Ličky mámení ŠKOLA V P ŘÍROD Ě PRO D ĚTI SE ZBYTKY ZRAKU A PORUCHAMI U Č ENÍ. Petra Míchalová

Li^ky mámení Petra Míchalová

OBSAH ŠKOLA V P ^ IKOU ^ PRO D ^TI SE ZBYTKY ZRAKU A PORUCHAMI U ^ ENI Vstup do páté t ^ídy Tajemství zvané li ^ky PRAXE... Internátní škola P ^ístroje a pom ^icky D ^TI A D ^TI P ^ I VYU ^ OVÁNÍ Tomášovy výkyvy POMOCNÁ RUKA LÍTOST ZDE NEMÁ MÍSTO

ŠKOLA V P ^ ÍROD ^ PRO D ^ TI SE ZBYTKY ZRAKU A PORUCHAMI U ^ ENÍ enccele jel n^lídrr nu ^lrncícti^ clennížkuhu r p^ írod .? " Tako-

vý návrh nám byl p^edložen hned po prázdninách a m ^ napadlo, že bych si je tak mohla prodloužit. Za ^ ídilo se n^kolik tbnualit ohledn ^ výplaty a odjížd ^ lo se. D^ ti z druhého stupn ^ nejely do neznámého prost^edí, jak jsem se dozv ^d^ la. Cestou jsem po nich o ^ kem pokukovala. V autobuse jsem sed ^ la vedle jedné vychovatelky, která m ^ odhalila a šeptem mi sd ^lovala, co mám v d ^tech hledat za oslabení. Jedu se slabozrakými a d ^ tmi s poruchami u ^ení. Po p^íjezdu na místo následoval ob^d a ubytování v chatkách. Já jsem se zatím nem ^ la o nic starat. P^íští den mé vedoucí vychovatel seznámil s rozvrhem, v n^mž jsme m ^li odpoledne d ^tem vypinit ^ as hrou ^ i jinak je zabavit v p^ú-od ^ . Dopoledne se jim v ^ novali u^ itelé. Rozkaz piním, vyp ^j ^ uji si od jedné vychovatelky knihu her a piln^ se dopoledne p ^ipravuji. Nebyl to ale jednoduchý výb^r, jelikož jsem musela hry p ^ izp ^sobit d^tem slabozrakým a zárove ^ zaujmout i druhou ^ ást t ^ ídy.

/l

Vstup do páté t ^ ídy Byla mi p ^id^ lena pátá t ^ída pov ^ stná svým zlobením a svou paní vychovatelkou, která s nimi nerada chodila vcn

70

a vymýšlela program. Ve skupin ^ bylo 10 d^tí. Paní vychovatelka kc mn ^ ješt^ p^ed nástupem na odpolední aktivitu zasko^ ila a cht ^ la se se mnou domluvit. Vychrlila jsem na ní „tisíc” možných her, ale ... Paní vychovatelka pokývla hlavou a ^ekla, že d ^ti si cht^ jí jít nakoupit. Kone^ n^ jsem vid^ la svou skupinu. Byla jsem p ^edstavena a d^ti upozorn ^ny, aby na m^ byly hodné, ne jako na paní vychovatelku. B ^hem cesty do obchodu za ^alo takové malé ut'ukávání.Le všech stran se na m ^ sypaly otázky typu: „A jak se jnrennjele, a co se u^ilo, u cu hudeme cl^ lcN, u huc/cle nás ntit pu ^ác% u znale puncy ^etlile/e, u ncrsehu panu u^ilo/e u ntG:eme Vátu !t'kcrl?” Na všechny otázky spolu se

mnou odpovídala i paní vychovatelka a já, která jsem p ^edtím šla sama, jsem byla ov ^šena tu za ruce, tu za bundu, tu za vlasy a na zádech d ^tmi. Došli jsme tedy k obchodu a d ^ti si samoz^ejm^ nakoupily r^zné sladkosti a bramb ^ rky a utratily hned první den v ^tší ^ást z celku 200 K ^ . Už tady v obchod^ jsem pozorovala nelibost prodava ^ky, která nemohla p ^enést p^es srdce, že d ^ti tém^^ každé zboží vezmou do ruky. Nepiní požadavek vybírejte o ^ ima. A ty d^ti, které nemají problémy se zrakem, podávají kus po kuse t^m oslaben ^jším i p^es vychovatel ^ ino upozorn^ní. Byla jsem v rozpacích, zda seznámit prodava^ ku se skute ^ ností, že jde o slabozraké. S tímto problémem se ale budu pozd ^ji muset poprat i já, kdykoliv p ^jdu s d ^tmi ve m ^ st^ do obchodu. Poté následovala cesta zp ^t. Povídání neznalo mezí, d ^ti na mne zkoušely vtípky, na n ^které jsem nalet ^ la, jiné jsem jim oplatila. Odcházeli jsme na dv ^ hodiny do ve ^ e^e na chatky. Paní vychovatelka mi po procházce dala „volnou Takoví jj u jsme

ruku" a já jsem d ^ti shromáždila do jedné místnosti a hráli jsme hry - všechno lítá co pe ^í má, na fanty, na hádání zví ^átek. D ^ ti samy p ^ i h ^e vypovídaly, co mají za vady a smály se, když jsem cht ^ la po jednom z nich, aby mi ukázal fialovou, protože byl barvoslepý. Myslím si, že jsem zhruba poznala charakter d ^ tí, ne do hloubky, ale ^ áste ^ n ^ . D^ti ^ádily a já zaslechla zd ^ šeného Vojtu, jak volá na Petra: „Sedíš mi na li^kách!” Necht^ la jsem se ptát, aby se mi zase nevysmály, možná jsem se p ^eslechla. 'T'oho dne jsem m ^ la až nad hlavu.

Tajemství zvané li ^ky Ob^ as s pátou t ^ ídou trávil odpoledne i pan u ^ itel, jejich oblíbenec. Pokaždé d ^ti upomínal, aby ti, kte ^ í nosí brýle, je m ^ li s sebou. Tahle povinnost sc d ^tem moc nelíbila. Snad i proto, že objekt školy v p ^írod ^ m ^ l chodníky orámované pergolou a d ^tem se stávalo, že do ní narazily p ^ímo hlavou a poškodily si nejen brýle. Pan u ^ itel byl neoblomný a p ^ed každou vycházkou je kontroloval. Tak se tedy jednou stalo, že p^ i nástupu Vojta zpozoroval pana u ^ itele a na všechny volal:..Nasad 'le si li^kr!" Všichni se za ^ali smát. Ale ti, kte ^í je nem ^ li, rychle zareagovali. Tak jsem se kone^n ^ dozv ^d ^ la, že li ^ ky, jsou hrejli ^ ky, tedy po odtržení hrej, z ^ stanou li ^ ky. Bvl to prý výmysl Vojty, ale zalíbilo se to i d ^tem z ostatních t ^íd. S tím souvisí i to, že se m ^ d ^ti jednou na vycházce zeptaly, pro^ s námi nešla paní „ovská”. Nev ^^ícn ^ jsem na n ^ hled ^ la. Pak mi došlo - aha, li ^ ky, ovská - vlastn ^ zkracují p^ íjmení. I'i vychovatelé, kte ^ í byli zasv ^ cení do problematiky, sc vyznali lépe vc „zkrácených osobách”, ale mn ^ se muselo ^íci celé p^ íjmení.'Lo je k ^íž, než pochopí. Tím vlastn ^ mohly d ^ti pomlouvat nahlas nezasv^ cence. Pomlouvat nezasv^cence, ale pro^ zrovna m ^ zasv ^ tily do jejich taj ^ ? Jedinou mou odpov ^ dí je to, že já jsem jim nabídla tykání. Snad proto jsem k nim m ^ la o kr^^ ek blíže. Ale byla jsem po^ád vychovatelka, která pat ^ila do u ^ itelského sboru. V rozhovoru d ^tí se míhalo také jméno jakéhosi „starého doktora Pichta”. Jenže v kolektivu u ^ itel ^ a vychovatelek nikdo ohzvlášf starý nebyl a jméno Pichta nebo Picht nikdo nevlastnil. Zv^davost m ^ neopoušt^ la a k objasn ^ ní dopomohla náhoda. Vycházela jsem z jídelny a vid ^ la jsem, jak Vojta utíká s Pichtovým strojem za jedním panem vychovatelem a šibalsky na n ^ j volá: ,.Pane Pichl, pane dnklnre. spraríle Kr^l^ pich! ák?" D^ ti m ^ ly svého speciálního léka^e stroj ^ . Po týdnu d ^ti poznávám o n ^co více (snad co se tý ^e jejich reakcí). Když je s nimi totiž ^ lov^ k osm hodin denn ^ ,

ledacos se dozví. A já se dozv ^d ^ la. 10 ^ert^ , každý jiný. Jeden líný, pomalý, do všeho ho strkat, druhý rád ská ^ e z ^ehokoliv, další všechny kope, jiný je vzteklý, další vydává po^ád n ^ jaké sk ^eky, šestý stále n ^co vypráví a ská^ e do ^e^ i, sedmý každého pomlouvá a s kamarádem se tomu sm ^ jí, další odbíhá od skupiny a utíká se podívat na zna ^ ku aut, strhuje na sebe pozornost tím, že sprost ^ nadává a ^íká nemístné vtípky. Ve skupin ^ d ^tí se vždycky objeví n ^kdo, kdo je Vám protivný nebo naopak sympatický ^ i se jinak vloudí clo mysli. 11 nás sc objevil chlapec - klíšt ^ . Dokázal se upnout na paní vychovatelku a když odjela ze školy v p ^ írod ^ , „p^ isál” se na m ^ . Asi tak hodinu denn ^ mn ^ vtloukal do hlavy d ^ jiny ^ eské zem ^ , p^ipravoval mi druhou maturitu 7 našich panovník ^ a dat bitev, jmenoval své p ^íbuzné, jen na p ^ l hodinky se zapovídal o své babi ^ ce, zkoušel ni ^ ze zna^ ek aut. 'T'ýden se to dá vydržet. Tenhle kluk si tedy vybral m ^ . Sc mnou si vybral i mou ruku, jelikož vidí na vzdálenost dvou centimetr ^ , jak m ^ upozornili. Nejd ^ ív vypráv ^ l, ale když poznal, že se nehudu stále v ^ novat jen jemu a ob ^as musí jít ve dvojici s kamarádem, za^al se projevovat i jinak. Nejen že vypoušt ^ l ze svých úst sprostá slova, ale p ^ i odpolední procházce se s Petrem poškádlili tak, že vše vyústilo ve rva ^ ku... To,míši, nkumžil^ se p ^esla^Ne J)rál!" zasáhla jsem. davu p^ihlížejících se ozvala Kv ^ta: ,.Jo a paní rrchoralelka. Tcrnxíš se nesmí prošlií do hkrrr". (Lady mi Kv ^ta netykala, asi proto, že v situacích, kde se m ^ lo n ^co vy ^ešit, jsem byla já ta odpov ^dná). „Je lo pravda?!” zah ^m ^ la jsem na Petra. Pípnul, že je a cestu do areálu jsem držela Tomáše za ruku. Naivn ^ jsem si myslela, že ho hude n ^co bolet, echo hude zaražený, ale to neznáte hadimršku. Držel se m ^ za ruku a kopal svou další ob^f. Radši jsem se tedy uvolila si s ním povídat, abych ho odvedla od zlobení. Ale on si z ostatních utahoval, vymýšlel r ^ zné obraty, které m ^ ly dvojí význam. Co jc ten 'Loni za dítko. Myslela jsem na n ^ j ve volných chvílích. Ale pak zase p ^ išly odpolední povinnosti a já se nem ^ la ^ as starat jen o jedno kvítko. ^ trnáct dní ub ^ hlo jako voda a niv odjíždíme zp ^t clo Prahy. Musím sc p ^ iznat, že pobyt s t ^ mito d ^ tmi na m ^ zanechal následky. Zdálo se mi, že špatn ^ vidím a stávalo se mi také to, že jsem své p ^íbuzné upozor ^ ovala na v^ci, které samoz^ejm ^ vid ^ li. Nap ^íklad jsem str^ ila do bratra, aby nešlápl do kaluže. [ když brýle nenosím, n ^ jaký ^ as po p^íjezdu ze školy v p ^ írod ^ jsem je m ^ la posazené na nose. .ledny „Ii ^ ky” mi p ^j ^ ily d ^ti, abych je lépe vid ^ la a to byly brýle krátkozraké, vidící clo d ^tského nitra. Dalekozraké vid ^ ly za ostatní, tedy i za mého bratra a všechny slabozraké.

Poznámka: M ^ že se také zdát, že tento pobyl v p ^írod^ byl jako všechny ostatní pobyty zdravých d ^tí. Snad jsem si to myslela i já. Ale jakmile se vidí, s ^ ím vším se musí potýkat vychovatelka a s ^ ím d ^li, jakési srovnání tu vyplyne. Vychovatelka nejen že musí dát pozor na d ^ ti, ale ona musí dát pozor na dít ^ . ‚ledna vychovatelka tady jc stínem všech deseti. Nejde ^ íct led' všichni jdeme doleva, musím každého zvláš ^ upozornit na jinou v^c. Nesmíme zapomenout, že to jsou d ^li slabozraké, tj. ty, které mají sníženou zrakovou ostrost obou o^ í a to i s optimální brýlovou korekcí. Jsou tu i ty se zbytky zraku, kdy se jedná o zrakovou ostrost v rozmezí 4150 a tvary jsou rozeznávány t^ sn ^ u oka. S nimi byly i d ^ li s poruchami u ^ení, tedy dyslektici, dvsgratici noho dysorlogralici.

71



PRAXE U ZBYTKARU A DETI S PORUCHAMI UCENI Ve škole se na m^ p^ilepily stohy požadavk ^ . Jedním z nich byla praxe. 'takže hledej. Marné jsem seji pokoušela najít v ur^ eném termínu. Byla jsem se zeptat v logopedické poradn ^, ale tam bych musela za hodiny pozorování platit. 'telefonovala jsem na víc než p^t míst, ale všude m ^ li obsazeno pátým ro^ níkem speciální pedagogiky, který má p ^ednost. Zoufalá situace. Pak mi blesklo hlavou, že bych mohla zkusit št ^stí u d^tí, se kterými jsem byla na škole v p ^írod^ . Pan ^editel mi vyhov ^l. Tak jsem se tedy ocitla ve škole pro d^ti sc zbytky zraku a poruchami u ^ení.

Internátní škola Úvodem bych mohla pov ^d^ t n ^ co o škole.l.a ^ala bych tím, že je to škola internátní, tedy je zde v areálu internát, kde jsou ubytované mimopražské d ^ti z celé školy. Domnívám se, že bydlí rozd^ lené podle t ^íd. V ^tšinou mají nejv ^ tší kamarády práv ^ ve svých t^ídách. Pracují zde vychovatelé, kte ^ í byli na škole v p ^írod ^ .'Ii p^evezmou d^ ti po vyu ^ování a mají pro n ^ p^ipravený vlastní program. Obvykle píší úkoly, poté jdou na vycházku. Obtížn^ jší je to, že vychovatelka má skupinu d^tí složenou ze žák ^ nap^. osmé a sedmé t ^ídy, kterým kon ^ í vyu^ování r^zn^ . Pak se musí ^ekat a n^ kdy jim na vycházku nezbývá ^ as. Je zde vybudováno i h^išt^ a samoz^ejm^ i menší t ^locvi ^na. Ve škole p ^ sobí zdravotní sestra, u které jsou uloženy osobní údaje o d ^ tech. Nem^la jsem možnost se s ní setkat a pohovo ^ it o její nápini práce. 'Iým pedagogickopsycho-logických pracovník ^ se zabývá d^tmi i jejich rodi ^ i, se kterými spolupracují. D^ti se v této škole u ^ í jako v ostatních školách, jen je tu kladen v ^tší d ^ raz na hudební výchovu. V osmé t ^íd ^ mají možnost výuky na psacím stroji. Mimo to se zabývají orientací v prostoru a prací se speciálními pom ^ckami, které jim pomáhají jak ve vzd ^ lávání, tak v budoucím povolání a v život^ samém. N ^které d ^ti se zbytky zraku se posílají do integrace, tj. do škol oby ^ejných. D^ti mají možnost zú^ astnit se r ^zných sout^ží v plaváni, b^hu, lyžováni a ve speciální h ^e, u které si nejsem jista názvem, v „ gulballu°. Její specitikum je v akceptování zrakového postižení. I ká^ má totiž na o^ ích klapky. Družstvo asi sedmi ú^astník ^ je umíst^no poblíž hrány a protivník se snaží koulet ozvu ^ený mí ^ do hrány druhých. Podotkla bych, že t ^ídy v této škole jsou smíšené, tedy se zbytky zraku a poruchami u ^ ení. Nevšimla jscm si, že by to d^tem vadilo, i když by ur^ it^ bylo lepší, kdyby se u ^ itelé zvláš^ zam ^^ ili na jednotlivá oslabení. Možná je dobré to, že v tomto prost ^edí vlastn ^ dochází k jakési integraci slabozrakých do spole ^enství d^tí vidících.

P ^ístroje a pom ^ cky V odstavci o výuce jsem se zmínila u pom ^ckách. Prvním p ^ístrojem, se kterým jsem se seznámila byl optakon. 72

P ^ísluj pracuje pomocí kamery. ' lato kamera je složena ze 144 futotranzistur ^, snímá text a vytvá^í pomocí vibrátor ^ rozložených na plošce obraz, který se vejde práv ^ na b^íško jednoho prstu. Každý žák má ješt ^ u sebe zesilova ^, regula^ní kole^ ko, kterým si navolí intenzitu hmaUú ^ ku - siln^, slab^ . P ^ i výuce se musí každou chvíli d ^lat p^estávka, protože by se otupily nervové bu ^ ky. U té p^estávky bych se zastavila. Nap ^ íklad Kv ^ta má velice citlivá b^íška na prstech a siln ^jší intenzita jí doslova bolí. Mezi písmeny mají být velké mezery, protože jinak jsou velice špatn^ rozeznatelná. U ^ itelka muže vyu ^ovat jen ^ty^i žáky, jelikož všichni ^tou najednou. Paní u ^itelka vyu^ ující práci s optakonem navšt^vovala kursy velkého p ^íznivce tohoto p ^ ístroje, pana Volejníka. 'ten si p^eje, aby tento p ^ístroj používaly d^ti i v matematice p^i zobrazování geometrických tvar^ . Docílil toho, že d ^ti ^tou optakonem i noty a obrázky. Dalším je Picht ^ v stroj. Stroj má sedm kláves, šest z nich le pro psaní hod ^, sedmý pro vyzna^ení mezery mezi slovy. Prost ^ední klávesa je prodloužena tak, že její délku lze na ^ ídit povytáhnutím a píšící ji m ^ že obsloužit dlaní, lak je stroj možno ovládat i jednou rukou. Druhou ruku muže žák použít pro ^ tení textu nebo ke kontrole opisovaného. Na Pichtov^ stroji jsou hody vypichovány do papíru zespodu. Vyráb^jí se stroje pro pravou a levou ruku. Matematickou pom ^ckou se stala v krabici uložená gumová podložka, vc které jsou pravítka se zá ^ezy, kružítko a rytec. Naposledy bych zmínila sv ^telnou lupu, pom ^cku ke ^tení. D ^ti vezmou text z u ^ ebnice a vloží ho pod p ^ístoj, který vypadá jako po ^ íta^ . 'ten promítne na obrazovce požadovaný text v jakémkoliv zv ^tšení. To byla malá zmínka o p ^ístrojích, které jsem vid ^ la v této škole, ale cht^ la bych upozornit, že jsem m ^ la možnost i vyu^ovat. 'l'omu všemu ale p ^edcházelo pozorování, cht ^la jsem nejprve vid ^ t, jak s d ^ tmi mám pracovat a pak si vše pokud možno vyzkoušet. Nesmím opomenout, že jsem si vyžádala vyu ^ ování v páté t^íd^.

D ^TI A D ^TI P ^ 1 VYU ^OVÁNI Nyní bych se op^ t vrátila zp ^t k d ^tem do páté t ^ ídy. Zatím jsem ve fázi pozorování a sleduji d ^j jednotlivých hodin. Vylí ^ ila bych jen n ^které dojmy. Po hodin ^ t^ lesné výchovy následovala matematika. Byla to první hodina matematiky, kterou jsem vid ^ la. Paní u^ itelka vykládala látku. Pak zadávala otázky d ^tem, ty odpovídaly, ona opravovala odpov ^di. t lodina se však netýkala dvou žák ^ . Jeden z t^ch dvou b^hem celé výuky zíval a ob^ as se ledabyle p ^ihlásil, více ho zajímala nást ^nka, na kterou se stále otá ^el. Druhý nebyl nikdy vyvolán, i když se usilovn ^ hlásil. Kv ^ ta a Tomáš byli tito neakceptovaní žáci. Pro^ jim u^itelka nedala nikdy n ^jakou otázku jako ostatním? Pro^ je alespo^ neudržovala v kontaktu? Byli n ^jak osvobození z tohoto vyu ^ování? 1 lodina hudební výchovy, která následovala, byla nádherná. Kv^ ta hrála ^ást koledy. Bylo vid ^t, že se doma p ^ipravovala. Tomáš v ^bec nezpíval, jen sed ^ l a kýval nohama, ale zdálo se, že je zaujat. Následovaly oblíbené písn ^ na 'takoví

, jsme

p ^ání. V jedné se zpívalo na m ^ koukají" a Tomáš nahlas zazpíval „lidi na m ^ ^ um ^ jí. ” U ^ itelka ho pokárala, hladíc ho po hlav ^ . Pak opakovali, kdo napsal tu ^ i onu skladbu. ll ^ itclka se nakonec zeptala na jméno skladby B. Smetany, kterou poslouchali. 'T'omáš se p ^ ihlásil a odpov ^ d ^ l: .• Bed^ich Smetana složil crklus.crmfmickr`clr básní Má Jednolliré se jrnenyjí..." Sklidil obrovský potlesk. O p^estávce jsem sc shodou okolností potkala s paní u ^ itelkou matematiky a ona mi sama od sebe za ^ ala vypráv^t, že Tone má podstatn ^ lepší výsledky ve slohu než v matematice. Má prý ur ^ ité výkyvy pozornosti. Podle mého byl s^ etlý a domnívám sc, že mu jde výte ^ n ^ d ^ jepis a angli ^tina. Dokázal v ní totiž barvit ^ sprost^ nadávat. Znamená to, že sloh, anglický jazyk a d ^ jepis jsou p ^edm ^ ty, ve kterých nevadí výkyvy pozornosti? Anebo 'tomáš a Kv ^ ta mají nejmenší zbytky zraku a „nedá” sc s nimi pracovat? K vysv ^ tlení 'tomášova a Kv ^tina zp^ sobu práce ve vyu^ ování by mi mohlo pomoci seznámení se s léka ^ským záznamem. Dozvídám se tedy, že 'tomáš je: „ infanlihtí, ocholné.spolupracural, snadno unurilelm r, roznmoré schopnosti jsou podpr ^in^rné, ale ve t^etí h`íd^ vynikal podle záznam ^ r os. lislerh nade r,^emi. Podává velice nízké rrylront• r úkolech náro ^ ných na pozornost. Logické nit šlení je podle psychologa r podpr•írméra. Práce p ^evažuje hmcrloycí, prognózou , jsou ohliže re rru ^orání ve rr,«ích l ^ídcícJt. ,Jeho diagnózou je pseudune rnaslenie« .s yndrorn, I. M1), In'peraklirila. nraniprrluce s r ^zmými p^•ednr ^h• a ^ástmi t^la je stejná jako rr vidících, projevují se následky hrdroce/a/u. Je m ^il^ hezohlednr` o egoisl/ckt`. Má prohlérnr u zrakové unalt`zr s/ožih`c•h bar^. 1's rcholugick. t' réroj nepakraéuje p ^im ^^ern nt lenrpcnr. Jsotr u rt ^hu nápadné rrékvrr a rr jwdlrv pozornosti. které rrpudaíí jako melt' epilepliekr` záehrul. Je celíce zarish`, mén ^ sanmslalnr`. Z barev plete éerrenun a zelenou. po^etní p^edstavy jsou do 6. Nemá .snn•.s/ pro ri•lnruc. písn^jen od^íkcirá..le velice škodolibé a nrá radost z cizího nerispc5chu a bolesti.” Tomáš se po shlédnutí tohoto záznamu stal pro mne zt ^lesn^ ním nové záhadnosti individuálních pot ^eb d ^tí se zbytky zraku a poruchami u ^ení. Nemohu se ubránit dalším otázkám. Je 'T'omáš opravdu podpr^ m ^rný? Je pátá t ^ ída „vyšší t^ída,” ta, ve které má mít potíže? Pokra^ uje .jeho psychologický vývoj nep ^im ^^eným tempem? Jsou nápadné výkyvy p ^í ^ inou toho, co jsem vid ^ la p^i hudební výchov ^ ? Opravdu nemá smysl pro rytmus, když jsem ho slyšela zpívat? Jak je bezohledný? Najednou mám p ^ed sebou dva Tomáše, jeden je z posudku a jeden je skute^ ný. Po prozkoumání posudku jsem se nap ^ íklad dozv^d ^ la, že dnes vyšla Tomášovi báse ^ vc Sluní ^ ku. P^íští týden bych ráda ve škola mluvila s Tomášem, a proto utíkáni do školy, abych stihla p ^estávku. Ptám se ho, zda byl o víkendu s rodi ^ i doma nebo na výlet ^ . „No, bil jsem lamu n nás, luny na Chebsku v mezen. Tant je Prokop Nolt^ a Na/c p šlejn. cíle lclerej, len co byl zayr•ažd^n. on byl r bílé no ^ní košili zarražd^rr. Víte kdo hrl Prokop hloh` u Val(Aiejn? ” ^ íkám, že už mi to vypráv ^ l na škole v p ^írod ^ nes^ ísln ^ krát. I)ál se ptám, jestli už napsal Ježíškovi o dárky. Na tuhle otázku zareagovali i ostatní a já slyším, že už nepíší a stejn ^ n ^co dostanou apod. 'tomáš všechny p ^ek ^ i ^ el: •. Petr je helerák, cíle co je heler•ák ? A jcí mu kurrpínr lo z arrlornulry

za pél knrrm! A hráchrr ry ^ím ^íkal takt heleruk a takt ho ^ u ím ^íkal šid. " Bratrovi jsou prý ^ ty ^i roky. Zajímalo by mne, zda 'T'omáš ví, co jc heterák, ale p ^ ichází u ^ itelka na matematiku. Najednou si myslím, že jsem v ned ^ v ^^e k léka ^ským posudk ^ m ud^ lala chybu. Inteligenci jsem u n ^ j p^i svém prvním dojmu vhodila do jedné kupy se s ^ etlostí.'toma jsem si jako inteligentního p ^edstavovala. Pro m ^ bylo dít^ , které málo vidí a hodn ^ ^ te, chytré. Následuje hodina ^eského jazyka. D ^ ti jsou jako p ^ny, podávají bezvadné odpov ^ di. P ^i opakování byl sice 'Fomáš nejhorší, ale neustále vyvoláván. U ^ itelce asi šlo o udržení jeho pozornosti.

Tomášovy výkyvy Nemohu si nevšimnout, jak se v závislosti na jednotlivých p^ ístupech pon ^ kud m ^ ní i problematické výkyvy v Tomášov^ chování. Možná bych si mohla vytvo ^ it malý p ^ehled. 'tomáš jc nejvíc nesoust ^ed ^ ný p^i matematice. V hodin ^ ^ eského jazyka sc dá ovládnout, paní u ^ itelka jedná s klidem, její hodiny nejsou obávané, ale ur^ itý respekt si vybudovala. K Tomášovi podle mého p^istupuje s ur^ itým nadhledem. Vyplývá ten nadhled z ohledu na jeho postižení? P ^ i hudební výchov^ je nesoust ^ed ^ nost na st ^ední úrovni. Paní u ^ itelka je na 'tomáše velmi milá, i když zlobí. Výkyvy v jeho chování také závisí na tom, nakolik je u ^ itelem vtažen do d ^ ní a ovládnut. Nejz ^etcln ^ ji se to projevuje na hodinách t ^ lesné výchovu. T^ lesná výchova, na které jsem se byla n ^ kolikrát podívat, byla p^ irozená, ni ^ ím neobvyklá. Vyu ^ oval ji pan u ^ itel t ^ ídní. Je to mladý ^ lov ^ k, který vede „svižné” hodiny. D ^ti si p^ i nich za^ádí a odreagují se. 'Zajímavý je také zp ^ sob komunikace. P ^ipadá mi, že je to u ^ itel 21.sloletí. De^ tmi je obdivován, uctíván. Dle mého proto, že dokáže dít ^ , které má na n ^j nebo na n ^co jiného nemístnou p ^ipomínku, uvést do menších rozpak ^ . On odrazí škodolibou v ^ tu v ^tším úderem protivníkovi a ten je sražen na kolena. To se t ^mto d ^ tem líbí. Jako p^ íklad bych uvedla zápis z jedné hodiny: Jdu s d ^tmi a u ^ itelem do t^ locvi ^ ny. „ Tcedr lo smrdí jako ploštice!” zak ^i ^ela Martina. lJ ^ itcl. „A h• víš, jak smrdí ploštice a co lo je?” Martina se sm ^ je: ,. Ne". Odpoví, i když ví, že za to, co ^ekne a nehude v ^d^t o ^em mluví, dostane kopanec. Nejvíc to funguje u sprostých slov. Tomášovi cvi ^ ení s ty ^ í moc nejde, má na ni ruce pov^šené jako k ^ ídla. cd'se mají s ty ^ í zaklán ^t.'l'om sc hojí po^ádn ^ se zaklonit, snad má strach, že p ^epadne, tak rad ^ji s ty^ í šermuje a za trest dostává švihadlo. Tomáš jako poslední nese nesložené švihadlo, ostatní rozebírají švédskou hodnu. „Tunre, pojil; složíme švihadlo, vezmi si oba konce clo ruky, led' je p ^elož ješt^ nap ^ l. Dohraj a b^ž jim pomoc/.” Vítek dává nástup. D ^ti nastupují do ^adu. „Netulte .ce /c ,tob^ jako [e plí brat ^í, lrnškn rozes[upr!” zavelí u ^ itel. Tady je možné si všimnout, že 'T'omáš sc nijak moc neroz ^ádil a nestrhl t ^ ídu k nijakému vtipkování, ani ne ^ekl žádné sprosté slovo, jako se to stávalo mn ^ p ^i hrách na

73



škole v p ^írod^. Nikdy také nebylo st ^edem pozornosti n ^co jiného než cvi ^ ení. Možná to byl jen respekt z pana u ^ itele a možnájc to tím, že ho má rád. Takže existuje n ^kdo, kdo ho dokáže vytrhnout ze všech výkyv ^ a stav ^ nepozornosti, kdo dokáže, že Tomáš poslouchá. Jak je vytržen z výkyv ^'? Ne, žc by byl po ^ád opravován a byla na n ^j stržena zvláštní pozornost, ale jsou na n ^j kladeny nároky jako na ostatní a v nezbytných p ^ípadech pom ^ že ruka. V textu je také zmínka o tom, že dostává švihadlo místo ty^e. Ta ty^ je nástroj, se kterým by si mohl ublížit. Stejn ^ tak si mohli ublížit i ostatní. Tak z jakého d ^ vodu? Pro m^ z toho plyne, že 'tomáše je možno sklidnit. Ale asi tuto výsadu nehude mít kdekdo. Já ji ur ^ it^ nepožívám.

POMOCNÁ RUKA Tomášovy výkyvy nejsou jen projevem výkyv ^ pozornosti ^ i výkyv ^ zp ^ sobených postižením jeho mozku, ale také toho, jaká pomocná ruka se mu nabízí, co od n ^ j požaduje, co mu dovoluje, k ^emu ho svádí. Na p^ítomnost pomocné ruky jc zvyklý už od útlého d ^tství. Ve školce to byla jeho služebnice. Tahle ruka mohla být stejná jako ruka mámina. Pomohla, nakrmila, uspala, pohladila, umyla, ut ^ela. Nejvíc asi po Tumovi uklízela. Proto dnes není schopen uklízet. Možná, že po odchodu ze školky využíval dobrých rukou víc než musel a stal se na ni závislý více než jeho vrstevníci. 'tady v této škole mu pak vychovatelka poskytovala ruku také nadm ^rn ^ . Ruka vychovatelky sc mu do vlastní dlan ^ vtiskovala hodn^ dlouho, takže už jc jeho sou ^ ástí. Pak tu ruku má ve své moci. Majitel ruky jen Toma ok ^ikne, ale nepustí ho. A tak asi poznal, žc i když bude zlobit, ruka vychovatelky ho bude držet stále. A má vyhráno. Vychovatelku ani nenapadne pustit ho, protože by se ur ^ it ^ zranil a do dvojice s kamarádem ho nedá, zlobil by. Na vychovatelku není upjat citov ^ , ale jen, mohu-li to tak ^íci, na její ruku, která mu slouží. Jak už jsem ^ekla, po té, co má jistotu, že se n^koho drží, škádlí ostatní. Ruka kamaráda je taková, která m ^že i zradit. Kamarád Lád'a ho ob^as strká do d ^r. Ale jsou i situace, kdy je mu jeho ruka dobrá, a to tehdy, když by Lád'a cítil, že ho za zradu ^eká trest od vyu ^ ujícího. P ^íkladem je hodina t^lesné výchovy, kdy se ve dvojici procházelo naskládanou položenou švédskou bednou. M ^ lo se projít bez chyby a protože l.ád'ajc ctižádostivý a snažil se, Tomáš vycítil, že mu v této situaci neublíží. Moje ruka byla zpo ^ átku odmítaná, hlavn ^ v p^ítomnosti „staré” ruky jeho vychovatelky nebo pana u ^ itele. V p ^ípad^ , že nebyla ani jedna ruka po ruce, byla moje dobrá. 'tomáš se ke mn ^ chová po^ád jako k vychovatelce - služce, ne jako k u ^ itelce, na kterou jsem u nich ve škole povýšila. Nemá m ^ za studenta, který tam vyu ^ uje, ale za vychovatcl-

74

ku, která ho podvedla a byla p ^itom u ^ itelka. Od téhle ruky si nedá porou ^et. Z vlastní zkušenosti mohu ^íci, že stisk 'tomášovy ruky nebyl nikdy ledabylý ani silný, pokaždé si mou ruku ohledával a hledal cosi nového. Rád se dotýkal prstýnk ^ , menších poran ^ní nebo neht ^ . Dívala jsem se na to, jak je závislý na ruce t ^ídního u ^ itele. M ^ la se p^eskakovat švédská bedna. Kv ^ ta se stále smála, nemohla na tak vysokou p^ekážku vysko ^ it, tak jen se vzep^ela rukama a vylezla. Na bednu m ^ li nejprve vysko^ it na kolena, obrátit se a slézt dol ^, pak do d ^epu a slézt a nakonec p ^esko^ it, aby se ani nohy nedotkly. Tomáš byl jako na pérku, u ^ itel mu tleskal do bedny a co chvíli ho vzal za ruku, aby si odm ^^il t ^i kroky. S 'lomem se rozeb ^hl a on se mu pov^sil na ruku jako opi ^ ka. P^es švédskou bednu se p^ehoupl jako na lián ^. Tomáš má d ^v^ ru k u ^ itelov ^ ruce jakou má snad jen k ruce rodi ^^ . Ale jinak je ruka u ^itele jiná.'tcn se o n ^ j celý den nestará, tudíž vzácná. Má z ní ur ^ itý respekt. U ^itelova ruka nechce, aby se ho držel, ale aby chodil sám. Proto ruka jím nabídnutá je uctívaná a 'fom si nedovolí zlobit. Je pevná a nelze od ní ^ekat shovívavost ke zlobení ^i neposlušnosti.

LÍTOST ZDE NEMÁ MÍSTO Tomášovi n ^kdo toleroval jeho výkyvy, nereagoval na n ^, nechal ho být. N ^kdo mu pohrozil a nechal ho d ^ lat, co se mu zlíbí. N ^kdo toho chlapce ale dokázal zaujmout a nic mu neprominout, stejn ^ tak jako ostatním. Ne, že by pan u ^ itel nevid ^ l, že Tomáš je mimo ^ádn ^ postižený. Jeho t ^ída v ^d^ la, že se Tomáš nesmí praštit do hlavy. Mezi spolužáky jsem však na další infúrmacc o Tomášov^ nemoci nenarazila. On se jen nesm ^ l praštit do hlavy. Pan u ^itel vid ^ l i to, co Tomáš pot ^ebuJe,.lakým zp ^ sobem je práv ^ jemu t^eba podávat pomocnou ruku. Jak ale vid ^t 'tomáše s hydrocefalem bez hydrucefalu? No p^ece... „, Nctsad'te si li^kh! Všichni se za^ali sinal. Ale tí, kte^í je nentéli, takhle zcreagur'ali.”

Poznámka: Rubinšlejnová M.:

Psychologie tuentcíln ^ zaostalého žcika.

1.

vyd.

Praha, SPN 1973. 206 s.

„Zvláštnosti psychikp hpdruccf tlickVch cléti,jsou velmi ruzntanité. N^které z metr jsou nevrlé, zlosbté, unavené, jiné zase živé, hovorné, lehkuatPslué. M.S. Perzneros'dt, která zkuttnutla zrlcí.štnusti rozvoje ^e^i nékterrs b hpcG ocefitl^ zjistila, že hohatsmí jejich slovní zbsohy a rozvinutost r ^t mohou p ^sobit dujtnent pinohodnotné ^e^i. .4 však za rn ^jšn^ bohatou júrnuw ^e^i se skrývá relnti uhulnV obsah, déti opakuji cizí slona a obraty, aniž sprcirné chúpuujejirh obsah. U^itel naráží na zna^né obtíže, tnci-li hodnotit churíurí u prochto d^tí, protože jejich svusse neustále ct ^ni. 'l'atu skupi^ spéch t na détí, hrdrucejalové, spohr s epileptik . l' u ,jinými mu^í služati ž^tkít zr/cištnich škol.”

Takoví j i jsme

Asociální chování a trestná ^innost mládeže Tomáš Moucha

OBSAH 1)ÚM Co je to vlastn ^ DÚM P ^íjmání sv ^^enc ^ Musíme pinit! .leden za všechny, všichni za jednoho Pot ^ebuji ru ^ení Vychovatelé Financování ústavu MLADISTVÍ DELIKVENTI CESTA DO DÚM .lak to vidí .lakub G. .lak to vidí Ji ^í T. SPOLE ^ NÝ ZÁV ^ R

DÚM Co je to vlastn ^ UUM at tajupiná zna ^ ka znamená diagnostický ústav mládež..le to státní internátní vÝchovné za ^ízení, které komplexn ^ vyšet ^uje z hlediska psychologického, pedagogického a sociálního mládež s na ^ízenou ústavní nebo uloženou ochrannou váchovou. Dále sem m ^ že být umíst ^ n jedinec takzvaným p ^edb^ žným opat^ením, které ukládá sociální pracovnik nebo se m ^ že jednat o dobrovolný pobyt, zpravidla na žádost rodi ^^ . Tato mládež je dále po osmi týdnech pobytu rozmisi ována do dalších za ^ízení. fo znamená do p ^íslušných typ ^ d ^ tských domov ^ a zvláštních výchovných za ^ízení, pop ^ípad ^ do internátních škol pro mládež vyžadující zvláštní pé^ i.

T

rl,lnnani sverencu I)o UÚM se p ^ijímají sv ^^enci na základ^ výše uvedených opat^ení. Spodní v ^ková hranice pro možnost umíst ^ní do našeho ústavu je dána ukon ^ ením základní školní docházky. Do našeho ústavu nep ^ijímáme mladistvé s duševními nemocemi v akutním stádiu, hacilonosi ^ e a mladistvé, jimž bylo na ^ízeno karanténní opat ^ení. Vlastnímu umíst ^ní p^edchází požadavek p^íslušného OPD (Obvodní pé^ e o dít^ ) spolu s doru ^ením pot^ebných materiál ^ (rodný list). Pokud jsou náležitosti v po ^ádku, mladistvý je za ^azen do po ^adníku a podle kapacitních možností p^edvolán sociální pracovnicí Dl1M k nástupu.

Mladistvé p ^iváží k p ^ ijetí nej ^ ast ^ ji pracovnice OPD, rodi ^ e nebo p ^íslušníci Policie ^'R. Po p ^íjezdu je provedena zdravotní prohlídka mladistvého a poté je p ^ íchozí sv ^^enec za^azen do jedné z výchovných skupin. Kritériem je vyrovnanost v po ^tu ^ len ^ skupiny a vyrovnanost nov ^ p^íchozích. Dále mladistvého p ^ebere k vstupnímu pohovoru etoped, psycholog nebo sociální pracovník. Po ukon ^ení pohovoru je nový sv ^^enec p ^edán žurnální služb^, která provede odehrání od ^ vních sou ^ástí a zárove ^ vy^ lení vhodný od ^ v na vycházky. Ostatní v ^ci jsou uloženu do skladu. Je možné ponechat sv^^enci jeden balí^ek cigaret. Po odehrání civilního od ^ vu je sv^^enec vybaven ústavním oblekem, který si ukládá do p^id ^ lené sk ^í ^ ky. Mladistvý pak p ^echází clo p ^id ^ lené výchovné skupiny, kde se okamžit ^ zapojuje do programu.

Musíme pinit! Každý p ^íchozí je povinen pinit takzvaný individuální a skupinový limit. Je to týdenní cyklus, který je ukon ^ en závére^ nvm týdenním hodnocením. Východiskem pro spin ^ ní týdenního limitu je pin ^ní denního programu. Za každý den pin ^ ní úkol ^ získává sv ^^enec 4 hody - tj. 28 hod ^ za celý týden. 'I ^chto 28 hod ^ je základním individuálním limitem sv^^ence. Plní-li sv ^^enec všechny stanovené úkoly (úklidy, školní práce, sportovní ^ innost), m ^ že ke svému základnímu individuálnímu limitu získat další hodu navíc. Pro týdenní hodnocení je ur^ ující kone^n y z^ statek hod ^ . Týden je považován za spin ^ný, pokud sv ^^enec dosáhl alespo ^ 26 hod ^ . Spiní-li tedy individuální limit, má nárok na odm ^ ny (spole^ ná vycházka, samostatná vycházka, osobní výhody, podmíne^ né propttšténí ). 75



Jeden za všechny, všichni za jednoho Krom ^ individuálního limitu existuje již zmín ^ ný skupinový limit. Ten se vypo ^ ítává násobením individuálního limitu po^tem hodnocených ^ lene ve skttpin ^. (Ve skupin ^ jc 5 hodnocených ^ len ^ . Skupinový limit je tedy 26 * 5 — 130 bod^ .) Pokud je dosažený skupinový limit vyšší, než limit daný, skupina spinila sv ^j skupinový limit. V tomto p ^ípad^ se skupin ^ zapo^ ítává do sout^že 5 skupinových bod ^ . La každého „nepini ^e” si skupina ode ^te I hod. Další skup. body m ^že získávat v týdenních ^ innostech (sportovní odpoledne, škola, pracovišt^ ). Za vít ^zství v sout ^ži má skupina jisté výhody (celodenní akce).

Pot^ebuji ru ^ení Ru^ení je skupinové vyjád ^ení d ^ v^ry novému sv ^^enci DÚM. Ru ^ení m ^ že sv ^^enec získat za podmínek dobrého pin^ní individuálního limitu, aktivní práce na programu skupiny nebo je-li minimáln ^ 6 dn ^ v DUM. Ud ^ lené ru^ ení sv^^enci umož^ uje Zú ^ast ^ovat se program^ mimu DUM, být za^azován do pracovní skupiny nebo p^ípravky (volný pohyb mimo za ^ ízení) a pobírat další výhody z toho plynoucí (dovolenka, samostatná vycházka). Ru^ ení se automaticky ztrácí út ^ kem z DIIM a nevrácením se z dovolenky ve stanoveném termínu.

Vychovatelé Úkolem výchovného pracovníka je ^ídit veškeré ^ innosti provád^ ní; v ústavu. Je v jeho zájmu být vždy na program p^ipraven, nebo ^ v opa^ ném p^ípad ^ okamžit^ ztr ácí autoritu. Je to osoba jednou milovaná, podruhé nenávid ^ ná, uznávaná, zesm ^š ^ovaná, zkrátka ^ lov^k nikdy neví na ^em je. Dobrý vychovatel si to ale zjistí. Vedoucím tohoto teamuje hlavní vychovatel, který zárove^ odpovídá ^editeli ústavu za perfektní pin ^ní vychovatelských povinností. Je i v jeho zájmu vytvo ^it dobrý kolektiv pracovník ^, nebo^ nálady pedagogického sboru se p^enáší do celkové úrovn ^ práce.'I'ito lidé jsou zkrátka pilí ^em celého diagnostického ústavu.

^ ili profesionální p^ ípravu. Velký podíl na tom má nedokon^ ená základní docházka, nevhodný výb ^ r profese, rodinné prost ^edí atd. Sv ^^enci byli mnohdy již od mate ^ské školky považováni za špatn ^ p^izp ^ sobivé nebo p^izp ^ sobené. V t^ chto intencích byli hodnoceni vychovateli a v t ^chto intencích se ^asto vytvá ^el jejich sebeobraz a podle n ^ j také ^ asto jednali jako bytosti, vymykající se danému po ^ádku, jako delikventi.

CESTA DO DÚM Jak to vidí Jakub G. Jméno, P ^íjmení: Jakub G. Narozen: 25. ledna 1976 Bydlišt ^ : Mariánské Lázn ^ P^echodné bydlišt ^ : u sestry Rodi ^ e: rozvedeni, když mu bylo sedm let Matka: I klena Z., znovu provdána, v domácnosti Otec: Petr G., invalidní d ^chodce Otec Jakuba: Ivan Z., montér, žije s matkou Sourozenci: starší sestra, mladší bratr lJmíst^n: DVIJ Kamenná Lhota, UIJM Praha 2 VSTUI'Ni rNrORMA('l. (DÚM) Jakub pochází z rozvrácené rodiny. Rodi ^e se rozvedli, když mu bylo sedni let. Matka se znovu provdala a za ^ala mít výchovné problémy se synem. Chlapec do té doby aktivn^ sportoval, dokonce hrál dorosteneckou první ligu v hokeji. Nabídky i z N ^mecka. P ^íchodem nového otce, Jakub ^ v život dostal nový ^ád. Otec je alkoholik, agresivní povahy. Do t^chto taje zasv ^coval i své nevlastní d ^ti. Jakub ^ v mladší bratr alkoholu zcela propadl, ale on sáni ho odmítal. Velmi ^asté konflikty s otcem, které Jakub ^eší út ^ky z domu. Pohybuje se v závadové part ^, nechává se živit dívkami. Pravd^podobn^ d^lá „pasáka”. ^ ast^ absence ve škole. Rodina nereaguje ani na upozorn ^ní školou, ani na upozorn ^ ní sociální pracovnice. Drobná trestná ^ innost ( krádeže cigaret, alkoholu atd. a následný prodej). Vyšet ^ován policií ohledn^ výše zmín^né prostituce. Zcela se nepotvrdilo. Na základ ^ soudního usnesení umíst^n do d^tského domova. Tam velice ^asté út ^ky, absence v práci, pohlavní styk s nezletilými dívkami. Umíst^n do diagnostického ústavu na pozorování.

Financování ústavu ZÁZNAM DUM pat ^ í pod ministerstvo školství. 'fo znamená, že je financován ze státních dotací. Rodi ^ e nedoplácejí nic. Snídan^ , ob^d, sva^ ina a ve^e^e p^ijdou ústav pro jednoho sv ^^ence asi na 6-1 korun. K tomu musíme zapo ^ ítat i hygienické pot^eby, ošacení, kapesné atd. "fo tedy znamená, že jeden sv^^enec p ^ ijde ústav na 150 - 200 korun. Možnost sponzorování soukromou osobou je vylou ^ena, nicmén ^ dotace jsou nesporn ^ vyšší než pro ostatní školská za^ízení.

MLADISTVÍ DELIKVENTI P^i studování p ^í^ in asociálního chování sv ^^enc^ jsem došel k poznatku, že tém ^^ v 90% p^ípad ^ , chlapci nedokon76

R( iiiovIORU

Já: ,,Prosím t^, pov^z cti n^co strtu,ie /io u mám ^ a o láh^ Jakub: „ Jakže, naši se rozvedli, když mi bylo sedm !et. Adám tedy ne r'lustníhu otce « dostal jsem se selo clu džtsktha domova kridi n^mu. Bulo tu r^ patuárti letech.” Já: „ Munrent, pro^ jsi se seny dostal kr'^rli n^mu, jak si io Iwsv^tluješ? " Jakub: „Protože, jako jsme se neshodli juko, no. ^ili necht^l m^ živit, a luk. Tak sem prosv^ za^al chudil za školu.” Já: „A1ám« na to reagovalu jak?” Jakub: „ Malkcr na to jako reagovala, ale bála se, no. Pak se o tu za ^ala zujimut sociálka. " Já: „A chodil jsi skute^n^ jenom za školu, že !^ p^erušujtr? " Jakub: „Nu chudil jsem jenom z«. školu, žádná trestná ^innosY, nic.” " l"akoví I u jsme

Já: „A co jsi za tou školou d^lal, co se tam tak d^lává.” Jakub:., Doma jsem r ^Lšinou hrl. Pak jsem se tedy doslal do toho d^lclrt'ho donos. tam jsem bl•1 ruly, od patnácti do šeelniu'ti. pak jsem vtek, z toho d^ tského domova, kv^li Ttolre. V lom d^tským domov^ jsem se ty^il, asi rok a p ^íl. Já: ,, ('e nnt?" Jakub: „Zedníka, pak jcent m^ l jít na hotelovou školit. ale lani jse nt lulyv chodil za školu, psic ó ^elr jsem hodil, pak rlasht ^ j se/n se loni nedostal, paty jsem vlastn ^ utek, rta a m ^sic p^ed osin utctkott jsem se vlastn^ vrátil. ” Já: „ Táhlo t^ t^eba n ^co dont ^t? Jakuh: ,. P^edenší/n máma, sourozenci.” Já: ..A jalo nevlastní táta ^ešil konjliktr n rcís donut?" .Jakub: „ Párkrát bud' no^ zbil nebo prost^ ncrim, no. P^es hlora, všade. " .lá: ,.A co t•lacMi lála? ” Jakub:., Vlastní otec' na m ^ tet1 dohrej ale neklapalo jim /o s mámou. Nevlastní otec hrl na všeclmr h'rdej i na ségru, ale la se brzy odst^ hovala jinam. No a na bráchu hrl jako normální. Nebo prost^ takhle, nn jsme chodili hrát závodn ^ hokej, nekou ^il jsem, nepil jsem, nic. Non že od ^lrnricti za^al kou^it, chodil na pivo, brácha a že s jbh'em chodil do Jto.spodr, lak prost^ ho m ^l radši než m ^. " .Já: „A, kde jsi se It'tu zlozrt ki' nau^il Iv.” .Jakub: „To jsem se nau^il doma, když jsem chodil za tet školu.” Já: „.Jaly se tas vlasM ^ všechno provalilo.” Jakub: „ Takhle, ze za^átku jsem dopisu' ze školy bral ze schránk_v. Po ^ád jsem m^l komise, kde mi dontlotmali. sociálka mi dávala taky hodn^ .šanci, Jdercí cht^la. abych nešel do d^Gs/yýho dantora, no cr pak už jako... .Já: „A pro^jsi necht^l takovt`ch šancí využít?” Jakub: ,..Ici za^al do tt'skolr chodit, chodiljsem t ^eba ^u'niu'I dní. pak jsem zase vt ^l n ^co s neylustnim otcem dnnta, paty jsem zase nechodil do školu n ^jak. t^eba, týden jsem nešel do škub', protože jsem bil t ^eba ne rt'spalej. Vnn vodjel do práce o já šel za školu, domu.” Já: ,. ^ íkal jsi, že do škote' jsi nechodil kv ^li tátovi. Co jsi liro sledoval. A9r.s•lel jsi si, želím Játu n^jak pohrestáš?" .Jakub: „ To ne, ale že prost ^já !o nezvládal. Spál a lak. .Já jsem chodil hrál hokej, brzo ráno jsem ostával na hokej a ve^erjsem ješt ^ jezdil. Ne každej den, úpin ^, ale vlastn^já bil nevyspalej, nic. T ed'ko, když byl doma r tejdmt, protože on jezdil ^hT/ek, pálek, ned^le v tejdnu na montáže, lak jsem byl prost^ nervcpalej. Ve ^tvrtek p ^ijel, pohádali jsme se a jsi šel z baráku pry^. Vycítil jsem se až v pond^li. " Já: „Kam jsi utílral? Jakub: „ Po kántošiclt - po holkách, ty m^ živily. .Já: „ Když jedeš z diognosiáJat dont ^t, jak se k tob ^ chora/r• .Jakub:., Noze za^állru jsou všichni milí, modra .je leda fio•t, !a je leda dobni, ségra tater, brácha len trž je /ukovej, už ho neberu za bráchu. protože mklo toho, ab.v držel se mnou jako s bráchou. tah drží vlastn ^ s nevlashtint otcem. No a ségru tu mám jako svoji rlaclní ntalku ' protože ta mi pomohla lato hodné. Alohl jsem jezdit k ni, dom ^ jcent necht^l. V podstat^ jsem se bál tlumit p ^ijel, protože jsem ner ^d^l, co zase hade 1'un , jith• ntlúlil i mámu, ion hodn ^ pil. P^ijel dum ^t z práce a už 11. 1 1 yožralej a pak sta ^ila malá záminka, I^eha když bouchla skleni^ka a už ^val. N^kdy vzal na mámu i žid-

!i. Jlodn ^jsem se v^noval hokeji, ale y d^ cáktt mi lo zarazili, protože tam musel bit ^ád. Až yodcttd rtjdu hrtan se snažit za^il znova, ale donnt už se me rrálirrt. " VIASINÍ KoMPNrÁl2

liž v prvních v ^tách rozhovoru se nemohu zbavit dojmu, že Jakubovým problémem hude otec. Okamžit ^ ne n ^ j za^ íná svalovat své nyn ^ jší prohlémy..lako kdyby cht^ l ^íci: „La to m ^ že on..lcho se ptejte.” ON m ^ že za to, že mé neživil a proto JÁ jsem za ^ al chodit za školu. Svoji matku staví do pozice ONA za to nem ^ že a okamžit^ orientuje rozhovor na sociální pracovnici (asi se chce vyhnout daltiímu vyptávání). za^ íná mé napadat, jestli opravdu chodil jenom za školu. Jako odpov^^ sc mi dostává ujišt^ ní, že ano, ale okamžité zc sebe vyhrkne skoro p ^ísahu, žc nepáchal žádnou trestnou ^ innost (nechci se nechat odbít, a tak se znovu ptám). Op ^ t vyhýbavá odpovéd', op ^t hozená návnada, tentokrát v podohé d^tského domova. I Ionem za^ íná povidato tamních potížích. I tam za jeho problémy m ^ že n ^kdo jiný (u ^^ ák, holka). Snažím sc zjistit jestli d ^ vodem k út ^ ku byla také rodina, t ^ eba matka (tolik jí omlouval). Dostává sc mi velice strohé odpov^di. Op ^ t se dostáváme k prohlému otec. Jakub skoro plá^e (to táta, to táta). Ale otec podobné problémy s ostatními ^ leny rodiny nemá. Jeho mladší bratr s otcem vycházel, sestra se provdala. Když ponechám stranou otcovo nesporn ^ špatné, n^ kdy p^ehnané chování v ^^ i matce a výchovné metody v ^^ i Jakubovým sourozenc ^ m, musím koketovat s myšlenkou, žc problém je úpiné n ^kdc jinde než tl otec. Zdá se mi, že táta funguje jako zást ^ rka a pádná omluva pro jeho problémové chování a pro jeho delikventní ^ innost - pít, kou^it, chodit do hospody, chodit za školu, to všechno jsem se nau ^ il kv ^ li fotrovi. Ve své výpov^di sc zmi ^ uje o sportu, konkrétn ^ o hokeji. Lldajn ^ velice dobrý hrá ^ , skoro nad ^jný reprezentant, ale op^t je to otec, který mu všechno znemožnil. V ^ bec si neuv^domuje, žc vzáp^tí otce omluví - pracuje jako montéra není doma ^ty ^i cíny v týdnu. Myslím, že nevlastní otec je jeho veliký komplcx.'I'ak dlouho p^esv^d ^oval ostatní o vin ^ otce na svých prohlémcch, že jim sám uv^^il a jeho:., Folr za tas m ^íže,” ho bude pronásledovat celý život. S tím souvisí i jeho nejasná v ^ta a p ^edstava: „ Budtr se snažil za^il znova...

