistý, co to je, ale hned se mu vybavila prsa. Jasně, u většiny věcí se mu hned vybaví prsa. Yep. Drží bobří ocas a dvojí dlaňové boule. Úžasné. Nenadálé zatroubení klaksonu ho tak vylekalo, že zbraň skoro upustil. Přitiskl si ji láskyplně k hrudi a zíral dolů, na temnou ulici pod ním. Vybral si střechu této budovy, protože mu umožňovala dívat se z ptačí perspektivy na parkoviště hned přes silnici. Vůbec ho nenapadlo, že tady, nahoře na střeše, je to naprosto nechráněné a zima jako na Aljašce. Jestli si Etienne nepospíší, Pudge při čekání na něho umrzne. Zamračil se, taková vyhlídka mu moc nevoněla. Jak dlouho tam ten samolibý frajer vlastně hodlá být? Už odbila půlnoc. Tohle je"Sakra!" Párátko na zuby, které žvýkal, mu vyklouzlo ze rtů, protože dotyčný muž právě opustil budovu a vykročil k parkovišti. Etienne Argeneau. A je sám. Pudge na moment strnul, pak zaklekl a zaujal střeleckou pozici. Zíral skrz dalekohled, vzal si muže na


4

mušku, pak zaváhal. Zčistajasna si uvědomoval, jak zrychlený má dech. Supěl, jako by uběhl celé míle, a navzdory chladu se silně potil. Norman Pudge Renberger se chystal zabít muže. A ne jen tak ledajakého muže. Etienna Argeneau. Svého úhlavního nepřítele. "Bastard," zamumlal. S hořkým úšklebkem namířil laserový paprsek zbraně na hruď svého pohyblivého terče. Žádný zvuk se neozval, když stiskl spoušť. Tango 51 si nechal vybavit tlumičem, takže bylo slyšet jen jakési pufnutí vzduchu. Nebýt toho, že sebou puška v jeho rukou škubla, snad by ani nevěřil, že vystřelil. Pospíšil si a znovu zaostřil na Etienna, mhouřil oči do dalekohledu. Muž dole zůstal stát jako solný sloup, shlížel na svou hruď. Trefil jsem nebo ne? Moment si myslel, že naprosto minul, ale pak si všiml krve. Etienne Argeneau zvedl hlavu. Jeho stříbřité oči našly a neomylně zaměřily místo, kde na střeše klečel Pudge, pak světlo v nich pohaslo a muž padl tváří na chodník. "Ano," vydechl Pudge, rty mu zvlnil rozechvělý úsměv. Neohrabaně rozebíral pušku, ignoroval náhlý třas ve svalech, zatímco ukládal jednotlivé díly do kufříku. Jeho sexy Tango 51 s dvojími dlaňovými boulemi a bobřím ocasem ho stála skoro pět tisíc dolarů, ale stála za každý cent.


5

1. KAPITOLA "Tý, Rach, frčím si splašit drobet kafe. Chceš něco pod zub?" Rachel Garrettová se narovnala a hřbetem ruky v rukavici si otřela čelo. Oscilovala mezi zimnicí a horečkou, odkdy před dvěma hodinami přišla do práce. Momentálně prožívala horkou fázi. Na zádech a podél vlasové linie jí perlil pot. Očividně na ni leze něco ošklivého. Její oči zabloudily k hodinám na zdi. Skoro jedna. Dvě hodiny má za sebou, šest před sebou. Málem zaúpěla. Ještě šest hodin. Při tempu, jakým si ji chřipka osedlává, se dalo s úspěchem pochybovat, že vydrží třebas jen polovinu. "Hey! Je ti dobře, Rach? Vypadáš děsně." Rachel se zašklebila. Asistent k ní popošel a sáhl jí na čelo. Děsně? Muži dovedou být tak taktní. "Studené. Vlhké a lepkavé." Zamračil se. "Teplota a zimnice?" "Jsem v pohodě." Rachel mu ruku odstrčila, k podráždění se přidaly rozpaky, pak sáhla do kapsy pro drobné. "Okay, Tony. Možná bys mi mohl donést třeba džus." "No jasně. Seš v pohodě." Rachel při jeho suchých slovech strnula, najednou si uvědomila, že odhrnula pracovní plášť a strčila ruku do kapsy bez toho, aby si nejdřív stáhla rukavici. Skvělé. "Možná bys měla-" "Jsem v pohodě," zalhala znovu. "Budu v pohodě. Prostě už běž." Tony zaváhal, pak pokrčil rameny. "Dobrá. Ale možná, aby sis raději sedla nebo tak něco, než se


6

vrátím." Rachel jeho radu ignorovala a obrátila se zpátky ke své mrtvolce hned, jak se Tony vypařil. Byl to milý kluk. Možná jen maličko šáhlý. Například, nepřestával se vyjadřovat jako mafián z Bronxu, přestože se v Torontu narodil, byl vychován a nikdy je neopustil. Nebyl ani Ital. Tony nebylo jeho pravé jméno. Jméno, které mu při narození zapsali do rodného listu, znělo Teodozjusz Schweinberger. Rachel se změnou jména bez výhrad sympatizovala, ale nechápala, jak mu k novému jménu mohli přibalit tak hrozný přízvuk. "Bacha, jedeme!" Rachel se podívala k otevřeným dveřím hlavní místnosti márnice. Odložila skalpel, stáhla si gumovou rukavici z pravé ruky a vykročila vstříc mužům, kteří dovnitř tlačili pojízdná nosítka. Dale a Fred. Prima hoši. Párek sanitářů, který vídala jen zřídka. Svou klientelu zpravidla přiváželi do nemocnice živou. Samozřejmě, někteří po příjezdu zemřeli, ale obvykle až poté, co tihle dva byli dávno pryč. Tento pacient musel umřít při převozu. "Ahoj, Rachel! Vypadáš… dobře." Přešla místnost, aby se k nim připojila, zdvořile ignorujíc Daleovo zaváhání. Tony více, než jasně vyjádřil, jak vypadá. "Copak tady máme?" Dale jí podal podložku s klipsou, která spínala kupku různých lejster. "Střelná rána. Přesto jsme před transportem z místa činu měli tep, ale mohli jsme se splést. Oficiálně zemřel při převozu. Doktor Westin ho prohlásil za mrtvého, když jsme sem dorazili, a požádal nás, abychom ho vzali dolů. Chtějí pitvu, vyjmout kulku a tak dále." "Hmmm." Rachel se přestala probírat papíry a šla na


7

druhý konec místnosti pro speciální nerezová nosítka, používaná při pitvách. Zavezla je k sanitářům. "Mohli byste ho přestěhovat semhle, zatímco se budu podepisovat?" "Jasně." "Díky." Nechala je, ať se snaží, a zašla si ke stolu v koutě najít propisku. Podepsala, co podepsat měla, pak odkráčela za sanitáři, kteří dokončovali přemístění těla. Prostěradlo, co je krylo po cestě nemocnicí, bylo nyní pryč. Rachel zůstala stát a tiše zírala. Nejnovější přírůstek do márnice byl pohledný muž, ne víc, než třicetiletý, se špinavě blond vlasy. Rachel si prohlížela jeho ostře řezané rysy, přála by si ho potkat, dokud byl ještě naživu a zjistit, jak vypadá s otevřenýma očima. Málokdy o své práci přemýšlela jako o kdysi živoucích, dýchajících bytostech. Dělat tohle zaměstnání by bylo zhola nemožné, kdyby o tělech, na kterých pracovala, uvažovala jako o matkách, bratrech, sestrách, dědečcích… Ale tohoto muže ignorovat nedokázala. V duchu ho viděla s úsměvem na rtech, celého rozesmátého, a v těch představách měl stříbřité oči, jaké nikdy dřív nespatřila. "Rachel?" Zmateně zamrkala a zírala nahoru na Dalea. Fakt, že teď sedí, byl lehce překvapivý. Muži zřejmě přivezli od psacího stolu kolečkovou židli a donutili ji, se na ni posadit. Oba sanitáři nad ní postávali, tvářili se ustaraně. "Skoro jsi omdlela, myslím," řekl Dale. "Kymácela ses, ve tváři bílá jako křída. Jak se cítíš?" "Jejda." Rozpačitě se zasmála a mávla rukou. "Jsem v pohodě. Vážně. Jenom… mám pocit, že na mě něco leze. Zimnice a horečka." Pokrčila rameny. Dale jí položil hřbet ruky na čelo a zakabonil se.


8

"Možná, asi určitě, bys měla jít domů. Celá hoříš." Rachel si sáhla na tvář a poplašilo ji, když zjistila, že má pravdu. V duchu zadoufala, že rychlost a síla, jakou ji tento bacil bacil, není neblahá předzvěst toho, jak zlé to bude. A jestli to zlé je, zas doufala, že to přejde stejně rychle, jako to přišlo. Nesnášela být nemocná. "Rachel?" "Huh?" Pohlédla na znepokojené tváře pánů od sanitky a přinutila se posadit rovně. "Aha, jo. Pardon. Ano, asi půjdu domů dřív, až se Tony vrátí. Do té doby zaeviduji tělo a tak." Vybrala si potřebné písemnosti a zbytek podala nazpátek. Dale převzal podložku, pak si s Fredem vyměnil nejistý pohled. Oba se zjevně zdráhali nechat ji samotnou. "Jsem v pohodě, vážně," ujišťovala je. "A Tony nám jen šel pro nějaké pití. Bude tu v cuku letu. Vy dva mažte." "Okay." Dale pořád zněl, jakože se mu to moc nezamlouvá. "Aspoň buď tak hodná a udělej nám laskavost a nech své lepé pozadí na židli, dokud nedorazí, huh? Jestli omdlíš a praštíš se do hlavy…" Rachel přikývla. "Jistě. Běžte už, vy dva. Prostě si dám pohov, dokud se Tony nevrátí." Dale nevypadal, že jí to věří, ale neměl moc na vybranou. Šel za Fredem ke dveřím. "Okay. Well, my teda mizíme." "Na viděnou," dodal Fred. Rachel je pozorovala odcházet, pak chvíli nehybně seděla, jak slíbila. Jenže to dlouho netrvalo a začala být netrpělivá. Nebyla na nečinnost zvyklá. Pohledem zabloudila k tělu na vozíku. Oběť střelby. Těch je jako šafránu. Znamená to, že se někde venku po Torontu potuluje střelec. Také to znamená, že se tento muž ocitl


9

na vrcholku jejího žebříčku priorit. Policie bude chtít kulku na balistické testy, což znamená, že domů nepůjde, ani až se Tony vrátí. Přinejmenším ne, dokud kulku nevyjme. Úřední pitva do rána hotová nebude, ale vyjmutí kulky je její práce. Jako hlavní koroner noční směny to má na zodpovědnosti. Narovnala ramena, jakž takž, vstala a přešla ke stolu. Shlížela na svého nejnovějšího zákazníka a povzdechla si: "Vybral sis fakt zpropadenou noc, aby ses nechal zastřelit, příteli můj milený." Pohledem mu klouzala po tváři. Vážně to byl krasavec, učiněná pastva pro oči. Je fakt smůla, že je mrtvý – jenže smůla je to pokaždé, když lidé umřou. Pokrčením ramen odsunula tyhle myšlenky do pozadí. Popadla madla stolku s nástroji a přivezla si ho blíž. Ještě jednou si tělo prohlédla, než se pustila do práce. Sanitáři jeho košili roztrhli, pak položili zpátky na hruď. Byl stále zcela oblečen, do nesmírně elegantního – nemluvě o tom, že drahého – na míru šitého obleku. "Pěkný hadry. Na první pohled jsi muž s dobrým vkusem a plnou šrajtoflí," podotkla, obdivujíc střih obleku a tělo vespod. "Bohužel, tvůj oděv musí pryč." Vzala velké nůžky ze stolku s instrumenty, rychle a šikovně rozstříhala sako i košili. Když látka odpadla, Rachel se na moment zastavila, aby si prohlédla, co odhalila. Za normálních okolností by jednoduše pokračovala odstraňováním kalhot a spodního prádla z těla mrtvoly, ale horečka se podepsala také na její síle. Ruce měla jako z gumy, prsty slabé a nešikovné. Došla k názoru, že neuškodí změnit běžný pracovní postup. Začne horní polovinou těla, nejdřív zaznamená svá zjištění, až pak se pokusí odstranit látku z dolní poloviny těla. S trochou štěstí se do té doby vrátí Tony a pomůže.


10

Odložila nůžky, sáhla nahoru a přesunula světlo a mikrofon přímo nad obnaženou hruď. Pak mikrofon zapnula. "Subjekt je… Aha, kruciš!" Rachel mikrofon zase rázně odšoupla. Rychle listovala papíry, které jí tam nechali Dale a Fred, procházela informace a hledala jméno. Zamračila se. Žádné tam nebylo. Je to John Doe. Skvěle oblečený, ale neidentifikovatelný. Což ji přimělo uvažovat, zda právě tohle nebylo důvodem střelby. Možná byl zastřelen a okraden o peněženku. Pohledem zalétla k muži. Fakt pech, že je mrtvý pro nic víc, než jen pro pár babek. Co je to za šílený svět. Hodila lejstra na stůl a přitáhla si mikrofon zpátky. "Doktorka Garrettová ohledávající oběť střelby, Johna Doe. John Doe je běloch, muž, přibližně 6 stop 4." To odhadla, měření nechá na později. "Jedná se o velmi zdravého jedince." Zase mikrofon vypnula a dala si načas s jeho zevrubnou prohlídkou. Velmi zdravý? Mírně řečeno. John Doe byl stavěný jako atlet. Měl ploché břicho, rozložitou hruď, svalnaté paže a pohledný obličej navrch. Vzala do dlaní jednu ruku, pak druhou, Rachel každou zvedla, aby ji prozkoumala i zespodu, než zamračeně couvla. Neměl jediné identifikační znamení. Žádné jizvy ani mateřská znaménka. Nebylo zde nic, co by bylo lze považovat za identifikační rys. Až na střelnou ránu na srdci byl naprosto bez chybičky. Dokonce i prsty měl dokonalé. "Podivné," zamumlala si sama pro sebe. Obvykle bývá na těle aspoň pár jizviček – jizva po appendektomii, nějaké malé na rukách jako památky na minulá zranění, nebo tak něco. Ale tento muž byl zcela bezvadný. Dokonce i dlaně a prsty měl bez jediného mozolu. Bohatý lenoch? Dumala a zase se mu zahleděla


11

do tváře. Klasicky krásná. Přestože neopálená. Zlatá mládež patřící k nadnárodní smetánce obvykle bývala opálená ze slunečných míst, která navštívila, nebo z opalovacích salonů. Rozhodla se, že těmito planými spekulacemi jen maří čas, tak potřásla hlavou a zapnula mikrofon. "Subjekt nemá na přední straně horní poloviny těla žádná identifikační znamení ani jizvy, kromě střelné rány. Smrt se, na první pohled, zdá být v důsledku exsanguinace zaviněna výše zmíněným zraněním." Nechala mikrofon zapnutý, když sáhla pro pinzetu, aby vyňala kulku. Magnetofon se aktivoval hlasem, takže stejně bude nahrávat jen to, co řekne. Později záznam použije, aby napsala zprávu, při tom vynechá všechny brblané komentáře, které budou pro případ irelevantní. Rachel změřila a popsala velikost střelné rány, stejně jako její polohu na těle, pak se dala do práce. S maximální opatrností vměstnávala pinzetu do díry, postupovala pomalu a jemně, aby si byla jistá, že jde stejnou cestou jako kulka, a neperforuje nepoškozenou tkáň. O chvíli později dosáhla na, a ulovila, smrtící předmět, a začala ho s nesmírnou opatrností vytahovat ven. Zašeptala sama sobě triumfální: "Ah ha!" a narovnala se, s kulkou zachycenou ve lžíci speciální pinzety. Obrátila se k podnosu s nástroji… a zarazila se, a taky se naštvala, protože si uvědomila, že tam na ni, na kulku, není žádná vhodná nádobka. Takovéto věci nebyly normálně zapotřebí a ji nenapadlo nějakou si nachystat. V duchu si hubovala za nedostatek předvídavosti a při tom se odvrátila od stolku k řadě skříněk a zásuvek… snad tam něco najde.


12

Při všem tom hledání přemítala, kdepak se Tony asi zapomněl. Jeho pětiminutové odskočení pro pití se zvolna stávalo spíše delší absencí. Měla podezření, že jistá malá sestřička, pracující na pátém poschodí, je tou, kdo ho zdržuje. Tony pro dívčinu zahořel a byl v tom až po uši, její rozvrh znal jak své boty. Obvykle si plánoval pauzy podle jejích. Jestli byla v kavárně, když tam přišel, Rachel mohla počítat, že si velkou přestávku udělá teď. Ne, že by jí to vadilo. Jestli půjde po vyndání této kulky domů, Tony nebude mít po zbytek noci nikoho, kdo by ho vystřídal. Našla, co hledala, uložila kulku a pak si ji odnesla k psacímu stolu, aby vyplnila identifikační visačku. Důkazům by věru moc nepomohlo, kdyby se někam založila nebo nechala povalovat bez štítku. Samozřejmě, štítky nemohla hned najít a ztratila několik minut jejich hledáním. Pak tři zkazila, než měla konečně jeden správně. Tohle vše bylo neklamným znamením, že dnes není ve své kůži, a že jít domů je dobrý nápad. Je perfekcionistka a takovéhle chybičky byly frustrující, dokonce trapné. Dopálená sama na sebe a svůj oslabený stav, Rachel přilepila štítek na nádobku, uhladila ho, pak se zarazila, protože koutkem oka zahlédla pohyb. Obrátila se, předpokládala, že se vrátil Tony, ale místnost byla prázdná. Byla tu jen ona a John Doe na vozíku. Její horečnatá mysl si z ní začíná tropit šoufky. Rachel zavrtěla hlavou a vstala. Projelo jí leknutí, protože si všimla, že má nohy poněkud vratké. Horečka prudce stoupala. Jako by někdo rozfajroval kamna, zimnice a studený pot v úderu srdce zmizely a teď byla celá rozpálená. Nějaký šramot přitáhl její pozornost k vozíku. Je


13

pravá ruka tam, kde byla, když se dívala naposledy? Rachel by přísahala, že ruku položila dlaní dolů, poté co ji ohledala kvůli identifikačním jizvám, přesto teď ležela dlaní nahoru, prsty uvolněné. Pohledem putovala vzhůru po paži k obličeji a Rachel se nad jeho výrazem zamračila. Muž zemřel s prázdnou, téměř překvapenou tváří, která zůstala zmrazená smrtí. Ale nyní měl na obličeji spíš bolestnou grimasu. Nebo ne? Možná si to představuje. Musí si to představovat. Ten muž je mrtvý. Nepohnul rukou, ani nezměnil výraz obličeje. "Děláš ty noční směny už příliš dlouho," mumlala si Rachel. Pomalu přešla zpátky k vozíku. Ještě pořád musela z mrtvoly odstranit zbytek šatstva a ohledat spodní část těla zepředu. Jasně, bude potřebovat Tonyho pomoc při obracení muže, aby ho ohledala zezadu. Spodek předku také mohla počkat, dokud se Tony nevrátí, ale rozhodla se jinak. Čím dřív se odtud dostane a půjde domů do postele, tím lépe. Nejmoudřejší je udělat tolik, kolik bude možné hned teď, dřív než se asistent vrátí. Což znamenalo odstříhat oběti střelby kalhoty. S tímto závěrem Rachel sáhla po nůžkách – pak si uvědomila, že ještě nezkontroloval možná zranění hlavy. Dalo se pochybovat, že byl střelen do hlavy. Aspoň zatím neviděla nic, co by tomu nasvědčovalo. A navíc, Fred a Dale by se o tom zmínili. Navzdory jejich tvrzení, že prý si myslí, že měli tep a pak ho ztratili, ten muž musel zemřít okamžitě, když srdce zasáhla kulka. Přesto to musí zkontrolovat. Nechala nůžky nůžkami, šla si stoupnout k čelu nosítek a rychle hlavu oběti ohledala. Ten muž měl


14

nádherné blond vlasy, nejzdravější, jaké kdy viděla. Moc si přála, aby její červené kadeře byly aspoň z půlky tak zdravé. Nenašla nic, dokonce ani malou oděrku, tak jeho hlavu zase jemně položila a vrátila se ke straně vozíku. Znovu vzala do ruky nůžky, naprázdno je rozevřela a zavřela, při tom pozorovala opasek mužových kalhot, ale hned stříhat nezačala. Dost zvláštní, poněkud váhala to udělat. Nestyděla se rozstříhat mužům kalhoty už od medicíny, a neměla ponětí, proč nyní ano. Zrakem zase jela nahoru, na hruď. Ježíši, vážně je udělaný. Nohy jsou pravděpodobně zrovna tak svalnaté, pomyslela si, a mrzutě připouštěla, že je víc, než jen trochu zvědavá. Což je nejspíš důvodem jejího váhání, rozhodla se. Nebyla zvyklá zažívat nic podobného, při ohledávání subjektu, a cítila se trapně. Žjóva, tahle horečka jí fakt vaří v hlavě guláš. Dokonce i bledý a bez života, byl John Doe atraktivní muž. Chápejte, nevypadal stejně bledý a neživý, jako její běžná klientela. Vypadal, jako by si jen zdřímnul. Její oči putovaly zpátky k jeho tváři. Shledávala ho přitažlivým, což bylo alarmující. Mrtvý muž jí připadá atraktivní, to je trochu zvrácené. Ale uklidňovala se tím, že je to jen smutný odraz toho, jak suchopárný je její společenský život. Pracovní doba jí randění ztěžovala. Zatímco ostatní chodili ven a bavili se, ona chodila do práce. Ano, noční služby jí milostný život opravdu zašmodrchaly. Well, ruku na srdce, nikdy nevedla extra vzrušující milostný život. Rachel se vytáhla do výšky ještě před pubertou a zůstala vyšší, než všechny ostatní děti jejího věku, po celou střední školu. Díky tomu byla plachá a nesmělá, až vyrostla v jakousi čekanku. Nástup do práce na noční směny v márnici těžkosti jen zvětšil. Jenže to


15

na druhou stranu byla šikovná výmluva, když se jí lidé vyptávali na neexistující milostný život. Snadno z toho mohla obvinit zaměstnání. Věci s ní však jdou po čertech od desíti k pěti, jestli se přistihla, že pokukuje po mrtvolách a má je za atraktivní fešáky. Pravděpodobně je dobře, že se snaží zbavit nočních šicht. Všechen ten čas o samotě nemůže být duševnímu zdraví ku prospěchu. Přinutila se odtrhnout oči od příliš pěkné tváře mrtvoly, pohledem přejela nástroje potřebné při její práci a znovu žasla, že si vybrala povolání v tomto oboru. Odjakživa nenáviděla vše, co mělo co dělat s doktory a návštěvami lékaře. Jehly byly noční můrou a ona největší strašpytel na planetě, když došlo na bolest. Takže, jak jinak, má práci v márnici nemocnice, kde jsou jehly a bolest stálými společníky. Rachel věřila, že to byla podvědomá vzpoura, odmítla strachu dovolit, aby ji brzdil. Sama sobě natruc obhlížela hruď Johna Doe… zčistajasna se zastavila na zranění po kulce. Zmenšil se ten otvor? Tiše na něho zírala, pak zamrkala, protože se jí zazdálo, že se prsa zvedla a klesla. "Šálí tě zrak," zašeptala Rachel a přinutila se dívat jinam. Vlastnoručně tomu chlapíkovi vyjmula kulku ze srdce. Je definitivně mrtvý. Mrtví chlapi nedýchají. Rozhodnutá vyřídit to co nejrychleji, aby ho mohla šoupnout do chladicího boxu a zatnout halucinacím tipec, se vrátila ke kalhotám a vjela ostřím nůžek pod látku. "Za tohle se omlouvám. Nerada ničím tak perfektní kalhoty, ale…" Pokrčila rameny a začala se prostřihávat kvalitním materiálem. "Ale co?"


16

Rachel strnula, její hlava sebou trhla k mužově tváři. Pohled na jeho oči – otevřené a upřené přímo na ni – měl na svědomí, že zaječela a uskočila. Skoro se při tom na svých nejistých nohách poroučela k zemi. Civěla s pusou dokořán, hrůzou bez sebe. Mrtvý jí pohled oplácel. Zavřela oči a zase je otevřela, ale mužský tam pořád ležel a koukal na ni. "Tohle není dobré," špitla. "Co není dobré?" optal se se zájmem. Jeho hlas zněl slabě. Ale, hey! U mrtvého je dokonce i slabý hlas parádní trik. Rachel v úděsu vrtěla hlavou. "Co není dobré?" optal se mrtvý znovu, tentokrát trochu víc nahlas. "Mám halucinace," vysvětlila Rachel zdvořile, pak si všimla cizincových očí. Zmlkla a zírala na ně. Ještě nikdy neviděla tak nádherné oči. Stejně jako v představách, které měla prve, byly zvláštně stříbromodré. Nikdy dřív oči takového odstínu neviděla. Vlastně, kdyby se jí někdo zeptal, řekla by, že jsou, vědecky vzato, holou nemožností. Rachel se uvolnila a strach a napětí z ní sklouzlo, jako voda po peří labutě. Nikdy dřív takové oči neviděla. Neexistují. Prve si představovala, že jsou stříbrné, a teď si evidentně představuje, že jsou dokořán otevřené a přesně té barvy. Najednou už o ničem nepochybovala. Halucinuje a všechno je to dílo její vesele narůstající teploty. Ježíši, musí být už nebezpečně vysoká. Mrtvý se posadil, čímž zase upoutal její pozornost. Polohlasem si připomněla: "Je to halucinace. Máš horečku." Oči Johna Doe se zkoumavě přimhouřily a zíraly přímo na ni. "Vy máte horečku? Tím se to vysvětluje." "Co se vysvětluje?" optala se Rachel, pak se zašklebila, protože si uvědomila, že rozpráví se svou


17

halucinací. Což možná není o moc horší, než si povídat s mrtvými lidmi, mudrovala v duchu, a to přece dělá v jednom kuse. Kromě toho, ten na prkně má skutečně hezký hlas, jaksi vřelý a hebký jako whiskey. Trochou whiskey by nepohrdla. Čaj, citron, med a whiskey. Ano, horký grog by ji dal dohromady a utnul tyhle halucinace hned v zárodku. Nebo by se jednoduše postaral, aby jí už nevadily. Obojí by bylo fajn. "Proč nejdete ke mně?" Rachel pohlédla na mrtvého. Nedávalo to moc smysl, ale kdo říká, že halucinace mají mluvit smysluplně? Pokusila se s ním domluvit. "Proč bych k vám měla chodit? Nejste opravdový. Dokonce ani nesedíte." "Ne?" "Ne, jen jsem si to vymyslela. Ve skutečnosti tady pořád ležíte, mrtvý. Prostě si představuji, že sedíte a mluvíte." "Hmm." Najednou se zeširoka usmál. Měl pěkný úsměv. "Jak to víte?" "Protože mrtví muži si nesedají a nemluví," vysvětlovala trpělivě. "Prosím, teď si zase lehněte. Začíná se mi točit hlava." "Ale co když nejsem mrtvý?" Tím ji na moment uvedl do rozpaků, jenže pak si Rachel připomněla, že má horečku a on, že ve skutečnosti vůbec nesedí. Rozhodla se dokázat svou pravdu tím, že pokročila vpřed a zeširoka se po něm ohnala. Čekala, že jím její ruka propluje – není tam nic, než vzduch – místo toho ho tvrdě udeřila do brady. Mrtvý vykřikl překvapením a bolestí, ale Rachel si toho stěží všimla – byla zaměstnaná ječením a opětovným uskakováním. Ruka ji brněla, ale měla moc práce s vřískotem, než aby se o to starala. Mrtvý muž sedí.


18

Místnost, která se s ní ještě před chvilkou otáčela, se zničehonic zastavila. Začalo se stmívat. "Zatraceně. Já omdlím," uvědomila si Rachel s hrůzou. Svému mrtvému řekla skoro omluvně: "Nikdy neomdlévám. Doopravdy." Etienne pozoroval, jak se vysoká rudovláska svezla na zem, pak opatrně sklouznul ze studeného kovového stolu a rozhlédl se. Je v márnici. Při tomto neradostném zjištění se zašklebil. Tohle rozhodně není místo, kam by se, za ta tři století, co je naživu, kdy toužil dostat. Otřásl se a poklekl, aby ženu prohlédl. Sotva se sklonil, že jí sáhne na čelo, místnost se okamžitě začala otáčet. Což byl jasně následek jeho oslabeného stavu. Ztratil prostě příliš mnoho krve – nejprve z rány na hrudi, pak při jejím hojení. Bude tu krev muset brzy nahradit, ale ne krví této ženy. Je zjevně nemocná, což znamená, že její krev moc dobrého nenadělá. Bude si muset najít jiný zdroj a to fofrem. Ale momentálně musí ignorovat své potřeby a slabost, jak nejlépe dokáže. Některé věci prostě udělat musí. Etienne odhrnul vlasy z ženiny tváře a zaregistroval její bledost. Hlavou udeřila o zem se slyšitelným křupnutím. Nebyl překvapen, že našel bouli a odřeninu. Bude mít hrozný bolehlav, až se probere, ale jinak bude v pohodě. Uklidněný, že je relativně nezraněná, se soustředil na pokus zajistit, aby si nevzpomněla, jak ho sem dovezli – ta vzpomínka, v kombinaci s jeho zmizením z márnice, mohla nastolit všemožné otázky, které rozhodně neměl zapotřebí. Etienne se jal prohledávat její mysl pomocí mysli svojí, jenže ji shledal zvláštně nepolapitelnou. Jak to tak vypadá, nedokáže do jejích myšlenek proniknout.


19

Zamračil se, události nabraly obrat, který nečekal. Většina myslí pro něj byla otevřenou knihou. Nikdy dřív na tento problém nenarazil. Kromě Pudge, připustil s bodnutím lítosti. Nikdy nebyl schopen dostat se skrz bolest a zmatek v chlapcově hlavě, aby dosáhl na jeho myšlenky a odstranil z nich poznatky o speciální situaci své rodiny. Kdyby to dokázal, věci by nikdy nedospěly do tohoto stádia. Kladl si to za vinu. Etienne považoval neschopnost prokličkovat bolestí a ztrátou v Pudgeho mysli za své osobní selhání. Pudge během posledních zhruba šesti měsíců hodně trpěl. Ztratil Rebeccu, ženu, kterou miloval a byl s ní zasnouben, chystala se svatba. Etienne ji znal. Programátor her velkého kalibru a sladká jako slunečný letní den. Byla mimořádná. Její smrt při autonehodě byla tragédie. Pudgemu otřásla jeho světem. Následná smrt matky, coby pověstná poslední kapka, zkázu dokončila, svět se mu stal světem bolesti. Etienne jednoduše nebyl dost silný, aby trpěl spolu s tím chlapcem. Jedinkrát, kdy se o to pokusil, ztráta drásající Pudgeho mysl Etienna zasáhla způsobem, který by dokonce ani nepřiznal. Nechápal, jak někdo může trpět takovým zármutkem jako Pudge, aniž by přišel o rozum. Etienne se těch pocitů stěží dotknul a musel utéci, smutný a děsivě deprimovaný. Pudge je prožíval dvacet čtyři hodin denně, dennodenně. Etienne plně chápal, proč se mladík chopil poznatku ohledně jeho nadpřirozeného status quo a použil ho k získání smyslu života. Poskytlo mu to něco jako štít mezi jím a jeho ztrátou. Kvůli tomu mládenci zprostředkovaně zažil tak příšernou bolest a žal, že odmítl pokusit se prokličkovat jeho myšlenkami a odstranit nejnebezpečnější


20

vzpomínky. Jenomže to ho vydalo zcela napospas jeho útokům, což nebyl zrovna ideální scénář – jak dnes v noci dokázal nejnovější pokus o vraždu. Nastal čas vyzkoušet jinou taktiku. Vyskytl se ovšem drobný problém. Etienne totiž neměl ponětí jakou. Eliminace problému se zdála být nejsnazší, ale takové řešení bylo vždy až krajní možností. Kromě toho, Etienne nedokázal akceptovat myšlenku zabít někoho, kdo tak příšerně trpí. Bylo to trochu jako kopat do mrtvého koně. Odsunul své zneklidňující přemítání do pozadí, Etienne se znovu zahloubal nad rudovláskou. Uvažoval, proč se jí nedokázal vetřít do mysli. Ztráta a bolest a balancování na okraji propasti šílenství nebylo tím, co vnímal z této ženy. Cítil jediné, nekonečnou osamělost, jakou byl sám zvyklý zakoušet na vlastní kůži. Potíže má určitě proto, že je tak slabý, rozhodl se. Well, ženina horečka kombinovaná s ránou do hlavy by ji měla přesvědčit, že to všechno byly halucinace. Přece ho prohlašovala za halucinaci, a to byla ještě při vědomí, tak by to snad mohlo stačit. Etiennovy prsty byly potřísněné krví, když její hlavu položil zpátky na podlahu. Po chvilkovém zaváhání je zvedl k nosu, ovoněl sladkou vůni, pak risknul líznutí. Zamračil se. Ta ubožačka potřebuje vitamíny nebo tak něco. Má anemii. Nebo je to možná jen důsledek její nemoci. Nechtěl, ale nemohl odolat, jeho zrak putoval k jejímu krku. Měl takový hlad. Etienne bojoval s pokušením ji kousnout. Potřeboval krev, ale vzít si ji od někoho, kdo je nemocný, by mu nepomohlo. A tato žena rozhodně je nemocná. Její kůže mu pod chladnou dlaní žhnula jako kamínka a tvář jí zruměněla krví. Z té vůně divočel a útroby se mu svíraly hlady. Jeho tělu bylo


21

jedno, že je nemocná a moc dobře by mu neudělala, voněla krví a ono nějakou – jakoukoli – chtělo. Silou vůle základní instinkty potlačil, narovnal se a zachytil kraje stolu, na kterém ležel, aby udržel rovnováhu, protože se s ním místnost zase začala otáčet. Čekal, až se mu do nohou vrátí aspoň trochu síly, když vtom se houpací dveře za ním zničehonic rozletěly. Etienne pomalu otočil hlavu. Nějaký muž vešel dovnitř a strnul hned za prahem místnosti. "Kdo-?" Pohled toho chlapíka přejel z Etienna k ženě zhroucené na zemi, pak zpátky na Etiennovu obnaženou, zakrvavenou hruď. "Oh, kruci!" K Etiennovu nesmírnému pobavení se muž divoce rozhlédl, pak napřáhl ruku s kávou, kterou nesl, jako by rádoby horká tekutina mohla někoho zastrašit. "Co jste udělal Rach? Co tady vůbec děláte?" "Rach?" Etienne shlédl na ženu na podlaze. Rach. Zdrobnělina Rachel, bezpochyby. Pěkné jméno pro pěknou dámu. Pěkně nemocnou dámu, podle toho co zatím viděl. Ta ženská by měla být doma v posteli. Kouknul na příchozího. "I vy jste nemocný?" "Nemocný?" Chlapík se trochu napřímil, na tváři se mu objevil zmatek. Očividně to byla poslední věc, kterou by čekal, že na ni bude tázán. "Ne." Etienne spokojeně kývl. "Dobře. Pojďte sem." "Já-" Mužova ústa znehybněla uprostřed odmítnutí, které už nedořekl, pak mu ruce klesly a popošel vpřed, jako by ho k tomu něco donutilo. Což, samozřejmě, ano. Pomerančový džus, který držel v jedné ruce, a kávu, co nesl v druhé, nechal viset podél těla, a pokračoval vpřed, dokud se nezastavil přímo před Etiennem. "Potřebuji trochu tvojí krve. Potřebuji hodně krve, ale od tebe si vezmu jen trošku," vysvětlil Etienne. Ne, že


22

by na tom opravdu záleželo nebo čekal svolení. Muž stál tiše a klidně, pohled rozostřený. Etienne zaváhal. Už dlouho nikoho nekousnul. Celá léta, přesněji řečeno. Jeho lidé se na to mračili, když teď existují krevní banky. Jenomže tohle je bezesporu stav nouze. Ztratil mnoho krve a tím extremně zeslábnul. Musel se nakrmit, dát se dohromady natolik, aby se dokázal dostat domů. Vrhl omluvný pohled na svou oběť, pak muži položil ruku na zátylek, aby mu naklonil hlavu na stranu, příhodně obnažil hrdlo. Muž ztuhl a vydal nepatrný zvuk na protest, když mu Etiennovy zuby propíchly kůži, ale sotva Etienne začal pít, se zasténáním se uvolnil. Krev byla teplá a hustá, výživná. Také byla mnohem chutnější, než studená balená krev, které volky nevolky přivykl. To Etiennovi připomenulo dny dávno minulé a tak popil trochu více, než zamýšlel. Dokud na něho jeho dárce slabostí neklesl, nedonutil se přestat. Poskládal chlapíka na kolečkovou židli vedle ženy zhroucené na zemi a vyšetřil ho, aby si byl jist, že mu nezpůsobil nějakou trvalou újmu na zdraví. Nezpůsobil. Uklidnil se, když zjistil, že mužovo srdce bije pravidelně a silně, Etienne věnoval čas vymazání jeho paměti, pak se napřímil, oči mu padly na nádobku na psacím stole. Okamžitě poznal předmět uvnitř: kulka. Podvědomě si sáhl na prsa, pohladil stále se hojící ránu, pak se natáhl po nádobce a zkontroloval štítek. Toto je kulka, která mu zastavila srdce. Že ji ta žena vyjmula, umožnilo jeho tělu zahájit proces hojení. Jinak by stále ležel na stole. Je to důkaz jeho existence a nemůže ji tady nechat. Kulku strčil do kapsy, rychle prohledal místnost. Objevil lejstra, co tady nechali saniťáci, uvědomil si, že


23

je bude muset najít, vymazat vzpomínku na tento incident z jejich mysli, a získat i jejich dokumentaci. Předpokládal, že existují policejní hlášení a kdesi cosi, o které se také bude muset postarat. Začala se z toho klubat větší akce, než se mu zamlouvalo, a bohužel taková, při které se neobejde bez pomoci. Při tom pomyšlení se Etienne zaksichtil. Bude muset požádat Bastiena, což znamená, že to rodina zjistí, jenže nebylo zbytí. Tento incident musel být z paměti veřejnosti odstraněn. Rezignoval. Posbíral svou rozstříhanou košili a sako, a ještě jednou místnost prohledal, aby si byl jist, že tu po něm nic nezbylo. Pak si půjčil jeden z laboratorních plášťů pověšených na věšáku u dveří. Oblékl si ho, našel prázdný pytel na odpadky na kulku a své zničené svršky, pak márnici urychleně opustil. Na pomoc s úklidem bude nutné přivolat Bastiena. Etienne jenom doufal, že to starší bratr nevyzvoní matce. Marguerite by dostala psotník, kdyby se jí tohle doneslo. Dostala od Etienna ochutnávku Pudgeho utrpení krátce po jeho pokusu přečíst toho chlapce a, coby žena nadmíru měkkosrdcatá, souhlasila s Etiennem, že by Pudge neměl být zabit. Jenomže neměla žádné alternativní řešení a moc by se na Etienna zlobila, že nebyl schopen přijít s nějakým příhodnějším nápadem sám. Etienne svižně opouštěl sklepení nemocnice a cestou se tvářil trpce. Nenáviděl selhání v jakékoli podobě.


24

2. KAPITOLA "Well, bylo to depresivní," okomentoval kulturní zážitek Etienne, který jim razil cestu ven z narvaného divadla. "Měla to být komedie," podotkla jeho matka Marguerite, jako by se omlouvala. "Bylo to inzerováno coby komedie." "Inu, tak to kapánek přestřelili." Poplácal Bastiena po zádech. "Přesto, šťastné narozeniny, bratře." "Děkuji." Bastien to řekl méně, než nadšeně, ale Etienne mu to nedokázal mít za zlé. Po čtyřech stovkách let je oslavování narozenin pravděpodobně trochu otravné. Do pekla, už po pouhých třech stoletích by Etienne ty své ze srdce rád nechal projít bez povšimnutí, ale věděl, že při úhybném manévrování před oslavou, v té či oné podobě, by neměl víc štěstí, než Bastien. Matka bude trvat na tom, že se jejich narozeninám dostane náležité pozornosti jeden každý rok, bez ohledu na to, kolikáté budou. Marguerite Argeneau své děti milovala. Byla ráda, že se narodily a věřila, že život má být oslavován. Jedno Etienne přiznával, měl by být rád, že se namáhá. Je dobré mít rodinu. "Ach božínku, prší," povzdechla si Marguerite, když se připojili k davu, který postával pod podloubím před budovou divadla. Návštěvníci zjevně váhali vyrazit do lijáku. "Hmm." Etienne vyhlédl ven. Pohledem bez zájmu přelétl po autech zvolna projíždějících okolo, ale bryskně se zastavil na voze zaparkovaném přes ulici. Poznání do něj uhodilo jako blesk z čistého nebe. Byl


25

proklatě podobný autu, kterým ho srazil Pudge. Ten incident se odehrál pár týdnů před střelbou, ale Etienne odtam odkráčel po svých. Jeho tělo ve chvilce opravilo zlomený femur a frakturu lebky, které při srážce utrpěl. Naštěstí neexistovali žádní svědkové nehody, ani jeho spontánního uzdravení. Přímo před jeho očima motor Pudgeho vozidla naskočil, reflektory se rozsvítily a vůz se zařadil do šňůry aut. Etiennovi se ulevilo, když vtom se jeho matka otázala: "Byl to on?" Okamžitě měl po úlevě. Jeho matka věděla všechno. Od střelby se celou tou situací doslova užírala. Poté, co byl opakovaně tázán, co míní se svým útočníkem dělat, byl Etienne nucen připustit, že neví. Pokusil se matku uchlácholit slibováním, že bude opatrnější, a žvásty, že to vlastně byla legrace, ale nevzala jeho vytáčky vůbec dobře. No a Pudge je teď tady, aby mu udělal život ještě těžší. "Ne, jsem si jist, že nebyl," lhal, jako když tiskne, a pak se pokusil předejít dalšímu kázání a zachoval se dle letité dobré rady. Kdo uteče, vyhraje. "Vy dva zůstaňte tady a já sem auto dovezu." Zdrhl dřív, než se s ním o to stihli přít. Divadlo nemělo parkoviště s obsluhou, ale Etienne měl štěstí, našel volné místo pouhého půl bloku daleko. Nyní za to byl obzvláště vděčný, popadl příležitost za pačesy a unikal přednášce během v dešti. Kývnul na výběrčího parkovného, když míjel jeho budku, a uháněl ke svému vozu, cestou stisknul tlačítko na dálkovém ovládání, aby odemknul dveře. Potom zmáčknul druhé, aby nastartoval. Fakt šikovná věcička, kterou si před týdnem nainstaloval, v rámci přípravy na blížící se zimu. Zimy v Kanadě dovedou být krutě chladné a není nic odpornějšího, než nasedat do promrzlého auta.


26

Byl jen pár stop daleko, když své auto této noci nastartoval. Teprve sahal po klice dveří, když motor naskočil, a to ho zachránilo. Být uvnitř kabiny, exploze s ním mohla nadobro skoncovat. Takhle schytal rázovou vlnu výbuchu, žhavou jako samo peklo, která ho zvedla do vzduchu a mrštila s ním několik stop vzad. Etienne ucítil spálené maso, projela jím bolest, pak necítil a nevěděl nic. "Hey, seš zpátky!" Rachel vzhlédla od hory lejster, byla s papírováním zpropadeně pozadu, a usmála se na Freda a Dalea, kteří rejdovali dovnitř s přikrytým vozíkem. Byl to její první den v práci od té noci, kdy byla tak nemocná, že tady omdlela. Probrala se o hodnou chvíli později, klečel nad ní Tony, slabý, bledý a skuhrající, že chytil tu její chřipku, protože se taky cítí pod psa. Rachel si na omdlení moc nevzpomínala. Matně, jakoby to byl sen, si pamatovala, jak sem Dale a Fred někoho přivezli, ale nic víc si vybavit nedokázala, a když přišla k sobě, nebyla zde žádná nová těla. Přesvědčená, že všechno bylo součástí jejích halucinací vyvolaných horečkou, se Rachel rozhodla, že momentálně patří do postele a požádala, aby za ni sehnali náhradu. Zeptala se Tonyho, jestli taky chce někým zastoupit, ale ten se po pár minutách už cítil lépe a trval na tom, že bude v pohodě. Rachel byla nemocná jako pes celý týden. Ležela jako lazar a navíc ji trápily prapodivné sny, plné krásných stříbrookých mrtvých, kteří si sedali na nosítkách a mluvili s ní. Ale ty ustaly, sotva se začala cítit lépe, a poprvé, odkdy dostala práci na noc v nemocniční márnici, byla ráda, že jde do zaměstnání.


27

Well, téměř ráda. Byla ranní ptáče, milovala jitro a upřímně nenáviděla práci v noci. Měla rána denní světlo. Celé noci pracovat, pak celé dny spát, bylo k vzteku a ona mrzutá, a v podvečer spát nemohla. Jenom po směně, když dovlekla své vyčerpané já domů, dokázala usnout, a navíc to bylo přerušované spaní, spíš dřímota, než spánek, budila se a zase usínala. "Slyšel jsem, žes byla fest nemocná. Tohle teda není nic moc dárek na uvítanou," ušklíbl se Dale, zatímco Rachel se chopila stolku na kolečkách a přivezla ho vedle nosítek. "Co je to?" optala se zvědavě. "Křupavá pečínka." Fred stáhl prostěradlo a odhalil zuhelnatělé ostatky ohořelé oběti. "Požár domu?" zeptala se Rachel a nakrčila nosík. "Výbuch auta. Schytal to z první ruky," odpověděl Dale. "Jo." Fred zíral na tělo, pak potřásl hlavou. "Podivná věc, měli jsme dojem, že má pulz. Naložili jsme ho do sanitky, bez pulzu. Pak, vpůli cesty sem, další buch buch. Pak zase ani ťuk. Ten mužský se myslím nemůže rozhodnout, jestli je mrtvý nebo ne. Doktor ho prohlásil za mrtvého, když jsme dorazili." Rachel zvědavě pohlédla na mrtvého, pak si vzala podložku s klipsou, kterou jí Dale podával. "Kde je Tony?" optal se saniťák, když ji pozoroval podepisovat nezbytné dokumenty. "Doma. Nemocný." "Chytil od tebe bacila, že jo?" zachechtal se Fred. "Ode mne ne. Od té své sestřičky." Rachel sledovala, jak přemisťují tělo na nerezový stůl, pak podložku vrátila. "Ptáčci na střeše štěbetali, že už tady po nocích


28

nebudeme vídat tvou usměvavou tvářičku," odtušil Dale. "Gratuluji." "Gratuluji?" Rachel na něho nechápavě civěla. "Dostala's práci asistenta koronera. Tony nám to pověděl, když jsme tady byli posledně." Rachel klesla čelist. "Cože?" Fred a Dale si vyměnili pohled, ale byl to Fred, kdo nakonec řekl: "Ehm… Tony tvrdil, že ti to Bob oznámí hned, jak se vrátíš do práce. Řekl ti to, že jo?" Rachel jenom zírala. Bob byl Robert Clayton, koroner. Pracoval ve dne, ale často se stavil zkraje noci, aby dal instrukce a vzal si hotová hlášení. Dnes to neudělal. "Jenny povídala, že volal. Hodil se marod. Myslím, že s chřipkou je teď na řadě on." "Jé, do hajzlu, pokazili jsme překvapení." Rachel hleděla jako ve snách, ale přistihla se, že se kření. Dostala práci asistenta koronera. Brzy se zbaví nočních směn. Má to v kapse! "Lidi!" začala vzrušeně, pak zaváhala a nejistě se optala: "Není to fór, že ne? Netaháte mne za fusekli?" Oba muži synchronně zavrtěli hlavou, ale vypadali zkroušeně. "Ne. Tu práci máš. Jenom se pokus chovat překvapeně, až ti to Bob poví. Nechci, aby měl Tony malér." Dale zachrčel, protože se mu bez varování vrhla na hruď. Objala ho, stiskla, jak nejpevněji dokázala, a šťastně se rozesmála. "Mám ten džob! Děkuji, děkuji, děkuji, žes mi to řekl! Člověče! Tohle je báječná novina. Už žádné marné pokusy spát, když soused odvedle seká trávník. Už žádné: nemůžu jít s vámi, přátelé, musím do práce. To je skvělé!" "Chápu-li to správně, jsi šťastná, jo?" zasmál se Fred, když pustila Dalea a otočila se, aby objala jeho.


29

"Oh, nemáš ponětí jak," vydechla Rachel blaženě. "Já absolutně pozitivně nenávidím noční šichty." "Well, tvoje tvářička nám bude scházet, o úsměvech nemluvě," ozval se Dale. "Ale jsme rádi, že jsi šťastná." "Jo. Jenom nezapomeň hrát překvapenou, až ti to Bob bude sdělovat," připomněl Fred a kamarádsky ji plácal po rameni. Pohlédl na Dalea. "Měli bychom se vrátit do rachoty." Rachel stála a culila se jako sluníčko, když odcházeli, pak se obrátila k vozíku a prohlížela si svého hosta. Bude mu muset odebrat osobní věci, jestli něco zůstalo v celku, pak ho svléknout, dát mu visačku a přesunout ho do šuplíku chladicího boxu. Sama to nedokáže. Bude potřebovat s tělem pomoct. Pohled na hodinky jí prozradil, že je skoro půlnoc. Beth by měla každou chvíli přijít, pracovala na částečný úvazek, brala záskoky, když někdo onemocněl. Poslední dobou fakt nevěděla, kam dřív skočit. Za normálních okolností byla Beth nespolehlivější síla, přicházela brzy a byla ochotná pracovat dlouho, ale dnes měla problémy s autem a tak zavolala Rachel, že se opozdí. Čekala na kamaráda, který ji měl vyzvednout a odvézt. Měla by tady být během půl hodiny. Jakmile dorazí, Beth jí pomůže svléknout tělo, ale mezitím může pohledat osobní předměty a dát mu visačku. Pohlédla dolů na toho nešťastného chlapíka… a strnula. Nezdál se být ve stejně špatném stavu, jako když se tady prve objevil. Ve skutečnosti vypadal mnohem lépe. Když se na něho dívala poprvé, zdál se skoro úplně zuhelnatělý, masa zbylo jen pomálu. Valná část té spáleniny byla nyní pryč. Lépe řečeno, Rachel si uvědomila, že se loupe, a hodně jí už leželo na kovovém stole. Vztáhla ruku, přejela dlaní po kůži obličeje, fascinovaně


30

sledovala, jak se zčernalé maso drolí a odhaluje zdravější kůži vespod. Nikdy nic podobného neviděla. Svlékal si mrtvé maso jako had kůži. Rachel se napřímila a zírala na to, srdce jí bilo stále rychleji. Jak je tohle možné? Nebo… děje se vůbec to, co si myslí, že se děje? Třeba to, co oprašuje, není ohořelé maso. Třeba ho něco při výbuchu zasypalo a přilepilo se. Třeba vůbec nebyl tak strašně ohořelý, třeba jenom vypadal, že je. Třeba, třeba, třeba… Rachel věděla, že je to hloupé. Dale a Fred jsou prvotřídní saniťáci. Přesto se přistihla, že mu hledá na zápěstí pulz. Když se jí pod prsty rozdrolila další zuhelnatělá krusta, dostala strach, že to bude nalezení tepu na překážku a sklonila se, aby mu raději přitiskla ucho na prsa. Zpočátku se cítila hloupě, že pátrá po známkách života v těle mrtvého muže, ale potom se ozvalo buch. Rachel se celá užaslá zvedla, pak se zase sehnula a zaposlouchala. Uvnitř bylo ticho, velice dlouhou dobu, pak přišlo další buch. Dveře za ní se s třísknutím rozletěly dokořán. "Jděte od něj! Je to upír!" Rachel se narovnala a otočila, s pusou dokořán zírala na muže, stojícího v otevřených veřejích. Vypadal dočista šílený. Nešlo jen o to, že mu zpod obrovského porozhaleného trenčkotu vykukovaly maskáče, nebo že měl přes jedno rameno popruh pušky, která se mu houpala pod paží, nebo o to, že na druhém mu visela sekera. Jedno s druhým, plus zdivočelé oči a zuřivý výraz, volalo: uteč, zachraň se, kdo můžeš, je to cvok. Rachel ho bedlivě sledovala a zvedla jednu ruku. "Hele, koukni, příteli," začala mírným tónem. Dál se nedostala. Muž vyrazil vpřed a bez okolků ji odstrčil stranou.


31

"Vy jste mne neslyšela? Utečte, dámo, zmizte! Je to upír. Příšera. Stvůra noci. Zplozenec pekel. Démon, co saje krev. Musím ho sprovodit ze světa." Rachel se chytila vozíku, aby neupadla, oči jí málem vypadly z důlků, protože muž odepnul sekeru a oběma rukama ji zvedl nad rameno. Nemohla tomu uvěřit. Ten blázen skutečně hodlá useknout hlavu mrtvole. Pokud to ovšem mrtvola je. Slyšela bít srdce. Střelila očima po muži na stole a uviděla, že odloupnuté ohořelé hmoty na stole stále přibývá. Dokázala teď jasně rozeznat rysy jeho tváře a připadal jí povědomý. Bez rozmýšlení se vrhla mezi ně a zakřičela: "Ne!" právě když ten pomatený muž sekerou ťal. Okamžitě si uvědomila, že udělala chybu. Opravdu by bylo chytřejší do muže strčit, aby ztratil rovnováhu nebo tak něco. Švunk tak tak zpomalil a z Rachel vyletěl dech v ohromeném: "Unh", když sekera dopadla. Stalo se to tak rychle, že málem necítila bolest. Útočník v šoku vykřikl hrůzou a sekeru vytrhl, ale už bylo příliš pozdě. Rachel věděla, když se pozadu hroutila na stůl, že to byla smrtící rána. Vykrvácí a to velice rychle. "Omlouvám se. Nechtěl jsem…" Muž zděšeně kroutil hlavou, pak klopýtnul vpřed. Rachel přesto instinktivně ucukla před rukama, které se po ní vztahovaly. Lítost a smutek mu zastřely tvář. "Dovolte mi vám pomoci. Chci vám pomoci. Opravdu jsem vás nechtěl zranit. Proč jste se nedržela stranou? To on, já…" Mužův hlas náhle odumřel, když k uším Rachel dolehlo známé zavrzání. Poznala zvuk dveří vedoucích na chodbu a podle překvapeného zalapání po dechu – o útočníkově výrazu nemluvě – usoudila, že má pravdu.


32

Vrzání se ozvalo znovu a bylo následováno dusotem nohou, uhánějících na chodbu. "Je mi to líto," hlesl útočník a zase k ní obrátil zmučenou tvář. "Opravdu je. Nechtěl jsem vám ublížit. Pomoc je na cestě, ale já musím jít. Držte se," nařídil a klopýtal pryč. "Ať už uděláte cokoli, neumírejte. Nedokázal bych s tím žít." Rachel za ním hleděla, chtěla vykřiknout, ale neměla sílu. Nějaké sténání za ní ji přimělo instinktivně se snažit otočit. Uspěla, ale pak ji síly opustily. Uvědomila si, že klesá na obličej oběti exploze. Krev, sladká a teplá. Etienne si blaženě povzdechl, když polknul. Zmírnila křeče svírající jeho tělo. Potřeboval tu výživnou tekutinu crčící mu do úst a dokonce ani pocit viny, že tato žena inkasovala ránu určenou jemu, mu požitek z ní nepřekazil. Krev zoufale potřeboval a byl za ni vděčný. "Etienne!" Poznal matčin hlas, ale nedokázal zjistit, odkud přichází. Pak to teplé tělo, ležící křížem přes něho, bylo najednou zvednuto, a on otevřel oči, aby zaprotestoval, že je pryč, a uviděl svou matku, jak se nad ním sklání. "Jsi v pořádku, synu?" Obličej měla ustaraný a sahala mu na tvář. "Podej mi jeden z těch sáčků krve, Bastiene," nařídila. Obrátila se nazpět k Etiennovi. "Bastien trval na tom, že se cestou stavíme u něj v kanceláři a vezmeme nějakou s sebou. Díky Bohu, že ho to napadlo." Propíchla pytlík dlouhým nehtem a přidržela mu ho nad otevřenými ústy. Tak do něj dostala celkem tři sáčky, než se cítil dost silný, aby se posadil. Při pohledu na své zuhelnatělé maso, oloupané a rozsypané všude kolem něj, se zašklebil. Přehoupnul


33

nohy přes kraj stolu a sedl si vlastními silami. Při výbuchu žádnou krev neztratil, ale jeho tělo jí spotřebovalo velkou spoustu na opravu tkáně. Ještě pár pytlíků a bude v pohodě. Vzal si další, který mu matka podala, a vysál ho. Když mu otevírala poslední, Etienne zahlédl tu ženu, Bastien klečel vedle ní. "Bude v pořádku?" Starší bratr se zamračil a zavrtěl hlavou. "Umírá." "Nemůže zemřít. Zachránila mi život." Etienne ignoroval krev, co mu matka podávala, a silou vůle slezl ze stolu. "Posaď se. Ještě nejsi dost silný," ostrým hlasem zavelela Marguerite. "Jsem v pohodě." Etienne poklekl vedle dívky, matčina brblání si nevšímal. "Jistěže… jsi v pohodě. A Pokey není skutečnou hrozbou, to všechno vlastně byla legrace. Všechno jsou samé legrácky a hry, dokud to někdo neschytá sekerou do hrudi. Z hračky bývají plačky." "Pudge, ne Pokey," opravil ji Etienne natahující ruku, aby umírající dívce zkontroloval pulz. Znal ji ze své poslední exkurze do márnice. Byla krásná a stejně bledá nyní, jako při jeho předchozí návštěvě – ale tenkrát její bledost způsobila nemoc. Tentokrát strádala ztrátou krve. Etienne si byl dobře vědom, že něco z té krve prošlo jeho hrdlem. Ta žena mu zachránila život. Byl slabý, ale viděl ji skočit mezi něj a sekeru, kterou třímal Pudge. "Pokusil jsem se zastavit krvácení, ale obávám se, že je příliš pozdě," odtušil tiše Bastien. "Nic ji nedokáže zachránit." "Jedna věc to dokáže," kontroval Etienne. Pokusil se vyhrnout si rukáv. Křehká látka se mu rozlomila v


34

prstech, tak ji prostě utrhl. "Co si myslíš, že děláš? Nemůžeš ji proměnit," ozvala se jeho matka. "Zachránila mi život," zopakoval Etienne. "Na tohle máme pravidla. Nemůžeš lidi měnit mirnix dirnix, a nemůžeš to udělat bez svolení." "Smíme proměnit životního partnera." "Životního partnera!" Jeho matka teď zněla spíš vzrušeně, než naštvaně. Bastien vypadal ustaraně. "Vždyť tu ženu dokonce ani neznáš, Etienne," zdůraznil bratr. "Co jestli ji nemáš rád?" "Pak tedy nebudu mít životní partnerku." "Ty by ses vzdal životní partnerky kvůli této ženě?" položil otázku otázek Bastien. Etienne se zarazil, pak jednoduše kývnul. "Bez ní bych žádný život neměl." Sklonil hlavu a kousnul se do zápěstí. Červená tekutina bublala k povrchu, o chvilku později zuby vytáhl a přitisknul krvácející ruku k ústům umírající dívky. "Tak, teď už nám nezbývá, než čekat." Marguerite se narovnala a obrátila se na syna. "Nyní se musíme postarat o tebe." "Já jsem v pohodě," zašeptal Etienne, pohled upřený na ženu ve své posteli. Odvezli ji z nemocnice a vzali k němu domů. Matka a Bastien ji svlékli, připoutali k lůžku a zavedli jí do paže kapačku, aby organismu dodávala krev, kterou bude potřebovat. Usnadní změny provázející proměnu. Etienne nevěděl, co má čekat. Nikdy svědkem proměny nebyl. Nebyl si moc jistý, že to jde dobře. Žena byla tichá a nehybná, když jí vpravil svou krev do krku, ale v autě cestou domů začala sténat a mlátit sebou. Etienne pořád netušil, jestli nezasáhl příliš pozdě, ale viděl to malinko nadějněji.


35

"Nejsi v pohodě. Pořád z tebe padá ohořelá kůže a jsi příšerně bledý. Potřebuješ odpočinek a krev." "Můžu si dát krev tady." "Musíš si lehnout," trvala na svém matka. "Vždyť se sotva udržíš na nohách." "Dohlédnu na něho," prohlásil Bastien a vzal Etienna pod paží. Etienne zvážil dohadování, jenže opravdu neměl energii, tak bratrovi bez protestů dovolil, aby ho odvedl. "Do kterého pokoje?" optal se Bastien, venku na chodbě se zastavil. "Dokončil's už zařizování pokoje pro hosty?" "Ne." Etienne se zašklebil. "Ale rakev mám v pracovně." "Pane na nebi! Ty ještě pořád máš tu věc?" Bastien se znechuceně otřepal. "Já se svojí zbavil hnedle, jakmile přestaly být nezbytné. Nevím, jak sneseš ji mít." "Pomáhá mi myslet," pokrčil rameny Etienne. "Některé z nejlepších nápadů jsem dostal právě v ní." "Hmmm." Bastien ho vedl chodbou, dolů po schodech a do zadního traktu domu. Schodiště do sklepení bylo umístěno v zadním rohu kuchyně. Bratr ho pobídnul dolů, držel ho při tom pod paží, protože se mu podlamovala kolena a stále víc a víc vrávoral. Brzy už byl uvelebený v rakvi v koutě své pracovny. "Hned jsem zpátky." Etienne cosi unaveně zamumlal a zavřel oči. Byl vyčerpaný a pořád víc bolavý. Potřeboval krev a věděl, že Bastien mu šel nějakou obstarat. I přes rostoucí bolest z toho, jak jeho tělo samo na sebe útočilo ve snaze najít víc krve, Etienne usnul. Probudil se o nějakou tu chvíli později, ucítil dloubání do paže. Otevřel oči, spatřil Bastiena. Skláněl se nad ním


36

a zaváděl mu kapačku do žíly v ohbí lokte. "Podle tebe vypadám jako Lissianna?" optal se podrážděně. Pokusil se rukou uhnout, ale Bastien byl silnější. "Ne, nevypadáš jako Lissianna. Té se neloupe obličej," odsekl bratr suše. "Přivedl bych ti zralou pannu, aby sis na ní pochutnal, ale žádnou jsem nemohl sehnat. Panny jsou v těchto bezbožných časech úzkoprofilové zboží." Etienne se uchechtl a dal si pohov. "Teď vážně," řekl při práci Bastien, "potřebuješ mnoho krve a mnoho odpočinku. Tímto způsobem je to nejsnazší. Budu měnit sáčky, zatímco budeš spát. Ráno budeš jako nový." Etienne kývnul. "Myslíš, že to děvče přežije?" Bastien moment mlčel, pak si vzdychl. "Počkáme a uvidíme. Vzbudím tě, jestli… se něco stane," dokončil. Etienne nešťastně zavřel oči. "Jestli umře, chceš říci. A jestli ano, všechno to bude moje vina. Měl jsem s Pudgem něco udělat." "Nemůžeš si to klást za vinu, Etienne. Těžko vědět, jak se s takovým člověkem vypořádat. Sám jsem nic nevymyslel a to ten problém přemílám v hlavě už od toho střílení. Ačkoli, rozhodně s ním musíme nějak zatočit." Narovnal se a přemýšlivě zkrabatil čelo. "Zavolám Lucernovi a zjistím, jestli nedostal nějaký svěží nápad. Tříbit mozky budeme později, až se budeš cítit lépe. Teď prostě odpočívej." Bylo ráno, když se Etienne probral. Zase se cítil ve své kůži a ve stoprocentní formě. Ležíc v tiché tmě, dokázal v domě vnímat přítomnost matky a bratra. Vnímal i její přítomnost. Žije.


37

Vylezl z rakve, vytáhl si jehlu kapačky z ruky, popadl nerezový stojan a vzal ho s sebou nahoru. Uklidil kapačku do spíže v kuchyni, kde zůstávala pro strýčka Příhodu nebo návštěvy sestry, pak šel temným tichým domem dál a po schodech nahoru. Matku a bratra našel ve své ložnici, dohlíželi na ženu. Svíjela se a sténala na posteli. Vlasy měla zpocené a rozcuchané kolem zardělé, horečnaté tváře. Etienne se zachmuřil. "Co je s ní?" vyhrkl plný úzkosti. "Mění se," odtušila jeho matka jednoduše. Klidná reakce Marguerite ho trochu uklidnila. Pak zaregistroval prázdné sáčky od krve, vyrovnané do komínku na nočním stolku. Musel jich být aspoň tucet. Rovnou před jeho očima matka vstala a začala sundávat prázdný pytlík ze stojanu kapačky, jako by to udělala už mockrát, což zjevně ano, Bastien také vstal a šel k malé barové chladničce, kterou měl Etienne v roku pokoje. Vrátil se s další krví. "Proč jí spotřebovává tolik?" optal se Etienne. "Utrpěla rozsáhlé poškození tkáně, synu. Ztratila mnoho krve, rána byla hluboká, a pak je tu také třicet let života, škody jím způsobené je nutno opravit." Etiennovi se o fous víc ulevilo. "Jak dlouho to potrvá?" Marguerite pokrčila rameny. "Přijde na to" "Na co?" "Jaké defekty je nutné opravit." Etienne se zaškaredil. "Vypadala docela zdravě, možná drobet chudokrevná, ale-" "Mohla mít něco v organismu, synu," opáčila Marguerite mírně. "Rakovinu, leukémii, cokoli. Což pokaždé nepoznáš, jen podle vnějšího vzezření." Uklidněný Etienne se usadil na roh postele.


38

"Vypadáš lépe," konstatoval Bastien. "Jak se cítíš?" "Fajn." Etienne se zahleděl na své ruce. Všechny stopy černi byly ty tam, ruce a paže pokrývala novoučká, zdravě růžová pokožka. Věděl, že zbytek těla je na tom stejně. Později bude muset rakev vyluxovat, napadlo ho, nechal uvnitř většinu své zničené kůže. "Povedlo se ti spojit s Lucernem?" Bastien přikývnul. "Přijde dnes v noci, tak můžeme tříbit mozky. Do té doby… vyskytla se spousta komplikací, je třeba se o ně postarat." Etiennovi vyletělo obočí na vrch hlavy. "Co se stalo?" "Dostala se do zpráv. Pudge na oddělení koronera zřejmě někdo přistihl a běžel pro pomoc. Ta pomoc musela dorazit těsně poté, co jsme s vámi dvěma odešli, protože ve zprávách uvádí, že podezřívají toho maskovaného, ozbrojeného muže z jejího únosu. Uveřejnili identikit a popis Pudge. Neví, kdo to je, ale hledají ho. "To by nám mohlo hrát do karet," odtušil Etienne. "Ano. Pokud se nám ji podaří přimět, aby historku o únosu dosvědčila, mohlo by nám to problém Pudge vyřešit." Etienne přikývnul, pak se podíval na matku. Klimbala v křesle. Ráno už minulo a spolu s ním i doba, kdy obvykle chodívali do postele. "Teď na ni mohu dohlédnout sám. Vy dva si běžte trochu odpočinout." "Ano." Bastien vstal a šel přemluvit svou vzpouzející se matku, aby se zvedla. "Vrátíme se večer," řekl, když ji doprovázel ke dveřím. Marguerite obrátila ospalé oči k Etiennovi. "Krve by už o moc víc potřebovat neměla. Snad jeden sáček nebo dva. Také horečka by měla brzy polevit. Myslím, že nechybí mnoho a proměna bude završena. Zranění je


39

docela pěkně zahojené. Pravděpodobně se vzbudí někdy dnes večer." "Ano, mami." Etienne šel za nimi ke dveřím. "A měl bys jí brzy sundat pouta. Jistě nechceš, aby se ta ubohá dívka probudila a zjistila, že je vězeň." "Ano. Samozřejmě." "Etienne," dodala Marguerite vážným hlasem, který signalizoval důležitost toho, co se mu chystá říci. "Nikdy dříve jsi svědkem proměny nebyl, tak bych tě měla varovat – myšlenkové pochody Rachel nebudou, poté co se poprvé probudí, příliš jasné. Chvíli to potrvá." "Co tím myslíš?" nechápal Etienne. "Proměnění jsou často zpočátku zmatení a zatvrzelí. Tvrdohlavě odmítají chápat. Dělá jim problémy akceptovat zjevné důkazy jejich nového status quo a hádají se – a jejich mysl je často natolik rozrušená, že logické uvažování uletí oknem. Může se vytasit se všemi druhy průpovídek na téma, o co tady vlastně kráčí, a mnohé budou nadmíru neobvyklé, ba fantaskní. Prostě s ní měj trpělivost, dokud se její mysl nevyjasní a nebude schopná to přijmout. Pokus se ji moc nerozrušit." Etienne zvolna přikyvoval, snažil se strávit matčina slova. "Okay. Udělám, co bude v mých silách." "Já vím, že ano, synu." Máma ho láskyplně popleskala po tváři a vydala se za Bastienem ke dveřím. "Brzy se vrátíme a pomůžeme," byla její poslední slova, než za ní dveře zapadly. Etienne se sám pro sebe usmál. Rodina je dobrá věc, pomyslel si, to už se obracel zpátky ke své pacientce.


