KLÍČ K ÚKOLŮM V PRACOVNÍM SEŠITU. Klíč k úkolům v pracovním sešitu. Název tematického celku

Klíč k úkolům v pracovním sešitu

Název tematického celku

Název podkapitoly a číslo strany, na níž podkapitola v pracovním sešitu začíná

Číslo cvičení

Číslo zadání příslušného cvičení

Spojení „Možné řešení“ odkazuje k situaci, kdy klíč nabízí jedno z potenciálních řešení, protože cvičení nemá jediné správné řešení

Symbol ruky odkazuje k metodickému doporučení pro vyučující

KLÍČ K ÚKOLŮM V PRACOVNÍM SEŠITU Dějiny 19. století pro střední školy © Didaktis 2016

Řešení cvičení „Určení příčin/ /důsledků“ – podtrženy jsou obecné kategorie, ke každé z nich je doplněn alespoň jeden možný příklad

Řešení cvičení „Doplnění časové řady událostí“ – řešením jsou chronologicky uspořádané události

Spojení „Individuální řešení“ odkazuje k situaci, kdy je řešení natolik individuální, že klíč nenabízí žádnou jeho možnost; k tomuto cvičení může klíč doplňovat metodické doporučení nebo další informace

Řešení cvičení „Oprava chyb v textu“ – chyby jsou v textu přeškrtnuty a jejich opravy jsou zapsány v závorkách; v rámci klíče nejsou zpravidla opravovány jazykové chyby (např. neshoda mezi podmětem a přísudkem), které vzniknou po opravě chybného pojmu

43

„STARÝ SVĚT“ DRUHÉ POLOVINY 18. STOLETÍ 7 Evropa a evropská společnost druhé poloviny 18. století 01 Evropská společ-

nost si v 18. století uchovávala podobnou strukturu jako ve století předcházejícím – šlo tedy o společnost stavovskou. Rozdíly mezi společenskými vrstvami byly považovány za nepřirozené [přirozené]. Existovala přitom omezená míra sociální mobility; do šlechtického stavu tak v některých zemích mohly být povyšovány osoby, které se osvědčily jako úředníci nebo při službě v koloniích [armádě]. Mezi vládními formami převažovala v 18. století osvícenská republika [absolutistická monarchie]. Přestože se společenské vrstvy v jednotlivých zemích lišily, společným jevem v celé Evropě bylo přetrvávající napětí mezi nimi. Vztahy mezi příslušníky téže sociální vrstvy byly nicméně bezproblémové [bývaly také napjaté], což dokazuje např. soulad [spor] mezi „starou“ a „novou“ evropskou šlechtou. 02 1. Historik François Furet v úryvku konstatuje nejednotnost šlechtického stavu, konflikty mezi jejími příslušníky, napětí mezi starou a novou šlechtou („zbohatlíky“). Nejednota podle něj panovala také v řadách tradiční vysoké aristokracie. Furet tedy nepřímo odmítá takové výklady Francouzské revoluce, které pracují s jednoduchým schématem „lid vs. šlechta“, resp. operují s termínem „šlechta“ jako s označením jednotné skupiny sledující společné cíle. 2. Možné řešení: Zmínit je třeba především nástup „nové šlechty“, tedy povyšování držitelů státních úřadů, osob sloužících francouzskému státu. Proti tomuto jevu, jehož klasickým příkladem je instituce intendantů, se často stavěli právě příslušníci tradiční francouzské aristokracie.  03 1. Klíčovými odlišnostmi tradiční stavovské společnosti ve srovnání se současnou občanskou společností jsou podle úryvku: nerovnost členů společnosti (daná jejich příslušností ke stavům); vnímání společenské nerovnosti jako přirozené; původ jako základ společenského postavení jedince (tedy nikoliv jeho osobní iniciativa) – a s tím související dědičnost zastávaných úřadů; výrazně menší sociální mobilita (možnost opuštění stavu, do nějž se člověk narodil); velký důraz kladený na veřejné vystupování a klíčový souhlas společnosti s ním („teprve veřejnost vytvářela sociální status“). 2. Možné řešení: Je možné v podstatě diskutovat o míře přetrvávání všech výše zmíněných prvků, tedy klást si např. následující otázky: Jak je tomu se sociální nerovností, která je principiálně (právně) vyloučena, ale může přetrvávat např. v podobě nerovnosti příležitostí, nerovnosti odměňování (ve vztahu k pohlaví nebo etnickému původu)? Jakou roli hraje dnes původ – zejména ekonomické možnosti rodiny s ohledem na děti, jejich rozvoj, vzdělávání, budoucí pracovní uplatnění? Jak silná je sociální kontrola chování jedince vykonávaná současnou společností?  04  Přestože ve většině evropských zemí dominoval politický absolutismus, byl úspěch kroků panovníků a jejich vlád do značné míry závislý na podpoře církve [šlechty]. Již v 18. století začal rychlý rozvoj evropských měst, který byl živen příchodem obyvatelstva z venkova. Mezi největší města kontinentu se řadily Liverpool [Paříž/Berlín/Amsterdam/Lisabon] nebo Vídeň. Městskou společnost odlišoval její rovnostářský [nerovnostářský/hierarchický] charakter. I příslušníci chudiny, tedy nejpočetnější skupiny městského obyvatelstva, byli [nebyli] občany v právním slova smyslu. Důležitou skupinou, která ovlivňovala hospodářský rozvoj měst, byli úředníci a obchodníci – zastupovali zájmy středních vrstev, souhrnně označovaných jako proletariát [buržoazie]. I přes svůj ekonomický význam však neměl proletariát [neměla buržoazie] přístup k vyšším politickým funkcím.  05  1. V německých zemích raného novověku bylo možno za měšťana označit osobu, která získala měšťanské právo (právo být měšťanem), a to buď narozením (nabytím „od rodiny“), nebo získáním díky majetku a bezúhonnému životu (pojem „měšťan“ v sobě obsahoval i morální nárok). Měšťanem tedy zdaleka nebyl každý obyvatel města. 2. Možné řešení: Spojení zastávané společenské pozice a vyžadovaného chování je přítomno i v dnešní společnosti, i když jeho vyžadování je o poznání slabší (protože v současné západní společnosti dominuje idea osobní svobody a lidských práv) či více skryté (neformální sociální kontrola, tedy kontrola bez opory v zákonech nebo státních a místních institucích) a je vázáno spíše na vykonávané profese (ekonomický nátlak) než na místo pobytu. Studenti mohou diskutovat např. o morálním kodexu politiků, lékařů atd.  06 1. Obraz Petera Angelise zachycuje tržní (obchodní) funkci raně novověkých měst (město jako centrum obchodu daného regionu). Studenty lze např. upozornit na to, že ekonomická aktivita raně novověkých měst byla často příčinou jejich sporů s místní šlechtou, pro niž představovala nevítanou konkurenci. 07 1. Úryvek konstatuje, že označování Evropy 18. století coby kontinentu absolutistických monarchií je značně zjednodušující. Absolutní monarchie byla sice převažující státní formou, která se v Evropě rozšířila pod francouzským vlivem, ale tato forma neexistovala v „čisté podobě“. Současně se vyskytovaly i četné výjimky, kdy byla panovníkova moc omezena stavy (příklad Würtemberska, Polska, Británie). 2. Prvkem, který spojuje současný stát a absolutistické monarchie 18. století, je centralizace výkonu moci a správních funkcí (jednotná správa země, jednotné úřady atd.).  08 1. Příslušníci německého selského stavu byli podle Richarda van Dülmena na počátku 18. století, až na nemnohé výjimky, osobně závislí (na šlechtě, církvi, méně již na blízkých městech). Tato závislost se projevovala robotní povinností nebo odvody dávek. Vztah selského obyvatelstva ke šlechtě (vrchnosti obecně) byl však překvapivě vyrovnanější, než jak jej představuje tradiční obraz pokorného, „trpícího“ stavu – také venkov si hlídal svá práva (resp. spíše tradiční

44

způsoby, to, jak se to dříve „dělalo“, a jak se to tedy má „dělat“ i nyní) a vystupoval proti jejich nedodržování, a to v krajním případě i násilným odporem projevovaným vůči vrchnostenským úředníkům. 2. Obec byla pro sedláka klíčovou sociální skupinou; život mimo tuto skupinu pro něj byl trestem nebo zásadní existenční komplikací. Sedlák vystupoval při jednání s vrchností právě jako příslušník větší skupiny, což rozšiřovalo jeho možnosti.  09 Možné řešení: Společenské příčiny – silná pozice šlechty a církve a menší role individuální svobody v regionu. Hospodářské příčiny – potřeba zajistit trvalou pracovní sílu při nedostatku obyvatelstva (např. vliv třicetileté války na středoevropský region).  10 1. Monarchie je vyjádřena symbolem srdce s postavou modlícího se panovníka. Takto ztvárněná je nesena na zádech rolníka coby představitele „třetího stavu“ či prostého lidu, který pracuje a nese tíhu monarchie. Panovník je podporován privilegovanými stavy – šlechtou (zde s mečem jako symbolem vojenské moci) a církví (duchovní s gestem vyjadřujícím patrně vliv vykonávaný na lid), resp. má souhlas nebo podporu Boha (symbol rukou držících z nebe rám obrazu). Rytina vychází z německého originálu z 16. století, v době Francouzské revoluce sloužila jako upozornění na neblahý úděl třetího stavu. 11 Sdělením podkapitoly nejvíce odpovídá první závěr. 10 Osvícenství 01 Možné řešení: Vydán první svazek francouzské „Encyklopedie“ –