.lak to vidí Ji ^í T. Jméno, P ^íjmení: Ji ^í 'f. Narozen: 1 I . kv ^tna 1979 Bydlišt^ : Pardubice p ^echodné bydlišt^ : **** Rodi ^e: žijí spole^n ^ Matka: Milena 'I., d ^ lnice Otec: Kamil 'I ., toho ^ asu ve výkonu trestu, v opilosti srazil chodce, I rok nepodmín ^ n ^ Sourozenci: nemá sourozence lhnístén: VhJM Pšov, DhJM I,uhla ^ ská Praha 2 D^ vod umíst ^ní: opilost, krádeže v opilosti, út ^ ky z domova, toulky VsrlmNí INruRMncy(D ^JM) Po odsouzení otce nepodmín ^ n ^ na jeden rok, pro t ^ žké

77



ublížení na zdraví (v opilosti srazil chodce), za^ali v rodin ^ výchovné problémy. Matka nesta ^ ila na výchovu a ani matka otec nebyla schopna pomoci. V rodin ^ je silný sklon k alkoholu. Matka podléhající stres ^ m si sv ^ j vztek slovn ^ vybíjí na synovi. Chlapec poprvé utíká z domova. P^ílcžitosut ^ si p^ivyd^ lává. Po návratu dom ^ na internát v jeho pokoji vznikl požár, podle n ^j neúmysln ^ . Škoda asi 50 000. Matka ješt^ škodu zaplatí z pojistky, ale vzáp ^ tí dochází na internát^ ke krádeži, z které je právem obvin^n Ji ^í. Problém ^eší út^kem. Na út^ ku se dopouští další krádeže, tentokráte v opilosti. Usv ^ d ^ en policií, odsouzen a umíst ^ n do V(1 M. Chlapec má nízké IQ, na pozorování v psychiatricky lu^ebn ^ . 'lichý, nenápadný, dumu nechce ani na dovolenku. Silný alkoholik! ZÁZNAM Rli/JU)vl)RU

Ji ^ í: ,, Já jsem utíkal z domova kv^ li prubl^tn ^m, které vznikaly v rodin^ a ve škole.'' Já: „P^ikliž mi tu trochu.” Ji ^í: „Otec.š'el na výkup tresnr, van byl nupÚej, jel autem u porazil jecGnr holku, ale nic jí nebylo. No u jak jsem chudil do škoti', prust ^ stul se mi nu intru požár v mém pokoji, takže tu bvlu na m ^. P^ išel jsem z práce cr kou ^il.jsem, oni ud^lali, že mi zástc/l vajgl v kapse, nmsel dýnrcN. Takže seny vlastn^ viuej kv^li tumrr že, oni se mé pluli jestli vím ur^it^, že jsem lípnu/ c•iguretu, já jsem ^ek že ju u ješt^ se m^ ptali jestli jsem jí ur^ité n^kcmr vodhudil. No u prost ^ jsem jí n^kanr hodil, ale nwžtrá že nri tu mohlo spadnout n ^kom du kapsy nebo tak. Já: „Bvluu^jaká.škodu?” Ji ^í: „Nu, usi tak 30 II00. Matku už m ^ nehnilo, nuckíycrlu mi u tuk, no a já jsem p ^es/ol chodil clu .škol t', protože se nri lcun kluci yvsvnívali u tuk. Nedulo se tcun vydržet, pu ^ádjsepr jak p^ežit, matka ^ekla, že se /o cla ^ se lunt rval. %u se dalo n zaplatit z pojistky nohu tuk, no jo, ale já na inu u prus/ ^ ukrud n^jaký peníze. Vano se na tu p^išlo, já jsem se bál jít dom ^, protože bt' nrtt ^ múnur zase nadávala, vy^ítala by tm/ ^ cr zase by m^ z/ire•kuvcrlcr. A tuk jsem pupry ^ utek. No a tu jsem byl tejden na tit^ku, c hWli mé v Kaplici. Pak nr ^ uch'czli dunu/, mamku si pro nr ^ p^ijelo u zase u ^jukcj ^as tu bytu dobla'. No a pak mi /u za ^alo zase vy^ítat a tuk. McNku mi za^alo vy ^ítal všelijaký v^ci, že p rost^, vona mi vy^ítá po^ád to, co se stolu. Prost^ sem nrú/u vydržel Já seny vždycky, když jsem šel ven, tuk jsem vžch'ckv šel clu !eser, tru p kde je klid, protože u nás se po^ád ^valo. No u už sem matce odsekával, tu se ke nrn^ chovala ješt^ h^^, no a yzdycky, když jsem se s ní tl•uši^ktr pohádal, tak nri ^íkala, že jsem zkuryvs.yn, to jako že ^ la mil. To nr ^ ^pin^ rojsem necht^/né dít^. Prost^ mé necht zežralo, že jsem se ruzhud ráno, až piljehr clu .školy, že ute ^u. Dva u p^l nr^síc•e jsou nebyl dup lo, jsem byl na írt^ktr. 'lcuu lával jsem si^ vyd nurnuílnim zp ^sobem, že sem pumáhul skládat ulpí u tuk. Pak jsem shán^l brigádu u dostal jsem se do Brna, term jsem se plul u oni ni ^ duli adresu. NLjd^iv jsem lal brigádu, že jsem d^lal sác% ^ byl tet%/ v Kladné, tam jsem d royý výrobky, no cr já sem pec let^l, aby policie p^išlo na tu, protože lu byl slušné j ^lov^k, že schovává n ^jakýhu, co /ach' utek, trhy nem^l problémy. Tak jsem ntu ^ek, jesll^ by mi nemoh Hojit brigádu n ^kde jinde, aniž by se dozv^d^l, že jsem anku nr^l. No u tuk mé poslal clu Brnu, utek. Já jsem jako ^ ob dul mi peníze, poslal mé clu Nám ^št^ poct Oslavou. V Brn ^ 78

jsem byl usi kolem nl ^síc•e uspal jest venku, pod širákem, protože bylo teplu. Puk jsem jel clo Núm ^št^ truc! Oslavou. A puk jsem pomáhal jednomu pánovi a /e n /aur n/ ^l sv^j Eurushup pot f^m ^r, spiš drogistický zhoži. No a tuk jsem mna lotu d^lu!, nu zahrádce jsem nor pomáhal u krk, t' duntúc•nusti. On žil jenom se si'nenr, no u tuk jsem za to dostal spánek, jídlu a tak.” Já: „On v^d^l, že jsi utekl?” Ji ^í: „ Ne, takt' ne. Práv ^, že tukv ne. Já jsem spal v jechwnr pokojí^ku, kde byl hor s pitím Prusl^ mi to nedalo, vzal sem ^ na atou flašku, c•ln ^l jsem si trošku c•ucwuut. J6 sem pil vlastn^ poprvý, no rr tuk jsem tu clu sebe nebublal u netušil jsem, co se se nnwu d^je. Prost^ jsem usnul u puk jenom vím, že jsem se probudil, že jsem prost^ n^co d^lal. T^lu m^ jako vecpu samo, puk jsem se probudil ve vlaku. Vint, že jsem Gel po silnici c/up ^ecln, sem nasedl nu vlak, no u v Brn ^ na nác/rctži mé chytli policajti.” Já: „Jak probíhá tukové zat ^ení.” Ji ^í: „Já jsem jako šel tuk divn ^, protože jsem m^l obruyskej hcígl per zcídeelt, tašky, voni m ^jenom chytli za rumem,, já jsem prost^ už, netušil jsem co se d^je u šel jsem prost^ s nimu na pulic•ii. A lom tni vyndali všechny v^ci, co jsem ukrud, vyslýchali mé a vuc/vezli m ^ do T^ebí^e. V.šec•hnu se vrátilo, tet majitel, on r^d^l akorát tu, že jsem bez pracovního pom ^ru, žádmru škodu nec•ht ^l zaplatit, Gkudcr byla jenom to, že musel rozbit sklo, protože já jsem ho zcunknul usi v pokoji. No n ^jak jsem nnr všechno vrátil u puk jako sem v^d^l, že z domovu ute^u, protože tu tom nevvch'žim. Prosil jsem sociální, trhl' m ^ nedávala dom^, že prost^ ute^u.” Já: „tllysliš, že kdyby bvl tátu du pla, že by se tu nestalo? Ji ^í: „Já nn'slim, že jo. Von otec pil s p luji hubi^kou, nurtkcr se s tlím cht ^lo ruzvísY, ale kch'ž tátu m ^l tady tu jednání ohledn ^ to/to zat^eni. No tuk byl po^ád vopilejší u vupilejší ^ la ublížit tím rozvudetu. No cr matka ^ikulu, že hv not necht cr tuk to vzala. Otec strašn ^ mne pil, fitkt sine si moc nerozum^li. Pama^ ijrr si, že m ^ ve ^tr'nác'ti slrcrGn ^ zbil, jak chlastu! lak strutil ttervv u ne^ezal m^. Já sem se i bránil u prm' ^ hubku byla t^eba krky napilá, ale k ^i^elo crt' m ^ už nechá, že tur n ^j jinak tuky vlhne u cici nor pár fuc•ek. Tuk m ^ vždycky nechal, ale po^ád nadával, že sem radši šel ven nebo tuk. Já bych clonrcr rcrelši v^bec nebyl. Matku mi ud^lila takovou ostudu, prost^ já setu odmítl být doma, že ruc/ši p ^jdu na i/ ^r.” Já: „Jakou ti ud^lala ostudu?” Ji ^ í : „La prvý, n ^jaký drbny si p^izvala luntu cr za^alo lom ruzkecát'ut, že jsem debil, imbecil, blbe ^ek u luk, že put^im clo blázince.” Já: „Pro^ myslíš, že lo d^lala?” Ji ^ í: „Nu vanu tu neklapalo už od za^átku, když jsme se p^ist^hovali, prost^jsem byl n^co jako not'/e. Musel jsem si j ovat n tu brala i p^ídomky od la/t' z krimiod tlí i peníze p ^ nálu.” Já: „ V^^íš, že by se vztahy už se vt'áli mohly zlepšit?” Ji ^í: „Ne! Poprosil jsem socicílku u lcr m ^ dala clu psychiatrické lé^ehnv pro dosp ^lé, no cr duli m ^ do n^jaký skupiny, kole jsou jenom hrkat ^, co se hned ruz ^ílej u luk. Tu/n sem bil tejdett, term to klapalo perfeknr ^, jsem term pomáhal na zahrad^, nu cr puk nr ^ p^e^adili clo d^lský psychiatrický l^^eh^v, nevitu pro^, jako, bud' to bylo kv^li tomu, že lp^ nem^la kam dát nebo kv ^li tomu, že se jí zdálo, že jsem fákt rípinej cvok. Tam setu pobyl t^i m^síce, šlo tu perfektn^, vyTakoví u Jsme

^ lov^ka a p ^ í^ iny všech problém ^ . Ovšem nutno p ^ ipomenout, že pro Jakuba osobnost matky znamená neschopnost realistického náhledu na životní situaci (pocit viny v ^^ i matce), zatímco Ji ^í osobnost matky zcela p ^ehnan ^ kritizuje a neuznává. Snad mu chyb^ lo citové zázemí, které hy tolik pot ^eboval a p^ál si ho, ale nebylo mu umožn ^ no. V .li ^ího p^íb^ hu byla matka dominantní postavou, zatímco u Jakuba to byl otec. VI.AR ITIÍ KOMÍN TÁf Oba chlapci pocházejí ze zcela dysfunk ^ ních rodin. V jedProblémem Ji ^ího je údajn^ rodina a škola. Tyto dva fenonom p ^ípad ^ jde o nevlastního otce a ve druhém je otec mimo mény prostupují celou jeho výpov ^dí, jako p ^í^ ina jeho jedrodinu (nápravn ^ výchovné za ^ízení ). Nyní jsem se tedy donání. Otec za to m ^ že proto, že se opíjel, a šel za t^ žké ublístal k otázce OTEC. Podle Jakubovy vize, otec je osoba, která žení na zdraví do kriminálu, matka proto, že ho nedokázala za všechno m ^že. Osobn ^ si myslím, že je to ale trochu jipochopit a škola za to m ^ že proto, že ho k ^iv^ obvinila ze nak..leho otec funguje jako pádný argument k omlouvání zp ^ sobení požáru se škodou asi za 50 (100 korun (sám p ^ijeho delikt ^ . Je nesporné, že rodinu zancdhával, ale ostatní znává 30 000). lenové rodiny se situaci p ^izp^ sobili a nebyly s nimi takové ^ ásti se zabývá jako prvotním stimulem svých pro^ Z v^tší prohlémy, jako práv ^ s Jakuhcm. Spíše si myslím, žc se Jaale on sc diví, že jc ^el, , internátem. Jeho pokoj vyho blém ^ ^ t s novou skute^ ností vyrovnat a žc neumí adekub neum stal v kapse). Všich^ to na N ^.1(vajgla vodhodil, ale asi mu z prohlémy. Nelze mu p ^ ece omluvit jeho absence ^ešit ^ kvátn ^ ní, žc se mu smáli a d ^ ni mu pomáhali, ale on žije v domn ve škole i v dob ^ , kdy otec nebyl doma. Ano, jednodenní lali mu potíže. Matka ho dokonce z problému dostala, ale on absence sc pochopit dá, ale pro ^ celý týden nebo 14 dní? zklamal znovu, tentokráte ukradl peníze. 'tuto situaci ^eší Oba uvád ^ jí, že je otcové p ^ehnan ^ trestají. Samoz^ejm ^ to vody (mat^ má proto svoje d ^ kem z domova. Samoz^ejm út^ je možné, ale nelze tento prohlém vy ^ešit út^ kem z domova ^ípad ^ ítala mu, fackovala ho). V tomto p vy^ ka na n ^ j ^vala, a následnou trestnou ^inností, což ostatn ^ oba uznávaji. V Ji^ sob bych, že jde o jistý zp ^ekl ítá s možností návratu a po^ ího p^ípad ^ hy asi autorita otce také byla k ni ^emu (i kdyby ^ vydírání. byl doma). I on neumí ohjektivn ^ posuzovat problémové sije trvalá neshoda s mat^k Jeho omluva pro jeho druhý út tuace. V tom se oba chlapci od sebe v ^ bec neliší. hádky, fyzické ^t nadsazené (op ^t kou. Myslím, že je to op Dalším mezníkem jejich starostí je škola. Škola neumí „pol pose cht^ (troši ^ku „Maje vina to není' násilí, vy ^ ítání). jejich jednání, škola je proti nim”. Jeden tím, ^ soudit správn hádat). že do školy nechodí trestá otce, druhý školu ohvi ^ uje ze lži, jsem si („ Vl•d^/cival Na út^ ku vyst ^ídal ^adu zam ^stnání ných šancí k omluv ^ a možností sebereanedostate ^í, ^ íko p^ pracuje u „jednoho ^ normálním zprisohem ".). N ^kolik týdn li mizerný prosp^ch, prohlémy se ^ lizace. To, že ve škole m ^ že hodnýho pána”, s kterým se rozlou ^ í tak, že ho vykrade. M na vedlejší kolej..lakýmsi sv ^tlem ^jí spolužáky jakoby stav ^ lo sobí to, že ovládne jeho t za to ovšem alkohol, který zp ^ sociální pracovník, ovšem i ten m ^ že v tomto tunelu je pro n ^ to do tuk .jsem a tím pádem ON neví, co se sním d ^ je (,,A jejich ego zklamat. íve bez dovolení vzal, si sebe nobrrblal ".). To, že láhev nejd^ Projdeme-li cestou rodiny a školy zjistíme, že se oba již ani neuv ^domuje („ Nedalo mi to, tak jsem si ji vzal" .). Tolik úsp^šn ^ dostali na takzvanou „šikmou plochu”. ll.lakuba špatná matka mu znovu pom^ že, ale on již ví, že znovu ute^e. m ^že ihned napadnout otázka, kam vlastn ^ v ^ bec chodil, kde Problém svého alkoholismu vidí tak, že za to m ^ že táta. spal, kdo mu nabídl pomocnou ruku. Z textu to pod ur ^ itou Nelíbí se mu, co d ^ lá, ale sám jde v jeho stopách. Matka ho tajemnou rouškou vystupuje pouze v ur^ itých náznacích. údajn ^ zanedbávala (byl n ^co jako navíc). V jeho hlase cí„Pohýral jsem rr holek, holky m ^ žirilt'. " Nepochybn ^ se tím, že chce ^íci, „kdrhr mi máma cht^la pomoci, nakonec dostal do siln ^ asociální party, která se zabývala prostitucí, i ona m ^že zato, že pije. ” krádežemi atd. Myslím, že prostituce (pasák), to je ten proZ jeho výpov ^di se zdá, že v^ bec nechápe, kam se dostal, hlém, který cht^ l p^ede mnou schovat ve své výpov ^di.,,Proco to pro n ^ j znamená a m ^ že znamenat („ lam byli lduci jako dánám holku, ule nehul nn`ho láh•, luk jcern lo nikdy ne d ^lal, nornrci/ní, akorát brali práškp na záehralt' " .). Navíc za to asi bych hrál hakej. "To by nepochybn ^ byla jeho odpov^d' m ^ že sociálka, která ho „vrlrhlcr z míse, kde se umu fakt líbina p^ímou a nekompromisní otázku. l) Ji ^ ího hy to bylo trolo”. Nakonec se i s tímto ^ešením identifikuje po svém (,Sem chu jinak. Ten p ^ede mnou skrýval patologický alkoholislodi' rád. hlavn^ crt' nejsem doma". ) mus, který ho vedl k trestné ^ innosti. Ovšem i tr n ^j za to mohla rodina, zejména tedy matka. 'Duto myšlenku si vnutil SPOLE ^ NÝ ZÁV ^ R natolik, že mnohdy jediné náhradní ^ešení svých stress ^ , konflikt ^ a komplex ^ vidí v požívání alkoholu. Alkohol tedy P^íb^hy se postupn ^ rozvíjejí kolem t ^í prohlcmatických chápe jako významného pomocníka pro únik ze sv ^ta reality. okruh ^ . Je to rodina, a to p ^edevším matka a otec, škola (vyS ohledem na jejich v ^k je ústavní výchova jediným možchovatelé, sociální pracovník, ústavy) a koneckonc ^ i sponým ^ešením. Ukazuje se, že sc zatím v ^ bec neztotožnili s fakle^ nost (závadové komunity). tickou myšlenkou, že jsou delikventi. Tonul mimo jiné naCo sc tý^e problému matky obou chlapc ^ ..le patrný zna ^ sv ^d ^ uje i výše uvedená snaha, svést zodpov ^dnost za své ný rozdíl v chápání matky, jako autority. Zatím co jeden má asociální jednání na rodinu, školu i alkohol a další okolnossnahu si matku idealizovat, to znamená neobvi ^ ovat ji, chráti, které zpochybní správnost jejich spole ^ enského za ^azení. nit ji apod., druhý ji staví do pozice despoty, nenávid ^ ného Není ovšem zcela jasné, nakolik hude tato síla proti tlaku,

d^lával jsem .ci ^h•^i horrmr na hodimr. Tam to . ^la leda dob^ e, tam bt°li kluci jako normální, akorát že brali prciskt' na zirchrah•. Tam si sociálka ^ekla, co tam vlastn^ d^lány, no a jednom ne^ekan^ nrn^ prasl^ ^ekla, ^e prost^ odjíždím ve ^trrlelr. Rannou milo ^ekla, aniž bych rr ^eo hršil. cr tak. A lak .jsem lacri'. Sem lady rád, hlavn ^ (11 ' nejsem (lama. "

79



který na n^ vyvíjí hodnocení vychovateli k uv^dom ^ní vlastní identity, ú ^ inná (alespo^ v tom smyslu, že nehudou pukni^ovat ve své dosavadní trestní: ^ innosti). K p ^esn^jšínui odhadu ohledn^ jejich výchovy, by se mohlo vycházet z bezprost^edních p^í^ ina interpretace konkrétních trestných ^ init. Zatím je jisté, že ani pobyt v Ul 1M jim neumožní ubjck-

80

tivní vhled do budoucnosti a pou ^ení se z chyh minulosti. Je sice zám ^ rem a úkolem ústavu sv ^^ence na tuto skute ^nost p^ ivést, ale zatím není ani v jeho silách p ^im^t sv^^ence k osobní odpov ^dnosti za to, jak p ^echázeli v minulosti k deIikvcntnímu jednání.

'Brkoví

ii jsme

Mezi t^mi, kte^í z^stávají d^tmi Jana Omesovcz

OBSAH ^TVRTEK ^tvrtek 26.1.1995 - 6.30 hod. NEDFLE Ned ^le 5.2.1995 DOMOV SVATÉ RODINY ZA DVE ^MI ZÁV ^ REM

^TVRTEK ^tvrtek 26.1.1995 - 6.30 hod. otichu otvírám dve^e odd^ lení blahoslavené Zdislavy. Aniž bych rozsvítila, procházím velkou ložnicí a letmo p^ehlížím postele, z kterých se na mé sem tam zubí rozespalá tvá ^i ^ ka. Jako každé ráno jsem i dnes již ode dve ^í bombardována .folan ^ invmi donekone^na se opakujícími otázkami, které jsou stále stejn ^ zv^davé, každému pracovníku tohoto odd ^ lení tak notoricky známé: „Ca máme kstri? Kde je paní Teta?” Neodpovídám. S ukazovákem na puse míjím její postel: p^^š. " .lešt^ pohlazení a už vstupuji clo malé ložnice, stále zasypávána týmiž otázkami. Sestry Královy ješt ^ spokojené oddychují. Kone^ n ^ v denní místnosti mohu rozsvítit sv ^tlo. Zdá se, že všechno je v po ^ádku. Otvírám okno, pouštím si rádio a za ^ nu s p ^ípravami ranních lék^ . „Dobré ráno,” p^ichází spolupracovnice Markéta, usm ^vavá dívka, která zde pracuje teprve t ^etí týden: „I',^ecTnta je v po^ádku? " Ahnj, m ^žeme se pustil do patce. " Odcházíme spole^n^ do koupelny, a zatímco Markéta skládá a t^ídí usušené prádlo, já p ^ipravuji vše pot ^ebné pro ranní hygienu. Kone ^n ^ je všechno p^ipraveno. hlo vzbudit sestry Královy: „Dobré ráno, tah jak jste se rrspcth'? Néjuk se vám z t^ch twTn`án`ch pelí^k ^ nechce, že?” Mé otázky neo^ekávají odpov ^d, postižení sestrám Královým nedovoluje mluvit. P ^esto se na mé mladší Kristýnka sm ^je, jako hy mi

cht^ la ^ íci, žc se vyspala opravdu dorúžova. Ale to už ji starší Veronika herc za ruku a spole ^ n ^ cupitají do koupelny, stejné jako každé ráno. Stejn ^ jako každé ráno vyžaduje Zuzanka, naše nejmladší, pár minut mazlení, a steln ^ jako každé ráno se Renatce nechce vstávat, a proto nám posunky vyhrožuje. 1 p^esto, že se Renatce stejn ^ jako každé ráno nechce ani koupat, oblékat a ^ istit si zuby a zlobí se na nás stále víc, stojíme ve t ^i ^tvrt^ na osm v piném po ^tu - 9 d^tí a 2 sestry - v denní místnosti nastoupeny na rozcvi ^ ku. Jednoduché cviky je schopná spolu s námi sestrami d ^ lat pouze povídavá .Iolanka, doprovázející již od po ^ átku naši minirozcvi ^ku oblíbenou v ^tou ,,Už jsme cvi^ili "a Št^pánka, která sice také umí mluvit, ale protože se momentáln ^ snaží cvi ^ it, na mluvení nemá ^ as se soust ^edit. Ostatním d ^ tem pomáháme. 't'e^ ješt^ rychle seb ^hnout se špinavým prádlem dol ^ do prádelny a p^esn ^ v osm hodin m ^ žeme všichni spole^ n ^ odejít do jídelny na snídani. „lak, Renatka lady na nás po ^ká spnhr s plr oi'ém prasálke nt a nnv jí snídani p ^ineseme nahnrtt. hlavn ^ tady bud' hodná, snídan ^ hude za chrili^ktr. " D^ti jsou snídaní nadšeny, chleba se sýrem a kakao jim chutná natolik, že jsme dnes hotové o mnoho d ^ íve než jindy a m ^ žeme se vrátit na odd ^ lení. Zatímco Renatka spokojen ^ snídá, ostatní d ^ti jsou s Markétou v koupeln ^ a já dopl ^ uji 8I



do postelí ^ isté prádlo. Všechny d ^ ti mí ^í z koupelny do denní místnosti, každý na svoji židli ^ ku. Jen Jarušku je t ^eba posadit. „Tak d^ti, buc/enrr nrloval. " Já vysv ^tluji postup a Markéta zatím p ^ipravuje ^tvrtky, barvy a vše pot ^ebné. Každé dít^, krom ^ Jarušky, dostává papír. A lerl'perpírzura^ káme, jako ht'c•hunr ho clu ^ly vvhudil clu kuse. " Já i Markéta p ^edvádíme, jak papír zma^ kat. Zatímco se d^ti snaží ma^ kat, Jaruška si prohlíží ruce. Je to jediná ^ innost, kterou spontánn^ ovládá. Vytvo ^it papírovou kouli se poda^ilo Št^pánce, Jolance, /uzance a s vyp ^tím všech sil i Renatce. Ostatní d ^ ti nev^d^ ly, co si s papírem po ^ ít. Kone^n^ jsou všechny papíry zma^ kány. „Kdopak chce jít pruhovat jako první' .. Ke stolu s p^ipravenou ^ tvrtkou se hrne Št ^pánka. „No vtVhurn^,” chválíme ob^ Št ^ pán^ in zájem. Vysv ^tluji a Markéta ukazuje, žc je t ^eba zma^ kaný papír podobn ^ jako tiskátko namo^ it nejprve do barvy, a pak jej otisknout na ^tvrtku. Št ^pánka se velice snaží, p ^esto jí musíme pomáhat, protože ^tvrtka je už na jednom míst ^ vyd ^ená. „Ale zvládla jsi to perfektn ^, hodnotíme její snahu a výkon. „Podívejtese, d^ti, kdo chce ud^ lat krky tukový rvkres:' Co ^/kú.^, Alenko, zvlcíc lcr bys to'” „Jcíci, " prohlašuje Alenka, která má dnes moc dobrou náladu. Pracuje samostatn ^, a to velice pe ^ liv ^, takže výsledkem je pestrobarevný tisk. Jolankaje neposeda, po chvíli ji tiskání nebaví. Množství otázek se neustále zv ^ tšuje, až Jolanka nad výkresem pouze povídá. V okamžiku, kdy už slyšíme pouze: „ Už jsme kresilItv, " ob^ dob^e víme, že nemá cenu ji do další práce pobízet. Kristýnku nebaví tiskání v ^bec. Baví ji však používat barev jako make-upu. Soudím, že bychom jí nem ^ly bránit, Markéta má jiný názor. Ale i ona vidí ráda Kristýnku š ^astnou, a proto se pouze snaží uchránit její oble ^ení. Po chvili ^ce putuje rozesmátá Kristýnka do koupelny, kde sejí snažím za pomoci mýdla odhalit p ^ vodní barvu tvá^ í. Když se mi to kone^n^ za^ íná da^it, slyším z denní místnosti k ^ik.Ani mne nep^ekvapuje, co vidím. Na zemi leží roztrhané ^ tvrtky, barvy a uprost ^ed toho všeho Renata coby indián na vále ^ né stezce. „Á, Renatku nebavilo kreslení...” Markéta vysv ^tluje, co se p^ihodilo. Snažím se zachovat klid a obdivuji se rychlosti, s kterou Renata sta^ ila napáchat tolik škody. P ^esto ji „jedna výchovná” nemine. Následuje n^kolik posunky vyjád ^ených Renat ^ iných výhr ^žek, ale tím celý incident kon ^ í. Ostatní d^ti mohou nerušen ^ pracovat dál. Všechny dokáží s naší pomocí zapinit barevnými skvrnami celou ^tvrtku. Je deset hodin, na okenním parapet ^ dosychají výtvory d^tí, šikulek, které si momentáln ^ piní b^íška jablí ^ky. Markéta krmí Jarušku, stále jí p ^ipomínajíc, že musí po^ádn^ kousat, stíhá se p ^i tom se mnou také domlouvat na následujícím programu. I'o sva^ in ^, veškerém mytí, vysazování a p ^ebalování otev ^eme doko^án ob^ sk ^ín^, skýtající úkryt velkému množství hra ^ek, barevných leporel, velkých obrázkových knih i nejr^zn^jších drobných bicích hudebních nástroj ^. „Kdo si chce vzít n^jakou hra ^ ku?” B ^ hem vte ^iny jsou sk ^ín ^ postiženy invazí. Za chvilku už není nikoho, kdo by nebyl zam^stnán oblíbenou ^ inností. Renatka staví komíny z pestrobarevné stavebnice, nazna„máma”, ^ujíc nám p^ i tom svým typickým že práv^ jí jsou tyto architektonické skvosty ur^ eny k obdivování. Veronika s Ka^enkou sedí nad hromadou kostek. ,,Tak co, Ver•unko,

82

^ postui'is zase n jakou v^ž? Ti' jsi nu n^ p^ece udbornic•e r.. ,,.fu jo ju ju.

Verunkaje nejen odbornicí na stavbu komín ^ (kostky staví vždy po jedné na sebe), stejn ^ tak je pro ni typické její: „ju jo ju.” Je to jediný zp ^ sob, jak se dokáže ve svých sedmnácti letech verbáln^ vyjád ^it. Jolanka si vybrala slahiká^ ,Alenka ohrázkovou knihu o zví^ atech. Narozdíl od Jolanky v ní velice systematicky listuje nevynechá ani jediný obrázek. Alenka byla ješt^ p^ed ^ty ^mi roky mezi d ^ v^aty na odd ^lení Notre Dame. Srozumiteln ^ mluvila, hezky malovala, dokázala se sama obsloužit. S v ^ kem se jí tyto dovednosti za^aly postupn^ vytrácet a dnes je na odd ^ lení Zdislavy. Vývojovou úrovní se od ostatních d ^tí neliší, vyniká pouze v^ kem, protože je tady nejstarší (36) a svou dobráckou povahou. Cu jí však z ^stalo, je plyšový pes „Ajik^ ", nejoblíben^jší hra^ka, s kterou tráví v ^tšinu ^asu. St^pánka teletbnuje. Um^ lohmotný zvonící telefon je její nejoblíben ^jší hra^ kou. „Kuaur vulcís, St^panko?” Báb^!" „A co jí ^ekneš'

„Hulri!” „No vvhurn^,” chválíme Št^pánku a Markéta ji zasv ^cuje do obvyklého telefonního rozhovoru, snaží sejí vštípit jednotlivé spole^ensky uznávané volací fráze. Zuzanka a Kristýnka se zabývají barevnými leporely. Jarušce ješt^ navlékám na ruce um ^lohmotné kroužky (to aby jí nebylo líto, že ona žádnou hra ^ku nemá) a už sp^chám se špinavým nádobím do jídelny. P^ i té p^íležitosti se seznámím s jídelní ^ kem na zbytek dnešního dne, abych tak byla schopná zodpov ^d^t oblíbené dotazy mlsné Jolanky. V jedenáct hodin se kone ^ n^ mohu v ^novat Jolance: „Tuk copak je tady na tunt obrázku?” táži se. „ Pejsek.” Výborné a vedle pejsku je... ? "

Místo odpov^ di následuje klasická otázka: „Ak dé/á ko^i^ka, ak cl^lcí ko^i^ka?” Odpovídám toužebn ^ o^ekávané: „ Miuur. " Jolanka rozja ^en^ opakuje: „ M^au, m^au, nr^urr. " „A co je nakresleno ladu?” ukazuji na obrázek jablon ^ . Jolanka správn ^ odpovídá, že strom. „ Co roste na stran ^ ? „ Kompot v!'

Já, ani Markéta, která se ted ' v^nuje Alence a vypráví jí o rybách v mo^i, se nezdržíme smíchu. „Kdepak, na strom^ roste ovoce a z toho se potom c éhíjí kompoty. Jaké znáš všechno ovoce, Julurrku?” „ Vine^ko, roste nu chat ^. "Jolanka pak ješt^ jmenuje mno-

ho druh ^ ovoce, z kterého se d^ lá zmrzlina, protože v tomto oboru je skute ^n^ znalec. Další obrázek, který Jolanku zaujme, je slepice. Neví však, jak slepi ^ ka d^ lá. Ukáži jí to, ale p^ es mé veškeré snahy odmítá citoslovce opakovat. „A v^d^lo bys, co snáší? Cu ncínr dává slepi ^ku?” „Anurleh'. "

Op^ t jsme donuceny ke smíchu. Snažíme se Jolance vtlouci do hlavy, že slepi ^ ka snáší vají^ ka, ale není to nic platné. Jolanka si své amolety vymluvit nedá. Do ob^da zbývá už jen ^ tvrthodina. Tu vypl ^ujeme zp^vem. Št^pánka, Jolanka, Kristýnka, Veronika a Zuzanka ^ukají d ^ívky,Alenka ovládá chrastítko. Jaruška ho drží v ruce 'l'akoví j u ,lsme

v

a prohlíží si druhou nezam ^ stnanou ruku. Ka ^enka a Renatka si nevybraly žádný nástroj. kou za^neme? ptáme se s Markétou. ^ „Tak klerorr písni .,Louce!” vyhrkne Št^pánka. Zpíváme „Na tý louce zelený” - já a Markéta, které se st ^ ídáme u kytary, a Št^ pánka, jež zná nazpam ^^ snad všechny lidové písni ^ky. D^ívka se ozývají vždy ješt^ dlouho po skon^ení písni ^ ky. Je vid ^t, ale hlavn ^ slyšet, jak to d ^ti baví. Ka^ enka poskakuje a a ^ koli jc neslyšící, nedává nám nijak najevo, že by ji náš zp ^ v nudil. 1 Renatka je spokojená, protože p ^ed svou židli ^kou up^ednost^ uje k ^eslo co nejblíže u kytary. D^ti sc jen nerady lou ^ í se svými nástroji, ale protože se kvapem blíží dvanáctá hodina a s ní i ob ^d, rychle vše uklízejí a hrnou se sm^ rem k jídeln ^ . Spolu s d^tmi odcházíme do jídelny, jen Renatka ^eká na odd ^lení, až jí ob ^d p^ineseme. Tuto výsadu si získala díky své neklidné povaze. Ob^ d probíhá bez zvláštností, jako obvykle. V jídeln ^ se setkávají všechna odd ^ lení, krom^ „nepohyblivéAnežky” (tj. odd^ lení, kde jsou d ^ti též s t^ lesným postižením). P ^ed ob^dem všichni zpíváme krátkou písni ^ ku „Požehnej nás a ty dary” jako modlitbu, ve které d ^ti d^kují Bohu za jídlo a prosí, aby žádné d ^ti na sv ^t^ nem ^ly hlad. 'T'eprve když jsou po jídle všechny d ^ ti, m ^ žeme se najíst my, sestry a vychovatelé.Zde také dochází k vým ^n ^ ranní a odpolední služby. P ^i jídle lí^ íme pr^ b^ h dopoledne, aby se st ^ídající služba mohla podle toho za ^ ídit. Nahoru odchází naše odd ^ lení spole^ n ^ , d^ti už ví, že ted' jc jejich ^as vyhrazen hygien^ .Jlá se momentáln ^ zaobírám koši napin ^nými ^ istým prádlem, které nám donesl Milošek z odd ^ lení sv..losefa, pravá ruka paní Bártové, která pracuje v prádeln ^ . „Pcídlri, nesu pádló,” hlásí Milošek. S díky od n ^ j p^ ijímám t^etí koš. Až po n ^kolika minutách zjiš^uji, že prádlo pat^í d^ v^at ^ m z Notre Dame - Milošek nám zase p^ilepšil. S prázdnými koši a nádobím od Renat^ ina ob^da sp^chám po schodech dol ^ , abych se mohla ú ^ astnit modlitby, která za^ íná jako každý den v jednu hodinu. V kapli se zde na n ^kolik minut schází všichni zam ^ stnanci Domova, kte ^í mají v tu dobu ^as a chu^ . 'l'ady prosíme Boha o Jeho pomoc, abychom vytvá ^eli d ^tem láskypiné prost ^edí a byli jednou rodinou. Venku je p^íjemn ^, d^ti budou moci jít na procházku. Já i Markéta ted' pomáháme oblékat d ^ti a p^ipravujeme vozíky pro Renatku,Luzanku a Ka ^enku, které nejsou schopné ujít delší vzdálenosti. Krátce po p ^ l druhé už m ^ žeme našim d^tem v doprovodu odpolední služby jenom zamávat z okna. „A kdrlaside. ^ , Jano Ornesoyá?"volá na m ^ Jolanka a stahuje si harnbulatého kulíška až k nosu. Ani nevím, jestli slyší moji odpvv^d', že zítra odpoledne. 'l'ed' je t ^eba vynést koše, dopinit pleny a dát do po ^ádku denní místnost, aby bylo odpoledne, až se d ^ti vrátí, všechno jak má být. O patro výš mohu dnes do záznamového sešitu služeb pod datum 26.1. napsat: Pr^b^h služby )n'l klidný. 9 d^ti. Omeeorá

NEDELE Ned ^ le je výjime ^ný den, vždy se od b ^žných všedních dn ^ liší. Dopoledne nás ^eká úklid celého odd ^ lení, protože uklize^ ky mají volné víkendy, odpoledne pohádka v televizi a rodi ^ e, protože jsou návšt^ vy. Snad každou ned ^ li se p ^ihodí n ^co neobvyklého, jako nap ^ íklad. Ned ^ le 5.2.1995 6.20 hod.: No^ ní služba mi hned po pozdravu a mém nahlas vy ^^ eném ideálním názoru, že si dnes s d ^tmi ud ^ láme „pohodovou ned^ li”, oznamuje: ,,Jolana.se rlonpala do sk ^ín^ r denní místnosti a sn^dla i'.^ echm• bonbón' - nerozbalené.'' Odpovídáni smíchem. 9.00 hod.: „Krist ^ uilra pomalu 'ala obsahem stého no ^níku sebe a ^ást koupelny, "hlásí mi Markéta, zatímco vytírám velkou ložnici. 9.30 hod.: Markéta uklízí denní místnost. Jsem proto s d ^tmi v malé ložnici a snažím se je zaujmout pohádkou O chytré princczn ^ . Nevím, ^ ím to je, ale v ^ bec se mi to dnes neda ^í. D^ti jsou neklidné, výskají. Renatka vyhrožuje, že rozbije obraz. Jaruška ze zcela nepochopitelných d ^ vod ^ za^ ne štípat vedle sedící Alenku..Iešt^ dlouho potom máme s Markétou o ^em diskutovat, protože jc to u .hrušky zcela nezvyklé chování. 11.00 hod.: Jaruška spadla ze židle. „Co to s ní dneska je?” uvažuji nahlas, zatímco se ji snažíme s Markétou znovu posadit. „Drrecka jsou r.(echm• d^ti n^jak obvzlcí,^l^ neklidné. „ Vždt l' je hrozné bílá a studená - nnrsínre ji položil do postele. ” Jaruška se najednou siln ^ potí, p^ estává nás vnímat. Stále omdlévá. Nem ^ žu nahmatat lep, dýchá p ^ekotn ^ , ale pravideln ^ . I lned poté, co jí zm ^^ íme teplotu, jdu telefonovat stani ^ ní sest ^e. B ^ hem n ^ kolika minut je na Domov ^ a voláme záchranku. P^ijedYe, co rrejd^h'e - lep nehnruhrý. tlak na nule, leplohr 35,5.” 11.45 hod.: Zvonek. „To jsou oni.” Posílám Markétu s d ^tmi na ob^d o n ^co d ^íve, než jsou zvyklé. „Dobré poledne. Tak kdepak máme toho maroda,” zubí se na nás doktor - záchraná ^. Po d ^ kladném vyšet ^ení už je doktor^ v tón mén ^ optimistický: ,, Víle, já jsem s mentálarna nikde ned^lal." 12.00 hod.: Jaruška p ^ichází k sob^ . Po léka^ském zásahu už jc dokonce ochotná se trochu napít. Minutu od minuty se její zdravotní stav lepší. „Kdyby n ^co. zase zavolejte cr cht^j/e nr^, že jsem hr už hrl. " Nejrad ^ ji bych nor sko^ ila do náru ^e, blekotám n ^co o tom, že jsem mu moc vd ^^ ná. Až u sanitky m ^ napadá se zeptat, jak postupovat dál. Po stru ^ných instrukcích nasadí zase ten optimistický výraz, s jakým p ^ijel: ,,Ale musí lo jirška pracoval s tcrkm'r`ma liilnra, já bych to nesred. 13.00 hod.:

83



Jaruš^ ina bledost ted' p ^ešla na m^ - zpožd^ ná reakce. Dnes nemám, zcela výjime ^ né, nejmenší chu ^ k jídlu. 14.00 hod.: Scházejí se hned t ^i návšt^vy najednou. Jolanka, Alenka a sestry Královy jdou s rodi ^ i na procházku. Všichni mají obrovskou radost - my s nimi. Vždyt' celý den nemluví o ni^em jiném. 15.30 hod.: Renatka si roztrhala tepláky i mikinu na cáry. (Asi ji mrzí, že za ní nep^išli rodi ^ e a závidí d ^tem, které s nimi mohou trávit odpoledne.) Po chvíli se však i ona m ^že radovat z návšt^vy rodi ^^ . Odchází s nimi na vycházku. 16.30 hod.: Rodi ^e s d^tmi se vracejí, až do šesti hodin je postupn ^ koupeme, dáváme do po ^ádku jejich v ^ci, p^ipravujeme oble^ení na ráno. Teprve potom mohou jít pro ve ^e^i do jídelny (dnes budeme jíst, jako v ned ^li oby ^ejn^, na svém odd^lení). V jídeln ^ m^ p^ekvapuje proud vody vytékající z my^ky na podlahu. Až do p ^ l sedmé likviduji potopu. 18.30 hod.: Renatka si roztrhala pyžamo a má tendence rozbít st ^ l. 18.50 hod.: Renatka si rozkousala zubní kartá^ ek. Kristýnka zpracovává obsah svého no ^níku (možná se jí dnes koupání obzvláš ^ líbilo...) Sedm hodin je ^as na ukládání do postelí - dnes nás ale ^eká ješt^ spousta práce (úklid koupelny, praní plen apod.). Proto ukládáme d ^ti až po Ve^ erní ^ku. V p ^ l osmé máme práci hotovou. Ani dnes neušet ^ím žádné z d^tí pusy na dobrou noc a k ^ížku na ^elo. Po tom, co napíši hlášení, se vracím zhasnout lampi ^ky do ložnic našeho odd ^ lení. D^ti nespí. ,, M n: vás hrk ráda, d^ti, ale moc dnes nechyb ^lo, abych tuch ted' ležela mezi vámi... „A kdo brv ti dái ,al pusu nu dobrou noc?” sm ^je se za

mými zády Markéta. Asi za^ nu být pov ^r^ ivá na ned ^le!

DOMOV SVATÉ RODINY Nízká, z^ásti prosklená budova s terasami, velkou zahradou, okny pinými kv ^tin nesoucí název Domov svaté rodiny. Ustav sociální pé^e pro mentáln ^ postižené by v n ^m jen málokdo na první pohled hledal. V roce 1991 jej z^ídila katolická charita spolu se sestrou Akvinelou. 3. ^íjna 1991 byla napin ^na kapacita domu. K celoro^ nímu provozu bylo p ^ijato t^icetsedm d ^tí, pro denní pobyt pak p^t d^tí. ^editelkou Domova je sestra Akvinela, která zabezpe ^uje chod celého ústavu. O zdravotní stav d ^tí pe^uje každodenn ^ stani ^ní sestra. Odd^ lení sv. Joselá poskytuje domov skupin ^ deseti chlapc ^ rozli ^ného v ^ku s r^zným rozsahem mentálního postižení.'l'yto výrazné rozdíly však nebrání individuálnímu p ^ístupu k chlapc ^m, ani nep ^sobí žádné konflikty. Další t^i skupiny tvo^í dívky, které jsou rozd ^ leny podle fyzického i mentálního postižení. 84

1)o odd^ lení sv. Anežky jsou za ^azeny d^ti s kombinovanými vadami. Dev ^t d^tí je zde na celoro^ní pobyt, jedna dívka dochází denn ^ z domu. V odd^ lení bl. Zdislavy žije jedenáct d ^tí s hlubším psychickým postižením ve v ^ku od I I do 36 Ict. Pracovníci tohoto odd^ lení zastávají p^edevším zdravotnickou pé ^ i. 't^etí odd^lení nazvané Notre Dame (Naše Paní) poskytlo domov t^inácti dívkám rozdílného v ^ku, p^ibližn^ však stejné mentální retardace, kde je možná práce se širším pedagogickým zam^^ením.

ZA DVE ^ MI Práce na jednotlivých odd ^ leních je pon^kud odlišná, proto bych ráda porovnala úrove ^ ^ inností na odd ^lení Notre Dame s odd ^lením bl. Zdislavy, se kterými mám zkušenost nejv ^tší. Ješt^ než vstoupíme na odd^lcní, jsou již p ^ede dve ^mi patrné rozdíly. Z Notre Dame se ozývá hašte ^ení d^v^at, jedna p^ek^ikuje druhou, stále se snaží tímto zp ^sobem na sebe upozor^ovat p^ítomnou sestru. Všechna umí hezky odpov ^d^t na položenou otázku, dokáží také dlouze vypráv ^t o p^kných zážitcích nap ^. z prázdnin nebo z výletu s rodi ^ i. Sp^ádají také r^zné fantazijní p ^íb^hy, ve kterých se ^asto objevují známé pohádkové postavy, hrdinové televizní obrazovky ^ i populární zp ^váci. I p^es nejr^zn^jší vady ^e^i (patlavost, koktavost, šišlavost) dívky dob ^e a moc rády komunikují jak mezi sebou navzájem, se sestrami, tak i s návšt ^vami. Když jsou však zam ^ stnány prací, dokáží se ztišit a soust^edit se. Jejich oblíbenou ^ inností jsou ru ^ní práce, p^edevším vyšívání. Nejenže jsou schopny protahovat barevné bavinky hrubou osnovou, ale bravurn ^ ovládají také k ^ížkový steh a dv ^ d^ v^ata vyšívají na plátno podle p ^edtišt ^ ných vzor^ . Dokonce ani tkalcovský stav nezahálí a ^as od ^asu se ke slovu dostanou také pletací jehlice. Polovina d^v^at umí ^ íst a psát, velmi ráda dopl ^ ují písmena do písanek používaných v prvních t^ídách základních škol. Malování d ^v^ata opravdu baví. Ani št^tec a vodové ^ i temperové barvy jim ne^iní žádné problémy. P ^t d^v^at kreslí pouze abstraktní tvary, ostatní um ^ jí malovat velice p ^kn^. Vybarvování a omalovánky zvládají bez p^etahování, krom ^ jednoho p^ípadu, všechny na jedni ^ku. Jsou šikovné i v takových ^ innostech, jako je výroba keramiky nebo prout^ných koš ^ ^ i nejr^ zn^jších ošatek. To, že si svých velice krásných výtvor ^ d^v^ ata sama váží a dokáží si je také obhájit, dokazuje následující úryvek z rozhovoru jedné z dívek s návšt^ vou obdivující výstavku keramiky na Notre Dame p ^ed vánoci: „Kdopak rw•úhdl tohohle krásného paslikaY” Autorka: „Tu není trpaslík, to je Punncr Aíariu!”