40

3. KAPITOLA Rachel bolel celý člověk. Její tělo byla jedna jediná, jednolitá bolest a chvilku byla přesvědčená, že má pořád tu chřipku, co ji onehdy srazila na kolena. Jenže když otevřela oči, hned viděla, že není zachumlaná doma v posteli. Popravdě řečeno, pokoj, kde procitla, nikdy dřív neviděla. Dělala, co mohla, aby si vybavila, jak se sem dostala, a kde přesně to sem je, když ji vzpomínky doslova zaplavily – nesouvislé a matoucí vzpomínky na muže s blond vlasy, který se nad ní skláněl, držel ji napůl zpříma a nutil ji pít, i když tam nebyla žádná sklenice, aby se z ní napila. Přesto si vybavila tekutinu, teplou a hustou, na svém jazyku. Rachel také měla před očima šot jako z thrilleru, šílenec v khaki a trenčkotu, ohánějící se sekerou. Vzpomněla si na strašnou bolest v hrudi, hned potom následovala vzpomínka, jak jí Fred a Dale říkají, že dostala místo asistenta a brzy se zbaví nočních směn. Vzpomínky byly celé zpřeházené, ale ta poslední byla moc pěkná a přiměla ji vyplout nad hladinu nevědomí. Pak si Rachel vybavila popletenou konverzaci, kterou vyslechla – a nedávala jí valného smyslu tehdy ani teď – ale měla co dělat s životními partnery a proměnou. Proměnou čeho, a jak, nevzpomínala si. Sečteno a podtrženo, vzpomínky byly roztříštěné a dávaly pramalý smysl. Rachel znovu otevřela oči a rozhlédla se po místnosti. Modrá, vkusné moderní vybavení, abstraktní malby a stříbrné lampy po obou stranách postele. Rachel si pořád nebyla jistá kde je ani jak se sem dostala, ale byla tak slabá a vyčerpaná, že se rozhodla nechat to plavat a odpočívat. Jenže v okamžiku, kdy jí víčka klesla a oči se


41

zavřely, před nimi měla sekeru, jak letí vzduchem rovnou na ni. Vytřeštila oči a zaplavila ji ledová hrůza. Sekli do ní sekerou a ona si byla jistá, že šlo o smrtící ránu. Minimálně bez okamžité pomoci určitě. Ale matně si vzpomínala na útočníka, pak na stříbrookého muže, který se nad ní skláněl, říkal jí, aby odpočívala a šetřila síly, zatímco zkoumal její zranění. Byl podobný muži, který ji strašil ve snech, když měla chřipku, ale vlasy tohoto muže byly tmavé, zatímco snový fešák byl blonďák. Je nabíledni, že pomoc dorazila. Rachel si jen přála, aby neměla v hlavě jako vymeteno. Vzpomínka na ránu sekerou vysvětlovala bolest v hrudi, jenže nevysvětlovala bolest všude jinde. Také nevysvětlovala, kde je. Rozhodně by měla být v nemocnici. A tohle není špitál ani omylem. Rachel se zadívala na rolety, které zakrývaly okna. Po okrajích zářily, jak se sluníčko pokoušelo proniknout skrz ně dovnitř. Je jasné, že je den. Přála si, aby rolety byly vytažené, snad by dokázala zjistit, kde je. Odhrnula přikrývky stranou, zasnažila se a podařilo se jí posadit, pak koukla na sebe. Byla úplně nahá. Zajímavé. Nikdy nahá nespávala a v nemocnicích všem bez řečí oblékali ty odporné andělíčky. Tady byla každá rada drahá a ona neměla tušení, co si z toho vybrat. Neklidně na posteli poposedla a hned se zvědavě zadívala dolů, protože ji něco zatahalo za ruku. Při pohledu na intravenózní výživu zavedenou do ohbí lokte se zarazila. Pohledem putovala od jehly v ruce, podél hadičky až ke stojanu. Pytlík byl splasklý a prázdný, ale zbyla v něm kapka či dvě – dost, aby poznala krev. Očividně potřebovala transfuzi.


42

To pomyšlení ji ponouklo podívat se ještě jednou na hruď a hledat zranění. Jasně si pamatovala na sekeru zatínající se jí do těla, přesto nenašla žádné obvazy a žádné známky zranění, až na tenkou jizvičku, která vedla od ramene k bradavce. Nevěřícně vykulila oči, zírala na jizvu a celá strnula, když jí to celé docvaklo. Týdny, možná dokonce měsíce uběhly od chvíle, kdy došlo k útoku. "Dobrý Bože," vydechla Rachel. Jak dlouho vlastně spala? Byla v komatu? Je v nějakém speciálním zařízení pro případy koma? Což bylo téměř uklidňující, dokud si nevybavila povýšení, kterého právě v práci dosáhla. Jestli byla celé měsíce v komatu, možná o místo přišla a dostal je někdo jiný. Do pekla, možná přišla o práci úplně. Ale pak, proč krev? Zauvažovala a podívala se na prázdný sáček kapačky. Dokázala by pochopit, že potřebovala transfuzi hned po útoku, ale jestli to jsou celé měsíce, teď už by ji určitě potřebovat neměla. Mysl jí vířila otázkami, Rachel vytáhla hadičku, jehlu nechala v paži, pak spustila nohy z postele a pokusila se vstát. Dalo to velkou práci. Když uspěla, zůstala stát, unavená a vyčerpaná, a ještě jednou to zvážila. Bylo to velmi krátké zvažování. Stejně jako její tělo toužilo zalézt si zpátky do postele a nabírat sílu, ona toužila po něčem, co jí povalování v posteli dát nemohlo. Nevěděla po čem, jen že po něčem prahne, a potřebuje tu touhu uspokojit. Dokonce, i kdyby tu potřebu dokázala ignorovat – ačkoli měla podezření, že nedokázala, ač by se snažila – její mysl měla také své potřeby. Chtěla se dozvědět, kde to hrome je, stejně jako co se stalo s mužem, který ji napadl, a jestli muž ležící na ocelovém stole byl živý, jak se domnívala, nebo jestli riskovala život pro mrtvého muže.


43

To by jí bylo podobné, při jejím štěstí, utrpět zranění, ztratit měsíce v komatu, a nyní mít rozkošnou jizvu kvůli mrtvému muži. Namíchlo ji to a zároveň posílilo, takže se vydala ke dveřím, pak hodila brzdu, protože si uvědomila, že je nahá. Těžko se tady mohla toulat, jak ji pánbůh stvořil. Prohlídka obsahu šuplíku nočního stolku nevynesla nic, než pár knížek, které už četla. Někdo má dobrý vkus, nebo aspoň stejný jako ona. Její zrak klouzal zastíněnou místností, až narazil na trojí dveře. Jedny napravo od ní, ve zdi za postelí, a druhé přímo naproti, ve zdi souběžné s postelí, obojí měly standardní velikost. Avšak rovnou proti nohám postele byly dvojdveře, které pravděpodobně vedly do šatny. Zdály se být nechutně daleko, a i když si Rachel byla jistá, že k nim dojít dokáže, bylo by jí pěkně trapně, kdyby ji někdo načapal v půli cesty, nahou jako palec. Kromě toho nemá žádnou záruku, že tam budou šaty. Po chvilce rozmýšlení vytáhla zpod prošívané deky prostěradlo a omotala je kolem sebe jako tógu. Pak se šourala ke dveřím ve zdi souběžné s postelí, domnívala se, že nejpravděpodobněji povedou na chodbu a k odpovědím na její otázky. Přesně jak doufala, dveře vedly na chodbu, ale rozhodně to nebyla chodba nemocnice. Zřejmě se ocitla v nějakém domě – nesmírně hezky zařízeném domě. Pohledem uznale putovala po neutrálních zemitých odstínech chodby. Tytéž barvy použila ve svém bytě a měla je za teplé a přívětivé. Jenže momentálně ji zařízení zas až tak nezajímá, připomněla si Rachel. Místnost, ze které právě vyšla, byla na konci chodby. Ústily do ní několikeré dveře, ale ani vidu ani slechu po něčem, co by naznačovala, že je


44

zde ještě někdo další. Rachel na prahu přešlápla z nohy na nohu a zvažovala, co si dál počít, ale nakonec usoudila, že nemá moc na vybranou. Buďto zůstane, kde je, a bude čekat, až za ní někdo přijde, nebo může jít ven a najít někoho, kdo zodpoví její otázky. Ta podivná lačnost, kterou trpěla, rozhodla za ni. Rachel vyšla ze dveří a vydala se chodbou dál. Ani ji nenapadlo kontrolovat dveře, které míjela. Dům byl tak tichý, že přímo křičel: nikdo tu není, aspoň na tomto patře. Věci se nezdály o moc nadějnější, ani když dorazila na odpočívadlo. Hleděla dolů ke vchodu, mračila se do tmy a ticha, které odtam na ni sahalo. Určitě tady není sama. Někdo musel měnit sáčky s intravenózní výživou. Nohy měla pořád malounko vratké, ale podařilo se jí zdolat schody bez nehody, pak se ocitla ve vstupní hale a rozhlížela se okolo. Jedno každé okno bylo zakryté. Tato část domu byla slunci uzavřena, stejně jako ložnice. Automaticky zkusila kliku, copak je asi za těmi dveřmi, ale přední dveře byly zamčené. Starý dobrý staromódní zámek, na jeho otevření byl zapotřebí klíč. Klíč nikde, i když prohledala stůl stojící opodál. Dveře vzdala, šla halou dál, hledala někoho, kohokoli, kdo by jí vysvětlil, kde je. Míjela neznámé pokoje plné tmy a stínů, ale zjevně postrádající lidské obyvatele. Na konci chodby narazila na dveře, které když otevřela, dostala se do kuchyně. Zůstala stát a rozhlížela se po temných siluetách lednice, sporáku, stolu a židlí. Už už chtěla odejít, když vtom si všimla měkké záře, která vycházela zpod dveří na protější straně. Našla první známky toho, že tady není sama, někdo je tady s ní, vzrušilo ji to. Vzrušení svižně vystřídaly


45

obavy. Ale dala strach k ledu a popošla k oněm dveřím. Vedly na další schodiště, jak s hrůzou zjistila, když je otevřela. Bylo tam rozsvíceno. Rachel na podestě zaváhala, nebyla si jistá, co dělat dál. Síly ji opouštěly, křeče se vracely. Bylo to jako chřipka, ale intenzivnější a prostoupilo to každou částečku jejího těla. "Haló?" zavolala v naději, že ji někdo uslyší. Samozřejmě, ticho jako v hrobě. Nikdo se k ní nevyřítil s vysvětlením nebo pomocí. Rachel se kradla temným a prázdným domem, prostěradlo za sebou tahala jako vlečku staromódní róby. "Vkročila jsem do gotického románu," šeptala si, pobavená i znechucená zároveň, ale smát se tomu nedokázala. Ono to vážně tak vypadalo. Trápily ji pěkně podivné myšlenky – jako, třeba je mrtvá a tohle je peklo. Nebo možná nebe. Rachel si byla relativně jistá, že nikdy v životě nespáchala nic, za co by si zasloužila skončit v pekle. Ledaže… Třeba se jí nedostalo posledního pomazání. Kněží tvrdí, že když umřete bez něj… Rachel strčila depresivní myšlenky tam, kam patří, a začala zvolna scházet ze schodů. Lepší vědět, s čím má tu čest. Nevědomost sladká není. Schody zvládla, ačkoli jen stěží. Bolest a slabost byly teď její věrné kamarádky. A gumovitost nohou se s nimi dala do holportu, když došlápla na koberec v přízemí. Tohle nemůže být peklo, rozhodla se, když jí nožky zapadly do plyše. Peklo má být dlážděné, ne pokryté heboučkými koberci. Třeba je to sen. Třeba se ještě neprobudila. Tohle je dobrý nápad, mnohem stravitelnější. Dokonce se jí dost líbil. Bezkonkurenčně vyhrával nad představou, že je mrtvá. Sny mohou být zábavné. Dokud se nepromění v


46

noční můru. Pokrčením ramen odsunula zneklidňující myšlenky do pozadí, raději upřela zrak na dveře, které se jí nabízely. První byly otevřené a skrývala se za nimi prádelna, jak jí prozradila trocha světla padající sem z chodby. Druhé vedly do vinného sklepa, či co. Zbyly třetí dveře, jediné, zpoza kterých prosvítalo světlo. Rachel se zhluboka nadechla a strčila do nich. Na první pohled to vypadalo, že místnost za nimi je velín ochranky. Počítače a rozličné příslušenství byly vyrovnané na velkém stole ve tvaru L, který zabíral dvě zdi. Počítače byly čtyři, monitorů právě tolik. Ale nápadu, že jde o místnost ochranky, dala sbohem, když si uvědomila, že obrázky na obrazovkách nejsou záběry interiéru tohoto domu. Popošla dál dovnitř, aby si je mohla lépe prohlédnout. Na jednom byl strašidelný les v noci, hozený do pauzy. Na druhém nějaký starý dům, ještě hrůzostrašnější, než tento. Třetí nabízel zastavený obraz krásné ženy s křížem v ruce, držela ho před sebou, jako by chtěla zažehnat zlo. Poslední monitor byl prázdný. Zcela fascinovaná onou ženou, Rachel ignorovala zbytek místnosti a popošla před monitor. Byla krásná, s dlouhými, tmavými vlasy a velkýma stříbrnýma očima. I ona jí byla povědomá. "Vás znám," pošeptala Rachel obrázku. "Odkud já vás jenom znám?" Žena se zdála být součástí skrumáže vzpomínek, které volně proplouvaly její pamětí. "Odkud já vás jenom znám?" zopakovala Rachel trošku hlasitěji, jako by čekala, že jí monitor odpoví. Neodpověděl, zato se za ní najednou ozvalo skřípání. Rachel se zvrtla na bosé patě, chloupky vzadu na krku se


47

jí postavily do haptáku. U zdi hned vedle dveří stála starodávná, poctivá dubová rakev, které si nevšimla, když vcházela dovnitř, a nyní se její víko zvedalo. Objevila se bledá ruka. Skřípot přešel ve vrzání a nepřestával, vynořilo se zápěstí, paže a pak i rameno. Vteřiny ubíhaly, zdály se trvat celé hodiny. Pak už nedokázala déle tajit dech a zafuněla jako sentinel, současně jí vypověděly službu nohy, protože obyvatel rakve se posadil. Rachel se svezla na zem, na kolena, pusu jako ryba na suchu, a blonďák z jejích snů se rozespale rozhlížel okolo, dokud nespatřil ji. "Oh." Zdálo se, že ho její přítomnost překvapila. "Ahoj. Měl jsem dojem, že slyším někoho mluvit, ale necítil jsem vaši přítomnost, tak jsem si nebyl jistý, jestli se mi to jen nezdá. Měl jsem to vědět. Dělalo mi starosti, že se třeba vzbudíte sama a budete mít strach." "Ach, ksakru," vydechla Rachel, protože se s ní místnost začala otáčet. "Já omdlím." "Vážně?" optal se. "Děláváte to často, že jo?" Rachel padla slabostí na zadek, až to žuchlo, svaly prdelky a stehen dostaly zabrat. Ale neomdlela, a po chvíli se otáčení místnosti zpomalilo a nakonec ustalo docela. Dokonce se dokázala zeptat: "Kdo jste?" "Pardon." Udělal obličej a vstal z rakve jediným plynulým pohybem, pak zaklapl víko. "Je to ode mne nevychovanost, nepředstavit se. Jsem váš hostitel," prohlásil s formální úklonou. "Etienne Argeneau, k vašim službám." "Vy jste ten mrtvý chlápek!" vyjekla Rachel, když přišel blíž. Všimla si jeho stříbrných očí. "Vzpomínáte si na mne." Vypadal, že ho ta novina potěšila, ačkoli ona si nedokázala představit proč. Rachel samotnou rozhodně nepotěšilo zjištění, že hovoří s


48

mrtvým mužem – s mužem, který ve skutečnosti umřel dvakrát, uvědomila si. Jako oběť střelby byl snadno k poznání, o té si namlouvala, že byla jen horečnatou halucinací, ale poznat v něm křupavou pečínku ze včerejší noci… nebo kdy že to vlastně zabránila tomu ozbrojenci useknout mu hlavu, opravila se, jí trvalo o chvilku déle. Zamračila se, když si na útok vzpomněla. 'Jděte od něj! Je to upír!' ječel ten šílenec. Zrak Rachel sklouznul k rakvi, pak se vrátil k muži, který se prohlásil jejím hostitelem. Upíři neexistují. Přesto tento chlapík vyskočil z rakve a podle všeho také dvakrát vstal z mrtvých a odešel s písní na rtech. "Upíři?" zopakoval pobaveně a Rachel si uvědomila, že to vyslovila nahlas. "Copak vás přimělo myslet si, že jsem upír?" Rachel na něho zírala s ústy dokořán, pak pohlédla k rakvi. Její hostitel ten pohled sledoval a výraz jeho tváře se změnil v lehce stydlivý. "Well, uvědomuji si, že spaní v rakvi se musí zdát zvláštní, ale pomáhá mi uspořádat si myšlenky. Kromě toho, v mojí posteli jste byla vy a nemyslím, že byste ocenila, kdybych si do ní k vám zalezl." Rachel zavrtěla hlavou. Ne. Nepotěšilo by ji probudit se v jedné posteli s kýmsi cizím. Zvlášť s mrtvým cizím. Brát si práci domů poněkud překračuje meze pracovní náplně. Ne, že by byla doma, připomněla si. "Kde to jsem?" Což se zdála být zcela pochopitelná otázka, za dané situace. "U mne doma," vyhrkl její hostitel. "Matka vás chtěla vzít do rodinného sídla, ale trval jsem na tom, že vás přivezeme sem." "Aha." Rachel přikývla, jako by to byla odpověď na její otázku, pak se optala: "Vaše matka?" Mají upíři


49

matky? Předpokládala, že je mít musí. Udělali je, nevylíhli se. Nebo byli spíš proměněni, než uděláni? V tom měla trochu zmatek. Zaregistrovala, že se k ní přibližuje, instinktivně sáhla po křížku, který obvykle nosila na krku. Nebyl tam, samozřejmě. Hloupé si myslet, že bude, usoudila Rachel. Její hostitel by jen těžko takovou hrozbu ignoroval. Bez kříže udělala jedinou věc, která ji napadla – zkřížila prsty a vztáhla ruce před sebe. Doslova užasla, když to zabralo a její hostitel se zastavil. Jenomže nevypadal vyděšeně. Naklonil hlavu na stranu, vypadal spíš zvědavě, než aby se v hrůze krčil. "Jen jsem si myslel, že v křesle byste měla větší pohodlí." Její improvizovaný kříž na něho zjevně dojem neudělal, zvedl si ji do náručí jako pírko. Zahákl nohou kolečkové křeslo, vytáhl je zpod stolu a dřív, než Rachel dokázala nabrat dech k protestu nebo křiku, usadil ji na ně. Potom couvnul a opřel se o stůl ve tvaru velkého L. "Takže, povězte mi něco o sobě," vybídl ji hovorovým tónem. "Vím, že se jmenujete Rachel Garrettová a pracujete v nemocniční márnici, ale…" "Jak jste se to dozvěděl?" vyštěkla Rachel. "Bylo to na vaší nemocniční vizitce," vysvětlil trpělivým tónem. "Aha." Její oči se zúžily. "Jak jsem se dostala odtam sem?" "Přivezli jsme vás." "Proč?" Vypadal překvapeně. "Well, nemohli vám tam pomoci a my jsme věděli, že budete potřebovat čas, abyste si zvykla." "Zvykla na co?"


50

"Na svou proměnu." "Proměnu?" vykřikla. Rachel zvolna začínala mít velmi špatný pocit. Než stačil odpovědět, vyhrkla: "Nějaký šílený muž mne sekl sekerou." Její hostitel vážně kývnul. "Zachránila jste mi život, ta rána byla určena mně. Děkuji. Těžko jsem vám mohl oplatit něčím míň." "Nemohl?" Zamračila se při tom, co řekl, skoro se optala, jak ji zachránil, ale zčistajasna si nebyla jistá, že to chce vědět. Koneckonců, ten muž nepopřel, že je upír. Došlo jí, jak směšné jsou její myšlenky, zakroutila sama nad sebou hlavou. Upíři neexistují, a už jen o tom uvažovat je… Inu, cestička k šílenství. Raději se zeptala: "Kdy se to stalo? Ten přepad, myslím." "Minulou noc." Rachel zmateně zamrkala. "Minulou noc, cože?" "Minulou noc jste byla zraněna," vysvětloval trpělivě. Rachel okamžitě začala vrtět hlavou. To je nemožné. Zranění se zahojilo, zbyla jen jizva. Koukla dolů, poodtáhla improvizovanou tógu, jen aby se ujistila, že si to nevybájila, pak strnula, oči jako tenisáky. Jizva byla ta tam. Sáhla pod prostěradlo, nevěřícně prohmatávala neporušenou kůži, jako kdyby stačilo se jí dotknout a jizva by se zase objevila, ale byla fuč. "Hojíme se rychleji, než smrtelníci." "My?" zopakovala Rachel. "Smrtelníci?" Jazyk měla najednou napuchlý a suchý. Neohebný. Přesto se jí jakž takž podařilo zformulovat slova. Přinejmenším se zdálo, že jim porozuměl. "Ano. Obávám se, že existoval pouze jediný způsob, jak vás zachránit. Obyčejně jsme sice raději, když obdržíme souhlas ještě předtím, než někoho proměníme, jenže vy jste opravdu nebyla schopná o čemkoli


51

rozhodovat. Kromě toho… prostě jsem tě nemohl nechat umřít potom, cos obětovala svůj život za můj." "Svůj život?" Rachel měla pocit, že má jazyk z vaty. "Ano. Svůj život." "Proměníme?" "Ano." "Proměníme, v co přesně?" Její vatový jazyk řekl cosi jako: pomeni o řesně, ale zase tomu porozuměl. "V nesmrtelnou." Nesmrtelná. Rachel v tu ránu pocítila úlevu. Strašně moc se bála, že uslyší slovo upír. Nesmrtelná znělo mnohem lépe. Nesmrtelná. Při tom si vzpomněla na takový ten bezva film, s tím hercem, no – jak jen se jmenoval? Krásnej mužskej, senzační přízvuk, Sean Connery hrál dalšího nesmrtelného… Á, no jasně, už to má. Christopher Lambert, a ten film se jmenoval Highlander. A tam nesmrtelní nebyli žádní zlí krev sající démoni, ale.. well... nesmrtelní. Měla dojem, že v tom filmu vystupovali i nějací zlí nesmrtelní – a pak tam taky byly jakési nechutnosti se stínáním hlav. Nějaký nesmysl, že může zůstat pouze jeden. Myšlenka, že by měla přijít o hlavu, ji věru nenadchla. "Ne nesmrtelná jako Sean Connery a Christopher Lambert v Highlanderovi," ozval se její samozvaný pan domácí stále trpělivým tónem, díky čemuž si uvědomila, že zase myslí nahlas. "Nesmrtelná jako… inu, nejvýstižnější přirovnání, kterému porozumíš, je upírka." "Ach, Kriste Ježíši." Rachel byla v tu ránu na nohou a zdrhala. Čas jít. Slyšela právě tak akorát. Tohle zrovna překročilo hranice super snu a vkročilo do říše nočních můr. Bohužel, její nohy teď nebyly o nic pevnější, než prve. Vzdaly to v půli cesty ke dveřím a hlava se jí zatočila. Padala pozadu, bezvládná jako mátoha.


52

Pán domu si ji pohotově zvedl do náručí. Vykládal něco o tom, že je čas, aby se vrátila do postele, vynesl ji ze sklepní místnosti a po schodech nahoru. Jediné, co Rachel slina na jazyk přinesla, bylo žalostné fňukání: "Ale já nechci být démon, co saje krev. Jak se mám namalovat, když se v zrcadle neuvidím?" Něco jí na to odpověděl, ale neposlouchala. Myslela na těch pár epizod Buffy, přemožitelky upírů, které viděla v telce, když se chystala do práce, a dodala: "Ty boule a hrbolky na obličeji jsou tak nepěkné." "Boule a hrbolky na obličeji?" Rachel se zadívala na tvář muže, který ji nesl. Vůbec nevypadal tak, jak si představovala, že má upír vypadat. Vlastně nebyl ani bledý – což musel být efekt světla v místnosti s počítači. Tady, na osvětleném schodišti, jeho pleť vypadala přirozeně a dokonce měla zdravou barvu. Vypadal jako normální živý mužský, ne jako mrtvý muž. Také jemně voněl nějakou dost drahou kolínskou, a ne jako hnijící mrtvola. "Hrbolky na obličeji?" zopakoval. "Jako Angel a Spike a ostatní upíři v telce. Jejich obličeje se vždycky zdeformují a zkřiví do fakt nepěkných tváří démonů," vysvětlovala duchem nepřítomná. Uvažovala, jestli je šílený. Upíři neexistují. Tak či tak, tento muž si myslí, že je… Na druhou stranu, jasně si vzpomíná, jak se jí sekera zakousla do těla, přesto na sobě nemá žádné známky zranění. Opravdu byla zraněná? Třeba si tu jizvu prve v ložnici jen vybájila. Nebo, možná, tohle všechno je jenom sen. "Tvář se ti nezkřiví," ujistil ji. "Nebudeš vypadat jako démon." "No a jak se ti teda prodlouží zuby?" optala se Rachel. Byl to test. Prostý a jednoduchý, aby zjistila,


53

jestli je šílený. "Takhle." Otevřel pusu, ale falešné upíří zuby, které čekala, tam nebyly. Ve skutečnosti jeho zuby vypadaly perfektně normálně – pár úderů srdce. Pak se špičáky začaly prodlužovat, jako by klouzaly po naolejovaných drážkách. Rachel zasténala a zavřela oči. "Tohle je jenom sen," přesvědčovala sama sebe, mezitím Etienne vystoupal schodiště a nesl ji kuchyní. "Pouhý sen." "Ano. Prostě je to sen." Jeho hlas byl hřejivý a uklidňující, ševelil jí hned vedle ucha." Rachel se při těch slovech uvolnila, ale jen trošku. Pořád byla v jeho náruči, a on ji nesl nahoru už po druhých schodech a pak dál chodbou. Nakonec ji usadil na postel, kterou na tak krátko opustila. Otevřela oči, chňapla po přikrývce a přitáhla si ji až pod bradu. Ne, že by se musela bránit. Nezdálo se, že by ji měl zájem napadnout, namísto toho šel k malé ledničce. Sklonil se, aby ji otevřel a vyndal pytlík něčeho, co si nešlo s ničím splést. Krve. Racheliny oči se podezřívavě zúžily a celá se napjala, protože pan domácí se vrátil a začal sáček krve zavěšovat na stojan kapačky. "Co to děláš?" Pokusila se mu vytrhnout ruku, za kterou ji vzal, ale byl mnohem silnější, než ona. "Potřebuješ to." Nasadil hadičku zpátky do jehly v její paži, se zručností zdravotní sestřičky. "Tvé tělo prochází změnami a na hojení spotřebovalo spoustu krve. Další krev zmírní křeče a zase budeš moci spát." Rachel se chtěla dohadovat, ale sotva krev protekla průhlednou hadičkou a začala jí proudit do těla, něco z bolesti, která ji trápila, odkdy se vzbudila, začalo


54

polevovat. Stejně jako ta podivná lačnost, kterou cítila. Jak je vidět, její tělo prahlo právě po tomto. "Nyní budeš spát." Znělo to spíš jako příkaz, než rada. Nikdy neměla ráda, když ji někdo komandoval, Rachel se chtěla pohádat… ale najednou byla strašně unavená. Vyčerpání a malátnost rostly přímo úměrně množství krve, která do ní vtékala. Cítila se jako po veliké porci nějakého sytého svátečního jídla, plného sacharidů. "Tohle je sen, vzpomínáš?" konejšil ji její hostitel. "Prostě spinkej. Až se probudíš, všechno bude v pořádku." "Spinkat," zašeptala Rachel. Ano, spát, to je dobrý nápad. A až se vzbudí doopravdy, bude v nemocnici nebo možná dřímat za psacím stolem. Třeba to všechno byl jen sen – křupavá pečínka, šílenec máchající sekerou, všechno. To bylo tak uklidňující pomyšlení, že zavřela a oči a nechala myšlení plavat. Jedna věc ale Rachel zamrzela, těsně než se poddala spánku. Jestli tohle všechno byl jen sen, pak ten krásný, ztepilý muž, který ji vynesl po schodech nahoru, byl také jen sen, a to je hrozná škoda. Etienne pozoroval tvář Rachel, v objetí spánku se celá uvolnila. Napětí bylo to tam. Byla to krásná žena – skoro stejně vysoká jako on sám, což se mu líbilo – ale její život byl zřejmě samý stres. Kolem očí a úst měla jemné vrásky od napětí. Vyhladí se, jakmile bude mít dost krve, ale byly znamením, že její život nebyl snadný, rozhodně se s ní nemazlil. Odhrnul jí z líčka ohnivě rudou kadeř, usmál se, když jí přes tvář přelétl podrážděný stín a po jeho ruce se ohnala, jako po dotěrné mouše. Ano, Rachel je zajímavá žena. Dávala tušit, že umí


55

vytáhnout drápky. Měl divoké kočky rád a výzvy si užíval odjakživa. Smích mu došel, když zauvažoval o její reakci. Zpočátku bude změnu odmítat. Ta žena zjevně má o jeho lidech všemožné, hluboko zakořeněné, tradiční zkostnatělé představy. Hrbolaté obličeje? Krev sající démoni? Bude jí muset všechno objasnit, až se příště probudí. Upír není pojmenování, které by se mu nějak extra líbilo, ale má své výhody a většina lidí mu přinejmenším rozumí. Poslouží jako výchozí bod další konverzace. Dlaní ztlumil zívnutí, Etienne se rozhlédl po svém pokoji. Rád by tu zůstal, nechtěl ji nechat samotnou, ale šlo na něj spaní. Z její bledosti usuzoval, že bude potřebovat ještě minimálně dva nebo tři pytlíky krve, a křeče ji vzbudí, až se pytlík vyprázdní. Nechtěl, aby se tady potulovala, slabá a roztřesená – mohla by spadnout a ublížit si. Po chvilce váhání se Etienne natáhl na postel. Překřížil kotníky a sepjal ruce za hlavou, pak ji pootočil, aby se na Rachel kouknul. Zůstane, zdřímne si, a vymění sáček, až to bude zapotřebí. Pytlík vykape, jeho Červená Karkulka se začne nepokojně vrtět a tím ho probudí.


56

4. KAPITOLA Místnost byla temná a tichá, ale něco ji vzbudilo. Rachel chvíli klidně ležela, naslouchala, bloudila v myšlenkách. Nebylo úplné ticho. Venku je zřejmě větrno. Slyšela tiché kvílení meluzíny, vrzání budovy a šramot větví, kterými lomcoval vítr. To však, bohužel, byly jediné zvuky, které k ní doléhaly. Nic nenapovídalo, kde je – nic, kromě tísnivých vzpomínek. Vzpomínky byly děsivé, nemluvě o tom, že i matoucí. Tentokrát k ní přicházely popořádku. Rachel si jasně pamatovala na Freda a Dalea, přijeli s ohořelou obětí a vykládali jí, že získala místo, o které tolik stála. Pak si vybavila, jak ji popletl stav spálené oběti a na muže se zdivočelýma očima, který vtrhl dovnitř. Měla nepříjemně jasnou vzpomínku na jeho sekeru, a jak se do ní zasekla. Přesto teď žádnou bolest necítila. Chtěla věřit, že za svůj pocit zdraví vděčí nějakým prvotřídním drogám, jenže si vzpomínala i na své předchozí probuzení, na setkání s krásným blond mužem se stříbrnýma očima. Etienne. Byl to tentýž muž, který ji strašil ve snech, když byla nemocná, týden před útokem se sekerou v čísi ruce. Zřetelně si pamatovala na své probuzení a na jeho prohlášení, že je upír, pak jí ukázal své vysouvací zuby. Což ji jen utvrdilo v přesvědčení, že všechny její vzpomínky nejsou nic, než nějaký sen. Koneckonců, upíři neexistují. Rachel se zkusmo pohnula, v duchu se připravila na příval bolesti z rány na hrudi, ale žádná se nekonala. V nemocnici jí očividně dali nějaké pěkně silné drogy. Není pochyb o tom, že je po nich zmatená, zato účinně uchráněná bolesti, kterou by jinak musela cítit.


57

Úžasné drogy, usoudila Rachel. Takhle silná a zdravá se necítila už roky. Přinejmenším ne odkdy začala pracovat na noční směny. Hýbala se opatrně, aby nepřerušila hadičku s intravenózní výživou, vedoucí jí do paže. Rachel se posadila a několikrát zamžourala, snažila se lépe zaostřit na temné siluety kolem ní. Pokoj se potmě zdál veliký, mnohem větší, než bývají běžné nemocniční pokoje. Zamračila se, když si uvědomila, že podle stínů a obrysů, které dokázala ve tmě rozeznat, byla tato místnost proklatě podobná ložnici z jejího snu. Tehdy bylo rozsvíceno, světlo odhalilo postel s nebesy a modré zařízení. Vzpomínala si, jak se kradla prázdným domem do sklepa, kde z rakve vstal stříbrooký muž. Definitivně nějaký sen, rozhodla se. Potmě na sebe neviděla, přejela si dlaněmi po trupu. Neměla na sobě žádné šaty a po zranění nebylo ani památky – stejně jako ve snu. Byla vůbec zraněná? Co je sen a co realita? "Ach, Bože." Cítila, jak se o ni pokouší panika, Rachel odhodila pokrývky, stěží zaznamenala, že si z ohbí lokte vytrhla kapačku. Zůstala sedět, dokud nenahmatala prostěradlo, ležela spíš na něm, než pod ním. Stáhla je z postele, zavinula se do něj jako do tógy. Už zase? Je to jisté. Mučí ji déjà vu. O tom ani neuvažuj, nařídila si Rachel přísně, zčistajasna zoufale toužila někoho najít, kohokoli, aby si ověřila, co se stalo. Matně si pamatovala na uspořádání pokoje, ale vzhledem k tomu, že se už rozhodla a prohlásila své vzpomínky za snovou halucinaci, nemohla se tím řídit. Raději se plížila podél postele ke zdi, která by měla být za ní, ruce natažené dopředu. Jakmile nahmatala zeď, zvolna pokračovala souběžně


58

s ní, hledala dveře. První, co nalezla, byl nějaký kus nábytku. Vlastně ho našlo její koleno – narazila si holeň. Rachel se zastavila, aby si promasírovala bolavou nohu, pak po hmatu zjistila, že je to křeslo. "Prima místo," zamumlala podrážděně, pak se silou vůle přiměla zůstat stát a zhluboka dýchat. Měla rozsvítit lampu na nočním stolku. Jenže, na druhou stranu, žádnou nenahmatala, dokonce ani noční stolek. Jasně, ruce měla vztažené dopředu a pravděpodobně ho proto minula. Každá ložnice má noční stolek, že jo? Rachel krátce zvažovala, že se vrátí, odkud přišla, ale připadalo jí to děsně daleko. Nakonec se rozhodla jít opatrně dál kolem křesla a pokračovat vpřed. Zatajila dech, když najednou pod prsty ucítila dřevo. Pak našla knoflík kliky a rychle jím otočila. Rozrazila dveře dokořán. Rozzívla se před ní čerň, mnohem hustší, než tma v pokoji, ve kterém stála. Po chvilce váhání začala šmátrat po zdi, až našla vypínač. Stiskla ho. Nad hlavou jí explodovalo světlo, přinutilo ji zavřít oči. Když je mohla zase otevřít, Rachel zjistila, že stojí na prahu koupelny. Přímo před ní byla obrovská vířivka. A kousek bokem stála toaleta a bidet. Majitel této instituce zjevně má evropský vkus a to víc, než co jiného, dokazuje, že rozhodně není v žádné nemocnici. Ledaže by byla v nějaké nemocnici v Evropě. Což možné je, pomyslela si Rachel. Možná je na nějaké speciální klinice pro pacienty v komatu. Ačkoli… koupelna je veliká a mnohem luxusnější, než obyčejné nemocniční koupelny, a ona si nemyslela, že by evropské kliniky – dokonce ani drahé evropské kliniky – plýtvaly tolika místem na pacienty v komatu. Kromě toho, její zdravotní pojištění by takovou drahou péči


59

nepokrylo, a její rodina, střední třída, by stěží byla schopná platit tak extravagantní ubytování. Zmatenější, než prve, se Rachel začala obracet, že půjde pryč, ale zarazila se. Zahlédla se totiž v zrcadle. Neodolala. Bez rozmýšlení se šourala pořád blíž, dokud ji nezastavil pult s umyvadly, nad kterým byla zrcadlová stěna. Několik minut jen stála, doslova zírala. Vypadala dobře. Zatraceně dobře. Vlasy měla lesklé a zdravé – tmavorudé, přirozeně vlnité a ne obyčejně rovné, oranžovo-červené, co potřebují kvalitní olejové zábaly. Takhle dobře nevypadala, odkdy už nebyla náctiletá. Uspěchaný, stresující život na univerzitě, a pak svět pracujících, k ní nebyl laskavý. Tvářičky teď měla jako růžičky, zdravě zbarvené, jenže, těžko to byla pleť někoho, kdo se právě zotavuje z málem smrtelného zranění hrudi. A už vůbec ne bledost nemrtvých. Ironický úsměv jí zvlnil rty. Upíři nemají odraz, nejsou v zrcadle vidět. Není upírka. Ne, že by kdy věřila, že je, přesvědčovala sama sebe. Zašklebila se a přiznala si: "Okay. Jednu minutu jsem se bála, že ty snové vzpomínky na stříbrookého muže, který mi povídá, že jsem byla proměněna, aby mi zachránil život, je pravda." "Hloupoučká holčičko," hubovala se, ale taky zvedla rty, jako vrčící fena, takže se ukázaly zuby. Byly normální a Rachel vzlykla úlevou. "Děkuji ti, dobrý Bože," vydechla. Zhluboka se nadechla, zatajila dech, a rozhalila prostěradlo pro závěrečný test. Hruď i kopečky prsou našla hladké a bez poskvrnky. Kruciš. Ne, že by chtěla být zraněná, ale bylo by to lepší pro vyvrácení pravdivosti jejích snů.


60

A právě tehdy si také uvědomila, že prostěradlo, co má na sobě, je stejně bleděmodré, jako když snila. Na moment ji zaplavila panika, ale přinutila se ji ovládnout. "Okay. Zůstaň v klidu," nařídila si. "Existuje perfektní, smysluplné, zcela rozumné vysvětlení tohohle všeho. Jenom je musíš najít." Malinko uklidněná zvukem svého hlasu, se Rachel odvrátila od odrazu v zrcadle. Nakoukla do ložnice, prohlédla si nábytek, který byl teď, když se svítilo, vidět. Srdce jí spadlo do kalhotek. Které neměla. Opravdu je to místnost z jejího snu. Pohledem putovala ke stojanu kapačky. Sáček byl skoro prázdný, ale, stejně jako prve, zbyla v něm kapka či dvě rudé tekutiny. Krev. "Achich ouvej, za co…" Rachel přešlápla z jedné bosé nohy na druhou, pak se vydala ke dveřím a ven z ložnice. Musí se dozvědět, co je za dveřmi. Určitě tam není chodba z jejího snu. "Do prkenné ohrady," vydechla, když se dveře otevřely právě do ní – dlouhé, prázdné chodby, kterou si tak dobře pamatovala. Tohle začínalo být strašidelné. Dýchala zhluboka, snažila se myslet racionálně. Okay, takže chodba a dokonce i ložnice jsou ty, o kterých se jí zdálo. To lze jednoduše vysvětlit. Třeba byla v komatu, když ji sem přivezli. Možná byla napůl v bezvědomí, nebo měla horečku nebo tak něco, a probrala se dost, aby si zapamatovala chodbu a ložnici. Ignorujíc všechny vady na kráse té argumentace, Rachel vyšla na chodbu a kráčela k podestě. V tom, o čem si myslela, že je sen, byl vchod dole temný a prázdný. Prázdný byl pořád, ale temný ani náhodou. Z jednoho z pokojů tam dole se linulo světlo a taky tam slyšela hlasy, rozléhaly se, bylo jim špatně rozumět.


61

Po chvilce váhání se Rachel vydala po schodech dolů. Prsty na nohách doslova zatínala do dřeva každého schodku, aby sama sobě dokázala, že tentokrát se jí to nezdá. "Ty jsi jí řekl, že je to jen sen?" Rachel zpomalila hned, jak ta otázka dolehla k jejím uším. Pronikavý ženský hlas pokračoval: "Etienne! Na co jsi myslel?" "Myslel jsem na to, že potřebuje odpočívat a že tohle je nejsnazší způsob, jak ji uklidnit," odpověděl nějaký mužský hlas, lehce defenzivním tónem. "Tak trošku vyšilovala, matko." "Což lze pochopit," opáčil jiný hlas, podobný hlasu muže ze snu, který tvrdil, že je její hostitel, jenže byl hlubší, jaksi vážnější, pokud si ovšem odmyslí zřejmé pobavení. "Zvlášť, jestli tě načapala spát v rakvi." "Oh, Etienne!" vykřikla ta žena. "Snad ještě pořád nemáš tu nechutnou starou věc?" "Normálně v ní nespím" – nyní už se rozhodně bránil – "jenže já v té rakvi dostal některé ze svých nejlepších nápadů, matko. Kromě toho, v mojí posteli spala ona." "Well, určitě tady máš i jiné postele, synu. Musel ses přece konečně dostat k pořízení nábytku do pokojů pro hosty, či snad ne?" Odtam, kde Rachel stála, nebylo Etiennovu odpověď slyšet. Uvědomila si, že se zastavila, popošla po špičkách dopředu, až se dostala přede dveře. Pak zaváhala, čekala, dokud žena zase nepromluví, než nakoukne kolem dveřního rámu na osoby hovořící uvnitř místnosti. "Inu, budeš mít hodně co vysvětlovat, až sem přijde, Etienne. A nyní, protože jsi jí už jednou zalhal, možná neuvěří ničemu, co povíš." Žena to říkala naštvaně. A


62

rozrušeně také vypadala, zjistila Rachel, která na ni doslova zírala. Byla krásná, neuvěřitelně krásná, ten typ ženy, který ostatní příslušnice něžného pohlaví blízko sebe nerady vidí. Také byla živoucím obrazem, co viděla tam dole na monitoru. Dlouhé vlnité vlasy, obrovské stříbrné oči, našpulená ústa. Matko, tak ji nazval muž se jménem Etienne? Rachel zavrtěla hlavou, to ani omylem. Tato žena vypadá tak na šesta- možná osmadvacet. Třicet, maximálně. Rozhodně není matkou toho blonďatého mužského. Matka musí být přezdívka, třeba proto, že je taková ustaraná a chová se jako kvočna. "Já vím." Rachel pohlédla na toho, kdo to řekl, Etienne. Ta žena ho oslovila synu. Nemožné. Pohledem bloudila po jeho dokonalé tváři a medových vlasech. Muž z jejích snů – sexy, blond a navíc silný, učiněný Herkules. Jestli byly ty sny realitou, vynesl ji nahoru po dvojím schodišti, jako by nevážila zhola nic. Ano, každopádně je silný. "A má negativní názory na to, co jsme, samozřejmě," pokračoval Etienne. "Samozřejmě, že má," ozval se druhý muž. Byl tmavovlasou verzí Etienna, ačkoli oba muži vypadali, že jsou zhruba stejně staří. "Jako většina lidí." "Jak negativní?" zpozorněla žena. "Mám dojem, že použila výraz démon, co saje krev," odpověděl Etienne. "Ó, můj Bože," povzdechla si. "A myslí si, že se nám tváře deformují jako v Buffy, přemožitelce upírů." Tmavovlasý muž se zašklebil. "Odporný seriál. Dělá nám všem špatné jméno." "Tys ho viděl, Bastiene?" překvapeně vyhrkl Etienne.


63

"Ne, ale slyšel jsem o něm. Ve firmě máme pár skalních fanoušků. Tys ho viděl?" "Ano. Je docela zábavný, fakt. A Buffy je zajímavá malá potvůrka." "Můžeme se vrátit k meritu věci?" optala se žena – lehce potutelně. "Etienne, jak to hodláš vysvětlit?" "Prostě jí povím, že to byl jediný způsob, jak ji zachránit. Což byl. Nemohl jsem ji nechat umřít potom, co mi zachránila život." Žena si odkašlala, pak se obrátila na Bastiena. "Postaral ses o personál nemocnice?" "Nemusel jsem," oznámil muž. "Nikdo nás neviděl. Prostě jsme měli štěstí. Usoudili, že Pudge zmizel i s ní." "A co nemocniční dokumentace ohledně Etiennovy mrtvoly?" "Sebral jsem ji, ještě než jsme se vypařili, zatímco Etienne proměňoval tu dívku. Dnes ráno jsem musel udělat jediné, pomoci sanitářům zapomenout jeho jméno a vzít lejstra, která měli u sebe. Jo a ještě hlášení o vraku vozu, z policejní stanice." "Je to všechno?" optala se žena. Bastien pobaveně pokrčil rameny. "Mohlo to být horší, máti." Žena udělala obličej, pak se otočila zpátky k Etiennovi. "Opravdu budeš muset s tím mládencem, Pudgem, nějak zatočit." "To já vím," nešťastně vzdychl blonďák. "Akorát nevím jak. Jestli máte nějaký nápad, jsem jedno ucho." Ženin výraz malinko zněžněl. Poplácala ho po koleni gestem současně konejšivým i láskyplným. "Well, budu o tom přemýšlet. Všichni budeme. Něco už vymyslíme." "Ano," přitakal Bastien. "A časem dorazí i Lucern. Dáme hlavy dohromady a to by bylo, abychom my čtyři


64

nenašli nějaké řešení." "Kdy přijede?" optal se Etienne. "Trochu později. Vyšívá na svém nejnovějším mistrovském díle, jako galejník, ale slíbil, že se po večeři objeví." "Což znamená kolem půlnoci," broukla žena. "Zatím bychom myslím měli nabídnout našemu hostu něco k pití." Rachel se rychle stáhla z dohledu, ale ještě zahlédla překvapený výraz na Etiennově tváři. Srdce jí bušilo až v krku. Žádný z nich se jejím směrem nepodíval, ale musela svou přítomnost něčím prozradit. "Stojí přede dveřmi už několik minut," uslyšela říkat Bastiena. "Ne, nestojí," hlesl Etienne. Zčistajasna vyšel na chodbu, překvapil ji. První instinkt Rachel radil uteč. Bohužel, její tělo podle všeho nesouhlasilo. Zůstalo stát na místě jako solný sloup. "Jsi vzhůru." Zastavil se asi stopu před ní a zíral na ni. Rachel mu zírání oplácela, ze rtů jí uniklo poplašené vypísknutí. "Proč jsem necítil, že se blíží?" Ohlédl se za sebe, bylo jasné, že se ptá svých společníků. Ta otázka bůhvíproč uvolnila Racheliny zkamenělé údy natolik, že byla schopná couvat podél zdi, dokud nevrazila do nějakého stolu. Tam se zastavila a nervózně se usmála, protože se ten muž zase díval na ni. Zkřížila prsty, modlila se, aby se nevšiml, že se pohnula. "Necítil?" vyplul z místnosti ženin hlas. "Jak nesmírně zajímavé." Její zjevné zaujetí jen zvýšilo nervozitu Rachel a zdálo se, že Etienna naštvalo. Obrátil se a zamračil se na


65

ni. Sotva se na Rachel přestal dívat, obešla stolek v hale a kradmo couvala ke vchodovým dveřím. Zase se zastavila, když si něco pro sebe polohlasem zamumlal. Otočil se a uviděl, že je skoro u dveří a zakabonil se. Nevrle ji informoval: "Chodit ven není dobrý nápad." Rachel se zamračila. Zlost přeprala paniku. "Proč? Protože's mne proměnil v krev sajícího démona a denní světlo mne zabije?" ušklíbla se. Sice vlastně nevěřila, že se cokoli z tohohle toho opravdu odehrává… ale ve stejnou chvíli dostala iracionální strach, že třeba ano. "Je noc," zdůraznil pro změnu laskavě. "Ale je také nezvykle zima, na pozdní léto. Moc velká zima, aby ses po venku toulala jen v prostěradle." Připomněla si své nedostatečné odění a vyjekla. Rozběhla se ke schodům, napůl se bála, že se domácí za ní požene, ale k její velké úlevě dorazila na chodbu v patře nikým nepronásledována. Přesto nezpomalila, ale utíkala zpátky k ložnici, kde se probudila, a vrazila dovnitř, zabouchla za sebou dveře. Uvnitř prostě zůstala stát, rychle zhluboka dýchala, očima zoufale pátrala po něčem, čím by zabarikádovala dveře. Bohužel, nezdálo se, že by zde bylo něco, co by mohlo posloužit tomuto účelu. Krátce uvažovala, že by od protější zdi přitáhla prádelník, ale pak usoudila, že kdyby měla sílu ho přitáhnout, on jí pravděpodobně bude mít dost, aby prostě zatlačil a dveře otevřel, barikáda nebarikáda. Co opravdu potřebovala, byl klíč, aby se mohla zamknout. Ale, jak jinak, žádný tu nebyl. Takže tento nápad zavrhla, přinutila se hnout ode dveří a hledat nějakou zbraň. Rachel neměla tušení kde je ani kdo jsou ti lidé, ale unesli ji z nemocnice, zfalšovali policejní záznamy a přinejmenším jeden z nich je upír. Sebeobrana jí připadala navýsost důležitá.


66

Etienne se na schodiště škaredil. Rachel nevypadala, že tuhle záležitost bere zvlášť dobře. Hodně připomínala vystrašeného králíčka prchajícího do své nory, což byla reakce, kterou od ní rozhodně nečekal. Rudovlásky obvykle bývají bojovné. Aspoň, že hystericky nevzlykala ani nedělala nic podobně otravného. "Není ani tak vystrašená, jako spíše zmatená a na rozpacích," odtušila jeho matka. Etienne po ní hodil podrážděným pohledem a ona se k němu v hale připojila. Nenáviděl, když mu četla myšlenky. Taky neměl moc velkou radost, že zjevně dokáže číst myšlenky Rachel. On sám to nedovedl. "Budu jí muset najít něco na oblečení a vysvětlit celou situaci," řekl nepřítomně. "Mám nějaké tepláky, ty by mohly pro teď stačit." "Těžko si bude chtít obléknout tvé tepláky," podotkla suchým tónem Marguerite. "Potřebuje vlastní šaty. Něco známého, aby se cítila víc ve své kůži, Bastiene?" Otočila se a koukla na Etiennova bratra. "Vzal jsi s sebou její kabelku, když jsme opouštěli nemocnici, viď?" "Ano." Přišel za nimi do haly. "Nechal jsem ji v kuchyni." Marguerite kývla. "Dojdi pro její klíče a pak té ubohé dívce zajedeme pro nějaké vhodné oblečení." Etiennovi se trochu ulevilo. Matčin nápad mu poskytne trochu víc času o samotě s Rachel. Doufejme, že dost, aby jí, když nic jiného, vysvětlil situaci. Bude to méně obtížné, než za přítomnosti Marguerite a Bastiena. Když se Bastien vrátil s klíči, Etienne máti a bratra vyprovodil z domu. Pak se zadumaně zahleděl na schody.


67

Rachel. Rachel Garrettová. Narovnal ramena a zamířil nahoru, aby jí vysvětlil co a jak. Byl si jist, že jakmile si uvědomí, že to byl jediný způsob, jak jí zachránit život – a jakmile jí vylíčí výhody tohoto nového života, který jí daroval – bude mu za to vděčná.


68

5. KAPITOLA "Cože jsi?" Rachel s otevřenou pusou zírala na svého krásného hostitele, v rukou svírala lufu s dlouhým držadlem, držela ji schovanou pod dekou. Pěkně ubohá zbraň, jen co je pravda, ale jediná, kterou se jí podařilo najít. Pomyslela si, že dokonce i ubohá zbraň je lepší, než žádná, a zalezla zpátky do postele. Doufala, že lufa, spolu s momentem překvapení, bude stačit, aby ji zachránila před čímkoli, co by se jí protivilo. Zůstala zavrtaná pod přikrývkou, dokud se neozvalo klepání na dveře. Její: "Ano?" mělo překvapený podtón. Prozrazovalo ohromení jeho zdvořilostí, že prostě nevtrhl dovnitř. Vešel blondýn Etienne a Rachel ho ostražitě pozorovala. Hodně se jí ulevilo, že přišel sám. Pak se pustil do dlouhé, rozvláčné historky o tom, jak doopravdy byl křupavou pečínkou, a stejně tak i obětí střelby, u ní v práci. Seděla mlčky a jenom žasla, zatímco vysvětloval, že když se ho pokoušela zachránit před pomateným Pudgem, tím mužem, co se oháněl sekerou, opravdu utržila sečnou ránu a on že ji zachránil na oplátku… proměnou v upíra, jako je on sám a zbytek jeho rodiny. "Proměnil jsem tě, abych ti zachránil život," zopakoval Etienne, na tváři výraz, jako by v cosi doufal. Čeká snad, že mu za to poděkuji? Rachel na něho chvíli nechápavě zírala, pak se vzdala ochrany peřin a vyskočila z postele, jako čertík ze škatulky. Etienne Argeneau, jak sám sebe představil, leknutím udělal krok vzad, ale Rachel rozhodně nemínila jít k němu blíž. Ten chlap je evidentně šílený.


69

Krásný, ale pomatený, pomyslela si neradostně, když rázovala pokojem ke dvojitým dveřím, za kterými tušila šatnu. A z ní teď není žádný krev sající démon. "Krev sající démon ne," potvrdil ten mužský s přehnanou trpělivostí, díky čemuž si Rachel uvědomila, že zase nahlas mumlá, co se jí honí hlavou. "Upír." "Upíři jsou mrtví lidé. Mrtví lidé bez duše, kteří existují dál i po smrti," odsekla Rachel. Rozevřela dvojité dveře a ukázalo se, že se za nimi skutečně skrývá šatna. Zkoumala její obsah a při tom pokračovala: "Jsou to bezduší démoni, co sají krev. A jsou jenom vymyšlení. Nejsou skuteční." "Well, bezduchost je vymyšlená. My jsme- Co to děláš?" skočil sám sobě do řeči. Probírala se šatstvem na ramínkách. "Něco, co jsem měla udělat už dávno. Hledám si něco na sebe." Vytáhla jeden jeho oblek, kriticky si ho prohlédla, pak hodila na postel. "Mohl bych-" "Zůstaň, kde seš!" zakřikla ho Rachel. Zle si ho měřila, dokud se nezastavil, pak se obrátila zpátky ke skříni. "Koukni," ozval se chlácholivým tónem, "uvědomuji si, že je to rozčilující, matoucí, a snad-" Rachel se otočila jako na obrtlíku. "Matoucí? Rozčilující? Co má být matoucí nebo rozčilující? Ty jsi upír. A venku pobíhá šílenec, který po tobě jde. Jenže není šílený, protože opravdu jsi upír," zdůraznila zavile. Pak dodala: "Ach ano, nesmíme zapomenout, že když se tě pokoušel setnout, nešťastnou sekl mě, takže jsi mne taky proměnil v upíra. Teď je ze mne bezduchá pijavice, která kráčí nocí a vysává krky." Protočila oči a vrátila se k šatníku. "Musím se odtud dostat."


70

"My nevysáváme krky," ohradil se, jako by ten nápad byl hloupý sám o sobě. Ale když se na něho Rachel se zdviženým obočím obrátila, neochotně připustil: "Rozhodně ne moc často. Jen když dojde na nejhorší. Tím chci říci, děláme, co můžeme, abychom se tomu vyhnuli – Well, sem tam se sice najde nějaký upír na scestí, který…" Zmlkl, vypadal zralý na linku důvěry. Rachel zakroutila hlavou a zašeptala: "Úplně pomatený. Pošuk, jako když vyšije." "Ne, opravdu," vyhrkl. "Chtěl jsem tím říci, že jsme všichni investovali do krevních bank, když začaly existovat. Ve skutečnosti to byl jeden z našinců, kdo přišel s nápadem krevních transfuzí. Zmínil se o tom před Jean-Baptistem Denisem a ten chlapík to zkusil a… No, na tom nezáleží. Pointou je, že nám krev dodávají. Chápeš?" "Podívej, já…" Rachel došla slova, sotva se k němu otočila. Její pohled přistál na mini-ledničce, kterou otevřel. Oči se jí nevěřícně rozšířily. Uvnitř musel být dobrý tucet sáčků krve. "Minulou noc cestou sem Bastien zastavil a vyzvedl pár tuctů pint," vysvětlil Etienne. "Pro nás pro oba. Nebyli jsme si jistí, kolik budeš potřebovat na proměnu a vyléčení a tak vůbec. Počítali jsme s tím, že na zahojení spotřebuješ čtyři nebo pět sáčků, ale úplná proměna může být ošemetná. Kolik na ni spotřebuješ, závisí na rozsahu škod, které tvoje tělo za léta života utrpělo. Zdála ses relativně zdravá, ale pořád je tu rakovina, choroby srdce, et cetera." Obezřele pozoroval její strnulý výraz, pak vyndal jeden sáček a pokračoval: "Není stejně lahodná jako čerstvá, teplá krev ze zdroje, ale je možné ji konzumovat víceméně stejným způsobem."


71

Přímo před jejíma nevěřícíma očima zvedl pytlík a otevřel pusu. Rachel v hrůze zalapala po dechu, protože se mu prodloužily zuby a on je vrazil do sáčku. Krev okamžitě začala mizet, jako by ji zuby nasávaly. Pořád ještě pil, přesto Etienne sáhl dolů a vytáhnul další pytlík, podával jí ho. "Unh?" Předpokládala, že ji zve ke stolu. Rachel se chtěla rozesmát na celé kolo. Chtěla hystericky výt, tohle je šílené, a zase ho ignorovat a prohrabávat mu šatník, ale to nepojmenovatelné lačnění z dřívějška ji zase vzalo do kleští a žaludek se jí křečovitě svíral. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. Když ji ovanul kovový pach krve, ucítila, že se jí uvnitř úst děje něco podivného. Měla zvláštní pocit jakéhosi posouvání – nebolelo to, spíš to byl jen jakýsi tlak, ale těžko ho popsat. Pak ucítila ostré píchnutí do kraje jazyka. Lekla se, otevřela pusu a hmatala. "Ó, můj Bože," vydechla, protože nahmátla, že se její špičáky vysunuly zpomezi ostatních zubů a přečnívají. Vyklopýtala z šatny, uháněla do koupelny a spěchala k zrcadlu. Při pohledu na svůj odraz ji oblila ledová hrůza. "To musí být trik," zašeptala zoufale. "Není to žádný trik," ujistil ji Etienne. Šel za ní do koupelny. "Bastien to dnes prověřoval a říkal, že někdy je proměna poměrně rychlá. Zuby jsou první významnější změnou. Brzy lépe uvidíš potmě, lépe uslyšíš a… tak všelijak," mávnul rukou. Rachel přesunula pohled k jeho odrazu v zrcadle, pak se zarazila, zmatená tím, že ho vidí. Etienne stál rovnou za ní a jeho ramena, krk a hlava byly jasně vidět. "Upíři nemají odraz," namítla. Byl to poněkud zoufalý argument, ale Rachel byla zoufalá. "Mýtus," oznámil jí, pak se usmál. "Vidíš? Můžeš se


72

malovat." Kdoví proč ji to zřejmě moc neuklidnilo. Místo, aby se uvolnila, Rachel cítila, jak se celá nešťastná hroutí. "Jsem mrtvá." "Nejsi mrtvá," trpělivě opáčil Etienne. "Proměnil jsem tě, abych ti zachránil život." "Aha – vřelé díky, kolego. Zabít mne, aby mě zachránil. Dokonale mužská logika." Zaklela. "Hádám, že výlet na Havaj je v háji. Kruciš! A to jsem zrovna sehnala plavky, ve kterých nevypadám jako Godzilla." "Já jsem tě nezabil," zopakoval Etienne. "Pudge-" "Pudge? Ten maník v maskáčích?" přerušila ho. Na mysli jí vytanul obraz toho muže, jak mává sekerou, a Rachel se zamračila. Pohledem probodla Etiennův odraz v zrcadle. "Ježíši, měla jsem ho nechat, aby ti usekl hlavu. Aspoň bych teď nebyla mrtvá a bez duše." "Nejsi bez duše," vyštěkl Etienne. Jeho trpělivost očividně začala dostávat trhliny. "Pudge tě smrtelně zranil. Abych ti zachránil život, musel jsem tě proměnit." "Nemám pocit, že jsem bezduchá." Rachel se naklonila blíž k zrcadlu a odhrnula rty, zase si hrála na vrčící fenku, pak šťouchla do svých nových zubů. "Nejsi bezduchá." Rachel ho ignorovala a začala prohledávat toaletní stolek. Chtěla kleště, jenže stejně nečekala, že tady nějaké najde. Přinejlepším mohla objevit kleštičky na nehty. Našla jedny malé a jedny velké. Rachel si vybrala ty větší a naklonila se k zrcadlu. "Co to děláš?" vyvřískl pan domácí. Vyrval jí kleštičky z rukou, zrovna když se jimi pokusila chňapnout konec jednoho z nových zoubků a uštípnout ho.


73

"Nechci být upírka," odsekla. Kleštičky by mu zase vytrhla, jenže je držel tak, aby na ně nedosáhla. Odvrátila se od něho a zase začala pátrat v šuplíku. Tentokrát se vytasila s pilníkem na nehty. Obrátila se k zrcadlu a začala si jeden ze zubů odpilovávat. "Prostě se samy opraví," upozornil ji podrážděně Etienne. "A být upír není tak špatné." "Ha!" zavrčela Rachel a pilovala dál. "Nikdy nezestárneš," zdůraznil, naděje v lepší příští z něho zrovna kapala. "Nikdy neonemocníš, nikdy-" "Nikdy neuzříš denní světlo," přerušila ho ostře. Obrátila se na něho a hořce se optala: "Víš ty vůbec, jak dlouho jsem se snažila zbavit nočních směn? Tři roky. Tři roky jsem pracovala na noc a přes den nemohla spát, a zrovna když mne povýšili na denní směny, tys mě proměnil ve tvora noci!" Hlasitost jejího hlasu rostla každým slovem, až Rachel zaječela jako siréna: "Odsoudil's mě věčně dělat noční šichty! Nenávidím tě!" "Můžeš jít ven i ve dne," ozval se Etienne. Ale zrovna sebejistě to neříkal a Rachel z toho vydedukovala, že se ji jen snaží opít rohlíkem. Na nějaké lživé uklidňování zvysoka kašlala. Její mysl zcela logicky směřovala k tomu, co upíři můžou a nemůžou. "Česnek!" Oči jí skoro vypadly z důlků. "Já absolutně zbožňuju česnek, a teď ho nemůžu-" "Můžeš jíst česnek," skočil jí do řeči. "Vážně, je to jen další mýtus." Nedokázala zjistit, jestli lže nebo ne, tak to vzala z jiného konce. "Co kostely?" "Kostely?" Vypadal, že neví, o čem je řeč. "Můžu jít do kostela?" optala se pomalu, jako idiota. "Moje rodina tam chodí společně, každý týden, celý můj život, ale upíři-"


74

"Můžeš chodit do kostela," ujistil ji, očividně se mu ulevilo. "To je jen další pověra. Náboženské symboly a místa na nás nijak nepůsobí." Na první pohled bylo jasné, že čekal, bůhvíjak ji ta novina nepotěší. Nepotěšila. Rachel otráveně svěsila ramena. "Bezva," hlesla. "Já doufala, že odteď aspoň budu mít dobrou výmluvu, abych se té povinné rodinné akci vyhnula. Otec Antonelli mluví tak rozvláčně, ale dokonce ani matka by netrvala na tom, abych tam chodila, kdybych měla vzplanout, sotva projdu dveřmi, nebo provedla nějaký podobný trapas." Rachel se zhluboka nadechla a pak sklíčeně vydechla. "Jak to tak vypadá, z tohohle pro mne fakt nic dobrého nekouká." Etienne se mračil jako kakabus. Měla vážné podezření, že se mu víc líbilo, když se vztekala. "Samozřejmě, že kouká," ucedil. "Jsi živá. A budeš žít… inu, dlouho. A nebudeš stárnout a-" "Tos už říkal," upozornila ho suše. Protáhla se kolem něho do ložnice. "Co to děláš?" vyhrkl Etienne s úzkostí, a jak si matně uvědomoval, dnes rozhodně ne poprvé. "Hledám si něco a sebe." Rachel se zastavila uprostřed pokoje. "Ledaže někde tady mám své vlastní šaty?" Zavrtěl hlavou. "Byly nasáklé krví. Obávám se, že jsou zničené." "Hmm." Rachel se obrátila zase k šatníku. "Tak si budu muset vypůjčit něco tvého. Zaplatím ti to." Etienne se mračil, ale zůstal potichu, zatímco Rachel kramařila v jeho šatníku. Zjevně zapomněla, že už si jeden oblek vybrala, zmocnila se další bílé klasické pánské košile s dlouhými rukávy a páru kalhot, pak


75

zamířila zpátky do koupelny. Etienne čistě instinktivně vyrazil za ní, jen aby si málem zlomil nos o dveře, které mu, co byste řekli, přibouchla rovnou před nosem. "Počkám venku," zabrblal. "Dobrý nápad," ozvalo se skrz bariéru. Etienne se škaredil na dveře koupelny a poslouchal, jak za nimi šustí šatstvo. Předpokládal, že se svléká. Hlavou mu proletěl obrázek, jak rozvazuje hamatný suk na své improvizované tóze a bavlněná látka klouže dolů po okrouhlých ňadrech, bříšku, bocích… Rázně zatřepal hlavou. Dobře věděl, jak vypadá nahá. Nebyl dost silný, aby pomáhal, když se vrátili z nemocnice, ale ani nebyl dost silný, aby se nekoukal, když ji Bastien s matkou svlékali, ošetřovali jí ránu a omývali ji, a nakonec uložili do jeho postele. Uměl si velmi dobře představit, co je k vidění za zavřenými dveřmi. Světlou pleť a rudé vlasy skvostně rámuje modř koupelny. Svaly jí ztuhnou a napnou se, když odhodí prostěradlo, začne se soukat do košile, která jí bude velká, jeho oblíbená… Etienne si to představoval vskutku živě, jenže vtom se dveře rozletěly. Rachel se na prahu zarazila a zamračila se, když ho tam načapala stát. Odkašlal si a usmál se na ni, nebo zašklebil? Bůh suď. "To šlo rychle." "Uhni." Dáma každým coulem. "Ano, jistě." Rychle ustoupil stranou a pozoroval ji, jak jde kolem něj. Kalhoty jí byly moc velké a visely jí z boků jako pytel. Košili si do nich zakasala a pásek kalhot zauzlovala, jenže když kráčela k šatníku, látka se uvolnila a svezla se jí z pasu. Jeho obočí vyletělo nahoru, zatímco se jeho kalhoty poroučely dolů. Rachel se zastavila a on si byl jistý, že


76

se mračí při pohledu na neposlušný kus oděvu, který teď měla kolem kotníků. Sám se mračil – ne kvůli spadeným kalhotám, ale protože cípy košile sjely stejně rychle a bránily mu ve výhledu. Což pro něj bylo dost zklamání. Aspoň, že se mu stále nabízel pěkný pohled na nohy. Na krásné nohy. Potichu něco zabrebentila, vystoupila z kalhot a šla dál. "Potřebuji boty." "Ne, nepotřebuješ." "Ano, potřebuji." "Proč?" "Těžko můžu odejít bosky. Můžeš mi zavolat taxík?" Sehnula se, aby prozkoumala boty v jeho šatníku. "Ne." Rachel na něho vzpurně pohlédla a z očí jí šlehaly blesky. "Tak si ho zavolám sama." "Myslím tím ne, nemůžeš odejít," upřesnil. Obrátila se a hleděla mu přímo to tváře, oči přimhouřené do úzkých štěrbin. Nebylo pochyb, že je jaksepatří podrážděná. "Podívej, při převlékání jsem přemýšlela." "To muselo být rychlé přemýšlení," odtušil. Sarkasmus ignorovala. "A abys věděl, i když jsem ti to zpočátku žrala, došlo mi, že nic z toho není pravda. Už se to provalilo. Je po všem. Hra skončila. Můžeš mě prostě nechat jít." "Nic z čeho není pravda?" optal se překvapeně. "No ta ptákovina o upírech. Nemůžu být upír. Nic takového neexistuje." "Ale ano, existuje. Já jsem upír." "Ne, ty jsi blázen. Jenom si myslíš, že jsi upír, jako ti lidé, kteří si myslí, že jsou vlkodlaci, ale ve skutečnosti trpí lykantropií. Ty očividně trpíš její upíří variantou.