Jean-Jacques Rousseau vydal spis „O společenské smlouvě“ – úmrtí Voltaira – vydán „toleranční patent“ Josefa II. – poslední rok vlády Fridricha II. Velikého. 02 Osvícenství bylo do jisté míry produktem filozofie racionalismu nebo racionální metafyziky, jak ji v 15. století [17. století] zformulovali myslitelé René Descartes, Thomas Hobbes, Benedict Spinoza a Immanuel Kant. Podněty pro úvahy osvícenských myslitelů vycházely především z Francie [Anglie], která prošla významným společenským a duchovním vývojem mnohem dříve než státy kontinentální Evropy (konstituční monarchie, francouzská [anglikánská] církev, národohospodářství). Francouzi již na počátku 16. století [18. století] studovali anglickou ústavu a společenský systém, zabývali se anglickou filozofií a přírodovědou. Z Anglie začal proudit tok rozpracovaných myšlenek, a to včetně teorie společenské smlouvy. 03 1. Pruský panovník Fridrich II. Veliký v úryvku zmiňuje následující ctnosti osvíceného panovníka: zájem o prospěch lidu, rozvážnost (např. v situaci války), lidskost a spravedlnost. 2. Individuální řešení. Panovník by se patrně musel obklopit spolehlivými poradci, na něž by delegoval část své moci. Současně by musel povýšit ideály humanity nad běžný mocenský přístup ve „velké politice“. 04 1. Osvícenství vnímalo jako základní hodnotu kritický rozum a rozumové zkoumání, které upřednostňovalo i před náboženskými dogmaty (či zjevenými pravdami). Současně se orientovalo na pozemský život, tedy přítomnou existenci lidí – cílem bylo tuto existenci zlepšit, reformovat, zdokonalit. Oblast „štěstí“ tak oproti křesťanství kladlo do sféry pozemské, nikoliv do sféry zásvětní, posmrtné. S tím souvisí i jeho zpochybňování „světské“ moci církve, mocenských cílů církví, tedy snahy formovat světskou sféru (primárně politiku) podle vlastních pravidel. 2. Možné řešení: Přestože se většina osvícenských myslitelů upřímně považovala za křesťany a snažila se své myšlenky s křesťanským vyznáním víry sloučit, objevovaly se především ve francouzském osvícenství některé radikálnější teorie směřující až k popření základů křesťanského pohledu na svět. Např. Voltaire jistě nebyl ateistou, spíše zastával některé myšlenky deismu a vystupoval proti světským nárokům církve, proti tzv. klerikalismu. Stejně jako většina osvícenců patřil k deistům (nezpochybňoval existenci Boha, ale nevnímal jej jako aktivně zasahující podstatu dění). Uznával pozitivní společenskou roli náboženství, které však současně vnímal velmi pragmaticky – především jako záruku mravního chování jedince a regulativ společenského života. Naopak mnozí autoři řazení k tzv. materialistům dospěli až k ateistickým pozicím. V učebnici (s. 15) je zmíněn La Mettrie, který skutečnost vnímal jako kauzální působení hmotných těles (z čehož plynulo i ono odmítnutí existence lidské duše v tradičním pojetí). Ateistické pozice zastával např. Paul Heinrich Dietrich von Holbach. Velmi podnětnou teorii lidské duše koncipoval v tomto období Immanuel Kant – duše jako nehmotný princip je podle něj nesprávná představa, důsledek „líného rozumu“; duši naopak vnímal jako předmět vnitřního „smyslu“, vnímání. 3. Možné řešení: Lze jistě připomenout osvícenské reformy Josefa II. v rakouské monarchii („toleranční patent“, rušení klášterů, reforma farností), dlouhodobý spor o investituru v 11. a 12. století, kroky francouzského panovníka Filipa IV. Sličného vedoucí až k avignonskému zajetí papežů (14. století), vznik anglikánské církve po sporu anglického panovníka Jindřicha VIII. s papežem v 16. století atd. 05 Charles-Louis de Montesquieu, šlechtic ze zámožné rodiny, vyznává ve svých „Anglických listech“ [„Perských listech“] občanské ctnosti, které známe z antiky. Ty jsou podle něj základními pilíři svobodné a stabilní společnosti. Vyslovuje se jak proti despotismu, tak i za přirozená práva člověka na svobodu a rovnost před zákonem. Ve svém spisu „Systém přírody“ [„O duchu zákonů“] se soustředí na základy uspořádání právního státu a nabízí obraz dokonalé vlády, založené na principu centralizace [dělby] moci. Z teorie státu anglického filozofa Thomase Hobbese [Johna Locka] převzal Montesquieu právě dělení státní moci na zákonodárnou (legislativní) a výkonnou (exekutivní), k nimž sám doplnil moc absolutní [soudní]. Významným kritikem despotismu i soukromého vlastnictví a také předchůdcem romantismu byl François-Marie Arouet, píšící pod pseudonymem Voltaire [Jean-Jacques Rousseau]. 06 1. Možné řešení: Rousseau mohl být pro

KLÍČ K ÚKOLŮM V PRACOVNÍM SEŠITU Dějiny 19. století pro střední školy © Didaktis 2016

mnohé současníky nepřijatelný již jen svým souhlasem s existencí přirozených lidských práv, zdůrazňovanou principiální rovností lidí a teorií společenské smlouvy. Radikální pak jistě byly jeho názory týkající se omezení práva na soukromý majetek (ve prospěch kolektivu a jeho vůle), resp. kritika soukromého vlastnictví vůbec. 07 1. Voltairovo pojetí vlasti: Voltaire se zaměřuje na státní formy; je kritický jak vůči monarchistickému principu, tak i vůči republikánství a široké demokracii – podíl na správě věcí veřejných by měl být přiznán jen těm, kdo jsou tohoto podílu schopni. Jaucourtovo pojetí vlasti: Představuje emotivní a optimistickou vizi vlasti coby podílu lidu na správě věcí veřejných, tedy demokracie jako ideálního politického režimu; Jaucourt současně volá po podřízení individuálních zájmů zájmům veřejným. Holbachovo pojetí vlasti: Jeho pojetí se blíží pojetí rytíře Jaucourta, tedy zdůrazňuje svobodu lidu, ale vedle toho klade důraz i na individuální štěstí (nepodřizuje tedy tak jednoznačně jedince kolektivu, jako to činí Jaucourt). 2. Možné řešení: Důvodem mohlo být propojení vlastenectví s požadavky na podíl lidu na správě věcí veřejných. Tedy vlastenec mohl být vnímám jako politický radikál, nepřítel monarchie, či dokonce revolucionář. 08 Sdělením podkapitoly nejvíce odpovídá druhý závěr. 12 České země ve druhé polovině 18. století  01  Možné řešení: Zrušení české

dvorské kanceláře – rozsáhlé poddanské povstání v českých zemích – vydání „robotního patentu“ pro Čechy a Moravu – vydání tzv. „patentu o zrušení nevolnictví“ – vydání „berního a urbariálního patentu“.  02  Habsburská monarchie představovala od počátku své existence soustátí dvou [tří] zemí, Rakouska a Uherska [českých, rakouských a uherských]. K zásadní změně státoprávního uspořádání došlo za panování Marie Terezie v roce 1749 se zrušením české dvorské kanceláře, kterou nahradilo autonomní ministerstvo pro české země [nahradily spojené česko-rakouské úřady]. V tomto kroku je možné hledat počátky budoucího česko-rakousko-uherského trialismu [rakousko-uherského dualismu]. Svébytnost zemí Koruny české nadále symbolizovaly slavnostní korunovace českých králů na Pražském hradě. Druhou polovinu století charakterizuje snaha státu o zavedení soustavné evidence obyvatelstva – systematické sčítání obyvatel proběhlo za vlády císaře Josefa II. [císařovny Marie Terezie] v roce 1754. Zhruba polovinu [tři čtvrtiny] obyvatelstva tvořili v této době venkovští poddaní.  03 1. Svědectví rozhodně není neutrální, má charakter pamfletu s šablonovitými postavami zahálčivého šlechtice, zlodějského úředníka a zuboženého venkovana. Dobová skutečnost byla nepochybně složitější. 2. Osvícenská kritičnost pisatele se projevuje v hodnocení šlechty, která se má místo zahálky věnovat zdokonalování hospodaření svých panství. Druhým aspektem je skrytá narážka na katolickou církev, která je v chudých venkovských obydlích přítomna pouze prostřednictvím „magických“ předmětů (růženec však hlad nezažene), nikoliv účinnou hmotnou pomocí. 3. Příspěvek zdůrazňuje změnu hospodaření na panstvích, která probíhala v 18. století – majitel panství přestává osobně rozhodovat o každé záležitosti a předává správu svého majetku do rukou profesionálních úředníků. Postava „zlého“ vrchnostenského správce je známa z řady příběhů i pověstí (srov. např. vrchní správce Ulrich na Žďárském velkostatku: http://povesti.zvysociny.com/povest_spravce_ulrich.php). Pomyslným magnetem pro šlechtice byl vídeňský císařský dvůr spojený s možností dvorské kariéry. Letní čas mohli šlechtici trávit na svých venkovských panstvích. V zimním období upřednostňovali své paláce v císařské Vídni či v zemských metropolích (Praze, Brně).  04 1. Cílem josefínských reforem bylo omezit moc církve, jež byla založena na majetku. Zásahy do církevního majetku josefínský stát odůvodňoval potřebou efektivněji využít prostředky pro blaho všech věřících, nejen úzké skupiny církevních hodnostářů. V praxi však byl mnohdy naopak velmi efektivně spravovaný majetek rozchvácen nebo rozprodán za zlomek skutečné ceny a společnost nenávratně ztratila cenné kulturní dědictví. 2. Individuální řešení. Televizní seriál F. L. Věk vznikal v době počátků tzv. normalizace, která nastala po okupaci Československa v srpnu 1968. Tvůrci zamýšleli působit příkladem hodnot národního obrození – vlastenectví a svobody, které měly dodat naději ve smysluplnou budoucnost, neboť žádné zlo nemůže trvat věčně. Seriál postihly Studenty lze cenzurní zásahy, vysílání posledního 13. dílu bylo po řadu let zakázáno. upozornit na fakt, že využívání minulosti v diskusi o současnosti má pozitivní i negativní rovinu: Může nás inspirovat k nahlédnutí nových souvislostí i kořenů aktuálních problémů, zároveň však nese riziko účelové manipulace s minulostí při její nepřesné a účelové interpretaci. 05 Většina obyvatel českých zemí druhé poloviny 18. století pracovala v zemědělství. Nárůst obyvatelstva vyžadoval více potravin, a tím i zefektivnění hospodaření s půdou. Ke zlepšení přispělo např. zavedení úhorového [střídavého] hospodářství. Osvícenské reformy Josefa II. (jmenovitě „berní a urbariální patent“ z roku 1781 [1789] či „Všeobecný občanský zákoník“ z roku 1786) posílily [oslabily] vztah venkovského obyvatelstva k půdě, což znemožňovalo [umožňovalo] uvolnění pracovních sil ze zemědělství k jiným druhům podnikání. K podpoře rozvoje podnikání zahájila vláda rozsáhlé unifikační procesy (zrušení vnitřních cel mezi jednotlivými zeměmi monarchie, zavedení společné měny nebo jednotných měr a vah založených na metrickém systému). Vzhledem ke slabé zahraniční [domácí] konkurenci mohli obchod ovládnout domácí [zahraniční] obchodníci a společnosti. 06  1. Zrušení roboty

KLÍČ K ÚKOLŮM V PRACOVNÍM SEŠITU Dějiny 19. století pro střední školy © Didaktis 2016