Pokud d^v^ata nevytvá^í, ráda sáhnou po ^ lov^^e nezlob se nebo Pexesu, také je baví d^tské hry na zdokonalování zru^nosti, navlékání korálk ^ . Velkou legraci zažívají vždy p ^i sportu, at' už se jedná o hry s mí ^em, pravidelné ranní rozcvi ^ ky ^ i cvi ^ení s hudbou pro zlepšení a udržování fyzické kondice. Velice žádoucí a oblíbené jsou ^ asté vycházky, p ^i kterých se vždy dozvídají nové poznatky, a neztrácejí tak kontakt se sv ^ tem zdra'takoví j tr jsme

vých lidí. Sestry jsou b^ hem nich zasypávány otázkami typu: „ Kde si m ^žu koupil mrdla? Kolik sloji obloha, cukr? Kde prodávají zmrzlinu' Z ^eho se d^lci lruroh? " I ludhu d ^ v ^ ata p^ijímají vždy s velkým nadšením. Patrn ^ neexistuje lidová píse ^ , kterou by nedovedla zazpívat. Zp ^ v doprovázejí na r^ zné bicí nástroje, rády tan ^ í. N ^která z nich se již druhým rokem u^ í h ^e na flétnu podle návodu profesora Žilky. K r^ zným p^ íležitostem nacvi ^ ují nejr^ zn ^jší scénka a divadelní p ^edstavení, kterými d ^ lají radost vychovatel ^ m, sob ^ , ale p^edevším rodi ^^ m. Každodenn ^ d^ v ^ata pomáhají p ^i úklidu odd ^lení, stelou postele, umývají nádobí, asistují u prádla i p ^i nákupech. 1 p^esto, že jsou tyto ^ innosti jejich povinnostmi, d ^ lají je snaživ ^ a ráda. Za dve^mi odd ^ lení hl. Zdislavy sc ozývá také bohatá škála ncjr^ zn ^jších zvuk ^ . Slova, která by vytvá^ela smyslupiné v^ty, však m ^ žeme pochytit jenom ojedin ^ le. Na tonrto odd ^ lení mluví pouze ^ty^i z devíti d ^tí. Spontánního verbálního projevu je schopná Jolanka:.,Jájsenr hrla v llírlii. Spala r Ilólii. /'ani slani^rrí jela arNi^kent. Já jsem se koupala r nrur`i. „ Z úst ostatních d ^tí m ^ žeme slušet pouze jednotlivá útržkovitá slova, jako nap ^ . máma, hají, d ^ti, bába..., ale také zvuky, jejichž význam si pouze domýšlíme. Ob^asné návšt^vy rodi ^^ d ^ti vítají spontánními hlasovými projevy (výskot, ^ íhání, povyky). ^ innost b^hem dne je omezená jednotlivými druhy postižení. Motorika ruky v^tšinou není na takové úrovni, aby byly d ^ti schopné vytvo ^it práce, p^i nichž je nezbytná zru ^nost a p^esnost. P ^esto n ^které z d ^tí dokáží postavit komín ze t^í až p^ti kostek a zvládnou též poskládat stavebnice v^ tších rozm^ r^ . P ^i výtvarné výchov ^ d ^ti malují výhradn ^ abstrakt-

ní výkresy. Techniku malováni št ^ tcem a barvami nezvládají, v^tšinou je ^ tvrtka vyd ^ená. Protože je všem d ^ tem blízká hudební výchova, je velmi ^ asto z odd ^ lení slyšet kytara, klavír ^ i flétna. Nejedná se o klasickou hudební výchovu, spolu s vychovatcli zpívá pouze Št^pánka, pop ^ vek „la lo” notuje .blanka a ostatní d ^ti doprovází zp^ v tamhurínkou, ozvu ^nými d ^ívky, ^inelky, trianglem atd. Cvi ^ ení pat ^í mezi nejoblíben^ jší ^ innost d ^ tí tohoto odd ^ lení. Ráno za^ ínají n ^kolika cviky na protažení, b ^ hem dne cvi ^ í za asistence vychovatel ^ pro zlepšení obratnosti a zpevn^ní ochablých sval ^ . !,a t^ lesnou výchovu také považujeme vycházky do nedaleké obory I lv ^ zda.

ZÁV ^ REM I p^esto, že práce s d ^tmi, které jsou odkázány na stálou pé^ i sester, sc m ^ že leckomu zdát monotónní, p ^ ináší nám mnohá obohacení a radost. Stále ^ asuji nás p^ekvapují jejich reakce, nap ^íklad úsm^v a podání pomocné ruky ve chvílích, kdy bychom to nejmén ^ ^ ekaly... Mnoho lidí chápe sv^t, ve kterém žijí mentáln ^ postižení jako n ^co, co zasluhuje soucit, vyvolává rozpaky, lítost, odpor... Mnoho z nich sc p ^ed takovými lidmi a jejich sv ^tem uzavírá. Já jsem pro nám ^t své práce zvolila práv ^ toto neatraktivní téma. Cíleni nebylo nic jiného, než seznámit s prost ^edím t^ch, kte ^í se o sebe nejsou schopni postarat, nejsou schopni ani vyjád ^it svá p^ání, pocity, pot ^eby. Nahlédla jsem clo sv ^ ta mentáln ^ postižených, totéž jsem cht^ la umožnit i vám.

85



Dyslexie - b^ žný problém Janu Pecková

OBSAH CO JE TO PORADNA ^ D TI - ELIŠKA, BARUNKA, HOLKYL 6.B. INTERMEZZO 1. D ^TI - PRÁCE POKRA ^ UJE INTERMEZZO 11. ZÁV ^ R

CO JE TO PORADNA

bvodních pedagogicko-psychologických poiadenjc v Praze n ^kolik. Nikdy jsem nem ^la možnost navštívil jinou, než tu, do které docházím. Proto nemohu srovnávat. O1'1'1' má na našem obvod ^ dlouhou tradici, i já jsem ji coby jedenáctiletá ža ^ ka 5.t^ídy kdysi navštívila, protože jsem marn^ bojovala s matematikou. Poradna je umíst ^na v budov ^ základní školy v p^ízemí. Je to n ^kolik pom ^rn ^ malých místností, o které se d ^lí asi 10 psycholog ^ respektive psycholožek, jedna speciální pedagožka a jedna sociální pracovnice. Ne všichni jsou však p ^ítomni v poradn ^, nebol' každý psycholog dochází jeden den v týdnu na základní školu, kde jsou speciální t^ídy ^ i mikrot ^ídy, a pracuje tam s d^tmi. Každý psycholog má pod svou „patronací” n^kolik základních škol a vyšet ^uje hlavn^ d^ti z t^chto „svých” škol. Tak je každá škola v obvod ^ p^id^ lena ur^ itému psychologovi. OP1'1' se tedy zam^^ uje hlavn ^ na d^ ti ve v ^ku základní školy, ale samoz^ejm^ vyšet ^uje i d^ti mladší. D^ti starší (na(l 15 let) jsou v poradn^ spíš výjimkou. Provádí se kompletní psychologické vyšet ^ení, poradenství psychologické, pedagogické i speciáln ^ pedagogické, nyní se provád ^jí také prutitesty, které pomáhají p ^i dalším rozhodování o studiu na vyšších typech škol. Po kompletním psychologickém vyšet ^ení je dít^ , pokud je podez^ení na specifickou vývojovou poruchu ^ i jinou záležitost spadající do pé^ e speciálního pedagoga, vyšet ^eno ješt^ speciálním pcdagogcm, který podez ^ení bud' potvrdí 86

nebo vyvrátí a doporu^ í další postupy. Pak následuje konzultace s rodi ^ i (rodi ^em) dít^te. Poradna je navázána na spoustu dalších institucí, se kterými spolupracuje. Paní ^editelka mi zprost ^edkovala práci s dyslektickými d^tmi. Seznámila m ^ s kolegyní Irenou, psycholožkou, která se touto problematikou zabývá. P ^ístup poradny je vst ^ícný, jsem ráda, že si m ^žu v praxi vyzkoušet to, o ^em jsem spíše jen ^etla. Mám možnost pracovat samostatn^ a p^itom se kdykoliv obrátit s radou o pomoc bud ' na Irenu, nebo na speciální pedagožku. Dostávám vlastní klientelu d ^tí. Každý ^tvrtek mohu využívat Ireninu kancelá ^ a pracovat s d ^tmi. Nejv ^tší problémy jsou s dobou, kdy budou d ^ti do poradny docházet. Musím najít pro každé dít^ vyu^ovací hodinu, která není pro n ^j zásadní a m ^že na ní stabiln^ chyb^t (V V, I I V, TV, Pracovní vyu^ování...). Domluva s u^itelkami je r^zná. N ^které vycházejí velmi ochotn^ vst ^íc, výborn ^ spolupracují, snaží se pro dít^ vymyslet to nejlepší, fandí mi. Jsou však i takové, které se staví do ur^ ité pózy - co ty mi, hol ^ i^ko, ve svých dvaceti

D ^ TI V ^tšina d^tí, se kterými pracuji, je vyšet ^ena v poradn ^ a má založenou tzv. kartu. Karta obsahuje záznamy o dít ^ti psychologická vyšet ^ení z pr^b^hu života, údaje o situaci v rodin^, zdravotní zprávy (hlavn ^ z oblasti neurologie), do'takoví jšcíu jsme



tazník vypin ^ný rodi ^ i, mohou zde být i údaje o školním prosp^chu a úsp ^šnosti dít^te. Jako první p^ ichází každý ^ tvrtek Baronka. Chodí do t ^etí t ^ ídy. Karta o ní prozraztjc, že: „rozumové schopnosti jsou na dobrém pr^m ^ru, potíže hlavn ^ ve zrakové percepci, ve ^ tení se projevují dyslektické rysy. Osobnost je emocionáln ^ labilní a sociáln ^ ncohratná.” Baronka p ^ichází. „Dohra` den,” špitne. Ahoj Burtniko! " ^ íkám.., Tah jak ses celou dobu celkem dob ^e." Za^ ínáme analýzou a syntézou. Analýza jc rozkládání slov na jednotlivé hlásky, syntéza skládání hlásek do slov. "lim, že si dít^ rozloží slovo na jednotlivé hlásky, uv ^domí si všechna písmena a jejich speciality (há^ ky, ^ árky), což mu pak pomáhá jak p^i ^tení, tak p ^ i písemném projevu (nap ^ . nevynechává n ^ která písmena a píše je s ^árkami a há^ ky). Soubor slov: vlast st ^eda starší sál Sám poledne smr^ ina kosa cibule petržel vlak ^tvrtek dnes nespravedlnost brat^ í ^ek nepospíchejte dráha pravda Baronka chybuje ve slovech „smr ^ ina” a „^ tvrtek”. Rozkládá:.. s-r-nl-^-i-n-a, ^-r-r-t-e-k ". Napovídám jí, žc písmenka ^ekla správn ^ , akorát jc jen trochu p ^eházela. Pokouší sc znovu, neúsp^šn ^ - zadrhne se uprost ^ed slova a zkouší nové a nové kornhlllace: ..s-ln-P-l'-^-l-n-a, .^ n1-]'-^ l ] It a, ^-1'-r^-l-e-r-t-e-1(. znovu ^-r-r-l-e-k, ^-1-r-r-t-r-P-k. " n-P-k, r-r - Zastavuji ji. „Baronko, nemusíš tolik pospíchal, já ! ^ to slovo ^eknu . jPš•l^ jednou a pak to zkusíme znova a nehoj se. " Výsledek se dostavuje. „S-nl-r- ^ i-n a, ^-l-r•...ne, ješt^ jednou... ^-I-r-r-l-e-k. " Syntéza: sál, kosa, vlak atd. Kupodivu tady se nechybuje. P^echázíme na ^ tení. Baronka ^ te trhan ^ , nespojuje slabiku, ne ^te dohromady p ^edložky, nedodržuje délky (prav ^ci místo prav^cí). ^ tení se postupn ^ zhoršuje. Upozor ^ uji na chyby, které d^ lá. Zkoušíme to znovu. Pak se ptám: „ ^lešs ^ laky n^kdy doma?” ^!n si. " .. A ca si ^teš? ., Co nri l^ška rtprm'^lu. " „Tak tiš co, p^ineseš si ji p ^íšt^ s .sebou, ahrclronl ^etly u^en, co l^ zajímá, jo? " „Ta je jo” I lodina kon ^ í, lou ^ ím se s Barunkou, ^íkáni že se uvidíme zase za týden. Tiše za sebou zaklapne dve ^e. Druhou hol ^ i ^ kou je ^ tv ^a^ ka Eliška. Karta: „Nerovnom^ rný vývoj s dyslekticko - dysortografrckými potížemi. Rozumové schopnosti - slabší pr ^ m^ r s lehkou p^evahou v názorovém myšlení. Podle matky je pomalá a nemluvná.” Eliška usedá do k ^esílka a na stolek si vyndává postupn ^ pero a tužku. Už od první hodiny se snažím si s Eliškou hodn ^ povídat, abych jí zbavila její „nemluvnosti ” . „Tak eo je nového doma. Eliška?” Eliška kr^ í rameny a pak zamumlá: „Tirk. normáln ^.” „A co d^lá k ^e^ek?” zkouším znovu. F^e r•a rozkousal hubi^ce ba^kory. ” „To m ^la leda babi^ka radost " já na to. „ ^ íkalo, že je lo stejn ^ její cht•ha, že si h ba^kory m^la

m l ^ a?" No,

Ná,

lepš ^ schovat. Ale já trž led' k ^e^ka uebndu moc poušt^l, a lt‚ u^en nervred. " Za^ ínáme stejn ^ jako u Barunky analýzou a syntézou. l?liška nechybuje až do slova „smr^ ina”, které rozkládá takto: „s-rn-r- -n-o. " Opakuji slovo pomalu ješt ^ jednou po slabikách:.. Snn•-^í-nu. " Eliška rozloží stejn ^ jako prve. Vybízím jí, a^ si slovo vytleská. Eliška .správn ^ vytleská a já se ptám: Tak kolik má lo storn slabik?” T^i, " hlesne Eliška. Pak m ^ napadá spásná myšlenka. „Eliška. a víš co lo slovo znamená?” „Ne,” ozve se po chvíli. ('l'aky m^ to mohlo napadnout hned, myslím si.) Vysv ^tluji tedy význam slova. Znovu rozkládáme - tentokrát správn ^ . D^ láme opa ^ né cvi ^ ení: s-á-1, k-o-s-a, v-l-a-s-t, p-e-t-r-ž-cI, h-r-a-t- ^-í- ^ -c-k, s-t-^-e-d-a, n-e-s-p-r-a-v-e-d-l-n-o-s-t. 'T'ohle jde doh^e. ^teme ^ lánek „Kapr”. Eliška ^ te bez p ^ ílišných chyb, ale ^tení je extrémn ^ pomalé, k ^e^ovit^ si ukazuje prstem. Po chvíli zjiš^uji dvojí ^ tení, což je vlastn^ p^edšeptávání slov p ^ed jejich hlasitým p^e^tením, a nápadná je také špatná výslovnost Copak si dohra ^teš za lurižktl?" ,, Pohcidky, " frkne Eliška. „A ^teš si potichu nebe nahlas?” ,, Musím ^ísl rr(rhlas mám ^ noha bahi^re a la m^ mele nebaví." „A z ^eho ^teš? " „Z_ ^ítanky. " Dál to pokra ^ uje jako s Barunkou. P ^íšt^ si p^inese knížku, kterou sama ^te. Zkoušíme dopl ^ování písmen do v ^t. P^ichází l rena. „Ahoj holku, lak jak vám to jde?” ..Ale dobrfi. " ^íkám. „Ted '. jsme s Eliškou ^ellr a šlo to l p než minule, vid: El ^.škor” Eliška sklon ^ná nad dopl ^ ováním se usm ^ je a ^ekne stydliv^ ,. No, šlo” a odevzdává mi papír. Nedopadlo to nejh ^^. Chybu m ^ la pouze ve slov^ I lynek (napsala „i” ) a ve v ^t^ : Slunce dýchá do poupátek, maminky mají dnes svátek („díchá"). .• p ^e^ti mi ltlhle r^hl. " ukazuji. Shmce dt'chci do pnupálek. A jak jako dýchá?” ptá se E,liška. „To znamená, že jako lo shrni^lco dýchne st^t`m lep/em do poupátek a ony se rozvinou, r''” ^íkám. ,.Ju aha, " ^ekne Eliška. Evidentn ^ nepochopila smysl slova „dýchá” ve v ^t^ . Lou^ ím se s Eliškou. Dalšími „zákaznicemi” jsou dívky z šesté t^ídy. Lenka, Monika a Lucka. Nemám k dispozici jejich karty a tak spoléháni na vlastní úsudek a informace od Irenu. Dívky jsou slabší ve všech p ^edm ^tech, Monika prošla dyslektickou t ^ídou. Doh ^e však spolupracují a snaží se. Ve ^ tení se v jejich v ^ku projevují spíše dyslektické rysy, jejich ^ tení je na sociáln^ únosné úrovni. Velké problémy mají s pravopisem. Co v^ta, to hrubá pravopisná chyha. Dívku se usazují do k ^esílek a pomrkávají po soh ^ , což doprovázejí pohih ^ áváním typickým pro jejich v ^ k. Za^ ínáme syntézou a analýzou. Všem t ^em to jde pom^ rn^ slušn ^. Jen Monika sc ob ^as zadrhne, ale podruhé už ^ekne slovo 87



správn^ . P ^echázíme na ^ tení. „Tuk co jste si p^inesly, holky?” ptám se. „Pohádky o krte^kuvi. " Volají jedna p^es druhou. „A to opravdu všeclun' zt•ut'uu ted ' ^tete clonu Pohádky o k^te^kovi?” No né, " ^íká Lucka. „ Kdt'ž n{y jsme nu to zupunm^l v u tak .'kole. jsme si jí p ^j^iti' ve Nu nevodí, tak si p ^íšt^ p^ineste n^jakou .svojí knížku, ul' ^tete n ^co, eo vás hecví. P^ece tud_I' nebrulcte ^íst z ^ííankt' pro ^tvrtou t^ídu,” ^íkám. „Not, "ozývá se trojhlasn ^ . P ^ i ^ tení se vyskytují u všech stále stejné chyby. Nespojování p ^edložek se slovem, chybí intonace, nebo je neadekvátní, slabikování dlouhých nebo neznámých slov. U Moniky si po delším ^ tení všímám dvojího ^tení. Ptám se, jestli to ví. „No n^kdy, " odpoví. ^ te ješt^ jednou. Je vid ^l, žc se snaží. Moniko,” zastavuji ji. Tv ^teš, jak kdvž.st^ili kulomet. Nepospíchej, t 'žc/yt ' oráme dost éasn, nikdo t ^ nikam tte honí. " „Nu jo, jenže já když étu puntuhr, tak se potom do tuho nu si to p^ulšeptcíyat, " ^íká Monika. ^ zamotám a za „ Nentusí.š ^ist pomalu, ale ne^ti zas tuk zvrhle, není ti puk ruzunt^t a stejn^ c ^láš c•hi'hl'. Musíš se reji/ n^kam mezi. P^echázíme na pravopis. „ flinky, napíšeme si tukot^P nurlt^ diktát. V^bec u nic nejde.” já se bgjinr, " vyšt ^ kne Lenka. „A ^eho, že ti tcrdr ukousneme hlavu' T o není na zniuukv, vždvt ' tt^juk nmsím zjistit jaké d^láte chyb. 1', " já na to. „ Nu jo prosím t^ Lenko, tv si prdlú, t'ždvt ' to je kv^li rumu, abysme se to nau ^itiv, " moralizuje Monika. Píšeme diktát. Zní takhle: Vjezd clu domu. Vujenský t^t'c vik. Práv ^jsme o tob^ mhn'ili.Objednali jsme se dv ^ limuníuh'. Zp^v. B^tkaohjevilcrsklylec ^ tou kameru. Vozy objely p ^ekážku. Staré povésti, um , nám^stí, odm^nu, m^síc, jemné, práv^. Procházíme jednotlivé v ^ty a slova a zd ^ vod ^ ujeme si pravopis. I lolky mají v ruce ^ervené tužky a samy si to opravují,, 7a'ju, h' máš cl?vh, Moniko!'' komentuje Lenka. No a co,” brání se Monika. Rozebíráme chyby.Ljištuji, že vzory typu: pán, hrad, muž, jim nic ne^íkají. Dáváme si to jako závazek do p ^íští stroj hodiny. Další problém - vyjmenovaná slova. „Když ja je raním vtjntemtval, " ^ íká Monika, „ale když se objeví ve v^t^, tak si na to nevzpomenu.” Lenka i Lucka souhlasn ^ p^ikyvují. 1 lodina se nachyluje ke konci a proto zadávám domácí úkol. Napsat v ^ty na vyjmenovaná slova po B. Na každé slovo aspo ^ jednu v ^tu. Sezení skon ^ ilo, holky odcházejí.

INTERMEZZO 1. Barunka - Potíže se zrakovou percepcí se mi potvrzují (složit ze ^ ty ^ rozst^íhaných ^ ástí papíru obdélník dle p^edlohy je pro ni nemalý problém). Je dost bojácná, nenavazuje lehce kontakty, je nutný povzbudivý p ^ístup. Nezdá se mi však sociáln^ neobratná. Eliška - Je pomalejší ve všech ^ innostech, extrémn ^ ve ^tení. S nemluvností (mat ^ ina poznámka v kart ^ ) je to dis-

88

kutabiln^jší. Ukázka práce s Eliškou je pom ^ rn ^ nedávná. Z ní je jasné, že Eliška se „rozmluvila”, spontánn ^ hovo ^í o kamarádkách, co brali ve škole, o knížkách, o pov ^stech ráda je ^te, o k ^e^kovi. Zatím p ^íliš nemluví o matce ^ i otci. Jedinými ^ leny rodiny, o kterých Eliška mluví, je babi ^ ka (mén ^ ^asto) a k ^e^ek. 'foto p^ ivádí k myšlence, že vztah s rodi ^i asi nebude v po ^ádku. Podce^ ují Elišku? Nev^nují se Dívky ze šesté t ^ídy - Je zvláštní, že si nosí s sebou pouze vyložen^ d^tské knížky (O pejskovi a ko ^ i ^ce, Krte^ek, Mach a Šebestuvá), nenosí literaturu adekvátní jejich v ^ ku. Monika - z ukázky je jasné, že se oproti druhým dv ^ ma dívkám snaží vystupovat dosp^ le, až mentorsky.'I'oto vystupování je míseno klasicky pubescentním chováním. („Nuju prosintt^ Lenko, ty si prdlú, vždrt'tu je kv ^l^ roun, ubt' jsme se to tum^ily. ") Monika je v našich diskuzích mým hlavním partnerem, tlumo ^ í i spole ^ná stanoviska d ^ v ^at. Lenka - Její výrok: já se hojint " p^ed psaním diktátu vyznívá spíše jako fráze vy ^^ ená p^ed jakýmkoliv zkoušením ^ i prov^^ováním, než jako skute ^ ný strach. Je ve skupin^ trochu úsp^šn ^jší a v této pozici se n ^kdy pot^ebuje utvrdit. („ Týju, ty muš chyb, Moniku. " ) Lucka - Neprojevuje se p^íliš výrazn ^ . Její projev je však pon ^kud infantilní. Postupem ^asu se jeví spíš jako póza. (Není v ukázce patrno, projevuje se v melodii a kvalit ^ ^e^ i - žvatlání, zvláštní intonace.) Asi po m^ síci pozoruji p ^i analýze a syntéze ur^ itý posun dop^edu, a to u všech d ^ tí. Ze by jim m ^síc sta^ il, aby v tomto odstranily problémy? Nikoliv. Nejnápadn ^ji m ^ o tom p^esv ^d^ í Barunka. Pohled up ^en nep^ítomné do dálky a Barunka mechanicky jmenuje písmenko po písmenku. D ^ti si už slova pamatují nazpam ^^ .

D ^TI - PRÁCE POKRA ^ UJE K analýze a syntéze p ^edkládám nový soubor slov: lán, klid, prach pán, les,slib mísa, kámen ve^ er, chodba ovoce, vápenec jezero doktor kotlina hrdlo srdce pomeran^ prázdniny zármutek, televize nebezpe^ í nejkrásn ^jší procházka ncjtajemn ^jší civilizace neodvažujte se obrovitánský Eliška -Za ^ ínáme analýzou. Eliška se netvá ^í p ^ íliš nadšen^ .La^ átek jde doh^e, drobné problémy za ^ ínají slovem „doktor”. Eliška hláskuje „d-o-k —t-o-t”, to samé slovo „hrdlo” „h-r-d— l-o.” Slovo „nejkrásn ^jší” hláskuje o poznání pomaleji než jiná slova. Slovo „ncjtajemn ^jší” n-e j- t-a-- j-emn--- e-j-š-í V syntéze nejsou žádné problémy. Baronka - Problematické slovo „ovoce”. llláskovala jako „ o- v-o- v-c-e ". „Nebylo to úpiné nejsprávn ^ji, byla jsi blízko, ale neht'lu tu ono”, ^íkám. Barunka se dále pokouší. „O-v-e-y-e, ov..., ov... ovo... uv-o-c-e. " Další problém „doktor” „ D-o-k-l-r-u.

'takoví

ujsme

ehodila píenrenka. " ^ „Te^ jsi p I Ined na to se Barunka opraví a hláskuje správn ^ . Další slovo „hrdlo ” . „IIr...hr...,lir... h-r-a-I...IT-r'-o- h-r-d-I-o. " Nakonec se tedy poda ^ í zahláskovat i „hrdlo”. Slovo „televize” hláskuje správn ^, zvukov ^ je však jasn ^ vid ^ t odd ^ lování slabik. „Te -Je- vi- ze”. Ve slov ^ „nejkrásn ^ jší” stále vynechává hlásku „j”. Pokra ^ ujeme syntézou. Slovo „kotlina” skládá jako .,k-ol-o-t-i-n-a, k-o-1-o-I-i-m-a. "Rozkládánt ješt^ jednou. Rarunka správn ^ ^íká kotlina. Slovo „civilizace” skládá jako „kanalizace” (!) Pak se opraví. Ptám se: V ^em t'idís problém, Brn unko? Ne ^íkám fo moc rychle? Rozum/R' mi?" „Já ruzrnnint, já 10 t mozku vím, ale nenr ^lžu !n rt'slotil. " P ^ejdeme na problém zrakové percepce (vnímání), která Barunce zt^ žuje situaci. Sv ^^uje se, že si doma skládá ^ernobílé zasouva ^ ky (vzniklé z nepravideln ^ rozd^ lených obdélník^ ), ktcré jsem jí dala, ale že už jí to jde rychle, protože si už tvary pamatuje a tak ji to moc nebaví. Ptám se, jestli má doma puzzle. „Hávu, n^kolik d/7/h ^r, rt^ktert' nt ^ bar^j a jim` ne. 7^eba k ^^ m^ rrn)c nehatí, ale já mám kon ^ rádu, ale skládal je - to je nuda. Bm i mé skládat Disnerorkt. " Barunka se rozpovídává: „ Brácha mi lo ale n^kdy bere a rolrrrtuje m ^. VoTT totiž miluje jednu holku a to je ségra neojí rtejlcp.í ka/marádky. Alt jsme s kamarádkou úpiné' stejrn` - obé jsntc se rtarodilr t b ^eznu, obé nemáme rádi houbv. Fuj.... Vt chodíte sem na nbéd?” ptá se Barunka. Vrtím hlavou. „Jéžis t^tse máte. T o je sh a,šv i . P ^edstavte si, knc'ha^lor dátaj schririn^ holkám ze 3.A hntcsn ^ maso!” „Ale to snad ne,” ^íkám, ,. ržclut' tam za den projde lolilt d^tí. že si nent ^Tžotr pomaloval, které holkyjsou ze 3.A, snažím se rozumov ^ argumentovat. „7o ht' jste se divila aješl^ námi nadciraj, že nenosinte legitkr. " Barunka pokra^uje v lí^ení dalších situací. Z prost^edí školní jídelny se p ^esune k lí ^ení spolužák ^ . „My metne ve t^íd^ jednoho shr^ntsho žáka, ale on není sprt, je chrlrej. ostatní kluci zlobí.... ale nm holka vlastn ^ takt n^kde zk)hínte Jé nt' pí.šete propiskou? Vt se náves. Alr nesmíme, jen perem nebo ^ínou, a bé^áci sm ^j Pomalu se snažím obrátit Barun^ inu pozornost na naši problematiku. Tak m•ní jsme si popotídalr a te ^ se zase dáme do práce. 7«k co sis p ^inesla za knížku? " „Heidi, d^r^átlro z hor.” Tak za^ni ^íst.” Je vid ^t, že knížku doma ^etla. ^ tení je plynulé, bez z ^etelných zarážek a p^e^eknutí. Barunka - Po již tém ^^ rituálním po ^áte^ ním dialogu p ^echázíme na analýzu - syntézu. Slovo „ovoce” už ned ^ lá problémy, za to „doktor” nás trápí stále. D-o-k-t-r-o-r... Barunce se stále neda ^ í vynechat tak p ^ebyte^ né Ani slovo „hrdlo” není úpin ^ bez potíží. B. správn ^ ur^ í „h” a „r”, ale nem ^ že se dostat dál. Správn ^ ^ekne až po n ^kolika pokusech. To samé se týká slov „pomeran ^” a „ncjkrásni .jší”. Samostatným problémem je slovo „obrovitánský”, které jsme také rozkládaly. Barunka zkouší nejprve dost opatrn ^ : „obr...ohrnnz.. (né tu je jiné slovo) obl...ohrortánsk .t...ohIánti....ohroril...ohroriGcánshý.... (znovu) ohr'orlánské....ohrotiltinský.

„Bur•rntko, dneska jsem [i p ^inesla h' zusorn'a^kt', o kler•uch jsi minule ^íkala. ^e už li doh ^e jdou. Zkus je složit.” „Tn je pro ni ^ hra^ku, lo už. Trrnim. " zálibn ^ ^íká Barunka, nap^ l vvchlouha ^ n ^ , nap^ l znud ^ n ^ . Pokra^ujeme skládáním obdélníku, kole^ ka a trojúhelníku. Skládání tvar ^ je dobré pro zlepšení zrakové percepce a ta Barunce d ^ lá potíže. Bá ^e to jde doh^e, pracuje soust^ed ^n ^ , baví jí to. Problémy nastávají u posledního a tedy ncjohtížn ^_jšího druhu trojúhelníku. Pouštíme se do ^tení. Bára si sama vybrala ze Slabiká^e „.Iak šlo šídlo do lesa”. Text je pom ^rn ^ lehký, takže se dob^e ^te a nevznikají žádné v ^tší problémy. P^echázíme na úpinou novinku. Dávám Barunce text v holandštin ^ - jakási pohádka. Slova jsou pov ^tšinou jednoduchá. tu , " ho ^ekuje Bára. e ^ „Jéži,š, lo bude hnoznt. no !o jsi nep Nakonec ^te p^ekvapiv ^ slušn ^, pomalu, ale správn ^ . Ke konci hodiny píšeme po tabuli, vymýšlím dopl ^ ova ^ ku, Bára jí vyplriuje, ale moc už se p ^i tom nesoust^edí. ,. A pro^ je ladí' nakreslena` lcrt plá ^elr? " ...r^ znými podobnými dotazy m ^ ^ astuje zbytek hodiny. Propouštím ji ze svých služeb, p ^ichází Eliška. F,liška - V syntéze je op^t problematické slovo „doktor” jako ti Barunky. Nejd ^íve slovo hláskuje jako .,d-o-k-f-r-or” - op^t jasná paralela s Barunkou. Jinak však všechna slova ^ekne správn ^ . (_'tení holandského textu: No to jsem zt^dm vá, , jalo tohle herdu ^ísl, bliž lomu nerozumím,” ^íká Eliška. „To je lukort` jigl. NPntT/sit um^l holandsky a p ^esto m ^ žeš holcmdshr ^ísi, " já na to. Eliška pravideln ^ ^ te slovo „honctje” jako „hondej ”- p^evrací „j” a „e”. 1 další slova r^ zn ^ odhaduje, i když pokaždé jinak - gocdemorgen jako godemgcru, had jako hen, zettc jako zattc.... Velmi výrazn ^ slabikuje, ^tení jí d^ lá velké problémy. Když do^teme, vidím, že jc hodn ^ unavená. Asi jsem ji nechala ^ íst dlouho - ^ etla asi 8 minut - nebo byl pro ní text p^íliš náro^ ný. Bavíme se o jídle. Téma navozuji zcela zám ^ rn ^ . Za prvé chci, aby si Eliška odpo ^ inula od ^ tení, za druhé m ^ zajímá, jestli Eliška doma opravdu va ^í, jak ^ íkala Irena. V pátek budeme ntít rajskou, t sobolu jí dojí/ne a r ned ^li buclerne péct ku^e.” (Zde už je nápadné, že desetileté dít ^ p^esn ^ ví, co se hude o víkendu va ^it.) „ A jak to ku ^e pe^e !e? " ptám sc. ,.No lo se dá do hnubr - asi na 125 stup ^^ - dá se tam rada, cibule, pole se !o nnrsí obracelo ke konci se lrord)a rtprTe u Ona se trž .sama dod^lá.” „A co k lomu s maminkou dáváte za p ^ílaht'?” No bud' brcnbort', hu,^ i nebo rejži.” „Alt' Eliško víš, jaly dlouho se rcr^í t^eba rcjže?” „ 13 minut,” odpovídá Eliška. Pak ješt ^ p^ejdeme na hovory o prakti ^ nosti mrazáku: To nn' rždt'c•kt' t lét ^ nashír'cínte hodn ^ v^cí, pak lo znn'azírne o ted' r zim ^ si na lunt pochutnáme ^ínn. " P^echázíme na ^tení. Eliška ^ te knížku l lany Dosko ^ ilové „Konec Atlantidy” - ^ etla si ji už doma a je vid ^t z^etelný rozdíl. „Elišku. nn' jsme se spolu dohodiv nu podložce, vid? lak ji nos, tždtl ' se !i s ni ^te líp. " „Tak jo, " ^ekne Eliška jako už po n ^ kolikáté. 89



(Podložka je oby ^ejný pruh bílého papíru odd ^ lující ^ádku, kterou dít^ práv ^ ^ te, od ostatních, aby ho ostatní text nepletl.) Lou^íme se, Eliška s legitkou na krku b ^ží bojovat o místo ve front^ na ob^d. Holky ze šesté t ^ ídy - Protože velké holky minule nebyly a ani nyní se nikdo v poradn ^ neobjevuje, jdu do t^ídy zjistit, co je za problém. Vytáhnu si Lenku ze t ^ídy a ptám se pro^ nebyly. „Když nn' . jsnre...když my už, paní psly holužko, trsl nebudeme chodit.” A to nemáte ani spetku úch v, abyste nri to p^i.šly ^íct, tu ycrm nevadl, že nu yús ^ekcírn, že ráno di'íy yslcíyúnr cr pak n0 vyjde úpin^ naplano?''

Zdi tup^ ml^ í Odcházím zp^t a sumíruji si situaci. Náprava holek je stejn ^ spíše dou^ování a ne speciáln^ dyslektická pomoc, takže to nebudeme lámat p ^es koleno. 'totéž mi potvrzuje v poradn^ i Irena. ,,To si radši rurher•enr nurlé d^ ti, klidné lo pust' z hlavy.'' O p ^estávce p ^icházejí holky s prosíkem a hlavn ^ omluvou. Beru to a ned ^láte dusno, Monika jako jediná chce pokra^ovat.. nevím pro ^ , ale beru to. Monika - horliv^ opakuje, že ONA bude ur^ it^ chudit, že neví, pro^ holky už necht^jí, ale ONA že ur^ it^ p^ijde. Je pravda, že u Moniky skute ^ n^ jsou vid^t dyslektické rysy - jako malá navšt^vovala dyslektickou t ^ ídu. Za^ ínáme se ^tením. Dávám jí ^ íst nejd ^íve potichu a pak nahlas. Nejd ^ív ^te h ^^, ale pak se roze^te. Ob^as si ukazuje prstem, v^ty jsou trhané, u obtížn ^jších slov se objevuje dvojí ^tení. Je zvláštní, že kvalita ^tení se rychle m^ní. Ptám se, v ^em je problém. „Snužir se ^íst ryc•ltle, dorny.šliut si sloycr u ono je ta pak špaln ^. " „Nesvaž se ^íst rychle, orosíš akorát rychle koukat.”

^tení známého a neznámého se p^íliš neliší. P^echázíme na gramatiku, kontroluji úkol z minula. Zjiš^uji, že Monika nepochopila smysl opravy diktátu - napsala pouze jednotlivá slova bez kontextu s dalšími, která ur^ ují pravopis. Opakujeme látku z minula - p ^ídavná jména. Jen mlhav^ se rozpomene na vzory mladý a jarní. „Rychlý pták” - tak pro^ je tam „y"'r „ Protože, no, jako ... když ron ^ se ta plete... 1. pád, ^íslu... ne .špatn^, " drmolí Monika. Za^ ínáme od úpiného za^átku. „ Ur^i, A/uniku, co je rychty a eo je pták.” Monika chvíli ml ^ í a pak ^ekne: „Pták - je pi•ídayné .jméno, rychlý - podstatné.”

S hr^zou zjiš ^uji, že v 6.t^íd^ nepozná podstatné jméno od p ^ídavného. Vysv ^ tluji rozdíly mezi ob ^ ma druhy jmen. Následn^ zjiš^uji, že si plete všechno dohromady - osoby, ^asy, pády... 'T'akto se bavíme vlál celou hodinu. Barunka - Abych porušila železné pravidlo, za^ ínáme tentokrát k ^ížovkou. K ^ížovka je spíš dopl ^ova^ka - podle obrázk ^ se dopl ^ ují jednotlivá slova, až se vyluští tajenka. K ^ížovku dávám Bá ^e spíše pro pobavení. „'Lakot'ou poduhnuu jsem d^lala domu,” hlásí Bára a s chutí se pouští do lušt ^ní. luští správn ^ . Vzhledem k problémúm se zrakovou percepcí, zám ^nou typických dvojic písmen, dávám Barborce text na rozlišování „m” a " 11". To už jí tolik nebaví a dává to evidentn ^ najevo: „Ac•h jo, zase !uhle. " 90

Vžc/yt ' jsi sumu iikcrla, že se ti h ,hle cly^ písmenku pletou... a spolu jsme to ješt ^ ned^ laly,” argumentuji. „ No tak já to tedy v )ln nr. "

(Bára dává písmeno „m” do kroužku a „n” p ^eškrtává.) Jen tak mezi prací pronese: „ Vy se net^.šite nu pruzdnirn' ? " (Zajímavá záporná otázka..) T^šínr, jedu dneska na hory." ” Roun, já jedu už y ned^li.

Pak se Bára zase pustí do práce. Za chvilku: Když inné se tu plete, jestli škrtnou!, nebo kole ^ku, já nu tu ntusinr po ^ád myslel.'' No to je sprrv ^, že nu tu nn'sliš, já na to. Kontroluji Bá ^e text. Má tam n ^kolik chyb, hlavn ^ ke konci, p^ isuzuji je spíše zbrklosti. Bára vyžaduje, abych jí na papír napsala velkou jedni ^ ku. Píšu jí jedni ^ ku s mínusem: N^jaké c•ltybky lany p^ ecíjen byly, ale nebylo lo špcNn ^. " „No to je jirkt, " p^itakává Bára.

Vrháme se na analýzu a syntézu. Op ^t d^ lá problémy „doktor” (hláskováno jako „d-o-k-t-r-u-r”) a trochu i „hrdlo”. Všímám si, že když si Barunka odpo ^ ítává vy^^ená písmenka na prstech, v podstat^ nechybuje. Uprost ^ed si B. povzdechne: „Ac/dc/r ouvej život dluuhej. " No snad tu s tírat životem nehude tuk hrozny, " ^íkám. Bára se rozpovídá o jakési k ^ivd^ ze strany rodi ^^ ... Uprost^ed vypráv ^ní se zarazí a ^ekne: „Chci dalši slova.” Dávám jí další slova a vtom si spontánn ^ vzpomene na sne-^ inu, p^ekvapí m^ to. ^ teme - ^tení je zhruba stejné jako minule. Eliška -'také dostává na za ^átku k^ížovku. Vypiní ji s nadšením a správn ^ . Protože Eliška mimo ^ádn^ musí být doma d^ív (za^ ínají prázdniny a ona se musí balit), p ^echázíme rovnou na ^ tení. ^teme z knížky Ku^e Na PiPi -ješt ^ je p^estávka a z chodeb je slyšet velký hluk. Eliška ^te h ^^ než obvykle. (Je to hlukem'?) „ Elišku, ^eta sis to clonrcr? Ud ^lá úšklebek, ze kterého pochopím, že ^tení doma asi moc ^asu nev ^novala. „ lák ty jsi ne^etla' „ - ov ^^uji si. „No nwc ne,” špitne. „Aslrir, že to p^iznáš. "

^te dál, hluk z chodby pomalu utichá a ^tení se zlepšuje. Dávám Elišce speciální morseovku - každé slovo musí vyzna^ it podle po^ tu slabik a jejich délky. Nechávám ji pracovat samostatn ^ . P ^i kontrole zjiš^uji, že se jí moc neda ^í, opravdu není zvyklá na samostatnou práci. Morseovku s ní procházím. Vytleskáme si slovo, abychom rozpoznaly po ^et slabik, potom zjištujeme délku. (Pokud se vyskytnou problémy, délku slabiky ur^ ujeme pomocí ruky pod bradou podle toho jak bradá p^i mluvení klesá, se dá tato délka lépe rozpoznat.) Nakonec píšeme grafický zápis. Po n ^kolikerém d^kladném postupu se úsp^ch dostavuje a Eliška pokra ^ uje samostatn^ v práci.

INTERMEZZO 11. Ob^ma dívkám d^lá problémy slovo „doktor”. Slovo není dlouhé, má však ur^ itá specifika. Dv ^ „o” a pouze tvrdé souhlásky d-k-t-r. To samé se týká slova „hrdlo”. 'Lakoví j ir jsme

Eliška - I v analýze je pro ni p ^ ízna^ né slabikování, které se objevuje i ve ^tení. No p ^e^ tení holandského textu je jasné, že význam slov je pro Elišku velkou pomocnou berli ^ kou. Udivuje ni ^ však zám ^na písmen - to bych ^ ekala spíš u Barunky. Eliška má zábrany k podložce. I když. ^ íká, že jí podložka pomáhá a prý se nestydí s ní ^ íst ani ve t ^íd^ , stejn ^ ji nenosí. Je to pouhá zapomn ^tlivost, lajdáctví, ^ i v lom je n ^co jiného? Baronka - Krom ^ už klasických slov (doktor, hrdlo), chybuje ve slov^ „ovoce”. Je zajímavé, že zrovna toto slovo d ^ lá problémy. Význam slova jc jasný a Barunce známý, pravideln^ sc st ^ídá souhláska se samohláskou..., že hy problémem byla samohláska na za ^átku slova? Za zmínku stojí i zám ^na: civilizace - kanalizace. Které slovo je pro ni významov^ bližší? Souvisí to s úsp ^šností p ^i analýze a syntéze? Postupem ^asu je B. je stále více spontánní, což je patrno zjejího vypráv ^ní. Zmínka v kart ^ o její emocionální labilit^ a sociální neobratnosti se mi zdá lichá..Iejf pozornost se rychle m ^ ní, v_vžadujc stále nové a nové podn ^ ty. P ^i skládání puzzl ^ dává B. p ^ednost Disneyovým obrázk ^ m p^ed obrázkem kon ^ . Kiny p^eci jen není tak doh^e strukturovaný jako kreslené postavi ^ ku Disncye. Barunka si pro ^tení vybrala sama ^ lánek ze slabiká ^e. Vybrala si tento evidentn ^ lehký text proto, aby p ^esv^d ^ ila sama sebe i mnc, ,jak dob^e ^te, nebo si málo v ^^í?

ZÁV ^ R Práce s d ^tmi s dyslexií se neomezuje jen na analýzu a syntézu..le spousta metod jak s nimi pracovat. Metoda analýzy a syntézy je však zajímavá p^i nacházení ur^ itých fenomén ^ . .le pro ni^ zatím otázkou, zda jsou to záležitosti dyslektické nebo všeobecn ^ vývojové. Obtížnost nezávisí tolik na délce slov, jak by se dalo o ^ ekávat. Objevují se tu nejmén ^ dva faktory p ^sobící na úsp^ šnost v analýze a syntéze.

1. hláskové složení slov 2. význam slov D^tem ned ^ lala problémy slova, ve kterých sc pravideln ^ st ^ ídaly souhlásky a samohlásky. Nap^ . slovo „televize”, „káva” apod. Naopak problematická byla slova s nepravidelným souhlásko - samohláskovvm st ^ ídáním. „I Irdlo, doktor, ^ tvrtek....” ledy tam, kde se vyskytuje v ^ tší nakupení souhlásek. U samohlásek se situace nedá tolik prov ^^it, protože slova, která by obsahovala nap ^ . t ^i vedle stojící samohlásky, náš jazyk tém ^^ nemá. 'Foto se dá vyzkoušet pouze na slovech smyšlených, ^ ímž sc v^c posouvá úpiné do jiných rovin, nebo^ význam slova hraje p ^ i úsp^šnosti v analýze a syntéze také velmi d ^ ležitou roli. Pokud dít^ zná význam slova, napomáhá mu to v jeho schopnosti analýzy a syntézy. Klasickým p ^íkladem z ukázek je slovo „smr^ ina” - význam neznámý, ^ i slovo „civilizace” - význam pouze tušený. Samoz^ejm ^ nejohtížn ^ jší hude slovo s neznámým významem a složitým souhlásko - samohláskovým ^ len ^ ním. V ^tší problémy m ^ ly d ^ti p ^i analýze. Syntéza šla o dost lépe. Zde hrála v ^tší úlohu délka slov. P^i hláskování delšího slova se prodlužuje doba, kdy dít ^ musí mít informaci v hlav^ - musí si pamatovat p^edešlé hlásky - a to je n ^kdy dost obtížné. Samostatnou kapitolou jsou spontánní projevy d ^tí. D^ti jsou spontánní a up^ímné, protože to jsou d ^ ti. Zajímavé jsou nap^ . projevy Barunky. Jetí vypráv ^ ní, které je jedním velkým ^et ^ zem volných asociací, otevírá otázku, zda tento typ myšlení n ^ jak nesouvisí s problémem dyslexic. (Disneyovky - brácha miluje holku - ségra mojí kamarádky - jsme stejný - nerady houby - ob^d - kucha ^ky - hnusný maso....chytrej spolužák - není šprt - ostatní zlobí- my n ^kdy taky.) Dalo by se n ^co podobného vysledovat i u ostatních d ^ tí? Je možné, aby tyto projevy d ^tí byly jedním z vodítek ^ i klí ^em k náprav^ jejich poruch?

91



Projev beze slov Magdalenu PopelovcÝ OBSAH ÚSTAV SOCIÁLNÍ PÉ ^ E D ^ TI SE KTERÝMI SE NEJ ^AST ^ JI SETKÁVÁM V KERAMICKÉ DÍLN ^ CO LZE VY ^ ÍST L JEJICH VÝTVOR ^ JAK TO V DÍLN ^ CHODÍ SLOVO ZÁVÉREM

ÚSTAV SOCIALNI PECE ro svou práci jsem si vybrala ^ innost keramického kroužku, který vede paní Ptá ^ková v jednom pražském ústavu sociální pé ^ e.La^ízení je ur^eno pro osoby se st^edním a t ^žším stupn^m mentálního postižení ve v ^ku od ^trnácti do p^ta^ty ^iceti let. Jeho kapacita je 25 osob, z ^ehož 8 chovanc ^ je postiženo Uuwn-syndromem. (Je zajímavé, že toto postižení vzniká p ^evážn^ u d^ tí, jejichž matkám bylo v dob^ porodu víc než 35 let, avšak v tomto za ^ízení se takto postižené d^ti v sedmi p ^ípadech z osmi narodily maminkám mladším t ^iceti let.) U t^ech dalších je mentální postižení zp ^sobeno metabolickou poruchou. Ostatní d ^ti trpí perinatální encefalopatií (poškození mozku plodu v dob ^ kolem porodu). Ustav funguje jako denní za ^ízení, provoz v n^m je od sedmi do osmnácti hodin. Obyvatelé p ^icházejí v doprovodu rodi ^^ a ti je zase odvád^jí dom ^, pouze t^i mají od rodi ^^ písemné prohlášení, že mohou docházet sami. Všichni chovanci jsou zbaveni zp ^ sobilosti k právním úkon ^m. Ústav zam ^ stnává krom ^ paní ^editelky šest pedagogických pracovník ^ a zdravotní sestru. Vychovatelé zde vycházejí p^edevším z toho, že se u d^ tí jedná o rozumový defekt. Proto se nezam ^^ují na výuku trivia, nýbrž p ^evážn^ na ^ innosti esteticko-výchovné. Každé ráno za ^ íná rozcvi ^kou a po snídani se d ^ti spole^n^ se svými vychovateli v ^nují výchovným ^ innostem. ^ ty ^i d^ti pracují dopoledne v rámci provozu ústavu - myjí podlahy, sociální za ^ízení, vynášejí koše, pomáhají s p^ípravou ob ^da.la tuto práci dostávají finan ^ ní odm^nu. Ostatní chovanci jsou rozd ^leni do t ^í skupin podle 92

v^ku a u každé skupiny jsou dva vychovatelé. Za ^ízení je koedukované, chlapci a dívky tedy pracují spole ^n^. Vedoucí pracovníci zde vycházejí z toho, že d ^tem je t^eba n^ jakou ^innost nabídnout a neustále je podn ^covat, nebo ^ mentáln ^ postižení lidé jsou sami o sob ^ spíše pasivní a nevzbudí-li v nich ^ innost opravdový zájem a nadšení, jen t^žko je donutíme, aby se do ní zapojili. Krom^ práce v keramické díln ^, kterou se budu zabývat podrobn^ji, chodí d ^ti dvakrát týdn ^ cvi ^it do t ^locvi ^ny a každé úterý navšt ^ vují plavecký bazén. 't'aké jsou pro n ^ organizovány r ^zné kulturní ^innosti, chodí na koncerty a do divadel, každý rok navštíví Mat ^jskuu pou ^ . V lét^ jezdí na tábory a rekreace. N ^kte^í obyvatelé za ^ízení navšt^ vují ve^erní školu, ve které se u^ í pro n^ praktickým v ^cem, jako je nap^íklad poslání dopisu, vypin ^ní poštovní poukázky, ^ i správn^ vedenému telefonickému rozhovoru.

D ^TI, SE KTERÝMI SE NEJ ^AST ^JI SETKÁVÁM V KERAMICKÉ DÍLN ^ Keramický kroužek, který vede paní Ptá^ková, navšt^vují všechny d^ti v za^ízení. P^i mých st^ede^ních a ^ tvrte^ních návšt^vách tam pracovala vždy skupina asi sedmi d ^ tí. ^ty^i z nich jsem si vybrala, abych stru ^n^ popsala jejich vlastnosti a zaznamenala n ^která d ^ ležitá data v jejich život^.Také se u všech pokusím popsat dva z jejich výrobk ^ . Myslím, že i na takto malém vzorku si m ^žeme ud^ lat p^edstavu o intelektuální úrovni a povahových vlastnostech obyvatel ^ za^ízení. Takoví jšku jsme

13oženka M.

Klára B.

Narodila se 13. kv ^tna 1956. Její diagnóza je perinatální encefalopatie. 1)o za ^ízení p^išla v roce 1971. Okamžit ^ se zapojila do kolektivu a je hodnocena jako veselá, ^ ilá, snad až p^íliš upovídaná. Je schopna logicky odpovídat, ale je velmi neklidná. Nyní, kdy pátrám v Božen ^ iných spisech a snažím se o ní dozv^d ^t co nejvíce podrobností, ke mu ^ doléhá hlas paní Ptá ^ kové (dále už jen P.) „Bnženko. nuíš ncl^lat hlaci^ku, tak už' hrch ji cht^la vil(';/, ko^ko.” Boženku ovšem n^ co rozrušilo, takže neustále povídá a není schopna se koncentrovat na práci. Pot ^šen^ vyk ^ikuje, že „ Karel Gotl. je blázen”. Je pro ni charakteristické, že ^ asto opakuje jednu v^tu stále dokola, t^eba i po n ^ kolik minut. Mezi její oblíbené v ^ty pat^ í ., Tak co, jakse má^ . "'l'uto otázku pokládá, aniž hy ^ ekala na odpov ^d'. ^asto také ^íká „C'lr^icet rak^ nž !i hade. Boženko.” V roce 1969 byla Boženka na základ ^ rozhodnutí pedagogické rady zbavena povinnosti školní docházky, pro nevzd ^latelnost. Dívka má velmi silný citový vztah ke své rodin ^ . Jejím výrazným projeveni je psychomotorický neklid. Má problémy se sebeobsluhou a udržováním po ^ádku. V t^chto oblastech je odkázána na pomoc okolí. Mezi její záliby pat ^ í zp^v a ráda se dívá na televizi. I'.: „ Boženko, hracím I^, trž rmcílej tu placku. To .je ly',(Ia.” Boženka by m ^ la pravideln ^ užívat léky, nebo ^ bez nich je velmi náladová a upadá až do silných afektivních stav ^ . Je ale samoz ^ejmé, že tyto medikamenty zase tlumí její intelektuální výkonnost. Dívka má zvláštní zlozvyk, a to, že se bez n ^ jakých d ^ vodu a p^ í ^ in kouše do ruky. P.:., Boženko, Boženko, podirej, jak je ln lenemlink_v. Mtrsíš si vzít norou hlínu."

