II. Židé ve frankoporýnských centrech: společnost a kultura

II. Židé ve frankoporýnských centrech: společnost a kultura

Ve své studii o společenském pozadí technologického rozvoje evropského Západu charakterizuje Carlo Cipolla evropskou civilizaci poloviny 10. století těmito slovy: Většina západní Evropy byla pokryta rozlehlými lesy, hemžícími se divokými zvířaty a (podle představ tehdejších lidí) vílami, skřítky a zlými duchy. Také bažiny byly početné a rozsáhlé. Na jejich jižním okraji přispívali zimnici přenášející komáři k depresivní atmosféře bídy a smrti. Oněch několik měst, ležících v hranicích staré Římské říše, vypadalo spíše jako vesnice než jako skutečná města a v ostatních oblastech nebyla města žádná, jen hrstka malých a špinavých vesnic. Počet lidí byl nízký, byli malého vzrůstu a dožívali se jen krátkého věku. Společensky se dělili na ty, kteří bojovali a lovili, ty, kteří se modlili a učili, a na ty, kteří pracovali. Ti, kteří bojovali, tak často činili, aby mohli loupit. Ti, kteří se modlili a učili, se učili jen málo, zato se mnoho a pověrečně modlili. Ti, kteří pracovali, tvořili převážnou většinu a byli považováni za nejnižší skupinu. Práce označovala nízkou třídu a benediktinské moto ora et labora nemohlo dodat prestiž tělesnému vyčerpání, které všichni považovali za neslučitelné se vznešeností. Úroveň umění byla extrémně nízká. Většina pracujících byli chudí a nevzdělaní venkované. Jejich hlavním potěšením bylo opít se jednou za rok na vesnických hodech a užít si v noci se svými ženami, což mimochodem pomohlo vyvážit mimořádně vysoký podíl dětí umírajících v prvním roce života. […] Tento jednotvárný obraz vykazuje náznaky zlepšení po polovině 10. století a ještě výrazněji po polovině 11. století. Počet obyvatel roste, produkce se rozvíjí a bohatství se z dlouhodobého hlediska zvyšuje více nežli populace. […] Populační růst nebyl příkrý a omezení systému produkce se neprojevila: k dispozici byl stále dostatek půdy a přirozené bariéry zemědělského rozvoje

53

RASI.indd 53

14.3.2012 13:41:13

RAŠI (1040–1105)

se tak posouvaly. Došlo také k technologickému rozvoji i k rozšíření obchodu a výroby.1

Rabi Šelomo Jiṣḥaḳi – Raši žil v počátcích naznačené společenské změny. Jak uvidíme, dynamika zmíněných společensko-kulturních transformací nám pomůže vysvětlit řadu okolností vzniku jeho spisů i způsob fungování učeneckého prostředí Rašiho doby, jehož postižení je pro porozumění Rašiho dílu rovněž nezbytné. Význam transformací, ke kterým v Rašiho době v západní Evropě došlo, musíme hodnotit opatrně. S jistotou můžeme tvrdit, že se jednalo o změny dostatečně hluboké, aby připravily půdu pro rozvoj intelektuálních aktivit frankoporýnských židovských učenců. Na druhou stranu se zmíněné transformace jeví jako spíše pomalé2 a ve svých důsledcích s pouze relativním dosahem, takže jsou odpovědné i za zřejmá omezení rozvoje židovského učenectví. V citované práci Clocks and Culture se Carlo Cipolla mimochodem dotýká časté distorze, vznikající v důsledku převažujícího diachronního eurostředného pohledu. Srovnáním civilizačních a kulturních vzorců evropského Západu v letech 950 a 1350 skutečně vystoupí na povrch pokrok a hloubka proměn, které se za tato tři století odehrály, ať už je medievisté považují za spíše plíživé (Georges Duby: „frémissement de surface“) nebo naopak převratné (Robert Fossier).3 Avšak synchronní pohled, rozšiřující záběr o srovnání s Byzantskou říší a muslimskými zeměmi, odhaluje na počátku celého období obrovskou propast mezi Východem a Západem. Cipolla uvádí příklady civilizační a kulturní nadřazenosti Východu nad Západem a ukazuje, že výsledkem třísetletého rozvoje evropského Západu bylo pozvolné smazání jeho celkové zaostalosti.4 Teprve v průběhu 14. století se situace obrací. Ještě

1 2 3 4

Cipolla, Clocks and Culture, s. 15–16. Contamine et al., Lʼéconomie médievale, s. 137. Tamtéž, s. 137. Tamtéž, s. 136.