se definitivně prosadilo až o téměř 60 let později – v revolučním roce 1848. V mezidobí let 1789–1848 bylo možno dosáhnout vyvázání z robotních povinností, ale jen na základě případné individuální dohody poddaného s pozemkovou vrchností. 2. Možné řešení: Negativními obecně lidskými vlastnostmi, kdy „vlastenec hmoždí vlastence“, jsou nepochybně chamtivost, touha po moci a zisku, zneužívání nadřazeného postavení vůči podřízeným. 07 1. Kompletní přepis textů: „Já sem sedlák, na všechny dělám. Já sem voják, za všechny bojuju. Já sem kněz, za všechny se modlím. Já sem pán, já vám všem poroučím. Já sem smrt, já vás všechny poberu.“ 2. Použitým tiskovým písmem je fraktura (používá se i termín „švabach“), jeho psanou formou byl kurent (novogotická kurzíva). 3. Symboličtí zástupci jednotlivých stavů (kněz, voják atd.) vyjadřují svou přesně vymezenou roli v hierarchizované společnosti, kterou zpravidla považovali za Bohem danou a odvozovali od ní svoji osobní čest. Garantem rovnosti před Bohem pro ně byla smrt. Současné pojetí nerovnosti je odlišné – postmoderní společnost charakterizuje neukotvenost a nestálost, žádná hierarchie není garantována. 08 Možné řešení: Mezinárodněpolitické příčiny – zájem na zlepšení vztahů s evropskými zeměmi, kde převládaly nekatolické konfese (zejména se sousedním Pruskem a Saskem); zahraničněpolitická prezentace habsburské monarchie jako osvícenského státu. Hospodářské příčiny – nekatoličtí poddaní odcházeli kvůli pronásledování do exilu, stát tak ztrácel perspektivní pracovní sílu; monarchie v mnoha směrech zaostávala za protestantskými zeměmi (Anglie, Nizozemí), kterým se chtěla vyrovnat; projevovala se rovněž snaha přilákat zahraniční odborníky nekatolických vyznání. Společenské příčiny – rozdílné vnitřní předpisy působily chaos zvláště ve spojení s aktivním vystupováním tisíců tajných evangelíků, kteří bojovali za svobodu svého vyznání.  09  1. K udržení ilegálních komunit přispěla odlehlost Valašska jako hornaté krajiny a blízkost hranic s okolními zeměmi – horními Uhrami (dnešní Slovensko) a Slezskem –, kde bylo evangelictví legální i za protireformace. 2. Tajní nekatolíci z Moravy chodili do výše uvedených zemí bez povolení na bohoslužby a pro věroučné knihy, tištěné česky např. v Prešpurku (tj. prešpurské imprese). Prešpurkem je tedy myšlena Bratislava.  10 Možné řešení: Mezi dopady zavedení povinné školní docházky na obyvatelstvo a ekonomiku habsburské monarchie lze řadit: celkový vzrůst gramotnosti a vzdělanosti obyvatel; dramatické rozšíření publika pro kulturu, jmenovitě pro české knihy a noviny, což podpořilo počátky národního obrození; v prostředí venkova podpořily nové školy a vzdělanost přesměrování části mladé generace z tradičního zemědělství do dalších ekonomických sektorů.  11 1. První obrázek ukazuje soubor znaků zemí Koruny české jako svébytného a spojeného státního celku pod Svatováclavskou korunou. Obrázek druhý je jeho protikladem, znaky jednotlivých českých zemí (Čechy, Morava, Slezsko) se střídají se znaky jiných habsburských „provincií“ (dominantním prvkem je habsburská orlice). Spojení českých zemí je tím záměrně vizuálně popřeno. 2. Druhý obrázek je jednotný panovnický znak pro české a rakouské země (1752); souvisí se zrušením české dvorské kanceláře roku 1749 a jejím nahrazením spojenými česko-rakouskými úřady (tedy s postupující centralizací monarchie). 3. Jde o Horní Lužici (zlatá loď o trojím cimbuří) a Dolní Lužici (symbol červeného býka), patřící v 18. století fakticky k Sasku. 4. Zákon o státních symbolech České republiky popisuje současný velký státní znak následovně: „Velký státní znak tvoří čtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém červeném poli je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve druhém modrém poli je stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím zlatém poli je černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí.“ 12 Sdělením podkapitoly nejvíce odpovídá první závěr. 15 Velká Británie a boj amerických osad za samostatnost  01  Možné řešení:

Konec sedmileté války – bostonské pití čaje – sešel se první kontinentální kongres – vydáno „Prohlášení nezávislosti“ – podepsána „Pařížská smlouva“.  02  Británie dovršila za vlády panovníků z dynastie Stuartovců [hannoverské dynastie] politický vývoj vedoucí ke konstituční monarchii s funkčním parlamentním systémem. Ekonomicky rychle se rozvíjející země (tzv. továrna Evropy [továrna/dílna světa]) budovala své koloniální panství. Důležitým krokem k němu bylo vítězství v sedmileté válce (1756–1763). Cílem britské politiky v koloniích bylo zvýšení kulturní prestiže země [potřebných výnosů]. To se dotklo i britských osad na západním [východním] pobřeží Severní Ameriky. Evropští osadníci do oblasti přicházeli od 17. století, a to především s vidinou osobní a náboženské svobody, resp. ve snaze získat půdu. Dvanáct [třináct] anglických osad se hospodářskou aktivitou i sociální strukturou osadníků podobalo [lišilo]. 03  1. V životě severoamerických osad hrály zásadní roli jednotlivé (primárně protestantské) církve a jejich duchovní. 2. Individuální řešení. 04 1. Niall Ferguson zpochybňuje běžně zdůrazňované ekonomické motivy nespokojenosti amerických osad – tedy vysoké daně či omezení možnosti obchodovat. Lze připomenout v podstatě kteroukoliv evropskou revoluci z období 19. století (nejznámějším příkladem je samozřejmě Francouzská revoluce, obdobně lze zmínit revoluci roku 1848) – zvláštní kapitolou je pak boj za politickou participaci žen, resp. boj za všeobecné volební právo, rozvíjející se od přelomu 19. a 20. století. Je však možné diskutovat i o značně novějších událostech, např. o pádu

45

režimů východního bloku v roce 1989 (a v rámci těchto režimů pak o rozdílu mezi proklamovaným všeobecným, rovným a svobodným volebním právem a skutečností). 2. Autor odkazuje na fakt, že velká část obyvatelstva kolonií byla, alespoň v prvních letech konfliktu, na straně Británie – je tak možné hovořit o dvou skupinách obyvatelstva: loyalistech a patriotech. Loyalisté představovali přibližně 20 % bílého obyvatelstva kolonií.  05  1. Anglie je na obrázku představena jako stará a nemocná osoba (tedy země sice s tradicí, ale disponující spíše jen symbolickou mocí), která drží v ruce důtky (a chce tedy trestat odbojnost, neposlušnost), ale zjevně ji k tomu chybí síly (stáří, vetchost postavy). Americké kolonie jsou zobrazeny jako energické a nevychované děti – lze je jen stěží udržet na provaze, zkrotit. Autor naznačuje marnost snahy o ovládnutí kolonií – těžko však soudit, zda jsou jeho sympatie jasně na straně kolonií. 2. Individuální řešení.  06  Británie podporovala samostatný hospodářský rozvoj [bránila samostatnému hospodářskému rozvoji] severoamerických kolonií, které vnímala jako zdroj surovin a odbytiště anglických výrobků. Odpor proti hospodářské politice Londýna a nespokojenost s vyloučením osad z politického rozhodování vedly k tzv. bostonskému pití čaje (1774 [1773]). Rozpory mezi osadami a mateřskou zemí vyústily v první ozbrojený střet a vytvoření ostrovní [kontinentální] armády. Druhý kontinentální kongres přijal v roce 1776 „Prohlášení nezávislosti“. Klíčová vítězství osadníků přinesly bitvy u Saratogy a Bunker Hillu [Yorktownu]; nezávislost nového státu uznala „Pařížská smlouva“ v roce 1783. Ve shodě s „Články konfederace“ byla Unie centralizovaným státem se silnou ústřední vládou [volným svazkem států se slabou ústřední vládou]. 07 1. Jde o následující pasáže úryvku: „To nejsou stížnosti určené k nápravě, ale otevřená vzpoura.“; „Pokud začnu cokoliv podnikat, budu nucen vstoupit do služeb těch lotrů, a jestli mne povolají, bojovat proti svým přátelům a své vlasti.“; „Lidé v této kolonii a v provincii Maryland jsou většinou u anglických obchodníků velmi zadluženi; myslím, že revolta vše zaplatí.“; „Washington je najisto člověk velmi zvláštní, jeden z přírodních géniů, generál nadaný Bohem, pokud něco takového existuje. Je udivující, jak tenhle poháněč černochů spolu s bandou neukázněných otrhanců, spodinou a vyvrheli všech národů světa drží už dlouho v šachu britského generála s nejlepší armádou vojáků-veteránů, jakou kdy Anglie na americkém kontinentě měla, a dokonce ji nutí k ústupu. To je příliš. Nebesa, v tom musí být nějaká dvojí hra.“ Jde tedy o věty, které jsou výsledkem jak upřímného vlastenectví rodilého Angličana a oddaného stoupence monarchie, tak i dobového rasismu a předsudků. 08 1. Politické ideje nebyly podle autorů v americké revoluci primární – osadníkům šlo o „samozřejmé“ věci, jako byla obrana práv před, podle ní, despotickou vládou. Vyššího teoretického („mravního“) zdůvodnění se jejich krokům dostávalo až později – k tomu směřuje pasáž úryvku: „Nicméně revoluční spory Američany donutily, aby své postoje formálně vyjádřili v podobě soustavné ideologie. Politické myšlení muselo dohnat koloniální instituce a praxi, avšak jakmile tento proces začal, nabralo vlastní spád.“ Tedy ideologické zdůvodnění přišlo relativně pozdě, ex post, což ovšem nic neubralo na jeho podnětnosti pro další vývoj (především síla v té době radikální myšlenky politické participace lidu a politické demokracie). 2. Možné řešení: Jako jednoznačné argumenty pro demokratický charakter nového státu lze zmínit „všeobecné“ volební právo (muži platící daně), rovnost před zákonem, republikánský zastupitelský princip, nedotknutelnost osobních svobod a práv (viz „Listina práv“), dělbu státní moci. Jako argumenty proti demokratičnosti je třeba zmínit právě vyloučení „nesvobodných“ (tedy otroků), indiánů neplatících daně a až do počátku 20. století i žen z politické participace. Tyto zjevné nedostatky je však třeba posuzovat i z dobového pohledu – pak platí, že Spojené státy realizovaly na konci 18. století nejdemokratičtější režim soudobého světa a staly se inspirací pro řadu dalších emancipačních hnutí, a to nejen v Evropě.  09  Sdělením podkapitoly nejvíce odpovídá třetí závěr. EVROPA V BOUŘI: MEZI REVOLUCÍ A NAPOLEONEM 18 Francie za starého režimu 01 Možné řešení: Porážka Francie v sedmileté válce –

nástup Ludvíka XVI. na francouzský trůn – Jacques Necker zveřejnil zprávu o stavu státních financí – aféra s náhrdelníkem Marie Antoinetty – počátek Francouzské revoluce. 02 Francouzská společnost období starého režimu byla hierarchicky uspořádaná, přičemž na vrcholu stál panovník. Jeho absolutistická moc byla vykonávána ministerstvy a královskými prefekty v krajích. Tuto moc dále posilovaly [oslabovaly] vysoká šlechta, duchovenstvo a regionální vlády, neboť podporovaly [odmítaly / bránily se] omezení vlastních privilegií. Většinu obyvatelstva tvořilo rolnictvo, které bylo nejvíce zatíženo daňovou politikou státu. Ekonomické problémy země se snažil řešit i od roku 1770 [1774] vládnoucí král Ludvík XVI. Klíčem se zdálo být zavedení daňového zvýhodnění privilegovaných vrstev [daňové rovnosti pro všechny obyvatele bez výjimky]. Reformu se nepodařilo prosadit. 03 1. Autorem textu je Emmanuel Joseph Sieyès; úryvek pochází ze spisu „Čím je třetí stav“ (1789). 2. Individuální řešení. Studenty lze upozornit na historické příklady takového přístupu, které se hojně objevují např. v souvislosti s totalitárními režimy 20. století (postavení „kulaků“, třídních nepřátel, ale i Ukrajinců či Poláků ve Stalinově SSSR, Židů, lidí s tělesným či mentálním postižením v nacistickém Ně-