77

Upírotropií nebo tak něco." Etienne protočil oči. "Chápu. No a… co tvoje zuby?" Pevně stiskla rty a moment vypadala nejistě. Aby přitlačil na pilu, Etienne šel k malé ledničce a vzal sáček krve, který jí prve nabízel. Použil dlouhý nehet na malíčku, rozpáral ho a přistoupil blíž. Jakmile se pach dostal až k ní, stalo se přesně to, co Etienne předpokládal, že se stane. Zoubky jí vyjely ven, trčely přes spodní ret – prý obvyklá reakce čerstvě proměněných, jak slýchal. Chvíli jí potrvá, než získá kontrolu nad novými instinkty svého těla. Vyjekla, přikryla si ústa a rozběhla se ke koupelně. Etienne jí šel v patách. Postavil se za ni, zatímco se prohlížela v zrcadle, a bylo mu jasné, že nastanou problémy, když vtom se zčistajasna uvolnila. "Co?" vyhrkl a měl se setsakra na pozoru. "Upíři nemají odraz v zrcadle," což už jednou říkala. "Ale já ano." Střetla se s jeho očima v zrcadle a usmála se. Vypadalo to poněkud zlověstně, s těmi novými špičáky." "Mýtus," to už také říkal. "Ne. Důkaz, že nejsem upírka." Říkala to s neuvěřitelnou jistotou. "A zuby?" zvedl Etienne obočí. Jeho kontrolní dotaz jí lehce pokazil radost, ale za moment se zase uklidnila. "Sním," oznámila mu. "Tohle se ve skutečnosti vůbec neděje." Obrátila se k němu tváří, na které se teď skvěl oslnivý úsměv od ucha k uchu. "Zdá se mi o tobě, protože's mi připadal přitažlivý, když mi přivezli tvou mrtvolu. Ve snu jsem z tebe logicky udělala upíra, jelikož je to jediný způsob, jak může mrtvý muž žít. Well, žít nežít." Zamračila se nad tím paradoxem, pak dodala: "A ve


78

snu jsem se stala upírkou jakbysmet, takže mohu být s tebou." "Připadám ti přitažlivý?" Etienne si, jako správný muž, z její řeči vybral jen tu lichotku. Potěšila ho. "Ach ano," přiznala bezelstně. "To bylo poprvé, kdy mi nějaký mrtvý přišel přitažlivý. Možná je to také částečně důvod tohoto snu. Je vážně poněkud podivné, být udělaná do mrtvoly, tak jsem ti v tomto snu musela vrátit život, abych se vypořádala s faktem, že jsi pro mne tolik atraktivní." Hloubavě naklonila hlavu a uvažovala. "V každém případě jsi nejnádhernější mrtvola, kterou jsem kdy ohledávala." "Opravdu?" Etienne se usmál. Ještě nikdy mu nikdo neřekl, že je nádherná mrtvola. Jasně, není žádná mrtvola a vážně by to měl jaksepatří vysvětlit, káral se v duchu. "Well," povzdechla si. "Co budeme dělat teď?" Etienne zamrkal. "Dělat?" "Ano. Co se bude v mém snu dít dál?" Se zájmem si ho prohlížela. "Je to erotický sen?" "Cože?" Vytřeštil na ni oči a bezděky pootevřel pusu. "Pardon, předpokládám, že nevíš o nic víc, než já, vzhledem k tomu, že v mé mysli symbolizuješ moje zaujetí skutečným tebou – ale já opravdu nemám tušení, jak to chodí. Nikdy dřív jsem erotický sen neměla. Kamarádka Sylvia je mívá v jednom kuse, ale já ne… aspoň co si pamatuji." Hořce se usmála a pokračovala: "Příliš mnoho zábran. Hodné katolické děvče, abys věděl. Zpovídat se starému otci Antonellimu z erotických snů by bylo příliš trapné." Zamračila se. "Příští zpověď bude síla. Chudák starý, ještě dostane infarkt." "Ehm…" Etienne se náhle přistihl, že není mocen


79

slova. Zato Rachel jela pusa jako šlejfířce. "Takže" – podívala se směrem k posteli – "protože se povětšinou odehrává v ložnici, došla jsem k názoru, že to je erotický sen." Nespouštěla oči z matrace. "A předpokládám, že ta správná zábava se odehraje v této posteli. Vypadá dost obyčejně, ve srovnání s tou, o které se zdálo Sylvii, ale mám za to, že protože je tohle můj první hanbatý sen, podvědomě jsem se rozhodla začít zvolna." Etienne pořád neodpovídal, dusil se. Rachel si podrážděně odfrkla. "Protože tady stojíš jako svatý za dědinou, musíš reprezentovat mou méně agresivní stránku." Znělo to zklamaně, pak trošku ožila a pochválila si: "No, aspoň mi v tomto snu nehrozí znásilnění. Nemyslím, že bych o takový stála." "Uh," vypadlo z Etienna. "Hele, počkej! To dává dokonalý smysl. Jsem posedlá kontrolou. Pravděpodobně potřebuji držet otěže i v hanbatém snu, aby to klapalo. Patrně je to jediný způsob, jak si ho můžu užít." Zase se zadívala na postel, pak kývla. "Bezva, jdeme na věc. Nemůžu se dočkat, až to povím Sylvii. Vždycky se se svými sny tak hrozně vytahuje. Mužský prý dělá přesně to, co si ona zamane, a pokaždé je to hrozně vzrušující. Nejlepší sex všech dob. Reální muži se s ním prý vůbec nedají srovnávat." Rachel při řeči udělala krok směrem k němu, ale zdála se malinko vykolejená tím, že Etienne udělal nervózní krok vzad. Zase promluvila, teď trochu podrážděným tónem. "Vím, že mám hrát vůdčí roli, ale trocha aktivity by nezaškodila." "Já si nemyslím-" "Tak nemysli," zašeptala a vrhla se vpřed. Políbila ho. Etienne ztuhl, cítil, jak se její měkounké rty pohybují


80

na jeho. Probudil se v něm hlad a rostl, ale netroufal si jednat. Rachel je zmatená, myslí si, že spí. Musí ji přesvědčit, že ne – přestože je to věčná škoda. "Už jsem zjistila, že tě mám dobývat, ale troška pomoci by byla fajn," zamumlala mu do úst. Líbání vzdala, popadla ho za ruku a vlekla k posteli. "Třeba pomůže horizontální poloha." "Já…" Etiennovi slova odumřela na rtech a místo mluvení lapal po dechu, protože ho přestala táhnout, mezitím se dostali k posteli, a ona do něj strčila. Stěží stačil dopadnout na matraci a už na něho lezla a usadila se mu na slabinách. Nemeškala a předklonila se, zjevně ho mínila zase líbat. Odstrkával ji se zoufalstvím zrozeným z faktu, že ji odstrkovat vůbec nechtěl. Etienne ji popadl za ramena a zastavil. "Ne! Počkej. Tohle fakt není sen." "Určitě je," kontrovala. "Jsi muž mých snů." Čímž mu trošilenku sebrala vítr z plachet. Naklonila se blíž, ale on vzal rozum do hrsti a zase ji stopnul. Osvobodila se a on dělal, co mohl, aby svedl ignorovat její ruce, které mu všetečně šmejdily po hrudi, pak začala pracovat na knoflíčcích košile. "Ne, opravdu. JáJejda, jsi v tom dobrá." Rachel už měla knoflíky porozpínané a košili rozhalenou. Její chladné dlaně mu rejdily po prsou. "Spousta zkušeností," vysvětlila. "Často oblečení prostě rozřežeme, ale někdy je zapotřebí mrtvoly svléknout. Wow, máš skvělé tělo," konstatovala uznale. "No, děkuji. Tvoje je také moc pěkné," zašeptal, zcela konsternovaný. Očima hypnotizoval její vypnutou hruď, zatímco po něm jezdila rukama. Horní tři knoflíčky se rozepnuly a nabízely jeho očím štědrý díl výstřihu. Nutno říci, že pohledného výstřihu. Velmi pohledného


81

výstřihu. Jazyk mu sám od sebe povylezl z úst a nyní svlažoval trochu okoralé rty, jenže – ruku na srdce – raději by oblažoval svůdné kopečky ňadérek. "Tak ti nevím, měl's stejně pěknou hruď i v reálném životě?" kroutila hlavou. "Ale ve snu jsem ti rozhodně vybájila hruď jedna báseň." Etienne si zrovna gratuloval, že považuje jeho hruď za dokonalou, když vtom ucítil, jak se mu její nenechavé ručky zatoulaly k opasku kalhot. "Musíš být štědře obdařen i tam. Podíváme se." "Ne!" Pustil její ramena a chytil ji za ruce. Rachel na něho zklamaně mžourala. "Ne? Nejsi štědře obdařen? Ale já chci, abys byl. A je to můj sen," málem začala natahovat moldánky. "Ne, tím myslím-" Vypadala tak rozčarovaně, že se rozhodl ji uklidnit. "Muži naší rodiny jsou všichni, jak ty říkáš, štědře obdařeni." "Aha, bezva!" Rachel setřásla jeho ruce a začala pracovat na kalhotách. "Jenže tohle dělat nemůžeme," podařilo se mu ze sebe vypravit. Vyslovit to skoro bolelo. "Samozřejmě, že můžeme. Je to můj sen a já to dělat chci," argumentovala s dokonalou logikou věci. "Ano, ale… Koukni, já ti nemůžu s čistým svědomím dovolit tohle dělat, dokud si myslíš, že je to sen." Rachel se zarazila a zírala na něho, pak si celá rozdurděná rázně odfoukla ofinu z očí. "To jsem celá já. Jenom já můžu mít erotický sen, ve kterém mne mužský odhání." "Není to sen," bůhví po kolikáté zarecitoval Etienne. "A kdybys prostě akceptovala, že tohle všechno je reálné, mohli bychom-" "Tak jo," souhlasila Rachel. "Není to sen." Zakřenila


se.

82

Etienne ji obezřele pozoroval. "Cože?" "Není to sen, je to noční můra. Ale zatraceně nejlepší noční můra, jakou jsem kdy měla." "Ne, není to noční můra." "Určitě je," namítla. "Nejhorší noční můra každé ženy. Probudit se v posteli sexy muže a zjistit, že mě nechce? Rozhodně noční můra." "Já tě přece chci," zařval Etienne. "Aha, dobře. Možná to teda není noční můra." A vzala jeho rty do zajetí. Svými rty. Tentokrát s ní neměl sílu bojovat. Po chvilkovém zaváhání popustil uzdu své touze. Vášeň, která mezi nimi vzplanula, až lekala. Etienne žil už dlouhou dobu a časem se mu sex stal otravnou rutinou. Popravdě řečeno, jeho vášeň pro většinu věcí postupně vyčpěla, jak léta ubíhala. Život ho ke konci smrtelně nudil, až donedávna – dokud nepřišla éra počítačů. Ty úžasné mašinky si ho panovačně osedlaly, uzurpovaly jeho zájem, až se mu staly téměř posedlostí, což žádná žena již proklatě dlouho nesvedla. Jenže tohle dlouhonohé stvoření s ohnivou hřívou v něm bez mrknutí oka rozdmýchalo pocity, které si u něho staletí ani neškrtly. A to pouhým polibkem! Etienne byl tak ohromen nadšenou odezvou svého těla, že se okamžitě poddal, nutkání zachovat se jako džentlmen přeprala smyslná touha. Pustil ramena Rachel a hladově jí rukama brouzdal po těle, netrpělivě ji hladil přes ten jediný svršek, co měla na sobě. S primitivním zavrčením sevřel látku a trhl, kašlal na to, že si amputuje knoflíčky z oblíbené košile. Nevlastnil žádnou podprsenku, kterou by mu mohla zabavit, tudíž žádnou neměla. Umožnilo mu to ji nejprve nestoudně pohladit


83

očima, hned nato vzal oblé kopečky ňader do dlaní. Rachel se zasténáním přerušila polibek a vyklenula se vstříc jeho laskání. "Ach, ano," vydechla, hlavu zvrácenou dozadu a oči přivřené. Překryla mu dlaněmi ruce. "Jsem dobrá." "Jsi. Jsi?" ochraptěle se zasmál Etienne. Zvedal se do sedu, až jí ústy dosáhl na ňadra. Semknul rty na zduřelé bradavce, vsál ji do úst a dráždil stále tvrdší hrot jazykem. "Ach, bóóóžínku, jsem dobrá," lapala po dechu Rachel. Zavrtěla se mu na klíně, třela se o erekci, která svižně pučela v jeho džínách. "Sylvia tvrdila, že hanbaté sny mohou být skvělé, ale Bóóóžééé!" Etienne se moment cítil provinile, ale rychle ten pocit zapudil. Zjevně si svůj sen užívá a on se jí přece pravdu říci pokoušel. Ne jednou. Jeho sebe-omlouvání skončilo, když její smyslná tlapka našla pásek džínů. Tentokrát se ji zastavit nesnažil, místo toho se přistihl, že vzrušeně nabírá dech do plic, břišní svalstvo se mu stahovalo, protože rozepnula knoflík a jezdcem zipu sjela až dolů. Útlá šikovná ručka vklouzla dovnitř, právě když se dveře ložnice otevřely. Vešla Marguerite. "Čili," hlas Etiennovy matky byl pln kousavého pobavení, "chápu to tak, že vy dva spolu vycházíte vskutku dobře." Etienne zaúpěl. Jeho oči našly Rachel, která se posadila rovně a rozhlédla se okolo sebe. Zatvářila se dočista zmateně, když zaregistrovala jeho matku. "Co děláte v mém košilatém snu?" "V košilatém snu?" zopakovala Marguerite Argeneau se zdviženým obočím a obrátila pohled na syna. "Ehm…" bylo vše, co ze sebe Etienne vypravil.


84

6. KAPITOLA "Měl jsi ji přesvědčit, že nesní", synu. "Já vím," řekl Etienne chlácholivě. Ještě nikdy matku neviděl tak rozzlobenou. K Rachel byla vlídná a milá, poznámku o erotickém snu velkoryse přehlédla a chovala se, jako by nevešla nevhod a nepřistihla je v choulostivé situaci. Rachel podala tašku s oblečením, které posbírala v jejím bytě, a Marguerite pak ještě podotkla, že jí v něm bude jistě pohodlněji, než v obnošených šatech Etienna. Nakonec Rachel požádala, aby přišla za nimi dolů, až bude hotová. Hned poté Etienna vystrkala ven z místnosti, její mrazivé mlčení cestou po chodbě a dolů po schodech nevěstilo nic dobrého, bylo mu dostatečným varováním, že je víc, než jen trochu nahněvaná. Teď, v obývacím pokoji, se pokoušel hájit. "Snažil jsem se ji přesvědčit, že to není sen. Opravdu snažil." "No, očividně jsi selhal," odsekla Marguerite. "Ta dívka se domnívá, že prožívá nějaký erotický sen, pro smilování Boží!" "Erotický sen?" zopakoval Bastien, tónem napůl pobaveným, napůl zděšeným. "Fascinující." Lucern – uhlově černá kopie Bastiena, jen trochu vyšší – vytáhl z kapsy pero a notes a něco si poznamenal. Etienne si starší bratry zle změřil, pak se zhluboka nadechl, pro uklidnění. Obrátil se na matku: "Doopravdy vzdoruje myšlence, že je upírkou. Tím myslím, doopravdy vzdoruje, mami. Skoro si udělala uzel na mozku, láme si hlavu, jak nejlépe zaonačit, aby to nemusela akceptovat.


85

"Třeba jsi jí to nevylíčil náležitě." Hluboký mužský hlas přitáhl Etiennovu pozornost k baru, překvapeně zvedl obočí, když spatřil pár, který tam postával. Promluvil muž, ale Etiennův zrak nejprve zalétl k sestře. Kromě faktu, že je blond, byla Lissianna dokonalou replikou matky. Krásná byla odjakživa, ale nyní, když kráčela pokojem s drinkem v ruce, doslova zářila. Zasnoubení jí zjevně šlo k duhu. Etienne pohlédl na muže, který kráčel za ní. Gregory Hewitt. Vysoký, tmavovlasý a pohledný, snoubenec Lissiann, se na něho na přivítanou usmál. "Nenapadlo mne, že přijedete," řekl Etienne. "Myslel jsem, že máte plné ruce práce s přípravou svatby." "Nikdy jí nemáme tolik, abychom si neudělali čas na rodinu," mrkla na něj Lissianna a objala ho. "Mimoto, musím se přece seznámit s tvojí životní partnerkou." Etienne svěsil ramena. Jeho životní partnerka s ním bojovala zuby nehty – pokud zrovna nedělala absolutně praštěné věci, jakože třeba trvala na tom, že všechno je hanbatý sen a snažila se ho obskočit. "Jak už jsem říkal," zdůraznil Gregory, při tom jednou rukou objal Lissiann. Pustila Etienna a o krůček ustoupila. "Možná jsi jí to prostě neukázal ve správném světle." "Samozřejmě, že neukázal," souhlasila Lissianna, s úsměvem na rtech. "Jakmile se dozví o všech výhodách, slupne to jako malinu." "O výhodách jsem jí říkal," trval na svém Etienne. "Vsadím botky, žes jí nepověděl o všech." Křenění Lissiann kupodivu zmírnilo podráždění, které v něm zpochybňování jeho schopností vyvolalo. "Sázím se, že jo," kontroval. "Uvidíme."


86

Lissianna pokrčila rameny a usmála se, ale ten úsměv mířil kamsi do dáli, Etienna přehlédla jako krajinu, čímž ho upozornila na někoho jiného – Rachel, samozřejmě. Otočil se, oči měl rázem jako tenisáky, sotva zaregistroval její úbor. Měla na sobě oblekové kalhoty, blůzu a laboratorní plášť, když ji podvakrát viděl v márnici. Byla nahá, zamotaná do prostěradla nebo v jeho košili, tady u něho doma. Nyní se přistihl, že na ni, v obtažených ošoupaných džínách a tričku, které jí sahalo s bídou k bránici, civí s otevřenou pusou. Vlasy si stáhla do ohonu, tvář bez make-upu. Sečteno a podtrženo, vypadala na osmnáct. Velmi sexy osmnáct. Etienne na ni zíral jako bacil do lékárny. "Umm, tohle nejsou… ehm…" Rachel přešlápla z nohy na nohu, nervózně tahala za spodní lem trička, v marné snaze zakrýt si bříško. "Nepředpokládám, že jste z mého bytu přivezli ještě nějaké další šaty, nebo ano?" "Je mi líto. Ne, drahá. Je na nich něco špatného?" optala se Marguerite. Vstala a šla blíž. "Nejsou vaše? Vzala jsem je z vašeho šatníku. Bylo to jediné neformální oblečení, které jsem našla." "Ano. Ano, jsou moje," vyhrkla Rachel. "Ale jsou staré. Mám dojem, že jsem je na sobě neměla od promoce na vysoké, a zjevně jsem z nich vyrostla." Zamračila se dolů na sebe a zase zatahala za spodní okraj trika. "Měla jsem je vyhodit, vážně, ale jsem tak trochu křeček." "Nesmysl, vypadáte báječně." Marguerite ji vzala za ruku a odvedla ke gauči. Jakmile se usadila, poplácala ji po ruce a řekla: "Z toho, co nám Etienne pověděl je jasné, že jste maličko zmatená." "Já nejsem ten, kdo je zmatený," zaprotestovala


87

Rachel, ačkoli si už nebyla úplně jistá, že tomu tak je. Tenhle sen nabral surrealistický obrat. Netušila, co se děje. Sen? Noční můra? Horečnatá halucinace? Je to celé vina špatných léků? "Aha. Dobře." Marguerite se zeširoka usmála. "Možná když mi povíte poslední věc, na kterou si vzpomínáte, než jste se tu probudila, můžeme se od toho odpíchnout." "Poslední věc," Rachel se zamyslela. Logika byla uklidňující. Marguerite neprohlašovala, že je upírka, ani netrvala na tom, že jí je i ona sama. Třeba se to všechno vyřeší samo od sebe. Přejela si jazykem po horních zubech, ulevilo se jí, když zjistila, že jsou naprosto normální. Musí to být vina léků. Bezděky si pohladila hruď, kde sekera prosekla kůži, ale nezbyla tam ani jizvička. Pravděpodobně je v komatu a špatná šarže morfia jí přivodila podivné sny. Ne nutně špatné sny. Těch pár vášnivých chvilek v ložnici… ty vůbec nebyly špatné. Popravdě, byla na nich špatná jediná věc, že skončily tak najednou – a bez uspokojení. "Poslední věc, na kterou si pamatuji…" zopakovala, ostatní myšlenky odsunula do pozadí. "Byla jsem v práci, poprvé po týdnu, kdy jsem byla nemocná." "Aha… ano." Marguerite povzbudivě přikyvovala. "Tony měl volno a Beth se opozdila." Vzhlédla a dodala: "Trable s autem." Marguerite cosi zamumlala, snad soustrast Beth a jejímu vozidlu. "Fred a Dale, dvojka saniťáků, přivezli křupavou pečínku." "Křupavou pečínku?" Rachel pohlédla na muže sedícího naproti ní. On,


88

stejně jako tamten muž prve, vypadal jako černovlasá verze Etienna, ale trochu hřmotnější a nabručenější. A měl blok a vypadal, že si dělá poznámky. Zvědavě koukala na notes na jeho kolenou a přeložila do řeči nepatologů: "Ohořelá, spálená oběť." "Vy jim říkáte křupavá pečínka?" Bastien, ten první, hnědovlasá varianta Etienna, se tím zdál být téměř zděšen. Rachel si v duchu povzdechla. Těžko vysvětlit lidem, kteří nejsou z branže, co na první ohled vypadá jako čirá bezcitnost. Přesto se o to pokusila. "Smrt je většinou po čertech smutná. Proto občas používáme takové termíny, abychom si… well, od tragedie udrželi odstup. A každičký případ, který se mi dostane na stůl, je tragedie, ať už jde o oběť požáru nebo infarkt. Jednoho každého někdo miloval a bude truchlit. My to víme. Zatraceně dobře jsme si toho vědomi, ale musíme to ze své mysli vystrnadit, jinak bychom prostě nedokázali dělat svou práci." Z výrazů tváří okolo ní jí bylo jasné, že až tak docela neporozuměli. Tušila, že to skoro nikdo. Její práce je těžká, manuálně i emocionálně. Ona i její spolupracovníci dělají, co je v jejich silách, aby se k mrtvým chovali s patřičnou úctou, ale některé postupy prostě převzali, zdědili… "Takže tihle Fred a Dale přivezli ohořelou oběť," navázala ta mladá blondýna. "Ano." Rachel zvědavě přejela pohledem od ní k ženě, která jí vybrala oblečení. Ty dvě by mohly být dvojčata, až na barvu vlasů. Pak její zrak putoval zase k Etiennovi a naplnil ji čirý zmatek. "Ano, oběť exploze auta. Fred a Dale odešli a já začala ohledávat ohořelého a všimla jsem si, že spálená kůže se loupe, jako by to vůbec spálená kůže nebyla, ale spíš něco, co na něho


89

fouklo při výbuchu. Pak jsem měla dojem, že se jeho hruď pohybuje. Tak jsem zkusila nahmatat pulz, ale při tom…" Zaváhala. V tomhle měla chaos. Ne, že by si nemohla vzpomenout – nikdy nezapomene, jak se jí ostří sekery zakouslo do těla – ale protože tam teď žádné zranění nemá a nic nedává smysl. "Ale při tom…" napověděl jí ten s propiskou a blokem. "Dveře márnice se rozletěly." Donutila se pokračovat. "Stál v nich nějaký muž, oblečený v khaki a trenčkotu. Rozhalil ho jako nějaký úchyl v noci v parku a na jednom rameni mu visela puška a na druhém sekera. Zařval na mne." Její pohled, trošku nejistý, střelil po Etiennovi, pak uhnula očima. "Řval, abych šla od něj, že ta spálená oběť je upír. Pak vtrhl dovnitř, cestou zvedal sekeru. Došlo mi, že tomu ohořelému míní setnout hlavu, ale to jsem nemohla dopustit. Nebyla jsem si jistá, že je ten muž opravdu mrtvý. Postavila jsem se mezi ně, doufala, že ho zastavím, ale on už sekl. Nedokázal ránu zadržet a seke…" Hlas se jí vytratil a podvědomě zvedla ruku, aby si promnula klíční kost. Moment vládlo mlčení, pak si Rachel odkašlala a dokončila: "Byl vyděšený tím, co udělal. Pokusil se mi pomoci, ale já byla v šoku a měla strach, potom… myslím, že do márnice někdo vešel. Vylekal se, řekl mi, že pomoc je na cestě, taky říkal, abych zůstala naživu, pak se otočil a utekl." "Bastard," vydechl Etienne. Obrátil se na ostatní. "Já rozhodně hlasuji pro zavolání na policii. Udáme ho, že ji unesl. Ať ho strčí za katr." "Jenže on mne neunesl," ozvala se Rachel. "Na tom nezáleží," odsekl Etienne. "Bude to tvoje


90

slovo proti jeho a někdo ho viděl, že přišel do nemocnice se zbraní. Uvěří tobě." "Jenže on mne neunesl," zopakovala Rachel. "Ne, jenom se tě pokusil zabít," odtušil sarkasticky. Zase se obrátil k ostatním. "Můžeme ji nechat na policii zavolat z budky blízko jeho domu a oznámit, že právě utekla, pak-" "Já to neudělám," skočila mu do řeči Rachel. "Policii povím, že mne nešťastnou náhodou sekl sekerou, když mířil na tebe, že se hned zdálo, že toho lituje, ale neřeknu, že mne unesl. To by byla lež." Svého samozvaného hostitele tím moc nepotěšila. Obořil se na ni: "Rachel, pokusil se tě zabít." "Vlastně ne, nepokusil," odjakživa byla hubatá. "Byla to nehoda." "Okay. Tak se pokusil zabít mne," odsekl. "Well, pokud jsi bezduchá pijavice, jak tvrdíš, kdo mu má mít za zlé, že se tě snaží usmrtit!" Všichni zalapali po dechu. Potom se Marguerite rozchechtala. Etienne na ni jenom zíral. "Máti! Jak se tomu můžeš smát?" "Ona je tak roztomilá, drahoušku," omlouvala se a utírala si slzičky nejcennější, slzičky smíchu, pak se obrátila a pohladila Rachel po ruce. "On není bezduchý, dítě. Žádný z nás. Ani vy." Rachel se tvářila vzpurně. Marguerite se zjevně rozhodla ji nepřesvědčovat, ale zvolila jiný přístup. "Dovolte mi představit moje děti. Etienna už znáte, samozřejmě." Etienne se snaživě zazubil, aby jí dodal odvahu, ale upřímně řečeno, pochyboval, že si toho Rachel všimla.


91

Její zrak k němu sice nervózně přibruslil, ale hned se podívala jinam, jenom kývla a zrudla. "A toto je má dcera Lissianna a její snoubenec Gregory." Marguerite s úsměvem ukázala na šťastný pár, pak počkala, dokud Lissi a Greg nepotřepou Rachel ploutví a nepřivítají se s ní. Pak se zaměřila na starší syny. "Toto jsou mí nejstarší chlapci – Lucern a Bastien. Přestaňte se tak křenit, hoši. Rachel z vás bude celá nesvá." Etienne nelenil a rozhlédl se. Oba probodl pohledem, když zaregistroval, jak po ní pošilhávají. "Umm, promiňte," hlesla Rachel, nespouštěla oči z Marguerite, a měla je řádně zmatené. "Řekla jste, že jsou to vaše děti?" "Ano," usmála se Marguerite. "Ale jste příliš mladá, abyste-" "Děkuji, drahá," přerušila ji se smíchem Marguerite. "Jenže já jsem mnohem starší, než vypadám." Oči Rachel se zúžily. "O kolik starší?" "Nedávno jsem oslavila sedmisté třicáté šesté narozeniny." Rachel zamrkala a odkašlala si. "Sedm set třicet šest?" zopakovala jako v transu. "Ano, drahá," přikývla Marguerite. Rachel přikývla. Všichni přikývli. Pak Rachel zavrtěla hlavou, zavřela oči, a Etienne dobře slyšel slova: "Furt sním. Ale ze snu se zase stává noční můra." K Etiennovu značnému překvapení se jeho matka opět rozesmála a láskyplně ji poplácala po ruce. "Není to sen. Ani noční můra. Dokonce ani košilatý sen," konečně se pustila do vysvětlování. "Toto všechno se


92

skutečně děje. My jsme – ačkoli se nám ono pojmenování nikterak nezamlouvá – upíři, a mně opravdu je sedm set třicet šest let." "Chápu." Rachel zase přikývla, pak zavřela oči a zatřepala hlavou. Jenže je hned zase otevřela a vyvřískla bolestí, protože Marguerite po ní bez varování sáhla a štípla ji. "Nesníte," ujistila ji. "Štípnutí by vás probudilo. Tohle se skutečně děje. Jsme upíři. No a vy nyní také." "Vy to říkáte, jako by šlo o něco dobrého," remcala Rachel a třela si ruku. "Celá tahle famílie je pěkně praštěná." "Snad by vám Bastien měl vysvětlit vědecký základ našeho upírství," ozval se zničehonic Greg. Díval se na ni chápavýma očima, které Etiennovi připomněly, že i on sám se musel s tímto problémem vypořádat, a to teprve nedávno. "Ano." Bastien vstal a přisedl si k Rachel na sofa. Etienne sledoval, jak se Marguerite zvedla a odešla k baru, přesněji řečeno k ledničce, která v něm byla zabudovaná. Předpokládal, že si máma zavdá z jeho privátních zásob krve. Pochyboval, že se někdo z nich stavil doma, aby se nakrmil, než přijeli sem. Tohle bralo nervy každému. Pudge o nich ví a je jimi doslova posedlý, což ohrožovalo všechny. "Chápejte," začal Bastien, vzal Rachel za ruku a usmál se na ni způsobem, který se Etiennovi pranic nezamlouval. "Upír je termín, který jsme si nevybrali. Dali nám ho a my ho posléze akceptovali. Má něco do sebe, když jednáme se smrtelníky – ehm… tím myslím ne-upíry. Ale není správný." "Není?" špitla opatrně Rachel. "Ne. Přinejmenším ne ve smyslu, co je o upírech


93

obecně známo. Nejsme stiženi žádnou kletbou," zdůraznil Bastien, "ani nás nezatratil Bůh. Právě proto na nás náboženské symboly nemají žádný negativní vliv." "Chápu," zvolna přikývla Rachel. "Nejsme posedlí žádným démonem, který by nám zohavoval tvář a krmil se nebo měl potěšení z mučení lidí." "Uh-huh." "Existuje vědecké vysvětlení podstaty našeho stavu a samozřejmě i podstata sama." Tím si konečně získal její pozornost. Poslouchala ho, jak s úlevou zaregistroval Etienne. "Musíte si uvědomit, že naši prapředci jsou velmi staří," pustil se do odborného výkladu Bastien. "Jsou starší, než říše Římská, byli tu už před narozením Krista. Vlastně ještě před psanou historií." "Aha?" Rachel zase vypadala, že neví, co si o tom myslet. "Ano. Naším prapůvodním domovem je místo, které lidé nazývají Atlantida." "Aha." Etienne z tónu Rachel poznal, že ji Bastien zase ztratil. Zase měla na tváři ten skeptický výraz. "Naši vědci tam tehdy byli nesmírně vyspělí. Vyvinuli… řekněme, snad nejlépe je lze přirovnat k nanobotům." "Nanobotům?" Uvolnila se, znovu měla pevnou půdu pod nohama, vědu. "Ano. A zkombinovali je s nějakými kouzly bioinženýrů, aby stvořili nanoboty, kteří se chovají jako jacísi benigní parazité." "Parazité?" Tím slovem to Bastien vyhrál, teď ji definitivně zaujal, a Etienne cítil, jak se v něm rodí a zvolna roste naděje, že by snad, možná, mohla nakonec


94

akceptovat, co se stalo. "Ano. Živí se krví, kterou produkujeme." "Takže se jejich vědecký experiment vymkl kontrole a šel svou cestou," shrnula to a zjevně se jí trochu ulevilo, když Bastien přikývl. "Ale jak se ti nanoboti do vašich lidí dostali?" "Byli do nich záměrně vpraveni," přiznal bez vytáček. "Víte, byli vyvinuti, aby pobývali v krevním řečišti a pomáhali napravit škody způsobené nějakým zraněním – trošku jako mikroskopičtí chirurgové, kteří by operovali zevnitř, tak říkajíc. Jenže jakmile byli tito nanoboti vpraveni do krevního řečiště našich předků, zjistilo se, že nenapravují jen nově vzniklé škody, opravovali či spíše regenerovali tkáň kompletně a bojovali s chorobami." "Rozumím. Takže opravují a regenerují vaše tělo, čímž vás udržují mladé a zdravé, a na oplátku se živí vaší krví?" odříkávala, jako by se snažila vstřebat nějakou obtížnou látku. "Přesně." Bastien se spokojeně usmál. Na Rachel bylo vidět, že si nové informace promýšlí, pak řekla: "Dovedu si představit, že neustálé opravy a regenerace tkání vyžadují pořádné množství krve." "Ano," přiznal. "Víc, než je normální lidské tělo schopné vyprodukovat." "Proto ta potřeba vysávat krky," odtušila Rachel. Etienne si odkašlal a všichni ostatní se lekli. "Hele, na mě nekoukejte," ohradil se podrážděně, protože se každý teď obracel na něho. "Já nic takového neříkal." "My už krky nevysáváme," chopila se slova Lissianna a s konejšivým úsměvem na rtech popošla, aby se posadila vedle Rachel. "Je pravda, že v minulosti to byla


95

holá nutnost, a občas také zdravotní důvody nebo… ehm… fobie" – koukla na Grega a páreček se na sebe spiklenecky zaculil – "nutily jednoho či dva našince vracet se ke starým manýrům. Ačkoli je pravdou, že za kousání do lidí se na nás seshora mračí, odkdy vznikly krevních banky." "Krevní banky." Už tak obrovské oči Rachel byly rázem ještě větší. "Ježíši, ty jsou jako upíří lahůdkářství nebo možná McDonald." "Spíš lahůdkářství, než McDonald. Všechno tam mají studené." Lissianna se znechuceně ušklíbla. Jí samotné až donedávna nezbylo nic jiného, než vysávat krky. Trpěla totiž nepříjemnou formou hematofobie. Pro upíra snad nemůže být nic horšího, než mít tu smůlu a omdlévat při pohledu na krev – Lissianna ji měla od dětství. Naštěstí je teď už vyléčená, jenže Etiennovi bylo jasné, že si na studenou balenou krev teprve zvyká. Rachel mlčela, na tváři nepokrytě zhnusený výraz. "A nyní jsem stejná jako vy?" Lissianna ji vzala za ruku, takže ji teď drželi za ruku oba, Bastien i ona, a mohli Rachel dodávat jistotu. "Ano," přisvědčila vážně. "Etienne tě proměnil, aby ti zachránil život. Nyní jsi upírka." Rachel klesla ramena. "Jenže já nemám ráda krvavý ani puding ani steak. Jak uvidím trošku růžové, navalí se mi. Nevěřím, že dokážu-" "Tohle všechno lze zvládnout," ujistila ji Lissianna. "Bude-li to nezbytné, můžeš dál přijímat krev intravenózně, jako dosud." Rachel nevypadala, že by ji to nějak valně potěšilo. "Můj zubař z toho bude na větvi. Jakmile mi udělá rentgen, klepne ho." "Nedělejte si starosti. Od nynějška k zubaři chodit


96

nemusíte," ubezpečil ji Bastien. "Fakt ne?" "Ne," odpověděla místo brášky Lissianna. "Vlastně ani k žádnému jinému doktorovi. Nyní jsi našinec, žádná nemoc si ani neškrtne, zubní kaz jakbysmet, a i kdyby snad ano, krev se o všechno postará." "Už žádná chřipka ani zubař – zakuklený sadista?" optala se Rachel. Lissianna se obrátila na Etienna, s vítězoslavným úsměvem na rtech. "Já věděla, žes jí to nevylíčil pořádně. Vsadím botky, žes jí nepověděl ani o orgasmech." "Řekl jsem jí, že bude žít navěky a nikdy nezestárne. To by mělo znamenat víc, než nechodit k zubaři a k doktorům obecně," ohradil se Etienne patřičně dožraně. "Možná pro někoho, kdo nikdy nemusel trpět na zubařském křesle," roztržitě podotkla Rachel a mnohem živěji se optala: "Orgasmy?" "Well, toť má narážka pro odchod ze scény." Greg sebral svou skleničku a vyrazil ke dveřím. "Když ženské začnou krafat o sexu…" Bastien pohladil Rachel po ruce a nemeškal a klidil se i on. "Věrná pravda, tento part lépe přenechat ženám, dle mého." "Hmm," Lucern sice souhlasně zamručel, ale popravdě řečeno, spíš se zdálo, že by raději zůstal a dělal si poznámky. Neochotně se zvedl a zamířil ke dveřím, cestou se ještě zastavil u Etienna, ve stejnou chvíli jako Bastien. Jako by měli v hlavě touž myšlenku – což pravděpodobně ano – a svorně ho popadli pod paží a nekompromisně táhli ke dveřím. "Pojď s námi, bratříčku. Můžeš nám ukázat žhavé inovace své nové hry," popichoval ho Bastien.


97

Etienne neprotestoval. Bylo by to zbytečné. Ani status quo upíra mu v jednání s panovačnými bratry, jakými jsou Lucern a Bastien, nebyl co platný. "Orgasmy," řekla Marguerite, sotva za muži zapadly dveře. Rachel se podívala na Etiennovu matku. Ta žena – mnohem starší žena, jestli jí doopravdy je sedm set třicet šest let – se usmívala, v oku hříšnou jiskru, a přišla se posadit si na místo, které opustil Bastien. "Nebudete tomu ani věřit." Lissianna se zachechtala matčinu nadšení, pak vysvětlila: "Marguerite to dokáže vyložit lépe, než já. Já se jako upírka narodila a sex smrtelníků jsem nikdy nezažila. Ale máti byla zpočátku člověk a prošla proměnou, stejně jako ty. Podle ní je rozdíl závratný." "To bych řekla." Marguerite si přejela jazykem po předních zubech a vzrušeně sykla. "První rok jsem pokaždé omdlela." "Omdlela?" zalapala po dechu Rachel. "Celý první rok?" "Ach, má drahá!" Marguerite ji poplácala po ruce. "Ten rozdíl se prostě nedá popsat. Je to omračující. Spojíte se s partnerem a prožíváte jeho rozkoš stejně tak, jako svoji, smísí se." "Takže je to dvojnásobná rozkoš?" optala se Rachel. Marguerite zavrtěla hlavou. "Spíš dvacetinásobná. Krev nějak zvyšuje senzitivitu. Čich budete mít desetkrát lepší, než jste mívala, lépe uslyšíte, uvidíte dál a budete mimořádně vnímavá na dotek." "Sex, dvacetkrát lepší?" Rachel se pokusila srovnat si tu představu v hlavě, ale prostě to nedokázala. Možná by pomohlo, kdyby měla víc zkušeností. Posledních pár let


98

společenskému životu moc času nevěnovala. Na vysoké byla zasnoubená, ale když snoubence načapala v posteli se svou spolubydlící, soustředila se raději na práci. "Víc zkušeností by nepomohlo, drahá," pronesla Marguerite soucitným tónem. "Až to zažijete, pochopíte, o čem mluvím." Rachel na ni zírala, rázem znejistěla, pak si odkašlala a optala se: "Četla jste mi myšlenky?" "Obávám se, že ano." Marguerite se kousla do rtu. "Omlouvám se. Je to zlozvyk. Budu se snažit vám v budoucnu do myšlenek nelézt." Rachel pokrčila rameny. Prostě si bude muset dávat pozor, na co myslí. Momentálně ji zajímalo něco jiného. "Můžu teď číst myšlenky také já?" "Zatím ne. Budete se to muset naučit. Budete se muset naučit spoustu věcí." "Jako například?" vyhrkla se zvědavě. Marguerite se zamyslela. Rachel předpokládala, že se snaží vybrat něco, co ji nevyděsí. Nakonec dáma stará věkem, nikoli však zjevem, řekla: "Přijdete na to, že jste mnohem silnější, než jste bývala. Rychlejší a pohotovější, tělesně i duševně. Také lépe uvidíte potmě." "Jako noční dravci," odtušila Rachel. "Ano. Vaše oči budou zářit, když na ně ve tmě dopadne světlo, jako nočním zvířatům." Rachel bezděky zvedla ruku k tváři a přejela pohledem od Marguerite k Lissiann. Obě měly stříbromodré oči, Etienne také. "Mám teď oči jako vy?" Ničeho si nevšimla, když se předtím nahoře dívala do zrcadla. "Spíš stříbrozelené, drahá," odhadla Marguerite. "Původně měly zelenou barvu?" "Ano." Teď na ně začala být zvědavá.


99

Sotva na to pomyslela, ale Lissianna už vstávala a šla pro kabelku, položenou na baru. Blondýnka v ní zalovila, pak se k nim obrátila s pudřenkou v ruce. Cestou zpátky ji otevřela. "Mně je dvě sta dva let," podotkla, podávajíc Rachel zrcátko. Rachel vyloudila rozpačitý úsměv, když se jí dostalo odpovědi na nevyslovenou otázku, a připomněla si, že v této rodině si bude muset setsakra dávat pozor, na co myslí. Pak se koukla do zrcátka, aby prozkoumala svoje oči. "Wow," vydechla. Starost s hlídáním myšlenek byla rychle zapomenuta. Pak se zamračila. "Dá fušku vysvětlit tohle mojí rodině." Vzhlédla právě včas, aby uviděla, jak si matka s dcerou vyměnily pohled. "Co?" Lissianna zavrtěla hlavou, ale její úsměv byl teď trošku strnulý. "Řekněte, že to jsou kontaktní čočky." "Dobrý nápad," kývla Marguerite. Ale její slova byla podezřele srdečná a hned se zvedla na nohy. "Nyní byste si měla odpočinout. Jste unavená." Dost podivné, sotva to vyslovila, Rachel ucítila, že je unavená. Také ji napadlo, že čtení myšlenek možná není jediné, co umí. "Umíte ovládat mysl," obvinila ji. "Je to užitečný trik, který pomáhal za starých časů, kdy se ještě lovilo," řekla Marguerite pokojným tónem. Přinejmenším nelže, pomyslela si Rachel rezignovaně. Pak ji cosi napadlo. "Etienne prve ovládal mou mysl?" Nezdůraznila, že míní onu vášnivou chvilku v ložnici, ale ani nemusela. Koneckonců, Marguerite jí umí číst myšlenky. "Naštěstí vám Etienne není schopen číst myšlenky ani vás ovládat," odvětila Marguerite.


100

"Proč naštěstí?" nechápala Rachel. Sama si to sice myslela taky, ale proč i Marguerite? "Protože dobří životní partneři se navzájem kontrolovat nesmí. Jinak by to nebylo partnerství. Byl by to pán a loutka." Čímž Rachel trochu zmátla, právě se s nimi setkala a není ničí partnerkou, ale na mysli jí vytanula další otázka. "Jak starý je Etienne?" "Tři sta dvanáct." "Tři sta dvanáct," zopakovala Rachel. Úzkost se zase vrátila. Tomu mužskému je tři sta dvanáct let. Pokusila se obskočit starce. Je to stařec, bez legrace. "Netrapte se," ozvala se Marguerite. Tentokrát měla hlas tichý a medový, měkce šeptala. Skoro jako by ta slova nevyslovila, ale vydechla. Nebo si je jen pomyslela. "Uklidněte se. Až si odpočinete, bude lépe." "Ano." Slůvko souhlasu splynulo Rachel ze rtů samo od sebe. Ne, že by jí na tom moc záleželo. Myslela jenom na to, že je utahaná jako kotě a potřebuje si odpočinout. "Pojďte," řekla Marguerite a Rachel bez řečí poslechla. "Brilantní!" Bastien se zakřenil a poplácal po zádech Etienna, který zrovna ukončil program. "Tohle bude ještě větší hit, než jednička." Lucern a Greg přikývli. "Až tak dobré?" Čtveřice mužů se obrátila ke dveřím, překvapená hlasem Lissiann. Greg se při pohledu na ni okamžitě usmál a šel za ní. Objal ji na uvítanou a políbil na čelo. "Takže hotovo? Vylíčili jste Rachel požitky upířího sexu?" "Hmm." Usmála se a pusu mu oplatila, pak se obrátila


101

na bratra. "Učarovalo jí to, Etienne. Uhladili jsme ti cestičku a možná zvětšily tvé šance." "Ha ha." Etienne se odvrátil od počítače a vstal. "Kde je máti?" "Odvedla Rachel nahoru, uloží ji do postele." Etienne se zasmál. "Přikryje ji až po bradu, jako dítě?" "Ona je dítě," konstatoval Lucern a jako první zamířil ven z Etiennova sklepa. "Je jí stěží pětadvacet." "Skoro třicet," opravil ho Etienne. "Pořád dítě," pokrčil rameny Lucern. "Ty máš za dítě každého, Lucerne," rýpla si do něj Lissianna. "Každého ne. Jen každého pod čtyři sta." "Tím chceš říci každého mimo tebe, matku, Bastiena a možná stovku letitějších upírů, co jich na světě je," znechuceně konstatoval Etienne. Ve svých tři sta dvanácti letech ho už unavovalo být považován za dítě. Občas dokonce toužil být člověk a mít normální délku života i rodinu. Ale vždycky ho to přešlo. "No a co podnikneme s tvým přítelem Pokeym?" položil otázku otázek Greg, když se vrátili do obývacího pokoje. "Pudgem," zavrčel Etienne. "Tvá matka tvrdila, že se jmenuje Pokey." "Musí mít nějaký mentální blok, když dojde na jeho jméno." "Přemýšlel jsem o tom," ozval se Bastien. Všichni ztichli a poslouchali. Když se po smrti jejich otce Lucern rozhodl zabývat psaním a dalšími tvůrčími aktivitami, místo aby vedl rodinný podnik, byl to právě Bastien, kdo se chopil kormidla vlajkové lodi Argeneau. Všichni ho pro to respektovali a svou snahou si ode všech vysloužil


102

výjimečné zacházení. "Jak jsme se bavili už prve, vzhledem k tomu, že si personál nemocnice i policie myslí, že Rachel odvedl Pudge, bylo by pro nás výhodné ji přesvědčit, aby v tom smyslu vypovídala. Zavřou ho za únos. Etienne ji jen musí přemluvit, aby to udělala." "Rozumný nápad," odtušil Lucern a zvedl obočí na Etienna. "Myslíš, že to svedeš?" "Můžu se pokusit," pokrčil rameny Etienne. Pak se usmál. "Budu mít na její přemlouvání spoustu času, když je teď tady." "Pokud bude souhlasit, že zůstane," upozornila Lissianna. "Bude." "Není to žádné zaběhlé štěně, Etienne," odsekla suše Marguerite, vcházející do pokoje. "Nemůžeš si ji jenom tak nechat, protože ti padla do oka." "Ne, není zaběhlé štěně, spíš divoká kočka," drobet se zasnil Etienne, ale hned pokračoval. "Jenže teď je jednou z nás." "No a?" zamračila se na něho Lissianna. "Jenom proto, že je teď jedna z nás ji ještě nemůžeš držet uvázanou. S největší pravděpodobností se bude chtít vrátit do svého života." "Ale bude se muset krmit," zaprotestoval. "Ano, bude," přitakal Bastien. "A naše krevní banky jí budou k službám, pokud to bude potřebovat." Etiennovi skoro uletěla hlava, jak prudce se na bratra obrátil. "Pokud to bude potřebovat? Samozřejmě, že bude." "Ne nezbytně," ozval se Greg. "Pracuje v nemocnici. Pravděpodobně se o sebe postará sama." Etienne neřekl nic, ale cítil, jak se jeho ústa rozmrzele stahují. Představa, že ji ztratí, se mu ani za mák


103

nezamlouvala, a krátce zabojoval s důvody, které ho k tomu vedly. Byl absolutně zmaten svou vášní k ženě, kterou stěží znal, a nic tak silného by k ní určitě cítit neměl – ale cítil. Rád by si myslel, že to nemá co dělat s nadšenou odezvou jeho těla na její líbání, ani s požitkem, který si užíval, když si na něho vylezla. Jeho zrak zabloudil ke dveřím a schodům, na které ze svého místa viděl, zatímco si jeho rodina dál povídala. Rachel momentálně spí v jeho posteli. Máti se o ni postarala. Je to pro ni tak nejlepší. Její tělo poslední dobou utrpělo pěknou řádku traumat – smrtelné zranění, proměna, hojení. A mentálně také prošla očistcem. Není snadné akceptovat, že se celý váš život najednou změnil. Etienne se zamračil. Jeho vlastní život nabral náhlý obrat spolu s jejím, a sám se cítil trochu traumatizovaný. Najednou čelil starostem a nutnosti pečovat o jinou bytost. Nejblíže to mělo k ochranitelským pocitům, které coby starší bratr míval, když byla Lissianna ještě dítě, jenže ty rozhodně nebyly tak silné. Cítil jakési spříznění, s tou ženou spící v jeho posteli, které nedokázal popsat ani pochopit. Možná je tomu tak proto, že ji proměnil, a to vytvořilo pouto, před kterým ho nikdo nevaroval. Ať tak či onak, cítil, že nyní je jeho život propleten s jejím, na mnoha úrovních. Na druhou stranu, třeba jen potřebuje pestřejší společenský život. Není pro něj dobré, žít tak dlouho v celibátu. "Jak dlouho?" "Dvě nebo tři dekády," odpověděl Etienne dřív, než si stačil uvědomit, co říká. Pak se zakabonil. "Číst lidem myšlenky je neslušné, máti." Jen se na něho sladce usmála. Marguerite měla ke svým dětem jakousi vazbu snad od narození. Vždycky


104

dokázala číst jejich myšlenky a tak – talent, který nebyl obapolný. Každé z jejích dětí umělo číst myšlenky smrtelníků – nebo obvykle umělo – opravil se Etienne, protože si vzpomněl, že mysl Rachel je mu, zdá se, uzamčena. Sourozenci si uměli číst myšlenky navzájem, pokud si je nehlídali, což obvykle dělali. Ale nikdo z nich nedokázal přečíst Marguerite. "Připozdívá se a já mám ještě něco na práci," oznámila a vstala. "Kromě toho bychom Etienna měli nechat přemýšlet, jak Rachel přesvědčit, aby souhlasila s naším plánem. Můžeme se sejít zítra večer a celou věc prodiskutovat." K Etiennově nesmírné úlevě s ní všichni byli zajedno. Pozoroval je odcházet, zavřel a zamknul dveře, pak se vydal do svého pokoje, nedokázal odolat. Jeho host spal s nevinností dítěte. Jak tak ležela v jeho posteli, stočená pod dekou, vůbec ničím nepřipomínala tu rozvernou, ba smyslnou osůbku, která se schovávala vespod. Při té vzpomínce se potutelně usmál. Rachel je prskavka, možná spíš petarda, jak ostatně naznačovaly ohnivé vlasy, a on si její estrádu jaksepatří užil. Už se nemohl dočkat západu slunce, až nadejde další noc.


105

7. KAPITOLA Svítící červená čísla digitálních hodin na nočním stolku hlásala, že je 00:06. Pořád hluboká noc. Tentokrát moc dlouho nespala. Přes nechuť, kterou k nočním šichtám chovala, pracovala na noc tak dlouho, že se to podepsalo na jejím spánkovém režimu, a Rachel bylo hnedle jasné, že už neusne. Normálně by touto dobou byla v práci a v jednom kole… a v duchu by toužila chodit na denní směny. Posadila se, sklouzla nohama na zem a sáhla po šatech ležících v patách postele. Matně si vzpomínala na Marguerite, jak jí slibuje přivézt víc věcí na sebe, a jasně si vybavovala své mumlání na souhlas, ale neměla ponětí, proč souhlasila. Nemínila tady zůstat další den. Půjde domů. Sice netušila, co jí život uchystal, nicméně Bastienovo večerní vědecké vysvětlení ji přesvědčilo, že se jednou provždy změnil. Legrační, i když byla ochotná připustit, že se změnila, žádné změny necítila. Pořád má ráda svou rodinu, a její cíle a ambice jsou stejné. Vlastně si ani nebyla jistá, co říká na to, že je z ní upírka, ale rozhodně čekala potíže. Jedna věc je fantazírovat o nestárnutí a žití navěky – ačkoli podle toho, co povídali, nemusí navěky nezbytně znamenat na furt – ale zažít to na vlastní kůži, to už je úplně jiná písnička. Rachel strávila noc sněním o světě, který kolem ní ubíhá zrychleně. Ve snu ji míjeli lidé bez tváří. Rodili se, vyrůstali a stárnuli, zatímco ona stála nehybně, rod Argeneau za zády, nikdo z nich se neměnil. Lhostejně přihlíželi, jak se všichni okolo nich rozpadají na prach. A


106

stále se rodili další smrtelníci, aby zaujali své místo, a po čase také zemřeli. Zapudila ponurý sen a obavy, které vynesl na světlo, a dooblékla se. Vyšla z pokoje a zjistila, že je to stejné, jako když se zde probudila poprvé, v domě vládlo ticho a klid. Hodně se jí ulevilo, že světlo na chodbě zůstalo rozsvícené, výrazně to usnadnilo cestu po schodech. V přízemí nikdo nebyl – Etiennova rodina zřejmě odešla domů. Instinktivně se vydala do kuchyně, nijak ji nepřekvapilo, když uviděla, že zpod dveří do sklepa vychází světlo. Rachel otevřela dveře a zamířila dolů, pevně rozhodnutá najít svého bytného. Odchází. Hned teď. Ačkoliv… její kroky se zpomalily, když došla k patě schodů, a zasáhly ji vzpomínky na předchozí setkání s tím mužem. Jak se tehdy chovala… červíci stydlivosti se v ní začali svíjet jedna radost. Copak se mu může podívat do očí? Krátce uvažovala o tom, že by jednoduše vzala roha, ale nemůže se zachovat tak hulvátsky. Koneckonců, ten muž jí zachránil život. Sice si nebyla moc jistá, že se jí způsob, jakým jí život zachránil, zamlouvá, ale zachránil a basta fidli. Dluží mu minimálně poděkování a oznámení, že odchází. Sama sebe přesvědčila, že odtud nemůže s čistým svědomím jen tak utéct, a přinutila se jít dál. Dveře byly odemknuté a bez odporu se otevřely, když do nich strčila. Rachel si všimla, že jsou celé z masivního kovu a přinejmenším šest palců tlusté. Připomínaly jí bankovní trezor. High-tech zabezpečení, napadlo ji, pak zaregistrovala Etienna, sedícího za stolem. Přejel na kolečkové židli od jednoho monitoru ke druhému, cosi poupravil, a zas jel nazpátek. Dnes v noci v rakvi nespal. Její zrak podvědomě migroval k té dlouhé bedně,


107

zamračila se na ni, uvažovala, jestli v ní bude muset spát i ona. Ta představa ji moc nepotěšila. Byla maličko klaustrofobní. "Ejhle, jsi vzhůru." Podívala se na svého hostitele. Otočil se na židli kolem dokola, aby na ni viděl, a teď se zářivě usmíval. Jak to tak vypadá, usmívá se hodně často, poznamenala v duchu. Zjevně je to mužský se šťastnou povahou. Ačkoli, proč by ne? Je zdravý, spíš krásný, než pohledný, věčně mladý a očividně má málo starostí. Došlo jí, že jenom stojí a civí, Rachel se přinutila usmát a popojít kupředu. "Co děláš?" "Pracuju." Obrátil se zpátky k monitorům a chvilku datloval na klávesnici, obraz se proměnil. Rachel nevěřícně vytřeštila oči, protože poznala obrazovku, kterou vyvolal. "Žízeň po krvi?" špitla. A oči měla ještě větší, když se logo dokončilo. Titul byl vyveden červenými písmeny, která odkapávala jako krev. "Žízeň po krvi II!" vykřikla. "Jedničku prostě miluju. Nevěděla jsem, že už existuje dvojka." "Neexistuje. Zatím." "Zatím?" Nespouštěla oči z monitoru, kde zatím titulek odkapal a uvolnil místo logu produkční společnosti. Nelenily a střelily po Etiennovi. "Chceš mi tvrdit, že jsi tvůrce?" Kývnul, jeho rty zvlnil další široký úsměv. "Wow." Podívala se zpátky na monitor. "Už jsem zaslechla, že to navrhl nějaký Toronťan, ale…" Ale byla poněkud šokována, když zjistila, že to má na svědomí upír. Hra pojednávala o upírech – zlých – a osamělé lovkyni, která je likvidovala. "Víceméně jsem už Žízeň po krvi 2 dokončil, až na


108

závěrečnou bitvu," odpověděl. "Právě jsem se chystal ladit vady a nelady. Přidáš se?" Rachel zaváhala, ale dlouho jí to netrvalo. Poděkuje mu a vypaří se později. Příležitost zahrát si ještě nezveřejněný prototyp druhé verze svojí oblíbené hry bylo příliš velké pokušení. "Inu, jestli's navrhl Žízeň po krvi 1, mám za to, že nemůžeš být úplně špatný," neodolala a trošku ho poškádlila. Usádlila se na křesílku, které dovezl přes celou místnost, koukala, jak se on zase usazuje na to své. "Žjóva, ti dík." Znělo to pobaveně. Zase trošku datloval a spustil hru. "Takže díky tomuhle ten Pokey zjistil, že seš upír?" optala se Rachel, jeho štíhlé prsty na klávesnici přímo tančily. Byl fakt rychlý. Klobouk dolů. Jen zírala. Sama psala metodou, kdo hledá, najde. "Ne tak docela," odpověděl. "I když mu to asi trošku pomohlo. Prozradila mne rakev, letitý zvyk vyhýbat se dennímu světlu, a pak taky fakt, že jsem zjevně nikdy nejedl." Rachel na něho nepřítomně zírala, pak se zmateně optala: "Ale jak se to všechno dozvěděl?" Etienne pokrčil rameny, soustředěný na to, co dělal. "Pudge je nadšenec, technikou doslova posedlý. Myslím, že žárlil na můj úspěch. Doslova se na mne nalepil a snažil se, abych ho najal, jenže já raději pracuji sám." Udělal obličej. "Ten mládenec se za mnou honí už víc, než rok. Dokonce mi nabídl, že bude pracovat zadarmo. Když jsem ho přesto odmítl, začal mne sledovat, vloupal se mi do domu, když jsem byl pryč, a tak dále. Myslím, že se snažil najít informace, ale jsem si dost jistý, že co zjistil, nebylo to, co čekal." Řečeno suše a zhola nevýstižně. "Zjevně to stačilo, aby došel k závěru, že


109

mne musí zabít a skoncovat to se mnou tradičním způsobem." Tím myslí Pudgeho pokus uříznout mu hlavu, usoudila Rachel. "Možná nemám zrovna čerstvé informace, ale nemá být tradiční způsob usmrcení upíra kolík do srdce?" "Kolík do srdce nebo setnout hlavu," potvrdil Etienne. "Myslím, že se rozhodl, že kolík vlastně není nezbytný." "Ježíši," zašklebila se Rachel. Co by se stalo, kdyby neskočila mezi Etienna a sekerou se ohánějícího Pudge? V duchu si toho muže představila, jak v jedné ruce drží Etiennovu hlavu a ve druhé sekeru. A byla moc ráda, že tomu zabránila. "Tenhle Pudge je trošku vadný, což." "Ano. Myslím, že potřebuje duševní pomoc," souhlasil Etienne. "Vlastně, vím jistě, že ano." "Jak to víš? Tím chci říci, když odmyslíme fakt, že se tě nesčetněkrát pokusil zabít?" optala se ironickým tónem. "Nedokážu se dostat do jeho mysli, abych mu vymazal paměť nebo kontroloval jeho chování." Když se oči Rachel přimhouřily náhlým podezřením, rychle dodal: "Ne, nedokážu ti číst myšlenky ani ovládat tvoje chování, ale ve tvém případě si jsem jistý, že to nemá nic společného s nepříčetností." Nemohla si pomoci, musela se jeho popichování zasmát. "Takže existují lidé, které prostě přečíst nedokážeš." Když kývnul, podotkla: "Třeba je jako já, jeden z těch lidí." Etienne zavrtěl hlavou. "Řekl jsem to špatně. Můžu se mu dostat do mysli, ale je to strašně bolestivá procedura, pro mne." Podíval se stranou a pokrčil rameny. "Jeho myšlenky jsou zmatené a zkalené. Roztříštěné, to je asi nejvýstižnější popis. Nedokázal jsem jim přijít na kloub,


110

roztřídit je, abych s nimi něco podnikl. Kdežto ve tvém případě je prostě nedokážu číst." "Hmm." Rachel to zvažovala, nebyla si jistá, že mu věří. "Tvá matka s tím zřejmě žádný problém nemá." "Ani mi to nepřipomínej." Znělo to podrážděně. "Proč ona může a ty ne?" optala se Rachel, ačkoli si nebyla jistá, že to vědět chce. Mít možnost věřit, že její předchozí chování měla na svědomí jeho kontrola její mysli, by byl menší trapas. Naneštěstí, sama sebe o tom přesvědčit nedokázala. Etienne neodpověděl. "Jdeme na věc," obrátil její pozornost ke hře na obrazovce. "Úroveň jedna." Rachel fascinovaně sledovala úvodní sekvenci, na rtech jí hrál nedočkavý úsměv. Byla tajný maniak videoher a pracovní doba jí společenský život poněkud znesnadňovala, takže jejich hraním promrhala dlouhé hodiny. Skutečnost, že Etienne je tvůrce její oblíbené hry, ho v jejích očích stavěl téměř na piedestal. Nádherný & brilantní? Připadal jí minutu od minuty lepší a to vypadal zatraceně dobře už na začátku. Dokonce i jako mrtvola. Tož hráli. Z Etienna se vyklubal přísný pedant. Netrpěl žádné švindlování, o cheat code si mohla nechat leda zdát, a dokonce ani nenapovídal, co bude dál. Také trval na tom, že úroveň Easy, pro zelenáče, vynechají. Začali hrát rovnou Expert, pracovali jako tým, ulovili a kolíky zabodli do mnoha upířích mizerů. Rachel se rozhodla neřešit skutečnost, že celá hra je o vymýcení zlotřilých upírů. Jenže si nemohla pomoci, pokaždé sebou cukla, když se jí povedlo rozprášit některého zlosyna. Nakonec si toho Etienne všiml a vysvětlil jí, že to jsou upíři na scestí, ne ti hodní jako jsou oni. Tihle maníci prý rádi jedí postaru a berou při tom život.


111

Trochu se uvolnila a pustila se s vervou do hry – až tak nadšeně, že když se Etienne na chvilenku vytratil, stěží si toho všímala, dokud jí vedle ruky nepostavil hrneček. Najednou si uvědomila, že má žízeň, Rachel poslepu sáhla po hrnku a napila se. A hned doušek zase vyplivla. "Fůůůj!" Slabě kovová chuť studené husté krve jí ulpěla na jazyku. "Pardon." Etienne to neříkal moc provinile. Pochechtával se, když se chopil hrnečku a krabice papírových kapesníků, co ležela na konci stolu. Utřela krev, která se do šálku netrefila. "Na tu chuť se dá zvyknout. Měl jsem tě varovat." Rachel se na něho zaksichtila a otřela si pusu. "Nemyslím, že si na ni v dohledné době zvyknu." "Hmm." Vypadal ustaraně a upil ze svého hrnku. Pak ho odložil a řekl: "No, bude-li to nutné, můžeme tě živit intravenózně." Rachel si zhluboka, poraženecky povzdechla. "To zní… blbě." Pokrčil rameny. "Nepohodlné, ale zvládnutelné. Lissianna to tak dělala ještě donedávna." "Tvá sestra?" Rachel to překvapilo. Lissianna vypadala jako silná žena, ne tak cimfrlich, jak si teď připadala ona sama. Etienne přikývl. "Od dětství trpěla hematofobií. Při pohledu na krev, nebo když ji ochutnala, omdlela. Mohla si vybrat. Krmit se kousnutím nebo kapačkou." "Kousnutím? Tak chuť necítila?" "Ne. Když to děláš správně, zuby krev nasávají. Vůbec se ti nedostane na jazyk." "Tak proč prostě neprokousla pytlík, jako ty dneska?" "Omdlévala i při pohledu na krev," připomenul jí. "A těžko mohla poslepu zatínat zuby do sáčků s krví.


112

Nadělala by pěkný svinčík, kdyby se netrefila. Pak je tu ještě vůně," dodal. "Ve chvíli, kdy se do pytlíku zakousneš, ofoukne tě to. Má zvláštní pach, balená krev. Pro nás ostatní to není problém, jenže pro Lissiann byl." "Chápu," zašeptala Rachel, pak si všimla, že se na ni mračí. "Jak se cítíš?" optal se. Rachel o tom zauvažovala. Hráli Žízeň po krvi II už celé hodiny, a ona si dokonce ani nemohla vzpomenout, kdy jedla naposledy. Měla nepříjemný dojem, že nic nejedla, odkdy ji Pudge napadl. "Mám hlad." Pomalu přikývl. "To jsem si myslel. Jsi bledá. Tento hlad neutiší nic, než krev." Rachel se zašklebila. "Copak vy, lidi, nejíte žádné normální jídlo?" "My." To slovo náležitě zdůraznil, čímž jí připomínal, že je odteď jednou z nich. "My běžné jídlo samozřejmě jíst můžeme, a jíme, dokonce ho jíst musíme, dokud jsme mladí. Děti musí baštit normálně, a při tom současně bumbat krev, aby se jim řádně vyvinuly svaly a kosti. Ty, co to nedělali, obvykle snadno poznáš – bývají zakrnělí a vyzáblí. Ale jakmile dosáhneš jistého věku, není to nutné. Když oslaví plus mínus stovku, většinu znudí ta námaha a občas dokonce i chuť, a jednoduše zůstanou jen na krvi. Akorát občas něco zobnou, aby si uchovali svalovou hmotu. Ačkoli Bastien si je jistý, že to není zapotřebí." Rachel vše zvážila, pak si odkašlala. "Well, což znamená, že mne čeká ještě sedmdesát let, než se mi jídlo omrzí." Etienne vystřihl poněkud pokřivený úsměv. "Nechám ti něco poslat z lahůdek." "Z lahůdek?" Rachel se zamračila a koukla na


113

hodinky na zápěstí – které tam, samozřejmě, neměla. "Kolik je?" "Kousek po desáté dopoledne." "Po desáté?" skoro zaječela. Hráli přes noc a až do rána. Usoudila, že rčení, které praví, že čas vám doslova letí, když se bavíte, je pravdivé. Přesto těžko uvěřit, že tím strávili celou noc. "Co bys ráda?" zeptal se Etienne, který začal mačkat čudlíky telefonu na stole. Rachel se zamyslela, pak požádala o sendvič Reuben, hranolky a kolu. Vážně měla hlad a zdálo se jí, že každou minutou pořád větší, co si to uvědomila. Dál hráli Žízeň po krvi II, při tom čekali na poslíčka s jídlem, ale Rachel se už pořádně nesoustředila. Ulevilo se jí, když konečně zacinkal zvonek u dveří, ohlašující, že mňamka je tady. Etienne se omluvil a šel otevřít. Rachel věděla, že od ní očekává, že zůstane dole, v pracovně, ale to prostě nemohla. Hodila hru do pauzy a šla za ním nahoru. Dostala se do kuchyně právě když přišel z haly, pytlík z lahůdek v ruce. Rachel se dařilo ovládat, zatímco jí hledal talíř a servíroval jídlo, ale pak se na sendvič a hranolky vrhla jako hladová vlčice, což bylo téměř trapné. Nepřestala jíst, dokud nesnědla všechno do posledního drobečku, nevypila poslední kapku limonády. Pak se opřela a zamračila. Břicho měla plné k prasknutí, přesto její mozek pořád hlásal, že má hlad. "Potřebuješ krev," ozval se Etienne, řekl to skoro něžně, očividně mu bylo jasné, že hladoví. "Bastien říkal, že nějakou dobu jí budeš potřebovat spoustu. Tvoje tělo se pořád proměňuje." "Myslela jsem, že už jsem hotová." "Skoro hotová," upřesnil. "Pořád je tu ještě pár věcí,


114

které je nutné dodělat." "Jako co?" optala se zvědavě. Zauvažovala, jestli se zmíní o orgasmech." "Smysly se ti zbystří. Čich se zlepšil už nyní, ale bude stále lepší. Zrak jakbysmet. Uvidíš i potmě." "To už tvrdila tvá matka," připustila Rachel. Ono to neznělo zas až tak zle. Pořád lepší, než boule a hrbolky. "Pojď." Vstal. "Potřebuješ trošku krve do krve." "Nenávidím jehly," postěžovala si Rachel, ale, ač neochotně, zvedla se na nohy. "Tím chci říci, že je opravdu nesnáším. Prakticky na ně mám fobii." "Potřebuješ další krev. Nebude ti líp, dokud do sebe nějakou nevpravíš," kazatelským tónem pronesl Etienne. Vykročil do haly. Rachel na něho za zády sice vyplázla jazyk, ale věděla, že má pravdu – potřebuje další krev. Její tělo po ní doslova prahlo, skoro to bolelo. Začínalo být zřejmé, že její plány na útěk jsou u ledu, dokud se nepřinutí dostat do sebe pytlíky studené krve, ale stačilo pomyslet a otřepala se. "Nemůžu prostě někoho kousnout?" optala se. Bůhvíproč jí tahle myšlenka přišla přitažlivější, než ta studená, v igelitu balená… ačkoli o moc ne. "Samozřejmě někoho, koho nemám ráda." Etienne se ohlédl, pusu jako kapr, ale zarazil se, protože zpozoroval, že mu kouká na krk. "Hey! Stvořil jsem Žízeň po krvi, pamatuješ? Tvou milovanou videohru." "Ano, ale v prvé řadě jsi ten, kdo stvořil mne," připomněla mu. Na první pohled bylo jasné, že Etienne vtip nepochopil, nedošlo mu, že si z něho střílí. Tvář mu zrůznil pocit viny a vypadal jako zosobněná omluva. "Je


115

mi to líto, omlouvám se, ale nemohl jsem tě nechat umřít." Stručně a jasně, není žádná švanda dělat si legraci z někoho, koho mučí pocit viny. Zjevně se celou tou věcí trápil. Rachel pokrčila rameny, prošla kolem něj a začala stoupat nahoru. "Nějak už to přežiju. Tuším, že je to pořád lepší, než být mrtvá, že jo?" Etiennův mohutný povzdech ji přiměl se zastavit a ohlédnout. Nelíbilo se jí, když byl takhle zasmušilý a nešťastný. Vůbec ho nechtěla připravit o náladu, ani v něm vzbudit pocit viny. Přišlo jí, že dělat si z něho legraci, je nejlepší způsob, jak celou situaci urovnat, tak se zářivě usmála a řekla: "Inu… vzhledem k tomu, že nevypadáš, jako bys mi chtěl dovolit tě kousnout, možná bych mohla zajít za svým šéfem a kousnout jeho. Má na svědomí, že celé poslední tři roky chodím na noc." Etienne se zatvářil nejistě. "Je den." Rachel zvedla obočí. "Mám takový dojem, žes tvrdil, že můžeme ven i ve dne?" "Můžeme, ale pak potřebujeme víc krve, aby se opravily škody, co na nás slunce napáchalo. A když už na to padla řeč, kousání je něco, čemu se snažíme za každou ceny vyhnout." "A když už na to padla řeč," s potěšením zneužila jeho repliku, "občas mám dojem, že nemáš smysl pro humor." Obrátila se a zase vykročila vzhůru po schodech. "S tím, že někoho kousnu, jsem si dělala psinu. Jestli mi žaludek tropí alotria při kousání do igelitového pytlíku, určitě to s živými lidmi nebude lepší. Pro krindapána." "Aha, já sice tušil, že si děláš legraci, ale jistý jsem si nebyl." Rachel se rozesmála, neuvěřila mu ani na zlomek


116

sekundy. Jenže na tom nezáleželo, fakt ho tahala za fusekli, aby sama sebe zabavila. Představa kapačky jí naháněla husí kůži. Rodina Rachel odjakživa žasla, jak může pracovat na poli medicíny, když se chová jako dítě, sotva uvidí injekci. Léty se zlepšila. Například, už nekřičí jako malá, když ji dostane. Přesto pro ni byly ty plastové, zřídka ještě i skleněné, věcičky opatřené ostrými kovovými fuj věcičkami nahoře, mučivou poukázkou na stres. Jenže byla příliš hrdá, než aby dala před Etiennem najevo strach, takže strpěla napíchnutí mlčky a jen zavřela oči, doufala, že si o ní bude myslet, že je slabá a ne zbabělá. "To bychom měli…" Otevřela oči a zpytavě se na Etienna zadívala. Kapačku jí zručně zavedl a nyní postával vedle postele, jako by si nebyl jistý, co dál. Všimla si, že nespouští oči z jejích rtů, na moment ji napadlo, že uvažuje o puse na dobrou… poledne? Vzdal to, jen potřásl hlavou a šel pryč, cestou mumlal: "Budu dole u sebe. Vzbuď mne, kdybys něco potřebovala." Rachel se ušklíbla při představě, jak spí v té malé tmavé bedně určené pro mrtvé, ale jenom zabrblala dobrou noc a pozorovala, jak odchází. Sotva byla sama, zavřela oči, aby se nemusela dívat na stojan kapačky. Mysl se jí zatoulala, okamžitě začala vytahovat na světlo scény a obrázky z nedávné minulosti. Vybavila si na každičký detail těch vášnivých chvilek, tady, v této posteli, s Etiennem, na každý pocit, na každý vzrušený nádech, ale když došlo na chvíli, ve které vstoupila na scénu Marguerite, mysl Rachel se vzbouřila a vytvořila vlastní scénář. Místo, aby se nechali vyrušit, dveře zůstaly zavřené a její ruka našla, co hledala. V jejích představách byl Etienne obdarován


117

vskutku štědře, přesně jak tvrdil. A byl tvrdý a hlaďounký jako kámen opracovaný mistrným sochařem. Etienne se v rakvi zavrtěl a povzdechl si, mysl měl plnou představ. Zase byl zpátky ve svém pokoji. Rachel mu ležela na hrudi, okrouhlá ňadra nabízela jeho hladovému zraku, všetečná smyslná tlapka mu vklouzla do kalhot, aby vzala do hřejivé a něžné dlaně erekci. Zavzdychal, zazmítal se v jejím zajetí, jeho tělo nadšeně zareagovalo. Když ho pohladila po celé délce, musel ji zastavit, jinak by sám sebe ztrapnil. Hrdelně zavrčel, vzepjal se a posunul, překulil ji v posteli na záda, pak se na ni převalil, aby získal kontrolu nad situací. Při tom nečekaném pohybu Rachel vyjekla a halenka, kterou měla na sobě, se otevřela, odhalila podstatnější díl bělostných ňader. Etienne nelenil, sklonil hlavu, aby olíznul tu hladkou, slaně-sladkou pleť, jak po tom toužil od počátku. Rachel se kousla do rtu, zanaříkala a vrtěla se, pokoušela si osvobodit ruce, které schválně polapil. Věděl, že se ho chce dotýkat na oplátku, chce ho pohladit, jenže se momentálně nedokázal ovládat natolik, aby jí to mohl dovolit – a chtěl ji vzrušenou a hladovou. Chtěl, aby po něm toužila stejně, jako toužil on po ní. Posunul se, vzal obě její ruce do jedné dlaně, pak sáhl dolů, aby si rozepnul opasek. "Mohla jsem ti s tím pomoct," ušklíbla se na něj Rachel, která se pod ním bezmocně svíjela. Zvládl ji jednou rukou, jenom se usmál a zavrtěl hlavou. Zákeřnosti, tvé jméno zní Etienne. Nakonec uspěl a vyvlékl ten zrádný kus oděvu z poutek, obtočil jí ho kolem uvězněných rukou, konec provlékl sponou a přitáhl.