54

RASI.indd 54

14.3.2012 13:41:13

II. ŽIDÉ

VE

FRANKOPORÝNSKÝCH

CENTRECH

ve 13. století považovali byzantští autoři „Nový Řím“ – Konstantinopol – za natolik pokročilejší oproti „Starému Římu“, že samotné srovnání jim připadalo směšné. Benátčan Marco Polo, který se vrátil z cesty na Východ roku 1295, se cítil na Kublajchánově dvoře jako barbar.5 Avšak v téže době se situace postupně začala obracet. Někdy ve dvacátých až třicátých letech 13. století vznikl slavný náčrtník pikarďana Villarda de Honnecourt, dokládající nejen rozvoj stavebních technologií a řemesel, ale rovněž existenci obecného zájmu o technické a přírodní vědy.6 Když ve druhé polovině 14. století navštívil byzantský teolog a politik Demetrios Kydones (Cydonius, asi 1324 – asi 1398) opakovaně Itálii, vyjádřil překvapení nad všeobecným pokrokem.7 Po určitém zpomalení růstu, způsobeném sérií morových epidemií, která započala roku 1348 a jejímž důsledkem byly hladomory a pokles počtu obyvatel v některých částech Evropy, se v 15. století odehrálo konečné translatio studii z Východu na Západ. Jeden z čelných představitelů tohoto hnutí, kardinál Bessarion (původem z Byzantské říše), konstatovat v dopise z roku 1444 jasnou civilizační převahu evropského Západu.8

5

6

7 8

Cipolla, Clocks and Culture, s. 26 (srov. například Marco Polo, Milion, II, s. 8–9, 16–18). Konvolut, uložený v pařížské Národní knihovně (Bibl. nat. de France, MS Fr. 19093) a zvaný ve francouzské literatuře album de croquis, sestává z 33 listů, obsahujících okolo 250 kreseb zvířat, architektury, kostelního zařízení, geometrických problémů, lidí, řemesel, strojů aj. Viz kritické vydání obsahující také faksimile, komentář a anglický překlad pikardských a latinských glos: Villard de Honnecourt, The Portfolio of Villard de Honnecourt. Srov. Barnes, „Villard de Honnecourt“. Srov. Kianka, „Demetrios Kydones and Italy“. Viz úryvek, který cituje Cipolla (Clocks and Culture, s. 27–28). K zajímavé postavě kardinála Bessariona viz nejnověji studie Johna Monfasaniho shrnuté ve svazku Byzantine Scholars in Renaissance Italy. Datace dopisu není zcela jistá, viz Keller, „A Byzantine Admirer of ,Westernʻ Progress“, s. 343. Článek obsahuje rovněž přehled existujících edic textu a starší související literaturu.

55

RASI.indd 55

14.3.2012 13:41:13

RAŠI (1040–1105)

Životy rabiho Šeloma Jiṣḥaḳiho, jeho učitelů i žáků spadají do počátku nové epochy. Stéphane Lebecq umisťuje do sklonku 11. století počátek vzniku nových obchodních cest, růst objemu oběživa a rozvoj řemesel na venkově i ve městech, odpovídající určitému rozšíření technologií. Osmdesátá léta 11. století podle téhož autora zahajují rozsáhlý rozvoj, charakterizovaný důrazem na dělbu práce, rozkvět měst a vznik směny zboží na úrovni regionální i celoevropské.9 Na rovině kulturních dějin lze Rašiho a jeho okruh zařadit do období tzv. renesance 12. století, nejvýznamnější z předrenesančních kulturních rozpuků (renovatio). Charles Homer Haskins, díky jehož stejnojmenné knize se termín renesance 12. století vžil,10 píše k časovému vymezení: Kolem roku 1200 byla středověká renesance již v pokročilém stadiu a okolo roku 1250 je její úkol z velké části naplněn. Použijeme-li formulace jako „renesance 12. století“, slovo „století“ musí být užito jen velmi volně, aby pokrylo nejen samotné 12. století, ale také roky, které mu bezprostředně předcházely a které po něm následovaly.11

Pozdější badatelé jdou v posunutí počátku i kulminace renesance 12. století ještě dále: „Renesanci [12. století] ohraničuje století 9 10

