Saně ve vaně Přicházím domů a co nevidím: saně ve vaně.
Ach Chtěl bych vám říct jednou větou všechno co svět postrádá, jenom jednou prostou větou, jež mě právě napadá. Jó napadá. Povědět to všem co chtějí slyšet výkřik do ticha. Poznat hlas co stále slábne a pak náhle zaniká. Jó zaniká. Ta věta zní áách
Mám v hlavě brouka Mám v hlavě velkýho brouka a ten brouk si neustále brouká, píseň s kterou na nervi mi leze, jeho drzost už přesáhla meze. Mám v hlavě velkýho brouka a ten brouk si pořád píseň brouká Mé srdce neustále trýzní, s tou svojí neurvalou písní. Já nevím co s ním udělám, vždyť už nervy v kýblu mám. Kapesník na hlavu si dám a toho brouka pošlu k vám Budete mít v hlavě toho brouka, toho co si neustále brouká, píseň která krade vaše spaní, nezapomenete nikdy na ní.
Ryba v rosolu K obědu si dám rybu v rosolu, sním jí doma, pěkně v klidu u stolu. Koupil jsem jí dneska ráno v obchodě, nejspíš byla ještě včera ve vodě. Ryba dělá smutně na mě z rosolu kuk, už se na ni třesu jako malej kluk. Udělám si z tebe rybko pochoutku, za chvíli už budeš u mě v žaloudku. Do ruky jsme vzal nůž a vidličku a chtěl rybě uříznouti hlavičku. Rosol mě však až k hlavě nepustil, vidličku mi ven z ruky vymrštil. Ta na mé noze špičkou přistála, ryba z rosolu se mi zasmála. Počkej rybo, za to tě hned potrestám, sekeru si na tvůj krček přichystám. Rosol ale sekery tlak odolal, tuto rybu k obědu jsem nezdolal. Pustil jsem ji radši zpátky do vody, užívám si chvíle plné pohody.
Brunclík z Aše Brunclík firma z Aše, co má dědu z Polska, to je štěstí naše, sníh dováží z Grónska. Tím potěšil zejména zámožnější občany, nemusej už dovážet sníh na starý kolena. Když ho sami vozili, roztek se jim ve voze, uvnitř se pak topili a sušili dlouze. Brunclík ho teď dováží v autě zcela rozmrzlý, zákazník ho v lednici zase na led zamrazí.
Jeho děla z Polska proti tomu žbrblá, že prý je to stejně jen čistá voda rozmrzlá.
Bílá vrána Vrátil jsem se pozdě k ránu, v ruce jsem měl bílou vránu. Hej ty bílá vráno, kde jen jsem tě vzal. Hej ty bílá vráno, koukej letět dál Vrána klidně na mě zírá a zobák jen pootvírá. Já vzal vránu domu, no co se dělat dá. Já vzal vránu domů a ta mi povídá Já vím vy lidé nejste rádi, Když vrány bílé přijdou k vám. Nechcete být kamarádi, když vrány bílé přijdou k vám. Vrána křídla rozevřela a někam ven uletěla. Ulítla někam ven.
Prapíseň o praslivovici V prvohorách vznikl pravzduch s pravodou, svět přetékal klidem, mírem, pohodou. Pod stromy se proháněli mamuti, prapták nad tím klidně mával perutí. Všichni pili jen obyčejnou vodu, alkohol jim nepodrýval svobodu. Až jednou z rána hned po době ledový, objevil se mezi tvory tvor nový. Silou ducha předčil všechny opice, přemýšlel a vzdělával se nejvíce. Prohlásil se za praotce Čecha, uminul si, že svět světem nenechá. Rozhodl se vypěstovat praplody, chtěla je tavit a pít namísto vody. Napadlo ho přepálit je v konvici, provedl to a měl praslivovici.
Jeho výtvor velice mu zachutnal, nejdřív jenom přiměřeně ochutnal. Pak se napil z plna hrdla až do dna, byla z toho praopice ohromná. Z praopice vyvinul se pračlověk a z pračlověka zase rozumný člověk. Ale i on požívá slivovici, potom zase podobá se opici.
Vši Rostly vousy do nosu, snědly půlku kokosu, když jsem se jich zbavit chtěl, velkej šok jsem z toho měl. Hraboši je ožrali, otravu z nich dostali, teď ležej na dvoře, a nohy maj nahoře. Našli je tam losoši, s umyvadlem na vlasy, omyli si šupiny, natužili štětiny. Štětiny šli do práce, byla prima legrace, cestou zašli do krámu, čmajzly kilo salámu
Dávná láska Čtyři stěny pokoje, z lampy sotva zář. Suchá kytka na stole sedíme tváří v tvář. Zatažený rolety, ticho ještě víc. Je to jako před lety, jen nemáme co říct. Nevim co s tim uděláme, jak to bude dál. Kdyby srdce neplakalo mozek by se smál. Mlčíš, nevíš, neřikáš nic, prostě klasika. Tváříme se oba, že se nás to netýká. Dávnou láskou, pojí nás pouto dál.
Zpověď Slyšel jsem smích a slyšel jsem pláč, ptal jsem se sám sebe co je to zač. Viděl jsem světlo, viděl jsem tmu, věřil jsem pravdě a věřil snu. Cítil jsem radost, cítil jsem žal, lásku jsem dával, lásku si bral. Modlil se k Bohu, rouhal se též, říkal jsem pravdu, ale i lež. Tu jsem byl žebrák, tu zase král, chvíli jsem plakat, chvíli se smál. Vylétl nahoru, hned padal dolu, plaval jsem do hloubky a zároveň k molu. Jako je slunci vzdálena zem, tak i sám sobě vzdálený jsem. Nemohu usnout a chce se mi spát, pravdu o sobě přál bych si znát.