118

"Co to děláš?" vykřikla Rachel, když připevnil opasek k čelu postele. "Já ne-" Protesty umlčel polibkem. Rachel se na posteli vzepjala, v hlavě měla zmatek nad zmatek. Fantazie se jaksi vymkla kontrole. V tomto snu bylo všechno jaksepatří, dokud Etienne neprohodil role a nepřevrátil ji na záda, ale fantazie nyní nabrala směr, který neočekávala – a ona měla pocit, že je bezmocná, nedokázala to zastavit. Jasně, ani si nebyla jistá, že to zastavit vůbec chce, ale už sám fakt, že se to děje, bral dech. Byla si absolutně jistá, že je v posteli sama, sní, přesto v té tmě na sobě Etienna cítila, čichala kolínskou vonící pižmem, kterou použil, ochutnala ho, když jí jeho jazyk panovačně vklouzl do úst. Celá popletená se rozhodla, že se prostě zapojí do hry. Dovolila puse, aby se mu vstřícně otevřela, a její jazýček se přidal k jeho, propletli se a zatančili si, a zhola zbytečně tahala za pásek obtočený kolem zápěstí, v marné snaze se osvobodit. Chtěla se ho držet a dotýkat. Lapala po dechu, když jeho ústa opustila její, dýchala těžce a vzrušeně, ale zklamaně, že polibek přerušil… dokud ústy nedoputoval po krku dolů, ke kopečkům prsou. Kdožvíproč byla halenka, kterou měla na sobě, rozhalená, nechala je obnažené k jeho potěšení. Naštěstí bylo jeho potěšení i jejím potěšením. Vykřikla a vyklenula se, když pohladil a vzal do úst jedno, pak druhé. Když se vydal níž, rty cestoval dolů po bříšku, Rachel sténala a chvěla se, věděla o jednom každém jeho prstu, kudy bloudí, jak mapují kyčle, nohy a vracejí se po stehně vzhůru. Její nohy byly zjevně na rozpacích, co dělat, a Rachel se bezradně vrtěla pod jeho dráždivými doteky. Nejdříve


119

tiskla stehna k sobě, pak je trošku pootevřela, nakonec už se jen chvěla a svíjela pod bříšky citlivých Etiennových prstů. Rachel nebyla žádná zpěvačka, ale měla podezření, že svedla vysoké C, když našel středobod jí samé. Třásla se, naříkala a převracela hlavu ze strany na stranu, obzvlášť když jeho ústa převzala roli prstů. Pak už toho moc nevymyslela. Jediná ucelená myšlenka, která se jí povedla, byla o tom, že Etienne je zatraceně dobrý – jenže, čemu se divit? Na trénink měl tři sta let. Inu, nepromarnil je. Nad píli holt není. Rachel nikdy nic podobného nezažila. Etienne prve tvrdil, že se její smysly ještě plně nerozvinuly, ale rozhodně zažívala něco úžasného. Rozkoš možná nebyla dvacetinásobná, jak tomu při vyvrcholení prý má časem být, ale aspoň dvoj- možná trojnásobná. Což bylo skoro děsivé. Skoro. Zvonění telefonu Etienna probudilo. Vytřeštil oči, mysl i tělo měl okamžitě ve střehu. Ačkoli tělo si zjevně hrálo na skauta a již dávno bylo připraveno, lze-li soudit dle erekce. Přinutil se žádost tělesné schránky ignorovat, zvedl víko rakve a posadil se. Hned pak přešel místnost a chňapl po telefonu. "Haló?" vyštěkl, vztek zakrýt nedokázal. Ticho. Etienne chvíli naslouchal, podezřívavě zúžil oči, protože se mrtvé ticho stále protahovalo, zlomyslné a rozzlobené. Pak se zkusmo optal: "Pudge?" Cvaknutí, spojení se přerušilo, a to mu bylo odpovědí. Etienne položil sluchátko. Ustaraně se mračil. Ten pošuk nezavolal, odkdy mu řekl, že ho v žádném dohledném termínu nenajme. Pak začaly vražedné pokusy. Přesto si byl jistý, že to byl Pudge. Nevěděl, proč mu zavolal, ale měl nepříjemný pocit, že to není dobré znamení.


120

Podrážděně se otočil ke své rakvi. Představa, že si do ní zase vleze, nebyla nic moc. Sen ho nabudil. Teď byl příliš vzhůru, než aby zase usnul – přinejmenším ne potmě, ve stísněné rakvi. Najednou mu nepřipadala útulná, už to nebylo pohodlné místečko, kde mohl přemýšlet, meditovat a plánovat. Byla jenom studená a temná. A je v ní smutno. Zavzdychal. Etienne vyšel z pracovny a zamířil nahoru. Zkontroluje Rachel a vymění sáček s krví, pak možná bude zase chvilku pracovat. Hned tak neusne, napadlo ho. Jeho host spala jako dřevíčko, když k ní došel. A taky se mračila. Což byl výraz, který na její tváři už párkrát viděl, když byla vzhůru, ale ve spánku ho nečekal. Co to znamená? Popošel k boku postele, ne k lednici. Mračení bylo známkou nespokojenosti, asi, na posteli změť pokrývek a prostěradel, napůl odkopaná, napůl omotaná kolem ní. Rachel byla zjevně stejně neklidná, jako on. Pak si všiml, že má ruce položené nad hlavou – ve skoro stejné pozici, jak jí je přivázal ve snu. V tom snu, který mu připadal tak živý. Najednou mu to došlo. Ne, že by hned nepřišly pochyby, a tak se rozhodl nejprve si svou hypotézu ověřit. Zavřel oči, sáhl ven, v duchu… a okamžitě své myšlenky stáhnul, protože místo holé zdi, na kterou obvykle narazil, zahlédl myšlenky Rachel. Což znamenalo, že její mysl, jemu uzavřená, pokud byla vzhůru, je mu otevřená dokořán, když spí. A to také znamenalo, že sen či fantazii, kterou si tak užil, pravděpodobně sdíleli. Buďto se naboural Rachel do snu nebo se ona nabourala do snu jemu. Vážně nezáleží, kdo s tím začal, usoudil Etienne. Nejdůležitější je, že – všemu navzdory – Rachel připadá


121

přitažlivý. Slastné kňourání a reakci na něho a jeho počínání – přinejmenším ve snu – si nešlo splést s odporem nebo znechucením. Dobře. Ona jeho totiž přitahovala jako ocelové lano… Dávalo mu to naději. Třeba nebude muset strávit věčnost bez životní partnerky. Třeba to bude klapat. Nějaký čas ovšem potrvá se o tom ujistit, a aby ten čas získal, bude zapotřebí Rachel přesvědčit, že by u něj měla zůstat. Předpokládal, že s ní může normálně chodit. Vzít ji ven, na přehršel vínka a něco dobrého na zub, svést ji. Nicméně zde jsou jisté komplikace. Zaprvé Pudge. Pak se také bude muset naučit žít svůj život jinak. Kontrolovat nová nutkání těla je nejdůležitější věc, kterou musí zvládnout. Přešel k lednici, vytáhl čerstvou krev, pak vyměnil skoro prázdný sáček na stojanu kapačky. Jakmile úkol splnil, zadíval se na Rachel. Zase. Přistihl se, že vztahuje ruku, aby jí z bledinké tváře odhrnul kadeř rudých vlásků a usmál se, když si ve spánku vzdychla a přitulila si mu tvář do dlaně. Však on už najde způsob, jak ji přimět, aby s ním zůstala. Chtěl ji chránit, ačkoli se nezdálo, že je zrovna typ ženy, která má ráda rozmazlování. Načechral jí peřinku, přikryl ji až po bradu a po špičkách se vytratil z pokoje. V prvé řadě si musí utřídit myšlenky a vymyslet nějaký štěpný důvod, který by ji donutil taky zůstat, aspoň pár týdnů. A také musí zapracovat na přesvědčování, aby přistoupila na nápad jeho drahých nejbližších, a byla ochotná prohlásit, že ji Pudge unesl. Pudge je stále hrozbou a Rachel se toho pořád má moc co učit.


122

8. KAPITOLA Byla už tma jako v pytli, když se Rachel vzbudila. Na to sice byla zvyklá, ale jen když už podzim přecházel do zimy nebo se vlády naplno ujala královna zima. Tehdy tma přicházela brzy. Jestli něco na nočních šichtách v zimě odjakživa nenáviděla, tak to byla skutečnost, že přicházela domů v sedm ráno a musela prospat těch pár hodin, kdy bylo světlo. Zvláštní, tentokrát jí spát tak dlouho nevadilo. Vzbudila se odpočatá a celá žhavá zahájit svůj den – nebo večer, v tomto případě. Neměla moc na vybranou, co se týče garderoby, takže si zase natáhla obtažené džíny a triko, které jí vybrala Marguerite, pak zaútočila na šatník Etienna, sebrala mu košili s dlouhým rukávem. Oblékla si ji a volné konce si svázala v pase, pak strávila trochu času v koupelně, zubáním a česáním a tak podobně. Zauvažovala nad kapkou pudru či máznutím rtěnky, které jí – Marguerite myslela na všechno – donesli, ale popravdě řečeno, nepotřebovala to. Pleť se jí zrovinka leskla zdravím a rty měla červenější, než obvykle. Bylo zjevné, že být upírka má i další výhody – ušetří majlant za kosmetiku. Culila se jako melíšek, vypadla z ložnice a poskakovala po schodech dolů, jako by jí bylo pět. Zašla do kuchyně, Etienna tam nenašla, tak pokračovala dolů do sklepa. V pracovně vládlo přítmí, světlo se linulo jen ze screen-saverů na monitorech. Viděla, že je místnost prázdná, ačkoli… do zavřené rakve vidět nebylo. Etienne si zřejmě stále dával dvacet. Zrak Rachel sklouznul ke stolu a telefonu na něm. Jedinému, který v domě zahlédla, a chtěla brnknout své rodině, jen aby jim dala vědět, že je v pohodě.


123

Nepozdávala se jí představa, že o ni mají strach. Udělala krok k aparátu, pak hodila brzdu. Volání probudí Etienna a jestli ano… Well, nebyla si jistá jeho rekcí. Stejně by se měl brzy probrat. Může se ho optat, pak teprve použít telefon. V tichosti vycouvala z místnosti a vrátila se nahoru. Uvažovala, co dál, rozhodla se pátrat. Bezcílně v přízemí bloudila z pokoje do pokoje, uměla ocenit vybraný moderní styl, ale nezastavila se, dokud nedorazila do knihovny. Odjakživa byla knihomol. Zůstala, aby si prohlédla knihy na policích, jedna ji zaujala. Uhnízdila se na poctivě tapecírovaném křesle, s nohama pod sebou, a pustila se do čtení. Tak ji našel Etienne. "Myslela jsem, že ještě spíš," řekla Rachel, při tom knihu zaklapla a vstala, aby ji vrátila na polici. "Ne. Zajel jsem ti pro oblečení. Napadlo mne, že by ses ráda převlékla." "Aha. To bylo od tebe laskavé." Zadívala se na jakési rozpaky na jeho tváři, pak na tašku, kterou nesl, pak zase zpátky. "Jak přesně jste se, ty a tvá matka, dostali do mého bytu? Dokážou upíři odemykat zámky pouhou myšlenkou nebo tak něco?" Etienne se zakřenil. "Ne. Jsme odkázáni na klíče, jako pouzí smrtelníci. Byly ve tvé kabelce." "Helemese," zamumlala. "Mám tu kabelku. Což je dobré vědět." Bude ji potřebovat, až se rozhodne prásknout do bot. "Dal jsem ji do tvého pokoje, ještě než jsem odpoledne odešel." "Myslíš do tvého pokoje," opravila ho, pak zvídavě naklonila hlavu. "Tohle mi cosi připomnělo, budu muset spát v rakvi, až bude proměna hotová?"


124

"Kdepak," zavrtěl hlavou. "Vlastně už je nepotřebujeme. Domy bývaly za starých časů děravé jako ementál, táhlo tam a bylo těžké vyhnout se světlu. Pak se tam také poflakovali sluhové a ostatní, na které bylo potřeba dát si pozor. V dnešní době se o to postarají kvalitní zatemňovací žaluzie, závěsy a zámek, a alarm." "Skvělá zpráva." Rachel popošla k němu a vzala si tašku, kterou jí sbalil. "Myslím, že si půjdu převléknout minimálně top. Aspoň ti budu moct vrátit oblečení." "Prima." Vyčkával, dokud nevyšla do haly, pak hlesl: "Rachel?" Obrátila se. "Ano?" "Vrať se, prosím, až budeš hotová. Musíme si promluvit." Rachel chvilku mlčela, pak kývla a šla nahoru. Vážný výraz na jeho tváři ji znervózněl. O čem chce mluvit? Měla nepříjemný pocit, že o něčem, co se jí líbit nebude. Snad má celá tahle věc i další stinné stránky, na které ještě nepřišla řeč. Došla k názoru, že to asi sama neuhodne – a i kdyby ano, dokud si nepromluví, nebude vědět, jestli hádala správně – vyběhla schody do svého pokoje a položila tašku na postel. Prohrabala se věcmi, které jí přinesl, našla podstatnou část obsahu svého poněkud omezeného šatníku. Kalhoty společenského střihu a blůzy, které k nim pasovaly, převládaly, praktické oblečení do práce. Vzhledem k víceméně neexistujícímu společenskému životu nepotřebovala skoro nic víc. Snad jen župan a huňaté pantofle. Rachel si vybrala jednu halenku a oblékla si ji, ale neobtěžovala se převléknout si i džíny. Nošením se pohodlně roztáhly, zase jí padly. Měla podezření, že vlastně ani moc těsné nebyly, jen jí tak připadaly,


125

protože si za ty roky zvykla na volný střih seriózních kalhot. Po rychlém pohledu do zrcadla v koupelně se zhluboka nadechla, narovnala se, zakroužila rameny a šla dolů. V duchu se pokoušela připravit na cokoli nepříjemného, co jí Etienne míní sdělit, ale protože nevěděla, co to bude, moc dělat nemohla. Etienne chodil po knihovně jako tygr v kleci, snažil se dát dohromady nějaká příhodná slova. Bylo mu jasné, že jakmile Rachel přesvědčí, aby zůstala, získá čas, který potřebuje na vyřízení záležitosti jménem Pudge. I když protestovala, nemyslel si, že bude nějak zvlášť těžké ji přemluvit, aby toho muže obvinila, že ji unesl – bylo to ostatně také v jejím vlastním zájmu. Rozhodl se, že nejlépe bude začít s ní soucítit. Rachel určitě bude mít starosti o práci, a že by ji mohla i ztratit. Bude se strachovat o rodinu a přátele, a jejich strachy a obavy o ni. Třeba tam venku dokonce má nějakého kluka, který se o ni bojí. To pomyšlení Etienna překvapilo. Doteď ho ani nenapadlo, že by mohl mít rivala. Že by musel o její city soupeřit. Velkou radost mu to neudělalo, když si to nyní uvědomil, ale v každém případě je to něco, co se dozvědět prostě musí. Hned jak vysvětlí, že chápe její obavy, zdůrazní, že ač jsou všechny nadmíru hodné pozornosti, nejdůležitější je zdraví a prospěch samotné Rachel – stejně jako jeho lidí. Podotkne, že okamžitý návrat do práce a domů by mohl ohrozit její zdraví. Zaprvé, je tady Pudge. Ten chlápek se dozví, že je teď jedna z nich, pokud se vrátí živá a zdravá, a stane se z ní možný terč. Pak je tu její nezkušenost a nedostatek sebekontroly. Mohou jí vyjet


126

ven zoubky anebo ji přemůže hlad, když bude v práci, proměna vyjde najevo a ohrozí jak ji, tak i jeho rodinu. Nebo ještě hůř, vzhledem k tomu, že zatím nedokáže ovládat ničí mysl, Rachel ani nebude mít šanci napravit škodu, kterou eventuálně napáchá. A pak je tu ještě ta ošemetná záležitost, krev. Nebýt schopná se sama uživit, je základní problém. "Tak jsem tady." Etienne se odvrátil od okna a podíval se na Rachel. Džíny si nechala, ale převlékla se do zelené blůzy, která měla barvu jejích očí. Vypadala úžasně. Brala dech. Všechno, co vymyslel, svižně odpochodovalo do nenávratna a on zůstal tak trošku ztracený, slova mu došla. "Chtěl sis promluvit?" ozvala se Rachel, popošla dál do místnosti a on tam jenom tak stál a koukal na ni. "Ano. Promluvit," souhlasil Etienne, ale na víc se nezmohl. Cítil se jako někdo, kdo právě dostal pantokem mezi oči. Proč? Přece tuhle ženskou nevidí poprvé. Od počátku ví, že je krásná. Možná ten zvláštní půvab pochází z nejistoty, co má na tváři a z toho, jak se jí v očích odráží úzkost. Nebo jak si zoubky jako perličky v obavách kouše spodní ret. Nebo… to může být tím, že namísto trička má na sobě halenku, jejíž horní dva či tři knoflíčky zůstaly rozepnuté. To poodhalilo výstřih, který olizoval ve svém snu – nebo jejich snu. "Nechtěl sis promluvit?" Etienne v duchu zatřepal hlavou. "Ano. Ano, já… podívej, já vím, že jsi asi naštvaná, nemůžeš se spojit se svou rodinou a přáteli a klu- Máš kluka?" skočil sám sobě do řeči. "Ne, momentálně ne," špitla Rachel.


127

"Ach, dobře." Zakřenil se. Zvedla obočí. "Proč je to dobře?" "Proč?" Etienne na moment znejistěl, pak zvolil obligátní: "Well, o starost méně, že jo?" Pomalu kývla, vypadala popleteně. "No jo, ale stejně." Odkašlal si. "Vím, že jsi z toho všeho rozrušená, ale-" "Ale musím se naučit krmit, než odtud budu moct odejít," přerušila ho. "Ty chceš…?" vyhrkl překvapeně. Pak se opravil. "Tím mám na mysli, uvědomuješ si to?" "Samozřejmě, nebylo by dobré, aby mi zuby vyjely v práci, nebo abych kousla někoho z rodiny, spolupracovníka nebo dokonce kněze." "Ne. Ne, to by rozhodně dobré nebylo," přitakával, zubil se úlevou. Je velmi rozumná. "Takže se patrně můžeme pustit do učení mně jíst." "Ano." Přikývnul, ale jenom tam tak stál, hleděl na ni, dokud znovu nezvedla obočí. "Kde to budeme dělat? V kuchyni?" optala se. "Ano, samozřejmě." Etienne se stěží přinutil pohnout vpřed, ale jeho mysl cválala ostošest. Rachel se zdála být rozhodnutá tento problém zvládnout, což bylo sice dobré, ale on by ho raději neřešil příliš rychle. Chtěl si ji aspoň na chvíli udržet, mít ji u sebe doma. Existovaly způsoby, jak zvládnutí požívání krve protáhnout, ale znamenalo by to zavolat Bastienovi. "Proč se neposadíš a na chvilku si neodpočneš?" navrhl, zastavil se na prahu. "Stejně musíme počkat, než nám pošlou čerstvou krev." "Já myslela, že jí máš dost?" namítla překvapeně. "Ne," zalhal Etienne. "Zbytek mých zásob jsme spotřebovali minulou noc. Musel jsem ti několikrát


128

vyměnit sáček." "Aha." Rachel si povzdechla. "Okay. Budu si chvíli číst." Usmál se, nechal ji oddávat se četbě a uháněl z knihovny. "Fuj, Bože!" Rachel vyplivla krev do hrnku a znechuceně ho odstrčila. "Jak můžeš tenhle fujtajbl pít? Je to nechutné! Hnusné! Páchne to jako tchoř! Seš si jistý, že se nezkazila?" Etienne dělal, co mohl, aby se netvářil provinile. Ta krev se nezkazila. Byla to špatná krev. V podstatě odpad – směs krve silných kuřáků cigaret, marihuany a drobet z lidí na Valiu. Výživná byla dost a vlastně jí neublíží, ale ke konzumaci to byl čirý hnus a měl nepříjemné vedlejší účinky jako opilost a zvracení. Nevěděla, co jí to dává, Rachel si tedy pochopitelnou fyzickou reakci samozřejmě spletla s psychickou averzí k představě pití krve. Etienne ji z omylu nevyvedl. Také trval na tom, že musí být schopná ji požívat spíše ze sklenice, než rovnou ze sáčku, rval jí klíny do hlavy, jak musí být připravená na všechny možné eventuality, než bude moci odejít a vrátit se do světa tam venku. Během posledních dvou dní, odkdy jim odpadní krev dodali, se Rachel třikrát denně pokoušela tuhle příšernou směsku konzumovat, jen aby ji zase vyplivla. Po každém pokusu buďto hráli jeho nejnovější hru nebo spolu prostě seděli v knihovně a četli si. Až na nepříjemné pokusy s konzumací krve, to bylo pár pěkných dní. Bohužel, aby u ní nevzbudil podezření, Etienne byl nucen pít ty splašky taky. Nebyl si zcela jist, jak to svedl, aniž se pozvracel. "Well, předpokládám, že pro dnešek to stačilo," úplně


129

ji chápal. "Snažila ses. Možná zítra-" "Zítra to bude stejné jako dnes," předpověděla chmurně Rachel. "Na tohle si nezvyknu nikdy." Etienne pátral v mysli po něčem, čím by ji rozveselil a dodal kuráž – a možná také odvedl její pozornost, aby se mohl vyhnout dopití hrnku, který nalil sám sobě – když vtom zazvonil zvonek. Nebyl nepřekvapen, když na prahu spatřil svou matku. Zato byl překvapen, když první slova, která jí splynula ze rtů, nebyla pozdravem. "Kde je Rachel?" "Zrovna tady." Etienne se kouknul přes rameno na blížící se Rachel. "Něco se stalo?" vyhrkla s úzkostí v hlase i ve tváři. "Ne, kdepak. Jen mne napadlo, že jste už moc dlouho zavřená v domě, třeba byste se odtud ráda na chvíli dostala. Neuškodí vám trochu se povyrazit," zazpívala Marguerite. Očima přejela úbor, který měla Rachel na sobě. "To bude stačit, drahá. Co vy na to?" "Já si nemyslím-" začal Etienne. Rachel popošla vedle něj a skočila mu do řeči. "Na co přesně?" "Lissianna se loučí se svobodou, drahoušku. Pouze naše strana rodiny. Báječná příležitost seznámit se s ostatními mladými ženami, jako jste vy. Dámská jízda…" Etienne se v duchu rozloučil s nadějemi, které vkládal do tohoto večera. S bodnutím v srdci sledoval, jak se rozplývají a bylo mu jasné, že ho čeká klasický večer ve stylu sám jako kůl v plotě. "Co to je?" optala se podezřívavě Rachel. Přítelkyně Lissiann, Mirabeau, jí právě podávala talířek s něčím, co vypadalo jako kousek dortu.


130

"Německý sedmipatrový čokoládový dort, drahá," usmála se na ni Marguerite. "Opravdový dort?" ujišťovala se Rachel. Přijala dobrotu a zamumlala poděkování Mirabeau. "Zajisté." Etiennova máma se zasmála. "Co jste čekala?" "Nevím," přiznala Rachel a ironicky našpulila rty. "Dort, který upekla čarodějnice z Černého lesa, těsto zadělané lidskou krví?" Marguerite a ženy okolo ní zařvaly smíchem. "Není k pomilování?" vznesla řečnickou otázku Etiennova máma, sotva se přestala dusit. Rachel zrudla, protože ve vzduchu bylo cítit všeobecný souhlas. Zatím se na rozlučce se svobodou budoucí nevěsty překvapivě dobře bavila. Marguerite ji vzala do speciálního butiku, aby koupila dárek pro Lissiann, a trvala na tom, že ho zaplatí, když si Rachel uvědomila, že si nevzala kabelku a tak nemá ani vindru. Lépe řečeno, ačkoli Etienne tvrdil, že ji dal do pokoje, ve kterém se zabydlela, ještě ji neviděla. Jenže se po ní vlastně ani pořádně nepodívala. Na nic ji nepotřebovala, odkdy byla proměněna. Rozhodla se kabelku pohledat hned, jak se vrátí do domu, protože se chtěla s Marguerite vyrovnat. Ta žena byla neuvěřitelně milá a Rachel nechtěla její laskavosti zneužívat. "Která žena by mohla žít bez čokolády?" Rachel pohlédla na dívku, co to řekla – Jeanne Louise, svým způsobem byla stejně krásná jako Lissianna a Marguerite, ačkoli jim vůbec nebyla podobná. Tvář měla okrouhlou, rty maličko tenčí, oči exotičtější a vlasy půlnočně černé. Byla sestřenkou Lissiann, tudíž neteří Marguerite, a ačkoli Rachel měla ráda všechny tři, Jeanne Louise byla někdo, o kom si


131

byla jistá, že by mohla být její nejlepší kamarádkou. Pracovala pro Argeneau Industries v laboratoři a sypala z rukávu nesčetné historky o práci, kterou dělala. Nezacházela do podrobností, dokud jí nedošlo, že Rachel nedělá problémy chápat, co říká. Pak, celá natěšená, že našla někoho, kdo zná výzkumné metody a žargon, zašla do hloubky a okouzlila Rachel testy, které provádí. Zdálo se, že Argeneau Industries se zabývá lékařským výzkumem, jako kdokoli jiný. Ty dvě přestaly štěbetat, teprve až když celá sláva začala. Což, ke značnému úžasu Rachel, byla obvyklá rozlučka se svobodou. Bez problémů se dalo zapomenout, že všechny návštěvnice jsou upírky. Rachel chvíli seděla tiše, jen registrovala nejrůznější tváře a osobnosti v místnosti. Hosté – samozřejmě ženy – byly každá jiná: malé, vysoké, krásné, všední. Co se osobnosti týče, bylo zde několik intelektuálek, které mluvily rozvláčně a nad ostatními ohrnovaly nos. Děvčata typu holka-odvedle, vlídné a laskavé. Pár zjevně chytrých dívek, ty nevypadaly, že by se tady cítily nějak zvlášť příjemně a mluvily tiše. A sem tam dokonce i žena-vamp, v obtažených černých šatech, ty si bez přestání Lissiann dobíraly, ohledně nadcházející svatební noci. Prostě pestrá směsice, jako na každé jiné dámské jízdě pořádané pro budoucí nevěstu. Docela zapomněla, že jí Marguerite dokáže číst myšlenky, tak se Rachel trošku lekla, když se k ní najednou naklonila a zašeptala: "Jistěže, drahá. Jsme normální lidé, jako vy." "Až na to, že jste několik století staré a pravděpodobně budete ještě mnohem starší." "Stejně jako vy," připomněla jí Marguerite pobaveně. "Ale stále jsme pouzí lidé. Myslete na nás jako na auta.


132

Máme speciální antikorozní nátěr, déle tedy vydržíme, ale koneckonců jsme jen auta – s týmiž strachy a obavami, jako auta bez ochrany proti korozi. Kromě toho," dodala, "je zde i pár dívek mladších sta let. Jeanne Louise je pouhých devadesát dva." Rachel se obrátila na krásnou laborantku a zavrtěla hlavou. "Nejvíc sexy dvaadevadesátiletá, kterou jsem kdy viděla." Jeanne Louise její komentář zaslechla a zasmála se. "Navíc dort z Černého lesa, zadělávaný lidskou krví, nezní nijak lákavě," říkala zrovna. Tím se vrátily ke konverzaci, která se přímo nabízela, Rachel si vidličkou ukrojila kousek na talířku. "Ne, to tedy ne. Nevím, jak donutíte žaludek, udržet krev. Etienne tvrdí, že se na tu chuť dá zvyknout, ale já s tím asi budu mít problém. Nebýt bolestí a slabosti, když ji do sebe nedostanu, vzdám to." Strčila si vidličku se soustem dortu do úst a začala žvýkat, pak se zarazila, protože si Jeanne Louise a Marguerite vyměnily pohled. Rachel nevěděla, jestli za to mohou její zlepšující se instinkty nebo ne, ale byla si jistá, že se spolu v duchu baví. O ní. Tázavě zvedla obočí: "Co?" "Nic, drahá." Marguerite ji pohladila po ruce a usmála se. "Vychutnejte si dort. A tady, vezměte si trochu čaje." Rachel přijala šálek a chvíli jedla a pila mlčky, jen poslouchala, o čem je řeč okolo. Pak se optala Marguerite: "Jak dlouho mi potrvá zvyknout si na polykání krve?" Tentokrát se rozhodně nemohla mýlit, dobře pochopila pohled, který si Jeanne Louise s Marguerite vyměnily. Povídaly si o ní, mlčky. Pak se Etiennova máma usmála a řekla: "Já si zvykla relativně brzy,


133

drahoušku. Okamžitě, popravdě řečeno. Ale tehdy to bylo jiné. Neexistovaly krevní banky. Museli jsme pít přímo z pramene, jak se u nás říká." Rachel se ni nepokusil skrýt hrůzu. "Z pramene?" "Inu…" Marguerite se zasmála a pokrčila rameny. "Vy říkáte mrtvolám křupavá pečínka a tak si pomáháte abstrahovat od nepříjemného faktu, že jsou mrtví. My, víceméně ze stejného důvodu, používáme fráze, abychom emocionálně abstrahovali od faktu, že jsme nuceni se živit z ostatních, docela sympatických lidí." "Aha." Rachel přikývla. Jedla v tichosti, mysl jí zahltila myšlenka, že lidé, rodina a přátelé, pro ni nyní jsou hlavním zdrojem potravy. To bylo fuj. Rozhodně jedno z negativ tohoto stavu. Skoro se jí ulevilo, že kousání už není povolené. Kousat do lidí může být snazší a je zapotřebí méně nádobí, ale balení jí přinejmenším umožní předstírat, že nejí lidi. Tušila, že je to podobný rozdíl jako jít k řezníkovi a vlastnoručně porazit krávu. Sotva všechny dojedly, Lissianna začala rozbalovat dárky. Dostala několik vážně rozkošných věcí a krémové negližé, které pro ni vybrala Rachel, se jí zřejmě vážně líbilo. Došlo na servírování nápojů – na tento nápoj Rachel čekala celou dobu. Roznášeli vinné sklenky na dlouhé nožce, plné krve. Rachel si jednu vzala, ale jen ji držela, nechtěla zvracet nebo se nějak jinak ztrapnit před lidmi, kterými byla obklopena. Všechno to byly milé ženy a příliš vlídné, než aby nějak komentovaly, že se jí zoubky vysouvají a zase zasouvají pokaždé, když ovoní krev. Kovová vůně se jí osobně pranic nezamlouvala, ale jejím špičákům se zjevně líbila. Bylo jí jasné, že musí na tomto problému zapracovat. Etienne sice trval na tom, že


134

není tak důležitý, jako se konečně naučit konzumovat krev, ale Rachel to dneska bylo trapné a rozhodla se s ním o tom dát řeč, hned jak se v noci vrátí domů. To pomyšlení ji překvapilo, zarazila se. Domů? Měla na mysli Etiennův domov, ona tam přece doma není. Začínala se u něj cítit příliš pohodlně. Možná dokonce přespříliš pohodlně, s ním. Ten muž jí zachránil život na oplátku za to, že ona zachránila život jemu, a aspoň co ona ví, to byl jediný vztah, který měli. Nedal jí najevo nic víc, než přátelství a laskavost. Well, tu první noc dal… ale to se přece ona vrhla na něho. A, k jejímu velkému zklamání, od té doby o ni ani jednou zájem neprojevil. Aspoň, když byla vzhůru. Ve snech za ní ten muž přicházel každičkou noc a mučil ji. Líbal jako bůh smyslných polibků a hladil ji, a opouštěl vzrušenou a neuspokojenou, protože pokaždé skončili dřív, než Rachel došla uspokojení. Jak to tak vypadá, nemá na hanbaté sny štěstí. Věděla, že Sylvia se frustrovaná a roztoužená neprobouzela, takže určitě něco dělá špatně. Z nějakého důvodu se jí mysl vždycky splaší dřív, než dosáhne vrcholu. "Bylo mi potěšením se s tebou seznámit, Rachel. Doufám, že se uvidíme na svatbě. Přijdeš?" optala se Jeanne Louise. Rachel se vytrhla ze zadumání a překvapeně se rozhlédla okolo sebe. Všechny se sbíraly a chystaly k odchodu. Rozlučka se zdála být u konce. "Samozřejmě je vítaná," ozvala se Lissianna, která k nim zrovna přistoupila. "A já doufám, že přijde." "To záleží na tom, jestli dáme do pořádku onu nepříjemnou záležitost," podotkla Marguerite. Vypadala zamyšleně, pak dodala: "Ačkoliv, jestli jí malinko pozměníme vzhled, a budeme jí říkat R.J. namísto


135

Rachel, neměly by být s Gregovou rodinou problémy. Podle fotografie uveřejněné ve zprávách ji nepoznají." Přikývla. "Ano, zvládneme to." "Bezva," odtušila Lissianna a objala Rachel. "Ráda bych tě tam měla. Myslím, že budeme velké kamarádky. Úplně jako sestry." Rachel se usmála, ale neušla jí výměna pohledů mezi Marguerite a Lissiann. Vážně musí Etienna dotlačit, aby ji naučil číst myšlenky. Byla si skoro jistá, že konverzace vedená mlčky je mnohem důležitější, než ta verbální. "Doprčic!" Rachel třískla hrnkem krve a rozzuřeně na něho zírala. Prostě tu věc spolknout nedokáže. Svedla se donutit pozřít pár doušků, ale chuť byla tak hnusná a pach tak odporný, že se její mysl i žaludek vzbouřily. "Vedeš si lépe," chlácholil ji Etienne. "Brzy to dokážeš bez problémů." Rachel se na něho jen vztekle podívala, vstala a přešla ke kuchyňskému oknu, zahleděla se ven, na noční nebe poseté hvězdami. Nebyla venku z domu celé dva dny, od rozlučky, a měla pocit, že to jsou celé týdny. Začínala být nervózní jak stará panna, neměla stání. Ve dne v noci zamčená v baráku, nemít na práci nic než čtení a marné pokusy konzumovat krev. Bylo jí z toho zle. Potřebovala na čerstvý luft. Taky by nepohrdla trochou cvičení, zatraceně. Erotické sny pokračovaly, ale pořád to nikam nevedlo. Pokaždé, těsně předtím, než dospěla k vyvrcholení, sen náhle skončil. Byla vytočená a celá napjatá jako struna. "Musím odsud," vyštěkla a obrátila se naštvaným pohledem na Etienna, jako by byla předrážděná jeho vinou. "Potřebuji čerstvý vzduch a protáhnout si kostru a… prostě odtud musím vypadnout. Hned."


136

Etienne zůstal moment zticha. Zprvu se tvářil nenadšeně, ale pak kývnul. "Mám nápad. Počkej tady. Hned jsem zpátky." Kabonila se, pozorovala, jak spěchá z místnosti. Moc se obávala, že ji vezme na procházku při měsíčku, něco usedlého a důstojného. Nechtěla být usedlá ani důstojná. Potřebovala žár, pot, námahu, aby zbavila tělo sexuálního napětí, které ji sužovalo. Kdyby jí to někdo povídal, než se proměnila, ani za Boha by neuvěřila, že život s upírem může být taková pekelná nuda.


137

9. KAPITOLA "Tohle je skvělé! Přesně to, co jsem potřebovala." Etienne se usmíval jejím vzrušení, vedl Rachel ke stolku, kam je usadili. Nápad měl očividně přímo geniální. Obvykle do Nočního klubu – soukromého klubu pouze pro upíry, otevřeno od soumraku do úsvitu – nechodil, ale chápal tužby Rachel. Sám byl roztoužený stejně nebo hůř. Po několika nocích sdílených snů, pokaždé přerušených v nejlepším, telefonem, který se od toho prvního dne ozýval s železnou pravidelností, byl zralý explodovat. Etienne už nyní nepochyboval, že ty každonoční telefonáty má na svědomí Pudge, ale nevěděl, co si počít. Napadlo ho telefon vyvěsit, ale dělalo mu starosti, že by ho nikdo z rodiny nemohl kontaktovat, kdyby k něčemu došlo. Tudíž každou noc nechával telefon zavěšený, šel spát, a pak v duchu zavítal k Rachel, do košilatého snu, jak ráda říkala – nejkošilatějšího snu, co kdy měl – jen aby byl vyrušen v kritickém okamžiku. Jestli její frustrace dospěla stejně daleko jako jeho, pomůže jedině návštěva Nočního klubu. Přinejmenším doufal, že tahle návštěva zafunguje, ku prospěchu obou dvou. Musí se zbavit aspoň trochy napětí, jinak brzy po Rachel prostě vyjede – což udělat nechtěl, dokud nezíská lepší představu o tom, co k němu cítí. Vztahy jsou proklatě zrádné, když jeden druhému nedokáže číst myšlenky. Etienne nikdy ženy neovládal a nenutil je ho chtít, ale shledal-li některou atraktivní, a k tomu si přečetl, že i ona má zájem, v minulosti byl schopen vydat se do akce s větší sebedůvěrou. S Rachel měl pocit, že po špičkách kráčí kolem minového pole.


138

Jasně, věděl, že ji přitahuje, ale nebyl si jist, kolik z toho je vděčnost za záchranu života. Od této ženy chtěl víc, než jen vděčnost. Dospěl k názoru, že by jim to jako životním partnerům klapalo, tudíž na tom pracoval. Jenže to ještě nikdy nedělal, tak měl pocit, jako by tápal ve tmách. Nikdy dřív se necítil tak v nevýhodě. Nikdy dřív nebylo tolik v sázce. Nelíbilo se mu to. "Wow! Tady to teda žije!" Etienne se usmál, protože se Rachel nadšeně vrhla na své sedátko, prstíky bubnovala a nožkou podupávala do rytmu muziky, a dychtivě se rozhlížela okolo. Na první pohled bylo jasné, co chce – možná dokonce potřebuje – tancovat. Otevřel pusu, aby jí přesně to navrhl, ale pak mu zrak zabloudil na taneční parket a spatřil agresivní pohyby boků a zdivočelé víření tanečníků. Ve své době býval cosi jako král parketu, ovládal módní tance, které zrovna frčely, dokud ho neznudily ženy a brát si je do postele, všechny byly na jedno brdo. Jenže jakmile ho to přestalo bavit, kousek po kousku utínal společenský život, až odumřel docela. Teď neměl ánung, co ti lidé na parketu tropí. Neznalému oku to připadalo, že polovina z nich je stižena nějakým záchvatem. "Hola! Bratranče!" Etienne se rozhlédl, kdo to volá, a láskyplný úsměv mu zvlnil rty, sotva spatřil bratrance Thomase. Zvedl se, aby toho usmrkance objal a poplácal po zádech. "Nemůžu uvěřit, že seš tady, chlape!" hulákal Thomas. "Lépe řečeno, jsem v šoku! Jak je to dlouho? Sto let?" "Tak dlouho ne," suše odsekl Etienne. "Skoro," trval na svém Thomas. Pak zálibně sjel očima Rachel. "Ty musíš bejt Rachel. Jeanne mi už o tobě perlila. Já jsem její brácha Thomas. Ty mi můžeš


139

říkat Tomášku." Rachel se zasmála a přijala ruku, kterou jí podával. "Určitě myslíš Jeanne Louise. Na rozlučce se svobodou Lissiann jsme si fakt skvěle pokecaly. To je tvá sestra?" Její oči zaznamenaly Thomasův módní účes a obtažené černé triko a kožené kalhoty, pobaveně, zadoufal v duchu Etienne. "Nech mne hádat. Jsi její mladší bráška. Osmadvacet nebo devětadvacet, proti jejím dvaadevadesáti?" "Chyba lávky," zakřenil se. "Jsem starší. Dvě sta a šest. Máma chce další dítě, ale musí ještě zhruba deset let počkat." "Aha, jasně." Rachel se zaksichtila. "Zapomněla jsem na pravidlo sta let." Thomas se hořce zachechtal, pak si Rachel pozorně prohlédl, dost podobně, jako si ona prve prohlížela jeho – jenže jeho pozornost se soustředila na to, jak se její ruce a nohy, téměř celé tělo, pohybuje v rytmu hudby. Víceméně tančila vsedě. "Za minutu budeš tancovat na stole, jestli se do toho někdo nevloží," jemně si ji dobíral. "Vypadáš jako ženská, co potřebuje vypustit páru." Rachel se rozesmála. "Jsi Tomášek bystrooký, že sis všiml." "Co mám na to říci? Jsem bystroočko," šprýmoval dál. Popadl ji za ruku: "Pojď, budu tvým rytířem v kožených kalhotách a vezmu tě do kola, taneční parket volá." Etienne se šklíbil, zatímco rozesmátá Rachel odcházela s jeho bratrancem. Ani se po něm neohlédla. Neměl s tancem váhat, lál si v duchu, sám sebou jaksepatří otráven. Měl ji rovnou vtáhnout do víru tance. Potřebovali to oba dva.


140

Zaspal's, prohrál's, bratranče. Ta výsměšná slova Etiennovi připomněla, že je v upířím ráji, kde mu někteří z mocnějších upírů mohou číst myšlenky. Bratránka nevyjímaje. Očividně až příliš přivykl své vlastní společnosti, kdy hlídání myšlenek nebylo zapotřebí. Naštván sám na sebe, Etienne svou mysl uzavřel a zamkl na několik západů, aby se mu do ní nemohli vkrádat nenechaví zvědavci. Pak se pohodlně usadil, seděl jako na trní, a podrážděně pozoroval, jak Thomas s Rachel na parketu podléhají záchvatu hříšného tance. "Takže, jak vycházíš s bratránkem Etiennem?" Rachel se usmála a pokrčila rameny. "Fajn. Je to milej kluk." "Ach, Bože!" Thomas se teatrálně popadl za hruď, jako by ho svými slovy proklála. "Milej? To je polibek smrti." Zasmála se, Tomášek měl být herec. Ještě víc ji pobavilo, když několikrát významně vyklenul obočí a utrousil: "Čili je jasno, bratránek nijak nepokročil. Potřebuje postrčit, dle mého. Jdeme na věc, popostrčíme ho." Poněkud ji zmátlo, že Thomasova představa, jak Etienna popostrčit, je vzít ji do náručí a začít tančit ploužák na hip-hop beat, který jim vesele likvidoval ušní bubínky. "Ehm… Thomasi, všiml sis, že tohle je rychlá písnička?" Rachel musela řvát, aby byla přes hudbu vůbec slyšet. Jeho ruce jí sklouzly dolů po zádech a zaparkovaly na pozadí. "Jo. Etienne si toho všiml taky," zaječel v odpověď, přitáhl si ji ještě blíž a usmíval se. "Helemese, už jde! Rozhodně je popostrčený! Můžeš mi poděkovat


141

později, kolčavko – budu tvým rytířem v lesklé kůži kdykoli." Plácl ji po zadku, pak od ní dal ruce pryč, zrovna když se objevil Etienne. S nevinným kukučem zakřičel: "Jdeš mi ji přebrat?" Etiennovou odpovědí byl žhavý pohled, Rachel nevěřila vlastním očím. Uvažovala, jestli má o ni zájem? Žárlivost a vztek na jeho tváři cosi takového naznačovaly. Přesto se nechoval nijak jinak, než platonicky přátelsky, když byli sami. Na hlubší dumání o meritu věci neměla šanci. Etienne ignoroval rychlý rytmus hudby zrovinka jako Thomas a přitáhl si ji do náruče. Neřekla by, že je to možné, ale mačkal ji k sobě dokonce ještě víc, než jeho bratranec, a zatímco Thomasovy ruce jen zlehka spočívaly na jejím zadečku, Etienne ji pevně sevřel a zkušeně vedl po obvodu tanečního parketu. Rachel na něho byla nalepená, pěkně tělo na tělo, dokonale si vědomá každého hrbolku a křivky mužné tělesnosti, až to bralo dech. Stačilo pár okamžiků a už jí bylo horko, dechu se jí nedostávalo a zoufale potřebovala drink. K její velké úlevě, sotva to Etiennovi navrhla, okamžitě souhlasil. Kormidloval ji zpátky k jejich stolku. Thomas se zjevně rozhodl si k nim přisednout. Už tam byl a široce se na ně zubil, když dorazili. Etienne se na mladšího upíra zamračil, při tom Rachel přisunul židli – gestem, které v celém svém životě moderního randění na vlastní kůži nezakusila. "Chovej se slušně. Hned jsem zpátky." Rachel zkoprněle sledovala, jak odchází. Zmizel ve dveřích označených mezinárodním symbolem muže. Na pány. "Něco k pití?" Nejistě koukla na usměvavou servírku. Pak pohledem


142

bezradně zalétla k Thomasovi. "Nemám ponětí, co mají," přiznala, cítila se trochu ztracená. Jsou v upířím baru, předpokládala, že tady podávají krev. Ale servírují i jiné nápoje? "Nech to na mne," suverénně se ujal objednávky. Rachel by se ulevilo, nebýt jeho baziliščího úsměvu. "Dvě Sladké extáze a jednu Pannu Marii." "Co je Panna Marie?" optala se podezřívavě Rachel, když servírka odplula. Usoudila, že Sladká extáze je pro muže a Panna Marie pro ni. Thomasova odpověď zmýlenou napravila. "Krev, Worcester a Tabasco, s několika kapičkami citronu. Miluji ostré a kořeněné," zakřenil se. "Aha," hlesla Rachel. Složení nápoje znělo nechutně. Skoro se bála zeptat, co je ve Sladké Extázi. "Občas lépe nevědět." Thomas se naklonil dopředu, takže nemusel řvát. Zjevně jí četl myšlenky. Bylo dost k vzteku, nemít myšlenky jen pro sebe, aniž by vás lidé v jednom kuse poslouchali. Rachel byla mnohem víc v pohodě s Etiennem, který tvrdil, že jí v mysli číst nedokáže. Jestli lhal a ve skutečnosti to dovedl, měl aspoň tolik slušnosti, aby nic nekomentoval. "To je jedno," mávla rukou. "Měla jsem tě varovat, aby ses nenamáhal, jestli jediné, co servírují, je krev. Ještě jsem nezvládla techniku jejího požívání." Otřepala se už jen při té představě. Thomas se na chvíli zamyslel. Rachel tušila, že jí pročesává mozek, v čem by mohl být problém, pak přikývnul. "Nelam si s tím hlavu. Moje švagrová měla stejný problém. Objevili jsme fintu. Předvedu ti to, až servírka přinese pití." Rachel zadoufala, že by pro ni vážně mohl mít řešení, ale za moment jí myšlenky odplavaly ke Sladké Extázi,


143

kterou zjevně objednal i pro ni. Copak v ní asi je? "Tady mají pití všeho druhu," ozval se Thomas. Jasně, zase jí čte myšlenky. "Něco jsou míchané nápoje, jako Panna Marie, což je čistá krev s něčím, a ostatní je krev speciální. Třeba Sladký zoubek." "Sladký zoubek?" "Mmm," přikývl. "Krev diabetiků, teta Marguerite se po ní může utlouct," podotkl a pokračoval: "Pak existuje krev s vysokým obsahem železa nebo draslíku. Jo a Marjánka. Ta se dělá z krve kuřáků marihuany." "To snad ne!" Rachel na něho zírala vytřeštěnýma očima a s pusou dokořán. "Jasně, že jo. Dostaneš se do nálady bez poškození plic, které kouření způsobuje." Zachechtal se jejímu výrazu. Rachel na něho moment nevěřícně koukala, pak se optala: "Takže nemají nic s vysokým obsahem alkoholu?" "Ale jo. Jmenuje se to Opojná červená. Etiennův táta si jí dopřával, jen co je pravda. Ten si dával do nosu." Způsob, jak to řekl, vnukl Rachel otázku: "Alkoholik?" "Jo." Vážně přikývl. "Máme alkoholiky a narkomany, zrovna jako normální populace. Jenom to musíme konzumovat přes krev." "Upíři chlastometři," zašeptala Rachel, těžko tomu dokázala uvěřit. "Prozradím ti tajemství." Thomas se zase naklonil přes stůl, takže se jejich hlavy málem dotýkaly. "Nějakou dobu měli všichni strach o Lissi, že půjde v otcových šlépějích." "Ne." Rachel se v šoku opřela dozadu. "Etiennovu sestru?"


144

"Ano," kývl vážně. "Od dětství trpěla hematofobií." "Ano. Etienne se o tom zmínil. Takže pila, aby se přes to přenesla nebo-" "Ne. Nepila. Aspoň ne tak, jak to myslíš ty. Lissianna musela prvních skoro dvě stě bydlet doma a od zavedení krevních bank přijímat krev intravenózně. Bylo to s ní tak zlé, že si dokonce ani nedokázala sama zavést kapačku. Marguerite jí musela kontrolovat mysl a uspat ji, a udělat to sama. Ale pak, když starý Claude natáhl brka-" "Claude?" skočila mu do řeči Rachel. "Manžel Marguerite. Vypil příliš mnoho Opojné červené, usnul se zapálenou cigaretou v ruce a uhořel." "Takže nás oheň může zabít? "Jo. Oheň. Useknutí hlavy a také zničení nebo zastavení srdce," objasnil jí. Po chvilce, když si byl jistý, že už nemá žádné otázky, se vrátil k historce. "Poté, co Claude tak náhle umřel, Lissianna byla opravdu otřesená. Víš, k úmrtí mezi námi dochází tak zřídka, že to otřáslo všemi. Zkrátka a dobře, rozhodla se, že musí být nezávislejší. Říkávala, že musí žít svůj život. Takže vystudovala sociálně-právní kurzy pořádané univerzitou, pak dostala práci v útulku ve městě a odstěhovala se do vlastního bytu." "Jak se krmila, jestli-" "V tom právě byl ten problém. Nesmíme kousat, to je zákon, ale v některých případech – při nehodě, například – je to dovoleno. A kvůli hematofobii to povolili i Lissiann." Ohlédl se ke dveřím vedoucím na pány, ale po Etiennovi nebylo ani vidu, ani slechu. Thomas se obrátil zpátky k ní a pokračoval. "Problematická byla její volba obětí čili dárců. Vybrala si klienty útulku. Byli po ruce a snadná kořist. Mělo to ovšem háček. Mnozí z nich byli


145

alkoholici nebo narkomani. Lissi se jim snažila vyhýbat, ale občas…" Pokrčil rameny. "Rodině to pochopitelně dělalo starosti," zamumlala Rachel. Thomas přikývl. "Před necelým rokem Marguerite dospěla k názoru, že čeho je moc, toho je příliš, a unesla lidského psychologa, aby ji hematofobie zbavil." "Unesla?" vyjekla Rachel. Thomas se zasmál. "Je to v pohodě. Lissianna ho osvobodila… nakonec. Tím psychologem byl Gregory Hewitt." "Její snoubenec?" Rachel zakroutila hlavou. "Dáváš k dobrému temná rodinná tajemství, Thomasi?" Rachel a Thomas provinile nadskočili, protože Etienne zrovna dosedl na sedačku vedle ní. "Well, je prakticky člen rodiny, že jo?" zablekotal na svou obranu Thomas. Rachel koukla z jednoho muže na druhého, zírali na sebe. Zavládlo napětí, kterému nerozuměla, a netušila, co tím Thomas myslel. Je nyní považována za členku rodiny, protože je upírka? Zjevně ji vzali pod svá ochranná křídla, aby ji trénovali a asistovali při proměně, ale má teď novou rodinu? Takovou, co přežije tu, ve které se narodila? "Už se to nese!" Příchod servírky ukončil nepříjemnou chvilku. "Kdo dostane Pannu Marii?" "To budu já." Thomas převzal drink, s okouzlujícím úsměvem. "Což znamená, že tyhle jsou pro vás dva." Zbývající dvě sklenky postavila před Etienna a Rachel. "Co je to?" optal se Etienne Thomase, hned jak odešla.


146

"Hej, počkat." Thomas vyskočil a uháněl za servírkou, o moment později se vrátil se dvěma slámkami. Přesadil se vedle Rachel a strčil je do jejího nápoje, pak pozvedl skleničku a povzbudivě se na ni usmál. "Okay, otevři tu svou pěknou papulku." Rachel zaváhala, pak otevřela pusu, lehce v rozpacích, protože se jí špičáky prodloužily, jako obvykle. "Není proč se stydět," ujistil ji Thomas, který jí konce slámek navlékl na špičky zubů. "Tohle bude jako kouzlo. Teď se prostě uvolni. Tvoje zoubky obstarají všechnu práci samy." Rachel zůstala štronzo a ani nemukala, dokonce i poté, co vyndal prsty z její pusy a vrátil se na své místo. Nemyslela si, že se něco děje, dokud se Thomas nezasmál. "Funguje to." "Tak, a je to," hlesl Etienne, přitáhl tím pohled Rachel. Zněl méně, než nadšeně, protože pochopil souvislosti, a na jediný doušek do sebe namíchnutě hodil půlku svého drinku. "Vidíš?" zakřenil se Thomas. "Já ti říkal, že existují způsoby, jak jít na věc. Je úžasné, jaký výkon tyhle zuby podávají, což?" Rachel riskla drobet nahnout hlavu a zašilhat do skleničky. Povedlo se jí to, aniž vyvlékla brčka a byla ohromená, když uviděla, že to opravdu funguje. Sklenku měla už poloprázdnou. A špičákům trvalo jen pár minut vysát i zbytek nápoje. Jakmile bylo hotovo, vyhákla slámky a vstala a naklonila se, aby Thomase objala. "Děkuju ti, Tomášku. Pokoušela jsem se to pít, ale chuť je prostě hrozná. Teď už si nemusím dělat starosti." Usadila se zpátky na židli a hodila po Etiennovi šťastný cukrblik. "Teď můžeme pokročit k výuce ovládání zubů


147

a tak." "Hmm." Zase, Etienne se nezdál zrovna šťastný, ale nedokázala vykoumat proč. Dorazil zbytek drinku, položil skleničku a zvedl se. "Pojďme tančit." Nebylo to zrovna klasické smím prosit. Popadl ji za ruku a vytáhl na nohy. Rachel musela málem utíkat, aby mu stačila, jak ji hnal na parket. Tentokrát hrála pomalá hudba. Etienne ji objal, přitáhl blíž a začal se pohybovat. Zpočátku ji držel v náručí skoro počestně, ale s každou písní ji nutil přicházet blíž a ještě blíž, až se jejich těla dotýkala úplně všude. Rachel se mu ochotně podřizovala, celá tála, její tělo se propletlo s jeho a unikl jí tichý povzdech. Položila si mu hlavu na rameno. Dočista předla blažeností, když jí dlaněmi bloumal po těle. Hladily a současně si ji tiskly blíž. Rachel se cítila neuvěřitelně… neskutečně. Drobné praménky rozkoše protékaly všude, kde se jí Etienne dotýkal, v patách jim šlo vzrušené rozechvění. Když jí vjel rukou do vlasů a něžně zatáhl, zvrátila hlavu, její oči zmámeně sledovaly, jak se jeho rty sklání k jejím. Co začalo jako líný, vláčný polibek, se brzy prohloubilo ve vzrušené hledání rozkoše. Než se nadála, dokonce přestali předstírat tanec a jenom stáli na tanečním parketu, muchlovali se a olizovali jako puberťáci. "Chci tě," zavrčel Etienne, přerušujíc polibek, aby jí rty putoval dolů po hrdle. "Díky Bohu," vydechla úlevou. Byla si absolutně jistá, že umře, jestli ji brzy nepomiluje. "Hned." "Hned?" Otevřela oči, našla ho podrážděně se rozhlížet okolo. "Ano. Teď hned. Ale ne tady." S jednou paží stále obtočenou okolo ní, ji svižně odváděl z parketu. Rachel


148

si myslela, že se staví u jejich stolku, aspoň aby se omluvili Thomasovi, ale zdálo se, že nevydrží čekat ani tak dlouho. Místo toho ji kormidloval rovnou z klubu ven a do svého zaparkovaného vozu. Dohlédl, aby se v pořádku usadila na místo spolujezdce, poklusem přeběhl na stranu řidiče a nastoupil dovnitř, aby nastartoval. Dál se nedostal. Sotva se auto probralo k životu, Etienne se otočil a vytáhl ji ze sedadla zpátky do své náruče. Rachel neprotestovala. Stěží mu – ač nadmíru ochotně – stihla vlézt na klín, rty pootevřené a připravené, a on už skláněl hlavu, aby si je podmanil. Nikdy v životě se necítila tak vzrušená. Kdekoli se jí dotknul, každou píď kůže, kterou ovanul jeho dech, měla hned v jednom ohni. Vášeň toužila po ukojení a mezi nohama ji smáčela rosou lásky. "Potřebuji tě," zachraptěla, když přerušil polibek. Etiennovou odpovědí bylo jakési temné vrčení. Tahal za blůzu, vysvobodil ji z džínů. Rozhodně není jediná, kdo má zkušenosti se svlékáním lidí – Rachelin top se zčistajasna rozevřel a on rychle a šikovně rozepnul sponku vpředu na podprsence. "Oh." Zasténala, protože ňadra se vyhoupla ven, vzal je do dlaní. Rachel znovu tichounce kňourala rozkoší, která tančila na samém okraji bolesti, vyvolané střídavým hlazením a sáním bradavek. Když ucítila jeho ruce na svém pasu, sáhla dolů, aby mu pomohla, ale jejich těla byla příliš blízko, prostor moc stísněný. Zaklel. Etienne ji bez diskuse zase usadil na sedadlo vedle sebe a zařadil rychlost. "Domů." To bylo všechno, co řekl, a všechno, co říci musel. Rachel se kousla do rtu a chytila se palubní desky, protože vystartovali z parkoviště. Krátce zauvažovala o zapnutí bezpečnostního pásu, ale Etienna zjevně posedl


149

démon rychlosti, byla si jistá, že dojedou dřív, než by to roztřesenými prsty vůbec zvládla. Oba byli venku z auta dřív, než se motor zastavil. Etienne se s ní setkal u přední karoserie, chytil ji za ruku a přinutil ke vchodovým dveřím utíkat. Podařilo se mu je odemknout a otevřít, vtáhnout ji dovnitř a dveře zabouchnout dřív, než ji zase sevřel v náručí. Rachel byla najednou prudce přiražena ke zdi vstupní haly, Etiennova ústa a ruce se jakoby zázrakem zdály být všude najednou. Stahovali jeden druhému šatstvo. "Nedokážu čekat, než tě dostanu do patra," vydechl omluvně, když se jí kalhoty svezly z nohou ke kotníkům. "Nečekej," špitla. Ani ona nemohla čekat. Chtěla ho, potřebovala ho hned tady a teď. To bylo jediné svolení, které Etienne potřeboval. Strhl z ní kalhotky jediným rychlým pohybem, popadl ji zezadu za stehna, zvedl, pak posadil rovnou na sebe. Vklouznul do ní a oba svorně zasténali, když ji zcela vyplnil. Díky každonočním erotickým snům se zdálo, že k tomuto směřovali celé týdny. Etienne se zarazil, pak ukročil stranou. Zničehonic dostala strach, že se jí to zase jenom zdá a že sen teď skončí jako obvykle. Rachel zaryla nehty Etiennovi do ramen a nutila ho pokračovat. "Ještě," žebronila. Etienne ji na něco usadil – pomyslela si, že to musí být ten stolek v hale – a začal se v ní pohybovat. Stáhnul se, přirazil do ní, jen aby se zase stáhnul. Rachel netušila, že je taková křiklounka. Nikdy dřív nekřičela. Ale když dospěla k rozkoši, křik jí nestačil. Zakřičela, pak zatnula zuby do Etiennova krku, sála krev z jeho těla do svého, zatímco se její tělo svíralo a pulzovalo okolo jeho. Byl to nejlepší sex jejího života.


150

"Ahoj." Rachel ospale mrkala a zmateně hleděla na muže, který se nad ni nakláněl. Etienne. Poznala ho, samozřejmě, ale změna polohy ji popletla. Naposledy si pamatovala, jak její tělo exploduje a chvěje se nejmocnějším orgasmem, jaký kdy zažila. Nyní z nějakého důvodu leží na zádech na něčem měkkém – v ložnici, došlo jí, byla z toho jelen. Jak se sem dostali? "Omdlela jsi," pověděl jí Etienne něžně. "Doufám, že jsem nebyl příliš drsný." "Drsný? Ne," uklidnila ho, pak se začervenala, protože jí to došlo. "Tvá matka mne varovala, že se to může stát." Marguerite také prohlásila, že rozkoš bude dvacetinásobná než cokoli, co kdy zažila. Rachel si nebyla jistá, jestli byla dvacetinásobná, ale minimálně desetkrát silnější byla určitě, a to dokonce zatím ani není úplně proměněná. "Kousla's mne," zašeptal Etienne, citlivými prsty lehkými jako peříčko dráždil jednu z jejích stále vztyčených bradavek. "Omlouvám se," špitla Rachel. Hlas měla zatřený a chvěla se, což mělo na svědomí jeho laskání. "Neomlouvej se. Líbilo se mi to." Dovolil ruce postupovat po bříšku k jihu. "Jsem rád, žes byla tak vzrušená. Všechno na tobě se mi líbí." "Aha, bezva." Rachel zaúpěla a zavřela oči. Její tělo se vzepjalo, protože jí vnořil ruku mezi nohy. Skousla si spodní ret, vrtěla se a nedočkavě se svíjela pod jeho důvěrnými doteky, pak oči zase otevřela a sáhla po něm. "Myslím, že tě zase potřebuji." "Já vím, že tě zase potřebuji," zamručel. Její ručka po


151

něm klouzala, po celé délce. Etienne se na ní posunul a pošťouchnul jí nohy od sebe, a zarazil se. Jeho výraz najednou zkameněl, jakoby mu nějaká myšlenka vzala klid. Přimhouřil oči. "Co to bylo za pití?" "Pití?" nechápala Rachel, bezmocně pod ním mrskala nohama. Nechtěla si vykládat, dokonce ani nestála o předehru, chtěla jenom"Ano. Drinky, co nám objednal Thomas," naléhal. "Aha." Vzdychla, dumala, proč na tom záleží. "Umm, Sladký Zoubek? Ne, ten má ráda Marguerite. Bylo to Sladké něco, Sladké… Sladká…" "Sladká Extáze?" "To je ono! Sladká Extáze." Rachel se usmála, doufala, že se vrátí k dílu. Jenže Etienne, k její hrůze, místo toho zaúpěl a popolezl si po ní níž. "Co? Co to je? Bylo v tom pití něco špatného?" "Špatného? Ne tak docela. Představ si upíří Viagru nebo ty bájemi opředené Španělské mušky." "Opravdu?" optala se Rachel zvědavě. Nijak zvlášť ji to ale nerozčílilo. Posledních pár dní trpěla tak hrozným sexuálním napětím, že kvůli troše navíc se nemělo cenu vzrušovat. Kromě toho je to postrčilo k uvolnění onoho sexuálního napětí. Jen si přála, aby nekecal a raději na tom uvolňování ještě zapracoval. Jenže Etienne byl starý tři století a zřejmě se lépe ovládal. Momentálně navíc vypadal, že je v hovorné náladě. "Ano, opravdu," odpověděl. "Jenom horší. Tyhle drinky byly plné oxytocinu, alias hormonu důvěry a lásky, dopaminu, noradrenalinu, fenylethylaminu a Bůh ví, čeho ještě." Rachel byla ohromená, že ta slova dokáže dokonce vyslovit, o tom, že je doslova vysypal z rukávu,


152

nemluvě. Ona je znala všechna. Většinou šlo o hormony podílející se na sexuálním vzrušení, ačkoli oxytocin bývá nazýván chemikálií mazlení. Uvolňuje se u matek při porodu a kojení, aby jim pomohl vybudovat pouto mateřské lásky k dětem. Existovala hypotéza, že se uvolňuje také mezi páry, ale dosud nebyla prokázána. Přesto byla velmi ohromena. Větší dojem by na ni sice udělalo, kdyby erekce, mazlící se k ní, byla uvnitř ní, ale stejně to na ni udělalo dojem. "Jak dlouho působí?" optala se Rachel, uvažovala, jestli z něho už vyprchávají. "Hodiny," povzdechl si Etienne. "Omlouvám se. Vytluču z Thomase duši, až ho příště uvidím. Měl jsem pití zkontrolovat, než jsme se napili. Odjakživa je v rodině za vtipálka a-" "Etienne," nemilosrdně ho přerušila Rachel. "Ano?" Vypadal, že se má dost na pozoru, jako kdyby se obával, že za to, co provedl bratranec, hodlá utrhnout hlavu jemu. Rachel odtáhla prsty, které mu zatínala do zad, a pohladila ho po tváři. "Jestli mne nechceš, pochopím to. Pravděpodobně umřu, ale pochopím to." "Samozřejmě, že tě chci," skočil ji rychle do řeči. "Chtěl jsem tě celé dny." "Dobře." Oslnivě se na něho usmála, protože ji oblila úleva, a zakvílela: "Já tě chci taky – chemikálie, nechemikálie. Tak proč, proboha, nepřestaneš žvanit o Thomasovi a prostě-" Dál se nedostala. Etienne ji umlčel polibkem a vstoupil do ní. Rachel by zavzdychala úlevou, ale byla příliš zaměstnaná sténáním rozkoší. Hořela plameny potřeby, které dokázal živit jedině on, a jistojistě jí nakonec vyhoví a nasytí je. Přesto to pořád nestačilo. Chtěla


153

cítit… Myšlenky ji opustily, protože se najednou pohnul, klekal si mezi jejíma nohama – stále zůstávali spojeni – při tom ji zvedl a usadil si na klín. Nohy mu obtočila kolem boků, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Jejich těla sklouzla na sebe a Rachel se zachvěla rozkoší. Nyní se potkávali a dotýkali všude. Ňadry mu narážela do hrudi. Paže semkla kolem rozložitých ramen a tváří se mu uhnízdila na krku, pusinkovala kůži, pak uždibovala citlivou tkáň, jak její vzrušení rostlo. Rachel na kousání nikdy neužilo, ale nyní chtěla zatnout zuby hluboko do něho. Zalapala po dechu a vykřikla, protože ji předběhl. Bylo to rychlé kousnutí, pravděpodobně jen troška krve, ale Rachel je vzala jako svolení a vnořila mu zuby do krku. Použila je jako kotvu, když jejich vášeň dosáhla vrcholu a explodovala. Rachel cítila, že omdlévá, vnímala, jak svět okolo ní temní, ale držela se zuby a ucítila, jak jí proudí příliv energie a vzrušení. Bylo to jako droga. Byla to droga. Cítila se super-nabitá, pak omráčená a se zaúpěním se vyprostila z jeho krku, zatímco se její tělo otřásalo a chvělo kolem něj. Zase ji spolkla temnota.


154

10. KAPITOLA Etienne už vstal a byl ten tam, když se probudila. Rachel zívla na celé kolo a rozkošnicky se protahovala na posteli, jako kočka na slaměnce, šťastně se usmívala. Cítila se prostě skvěle. Možná trochu hladová, ale jinak skvěle. Dala by ruku do ohně za to, že minulá noc byla lepší, než jakýkoli erotický sen. Sylvia musí mít fakt smutný sexuální život, když si myslí, že nějaký sen může zvítězit nad realitou. Etienne se s ní miloval celičkou dlouhou noc. Jejich milostné hrátky pokračovaly až do rána, a poledne odbilo těsně předtím, než se oba zhroutili, vyčerpaní a konečně uspokojení. Rachel se zaculila na drapérie nad postelí, pak se posadila a odhodila zmuchlané pokrývky. Ten chlap je automat. Měl víc energie, než kdokoli, s kým kdy měla tu čest, a tři staletí zkušeností navrch. Etienne s ní prováděl věci, že na ně stačilo pomyslet a už se chvěla a červenala jako růžička. Rozechvělá a zruměnělá mazala do koupelny a rovnou pod sprchu. Nejspíš by potřebovala sprchu studenou – čemuž těžko uvěřit, po tom milostném maratónu – jenže to byla holá realita. Přesto si dala teplou a teď stála pod sprchovou růžicí, chvíli si jen užívala pocit z vody bušící jí na hlavu a záda, teprve pak si začala šamponovat vlasy. Tělo měla stále roztřesené a citlivé. Rachel si nebyla jistá, zda ji má stále v moci Sladká Extáze, nebo jednoduše vzpomínky na rozkoš, kterou jí poskytl Etienne, ale každé otření žínky o mokré tělo bylo elektrizující a znovu po něm zatoužila. Ten muž je opravdu jako droga. Dobrá droga. Vyšla ze sprchy. Utřela se, oblékla a projela kartáčem


155

vlasy. Zastavila se u zrcadla a udělala na sebe obličej, pak už pelášila ven z místnosti, hledat Etienna. Měla bytostnou potřebu zase ho vidět, jenom mu být na blízku. Nebo se s ním pomazlit… možná i víc. Rachel se poťouchle usmívala svým rozmarným myšlenkám a běžela dolů po schodech. Ticho domu ji nepřekvapilo ani nevyděsilo, zamířila rovnou ke sklepu, věděla kde Etienna najde. Určitě pracuje na počítači. Byl v pracovně, ale i když seděl za stolem, všechny počítače byly vypnuté. Telefonoval. Rachel popošla za něj a váhavě mu položila ruce na ramena, zatímco mluvil do sluchátka. Když okamžitě vztáhl volnou ruku a překryl její ruku dlaní, usmála se a oddechla si. Až teď si uvědomila si, že si nebyla zcela jistá jeho přivítáním. Etienne tvrdil, že ji chtěl celé dny, ale to mnoho neznamenalo. Mohl to prostě říkat jen tak. Také o ni mohl ztratit zájem, když teď byla jejich vášeň uspokojena. Nestalo se tak. "Výborně! Budu ho tedy vyhlížet," řekl Etienne a zavěsil. Jakmile sluchátko zaklaplo na místo, vstal a otočil se, aby si ji přitáhl do náruče k polibku na uvítanou. Zamručel: "Dobré ráno, krásko. Jak se cítíš?" Rachel zrůžověla a políbila ho na špičku nosu. "Hladově." Etienne se zasmál. "Ty jsi nenasytná." "Ano, jsem. Ale myslela jsem lačně-hladově." "Aha." Tiše vzdychl a objal ji, pak vzal za ruku a vedl ven z pracovny. "Ano, já také. Bohužel nám došla krev. Právě jsem požádal Bastiena, aby nějakou poslal. Měla by tu být, co nevidět, ale do té doby…" Zmlkl, když vkročili do kuchyně, jeho oči střelily k okénku v zadních dveřích a propátrávaly tmu venku. "Co se děje?" zvědavě šeptla Rachel. Postavila se


156

vedle něj, hleděla ven, na rozlehlý trávník za domem. Z kuchyně se na něho koukávala za denního světla i v noci a pokaždé byl krásný, s velkou fontánou, skalkou a mnoha stromy. "Zdálo se mi, že tam venku někoho vidím," zašeptal Etienne, pak jí stiskl ruku. "Počkej tady. Chci se jen rychle porozhlédnout okolo." Byl ze dveří, než na to stihla něco říct. Držela dveře otevřené, takže všechno viděla, a pozorovala ho kráčet po cestičce. Mínila se rozhlížet, jestli neuvidí nějakého schovaného slídila, ale její zrak upoutalo jeho pozadí a zřejmě se na něm chtěl pozdržet. Rozhodla se se zrakem nebojovat. Stejně má Etienne lepší noční vidění, než ona. A navíc je to pěkný pohled. Velmi pěkný pohled. Rachel si nikdy neuvědomila, jak atraktivní může být sedací část těla nějakého muže. Prostě ji chtěla popadnout a stisknout a… "Musí to být následek toho drinku," zamumlala a zatřepala hlavou. Ale zrak paličák se vrátil k mužské sedince, sotva pohlédla jeho směrem, a Rachel došla k názoru, že možná bude nejlépe přidat se k němu, raději než tady stát a slintat. Pustila dveře, hladce za ní zapadly, a mlčky se kradla za ním. "Viděl's něco?" optala se šeptem, lehce zneklidněná jeho vůní. Voněl fakt dobře. Chutně. Rachel si už párkrát všimla, že dobře voní, to zrovna měla nos zabořený do jeho krku a vdechovala jeho vůni, ale nyní ho cítila skoro stejně dobře, a to jen stála vedle něj. Její smysly se musí zlepšovat, uvědomila si, a došla k názoru, že ji to těší. Snad bude brzy schopná ovládat svoje zuby. A dokonce pít krev. Ten trik s brčky, který jí předvedl Thomas, fungoval moc pěkně. Ale raději by byla schopná pít ji rovnou ze sklenice, jako ostatní našinci.


