Kultura a vzdělanost ve starověkém Řecku Gymnázia Václava Hraběte Hořovice Jiráskova 617
• i přes politickou roztříštěnost (až do ovládnutí země Filippem II. Makedonským) měli Řekové mnoho společného: a) náboženství b) jazyk c) všeřecké sportovní hry d) kulturu včetně vzdělanosti • řeckou vzdělanost a umění lze bezesporu považovat za základ naší evropské kultury • jedním z předpokladů pro vytvoření tohoto bohatství byla vysoká úroveň vzdělanosti svobodných Řeků
• největšího rozkvětu dosáhla řecká kultura (hlavním střediskem byly tehdy Athény) v klasickém období (5. – 4. stol. př. n. l.) • v období helénistickém (řecká kultura, vzdělanost i životní styl se smísil s východními zvyky i náboženstvími – Hellas = Řecko) se stala (vedle Athén) hlavními středisky vzdělanosti města Alexandrie v Egyptě (díky štědré podpoře Ptolemaiovců) a Pergamon v Malé Asii – protože o řízení státu rozhodoval jen panovník, byli svobodní občané vyloučeni z aktivního politického života; přesahovala hranice jediného národa a státu
a) náboženství: • Řekové byli polyteisté • i když v řeckých obcích nikdy nevznikla samostatná vrstva kněží, tím méně pak organizovaná církev, přesto plnilo náboženství v životě Řeků důležitou roli • řečtí bohové sídlili na Olympu (i tím byli blíž lidem než bohové jiných národů) • byli sice nesmrtelní, vládli nadpřirozenými vlastnostmi, ale kromě lidské podoby měli i své slabosti a špatné stránky stejně jako obyčejní lidé (jako první z Evropanů vyznávali antropomorfní božstva)
• přístup Řeků k nim byl více praktický, než ryze náboženský • svým bohům obětovali buď sami v soukromí, nebo veřejně při obřadech (některé výjimečné vykonával sám král) na oltářích před velkolepými chrámy (např. v Olympii, v Epidauru, či v Delfách – zde se nacházela i nejproslulejší řecká věštírna) • řecký panteon (z řec. pantos = všechen, veškerý a theos = bůh) vznikal velmi dlouho, řada bohů nepocházela původně ze samotného Řecka • Řekové znali tři generace bohů: uranovskou, kronovskou a diovskou
- řečtí bohové a jejich římské protějšky: Zeus (2. pád: Jupiter (2. Dia) pád: Jova) Héra Juno Poseidon Hádes Demeter
Neptun Pluto Ceres
Apollon
Apollo
Artemis
Diana
bůh jasného nebe, přírodních sil (blesku, deště); vládce bohů a lidí ochránkyně rodiny, žen a manželských dětí; manželka nejvyššího boha bůh vodstva, zvláště moře bůh podsvětí bohyně plodnosti země, ochránkyně rolnictví, dárkyně obilí bůh světla a slunce, ochránce života a zdraví, řádu a umění (doprovázen Múzami) bohyně plodnosti přírody, zvěře a lovu, měsíce
Athéna
Minerva
Afrodita
Venuše
Ares Hefaistos Hestia
Mars Vulkán Vesta
Hermes
Merkur
Helios Dionýsos Gaia
Sol Bacchus Tellus
ochránkyně a dárkyně řemesel, věd a moudrosti, dále i spravedlnosti; bohyně moudře vedené, a tedy vítězné války bohyně nejen krásy a smyslné lásky, ale i jara bůh války bůh ohně a kovářství bohyně domácího krbu (odtud ochránkyně celého domu a i státu) ochránce pocestných, bůh obchodu; posel bohů bůh slunce bůh plodnosti v přírodě, vína bohyně Země a její plodnosti
- Poseidon
- Athéna
b) jazyk: • původně v Řecku existovalo několik nářečí, až v helénistickém období (země spojena v jednu říši) se z attického dialektu vytvořila obecná řečtina (základ dnešní řečtiny)