46

mecku); sáhnout lze i po příkladech z dějin komunistického Československa (třídní nepřátelé a jejich osud v 50. letech 20. století). Jakákoliv generalizace (sama o sobě nepřesná, chybná a nespravedlivá vůči konkrétním jedincům) a následné vylučování celé skupiny obyvatelstva z národního společenství vede snadno k bezpráví, násilí a v krajních případech i k fyzické likvidaci – takové postoje, zdánlivě nabízející snadné a trvalé řešení složitých problémů, jsou často založeny na rasismu, předsudcích, strachu z „nepřítele“ a bývají zneužívány např. pro politické cíle (aktivizace masy skrze elementární „pudy“).  04  1. Individuální řešení. Jedná se o problém, který ani nemůže mít jednoznačné řešení. Diskuse studentů by měla vést právě k tomuto závěru. Často se revoluce (včetně Francouzské) vykládají odkazem na bídu a strádání obyvatelstva v předrevolučním období (zvláště přítomný byl tento prvek např. v marxistické historiografii). Tento výklad však naráží na argument obecně vyšší životní úrovně či vzdělanosti (gramotnosti) společnosti ve střednědobém a dlouhodobém horizontu – např. v Rusku počátku 20. století (ve srovnání např. se stavem kolem roku 1860), Francii konce 18. století (ve srovnání např. se stavem za Ludvíka XIV.). Druhý pohled tedy zdůrazňuje, že pro revoluci je nezbytné větší sebevědomí společnosti, a to je dáno právě zlepšujícími se životními podmínkami či růstem gramotnosti (vzdělanosti, rozhledu).  05  1. Simon Schama poukazuje na paradoxní roli vysoké francouzské aristokracie, která svou podporou osob spjatých se šířením produkce napadající soudobou francouzskou monarchii pomáhala (z větší části snad nevědomě) oslabovat režim, s nímž byla existenčně spjata. V pozadí ochoty aristokracie číst nebo obecně podporovat tuto produkci mohl být nesouhlas se spojením francouzského státu a „nové šlechty“, tedy osob povýšených do šlechtického stavu a bohatnoucích v důsledku služby státu. K problému lze nastudovat více informací i v podkapitole „Evropa a evropská společnost ve druhé polovině 18. století“. 2. Podmínkou rozvoje čtenářské revoluce byl výrazný nárůst gramotnosti v Evropě obecně, k němuž došlo v 17. a 18. století a který byl ještě urychlen vlivem osvícenských myšlenek (ovšem také vlivem rozvoje církevního školství). Míra gramotnosti je běžně zjišťována schopností osob podepsat se, resp. knihami uváděnými v dědictví po zemřelých. Pro Francii je např. pro konec 17. století odhadován počet gramotných mužů na 30 % osob, pro ženy byl údaj zhruba poloviční; do poloviny 18. století tento počet narostl zhruba na 50 %, resp. 30 %. K hlavním důsledkům nárůstu gramotnosti můžeme řadit lepší přístup k informacím, a tím i vzrůstající sebevědomí společnosti – jeho projevem pak může být právě i požadavek na větší participaci na politickém rozhodování. 06 1. Přes jistou počáteční popularitu v široké francouzské společnosti se Marie Antoinetta postupně stávala negativně přijímanou postavou francouzského dvora. Tato „Rakušanka“, jak byla často označována, byla odmítána coby cizinka (navíc ze země, která byla přirozeným konkurentem či, především v očích široké veřejnosti, nepřítelem Francie); do osoby manželky Ludvíka XVI. soustředila francouzská společnost svou kritiku rozhazovačného života dvora a aristokracie. Marie Antoinetta byla později obviňována z osobní viny na finančním krachu monarchie. Samostatnou kapitolou byla četná nařčení z promiskuity královny (podporovaná i dlouho nepřicházejícím těhotenstvím). Historicky nepřesný obraz francouzské královny jako klíčové příčiny Francouzské revoluce nicméně přežívá i v současné populární kultuře. 07 1. Alexis de Tocqueville v úryvku zmiňuje centralizaci správy francouzského státu a významnou roli, kterou ve službách království hráli neurozené či nedávno povýšené osoby „středního či nízkého rodu“. 08 Sdělením podkapitoly nejvíce odpovídá třetí závěr. 20 Velká francouzská revoluce 01 Možné řešení: Sešly se generální stavy – vyhlá-

šena „Deklarace práv člověka a občana“ – povstání v Paříži v srpnu 1792 – poprava Ludvíka XVI. – jakobínská diktatura. 02 Generální stavy státní dluh nevyřešily; naopak započaly proces, který nazýváme Francouzskou revolucí. Čtvrtý stav [Třetí stav] se počátkem května [července] 1789 prohlásil Ústavodárným národním shromážděním. Dne 14. července pak v symbolickém aktu lidové revoluce padlo pevnostní vězení Versailles [Bastila]. Následující parlamentní kroky – tzv. říjnové [srpnové] dekrety a „Deklarace práv člověka a občana“ – stvrdily pád feudálního systému a nástup občanské společnosti. Byla vyhlášena přirozená a nezcizitelná lidská práva, ovšem kromě [včetně] svobody náboženského vyznání. Zákony měly být nadále jen vyjádřením vůle lidu. Podle „Deklarace“ se Francie měla stát republikou [konstituční monarchií].  03 1. K příčinám vzniku dvojvládí, které úryvek uvádí, patří: nejednotnost zástupců privilegovaných stavů (šlechty a duchovenstva) na generálních stavech, s jejichž podporou původně panovník počítal; neslučitelnost toho, jak vnímal nezbytné reformy panovník a jak třetí stav; odpor třetího stavu vůči projevům panovníkovy vůle.  04 1. Jedná se o články, jež jsou součástí tzv. „srpnových dekretů“. „Srpnové dekrety“ zakotvily zrušení feudálního systému ve Francii (padly stavovské rozdíly a privilegia; jedná se o klíčový krok k občanské rovnosti). 05 1. Obraz zachycuje přísahu poslanců třetího stavu v Míčovně dne 20. června 1789 – zástupci třetího stavu zde přísahali, že se nerozejdou, dokud nedají Francii ústavu. 2. Obraz Jacquese-Louise Davida nebyl nikdy dokončen kvůli nedostatku financí a politickým změnám v průběhu revoluce. V roce 1790 malíř přesvědčil členy jakobínského klubu, aby byla vypsána národní sbírka na financování obrazu zachycující klíčovou událost počátku revoluce. V roce 1791 David představil první náčrty díla, ale veřejná sbírka vynesla mnohem méně prostředků, než

KLÍČ K ÚKOLŮM V PRACOVNÍM SEŠITU Dějiny 19. století pro střední školy © Didaktis 2016

se čekalo. Národní shromáždění se tedy rozhodlo financovat dokončení díla. David sám se v roce 1792 stal poslancem Konventu a jeho časové možnosti potřebné pro dokončení obrazu se výrazně zmenšily. Co je však neméně podstatné: obraz zachycoval některé osoby, z nichž se v letech 1792–1793 stali nepřátelé revoluce (např. Mirabeau). Obraz znázorňuje ve své spodní části zástupce třetího stavu; David všechny ztvárnil s detailně zachycenou tváří tak, aby byli rozeznatelní. Jedinou osobou, která nesleduje v gestu souhlasu předsedajícího Jeana Sylvaina Baillyho, je v pravém spodním rohu obrazu sedící Joseph-Martin Dauch; Dauch se i ve skutečnosti nepřipojil ke slavnostní přísaze s tím, že musí být posvěcena panovníkovým souhlasem. 06 Francouzskou revoluci lze považovat za období zrodu moderního politického života. K nejvýznamnějším politickým klubům se řadili umírnění [radikální] kordeliéři a také jakobíni, v jejichž řadách se do popředí dostával Jean-Paul Marat [Maximilien Robespierre]. Konstituanta přijala reformy, které položily základ moderního francouzského státu – byl např. vyhlášen „Code pénal“, první francouzský občanský [trestní] zákoník, resp. uskutečněna reorganizace církve završená „Státní ústavou duchovních“ [„Civilní ústavou duchovenstva“]. Na základě ústavy ze září 1791 se Francie stala republikou [konstituční monarchií], přičemž výkonná moc zůstala dědičnému králi. Jeho předcházející pokus o útěk však platnost nové ústavy zpochybnil. 07 1. K motivům posilujícím protirevoluční hnutí na západě Francie patřily: obecná nedůvěra rolnictva projevovaná vůči revoluční vládě v Paříži; odpor proti konstituční církvi a jejím duchovním (věrnost předchozím duchovním a papeži); odpor proti počínání skupinek městských revolucionářů; odpor proti masovým vojenským odvodům obyvatelstva, které se však vyhýbaly osobám spojeným s novým revolučním režimem; ateismus spojený s novým režimem. 2. Individuální řešení. Studenty lze odkázat např. i na tento zdroj informací: Karlheinz WEISSMANN: Vendée a její boj. Dostupné na: http://www.obcinst.cz 08 1. Studenti doplňují: a) „Civilní ústavu duchovenstva“; b) „ústavě“. 2. Možné řešení: Pro pravověrného křesťana byla otázka volby církve otázkou existenční – správa duchovních záležitostí „nesprávnou stranou“ pro něj mohla znamenat morální pochybení a porušení tradice a jednoty církve (včetně zpochybnění osobního závazku vůči papeži) a v konečném důsledku i ohrožení individuální spásy. Tyto pocity byly zesíleny po roce 1792, kdy papež Pius VI. exkomunikoval kněží konstituční církve, což znamenalo zpochybnění všech svátostí udělovaných těmito duchovními. 09 1. Možné řešení: Lze uvést např. obrazy Jacquesa-Louise Davida: „Michel Lepeletier de Saint-Fargeau na smrtelném loži“ (1793) a „Smrt mladého Bary“ (1794). Obrazy mučedníků revoluce, adorující krásu těch mrtvých, již obětovali své životy za svou přísahu věrnosti občanským ctnostem, měly být obžalobou těch, kteří těmito ctnostmi pohrdali nebo se zpronevěřili ideálům revoluce. Mučedníci revoluce byli povýšeni do panteonu osobností, kterým revoluce přisoudila nejvyšší morální kredit; v kontextu radikalizujícího se revolučního náboženství jim byl v souladu s ideály humanity fakticky přisouzen status revolučních svatých, který zaujal uprázdněné místo po vytěsněném panteonu křesťanských světců. 10 Radikalizaci revoluce pomohla válka vyhlášená Zákonodárným shromážděním na podzim 1791 [jaře 1792]. Situace v Paříži vedla v srpnu 1792 k lidovému povstání, jehož výsledkem bylo sesazení krále a jeho vyhoštění ze země [uvěznění a následná poprava]. Odpor proti radikalismu ale v některých oblastech vedl k protirevolučním povstáním, která byla – jako v případě Normandie [Vendée] – brutálně potlačena. Politický souboj v centru vyzněl vítězně pro poslance Girondy [Hory] a přispěl k zavedení mimořádných revolučních opatření. Výkonná moc se soustředila ve Výboru obecného blaha, do jehož popředí se prosadil Maximilien Robespierre. Postih skutečných i údajných nepřátel revoluce vyvrcholil masovými popravami v létě 1793 [1794]. 11 1. Saint-Just se hlásil k teorii společenské smlouvy. 2. S obdobnou argumentací se mohli studenti setkat v podkapitole „Francie za starého režimu“ na s. 18, cv. 03 – jedná se o text Emmanuela Josepha Sieyèse „Čím je Studenty lze upozornit na historické příklady takového přístupu, které třetí stav“. se hojně objevují např. v souvislosti s totalitárními režimy 20. století (postavení „kulaků“, třídních nepřátel, ale i Ukrajinců či Poláků ve Stalinově SSSR, Židů v nacistickém Německu); sáhnout lze i po příkladech z dějin komunistického Československa (třídní nepřátelé a jejich osud v 50. letech 20. století). Jakákoliv generalizace (sama o sobě nepřesná, chybná a nespravedlivá vůči konkrétním jedincům) a následné vylučování celé skupiny obyvatelstva z národního společenství vede snadno k bezprávnosti, násilí a v krajních případech i k fyzické likvidaci – takové postoje, zdánlivě nabízející snadné a trvalé řešení složitých problémů, jsou často založeny na rasismu, předsudcích, strachu z „nepřítele“ a bývají zneužívány např. pro politické cíle (aktivizace masy skrze elementární „pudy“). 12 1. Úryvek zmiňuje následující charakteristické rysy období revolučního teroru: povšechná paranoia a strach (především z fyzické likvidace), zákulisní politikaření, násilí jako prostředek řešení politických sporů. 2. Individuální řešení. 13 Vládu teroru symbolicky ukončila poprava jejího hlavního představitele Maximiliena Robespierra koncem července 1793 [1794]. Tento tzv. gregoriánský [thermidorský] převrat postavil do čela Francie demokraticky smýšlející poslance „Roviny“ a také různé revoluční spekulanty a zbohatlíky. Pokračovala sekularizace společnosti, vyhlášena byla náboženská svoboda a spojení [odluka] církve a státu. V červenci 1795 byla schválena nová ústava, podle níž výkonnou moc prováděla

