Kendall Ryanová
Elegantní hřích Vášeň ve znamení módy
Pro mé největší fanoušky, prarodiče Roye a Isie. Váš příběh plný lásky začal ve Skotsku roku 1951 a obstál ve zkoušce času. Navždy vás budu milovat. Chybíš mi, dědo.
Občas víme, že bychom neměli, a to je přesně ten důvod, proč to uděláme. - neznámý autor
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
WORKING IT Copyright © 2014 by Kendall Ryan Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2015 Z anglického originálu Working It, vydaného v roce 2014 v nakladatelství Atria Books, A Division of Simon & Schuster, Inc., přeložila Kristýna Vítková Odpovědná redaktorka Hana Netušilová Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007 Obálka Jakub Karman, Art007
Vydala Grada Publishing, a. s. pod značkou COSMOPOLIS v Praze roku 2015 jako svou 6067. publikaci Tisk CPI Moravia Books Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7
ISBN 978-80-247-5898-5 (ePub) ISBN 978-80-247-5897-8 (pdf) ISBN 978-80-247-5603-5 (print)
Slovo autorky Původně jsem neměla v plánu tuto knihu napsat z dvojího pohledu. Nejprve jsem ji napsala čistě z Emminy perspektivy. Jenže Ben nechtěl sklapnout. Neustále jsem v hlavě slyšela jeho hlas, a tak jsem to nakonec vzdala a přenechala mu kus místa na slunci tím, že jsem do příběhu dodala jeho pohled na věc. Původně jsem to tak nezamýšlela a možná je to trochu nekonvenční, ale když Ben řekne, abych něco udělala, snažím se být hodná holka a poslechnout ho. Umí být velmi přesvědčivý. Však uvidíte.
11
Prolog
Současnost
Od chvíle, kdy jsem ho naposledy viděla, uplynul měsíc, ale moje tělo stejně reagovalo, jakmile se vyskytl někde poblíž. Začala mě brnět kůže vzadu na krku a pažemi jsem si bezmyšlenkovitě objala trup, jako bych se připravovala na to, že se rozpadnu na milion kousků. Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila Bena Shawa, jak si to rázuje prosklenými dveřmi s kufrem v ruce a vypadá u toho naprosto úžasně. Bodlo mě u srdce. Do mysli se mi vloudily dávno zapomenuté vzpomínky. Jeho velké dlaně s roztaženými prsty položené na mých bocích, plné rty štípající mě do krku…, nemravnosti, které mi šeptal do ucha. Způsob, jakým se jeho nádherná ústa roztáhla do toho líného úsměvu, když jsem se ho pokoušela odmítnout. Mé srdce, třebaže naprosto zlomené, tlouklo jenom pro něj. Ruce ho bolestně toužily svírat v náručí; tělo prahlo po tom uvelebit se vedle něj. A nebyla jediná zatracená věc, kterou bych s tím mohla udělat. Minulý měsíc jsem odešla z práce a odletěla z New Yorku zpátky domů, do pohodlí a bezpečí Tennessee. A teď stojím venku na LaGuardia, jednom z nejrušnějších světových letišť, a řítím se
12
Elegantní hřích do náruče toho, před kým jsem utekla. Ale Ben, s tou svou sebejistou chůzí, si mě zatím ještě nevšiml. Odtrhla jsem od něj oči a zaměřila se na to, jak se odsud kčertu co nejrychleji dostat. Došla jsem k okraji chodníku a doufala, že si mě Ben nevšimne. Luskla jsem prsty a pokusila se upoutat pozornost taxikáře. Projel kolem, jako kdybych vůbec neexistovala. Zatracení newyorští taxikáři. Když jsem se otočila zpátky, Ben zrovna pohledem prohledával řadu stojících aut. Stála jsem jen kousek od něj a on si mě pořád nevšiml. Zaplavila mě naráz bolest i úleva. Sevřela jsem paže kolem svého těla pevněji, ačkoliv už jsem byla téměř na pokraji zhroucení. „Emmy…,“ dolehl ke mně dobře známý, hluboký hlas, který mi roztřásl kolena a způsobil uzel na žaludku. Zavřela jsem oči. Jak se opovažuje mít tu drzost na mě mluvit? O tohle právo už před nějakou dobou přišel. Pro takové, co zbouchnou jinou ženskou, by mělo být v pekle vyhrazené zvláštní místo. Zvedla jsem ruku a mávla na projíždějící taxi. Ech. Bez úspěchu. „Emmy, počkej.“ Zrušil vzdálenost mezi námi a natáhl se ke mně. Nesahej na mě. Ucukla jsem z jeho dosahu. Nedokázala bych snést pocit z jeho hřejivých prstů dotýkajících se mé pokožky. Vyvolalo by to příliš mnoho vzpomínek, na které jsem se usilovně pokoušela zapomenout. Sledovala jsem projíždějící auto, neschopná podívat se mu do tváře. „Jak se má dítě?“ Neodolala jsem tomu, abych se nezeptala; a ani jsem si nedokázala odpustit ten hořký tón. Koutkem oka jsem zahlédla, jak těžce polkl a zastrčil ruce do kapes. „Měli bychom si promluvit, Emmy.“ „Nemám, co bych ti řekla.“ „No, já ano. Je tu pár věcí, které bys měla vědět.“
13
Kendall Ryanová Co může být tak strašně důležitého? Otočila jsem se, abych se mu postavila, a přitom jsem ho švihla culíkem do tváře. Pod očima měl tmavé kruhy. Vypadal příšerně. Jeho nespavost byla očividně zpět a v plné síle. Jednou mi prozradil, že spánek po mém boku byla jediná věc, která ji držela na uzdě. Na okamžik jsem zavřela oči, ale vzpomínky odmítaly zůstat vpovzdálí. Do podvědomí se mi vkradly myšlenky na jeho rozpálené tělo propletené s mým, na způsob, jakým mumlal ze spaní, a na ten pocit z jeho rtů, když mě líbaly na tom citlivém místečku vzadu na krku. Zvedl se mi žaludek. Drž se, Emmy. Abych se ubránila horkým slzám, které hrozily, že mi vytrysknou z očí, zhluboka jsem se roztřeseně nadechla. Tenhle vysoký, nádherný muž si zcela podmaňoval mé smysly. Stál tu a kolem něj se vznášela taková autorita, že jsem musela doslova fyzicky překonávat přitažlivost, která mě nutila skočit mu do náruče. Ani po takové době mé tělo nezapomnělo na jedinou věc. Nemohla jsem uvěřit, že jsem si kdysi myslela, že by mohl být můj. Při pohledu do těch zářivých, oříškově hnědých očí, rámovaných dlouhými řasami, mě zasáhlo tisíc různých emocí. Přesvědčila jsem samu sebe, že si je jen představuju – ten způsob, jakým mi viděl přímo do nitra, jeho čistou mužnou vůni, proti které jsem byla bezbranná, cukání prstů, když se po mně natahoval. Najednou jsem byla mimo, přemožená pocity a sžíraná hlubokou touhou, která mě zcela ovládala. A vždycky bude. Milovala jsem ho. Milovala jsem ho každým vláknem svého bytí. Nebylo možné na toho muže nemyslet. A stálo mě příliš mnoho sil se na něj dívat; bylo to jako zírat přímo do slunce. Zamrkala jsem a sklopila pohled ke špinavé zemi. Potřebovala jsem alespoň chvíli, abych se dala dohromady.
14
Elegantní hřích „Prosím. Mám tady řidiče.“ Mávl rukou směrem k čekajícímu černému sedanu zaparkovanému u chodníku. „Nech mě tě odvézt domů a vysvětlit ti to.“ Ben zvedl kufr, který jsem měla položený u nohou, a podíval se na mě těma zářivýma očima. Cítila jsem, jak moje odhodlání polevuje a mizí kdesi v dáli. Tohle byl důvod, proč jsem odešla, proč jsem mu nezvedala telefon. Chystal se mi říct, že ji nemiluje a že to byl celé jenom hrozný omyl. Bůh pomoz mému zlomenému srdci, sežrala bych mu to i s navijákem. Jenže se moc dobře znám a vím, že bych nezvládla žít v jejím stínu a s vědomím, že mají společnou minulost. Ale protože jsem byla slušná jižanská holka (nebo jsem jenom prahla po veškeré bolesti), následovala jsem Bena k autu a nasedla.