Narodila se I . dubna 1973 a intelektuáln ^ p ^esahuje úrove ^ ostatních sv ^^enc ^ . Do za ^ ízení p^išla v zá ^í 1989. I jejím postižením je, stejn ^ jako v p^ ípad ^ Boženkv, perinatální cnceihlopatie. P.: „No, Kláro, lcr je opravdu zvláštní slchirc, ale necháme ji. ” K.: „Že se mi hnredla?” P.: ,. No, povedla." Klára mi p ^inesla svoji slepici ukázat a p ^i tom zv ^dav^ sleduje, co to píšu. .lá: „ Dnbrr;r .Se^ šikovná holka.” K.: „.i vím.” Plaše se usm ^je a odchází. Potom slyším, jak se ve vedlejší místnosti sv ^^uje paní P., žc hude podnikat ve slepicích a bude bohatá. Jak jsem sc už zmínila, Klára je jednou z ne1šikovn ^ jších dívek v za ^ízení. Je milá p^átelská a spole ^enská. Zdá se mi, žeje v ní n ^co nesmírn ^ k ^ehkého a zranitelného. Stejn ^ jako Milan má sklon k halhrrlies a její schopnost sc soust^edit ticho si n ^co pamatovat je velmi slabá. Krom ^ práce v keramické díln ^ ji baví sport a má i minimální znalost trivia..le jednou z t ^ch obyvatel ^ za ^ízení, kte ^ í navšt^ vují ve^erní školu.

Milan L. Narodil se 1. listopadu 1951, postižen U-isomií 21. chromozomu, která zp ^ sobuje onemocn ^ ní, kterému ^íkáme Uownsyndrom. Toto postižení sc krom ^ snížené intelektuální úrovn ^ projevuje i specifickými t ^ lesnými znaky, které jsou d ^ kazem toho, že onemocn ^ ní postihuje celé télo..lsou to zejména: malý t ^ lesný vzr^ st, suchá k ^ že, rovné a ^ídké vlasy, plochý obli ^ ej s malou bradou a nosem, malé uši, šikmo posazené o ^ i (snad proto jc toto postižení ve starších pramenech uvád ^no pod názvem mongolismus), hypotonieké svalstvo, krátké dlan ^ a prsty, pouze jedna transverzální rýha. Milan byl zbaven povinnosti školní docházky v roce 1962. P ^ sobí na m^ jako milý kluk, ale ze spis ^ se o n ^ m dovídám, že jsou u n ^ ho ^ asté agresivní a provokující tendence, je t ^ žko zvládnutelný, ruší káze ^ a práci skupiny a na p ^íkazy reaguje k ^ikem. S p^ibývajícím v ^kem se pon ^kud uklidnil, ale je prý velmi líný, teprve po domluv ^ se zapojí do pracovní výchovy, logopedie a t^ lesn ^ výchovy. V ostatních ^ innostech je pasivní. Práv ^ proto, že má tendenci z rozpustilosti bít ostatní sv^^ence, není oblíbený v kolektivu. 'T'rpí dyslalií (v laické terminologií jc tento pojem známý jako patlavost a jedná se v podstat^ o nesprávnou výslovnost) a chorobou halbulies, což je vlastn ^ koktavost.

1'avel 1). Pavlovi je 42 let a do za ^ ízení dochází už velmi dlouho. Pozorujeme-li ho komplexn ^, vidíme, že jeho projevy ve všech složkách odpovídají projev ^ m asi šesti až osmiletého dít^te. I on je postižen perinatální enccfalopatií..Je velmi citov^ závislý na mín ^ ní ostatních, pot^ebuje být neustále chválen a povzbuzován. V práci s hlínou je dost šikovný a protože má pom ^rn ^ silné ruce, jde mu i docela doh ^e práce na kruhu. I zde ovšem pot ^ebuje neustálou pozornost a pedagogické vedení. .Jakmile se mu ho nedostává, p ^estává pracovat a „tvá^í se uražen ^”. I u Pavla sc projevuje dyslalie a jeho ^e^ je špatn^ srozumitelná. Jeho projevy v kolektivu ostatních jsou velmi nevýrazné, rad ^ ji z ^ stává stranou.

CO LZE VY ^ ÍST Z JEJICH VÝTVOR ^ V následující ^ ásti své práce p ^edkládáni popis dvou výrobk ^ : - Prvním je plochý kachel na st ^nu vc tvaru stromu. Dole je kapsi ^ ka, do které je možné zasunout suché kv ^tiny. - Druhý je také kachel, ale nikoli záv ^ sný..Ide o ježka, který je do vyválené hlíny vyryt podle šablony. Co se tedy velikosti tý^e, je u všech d ^ti výrobek stejný..ležkovy bodliny ovšem d ^ti vyrobily tak, že hlínu protla ^ ily p^es cedník na ^esnek, takže vznikly velmi tenké „nudle”, a ty pak nalepily ježkovi na záda.

93



Pavel U. STROM: Jeho strom mi svým tvarem p ^ipomíná spíš nafukovací balón. Je asi 14 cm vysoký, velmi nepravidelný. Myslím, že misti^ ku na kv ^tiny vypracoval podle prstu (na spodní ^ást stromu položil prst, p ^ekryl ho hlínou, kterou kolem néj pe^ liv^ slepil s podkladem). Strom vyzdobil korálky. Volil p^evážn^ zelené (sv^tle i tmav ^ ), odstíny modré, mezi nimi jsou jako kapky krve roztroušeny ^ ervené a v kapsi ^ce zá^í jeden jasn ^ žlutý korálek. Korálky kladl t ^sn ^ vedle sebe, ^ ímž potom vznikla silná barevná vrstva. Vlastní kachel je velmi tenký a pom ^rn^ dob^e vytvarovaný. JELEK: Pavl ^ v ježek je na velmi masivním podkladu, který je ale velmi pe^ liv^ vypracován. Jeho rozm ^ry jsou asi II x 7 cm. Bodliny glazované tmav ^ hn^d^ p^ ipomínají mo ^ský korál. Je jich velmi mnoho, vzájemn^ se p^ekrývají a jsou všelijak zkroucené. Na ježkovi jsou umíst ^ ny vodorovn^. Ježek má zelený ^ umák a tmavohn ^dé nalepené o ^ko se zornicí uprost^ed. Porovnáme-li oba Pavlovy výrobky, zjistíme jeden zajímavý spole^ ný znak. V p^ípad ^ stromu je korálk ^ na n^m tolik, že vytvá ^ejí silnou barevnou vrstvu. I bodlin naježkových zádech je ale nadm ^ rn ^ mnoho. Je pravda, že ^ ím více má ježek bodlin, tím je krásn ^jší a bohatší, zatímco ^ ím v^tší vrstva roztavených korálk ^ je na stromu, tím se stává fantasti ^ t^ jším a p^estává být stromem. 'I'entu spole ^ný znak je ale zajímavý. Pro ^ chlapec vždy všechno vypl ^ uje co nejvíce a zjevn^ „nemá rád” volná místa? Když se nad touto otázkou zamyslím a vzpomenu si na Pavlovy projevy p^i práci a na jeho touhu být vždy nejlepší a st^edem pozornosti, uv ^domuji si, že je to možná jeho snaha upoutat na sebe pozornost. Snad pro n ^j I IODN ^ znamená DOB ^ E a ^ ÍM VÍCE,'17M LÉPE. Mužná, že si p ^i výrob^ stromu si všiml, že ostatní d ^ti ho zdobí korálky jen tu a tam. Pavel cht ^l být nejlepší a cht ^l ukázat, že není líný, ^ domme Uvsi, že pro chlapce, proto nakladl korálk ^ moc. u kterého je jemná motorika tak málo rozvinutá jako u Pavla, není jednoduché vzít jeden malý korálek mezi prsty a zatla^it ho tam, kde ho chce mít.

Milan L. STROM: Milan ^ v strom je u trochu menší než Pavl ^v, jeho výška je asi II cm. Jeho podklad je velmi silný, nebot' hlínu nedokonale zpracoval a vyválel. Jako jediný ze všech výrobk^ nemá kapsi ^ku na kv ^ tiny. Jeho koruna je ozdobena „nudlemi”, stejnými, jako jsou bodliny ježka. Jsou umíst ^ny ve svislé poloze, je jich málo a jsou položeny vždy tak t ^i vedle sebe, potom je trochu místa a zase t ^i „nudle”. V porovnání s Pavlem volil mnohem sv ^tlejší barvy, které elegantn^ p^echázejí jedna v druhou. l ladn ^ se vyskytuje ^ervená a žlutá, místy pak sv ^tle zelená. Prázdná místa jsou vypin^na sv^ tlou glazurou. JEŽEK: Tento výrobek má Milan stejn ^ velký jako Pavel, nebot' je obkreslen podle stejné šablony.'I '^lo má ježek pomysln ^ uprost^ed rozd ^leno vodorovnou ^arou. Od ní vycházejí nahoru i dol ^ bodliny. Ty jsou sv ^tle hn^dé a r^zn^ dlouhé. Je zde patrná snaha pokládat je p ^esn^ vedle sebe a na ob^ strany ve stejné délce. To se Milanovi ne vždy pu94

da^ilo. Ježek má hn ^dý ^ umák a jako jediný z porovnávaných výrobk ^ má oko bez zornice. Za nejvýrazn ^jší spole^ ný znak obou Milanových výrobk ^ považuji jistou pravidelnost. V p ^ípad ^ stromu je patrná zajímavým umíst^ním „nudlí”, vždy t ^i vedle sebe, potom prázdné místo a op^t t^i nudle. Tato pravidelnost není nikde narušena. 't^ lo ježka si zase uprost ^ed pomysln ^ rozd ^ lil ^arou a bodliny situoval kolmo k této ^á^e na ob ^ strany. Úp^ nliv ^ se p^i tom snažil, aby každá bodlina byla stejn ^ dlouhá jako její prot ^jšek na opa^ né stran ^. Když jsem se zajímala, pro ^ je u Milana pravidelnost tolik nápadná, paní Ptá^ ková m ^ upozornila na jeho diagnózu. Víme, že je postižen Down-syndromem. Dále mi ukázala výrobky ostatních stejn ^ postižených d ^tí. Jistá pravidelnost se objevovala ve všech p ^ípadech. Lze tedy vyslovit obecnou hypotézu, že lidé trpící Down-syndromem mají p ^i výtvarné ^ innosti vždy sklon zachovávat ur^ itý ^ád a pravidelnost. Jasné barvy, které Milan volil, jsou dokonale v souladu sjeho veselou povahou. Elegance, o které se zmi ^ uji a se kterou p^echázejí jedna barva ve druhou, je spíše náhodná. Chlapec p^ece nemohl v ^d^t, jak hudou vypadat roztavené korálky. Symbolicky v ní lze ale spat ^ovat hravost a rozpustilost, která je pro Milana typická. Stejn ^ tak barvy ^ervená a žlutá, které jeho stromu vévodí, mohou znamenat rozt^kanou a nestálou mysl.

I3oženka M. STROM: Strom je asi 12 cm vysoký, málo barevný, p^írodní barva hlíny prosvítá pod bílou glazurou. Mezi korálky, kterými jej zdobila, jasn ^ p^evažují ^ervené, z ostatních barev se pak vyskytuje pouze r ^žová a místy zelená. Kapsi ^ka je p^eválcovaná krajkou, má tedy plastický povrch. Je v ^tší a hlubší než Pavlova. I Božen^ in strom je vyzdoben „nudlemi”. 'l'y jsou na n ^ m umíst ^ ny vodorovn ^ a hust^ji než u Milana. ^asto se p^ekrývají, je zde i patrná snaha o nastavování, když sejí n ^jaká zlomila. Celkové je má kratší než Milan. JEŽEK: Ježek má bílou hlavu a zelené oko i ^ umá^ek. Bodliny nevyrobila jako ostatní tak, že by je vytla ^ ila p^es cedník na ^esnek, nýbrž je vyválela v ruce. Jsou krátké, hn ^dé, o málo sv ^tlejší než u Pavla. Jejich rovnob^žnost je narušena tím, že ob ^as je n^jaká hodlina položena kolmo k ostatním. Jsou soust ^ed ^ny spíše do st^edu t^ la, nedosahují až do kraj ^ . Boženka pat ^í k t^m obyvatel ^m za^ízení, jejichž rozumová složka je pom ^rn^ t^žce postižena. Proto jsou i její práce málo samostatné a pomocná ruka vychovatele je na výrobku vždy doh ^e poznat. Vím, že miluje ^ervenou barvu a ^ervené nebo r^žové korálky dává všude, kde je to jenom možné. Stejn^ jako ostatní d ^ti nerespektuje p^irozené barvy stromu, ale její volba je jednozna^ná. Jistá snad podv^domá snaha o dokonalost je patrná v nastavování „nudlí”, aby dosáhla u všech stejné délky. Jak jsem se už zmínila, „nudle” jsou krátké a silné, což je d ^kazem nedostate ^ n^ rozvinuté jemné motoriky. ll Bužen ^ iných výrobk ^ je vid^t snaha, aby jejich jednotlivé ^ásti „doh ^e držely”. Jsou totiž vždy velmi pevn^ slepené dohromady a všechno se snaží jaksi „zhustit”, ^ ímž výrobek p ^estává být k ^ehký.

Takoví

u jsme



Klára B. LISE: Zatímco ostatní d ^ti vyráb ^ ly strom, Klára se rozhodla, že vyrobí list. Pro všechny Klá ^ iny výtvoru je typické, že jsou velmi tenké. Kapsi ^ka na kv^tiny jc dost velká, prý „crhr se jich do ní hodn ^ re.šlo ". List není v ^ bec zdoben korálku, pouze zelenou a hn ^dou glazurou. I llavní osa listu jc zvýrazn ^ ná „nudlí”. Tak dlouhou „nudli” ovšem lze jen t^ žko vytla ^ it, takže se Klára snažila jednotlivé ^ásti na sebe napojit, což sejí velmi doh ^e poda^ilo. Rovn ^ž žebroví listu tvo^í „nudle”. První ^ty^i shora jsou položeny vodorovn ^ a tém ^^ rovnob^žn ^ . Poslední dv^ jsou sice také rovnob ^ žné, ale mají tendenci padat dol ^, sm ^ rem ke stonku listu. JEŽEK: Klá^in ježek není jako jediný obkreslen podle šablony. Proto je pon ^kud menší (asi 7x5 cm) a má i obrácený sm^r. Op^t je nápadn ^ tenký. Bodliny jsou v ^tšinou krátké, položené v n ^kolika vrstvách a mají naprosto nepravidelný sm ^ r. Nejsou hn ^dé, nýbrž, zeleno-šedé. I llava ježka je p ^eválcovaná krajkou, což jí dodává zajímavý vroubkovaný povrch. Ježek je pom ^ rn ^ malý, ale má neoby ^ejn ^ velké oko. Za nejzajímav ^jší považuji malou ^ervenou skvrnu uprost^ed bodlin. ^ erveným korálkem Klárka z^ejm^ cht^la znázornit jablko. Jak už bylo ^e^ eno, Klára pat ^í k nejšikovn ^jším d ^tem v za^ízení. Navíc ji práce s hlínou baví a ona je schopná si vymýšlet i nové v ^ci. V ^tšinou pracuje samostatn ^ a její práce se podstatn ^ liší od výrobk ^ ostatních. Má velmi doh ^e rozvinutou jemnou motoriku, což m ^ žeme vid ^t nap^ íklad na velmi p ^esném spojování „nudlí” k sob ^ . ^asto nás Klára ovšem p^ekvapí. Nevím, pro^ se rozhodla, že poslední dv ^ ^ ásti, které tvo ^í kostru žebroví listu, položí sm ^ rem dol ^ a tím naruší jeho charakteristickou strukturu. Nabízí se prozaické vysv ^tlení, že ji zrovna n ^ jaký podn ^t vyrušil od práce a ona „ztratila nit”, kterou už potom nenašla. 'T'aké je ale možné, že cht ^ la ud ^ lat n ^co jinak, než jak to ve skute ^nosti je. Vím, že Kláru neznám natolik, abych mohla vyslovit n ^jaký záv ^ r. P ^iklán^ la bych se ale spíše ke druhému ^ešení, nebo^ se s takovýmto postupem u ní nesetkávám poprvé. N ^^ ím podobným je i ^ervený korálek mezi bodlinami ježka. Op ^t pojala výrobek jinak, než ostatní d ^ti.

JAK TO V DÍLN ^ CHODÍ Abychom si mohli ud ^ lat p^edstavu, jak to vlastn ^ v keramické díln^ vypadá, p^edkládám nyní n ^kolik p^esn ^ zaznamenaných rozhovor ^ , které jsem m ^la možnost vyslechnout p^i svých návšt^vách. Za pozornost stojí p ^edevším dialog paní Ptá ^ kové s jejími sv ^^enci a jejich spole ^ ný p^ístup k práci. Paní Ptá ^ ková: (dále jen 1'.) „ 71' si ud^lá. trnuli. P^kné lo promni, jinak r lom hudou bublinlcv. " Pavel: .../e to špinavé.” P.: „No !o je jacnt`, na lo se p ^iprav, že hude^ špirrarej. .štítíte!” A parádu; prcmnoul. Vr se té hlínu snad P. (po krátké pauze): „Milánku, p ^knou placku! Vidíš hv bublinky? Ti' pak roztrhne pec.” 1'. bere do rukou hotovou hlin ^ nou masku a ukazuje ji Pavlovi: „Podívej, takovou hudeš d^lat macku. Ukaž mi. kde móš o^i, nos, osla...?” (Pavel má tyto prvky obli ^eje ukázat

z^ejm ^ proto, ahy si sám uv ^domil jejich existenci a rozpoznal je i na n ^^ em tak abstraktním jako je hlin ^ná maska, kterou d ^ lal n ^který z jeho koleg ^ . Ne^ iní inu to ale žádné problémy.) ápo dn ^ se clo /uher. 1'arlc, nI'i. Je.^t^ zatla^, a1' P.: „ No a^ je to placka. 7iík, Ia mí/^ základ pro hlavu. led zapíchni prst až na dno lam, kde chce^• mít o ^i. (lajímavá je vazba „kde chceš mít o ^ i”. Paní P. nechává d ^ ti tvo ^ it obli ^ ej podle jejich vlastních p ^edstav.) „Zaber! Ta hlína poslouchá. Na rozdíl od vás nokdr. " P. ud^ lí pochvalu I lonzíkovi za to, jak p ^kn ^ válí. P. k Pavlovi: ,. Tak, a led' rern .puchl/i, a to, co jsi nuzna^i/. dej pry^. ('Iim je myšleno, aby Pavel vydlabal obli ^eji ústa, která p^edtím nazna^ il špejlí. )A co ješt^ hudeš d^lat na ejji, Parlí^lru? Co li tam elívbí?” ^ turu obli Pa y cl: „ Ušl. " P.: „A co ješlo /i tam chybí?” Pavel: „ Todle to. " P.: „A co kr je? ^ím dýcháme? " Pavel: " P.: „ Ne. Podívej se cn mám no obli ^eji! '' (ukazuje si na nos.) Druhý chlapec napoví: „ Nos.” P. k Pavlovi:.. Ten nos bude. rt•luhora/. I'cznre ^ dra prsli^kr, zabereš, a nos li sám i.rjec u. " (líni je myšleno, aby I'avlík „obli ^ej” uprost^ed stiskl palcem a ukazovákem a povytáhl tak ^ást hlíny ven, ^ ímž vznikne nos.) Pavel ud^ lá nos a paní 1'. po chvíli: „ Co ješt^ chybí? " Pavel: „ Vlase.” (Co má po ^ád s t^ mi vlasy'?) P.: „ No. tak je ud^lej. Masí^ zabral! M^žeš je udolal špachtlí.” Pavel: ,.Jsem šikornej? " 1'.: ,. Nn, vnažiš se. To se povedlo. Hele a nechybí une...No, cn metne nad o ^ima?” Oho „ ^ Pavel: í.” ychom ho ud^lali?” b P.: „Tak co kdy Po chvíli paní P. k ostatním d ^ tem: „7ak rrž jdrr k rány. " A ješt^ k Pavlíkovi: „.lešt^ li lam ud^lám dirlru, ahy to šlo za co porosit.” P.: „Honzo, budeš d^lal s máma držá ^kr na uhrnuskv? Chceš si d^lal misku, nebo hudeš dolal s ncíma? " Pavel si ale chce vzít novou hlínu a obrací se k paní P.: „ Ud^ lej mi to.” P.: „Tr nemáš ru ^i^lcr? Lem si ji sám.” Milan si vyválel placku a do ní vykrajovátkem vykrajuje n^ jaké jednoduché tvary. Nevím, co to hude, ale k tomu samému sc chystá i Klára. V tom se ozve Pavel: ,. Bude to hezké?” P.: „No, snad jn. Tak Milo, potírej lo vodou.” tura, který p ^ehírá korálky: „Abych už byl pátek. (Myslí, ,• aby až hrl pátek ", což v záp^tí up^es^uje.) Ahrch už byl duma. " P. pomáhá Milanovi skládat z tvar ^ , které si vykrojil, stojánek na ubrousky a hned jde ke Klá ^e a pomáhá jí s tou samou prací. Jura k Alence: „71' se^ rmrje kucha^ka.” A snaží seji poplácat po rameni. „To je nová rrchuvalelka (mluví o mn ^ ), p^išla se jenom pudíval. jak lady doláme s hlínou.” P ^icházejí další t ^i dívky. P.: „Já^ro, kde nrlrš nronl^rkr? Naho^e? Tak ujížd^j nahoru! Jei šikovná holka, hudeš dolal .c hlínou.” 95



Pavel se snaží vyrobit srdce, které by bylo možné pov ^sit na zed'. Velmi se mu da ^í, paní Ptá^ková se v ^nuje ostatním d^tem, a když po delší dub ^ p^istoupí zase k Pavlovi musí ho pochválit: „Pcm/íku, ho srck•e je moc /rezkrý. !ir bude mí! maminku radosl.'' Pavel: „To je babi^ce. Dostává se mi vysv ^ tlení, že Pavel považuje maminku za babi ^ ku. Je mu totiž 42 let a tudíž je jeho maminka už starší paní.

SLOVO ZÁV ^ REM Ve chvílích, kdy d ^ti tiše pracují nebo po sob ^ uklízejí pracovní st ^ l a ná^ iní, povídáme si s paní Ptá ^ kovou. Vím, že má k d^tem i k výtvarné práci velmi blízký vztah. Kdo ji poprvé slyší mluvit s d^tmi, by si možná mohl myslet, že svá slova nemyslí vážn ^ a hází je jenom tak do éteru, protože, jak se ^asto ^íká, „tihle lidé stejn ^ ni ^emu nerozumí”. Je tomu ale p^esn ^ naopak. To, jak hlínu neustále oživuje a zhmut-

96

^ uje, vypovídá o tom, že se snaží ji d ^tem co nejvíce p ^iblížit, usiluje o to, aby k ní našly cestu a vybudovaly si na ni vazbu, kterou hudou neustále prohlubovat. Ví a v ^^í tomu, že toho dosáhnout je možné i u t^žce mentáln ^ postižených lidí. Její veselé a vtipné poznámky, kterými d ^ti „bombarduje” nejsou v žádném p^ípad^ posm^šky. Je to dialog, kterým se spolu mohou bavit jenom nejbližší p ^átelé. Bere d ^ti jako sob^ rovné a ^asto mi ^íká: „Co já vím.Lejtra nám m ^ že v mozku prasknout n ^jaká céva a budeme jako oni.” Napadá m^, že by to n ^kdy, alespo^ na ^as, nemuselo být špatné. 'tuto práci bych ráda zakon ^ ila parafi-ází slov autor ^ knihy Krásu cr bu/es!, Bohuslava Blažka a Ji ^iny Olmrové. "I'ím, že d ^ti vytvá^ejí um^lecká díla, prohlubují si prožívání života, smyslupin ^ napl ^ ují sv ^j ^as. Um^ní jim jednozna^ n^ napomáhá k integraci do sv ^ta obecných hodnot a zvýraz^ uje se i jejich komunikace s okolím. Tvo ^ivou ^ inností promlouvají, komunikují obdarovávají sebe i druhé a u ^í se p^ijímat. 'tvo^í KRÁSTI, nebot' co vyšlo z jejich rukou, vyšlo jen a jen z nich, bez klišé norem, hodnut, jakými jsou ovlivn^ni „normální” lidé.

Takoví jšc u .jsme



Ach j o, to jsou dneska v ^ci Kate^ina Rvscrvá

OBSAH STACIONÁ ^ „DÝ - DÝ” NECH JE BEJT, NECH JE BEJT ZEPTEJ SE M ^ HN ^ DA HLAVN ^ NEZPÍVAT PO TRÁVNÍKU SE NEJEZDÍ

STACIONÁ ^

odi ^e i odborníci si kladou otázky: Co s postiženým dít ^tem? l Jstav nebo roclina? Stacioná ^ je ^ešením pro rodiny, které se nerozhodnou dlouhodob^ se od sebe odlu ^ ovat. D^ti žijlv^vých rodinách a ^ ást dne tráví ve stacioná ^i. .Iejich rodi ^e vídám ráno, jak své d ^ti do stacioná^e vodí ^ i vozí, a odpoledne, když všem zam ^stnanc ^ m kon ^ í pracovní doba, jak spolu se svými d ^tmi odcházejí. Alespo^ takto to bývá ve stacioná ^i, clo kterého jsem se dostala já. Nezáleží na tom, ve které ^ ásti naší republiky se nachází.ien abyste si vše mohli lépe p ^edstavit uvádím, že je stacioná ^ obklopen malou zahrádkou s lavi ^ kami a pr^lezkanli, má hodn^ oken, a místnosti jsou vybaveny hezkým nábytkem, obrázky a hra^kami. D^ ti, které tam pobývají, jsou ve v ^ ku od osmi do jednadvaceti let. Stejn ^ jako prost ^edí, ze kterých d ^ti p ^icházejí, jsou r^ zná, i jejich postižení jsou r^ zná. Není proto jednoduché p^izp^sobit program všem d^ tem - jsou tedy rozd^ ieny do ^ ty ^ skupinek. V malých skupinkách je práce s nimi jednodušší. Spole^ né programy všech d ^tí jsou ^ asté a velmi oblíbené: spole ^ né jídlo, zpívání, spole ^ né cvi ^ení, plavání, terapie s ko ^ mi, výlety, školy v p ^írod ^ . 'l'oto vidí náhodný návšt^vník, který jde kolem, prochází místnostmi a ob ^ as se na n^co zeptá. M ^ žeme alc proniknout ješt^ dál..le pot ^eba vnímat všemi smysly, odložit kabát, boty, ohavy a strach a pokusit se p^ iblížit lidem ve stacioná^i.

Co se stane, kclyž otev ^ete uši? ,.Ilcr-nui, her-má, "voláAli ^ka. Všude kolem je ruch, všichni ob^dvají. .,Co la je za lrlírkrr. lelcr, ^ekni la h'!" ^ íká Madlenka ve chvíli, kdy dojídá její poslední zbytky. Ale na odpov ^^ neFilipe?” ^ eká:.,„Tak co ^íká hilip,_Ie to to jediné, co umí ^íct. ...hr. " Od jiného stolu zní tlumeným sy ^ ivým hlasem: ..Slušrrast, ,slnšnasi!" „Tu žlutou radu, [u lucii si leda dal!” vyk ^ikuje Jaromír už asi po desáté. Od jiného stolu se nese k ^ik, protože Pet^í^ ek už zase nechce jíst. Mirek shodil na zem talí ^... Každý má jiný zp^sob, jak na sebe upozornit, n ^kdo je nápadný jiný mén ^, každý svou radost sd^ luje jinak i strach se projevuje jiným zp ^ sobem. Snažte se lépe otev ^ít o^ i. A vidíte - n ^kdo sc usmívá, n ^kdo mra ^ í, n ^kdo se mra^ í úpin^ po^ád, n ^které pohledy jsou p^ekvapené, polekané, jiné nechápavé. N ^ kdo má sklon ^nou hlavu, pohled up ^ený k zemi, ramena zvednutá, jakoby se cht^ l schovat. Všichni sedí na židlích a k ^eslech v kruhu, Jakub se ob ^as vymrští a v sed ^ vysko^ í a op^t do sedu dopadne. Madlenka sedí klidn ^ s hlavou sklopenou dol ^ a mne si ruce. Jirka hledí n ^kam úpin ^ jinam, do jiného sv ^ ta, ale vychovatel ^ inu ruku, kterou si práv ^ p^isunul, drží pevn ^ . Filip se širokým úsm ^vem na rtech chytá Jaromíra kolem ramen, ten se ale odtahuje a jeho jindy odvážný pohled a samoz^ejmé pohyby sc stávají nejistými. Ji ^inka kdykoliv uslyší 97



známou písni ^ ku, vstane a uprost^ed kruhu se za ^ne rychle a velmi obratn ^ to^ it. P^ i pohledu na její rychle se to ^ící nohy m^ napadá, zda není baletkou, není. Madlenka je mezi všemi velmi nápadná.

99

DÝ - 1)Ý"

Cesta na kon ^ je pro Madlenku asi nelehkou, zat ^žující situací, t^žko m ^žu posoudit pro ^ . Madlenka je na kon ^ zvyklá, jezdí tam každý týden, dokonce se t ^ší. Jede v aut^ piném známých lidí, ale p^esto už p^ed autem za^ne:„Žúc/né ch^, dv nehude, žádn^ cha nehude! T eso, já nechci d^ lat ch^, já nechci zlohit, teto, ani tauvnv, nic nehude." Vychovatelka:,, Aludlo, u dosy, takovou zlobivou holku pan ^idi^ v aut^ nechce, jak hudeš d^krt dt^, pan ^idi^ té vysadí a koní^ky nehudou!" „ Tunynt', tunvny, teto, to se p ^ece ned^lá, Aladlenko!” volá

Madlenka. Sedí na svém míst ^ a sotva se auto rozjede, za^ ne se svým dý, hý, tanyny. Vychovatelka zezadu: „ Modleno, ti^ ho, pan ^idi^ t^ udí, když hudeš d^lat ch^!” Jenže pan ^idi ^ Madlenku nevysadí, Madlenka pokra^ uje, pokra^ ují i výhr ^ žky zezadu: koní^ek t^ nehude chtít vozit, ^ekneme to vychovatelce, vychovatelka to ^ekne mamince, maminka t^ nehude chtít... A zase: „Dv, dé, dt^, teto, dra. ' „ Mugdulenu, tichu, dÝ se p^ece ned^lá, " volá ze zadu Jaromír. Majda: „Filipe, d^lá sc dt^ a tuttwt.y, ned^lá!” „Ticho, "volá ze zaduAli ^ka, která umí celkem jen asi p ^t

slov. „Ach jo, Filipe, ch' se ned^lá,” Majda. Všichni volají „ticho”, Madlenka volá „dý”. „'Teto, ^ekni, pro^ se dv ned^lá, teto, pro ^:'” Vychovatelka: „ Madlenka, nut ^ nevadí, že d^láš dv, je orn^ to jedno.” „ "1 unyny .+e tetky ned^ lá, teto, ani tunvuy ani dt^. Dt^ - rh é. " „Jcí ti Madlenko, venku trkážtr, jak se d ^lá tcrnynv. " „Ac•h jo, tetu, žádné dy ^ení ani hékcíttí ani tanvtty se nedélá. Ned^lá. Ne - d^ - lá. " „A Hn^da, lln^da d^lá dv, Madlenko?” ptá se vychova-

telka. „Ne. Hn^du jezdí nu tvt /efi. " „A jak jezdíte na vt'lety:' ” „Na tuokotád^, " odpoví Madlenka. „A kdo ješt^, Hn^du, !v a ješt^ n^kdo ?” „Ne, " odpoví a po chvíli: „Šult'cts a Médcr, dé, dt^, ch a. " „^ekni orn^ n^co o Hn^duvi! ., „Nevím, teto, nevím, nic nevírat. " „Jak}” je Hn ^tlo, Madlenku:'” „Hn^dej, teto.”

A v tomto rozhovoru o I In ^dovi, výletech a koních pokra^ ujeme až do konce cesty. 'trvá to asi p ^ l hodiny. Je to vy^erpávající. Pro Madlenku asi taky. Všichni se chystají na kon ^, všude vládne zmatek, d ^ti se oblékají nebo jsou oblékány. Už v této chvíli za ^ íná Madlenka se svými otázkami o tom, zda se „dý” d ^lá nebo nc. Ale jakákoliv udpov ^d' je zbyte^ ná, nebul' Madlenka trž za^ íná, nejprve potichu a pomalu a s náznakem potutelného úsm^vu. 98

Zdá se, že Madlenka takhle v ^ dom ^ d^ lá zlomyslnosti, že doh^ e ví, jak to všem vadí a využívá p ^ íležitosti, kdy jí nikdo nem ^ že potrestat. Ano, ale jak si potom vysv ^tlit Madlen ^ inu v ^tu: „ Tetu, já nechci d^ lat clé, já tteehci zlobit, tele, tati tanyny, nic nebude:'” Zvláš^ když ji Madlenka ^íká se smutkem v tvá ^ i a skoro zoufale. Nemyslím si, že si d ^ lá legraci nebo na sebe zám ^rn ^ p^ ipoutává pozornost. Zdá se mi, že tu je problém: Madlenka nechce, ale musí. Nechce zlobit a d ^lat „dý” ale musí. Dob ^e ví, že „se to p^ece ned^lá”, ale nedokáže p^ekonat v sob^ to, co ji nutí k ^e^ ovit^ volat a t ^epat rukama. Nepom ^ žou ani výhr ^žky, napomínání, k ^ik. Jediný, kdo nevyhrožuje, je Filip, protože ml ^ í. Protože on nemluví, tak se na n ^ ho Madlenka obrací, jakoby od n ^j ^ekala pomoc. Ale obrací se práv ^ na n^ j, protože ví, že jí nijak neohrozí - ne ^ekne nic, ^ím by jí narušil její sv ^t. Jediné, co dokázalo Madlenku vytrhnout z dy ^ení, byl rozhovor o I ln^ dovi. Nejsem si ale jistá, zda nešlo jenu p ^evedení dy^ ení do jiné, snesiteln ^jší podoby. Nebo ^ I In^da, to je Madlen ^ ino téma, které se probírá denn ^, po^ád znovu a dokola. Madlenka se zeptá, odpovídá, vyžaduje odpov ^di i otázky. A já se ptám, co nutí Madlenku d ^ lat „ch^ " Y

NECH JE BEJT, NECH JE BEJT „Duse p ^ece ned^lá!,” ^ íká Madlenka, jdeme na procházku, a to je p^kná p^íležitost si popovídat. „D^lá se, teto, dé-dt. ^ekni, "poka^ uje Majda. ,,Kdo d^lá dt^-ch'-dv' ' „Asi Madla ^íku (N-dY, Magdulenu, " odpovídá Jaromír

a sm^je se. A to už Madlenka za ^ íná: „ Majda ^íká dt^ dt^. L_)t'' dt^ dv, " její hlas p^ echází do vyšších výšek, k ^e^ovit^ natahuje krk a celé t^ lu má ztuhlé. Vychovatelka: „ Aktdlu, ueeh toho, co to ntá zncrntenut, nevíš, že dt^ se ned^kí' "

Madlenka p ^estává a zdá se, že ji vychovatel ^ ino ok ^iknutí zastrašilo, ale ona se jen nadechla a pokra ^ uje. Uklidní ji až ruka položená kolem ramena klidný hlas. Je z ^ejmé, že ji utišil spíš tón než slova: „Madlenko, no Madlenku. " Celá skupinka pokra^uje v cest^ po chodníku jist^ ne bez zájmu kolemjdoucích. Madlenka: „Po chodníku, po chodníku a držet se, po chodníku. Jezdí tcrdv autu, p ^ekáží ti tu, Mujdo?” „A ty jsi odtud, teto? "ptá se svým charakteristickým zp ^-

sobem Jaromír. Možná jsou ty jeho stále se opakující otázky jediným zp ^sobem za^ átku komunikace s druhými lidmi. „Atriu, jezdi tudy crutct - bílé, ntoclr ^ , ^ervené, vsechno!”

vyk^ikuje Majda a pokra^uje: „Já hoch cht^la jezdit s Hn ^durr nu „ Madlenko, kde jste byli v ^era?,” ptá se vychovatelka. ,,Na t^t^let^, jcí bych cht ^la s Hn ^dou ncr ytVet, na vý-let . Autu, ^ervené;, modru, všechno, p^ekáží ti Madlo? No, tuk!''

ukon^ uje Madlenka sv ^j monolog, který je možná rozhovorem ^ i bojem více ^ástí Madlenky. Na „vt/et s Hn^dou... " ^íká Madlenka. Vychovatelka: „Ano, Madlenko. A na vt /etvjezdi.š i s tatínkem a s• ntuminkotr? "

'Takoví js i jsme

„.lo, "odpoví Madla, ale možná ji tím jen odkývá a není to

odpov ^^ na otázku. „ Tatínek, maminka, Indce, dt` se ned^lá,” volá Madla. „Scclrrr nebo hralr'a nxí ^, Madlenko? Neho jsi cliuna jen lt° a lalínek .c maminkou? " „ Alaclla i Hn^da, Madla i Hn^da! Teta. Kruhy jsou Iont takt, teto, ale rtech je hejl, Madlenko, nech je hejl!” To ^íká Madlenka proto, že jdeme kolem sokolovny, kam chodívají d^ ti cvi ^ it. Kruhy jsou oblíbené a asi proto má Madlenka zažitou práv^ tuto v^tu. „Nech je hejl, Madlenko. Nech je hejl! Kdo d ^kí dý-dt', lem, ^ekni lo h'. Dt`-dt'. " V p^edešlém úryvku byla Madlenka nejistá, a tak d^ lala dý. Nejistota pramenila z cesty autem. Nyní je situace jiná, Madlenka je na procházce, ale ukazuje se, že je tu zase n ^co, co Madlenku nutí d ^ lat dý. Možná hluk ulice, auta, cizí lidé, nebo celková nálada toho dne. Celá popsaná situace je nervózn ^ jší než v aut^ na kon^ . Madlenka se sice nechá uklidnit a s dý p ^estane, ale klidná není, ská ^ e od tématu k tématu, má strach o I ln ^du a strach y se zmítala z jedné strany na druhou, ale nikde z aut... Jakob nenacházela jistotu. Auta, kruhy, rodi ^ e a proti tomu všemu Madlenka. Tak nech je hejt, Madlenko, nech je bejt - vždy ^ ty máš sv ^ j sv ^t - svoje dý, svého i In ^du, své výlety, své hory, své starosti. 'l'ak nech je bejt! V úvodu je popsáno, jak Madlenka za ^ íná d^ lat dý. Není to náhle z ni ^eho nic, z^ejm^ pot^ebuje n ^co jako výzvu, heslo, podn ^t. A protože dý te ^ pot ^ebuje d^lat, situaci si p^ipravuje. „nt'se p ^ece ned^lá! " Ale nikdo nereaguje. Tak jinak a d ^razn^ : D^lá se. teto, dfi-d^'? ^elrni."'hoje otázka, na kterou se má odpov ^d ^t. A zase nic. T ^etí Madlen ^ in pokus je velmi d ^ razný. Na takovou p^ímou otázku je nutné odpov^d ^t. Nic. Jen .laromír podlehl Madlen^ inu nátlaku. Jen on vyhov ^ l její prosb^ a dovolil jí, aby za ^ ala. už nepom ^ že k ^ ik a výhružky - te ^ už se ví, kdo d ^ lá dý.

ZEPTEJ SE M ^ Madlenka p ^ichází ráno kolem osmé do p ^edsín ^ stacioná^e s nebývalým úsm ^ vem. „Ahoj Madlenko!” „Ahoj.'”, odpovídá Madlenka d ^ razn ^ a v ruce velmi nápadn ^ drží sá^ ek s n ^ jakými obrázky. Vychovatelka: „Co !o je, Madlenko, lo je pro Filipa?” Madlenka: „ Pro Fil^pa, pro Filipa, pro^ pro Filipa? Telo zeptej se m^ pro^!” Vychovatelka: „Pro^. Madlenko?” Madlenka: „.Ici net'^m, já rtic rtev ^m!'' Po ob^ d^ Madlenka sedí ve t^íd^ a sama od sebe staví stavebnici. Madlenka: „Kát' p^ijde maminka. Jelo?” Vychovatelka: „ Maminka p ^ijde po sva^in^. Madlenko. Co lo led' slari.š? Madlcnka:., Maminka p ^ijde po sra^irr^..Iá jí ud^lám Iadr. Co ^ekne, le1o, cu maminka ^ekne?” Vychovatelka: „ Nevím, Madlenko, co si ntt•slí ^. že ^ekne?” Madlenka: „Zeptej se m ^, teto, zeptej se m^ r ”

Vychovatelka: Co ^ekne maminka. Madlenko? " Madlenka: „ Bude seji !o libil. " „.kí jsem myslela, že leda dneska lir lo. ^ ln. to kolo, lo jsem leda ntrslela, že lir to šlo.” Vychovatelka: „AJe jo, jezdil na kale lir nelina sy^ah é, ale není lepší se jen lak houpal?” Madlenka: ,.,S list kolem jsem myslela, že lo hi^jde, nohu nahoru, Madlenko, nahoru, ne dolit, to leda ne.” Vychovatelka: „A kolo máš ^ doma, Madlenko, nebo jen ve škole?” Madlenka: „ I ed už jen ve .škole, je lo lak lehs ^, a po chodniku. Madlenko, po chocfitíku, ne po silnici, !o lir leda ne ^lo, /a ledu ne. 7'o krmte museli lo kolo schoval. to lir nešlo.” Vychovatelka: „Hn ^da jezdí na kole, Madlenko, takt'? " Madlenka: „ T o kolo tady 1).0 nem ^že. já jsem myslela, je to jasni', je !a naprosto jasni'. " Magdalena héhem ^e^ i m ^ ní hlas, takže je jasné, co ^íká ona a co ten „hlas” v ní. Co to znamená: „ Zehlej se vn ^ pro^ ?” To není otázka, kterou bychom b^žn ^ používali. Madlenka nechce nebo nem ^ že mluvit dál a pot ^ebuje výzvu, aby mohla pokra ^ovat. V^tšinou se takto zastaví p ^ed klí^ovou odpov^dí rozhovoru. nevím. já nic Pro^ ale v první ukázce odpov ^d^ la: ner^m”? Asi ta otázka, i když si ji Madlenka vyžádala, p^íliš zasahovala do jejího soukromí. Jindy Madlenka použije výzvu: „ Teto, ^ekni lo Iv!”. V t^chto p^ípadech naopak nechce sama ^íct závažnou v ^c. Jak kdyby se bála té odpov^di, kterou zná a necht ^ la ji sama vyslovit.

HN ^ DA „A co Hn^da, Hn ^da je nemocnej. Ach jo, lo jsou v ^ci dneska. ach jo,” praví Madlenka otráven ^ a velice p^esv^d^ iv ^ . Práv^ v té chvíli ji totiž p^estala bavit stavehniee p ^ id^ lená vychovatelkou. Nikdo na to nic ne^íká a to Madlenee vadí, a tak po ^ád chodí koleni stolu. „ 7'o jsou dneska v^ci, ach jo.” P^ichází ke stolu a objímá vychovatelku koleni krku:., Telo, jcí t^ mám tak rádu.” y!” ^íká vyMajdo, nech toho, r ^š jak jsvne se domluvil chovatelka a pokra ^ uje: „ Na jo, lo je la hrrherla, nadává, objímá se, po ^ád dokola.” ..Iln^da, Hn^da, teta ^ekni, co niti je, ^ekni to 11', teto!” prosí Madlenka a tvá ^í se velmi neši astn ^ . Madlenko, Hn ^da je doma a ^eká rta tebe." Vychovatelka odpovídá takto, protože ví, že ln ^da je nemocnej", to se probírá každý den n ^ kolikrát. Madlenka: .‚ Po^ád nemocnej, leto!" „Ale ne, Madlenko, nic mu není, odpo ^ítá a až p ^^jde,š odpoledne dom ^ , budete si l•ál. " Madlenka: ,,Ne, ne, ne, je nemocnej, nemocnej, nernocrtej, já ním chci jezdil na rélel_t', je nemocnej, nertmcnej. " P^i opakovaném „nemocnej” zvyšuje hlas, t ^epe rukama, k ^i ^ í. Vychovatelka se ji snaží uklidnit: „ Madlenko, všechno je t' po ^cidku. " „Ach jo. to jsou dneska v^ci. ac'h jo. "

99



Madlenka sedí u stolu a vychovatelka pracuje sc všemi s obrázky. Madlenka: „lítlo takhle m^že zíval?” Jaromír: „Asi Ahldlu! ,,To je hrnza tuch' tohle! Vidíš, jak zívám, tetu' " Vychovatelka: „Ale vždi't ' viiher nezivciš, dneska jsem t^ nevid^lo zívnout, tLlucllenko. Kolik myš obrázk ^, Ahijdu? " „Jci nem ^rz"u, já ted' zívám, " odpoví Madlenka, nic ji totiž

nep^ekvapí. Vychovatelka trochu nervuzn ^ : „ tiláš leden ubnlzek, kdo nuí stejn ^ obrázk ^ ! " „Ad^lka, já, všichni!` odpoví Madla, ale v ^ bec to není

HLAVN ^ NELPÍVAT Dopoledne, ve t ^íd^ teplo, venku svítí slunce a je to celkem p^íjemný den. Vychovatelka:,, Luzpívume si n^jakou písni^ku, jakou lllcís rád !1' Jal'unlíl'e? " Ne, ne, zpívat ne. Nebuj, uehuj, nic se ned^je, hudeme zpívat,” volá Magdaléna a chodí kolem kulatého stolu. Ne, ne? zpíval ne. Já se z toho snad zblázním!” Pom ^žeš nut ^ s tou t^žkou skládc'kuu, prosím t^ ?,” ptá

se Jaromír. „Ano ráda,” zní odpov ^d ' vychovatelky. A tak spole ^n^

pravda. Vychovatelka tedy nechává Madlenku na pokoji. Madlenka: „'l'etu, já špatn ^ spinl u zívám ráno i r noci. "1 il

pracují.

jsou sturosvi, dneska, ach ju. " Vychovatelka: „Rekni urn ^, Aludlenku, jaké máš dneska starosti, ^ekni mn^ jedna starost, kterou dneska máš.” „Já nevím, já nevím, já vGhec nic nevím!` ^íká Madlenka a k^e^ovit^ se sm^ je.., Tu je život dneska.'” Vychovatelka: „ Co je ti, ^ekuí nut^ !u. " Madlenka: „.Icí v^ bec nevím, viihec žádnou, to jsou v ^ci dneska. Starosti, starosti, starosti

a jiné skláda^ky. První ^ást - otázku, ^ekla ta Madla, co sedí nad skláda^kou a moc jí to nejde. Tu druhou ^ekla jiná Madla, o které toho po^ád moc nevím. Vychovatelka: „Jaromíre, tady na rum kousku je hlavu

Madlenka chodí kolem stolu a opakuje po ^ád starosti, starosti... A najednou: ‚‚Až po obec/e jde Ie/uwul, je tu jasný, letu, až po uh^d^,” ^íká Madlenka celkem bez souvislosti, zase tím výrazn ^ jiným hlasem. Vychovatelka: „ Naprosto ! " „Naprusvu jasu. po ob ^d^, kuždi'nm je lo jusnt', už po o-h^-d^, Aludlcuku. Kdv, po obídku, nech to tudy hejl.” Za okamžik: „ Aludlenku, kolikrát tu bralo opakovat... po ob^d^, po ob^d^, po oble/ku, po ubidku... "

Chodí kolem stolu a stále to tiše opakuje. „Aclt ju, to jsou v^ci dneska, ach jo. "

Pro Madlenku je I In ^da nemocne_j, jezdí se s ním na výlety, n^kdy se taky I In ^da vyhazuje z balkonu, dá se v n ^m nosit sva^ina nebo ^epice, I In ^da asi všechno ví, tornu jedinému je vše jasné, to jenom my tápeme a nechápeme. 1 ln ^da - to je malá taška p ^es rameno v podob ^ psa. Asi už toho dost zažil a vypadá trochu sešle. Do školy si ho Madlenka nebere, na skute ^ né výlety ano. No a na ty Madlen ^ iny samoz^ejm^. Magdalenka po ^ád tvrdí, že je I In ^da nemucnej. N ^kolikrát denn^ se nechá p ^esv^d^ovat, že nemocný není a nic nebrání uskute^ n^ní dalšího výletu. Nemoci hrání uskute ^^ovat výlety'? Nemoci nás odd ^lují od našich p^átel, hrání nám v práci, ^asto nemoc naruší rodinné vztahy a n ^kdy nemoc pozm^ní vztah ^ lov^ka k sob^ samému. Je možné, žc to Madlenka ví'.' Zívání - Madlenka op ^t p^ipravuje situaci, aby mohla za^ ít o n ^^em mluvit. Podobn ^ jako p^i dy^ení.A zase Jaromír zareaguje první a poskytne tak Madlence odrazový m ^ stek. Ve skute^nosti Madlenka nezívala, jen necht ^la spolupracovat p^i prohlížení obrázk ^ . Když ji vychovatelka vyrušila, za^ala mít krom ^ zívání i starosti.A když zazn ^la další otázka už radši „nic neví, nic, v ^ bec nic.” A za tuto obrannou barieru už nem ^že nikdo - žádné obrázky, žádné p ^íkazy. Pro jistotu se ohražuje dalším rituálem - prohlížením ^asopis^ .

100

Tenhle kousek dej Jaromíre hodné na kroj. „ Co je tu hodn^ na kroj, teto? " Madlenka: „ Tetu, vejde se to tam? Nejde a nem ^že, nechce, Madlenku, nejde!” na^íká Magdalena od jiného stolu

n^jaká hulkv, vidíš kam pul^í ?” 7i' ntáš tak krásnou hlcenu, teto!` sko^ í jí do ^e^ i Jaromír. luky tu poznal, Jarulníre? " ptá se p^ekvapená vychova-

telka. „No tuk... A jak se jmenuje tu holka u ten klik,” vrací se

Jaromír. 't'^eba Jí^i u Zuzanu. „A latinek Juruuš nebo Pavel, tu je manžel V^rky. V^rka C'ernci ci Pavel ^erný... " a dál už Jaromír nepokra^ uje. „ Kc/vž mn^ to tcml všechnu nejde, " hlásí Madlenka. „ A adlenku, podíváme se na tu spolu, " ^íká vychovatelka. „Jde to, jde to, no vidíš, jak to jde. Doh^e. Nezlobím se ne. A jde to, Aludlenku, " tijišt'uje se Magdalena.

Jenže to nejde. „ Až hudu mil ^as, tuk tu složím, už b/ulu mít náladu, tak tu ud^lán!, už hudu mít náladu, všechno složún. Já se sunul umudít, se snad zblázním. Hn ^da je nemucnej. "

Zatímco Jaromír výzvu ke zp^vu uvítá vždy a pobízet ho ani není t^eba, protože má bohatý repertoár, Madlenku taková výzva dovede skoro k zoufalství. Jaromír zpívá rozšafné a když je v dobrém rozmaru, ješt ^ zpívání dopl ^ uje vlastními vtipnými poznámkami. Madlenka p ^i zp^ vu sedí s hlavou co nejvíc sklon^nou a rukama sev^enýma v p^sti. Ob^as za^ne tleskat do rytmu a p ^itom ze sebe vyrážet: „C'u to d^láš, Madlo, no co tu je, t^mi rukama. To se smí - siní se to? No tak!”

N ^kdy je Madlenka vyzvána, aby si stejn ^ jako ostatní vybrala n ^jakou písni ^ku. Když na ni p ^ijde ^ada, skloní hlavu ješt^ níž a nervozn ^ pohybuje rukama. Po delší dob ^, kdy na ni všichni naléhají, aniž by zvedla hlavu, ozve se zprudka: „Jednou hudem dál!'' Ostatním se uleví, zpívají a na Madlen^ in ^ sklon^né tvá^i je znát zvláštní úsm ^v. Myslím, že se Madlenka nedokáže ke zp ^ vu uvolnit. „Až budu mít ^as, tak to složím, až budu mít náladu, tak to ud^lám, až budu mít náladu, tak to všechno složím. Já se snad unudím, já se snad zblázním. I In ^da je nemucnej.” K tomu se dá dodat jen: 'taková je Madlenka.