11

Contamine et al., Lʼéconomie médievale, s. 138. Periodizaci dějin literatury založenou na sérii „renesancí“ předložil poprvé Jean-Jacques Ampère roku 1839–1840 ve své knize Histoire littéraire de France avant le douzième siècle, sv. 3, s. 33 a 457 (cituje Ferruolo, „The Twelfth Century Renaissance“, s. 114). Ampère poukazoval na tři významné renesance: první byla karolínská renesance 9. století, druhá začala na sklonku 11. století a třetí byla renesance 15. a 16. století. Pro přehled akademické diskuse vážící se k představě renesance 12. století a pro bibliografii viz Ferruolo, „The Twelfth Century Renaissance“; Brown, „Twelfth-Century Renaissance“. Klasickým pojednáním soustřeďujícím se na rozvoj vzdělání je Paré – Brunet – Tremblay, La Renaissance du douzième siècle. Srov. ještě cenné studie v Benson – Constable – Lanham, Renaissance and Renewal in the Twelfth Century. Viz také Southern, The Making of the Middle Ages. Z hlediska židovských dějin se problémem zabývá Marcus, „The Dynamics of Jewish Renaissance and Renewal in the Twelfth Century“. Haskins, The Renaissance of Twelfth Century, s. 10.

56

RASI.indd 56

14.3.2012 13:41:13

II. ŽIDÉ

VE

FRANKOPORÝNSKÝCH

CENTRECH

od šedesátých až sedmdesátých let 11. století do šedesátých až sedmdesátých let století následujícího. Počátek 12. století představuje její těžiště.“12 Z hebrejských pramenů, které budeme citovat, vystupuje obraz společnosti, nacházející se – stejně jako křesťanské obyvatelstvo – na prahu čtyř století rozmachu západní civilizace, která Jacques Le Goff nazývá vrcholným středověkem.13 Pro pochopení duchovního klimatu frankoporýnských židovských učeneckých center je tato skutečnost stejně důležitá jako fakt, že nejpozději od 13. století je jedním z průvodních jevů tohoto rozmachu sílící útlak židovské menšiny.14 V 15. století, které v mnoha ohledech znamená civilizační vrchol evropského Západu, se Židé žijící v křesťanských zemích nacházejí v důsledku vnějších vlivů v jednom z nejhlubších úpadků. Než se obrátíme k popisu každodenního života židovského učence Rašiho doby, musíme učinit následující poznámku. Přestože období mezi polovinou 10. a počátkem 14. století je skutečně dobou nepřerušeného rozvoje společnosti středověkého evropského Západu (s Le Goffovým etnografickým pohledem souhlasí i mnozí historikové ekonomie či myšlení, a dokonce i klimatologové),15 samotný 12 13 14

15

Benson – Constable, „Introduction“, XXVII. Le Goff, Středověká imaginace, Předmluva, s. 18; „Dlouhý středověk“, s. 35. Podrobné a moderní pojednání vztahu křesťanského Západu k Židům představuje studie Markéty P. Rubešové „Právní postavení Židů ve středověké Evropě“. Situaci je třeba sledovat v komparaci s postavením Židů v islámských zemích. K tomu viz stejně originální studii D. Bouška „Právní postavení Židů v islámských zemích ve středověku“. Stéphane Lebecq nazval kapitolu monografie o středověké ekonomii, pojednávající o období od poloviny 10. do počátku 14. století, jednoduše „Růst“ (Contamine et al., Lʼéconomie médievale, část II). K paralelnímu vymezení evropského myšlení srov. např. klasickou studii Johna W. Baldwina The Scholastic Culture of the Middle Ages, 1000–1300, s. 5–13. Baldwin označuje jako znaky a současně důvody konce duchovní epochy krizi papežství (schizma v letech 1378–1409), stoletou válku a již zmíněné morové epidemie 14. století. Klimatologové poukazují na skutečnost, že mezi lety 900 a 1300 prožívala Evropa „klimatické optimum“, charakterizované zvýšením průměrných teplot i příznivými srážkami, což se muselo odrazit na vyšších výnosech zemědělství (Con-

57

RASI.indd 57

14.3.2012 13:41:13

RAŠI (1040–1105)

koncept rozvoje byl středověkému pohledu zcela cizí. Žádoucí byla ve středověku naopak stálost, neměnnost a řád.16