1. kapitola
O čtyři měsíce dříve
Proklínala jsem svůj šatník a vytáhla z něj námořnicky modrou pouzdrovou sukni a béžovou hedvábnou halenku. A i když jsem už měla oboje začátkem týdne jednou na sobě, moje možnosti byly omezené. Jen co dostanu první výplatu, hodlám ji vyhodit za oblečení. Tedy pokud v té práci zůstanu. Neměla jsem ponětí, který konec je pravděpodobnější – jestli mě vyhodí, nebo dám výpověď. Uplynulé dva týdny jsem strávila v newyorské centrále Status Model Management. V srdci jsem venkovská holka a tahle zkušenost se ukázala jako kolosální katastrofa, ale přinejmenším výplata bude stát za to. Pokud tam tedy vydržím. Zastrčila jsem si halenku do sukně a zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle. Ech. Nafouklá jako balon. Prohrabala jsem vrchní zásuvku u prádelníku a vytáhla stahovací kalhotky. Rychle jsem si je oblékla pod sukni a celou tu dobu jsem hlasitě nadávala. Bože, tyhle věci jsou hrozný. Rozpustila jsem si dlouhé hnědé vlasy a nechala je volně padat na ramena. Za hezké vlasy vděčím mámě. V rychlosti jsem si nanesla korektor na kruhy pod očima a rty přejela leskem. Hotovo. O hodně lepší. Ustoupila jsem o krok zpátky a naposledy
16
Elegantní hřích pohlédla do zrcadla. Nebylo to tak špatné. Do supermodelky jsem měla daleko, ale vypadala jsem slušně. Podívala jsem se na hodinky. Do hajzlu! Jdu fakt pozdě. Nazula jsem si svoje jediné lodičky tělové barvy, které jsem nosila úplně ke všemu, a doklopýtala ke dveřím. S tou přiléhavou sukní těsně obepínající kolena a s těma zatracenýma stahovacíma kalhotkama, co mi škrtily krevní oběh, bude dneska chůze doslova výzvou. Rychle jsem popadla krabičku s muffiny, které jsem upekla včera večer jako projev dobré vůle pro svoji novou šéfovou a kolegy, a zabouchla za sebou dveře od bytu. Vyšla jsem na rušnou ulici a kotníky mi ovanul teplý červencový vánek, zatímco kolem burácel zástup žlutých taxíků. Na nos mi zaútočil pach výfukových plynů, čpavé moči a vůně teplého chleba. Když jsem procházela kolem stánku s hot dogy, prodavač se na mě usmál. A jak jsem přecházela ulici, málem mě srazil poslíček na kole, který se proplétal provozem. V dálce se tyčila budova MetLife. Náhle mě zaplavil obrovský stesk po domově. Tohle místo se Tennessee vůbec nepodobalo. I přesto, že jsem tu už několik týdnů žila, jsem pořád nechápala, jak by tenhle newyorský kravál mohl být něco, na co bych si zvykla. Některé dny jsem uvažovala nad tím, že jsem si ukousla větší sousto, než vůbec dokážu sníst, ale pořád jsem kráčela vpřed, pěkně jednou nohou za druhou. Když jsem i se svou krabičkou muffinů dorazila do práce, bylo už vážně pozdě. Pár lidí zvedlo hlavu, jak jsem uháněla, co mi podpatky bořící se do plyšového koberce dovolily, ke svému stolu výkonné asistentky, který stál přímo před kanceláří šéfky. Cestou jsem přemýšlela, jestli to moje srdce v necelých třiadvaceti prostě nevzdá. Zaplavil mě těžký pach kůže doprovázený exotickou vůní květin, až jsem musela potlačit kýchnutí. Budova agentury byla mo-
17
Kendall Ryanová derní, s tlustými neprůhlednými skly a ocelovou konstrukcí, a vypadala velmi elegantně a vyspěle. Dvacáté poschodí poskytovalo nádherný výhled na vzdálený Central Park. Milovala jsem pohled na ty zelené vršky stromů. Nikdy bych nevěřila, že mi budou chybět stromy, ale New York to dokázal. Pracovní desku jsem měla pokrytou přinejmenším tuctem lepicích papírků a na každém z nich byl téměř nečitelný vzkaz napsaný Fioniným škrabopisem. Sakra. Evidentně už byla nějakou dobu v práci. Proč dávala přednost naší vzájemné komunikaci výhradně prostřednictvím žlutých papírků, jsem nepochopila. Nikdy mi neposlala e-mail, buď na mě zaječela z kanceláře, nebo to načmárala na lepicí papírek, když jsem nebyla nikde poblíž. Moje práce byla rozluštit jejich význam. Odlepila jsem ze stolu první z nich a ten zněl naprosto jasně. Stálo na něm: Zavolej sem Bena. Dosedla jsem do křesla a začala rovnat její vzkazy pro případ, že bych se k některému z nich potřebovala později vrátit. Přesunula jsem jeden, který byl podle všeho napsaný hieroglyfickým písmem, do plastových desek a pak jsem se začala zabývat tím zbytkem. Jako první ze všeho jsem se snažila přijít na to, kterého Bena myslela. Zkontrolovala jsem adresář a zjistila, že tu máme tři Beny. Dva z nich už několik měsíců nedostali žádnou zakázku, takže jsem se vylučovací metodou dobrala k tomu, že nejspíš myslela Bena Shawa, jednoho z našich nejúspěšnějších modelů. Nadechla jsem se a vytočila jeho číslo. „Ano,“ ozval se hluboký hlas. „Ehm, ahoj. Tady je Emmy Clarková ze Status Model. Fiona by vás ráda dnes viděla.“ „Dobře.“ Zněl lehce popuzeně. „V kolik?“ Otevřela jsem její kalendář a v tichosti proklínala sama sebe, že jsem si to nepřipravila předem. Počítač díkybohu spolupracoval
18
Elegantní hřích a já to tak mohla rychle najít. Měla volno celé dopoledne. „Kdykoliv před obědem to bude v pořádku.“ „Jistě,“ odpověděl. „Stavím se později dopoledne.“ Bez rozloučení zavěsil. Povzdechla jsem si a odložila telefon na stůl. Fajn. Úkol číslo jedna splněn. To nebylo tak špatné. Teď se postarat o pár e-mailů, které od včerejška dorazily. Líbilo se mi být zasvěcená do vnitřního chodu modelingové agentury a Status Model Management byla jedna z nejlepších v New Yorku. Často vyhrávala i sedmimístné smlouvy s předními inzerenty – což s sebou neslo zástup neokoukaných tváří, nedočkavých splnit jakoukoliv touhu, kterou si vymyslí. Ačkoliv zvláštní bylo, že Fiona, moje šéfová a ředitelka téhle agentury, zastupovala pouze mužské modely. Byla široce známá tím, že si nevede moc dobře při spolupráci se ženami. Jednou pronesla, že je to na ni příliš mnoho estrogenu nebo tak něco. Jako Fionina asistentka jsem měla v popisu práce starat se o firemní databázi modelů a předkládat jí k jednotlivým zakázkám jejich užší výběr i s podrobnými informacemi. Požadavky byly různé, od určitého vzhledu, barvy vlasů, barvy očí až po výšku a váhu, a já se probírala složkami, abych našla ty pravé krasavce, vhodné pro tuto práci. Pak jsem jí poslala jejich portréty a složky, aby je mohla schválit. Tahle pozice měla rozhodně své výhody. Zírání na šťavnatá mužská těla byla jednou z nich. Jsem snad kvůli tomu povrchní? Ne, nemyslím. Před tímhle vším jsem měla hromadu příšerných zaměstnání a ještě příšernějších vztahů. Pokud jsem chtěla být celý den obklopená naprosto nedosažitelnými nádhernými muži, bylo to moje osudem dané právo. A dostávat za to zaplaceno – ano, prosím. Kde to mám podepsat? Měla jsem v popisu práce vědět o každém z modelů všechny detaily. Ty mi pomáhaly rozhodnout, který z nich je ten správný typ
19
Kendall Ryanová pro konkrétní práci – editorial, móda, fitness, životní styl –, než jsem jejich karty předala Fioně. Opravňovalo mě to znát intimní věci o pár stovkách mladých mužů, se kterými jsme spolupracovali. Jejich velikost bot, osobní rozmary, a dokonce i tak málo známá fakta, jako že Nico nemůže pracovat se Sebastianem, protože si spolu jednou vyrazili na rande a nedopadlo to moc dobře. Nebo že Leo má fobii z čehokoliv nadýchaného a nemůže se vyskytovat poblíž tylu nebo peří. Taky jsem musela zajistit, že na place poběží všechno hladce, a mnohokrát to byli samotní fotografové, kdo byl horší než modelové – vybíraví a věčně naštvaní, s tendencí ponižovat své objekty, když nepořídili takové záběry, které chtěli. Už jsem pochopila, že součástí mé práce bude vystupovat jako prostředník, který pomáhá udržet věci v klidu a zjistí všechny fotografovy požadavky, které pak následně vysvětlí našim modelům. Jasně že moje největší pracovní výzva spočívala v tom, vypořádat se s Fionou Stoneovou, zarytou Britkou a ultrajízlivou ředitelkou Status Model. Opravdový ohrožený druh. Ve svém věku někde mezi třiceti a čtyřiceti lety byla neskutečně krásná a mezi všechny ty nádherné lidi, kteří pracovali v agentuře, perfektně zapadala. V obchodních věcech byla neuvěřitelně chytrá, ale co se týče sociálního cítění a slušnosti, připomínala slona v porcelánu. Byla prohnaná, přesvědčivá a nejvíc ze všeho bezcitná. Za své modely vyjednávala tvrdě, často pro ně získala vyšší honoráře a lepší smlouvy, než bylo běžné. Ale vládla železnou rukou, i když s perfektní manikúrou. A já měla to potěšení potýkat se s ní den co den. Mám fakt štěstí. Můj malý pracovní stůl stál přímo před její kanceláří. Kdykoliv mohla v tom svém bezchybném království z rudé kůže zvednout hlavu a viděla mi přímo na monitor a všechno, na co jsem se v tu