'l'akoví jju jsme



NO TRÁVNÍKU SE NEJEZDÍ „No, nladlerrko, nohy nahoru, nohu nahoru a že to jde a jedeme, jedeme!.” volá Magdaléna, sedí na kole, ale nohama jde po zemi a vede takovýto hovor. „Dobyt'. dobyt', v^bec nemusíš mít strach, nohy nahoru, ne dole. Madlenkn, nahoru, no t^idí.š, jde lo r” Ostatní hrabou listí nebo se o to alespo ^ snaží. Jaromír hrabe tak, že se zdá, že n ^ komu rozbije hlavu. lem, odkud Ir jsi?" Vždrl'rrž to víš z Pral•, " odpovídá vychovatelka. „Z_ Praht•? A jak lam jezdíš?” ptá se vlál Jaromír. „ Vlakem. Ale led'si slej pozor na h• hráb^ ! ” „A hoje babi^ka se jmenuje Jindiiška? Moje Helena.' Jirku musí po^ád n ^kdo držet, rád utíká. Vychovatelka mu zkouší dát hráb ^ , ale vypadá to, že Jirka spíš spadne, nebo mu Jaromír rozbije hlavu hráb ^mi. C'holeško, choleško,” šeptá Jirka, „ choleško, " a táhne vychovatelku n ^kam pry^ . Za dve ^mi k ^ lny opravdu stojí kotou^ - kole ^ ko, Jirka je moc rád a sotva slyšiteln ^ píská. Madlenka po ^ád jezdí na kole: „Ale Aladlenko, na trávník ne, na trcírník, prosím l ^, ne to nesmíš. " Poda ^ilo se jí nasednout a opravdu jezdí a šlape. Jirka p ^ekvapiv ^ šikovn ^ nakládá na kotou ^ suché listí. Nikdy ho nezapomene uplácat. Jaromír: „A jak tr vlastn ^ mluvíš, tem? .,Jede? Na p^ece ^esky. jako h'. Jaromíre! ” odpovídá vychovatelka, „o m ^žn li pomoc!? Jirka: „Poplácáme! " A bere vychovatelku za ruce, aby taky plácala a nabírala listí. Potom si Jirka sedl do kotou ^e piného listí. Je vid ^ t, že tuhle práci už n ^ kdy d^ lal Ale na otázku neodpovídá. Ne, na trávník ne. to nesmíš, Madlenkur! A pro ^ nesmím na trávu. teto?” druhou polovinu ^ íká úpin ^ jiným hlasem, jak kdyby se uprost ^ed v^ty probudila ze sna. 7am 1).v ses mohla nabourat, po chodníku je to lepši a poj ^ laky hrabal!” ^íká vychovatelka. „Ne. ne, lo ne (chytá se za hlavu), já nem ^žu, já se snad unndirn. ne, ne. A tu ^epici, no vždy^ je dobrá, Madlenko, rždrl'tcr jde, p^kn^ si ji nech.” Brka sáni veze kotou ^ : „Pomalu, " ^íká. Jde dál: „,5 kopce,” ^íká potichou^ku. "1'0 opakuje p ^i každé jízd ^ kotou^ em od hromady na kompost. „Madlenko, po trávníku ne, to ne, po trávníku nesmíš!”

Kdo to dává takové p ^esné instrukce, jak jezdit na kole'? Madlenka. A kdo na kole jede a nenechá se pou ^ ovat? Mad-

lenka. Kdo má na kole strach a hojí se'? Madlenka. Kdo ji uklid ^ uje, že z kola strach mít nemusí? Madlenka. Madlenka je na sebe dost p ^ísná, krom ^ toho, že si dává instrukce, dává si i zákazy - „nu lrámnilr ne. ta »ecrnís. Co to má znamenat? Zdá se, že Madlenku n ^ kdo d ^ razn ^ u ^ il jezdit na kole a ona si to všechno zapamatovala. Madlenka prý tak dlouho chodila s kolem a ^íkala, že nohy pat^í „nahoru” až je jednou nahoru dala a jela. Ned^ láme to podobn ^ jako Madlenka? 'luky se ^asto ujiš^ujeme a uklid ^ ujeme, že jednáme správn ^, n ^ kdy vyžadujeme podporu ^ i pochvalu od druhých. N ^kdy stojí mnoho úsilí dodržet n^ jaký zákaz a jenom jeho neustálým opakováním jsme schopni ho neporušit. 'l'ak i Madlenka. Jen to d ^ lá nápadn ^ ji než my. Madlenka pro svou podporu nepoužívá sv ^j hlas, ale hlas cizí, nep ^irozený a velmi nápadný. Najednou si Madlenka není jistá: „Na trávník se nesmí! Nesmí se tam? Pro^ ?” Madlen ^ ina jistota stálého p ^íkazu je narušena a tvo^ í se velká nejistota, kterou ješt^ umocní výzva vychovatelky k n ^ jaké ^ innosti. A to je trochu moc. Ne, ne, ne. Nem ^ žu. Nejde to. Já jsem n ^kde jinde, ne tady s vámi u tohohle trávníku, na kterém bych mohla spadnout, ne u listí, které p^emis^ujete z jedné hromady na druhou.A bránící se napadená Madlenka ztrácí další jistotu, a tak se musí ujistit, že ta ^epice, i když není nic moc, je dobrá a máji mít na hlav ^ . Madlen ^ iny reakce tak podivné, když si vzpomeneme na pocit ve chvílích, kdy nás n ^kdo napadá a nutí nám své názory, p^esv^d^uje a kritizuje. Není jednodušší se v té chvíli stáhnout a za^ ít ^íkat nc, nc, ne? ...n ^kolik ukázek z Madlen ^ ina b^žného dne. A Madlen^ iny dny sc sob^ velmi podobají, protože v „jejím” sv^t^ existuje n ^kolik hod ^ s dlouhodobou trvanlivostí, t ^ch se Madlenka drží a reaguje vždy podobn ^ . V n ^ kterých p^ípadech jednoduše pokr^ íme rameny: No ano, to jc Madlcnka. Casto se ale její chování tolik vymyká našim p ^edstavám o normálních reakcích, normálním chování, normální ^e^ i, normální jízd^ na kole..., že se snažíme Madlenku znormalizovat. Ale jc nutné se zamyslet: Co je cílem pé^e o Madlenku? A co je cílem pé^e o všechny postižené lidi? To aby vypadali co nejnormáln ^ ji? Aby v autobusech nek ^ i ^eli, na ulicích byli nenápadní a na židlích sed ^li rovn^? Nebo aby byli š^astní a žili piným životem? A jak je to u Madlenky? .le t ^žké poznat, zda je Madlenka š ^astná ve sv^t^ svých výlet^ a I In ^dy, zdají vyhovují její „vlastní” p ^íkazy a komentá ^e, a omezování okolí ji znervoz ^ uje a vadí jí. Nebo zda je stresována sama sebou, uv ^domuje si rozpory vznikající p ^i setkávání dvou sv ^t ^ : jejího a okolí, a pot^ebuje pomoc lidí kolem. Pot^ebuje být vyvád^na ze svých navyklých ^ inností a rituál ^ . P ^i ^ešení tohoto problému hudeme po ^ád na cest ^ .

Poznámka Všechny vystupující dosp ^ lé osoby jsem nazvala shrnujícím ozna ^ením „vychovatelka”. Jména d ^tí jsou pozm^n ^na.

101



já, Ty nebo On Mclgdnlellcr Semínová

OBSAH POMOCNÁ ŠKOLA S AUTISTICKOU T ^ ÍDOU KOMUNIKACE S DFTM1 S AUTISTICKÝMI RYSY Máša a její infinitivy Pavlík a jeho druhá osoba Mat^j a jeho „náladovost” DOPL ^ KY Co je to autismus Klub AUTISTIK Charta pro osoby trpící autismem

POMOCNÁ ŠKOLA S AUTISTICKOU T ^ ÍDOU at speciální t ^ída vznikla p ^i jedné pomocní; skote v Praze v roce 1992. Byla založena z iniciativy mladé dívky, která toho roku dostudovala speciální pedagogiku. Nejprve za ^ ínaly pouze se ^ty ^mi d^tmi, do dnešního dne se jejich po^et zvýšil na deset d ^tí ve v ^ku od 8-12 let. Jako pedagogický dozor jsou zde 2 u ^itelky a 3 vychovatelky. Jak jsem se již zmínila, jedná se pouze ujednu t ^ ídu pro d^ti p^evážn ^ s autistickými rysy. Mají k dispozici jednu velkou místnost, kde probíhá spole ^ ná ^innost (kreslení, zpívání, cvi ^ení...) a civ ^ menší, kde probíhá individuální výuka, která trvá p ^ibližn^ p^l hodiny denn^ (p ^l hodiny z toho d^vodu, protože je tam hodn ^ d^tí, ale p^edevším proto, že by se d^ti více jak p^ l hodiny nedokázaly soust ^edit). Samoz^ejm^ mají také místnost pro spole^né stravování a vlastní kuchy ^ ku. Myslím, že by stálo za to zmínit se ješt ^ o nápini jednoho školního dne. D ^ti se za^ ínají scházet n ^co p^ed osmou hodinou ranní práv ^ v té velké spole^ né místnosti. Zpravidla se nechává ^as na uvoln ^ ní (k dispozici jsou mí ^e, bazén s balonky, žeb^iny...). Poté si ob ^ u^itelky berou individuáln^ d^ti k sob^ do t^ídy a vychovatelky z ^ stávají se zbytkem d^tí ve spole^né místnosti a v ^tšinou provád ^jí r^zné výtvarné ^ innosti nebo n^co va^í ^ i pe^ou. V deset hodin obvykle bývá sva^ ina a po ní se chodí na vycházky. Ob^d bývá n ^co p^ed dvanáctou hodinou a po n ^m chodí v^tšina d ^tí dom ^, ale n^ které zde z ^stávají s jednou z vychovatelek do odpuleclních hodin. 102

Dvakrát do roka vždy jezdí na školu v p ^ írod^ a v druhém pololetí chodí vždy každý pátek plavat. Ukázka dne: Do školy jsem dorazila n^co p^ed t ^i^tvrt^ na osm a už tam byly t ^i d^ti, Jana a Gábina. Odložila jsem si a šla za nimi do t ^ídy. Bylo pušt^né rádio s n ^jakou hudbou. Pavlík pobíhal po t ^íd^ a házel si s velkým žlutým mí ^ em. „Puvliktr, tle do vzchrchu, " povídám. Jemu se už totiž n ^kolikrát poda^ilo rozbít mí^ em lampy. Pavel poslechne a pouze si s mí ^em kutálí, p ^i ^emž si pro sebe opakuje: „ Pavíkn, enunr po venti, enont po i'enti!” Mezi tím dorazili Kája, Adélka, Linda a Martinka. Jakmile Kája uslyšel rádio, p ^ib^hl ke mn^ a pomocí gest se snažil nazna ^ it, že chce se mnou tancovat. Vstala jsem tedy a za^ala s ním tancovat. P ^idala se k nám také Linda. N ^co p^ed 8.15 jsme byli kompletní. Rozhodli jsme se, že si zazpíváme. Vyndaly se pro d^ti nástroje a Jana se zeptala: Tak kterou si zazpíváme jako první? ” Nikdo neodpovídal. „Tak t^eba Pec núm spadla,” navrhla Markéta. A zpívalo se. Pavlík hraje na bubínek a jde mu to krásn ^ do rytmu. N ^kdo jenom tak plácá (asi jim rytmus nic ne ^íká). Jana: „ Mcíšo, nechceš ncint zazpívat Pich vosu do nosu? "

Máša pomalu vstává a tenounkým hláskem a velmi pomalu od ^íkává:,, Pich... vosu...do...nusu " a dál jí to nejde. Zkoušímejí pomoci, ale Máša asi zpívat nechce a k tomu ji donutit nem ^žeme. Po zpívání se nástroje uklidí a V ^ ra s Janou si postupn ^ za^ínají odvád^t d^ti k výuce. My se zatím rozhodnem trochu si zavýtvar ^ it. Lída: .Sice trž tedka nikde nwtýli nejsou, ale mt^.si je p ^eci m ^ržente nakreslit. "

'lakoví

iljsme

A tak se kreslí motýli. Máše to moc jde. Ostatním musíme pomáhat. Martinka z ^ejm ^ dneska nemá náladu. Nechce v ^ bec spolupracovat a chvíli si krátí tím, že pije špinavou vodu od temper a cucá št ^tce. Je kolem desáté dopoledne, což jc ^as pro sva ^ inu. Rozhodli jsme se, že po sva ^ in^ p^jdeme na procházku - d ^ti to mají rádi. Já jsem vedla za ruku Pavlíka a Martinku. Byla jsem upozorn ^na, že Martina má v oblib ^ si z ni ^ eho nic lehat na zem. A taky že na silnici to uskute ^nila (auto v^ as zabrzdilo). Po p^íchodu (11.45) do školy sc Mat^j okamžit ^ za^ al zajímat: „ A co hude k oh ^dtl? " Odpov ^ d ^ ly jsme: „ Knedli^korá polérlur. " „A dr'lrht'jidlo?” „Nerinl, Mat^ji. " Mat ^ j se tímto zp ^ sobem ptá každý den. P^i ob^d ^ se Kája jako obvykle neustále ptal: „Manlá?” .. Mnmá? " Jedna z nás vždy pohotov ^ zareaguje: „ No, kdt' pl'ijde, Kájo z " .,Po o.” - po ob^d ^ . Kája neumí mluvit.

KOMUNIKACE S D ^TMI S AUTISTICKÝMI RYSY V druhé ^ásti bych se cht^ la zabývat komunikací u autistických d ^tí. V mojí t ^íd ^ je, jak jsem již uvedla, deset d ^ tí, z nichž p^t d ^tí mluví (ovšem tím netvrdím, že jsou schopny mluvený projev používat k normální komunikaci!). ^e^ se u autist ^ vyvíjí pozd ^ ji, a pokud se vyvine, p ^etrvává opakování ur^ itých slov a frází, dít^ není schopno užívat ^e^ i k normální komunikaci. N ^ kdy se stává, že dít ^ , které za^alo mluvit, kolem t ^etího roku p^estane. Re ^ bývá málo informativní. Pokud má dít^ ^e^ omezenou, m ^ že mít jedno slovo více vvznamo. Velmi ^asto se u ob ^da ozývá a ^ lov ^k tedy neví, jestli to znamená: - chci pít - pil jsem - n ^kdo pije - na stole je n ^co k pití... Pokusy p^im ^t autistické dít ^ k ^e^ i závisejí od toho, do jaké nlírr se nám ho poda ^í motivovat k jakékoliv sociální interakci. Na rozdíl od normálních d ^tí se autistické d ^ti obracejí na své rodi ^ e jen tehdy, když pot^ebují dosáhnout v^cí, které práv ^ cht ^jí. Ve t ^íd^ , kterou jsem navšt^vovala, jsem si vybrala t^i d^ti, na kterých jsem pozorovala rozdílnosti vc vyjad ^ování - Máša, Pavlík a Mat^ j. Všichni t^i mají vyvinutou ^e^ , ale každý z, nich na jiné úrovni. Nejlépe je na tom Mat ^ j, pak Máša a nejh ^^e Pavlík.

Máša a její infinitivy Máša je hol ^ i ^ ka, které bude jedenáct let. Má jednoho bratra, který je zcela zdráv, bez žádných potíží. Do jednoho roku se Máša zdála pouze trochu lín ^jší a chab^jší než ostatní d ^ti. V patnácti m ^sících ovládala samostatn ^ ch ^ zi a v jednom roce um ^ la n ^ kolik slov. Ve t ^ech letech p^išla Máša o nosní mandle. P ^ibližn^ v této dob^ došlo k zastavení vývoje ^e^ i. Neznamená to, že už nebyla schopná u ^ it se dalším slov ^ m,

ale dokonce p^estala ^ íkat i slova z d ^ív^ jška. Bylo u ní podez ^ení na poruchu sluchu, ale nakonec to bylo vše uzav ^eno jako mentální retardace, ne tedy jako porucha sluchová. P ^i^ emž se u ní vc zna ^ né mí^e projevují autistické rysy. Máša je nyní usm ^ vavá, sv^tlovlasá hol ^ i ^ ka, která kontakt s ostatními navazuje s odstupem a až po delší dob ^ . Sama si vybírá, co hude d ^ lat a co ne. Pokud ji n ^co nebaví, není možné ji do toho p ^inutit. V ^em doh^e spolupracuje, je ^ innost zam ^^ená na jemnou motoriku - kreslení, st ^íhání. Co však odmítá, jsou ^ innosti zam ^^ené na ^e^ . Máša mluví jen, když sejí chce. .lejí zvukový projev ^e^ i však není normální. V ^ty nejsou dlouhé, spíše mluví v heslech a používá infinitivy. Re^ i používá pouze tehdy, chce-li n ^co od ostatních. Mluví velmi pomalu a potichu. Když s n ^ kým mluví, nahne se k jeho uchu a prakticky mu to zašeptá. lntinitivy používá tehdy, chce-li provád ^t ur^ itou ^ innost. Pokud se jí ^ lov ^ k zeptá na to, co d ^ lá, odpovídá za sebe ve drahé osob ^. Když si Máša vybere ur^ itou ^ innost, kterou chce d ^ lat, musí to n ^komu oznámit. Pokud na to ten ^ lov^k nezareaguje, ^ innosti se dobrovoln ^ vzdá. My jí tedy její ^ innost musíme nejprve schválit. N ^ kdy se ovšem stává, že pokud my nijak nezareagujeme, dostane Máša záchvat a k ^ i ^ í clo té doby, dokud jí to neschválíme. Ukázky: Máša ke mn ^ p^išla, naklonila se k mému uchu a velmi potichu pronesla svoji prosbu: „Šmoulové.” Zapnuly jsme tedy gramofon a ozvaly se tóny Šmoulích písni ^ ek. Máša p^ib^hla kc Gábin ^ a ^ekla: „Tancoral s n7í^el)l. " Gábina: „Tanrrrj, Máša.” Skon ^ ila první písni ^ ka a Máša ted' pro zm ^nu p ^ išla celá upocená kc mn ^ a op^ t ^ekla: „TancnrcrL. " .lá: ,,Tancuj, llki.^o. " Tak se to opakovalo až do konce desky. Máša se vždy p^ed další písni ^ kou musela zeptat, zda m ^ že tancovat. každý si m ^ že d ^ lat, co chce. Máša:., Smál se na haš'pár'll a lonpeuríkcr. " Kašpárek a loupežník jsou (Iv ^ loutky visící ve vedlejší místnosti. Já: „ Tclk jdi.” Máša pomalu odchází a za chvíli je jen slyšet „ukrutný smích”. všechny d ^ti n ^co d^ lají. Máša si omalovává. P ^íjdu k ní a zeptám se: Mcišo, co la delá^ ? " Máša: „Onlalorál•áš. " Po chvíli jsem si jen tak vzala do ruky jedny omalovánky, a že si také n ^co obarvím. Našla jsem si tam obrázek s medv^dem a za ^ ala. Máša p ^estala kreslit a velmi úp ^ nliv^ mé pozorovala. Když jsem dobarvila medv ^da hn ^dou pastelkou, cht^ la jsem si vzít zelenou, abych vybarvila ten mí ^ , který drží v ruce. Máša však pohotov ^ sáhla po pastelkách, vyndala zelenou a ^ekla: Ted' mi^, len zelenej. " A tak jsme spole ^ n ^ vybarvily celý obrázek. rozhodly jsme si p^e ^ íst pohádku. Jana se Máši zeptala: A klerorr chce,'?” „O kr'le^kol'i. 103



„A kterou o kt7r ^kuvi.?, " reptala se Jana. Tu o uu..ti^..krr,” odpov ^d^ la tiše Máša. „Ale Afcišu, tu jsvne p ^eci ^er/v v^era." Tu o uu..tí^..krr,” trvala na svém.

Z t^chto ukázek nem ^ žeme tvrdit, že Máša, jakožto dít ^ s autistickými rysy, odmítá komunikaci. Spíše, naopak, nám m^že p^ ipadat, že komunikaci s ostatními chce a vyžaduje. Je to p^edevším ona, kdo první promluví. M ^žeme si však všimnout, že v ^ tšinou se komunikace u Máši vztahuje pouze lého” na „dosp^ ^lov ^ka, prakticky nikdy se neobrací na své spolužáky. Jakoby Máša cítila a vid ^la v dosp^ lých ur^ itou autoritu, která jí jakoukoliv ^ innost musí schválit.

Pavlík a jeho druhá osoba Pavlík je desetiletý chlapec s typickými autistickými rysy. Má mladšího bratra, který je zcela zdráv. Porod byl p ^ed^asný a v raném v ^ ku trp^ l Pavlík ^ astými nemocemi. ^e^, která u n^ho není velmi rozvinutá, nikdy nepoužívá ke komunikaci s ostatními. Pru n ^ho je typické opakování toho, co mu bylo n^kým ^e^ eno. ^ lov^k by ovšem p^edpokládal, že si to zopakuje ve své první osob ^. Není tomu tak, Pavlík opakuje ve druhé osob^, p^esn ^ tak, jak mu to bylo ^e^eno. Jediné, na co dokáže zareagovat, je pozdrav. Když ho tedy n ^kdo pozdraví a maminka mu „P ^ipomene”, že má také ^íci trhuj, zareaguje. Jeho ^e^ je však velmi tichá a nesrozumitelná. Pavlík má velice rád hudbu. On je velmi ^asto velký rošták, ale jakmile se spustí hudba nebo se za ^ ne hrát na kytaru, posadí se a napjat ^ poslouchá. Jeho oblíbeným hudebním nástrojem je bubínek, do kterého by vydržel „bušit” celé hodiny. Ob^ as bývá také velmi náladový. Jakmile se pro n ^co rozhodne, je t ^žké p^esv^d^it ho o tom, že by bylo dobré, kdyby to Ud^lal jinak. lJkázky: sedíme p^i ob^d^. Pavlík v ^ bec nechce jíst. P ^ itom je jídlo, které má rád. Neustále mu musím ^íkat: Pavlíku, verst si lžíci, naber si a dej to do 1)11 , a nezlob!"

A Pavlík jen opakoval svou typickou intonací: „Puvliku, nezlob, nezlob, Puvlfku. "

Pavlík má z^ejmý strach z va ^e^ ky a tak jsem ^ekla: „Jesll^že trs lžíce nept'ijde ukamžilé do pust', dojdu pt'u va^e^ku!”

Kouknul se na m^ a opakoval: ku' Pavlíku papej.” e ^ „ Va^e^ka, va Lžíci si však do pusy nedal. Tak a jar pro ni jdtr t "

Když jsem s ní p ^išla, postavila jsem ji p ^ed n ^j a ^ekla: „Tak Pcrvlíktr u papej.”

Kouknul se na m ^ , pak na va ^e^ ku a str^ il lžíci do pusy. Pavlík pobíhal po t ^íd^ a házel si s velkým žlutým mí^em. Pavlíku, ne do vzduchu!,” povídám. Pavlovi se už n ^kolikrát poda ^ilo rozbít mí ^em lampy. Pavlík poslechne a pouze si s mí^em kutálí, p^i ^emž si pro sebe opakuje: „Puvíku, enunt po vemi, erwnt po vemi. "

na procházce. Za ruku jsem si vedla Pavlíka a Klárku. Šli jsme kolem kaštanu, tak jsem jim ^ekla: „Tohle je su .om, který se jmenuje kaštan.

I04

Nikdo nezareagoval, až po chvíli jsem uslyšela, jak Pavlík ^íká: Stvum kustun, sh'om kast ou ”

Zde je ukázek mín^ , jelikož u Pavlíka se uzav ^enost do svého vnit ^ního sv ^ ta a odmítání komunikace projevuje o mnoho více než u Máši. Pavlík sám nevyhledává komunikaci, prakticky pouze opakuje to, co slyšel. Jako u Máši se objevuje druhá osoba, ve které Pavlík mluví, ale m ^žeme si všimnout, že je tam ur^ itý rozdíl. Máša se ncuslovu .le, pouze se o tom, co d^ lá, vyjad ^uje ve druhé osob^ . Je to tedy tak, že já sejí ve druhé osob ^ zeptám: cu d^lci.š'? - a ona použije správný výraz pro ^ innost, kterou provádí, ale tu druhou osobu mi v odpov ^di vrátí a ^ekne: ontaluvcívciš. Kdežto u Pavlíka je to n ^ co jiného. On jakoby promlouvá sám k sob ^ i s tím, že se oslovuje. Je zajímavé, že pokud mu n ^kdy dáte ur^ itý p^ íkaz, celý ho zopakuje, ale velmi ^asto ho nevykoná. ^ lov^ k má pak pocit, že on si sice ta slova zapamatuje, správn ^ je po nás zopakuje, ale nerozumí jim (nebo to d ^ lá).

Mat^j a jeho „náladovost” Matéj je jedenáctiletý chlapec, u kterého je ^e^ vyvinuta vzhledem k Máše a Pavlíkovi celkem dob ^e. Je schopen i vzájemné komunikace (dokáže navázat rozhovor, který však je velmi jednoduchý). ^ast^ jší je však u n ^ho „mrumlání” pro sebe - zapamatuje si n ^jakou v^ tu a tu poté neustále opakuje. Co je však pro Mat ^je typické,je jeho náladovost. Pokud nemá náladu nebo spíše pokud se rozhodne, že n ^co ud^lá, pak je t^žké se ho pokusit p^ ivést na jinou cestu. 'Rento rys se u d^tí v této t ^íd^ vyskytuje ve v ^tším po^ tu, ale u Mat^je je to asi nej ^ ast^jší. Mat^j miluje hudbu a hrozn^ rád zpívá. Má velice dobrou pam^t, a tak zná nazpam ^t mnoho písni ^ek. Jakmile se pustí ve t ^íd^ hudba, sedne si Mat^j ke zdroji a dokáže pozorn^ poslouchat velmi dlouho. U Mat^le .le markantní jeden z rys ^ autismu - vyhledávání samoty. Pokud se provozuje ur^ itá spole^ná ^ innost, je Mat^ j sám n ^ kde v kout^ a moc se nezapojuje. Jeho specitikem je i každodenní zájem o to, co hude k jídlu. Ukázky: krátce p^ed ob^dem se Mat^j okamžit^ zeptal. ,,A co bude k ob ^du? „ Knedl i^ku vci pol h'ka. " „A cGzrhý_lícllu?” „Neviní, tLlrrl^ji. "

tt ob^da si Mat ^j zamanul, že už tu maso (které májindy velice rád) prost ^ jíst nehude. Nejprve jsem to zkusila já: A-lal^ji, verst si to maso. Vždvl 'je zdráva a ,jestli ho nehudeš jíst, tak hudeš netnocuej jako tvoji ostcrUíi spolužáci.”

'toho dne byly ve škole pouze t ^i d^ti, ostatní byly nemocné. Mat^j: „Nééé, já to nechci!!!” P^išla Lítla: „ Aial^ji, verst si to maso, noho p ^inesu va^e^ku!” Mat^j: „Nééé, nechcííí!” Mat^j si prost^ usmyslel, že to maso nesní. P ^išla V^ ra, vzala vidli ^ ku, napíchla maso, chytla Mat ^je a „cpala” mu to do pusy se slovy: „Jestli to tuuso okamžité ne.sniš, tak lcrdt' hudeš klidné do zít^ka. Já si po^kání!”

'takoví jš4 I jsme

Mat^j již zcela zmatený otev ^el pusu a sousto spolkl. posadily jsme d ^ti kolem velkého stolu ve t ^íd^, p^incsIv voskovky a tempery a za ^aly kreslit. Mat^j sed ^l u gramofonu a poslouchal koledy. I,ída mu ^ekla: „ A9at^ji. pajd' s námi dod^lal ta váno^ní p^ání^lca. " NP, já nechci!”

Nechaly jsme ho tedy dále poslouchat. Po chvíli jsme ho op^t oslovily: R4al^ji, tak nž nám pojd'ponrcíhal!" Nc^, pculcnu'hrnn!"

.. 7'ed' ale neposloucháme. Všichni hezlcv kreslí, lak p(?jcl ' mezi nás." „Ne. nechci!”

Musely jsme ho tedy od gramofonu zvednout a koledy vypnout. Chvíli se vztekal, ale po chvíli se zapojil a šlo mu to moc hezky. Z t^chto ukázek také nem ^žeme mít pocit, že Mat^j odmítá komunikaci. Již z toho, že se každý den opakovan ^ ptá na

to, co hude k ob^du, m^ žeme tvrdit, jakoby šlo o komunikaci pro komunikaci. V p^edešlé ^ásti jsem vás cht ^la blíže seznámit se t^emi d^tmi s autistickými rysy, jejichž zp ^ sob komuhikaccje rozdílný. P ^edevším tt Máši a Pavlíka vidíme, jak se vyhýbají první osob^, která jim náleží. Je to velmi ^astý jev u takto postižených d^tí. Mluví tedy o sob ^ ve druhé osob^ nebo se vyjad ^ují v infinitivech. N ^kte ^í autisté používají i osobu t ^etí. Mat^j sice o sob^ mluví v první osob ^ , ale na druhou stranu se u n ^ j daleko více projevuje „pot ^eba” samoty, být sám mimo kolektiv, být sám ve „vlastním sv ^t^”. Pokud chceme s autistickým dít ^tem navázat kontakt a posléze se pokusit o vzájemnou komunikaci, je d ^ ležité si získat osobní d ^ v^ ru dít^te, jelikož je u n ^ho, jak jsem se již zmínila, nedostatek smyslu pro sociální vztahy. Snažme se tedy proniknout do jejich sv ^ta a pomoci jim vym^nit všechny ty druhé a t^etí osoby a infinitivy za jejich osobu první.

DOPL ^ KY Co je to autismus Autismus poprvé popsal jako projev duševního postižení americký psychiatr prof. LEO KANNER v roce 1943. Slovo autismus pochází od ^eckého slova anlos - sám. 'T'yto d ^ti jsou totiž typické svým stáhnutím se do svého vnit ^ního sv ^ta. Je to celoživotní mentální postižení, zp ^sobené cerebrální dysíunkcí..Iedná se o syndrom, který se objeví do t ^í let v^ku dít^te. 'takto postižení jedinci se liší od ostatních mentáln ^ postižených tím, že vypadají zcela normáln ^ . O p^í^ in ^ autismu sc neustále debatuje. Soudilo se, že tuto poruchu zp^ sobuje více faktor^ , nap^. infekce, metabolické poruchy, perinatální poškození, ale i genetický faktor. V b ^eznu 1993 oznámil INSERM (Národní institut zdraví a léka ^ských výzkum ^ ), že skupin^ francouzských v ^dc^ se poda ^ilo identifikovat genetický kód autismu. 'tento gen se nachází na jedenáctém chromosomu a toto zjišt ^ní je zajímavé tím, že práv^ tento gen se podílí na rozvoji nervového systému, regulaci r^ stu a d^ lení nervových bun ^ k. Ovšem i o tomto objevu se pozd ^ji za^alo pochybovat. Základní projevy autismu se dají rozeznat velmi brzy. Dít ^ s autismem m ^ že mít v kojeneckém období problémy s krmením, nap^. špatn ^ saje. M ^ že být nete^ né, nep^ístupné, m ^ že ustavi ^ n ^ plakat, nezajímá se o osoby, a z neznámých lidí a v^cí mívá panický strach. Projevy autismu: 1) Porucha ^e^ i: Autisté používají zvláštní zp ^sob komunikace. 2) Nedostatek smyslu pro sociální vztahy, zvlášt ^ neexistence sociální empatie: Z toho vyplývá neochota sdílet spole^enský život až do té míry, že se dít^ dokonce vyhýbá i pohled ^ m z o^ í do o^í, nep^ipouští t^lesné dotyky. Selhává u n^ho schopnost komentovat ^ i ukazovat na v^ci a vyskytuje se u n ^ho neochota reagovat jako ^len skupiny na oslovení. 3) Z^ejmá rigidita a inilexihilita myšlenkových pochod^ v ^etn^ jazykového myšlení: Projevuje se to v odporu ke zm ^nám, v ^etn ^ obtíží p^i p^ijímání nových intbrtnací, v obsesi a roztržitosti, v ritualistickém chování, v echolalii,

ve stereotypní ^ innosti, v nemotornosti a nedokonalém napodobování ^ inností jiných osob... Vždy však musíme mít na z ^eteli, že tyto projevy jsou siln^ individuální!

Klub AUTISTIK Klub AU'I'IS'IIK d ^íve existoval p ^i Sdružení pro pomoc mentáln ^ postiženým, ale pozd ^ji byl od tohoto sdružení odd ^ len, protože autismus byl vyd^len z mentálního postižení. Tento klub se snaží zajištovat pé ^ i pro tyto postižené od 2 let do dosp^ losti: diagnostická centra, p ^edškolní výchova, školní výchova, výchova pro dosp ^ lé, chrán ^né dílny... Dvakrát do roka po^ádá v Praze konference o autismu za íi ^asti vynikajících odborník ^ z celého sv ^ta. Usiluje o vytvo^ení vzd^lávacího centra pro autistické d ^ti. Bariéry, které tomu hrání, jsou: nedostatek zkušených odborník ^ ve výchov ^ autistických d ^tí; - ú^ inná výchova autistického dít^te je náro^n^jší na po^et vychovatel ^ a instruktor^, kte ^í se jím zabývají, než u d^tí s jiným psychickým postižením; - nedostate^ná motivace pro kvalifikované pracovníky zabývat se autistickými d ^tmi; - vysoká náro^ nost pracovního nasazení p ^i výchov^ autistického dít^te. Jedním z cíl ^ kluku AUTISTIK je vytvo^it mezi rodi ^ i vzájemnou informa^ ní sít a spole^ n^ usilovat o realizaci základních lidských práv osob s autismem. V tomto úsilí by m ^ ly být ur^ ující tyto zásady: - bezplatné a p^im ^^ené vzd ^lání; - co nejmén^ omezující prost^edí; - za^len ^ní do spole^nosti; rodi ^e jako partne ^i; podpora rodinám s postiženým^ tdít em. 105



Charta pro osoby trpící autismem Lidé trpící autismem mají mít stejná práva a výhody, kterým se t^ší veškeré evropské obyvatelstvo, tato zásada nech ^ je uplat ^ována v p ^ ípadech, kde je to na míst^ a v ncjvlastn^jším zájmu osoby trpící autismem. Níže uvedená práva je nutno rozvíjet, ochra ^ovat a prosazovat prost ^ednictvím odpovídajícího zákonodárství v každém stát ^. 1. Právo osob trpících autismem vést nezávislý a plnohodnotný život s využitím veškerého svého potenciálu. 2. Právo osob trpících autismem na dostupnou, objektivní a p ^esnou klinickou diagnosu a posudek. 3. Právo osob trpících autismem na dostupné a p ^ im^^ené vzd^ lání. 4. Právo osob trpících autismem (jakož i jejich zástupc ^ ) na ú^ast p^i veškerém rozhodování o .lelich budoucnosti, p ^ání jednotlivce musí být do nejvyšší možné míry zajiš ^ována a respektována. 5. Právo osob trpících autismem na dostupné a vhodné bydlení. 6. Právo osob trpících autismem na pom ^cky, pomoc a podp^ rné služby, nutné k vedení pin ^ produktivního, d ^stojného a nezávislého života. 7. Právo osob trpících autismem na p ^íjem nebo mzdu, dosta^ ující k zabezpe^ení adekvátní stravy, ošacení, bydlení a dalších nezbytností života. 8. Právo osob trpících autismem na nejvyšší možnou ú ^ast p^ i vytvá^ení a ^ízeni služeb, poskytovaných k jejich t^lesné a duševní pohod ^ . 9 Právu osob trpících autismem na p ^ im^^ené poradenství a pé ^ i o své fyzické, duševní a duchovní zdraví, v ^ etn ^ p^im^^ené lé^ by a podávání lék ^ , které jsou dávkovány v souladu s jejich nejvlastn^jším zájmem, p^ i dodržování všech ochranných opat^ení.

1 0G

10. Právo osob trpících autismem na smyslupiné pracovní za ^azení a p ^ípravu pro povolání s vylou ^ením diskriminace a stereotypu. P ^íprava pro výkon povolání, jakož i pracovní za ^azení musí brát na z^etel schopnosti a volbu jednotlivce. I I . Právo osob trpících autismem na dostupnou dopravu a svobodu pohybu. 12. Právo osob trpících autismem na ú ^ast v kultu ^e, zábav ^ , rekreaci a sportu, jakož i na dobrodiní z nich plynoucí. 13. Právo osob trpících autismem na rovnocenný p ^ístup a využívání veškerých služeb a za ^ízení ob^anské vybavenosti, poskytovaných k obecnému prosp^chu v míst^ jejich bydlišt ^ . 14. Právo osob trpících autismem na sexuální a jiné vztahy, v ^etn^ manželství, aniž by docházelo k jakýmkoliv formám donucování. 15. Právo osob trpících autismem (jakož i jejich zástupna právní zastupování a pomoc, a na pinou ochranu všech jejich zákonných práv. 16. Osoby trpící autismem musí být osvobozeny od strachu, respektive hrozby p^ed neoprávn ^ným umíst^ním do psychiatrických lé^eben, jakož i jakýchkoliv dalších svobodu omezujících za^ízení. 17. Osoby postižené autismem nesm ^jí být fyzicky týrány nebo zanedbávány. 18. Osoby trpící autismem nesm ^jí být vystaveny farmakologickému týrání, respektive zneužívání. 19. Právo osob trpících autismem (jakož i jejich zástupc ^ ) na p^ístup ke všem inlbrmacím, obsažených v jejich osobních, léka ^ských, psychologických, psychiatrických a pedagogických záznamech.

'l'akoví

u jsme

Zvláštní žák ve zvláštní škole Andrea Stránská

OBSAH ÚVOD ZA ^ ÁTEK 1' ^ÍB ^ HU - SLOVENSKO I' ^ EST ^ HOVÁNÍ 1)0 ^ ECH T ^ETÍ RO ^ NÍK Individuální pé^ e a práce p ^ed vánocemi Pováno^ ní sliby - chyby

CO BUDE ZÍTRA? ZÁV ^ R

ÚVOD vláštní škola je vlastn^ škola jako každá jiná. Jsou v ní t ^ídy s velkými okny, tabule s k ^ídami a také lavice. V nich sedí žáci, kterým se ^íká zvláštní. Jsou to úpin ^ ohy^ejné d ^ti, ale mají n ^jakou potíž p^i u ^ení. Jednomu d ^ lají problém písmenka, druhému ^ íslice. Všichni ale pot ^ebují zvýšenou pé^i u^itele. Proto jich je ve t^íd^ mén^ a mají upravené u^ební osnovy, tedy to, co se mají nau ^ it. Škola spolupracuje s r ^znými institucemi, které pomáhají v dalším rozvoji d ^tí. V první ^ad^ jsou to pedagogicko - psychologické poradny, kde d^ti absolvují testy, které pomohou ur ^ it možnosti dosažitelného vzd^ lání a odborníci se pak spolu s dít^tem snaží odhalené vady napravovat. Dále, pokud má dít ^ logopedickou vadu, tedy vadu mluvení, navšt^vuje odborn ^ vedené hodiny logopedie. Když u dít^te dochází k závažným poruchám v chování, které bývají ^ asto podpo^eny sociálními podmínkami v rodin^ , spolupracuje škola se sociálním kurátorem a sociálními pracovníky. Všechna tato pé ^e oby^ejn^ vychází plan^, pokud se rodi ^e o své d ^ti nezajímají a soustavn ^ s nimi doma nepracují. Protože chci zejména posledn ^ zmín ^ným d ^tem pomáhat, chodím jednou týdn ^ dopoledne do jedné ze zvláštních škol, abych individuáln ^ opakovala látku s d^tmi, které to pot ^ebují. 'l'ak jsem se dostala ke svému zvláštnímu žákovi, který je zvláštní i na této zvláštní škole. Jeho dosavadní jedenáctiletý život krom toho, že je zvláštní, je hlavn ^ smutný.

Z

ZA ^ÁTEK N ^ ÍB ^ HU SLOVENSKO Roman se narodil na Slovensku ve smíšeném manželství. .Icho matka je Rómka a v té dob^ pracovala v ^ SAD jako uklíze^ ka. Otec pracoval u téhož podniku. Brzy po narození syna se však rodi ^e vydávají clo ^ech, kde se také rozvádí. Roman z^stává na Slovensku u babi ^ky, která se o n ^ho stará. Chlapec se pohybuje v prost ^edí, kde se mluví zejména rómsky. V šesti letech Roman nastoupí školní docházku. Má ovšem nesmírné potíže, které jsou v nejv ^tší mí ^e p^ipisovány neznalosti slovenského jazyka. Roman však opakuje první t^ídu se stejným prosp^chem jako p ^ed rokem. P^i návšt^v^ pedagogicko - psychologické poradny se zjiš ^ uje, že Roman ^ v intelekt je snížen do pásma lehkého mentálního postižení v d ^ sledku sociálního zanedbání a nepodn ^tného prost^edí. Je proto navrženo, aby od dalšího roku vstoupil do první t^ídy osohitnej školy, což jc slovenský ekvivalent ^eské zvláštní školy. Roman již sice mluví slovenským jazykem, avšak jeho vyjad^ovací schopnosti a slovní zásoba jsou velmi malé. Nastupuje tedy první t^ídu osohitnej školy a prochází druhým pedagogicko - psychologickým vyšet ^ením, které ukazuje na chlapcovo mírné zlepšení a Roman vstupuje do druhého ro ^níku. 7,dc se ovšem o svého syna p ^ ihlásí matka, která již n ^kolik let žije a pracuje v ^echách.

107



P ^ ESTiJHOVÁNÍ DO ^ ECH Roman se st ^huje do ^cch a v prvním pololetí druhého ro^níku p^estupuje na zvláštní základní školu. Tento p ^esun se ovšem neobejde bez problém ^ , které velmi p ^sobí na chlapcovu psychiku. První takovou velkou zm ^ nou v Romanov^ život^ je p^esun z velké rodiny na vesnici do m ^sta, kde vlastn ^ zná pouze matku. Další nemén ^ významnou bariérou, kterou hude muset Roman p ^ekonat, je nový jazyk, a to ^eštinu. V neposlední ^ad^ je to shlížení s novými d ^tmi a u^ iteli. Brzy po zah újení školní docházky podstupuje Roman, te^ už v ^echách, pedagogicko - psychologické vyšet^ení, které dochází ke stejným záv ^r^m jako to ze Slovenska. 'tedy snížení intelektové ^ innosti z d ^vodu sociálního zanedbání a nepodn ^tného prost ^edí. Ve škole se Roman projevuje k d^tem spíše nep^átelsky. Je velmi výbušný až agresivní. Své nedostatky kompenzuje hlukem, hádkou a odmlouváním. P ^i hodinách je rozt^ kaný, nevydrží se déle soust^edit. Protože je velmi hlu^ ný, ruší ostatní žáky p ^i práci. Ti se k n ^mu ze za^ átku velmi rádi p ^idávají, ale brzy je to p^estává bavit a jsou spíše rozlad ^ ni z jeho p ^ítomnosti. Romanova matka od po^átku nástupu svého syna do školy se školou aktivn^ nespolupracuje. P ^ichází pouze na písemnou výzvu, a to v podnapilém stavu. Zde odsouhlasí všechna Romanova vyšet ^ení, slíbí, že hude doma s chlapcem pracovat a tím vše skon^í. Roman absolvuje druhý ro ^ ník a postupuje do t ^etího.

T ^ ETÍ RO^ NÍK V tomto ro^ níku se Romanovo chování vyhrocuje a zhoršují se sociální podmínky doma. Chlapec sice chodí do školy, ale ^ asto je velmi ospalý. Je oble ^ en, ale neupraven, p^estává nosit pom ^cky na vyu^ování. Vše si pak p ^j ^ uje ve škole od d^tí. Jejich v ^ci bud' rozbije anebo ztratí. Vzhledem k tomu, žc byl na Slovensku p^istižen p^i krádežích, dostává se otázka ztráty v ^cí do jiného sv ^tla. Sociální pracovníci zjiš ^ují prudké zhoršení rodinných pom^r^ . U matky se prohlubuje alkoholismus, odchází od ní druh a za ^íná st^ídat partnery. Roman se ni ^ím z toho ve škole netají a snaží si tak p^stovat obdiv, což se mu našt ^stí neda^í.

Individuální pé^ e a práce p^ed vánocemi V této dob^ p^icházím do školy, abych s Romanem individuáln^ pracovala. To znamená povídala si s ním, opakovala látku, ale zejména rozvíjela jeho slovní zásobu, která je na velmi nízké úrovni, za což se mu ostatní d ^ti sm ^ jí. P^i první hodin^ se s Romanem spíše otrkáváme. Roman velmi pe^liv^ sleduje mé reakce. P^i tom všem sta^í velmi mnoho v^cí, jako je vrt^ t se neustále na židli, d ^kladn^ pokreslit nový sešit a ^ áste^ n^ i slabiká^, který mu však v ^ as seberu. Dále zmuchlat ubrus, rozbít propisku a dát mi zíváním najevo, že ho ani trochu nezajímám. Ze za^átku jsem z toho sice trochu nervózní, ale brzy m ^ Roman za^ne hrát vážn^. V této hodin^ , ale i hodinách p^íštích zjiš^uji, že Roman ne^íká pravdu. Nemyslím, že by vždy lhal zám ^rn^. Spíše chce být zajímavý a st ^edem pozornosti, aby si vykompenzoval své nedo108

statky. Dovídám se tedy nap ^ íklad, že má bratra, i když žádného nemá. Krom toho má také velmi bujnou tantazii. P ^j^uji mu pastelky a chci, aby namaloval strom. P ^i malování ^asto st^ídá barvy. Když se Romana p ^i kreslení na n^co ptám, není schopen odpov ^d^t. Vždy musí p^estat kreslit, aby se mohl na odpov^^ soust ^edit. Potom si p ^eji, aby namaloval postavu. 'Ldc si prvn ^ uv^domuji jeho neznalost pojm ^ . ^ íkám tedy, at' nakreslí n^jakého ^ lov ^ka. Tady se Roman zeptá, zda m ^že nakreslit sebe, a když p ^ikývnu, usm ^je se, vezme hn ^ dou pastelku a nakreslí tvar velmi vzdálen ^ p^ipomínající postavu. Potom za ^ne kreslit velké hn ^dé koule o kterých mi ^ekne, žejsou sníh. V konci hodiny ješt^ zazpívá rómskou písni ^ku a se zvon ^ním opustí místnost, kde pracujeme. Jeho výtvarný projev je na nízké úrovni, ale zato velmi krásn ^ zpívá. Má p^ íjemné, lehce chraplavé zabarvení hlasu a p^kn^ drží melodii. P ^i zp^ vu hned také celý pook^ál. Když se s tím sv ^^uji u^ itelce, ^íká, že Roman jediný dokáže udržet melodii, když zpívá celá t ^ída. Další hodinu není Roman v ^bec nadšen, že m ^ vidí. D ^vod je velmi jednoduchý. Probíhá totiž hodina t ^locviku a chlape^ek by rad^ji ^ádil v t^locvi^ n^ než pracoval se mnou. 'l'ato hodina ovšem byla vyhrána zám ^rn^, nebo^ Roman p ^i t^locviku neustále schváln ^ naráží do d^tí a mohl by tak zp^sobit úraz. Ptám se ho, co d ^lal minulý týden, jestli se díval na televizi, zda byl v kin ^ . Roman jako by otázku p ^eslechl, vrtí se v k ^esle a ^íká: „Vln^ pcmi^ itelku u n ^co sebrala.” O^ í^ ka mu jisk ^í. Svoluji, aby mi to n ^co ukázal. Vzáp^tí se p^ede mnou objevuje zálesácký n ^ž. V témže okamžiku vykazuji Romana do uctivé vzdálenosti, chválím n ^ž a žádám o jeho urychlené navrácení na p ^ vodní místo. Poté opakuji svou otázku o tom, co d^lal minulý týden. „Jcí sem byl do kino, do kino a venku sem byl tuk s kolem. " „S kolem A kde všude jsi ht'l ?” Do Stromovky ... a v Americe." Ze si Ro-

man vymýšlí Ameriku, není ani tak zajímavé jako spíše vazhy...do kino...; ...do Stromovky. Správn ^ by m ^ lo být...v kin^...;...ve Stromovice.L toho vyplývá, že Roman myslí v rómském jazyce a v n ^ m ^eské p^edložky „do, v” splývají v jednu (andre). Chlapec tím pádem nerozlišuje mezi ^eskými ekvivalenty této p ^edložky a používá pouze p ^edložku „do.” Zde hude ovšem nastávat problém p^i komunikaci, nebo ^ se nejedná v pravém slova smyslu o gramatické chyby, ale o špatný p^eklad jazyka. Takovýchto mluvnických odlišností má rómština více. Z dalšího Romanova vypráv ^ní se dozvídám, že Amerika je daleko, on tam dojede sám na kole a vezme si pušku na tygry a krokodýly, protože dle Romana: „Tygr sou zlej.” Dále se ptám, na co se díval v televizi. Nejprve se díval na eroticon, což není sprostej film, protože by mu ho táta zakázal. O kterého tátu jde, nevím. Nemá cenu se ptát, nebo^ by si vymýšlel. Náhle Roman sd ^ luje: „A trnky sena koukal na tt^ banány.” O^ekávám, co z chlapce vypadne, tak tedy: „Voní ^ekli lak tu vona bylo ta, jako clrogilcr. Víte?” Kývám, že vím. Drogila a banány mi dávají dohromady gorilu. Roman se zaujetím pokra^uje. „A tuny do gh' ji dal banán a t^d'ku voru žrala cr t^^ku vanu ^ekla, dej mi vodu a vanu se napila a vona ^ ut ela a pak p^išla nrama a puk ji ešt^ zast^eli/i.” Roman je z výkladu zjevn ^ vy^erpán. Já ostatn ^ taky. „A na co jsi se ješt^ koukol?” „Na to, nu Behnondo. No, von si tuna prásk na p^sti, ncí!” Roman p^ed-

vádí boj, že už chvíli nesedí, v ^ bec nesta^ ím sledovat. Tuto hodinu také zjiš ^uji, že Roman velmi hezky ^te. Neklesá sice 'l'akoví

ir jsme

hlasem na konci v ^ty, ale ze všech d^tí ve t^íd ^ ^te nejrychleji. Pokud chci, ahy text p ^evypráv ^ l, dozvím se sice mnoho v^cí, které zde nejsou, ale celkov ^ se zdá, že ^ te s porozum ^ ním, tedy ví a uv ^domuje si, o ^ em ^ te. V následující hodin ^ pracujeme s Romanem ve t ^íd^, která je p ^ipravena pro komunální volby. Oba víme, že se zde nesmí ud ^ lat nepo ^ádek, což chlapec s klidnou tvá ^í ignoruje tím, že kolem sebe drobí sušenky. Dnes je celkov ^ velmi unavený. I lodn ^ dlouho trvá, než se na n ^co za^ne soust ^edit a jeho pozornost dosahuje maximáln ^ t^í minut. 1 jinak bezproblémové ^ tení dnes d ^lá potíže. Každý úkol mu musím nejmén ^ dvakrát zopakovat. Ptám se ho, co by d ^ lal, kdyby dostal milión korun. Nechce se mu odpovídat, zívá. Nakonec ^íká, že hy nakoupil dárky a ty by dal hahi ^cc a d^ de^kovi na Slovensku. Dále by si koupil cl ^ m, auto a spoustu zlata. Chce být bohatý. Na to, z jakých pom ^ ru vyšel, se mu ani nedivím. T ^ší m^ ale, že bude jako první rozdávat dárky a že má n ^ kam utvo ^eno citové pouto, i když by bylo daleko lepší, kdyby takovýto vztah byl doma s matkou. Z myšlenek m ^ vytrhne otázkou: „7e net'tpaclóinjako cikcm?” Šklebí se na m ^ . Co mu mám ^íci? Ze za to, že je po matce Róm se není t^eba styd ^l? On chce ale slyšet o tom, jak vypadá zjevem. Dívám se na jeho st ^apatou neu ^ esanou hlavu, která obsahuje všechny barvy krom ^ erné. Vlasy má rovné jako h ^ebíky a ani náznak po kudrlince. Mrká na m ^ velkýma o^ ima, které ^íkají: vidíš, že nejsme hn ^dé. Ano, jsou zelené, ale to jc asi tak vše. Tvá^ má sn ^dou pinou zhojených i nezhojených šrám ^ , které už sta^ il utržit, a jeho srdce by šlo za písni ^ kou sv^ta kraj. Neumím odpov ^d^t, ano neumím, a tak se ptám, zda si s ním na Slovensku hahi ^ ka s d ^dou hrají. Roman úpin ^ zapomn ^l na svou otázku a dává se do vypráv ^ní. Babi ^ka ho má ráda, protože ho hladí a povídá mu. S d ^dou zase hraje mariáš. Ješt^ se tak hloup^ ujišfuji, že Roman mariáš o nic nehraje, za což mi vzáp^tí p^ilétá odpov ^ d: „Mariáš se broje ro peníze, ,ce ^ blbci, né?!” Vyjas^ uje- . nae si, kdo koho jak bude oslovovat a Roman najednou úpln^ odpadá a za^ íná pod ^imovat. Zkouším se tedy ptát, co d^ lal v^era ve ^er, zda sc díval na televizi, co m ^ l dobrého k ve^ e^i. Roman odpovídá vyhýbav ^ . Ani se nedivím. P ^esn^ takto se ho ptají na r^ zných odporech pé^ e a on, p^estože ho matka trestá víc než musí a klidu si doma neužije, svou matku chrání. Ptám se tedy jinak. Povídám, co všechno jsem d ^ lala ve^ er já a že jsem po ve^e^i pila kávu a ^ aj. Roman sc chytá. Zapojuje se do hovoru a já se dozvídám, že on v ^ era ve^ er pil rum s colou, pak že m ^li doma ješt ^ americkou vodku a také slivovici, ale ta že mu nechutná. Tím hy se tedy vysv^tlovalo to, jak vypadá. Jsem si v ^ doma, že Roman m ^ že p^ehán ^t, ale ze stru^ né znalosti jeho domova to m ^ že být zcela doh ^e možné. Protože Roman špatn ^ píše, chci zjistit, kterou ruku má dominantní, tedy kterou ruku používá více pomocí jednoduchých úkol ^ . Na vyšet ^ení laterality si p ^ipravuji korálky, kolí ^ ky a než se sta^ ím narovnat, jsou korálky všude možn ^ , jen ne na lavici. Do toho zvoní a Roman utíká dom ^ , jelikož hy se na n ^ho máma zlobila, kdyby nep^ išel dom ^ v^ as. Odpoledne uklízím u ^ ebnu. P^i dalším setkání se mi Roman sv ^^uje, že vše zapálí a ute^ e za hahi ^ kou na Slovensko. Pom ^ry doma se neustále zhoršují, protože Roman ^íkal paní u^ itelce, že po n ^m matka hodila talí ^. Zase však p^ išel v novém tri ^ ku, které mu prý koupila. Celou hodinu mi pak v r ^ zných intervalech sd ^ luje,

že se moc t^ ší k hahi ^ cc na vánoce. I Ined v za ^ átku hodiny mi ^ íká, že mu auto zajelo pejska. Má na krají ^ ku..Ie mi ho líto, ovšem zaražená poslouchána detailní lí ^ ení pejskovy smrti. Žádám ho, aby mi namaloval babi ^^ in d ^ m. Docela ochotn ^ kreslí malý domek, hahi ^ ku a ohýnek. Z ohn ^ vyšlehují vysoké ^erné plameny. Vysv ^tluji mu, že ohe ^ je ^ ervený nebo žlutý, ale ne ^ erný. Roman si potichu pohrukttje: „C 'em'ent, ^erni`, ^errené, ^emu`, ^erreln . ^erné sín^; l.” P ^i posledním slov ^ se dome^ek ocitá v ohni. Poté se u ^ íme básni ^ ku a pohádku, kterou hudou d ^ti p^edvád ^ t na váno^ ní besídce. Básni ^ ka Prase Romana velmi zaujala, ale nedokáže sejí nau ^ it. Po hodinovém opakování textu: Já se mám, já se mám, válím se, nic ned^ lám. Jednou na to doplatíš, že jen spíš a jenom jíš. Roman chce recitovat sám. Dozvídám se tedy: .JCl se 1,1(7117, Ic7 se 777[!117, rcilím se po zemi. Samovoln^ mu vyskakuje to, co hy d ^ lal nejrad ^ji. Zvoní a úpin ^ vy^erpaný Roman velmi rychle mobilizuje své síly. Zanedlouho slyším k ^ik z vedlejší t ^ídy. Za týden mám s Romanem matematickou hodinu. Od ostatních d ^tí vím, jak rychle se asi pracuje, a proto se mi zdá, že zadaných úloh je mnoho. Roman m^ však p^ekvapuje. Matematika mu jde doh^e, tedy pokud chce. N ^ kdy se zasekne a nemohu z n^ho vyrazit kloudnou odpov ^^. Zkoušíme si p^i po^ ítání p^ íklad ^ pomáhat prsty, ale nic to není platné. Nakonec zkouším formu prodava ^ , kupující. Roman nechce být v žádném p ^ípad ^ okraden, a tak po ^ ítá i úsudkové p ^íklady, které dosud nebyly pro p írány. Ve chvilkách, kdy odpo^ ívá, se dozvídám, že: „Máma ht•la na t.ého ^. Pé^e o clíl^.” Když se ptám, co jí tam ^íkali, jenom pokr^ í rameny a odpoví: „Net'inl, nona ^íkala, že de^ a hre^ela.” Strach z toho, že by mohl být Roman poslán do výchovného ústavu snad zase na chvíli zp ^ sobí, že se matka za^ ne o chlapce trochu víc zajímat. Dále Roman ^íká, že sc nemohou dívat na tcicvizi, protože mají odpojenou elekt ^inu. P ^íkladu dopo^ ítáme všechny.Lnovu provedu, dnes už úsp ^šn ^, vyšet ^ení laterality. Tentokrát Roman nic nerozhazuje, pouze nechápe, pro ^ má nap^íklad p^endávat korálky z jedné misky do druhé. Když mu vysv^tluji, že m^ zajímá, jakou ruku má šikovn ^jší, jen se sm ^je, ale nev ^^í mi. Nakonec odn ^kud sežene nit a korálky za^ ne navlékat. Teprve potom je spokojen. V následující hodin ^ pracovního vyu ^ ování pak s d ^tmi vyfukuji papírové ^erty. Roman, pokud se mu neustále v ^nuji, hezky pracuje..le rád, když se mu da^í, nebo když je pochválen. Pouze jednou mi sd ^ lí, že ho nemám ráda, protože pomáhám jiným, dále že p ^jde dom ^ , žc vysko ^ í z okna a že mi sestaví ^ erveného ^erta s ^erným jazykem. Do váno ^ ních svátk ^ se pak ve škole ukáže jen párkrát. D ^ vod je zcela prostý. Už jednou se mi nclíhilo, s jakým zájmem lí ^ il smrt svého pejska.'l'edy podle sv ^dectví, které bylo podáno, Roman svého psa nejprve zabil tím, že jej roztá^el ve vzduchu za noži ^ku a teprve pak ho vhodil do jízdní dráhy, aby zahladil stopy svého ^ inu. Toto zjevn ^ patologické chování odsoudili všichni žáci i u ^ itelé. Byla jsem pevn ^ rozhodnuta ^íci Romanovi své po vánocích.