II.1 RABI ŠELOMO JIṢḤAḲI A KAŽDODENNÍ ŽIVOT VE FRANKOPORÝNSKÝCH CENTRECH Ve Francii je deset trhů. Jeden v Bar, další v Provins, další v Troyes a čtvrtý v Lendit. Tři jsou ve Flandrech a osmý v Senlis, devátý v Cesoirs a desátý v Lagny. (Garin de Loherain, 12. století)

Šelomo Jiṣḥaḳi, jako mnozí jiní středověcí autoři, je téměř dokonale schován za svým dílem. Jen výjimečně probleskne bezčasím jeho spisů zmínka o okolnostech jejich vzniku nebo autobiografická glosa. Ḥajim Solovejčik trefně poznamenal, že „žádné dílo není méně zabarveno charakterem a osobními postoji autora než dílo Rašiho. Více než jakákoli jiná středověká postava se Raši podobá Keatsovu básníkovi, jenž vypadá, jako by ,neměl žádné vlastní já a identitu, pouze neustále vyjadřuje a naplňuje cizí těloʻ. Historik zabývající se Rašiho dílem, jež maří jakékoli úsilí o nalezení osobnosti a postojů, tak zažívá zoufalství, o němž hovořil Schiller v souvislosti s klasiky: ,Zcela nesdílný, [klasický básník] prchá před srdcem, které po něm pátrá. […] Předmět se jej zcela zmocňuje. […] Jako božstvo za svým světem, básník stojí za svým dílem.ʻ“17

16 17

tamine et al., Lʼéconomie médievale, s. 151). Vyšší zemědělská produkce měla za následek jednak dostupnější výživu a demografický růst, jednak dovolovala většímu počtu lidí opustit vesnice a stěhovat se do měst, jejichž zásobování bylo závislé na širším pásu přilehlého zemědělského venkova. Z obecné perspektivy se preindustriální civilizací zabývá Crone, Pre-Industrial Societies. Contamine et al., Lʼéconomie médievale, s. 136. Solovejčik, „Can Halakhic Texts Talk History?“, s. 171. Podle Solovejčika

58

RASI.indd 58

14.3.2012 13:41:14

II. ŽIDÉ

VE

FRANKOPORÝNSKÝCH

CENTRECH

V úvodní kapitole jsme uvedli několik málo skutečností, jež jsou o životě rabiho Šeloma známy. Nyní se pokusíme nastínit charakter každodennosti, jíž byl rabi Šelomo obklopen. Obecně historický pohled nám dovolí vykreslit politickou a společenskou situaci v regionu, do něhož patřilo město Troyes. Dále popíšeme charakter židovského osídlení ve frankoporýnské oblasti a alespoň zběžně definujeme společenské a ekonomické vztahy mezi Židy a většinovou křesťanskou společností. Ustoupíme-li v případě rabiho Šeloma od konvenční učenecké biografie ve prospěch popisu způsobu života, otevírá se nám možnost využít relativně bohatou halachickou literaturu daného období a regionu, jež sice neobsahuje informace o „velkých“ událostech Šelomova života, avšak dozvíme se z ní mnohé o tom, jak jeho život s velkou pravděpodobností probíhal. Sporé informace o Rašiho životě mohou být navíc v širším kontextu interpretovány inovativním způsobem. II.1.1 SEVERNÍ FRANCIE A PORÝNÍ V 11.–13. STOLETÍ: SPOLEČENSKÁ ZMĚNA, STŘEDOVĚKÝ REGIONALISMUS A ŽIDÉ

Medievisté již dlouho upozorňují na zkreslení, která vznikají projekcí moderního konceptu národních států do středověké západní Evropy. Hranice oblastí, ve kterých obyvatelé sdílejí daný dialekt, společenské zvyky, způsob stavby domů nebo kuchyni, jen zřídka kopírují hranice politických celků.18 K vyjádření kulturně, a nikoli politicky definovaného území se v této souvislosti vžil pojem regionu (francouzská geografie někdy používá termínu pays).19 Hodláme-li aplikovat kulturně definovaný

18 19

by měl popsaný charakter Rašiho díla vyústit nikoli ve skepsi, ale naopak v úsilí o postižení osobního v obecně objektivním, čehož může být v daném případě dosaženo pouze mikroskopickým pátráním po vazbě obecných halachických vyjádření na konkrétní dobovou realitu. Russell, Medieval Regions, s. 15–38. Termín pays zavedl již zakladatel francouzské regionální geografie Vidal de