20
Elegantní hřích chvíli koukala. Takže nějaké nakupovaní na internetu, Facebook nebo soukromé e-maily bylo jedno velké ne. Blahopřála jsem si, že nejsem recepční nebo jedna z produkčních asistentek. Zdálo se, že ty jsou na tom ještě hůř než já. Ne, já jsem skončila jako výkonná asistentka – hurá! Když jsem si vzpomněla, jak jsem se tu první den mezi všemi těmi opálenými a vymóděnými ženami, co tu pracovaly, strašně styděla, zvedla jsem oči v sloup. Vůbec jsem netušila, že práce pro Fionu se ukáže jako zvláštní druh mučení. Zkritizovala mi úplně všechno – od hnědých vlasů přes neexistující módní vkus až po můj jižanský přízvuk. Můj první páteční večer v New Yorku jsem šla s Gunnarem a několika dalšími asistenty ven. Ujistil mě, že Fiona ke mně žádnou nenávist necítí, ten ostrý jazyk je prý její součástí. A očividně už jsem vydržela déle než tři její předchozí asistenti dohromady. Gunnar byl osobní asistent a občas s Fionou také pracoval, takže věděl, o čem mluví. Potom, co mě tak hezky povzbudil, jsem přesvědčila samu sebe, že se dokážu postavit čemukoliv. Vyhraju nad ní. Uspěju tam, kde ostatní selhali. Nepřipadá v úvahu, že bych to vzdala a odplížila se s ocasem staženým mezi nohama. Ne, madam. Tohle byla moje první skutečná práce a ještě k tomu v New Yorku. Zvládnu to. A s příslibem, že se brzy podíváme do Paříže a Milána, jsem chtěla, aby to fungovalo. U nás doma nikdo takovou příležitost nedostal. Byla bych blbá, kdybych s tím praštila jenom proto, že nemám ráda svoji šéfovou. K uším mi jako siréna dolehl Fionin britský přízvuk. „Přestaň slintat nad tím klukem a dotáhni sem ten svůj zadek.“ Sakra! Na monitoru mi nečinně svítila fotka polonahého modela. Ups. Dovlekla jsem svoje v sukni přiškrcené já do Fioniny kanceláře. Její oblečení bylo bezchybné, tak jako vždycky, šaty od Versa-
21
Kendall Ryanová ceho se zářivě fialovou šálou a lodičkami od Prady na tom největším podpatku, jaký jsem kdy viděla. Tyhle mrchy zahanbily i Empire State Building. Vlasy měla stažené dozadu do nízkého uzlu a elegantní obličej jí rámovalo několik lesklých tmavých pramenů. „Ano, slečno Stoneová?“ zeptala jsem se. „Víš, jaký je čas?“ Draze obutou nohou poklepávala o podlahu a ani se neobtěžovala zvednout hlavu od počítače. Klap, klap, klap. Do hajzlu. Chtěla mě nachytat? „Uf, je deset…“ Opřela se ve svém křesle a upřeně si mě prohlížela. „A?“ A? A co? Věnovala mi ledový pohled, ze kterého mi vyrazil na čele studený pot a srdce začalo bušit jako splašené. Po deseti vteřinách mého naprostého mlčení, kdy si mě znechuceně prohlídla od hlavy až k patě, z čehož jsem měla tendence schovat se za tu velkou kytku v květináči, co tu měla, konečně promluvila. „Je čas na můj čaj,“ zavrčela a mávnutím ruky mě propustila. Ach. Jasně. Její dopolední čaj. Jak britské. Uháněla jsem do kuchyňky tak rychle, jak mi to omezující trio sukně–kalhotky–lodičky dovolilo, a dala vařit její přefiltrovanou vodu na čaj. Hodila jsem do šálku sáček English Breakfast a utíkala zpátky právě ve chvíli, kdy do její kanceláře vstupoval nějaký muž. Skvělý. Další bota. Byla jsem si jistá, že si to později vyžeru. Za to, že jsem do její kanceláře nechala vstoupit hosta bez ohlášení. Vešla jsem s čajem v rukou za ním. „Bene, drahoušku, pojď dál,“ uvítala ho Fiona protaženým hlasem a ukázala na kožené křeslo stojící před jejím stolem. Och. Takže tohle je Ben Shaw. Vidět jeho fotku na počítači je jedna věc. Ale vidět tenhle nádherný exemplář muže osobně je věc úplně jiná. V puse se mi začaly sbíhat sliny. Byl vysoký a vyrovnaný, s tmavými vlasy, širokými rameny a ostře řezanou čelistí s plnými rty zralými k políbení.
22
Elegantní hřích Krátce jsem zauvažovala nad tím, jestli dostanu vynadáno, že jsem někoho pustila do její kanceláře bez ohlášení, ale jak šlo o Bena, Fiona byla samý úsměv. Benjamin Riley Shaw, zlatý důl téhle agentury. Náš nejžádanější model, který vydělával nejvíc ze všech. Teď, když jsem ho viděla na vlastní oči, bylo jasné proč. Měl kolem sebe auru osobnosti, jakousi záři. Byl zdaleka tou nejpůsobivější věcí v místnosti. S tím, jak jsem znala nazpaměť jeho složku, jsem si připadala lehce perverzně, že o něm vím tolik osobních věcí. Zároveň jsem se ale díky tomu cítila i trochu samolibě. Výška: 193 cm; oči: oříškově hnědé; vlasy: hnědé; velikost bot: 47; velikost saka: 42L; délka kalhot: 87 cm. V šoku jsem tiše sledovala, jak Fiona vstala, prošla kolem stolu, aby se k němu sklonila a ňadry se mu otřela o hrudník. Naznačila polibky na obě tváře. Zůstal nehybný, zdvořile jí to dovolil, ale stejnou náklonnost jí nevracel. Měla jsem ho kvůli tomu ještě raději. Fiona byla prvotřídní mrcha a vidět takový luxusní exemplář muže, jakým Ben dozajista byl, jak jí lichotí, i když jen na oko, to by mě hluboce zasáhlo. „Jsem samozřejmě ráda, že tě zase vidím, ale co potřebuješ, drahoušku?“ zeptala se a jen nepatrně se narovnala. Ech. Co trochu osobního prostoru? Ben přesunul svoji vysokou a urostlou postavu v křesle co nejdál od ní a byl to ten nejelegantnější pohyb, jaký jsem v životě viděla. „Bylo mi řečeno, abych se zastavil,“ odpověděl nekompromisně. Fiona po mně střelila očima. Začala jsem panikařit, až se mi roztřásl šálek v rukou. Její ledový pohled mě přikoval na místě a dožadoval se vysvětlení. „Ale váš, ehm, vzkaz… Stálo v něm, abych sem zavolala Bena,“ vykoktala jsem.
23
Kendall Ryanová Ben se na mě podíval a můj žaludek udělal salto. Páni. Duhovky jeho očí měly zářivě oříškovou barvu s tmavě zelenými skvrnami a odrážel se v nich jakýsi záhadný smutek. Skoro mě to zarazilo. Jak pokračoval ve svém zíraní, moje vaječníky se pustily do oslavného tance a vzpíraly se útlaku těch stahovacích kalhotek. Tenhle muž byl naprostá spoušť pro mé libido. S velkými obtížemi jsem zvedla pohled a přesunula pozornost zpět k Fioně, která si dramaticky povzdechla. Pak si posměšně odfrkla. „Chtěla jsem po tobě, abys zavolala Benovy velikosti tomu návrháři, co pro něj má příští týden fotit.“ Zavrtěla hlavou, jako kdybych byla naprostý idiot, že jsem ten vzkaz spletla. Sakra. Znovu jsem očima zalétla k Benovi a ruka s šálkem čaje se mi nepřestávala třást. Pokusila jsem se přejít místnost, abych ho položila na Fionin stůl, ale Benův upřený pohled se ukázal být pro mé kroky až příliš a hrnek i s podšálkem skončil na zemi. Oba se rozbily na tisíc kousků a vroucí voda mi opařila nohy. Bože, bylo to fakt horký. Trhla jsem sebou a ustoupila, abych si mohla prohlédnout škodu. Do hajzlu. Přímo přede mnou byla na béžovém koberci obrovská tmavá skvrna a já vypadala jako nadšené štěně, které se počůralo přímo před jedním z nejlepších světových supermodelů. Seber se, Emmy! Benovo obočí se spojilo dohromady a Fiona ze sebe vydala podrážděné zafunění. „Je s podivem, že vůbec umí chodit a mluvit současně. Je z Tennessee,“ pronesla Fiona jen tak mimochodem na vysvětlenou. Ben pomalu přesunul pozornost zpátky k ní. Tvář mi plála ponížením. Milovala jsem ten osobitý kraj, kde jsem vyrostla, a nevyměnila bych ho ani za všechny módní značky a krásu světa. No tak jsem nebyla z Londýna, zabučte si. Nenechám ji, aby mě přiměla se cítit, jako bych byla takhle maličká.