KLÍČ K ÚKOLŮM V PRACOVNÍM SEŠITU Dějiny 19. století pro střední školy © Didaktis 2016

pětičlenná Rada starších [provádělo pětičlenné direktorium]. Republikánský režim však byl ohrožován převraty zleva i zprava a počáteční vojenské úspěchy země byly postupně ztraceny. 14 1. Dějinný význam spiknutí Graccha Babeufa spočívá podle úryvku v tom, že jako první za základ společenské a politické změny považovalo revoluci či převrat zorganizovaný malou a tajnou skupinkou „profesionálních revolucionářů“. Tedy nevsadilo na široké lidové povstání, ale na připravovanou akci nevelkého počtu osob. 2. Moskva byla od roku 1918 hlavním městem nového bolševického Ruska (i když moc bolševiků byla v této první fázi občanské války jen slabá). Ideologie ospravedlňující převrat ruských bolševiků a jejich svržení předchozí prozatímní vlády se odvolávala nejen na myšlenky marxismu, ale i na historické předchůdce v „boji lidu za svobodu a rovnost“. Francouzská revoluce a zvláště Gracchovo spiknutí získaly v pomyslné galerii předchůdců ruských bolševiků své čestné místo. Babeuf sám zvolil některé prostředky, které – a to i podle mínění historiků – připomínaly prostředky Leninovy a jeho stoupenců (osobní diktatura, utajení, relativně malá skupina „profesionálních revolucionářů“ apod.).  15  1. Úryvek z listu „Révolutions de Paris“ zdůrazňuje majetkovou rovnost občanů (především ve smyslu sdílené prostoty a chybějícího přepychu jako symbolu zkaženosti); dále také jejich upřímnost, politickou (republikánskou) angažovanost („čtyři sta tisíc občanů opustilo na celý půlden svá obydlí a vydalo se na totéž místo“) a poučenost (znalost galerie revolučních symbolů); konečně také umírněnost, ovšem pevnost v názorech. 2. Občanské svátky plnily za Francouzské revoluce roli prostředků mobilizace masové podpory lidovému režimu, prostředků budování pouta (identifikace) mezi režimem a veřejností, resp. prostředků demonstrace této podpory a síly režimu.  16  1. Možné řešení: Lze samozřejmě poukázat na zásadní neshodu mezi respektem k lidskému životu, který měl Robespierre projevit v předrevolučním období, a jeho osobním podílem na teroru let 1793–1794. Složitější otázkou je Robespierrova upřímná víra v násilné donucení coby prostředek budování republiky ctností, resp. budování lepší V této souvislosti lze směřovat diskusi studentů k obecnějším společnosti obecně. otázkám: a) Může cíl (byť sebelepší) ospravedlnit prostředek/cestu k němu vedoucí? b) Kdo může rozhodovat o tom, co je pro společnost nejlepší, k čemu by měl směřovat její vývoj? c) Je vůbec možné směřovat vývoj společnosti k předem stanoveným cílům – jak je to slučitelné např. s osobní svobodou? 17 1. Lid je zobrazen v podobě mytické postavy Herkula, který symbolizuje upřímnou, přirozenou sílu – rozum je zde upozaděn jako něco, co svádí k intrikám, neupřímnostem, skrývání. Atribut kyje v ruce je pak symbolem odplaty či obrany svobody lidu a také spravedlivého trestu; Herkules je oděn spoře coby výraz ctnostné chudoby. Postava krále je výrazně menší, což symbolizuje i nepoměr moci a významu vládnoucí osoby a celého lidu: král se stává loutkou v rukách lidu. Jacques-Louis David měl v plánu umístit na tělo Herkula následující slova: na čele „světlo“ (ve smyslu „světlo rozumu“), na hrudi „přirozenost“ a „pravda“, na pažích „síla“ a „odvaha“, konečně „práce“/ „pracovitost“ na rukách. Herkules – lid – by tak byl představen jako přirozená, hluboká síla přírody, jako nekomplikovaná, přímá a čestná „primitivní“ spravedlnost. 18 1. Nogaret v básni vyzvedává odvahu a sílu lidu, angažovanost ve věci republiky, pracovitost. 2. Theia, zmiňovaná v úvodu básně, je postava řecké mytologie, jedna z Titánů a Titánek stojících v mýtu o stvoření světa na počátku existence. V básni je užito spojení „velebitelé Theiy“ jako označení pro stoupence minulých pořádků, odpůrce změny a pokroku ve jménu nostalgie, tedy stoupence starého francouzského režimu a monarchismu obecně. Na druhou stranu spojením „velebitelé zlatého věku a století Theiy“, tedy bohyně symbolizující světlo a jas – čili století osvícenství, Nogaret vyzývá básníky doby předrevoluční, aby se zprostili vyčpělé smyslovosti, bezobsažné patetičnosti a rokokové frivolnosti ve svých verších, které se jevily vedle racionalismu a nově opěvovaných občanských ideálů revoluce z hlediska obsahu i formy jako malicherné, přežité a přebytečné. 19 Sdělením podkapitoly nejvíce odpovídá třetí závěr. 25 Tematická sonda: Revoluce  01  1. Revoluce by měla být z definice masovým

a intenzivním jevem, kdy dochází k nahromadění řady zlomových událostí v krátkém časovém úseku; měla by přinést zásadní a nevratné změny či vývojový zlom; měla by být mezníkem oddělujícím staré a nové; bývá často spojena s násilím a porušením dosavadního řádu; je to událost zasahující jak politickou, tak i společenskou realitu – přináší vznik nových politických institucí a mění společenskou strukturu. 2. Možné řešení: Časté užívání termínu „revoluce“ je příkladem tzv. inflace pojmu; je třeba odlišovat původní odborný význam termínu, jeho metaforické přesení do jiných oborů (označující zásadní změny v těchto oborech) a jeho zjednodušené užívání např. v marketingu (dotvářející potřebný efekt na cílovou skupinu) nebo běžné mluvě. Při uvědomování si odlišných obsahů může být široké užívání termínu bezproblémové. 02 1. Z průběhu Francouzské revoluce bylo podle Lynn Huntové možné odvodit dvě poučení (ve smyslu zkušeností, na jejichž základě mohli měnit své cíle a prostředky budoucí realizátoři velkých politických a sociálních změn): a) při prosazování zásadních změn není nutno čekat na spontánní vystoupení mas, ale lze vše připravit dopředu a svěřit provedení svržení stávajícího systému poučené skupině osob – následně ustavená „diktatura lidu“ změny uchová (model následovaný např. ruskými bolševiky); b) vrtkavosti nálad a požadavků lidu se lze vyhnout přeměnou demokracie a republikánství na autoritativní systém, který

47

se sice formálně bude nadále hlásit k lidu jako zdroji moci, ale jinak bude vládou jedince nebo omezeného okruhu lidí (případ Napoleona Bonaparta). 2. Možné řešení: Z podstaty pojmu by revoluce měla být spontánním proudem událostí; pokud je svržení stávajícího politického a společenského řádu dopředu připraveno a realizováno podle plánu, lze spíše hovořit o puči nebo převratu. Typickým příkladem události, která sama sebe označuje za „revoluci“ a přitom postrádá skutečně masový a spontánní charakter, je pád prozatímní vlády a nastolení moci bolševiků v Rusku na podzim 1917. Diskuse o tom, zda lze konkrétní událost označit za revoluci nebo převrat/puč, v sobě ovšem už každopádně nese hodnotící či emocionální prvek – příkladem je i debata o událostech listopadu 1989 v Československu: stoupenci změn budou zdůrazňovat masový a spontánní charakter, stoupenci různých konspiračních teorií budou zase připomínat momenty, které by měly dokládat např. domluvu mezi exponenty komunistického režimu a opozicí, příp. přímo napojení opozice na silové složky režimu.  03 1. Třetí stav se považoval za reprezentanta celého francouzského národa s výjimkou dvou privilegovaných stavů – ty však Sieyès a jeho pokračovatelé vylučovali z národního společenství jakožto cizí prvek; lid se tedy stával zdrojem politické moci ve státě, což byl zásadně nový prvek politického myšlení na evropském kontinentu. 2. Možné řešení: Neslučitelnost pozice poslance Národního shromáždění s předchozími úředními posty zřejmě vycházela z kritického pohledu nových poslanců na dědičnost („privatizaci“) státních úřadů před revolucí (posty jako zdroj osobního obohacení), resp. na kupčení s nimi – tento jev byl vnímán jako neslučitelný se zájmy veřejnosti, s čestnou a morálně zavazující službou lidu. 04  1. Termín „mrtvá ruka“ označuje pozůstatek středověkého práva; osoby dotčené právem „mrtvé ruky“ nemohly odkazovat majetek svým potomkům (např. zemřeli bez mužských potomků), po jejich smrti tak přecházel majetek na vrchnost. Šlo o právní zásadu, která citelně doléhala na řadu poddaných. Po staletí se vyvíjely způsoby, jak se této instituci vyhnout (např. se z ní vykoupit). 2. Individuální řešení. 3. Klíčovými znaky moderní občanské společnosti, které ji odlišují od společnosti feudální/stavovské a které jsou uvedeny v citovaném úryvku, jsou: principiální rovnost občanů, neexistence privilegií, neexistence osobní závislosti (vyjádřené např. dávkami či robotou), rovnost před zákonem a stejná ochrana právem pro všechny. 05 1. Sociální otázka byla klíčovým motivem nespokojenosti širších vrstev především v pozdějších fázích revoluce (doba jakobínského teroru); nicméně nespokojenost se sociální nerovností stála již u kořenů vypuknutí revoluce (např. hladové bouře v Paříži na jaře 1789 – zapříčiněné pověstmi o příliš vysokých cenách potravin; bouřím předcházela špatná úroda v roce 1788). 2. Možné řešení: Absolutnost majetkových práv dnes např. omezuje instituce vyvlastnění ve veřejném zájmu (při velkých stavbách financovaných státem apod.); progresivní zdanění je běžným prvkem daňových systémů např. evropských zemí – procentuální sazba daně (nejčastěji daně z příjmu) se odvíjí od výše základu daně, tedy více jsou zdaňovány osoby s vyššími příjmy – motivem je zmenšení příjmových rozdílů ve společnosti (solidarita), jako argument proti progresivnímu zdanění je vznášen např. motiv „trestání“ schopných a úspěšných. Progresivní zdanění u daně z příjmu je zavedeno i v České republice (neplést si s faktem, že velká většina zaměstnanců odvádí na dani z příjmu fyzických osob shodně 15 % z daňového základu – výsledná daňová povinnost se v procentním vyjádření vůči hrubé mzdě značně liší). Současně ale platí, že ve vyspělých zemích světa je daňová progrese vyšší než v ČR; ve většině členských zemích OECD je zavedeno progresivní zdanění s více daňovými pásmy. Také cenové stropy (tedy nejvyšší povolená cena za danou službu či zboží) jsou poměrně běžným opatřením i v ekonomicky vyspělých státech – příkladem jsou v roce 2016 existující stropy na cenu mobilního roamingu v rámci států Evropské unie.  06  1. Ilustrace pracuje s prvkem napětí, živelnosti a „výbuchu“ revolučních událostí (sopka pod podlahou tanečního sálu). Současně ale upozorňuje na skryté hromadění problémů a nepostřehnutelnost příchodu revoluce (tedy její spontánní charakter) – zde symbolika bavících se, nic netušících tanečníků v sálu. 07 1. Historik Jan Slavík vnímá revoluci, vlastními slovy, „sociologicky“. To znamená, že ji bere jako typovou událost, jako obecný termín, který shrnuje obecné znaky, jež najdeme v každém jednotlivém případě revoluce. Podobný průběh pak najdeme např. v husitské revoluci, ve Francouzské revoluci, v ruské revoluci atd. K těmto společným znakům mimo jiné řadí: a) odlišnost průběhu a výsledků revoluce od toho, co si od ní slibovali revolucionáři i jejich odpůrci (zde Slavík klade důraz na střízlivý přístup k hodnocení revolucí); b) reakci/kontrarevoluci (jako snahu zvrátit některé „zisky“ revoluce) jako nutnou část revoluce; c) maximalismus a také nereálné požadavky/cíle revolucionářů (proto nikdy není jejich program zcela uskutečněn); d) odvozenost podoby společnosti od hospodářských či kulturních poměrů oblasti (revolucí nelze trvale nastolit liberální demokracii v oblastech, které k této formě nedospěly ekonomicky a kulturně). Výhody tohoto přístupu jsou v přehlednosti výkladu a v možném předvídání vývoje jednotlivých revolucí. Nevýhodou je schematičnost, která může vést k přílišným zjednodušením nebo může znemožnit vnímání revoluce očima dobové společnosti. 08 Možné řešení: a) „slavná“ anglická revoluce, americká revoluce (válka za nezávislost), Francouzská revoluce, německá revoluce provázející konec první světové války a následující měsíce vedoucí k pádu císařství; b) masovost, intenzita událostí, zásadní změna politického a společenského systému; c) odstranění feudálního