157

Dokud to nezvládne, bude se cítit jako dítě, které si připíjí hrnečkem čaje, půl na půl s mlékem. "Ne. Možná jsem se spletl. Mohl to být jen stín." "Hmm." Rachel začichala a přistoupila blíž k němu, pohledem bezděky sklouzla ke krku. Skutečně voněl lahodně. Dokonce až k sežrání dobře. Z nějakého důvodu jí v tom okamžiku připomínal obrovský porterhouse steak, pěkně krvavý. Přímo z pramene. Slova Marguerite jí zazněla v hlavě a Rachel v úděsu vykulila oči. "Co je? Vidíš něco?" vyhrkl šeptem Etienne, když od něho prakticky odskočila. "Ne," špitla Rachel, zaplavil ji pocit viny. "Ne. Měli bychom jít dovnitř, nemyslíš? Tady venku je docela chladno." Na tuto roční dobu bylo nezvykle chladno a žádný s nich neměl bundu. Ne, že by si chladu všimla, dokud se z něj nestala šikovná výmluva. "Je ti zima?" "Ne," přiznala, pak nachýlila hlavu. "Proč nemrznu? Měla bych klepat kosu. Je studená noc, Etienne." "Tvé tělo je zdatnější, než bývalo. Nemusíš si už dělat starosti se zimou ani omrzlinami a tak podobně," vysvětlil. "Přesto bychom měli jít dovnitř. Spotřebuješ víc krve, aby sis udržela tělesnou teplotu, a proto se budeš muset nakrmit mnohem dřív – a vím, že hladová jsi už teď." "Zoufale hladová," přisvědčila Rachel. Její zrak našel jeho krk, celá nesvá se odvrátila. "Well, poslíček by tady měl být každou chvíli se snídaní," uklidňoval ji cestou ke dveřím. "Pravděpodobně to bude Thomas. Často obstarává takovéhle pochůzky." "Aha. To je od něj hezké," odtušila Rachel. Zastavila


158

se, protože Etienne vzal za knoflík kliky a otočil na jednu stranu, pak na druhou. "Co je s tím?" "Uh… Rachel, odemkla jsi dveře nebo je jen nechala zaklapnout?" "Tys je odemykal. Za mnou jen zapadly. Proč? Co je špatně?" Etienne se zašklebil. "Dveře se automaticky zamknou, pokud je neodblokuješ takovou páčkou. Jsme zamknutí venku." "Cože?" popošla vedle něj a otočila klikou, ale k její značné hrůze dveře zůstaly zavřené. "Nemůžeme být zamknutí venku, Etienne." "Obávám se, že jsme." Říkal to spíš pobaveně, než naštvaně. Rachel se nebavila. Měla hlad jako vlk, dospěla do stádia, že jí připadal jako chutná lahůdka, a jestli zima její potřebu krve ještě povzbudí… Křísla po něm strohým pohledem a nařídila: "Vlez tam oknem." Zavrtěl hlavou. "Je mi líto. High-tech bezpečnostní systém. Spustí se alarm, jestli cokoli podobného provedu." "No, a nemůžeš ho obejít nebo tak něco?" "Jistěže mohu, ale proč si ničit systém, abych si ušetřil pár minut na chladném povětří? Ať už přiveze krev kdokoli, bude mít mobil. Zavolám Bastienovi a požádám ho o doručení náhradních klíčů od domu. Zůstaneme tady venku jen pár minut, slibuji. A navíc je krásná jasná noc. Můžu ti aspoň ukázat svou zahradu zblízka. Doteď jsi ji viděla jenom zdálky, z domu. Mám pár překrásných, v noci kvetoucích-" "Etienne," zasyčela Rachel podrážděně, pak se kousla do jazyka. Najednou nebyla ochotná přiznat, že jí


159

připadá jako snídaně. Prvotní odpor ke kousání lidí trochu zmírnila jejich milostná kousnutí. Nyní se jí naskytla příležitost, jako žádná jiná, zjistit, zda se dokáže ovládnout. Nechce jedné krásné noci kousnout jednoho ze svých spolupracovníků jen proto, že se bude cítit vyhládle. "Copak?" pobídl ji Etienne, protože se odmlčela. "Nic," povzdychla si nakonec. "Proveď mne svojí zahradou." Etienne ji s úsměvem vzal za ruku. Vedl ji zpátky na předzahrádku a okolo fontány k hlavní zahradě. Pozemek okolo domu byl obrovský. Rachel se mohla jen domnívat, že patrně žije na předměstí Toronta. Jistá si tím být nemohla, protože parcela byla obehnána masivním plotem, který znemožňoval pohled ven. V duchu si poznamenala, aby se ho na to později optala, a šla mu v patách zahradou, zatímco jí nadšeně ukazoval a jmenoval nejrůznější rostliny. Byla to kouzelná zahrada, zjevně doslova a do písmene stvořená k nočním vycházkám, což dávalo smysl. Tu a tam byly rafinovaně rozmístěné lampy, předpokládala, že mají osvětlovat vybranou floru, ale žádná nesvítila. Na cestu jim zářily jen paprsky měsíce. Přesto viděla bez potíží. Napadlo ji, že je to příznak zlepšování zraku, jak jí prorokovala Marguerite. Asi by měla být nadšenější, ale na to byla příliš hladová. Tělo jí dokonce začala svírat křeč, potřebovala se najíst. Vzhledem k tomu, že Etienne zatím nevypadal, že by trpěl stejně, Rachel předpokládala, že kvůli proměně pořád potřebuje krev navíc. "Proč se na mě díváš, jako bych byl velké pečené prase s jablkem v hubě?" Rachel odtrhla oči od jeho šťavnatého krku a silou


160

vůle vystřihla úsměv. "Protože vypadáš tak lahodně," opáčila zlehka. Bez rozmýšlení šla blíž a jela mu rukama vzhůru po hrudi, vzala ho okolo krku a přinutila sklonit se k polibku. Etienne snadno podlehl, jeho rty ji hledaly s dychtivou vášní. Rachel mu vzdychla do úst, že to bylo tak lehké, pak nechala polibek polibkem a začala mu rty putovat po líci k uchu. Uždibla ho jemně a zalaškovala: "Voníš tak skvěle, že bych tě samou láskou snědla." Etienne se jejím slovům zasmál, ale smích mu rychle došel a strnul v jejím objetí. Začala mu zlehka okusovat krk. "Ehm, Rachel, zlato? Mám pocit, že si pleteš žízeň po krvi s žízní po lásce. Fakt není dobrý nápad, abysaaah!" Varování bryskně zašlo na úbytě, protože ho našla přes džíny a stiskla. Dech se mu okamžitě zrychlil a do ucha jí skoro sípal, když ho laskala. "Inu, možná malé hryznutí neublíží." Rachel se chraplavě zasmála a olízla mu krk. Skutečně neměla ponětí, co dělá, jen poslouchala své instinkty – a instinktivně mu chtěla olíznout krk. Vlastně, chtěla ho olizovat všude. Etienne byl jako jedno veliké lízátko, nebo možná Tootsie Pop. Chtěla se dozvědět, kolikerým líznutím se dostane do středu tohoto lákavého pana Lízátko, ke sladké náplni, ale věděla, že by se zakousla mnohem dřív, než by to stihla zjistit. Rachel mu znovu olízla krk, jazykem obmalovávala žílu, vycítila ji s přirozenou obratností, která ji lekala. Tak strašně ho chtěla kousnout. Byla vyhladovělá, celá v křeči hlady. Měla vážné podezření, že to není jiné, než absťák narkomana, toužícího po droze. Potřebovala to naléhavě, ale připadalo jí hrubé, prostě ho kousnout, a


161

nedokázala se k tomu přimět. Během minulé noci ho kousla několikrát, ale vždycky v žáru vášně. Momentálně po něm sice také vášnivě toužila, ale to nebylo to pravé. Musí to napravit. Pustila ho, jela mu dlaněmi vzhůru po hrudi, popadla ho za límec a trhnutím košili rozevřela. Etienne se jen křenil a knoflíčky létaly luftem. Rachel byla poněkud méně nad věcí. Tohle nečekala. Možná, že se utrhne jeden a pak bude muset ostatní rozepnout, ale ukázalo se, že něco z té síly, která jí má časem přibýt, už získala. Překvapení ji zpomalilo jen na moment. Při pohledu na jeho najednou odhalenou hruď, zářící málem stříbrně v měsíčním svitu, uslyšela skoro zvířecí vrčivé předení, dralo se jí z hrdla, a její ruce samovolně klouzaly po obnaženém těle. Kůži měl chladnou a hladkou, hebkou jako samet, ale s tvrdostí ocele. Vzdychajíc potěšením se předklonila, přitiskla rty na pokožku nad jeho srdcem. Tlukot tam dole byl silný. Je vitální a silný, a ona ho chce. Zaklonila hlavu, Rachel mu vjela jednou rukou do vlasů a přitáhla si dolů jeho tvář. Položila mu rty na rty, otírala se o ně nejprve měkce, pak pootevřela ústa, aby zachytila a lehce skousla jeho spodní ret. Tahala za něj, až jí vyklouznul ze zubů, s tichým mlasknutím, který oba rozesmál. Pro Etienna to očividně byl signál konec hraní. Vzal ji do náruče, obtočil kolem ní paže, rty překryl rty. Nekonalo se žádné něžné otírání, žádný škádlivý polibek. Ústa jí zapečetil ústy svými a hned je pootevřel a vystrčil jazyk, aby odchýlil její rty. Rachel se mu bez zaváhání otevřela a dovolila svému nezbednému jazýčku přivítat se s jeho, neméně nezbedným. Napůl přidušené sténání provázelo hrátky jejich jazyků, které se proplétaly, tančily a klouzaly po sobě.


162

Sténavá Etiennova odpověď Rachel rozesmála a kdožvíproč narušila kouzlo polibku. Raději vyslala své rty na výzvědy po bradě a dolů podél krku, vdechovala jeho vůni, ale nezastavila se, nedala se zlákat příslibem juguláry. Sjela mu rty po prsou, zastavila u první bradavky a okusovala ji a sála a dráždila jazykem, pak věnovala tutéž péči druhé. Její nehty mu při tom bloudily po zádech, škrábaly, takže je určitě cítil, ale krev nespustily. Když Etienne zanaříkal a vzepjal se a chytil ji za paže, aby se ji pokusil přitáhnout, pravděpodobně k polibku, Rachel se zlomyslně zasmála a jednoduše si dřepla. Tím se mu dostala do úrovně pasu. Zvrátila hlavu dozadu, vzhlížela k němu s rozpustilým úsměvem a sáhla po knoflíku džínů. Etienne překvapeně nabral dech do plic. Rozepnula ho. Zatajil dech. Dráždivě pomalu sjížděla jezdcem zipu dolů. Rachel se zeširoka usmála, pak sáhla dovnitř, aby podala ruku jeho nejlepšímu příteli. Poznala, že udělala chybu ve chvíli, kdy se naklonila, aby ho vzala do úst. Jeho vůně a chuť ji ponoukala kousnout, téměř neodolatelně. Dokonce vnímala krev pulzující a tepající pod jemnou kůžičkou, kryjící tvrdý úd. Dobrý Bože, to bude jako kousnout do klobásy, pomyslela si omámeně. Vystříkne šťáva, hustá a sladká, přímo jí do úst, pak steče dolů do krku a utiší žádost, která tak bolestně svírá tělo. To pomyšlení bylo podivně erotické. Bylo také po čertech děsivé. Rachel nemohla uvěřit, že klečí před mužem a zvažuje hryzat, žvýkat mužství, které jí v noci přineslo tolik potěšení. Ježíši, štempl a podpis, tímto se stvrzuje, že ještě není připravená jít do práce. Jestli zvažuje tohle, před jejím hladem nebude v bezpečí nikdo.


163

"Rachel?" Zvedala oči, až se střetla s jeho nejistým pohledem. Uvědomila si, že znehybněla, s ním v puse. Pomyslně zatřepala hlavou, zvedla ruku, aby prsty obemkla kořen přítelova přítele, a klouzala jím v ústech po celé délce tam a zase zpět. Dokáže to. Odolá. Musí odolat, nařizovala si přísně. Musí si dokázat, že dokáže odolat čemukoli, že bude neškodná poblíž svých spolupracovníků, že dokonce s pokušením takto blízko – už je má v puse – dokáže obstát. Zaúpění Etienna jí dodalo kuráž, znovu tam a zase zpět, její jazyk opečovával jeho tělo se zájmem, který se zdá se zaměřil na zduřelou žílu, co tudy vedla. Jen maličké kousnutí, naváděla ji její mysl. Jediné uždibnutí, fakt. Odkázala zlovolnou pokušitelku do pozadí a zase si ho skoro vytáhla z úst. Pozvolna začínala zaznamenávat jeho reakci. Rachel s ním ten pocit už několikrát zažila, jejich vášeň se mísí, narůstá u obou v omračující vlny vzrušení a touhy. Avšak tentokrát to bylo jiné. Její mysl, zcela zaměstnaná potřebou se krmit, nebyla milostně vzrušená, a tak nyní prožívala jen jeho vášeň a rozkoš. Protékaly její myslí, jako by patřily jí, plnily každičký koutek tím, co prožíval on, pocity téměř nesnesitelné rozkoše. Její vlastní vlahá, vlhká ústa klouzající po něm, od žaludu ke kořenu a zase zpět, byl požitek, který by jako obyčejná smrtelnice nikdy nezažila. Zavadila zuby o žalud a oba zasténali, a Rachel stiskla stehna k sobě, protože se tam zrodila nová bolest. Lépe řečeno sladce bolestná rozkoš, několikrát to zopakovala, až si byla jistá, že žádný z nich to už znovu nevydrží, aniž se roztříští na prvočinitele. Dobře si uvědomovala, že tyto myšlenky odráží stav Etienna stejně jako jí samé, a nebyla ochotná tu rozkoš


164

tak brzy ukončit, pozměnila rytmus svého laskání. Etiennovo zklamání ji zasáhlo stejně jako požitek a přesto se zasmála. Volnou rukou mu jela nahoru po stehně v džínách, pevněji sevřela kořen jeho mužství a zakroužila po něm jazykem. "Rachel." Byla to prosba, prosba o uvolnění, ale cítila, že má srdce z kamene. Měla hlad – prahla současně po krvi i po rozkoši. Chtěla, aby toto byl zážitek, na který Etienne nikdy nezapomene, a protože to prožívala spolu s ním, přesně věděla, jaké vjemy v něm budí a co s ním dělá, měla trumfy v rukou. Každá žena by měla mít možnost užívat si takové splynutí mysli, letělo jí hlavou. Už nikdy by nezapochybovaly o své schopnosti potěšit muže, ani by netápaly a nesnažily se ho přimět slovně vyjádřit, co se mu líbí a co ne. Prostě by to věděly a dělaly, co je příjemné. Navíc by se s ním o požitek z toho zážitku podělily způsobem, který je normálně nemožný. "Bože, Rachel." Ignorovala jeho prošení. Cítila, co cítí on, a věděla, že je zase zralý dospět k vrcholu. Což ona také, takže tentokrát Rachel nezměnila ani techniku ani rytmus. Tentokrát se její hlad nenechá odstrčit. Vykřikl a vystříkl jí do úst o úder srdce dříve, než její tělo vyvrcholilo. Mysl Rachel zaplavila jeho rozkoš spolu s její vlastní. Pak převzaly vládu její nejnovější pudy a zatnula špičáky do žíly, se kterou si pohrávala jazykem. Vnímala Etiennovu vylekanou reakci, hned potom ucítila, jak ho zasáhla její vlastní rozkoš, když jí krev protékala zuby. Ty dva pocity se smísily, proudily mezi nimi sem a tam, z jedné mysli do druhé. Zdálo se, že sílí pokaždé, když se vyměnily, až je nebylo lze snést. Když se před ní Etienne začal kymácet, Rachel vtáhla


165

zuby, osvobodila ho. Pak vyčerpaně kecla na zadek, a on se svezl na kolena. Její mysl měla co dělat, aby vstřebala rozkoš, která ji ovládla, a nyní na ni dolehla slabost. Byla její vlastní? Etienne ji objal, ale držel jen zlehka, skoro vůbec. Když promluvil, jeho slova byla nezřetelná a tak tichá, že nedokázala porozumět tomu, co říká. Pak začal padat nazad. Rachel se ho pokusila zachytit a pomoci mu zůstat zpříma, ale jako by ji síla opustila. Nořila se do té hřejivé tekuté tmy, která ji zaplavovala po každém milování se s ním. Jenže tentokrát to bylo jiné. Ve všech ostatních případech byla Rachel jediná omráčená, zatímco Etienne – silnější a po třech stech letech mnohem přivyklejší těmto prožitkům – býval její kotvou. Nyní vypadal, že se noří do tmy spolu s ní. To pomyšlení ji najednou vyděsilo. Rachel si nebyla jistá, zda je to leknutí její nebo Etiennovo, ale jak upadala do bezvědomí, věděla, že něco je velmi špatně. Rachel se pozvolna probouzela, nebyla si jistá, co ji vyrušilo. Nějakou chvíli ležela bez pohnutí, tvář na čemsi chladném a tvrdém, oči zavřené. Cítila se setsakramentsky slabá – vyloženě vyčerpaná – a nechápala proč. Hlavou jí probleskla vzpomínka na to, co se v zahradě odehrálo. Začala se vleže smát. Ten smích však rychle vystřídalo mračení. Neměla by být tak slabá. Vzala si něco Etiennovy krve a měla by být silnější, ne slabší. Neměla? "Etienne?" Výkřik kdesi v dálce ji vyburcoval z malátnosti a Rachel otevřela oči. Spatřila kontury a stíny zahrady. Ležela s hlavou položenou Etiennovi na prsou, uprostřed


166

kvetoucích květin noci. Pomalu se pohnula, podařilo se jí zvednout natolik, aby viděla přes rostlinstvo, které lemovalo pěšinu, a pohlédla k domu. Nic tam vidět nebylo. Dům se zdál stejně tichý a prázdný, jako byl, když se prve zamkli venku. S povzdechem se zase složila na studenou matičku zemi. Byla současně šokovaná a trochu vystrašená slabostí, kterou cítila. Pootočila hlavu, teď viděla bledou siluetu Etiennova obličeje. Ležel v orosené trávě vedle ní, jeho tělo ve svitu luny jemně pableskovalo. Rachel ho zlehka poplácala po tváři, nic. Cítila, jak se jí zmocňují obavy. "Etienne?" Šťouchla do něho trošku silněji. "Etienne?" "Etienne!" Ten mužský hlas jí dělal ozvěnu. Tentokrát zněl blíž, ale pořád tlumeně, jako přes špunty do uší nebo z velké dálky. "Rachel! Zatraceně, vy dva – odpovězte mi! Cítím, že jste tady, ale je to moc slabé, abych vás vystopoval." Přesto se hlas pořád blížil. Rachel měla tak tak čas kouknout na šaty a ujistit se, že jsou v pořádku předtím, než uslyšela bouchnout zadní dveře domu. Přinutila se zase usadit jakž takž zpříma. Bastien zrovna přikráčel na dohled. "Tady jste." Spěchal k nim. "Bylo mi strachy špatně, když Tom volal, že nikdo neotevírá a dům je zamknutý. Hnal jsem se sem s Etiennovými náhradními klíči a… Co se vám dvěma do pekla stalo?" optal se polekaně, když se dostal dost blízko, aby spatřil Etienna, našponovaného na zemi vedle ní. Pak si bratrovo tělo prohlédl pořádně a obočí mu vylétlo na vrch hlavy. "Jejda." Rachel pohlédla na Etienna. Zrudla, protože zjistila, že má kalhoty pořád na půl žerdi a na zvadlém penisu


167

visícím ven dvojici stop, které si nebylo možné splést. Stopy po zubech. "Ach, Bože. Tys ho kousla, huh?" Zahanbená – o tom, že příliš slabá, aby seděla zpříma, nemluvě – padla se zaúpěním na zem. Položila si paži na obličej. "Thomasi, přines krev!" Poplašeně ruku rychle zase odtáhla. Už tak je dost zlé, že se Bastien stal svědkem takového trapasu, ale mít tu i Thomase… Její panika malinko opadla, protože zjistila, že Bastien klečí vedle Etienna a urovnává mu oděv. "Jak ti je? Parádně mizerně, huh?" Zvedla k Bastienovi oči, překvapená jeho starostlivým tónem. "Ano. I když nechápu proč." "Musela's vypít příliš mnoho krve," vysvětlil a zamračil se na omdlelého bratra. "Etienne tě neměl nechat. Zná to." "On byl, ehm, duchem poněkud nepřítomen, v té chvíli," koktala opět rudnoucí Rachel. Odkašlala si. "Proč, měla bych-" "Máš v sobě jistý počet nanobotů, optimální množství pro tvoje tělo. Nahrazují ty, co zemřou, jsou-li zapotřebí, a zabíjí přebytečné. Náhlý příliv nadbytečných nanobotů od jiného upíra si vyžádá čas, dá tvému tělu zabrat, musí se s nimi totiž vypořádat. Mezitím tamti nanoboti konzumují krev, je spotřebovávána zrychleným tempem. Je dost zlé, pokud se taková věc stane a jsi dobře nakrmená a sytá, ale Etienne mi povídal, žes byla podvyživená, protože nedokážeš snést chuť krve. A pak také, žádný z vás ji tohle ráno ani neměl k dispozici – proto sem přece Thomas přijel." Jako na zavolanou se ležérně kráčející Etiennův


168

bratranec objevil v zorném úhlu, lékařskou chladničku v ruce. Pohledem zaparkoval na Etiennovi v mdlobách, pak na Rachel, rozcuchané, popletené a zesláblé, ale jenom se usmál. "Čau kolčavko. Jak to tak vypadá, jdu za minutu dvanáct." Otevřel chladničku a vyndal dva sáčky krve, jeden podal Bastienovi, pak gestem kouzelníka z kapsy vyčaroval dvě brčka a bodl je do druhého pytlíku. "Nepředpokládal jsem, že Etienne bude mít doma slámky, a bylo mi jasné, že o ně budeš stát, tak jsem je koupil v krámě na rohu, cestou sem," křenil se, když jí podával sáček se svým vynálezem. Rachel po něm s vděčným úsměvem chňapla a rychle si nasadila slámky na zuby. Tekutina začala z pytlíku okamžitě mizet. Zavzdychala úlevou, protože slabost a bolest začaly ustupovat. "Další sáček, Thomasi." Bastien zručně vyměnil už prázdný pytlík, který prve napíchl Etiennovi na zuby, za nový. Donutil Etiennovu pusu znovu se otevřít a nabodl mu na špičáky druhou pintu. Odhlédl od bratra k Rachel, v očích obavy: "Kolik sis dala?" Rachel rozpačitě pokrčila rameny. Neměla ponětí. "Kousla's ho, huh?" Thomas na ni soucitně zamrkal. "To se bažantům stává běžně." Bastien cosi zabručel, mohlo to být přitakání, ale Rachel nevěnovala pozornost jemu. Pozorovala, a srdce jí těžklo, jak si Thomas zblízka prohlíží padlého bratrance. Zadumaně krabatil čelo a položil otázku otázek: "Kam jsi ho kousla? Nevidím vpichy." "Dej jí další sáček, Thomasi," zvýšil hlas Bastien, chlácholivě poplácal Rachel po koleni. Byla celá rudá a i vsedě se kroutila jako žížala na háčku. Pusu na zámek, jazyk za zuby. Nehodlala přiznat, kam ho kousla. Ne v


169

tomto životě. "Jasan." Thomas si vzal od Rachel prázdný pytlík, vytáhl z něho brčka, popadl nový a vylepšil ho stejně, jako ten první, pak jí ho s úsměvem podal. Na otázku zřejmě zapomněl. Jenže Rachel nebyla včerejší. Zaznamenala výměnu pohledů a byla si úplně jistá, že ti dva v duchu komunikují. Jenom doufala, že mu Bastien důrazně doporučil, aby tu věc nechal plavat. V očích mu zaplála pobavená světýlka. Takže je to na beton. S nešťastným povzdechem nasunula slámky na špičáky a nechala zuby pracovat na příjmu krve, které se jí zoufale nedostávalo. K jejímu velkému překvapení ji Thomas pohladil po rameni. "Netrap se, maličká. Všechno je to moje vina, ne tvoje." Rachel zažila pernou chvilku, protože si vzpomněla, že tito muži nejenže spolu komunikují neverbálně, dovedou také číst myšlenky. Se smutnou pravděpodobností Bastien ani nemusel místo kousnutí prozrazovat. Pravděpodobně to neúmyslně udělala ona sama. Pak ho vzala za slovo a zvědavě na něho koukla. Jak může tvrdit, že je to jeho vina? Než stačila vyháknout slámky ze zubů a optat se, nárokovalo si její pozornost Etiennovo zanaříkání. "Uklidni se," houkl Bastien, protože se Etiennovy oči prudce otevřely. Začal si s námahou sedat. "Spotřebuješ ještě trochu krve, než se dostaneš do formy." Etienne se zhroutil zpátky na zem, jeho oči pátraly, až přistály na Rachel. Zvedl ruku doteď položenou na břiše a konejšivě se dotkl jejího kolene. Předpokládala, nebo aspoň doufala, že je to němé sdělení, že se nezlobí. Hned jí bylo lépe na duši. "Stává se z toho zlozvyk, Etienne."


170

Rachel a Etienne, zmatení jedna jako druhý, se zahleděli na Bastiena, který rutinně připíchl další pintu bratrovi do pusy. "Tentokrát je to pokolikáté? Potřetí, co jsem tě poslední dobou musel zachraňovat?" Etienne dokázal šťavnatě zaklít i s pytlíkem v puse, což Rachel shledala jaksepatří působivým. Nevěřila, že by při krmení dokázala srozumitelně mluvit – nicméně připouštěla, že Etienne má pár století praxe. Přesto zauvažovala, jestli to není neslušné, mluvit při jídle. Ona byla vychována k víře, že při jídle se nemluví. Což platí, přinejmenším, pro lidi. "Nyní jsi jedna z našinců, Rachel," podotknul tiše Bastien. Když zůstala zticha, obrátil pohled na Etienna. "Takže sis myslel, že předtím jsi tady venku zahlédl Pudge?" Tentokrát si Etienne vytáhl pytlík z pusy dřív, než promluvil. "Přestaň mi číst myšlenky, Bastiene. Je to neslušné." "Ta myšlenka ležela hned na krajíčku tvojí mysli," pokrčil rameny bratr. "Ačkoli se zdá poněkud hloupé užívat si… ehm, čehokoli, jestli sis myslel, že vás Pudge šmíruje ze křoví. Mohl na vás dva vyskočit, když jste byli… duchem nepřítomni." "Musel jsem to jít obhlédnout," remcal Etienne. "Zkontroloval jsem dvorek a nebylo tu po něm ani stopy. Pak se nám zavřely dveře a my zůstali zamčení venku. Čekali jsme na Thomase, až přijede a zavolá ti, abys mi přivezl náhradní klíče." "A k ukrácení dlouhé chvíle při čekání jste se rozhodli podělit o tělesné teplo a tekutiny," kulantně formuloval svůj náhled situace Thomas. Zachechtal se, za což si vysloužil vražedný pohled od Etienna. Mladík


171

pokrčil rameny, Rachel věnoval omluvné zamrkání. "Pardon, kotě. Nešlo odolat." "Máte dost krve v krvi, abyste se vrátili do domu, dokončit regeneraci?" zostra se optal Bastien. "Jo, jo." Etienne mu podal poslední prázdný sáček a posadil se, pak se s Bastienovou pomocí dostal na nohy. Rachel přijala ruku, kterou jí podal Thomas, a zvedla se na nohy také. Trocha trapných pocitů a obav, které ji tížily, se rozplynula, když se Etienne automaticky chopil její ruky a držel ji celou cestu zpátky ke dveřím. Tohle pro ni byl nový zážitek, ale zdálo se, že takových ji čeká ještě spousta. Život rozhodně nabral obrat. A na otáčkách. "Tak co?" optal se Bastien, když vešli do kuchyně. "Mluvil jsi s Rachel o-" "Ne," skočil mu do řeči Etienne. "No, a hodláš-" "Hodlám," zase ho přerušil Etienne. "Brzy." Bastien si povzdechl, ale zjevně se rozhodl nechat tu věc, ať už šlo o cokoli, být. Poklepal jednou rukou Thomasovi na rameno, čímž ho obrátil ke dveřím. "Budete potřebovat víc krve. Tuhle pravděpodobně rychle spotřebujete na nápravu škod, které jste na sobě navzájem napáchali. Později sem zase pošlu Thomase, s další várkou. Pokuste se do té doby jeden druhého nezabít." Etiennovou odpovědí bylo temné zavrčení. Jeho dva příbuzní vyšli z kuchyně a vydali se halou k východu. Když za nimi zapadly přední dveře, z ramenou se mu vytratilo něco napětí a popadl další pytlík krve z chladničky, kterou Thomas postavil na stůl. "Tak," ozvala se tiše Rachel, když sáček přijala. "O čem přesně si máš se mnou promluvit?"


172

Etienne hleděl na Rachel. Tušil, že by vážně bylo užitečné si s ní promluvit a pokusit se ji přesvědčit, že bude v jejím nejlepším zájmu obvinit Pudge ze svého únosu. Ale nechtělo se mu narušit příchylnost, která mezi nimi panovala od návštěvy Nočního klubu. Pouto, které budovali, bylo stále nové a křehké… Etienne váhal, nějaké handrkování by je mohlo snadno zničit. Svést ji na falešnou stopu něčím, co by je ještě víc sblížilo, bylo mnohem lákavější. "Nemáš ráda noc," vyhrkl a z výrazu tváře poznal, že ji dokonale překvapil. "Ne, že bych ji neměla ráda. To jen, že…" Zamračila se, pak pokrčila rameny. "Nerada pracuji v noci, když všichni ostatní spí. Raději bych spala, pak pracovala ve dne, jako každý druhý." "Proč?" "Well…" Kabonila se na něho, na první pohled bylo jasné, že ji to dopálilo. "Není tak špatné pracovat v noci," řekla nakonec. "Ale nemůžu zůstávat vzhůru, když v noci pracuji, a mít normální denní režim, když mám noc volna, takže jsem pak celé noci vzhůru a nemám co dělat, leda posedávat a motat palci nebo hrát videohry. Sama. Každý, koho znám, kromě mých kolegů z nočních směn, pracují normálně ve dne. Není co dělat." "Není co dělat?" Vykulil na ni oči a zavrtěl hlavou. "Obávám se, že potřebujete poučit, má drahá." Rachel brala Etiennovu sebejistotu s rezervou. Už chodila na noc tři roky a pochybovala, že by ji toho mohl mnoho naučit. Zoufale hledala co dělat, když má noc volna, a i když zkraje noci mohla brouzdat po obchodech v centru nebo jít do kina, pořád tu byly ty letargické hodiny – od jedenácti v noci do sedmi ráno, kdy by jinak


173

byla v práci, tak jako tak ponocovala – které měla potíž vyplnit. Mimo potloukání se po barech, ty zavíraly ve dvě ráno ona a stejně nebyla žádný barový povaleč, nebylo co dělat. Leda bloudit bytem, osamělá a znuděná. "Běž se převléknout," rozkázal Etienne. "Tmavé kalhoty a svetřík. A bundu – venku je zima." Když na něj jenom zírala, odmávnul ji. "Pohni. Oblíkat." Pokrčila rameny, hodila poslední pytlík od krve do koše a odešla z kuchyně. Převléknout, poručil. Převlékne se. Ale ani na minutku neuvěřila, že ji o noci naučí něco, co by už neznala.


174

11. KAPITOLA "Nikdy jsem nebyla v noci na pláži," přiznala s povzdechem Rachel. Ležela na zádech na písku a teplý větřík ji hladil po rukou. Už podruhé ji Etienne vzal ven, aby jí ukázal noc. Prvním výletem byla noční procházka lesem. Kráčeli ruku v ruce, naslouchali zvukům zvířat a občas nějaké i zahlédli. Rachel kupodivu nedělalo potíže orientovat se na nerovné pěšině, vyšlapané v měkké prsti. Jak to tak vypadá, její smysly se vážně zlepšily – v noci viděla skoro stejně, jako ve dne. Etiennovy oči ve tmě stříbrně zářily, nebo možná jen odrážely měsíční svit, tak se optala, jestli jí svítí oči. Etienne se usmál a přikývl, a Rachel o tom začala dumat. Nyní je z ní noční zvíře. Upírka. Lovec. Zvláštní, ta ji představa nevylekala, spíš jí podivně pozvedla sebedůvěru. Coby žena moderního světa pracující v noci, volky nevolky přivykla, že ji venku ohrožují nesčetní perverzní úchylové. Strávila drahnou část života úprkem od auta tam, kam zrovna mířila, vždycky měla na paměti, že si koleduje o potíže. Nyní si poprvé vychutnávala novou sílu a schopnosti. Zrak nebylo jediné zlepšení. Minulou noc šplhali a běhali a hráli si v lese, a Rachel zjistila, že má tělo silnější a rychlejší, než kdy dříve. Mnohem silnější. Nelidsky silné, ačkoli neměla ponětí, jak se to nanobotům podařilo. Nenamáhala se to zjišťovat. Příliš si užívala, než aby se starala. "Je příjemná noc. Chceš si zaplavat?" Rachel pohlédla na opuštěnou pláž a vodní hladinu, zrcadlící svit luny. Vládla krásná noc. Zatímco včerejší byla neobvykle chladná, dnešní noc byla teplá, jak se v


175

létě sluší a patří, a koupání při měsíčku znělo lákavě. Jenže si s sebou nevzali plavky. Usmála se pro sebe a znovu se zadívala na pláž. Mají tohle všechno jenom pro sebe, což by bylo přes den nemožné. Pár policistů, kteří v noci hlídkovali, číhal na partičky nezletilých, kteří už přijeli, a Etienne je poslal pryč. Fakticky, plavky nejsou nutné. Etienne ji nahou už viděl. Několikrát. Místo, aby na návrh odpověděla verbálně, Rachel po něm raději hodila hříšným úsměvem. Oběma rukama popadla lem trička a přetáhla si je přes hlavu. "Krása," zachraptěl Etienne, když dala bělostná ňadra všanc hladovým stříbřitým očím. Jeho najednou tak vážný výraz Rachel rozesmál. Mrskla mu triko do klína, to už vstávala. Dnes v noci se podprsenkou neobtěžovala. Vlastně ji už moc nenosila, skoro vůbec. Nebyla potřeba. Prsa měla pevná a přirozeně zvednutá, jako nikdy dříve, nanoboti je zřejmě podpírali. V budoucnu ušetří celé jmění. Stanula před ním. Rachel si rozepnula džíny a vykroutila se z nich. Cítila, jak se jí krev žene do tváří, ale už ji nahatou viděl a navíc si uvědomovala, že tělesnou schránku má nyní bez chybičky. Osvobozující vědomí. No, téměř. Dokázala si představit, že jednoho krásného dne zvládne umění svlékání bez červenání. Jako peříčko lehounké pohlazení po lýtku ji ponouklo kouknout dolů. Etienne k ní žhavě vzhlížel, prsty jí jemně cestoval po citlivé pokožce vnitřní strany nohy. Dá-li mu šanci, to bylo nad měsíc jasné, v minutě se budou válet po písku a dovádět jako mroukající kočky – ale byl to přece on, kdo se zmínil o koupání, a Rachel si teď opravdu chtěla zaplavat. Svižně mu odtančila z dosahu, nechala ho sedět na dece s piknikovým košem.


176

Otočila se a zlehka běžela k vodě. První krok do ní byl trochu šok. Zatímco noc byla teplá, voda pěkně studila. Zavřela se okolo jejích nohou, ale Rachel se tím nechala stěží zpomalit. Odhodlaně pokračovala dalších pár kroků vpřed, až jí voda sahala po pás, pak zvedla ruce a ponořila se pod obliny vlnek. Plavala pod vodou, připadalo jí, že neuvěřitelně dlouho, překvapilo ji to. Když se konečně vynořila, nebylo to vlastně kvůli potřebě se nadechnout, spíš ze zvědavosti, jak daleko doplavala. Rozhodně teď má na Bastiena mnohem víc otázek o nanobotech a jejich funkci, pomyslela si a obrátila se ve vodě. Přestala šlapat vodu a skoro se potopila pod hladinu, když uviděla, jak daleko je od pobřeží, ale hned se vzpamatovala. Silnější a rychlejší nebylo sto její nový stav popsat. Rachel neplavala nijak usilovně, přesto překonala neuvěřitelnou vzdálenost. Temná silueta prorazila hladinu jezera napravo od ní a Rachel se usmála, protože místo jezerní příšery vykouknul Etienne. Vlasy měl přilehlé k hlavě, oči mu v měsíčním světle opět zářily. Plaval blíž. "Vypadáš krásně," řekl vážně. Rachel se na sebe zadívala. Ňadra se napůl vynořila nad vodu a stříbrné paprsky luny krášlily pleť perleťovým třpytem. Etienne se přiblížil, vztáhl k ní ruku a vzal do dlaně ruku její, přitáhl ji k sobě. Sotva se mu prsy otřela o hruď, překulil se na záda, vzal ji s sebou, takže napůl splývala nad jeho plovoucí hrudí, spodní část těla ve vodě vedle něj. Začal pádlovat nohama, odvážel je zpátky k souši. Rachel mu ovinula paže okolo pasu a přidala se, bez velkého nadšení kopala, aby pomohla. Nakonec Etienne zastavil a vstal. Voda jí sahala těsně nad prsa, když se


177

postavila i ona, ale stěží to stihla zaznamenat, hned ji vzal do náručí. Podvolila se ochotně a zvedla tvář, když se dožadoval jejích rtů. Nejprve o něj pod vodou zavadila nohama, pak mu je obtočila okolo boků, ruce ovinula kolem krku. Vyklenula se proti němu, tělo se jí jakoby protáhlo a prodloužilo zjitřeným vnímáním. Cítila noční vzduch, nyní na vlhké kůži trošku chladil. Vodu, objímala ji teple a hedvábně, protože teplotě přivykla. Jeho tělo, hřálo ji všude, kde se jí dotýkal. Horečnou vášeň, rodící se v jejím nitru. Milovali se již několikrát, pokaždé vášnivěji a lépe než minule, takže se příliv vzrušení, který Rachel cítila, málem nedal snést. Zakusila to už dříve – ten hlad po něm, rozkoš v něm, touhu – ale dnešní spojení bude dokonce ještě lepší. Jejich mysli se sobě navzájem otevřely a jeho touha se připojila k její. Prvotní příval byl téměř nesnesitelný, když jí zaútočil na nervy, na Rachel šly mrákoty. Uslyšela napůl vrčení, napůl předení drát se z Etiennova hrdla, to mu vklouzla rukama do vlasů a přejela nehty po kůži na hlavě. Odpověděla vlastním slastným mručením, protože se v ní ten pocit zopakoval. Smyslová ozvěna byla takovým požitkem, že to dělala znovu a znovu, až mu nakonec klouzala rukama dolů po krku a jemně ho nehty škrábala na zádech a ramenou. Rachel by nikdy nenapadlo, že takové prosté, nevinné jednání, může být tolik erotické, ale svaly zad jí zrovna hrály vcítěním a touhou. Etiennovy ruce v tu samou chvíli putovaly po jejím těle – hladily ji po zádech, mapovaly křivku boků, vzaly do dlaní půlky zadečku, krátce zmáčkly, než pokračovaly laskáním nohou. Kombinace hlazení a dráždění Rachel rychle rozechvěla jako strunu. Etienne


178

si předtím na pláži svlékl šaty, cítila jeho erekci, tvrdou a vzrušenou, kde byla uvězněna mezi jejich těly. Sevřela nohy obtočené okolo něj a posunula se nahoru. Otírala se o něho… ztuhla a hluboko v hrdle zaúpěla, když jeho touha po vyvrcholení zaplavila její mysl. Vzpomněla si na všechna jejich milování, a jak po každém omdlela. Rachel zoufale chtěla přerušit polibek a navrhnout návrat na deku – ale přišlo jí to jako příliš velká námaha, a přesušit polibek se zdálo nemožné. Jako by ho potřebovala k dýchání. "Rachel." Jméno bylo pouhým zavrčením v hlavě, Etienne ji totiž stále líbal a nemluvil. Moment jí trvalo si uvědomit, že mluví v duchu. Že s myslí vzrušenou a otevřenou dokořán nepotřebují ke komunikaci mluvení. "Chci tě." Rachel zavzdychala a pokusila se mentálně odpovědět, že ho chce také, ale nebyla si jistá, že vzkaz obdržel. Neměla tušení, jestli si už tu schopnost osvojila. Přesto svou myšlenku nezopakovala nahlas, když přerušil polibek a poponášel ji pozadu vodou. Rachel si byla jistá, že ji bere na deku, ale zastavil se, ještě pořád ve vodě a pobídl ji na hladinu. Vznášela se na zádech, kolena ohnutá. Popadl ji za nohy a vyděsil, protože je najednou roztáhl doširoka. Rachel se překvapením skoro ponořila pod vodu, takže spustila ruce, aby se udržela na hladině. Nakonec pádlovat nemusela. Její ruce skoro okamžitě přistály v písku a ona si uvědomila, že je Etienne přesunul blíž ke břehu – tak blízko, že měla horní polovinu těla venku z vody. Pošoupnul se mezi její nohy a sklonil hlavu, polaskal rozpálené tělo jazykem. Rachel sebou trhla, nohy jí jakoby samy od sebe vyletěly nahoru, voda stříkala široko daleko, protože se s


179

vervou pustil do díla. Její mysl zakoušela myriádu emocí – šok, rozpaky a nakrátko i šílenou touhu po rukách po nohách pozadu utéct před slastí, kterou jí nabízel. Prohnaly se jí jedna za druhou, jako stádo splašených hříbat, ale pak otěže převzala rozkoš. Rachel sténala, šlapky nohou mu zachytila na lopatkách a použila je jako kotvu pro své boky. Nohy se jí roztáhly šířeji od sebe, více se rozevřely, aby mu vše usnadnily. Bylo to… Well, nikdy nezažila tak intenzivní rozkoš. Málem se bála, že by z ní mohla umřít – ale, hrome, tento způsob laskání má vážně něco do sebe, problesklo jí hlavou, když ji zachvátila slastná muka prvního vyvrcholení. Zrcadlila se v Etiennovi a odrazila se zpátky s dokonce ještě větší intenzitou. Nějaký tichý smích ji přivedl zase k vědomí, a Etienne vyhákl nohy Rachel ze svých ramen a vylezl si na ni, uhnízdil se jí na hrudi. Ležela na vlhkém písku. Zjevně ji přemístil dál z vody ven, což bylo nejspíš dobře. Utopila by se, kdyby ne. Zase omdlela, a tentokrát dokonce ani neměla sílu držet hlavu nebo cokoli jiného nahoře. Dokonce jí dalo práci přinutit oči, aby se otevřely, ale zvládla to a zmámeně na něho zírala. "Jak? Kde ses to naučil…? Jak?" soukala ze sebe koktavě. Etienne se široce usmál a shrnul jí z tváře mokrý pramínek vlasů. "Pamatuješ na zahradu?" Rachel to ještě pořád měla v hlavě tak popletené, že musela chvíli urputně přemýšlet. Nakonec se jí rozbřesklo, jasně si vzpomínala na pocity, které prožíval, když ho olizovala, líbala a hladila. Očividně dnes v noci zažil totéž, umožnilo mu to najít a správně zatlačit na správná místečka tak, aby se dostala do ráje. A on s ní,


180

pravděpodobně, uvědomila si Rachel, vybavilo se jí, že jeho extázi sdílela. "Aha," vydechla a najednou zjistila, že se bláznivě kření. Sex je na upírství rozhodně plus. Začínala na tomto status quo objevovat plusy všeho druhu. Proč vlastně dělala takové ciráty? "Jsi dobrý." Etienne jí usmívání oplácel. "Ano, jsem. A ty zrovna tak. Jsme fakt skvělý pár." "Jo." Šťastně si povzdechla a protáhla se pod ním. Bezděky při tom zvedla ňadra, takže se ocitla jen píď od jeho úst, a nemohla se neuculit, když ucítila, že mu pohlaví opět začíná tuhnout. Z vlastní zkušenosti už věděla, že výdrž upírů je bez hranic. Další plus. Začínalo se zdát, jako by i ta plus byla bez hranic. Využil chvilky, kdy byla prohnutá jako luk, Etienne ji jednou rukou podebral pod zády, pak si v písku klekl a druhou rukou ji chytil pod koleny. Zvedl si ji do náruče a bez námahy vstal i s ní. Rachel se zastřeně zasmála a vzala ho kolem krku, zatímco ji nesl na deku. Moment mu trvalo, než nohou narovnal látku, pak klesl na kolena a položil ji. Začal vstávat, ale Rachel ho přidržela za krk větší silou, roztomile mu překážela a pokoušela se ho stáhnout dolů k polibku. Etienne to strpěl, ale jen moment. Pak zamumlal: "Jídlo," a přetočil se, aby sáhl po piknikovém košíku. Rachel hladověla, ale ne po jídle. Ani po krvi – což bylo poměrně překvapivé, protože po krvi hladověla skoro nonstop, odkdy ji proměnil. Krátce zauvažovala, jestli to znamená, že je proměna téměř hotová, ale rozptýlilo ji, když Etienne začal vytahovat věci z koše. "Jahody?" optala se překvapeně. Na deku položil misku zralých červených plodů. "Jo. Jahody máčené v čokoládě," oznámil s hrdým


181

úsměvem. "Jmenuje se to fondue či co." Pochybovačně zvedla obočí na plastovou nádobku s čokoládovým topingem, kterou postavil na deku vedle jahod. Když koš zavřel a odstrčil, pokusila se skrýt pobavení. "Já myslela, že fondue je rozpuštěná čokoláda, do které namáčíš jahody." Etienne pokrčil rameny. "Rachel, miláčku, jsem mužský. Tři sta let starý mužský, ale pořád jen mužský. Tohle je fondue pro mne." Rachel se zachechtala. Etienne vzal jahodu, vymáčkl na ni trochu čokolády, pak si ji strčil do pusy. Vystříkl čokoládovou omáčku na další rudý exemplář, tentokrát pro ni. Rachel se zasmála a poslušně otevřela ústa. Vrtěla hlavou, při tom žvýkala a polykala. "Myslím, že jsem tě nikdy dřív neviděla jíst skutečné jídlo." Pokrčil rameny, pak se usmál. "Nejím často. Jen při zvláštních příležitostech. Ale tak nějak mi nepřišlo, že by piknikový košík plný krve v igelitových pytlících, byl to pravé ořechové." Rachel se zašklebila. "Ne. Nebylo by to ani zdaleka stejně romantické." Etienne se zasmál jejímu výrazu a navrhl: "Inu, snad kdybychom ji oba pili z téže sklenky na šampaňské." Rachel vyklenula obočí, a spiklenecky se na sebe zaculili. Etienne zakroutil hlavou a unisono řekli: "Ne." "Ach, co dělat. Mám dojem, že zaimponovat ti mou romantickou náturou je vyloučené," odtušil v dobrém rozmaru. Jahody i s košíkem dal stranou a dodal: "Mám dojem, že budou muset stačit mé sexuální dovednosti." Rachel vyprskla smíchy. Etienne nelenil a položil se na ni, a překryl její pootevřená ústa svými. Smích se brzy změnil v


182

rozkošnické sténání. Pak Rachel převzala iniciativu a povedlo se jí ho převrátit na záda. Jediným důvodem, proč uspěla, byl moment překvapení, kterého šikovně využila. Nemínila se vzdát získané výhody, rychle si na něho vylezla. Zapřela se mu rukama do hrudi, s úsměvem pozorovala jeho překvapený kukuč. "Nemáš problém s tím, že jsem nahoře, že ne?" Překvapení zvolna ustupovalo vášni. Zavrtěl hlavou. "Ale když tam teď jsi, co máš v plánu?" Rachel to uvážila, pak navrhla: "Projet se na tobě jako na nezkroceném poníkovi?" Etiennovy oči se nevěřícně rozšířily. Vyrazil bojový pokřik a bujaře ji překulil na záda, chytil za ruce a zvedl jí je nad hlavu, obě držel jednou rukou. Zlomyslně vyklenul jedno obočí: "Měl jsem si přinést želízka." "Želízka?" zapištěla Rachel. "To zní zvrhle." "Hmm." Etienne sklonil hlavu, aby vzal do úst zduřelou bradavku, a jemně sál. Když hlavu zase zvedl, prorocky zašeptal: "Za sto let nebo tak nějak, až nás omrzí normální sex, oceníš mé zvrhlé choutky." Rachel zakroutila hlavou, bavila se přímo skvěle. Zavzdychala, protože zase sklonil hlavu k bezbrannému ňadru, pozorovala ho omývat bradavku jazykem, pak zlehka skousnul. Vzpínala se, sténala a svíjela se, když vtom si jeho slova najednou našla cestičku do její mysli. Za sto let nebo tak nějak, až nás omrzí normální sex, oceníš mé zvrhlé choutky. Opravdu to myslel vážně? Vážně očekával, že bude součástí jeho života sto let? Je tohle víc, než jen románek? Nejsou spolu dlouho a dobře věděla, že je příliš brzy, aby se ho ptala: jaké má úmysly – jestli se v dnešní moderní době na takové otázky vůbec kdy naskytne vhodný okamžik – ale ta myšlenka jí nedala


183

pokoj. Kam to povede? Co pro něj vlastně znamená, kromě toho, že je žena, která mu zachránila život, a kterou sám zachránil? Žena, se kterou ho jeho bratranec podfukem přiměl spát. "Co dělám špatně?" Rachel ucukla a celá zmatená se střetla s Etiennovým pohledem. "Cože?" "Tvá mysl se mi uzavřela," vysvětlil tiše. "Což znamená, že nejsi vzrušená. Něco dělám špatně. Co?" Rachel se povedlo usmát a zavrtěla hlavou. "Nic. Jen jsem se zamyslela." Dřív, než se stačil zeptat, na co myslí, zvedla hlavu a náruživě uplatnila nárok na jeho rty. Neměla chuť mu prozradit, o čem přemýšlí. Jestli má s jejich budoucností nějaké záměry, dává jim naději, nechtěla ho dostat do situace, kdy by měl pocit, že o nich musí mluvit dříve, než bude připraven. A pokud ne… opravdu by tím prchavou přítomnost raději nekazila. Život je bez záruky, dokonce i pro upíry, jak se zdá. Muckali se a milovali na pláži až dobře přes půlnoc, pak se rozhodli jít domů a najíst se. Domů k Etiennovi, opravila se v duchu Rachel, když vytřepávala a skládala deku. Etienne u břehu vypláchl misku a dvě skleničky od šampusu. Snědli jahody a všechnu čokoládu až do poslední kapky, mistrně při tom používali svá těla místo dezertních talířků. Potom Etienne vyčaroval šampaňské a dvě sklenky. Rachel byla zvědavá, jaký účinek na ni budou mít bublinky teď, když je upírka. Nikdy na pití moc nebyla, pokaždé stačily dva drinky, aby skončila pod stolem. Jak se ukázalo, při milování na pláži jednomu vyprahne, a tak se jí povedlo vyzunknout polovinu Etiennovy lahve, bez větších následků. Etienne sbalil všechno do košíku, pak se narovnal a


184

napřáhl ruku. "Já to vezmu." Rachel mu podala deku a pozorovala, jak ji provléká uchem koše a pokládá navrch. Vložila mu ruku do dlaně, kterou k ní vztáhl, a vydali se po pláži zpátky k parkovišti. Pěšina byla úzká a museli jít za sebou. Znal cestu lépe, takže Rachel ustoupila a pustila ho před sebe, nechala ho ujmout se vedení. Ušli několik kroků po zalesněné stezce, když vtom se zastavil, pootočil stranou a zašeptal: "Koukni." Rachel popošla vedle něj a zahleděla se, kam ukazoval, pak zatajila dech. Vzduch byl plný jasně svítících miniaturních světélek. "Co je to?" "Světlušky." "Světlušky?" optala se nevěřícně. Kroutila hlavou. Takovéhle ještě nikdy dřív nespatřila. Byly mnohem zářivější, než ty, co znala. Jako drobounké hvězdičky, opravdu. Nemohla uvěřit, že tyto oslnivé létající lucerničky jsou hmyz. Etienne si její nedůvěry očividně všiml. "Tvůj zrak je jiný," podotknul. "Jeví se ti teď trochu jinak, než před proměnou." "Aha." Nespouštěla oči z malinkých svítítek. Rachel byla okouzlená, stěží si všimla, že ji Etienne jednou rukou objal a přitiskl k sobě. Něžně si ji přitáhl, až se o něho opřela, a pak už jen stáli a v nábožném tichu sledovali hemžení svatojánských mušek. Nakonec si Rachel vzdychla a zašeptala: "Jsou překrásné." "Ano," přitakal Etienne. Stiskl jí ruku a sklonil se, aby ji políbil na čelo. Rachel k němu překvapeně vzhlédla, jenže už se zase díval na světlušky. Mlčky na něj hleděla, uvažovala, co


185

tím myslel. Pohlcen vášní ji líbal, stejně vášnivě se s ní i miloval, ale tento polibek byl jaksi jiný. Láskyplné, snad dokonce i milující políbení. První náznak, že možná cítí něco víc, než jen touhu po ní, a ona se přistihla, že si tu představu hýčká jako poklad. Její vlastní pocity byly zmatené a maličko nejasné, ale věděla, že překračují meze fyzické touhy. Rachel měla Etienna Argeneau ráda. Navíc ho respektovala a učila se mu důvěřovat. Začínala si myslet, že by to mohlo být vážné, přinejmenším z její strany. Ale nebyla si jistá, co cítí on, a – ruku na srdce – znervózňovalo ji to. "Měli bychom jít," zašeptal Etienne. "Slunce vyjde co nevidět a já s sebou nevzal žádnou krev." Rachel přikývla a narovnala se, pak vykročila za ním. Pokračovali po cestě vedoucí mezi stromy. Tentokrát se dokonce ani neobtěžovala pokoušet nezírat mu při chůzi na pozadí. Ten chlap měl zadek jedna báseň, potěcha pro oko, požitek k nezaplacení.


186

12. KAPITOLA "Well, myslím, že tohle je to pravé." Rachel na sebe zírala do zrcadla, na tváři výraz nelíčeného úžasu, zatímco Marguerite dovedně povytáhla několik světlých loken o fous dopředu, aby jí rámovaly obličej. Nemohla uvěřit, co dokáže paruka. Stěží poznávala sama sebe a byla si docela jistá, že ostatní na tom budou nejinak. "Ano, zvládne se to moc pěkně," rozhodla Marguerite a spokojeně zavzdychala. Usmála se na Rachel v zrcadle. "Nyní můžete jít na veselku Lissiann bez obav… a stejně tak i Etienne." Rachel se podařilo neošít. Ke své hrůze se dnes dozvěděla, že Etienne, který měl být jedním z uvaděčů svatebních hostí, se minulou noc ulil z kostýmové zkoušky, protože nechtěl nechat Rachel samotnou a bez ochrany. Dokonce ani nevěděla, že se ulil, dokud sem dnes nevtrhla Marguerite, doslova nadupaná nezlomným odhodláním vzít ji na nákupy. Mimo jiné prohlásila: i kdyby země pukala a nebe nad hlavou se bořilo, Etienne bude na svatbě své sestry, třebas by jim nezbylo, než přestrojit Rachel za kozu, aby ji tam dostali. Svatební matka v ráži si ovšem hned pospíšila s ujištěním, že převlékání za kozu určitě nebude nutné. Pouze použila nadsázku, aby svým slovům dodala říz. Rachel sama byla příliš zaměstnaná probodáváním Etienna nazlobeným pohledem, než aby její konejšivě omluvná slova ocenila. Bylo nebylo, nyní na sebe hleděla do zrcadla a šťastně souhlasila, že maska kozy nebude potřeba. "Mňo, ještě make-up a nehty a budeme hotovy,"


187

konstatovala Marguerite. Spokojeně vzdychla a pohlédla na ženu, která Rachel nasadila paruku. "Kde je Vicki?" "Čeká ve svém pokoji," odpověděla oslovená. "Doprovodím vás zpátky." "Prima, prima." Marguerite se posunula, takže Rachel mohla vstát. Následovala dívku a fakt nebyla nijak zvlášť překvapená, když Etiennova máma šla s sebou. Určitě dohlédne na líčení stejně pečlivě, jako na paruku. Marguerite je generál v sukních a tečka, rozhodla se Rachel, když ji uvedly do malého pokoje v krémových odstínech. Upřímně řečeno, Marguerite se ujala velení hned, když opustily dům Etienna. Nejprve ji vzala do svého oblíbeného oděvního salónu. Zjistit, proč je návrhářka favoritkou Marguerite, Rachel dlouho netrvalo. Majitelka obchodu ji totiž obletovala, jako by byla královského rodu. Upírka jakbysmet – což Rachel poznala okamžitě. Nebyla si úplně jistá jak, prostě byla schopná to vycítit, a předpokládala, že se jedná o další instinkt, o kterém se jí nikdo neobtěžoval zmínit. Nebylo pochyb, že je to příhodná schopnost. Koneckonců, krmit se z upírů může docela oslabovat, o čemž se přesvědčila na vlastní kůži. Rachel zůstávala tichá a svolná, zatímco jí navlékaly jedno drahé roucho za druhým a vodily Marguerite k inspekci. Etiennova matka trvala na tom, že celou útratu zaplatí, řkouc, že jí bude potěšením. Kromě toho si prý je jistá, že Rachel by se nechtěla zúčastnit tak nudné záležitosti, jakou je svatba, nebýt nezbytné, aby tam šel Etienne. Rachel se o tom pokoušela licitovat, dokud nebyla upozorněna, že jen stěží může použít svou platební kartu


188

nebo kreditku, obě by totiž policii dovedly přímo k ní – a dosud nezískala kontrolu nad svými zuby, takže být nalezena prozatím není dobrý nápad. V duchu si slíbila, že všechno zaplatí, jakmile se její život vrátí do starých kolejí, a podvolila se. A protože Marguerite za to všechno platila – i když jen prozatím – Rachel cítila, že by měla mít hlavní slovo v tom, co si ona oblékne. Naštěstí šaty, které jí máma Etienna vybrala, vyhrály na celé čáře i u ní. Tmavomodrá krajka na dlouhých saténových šatech, obnažená ramena, vypasovaný živůtek a dlouhé úzké krajkové rukávy. Rachel se v nich cítila krásná, jako princezna z pohádky, přestože jí sukně byla trošku dlouhá. Naštěstí k oděvu patřily střevíčky z pasentního materiálu a ty měly správně vysoké podpatky. Díky nim róba přestala být příliš dlouhá. "A jsme tady." Sličná parukářka se zastavila a otevřela jakési dveře, pak je Rachel a Marguerite přidržela. Rachel vstoupila do místnosti první. Nějaká mladá žena seděla u stolečku plného kosmetiky, na první pohled bylo jasné, že na ně čeká. Vyskočila, sotva vešly, a spěchala je přivítat a uvést Rachel a Marguerite dál, a usadit je ke stolku maskérky. Poté, co se ujistila, že žádná nechce nic k občerstvení, se dívčina optala, jakou mají představu, a Marguerite povyprávěla o svatbě, vylíčila barvu šatů a tak podobně. Než bys řekl švec, už pracovala na tváři Rachel, cosi při tom pochvalně mumlala o čistotě a zdravé barvě její pleti. Rachel neřekla na komplimenty ani popel, poněkud ji rozptyloval pohled na vlastní tvář. Sice už zaregistrovala, že make-up vlastně nepotřebuje, ale opravdu zblízka se nepodívala ani jednou. Nyní, v kosmetickém zvětšovacím zrcadle, které jí dívka nastavila, na sebe prostě zírala. Pleť měla hladkou a


189

hebkou jako dětská prdélka. Žasla, zatímco se kosmetička činila, na otázky odpovídala jako duchem nepřítomná a s návrhy povětšinou souhlasila. Marguerite doporučila přidat znaménko krásy, aby ji pomohlo zamaskovat, a Rachel zčistajasna zjistila, že má jedno nad rtem, na levé straně. Tahle malá tečka za parádou, spolu s uměleckou zručností Vicki a parukou, se postarala, aby Rachel před a po byla skutečně jiná. Hotovo, dokonce i Rachel sama si myslela, že vypadá exoticky. Nemohla od sebe odtrhnout oči, když se přesunuly do další, zrcadlové, místnosti. Na řadu přišly nehty, její i Marguerite. Dostalo se jim náležitého tvaru a nalakování. "Well, tomu říkám zábava," podotkla Marguerite, když se vrátily do limuzíny. "Ano," ze srdce souhlasila Rachel. Cítila se rozmazlovaná a pěkná, ale také maličko provinile, že za nic z toho neplatila. "Děkuji vám." "Nemáte vůbec za co, má drahá. A prosím, přestaňte se cítit provinile. Dělat tohle všechno potěšilo hlavně mne." Marguerite ji bez mrknutí oka mezi řečí uhranula. Vina, která Rachel dosud tížila, zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, takže jí bylo jasné, odkud vítr vane, avšak rozhodla se nemít té ženě za zlé, že se jí vkrádá do mozku. Raději si to užije. Provinilost vážně není žádná zábava. "A jsme tady." Rachel vyhlédla z okénka limuzíny, která zastavila před nějakým domem. Obrovským domem. Ne u Etienna. "Kde tady?" optala se překvapeně. "U mne doma, drahoušku," s úsměvem odpověděla


190

Marguerite. Šofér vystoupil a obcházel vůz, aby jim otevřel dveře. "Etienne se tady s námi sejde a pojedeme do kostela. Tak aspoň budu mít možnost v klidu zvážit, jaké šperky byste si měla vzít." "Oh." Rachel ji bez odmlouvání následovala ven z auta. Jaké šperky asi mají upíři? Etienne si zatahal za motýlka, pak mu rychle narovnal křidýlka, jen aby za něho podrážděně zatahal ještě jednou. Nenáviděl motýlky. Nenáviděl smokingy. Proč souhlasil, že se zúčastní téhle svatební maškarády? Byl mužský stvořený spíš pro nedbalý módní styl džíny & triko, proto si také nemohl vynachválit práci s počítači. Nemusel chodit do práce v obleku. Vyfiknout se musel jenom na schůzky se zástupci společnosti, která produkovala a distribuovala jeho hry. Srovnal si motýlka a vzdychal a chodil sem a tam po matčině salonu. Připouštěl, že motýlek je pořád lepší, než vázačky a nákrčníky, které byl nucen nosit, když byl mladší. Módní výstřelky, toť jedna obrovská osina v zadku. Většina šatstva na počátku osmnáctého století byla pošetile marnivá, ačkoli, na druhou stranu, zase dávala vyniknout jeho svalnatým nohám. Zakřenil se své lehce egoistické myšlence, když vtom klapání vysokých podpatků v hale přitáhlo jeho pozornost ke dveřím. Pravděpodobně matka. Marguerite byla odjakživa svižná, když se měla nachystat k podobným příležitostem. Nebyl si jist, zda to bylo staletími praxe, nebo jí prostě vypadat krásně dalo moc málo práce, ale byla rychlá, co mu paměť sahá. Ale nebyla to matka. Byla to nejneuvěřitelnější blondýnka, jakou kdy v životě spatřil. Trvalo mu hodnou chvíli si uvědomit, že je to Rachel v paruce. Vplula do


191

pokoje, zjevení upředené z modré krajky a hedvábí. "Tvá matka mě poslala dolů, abych ti vyřídila, že Lissianna je skoro připravená. Také říkala, že se připozdívá a je nejvyšší čas, abyste s Bastienem vyzvedli Grega a Lucerna a dopravili je do kostela." "Dobrý nápad." Bastien vešel do pokoje. Rachel se obrátila a počastovala ho úsměvem. On jí úsměv bez meškání oplatil, na tváři se mu objevil nádech překvapení, když si ji pořádně prohlédl. "Vypadáš krásně, Rachel. Coby blondýnka jsi stejně kouzelná, jako rudovláska." "Děkuji." Půvabně se zapýřila, pak ho obešla a opustila místnost. Etienne tam stál jako špatně vyřezaný svatý a zíral za ní. Bývával lvem salonů, teď se nezmohl ani na slovo na téma, jak moc jí to sluší. No a v té chvíli to Etiennovi docvaklo. Navzdory všem těm staletím zkušeností, je prvotřídní idiot. "Hezký postřeh, Etienne," odtušil křenící se Bastien. "Jak to tak sleduji, starý dobrý medový jazyk jaksi drhne." Vrčící Etienne se zřítil do křesla. Bastien se jen ještě srdečněji zachechtal bratrovu zdrcenému výrazu. Popošel a poklepal mu na rameno. "Pojďme. Lucern má touhle dobou určitě plné ruce práce s Gregem, bude nervózní jak prvnička. Měli bychom mu pomoci ženicha naložit do vozu a doručit do kostela." Etienne se horko těžko posbíral na nohy. Vydal se za tmavovlasým bratrem ven z pokoje a k předním dveřím. Rozhlížel se, doufal, že by snad mohl zase spatřit Rachel a třeba jí i složit nějakou tu poklonu – ale, jak jinak, nebylo po ní nikde ani památky. Propásl svou šanci. A jestli se Etienne za svá tři staletí a nějaký ten rok navíc


192

něco naučil, pak že osud zřídka dává druhou šanci. "Jsou roztomilý pár, ale jeho ona nechce." Etienne přestal zamračeně hypnotizovat taneční parket, kde si Bastien, aspoň dle jeho názoru, držel Rachel přespříliš blízko u těla, a obrátil se, aby se pro změnu zamračil na svého bratrance. Thomas vedle něj se odmlčel a také se zahleděl na tančící dvojici. Etienne se na něho zaškaredil za vlastní trable, a obrátil se zpátky, aby bezmocně přihlížel, snažil se ignorovat žárlivost a zlost, co v něm rostly jako houby po dešti. Svatba proběhla bez nejmenšího zádrhele. Bylo už po jídle a recepce v plném proudu, přesto se Etiennovi ještě nepoštěstilo vyměnit s Rachel ani jediné slůvko. Opravdu chtěl napravit tu botu, co prve udělal, a říci jí, že vypadá krásně… krom jiného. Bohužel, jako jeden z uvaděčů, byl nucen sedět v čele tabule se zbytkem nejužšího kruhu svatebčanů. Rachel posadili ke stolu Jeanne Louise a Thomase. Nejdřív si kvůli tomu dělal hlavu, ale vypadala, že si to užívá – aspoň pokaždé, když se podíval jejím směrem, se Rachel něčemu smála, z čehož usoudil, že se baví. On sám se k smrti nudil a nemohl se dočkat, až se k ní připojí. Naneštěstí Bastien zareagoval pohotově a hlavně rychleji, a dostal se k Rachel první. Okamžitě ji zvedl ze židle a honem s ní na parket – což Etienne od bratra bral jako jasný podraz. "Jenom tančí, Etienne," ozval se Thomas. Říkal to nadmíru pobaveně. Neocenil, že se mu Thomas hrabe v hlavě, ale je pravda, že Etienne byl na bratránka trochu nakrknutý tak jako tak. Během hostiny se mu dostalo požitku společnosti Rachel, důvod číslo jedna. Jenže věděl, jak je jeho žárlivost směšná, tak to přešel a řekl: "Mám s tebou


193

nevyřízené účty, bratranče." "Uh-oh." Thomas svůj zářivý úsměv nedokázal dokonce ani přitlumit. Zjevně si velké starosti nedělal. "Copak jsem provedl teď?" "Sladká extáze?" zamračil se Etienne. "Co všechno v tom bylo?" "Well, doslova bilo do očí, co vy dva potřebujete," pokrčil rameny bratránek, omlouvat se nepokoušel. "A zabralo to, že jo. Tak co?" Když Etienne zůstal zticha, Thomas se prohnaně zasmál a poplácal ho po zádech. "Nemáš zač. Jsem si jistý, že byste to časem zvládli i bez drinků. Máš jen trochu zrezivělé převody, tak jsem se rozhodl drobet ti je promazat." "Jenomže… co jestli nechtěla-" "Na to zapomeň, chlape. Přečetl jsem jí myšlenky. Ta žába byla po tobě celá říčná." Potřásl hlavou. "Dokonce i já – ač zvrhlík od přírody – jsem se při jejích fantaziích málem červenal." "Fakt?" hlesl Etienne. "Ó, ano." Zeširoka se zazubil, pak vyklenul jedno obočí. "Ale proč ta krize? Nic's neříkal, když jsem ti doručil krev až do domu. Už tehdy byly stíny v ráji?" "Ne." Etienne pohlédl na Rachel, hladově očima hltal lepé tělo v modré večerní toaletě, znal je dokonale. Pak se zase obrátil na bratrance a dodal: "Stáhl bych tě za to z kůže už ten den, kdys dovezl krev, ale nebyl jsem zrovna moc ve formě." "Ne, myslím, že nebyl," souhlasil Thomas. "Byl's náramně vyčerpaný. V nejednom slova smyslu." Vybuchl smíchy a odkráčel, zanechal Etienna s jeho chmury o samotě. "Měl bys mu ji přebrat."