59

RASI.indd 59

14.3.2012 13:41:14

RAŠI (1040–1105)

regionalismus na středověké židovské dějiny, jsme navíc nuceni vzít v úvahu exteritoriální tendence židovské menšiny. Židovská společnost vrcholného středověku vykazovala na jedné straně možná až překvapivou míru vědomí vlastního univerzalismu. Kultura frankoporýnských center udržovala frekventované kontakty s centry italskými, jež hrála roli mostu do Levantu, a především do severní Afriky. Současně probíhala kulturní výměna s židovskými obcemi na muslimy ovládaném Pyrenejském poloostrově. Frankoporýnská centra si však byla vědoma specifického charakteru své kultury a v mnohých případech svou kulturně-náboženskou identitu nejen vědomě kultivovala, ale dokonce bránila před vlivy ostatních židovských regionálních kultur. Výsledkem byl vznik svébytného židovského regionalismu, jehož hranice nerespektovaly hranice politických celků a nesouvisely vždy ani s regionálním vymezením většinové společnosti. Ekonomické transformace 10.–13. století na jedné straně izolovaly židovskou společnost raného Aškenázu tím, že omezily přítomnost židovských kupců v mezinárodním obchodu (viz dále), současně se však zvýšila mobilita a ekonomické aktivity Židů v rámci probouzející se západní Evropy. Již během 11. století se tzv. frankoporýnská židovská kultura rozprostírala na poměrně rozsáhlém území. To bylo ohraničeno na severu významnou obcí kolínskou (přítomnost synagogy je zde doložena k roku 1010) a na východě obcemi Mohuče (Mainz), Wormsu a Špýru (Speyer). Na jihozápad od Porýní bychom našli důležité obce v Metách (Metz), Dampierre a samozřejmě v Troyes.20

20

la Blache (1845–1918). Viz např. Russell, Medieval Regions, s. 18–19. Spolu s Troyes se jedním dechem zmiňuje městečko Ramerupt (severovýchodně od Troyes), kde měl působit Rašiho vnuk Jaʽakov ben Meʼir (rabenu Tam). Norman Golb (The Jews in Medieval Normandy, s. 218–220, 227, 251, 299 a p. 3 tamtéž) přesvědčivě ukazuje, že se jedná o chybné čtení hebrejského názvu místa (RMRW) a že rabenu Tam ve skutečnosti působil v Rouenu, nazývaném v latině „Civitas Remorum“. Nejnověji viz Golbův článek „The Rabbinic Master Jacob Tam“, s. 63 a především 67.

60

RASI.indd 60

14.3.2012 13:41:14

II. ŽIDÉ

VE

FRANKOPORÝNSKÝCH

CENTRECH

Na jihu dosahovala frankoporýnská oblast až do Auxerre a na jihozápadě bychom nalezli židovskou přítomnost a důležité učenecké aktivity v Beaugency a v Orléansu. Významným židovským centrem byla také Paříž a další města v jejím okolí. Na západě dosahovala frankoporýnská oblast do Normandie (Rouen). Od přelomu 11. a 12. století se vliv frankoporýnských center rozšiřoval dále na západ i na východ. Na jedné straně překročil Lamanšský kanál a dosáhl až do Anglie (Londýn, Lincoln, York), na straně druhé vstoupil do střední Evropy (Rothenburg, Norimberk, Řezno a také Praha). Životní příběh rabiho Šeloma je dokladem právě nastíněného vymezení frankoporýnské oblasti, v níž se židovská kultura rozvíjela bez ohledu na jasnou politickou hranici, jež mezi severofrancouzskou oblastí a Porýním existovala již od rané pokarolínské doby.21 Židovská kultura frankoporýnské oblasti se vyznačovala jednotou o to zvláštnější, že obě části regionu spojovala velká místní diverzifikace, patrná zejména na rovině zvyků (podrobněji viz níže, II.3). Jiśraʼel Ta-Šmaʽ uvádí: Německo a severní Francie byly z hlediska židovských duchovních dějin ve středověku jednotným územím […] a Židé obou těchto center sdíleli stejnou tradici písemnictví a halachy stejně jako podobné náboženské a společenské ideály a rovněž identický systém věr a názorů. Přesto se tyto oblasti, a dokonce i jednotlivé obce jedna od druhé lišily svými zvyky. Tyto zvyky však nijak nerušily jejich způsob života. Jejich učenci a rabíni navíc sdíleli týž způsob studia Tóry. Věc ovšem nelze chápat tak, že mezi Židy, kteří žili na sever od Loiry, a jejich bratry v Porýní […] nepřetrvávaly malé i větší rozdíly. Také duchovní centrum tohoto geograficky spojitého území nebylo stálé – někdy se nacházelo v Německu, jindy ve Francii.22

Když se rabi Šelomo roku 1040 v Troyes narodil, byla nejvýznamnější centra židovského intelektuálního života ještě na

21 22

Ta-Šmaʽ, „Ashkenazi Jewry in the Eleventh Century“, s. 1. Ta-Šmaʽ, Minhag Aškenaz ha-ḳadmon, s. 15.