24
Elegantní hřích „Omlouvám se. Dám to do pořádku.“ Zvedla jsem bradu a odběhla ke svému stolu.
Ben Tennessee, jo? To vysvětlovalo ten lehký, příjemně melodický přízvuk v jejím hlase. Nebyla obvyklý typ Fioniných asistentů. Za prvé, byla to žena. Za druhé, stále to byla žena, a Fiona to moc dobře s vlastním druhem neuměla. Ta asistentka by s tou svou upnutou, po kolena dlouhou námořnicky modrou sukní a pečlivě zastrčenou halenkou vypadala jako nevinná školačka, kdyby nebylo těch křivek. Sakra, ty křivky. Zadek k nakousnutí a štědře obdařený hrudník. Oči nahoru, kámo. Nad touhle novou holkou žádný klacek neporoste. Její nevinnost byla roztomilá, taková jiná. Tváře jí rozkvetly lehkou červení a zuby zabořila hluboko do rtu. Tmavé vlasy měla zastrčené za uši a třásla se tak, až ten hrnek v jejích rukou drnčel. Zírala mi do očí a vypadala ztraceně. Pak jí ten šálek upadl na zem. Na setinu vteřiny jsem se bál, že ji Manhattan – nebo Fiona – spolknou, přežvýkají a zase vyplivnou. Kdesi uvnitř se mi rozhořela potřeba ji chránit, prapodivná a cizí. A taky ne úplně vítaná. Neznal jsem ji. Neměl bych se o ni starat. Ale stejně jsem to dělal. Nemohl jsem popřít tu bezprostřední chemii, která se kolem nás vznášela, a ani to zachvění a hluboký nádech, které jsem musel potlačit, když jsem se s ní setkal pohledem. Pozoroval jsem ji před sebou, celou nervózní, a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nic necítil. Fiona se ke mně otočila, položila mi ruku na paži a vtáhla mě zpátky do přítomnosti. „No, když už jsi tady, drahoušku, možná bys mě mohl vzít na oběd.“
25
Kendall Ryanová „Jistě,“ odpověděl jsem automaticky. Bylo mi jasné, jak to dneska celé bylo. Chtěla mě vidět – ale nehodlala to přiznat. Ty její hry jsem znal. Tahle krásná maličká ovšem ne. A Fiona ji nechala, aby se cítila jako idiot z venkova. Kdyby věděla ten pravý důvod, proč si mě Fiona zavolala, nezírala by na mě těma nevinnýma šedomodrýma očima. Kdyby znala tu zkaženost, ukrývající se v mém nitru, utekla by zpátky do Tennessee a ani se neohlédla. Holku jako ona bych sežral zaživa. Patřila by mi. Ta myšlenka byla omamná. Se zájmem jsem ji sledoval a zvažoval svůj další krok. „Omlouvám se. Dám to do pořádku.“ Tennessee zvedla bradu a odběhla s nalomenou sebedůvěrou ke svému stolu. A zatímco si Fiona nanášela rtěnku, sledoval jsem její ústup a rozhodl se, že bude zábavné, když si s její asistentkou trochu pohraju. Byla to ztělesněná jemná ženská nevinnost a ty perfektní křivky žadonily o moje ruce. Fiona kvůli tomu nejspíš vyskočí z kůže, takže to asi nebude stát za to. Udělala toho pro mě tolik. Do hajzlu, byla to moje šéfová. Neudělám něco tak stupidního, abych se vyspal s její asistentkou a naštval ji. To by byl pěkně špatný tah. Měl bych nechat ptáka hezky v kalhotách.
Z Fioniny kanceláře se ozývaly tlumené hlasy, které mě přiměly zdržet se u stolu, než tam znovu vstoupím. Prohrabala jsem vrchní zásuvku, abych našla pohotovostní roli papírových ručníků. Čekala jsem, až odejdou, a pak jsem tam chtěla vběhnout a uklidit ten svinčík. Jenže oni si dávali pěkně na čas. Nerozuměla jsem, co říkají, ale oba měli strnulé držení těla a mluvili potichu. Pokaždé, když jsem si vybavila způsob, jakým se mi díval do očí, moje srdce udělalo kotrmelec. V tom muži bylo rozhodně něco
26
Elegantní hřích hlubokého, co ta jeho krása skrývala před světem. Pochybovala jsem, že by moc lidí nakouklo pod povrch. Divné bylo, že jsem ho i přesto chtěla poznat. Hloupá myšlenka, já vím. Neměla jsem ani ponětí, odkud se vzala. Možná to bylo tou mojí výchovou, jižanské pohostinství nebo tak něco. Chtěla jsem se o toho muže postarat, vyhladit mu tu vrásku na čele. Držel mě tvou svou hloubkou a spletitostí v očích v zajetí až příliš dlouho. A jako by ho mé myšlenky vylákaly z Fioniných spárů, vyšel z kanceláře a u mého stolu zaváhal. „Popálila ses?“ Chvíli mi trvalo, než mi jeho otázka došla. Och, jasně, moje nohy. To ponížení vytlačilo bolest do pozadí. Ale teď, když se o tom zmínil, jsem v místech, kde mě polila ta vroucí voda, cítila nepříjemné brnění. Pozoroval mě tím svým pronikavým pohledem, že mi to chvíli trvalo, než jsem si vzpomněla, jak se správně používá pusa. „Jen na nohou,“ vykoktala sem. Geniální. Postavte přede mě nádherného chlapa a stane se ze mě blekotající idiot. Tahle práce není pro mé sebevědomí vůbec dobrá. Očima sklouzl k mým holením a v tu chvíli jsem na ty popáleniny úplně zapomněla. Objevila se Fiona a hodila si rtěnku do tašky od Fendi. Ta věc stála víc, než kolik jsem si vydělala za měsíc. Nakrčila bradu a zhluboka se nadechla nosem. „Co to tu páchne?“ Tvář se jí zkroutila odporem. Stočila pohled z Bena na mě. Jediné, co jsem cítila já, byla vůně sladkých dobrot linoucí se z krabičky na mém stole. Sbíhaly se mi z ní sliny. „Smrdí to jako rafinovaný cukr.“ V koutcích úst jí vyskočily vrásky. „Upekla jsem do kanceláře borůvkové muffiny.“ Sundala jsem víčko, vzduch naplnila ta nejlahodnější vůně a připomněla mému žaludku, že kvůli hledání něčeho slušného na sebe a česání vlasů nedostal snídani. „Dala byste si jeden, než je odnesu do kuchyňky?“
27
Kendall Ryanová Ben rychle sklopil pohled k zemi a snažil se schovat úsměv. Fiona se na mě podívala, jako bych byla mentálně retardovaná, jako kdybych se jí snažila místo domácích borůvkových muffinů naservírovat hromadu hnoje. Co měla za problém? Hádám, že moje gesto dobré vůle byl hloupý nápad. Nadechla jsem se a zvedla bradu. Byla jsem na svoje muffiny zatraceně pyšná. Ale ten pohyb Fioniných rtů, ze kterého odkapávalo opovržení, mi ve vteřině prozradil, že přinést do modelingové agentury něco upečeného se rovnalo pokusu zabít štěně. Fiona protáhle zaúpěla a odkráčela pryč. Podívala jsem se na svoje čajem popálené nohy a moje sebevědomí kleslo až na samotné dno. „Hej, Borůvko…,“ prohodil Ben tichým a autoritativním hlasem a přitáhl tak moji pozornost zpět k sobě. A pak mě přibil na místo tím svým sexy pohledem. „Nezapomeň si na ty popáleniny dát nějaký led.“ Ve tváři měl laskavý, i když stále vyzývavý výraz, ale ten jeho zájem se zdál nepatřičný. Nebyla jsem schopná ze sebe v tu chvíli vyrazit jediné slovo, ale zvládla jsem přikývnout. Ben se zasmál a odešel za Fionou. A všude kolem se rozlehlo tiché hihňání. Pravděpodobně už se sázejí, jak dlouho tu ještě vydržím.