109



Pováno ^ ní sliby - chyby Vše bylo ale nakonec, .laku už to s Romanem bývá, jinak. Chlapce p^ijel až ^ trnáct dní po za^ átku školy od babi ^ ky ze Slovenska. Stala ses ním ovšem hotová prom ^na. Nebyl sice u^esaný, ani p ^ íliš vymydlený, ale byl velmi tichý. Na sebemenší žádost o provedení úkolu reagoval citliv ^ a n^kdy i plá^ em. Neustále opakoval, že se mu stýská po babi ^ce, která ho má ráda, protože ho hladí. Dále vypo ^ ítával všechny p ^íbuzné, kte ^í ho doprovázeli na cest^ zp^ t a jedním dechem je zatracoval. P ^i pololetním vysv^d^ ení plakal u ^ itelce na rameni. Známky z p^edm^ t^ nem^ l špatné, dokonce bych ^ekla velmi p^ kné proti ostatním d^ tem, ale jako jediný z celé školy dostal trojku z chování. Vím, že to jinak nešlo. Kuman je opravdu nejhorší na škole. J ^ it s ním ve t^íd^ se nedá. Pokud se uvolí sed^ t v lavici a neobcházet spolužáky, kterým ni ^ í práci, tak alespo ^ hlasit^ vyrušuje. Protože by se s takovým chlapcem ve t ^íd^ d^ ti nemohly nic nau ^ it, p ^j ^ují si Romana všechny t ^ ídy ve škole vždy na jednu hodinu denn ^ . Roman byl tedy velmi rozrušen ze své známky z chování a hrozn^ moc si p^ál se zlepšit. To je vlastn ^ poprvé, kdy chce n ^^ eho dosáhnout v budoucnosti. U ^ itelka mu navrhuje, že dostane nový notýsek, který bude jako jeho kamarád, a kde se bude zapisovat každou hodinu, jak se Roman chová. Chlapec opravdu seká prvních ^trnáct dní dobrotu. Když v pátek p^icházím, vítá m^ objetím a plá^e. ^ íká mi, jak se mu stýská po babi^ce a že jí napíšeme dopis. Vím o tom od paní u^ itelky, která se rozhodla podporovat zám ^rn^ pouto k babi ^ce a tím udržet Romana, aby nezlobil. Píšeme tedy dopis, jehož p^ipravený obsah musíme zkrátit na polovinu, nebo^ Roman není schopen se soust ^edit. I tak píšeme osm v^t celou hodinu. Protože je to hodina poslední, navrhuji Romanovi, že bychom mohli dát dopis spolu na poštu. Je nadšen, po smutku ani památky. Celou cestu mi vypráví, jak tady nebude, že ute^e na Slovensku za babi ^ kou a za d ^dou. Vysv ^ tluji mu, že tím by si cestu na Slovensko pouze uzav ^el. ^ íkám, že nejd ^ ležit^jší je, aby chodil do školy, snažil si zlepšit svou známku z chování a o prázdninách se pak m ^že pochlubit babi ^ ce. Vypadá, že m ^ vnímá, ale nejsem si tak jistá. Na zpáte ^ ní cest^ dom ^ m^ p^ekvapí otázkou: „Cu n n^ zbejvá? Aln.rimrr iwc ižet, že jo?” Jsem schopna pouze p ^ikývnout. Romanovo chování se však op ^t zhoršuje. P ^i mé další návšt^v^ píše zadaný úkol schváln ^ špatn ^ . Celý ho p^eškrtávám a ^íkám, že ho musí p ^epsat. Samoz^ejm^ odmítá. Stejn^ už ho prý nesta^ í napsat, nebo^ hude zvonit. ^ íkám, žeje mi to líto, ale že zde s ním budu t ^eba až do ve^era, tedy dokud úkol nenapíše. Nevím, co zp ^ sobilo obrat v Romanov^ chování. Zda strach, že bude tak nehorázn ^ dlouho ve škole, nebo že se matka bude „zlobit”, že nep ^išel dom ^ . Zkrátka úkol je napsán za chvilku a bez chyby. 'T'akto se ovšem nedá pokra^ ovat. Roman už pracuje výhradn ^ pouze pod pohr ^žkou nebo za pochvalu. Ty se však musí ud ^lovat za sebemenší výkon, jinak chlapec odmítá pracovat. Škola navrhuje matce, aby Roman za ^al chudit na ob^dy a do škol-

110

ní družiny, kde by se na chlapce mohlo déle výchovn ^ p^sobit. Po písemné výzv ^ se matka dostavuje v dopoledních hodinách do školy v siln ^ podnapilém stavu. S návrhem souhlasí a také zaplatí za ob ^dy i za družinu. Roman mi v další hodin ^ nadšen^ vypráví, jak si ve družin^ hraje s hra^kami a že ob^ dy jsou moc prima. 'T'aké povídal, že se k n ^ mu vrátil jeho tatínek, který ho má moc rád, protože ho hladí. Dále se však dovídám, že kv ^ li tomu, aby chlapce pohladil, ho musel nejprve vzbudit a to asi ve dv ^ hodiny v noci, když práv ^ p^ išla maminka, která si dle Romanových slov chodí p^ ivyd ^ lávat. Roman za^ íná chodit pozd ^ do školy. Je unavený, bolí ho hlava a záda. Nakonec z n ^j vyleze, že chodí s mámou do hospody a do herny. Je v ^^ i všemu apatický. Nic ho nezajímá, ale také ani nerozhází. l'o oslav ^ svých narozenin, p ^išel do školy s vyniknutým kotníkem. Matka mu ho nemohla ošet^ it, protože byla dle slov chlapce ožralá. Vzadu ve t ^íd^ prospal na žín ^nce celé dopoledne.

CO BUDE ZÍTRA? Roman je vylou ^en z družiny, protože bije d ^ti a odmítá poslouchat. Do školy p^ináší p^ tset korun a chlubí se, že je sám vyd^lal. Na základ^ chlapcova vypráv ^ní, je sepsáno a podáno podez ^ení na sexuální zneužívání dít^ te. Brzy poté p^ ichází Roman do školy s rozbitým obli ^ ejem, což mu zp ^sobila v noci podnapilá matka kovovou ty ^ í. Sestra Romanovy matky zajišt'uje odvoz chlapce na Slovensko. ^eská škola se kontaktuje se školou v míst ^ nového Romanova bydlišt^ na Slovensku u babi ^ky. Výsledek? Slovenská škola zatím nepodala zprávu o chlapcov ^ nástupu docházky. Romanova matka se odhlašuje z bytu a odjíždí za synem. Roman má ovšem ^eské státní ob^ anství a tak je jen otázkou ^asu, kdy se hude muset vrátit. Ale kam?

ZÁV ^R Zvláštní škola se tedy snaží, aby v rámci svých možností a spolu s dít ^tem a rodi ^ i napravila nebo zlepšila nedostatky, které dít ^ má. lJ Romana probíhalo odstra ^ování a korigování vad ve dvou základních rovinách. V jedné se kladl d^raz na didaktiku, tedy zp ^sob, jak dít^ co nejetektivn ^ ji u^it, a v druhé, kde se p ^sobilo v rovin^ etické a morální. Že u^itelé ani vychovatelé nebyli ve svém snažení z v ^tší ^ásti úsp^šní, má zejména na sv ^domí ten fakt, že se o rozvoj chlapce od jeho narození nikdo z rodiny ^ádn^ nestaral a nezajímal, a že se na žádném míst ^ ve svém dosavadním život ^ nezdržel déle, aby se s ním mohlo soustavn ^ a efektivn^ pracovat. V d ^sledku toho se Roman ^ v intelekt snížil do pásma lehkého mentálního postižení, které se bude již jen t ^žko napravovat, nebo ^ Roman je u babi ^ky, do školy nechodí a o svém budoucím vzd ^ lání ani neuvažuje. P^esto je t ^eba vždy podat pomocnou ruku, nehet' Roman je také ^ lov ^k, vlastn^ víc, je dít^.

'Lakoví ju jsme

Podej mi to ! Kristina Santorová

OBSAH ÚVOD POSTIŽENÍ ELEKTRICKÝ VOZÍK BEZBARIÉROVÝ AUTOBUS OSOBNÍ ASISTENT: I'RODLOUŽENÁ RUKA? P ^ EJÍMÁNÍ ZODPOV ^ DNOSTI ZPROST ^ EDKKOVÁNÍ VLASTNÍHO SV ^TA POSTIŽENÉMU P ^ ÍTEL ^ 1 ZAM ^ STNANEC? ZÁV ^ R OSOBNÍ ASISTENCE

ÚVOD ovolte, abych Vás seznámila. Ta malá paní na elektrickém vozíku, která se na Vás usmívá a dává Vám jakoby najevo, že jste vítáni, sc jmenuje Klára. Možná chvíli zaváháte, jestli jí smíte podat ruku, protože jist^ vidíte, že s jejíma rukama není n ^co v po ^ádku, a tak se jen omezíte na zdvo^ilostní „Dnbrt` den!” Mátc pravdu, ruku by Vám jako zdravý ^ lov ^ k podat nemohla, ale to není d ^ ležité. Ti starší z Vás by také možná váhali, zdali jí mají vykat nebo tykat, nebol její v ^k se špatn ^ odhaduje. Pravidla slušného chování ^íkají, že žena nemusí prozrazovat sv ^j v^k, ale pro p^ihlížení Vám ^eknu, že Klá ^e je n ^co málo p ^es t^icet. 'l'ed' na konci b ^ezna zas o kousek víc, protože oslavila své narozeniny. Klára bydlí v Praze na jednom velkém sídlišti v komplexu bezbariérových kyt^ . Tém ^^ nikdy ji neuvidíte samotnou, vždy s ní hude mladá dívka, která jí hude pomáhat v tom, co jí její postižení zahra ^ uje d ^ lat. Té dívce se ^íká osobní asistentka.

POSTIŽENÍ

ké legislativou spojenou s problémy handicapovaných. Pro p^iblížení krátká ukázka jednoho pracovního rána: P ^icházíme s Klárou do práce po sedmé hodin ^, jako vždy jsme tu první.

Tak Krisl ^na, dneska l^ zase ^ekají tt• klí^e. ale lentolrrhl mám pro tebe p^ekvapení!" No, hr hr mé tedy oprarde zciíimaln co .. " S odemykáním mám totiž veliké problémy, nikdy nevím, který klí ^ ze svazku je ten pravý.

„Podívej. všechny klí^e rumu ozna^ené napis.r, takže led' už !o nebude^ musel hledal.” „Ta !^ ledy chyirlhn l„ Vjíždíme do budovy, po chodb ^ rovn ^ , potom doleva a hned do první kancelá ^e.

„Kristino, b^ž m^ praSínr zapsal do hrho sež^trr v dyerní. " Zapisuji Klá ^in p^íchod a vracím se do kancelá ^e. „Tuk Klrn•o, co budeme dneska d^lat?!” No, podíváme se na Iv dnp ^si o polam P ^eruší nás zvonek tclefbnu. Beru telefon a podávám ho Klá^e. Doty^ ný ^ lov^k chce mluvit s paní, která tam ješt^ není. „ Mohu I'ínn n ^jak pomoct?.... Tak to zkuste po osmé

hodin^ Postižení Kláry je velmi t ^žké. Odborný název je d ^tská mozková obrna, kvadruplegická forma. Ve skute ^nosti to znamená, že žádná z jejích kon ^ etin není úpin ^ zdravá, jen pravá ruka je pom ^rn ^ pohyblivá, takže pomalu dokáže psát, najíst se lžící... P ^es toto postižení paní Klára vystudovala práva na vysoké škole a nyní pracuje jako právni ^ ka v pražské organizaci zabývající se pomocí postiženým lidem a ta-

Naslrledrnrae!”

Mezitím jsem vyndala složku s dopisy, na které je t ^eba odpov ^d ^t.

Najeli proseti l^ Ien. co psal pan Norcik. Udékime ho jako '' první, prnlože jcí v^bec nechápe, co len ^lov^k pa mn^ chce. Chce, abych ti ho ^etla?” „Ale jo, hud' lak hodná.” Za^ ínám pomalu a d ^ razné ^ íst, dopis je opradvu velmi



zmatený, Klára m^ neustále vrací, v pr ^b^ hu shrnujeme nesouvislé v ^ty a nakonec máme otázku, se kterou se na Kláru pan Novák obrací. „Jo, to je ledu p^ekvapeni, on chce v^d^t, jestli mú mrak na p^ísp^ vek na aah,!” „Kláru, nechces náhodou posunout, n ^jak se mi za tím stolem zh•áci.š. " „To bvs tet/u mohla. D^kuji ti, hodna holka.” Najdi mi prosím zákon z roku I2. ".

Nacházím p^íslušný zákona Klá ^e ho ^tu. Mám dojem, žc to v ^bec není pot ^eba, protože když vynechám jedno slovo, pom^ rn^ obsahov ^ ned ^ležité, Klára m^ ihned dopl ^ uje. Tak, dáme se do toho."

Jako obvykle beru do ruky tužku a papír, Klára m ^ ale zarazí. „Ted'nu to mám speciální sešit. Je t' drahém šuplíku nupravu. " „,lakun orá hcu•vu „Lelertuu. " Nacházím sešit a Klára mi diktuje. „ Vcižern pan....” „Dobyv Kláro, ten úvod už orám.. Odpovídám na Váš dove kterém m ^ žádáte... " diktuji si sama. Klára pis ze dne,

kou zastávku bezbariérového autobusu. Autobus tam již stojí a zdálky vidíme, že pan ^idi ^ nás vítá: bliká totiž sv ^tly. Krom ^ ^idi ^e jezdí v t^chto autobusech ješt ^ jeden pomocník nebo pomocnice, kte ^í p^ipoutávají vozíky,... Dnes je tu Jana. lák co, právni^ku, kolik jsi jich dneska udsuuclikr:'”

Sm^jeme se její klasické p^ivítací tormuli. Tu víš, p^ec/ Vánocema nic ruoc, tu jsou v.šicloti hodni,'

p^istupuje Klára na její hru. „.ale Kláro, tvjsi si dneska vzala ni deku, vid: To je hned teplo! Ne^ikulcrjsem 7'i to?” hodnotí Jana Klá ^inu deku, kte-

rou má p^ehozenou p^es nohy p ^esn^ tak, jak už jí to Jana týden doporu^uje. V autobuse je ješt^ jeden pán se svou zdravou paní, oba sta ^í asi 35 let. Bavíme se o tom, kolik lidí skon ^ ilo na vozíku kv ^ li poškozené páte ^i v d ^sledku neš^astného skoku. Za 3/4 hodiny jsme na naší zastávce.

OSOBNÍ ASISTENT: PRODLOUŽENÁ RUKA?

pak pokra^uje.

ELEKTRICKÝ VOZÍK Velkou zm ^ nu v jejím život ^ p^inesl nový elektrický vozík. P^icházím ke Klá ^e krátce po 15:00, tak, jak jsme byly domluvené. Zdravím se s ní i její osobní asistentkou llankou, když si najednou všímám, že Klára má nový elektrický vozík. ^ekala na n ^ j asi p ^l roku, tenkrát jsem jí pomáhala vypl ^ovat všechna lejstra týkající se žádosti o n ^j. „Nu, Kláru, co tu vidún?” Tu /urukcis, co' lJž ho nrcim od minulého týdne! ' „A jak to že jsí nic ne^ekla:'” Nezlob se na nr^, ale tu m ^lo ht"t p^ekvapení.” No, tn se ti tedy opravdu poved/u!” naoko Kláru kárám.

Pak se posadím do k ^esla a Klára mi ukazuje, jak už umí jezdit. Ob ^ si vychutnáváme ten pocit, když jí ^eknu: „K/iro, pujd' sent!"a ona ke nut^ sama p^ijede. Máme z toho ob ^ velkou radost. Její spolupracovnice a osobní asistentka si z toho d ^ lají legraci. „Kdvhv se ti zdálo, že tuch máme n^jak v nepo ^ádku nuhytek, t^eba takový ud^enu, nebo n ^co, tuk se zeptej Kláru. Té totiž není žádná mezera dosl velká.”

Klára se sm^ je a chce n^co pronést na svou obranu, není jí to však p^es smích ostatních dovoleno.

BEZBARIÉROVÝ AU'T'OBUS Dalším velmi d ^ ležitým prvkem v život ^ paní Kláry je bezbariérový autobus, který vede p ^es centrum Prahy a spojuje n^ kolik bezbariérových hluk ^ na okrajích Prahy. Má št ^stí, protože i její práce i její byt jsou na lince tohoto autobusu. Postupn^ se mezi personálem cestujícími vytvo ^il p^átelský vztah. Opouštíme kancelá ^ a spolu s I lankou jdeme na nedale-

112

Z dosavadního textuje možno vid^t, kolik potíží musí Klára p^ekonávat díky svému postižení. V následujícím textu bych se cht^ la podrobn^ji zabývat lidmi, kte^í cht^jí postiženým pomáhat: osobními asistenty a všemi problémy, které z toho plynou. Paní Klára využívá pomoci n ^kolika dívek ve v ^ ku 16-23 let, vždy se jedná o studentky r ^zných škol, at' už st ^ední evangelické nebo nástavby sociálního zam ^^ení nebo speciální pedagogiky. Její „hlavní osobní asistentkou” je Ilanka, dívka, která se nedostala v minulém roce na vysokou školu, doslechla se o této práci a za^ala spolupracovat s Klárou. Dále je zde n^kolik dívek ze st ^ední evangelické školy, které Kláru navšt ^vují v rámci své praxe a pomáhají jí výhradn ^ v zam^stnání. 'tylu dívky u ní nikdy nepracují dlouho, ^asto se st^ídají. Další dv ^ studentky nástavby sociálního zam ^^ení u ní pracují l x - 2x v týdnu a 1 x do týdne Klá ^e pomáhám ijá. Vzhledem k charakteru postižení Kláry, které je ^ ist^ t^lesné, by se její osobní asistentky m ^ly snažit nahradit funkce postižených kon ^etin tak, jako by je ^ídil mozek Kláry a ne jejich vlastní. Na jednu stranu to vypadá jednoduše, na druhou stranu je toto velmi zdlouhavé. Pro p ^íklad si uved'me, jak by podle tohoto p ^edpokladu vypadala odpolední sva^ina. Osobní asistentka se Kláry zeptá, jestli chce sva^ it. Pak se zeptá, jestli chce ^aj, kávu, sodovku nebo vodu. Dále se zajímá o to, co chce Klára ke sn ^dku. Chce sušenku'' Chce chleba? Jakou chce sušenku? S ^ ím chce chleba? Chce ovocný ^aj? Chce ^erný ^aj'? Chce ^aj osladit? Kolik chce kostek? Je ^aj již dost studený? Chce se nejd ^ív napít a potom kousnout sušenky nebo naopak'? 'l'akoví js u jsme



Chce pít kr^ kem nebo je rad ^ji, když jí dá napít osobní asistentka? Chutná jí ta sušenka? Není ten ^aj opravdu moc teplý? Je v n ^m dost cukru? A te^ chce nejd ^ív kousnout a potom napít nebo jako p ^edtím? Nedostává moc velká sousta? Nedrží jí osobní asistentka hrní ^ek moc dlouho u úst? Nebylo by p ^eci jenom lepší to hr^ko? A není ten ^aj už moc studený? Toto všechno jsou n ^které z otázek, které se vyno ^í b^hem jedné odpolední sva ^ iny a které ^ lov^k ^eší rychlým rozhodnutím. V této situaci je to však mnohem komplikovan ^jší. Chceme-li my zjistit, jestli má ^aj p^ijatelnou teplotu, prost ^ se trochu napijeme a bud' se spálíme nebo ne. Klára je v jiné situaci: nejprve se na to zeptá osobní asistentky, ta se to pokusí zjistit, v^tšinou si není jistá, protože neví, co p^esn^ Klá^e vyhovuje, takže musí vzít hrní ^ek a p^i plížit ho kc Klá^e, která to sama posléze zjistí. To je jeden z d ^vod ^ , pro^ si myslím, že nelze o osobním asistentovi tvrdit, že je jakousi prodlouženou rukou postiženého ^ lov^ka. V ur^itých situacích, nap ^íklad pro zrychlení b^žných denních úkon ^ , musí osobní asistent vycházet z toho, co ví o postiženém ^lov^ku, a ^áste^n^ za n ^j rozhodovat. Abych dokon ^ ila p^íklad s odpolední sva^inou, m ^ žu uvést, na jaké v ^ci se ptá osobní asistentka, která pracuje u Kláry již delší dobu a zná její zvyky. Zeptá se, jestli chce sva ^ inu. Nehude jí nabízet kávu, protože ví, žc Klára kávu odpoledne obvykle nepije, zeptá se jí jen na druh ^aje jaký chce. Chleba jí také nebude nabízet, protože ví, že Klára málo jí a jestli n^co sní, tak jen malou sušenku. Vezme všechny druhy sušenek, dá je na talí ^ek a položí na st^ l. Odhadne teplotu ^aje, nemusí se ptát. Na hr^ ko se také nebude ptát, ví, že Klá ^e jc to vcelku jedno, ale že ^aj rad^ji pije bez br^ka. Nehude se ptát ani na to, zdali se chce nejprve napít a potom si kousnout, protože ví, že Klá^e je to vcelku jedno. Vidíme tedy, že takto se celá odpolední sva ^ ina zna^n^ zjednoduší a urychlí. Toto zrychlení s sebou nese také ur ^ ité riziko, protože osobní asistent m ^že d ^lat n ^co, o ^em se domnívá, že je postiženému ^ lov^ku p^íjemné, a ve skute^nosti to tak v^ bec není. Pak záleží na tom, jak se zachová postižený ^lov^k, jestli na to osobního asistenta upozorní nebo jestli to bude ml^ky snášet. 11 Kláry jsem se s tímto problémem zatím nesetkala, což vyplývá z její velké vst ^ícnosti a tolerance a také ^áste^n^ z toho, že se známe již dlouho a o mnoha v ^cech jsme spolu mluvily. Myslím si, že povídání si o tom, co je postiženému ^lov^ka i osobnímu asistentovi p ^íjemné, je velmi d ^ ležité, stejn ^ jako v ostatních vztazích. V p ^ípad^, že sc oba v tomto vztahu p^edem upozorní na obtížné situace, které by mohly nastat, dá se vyhnout mnoha nep ^íjemnostem. Já sama jsem v po^átku práce s Klárou ^asto o tomto p^emýšlela a neustále sc jí ptala. Nejprve mi to bylo trochu nep^íjemné, bála jsem se, aby si Klára nemyslela, že na ní „vyzvídám”, protože mnohdy se jednalo o pom^rn ^ intimní záležitosti. Pozd ^ji jsem však pochopila, že Klára ví, pro ^ se dotazuji, a ostych ze mne spadl.

P ^ EJÍMÁNÍ ZODPOV ^ DNOSTI P^edešlá situace však není jediná, v které osobní asistent rozhoduje za postiženého ^ lov^ka, t^chto moment^ je mnohem více. Souvisí to nap ^íklad s otázkou dopravy. V okamžiku, kdy osobní asistent veze vozík, p ^ejímá za postiženého podle m ^ celou zodpov ^dnost. Na ukázku bych uvedla p^íhodu z jedné z prvních jízd metrem. P^išla jsem kc Klá ^e do kancelá ^e, a tak jak jsme hyly domluvené, vyrazily jsme na metro, do centra Prahy. „Tak, Kláro, jaký byl dneska den?” „No, co ti hudu povídat, nic nového se nestalo, jenom samá práce, jako vždycky. Radši ^íkej n^co ty, to hude jist^ zajímav^ jší. ” „No, rrtinn pro tehe nakolik not'inek. ale lo probereme až' pozd^ji, ne. Ted' ht'chnnr .ce nu'ln danthmi/, kam vlastn ^ p ^jdeme.”

„No já nevím, ty to znáš v Praze, tak mi n ^co porad'.” „Sakra, sakra, to toho chceš po mn ^ dost... Víš co, dojedeme do centra a tam potom n ^co vymyslíme.” V po^ádku jsme se dostaly do vagónu, potom na p ^estupní stanici jsme úsp^šn^ sjely jedny jezdící schody. Trochu to s námi naho^e drclo, ale pak jsme poznaly, že to není nic špatného, to si jen vozík „sedá” a ob^ jsme se uklidnily. P ^estoupily jsme a zrovna p ^ijížd ^lo metro, do kterého jsme se cht^ly dostat. 1 když bylo piné, rozhodla jsem se, že se tam jist^ vecpeme. P^i najížd ^ní ke dve^ím jsem ale byla nervózní a nenajela jsem si dostate ^n^ kolmo na dve^e. V okamžiku, kdy jsem naklán ^la vozík na sebe, zákonit ^ se p^evrhl na jednu stranu a nebýt dve ^í, o které se Klára zarazila a ochotných lidí, kte^í ji p^idrželi, skon ^ ila hy pravd^podobn ^ na zemi. Rychle jsme ješt^ stihly vjet do vagónu a n^ jaký pán mi povídá: „To nnisíle dával pozor, když lcrkhle jezclíle s pamír„

Nedokázala jsem mu na to nic odpov ^d ^t, zatím jsem se vzpamatovávala zc šoku. t' pn^cidkn, Sklonila jsem se ke Klá ^e a ptala se jí: neslalo .ve li nic? " „Nic, nic, jen se nebaj.”

Nev^d^ la jsem, jak sc jí omluvit a tak jsem jen ^ekla: „ Kláro, hrozn ^ rnc^ m nn'zi, nprarchr nevím jak...” Klára m ^ však p^erušila a s úsm ^vem ^ekla: ,. To nic, holka, kch'ž n ^kdo jezdí, musí po^ilal i s lim. žc sc oh ^as rnhotn'á. "

Na další stanici jsme vystupovaly.

ZPROST ^ EDKOVÁNÍ VLASTNÍHO SV ^TA POSTIŽENÉMU Myslím, že krom^ problému p ^ebírání zodpov^dnosti za postiženého ^ lov^ ka se v této ukázce ukázalo ješt^ další nebezpe^ í, které m ^ že vzniknout. Mnoho postižených lidí až do své dosp^losti žilo v ústavech noho o n ^ pe^ovali rodi ^e a oni poznávali sv ^t maximáln ^ pomocí televize, knih nebo prost^ednictvím vypráv ^ní n ^kolika blízkých lidí. 'led', když mají možnost za ^ ít žít relativn ^ nezávislý život, je tu nehezpe^ í, že hudou poznávat tu oblast života nebo lépe ten styl života, který vedou jejich osobní asistenti. To nchezpe ^í, 113



o kterém mluvím je tedy ve v ^ t^ : No, já ncvim, tt' tu znáš v Praze, tuk mi n ^co porot(' "

Osobní asistent by se tedy m ^ l snažit zprost ^edkovat postiženému všechny oblasti života, které zajímají postiženého a ne jeho, osobního asistenta.

Y ^ ÍTEL ^ l ZAM ^ STNANEC? Dalším podle m ^ závažným problémem je to, že postižený ^ lov^k musí žádat osobního asistenta o spoustu v ^cí. N ^kte^í postižení mají možná strach neustále toho druhého „obt ^žovat” a tak svoje pot ^eby rad^ ji redukují na to minimální. N^kte ^í z postižených k tomuto problému zase p ^istupují tak, že osobní asistent je placen za služby, které jim má poskytovat, a tak nemají žádné zábrany v kladení svých požadavk ^ . V souvislosti s tím se objevuje jeden problém. Domnívám se totiž, že vztah osobní asistent - postižený ^ lov^k nem ^že být realizován jako klasický pracovní vztah. K tomuto tvrzení m^ vede n ^kolik argument ^ . Jednak je to dáno tím, že osobní asistent tráví s postiženým ^lov ^kem ^as i mimo jeho pracovní dobu (pracuje-li vitbec), a tak je spoluú^ astníkem i jeho soukromých aktivit, jako jsou návšt ^vy, dovolená... Cht^ necht ^ tedy velmi dob^e poznává jeho soukromý život, prožívá jeho radosti, trápení a starosti. Dalším argumentem m ^že být intimita tohoto vztahu, která vzniká nap ^íklad na základ^ toho, že osobní asistent se stará i o osobní hygienu postiženého ^ lov^ka. Myslím, že kdyby se ve všech t^chto situacích osobní asistent choval podle vzorce: „'1'y mi za to zaplatíš, tak já to ud ^lám,” nebylo by to pro postiženého ^ lov^ka p^íjemné. Jako protiklad zam^stnaneckého vztahu m ^žeme pravd^podobn^ vzít p^átelský vztah, který není jako p ^edešlý založen na vzorci: „Já ti platím, ty to d ^ lej,” ale na postoji asistenta: „Já ti chci pomoci, mám t ^ ráda, a prutu to tak ud^lám.: Ale ani tento vztah není jako základ pro osobní asistenci p^íliš št'astný. Našim p ^átel ^ m radíme, aby d ^ lali to, co my považujeme za dobré. V tomto p ^ ípad ^ to tak ale nelze d^lat, protože postižený ^ lov ^k je na nás v provedení mnoha v^cí odkázán a proto prosadit sv ^j názor p ^es naši dob ^e mín^nou raduje pro n ^j obtížné. Zdravý p ^ítel si m ^že vyposlechnout naši radu, ale problém m ^že vy ^ešit tak, jak on považuje za správné. Postižený ^ lov^k je v nebezpe ^ í, že jestliže se rozhodne jinak, než my mu radíme, bude se muset ze svého rozhodnutí „zpovídat”, vysv ^tlovat nám ho, obhajovat. A to bychom po n ^m nikdy nem^ li chtít. Ani tento typ vztahu se nedá tedy považovat za ideální. V tomto p ^ípad^ by mohlo docházet k následujícím situacím: P^išly jsme du bytu a vydaly se na nákup do nedalekého krámku. Dohodly jsme se, že k ve^ e^i si ud ^ láme topinky s vají^ kem a sýrem. Nakoupily jsme, co jsme pot ^ebovaly a vrátily jsme se dom ^ . Tak, už jsme zase fot/u, " spokojen ^ ^íká Klára. „K/úru, já ti to te^ p^epnu zase na urrtuntutiktr, a ^ si trr m^rže.š popujížcl^t, /o:'” „ Nu, to hude pcu .údu! " „A vrt nu se na lt' topinku. P^ijedeš za mnou?” „To víš cr nnrlrly hvchum si dát ^aj.” „Máš geniální nápady. "

Postavila jsem vodu na ^ aj a za^ ala jsem smažit chleby. 114

,,Ty, Kláro, jak je múš nejrad ^ji: lebce osvrurlmnté nebo prrpulene'' " „Abvclr se ti p^iznala, tuk je nohu uejrnck^ji p^ipálené.” Probudily se ve mn^ pedagogické vlohy a za^ala jsem Klá^e vysv ^tlovat, že p^ismahnuté topinky jsou velmi nezdravé, ... Sv ^j monolog jsem zakon ^ ila: Takže já ti ud^lám jako sob^ - jenom lehce usmažené, žádné ^ern^ botu. " „Ale já hvch p^eci jenom rádii tv usmužen ^jši, " ozvala se

nesm^le Klára a mn^ došlo, jakou hloupost jsem ud ^ lala. Mám pocit, že se tu vyno ^uje ješt^ jedna otázka: Co kdyby postižený ^ lov ^k požádal svého osobního asistenta, aby ud ^ lal n^co nezákonného? Jak on by m ^l reagovat? Odmítnout jako ^ádný ob^an nebo vykonat, co je po n^ m žádáno, jako správný osobní asistent? Z p^edešlého textuje doufám vid ^t, jak je vztah mezi osobním asistentem a postiženým ^ lov ^kem komplikovaný. Ideální by podle m ^ byl zvláštní druh p^ átelského vztahu, který by pomáhal postiženému ^lov^ ku i osobnímu asistentovi jednak p^ekonat rozpaky, které by se.mohly objevit p ^ i vykonávání n^kterých intimních pot ^eb a p ^ání postiženého, který by také urychloval a zjednodušoval spole ^nou každodenní práci. Na druhé stran ^ by však tento vztah musel od osobního asistenta vyžadovat naprostou káze ^ a respekt k pot ^ebám a p ^áním postiženého ^lov^ka, které by beze zbytku plnil. V ^domí tohoto by postiženému pomáhalo v tom, aby se nebál vyslovit všechna svoje p ^ání. Domnívám se však, že vytvo^ení takového vztahu je velmi t ^žké, nebul' to p ^edpokládá oboustranné sympatie a vzhledem k tomu, že osobních asistent^ není zrovna dostatek, je velmi t ^žké narazit na n ^kolik lidí (protože postiženému obvykle nesta ^í jen jeden asistent), kte ^í by spl ^ovali tyto náro ^né požadavky. Další otázkou je to, jak se má zachovat postižený ^ i osobní asistent, když zjistí, že ten druhý mu „nesedí”. Má se snažit p^ekonat tento sv ^j pocit nebo má rovnou ^íci tomu druhému, co cítí a zkusit to rad ^ji s n^kým jiným? Myslím si totiž, že d ^lat osobního asistenta n ^komu, kdo mi není sympatický, by bylo pro oba dosti náro ^ né a vy^erpávající.

ZÁV ^ R Na konec této práce bych cht ^la za^adit dv ^ ukázky dn ^, které jsem s Klárou strávila a na které ráda vzpomínám. Vystupujeme na naší zastávce jdeme dom ^, ale hned, jen co Kláru p ^esadíme na mechanický vozík, vyrážíme na nákup do vzdáleného obchodního st ^ediska. Tak, Kláro, co na /u oslavu nakouphne?!” „ Víte co, pomalu projedeme všechuv regálu a n ^co twherenze. " „ Tuk p^ec evším musíme koupú bramborový salát. No jo, ale kolik?”

Stavíme se do fronty a mezitím po ^ ítáme, kolik lidí tam vlastn^ hude. Osm lidí, tu by cht ^lo nejmí^ kilo a p^l,” ^íká l lanka. Já i Klára jsme dosti bezradné. „ Tak asi jo,” souhlasíme po chvíli. ,,.A n^jaký salám, „Kristinu, dojdi zatím pro tp r :vbí prsti', bude se vám clui/ je smažit:' " „Ale to víš, že jo,” ujiš^uji ji a odbíhám pro n ^.

'takoví jý^t jsme



laky ^rirkt` pití..” Postupn ^ tak nakupujeme všechno pot ^ebné, Klára bere všeho spíš víc než mí ^ . Pak p^ijíždíme ke kase. V nákupním vozí ^ku je i ^okoláda, kterou jsem si pro sebe p ^idala. Kláro. tu ^okokidu li pak zcrplalint, jo?" Klára se usm ^ je a prohlásí: „Jsi I^ asi zašla'lint. " „No kla,'o. kdt'hyc ^ekla, že m^ zucl^elíš, tak !i to ješY^ rmlžnír rn ^i int, ale zaškrtit? " ^íkám pochybova^ n ^ . Oh^ se tomu sm ^ jeme a I lanka dodává: „A stejné brs Klá^e musela lu pi.ehrli je^l^ nabít a podat!” Všechny t ^i se sm ^ jeme, jedna paní vedle nás, co vyslechla náš rozhovor se nechápav ^ dívá. Kláro, kde máš tt' peníze? V penc^žence 1' n^jaké kapsi^ce.” Prohledávána pen ^ženku, ale nemohu ji najít. I lanka to také zkouší, bez úsp ^chu. „,Sakra, kde to m ^/že 1)11?” Už jsme skoro na ^ad ^, nervozita stoupá. Máte n ^kdo n^jaké peníze? Nikdo nic, dohromady tak 50,-K ^ . ,. Ale ntánw mi je tam rn'^it^ dávala." Prohledáváme pen ^ženku znovu a najednou je nalézáme. Paní nám oznamuje:..543,till!" ,Sakra, ješt^ , že jsme to našly, to by byl trapas." Klára žertuje na téma, že to nevadí, v tom p ^ ípad^ by se postavila p ^ed obchodní d ^ m a n ^co by vyžebrala.

„Víš co, dohodneme se takhle..lá p ^jdu pomalu a p^ed každým obrazem se na chvíli zastavím a po^ kám, aby sis ho mohla prohlédnout. Kdyby se ti to zdálo moc krátké nebo dlouhé, tak se ozveš.” „.Io, to jc dobrý nápad.” „Ale m'^il^ se ozre^•?!” ^íkám naoko výhružn ^ . „To víš, že jo, vždy ^ m ^ z.náš. ” „No práv^ , že té znám.” Vyrážíme tak, jak jsme se domluvily, zakrátko zjiš ^ uji, žc je tu ješt^ jeden problém. Klára i já se totiž na obrazy díváme každá z jiného úhlu, každá tedy pot ^ebujeme jinou vzdálenost. ^ ešíme to tak, že volíme kompromis - n ^ co mezi. Procházíme pomalu, obrazy se nám líbí, ale já jsem za chvíli unavená, protože exponát ^ je tu opravdu mnoho. Kláro, co Irdrhrchom len zhrlelc r/ž jen lak prolítly?" navrhuji. Pak si však uv ^domuji, žc moje žádost zn ^ la dost sobecky a tak sc hned opravuji: „ Tedi' až co lt', jak hudeš chlít...Já to s lehnu klidn^ projdu, ale mám dojeni. že i Irjsi již dost rtai .en^l. " .lešt^ chvíli se domlouváme a pak skute ^ n ^ zbytek výstavy projíždíme rychleji.

., No lak. Kláro, rychle se oblíkej a jedem!" „Jasn^. jedem - ale kam ylasln ^ ? „No, napadla m ^, že te^je laková souborná yt`staya Virchala r Rudolfinu. Tak bychom mohli jíl t ^eba lunt. Ale jestli rtentáš chrst; tak nemusíme.” „Ale to 1'rš, že mám chtít '.” „7^rk jo, já ti drnu bundu, sálu hudeš chtít? A t:rrážinte. Jo, je^l^ si dojdu na záchod Ty nechce^ ?” Ne diky!” Bez problém ^ se dostáváme až k Rudolfinu, najdeme na první pokus ten správný vchod, ale vzáp ^tí zjištujeme, že je tam asi 20 schod ^ . N ^ jaká ochotná paní nás informuje o tom, že vedle je ješt ^ jeden vchod, kde je i výtah. Vyjíždíme výtahem až, nahoru, ale ocitáme se asi uprost ^ed výstavy. ., Talc, Klára zajedeme na za^álek ne?" Na, jasn^ a stmdej mi prosím l^ htlndrl, je mi tu dost horko.'' „Jo, jo, hned to hude " Dostáváme se až na za^ átek výstavy, sundavám Klá ^e bundu a pak sejí ptám. Musíme se dahadnorrl na Iont, jalo si to hudeme prohlížet. Škoda, že nemáš elelch'i ^cík, to by to šlo nmohem líp. „Na, já nevím.. "

Cílem sh.ržeh, které mají poskytovat osobní asistenti, jc umožnit postiženému ^ lov ^ ku pinohodnotný život. Znamená to tedy, žc osobní asistent by m ^ l nahradit postižené orgány daného ^ lov ^ka. Vzhledem ke specifi ^ nosti tohoto úkolu se odlišují osobní asistenti pro zrakov ^ postižené ob^ any, sluchov^ postižené ob^ any, t^ lesn ^ postižené a pro mentáln ^ postižené ob^ any. Velmi diskutovanou otázkou je osobní asistence u postižených d ^tí, protože zde hrozí nebezpe ^ í, že osobní asistent bude nahrazovat povinnosti rodi ^^ . Osobní asistence v naší republice za ^ ala vznikat por. 1989 a prozatím nejsou všechny problémy s ní spojené vyjasn ^né. V sou ^asné dob^ se pracuje na legislativních otázkách osobní asistence. Osobní asistenti jsou placeni Pražskou organizací vozí ^ká^^v podle po^ tu hodin, ktcré u postiženého ^ lov^ ka odpracují. Každý ob^ an s handicapem má právo na ur^ itý po^ et hodin, které Pražská organizace vozí ^ ká^^ jeho osobnímu asistentovi zaplatí. 'tento po ^et hodin jc odvozen od komplikovanosti postižení, ale prozatím je bohužel také omezený finan ^ ními prost^edky, které Pražská organizace vozí^ ká ^^ má. Tato organizace zárove ^ také zajiš ^uje kursy pro lidi, kte^í cht^ jí pracovat jako osobní asistenti a eviduje postižené, kte ^í o služby žádají, stejn ^ jako osobní asistenty, kte^í práci teprve hledají.

„A

OSOBNÍ ASISTENCE

1 l5



Páté kolo u vozu Jana Šestáková

OBSAH SEZNÁMENÍ NEOPAKUJ NECHCI HRÁT NA KLAVÍR NECHCI HONZU NECHCI Sl HRÁT NECHCI VÁS V ^ BEC POSLOUCHAT PÁTÉ KOLO U VOZU

SEZNÁMENÍ

NEOPAKUJ

'loupit poprvé do dumu na Pet ^inách znamenalo p ^ekonat své ostýchavé já a vejít s p ^esv^d^ ením, že byt, ve kterém se posléze ocitnu, poskytne mn^ , i té, kv ^ li které sem jdu, nejen zmatené dojmy z první návšt ^ vy, ale o trošku víc. Venku bylo ošklivé podzimní po ^así a já jsem p ^ i bloud ^ní mezi ^ inžovními domy m ^ la dost ^ asu ješt^ jednou si promyslet, co se tak náhle seb^ hlo v posledních dnech. Již delší dobu jsem se snažila najít praxi, která by pro mne neznamenala jen povinnou návšt ^ vu ur^ itého za ^ ízení. Mé požadavky byly až p ^íliš vysoké, hlavn ^ vzhledem k nabídce, a tak se mé hledání stále prodlužovalo a mé nad ^je stále

„Já jsem holku princezno, jak ^íkají Tob^ ?” beru 'I'erezku do náru ^ í a pohupuji s ní ve vzduchu, moc se jí to líbí, sm ^ je se. Terka omotá ruce kolem mého krku a opakuje po vin ^ : „Kulku princezno ^íkají Tob ^ ”. Beru její ruku do své a opakuji: „Já jsem Katku, " p^i ^ emž ukazuji na sebe: „u ty jsi ?'erezku, " ukáži na ni. „ Terezku.” No vidíš, to jsi Ti', " konstatuji s pot ^šením. „Jsi Tv. ' 'l'erezka mi sedí na klín ^ , hladí po vlasech a m ^ tak trošku mrzí, že nám to vzájemné povídání n ^ jak moc nejde, snad se to ^ asem spraví. Z mého p^ emýšlení mne vytrhla maminka, která nakoukla do místnosti. „ Tak co, holky, vidím, že jste se skamarádily. Duufcím, že moc nezlobíš, Teríku. ' „Nezlobíš Teríku,” zareaguje Terezka okamžit^ , usmívá se. ,,Ti, abys tu po orn^ nezopakovala, vid? Radši ukaž let ^, jak hraješ krásné na klavír, " posadí 'ferezku ke klavíru a sedá si vedle mne na postel. „Tu její opakováni je hr ^rza, m^lo jsem takovou radost, když za ^ala mhmit, ale vadí mi, že po^ád jen u^cu opakuje a sonor nic nevymyslí, už 'l 'i zulu•ála n^co na klavír? „Ne, ješt^ ne, " p ^ iznávám. „Umí hrozn ^ mat písni^ek, to si ani neumíš p^edstavil,” obrací se na 'ferku, „Luhrc j n ^co let^, t^eba Uvéák)'. " P ^esouvá'ferku na malou stoli ^ku u klavíru.

zmenšovaly. Inzerát na fakult^ však jednoho dne vše zm ^nil.Ln^ l stru^n^ : Illedáme studenty speciální pedagogiky, kte ^í by m^ li zájem získat zkušenosti s dvouletou postiženou hol ^ i ^ kou. První telelúnát byl velice krátký, slovo dalo slovo, a tak jsem se ocitla druhého dne u malé 'l'erezky. Malý domek jsem našla až po dlouhé dub ^ , ale vzhledem k náhod ^, která mne k n ^mu p^ ivedla,. jsem ráda, že se mi ho v ^ bec poda ^ilo objevit. Otev ^ít mi p ^ išla paní I luráková, maminka. Po krátkém p^ ivítání jsme usoudily, že by bylo nejvhodn ^jší, abych se s malou'I'crezkou seznámila sama, a tak jsem se s ní po chvíli ocitla v .lelím malém, sv ^tluunce r ^ žovém pokojí ^ ku, který Terka sdílí se svými dv ^ mi sourozenci. I)nes jsme tu však byly samy. 116

'l'akoví

js

ct jsme

NECHCI HRÁT NA KLAVÍR Terka mámu v ^ bec neposlouchá, vy ^ ukává dv^ mi prsty stále stejnou melodii a mra ^ í se. Vypadá, že ji to v ^ hec nebaví. Maminka odchází do kuchyn ^ a my se ocitáme op ^t samy. Chytám Terku za ruce, sundán ze židli ^ ky a pokládám ji na zem. Okamžit ^ za^ íná poskakovat a do rytmu si prozp ^vuje požadované Ov ^áky. Jako by ^ ekala na chvíli, kdy ji nikdo nehude nutit. Terezo, nech toho, b ^ž si rad^ i hrál," k ^ikne na ni máma, která sc náhla objevila ve dve ^ích. Svým k^ikem jakoby rcgovala na situaci, ve které se nestalo to, co by si ona sama p ^edstavovala. „ Po^ád takhle poskaktc1e jako blázen,” here ji za ruku a podává ji malou panenku, "ferka s ní mrští rozlohen^ do kouta. Také forma protestu?