c) sportovní hry: • tělesná cvičení nesloužila jen jako bojová příprava, ale Řekové je povýšily na ušlechtilou součást jejich života (kalokagathia) • sportovní hry se konaly na různých místech v Řecku – např. v Delfách, v Korinthu – ale nejslavnější byly ty pořádané jednou za čtyři roky v háji při chrámu Dia olympského v Olympii na Peloponésu (první v roce 776 př. n. l. – počátek řeckého letopočtu) – během jejich konání se dodržoval posvátný mír (ekecheiriá):
- k hlavním disciplínám patřily běh, skok do dálky, hod diskem či oštěpem, zápas a také pětiboj; později se objevily i nové soutěže – např. box (i v kombinaci se zápasem – tzv. pankration), běh těžkooděnců, závody na koních, či soutěže koňských spřežení
- her se směli zúčastnit až na výjimky pouze svobodní Řekové, ženy neměly přístup ani mezi diváky - trenéři i závodníci museli přicházet k soutěžím nazí - vítězům příslušel nejen olivový věnec, ale uznání a finanční zajištění jejich domovské obce (až do smrti)
• kromě „olympijských“ vyznávali Řekové i další sporty: např. plavání, skoky do vody, veslování, kolektivní hry s míčem aj.
d) vzdělanost: • řecké písmo (= alfabeta): hláskové, 24 znaků; převzato od Féničanů, doplněno o samohlásky – proto dobře čitelné a naučitelné • skoro všichni svobodní občané dovedli číst, psát a počítat (nutné k provozování řemesla, obchodu a také k vykonávání úřadů)
• potřeba vzdělání vedla k vytvoření prvních školských systémů v dějinách, ideálem výchovy měl být člověk tělesně krásný a mravně ušlechtilý (kalokagathia; z řec. kalos = krásný a agathos = mravný) • psací pomůcky – destičky, pergamen, rydla, pera a nádobka na „inkoust“ (papír Řekové ani Římané neznali) • vysoká úroveň obecné vzdělanosti, ale také řecká svobodomyslnost (viz demokratické zřízení) příznivě ovlivnily rozvoj věd (mnoho odborných výrazů pochází z řečtiny – s řadou tehdejších poznatků pracujeme dodnes: Pythagorova věta, Thaletova kružnice, Eukleidovy věty, Archimedův zákon aj.)
• vznik řecké filozofie (z řec. filein = milovat a sofia = moudrost) souvisel s prvními pokusy o racionální výklad světa (počátky v 6. stol. př. n. l.) – nejprve u maloasijských Řeků; původně zahrnovala veškeré tehdejší vědomosti – většina filosofů byla zároveň i matematiky (např. Thales z Milétu, Pythagoras), fyziky atd. • Řekové se nespokojovali s mýtickým výkladem, ale chtěli na to přijít vlastním rozumem • někteří filosofové považovali za základ světa hmotu (lat. materia) – filosofie materialistická (např. Demokritos z atomů se skládá všechno na světě); později vznikla filosofie idealistická (např. Platon)
• největší rozvoj řecké filosofie nastal v 5. a 4. stol. př. n. l. (zejména v Athénách) – více než přírodou se začala zabývat i lidskou společností • putující „učitelé moudrosti“, sofisté: hlavním obsahem jejich výuky bylo řečnictví; učili každého dokázat svou „pravdu“, čímž dospěli k pochybnostem o hodnotě lidského poznání • proti sofistům vystupoval Sokrates
• Sokrates (460 – 399 př. n. l.) - jedním z nejvýznamnějších antických filosofů („Vím, že nic nevím“…) - tvrdil, že správně a mravně může jednat jen ten, kdo ví, co je správné a co je nesprávné - jeho dílo je známé pouze z prací jeho žáků, zejména Platóna (výklad jeho myšlenek formou dialogů)
• Platon (427 – 347 př. n. l.) - tvrdil, že svět smysly vnímatelný je jen odrazem skutečného světa idejí, které jsou dokonalé a neměnné (tam sídlí i lidská duše) - založil nejslavnější filozofickou školu – Akademii
• Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) - největším filosofem a vědcem starověkého Řecka - vychovatel Alexandra Makedonského - shromáždil všechno dosavadní vědění, zhodnotil je a uvedl v systém – zakladatelem mnoha dnešních vědeckých disciplín - založil v Athénách filozofickou školu – Lykeion
• další rozkvět filosofie nastal v helénistickém období, kdy vzniklo mnoho nových filosofických škol: - např. stoická – smysl lidského života hledala v mravní dokonalosti a to bez ohledu na postavení ve společnosti; lidé si jsou rovni, protože všichni podléhají týmž zákonům přírody a světa - epikureismus (Epikuros) považoval za smysl života jednotlivce dosažení pocitu spokojenosti a blaženosti, kterého lze dosáhnout pouze klidem duše zbavené strachu, především ze smrti
• kromě matematiky a fyziky byly položeny základy i dalších vědních disciplín, např. - historie: Herodotos – „otec dějepisu“ (vylíčil dějiny Persie, Egypta a řecko-perských válek), Xenofon (dějiny Persie), Thukydides (dějiny peloponéské války, vycházel z přesvědčení, že v historii existuje zákonitost, že tytéž příčiny vedou k týmž výsledkům) - lékařství: Hippokrates formuloval zásady lékařské etiky (= Hippokratova přísaha); u chrámů boha Asklepia v Epidauru vznikly i první lékařské školy); léky zhotovovány především z bylin (rozvoj botaniky)
• bůh Asklepios byl patronem lékařství, jeho symbolem byl had obtočený kolem hole, centrem jeho kultu byl Epidaurus
- rétorika: zvládnout řečnické umění bylo nezbytně nutným předpokladem pro uplatnění v politice (úspěch ve volbách), ale zvyšovalo i naději na úspěch u soudu; nejslavnějším řeckým řečníkem byl Demosthenes (filipiky)
• v období helénismu se výrazně projevila tendence ke specializaci jednotlivých vědních oborů, a to jak oborů společenskovědních, tak i oborů přírodovědných • střediskem rozvoje specializovaných vědních oborů se stal Múseion (= stánek Múz) spolu s bohatou alexandrijskou knihovnou (přes 1 mil. svitků) • Archimedes dovedl teoretické poznatky z oblasti fyziky uplatnit i v praxi (např. při konstrukci válečných strojů) • Euklides uspořádal dosavadní poznatky o geometrii a podle jeho učebnice se vyučovalo geometrii až do 18. století
• v astronomii byl už tehdy vysloven názor, že Země obíhá kolem Slunce; podařilo se dokonce vypočítat, kolik měří obvod Země • řecký učenec Eratosthenes, žijící v Alexandrii, vyčlenil z filosofie geografii jako samostatnou vědu (v díle Geografika)
• athénská „věž větrů“ sloužila jako meteorologická stanice a hvězdárna, také se tu měřil čas (sluneční i vodní hodiny)
e) literatura: • starší epické básnictví (hrdinské – Homér: Ilias a Odyssea, a didaktické eposy – Hesiodos: Práce a dni, Zrození bohů) vystřídáno lyrickou poezií (přednášena za doprovodu lyry) – básnířka Sapfo byla nazývána dokonce „desátou Múzou“ • k nejlepším literárním dílům té doby patří i díla dějepisná a filozofická
f) divadlo: • vznik nového literárního útvaru (v Athénách poč. 6. stol. př. n. l.), dramatu, divadelní hry (řecký přínos naší kultuře), souvisel se sborovými písněmi zpívanými na počest boha Dionýsa; divadlo hrál tehdy jeden herec, sbor pak komentoval vyprávěné děje (zárodek dialogu) • protože šlo o část kultu, bylo přístupné všem bez ohledu na pohlaví či společenské postavení (za chudé platil vstupné stát) • v klasickém období, kdy dosáhlo svého vrcholu, se ustálily dva typy divadelních her: tragédie (tragos = kozel; do kozlí kůže se odívali satyři, průvodci boha Dionýsa) a komedie, veselohra