194

Etienne se obrátil a uviděl svou matku, na rtech jí hrál potměšilý úsměv. Radu ignoroval a raději řekl: "Vypadáš šťastná." "Jsem šťastná," přikývla. "První z mých dětí je pod čepcem. Usadí se. Konečně." Etienne se zasmál, jak to zdůraznila. Slýchal lidi si stěžovat, že jejich dětem trvá věčnost, než se ožení či vdají a usadí. Nemají páru, o čem mluví. "Tak co, přebereš mu ji nebo ne?" nepřestávala rýt Marguerite. "Ona to chce." "Chce?" Marguerite se na moment soustředila, rty jí zvlnil úsměv, pak přikývla a tiše řekla: "Ó ano, synu. Rachel si večeři užila a vychutnala a baví se, ale rozhodně by raději byla ve tvé náruči. Raději by tančila s tebou. Bastien to ví také a jeho ego tím trpí. Měl bys ho jít zachránit." Etienne zase pohledem zalétl k Rachel, kývnul. "Děkuji." Dál už neřekl ani slovo a přešel taneční parket k pomalu se pohupující dvojici. "Bratře," pozdravil Bastien Etienna vážně, když došel až k nim, pak Rachel pustil, věnoval jí mírnou, dvornou úklonu, a opustil parket. "Ahoj," špitla Rachel. "Ahoj." Etienne rozevřel náruč v němém pozvání a vydechl úlevou, když do ní bez meškání vplula. Je to místo, kam patří. Cítil to. Za celé tři stovky let v něm žádná jiná žena takový pocit nevzbudila. Všechno je, jak má být. Rozhodl se správně, když Rachel proměnil. Byla mu souzena. "Vypadáš absolutně úchvatně, až to bere dech," zašeptal jí do ouška. "Nikdy jsem nespatři krásnější ženu, za všechny ty nesčetné dny, co chodím po tomto


195

světě." Koutkem oka zahlédl, jak zrůžověla, pak se přitulila blíž a řekla: "Těžko uvěřit, Etienne. Viděl jsi spoustu žen." "Ale žádná z nich mi nepřipadala stejně půvabná, jako ty," ujistil ji vážně. "Dokonce i jako blondýna." Rachel přestala tančit a zblízka se mu zahleděla do tváře, jako by o jeho slovech pochybovala. Měkce se usmívala a pronesla prosté: "Děkuji ti." Pak se šelmovsky zakřenila a dodala: "Sám bys stál za hřích." "Myslíš?" "Ó, ano," ubezpečila ho. "Jsi velmi pohledný. A po čertech sexy, fakt. Máš nemravné oči a uličnický úsměv, a jsi velice inteligentní. Vždycky jsem měla slabost pro inteligentní muže, Etienne." "Jo?" zazubil se. "Máš ráda chytré mužské, huh?" "Mmm." Přikyvovala, rozverně špulila rty. "Inteligence mne vzrušuje." "Jo?" Etienne zvedl obočí a předvedl uličnický úsměv. "Onomatopoie." Rachel zamrkala. "Enkefalin." Rachelin zmatek plynule narůstal. Co to Etienne dělá? Díky lékařskému vzdělání věděla, že Enkefalin je látka podobná morfinu, lze ji nalézt v mozku a má se za to, že pomáhá kontrolovat bolestivou reakci. Ale neměla tušení, proč to říká. Než se stačila optat, vyhrkl: "Oxymóron." "Ehm… co to děláš?" "Chrlím cizí slova, abych na tebe udělal dojem svou inteligencí." Zazubil se a mrkl na ni. "Už seš vzrušená?" Tím ji zaskočil, ze rtů jí vytryskl hlasitý trylek smíchu, čímž k sobě přitáhla pozornost okolí.


196

Etienne se zasmál a kývnul na ostatní tanečníky, pak se obrátil zpátky k ní. Ohrnul nos a hrál uraženého. "Nemáš se co smát chlapovi, který se ti pokouší dvořit." "To je to, co děláš?" "Ano. Zabírá to?" Rachel se uchichtla a opřela si mu hlavu o rameno. "Nejsem si jistá. Možná. Proč nezkusíš ještě pár cizích slov?" "Jen houšť, huh?" Obtočil paže těsněji okolo ní. "Hmm… tak se na to podívejme. Enormní. Prunella modularis." Zvedla hlavu, aby se optala: "Co je to?" První slůvka, která neznala. "Pěvuška modrá." "Aha." "Mám pokračovat?" "Prosím, ne." Oba dva, Rachel i Etienne, se při té suché žádosti, kterou pronesl Lucern, překvapeně napřímili. Na parketu vedle nich stál tmavovlasý muž, na vážné tváři neradostný výraz. "Byl jsem vyslán, abych vás informoval, že strýc Lucian si chce promluvit s Rachel." Dobře si všimla, jak Etienne ztuhnul, Rachel se na něho zvědavě koukla. "Ty máš strýčka?" "Ano." Rezignovaně uvolnil zatajený dech. "A je to protivný starý mizera, mimochodem." "Může být, ale je hlavou rodu," odtušil Lucern. "A chce mluvit s Rachel." "A co chce, to dostane?" Uhádla napoprvé. "Obávám se, že ano," omlouval se Etienne. Objal ji, jasně ochranitelským gestem. Rachel se chlácholivě usmála. "To bude v pohodě, Etienne. Já to s lidmi umím."


197

"Strýc Lucian není lidé," konstatoval ponurým tónem. Ale ruku stáhl, místo toho ji vzal za loket a vedl přes taneční parket. Lucern okamžitě srovnal krok a šel vedle ní z druhé strany. Rachel se usmála té demonstraci loajality. Cítila se dobře chráněná, zatímco ji vedli k patriarchovi rodu. Přesto si byla jistá, že to opravdu nepotřebuje. Nedělala si legraci, když říkala, že to s lidmi umí. Byla celkem přesvědčená, že si s tímhle protivným starým mizerou dokáže hladce poradit… a promýšlela si to cestou, dokud ji nedovedli ke stolku, kde vedle matky Etienna seděl pohledný blondýn. Bylo to napětí a úzkostný výraz na tváři Marguerite, co konečně otřáslo její sebedůvěrou. Nikdy ji takovou neviděla a nezdálo se, že by to bylo dobré znamení. Narovnala ramena. Rachel se přinutila zdvořile usmát na muže, o kterém předpokládala, že je strýcem Etienna. Lucian Argeneau byl velmi krásný muž. Co se krásy týče, snadno strčil do kapsy zbytek svatebčanů. Bez problémů mohl být pasován na nejpohlednějšího mužského v sále. S ledově blond vlasy a sošnými, ostře řezanými rysy, beze zbytku splňoval číkoli představu řeckého boha. Jenže, jak si ji tak prohlížel, jeho výraz byl mrazivý, beze stopy jakékoli změkčilé lidské emoce. Jestli tento muž kdy cítil něco jako starost nebo lásku, pak ty city zahynuly, nebo byly zabity, před drahnými věky. Oči, které obrátil na Rachel, byly prázdné, jako černé krátery. Střetla se s jeho zrakem a čekala od něho, že aspoň slušně pozdraví, ale chyba lávky. Netrvalo jí to déle, než zlomek sekundy, a uvědomila si proč. Ten muž jí četl myšlenky. Vyjádřeno zdvořile. Popravdě? Hrabal se jí v hlavě, prohledával každičkou myšlenku a pocit s


198

neomaleností a absencí zájmu o její city, které jí braly dech. Skutečně ho tam cítila, šťourat a prosévat, co si myslí. A jemu to bylo jedno. "Dosud sis s ní nepromluvil." První slova Luciana Argeneau byla adresována Etiennovi, ačkoli nespustil zrak z Rachel. "Ne." Etienne učinil doznání stejně chladně. "Nechtěl jsi ji rozhněvat," pokračoval muž. "Snažil ses zlákat ji na svou stranu v naději, že vyslyší tvá přání." Rachel se lekla, střelila pohledem k Etiennovi, jen aby z výrazu jeho tváře poznala, že se uzavřel do sebe. Nicméně obvinění nepopřel. Cítila, jak z ní všechna radost večera uniká jako vzduch z balónu. Copak všechen jejich smích a vášeň nebylo nic víc, než jen prostředek k dosažení cíle? "Nyní jsi jedna z nás." Rachel trhla očima zpátky k Lucianovi. Ta poznámka byla určena jí a tak dala najevo, že ji vzala na vědomí, úsečným kývnutím. "Ano, jsem." "Chceš-li zůstat jednou z nás, budeš dělat, co je nejlepší pro rod." "Vážně?" chytračila Rachel. "Takže je to vratné?" "Smrt je jediná cesta ven." "Je to hrozba?" "Je to konstatování faktu," odpověděl jednoduše. "Dostalo se ti daru. Jestli si ho ceníš, budeš jednat podle toho." "Nebo?" otázala se, oči zúžené. "Nebo s tebou bude jednáno jako s hrozbou." "Budu odstraněna?" "Bude-li to nezbytné." Ani špetka studu či lítosti se v tom neozvala. Holá skutečnost, sdělená stejným tónem,


199

jakým mohl říci, že ráno vyjde slunce. O to byla ta slova děsivější. "Chápu," řekla pomalu Rachel, pak se zeptala: "A co mám vlastně udělat?" Vtom Marguerite položila dlaň na Lucianovu paži, a ačkoli to Rachel slyšet nemohla, věděla, že došlo na němou konverzaci. Ať už Etiennova matka řekla cokoli, muselo to být přesvědčivé. Lucian Argeneau jednou kývl, pak oznámil: "Etienne ti to poví. A víš-li, co je pro tebe dobré, poslechneš." "Tady jste!" Rachel se lekla, ten radostný výkřik je vyrušil. Doprovodil ho příchod štíhlé blondýny, která se objevila po boku Luciana Argeneau a začala ho hladit po rameni a paži, jako by byl kocour. Rachel si nemohla pomoci, postřehla, že ačkoli žena hladí Luciana, ona je tím, kdo přede. "Lissiann," mazlivě pokračovala blonďatá, "opravdu jsi nám měla povědět, jak pohledné muže máš v rodině. Tví bratři jsou krásní a bratranec absolutně báječný." Rachel se chvíli divila, že slyší o Lucianovi Argeneau hovořit jako o bratranci, dokud si nevzpomněla, že všichni letití příbuzní byli degradováni, aby zatajili svůj pravý věk před stranou ženicha, Grega. Vyrojilo by se příliš mnoho otázek, kdyby Marguerite představili jako svatební matku a Luciana jako strýce. Dokud bude ve hře rodina Hewittů, Argeneau tvoří mladší generace a nikdo ze starších příbuzných už nežije. Rachel nijak zvlášť nepřekvapilo, že se těch několik svobodných žen z Gregovy famílie točí kolem mužů Argeneau jako čamrdy. Nicméně, být toho svědkem bylo téměř bolestně trapné. "Vyrostla jsem mezi nimi, Deeanno. Už si tak tak


200

všimnu, jak vypadají. Teď si jich všímám jenom, když jednají jako bezcitní bastardi bez srdce." Rachel se ohlédla přes rameno a uviděla, že se Lissiann spolu se svým zbrusu novým manželem, stejně jako Bastien, připojili k jejich malé společnosti, a všichni tři stojí za ní. Neslyšela je přiblížit. Nevěstinu tvář zrůznil studený vztek. Lissianna nebyla ze svého strýce nijak nadšená a nedělalo jí problémy, dát to najevo. "Pojď," zašeptal Etienne, využil vyrušení a táhl Rachel pryč. Následovala ho mlčky, v hlavě jí bzučelo jako v úlu. Etienne o ni usiloval, aby ji přiměl něco udělat. To pomyšlení jí nepřestávalo proplouvat mozkovými závity, zatímco ji doprovázel ven z přijímací haly. Jednu věc nenáviděla ze všeho na světě nejvíc. Být zneužívána. Nasedla do auta, sotva Etienne odemknul dveře. Zapnula si bezpečnostní pás, než obešel vůz a nastoupil, pak seděla v hrobovém tichu, zatímco startoval motor a rozjel se. Mířili k jeho domu, jak jinak, diskutovat o tom, ať už to bylo cokoli, co po ní chtěl. Tohle Rachel věděla. Také věděla, že konverzace, kterou povedou, až tam dojedou, bude nepříjemná a bezpochyby strašně bolestná. I když se na ni netěšila, Lucian Argeneau se postaral, aby se jí nyní nešlo nijak vyhnout. Za daného stavu věcí mohla Rachel doufat v jediné. Že rozhovor ustojí a vyvázne aspoň s nepošramocenou hrdostí. Velmi pochybovala, že by to její srdce mohlo přežít. Etienne svého strýce celou cestu domů v duchu proklínal. Ten chlap byl odjakživa parchant, nemilosrdný jako slunce. Zbytek rodiny často polemizoval o tom, zda vůbec má srdce, ale dnes večer


201

tomu nasadil korunu. Má-li u Rachel ještě aspoň mizivou šanci, bude velice překvapen. Lucian mu právě neuvěřitelně zkomplikoval život. Bohužel, všechno to byla jeho vlastní vina, a Etienne to dobře věděl. Kdyby prostě s Rachel dal řeč na téma Pudge ještě před svatbou, jak to udělat měl, žádný problém by nenastal. Jenomže nedal a tak se ji teď nejen musí pokusit přesvědčit, že tvrdit, že ji Pudge unesl, je nejchytřejší řešení, ale navíc musí překonat její zlost. A Rachel se momentálně zlobí hodně. Zlost může přehazovat lopatou. Má jí spoustu. Tuny. Zatímco za normálních okolností jí v mysli číst nemohl, vysoká hladina vášně mu ji zjevně otevírala jako knihu – a jak je vidět, nejen vášeň sexuální. Právě v této chvíli vysílala svou zlost jako FM vysílač s maximálním výkonem. Etienne zaparkoval na příjezdové cestě a vypnul motor, pak seděl chvíli mlčky, zatímco si Rachel rozepínala bezpečnostní pás. Když se ani nehnul a pořád nevystupoval, zarazila se a čekala, mohlo by se zdát, že trpělivě – kdyby nebyl odstřelován jejími myšlenkami. "Nespal jsem s tebou proto, abych tě přesvědčil, že máš udělat, co chceme," řekl nakonec, protože mu připadalo, že tento strach vysílá nejsilněji. "Tak proč jsi se mnou spal?" Nenechal se ošálit jejím ledově klidným tónem. Neuvěřila mu a pořád byla vzteky bez sebe. Etienne mlčel a hledal odpověď na její otázku. Proč s ní spal? Tohle musí být jedna z nejhloupějších otázek, jakou žena může položit. Nebo možná ne, s normálním mužským. Takový by mohl odpovědět: protože's byla svolná, nebo jednoduše: proč ne? Jenže Etienne měl časy, kdy spal se vším, co se hýbá, už dávno za sebou. Ač je to smutné, sex se, stejně jako jídlo, změnil, jak ubíhal čas – nejprve


202

vzrušující a rozjařující, ve vší své různorodosti, ale posléze otravnější, než co jiného. Nebo si to aspoň myslel, dokud nepotkal Rachel. Jeho apetit zčistajasna ožil a on marně dumal, co ho vlastně otravovalo? Pouhá vzpomínka na jejich žhavé chvilky stačila a hnedle byl vzrušený. Do pekla, teď tam měl klacek, stačilo pomyslet. Ale jak má tyhle věci vysvětlit, aby mu uvěřila? Kouknul do klína, pak na Rachel, a políbila ho Múza. Sáhl po ní (po Rachel, ne po Múze) chytil za ruku, přitáhl si ji a pevně přitiskl na své kalhoty. "Protože mi děláš tohle." Rachel mu ruku vyškubla, jako by se spálila, a už se drala ven z auta. "Okay, tak tohle možná nebyl ten nejlepší argument," zamumlal sebekriticky Etienne. Dveře vozu se s hlasitým třísknutím zabouchly. Jak je vidno, ani při svých třech stech letech – plus nějaké drobné – nežil dost dlouho, aby porozuměl ženám.


203

13. KAPITOLA "Rachel!" Etienne práskl dveřmi auta a pelášil po příjezdové cestě k

přednímu vchodu. "Ani na mne nemluv," zavrčela. Jo. Je parádně dožraná. Etienne ji dohnal až na prahu domu a popadl za ruku, aby si ji otočil k sobě. "Nenechala's mne dokončit." "Dokončit?" zopakovala s vytřeštěnýma očima. "Co je tady k dokončování? Pochopila jsem. Postaví se ti, když mne vidíš. Ale muži mají erekci i při pohledu na linoleum. Slyšela jsem, jak se o tom baví kolegové v práci. Zavři oči a hned jsou celá Marilyn Monroe, že jo?" Zabušila pěstí do dveří. "Otevři tu zatracenou věc." Dospěl k názoru, že bude nanejvýš záhodno dokončit hovor uvnitř. Etienne vytáhl klíče z kapsy a rychle odemknul dveře. Okamžitě je rozrazila. "Rachel," zkusil to znovu, když vešli dovnitř. "U mne to tak není. Možná bývalo, kdysi, ale to už je dlouho. JáKam jdeš?" Vyrazila po schodech nahoru, ani se mu neobtěžovala odpovědět, rovnou se rozběhla a vylétla na podestu v úderu srdce. Frustrace v něm kypěla, jako kaše v hrnečku vař. Etienne pádil za ní, pronásledoval ji chodbou ke své ložnici. "Koukni, byly doby, kdy bych se vyspal s čímkoli, co se hýbe," připustil a byl jí v patách. "Ale já držel celibát už přinejmenším třicet let, než jsi vkročila do mého života ty. Sex mne už prostě nevzrušoval. Tys to všechno změnila." "Celá ráda, že jsem mohla posloužit." Etienne sebou škubl. Ta ženská má jazyk jako břitvu,


204

když je rozzlobená. To má rád. "Podívej, já… Co to děláš?" "Co asi dělám, podle tebe?" optala se falešně sladce. Začala strkat své šaty do tašky, kterou použila jeho matka, aby je sem dopravila. "Zdá se, že pakuješ." "Uhádnul napoprvé. Ty jsi tak chytrý. Co tak hodit do placu pár cizích slov, abys před tebou padla na zadek?" Cože si to právě v duchu říkal, jak se mu líbí její ostrý jazýček? Etienne se na ni přísně podíval. "Nejdeš nikam. Tohle musíme dořešit. Také si musíme promluvit o Pudgem." "Ah ha!" Obrátila se k němu s chladným uspokojením. "Já tušila, že půjde o tohle. Pudge! Chcete, abych lhala a obvinila ho, že mne unesl." "Je to nejlepší způsob, jak se s tou věcí vypořádat," odtušil vážně. Rachel si výsměšně odfrkla. "Tím chceš říci, že je to nejvýhodnější pro tvé lidi. Jenže on mne neunesl. Dokonce se mne ani vůbec nepokoušel zabít. Jen jsem se mu připletla do rány." "Je nebezpečný, Rachel." "Oh, prosím. Tvůj strýček mi právě vyhrožoval odstraněním. Odkrouhnul by Pudgeho, než bys řekl švec." "Ano, to ano," souhlasil Etienne. "Ale má rodina preferuje, aby smrt byla až krajním řešením. A v tomto případě není nezbytná. Stačí malá lež a Pudge bude živý a zdravý, jenom pod zámkem, a už nebude hrozbou. Nebo bys ho raději viděla na prkně?" Pocítil drobet zadostiučinění, přes tvář jí totiž přeletěl provinilý stín. Připsal si bod. Bravo. Je starej, ale šikovnej.


205

"Nemůžu lhát, Etienne. To myslím doslova. Jsem mizerná lhářka. Okamžitě začnu dělat ksichty a nervózně se hihňat." "Mohla bys to aspoň zkusit. Máš život toho muže ve svých rukou. Můžeš lhát a postarat se, aby žil. Nebo odmítnout a postarat se mu o terminaci." Rachel zalapala po dechu. "Takže teď jsem za jeho život zodpovědná já? Jakože je to moje vina? Příště mě ještě obviníš, že jsem rozpoutala Armageddon." "Inu, budeš-li žít dost dlouho, může dojít i na to," odsekl. "Ach!" Obrátila se a mrskla další šatstvo do tašky. "Ty seš tak okouzlující. Je s podivem, žes mě nedokázal ukecat, abych skákala, jak ty pískáš." "Nikdy jsem po tobě nechtěl, abys skákala, jak já pískám." Etienne si prohrábl rukou vlasy, rostl v něm pocit marnosti. "A přesně z tohoto důvodu jsem po tobě nechtěl… nechtěl jsem zničit, co se mezi námi odehrává." Tím si získal její pozornost, Rachel přestala balit. Dokonce se obrátila a zahleděla se na něho. "Co?" "Mám tě rád, Rachel. A chci tě. Pořád a jednou provždy," dodal suše. "Nespal jsem s tebou, abych tě přiměl udělat, co chci podniknout ohledně Pudge. Ve skutečnosti právě náš… vztah je důvodem, proč jsem netlačil na řešení problému s Pudgem. Rodina mne do toho nepřestává nutit. Bastien dokonce jednou dělal narážky i před tebou, ten den, kdy jsme se zamkli venku na zahradě, ale já nemohl. Nechtěl jsem. Pořád jsem to odkládal. Bohužel jsem to odkládal tak dlouho, až se to doneslo strýci Lucianovi, a teď je z toho vážný problém." Rachel v rozpacích přešlápla z nohy na nohu, v hlavě


206

měla chaos. Jasně si vzpomínala, jak se Bastien Etienna ptá, jestli s ní mluvil o… Větu nedokončil. Etienne mu skočil do řeči a ujistil ho, že to udělá. Jenže neudělal. Ani téhož dne, ani zítra, ani nikdy. Třeba jí teď říká pravdu. Celým srdcem chtěla věřit, že o ni stojí, ale její mysl byla tak zmatená, že nevěděla, co si myslet. Potřebovala čas, držet se od něj dál. Jeho blízkost na ni měla neblahý vedlejší efekt, mátla ji. A Etienne ji hned nato popletl ještě víc. Vtiskl jí na rty něžný polibek. "Nemyslím, že ti někdy budu sto odolat, Rachel. Dokážeš mi rozproudit krev v žilách, jak se to nepovedlo žádné jiné, za celá tři staletí. Hladovím po tobě. Jsi krásná." Přitáhl si ji do náruče a Rachel byla nahraná. Rázem ji měl na lopatkách, byla proti němu bezmocná, nedokázala se vzepřít. Budu na to myslet ráno, slibovala sama sobě, když mu polibek oplácela. Ráno moudřejší večera. Etienne je krásný mužský. Rachel to věděla od začátku, přesto tam ležela a ve světle pronikajícím do ložnice z koupelny ho pozorovala, jak spí. Dávala si načas, prohlížela si ho s puntičkářskou pečlivostí. Promiloval s ní většinu zbytku noci. Omdlela jako obvykle, ale s myšlenkami tak zašmodrchanými, jak je momentálně měla ona, nespala dlouho. Nikdy nedokázala za podobných situací spát. Teď bylo deset ráno a ona dokonale probuzená, myšlenky jí v hlavě tančily čardáš a ona hleděla na svého milence. Tvrdil, že ji má rád a že ho doopravdy přitahuje. Rachel nedělalo problémy věřit tomu prvnímu – považovala se za vcelku příjemnou osobu. Ale aby ho přitahovala? Vážně mu přijde krásná a žádoucí?


207

Vzdychla a překulila se na záda, zírala na stíny dloužící se na stropě. Mohla se podívat do zrcadla a uviděla by, že vypadá lépe, než kdy dříve, zásluhou proměny, ale necítila se doopravdy přitažlivá… v hloubi svého já. Jako školačka byla samá ruka samá noha, vytáhlá nemotorná zrzka, kterou spíš trápili posměšky, než aby jí lichotili a zvali ji na rande. Snoubenec Stephen byl její první skutečný kluk, a to teprve na vysoké. S ním se konečně cítila pěkná a chtěná… dokud ho nepřistihla v posteli se svojí spolubydlící. Od té doby už při randění dvakrát úspěšná nebyla. Dílem to sice mohla připsat na vrub pracovní době, ale všechno ne. Ne, Rachel si svou přitažlivostí jistá nebyla. Posledních pár dní bylo cosi jako splněný sen. Věnoval jí pozornost muž tak krásný a sexy, jako je Etienne. Ale těžko věřit snům, a proto bylo nesmírně snadné uvěřit, že se jí věnuje jen aby dostal to, co chce. Etienne zavzdychal a pohnul se ve spaní, upoutal její pozornost. Pohledem bloudila po jeho nahém těle, zastavila se u prostěradla, které se mu zašmodrchalo kolem pasu. Ten chlap ji rozptyloval dokonce i teď. Potřebuje být chvíli někde jinde. Hrome, možná potřebuje terapii. Šklebila se při představě, jak by asi tak probíhala, vyklouzla z postele a začala si shánět něco na sebe. Třeba se půjde projít po zahradě. Bude pak muset zkonzumovat víc krve, ale když teď umí používat slámky, snadno to zvládne. Nejraději by jela domů. Tam měla svůj klidný přístav v bouři, bezpečné útočiště před světem, kde vždycky přemýšlela. Také by ráda aspoň zavolala rodině, aby se o ni nestrachovali – ale váhala riskovat jedno i druhé. Ne, dokud tohle všechno nevyřeší.


208

Rachel se povedlo posbírat si oblečení a dostat se do koupelny, aniž Etienna probudila. Jakmile za ní dveře zapadly, trochu se uvolnila a rychle se oblékla. Kartáčem si projela vlasy, umyla obličej, vyčistila zuby a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. "Pudge mne unesl," řekla zkusmo. Rty sebou okamžitě začaly cukat a výsledkem bylo něco mezi úšklebkem a ceněním zubů. Z hrdla jí vyklouzlo nervózní chichotání. Rachel svěsila ramena. Odjakživa byla mizerná lhářka. Čas od času to sice byla nevýhoda, ale většinou to zjednodušovalo život. Pokud nelžeš, nikdy tě nepřistihnou při lži. Upřímnost je nejlepší politika. Tyto fráze jí věčně vtloukali do hlavy, když byla dítě. Rachel jim vždycky věřila. Jenže teď, tváří v tvář problému Pudge, se nemohla zbavit dojmu, že v tomto případě by všem mnohem lépe posloužila lež. A to včetně Pudge. Odvrátila se od zrcadla, šla ke dveřím a opatrně je otevřela. Její pohled okamžitě zalétl k posteli. Etienne ležel ve stejné pozici, jako když odcházela. Usmála se. Moment se kochala pohledem na něj. Vypadal rozkošně, jak tam tak ležel s rozcuchanými vlasy, hruď obnaženou a zmačkané prostěradlo kolem pasu. Zhasla a protáhla se do pokoje, pak cupkala po špičkách ke dveřím na chodbu. Cítila se jako zloděj, když se kradla ven z ložnice a plížila se k podestě, ale šla po špičkách celou cestu dolů po schodech. Zrovna dorazila ke dveřím do kuchyně, když zaslechla tiché vrzání protestujícího dřeva. Zastavila se na kuchyňském prahu, rozhlédla se po místnosti. Což bylo zlomek sekundy předtím, než si všimla pohybu u okna. Strnula jako laň oslněná dálkovými světly. Okno se zvedalo a někdo teď dokonce


209

lezl dovnitř. Jednu nohu už měl uvnitř a teď za ní vměstnával zbytek těla. Vzadu na krku ji horce svrbělo, vyplavovaný adrenalin jí protékal jako žhavá láva, a Rachel udělala, co jí radil instinkt – zmizela z dohledu do první skrýše, kterou měla po ruce. Přístěnek v hale. Opatrně zavírala dveře ještě dřív, než si vůbec uvědomila, co dělá. Dokud se necítila relativně v bezpečí, pěkně schovaná, mozek si ani neškrtl. Teprve potom se začal angažovat a jí došlo, že ona, Rachel Garrettová, nyní upírka extraordinaire, se ukrývá před obyčejným zlodějíčkem. Cítila, jak z ní strach uniká, jako voda z prasklé sklenice. Co to u všech všudy dělá? Je upírka. Dokáže se s tímhle kreténem vypořádat. Hrome, vystraší ho tak, že na to nikdy nezapomene. Dá mu lekci, na kterou nikdy nezapomene, pomyslela si pobaveně. Začala pootevírat dveře, měla je jen na pár palců, když vtom se lupič narovnal a ona mu uviděla do tváře. Rachel zase strnula, poznala ho, bylo to jako blesk z čistého nebe. Vloupal se sem tem muž z márnice, maniak v khaki, který se Etiennovi pokusil useknout hlavu. Pudge. To stačilo, aby dvířka zase pěkně zavřela. Tohle není žádný obyčejný zloděj. Tohle je muž, který zná Etienna a jeho rodinu. Zná upíry a ví, jak je zabít. A nebylo pochyb o tom, co tady míní dělat, uvědomila si. Okamžitě si ji zase osedlala panika a Rachel spotřebovala trochu času přemýšlením, co dál. Její plán vyklouznout ven a jít na věc na vlastní pěst byl definitivně pasé. Musí se dostat nahoru a varovat Etienna. A musí to udělat dřív, než se k němu dostane Pudge. Na to je ovšem příliš pozdě, uvědomila si, protože ji Pudge právě minul. Bude muset jít za ním a překvapit


210

ho. Rachel uslyšela vrzání, jak začal stoupat po schodech vzhůru, a věděla, že tím pádem je bezpečné vylézt ze skrýše. Schody se stáčely doprava, takže mohla kumbál opustit. Když vyšla na chodbu, zdála se jí nějak temnější, než chvíli předtím. Nicméně slunce pořád jasně svítilo, jeho paprsky prodírající se okny zvaly částečky prachu do vzduchu k tanci. Bude se mu muset vyhnout. Odsunula všechny myšlenky do pozadí coby nedůležité a vydala se za Pudgem, pak se zarazila a vrátila do přístěnku, aby se poohlédla po nějaké zbrani. Nejlepší, co se jí naskytlo, byl mop a koště. Rachel zvážila prošmejdit kuchyň, kde mohla najít minimálně ostrý nůž, ale obávala se, že nemá čas. Kromě toho, viděla dost, aby věděla, že Pudge je ozbrojený až po zuby. Ten chlápek nesl pušku, v pouzdře měl zbraň, v pochvě nůž tak dlouhý, že to byl skoro meč, a kdovíco ještě. Usoudila, že nic míň než bazuka poměr sil nevyrovná. Mop vyhrál, protože měl aspoň masivní dřevěnou násadu, ve srovnání s fórovou aluminiovou násadou koštěte. Popadla ho a mazala skrz halu. Běžela tak rychle a tiše, jak dokázala, po schodech nahoru. Chodba nahoře byla prázdná, když tam dorazila, což nebylo moc uklidňující. Nebyla si jistá, jestli to znamená, že ten muž přesně ví, který pokoj je Etiennův a už tam vešel, nebo prohledává jednu místnost po druhé a momentálně je z dohledu. Mohl by se jí vynořit za zády a překvapit ji. Modlila se. Kéž je v jedné z neobývaných místností a může tam zůstat co možná nejdéle, aby se jí podařilo dostat k Etiennovi. Posbírala kuráž a už si to metla chodbou, po špičkách. U dveří do ložnice se zastavila a


211

ohlédla. Nikde nikdo, rychle otevřela dveře. Právě včas, aby uviděla Pudge zvedat kolík nad hlavu. Rachel udělala jedinou věc, kterou v té chvíli dokázala vymyslet: vydala nejhlasitější, nejdelší vřískot svého života a zaútočila. Pudge strnul, šokované oči střelily po ní a jejím mopu, pak se stejně bleskurychle vrátily k Etiennovi, který se zrovna s leknutím probudil a blekotal: "Co? Co se děje?" Vtom k její hrůze kolík pročísl vzduch, Pudge přece jen udeřil. Zvuk, který z Rachel vyhřezl, byl plný vzteku a zrodil se v místě, o kterém ani nevěděla, že ho v sobě má. V uších jí zněl jako nějaké primitivní vrčení, téměř zařičela a jako bájná fúrie se mopem ohnala po zátylku mužovy hlavy. Bohužel, zahlédl ji a povedlo se mu přikrčit a uhnout ráně. Rachel uhodila vší silou a teď ztratila rovnováhu. Než zase chytila balanc a otočila se nazpět, Pudge po ní skočil jako při ragby. Hlavou trefil břicho a vyrazil jí dech, klopýtla a pozadu spadla na koberec, kde si vyrazila dech podruhé. Oba skončili na zemi. Pudge se vzpamatoval rychleji a měl dlouhý, zlověstně ostrý nůž u hrdla Rachel dřív, než se vůbec mohla pokusit osvobodit. "Ani hnout, lady, nebo vám uříznu hlavu," zasípal. Rachel ztuhla. Přežije hezkou řádku zranění, ale uříznutí hlavy k nim nepatří. Zírali na sebe, oba těžce dýchali, když jejich pozornost upoutal pohyb na posteli. Etienne byl sice sražen, nikoli však odpočítán. Ve všem tom frmolu Pudge minul. Etienne si teď dokonce sedal, kolík mu trčel z prsou, dobrý palec bokem od místa, kde mu bilo


212

srdce. Rachel málem vzlykla úlevou, když si kolík jednoduše vyškubl. Pudge byl nadšen podstatně méně. Zaklel, pak vyštěkl: "Ty se taky ani nehni, Argeneau!" Etienne zaváhal, pak se zase svezl na postel, oči se mu zúžily. Ocitli se na mrtvém bodě. "Well, do pekla," hlesla Rachel, sotva jí došlo, že Pudge má navrch. Rozhodně neměla pocit, že by se nějak extra předvedla. Jak to tak vypadá, bude muset trénovat. "Co hodláš dělat teď, Pudge?" optal se Etienne. Začínal vypadat trochu lépe a Rachel tušila, že nanoboti musí makat jako mravenci, aby ho opravili. A na to pro ně bude potřebovat víc krve, coby krmivo a pohonnou hmotu. Přesto vypadal setsakra nonšalantně, na někoho, koho probodli a čí holce hrozí, že přijde o hlavu. Jestli si tedy může říkat jeho holka. Stačí se s mužským vyspat, abyste se staly jeho holkou? Nebo ji považuje jen zaTak dost, ani to nezkoušej, holka, zatnula sama sobě tipec. Teď není čas na tenhle druh mentální pitvy. "Jestli jí uřízneš hlavu, ztratíš ochranný štít," pokračoval Etienne, jako by se nechumelilo. Pudge mlčel, ale nůž se vtisknul do Rachelina krku pevněji. Na obličeji se mu potýkal zmatek s nejistotou. "Měl jsem s tebou trpělivost, Pudge – povětšinou proto, že jsem tvé šaškárny shledával zábavnými, až dodnes. Ale začínáš být únavný. Něco ti navrhnu. Zmiz a nikdy už se nevracej, jinak mne přinutíš učinit našim hrátkám přítrž. Jednou provždy." Rachel připadalo úžasné, jak tam její milenec dokáže sedět, v hrudi mu zeje díra, a přesto mluví tak výhrůžně. Po očku mrkla na Pudge, aby viděla, jestli je ohromen


213

stejně, a maličko se jí ulevilo, protože si všimla, že mu na čele perlí pot. Jen si nebyla jistá, jestli to přinese něco dobrého nebo špatného. "Nahoru." Rachel se vyškrábala na nohy, dobře si vědomá dlouhého nože u hrdla. Uvažovala, zda nezkusit zapracovat nohama a nesnažit se osvobodit dobře mířenými kopanci, ale její pokus, a následné selhání, zachránit Etienna, jí poněkud nahlodaly sebedůvěru. Bála se, že to zkazí jako prve. Jakmile oba stáli zpříma, Pudge se přesunul za ni, používal ji jako štít, o kterém se zmínil Etienne. "Drž se zpátky," nařídil Pudge. Zpočátku zněl jeho hlas silně a pevně, ale skončil roztřesenou fistulí. Prozradila, že se ke slovu dostal strach. Ne, že by to Rachel potřebovala. Čichala, jak se z něj strach line. Nevěděla podle čeho ten pach rozpoznala, ale předpokládala, že se jedná o další novou schopnost. Většina dravců ji má – psi vycítí strach, stejně jako kočky. Nanoboti prý vylepšují nejužitečnější schopnosti svých hostitelů, a mít tuhle bylo dravcům dost k užitku. "Nech ji jít," přikázal Etienne. "Drž se zpátky." Pudge začal ukračovat do boku, Rachel bral s sebou. "Neodvedeš si ji." "Drž se zpátky nebo jí ufiknu hlavu," varoval Pudge. Opakoval to pořád dokola, asi žádnou jinou větu neznal. "Neubližuj jí. Je to v prvé řadě tvoje vina, že jsem ji musel proměnit. Umřela by na zranění, kterés jí způsobil svou sekerou, kdybych ji neproměnil." To Pudge zastavilo. Rachel zatajila dech, protože se na ni zadíval. "Vy jste ta doktorka z nemocnice." Říkal to


214

překvapeně. Pravděpodobně tenkrát vypadala méně zdravě. Čemu se divit, přece se tak tak zbavila chřipky. Byla bledá a pohublá, na to by dala krk. Dobře, tak ne. Tím si byla jistá. Lepší. Všimla si, jak mu po tváři prokmitla vina a na moment pocítila jistou naději. "Vážně je mi líto, že jsem vás seknul, ale neměla jste mezi nás skákat. Snažil jsem se vám říci, co je zač." "Nech ji jít," zopakoval Etienne. Rachel cítila, jak v ní naději umírá, protože Pudge ztuhnul. Jeho výraz se stal ponuře nesmiřitelným a nůž jí přitiskl ke krku ještě pevněji. Pocit viny zjevně měl své meze. "Neublížím jí, pokud zůstaneš přesně tam, kde seš." Nyní to znělo, jako by se už trochu lépe ovládal. Rachel se nemohla rozhodnout, jestli to znamená, že jeho sebedůvěra vzrostla, nebo jestli mu Etiennovo zopakování výzvy dodalo klidnou jistotu, že je ve výhodě. "Jestli jí ublížíš, ulovím tě a zabiju holýma rukama." Oči Rachel střelily k Etiennovi. Vypadal, že je toho schopný. Maska nonšalance spadla, okouzlující milovník počítačů zmizel. Etienne vypadal jako nebezpečný dravec každým coulem. Všichni tři zůstali několik minut zticha, čekali, až se Pudge rozhodne, co dál. Rachel neměla ponětí, co by mohl udělat. Nemohl ji nechat jít, což ho poněkud omezovalo. Její pohled sklouznul k Etiennovi. Krvácení se zastavilo, ale zdál se trochu šedý kolem rtů. Značná část krve, která v něm zbyla, byla bezpochyby použita na opravu zranění. Z toho, co jí o takovém stavu řekli, usuzovala, že zoufale potřebuje infuzi. Jeho tělo bude potřebou krve ochromené, a on strašně slabý a zranitelný. Jediným plus je, že Pudge to neví, napadlo ji.


215

"Raději by ses měl rychle rozhodnout, co hodláš dělat. Jeho tělo už skoro regenerovalo, a kdo ví, kolik síly pak bude mít." Sama si to sice ani dost málo nemyslela, ale jestli Pudge vychází z filmů, ať už televizních či celovečerních filmů-filmů, pravděpodobně bude uvažovat jinak. Aspoň doufala, že bude. Soudě podle toho, jak na ní Pudgeho ruce ztuhly, tušila, že měla pravdu. Rachel mu neviděla do tváře, ale vnímala úžas, který Pudge cítil. Podezřívavě se optal: "Mám uvěřit, že se snažíš pomáhat?" Silou vůle se přinutila uvolnit a povedlo se jí lhostejně pokrčit rameny, aniž sama sebe zkrátila o hlavu. "Věř si, čemu chceš. Kradla jsem se ven, když ses sem vloupal," řekla popravdě. Kradla se ven na procházku, ale o tom se zmínit neobtěžovala. Když Etiennův ostrý pohled naplnilo zklamání ze zrady, skoro toho zalitovala, jenže nemohla jinak. Rozhodila ho a to nenáviděla, ale přiměla se pokračovat. "Byla jsem nucená tady bydlet, od té noci v márnici. Chtěla jsem dát vědět rodině a přátelům, že jsem v pořádku, ale zavolat jim nepřipadalo v úvahu." Což je čistá pravda, přesvědčovala své pravdomluvné já, protože cítila, jak ji nervózní hihňání lechtá v krku. Byla nucená zůstat – minimálně, než se naučí ovládat zuby a tak, a někomu volat bylo vyloučené. Upřesňovat, že k těmto rozhodnutím byla sice donucená, ale okolnostmi, a dospěla k nim sama od sebe, přece nemusí. "Tak jsem byla hodná a čekala, až Etienne usne, pak jsem se mínila vypařit přes kuchyň, když vtom jsem tě zaslechla přicházet," pokračovala. "Pokazil' mi plány." Etienne vypadal rozčileně, ale Rachel ho ignorovala. Vyčkávala, zatímco Pudge se pokoušel její slova strávit.


216

"Jestli je to pravda, proč jsi prostě neodešla?" optal se Pudge, zjevně jí moc nevěřil. "Proč's zůstala a zachránila ho?" Pokrčila rameny. "Svědomí mi nedalo. Prostě jsem ti nemohla dovolit zabít ho ve spánku potom, co mi zachránil život, když jsem utržila smrtelné zranění, a to od tebe." Zdůraznila jeho podíl, doufala, že by mohla vzkřísit tu vinu, kterou mu prve zahlédla na tváři. Když uviděla, že se mu cosi podobného skutečně mihlo v očích, rozhodla se trochu přitlačit. "Tisíceré díky, mimochodem. Být krev sajícím démonem nikdy nebylo v čele mého seznamu snů a přání, a ani nedokážu vypovědět, jak jsem nadšená, že budu navěky odsouzená k nočním směnám." Pudge se doslova otřásl. "Omlouvám se," hlesl lítostivě, pak se zarazil a pohlédl na Etienna. "Co navrhuješ udělat s ním, abychom odtud mohli vypadnout?" Rachel se zamyslela. Ani na minutu neuvěřila, že je odteď považuje za parťáky, co táhnou za jeden provaz. Předpokládala, že ji zkouší. Dá-li odpověď, která se mu nebude líbit, je v maléru. Ale když se to tak vezme, s největší pravděpodobností je v maléru tak jako tak. Zdá se, že sám sebe považuje za Van Helsinga moderní doby, který je předurčen vymýtit ze světa zhoubu lidstva, upíry. Jasně si uvědomovala, že už ji dal na černou listinu. Její jedinou nadějí bylo ho přesvědčit, že je příliš hloupá, aby jí to došlo, a že věří, že jsou nyní na stejné straně. Měla to na paměti a tak byla při odpovědi extrémně opatrná. "Well, nechci, aby skončil mrtvý, přece mne zachránil. Jestli ho vážně chceš zabít, buďto to zkus jindy, až tady nebudu, nebo mne rovnou probodni a zkus štěstí s ním – ale nedělala bych to, být


217

tebou. V normální kondici je rychlý, mrštný a silnější, než deset mužů. Momentálně tak silný není, ale já ano. Proti nám dvěma nemáš zrovna nadějné vyhlídky," dodala. Pudge poslouchal a její upřímnost, jasné prohlášení že nechce, aby byl Etienne mrtvý, ho zřejmě přesvědčily. Rachel málem ani nenechala svá slova patřičně vyznít, kula železo, dokud bylo žhavé: "Pak taky, má bezpečnostní systém. Touhle dobou jsou někteří z jeho druhu nejspíš už na cestě sem. Takže moc času nemáš." Pudge jí očividně uvěřil. Paniku na jeho tváři nešlo přehlédnout. "Pokud ho svážeš," pokračovala, "prostě přetrhne pouta a patrně nás dostihne dřív, než se vůbec dostaneme z domu." Nebo přinejmenším poté, co vycucne pár pint krve, pomyslela si. "Mám za to, že uděláš nejlépe, když ho zamkneš v pracovně. Udělal si ji bezpečnou před konkurencí všeho druhu," vysvětlila. Pak, aby mu hořké sousto osladila, dodala: "Získáš tím taky příležitost zničit jeho nejnovější práci." "Měl jsem tě nechat umřít." Etiennova chladná slova přitáhla její oči zpátky k němu. Poblahopřála by mu, mentálně, k hereckému výkonu, ale nebyla si zcela jistá, že to bylo hrané. Právě přiznala, že se kradla ven, zatímco on spal, a i když doufala, že tomu tak není, mohl jí všechno do puntíku uvěřit. Ne. Ví, jak je to s upíry, a ví, že není tak tupá, aby si o něm myslela, že momentálně sílí. Určitě mu došlo, že pravdu drobet přikrášlila, aby ho zachránila. Na druhou stranu, napadlo najednou Rachel, jeho zlost může pramenit z něčeho jiného. Co když si práci vůbec neukládá na záložní médium, nezálohuje, takže


218

nemá kopie pro případ, že by o data přišel? Může své dílo ztratit kvůli tomu, co zrovna teď navrhla. Jenže jí šlo hlavně o to, aby zůstal naživu a tam, kde bude mít k dispozici krev. Šmarjápanno, jestli neměl dost zdravého rozumu, aby poslední verzi své nejnovější hry zazálohoval, Etienne si možná doopravdy přeje její smrt. Ale pořád lepší živý a rozzlobený, než mrtvý s hrou netknutou. Pudge přešlápl z nohy na nohu, přendal si nůž u jejího hrdla z jedné ruky do druhé. Neměla ponětí, proč to udělal, dokud nesesmekl pušku z ramene a nezamířil na Etienna. "Vím, že tě tohle nedokáže zastavit, ale vsadím se, že to přesto bolí," řekl. "A vím, že tě to zpomalí. Takže dělej, co říkám a nebudu tě muset střelit. Jdeme k tobě do pracovny." Etienne cítil, jak ho prostupuje směs úlevy a hrůzy. V pracovně v ledničce je krev. Může natankovat a rychle se s její pomocí dát do kupy, až ho tam zavře. Pak se může dostat ven a ulovit Pudge. Hrůza pramenila z faktu, že zatímco jeho tento plán zachránil, Rachel vydal všanc. Neměl tušení, co s ní ten chlápek udělá, až mu bude vydána napospas, ale soudil, že půjde o nějakou ničemnost. Rachel je sice desetkrát silnější, než bývala, ale není nezranitelná. Etienne měl strach, že se pokusí o něco riskantního, jakmile bude uklizený do bezpečí. "Pohyb!" A místo vykřičníku na něho Pudge vystřelil. Etienne od plic zaklel, hodilo ho to dozadu na postel, kde seděl. Kulka rozervala sval a roztříštila kost. Uviděl Rachel, která začala bojovat, jen aby toho skoro okamžitě nechala. Pochopil proč, když si všiml krvavé čáry na štíhlém hrdle. Ten bastard ji pořezal – ne dost


219

hluboko, aby způsobil vážné zranění, ale stejně ji řízl. Teprve nyní Etienne dostal pořádný vztek, protékal mu žilami jako studený oheň a pomohl mu zvednout se na nohy. Chtěl přeletět místnost, jenže se lehce mohlo stát, že i kdyby se k tomu prevítovi dostal, byl by k ničemu. Kromě toho zde existovala možnost, že Pudge zpanikaří a uřízne jí hlavu, odstraní ji coby potenciální hrozbu. Tohle nemohl dopustit. Rachel zatnula zuby, ale ucedila: "Jasně jsem ti řekla, že ti ho nedovolím zabít. Střel na něj ještě jednou a risknu ztrátu hlavy, abych tě zabila." "Drž hubu," zasyčel Pudge, ale trocha sebejistoty ho opustila. Kývnul na Etienna zbraní, couval ze dveří, Rachel táhl s sebou. "Ven." Etienne se poslušně vydal ke dveřím, snažil se nevypadat tak slabý, jak se cítil. Nyní opravdu vážně potřeboval krev, což mělo na svědomí nejnovější zranění. Jeho myšlenkové pochody začínaly škobrtat, v hlavě měl jako vymeteno, protože tělo k ráně stahovalo krev ze zbytku organismu. Musel se plně soustředit, aby vůbec dokázal dávat jednu nohu před druhou, projít domem a dolů do sklepení. Cestou se nepřestával pokoušet vymyslet, jak z této šlamastyky ven, ale nic ho nenapadlo – nic, co by Rachel ještě víc neohrozilo, to za žádnou cenu. "Wow!" Pudge byl Etiennovým královstvím očividně ohromen. Etienne se zastavil uprostřed místnosti a obrátil se, pozoroval, jak mu zasvítily oči, chtivě šmejdící po vybavení. "Čéče, mít takovýhle nádobíčko, budu králem videoher taky," odtušil jedovatě. Jeho pohled přistál na rakvi vedle dveří a na tváři se mu odrazilo cosi jiného. Etiennovi nějaký ten okamžik trvalo, než si uvědomil, že


220

je to závist. "Vlez dovnitř," nařídil. Etienne zaváhal, pak udělal, co mu řekl, protože muž prudce zvedl pušku. Rachel se pohnula a varovně zavrčela. Pudge hned zbraň sklonil a dostal ji pod kontrolu. Udělal jí při tom další červenou linku, na které perlila krev tam, kde se ta první právě zahojila. "Už jdu," vyštěkl Etienne, v duchu sliboval, že mu ta zranění brzy vrátí i s úroky. "Zavři víko," poručil Pudge, jakmile se usadil do rakve. Etienne poslechl, lehl si a neochotně zaklapl víko. Pak sebou uvnitř trhl, protože z ničeho nic zahřměla střelba. Nejdřív ho napadlo, že ten idiot do něho střílí skrz rakev, ale protože nelítaly třísky a nezakousla se do něj palčivá bolest, usoudil, že se rozhodl rozstřílet pracovnu. Výbuch, který zazněl, když se rozletěl monitor nebo počítač, to potvrdil, a Etienne se znechuceně ušklíbl. Dorazil k němu pach hořících součástek a tavícího se plastu.


221

14. KAPITOLA Rachel se kousla do rtu, ale zůstala potichu, zatímco kolem ní explodovaly Etiennovy mašinky. Pudge byl nadšenec (čtěte cvok) se zbraní v ruce a zjevně se jí nemohl nabažit, a ona měla nůž přitisknutý příliš pevně ke krku, než aby se na cokoli zmohla. Hodně se jí ulevilo, když se konečně rozhodl, že škody už napáchal dost a vymanévroval je pozadu z místnosti. Ve dveřích se zastavil, aby prozkoumal zamykací mechanismus. Trochu doufala, že prostě jenom zavře, ale tak hloupý nebyl. Přirazil dveře, pak rozstřílel elektrický ovládací panel. Torzo naděje, že by Etienne snad mohl být schopen panel opravit, zhynula, když ho Pudge utrhl a mirnix dirnix vyrval několik drátů. Etienne je tam teď opravdu zamčený, pomyslela si s hrůzou Rachel, a jen doufala, že žádný ze zničených přístrojů nezačne hořet. Uhořet není zrovna příjemný způsob odchodu z tohoto světa, a navíc tak umřel Etiennův otec. Ať tak či tak, má tam krev, uklidňovala se, nesmírně vděčná, že Pudge neprověřil zásuvky stolu. A není pochyb, že se Bastien s Lucernem časem staví na kus řeči. Osvobodí Etienna a pak pravděpodobně přijdou pro ni. Jenom do té doby musí zůstat naživu. Což by bylo snazší, kdyby Pudge nevěděl, že je upírka. Udržet si hlavu na krku bude dobrý začátek. Ačkoli by ráda i něco víc – jako mu například zabránit, zase ji pořezat. Tenká říznutí, kterými ji doposud krotil, měla na hony daleko k ohrožení života, ale děsně to bolelo. Proměna očividně neznamenala zvýšení prahu bolestivosti. Naopak její senzitivitu zvýšila, uvědomila si. Koneckonců, je vnímavější k rozkoši. Proč by neměla


222

být citlivější, když dojde na bolest? "Zatraceně." Rachel při Pudgeho kletbě sebezpytování vzdala. Překonali schody a teď stáli v kuchyni u zadních dveří. "Zapomněl jsem, že tě nemůžu vzít na slunce," vysvětlil Pudge. Rachel pookřála. Nějakou tu chvíli na sluníčku by sice přežila, ale nevykecá mu to ani omylem. "No, tak bys mě mohl prostě nechat tady a-" Dobrý pokus… jenže jí slova odumřela na rtech a žádoucí efekt se nedostavil, protože ji odvlekl dozadu ke kuchyňskému stolu. Netušila, co má za lubem, dokud z něj nestrhl těžký kaštanový ubrus. Květinová dekorace se poroučela k zemi a zbyly z ní jen mokré střepy a mrtvolky kytek. "Snad si nemyslíš, že mi… Hajzle!" Mohla si akorát tak od plic povzdechnout, protože jí přetáhl látku přes hlavu. Teď měla nůž na krku, doslova, a byla slepá. Kristova noho, je to pořád lepší a lepší. Takhle je pro ni situace dokonce ještě nebezpečnější. Jestli zakopne, může se zkrátit o hlavu, jen to fikne. Rachel zvážila prozradit Pudgemu, že trochu slunka přežije, ale bála se, že by se jí to později ještě mohlo hodit. "Půjdeme rychle." Postrkoval ji dopředu, patrně ke dveřím. "Nechci, abys mi teď vzplála jako vích, tak laskavě hejbni kostrou." "Myslíš, že bys mohl trošku zvolnit s tou kudlou?" optala se, ale otázku přehlušilo cvaknutí a vrzání dveří. Pak Pudge vyrazil vpřed. Dobře věděla, že chybný krok ji může stát život, pochodovala jako poslušný vojáček, zvedala nohy, ale pohybovala se jak nejrychleji mohla. Snažila se snažila, ale přesto zakopla a zanadávala, protože jí nůž pořezal hrdlo. Podařilo se mu říznout ji


223

tentokrát hlouběji, předtím než ho poodtáhl. Zaslechla něco, co snad mohla být omluva přitlumená ubrusem, který měla přes hlavu, a zvoněním v uších. Pak ji škubnutím zastavil. "Nastup." Nůž zmizel a Rachel ucítila, jak ji strká dopředu a dolů. Něco se jí přimáčklo zepředu na nohy, zapackala a padala na ústa. V tom momentu byla fakt vděčná, že ji už neohrožuje nůž, a okamžitě se začala snažit stáhnout si ubrus z hlavy. Za svou snahu inkasovala záhlavec. "Nech toho. Slunce," okřikl ji Pudge. Pak ucítila něco na zápěstí a uslyšela cvaknutí. Pohnula rukou, zamračila se a zalomcovala želízky. Byla připoutaná. Zaklela jako pohan, protože náramky obemkly i druhé zápěstí. "Jsou z galvanizované oceli," oznámil Pudge. "Čtyři palce tlusté. Pravděpodobně bys je dokázala zlomit, ale ne bez rámusu. Zkus to a sejmu tě rovnou ze sedadla. A ne puškou – kolíko-metem, rovnou do srdce." "Kolíko-metem?" zamumlala Rachel. Uslyšela zavírání dveří, pak se rozhostilo ticho. Zrovna uvažovala, jestli je bezpečné pokusit se setřást látku a získat tak možnost se rozhlédnout, když vtom zaslechla otevírání dalších dveří. Tyhle byly napravo od ní, vepředu toho, co musela být dodávka, pomyslela si. Podlaha se pod ní trochu zhoupla, jak Pudge nastupoval. Rachel se přinutila uvolnit a v duchu se proklínala, že lépe neposlouchala, co se jí Etienne pokoušel vyložit. Neměla ponětí, jaké schopnosti coby upírka má, akorát, že je silnější a rychlejší, než normální člověk, a snese horší zranění, aniž umře. Jestli to pochopila správně, nic kromě upálení nebo useknutí hlavy ji nezabije. Ačkoli kolík srdce zastaví a nanoboti upadnou do stáze. Zůstanou nečinní, dokud nebude odstraněn.


224

Což bylo dobré vědět, samozřejmě, ale neměla tušení, jak přesně je silná, nebo dokonce o kolik rychlejší. Neměla zdání, jestli svede zlomit pouta, a pokud ano, je teď dost rychlá, aby se probourala ven z dodávky dřív, než Pudge popadne kolíko-met – ať už je to cokoli – a sejme ji? Nápad pokusit se o útěk byl lákavý, ale představa, že ji střelí – navzdory faktu, že by srdce pravděpodobně minul – už tak rozjařující nebyla. Rachel bolest nenáviděla. Měla za to, že kulka je zlá. Co takový kolík? Byla hrozný strašpytel, když došlo na bolest. Příšerný ufňukanec, do slova a do písmene. Rozhodla se neriskovat. Jízda byla krátká. Rachel ji strávila vymýšlením plánu útěku. Neměla ánung, proč ji Pudge vzal s sebou. Potřeboval štít, nebo spíš zpočátku potřeboval štít, ale jakmile byl Etienne pod zámkem, už ne. Poněkud ji překvapilo, že nevyužil příležitost ji probodnout. Předpokládala, že důvodem, proč to ještě neudělal, by mohla být vina, protože příčinou její proměny byl v prvé řadě jeho útok. Jenže to pak byla nucená dumat, co s ní zamýšlí, pokud probodení není plán A. Nic dobrého ji nenapadalo. Útěk se zdál být optimálním východiskem. Jenom musí vymyslet, jak na to. Lze předpokládat, že ji někam zaveze, zaparkuje, pak zase přijde za ní, s nožem. Obávala se, že tentokrát možná riskne bolest z říznutí. Netěšila se na to, ale mohla by trpět hůř, pokud to neudělá. Dodávka dokodrcala k cíli a přestala rachotit. Čas utéct. Rachel ucítila, že se její tělo napnulo jako struna, když se dodávka znovu zhoupla. Pudge vystupuje, uvědomila si, pak uslyšela zabouchnout dveře. Zkusmo zacloumala pouty, překvapilo ji, když jí k uším dolehlo skřípání povolujícího kovu. Zrovna se chystala zabrat vší


225

silou, když uslyšela, že se otevřely zadní dveře. V duchu se proklela za zbabělost, znehybněla a čekala, lekla se, když jí najednou začal stahovat látku z hlavy. "V garáži nejsou okna. Tady seš před sluncem v bezpečí," sdělil jí Pudge. Jako by tu garáž a dům, ke kterému nepochybně přiléhala, koupil speciálně pro ni, aby byla v bezpečí. Na Rachel tím nijak velký dojem neudělal. Hypnotizovala zbraň v jeho rukách. Ukázalo se, že onen kolíko-met je kuše s dřevěnými kolíky namísto šípů. Ne, že by na tom záleželo. Podle Etienna jakýkoli šíp, kolík či cokoli jiného, pokud uvízne v srdci na dost dlouho, s ní může skoncovat jednou provždy. Tolik k pokusu o útěk. Minimálně prozatím. "Polez ven." Pudge ustoupil, kuší jí stále pečlivě mířil na srdce. Volnou rukou na ni mávnul, aby vystoupila z dodávky. Rachel němě zvedla obočí a významně zachrastila krátkými řetězy, které ji poutaly ke stěně dodávky. "Aha." Pudge moment váhal, pak se zřejmě rozhodl, že se k ní nechce dostat natolik blízko, aby riskoval, že dostane nakládačku, a jednoduše jí hodil svazek klíčů. Rachel se povedlo zachytit je mezi paži a ňadro, pak klíče zvedla a pustila se do zámků. Vůbec poprvé si mohla želízka pořádně prohlédnout, a ten pohled byl skličující. Nekecal, že jsou čtyři palce tlusté, přesto se jí nezdály tak těžké, jak být měly. Předpokládala, že je to důsledek nárůstu síly. Vážně se do toho měla obout a cloumáním se osvobodit, říkala si v duchu, při tom odemkla jedno zápěstí, pak druhé. "Okay, polez," zopakoval Pudge. Vzpomněla si, jak postřelil Etienna, když se nepohnul dost rychle. Na nic nečekala a škrabala se na kraj dodávky a vystoupila na


226

betonovou zem garáže. Vztáhla ruku s klíči k Pudgemu, ale ten zavrtěl hlavou. "Budeš je potřebovat na otevření dveří." Ukázal doleva. Rachel se obrátila, aby se podívala, kam ukazoval. Dveře do domu uviděla okamžitě. Garáž byla stavěná na jedno auto a dodávka zabrala tolik místa, že na průchod zbylo jen o fous víc, než půldruhé stopy. Rachel prošla podél dodávky na straně spolujezdce, zastavila se, když spatřila věnec česneku s křížem uprostřed, visící na dveřích. "Pardon. Kousek couvni." Pudge rychle popošel, aby odstranil léty prověřenou protiupíří výzbroj. Neinformovala ho, že je na draka. Raději meditovala o tom, jak paranoidní musí člověk být, aby si tohle pověsil na dveře. "Hotovo." Kříž a česnek si vzal s sebou a ustoupil z cesty. Naznačil jí, aby šla vpřed. "Je to ten široký stříbrný klíč." Rachel se probírala klíči, dokud nenašla jediný široký stříbrný, pak popošla ke dveřím a strčila ho do zámku. Když poslušně cvakl, čímž naznačil, že je odemčeno, obrátila se a zvedla obočí na svého únosce. "Běž dál," nařídil Pudge, gestikuloval při tom samostřílem. Rachel otevřela dveře a vešla do kuchyně, tam zůstala stát jako opařená. Ještě nikdy neviděla takový svinčík. Linka a dřez byly zaskládány špinavým nádobím, a na sporáku, lednici, kredenci ani na zemi nezbyla píď volného místa, kterou by nepokrývaly plesnivé zbytky jídla nebo prostě špína. Na všem byl mastný povlak, který prozrazoval, že se tu kuchtí povětšinou smažené. "Hni sebou." Ostré dloubnutí do zad Rachel přimělo udělat rychlý krok vpřed, pak pokračovala kuchyní,


227

všemu se vyhýbala, neměla chuť čehokoli se dotknout. Už tak bylo dost strašné, že musí stát na zemi. Tenisky se jí při každém kroku lepily k linoleu. Čirý hnus. A jídelna na tom byla stejně příšerně, což zjistila, když prošla klenutým vchodem. "Posaď se." "Raději ne." Rachel se zahleděla na stůl s pyramidami špinavého nádobí. Bohužel, na talířích nebylo pouze mumifikované jídlo. Lezlo po nich nemálo brouků, vesele hodovali na měsíce staré pizze a dalších laskominách. Co se týče židlí jako takových, ty byly zaplaťpánbůh talířů prosté, zato je zdobily stohy prastarých novin, letáků a reklam. "Víš, Pudge, nezaškodilo by, kdyby tady zaúřadovala hospodyně." "Sednout!" Na první pohled bylo jasné, že teď, když jsou uvnitř, si je jistý v kramflecích. Přiblížil se k ní, popadl ji za rameno a nasměroval k nejbližší židli. Rachel se ošila, když ji zmačkaný leták rýpnul do zadku, ale neřekla ani slovo, protože obešel stůl a posadil se, kuši umístil na desku stolu, mířila jí na prsa. Chvíli zůstali oba zticha, zírali na sebe, odhadovali jeden druhého. Ale když se mlčení protahovalo donekonečna a Rachel začala být jako na trní, zvedla obočí. "Tak?" "Tak?" Pudge se zamračil. "Co?" "Hodláš mne teď zabít nebo co?" položila otázku otázek. "Ne!" Vypadal poplašeně už jen tím pomyšlením. "V žádném případě. Je to moje vina, že je z tebe upířice. Nebo upírka?" Zatímco si mumlal a remcal, Rachel se pokusila vykoumat, co z toho plyne pro ni. Soudě podle málem posvátné úcty v intonaci hlasu, upíři ženského pohlaví dělali na Pudge mnohem větší dojem. Zřejmě ji,


228

coby upírku, považoval za učiněnou senzaci, kdežto Etienne, coby upír, podle něj zasluhoval vyhladit. Netušila proč. "Tak…" Rachel se zahleděla Pudgemu do tváře, byla zvědavá, co vyvolalo jeho skoro vzrušený výraz. Ačkoli na příští otázku ji nepřipravilo zhola nic. "Máš hlad?" Možná ji zaskočila, ale rozhodně nebyla od věci. Sice si nemyslela, že z říznutí na hrdle ztratila moc krve, ale hlad měla. Pohledem zabloudila k lednici v kuchyni. Má tam krev? Nezdálo se to pravděpodobné, ale pokud ne, proč by se ptal, jestli nemá hlad? Na druhou stranu, i kdyby krev měl, nebyla si jistá, že je bezpečné ji pít v této fabrice na bakterie, kterou nazývá domovem. Měla vážné podezření, že s minimálně padesátiprocentní pravděpodobností není. Copak si může cokoli kdekoli tady dát k puse bez rizika? "Mohla bys kousnout mne," nabídl Pudge, čímž rozhodně upoutal její pozornost. Vypadal tou vyhlídkou dost vzrušen. Rachel cítila, jak její chuť k jídlu hyne rychlou smrtí. "Díky, ale-" začala diplomaticky. "Hele, no tak. Musíš prahnout po krvi. Můžeš mne dokonce proměnit, jestli chceš." Pohledem sklouznul k její hrudi. Rachel se snažila nevypadat zhnuseně. Představa, že toto individuum bude na světě existovat navěky, byla přízračná. Málem stejně děsivá, jako ho kousnout. Dost pochybovala, že je o moc čistší, než jeho dům. Jenomže ho nechtěla vytočit. Ještě nezjistila, jaké s ní má úmysly, ale soudila, že dokud se jí nenaskytne příležitost utéct, bude lépe nebýt s ním na kordy. "Ne, díky," špitla zdvořile, v odpověď na jeho


229

nabídku. Pohledem zalétla k tomu kousku obýváku, na který viděla, zaregistrovala prkny zatlučené dveře na balkon a kovové mříže navrch. Dům byl poměrně temný. Rozhlédla se po ostatních oknech, byly zabedněné a zamřížované jakbysmet. Snad původně ani neměl v úmyslu Etienna zabít. "Víš, nevypadáš špatně." Pozornost Rachel sklouzla zpátky k únosci. Neměla ponětí, jak zareagovat. Od kohokoli jiného by ta slova mohla být poklonou. Způsob, jak je vyslovil on, zaváněl zklamáním. Záhy to pochopila, protože dodal: "No, víš, seš dost pěkná, ale ne přesně to, co jsem čekal. Ve všech těch filmech jsou upířice fešandy…" Odmlčel se, očividně hledal správná slova. "Žhavější. Chápeš? Korzety z černého vinylu a vysoké boty sahající až po stehna, jehlové podpatky." Nespouštěl oči z její hrudi, jako by se pokoušel uhodnout, jestli může mít sexy spodní prádlo z černého vinylu, pod teplákovou bundou. Rachel si povzdechla a dospěla k neveselému závěru, že to bude dlouhý den. Etienne frustrovaně kopl do dveří pracovny. Zevnitř. Pak se obrátil a rázoval k lednici zabudované ve stole. Už vysál čtyři pytlíky, při tom zkoumal škody napáchané na dveřích a zkoušel, zda by je nedokázal nějak opravit. Zdálo se to být zhola nemožné. Pudge je zničil opravdu důkladně a to, v kombinaci s high-tech zabezpečením, které si sám nainstaloval, aby měl místnost zajištěnou proti krádeži, teď pracovalo proti němu. Také si přál, aby měl dost Filipa ten slavný high-tech bezpečnostní systém, kterým se Rachel chlubil, aktivovat. Naneštěstí minulou noc si to hlavně chtěl u ní vyžehlit a mezi snahou utišit její zlost a milováním se s ní, ho po vstupu


230

zapomněl reaktivovat. Etienne se proklínal za hloupost. Nikdy dřív neměl opravdový strach o domov nebo majetek, dokonce ani sám o sebe. Jeho práce byla to jediné, co považoval současně za cenné i zranitelné, až doteď. Nikdy si nedělal starosti, že by ho mohli přepadnout. Průměrného vykradače domů čekalo nepříjemné překvapení, pokud by se pokusil vloupat k němu domů, obzvláště měl-li by tu drzost napadnout pána domu. Pak taky, časy, kdy je ohrožovali lovci upírů, jsou dávno ty tam – nebo spíš bývaly, dokud se nezjevil Pudge. Jenže Rachel… ta je mu drahá převelice. Cenil si jí mnohem víc, než přiznal jí samotné. A vinou jeho nedbalosti je teď v nebezpečí, a on bezmocný. Etienne svou pracovnu vlastně přebudoval na kryt – odolal lidem i upírům – veškeré počítače totiž byly mezi upíry nadmíru populární. No a Pudge teď jeho high-tech kryt přeměnil v klec, utržením ovládacího panelu dveří. Nikdo se nedostane dovnitř ani ven bez acetylénového hořáku, který se prokouše šesti palcovou ocelí. Bohužel, Etienne nebyl sdostatek prozíravý, aby si ho pořídil a měl někde příhodně po ruce. Takže mu nezbylo, než pokorně doufat, že bratři, Bastien a Lucern, opravdu dorazí. Od čehož ho dělí celé hodiny. Během těch dlouhých hodin se Rachel může stát… cokoli. Etienne se zlým okem zahleděl na ruiny strojů, které stály tisíce dolarů, a bývaly jeho královstvím. Kdyby se mu podařilo některý povyspravit a uvést do chodu, možná by dokázal někoho kontaktovat dřív. Byl to běh na dlouhou trať. Pudge si při destrukci dal záležet, zůstalo po něm dílo zkázy. Přesto to bylo pořád lepší, než sedět s rukama v klíně a představovat si, co hrozného se asi děje Rachel.