61

RASI.indd 61

14.3.2012 13:41:14

RAŠI (1040–1105)

straně Porýní, kde vznikla jako důsledek pro Židy příznivé politiky Karlovců a později tzv. otonské renesance druhé poloviny 10. století. Přímo Karlu Velikému je připisováno pozvání rabiho Ḳalonyma z Luky do Mohuče.23 Autenticitu pozvání sice nelze ověřit, avšak samotný fakt přítomnosti člena prominentní učenecké rodiny je jen jedním z mnoha důkazů stability a prosperity porýnských obcí již od 9. století.24 V souvislosti s otonskou renesancí stačí zmínit jména básnířky Hroswithy z Gandersheimu, kronikáře Widukinda, hudebního teoretika Guida z Arezza (Aretinus), všestranného učence Gerberta z Aurillacu (později papež Sylvestr II.), historika Liutpranda z Cremony a nakonec i kolínského arcibiskupa Bruna I. Velikého, jejichž působení bylo spojeno s vládou císaře Otty I. (nar. 912–973) a jeho nástupců.25 Jak jsme viděli, když se Raši jako mladý muž rozhodl zasvětit život studiu Tóry, znamenalo to pro něj nutnost odchodu do nedalekého Porýní. Naopak Rašiho návratem do Troyes započalo nepříliš dlouhé období, během kterého mohly severofrancouzské akademie porýnským konkurovat. Zásluhu na tom měl samozřejmě přímo Raši, jehož dílo vznikalo na francouzské 23

24

25

Ta-Šmaʽ, „Ashkenazi Jewry in the Eleventh Century“, s. 1. Viz bibliografii k této události, již shromáždil Avraham Grossman, „Hagiratah šel mišpaḥat Ḳalonimos me-Italia le-Germania“. Pro vhodné shrnutí tématu viz Stow, Alienated Minority, s. 70–71. Za pozornost stojí ještě analýza významu karlovské „zakladatelské“ legendy v procesu upevňování náboženských a obecních institucí, kterou předložil Ivan G. Marcus, „Judah the Pietist and Eleazar of Worms“, s. 122–126. Za upozornění na tento odkaz děkuji Milanu Žoncovi. Bachrach, Early Medieval Jewish Policy, s. 71 a 86. Pro shrnutí existujících znalostí o židovské přítomnosti v Evropě před 10. stoletím viz Stow, Alienated Minority, s. 41–64. Pro klasický přehled viz Baron, History, sv. 3, s. 47–54 (Židé v merovejské Francii), a sv. 4, s. 3–88 (Židé v západní Evropě do první křížové výpravy). Srov. ještě originální zpracování židovských společenských dějin v tomto období v Zuckerman, A Jewish Princedom in Feudal France 768–900. Výborným vhledem do atmosféry otonské renesance je Fichtenau, Living in the Tenth Century. Řadu konvenčních představ o duchovním životě daného období korigují studie v Landes – Gow (eds), The Apocalyptic Year 1000.