48

systému, výrazné posílení idey politické participace občanů (nejen ve Francii), počátky moderního politického života. 27 Napoleon Bonaparte a Evropa 01 Možné řešení: Vyhlášena „Ústava roku VIII“ –

Napoleon korunován císařem – bitva u Slavkova – Napoleonovo tažení do Ruska – tzv. stodenní císařství. 02 Vojenská expanze Francouzské republiky vedla ke vzniku tzv. sesterských království [republik], která svým zřízením napodobovala francouzský ústavní vzor z roku 1795. Stoupající hvězdu Napoleona Bonaparta, který se výrazně podílel na francouzských výbojích, nezastavil ani neúspěch expedice do Maroka [Egypta]. Po svém návratu do Francie na podzim 1799 byl oslavován jako nositel míru. Státní převrat provedený Napoleonem v říjnu [listopadu] 1799 byl předem připravený. „Ústava roku VIII“ sice vzápětí vyhlásila občanská práva, ale neobsahovala záruku neporušitelnosti soukromého vlastnictví [potvrdila neporušitelnost soukromého vlastnictví, ale nevyhlásila občanská práva]. Nový režim se obracel k lidu pomocí plebiscitu – tato forma hlasování v roce 1802 potvrdila Napoleonovi zisk postu doživotního konzula.  03 1. François Furet přímo konstatuje: „Constant pochopil jako první (…), že brumairové události odzvonily hranu tomu, co tvořilo republiku, totiž zastupitelskému uspořádání, voleným sborům, kolektivní výkonné moci a svobodě. (…) Ukázalo se však, že tento velice inteligentní muž měl velice špatný přehled o stavu národa. (…) Nejčastěji diskutoval s ústavními roajalisty, k nimž se chtěl připojit. O národu v celé jeho rozmanitosti toho moc nevěděl. Byla mu cizí jedna z nejsilnějších národních vášní, totiž touha po velikosti, jež je nerozlučně spjata se slávou. Když ve svém dopise Sieyèsovi hovořil o ,aristokratické sebrance‘, poukazoval sice správně na Bonapartovu popularitu, ale současně si protiřečil. Tato ,sebranka‘ sice měla ráda podívanou, sílu a zbraně, ale nebyla ,aristokratická‘, a tedy ani kontrarevoluční.“ Studenty lze v diskusi vést k otázce vztahu mezi veřejně činnými osobami a širokou společností – nakolik třeba politici mohou a měli by „rozumět“ voličům a následovat jejich přání? Je to vždy vhodný přístup? 04 1. Možné řešení: Lze doporučit např. díla: Antoine-Jean Gros: „Generál Bonaparte na mostě v Arcole“ (1796), Jacques-Louis David: „Bonaparte při přechodu průsmykem Velkého svatého Bernarda“ (1800), Jean-Auguste Dominique Ingres: „Bonaparte, První konzul“ (1804), François Gérard: „Napoleon I. v korunovačním rouchu“ (1805), Jean-Auguste Dominique Ingres: „Napoleon I. v korunovačním rouchu na císařském trůnu“ (1806), Jean-Baptiste Isabey: „Portrét císaře Napoleona I.“ (1810), Jacques-Louis David: „Císař Napoleon I. ve své pracovně v paláci Tuileries“ (1812). Pokud chtěli umělci tvořit na objednávku Napoleonovy administrativy, museli v rámci svého osobitého uměleckého rukopisu a stylu respektovat instrukce svého zadavatele – prioritou byl realismus při zobrazení Napoleonovy fyziognomie, který však podléhal dobovým trendům portrétní idealizace v souladu s potřebami oficiální reprezentace. Výjimkou je Ingresův portrét: „Napoleon I. v korunovačním rouchu na císařském trůnu“ (1806), který překračuje limity Napoleonovy oficiální portrétní tradice. Francouzského císaře totiž představuje v silně heroizované podobě a symbolické rovině jako nadčlověka či poloboha (srov. učebnice, s. 154). 05 1. Francouzská císařovna Josefina de Beauharnais (1763–1814) byla těsně před dokončením obrazu z malby odstraněna, neboť v daný okamžik již nebyla manželkou císaře Napoleona. K rozvodu došlo z Napoleonovy vůle v prosinci 1809 – jednalo se primárně o dynastický akt, protože manželství zůstávalo bezdětné a Napoleon chtěl mužského dědice coby přímého nástupce (byť kalkuloval i s adopcí syna svého mladšího bratra Ludvíka – tím byl pozdější Napoleon III.). Manželství však bylo dlouho provázeno také nevěrou a Napoleonovými fyzickými útoky (byť Napoleon na sklonku svého života Josefinu označil za jedinou ženu, kterou skutečně miloval). V roce 1810 se Napoleon oženil s rakouskou arcivévodkyní Marií Louisou. O rok později se císařské dvojici narodil syn – Napoleon II., řečený Orlík. 06 Napoleonova vláda ve Francii byla založena na autoritářství a decentralizaci [centralizaci], jejímž symbolem se stala i instituce správních úředníků – tzv. prefektů. Republikánský odkaz revoluce byl postupně zatlačován do pozadí. Posílena byla zákonodárná [výkonná] složka státní moci. Už podle „ústavy roku VIII“ získala vláda možnost navrhovat zákony a zajišťovat jejich provádění, prosazovala se také přísná státní cenzura. Vyvrcholením tohoto procesu se stala císařská korunovace Napoleona I. v prosinci 1805 [1804]. Ve francouzské společnosti mělo být dosaženo nového usmíření; možnou protinapoleonskou opozici přitom představovali např. kněží sympatizující s Francouzskou revolucí [předrevolučním režimem]. 07 1. Úryvek zmiňuje především možnost vzestupu, „kariéry“, která se v Napoleonově době otevírala mladým a schopným mužům. Služba státu nebyla podmíněna rodem, ale osobními schopnostmi člověka. Symbolem tohoto společenského vzestupu se ostatně stal i sám Napoleon. 2. Stendhal (1783–1842), rodák z Grenoblu, města, jehož „provinčnost“ se mu v mládí zošklivila, se stal příznivcem dobrodružství Francouzské revoluce a dosáhl významné kariéry za Napoleonova režimu. Začínal jako úředník na ministerstvu války, kde byl však nespokojený a s radostí přijal možnost zúčastnit se tažení francouzských vojsk do severní itálie (1800–1801). Poté se však jeho kariéra na delší dobu zastavila a až podpora známých (významná rodina Daru) mu umožnila vykonávat státní službu v Brunšvicku (působil jako válečný komisař na Francouzi kontrolovaném území). V roce 1809 pobýval jako vojenský úředník ve Vídni,

KLÍČ K ÚKOLŮM V PRACOVNÍM SEŠITU Dějiny 19. století pro střední školy © Didaktis 2016