231

Vzal si z lednice další pytlík krve, a jen tak mimochodem zaregistroval, že je teplejší. Volně přeloženo, Pudgemu se povedlo zničit i ledničku. Ale o to teď nešlo. Krve má habaděj a je mu šuma fuk, jestli je kapánek teplá. Pustil se do práce. Pokusí se dát svým věrným mašinkám umělé dýchání. "Muffin nekousnu." Rachel si zlým okem měřila Pudge, mával jí před nosem malým teriérem. Nemohla uvěřit, že jí to vůbec navrhl. Ten chlápek je úchyl. Pudge si její prvotní mlčenlivou diplomacii vyložil nesprávně, povzbudila ho. Ozřejmil Rachel, že se opravdu chce stát upírem. Prý bude boží žít navěky a toulat se po nocích s těma kočkama upírkama v náručí. Zřejmě už se viděl podoben hvězdě béčkových upířích filmů, vyzáblé, umaštěné já dobrovolně a rád promění v šarmantního špatňáka noci. Jako by mu vlastní proměna měla nějak změnit také vzhled a osobnost. Když Rachel cosi zamumlala, doufala, že to vezme spíš jako pobídku k řeči a ne pustý výsměch, nic jiného pro něj na skladě neměla. Pudge rázem ožil a detailně jí vysvětlil, že o tom sní od chvíle, kdy zjistil, že Etienne je upír. Jedním z jeho plánů bylo konečně zabít Etienna, pak vomrknout pohřeb, sbalit tam upíří fešandu – šak víš, jak to chodí, na funus jich určitě přijde hafo – vybrat si tu, co se mu bude líbit nejvíc a přivést ji do svého hradu. Vyspí se s ním a při tom ho promění kousnutím doTo už Rachel nevydržela a skočila mu do řeči, aby ho poinformovala, že jestli čeká… nebo se ji pokusí donutit ho tam kousnout, ať se zamyslí znovu a lépe. Nachýlil hlavu a řekl: "Ale já mám kolík. Mám moc. Musíš dělat,


232

co říkám." Rachel přimhouřila oči, zadívala se na toho prťavého švába v lidské kůži a nevzrušeně mu sdělila: "Ano. Máš kolík, a proto máš moc – teď. Ale jestli se mne pokusíš přinutit, abych tě kousla tam, rovnou ti ho ukousnu. Jako krvavou žvýkací gumu." Zasnažila se a vystřihla zlověstný úsměv. Celou dobu se modlila, aby jí na tváři nebylo poznat, že má co dělat, aby se nepozvracela. Podle toho, jak Pudge zbledl a překřížil nohy, Rachel usoudila, že její varování bylo jaksepatří zastrašující. Přestal naléhat, aby ho kousla a proměnila, jenomže ji donutil vstát a nařídil jí jít do sklepa, pěkně před ním, aby ji měl na očích. V té chvíli Rachel dostala strach, že zašla příliš daleko a sama sobě vyrazila zbraň z ruky. Podepsala si rozsudek smrti. Nakonec ji nezabil. Ve sklepě ji připoutal ke zdi. Opravdu byl celý žhavý přivést si domů upíří fešandu, a očividně nečekal, že Rachel bude spolupracovat, aspoň ne hned. Podle všeho si myslel, že to časem změní. Snad počítal se stockholmským syndromem, nebo že se něco semele a s touhle věcí mu pomůže. Bůh suď. Nařídil jí dojít ke zdi a scvaknout si ocelová pouta kolem kotníků, stehen, pasu a krku. Sotva to udělala, opatrně se k ní přiblížil, samostříl v ruce, neochvějně jí mířil na hruď, a připevnil jí další pouta ještě kolem ramen a zápěstí. Pak ji tam nechal a vrátil se nahoru. Rachel se okamžitě začala snažit pout zbavit, jenže byly silnější a pevnější, než ty v dodávce, a Pudge je zasadil do zdi tak, že stála s nohama rozkročenýma a rukama upaženýma, což jí prakticky znemožnilo zabrat plnou silou. Ještě pořád s nimi bojovala a nadávala jako špaček,


233

když se před chvílí dveře nahoře otevřely. Vrátil se do podzemí a houpal před ní maličkým, na vodítku visícím, načechraným bílým teriérem a zpíval jediné slovo: "Večeře." "Nekousnu ho," zopakovala Rachel. Pak, už se nemohla dívat, jak se to ubohé zvířátko dusí, marně zacloumala pouty a vyštěkla: "Polož toho chudáka chlupýška na zem. Vždyť ho uškrtíš." "Ale přece tě musím nakrmit," posteskl si, ale postavil psíka na podlahu a vodítko omotal kolem zábradlí schodiště. "Jak jinak tě mám přesvědčit, abys mi věřila?" Rachel se zájmem přihlížela, jak si brblá sám pro sebe. Na první pohled jí bylo jasné, že tráví příliš času sám se sebou. Zjevně byl zvyklý sám se sebou i mluvit. "Je to jen sousedovic uštěkaný čokl. Pořád nechává hovínka na mém trávníku, ten maličkej štěkýš. Nevím, proč nemůžeš tu zatracenou věc sníst a jednou provždy mě jí zbavit. Já-" "Nejím ničí načechrané pejsky," přerušila jeho polohlasné meditace Rachel. Zpozorněl a pohlédl na ni. "A co tak krysu? Nechávám si je posílat jako žrádlo pro hady, ale-" Zmlkl, protože se Rachel otřepala odporem a zavrtěla hlavou. Tohle ani nekomentovala. Jíst krysy? Dobrý Bože. "Čéče, ty seš ale vybíravý strávník," konstatoval podrážděně. "Vědět, že s tebou budou takové potíže-" Roztrpčená slova mu odumřela na rtech, protože se domem rozlehlo zvonění. Rachel se rozhlédla, netušila, co je to za zvuk, dokud Pudge nepustil televizi, stojící v koutě. Okamžitě naskočil záběr předních dveří domu, patrně tohoto.


234

Pudge je hi-tech cvok, stejně jako Etienne, uvědomila si Rachel, když zírala na pupkaté monstrum v triku s logem pivovaru, které se teď jednou rukou opíralo o zvonek a druhou bušilo do dveří. "Můj brácha." Pudge to říkal zprvu mrzutě, pak se najednou rozzářil a obrátil se na ni. "Mohla by ses nakrmit z něho. Vážně ho nemám rád. A ani ho nebudeš muset proměnit. Stejně je jenom velká osina v zadku." "Nekousnu ani tvého bratra," vyjekla Rachel, šokovaná už jen tou představou. Kriste pane, co si myslí, že je? Jeho osobní vrah, který mu byl seslán, aby zbavoval svět stvoření, která ho štvou? Nikdy dřív žádného živého člověka nekousla a nehodlá s tím teď začínat. Inu, kromě Etienna, samozřejmě, ale to byla spíš… ehm… v podstatě intimnost. To je něco jiného. Nemínila začít kousat úplně cizí lidi. "No, ale něco jíst musíš." Zase vypadal podrážděně. Rachel dospěla k názoru, že s tímhle musí rázně skoncovat. "Nemám hlad. Nikoho nekousnu. Ani nic." "Well, sakra!" Zjevně se rozhodl s bratrem neztrácet čas, když ho ona kousnout nemíní. Pudge se odvrátil od televizní obrazovky a začal chodit po místnosti, zatímco brácha nepřestával zvonit a bušit. Právě když si Rachel myslela, že ji ten randál přivede k šílenství, Pudgeho vyžraný bratr to vzdal, naposledy kopl do dveří a odkráčel ze záběru. Něco z Pudgeho napětí odešlo spolu s ním. Přestal chodit a zastavil se před něčím, co zřejmě byla velká kovová rakev. Usadil se na její víko a rozmrzele se na ni zadíval. Rachel začínala mít pocit, že je pro něj, coby upíří fešanda, velikým zklamáním. Jaká škoda, že není sto v sobě vykřesat ani jiskérku lítosti, pomyslela si jízlivě, a konečně se pořádně rozhlédla po sklepě. Zatím


235

ho viděla jen cestou po schodech dolů a pak neměla čas, protože dělala, co mohla, aby se osvobodila. Teď viděla, že je to kýčovitý ráj všeho, co má co dělat s upíry. Jednu polovinu sklepa zabíraly zbraně na zabíjení upírů, druhou věci, které se naopak můžou upírům hodit: rakev, kápě pověšená na háku, falešné zuby na skříňce, veškerá okultní literatura zabývající se upíry, která kdy byla vydána. Rachel si ho v duchu představila, jak si obléká kápi a nasazuje falešné tesáky a předstírá, že je upír. Zatřepala hlavou. Ten muž je fakt pošuk. "Tak kdy budeš mít hlad? A co přesně budeš jíst, když seš tak cimprlich." Rachel se pohledem vrátila ke svému vězniteli a rozhodla se být upřímná v naději, že jí přestane k jídlu nabízet příbuzné a mazlíčky. "Trošku hladová jsem už teď, ale nikdy jsem nikoho nekousla. Myslím, že ani nemůžu." Vypadal, že ho to doznání překvapilo. "No dobrá, jak ses teda krmila? Musela ses přece nějak krmit, odkdy tě Etienne proměnil. Je to už pěkných pár dní. Ty-" "Balenou krví," skočila mu do řeči. "Balenou krví?" Zdálo se, že ho to pomyšlení šokuje. "Tím myslíš studenou balenou krev, jako ve špitále?" Když Rachel němě přikývla, obličej se mu zkřivil znechucením. "Fůůůůj." Nad jeho reakcí jen obrátila oči v sloup. Zjevně kousání do lidí považoval za lepší alternativu popíjení krve jako víno. Jejda, z něho by byl skvělý upír. Jeden z těch zlotřilců na scestí, o kterých se zmiňoval Etienne. Jeho rozhodně nikdy nekousne. Vypustit ho na lidi by bylo moc špatné. "Well, tohle všechno změníme. Ty-" Zmlkl uprostřed věty, ve které, jak se obávala, jí hodlal sdělit něco, co


236

nechtěla slyšet, a kouknul na obrazovku, když se zase ozval zvonek u dveří. Rachel následovala jeho dopálený pohled a uviděla tam malou, baculatou, šedovlasou dámu. Křičela na dveře, mačkala zvonek a ubližovala kotníkům na svých rukách zarputilým klepáním na dřevo. Tentokrát Pudge popadl dálkové ovládání a zapnul zvuk, aby slyšel, co žena ječí. Staccato slov vtrhlo do místnosti, plné rozhořčeného vzteku. "Otevři dveře, Normane Renbergere. Hned! Vím, že tam jsi, a máš mou Muffin! Viděla jsem tě sebrat ji na dvorku. Okamžitě otevři dveře nebo půjdu domů a zavolám policii." "Do prdele," zamumlal Pudge a vstal, za moment už si to dupal do schodů. Rachel obrátila pozornost zpátky k televizi, trochu s obavami čekala, až Pudge otevře dveře. Psíčka s sebou nevzal, což považovala za zlé znamení. Viděla, jak se dveře otevírají a Pudge se na rozzuřenou paní slizce usmívá. "Ahoj, paní Craveshawová." "Neříkej mi ahoj, Normane. Kde je má Muffin?" Rachel sebou trhla, protože Muffin uslyšela hlas své paničky a začala štěkat. Pudge nechal dveře na schody otevřené a bylo jasné, že zvuk se nese, protože paní Craveshawová zakřičela: "Muffinko!" a prodrala se kolem Pudge do domu. Čímž zmizela z dosahu kamery. "Kde je? Kde je moje děťátko? Muffinko? Muffinko!" Teď už hlas nepřicházel z televize, ale shora, protože paní šla po hlase, lépe řečeno po štěkotu. "Muffinko!" Hlas dolehl k vršku schodů a žena stanula na prahu, jako bohyně pomsty. Oči jí zazářily, když spatřila Muffin, přivázanou ke žbrlení, štěkala jako šílená.


237

"Utíkejte! Zavolejte policii!" zařvala Rachel, ale to už bylo příliš pozdě. Dáma měla oči a uši jen pro svou milovanou Muffin. Letěla dolů po schodech rychlostí, která hrozila zlomením vazu, proklínala Pudge, který jí byl v patách. Ve zdraví se dostala až k patě schodů a pokoušela se odmotat vodítko ze sloupku, když ji Pudge udeřil po hlavě samostřílem. A stalo se, co se stát muselo. Kuše vystřelila kolík, kterým byla nabitá. Rachel sebou mrskla ve snaze uhnout, protože mířil přímo k ní. Bohužel mu neměla kam uniknout. Okovy ji držely na místě. Vykřikla bolestí, když se jí kolík zabodl do srdce.


238

15. KAPITOLA "Vítej zpátky." Rachel sebou při těch slovech trhla a zamrkala, otevřela oči. Chvíli si nebyla jistá, kde je, ale pak se v jejím zorném úhlu objevila Pudgeho tvář a paměť se jí vrátila. Podívala se, kam se díval on. Na její hruď. Ušklíbla se při pohledu na rozhalenou halenku, zpod které vykukovala zakrvácená krajková podprsenka. "Vytrhl jsem kolík," vysvětlil Pudge, jeho pohled fascinovaně brouzdal po hladké kůži. "Hojíš se fakt šíleně. Nejdřív's přestala krvácet, pak se díra zavřela, nakonec zmizela dokonce i jizva. Vopravdický kouzlo, čéče!" Rachel unaveně odvrátila hlavu od jeho vzrušené tváře. Kouzlo. Jenomže teď zoufale potřebovala krev. Nedokázala přežít a zotavit se z takovéhoto zranění, aniž by jí příšerně mnoho spotřebovala. Tělo se krve trýznivě dožadovalo, dostávalo křeče a volalo po tekutině života. Momentálně doopravdy čichala krev v muži stojícím před ní a měla dojem, že možná dokonce slyší, jak mu protéká žilami. Jestli se přiblíží… Rachel sama sobě nevěřila, že se do něho prostě nezakousne, navzdory svým nejlepším úmyslům. Tělo o to doslova žebralo, cítila, že teď by toho byla schopná. Rachel zatřepala hlavou a v duchu si vynadala za to, kam se její myšlenky ubírají. Není žádný bezduchý démon, který se nedokáže ovládat. Etienne ji ujistil, že není. Dokáže s tím bojovat. Musí jenom přesvědčit toho neschopného, malého otravu s kolíkem, aby vyloupil krevní banku a přinesl jí jídlo. Nekousne ho. Odněkud z druhé strany místnosti se ozvalo sténání. Pudge se ohlédl, pak odešel. Rachel se tak ulevilo, že s


239

sebou vzal i svůj krví provoněný pach, že zavřela oči a nevěnovala pozornost tomu, co dělá, dokud se nevrátil. S ním se ovšem vrátila i vůně, silnější, než předtím. "Tady, tu máš. Napadlo mne prostě ji zabít, ale pak jsem se rozhodl schovat ji pro tebe. Potřebuješ krev. Kousni ji. Dej jí upíří polibek." Rachel zanaříkala a zoufale odvrátila hlavu, protože jí Pudge strkal bledou a stále zemdlelou paní Craveshawovou prakticky až pod nos. Žena zjevně byla celou dobu v bezvědomí, což bylo jen dobře, usoudila Rachel. Když nic jiného, nebyla svědkem, jejího kouzelného hojení. Problém spočíval v tom, že ta postarší dáma měla na temeni otevřenou ránu, jak ji Pudge udeřil. Krev vytékala do vlasů a tenký červený pramínek pokračoval po krku dolů, kde se jí na rameni vsakoval do květované blůzy. Vůně byla opojná, lákavá, zničující. Rachel cítila, jak její sebeovládání bere za své, pak shlédla na ženinu tvář, protože zakňourala. Paní Craveshawová se nedívala na ni. Hleděla na Pudge, vystrašeně, z čehož jasně vyplývalo, co si o něm myslí. Že je šílený. Kdo by jí to mohl vyčítat? pomyslela si Rachel vyčerpaně. Upíři přece neexistují. "No tak, kousni ji," otravoval Pudge, soudě podle hlasu s ní začínal ztrácet trpělivost. Rachel jen zavřela oči a zavrtěla hlavou, otočila ji co možná nejvíc na stranu. Pokoušela se uniknout lákavé vůni. Raději sama umře, než by zabila jinou bytost, a moc se obávala, že jestli ženu kousne, nebude schopná přestat, dokud ji nevysaje dosucha. To neriskne. "Ještě nejsi dost hladová, huh?" Pudge to říkal zklamaně. "Dobrá, prostě ti ji schovám, dokud nedostaneš pořádný hlad. Oh!"


240

To zvolání přitáhlo její ostražitý pohled zpátky. K její velké úlevě, Pudge ženu transportoval na protilehlou stranu sklepního prostoru. Pořád krev čichala, ale vůně byla slabší, méně vábivá. Ale vzrušený výraz na jeho tváři, když se po ní ohlédl, stačil, aby zpozorněla. "Vsadím se, že seš utahaná jako kotě, huh?" odtušil Pudge, zatímco ženu přivazoval. "Nepomyslel jsem na to, ale je den a tak podobně, a pravděpodobně trpíš tím upířím vyčerpáním, kdy seš stěží vzhůru a fakt slabá a bla bla bla." Rachel se nenamáhala ho opravovat. Neměla dojem, že by pro něj bylo dobré dozvědět se o upírech cokoli víc, než co už ví. "Pojď." Došel zpátky k ní, rychle odepnul pouta, která měla kolem krku, ramen a pasu, pak se sklonil, aby sundal i ta kolem stehen a kotníků. Rachel mu zírala na zátylek, zatímco se činil, smutně uvažovala, že nebýt tak příšerně zesláblá, tohle by byla skvělá příležitost utéct. Jenomže její tělesná schránka vážně postrádala sílu, svaly měla slabostí jako z gumy. Dokonce si ani nebyla jistá, že se udrží na nohou o mnoho déle, než nějakou tu chvilku, o nakopání zadku tomu malému prevítovi a utíkání nemluvě. "Můžeš spát v mojí rakvi," potěšil ji Pudge, narovnal se a rychle jí uvolnil zápěstí. Zjevně si byl vědom toho, jak je slabá, jinak by totiž nepustil kuši z ruky, pomyslela si Rachel, ale očividně ji přičítal spíše denní době, než ztrátě krve následkem zranění. Jenže moc nekrvácela a on nevěděl, že krev se spotřebovává na opravu poškozené tkáně. "Původně jsem chtěl unést Etienna a uvěznit ho tady," řečnil, když jí pomáhal dojít k velké rakvi, které si všimla už prve. "Myslel jsem, že ho tak přinutím


241

prozradit mi všechny své počítačové nápady a možná, víš, vodil bych mu lidi, které nemám rád, aby měl co zakousnout," křenil se jako idiot. "Nemám rád spoustu lidí. Vystačili by na dost dlouho. Ale pak jsem si uvědomil, že je příliš silný, abych to riskoval." Nadzvedl víko kovové rakve a odklápěl je, až se objevilo rudé saténové čalounění. Rachel s úžasem zírala na obrovský prostor. Zdálo se, že dovnitř se musí pohodlně vejít dva nebo dokonce tři lidé. "Nechal jsem si ji vyrobit na zakázku," pochlubil se Pudge. "Chtěl jsem ji mít dost velkou pro sebe i své upíří kočičky, až se proměním." Rachel nad tou novinou jen němě kroutila hlavou. Vinou ztráty krve jí myšlení dávalo čím dál větší práci, přesto jí došlo, že této parodii na muže už není pomoci. Nestál před propastí, už dávno udělal krok vpřed. "Vlez dovnitř," vybídl ji Pudge. Rachel byla vyčerpaná a opravdu si chtěla lehnout, ale v žádném případě nebyla ochotná dobrovolně vlézt do té rakve. Raději bude spát na cementové podlaze. "Ne." To slůvko jí splynulo ze rtů tak tichounce, že ji Pudge nezaslechl. "No tak, vlez tam." "Nebudu spát v té rakvi," podařilo se Rachel říci trochu hlasitěji. "Ano, budeš," trval na svém. "Zalez do rakve. Líp se vyspíš." Zvládla vrtět hlavou a zle na něho zírat, nijak ji nepřekvapilo, že mu přes tvář okamžitě přelétla frustrace. Pak se jeho výraz projasnil. "Do rakve nebo zabiju paní Craveshawovou." Rachel při té hrozbě poraženě svěsila ramena a přiznala: "Myslím, že nemůžu-"


242

Dál se nedostala. Pudge ji zvedl do náruče a bez jakýchkoli ceremonií hodil dovnitř. Nebyla si jistá, jestli proto, že se naštval, nebo je jednoduše moc slabý, aby ji dlouho držel, ale přistála tvrdě a jenom lapala po dechu, protože si přidala další bolest do sbírky. Zatímco byla takto promptně vyřazená z boje, Pudge jí zacvakl nové pouto kolem kotníku. "Řetěz je dost dlouhý, abys vylezla ven a nakrmila se ze staré Craveshawové, až dostaneš hlad," poučil ji. "Ale ne dost dlouhý, aby ses dostala na svobodu. Spi sladce!" Víko zapadlo. Rachel okamžitě obklopila všudypřítomná tma. Mátožně sáhla vzhůru, rukou narazila na saténové polstrování rakve. Cítila, jak se jí zmocňuje panika. Odjakživa byla maličko klaustrofobní, ale v té chvíli jako by se to maličko měnilo v hodně. Přinutila se dýchat zhluboka, ruka jí zesláble padla zpátky na hruď, a pokoušela se silou vůle uklidnit. Prostě si na chvíli odpočne. Bude odpočívat a dávat se dohromady, a až bachař odejde, vyklouzne ven a… A došly jí nápady, myšlenky se zamotaly. Vyklouzne ven a co? Dokáže se vůbec dostat ven? Bez krve nebylo pravděpodobné, že se jí síla vrátí. Spíš bude stále slabší a slabší a… Dobrý Bože, kde je Etienne? Proč není tady, aby ji dostal z maléru? Zachránila mu zadek, postarala se, aby zůstal pěkně doma v pracovně, kde má krve, co hrdlo ráčí. Za to by jí mohl aspoň přijít na pomoc. Dýchalo se jí stále hůř. V rakvi zjevně není dost vzduchu. Musela všechen vypotřebovat. Udusí se tady a umře. Rachel se přinutila uklidnit, přesvědčovala se, že jí to jen našeptává klaustrofobie. Neumře. Nikdo se přece slovem nezmínil, že by nedostatek vzduchu byl jedním


243

ze způsobů, jak mohou umřít. Musí zůstat klidná a čekat. Etienne přijde. Etienne se zamračil a koukl na dveře. Nebyl si jist, ale měl dojem, že něco zaslechl. Nechal plavat změť spálených obvodů, se kterými si hrál – měl pocit, že už celé hodiny – vstal a šel ke dveřím, přitiskl na ně ucho. "Etienne." Jméno přicházelo skrz dveře velmi slabě, bylo stěží slyšet, ale co na tom. Dorazili. Zaplavila ho úleva, kterou však rychle vystřídal zmatek, protože zauvažoval, proč bratr prostě nezkusil použít myšlenky, aby s ním promluvil. Sotva na to pomyslel, začal si uvědomovat, že se mu do mysli vtírají několikeré různé myšlenky najednou, a uvědomil si, že se ho pravděpodobně mentálně kontaktovat pokoušeli, ale byl zabraný do práce, flikoval počítač a bezděky mysl myšlenkám zvenčí uzavřel. Etienne? Jsi v pořádku? Co se stalo? Nemůžeme otevřít dveře. Ty myšlenky mu protékaly myslí všechny najednou a byly jaksi matoucí, ale poznal, že Bastien, Lucern a matka stojí na druhé straně dveří. Pudge zničil dveřní panel. Vyslal k nim myšlenou odpověď. Já jsem v pořádku, ale unesl Rachel. Musíte dveře otevřít. Jak? To slovo zaznělo jasně, ale doprovázely je nejrůznější nepřívětivé myšlenky na konto Pudge a obavy o Rachel. Etienne otázku bryskně zvážil. Být venku on sám, nejspíš by dokázal dveře otevřít, ale zbytek rodiny nebyl nijak zvlášť technicky nadaný. Mohl by jim napovídat, kdyby na panel aspoň viděl a zjistil, co bylo poškozeno, ale bez toho, nejrychlejší


244

bude… Potřebujete acetylenový hořák. Musíte se prořezat ocelí kolem zámku. Počkal, aby si byl jist, že porozuměli, a až jeden z nich odejde sehnat hořák, pak se optal: Kolik je hodin? Něco po šesté, přišla odpověď a Etienne zavřel oči. Nebyl si tím úplně jistý, ale myslel si, že bylo zhruba poledne, když se sem Pudge vloupal. To znamenalo, že má Rachel už víc, než šest hodin. Bože… doufal, že je v pořádku. Byla to hlasitá rocková muzika, co Rachel probudilo. Otevřela oči a zírala do neúprosné tmy. V tu ránu se jít dýchalo hůř, jako by byl všechen vzduch z rakve pryč. Zase si ji vzala na paškál panika. Tentokrát ale zapracovala v její prospěch. Doprovázelo ji totiž vyplavení adrenalinu, dal jí sílu, kterou potřebovala, aby nadzvedla víko rakve. Rachel byla tak slabá, že se jí podařilo zvednout je jenom o pár palců. Pak mezi víkem a rakví musela nechat ruku, aby mu zabránila zase se zavřít. Cukla sebou bolestí, jak jí víko ruku přiskříplo, ale stálo to za to. Získala tím totiž zdroj kyslíku, vzduch jí ovanul tvář. Posbírala síly, opatrně se nadzvedla, tlačila víko rakve nahoru, dokud se nemohla rozhlédnout po místnosti. První, co spatřila, byla paní Craveshawová, připoutaná a opírající se o zeď. Byla vzhůru a vykulenýma očima hleděla na něco na druhém konci sklepení. Rachel se pokusila podívat na co, ale zahlédla jenom nějaké otevřené dveře. Poloha rakve jí neumožnila vidět toho z vedlejší místnosti moc, jenom kousek. Pudge nikde. Napůl se protahovala a napůl protlačovala, začala lézt přes bočnici rakve. Zčistajasna


245

si vzpomněla na první ráno v Etiennově domě, a jak se tenkrát posadil a ze své rakve ladně vyskočil. Přála si mít sílu udělat to právě teď právě tak, nicméně došla k názoru, že může být ráda, jestli vůbec svede vylézt ven. Obávala se, že ji pohání čistě jen odhodlání. Potřebuje krev. Musí se odtud dostat. Jakási nadávka jí vyklouzla ze rtů, když se Rachel povedlo dostat tak daleko přes okraj, že se slova ujala přitažlivost matičky země a ona spadla na zem. Chrastění a řinčení řetězu, který měla připevněný ke kotníku, se zdálo neuvěřitelně hlasité, i přes přeřvanou muziku vycházející z druhé místnosti. Lapala po dechu, čekala, že se každou chvíli přihrne Pudge a překazí jí pokus o útěk. Rachel otevřela oči a koukla na paní Craveshawovou. Ta teď vytřeštěnýma očima zírala dílem na ni a dílem na druhý konec místnosti. Rachel nevěděla, jestli výraz na tváři staré dámy zračí strach z ní nebo o ni, ale věděla, že si musí pospíšit. Na vstávání se necítila dost fit, raději lezla po rukách a po kolenou, řetěz táhla za sebou. "Jste v pořádku?" Paní Craveshawové se podařil rozechvělý úsměv. "Ano, drahá. Ale obávám se, že Norman úplně zešílel. Zřejmě si myslí, že je upír." Rachel následovala její pohled ke dveřím právě včas, aby spatřila Pudge procházet kolem nich. Dlouhá pláštěnka s kápí, kterou prve viděla viset na zdi, nyní povlávala okolo něj. Falešné zuby se mu blýskaly v puse. "Šílený jako březnový zajíc," ucedila znechuceně paní Craveshawová, protože se Pudge najednou zastavil a otočil se na patě tam, odkud přišel, jednou rukou si zvedl cíp pláštěnky k bradě, při tom kamsi pošilhával. Rachel


246

předpokládala, že do zrcadla, které bylo mimo dohled. "Chci sát tvoji krev, bejby," zaslechla ho říkat, i když vinou muziky jen tak tak, v roli vážně špatného Draculy amatéra. "Ano," přitakala Rachel. "Šílený jako březnový zajíc." "Nemůžeme zavolat policii. Co bychom jim asi tak řekli?" "Koukněte," přerušil Etienne bratry, kteří se hádali, odkdy ho konečně vysvobodili z vlastní pracovny. Měl pocit, že už je to věčnost, ale možná uplynulo jen pár okamžiků, jenže každá promrhaná minuta pro něj byla příliš mnoho. Musí se dostat k Rachel. "Zavolejte ji nebo ne, jak je ctěná libost, ale já jedu k Pudgeho domu. Musel ji vzít tam." "Sám nikam nepojedeš," řekla Marguerite pevně. "Pojedeme všichni." "A co policie?" trval na svém Bastien. "Tohle je perfektní příležitost zbavit tě Pudge. Opravdu Rachel unesl. Strčí ho do vězení." "S Pudgem se to vyřeší, tak či onak," ucedil Etienne odhodlaně a vyrazil do schodů. "Máš mobil, Bastiene," podotknul Lucern. "Můžeš zavolat na policii cestou. Anonymní udání. Viděl jsi, jak nějaký muž nutí nějakou ženu jít do domu a při tom na ni míří zbraní." "Dobrý nápad," souhlasil Bastien a šel za nimi do kuchyně. "Kde bydlí, Etienne, znáš adresu?" Etienne zaváhal. Pořád v duchu viděl Rachel, jak se snažila být statečná, i když se bála. Na řetízek tekutých rubínů, který jí perlil na krku, pod ostřím nože. Tehdy poprvé, od chvíle, kdy celý tenhle nesmysl začal, chtěl


247

zabít tu ubohou stvůru, které všichni říkají Pudge. "Etienne." Matčin hlas byl rezolutní, ozývalo se v něm varování. Marguerite evidentně věděla, na co myslí. Vsadil by se, že klidně přiměje Lucerna a Bastiena, aby ho zkrotili, pro jeho vlastní dobro, pokud to bryskně nevyklopí, a proklínal sám sebe, že se nedokázal dostat ven vlastními silami. Kdyby to svedl, touhle dobou by Pudge byl mrtvý a Rachel v bezpečí. Dříve se zabití Pudge, coby metoda vyřešení problému, který zosobňoval, zdálo přemrštěné. Takový ubožák, mládenec hnaný žárlivostí a hněvem. Etiennovi vlastně bylo toho malého skunka líto… až doteď. Nyní si ze srdce přál, aby ho zabil, když měl tu možnost. "Dám vám adresu po cestě. Chci se tam dostat dřív, než policie. Jejich přítomnost ji může ohrozit. Chci tam být, abych si byl jist, že je v pořádku," vrčel a rázoval ke garáži, že mu sotva stačili. Rachel zápolila s provazy uvázanými okolo zápěstí paní Craveshawové, ale rozptyloval ji idiot poskakující ve vedlejší místnosti. Nepřestával se míhat kolem dveří, pózoval a tancoval v rytmu čehosi, co tipovala na soundtrack z filmu Ztracení chlapci. Zaplaťpánbůh byl příliš zaneprázdněn blýskáním falešnými tesáky a nácvikem manýrů ve stylu jsem opravdu zlý upír než, aby si všiml, že je venku z rakve a pokouší se mu osvobodit sousedku. Pokouší. Rachel si povzdechla a obrátila pozornost k provazům. Zauzloval je fakt dobře a ona byla slabá jako muška vinná. Při práci se opírala o zeď hned vedle. Ženina korpulentnost ji pomáhala držet z dohledu ode dveří, ale pozice bylo to jediné, co ji udržovalo zpříma. Slábla každým okamžikem, zjišťovala, že myslet je


248

pořád těžší a těžší. Navíc byla mučivě lákavě blízko krku té ženy, na kterém se leskl pot, jako třpyt diamantů. Rachel čichala její úzkost a strach, ale mnohem ničivěji na ni působil pach krve. Bojovala s instinktem, který jí velel ženu kousnout, a při tom zápasila s provazy, a zdálo se jí, že prohrává obě bitvy. Do očí se jí hrnuly slzy, když se zase zahleděla na ženino hrdlo. Jenom maličké kousnutí, uždibnout si, sváděla ji její mysl. Jen tolik, abys získala sílu ji odvázat. "Ne," zakázala sama sobě se vší rozhodností. "Ne co, drahá?" optala se paní Craveshawová. Rachel potřásla hlavou, pak se zoufale rozhlédla, protože Muffin začala štěkat. Hrůzou bez sebe, že zvířátko upoutá Pudgeho pozornost, začala mazlíčka tišit: "Pššš, Muffin, hodná holčička." Psíček si poslušně sedl, ale očka jako čokoládové pralinky nespouštěl ze schodů a natěšeně vrtěl ocáskem. Rachel se stočila, aby viděla na schody, a najednou měla srdce až v krku, scházel po nich totiž Etienne. Přišel. A pak že pejsci něčemu nerozumí. "Díky Ti Bože," zasténala Rachel a bezvládně klesla na zeď. Přišel za vteřinu dvanáct. Ještě sekundu a možná by udělala něco, co by sama sobě nikdy neprominula. A stejně tak pochybovala, že by jí to kdy odpustila paní Craveshawová. "Rachel." Rozechvěle otevřela oči, když jí vdechl polibek na čelo. "Díky Bohu, přišel jsi," zašeptala, pak ztichla, protože jeho rty nedaly jinak, než že se přitisknou na její. Byl to sladký polibek, skoro uctivý. "Samozřejmě jsem přišel. Stojím o tebe." Oči Rachel se přivřely, když ji líbal, ale nyní se zase otevřely doširoka. Nebylo to vyznání lásky, ale stejně


249

bylo pěkné. "Stojíš?" Usmál se jejímu výrazu a odhrnul jí vlasy z tváře. "Jak bych mohl nestát? Jsi krásná, statečná, inteligentní a po čertech paličatá." Zakřenil se tomu, jak našpulila rty, pak dodal: "A máš ráda moje hry. Což je důkazem, žes dostala do vínku neuvěřitelně dobrý vkus." Znovu ji políbil. "Ehm." Rachel a Etienne se od sebe odtrhli, při poněkud hlasitějším odkašlání paní Craveshawové. Žena je obdařila bolestným úsměvem. "Každý miluje miláčka, drahoušci, ale vše má svůj čas a místo, a tohle opravdu není vhodný čas ani…" Rozhlédla se a nakrčila nos. "Ani místo, vážně." "Pardon, ma'am." Etienne jí věnoval okouzlující úsměv. "Měla jsem problémy ji odvázat," posteskla si Rachel. "Je hrozně slabá, ubohé dítě," podotkla paní Craveshawová, když Etienne začal rozvazovat provazy. "Nevím, jak dlouho ji tady držel, ale očividně ji týral hlady. Probůh, pořád ji nazýval upírkou a snažil se ji donutit pít mou a Muffinčinu krev. Norman zjevně ztratil zdravý rozum." "Norman?" vyhrkl Etienne překvapeně. "Myslíte Pudge?" "Pudge, pořízek." Znechuceně mlaskla. "Trval na tom, aby mu tak lidé říkali. Jeho matka tu přezdívku nenáviděla. Pane Bože, dej pokoj věčný její ubohé duši. Byla to báječná žena, abyste věděli. A také dobrá sousedka. Byl to temný den, když skonala a Norman tady zůstal sám. Norma – jeho matka – ho držela na uzdě, dokud žila, ale já věděla, že sotva odejde, kluk zvlčí. Trochu jsem doufala, že se odstěhuje, ale ne,


250

musel zůstat. Jeho bratr nebyl dvakrát nadšený a já mu to nemám za zlé. Dům měl být prodán a výtěžek rozdělen mezi ně, ale neprodá se v tom stavu, jak ho Norman nechává. Myslím, že ten svinčík tady má naschvál, a téhož názoru je i jeho bratr. On-" "Ehm – ma'am?" skočil jí do řeči Etienne. "Jste rozvázaná. Možná byste mohla jít zavolat policii a já zatím osvobodím Rachel." "Ach, obávám se, že bez klíčů ji neosvobodíte. Ale ano, samozřejmě, půjdu sehnat policii." Žena byla přivázaná už tak dlouho, že potřebovala pomoc se vstáváním. Rachel pozorovala, jak jí Etienne pomáhá na nohy a popohání ji k psíkovi, trvala na tom, že si ho vezme s sebou. Sledoval ji stoupat do schodů, pak se rychle vrátil k Rachel. "Jak je to zlé?" To už zase klečel vedle ní. "Poznám, že máš bolesti. Zase ti ublížil?" Rachel přikývla. "Byla to nehoda. Kuše vystřelila, když jí uhodil paní Craveshawovou po hlavě, a trefil mne kolíkem do hrudi." Etiennovi ze rtů splynula kletba a z košile vytáhl pytlík krve. "Je teplá a není jí dost, ale měla by zmírnit bolest, aspoň trochu." Nevadilo by jí, ani kdyby byla zamořená bakteriemi. Zvedla sáček ke rtům a vrazila do něj zuby. Tekutina byla vysáta tak rychle, že Rachel stěží věřila, že ji pozřela. Ačkoli… cítila se už trochu lépe a také hned zaznamenala nepatrné, vážně jen maličké, zmírnění bolesti a možná byla i kapinku silnější. Přinejmenším neměla pocit, že omdlí, pokud někoho okamžitě nekousne. Rachel vysála pytlík a vysrkla i poslední kapičku, pak ho zmačkala a strčila do kapsy. Etienne mezitím


251

rozlomil pouto, které měla kolem kotníku. Snadno, jako by nebylo z ničeho silnějšího, než z papíru. Zjevně se mu vrátila plná síla, díky krvi v lednici. "Jak ses dostal ven z pracovny?" optala se, když jí pomáhal na nohy. "Matka, Lucern a Bastien," odpověděl. "Vyřízli díru do dveří, acetylenovým hořákem. Čekají venku v dodávce," dodal. "Však taky byla zapotřebí fůra řečí, než jsem je přesvědčil tam čekat, to ti povím. Musel jsem slíbit, že ho nezabiju." Etienne si ji přitáhl na hruď, protože se zapotácela. Přes tvář mu přelétla starost, ale neskryla žhavou zášť, sálající mu z očí, a Rachel napadlo, že bude nejlépe dostat ho odtam pryč, než si Pudge všimne jejich přítomnosti a dojde k nevyhnutelné konfrontaci. Slib neslib, nevěřila mu, že toho muže nezabije – nebo se nenechá zabít, když se o to bude pokoušet. "V Bastienově dodávce je další krev. Vezmu tě ven, pak se vrátím a dohlédnu na Pudge." "Ne. Přenechej ho policii, Etienne," naléhala. "Musím-" "Do prdele!" Rachel a Etienne se otočili ke druhému konci místnosti. Pudge stál na prahu jako solný sloup, na tváři šok, zíral na ně. Etienne k němu okamžitě vystartoval, ale Rachel se mu zoufale přilepila na paži a držela se jako klíště, povedlo se jí ho zabrzdit. Nebo mu tím jenom připomněla, že je tam i ona. Ať tak či tak, zastavil se a shlédnul na ni, pak ji přesunul za sebe a obrátil se obličejem k Pudgemu. Ale žádný Pudge, kterému by mohl stanout tváří v tvář, už tam nebyl. Zatímco ho Rachel zdržovala, zmizel.


252

"Kde ten-" začal Etienne, pak zmlkl a postavil se víc zpříma. Tlačil ji pozadu ke schodům a kryl vlastním tělem, protože Pudge se odkudsi znovu vynořil, v ruce samostříl. Nabitý novým kolíkem, mířící přímo na Etiennovo srdce.


253

16. KAPITOLA "Trvá mu to hrozně dlouho." Bastien za volantem dodávky nervózně poposedl a podíval se do zpětného zrcátka na matčinu tvář. Její výraz odrážel obavy a starost, která zaznívala v jejím hlase, tytéž obavy a starost, které trápily i jeho. Bastien se ze všech nejvíc zdráhal pustit mladšího brášku do domu Normana Pudge Renbergera samotného. Etienne byl tak chladný a rozzuřený, obával se, co může provést. Jenže je to Etiennův problém. Jeho žena a jeho bitva. Nakonec se tedy Bastien rozhodl, nechat to na něm… ledaže by prokázal, že na to nemá. "Zas tak dlouho to není," namítl Lucern zepředu, ze sedadla spolujezdce. "Nezapomínejte, že musí- Copak je tohle?" Bastien pohlédl zase na dům, právě čas, aby uviděl nějakou postarší ženu vyrazit ven, jako by jí za patami hořelo. Drobná, šedovlasá a buclatá, v náručí nesla malý chlupatý raneček. Mlčky pozorovali, jak uhání přes dvorek a mizí ve dveřích vedlejšího domku. "Tohle nevypadá dobře," Marguerite vyslovila myšlenku, kterou svorně sdíleli. Čekali, že tam Pudge bude mít Rachel, ale ani ve snu je nenapadlo, že v domě může být ještě někdo jiný. Nyní nevěděli, co si myslet. Co tam ta žena dělala? Viděla Etienna? Nebo Rachel? Prchala odtam, jako by měla v patách všechny démony pekla. "Snad byste vy dva měli jít dovnitř a podívat se, zda Etienne nepotřebuje nějakou pomoc." Matčin tón byl podbarvený nelíčenou úzkostí. Bastien si vyměnil další pohled s Lucernem, četl nejistotu v bratrově mysli. Ani jeden z nich si nebyl jist,


254

zda by se do toho měli zaplést. Etienne jim nepoděkuje, má-li všechno pod kontrolou. Benjamínek to sice neřekl na plná ústa, ale bylo zřejmé, že je pro něho důležité být tím, kdo najde a zachrání Rachel, nemluvě o tom, že se mínil vypořádat s chlápkem, co mu udělal z života peklo. "Proč mu nedat ještě pár minut?" navrhl nakonec Lucern a Bastien přikývl. Odmlčeli se a obrátili pozornost zpátky k domu. Následovalo krátké napjaté čekání. Všichni tři strnuli na sedadlech a vyměnili si obezřelé pohledy, když v dálce uslyšeli kvílení sirén. Zůstali, kde byli, jekot se blížil. Je to velké město, vozidlo mohlo patřit buďto policii nebo hasičům, může mířit kamkoli. No a Bastien s Lucernem sáhli po klice, právě když policejní auto zahnulo do ulice, kde čekali. "Počkat," vyštěkla Marguerite, poslechli. Bratři zůstali ve voze, ale stáhli okénka, jakmile policejní patrola vjela na příjezdovou cestu sousedního domu – kam prve vrazila ta žena. Teď vyběhla zase ven, pořád si tiskla na prsa cosi malé a chlupaté, a hnala se k hlídkovému vozu. Byli v něm dva strážníci, jeden malý blonďák, druhý vysoký brunet. Tmavovlasý strážník byl blíž a tak se na něj vrhla, sotva se vymanévroval zpod volantu a zabouchnul dveře. "Zbláznil se!" vřískala. "Myslí si, že je upír! Chtěl sníst mou Muffin!" "Z hloubi duše doufám, že její muffin je ta chlupatá koule, co nese," podotknul Lucern se suchým humorem, který Bastiena rozesmál, a zaplašil trochu napětí, které ho tísnilo. "Kdo se zbláznil, ma'am?" Slyšeli se ptát blonďatého strážníka, který obcházel auto, aby se ke dvojici připojil. "Norman. Můj soused." Ukázala na dům, ve kterém


255

zmizel Etienne. "Má tam připoutanou nějakou ubohou mladou ženu. Myslím, že je to ta dívka ze zpráv, ta co pracovala v nemocnici, před pár dny hlásili, že je nezvěstná. Je bledinká a vůbec nevypadá dobře. Na první pohled je jasné, že ji mučí hlady. Pokoušel se ji donutit sníst mého psa." "Vašeho psa?" optal se znechuceně tmavovlasý strážník. "Mou Muffin." Mírně pozvedla ruce, pak pohladila třesoucí se klubko chlupů, které držela. "Bylo to předtím nebo potom, co se vaši Muffin snažil sníst sám?" optal se blonďák se špetkou pobavení v hlase. Bastien se zamračil. Bylo zřejmé, že minimálně jeden z mužů si myslí, že paní straší ve věži. Zjevně nebyl jediný, kdo to zaregistroval. Žena zúžila oči, zadívala se na strážníka zostra jako učitelka základní školy, která ve své třídě právě odhalila výtržníka. "Nedělejte si ze mne legraci, mladý muži. Nejsem žádná praštěná babka. V tom domě jsou dva lidé a právě nyní jim hrozí nebezpečí." "Dva?" ozval se druhý muž. "Ano. Ta pěkná zrzka ze zpráv a pohledný mladík, který přišel a pustil mne a Muffin na svobodu, a říkal, abych vás zavolala." Strážníci se zahleděli na Renbergerovic dům, pak zpátky na ni. "Proč nevyšli ven s vámi?" zajímal se blondýn. "Já byla jen přivázaná. Dokázal mne rozvázat, ale ta dívka je připoutaná řetězem k rakvi." "Rakvi?" "Už jsem vám to přece říkala. Myslí si, že je upír," odsekla popuzeně. "Je duševně chorý! Přestaňte okounět tady venku. Běžte tomu mladíkovi pomoct zachránit


256

jeho dívku. Je to vaše práce." Když ti dva pomáhat a chránit stále váhali, zjevně neměli tušení, jak její výstřední tvrzení chápat, zhnuseně si odfrkla a otočila se na patě, zamířila k domu. "Výtečně. Jdu pro toho mladíka a řeknu mu, aby vyšel ven… jestli už si ho nevšiml – a nezabil – ten odporný Norman." Přešla svůj dvorek a byla uprostřed Normanova dřív, než se strážníci vůbec vzpamatovali a rozběhli za ní. Ta ženička vážně uměla pohnout kostrou, když chtěla. Vystoupala na verandu a vešla do domu dřív, než se jim povedlo ji dohonit. "Proměň mě." Rachel se posunula trochu do boku, aby kolem Etiennových ramen vykoukla na Pudge. Po napjatém tichu, které vládlo, odkdy se znovu objevil s kuší v ruce, to nebyla zrovna slova, která čekala, že uslyší. "No tak," fňukl Pudge, když na něj, jak Etienne, tak Rachel, jen nepřítomně zírali. "Proč máš vyžrat všechnu legraci? Proměň mě. Prosím?" Etienne pohlédl na Rachel, jako by se jí ptal, jestli slyšel dobře. Myslí to Pudge vážně? "Proměň mne a nechám tě odpočívat v pokoji," slíbil Pudge. "Odpočívat v pokoji?" zopakoval Etienne užasle. "Upíři vždycky chtějí spočinout v pokoji," prohlásil Norman vážně, pak se zamračil. "Well, teda většina. Jakmile je probodnou, vypadají, že došli věčného klidu, ve filmech. Občas svému přemožiteli dokonce poděkují. Kromě Draculy. Nemyslím, že touží dojít pokoje, ale on žije navěky." Zvědavě zašilhal na Etienna. "Setkal ses s Dracem?"


257

"Pudge, chápeš rozdíl mezi fikcí a realitou?" optal se Etienne. "Jasně, že chápu," zamračil se rádoby upír. Pak netrpělivě vyhrkl: "Tak už mě proměň, a já se postarám, abys došel pokoje." Etienne vyprskl smíchy. "Zamyslel ses vůbec nad tím, co mi navrhuješ? Žádáš mne, abych ti dal věčný život… a na oplátku ukončíš ten můj? Halóóóóó. Chceš věčný život. Co tě nutí si myslet, že já ne?" "Ale, no tak. Musíš být unavený. Jak seš vlastně starý? Pět nebo dokonce šest set let?" tipoval. "Musíš být takhle starý. Vyhledal jsem si jméno Argeneau a sahá setsakra daleko do minulosti. Existují zmínky o Lucernovi Argeneau, pochází ze středověku, a to je tvůj brácha, správně? Pak tu ještě máme lady Marguerite, provdanou za nějakého Clauda. A já vím, že to je tvá máma a táta." Rachel si povšimla Etiennova polekaného výrazu. Zjevně nevzal v úvahu, že by se Pudge mohl šťourat v jejich minulosti. Bylo jasné, že mu zatím fakt, nebo možnost, že by se jeho rodina rovněž mohla stát terčem, starosti nedělal. Znechuceně potřásla hlavou. Běda mu, idiotovi, že do toho plete Etiennovu rodinu. Povětšinou to by dobrák od kosti, jenže měl také v povaze chránit, a právě tato jeho vlastnost se teď dostávala ke slovu. Jeho jindy usměvavá tvář se stala bezcitnou, tvrdou maskou. Etienne se pohnul tak bleskurychle, že překonal místnost a Pudge chytil pod krkem, než bys okem mrknul – příliš rychle, než aby ho Pudge stačil zastavit svou kuší. Vystřelila, když ji upustil, ale kolík neškodně narazil do zdi. Rachel viděla Pudge sahat do přední kapsy černých džínů, ale nepochopila, co to znamená.


258

Nedošlo jí, že přichází problémy, dokud nevytáhnul dálkové ovládání a nezmáčkl několik tlačítek. Místnosti rázem zaplálo jasné světlo a současně bylo slyšet nějaký skřípavý zvuk. Rachel s pusou dokořán zírala na horská slunce, ze kterých se na ni dolů linula teplá záře, pak otočila hlavu. Zdroj skřípání byl odhalen. Z výklenku ve zdi vyklouznul obrovský kříž a zhoupnul se místností jako kyvadlo. Střelila pohledem k Etiennovi, uviděla, že byl nečekaným světlem a zvukem překvapen stejně. Také jen užasle hleděl, jenže nezahlédl šest stop vysoký kříž, řítící se rovnou na něho. Rachel vykřikla pozor, ale to už bylo příliš pozdě, jen ho tím přiměla otočit se k ohromnému svatému symbolu… schytal plný čelní náraz. Znovu vykřikla, když to s ním hodilo dozadu a praštil sebou na protější zeď. Rozběhla se k němu, ale svižně změnila směr a zamířila raději k Pudgemu, když uviděla, co chystá teď. Ve chvíli, kdy byl Etienne sražen, se Pudge se zohnul, aby se zase zmocnil své kuše. Zrovna tahal z kapsy další kolík. Přestože byla rychlá, nestačilo to. Pudge měl zbraň nabitou, než k němu dorazila. Byl k ní otočený zády, neviděl ji přibíhat, a ona toho bez váhání využila a skočila mu na hřbet. Narovnal se, vřískal a pokoušel se ji shodit, ale Rachel se ho držela jako opice, protékala jí zvířecí zuřivost. S jednou rukou ovinutou okolo jeho paže a opřenou mu o hruď, přejela druhou po krku a popadla ho za čelist. Rachel dokonce ani nepřemýšlela, když mu přetáčela hlavu na stranu. Rádcem jí byl čirý animální instinkt, a tak sklonila hlavu k jeho krku, neochvějně odhodlaná zakousnout se do toho malého otrapy a vysát ho dosucha.


259

"Ani hnout!" Rachel uslyšela ten výkřik a bryskně zvedla hlavu od Pudgeho krku, aniž nasála krev. Doslova jí vyletěla nahoru, protože se Pudge stočil ke schodům, při tom divoce máchal samostřílem. Vytřeštila oči při pohledu na dva uniformované policejní strážníky, kteří stáli u paty schodiště, zbraně tasené, mířili jejím směrem. Pak kuše vystřelila. "Oh," vydechla Rachel, když se strážníci pokusili uskočit z cesty svištící střele. Ozvala se kletba následovaná nárazem, protože blond strážník to koupil. Nejprve si myslela, že ho poněkud obtloustlý dřevěný šíp trefil do paže, ale když za něj začal tahat, viděla, že minul maso a kosti a zasáhl jen rukáv, který teď byl připíchnutý ke zdi. Rachel ještě stále hleděla na zápolícího muže, když se Etienne najednou pohnul. Stál jí po boku, strhával ji z Pudgeho zad a tahal mimo dostřel dřív, než jí vůbec došlo, že bude zdrávo se dekovat. Ale strážníci střelbu neopětovali. Tmavovlasý nepřestával mířit na Pudge, ale pohledem se pořád vracel k blonďákovi, který cloumal kůlem, ve snaze se uvolnit. Což poskytlo Pudgemu šanci vytáhnout ze zadní kapsy ještě jeden kolík a znovu si nabít zbraň. Pudge zrovna samostříl natáhl, založil kolík a obrátil se, aby zamířil na Rachel a Etienna, když se lapenému strážníkovi podařilo uvolnit rukáv. Oba muži se okamžitě rozestoupili na několik stop od sebe, zbraně namířené na Pudge. "Odhoď to! Odhoď zbraň, kámo! Prostě ji zahoď!" vykřikl blondýn. Zněl pěkně rozzlobeně. Nasraně by pro to možná bylo lepší slovo, pomyslela si Rachel, když ji Etienne manévroval za sebe a postavil se jako zeď mezi


260

ni a kolík. Pudge mířil rovnou na ně. Cenila si jeho neskrývané starostlivosti, ale ztěžovalo jí to sledování, co se děje. Nakonec se musela sehnout a natočit, aby kolem něho viděla. Skoro pocítila lítost, když uviděla Pudgeho reakci na zjištění, že je terčem zlosti strážníků. Zíral na ně s rostoucí hrůzou, oči jako tenisáky a pusu dokořán. Na první pohled bylo patrné, že toto nečekal. "No tak, kámo. Skloň zbraň," nabádal ho tmavovlasý strážník vemlouvavým tónem. "Nechceme být nucení tě zastřelit… ale uděláme to." "Mne?" Zíral na ně s úžasem. "Zastřelit mě? Já jsem tady ten hodnej. Jsem jako Van Helsing! Máte jít po nich! To oni jsou upíři!" Rachel zahlédla pohled, který si strážníci vyměnili, a hned věděla, že všechno bude v pořádku. Nežrali mu to, co jim muselo připadat jako pustý nesmysl. Ačkoli, nemohla si pomoci, ale musela myslet na to, že stačilo, aby se jejich příchod o moment opozdil a ona stihla zatnout zuby do Pudgeho krku, jak měla v plánu, a celý scénář mohl být docela jiný. Pohled na Etienna jí dal tušit, že myslí na to samé. "Opravdu!" Pudge zakvičel jako prase. "Jsou to upíři. Oba dva." Strážníci bezděky pohlédli směrem, kde stála Rachel a Etienne. Hned pak začali odvracet zrak, ale ten, co byl prve připíchnutý ke zdi, se uprostřed pohybu zarazil a vrátil se pohledem nazpátky. Rachel ucítila, jak strnula, na blonďákově tváři totiž bylo poznat, že mu cosi dochází. "Doktorka Garrettová? Doktorka Rachel Garrettová?" ujišťoval se. "Jste to vy." Rachel opatrně kývla, ale nedostala příležitost cokoli


261

říci. Pudge vyskočil jako čertík ze škatulky a vzrušeným hlasem spustil: "Ano. Je to ona. Pracovala v márnici tu noc, když jsem tam přišel, abych s ním skoncoval." Divoce mávnul kuší k Etiennovi, Rachel sebou trhla a couvla. Jednou už nešťastnou náhodou vystřelila a klidně to mohla zopakovat. "Skočila mi do rány, když jsem ťal, abych mu usekl hlavu, a já ji omylem trefil sekerou. Zasáhl jsem ji do hrudi. Měla by být mrtvá, ale on ji proměnil. Teď už z nich jsou, z obou dvou, upíři," drmolil, znělo to dočista šíleně. "Bezduché pijavice, prokleté a odsouzené navěky kráčet nocí." Rachel se kousla do rtu, bylo jí skoro trapně za něho. Všechno, co povídal, byla pravda, samozřejmě. No, až na tu bezduchost. Ale vážně, kam dal zdravý rozum? Přece si musí uvědomovat, že mu nikdo neuvěří. Nijak zvlášť ji nepřekvapilo, když se strážníci začali zvolna rozestupovat a přibližovali se k Pudgemu dost obezřelým způsobem. "Okay, kámo," úlisně přitakával tmavovlasý. "Chápeme to. Oni jsou upíři, zlí, a ty seš hodný. Ale teď jsme tady my. Jsi v bezpečí. Tak odhoď zbraň a dej ruce nahoru, huh?" Pudge se zamračil, jeho zrak těkal mezi kuší, policií, a Rachel s Etiennem. "Ale co bude s nimi? Měli byste na ně mířit," řekl nakonec. "Well, věc se má tak," promluvil blondýn, jako když másla ukrajuje, "zbraně na upíry neúčinkují, že ne? Ale já si jsem jistý, že budou poslušní a mírní jako beránci." Pohlédl na Rachel a Etienna. "Viďte?" Oba snaživě kývali. "Vidíš?" řekl první strážník chlácholivě. "Vědí, že jsou nahraní. Teď jen musíš odevzdat svou zbraň, kamaráde."


262

Když Pudge zaváhal, druhý strážník dodal: "Nepřipravili jsme se na zásah, jako je tento. Víš, upíři nejsou v těchto časech k vidění zrovna často. Nejsme řádně vyzbrojení. Proč nám nedáš svou zbraň, abychom je mohli vzít do vazby?" "Aha, jo. Jasně." Pudge vypadal, že se mu ulevilo. "Měli byste být ozbrojení i vy." Začal ustupovat bokem, k nejbližšímu strážníkovi, nepřestával pečlivě mířit na Rachel a Etienna. "Vzadu mám zbraní víc. Touhle je můžete držet v šachu, než donesu další. Mám svěcenou vodu, kříže a další kolíky. Dojdu pro ně, vy je hlídejte." "Dobrý nápad," pochválil ho blonďák, mírně sklonil zbraň a vztáhl volnou ruku, aby převzal samostříl. "Nespouštějte je z mušky," varoval Pudge, když mu ho podával. "Jsou super-rychlí. A super-silní. Já… Hej!" Sotva hladce přešel z ručky do ručky, strážník kolíkomet odhodil a zvedl svou zbraň, namířil na Pudge. Ignorujíc jeho zraněný výraz, policista mu ukázal hlavní. "Ke zdi. Pohyb, opři se o zeď a nohy od sebe." "Ale-" Pudgeho protesty rázně utnul druhý strážník, který nelenil a přispěchal, chytil ho za paži. "Ruce i nohy od sebe," vyštěkl tmavovlasý, po vemlouvavém tónu se slehla zem. Blonďák mířil na Pudge zbraní, zatímco jeho parťák z něho serval pláštěnku a bleskově ho prohledal. Ten maniak měl v zadní kapse džínů další kolíky, strážník mu je zabavil. Rachel a Etienne mlčky pozorovali, jak protestující Pudge dostává želízka a je odváděn ke schodům. Pořád blábolil, že oni jsou upíři a on hrdina a že strážci zákona dělají obrovskou chybu. "Well," povzdechl si strážník, který byl prve přišpendlen ke zdi, když jeho partner zmizel i s Pudgem nahoře. Obrátil se, zkoumavě se zadíval na Rachel a


263

Etienna, pak zaměřil pozornost na Rachel. "Soudím, že právě sem jste před týdnem z práce zmizela?" Rachel pohlédla na Etienna, stál vedle ní, vycítila, jak je napjatý. Věděla, co chce, aby řekla. On a celá jeho rodina chtěli, aby prohlásila, že ji sem Pudge unesl té noci, před více než týdnem. Není to pravda a ona je mizerná lhářka. Krátce zaváhala, zvažovala své možnosti. Ten muž ji unesl. Rozhodně sem z Etiennova domu nepřišla dobrovolně. Na druhou stranu nemohla vysvětlit, kde byla minulý týden, aniž by to vyvolalo dotazy, na které by se jen těžko odpovídalo. Rachel se rozhodla být upřímná, ale mazaná. "Pudge mne unesl, přivedl mne sem, a držel mne proti mé vůli," odrecitovala vážným tónem a ucítila, jak se Etienne vedle ní uvolnil. Skoro se na něj otočila s otázkou, proč se mu vlastně ulevilo. Ještě nejsou za vodou. Ale ovládla se, protože strážník kývnul. "Jak vás sem dopravil, ma'am?" Rachel zaváhala, pak řekla: "Přišel do márnice, na sobě trenčkot a maskáče. Pod pláštěm měl pušku a sekeru a vykřikoval něco o upírech a tak a…" Zase zaváhala a koukla na Etienna. Vypadal, že ani nedýchá. Těžce polkla, obrátila se a pokračovala: "Obávám se, že má paměť je od toho okamžiku dost chatrná, pozdější vzpomínky mám jaksi rozmazané. Další, co vám mohu říci, je, že jsem se tu dnes probudila, připoutaná řetězy ke zdi. Pořád fantazíroval o upírech a hráčích, a zdál se fixovaný na Etiennovu hru." "Hru?" Policista zmateně těkal pohledem z jednoho na druhého. "Etienne navrhl hru Žízeň po krvi," vysvětlila Rachel. "Je to videohra hra o upírech." "Aha," hlesl muž, ale pořád vypadal, že neví, která


264

bije. "Okay, byl fixovaný na vaši hru," řekl Etiennovi, ale se obrátil zpátky k Rachel. "Ale pokud je to tak, proč unesl vás a ne jeho?" "Protože je moje přítelkyně," odpověděl klidně Etienne. Rachel dodala: "Byl to opravdu zmatek nad zmatek. Prvně si myslel, že jsem upír a Etienne také, pak že je upír on sám nebo že jím být chce. Ten chlapík se zdá být zcela pomatený." "Jo. Už to tak bude," odtušil blonďák suše a potřásl hlavou. "Jeden každý polda ve městě vás hledá, ma'am. A jeho." Ukázal na prázdné schody. "Dívka, která měla zaskočit za vašeho asistenta, přišla zrovna, když tento muž vtrhl do nemocniční márnice. Šla shánět ochranku, jenže ta tou dobou řešila jiný případ a trvalo jí věčnost, než se dostala na vaše pracoviště. Místnost byla prázdná, když tam konečně dorazili, a mělo se za to, že vás zajal." Potřásl hlavou. "Odvedla fakt skvělou práci, při jeho popisu. Pořídili policejní identikit a dali ho do všech zpravodajství. Nevím, jak je možné, že nikdo nepoznal, že je na něm tento hoch. Na tom obrázku, jako by si z oka vypadl." Rachel přikývla, ale zůstala potichu, bála se, aby muže neponoukla k dalším otázkám. Naštěstí obrátil pozornost k Etiennovi. "Kde jste se tu dneska vzal, pane? Sousedka odvedle tvrdila, že jste přišel a osvobodil ji, ale nezdálo se, že ví, kdo jste." Etienne lehce zaváhal, pak řekl: "Měl jsem o Rachel hroznou starost, odkdy zmizela. Zahlédl jsem Pu- tohoto muže, když jsem čekal na zelenou u semaforu. Řídil dodávku. Poznal jsem ho podle podobenky ve zprávách a sledoval až sem," lhal, jako když bičem mrská. Etienne je v lhaní fakt přeborník, zaznamenala se


265

zájmem Rachel. Připouštěla, že by ji to nemělo překvapovat. Techniku lži mohl pilovat víc, než tři sta let. "Měl jste hned zavolat policii," prskal strážník. "To jsem měl v úmyslu," ujistil ho s vážnou tváří Etienne. "Ale chtěl jsem se na toho chlápka podívat víc zblízka. Nechtěl jsem vyvolat falešný poplach. Než jsem zaparkoval, vystoupil z dodávky a vešel do domu. Nahlédl jsem do několika oken, doufal jsem, že si ho budu moci lépe prohlédnout, ale musel sejít rovnou dolů. Obešel jsem dům zezadu a našel tamta okna…" Rachel se zadívala, kam ukazoval, a s trochou překvapení spatřila, že sklep skutečně má okna. Předtím si jich nevšimla, jenže to ještě nebyla odkrytá, aby dovnitř vpouštěla sluneční světlo. Předpokládala, že jedno z tlačítek, které Pudge zmáčknul, okna odkrylo, stejně jako rozsvítilo horská slunce. Zauvažovala, co asi Pudge vydedukoval z toho, že nevzpláli, když na ně dopadly paprsky sluncí horských i toho na obloze, jak bezpochyby čekal. "Když jsem se podíval dovnitř a uviděl tady dole řetězem připoutanou Rachel, dokázal jsem myslet jen na to, že se musím stůj co stůj dostat k ní. Zapomněl jsem vám zavolat. Zpozoroval jsem rakev a tu starou dámu. Nemluvě o mládenci tancujícím okolo v peleríně a s falešnými zuby." Etienne zakroutil hlavou. "Na první pohled bylo jasné, že je blázen, a já se bál nechat ženy samotné. Takže když se ukázalo, že zadní dveře nejsou zamčené, proklouznul jsem dovnitř a vkradl se dolů, abych je vysvobodil." "Well, myslím, že dokážu pochopit vaši starost, ale opravdu jste nás měl zavolat," brblal strážník. "Ta stará paní byla přivázaná, jenže tady slečna Garrettová byla


266

připoutaná, nemohl jste ji pout jen tak zbavit. Jak…?" Otázka nepřežila první slovo, uprostřed věty skončila a strážník moment vypadal popleteně, jako by ztratil nit. Když znovu promluvil, jeho hlas zněl téměř roboticky. "No, to bude pro teď všechno, myslím. Nemám další otázky. Hodně jste zkusili. Měli bychom vás odtud dostat." Rachel pobaveně zvedla obočí, hleděla na Etienna. Je proklatě šikovné, umět kontrolovat mysl lidí. Opravdu se to musí naučit, rozhodla se. "Až po tobě." V Etiennově úsměvu, když jí pokynul, aby šla nahoru první, byste stud hledali marně. Očividně mu nebyla ani malounko hanba, že tak nestydatě zneužil své schopnosti. A ruku na srdce, nemohla mu to vyčítat. Byla vyčerpaná a hlad měla jako vlk. Horská slunce, jako nádavek ke stěží snesitelnému hladu, co měla už předtím, byla poslední kapkou. Tělo jí svíraly bolestné křeče. Dostat se zpátky k němu domů a napít se krve do sytosti, byla jediná věc, na kterou momentálně dokázala myslet. Rachel se podařilo zvládnout schody po vlastních, čistě silou vůle, ale byl to pomalý a únavný výstup. Ve chvíli, kdy opouštěli dům, jí nohy začínaly vypovídat poslušnost, zapotácela se a Etienne vztáhl ruku, aby ji podepřel, když přecházeli přes trávník. "Budeme muset zavolat sanitku, aby vás odvezla do nemocnice, slečno Garrettová. Nevypadáte dobře, spíše dost špatně," řekl strážník, všímal si, jak je slabá a bledá. "Dal vám vůbec najíst, odkdy vás zajal?" "Ne," hlesla Rachel, vděčná, že může být zcela upřímná. "Doprovodím ji do nemocnice," prohlásil Etienne a hypnotizující tón jeho hlasu Rachel napověděl, že zase


267

kutá ve strážníkově mysli. S největší pravděpodobností mu podstrkoval myšlenku, že bude lepší, když ji tam doprovodí on sám, pomyslela si. "Výborný nápad, pane," přitakal strážník. "Můj partner už patrně zavolal posily, přijedou a seberou támhle našeho přítele." Ukázal k vozu, kde stál Pudge a vehementně se pokoušel přesvědčit tmavovlasého strážníka, že Etienne a Rachel jsou špatňáci, zatímco on se před nimi, stvůrami bez duše, snažil zachránit svět. "Sejdeme se s vámi v nemocnici. Jestli doktor řekne, že jste v pořádku, možná budete muset přijít na stanici, kvůli zaprotokolování vaší výpovědi." "To bude fajn," souhlasil Etienne, jako by k tomu sám měl co říci. Což, připustila v duchu, má. Pravděpodobně mohl prostě vymazat vzpomínky na jejich přítomnost z mysli nejen policistům, pokud by si to přál, jenže tohle všechno mu hrálo do karet. Pudge už nadále nebude hrozbou ani pro něj, ani pro jeho rod. Včetně jí samé. To pomyšlení prolétlo myslí Rachel a ona okamžitě věděla, že se neurodilo v její hlavě. Pohledem sklouzla k dodávce zaparkované na ulici, zatímco Etienne dohovořil se strážníkem a vzal ji pod paží. Vedl ji k vozu. Poznala jeho bratry, seděli na předním sedadle, ale byla si jistá, že žádný z nich nebyl tím hláskem, co se jí vloudil do hlavy. Tam se vmezeřila myšlenka nějaké ženy. Rachel nijak zvlášť nepřekvapilo, že když Etienne otevřel zasouvací dveře, objevila se za nimi Marguerite, sedící na sedadlové lavici. "Pojďte dovnitř, drahá. Vypadáte děsivě dehydrovaná. Etienne, podej té nebohé dívce nějakou krev zezadu," nařídila matriarcha rodu Argeneau. "Má hrozné bolesti." Etienne pomohl Rachel nastoupit do dodávky, sám ji


268

hned následoval a zašoupnul dveře, ještě než zalezl dozadu a vyndal z lékařské chladničky několik sáčků krve. "Jak ti je?" optal se ustaraně Bastien, když se Etienne usadil na lavici vedle ní, přimáčknul ji mezi sebe a matku. "Jsem v pohodě," zalhala Rachel mumlavě, když si brala první pytlík krve. Měla takový hlad, že se brčky neobtěžovala, jenom otevřela pusu a napíchla si sáček na zuby, a nechala je, ať se snaží. "Musíš nám povykládat, co se stalo. A nevynechej žádné detaily," ozval se Lucern zepředu, kde seděl. Rachel na něj zírala, pytlík stále nabodnutý na zubech, jak si z kapsy vytahuje malý zápisník a propisku. Očividně si mínil dělat poznámky a ona si uvědomila, že to dělal i onehdy, když zašel k Etiennovi domů. Když se Etienna zeptala, co to jeho bratr dělá, zabručel cosi jako že Lucern je pisálek, ať už to znamenalo cokoli. "Později, Lucerne," brzdila ho Marguerite tiše. "Nech to ubohé děvče trochu vzpamatovat, než ji začneš bombardovat otázkami." "Chápu to správně, že míříme do špitálu?" optal se Bastien, to už se na sedadle obracel a chystal se startovat motor. "Jeď pomalu, Bastiene. Rachel potřebuje spoustu krve a čas ji zkonzumovat," řekla Marguerite, příkaz mu byl současně odpovědí. "Budeš muset jít s Etiennem, abys mu v nemocnici pomohl. Půjdeme všichni. Vzhledem k tomu, že tam pracuje a navíc je hvězdou zpráv, upoutá spoustu nežádoucí pozornosti. Etienne bude potřebovat všechnu dostupnou pomoc. "Pomoc s čím?" nechápala Rachel, která si zrovna


269

stáhla vyprázdněný pytlík ze zubů a vzala si další, co jí podal Etienne. "Budou tě chvít vyšetřit," vysvětlil Etienne. "A to jednoduše nemůžeme dovolit," zdůraznila Marguerite. "Bastien, Lucern a já půjdeme dovnitř s vámi a postaráme se, aby si lékaři a sestřičky mysleli, že vás prohlédli a shledali dehydrovanou a podvyživenou tak, jak byste měla být po únosu a hladovění. Doprovodíme vás a dáme pozor, aby vše proběhlo hladce." Rachel kývla, že rozumí, mlčky ponořila zuby do krve, kterou její tělo tak zoufale potřebovalo. Vinou nesmírného vyčerpání byla svolná nechat je dělat, co uznají za vhodné. Dokonce si začínala myslet, že je měla poslouchat, když přišla řeč na problém Pudge, a souhlasit, že o něm bude lhát, ať už je to špatné nebo ne. Všichni žijí tak úděsně dlouhou dobu. Není pochyb o tom, že nashromážděná moudrost, kterou za ta staletí získali, je kolosální. Třeba jen pomyslet, co se mohlo stát Pudgeho sousedce, nemluvě o Etiennovi a jí samé, kvůli jejímu tvrdohlavému trvání na pravdě, bylo o strach. Snad vážně existují chvíle, kdy upřímnost není nejlepší politika a malá lež může zabránit velkému zlu. "Naučíte se to," odtušila Marguerite tiše, zjevně jí četla myšlenky. "Čas není skvělý učitel. Tím jsou zkušenosti. Člověk může prožít celý život, ale pokud nikdy neodejde z domova, aby ten život prožil a zakusil na vlastní kůži, zemře a nebude vědět nic. Pouhé dítě, které trpělo a žilo, může být z těch dvou moudřejší."