NECHCI HONZU Dnes odpoledne mi na hlídání p ^ibyl i malý I lonzík. Je mu teprve jeden rok, aleje velice šikovný a bystrý. Na uvítanou mi dal do ruky svou oblíbenou žabi ^ ku, ^ekl „na” a roš^ácky se usmál. Terka, která se mne držela za druhou ruku mi ale hra^ ku sebrala a hodila s ní prudce o zem.., No tak. Terko, dej ji hezky Honzovi," zvedám zví ^átko ze zem ^ a podávám ho Terce. I lonzík k ní instinktivn ^ zvedá ruce a chystá se uchopit, co mu pat^ í. 'ferka, jakmile se jí dotkne, ucukne a hází hra ^ ku do dálky. Terezka nesla Ilonzovo narození velmi t^ žce. Velmi jí vadilo, že p^estala být st ^edem pozornosti, na což byla do té duby zvyklá. Dávala své zklamání dosti najevo. První sl ^ vka, která do té doby um ^ la, p^estala úpin ^ používat, odmítala mluvit a uzav ^ela se zcela do sebe. Na I Ionzu reagovala velmi podrážel én ^, ostatní ignorovala..lcjí ncjoblíben ^jší ^ inností se stala hra na klavír, ve které je velmi dobrá. Nejen že umí zahrát jakoukoliv melodii, kterou ji p ^edem zahrajete, ale dokáže hrát, i když jí n ^co jen zazpíváte, nebo zahroukáte. I Zraje vždy pouze tehdy, když chce ona, ne my. Terka si vytvo ^ila vlastní sv ^t, ze kterého necht^ la být nikým a ni ^ ím rušena. Postupem ^asu povolila, abychom si s ní ob^ as trošku hráli, ale pouze to, co chce ona a když chce ona. lonza již vypadá dosti unaven ^, a proto ho ukládám k jeho pravidelnému polednímu spánku a jdu za'I'erezkou.

si tu te ^ nejrad ^ji sama poskakovala, ale hrozn ^ ráda bych jí alespo ^ n ^co nau^ ila, a tak pokra^ uji i p^es její nep^ílišné nadšení. „Kole^ka na tuhle h•nhi^krr, jo? " „Ne, ne, takhle ne. nejd^ ív si vnad ^ i•zil ršeclnn• kroužky do rrrlrr, abys poznala, které je r ^L^i. " vysv ^tluji trp^ liv^ . „Poznala. lderi"je v^tší,” za^ íná jí to docela bavit, usmívá sc. „Jo, jo, poznala, které je ra/ší. " Terka najednou p ^ estane navlékat, jako by ji zarazilo, co jsem práv ^ ^ekla. ,,No tah, renr si nejv^ tší kroužek. '1'er•ko. " ,• Nejr^lši kroužek, T erko, " zopakuje po mn ^ zcela automaticky. Nejv^tší kroužek, Terko, " opakuji já. Tereza op^ t, jako by se lekla, chvíli ml ^ í, pak zašeptá: Navlékáme spala l•onžln'. " V tu chvíli však naopak zase zbyst ^ ím já, co že to ^ekla? Slyšela jsem doh ^e? ^ ekla poprvé sama v ^tu, aniž by po ran ^ n ^ co opakovala. Co ji k tomu ale p ^im ^ lo? Š^astná svým prvním úsp ^ chem, ale nenasycená natolik, abych p^estala se s nad ^ jí snažím jít dál a opakuji op ^t po ní, Navlékáme spolu kroužki'. "'T'ereza v tom okamžiku uchopí jedno z kole ^ ek a mrští s ním o zem, pak si lehá a mlátí kolem sebe rukama a nohama, p ^i ^ emž vzbudí i I lonzíka, který se k ní hned svým hlasitým k ^ikem p^idá. „No lak, nek^i^ malá, nž nehudeme navlikal a povídal, hndeme si t^eba hrál!” 'tereza mne zcela ignoruje, poté, co se sklidnila, ská ^e si u svého prádelní ^ ku a na má slova nejen žc nereaguje, ale dokonce ani nic z toho, co jí povídám neopakuje. Po chvíli jí skákání omrzí, a tak p ^echází ke klavíru a za ^ ína vy^ukávat jednoduchou melodii. Nedokáži pochopit, co ji tak roz ^ ílilo, d ^ lala jsem jen chvíli to, co ona. To se jí velmi nelíbí, ale pro ^ ? P ^ ipadá mi, že jsem ji tím trošku narušila bariéru, kterou si v ^^ i svému okolnímu prost ^edí vytvo ^ila svým opakováním.'I'ím, že jsem sc za^ ala chovat jinak, než obvykle, vlastn ^ jako ona, jsem ji donutila také ke zm ^ n ^ , která jí však v ^ bec nebyla p ^íjemná. Opakování si ve své uzav ^enosti a samot ^ budovala tak dlouho. 'tak pro ^ by ho te^ m ^ la zájem m ^nit? Dívám sc na'l•erku a p ^emýšlím, že takové opakování m ^ že sebou p^inášet i ur^ ité výhody.

NECHCI VÁS V ^ BEC POSLOUCHAT

NECHCI SI HRÁT V d ^tském pokoji je úpiné ticho, což ve mn ^ vyvolává pocit strachu, zda se n^ co nestalo, ale nakonec objevím Terku u její sk ^í ^ ky s oble^ením. V ^ bec nereaguje na m ^ j p^íchod, ruce má op ^ené o poli ^ ku, usmívá se a poskakuje. Pojd'sen1. 7erko, budeme si hrál." Nereaguje. „No tak, pajd', " beru jí za ruku a posadím vedle sebe na postel. ktrubi u. jo ? " Zkusíme ted'ncn•líkat trhle kole^ka na tuhle^ Nechám jí nejprve vše osahat a zárove ^ jí ukazuji, jak na to. Vše d ^ lá pomalu a bez p ^ílišného zaujetí, myslím, že by

Sta^ í si p ^edstavit situaci v rodin ^ I Iorákových. Maminka je svou prací natolik zam ^stnána, že nebývá skoro v ^ bec doma, otec na tou není o moc lépe, spíše naopak. Na své d ^ti mají oba velmi málo ^ asu, ale když se náhodou zrovna ocitnou doma, snaží se oha'ferce v ^novat speciální pé^ i, tedy p^edevším nau^ it ji v co nejkratším ^ ase co nejvíce nových vécí. Terezka je však v^tšinou sama, nebo s babi ^ kou, která se však musí v ^ novat i I lonzovi, a tak nechává Terku, a ^ si hraje sama. Samota, která pro Terku zprvu znamenala zna ^ nou krizi, se postupem ^ asu zm ^nila v denní samoz^ ejmost. Umož^ovala I ercc d ^ lat to, co práv ^ považovala za ncjvhodn ^ jší. 117



Ob^ as se však vyskytly situace, kdy ji n ^kdo z rodiny z této samoty cht ^ l nebo musel vyrušit, at' už šlo o snahu trošku si s ní pohrát, nebo t ^eba o pouhou nutnost dát jí na no ^ ník. Jako ve v ^tšin^ rodin byla Terka jednoduše k dané ^innosti slovn^ vyzvána, ale co d ^lat, když se jí prost ^ necht^lo? Když dít^ neuposlechne výzvu dosp^ lého, je káráno, když neuposlechne op ^ t, je káráno ješt ^ více, ale když rozkaz zopakuje, t ^eba i n ^ kolikrát? Nerozumí, a tak opakuji, nebo prost^ jen nechci rozum ^t? P^istupuji k'Terezce.„No, princezno, ukaž, zkusíntesispolu zahnít Skákal pes?," sedám si na židli ^ku vedle ní. „Zahrát Skákal pes, " opakuje po mn ^ a dál si hraje svou melodii. La^ nu sama hrát a zpívat Skákal pes a když jsem u druhé sluky, 'Terka se usm ^ je a za^ne najednou zpívat sloku první. l' ^estanu zpívat, abych jí nerušila, ona však okamžit^ p^estane taky. „ Tuk p ^es cu skákal ten pes, 7 erko:' " „Skcikal pes, "1'erko. " Zkusím to zpívat: „Skákal pes, p ^es...! No, zkus to jako já!” „Jako já.” „Jako já,” opakuji zkusmo po ni. „Jako já.” „Jako já,” snad to nep^eháním. „P^es oves, p^es zelenou louku.”

V pond ^ lí hlídá Terezu babi ^ ka. Když p ^icházím, dává jí zrovna na no ^ník a svléká jí kalhoty a košilku. Napadá mne, že to Tereza již delší dobu umí sama, zabralo jí to dost ^asu a stálo pino úsilí, ale trvá jí to až p ^íliš dlouho. Babi ^ka jí proto, v zájmu úspory ^asu, svléká sama, aby se mohla v^novat va^ení, máma to d ^lá také tak, nikdo nemá tolik ^asu, aby ^ekal tak dlouho. 'Perka se nejprve vzteká, nakonec ale rezignuje, plácá se p^es ru^ i^ky a opakuje poslední babi ^^ ina slova, „ned^lej to, ned^lej, nezlob po^ád.

Když jí nakonec donesou na no ^ ník a podají do ruky hra^ku, alespo^ ji sama hodí do kouta a za^ne si sama sundávat ponožky a boty, což vlastn ^ v ^ bec není pot^ebné. lJž se p ^estala mra ^ it a vypadá to, že je spokojena sama se sebou, kone^ n ^ ud^lala n ^co, co sama cht^la. „ Co to zase vyvádiš, nech si tv hoty, hudou t ^ záhst nohy,” reaguje rozluben^ babi ^ka. „ Nu tak, sl všiš nm^ l " „Slyšíš mn ^, okamžit^ zareaguje Terka a dál si hraje se svým t^lí^kem. Babi ^ ka to vzdává. „ Takto, jak to dopadlo, zvedá jí z no^ níku, „nic, to neradi, zkusíme to pozd^ji.” „Zkusíme to pozd^ji, " ozývá se od no ^ níku. Babi ^ ka jí za^ íná oblékat. Já to dod^lám,” nabídnu se. Tak ju, puk jí dáme syu^itur, " babi ^ ka odchází.

1 1K

Tak, a ted'tu zkus sama, obracím se na Terczku. Terezka se skute^n^ snaží nandat si kalhoty, vše d ^ lá pomalou^ ku, ale najednou ztrácí rovnováhu a padá na zem, za^ íná trošku poMukávat. „No tak, vžch't'se nic nestalo, vstávej.” „Nic nestelu, vstávej. „Nic nesnu, vstávej, podotkne, ale leží dál na zemi. Vsta^, Terko,” ^íkám jí mírn ^ . „ Vsta^, Terko.” Když vstaneš, p ^jdeme d^lat papr^, " zkouším smlouvat.

'Perka rychle vstane a ješt^ neoble ^ená zamí ^í do kuchyn ^. „ D^lat pap ^t, ú, brouká si vesele. „No to víš, že ju, nahatá, zlobivá a hned bps cht ^la papat,''

beru ji za ruku a mí ^ím s ní op^t do pokoje, vzteká se.

„Jenom chvili^ku, Terko, nejd^ív se nutsiš hezky uhlíct. " „ Musíš oblíct, 'opakuje rozlobená Terka, nakonec ale p ^e-

ce jen p^etahuje p^es hlavu své ^ervené tri ^ ko a pomáhá mi s obouváním bot. „Jsi moc hodná holka, Terko, " hladím ji po vlasech, když jsme kone^n^ hotovy. Terka tentokrát nic neopakuje, jen se usmívá.

PÁTÉ KOLO U VOZU Jdeme do kuchyn ^. Je tu podez^ele živo, rodi ^e se zrovna vrátili z práce a šli si uva ^it kávu. Když vstoupíme do kuchyn ^, vesele nás vítají: „Ahoj holku, jak se trsáte.'' Máma bere Terku do náru ^e a dává jí políbení na ^elo, 'Perka ale prudce ucukne. „Se máte holky.” Rodi ^e se sm ^jí, 'Terka se hned za^ne smát také. Dáváni jí oh ^át sva^inu, za^ íná být nervózní, že to tak dlouho trvá. Nebu^ nedo^kavá, Terko, už to hude,' chlácholím jí od plotny. "Terka za^ íná kopat do stolu, pak se vztekle postaví a za^ne hrozn^ k ^i^et. Jdu k ní: „ Ko^i^ko, to hude dohru, už je to hotuvV, pajd' budeme spolu júukat. " 'l Brka se uklidní, nechá se posadit na klín a pomáhá mi foukat. Rodi ^e zatím probírají n ^jaké pracovní problémy, nevšímají si nás, Terka b^ hem jídla ob^as zopakuje n ^co z jejich rozhovoru, vždy se její poznámce zasm ^jí. Musím už jít dom ^, je docela pozd ^, rodi ^e se rozhodli jít na nákup, a tak volají babi ^ ku a prosí, aby znovu p^išla, ne p^ íliš nadšen ^ souhlasí, ale p^esto p^ichází za pár minut. Našt^stí bydlí blízko. N ^kdo p^ece musí dávat pozor, aby se 'I'erce nic nestalo, ale kdo si s ní hude hrát'? Terezce l lorákové jsou skoro t ^i roky a je od narození slepá. Její vada je nevylé^ itelná. Jako každé slepé dít ^ pot ^ebuje zvýšenou pé ^ i a pozornost, aby jednou byla schopna za ^adit se do normálního života.

'Lakoví

u jsme

Jenom škola? Barbora Trapkovó

OBSAH CESTA 1)0 ŠKOLY PRVNÍ ZVON ^ NÍ MATIKA, TO NENÍ SRANDA P ^ ESTÁVKY JSOU NEJLEPŠÍ PÍŠU, P1ŠEŠ, PÍŠEME VELKÁ P ^ ESTÁVKA KRESLETE DOME ^ KY PENÍZE, ZASE PENÍZE DNESKA JE T ^ LÁK V LESE POSLEDNÍ ZVON ^ NÍ

CESTA DO ŠKOLY

e p^ l osmé ráno a já pospíchám do školy. Kolem proudí davu školák ^ s taškami na zádech. Ob^ as n ^kdo pozdraví. Všude je slyšet smích a d ^tské št^betání. P^ed školou je už spousta d ^tí, stojí v hlou ^kách, pok ^ikují na sebe, strkají se. Malé hol ^ i ^ ky ská^ou gumu, ty v ^tší koukají po klukách. Vždy, když n ^ jaký kolem projde, dají hlavy dohromady a... Necht^ la bych být tím klukem. Nelze p^ehlédnout ten výraz na jejich tvá ^ích, který p ^esn^ vypovídá o tom, co si myslí. Malí kluci se honí a st^ílejí po sob^ pistolemi. Pár d^ tí si dopisuje domácí úkoly, které se nestihly nebo zapomn ^ ly napsat doma. f Iledám klí ^e a mezi tím si op^t, snad už posté, prohlížím nov^ postavenou budovu zvláštní školy. Vždycky m ^ napadne to samé. Architekta této školy bych opravdu ráda poznala. Školní v ^ ž je hn^dá se žlutými okny, vstupní dve ^e jsou ^ervené, další ^ ást budovy svítí bílou barvou a má pro zm ^nu okna zelená. A nesmím také zapomenout na zelené kachlíky, které lemují celou bílou ^ ást. Zkrátka , ta naše škola je um ^lecké dílo. Odemknu a letím do t ^ídy, kterou máme v prvním pat ^e. Schody beru po dvou. Beru za kliku, je zam ^eno. Znovu hledám v tašce klí ^e. Žádné d ^ti tu ješt^ nejsou, všude je ticho. Slyším jen slabé hlasy ze sborovny. P ^emýšlím, jestli se mi to ticho líbí nebo ne. P ^inejmenším je to zvláštní. D ^tské hlasy ke škole samoz^ejm ^ pat^í, je tu hned vcscleji, ale musím se p ^iznat, že to ticho p ^ed za^ átkem celého dne mám docela ráda.

Zavírám za sebou dve ^e a jdu rovnou ke svému stolu. Vyndavám si v^ci z tašky a p^emýšlím o první hodin ^ . Musím si vzít ze sk ^í ^ ky pracovní sešity, a tak pomalu p^echázím t^ ídu. Moje o^ i se zastavují na nást ^ nce. D ^ti namalovaly nové obrázky. Okamžit ^ zapomínána na to, že jsem cht ^ la dojít pro sešity a zastavuji se u nových obrázk ^ . Musím uznat, že se d ^tem opravdu povedly. Pomalu se rozhlížím dál po t ^íd^ . .Ie docela malá, je tu jen šest lavic, p ^ed kterými stojí u ^ itelský stolek a ^erná tabule. Po celé st^n^ vedle dve^ í jsou sk ^í ^ ky s vitrínkami, ve kterých jsou vystaveny r ^ zné výrobky d ^tí. Zví ^átka z kaštan ^ , dome^ky z plastelíny, auta, domy a lod ^ z. Lega a spousta dalších moc hezkých v ^cí. Na jedné té sk ^í ^ ce stojí velikánský robot z papírových krabic. Má velikánské modré o^ i, nos z krabi ^ ky od n ^jakých prášk ^ a obrovskou pusu, která se sm ^je na celou t^ídu. Najednou si vzpomínám na sešity. Rychle je vyndavám z poli ^ ky a nesu na st ^ l. Cestou se zastavuji u okna a koukám ven na podzimní les. Zvoní.

PRVNÍ ZVON ^ NÍ Zvoní. Slyším, jak se d^ti hrnou clo šaten. Najednou je všude samý k ^ ik a smích, odevšad se ozývají rány a práskání dve ^í. Do t ^ídy vlet^ l Tomáš, Št^pán a Petr: „Dohrý den, paní u ^ itelko.” „Ahoj, kluci.” Vypadá to, že mají dneska dohrou náladu. Sedají si do lavic a hned vytahují z tašek r^ zné krámy. Starý íirt ák, autí ^ko a st ^íkací pistoli. Petr si sedá na lavici k Tomášovi a Št ^pánovi. Spole ^ n ^ si prohlížejí starý fof ák. 119



„Když mi ho pu ^ íš domu, tak ti necháni tu kazetu ešt ^ tejden.” Na 'tomášovi je vid ^t, že by ten tbt'ák cht ^ l za každou cenu, ale Petr se netvá ^í nadšen ^ na to, že by ho mél p ^j ^ it 'tomášovi dom ^ . Nakonec p^ece jen povolí. „I'ak jo, ale zejtra mi ho ur^it^ p^ineseš. A tu kazetu ti dáni až ve ^ tvrtek.” 'tomáš rychle souhlasí a bere si tot'ák k sob^ . Št^pán jenom kouká a já mám pocit, že má na Tomáše tak truehu vztek. Cht^l ten ti t'ák ur^ it^ taky. Do t^ídy vcházejí další d ^ti. Jana n^co vypráví Mírovi a ten se hlasit^ sm ^je. l lned za nimi se žene Lád'a s Járou. Jako normáln^ jsou úpin ^ rozjívení. Opravdu se moc t ^ším na to, až je hudu zkli(l ^ovat. Chybí už jenom Milan a Klára. D ^tí je ve t ^íd^ jenom dev ^t a jsou r^zn^ staré. Lád'a s Járou jsou druháci, Petr s Janou t ^et'áci, 'tomáš, Št ^ pán, Milan a Míra ^ tvrt'áci a Klára chodí do páté t ^ídy. Do zvon^ní zbývá ješt ^ p^t minut, a tak si prohlížím p ^íklady, které jsem si doma pro d ^ti p^ipravila. Najednou n ^kdo za^al strašn ^ ^vát. Všichni jsme se dost lekli. Ve dve ^ích stál Milan a po ^ád ješt^ ^val. „Milane, proboha, pro ^ tak ^veš?” Musela jsem hodn ^ zvýšit hlas, abych ho p ^ek ^i ^ela. „Nevitu, jen tak.” Kone^ n ^ p^estal ^vát a vydal se sm ^ rem k lavici. Všechny ostatní d^ti se mu smály, ale Milan si z toho o ^ ividn ^ nic ned^lal. Sedl si do lavice, usmíval se a p ^ipravoval si v^ci na hodinu matematiky. "To on d^ lá ^asto a ani naše paní u^itelka mu vtom nezabrání. Ona mu vždycky ^ekne, aby to ned^lal, ale Milan za^ve t^eba ješt^ jednou. Von je takovej." Takhle mi to vysv ^tlila Jana. Je asi pravdou, že když chce Milan k ^i ^et, tak mu v tom nikdo nezabrání. Já jsem to zažila poprvé, ale d ^ti, jak je vid ^t, už své zkušenosti mají. Minutu p ^ed zvon^ním p^ichází Klára, ve tvá ^i op^t sv ^j unud^ný výraz. Pozdraví tak, aby se ne ^eklo, a pomalu se šourá ke svojí lavici. Je mi jí tak trochu líto. Vlastn ^ sem v ^ bec nepat ^í, m^ la by být v jiné t ^íd^, ale protože tam už není místo, musí chodit sem.

MATIKA, TO NENÍ SIZANDA! První hodinu máme matematiku. Rozdávám každému pracovní sešita p^íklady na papírech, co jsem si p ^ipravila v ^era ve^er. Snažím se o to, aby se d ^ti trochu uklidnily. Vysv^tluji jim, co mají d^ lat a jdu pro po ^ ítadla, rozdávám je a vtom si všimnu Tomáše a Št ^pána. V ^ bec m ^ neposlouchají, protože jsou zaujatí ^ ímsi pod lavicí. „Kluci, co to máte pod tou lavicí? Ješt ^ chvilku si s tím budete hrát a já vám to seberu.” Oba se na sebe podívali, spiklenecky se usmáli a rychle to uklidili do lavice. Ne však na dlouho. Za pár minut se pod lavicí zas o n ^co tahali a živ^ mezi sebou diskutovali. Te ^ už v ^ bec nic ne ^íkám a jdu rovnou k jejich lavici. „Myslím, že jsem vám n ^co ^ekla, ne?” Natahuji ruku a ^ekám. Kluci chvilku protestují, ale nakonec mi na dlani leží hromádka papírových pen ^z ze hry „I )ostihy a sázky”. Všichni se dívají, co s t ^mi pen ^zi hudu d ^lat. Pokládám je na st ^ l a hodina pokra^ uje dál. 120

Kone^n^ je klid a všichni po ^ ítají. Sedím u Ládi a opravuji mu druhý p^íklad. První vypo ^ ítal dob^e. Najednou se podívám na Míru. Sedí nad tím papírem s p ^íklady tak, jako že neví v ^bec o sv ^t^ . Asi si s tím n yví rady. " Míro, chceš, abych ti s tím trošku pomohla'?" Ne ^íká nic, jenom kývne hlavou. „1'ak puld', podíváme se spolu na ten první p ^íklad. Takže, jaký je ten první p ^íklad. P^e^ti ho.” „T^i plus p^t se rovná.” „Dob^e. A te^ mi ^ekni kolik se to rovná.” „Vosum.” „Vidíš, jde ti to výborn ^ ! Jaký je druhý p^íklad?” Míra je pot^šen mou pochvalou a s o trochu v ^tší chutí se pouští do nového p ^íkladu. „^ty ^i plus nula rovná se.” „No dob ^e, ale ^ekni rovnou kolik se to rovná.” „^ty^i plus nula rovná se nula.” „Opravdu to je nula'? Zkus to spo^ ítat ješt^ jednou.” No, po pravd ^ ^e^eno, nevypadá na to, že by cht ^l ten p^íklad po ^ ítat ješt^ jednou. P^esto to zkouším znovu. „I'ak ješt ^ jednou. Kolik je ^ty^i plus nula'?” „Nula.” „Ne. Zkusíme to te ^ka s po^ítadlem.” Míra na m ^ jenom kouká, a tak vytahuji po^ ítadlo z lavice sama. Stavím ho p^ed Míru a ten si ho bere do ruky. „A te^ mi tu odpo^ítej ^ty^i ^ervené kuli ^ky.” A Míra po^ ítá. „Jedna, dva, t ^i, ^ty^i.” „Výborn^ ! A ted' k t^mto ^ty^em ^erveným kuli ^kám nep^idáš ani jednu kuli ^ku. Kolik jich tam budeš potom mít'?” Až ted' zjišt'uji, že se Míra v ^ bec nekouká na to po ^ ítadlo, ale na m^ . Zkouším tedy jinou taktiku. „Víš, co? Zkusíme to spo ^ ítat na mýeh prstech, ano?” Míra neodpovídá, a tak po ^ítame znovu. „Koukej se ted' na mou ruku. Jeden prst, druhý prst, t ^etí prst a ^tvrtý prst. Mám tady ^ ty ^i prsty. A te ^ k nim nep ^idám už žádný. Kolik jich tam budu mít'?” „^ty ^i.” „No výborn ^ ! Takže kolik je ^ty^i plus nula?” „Nula.” „Ne, Míro. Vždyt' jsi to p ^ed chvilkou ^ekl. Kolik jsem tam m ^la t^ch prst ^ ?” „^ty ^i.” „No vidíš. Takže kolik je ^ty^i plus nula?” „^ty^i.” „Bezva! 'l'ak zkusíme jiný p^íklad. Kolik je t ^eba sedmin plus nula'?” „Nula.” „Ne, jak to bylo s t ^ma prstama? Tohle je skoro to samé, akorát t^ch prst ^ hudu mít sedum. A zase k t ^m sedmi prst^m žádný nep ^idám. Kolik jich hudu mít ted''?” „Sedum.” „Výborn ^ !” Je mi jasné, že si to bude muset Míra hodn ^ cvi^ it, ale ted' se musím v ^novat dalším d^tem. 't'omáš se Št ^pánem mají už všechny p ^íklady vypo^ ítané. Tak jim to jdu zkontrolovat. 'tomáš to má všechno doh ^e až na dva p ^íklady. Pak za^ínám kontrolovat Št^pánovy p^íklady. Všechno dob^e, až na dva p^íklady. Že by náhoda? Št^pán má stejné chyby jako Tomáš. Takoví

„Kluci, víte ur^ it^ , že .jste to d ^ lali každý sáni?” Oba dva kluci horliv ^ kývají, jako že ano. Moc tomu nev ^^ ím, ale pochybuji, že se mi k opisování p ^iznají.

P ^ ESTÁVKY JSOU NEJLEPŠÍ! Zazvonilo, matematika skon ^ ila a do všech d ^tí jako by st^elilo. N ^kdo b^ží na chodbu, n ^kdo k jiné lavici, ale všichni vypadají hned veseleji. Jenom Tomáš se Št^pánem se moc vesele netvá^í. N ^co si v lavici šuškají, ur^ it^ cht ^ jí vrátit ty peníze. A mám pravdu! Jdou ke mn ^ a dohadují se, kdo to ^ekne. A já d ^ láni, že je nevidím. „Paní u^ itelko, nemohla byste nám vrátit ty peníze?” „A na co je pot ^ebujete?” „No my s nima platíme!” Z^ejm ^ mi nic nedochází. Nem ^ žu pochopit, jak mohou platit pen ^ zi z „Dostih ^ a sázek”. „Jak platíte, copak ty peníze jsou platné?” „No v krám ^ p^ece né!” 'tomáš to ^ekl takovým tónem, jako že jsem úpin ^ pitomá, když si myslím, že s t^mito pen ^ zi mohu p ^ijít do krámu. „Mys nima platíme tady.” „A co tady kupujete'?” „No všechno možný. T ^ebas i tužky.” Zatímco Toniáš po^ád vykládá, co se tady za ty peníze dá koupit, Št^pán odb^hl do lavice a za chvilku mi ukazuje oby^ ejnou tužku. „Koukn ^te tuhle tužku jsem koupil od Milana za dvacet korun.” Oba o tom mluví tak nadšen ^ , že mi je docela líto jim ty peníze nevrátit. ,Tak doh^e. Tady je máte, ale jestli si s nima hudete hrát o hodin ^ , tak je už neuvidíte." „Nehudeme, d ^kujem.” Myslím, že v této chvíli by slíbili úpiné všechno, jen aby ty svoje peníze dostali. Moc jim to sice nev ^^ím, ale... S pen ^ zi se kluci hned rozeb^hli k ostatním d^ tem, které m ^ ly v rukou také takové peníze. 'l'ed' jim už nev ^nuji pozornost a p^emýšlím nad další hodinou. A zase zvoní. Najednou slyším 'tomáše, jak ^íká: „I Iele, te ^ si všichni ty peníze schovejte, jinak nám je sebere a niv nehudeme moct obchodovat.” Musím se smát. To obchodování je pro n ^ asi hodn ^ d ^ ležité, protože všichni peníze hned schovávají do penál ^ , tašek, lavic a kapes.

PÍŠU, Pí g E g, PÍŠEME Kone^ n ^ jsem rozdala všechny sešity a úkoly. D^ti sedí a píší. A je tu božský klid, protože všichni jsou do práce opravdu zahráni. P ^ ipadá mi ten klid až neskute ^ ný, nikdo nepovídá, ani se nechichotá, všichni sedí nad svými sešity, pera v rukou a snaží sc dopl ^ ovat slova do v ^t. Mám chu ^ ^ íci: „ Tak d^li, lak takhle se mi moc lihile. " Ale pak si s hr^ zou uv^domím, že p^esn ^ tuto v ^tu ^íkávala naše paní u ^ itelka na základní škole a já to strašn ^ nesnášela. V tu chvíli jsem m^ la sto chutí za^ ít naschvál povídat. Najednou m ^ Jana zatahala za košili.

„Paní u ^ itelko, Jára bre ^ í.” .lak to, že jsem si toho nevšimla? Jdu k .lárovi a chvilku na n ^ j koukám. Sedí celý zkroucen y v lavici, ramínka se mu t ^esou a na sešit mu kapou slzi ^ ky. „Járo, stalo se n ^co?” Celá t ^ ída rázem p^estala psát a kouká chvilku na Járu, chvilku na ni ^ a ur^ it^ jako já ^eká, co z Járy vypadne. Ale Jára nic, jen se dál celý t^ese a slzi ^ ky mu dál kapou na sešit. „Nemusíš mi ^íkat, co se stalo, ale t ^eba bych ti mohla pomoct. Nechceš?” I lladím ho po vlasech, Jára dál vzlyká, ale p^esto už za^ íná mluvit. „Když já nemám pero, ešt^ p^ed chvílí sem ho m ^l v penále a te ^ už tady neni.” A znovu nabírá. Snažím se ho uklidnit, tak mu vysv ^tluji, že to pero by mohlo být také n ^kde jinde. I ostatní d ^ti se snažily pomoci. Prohledali jsme lavici i celou tašku. Tu jsme dokonce museli vysypat, protože .Iára v ní m ^ l krom^ u^ebnic a sešit^ spoustu dalších v^cí. 'led' už si ani já nevím rady, p^esto ni ^ napadá poslední možnost. „Víš, jak to ud ^ láme .táro? .lá ti p ^j ^ ím svoje peru, takže m ^ žeš ted' napsat to, co jsem vám zadala, a o p ^estávce se po tom peru ješt^ všichni spole^ n ^ podíváme.” „Já nechci. .lá chci psát jenom svojinl perem. ” Najednou vstává Klára. „Já jsem to pero našla o p ^estávce a myslela jsem si, nikoho nervi, a tak jsem si ho vzala.” P^ ináší mi pero a já nevíral, co si o tom máni myslet. Ale Jára okamžit ^ p^estal plakat. „Jel, to je moje. ” Jára Klá ^e ješt ^ pod ^ kovala hned sc pustil do psaní. Klára si zase sedla do lavice a hodina pokra ^ovala v klidu dál.

VELKÁ P ^ ESTÁVKA Sc zazvon ^ ním se pozornost všech op ^t obrátila k pen ^z^ m. Je pravdou, že o hodin ^ nikdo na peníze ani nesáhl. 'tomášovo slovo asi platí. Dnes ani nevidím na stolech sva^ iny..len peníze. „Tomáši, Tomáši, pajd' mi vyménit!!” To Jára k ^i ^ í p^es celou t^ídu. „Po^ kej, te^ nem ^ žu.” Ale Jára jako by neslyšel, b ^ží k n ^ mu a cpe mu pár pen^ z. „Dej mi tu žlutou a já ti dám tyhle.” Tomáš o^ ividn ^ neváhá, dává mu jednu žlutou a bere si od n ^ j n^kolik pen ^z jinak barevných. Jára se b ^ ží pochlubit svému kamarádovi. „I,á^o koukej, já mám tu žlutou, cos cht ^ l.” „No a, mn ^ je to jedno.” Lád'a se ale tvá ^ í tak, žc mi je úpin ^ jasné, že mu to jedno ur^ it^ není. Najednou slyším Tomáše. „'ten je hlbej..lá sem mu dal jednu dvacku a von mi za to dal tisíc p^t set korun. To je ale v ^ l, co?” To .lára ur^ it^ neslyší, protože to už b^ ží ke mn ^ a k ^i ^í. „Paní u ^ itelko, paní u ^ itelko, Lád'a mi vzal ten žlutej peníz!” „Nene, ten je muj.” „Nervi, já sem ho dostal od Tomáše. Dyk se ho paní u ^ itelko klidn^ m ^ žete zeptat.”

121



Za^ ínají se hádat tak, že je musím okamžit ^ zarazit. „Lád'o, ale já jsem vid ^ la, _lak to Tomáš dával Járovi!” „Ncne, to je moje!” „Lád'o, nelžeš'?” "Já nelžu, jak to víte'?" „Protože se ti ^ervenaj uši. A uši se ti ^ ervenaj vždycky, když lžeš. A te^ hezky vrat' ten peníz Járovi.” Lád'a se na m^ dívá opravdu nevraživ ^, nev ^^ícn ^ si sahá na uši a hází po Járovi ten žlutý peníz. Utíká od nás pry ^ . Má ur^ it^ obrovský vztek, ale Jára se tvá ^ í nadmíru spokojen ^ . Najednou I.ád'u zastavuje Tomáš. „Chceš taky ten žlutej?” Tomáš ur^it^ celou dobu pozoroval, co se d ^lo a ted' toho dokonale využívá. Dob ^e ví, že pro Járu a Lád'u je d ^ ležitá hlavn ^ barva pen^ z a ne jejich hodnota. A to se mu náranul ^ hodí. Tomáš to má opravdu doh^e spo^ ítané, ale Lád'ovi svítí o^ i ^ka. „fy ešt^ máš'?” „Jo a chceš? Co mi za to dáš?” „Nevim.” „Lak na a dej mi tohle.” Dává mu žlutý peníz a bere si modrý. Musím se smát. Llutý peníz je totiž dvacet korun a modrý dva tisíce korun. ' T 'en 't'omáš je ale... No co, spokojenost je na obou stranách.

„Št^ páne, nezdá se ti,že je ten d ^ m stejný jako Tomášúv?” „lJpin ^ ne.' „Tak to zkusíme. Já hudu hádat, kde je jaký pokoj, ano'?” Št^pán na to v ^ bec nic ne ^íká, jen stojí a asi ^ eká, jestli uhodnu, kde co je. „'tady to je jídelna, tohle koupelna s kytkou (i Tomáš m ^ l v koupeln ^ kytku), tady to bude ur ^ it^ tv ^j pokoj a ten, kdo leží na posteli, jsi ty. Nemám pravdu'?” „Máte. Tohleto nerad p ^ iznává, protože ví, že jsem ho dostala. Mám totiž úpinou pravdu. Št ^pán kreslil sv ^j dome^ek podle 'T'omáše. „A vidíš, tohle všechno o tom dome ^ku mi ^íkal už Tomáš.” „Ale von ^ ek, že poslouchá hi-ti v ^ ž a žádnou doma nemá.” „to nevadí, já jsem ^íkala, že do toho dome ^ku m^žete nakreslit, co chcete.” Št^pán se za^íná roz^ilovat. „Ale nemám to úpin^ stejný! Koukn ^te, mám jiný voknu a komín mání taky jinej.” „Ano, to máš pravdu.” t)ál už ho radši nechávám být, musím mu už lézt na nervy, ale mohl by kreslit podle sebe. Ono to totiž není poprvé a nejenom v kreslení. Št^ pán se ve spoust^ v^cí opi ^ í po Tomášovi. Škoda, ur ^it^ by jeho vlastní nápady byly také dobré.

KRESLETE DOME ^ KV PENÍZE, ZASE PENÍZE (p ^estávka) Zase musím d ^tem p^ ipomenout, že peníze mají být o hodin^ schované. Okamžit^ a s velkou rychlostí je schovávají, kam se dá. Moc jim záleží na tom, aby o n ^ nep^išly. „Dneska vám rozdám takové dome ^ ky, nebo spíš obrys dome^k ^ kde není v ^bec nic. Nejsou tam pokoje ani lidé. A vy do t^ch dome^ k ^ nakreslíte všechny pokoje a lidi, kte ^ í tam bydlí.” Všechny d ^ti se daly do práce. Je na nich vid ^t, že je to opravdu baví. Výtvarku mají ur ^ it^ radši, než matematiku. Postupn ^ mi nosí své dome ^ky ukázat. Je to moc hezké, takže musím všechny d ^ ti moc a moc chválit. P ^ichází i 'tomáš, aby mi ukázal ten sv ^j dome ek. ^ „Tomáši, kdo je v tomhle pokoji? To je obývák?” „Ne, jídelna.' „A vy máte v jídeln ^ televizi?” „No, my máme televizi i v obýváku i já v pokoji.” „A kdo to sedí u toho stolu'?” „lo je máma, táta a Jana.” „A kdo to leží tady v tone malém pokojíku?” „'to sem já.' „A co tam d ^ láš?” „Poslouchám hi-ti v ^ž, tu sem namaloval tady.” „Aha, a ty máš v pokoji i hi-t3 v ^ ž`?” „Neorám, ale hudu jí mít.” Ješt^ si chvilku s Tomášem povídám a pak ho musím pochválit, nakreslil to opravdu moc p ^kn ^ . Dalo by se ^íct, že Tomáš je možná ze všech d ^tí nejšikovnéjší. A netýká se to jen výtvarky, v t ^ locviku je také dobrý a zdá se mi, že se i docela doh^e u^ í. Te^ zas k mému stolku p ^ichází i Št^pánu ukazuje mi sv ^ j dome^ek. Chvilku si ho prohlížím. 'Zdá se mi, že jsem ho už jednou vid^ la. No jist^ ! Št^ pán ^ v dome^ek je skoro stejný jako Tunrášúv. 122

Najednou ke mn ^ b^ží Tomáš a má z n ^^eho obrovskou radost. „Paní u^ itelko, podívejte, co jsem koupil!” Ukazuje mi malé autí^ ko a o^ ka mu jen zá ^í. l lned je mi jasné, že toto autí ^ ko koupil za ty nepravé peníze, se kterými si tu už od rána všichni hrají. „A od koho jsi to autí ^ ko koupil'? Tak hezké autí ^ko bych jen tak neprodávala.” „Pro^, dyk sem dal za n ^j Petrovi tisíc korun.” Ted' k nám p ^ichází také Petr a na tvá ^i má vít^zoslavný výraz. Moc to nechápu. 'lakové krásné autí ^ko a Petr ho prodá 'tomášovi za tisíc korun, které neplatí a nikdy platit nebudou. Ale Petrovi to z ^ejm^ nevadí, a tak mi slavnostn ^ oznamuje. „Já sem 'tomášovi prodal auto, a ted' mám víc pen ^z než Milan.” Ne, tohle opravdu nechápu, a tak jenom ^íkám. „Doufám, 'tomáši, že to auto neuvidím o hodin ^.” „Ne, fakt ne! Vy byste mi ho vzala.” „fo máš pravdu.”

DNESKA JE T ^ LÁK V LESE Je poslední hodina a d ^ti jsou už dost rozjívené. Donutím je, aby se rychle p ^ evlékly, a vyrážíme do lesa, který je hned za školou. Zdá se mi to jako nejlepší ^ešení, proto^e tam si mohou všichni k ^i ^et a dovád ^t, jak cht^ jí, a nikomu to nebude vadit. Navíc budeme na ^ erstvém vzduchu. Cestou k lesnímu h ^ išt'átku jsme se trošku zapotili, protože to je do kopce, ale nakonec jsme k cíli dorazili, i když udýchaní. 'T'akže mohu hned rozdávat povely. 'Lakoví .11 jsme

„Každý si najd ^te sv ^ j strom a na rozeh ^átí si zahrajeme Škatulata hatulata.” Všichni zajásali a rozb ^hli se ke strom ^m. Op^t jsem jim musela vysv ^tlovat, žc stromy nemohou být moc daleko od sebe, abychom si zapamatovali, které hrají. Poté, co jsem musela na každý strom ukázat zvláš ^ a ^íct:,,Ten broje", jsme p^ipraveni na hru. Nikdo se neozývá a tak za ^ ínám sama. „Škatulata hatulata, hejhejte se z místa na místo, te ^ . ” Za^ íná velká panika. Všichni si hledají volné stromy, jen Jára utíká úpin ^ n ^ kam pry^ . „.Táro, kam h^ žíš?” „Ke stromu.” Znovu mu ukazuji stromy, které hrají.A musí samoz ^ejm ^ ^ íkat. Napovídáme niti, protože tu ^íkanku moc neumí. A zase panika a zase se to všechno m ^ ní, jen Jára op^t mí ^í k úpln ^ jinému stromu, který nehraje. „Ten strom zase nehraje, Járo. Stojíš u špatného stromu. ” Jára vypadá naštvan ^ . Už už chci pro n ^ j jít, ale p^edch^hne m ^ Tomáš, bere Járu za ruku a staví ho na své místo. „1 lele, ty si te^ stoupneš sem a já budu ^ikat místo tebe.” I Ira pokra^ uje dál, ale Jára po ^ád b^há k jiným strom ^ m. Zdá se mi, že už to d ^ lá schváln ^ . Nakonec ho beru za ruku a b^háme spolu. Na rozeh ^átí by to sta^ ilo. D ^ti za^ ínají škemrat, abychom si zahráli vybíjenou. Nakonec, pro ^ ne? Ale nemohou se dohodnout, kdo bude kapitánem, takže rozhodnutí z^ stává na mn ^ . Ur^ uji Tomáše a Kláru a všichni souhlasí, jen Klára hned protestuje. Za chvíli se p ^idává i Tomáš „Já chci hrát s Klárou a ne proti!” Po této v ^t^ se zvedá silná vina odporu ze strany ostatních d ^tí. „Nééé, a^ nehrají spolu, paní u ^ itelko, to by byli moc silný, to nemá cenu! ” Za^ íná to vypadat na po ^ádnou hádku, a tak se snažím n ^co rychle ud ^ lat. Obracím se tedy na Kláru s Tomášem. „I telc^tc, vy jste tady nejlepší, tak musíte být kapitáni. To dá rozum, ne'?” Když jsem jim ^ekla, že jsou nejlepší, tak už ani moc neprotestovali. Nosíky se jim trochu zvedly a nakonec souhlasiti s tím, že hudou d^ lat kapitány. Ostatním d ^tem jsem rozd ^ lila ^ ísla, takže kone ^ n ^ mohou kapitáni volit. Všechno jde bez hádek, ale najednou koukám na Petra, jak ukazuje Tomášovi své ^ íslo. „Pet^e, ty jsi ale podfuká^ ! Myslíš, že nevidím, jak ukazuješ Tomášovi svoje ^ íslo?” Petr samoz^ejm^ zapírá, ale Tomáš tvrdí, že nic nevid ^ l. V^^ím mu a vybízím Kláru, aby volila dál. Ta ^ekla ^ íslo ^ty^i. Vím, že je to Petrovo ^ íslo, ale on d ^ lá, jako by nic neslyšel. Musím mu p ^ipomenout, že ^ty^ka pat ^í jemu. Tvrdí, že zapomn ^ l, jde ke Klá ^e a šílen ^ se mra^ í. Všichni jsou už u svých kapitán ^ , zbyl jenom Št^pán. Posíláni ho ke Klá^e, ale on se za^ íná vztekat. „Já sem cht^ l ale k Tomášovi a ne kc Klá ^e. To neni spravedlivý!” „.laktožc ne, Tomáš už má t^ i hrá^e a Klára jenom dva, musíš tedy ke Klá ^e.” _Ne! Tak já nehudu hrát." Jak se zdá, tak Št^pána nep ^emluvím. I Zrajeme tedy bez n ^j. Všechny d ^ ti jsou do hry zapálené a jak tak koukám, Št^pána už za ^ íná mrzet, že to vzdal. Jeho chyba. I lodina už hude pomali ^ku kon ^ it, a tak si ješt ^ zahrajeme

na Peška. Tu hru mají d ^ti také moc rády, takže m ^ j nápad p^ijaly s nadšením. Stojíme tedy v kroužku a hrajeme. Šišku dostává skoro po^ád Tomáš a Št ^ pánovi se to nelíbí. „Paní u ^ itelko, a^ to dávají taky n ^komu jinýmu a nc fint Tomášovi, n ^ kdo ešt^ t^eba v ^ bec nebyl.” Tím myslí ur^ it^ sebe. Vysv ^tluji mu, že nemohu ovlivnit to, kdo tu šišku dostane, ale Št ^ pána jsem tím neuklidnila. Další kolo Št ^pán šišku dostal. Od Tomáše. Rychle se vracíme do školy, aby se d ^ti stihly p^evléknout. I)o t^ídy p^icházíme akorát se zvon ^ ním. Všichni se za ^ ínají p^evlékat a já jdu s t ^ídnicí do sborovny. Vracím se ze sborovny a najednou mi n ^co p^istálo pod nohama. Autí ^ ko. Poznávám to autí ^ko, které Tomáš koupil od Petra. Kouknu na druhou stranu chodby. Stojí tam'fomáš a ^eká, co se hude dít. „Dávej trochu pozor, vždy ^ jsem ti to autí ^ ko mohla rozšlápnout.” „Von tam m ^ l he1t Št ^ pán.” Rozhlížím se, ale nikoho nevidím. Vtom se Št ^ pán objevil vedle mn ^ a oba si vesele posílali dál. U dve^ í do t ^ídy jsem málem vrazila do Petra. Stál tam a trochu smutn ^ koukal na kluky, jak si posílají autí ^ ko, které ješt ^ p^ed n ^ kolika hodinami pat ^ilo jemu. Až ted' mu asi došlo, že zas tak dobrý obchod to nebyl. „Kluci nem ^ li byste jít už dol ^ do šatny? ^eká tam na vás paní družiná ^ka.” Tomáš se Št ^ pánem sebrali autí ^ko a dupali dol ^ po schodech. A Petr se vydal pomalu za nimi.

POSLEDNÍ ZVON ^ NÍ Zavírám za sebou dve ^e t^ídy, nikdo tu už není. A je tu klid. I)ávám nahoru židli ^ ky, uklízím sešity a píšu na tabuli p^ íklady na zít^ek: 5i 3K-74 + (1—....'T'ohle hude p ^íklad pro Míru. Kone ^ n ^ jsem se vším hotová. 'Zamykám dve ^e do t^ídy, pak ješt^ dve ^e od šatny a nakonec dve ^e hlavní. Uklízím klí ^e do tašky a asi po sto první si prohlížím naší školu. Toho architekta bych opravdu cht ^ la znát.

ZVLÁŠTNÍ? Je naše škola opravdu zvláštní? .le pro m ^ zvláštní? Je pro naše d ^ti zvláštní'? Ne ^ekla bych. Zvoní tu, u ^ íme se matematiku, ^eštinu, prvouku, mánie výtvarku, t ^ locvik, pracovní výchovu. Možná jc pot^eba daleko víc slov a vysv^tlovát ^ um ní k tomu, aby všechnu d ^ti pochopily a um ^ ly to, co Naše škola jc totiž zvláštní jen pro lidi, kte^í do ní nechodí a dívají se pouze zven ^ í. A díky t^ mto lidem si i my uv ^domujeme, že se n ^jak odlišujeme. Nejednou jsem slyšela: ,.J4 rcís lituji, že musíte u ^il r lakomé š/w/e. ".Iaké škole? Cožpak tam straší? Ne, chodí tam oby ^ejné d ^ ti, které mají možná trochu víc problém ^ . A jeden z nejv ^tších prohlém ^ je ten, když slyší od svých vrstevníku. „Ty jseŠ hJhej. ln•nlože chodíš clo ^rlíc^lni školy.”

123



„...

a

je mi mezi vámi fajn.” Viktor Vanžruv

OBSAH ZVLÁŠTNÍ ŠKOLA JE TROCHU JINÁ LZE V NAŠÍ SPOLE^ NOSTI NARAZIT NA TÝRÁNÍ D ^TÍ? „CHOVÁM SE TAK, JAK JE M1 '1'O NEJBLIŽŠÍ” P ^ STOUNI ZVLÁDNEM 1 NEGATIVISMUS VZD ^ LÁNÍ? PRO ^ NE!? „... A JE Ml MEL1 VÁMI FAJN”

ZVLÁŠTNÍ ŠKOLA

^íb^ h, do kterého jsem byl zasv ^cen s mým nástupem do role u^ itele ve zvláštní škole, má mnoho spole^ného s týráním d^tí a se znovunalezením identity v nové rodin^ . Byl to pro m ^ trochu šok, když jsem vstoupil do dve ^í malé vesnické školy nesoucí ozna^ ení „zvláštní”. Po celé škole panuje totiž velmi p ^átelská atmosféra, d ^ti se navzájem velmi dob^e znají, mají stejný vztah ke všem u ^ itel ^m bez rozdílu, kterou t ^ ídu u^ í, samotní u^ itelé, resp. u ^ itelky, kterých je p^ece jen v ^tší po^et a to nejen na této škole, každou p ^estávku spole^ n^ s ^editelkou školy sedí ve sborovn ^ a jakýkoliv problém ^eší spole ^ nými silami. Pohoda a klid se samoz^ejm^ z u^ itel ^ p^enáší i na samotné žáky, mezi které p^ichází u^ itel ze sborovny odpo ^atý, v duševní pohod ^.1 sama školní budova je na první pohled odlišná od v ^tšiny jiných škol. I Ilavn ^ interiéry jsou nápadit ^ vyzdobeny. Každou t ^ídu si u^ itel upravuje s d^tmi podle spole^ ných p^edstav, lavice jsou umíst ^ny tak, aby docházelo k co možná nejt^sn^jšímu kontaktu mezi u ^ itelem a jednotlivými žáky, na st^nách jsou v^tšinou výrobky d ^tí, které se pr ^ b^žn^ obm^^ ují. 124

JE TROCHU JINÁ Postupn ^ jsem se seznamoval se všemi d ^tmi, od prvního okamžiku m^ však za^ala zajímat jedna hol ^ i ^ ka na své za^azení do první t ^ídy velmi vysp ^lá, p ^sobící dojmem o n ^kolik let starší než ostatní spolužáci. P^estože na první pohled p ^sobila jako mnohem starší (a taky byla, jak jsem se pozd^ji dozv^d^l), chováním odpovídala spíše p ^edškolnímu v ^ku. Zajímavý byl hned první kontakt s Pavlínkou. Paní ^editelka m^ provád^la po celé škole, ukazovala jednotlivé školní prostory, všechny t ^ídy, seznamovala m ^ s jednotlivými žáky, hlavn ^ s t ^mi, mezi které jsem m ^ l za n ^kolik okamžik ^ nastoupit. Když jsme p^išli do první t ^ídy, Pavlínka se okamžit ^ zvedla, b^žela s radostným houkáním k paní ^editelce. „ U^ilelkuuu, "vyk ^ikla a p^edklon ^na vrazila hlavou paní ^editelce do b^icha, až ta m ^la velké problémy s udržením rovnováhy. Pavlínka není žádný drobe ^ek. P^i výšce kolem 160 centimetr^ je pom ^rn^ mohutná, takže je t ^eba ob^as po^ ítat s mod ^inou po p^átelských hrách, které velmi ráda vyhledává. „.1huj Prn'lhrku, tohle je niIš pan rr^ilel. " „ U^itel, " pronesla op^t s ur^itým protažením a zahouká-

'Lakoví j” u jsme

ním a již v ^tšinu své pozornosti obracela na nié. Museli jsme odejít, jinak hy u ^ itelka neud ^ lala nic. Na v^ tšin ^ d ^tí umíst^ ných ve zvláštní škole se projevují mnohem výrazn ^ji vn ^jší vlivy, Pavlínku pak ze soust ^ed^ ní dokáže vyvést i mali ^kost. V dnešní doh ^ , t^etí rok po seznámení s ní, kdy už na škole jako u ^ itel nep^ sobím, ale pravideln ^ tam docházím v rámci praxe, se mi poznatek, že Pavlínku vn ^jší okolí velmi snadno vyvede z konceptu, jen potvrzuje. Za moji více než ro^ ní doku p^ sobení na této škole vznikl mezi mnou a Pavlínkou pom ^ rn ^ silný citový vztah, p ^estože jsem ji nikdy p ^ ímo neu ^ il. Z toho d ^ vodu dnes, když do školy p^ ijdu, má z mé návšt^ vy pochopitelnou radost, stále mé považuje za u ^ itele, mé osob^ pak v ^ nuje v ^tšinu zc své pozornosti. Nyní pracuji individuáln ^ v ^ tšinou pouze s ní a trvá ur^ itý ^ as, než se uklidní a její radostné houkání vyst ^ídá schopnost soust ^edit se a pokud možno normáln ^ komunikovat.