2. kapitola Zatímco jsem se vyčerpaně táhla směrem k bytu, který jsem sdílela s Ellie, děkovala jsem Bohu, že je pátek. Netoužila jsem po ničem jiném než vklouznout do tepláků a sníst si čínu, kterou jsem si nechala zabalit s sebou. A pořádně ji zapít levným vínem. Po takovém dni, jaký jsem právě prožila, budu potřebovat nejspíš rovnou celou lahev. Když jsem dorazila, Ellie už byla v kuchyni a evidentně měla stejný nápad. Zrovna otvírala víno, nebo tedy spíš zápasila se zátkou. Naše vývrtka byla vážně úplně k ničemu. „Emmy!“ zavolala, jakmile mě zaregistrovala. „Přežilas další týden?“ „Jo.“ Sundala jsem si kabát a pohodila ho na neuklizený jídelní stůl. „Díkybohu.“ „Fajn, protože jsem si dělala trochu starosti, že to nezvládneš, a víš jak, příležitost odjet na tři měsíce do Paříže? To bych pracovala i pro samotnýho ďábla. Dokonce bych s ním klidně měla i děti.“ Rozesmála jsem se a vzala si od ní plnou sklenici. „No, ještě než se spustíš s ďáblem, zatím to nemám potvrzené. Rozhodně jsem si jistá, že mi nekoupila letenku.“
29
Kendall Ryanová Ellie si posunula svoje knihovnické sexy brýle na nose a napila se vína. „Prosím tě, pokud jsi to dotáhla i přes ty její záchvaty vzteku a arogantní urážky tak daleko, aniž bys jí fyzicky ublížila, máš vyhráno. Já bych to zabalila hned první den. Jak byla ta její poznámka… Vkus z K-Martu?“ Nad tou vzpomínkou jsem se otřásla. Byl to můj první den. Seděly jsme ve Fionině okázalé kanceláři a probíraly základní věci a povinnosti v mé nové práci. Vytáhla na mě pracovní dress code a prohlásila, že si vybudovala image, kterou by si velmi ráda zachovala, takže ten můj vkus z K-Martu nebude tolerovat. Byla jsem oblečená podle pravidel – nebo jsem si to alespoň myslela – v černých kalhotách a propínací halence. No nic. To, čemu Fiona nerozuměla, bylo, že těch pár komentářů mě neodradí. Vždycky jsem chtěla od života víc a s podporou svých rodičů jsem měla laťku nastavenou poměrně vysoko, dostala jsem stipendium na státní univerzitě, kde jsem taky získala tituly v oboru komunikace a módní design. Nepotřebovala jsem být absolventkou prestižní univerzity a mít šesticifernou výplatu. Jenom jsem se chtěla vymanit z toho stresu žít od výplaty k výplatě jako moji rodiče. Prožila jsem normální dospívání, kdy jsem neustále toužila po splnění svého amerického snu. Těžce pracující rodiče, kteří za to nedostávali dobře zaplaceno. Mobilní dřevěný dům v městečku s jedním semaforem v západním Tennessee a mladší bratr, atlet, který zastrašil každého kluka, který o mě projevil byť jen sebemenší zájem. Šplhání po stromech, když jsem byla malá, a roztleskávačky a pyžamové večírky na střední. Takže potom, co jsem odpromovala na univerzitě a našla si práci jako asistentka v prestižní modelingové agentuře v New Yorku, jsem byla na dobré cestě. Tohle zvládnu.
30
Elegantní hřích Moje spolubydlící vytáhla krekry a sýr, položila je na kuchyňskou linku a vytrhla mě z myšlenek. Jedla a upíjela přitom víno. Pozorovala jsem ji a musela se usmát. Měla odvahu a byla s ní zábava. Moc ráda jsem s ní sdílela byt, ale jinak se ubírala úplně jinou životní cestou než já. Ellie byla přidrzlá Newyorčanka, která nikoho nenechala křivě se na ni podívat, aniž by mu něco trefného neodsekla. Na druhou stranu já jsem byla známá jako ta, co zastaví u silnice, aby pomohla kachňátkům přejít ulici, a nedokázala jsem projít kolem bezdomovce, abych mu nedala svých pár posledních dolarů. „Fajn, je čas tě připravit na tvoje evropský dobrodružství! Budeš potřebovat proměnu; uděláme z tebe na všechny ty akce plný žhavejch modelů kočku. Nový oblečení. Novej sestřih. Žádný uhlohydráty. A víno se nepočítá,“ dodala. Musela jsem se na to napít. Zasmála jsem se tomu jejímu nadšení. „Hele ty! V mojí budoucnosti nejsou žádný akce plný modelů,“ ujistila jsem ji. Nepotřebovala jsem lístek ke zlomenému srdci. Ne, díky. Ale stejně jsem si nemohla pomoct, abych si znovu nevzpomněla na Bena Shawa. Na ty pronikavé sexy oči, plné rty… Vlastně jsem na něj od toho našeho trapného setkání nad rozlitým čajem a borůvkovými muffiny myslela pořád. To Ben byl ten důvod, proč jsme s Fionou měly jet do Paříže a do Milána. Jako „zlatý hřeb“ naší agentury měl zakázky na několik kampaní pro ty nejpřednější světové módní domy. A Fiona mi tvrdila, že s ním jezdí vždycky, když má nějaké dlouhodobější zakázky. Problém byl v tom, že se jí vůbec nedařilo skrývat fakt, že je do něj udělaná až po uši. Ačkoliv jsem se jí nedivila. Byla jsem zatraceně blízko tomu, abych do toho taky spadla. Ellie zamyšleně zakroužila vínem ve sklenici. „Měly bychom se taky ujistit, že si před odjezdem trochu vrzneš; jinak budeš nadržená jako prase.“
31
Kendall Ryanová „Cože?“ Znovu jsem se rozesmála. „Ne, nebudu. Jsem profesionálka, na rozdíl od tebe.“ Ellie zavrtěla hlavou a odfrkla si. Nechtěla jsem být tou, která propíchne její bublinu a sdělí jí, že většina modelů jsou stejně gayové. Popadla jídelní lístek z bistra naproti, zvedla telefon a vytočila číslo. „Ano, dva špenátový saláty s grilovaným kuřetem.“ Nadzvedla jsem obočí. „Žádný uhlohydráty,“ naznačila mi. Bylo to trochu deprimující, když vám spolubydlící naznačuje, že potřebujete zhubnout. Jasně, nejspíš bych mohla shodit pár kilo, ale vážně, špenát? Tohle bylo směšný. „Příštích pár měsíců se chystáš pracovat ve společnosti plný modelů,“ vysvětlila, když položila telefon. Nemyslím, že by Ellie rozuměla tomu, že budu skutečně pracovat, a ne soutěžit o to, kdo si dřív najde budoucího manžela. A pak jsem udělala tu chybu, že jsem si znovu vzpomněla na Bena. Přísahám bohu, že už nikdy znovu nepozřu uhlohydráty. Zatímco byli totiž s Fionou na obědě, otevřela jsem si jeho složku. Jedině tak jsem se v ní mohla v klidu pohrabat, aniž by se mi dívala přes rameno. Dokonalost sama. Učebnicový příklad. Pokud bych měla popsat svého pana Božského, Ben Shaw by byl tím, koho by mi Bůh nebo Amor nebo kdokoliv, kdo má tohle na starosti, doručil i s velkou červenou mašlí. Vysoký, se širokými rameny a obdařený ostře řezanými rysy. Jeho fotky bez trička, nebo ještě lépe jenom v boxerkách mi vážně zvedly tlak. Pevné prsní svaly bez jediné chybičky, dozlatova opálená kůže, jasně viditelný pekáč na břiše, plné rty a ty nejpronikavější oči na světě jen dotvářely celkový dojem. Chvíli předtím, než se Fiona vrátila, jsem byla připravená si pod stolem nenápadně sundat kalhotky. Pak se moje sexy předsta-
32
Elegantní hřích va jako mávnutím kouzelného proutku rozplynula. Zavřela jsem jeho fotky tak rychle, jak mi to jen myš dovolila, a v duchu jsem si nadávala, že jsem nemyslela dopředu a neposlala si je na soukromý e-mail, abych se na ně mohla později znovu podívat. Potřásla jsem hlavou, abych si z ní vyhnala všechny ty nadržený myšlenky, a opřela jsem se v křesle. To poslední, co jsem potřebovala, bylo beznadějně se zamilovat do modela, se kterým jsem měla pracovat. Potřebovala jsem zůstat ve střehu, jestli jsem měla přežít v jeho blízkosti těch několik následujících měsíců. Nemluvě o tom, že si nesmím zapomenout zabalit náhradní baterky. Ano, jeden extra kufr plný baterek by mohl stačit.