270

17. KAPITOLA "Říkám vám, jsou to upíři!" Pudge začínal mluvit spíš ufňukaně, než sebejistě, usoudila Rachel, když ho pozorovala, jak si projíždí prsty mastné vlasy a frustrovaně škube za konečky. Vážně mu to nemohla vyčítat. Vyslýchali ho už celé hodiny. Zřejmě ho přivezli rovnou sem, na policejní stanici, obvinili a posadili do malého čtveratého krcálku, kde ho nyní škvařili ve vlastní šťávě. A drželi ho tam celou dobu až doteď. Rachel a trio Argeneau propáslo první dvě hodiny výslechu. Tak dlouho trvala prohlídka na pohotovosti a dostat ji ven z nemocnice. Přestože je tam zaměstnaná – nemluvě o tom, že do jisté míry je i celebrita, díky skutečnosti, že byla unesena z pracoviště – museli hodnou chvíli čekat, než ji nějaký doktor prohlédne. Když se Rachel optala, proč prostě neuhranou sestřičky a neposunout je na začátek fronty, Marguerite se zdála překvapená už jen tím nápadem. Její případ není urgentní, zdůraznila, a mohou počkat. Rachel se moment styděla, že na to nepomyslela sama, ale Marguerite jí okamžitě sáhla do mysli a uklidnila ji slovy, že se to naučí. Upřímně řečeno, Rachel se nemohla dočkat, až se začne učit. Žasla nad tou rodinou, jak ji všude doprovázeli, aniž kdokoli protestoval nebo cokoli zaskřípalo. Je nesporná výhoda být schopen kontrolovat myšlenky a mysl těch okolo. Nikdo ji nevyšetřil, ale pokud jde o nemocniční personál, vzpomínali si, že ano. A jak Marguerite slíbila, všechny lékařské zprávy tvrdily to, co se dalo asi tak nejspíše čekat: Trpí dehydratací a podvýživou. Sledovat Argeneau v akci bralo dech a Rachel si rychle začala


271

uvědomovat moc, kterou ji Etienne obdaroval. "Takže oni jsou upíři, viďte?" ironicky odtušil strážník Carstairs, ten blond strážník. Stál u boku stolu, za kterým seděli a zírali na sebe, jeho partner a Pudge. "To vy máte rakev a upíří zuby, Normane. Přesto tvrdíte, že slečna Garrettová a pan Argeneau jsou upíři?" "Ty zuby jsou falešné, už jsem vám to povídal," mumlal Pudge, znělo to usouženě. "Když mi sundáte želízka, vyndám si tu zatracenou věc. Moje jsou umělé, ale jejich pravé." "Určitě jsou, Normane," chlácholivě přitakal tmavovlasý strážmistr Treebech. "Přestaňte mi tak říkat!" vyštěkl Pudge. "Norman, Bože, nenávidím to jméno. Cítím se s ním, jako bych byl nějaký pako." Krátce na ně rozzlobeně civěl, pak zavrčel: "Říkám vám, Etienne Argeneau je upír. Stejně jako ta žena. Sakra, kousla mě!" Rachel udělala obličej. Opravdu ho nekousla, ale měla k tomu blíž, než si sama uvědomila, a jemu zůstala památka v podobě škrábance v místě, kde mu po kůži sjel jeden zub. Byl to skutečně škrábanec a kousnutí by v něm nikdo nehledal ani omylem. Přesto, mělo to ke kousnutí blíž, než jí bylo milé. Doufala, že se ke kousání do někoho hned tak nedostane. Inu, snad jen vyjma Etienna. Dost si s ním kousnutí lásky užívala, když se… kousnutí lásky? Rachel potřásla hlavou. Milostná kousnutí, myslela tím sex. Ne kousnutí z lásky. Nemiluje Etienna. Miluje? Ta otázka otázek jí vířila myslí, pořád dokola dokolečka, jako nějaké tornádo, a zvedala oblaka matoucích myšlenek a pocitů. Vřelé, romantické pocity, které ji poněkud poplašily. Pro pána Boha, nemůže ho milovat. Rachel si zčistajasna uvědomila, že Lucern na ni


272

upřeně hledí, s neskrývaným zájmem. Pak jí došlo, že kdokoli z lidí, kteří stojí kolem ní, coby tělesná stráž, si může její myšlenky přečíst. Přinutila se zahnat tyhle myšlenky a pocity do nejtemnějšího koutku mysli a obrátila pozornost k tomu, co se odehrávalo za zrcadlovým sklem. Pudge nazlobeně zíral na strážníky, mlčky. "Okay, takže tvrdíte, že vás kousla," poznamenal Carstairs. "Myslíte si, že teď budete upírem i vy, Normane?" "Neříkejte mi Norm-" Pudge náhle zmlkl, vyvalené oči mu div nevypadly z důlků. Zničehonic už nevypadal tak usouženě. Ve výrazu jeho tváře se teď zračilo vzrušení a úžas. "Ona mne kousla. Opravdu si myslíte, že bych se mohl stát upírem?" "Nevím, Normane. Vy jste expert. Proč to nepovíte vy nám?" Pudge nad tím minutku hloubal, pak se pustil do zasvěcené argumentace: "Myslím, že to možné je. Ale Renfield se neproměnil v upíra, po jednom kousnutí. On se…" Jeho tvář zalila čirá hrůza. "Ach, ty brďo! Renfield se stal Draculovým služebníkem, na doživotí, po jednom kousnutí. Byl jeho otrok." "Takže to z vás dělá otroka slečny Garrettové?" optal se Treebech. Pudge neposlouchal. Jeho mysl byla zahlcená myšlenkami. "Ježíši, a taky jedl brouky a pavouky a… Ty brďo! Nevím, jestli dokážu jíst brouky." Strážníci si vyměnili pohledy a Pudge ponořený do beznaděje zoufale vrtěl hlavou. "Myslím, že to by stačilo. Nyní bych si ho rád vyzpovídal sám."


273

Rachel pohlédla na muže, který promluvil: doktor Smythe, psychiatr z nemocnice. Byl přivolán na policejní stanici, aby posoudil Pudgeho duševní stav. Požádal, aby nejprve směl Pudge jen pozorovat, zatímco bude vyslýchán. Tvrdil, že subjekt mívá sklon odpovídat jinak odborníkům na mentální zdraví, než laikům, dokonce i policii. Nyní mu zdá se chtěl položit pár otázek osobně. Kapitán Rogers – Carstairsův a Treebechův nadřízený – přikývl a vstal. "Jistě, doktore. Pojďte se mnou." Rachel sledovala, jak opouští pozorovací místnost. O chvíli později se dveře výslechové místnosti otevřely a vstoupil doktor Smythe, spolu kapitánem Rogersem. Policejní kapitán gestem naznačil Carstairsovi a Treebechovi, aby se k němu připojili, krátce se šeptem poradili, a poté odešel z místnosti. Sotva byl pryč, doktor Smythe se představil a vzal místo na židli, kterou uvolnil Treebech. Usmál se na Pudge a optal se: "Normane, chápete rozdíl mezi fantazií a realitou?" Rachel se při té otázce poustála. Na totéž se ho zeptal Etienne, prve v domě. Pohledem zalétla ke dveřím pozorovací místnosti, které se otevřely, a vešel jimi kapitán Rogers, ale bleskem se vrátila k Pudgemu, který na doktora zíral jako na úhlavního nepřítele. "Huh?" "Chápete rozdíl mezi fantazií a realitou?" zopakoval doktor Smythe s nebeskou trpělivostí. "Jistěže." Pudge se zaškaredil. "Já nejsem blázen, abyste věděl." "Ne, to samozřejmě nejste," odtušil doktor Smythe chlácholivě. "Mohl byste vysvětlit rozdíl mezi fantazií a realitou mně?" "Jasně. Fantazie je… no, je jako ty čarodějnické a bojové hry. Kouzla a tak. Není to reálné."


274

"Aha. Huh." Doktor Smythe našpulil rty a přikývl. "A mohl byste mi dát nějaký příklad reality?" "Žízeň po krvi," bez váhání odpověděl Pudge. "Žízeň po krvi?" zmateně slabikoval doktor Smythe. "To je hra, kterou vytvořil pan Argeneau," vysvětlil Carstairs. "Upíři a tak podobně." "Aha." Doktor Smythe se vrátil pohledem k Pudgemu. "A to má být realita?" "No jasně," horlil Pudge. "Kouzla, no, to je jenom snůška nesmyslů – ale upíři opravdu existují. Kočky je žerou a jsou super silní a super rychlí a žijí navěky." "A co z toho je nejdůležitější?" optal se doktor Smythe. Pudge o tom nemusel dlouze přemýšlet. "Žít navěky… a ty kočky," rozhodl. "Ženy a nesmrtelnost jsou nejdůležitější, říkáte?" Doktor Smythe přikývl, pak dodal: "Mám dojem, že jste se jednu chvíli zmínil o smrti své matky. Zesnula nedávno – viďte, Normane?" "Jo," kývnul, pak doktor o jeho pozornost přišel. Upoutalo ho cosi jiného, na stole, jako by něco sledoval. Rachel se lekla, když zničehonic zvedl ruku a bouchl do stolu, podle všeho rozmáčkl brouka. Nebyla jediná, kdo poskočil. Doktor a policejní důstojníci nadskočili jakbysmet. "Omluvte mne na moment." Doktor Smythe vstal a opustil místnost. Ne, že by ji nějak zvlášť překvapilo, že se vrátil do pozorovací místnosti. Neřekl nic, jen se postavil vedle kapitána, aby pozoroval Pudge skrz okno. Všichni mlčky sledovali, jak Pudge bere brouka, kterého rozplácl, a zkoumá ho s očividnou fascinací. Rachel se znechuceně zašklebila, když si rozmačkané stvořeníčko najednou strčil do pusy a jal se opatrně žvýkat. Po


275

chvilce pokrčil rameny a zamumlal: "Není to špatné. Trošku jako oříšky." "Máme zde velmi zmateného mladého muže," konstatoval doktor Smythe. "Už jsem hovořil s jeho bratrem a ten tvrdí, že poslední dobou Norman trpí utkvělými představami a stal se z něj podivín. Domnívá se, že by měl být pod zámkem, pro jeho vlastní dobro. Samozřejmě ho budu muset podrobit obšírnému testování, nicméně Norman již nade vši pochybnost prokázal, že na svobodě je hrozbou nejen sám sobě, ale i veřejnosti. Obzvláště pak každému, o kom usoudí, že ho ohrožuje. Psychiatr významným pohledem sklouznul k ní a Etiennovi, než pokračoval. "Což stačí na jeho hospitalizaci za účelem dvaasedmdesátihodinového testování." "Děkuji vám, doktore, že jste přišel," řekl kapitán. "Budeme muset trochu úředničit, ale myslím, že pana Renbergera dostanete do péče dřív, než se nadějete." "Budu pro něj mít připravenou postel," ujistil ho doktor Smythe vážně. Potřásli si rukama, pak je lékař duševna nechal o samotě. Kapitán pohlédl do výslechové místnosti a zakroutil hlavou, protože Pudge zase plácl rukou do stolu, pak zvedl, co zabil, a jal se to studovat. "Bože, to je vořech… mešuge," zašeptal polda. Pudge si totiž zase strčil brouka do pusy a začal žvýkat. Jednu ruku si nevěřícně položil na slibně se vyvíjející pleš a dál vrtěl hlavou, pak si povzdechl a šel ke dveřím, protože se ozvalo tiché zaklepání. Krátce mluvil s kýmsi, koho Rachel neviděla, pak se obrátil zpátky k nim. "Vaše výpovědi jsou připraveny k podpisu. Buďte tak hodní a běžte s důstojníkem Janscomovou, ukáže vám cestu."


276

"Fajn. Děkujeme." Etienne vzal Rachel pod paží a vedl ji ke dveřím. Šla mlčky, věděla, že zbytek klanu Argeneau je jim v patách. Podepsání lejster byla relativně rychlá a bezbolestná záležitost, přinejmenším pro Rachel. Oddělili ji od Argeneau a odvedli do jiné místnosti, než Etienna a jeho rodinu, aby dokumenty podepsala před svědkem. Rachel se cítila drobet ztracená, když byla hotová a vyšla na chodbu, kde nebyla ani noha. Od vysvobození z Pudgeho domu se Argeneau pořád drželi poblíž, jako andělíčci strážníčci. Byla celá nesvá, když najednou zůstala sama. Zastavila se, chvíli stála na chodbě a nevěděla, co si počít. Má čekat? Má jít pryč? Úředník říkal, že teď může odejít, když je výpověď podepsaná. Rachel zvažovala, co dál, když ji najednou oblil studený pot. Napadlo ji, že třeba ani nemá nikoho, na koho by čekala. Etienne už mohl být s papírováním hotov. Možná už odešel. Koneckonců, opravdu už není zapotřebí, aby kolem ní lítali. Naučila se krmit sama a ovládat zuby, a pracuje v nemocnici, není to tedy tak, že by měla problém dostat se ke krvi. Snadné to sice nebude, ale ona to může zvládnout, a oni si to pravděpodobně uvědomili. Snad se jim i ulevilo, že už ji nemají na krku, nenesou za ni odpovědnost. To pomyšlení bylo skličující. Rachel skoro lapala po dechu, přišlo to jako blesk z čistého nebe. Všechno na ni dolehlo. Až překvapivě to bolelo. "Rachel?" V cuku letu se obrátila za zvukem svého jména. Zalila ji úleva, když poznala Lissiann, která pospíchala chodbou k ní, Gregoryho Hewitta za patami.


277

"Jsi v pořádku?" vyhrkla Lissianna ustaraně. "Vzkaz, co mi máma nechala na záznamníku, byl poněkud zkomolený. Jediné, čemu jsem rozuměla, bylo, žes byla unesena." "Jsem v pohodě." Rachel si přinutila usmát. "Jé, to je dobře," viditelně si oddechla Lissianna, ale starost jí z očí zcela nezmizela. "Kde jsou všichni? Etienne je taky v pořádku?" "Ano. Je v pohodě. Ačkoli… nejsem si jistá, kde jsou," přiznala Rachel. "Podle všeho už možná byli s lejstry hotoví a odešli." Lissianna se při té novině zamračila, pak se rozhlédla. "Zajdu se někoho zeptat." A byla pryč, ani se za ní nezaprášilo. Uháněla chodbou, aby našla někoho, kdo by jí odpověděl na otázky. "Jsem si jist, že Etienne by bez tebe neodešel," ozval se Gregory vážným hlasem. Rachel se obrátila a usmála se, čistě jemu pro radost. "No, neměl důvod neodejít. Získala jsem kontrolu nad svými zuby a můžu se teď krmit sama. Už mi nemusí dělat chůvu." Gregory se při jejích slovech zamračil, na jeho pohledné tváři se odrazilo jakési znepokojení. "Rachel, už ti někdo pověděl o pravidle životních partnerů?" Rachel při té otázce zmateně zamrkala. Připadalo jí, že vůbec nesouvisí s ničím, co se momentálně dělo. "Já… Ne. Je mi líto. Nikdo se mi o tom pravidle nezmínil." "Pomalu přikývnul. "Neměl jsem to v úmyslu. Ale cítím, že je důležité, abys porozuměla. Pomůže ti to pochopit, jak jsi na tom s Etiennem." Rachel zvedla obočí. Byla by vážně úleva, mít ponětí,


278

jak si stojí. Začínala si uvědomovat, že její city k Etiennovi jsou stále hlubší a hlubší a tak by se potenciálně mohly přetavit v hlubokou bolest. "Protože se našinci krmí z obecné populace," začal Greg, "je – samozřejmě – důležité, udržovat náš počet malý, abychom nepřevýšili možnosti zdroje naší potravy." Rachel přikývla. To jí dávalo dokonalý smysl. "Takže existují pravidla. Například, každý pár smí mít pouze jedno dítě každých sto let." "Marguerite se o tom zmiňovala," kývla Rachel. "To mne nepřekvapuje. Ale o čem se ti možná nezmínila, je pravidlo, že každý upír smí proměnit pouze jediného člověka." "Rachel potřásla hlavou. "Promiň? Oni smí mít jen jediného partnera?" "Ach to ne. Dochází k rozvodům. Hovoříme tady o stovkách let života, takže samozřejmě sem tam k nějakému rozvodu dojde, ačkoli, jak jsem vyrozuměl, jsou mnohem méně časté, než je tomu u běžné populace," poučil ji. "Mám na mysli, že, a to doslova, smí proměnit pouze jedinou osobu. Tato osoba je obvykle životní partner, i když může jít i o něco zcela jiného, a pak už ten upír nesmí proměnit nikoho jiného. Nesmí proměnit životního partnera, pokud by nějakého nalezl." "Ale Etienne proměnil mne," hlesla Rachel. "Ano." Greg vážně přikývl. "Rachel!" Tentokrát se Rachel za pronikavým hlasem volajícím její jméno obracela o poznání pomaleji. Točila se jí hlava a nějakou chvíli jí trvalo poznat postarší ženu, hrnoucí se k ní. Až při pohledu na šedovlasého muže,


279

který se hnal jen kousek za ní, jí došlo, že to jsou její rodiče, spěchající k ní chodbou. Pak se kolem ní semkly matčiny paže a Rachel se ocitla v oblaku Poison, oblíbeného to parfému její matky. "Díku Bohu, dítě. Já se tak bála. Nemohla jsem ani uvěřit, když důstojník Janscomová zavolala, aby nám řekla, že ses našla a jsi v bezpečí. Ach, zlato, měli jsme takový strach, že tě už nikdy neuvidíme. Díky Bohu." Zmlkla a vzala tvář Rachel do dlaní a políbila na obě tváře. Pak si ji pozorně prohlédla a zamračila se. "Vypadáš jinak. A jsi úděsně bledá. Potřebuješ pořádnou domácí stravu a šlofíčka." "Ano, vezmeme tě domů," shrnul to táta, odjakživa byl skoupý na slovo, vzal ji jednou rukou kolem ramen, a napůl v objetí ji obrátil směrem, odkud přišli. Rachel zůstala tichá jako pěna, když ji rodiče popoháněli ven z budovy. Neměla by být bledá. Vysála krve víc než dost, cestou do nemocnice. Bledost byla bezpochyby důsledkem noviny, kterou jí sdělil Greg, a jejích dalekosáhlých důsledků. Etienne se vzdal šance proměnit životní partnerku tím, že zachránil ji, letělo jí hlavou a pokoušely se o ni mrákoty. Panebože, proměnil ji, věnoval čas a péči jejímu tréninku, aby se dovedla nakrmit a ovládat zuby, přesto sám žádnou životní partnerku nikdy mít nebude. Vzdal se každé naděje na životní partnerku… kvůli ní. Dokázala myslet jen na to, jak ji asi musí nenávidět. A pokud ne, pak jen proto, že zatím neměl čas přemýšlet o oběti, kterou přinesl. Ve chvíli, kdy mu dojde, čeho všeho se vzdal, rozhodně ji nenávidět bude. Život bez někoho, kdo by ho miloval, ve skutečnosti ekvivalent několika životům. Prožil stovky let a prožije další stovky, bez lásky. Nebo lásku nalezne, jen aby byl nucen


280

bezmocně přihlížet, jak stárne a umírá, zatímco on zůstane mladý navěky. Etienne podepsal poslední kopii výpovědi, kterou před něho položili, a netrpělivě ji odstrčil přes stůl k ověření. Nemohl se dočkat, až bude mít hotovo a vypadne odsud. Nikdo s Rachel nešel. Všechno se semlelo tak rychle, že nedostali příležitost. Všechny odvedli do této místnosti a pak důstojník Janscomová požádala Rachel, aby ji následovala a vzala ji pryč. Nezamlouvala se mu představa, že je sama. Ne, že by měl starost, že by se jí mohlo něco stát. Pudge už nebyl hrozbou, takže je celkem v bezpečí. Ale co když jí někdo položí nějakou nepříjemnou otázku a nebude tam nikdo, kdo by tomu zvědavci vymyl mozek? Rachel je mizerná lhářka. Kromě toho se soužil strachem, že se mu ztratí. Dokáže se krmit sama. V dodávce dokonce sála rovnou ze sáčku. Zuby uměla ovládat jakbysmet. A Pudge je ve cvokhauzu, s ním zmizela i poslední záminka. Nemá proč držet si ji u sebe doma. Co když se rozhodla odejít, nebo odmítne vrátit se s ním k němu domů? Nechtěl, aby odešla. Příliš si zvykl na její přítomnost. Těšila ho. Chtěl s Rachel strávit život. "No a máme to za sebou, pane," pochválila si důstojník Janscomová, když skládala kopie výpovědi na úhlednou hromádku. "Hotovo. Někdo vás kontaktuje, budeme-li ještě něco potřebovat, ale pro teď jste volný." Etienne byl venku ze dveří snad ještě dřív, než to stačila doříct. Musí najít Rachel. Musí si promluvit. Musí se dozvědět, co k němu cítí. Jestli si myslí, že by se jednoho krásného dne do něho mohla zamilovat stejně, jako se on rychle zamiloval do ní. "Etienne!"


281

Vystřihl slušnou piruetu, při tom zavolání, když vyšel na chodbu, ale byla to jen jeho sestra. Etienne na ni kývl a hned se začal dychtivě rozhlížet. Bohužel, po Rachel nebylo ani vidu ani slechu. "Viděla's Rachel?" přivítal Etienne ségru, sotva k němu došla a objala ho. "Ano. Byla s Gregorym, když jsem odcházela, abych se zeptala, kde tě zapomněli." Lissianna se odtáhla a koukla směrem k manželovi, coby zosobněná otázka, protože se pomalu blížil. "Kam šla, zlato?" "Přišli její rodiče. Odešla s nimi," vysvětlil, ale to, jak se tvářil, Etiennovi na klidu nepřidalo. "Co je?" vyhrkl. Gregory moment váhal, pak přiznal barvu: "Myslím, že jsem možná udělal chybu." "Chybu v jakém smyslu?" optala se Lissianna, při tom mu konejšivě vměstnala ručku do dlaně. "Vysvětlil jsem jí pravidlo, které praví, že jen jedinkrát za celý život je dovoleno někoho proměnit. Jednoho jediného člověka. A že to obvykle bývá životní partner." "Tys jí vysvětlil, co všechno kvůli ní Etienne obětoval a ona přesto odešla, ani slůvko s ním neprohodila?" Lissianna nevěřila vlastním uším. "Věděla to, nemohla na oplátku obětovat krapet času a říct aspoň sbohem? Nebo snad dokonce děkuji ti?" Etienne poslouchal slova Lissiann, ale popravdě, nedokázal jim porozumět. Později porozumí. Mezitím tam jen stál, cítil se ztracený a opuštěný. Udělala přesně to, čeho se obával. Rachel ho opustila. Teď na něho mluvila matka, ale Etienne neposlouchal. Měl pocit, že má v uších vatové tampony. Vlastně měl spíš pocit, že má vatou vycpaný celý mozek.


282

Sem tam nepřítomně kývnul hlavou, když vycházeli z policejní stanice. Etienne pochyboval, že někoho oklamal. Pravděpodobně si přelouskali jeho myšlenky, ačkoli jemu samotnému se zdálo, že je, své vlastní myšlenky, číst nedovede. Ale musel kývat na správných místech, protože ho nikdo nenapomenul. Všichni cestou k Bastienově dodávce štěbetali a nasedli, aby jeli domů. Kdosi navrhl, že půjdou dovnitř s ním, když dojeli k jeho domu, ale Etienne zabručel něco o práci a rychle vyskočil z vozu, přirazil za sebou dveře. Právě teď o společnost nestál. Nechtěl mluvit… dokonce ani myslet. Chtěl si jen zalézt do nějaké díry a utéct před životem, ač nakrátko. V jeho případě to znamenalo pustit se do práce. Etienne vstoupil do svého domu, najednou na něj plně dolehlo, jak je obrovský a prázdný. Příliš velký pro jednoho, lépe řečeno. Měl by ho prodat a koupit si byt. Nepotřebuje moc místa. Pracovnu, ložnici a lednici… žádná velká zábava. Trhl sebou, jak mu vzpomínky na Rachel zaplavily mysl. Hraní video her. Čtení u krbu v knihovně, v družném mlčení. Smích při jejích pokusech konzumovat odpadní krev, kterou ji krmil. Jejich piknik při měsíčku… Rázně těm vzpomínkám přibouchl dveře rovnou před nosem, za nimi se totiž plížila prohra a strach. Jenže to nestihl dřív, než na něj zaútočily otázky. Ztratil ji jednou provždy? Cítila k němu vůbec něco? Nebo to všechno byla jen zábava pro ukrácení času? Aniž se obtěžoval za sebou zamknout dveře, Etienne prošel halou rovnou do kuchyně, skrz ni a seběhl po schodech dolů do své svatyně. Nepořádku, který mu tam nadělali ve snaze dostat ho ven, byl nucen čelit, sotva došel k patě schodiště. Ignoroval ho, překročil sutiny na


283

podlaze a nakráčel do pracovny. Časem se bude muset postarat, aby dveře vyměnili. Jenže mu dýchal na krk termín odevzdání finální verze Žízně po krvi II a on ho rozhodně chtěl dodržet. Poslední dobou jeho život ovládl chaos. Nejdřív trable s pořízkem Pudgem a pak mu do života vstoupila Rachel. Etienne se při finalizaci projektu dostal do skluzu. Nyní se musí soustředit na jeho zdárné dokončení. Práce mu byla útočištěm odjakživa, a bude mu jím zase. Etienne se usadil ke stolu a zahleděl se na ruiny, které bývaly jeho počítači. Pudge je opravdu zničil, když místnost rozstřílel na maděru. Naštěstí se Etienne již dávno poučil o nesporné pravdivosti zásady, že: dělat si kopie všeho, není jen chytré, je to moudré! A nemít záložní média poblíž počítače, jehož data zálohují, je součástí toho moudra. Co se jeho vlastní práce týče, nepřišel o nic, ale na těchto počítačích pokračovat nemohl. Pohledem sklouzl k telefonu, jenže už proklatě dobře věděl, že i ten je k odpisu. Otočil se k ruinám zády a odešel z pracovny i z domu, aby nasedl do auta. Musí koupit nové počítače – čtyři, aby nahradily jeho čtyři staré dobré věrné padlé mušketýry – a pak bude pracovat jako démon sám, aby stihl termín. Jakmile se mu to povede, zváží, co podnikne s Rachel. Jestli se tedy vůbec dá něco podnikat. "Co hodláš dělat s Rachel?" Etienne se na otázku, kterou mu položila matka, zamračil. Na totéž se ptal sám sebe, pořád dokola, už víc, než týden a půl, odkdy Rachel odkráčela z policejní stanice a z jeho života. Otázka otázek, na kterou stále neměl odpověď. Jak to tak vypadá, nechce ho. Odešla


284

bez ohlédnutí a dosud se ho nepokusila kontaktovat. "Ty ses ji kontaktovat pokusil?" vyjela na něho Marguerite. No jasně, čte mu myšlenky. Etienne se na ni ani neobtěžoval naštvat, že mu proniká do mysli. K čemu by to bylo? Kromě toho, poslední dobou nějak nemá moc energie. Rozhodně ne dost, aby se zatěžoval bojováním bitvy, ve které prohrává celý život. Matka mu bude číst myšlenky a on proti tomu bude protestovat – což je asi tak všechno, co proti tomu může dělat – stejně s ní nic nenadělá. A bezpochyby tomu tak bude, dokud jeden nebo druhá neumře. "Samozřejmě, že nemáš energii. Vždyť ty skoro nejíš. Jsi dehydrovaný, až to bolí," vyštěkla na něho Marguerite. "A podívej se na sebe. Nekoupal ses, ani ses nepřevlékl, odkdy jsme odešli z policejní stanice. Měl bys být vděčný, že se tě Rachel nepokusila kontaktovat. Jeden pohled na tvou zuboženou, a momentálně nepříliš vábnou, tělesnou schránku a otočí se na patě a zmizí k neumětelům, celá ráda, že stihla uprchnout." "Měl jsem práci," zavrčel Etienne. Přestože nebyl vrčivý typ. To měli v povaze spíš Lucern a Bastien. Oni byli ti pověstně nevrlí členové rodiny. Jenže se poslední dobou cítil zatrachtile navrčeně. "Hmm." Marguerite na něho zírala, a nejdřív si byl jistý, že hodlá téma opustit. Pak si uvědomil, že mu pročesává myšlenky. Pokusil se jí svou mysl uzamknout, ale ještě nikdy to nesvedl. Kromě toho už našla, co hledala. "Ty jsi jí nikdy neřekl, že ji miluješ." Etienne sebou při tom osočení škubnul, pak se zamračil. "Nevěděl jsem, že ji miluji. Ačkoli… věděl jsem, že o ni stojím, a chtěl jsem si ji udržet a ona to nepochybně musela vědět. Zřejmě o mne nestála."


285

"Jak by to asi tak mohla vědět?" suše se optala máti. "Řekl jsi jí to?" "Ne." "Jak já mohla vychovat tak blbé děti?" znechuceně se optala Marguerite, všech a nikoho, snad všehomíra. "Dokázali jsme si číst myšlenky, když jsme se… měli důvěrnou chvilku. Věděla, že o ni stojím a chci s ní mít vztah." "Cože?" Její výraz naznačoval, že synek je idiot, což Etienne dobře zaregistroval, a nebylo mu z toho zrovna dobře po těle. "Jak ti mohla číst myšlenky? Není žádný expert. Dobrý Bože, ta nebohá dívka dokonce ani nedokázala ovládat své zuby, do posledního dne či tak nějak, kdy byla tady. Čtení myšlenek je dovednost pokročilých, osvojit si ji trvá léta." Zamračila se na něho. "Četl jsi jí myšlenky, když jste měli, jak tomu ty říkáš, důvěrnou chvilku, a její mysl ti byla otevřená?" "Ne. Ovšem, že ne. Nechtěl jsem se vtírat." "Ale myslíš si, že ona byla nějak schopná a ochotná vetřít se do myšlenek tobě?" zeptala se ironicky a hned výsměšně odfrkla. "Samozřejmě nebyla. Budeš muset sebrat kuráž a kápnout božskou, synu." Etienne mlčel jako zařezaný, jenže Marguerite znala své pappenheimské, a navíc uměla číst v jeho mysli i srdci… strach. Chtěl jít za Rachel, ale bál se odmítnutí. Znala svého syna a byla přesvědčená, že za tím děvčetem nakonec půjde. Marguerite se jen strachovala, že až se konečně rozhoupe, mohlo by být příliš pozdě. Měla pocit, že pokud se nechce dívat, jak si synáček zhatí jedinečnou šanci na štěstí, nezbude jinak, než aby použila přehršel mateřského vtírání. Dobrý Bože, pomyslela si popuzeně. Ten kluk je přes tři sta let starý. Práce matky nikdy neskončí.


286

18. KAPITOLA Rachel se opřela a zašroubovala lahvičku laku na nehty, ještě než natáhla nohy a jala se posuzovat výsledek své práce. Nyní má deset temně rudých nehtů na nohou. Což pro ni byla nová zkušenost, jenže ona získala spoustu nových zkušeností, odkdy se Etienne Argeneau poprvé objevil u ní v márnici. Zamračila se, silou vůle ty myšlenky zahnala. Není dobré myslet na Etienna. Měla nepříjemnou tendenci mrzoutit a upadat do deprese, když si dovolila pomyslet na toho muže a čas, který strávili společně. Rachel ho postrádala. Pobyla u něj doma jen krátce, přesto jí to připadalo současně jako věčnost a pouhý okamžik. Jako by ho znala jednou provždy a prožila život v úderu srdce. Strašně jí chyběl. S povzdechem odložila lak na stůl a vstala. Zvedla si džíny, aby nohavice nezničily všechnu její pernou práci, pak přešla obývací pokoj svého bytu a vešla do kuchyně. Vážně měla nechat lak pořádně na nehtech zaschnout dřív, než se pokusí chodit, ale kdyby dál seděla na gauči, bezpochyby by se jen deprimovala přemítáním o Etiennovi a době jejich soužití. Tuhle lekci zvládla rychle, jakmile se znovu zabydlela ve svém starém životě. Myšlení na Etienna je ne-ne, slibovalo totiž zabřednutí do hluboké deprese a nutilo ji pojídat absurdní věci jako zmrzlinu, kterou její tělo nepotřebovalo a stejně už na ni neměla chuť. Uvědomila si, že podvědomě šla rovnou k lednici a otevřela ji, aby prozkoumala obsah, tak dvířka se znechuceným povzdechem zase zavřela. Pak dala ruce v bok a obrátila se, aby místnost zkontrolovala. Byla bez


287

poskvrnky. Dočista lesk blesk. Uklidila ji, stejně jako zbytek bytu, než se usadila k lakování nehtů na nohách, pro ukrácení dlouhé chvíle. Rachel pořád dělalo problémy naplnit noci, kdy měla volno. Vrátila se do svého života, aby zjistila, že tu práci ve dne dali někomu jinému, zatímco byla pohřešovaná. Šéf se jí mnohomluvně omluvil, vysvětloval, že se obávali nejhoršího, když se ztratila. Místo muselo být obsazeno hned, tak je dal Tonymu, který o něj měl zažádáno jakbysmet. Rachel ho ujistila, že to chápe, a chápala. Ve skutečnosti, k jejímu nemalému překvapení, jí to vlastně ani nevadilo. Zážitky toho jediného kratičkého týdne ji s konečnou platností proměnily v jakési noční stvoření. Nyní noci milovala a ráda během nich pracovala. Zvláštní, hluční sousedé už jí spaní nerušili. Dokázala je nějak blokovat a spala jako mrtvá. Jediný problém, který teď s nocí měla, byl, že jí tolik připomínala čas strávený s Etiennem… což bylo báječné a smutné zároveň. Postrádala ho. Zaklepání na dveře Rachel uchránilo meditací o Etiennovi a opětovného propadání smutnění a sklíčené náladě. Přičarovala si na rty úsměv, vyrazila ven z kuchyně a kráčela halou, aby otevřela, při tom uvažovala, kdo ze sousedů může klepat v tuhle hodinu. Bylo něco po půlnoci, ale nikdo zezdola nezvonil, aby ho pustila do domu, takže si byla jistá, že to musí být nějaký soused. Neobtěžovala se kouknout špehýrkou předtím, než otevřela dveře. Její síla a rychlost nepřetržitě narůstaly, jak týdny plynuly, a už se vlastně nikoho nebála. Byl to nový a dost posilující přístup k životu. Otevřela dveře a vyhlédla ven, pak na moment znehybněla předtím, než překročila práh a rozhlédla se s úžasem po chodbě. Byla


288

si jistá, že slyšela klepání, ale za dveřmi nikdo nestál. A nikdo nebyl ani na chodbě. "Musím přicházet o rozum," mumlala, když zacouvala dovnitř a automaticky zamknula a zástrčkou zajistila dveře. Rachel se otočila a ušla dva kroky ode dveří, když se znova ozvalo klepání. Zůstala stát, ale ke dveřím bytu se neotočila. Odtam klepání nepřicházelo. Neslo se předsíní, odněkud z obýváku. Víc zvědavá a zmatená, než co jiného, pokračovala halou a dál do velkého, pohodlného pokoje. Pohledem klouzala po měkce čalouněném nábytku, až další zaťukání přitáhlo její zrak k balkónovým dveřím. Moment s pusou dokořán zírala na muže, který stál na druhé straně zasouvacích skleněných dveří, pak se vrhla vpřed, protože se zazubil a zamával. "Thomasi!" usmála se na přivítanou, když otevřela dveře a pozvala ho dál. "Jak ses sem dostal?" "Vyšplhal, samozřejmě," pokrčil rameny. Další moment na něj civěla, pak vyšla na balkon a podívala se přes okraj na průčelí budovy a šest balkonů pod tím, co patřil jí. Obrátila se a nevěřícně hlesla: "Tys vyšplhal?" "Jasně," pobaveně pokrčil rameny. "Šplhám rád." Rachel se ještě jednou zadívala dolů na fasádu domu. Nebylo by nemožné ji slézt, připustila v duchu, jste-li silní a mrštní a nemáte strach, že spadnete a umřete. No a netřeba pochybovat, že dvousetletému upírovi tento popis seděl jako ulitý. Hrome, dejte jí pár století a možná bude takovéhle kousky vyvádět i ona sama. Z hrdla jí vytryskl trylek smíchu, otočila se a zamířila zase dovnitř. "Proč's prostě nezazvonil? Přece víš, že bych tě pustila nahoru." Thomas krčil rameny, zatímco za nimi zavírala


289

balkónové dveře. "Chtěl jsem tě překvapit." "No, to se ti teda povedlo na výbornou," podotkla suše, pak se usmála. "Čemu vděčím za takovou návštěvu?" "Chtěl jsem ti povinšovat Šťastného Valentýna a pozvat tě do Nočního klubu," odtušil nenuceně – ale jeho slova Rachel opět jen zmátla. "Umm… Thomasi, svatého Valentýna je v únoru. Máme teprve, nebo už, září," zdůraznila. Zasmál se jejímu podezřele zpozornělému výrazu. "Nedodržujeme běžný kalendář neustále, anóbrž furt, abys věděla. Po pár staletích ti dojde, že Valentýna je, kdykoli jeho čas nadejde, a Amor se ukáže, kdykoli potřeba káže." "Oh," nejistě špitla Rachel. Vážně neměla tušení, co tím chtěl básník říci, ale byla tak šťastná, že má společnost a možnost o volné noci něco dělat, že se rozhodla neptat. Párkrát už ji napadlo zajít si do Nočního klubu sama, ale kuráž jí užíral strach, že by tam mohla narazit na Etienna. Bála se, že by se mu vrhla kolem krku nebo provedla něco podobně trapného. Nebo že by se od ní rozzlobeně odvrátil. Uvědomil si už, čeho se vzdal, aby ji zachránil? Nenávidí ji? Dokonce se ani neobtěžoval zavolat… což naznačovalo, že možná ano. "Takže." Thomas hlasitě tleskl, čímž ji zručně vyprostil z tenat bolavého rozjímání. Proces mučivého sebezpytování utnul rozkazem: "Fofrem převlíknout, kočko, a razíme vymetat kluby. Dneska v noci tam bude náležitě živo." Rachel se o něm nenamáhala přemýšlet (rozkazy se mají plnit, ne nad nimi slzy ronit), jen s vděčným úsměvem kývla a uháněla z pokoje do ložnice. Měla na


290

sobě obtažené džíny, které jí přivezla Marguerite z domova, když bydlela u Etienna. Obvykle je nosila, když měla volno. Byly pohodlné a přinášely jí teď útěchu, a připomínaly čas strávený s ním. Věděla, že je nakonec bude muset něčím nahradit, ale netěšila se, až ten den přijde. Nyní je dle rozkazu fofrem shodila a oblékla si přiléhavou černou koženou sukénku, kterou si koupila teprve nedávno, v jedné ze slabých chvilek, kdy doufala, že by ji Etienne mohl kontaktovat. Fantazírovala o tom, jak si ji vezme na rande a přivede ho tím k šílenství. Nikdy ji nekontaktoval, bohužel, a ona tu fantazii nechala klesnout do hlubin zapomnění. Netoužila tou mini-sukničkou přivést Thomase k šílenství. Byl milý, jenže Etienne jí ukradl srdce a ona vážně pochybovala, že se z toho v dohledné době vzpamatuje. Ale pořád tu byla možnost, že na něho třeba narazí. Pokud ano, chtěla vypadat, co možná nejlépe. Když nic jiného, aspoň Etienne uvidí, o co přišel. Rachel si dooblékla sukni, pak přerostlé triko, co měla doteď na sobě, vyměnila za elegantní křídově bílou blůzičku a zakasala ji do sukně. Nazula sandály, ve kterých vynikly čerstvě nalakované nehty, a pospíšila do koupelny, aby se vylepšila špetkou očních stínů a máznutím rtěnky. Poté, co prsty zlehka prohrábla vlasy, čímž docílila módního, ležérně sexy nedbalého vzhledu, si ještě stříkla něco parfému na hrdlo a zápěstí, a upalovala zpátky. "To byla rychlovka. A vypadáš dobře, seš kočka jak pes," pochválil ji Thomas, když za ním přiběhla do obývacího pokoje, a obdivně zamrkal. "Jděmež, fešando. Noc je mladá a čeká jen na nás." K její nemalé úlevě nezamířil ke dveřím na balkon,


291

ale vydal se halou k předním dveřím. Rachel si rozhodně nemyslela, že už je připravená začít slézat budovy. Popadla kabelku a šla za ním ven z bytu. Kdo by to byl řekl, najednou měla lehčí krok. Thomase má ráda. Ne stejně, jako má ráda Etienna, samozřejmě. Ale je zábavný a umí ji rozesmát, a tak věděla, že se postará, aby se dnes v noci bavila. Noc v Nočním klubu bude prima povyražení, mnohem lepší, než posedávat sama v bytě a soužit se, co by kdyby… Mimo to, možná od Thomase získá nějaké informace o Etiennovi. Bude vědět, jak se bratranec má a co dělá. Rachel po novinkách o Etiennovi až trapně hladověla. Etienne zabalil disky s Žízní po krvi II, napsal adresu a s povzdechem je odstrčil stranou. Práci dokončil. Konečně, má hotovo. Chvíli zíral na obálku, v hlavě pusto prázdno nehostinno, pak vstal, najednou neměl stání, a opustil pracovnu. Makal na hře nonstop, nedovolil myšlenkám na Rachel vtírat se a rušit ho, vyjma noci, kdy ho přišla slovně týrat matka. Avšak teď, sotva byl hotov, jeho první myšlenka patřila Rachel. Cestou po schodech nahoru uvažoval, co asi právě dělá. Je v práci? Ne, usoudil. Přece se dozvěděla, že dostala práci ve dne, tu noc, kdy ji proměnil. A je po půlnoci. Určitě zrovinka teďka hajinká, pěkně zachumlaná v pohodlíčku velké teplé postele, pomyslel si a cítil, jak se v něm probouzí touha. Přál si být v té postýlce s ní. Jasně, být tam s ní, moc by se nevyspala. Nedokázal by odolat nutkání se jí dotýkat, hladit ji… … a Etienne svým myšlenkám nemilosrdně zakroutil krkem. Fantazírování o milování s Rachel nebyla právě nejproduktivnější činnost na světě. Kromě toho měl na práci mnohem důležitější věci, jako třeba vymyslet


292

nějaký nenápadný způsob, jak s ní navázat kontakt. Dospěl k názoru, že máti má pravdu. Ostatně jako vždycky. Musí Rachel povědět o svých citech a zjistit, jaké jsou ty její. Jedinou otázkou zůstávalo, jak by na to asi tak měl jít. Etienne byl vpůli kuchyně, když se rozezvonil telefon. Ze zvyku se hned obrátil ke dveřím do sklepa, pak si vzpomněl, že nechal telefon rozvést po domě, když přišel opravář, zprovoznit zatím jediný aparát ve sklepě. Tak se zase otočil a šel k telefonu na zdi kuchyně, zvedl sluchátko a zdvořile do něj vyštěkl: "Haló?" "Hey, chlape, jak ti dupou králíci?" zahlaholil rozjařený Thomasův hlas na pozdrav. "Hádej, kde jsem?" Etienne se ušklíbnul. Kravál mírně řečeno hlasité muziky a hovoru bratrancův hlahol skoro přehlušoval. Nebylo zapotřebí génia, aby tenhle rébus rozluštil. "V Nočním klubu." "Uhádl's hned napoprvé, kámo," zachechtal se Thomas. "Jo, abych nezapomněl, jsem tady s jednou časovanou bombou v ženské podobě. Možná ji znáš. S jistou Rachel." "Cože?" V Etiennovi by se krve nedořezal, jeho prsty bezděky sevřely sluchátko. "Jo." Thomasův hlas zněl jaksepatří samolibě. "Ona neměla, co dělat. Já neměl do čeho píchnout…" "Thomasi," temně zavrčel Etienne. Cítil, jak v něm chladný vztek coby burčák vaří – koneckonců bylo září – při té sugestivní odmlce. "Je na dámách a neví, že ti volám. Jestli ji chceš, zvedni ten svůj třísetletý zadek a doraz sem za námi," zvesela zazpíval bratranec. Potom, mnohem vážnějším


293

tónem, dodal: "A nejlíp, když to tentokrát dovedeš ke zdárnému konci, kolego. Znovu už vám dvěma Amora hrát nebudu. Jestli to teď pokazíš, nechám si ji pro sebe. Šťastného Valentýna." Ve sluchátku luplo a ozval se obsazovací tón. Etienne mu naslouchal dobrou minutu, jeho myšlenky zatím pádily jako splašení koně. Thomas si hraje na Amora. Zase se jim motá do života. Bůh mu žehnej, pomyslel si, a praštil telefonem. Strávil moment přemítáním, co teď a co potom. Musí se osprchovat a převléknout. A musí se oholit. Panebože, na obličeji mu narostlo strniště, co si málem říká plnovous, tak dlouho už se neholil, čert aby to spral. Nejspíš by jí měl něco přinést. Třeba kytky. Kde do pekla sežene kvítka v tuhle hodinu mezi psem a vlkem? Proč musí všechna květinářství na noc zavírat? Copak tam venku nikdo nechce vydělat žádné peníze? Tohle všechno mu letělo podrážděně hlavou, když pelášil ven z kuchyně. "Válíš, číčo!" Rachel se zasmála Thomasově pokloně, tancovala jako o život na rockovou písničku, kterou jim pekelně nahlas vyhrávali na tanečním parketu. Bavila se. Opravdu. Ohromně se bavila. A na Etienna za ty dvě hodiny, co tady byli, pomyslela jen asi dvou tisíckrát. Což bylo méně, než obvykle. "Jsem vorvanej jak borůvky, Terpsichoré, múzo tance. Pojďme dát spočinout mým starým kostem." Thomas na souhlas nečekal, popadl ji za ruku a vlekl pryč z parketu. Rachel šla bez protestů. Užívala si, ale odpočinkem nepohrdla. "Bezva, máme tady pití," zajásala a se spokojeným zasténáním se zřítila na židli. Rozhodla se být statečná a


294

dovolit Thomasovi, aby jí objednal, jen si vymínila, že to nebude Sladká extáze. Objednal jakousi Nebetyčnou výdrž. To neznělo příliš riskantně. Přesto se optala, co prý to je. Jenom se usmál a řekl, že sama uvidí. Rachel zvědavost nedala a ochutnala. Překvapilo ji, že to není špatné. Vůbec to nebylo špatné. Už nepotřebovala brčka, aby se nakrmila. "Hele, koukni, kdo tu je." Rachel vzhlédla a strnula při pohledu na Etienna, který se prodíral davem k nim. Na moment jí srdíčko naplnilo štěstí, ale hned je vystřídaly obavy. Nevypadal nadšeně, když je uviděl. Vlastně vypadá dost podrážděně, usoudila a sledovala, jak ušel posledních pár stop k jejich stolku, tam se zastavil a zíral na ni. Právě docházela k názoru, že mu zrovna došlo, čeho se vzdal a začal ji nenávidět, když vtom najednou vztáhl ruku, kterou doteď schovával za zády, a podával jí kytičku povadlých květin. Rachel popleteně hleděla na smutný pugét, pak nejistě natáhla ruku, aby si ho vzala. Její váhání bylo zjevně příliš dlouhé, protože Etienne nelenil a začal se omlouvat za jeho neutěšený stav. "Chtěl jsem ti přinést kytky, ale v tuto hodinu nemá žádné květinářství otevřeno. Prošel jsem šest obchodních domů s celonočním provozem, než jsem sehnal vůbec nějaké, a tyhle byly nejlepší z-" "Jsou krásné," skočila mu do řeči Rachel, když si květiny brala. Aťsi jsou povadlé a je na ně tak smutný pohled, že by jeden zaplakal, jí připadaly krásné, ba nejkrásnější na světě. Představovaly naději. Přijala je za srdce ráda, plaše se usmívala, když je zvedala k obličeji a přičichla k jemné vůni… "Uherák?" "Měli je v chladicím pultu v lahůdkářství," rozpačitě mumlal Etienne.


295

Rachel se kousla do rtu, aby nevyprskla smíchy, pak se na něho široce usmála. "Jak ses měl?" "Bídně," odpověděl stručně a jasně. "Ty?" "To samé." Podělili se o úsměv a oběma se ulevilo. "Inu, jak to tak vypadá, má práce zde je u konce," odtušil Thomas a zvedl se na nohy předtím, než Rachel vysvětlil: "Byla to náramná zábava, ale jsem jen poslíček, kotě. Máma Afrodita, co to plácám, teta Marguerite mne požádala, abych si zahrál na Amora. Mám vás rád, tak jsem souhlasil." "Amor, huh?" pobaveně se ozval Etienne. "Jo, klidně se směj," opáčil Thomas dobromyslně. "Užij si to, když můžeš. Ale tentokrát už to tady s mazlíčkem nezvorej. Jednou, každých sto let, toť můj limit na part Amora." Popošel k Rachel, sklonil se a objal ji. Zašeptal: "Vítej do rodiny." Chtěla se zeptat, co to znamená, ale Thomas vyklidil pole příliš rychle, neměla k tomu příležitost. Pozorovala, jak mizí v davu, pak se obrátila a pohlédla na Etienna, který zabral místo, které bratránek právě uvolnil. "Postrádal jsem tě," prohlásil ve chvíli, kdy se její pohled setkal s jeho. Obočí Rachel vyletělo do výše. Myšlenka: Taky by sis ze mne mohl tropit blázny, jí prokmitla hlavou, a Etienne se suše zasmál. "Já to slyšel," odtušil pobaveně. "Myslela jsem, že mi myšlenky číst nemůžeš," opáčila Rachel podezřívavě. "Nemůžu," ujistil ji. "No, ledaže máme důvěrnou chvilku. To se mi pak tvá mysl otevře." "Tak jak jsi-?" "Vlastně jsi mi tu myšlenku promítla."


296

"Vážně?" "Ano. Byla to nejspíš náhoda, ale s trochou praxe to budeš schopná dělat po libosti." "Opravdu? Můžeš mne to naučit?" Okamžik zůstal zticha, pak řekl: "Mám lepší nápad. Promítnu ti jednu myšlenku a ty se ji pokusíš přečíst." "Okay," souhlasila, pak naklonila hlavu. "Jak to udělám?" "Prostě mi otevři svou mysl a já obstarám zbytek," řekl, pak ztichnul, přimhouřil oči soustředěním. Uběhla pouhá chvilka a Rachel uslyšela jeho myšlenky stejně jasně, jako by jí mluvil do ucha. Chybíš mi. Trápím se pro tebe. Něco v životě postrádám, když v něm nejsi. Chci, aby ses vrátila do mého života, mého domova a mé postele. Chci se každý večer probouzet vedle tebe. Miluji tě, Rachel. Rachel na něho hleděla, stěží dokázala uvěřit, že slyšela správně. "Tak proč jsi mi nezavolal? Kdyby mne sem Thomas dnes v noci nezavedl…" "Našel bych jiné místo a způsob, jak se k tobě přiblížit," ujistil ji vážně. "Jen jsem chtěl mít z krku termín odevzdání práce, abych se mohl soustředit výhradně na tebe." Rachel si pomyslela, že to zní dost uboze. Nejdřív chtěl mít z krku práci? Ona přišla na řadu až po jeho práci, po videohře? Well, jak lichotivé. "Musíš být vážně naštvaná," podotkl s hořkou ironií. "Vysíláš myšlenky jasně jako zvon." Když se neusmála ani nijak nezareagovala ve smyslu, že ho bere na milost, vzdychl a navrhl: "Snad bychom měli jít někam, kde je klidněji." Rachel vážně kývla, dopila poslední hlt drinku a vstala. Oba mlčeli, když odcházeli z Nočního klubu a šli


297

k jeho vozu. Nic nenamítala, když jí otevřel dveře spolujezdce, aby nastoupila, a nezeptala se, kam míří. Ani nebyla nijak zvlášť překvapena, když dorazili před jeho dům. Tady se z větší části jejich vztah odehrál. Zdál se být nejlogičtějším místem, kde ho vyřešit. Následovala ho dovnitř a do knihovny na hlavním podlaží. Cítila, jak se do ní při vstupu do téhle místnosti plíží klid. Strávili v tomto útulném pokoji několik poklidných společných večerů, kdy si tady společně četli. "Dobrá," vydechl Etienne, jakmile se usadili do dvojkřesla, a obtočil kolem ní paže, přitáhl si ji na hruď. "Nešlo o práci, to byla pouhá výmluva." Tohle doznání ji moc nepřekvapilo, ale zůstala zticha a odměnou jí bylo, že dodal: "Bál jsem se." Tohle už ji překvapilo a Rachel se posadila zpříma a potočila se, aby na něho viděla. "Čeho ses bál?" "Že mi ublížíš," odpověděl tiše. Hra na pravdu začala. "Nikdy jsem se nepovažoval za zbabělce, ale byl to pro mne zcela nový zážitek. Nikdy jsem se nesetkal s ženou, která mne přitahuje a jejíž myšlenky nedokážu přečíst. Byla to nová zkušenost a nikterak příjemná. Od počátku jsem se cítil zranitelný. A také zmatený, myslím. Měj na paměti, že se mi tři sta let dařilo žít, aniž bych se zamiloval. Pocity, které jsi ve mně probouzela, mne překvapily." "Také jsem byla dost překvapená," přiznala Rachel tiše a zase se mu uhnízdila v náruči. "A bála se, že mi ublížíš. Vlastně jsem měla strach, že si uvědomíš, čeho ses vzdal, abys mne zachránil, a začneš mne nenávidět, což bylo-" "To nikdy," přerušil ji a pevně stiskl. "Věděl jsem, co dělám, hned od začátku. Přitahovala jsi mne od první


298

chvíle, dokonce, i když jsi byla nemocná a bledá a vypadala zralá se zhroutit." Když k němu vzhlédla, usmál se, aby ten popis zjemnil. Pak ji lehce uchopil za bradu a zahleděl se jí do očí. "Rachel, nedokážu si představit, že bych měl prožít život s někým jiným, než s tebou. Nedokážu si představit život bez tebe. Máš moje srdce a já si uvědomuji, že tě možná uháním a že možná chceš víc času na rozmyšlenou, ale-" "Nepotřebuju víc času, Etienne," tiše mu skočila do řeči. "Vím, že se to všechno semlelo strašně rychle, ale jsi muž, kterého jsem si celý život přála. Kdybych trávila čas představováním, jak má vypadat muž, kterého bych mohla milovat, jaké by měl mít vlastnosti, byl bys tím, koho bych si vysnila. Miluji tě," přiznala bez vytáček a zachechtala se, když dlouze doslova zafuněl úlevou. "Tak si mě vezmi," vyhrkl. "Ano," odpověděla bez meškání, ale on zavrtěl hlavou. "Musíš o tom přemýšlet, Rachel. Nežádám po tobě usmolených pětadvacet maximálně plus mínus padesát let. Sňatek mezi mými lidmi – aspoň mezi členy mojí rodiny – je na celý život. A život, v našem případě, může trvat velmi dlouhou dobu." "Doufám, že potrvá navěky," odvětila vážně. "Miluji tě, Etienne. Strávím tu věčnost s tebou. Také máš moje srdce." Po tváři se mu zvolna rozléval blažený úsměv. "Děkuji ti. Budu tvé srdce střežit jako oko v hlavě, po všechny dny svého života." Ta slova byla stěží zašeptáním… už se k ní nakláněl a dožadoval se jejích rtů k polibku. Rachel mu zavzdychala do úst, když pootevřela rty. Jeho políbení bylo jako návrat domů a ona byla pryč


299

hrozně dlouho. Při setkání jeho jazyka průzkumníka s jejím se vsedě pootočila a jela mu rukama vzhůru po hrudi. Jednou pokračovala stále výš, kolem krku až do vlasů, začala se probírat hedvábnými prameny. Prsty druhé ruky sevřely předek košile, přitáhla si ho blíž. Její tělo se mu samo od sebe vyklenulo vstříc a najednou se jí prohnala touha, zanechala ji hladovou a roztouženou. Rachel ho chtěla mít pod sebou, na sobě a v sobě, to vše pokud možno najednou. Chtěla se s ním spojit a cítit, jak ji jeho tělo naplňuje. Chtěla ho objímat a být v jeho náruči navždy. A to vše můžeš mít. Nevyslovená, nezašeptaná slůvka se jí nesla mozkem, poselství od něj, jež vylákalo z hloubi hrdla Rachel nervózní zasmání. Ale šťastné pobavení odumřelo a smích přešel ve vrčení, když ruka muže našla ňadro, přes blůzku. Situace byla náhle naprosto vážná. Rachel se pozadu svezla na křeslo, zatahala za látku košile mnohem naléhavěji a nutila ho klesat spolu s ní. Etienne se posunul a bez odmluv poslechl, rty a ruce měl stále náročnější. V okamžiku byla bělostná blůzička rozhalená a háčky, které vpředu spínaly podprsenku, vyháknuté. Zachvěla se netrpělivým očekávání a vzepjala se pod ním, protože odsunul hedvábí stranou, odhalujíc nahá ňadra. Když sklonil hlavu, aby vzal do zajetí už vztyčenou bradavku, oběma rukama ho chytila za kštici a přidržela blízko u sebe, pak ho zničehonic pustila a odstrčila. Polekaný výraz na jeho tváři, když se z ní celý popletený zvedal, byl k nezaplacení, ale Rachel příliš zaměstnávaly knoflíčky košile, takže ho prošvihla. Rychle je porozpínala, až se košile otevřela, jak se nad ni nakláněl, pak dala rukám volnou ruku a pustila je na


300

špacír široko daleko po holé kůži. Rachel jeho hruď milovala, tu tvrdost, sílu. Zastavila se, když mu dlaněmi přejela přes bradavky a vzala je mezi palce a ukazováčky, aby si s nimi se zájmem pohrála. Etienne při jejím dráždivém laskání hrdelně vrčel, pak to nevydržel a spustil se na ni, aby se znovu domáhal jejích rtů. Vyšlehla mezi nimi vášeň, horká a nezadržitelná, a čas zkoumání vypršel. Jako kdyby byli od sebe odloučeni celé věky a potřebě planoucí mezi nimi nemělo být nic odepřeno. Byla jako stepní požár, hořela jasně a nespoutaně. Polibky se stávaly téměř drsnými, škrábala ho nehty po zádech, když jí rukama bloudil po těle, pak mu je zatnula do paží a prohnula se pod ním jako luk, protože jí jednou rukou vklouznul mezi nohy a přitlačil na kůži sukně. "Potřebuji tě," vzdychla. Žádala, neprosila a své nároky podpořila sáhnutím mezi ně, vzala ho přes džíny do dlaně. Etiennova reakce byla okamžitá. Zvedl se na kolena mezi jejíma nohama na křesle, povytáhl sukni o pár nejnutnějších palců nahoru, popadl kalhotky a než by je stahoval, jednoduše zabral a tenounké hedvábí na bocích prasklo a odpadlo jako okvětní plátky z odkvetlé růže. Klesaje zpátky k ní si rozepínal kalhoty, pak jí jednou rukou vjel pod zadeček, mírně ji pozvedl a vklouznul do ní, obtočila mu nohy kolem boků. Rachel zasténala úlevou, když do ní vstoupil, její tělo ho přivítalo a objalo pevně, až jí zavzdychal u ucha. Pak se začal pohybovat a oba byli v mžiku pohlceni tancem starým jako sám svět. Usilovali, skoro bojovali o uvolnění, moc je potřebovali. Etienne se postaral, aby k němu Rachel dospěla první, ale sotva se s výkřikem kolem něj při vyvrcholení sevřela, procedil: "Díky


301

Bohu," skrz sevřené zuby, a připojil se k ní. Pak se na ni zhroutil… leželi pospolu a těžce oddechovali. Etienne se začal hýbat první. Sípavě, stále bez dechu se smál a přesunul je na gauč. Ležel na zádech a ona na něm, natažená jak dlouhá, tak štíhlá, bezvládná jako hadrová panenka. "No, to bylo…" Hlas měl chraplavý… nechal slova slovy. "Hmmm…" zavrněla Rachel, pak zvedla hlavu a líně se na něho zakřenila. "Chceš to zase dělat?" Rozesmál se, objal ji oběma ruka a přivinul k sobě blíž. "Milerád. Jsi zralá na další kolo?" "Ó ano, já…" Zarazila se a zase zvedla hlavu, oči vykulené. "Co?" vyhrkl znepokojeně. "Neomdlela jsem," vydechla užasle. "Poprvé jsem nepadla do mdlob." "Takže jsem musel něco dělat špatně," zamračil se Etienne a posadil se, čímž ji donutil napřímit se spolu s ním. "Oh, ale já… ehm… užila jsem si to stejně, jako obvykle," breptala Rachel, dobře si vědomá, že se červená jako sukénka Makové panenky, ale nebyla sto to zastavit. "Možná i víc. Bylo to pěkně žhavé." "Bylo, že jo?" Zubil se poněkud samolibě, to už si ji zvedal do náručí a nesl knihovnou. Rachel němě zavrtěla hlavou, mužské ego je věčné, a položila si mu ji na hruď, zatímco ji odnášel na chodbu. Byli v půli schodů do druhého poschodí, když se Etienne najednou zeptal: "Cos pila v klubu?" "Výdrž cosi," zamumlala Rachel a mazlila se s chloupky, co mu rostly na úpatí krku. "Aha," vědoucně kývnul Etienne.


302

"Aha co?" Rachel zvedla hlavu z jeho ramene, aby se mu zvědavě koukla do tváře. "Dnes v noci neomdlíš," oznámil jí pobaveně. "Oh?" "Hmm." Zachechtal se. "Skutečně, ten lump Thomas to nastrojil tak, že mne dneska čeká opravdová zkouška ohněm." "Vážně?" hlesla náhle zpozornělá Rachel, zrovna ji přenesl přes práh ložnice. "Myslím, že mám tvého bratránka ráda." "Právě teď, já také," přiznal Etienne se smíchem. Kopnutím za nimi zabouchl dveře.


303

EPILOG Marguerite se široce usmála na Bastienovu sekretářku, když míjela její stůl, a bez zábran vplula do jeho kanceláře. "Dostala jsem pohled od Etienna a Rachel. Užívají si báječné líbánky na Havaji." Její seriózní syn vzhlédl od hlášení, které pročítal, a rezignovaně sledoval, jak pružným krokem přechází prostornou místností k němu. " Užívají si, jo?" "Ano." Naklonila se, aby mu vtiskla láskyplný polibek na čelo a podala zmíněnou pohlednici. Zatímco četl, Marguerite obešla psací stůl a usadila se do křesílka před ním. "Nevím, proč si vybrali Havaj," odtušil Bastien s ironickým úsměvem. Pohled měl prohlédnutý. Vstal a nahnul se přes velký stůl, aby ji vrátil. "Vonný vlahý vánek a měsíčním svitem zalité pláže." Marguerite si vzala pohlednici a strčila ji do kabelky. "Kromě toho, Rachel měla v plánu se tam podívat, ještě než byla proměněna. Nikdy na Havaji nebyla." "A Etienne jí chtěl udělat radost," dokončil Bastien, který si zase sedl za stůl. "Budou šťastní." Marguerite zaslechla v jeho hlase tesklivě toužebný tón a pátravě se na něj zadívala. Před pár lety oslavil čtyřstovku, Bastien byl jejím druhým nejstarším synem. Byl také nejvážnější. Občas vážný až přespříliš. Vždycky byl takový. Dokonce už jako chlapec byl ze všech jejích čtyř ratolestí nejzodpovědnější. Pro nikoho tudíž nebylo žádným překvapením, když po Claudově smrti převzal roli hlavy rodiny. Lucern by byl schopen zhostit se toho úkolu se ctí, ale nenávidět by ho každičkou minutou. Bastien měl požitek z výzev a těšilo


304

ho řešit problémy a pomáhat lidem. Je to dobrý muž. Potřebuje dobrou ženu. "Proč si mne takhle prohlížíš?" Jeho nadmíru obezřetná otázka přiměla Marguerite dát si pohov a pokrčit rameny. "Jenom jsem se trochu zamyslela, možná je to nakažlivé. Lissianna je pod čepcem, Etienne pod pantoflem a oba pěkně usazení. Velké naděje vkládám též v Lucerna a jeho malou Kate… pokud se ovšem navzájem nezabijí, na té konferenci, kam ho zavlekla. Třeba si brzy někoho najdeš i ty." Bastien zůstal zticha, přemýšlel o Lucernovi a Kate. Jeho nejstaršímu bratrovi se poštěstilo být podvodem vylákán na konferenci o romantické literatuře, svou editorkou. Nechtěl tam jet, jenže Kate je sice malá, ale proklatě šikovná. Lidově řečeno, vymámila by z jalové krávy tele. A když se navíc spřáhla s jejich drahou máti, Lucernův osud byl zpečetěn. Na druhou stranu, pomyslel si Bastien, bráška možná tak jako tak neměl šanci odolat, ani Kate samotné, ať už s nebo bez matčiny pomoci. Viděl je pospolu na svatbě Etienna a Rachel. Měl vážné podezření, že matčiny naděje vkládané do tohoto páru nejsou plané. Lucern je zamilovaný. Ať už to ví nebo ne, ten šťastlivec našel svou životní partnerku. Bastien doufal – pro jeho vlastní dobro – že to nepokazí. Pohledem zalétl k matce, která ho se zájmem pozorovala. Věděl, že mu umí číst myšlenky, proto se nenamáhal svou touhu po vlastní životní partnerce popírat. Rád by měl družku, která by mu při trampotách a peripetiích života stála po boku. Jenže žil už více, než čtyři století a potkal pouze jedinou ženu, o které se tenkrát domníval, že by ji mohl milovat. Bohužel, když


305

se dozvěděla, co je zač, nezareagovala dobře a stát se jeho družkou naprosto odmítla. Přesto ji Bastien nikdy nepřestal milovat. Sledoval ji po celou dobu jejího krátkého života, vždy z povzdálí. Pozoroval, jak stárne, zamiluje se do někoho jiného, má děti, pak vnoučata a nakonec bezmocně přihlížel, když umírala. To byla nejbolestnější léta jeho života. Poučila ho, že díky tomu, co je, vždy bude dítětem, které stojí samo na jedné straně plotu, kouká na ostatní děti, jak se smějí a baví na oslavě, která se koná na straně druhé. Na slavnosti života, kde není vítán. Dobře si uvědomoval, že ho matka pozoruje, pokrčil rameny a zahleděl se do zprávy. "Některým lidem prostě není dáno najít a udržet si lásku." "Hmmm." Chvíli byla zticha, pak se zjevně rozhodla změnit téma. "Oh, mimochodem, Bastiene, doktor Bobby si chce promluvit se členy mé rodiny, a protože Etienne a Rachel jsou na svatební cestě, Lissianna a Gregory na dovolené v Evropě, a Lucern na té konferenci spisovatelů, připadáš v úvahu jedině ty. Mohu říci, že přijdeš?" "Hmm? Cože?" Užasle vzhlédl. "Kdo je doktor Bobby?" "Můj terapeut, drahý." "Terapeut," zopakoval v šoku. Pak se mu v hlavě rozezněly pomyslné poplašné zvonky. "Ty chodíš k terapeutovi?" "Ano, drahý. Je to teď velká móda. Kromě toho, Gregory tolik pomohl s fobií Lissiann, a tak mne napadlo, že by mi trocha rad mohla být k užitku." "Proč? Ty žádnou fobii nemáš." "Ne. Ale mám nějaké problémy – obzvláště jednomu bych se chtěla věnovat."


306

Do očí se mu nepodívala. Bastien se neubránil údivu. "A ten terapeut chce mluvit s členy tvojí rodiny? Proč?" Marguerite pokrčila rameny. "Nejsem si jistá. Doktor Bobby se pouze zmínil, že chce pohovořit se členy rodiny. Zajdeš tam, viď?" Bastien se zaškaredil, ale nakonec kývnul na souhlas. Připadalo mu, že je to dobrý nápad, zajít zjistit, s jakým problémem se matka potýká, a kolik toho o jejich životě – nemluvě o tom, co jsou – vybrebtala tomuhle doktoru Bobby. "Výborně. Nechám tě tedy pracovat." Marguerite se na něho zářivě usmála a vstala k odchodu. Bastien se začal uvolňovat, ale hnedle strnul, protože dodala: "Neměj obavy, synu. Dozajista někde existuje žena i pro tebe. A já ti ji hodlám pomoci najít." S vytřeštěnýma očima a pootevřenou pusou v hrůze civěl na dveře, které za sebou právě zaklapla. Ta slova až podezřele připomínala hrozbu.

překlad: Alice verse 3.3


Sága rodu ARGENEAU I. Rychlé kousnutí Lissianna ARGENEAU (*1798) & Greg HEWITT (*1965) TADY

307

308

Lynsay SANDS, Kousnutí lásky Alexandria & Ramses

(*1560 před Kristem +79 po Kristu) (*1567 před Kristem +79 po Kristu) zahynuli 24.8. 79 našeho letopočtu, při výbuchu sopky Vesuv (zkáza Pompejí a Herculanea) dvojčata

Lucian

(*1534 před Kristem)

Luna

(+ při zkáze Atlantidy)

dvě dcery


Jean Claude

(*1534 před Kristem +1995 doma při požáru)

Sabia


Martine

Armand


Victor


Marguerite

Susanna

Althea

(*4.8.1265)

(*1430 +1449)

(*1775 +1798)

(*230)

Rosamund

Marion Sarrah

(*1888 +1909)

(*1301 +1695) upálena na hranici

Lucern

Bastien

Etienne

Lissianna

Thomas

Jeanne Louise

Vincent

(*1390)

(*1590)

(*1689)

(*1798)

(*1794)

(*1909)

(*1590)

Rachel Garrettová

Gregory Hewitt

(*1972) II. Kousnutí lásky

(*1965) I. Rychlé kousnutí

Darius

(*1380 před Kristem +230) přišel o hlavu v bitvě Darius

Raphael

Cale

Aloysius Pimms (*1673) dvojčata Decker Elspeth Julianna Victoria (*1750) (*1872) (*1983) (*1983)

Lynsay SANDS, Kousnutí lásky 1

Recommend Documents