LZE V NAŠÍ SPOLE ^ NOSTI NARAZIT NA TÝRÁNÍ D ^TÍ? Pavlínka je z dvoj ^at. Ob^ hol ^ i ^ ky se p^ed dvanácti lety narodily rodi ^^ m, kte ^ í se již v prvních týdnech jejich života výrazn ^ podíleli na faktu, že nehudou mít život tak jednoduchý jako jiné d ^ti. Nejenže rodinné prost ^edí, kde bylo na denním po^ádku pití a kou ^ení, nebylo odpovídající pot ^ebám matky a jejím novorozenc ^ m, ale docházelo zde dokonce k jejich týrání. P ^i odehrání obou hol ^ i ^ ek vlastním rodi ^^ m sociální pé^ í a jejich umíst ^ní do diagnostického ústavu byly podlitiny po celém t ^ le tím nejmenším zlem, kterého se na obou rodi ^e, resp. otec dopustili. Pro ^ k odehrání došlo až po déle než rok trvajícím týrání, je v sou ^asné dob^, kdy jsou ob^ hol ^ i ^ ky šfastny v náhradní rodin ^, zbyte^ né ^ešit. Faktem však z^ stává, žc motivem k rozpoutání vyšet ^ování a sledování rodiny sociální pé ^ í byl až velmi t^ žký úraz Pavlínky vlastním otcem. Po n ^ m byla nucena v necelých dvou letech prod ^ lat dv ^ operace mozku s perspektivou trvalých následk ^ . D ^ kazem velmi surového zacházení s ob^ ma d ^tmi je situace obou hol ^ i ^ek p^i nástupu do mate ^ské školy v dob^ , kdy již byly umíst^ ny v náhradní p^stounské pé^ i. Podle slov u ^ itelky, která v té dob^ s ob^ma hol ^ i ^ kami pracovala, se jednalo o jakési zví ^ecí návyky.Ani jedna z hol ^ i ^ ek nemluvila, vydávaly pouze nesrozumitelné sk ^eky a houkaly. Nebyly schopny samostatn ^ sed ^t. Byly na sebe velmi siln ^ citov^ vázány, takže nesnesly minimální odlou ^ení od sebe ani na malou chvilku. Stále se držely kolem krku, hlavy choulily k sob^ . Pot^ebovaly neustále cítit co nejbližší kontakt mezi sebou.

„CHOVÁM SE, JAK JE MI TO NEJBLIŽŠÍ” V dnešní dob^ , tém^^ deset let po odehrání obou hol ^ i ^ ek sociální pé^ í, lze v n ^kterých situacích toto chování u Pavlínky pozorovat stále. Není sice již tolik citov ^ vázána na svoji sestru, která navšt^ vuje základní školu v jiné obci, n ^kdy však dochází k tomu, žc za ^ ne houkat, pohupovat se ze

strany na stranu s p^ ipojením nesrozumitclrry'ch sk ^ek ^ . Za^ ne se tak projevovat v situacích jakéhokoliv citového uncšení, kdy se pravd ^podobn ^ snaží obrovský tlak zp ^ sobený radostí ^ i naopak smutkem a bolestí tímto zp ^ sobeni ventilovat. Pavlínka jc velmi senzitivní. Velmi výrazn ^ se u ní projevuje nejen již zmi ^ ovaný vliv okolí, ale i zm ^ na po^ así. Jsou dny, kdy zadaný úkol spiní okamžit ^ , bez v^ tších problém ^ , práce ji Naví, má touhu pracovat dál a dostávat nové úkoly, n ^ kdy ale není schopna zvládnout to nejjednodušší, co p ^ed n ^ kolika dny zvládala bez prohlém ^ , k zadaným úkol ^ m je apatická, „válí se” po lavici, na otázky reaguje houkáním, v n ^kterých p^ípadech dochází vlivem zm ^n v po^así a v okolí k tak silným citovým projev ^ m, že má zalité o^ i slzami a tém ^^ v^ bec nereaguje na snahu u ^ itelky zapojit ji do d ^ní ve t ^ íd^ . Z hlediska citových projev ^ je velmi zajímavé sledování projev ^ radosti v ur^ itých situacích. Radost projevuje pro sebe typickým houkáním, kýváním hlavou na všechny strany, radostným poskakováním a obíháním kolem radost zp ^ sobující osoby Je zajímavé, že pon ^ kud obt ^žující houkání používá pouze ve škole a ne doma mezi rodi ^ i a ostatními d ^tmi. A ned ^ je se tak z d ^ vodu jakékoliv obavy p ^eci trestem, protože rodinné zázemí, o kterém se ješt ^ zmíním, vylu ^ uje jakékoliv represe. Pon ^ kud jiná, než u projevování radosti, je situace spojená s projevováním bolesti. Pravd ^ podobn ^ vlivem t^ žkého úrazu v d ^ tství má Pavlínka posunutý práh bolesti velmi vysoko. Jestli k tomu dochází vlivem zafixované obavy p ^ed hlasit^ jším projevením bolesti, což mohlo otce vést ješt ^ k surov^jším útok ^ m, nebo jestli menší bolest opravdu necítí, se mi nepoda^ ilo zjistit, a myslím, že ani není možné s jistotou ^íci v této v^ci záv ^r. Faktem z^ stává, žc musí být Pavlínce velmi surov ^ ublíženo po stránce fyzické, aby za ^ ala projevovat bolest nap^. plá^em. Pavlínka je ve škole mezi d ^tmi pom ^ rn ^ oblíbená, nikdo ji nebere jako t^žce postiženou, z toho d ^ vodu také nedochází p^ íliš ^ asto k vzájemným st ^et ^ m, kdy hy si d ^ ti ubližovaly tak dalece, žehy si zp ^ sobily v^tší bolest. N ^kdy však není vyhnutí, a tak nap^ . po surovém vražení do Pavlínky, následkem ^ehož sc svalí na zem, nato se p^ itom ješt^ uhodí o lavici, za ^ ne pom ^ rn ^ hlasit^ bre^et. V ^ tšinou však nehledá oporu u jiných lidí, ale spíše se stáhne sama do sebe a vybre^ í se v kout ^ . Zajímavé je též sledovat projevy psychické bolesti. Nejvíce se vše projeví v situacích, kdy je d ^tem n ^co upíráno nebo není pin ^ vyslyšeno jejich p ^ání. Pavlínka si v ^tšinou o nic ne ^íká, o v^ci, které jí vyložen ^ nepat ^í nebo na n ^ nemá nárok, ponechává bez v ^ tšího povšimnutí. Pokud by si již s n ^^ ím hrála a jiné dít ^ by jí hra ^ku vzalo, neza^ ala by se domáhat navrácení a ani by neza ^ ala bre ^et. Op^t zde není možné ur^ it pravý d ^ vod jejího chování. Je možné, aby sama dop^edu p ^edpokládala, že jí nehude vyhov ^ no nebo o tom byla dokonce p ^esv^d^ ena z minulých zkušeností, a proto o nic nežádá? Ví, narozdíl od jiných, mentáln ^ zdravých d ^tí, které svoji prosbu opakují n ^ kolikrát po sob ^ , že ztrácí ^ as a m ^ že být jen bezúsp ^ šn^ odsunuta do výchozí pozice žadatelky bez vyslyšení prosby? Nebo má z d ^ ív ^ jších zkušeností, zkušeností z p ^ vodní rodiny, které v ní mohou neustále p^etrvávat, zafixován zákaz „p ^ át si”? Tyto myšlenky vyj25



jád^ené otázkami jsou velmi diskutabilní, hlavn ^ z hlediska Pavlin^ ina intelektu, ale nelze je zavrhnout jako nesmyslné a nepodstatné, pokud nebyly vyvráceny. A nut ^ seje vyvrátit ani potvrdit nepoda ^ilo.

P ^ STOUNI Jaký byl vlastn ^ další osud dvoj ^at poté, co je sociální pé ^e odebrala týrajícím rodi ^^m'? Pavlínka prod ^ lala již zmi ^ované operace mozku a všem za^ alo být jasné, žc její postižení je natolik vážné, že s nejv ^tší pravd^podobností nebude moci být v budoucnu naprosto samostatná, ale hude odkázána na pé^i jiné osoby, v horším p^ípad^ ústavu. Št ^stím v nešt^stí pro ob ^ hol^ i^ ky bylo, že se našla rodina ochotná ob^ p^ijmout do p^ stounské pé^e i s v ^domím o t^žkém postižení Pavlínky. Manželé Novákovi m ^ li již v p^stounské pé^ i, p ^edtím než si vzali Pavlínku s její sestrou, dv ^ malé d^ti, poté se jim narodily dv ^ d^ti vlastní. V sou^asné dob^ se o všechny vzorn^ starají, dokonce d ^ m p^ed^lali tak, aby m^lo každé dít ^ sv ^j pokoj. Rodina bere Pavlínku jako naprosto rovnocenného ^lena rodiny. Dokonce i d ^ti, které jinak dokáží být k postiženým velmi kruté. Podle toho je také zam^stnávána. D^lá vše jako ostatní, zajímavé však je, že hlavn ^ ze strany d^tí nedostane úkol, který by byl nad její možnosti a ony se zárove ^ nikdy nepozastaví nad faktem, že vykonávají složit ^jší a náro^ n^jší práci než ona. Nikdo z d^ tí není pochopiteln ^ p^et^žován, práce nenahrazuje p ^irozenou touhu po zábav^ a r ^zných hrách, jsou však rozumnou formou zapojováni, jednak k po^tu ^ len ^ v rodin ^, který by matka, p^estože v domácnosti, t^žko zvládala, jednak s p ^ihlédnutím k Frktu, že samoobsluha a základní spole ^enské návyky jsou pro d ^ti to nejd ^ležit^jší. Matka, která má v rodin ^ nejv ^tší vážnost, klade hlavní d ^raz na rodinnou pohodu, laskavé jednání a v ^elé vztahy mezi všemi ^ leny. Ostatní je až na druhém míst ^ . Nezlobí se zbyte^n^ na d ^ ti, pokud nemají v zásuvce naprostý po ^ádek a ani p^ípadný nepo ^ádek nezastírá. 1 llavní je, aby se d ^ti cítily š^astn^ a spokojen ^ .

ZVLÁDNEM I NEGATIVISMUS Pavlínka ze všech ^len ^ rodiny pot^ebuje nejv^tší pé^ i. P^estože je schopna sebeobsluhy, základních úkon ^ v domácnosti nebo dokonce zam ^stnat nejmladšího ^lena rodiny, ^ty ^letou'ferezku, hrát si s ní, ukazovat jí obrázky, n ^kdy dojde k tomu, u ^ em jsem se již zmi ^oval v souvislosti s chováním ve škole, že s Pavlínkou nelze „pohnout”. l)le vyjád ^ení pedagogicko-psychologické poradny trpí negativismem, který se sice poda^ilo matce ve spojení se školou odstranit v t ^ch nejzákladn ^ jších rysech, n ^ kdy se však p ^ece jen projeví. Matka k ní v takových situacích p ^istupuje velmi klidn ^, bez minimální známky rozrušení. Byl jsem sv ^dkem naprosto dokonalého zvládnutí jednoho z Pavlin ^ iných stav ^ „ne”. M.: „ PcmUuku, co sis lu mulu =u ponožky? Podir'ej se na tu obrovskou díru nu pot^. Vždy^ji mú.š celen venku. B ^ž si je r'Pnr ^ni[ su n^jaké jiné. M^ržeš si r'zit h' modré.”

126

P.:

„A nepndu, nepudrr. " M.: „Ale pudeš, ale ptrdeš. Bnd'hudncí hol " i ^ ka. P.: „A nepudu, nepudn. " M.: „A stejn ^ pucleš. " P.: „Nepudu, neprrdu. " M.: „Ale: pndeš. Ze pudeš? " P.: „Neptrdu, nepudn. " M.: „A hrk se asi, Pur'Iíuko, budeme prát, co?”

B ^hem chvilky m ^la Pavlínka ponožky vym ^n^né a po projevech negativismu ani památky. 't'ento velmi zajímavý zp ^sob p ^sobí na Pavlínku pravd ^podobn^ jako potupa, že by si dovolila prát se s milovanou maminkou.1 v o ^ ích ostatních d^ tí by byla tou, která si dovolí nejen odporovat, ale dokonce se i prát s maminkou. Stejn^ jako u emo^ních projev ^ radosti a smutku se i u negativismu objevuje otázka, zda souvisí s po ^áte^ním vývojem d^ v ^átka v rodin^ . Lze spat ^ovat p^í^ inu projcv ^ negativismu v krutém zacházení v rodin ^? Je eventuáln ^ možné vid^ t v p^vodní rodin^ jediný zdroj pro negativismus? Má negativismus v Pavlin^in ^ pojetí souvislost s t^žkým úrazem hlavy v d ^tství'? Op^t nezodpov ^zené otazníky nad faktem, který s tím prvním velmi blízce souvisí, nelze je od sebe a od Pavlínky odd ^ lit, ale ani na n ^, bohužel, p^esn ^ odpov^d^t.

VZDELANI? PROC NE!? Co vlastn ^ p^edcházelo tornu, než se Pavlínka ocitla ve zvláštní škole? Po mate ^ské škole ob^ d^ v^ átka s ohledem na silnou citovou vazbu nastoupila spole ^n^ na stejnou základní školu. Pavlínka m ^la ale problémy již v první t ^íd^, takže nemohla postoupit do vyšší t ^ídy. Prošla tedy logopedickým vyšet ^ením, vyšet ^ením v pedagogicko-psychologické poradn ^ a psychiatrickým vyšet ^ením. Byla u ní zjišt^ na t^žká retardace s maximálním postižením v oblasti ^e^ i ajemné motoriky. Bylo rozhodnuto o jejím za ^azení do zvláštní školy s tím, že p ^ípadné zbavení školní docházky se odkládá na 9.rok.La ^azení Pavlínky do pomocné školy nep ^ipadalo v úvahu z d ^vodu velmi komplikovaného dojížd^ ní, které by sama velmi t^žko zvládala. Ve škole se s ní za^alo okamžit^ pracovat podle individuálního plánu. Pavlínka není schopna zvládnout látku zvláštní školy, ale kolektiv d ^tí, který ji neustále obklopuje, je pro ni velmi d ^ ležitý hlavn ^ z hlediska socializace a její budoucí schopnosti jednat a vycházet s ostatními lidmi.L tohoto d ^vodu ^editelka školy nep^istoupí na p ^ípadné úvahy o zbavení Pavlínky školní docházky, a chce ji naopak udržet na škole tak dlouho, jak jen to hude možné. Pavlínka strávila dva roky v první t ^íd ^ , v^kem postoupila do vyšší t ^ídy, kde je však stále vzd ^lávána podle individuálních osnov. V sou^ asné dob^ ovládá prakticky všechna písmena abecedy, která je schopna skládat ve slabiky, event. velmi jednoduchá slova typu „máma”, která má v ^tšinou zafixované v pam^ti. N ^kdy ovšem dojde k tomu, že není schopna spolupracovat a p^e^ íst nejopakovávan ^ jší písmena. Velká bariéra dalšího vzd ^lávání Pavlínky jejiž v samotném problému s dorozumíváním. Zmi ^ovaná zpráva z logopedického vyšet ^ení hovo^í o t^žkém opožd^ní ^e^ového Takoví

tt jsme



vývoje, resp. t^ žké retardaci s maximálním postižením v oblasti ^e^ i. P ^i b^žné konverzaci s u ^ itelem užívá Pavlínka jednoslovných odpov ^dí, v ^tšinou sama nenavazuje rozhovor. Je možné, že nepovažuje za nutné rozvíjet dalekosáhlé rozhovory, ale naprosto jí sta ^ í, pokud je st ^edem zájmu a ví, že nemusí ani p^íliš ud^ lat pro to, aby jí bylo vyhov ^ no'?Zajímavé hy bylo zjistit, jestli opravdu není schopna nebo zda pouze nechce, jelikož k tornu není nucena a siln ^ motivována.L tohoto d ^ vodu a také z d ^ vodu zjišt^ ní, zda se nem ^ že jednat pouze o zablokování ^e^ i následkem t ^ žkého úrazu z d ^tství, jsem se pokusil s Pavlínkou skládat co možná nejdelší v ^ty, které hy ješt ^ dávaly smysl a ona je byla schopna po mn ^ zopakovat. Dostala instrukce, že má po mn ^ opakovat p ^esn ^ to, co uslyší. Pokus jsem provád ^ l ráno, krátce po jetím p ^íchodu do školy, takže byla relativn ^ sv ^ží. Navíc bylo úterý, což by také nem ^lo mít negativní vliv na výsledek. Já: „ Mcima. " P.: ,. Múnra. " .lá: ,. Máma je doma. P.: Máina je doma. Já: „ Máma je sama doma " P.: ,. Máma je doma. Já: „ Máma je sama doma P.:., Máma je donur” Já: Mtirna je sama doma. sumu doma.” P.: Alaina je sama doma.” Já: „ P.:.. Máma je stonu dnrna. Já: „Máma beta v^era doma. P.: ,. Máma beta doma.” Já: ,. Máma hola v^era domu. P.: „ V^era doma. Déle nem^ lo smysl pokra ^ovat. Pavlínka nebyla unavená, ale zajímaly jí úpin ^ jiné v^ci než, opakování slov. M ^ la chu ^ si se mnou hrát. Chvilku jsme se na žín ^nce poš ^uchovali, ukazovali si obrázky a já se pokusil využít stále ^ erstvou atmosféru Vánoc k navázání alespo^ krátkého rozhovoru. Já: „Por•línlco, m ^li jste duma strome^ek? P.: „ M^liii. " Já: „A jokfi? P.: „ Velkej. " Já: „A p^inesl rrim ho .Iežíšek, že ono?” P.:.. Zdohilaoa. " Já: „ Trs ho zdobila? P.: ,•Jdrid. "

Já: „A kdo li pomáhal?” P.: ,.Nikdo.” Já: „Opr•m'drr nilydo?” P.:.,Jonuaa. Já: „A ješt^ rr^kdn?” P.: ,. Munrinkaaa. " Vlastní sestra a maminka jsou osoby, o kterých Pavlínka nej ^ ast^ ji hovo ^í. Má je nejrad ^ji. Pozd ^ ji, když, jsem sed ^ l u pracovního stolu a p ^ ipravoval n ^jaká cvi ^ení pro Pavlínku, jsem ji pozoroval. Sed ^ la na parapetu u okna a komunikovala s 1 lonzou, hochem, který podle strukturovaného testu odpovídá st ^ední debilit^ . Je však velmi vst ^ícný a mezi spolužáky mák Pavlínce asi nejv ^elejší vztah.

13ylo zajímavé poslouchat, jak Pavlínka sama za ^ ala rozhovor a snažila se jej udržovat v rytmu. Tento poznatek m ^ op^ t motivoval k p^emýšlení, zda se opravdu nem ^ že jednat o neschopnost ^ i nete^ nost ke komunikaci z d ^ vod ^ neustálého a maximálního vycházení vst ^íc ze strany u ^ itelského sboru. P.: ,, Hnnzo. lrukej. " 11.:,,C'o?” P.: „ Ilele, haní u^ilelku. " l.:.. Asi jde do škole.” P.: ,, Asi jo. ". P.: ,.Hele, u^ itel píše. (obrací se ke mn ^ ) 'o píššešš ?” P.: P.: ,. Honza, nelez na okno!” 11.: ,. Pro«?” P.: ,,,Spadneš. " P.: „ Co budeme d^la!?” (op^t sc obrací na m ^ ) Já: „ Budeme si ^ísl. " P.: „ Máme po^ítal. ” Já: „ Ne, máme ^esky` juzrlc. " P.: „ Budeme ^ísl. Honzo.” Po tomto rozhovoru, který trval n ^kolik minut, za^ala Pavdržela také jen línka s l lonzou zalévat kv ^tiny, u ^ehož v y krátkou dobu. Jc schopna vyst^ídat b^hem okamžiku n ^ kolik naprosto odlišných ^ inností, u žádné však nevydrží p ^íliš dlouho. Proto je velmi d ^ ležité mít na hodiny p ^ipraveno v ^tší množství rozli ^ ných cvi ^ení a v p^ípad ^ nutnosti je vhodn ^ st ^ ídat. P ^i o^ ividné únav ^ Pavlínky není na škodu za ^adit n^jakou písni ^ku neho básni ^ ku.Lná jich z domova velké množství a v kolektivu je ráda interpretuje. Sama však v ^tšinou žádnou ^ íct nechce. Dohodli jsme sc tedy, že budeme ^ íkat nám ob^ ma známou ^íkanku „Skákal pes”. Skákal PI?S p^es OVES p^es IEI.ENOIJ LOUKU šel ZA NÍM kdo? MYSLIVEC péro NA KLOBOUKU Pavlínka sama ^íkala pouze slova psaná velkým písmem, p^estože ^íkanku zná perfektn ^ celou, o ^emž jsem se p ^esv ^d ^ il, když jsme ji zpívali všichni dohromady. N ^ kdy je to opravdu velmi složité, zvlášt^ když má u ^ itelka vc t^íd^ civ^ odd^ lení. Snahou všech je však Pavlínku v této vzd^ lávací instituci udržet minimáln ^ do spin ^ ní povinné školní docházky. Pokud hy byla vy ^azena již p^ed dv^ma roky, nikdy by nepostoupila tak dalece vp ^ed jako ve škole, což je pro všechny, kdos ní pracují, obrovská satisfakce a motivace do další práce s Pavlínkou. „...

A J[; MI MEZI VÁMI FAJN”

Vše by mohlo znít jako p ^íb^h z pohádky, kdy hlavní hrdina, nej ^ ast^ ji I lonza, je zpo^ átku všemi odstrkován, všichni se mu sm ^ jí, ni ^ eho po ^ádného nem ^ že dosáhnout, stále musí snášet pouze pocit porážek, až se objeví pohádkový déde^ ck, který smola ^i, ale jinak velmi hodnému mládenci, podá pomocnou ruku a vše se za ^ ne jako mávnutím kouzelného proutku obracet, až z toho I lonzovi p ^echází hlava kolem.

127



Pavlínka m ^la spole^ n^ se svou sestrou také velmi t^žký za^ átek, aniž si to ješt ^ sta^ ily uv^domovat, ^ítily se ob^ do bezvýchodné situace, z které je velmi pomalu a opatrn ^ za^ ala vytahovat nová, milující rodina, pozd ^ji škola. "1'o je ale, bohužel, všechno, co má tento p^íb^ h s pohádkovým spole^ ného. Nepíše jej totiž ruka zkušeného pohádká ^e, ale sám život, který dokáže být jak vst ^ícný, tak velmi krutý, a to i k d^tem, které ješt^ nem ^ly možnost ^íct si o potrestání a odplatu. Pavlínka se sestrou poznaly jak ho ^ký, tak i sladký nebo spíše sladší p ^ístup života, mají toho však ješt^ spoustu p^ed

128

sebou a bude záležet nejen na nich samotných, ale i na rodin^ a celém okolí, jaké p^ ekážky je na budoucích cestách životem ^ekají. V našich možnostech je, abychom jim pomohli, abychom jim dop^áli, cítit se po strastipiné cest^ op^t fajn. N ^co pokazit dokáže i ten nejprimitivn ^jší z primitivních, n^co napravit dá však obrovskou práci, jejíž výsledek se m ^že skrývat hodné daleko, n ^kdy se m ^že projevit až po velmi dlouhé dob^, jak tomu je práv^ u dvoj ^at z našeho p^íb^hu a jejich nových, lásku p^inášejících rodi ^^ .

'l'akoví í^i^jsme

Pat^ím n ^komu ? Petra Vilílnkol)a

OBSAH 1'ROSTkEUf ÚSTAVU - PAVILON DANA DNES Sl VEZMU SVÉHO ... DOM ^ EPIZODA S DAVÍDKEM ANEŽKA-SMUTEK K TOMU PAT ^ I

PROST ^ EDÍ ÚSTAVU - PAVILON DANA ráce spadá do prost ^edí kojeneckého ústavu d^tského domova, v n^mž je speciální pavilon Dana pro mentáln ^ postižené d ^ti hatolecího v ^ ku. Je jich zde umíst^no celkem 13. Po ^et d ^ tí na tomto pavilon ^ neubývá ani se nem ^ ní jejich složení, jako je tomu na hlavní budov ^ kojeneckého ústavu. Tam mají d ^ti šanci na návrat do své p ^ vodní rodiny nebo na umíst^ní do rodiny náhradní. D ^tí na pavilonu Dana se však toto netýká. Psycholožka d^tského domova: „Mr ntrnne problémy mníslil zdravé cikánské dít ^, natožpak d^li posližené. nikdo nechce, o 11' není 1'^ hPC žCídltV ZQJellt. " Na hlavní budov^ kojeneckého ústavu je též n^kolik mentáln^ postižených. Ti však pot^ebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu neustálou léka^skou pé^ i, a proto jsou umíst^ni zde.

DNES SI VEZMU SVÉHO ... DOM ^ Úst ^edním tématem jsou individuální vztahy sester k jednotlivým d ^tem. Sestry, které si uv^domují, že jsou pro tyto d^ti jediné osoby, které vstupují do jejich života, jediný zdroj všech podn ^t^ a informací, se snaží pro ra ^ ve všech oblastech ud^ lat maximum. Tyto d^ ti pravd ^ podobn ^ nikdy nepoznají jistotu domova a stálou p ^ítomnost mate ^ské osoby ve svém život^ . Ke svému handicapu dostaly osudem ješt ^ další handicap, ten, který zasahuje d^ tskou duši, postiženou i nepostiženou, ze všeho nejvíce. Brzdí jejich celkový psychický a t^ lesný vývoj,

neboli lidské mlad ^ se samo od sebe vyvíjet nedovede. Pot ^ehuje k tomu alespo ^ ^ aste^ nou pozornost a lásku svého okolí. Proto si sestry, na pavilonu Dana i v celém ústavu, herou jednotlivé d ^ti k sob^ dom ^ , racho^ zde se jim mohou v ^ novat ve všech oblastech daleko intenzivn ^ ji. Na t^chto d^tech jsou pak velice ^asto vid ^t pokroky, a proto se návšt^vy opakují. Také psycholožka kojeneckého ústavu, která má nejv ^tší p ^ehled o vývojové úrovni jednotlivých d ^tí, si n^které z nich bere ob^as dom ^ . (pátek odpoledne - 17:00 h) Psycholožka odchází dom ^ z práce a v náru ^ i drží dvouletého chlape^ ka „^erstv^ vyp^j ^eného” z ústavu: „/11. r se poU^ehujente jeŠlé n ^co nau ^ it, atak si ho hertz na víkend dom ^.” P^i jedné z konzultací mi též psycholožka sd ^ lila: ,,Ses//:v Si berou d^li dnnt11, ahv se n ^ih' rtovazova/ cilm't` rzhrh a pozrtm'al nové p/as/^edí, p ^estože se pak op^t vrací do kojeneckého tislcn'n. JP lo pro ra ^ t't`hoda pro pnzd^j ^ í p^eložení dra adopce, nehol' unci ncn'azm'al c'ihmt` rzlalt. Sponsla d ^lí 1' iz tavl/ lo nedol/že. " Nyní však zp^ t na pavilon Dana, odkud d ^ti do adopce odcházet nchudvu. P ^i každé práci s d^tmi je p ^irozené, že n ^ které d^ti jsou ohlíhen ^jší než ty druhé. I zde vystupuje u každé sestry jedno dít^ do pop^edí a na n ^ j se vnit^n ^ i navenek více zam^^uje. Rehabilita^ ní sestra vypráví, jak byla s Kryštofem na kontrole v rehabilita ^ním centru a tam se ho ptali: „Jestlipak si l^ lan/ laku n ^kdo chorá?” Rehabilita^ ní sestra: „ ^ekla jsem jitra, že lalrt nníntP každá svoje

"5. "

129



l hajc tady velkou roli také uv ^dom ^ ní si toho, že dít ^ skute^ n^ nikoho jiného na tomto sv ^ t^ nemá. Spojují se zde tudíž dva momenty - celková oblíbenost jednoho dít ^te mezi sestrami a vnit ^ní pot ^eba nahradit dít ^ti mate^skou osobu. Jako v každém d^tském kolektivu jsou zde d ^ti, které mají sympatie u všech sester. Každá z nich má však na odd ^lení též svého oblíbence, který k nim nepsaným pravidlem pat ^í, n^kdy je již na n ^ i citové p^ipoután, a toho si pak podle možností berou vždy na pár dní k sob ^ dom ^ .

tom Anežka, cu se tý^ e mentální a citové úrovn ^, navozování kontaktu, komunikace a zp ^tné vazby, nejlépe. V ^tšina sester ji má tudíž v oblib^ . lze velmi snadno post ^ehnout, že jí v ^nují více pozornosti než jiným d ^tem. Anež^ inou „ústavní maminkou” je sesUaAlice. Pracuje zde jen na ^tvrtinový úvazek, a tudíž si bere Anežku n ^kdy i na ^trnáct dní dom ^ . Jednou jsem po delší dob ^ p^išla na odd ^lení a na moji otázku, kde je Anežka, mi bylo odpov ^zeno: „Anežku si vza-

EPIZODA S UAVÍUKEM

Po týdnu p ^icházím do herny, kde sedí Anežka. (Dnes se vrátila od sestry Alice.) Za^ ínám si s ní hrát, okolo projde sestra Katka a povídá:

'tuto hru, kdy každá sestra na odd ^ lení vlastní jedno „své dít^”, se snažily p^evést nev ^domky i na m^, když jsem se po dva dny ve všech ^ innostech v ^novala jenom Davídkovi. Byla to však spíše shoda náhod, a ne m ^j úmysl. Sestra Katka mi chystá ko ^árek pro Davídka, jelikož jsem se nabídla, že ho vezmu na procházku, a ^íká: „Vy jsvc si ho n^jak oblíbila, r ^eru jste ho krntilcr, dnes s ním jdete nu procházku.” Když se procházíme parkem v areálu ústavu, po-

tkáváme jinou sestru z našeho pavilonu Dana, která ^íká Davídkovi: „'1'y se takhle razíš se svou tetou, nu to se nxíš. " Potom hovo ^í ke mn ^ : „Anni m^ nevnímá, ,je rád, že je rcnku. " (Davídek kouše okraj ko^árku.)

Davídek je chlape ^ek s Duwnovým syndromem. P ^estože mu hudou už 3 roky, na své jméno stále neslyší. Je u n ^j t^žká retardacc hrubé motoriky a na pokyny nereaguje. Psycholožka den po té: „lak jste si pré oblíbilo Davídka? To je dob^e, on te^ arci snuji sestra na stáži.”

Ptám se, zda každé dít^ tu má svoji sestru. Psycholožka: „V^tšinou !u tuk je, i když p^i práci to není tak markantní. Každá ale má tuch své dít ^. Alice si ted'dost ^asto bere Anežka, a velice jí to prospím. Díky tanin se led ' hodn^ rozpuvidcrlu. Dana se svém klukem bylo led' na chalup^ u m^li s sebou Kkírku. 'l'emy se m ^lo ur^it^ dob^e. No a stani^ní si bere ^asto Adélku.”

lJ n^kolika d^tí na odd^lení je tento vztah mezi sestrou a dít^tem natolik oboustranný, že si ho uv ^domuje i samo dít^. Nap^. stani^ní sest^e „pat^í” cikánka Adélka. Je to ^ty^letá hol ^ i ^ ka na úrovni st ^edn ^ t^žké retardacc (odoperovaný hydrocetálus). ^asto se u ní vyskytují výbuchy vzteku nap^. mlátí hlavou do stolu. Neustále chce být n ^kým chována, a nej ^ast ^ji u stani ^ ní sestry. Jednou krmila Adélku p ^i ob^d^ jiná sestra a stani ^ní pot^ebovala projít místností. Stani ^ní: „Už dojedla? A ^žu projit?” Adélka by se na ní v ten moment ur ^it^ pov^sila, a dál už by od nikoho jiného jíst necht^ la. 't'akovýchto oboustranných vazeb však na odd ^lení není mnoho, nebo ^ v^tšina d^tí je t^žce mentáln ^ postižená.

ANEŽKA - SMUTEK K TOMU PAT ^ Í Anežka je t ^íletá hol ^ i^ ka, která má ochrnuté dolní kon ^etiny a je inkontinentní. Má odoperovaný hydrocetálus a je po rozšt^pu pát ^e. St^edn^ t^žká retardace hrubé motoriky. Lehká retardacc mentálního vývoje. Ze všech ostatních d ^tí je na 130

la dom ^ Alice, má !oliž volno.”

„Nu vidíš, nehud' snrtNncí, p ^išla !i teta, ta se ti hude v^novat. " (Sestra Alice, u které ten týden Anežka byla, odešla

zrovna dom ^ .) Celé dopoledne se v ^nuji Anežce - ^teme knížky, stavíme kostky, skládáme stavebnice. Nejprve jen sledovala, co d ^lám, pak se postupn ^ sama zapojila a nakonec za^ala i sama povídat. Okolo 10 hod. dopoledne jsem s ní cht ^ la jít ven, ale když jsme ji oblékaly, za ^ala plakat a na ^íkat: „Teta, teta. " (Myslela tím sestru Alici.) Stani ^ní sestra: „Onen vás ješt^ rrezncí. Anežka se boji cizích lidí. Tak radši s ní nikom neclrd'te. "

V poledne d^ ti ob^dvají a Anežka plá ^e, nechce jíst, volá tetu (sestru Alici). Sestra Marie: „'l'etu tuch' není, šlá dom^, ale zase jde.” Ptám se jí jestli jsou d ^ti pokaždé takhle smutné, když si je sestry p ^j ^ í dom ^ a pak op^t vrátí do ústavu. Odpovídá: „V^tšinou jo. Hlavn ^ p^ed spaním a p^i jídle la, že jinak ^ za^nou bt^t smuntné a s/tiská se jim. Vždpljste vid ale dopoledne si s vámi narnuíbr ^ hrála, dovád la u smála ^ se. Anežka btwcí smutná zejména ve^er. A kruž mbAlice no ^ní, vezmou si jí ráno jiné sesh.v, trhl' ji nevid^lo. Alice slouží pátek, subuhr, ned^le, p^es tlen cr pond^lí, ^ terfi no ^ní. Pak si Anežku v^tšinou bere na dva dom^.”

Anežka tedy k ob^du v ^bec nic nesn ^dla ani nevypila. Sestra Marie ji ukládá do postýlky a ^íká jí: „ ^eká tu na tebe h v^j krcili^ek. Když jsi tu nebylo, plukul a ^íkal, kde je mojeAnežku. Já jsem mu ^ekla, žeje tr lety v Lúdvi. No a led' rrž neplá^e, protože ntá zase Anežku u sebe y push élce..'

Anežka p ^estala plakat, poslouchala sestru Marii, ale smutná z ^ stala i nadále. Po návratu z rodinného prost ^edí zdravotní sestry zpátky do ústavu bývají d^ti ^asto v její nep ^ítomnosti smutné.Avšak stesk po ur^ ité osob^ je pro dít^ daleko zdrav ^jší než celková psychická deprivace a neschopnost navázat citový vztah. Stejn^ tomu bylo i uAnežky, která zrovna p ^išla z domácího prost ^edí sestry Alice. Ve chvílích, kdy se jí nikdo nev ^noval, byla smutná a volala svoji tetu. P^i ob^d^ necht^la jíst ani pít, a kdyžjí daly sestry do postýlky spinkat, stále ješt ^ m^ la slzy na krají^ku. 'Rento stesk po ur ^ité osob^ však ukazuje charakter jejich vztahu, který je pro ni na druhé sutin ^ obrovským p^ínosem. I p^i pobytu malých d ^tí v nemocnici se doporu^ uje návšt^va rodi ^^ . (Pokud samoz ^ejm^ není možnost z ^stat v nemocnici p ^ímo s dít^tem.) Je správné u^ init vše, aby se pouto matky a dít ^te udrželo, a to i za cenu rozrušení. V tomto p ^ípad^ dojde u Anežky jist^ k velkému rozrušení po návratu do ústavu, ale nese v sob^ již pocit, at' si to uv ^domuje nebo ne, že k n ^komu pat ^í. Nepat ^í sice nikomu, ale pat ^í k n ^komu! 'l'akoví j' ^u jsme



Speciální Petra Vilímková

OBSAH PROST ^ EDÍ ŠKOLKY MOJE DADDY BÍT ^ I NEBÍT TOMÁNEK

PROST ^ EDÍ ŠKOLKY Školka, ve které sc odehrávají následující d ^tské p ^íb^hy, sc nachází na samém konci Prahy. Za vrátky školní zahrady je hned louka a les, a pokud se ^ lov^k neotá^ í za sebe na panelové sídlišt ^ , obklopuje ho ze všech stran jen samá p ^íroda. Školka se skládá ze ^ty^ odd^ lení, která se rozlišují ne podle ^ ísel, ale podiv barev.Zclené a žluté odd ^ lení navšt ^ vují zdravé d ^ti od 3 do 7 let. Do modrého odd ^ lení chodí d ^ti opožd^né, d^ti s lehkou mozkovou dysfunkcí ^ i s poruchami chování a d ^ti zdravé. Je to odd ^ lení tzv. integrované, které m ^ že navšt ^ vovat maximáln ^ 15 d^tí. A nakonec je tu naše ^ ervené speciální odd^ lení s 9 mentáln ^ postiženými d ^tmi, p ^i ^emž horní hranicí po ^tu d^tí je ^ íslo 10. D ^ti jsou p^evážn ^ v pásmu lehké mentální retardacc ve v ^ku 4-7 let. Je zde však také šestiletá nemluvící autistická hol ^ i ^ka a rovn ^ž šestiletý t^ žce mentáln ^ postižený chlapec. O tyto dva posledn ^ jmenované se stará speciální pomocná vychovatelka. Na zbylých 7 d ^ tí jsme dv^ u^ itelky a jedna logopedka. Díky tomuto malému po ^ tu nechodíme na vycházkách v útvaru, ale d ^ti se okolo nás pohybují v jakémsi houfu. Též výb^r ^ inností pro takto malý po ^ et d ^tí je jednodušší. Pokud sc na školní zahrad ^ sejdou d ^ti ze všech ^ty ^ odd^lení, neuhrání sc ^ lov ^k tomu, aby zdravé a postižené nesrovnával v r ^ zných projevech lidské osobnosti. Zatímco u zdravých d^ tí se v p^edškolním v ^ ku b^ žn ^ ohjevuje p ^etvá^ka a faleš, naše d ^ti reagují vždy naprosto spontánn ^ a bezelstn ^ . P^estože p^íb^ h každého dít^ te na ^erveném odd^ lení by hul zajímavý, zam ^^ila jsem se zejména na t ^i d ^ti z d ^ vodu jejich výjime^nosti a jedine^nosti.

MOJE DADDY Šestilctá.lacla (:žala:] s Downovým syndromem je arabského p ^ vodu. V rodin ^ se mluví anglicky, tatínek pracuje na jednom velvyslanectví. Jaela dochází t ^etím rokem do školky, kde mluví ^ esko-anglicky. Ráno ji p^ iveze samotný tatínek „DADDY” a odpoledne si ji vyzvedne ^ idi ^ Jirka. Na tatínka je strašn ^ pyšná a vždy, když ji p^ ivede, se chlubí: „Moje daddr. " Jako v ^tšina d^ tí s Downovým syndromem je i naše .lada trochu obézní. Na vycházkách je líná a dost ^ asto nechce

chodit. Sedne si na zem a nikdo s ní nehne. Tehdy pak za ^ íná naše p^emlouvání: ,Iaelinka pajd; hude ah^d, pak se 1:vspiš a p^ijde Jirka.” .lacla: „Ne Jiku, daddr. " A takhle je to skoro každý den, p^estože daddy pro ni odpoledne ješt ^ nikdy nep ^ išel. Zajímavé je pozorovat Jaclu, když si hraje s ostatními d ^tmi. Nau ^ ila se p^kn ^ vyslovovat jejich jména: „Kie la, Bitik, A1iša. Ltrkcr'(Kv ^ta, Bertík, Míša, I,ucka). Nej ^ ast^ ji si hrají v kuchy ^ ce, a to pak jc slyšet, jak lada ^esko-anglicky komanduje: „)'nu tal•, stop il. " P ^i ^emž neji^ckventovan ^ jším sl ^ vkem je p^ ivlast^ ovací zájmeno „Moje”. Na odd ^ lení též dochází, jak už jsem uvedla, i t ^žce mentáln ^ retardovaný Tomáš. Je mu šest let, nemluví a je dosti agresivní k ostatním d ^tem. S .laclou jsou však kamarádi, a agresivn ^ na ni zaúto ^ í jen velmi z^ídka. Kamarádi jsou však v tom smyslu, že ona manipuluje jím a on si vše nechá líbit. Nej ^ ast^ jší ^ inností, kterou provozují, je, že Tomáš leží odevzdan ^ na zemi a .laela ho ošet ^ uje nástroji z d ^tské lékárni ^ ku. .lada: „Maje Mas,. " A 'tomáš na to odpoví jediné slovo zc své slovní zásoby: „Ki.” (Znamená to ty, ale užívá ho i když chce n ^co on.) 'tomáš je velice neklidné dít ^ , ale p^i této h ^e vydrží u .laely ležet t^eba i 15 minut. Od nikoho jiného z d ^tí si toto líbit nenechá a pokud s ním tuto hru hraje n ^který z dosp^ lých, vydrží maximáln ^ 5 minut. Jaela díky svému egoismu dost ^ asto s d ^tmi nevychází, protože hy cht ^ la všechno jenom pro sche. Když chodíme na procházky, bereme s sebou n ^ kolik švihadel, mí ^^ , kyhlík ^ a lopatek. Jednou si na louce dv ^ hol^ i ^ky vzaly každá jeden mí ^ , a na .laelu už, nezbyl. Zavzlykala a s neš^astným výrazem v obli ^eji odešla uražená k Icsu. Stála tam asi 5 minut a rozmachujíc rukama s ná ^kem v obli ^eji vykládala n ^co strom ^ m. Na konci svého monologu se obejmula se stromem, dala mu pusu a p ^ išla za námi jako by se nic nestalo. Podobná situace, kdy se Jaela urazila, nastala i jednou ve st ^edu. V toto dopoledne p^ ichází pravideln ^ pani u^ itelka z I,ŠU „teta Andulka” a má s nimi hudebn ^ pohybovou výchovu. P ^ i zpívání má každé dít ^ n ^ jaký Orff^ v nástroj. Bubínky, o které je nejv ^tší zájem, máme však pouze dva..lacla má výborný hudební sluch a bubnovat do rytmu písn ^ ji baví, nebo^ jí to jde velice doh ^e. D^tem však nástroje st^ídáme, aby mohly mít bubínek všichni. Jakmile Jaela nedostala buhínck, odešla op^t s ná^kem a s uk^ivd^ ným obli ^ejem do kouta. Tentokrát však „tcicfonovat” svému daddymu, aby si post^ žovala..Icjí tatínek má v aut ^ mobilní telefon a Jaela má dokonale odpozorované všechny jeho pohyby a gesta. Nejprve pravou rukou vy ^uká ^ ísla do levé ruky se slovy: pip..., " pak levou ruku coby telefon p ^iloží k tichu a spustí: „Daddiy... ". Následují n ^kolikaminutové lamentace a stížnosti v jazyce nikomu známém. Nakonec se s daddvm v klidu rozlou ^ í a p^ ijde za námi bez jakékoli vý ^ itky. Jednou si p ^inesla Jaclinka do školku foukací harmoniku, kterou jí dala její starší sestra.ludith, a hned od dve ^í volala: Hele. /tele. " Já: nuíš harmonika?" .laela: „.hrcfith. " .lá: „Ja, .Itrdilh liji dala.” 131



Jaela: „Aleje. " Když jsme šli pak na vycházku do lesa, hrála nám do pochodu Jaelinky tbukací harmonika. Druhý den p ^išla Jaela du školky s teplotou. Už od p ^íchodu byla mrzutá, pok ^ourávala, nejedla sva ^ inku, a když jsme jí uv^^ily teplotu, m^la 35,5°C'. Uložily jsmc ji na matrace do rohu místnosti. Po n ^jaké dub^ se z rohu zpod deky za^ aly ozývat tóny túukací harmoniky, kterou vylovila z kapsy od kalhot. Jaela je šikovná, snaživá a velice rychle se u ^ í novým v ^cem. V rodin ^ se jí však moc nev^nují, jak nám sd^ lil pan ^idi^ , prefcrtijí p^edevším její zdravou starší sestru. Ridi ^ : „V t^chto zenrich ženu nic neznaurenci, nalež postižená.”

BÍT CI NEBÍT Bertíkovi je 5 let, ale mentální úrovní odpovídá v ^ku 2-3 let. Žije se svou osmiletou sestrou u tety a strýce, nebo ^ jejich pravá maminka trpí duševní poruchou. Sest ^i ^ ka Michalka je též mentáln ^ postižená a navšt ^vuje pomocnou školu. Na t^chto dvou d ^ tech se osud podepsal hned dvakrát, nebo^ p^ešly z dešt^ pod okap. Jejich teta, pro n ^ samoz^ejm^ maminka, která o n ^ pe^uje od útlého d ^ tství, je též velice nevyrovnaná osoba. Dost d ^ti bije, a to i p ^ed námi. T^sn^ p^ed ob^dem, když už bývá Bertík unavený, ho ob^as popadají stavy, kdy se chová jako „cvok”. B^há po místnosti, k ^i ^ í, prská, shazuje v ^ci a hází s nimi. Když jsme zrovna v tu chvíli venku v lese, oto^ í se a utíká pry ^ , anebo vyleze na místo, kam za ním t^žko m^žu. Našt ^stí jsme však u d^tí vždycky dv ^, a tak jedna hlídá d^ti a druhá b ^há za Bcrtíkem po lese. N ^kdy u n^hu nastane takovýto zkrat z ni^eho nic, pokud se mu naskytne p ^íležitost. Protože máme na odd ^ lení autistickou Verunku, která nám ^ asto utíkala, musely jsme za ^ ít zamykat dve ^e. Klí ^ v^šíme na zed', kam d ^ti nedosáhnou. Jednou jsme však ve zmatku nechaly klí ^ v zámku, a Bertík nás zamkl uvnit ^. Jindy, op^t naší nedbalostí, z ^ stal klí ^ v zámku od skladu s hra^kami, a Bertík se v n ^ m zamkl. V obou p^ípadech však po n ^jaké dob^ zase odemkl. Je velice šikovný na všelijaké zamykání a montování. Když Bertík usíná, musíme u n^j jedna vždy sed ^t, aby vyk^ikováním nerušil ostatní d^ti. Už od mali ^ ka se lé^í na psychiatrii, nebul' vždy p^ed spaním, když sedí na postýlce, škube k ^e^ovit^ ob^ma rukama po stranách hlavy, jakoby šrouboval do spánk ^ . Intenzita „šroubování” se v ^tšinou ncustálc zvyšuje. Psychiatr to od ^ vodnil rodi ^^ m tak, že Bertík tím ze sebe dostává pravd^podobn^ své pocity a zážitky. Pokud chci, aby p ^ed spaním ležel a nešrouboval, musím u n ^j sed^t a on si místo toho hraje s mojí rukou. Když jsem jednou asistovala u jeho usínání, hladil mi ruku, pusinkoval ji, ale najednou do ní za ^al bouchat. V ^tbee jsem nezareagovala a on bouchal dál se slovy: „Seš hlhej. Já !lž nenlllžll, já llž Seš hlhej. "

z

Iehe nemít±ti.

Jeho maminka je velice kontliktní typ, a je lepší s ní vycházet po dobrém. Jednu nep ^íjemnost jsme s ní však zažily, tedy spíše moje kolegyn ^ . Ono páte^ní odpoledne jí Bertík 132

neusnul a popadaly ho op ^t jeho stavy. Ne, že bychom to d^laly pokaždé, ale v t^ chto chvílích jsme mu musely ob ^as jednu plácnout. D ^ lal totiž v ^ ci, p ^ i kterých by mohl ublížit bud' sob ^ nebo ostatním. Jinými slovy poté, co Bertík vzal keramický džbánek piný tužek a mrštil jím po místnosti, plácla ho moje kolegyn ^ p^es zadek. Bohužel se však po ^ádn ^ nctretila, a její ruka i s prstýnkem se obtiskla v dolní ^ásti jeho bederní páte ^e. P^es víkend si této drobné mod ^iny maminka Bertíka z^ejm^ všimla, a tak hned v pond ^lí ráno se p^i ^ítila celá roz^ ílená i se svým manželem. Službu jsem m ^la zrovna já a moje kolegyn ^ m^ la volno. Zatímco tatínek ml ^el, maminka spustila: „ Ylášt^sti, že tu není, jinak bych ji zndatila. Když mi u^itelka Inlciti dít^, tak znticitim já ji. Te ple se nemusí rt'^izcn'at p^es paní ^editelku, tu si s ní tw^idínr sanuj.

A s t ^mito slovy odešla. Nakonec se to ale všechno stejn ^ vy^ídilo p^es paní ^editelku, která okamžit ^ stála na naší stran ^ . Prohlédla si Bertíkúv šrám a ^ekla: „Na tu se nelmrírá. " P^i vycházce si pak kolegyn ^ z ostatních odd^lení d^laly legraci: „Tuk twprt^tt'ráted^ti? "

TOMÁNEK Tomáškovi je 5 let a ^e^ i intelekt jsou v norm ^. Je však dosti neklidný a neukázn ^ný, a proto byl za ^azen na odd^lení speciální pé^e. Má velmi mladou maminku a spolu s babi ^kou a prababi ^kou ho dosti rozmazlují. 11 chleba mu odkrajují k ^rky, pomeran^ mu vyma^ kávají, jablko oloupávají a p^evážn ^ mu dávají kaši ^ky. Tomáš mluví o sob^ ve druhé a t ^etí osob^, v první osob^ mluví velmi z ^ídka: „Musíš pít mléku. Tomáš zluhi. " Má mechanickou pam^t', a tak v^tšinou za^ne z ni ^eho nic papouškovat v ^ty, které z^ejm ^ slyšel doma: Tetu Jurntilu je hlcízen. Kriste na nehesich. P^estui7, nebo ti zcrlepún prrsvl.

Na odd ^lení je sedmiletý I lonzík, který je o hlavu v^tší než Tomáš. Tomáš se mu vyhýbá a bojí se ho, p ^estože 1lonzík není agresivní. Tomáš: „TO' se bájíš Honzíka.” Dom ^ chodí o n^co d^ív než ostatní d ^ti, ješt^ p^ed ob^dem. Jakmile se objeví maminka na obzoru, za ^ne p^ed ní utíkat a napodobuje sk ^eky, které vydává autistická hol ^i^ka na našem odd ^lení. Maminka: „P^esta^, víš, že tuhle .sk ^eky nesnáším. To Iná od tt^ Verunkv. Já se z toho zblázním. Tu mi d ^lá i c/ena. "

Vra^me se však k jeho užívání druhé osoby. P ^i sva^ in^ s nimi sedíme u stolu i my. Naproti mn ^ sedí I lonzík a naproti Tomášovi Jaela. ' tomáš se mne ptá: „Kdo sedí naproti tob ^ ?” Já: „Naproti mn^ sedí Honzík.” Tomáš: „Honzík sedí naproti orn ^. "

Já: „Ne, naproti tob^ sedí ,Jaela.” Tomáš: „Jaela sedí naproti tob ^.” Já: „Ne, Jaela sedí naproti tob ^, naproti em^ sedí Honzík. "

A tak po ^ád dokola. N ^kdy m ^ l ^ lov^k pocit, že ho Tomáš jen zkouší a provokuje, ale tady opravdu v ^ bec nechápal rozdíl a význam slov tob^-mn^. Takoví j u .lsme



'l'akoví 134

u Jsme



TAKOVÍ J IJ JSME Terénní výzkum student ^ speciální pedagogiky pod garancí Pra>ské skupiny školní etnografie Vydalo: Vydavatelství a nakladatelství Pedagogické fakulty t lK Praha ve spolupráci s katedrou speciální pedagogiky a katedrou pedagogické a školní psychologie Pedagogické fakulty UK Praha 1995 Tisk: SVI PedF lJK Praha Po^et stran: 132 A4 Formát: Neprodejný interní tisk Neprošlo jazykovou a redak ^ ní úpravou ve vydavatelství