rok 1810 strávil v Paříži – v tento okamžik se dostal pravděpodobně nejvýše ve své kariéře, získal pozici kontrolora Státní rady, klíčového mocenského orgánu Napoleonova režimu. Stýkal se s předními představiteli režimu, s významnými osobnostmi, jakými byli Napoleonovy sestry nebo kníže Metternich. V roce 1812 však znovu zatoužil po dobrodružství a získal povolení účastnit se Napoleonova tažení do Ruska, kde na vlastní kůži zažil ústup a rozklad Velké armády. Sloužil Napoleonovu režimu až do pádu císaře v roce 1814 – např. organizoval obranu rodného Grenoblu. Po pádu císařství z Francie odešel a až do roku 1821 žil v milovaném Miláně. Stendhal se ve svých dílech vracel k Napoleonovu režimu převážně se sympatiemi – sám konstatoval, že v tomto období jeho životní dráha kopírovala Napoleonovy úspěchy a pády. 08 1. Možné řešení: François René de Chateaubriand (1768–1848) byl vlivným kritikem Napoleonova režimu, jemuž však v prvních letech sám sloužil. Jako mladík byl uveden ke dvoru Ludvíka XVI., prožil Francouzskou revoluci, krušná léta emigrace, období Napoleonovy vlády, restauraci Bourbonů a nakonec i jejich definitivní odchod z francouzského trůnu. Napoleonovi v roce 1803 sloužil jako diplomat (první tajemník na vyslanectví) v Římě, avšak již v roce 1804 podal demisi. Důvodem byla jeho názorová roztržka s Napoleonem v souvislosti s popravou vévody d‘Enghiena, příslušníka bourbonského rodu, která byla provedena na Napoleonův popud. Reprezentoval typický hlas katolických vzdělanců, byl znechucen císařovou cynickou manipulací konkordátu s církví a uražen pozdějším uvězněním papeže Pia VII. Na Napoleona pohlížel jako na nepřítele opravdového náboženství. Po první Napoleonově abdikaci v dubnu 1814 odsoudil padlého císaře a zároveň hájil zásady monarchie. Přežil až do rozkvětu napoleonské legendy, chopil se pera, aby ji několikrát vyvrátil, nejen ve svém monumentálním díle „Paměti ze záhrobí“. V uvedeném úryvku je Chateaubriandova kritika Napoleonovy politiky vůči papežství zjevná. Autor Napoleona obviňuje z pýchy, která vede k zaslepenosti a osudným chybám; viní jej z neúcty vůči Svatému stolci, ale současně argumentuje tím, že dohoda s papežem by byla politicky pragmatickým a racionálním krokem (tedy opět odkazuje k zaslepenosti Napoleona vlastní mocí a slávou).  09 1. Součástí výzdoby vítězného oblouku se po francouzském tažení roku 1805 nemohly stát: bitva národů u Lipska (došlo k ní v roce 1813); vstup Francouzů do Mnichova (po bitvě u Hohenlinden na přelomu let 1800/1801, v roce 1805 bylo Bavorsko Napoleonovým spojencem); bitva u Znojma (došlo k ní v roce 1809 mezi rakouskými a francouzskými jednotkami). Chronologické seřazení událostí z roku 1805: kapitulace rakouských vojsk po bitvě u bavorského Ulmu (říjen 1805); bitva u Slavkova (začátek prosince 1805); setkání u Spáleného mlýna (mlýn na Spáleném potoce mezi Žarošicemi a Násedlovicemi, kde měli Napoleon a rakouský císař František I. sjednat příměří po bitvě u Slavkova); podepsání bratislavského míru (konec prosince 1805).  10 Napoleonův režim, především v první fázi své existence, sáhl k nejrozsáhlejší právní kodifikaci v dosavadních francouzských dějinách. K hlavním výsledkům kodifikace patřil „Trestní zákoník Francouzů“ [„Občanský zákoník Francouzů“], který znovu potvrdil např. princip rovnosti před zákonem nebo občanský sňatek. Zákoník také uznal oprávněnost prodeje majetku zkonfiskovaného během revoluce. Jako významné Napoleonovo státnické dílo bývá uznáváno uzavření konkordátu s katolickou církví v roce 1804 [1801]. Papež konkordátem uznal legitimnost francouzského režimu, od biskupů a nižšího kléru byla vyžadována přísaha věrnosti papežskému stolci [konzulátu / francouzskému státu]. Katolická církev byla [nebyla] prohlášena státní církví. Konkordát se stal výrazem kompromisu dosaženého mezi francouzským státem a katolickou církví. 11 1. Marc Ferro hodnotí kontinentální blokádu jako neúspěšnou s ohledem na její cíle: Nevedla k významnému ekonomickému poškození Británie, ekonomické problémy pak způsobila kontinentální Evropě. Pro Napoleonův režim bylo zvlášť citelné postižení vrstvy buržoazie, jejíž podpora Napoleonovi byla především v počátcích režimu klíčová. Nezamýšleným, avšak v dlouhodobém horizontu pozitivním dopadem byl rozvoj odvětví či spotřeba zboží, které začínaly jako náhrady produkce chybějící v důsledku postihu britského obchodu. 2. Jednalo se o textilní průmysl, resp. konkrétně vlnařství, a o cukrovarnictví (zmiňované i přímo v úryvku). 12 1. Papež dosáhl uznání postavení římskokatolické církve novým francouzským režimem a s tím souvisejícího obnovení části moci katolické církve věrné papeži na francouzském území (např. stvrzení užívání majetku nezcizeného za revoluce a potvrzování jmenování vysokých církevních hodnostářů Římem) a současně toho, že francouzský stát „obětoval“ konstituční církev. 2. „Přísežní“ a „nepřísežní“: dvě skupiny francouzského duchovenstva, které vznikly po vydání „Civilní ústavy duchovenstva“ („CÚD“): „přísežní“ byli ti, kdo souhlasili s přísahou na „CÚD“, a byli tedy pod ochranou revoluční vlády; „nepřísežní“ kvůli věrnosti Římu přísahu odmítli a byli často revolučními silami pronásledováni. „Antiklerikalismus“ – postoj odmítající vliv (katolické) církve na světskou oblast, tedy na veřejný život a zvláště na politiku. „Schismatik“ – hodnotící termín označující odštěpence od pravověrnosti; termín „schisma“ byl historicky užíván pro události vedoucí k rozštěpení křesťanské komunity z věroučných důvodů (např. „Velké schisma“ západního a východního křesťanství v roce 1054; schisma v letech 1378–1417: doba vzdoropapežů, reformace byla také označována jako „schisma“). 3. Možné řešení: Pojítko mezi stoupenci „Civilní ústavy duchovenstva“ a moderní levicí může spočívat v důrazu na francouzský

KLÍČ K ÚKOLŮM V PRACOVNÍM SEŠITU Dějiny 19. století pro střední školy © Didaktis 2016

stát, jeho poslání, moc, resp. v odporu proti oficiální katolické reprezentaci v čele s papežem. Odpůrce „CÚD“ může s konzervativní francouzskou politickou pravicí spojovat důraz kladený na tradiční hodnoty, na katolické vyznání, důvěra v oficiální katolickou reprezentaci a nedůvěra v centrální vládu v Paříži („velký stát“ obecně). 13 Válka se stala základním stavebním kamenem Napoleonovy osobní moci, legitimizovala jeho režim a postavení. V letech 1799–1815 bylo zformováno šest protifrancouzských koalic, klíčové pro postavení Francie bylo hlavně druhé [třetí] tažení z roku 1806 [1805]. Jeho vrcholem byla bitva tří císařů u Slavkova. Na vrcholu moci zbývalo francouzskému císaři porazit Británii – k hospodářskému kolapsu ostrovní země měl vést kontinentální trh [měla vést kontinentální blokáda], k němuž se muselo přidat i Rusko. Pokus o ovládnutí carské říše v roce 1813 [1812] se však změnil v počátek konce vlády rodiny Bonapartů. Porážka v bitvě u Lipska a Napoleonova internace na Korsice [ostrově Elba] ještě neznamenaly konec. Až neúspěch tzv. desetidenního [stodenního] císařství, stvrzený u Waterloo, umožnil definitivní návrat Bourbonů na francouzský trůn.  14  1. Jedná se o bitvu u Chlumce. 2. Pomníková krajina plní funkci symbolu a místa paměti, uchovává si svůj pietní charakter. Je výsledkem určitého společenského konsensu a důležitým nástrojem vytváření i uchovávání národní identity. Postupně se doplňuje o nové tradice, aniž by se zbavovala starších vrstev. Bývá poseta pomníky, které tvoří její významové dominanty, a její území vymezují symbolicky i geograficky. 3. Jeden z nejúspěšnějších a nejznámějších Napoleonových generálů Dominique Joseph Vandamme (1770–1830) byl po zajetí ruskými vojsky převezen do Teplic, poté z Loun do Prahy a nakonec do Ruska. Měl být vyslýchán samotným carem Alexandrem I. Po propuštění se vrátil do Francie, a to až po prvním pařížském míru. Po návratu Napoleona z Elby velel III. armádnímu sboru. V roce 1815, již za restaurace, jej Ludvík XVIII. vypověděl z Francie – do roku 1819 žil Vandamme v Severní Americe. Po udělení milosti se do Francie vrátil, ale zůstal už jen v pozadí. 15 1. Potřeba císaře Napoleona hovořit s prostými měšťany odkazuje na nedobré zpravodajské služby francouzské armády, na nedostatek informací, chybějící přehled o vojenské situaci a zázemí. 2. Upravována byla patrně následující pasáž rozhovoru: „D.: Jestli byl oklamán, pak ho ze srdce litujeme, protože si to nezaslouží. N.: Ne, je dobrý. D.: Skutečně dobrý, Veličenstvo, a je svým lidem vroucně a věrně milován. (…)“ Autor v knize upozorňuje na to, že servilní tón odpovědí měšťanů nesouhlasí se stížnostmi poddaných na vídeňský dvůr, které zaznívaly zvláště po státním bankrotu roku 1811 a také v souvislosti s vojenskými odvody posledních let. 16 Možné řešení: Hospodářské motivy – kontrola evropského trhu s cílem zlepšení pozic francouzské produkce a zboží. Ideové motivy – myšlenka obnovy evropského císařství po vzoru Karla Velikého. Zahraničněpolitické motivy – vojenská kontrola či alespoň oslabení nepřátelských států. 17 1. V tomto případě lze za hodnověrnější považovat zprávy rakouské či moravské, protože jejich autoři: a) měli výrazně menší motivaci zprávy psané s odstupem po bitvě zásadně upravovat; b) měli možnost faktický stav věci opakovaně zjišťovat na místě. 2. Francouzské prameny nadsazují udávané počty mrtvých s cílem budovat legendu o vojenských úspěších napoleonských armád či svých vlastních. Legenda o mrtvých v Žatčanském rybníku odpovídá obecnému zájmu široké veřejnosti o tragické a potenciálně tajuplné události – ostatně napoleonské války se společně s první a druhou světovou válkou řadí k nejvyhledávanějším historickým tématům mezi laiky, čemuž odpovídá např. obsah nejrůznějších „pop-science“ časopisů, resp. produkce senzacechtivých knižních titulů. Paradoxním důsledkem této konkrétní legendy pak je, že představa o řadách mrtvol u dna rybníků vedla v následujících letech k poklesu zájmu o zde chované ryby, což navíc v kombinaci s důsledky kontinentální blokády (růst zájmu o pěstování cukrové řepy) vedlo k vypuštění rybníků a využití plochy jejich dna k pěstování právě cukrové řepy a pšenice.  18 1. K principům Napoleonovy kulturní politiky v období jeho vlády patřily: Zvěčnění významných událostí Napoleonova života a vlády (vojenské, státnické a hospodářské úspěchy) a jejich odkazu příštím generacím, systematické utužování národní identity a formování historické paměti; demonstrace síly, moci a velikosti Francie uměleckými prostředky ve službách imperiální myšlenky; oficiální podpora současného umění a kultury, rozvoj vědy a vzdělanosti. 19 Sdělením podkapitoly nejvíce odpovídá třetí závěr. 32 Tematická sonda: Sekularizace a lidová zbožnost 01 1. Marx jako

významný představitel evropské sekularizace považoval náboženství za klam. Myslel si, že je třeba s náboženstvím skoncovat, aby lidé nežili v iluzi, ale ve skutečnosti – aby byli zbaveni pokřiveného vnímání, které je v konečném důsledku udržuje v pasivitě a nahrává ovládajícím. Podle marxistického učení však nelze iluzi odstranit bez celkové změny společenských poměrů, které právě náboženství podpírá. Mezistupeň mezi starým náboženstvím a novou ateistickou filozofií v německých dějinách podle něj tvořila reformace Martina Luthera. 02 1. Osvícenské pojetí, které ukazuje ustupující vliv křesťanství, lze na vyobrazení vyvozovat z nadhledu nad jednotlivými náboženstvími – muslimští představitelé mají vyhrazen obdobný prostor jako křesťanští. Papež, který se považuje za hlavu křesťanské církve, je nedaleko muslimského derviše. Celý obraz může být chápán jako vědecké představení náboženských kuriozit. 03 1. Moderní Anglie v podání