3. kapitola Po odpočinkovém víkendu, kdy jsem sledovala pořady na kabelovce a poflakovala se s Ellie, bylo se vší parádou znovu pondělní ráno. Kupodivu ale Fiona vypadala, že má projednou dobrou náladu; když mě zdravila, věnovala mi upřímný úsměv. „Dobré ráno, Emerson.“ „Dobré?“ Nebyla jsem si jistá, co zapříčinilo náhlou změnu jejího chování. Ale počet žlutých papírků na mém stole její dobrou náladu zrcadlil. Byl tam totiž jen jeden. Zarezervuj si letenky na CDG. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že CDG byla zkratka pro mezinárodní letiště Charlese de Gaulla v Paříži. Nenechala jsem se pobízet dvakrát. S použitím firemní kreditky, kterou jsem od ní dostala přesně pro tyto účely, jsem si zarezervovala noční let na pátek večer. Ten samý, jakým letěla i Fiona. Neměla jsem ani ponětí, jak bych se tam dokázala zorientovat, kdybych letěla sama. Nebyla jsem si jistá, kdy letí Ben, ale zaslechla jsem, že by tam měl dorazit pár dní před námi, aby navštívil nějaké přátele. Týden před odletem byl neskutečně hektický. V pracovní době jsem organizovala spoustu drobností, které tvořily Fionin život;
34
Elegantní hřích pokoušela jsem se jí v Paříži zařídit její pravidelné masáže, uvařila jsem celý kotel jejího oblíbeného English Breakfast a přerovnala svou bibli ze žlutých lepících papírků v abecedním pořadí. Musela jsem vytvořit novou kategorii pro ty, o nichž jsem si myslela, že by se mohly týkat našeho výletu. Odpoledne jsem trávila nakupováním s Ellie a balením všech svých věcí do dvou kufrů na kolečkách. Bylo divný přemýšlet o tom, že budu pryč celé tři měsíce. Ellie dokonce nějak dokázala na tu dobu, co budu pryč, pronajmout můj pokoj. Život se mi měl obrátit vzhůru nohama a já z toho nemohla být víc nadšená. Povytáhla jsem si popruh od tašky výš na rameno a protáhla se úzkou uličkou v letadle. V první třídě jsem spatřila ve třetí řadě sedět Fionu se sklenkou šampaňského v ruce, jak flirtuje s nějakým obchodníkem, co seděl vedle ní. Naklonila se k ní letuška, aby jí podala horký ručník. Jasně, že já jsem měla sedadlo až pěkně vzadu, ale tou lepší stránkou bylo, že jsem letěla do Paříže! V tuhle chvíli mi nemohlo zkazit náladu vůbec nic. Fiona sevřela rty, když si všimla, jak na ni zírám, ale nic neřekla a dál pokračovala v konverzaci s Panem obchodním ředitelem ze sedadla 3B. Elliina rada vzít si při nástupu do letadla tylenol se ukázala jako dobrá. Usnula jsem, ještě než jsme vzlétli, a probudila se hodinu před přistáním. Zvedla jsem se ze svého místa a trochu se osvěžila na tom prťavém záchodku. Pak jsem se pokusila dodat svým spláclým a mastným vlasům trochu objemu a nanesla si pod unavené oči korektor. S nedostatkem barvy ve tvářích nebo zmačkaným oblečením nešlo udělat vůbec nic. Bylo mi totiž jasné, že až přistaneme, čeká mě náročný den. Když jsem se konečně dostala z letadla, Fiona už byla dávno pryč. Jakmile jsem bez problémů prošla bezpečnostní kontrolou, zapnula jsem si telefon a čekala u výdeje zavazadel. A ačkoliv jsem si zařídila mezinárodní roa-
35
Kendall Ryanová ming, stejně jsem byla překvapená, když se mi na displeji objevila textovka od Fiony. Vezmi moje zavazadla a sejdeme se v hotelu.
Ona odjela. No, nebylo to prostě fantasticky na nic? Neměla jsem ani tušení, jak vypadají její kufry, takže jsem byla nucená počkat, dokud si všichni ostatní z našeho letu nevyzvednout ty své a pak si na tom zbývajícím tuctu přečíst jmenovky. Měla celou flotilu zavazadel. Louis Vuitton, samozřejmě. Byl to zázrak, že mi v tomhle věřila. Poté, co jsem dovlekla její kufry ven před letiště a naskočila do kyvadlového autobusu, uplynuly téměř dvě hodiny, než jsem se dostala do hotelu; luxusní a velmi módní záležitosti v Saint Germain, překrásném šestém pařížském obvodu. Vystoupila jsem a do nosu mě praštila vůně kávy a čerstvě upečených croissantů, ze které se mi sbíhaly sliny. Lidé seděli namačkaní pod slunečníky ve venkovních kavárnách, usrkávali espresso a jedli sladké pečivo. Ulice byly čisté a čerstvě pokropené, do kanálů ještě odtékala voda, a důchodci kolem krmili holuby. Na okolní kamenné budovy dopadala nazlátlá záře slunečních paprsků a jasně modrá obloha měnila ulice města na cosi magického. Romantika, kultivovanost a krása. Místo, kde se může stát cokoliv. Hotelová hala byla osobitá a jednoduše zařízená velkým dubovým recepčním pultem, leštěnou mramorovou podlahou a barevnými tapiseriemi visícími na zdech. Jakmile jsem se rychle zapsala, nastoupila jsem do starobylého výtahu a modlila se, aby zvládl všechnu tu tíhu zavazadel.
36
Elegantní hřích Můj pokoj byl tak malý, jak jsem očekávala. I když byl náš hotel celkem luxusní, do téhle místnosti se nevešlo o moc víc než postel s bílým povlečením, šatní skříň a televize. Vysoká a úzká okna lemovaly vzdušné krémové závěsy a propůjčovaly místnosti okouzlující atmosféru. Tohle bude můj domov daleko od domova. V očekávání Fioniných vysokých nároků jsem plánovala zajít zpátky na recepci, aby mi nad mapou vysvětlili, jak funguje pařížské metro. Nejlepší je být připravená, protože mi bylo jasné, že budu s největší pravděpodobností pobíhat po městě a zařizovat cokoliv, co by mohla Fiona v momentálním hnutí mysli chtít. Budu se muset rychle učit, vzhledem k tomu, že jsem ještě nikdy nevystrčila paty ze Států. A navíc se moje francouzština omezovala jenom na bonjour a merci. Ale ze všeho nejdřív jsem musela odnést Fioniny kufry k ní do pokoje. Do toho mého se doslova nehodily. Poté, co jsem je všechny nastrkala dovnitř a zase ven z malého výtahu, jsem celá zpocená a pěkně mrzutá stála přede dveřmi Fionina střešního apartmá. Dveře byly pootevřené a já krátce zaklepala, než jsem vstoupila dovnitř. Nikdo neodpovídal, ale ze sousedního pokoje jsem zaslechla tlumené hlasy. Došla jsem do obývacího pokoje zařízeného přepychovou pohovkou a televizí a za sebou jsem táhla její kufry. Hlasy z ložnice nabývaly na intenzitě. Fiona tam měla nějakého muže. A očividně byli uprostřed vášnivé diskuze. Trapné… Měla bych tady ta zavazadla nechat a vytratit se nepozorovaně pryč. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych dokázala čelit nevrlé Fioně. Moje plány zahrnovaly horkou sprchu a trochu spánku. Postavila jsem jí kufry do kouta a strnula jsem. Ten mužský hlas jsem znala. Hluboký, sytý a sebejistý. Ben.
37
Kendall Ryanová Moje tělo okamžitě zareagovalo, ztvrdly mi bradavky uvězněné v podprsence a pulz mi vylétl do závratných výšin. Tyhle reakce na jeho přítomnost byly všechno, jen ne normální. Po špičkách jsem se přikradla ke dveřím do ložnice a nakoukla dovnitř, neschopná si pohled na něj odepřít. „O čem se to bavíme, Fiono? Jsi naštvaná, že jsem se včera večer viděl s Madeline? To je důvod toho tvého záchvatu vzteku?“ „Nebudu předstírat, že se mi to líbí, drahoušku, ale znáš mě, nedokážu se na tebe zlobit.“ „Neviděl jsem Maddie celé roky, a ty to víš. Navíc spolu budeme zítra fotit. Chtěl jsem ji pozdravit. Šli jsme do jednoho klubu, dali si drink a zavzpomínali na staré časy. Žádné velké drama,“ pronesl Ben nezúčastněně. „Točí se kolem spousta drbů a já prostě nechci, aby tě s ní spojovali.“ Fionin hlas připomínal tiché kňučení hárající feny. „Uklidni se. Bylo to nevinný, Fiono. V jedenáct jsem byl zpátky na hotelu a v posteli. Nemohl jsem usnout, ale byl jsem tady.“ „Dobře,“ povzdechla si Fiona. „Pokud říkáš, že to nic nebylo, tak to nic nebylo. Konec příběhu.“ Znělo to, jako kdyby žárlila na to, že si vyrazil ven v dámské společnosti. Věděla jsem, že má problém s estrogenem, ale to přece nemohlo být kvůli tomu, ne? Ben mohl chodit ven, s kým chtěl. Prohrála jsem boj s nutkáním nakouknout za ten roh o trochu víc. Stáli přímo před postelí uprostřed ložnice. Fiona se stihla převléknout a vypadala, jako by se chystala na pracovní schůzku. Byla oblečená v černé krajkové halence a krémové sukni. Mě oproti ní jako by vyplivla kráva, protože jsem měla na sobě stále to včerejší zmačkané oblečení. Ben samozřejmě vypadal jako chodící orgasmus, v těch svých tmavých, skvěle padnoucích džínách a černém tričku, které zdůrazňovalo jeho vypracované svaly. Na tváři měl
38
Elegantní hřích strniště a z pronikavého pohledu, který upíral na Fionu, vyzařoval zlověstný chlapský šarm. Dobrý bože, ten chlap věděl, jak na to. Fiona stála zády ke mně a já mohla díky tomu sledovat, jak mu položila dlaň na hruď a lehce ho tam poplácala. „Už je to za mnou, drahoušku. Jsem tady a tahle sezona bude naprosto úžasná.“ Benův postoj se viditelně uvolnil, ramena mu poklesla, jako by její slova měla moc ho uklidnit. A přesně v tu chvíli ke mně střelil očima a s unaveným výrazem od Fiony ustoupil. „Promiňte, slečno Stoneová?“ Odhodlala jsem se promluvit, protože teď už bylo jasné, že mě přistihli, jak je poslouchám. Fiona se otočila na svých deseticentimetrových podpatcích od Prady. „Och, Emerson. Tady jsi,“ pronesla rozmrzelým hlasem a po té přeslazené tirádě pro Bena nezbyla ani stopa. „Trvalo ti to pěkně dlouho. Ještě dobře, že jsem si vzala svůj příruční kufr.“ Vykročila mým směrem, očividně naštvaná, že jsem je vyrušila, ale chovala se, jako by shledání s jejími zavazadly byla ta nejlepší věc na světě, která se jí kdy stala. Ben ji následoval a oba se ke mně připojili v obývacím pokoji. „Bene, tohle je moje nová asistentka, Emerson Clarková,“ představila mě a mávla nepřítomně mým směrem. Ben ke mně napřáhl svou velkou dlaň. „Emmy,“ dodala jsem a stiskla mu ruku. Náhlý žár z jeho doteku mě přiměl se zachvět. Ben na mě zůstal zírat s nečitelným výrazem. Možná si mě nepamatoval. „Borůvka,“ usmál se. „Popáleniny se zahojily?“ „Ach, to nic nebylo. Jsem v pořádku.“ Proč nemohl na tu katastrofu z našeho prvního setkání zapomenout? „Kde je můj vak na šaty?“ zeptala se Fiona a odtrhla mou pozornost od Benova hlubokého oříškového pohledu.