62

RASI.indd 62

14.3.2012 13:41:14

II. ŽIDÉ

VE

FRANKOPORÝNSKÝCH

CENTRECH

straně frankoporýnské oblasti, dále však také kontinuita, kterou francouzským akademiím zajistili jeho žáci, zeťové a vnuci i nová metoda tosafistů, jež sice vznikla nejspíše ve Wormsu (viz IV.1), chápala však Rašiho komentáře jako svůj základ. Popsané trendy byly podtrženy úpadkem porýnských center v důsledku vraždění Židů, jež doprovázelo první křížovou výpravu (1096).26 I když obecně lze říci, že i ve 12. a 13. století zůstala politická situace Židů v severní Francii relativně stabilní, již několik desetiletí po Rašiho smrti se začaly ozývat varovné signály. Od konce 12. století docházelo k vyhánění Židů (např. mezi lety 1180 a 1198 z Île-de-France), i když bylo spíše sporadické a na politicky rozdrobeném území nemělo pro židovské osídlení fatální důsledky. Zejména během vlády Svatého Ludvíka se objevily tlaky na konverze Židů ke křesťanství. Do života židovských obcí však zasahovaly stále více i dlouhodobější tendence restriktivní povahy. Prosadil se koncept úzkého sepětí židovských poddaných s konkrétním pánem: když Filip August roku 1198 povolil Židům návrat do Île-de-France, uzavřel s vévodou ze Champagne dohodu, že nebudou na svém území tolerovat přítomnost Židů patřících druhému z nich, a Židé byli nuceni skládat v tomto smyslu přísahy.27 Postupně se přiostřovalo také mezináboženské napětí, jehož nejviditelnějším projevem byla často zmiňovaná pařížská disputace roku 1240 a pálení Talmudu, k němuž došlo jen o málo později (1242–1244).28 Stále však platí, že přímé útoky na Židy nebyly časté, i když například masakry v Blois (1171) a v Bray-sur-Seine (1192) jsou v literatuře často zmiňovány a přímo v Troyes došlo roku 1288 k obvinění Židů z rituální vraždy, v jehož důsledku byli nejvýznamnější představitelé obce

26 27 28

Ta-Šmaʽ, „Ashkenazi Jewry in the Eleventh Century“, s. 2. Rabinowitz, Social Life, s. 122–123. Datace není jistá, Gilbert Dahan označuje data 1242 nebo 1244 za nejpravděpodobnější, viz stati v Dahan (ed.), Le brûlement de Talmud à Paris, především s. 15.

63

RASI.indd 63

14.3.2012 13:41:14

RAŠI (1040–1105)

upáleni.29 Od počátku 14. století se spolu s postupným posilováním královské moci stala skutečným nebezpečím hrozba vyhnání židovské menšiny jako celku. Roku 1306 nařídil vyhnání Židů z území královské Francie Filip IV. Sličný (1285–1314).30 Toto vyhnání zanechalo trvalou stopu v kolektivní paměti francouzských Židů, jak je zřejmé z reflexí ve středověké literatuře, což mimo jiné potvrzuje sporadický charakter předešlých útoků. Gersonides (Levi ben Geršom, 1288–1344) ve svém komentáři k Pentateuchu k verši Lv 26,38 uvádí: Tento [verš] se vztahuje na nesmírná neštěstí, která postihla náš lid a způsobila smrt mnoha z nich. Mezi těmito neštěstími je třeba zmínit vyhlazení některých svatých obcí a vyhnání Židů z Francie, které mělo za následek smrt, hlad a postižení morem dvojnásobného počtu lidí, než vyšel z Egypta.31

Ludvík X. (1314–1316) sice krátce po svém nástupu povolil Židům návrat (1315), avšak po zbytek 14. století již extrémní nestabilita neumožnila obnovení někdejší prosperity. Konečné vyhnání Židů z území královské Francie roku 1394 znamenalo přerušení židovského osídlení až do emancipačního období.32

29

30

31

32

K tomuto incidentu viz Einbinder, „The Troyes Laments“, a literaturu uvedenou tamtéž. Původní edikt se nezachoval, avšak doprovodné nařízení z 21. června 1306 bylo adresováno „universis prelatis, baronibus, senescallis, baillivis, et aliis justiciariis subdictis regni nostri ad quos iste littere parvenierint“ (všem prelátům, baronům, senešalům, bejlifům a ostatním soudcům našeho království, kterým tyto dopisy dojdou) a požadovalo výslovně vyhnání Židů, jak je zřejmé z formulace druhého vyhošťovacího ediktu z 22. srpna 1311, podle nějž měli být Židé „chacie et mis hors et forbanni de tout son royaume“ (vyhnáni a vypuzeni pryč a vykázáni z celého království). Dokumenty cituje Balasse, 1306, s. 67. Levi ben Geršom, Komentář k Pentateuchu, 176b (ed. Benátky 1547), cituje Touati, Le pensée philosophique, s. 44. Viz stati v Dahan (ed.), Lʼexpulsion des Juifs de France 1394. Pokračující židovská přítomnost na periferii francouzského království (např. papežská území na jihu dnešní Francie) není předmětem této studie.

64

RASI.indd 64

14.3.2012 13:41:14