49

Thomase Carlyla nahradila křesťanské náboženství honbou za ziskem a úspěchem, souvisejícím s oslněním průmyslovou revolucí. Carlyle hovoří také o konkrétních vynálezech, které mohly lidstvo odvádět od náboženství, např. „astronomické hodiny“ či „Herschelovy dalekohledy“. 2. Individuální řešení. Příměr o „evangeliu mamonu“ lze jistě vztáhnout i na současnou českou společnost počátku 21. století, neboť se zakládá na kapitalistických principech vybudovaných průmyslovou revolucí. O míře vzájemné solidarity mezi jednotlivci a skupinami lze jistě diskutovat, avšak „jednotící tmel“, jakým bylo křesťanství, společnost patrně postrádá. 04 1. Zbožnost babičky Jana Karafiáta v první ukázce je typickým příkladem protestantské zbožnosti soustředěné na přímý vztah s Bohem na základě svědectví Bible. Nejsou v ní patrné prvky lidové zbožnosti spojené s vírou v jiné nadpřirozené bytosti ani kult světců, typický pro římskokatolickou zbožnost. 2. Možné řešení: Z druhé ukázky lze vyvodit určitý konflikt s původním záměrem události v tom smyslu, že se náboženský smysl poutí ztrácel v záplavě světskosti (občerstvení, „krámky“ atd.). Spisovatelka Teréza Nováková zde přednostně vykresluje pouť jako příležitost k výdělku, pouť jako zábavný a odpočinkový program, ba i pouť jako vyjádření „místního vlastenectví“. 3. Stávající seřazení trojice úryvků může charakterizovat postup sekularizace v českých zemích v 19. a 20. století, pokud přijmeme zjednodušující a nepřesnou tezi, že na začátku byla společnost věřících a na konci společnost sekularizovaná. Zatímco první úryvek je příkladem niterné křesťanské zbožnosti, ve druhém úryvku jsou již křesťanské formy převrstvovány dalšími významy. Třetí ukázka pochází z období po komunistickém převratu roku 1948. Katolický kněz Jakub Deml píše, že v lese „zmizel pán“. Je tím myšlen jak soukromý majitel – pán lesa, neboť les byl zestátněn, tak i Pán Bůh, kterého se snažila komunistická moc ze společnosti eliminovat. 05 1. Proces feminizace církví lze v 19. století částečně vysvětlit nerovnými podmínkami pro uplatnění žen a mužů. Zatímco muži se mohli realizovat např. v podnikání, vědě, umění či v politice, ženy neměly volební právo a v dosud mužských disciplínách se prosazovaly jen postupně. Proto po mužích zaujaly „uvolněná církevní místa“. 06 Možné řešení: a) Původně přechod uvnitř církve, kdy se mniši z klášterů stávali světskými kněžími, faráři; proměna majetkových práv vyvlastněním církve (poprvé v roce 1648, dále roku 1803); obecně zesvětštění společnosti, potlačení vlivu náboženství na společnost. b) Individualizace náboženského přesvědčení (každý věří, v co chce); formalizace náboženské praxe (členové církví chodí do kostela hlavně proto, že se to od nich očekává); úpadek postavení náboženství ve veřejných institucích (vláda již neodvozuje svoji moc z Boží milosti). c) Oslabení vlivu tradičních křesťanských církví; feminizace církví; spojování náboženství s novými ideologiemi (např. s nacionalismem). HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO ŘÁDU: 1815–1848 35 Ponapoleonská Evropa 01 Možné řešení: Zahájení vídeňského kongresu – pro-

bíhal tzv. bílý teror ve Francii – španělská revoluce – francouzská intervence ve Španělsku – nástup Karla X. na francouzský trůn. 02 Kromě válek přinesla napoleonská doba také šíření revolučních myšlenek. Řada států zefektivnila svoji byrokracii, omezila cenzuru a zavedla vybraná občanská práva podle anglického [francouzského] vzoru. Přítomnost cizích vojáků také výrazně přispěla k vědomí vlastní identity. V českých zemích se protifrancouzské nálady vyostřily po roce 1795 [1793], kdy byl popraven král Ludvík XVI. Zbožné obyvatelstvo vnímalo tento akt jako zásah proti Božímu řádu. V následujících letech kázala církev o Napoleonovi a jeho vojácích coby o ďáblech, naopak vyzdvihována byla laskavá vláda císaře Leopolda I. [Františka I.]. Po abdikaci Napoleona se na francouzský trůn vrátila dynastie Bourbonů. Král Ludvík XVII., syn [bratr] popraveného Ludvíka XVI., přijal ústavu a snažil se zahlazovat rozpory v rozdělené společnosti.  03 1. Celkové ztráty (padlí v boji i mrtví v důsledku zranění či nemocí) podle jednotlivých států: Británie: 312 000, Prusko: 134 000, Rakousko: 376 000, Francie: 1 706 000, Rusko: 290 000, Španělsko: 300 000.  04 1. Prostý lid vnímal válku jako projev Boží vůle, trest za hříchy; tento trest je ohlašován přírodními jevy a katastrofami; Boží vůle se pak projevuje i (ne)úspěchy na válečném poli. 2. Vláda a její tradiční opory (šlechta, klérus, byrokracie a bohaté vrstvy) se samozřejmě bály o ztrátu vlivu na společnost – o ztrátu moci; obávaly se, že přijdou o majetky, domov a možná i život; své postavení ve společnosti vnímaly jako projev přirozeného Božího řádu, který nesmí být narušen lidským konáním. Naopak u rolnictva a dalších poddaných či nekatolíků mohly francouzské novoty otevřít cestu k většímu blahobytu a především svobodě (osobní, ale i politické) – už by nebyly tak svázány předešlým řádem. 3. Text „Koledy novoroční“: „Těch Rusů, našich hostí, již máme všichni dosti / Jestli tu dlouho budou, učiní zemi chudou / an prve málo měla, neb všechna zhubeněla / skrz tak dlouhý čas vojny a živení lid zbrojný… / Kdo ty Rusy trochu zkusí / o škodách povídat musí.“ Říkanka pojednává o útrapách s živením vojska, nejen tedy vlastního, ale i spojeneckého (vojska ruského cara). Při interpretaci by neměl převážit názor, že jde primárně o „protiruský“ text, spíše protiválečný obecně.  05  V září 1815 [1814] se sešel Vídeňský kongres, na kterém měly být řešeny otázky spojené s rekonstrukcí Evropy po napoleonských válkách. Byl přijat princip legitimity a restaurace, takže do Francie, Španělska a Neapolska se vrátila

50

dynastie Hohenzollernů [Bourbonů]. Kolem Francie vzniklo pásmo středně velkých [nárazníkových] států, které měly bránit její expanzi. Rakousko získalo dominanci na Iberském [Apeninském] poloostrově, Rusko kontrolu nad Finskem a Polskem (tzv. Kongresovým královstvím, kde vládl ruský car jako polský král). Na území Německa vznikl Německý spolek – konfederace, jež měla bránit expanzi Rakouska [Francie]. Na carův návrh vznikla Svatá aliance; její signatáři Rusko, Prusko a Velká Británie [Rakousko] se zavázaly udržovat v evropských státech status quo a postihovat pomocí vojenských intervencí liberální a národní hnutí. Velmoci se k řešení mezinárodní situace scházely na kongresech. 06 1. Největším centrem evropské diplomacie a politiky je bezesporu Brusel v Belgii (sídlo většiny centrálních institucí Evropské unie – např. Evropské komise, Evropské rady); mezi další centra patří Štrasburk (střídavě Evropský parlament), Lucemburk (střídavě parlament, Evropský účetní dvůr a Soudní dvůr Evropské unie); z institucí mimo EU lze uvést např. Mezinárodní trestní tribunál v Haagu. 2. Přibližné počty obyvatel měst kolem roku 1800: Vídeň: 250 000, Amsterdam 200 000, Barcelona: 100 000, Berlín 180 000, Istanbul 400 000–500 000, Londýn asi 900 000, Praha: 80 000, Peking: 1 000 000, Tokyo: 800 000, New York: 60 000.  07 1. Největšího kontinentálního soupeře představovalo pro Metternicha Rusko – Metternich se obával jeho přílišného posílení coby vítěze nad Napoleonem; snažil se korigovat nápady cara Alexandra I., udržet ho pod dohledem. 2. Z ukázky lze i bez bližší znalosti osobnosti, myšlení a politiky Henryho Kissingera a jeho politiky vyčíst určitý obdiv především k Metternichově pragmatismu, schopnosti upřednostnit dlouhodobější zájmy před krátkodobými zisky a preferenci praktického řešení problémů před deklarováním vzletných hesel a idejí.  08  1. Individuální řešení. Výsledky lze srovnat s mapou v učebnici na s. 44.  09 1. François Furet vnímá Francouzskou revoluci jako dlouhodobý proces s ohledem na to, že trvalo dlouhou dobu, než se revoluční ideje – především republikánství a široká politická participace společnosti – staly natrvalo součástí francouzského veřejného života. V daných desetiletích docházelo k mnoha zvratům ve vnitropolitickém vývoji, teprve v 70. letech 19. století pak k ustálení situace – tedy k definitivnímu vítězství osobní, občanské a politické svobody. 2. Termín „starý režim“ označuje francouzský monarchistický režim před revolucí (obecně pak označuje libovolný politický režim před vypuknutím revolučních událostí). Charakteristickými pro starý režim jsou pak: dominance absolutního panovníka podporovaného dvorskou šlechtou, církví, armádou a byrokracií; neexistence občanské a politické svobody poddaných. Proti obnově starého režimu vystupovali ti, kdo z revoluce něco získali – majetek, svobodu atd.; návrat by prospěl především části šlechty a katolické církvi, která během revoluce nejvíce ztratila. 3. Jako klíčové události vnímá François Furet: porážku císařství v roce 1814, pád Bourbonů (režimu Karla X.) v roce 1830, pád monarchie v roce 1848, porážku druhého císařství v roce 1870. V obecné rovině lze poznamenat, že jde o střídání režimů a s nimi i míry osobní svobody – na rozdíl od Velké Británie nejde o evoluční vývoj (pozvolný vzestup „míry svobody“), ale o náhlé revoluční zvraty. 10 Možné řešení: Společenské příčiny – revoluční „kvas“ v evropských národech; snaha zasahovat proti revolucím a udržet starý řád. Politické (mezinárodní) příčiny – snaha udržet stabilitu mezi evropskými státy (především Metternich kladl důraz na rovnováhu sil a vyvažování vlivu Ruska); to by umožnilo zabránit dalšímu konfliktu, který by mohl ohrozit domácí režimy.  11 1. Prvky romantismu: zachycení minulosti (emoce – obdiv k minulosti); středověk (klášter Tintern); síla přírody (stromy, keře prorůstající chrám). 2. Individuální řešení.  12 Sdělením podkapitoly nejvíce odpovídá třetí závěr. 38 Průmyslová revoluce a Evropa 01 Možné řešení: Sestrojení prvního komerčního

parníku – vynález parní lokomotivy – parní loď poprvé přeplula Atlantik – zprovoznění první veřejné železniční tratě – vznik německého celního spolku. 02 Devatenácté století bývá označováno jako století průmyslové revoluce. Během něj proběhla na velké části evropského kontinentu proměna tradiční společnosti založené na práci v zemědělství v moderní industriální, kapitalistickou společnost. Tento proces je nazýván industrializace. Dynamický rozvoj posílil výjimečné postavení Evropy a obou částí Ameriky [Spojených států amerických] před ostatními světadíly. Elektřinou [Parou] poháněný parní stroj změnil spolu s řadou dalších vynálezů charakter výroby. Její podstatná část přešla z rukou řemeslníků do velkých továren, které byly schopny pomocí strojů, obsluhovaných příslušníky nově vznikající společenské vrstvy buržoazie [dělnictva], produkovat výrobky v kratším čase a v dříve nemyslitelném objemu. Kolébkou průmyslové revoluce byla Británie (proces zde probíhal od 60. let 19. století [18. století]); změny se pak rovnoměrně [nerovnoměrně / v různé intenzitě a s různým zpožděním] projevily i v dalších evropských regionech. 03 1. Opouštění křesťanských zásad se v anglickém průmyslu podle Thomase Carlyla projevovalo nahrazením Kristova evangelia lásky k bližnímu „evangeliem mamonu“, kde se vše podřizuje dosažení co největšího zisku. Společnost, orientovaná jen na ukazatel zisku bez ohledu na jeho cenu, může v konkrétních ekonomických ukazatelích prudce růst, avšak její rozvoj není udržitelný dlouhodobě.  04 1. Jedná se o knihu Friedricha (Bedřicha) Engelse „Postavení dělnické třídy v Anglii“, která vyšla poprvé roku 1844. Text je dostupný na webové adrese https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/ 1844/121844/ch00.html 2. Text obhajuje práva zaměstnanců, průmyslových dělníků.

KLÍČ K ÚKOLŮM V PRACOVNÍM SEŠITU Dějiny 19. století pro střední školy © Didaktis 2016