39
Kendall Ryanová „Váš co?“ Se založenýma rukama si zamračeně měřila ty čtyři obrovské kufry s monogramem. „Měla jsem závěsný vak se šaty. Není tu.“ „Omlouvám se, o žádném jsem nevěděla, ale můžu zavolat na letiště a zařídit, aby ho dovezli.“ Fiona popadla nejmenší kufr a projela s ním tak blízko, až jsem musela uskočit z cesty, aby mě nesrazila. Ben mě zachytil, když jsem dovrávorala až k němu. Jak mě držel za předloktí, z toho kontaktu mi mravenčily celé paže. Páni. Došlo mi, že můj rozhovor s Fionou je u konce a já pořád zírám s otevřenou pusou na Bena. Zamumlala jsem omluvu a utekla ven.
Ben Fiona právě přijela a už mě unavovala. Tohle bude zatraceně dlouhá sezona, jestli bude předvádět tyhle žárlivé scény, pokaždé když promluvím s nějakou ženskou. Kristepane. Když už mluvíme o ženách, nečekal jsem, že tu uvidím tu její rozkošnou asistentku. Překvapivý zvrat událostí. Upřímně, byl jsem ohromený. Fiona mění asistenty častěji, než si ostatní mění spodní prádlo. A po tom debaklu v její kanceláři, kdy mě tam ta maličká omylem zavolala a pak ještě rozbila hrnek, jsem byl lehce v šoku, že ještě pořád tu práci má. A to se ani nezmiňuju o tom, jak je roztomilá. Další bod, který hrál proti ní. Fioně se líbilo být tou nejkrásnější osobou v místnosti, takže by si rozhodně nenajala atraktivní asistentku, ale jsme zpátky u toho – možná že to prostě jen neviděla. Fiona byla celá vylepšená, umělá, s perfektní manikúrou a botoxem vyplněnými tvářemi, zatímco Emmy byla au naturel – její obličej bez make-upu dovolil spatřit světlo světa zrůžovělým tvářím a ty dlouhé, rovné vlasy vypadaly jemné na dotek.
40
Elegantní hřích Tiše jsem se uchechtl pod nos. Ne, rozhodně jsem nečekal, že ji znovu uvidím. Ale bylo to příjemné překvapení. Možná že tahle sezona bude po tom všem ještě nakonec zajímavá. Políbil jsem Fionu na rozloučenou na obě tváře a odešel z pokoje. Na chodbě jsem našel postávat Emmy. Se zavřenýma očima se opírala hlavou o zeď a zhluboka dýchala, prsa se jí zvedala s každým nádechem. Tahle holka nebyla jenom roztomilá. Byla nádherná. Pocítil jsem bláznivou touhu sevřít ji v náručí a utěšit ji. Ve vteřině jsem změnil názor. Přemýšlel jsem, kolik z naší konverzace s Fionou asi slyšela a co s tím udělá. Rozhodně jsem jí to nechtěl vysvětlovat. Můj vztah s Fionou byl komplikovaný, to přinejmenším. „Jsi v pořádku?“ Vylekal jsem ji a ona prudce otevřela oči a zvedla je ke mně. Neodpověděla hned; prostě mě jen pozorovala. Opřel jsem se o zeď vedle ní a zkřížil si nohy v kotnících. „Omlouvám se.“ Potřásla hlavou a sklopila pohled k rudému koberci v chodbě. „Jsem v pořádku. Jenom unavená, hladová…“ Nerozváděla to, ale taky byla s největší pravděpodobností zmatená z toho, co právě vyšlo najevo – mezi mnou a Fionou –, a bylo jí trapně, že ji přede mnou sjela. To poslední, co jsem chtěl, bylo, aby si myslela, že mezi mnou a její šéfovou proběhla nějaká milenecká hádka. Pořád zůstávala jako přikovaná na místě a zhluboka se nadechla, jako by musela bojovat o svou sebekontrolu. Chtěl jsem se k ní natáhnout a to napětí zmírnit, odhrnout jí z té krásné tváře pár zbloudilých pramenů. Uvažoval jsem, jestli jsou její vlasy na dotek tak jemné, jak vypadají. Místo toho jsem si strčil ruce do kapes. Najednou zvedla hlavu, narovnala se v ramenou a usilovně se snažila uklidnit. Pak se na mě podívala těma svýma pevně odhodlanýma šedivýma očima. „Jsem v pořádku. Musím najít ten Fionin ztracený vak.“
41
Kendall Ryanová Otočila se k odchodu, ale natáhl jsem se a chytil ji za předloktí. Když jsem se jí dotkl, projel mnou nával horka. Zajímavé.
Jeho pronikavý pohled mě držel v šachu. „Nenech ji, aby se ti dostala na kobylku.“ Ji? Och, Fionu. „Je jenom nevrlá, protože už je jí třicet osm,“ vysvětlil Ben a pořád se na mě díval, jako kdyby ode mě něco čekal. „Nevěděla jsem, že měla narozeniny.“ „Minulý týden. Ale nechce, aby to lidi věděli.“ Pustil moje předloktí. Bylo ovšem evidentní, že já nikam nepůjdu, když se mnou mluví tenhle nádherný muž. „Navíc si myslím, že je v tuhle chvíli naštvaná na mě, takže si vážně nedělej starosti. Necháš dovézt ten vak na šaty, že?“ Ach, jasně, ten vak na šaty. Bože, jeden rozhovor s Benem, který u toho vypadal, že o něj má skutečný zájem, bohatě stačil k tomu, aby můj mozek odcestoval do jiného světa. Musela jsem si připomenout, že tu mám něco na práci. „Díky. Myslím, že bude vážně lepší, když půjdu najít její zavazadlo.“ Přikývl a o krok ustoupil, takže jsem mohla na třesoucích se nohou vyrazit k výtahu. Byl to jen jet lag. S ním to nemělo nic společného. Jo, správně. Když byl ten drahocenný vak nalezen a doručen, strávila jsem odpoledne dolaďováním detailů zítřejšího focení, které se mělo konat v jednom historickém hotelu. Poté, co jsem si ověřila, že všichni dorazí – fotograf, vizážisti, osvětlovači a občerstvení, jsem znovu dvakrát prošla Fioniny poznámky ve žluté bibli, abych se ujistila, že jsem nic nepřehlédla. Pořád mi ještě zbývalo rozeslat
42
Elegantní hřích e-maily modelkám a modelům, abych jim dala vědět, v kolik mají dorazit. Ale nejdřív jsem si objednala pokojovou službu. Umírala jsem hlady a vážně jsem pochybovala o tom, že by mě Fiona vzala na pořádnou večeři, i když to byl můj první večer v Paříži. Zvažovala jsem, že vyrazím do města a odměním se nějakým stylovým jídlem, ale zavrhla jsem to. Horká sprcha, pyžamo a večeře na pokoji zněly jako dobré zakončení hrozného dne, který jsem právě prožila. Po sprše jsem se zhroutila na nadýchaný přehoz na posteli a na polštář do klína si položila notebook. Dvakrát jsem zkontrolovala zítřejší časy příchozích a vrhla se na rozesílání e-mailů. Nebyla jsem si jistá proč, ale ta myšlenka, že jdu právě napsat Benovi, mi drásala nervy, až se mi třásly prsty. Zvažovala jsem, že mu pošlu něco vtipného a roztomilého, možná bych se mohla podepsat jako Borůvka… ale v poslední vteřině jsem si to rozmyslela a napsala mu stručný a profesionální e-mail. Žádné flirtování s modelem; pravděpodobně bych nejspíš skončila jako naprostý idiot. Jemu určitě každý den padají k nohám celé zástupy holek. Ačkoliv smajlíky nikomu ublížit nemůžou, že ne? Od: Emerson Clarková Předmět: Zítřejší focení Komu: Ben Shaw Bene, přijeď v 9 hodin ráno na 58 rue de Fleurus. Uvidíme se tam. :-P Emmy Clarková asistentka Fiony Stoneové, Status Model Management
43
Kendall Ryanová Někdo zaklepal na dveře. Pokojová služba! Hlasitě mi zakručelo v žaludku. Jakmile jsem dala poslíčkovi spropitné, usadila jsem se i s jídlem zpátky k polštáři a vyťukala Benovo jméno do vyhledávače. Večeře a pěkná podívaná. Co mohlo být lepšího? Fotky na Googlu byly moje dnešní večerní zábava. Jo, pěstuju si na něm slušnou fixaci. Zažalujte mě. Pípnutí mi ohlásilo nově příchozí e-mail a já v tichosti proklela kohokoliv, kdo mě ruší v mé malé zvrácené závislosti. Otevřela jsem ho. Ben Shaw Re: Zítřek Jazyk!