• uváděny k tomuto účelu v přírodě postavených divadlech (do rozměrného hlediště se vešlo až 17 tisíc diváků) • tragédiím byla přikládána větší důležitost (témata z mytologie nebo z historie), podléhaly dokonce státní cenzuře, jejich autoři byli svázáni tradovanými pravidly • v tragédiích se střídaly monology a dialogy hlavních hrdinů s výstupy sboru
• představení byla až osmihodinová • herci (pouze muži) hráli v maskách i více rolí a to i ženských • díky dokonalé akustice divadla vynikaly výraz a zabarvení hlasu • herce doprovázel sbor a hudební doprovod
• k nejvýznamnějším dramatikům náleželi Aischylos, Sofokles (napsal 123 dramat, získal 24 vítězství na soutěžích) a Euripides (ve svých hrách ukazoval svět, jaký opravdu byl) • největším z tvůrců komedie byl Aristofanes – věnoval se v nich politické satiře (pro dnešního diváka už nesrozumitelné), kritizoval úplatnost soudců či úředníků a jiné nešvary • v době helénismu autoři upustili od politické satiry a preferovali náměty z každodenního života (oblíbené i dnes) • dramata nejslavnějších autorů se úspěšně hrají dodnes
g) architektura a výtvarné umění: • z řecké architektury a výtvarného umění čerpala evropská kultura po staletí (renesance, klasicismus) a vychází z něj dodnes • nejpozoruhodnější jsou zejména veřejné stavby (úřední budovy, lázně, chrámy, tržnice, divadla a sportovní stadiony se objevují úplně nově), stavěné z kamene a mramoru, zdobené malbami a sochami • výrazným architektonickým prvkem byl už v archaickém období sloup, podle něhož se určovaly odlišné stavební slohy: dórský, jónský (vyskytovaly se současně) a korintský
- tři klasické řecké sloupy:
• jako součást architektury se rozvíjelo i řecké sochařství a malířství • vrcholného rozkvětu dosáhly architektura a výtvarné umění v klasickém období – za Perikla, kdy byla obnovena zničená athénská Akropolis (nově vybudovány chrámy i se sochařskou výzdobou – Feidias) • k výraznému rozvoji architektury přispěla výstavba nových helénistických měst (podle přesných plánů) či obnova měst zpustošených válkami
• řecké sochy dokonale zobrazovaly krásu lidského těla i vznešenost ducha (viz Myronův Diskobolos) • většinu soch neznáme v originálech, ale jen z římských kopií • oproti dochovaným artefaktům byly řecké sochy vytvářené z mramoru i z bronzu původně zdobené barvami (polychromované)
• sochaři usilovali ve svých dílech o uskutečnění dokonalé normy proporcí i postoje (tzv. Polykleitův kánon krásy – viz jeho Doryforos) • helénistické sochařství záměrně vyhledávalo smutné, neradostné výjevy z lidského života (námětem např. těla starců a stařen) a odráželo tak převládající pesimistický životní názor
• monumentální tesané sochy byly součástí výzdoby chrámů (vedle reliéfů a nástěnných maleb) • za největšího řeckého sochaře je považován Feidias, tvůrce athénského Parthenonu, dalším velkým sochařem byl Praxiteles
• většina malířských děl (nástěnné obrazy aj.) se nedochovala; jediným zdrojem poznání řeckého malířství zůstaly jen kresby na hliněných vázách (geometrický, černofigurový a červenofigurový styl), či dochované mozaiky (nebo římské kopie)
- použitá literatura: • Augusta, P. – Honzák, F. (1999): Dějiny starověkého Řecka a Říma. Učebnice pro základní školy. SPL-Práce, Praha, 107 s. • Jílek, T. a kol. (1989): Dějepis pro 1. ročník gymnázia. SPN, Praha, 224 s. • Popelka, M. – Válková, V. (2004): Dějepis 1 pro gymnázia a střední školy. Pravěk a starověk. SPN, Praha, 143 s. S využitím uvedené literatury sestavil Mgr. Roman Urbánek