Tiše jsem se zasmála. Přišlo mi roztomilé, že si všiml toho vyplazeného jazyka u mého smajlíka. S odpovědí jsem si dala na čas, ale nakonec jsem ji napsala. Já: Vždycky!
Ach. Můj. Bože. Tohle musí být rozhovor způsobený spánkovou deprivací. Kdo si myslím, že jsem, flirtovat se supermodelem? Na odpověď jsem nečekala moc dlouho, než mě e-mail znovu informoval, že jsem dostala novou zprávu. Ben: Nejste vy malá zlobivá holka, slečno Clarková? Myslím, že jo.
Přečetla jsem si tu jeho odpověď dvakrát a užívala si fakt, že to vypadá, jako by mi to moje flirtování oplácel. Bylo mi jedno, že pravděpodobně žiju v jiném vesmíru. Nechtěla jsem se vracet
44
Elegantní hřích zpátky na Zem. Kousla jsem se do rtu a s prsty nad klávesnicí zaváhala. Mám tuhle zprávu ignorovat, nebo mu odpovědět? To byla otázka za všechny prachy. Ale ignorace byla očividně mimo diskusi. Zdravím, moje nervy. Já: Jsem ráda, že si to myslíš.
Přála jsem si, aby mi mozek fungoval normálně, abych dokázala napsat něco vtipného a sexy. Stiskla jsem odeslat a ukousla si sousto jídla. Než jsem stihla polknout, už odpověděl. Ben: Co děláš?
Momentálně jsem si cpala do pusy ten výtečný šunkový sendvič z francouzského chleba a byla jsem si celkem jistá, že mám máslo i na bradě, ale rozhodně jsem mu nehodlala vykládat, že jsem v posteli v obnošených teplákách a s vlasy jen tak zamotanými do toho nejrozcuchanějšího uzlu na světě a jím u toho sendvič. Otřela jsem si pusu do ubrousku a polkla. Já: V posteli. Co ty? Ben: Sama? To není zábava.
Zahihňala jsem se, a jak jsem uvažovala o tom, co mu odpovědět, přišla další zpráva. Ben: Taky jsem v posteli. Právě jsem se vrátil z večeře s Fionou.
45
Kendall Ryanová Uf. To jméno bylo jako kbelík ledové vody na moje rozpálené tělo. Najednou mi ten sendvič chutnal jako lepenka. Zjistila jsem, že mě přešel hlad. Vstala jsem z postele, odnesla tác s jídlem na druhou stranu pokoje a položila ho na stolek vedle dveří. Já: To zní jako zábava. Doufám, že už nebyla naštvaná kvůli tomu, co se stalo předtím.
O pár vteřin později jsem měla ve schránce jeho odpověď. Ben: Ne, byla v pohodě. Byla to moje chyba. Bála se, že se chystám skočit do vztahu, a nemohl bych tak pracovat 24/7 jako obvykle.
Neodolala jsem své následující odpovědi. Byla jsem jako středoškolačka skákající radostí až do nebe. Jo, chtěla jsem z něj dostat nějaký informace. Malý. Ďábelský. Génius, přímo tady. Ellie by na mě byla tak pyšná. Já: Neber si to osobně, ale myslela jsem, že většina modelů jsou gayové.
Nemohla jsem si pomoct, abych se neušklíbla. Ben: Bez obav. Mám rád kundičky.
Panebože, použil právě to slovo? Použil. Vážně se do toho obul. Spadla mi čelist. Najednou bylo v pokoji moc horko a přehoz mě otravně kousal na kůži. Sevřela jsem polštář mezi koleny a zafňukala jsem. Ben právě použil to slovo na K.
46
Elegantní hřích Já: To jsem ráda, že to slyším. ;)
Nepotřeboval vědět, že tím ze mě udělal roztoužený, fňukající uzlíček. Ben: Až tak? Já: Ehmm… jo?
Zapištěla jsem a na chvíli schovala tvář do dlaní. Tohle se nemůže dít. Ben: To je kurevsky skvělý.
Pane. Bože. Tahle informace mé počínající posedlosti taky moc nepomohla. Ani trochu. Já: Cítím nutkavou potřebu přiznat, že si teď na webu prohlížím tvoje fotky.
Nevím, proč jsem mu to napsala, ale tahle naprosto upřímná věc, která se teď mezi námi děla, se mi líbila. Ben: Potřebuju víc fotek bez trička.
Počkat. My spolu flirtujeme? Nevím, jak se flirtuje. Nebo jo? Najednou jsem uslyšela v hlavě Elliin hlas. Krok první: Sundej mu kalhoty. Zahihňala jsem se a vyťukala odpověď. Nechtěla jsem, aby si o mně myslel, že jsem úplný šmírák; ačkoliv, abych byla upřímná, zdálo se, jako kdyby mě v tom podporoval.
47
Kendall Ryanová Já: Ne, na tohle se vlastně teď nekoukám. Líbí se mi tvoje rty a čelist. Ben: Proč se ti líbí? Já: Ideální pro okusování. Ben: Mmm. Já ty rty raději saju.
Začalo mi divoce bušit srdce. Ben Shaw by se mi tedy mohl přisát na rty kdykoliv. Já: :)
Jediné, co jsem zvládla napsat, byl ten smajlík, ale zatraceně. Co na to mám asi říct? Na to nebyla příručka, žádný manuál na flirtování s naprosto nedosažitelným modelem. Ben: Líbí se vám to, slečno Clarková? Já: Velmi, pane Shawe.
Tohle nejsem já. Já se přece nepouštím do nemravných řečiček a laškování s modelama. Zatímco oni dřou v posilovně a věčně drží nějakou dietu, já jím zmrzlinu v teplácích a o víkendech vyspávám až do oběda. Sice jsem předstírala, že jdu do posilovny, ale ve skutečnosti jsem jen kroužila na parkovišti a hledala místo k zaparkování. Ale tohle moje nové já, které s ním vyplouvalo na povrch, se mi líbilo. Cítila jsem se sebevědomě. Ačkoliv to bylo s největší pravděpodobností jenom díky tomu, že jsem se
48
Elegantní hřích schovávala za monitorem, kde jsem se mohla v klidu červenat a hihňat se, jak jsem chtěla. Ben: Hodná holka. Uvidíme se ráno. Já: Ano. Měl by ses raději na zítřek vyspat do krásy. ;) Ben: Provedu. ;)
Zavřela jsem notebook a natáhla se na posteli s tím nejsměšnějším úsměvem na tváři, který odmítal zmizet.
4. kapitola Vstávala jsem brzy a v sedm ráno už jsem měla za sebou tři cesty mezi hotelem a placem na focení. Díkybohu za mapu metra. A silnou evropskou kávu, kterou jsem do sebe při snídani nalila. Ta naše e-mailová výměna s Benem z předchozího večera se pořád zdála jako sen. Moje tělo si bylo až příliš vědomé toho, že se za chvíli objeví. A ačkoliv jsem se snažila soustředit na práci, byla jsem strašně roztěkaná a každých pár vteřin jsem pozorovala dveře. Naštěstí šlo dnes ráno všechno hladce. Fiona dorazila před patnácti minutami, fotograf s asistentem spolu diskutovali o tom, jak bude vypadat plac, a vizážisti a kadeřníci si vybalovali na svých místech. Naše první modelka, Madeline, se kterou byl Ben ten večer venku, měla dorazit co nevidět. Fotila se reklama do časopisu pro jednu evropskou luxusní značku oblečení. Pracovali jsme na zahradě překrásného hotelu. Nádhernou fontánu obklopovaly obrovské živé ploty a bujná zelená tráva byla ještě dostříkána barvou, aby se zajistilo, že všechno bude vypadat skvěle. Ráno bylo svěží, ale slunce už celkem pálilo. Dnešek bude
50
